83. Jiráskova Hronova
><
:
Zprav daj 9 neděle 11.8.2013
Poznámka „nabízečů kontextů“ k poslání „udílečů cen“ Lektorský sbor Problémového Clubu byl před začátkem festivalu v obecné rovině organizátory Jiráskova Hronova osloven s tím, že bude moci v tomto ročníku udělit dle svého uvážení blíže nespecifikovanou cenu některé ze zhlédnutých inscenací. Po uvážení všech eventualit se Lektorský sbor PC jednomyslně rozhodl na tuto nabídku nereflektovat, a to z několika důvodů. Festival Jiráskův Hronov je v rámci přehlídek amatérského divadla unikátní právě svým nesoutěžním charakterem, setkávají se na něm inscenace, které se soutěžními přehlídkami propracovaly až na pomyslný vrchol hierarchické struktury. Na tomto festivalu, v rámci „mezidruhové žatvy“ se tak vedle sebe po právu ocitají inscenace a scénické tvary různé povahy, které je velmi obtížné mezi sebou porovnávat. Případné ocenění by proto přineslo hned několikero úskalí.
měla mít na starosti předem určená „jury“, která bude festivalová představení z tohoto pohledu též nazírat. Lektoři PC plní v rámci Jiráskova Hronova úkoly poněkud odlišné - snaží se formou rozprav a debat při PC nabízet komentáře, postřehy a kontexty ke zhlédnutým inscenacím a průběžně upozornoňovat na případné obecnější problémy (umělecké, uměnovědné, tvůrčí, kulturně- politické apod.), které inscenace přinášejí. za Lektorský sbor Problémového Clubu Petr Christov
Ač se jedná o festival nesoutěžní, i tato „cena PC“ by mohla být vykládána jako titul pro (jakkoli neoficiálního) vítěze; ocenění jednoho z druhů divadelní tvorby by navíc mohlo být vnímáno jako upřednostňování daného typu divadla před jinými. Nebylo by proto ani vhodné, aby takovéto svého druhu průkopnické oficiální ocenění přineslo v dalších letech potřebu udílet ceny další, které by případnou výše naznačenou obtíž měly potřebu eliminovat či napravit. Lektorský sbor se shodl, že pokud by v rámci JH měla být v budoucnu ocenění (ať už jakákoli) udělována, bylo by zapotřebí nejen předem prodiskutovat a stanovit jasná pravidla, vymezení a charakter těchto cen, ale jejich udílení by z výše uvedených důvodů
-1-
Divadlo Dostavník Přerov Terry Pratchett: Maškaráda
Pratchett by se snad nezlobil Rozhovor s režisérkou inscenace Maškaráda Vlastou Hartlovou Jak se dostal Pratchett do Přerova? Přivedla ho představitelka Stařenky Oggové Renata Bartlová. Před sezonou se nám přihlásilo hodně zájemců, kteří chtěli hrát, a hledali jsme látku, kde by bylo hodně postav, které by vyhovovalo složení souboru. Navíc je z divadelního prostředí a to mě velmi lákalo. Jinou jeho knihu bych asi nechtěla zpracovávat, ale prostředí opery pro mě bylo atraktivní. A tak jsme sedli a upravovali a dramatizovali a představitel šéfdirigenta Zdeněk Hilbert skládal hudbu a písně. A kolik je na jevišti vidět Pratchetta? Vlastně celé je to Pratchett. Samozřejmě jsme krátili, ale jinak v tom jeho poetika a příběh zůstaly. Kdyby to viděl, věřím, že by se nezlobil a snad by se mu to i líbilo. Stejně tak snad i překladateli Janu Kantůrkovi. Jak se vlastně vám jako profesionální herečce pracuje s amatérskými divadelníky? Užívám si to a beru to tak, že po letech v profesi jim chci předat to, co jsem se naučila. Musím na ně sice být někdy přísná, ale hlavně je chci učit, pomoci jim hrát divadlo a s řemeslem. Mám nyní větší
