Práce a záchrana. ve výškách. a nad volnou hloubkou. Ondřej Belica

Ondřej Belica contra 10,5 mm PROFI LANEX a.s., Hlučínská 1/96, 747 23 Bolatice, Česká republika, TEL.: +420 553 751 111, FAX: + 420 553 654 125, E-MAIL: [email protected] www.mytendon.cz, www.lanex.cz

Práce a záchrana ve výškách a nad volnou hloubkou

Poskytujeme komplexní řešení včetně poradenství

Práce a záchrana

ve výškách a nad volnou hloubkou

Ondřej Belica

Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít.

Ernest Thompson Seton

Ondřej Belica

Práce a záchrana ve výškách a nad volnou hloubkou Lektorovali Vladimír Jirsa, Jan Smolek

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 [email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5588. publikaci Ilustrace Kryštof Minář, Pavel a Soňa Fischerovi, Tomáš Komínek, Josef Wagner Odpovědná redaktorka Ivana Kočí Jazyková úprava Zdeňka Tichá Grafická úprava a sazba Jan Šístek Fotografie na obálce Ondřej Belica a Jana Mácsadiová Počet stran 216 První vydání, Praha 2014 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2014 Text © Ondřej Belica Autor ani nakladatelství nenesou žádnou zodpovědnost za případné újmy na zdraví způsobené nerespektováním metodických pokynů uvedených v této knize nebo nácvikem či prováděním popsaných postupů bez předchozího absolvování odpovídajícího školení nebo bez odborného dohledu. Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

ISBN 978-80-247-5055-2 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9343-6 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9344-3 (ve formátu EPUB)

Obsah

1 2

3

4 5

Úvod do problematiky �� 11 Vývoj lezecké přípravy záchranných složek v ČR �� 15

2.1 2.2 2.3 2.4 2.5

Začali s tím báňští záchranáři �� 16 Vznik výškového záchranářství v požární ochraně �� 17 Vývoj služební přípravy pro práce ve výškách u Policie České republiky �� 19 Vývoj vojenského lezení u Armády České republiky �� 21 Vznik a vývoj lezecké přípravy městských policií �� 23

Odborná lezecká příprava �� 26

3.1 Vstupní školení �� 27 3.2 Opakovací školení �� 29 3.3 Průběžná odborná příprava �� 30

Lezecké techniky �� 32 Věcné prostředky pro práce a záchranu ve výškách a nad volnou hloubkou �� 39

5.1 Osobní lezecké prostředky �� 49 5.1.1 Lana �� 49 5.1.2 Postroje �� 54 5.1.3 Odsedací smyčky �� 57 5.1.4 Smyčky �� 58 5.1.5 Karabiny a spojky �� 61 5.1.6 Slaňovací brzdy �� 66 5.1.7 Blokanty �� 69 5.1.8 Nastavovací zařízení lana �� 72 5.1.9 Pohyblivé zachycovače pádu �� 72 5.1.10 Zatahovací zachycovače pádu �� 74 5.1.11 Tlumiče pádové energie �� 74 5.1.12 Ochranné přilby �� 75 5.2 Prostředky pro ochranu lana �� 76 5.3 Kotevní prostředky �� 78 5.3.1 Kotvicí zařízení �� 79 5.3.2 Kotevní desky �� 82 5.3.3 Otočný závěs �� 82 5.3.4 Pomocné prostředky �� 83

5.4 Záchranné prostředky �� 90 5.4.1 Jednoduché transportní záchranné prostředky �� 90 5.4.2 Nosítka �� 91 5.4.3 Kladky �� 94 5.4.4 Trojnožky �� 95 5.5 Lezecká hygiena �� 96

6 Fyzika �� 99

6.1 Rázová síla �� 99 6.1.1 Pádový faktor �� 100 6.2 Rozklad sil �� 102 6.2.1 Rozklad sil – pohyb po nakloněné rovině �� 102 6.2.2 Rozklad sil – vícebodová kotvení �� 103 6.3 Kladky a kladkostroje �� 106 6.3.1 Tření �� 109

7

8

Uzly a kotvení �� 110

7.1 Uzlování �� 110 7.1.1 Dvojitý rybářský uzel �� 113 7.1.2 Dvojitá rybářská spojka �� 114 7.1.3 Osmičkový uzel �� 114 7.1.4 Osmičkové oko �� 114 7.1.5 Dvojité osmičkové oko �� 115 7.1.6 Osmičková spojka – osmičkový uzel protiběžný �� 116 7.1.7 Devítkový uzel, devítkové oko �� 116 7.1.8 Lodní smyčka �� 117 7.1.9 Dračí smyčka �� 118 7.1.10 Motýlek �� 120 7.1.11 Poloviční lodní smyčka �� 121 7.1.12 Kravská smyčka �� 122 7.1.13 Beznapěťové kotvení �� 123 7.1.14 Pavouk �� 123 7.1.15 Ambulanční uzel �� 124 7.1.16 Samosvorné uzly �� 124 7.2 Balení lana �� 127 7.3 Zásady kotvení �� 129 7.4 Kotvení �� 130

První pomoc specifická při lezeckých aktivitách �� 139

8.1 Zlomeniny �� 142 8.2 Krvácení �� 143 8.3 Popáleniny �� 143 8.4 Poranění vnitřních orgánů �� 144 8.5 Šok �� 144 8.6 Trauma z visu �� 144 8.6.1 Kardiopulmonální resuscitace při traumatu z visu �� 146

9

Samostatný pohyb po laně �� 147

9.1 Osobní výstroj �� 147 9.2 Sestup po laně – slaňování �� 148 9.2.1 Slanění na osmě �� 149 9.2.2 Slanění na „splachovadle“ �� 150 9.2.3 Slanění pomocí slaňovací brzdy Stop firmy Petzl a jí podobné �� 151 9.3 Výstup po laně �� 153 9.3.1 Přechod ze slanění do výstupu �� 155 9.3.2 Přechod z výstupu do slanění �� 155 9.4 Lanová přemostění �� 160 9.5 Transport břemen �� 163 9.6 Základy horolezectví �� 164 9.7 Pohyb v jeskyních (a v podzemí obecně) �� 166

10 Použití nouzových prostředků �� 168

10.1 Postroj �� 168 10.2 Slanění �� 169 10.3 Výstup �� 170

11 Práce ve výškách a nad volnou hloubkou �� 172

11.1 Obecné principy výškových prací �� 172 11.2 Práce na stromech �� 174 11.3 Práce ve výškách s použitím vrtulníku �� 177

12 Záchrana za pomoci lanových technik �� 179

12.1 Polohování �� 180 12.2 Záchrana spouštěním �� 181 12.3 Záchrana vytažením �� 188 12.3.1 Záchrana použitím jediného prostředku �� 189 12.3.2 Záchrana použitím běžného záchranářského vybavení lezců �� 190 12.3.3 Záchrana použitím osobního lezeckého vybavení lezců �� 190 12.3.4 Záchrana pomocí zdvihacího zařízení – kladkostroje �� 191 12.4 Přechod nosítek přes hranu �� 194 12.5 Použití záchranných smyček �� 194 12.6 Záchrana z lanovky �� 196 12.7 Stísněné prostory �� 197

13 Závěr �� 199 Přílohy �� 200

Technologický postup �� 200 Doporučená výstroj lezce �� 202 Přehled vybraných technických norem �� 203

Seznam použité literatury �� 209

Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval Marky (přinejmenším za trpělivost), klukům uvedeným u ilustrací za jejich vytvoření, a hlavně pak za vynikající spolupráci lidem, bez jejichž přispění, cenných informací a času by toto dílo nemělo podobu, jakou má. Jmenovitě jde o tyto nadšence (abecedně): rtm. Mgr. Lukáš Brožík – Samostatná záchranná rota Rakovník, Armáda České republiky; Jan Fischer – Vodní záchranná služba Plzeň – město II.; MUDr. Ondřej Franěk – Zdravotnická záchranná služba hlavního města Prahy; pplk. Ing. Jan Kafka – Letecká služba Policie České republiky; Ing. Emil Rucký; mjr. Mgr. Tomáš Říha – Armáda České republiky; Václav Smička – Hlavní báňská záchranná stanice Ostrava; Petra Sukupová – Zdravotnická záchranná služba hlavního města Prahy; Ing. Jan Smolek, DiS. – Ústav lesního včelařství; Mgr. Martin Šandera – Jednotka operativního zásahu Městské policie Brno; Mgr. Gejza Ulehla – Skupina operativní pomoci Městské policie hlavního města Prahy; Josef Wagner – Školicí středisko Orcus Bohumín. V neposlední řadě děkuji všem, kteří se, ať vědomě, či nepřímo, podíleli na vzniku této publikace. Ondřej Belica

9

1 Úvod do problematiky Pokračující industrializace, výstavba velkých městských aglomerací a zahušťování center zástavby přirozeně vede k růstu cen pozemků a stavebních parcel jak ve městech, tak i v průmyslových zónách. Přirozenou reakcí na tento stav je zvyšovaní zástavby. Výškové mnohapatrové objekty nabízejí větší užitné plochy i na relativně malé stavební ploše. Čím více pater objekt má, tím více užitné plochy poskytuje a o to více peněz svému majiteli ušetří a zároveň umožní vydělat. Ať už ve fázi stavby nebo později v rámci údržby nastanou situace vyžadující přítomnost pracovníka na některém z těchto objektů. Ne vždy se ale podaří, aby pracovník požadovaný úkon provedl s použitím servisní lávky či výtahu, pomocí výškové techniky (např. plošiny) anebo třeba z lešení. Nastává tak potřeba, aby pracovník byl zdravotně a odborně způsobilý k vykonávání práce na exponovaném místě a riziku pádu zabránil nebo jej dostatečně omezil použitím osobních ochranných prostředků proti pádu. Tito zvlášť způsobilí pracovníci bývají napříč profesním spektrem označováni jako výškoví specialisté. Není v lidských silách vyjmenovat všechny profesní oblasti, ve kterých výškoví specialisté působí, neboť jde o pracovníky ve stavebnictví, údržbě, průmyslu, zahradnictví, lesnictví, energetice, pracovníky zabývající se dobýváním nerostných surovin, rozvodnými sítěmi, sanací skalních svahů, může jít o vědce, záchranáře a mnohé další, kteří se v rámci své pracovní činnosti ve výškách pohybují. Co se vůbec rozumí onou prací ve výškách? Za práci ve výškách se považuje práce a pohyb pracovníka na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky, propadnutím nebo sesutím (sklouznutím) nebo nad vodní hladinou či jinou látkou ohrožující v případě pádu život nebo zdraví pracovníka utopením, popálením, poleptáním, zadušením nebo akutní otravou. Jiný výklad definuje výškovou práci jako práci výše než 1,5 m nad okolním terénem a v případě prací prováděných na žebříku pak od výšky 5 m. Zaměstnavatel zajišťuje školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (BOZP) ve výškách a nad volnou hloubkou, jde-li o práce ve výškách nad 1,5 m, kdy zaměstnanci nepracují z pevných podlah, a na žebřících ve výšce nad 5 m, a školení o používání osobních ochranných pracovních prostředků (OOPP). U obou výškových údajů je rozhodující, že se pracovník nachází chodidly výše než 1,5 a 5 metrů. První výklad lze tedy považovat za zásadní, neboť definuje, co se rozumí prací ve výškách, druhý výklad pouze rozšiřuje ten první o potřebu použití OOPP tam, kde pracovníkovi hrozí pád delší než 1,5 m (nebo v případě žebříku 5 m), a bez ohledu na výšku nad látkami v prvním odstavci uvedenými. Základní právní předpisy, které se bez ohledu na aktuální podobu přímo nebo nepřímo problematikou výškových prací zabývají, jsou předpisy upravující pracovněprávní vztahy, bezpečnost a ochranu zdraví při práci (BOZP), dále BOZP na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky a ty, které se zabývají osobními ochrannými pracovními prostředky.

