ANARCHISTICKÉ NOVINY
Preventivní totalita jak žijí lidé v „nejsvobodnější“ zemi světa str. 4-5 červenec 2003 - č. 29 - ročník IX
Z obsahu:
„Bowling for Columbine“
Vynikající dokument amerického režiséra Michaela Moora se objevil v českých kinech. Str. 4
Antifa na Jižním Městě Na sídlišti Jižní Město v Praze je již řadu let aktivní skupina anarchisStr. 4 tů a antifašistů.
SVOBODNÁ
Práce
Anarchosyndikalismus v praxi: CNT Tomares 100 dní ve stávce
Federace sociálních anarchistů, členská sekce Mezinárodní asociace pracujících
str.8 dobrovolný příspěvek 10,- Kč
„Reforma“ veřejných financí výzva k boji a generální stávce Na sociálním a politickém poli se rozehrála další velká kapitalistická partie. Celou Evropou se nese vlna škrtů a vládních opatření, majících za cíl omezit údajně neúnosně měkkou sociální síť. Do hry se zatím zapojily tradiční mocenské struktury: vláda a oficiální odbory, a zahájily rituální tance, na jejichž konci bude opět kapitulace nebo nechutný kompromis. Pokud se ovšem... tentokrát nezvednou statisíce těch, na které vládní opatření tvrdě dopadnou. Jenže v současné ČR jsou ohniska sociálního odporu sice zarputilá, ale stále maličká. Kromě toho tisíce těch, kteří se s kapitalismem a státem již dávno rozžehnali, se stále nacházejí v informační a sociální izolaci. V sousedním Rakousku na náměstích demonstrovaly desetitisíce odborářů. Na více než 100 místech ve Francii se již 13. května odehrála výstražná stávka, nejezdí železnice, nelétají aerolinky - a největší české oficiální odbory - ČMKOS - zatím naleštily klotové rukávy, sestavily krizový štáb a chtějí celou věc přenést za jednací stoly tripartity. No comment. Jejich dvě demonstrace, svolané do Prahy, představovaly trapné fiasko několika málo tisíců lidí, kteří prošli milionovou metropolí a volali „Hanba!“. Jenže to nestačí. Mohutný sociální konflikt, další fáze třídního boje, který zatím vládnoucí bojují téměř výlučně ze své strany - a
vítězí - by vůbec neměl být doménou odborových byrokratů, kterým jsou naše zájmy stejně cizí jako jsou jim blízké JEJICH sociální výhody a vysoké platy. Jejich role v dramatu, které se odehrává před našima očima, je v podstatě stejná jako role Špidlových úředníků: prosadit opatření v té či oné podobě a zachránit si před svým členstvem kůži vybojováním nějakého kompromisu, který nejhorší následky poněkud zmírní. Osvědčená tragikomedie, se kterou Špidla počítá, a proto své požadavky předem nadsadil. Důvody krize jsou zřetelné. V českých podmínkách se k nim ještě přidala nutnost konečně vyrovnat do státního rozpočtu další miliardové sekery, nadělané privatizační korupcí a tunelováním - a mj. zapravit desetimiliardový účet za spory okolo televize Nova. Ona tisícikoruna, jenž každý včetně nemluvňat zaplatíme za bývalého ředitele Železného na televizi Nova, se nám tedy odečte z nemocenské nebo nároku na důchod. Pěkně děkujeme, pane řediteli! V jádru však jde o něco jiného. Vzpomínáte, jak jsme psali o kauzách jako například Flextronics, kdy nadnárodní společnost loni za několik týdnů sakumprásk sbalila svoji brněnskou továrnu na elektronické součástky, zrušila 2000 pracovních míst a přestěhovala se do Maďarska? Tomu se říká flexibilita globálního kapitálu. KapitaDokončení na str. 2
Eurovládcům bylo horko
EUROVLÁDCŮM BYLO HORKO - záběry z anarchistických demonstrací proti červnovému summitu EU v Porto Carras v nedalekých řeckých Thessalonikách. Anarchistického pochodu se zúčastnilo na 6.000 lidí, několik set aktivistů z Černého bloku se pokusilo prorazit zátarasy a následně se střetlo s policejními jednotkami. „VE SVĚTĚ ŠÉFŮ JSME MY CIZÍ“, stálo na hlavním transparentu anarchistické demonstrace.
Otevřít hranice, zavřít vlády Tak jsme, tedy podle médií a politiků, rozhodli o vstupu Česka do Evropské unie. Všechny noviny už celý týden rozebírají a analyzují ty, kteří svým ANO dokázali nemožné pohnuli obrovským kusem země a přenesli jej do Evropy. Že se pro vstup do EU vcelku, ve skutečnosti, nevyslovila ani polovina národa, nikoho nezajímá. Stejně jako se nikdo nezajímá, neanalyzuje a nerozebírá jejich sociální postavení, věk, vzdělání, výšku, počet prstů, barvu vlasů apod., o ty, kdo volili NE nebo se referenda nezúčastnili vůbec. V televizi ale bylo „povoleno“ vystoupit Janku Ledeckému v protievropském tričku, takže nějaká úcta k odpůrcům, či „flegmatikům“ (rozuměj těm, kteří se referenda z jakéhokoliv důvodu nezúčastnili), projevena byla. Víc nečekejte, zapomeňte. „Otevřou se hranice!“ To byl a stále je jeden z nejčastějších argumentů lidí, kteří se rozhodli volit PRO. Nechtěl bych se těchto lidí nějak dotknout, ale - fungovala jim hlava posledních 13 let? Nehlásala se stejná „výhoda“ před 13 lety, když padal bolševický režim a všichni se radovali, jak budou moci cestovat na Západ? Jak to, že jsem byl už třikrát v
Rakousku, když se hranice otevřou až příští rok v květnu, kdy se konečně staneme Euroobčany? Nechme ale ironie. Podívejme se na holá fakta. Jak to tedy bude s tím otevíráním hranic? Vítejte v pevnosti „Evropa“ Za magickým heslem o otevření evropských hranic se skrývá jednoduchá, přesto krutá pravda. Hranice se totiž otevřou jen proto, aby poněkud rozšířily hradby pevnosti zvané Evropa. Pro nás se hranice možná otevřou a budeme mít možnost cestovat po evropských zemích, ovšem bez možnosti ve většině z nich pracovat, takže se vlastně nic nezmění. Budeme tam moci přijet jako turisté, a to už můžeme dnes, ne? Tedy pokud na to ze svých hladových mezd ušetříme a pokud se tam v té daleké cizině domluvíme. Všichni nejsme mladí a neučíme se světové jazyky ve škole a s ruštinou se můžeme vydat jen tak na opačnou stranu. No a kurz cizího jazyka dnes také není zrovna zadarmo. Pro ostatní se však hranice uzavřou, a to ještě pevněji než doposud. Jak píší polští anarchisté: „Náš vstup do EU neznamená otevření hranic, ale uzavření těch otevřených“. V mnoha zemích Evropské unie totiž panuje protipřistěhovalecká horečka a
Policejní nestoudnost Policistům se již brzy zvýší platy o 30% dochází k zavádění restriktivních právních předpisů, které znemožňují vstup mnoha utečencům. A ti utečenci, kteří čekají na občanství, či udělení azylu, mají přísný zákaz pohybu po státu. Lidé, kteří byli přinuceni k útěku ze své země z důvodu teroru a politického (či jiného) pronásledování, které je „civilizovanými“ státy nejčastěji tolerováno či přehlíženo, jsou chápáni jako lidé druhé (či dokonce třetí) kategorie. Nevyhřívané baráky bez teplé vody, pomyje místo jídla a neustálé ponižování a dávání najevo méněcennosti - to je přivítání trpících. Západní Dokončení na str. 2
V souvislosti s chystanou „reformou“ veřejných financí se naskýtá další téma protestů - a zároveň další projev asociálnosti systému, v němž žijeme. Ministr vnitra Gross do projednávané novely o služebním poměru policistů propašoval zvýšení tarifních platů o plných 30%. Na začátku července toto opatření schválila dolní komora parlamentu. V situaci, kdy si údajně všichni bez rozdílu musíme utahovat opasky, policisté si je řádně povolí. Průměrný plat policisty v roce 2005 stoupne na 32.000 Kč, více než dvojnásobek celostátního průměru, který stejně pobírá jen cca 20% těch šťastnějších nebo privilegovaných pracujících. Grossův návrh hladce prošel dvojím
čtením v paralementu a byl následně bezproblémově schválen. Peníze pro tento krok budou mj. získány tak, že ostatním státním zaměstnancům ve všech odvětvích budou sníženy 13. a 14. platy na polovinu a dalším státním zaměstnancům ve služebním poměru budou zmrazeny příplatky a pohyblivá část mzdy. Grosův návrh je ilustrací toho, že když kapitalistický systém chystá drastická sociální opatření, automaticky posiluje represivní složky. Narozdíl od mnoha pracujících si je dokonale vědom své třídní podstaty. Protesty proti „reformě“ by tak měly zohlednit i růst mezd policistů těch, kteří snadno mohou stanout, jak se již stalo, proti demonstrujícím odborářům a pracujícím. (p)
Svobodná Práce červenec 2003
2
„Reforma“ veřejných financí dokončení ze str. 1 listé nesledují nic jiného, než vlastní užitek. A pokud jim nějaká země nabídne výhodnější podmínky, neváhají. Jestliže například slovenská nebo maďarská (o východoasijských zemích ani nemluvě) politická vládnoucí třída ve snaze přilákat kapitál dramaticky snížila daňovou zátěž podnikatelů, zavádí drastickou novelu „Zákoníku proti práci“ a „ozdravuje“ ekonomiku v zájmu bohatých, není divu. Kapitál hledá užitek - a pokud se někde platí daň z příjmu právnických osob 20% a nikoli 31%, jako v Česku, pak zvedne kotvy. Tiskem probleskly zprávy, že některé firmy z Hodonínska se už začaly stěhovat. V reakci na to se zdejší politická moc snaží v dalším dějství smutné telenovely kapitalismu zvýšit přitažlivost pro kapitál: a ejhle, objeví se podobná reforma, jako na Slovensku. Žádná záhada, žádné nevysvětlitelné „zlé časy“. Proto klesání daně z příjmu podnikatelů o průměrně 3% ročně, proto snaha při oslabení příjmové stránky seškrtat stránku výdajovou. Stejný „trik“ se ovšem týká i možnosti postavit se na odpor. Protože příčina tkví v samotném systému, nestačí prostě jen říci NE škrtům. Je třeba říci NE systému jako takovému. Kapitalismus není přírodní zákonitost. To si mohou myslet jen moderní primitivové s titulem z vysoké školy ekonomického zaměření a pak George W. Bush. Jistě, je možné najít mnoho rezerv - ale stát se svých nehorázných výdajů na armádu, policii a tajné služby nevzdá, jinak by přestal být státem. Má je koneckonců právě pro případ toho, že se postavíme na odpor podobným „reformám“ ve prospěch kapitálu. Stejné dilema prožívají miliony lidí při každé
sociální turbulenci, jako této. Víme velmi dobře, že krátkodobé řešení neexistuje a vlády budou neustále soupeřit o přízeň kapitalistů na náš účet. Jde ovšem o tu velice jednoduchou a prostou věc zvednout se, něco začít dělat a nespoléhat se, že příště v kapitalistické loterii vyhrajeme my. Pravděpodobnost je asi stejná jako ve Sportce a navíc jde o to potlačit obvyklou sociální lhostejnost a apatii, s níž systém počítá. Ono tajemné „něco“ je velmi prosté, ale těžké. Pro začátek je nutné zjistit, jestli podobně smýšlejících lidí není více. Ostatní z toho vyplyne, protože naše zájmy jsou shodné a naše sdružování by se mělo stát pravidlem a nikoli výjimkou. Nejen anarchisté nechtějí omezit svoji společenskou angažovanost na nadávání před televizí, což je ideálem nejen Špidlovy vlády. Prostředky jsou nasnadě: demonstrace, blokády, stávky, okupační stávky. Ale především jde o to začít komunikovat a nezůstávat v izolaci. Neschopenky a to další Tisíce lidí se pomocí neschopenek drží nad vodou, protože jinak by se podnik okamžitě propustil a neschopenka je často logickou odpovědí na hrozbu chudoby. Koneckonců ale jediné, čeho vláda možná dosáhne je to, že lidé se z čekáren lékařů přesunou do čekáren Úřadů práce a budou stejně pobírat určité dávky. V Německu odboráři stávkují kvůli snaze omezit vyplácení podpory v nezaměstnanosti ze 3 let na 1 rok. U nás se podpora vyplácí 6 měsíců. Rovněž v Německu se pracující staví proti tomu, aby vláda zrušila 100% mzdu po dobu prvních 6 týdnů nemocenské. U
Britům v Zálivu velel vrah z Krvavé neděle Britským jednotkám podílejícím se na útoku na Irák velel generál sir Michael Jackson. Je to tentýž důstojník, který se v hodnosti kapitána v roce 1973 v severoirském Derry podílel na plánování operace, při níž skupina 14 vojáků z 1. parašutistického pluku, spadající pod jeho velení, postřílela 13 neozbrojených účastníků Pochodu za mír a lidská práva. Tzv. Krvavá neděle (Bloody Sunday) z 30. ledna 1973 vyvolala prudkou eskalaci odvetného násilí a nenávisti a vstoupila do historie konfliktu v Ulsteru. U žádného z 13 zastřelených a dalších 13 zraněných nebyly nalezeny zbraně. Všichni mrtví byli zabiti jednou ranou do horní části těla nebo hlavy, což potvrdilo úmysl vojáků zabíjet. Jackson byl později povýšen do generálské hodnosti a královna ho povýšila do šlechtického stavu. Stal se rovněž na dva roky velitelem 1. parašutistického pluku. Dokumentární rekonstrukce „Bloody Sunday“, která Jacksona přímo a jmenovitě označila za strůjce a organizátora masakru, byla v dubnu promítána v českých kinech v rámci festivalu Jeden svět.
