POWER UP! velký test síťových kabelů

POWER UP! – velký test síťových kabelů Prosinec 2009 MJ ‐ PW "Jaký je nejlepší highendový síťový kabel? A je to vůbec slyšet? Není veškerý rozruch kolem napájení hifi komponentů jenom jedna velká blamáž? Odpovědi hledejte v našem velkém testu síťových kabelů..."

Power Up! Nikdo pravděpodobně nebude zpochybňovat rozhodnutí investovat 30 tisíc do zesilovače. Investice stejné sumy za propojovací kabely už může u někoho způsobit pozdvižení obočí. Pokud utratíte stejnou částku za síťovou šňůru, pravděpodobně se nevyhnete otázkám o vaší příčetnosti.

K síťové kabeláži jsem měl vždycky neutrální postoj. Pokud se výrobci audio zařízení rozhodli nepřikládat do krabice jiný než obyčejný síťový kabel, musí to mít důvod. Buď jen pro nás ponechávají otevřené možnosti (proč by to ale dělali) nebo prostě v přínos dražších řešení příliš nevěří. Navzdory tomu existuje spousta recenzí, které přísahají na obrovské zvukové změny v důsledku výměny standardní síťové šňůry za nějakou speciální. Také je ale pravda, že byly publikovány zprávy od neméně renomovaných odborníků, které v závěru konstatovaly, že vzorek posluchačů nebyl schopen od sebe poslechem rozlišit obyčejný kabel od PC a referenční audio kabel (o jedné takové studii se zmíníme později). Pro mě osobně byla rozhodující návštěva letošní mnichovské výstavy. V předváděcí místnosti amerického Nordostu jsem byl svědkem poměrně dramatické změny ve zvuku v okamžiku, kdy byl obyčejný kabel vyměněn za levný Magus ze série Wyrewizard. Tak to všechno začalo.

http://www.audiodrom.cz/recenze/kabely/175‐power‐up.html

Síťoví hadi… Protože ve světě high‐endu není vždy cena přímo úměrná výkonu, rozhodli jsme se z testu nevypouštět ani ty nejlevnější kousky. Tu a tam se přeci podaří i v hlušině najít diamant a naopak, některé diamanty se mohou ukázat jako falešné. Při množství síťových kabelů na trhu a nekonečných možnostech jejich kombinací nebylo možné prozkoumat všechno, co je dnes k dispozici, bez toho, abychom se nezbláznili. Takže prosím neberte tento test jako vyčerpávajícího průvodce světem síťové kabeláže ‐ je to spíše podnět k vašemu dalšímu zkoumání. Nakonec to přeci budou vaše uši, které rozhodnou. Naším počinem jsme hledali i odpovědi na následující otázky: Výrobci používají různé geometrie, materiály a další konstrukční fígle, je tedy díky tomu nějaká značka významně lepší než ostatní? Při různých příležitostech také mnohokrát zaznělo, že delší kabely ´hrají´lépe než kratší, což je přesně opak toho, co nám připadá logické. V praktickém životě se délka kabelu určuje jednoduše účelem. Ray Kimber to kdysi pěkně sumarizoval takto: Kabel by měl být tak dlouhý, aby propojil dva komponenty. To platí i tady, chcete se koneckonců dostat se zástrčkou až k zásuvce, ne? Zůstává však otázka, jestli může delší než nezbytně dlouhý kabel mít větší zvukový přínos. A konečně, o jak moc si polepšíte zaplacením určité sumy peněz? Jednu věc budeme v průběhu těchto recenzí zdůrazňovat opakovaně: více než kterýkoli jiný komponent jsou síťové kabely hlavně o přizpůsobení a interakci, tudíž je nemožné psát o nich objektivně. Mějte proto prosím na paměti, že níže uvedené závěry se vztahují k použitým sestavám a popsaným podmínkám. Tak to bychom měli. Pozvánky na party byly rozeslány a hosté začali přicházet (v abecedním pořadí): AUDIOQUEST NRG‐5 (0.9m + 1.8m) Není potřeba zdůrazňovat že Audioquest tradičně poskytl produkt špičkové kvality (i když firma dnes vyrábí v Číně). Kabel používá tři měděné PSC+ (Perfect Surface Copper) vodiče s pevným průřezem, které jsou stíněny protiběžnou Hyperlitz spirálou. Konstrukční řešení má udržovat stálou nízkou mírum indukčnosti mezi pozitivním a negativním vodičem. K vnějšku kabelu jsou připevněny dva tzv. Noise‐Stoppery, což není nic jiného, než filtry elektromagnetického rušení. Audioquest NRG‐5 je v atraktivním šedo‐červeném opletu a je v současnosti nejvyšším firemním modelem. CARDAS Golden Reference (1.5m + 1.5m) Jak už bývá u Cardas zvykem, konektory kabelu sedí v zásuvkách opravdu pevně, takže je potřeba při jejich vypojování určitá dávka opatrnosti. Pokud vás zajímá, odkud tyhle masivní pogumované IEC zástrčky George Cardas bere, tak vězte, že je najdete v


katalogu Furutech pod označením FI‐15 (jsou to tytéž, které najdete i v testovaném kabelu Furutech Absolute Power‐18). Nepřekvapí, že vodiče jsou z čisté mědi a že jsou uspořádány v souladu s teorií zlatého řezu kvůli minimalizaci vzájemných interakcí a rezonancí. Matný černý povrch kabelu je velmi příjemný na dotek a poměrně unikátní ve smyslu ohebnosti jeho různých částí ‐ zkuste si představit dvě cihly spojené provazem. Kabely Cardas jsou vyráběny v USA a překvapilo nás, že na cestě od IEC konektoru k zástrčce otáčejí fázi, takže je potřeba dávat pozor. FURUTECH ABSOLUTE POWER‐18 and POWERFLUX (1.8m + 1.8m) Portfolio Furutech nabízí neuvěřitelné množství všeho potřebného, co se hodí při stavbě jakéhokoli vlastního kabelového high‐ end projektu. Kvalita součástek je absolutní a pozornost k detailu hraničí s posedlostí. Například zástrčky a IEC konektory jsou konstruovány s ohledem na indukování vířivých proudů (a následných magnetických polí) ve šroubcích, které drží obě poloviny konektoru u sebe: děje se to patentovaným zemněním všech kovových prvků konektoru do hvězdy. Oba kabely jsou ošetřeny v kryogenické lázni a demagnetizovány. Oba používají OCC měděné vodiče (kartáčované lanko má 56 pramenů u Absolute Power a 68 pramenů u Powerfluxu). Absolute Power je ukončen konektory FI‐15, Powerflux se může pochlubit nejvyšším modelem FI‐50, což jsou piezo‐keramické zástrčky. Furutech je jedna z firem, která umís voje technologie prodat, takže spousty dalších detailů naleznete na jejich webových stránkách. GIGAWATT LC‐1 and LC‐2 (1.5m + 1.5m) Síťový kabel LC‐1 byl vyvinut jako standardní příslušenství k filtrům a rozvodnicím GigaWatt. Má pocínované stínění, schované pod pláštěm z PVC opatřeným černým ochranným opletem, který dává kabelu highendový vzhled. LC‐2 oproti LC‐1 přináší dvojnásobný průřez vodičů, pozměněnou geometrii a lepší koncovky, které si firma nechává vyrábět dle vlastních specifikací. Chcete‐li vědět víc, doporučujeme vaší pozornosti recenzi síťového filtru GigaWatt PF‐2 na stránkách audiodromu, kterou najdete v příslušné sekci. ISOTEK Elite (1.5m) Mluvíme‐li o zařízeních na filtraci sítě, má britský IsoTek v tomto oboru výbornou reputaci. Nepřekvapí proto ani, že má ve svém sortimentu i síťové kabely, i když jen tři modely. Elite představuje zlatý střed, s cenou blížící se základnímu modelu Premium, a kvalitou vyššího modelu Optimum. Konstrukčně jde o tři OFC vodiče pevného průřezu, pletené stínění k zamezení rádiových a elektromagnetických interferencí a vzhledově atraktivní poměnkově modré konektory, které jsou vyráběny pro IsoTek na zakázku. Vnější vrstva kabelu je průhledné PVC, takže můžete obdivovat proměnlivou barvu letní oblohy vnitřní vrstvy. KRAUTWIRE Orbit PA II / Orbit C (1.5m + 1.5m) Možná znáte základní síťový kabel firmy, který je na trhu pod označením Omega. Orbit C je jeho nástupce a horký přírustek do rodiny Krautwire. Nejde ani tak o vylepšení jako kompletně novou konstrukci: místo čtyř postříbřených vodičů z čisté mědi najdeme v Orbit C šest měděných svazků (kartáčované lanko). Zvětšil se i celkový průřez vodivé plochy. Orbit PA II je nová verze bývalého Orbitu PA a u něj už najdeme zmiňované postříbřené vodiče (16x0.5mm2). Oba kabely jsou zakončeny kvalitními IEC terminály Wattgate na jedné straně a


