Seminář pro protohistorii a raně středověké období Jan Kapustka; 2. Bc LS 2010/2011
Pašeráctví zbraní z oblasti franského vlivu v 7. až 10. století na čepelích Ulfberth s přihlédnutím k analogii starého Říma Cílem tohoto referátu je nastínit archeologický obraz římských mečů typu spata a porovnat ho s obrazem karolinských mečů 1 v 9. a 10. století, poukázat na jejich roli v obchodu a ekonomice s důrazem na ilegální vývoz. Aby byl průkazný franský původ zbraní, vybral jsem si k porovnání čepele typy Ulfberht (psáno též Vlfberht) a záštity typu Hiltipreht. Ale pěkně od začátku.
Římská říše Římská armáda používala dva typy mečů. Krátký bodný typ gladius pro pěchotu a delší sečný typ spata pro jízdu. Spata je dvojbřitý meč o délce 90100 cm. Z čehož 75-80 cm tvoří čepel. Vychází z pozdně laténských mečů 2 a je součástí výzbroje převzaté Římany od Keltů. Římany byl meč vylepšen a sloužil jako běžná výzbroj jízdy. Od konce 3. století byl využíván i pěchotou. Byl oblíben i u germánských barbarů. Frankové jako římští federáti převzali do své výzbroje mimo jiné i spatu. Jejich vůdci se jí mohli honosit za souhlasu Říma zcela běžně. Paradoxně z archeologických nálezů známe mnohem více těchto mečů z barbarika než z Říše. Většina těchto nálezů totiž pochází z hrobů. A Římané nepovažovali za nutné pohřbívat své vojáky nebo významné muže se zbraní. Zatímco u Germánů byla zbraň ukazatelem společenského postavení. Ukázkou rozdílného pohřbu může být lokalita Krefeld-Gellep, kde ve stovkách římských hrobů najdeme vždy pouze několik
1
U některých západních autorů je název spata kontinuálně užíván i pro raně středověké meče konstrukčně z nich vycházející. Též pro karolinské. Pro naše prostředí, kde není návaznost v užívání těchto zbraní se používá prostý název meč s patřičným přívlastkem. 2 Weland, Gerald: Meče, dýky & tesáky, s 14
kusů keramiky nebo skla, zatímco bohatší germánské hroby obsahují zbraní i několik. Problematika toho, jak se Germáni ke spatám dostávali je poměrně složitá. Z 3.-5. století je známo několik zákazů vývozu zbraní mimo Říši. 3 Se zbraněmi obchodovaly soukromé osoby tzv. „negotiator lentians castrensiarus“. Jejich existence je doložena v táborech Mediolanum (Miláno), Mogontiacum (Mohuč) a v Linsen. Až po pádu Západořímské říše byl císařem Justiniánem uzákoněn státní a císařský monopol na výrobu zbraní. Předtím mohli barbaři získat zbraně obchodem se soukromými obchodníky, ať už legálně se souhlasem Říše, nebo nelegálně. Nelze vyloučit ani získání zbraně jako kořist v bojích s Římany nebo jako odměnu za službu v římském vojsku. Jiří Musil si na nálezech z ČR povšiml, že množství nalezených zbraní je podle období vždy přímo úměrné počtu římských importů jako celku. Také dokládá obchod s římskými zbraněmi mezi Germány nálezy ze severní Evropy. Otázka nebyla nikde komplexně řešena a v budoucnosti zřejmě čeká na svůj důkladný rozbor. Ten musí stát na studiu písemných pramenů v kombinaci s archeologickými nálezy, i když je jejich výpovědní hodnota omezená různými pohřebními zvyky. Do té doby nám zbývají pouze dohady na základě možností.