nás chce vláda nemocenskou razantně snížit a po první 3 dny nemoci vyplácet pouhých 50% současných tarifů. Podstatně drsnějším ohrožením je záměr, aby od roku 2006 první tři týdny nemocenské platil zaměstnavatel. Je přitom nad slunce jasné, že by je ve skutečnosti platili zaměstnanci, protože kapitalisté si tuto novou položku zahrnou do nákladů. Dnes, když stále větší složky platu jsou pohyblivé, není problém většině nemocných na oplátku zkrátit různé „příplatky“ a „prémie“. Mnoho - přiznejme si, že poněkud dětinských - teorií, počítajících s odporem proti systému pomocí ošvejkování absencí a nemocí, přichází vniveč. Jste nemocní? Tak vám zkrouhneme plat! Co závěrem? Od oficiálních odborů, ke kterým se s důvěrou obrací většina lidí, se anarchisté v něčem podstatném liší. Nevěří v kulatý čtverec kapitalismu s lidskou tváří. Nic takového neexistuje a nic
takového není možné vybojovat na náměstích. Kapitalismus jako každá hierarchická a třídní společnost vždy funguje na něčí úkor. My lidem nikdy nemůžeme nabídnout to, co jim oficiální odbory mohou slíbit. My totiž nežijeme s hlavou v oblacích vlastní důležitosti a nechodíme na zasedání tripartity, kde se pouze prodávají a pošlapávají zájmy obyčejných pracujících. Tedy nás. Pokud budeme mlčet jako obvykle, pak za svou lhostej-
TAK TAKHLE TEDY NE: v čele s odborářskými byrokratickými vůdci a zcela v duchu sociálního partnerství a tripartity: čelo demonstrace Asociace samostatných odborů (ASO) před Úřadem vlády. nost a apatii budeme platit stále více. A to prosím na úsvitu vstupu Česka do EU. Kdo říkal, že v Unii se budeme mít stále lépe? Najde se někdo, kdo by tomu nesmyslu věřil? J. Lacina
Chudoba v Evropské Unii - aneb co reklamní paňácové neprozradili V Evropské unii je nezaměstnanost stále značným problémem a představuje hlavní příčinu chudoby a vyloučení lidí z běžného společenského života. Hrozba chudoby visí nad 15 procenty obyvatel unie, tedy nad 56 milióny lidí. „Tmavomodrý svět“ s hvězdičkami, líčený v sugestivních TV reklamách jako uklidňující a laskavý pozemský ráj, má také svoji odvrácenou tvář. V EU je bez zaměstnání každá osmá domácnost, čtvrtina nezaměstnaných je bez práce déle než dva roky. Na svých internetových stránkách o těchto údajích z roku 2001 informoval 8. 4. statistický úřad unie Eurostat. U 33 miliónů lidí je riziko chudoby trvalé. Relativně „nejlepší“ je situace ve Švédsku, kde chudoba
ohrožuje 9% lidí. O dva procentní body víc hlásí Dánsko, Německo, Nizozemsko a Finsko. Naopak v Řecku a Portugalsku této hrozbě čelí více než 20% obyvatel. Hranici rizika chudoby nastavil Eurostat na 60 procent příjmu, kterého v dané zemi dosahuje polovina práceschopných obyvatel. Hranice chudoby se proto v jednotlivých zemích EU liší. Riziko zchudnutí podle Eurostatu „účinně“ řeší sociální dávky a přerozdělení peněz od bohatých rodin k chudším. Bez nich by se totiž hrozba chudoby dotýkala již 25% obyvatel unie, upozornil úřad. Nejvíce by se neexistence sociálních dávek projevila ve Švédsku a Dánsku, tedy v zemích se stále rozsáhlou sociální sítí. Naopak v Itálii a Řecku by chybějící dávky
ovlivnily počet chudých nejméně. Tři procenta lidí byla v roce 2001 v EU bez práce déle než jeden rok. V Řecku a Itálii však přesahuje tato dlouhodobá nezaměstnanost pět procent. Vítejte tedy do unie, kandidáti na nezaměstnanost a chudobu! (p)
Otevřít hranice, zavřít vlády dokončení ze str. 1
V této souvislosti je více ne příznačné, že generál Jackson, známý schopností brutálně potlačovat sociální a politické nepokoje, byl pověřen například velením v operaci KFOR v Kosovu. Pod jeho dohledem a s jeho tichým souhlasem tak docházelo k hromadnému vyhánění a exodu srbské menšiny a etnickým čistkám, podnikaným albánskými teroristickými skupinami. (JL) Nahoře: generál sir Michal Jackson. Dole: originální dobová fotografie z Bloody Sunday, 30. 1. 1972 - skupina parašutistů zatýká civilisty.
(koncentrační) tábory pro utečence jsou často obehnány ostnatými dráty a vchody do nich chrání ozbrojení vojáci. Zbývá už jen nápis „Arbeit mach frei“. Ostatně, média, politici a dokonce i oficiální reformistické odbory se snaží v našich očích z emigrantů a „těch špatných (nedolarových) cizinců“ udělat zločince, flákače, překupníky, pasáky a kdo ví co ještě.... Již 1. října tohoto roku Polsko uzavře po nátlaku EU své hranice na Východ zavedením víz. Tato víza do Polska budou stát přinejlepším 1/3 průměrné měsíční mzdy v Bělorusku a na Ukrajině. Toto opatření způsobí narušení příhraničního styku a pohybu, a pro polské hospodářství nevýnosné rozdělení lidí na privilegovanou (EU) a vykořisťovanou (zbytek) kategorii. A to vše s vědomím, že kapitál se stěhovat může, pracující však nikoli, jak to krásně popsal Noam Chomsky ve své přednášce v Indii ze dne 10. 10. 2001: „General Motors se (...) může v Mexiku dožadovat ´národní ochrany´, ale živý Mexičan z masa a krve neskončí příliš dobře, když se bude dožadovat téhož poté, co překročí hranici Texasu, ovšem za předpokladu, že to přežije (mnoho lidí nikoliv).“ Takhle bude vypadat ona Pevnost Evropa. Azylanti jako zajatci... S radikálním řešením přílivu žadatelů o azyl přišla vláda Velké Británie. Londýn totiž navrhuje, aby se všichni žadatelé o azyl v zemích EU umisťovali mimo hranice EU. A podle posledních zpráv na tom už sám začal pracovat. Podle britského deníku Observer, začala Velká Británie již budovat takový „sběrný“ tábor v Chorvatsku.
Před čtyřmi lety chtěla v Německu koalice SPD a Zelených v rámci předvolebního tažení poskytnout dvojí občanství cizincům, pobývajícím na území Německa. Mělo jít převážně o Turky, kteří se podle předsedy Tureckoněmeckého sdružení podnikatelů Ahmeta Basburga do německé společnosti dávno začlenili. Návrh však vyvolal ostrou kritiku a nesouhlas několika desítek tisíc občanů, kteří se vyjádřili, že nesouhlasí, aby se cizinci stávali občany „jejich“ země a dopouštěli se v ní zločinu. Jen hesenská organizace Křesťanskodemokratické unie, věrna křesťanskému heslu „Miluj bližního svého“ pod takovou petici získala přes 45.000 podpisů. Otevřené hranice? Zákazy se však netýkají pouze mimoevropských cizinců. Ono bájné otevření hranic se vyhne i mnoha evropským občanům. Jelikož podle komisaře Verheugena Polsko nesplňuje a v nejbližší době nesplní kritéria Schengenské smlouvy, pasová kontrola na hranicích Polska a starých členů Unie bude zachována. Navíc bude báze údajů tzv. Informačního systému Schengen rozšířena a bude se zabývat kontrolou lidí označených za „nežádoucí“. Nyní systém slouží k identifikaci lidí s vymezenými politickými názory a byl používán k hraniční kontrole mezi zeměmi, které teoreticky patří do Schengenské smlouvy. Předpisy této smlouvy umožňují omezovat pohyb osob, které byly obviněny z protiunijní politické činnosti, neplacení daní nebo odepření vojenské služby. Takže pro koho tedy budou ty hranice otevřeny? Pokud jste bílý úspěšný
bohatý podnikatel, poslušný občan svého státu, možná budou otevřené pro vás, tedy spíše pro váš kapitál. Pro ty ostatní příliš otevřeny nebudou. Kapitalistická Evropa Tohle všechno totiž není nic jiného, než nová tvář arogance politických a hospodářských elit rozvinutých států. Cílem takových aktivit je vykořisťování a využívání celého zbytku světa jako neomezené rezervy surovin. Obyvatelé zemí na druhé straně zdi jsou udržováni v poslušnosti různými prostředky, v případě nutnosti i těmi nejbrutálnějšími. Možná se my všichni, obyvatelé civilizované a rozvinuté Evropy těšíme lepším pracovním podmínkám, i pro nás se však ekonomická situace stále zhoršuje. Není tedy vůbec pravdou, že zájmy pracujících Západu jsou v rozporu se zájmy pracujících zbytku světa. Ghetta uvnitř zemí Prvního světa jsou považovány za stejný zdroj ohrožení jako země III. světa. Bariéry a centra kontroly jsou vybudovány i zde. Přišel čas, aby pracující ženy a muži (ale i nezaměstnaní/né, důchodci/dkyně, studenti a studentky), bez ohledu na státní hranice a státní příslušnost vzali své životy do svých rukou, aby zničili novou Železnou oponu a celý kapitalistický systém a vytvořily/i místo něj společnost, kde každý dá podle svých možností a dostane podle svých potřeb. Aby konečně spojili Evropu a vůbec celý svět, ne na základě kapitálu ale na základě svobody pohybu, svobody života... Aby otevřeli hranice a zavřeli vlády! Žádný člověk není nelegální. Martin Koudelka
Svobodná Práce červenec 2003
3
Antifašismus na Jižním Městě Největší pražské sídliště je svědkem nárůstu fašistického násilí Pražské sídliště Jižní Město je již dlouhá léta místem, kde se anarchistickému a antifašistickému hnutí podařilo zapustit kořeny a působit ve svém okolí. Jedním z důvodů je ale naneštěstí i přítomnost neonacistických skupin, které čerpají z rozkladu sociálních vazeb, panujícího v této velké pražské noclehárně, postavené v 60. a 70. letech. 20. dubna se v Praze na Jižním Městě konala další z akcí proti fašismu a intoleranci, pořádaná místními antifašisty a anarchisty z řad FSA-Praha a skupiny Antifa Praha. Po roce a půl od první akce, která byla 2. prosince 2001 organizována FSA-Praha v reakci na brutální útok skupiny neonacistů na bezdomovce, se ukázalo jako nezbytné uspořádat další veřejnou akci. Aktivisté, kteří shromáždění pořádali, ve svém projevu uvedli: „Situace se po roce a půl začala znovu zhoršovat. Ze strany neonacistů dochází k častým útokům v ... městské hromadné dopravě, zvláště nočních spojích. Cestovat za kulturou do centra města a zpět se stalo docela nebezpečnou záležitostí. Před měsícem došlo k několika vážným napadením našich spoluobčanů v linkách nočních autobusů, projíždějících Jižním Městem.“ Jen v průběhu jediného víkendu se antifašisté na Jižním Městě sami dozvěděli o třech útocích. Nejvážnější z nich se odehrál poté, co byl muž středního věku surově napaden skupinou neonacistů kvůli tomu, že se zastal několika mladých lidí, obtěžovaných neonacisty, kteří svým vzhledem nezapadli do nacistických představ. Neonacisté se jako obvykle drželi svých zásad o tzv. férovosti a v přesile čtyři na jednoho ho fyzicky napadli tak, že musel vyhledat specializované lékařské ošetření s podezřením na poranění mozku. Navíc měl popáleniny, neboť na něm zapálili oblečení. Dva z ultrapravičáků byli přitom maskováni a jednalo se v každém pří-
padě o útok v organizované skupině. O tom samém víkendu byl v noční autobusové lince jedním starším neonacistou zákeřně fyzicky napaden ranami pěstmi do obličeje Afričan, cestující na Jižní Město. Stejného víkendu došlo i k poslednímu případu, který je místním antifašistům znám, kdy se skupinu mladých lidí z techno subkultury snažilo napadnout několik místních neonacistů. Útočníci sice byli opět organizováni, maskováni a ozbrojeni tyčemi, ale byli odraženi díky obraně napadených. Pro příslušníky nejrůznějších subkultur, etnických skupin, pro sociálně slabé a protifašisticky a antirasisticky smýšlející lidi se stalo nebezpečným chodit večer po sídlišti Jižní Město, což je stav, se kterým se antifašisté nehodlají smířit. DŮVODY? Když se antifašistů zeptáme, co považují za důvod nejen této série útoků, ale vůbec existence neonacistických skupin na Jižním Městě, žádnou jednoduchou odpověď neposkytnou. Celý problém má několik rovin. Důvodem byl mimo jiné pro neonacisty nepřijatelný pohled mladých lidí na svět, jejich odlišný životní styl a kultura. „Důvodem byla náckovská xenofobie a netolerance. Náckové se tímto způsobem opět snažili zastrašit lidi, získat navrch v ulicích, mít pod kontrolou Jižní Město, určovat ostatním lidem, jak se mají chovat, jak mají vypadat, kde se mohou a nemohou pohybovat a především, co si mají nebo naopak nesmí myslet. „ Co je příčinou toho, že mají na Jižním Městě, ale také na většině ostatních sídlišť náckové takové zázemí a vytvářejí nebezpečné pouliční gangy? Podepsaly se na tom mimo jiné notoricky známé sociálně degradující vlastnosti sídliště - anonymita prostředí, nedostatek kulturního a volnočasového vyžití, zvláště pro mládež a tíživá soci-
ální situace, například v podobě nezaměstnanosti a chudoby. Jsou také další důvody. Nemožnost smysluplného naplnění volného času jiným než institucionalizovaným způsobem, mimo dosah státu nebo různých církví, s jejichž současnou mocenskou autoritou se neztotožňují. Chybně hledají východiska ve zkratkovitých demagogii nacistické ideologie, snažící se hledat obětní beránky, zodpovědné za neradostný stav kapitalistické společnosti. Nemá smysl zdůrazňovat hloupost a krátkozrakost toho, že za tyto viníky považuje celosvětová židovská spiknutí nebo samotnou multikulturnost moderní společnosti. Zdejší mladí lidé nevidí východiska, jak zlepšit svoji životní situaci, jak plnohodnotně prožít život v betonovém městě, který je závislý na podmínkách tržního hospodářství orientovaného pouze na zisk. Z toho často vzniká osobní nebo sociální komplex méněcennosti, posilovaný společenským tlakem, který jim říká, že nejsou nic, že je společnost nepotřebuje a počítá s nimi pouze jako příležitostnou levnou pracovní silou, kterou je možné nakomandovat do nového supermarketu či skladu a pár měsíců vykořisťovat. Je pak jedno, jestli je pro nacisty prvotní kult násilí nebo přímo ideologie, každopádně konečným produktem je nebezpečný a škodlivý sociální dopad. Lidé, kteří si ve svém elitářském přesvědčení sami sebe představují jako
dokončení na str. 5 Nahoře: pořadatelé čtou projevy. Uprostřed: demonstraci obtěžovalo několik desítek policejních těžkooděnců. Dole: shromáždění se navzdory výhružkám ze strany neonacistů zúčastnilo více než 100 lidí, kteří prošli Jižním Městem. Takový projev sebeorganizovanosti a nebojácnosti je v boji proti fašismu mimořádně důležitý.
