(Mladá pravda ročník 20)
26 POSLEDNÍ STRANA
Proletáři všech zemí, spojte se!
ŘÍJEN 2014 ČÍSLO 1 ROČNÍK 6
ČASOPIS SVAZU MLADÝCH KOMUNISTŮ ČESKOSLOVENSKA
Mladí jsou dnes vyzýváni k tomu, aby žili v krutě nepříznivém prostředí, kde je právo na práci podřízeno konkurenceschopnosti, snaze o co nejvyšší zisky, zatímco nezaměstnanost se stala noční můrou pro každého mladého člověka. V EU je dnes 27 milionů lidí bez práce a mimo pracovní trh se všemi nepříznivými sociálními dopady; přitom nezaměstnanost mladých vylétla do nevídané výše. Podle statistických údajů v únoru 2013, což už plně neodráží pravdivý obraz, ostře stoupla na 64,2 procenta v Řecku (z 50,4 ve stejném měsíci v roce 2012), na 55,5 procenta ve Španělsku (z 50,5 v roce 2012), na 38,7 procenta v Itálii (z 31,9 v roce 2012), 38,6 procenta v Portugalsku (z 35,4), 35,9 procenta na Slovensku, 30,8 procenta v Irsku, 28,4 procenta na Kypru, 26,9 procenta ve Francii a kolem 20 procent v Belgii, Finsku, Lucembursku a Estonsku. Odpovídající procento pro 27 členských států EU a v zemích eurozóny dosáhlo 23,6 procenta a 24,2, čili 5 694 000 a 3 581 000 mladých nezaměstnaných ve věku pod pětadvacet let. Celkově míra zaměstnanosti mezi mladými za posledních pět let spadla o pět procent, z 37,3 na 32,8 procenta trojnásobně ve srovnání se staršími pracujícími. (Stanislav Grospič)
občanské sdružení zaregistrované Ministerstvem vnitra ČR 29. 10. 2008 (IČO: 26580861) centrální internetové stránky: www.komsomol.cz centrální e-mail:
[email protected] Zaregistrováno MK ČR E 18907
2
2
Slovo Redakční rady SMKČ: Proč vydáváme nové číslo Československé mladé pravdy? Vážené čtenářky, milí čtenáři, Československá mladá pravda (Čs. MP) vycházela jako oficiální tiskovina Svazu mladých komunistů Československa (SMKČ) fakticky nepřetržitě od vzniku SMKČ (říjen-listopad 2008) do počátku loňského roku. První číslo vyšlo v březnu 2009, poslední ve stejném měsíci r. 2013. Celkem spatřilo světlo světa za toto čtyřleté období 25 čísel časopisu. SMKČ od počátku vydávání Čs. MP deklaroval, že jeho ústřední periodikum navazuje na ty kvalitativní a pokrokové tradice, které ve své době reprezentovala Mladá pravda KSM. Z toho důvodu jsme zvolili spojení původního názvu časopisu s novým názvem a orientací organizace. Naši pravidelní čtenáři jistě vědí, že Čs. MP vycházela s dvouměsíční pravidelností. Naše rozhodnutí z jara loňského roku nevydávat Čs. MP dvouměsíčně a změnit naši oficiální tiskovinu na společný československý časopis Vzdor nikterak neznamenalo, že opouštíme značku Československé mladé pravdy nadobro. Ostatně už v té době jsme si řekli, že její titul ponecháme pro mimořádné události, období v roce, témata. Čas prvního „návratu“ k osvědčené značce nastal. K tomu se ale vrátíme. Stručně se ještě zmíním o změně oficiálního časopisu SMKČ z Čs. MP na Vzdor. Pohnutky tohoto kroku jsme, myslím, dostatečně vysvětlili v redakčních sloupcích československého časopisu. Hlavními motivy byla snaha věnovat se plně tehdy poměrně novému československému periodiku (začal vycházet v létě 2012), kvalitativně i množstevně ho posouvat dál, stejně jako organizačně přibližovat organizace, které se na tvorbě Vzdoru podílely a podílejí. Nezanedbatelnou příčinou byl i odlišný charakter Československé mladé pravdy a Vzdoru - Čs. MP vyznívala spíše jako vnitrosvazový sborník, případně jako sborník, zaměřený směrem dovnitř komunistického i tzv. komunistického hnutí českých zemí. Jeho struktura byla příliš nesourodá, tematicky byla Čs. MP poměrně rozplizlá. Za tehdejších okolností bylo mnohem snazší, účinnější a účelnější přeorientovat se na dlouho diskutovaný, připravovaný a v materiálních, organizačních i obsahových základech vyprofilovaný projekt českých a slovenských komunistických organizací a jednotlivců, než zdlouhavě a za nemalých obětí měnit podobu Čs. MP. Tím, jak se SMKČ v minulých dvou letech vyvíjel, dozrála i snaha vydat nové, tematické číslo Československé mladé pravdy. Načasování padlo na začátek školního roku 2014/2025, který se tak či onak týká nejen učňovské a studentské mládeže, ale všech proletářských a kapitalismem postihovaných lidí českých zemí. Rozhodli jsme se, že vypracujeme a vydáme číslo, věnující se obsáhleji a částečně i programově zásadnímu komplexu otázek současnosti. Tématem a náplní 26. vydání Československé mladé pravdy byla proto zvolena problematika nazvaná „Mladí lidé a jejich (ne)uplatnění v kapitalismu.“ Struktura i obsah čísla byly předem připraveny a diskutovány, na psaní textů se podílela celá škála autorů. Vydání obsahuje články starší, které jsme už v minulosti různými cestami publikovali, ale také texty zcela nové. Číslo si nese určitý punc programového dokumentu tehdy, předkládají-li autoři své návrhy řešení. Dovolím si tvrdit, že výsledná podoba časopisu dokazuje, jak hluboce se za poslední léta změnil pohled SMKČ na vnímání politické praxe, agitace a propagace. Z toho důvodu je letošní Československá mladá pravda zaměřena téměř výhradně na současné problémy, v čemž se od starších čísel Čs. MP poměrně zásadně liší. Neopouštíme však historické hledisko, pouze jsme ho ponechali v pozici rádce, studnice zkušeností, poučení z vítězství, chyb a omylů. Přeji všem čtenářům hezké a příjemné čtení, byť se často nejedná a nemá jednat o jednoduché, půlstránkové texty, klesající na úroveň bulvárních či jiných buržoazních frázovitých plátků. Jsme toho soudu, že pouze kvalitní, složitější texty mohou pomoci dělníkům, dalším zaměstnancům, učňům a studentům, ale také dalším zástupcům našich cílových tříd a sociálních vrstev, posunout se kvalitativně
