1
Pozvání – Vysvětlení – Konfrontace Pozvání Zvu Vás na virtuální přednášku ‚Imperativ sebepoznání‘, jejíž zvukový záznam spolu s textem si můžete otevřít na mé webové stránce. Z textu (v sestřihu) cituji: ‚Delfská výzva „Poznej sebe sama“ je stejně důležitá pro nás dnes, jako pro Sokrata a jeho současníky. Sokrates usiloval o poznání v rozhovorech s lidmi ve městě a stranil se přírody, jak sám vysvětluje: „Jsem milovníkem poznání, krajiny a stromy mě nechtějí ničemu učit, kdežto lidé ve městě ano.“ (Platon, Faidros 230d3-5) Neurofysiologie hluboce proměnila situaci, v rámci níž můžeme nastoupit cestu sebepoznání. Vše, co vidíme, je utvářeno námi na podkladě transformací, kterými zrakové podněty v mozku procházejí. Celek všeho, co vidíme, celek vždy rozdělený na „mě a svět mimo mě“, ať ve snu nebo v bdění, je ve své totalitě mým bytím. Tuto fascinující skutečnost nám neurofysiologie umožňuje poznat a docenit, tak jak je pevně zakotvena v přírodním světě, ve fyzice, v chemii a biologii. Není lepší cesta k poznání toho, co jsme, než procházka přírodou a pozorné sledování jak se to vše před našimi zraky odkrývá. Pozorování toho, co se děje na světovém jevišti a pozorování hry aktivit v mozkové kůře jsou vzájemně neslučitelné úkony, protože světové jeviště je utvářeno vnějším prostorem, tvary a pohyby předmětů, živých tvorů, aktivitami a interakcemi lidí, kteří jsou před námi a okolo nás, což je vše zcela odlišné od toho, jak je organizováno nervové pletivo mozku v prostoru naší lebky a jak aktivity neuronů probíhají. Neurofysiologie poskytuje data, která nám umožňují posoudit a zvážit tuto nesouměrnost. Věci vnějšího světa i naše vlastní tělo můžeme smyslově vnímat pouze na podkladu podnětů, které zasahují naše smyslové orgány a jsou převáděny neuronovými impulsy do mozku, kde podléhají transformacím cestou do mozku i v mozku samém. Takto utvářeným informacím o vnějším světě a o našem těle se tak v nervovém systému dostává forem, jež jsou zcela odlišné od forem, které pozorujeme na světovém jevišti. Musí tu tedy být X, které je co do své jsoucnosti od mozku zcela odlišné, které přijímá a zachycuje informaci zpracovávanou mozkem a proměňuje ji ve světové dění, jehož jsme svědky, jehož se účastníme, v němž žijeme. Toto X si zasluhuje své jméno. Názvy jako „mysl“, „duše“ a „psychika“, které se zdají být nasnadě, jsou zavádějící; jsou totiž spojeny pouze s jedním pólem našeho vědomí, totiž s jeho pólem subjektivním, s naším jástvím, zatímco neurofysiologická data nás nutí nahlížet dění na jevišti světa jakožto dění ustavičně produkované souhrou našeho podvědomí a našeho vědomí, kdy naše vědomí je ustavičně rozdělené na „mě“ a „svět mimo mě“.Moderní psychologie a neurofysiologie mysl, duši, a psychiku jako takové identifikovala s mozkem. Proto pro X, tak jak se vyjevuje na podkladě neurofysiologických dat, volím název lidská duchovní přirozenost.’ Doufám, že Vás ‘Imperativ sebepoznání’ zaujme.
