Postkomunistická sociální transformace a modernizace Pavel Machonin1 Sociologicky ústav AV ČR, Praha Social transformation is conceived as a structural change of social relationships, while modernization as a change in broadly defined culture, the connecting link being the change in the institutions. The state socialist social structure was not able to stimulate further progress of modernization. The lag in modernization still remains the crucial problem of the post-communist societies. The success or failure in modernization will be the decisive criterion for the evaluation of the results of the post-communist social transformation. In the conditions of gradual increase of social differentiation, the optimal prospects are connected with strategies able to create a dynamic social equilibrium stimulating further modernization without exacerbating potential social conflicts. Sociológia 1996, Vol. 28 (No. 1: 5-12) 1. Základní pojmy V poli vymezeném tématem článku se teprve orientujeme. Pojmový aparát, s nímž se v této oblasti ve světě pracuje, je přitom v neustálém pohybu a o nějaké pojmoslovné shodě se nedá mluvit. Bude snad proto správné, abych nejprve vymezil svůj přístup k základním pojmům. Při studiu klasických sociologických a kulturně antropologických prací jsem dospěl k závěru, že každá lidská společnost může být chápána jako komplex tří základních, navzájem se prostupujících entit: a) lidských osobností, b) jejich vzájemných, tedy sociálních vztahů a c) kultury, kterou lidé v chodu historie vytvořili. (Jak je zřejmo, nechávám stranou, či spíše vytýkám před závorku vřudypřítomnou vnější a vnitřní přírodu, jež je základem jak lidské osobnosti, tak kultury a aktivně ovlivňuje vznik a pohyb společnosti.) Podobně jako kulturní antropologové Malinowski a Radcliffe-Brown, nebo jako český sociolog Emanuel Chalupný, používám pojmu kultura v jeho nejširším možném významu. Je pro mne souhrnem všech společensky osvojených výtvorů lidských aktivit - materiálních i nemateriálních. Pokud někdo z čtenářů dává přednost odlišným přístupům, jakým je např. dualismus kultury a civilizace v pojetí A.Webera, nechť si laskavě v mém textu všude dosadí za pojem kultury představu vzájemně se pronikající, avšak vnitřně protikladné jednoty civilizace a duchovní kultury. Při pojetí, které zastávám, je polem, v němž se vzájemně prostupují sociální vztahy a kultura, sféra institucí, jež chápeme jako stabilizované (tj. osvojené) vzorce sociální interakce, čili jako kulturní aspekt sociálních vztahů. Sociální transformací rozumím strukturální, kvalitativní změnu sociálních vztahů, zatímco modernizaci chápu jako určitý směr strukturální změny v kultuře, zahrnující ovšem i změny v institucích a v odpovídajících formách lidského chování a hodnotových orientacích. Institucionální procesy, které u nás v současné době probíhají a jsou považovány za příznačné pro tzv. postkomunistickou transformaci, např. marketizace národního hospodářství, prosazování výkonových (meritokratických) principů, uplatňování pluralitní demokracie a 'právního státu', racionalizace správy, tvorba vyvážené a stimulativní struktury vlastnických forem při dominanci vlastnictví soukromého, mohou být všechny zahrnuty jak do změn sociálních vztahů, tak do změn modernizačních. 2. Postkomunistická sociální transformace V posledních desetiletích probíhají v řadě zemí světa sociální transformace několikerého typu. Neměli bychom mnoho z těchto typů ztrácet ze zřetele už jen proto, že některé z nich bývají - ne vždy oprávněně - považovány za blízké přeměnám probíhajícím v našich společnostech. Nejčastějším případem takového spojování bývá hledání analogií mezi tzv. latinsko-americkými a postkomunistickými transformacemi, jak je známe z literatury. (Viz např. Przeworski, A., 1991) Relevantní pro naší tématiku jsou, podle mého názoru, tyto typy recentních nebo aktuálních transformačních procesů: a) Sociální přeměny spjaté s pokračujícím postupným přechodem vyspělých zemí k moderní postindustriální kultuře, jako tomu je ve velkém počtu případů v západní Evropě. V některých z nich, jako např. v současném 1
Korešpondenciu posielať na adresu: Doc. PhDr. Pavel Machonin, DrSc., Sociologicky ústav AV ČR, Jilská 1, 110 00 Praha 1, Česká republika.