25 běžné, že si většina studentů na studium vydělává či přivydělává“, nebo „Chceš studovat? Běž si na to vydělat, na Západě, ale i u nás to je už běžné.“ Sami asi cítíte, že od poslední citace schází krůček k tvrzení, že z veřejných rozpočtů není možné na tuto ryze soukromou investici (slovy buržoazních liberálů a neoliberálů) vůbec nic přispívat, případně jen málo. Moc těchto klišé si člověk uvědomí, slyší-li je z úst svých členů rodiny, která je veskrze proletářská, pokud ví, že i rodiče či příbuzní kamarádů ze stejného třídního prostředí hovoří podobně. Přitom se jim naprosto nedostává (pro ně naštěstí) sociální zkušenosti. Kapitál si prosazením tohoto klišé do společenského vědomí vytváří prostor pro postupné prosazení školného, to už jsme řekli. Osobně jsem vždycky trval na tom, že pracovat během studia na střední, ale zejména vysoké škole vedle studia a mimo svůj obor „normální“ není a běžné by to být ani nemělo. Projevuje se zde majetkový cenzus. Narůstá počet rodin, které na studium svých potomků nemají finanční prostředky. Když jich mají alespoň část, jde jejich syn či dcera studovat, ale jsou nuceni si na studium přivydělávat. Zkrátka kdyby nepracovali, studovat by nemohli. Chabá a na mnohých školách (školství bylo od 90. let 20. století decentralizováno, každá VŠ má proto jiný stipendijní řád, ale především jiné finanční možnosti) naprosto nedostatečná náplast prospěchových či sociálních stipendií ve většině případů situaci vyřešit nemůže. Tito studenti jsou ale objektivně znevýhodněni ve srovnání s jejich vrstevníky z rodin vládnoucích tříd a jim spojeneckých vrstev. Ať si kdo chce, co chce, říká, paralelní výkon brigády vedle studia mimo studentův obor se musí nikoliv na výsledcích, ale nutně „minimálně“ na skutečných vědomostech, schopnostech a dovednostech projevit. V tomto momentu je bourán také formálně rovný přístup ke vzdělání, vidíme zde zřetelně další příklad tolikrát omílaného kapitalistického rozporu mezi formálním a skutečným. Studenti zejména technických a některých jiných přírodovědných oborů mají větší možnost přivydělávat si v rámci svého oboru již v dobách svých studijních. Takových případů existuje relativně mnoho a podobná zkušenost je k nezaplacení. Avšak u oborů humanitních, medicinských, zemědělských i jiných jsou tyto možnosti značně omezené, v některých případech prakticky neexistují. Student odsouzený k hledání brigády je snadnou kořistí lačného kapitalisty, jak to většinou u brigádníků bývá, byť se živnostníci či buržoové často tváří jinak (jakoby milosrdně). Stává se terčem často silného vykořisťování, což se nemůže neprojevit na jeho studijních výsledcích. Z dalšího úhlu pohledu tento student zaujímá pracovní místo, případně částečný úvazek, který by v časech rekordní nezaměstnanosti objektivně mnohem více potřeboval živitel rodiny, matka samoživitelka, absolvent školy apod. A tak vzniká vzájemná řevnivost, případně až zloba mezi studentem a nezaměstnaným, na níž můžeme krásně demonstrovat způsob, kterým kapitál vyvolává rozpory mezi vykořisťovanou a utlačovanou většinou společnosti, aby bylo jeho postavení pevnější. Přitom vinen je systém, jeho představitelé, nikoliv student či nezaměstnaný. Z hlediska studia existenční nutnost vydělávat si či přivydělávat si vytváří také objektivní tlaky na zapojování sedřených studentů do sociálně-patologických aktivit – prostituce, pašování drog, různých dalších druhů kriminality. Osobně jsem znal několik studentů humanitních oborů, kteří během studia zároveň museli pracovat, a ani jeden z nich studium nezvládl dokončit. A tak docházíme k „západním vzorům“ a srovnání s minulostí. Ano, v některých západních zemích se stává stále více běžné (postupně se finanční náklady studia zvyšují téměř ve všech, vycházejí ale z jiného základu), že si studenti musí na placení školného přivydělávat. Tento fakt ale výrazně omezil dostupnost vzdělání pro velkou část společnosti, zvýšil zadlužení mladých lidí, čímž ještě před začátkem jejich profesního života vložil jejich osudy do rukou finančního kapitálu, různých spekulantů a exekutorů. Co je ale důležité, mamutí školné nevedlo ke zvýšení kvality školství, jak u nás často tvrdí jeho zastánci, ale k pravému opaku. To potvrdila i naprosto kapitalistická organizace OECD u příkladu Velké Británie. I v této otázce se tedy vracíme po spirále vývoje zpět do časů meziválečné republiky, kde školné odsuzovalo mladé, talentované lidi z chudých poměrů k práci v otřesných podmínkách, často přes noc, aby si na tehdy náročné studium vydělali. Řada z nich nebyla pro fyzické a psychické vypětí s to studium dokončit, velká část z nich odnesla dřinu podlomeným zdravím. Podle mého názoru by mělo být studium na střední a vysoké škole natolik finančně dostupné, aby si ho mohl dovolit každý. Takové bylo ale naposledy za reálného socialismu, protože dostupnost studia znamená i učebnice, skripta zdarma, vysokoškolské koleje a domovy mládeže za velmi nízkou cenu, stejně jako stravování (menzy) a výrazné zvýšení prospěchových stipendií, přiblížení jejich výše a stipendijního řádu jednomu vzoru pro všechny školy. Uvědomuji si však, že takových změn není současný systém ve výchovně-vzdělávací oblasti schopen. Cesta, na kterou se vydal po r. 1989, je totiž přesně opačná než návrhy, které jsem nastínil. A podle toho české školství také vypadá. Cesta k nápravě=cesta ke změně systému. Petr Konrád