Vysvětlení Proč Vás na přednášku zvu? Odpověď podává první věta přednášky samé: ‚Delfská výzva „Poznej sebe sama“ je stejně důležitá pro nás dnes, jako pro Sokrata a jeho současníky.’ Shodou okolností, právě když jsem text i přednášku dal na svou webovou stránku, dočetl jsem se tu o korupční aféře v souvislosti s předsedou vlády Petrem Nečasem. The Times, The Guardian, The Independent, The
2 Daily Telegraph tu jednohlasně mluvili o České republice jako o zemi, v níž je korupce mimořádně rozšířená. Podle mého soudu tyto listy zcela mylně tuto korupci datovaly od doby rozdělení Československa. Nechci tu však zacházet do dějin. To podstatné je, že moje přednáška poukazuje na hodnoty, které by mohly pomoci morální obrodě národa. Má-li k obrodě národa dojít, podstatná úloha tu připadá našim politikům, našim duchovním, a všem pedagogickým pracovníkům. Proto jsem svou pozvánku poslal v prvé řadě našim poslancům a senátorům, pak pedagogům bohosloveckých fakult, pak pedagogům fakulty právnické, v těchto dnech na svou přednášku zvu pracovníky 2. lékařské fakulty UK (psáno koncem října 2013). Pozitivních odpovědí na mé pozvání dostávám velice pomálu. Proč jsem nicméně rozhodnut pokud možno každý den aspoň pár pozvánek poslat? Za situaci v naší zemi se cítím tak trochu spoluzodpovědný. V roce 1978 jsem totiž pozval do svého filosofického semináře akademiky z Oxfordské university. Roger Scruton, jeden z těch, kdo můj seminář navštívili (měl pro mé studenty přednášku o Wittgensteinovi), ve svém článku ‚A catacomb culture‘ publikovaném v Times Literary Supplement (z února 1990) se rozepisuje o tom, jak se tajné podzemní semináře rozjely naplno po mém odjezdu ze země – můj seminář byl otevřený, utajenost jsem považoval za zcela neslučitelnou se svou prací – tedy od roku 1980. Z článku cituji: ‚Tomin then emigrated and … we decided that, although our purpose was charitable … it should not be openly pursued, and that we could henceforth best help our Czechoslovak colleagues by working secretly … we won the confidence of a large network of people, none of whom knew the full extent of our operations … We therefore began to establish other, purely nominal organizations through which to pay official stipends, so that the names of our beneficiaries could not be linked either to us or to each other. In this way we helped many people … In the mid-1980s, thanks to a generous grant from George Soros (who will surely be commemorated in future years, not only as a great Hungarian patriot, but also as one of the saviours of Central Europe) … the organizor of our work in Slovakia, Ján Čarnogurský … was released under an amnesty and made Deputy Prime Minister … By then another of our beneficiaries was President, and within weeks we were to see our friends occupying the highest offices in the land … Among those who had worked with us we could count the new rectors of the Charles University, of the Masaryk University in Brno, and of the Palacký University in Olomouc.‘ Překládám: ‚Tomin pak emigroval a my jsme se rozhodli, ačkoli naše záměry byly dobročinné, že je nebudeme nadále sledovat otevřeně, že budeme napříště moci nejlépe pomáhat československým kolegům, když budeme pracovat tajně. Získali jsme si důvěru velké sítě lidí, z nichž nikomu nebyl znám celý rozsah našich operací. Začali jsme proto utvářet jiné, čistě nominální organizace, jejichž prostřednictvím jsme vypláceli oficiální stipendia, takže jména těch, komu jsme poskytovali dobrodiní, nemohla být spojována ani s námi ani mezi sebou navzájem. Tímto způsobem jsme pomohli mnoha lidem. V polovině let 1980tých, díky velkorysému grantu od Georga Sorose (na kterého se jistě bude v příštích letech vzpomínat nejen jako na velkého maďarského vlastence, ale jako na jednoho ze zachránců Střední Evropy) … organizátor naší práce na Slovensku, Ján Čarnogurský byl propuštěn na základě amnestie a stal se místopředsedou vlády. V té chvíli se již další z příjemců našeho dobrodiní stal presidentem a během několika týdnů jsme mohli vidět naše přátele jak zastávají nejvyšší státní funkce. Mezi těmi, kdo s námi spolupracovali, jsme mohli vidět nové rektory Karlovy university, Masarykovy university v Brně a Palackého university v Olomouci.‘ Zakončím otázkou: Nebylo celé to utajení jen hrou na utajení, hrou jíž se účastnili naši ‚disidenti‘ a naše StB na straně jedné, MI6 a CIA na straně druhé? Bylo-li tomu tak, nemělo to vše i své stinné