1
Švédsku, jsou provázeny rekonstrukcí a částečnou redukcí přespříliš nákladného a do jisté míry rovnostářského systému sociální politiky (welfare-state). b) Procesy, charakteristické pro demokratizaci a aspoň do jisté míry spjaté i s úplnější marketizací středně vyspělých evropských zemí s nedávnou autoritární nebo 'partokratickou' minulostí. Do této skupiny patří známý vývoj ve Španělsku, Portugalsku a Řecku, některé rysy tohoto typu přeměn shledáváme i v Itálii. c) Hluboké změny autoritárních režimů v demokratické systémy v Latinské Americe a v některých rozvojových zemích v jiných částech světa. V nich se rovněž uplatňují určité deetatizační prvky a tendence k rozšiřování a prohlubování tržních vztahů. d) Reformně komunistické změny v rychle se proměňujících rozvojových zemích typu Číny nebo Vietnamu. e) Postkomunistické změny v těch východoevropských, popř. balkánských společnostech, jež nebyly v předkomunistickém období v dostatečné míře industriálně rozvinuté, a to včetně těch, v nichž komunistické systémy vládly po celé historicky dlouhé období několika generací a v nichž se zpravidla vyvinula industriální kultura 'sovětského typu'. f) Postkomunistické transformace v těch zemích střední, jihovýchodní a východní Evropy, jež lze považovat alespoň za středně průmyslově rozvinuté již před přechodem do komunistického systému. Mé úvahy v dalším textu se budou v rozhodující míře týkat posledně uvedeného typu sociálních změn. Soustředím se na ty společnosti, které získaly aspoň částečnou vlastní zkušenost z moderního průmyslového rozvoje před nástupem komunismu. Platí to pro východní část Německa, České země, Maďarsko, Polsko, Slovinsko a, definičně vzato, také pro Chorvátsko, v jistém rozsahu možná i pro některé z pobaltských zemí. Slovensko představuje v tomto ohledu jev, který není jednoznačně zařaditelný. Bylo v minulosti až do první poloviny třicátých let tohoto století jednoznačně zemí rurální, nastoupilo však první kroky industrializace, spjaté zejména s rozvojem zbrojního průmyslu již v třicátých a čtyřicátých letech. Od padesátých až do osmdesátých let pak prodělalo radikální a rychlou industrializaci sovětského typu, avšak jako součást československého národního hospodářství a celé kultury, tedy pod silným vlivem české industriální zkušenosti. Tato historická zvláštnost odlišuje Slovensko na jedné straně od zemí v minulosti zcela preindustriálních, na druhé straně objasňuje jisté historické odlišnosti v jeho vývoji od vývoje v českých zemích v minulosti i současnosti. Hlavním důvodem pro soustředění pozornosti na takto vymezený objekt je význam, který připisuji kulturnímu aspektu společenských procesů. Je plně možné, že formálně navzájem si podobné sociální a politické systémy mohou uskutečňovat výrazně odlišné společenské funkce v rozdílných kulturních podmínkách. Tak např. v zemích, kde za státního socialismu došlo k souběhu industrializace, byť omezeného charakteru, s jistým druhem modernizace rurální společnosti, mohla mít komunistická politika i jisté pozitivní funkce a lišit se tak od slovně stejně označované politiky v těch průmyslových zemích, kde extenzivní industrializace měla dysfunkční, protimodernizační účinky. Charakter postkomunistické transformace se v těchto dvou kulturně odlišných typech společnosti zpravidla liší. Ve všech případech, jež jsme zahrnuli do analyzovaného typu postkomunistických změn, byla již rozvinutá předválečná tržní ekonomika, založená na slušné úrovni industriální kultury a - v českém a slovenském, jakož i německém případě (Výmarská republika) - provázená dokonce víceméně dobře fungujícím pluralitně demokratickým politickým systémem, nakonec nahrazena odlišnými sociálně ekonomickými systémy. Stalo se tak po dramatických a protikladných událostech třicátých let, druhé světové války a jejich dozvuků. Nové, státně socialistické systémy byly totalitární a současně anti-meritokratické, mj. i ve značné míře rovnostářské. V kombinaci s dalšími faktory, zejména mezinárodní povahy vedlo působení takovýchto sociálních struktur k mimořádně velkému poklesu až ztrátě jak ekonomické, tak morální stimulace k výkonu u podniků a jiných