Úvod do problematiky

11

V současné době jde o následující právní předpisy, které jsou výškoví specialisté povinni znát1. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce Část pátá – Bezpečnost a ochrana zdraví při práci: Hlava I: Předcházení ohrožení života a zdraví při práci: § 101 – (1), (2), (5), (6); § 102 – (1), (2), (3), (4), (5) – a), b), c), g), h), j), (7); Hlava II: Povinnosti zaměstnavatele, práva a povinnosti zaměstnance: § 103 – (1) – a), b), i), j), k), l), (2) – a), e), (3); § 104 – (1), (4), (5), (6); § 105 – (1), (2), (3), (4), (5), (6); § 106 Práva a povinnosti zaměstnance – (1), (2), (3), (4) – a), c), d), e), f), g), h), i); Hlava III: Společná ustanovení: § 107; § 108 – (1), (2), (3), (5). Výše uvedené prakticky ukládá zaměstnavatelům povinnost postarat se o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví svých zaměstnanců a ti jsou povinni počínat si tak, aby povinnosti zaměstnavatele nebojkotovali. Zaměstnavatel je povinen zajišťovat zaměstnancům školení (například pro práce ve výškách lezcům) a ti jsou povinni se takovýchto školení účastnit. Zaměstnavatel musí poskytnout zaměstnancům ochranné prostředky (např. osobní ochranné pracovní prostředky proti pádu z výšky) a ti je pak musejí užívat řádným způsobem. Zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) § 5 – (1) – c); § 23 Zmíněné body ukládají zaměstnavateli povinnost organizovat práci tak, aby jeho zaměstnanci byli chráněni proti pádu, a odkazuje na prováděcí předpis, jak této ochrany docílit. Nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky § 1; § 2 – (1), (2); § 3 – (1), (2), (3), (4), (5), (6), (7), (8); § 4; Příloha k nařízení vlády č. 362/2005 Sb.: II. Zajištění proti pádu osobními ochrannými pracovními prostředky, V. Zajištění pod místem práce ve výšce a v jeho okolí, VI. Práce na střeše, IX. Přerušení práce ve výškách, X. Krátkodobé práce ve výškách, XI. Školení zaměstnanců. Uvedené body stanovují rozsah platnosti nařízení, způsob ochrany proti pádu, použití osobních ochranných pracovních prostředků, žebříků, práci v závěsu na laně, ochranu pracovníka samotného, ochranu dalších osob, kterých se může dotýkat konání pracovníka, a rámcově se zmiňuje i o školení. Nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích § 1 – (1) – c), § 4, § 6; Příloha č. 3: III – 4; IX.2 – 1, 2; IX.3 – 2; X – 8; XIII – 3, 4; XIX – 1, 2; Příloha č. 5 – 4, 5. Vypsané body se zabývají vztahem k nařízení vlády č. 362/2005 Sb. a týkají se činností vystavujících pracovníka zvýšenému riziku ohrožení života nebo zdraví pádem z výšky nebo do hloubky ochrany před takovými pády a povinností vypracovat pro takovéto činnosti plán (neřeší ale, zdali plán může být nahrazen technologickým postupem podle II – 5. přílohy nařízení vlády č. 362/2005 Sb.). Směrnice Evropského parlamentu a rady 2009/104/ES ze dne 16. září 2009 o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví pro používání pracovního zařízení zaměstnanci při práci (druhá samostatná směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS). Poznámka: Tato směrnice nahradila svou předchůdkyni, směrnici EP a R 2001/45/ES. Avšak na rozdíl od své předchůdkyně nezmiňuje osoby samostatně výdělečně činné, při práci ve výšce neukládá zaměstnavateli povinnost zvolit zařízení poskytující ochranu proti pádu z výšky a ani na ni v poznámce pod čarou neodkazuje § 1 nařízení vlády (NV) č. 362/2005 Sb. Co se překladu týče, je tato směrnice terminologicky přesnější, ale

§ 106, odst. (4) zákona č. 262/2006 Sb. – Znalost základních povinností vyplývajících z právních a ostatních předpisů a požadavků zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je nedílnou a trvalou součástí kvalifikačních předpokladů zaměstnance. 1

12


i v ní můžeme nalézt nevhodně zvolené výrazy, např. umísťování namísto polohování, lano jako přístupová cesta namísto lanový přístup, úvazek namísto postroj a další. (8); Kapitola II povinnosti zaměstnavatele – Článek 6 – Pracovní zařízení se zvláštními riziky – a), b); Článek 9 – Školení zaměstnanců; Příloha II: 4. – 4.1.3, 4.1.4, 4.1.6, 4.42 Vybrané body z této směrnice řeší práci ve výškách, povinnosti zaměstnavatele určovat k takovýmto pracím jen vybrané osoby, které absolvují odpovídající školení. Zároveň řeší práci prováděnou v závěsu na laně. Kromě uvedených předpisů tu jsou i další, které připomeneme ve stručnosti: • Zákon č. 251/2005 Sb. o inspekci práce (který mimo jiné řeší výše pokut za porušení požadavků uvedených v zákonech) • Nařízení vlády č. 21/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na osobní ochranné prostředky (které mimo jiné řeší požadavky na prostředky zamezující pádům z výšky) • Nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků (které řeší rozdělení a použití osobních ochranných pracovních prostředků a i ty, proti pádům z výšky) • Vyhláška č. 447/2001 Sb., o báňské záchranné službě (která mimo jiné upravuje i činnost báňských záchranářů-lezců, což může být zdrojem inspirace) • Pokyn č. 46/2011 generálního ředitele HZS ČR a náměstka Ministerstva vnitra (MV), kterým se stanoví zásady zřizování, odborná příprava a vybavení lezeckých družstev a lezeckých skupin pro práci ve výšce a nad volnou hloubkou (ve kterém se zájemci mohou seznámit s problematikou lezectví v systému požární ochrany) • Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii (kde body § 6 – (3); § 8 – (1) – b) ; § 16 – (1), (2), (3), (4); § 24 – (1), (2), (3), (4), (5) řeší některá oprávnění a povinnosti strážníků, která jsou aplikovatelná i pro lezeckou činnost strážníků lezců) Je žádoucí, aby se každý profesní lezec a záchranář alespoň rámcově a podle svého zaměření seznámil, i formou samostudia, s výše uvedenými právními předpisy. Dnes, v době informačních technologií, kvůli tomu nemusí trávit čas v knihovnách, ale může použít internet (http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ – sbírku zákonů a tedy i výše uvedené předpisy; http://eur-lex.europa.eu/cs/index.htm – evropské směrnice a předpisy; http://www.hzscr.cz/ – Pokyny Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky (GŘ HZS ČR)) S ohledem na všechny cílové skupiny, jimž je publikace určena, nemůžeme podávat plná znění všech uváděných předpisů. Publikace je pojata tak, aby mohla sloužit jako odrazový můstek při dalším profesním odborném vzdělávání výškových pracovníků, záchranářů-lezců z řad báňských a dalších záchranných sborů, hasičů-lezců z Hasičských záchranných sborů, lezců z řad Policie České republiky, strážníků-lezců z městských a obecních policií, dobrovolných záchranářů lezců a v neposlední řadě pak sportovních lezců (horolezců a jeskyňářů), kteří si chtějí rozšířit své znalosti. Tedy všech, kteří lezecké techniky a lanový přístup při své činnosti užívají. Některé z uvedených postupů se přitom značně liší od postupů, které jsou doposud obecně považovány za správné a platné, a to i přesto, že nejsou schopny operativně reagovat na změny a vývoj lezeckých prostředků a možnosti jejich využití. Jiné popsané postupy mohou být pro některé zasloužilé lezce nové a neznámé. Avšak pokrok, který lezci podle nich školení udělali, je jasným potvrzením správnosti volby.

2 V textu v bodě 4.4 má být použit výraz polohování; překladatel směrnice do češtiny však výraz positioning přeložil jako umísťování, přestože o pár odstavců výše správně uvedl polohování.

Úvod do problematiky

13

Věcné prostředky pro práce a záchranu ve výškách, lezecké techniky a postupy se neustále vyvíjejí a mění. Stejně tak se mění i legislativa, normy a některé další předpisy. Publikace z dílen pánů R. Matýska, E. Ruckého, F. Šmikmátora, které mi v časech mých lezeckých začátků byly téměř biblí, se přes svou velmi vysokou úroveň stávají v určitých ohledech zastaralými. Novější publikace, které sice odrážejí aktuální legislativní stav, zase postrádají jiné náležitosti. Některé v mnohém kopírují informace dříve napsané (a leckdy i neaktuální a neplatné) a najdou se i takové, které obsahují faktické chyby.

14


2 Vývoj lezecké přípravy záchranných složek v ČR Lezecké techniky a systémy lanového přístupu v podobě, jaké je dnes známe, jsou sice záležitostí posledních třiceti let, avšak neobjevily se z ničeho nic. Předcházel jim dlouhý a postupný vývoj lezeckých postupů prakticky na principu pokus-omyl. Bylo by velice krátkozraké domnívat se, že před námi tu nic nebylo, a opominout historický vývoj. Není však možné zdokumentovat vývoj těchto disciplín u výškových prací ve všech jejich podobách. Jiné postupy se užívaly při sběru šišek v korunách jehličnanů, jiné postupy užívali pracovníci při údržbě vodohospodářských děl, rozdílné byly postupy pracovníků v zásobnících sypkých hmot a jinak postupovali námořníci visící na bocích lodí3. Naštěstí lze vývoj lezeckých technik zdokumentovat v rámci záchranných složek. Ty navíc mnohdy udávaly směr, kterým se ubíralo profesní lezectví k němu přidružené. Z postupů báňských záchranářů se poučili pracovníci dobývající suroviny a energetici, mnohé z postupů hasičů zase sloužily jako inspirace pracovníkům zabývajícím se stavebními a montážními pracemi. Nejznámější, ne však nejčastější způsob provádění výškových prací v závěsu na laně byl spojen i se sportovním lezectvím, tedy horolezectvím a speleoalpinismem. A členové Horské služby stejně jako Speleologické záchranné služby stavěli právě na dovednostech získaných při sportovním lezectví. Záchrana ve výškách a nad volnou hloubkou, tzv. lezecké záchranářství, je relativně mladou disciplínou. Ta je převážně v gesci Hasičského záchranného sboru (jmenovitě HZS krajů, mnohdy však ve značné míře i HZS podniků). Hasičský záchranný sbor ale není jediný v ČR, kdo se zabývá záchranou s využitím lanových technik. Dlouhou tradici v této oblasti má báňská záchranná služba. Dobrých výsledků dosahují i příslušníci speciálních jednotek v řadách armády, policie, celní správy a městských policií.

NV č. 362/2005 Sb. sice říká, že toto nařízení se nevztahuje na práce ve výškách a nad volnou hloubkou vykonávané při: a) hornické činnosti a při činnosti prováděné hornickým způsobem na pracovištích podléhajících vrchnímu dozoru podle zvláštního právního předpisu, b) provozování námořních plavidel podle zvláštního právního předpisu, avšak obrázky horníků s kloboukem na hlavě a karbidkou v ruce, sedících na lavičce zavěšené do lana, nebo námořníků visících v podobné lavičce, natírajících loď, vyvolávají oprávněnou analogii s lezectvím.

3

Vývoj lezecké přípravy záchranných složek v ČR

15

V neposlední řadě jsou zde dobrovolní záchranáři. Těmi, kromě sborů dobrovolných hasičů, jsou Horská služba, Speleologická záchranná služba, některé místní skupiny Vodní záchranné služby, kynologičtí záchranáři a mnoho dalších. Paradoxně právě dobrovolní záchranáři z řad Speleologické záchranné služby patří mezi nejlepší lezecké záchranné skupiny v ČR. Ačkoliv dobrovolní záchranáři tvoří značnou část uživatelů lezecké výstroje pro nácvik záchrany, následující text zmiňuje pouze profesionální záchranné složky, jejichž lezecká činnost je upravena konkrétními potřebami a právními předpisy a není pouze zájmovou aktivitou.

2.1 Začali s tím báňští záchranáři Prakticky první profesionální složkou, která se zabývala lezeckým záchranářstvím v našich krajích, byla Báňská záchranná služba (BZS), což není nic divného vzhledem k dlouhé tradici, jakou má u nás báňské záchranářství, zejména pak na Ostravsku (1897 – nařízení směřující k zajištění ochrany osob v případě výbuchu v dole, 1905 – nařízení vybavit záchranáře dýchacími přístroji a podrobit je lékařským prohlídkám, 1908 – Ústřední záchranné stanice a podzemní záchranné stanice, 1947 – Hlavní báňská záchranná stanice, 1992 – Revírní báňská záchranná stanice, 2001 – Hlavní báňská záchranná stanice). Hlavní báňská záchranná stanice Ostrava zavedla použití horolezecké techniky do své činnosti koncem šedesátých let dvacátého století. Důvodem byla potřeba nasazení záchranářů při nehodách a úrazech ve svislých důlních dílech (v jámách, šibících4), při pádech osob do zásobníků uhlí5 nebo při úrazech ve strmých slojích. Pouhé nasazení však nestačilo. Bylo zapotřebí zvýšit akceschopnost a bezpečnost zasahujících záchranářů. Proto byly hledány moderní bezpečnostní prostředky, metody a postupy pro zásahy a samozřejmě školení a výcvik. Nedílnou součástí byla příprava legislativních podkladů pro vznik specializace „báňský záchranář- lezec“. Řešením těchto úkolů byl pověřen Ing. Emil Rucký, se kterým Hlavní báňská záchranná stanice (HBZS) Ostrava začala spolupracovat v roce 1979. Ten byl původně externím spolupracovníkem, později, v roce 1983, nastoupil k HBZS jako profesionální záchranář na pozici instruktora a vedoucího oddílu lezců. Na konceptu vzdělávání a praktické přípravy záchranářů v lezeckých technikách spolupracovala HBZS od roku 1980 se slovenskou horskou službou z Vysokých Tater. Ta měla praktické zkušenosti s použitím lezeckých technik ve strmých horských terénech s vertikálami přesahujícími několik stovek metrů, stejně jako s používáním vrtulníků při záchraně. A právě tyto poznatky a praktické dovednosti bylo nezbytné aplikovat do činnosti báňských záchranářů. V roce 1981 proběhl ve Vysokých Tatrách první společný výcvik lezců Báňské záchranné služby a Horské služby Slovenska. Obdobné výcviky pak probíhaly následujících jedenáct let. Účastnili se jich lezci ze záchranných a speciálních služeb celého Československa, z BZS, Horské služby, Speleologické záchranné služby, Sboru požární ochrany, specialisté lezci Federálního ministerstva vnitra a od roku od roku 1987 i vedoucí6 lezecké skupiny stavebního kombinátu BMK Süd7 z tehdejší NDR. Získávání a předávání znalostí a zkušeností nebylo jediným přínosem těchto výcviků. Tím dalším bylo vytvoření systému koordinace zúčastněných služeb při řešení nehod a mimořádných událostí ve výškách a nad volnou hloubkou v rámci Československa, a to dávno před oficiálním vznikem integrovaného záchranného systému. Šibík – svislá šachta propojující jednotlivá důlní patra, která však nemá vyústění na povrch. Jejím účelem je usnadnění těžby, používá se k dopravě materiálu mezi jednotlivými patry, případně pak k větrání dolu.