Nový vývoj v Antifašistické Akci Právě vycházející v pořadí již osmé číslo časopisu Antifašistické akce je v mnoha ohledech číslem premiérovým a značí podstatné změny k lepšímu v AFA. Časopis Akce vydává již několik let česká Antifašistická akce. Skupina, která na anarchistické a antifašistické scéně působí již od roku 1996. Stejně jako u jiných organizací, i u AFA byla její profilace úzce závislá na členské základně. Jednoduše řečeno - jací byli členové a členky, taková byla i AFA jak se oni projevovali a profilovali, takový obraz vytvářeli i pro AFA. Tento determinismus funguje samozřejmě i oboustranně. A s tím souvisejícím a nemalým problémem se zpětně jevila také neexistence jasně formulovaných stanov či pouze nejasně a politicky vágně znějící koncept. Proto se například v době nedávno minulé mohlo stát, že členy a členkami AFA se stávali lidé, kteří kromě toho, že neměli ani potuchy o základních politických východiscích či perspektivách fungující anarchistické organizace, často chápali antifašismus bez širších souvislostí a pouze v omezených, ale o to atraktivnějších adrenalinových streetfighterských intencích. (čímž samozřejmě tato veledůležitá náplň anarchistické-antifašistické práce - tj. pouličně-militantní činnost - nijak není zlehčována ani podceňována, ale ani příliš vyzdvihována ani přeceňována. Být militantní antifašista/ka by podle redakce mělo být automatické pro každého anarchistu/ku, bez ohledu na fyzické dispozice, protože to právě není pouze o nich! Rozhodně tedy nesmí pouze podle nich být lidé posuzováni.) A v AFA byli zřejmě pouze proto, že to zrovna v té době bylo „in“, že si AFA jednoduše vytvořila image „drsňácké“ organizace pro drsné hochy, ale i dívky, které se musí chtě-nechtě machistic-
kým mravům přizpůsobit. Tato elitářská image výhradně fyzicky zdatných „náckobijců“ na úkor všeho ostatního, jí byla vytvořena částečně i nespravedlivě. Například ze strany neonacistů (což je v tomto případě jedině dobře), státních orgánů či médií, někdy i díky dílčím úspěchům v militantní antifašistické práci. Nicméně někteří její bývalí členové i členky se jí ochotně přizpůsobovali/y. A kdo image nesplňoval byl mnohdy zesměšňován a považován za „méněcenného“. Neexistence pevnějšího organizačního řádu a následně také organizační struktury podle redakce vedla často k chaosu, kdy členové a členky mnohdy nevěděli/y, kdo je jejich soudruh či soudružka. Noví členové a členky byli/y přijímáni/y mnohdy pouze na základě přátelských vztahů či intimních sociálních vazeb. Tito lidé, kteří své členství v AFA brali spíše jako módní a dočasnou záležitost, než jako hlubší potřebu organizovat se na základě určitých společně sdílených idejí, proto AFA dříve či později opustili, aniž by se snažili vyvíjet jakoukoliv činnost. Být v AFA bylo jednu dobu velmi „in“. Práce celé organizace pak stála pouze na několika málo lidech, kteří byli zahlceni a vcelku logicky se brzy vyčerpali. Další kapitolu představovali lidé, kteří sice byli aktivní, měli chuť se spolupodílet na chodu AFA, ale jejich snahou bylo zároveň posouvat AFA (k obrazu svému a zřejmě i svých mateřských organizací) jaksi mimo či nad ostatní anarchistické hnutí. Měli snahu AFA tzv. „zgermanizovat“ - tj. přiblížit německému modelu a vytvořit z AFA jakousi jednotnou antifašistickou frontu sdružující třeba i marxisty či trockisty. Tento přístup však nerespektoval základní antiautoritářské principy AFA, které se snažili obcházet a bagatelizovat.
Vznik AFA-FSA AFA se tedy podle redakce nacházela pod tlakem, aby vše zůstalo při starém, tj. v podstatě neformálním, přátelském fungování bez pevných organizačních struktur, založeném na vůdcovství několika osob. Snaha změnit tento přístup a na něm založenou funkčnost, ale naopak posunula AFA směrem k neanarchistickým tendencím. Nerespektování základních zásad - anarchistických principů, ale i faktická nečinnost byly pouze jedny z mála o to však viditelnějších projevů. V situaci tohoto dvojího tlaku se větší část členské základny rozhodla k poměrně razantnímu a přelomovému kroku. AFA se spojila s FSA-MAP (Federací sociálních anarchistů - sekcí Mezinárodní asociace pracujících) a stala se její
novou a jedinou (původní tudíž zanikla) antifašistickou pracovní skupinou. Redakce uvádí, že s odstupem času začíná být stále jasnější, že nejenže se jednalo o krok správným směrem, ale že tento krok byl pouze logickým vyústěním dlouhodobějšího vývoje v anarchistickém hnutí. Ke spojení by zřejmě dříve nebo později stejně došlo. AFA ostatně již dříve úzce s FSA spolupracovala, měla k ní velmi blízko i v zásadních otázkách a mnoho členů AFA bylo i zároveň členy FSA. S touto organizační změnou samozřejmě souvisí i některé další změny. AFA-FSA bude nově fungovat podle jednotných stanov FSA, ve kterých je nově vzniklá situace zohledněna. Změnil se i redakční kolektiv časopisu Akce, která ale bude nadále vycházet samostatně na Svobodné práci. Webové stránky afa-cz.antifa.net se stále budou věnovat hlavně úspěšnému a rozsáhlému monitoringu - aktuality, zprávy, člán-
ky, reportáže, studie či diskuze pak budou k nalezení hlavně na webu fsa.anarchismus.org nebo na stránkách csaf.cz. Se změnou redakce samozřejmě souvisí i nová grafická úprava časopisu Akce, aby tak byl odlišen od čísel předchozích. Redakce doufá, že úprava nadále zůstane neměnná a že se s časopisem Akce budou čtenáři dále setkávat v této podobě, kvalitě i periodicitě - to jest čtvrtletně. Nutno ještě dodat, že s FSA se spojily celkem tři ze čtyř regionálních skupin české Antifašistické akce. Antifašistická akce Zlínsko (AAZ), Antifašistická akce Jihlava (AAJ) a Antifašistická akce Praha (AAP) od nynějška fungují jako regionální pracovní skupiny AFAFSA. Pouze Antifašistická akce Brno (AAB) funguje nadále samostatně.
Zpracováno podle editorialu v 8. čísle časopisu Akce - (redakce)
Prázdninové dvojčíslo časopisu AFA Osmé číslo časopisu AKCE, vydávaného Antifašistickou Akcí (AFA) vychází v nevídaném rozsahu 56 stran a s barevnou obálkou. Obsahově se jako již tradičně věnuje velkému spektru zajímavých otázek, sahajících od antifašistických aktivit na Jižním Městě až po válku proti Iráku, která je rozebírána i z historického hlediska. Stranou samozřejmě nezůstávají analytické materiály, věnované tuzemské i zahraniční ultrapravici. Delší editorial pak vysvětluje změny, k nimž nedávno došlo v struktuře a práci AFA. Časopis je volně k dispozici ke stažení na webu AFA, v „papírové“ verzi stojí 20,- Kč a je k dostání na obvyklých distribučních místech a na kontaktech AFA a FSA.
Svobodná Práce červenec 2003
4
Padaly nejen kuželky: dokument Bowling for Columbine v kinech Byl obyčejný americký den. Americký farmář vyjížděl na pole, americký mlékař rozvážel mléko ... a náš prezident bombardoval zemi, jejíž jméno neumíme ani vyslovit. Tak začíná dokumentární film Bowling for Columbine, jehož autorem je americký režisér Michael Moore. Již to naznačuje, že se nejedná o obvyklou agitku, propagující „americký sen“. Moore za sarkastickou, ale vážnou rozpravu o Americe, násilí, střelných zbraních, chudobě a útlaku dostal překvapivě nejen Oskara, ale také řadu dalších ocenění včetně Cézara nebo ceny festivalu v Cannes. Moore byl také jediným z oceněných, který na velkolepé oskarové show otevřeně odsoudil válku v Iráku a spílal prezidentu Bushovi. Padali jak kuželky... Film se odvíjí od tématu masové vraždy na střední škole v Columbine. Dne 20. dubna 1999 si dva studenti, členové „mafie dlouhých kabátů“, zašli na předměstí Denveru jménem Littleton zahrát bowling na hodinu tělocviku. Pak se vrátili do školy a postříleli z automatických zbraní 11 spolužáků a 2 učitele. Vypálili celkem 900 nábojů ráže 9mm, které předtím nakoupili hlavně v
zejí z Denveru a jak Matt Stone uvádí, South Park má mnoho společného s Littletonem, „buranským rasistickým horským městečkem“, jak na úvod zpívají animované postavičky. Stone ve svém interview hovoří otevřeně. Podle něj hlavní vinu za frustraci a nenávist mladých lidí ze středních škol může především agresivní atmosféra ostrých loktů ve stylu, „Když neprojdeš tímhle testem v šesté třídě, tak to nikam nedotáhneš a umřeš jako chudej houmles na ulici“. Vskutku povzbudivá věta, kterou si vyslechl z úst školního psychologického poradce. Ve společnosti, postavené na agresívním sebeprosazování a vědomí, že úspěch jedněch je vykoupen bídou a neštěstím druhých, by bylo neuvěřitelným zázrakem, kdyby z jejích výchovných zařízení vycházeli inteligentní lidé s pozitivním sociálním základem.
Moore nezůstává u osobní výpovědi. Zjišťuje dále, že v oblasti Flintu žije 87% školních dětí pod oficiální hranicí chudoby. Poté, co poblíž byla uzavřena továrna General Motors, musí místní, kteří mají to štěstí, dojíždět nejméné
Pečlivě vyhýbavé recenze V oficiálních médiích se Moore dočkal řady recenzí, které se s pečlivostí gurmána, pojídajícího lososa, vyhýbaly všem ostrým kostičkám, které by mohly zaskočit v krku. Nikoli shodou okolností se jedná právě o pasáže, kdy se Moore snaží oprostit od pouhého
100 km do obchoďáku WalMart, kde dřou za mzdy o něco málo vyšší, než minimální. Nejčastější příčinou úmrtí mladistvých je zde vražda. Nic z toho nám ale oficiální média nebo recenzenti neřeknou. Není to snadno zpeněžitelné a zpochybňuje to společenský systém, v němž žijeme. Moore se pak v eskapádě břitké ironie pouští do krutého znemožňování médií. Najde si čas a zajde za majitelem řetězce restaurací, kde pracovala matka šestiletého střelce. Narazí na blazeovaný ksicht z telenovel, který před otázkami nechá zavřít dveře svého luxusního auta. Moore zpovídá autora televizní akční šou Cops, ukazující hrdinné policisty, jak zatýkají drobné zlodějíčky a pouliční kriminálníky černé barvy pleti.