Franská říše Frankové užívali spatu už za dob Říma, kdy byli ve třetím století jako federáti usazeni v oblasti dolního Rýna. Měli vlastní samosprávu a jejich král Childerich se stal správcem provincie Belgica Secunda. Přijali ariánské křesťanství a po pádu Západořímské říše vytvořili vlastní říši. Král Chlodvík přijal „pravou“ křesťanskou víru namísto ariánské hereze a upevnil tak svou pozici spojením s galořímskou elitou a klérem. To nastartovalo expanzi. Spata zůstala zbraní elity, byla ukládána do tzv. knížecích hrobů. Že jde o elitní 4 zbraň, ukazuje Capitulare missorum Karla Velikého, které požaduje meč
3
Expositio totius mundi et gentium (359/360), Codex Theodosianus (438/439), Marcianův zákaz (455/457), Codex Justiniani (534) 4 792-793
pouze u svých hodnostářů bojujících koňmo. S prohlubováním christianizace říše však na počátku 8. století na západ od Rýna mizí hrobová výbava. Na východ od Rýna se tak děje okolo poloviny století a o dalších 50 let později i na severu říše. Po této době je řada franských předmětů známá spíš z exportu než zevnitř říše. 5 Archeologický obraz nálezů je z důvodů rozdílů mezi pohřebními rity opět značně zkreslený. Jak uvedla Anne Stalberg, kdybychom nálezy mečů z 9. a 10. st. hodnotili podle běžných archeologických postupů, dojdeme k tomu, že centrum jejich výroby leželo ve Skandinávii a odtud byly vyváženy 6 do ostatních zemí. Typologicky nelze určit, který z mečů byl vyroben ve
Franské říši a který ne. Řada mečů je však opatřena značkami nebo nápisy. Jak ukázal detailním výzkum na souboru mečů z Norska, 7 šlo o polovinu ze zkoumaného souboru sta mečů. Výzkum objevil na 18 mečích nápis Vlfberht a tím zvýšil jejich počet v Norsku na 44. Nápisy na mečích v latince, opatřené navíc křesťanskými kříži zcela jednoznačně ukazují na franský původ čepelí. V případě datace mečů je třeba mít na mysli, že meč se skládá ze dvou základních částí, čepele a jílce. Datace mečů na základě jílců byla vytvořena už r. 1919, a s menšími úpravami platí dodnes. Avšak starší čepel mohla být nasazena na mladší jílec a naopak. Datování čepelí Ulfberht na základě pouze jílců, je tak problematická. Ovšem nejen čepele jsou opatřeny nápisy. 8 Existuje také skupina mečů s rukojetí typu K , kde jsou čepele signované
nápisem Hiltipreht. Meč složený z čepele Ulfberht a se záštitou Hiltipreht můžeme pak stoprocentně prohlásit za výrobek franské dílny. Takové meče známe celkem tři. Nejznámější je meč z Ballinderry, který můžeme jednoznačně přisoudit vikingským nájezdníkům. Těm můžeme přisoudit i dva meče z Norska. Ze slovanských zemí známe meč nalezený v Chorvatsku poblíž Splitu a z Liepe u Berlína. U dalších pak není známo naleziště nebo pocházejí z území říše.
5
Coupland, S.: Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century Stalberg: The Vlfberht sword blades reevaluated, s 16 7 Jde o výzkum „Kirpičnikov a Stalberg: Norwegian-Russian Sword Project 1992“, dle Stalberg: The Vlfberht sword blades reevaluated 8 Podle Petersenova členění 9. století, raněkarolinský typ s pětilaločnou hlavicí. 6
Z raně středověkých čepelí známe i jiné nápisy INGELRED či INGELRI patří k druhému nejrozšířenějšímu typu (32-37). Dále to jsou jen málo početné BANTO, LEUTRIT, PULFBRII, ULEN, GEROLT (CEROLT), GICELIN. Zcela vyjímečný je nápis v cyrilici ЛЮДOTА КOBAЛЬ (Ljudota koval). Na některých čepelích navíc kromě jména stojí i slova ME FECIT, tedy doslova „mne vyrobil“. 9 A proč se hovoří o čepelích a ne přímo o mečích? Případně o dovážení pouze čepelí a kompletaci zbraně až domácími řemeslníky. Tato myšlenka se zakládá na nálezu za švédského ostrova Helgø na jezeře Mälaren poblíž Stockholmu. Bylo zde nalezeno pět čepelí s nerozkovanými řapy připravených ke zkompletování. Dvě z nich nesly nápis Vlfberht.
9
3.2. Meč v 11. až 13. století, www.curiavitkov.cz, [10.3.2011], Stalberg: The Vlfberht sword blades reevaluted
Franská říše ve své konsolidované podobě 9. a 10. století pečlivě hlídala svou bojeschopnost vůči okolním národům a státům. Z kapitulárií známe celou řadu zákazů vývozu zboží z říše, které hlídají tři strategické skupiny zboží zbraně, zbroje a koně. Celkem pět kapitulárií z let 779-911 zakazují prodej zbrojí (bruniae), hřebců, mečů, náholenic, zbraní. Někdy je přímo uvedeno na koho je zákaz především směřován. Jedná se o Avary, Slovany, Seveřany, cizince, a lidi z marek. 10 Pozdější Edictum Pistence z r. 864 ještě výslovně zakazuje prodej bruniea a zbraní cizincům a vývoz je možný jen s povolením krále. Osobně v tom spatřuji možnost vývozu v podobě darů jiným suverénům.