3 stránky? Neznamenalo to jistého druhu korupci, posvěcenou intelektuální a morální autoritou Oxfordské university a všech dalších universit ze Západu, které se věci účastnily? (K tomu ze Scrutonova článku: ‚We also encouraged our French, German, American and Canadian colleagues to establish sister trusts, thereby acquiring an international dimension …‘ Překládám: ‚Vybízeli jsme též naše francouzské, německé, americké a kanadské kolegy, aby zakládali sesterské finanční trusty, čímž naše práce nabyla mezinárodních rozměrů‘). PS Jeden z adresátů mi na mé ‘Vysvětlení’ odpověděl: ‘dovolte mi reagovat na Vase tvrzeni: "Podle mého soudu tyto listy zcela mylně tuto korupci datovaly od doby rozdělení Československa." Jednou věcí je, že v tzv. starých zemích EU vědí o poměrech v nových zemích EU často velice málo. Druhou věcí ovšem je, že korupce v takovém slova smyslu, která se děje nyní od počátku 90. let (privatizační skandály, veřejné zakázky, korupce v politice), skutečně probíhá až v podmínkách popřevratových, tj. v tomto se Vámi zmiňovaná média nemýlí. V předpřevratových podmínkách existovala korupce poněkud jiného typu, na první pohled možná méně fatálního a viditelného, hodně specifického. Korupce je samozřejmě porad korupce, ale forma je proste a jednoduše jiná, a zvláště pro západní média je klasická korupce současného typu mnohem uchopitelnější než předlistopadová (o níž toho vědí velmi málo, pakliže vůbec něco).’ Tato odpověď si vyžaduje doplňující vysvětlení: Plně s Vámi souhlasím v tom, že korupce v naší zemi měla jiný ráz před sametovou revolucí a jiný po ní. Vzpomínám na rozhovor s Ivanem Klímou, ještě před Chartou 77, někdy v roce 1975 nebo 1976. Šli jsme spolu na dlouhou procházku, mluvil o Ludvíku Vaculíkovi, že mu nestačí 'Petlice' (samizdat vedený Vaculíkem, kde takřka vše, co bylo v naší literatuře těch let hodnotného, vycházelo): 'Chce, abychom se podívali na prsty policii, myslím na korupci v policii. Jak na policii sáhneme, tak nám půjkde o krk. Prostě nás jednoho po druhém oddělají.' Naštěstí, Vaculík nasměroval svou aktivitu jiným směrem, spoluorganizoval Chartu 77. Jiná korupce se týkala akademických titulů. Spousta akademických pracovníků byli vyhozeni z KSČ a z míst. Někteří z vyhozených si přivydělávali peníze tím, že psali doktorské disertace pro ty, co se v rámci 'normalizace a konsolidace', jež následovala sovětské invazi roku 1968, do KSČ dostali, do akademických funkcí se nahrnuli, na něco takového jako doktorská disertace však neměli. To však byl jen jeden z průvodních jevů korupce totální, kterou si národ prošel v procesu ‘normalizace a konsolidace’ jako takovém. Přečtete-li si pozorně mé 'Vysvětlení', uvidíte, že britskému tisku nevytýkám to, že korupci - tak jak korupci rozumějí - britští komentátoři datují od sametové revoluce, nýbrž že ji datují zcela nesmyslně až od rozdělení republiky. Kdyby totiž onu korupci datovali 'od převratu', museli by se zamyslit nad tím, co v zemi po dest předchozích let dělaly peníze Georga Sorose, pumpované do země pomocí akademiků Oxfordské university a universit dalších, jak se o tom Roger Scruton rozepisuje v článku, který ve 'Vysvětlení' cituji. Protože by Vás mohlo zajímat, co jsem o období ‚normalizace a konsolidace‘ psal v oné době, připojuji úvodní část Konfrontace, která byla publikovaná v samizdatu Petlice v roce 1976.