institucí i u jednotlivců. V této souvislosti je zřejmé, že vnitřní příčiny zhroucení komunismu v těchto zemích nemohou být redukovány jen na reakci obyvatelstva vůči potlačení národní suverenity a demokracie, popř. na zrušení nebo podstatné omezení soukromého vlastnictví a tržních vztahů. To vše ovšem patří k oprávněně kritizovaným a klíčově významným příčinám pádu komunistických režimů. Avšak - spolu s porážkou sovětského bloku ve "studené válce" - tím, co nakonec rozhodlo o zhroucení, byla ta skutečnost, že státně socialistický systém jako celek i v jednotlivých zemích prohrál 'studenou válku' nejen ve zbrojení, ale také na celém poli široce pojatého kulturního (včetně 'civilizačního') pokroku. Nebyl již schopen upokojovat vyvíjející se potřeby lidí na uspokojivé úrovni, nedokázal poskytnout dostatečný prostor pro svobodný rozvoj ve všech sférách lidských aktivit. Na Druhé evropské konferenci sociologie v Budapešti 1995 slovinská socioložka Mojca Novak mluvila v této souvislosti o 'přerušené modernizaci' ve své zemi. Pokud jde o český případ, referovali jsme o extenzivní industrializaci po druhé - a zbytečně - opakované, a o ztrátě kontaktu s modernizačním proudem, včetně postindustriálních trendů, jež se široce uplatnily v jinak s námi srovnatelných zemích, jakými jsou např. Belgie, Holandsko, Dánsko, Norsko, popř. Rakousko.
2
3. Modernizace v postkomunistických zemích Jako první krok naplnění mezinárodního výzkumného projektu Evropské unie Systémová změna a modernizace jsme před časem uskutečnili sérii diskusí o pojmu modernizace a možnostech jeho aplikace v našich podmínkách. Ocenili jsme teoretické studie prof. R. Sainsaulieu a D. Martina, kteří, pokračujíce ve francouzské racionalistické tradici myšlení, přinesli mnohé inspirace pro obecné charakteristiky jak technologické, tak institucionální modernizace. Spolu s nimi sdílíme důraz kladený na procesy racionalizace, mobilizace a sekularizace, jakož i na modernizaci ve sféře institucí a řízení. My však musíme dnes aplikovat pojem modernizace i na vyšší než podnikové úrovni. Museli jsme proto modernizaci vymezit co nejšíře, jakožto proces, který spolu s odpovídajícími změnami institucí zahrnuje i podstatné změny přinejmenším v těchto sférách života společnosti a ve všech jejich úrovních (od makrostruktury přes mezostrukturu až k mikrostruktuře): ve vzdělání, vědě, technologii, infrastruktuře, kvalitativní úrovni i objemu výroby i služeb a odpovídajích standardech spotřeby, ve struktuře aktivit mimopracovní doby, zkrátka v kvalitě života jako celku. Modernizací v této souvislosti rozumím obecný pokrok široce pojaté kultury. Na druhé straně zaostávání naší země, stejně jako dalších zemí žijících v obdobných podmínkách, za vyspělými společnostmi nás donutilo k jisté opatrnosti vůči důsledkům určité části tzv. postmoderních přístupů. Prozatím nám nehrozí v takové míře 'patologie modernizace' (jinak ve světě a perspektivně i u nás nepochybně důležitý fenomén), jako nedostatečný stupeň modernizace, tedy mj. i patologie s tímto nedostatkem spjatá. Nemůžeme ovšem nepozorovat jisté jevy postmoderního charakteru, které se v našich společnostech buď jako realita nebo jako duchovní anticipace objevují. A tu se nám zdá, že by se mělo rozlišovat mezi takovými prvky, které jsou spíše - mnohdy přehnanou - reakcí na 'patologii modernizace', a mezi prvky, které lze považovat za oprávněnou negaci jednostranností a nedokonalostí modernizace v minulých vývojových etapách. Patří mezi ně např. odmítání přehnaných nároků 'velkých teorií' minulosti v jejich ideologizované podobě, stejně jako náležité docenění úlohy informačních systémů a masmediálního světa nebo úlohy individuí a společenských subjektů. Tyto prvky však nepovažujeme za negaci modernizace jako takové, nýbrž spíše za projevy pokračující a hlubší modernizace, posunující svět do poměrů odpovídajících postindustriální fázi vývoje. V tom se přibližujeme ke koncepci 'neomodernismu', jak o ní referuje Alexander (1994). Zejména pak dáváme přednost představě nové, sofistikovanější fáze racionálních přístupů ke společenské skutečnosti před představou zhroucení racionalismu. Zdá