-2-
chuť předávat a učit. Už víte, co dalšího Dostavník Přerov nazkouší a my diváci uvidíme? Zastihl jste nás ve fázi vybírání repertoáru. Fungujeme jako sezónní divadlo. Každý rok dáme výzvu a podle toho, koho máme v souboru a jaké jsou to typy, vybereme hru. Samozřejmě záleží i na počtu herců. Takže teď všichni čteme, diskutujeme a hledáme ten nejvhodnější text. Martin Rumler
RECENZE
Čeho je moc, toho je příliš
Přerovský Dostavník je zkušený soubor, jenž se po léta věnuje hudebně-zábavnému divadlu; z jistého hlediska je v našem amatérském divadle záležitostí jednak ojedinělou, jednak a v této oblasti špičkovou. Jenže tentokrát se mu příliš na tomto osvědčeném a vyzkoušeném poli nevedlo, adaptace Pratchettova fantasy-románu ze světa opery se mu přes veškerou snahu jaksi vymkla. Začíná to už dramatizací, která musí rozvést řadu motivů, aby byla jasná celá zápletka a z ní rostoucí příběh, což znamená mnoho,
mnoho slov. A pokračuje to zvolenou stylizací, která má zřejmě odpovídat umělému světu Pratchettovy předlohy. Jenže zejména v herectví tato stylizace vedla k řadě afektů, křečí, přehnané nepřirozenosti a chvílemi až k agresivitě, která občas vyvolávala až podezření, že jde o tlak na diváka, aby se smál. Prostě pro to hronovské představení platilo to, co je řečeno v titulku této recenze: čeho je moc, toho je příliš. Jan Císař
vox populi
Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v souvislosti s představením pronesli.
-3-
Tři boty Třebotov V. Makovcová, J. Barnová: Nu, vot!
INSPIRACÍ BYLA BABA JAGA Rozhovor s Václavou Makovcovou a Janou Barnovou Jak jste se spolu s dětmi bavily při zkoušení pohádky? Někdy byla báječná zábava, někdy to byla práce. Na představení Nu, vot! děláme druhým rokem. Představení stálo na hravosti a bezprostřednosti dětí. Je problém získat podobné protagonisty? Jsou to děti od první do čtvrté třídy. Pracujeme s dětmi jedenáctým rokem, takže už docela víme, jak na to. Děti se pravidelně obměňují, páťáci už jsou pro nás přestárlí, ty už pouštíme a zase začínáme od prvňáků.
Proč právě ruská pohádka? Předloni jsme měli tři pohádky ze Stromu pohádek z celého světa. Tam žádná ruská nebyla, tak došlo nyní i na ruskou. Inspirací byla Baba Jaga, kostlivá noha od Aleny Ježkové. Nakonec jsme se ale dostali k jiné předloze, ke Kráse nesmírné a zůstali u ní. Ten chlapec, který hrál Cara, je Bělorus, takže se vlastně také nabízelo, využít to. Honza Švácha
vox populi
-4-
Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v souvislosti s představením pronesli.