zástrčkami od Hifi Tuning na straně druhé. Krautwire bojuje s rušením prostřednictvím splétané geometrie, takže žádný z kabelů není stíněn, filtrační funkci plní vybírané ferity. LESSLOSS DFPC Mini / Original / Signature (1.5 + 3.0m od každého) Pokud pro vás představuje síťová šňůra nezbytné zlo k tomu, abyste se dostali od racku k zásuvce ve zdi, tak je na čase, abyste si prohlédli DFPC kabely od LessLoss. Všechny jejich kreace by se v klidu mohli zúčastnit výstavy moderního umění. I když způsob spletení vodičů nemá pravděpodobně žádný zásadní zvukový vliv, vypadá to nádherně a navíc to umožňuje snadnou práci s kabelem ve smyslu ohebnosti. Neméně zapálený je LessLoss i po stránce technické ‐ cílem ‘dynamické filtrace’ (Dynamic Filtering Power Cord je to, co se skrývá za zkratkou DFPC) je udělat kabel maximálně vodivý pro všechny frekvence s výjimkou RF rušení. LessLoss toho dosahuje s využitím teorie skin efektu, čímž potlačuje nežádoucí interference a rušení bez ovlivnění základního 50Hz cyklu. Tři modely LessLoss se v zásadě liší průřezem vodičů, Signature a Original navíc používají silně zlacené konektory Oyaide 079 s rubínově červeným akrylátovým pouzdrem. NEOTECH NP‐3PS52 (1.2m) Tento kabel se prodává v metráži a jako jediný zástupce tak nebyl dodán firmou, ale sestaven v ČR s použitím kvalitních ukončení. Možná i proto obrací fázi, podobně jako Cardas nebo Furutech. Průřez použitých OCC měděných vodičů je 3x2,5mm2, dvojité stínění má na starosti hliníkovo‐mylarová fólie a pocínovaný OFC oplet. Kabel má bílý ochranný plášť a je poměrně tuhý. NORDOST Brahma / NORDOST Valhalla (2m + 2m + 2m) Bylo by hříchem organizovat jakékoli testování síťových kabelů bez účasti zástupců od Nordost. V průběhu let se firma dokázala odliši od ostatních nejen díky technologii mono‐filament, ale zejména zvukovými úspěchy. Špičkový kabel Valhalla Reference používá hned sedm vodičů z OFC postříbřené mědi pevného průřezu, ukotvených pomocí dvojité teflonové spirály (dual mono‐filament) ve FEP izolaci ve snaze využít unikátních vlastností vzduchového dielektrika. Měď se u Nordost rodí ve zdlouhavém procesu extrudace, kvůli uspořádání a způsobu krystalizace. Odolnost proti rušení zajišťuje konfigurace vodičů, stínění kabel nepoužívá, koncovky jsou zlacené. Brahma se nachází v řadě hned za Valhallou. Na rozdíl od většího bratra v něm najdeme jen pět vodičů, pouze jednu spirálu a jiný poměr stříbra a mědi. OYAIDE Tunami GPX (1.8m + 1.8m) GPX je poslední inkarnace dnes už klasického síťového kabelu od japonského výrobce. Vodičová lanka dodala Furukawa (PCOCC‐A měď vysoké čistoty a dlouhými krystaly), pro stínění je využit OFC vodič. Stínění je de facto trojité ‐ jedna vrstva pro elektromagnetické interference, druhá koriguje akumulaci energie v dielektriku, třetí, uzemněná měděná fólie, filtruje RFI. Koncovky jsou červené Oyaide 046e/c‐046 (jedny z nejlepších, které jsou k mání) a jsou pokoveny zlatou, stříbrnou a rhodiovou vrstvou. Černý kabel hezky kontrastuje se zářivě červenými konektory, ne nepodobný luxusnímu Ferrari. SHUNYATA RESEARCH Diamondback (1.5m) Téměř průhledný Diamondback představuje v katalogu Shunyata Research ékonmické řešení´. Jako u ostatních stájových kolegů máme i zde kryogenické ošetření, pájené spoje (konkurence většinou šroubuje) a styčné kontakty pokovené


slitinou mědi a zlata. Je škoda, že v době recenze byl k dispozici pouze Diamondback, jelikož bychom se bývali raději seznámili s některým ze špičkových modelů. Nicméně i Diamondback je slušnou ochutnávkou toho, co umí Shunyata. SUPRA LoRad 2.5 (1.5m) Švédský výrobce je pověstný vysoce kvalitními kabely a dalším příslušenstvím pro začínající hifisty a Supru doporučujeme každému, kdo se snaží postavit svůj první dospělý audio systém. LoRad je zkratka pro nízké vyzařování (Low Radiation), což v podstatě znamená důkladné stínění proti RFI rušení a současně zamezení vyzařování elektrických a magnetických polí kabelem samotným. Supra používá jeden zajímavý prvek ‐ stínící fólie je spojena se zemí prostřednictvím polovodivého polyetylénu, který izoluje zemnící vodič. Takové řešení vyžaduje extra izolaci dalších částí kabelu, protože zemnící vodič je vlastně živý. Poněkud neobvyklé jsou i pocínované OFC konduktory, se kterých je celý kabel sestaven. TELOS Golden Reference (1.5m +1.5m) Telos Audio Design je podnik Jeffa Lina z Taiwanu a jeho kabely mohou být odpovědí na nejeden audiofilní sen. Přinejmenším se to týká designu, který nabízí štědré zlacení, kryotechnologie, přesně soustružené prvky a velmi bytelnou konstrukci. Podle výrobce mají dodatečně přidávaná závaží pomoci kontrolovat mikrorezonance s následným pozitivním vlivem na zvuk. Podobně jako Telos i další výrobci (namátkou třeba Furutech, Cardas nebo Acrolink) zdůrazňují boj s rezonancemi na úrovni vodičů jako jedno z možných řešení. Pokud bychom hodnotili jen podle vzhledu, byl by Telos horkým kandidátem na vítěze. VAN DEN HUL The Mainsserver (1.8m) Nejnižší model síťového kabelu je dodáván v typickém VDH zapečetěném boxu, na kterém stojí: ´Spojovací článek mezi technikou a emocemi´. V podstatě je to napsáno hodně výstižně. Holandský mág tvrdí, že The Mainsserver narozdíl od běžných konstrukcí nepoužívá žádné prvky, které by byly v sérii se zdrojem napětí, a tak má rychlou odezvu a nelimituje procházející proud. S kontaminací sítě bojuje pomocí vestavěných filtrů. V EU verzi je kabel zakončen poměrně velkými bílými Schuko/IEC konektory, což v praxi problém nepůsobí, protože samotný vodič je velmi ohebný, takže nebudete potřebovat více místa, než je obvyklé. Naopak, neobvyklou ergonomii konektorů jsme ocenili při častém prohazování kabelů ‐ s VDH se pracuje opravdu dobře. Vnitřní vodiče a stínění je stříbřené, celý kabel je neprodyšně uzavřen v antikorozívní PETE izolaci. VINCENT POWER (1.5m + 3.0m) Co víme o silovém kabelu od Vincent? Ne mnoho. Německo‐ čínské konsorcium informacemi o konstrukci zrovna nehýří. Při dané ceně se uvnitř nedají očekávat nějaké hypertechnologie, ale navzdory cenovce kabel vypadá skvěle. Je to jeden z nejsilnějších hadů v testu, ale dobře se s ním pracuje a není problém ho ohnout do poměrně malé zatáčky. Jediná potíž jsou poměrně daleko zaizolované masivní konektory, což znamená, že posledních cca 15cm kabelu je ohebných stejně jako dvoucentimetrová ocelová tyč. Tak si na to připravte místo za regálem. WIREWORLD Silver Electra 52 (2.0m) Poslední řada síťových kabelů od Wireworld je rozeznatelná snadno i z 10m vzdálenosti: mají unikátní plochý design, který má prostřednictvím maximálních hodnot kapacity a indukčnosti bojovat proti rušení. Série 52 se skládá z pěti modelů, které se vzájemně liší pouze materiálem vodiče a barvou plastické izolace. Stříbřitá Silver Electra


používá postříbřené OCC vodiče a v řadě nad ní je už jen celostříbrná vlaková loď Gold Electra. Navzdory stříbru v názvu i konstrukci nevykazuje Electra žádné symptomy, které jsou se stříbrem obvykle spojovány.

Metoda… Nebylo to jednoduché. Kvůli tomu, abychom rozlouskli oříšek kratší versus delší, požádali jsme firmy o dvě různé délky kabelů, ideálně jeden 1‐1.5m a druhý někde mezi 2 a 3m. Je jasné, že highendové síťové kabely nejsou zrovna nejběžnější skladová položka, takže ne všichni nám byli schopni v tomto ohledu vyjít vstříc. Pro přesnost najdete délky, které byly skutečně k dispozici, uvedené v závorce u profilů jednotlivých značek. Druhým důležitým prvkem je, že koncovky musejí být propojeny se zásuvkou a zařízením se správnou fází. Za tím účelem jsme kabely každý kabel testovali multimetrem a rovněž pomocí lišty GigaWatt PF‐2, která má vestavěnou kontrolu správnosti zapojení fázového vodiče (nesmírně užitečná věcička). I přesto však zůstává otazník, jestli byla korektní fázová polarita respektována po celé délce cesty elektrického signálu, tj. i uvnitř propojovaných přístrojů. Ani samotné kabely nám to příliš neusnadňovaly, protože některé konstrukce fázi obracely na cestě směrem od IEC koncovky k zástrčce. Cardas, Furutech a Neotech jsou takové příklady. Situace byla ještě zajímavější u Nordostu, kdy pouze některé kousky vykazovaly přehození fáze, což v důsledku vzbuzuje otázky ohledně výstupní kontroly. Každopádně, kdykoli jsme byli ohledně správnosti fáze na pochybách, použili jsme vlastní uši a vybrali tu polaritu, kdy kabel zněl subjektivně lépe.