se nám, že našim podmínkám vcelku odpovídá přímočarý přístup prof. Zapfa, který na základě zkušeností s transformací východního Německa zdůrazňuje inovace, masovou spotřebu, marketizaci, welfare-state, ekologii a dobře fungující pluralitní demokracii a další podobné jevy jako konstitutivní prvky modernizačného procesu. Sympatizujeme dokonce i s jeho analogií mezi takto pojatým modernizačním procesem a tendencemi ke konvergenci kapitalismu a socialismu na bázi industriální společnosti, jak je známe ze šedesátých let. Zvláště v českém případě jde o analogii velmi důležitou. (Zapf, 1994) Jemné odstíny skryté v Giddensově a Beckově konceptu 'reflexivní modernizace' (Giddens, 1990; Beck, 1993) se zdají být zatím poněkud vzdálené naší urgentní potřebě efektivní, radikální a rychlé modernizace. (Možná, že se v této věci mýlím a že budoucnost s Beckovým reflexivním 'a současně' místo 'buď - anebo' je bližší, než si myslím. Ani to však, jak oprávněně oba autoši zdůrazňují, nebude vítězstvím iracionalismu, nýbrž spíše krokem k novému racionalismu, novým stupněm racionálního myšlení v duchu nejlepších tradic modernismu.) V každém případě je jasné, že konečný úspěch nebo nezdar postkomunistických transformací se nebude měřit výlučně procentem privatizovaných firem, rozsahem volné tvorby cen, ba dokonce ani ne pouze existencí slušně fungujících pluralitně demokratických politických institucí ustavovaných pravidelnými svobodnými volbami. To vše je důležité a patří to mezi stěžejní charakteristiky modernizace společnosti. Avšak konečné výsledky transformace bude jak společnost, tak společenské vědy měřit také, a snad i hlavně, jejich schopností iniciovat reálnou ekonomickou prosperitu a kulturní rozkvět ve zlepšujícím se prostředí, vyvolat růst a zkvalitnění životního standardu a průměrné délky života, vytvořit dostatečný prostor pro rozvoj svobodných aktivit ve všech sférách života, ochránit lidskou důstojnost chudých a ohrožených chudobou, stejně jako lidí sociálně nepřizpůsobivých. Jinými slovy úspěch nebo nezdar transformace se bude posuzovat kritériem reálného přechodu postkomunistických společností na vývojovou trajektorii odpovídající v současnosti podmínkám vyspělých evropských zemí. To současně znamená, že poněkud abstraktní přístup k modelování transformačních procesů pouze v soustavě sociálních a institucionálních proměn by měl být doplněn jakýmsi druhem soudobého kulturně antropologického přístupu, který by respektoval všechny základní procesy, jimiž se proměňuje kultura v nejširším smyslu slova. Dá se to vyjádřit také takto: pojem společenské transformace by měl být
3
konkretizován jako komplex zahrnující jak sociální transformaci (včetně pozornosti k jejím aspektům ekonomickým, politickým a sociálně psychickým), tak modernizaci kultury. 4. Sociální a institucionální aktéři transformace a modernizace Nakonec připojuji několik konstatování o faktickém průběhu sociální transformace v České republice, jak se nám jeví na základě poměrně soustavného empirického monitorování, a to v těch aspektech, jež se dotýkají jejího vztahu k modernizaci. Po klíčových politických změnách, jež se odehrály počátkem devadesátých let, tedy od zavedení základních pluralitně demokratických principů do politického systému, se vyvinula ve společnosti jistá vertikální sociální diferenciace. Její postupné prohlubování pokračovalo ve dvou základních směrech. Zahrnovalo doposud nedokončenou novou třídní diferenciaci klasického typu a současně doposud rovněž nedostatečně vyhraněnou, spíše graduální sociální stratifikaci, což se projevilo mírným zvýšením souladu mezi výdělky a vzděláním, kvalifikací a výkonem. Souběžně se poněkud snížil vliv zděděných askriptivních diferenciací vázaných na pohlaví, věk, místo bydliště a pod. Třídní diferenciace a stratifikace 'meritokratického' (výkonového) charakteru, jež má nepochybný promodernizační význam, se doposud spíše vzájemně doplňovaly, než aby stály proti sobě, ačkoli případy nelegálního anebo nemorálního sociálního vzestupu existují a jsou veřejností příkře odsuzovány. V současnosti také lidé, kteří podporují liberálně demokratické reformy (tedy