RECENZE
POHÁDKA NA KLÍČEK
Divadelní soubor Tři boty z Třebotova není na Jiráskově Hronově nováčkem. Letos přivezl tenhle sehraný dětský herecký kolektiv z Dětské scény na Hronov inscenaci s titulem Nu, vot! Jde o divadelní adaptaci ruské lidové pohádky Žabka carevna, jak ji vyprávěla Irina Karnauchovová v překladu Zdeňky Psůtkové. Rád bych na tomto místě vedoucím souboru poděkoval za to, že jsem tyto vyčerpávající informace o použitém textu mohl najít v programové brožuře. Měla by to být totiž samozřejmost. Ovšem prolistujeme-li letošní programovou brožurku, zjistíme, že u řady her z oblasti interpretačního činoherního divadla (kde text hraje klíčovou roli!) se můžeme dočíst dokonce i jména nápovědky, ale o překladatelích je diskrétně pomlčeno. Ale zpět k inscenaci, která byla osvěžením posledního hracího dne! Autorkami divadelní adaptace známé ruské lidové pohádky jsou Václava Makovcová a Jana Barnová. Odvedly dobrou práci. Dramatický text je organickou součástí inscenace, vycházející ve svém celku zcela pochopitelně z postupů a metod tvořivé dramatiky v tom nejlepším slova smyslu. Přičemž nejde jen o hraní si s příběhem, situacemi a postavami. Jde i o hru s hudebními motivy. Inscenace disponuje živým doprovodem akordeonu a dětské sbory si vtipně pohrávají s určitým ve správnou chvíli použitým patosem. Vlastní pohádkový děj je orámován dramatickou situací, rozehrávající téma přípravy na vyprávění. To mu jednak dodává lehkou příchuť epického divadla a jednak přivádí na scénu ideálního reprezentanta cílové skupiny – holčičku mladšího školního věku. Celý prolog skvěle divadelně zobrazuje jeden literární prvek, a sice úvody k lidovým pohádkám ve stylu „bylo, nebylo“, které jsou nezřídka určující pro poetiku vyprávění, a právě u pohádek ruských nabývají neuvěřitelných rozměrů. A tak se dovídáme, že za devatero horami, za devatero řekami, v jednom panství, v jednom carství, na moři oceánu, na ostrově Bujanu se budou dít věci… A ideální divačka narušuje prolog poznámkami, že to ještě není pohádka, ale jen takové povídání. Přítomní dětští herci si přitom pohrávají se dvěma klíčovými rekvizitami následného dramatického příběhu. S plechovou žabičkou na klíček a s velkou tradiční matrjoškou. Když úvod skončí, herci utečou ze scény.
-5-
A tu se jako zázrakem stane jediné iluzívní kouzlo celé inscenace: na scénu přijedou přitahovány neviditelnou silou v rychlém tempu různě vysoké dřevěné židle a v mžiku oka pokryje jeviště déšť shora padajících drobných rekvizit a kostýmů. Je to velice příjemný efekt, oddělující úvod od pohádky a předznamenávající, že půjde o pohádku kouzelnou. Vůbec nevadí, že dále užívá režie výhradně prostředků antiiluzivního divadla. Inscenační klíč je od počátku představení zřejmý. Funkce žabičky na klíček je s ohledem na obsah pohádky zřejmá taky. Matrjoška překvapí více. Je použita při divadelním znázornění známého motivu úkrytu života Kostěje Nesmrtelného. Každá matrjoška je jiným zvířetem či vejcem až po tu nejmenší, která život skrývá. Inscenace není zbytečně popisná, a tak může vyjít například skvělý fór s medvědem. Vidíme jakési ohromné kolektivní tělo. Nevíme a při vší úctě nemůžeme vědět, o co jde. Když tu carevič neohroženě osloví to legračně hrozivé monstrum „medvěde“, rádi a od srdce se zasmějeme. Inscenace pracuje zcela přirozeně s dětskou i diváckou obrazotvorností. Má dobrý temporytmus, a ačkoli je hlavní hrdina dlouhou dobu na klíček, inscenace není mechanická ani v nejmenším. Sálá z ní nakažlivá energie a radost ze hry. Luděk Horký
Divadlo Vydýcháno Liberec Sue Townsendová: Něco z Adriana
MOBILY JAKO HLAVNÍ PRINCIP Minirozhovor s režisérkou Michaelou Homolovou Nahradili jste technický personál mobilními telefony. Skvělý nápad. Vzniklo to vlastně spontánně v rámci zkoušení, když jsme vymýšleli nejrůznější etudy. Děcka pracovala ve skupinách a mobily byly pořád po ruce. Je to ta generace, co se bez nich neobejde. Když je napadlo, že by se k něčemu hodila nějaká hudba, rovnou si ji sami z mobilů pouštěli. Říkala jsem, že je to skvělé, ale je zapotřebí tomu dát nějaký řád, nějaký klíč. Když dělali etudy v definitivních verzích, už jsem jim využití mobilů i připomínala. Byl to jeden z principů představení. Tím druhým hlavním pak byla práce s tělem jako s rekvizitou, dekorací nebo kulisou.