Cenové rozpětí jednotlivých produktů v testu bylo obrovské: od 250 do 25,000Kč za metr. Proto jsme se rozhodli vytvořit tři skupiny, aby byly kabely s obdobnou cenovkou alespoň trochu porovnatelné a čtenář tak měl představu o rozpočtu, který bude potřebovat. Je důležité si uvědomit, že u většiny kabelů neroste cena úměrně s délkou, jelikož koncovky mohou být i nákladnější, než samotný kabel. Delší kabel tak může být v přepočtu na 1m levnější než kratší, což jsme v tabulkách nezohledňovali. Nebyl ani důvod, protože se stejně ceny produktů v různých zemích (mnohdy i významně) liší díky nákladům na logistiku, marže, cla a podobně. Berte prosím proto ceny a skupiny jako čistě indikativní. SKUPINA A: 200 EUR a méně Supra LoRad 2.5 60 EUR/m Neotech NP‐3PS52 80 EUR/m Vincent Power 80 EUR/m IsoTek Elite 100 EUR/m VDH The Mainsserver 130 EUR/m GigaWatt LC‐1 130 EUR/m LessLoss DFPC Mini 160 EUR/m Krautwire Orbit C 200 EUR/m Oyaide Tunami GPX 200 EUR/m SKUPINA B: 200 až 400 EUR Furutech Absolute 220 EUR/m LessLoss DFPC Original 240 EUR/m Shunyata Diamondback 240 EUR/m GigaWatt LC‐2 350 EUR/m Audioquest NRG‐5 350 EUR/m Cardas Golden Reference 400 EUR/m Wireworld Silver Electra 400 EUR/m SKUPINA C: nad 400 EUR LessLoss DFPC Signature 480 EUR/m Telos Golden Reference 530 EUR/m Nordost Brahma 560 EUR/m Krautwire Orbit PA II 570 EUR/m


Furutech Powerflux 1150 EUR/m Nordost Valhalla 1200 EUR/m I v rámci těchto skupin jsou cenové rozdíly až 300%, takže je berte jen jako určité vodítko. REFERENČNÍM kouskem byl v průběhu všech poslechových seancí nejznámnější kabel na světě ‐ obyčejná síťová šňůra k PC z hypermarketu. Zajímají‐li vás detaily, šlo o tyto značky: 3x0.75mm2 Leoni F 227IEC53, 3x0.75mm2 I‐Sheng IS‐14 a 3x1.0mm2 Longwell‐P LS60L. Kvůli velkému množství účastníků není v našich silách napsat separátní recenzi na každý jednotlivý produkt. Navíc s 22 kabely a 3 komponenty (síťová distribuční jednotka, CD přehrávač a zesilovač) se dostáváme na 10 648 různých kombinací v jednom systému. No ano, více než deset tísíc kombinací, které bychom nezvládli ani kdyby testování trvalo dva roky. Záhy proto bylo jasné, že bude potřeba eliminovat.

Nebereme zajatce… Spolu s PW jsme se dohodli na stejném postupu v průběhu testů, včetně základních povinných nahrávek: Všechny kabely byly před poslechem zahořeny. Kromě případů, kdy nás dodavatel ujistil, že kabely už rozehrané jsou, jsme jim poskytli minimálně 70 hodin na to, aby se dostaly do kondice. Seznam elektrických zařízení, které v našich domácnostech napájely je úctyhodný, a na účet za elektřinu se rozhodně netěšíme. PC šňůra byla vždy použita jako startovní reference v každé skupině. V prvním kole jsme experimentovali s výměnou síťového kabelu pouze u koncových zesilovačů, tj. po poslechu PC kabelu byl tento nahrazen jiným, předpokládaně lepším. Pokud nebyl zvukový přínos slyšet, byl nováček eliminován. Pokud byla změna pozitivní, stal se nově příchozí kabel i novou referencí. A tak pořád dál a dál. Několikerým opakováním této procedury jsme se snažili vyloučit poslechovou chybu. Následně proběhlo totéž s CD přehrávačem a posléze i s celým systémem, propojeným kabely jedné značky, abychom vyhodnotili kumulativní efekt. Čas od času jsme se vrátili k některému kabelu, který již byl eliminován, obzváště při přechodu z jedné kategorie do druhé, abychom se ujistili, že naše poznatky nejsou jen iluzí. Výsledkem tohoto snažení bude tabulka v závěru článku. Vítězné produkty mají garantovánu samostatnou recenzi, vítaná rozhodnutí psát o dalších zajímavých kouscích byla ponechána na zvážení recenzenta.


Stroje a hudba… Do zbraně jsme povolali následující audio zařízení: Systém 1: Linn Unidisk 1.1 univerzální přehrávač, zapojený napřímo do koncového zesilovače Spectral DMA‐150, MIT MA‐X a MIT MA interkonekty a reprokabely, reprosoustavy Wilson Audio WATT/Puppy 8 (s kompozitními platformami pod sebou), všechno zapojené buď napřímo do zdi nebo prostřednictvím

lišty

GigaWatt

PF‐2

se

síťovým

kabelem

GigaWatt

LC‐2.

Systém 2: Accuphase DP‐78 zapojený napřímo do koncového Accuphase A‐60, Homegrown Audio DNA interkonekty, Krautwire Fractal reprokabely, reprokabely Audio Physic Virgo V, všechno krmeno přes silně modifikovaný Nordost Thor (Nierika Precise Power Firmament NR), připojený pro účely testu kabelem Nordost Valhalla, popřípadě byla použita výše zmíněná kombinace GigaWatt PF‐2/LC‐ 2. Doufáme, že oba systémy byly dostatečně transparentní pro průzkum zvukových rozdílů mezi účastníky testu. Je však vysoce pravděpodobné, že s jinými zařízeními budou kabely reagovat jinak, takže jako obvykle doporučujeme experimentovat. Každý z recenzentů mohl poslouchat co chtěl, nicméně jsme zvolili několik skladeb jako povinných, kterými musel projít každý jednotlivý kabel. Znamená to, že spolu s testovanými kousky putovala i všechna CD a SACD. Seznam vybraných nahrávek vypadal takto: Something Cool (Jacintha, z alba The Best of Groove Note SACD, GRV1036‐3, mastering David Glasser, Airshow Mastering) je jeden z favoritů při testování jakéhokoli kusu drátu. Má skvěle sejmuté piano, výborně zblízka nahraný hlas Jacinthy a náladový saxofon… prostě všechno. Pokud slyšíte v nahrávce prominentní sykavky, je zřejmě něco v nepořádku s vašim audio systémem a je potřeba jej přehodnotit. Skladba má výjimečnou produkci a zejména SACD vrstva se vyloženě otevře a rozkvete v poslechové místnosti. Hurt (Johnny Cash, z alba American IV: The Man Comes Around, American 440 063 339‐2, mastering Vlado Meller, Sony Mastering) je předělávka klasiky od Nine Inch Nails (z desky The Downward Spiral), která tohle Grammy oceněné album proslavila. Textury a barvy hlasu Johnnyho Cashe jsou neuvěřitelné a pokud člověk potřebuje prozkoumat schopnost artikulace systému, tak není lepšího tracku. Sám Trent Reznor z NIN skladbu komentoval takto: “Pustil jsem si to video a byl jsem konsternován… slzy v očích, ticho, husí kůže… neuvěřitelné. Cítil jsem se, jako kdybych přišel o dívku, protože jsem věděl, že skladba už nikdy nebude moje… Opravdu vás to přinutí přemýšlet, jak silně dokáže hudba v umělecké podobě komunikovat.” Spanish Harlem (Rebecca Pidgeon, z alba Audiophile Vocal Recordings, Chesky SACD 323, mastering Bob Katz) je dalším našim stálým favoritem. Představuje jeden z nejlepších mixů Boba Katze, které kdy udělal. Zvuk je o intimnosti a svůdnosti, vyzařuje hřejivé teplo a přináší snad nejlépe


nahraný kontrabas vůbec. Základní nahrávka, chcete‐li zkoumat celkovou frekvenční vyváženost, a opravdová výkladní skříň pro naturálnost a komplexnost středového pásma. Surrender (Elvis Presley, z alba Elv1s 30 #1 Hits, BMG/RCA RCA07863 68079‐2, mastering George Marino, Sterling Sound) nepotřebuje žádné komentáře. Nádherná zvuková rekonstrukce Davida Bendetha & Raye Bardaniho 50 let starého mistrovského díla. Tracky Circa Mea Pectora/Si Puer Cum Puellula (Carl Orff, Carmina Burana, TELARC CD‐80056) jsou fantastickou ukázkou chorální hudby. Možná znáte pasáže z opusu Carmina Burana i když o tom ani nevíte. Často se objevují ve filmech (například Excalibur), a našly svoji cestu i do metalového žánru (Blind Guardian). Dílo je v duchu filozofie Pure Digital nahráno vydavatelstvím Telarc na zařízení Soundstream a Threshold bez dodatečné ekvalizace a snadno na něm zjistíte, jestli má váš systém nějaké nedostatky v rozklíčování prostorových informací. Pokud je vše v pořádku, můžete začít počítat členy jednotlivých chórů. Allegro 9 January (Dmitri Shostakovich, Symphony #11, The Year 1905, SACD LSO 0535, DSD mastering Classic Sound Ltd.) je zhudebněním událostí První ruské revoluce. Druhé dějství symfonie zobrazuje vojáky útočící na Zimní palác a zosobňuje veškeré drama, které je Šostakovičovi vlastní. Strach nahánějící kulometné sekvence bicích a hrozivý nástup smyčců vás postupně zavede až k neuvěřitelnému zvukovému masakru. Velmi komplexní kousek s obrovskými dynamickými změnami, přirozenou akustikou koncertního sálu a bohatými barevnými paletami byl nahrán v Barbican Centru naživo Londýnským symfonickým orchestrem pod taktovkou Mstislava Rostropoviče. Grandmother’s Song (Vienna Teng, z alba Inland Territory, Zoe Records 01143‐1125‐2, mastering Greg Calbi, Sterling Sound) byl vybrán kvůli velmi přirozeným a dobře naposlouchaným zvukům: hlasy, tleskání rukou, dupot nohou a skřipky. A navíc ‐ je to hodně roztomilá skladba.