Konfrontace
I.
4 Oficiální místa udávají, že u nás bylo v rámci konsolidačního procesu vyloučeno 70934 bývalých členů strany, 390817 bylo vyškrtnuto; zhruba 70% těch, kdo neprošli prověrkou, zůstalo na svých místech, a „velká většina nepocítila nijakou hmotnou újmu“. Jaká skutečnost se skrývá za těmito údaji? Statisíce těch, kdo byli více či méně aktivními nositeli obrodného procesu, byli postaveni tváří v tvář perspektivě totálního zhroucení světa, do kterého vrostli, který zabydlili svými aspiracemi a preferencemi, kterému dali pevnou kostru hodnotovým žebříčkem, který si v průběhu nejaktivnějších let svého života vypracovali a osvojili. Tváří v tvář této hrozbě zvolili opožděně cestu konformity a stali se spolehlivou základnou konsolidace. To je prvé tajemství úspěchu konsolidačního procesu. Zvláštní věc se tu stala: poprvé, co pamatuji, přestala být apolitičnost a bezpartijnost nepřekročitelným handicapem, naopak, stala se v mezích běžných existenčních aspirací privilegiem, oprávněním k funkčnímu postupu. A to je druhé tajemství konsolidačního procesu: Řada schopných lidí zůstávala po léta mimo stranu, funkční znevýhodnění vyškrtnutých a vyloučených kolegů proto nepocítili jako žádné zvláštní bezpráví páchané na člověku a chopili se nabízené příležitosti bez velkých výčitek svědomí. Do široka se otevřely brány vertikálnímu pohybu, dělnická třída opět vydala ze svého středu všechny ty, kdo byli natolik nespokojeni se svým údělem dělníka, se svým společenským postavením a platovým ohodnocením, že na sebe byli ochotni vzít odium morálního bojkotu ze strany svých soudruhů i riziko skoku do zcela nové situace – tedy elementy schopné za jiných okolností v krizové situaci organizovat a vést dělníky do politickoekonomických šarvátek a zápasů. A to je třetí tajemství úspěchu konsolidačního procesu. Vlastní klíč k pochopení dynamiky obrodného procesu na straně jedné a konsolidačního procesu na straně druhé tvoří takřka půlmilionová armáda vyloučených a vyškrtnutých ze strany. Ti vyplňovali po léta základní organizační struktury společnosti. Bez jejich aktivní spolupráce byl jakýkoli konsolidační proces zcela nemyslitelný. Jen za jejich aktivní účasti mohly být připraveny nové kádry, ať z řad nestraníků nebo z řad dělníků, schopné je nahradit, odsunout do nižších funkcí, či alespoň je kontrolovat a sobě si podřídit. Jak se mohlo stát, že statisíce lidí tu více méně vědomě spolupracovalo na vytvoření nezbytných podmínek k tomu, aby mohli být odstaveni, nahrazeni, zastaveni ve funkčním postupu? A to třeba uvážit, že jde po většině o nejlepší a nejkvalifikovanější, ale i nejcharakternější bývalé členy strany. Většinou jen ten, kdo si byl jist svou odborností, svou nenahraditelností, měl odvahu o něco déle projevovat svobodné mínění, než bylo zdrávo, a o něco déle vzdorovat požadavku obecného pokání. Většina vyškrtnutých projevila smysl pro kolegiálnost – již samo vyškrtnutí svědčí o tom, že jejich hříchy nebyly tak veliké a při větší ctižádosti mohli prověrku pochopit jako příležitost k vytlačení svých bližších či vzdálenějších nadřízených, kteří se ocitli mezi vyloučenými ze strany. Chování většiny bezpartijních v průběhu konsolidačního procesu ukázala neplatnost po