-6-
Předpokládám, že takto úspěšný soubor bude držet pohromadě i dál. Co plánujete do budoucna? Děti, které hrály v Adrianovi, mi ještě zůstávají. Jsou to středoškoláci, někteří jdou do druhého a někteří do prvního ročníku, je to vlastně naše společná třetí inscenace. První byla docela vážná, o otázkách, co je po smrti. Skutečně poměrně závažné téma. Pak jsme dělali básničky, poesii o dospívání, Adrian je humorně laděný a tak si říkáme, že by to chtělo něco intelektuálnějšího. Uvidíme, co během podzimu vznikne. Honza Švácha
RECENZE
ADRIAN SE UNAVIL Když ročníkový soubor libereckého divadla Vydýcháno uvedl Něco z Adriana na Mladé scéně, byl jsem nadšený. Inscenace působila jako dobře namazaný strojek a přitom ani v nejmenším nebudila dojem secvičenosti. Musím konstatovat, že hronovské představení v Sále Josefa Čapka bylo o poznání unavenější! Nevycházely tak některé pointy a divák neměl šanci dostatečně sdílet s herci radost ze hry. Přesto má inscenace své kvality. Divadelní adaptace známého románu Tajný deník Adriana Molea spisovatelky Sue Townsendové vychází evidentně z procesu her a etud dramatické výchovy. Na svém kontě ji má celý herecký kolektiv s dominantním podílem M. Homolové. Dobrý je výběr epizod, které adaptace znázorňuje. Jsou to hlavně ty, které mají méně intimní charakter a které umožňují aktivní zapojení celého souboru. Tematicky akcentují především mezilidské vztahy viděné očima puberťáka (první láska, péče o přiděleného seniora, rozchod rodičů a jejich nové sblížení). Herci jsou po celou dobu všichni na scéně a všichni se zapojují do dramatických situací. Mohli by se do nich zapojovat místy aktivněji a méně mechanicky. Princip jevištního ztvárnění je přirozeně antiiluzívní. Herci sami znázorňují vše, co je na scéně třeba mít. To dává vzniknout nápaditým etudám, když herci znázorňují svými těly např. vodovod, budík, který ukončí zvonění až po pořádné facce nebo mikrofon a
celé zařízení hlasatelny školního rozhlasu… Tam, kde hrozí klišé, pomůže originalita zpracování. Kupříkladu otevírající se vstupní dveře do domu jsem viděl podobně pojednané v dramaťáku již bezpočtukrát. Tady víme, že nás za nimi má čekat starý muž (případně jeho pes). Dveře se otevřou a my ho vidíme. Ovšem nežli se stihneme zklamat nad nepřekvapivostí, zjistíme, že to je jen za dveřmi uvízlý pták. Ten odletí a za ním stojí teprve ten, koho jsme čekali. Takových a ještě mnohem lepších příkladů by bylo možné uvést více. O roli Adriana se herci v průběhu představení střídali. Znázorňoval ho vždy ten, kdo třímal v ruce deník. Jednoduchý a přehledný princip. Dokonce fungoval na Hronově lépe než na Mladé scéně. Byl méně popisný. Je zřejmé, že se inscenace vyvíjela. Zajímavý byl také způsob, jakým herci zajišťovali scénickou hudbu. Pouštěli ji přímo z mobilního telefonu, přiloženého k mikrofonu na forbíně. Výběr hudby citoval slavné filmy a měl vždy parodický vztah k dění na scéně. I když je patrné, že se Něco z Adriana pod rukama náctiletých tvůrců plíživě mechanizuje a že hra postupně ztrácí svůj nenápadný půvab, jde pořád o kultivovanou inscenaci, která pracuje s postupy dramatické výchovy, ovšem ve které je divadlo nejen prostředkem, ale především cílem. Luděk Horký