4

25. 5. 1968 byl zasypán v zásobníku uhlí v Ostravě na dole Petr Bezruč pracovník uvolňující nánosy ze stěn. Jen náhodou mohl dýchat a záchranáři HBZS Ostrava jej po 80minutovém odhrabávání uhlí vyprostili a s lehkým otřesem mozku a několika lehčími poraněními odvezli do nemocnice. 5

Vedoucí lezecké skupiny BMK pan Uwe Strass se po znovuspojení Německa osamostatnil a začal školit německou báňskou záchrannou službu v lanových technikách. 6

7

16

BMK – Bau und Montagenkombinat – Stavební a montážní kombinát. Práce a záchrana ve výškách a nad volnou hloubkou

Nedílnou součástí těchto školení a výcviků bylo seznamování se s moderními prostředky pro práce ve výškách z produkce předních evropských výrobců. V rámci řešení státního výzkumného úkolu „Bezpečnost práce v dolech“ v letech 1983–1985 (kterému předcházel výběr jednotlivých OOPP provedený na základě technicko-bezpečnostních analýz) byly laboratorně odzkoušeny a provozně vyzkoušeny osobní ochranné prostředky proti pádu francouzské firmy Komet, slaňovací a záchranná zdvihací zařízení firem Rollgliss (Švýcarsko) a Kendler (Rakousko). Po ukončení školení a výcviků a na základě výše zmíněných zkoušek a ověřovacím provozu byly tyto prostředky zařazeny do vybavení báňských záchranných služeb Československa. V roce 1986 proběhlo vyškolení a vybavení těmito OOPP proti pádu čtyř set pracovníků Ostravsko-karvinských dolů a dalších průmyslových podniků, kteří byli v rámci svého pracovního výkonu ohroženi pádem z výšky nebo do volné hloubky. Během let získávala HBZS unikátní poznatky o daných prostředcích v extrémních podmínkách. Ať už šlo o zásahy v důlních jámách s volnou hloubkou kolem 1 000 m, nasazení záchranáře-potápěče na nepřístupnou vodní hladinu zatopeného šibíku po výbuchu v dole nebo provedení revizí a uspořádání cvičení na 300 m vysokém komínu elektrárny Tušimice II či cvičná nasazení a opětovná vytažení potápěčů na lomu Šífr (Svobodné Heřmanice). V roce 1987 došlo ke schválení dodatku Řádu organizace HBZS Ostrava pro činnosti záchranářů-lezců. Tím bylo dosaženo jednoho ze stanovených cílů a zakončení legislativních prací. Plody úspěchu přinesly v roce 1989 poznatky a zkušenosti z prací s vrtulníkem (což byla součást instruktorských výcviků), kdy od zahájení zkušebního provozu Letecké záchranné služby (LZS) až po její rutinní činnost v dalších letech tvořili záchranáři-lezci s kvalifikací zdravotníka součást posádek vrtulníků. Při lezeckých aktivitách (a při výcviku lezců) se HBZS řídí služebních řádem, který je pátou částí vyhlášky Českého báňského úřadu č. 447/2001 Sb., o báňské záchranné službě. Základní školení a výcvik báňských záchranářů-lezců je desetidenní, opakovací školení, které se koná každé tři měsíce, je jednodenní. Při nehavarijních zásazích mimo doly pak platí nařízení vlády č. 362/2005 Sb. Lezeckých zásahů při úrazech nemají lezci z HZBS v současnosti mnoho, jde o jeden až dva zásahy ročně. Dále však záchranáři-lezci vykonávají komerční činnost ve výškách a nad volnou hloubkou nehavarijního charakteru (speciální výškové práce) a spolupracují s oddíly báňských záchranářů-potápěčů. Od zahájení lezecké přípravy až po současnost nebyl v rámci výše uvedených aktivit u HBZS ani profesně přidružených organizací zaznamenán jediný úraz způsobený selháním lezce nebo použité techniky.

2.2 Vznik výškového záchranářství v požární ochraně Co se výškového záchranářství v požární ochraně týče, velký náskok před námi mají naši sousedé v Polsku. Ti již v sedmdesátých letech minulého století cvičili výsadky skupin požárníků vybavených standardním požárním vybavením z vrtulníků na výškové objekty. V roce 1981 ustanovili ve Varšavě v rámci Státního požárního sboru skupinu požárníků určených pro působení ve výškových budovách, vybavených záchrannými prostředky a parašutistickými postroji, kteří prošli výcvikem vedeným instruktory speciálních jednotek tehdejší Veřejné bezpečnosti. Analyzovali londýnský záchranářský systém, použití vrtulníků při požárech výškových budov a přizpůsobili jej místním podmínkám. Roku 1983 vytvořili v rámci požárního sboru Varšava Wola skupinu výškového záchranářství. Ta byla postupně vybavována nejkvalitnějším, tehdy dostupným vybavením, a ve spolupráci s dalšími subjekty (např. Tatranskou dobrovolnou záchrannou službou, Centrální stanicí báňské záchranné služby v Bytomu, úřadem vnitra hlavního města, úřadem


17

* záchranářství) byli vyškoleni i instruktoři v řadách požárníků – výškových záchranářů. Z nich námořního vznikla vedoucí jednotka, která průběžně sledovala rozvoj výškového záchranářství a lezeckých technik u požárních sborů ve světě a zároveň analyzovala místní podmínky. Tato jednotka byla pověřena vedením školením výškových záchranářů v požárních sborech v celém Polsku. Opakovaně byla prováděna cvičení ve Varšavě na budově Intraco II (výška 140 m), kde trvalo dvojici záchranářů bezpečné spuštění osoby ze střechy této budovy kolem 3–4 minut.

U nás se o zavádění lezecké techniky v systému požární ochrany začalo hovořit v roce 1985 (hnacím impulzem byl smrtelný pád hasiče ze střechy výškového objektu v Praze na Jižním Městě v roce 1984). Až v roce 1988 byly uskutečněny první kroky. Bylo zakoupeno lezecké vybavení pro několik hasičů ze Sboru požární ochrany. Ti procházeli školením ve spolupráci s Revírní báňskou záchrannou stanicí v Ostravě a později s tělovýchovnou jednotou Alpin Praha. Postupně se problematika záchrany ve výškách a nad volnou hloubkou začala rozvíjet až do dnešní podoby, kdy výcvik hasičů-lezců probíhá ve vzdělávacím středisku požární ochrany ve Velkém Poříčí. Za jistý přelom v organizaci hasičů-lezců byl pokyn č. 2/2003 generálního ředitele HZS ČR a náměstka MV, kterým se stanoví zásady zřizování lezeckých družstev a lezeckých skupin jednotek HZS ČR a vybavení a odborná příprava jednotek požární ochrany pro práci ve výšce a nad volnou hloubkou. Tento pokyn obsahoval: • • • •

Zásady zřizování lezeckých družstev a lezeckých skupin Organizaci činnosti lezeckých družstev a lezeckých skupin Odbornou přípravu příslušníků HZS ČR zařazených do lezeckých družstev a lezeckých skupin Vybavení lezeckých družstev a lezeckých skupin věcnými prostředky požární ochrany pro práci ve výšce a nad volnou hloubkou

Zároveň pokyn č. 2/2003 rušil předchozí Rozkazy náčelníka hlavní správy Sboru požární ochrany MV ČR. Stanovením lezeckých skupin a družstev na stanicích prakticky určoval počet hasičů-lezců, kterých tolik nebylo, a museli se rychle doplnit, aby skutečný počet odpovídal počtům v pokynu. Přestože zařazení do lezeckých družstev a skupin mělo být na základě zvláštních předpokladů a dobrovolnosti8, ve skutečnosti však v nejednom případě docházelo k zařazování mezi lezce na základě přátelských vztahů formou: „Franto, pojď, budeš lezec.“ –„Né, nechci, mě to nezajímá a vejšek se bojím.“ –„Hele, Franto, neblbni, budeš lezec a budeš ve vyšší platovce.“ –„No tak jó, tak teda jó.“ Kvůli takovému přístupu se sice tabulkově naplnily počty lezců, avšak v důsledku absence zájmu o lezecké aktivity, o přípravu a vzdělávání mnohých takto vzniklých „hasičů-lezců“ klesla celková úroveň a dobré jméno lezců v řadách jednotek požární ochrany (na což dopláceli zkušení a pilní lezci). Odpovědné osoby naštěstí pochopily, že papírové naplnění kvót není ku prospěchu věci, a začaly zjednávat nápravu. Současný trend je mít sice o něco méně lezců než v roce 2003, ale zato mnohem lépe vyškolených a na vyšší úrovni. Později byl pokyn č. 2/2003 nahrazen pokynem novým, č. 18/2006, a ten pak pokynem č. 46/2011 platným dosud, kterým se stanoví zásady zřizování, odborná příprava a vybavení lezeckých družstev a lezeckých sku-

Pokyn č. 2/2003 – Čl. 1 (8) Výběr příslušníků HZS ČR do lezeckých družstev a lezeckých skupin se provádí na základě psychických, fyzických, odborných předpokladů a na základě dobrovolnosti a zájmu. Je žádoucí do lezeckých družstev a lezeckých skupin zařazovat zejména příslušníky HZS ČR s horolezeckou nebo speleologickou praxí. 8

18


pin pro práci ve výšce a nad volnou hloubkou. Další vnitřní předpisy HZS ČR, které kromě výše uvedených předpisů upravují či upravovaly práce ve výškách a nad volnou hloubkou, jsou: • Pokyn č. 35/2002, kterým se určují podmínky používání lan určených k lanovému přístupu a k záchraně. • Pokyn č. 46/2002, kterým se upravuje vybavení hasiče a základní vybavení cisternové automobilové stříkačky, zajišťující výjezd družstva nebo družstva o zmenšeném početním stavu jednotky požární ochrany, věcnými prostředky požární ochrany pro práci ve výšce a nad volnou hloubkou. • Pokyn č. 22/2003, kterým se mění Pokyn generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR a náměstka ministra vnitra č. 46/2002, jímž se upravuje vybavení hasiče a základní vybavení cisternové automobilové stříkačky, zajišťující výjezd družstva nebo družstva o zmenšeném početním stavu jednotky požární ochrany, věcnými prostředky požární ochrany pro práci ve výšce a nad volnou hloubkou. • Pokyn č. 58/2003, kterým se mění Pokyn generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR a náměstka ministra vnitra č. 2/2003, jímž se stanoví zásady zřizování lezeckých družstev a lezeckých skupin jednotek HZS ČR a vybavení a odborná příprava jednotek požární ochrany pro práci ve výšce a nad volnou hloubkou. Kromě hasičů-lezců (či hasičů se specializací lezce, jak se dnes hasičům-lezcům moderně říká) prochází základním seznámením s problematikou prací ve výškách každý hasič v rámci nástupního odborného výcviku (NOV) či základní odborné přípravy (ZOP). Součástí NOV a ZOP je i základní školení a výcvik pro práce ve výšce a nad volnou hloubkou v rozsahu 14 hodin. Tato základní forma přípravy obsahuje několik základních uzlů, navazování na lano, sebejištění a jištění druhé osoby, budování kotevních bodů a základní způsoby slanění. Rozsah této přípravy je koncipován tak, aby se hasič dokázal bezpečně zajistit pomocí polohovacího pásu (hasičského opasku) při zásahu na automobilové plošině, při pohybu na střeše nebo aby dokázal nouzově slanit z exponovaného místa.

2.3 Vývoj služební přípravy pro práce ve výškách u Policie České republiky Problematika prací ve výškách a nad volnou hloubkou u policie a její vývoj jsou nedílně spojeny s činností Letecké služby Policie České republiky (PČR). Ta vznikla v roce 1993 jako přímý pokračovatel svých předchůdců (1920 – první doložené použití letadla k policejním účelům, 1935 – vznik oficiálního leteckého útvaru, Četnické letecké hlídky, 1945 – Letecký oddíl pohotovostního pluku 1, 1946 – Letectvo Sboru národní bezpečnosti, 1947 – Bezpečnostní letectvo, 1951 – Bezpečnostní letka, 1953 – Letecký oddíl Ministerstva vnitra, 1979 – Letecký oddíl Federálního ministerstva vnitra, 1988 – Letecký oddíl Sboru národní bezpečnosti, 1990 – Úřad federálního ministerstva vnitra pro leteckou službu, 1991 – Letecká služba Federálního policejního sboru). Historie prací ve výškách u policie, v té době pod názvem Sbor národní bezpečnosti (SNB), sahá do sedmdesátých let dvacátého století. Tehdy byly pro pátrání a záchranu ve Vysokých Tatrách používány vrtulníky Mi-2 a Mi-8 Leteckého oddílu Ministerstva vnitra, na kterých byli jako záchranáři nasazování členové Horské služby. V červenci 1975 byla provedena první záchrana z horolezeckého terénu s použitím