dvě desetiletí tradovaného mýtu, že bezpartijní jsou ti nejschopnější, zachovali si však smysl pro čest a lidskou důstojnost, proto nevstoupili do strany a proto se raději spokojili s podřízenými místy. Co vypovídá konsolidační proces o naší společnosti tváří v tvář těmto skutečnostem a jaké perspektivy se před námi na tomto pozadí rozevírají? Mnohé lze pochopit vysledováním základních proměn v situaci a v lidských postojích charakterizujících příslušnost ke straně v průběhu padesátých a šedesátých let. Koncem čtyřicátých a
5 počátkem padesátých let zaplnili řady strany statisíce schopných mladých lidí. Příslušnost ve straně znamenala vskutku revoluční skok v osobní kariéře, rychlý posun do takového postavení, jež daleko přesahovalo bezprostřední oprávnění, dané skutečným stavem získaných zkušeností, vědomostí, odbornosti a celkové myšlenkové a charakterové zralosti. Mnozí dokázali velice rychle sladit s tempem své kariéry tempo rozvoje svých schopností a znalostí, výjimečně nadaní jednotlivci velice rychle přesáhli meze jakéhokoli stranou jim zajištěného postavení - ti pak straně činili potíže již od konce padesátých let. Ti dnes tvoří povětšině základní kádr „definitivně vyvržených“. Desetitisíce a statisíce ostatních se vyvíjeli pomaleji, a teprve ve druhé polovině šedesátých let dorostla většina z nich alespoň po odborné stránce na úroveň svého postavení a mohla začít pociťovat skutečnost, že za své postavení vděčí straně, ne tedy původně svým schopnostem, jako něco, na co je třeba zapomenout, nejlépe tak, že se na svou příslušnost budou dívat jako na důsledek jakési ztřeštěnosti z mládí, či jako na nezbytnou daň za příležitost k alespoň částečnému uplatnění svých schopností, jako na něco, co sice musím i nadále nést, abych nezruinoval sebe i rodinu, k čemu však mám lehce ironický, shovívavě přezíravý postoj, především však musím sobě i svému okolí okázale dokazovat, že svou stranickou příslušnost vůbec nepotřebuji, že mne svazuje v mém rozletu, že ve svém postavení stojím jen a jen díky svým vlastním kvalitám: „Kde jsem dnes mohl být, kdybychom žili v normální civilizované společnosti se svobodným demokratickým zřízením, kde člověk dojde skutečného uznání a ocenění svých schopností, svého talentu a svého umu.“ – Je třeba zdůraznit, že šlo pohříchu často o smutný sebeklam, sebeklam zbavující člověka reálného, střízlivého pohledu na vlastní situaci a na vlastní možnosti jak v měřítku individuálním, tak i v měřítku celonárodním, v odhadu sil a možností naší země v mezinárodním kontextu, nicméně sebeklam drahý jednotlivci i celému národu, sebeklam, na kterém jsme trvali o to zaťatěji, čím pádněji nás z něho vzniklé skutečnosti usvědčovaly. Rigidní morální ostrakismus aplikovaný vůči všem, kdo tak či onak participují na procesu konsolidace, je přirozenou bezprostřední obrannou reakcí těch, kdo byli konsolidačním procesem vyneseni do „gheta definitivně vyvržených“. Naše společnost však neměla jiného východiska po srpnu 1968 než proces konsolidace, účinnou diskusi bylo možno a bylo třeba vést jen o její optimální – či lépe nejméně pesimální formu. Byla-li konsolidace nezbytná, nebylo nikterak nezbytně nutné soustředit veškeré politické úsilí k vyprodukování