-7-
Někdo Jaroměř - K. Čapek, J. Maksymov: Uměl lítat DS KÁŤAjeBÁRAjeSKÁLA - J. H. Krchovský: JÁ + JÁ = Třetí věk Louny - Třetí věk Louny: Stáří není pro zbabělce
když se vzpouzejí kopírky Minirozhovor s Jakubem Maksymovem a Zdeňkem Rybou Co byste vynesli jako první z hořícího domu? Zdeněk: Klarinet! Jakub: Klarinet a bombu s heliem. Které je sice nehořlavé, ale byla by ho škoda. Jste nějak pojištění proti vzpouře loutek? Loutky jsou v tomhletom představení v pořádku, protože jsou všechny zakopírované do 2D plochy, takže se moc nevzpouzejí. Spíš je horší, když se vzpouzejí kopírky. Co vám dává křídla? Redbul a helium.
O co vám jde? Zdeněk: O boj proti konvencím, boj proti konformitě! Dokázali byste zahrát Krchovského? Jakub: No, kdyby hrál Krchovského tady Zdeněk, tak by to vypadalo trochu jinak. Zdeněk: Je to na nás asi moc poetické. Myslíte si, že svět je opravdu takový, jaký je? Zdeněk: A jaký by byl? Jakub: Myslím, že svět je úplně jinačí, než jaký je. Jan Mrázek
Krchovských je plný hronov Minirozhovor s Kateřinou Císařovou, Bárou Purmovou a Pavlem Skálou Kolik Krchovských jste už potkali? K: Těch je plný Hronov. P: Pokud jde o... osobnostní smysl, tak myslím, že já a je tu spousta prasáků, ale nejde samozřejmě jenom o to prasáctví. Myslíte si, že Pavel (Skála) je Krchovský? K: On si na to jenom hraje.
-8-
Nebojíte se, že budete lepkavé? B: Už jsme si zvykly, zažíváme to při každém představení. P: A myslím, že každý z nás je lepkavý, protože i ten gel je svinstvo a patlat ho do vlasů není úplně dobré. Jaké je vědět, že se na vás někdo může přilepit?
P: Tak holky se na mě lepí během celého představení celkem několikrát a je to skvělý pocit. Co byste jako první vynesli z hořícího domu? P: Ženu a dítě. Dvě děti! K: Jak kdo... já Báru. B: Já Kačku. Jak se těšíte, až jednou budete hrát představení třetí věk? B: Těším se moc. Vzala jsem si je za vzor a jednou chci mít tolik energie co ony. K: Těším se, až si jednou budu před představením lakovat nehty tak jako ony. P: Hlavně oceňuju jejich elán. Jsou to krásný ženský. A myslím, že kdybychom měli jednou hrát jako ony, tak to před sebou smekám klobouk. Ale to se nestane, protože budu tlustej a hnusnej. /smích/ Jan Mrázek
v padesáti to nekončí Minirozhovor s režisérkou Renatou Vordovou Kdo dal tento soubor dohromady? Fungujeme v Lounech při knihovně. Je to Univerzita třetího věku, kterou založila tamní ředitelka. Jsme spolu šest let, v menších obměnách. Kolik vás stojí jedno představení? Hodně tam popíjíte a jíte. To je všechno čaj a voda. /smích/ Ale stůl byl drahý, to ano. Ovšem zaplatila ho knihovna. Za to děkujeme.