19

lanového podvěsu. Avšak po nehodě vrtulníku9 v roce 1979 právě ve Vysokých Tatrách byla tato činnost (až na občasné výjimky) ukončena. Soustavnější činnost ve výškách a nad volnou hloubkou byla zahájena v osmdesátých letech vznikem Útvaru zvláštního určení (předchůdce dnešního Útvaru rychlého nasazení – URNA), který byl součástí XIV. správy10 SNB. Příslušníci z tohoto specializovaného útvaru zpočátku pouze z nadšení pro věc (a na základě inspirace z aktivit zahraničních zásahových jednotek) zařadili prvky lezecké přípravy do své činnosti. Zpočátku vycházeli z poznatků ze svých volnočasových aktivit, později pak využívali zkušeností, které získali během společných výcviků s Horskou službou z Krkonoš. Často spolupracovali s vrtulníkovou letkou (součástí byla i parapříprava). Nové prvky v lezeckých technikách, stejně jako nové lezecké prostředky byly do činnosti a výstroje policistů zaváděny pod odborným dohledem instruktorů Horské služby. Ti byli při vývoji lezecké činnosti policie (považované za odbornou) klíčoví, zejména pak co se týče lezeckých technik s použitím vrtulníku. Postupně se zformovala struktura přípravy do podoby, v jaké je prakticky dodnes. Se zvyšujícími se dovednostmi účastníků mohli být připraveni specialisté, kteří sami mohli školit nové příslušníky. Počátkem devadesátých let postupně začaly vznikat pod krajskými expoziturami jednotlivé zásahové jednotky. Ty v mnohém vycházely ze zkušeností Útvaru rychlého nasazení. Nejinak tomu bylo i co se týče činností ve výškách a nad volnou hloubkou. Zároveň se rozvíjí i metodika pro výcvikovou činnost. Byl zaveden systém odnosového lana11, začala se využívat evakuační síť12, byli jmenováni lektoři pro výškové práce, výcvik byl zaměřen na rychlost a efektivitu zásahu. Rozsáhlé povodně, které postihly Českou republiku v roce 1997 (Moravu, Slezsko a část východních Čech), byly pro policii důležitým zlomem v přístupu k provádění prací ve výškách a nad volnou hloubkou pomocí vrtulníku. Ukázaly na potřebu vytvoření uceleného systému záchrany pomocí vrtulníku, tak aby zároveň umožňoval nasazení policejních jednotek do akcí. Byl vytvořen komplexní systém výcviku, metodika záchrany a byly vytvořeny směrnice pro záchrannou činnost. V praxi to znamenalo, že práce ve výškách a nad volnou hloubkou byly rozčleněny na tzv. bojové nasazení (bojařinu) a na záchrannou činnost. Záchrannou činnost s použitím vrtulníků PČR upravuje Směrnice Dne 25. 6. 1979 došlo v Mlynické dolině ve Vysokých Tatrách při záchranném letu k nehodě vrtulníku Mi-8 B-8021 LO MV. Stroj po přistání poskočil vpřed, kde narazil na hranu výběžku. Následovalo utržení ocasního nosníku, neovladatelný stroj padal svahem dolů a začal hořet. Při této tragické nehodě z devíti členů posádky zahynuli dva příslušníci Leteckého oddílu MV, mjr. V. Bačák a mjr. V. Dvořák, a čtyři členové Horské služby, Š. Eštočko, M. Hudák, P. Huska a B. Jakmnický. O týden později v nemocnici v Popradu podlehl zraněním způsobeným při nehodě pátý člen Horské služby M. Kriššák. 9

Správa kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti (XIV. správa SNB). Velmi zajímavé je, že podle organizačního řádu této správy – rozkazu náčelníka XIV. správy SNB č. 7/1982, čl. 14 (2) – Útvar zvláštního určení d) plní z rozkazu ministra nebo pověřeného náměstka úkoly při živelních pohromách.

10

Odnosové lano je užíváno v bojové činnosti k rychlé přepravě k nasazení zasahujících policistů. Jde o silné lano s několika připevněnými smyčkami, zavěšené pod vrtulníkem. K těm se připojí několik policistů (takže z povzdálí vypadají jako hrozen) a vrtulník je přepraví na místo výsadku. Tam se od smyček sami odpoutají a zahájí svou činnost. Vrtulník pak prázdné lano odhodí. 11

Evakuační síť (někdy označovaná jako záchranný koš) umožňuje evakuaci až čtyř lidí najednou. Princip je převzat ze záchrany z moře prováděné pomocí vrtulníků. Výhody jejího požití spočívají v rychlosti (zachraňovaní pouze sami vlezou do sítě, nemusejí se nikde připínat), mohou ji použít i nepoučené osoby (není vyžadována přítomnost záchranáře) a urychlení záchrany více osob (síť pojme až čtyři lidi). LS PČR disponuje dvěma typy evakuačních sítí – pro dvě osoby, ta je použitelná i s palubním jeřábem, takže umožňuje vytažení osob na palubu stroje, a sítí pro čtyři osoby, která se používá v lanovém podvěsu. 12

20


pro záchrannou činnost13, která je závazná jak pro policii, horskou službu i Hasičský záchranný sbor (tedy pro všechny, kteří vykonávají činnost leteckého záchranáře na palubách vrtulníků Letecké služby PČR). Ta však neupravuje bojové nasazení, neboť tam jsou jiná rizika, a požadavky na zabezpečení a jištění osob, na použité prostředky a taktické postupy stanovené v této směrnici, se vzhledem k povaze úkolu značně liší. Bojové postupy jsou řešeny zvláštním metodickým pokynem ředitele Letecké služby (LS). To, že rozdělení činností byl správný krok a že se zvolený způsob přípravy osvědčil, ukázaly povodně v roce 2002, které postihly téměř celé Čechy. Tehdy vrtulníky LS PČR podnikly přes 400 záchranných letů. Kolem čtyřiceti osob bylo evakuováno nebo zachráněno s využitím lezecké techniky při lanovém podvěsu pod vrtulníkem. Zároveň byly vrtulníky v šesti případech použity k nasazení pyrotechniků za účelem odpálení – potopení pontonů plovoucích po řece. V polovině těchto případů byl pyrotechnik nasazen (a pak vyzvednut) na ponton pomocí lana. V současné době je problematika prací ve výškách a nad volnou hloubkou u Policie ČR řízena skupinou specialistů zařazených pod Policejní prezidium ČR, kteří úzce spolupracují s Leteckou službou Policie ČR. Každá ze zásahových jednotek má určitý počet specialistů pro práce ve výškách a nad volnou hloubkou, včetně vlastních instruktorů a examinátorů. Všichni tito specialisté průběžně absolvují cílený výcvik tak, aby každý z nich mohl vykonávat jak bojovou činnost, tak i záchranu. Základní lezecký výcvik je na jednotlivých útvarech veden pod vedením lektorů a instruktorů pro práce ve výškách a nad volnou hloubkou. Teprve po absolvování tohoto „pozemního výcviku“ a po splnění dvouleté lezecké praxe může následovat výcvik na vrtulníku. Základní výcvik leteckého záchranáře trvá přibližně 18 hodin, z toho 10 letových. Osobní ochranné prostředky proti pádům používané při záchraně musejí splňovat nejvyšší bezpečnostní požadavky. Mohou být používány pouze zachycovací postroje, samoblokující slaňovací brzdy, ocelové karabiny atp. Ctí se tak zásada co nejvyšší bezpečnosti. Oproti tomu lezecké prostředky užívané při bojové činnosti vycházejí pouze z taktické potřeby. Co se lezeckých zásahů PČR týče, záchranná činnost početně převažuje činnost bojovou. Lezecké zásahy bojařů probíhají tak 5× do roka. Záchranných lezeckých zásahů s využitím vrtulníku (s výjimkou mimořádných situací, jakými byly povodně v červnu 2013) je 10–20 do roka.

2.4 Vývoj vojenského lezení u Armády České republiky Prvky horolezectví a použití lan ke zdolávání vertikálních úseků se objevovaly již u horských jednotek prvorepublikové Československé armády, avšak šlo spíše o potřebu zvýšení efektivity při přesunech mužstva a techniky v hornatých oblastech než o cílenou lezeckou činnost. Pomineme-li lanové techniky užívané výsadkáři a ženisty Československé lidové armády, lze počátky systému vojenského lezení v rámci vojenské tělovýchovy datovat do první poloviny 90. let, kdy – kromě dalších důvodů – si armáda uvědomila potřebu lezení v rámci komplexní přípravy jednotek účastnících se zahraničních operací (po vzoru zahraničních Směrnice provádění záchranných prací s letadly MV provozovanými Policií České republiky leteckou službou (slaňování, jeřábování, lanové podvěsy). 13


21

armád, které lezecké techniky užívaly), dále jednotek zasahujících nebo účastnících se součinnostních výcviků s dalšími složkami dnešního integrovaného záchranného systému (IZS), účast armády při záchranných a likvidačních pracích při záplavách a dalších živelních pohromách. Zpočátku vycházela lezecká příprava ze zkušeností získaných při volnočasových aktivitách některých příslušníků (sportovního horolezectví a jeskyňářství). Ty byly základem pro vznik vojenského lezectví. Roky 1996–1997 lze pak považovat za zahájení specifické lezecké přípravy v rámci rezortu Armády České republiky (AČR). Později byl systém lezecké přípravy řešen rozkazem ministra obrany č. 14/1999, který upravoval výcvik vojáků a žáků vojenských škol ve speciální tělesné přípravě. Ta je součástí služební tělesné výchovy AČR a jako taková má zocelit příslušníky AČR po fyzické i psychické stránce a připravit je na nezbytné úkony, které jsou součástí jejich vojenské odbornosti. Kromě již zmíněného lezectví (v rámci AČR se hovoří o vojensko-praktickém lezení) jsou součástí speciální tělesné přípravy další pohybové aktivity jako boj z blízka, vojensko-praktické plavání, výcvik v přežití, přesuny na sněhu a ledu a další. Účelem výcviku vojensko-praktického lezení je příprava vojáků pro pohyb v horských a skalních terénech s použitím všech dostupných technických prostředků. Výcvik obsahuje způsoby jištění, techniky pohybu ve vertikálách, a to jak přírodních (skály), tak umělých (městská a průmyslová zástavba), transport břemen, způsoby záchrany zraněného, problematiku lezení v nepříznivých povětrnostních podmínkách atp. Nedílnou součástí výcviku, vyplývající z povahy činnosti AČR, je i příprava pohybu ve vertikálách se zbraní. Filozofie vojenského lezení spočívá ve „využití lezeckých technik k překonávání přírodních a umělých překážek vojáky s materiálem i bez něj za účelem získání taktické výhody“14. Jak je z výše uvedeného textu patrné, určitou formou lezecké přípravy, jejímž účelem je usnadnění pohybu vojáků ve vojenských situacích, prochází každý příslušník AČR. Další lezecký výcvik pak závisí na úkolech konkrétních jednotek (METL – Mission Essential Task List15) a ten se liší útvar od útvaru. Jiné školení pro práce ve výškách mají spojaři, jiné jsou lezecké kurzy vojenských hasičů, jinou lezeckou přípravou procházejí osádky vrtulníků a záchranáři SAR16 a nejkomplexnější lezeckou přípravou procházeli příslušníci Samostatných záchranných rot (SZR) v Olomouci a Rakovníku. Ke konci roku 2013 zanikly SZR Rakovník a SZR Olomouc. Vojenští záchranáři zůstávají v redukovaných počtech pod 151. ženijním praporem v Bechyni a 152. ženijním praporem v Olomouci. Prozatím jim jejich oranžové barety zůstávají a nezbývá než doufat, že se budou moci nadále vyvíjet v lezeckých záchranných technikách v rámci AČR. Samostatná záchranná rota Rakovník vznikla v roce 2008, předtím šlo o 154. záchranný prapor (od roku 2004), ještě předtím o 73. záchrannou a výcvikovou základnu (od roku 1996) a ještě dříve (od roku 1994) šlo o 11. vojenský záchranný pluk civilní obrany. (Historie posádky v Rakovníku sahá do roku 1931, pů14

Takto definici vojenského lezení volně vyložil L. Brožík pro potřeby této publikace.

METL je jakýmsi seznamem úkolů, kterých musí jednotka dosáhnout v boji. Pro každou bojovou misi se písemně vypracovává zvlášť. Bývá spojován s americkým generálem Brucem C. Clarkem, který razil zásadu: „Podstatné věci dělej jako první. Není dost času na to, aby vše dělal velitel. Každý velitel bude muset moudře určit, které věci jsou podstatné, a přidělit odpovědnost za jejich dosažení. Zbývající čas by měl věnovat méně podstatným věcem. To platí především pro výcvik. Nepodstatné věci by neměly zabírat čas potřebný pro ty podstatné.“ 15

SAR – Search and Rescue; odpovídajícím překladem by bylo „vyhledat a zachránit“. Cílem je vyhledání a záchrana osob v tísni nebo bezprostředním ohrožení života. Zahrnuje různé podskupiny, jako záchranu v horách (MSAR – Mountain SAR), v průmyslové zástavbě po mimořádných událostech (USAR – Urban SAR), kynologickou záchranu (SARD – SAR Dogs), pátrání a záchranu vojáků a sestřelených pilotů ve válečných podmínkách (CSAR – Combat SAR), vyhledání a záchranu na moři (ASR – Air Sea Rescue) a další. U nás se tento termín nejčastěji pojí s pátráním a záchranou posádek havarovaných letadel, případně poskytováním pomoci letadlům v nouzi, což je dáno leteckým předpisem o pátrání a záchraně v civilním letectví. 16

22


vodně šlo o válečné vojsko, tedy o dělostřelecký a později tankový pluk.) Se vznikem záchranné a výcvikové základny se začalo i s lezeckými aktivitami. Společně s předchůdcem SZR v Olomouci začínali v Rakovníku s jednolanovou technikou pod vedením firmy Speleomat Ing. Radomila Matýska17. Postupně se k tomu základu začaly přidávat další lanové techniky a později i systém vojenského lezení. Bohužel zkušení lezci postupně z útvaru odcházeli a lezectví začalo na posádce v Rakovníku stagnovat. Přelom nastal v roce 2008, kdy došlo k reorganizaci 154. záchranného praporu na Samostatnou záchrannou rotu, kdy došlo k posílení „členské základny“. Vojenští záchranáři pod vedením L. Brožíka začali lezecké aktivity obnovovat. Zpočátku vycházeli z vojenského lezení, ze zkušenosti jiných záchranných skupin a v neposlední řadě i z informací získaných pomocí internetu. Na základě praktického využití a s ohledem na užívanou výstroj postupně vytvořili ucelený systém přípravy zahrnující základní lezecké techniky, vojensko-praktické lezení, sportovní lezectví, průmyslové lezectví, vysokohorskou turistiku (VHT), záchranu v horském prostředí a na ledovcích a pokročilé záchranné techniky. Důležité bylo i rozdělení lezecké záchranné přípravy do postupů podle možnosti přístupu a následného odsunu. Lezecké přípravě se záchranáři v počátcích věnovali pouze ve volném čase, později, až do svého zrušení v roce 2013 měli 5–8 týdenních lezeckých výcviků ročně. Kromě těch pak absolvovali pravidelné lezecké výcviky podle stanovených rozvrhů. Ačkoliv přímo lezeckých zásahů v rámci své činnosti neměla SZR Rakovník do roka mnoho (většinou šlo o pomoc při vyhledávání a vyproštění osoby v nedostupném terénu či o zvíře spadlé v jímce), její příslušníci nejednou prokázali své záchranářské dovednosti během svých volnočasových aktivit v horách i na skalách.