NE, NEMÁ TO ŽÁDNOU SOUVISLOST... mluvčí zbrojovky Lockhhed Martin ze závodu v Littletonu si nemyslí, že na agresivitu a postoje mladých lidí nemá tato obří atomová zbrojovka, produkují zbraně hromadného ničení, žádný vliv. V Littletonu se každý týden vyrobí jedna atomová raketa. Jejím účelem je stejná „práce“ jakou si předsevzali vrahové z Columbine: masové zabíjení. Ve zbrojovce pracuje mnoho rodičů studentů z Columbine.
MALÝ PŘEHLED AMERICKÉ HISTORIE - aneb od vojenského puče v Guatemale přes Vietnam až k Afghánistánu a událostem 11. září. Moore americkým divákům připomíná, že včerejšek existuje a ještě dál pokračuje něco, čemu se říká historie - a souvislosti zločinů a praktik vládnoucí třídy se dají vystopovat a jednoznačně pojmenovat. obchodním domě WalMart. Nakonec obrátili zbraně proti sobě. Bylo to shodou okolností ve stejný den, kdy USA během bombardovací kampaně proti Jugoslávii za jeden den svrhly nejvíce bomb od Války v zálivu a otcem jednoho z vrahů byl armádní pilot, který bombardoval Irák v první Válce v zálivu. Následně se rozpoutala celospolečenská diskuse, která se jako obvykle soustředila pouze na problém zbraní nebo „špatné výchovy“ mládeže. Moore se ale nespokojuje s obvyklými pokusy o "vysvětlení" ve stylu zhoubného působení heavymetalové hudby nebo oslabení tradiční autority rodiny. Myslí si, že za takovým šokujícím činem zřejmě bude něco více, než texty Marilyn Manson nebo samotná skutečnost relativně volného přístupu ke zbraním. To už by za vraždu klidně mohla hodina bowlingu, na které vrazi byli onoho dne ráno. Moore tak projíždí rodný Michigan a stopuje „zbrojní kulturu“. Nemá s případem nějakou spojitost to, že doslova za humny předměstí Littleton, kde se odehrál školní masakr, stojí obří zbrojovka firmy Lockheed Martin, která každý týden vyrobí mezikontinentální raketu s atomovou hlavicí? Co vojenské konvoje, které pravidelně projíždějí ulicemi a převážení nástroje hromadného vraždění - variaci ve velkém na to, co provedli studenti na Columbine? Moore se pak setkává s dalšími dvěma mladými lidmi, kteří byli také naštvaní na celé město, ale svůj hněv vyjádřili poněkud jinak: kresleným seriálem. Ano, autoři South Parku pochá-
podání emocí. Tím se vyznačují oficiální média. Jemu to ale nestačí. V městě Flint, z něhož Moore pochází, došlo k případu, který oficiální média nezpracovala jinak, než jako další nevysvětlovaný projev brutality a násilí ve společnosti. Šestiletý chlapec přinesl do školy pistoli a zastřelil spolužačku. Moore přemýšlí, hledá... a nachází. Zde se ale dostává do oblasti, kterou oficiální média buď okamžitě onálepkují jako „extremismus“ nebo - v případě recenzí na www.dokina.cz nebo časopisu Týden - vycenzurují. Moore zjišťuje, že chlapec vyrůstal v rozpadlé a sociálně těžce zkoušené rodině. Jeho černá matka - samoživitelka, musela denně dojíždět 150 kilometrů do práce, kde otročila 70 hodin týdně v luxusní restauraci za mzdu, která nestačila pokrýt ani životní náklady. Týden předtím, než došlo k tragédii, ji majitel domu vyhodil na ulici, protože neměla na činži. Odstěhovala se proto provizorně ke svému bratrovi, kde její syn jednou doma našel nehlídanou kapesní pistoli. Chlapcova matka na jeho výchovu neměla téměř vůbec žádný čas. Šestileté dítě tím bylo nepochybně těžce zasaženo a deprivováno. Mimochodem - systém „Welfare to work“, nutící svobodné matky pracovat stovky kilometrů od domova za minimální mzdu, aby dostaly přídavky na děti, zprivatizovala stejná korporace, která v Littletonu vyrábí atomové rakety - Lockheed Martin. Podařilo se jí tak sociální dávky odejmout více lidem, než kdykoli předtím státu. Kolik tisíc rodin tak nadobro rozvrátila?
Nabízí, že natočí pořad o zločinech „bílých límečků“ z velkých korporací. Novinář odpovídá, že lituje a „nefungovalo by to“, protože šéfové při zatýkání nekladou odpor a mají právníky, kteří je z toho vždycky vysekají. Smůla. Zbraně za to nemohou Moore dělal interview se státním zástupcem okresu Flint, kde došlo k
ZNOVU LOCKHEED MARTIN: když skončila Studená válka, našla si korporace nové nepřátele: chudé lidi a vyhrála konkurs na provozování sociální podpory - sociální šikany, rozvracející rodiny a nutící lidi pracovat 150 km od rodiny za minimální mzdu. Byl to i případ matky šestiletého střelce z chudičkého Flintu, jehož ulice dojemně nesou jména prestižních univerzit...
oné „rekordní“ vraždě šestileté holčičky šestiletým spolužákem. Prokurátor uvádí, že zatímco 8 let kriminalita soustavně klesá a počet vražd se snížil o 20%, televize zvýšila počet reportáží o vraždách o 600%. Problémem podle něj nejsou pistole v rukou chudých z centra, ale ty, kterých se chopí bílé děti z bohatých rodin z vilových čtvrtí. Zbraně samy o sobě nejsou problém, to Moore dobře chápe. V Kanadě s 30 miliony obyvatel je mezi lidmi na 7 milionů střelných zbraní a zpovídaní policisté si ve městě o 70.000 obyvatelích nejsou schopni vzpomenout, kdy naposledy někdo zemřel násilnou smrtí s použitím střelné zbraně. V Německu je každoročně střelnou zbraní zabito 68 lidí. V Americe to je 11.700. V Kanadě lidé běžně nezamykají domovní dveře. Zkuste si to představit v USA! Moore zkouší brát za kliky a děkuje za to, že ho domácí nezastřelili... Kultura strachu Profesor Barry Glassner, autor knihy „Kultura strachu“, je autorem teorie, popisující systém xenofobického násilného jednání ze strany bílé většiny v USA a používání strachu ze strany médií a vládnoucích jako prostředku sociální kontroly. „Kultura strachu“ tak není pouze důsledkem sociálně-rasových konfliktů v 18. a 19. století. Veškerá americká komerční média z ní žijí a ždímají tak rating, reklamu a zisky. Moore přijede do LA a zjistí, že stačí pouhých 5 minut od hlášky, že na předměstí dítě spadlo do bazénu a málem se utopilo, aby se sjelo hejno novinářských supů s přenosovými vozy. Zabijácké africké včely, které měly zaplavit jižní státy USA? Nikdy nedorazily. Mytický „neznámý černoch“, odpovědný podle policejních hlášení za statisíce zločinů? Nesmysl, většinou
pouhá xenofobní představa. Bílá matka zabije své dvě děti a ředstírá, že je unesl neznámý černoch. Média mezitím rozpoutají štvanici na neznámého černocha a jeho podobenky visí na každém nároží. Vystrašená veřejnost je pak ideálním stádem ovcí pro politiky a ochotným voličstvem, schvalujícím kdejaké zvýšení policejních pravomocí - nebo hrůzyplné nabobtnání vojenského rozpočtu za vlády Bushe mladšího. Jak shrnuje rocker Marilyn Manson, který v rozhovoru s Moorem prezentuje inteligentní názory, systém pracuje tak, že když jste vyděšený k smrti, konzumujete a posloucháte. Bowling for Columbine je jedním z mála dokumentů, které dorazí do českých kin. Jedná se o kritický a provokativní počin, jakých není mnoho. Moorův humor se mi vyloženě zamlouval - a vážné pasáže byly nehrané. Nebudu prozrazovat více. Skutečným bonbónkem je závěrečný rozhovor se světoznámou americkou celebritou, šéfující Národní střelecké asociaci, která v odpovědi na otázku, proč se Američané tak často střílejí, bezelstně uvede, že za to zřejmě může „smíšená etnicita“ USA. Hvězda nakonec podlehne vlastní upřímnosti, dojde jí, co prohlásila a odchází uprostřed rozhovoru do útrob své mnohamilionové luxusní vily. Moore pak na schody pokládá fotografii šestileté dívenky, kterou zastřelil šestiletý chlapec, jehož matka dřela 14 hodin denně za 4 dolary na hodinu. Moorův dokument běžel krátkou dobu v kinech a pak v rámci festivalu Jeden svět. Pokud máte ještě možnost se na něj podívat, neváhejte. Inteligentní a racionální kritika, která jde po podstatě problému a nebojí se útočit na symboly Ameriky - té nejskvělejší a nejsvobodnější země na světě... nebo že by vše bylo nějak jinak? Jedinou věcí, kterou je nutné vytknout Moorovi, vynikajícímu kritickému duchovi, ale nikoli anarchistovi, jsou nenápadné, ale časté odkazy na to, že například v Kanadě jsou „lepší“, „lidštější“ a „zodpovědnější“ politici - od kterých se zřejmě ti američtí mají co učit. Moorův důkladný průnik do jádra problému se tak zastavil před poslednímu dveřmi, kterými je ale nutné projít, pokud chceme na závěr svých úvah nabídnout byť jen nástin řešení. Jindřich Lacina
Svobodná Práce červenec 2003
5
Odehraje se slovenský scénář v Polsku? Polská železnice na pokraji zhroucení - automobilová lobby obchází Evropou Zdá se, že se z článků o železnci v různých evropských státech stane jeden dlouhý pesimistický seriál. Je rovněž pravdou, že je takřka možné použít článek minulý (SP č. 28) a jenom u něj změnit stát. Jinak by mohl zůstat navlas stejný. Slovenští železničáři společně s veřejností ukázali, že jsou schopni se postavit rozhodnutí vlády a vedení železnice. Takřka navlas stejná situace se v současné době (tedy v době vzniku tohoto článku) odehrává v Polsku, které je známé radikálními tendencemi v řadách pracujících a odborářským duchem ještě z dob Solidarności. Vyústí tato situace tak jako na Slovensku, nebo se zradikalizuje a rozzlobení pracující konečně ukážou, jaké jsou jejich opravdové zájmy a tužby? POLSKÁ ŽELEZNICE „BOLŠEVICKÝ PŘEŽITEK?“ Již poslední dva roky jezdím do Polska takřka pravidelně každé léto. Takřka vždy se při rozhovorech s polskými soudruhy dostaneme na téma Polskie Koleje Państwowe (PKP) a situace na polské železnici vůbec. Z toho, co jsem již před dvěma lety slyšel, mi běhal mráz po zádech. Podle toho, co jsem si vyslechl, na tom již tehdy PKP byly mnohem hůře než ČD, a jak to vypadá u ČD jsme psali v 27 čísle SP. Po vyslechnutí přístupu liberálních a pravicových členů parlamentu se není čemu divit. Není nic výjimečného zaslechnout, že „železnice je bolševický přežitek, který bolševici používali k tomu, aby kontrolovali přesuny obyvatelstva“. Pane Říman, nestudoval jste v Polsku? A podobně také vypadá starost „vůdců“ a „představitelů lidu“ o železnici jako takovou. Polské dráhy přepravily v roce 1995 465 milionů cestujících, minulý rok již pouze 332 milionů. V loňském roce měly polské dráhy obdržet od státu na pokrytí ztrát z osobní dopravy 500 miliónů złotých. Ve skutečnosti nedostaly ani 260 milionů. Přitom jen hromadná doprava ve Varšavě (metro, autobusy, tramvaje) dostává 500 milionů na rok a investice do silnic a na dostavění dálnic daňové poplatníky stojí několik miliard złotých. Někoho by mohlo napadnout, proč se anarchisté najednou ohánějí a zabývají dotacemi od státu, když tvrdí, že nikdy od státu nic nepožadují a neočekávají. To je stále pravda. Bylo by však bláhové si myslet, že tyto peníze pochází od státu. Tyto peníze přece pochází od nás, pracujících a spotřebitelů. My tyto peníze odevzdáváme v různých podobách na daních, stát má žel tu moc, že je přerozděluje. A jak je vidět, přerozděluje je špatně a v rozporu se zájmy svých občanů. I polský stát ukazuje, že ho mnohem více zajímají zájmy kapitálu a podnikatelských lobby, než prostých občanů. A když už jsme u toho, dotace na hromadnou dopravu jsou ve stávajícím ekonomicko-politickém systému mnohem víc ve veřejném zájmu, než doplácení na podnikatelské aktivity příživníků jako je
bývalý ředitel Železný apod. Vraťme se ale zpět k polské železnici. ŽELEZNICE MUSÍ ŠETŘIT... Proto si uštědřila poslední ránu z milosti. Aby polské železnice ušetřily, rozhodly se k 10. březnu 2003 zrušit 1050 (uvádí se i 1059) regionálních vlaků z celkového počtu 3740. Očekávají tak snížení celkových ztrát o 30% a úsporu asi 350 milionů zł. Toto opatření mělo zastavit vlakovou dopravu mimo jiné v Lebě (což je krásné přímořské městečko s kdysi rozvinutým turistickým ruchem), Pyrzici, Lwówku, Kcynie, Szubinu, Lubaczówě a desítkách dalších malých měst. Po protestech odborářů, železničářů, cestujících a veřejnosti se Ministerstvo dopravy rozhodlo k alibistickému kroku, odložilo toto zrušení o takřka dva měsíce na 30. dubna. Tím jen prodloužilo agónii, která zmítá polskou železnicí. Polské železnice, pomalu umrtvované marnotratností a nehospodárností vedení PKP tak dostaly poslední ránu z milosti. Předpokládá se, že toto PKP dlouho nepřežije. Mezi vlakové spoje, které se ocitly na seznamu zrušených, se kromě těch, jimiž jezdí jen několik málo jedinců, dostaly i ty, kterými jezdí od 300 do 5 000 lidí. PKP rušení zdůvodňují nezájmem veřejnosti, podle vlastní zkušenosti však mohu říci, že zájem veřejnosti o cestování vlakem existuje a to nejen v Polsku. To že cestujících ubývá, pouze představuje reakci na neefektivnost jednotlivých přípojů, frekvenci spojů a nevhodnou trasovanost vlaků (není výjimkou ani grafikon se třemi vlaky denně: ve 3:00, 15:00 a 20:00 hod. - jak se pak chcete takovými spoji někam dostat?). O významu regionálních tratí jsem se zmiňoval ve svém článku věnovaném stávce slovenských železničářů. Že byla má slova pravdivá potvrzuje i to, že pokles zájmu o přepravu PKP v Polsku klesl hlavně poté, co PKP v roce 2000 zrušily vedlejší tratě a tím od frekvence odřízly i tratě hlavní. DOPADY... Dopady tohoto drastického kroku PKP a Ministerstva dopravy budou katastrofální. Předpokládá se nárůst nezaměstnanosti čistě jen z toho důvodu, že z určitých oblastí se lidé nebudou mít prostě jak do zaměstnání dostat. Množství školáků je a bude nuceno změnit školy blíž ke svému bydlišti. Ti, kteří budou mít více štěstí, budou muset jen vyjíždět o několik hodin dříve, pokud se budou chtít dostat včas do práce, k lékaři, do školy, nebo prostě jen za kulturou nebo vzdálenými příbuznými. Nastoupí degradace a úpadek vsí a malých měst, které kromě individuální automobilové dopravy zůstanou takřka odříznuty od světa. Jedinou formou kontaktu s vnějším světem se tak pro mnoho měst a vesniček stane pouze televizní obrazovka. A to věru není moc pozitivní vyhlídka.