érovaly v listopadu a dnes to bylo 16. představení. Budeme spolu pořád a budeme hrát. Ale ta témata... První inscenace byla o životě ženy, druhá o 50. a 60. letech, v podstatě o jejich dětství, a toto představení bylo o erotice ve stáří, aby si mladí nemysleli, že to v nějakých padesáti končí. /smích/ Vít Malota
Čekaly jste takový úspěch? Diváci tleskali ve stoje. Na Wolkerově Prostějově jsme měli podobný úspěch. A tady v Hronově nám nevyšlo úplně dobře první představení, ale druhé bylo nádhernou rozlučkou. Kdo je autorem textu? Holky. Zašly jsme do restaurace a ony vyprávěly, o mužích, o láskách... hrála se také hra: napije se ta, která... Já to psát nemohla, protože ještě nemám takové životní zkušenosti. Jen jsem seděla a zapisovala až se mi od tužky kouřilo. Pak jsme to jen ladily. Co plánuje váš soubor do budoucna? Naši první hru hrajeme pořád, máme už nějakých 80 repríz. U té druhé je to asi 40 a tohle jsme premi-
-9-
RECENZE
Balónky, lahváče a ZUBR (zuby-brejle) Hned na úvod musím říct, že nepamatuji, že by někdy dorazila z Wolkrova Prostějova na Jiráskův Hronov takhle silná sestava inscenací. A zároveň, že velmi rozumím profesoru Císařovi v jeho pochybnostech stran divadla poezie – dvě ze sobotní trojice inscenací se do jeho škatulky vřazují dosti těžko. Nejprve ta „bezproblémová“ - JÁ+JÁ= souboru KÁŤAjeBÁRAjeSKÁLA je strukturou poměrně tradičním reprezentantem žánru. Verše vybrány z díla jednoho básníka (J.H. Krchovského), kompozice mírně tematicky gradována „od sexu ke smrti“, jednoduchá metaforická scéna, která má přitom dostatek možností k rozehrání, na každou z básní nalezen inscenační miniklíč či ozvláštňující nápad. Pavel Skála se svou vpravdě androšsky ďábelskou hřívou, která ovšem rámuje dětsky rozzářený obličejík, působí dost sugestivně, dámy mu zdatně přihrávají, lahváče cinkají do rytmu souložícího i pohřebního. Sex zatím vychází (inscenačně) líp než smrt, ale to se (bohužel) jistě časem poddá, občas není úplně rozumět, ale jinak dobrý. Po rozpačitém Nahém Wolkerovi ukázalo to „tradiční“ divadlo poezie svůj půvab. To loutková performance Jakuba Maksymova Uměl lítat má na první pohled k divadlu poezie dost daleko, i když se musí uznat, že se s Čapkovou předlohou co do „překládání“ do divadelního jazyka vyrovnává velmi důsledně. Inscenace imponuje svou koncepčností a důsledným loutkářským „domyšlením v materiálu“: nudnou vybledlost naší každodenní existence a nevšímavost k možným zázrakům Maksymov vyjádří jednak dalším a dalším xeroxováním (kopírka je vlastně hlavním scénickým prvkem) svých plošných loutek a přilípáváním jejich kopií na hrací desku, kde se postupně vrství – jednak vypouštěním balónků, kdy posléze jeden z nich „umožní“ panu Tomšíkovi vzlétnout (ale kolik takových předtím uletí bez povšimnutí?). Je to pro mě divadlo vzácně chytré a mnohovrstevnaté, ne tak emotivně zasahující jako Pohyblivé obrázky, ale kvalitou s nimi takřka srovnatelné. Musím říct, že vlažný ohlas publika mě docela zaskočil, ale festival byl dlouhý, inscenace jemná a sofistikovaná a prostor sokolovny k loutkářům tradičně nevstřícný.