jejich potenciální nebo aktuální sociální aktéři), zpravidla věří v meritokratické principy sociální diferenciace a většinou se snaží je aplikovat v praxi, aspoň na úrovni jejich porozumění novým společenským potřebám. V budoucnu ovšem, jak ukazuje existence řady objektivně existujících statusových inkongruencí mezi kvalifikací na jedné straně a postavením v řízení a příjmy, popř. majetkem na straně druhé, nelze vyloučit vznik a případné prohlubování diskrepancí mezi třídní diferenciací a stratifikací a v důsledku toho i mezi postoji třídními a meritokratickými. V důsledku rozvážné vládní sociální politiky zabraňující významnějšímu rozšiřování chudoby a nezaměstnanosti, byly první hlubší sociální konflikty v České republice založeny spíše na existenci přežívající statusové inkonzistence a z toho vyplývající nespokojenosti vynořujících se 'nových středních vrstev' než na nespokojenosti nižších společenských tříd. Zděděný egalitarianismus dále působí v bývalých státních podnicích, stejně jako ve vztazích mezi tzv. podnikovou a rozpočtovou sférou, popř. mezi různými odvětvími národního hospodářství. Toto působení je zřetelně protimodernizační. Přes výrazné známky oživení ekonomiky a snad i hospodářského růstu signalizují obtíže s exportně - importní bilancí pokračující zaostávání modernizace ekonomiky na podnikové úrovni. Řada dat svědčí o vážných obtížích ve vývoji kvartérního sektoru, zejména vědy, výzkumu a vyššího vzdělání. Určité existenční problémy pro obyvatelstvo se rodí v souvislosti s krizí ve zdravotnictví a v bytové výstavbě. To vše může vést k ekonomickému vývoji, který podpoří vznik sociálních konfliktů. Mnoho bude záležet na tom, jakou formou budou řešeny. Stane se tak na základě demokratického sociálného vyjednávání, popř. dokonce sociálního partnerství, nebo se objeví znovu jako v dávné minulosti prvky tentokráte skutečného (nikoli uměle vykonstruovaného) třídního boje? V relativně chudobných postkomunistických zemích by se to za jistých mezinárodních a subjektivních vnitřních okolností mohlo stát. Sociální vědomí se postupně vyvíjí od minimální závislosti na objektivní diferenciaci sociálního postavení zjištěné v roce 1991 k výrazněji rozdílné percepci sociální skutečnosti příslušníky různých (postupně krystalizujících) vrstev a tříd a jejich rodinami, mj. v závislosti na jejich sociální zkušenosti, odvozené z jejich mobilitních - individuálních nebo kolektivních - vzestupů či sestupů po roce 1989. Postupné vznikání klasické třídní diferenciace podporuje rozvoj prvků třídního vědomí u části závislých pracovníků (zaměstnanců). To zahrnuje i sebeuvědomování středních vrstev, včetně potenciálně se vyvíjející 'staré' a 'nové' střední třídy. Zejména nová střední třída tenduje k prosazování principu rovnosti příležitostí a sociální, zejména příjmové a majetkové diferenciace podle kvalifikace a výkonu. Veřejné mínění se stává kritičtějším k průběhu sociální transformace a skeptičtějším k jejím vyhlídkám. V důsledku těchto procesů a některých politických okolností dochází k jisté polarizaci preferencí pro politické strany, zvláště mezi demokratickou pravicí a demokratickou (nekomunistickou) levicí. Několik vybraných zobecňujících informací, založených na empirických výzkumech, dává vcelku příznivý, avšak nikoli bezrozporný obraz sociální transformace, jež se zatím odehrála v České republice o jejích potenciálních i aktuálních sociálních aktérech a naznačila některé tendence ve vývoji politické a vůbec institucionální reprezentace jejich zájmů. Přitom však zaznamenáváme určité varovné signály existence sociálních jevů, které vykonávají inhibitivní vliv na modernizační proces. Bude proto nezbytné vypracovat soustavu kritérií definujících potenciální a aktuální sociální a institucionální aktéry dalšího společenského pohybu a jejich strategie
4