24 mediálně nejviditelnější část korupcí prolezlého prostředí napříč zejména profesionálních sportů. Zdrojem korupčních vztahů uvnitř tělovýchovy a sportu samotného a mezi sportovním prostředím a veřejnou sférou jsou finanční toky, které směřují do tělovýchovných organizací a ven. Profesionální sport je pro korupci ideální prostředí – dochází zde ke značným finančním transakcím a zároveň není pod důslednou veřejnou kontrolou. Živnou půdu pro korupční machinace poskytuje i amatérský sport, jelikož zde panuje ještě menší vnější kontrola a „volnější g způsoby při zacházení s finančními prostředky pod pláštíkem dobrovolné práce a ušlechtilých úmyslů. Podpora tělovýchovy a v rámci ní zejména amatérského sportu ze strany vládních garnitur kapitalistického zřízení na našem území neodpovídá významu pohybových aktivit pro společnost. Nedostatek finančních prostředků pro tuto oblast a nezájem rozhodujících představitelů současné moci o fyzický rozvoj zejména dětí a mládeže vede k navzájem provázaným negativním jevům a trendům ve společnosti (kriminalita, užívání drog jako „zabíjení” volného času). Jsou tak podceňovány pozitivní společenské aspekty pohybových aktivit, jako je zdravotní hledisko, vzdělávání, výchova v duchu fairplay, sociální začlenění a smysl pro dobrovolnickou činnost. Co je důvodem tohoto nezájmu? Vidina rychlého a co možná nejvyššího zisku! To je paradigma kapitalistických představ při pohledu na to, kam se nalijí veřejné finance. Ať už je to úmysl či nevědomost, přehlížejí současní mocní jeden fakt: investice do lidí a jejich zdraví se společnosti v krátkodobém i dlouhodobém hledisku několikrát vrátí. Sportování jako pohybová činnost občanů je přeci jedním z nejlevnějších, ale přitom nejefektivnějších prostředků zdravotní prevence a účelného využití volného času. Prostředky tak bývají přednostně dávány na jednorázové monstrózní akce s komerčním pozadím či na podporu podnikatelských projektů na rádoby sportovní aktivity, které však mají blíže spíše k zábavě (aquaparky, minigolf, golfová hřiště, bowlingové dráhy) než ke sportu. Zmíněné aktivity totiž nikterak nerozvíjí fyzickou zdatnost člověka, nýbrž spíše podporují mrhání volným časem, flákačství a pozérství – „Hraju bowling, jsem strašně americký g. Současně jsou tu jen pro někoho, čímž vytváří sociální bariéry a pocit méněcennosti u dětí a mládeže, jejichž rodiče si podobné „luxusní g aktivity nemohou dovolit financovat. Původní myšlenka sportu tak bývá znásilňována ke komerčním účelům. My, komunisté, usilujeme o společnost, jejíž instituce budou podporovat rozvoj masové tělovýchovy a amatérského sportu. Na rozdíl od vrcholového a výkonnostního sportu, který usiluje o maximální fyzický výkon, v masové tělovýchově a neprofesionálním sportování spatřujeme jeden z důležitých prvků v cestě za tělesnou i duševní harmonií člověka, potažmo většiny společnosti. Člověk v socialismu bude mít možnost se všestranně rozvíjet. Důležitou složku rozvoje jednotlivce spatřujeme právě ve fyzické vyspělosti, což je jedna z podmínek i duševního rozvoje. Teprve soulad fyzické a duševní rovnováhy člověka osvobozuje a povznáší jeho životní úroveň. Je třeba si uvědomit, že ony vyjmenované nešvary – podfinancované amatérské sportovní aktivity, rozvrat systematického sportování pro celé obyvatelstvo, budování komerčních komplexů na rádoby sportovní vyžití a jiné činy jsou současnému kapitalistickému systému vlastní. Zlepšení situace může být pouze kosmetické a vždy v rámci mantinelů toho, co je pro kapitalistické hráče na poli sportovního průmyslu a jejich prodloužených rukou na úrovni obecních, krajských, ale i parlamentních zastupitelů výhodné. Co je výhodné pro ně, není výhodné pro většinu obyvatelstva. Zde se nejedná o heslo klasiků liberalismu: „Zájem jednotlivce je koneckonců zájmem celé společnosti”. Ano, avšak nikterak v kapitalistické společnosti. My, mladí komunisté, nabízíme zejména učňovské, studující, zaměstnanecké i nezaměstnané mládežiz dělnických rodin či jiných neprivilegovaných a deklasovaných vrstev pomocnou ruku – spolupráci za naše společné zájmy. Nejen v oblasti sportu. Zdeněk Vahala
„Dneska je běžné“ aneb krátké zamyšlení nad jedním tvrzením Nesnáším stereotypy, klišé a rádoby selským rozumem podepřené režimní pravdy. Nesnáším je o to víc, že si jejich příjemci, mnohdy dělníci, učni, chudí důchodci či malovýrobci neuvědomují, čemu tyto prostředky slouží, že mají svůj účel a oni jsou často pouze jejich oběťmi. Zabrousím nyní do oblasti středoškolského a vysokoškolského studia a k jeho účastníkům, případně absolventům. Zejména s nástupem kapitalismu do Československa se rozmohla praxe, která začala jako obrana většiny studentů proti zhoršujícím se sociálním podmínkám a zvyšování nákladů za tzv. bezplatné školství, její pokračování a prohloubení se však stalo jedním z ideových pomocníků, pomocí kterého kapitál stále protlačuje placení školného na veřejných vysokých školách. Hovořím o studentských brigádách, různých druzích přivýdělků, které se ale odehrávají vedle studia, nikoliv v letních měsících. Setkal jsem se, jako jistě i mnoho z Vás, s častým a klišovitým tvrzením: „Dnes už je
3
3
výše, mají nepopiratelnou pozitivně formativní úlohu. Stejně tak se domníváme, že zpětná vazba od našich čtenářů může zkvalitnit a poučit nás samotné. A to i tehdy, je-li kritická. Kvalitním článkem však nemáme na mysli text nečtivý, nesrozumitelný, případně plný intelektuálského ukájení a cizích slov. Takový postup je k proletariátu kontraproduktivní, ale je také nekomunistický. Vyzýváme čtenáře k zasílání názorů na předkládaný časopis, psaní polemik, případně i doručování vlastních článků. Můžete tak činit na centrální emailovou adresu SMKČ