Oči doširoka otevřené… Popisujeme testovací metodu tak důkladně i proto, že jsme narazili na velmi zdařilou zprávu magazínu Secrets of Home Theater and High Fidelity (text najdete na jejich webových stránkách). J.V. Serinus spolu s kalifornským BAAS zorganizoval slepé ABX poslechové testy síťových kabelů v prosinci 2004. Když to řekneme ve zkratce, posluchači se snažili rozeznat zvukový rozdíl mezi systémem napájeným obyčejnými kabely ze supermarketu a tímž systémem napájeným pomocí setu Nordost Valhalla. Celý experiment byl velmi pečlivě připraven a zdokumentován. Výsledek? Posluchači nebyli schopni oba systémy rozlišit, alespoň ne ve smyslu statisticky významných výsledků. Hmm, zdá se, že s našimi 22 kabely to vypadá na pořádnou výzvu! My jsme netestovali se zavřenýma očima. Naopak, kabely jsme si dychtivě prohlíželi, dokonce jsme se jich dotýkali, a spolu s námi i cestovaly. Máme všechny důvody se domnívat, že nás to při rozhodování příliš neovlivnilo – vítězství jednoho z vizuálně ne příliš atraktivních kousků (Van Den Hul) by mohlo být jedním z důkazů.


V dlouhém úvodu jsme vysvětlili, že jsme každé porovnávání vždy uvedli poslechem reference, tj. standardního PC kabelu. Skupina A byla poměrně zajímavá a také nejsnazší ‐ nebylo potřeba poslouchat celé týdny, abychom dokázali popsat rozdíly mezi jednotlivými kabely. Začněme tedy rovnou od nejlevnějšího (LoRad) a postupně se propracujeme k nejdražšímu (Tunami GPX). Supra LoRad je všeobecně považována za dobrou investici do jakéhokoli domácího audio nebo video systému. A tak to také je ‐ změny nejsou oproti PC šňůře dramatické, ale jsou tam a k lepšímu. Hudba má lepší drajv, zvuk je přesnější a uvolněnější. Supra jde rovněž docela slušně dolů, i když je bas trochu rozmazaný a zastřený. Nemůžeme ji s klidným svědomím doporučit k zesilovačům (u Spectralu dokonce vedla k jakési jednodimenzionální a tranzistorově nepřirozené kvalitě výsledného zvuku), ale u CD přehrávačů si vedla dobře, i když její pozitiva (ale i negativa) byla méně patrná. Když jsme do systému zapojili Neotech NP‐3PS52, přínos se neprojevil. Nejenže nedokázal trumfnout Supru, ale nebyl dokonce lepší ani než PC šňůra. V Surrender se Elvisův hlas stal nepřirozeným, středy prakticky chyběly a ty, co zůstaly, byly komprimované, bas (i když hluboký) byl rozvolněný a nepřesný. Pozadí nahrávky Spanish Harlem bylo temně černé, ale kabel spolu se šumem vymazal i ambientní informace. Výsledný dojem byl hodně nejednoznačný. Podle mého názoru šlo nejspíš o chybu při sestavování kabelu, takže naše hodnocení berte jako vztažené k tomuto konkrétnímu kousku (jako jediný byl kompletován v ČR a vzpomeňme si rovněž, že měl potíže s fází). Vincent Power byl první síťovou šňůrou testu, za kterou bylo možno zaplatit požadovanou sumu peněz. Byl přesvědčivý na zesilovačích, kde dokázal vnést pořádek do organizace orchestru; pěkně ukotvil hudebníky na správných místech pódia a nepokazil ani přirozené vyvážení nahrávky. U opusu Carmina Burana jsem si všiml, že byla celá zvuková scéna posunuta více za reprosoustavy ‐ ne, že by byl prostor hlubší, ale jen o kousek odsunutější, takže to vytvořilo efekt, jako kdybyste seděIi o pár řad dále v publiku. Vincent Power měl také tendenci činit svůj mocný bas o chlup měkčím a dynamiku o chlup plošší, než by bylo záhodno. Co se nám naopak líbilo, bylo tiché pozadí bez toho, aby docházelo ke ztrátě delikátních prostorových informací a tak i přirozené ambience. S oběma přehrávači spolupracoval Vincent vzorně a byl v podstatě jediným z celé testované skupiny A, kdo dokázal zvuk Accuphase DP‐78 a Linnu Unidisk slyšitelně vylepšit. V poznámkách PW čtu: ´Hudba šlape, je to rychlé, zvuk je osvobozený. Elvisův hlas vyzařuje energii a nezní ploše jako s většinou konkurence.´ Pozitivní dojem mohu jen potvrdit ‐ v Hurt slyším Johnnyho Cashe skutečně zpívat´my sweetest friend´ namísto ´sweetesh´, tak jako je to normální u ostatních kabelů ve skupině A.


IsoTek Elite byl jedním z mých tajných favoritů, možná kvůli tomu, jak vypadal (perleťová modř mu sluší), možná proto, že firma umí stavět excelentní síťové kondicionéry a automaticky se proto předpokládá, že bude umět i síťové kabely. Takže v tomto případě jsem skutečně měl pár předsudků. Bylo proto překvapením, že Elite byl ´pouze´dobrý. PW si všimnul, že kabel trochu stahoval prostor směrem ke středu a i když byli jednotliví muzikanti v Surrender lépe rozlišeni a zaostřeni, scéna byla užší než měla být. Podobně docházelo i ke komprimaci dynamiky, což vyústilo v poměrně jednorozměrný hudební zážitek, a zmizela i textura a prokreslení Cashova hlasu v Hurt. Pokud byl kabel připojen k CD přehrávačům, většina negativních artefaktů zmizela a jestliže chcete do IsoTeku Elite investovat s cílem ošetřit zdrojový komponent, můžete tak v klidu učinit. [pozn.: kabely IsoTek jsou vyvíjeny zejména pro síťové jednotky IsoTek, takže je předpoklad, že s nimi bychom teprve využili jejich potenciál naplno. V budoucnu si na to ještě posvítíme.] Jak jsme předeslali už v úvodu článku, někdy nastanou v životě recenzenta momenty překvapení. Nikdo z nás nečekal, že takovéto překvapení nám naservíruje Van Den Hul The Mainsserver. Když byl připojen k zesilovačům, předváděl The Mainsserver jemný, detailní a přesto průrazný zvuk, což výborně sedlo k Surrender. Sytá tonalita Elvisova hlasu plynula z reproduktorů s takovou lehkostí, že všechny předchozí kabely mohly jen přihlížet. Bylo osvěžující slyšet tolik za tak nízkou cenu, a to i ve spojení s našimi vybíravými zesilovači. Po emocionální stránce byl Van Den Hul schopen načrtnout křehkou intimitu vokálů Rebeccy Pidgeon nebo Jacinthy takovým způsobem, že jsme málem zapomněli, že musíme hodnotit, nikoli poslouchat. Celkově je zvuk The Mainsserver spíše sladší, temnější a konejšivější, ale nenechte se zmást: tyto atributy jdou ruku v ruce s analogovou kvalitou, přesným prostorovým zobrazením, velmi dobrou ambiencí (i když není zřejmá na první poslech) a schopností si pohrávat s texturami hlasů a hudebních nástrojů. VDH je dobrý zejména na středech, a tak i když byli interpreti posunuti v kontextu prostorové scény více dozadu, jejich hlasy se vždy vznášely v tichu poslechové místnosti s velkou přítomností. Náskok, který si The Mainsserver vytvořil před ostatními kabely v testu skupiny A, se ještě zvětšil v okamžiku, kdy jsme poslouchali mužské a ženské sbory v opusu Carla Orffa, které si své party vyměňovaly přes širokou a hlubokou prostorovou scénu (sahající daleko za levý či pravý reproduktor), a poprvé v našem testu silových kabelů bylo možno rozlišit jednotlivé členy chóru. Na CD přehrávačích nebyl The Mainsserver také špatný, jeden z nejlepších, ale přece jen ho Vincent Power o kousek předstihl díky přehlednosti a otevřenému zvuku. Nicméně s VDH na zesilovači a Vincentem na zdroji máme vítěznou kombinaci. Na stejné cenové úrovni se nachází GigaWatt LC‐1. I když je to sám o sobě dobrý kabel, narazil na tvrdou konkurenci. Kladně hodnotíme celkově neutrální a vyvážený zvuk se spoustou detailu, který jednoznačně přehraje běžnou síťovou šňůru. Co jsme postrádali, byla bohatší zvuková paleta (tonalita a harmonie, kterou umí třeba dražší kolega LC‐2), a také některé nástroje a hlasy byly ztenčenější, než by měly být. Na vině není dynamika, která byla dobrá, ale chyběla plnost a hudební plasticita. LC‐1 je standardním doplňkem výborné síťové lišty GigaWatt PF‐2.