10
Capitulare Mantuanum (781), Capitulare missiorum (803), Capitulare z Thionville (Diedenhofen), Capitulare z Boulogne (811)
I samotná kapitulára nás vedou k významné pozici kléru v obchodu se zbraněmi. Boloňský kapitulář mluví výslovně o „biskupech, opatech a abatyších nebo rektorech, kanovnících kostelů a jejich vazalech“, kterým je zakázáno prodávat zbroje a meče cizincům. Edictum Pistence výslovně zmiňuje „chamtivý klér“, který umožňuje, aby seveřané získávali zbroje, zbraně a koně. Máme doloženo z písemných pramenů, že kláštery odváděly králi poplatky ve zbraních a měly zbrojnice na vybavení svých milites. 11 Směrem ke kléru směřuje úvahy o povaze jména Ulfberth i Anne Stalberg. Obecně se má stále za to, že Ulfberht byl franský kovář. Tuto teorii publikoval r. 1889 Anders Lorange. Teorie o kováři se za víc jak sto let pouze upravila na název dílny, když se ukázalo, že by musel tvořit po tři sta let. Nejstarší čepele Ulfberht jsou datovány kolem r. 800 a nejmladší až do 12. století. 12 Z franských písemných pramenů však ani samotná podoba Vlfberht není známa. Kovářská teorie, nebo upravená teorie o dílně nazvané po kováři, tak stojí na problematickém lingvistickém rozboru z 19. století a autorově fantazii. Přesto je zmiňována v naprosté většině publikací jako fakt. Stalberg ukazuje na možný význam křížů před a za jménem +Vlfberth+. Tento způsob psaní odpovídá podpisu církevních hodnostářů ve vrcholném středověku. Stáří tohoto zvyku není známo. Spolu s doklady o důležitém podílu kléru na obchodu se zbraněmi jde o významný postřeh. Představa chamtivého kléru, který za velké sumy spolupracuje s pašeráky a vyzbrojuje tak nepřátelské pohany je nepochybně lákavá. Zůstává ovšem otázka, co mohlo být žádanou protihodnotou na pohanské/cizinecké straně. Podle mě je možné hledat náznak v listině Inquisitio de theloneis Raffelstettensis: 13 „…došel před krále Ludvíka nářek a volání všech Bavorů, … kteří cestovali do východních zemí,… byli v oněch zemích stíháni a zkracováni nespravedlivým clem a neoprávněným mýtem.“
11 12
Coupland, S.: Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century, kapitola Body Armor Jde o nález z Liepe u Berlína. Je datován 11.-12. st. Datace do 12. st. je vzhledem k nálezu v řece
nejistá. 13
903-906, Ludvík Dítě v ní upravoval poměry obchodu na Dunaji.
Tato věta nám dokazuje fungování celních systémů i u národů na východ od Franské říše. A také dokládá kontrolu vládců dálkovým nad obchodem v těchto zemích. „Jestliže by pak některý svobodný člověk minul zákonitý trh, nic tu nezaplativ a nic neohlásiv, a byl by potom z toho usvědčen, ať je mu odňata jak loď, tak její náklad. Pakli by se toho však dopustil něčí otrok, ať je tam zadržen, dokud by nepřišel jeho pán a nezaplatil pokutu, a potom ať je mu dovoleno odejít.“ Odstavec dokládá, že existenci a výši trestů v případě pašování zboží. Nezmiňuje se tu ovšem zboží nelegální povahy. „Slované však, kteří přicházejí za obchodem z kraje Rugiů nebo z Čech, kdekoliv se jim při břehu Dunaje nebo kdekoliv v krajích Rotthalčanů či Riedčanů dostane místa k obchodování (ať zaplatí) z jedné sofmy vosku dvě massioly, z nichž každá nechť má hodnotu jednoho skoti; z nákladu jednoho člověka (má se zaplatit) jedna massiola téže hodnoty; jestliže by však (někdo) chtěl předat otroky či koně, (ať zaplatí) za jednu služku jednu tremissu, podobně i za hřebce, za otroka pak jednu saigu a podobně za klisnu.“
14
A zde máme možnou protihodnotu pašovaných zbraní, koně, otroky, vosk. V případě přímo Čech zmiňuje Ibrahim Ibn Jákub jako důležitý artikl vývozu i cín. Co způsobilo takovou poptávku po franských mečích? Francouzský historik Simon Coupland se domnívá, že jde technologický pokrok dosažený franskými kováři kolem období Karla Velikého. V této době došlo k sbíhání ostří do hrotu téměř po celé délce a posunu těžiště více k záštitě. Což zvyšovalo obratnost zbraně a umožňovalo i efektivnější body. 15 Oblíbenost franských mečů nám krom nálezů od Islandu po Volhu popisují i písemné prameny. Podle Ibn fadlána 16 ruští kupci přišlí do Bolgaru na řece Volze, nosí „franské meče“. Tuto informaci nám doplňují i archeologické nálezy dvou mečů osazené čepelí Ulfberht. Annales Bertiniani 17 nás informují, že mezi požadavkem na výkupné za arcibiskupa Rotlanda z Arles požadovali mimo jiné Saracéni 150 franských mečů. 14