[email protected]. Redakční rada SMKČ
Nezaměstnanost a mládež Mladí lidé, nejenergičtější a nejtvořivější složka společnosti a nejzranitelnější kategorie pracujících, zakoušejí každodenně následky světové ekonomické krize a náporu protidělnické politiky. Výsledkem této praxe a politiky je, že dnešní mladá generace, jako jedna z nejzranitelnějších skupin obyvatelstva, čelí masové nezaměstnanosti a nejisté budoucnosti. Je obětí pružných (nebo jak je módou říkat flexibilních, neboť stále větší část národa se stydí za češtinu) forem zaměstnanosti a není chráněna kolektivními smlouvami, prožívá diskriminaci, přezírání a společenské vyloučení. Mladí pracující jsou nuceni pracovat v různých formách pružného zaměstnání jako práce na část úvazku, osobní smlouvy, žádné zdravé pracovní podmínky ani odborářská práva. Mladí jsou dnes vyzýváni k tomu, aby žili v krutě nepříznivém prostředí, kde je právo na práci podřízeno konkurenceschopnosti, snaze o co nejvyšší zisky, zatímco nezaměstnanost se stala noční můrou pro každého mladého člověka. V EU je dnes 27 milionů lidí bez práce a mimo pracovní trh se všemi nepříznivými sociálními dopady; přitom nezaměstnanost mladých vylétla do nevídané výše. Podle statistických údajů v únoru 2013, což už plně neodráží pravdivý obraz, ostře stoupla na 64,2 procenta v Řecku (z 50,4 ve stejném měsíci v roce 2012), na 55,5 procenta ve Španělsku (z 50,5 v roce 2012), na 38,7 procenta v Itálii (z 31,9 v roce 2012), 38,6 procenta v Portugalsku (z 35,4), 35,9 procenta na Slovensku, 30,8 procenta v Irsku, 28,4 procenta na Kypru, 26,9 procenta ve Francii a kolem 20 procent v Belgii, Finsku, Lucembursku a Estonsku. Odpovídající procento pro 27 členských států EU a v zemích eurozóny dosáhlo 23,6 procenta a 24,2, čili 5 694 000 a 3 581 000 mladých nezaměstnaných ve věku pod pětadvacet let. Celkově míra zaměstnanosti mezi mladými za posledních pět let spadla o pět procent, z 37,3 na 32,8 procenta trojnásobně ve srovnání se staršími pracujícími. Evropská komise vyzvala členské státy, aby pokračovaly v zavádění opatření, a vyzvala ministry práce, aby se v červenci sešli na jednání o tom, jak se vypořádat s nezaměstnaností mezi mladými. Zároveň přikročila k návrhu doporučit členským státům, aby přijaly četné programy jako »Evropská mládežnická záruka« (European Youth Guarantee). Tímto specifickým programem Evropská unie navrhuje vládám, aby zajistily, že zaměstnání bude mladým evropským občanům nabídnuto nejpozději čtyři měsíce od okamžiku, kdy se stali nadbytečnými nebo skončili studia, nebo možnost využít některý z odborných, vzdělávacích nebo učňovských programů. Evropské oblastní středisko Světové odborové federace (EUROF WFTU) je přesvědčeno, že tato politika a rozhodnutí nemohou mobilizovat a překonat netečnost ekonomického systému, jenž je venku z úpadku a je nelítostně zamořený úsporností. Kapitalismus jako ekonomický systém, jenž si udělal modlu ze zisku, vnucuje individualismus a zpochybňuje organizovaný boj a společenskou solidaritu. Snaží se každého mladého člověka přeměnit na prvek, odcizený společenskému dění a odstavený od kolektivního konání. Globální krize kapitalismu demonstruje, že třídní boj je i nadále daný časem, dokud bude společnost rozdělena na třídy. I v této době společenské podmínky, v jakých rozvíjí svoji činnost hnutí mladých pracujících, negativně zasahují organizovanost a zapojení mladých. Je proto jasné, že odpověď leží v masovém růstu členů autentického odborového hnutí, jaké v Evropě představuje EUROF WFTU. Stanislav Grospič
4
Náš pohled na jednotlivce a „šedou masu“ 1.Úvod Problematika jednotlivce a jeho role v hnutí, společnosti a dějinách, stejně jako problematika role lidových mas ve společenském pohybu, je otázkou, která je často nejen dnes pokrokovému a antikapitalistickému hnutí předhazována, a náš pohled (pohled komunistů) na ni je vulgarizován a komolen. Asi nejčastějším obviněním, které je vůči nám vznášeno, je, že se snažíme zničit a ignorovat jakoukoliv jedinečnost, odlišnost, že se ji snažíme utopit v „šedé a zfanatizované mase“ („jako fašisté“, jak se zde často dodává), že údajně nevidíme přirozené rozdíly mezi lidmi a snažíme se o utopii „absolutní rovnosti“. Proti komunistům falešně přisuzované myšlence „násilného a přirozenosti neodpovídajícího zrovnoprávnění“ staví naši kritici jejich slovy „zdravého, nezávislého a zodpovědného jedince“. Nuže, tvrdit, že komunisté snad vyžadují, nebo za ideál považují stejnorodou, ukázněnou a poslušnou masu, kde neexistuje jedinečnost ani iniciativa, a naopak cení se průměrnosti, to je hrubá vulgarizace nejen marxismu, ale i pokrokového, tedy skutečného kolektivismu a jeho pojetí vůbec. A tvrdit, že si komunisté nejsou vědomi určitých objektivních rozdílů mezi lidmi, je přinejlepším absolutním nepochopením a neznalostí komunistických myšlenek, spíše však jejich vědomou falzifikací. Takové zkreslování předmětné otázky má usnadnit propagátorům měšťáckého vědomí jejich hledání vysvětlení pro sobě vlastní chamtivost, aroganci, nedostatek solidarity, empatie a chladný kalkul individualismu, tedy pro jejich vlastní zájmy. Než se pustíme do vysvětlování našeho aktuálního pohledu na konkrétní projevy zmíněného klamání současnými ideovými vládci, než se pokusíme svléknout dogma „přirozeného“ individualismu do naha, než přistoupíme k vyvracení lživého ztotožňování komunismus s fašismem (a jeho vyhrocenou formou nacismem) v teoretickém i v do praxe uváděném obsahu slova kolektivismus, dovolte nám krátký teoretický úvod.