LessLoss DFPC Mini byl trochu těžším oříškem k rozlousknutí. Nejprve jsme museli čekat o něco déle, než se zahořel, a potom jsme si museli o něco více pohrát s kombinacemi jednotlivých komponentů, abychom plně využili jeho proklamované dynamické vlastnosti (koneckonců je to přece kabel s Dynamickou Filtrací, ne?). DFPC Mini také dával různé výsledky na různém zařízení ‐ příliš neseděl k mému Accuphase, ale dobře spolupracoval s Linnem. Všeobecně se dá říci, že zvukový projev Mini je spíše brilantnějšího rázu. Ne snad proto, že by byl ostrý na výškách, kde hraje čistě, ale spíše na vyšších středech a v prezentním pásmu. Plusem sice byly spousty detailů, kterými nás zahrnoval, ale dělo se tak částečně na úkor frekvenční vyváženosti a plasticity zvuku. Tato vlastnost se sice zmírnila po dalším zahořování, ale úplně nezmizela. Nakonec jsme však k DFPC Mini našli klíč. Kabely LessLoss se nejspíš kvůli svým filtračním schopnostem příliš nemají v lásce s dalšími síťovými kondicionéry v cestě ‐ jakmile byly tyto odstraněny a dráty zapojeny přímo do zdi, zvuk se zcela proměnil (a velmi podobně se chovaly i další kousky od LessLoss, minimálně na našem zařízení). I tak bychom spíše doporučili vyšší modely DFPC Original nebo DFPC Signature, které jsou vyváženější a mají dospělejší zvuk. DFPC Mini také nijak zvlášť neprofitoval z větší délky, dokonce se zdálo, že 1.5m verze byla o chlup lepší.

Zbrusu nový Krautwire Orbit C se postaral také o příjemné překvapení ‐ zvukové krajiny maloval přesně a bleskurychle. Nebylo možné si jej splést s jiným kabelem ve skupině A: přívlastky jako transparence, otevřený zvuk, rychlost a dobrá artikulace jej popisují nejlépe. Pokud byl připojen k CD přehrávačům, byl vážným vyzyvatelem Vincenta a v některých oblastech (jako třeba tranzientech) byl I lepší. Hezky to bylo slyšet na Surrender, kde rolničky zvonily jasně a čistě a nebylo zde nic, co by zvuk nějak zpomalovalo. Současně však byl Elvisův hlas tenší a stejně tak basový základ nahrávky. I kontrabas ve Spanish Harlem, přestože pěkně definovaný, postrádal váhu, a ani úhozy na piano nedávaly znát, o jak velký nástroj se jedná. PW pozoroval totéž u Vienny Teng, kde ocenil rychlost tranzientů tleskajících rukou, ale kde jeho Wilson Audio WATT/Puppy trpěly podvýživou v dolním registru. Proto jsme ve finále dali o nějaký ten bodík navíc Vincentu. Každopádně doporučujeme k poslechu. Pak přišel moment, kdy jsme se trochu báli. Stalo se tak v okamžiku, kdy jsme do systému zapojovali Oyaide Tunami GPX. Tunami je dnes už legenda. GPX je prý ještě lepší. Měli bychom tedy mít náležitý respekt, ale řeklo se: žádní zajatci, tak tady to máte. Ve výsledné tabulce (bude zveřejněna na konci celého seriálu) se umístil Oyaide Tunami GPX na stejné úrovni jako Krautwire Orbit C (u zesilovačů), respektive kousek pod ním. Tunami GPX je


především kabel velmi ohleduplný. Místo hyperdetailu a superrozlišení je muzikální a odpouštějící. Líbila se nám jeho hladká hedvábnost, což bylo krásně slyšet na Šostakovičově Jedenácté ve zvukových poryvech lesa smyčců. Líbila se nám i hloubka (ve smyslu basu), do které se GPX odvažoval, a kterou přispíval k brutalitě vojenských rytmů v Allegru. Co jsme postrádali, byla větší razance rytmiky a pevnost tranzientů Krautwire, nebo i Vincenta. Pro naše uši byl Oyaide Tunami GPX příliš nekonfliktní a relaxovaný a spíše než na přesnost kladl důraz na pohodu. Pokud ovšem vlastníte přehnaně agresívní systém, můžete jej zkusit pomocí Tunami GPX zkrotit. Hrálo mu to prostě pěkně.

S Oyaide se nyní posouváme o úroveň výše, do skupiny B, tedy mezi kabely s cenovkou mezi 200 a 400 EUR za metr. Pokud shrneme dosavadní výsledky, jsou našimi favority Van Den Hul The Mainsstream pro zesilovač a Vincent Power pro zdrojový komponent, s LessLoss DFPC Mini a Krautwire Orbit C v těsném závěsu. Vítězům kategorie, Vincent Power a Van Den Hul The Mainsstream, věnujeme samostatné recenze. Úvodní ńejlevnější´síťové kabely ve skupině A se v podstatě řídily poměrem ceny a výkonu: čím více jste zaplatili, tím víc jste dostali, snad až na jednu dvě výjimky. Jak si za chvíli přečtete, byla skupina B z tohoto pohledu o něco nezbednější. Začněme rovnou tím nejdražším, Wireworld Silver Electra 52. Za dvojnásobek ceny vítězů první kategorie určitě dvojnásobně lepší zvuk nedostaneme ‐ rozdíly mezi Van Den Hul a Wireworld totiž nebyly nijak propastné. Po pár hodinách poslechu je však jasné, že je Silver Electra přece jen lepší a pro posluchače je obtížné se vrátit na úroveň The Mainsserver. Co nám tedy Wireworld přináší? Zvuk je v pravém slova smyslu ušlechtilejší a v tomto ohledu přeskakuje i Tunami GPX. Silver Electra jde hlouběji i výš, detaily mají lepší kontury, středové pásmo je kultivovanější a celkově si posluchač odnáší pocit větší organizovanosti. Jazzová intimita ze Something Cool přímo čiší, hlas je nádherně čistý a problematické sykavky nemají ani v náznaku tendenci k ostrosti nebo zrnitosti. Celá skladba zní velice hladce a spojitě. To jsou asi nejvýznačnější charakteristiky Silver Electry: hladkost, spojitost a jemnost. Zvuk se nás snaží svést a zpěvačkám, jako Jacintha nebo Rebecca Pidgeon, Wireworld vyloženě sedí. V okamžiku, kdy přejdeme ke zvukové revoluci vedené Rostropovichem a hnané dopředu London Symphony Orchestra zjišťujeme, že Silver Electra má svoje dynamické limity. LessLoss DFPC Original nebo Cardas Golden Reference si zde vedly lépe. Wireworld Silver Electra je prostě příliš nekonfliktní, příliš hlaďounká, a to jak na zesilovačích, tak na CD přehrávačích. Všechno je ale relativní, takže nezapomeňte, že je určitě lepší než VDH The Mainsserver nebo Vincent Power.


Zajímavé věci se začaly dít v okamžiku, kdy přišel do hry Cardas Golden Reference ‐ tenhle kabel je prostě fascinující. Těžko posoudit, má‐li na tom lví podíl Cardasova geometrie zlatého řezu nebo jde o vliv použitých konektorů Furutech, ale Golden Reference přináší naprosto jednoznačný zvukový posun. O to víc není jasné, proč panel posluchačů vedený J.V. Serinusem nebyl schopen od sebe poslechově rozeznat obyčejnou PC šňůru a Nordost Valhalla. Můj osobní názor je, že příčina bude v použitých komponentech ‐ zesilovače Parasound Halo se obecně považují za přístroje, které na kvalitu síťové filtrace příliš citlivé nejsou. Také je pravděpodobné, že se projevily stresující faktory slepých ABX testů, popřípadě může být zakopaný pes i v použitých nahrávkách. Těžko říci. Ať je to jak chce, s Cardas Golden Reference byla zvuková změna v obou referenčních systémech značná a snadno identifikovatelná. Už když jsme testovali páně Cardasovy interkonekty a reprokabely bylo zaznamenáno, že mají velmi kladný vztah k přirozeným zvukům, jako jsou lidské hlasy, perkusivní nástroje (bez ohledu na to, jde‐li o zvířecí kůži napnutou na bubnu nebo zvonivý hlas kovových tyček) a akustické instrumenty v jazzové nebo klasické hudbě. Výsledný efekt byl vždy velmi naturální (tím neříkáme, že neutrální) a stejně dobře si vede i síťový kabel Golden Reference. Dřevěné špalíky nebo rolničky v Surrender nezní vůbec jako reprodukce, prostě se jako by nic zhmotňují ve vaší poslechové místnosti, a to takovým způsobem, že máte chuť natáhnout ruku a dotknout se jich. Pokud je kritickým testem pro jakýkoli komponent piano, Cardas s ním nemá nejmenší problém ‐ křídlo v Something Cool bylo velmi realistické jak z pohledu tonální správnosti, tak co do velikosti nástroje. Pro tuto chvíli už dost o Cardas Golden Reference, jelikož si samostatnou recenzi můžete přečíst zde.