a zaplnění gheta totální izolace pro nejlepší příslušníky tohoto národa v oblasti vědy i kultury. Je-li dnes podstatný korektiv v tomto směru nejvážnějším imperativem a nejnaléhavější výzvou politickému vedení této země, pak příslušníci onoho gheta stojí před imperativem aktivního úsilí o zkorigování svého postoje vůči nositelům konsolidačního procesu v prvé řadě prolomením rigidního a generelního morálního ostrakismu, prolamovaného dosud jen pokradmu a individuálně – každý se tak či onak musíme stýkat s těmi, kdo do gheta nepatří, a podle míry své potřeby jim projevovat své „plné pochopení a morální podporu“. Vidím jen jedinou cestu autentického, nekonjunkturálního prolomení generelně aplikovaného morálního ostrakismu: cesta spočívá v položení a zodpovězení otázky po základním trendu společenského pohybu šedesátých let, otázky, zda, a v jakém směru byl tento trend negován, modifikován, či afirmován konsolidačním procesem, nakonec pak v položení otazníku nad oním trendem samotným. Minulost nelze tabuizovat beztrestně. Vše to, co se u nás za posledních pět, deset, dvacet, třicet let stalo, nelze škrtnout ze světa aplikováním tiskového dozoru, aniž to mělo za následek nepřekročitelnou vázanost veškerého duchovního života jednotlivce i národa oním přízrakem minulosti, který fascinuje oči o to fatálněji, v čím větším přítmí je uměle udržován, až znemožní jakýkoli bdělý pohled na cestu, až pohltí veškeré autentické perspektivy. Neztratili jsme snad, jak ti v ghetu, tak ti konsolidovaní, veškerou schopnost
6 nahlížet svou i národní budoucnost jako něco, co závisí na našich silách, co tedy vyžaduje jejich koncentrované a inteligentní nasazení? Neuvažujeme veškerý možný pohyb u nás jako totálně závislý na konstelaci vnějších tlaků, a pokud se ještě zabýváme politizováním o věcech příštích, pak věštíme z nejrůznějších náznaků, dohadů, z cest státníků a konferencí a sjezdů, jako když staří Řekové věštili svoji budoucnost z vnitřností obětních zvířat? To, oč jde u každého z nás i v celé naší společnosti jako celku, je získání schopnosti a odvahy přemyslit a promyslit konečně celá ta minulá léta z hlediska potřeby soustředit síly k svobodnému pohledu do budoucnosti, jehož součástí musí být rozevření autentických šancí, autentických možností pro každého, ať stál na jakékoli straně konsolidačního procesu a byl jím jakkoli postižen. V tomto úsilí není pro generelní morální ostrakismus místa. Je-li dnes v této zemi jediným opravdu závažným problémem blokujícím či otevírajícím politickou budoucnost této země problém vstřícného pohybu – na jedné straně prolomení morálního ostrakismu a na druhé straně odvaha podívat se na lidi v ghetu jako na živé lidi, odvahu vidět je jinak než jako děsivé přízraky vlastních chyb a přečinů – pak tento vstřícný pohyb nemůže být vzájemnou výměnou obětních darů, nýbrž musí být poznán a pochopen jako prvořadá povinnost vůči sobě samým na jedné i druhé straně gheta. Dodatek: Dopis Nadaci Charty 77 Velice vítám finanční příspěvek od Nadace Charty 77. Jako v minulém roce, peníze přijmu pouze na úhradu výdajů spojených s cestou do Prahy v případě, že mi bude umožněno mít v Praze přednášku na téma ‚Imperativ sebepoznání‘, které považuji za závažné a