2. Naše teoretická východiska Vycházíme z marxisticko-leninského učení o společnosti, jejím vývoji a jejích zákonitostech. Tato teorie rozborem, pochopením a vyložením dějinného pohybu dokazuje, že na počátku lidských dějin, aby člověk přežil, obstaral si potravu, oděv, bezpečí a aby mohl mít děti, musel žít ve společenství. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by se vývojově posunout dál a pravděpodobně by zahynul. Zde nalézáme objektivní základy kolektivismu, který stál u kolébky přetvoření našich druhových předchůdců v člověka, jejich přežití vůbec a u následného pokroku. Tento kolektiv se začal rozpadat do velkých částí poté, co se člověk naučil vyrobit nadprodukt a určitá část společnosti si ho proti její většině začala přivlastňovat. Tím vzniklo soukromé vlastnictví výrobních prostředků a postupně i stát. Úroveň výroby a dělby práce v té době nebyly takové, aby dokázaly zajistit všem členům společnosti takové životní standardy, jakých požívala vládnoucí třída. Určité přirozené rozdíly mezi lidmi (zejména fyzické a částečně i psychické) se tímto rozdělením (na skupiny vládnoucí a ovládané) a jeho následky začaly prudce zvětšovat, daleko rychleji však rostly rozdíly sociální. Vládnoucí třída začala objektivně prostřednictvím ekonomického a sociálního (včetně vzniku monogamní rodiny) uspořádání, ruku v ruce však i s vládnoucí ideologií (zpočátku zejména náboženstvím), individualizovat většinu společnosti tak, aby nemohla jednotně vystoupit proti její nadvládě. Do velké míry se jí to dařilo, přesto však nemohla zcela vyvrátit běh objektivních vývojových zákonitostí dějin, které jsou postaveny na materiálním životě velkých mas lidí, kolektivů, jejich vůli a jednání. A tak jestliže vládnoucí třída (ať otrokáři, feudálové nebo buržoazie, každý trochu jinak, ale v některých základech velmi podobně) zemí a bloků jednotlivých částí světa vnášela mocenskou konkurenci na bedrech zotročené většiny společnosti proti vládnoucí třídě v jiné části světa, což v epoše imperialismu
23 neustálým sebezdokonalováním, snahou či prospěchem společnosti. Z psychologického hlediska je dána především sebeidentifikací s „přirozeně“ lepší skupinou, s elitou, s těmi „chytřejšími, od narození úspěšnějšími“. Není to nic jiného, než ten stejný hlas vládnoucích tříd rozléhající se během historie, který ve svém vlastním vězení spílal svým vězňům, že jsou neschopní, líní a odsouzeni být vězni, a ještě je nutil na tyto žvásty kývnout a vnucoval jim je od mala jako „žebříček hodnot“. V kapitalismu byl tento hlas vždy provázen patolízalským hlasem intelektuála a nejubožejšího maloměšťáckého pokrytce, který se styděl za svůj původ a ještě stokrát arogantněji si přisuzoval „nadřazené“ vlastnosti a nazýval se „lepším“, jen aby mohl říci, že je také onou „elitou“ a ne „obyčejnou lůzou“. A na gymnáziích se tyto dva hlasy setkávají. Mladým lidem duní pak v uších opravdu silně. Znovu opakuji, mladí lidé jsou všemi objektivními okolnostmi vedeni k tomu, aby se označili za „lepší“, většinou však tím jen skrývají svůj vlastní strach a frustraci ze současné společnosti a z jejich nástrah. Systém už ale takový je, každý den zaráží mezi lidi klíny. Jestliže jsem se zde pokusil stručně nastínit, jak jsou k elitářství a individualismu lidé od mládí vedeni už z podstaty společnosti, zkusím ještě popsat, jak si sama vládnoucí třída možnost aktivně ovlivňovat vědomí mladých lidí uvědomuje a jak s tímto faktem nakládá. Jestliže vládnoucí třída pohlíží na většinu společnosti jako na své „výkonné roboty“ a obyčejné „zboží“, musí tomuto svému pohledu společně se sociální rozmanitostí přizpůsobit i míru působení své vlastní propagandy a rozvrstvit její intenzitu. Je jasné, že jestliže existují nějaké objektivní podmínky, které vedou určitou skupinu k nějakému způsobu uvažování, typickým vzorcům chování, vůbec vědomí, jsou jen omezené prostředky jak na ně působit pouhým přesvědčováním, tedy propagandou. Je-li proletariát v protikladu s buržoazií, bude tedy možnost vládnoucí kapitalistické třídy ovlivnit ve vývoji vědomí ryze dělnické prostředí jen velice omezená. Když si vezmeme třeba učňovské prostředí, je zde dosah i zájem režimní propagandy poměrně malý. Proto, když se na její působení v tomto prostředí podíváme, objevuje se zde většinou jen několik vágně podaných základních pouček antikomunismu a to je zhruba všechno. Větší a sociálně rozmanitější je prostředí středních škol. Ani zde nemůže režimní propaganda odstranit třídní protiklady, které objektivně v kapitalismu existují a znamenají rozpory mezi zájmy většiny společnosti a vládnoucí třídou. Avšak propaganda je zde již důslednější. Antikomunistické bludy jsou v tomto prostředí šířeny hojně. V tzv. společenských vědách jsou ignorovány objevy marxismu a vůbec bádání posledních 200 let a za nejdokonalejší objev lidstva je vydávána „občanská společnost“ (což byla ve své době významná teorie, dnes ale již dávno překonána). I přes to všechno zde není mládež přesvědčována a vedena k úplnému splynutí s režimem, není jí vnucován životní styl (tedy samozřejmě je, ale s menším úspěchem a s větším zapojením samotné mládeže na vytváření alespoň částečně svébytného životního stylu) odpovídající představám kapitalistů, svoji budoucí redukci na čísla na účtech buržoů není mládež nucena oslavovat jako „přirozené“ a „efektivní“ součásti života. Naproti tomu v gymnáziích si režim vytváří svoji skutečnou základnu, notně se podílí na vzniku hodnot, názorů, cítění vůči zbytku společnosti. Toto působení je zcela v souladu s třídním zájmem kapitalistů. Komunisté, jako předvoj pracujících, musí vždy a všude bojovat za zájmy proletářů, musí probouzet vědomí proletářské („všude tam, kde nepůsobí na dělníky naše ideologie, působí na ně buržoazní ideologie“-V. I. Lenin)., musí dát mládeži jiný styl života než ten, který jim je předhazován současnou společností jako slabá útěcha za život v námezdním otroctví. PJA
Chceš hrát? Zaplať, kup si! Levicové, a tím více komunistické hnutí, ve své historii kladlo masové tělovýchově, tedy amatérskému sportu, sportovním a pohybovým aktivitám neprofesionálního a nevýkonnostního charakteru, důležitý společenský a kulturní význam. S restaurací kapitalismu po roce 1989 v naší zemi došlo k prudkému rozvratu podpory tělovýchovy ze strany státu – vládnoucí třída o ni nejeví zájem, dokonce začala pojem „tělovýchova” a jeho obsah vymazávat ze stránek svých textů i ze společenského vědomí. Upřednostňují se takové formy pohybových aktivit, ze kterých lze prostřednictvím komerce vytěžit zisk. Stejně jako všechny další oblasti společenského života, v nichž se točí peníze, také tělovýchova ve všech svých organizačních složkách (dobrovolné a neorganizované sportovní a pohybové aktivity, výkonnostní sport, vrcholový poloamatérský a profesionální sport) je prorostlá korupčními praktikami. Nejviditelnější, respektive mediálně nejznámější případy korupce v českém sportu se týkají podplácení rozhodčích v nejvyšší soutěži české fotbalové asociace (FAČR). Jak ale naznačuji, jedná se pouze o
22 horší“ nebo „užitečné a příživníky“. Tímto poněkud abstraktním úvodem bych se chtěl dostat k tématu, které je nastíněno v nadpise článku. Zdůrazňuji, že se v tomto článku nebudu zabývat tím, jakým způsobem současné kapitalistické školství vytváří již od raného mládí předpoklady pro budoucí nerovnost nerovnoměrným poskytováním vzdělání a informací jednotlivým sociálním skupinám. Ani tím, v jakém stavu naše školství je z hlediska kvality pedagogů a schopnosti tvořivě a prakticky rozvíjet mládež. Budu se snažit soustředit na ono působení na vědomí, na vytváření sociální identifikace, která slouží v současné době k ospravedlnění oněch výše popsaných neduhů a k jejich „normalizaci“ v mysli lidí, protože vytváří-li současná společnost od útlého věku objektivně materiální podmínky pro budoucí nerovnost a stabilní třídní rozdělení, musí se zákonitě tato skutečnost odrazit v mysli lidí, v jejich vědomí. Připomenu první z věcí, které nás marxismus učí, a to, že lidské vědomí je jen více či méně věrným odrazem bytí, vnější skutečnosti. Lidé si tedy rozpory ve skutečném životě („základně“) zkresleně uvědomují v rozporech jiných, většinou myšlenkových, hodnotových, politických, morálních atd. („nadstavbě“). Je otázkou, nakolik si současná vládnoucí třída při zdeformované „společenskovědní“ pavědě, kterou propaguje tento stav věcí, uvědomuje, jisté však je, že aby si stabilitu své dominace udržela, musí sama často (aspoň z části) uvědoměle působit prostřednictvím své moci na „poddané“, na pracující a zastírat realitu své nadvlády. Vědomí dnešní mládeže tak formuje jak „základna“, tedy nesporná skutečnost každodenního života, jež vytváří v lidech hodnoty, názory a postoje, tak zpětně „nadstavba“ skrze vědomé působení moci buržoazie. A jsou-li tedy deformace vědomí dnešní mládeže ovlivňovány všemi těmito faktory, je jisté, že se nejsilněji projeví tam, kde základna i nadstavba v této společnosti nejsilněji působí na ni optikou současného režimu. Tradičně jsou takovýmto místem gymnázia. Speciálně ta v Praze (kvůli živenému pražskému kosmopolitismu a intelektualismu) a hlavně ta víceletá (jež jsou přesně případem vytváření předpokladů pro budoucí rozdělení společnosti již od „malých nohou“). Když zde budu psát o gymnáziích, nechci k tomuto tématu přistupovat s předsudky se zevšeobecňujícími závěry o jednotlivcích, nebo dokonce někoho obvinovat, tedy kromě těch, kteří drží v rukou otěže, tedy systému. Sám mohu říci, že jsem jednu dobu gymnázium dokonce navštěvoval a poznal jsem zde mnoho zajímavých lidí. Ovšem také to zesílilo moje zkušenosti s touto institucí, které teď mohu také v článku použít. Gymnázia