2.5 Vznik a vývoj lezecké přípravy městských policií Zajisté by nebylo od věci dát dohromady informace o aktivitách ve výškách a nad volnou hloubkou všech městských a obecních policií v České republice, neboť skoro každé větší město a nejedna větší obec své strážníky má. A mnohé z těchto městských a obecných policií se lezecké přípravě věnují. Avšak popis vývoje lezecké přípravy každé z nich by vydal na samostatný sborník. Bylo by však neodpustitelné nezmínit Městskou policii Brno (MP Brno) a Městkou policii hlavního města Prahy (MP Praha). Městská policie Brno má ze všech našich městských a obecních policií nejdelší lezeckou tradici. Tato tradice sahá až do května 1993, kdy proběhlo první školení strážníků Jednotky operativního zásahu (JOZ) Městské policie Brno a nákupu potřebné výstroje. Jednotka operativního zásahu, která je organizačním celkem MP Brno s celoměstskou působností, zajišťuje kromě zabezpečování záležitostí k veřejnému pořádku a dalších úkolů v souladu se zákonem č. 553/1991 Sb. i výjezdy při ohrožení života a zdraví strážníků MP, hrozí-li škoda na majetku nebo pokud je důvodná obava z ohrožení života či zdraví občanů. Zároveň – ve spolupráci s dalšími složkami IZS – zajišťuje výjezdy při živelních pohromách, neštěstích a nehodách většího rozsahu. Impulzem k zařazení lezecké přípravy mezi činnosti strážníků JOZ bylo rozšíření možností při záchraně zdraví a životů, jmenovitě pak zpřístupnění uzavřeného bytu či jiného prostoru lékařské pomoci osobě s důvodnou obavou o její zdraví či život.

Ing. Radomil „Mates“ Matýsek (15. 7. 1954 – 13. 4. 2007) – ostravský jeskyňář, lezec a později i soudní znalec v oboru průmyslového lezectví. Autor mnoha článků a publikací o speleoalpinismu, uzlování a průmyslovém lezectví. 17


23

V počátcích byly lezecké techniky převzaty od sportovních lezců v řadách strážníků JOZ, od roku 1996 využila JOZ k výcviku služeb externích subjektů18. V té době získávali strážníci osvědčení odborné způsobilosti o absolvování „Základního školení a výcviku členů lezeckých skupin“. Od roku 1999 prochází školením u externích subjektů pouze lezečtí instruktoři JOZ, kteří pak zabezpečují lezeckou přípravu JOZ v rámci rezortu. Lezecký výcvik a činnost strážníků JOZ se řídí NV č. 362/2005 Sb. Každý ze strážníků absolvuje pravidelně jedenkrát za měsíc výcvik, instruktoři pak každý rok týdenní opakovací kurz. K využití lezeckých technik strážníky JOZ dochází přibližně pětkrát do měsíce (zhruba 60krát ročně). Nejčastějšími zásahy jsou zpřístupňování bytů pro lékařskou pomoc. Mají však za sebou i záchranu na Brněnské přehradě a například i kuriózní zásah – snesení bytového zloděje, který se přes střechu dostal přes balkon do bytu, a strážníci z JOZ jej spoutaného spustili po lanech dolů. Počátek specifické lezecké přípravy Městské policie hlavního města Prahy je poněkud mladšího data. Lze jej datovat do listopadu 2005, kdy čtyři strážníci ze Záložního útvaru19 a pět strážníků z Poříčního útvaru absolvovalo základní lezecký výcvik. První absolventi byli pro účast na kurzu vybráni na základě dobrovolnosti. Inspirací pro obsah a rozsah výcviku a odborné přípravy v počátcích byl pokyn č. 2/2003 GŘ HZS ČR. Později, na základě zkušeností získaných s činností strážníků-lezců, s jejich konkrétními a specifickými potřebami a na základě analýzy jejich pětileté lezecké činnosti, byl v roce 2010 vypracován projekt na kurz „Strážník-lezec“. Pro činnost lezců MP Praha bylo stěžejní nařízení vlády č. 362/2005 Sb. o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky. Toto nařízení vlády však bylo pro činnost strážníků-lezců v mnohém značně limitující (bylo vytvořeno pro BOZP výškových pracovníků ve stavebnictví, průmyslu, lesnictví atp.). Omezovalo jejich činnost při zhoršených meteorologických podmínkách, vyžadovalo užívat při činnosti ve visu dvě lana (jedno jako lezecké, druhé jako jisticí), systémy zachycení pádu a přinášelo i některá další omezení zasahujících strážníků. V případech zásahů se strážníci mohli odvolat na § 28 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku: (1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem20 (dříve § 14 z. č. 140/1961 Sb. trestního zákona). To ale neřešilo výcvik a přípravu pražských strážníků-lezců. V NV č. 362/2005 Sb., § 2, odstavci (1) stojí, že „toto nařízení se nevztahuje na práce ve výškách a nad volnou hloubkou vykonávané při… c) provádění záchranných a likvidačních prací složkami Integrovaného záchranného systému, d) při přípravě a výcviku složek Integrovaného záchranného systému k provádění záchranných a likvidačních prací“. Městské policie standardně nejsou složkami IZS. Dne 16. dubna 2009 byla podepsána dohoda mezi HZS Praha (zastoupeným plk. Bc. D. Gosmanem), a MP Praha (zastoupenou Mgr. V. Kotroušem) o začlenění Městské policie hl. m. Prahy do Integrovaného záchranného systému, což poněkud usnadnilo počínání strážníků-lezců. Přesto však bylo zapotřebí interního normativního právního aktu upravujícího činnost lezců MP Praha. Příkaz ředitele MP Praha č. 23/2007, kterým se vydává směrnice o práci ve výškách, kategoricky zakazoval zaměstnancům MP Praha jakoukoliv činnost ve výškách a nad volnou hloubkou. Po dlouhých jednáních se podařilo přesvědčit vedení MP Praha, že tento příkaz by měl být nahrazen příkazem, který by Strážníci a jejich instruktoři absolvovali školení totožné s hasiči u firmy Alpin Bupex, která je i výrobcem prostředků pro práci a záchranu ve výškách a nad volnou hloubkou. 18

Záložní útvar je stejně jako Skupina specifických kontrol jeden z dřívějších, dnes již nepoužívaných názvů Skupiny operativní pomoci (SOP) působící v rámci Pohotovostního útvaru. 19

20

24

Krajní nouzi z pohledu vzniku škody dnes nově řeší i § 2906 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku Práce a záchrana ve výškách a nad volnou hloubkou

umožňoval činnost ve výškách strážníkům- lezcům, zatímco ostatní strážníci a zaměstnanci MP by výškové aktivity měli nadále zakázané. 1. ledna 2010 vešel v platnost příkaz nový, č. 53/2009, který zrušil příkaz předešlý a zakázal činnost ve výškách všem strážníkům, s výjimkou strážníků specialistů-záchranářů s kvalifikací lezce. Zároveň stanovil, že požadavky na bezpečnost, činnost a výcvik těchto strážníků specialistů stanoví vnitřní předpis. Tento zvláštní vnitřní předpis byl vypracován externím lektorem, připomínkován dotčenými útvary, konzultován se specialisty BOZP a předložen právnímu oddělení MP Praha. V současnosti je tento předpis (směrnice) založen na právním oddělení a čeká na schválení. Vzhledem k průběžně se zvyšujícímu počtu strážníků s kvalifikací lezce (a částečně i z důvodu vazby této kvalifikace na osmou platovou třídu) se požadavky na znalosti a dovednosti strážníků-lezců neustále zvyšují. Rozdíl v náročnosti výcviků absolvovaných v roce 2005 a v roce 2010 potvrdili všichni absolventi kurzu z roku 2005, kteří dosud u Městské policie hlavního města Prahy působí a lezeckých kurzů se účastní. Během let, kdy se strážníci věnovali lezecké přípravě, tyto znalosti opakovaně zúročili během zásahů a zákroků, při kterých lanové techniky využili. Vzhledem ke skutečnosti, že strážníci Poříčního útvaru se pohybují v okolí Vltavy, využili tito strážníci lezecké techniky méněkrát než jejich kolegové ze Skupiny operativní pomoci (SOP), kteří jezdí po celé Praze. Šlo většinou o odstranění překážek z plavební dráhy, visících pod mostem nebo o zabezpečení sestupu mladíků, kteří vylezli na skálu, ale sami nedokázali slézt dolů. Zásahy strážníků SOP byly poněkud rozmanitější. Ať už šlo o odstraňování sněhových (ledových) převisů ze střech, zpřístupňování bytů nebo zajištění vyzvedávání důkazů pro PČR z hlubokých míst. Strážníci absolvovali zásahy, jejichž účelem byla záchrana života nebo zdraví, osob či zvířat. Kromě tradičních zásahů na „pejsky a kočičky“ a vyproštění zpěvných ptáků ze sítí proti holubům zpřístupňovali zdravotníkům Zdravotnické záchranné služby (ZZS) byty, ve kterých se nacházely osoby v bezvědomí, vytáhli osobu ze studny, muže uvízlého ve skalní průrvě nebo transportovali zdravotníkům ZZS osoby spadlé do výkopu nebo jinam pod úroveň okolního terénu (např. v jen v období mezi červencem 2011 a srpnem 2012 měli 38 zákroků s užitím lanových technik). Při povodních v červnu 2013 to byli právě oni, kdo s pomocí lanových technik řezali stromy či větve hrozící bezprostředním nebezpečím pádu, odstraňovali spadlé stromy a větve z rozvodněných potoků. Přesto však k 1. 9. 2013 byla Skupina operativní pomoci rozpuštěna (společně s celým Pohotovostním útvarem, pod který SOP spadá) a mnozí její členové byli přeloženi na různá obvodní ředitelství. Podle nové koncepce MP Praha mají strážníci sloužit veřejnosti, avšak ne v činnostech, které jsou duplicitně zajišťovány jinými složkami IZS.


25

3 Odborná lezecká příprava V důsledku stávající podoby naší legislativy ve sféře profesního lezectví prakticky chybí jakákoliv centralizovaná struktura odborné lezecké přípravy. Dochází tedy k tomu, že za instruktory prací ve výškách jsou označováni jedinci bez odpovídající praxe, zkušeností a bez pověření odborným orgánem. To má negativní dopad zejména na absolventy odborných školení. Dalším trendem je implementace struktur zahraničních organizací jako FISAT, IRATA, SPRAT atp., které jsou sice dostačující pro své domovské země, avšak neberou v potaz místní podmínky a naši legislativu. Absolventi (kteří neplánují pracovat v domovské zemi dané organizace, avšak ani tam není jejich absolvování povinné) tak projdou drahým, v mnohém však naprosto zbytečným kurzem. Ministerstvo práce a sociálních věcí se chystá během roku 2014 zabývat vytvořením profesní kvalifikace specialisty pro práce ve výškách a nad volnou hloubkou. Do té doby musejí zájemci o kurz pro výškové práce čelit některým nejistotám. Jak tedy postupovat při výběru instruktora? Která kritéria je nutné při výběru instruktora zohlednit? • Pedagogická praxe: jaké má instruktor pedagogické vzdělání, jaké má zkušenosti se vzděláváním, jak dlouho školí. Je zapotřebí si uvědomit, že nestačí, aby instruktor byl skvělým lezcem, ale hlavně musí umět naučit. Naprosto nepřípustné jsou praktiky, kdy si instruktor během praktického výcviku čte noviny, namísto aby sledoval frekventanty. • Terminologie: instruktor při výcviku musí užívat výhradně odpovídající odbornou terminologii. Musí se oprostit od slangových či hovorových výrazů pro věcné prostředky, činnosti a další náležitosti. Při nerespektování tohoto požadavku připraví svým studentům nelehké okamžiky při pořizování výstroje, při čtení odborné literatury nebo při komunikaci s kolegy z dalších organizací. • Odborná praxe: nestačí pouze sportovní lezecká praxe, ale nutná je zejména praxe v profesním lezectví. Pokud totiž instruktor nemá zkušenosti například s tím, jaké jsou podmínky na střechách objektů, a kde se tam dá, kotvit, nemůže tyto zkušenosti předat svým žákům. Avšak na druhou stranu nestačí pouze praxe s prováděním výškových prací, neboť pokud instruktor není důvěrně seznámen s problematikou BOZP, může při jeho kurzech dojít k některým zásadním opomenutím. • Záchranářské zkušenosti: nedílnou součástí kurzů práce ve výškách jsou záchranné úkony, jako záchrana osoby visící na laně a první pomoc. Instruktor musí mít dostatečné zkušenosti i v této oblasti. • Přístup instruktora: instruktor musí veškeré požadované cviky studentům předvádět a je žádoucí, aby s nimi lezl po lanech. Je nepřípustné, aby pouze stál dole na zemi a volal na ně pokyny, co a jak dělat. Instruktor musí dělat to, co požaduje po svých studentech, a jít jim příkladem. • Užívaná výstroj: je logické, že nepřipadá v úvahu, aby instruktor při kurzech užíval neodpovídající výstroj. Tou se rozumí nejen výstroj nekompletní, výstroj domácí výroby, ale i sportovní lezecká výstroj. Rovněž v případech, kdy je instruktor sám uživatelem prostředků jedné značky, by měl být seznámen i s prostředky dalších značek, které jsou na trhu běžně dostupné. 26


• Důslednost: v tomto směru mohou pomoci například webové prezentace instruktorů. Pokud se na fotografiích na webu objevují obrázky osob na laně se sportovní výstrojí, bez přileb, bez rukavic, v nekompletní výstroji, v kraťasech nebo sandálech, není to dobrou vizitkou instruktora důsledně dodržujícího bezpečnostní pravidla. V případě, kdy instruktor nesplňuje výše uvedená kritéria, je vhodnější poohlédnout se po jiném instruktorovi nebo celé školicí organizaci. U nás zatím naprosto unikátní je počin Technické komise pro aktivity ve výškách a nad volnou hloubkou (TK) České speleologické společnosti (ČSS) – „Standardy vzdělávání CRAA pro aktivity ve výškách a nad volnou hloubkou“. Tyto standardy řeší vzdělávání jak instruktorů, tak lezců samotných (a to jak sportovních speleoalpinistů, tak průmyslových lezců), různé úrovně kurzů, způsob výuky, odpovídající výstroj atp. Absolventi kurzů provedených podle těchto standardů tak dosáhnou jednotné znalostní a dovednostní úrovně bez ohledu na to, u kterého instruktora kurz absolvují, a budou mít jistotu, že jimi vybraný instruktor je opravdu způsobilý ke školicí činnosti a že nejde o samozvaného školitele, který je pouze jednu lekci před nimi a chybějí mu praktické nebo teoretické znalosti. O něco snazší je situace lezců některých uniformovaných složek, jako například AČR, BZS, HZS atp. Tam je odborná lezecká příprava (rozsah a cíle) dána směrnicí, pokynem, příkazem nebo jiným interním aktem (viz předchozí kapitola) a je povinností školitelů (případně dalších vedoucích pracovníků), dohlédnout na to, aby standardy přípravy byly dodrženy a bylo dosaženo stanovených cílů. Rovněž instruktoři a školitelé jsou (měli by být) do svých funkcí jmenováni na základě splnění určitých požadavků a nikoliv jen proto, že se sami rozhodnou, že budou školit. Obecně lze lezeckou přípravu profesních lezců rozdělit do tří skupin. První z nich je vstupní (základní) školení, další je opakovací školení a v neposlední řadě pak průběžná odborná příprava.