Internacionální bratrská pomoc
Z původní šíře vlakových spojení totiž zůstane jen ubohé torzo. Průměrně bude zrušen každý čtvrtý spoj. Polské železniční odbory IRiPK odhadují, že počet zrušených spojů překročí 30%, počet jezdících spojů se tak bude rovnat úrovni vlaků jezdících v několikanásobně menší České republice. Již dnes PKP převezou na celé své síti sotva tolik cestujících, kolik jich převezou Deutsche Bahn (DB) pouze v Berlíně a nejbližším okolí. Samozřejmě, jak jsme si již zvykli, dojde i na samotné železničáře. PKP spolu s Ministerstvem dopravy již nyní hledají možnosti, jak snížit počet železničářů ze současných 177 000 na 115 000. A má snad cenu dodávat, že stejně jako na Slovensku, i v Polsku se projevují snahy o úpravu Zákoníku práce tak, aby více vyhovoval zaměst-
navatelům než zaměstnancům? Je třeba dodávat, že požadované změny ZP jsou tak drastické, že pokud k nim dojde, na straně pracujících přestane být jakékoliv právo a stane se z nich jen další příslušenství podniku, na které je možno nalepit pořadové číslo podnikového inventáře s čárovým kódem? Co lze očekávat? Předák Zemské sekce železničářů NSZZ Solidarność Stanisław Kogut nevylučuje stávku, pokud se situace železničářů nezmění. Podle něj je nerentabilních spojů sotva tak tři sta a ne více než tisíc, jak uvádí vláda. Martin Koudelka Zdroje: Obzor (noviny OSŽ) www.poprostu.pl (Reakce veřejnosti z článku „Podróź pociagem skraca czas przejazdu koleja pisze Sebastian Łupak“)
Reakce veřejnosti, aneb humor kvete hlavně když je nejhůře! O tom, že důležitou formou odporu veřejnosti je i humor (hlavně ten sarkastický), se můžeme přesvědčit takřka v každém případě. Nejinak je tomu i v souvislosti se zrušením vlakových spojů v Polsku. Přinášíme vám reakce obyčejných lidí tak, jak uvízly na síti www.poprostu.pl „Už jsem vytrénoval své psy, aby utáhli saně, sníh ale roztál,“ tvrdí Antoni Grzanka, obyvatel vsi Laskownica, který po zlikvidování vlaku plánoval jet psím spřežením ke švagrovi, žijícímu ve městě Panigródz. „Myslím, že toto odříznutí od světa musí spojit a utvrdit malé lokální společnosti,“ tvrdí sociolog, dr. hab. Czesław Namysł, vlastník Fiatu Bravo. „Naše společnost nedokáže sedět na místě. Polák občas dokázal nasednout do vlaku a jet někam jen proto, že může, bež žádné reflexe a cíle, nedbaje na bagáž a lístek. Taková cesta je útěkem, touha nechat všechno za zády, útěk od problémů... a tak se to řešit nedá. Naštěstí to teď už skončí. Myslím si, že to lidé přivede k reflexi nad svým místem ve světě.“ Mezitím MEN požaduje, aby byla ze seznamu školní četby vyškrtnuta kniha o „Psovi, který jezdil vlakem“. „Děti v malých městech a na vesnbicích nerozumí slovnímu obratu ´jezdit vlakem´, kniha je tedy již neaktuální,“ vysvětluje Zofa Okular, učitelka obecní školy v Grylewu. „Ty děti, které měly kdysi možnost jet vlakem, se ptají, proč pes jezdí vlakem a ony nemohou. Staví to nás, pedagogy, do nezáviděníhodné situace.“
Jako obyvateli Střední Evropy se mi v souvislosti s americkou okupací Iráku neustále vrací vzpomínka - tedy ne přímá - na srpen 1968 v Československu. Ne snad co do podobnosti politického vývoje, ten byl nahony vzdálen Iráku, ale spíše co do podoby „internacionální bratrské pomoci“, kterou „iráckému lidu“ nezištně poskytla dnes již jediná světová supervelmoc. Mám-li být ještě přesnější, musím uvažovat nad stejně orwellovským slovníkem a bezostyšnou propagandou. V případě Iráku se znovu osvědčuje anarchistické poznání, hovořící o tom, že změnit pána neznamená být svobodný. Jeden diktátor byl svržen, aby na jeho místo nastoupila protektorská vláda penzionovaných generálů, kteří neváhají nechat střílet do neozbrojených demonstrantů - a nebo v širším historickém horizontu - šiítská islámská teokracie, která tamější společnost spolehlivě talibanizuje. „Svoboda“, ať už ji chápeme jakkoli, se nedá přivézt na pásech tanků nebo shodit z nebe ve formě bomb, tu musí vědomě chtít sami lidé, kterých se má týkat. Nechci přivolávat to nejhorší, ale myslím, že v rozměru pouhých několika málo let budeme registrovat ne snad nový Saddámův režim, ale novou teokratickou ropnou diktaturu, toho typu, jaký můžeme vidět v Saúdské Arábii, nebo Iránu. Vládnoucí třídě v USA ale záleží na tom, aby jí tento režim byl přátelsky nakloněn - a čerta starého jde o „svobodu“ pro irácký lid. Bushovi bude jedno, když budou irácké ženy přinuceny nosit burky, když budou povyhazovány ze škol a institucí, Bushovi bude zcela jedno, když bude trestné číst zakázané knihy, když budou uzavřeny biografy. Jeho „internacionální“ bratrská pomoc je internacionální snad jen tak, jak je internacionální kapitál a jeho bezohledné zájmy - a bratrská asi stejně tak, jako bylo bratrské objetí Leonida Iljiče Brežněva, který tak rád na letištích drtil v medvědí náruči své satrapy. (p)
Antifašismus na Jižním Městě dokončení ze str. 3 vůdčí sílu, která bude tzv. čistit a ozdravovat společnost, své okolí, tak Jižní Město zatahují do ještě větší špíny a rozkladu mezilidských vztahů. V této souvislosti je třeba zaznamenat i klesající věkovou hranici mladých neonacistů, podílejících se na násilných akcích. Na sídlišti se tak neonacisté začali promíchávat nejen s adolescentními partami, ale ti odrostlejší také se skutečným podsvětím. Při bližší analýze tak působí přesně jako síly, které se údajně snaží potírat. Rozklad NO Pro Jižní Město byla typická přítomnost prakticky jediné zbylé neonacistické organizace „Národní odpor“. Poté, co několikrát zkrachovaly plány
vůdců NO na integraci české ultrapravice, mladým neonacistům zbyly z politického hlediska jen oči pro pláč. Poté, co zkrachovaly projekty, spojované s tzv. Národně-sociálním blokem, neonacisté nedisponují politickou platformou. Jejich ideologií se stal „odpor v místě bydliště“, což je pokus přisoudit seriózně znějící termín ústupu směrem ke kořenům: skinheadské pivní a fotbalové subkultuře a pouličnímu násilí. Bylo tak více nežli typické, že poslední veřejnou „akcí“, kde se projevili aktivisté NO, byly pouliční nepokoje u příležitosti posledního zápasu I. fotbalové ligy, kdy v Praze - Vršovicích napadali fanoušky klubu FC Bohemians. Současná složitá situace na Jižním Městě je tak spíše než projevem
posilování neonacistického hnutí symptomem jeho úpadku a rozkladu. Nebezpečí však není o nic menší. Antifašisté z Jižního Města z této situace samozřejmě vyvozují závěry a podle osvědčené strategie bojují proti místním neonacistům osvětovými aktivitami i přímou akcí. Jižní Město je tak prostorem, kde musí být uplatňováno celé spektrum možných zůsobů, jak potlačovat ultrapravici: od verbální opozice vůči neonacistickým postojům, přes osvětové aktivity, pořádání nejrůznějších přednášek a diskusí, až po to, co místní antifašisté nazývají „antifašistickou domobranou“, tj. spolupracující skupiny antifašistů, usilující o marginalizaci ultrapravice také po stránce fyzické.
Dubnová akce tak nebyla jistě první ani poslední. Z hlediska dalšího vývoje můžeme hodnotit jako velmi pozitivní, že se jí většinou nezúčastnili „ostřílení“ antifašisté, ale právě místní mladí lidé, kteří již nehodlají nečinně přihlížet k agresivnímu chování nacistického gangu . JL
Skupinka náctiletých neonacistů, kteří se marně pokoušeli odradit účastníky dubnové demonstrace od pochodu přes Jižní Město. Byl mezi nimi i čerstvě propuštěný násilník Tomáš Kebza, který po několika dnech opět putoval do vazby...