jsou obecně nejčastějším semeništěm všech maloměšťáckých postojů, názorů a předsudků existujících v prostředí současné mládeže. Typické pro ně je vytvářet atmosféru vzbuzující u mladých lidí pocit nadřazenosti, arogance a naopak „neúspěch“ a „méněcennost“ ostatních. Je zde velice silná tendence k intelektualismu založeném na pózách, dokazování si svého „intelektu“ při každé příležitosti, nejčastěji při bezúčelných debatách odříznutých od jakékoliv reality (s tím, že účastníci těchto debat buď o realitě života většiny společnosti diskutovat nemohou, protože s ní absolutně nepřicházejí do styku, nebo na ni nahlíží jako na něco určené pro „lůzu“, což je v kontrastu k jejich snobskému „lepšímu“ životnímu stylu). Když se nad tím zamyslíme, je to z mnoha hledisek logické. Vezměme si nejprve vůbec podstatu této instituce v kontextu celé kapitalistické společnosti. Lidé jsou v kapitalismu redukováni na zboží. Jako každé zboží, i člověk se stává v každém aspektu života závislým na konkurenci, na nestabilním trhu a na všudypřítomné nabídce a poptávce. Proměnit vše v jeden velký trh a každou věc ve volně směnitelné zboží je velkým snem mnohých kapitalistických ideologů. Je jasné, že tomuto pojetí společnosti se musí přizpůsobit i to, co vytváří podmínky k tomu, aby se člověk vůbec mohl stát zbožím v jakékoliv hodnotě. Mám tedy na mysli školství. To musí tržnímu hospodářství, pro které zpracovává lidi, přizpůsobit svoji strukturu a účel. A v této věčné tržní hře nabídky a poptávky, kde vše má svoji cenu, vše je možné koupit a prodat, se nacházejí právě gymnázia. Ta jsou onou „prestižní“ institucí, která vytváří „kvalitnější“ zboží. Při naprosté likvidaci kdysi kvalitního učňovského školství v ČR po roce 1989, v době kdy celé školství trpí nekvalitou a těžkopádností. Nenacházejí se pro něj dostatečné prostředky ze státního rozpočtu. Jsou zde právě gymnázia jako falešné „záchranné čluny“. Režim dbá na jejich prestiž, dává najevo, že toto je „elita“. A přesně v tomto duchu se nese celá atmosféra kolem škol tohoto typu. Sami mladí lidé jsou již v dětském věku naučeni, že je třeba „bojovat za budoucnost“. V souladu s bezohlednou mantrou individualizmu jsou hnáni k „vítězství“ proti „konkurenci“, protože to je ono lidské odcizení v praxi. Člověk, který pozbývá své lidství, a stává se jenom kdykoliv směnitelným zbožím, jemuž hodnota klesá a stoupá jako každému jinému zboží, se odcizuje především vůči ostatním lidem a společnosti jako takové. Není divu, že v takové atmosféře jsou mladí lidé na gymnáziích všemi okolnostmi vedeni k pocitu „důležitosti“, nutného boje za „sebe“ proti „ostatním“. S tím, že tato „důležitost“ není dána
5
5
přerostl až ve dvě krvavé světové války, v jednom byla vždy kolektivní, jednotná a svorná: v ochraně svých vlastnických a mocenských zájmů proti většině společnosti, ale v poslední době i proti dílčí změně. Stejně tak vědomí příslušníků této třídy, individualizované dle vlastní doktríny, s rysy sobectví a egoismu, přeci jenom nese jasné prvky kolektivního vědomí a jednání vládnoucí třídy. Složitější to bylo, je a ještě nějakou dobu bude s vědomím a jednáním většiny společnosti, v současnosti nazývané proletariátem. Zjednodušeně se dá říci, že jakkoliv může být demoralizován, znechucen, nevědom si svého postavení, materiálně i ideologicky roztříštěn a postaven proti sobě, získali jeho příslušníci mnohogeneračním vývojem společné nebo podobné charakteristické rysy (např. obecně silnější sociální cítění, touhu vyrovnat se vládnoucí třídě cestou vzdělávání, sklon k jednoduchým řešením, hlubší solidarita s utlačovanými), které vládnoucí třída nemá. Obě velké skupiny lidí samozřejmě nejsou od sebe odděleny čínskou zdí a ovlivňují se také navzájem. Dominanci a prim v tomto procesu hraje především a logicky třída vládnoucí. Ať to bylo dříve, dnes, později, je nutné dospět k závěru, že individuum se vyvíjí s kolektivem a v kolektivu, ovlivňuje kolektiv a naopak, přičemž dominantní roli hrají sociálně-ekonomické vztahy, zejména vlastnictví a dělba práce. Člověk tedy má charakter kolektivní, stejně jako dějiny. Existenci a přínos velikánů minulosti nezpochybňujeme, pouze tvrdíme, že byli produktem podmínek určité doby a bez těchto podmínek by se objevit nemohli. V minulosti však, až na výjimky ve 20. století, nedošlo k otevření možností mnohostranného vývoje a rozvoje pro většinu společnosti. V cestě stála a stojí vládnoucí menšina a její bohatí spojenci. My však tvrdíme, že objektivně nejlepšími podmínkami pro rozvoj jedince je pokrok kolektivu, do kterého patří. Tento rozvoj jedince povede i k rozvoji kolektivu a naopak. Jedinec sám v dějinách téměř nic zásadního nedokázal a dokázat nemohl. Individualistický jedinec byl také součástí kolektivu, kolektivu, který rozbíjel většinu společnosti, bojoval i se svým mocenským konkurentem. Takový