3.1 Vstupní školení Nejdelší školení a výcvik je právě základní vstupní školení (například u průmyslových lezců je minimálně třídenní, v případě strážníků je pětidenní, v případě báňských záchranářů zase desetidenní). Skládá se z jednoho až více dní teorie a zbytek je tvořen praktickým výcvikem. Cíle základního školení jsou: • získání teoretických znalostí a praktických dovedností v rozsahu potřebném pro profesní či záchranné lezce; • dosažení, vytvoření, udržení a upevnění pohybových návyků pro bezpečnou činnost ve výškách a nad volnou hloubkou a znalostí teorie, návyků a akceschopnosti v různých podmínkách; • prohloubení praktických dovedností při používání lanové a zajišťovací speleologické techniky se zakomponovanými prvky techniky průmyslového lezectví a horolezecké techniky se zaměřením na záchranné a evakuační práce; • poskytování první pomoci při úrazech specifických pro činnosti ve výškách a nad volnou hloubkou; • rozšíření teoretických znalostí o pohybu a zajišťování ve svislém a strmém terénu. Během teorie se nováčci seznamují s teorií lezectví (rozdělení jednotlivých technik), s platnou legislativou, kterou se jejich lezecká činnost řídí, s věcnými prostředky pro činnosti ve výškách a nad volnou hloubkou (prostředky osobního zabezpečení, prostředky kolektivního zabezpečení, osobními ochrannými prostředky

Odborná lezecká příprava

27

proti pádu z výšky, sportovními lezeckými prostředky a záchrannými prostředky), konstrukcí a údržbou těchto prostředků, s vybranými kapitolami z fyziky, které mají přímý dopad na způsob využití věcných prostředků, s teorií komunikace lezců na laně a s první pomocí zaměřenou na specifika úrazů častých při lezeckých aktivitách. Zvláštní kapitolou je pak praxe v teorii, kde se budoucí lezci seznamují s některými praktickými požadavky, které je zapotřebí zdůraznit a které lze považovat za základní bezpečnostní zásady. Poslední částí, ze které se teoretické školení skládá, je práce s lanem a uzlování. Přestože jde o teoretickou část, není žádoucí, aby frekventanti pouze seděli a pasivně přijímali informace od školitele. Je zapotřebí, aby i teoretická část kurzu byla interaktivní. Proto zejména u fyziky (porovnávání funkcí jednotlivých kladkostrojů atp.), první pomoci (aplikace získaných poznatků) a věcných prostředků (jejich ovládání a použití) je žádoucí, aby se frekventanti školení aktivně účastnili. Následuje praktický výcvik. I ten je rozdělen do tří částí – samostatný pohyb po laně, záchrana z lana a za pomoci lanových technik a ověření znalostí a dovedností včetně písemné zkoušky. První dny výcviku probíhají na lokalitách, které nejsou příliš vysoké. Obvykle jsou to vertikály v rozmezí tří až sedmi metrů. Činnost v těchto malých výškách není pro nováčky tolik stresující a mohou se soustředit na samotné úkony namísto toho, aby ve strachu z výšky prováděli jednotlivé úkony nesoustředěně, nebo dokonce špatně. Další výhodou těchto malých cvičných výšek je možnost velkého počtu opakování úkonů, aniž by se frekventant unavil dlouhými výstupy po laně, neboť provádí velký počet opakování úkonů na krátké vertikální vzdálenosti. Po zvládnutí všech základních úkonů a jejich alespoň částečné automatizaci dochází i k postupné adaptaci na výšku, kdy nové a nové, zejména pak záchranné úkony, probíhají ve stále větších a větších výškách. Závěrečná praktická zkouška pak probíhá na výše exponovaných místech, například při výcviku strážníků-lezců MP Prahy dosud zkoušky probíhaly v mořinském lomu známém jako Královský Schniloušák21. Pro samostatný pohyb po laně není stanoven žádný minimální ani maximální počet frekventantů výcviku. Je vhodné, aby počet frekventantů na jednoho instruktora nepřesáhl čtyř cvičících účastníků. V případě většího počtu frekventantů úměrně přibývá instruktorů. Výcviku záchrany za pomoci lanových technik se musejí zúčastnit minimálně čtyři frekventanti. V opačném případě není možné některé úkony výcviku provádět. Aby se tomu zabránilo, je možné výcvik nováčků v záchraně za pomoci lanových technik doplnit o nutný počet kolegů, kteří jsou již pokročilými lezci. Praktická zkouška se skládá z uzlování (uvázání examinátorem určených uzlů) a z překonání instruktorem vystrojené lanové cesty včetně překážek a provedení záchrany z lana. Hodnoticími faktory jsou samostatnost zkoušeného při překonávání překážek a dodržování všech bezpečnostních zásad. Písemná zkouška se provádí formou testu, kde frekventanti zaškrtávají jedinou správnou odpověď na každou z testových otázek. Testové otázky jsou z velké části postaveny tak, že korespondují s praktickým výcvikem, a při zpětném pohledu na praktický výcvik může frekventant správnou odpověď odvodit. Uspějí a kvalifikaci lezce získají ti frekventanti, kteří zvládnou praktickou zkoušku a složí písemný test minimálně s 80procentní úspěšností. Pokud některou z částí zkoušky nesplní (například si neví rady při překonávání překážky nebo se nezajistí či poruší jinou bezpečností zásadu) a/nebo nedosáhne požadovaného počtu bodů v testu), má neúspěšný frekventant jeden měsíc na přípravu a složení opravné zkoušky místo té, při které původně neuspěl (pokud neuspěl při praktické zkoušce, skládá pouze praktickou zkoušku, pokud neuspěl pouze u testu, píše pouze test). V případě, že zkoušku do jednoho měsíce nesloží, musí absolvovat vstupní školení celé znovu. Hlubinný vápencový lom Královský Schniloušák, občas nazývaný Trestanecký lom, nebo zejména mezi trampy a laickou veřejností známý jako lom Mexiko, se nalézá v katastrálním území obce Mořina na Berounsku. Byl vytěžen v letech 1949 až 1953 politickými vězni a díky své hloubce téměř osmdesát metrů je jako trenažér vyhledáván speleo alpinisty a záchranáři. 21

28


Zkušenosti z výcviků strážníků MP Prahy v předchozích letech ukázaly, že je výhodnější, pokud strážníci před absolvováním vstupního lezeckého školení nemají mimo zkušenosti u MP žádné lezecké zkušenosti a vše se učí od samého začátku, než aby již byli sportovními lezci, horolezci nebo výškovými pracovníky. U naprostých začátečníků je zapotřebí zaměřit se na postupnou adaptaci na výšku, avšak tento proces je mnohdy méně náročný než přeučování nesprávných bezpečnostních návyků sportovních horolezců (tyto návyky mohou být akceptovatelné při závodech na skále, nikoliv při specifické činnosti strážníků-lezců). Lze tedy předpokládat, že nejinak je tomu i u jiných skupin profesních lezců. Každopádně je při každém vstupním školení nezbytné přistupovat ke všem frekventantům tak, jako by opravdu dosud neměli žádné lezecké zkušenosti ani znalosti. Tím se sjednotí terminologie, úroveň znalostí a dovedností a nedojde k opomenutí jen na základě mylného předpokladu, že zrovna toto frekventant zná ze své předchozí lezecké praxe.

3.2 Opakovací školení Nejpozději před uplynutím 12 měsíců musí lezec obnovit svou kvalifikaci na základě absolvování opakovacího školení a zkoušky. Opakovací školení by v případě záchranných a zásahových složek mělo být minimálně třídenní, u pracovníků postačí jeden den. Na rozdíl od vstupního školení, kde byl velký důraz kladen na samostatný pohyb po laně, je opakovací školení zaměřeno více na záchranné techniky, neboť se předpokládá, že si lezec samostatný pohyb po laně za 12 měsíců dostatečně osvojil. První den opakovacího školení je zaměřen na rekapitulaci praktických dovedností lezců a doplnění či odstranění případných nedostatků. Druhý den je věnován výcviku nových záchranářských dovedností. V případě strážníků městských policií, případně lezců ozbrojených složek, může být v případě, že frekventanti vše stihnou tak, jak mají, výcvik rozšířen i o kombat22. Třetí, poslední den opakovacího školení, je věnován ověření znalostí a dovedností. Zkouška se skládá z praktické a teoretické části. Praktická část obsahuje překonání lanové cesty vystrojené instruktorem a záchrany postiženého na této lanové cestě. Po praktické zkoušce následuje teoretická zkouška, která se skládá z písemného testu a ústního pohovoru. Písemný test je totožný s testem při vstupním školení. Po ukončení testu chodí frekventanti jednotlivě ve stanoveném pořadí k ústní zkoušce. Zkoušený si vytáhne otázku, na níž jsou otázky z různých témat. Některá témata (první pomoc, věcné prostředky) jsou povinná, jiná (uzlování a legislativa) jsou povinně volitelná (zkoušený si vybere jedno téma a na otázky z něj odpoví). Na povinné i volitelné otázky odpoví. Zároveň jsou s ním probrány chyby, které udělal v testu. Kterýkoliv ze členů zkušební komise může klást zkoušenému doplňující otázky. Spíše než na teoretické vědomosti jsou tyto otázky zaměřeny na praktické použití některých z věcných prostředků pro záchranu ve výškách a nad volnou hloubkou, sestrojení a ovládání určitého typu kladkostroje, taktiku lezeckého zásahu či vyřešení konkrétní situace, se kterou se lze v lezecké praxi setkat. Pro splnění zkoušky musí zkoušený vykonat praktickou zkoušku, kde se kromě samostatnosti a bezpečnosti hodnotí i doba, za jakou dotyčný úkon splní (nesplní-li úkol ve stanoveném časovém limitu odvíjejícím se od náročnosti trasy, neuspěl u zkoušky). V případě, kdy neuspěje u testu, avšak při ústní zkoušce předvede, že jeho znalosti jsou výborné a chyby v testu zřejmě byly způsobeny pouze nesprávným pochopením otázky či nepozorností při zaškrtnutí odpovědi, může tento frekventant napsat test znovu. V opačném případě – stejně jako v situacích, kdy zkoušený neuspěje u některé části zkoušek – může do jednoho měsíce složit tuto zkoušku samostatně. Pokud to nestihne nebo opět neuspěje, musí absolvovat celé opakovací školení včetně zkoušek znovu. Výraz combat pochází z francouzštiny, kde znamená boj nebo souboj. Combatem/kombatem se rozumí většinou bleskový, záměrně násilný konflikt, jehož cílem je oslabit druhou stranu, získat nad ní převahu, zabít ji nebo ji přemístit jinam.

22


29

Záměrem opakovacího školení, potažmo zkoušek u opakovacího školení, není selekce lezců ve stavu, ale snaha zjistit, kde jsou jejich nedostatky. Na odstranění těchto zjištěných nedostatků pak instruktor pracuje při přípravě dotyčného nejen na opravnou zkoušku, ale hlavně na situaci, se kterou se může během své lezecké kariéry setkat.