český překlad podle Mainuš, F., Janák, J., Horváth, V. Historie celnictví v ČSSR. Praha: Naše vojsko, 1977, s 200. 15 Coupland, S.: Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century, kap. Sword, odst. 4 16 Poč. 10. st. 17 876
Rozšíření čepelí typu Ulfberht jasně napovídá koncentracemi centrům, kam byly kompletní meče nebo čepele pašovány. Poměrně nápadný je malý výskyt v oblasti Velké Moravy, 18 kde by se dalo vyšší množství předpokládat. Zato naopak vyniká oblast Chorvatska. Tento stav se dá vysvětlit odlišným způsobem pohřebního ritu (dřívější počátek christianizace), nebo také vlastní produkcí kvalitních čepelí na Velké Moravě. Z našeho dnešního území známe dva meče s čepelí Ulfberht. Jeden je tzv. meč sv. Štěpána (CZ1), 19 uložený v pokladu svatovítské katedrály, druhý silně zkorodovaný meč byl nalezen v 70. letech u Litoměřic (CZ2), 20 a třetí byl nalezen nedávno v OlomouciNemilanech v hrobě(CZ3). 21 Typově patří CZ1 nápisem mezi typ nápisu 3, bez značky na reversu, typ rukojeti Y podle Petersena (10.-11-st.). U CZ2 patří nápis do kategorie 7, tedy „ostatní“. Na reversu je značka typu I a rukojeť je typu T (2. pol. 10.-poč. 11. st.). CZ3 byl uložen ve velkomoravském hrobě.
Ceny zbraní a zbroje uvádí nejkomplexněji pro vymezené období poměrně raný spis Lex Ribuaria (cca 630). Ten udává přilbu za 6 solidů, bruniae (zbroj) za 12 solidů, štít s kopím 2 solidy, za meč s pochvou 7 solidů, samotný meč 3 solidy. Oproti tomu Baldrikova donace z r. 850 za kopí se 18 19 20 21
Platí pro celou oblast jejího největšího rozmachu i po jejím zániku. Podlaha, A. 1903: Chrámový poklad u sv. Víta v Praze: jeho dějiny a popis Zápotocký, M. 1965: Slovanské osídlení na Litoměřicku Kalábek, M.: Meč se značkou ULFBERHT. In Archeologické zrcadlení, Olomouc 2001, 85-96
štítem 5 solidů. A text Gesta ranctorum Rotonensium z konce vlády Karla II. Holého22 udávají cenu meče 5 solidů. Ceny tak neznáme zcela a během doby byla proměnlivé. Ani neodrážejí různou kvalitu nebo luxusní provedení zboží, proto můžeme operovat pouze s určitou obecnou cenou. Závěrem lze říci, že otázka, jak se franské čepele nebo kompletní meče dostaly do rukou nepřátel Franků, není zcela dořešena a je otevřena diskuzi. Bude zapotřebí ještě hledat nápisy a značka na tisících čepelí a vytvořit jejich databázi. A současně studovat další písemné prameny. Vzhledem k probíhající diskuzi by bylo cenné sledovat výzkum Anne Stalberg v Norsku, kde je mečů zachováno nejvíce. Bohužel její články jsou v ČR prakticky nedostupné. Z jejího pera totiž nepochybně vyjde přehodnocení zažitého schématu, které se bortí.
Literatura: Mainuš, F., Janák, J., Horváth, V. Historie celnictví v ČSSR. Praha. 1977 Coupland, S.: Carolingian Arms and Armor in the Ninth Century, http://www.deremilitari.org/resources/articles/coupland.htm [9.3.2011] republikováno z Viator: Medieval and Renaissance Studies v. 21 (1990), Los Angeles Stalberg: The Vlfberht sword blades reevaluted, http://jenny-rita.org/Annestamanus.pdf [8.3.2011] Musil, J. 1994: Römische Waffen und Rüstung aus Böhmen, Památky archeologické 85, 5-14. Bilogrivić, G. 2010: Type K carolignian sword, Opuscula Archaeologica 33, 125–182. 3.2. Meč v 11. až 13. století, http://www.curiavitkov.cz, [10.3.2011] Weland, G. 1997: Meče, dýky & tesáky, Praha Kalábek, M. 2001: Meč se značkou ULFBERHT. In Archeologické zrcadlení, Olomouc, 8596 www.curiavitkov.cz, [10.3.2011] článek 3.2. Meč v 11. až 13. století (http://curiavitkov.cz/valka32.html) Zápotocký, M. 1965: Slovanské osídlení na Litoměřicku. Památky archeologické 56, Praha 205-391 22
Cca 70. léta 9. st.
Podlaha, A. 1903: Chrámový poklad u sv. Víta v Praze: jeho dějiny a popis, Praha