Svobodná Práce červenec 2003
6
USA 2003: preventivní totalita V „nejsvobodnější zemi světa“ nesmíte mít tajnosti před tajnými službami Spojené státy americké, stále častější cíl zahraničních cest na jedné straně pracujících - gastarbeiterů a na druhé straně studentů z buržoazních rodin, se brzy stanou zřjmě méně navštěvované. Nový systém „US Visit“ počítá například s tím, že žadatel bude muset po pečlivém prokádrování a zaplacení asi 3000 Kč poskytnout svoje biometrické údaje - otisky prstů nebo obraz oční duhovky. Budování Bushova policejního státu v USA tak dostává opět zřetelnější hranice. CO SE DĚJE V USA Nový vládní úřad - Ministerstvo vnitřní bezpečnosti, v sobě pomalu soustřeďuje většinu pravomocí několika federálních agentur. Nemá vcelku smysl vyjmenovávat podrobně všechny jeho iniciativy. Je spíše důležitější zaměřit se na to podstatné - důvody a motivy. Prvořadým motivem je snaha o důslednou sociální kontrolu obyvatelstva. Navzdory barvotiskovým obrázkům života v USA prochází tamnější společnost prudkou sociální polarizací a nemine měsíc, aby nebylo zavedeno nějaké nové opatření, útočící na chudé a zvýhodňující bohaté. Na konci června tak Institut ekonomického plánování, Bushův poradní orgán, vydal doporučení, aby byl přijat zákon, rušící právo asi 8 milionů pracujících na placené přesčasy a nutící je pracovat téměř libovolné přesčasy zdarma. Návrh je zaměřen proti 78 z celkem 270 „administrativních“, „profesionálních“ a „výkonných“ zaměstnání. Oknem tak vyletí prastarý Rooseveltův „Fair Labor Standards Act“ z roku 1938, který zaručoval právo na placené přesčasy a o kterých se často opíraly americké velké oficiální odborové centrály. Celková nespokojenost a stále se rozevírající sociální nůžky, představují pro vládnoucí třídu zdroj znepokojení. Světové známý americký anarchista profesor Noam Chomsky již ve své přednášce z roku 2002 citoval strategické vládní dokumenty US Space Command, uvádějící zvyšující se rozdíly mezi chudými a bohatými, vznikající během globalizace jako velké bezpečnostní riziko, vyžadující si neustálé posilování a modernizaci amerických vojenských technologií. Základem současné Bushovy politiky sociální kontroly je však především sběr informací - a to sběr přesný a totální. Nikoli cílený - na což jsme již již jako „extremisté“ zvykli - ale naprostý, zasahující všechny lidi. VÁLKA PROTI SVOBODĚ A SOUKROMÍ New York Times 22. 11. 2002 uvedly, že americká DARPA - klíčová výzkumná agentura ministerstva obrany, uvažuje o dalekosáhlém plánu na zavedení tzv. eDNA, tj. jednoznačnou elektronickou identifikaci která by byla podmínkou připojení uživatelů na Internet. Umožňovalo by jí to pohodlně monitorovat veškerý e-mailový a webový provoz všech, kteří by byli připojeni. Návrh na eDNA vzešel z konzultací, do nichž byl zapojen přímo Tony Tether, předseda DARPA, která mimochodem v 70. letech vyvinula technologie, z nichž se později zrodil Internet. Tether prosazoval dokonce myšlenku, že uživatelé by museli kvůli přístupu na internet poskytnout určité své biometrické údaje, například vzorek hlasu nebo otisky prstů, aby se vůbec mohli připojit. DARPA prozatím návrh odložila, protože podle její mluvčí Jane Walker je tato věc zatím mimo dosah současné techniky. Její rozhodnutí patrně pramení i z toho, že na dvoudenním semináři ze srpna 2002, kde byli ke konzultacím přizváni přední experti na počítačovou bezpečnost, se na agenturu snesla tvrdá kritika za pokusy narušovat soukromí uživatelů internetu. DARPA původně dokonce uvažovala o tom, že kvůli kontrole připojení k internetu by byly znovu napsány jeho základní komunikační protokoly jako TCP/IP tak, aby obsahovaly autorizační techniky. Bushově establishmentu je ale přesto podařilo uskutečnit další krok ke zvýšení pravomocí represivních složek vzhledem k internetu. Na počátku posledních listopadového týdne 2002 Senát schválil zákon o vytvoření Ministerstva vnitřní bezpečnosti, který znamená masivní reorganizaci federálních agentur. Součástí tohoto zákona je také tzv. Cyber Security Enhancement Act, který zvyšuje pravo-
moci policie odposlouchávat telefony bez soudního příkazu a monitorovat internetový provoz. Ve stejném týdnu tajný federální soud (viz dřívější příspěvky na našem portálu fsa.anarchismus.org) povolil federálním agentům poprvé volně bez omezení monitorovat internetový provoz všech „podezřelých“ z terorismu a mj. pomocí speciálního softwaru zaznamenávat jednotlivé údery na klávesnici, tj. zjišťovat například hesla, používaná k přístupu k zabezpečeným stránkám. Tento software, nazývající se „keylogger“, má být výhledově „nasazován“ agenty do počítačů podezřelých volně bez vědomí soudu. Odpovědné pracoviště DARPA, tzv. Information Awareness Office (IAO) kromě eDNA navrhlo vytvořit masivní databázi, která by shromažďovala veškeré informace o civilním elektronickém provozu obyčejných Američanů, včetně nákupů pomocí kreditních karet až k lékařským záznamům a předpisům, výpůjčkám knih, telefonním hovorům, řidičským průkazům, e-mailům, rezervacím jízdenek apod. STAŘÍ, ZNÁMÍ, ZKORUMPOVANÍ IAO vede penzionovaný viceadmirál John Pointdexter, který byl poradcem prezidenta Ronalda Reagana a jedním z obviněných v aféře Iran-Contra. Během vyšetřování byl usvědčen ze lhaní před kongresovým výborem a odsouzen za zločinné spolčení a bránění spravedlnosti. Odvolací soud však verdikt zrušil s odkazem, že Poindexter je sice vinen, ale za svědectví před Kongresem mu byla přislíbena imunita. Aféra Iran-Contra spočívala z rozsáhlých nelegálních zbrojních dodávek Iránu, přičemž finance byly převáděny na konto USA vytvořených teroristických jednotek Contras, vedoucích záškodnickou válku vůči Nikaragui. V roce 1986 byly USA za financování a řízení Contras odsouzeny Mezinárodním soudním dvorem. Jednotky „bojovníků za svobodu“ totiž během svých nájezdů zabily přes 10.000 civilistů. Když byl Poindexter v roce 1986 poradcem prezidenta Reagana pro národní bezpečnost, snažil se zničit na 5.000 svých kompromitujících e-mailů. Naneštěstí pro něj existovaly záložní soubory, které nakonec umožnily jeho stíhání. Systém, jehož budování nyní řídí, by možnost vyhnout se státnímu dohledu už definitivně vyloučil, protože zálohy e-mailů by bez našeho vědomí ukládala vláda a databázový systém IAO. V úterý 19. listopadu 2002 pak podsekretář ministerstva obrany Peter Aldridge objasnil detaily tohoto projektu, když vyjádřil podporu iniciativě tzv. Naprosté informační uvědomělosti (Total Informationi Awareness - TIA). Existuje sice teoretický rozsudek Nejvyššího soudu USA z roku 1995 z případu McIntyre proti Ohijské volebné komisi, že jakákoli restrikce anonymity na internetu je nezákonná a v rozhodnutí se praví, že „Anonymita je štítem před tyranií většiny“ - ale jak je očividené již ze samotné povahy systému, právo nikoho z vládnoucí třídy nezajímá. Technologie TIA by automaticky skenovala miliony všech elektronických transakcí a snažila se najít ty „podezřelé“, náležející potenciálním „teroristům“. Technologie by byla primárně použita proti americkým civilním občanům. DARPA totiž technologii po dokončení vývoje chce uvolnit pro volné rozpracování a použití americkými represivními agenturami jako CIA nebo FBI. ORWELL BYL REALISTA „Jedná se o to, že to, co dříve spadalo pouze do hájemství paranoidních konspiračních teroií, se dostává na hranici potenciální reality,“ uvedl pro britský deník Guardian americký specialista Jody Padilla, bezpečnostní konzultant společnosti @Stake a bývalý analytik NSA, americké Národní bezpečnostní agentury. „V 50. a 60. letech federální vláda hrubým způsobem narušovala soukromí amerických občanů. Bylo ale stále jasné, za jakých podmínek tak smí činit a sbírat informace o lidech. Tento systém znamená velkou změnu“. Není divu, systém by totiž sbíral naprosto všechna data bez rozdílu - a bez potřeby jakéhokoli povolení. Americký policejní stát je tak definován jako ze své podstaty preventivní. Systém by navíc nepostupoval tak, že by záznamy, hodnocené jako „nevinné“, okamžitě mazal. Všechny budou navždy uloženy v jeho paměti. Součástí systému
TROCHA HUMORU: po zuby ozbrojený americký robocop, třímající v rukou smrtelně nebezpečný pistolovoý rozprašovat toxického pepřového spreje, se jmenuje Freeman, tedy v překladu „svobodný člověk“. Mytická liberální svoboda jednotlivce, vytesaná v průčelí amerického demokratického kapitalismu, nyní bere podle všech měřítek definitivně zasvé.
by také byl megalomanský kamerový biometrický systém. O malé české zkušební variantě, kterou uvádí do provozu ministr vnitra Gross, jsme psali v jednom z posledních čísel SP v souvislosti s nelegálním získáváním podobenek účastníků demonstrací proti kongresu NATO v loni v Praze. Zkuste si představit takovýto centrální systém, uplatněný na zemi s více než 200 miliony obyvatel. TERORISTICKÉ CHOVÁNÍ Celý systém je ovšem založen na stěží ověřitelné premise, že teroristé vykazují specifické a rozpoznatelné vzorce chování, které je umožní identifikovat od ostatních lidí. Steven Aftergood z Federace amerických vědců ale v této souvislosti řekl britskému Guardianu, že „patrně neexistuje nic jako identifikovatelný vzorec chování teroristy. Patrně není pravda, že teroristé používají jistá letiště, jisté aerolinky a jistými kreditními kartami platí za jisté letenky nebo že si kupují specifické knihy přes internetová knihkupectví, nebo dokonce ani to, že pocházejí z jistých zemí. Všechny tyto předpoklady jsou nepodložené a ve skutečnosti neexistuje žádný algoritmus, podle kterého by se v takových gigantických databázích dalo hledat.“
Účel systému se tak ozřejmuje: poskytnout vládě, stabilizující a ochraňující stále sociálně explozivnější systém, účinný prostředek kontroly obyvatelstva. Orwellovské představy o systému TIA jsou koneckonců zhmotněny i v oficiálním znaku Poindexterova úřadu: na vrcholu pyramidy je posazeno velké otevřené oko a okolo se vine nápis: „Scientia est potentia“ - Vědění je moc. Jindřich Lacina
Bushův Gulag CampXRay na Kubě Tzv. Rentgenový tábor na americké základně Guantanámo v současné době zadržuje na 300 lidí, označených za bojovníky AlKajdy a Talibanu. Nemají právo na právníka ani odvolání proti případnému verdiktu vojenského soudu, který je může odsoudit k smrti. Přestože Mezinárodní červený kříž tvrdí, že unesení muži mají mít statut válečných zajatců, Bushova administrativa to odmítá a prohlašuje je za bezprávné „ilegální bojovníky“. Bushova administrativa navíc v červnu oznámila svůj záměr vybudovat v táboře cely smrti a popravčí komoru. Výsledek „procesu“ tak je naznačován více nežli zřetelně. Značné pobouření v poslední době vzbudil návrh, učiněný dvěma zadržovaným britským občanům, Moazzamu Begga (35) z Birmingamu a Feroze Abassi (23) z Croydonu, kterým bylo nabídnuto 20 let vězení, pokud potvrdí svoje „přiznání“ - a trest smrti, pokud se nepřiznají a budou tribunálem uznáni vinni. Begga byl podle své rodiny navíc unesen z Pakistánu a obviněn z toho, že „poskytoval peníze teroristům“. Byl rok vězněn na základně v Bagramu a následně šest měsíců v Guantanámu.
C E LY N E B O K L E C E Střecha JAK PRO ZVÍŘATA? - z vlnitého plechu cely v guantanámském Camp XRay, jak je zachytil zpravodaj agentury Reuters. Miniaturní kotce z pletiva a vlnitého plechu 2.4 m pod žhavým tropickým sluncem bez jakéhokoli vybavení. Takové „ubytování“ je již samo o sobě druhem 2.4 m 1.8 m mučení, protože vystavuje zajatce fyzickému Betonová i psychickému utrpení. podlážka Bush ovšem tvrdí, že Cely jsou sestaveny po dvou to nejsou ani zajatci...
Drátěné pletivo
Matrace, kbelík, deka a výtisk Koránu
Demokracie v Americe: gumové projektily proti demonstrantům Nebezpečnou střelbou tzv. nesmrtící municí opětovala americká policie 7. dubna nenásilný pokus asi pěti stovek demonstrantů zablokovat přístavní terminály, používáné k nakládání válečného materiálu pro Irák v americkém Oaklandu. Kromě střelby ještě policie házela ohlušující granáty. Bylo zraněno mnoho lidí, z toho někteří vážně po zásazích do horní části těla. Místní pobočka dokařských odborů ILWU následně na protest proti policejní brutalitě přerušila práci na celý den. Bylo zatčeno na 35 lidí z toho nejméně 6 odborářů - dokařů. Terminály používala společnost American President Lines, která dlouhodobě spolupracuje s americkým ministerstvem obrany a dále Stevedoring Services of America, provozující okupovaný přístav Umm Kasr.
Vlevo: policie na shromážděné střílela tzv. „beanbag“, látkové sáčky, naplněné kovovými broky a poté dřevěné „odrážecí střely“ (ricochet). O tom, že střelba byla bezohledná a mohla snadno usmrtit, svědčí řada zásahů do hlavy a horní části těla, viz vpravo mladá účastnice blokády, zasažená policejními projektily do krku a obličeje.
Svobodná Práce červenec 2003
7
ISLÁMSKÁ REVOLUCE V OKUPOVANÉM IRÁKU Já sám řeknu, že naše vojsko je hadr, že kozáci, jen obce rabují, že Poláci, se jen chlubí a chlastají, A Rusové... už vůbec škoda mluvit... Však před tebou chytračit nebudu; víš ale v čem je síla nás, Basmačů? Ne, ve vojsku ne, ani v polské pomoci, Je v názorech; ano! v názorech lidu. A. S. Puškin V jihovýchodním iráckém městě El Kut vítaly tisíce šíitských muslimů Abdalazíze al-Hakíma, zástupce vedení - o Irán se opírající - Nejvyšší rady (též shromáždění - pozn. př.) islámské revoluce v Iráku. Zdravili ho stařešinové arabských kmenů, šíitští bohoslovci i mnohatisícové davy. Stal se prvním vysoko postaveným šíitským náboženským činitelem, který se vrátil do Iráku po pádu režimu Saddáma Husajna. V té době se hlava rady Muhammad Bakr al-Hakím, obrátil s výzvou ke všem iráckým šíitským muslimům, kteří tvoří celkem 60 % z 26 miliónů obyvatel země, aby se 23. dubna shromáždili v posvátném městě Kerbelá k uctění data úmrtí imáma Husajna, vnuka proroka Muhammada, zavražděného v roce 680. Zároveň přešlo z Íránu do Iráku devět tisíc bojovníků Rady. Americkobritská vojska totiž fakticky plně nekontrolují situaci na jihu Iráku a po celém úseku osmisetkilometrové iránsko-irácké hranice.