3.3 Průběžná odborná příprava Průběžná odborná příprava nemá za cíl získání nebo prodloužení kvalifikací. Je nezbytná zejména tam, kde lezectví není pravidelnou náplní pracovní doby, jako je tomu například u výškových pracovníků. Týká se tedy záchranářů-lezců, hasičů-lezců, lezců ozbrojených složek a samozřejmě i strážníků-lezců. Jejím cílem je upevnění a rozšíření znalostí a lezeckých dovedností, jejich verifikace a v neposlední řadě je jejím účelem rozšiřovat schopnost lezců aplikovat či podle potřeby upravovat získané dovednosti v různých situacích či tematických cvičeních. Podle potřeby se tato odborná příprava zaměřuje na teoretické znalosti, na samostatný pohyb po laně, na záchranu za pomoci lanových technik či na aplikaci těchto dovedností do dalších činností těchto profesních lezců (například součinnost lanových technik a potápěčů či člunu, užití dýchací techniky atp.). Například u strážníků s kvalifikací lezce je průběžná odborná příprava stanovena na osm hodin měsíčně. Zásah s použitím lanových technik může nahradit lezeckou přípravu v časovém rozsahu zásahu v daném měsíci. Neúčast na průběžné odborné přípravě delší tří měsíců může být důvodem ke ztrátě kvalifikace lezce. Nezanedbatelnou a nesnadnou povinností instruktora během výcviku je udržení neustálého zaměstnání pro všechny účastníky výcviku. Již od počátečního výcviku je třeba dbát na budování vzájemné důvěry mezi účastníky výcviku. Tato důvěra nemusí být totožná se vzájemnou důvěrou v rámci mezilidských vztahů, ale musí jít o důvěru profesní. Tedy aby v případě, že lezec bude zasahovat ve výšce nebo nad hloubkou, věděl, že ten, který jej bude spouštět, jej spustí přesně podle pokynů, a že ten, který jej bude jistit, jej bezpečně zajistí tam, kde všechno ostatní selže. Nedílnou součástí lezecké přípravy je užívání správné odborné terminologie, zejména co se týče úkonů a věcných prostředků. Usnadní to komunikaci s ostatními lezeckými jednotkami. Stává se, že ve snaze o vtip či z jiných příčin někteří záměrně užívají nevhodnou terminologii; většinou však nesprávné výrazy vznikají spíše z nepochopení nebo převzetím od jiných subjektů a následným rozšířením v uzavřené komunitě v rámci směny či jednotky. Poznámka: Zejména při výcviku nováčků se stává, že někteří z frekventantů, kterým se něco nedaří, mají tendenci tento nedostatek před instruktory schovávat či tajit, pravděpodobně v neopodstatněném strachu, aby za nedostatek nebyli pokáráni nebo potrestáni. Zatajení takového stavu zpravidla vede k nesprávnému provedení nebo řešení celého úkonu, které pak lezci komplikuje jeho další počínání. Naštěstí pouze hypotetickou možností je situace, kdyby tento nesprávný návyk či úkon později předal dál jako dobře míněnou radu jinému nováčkovi. Tomu musí instruktor předcházet a závisí jen a pouze na pozornosti a zkušenosti instruktora, aby takový jev odhalil a včas odstranil. Nemenší pozornost instruktora vyžaduje i soustavné vyhledávání a sledování jakéhokoliv náznaku porušení některé z bezpečnostních zásad. Zejména při výcviku nováčků se stává, že frekventant vhledem ke značnému objemu pro něj nových úkonů zapomíná některé z dílčích úkonů, jakými jsou například zamykání karabin či jejich přetáčení zámkem dolů. Je na instruktorovi, aby v okamžiku, kdy si toho všimne, frekventanta na nedostatek upozornil a vysvětlil mu hodnotu a důležitost konkrétního bezpečnostního (návyku) úkonu. 30


V případě, že frekventant ve stejné věci opět pochybí, je neustále napomínán a vyzýván k nápravě. Stává se dokonce, že někteří frekventanti, vědomi si svých nedostatků anebo ve snaze zkrátit dobu trvání úkolu, dílčí úkony cíleně opomíjejí. V okamžiku, kdy jsou osloveni, aby zjednali nápravu, nereagují, dělají, že neslyší, anebo předstírají, že se jich to netýká. V takovém případě nezbývá instruktorům, než na ně hvízdnout anebo se fyzickým kontaktem domoci nápravy stavu. Ostravský instruktor Miroslav Šamša si z téměř dvacetileté praxe záchranáře-lezce báňské záchranné služby přinesl poznatky o potřebě okamžité a dostatečné efektivní reakce při jednání s takovými „lajdáky“. Uzlem známým jako „opičí pěst“ uvázaným na konci lana se po hříšníkovi ožene a poučí ho o škodlivosti opomenutí konkrétní bezpečnostní zásady nebo návyku. Účinnost je téměř stoprocentní. Mezi lezci různých profesí bylo evidováno několik případů, kdy lezec cíleně opomíjel zamykání slaňovací brzdy „Stop Petzl“ a odmítal reagovat na výzvy kolegů k jejímu uzamčení. Mylně se totiž domníval, že když mu brzda na laně neprokluzuje, není třeba ji zamykat, a výzvy k jejímu uzamčení považoval pouze za „buzeraci“. Při překonávání překážky (např. hrany či lanového deviátoru) však nečekaně částí oděvu zavadil o regulační páku brzdy, ta se nekontrolovaně rozjela a on spadl z výšky až na zem. V lepším případě úžas nad tím, co se stalo, bolestivost nárazu a výsměch kolegů dotyčného naučily dodržování bezpečnostních zásad, v horším případě dotyčný v důsledku úrazu zanechal lezeckých aktivit a přestal tak být hrozbou pro sebe i ostatní (případně se stal odstrašujícím příkladem). Právě průběžná odborná příprava může napomoci tomu, aby se obdobná věc neopakovala.


31

4 Lezecké techniky Lezeckými technikami z pohledu této kapitoly se rozumí praktické používání vědomostí, dovedností a technických prostředků ochrany proti pádu a zařízení a prostředků sportovního lezectví k vertikálnímu pohybu ve vertikálách a k zabezpečení pohybu v místech s nebezpečím pádu do hloubky. Těmito technikami, dnes souhrnně, avšak ne zcela dostatečně označovanými jako lanový přístup, jsou technika horolezecká, technika speleologická, speciální technika průmyslového lezectví a stromolezecká technika. Přestože se tyto techniky běžně užívají, z pohledu platné legislativy v dnešní době neexistují. Vždy ale tomu tak nebylo. V době největšího vývoje činností ve výškách a nad volnou hloubkou upravovala tyto činnosti Vyhláška č. 324/1990 Sb. o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích. Už při jejím vzniku se hovořilo o tom, že pro potřeby výškových pracovníků bude pouze krátkodobým dočasným řešením. Dočasné řešení upravovalo výškové práce po celých patnáct let. Výklad pojmů této vyhlášky rozlišil jednotlivé lezecké techniky na techniku horolezeckou a speleologickou. V § 2 – Výklad pojmů stálo: r) instruktorem horolezecké (speleologické) techniky se rozumí pracovník oprávněný provádět školení a ověřování vědomostí a dovedností potřebných pro provádění výškových prací pomocí horolezecké (speleologické techniky) s) horolezeckou (speleologickou) technikou se rozumí praktické používání vědomostí, dovedností, technických prostředků a zařízení sportovního lezectví pro provádění stavebních prací ve výškách a nad volnou hloubkou. t) horolezeckou (speleologickou) kvalifikací soubor vědomostí a dovedností, které umožňují bezpečné používání horolezecké (speleologické) techniky. Tento výklad sloužil jako odrazový můstek pro výškové pracovníky i pro lezce v řadách hasičů a záchranářů a jednotlivé techniky tak mohly být zažity do obecného povědomí. V roce 2005 vešlo v platnost nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky. O rozdělení lezeckých technik se v tomto nařízení vlády již nehovořilo23. Společně s ním vešla v platnost vyhláška č. 363/2005. Sb., která změnila vyhlášku č. 324/1990 Sb. o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních prací (ta byla později celá zrušena vyhláškou č. 601/2006 Sb.). Neobnovení definice lezeckých technik může být důsledkem legislativních nedodělků, anebo snahou ztotožnit se s terminologií Evropské Unie (o tom později v souvislosti s EN 363). Nyní se však na celou problematiku podívejme z praktického pohledu. První zmíněnou technikou je technika horolezecká. Tu by bylo v kostce možné přiblížit tak, že vychází ze sportovního horolezectví, kde horolezci při vertikálním pohybu používají jako výstupový prostředek předně skálu, a lano slouží jako prostředek zabezpečovací a ke slanění. V podmínkách výškové zástavby to znamená, že se lezec pohybuje vlastními silami po budově, a lano mu slouží pouze k zajištění nebo k zachycení pádu v případě nečekané události a ke slanění zpět na zem po ukončení prací. Bráno do důsledku, horolezecká technika jako taková je v pracovním procesu použitelná vesměs pro prvovýstup na exponované místo a následné slanění dolů, nepočítá s déletrvajícím visem. 23

32

Rozlišuje pouze závěs na laně a pracovní polohovací systémy. Práce a záchrana ve výškách a nad volnou hloubkou

Naproti tomu speleologická technika slouží k pohybu pomocí lana (nejen) v podzemí a k zabezpečení pohybu v místech s nebezpečím pádu do hloubky. Od horolezecké techniky se speleologická technika liší tím, že hlavním výstupovým (i sestupovým) a zabezpečovacím prostředkem je lano, protože podmínky v podzemí (z praxe víme, že i jinde) neumožňují bezpečný výstup po mokré nebo zablácené stěně, a většina pokusů o takovéto výstupy končí pádem do lana. Jsou i rozdíly v pomůckách využívaných horolezci a speleology jednak v tom, že speleotechnika byla specializována na výstup a sestup pouze po laně, jednak z důvodu rozdílu působení dynamických sil při užití každé jednotlivé techniky. Při tvorbě dříve zmíněné vyhlášky č. 324/1990 Sb. se původně hovořilo pouze o horolezecké technice. Jedině díky snahám zainteresovaných osob z řad speleologů se na poslední chvíli před ukončením připomínkování předmětné vyhlášky podařilo vysvětlit odpovědným pracovníkům legislativy, že speleologická technika není totožná s technikou horolezeckou, a jedině díky tomu se dostala do vyhlášky. Sice pouze jako alternativa uvedená v závorkách za technikou horolezeckou, ale i tak to bylo a je možné považovat za úspěch (například speciální technika průmyslového lezectví nebyla ve vyhlášce zmíněna vůbec).

Obr. 1 Horolezecká technika – příklad horolezce na skále při výstupu

Přes to všechno je v obecném podvědomí stále zakořeněn omyl, že speleologie je vlastně obdobou alpinismu, tedy sportovní lezení, prováděného v podzemí. Takováto představa je ale nesprávná, neboť speleologie24 je věda, zatímco speleologická technika je souborem úkonů sloužících k bezpečnému pohybu při návštěvách či průzkumu podzemí nejen mladým a sportovně disponovaným jedincům, ale i starším vědcům a badatelům. To proto, že při speleoalpinismu si každý může zvolit styl pohybu po laně podle svých tělesných dispozic. V dnešní době bývá speleologická technika označována anglickým výrazem single rope technique (SRT) nebo jeho českým ekvivalentem jednolanová technika (JT nebo JLT), ačkoliv jednolanová technika je pouze jednou z částí speleologické techniky. Obr. 2 Speleologická technika – jeskyňář na laně při výstupu Speleologie (výraz je složen z řeckých slov spílaio – jeskyně a logos – sbírat, mluvit, počítat a je používán ve smyslu nauka či vědní obor), česky jeskyňářství, je věda zabývající se průzkumem a studiem krasových a pseudokrasových jevů. 24

Lezecké techniky

33

Postupně, jak narůstal rozsah prací prováděný ve výškách, řada osob zabývajících se původně horolezectvím či speleologií začala provádět práce ve výškách a nad volnou hloubkou. Z původních sportovců se tak stávali pracovníci či záchranáři. Zásadním nedostatkem se stala jejich nedostatečná odborná (profesní) způsobilost a připravenost, zejména při provádění specifických prací vyžadujících jinou kvalifikaci než pouze lezeckou. Objevily se tak požadavky na pracovníky užívající speciální techniku průmyslového lezectví. Ta vycházela ze základního předpokladu, že je výhodnější zaučit kvalifikovaného pracovníka základům použití některých osobních ochranných pracovních prostředků (OOPP) proti pádu z výšky, než zasvětit trénovaného lezce do tajů činností vyžadujících odborné vzdělání, odbornou způsobilost či způsobilost pro obsluhu vyhrazených technických zařízení. Speciální technika průmyslového lezectví umožňuje bezpečný pohyb ve výškách a nad volnou hloubkou pracovníkům, kteří absolvovali seznámení s užitím OOPP proti pádům z výšky. Uživatel této techniky při pohybu ve výškách užívá sady prostředků, pře- Obr. 3 Speciální technika průmyslového lezectví – dem připravených pro dané podmínky. Nemusí na pracovník v průmyslu lanech vázat žádné uzly kolem konstrukcí, ale pouze připojuje spojky či smyčky do předem připravených kotevních bodů. V podstatě vykonává tu samou práci, jakou dělá na zemi, jen s tím rozdílem, že před jejím započetím se zajistí a po jejím ukončení se opět odjistí. Samotné prostředky bývají většinou jednoúčelové a dále je lze definovat pomocí německé terminologie jako „bombenfest und idiotensicher“. Ti, kteří absolvují rozšiřovací výcvik potřebný k používání slaňovací a záchranné techniky jsou pak schopni vykonávat i práci ve visu. Zásadní předností speciální techniky průmyslového lezectví, je minimalizace časových ztrát v podobě vázání lan či budování lezeckých cest (jak tomu bylo u předchozích technik), neboť se na lokalitu dopravily prostředky připravené k okamžitému použití. Další z výhod byl akční rádius, neboť jak již víme z předchozích kapitol, báňští záchranáři pomocí speciální techniky průmyslového lezectví překonávali kilometrové vertikály. Samostatnou kapitolou je pak technika stromolezecká (občas označovaná jako stromolezectví nebo arboristika (což není zcela správné označení, neboť arboristika je komplexní obor – věda týkající se péče o dřeviny, která zahrnuje i pohyb v koruně, nikoliv pouze samotný pohyb v koruně). Poněkud neoprávněně bývá někdy označována jako královna lezeckých disciplín. Vzhledem ke skutečnosti, že stromolezecká technika slouží svému specifickému účelu, zatímco jiné techniky slouží k jiným účelům, není možné tyto techniky srovnávat a objektivně vyhodnotit některou z nich jako královnu. Stromolezeckou techniku lze rozdělit na francouzský styl a americký styl. Francouzský styl vychází ze spe leologické techniky a byl hojně propagován francouzskou firmou Petzl. Oproti tomu americký styl byl vyvinut cíleně pro pohyb v korunách a má výrazně delší tradici (umožnil tamním dřevorubcům a později arboristům pohybovat se v korunách stromů, jejichž rozměry si u nás ani neumíme představit). Je komplexnější, 34


umožňuje operativnější pohyb v koruně, avšak klade poměrně vysoké požadavky na fyzickou kondici uživatele25. O rozvoj a podporu stromolezecké techniky (vycházející z amerického stylu) v Evropě se zasloužil European Arboricultural Council (u nás zastoupený Společností pro zahradní a krajinářskou tvorbu), který mimo jiné vypracoval systém vzdělávání, směrnice a doporučení pro bezpečnou práci v koruně. Zároveň je orgánem, který umožňuje získat pracovníkům kvalifikaci Evropský stromolezec (European Treeworker). Avšak nehledě na operativnost a propracovanost postupů, na léta prověření a na vysokou úroveň zpracovaných směrnic, které platí ve většině evropských států, nemají stromolezecké techniky oporu v naší legislativě (užívané pomůcky jsou v rozporu s požadavky legislativy). Důvodem je absence zachycovacích postrojů a neužívání pohyblivých zachycovačů pádu během závěsu na laně, používání „reep šňůr“ a kladek, které jsou sportovní výzbrojí, nikoliv však osobními ochrannými prostředky proti pádům z výšky atp.