týkající se komplikovaného vztahu sociální transformace a modernizace. Na nejobecnější úrovni uvažování lze snad říci, že nejslibnější strategie budoucího vývoje by mohly být ty, které budou schopny přispět k vytvoření dynamické sociální rovnováhy podporující další modernizaci, aniž by podněcovaly vznik a rozšiřování sociálních konfliktů. Vhodnou bází pro takové strategie jistě bude co nejdůslednější aplikace principů sociální sporavedlnosti ve smyslu rovnosti příležitostí a na ni navazující, v zásadě meritokratické diferenciace. V této souvislosti nejdůležitějším sociologickým problémem zůstává již zmíněná relativní váha výkonové diferenciace na jedné straně a třídní diferenciace, která obsahuje vždy určité (do jisté míry askriptivní) prvky privilegií bohatství a moci. Důležitý bude i vzájemný vztah těchto dvou principů v postojích a chování sociálních a institucionálních aktérů. Doc. PhDr. Pavel MACHONIN byl vedoucím tímu českích a slovenskích sociologů, kterí v roce 1967 uskutečnil první reprezentativní vízkum sociální stratifikace a mobility v Československu. Výsledky výzkumu byly publikovány v knize Československá společnost, která vyšla v Bratislavě. Po vynucené dvacetileté přestávce se vrátil v roce 1990 k výzkumním aktivitám v sociologii. Nyní pracuje jako vedoucí tímu Sociologického ústavu AV ČR, jenž se zabívá sociální transformací a modernizací v České a Slovenské republice. Uveřejnil novou studii Sociální struktura Československa v předvečer Pražkého jara 1968 (1992) a spolu s prof. Jaroslavem Krejčím připravil k publikaci v angličtině knihu Československo 1918-1992. Laboratoř sociální změny, která brzy vyjde. LITERATURA ALEXANDER, J. C., "Modern, Anti, Post and Neo: How Social Theories Have Tried to Understand the 'New World' of 'Our Time'". Deutsche Zeitschrift für Soziologie No 3. BECK, U. 1993: Die Erfindung des Politischen. Zu einer Theorie reflexiver Modernisierung. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag. GIDDENS, A. 1993: The Consequences of Modernity. Cambridge: Polity Press. PRZEWORSKI, A. 1991: Democracy and the Market. Political and Economic Reforms in Eastern Europe and Latin America. Cambridge: Cambridge University Press. ZAPF, W. 1994: Modernisierung, Wohlfartsetwicklung und Transformation. Soziologische Aufsätze 1987 bis 1994. edition sigma: Berlin. SUMMARY Social transformation is conceived in the article as a structural change of social relationships, while modernization as a change in broadly defined culture, aiming to post-industrial society, the connecting link being the changes in institutions. Thus, societal transformation is a complex of social transformation and modernization The state socialist social structure based on the complementarity of totalitarianism and antimeritocratism (including egalitarianism) was not able to stimulate further progress of modernization in societies which already before communism saw a certain level of industrial development. This was one of the main reasons for the collapse of communism in those countries. However, the lagging behind the advanced countries in modernization still remains one of the crucial problems in the post-communist countries. The 'pathology of modernity' seems still to be less dangerous here than the lack of modernity and the negative phenomena connected with it. The success or failure in this field will be one of the decisive criteria for the evaluation of the results of the post-communist transformation both by science and by the population. The ongoing social differentiation in the post-communist countries has not led so far to the creation neither of a developed class structure, nor of a developed meritocratic stratification. The developing class diferentiation and stratification so far rather complement one another than stand in opposition. In the Czech Republic, in the consequence of the pragmatically conceived social policy of the government, the lower strata are relatively well protected against the hardships connected with the radical economic reform. On the other hand, the highly qualified employed professionals are dissatisfied with the surviving egalitarianism and call for more radical denivelization in favour of qualification and achievement. Under these conditions, the most promising strategies for the further developments would be those able to create a dynamic social equilibrium stimulating further modernization without exacerbating potential social conflicts.
5