Audioquest NRG‐5 můžeme doporučit jako velmi dobrou volbu v případě, kdy jste na vážkách, jaký síťový kabel vlastně vybrat. V prvé řadě, je to jeden z ńejtišších´ účastníků testu. Všechny zvukové události se odehrávají na velmi temném pozadí, což zvušuje subjektivní pocit dynamiky a radosti z hudby. Navzdory této vlastnosti Audioquest NRG‐5 nedochází k potlačování detailů ani ambience prostoru ‐ třeba když posloucháme Hurt, tak možná neslyšíme tolik prsty na krku kytary jako u nejlepších, ale …počkat… co to bylo za zvuk na značce 0’21 v levém kanálu? NRG‐5 vás prostě nechá lépe nahlédnout do hudebního dění v nahrávce, neztrácí kontrolu ani v okamžiku, kdy se skladba stává komplexnější a hlas, kytary a další zvuky zůstávají pěkně rozlišené a utříděné. Kabel


nepracuje s tak bohatou barevnou paletou jako Cardas a tudíž se zdá být více ńeutrální´, ale také o něco rezervovanější, takže třeba hlasy Vienny Teng nebo Elvise znějí o něco opatrněji. Podobně jako u Oyaide je hudba možná až příliš spořádaná, prospělo by pustit do ní trochu více nespoutané energie. Problémem Audioquest NRG‐5 tak není jeho zvukový projev, který je velmi dospělý, ale spíše relativně vysoká cena. Shunyata Research Diamondback zapadá někam mezi Wireworld Silver Electra a Audioquest NRG‐5 a v důsledku tak nabízí lepší poměr výkonu a ceny než kterýkoli z nich. Proti Audioquest si polepšíme v celkové pevnosti zvuku a jeho definici ‐ kde byl NRG‐5 příliš váhavý, tam je Shunyata živější a jde rovnou na věc. Prezentace je tak otevřenější a expresívnější. Proti Wireworld Silver Electra ztrácí Diamondback na rafinovanosti a barevné škále a nemůže se ani měřit s dynamikou LessLoss DFPC Original. Když byl Shunyata Research připojen k CD přehrávačům byly rozdíly o nuancích, a proto doporučujeme zájemcům jeho vliv posoudit v konkrétním systému.

Metr LessLoss DFPC Original je skoro o 50% levnější než metr Cardas Golden Reference ‐ přesto nabízí minimálně 80% jeho výkonu. Také platí, že ne ve všem je Cardas lepší než LessLoss. DFPC Original je vyladěn směrem k pevnému, dynamickému a otevřenému zvuku (podobně jako Krautwire nebo Nordost). Je zajímavé, že i když jsme čekali, že svým naturelem vyváží sladší povahu Accuphase, nestalo se tak. Stejně tak jsme předpokládali, že Spectral nemůže profitovat z dalšího komponentu s chladnějším projevem, ale mýlili jsme se. A to je krása high‐endu: očekávejte neočekávané. PW shledal LessLoss DFPC Original jako skvělý v rámci jeho systému a celkově nás nadchlo i to, že kabel dokázal zahrát i bez použití další síťové filtrace. Nevýhodou může být poměrně značná doba zahořování, nicméně je zajímavé sledovat, jak se jeho zvukové parametry den po dni mění k lepšímu. Separátní recenzi LessLoss DFPC Original naleznete zde. GigaWatt LC‐2 je úplně jiný šálek kávy než jeho levnější kolega LC‐1. Nemyslím, že bychom v LC‐2 našli o moc víc převratných konstrukčních prvků než v LC‐1, ale i tak si kabel poradil s většinou konkurence ve své kategorii. Podobně jako LessLoss DFPC Original je i LC‐2 spíše na ćhladnější´ straně neutrality, i když ne tolik. V přímém porovnávání s Cardas Golden Reference a na některých nahrávkách bylo poměrně obtížné oba kabely od sebe rozlišit. Na rockovějších nahrávkách jako Surrender jsme dávali přednost GigaWattu, který byl pevnější, znělejší a razantnější. Cardas zase


dokázal lépe roztřídit hlasy sboristů v Orffově Veni Veni Venias, kde LC‐2 působil staženějším dojmem. Důvod, proč jsme ve finálním zhodnocení dali o nějaký ten bodík navíc Cardasu je barevné a texturální kouzlo Golden Reference, snadno slyšitelné na skladbách jako Something Cool nebo Hurt. LC‐2 však vytváří pevnou synergii se síťovou lištou GigaWatt PF‐2, kde je nenahraditelný. Furutech Absolute Power‐18 byl nejlevnějším kabelem ve skupině B. V určitém slova smyslu zní jako hybrid mezi pevností a otevřeností DFPC Original a zvukovým uměním Cardas Golden Reference, což je samo o sobě lákavé. Nic ale není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Absolute Power je zvukově velmi čistý kabel, který vás nechá nahlédnout hluboko do hudby a který je schopen udržet vysokou míru separace mezi jednotlivými hudebními událostmi v nahrávce. Co se týká basů a výšek, jde stejně hluboko, respektive vysoko, jako Cardas. Z makropohledu je jedinou věcí, která oba kabely odlišuje, zlatá Cardasova aura, která způsobuje, že Furutech zní ńeutrálněji´, chcete‐li méně záživněji. V tomto smyslu je o malinký kousek lepší i GigaWatt LC‐2. Stejně tak jsou Golden Reference a LC‐2 o fous napřed v rozlišení a mikrodynamice, což bylo slyšitelné na chóru v Carmina Burana, a i údery tympánu v Šostakovičově Jedenácté měly fyzičtější dopad u konkurence. Furutech získával zase navrch svou rychlostí a kontrolou ve skromněji obsazené Hurt. V prezentním pásmu je Absolute Power‐18 lehce výraznější (předsunul třeba zpěvákův hlas mírně dopředu, což působilo přítomněji a ne tak odtažitě jako u ostatních konkurentů); těžko říci, jestli by tento prvek nezmizel v průběhu dalšího zahořování.

Tedy, sečteno a podtrženo, ve skupině B máme dalšího (byť subjektivního) kandidáta na vítěze, Cardas Golden Reference. Můžete s tím nesouhlasit a můžete mít i pravdu. Pokud bychom rozpitvali zvuk na jednotlivé elementy, bylo by minimálně 5 charakteristik z 10, kde by Cardas nebyl vítězem. Například, v kontextu tohoto textu, je Cardas mírně neklidnější na pozadí a dynamicky měkčí než ti celkově nejlepší. Uvážíme‐li ale jeho cenu a mimořádnou schopnost zaujmout a bavit, byl Golden Reference (alespoň v našich systémech) ve své skupině jednička. Stejně jako minule, vítězům této kategorie, Cardas Golden Reference a LessLoss DFPC Original, věnujeme samostatnou recenzi. A jsme v závěru naší velké síťové hry, přímo uprostřed kabelové elity, a tentokrát už musíme sáhnout pěkně hluboko do prasátka. Ale počkat, neříkali jsme v úvodu, že vysoká cena automaticky


neznamená mnohem lepší zvuk? Je to tak a skupina C to jen potvrzuje ‐ ne všechny kabely nejvyšší kategorie jsou o tolik lepší než jejich předchůdci ve skupině B; minimálně ne o tolik, aby to bylo přímo úměrné danému cenovému rozdílu. Navíc zde už nepracujeme s horním cenovým limitem, což znamená, že Furutech Poweflux a Nordost Valhalla mají v porovnáni s ostatními mnohem méně příjemnou cenovku, což může zpochybnit výhodnost jejich nákupu ‐ mají ovšem i neoddiskutovatelnou zvukovou kvalitu, ale o tom až dále. Krutou realitou je, že na trhu existují i mnohem dražší kabely, třeba Acrolink Mexcel 7N‐PC9100, BMI Audio Oceanic nebo Nordost Odin, které se prodávají za sumy hravě přesahující závratných 250.000 (!) korunek. Věříme, že tyto audioklenoty jsou nepochybně úžasné a bourají všechny zažité představy o kvalitním zvuku, ale dokud se o tom na vlastní uši nepřesvědčíme, zůstáváme k jejich poměru cena/výkon skeptičtí. Dalo se předpokládat, že LessLoss DFPC Signature bude lepší než DFPC Original. Kromě toho, že má Signature větší průřez fázového vodiče, v něm najdeme i další prvky směřující k výsledku, na který může být LessLoss právem hrdý. Nicméně jsme v podstatě očekávali obdobu zuku DFPC Original, snad jen v o něco rafinovanější podobě. Když to zkrátíme, tak to tak v podstatě je. Proto, chcete‐li se dozvědět, jak to vlastně LessLossu hraje, vás odkážeme na recenzi DFPC Original, kterou najdete zde. Zvuk DFPC Signature se dá charakterizovat jako od všeho trošku více. V audiofilním světě se však za ód všeho trošku víceóbvykle platí horentní sumy a i malý posun ve zvuku bývá důvodem k okamžitému vyprázdnění peněženky. Nejvýznamnější proměnou prošly basy ‐ je jich více, jdou níže a jsou přesvědčivější, což je krásně znát v burácejícím Allegru 9 January, kde prostě strhující spodek k dramatickému efektu potřebujete. DFPC Signature nezklamal a údery tympánů byly krásně mohutně vykreslené na pozadí symfonického orchestru. Schopnost pěkně utřídit a zorganizovat jednotlivé hudební děje a prostorovou scénu je LessLossu vlastní a zlepšuje to už tak výborný vhled do hudby. Poměrně překvapivě se nám kabel více líbil na zdrojových komponentech, kde byl výrazně lepší než většina stejně drahé konkurence, zejména co do zvukové přirozenosti. Projev DFPC Signature na druhou stranu není příliš daleko od DFPC Original, který je dle našeho názoru nejvýhodnější koupí z katalogu LessLoss. Na co bychom chtěli důrazně upozornit je skutečnost, že fázový vodič je odlišný od zbývajících dvou, a proto je potřeba dodržet správnou polaritu zapojení konektorů na obou stranách. Jen tak budete moci naplno ocenit zvukové kvality tohoto kabelu.