hodné diskuse. Obrátím se v té věci na Ústav pro filosofii a religionistiku FFUK. Proč příjem darovaných peněz takto podmiňuji? Moje účast v Chartě 77 byla úzce spjata s filosofickými semináři, počínaje mým podpisem Charty. V roce 1975 totiž Profesor Milan Machovec z mého popudu otevřel filosofický seminář v Pařížské ulici v bytě Dani Horákové. Seminář občas navštěvoval i Václav Havel. Na posledním semináři, počátkem prosince 1976 si mě Václav Havel o přestávce pozval do malé přilehlé místnosti, kde mi dal přečíst text Charty a otázal se mě, zda ho chci podepsat. Text byl v souladu se vším, oč mi šlo v ‚Konfrontaci‘ publikované v samizdatu Petlice; Chartu jsem proto podepsal. V atmosféře, kterou Charta 77 s sebou přinesla, policie přinutila Milana Machovce seminář v Pařížské uzavřít – ono prosincové setkání bylo setkáním posledním. V důsledku toho jsem otevřel v našem bytě v Keramické ulici na Praze 7 seminář pro mladé lidi, kterým bylo odepřeno vysokoškolské vzdělání. Co mě v roce 1975 podnítilo k tomu, abych se obrátil na Milana Machovce a řadu dalších filosofů – mimo jiné na Jiřího Němce, na Láďu Hejdánka – abychom se spolu začali scházet a informovat se o tom, zda něco ve filosofii děláme, a pokud ano, tedy co? Soubor mých statí publikovaných v Petlici (soubor uzavřený výše zmíněnou ‚Konfrontací‘) otevírá dopis Rudému Právu ze dne 4. VII. 1975, z něhož cituji: ‚Ve francouzském listě Le Monde z neděle 29. – pondělí 30. června jsem si přečetl dopis českého filosofa, dr. Karla Kosíka Dr.Sc, který adresuje J. P. Sartrovi. V dopise Karel Kosík uvádí hned několik znepokojivých skutečností: 1/ Již leta je zbaven možnosti vykonávat práci, jež by odpovídala jeho vzdělání. 2/ Je vyloučen z jakékoli spoluúčasti na činnosti našich vědeckých institucí … Především by mne zajímalo, zda skutečnosti uvedené v dopise jsou pravdivé. Je-li tomu tak, pak by mne zajímalo, zda tyto skutečnosti jsou v souladu se zákony naší republiky. Nejsou-li v souladu s našimi zákony, jak mohu jakožto občan této země postupovat, abych svým úsilím napomohl obnovení zákonnosti? Jsou-li v souladu s našimi zákony, pak s kterými, a jaké zákonité cesty jsou mi
7 otevřeny, abych mohl požadovat takovou jejich změnu, jež by podobné zacházení s občanem naší republiky napříště nedovolovalo? Po odeslání tohoto dopisu Rudému Právu jsem Milana Machovce ve věci semináře navštívil. Když později můj vlastní seminář - obhájený desetidenní hladovkou, když se ho policie pokusila znemožnit – běžel rok, rozhodl jsem se do semináře pozvat akademické pracovníky Oxfordské University. V důsledku toho pozvání jsem se ocitl v situaci podobné té, o které Karel Kosík mluví ve svém dopise Sartrovi: ‚Jsem vyloučen z jakékoli spoluúčasti na činnosti našich vědeckých institucí.‘ Tak jako jsem se s tím nemohl smířit, když šlo o Kosíka, nehodlám se s tím smířit, když jde o mě samého. Proto finanční příspěvek z Nadace Charty 77 přijmu pouze v případě, že mi bude umožněno ‚Imperativ sebepoznání‘ na Karlově universitě přednést. Uvítám, jestliže Nadace Charty 77 mou nabídku, kterou jsem adresoval na ÚFAR FFUK, podpoří. Dopis jsem Nadaci odeslal 21. 11. 2013, žádost o povolení přednášky jsem profesoru Koubovi zaslal 22. 11. 2013.