Obr. 4 Stromolezecká technika – stromolezec na stromě

Práce ve výškách se však neprovádí pouze ve visu na laně. Způsoby zabezpečení při jejich provádění jsou rozděleny na lanový přístup (jde prakticky o překlad anglického termínu rope access používaného v normách a katalozích výrobců, který zahrnuje lezecké techniky výše uvedené) pro činnost prováděnou ve visu na laně (občas nazývaný též průmyslové lezectví), a na techniky pracovního polohování (work positioning techniques, občas však bývají označovány jako PPE – personal protective equipment, tedy cosi jako ekvivalent našeho termínu „práce ve výškách pomocí prostředků osobního zabezpečení“), což, jak již bylo vysvětleno v závorce, charakterizuje práci ve výškách pomocí pracovních polohovacích prostředků (tato „technika“ je naprosto dostatečná například na střechách či na stožárech). A dále pak práce pomocí systému zadržení (zachycení) pádu (fall arrest system), kdy pracovník se volně pohybuje například po střeše nebo po konstrukci a v případě pádu bude zachycen a zůstane viset. Náš text by byl neúplný, kdyby nezmínil rozdělení ochrany proti pádu z výšky nebo do hloubky, podle typu/ systému ochrany proti pádu ve smyslu normy ČSN EN 363 (Prostředky ochrany proti pádu – Systémy ochrany osob proti pádu), ze které se do našich slovníků dostaly mnohé výše uvedené výrazy. Tato norma Stromolezci se nedomnívají, že by jejich technika byla fyzicky náročnější, neboť ve většině případů užívají zajištěnou kladku, ale vzhledem k tomu, že jsou na tento způsob pohybu uvyklí, nemůže jim připadat fyzicky náročný. Pokud by jej vyzkoušel trénovaný uživatel horolezecké nebo speleologické techniky, shledal by stromolezecký způsob výstupu velmi náročným. Rovněž metoda výstupu do koruny po dvojitém laně s dvojitým blokantem, bez použití dalšího blokantu (ten je nahrazen pouze nohama lezce, které si počínají stejně jako při klasickém šplhu), vyžaduje kromě cviku i dostatečnou fyzickou zdatnost. 25

Lezecké techniky

35

se zabývá sestavením systémů ochrany osob proti pádu. V rámci rozlišení mezi zachycením (fall arrest) a zabráněním (fall prevention) pádu rozděluje systémy ochrany osob proti pádu na: • zadržovací systém (restrain system), jehož záměrem je zabránit uživateli dosáhnout zón, kde je ohrožen rizikem pádu z výšky nebo do hloubky • pracovní polohovací systém (work positioning system) je systém, který uživateli umožňuje pracovat buď podepřen, nebo zavěšen tak, že je zabráněno pádu • systém lanového přístupu (rope access system) je systém, který pracovníkovi umožní dostat se na pracoviště (a z pracoviště) s použitím vhodně ukotveného pracovního vedení tak, aby bylo pádu zabráněno anebo aby případný pád byl bezpečně zachycen. • systém zachycení pádu (fall arrest system) je koncipován tak, aby minimalizoval rázovou sílu působící na tělo lezce během zachycení pádu • záchranný systém (rescue system) zase může uživatel použít k záchraně své nebo jiné osoby tak, aby bylo plně zabráněno pádu. Z výše uvedeného není náročné odvodit, že horolezecká, speleologická a stromolezecká technika spadají převážně do systému lanového přístupu, avšak používají i prvky pracovního polohování a v omezené míře dalších systémů, speciální technika průmyslového lezectví je praktickou kombinací prvků všech uvedených systémů (zejména pak zadržovacího, polohovacího a systému zachycení pádu).

Obr. 5 Zadržovací systém

Obr. 6 Možné provedení pracovního polohovacího systému

O problematice prací, záchrany a taktických zásahů ve výškách a nad volnou hloubkou panují mylné představy, šíří se mnohé polopravdy i dezinformace. Ty se objevují nejen u laické veřejnosti, ale i u mnohých vedoucích pracovníků či tiskových mluvčí organizací, které lezecké jednotky mají, a samozřejmě i v médiích, která profesní lezce mnohdy označují jako horolezce provádějící horolezecké práce. V první řadě je nezbytné si uvědomit zásadní rozdíl mezi sportovním lezectvím a pracovním lezectvím (ať již průmyslovým lezectvím, záchranářstvím nebo lezectvím dalších zásahových složek). Pro sportovního lezce je samotné lezení cílem či účelem celého počínání. Pro profesního lezce je lezení pouze prostředkem dosažení místa pracoviště či splnění úkolu. U sportovních lezců zdoláním vertikály akce končí. Bohužel se často stává, že horolezci zapomínají, že akce nekončí dosažením vrcholu (u jeskyňářů zase dosažením

36


Obr. 7 Možné provedení pracovního polohovacího systému Obr. 8 Systém lanového přístupu

Obr. 9 Jedna z možností systému zachycení pádu s použitím spojovacího prostředku a tlumiče pádové energie

dna), ale bezpečným návratem na místo zahájení akce, ať už jde o parkoviště, vlakové nádraží nebo domov, zatímco u profesních lezců tímto okamžikem mnohdy teprve začíná. Je zapotřebí si uvědomit, že činnost profesních lezců má jen máloco společného s horolezectvím a vysokohorskou turistikou. Je to činnost výrazně komplexnější, než aby se dala označit pouhým lezením či slaňováním. A je právě jen na lezcích samotných, aby pomohli šířit osvětu o činnosti, kterou se zabývají.

Lezecké techniky

37

Obr. 10 Záchranný systém

38


5 Věcné prostředky pro práce a záchranu ve výškách a nad volnou hloubkou Pro všechny profesní lezce jsou doporučeny určité věcné prostředky pro práce a záchranu ve výškách a nad volnou hloubkou. Jejich obecné rozdělení na prostředky osobního zabezpečení (osobní ochranné pracovní prostředky proti pádu z výšky), prostředky kolektivního zabezpečení (prostředky kolektivní ochrany proti pádu z výšky) a záchranné prostředky poněkud ztrácí význam, jsou-li tyto prostředky rozděleny podle výstrojního řádu na specifickou osobní výstroj lezce a na výstroj lezeckého družstva. Přesto však je vhodné vědět, že ochranné prostředky lze rozdělit na prostředky kolektivní ochrany PKO (dříve prostředky kolektivního zabezpečení – PKZ) a osobní ochranné pracovní prostředky OOPP26 (prostředky osobního zabezpečení – POZ). Prostředky kolektivního zabezpečení jsou prostředky, které mohou v tom samém okamžiku sloužit více pracovníkům, a jejich použití zpravidla nebývá podmíněno absolvováním odborného školení či zaučení. Jejich únosnost bývá prokázána statickým výpočtem nebo jiným závazným podkladem. Jde například o ochranná zábradlí, ochranná ohrazení, lešení, poklopy, záchytné sítě, záchytná lešení, záchytná ohrazení a podobně. Naproti tomu prostředky osobního zabezpečení (osobní ochranné prostředky proti pádu z výšky) jsou takové prostředky, které v daném okamžiku může použít pouze jediný pracovník. Musejí svými parametry odpovídat příslušným normám a předpisům. Pro jejich užívání je zapotřebí řídit se pokyny výrobce či jím pověřené osoby a návodem k použití. Evropská směrnice rady o sbližování právních předpisů členských států týkajících se osobních ochranných prostředků 89/686/EHS (v originále 89/686/EEC) zabývající se osobními ochrannými prostředky uváděnými na trh v Evropské unii (většinu požadavků této směrnice přebírá nařízení vlády č. 21/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na osobní ochranné prostředky) zařazuje v závislosti na míře možného

Naše legislativa (nařízení vlády a zákony) hovoří o OOPP – osobních ochranných pracovních prostředcích, zatímco technické normy (ČSN EN) hovoří o OOP – osobních ochranných prostředcích. Pro potřeby tohoto textu jde o totéž. 26

Věcné prostředky pro práce a záchranu ve výškách a nad volnou hloubkou

39

nebezpečí osobní ochranné pracovní prostředky do tří skupin. Za zmínku ale stojí, že přímo definovány jsou pouze dvě z nich. Jde o: • Kategorii I, v níž jsou OOPP jednoduché konstrukce, u nichž může výrobce nebo distributor předpokládat, že uživatel je schopen sám zhodnotit úroveň ochrany proti rizikům, která mohou být včas a bezpečně uživatelem rozpoznána. Patří sem například OOPP chránící proti povrchovému mechanickému působení, proti teplotám do 50 °C, klimatickým vlivům, které však nejsou extrémní, drobnějším nárazům nebo slunečnímu záření. Obecně lze říci, že v této kategorii jsou prostředky, při jejichž absenci dojde k znečištění nebo drobným oděrkám na těle pracovníka. Prostředky v první kategorii jsou z pohledu lezců například rukavice nebo sluneční brýle. • Kategorie III, ve které jsou OOPP určené k ochraně života či k ochraně proti rizikům, která mohou vážně a trvale poškodit zdraví, a u nichž může výrobce nebo dovozce předpokládat, že tato nebezpečí není uživatel schopen včas rozpoznat. Rozumějí se tím prostředky, jejichž absence může vést k úmrtí nebo závažnému zranění (s trvalým následkem) pracovníka. Do této kategorie patří OOPP k ochraně dýchacích orgánů, včetně přístrojů pro potápění, ochraně proti teplotám nad 100 °C nebo nižším než -50 °C, všechny OOPP na ochranu proti pádu27 apod. Ostatní osobní ochranné pracovní prostředky, které svým charakterem nebo povahou použití nevyhovují definici pro zařazení do první nebo třetí kategorie, se řadí do kategorie druhé. Z toho vyplývá, že sem spadají prostředky, jejichž absence může vést k poranění pracovníka spojené s krátkodobou pracovní neschopností. Paradoxně ochranné přilby spadají právě do kategorie II. Bez ohledu na klasifikaci těchto věcných prostředků a jejich výběru s ohledem na platnou legislativu mají všechny tyto prostředky společné, že musejí být použity pouze v souladu s návodem výrobce. Už jen tato skutečnost, nehledě pak na dílenské zpracování nebo funkčnost výrobku, prakticky brání používání a tedy i nákupu některých výrobků. Při výběru prostředků je nutné se řídit nejen cenami a tím, co uvádí výrobce ve svých reklamních materiálech, ale hlavně zkušenostmi s výrobky, které opravdoví profesionálové užívají. V neposlední řadě je důležitá i dostupnost servisu a zajištění potřebných revizí na všechny prvky výstroje. V opačném případě mohou pořízené prostředky své uživatele omezovat, komplikovat jim jejich lezecké aktivity a hlavně se může stát, že vzhledem k absenci potřebného certifikátu nebo záznamu o revizi mohou tyto prostředky pouze ležet nevyužity někde ve skladu. V první řadě je zapotřebí si uvědomit, že výškoví pracovníci, strážníci-lezci a lezci některých dalších organizací jsou v pracovněprávním vztahu a věcné prostředky, které užívají, musejí mít charakter osobního ochranného pracovního prostředku. V tomto ohledu jsou oproti hasičům, vojákům, policistům či jiným organizacím poněkud znevýhodněni. Osobními ochrannými pracovními prostředky se totiž zabývá nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných praCitace z přílohy II. směrnice 89/686/EHS 3.1.2.2 Zamezení pádům z výšky: „OOP určený pro zamezení pádům z výšky nebo jejich důsledkům musí obsahovat nosný postroj a upevňovací systém, který je možno připojit ke spolehlivému kotevnímu bodu. Musí být navržen tak, aby za předvídatelných podmínek použití byl vertikální pokles uživatele snížen na minimum, aby se zabránilo střetnutí s překážkami a aby brzdná síla nedosáhla mezní hodnoty, při jejímž překročení by mohlo dojít k fyzickému poškození, roztržení nebo prasknutí jakékoli součástky OOP, což by mohlo vést k pádu uživatele. Musí být též zajištěno, že po zabrzdění je uživatel udržován v takové poloze, ve které může očekávat pomoc, je-li to nezbytné. Pokyny výrobce musí blíže určovat zejména všechny důležité informace týkající se: – charakteristik spolehlivého kotevního bodu a nezbytné minimální světlé výšky pod uživatelem, – řádného způsobu navlečení nosného postroje na tělo a připojení upevňovacího systému ke spolehlivému kotevnímu bodu.“ 27

40


Práce a záchrana. ve výškách. a nad volnou hloubkou. Ondřej Belica

Recommend Documents