Telos Golden Reference je bezpochyby nejtěžším a nejrobustnějším kabelem v testu a jeho vnější udělávka je bez přehánění fantastická. Například mezikruží terminálů jsou soustružená z masívní mědi, stejně jako antirezonanční prstence obepínající průměr kabelu. Podle výrobce nejde jen o designový prvek, ale o účinné tlumení vnitřních rezonancí vodičů s jasně slyšitelným pozitivním vlivem na zvuk. Všechny kovové prvky jsou silně zlacené a celkové provedení je extrémně pečlivé ‐ můžeme být rádi, že se Telos narodil na Taiwanu a nikoli třeba na Britských ostrovech, kde bychom za něj zaplatili malé jmění. Nejdůležitější však je zvukový skok, který na vás čeká po zapojení Golden Reference do systému. Prvním dojmem je, že všechno hraje hlasitěji. Jako kdybyste otočili knoflíkem volume víc doprava. Zvuk jakoby nic nezadržovalo, prýští k vám z reproduktorů beze známek jakékoli dynamické komprimace nebo stresu. Hlas Johnnyho Cashe má skvělé textury, kytary hrají barvami a zejména piano je tak úchvatné, že skoro zapomínáte dýchat. Vokál Jacinthy v Something Cool je čistý, nezabarvený a krásně skutečný. Co se týká basové složky, našel se v celém testu pouze jediný další kabel, který Telos překonal, a to Furutech Powerflux. Při poslechu Spanish Harlem v nás Golden Reference vzbuzoval až posvátnou úctu, aura, která obklopovala hlas i nástroje připomínala analog v nejlepším slova smyslu, zvuk byl neuvěřitelně hladký a spojitý. Po chvíli nám ale začalo připadat, že zvukové obálky nástrojů jsou podobné těm v Something Cool a že něco někde nehraje. GigaWatt LC‐ 2, který byl v systému před Telosem, neměl tak temně černé a čistě vyzametané pozadí, byl doslova a dopísmene ´zašuměnější´. A začal jsme postrádat trochu toho šumu, protože ten zcela zjevně obsahoval i některé důležité ambientní informace, jako například akustické odrazy a doznívání nahrávacího prostoru nebo různé drobné studiové ruchy. Přes Golden Reference zněly všechny nahrávky jakoby pořízené v podobném prostředí, tj. jako ve studiu s poměrně krátkou dobou dozvuku. Následným (průvodním) jevem u Telosu byla úchvatná míra separace jednotlivých instrumentů, která byla zprvu velmi atraktivní, ale později nám začala chybět větší míra komunikace mezi jednotlivými nástroji a vyšší celková hudební soudržnost. Abychom se ve výše uvedených pozorováních ujistili, sáhli jsme po testovacím disku Chesky, konkrétně sekvencích s živými bicími, basou a akustickým clickerem. Ukázalo se, že Telos má jakousi absorbční schopnost pro nejjemnější zvuky na určitých frekvencích, podobně jako kdybyste pokryli stěny své poslechové místnosti semišem. Dozvuky tak byly kratší (jako třeba delikátní doznívání do ticha vibrujícího činelu) než je obvyklé a ambientní informace mírě potlačené.


Je na vás, zda‐li dáte přednost plnému, teplému a prokreslenému zvuku Telos Golden Reference nebo sáhnete po jiném kabelu, který vás nechá slyšet odrazy hudebních nástrojů od stěn nahrávacího studia, ale bude proti Telosu patrně znít méně šťavnatě . My dáváme přednost rozumnému kompromisu a proto v závěrečném bodování Telos nevystoupal až tak vysoko, jak by mohl. Dalším důvodem, více praktickým, je značná nepoddajnost kabelu. S Telosem se hodně špatně pracuje; je neohebný nejen v zatáčkách, ale zejména ve své ose, a jeho značná hmotnost zbytečně stresuje přípojná místa napájeného audio zařízení. Krautwire Orbit PA II toho má hodně společného s GigaWatt LC‐2, i když ve výsledku se mírně liší. Co je spojuje, je pevnost a rozhodnost zvukového projevu. Některé kabely jako kdyby se nemohly rozhodnout, mají‐li notu zahrát měkce nebo razantně, rychle nebo pomalu ‐ Orbit PA II tímto neduhem rozhodně netrpí a naprosto bez zaváhání bleskově a přesvědčivě reaguje. Je důležité vědět, že PA II byl vyvinut především pro přístroje s vysokými proudovými nároky, což je možná i důvod, proč jsme s ním měli nejlepší výsledky právě na koncových zesilovačích. Každopádně se experimentování meze nekladou a v klidu jej můžete zapojit i ke zdrojovým komponentům. Protože jsme měli k dispozici ve stejné délce i Orbit II, bylo zajímavé oba kabely napřímo porovnat ‐ nebudeme dlouho napínat a hned prozradíme, že PA II je prostě lepší ve všech ohledech. Už na spodku slyšíte, že i když objemové množství basu je přibližně stejné, jeho kvalita je neporovnatelně vyšší. S PA II dostaneme v balíčku i transparentnější středové pásmo, muzika volněji dýchá, hlasy jsou prokreslenější a všechno je živější, blíže k realitě. PA II je rafinovanější i na výškých, dokáže si s nimi více pohrát a pošle je dál s větším energetickým nábojem než jiné kabely ‐ nejen to ale i dynamika tohoto drátu se nám libila například v Grandmother´s Song Vienny Teng. Oproti nejlepším účastníkům testu je PA II možná až příliš dominantní, možná drží hudbu ve svých rukou až příliš pevně; někdy se nám zdálo, že by mu prospělo více relaxovanosti, že by měl nechat hudbu více plynout. Nicméně jde o kabel, který by se s přehledem probojoval do jakéhokoli síťového ´Top 10´. Není bez zajímavosti, že Krautwire Orbit PA II používá naprosto stejné konektory jako referenční, mnohem dražší, Nordost Valhalla, tj. IEC Wattgate a zástrčky od Hi‐Fi Tunning. Vzhledem k tomu, že vzorek PA II, který jsme měli k dispozici, byl skutečně jen velmi horkým prototypem, nebylo by fér jej zařazovat do finálního přehledu ‐ počkáme si raději až na standardní výrobní kousek.


Nordost Brahma je v podstatě takovou malou Valhallou, zejména co se konstrukce kabelu týká. I zvukem je to však pravý Nordost: čistota, vzduch, ambience, definice, přesnost a rychlost je mu vlastní. Základním modelům Nordost (prodávaným pod značkou Wyrewizard) je někdy vytýkán ztenčenější zvuk, což však rozhodně není případ Brahmy, který se hned od počátku ukázal jako velmi kompetentní kabel. Zejména při porovnání s Telos Golden Reference na povrch vyplynula spousta věcí, i když bylo jasné, že jde o dvě úplně rozdílné zvukové filozofie. Už v Hurt jsme si všimli množství nových detailů, které Brahma dokázal z nahrávky vydolovat a na které dokázal zaostřit lépe než konkurenti. Až v systému napájeném Nordostem byla jasně slyšet hláska ´t´ na konci ´sweetest´když Johnny Cash zpívá ´…my sweetest friend´. Celkové je zvuk velmi rozlišený, s množstvím detailů, a lehce vyspádovaný směrem k horní části spektra, což na první dojem působí velmi audiofilně a může to vzbuzovat pocit, že je basová složka zastoupena méně, než by se slušelo (zejména při porovnání s Telos). Je to ale věcí preference, neboť jsme odměněni tak výjimečnou čistotou, otevřeností a dynamickou svobodou zvuku ‐ takovou, že jakýkoli jiný kabel zněl proti Nordostu Brahma přiškrceně a zastřeně. Na rozdíl od Telosu je Nordost ukázkou toho, jak má vypadat rekonstrukce prostorové ambience ‐ zatímco Golden Reference ji potlačuje, Brahma nechává zvuk se plně rozvinout a přirozeně doznít. Když ve Spanish Harlem udeří na struny piana filcová kladívka, můžete si vychutnat nejen všechny zvukové nuance této události, ale můžete celý tento děj sledovat až do jeho úplného odeznění do ticha. Kopák v Grandmother´s Song vůbec není špatný, což ilustruje i solidní spodek frekvenčního pásma. V okamžiku, kdy jsme na zkoušku prohodili Brahmu za Cardas, se hlas Vienny Teng lehce zastřel a bylo znát, že i tranzientní špičky jsou více ořízlé a signál komprimovanější ‐ makrodynamika obou kabelů byla srovnatelná, nicméně Brahma byl přece jen lepší v mikrodynamickém kontrastu a jemném škálování. Smyčce, žestě a perkuse Šostakovičovy Jedenácté zněly přes Cardas velmi emotivně a dokázaly posluchače doslova ´vcucnout´do hudby. V tomtéž partu hraném přes Brahmu se každý kousek zvukové mozaiky stal prokreslenější a jednoznačněji umístěný v rámci prostorové scény, žestě dostaly neuvěřitelný lesk a housle se z medové rozjímavosti posunuly k dynamickému ataku. Hromobití tympánů uměl zase o něco přesvědčivěji Cardas, pocit z hudebního dramatu byl přes něj více fyzický.