(Metodologická poznámka – je třeba mluvit o Maksymovovi jako o performerovi, nepostačil by starý dobrý “autorský herec“? Inu, myslím si, že onu performanční jedinečnost a neopakovatelnost jednotlivých produkcí vytváří poměrně složitá technika, kterou Maksymov obsluhuje, činí tak zcela přiznaně a tematizovaně – a my vidíme, že k zdaru inscenace je nutno vykonat mnoho složitých věcí, které se taky mohou nepovést (shodný rys s meotarovými produkcemi Tomáše Hájka) a pěkně performera potrápit. Což se v mém hronovském představení, kdy zlobily balónky i kopírka, taky stalo.) Před čtyřmi lety Hronov okouzlily starší dámy ze souboru Třetí věk při Městské knihovně v Lounech s vtipně sebeironickým pohledem na milostný život žen v různém věku Včera se mi zdálo. Tehdy se ještě opíraly o texty Jiřího Suchého, letos se však objevily s plně autorskou inscenací Stáří není pro zbabělce. K značné sebeironii přidaly i nebývalou upřímnost ve výpovědi o sexuálním životě a touhách seniorů („když už to po mně chce, zavřu oči a myslím na Belmonda“), to celé rámované obrazem dámského sedánku s řadou příznačných refrénů v konverzaci (v čele se stále opakovaným „Ta vypadá! Ta zestárla!“). Potlesk byl tentokrát až manifestační – nadšení ze značné části –náctiletého publika nad nadhledem a vtipem dam ve věku jejich babiček a prababiček se na něm jistě velmi podílelo. Nemenší poklona ovšem patří Renatě Vordové – díky ní se autentický, vpravdě prožitý materiál seskládal do kompozičně suverénního scénáře, který má místy zřejmé poetické kvality (že by přece divadlo poezie?). I ta režijní ruka je při druhém zhlédnutí na inscenaci dost vidět, nemá však potřebu se prosazovat a upozorňovat na sebe. Stáří není pro zbabělce bylo posledním představením, které jsem letos na Hronově viděl – že to byla právě inscenace, která je svou povahou ryze amatérská a v profidivadle nemyslitelná, si dovolím považovat za mile symbolické. (Autor je manželem porotkyně letošního Wolkrova Prostějova.) Jan Šotkovský
-10-
glosa
pozitivní diskriminaci činohry navzdory vyhráli loutkáři Jak zpívá klasik: „Statistika nuda je, má však cenné údaje“. Proto můžeme konstatovat, že první novodobý ročník Jiráskova Hronova, který oficiálně prosazoval pozitivní diskriminaci činohry, paradoxně vyhrálo loutkové divadlo. Tedy aspoň na počet představení. Černým koněm podceňovaného loutkového outsidera se stala Hana Voříšková, která v klubu Ponorka (ano, doslova v undergroundovém prostředí pod svatostánkem činohry - Jiráskovým divadlem) odehrála neuvěřitelných 82 představení své hry pro jednoho diváka - Výlet.
V součtu strávila hraním přibližně 16 hodin čistého času, což je hranice, ke které se žádné činoherní představení ani nepřiblížilo. Ba co víc, nepokořilo ji ani experimentující Divadlo Kámen, při jehož inscenacích obvykle čas plyne ve stylu bullet-time z filmového Matrixu. Hance Voříškové k překonání rekordu gratulujeme a festivalovému výboru přejeme do budoucna mnoho dalších moudrých pozitivních diskriminačních rozhodnutí. David Slížek
strip
poslední strip
Zpravodaj 83. Jiráskova Hronova 2013 Vydává organizační štáb. Redakce: David Slížek (šéfredaktor, zlom), Petra Jirásková, Jan Švácha, Martin Rumler, Vít Malota, Jan Mrázek, Ivo Mičkal (foto) Web festivalu: http://jiraskuvhronov.cz E-mail redakce:
[email protected] Tisk: KIS Hronov Cena: 10 Kč Sponzor tisku: Konica Minolta Neprošlo jazykovou úpravou!
-11-