... V rozhovoru s bývalými vojáky irácké armády byly odhaleny některé podrobnosti, které vrhají světlo na příčiny rozpadu a zmizení této armády. Zajisté svou roli sehrál jak strach z Američanů, tak špatné podmínky v armádě, i nenávist k Saddámovi. Je tu ale ještě jeden důvod: vojáci říkají, že v předvečer útoku jim duchovní nařídili, aby Američanům nekladli odpor. Šlo o šíitské duchovenstvo. Po okupaci Iráku se všechny státní a společenské struktury saddámistů rozpadly jak domeček z karet. Jedinou fungující centralizovanou organizací (mimo americké armády) je, v měřítcích země, šíitské duchovenstvo. Právě ono se stává středobodem společenskostátní krystalizace. Všechna ohromná energie sebeorganizace, uvolněná po pádu režimu Saddáma Husajna je uměle usměrňována duchovenstvem. Události v Iráku se vyvíjejí podle alžírského modelu počátku 90. let, avšak daleko rychleji. V mešitách se shromažďují zástupy věřících. Na výzvu duchovních jsou zakládána centra sociální podpory, kam jsou přinášeny konzervy, voda a léky. Přinášejí málo, a stěží je tak možné řešit sociální problémy obyvatelstva. V podmínkách všeobecného chaosu a hrozby hladomoru je ale tato pomoc docela působivá, protože je zviditelněná. Důležitá je ta okolnost, že duchovenstvo integruje mocné úsilí lidí o vzájemnou pomoc a vydává jej za svou zásluhu. Současně se při mešitách formují sebeobranné oddíly, jejichž cílem je
zavést pořádek v ulicích. I když se většina lidí účastnila expropriace potravin a oděvů v obchodech, jsou unavení chaosem a mají potřebu udržovat pořádek. Ale i plně přirozené úsilí lidí o pořádek a sebeobranu je integrováno duchovenstvem. Dvory mešit plní ozbrojení lidé, v mešitách se skladují samopaly, automaty a kulomety. V rukách obyvatelstva je více než milión kusů střelných zbraní. Všechny co byly za Saddáma vydány armádě a domobraně. Saddám zakazoval náboženské průvody šíitů. Nyní jsou dovoleny. Na výzvu duchovních uskutečňují tři milióny šíitů pochod do svatého města Kerbelá. Mocné probuzení náboženského impulsu jde na ruku duchovenstvu. To se vynasnaží použít tento impuls ke svým cílům. Ve městě Nedžef již působí - snad toho času v Iráku jediná místní - rozhlasová stanice. Jmenuje se „Rádio Mudžáhid“ a plně podléhá kontrole duchovních. Šíité tvoří většinu obyvatelstva Iráku, ale jejich představitelé nikdy nebyli u moci. Šíité vždy byli utlačovanou většinou. Nyní jejich duchovní sní o nastolení kontroly nad Irákem. A jsou připraveni odstranit všechny překážky na své cestě: Američany vydržovaného náboženského činitele Abdalmadžída al-Houio zabili okamžitě po příjezdu do Nedžefu, na prahu mešity. Nejvyšší rada islámské revoluce bojkotovala realizaci setkání politických a náboženských činitelů Iráku s představiteli USA a Velké Británie v Násiríji. Podle mínění
šíitských lídrů je pro Iráčany nutné usilovat o vytvoření vlády národního porozumění, která bude budovat nový život podle islámských zákonů. Obyvatelé ohromných proletářských čtvrtí Bagdádu a Basry, drobní obchodníci z Nedžefu a Kerbelá, nezaměstnaní z El Kutu, Násiríje a Saffanu budou stěží všichni hned následovat duchovenstvo. V současnosti je však jedinou společenskou strukturou, která působí zevnitř a není dovezená okupanty zvnějšku. Je strukturou na sebe soustřeďující a do sebe pohlcující významné síly vzájemné pomoci, sebeorganizace, hněvu utlačovaných a náboženské víry. Všechny tyto síly jsou dnes ve službách duchovních, kteří jsou vzrušeni tím, čím byli vzrušeni jejich kolegové ve všech dobách - upevňováním a rozšiřováním vlastní moci, přivlastňováním si bohatství (v tomto případě ropných zdrojů). Tato nově se rodící moc se připravuje k boji s okupanty. Akumuluje síly, vyčkává a taktizuje (právě Rádio Mudžáhid volá po osvobozeneckém
boji s okupanty). Mnohamiliónové zbídačené obyvatelstvo se velmi brzy ocitne mezi dvěmi despotickými stranami bojujícími o právo mu vládnout. Snaha o samosprávu, sebeorganizaci, často vychází na povrch v kritických situacích. Lidé sami začínají zjednávat pořádek v ulicích, odevzdávají jídlo a oblečení do sociálních center. I když je ale tato síla obrovská, je smutná a nesprávně pochopená. V dnešní (irácké) situaci nekrystalizuje do původních samosprávných institucí, založených na vůli nezávislých lidových shromáždění. Tuto sílu začínají řídit, a manipulovat s ní, autoritativní strany, duchovní, vůdci... Odehraje se stejná tragédie jako v ruské i většině ostatních revolucí: vítězství revoluce se promění v základ hrozivé prohry společnosti, strnulé před novou autoritativní nebo totalitní mocí.
bylo řečeno, aby si zahalily tváře a zavřely ústa, byli popraveni obchodníci, kteří prodávali alkoholické nápoje a kina, promítající „nemorální“ hollywoodské filmy, byla uzavřena. A bacha, což teprve v Západním Texasu! Možná, že byste mohl vklouznout zpátky do toho oblečku, proletět se nad Bagdádem, přistát na bývalém Saddámově mezinárodním letišti, vyhopkat z letadla a jako obvykle nám krásně zamávat ovšem pod transparentem, na kterém bude stát „MISSION IMPOSSIBLE“.
Poznámky (1) orig. „Never promised you a Rose Garden“ - slovní hříčka, odkazující na country hit „Never promised you a rose garden“ (nikdy jsem Ti neslibovala procházku růžovým sadem), „Ruse“ = podraz, finta. (2) Rose Bush - rovněž jméno matky George W. Bushe. (3) Rezoluce o Tonkinském zálivu, de facto ospravedlnění americké intervence ve Vietnamu, kterou Johnson nechal schválit Kongresem v reakci na vymyšlený útok severovietnamských plavidel na americký torpédoborec. (JL)
Michail Naumovič Magid Autor je členem moskevské Konfederace revolučních anarchosyndikalistů - MAP
Nikdy jste nám nesliboval cestu růžovým sadem Dopis Michaela Moora George W. Bushovi
(1)
26. června 2003 Drahý poručíku George W. Bushi, Doufám, že Vám nevadí, že vás oslovuji jedinou vojenskou hodností, které jste kdy dosáhl, tehdy, když jste chvíli byl a chvíli zase nebyl v, ehm, Texaské národní letecké gardě. Od té doby, co jsem Vás spatřil v tom fešáckém pilotním ohozu, jak přistáváte na letadlové lodi, usoudil jsem, že nyní chcete, abychom Vás oslovovali Vaši vojenskou hodností, v protikladu vůči civilní hodnosti, kterou Vám vnutili kamarádi Vašeho tatínka. Takže, poručíku, chtěl bych se zeptat, neprokázal byste mi jednu laskavost? Neměl byste na skladě něco lepšího, než růžový keř? („Rose Bush“) (2) Včera jsem v televizi uviděl chlapíka, jak říkal, že Vaši kluci našli Iráčana, který řekl, že před 12 lety „uschoval“ nějaké nukleární plány vzadu na svém „dvorku v Bagdádu, pod růžovým keřem“. Jůva! To je zásah! Vážně si ale myslíte, že jsme tak tupí, jak vypadáme? Vím o Vaší fascinaci "Americkým idolem" a Scott Peterson z nás Američanů může dělat poněkud jednodušší lidi, ale když dojde na to lhát, abyste nás dovedl do války, pak tedy požadujeme přeci jenom nějakou SNAHU a DŮSLEDNOST. Vidíte, Georgi, že to není Vaše lhaní a falšování zpravodajských informací, co mě tak naštvalo. Je to skutečnost, že nyní máte Irák pod svoji kontrolou již déle než dva měsíce - a nenašel jste si čas dokonce ani na to, abyste někam šoupnul pár atomovek nebo kanystrů s nervovým plynem a přinejmenším se snažil, aby to vypadalo, jako že nám vlastně nelžete. Sám vidíte, že tím, že jste nikde nenastražil nějaké podvržené důkazy o existenci zbraní hromadného ničení, jste prokázal, že si myslíte, že nám to nebude vadit, až se ukáže, že jste všechno zmanipuloval. Nějaký jiný americký prezident, který by věřil, že americká veřejnost bude pobouřena,
když se jí někdy podaří objevit pravdu, by se poněkud více věnoval zakrývání svých podvodných manévrů. Johnson to udělal v případě Tonkinského zálivu (3) Řekl, že na naše plavidla „zaútočila“ ta severovietnamská. Nezaútočila, ale on věděl, že alespoň musí DĚLAT jakoby se stalo. Nixon prohlásil, že není „kriminálník“, ale věděl, že to nestačí, tak aspoň zaplatil z černých fondů zlodějům a nějak se mu podařilo vymazat 18 a půl minuty záznamu hovorů z Oválné pracovny. Proč to udělal? Protože věděl, že američtí lidé budou pěkně nasraní, jestliže přijdou na pravdu. Vaše očividné odmítnutí podpořit svá zrádná slova jakýmkoli druhem podstrčených důkazů, na které jsme si již zvykli, je fackou do naší kolektivní americké tváře. Je to jakoby jste říkal: „Tihle Američani jsou tak zatraceně apatičtí a líní, že ani nemusíme podstrčit nějaké zbraně, abychom podpořili svá slova!“ Pokud byste alespoň během posledního měsíce nedaleko Tikrítu nechal vykopat nějaké díry, tvářící se jako jaderná sila, nebo rozprášil na ty Hotentoty z Basry nějaký antrax, nebo „objevil“ v tajné skrýši plutonium společně s domácím videem Udaje Husseina, zachycujícím ho, jak krmí své tygry, pak bych si o vás řekl, že si myslíte, že pokud vás přistihneme při lži, tak se proti tomu postavíme. Projevil byste nám alespoň nějakou „úctu“. Slibuji, že by nám bylo úplně jedno, kdyby později vyšlo najevo, že jste všechny zbraně hromadného ničení nastrčil - je jisté, že bychom byli správně naštvaní, ale alespoň bychom mohli být hrdí na to, že víme, že vy jste MUSEL podpořit svá falešná tvrzení něčím skutečným! Hádám, že tento týden Vám to skutečně došlo. Začalo se Vám zdát, že miliony z nás si ukazují prstem na Váš podvod - na ony „fiktivní důvody pro fiktivní válku“. Takže jste rychle vyrobili toho člověka a jeho růžový keř a nějaké 12 let staré papíry a kovové součástky. CNN s tím přišla ve čtvrt na šest
večer a vyřvávala, že má exkluzivní zprávy o tom,že „Byly nalezeny irácké jaderné plány“. Několik dobrých reportérů ale začalo klást jisté dobře mířené otázky a - sotva o tři hodiny později byla Vaše vlastní administrativa přinucena přiznat, že plány nejsou oním „přímým důkazem“, označujícím Irák za vlastníka zbraní hromadného ničení. A sakra... Nikdy se nevyplácí spoléhat se na keř (Bush), poručíku. Váš Michael Moore P. S. Promiňte, ale stále se nemohu zbavit pomyšlení na Váš slušivý pilotní obleček (ano vím, že bych měl vyhledat nějakou pomoc). Ale když jste přistál na letadlové lodi, velký transparent hlásal „Mise splněna“ (Mission Accomplished). Ptám se, jaká mise byla splněna? Páč jak počítám, od té doby, co byla splněna, zahynulo více než 50 našich mladých vojáků. V zemi stále panuje fakt anarchie, Britové přicházej taky o svoje kluky a zdá se, že nyní zemi vládnou šílení fundamentalisté. Ženám už
(Pod)vodní experiment v Umm Kasru Skupina šílených ekonomů kdysi zkoušela naučit opice chované v zajetí kapitalismu: pokoušela se je přinutit vyměňovat kokosy za drbání na zádech a podobně. Cílem bylo prokázat, že kapitalistické vztahy se spontánně vyvtváří nejen v lidské societě. Tento případ, který nemá daleko k Lysenkovské pavědě, se v jiných podmínkách - a s mnohem větší úrovní neúcty a ponižování živých bytostí, tentokrát lidských - zopakoval v čerstvě dobytém přístavu Umm Kasr na jihu Iráku. Britská okupační vojska, zřejmě nevěda jak zlepšit život místních, začala vymýšlet systém, jak by se humanitární dodávky vody daly prodávat. Patrně aby si Iráčané zvykli, že v kapitalismu není nic zadarmo. Britský deník Daily Mail přinesl zprávy o překupnické distribuci vody již začátkem dubna. Voda, rozdávaná zdarma, se stal předmětem obchodu jednoduše. Britští vojáci, kteří věděli, že ke kohoutům s drahocennou tekutinou se nedostanou všichni, prohlásila, že nemá nic proti tomu, aby ti, kteří si načerpají, vodu za „rozumnou cenu“ prodávali dále. V okolí Basry působí také vojáci z české vojenské polní nemocnice. (p)
BUDOU MÍT ŠTĚSTÍ? Nebo si drahocennou vodu musí koupit od překupníků, kterým ji rozdali „osvoboditelé“?