S tím, jak jsme se v průběhu několika měsíců postupně šplhali po pomyslném kvalitativním žebříku ke stále zdařilejším síťovým šňůrám, byla jedna věc naprosto neoddiskutovatelná: začali jsme být méně a méně tolerantní k jakýmkoli negativním odchylkám od již dosaženého referenčního bodu. Když se dostanete se zvukem již takto vysoko (nebo daleko, chcete‐li), začnete nenávidět všechnu tu zastřenost, nepřesnosti, frekvenční deviace, přiškrcenost nebo dynamickou kompresi a nenajdete slitování pro kabely, které vám neposkytnou již jednou zažité kouzlo perfektní prostorové informace. Na úrovni 500 EUR za 1m síťové šňůry najdete hodně povedených kousků, nicméně po určité adaptaci bylo přesto možné se vrátit k systému napájenému standardními PC kabely. Neříkáme, že to bylo jednoduché, ale dalo se na tento ´downgrade´ zvyknout. Když dále přitlačíme na pilu a zdvojnásobíme svůj rozpočet, ocitneme se tváří v tvář posledním dvěma kabelům testu ‐ Furutech Powerflux a Nordost Valhalla. Pokud jste vyznavači výborné hudební integrity a koherence, lehkosti a zvukové čistoty, prostorové reality a výjimečné schopnosti rozlišit jednotlivé nuance v nahrávkách, a pokud máte rádi široké spektrum barev hudebních nástrojů přenesených bez jakékoli dynamické komprese, pak toto všechno můžete mít v případě, že bude energie do vašeho systému proudit skrze Powerflux nebo Valhallu. Oba tyto kabely překračují pomyslnou hranici, odkud už není návratu. V okamžiku, kdy je ochutnáte, již nemůžete zpět. Více se dočtete v samostatné recenzi Nordost Valhalla vs Furutech Powerflux.

Resumé Tak jsme se po několika měsících konečně dostali k závěru. Celý výsledek by se dal shrnout do jedné věty: “Síťový kabel má prokazatelně slyšitelný vliv na zvuk“. Je nejspíš přirozené, že největší přínos jsme zaznamenali u zařízení s většími nároky na odběr elektrické energie, tedy u zesilovačů, menší pak u zdrojových komponentů. Dá se také říci, že u zařízení nižších cenových hladin je vliv větší než u technicky vyspělých přístrojů, kde je minimalizace vlivu sítě povětšinou již součástí topologie jejich obvodového řešení. Nemusí to ale platit vždy a jak už jsme jednou zdůraznili, u síťového kabelu


jde zejména o jeho interakci s připojeným komponentem ‐ výsledky se tak různí od sestavy k sestavě. Zajímavou perličkou je, že jsme nečekali nijak zásadní změny ve zvuku v případě, kdy síťový kabel propojoval zásuvku ve zdi s kvalitními distribučními nebo filtračními zařízeními, jako je GigaWatt PF‐2 nebo Nordost Thor, která se testů nejvíce účastnila. Slyšet rozdíly však bylo a rozhodně nešlo o nuance. No a už vůbec jsme neočekávali slyšitelný vliv změny kabelu u přívodu energie do aktivní jednotky typu Accuphase PS‐510 Clean Power Supply, která dorazila v posledním měsíci testu, a jejíž výstup by neměl být na kvalitě vstupu teoreticky závislý vůbec nebo jen minimálně. Opak však byl pravdou a prostá výměna síťové šňůry u tohoto zařízení se okamžitě na zvuku projevila. Ze dvou základních systémů, které jsme v průběhu testů používali, byla kombinace Linn a Spectral citlivější na změny než sestava Accuphase. Zejména SACD přehrávač Accuphase DP‐78 byl ke kabelům prakticky nevšímavý a de facto pouze dva kousky z celého balíku u něj zaznamenaly výraznější úspěch, a to Vincent Power a Furutech Powerflux. Ale ani Linn Unidisk nijak přehnaně na změny kabeláže nereagoval. Možná jsme jen měli štěstí ‐ nebo smůlu, podle toho jak se to vezme. Naopak nejcitlivějším zařízením se ukázala být síťová lišta GigaWatt PF‐2, která kromě svých vlastních šňůr (LC‐1 a LC‐2) zatvrzele odmítala cokoli jiného s výjimkou Vincent Power, DFPC od LessLoss a dvou nejvyšších referencí (Powerflux a Valhalla). Mimojiné se to dá interpretovat i jako výborná schopnost výše zmíněných kabelů spolupracovat prakticky s čímkoli. Zbývá nám odpovědět na otázky položené v úvodu tohoto testu: Výrobci používají různé geometrie, materiály a další konstrukční fígle, je tedy díky tomu nějaká značka významně lepší než ostatní? Ani ne. Dá se říci, že sama o sobě není geometrie síťového kabelu pro výsledek rozhodující. V testu byly kabely jak ploché, tak splétané nebo prostě jen obyčejně paralelně vedené, s vodiči plného průřezu i ve formě lanka, stíněné i nestíněné. Jakýkoli vztah nebo zákonitost mezi způsobem uspořádání jednotlivých drátů a zvukem jsme nevypozorovali. Logiku jsme zaznamenali spíše u typu použitých konektorů ‐ kabely se stejnými zástrčkami měly tendenci vykazovat podobné zvukové rysy. Koneckonců, u všech testovaných kousků se prakticky pořád dokola střídaly pouze renomované Wattgate, Furutech, Oyaide nebo jejich klony. Pochopitelně i kabely každé značky mají svoji zvukovou filozofii, ať už je to hladká likvidita Van Den Hul, hřejivost Cardasu, rychlost Nordostu nebo třeba pevnost Krautwire. To ale platí obecně v celém audio businessu. Může delší než nezbytně dlouhý kabel mít větší zvukový přínos? Zdá se, že ano. U většiny kabelů byl jejich pozitivní přínos patrnější s jejich vzrůstající délkou, což bude patrně způsobeno kumulativním filtračním efektem samotné konstrukce. Výrobci obvykle nedoporučují používat délky kratší než 1,5m (právě kvůli tomu, aby se výše zmíněný efekt mohl uplatnit), nicméně pokud přesto sáhnete po metrovém nebo naopak třímetrovém kousku, jsou rozdíly jen minimální. Uvážíte‐li vysoké ceny speciálních síťových šňůr, jsou peníze navíc, které


zaplatíte za delší kabel a jen nepatrný rozdíl ve zvuku, nevýhodnou investicí. Máte‐li však financí nazbyt, proč ne, výrobci proti rozhodně nebudou. Jak moc si polepšíte ve zvuku připlacením určité sumy? V tomto případě bude výsledek odvislý od celého systému. Pamatujte: různé komponenty = různé výsledky. I zde platí, že s větším rozpočtem pořídíte lepší zvuk. Nicméně, i když se podařilo najít mezi testovanými kousky některé polodrahokamy, zázraky, to jest špičkový zvuk za nízkou cenu, se ani zde nedějí. Pokusili jsme se sestavit přehledné tabulky, ukazující subjektivní poměr ceny a výkonu jednotlivých kabelů. Jedna je pro použití se zesilovači, druhá ukazuje jejich spolupráci s CD přehrávači. GROUP A: 200 EUR/m a méně 1‐Supra LoRad 2‐Neotech NP‐3PS52 3‐Vincent Power 4‐IsoTek Elite 5‐VDH The Mainsserver 6‐GigaWatt LC‐1 7‐LessLoss DFPC Mini 8‐Krautwire Orbit C 9‐Oyaide Tunami GPX GROUP B: 200 až 400 EUR/m 1‐Furutech Absolute 2‐LessLoss DFPC Original 3‐Shunyata Diamondback 4‐GigaWatt LC‐2 5‐Audioquest NRG‐5 6‐Cardas Golden Reference 7‐Wireworld Silver Electra GROUP C: nad 400 EUR/m 1‐LessLoss DFPC Signature 2‐Telos Golden Reference 3‐Nordost Brahma 4‐Krautwire Orbit PA II 5‐Furutech Powerflux 6‐Nordost Valhalla


© Copyright ‐ vybraný obrazový materiál a veškerý text: Audiodrom


POWER UP! velký test síťových kabelů

Recommend Documents