Svobodná Práce červenec 2003
8
PŘÍMÁ AKCE Podstata, důvody, smysl Od doby co existuje kapitalismus, probíhá boj mezi dvěma výrazně rozdílnými sociálními skupinami, mezi buržoazií a pracujícími. Část pracující třídy vede boj přímo proti těmto rozdílům. Tito lidé vešli ve známost jako anarchistické hnutí. Pro dosažení svých cílů vždy užívali metody přímé akce. Co je to přímá akce? Nejznámější a nejrozšířenější odpovědí, oblíbenou politiky všech barev i masovými sdělovacími prostředky, je ztotožňování přímé akce s terorismem, krveprolitím, atentáty, výbuchy, atd. Tato verze nemá nic společného s realitou. Navíc, nejde tu jen o pouhý omyl pramenící z nevědomosti. Naopak, máme co do činění se skutečným zlým úmyslem. S vědomým pokusem o diskreditaci veškeré samostatné činnosti lidí, ze strany mocných nebo těch, kteří se o jejich místo ucházejí. Přímá akce znamená právě nezprostředkované hájení svých práv a
zájmů bez uchylování se k zprostředkovatelům v osobě různých profesionálních zástupců, ochránců či delegátů z povolání. Z hlediska logiky buržoazní společnosti nejsou lidé takového jednání schopni, protože si prý neuvědomují své vlastní zájmy a nejsou schopni za ně bojovat. Kapitalismus nabízí jinou variantu jednání. Ta je zprostředkovaná skrze zastoupení zájmů v různých hierarchických a autoritářských strukturách politiky, státu, stran a institucionalizovaných organizací. Lidem se dává možnost demokraticky volit své zplnomocněné zástupce a na nějakou, tak či onak dlouhou dobu, se zříci svých suverénních práv v jejich prospěch. Lidé jim tím poskytují možnost, aby hovořili a jednali za ně. Jedinou „zárukou“ toho, že „vůdci“ obdaření lidovou důvěrou ji nezklamou je jen slepá víra, případně naděje, že v následujících volbách budou věrolomní „ochránci“ potrestáni přenecháním svého osudu komusi jiné-
mu.Přičemž pravidla těchto demokratických her jsou nastolována vládnoucí třídou, podle jejího uvážení a se záměrem zachování svých privilegií. My jsme přesvědčeni, že lidé jsou rozumní přirozeně, a tedy plně schopni vyznat se v tom, co, jak a proč musí dělat. Vycházíme z toho, že nemohou jednat sami o nic hůře, než nějací „zástupci“. A přímá akce je revoluční alternativou k systému buržoazního zprostředkovávání. Nejenže dovoluje lidem vyjadřovat vlastní bez překrucování a hájit ji, ale i učit se určovat svůj vlastní osud, jak individuálně, tak kolektivně. Přímá akce je školou a praxí svobody. Princip zastupování zájmů v mezích hnutí pracujících předpokládá ostře stanovené rozdělení na tzv. ekonomický a tzv. politický boj. Ten první je vztahován na odbory a je zaměřen na zlepšení postavení pracujících v rámci existujícího zřízení: zvýšení mezd, zlepšení životních podmínek, atd. Druhý je
ponecháván politickým stranám usilujícím o moc, aby s využitím role zástupce zájmů pracujících uskutečnily „osvobození“ pomocí vládních reforem. V jedné z variant tohoto schématu musí odbory být zcela „vně politiky“. V druhém musí být podřízeni vedení „avantgardní“ strany. V obou případech masové organizace pracujících ve své struktuře a činnosti reprodukují autoritářskou a hierarchickou logiku buď samotného kapitalismu s jeho demokracií nebo oné vedoucí politické strany. Nakonec jsou bezmocné, bázlivé a hanebně kapitulují stanou-li tváří v tvář ofenzívě moci a kapitálu. Anarchosyndikalismus vždy propagoval sloučení politického a ekonomického boje v revolučních odborech, které jsou založeny na přímé akci proletariátu, který není podřízený straně nebo pravidlům hierarchie.
CNT Tomares již 100 dní ve stávce Anarchosyndikalismus opět v akci: tentokrát ve Španělsku Loni, po 22 dnech stávky, podepsala v městě Tomares 9. 3. 2002 CNT (Národní konfederace práce, španělská sekce MAP) dohodu s firmou Ferrovial Servicios S.A. (Ferroser), kterou potvrdila i městská radnice. Skončila tak stávka a se všemi zaměstnanci z veřejné úklidové služby měly být uzavřeny smlouvy na dobu neurčitou, stejně jako měla vstoupit v platnost řada dalších zlepšení pracovních podmínek. Dne 17. 3. 2003 CNT začala časově neomezenou stávku popelářů a čističů ulic. Důvody pro zahájení stávky byly hroz-
ba propouštění ve Ferroseru, porušování dohody z 9. 3. 2002 ze strany firmy a neochota vyjednat kolektivní smlouvu se zaměstnanci, která by obsahovala všechny dohody z března 2002. Stávka probíhá bez přestávky již déle než 100 dní za nevídané kolektivní solidarity a militantnosti pracujících. Stávky se účastní takřka všichni s výjimkou vedoucích a nemocných. Služby jsou vykonávány na polovinu běžné úrovně. Ačkoli je to nepoměr (při loňské stávce byly na čtvrtinové úrovni) CNT tuto úroveň pečlivě dodržuje. To
Kdo jsme a co chceme? Federace sociálních anarchistů FSA vznikla z potøeb vykoøis ovan ch a utlaèovan ch úèinnì prosazovat své sociální zájmy. Je skupinou lidí, kteøí chtìjí spolupracovat na odstranìní státu a kapitalismu a jejich nahrazení svobodnou beztøídní anarchistickou komunistickou spoleèností, zalo enou na solidaritì a vzájemné pomoci. Podporujeme v echny oprávnìné a rovnostáøské snahy utlaèovan ch lidí vzít si zpìt svá práva, bojovat proti sociálnímu útlaku, proti propou tìní a flexibilizaci pracujících, proti útlaku en, proti nièení na eho ivotního prostøedí atd. Stavíme se proti kapitalismu a státu, proto e jsou zalo eny na tøídním rozdìlení spoleènosti. Vystupujeme i proti dal ím nerovnostem a formám útlaku, prostupujícím celou spoleènost. Kapitalismus ve jménu zisku celosvìtovì utlaèuje, vykoøis uje a zabíjí lidi a devastuje ivotní prostøedí. Stát chrání vládu kapitálu a udr uje privilegia úzké vládnoucí tøídy, nezbytná pro chod systému. Na e aktivity jsou zalo eny na principu pøímé akce - to jest samosprávné aktivity zdola, organizované pøímo lidmi, kteøí ji podnikají, bez jak chkoli politikù a byrokratù. Nejsme politickou, ale sociální organizací. Neusilujeme o dobytí politické moci na jakékoli úrovni státní správy, v odborech nebo kdekoli jinde. Usilujeme o to, aby lidé sami zaèali spoleènì ádat zpìt svá práva, dùstojnost a mo nost rozhodovat o sv ch ivotech a nenechali se pøitom oklamat autoritáøsk mi politick mi proudy a pøísliby reformistù. Na e skupiny spojuje spoleèn pohled na nezbytnost definitivního odstranìní státu a kapitalismu a nutnost dùrazné obrany na ich sociálních a ekonomick ch práv tady a teï, v neustále probíhajícím procesu tøídního boje. Na e èinnost vychází z úkolù, které pøed námi stojí, i z na ich ka dodenních potøeb. Pro na i sociální sebeobranu pøed kapitalisty a prosazení pozitivního ekonomického programu jsme vytvoøili Odborov svaz ROVNOST, pro sebeobranu a boj s asociální pravicí skupinu ANTIFA, pro vlastní sebevzdìlávání pracuje na e nakladatelství Anarchistická knihovna, pro v mìnu informací v anarchistickém hnutí funguje mìsíèník SVOBODNÁ PRÁCE a na e internetová stránka - a dal í projekty. Místní skupiny anga ovaností ve svém okolí (kulturní a sociální èinnost, boj proti íøení toxikománie apod.) propagují anarchistickou samosprávu a alternativní spoleèenskou organizaci. Na e organizovanost je v razem potøeby bojovat spoleènì proti systému kapitalismu a státu, kter s námi zachází jako s „lidsk mi zdroji“. Úspìchu není mo no dosáhnout izolovanì a spojit své síly je poznanou nutností. Proto se spojujeme i celosvìtovì, v rámci Mezinárodní asociace pracujících (MAP).
samé se ale nedá říci o firmě Ferroser a o tomareské městské radě. Kromě minima vozů daného 50% hranicí používá firma každý den 1-2 vozy se zaměstnanci z města Huelva. Zaměstnala také 5 nových lidí. Také si platí jinou firmu na sběr odpadků. Od začátku stávky propustila firma 17 dělníků. Mimoto se vždy snažila zlomit stávku nátlakem a hrozbami. Nakonec se pokusila stávku zlomit uzavřením smlouvy o „omezené efektivnosti“ s předáky odborového Svazu veřejných služeb UGT, čemuž ale zabránili řadoví členové UGT, pracující ve firmě. Postoj starostky Starostkou Tomaresu je Antonie Hierro, zvolená za „socialistickou“ stranu. Starostka připravila nasazení policie, kdy měla být obecní policie posílena policisty z jiných městeček, četnictvem a justiční stráží. Takto s policií podporuje porušování práv dělníků z CNT a snaží se je zastrašit, což se jí ale nedaří. Starostka je známá svým veřejným protiválečným postojem, ale pomáhá Ferroseru ve válce proti dělníkům. Ferroser je navíc jednou z firem, která bude profitovat z okupace Iráku komerční dopravou válečného a jiného materiálu. Postoj pracovníků Přes všechny snahy firmy a starostky o zlomení stávky, zůstávají zaměstnanci jednotní a jsou odhodláni udělat cokoli je zapotřebí, aby
zachovali zaměstnanost a řádné pracovní podmínky. Za těchto okolností ani není jiná možnost. Každodenně probíhají podpůrné akce. Dopoledne je shromáždění před vchodem do radnice, provázené třeskotem lžící na pánve a hrnce. Po poledni projíždí všemi ulicemi města kolona popelářských aut. Shromáždění se konají i u výjezdu vozů z firmy Ferroser. Navíc probíhají 3-4 další podpůrné akce týdně. Proběhly tři pochody z Tomaresu do Sevilly, nudistický protest před radnicí, atd... Dále svolala CNT z celé Andalusie do Tomaresu prvomájovou demonstraci pod heslem „Jejich svět nás ničí. Vybudujme si vlastní.“ Více informací, včetně formuláře pro anonymní posílání podpůrných e-mailů najdete na stránkách www.cnt.es/tomares (PP) Vlevo: společná fotografie skupiny stávkujících. Nahoře: stávkující blokují schodiště na radnici. Dole: násilné střetnutí stávkujících s městskou policií. Dole: banner z internetových stránek CNT jasně říká: firm Ferrovial propouští na dlažbu v Tomares a na tomhle se podílí v Iráku.
Ztotožňování přímé akce s terorismem je čirý nesmysl. Teroristické akce jsou právě zprostředkované akce menšiny, která stojí mimo reálný třídní boj. Dokonce i když tato menšina touží po „osvobození“ proletariátu, bere pouze na sebe roli jeho „představitele“, jedná místo něj. Z tohoto hlediska jedná plně v duchu samotného kapitalistickému systému, skutečné buržoazní demokracie. Slova se mění, ale význam zůstává stejný. Úloha přímé akce je jiná: ne být co možná nejtvrdší nebo násilný, ale být co možná nejpřímější, tedy založený na iniciativě pracujících lidí. Může být doprovázena násilím pracující třídy, páchaným proti kapitalistickým strukturám a institucím, ale není primárně zaměřena proti lidem jako takovým. Existují různé formy a metody přímé akce: např. demonstrace, manifesty a protesty, bojkoty a občanská neposlušnost, stávky a okupace podniků, sabotáž a nakonec všeobecná revoluční stávka. Ta je proveditelná tehdy, když pracující mají již dostatečně vysokou úroveň organizovanosti a revolučních zkušeností. Taková je klasická metodologie přímé akce. V současnosti se střetává s celou řadou problémů, ale na druhé straně odhaluje nové tvůrčí možnosti v boji za práva a požadavky pracujících lidí. Problémy jsou vytvářené buržoazií, vnucující odborům politiku kompromisů a potlačování svých požadavků na zvýšení mezd. Přímá akce zůstane jedinou odborovou strategií, dovolující nezprostředkovaně přejít od kvantitativních požadavků (navýšení mezd, zkrácení pracovní doby) ke kvalitativním, souvisejícím s řízením výroby. Právě proto jsou možnosti nabízené přímou akcí prakticky neohraničené. P. Pecka - K. Rosák
NAŠE KONTAKTY: BOX 5, 15006 Praha 56, Telefon: 604 773 440 Antifašistická skupina:
[email protected] OS Rovnost:
[email protected] Anarchistická knihovna:
[email protected], Černý kříž:
[email protected] Svobodná Práce:
[email protected] Mezinárodní sekretariát:
[email protected] Místní skupiny:
[email protected] [email protected] [email protected] [email protected]
Čtenářské konto / předplatné Na naši adresu pro listovní zásilky můžete složenkou zaslat částku od 100,Kč výše. Postupně vám budeme podle přání zasílat nová čísla SP (cena+poštovné) až do vyčerpání částky, o čemž vás budeme včas s předstihem informovat.