člověk byl však rovněž produktem kolektivním a byl-li v některých aspektech individuálně mocnější a vyhraněnější vůči ostatním, pak ve své nadvládě, neustálém boji a konkurenci. Komunisté nikdy netvrdili a netvrdí, že jsou lidé fyzicky a psychicky stejní. Tvrdíme pouze, že následkem tisíciletého sociálně nerovného vývoje se propastně prohloubily a rozšířily fyzické a psychické rozdíly mezi námi. Proto nejde v tomto případě jenom o přirozené rozdíly, ale o rozdíly vývojově získané a v dlouholetém vývoji překonatelné. Určité fyzické a psychické diference mezi lidmi však i poté zůstanou, budou však mnohem menší – k prospěchu tentokrát už celé společnosti. Netvrdíme, že považujeme rovnoprávnost za ideální stav. Naopak, rovné právo je stanovení rovných podmínek pro reálně nerovné lidi, je tedy ve svém důsledku nespravedlivé. Toto právo je buržoazním vynálezem a ve své době sehrálo revoluční úlohu proti feudálnímu pojetí stavovského či absolutistického práva. Jelikož uznáváme objektivní rozdíly mezi lidmi, považujeme za ideální společenský stav nerovné právo – přináležející každému člověku podle jeho potřeb, nikoliv bohatství, zisku, postavení ve společnosti apod. Konec konců buržoazní rovné právo je čistě formální, reálně nerovné, ale nerovné v neprospěch a proti potřebám a zájmům většinové společnosti. 3. Příčiny současného individualismu a vyzdvihování jedinečnosti Je obrovským podvodem zaměňovat skutečný kolektivismus se stádovitostí, stejně jako je naprostý nesmysl plést si individualismus s jedinečností. Stádovitost předpokládá někoho, kdo stádo nakrmí, fyzicky či zdánlivě, hlídá ho, ovládá a vede, třeba i na porážku bez ohledu na vůli členů stáda, nebo na základě vůle falešné, postavené proti objektivním zájmům a potřebám stáda. Není lepší charakteristiky pro chování mnohých lidí v kapitalistickém systému, zejména v jeho fašistické podobě. Není lepšího prostředku, jak zastřít jedinečnost. Proč tedy současná vládnoucí moc neustále rozdmýchává kampaně proti jejich slovy neschopným, líným, nemakačenkům, aby na druhou stranu vyzdvihovala dle jejího pojetí schopné, úspěšné? Proč hovoří např. o takovém kosmetickém, nerevolučním opatření, jakým je progresivní zdanění, jako o dani za úspěch? Protože z ekonomického hlediska je to právě tato
6 společenská třída a jí financované spojenecké vrstvy, které skutečné hodnoty vůbec nebo téměř vůbec nevytváří. Tvůrci hodnot jsou kvalifikovaní i nekvalifikovaní dělníci, technici, vědci, starají se o ně a zajišťují je i další skupiny zaměstnanců. To oni vytvářejí hodnoty, jejichž převážnou část si vládnoucí třída přivlastňuje, a právě z těchto prostředků si finančně pojišťuje své spojence. V dnešním zahnívajícím stádiu kapitalismu došlo k takovému oddělení vlastnictví od tvorby hodnot, investic, rozvoje, že ani určitý technologicko-dynamizační rys systému, tolik v minulosti stavěný do popředí, dávno neplatí. I z toho důvodu můžeme říci, že jen ve výjimečných případech představitel kapitálu a jeho spojenců tvoří hodnoty, pracuje. On sám a jeho systém plodí další neduhy, kvůli nimž vznikají patologické problémy jako nezaměstnanost, drogová závislost, vysoká kriminalita. Přestože je jejich tvůrcem, snaží se lidem vnutit, že to jsou právě tyto, jak říká, „socky“, které ostatní společnosti utrhávají z koláče. Jak vyplývá z toho, co jsme psali, vládnoucí systém tak činí proto, aby odvrátil pozornost od vlastních činů, zločinů a podstaty. Že není lehké vytvořit podnik, získat kapitál a dále ho pak rozvíjet a zvětšovat, jak tvrdí současná propaganda? To komunisté nepopírají, ale stále tu zůstávají dva problémy, z nichž druhý, který jmenujeme, je daleko zásadnější. Prvním problémem je, že „snaží-li“ se v zaměstnání jak proletář, tak kapitalista, a činnost obou je pro podnik významná, proč jsou tu tedy tak enormní rozdíly v odměňování? Ovšem mnohem důležitější je otázka druhá, v případě tohoto problému fundamentální, a to: Proč vůbec společnost třídu kapitalistů potřebuje? A co s onou „maličkostí“, že tato třída svoji existenci a „svůj úspěch“ podmiňuje prací jiných, kteří pro ni jako pro skupinu pracovat musí? Odpověď je nasnadě, enormní rozdíly v příjmech jsou dány vlastnickými vztahy a tvoří určitou hranici, červenou linii mezi vlastníky kapitálu, výrobních prostředků a jejich spojenci na jedné straně a proletariátem na straně druhé. Je možné říci, že ekonomická situace stále více nazrála a ještě více dozrává ke stavu, kdy není této parazitní třídy vykořisťovatelů potřeba. Dosud však chybí druhá důležitá podmínka k tomu, aby změna mohla proběhnout a většina společnosti o sobě mohla skutečně, nejen formálně, rozhodovat. Tou podmínkou je společenská poptávka. O její vyvolání se i touto formou snažíme. Není tedy divu, že všemožní ochránci „snaživých elit, které těžce vydělaly své peníze a teď jim je chce někdo brát“ opovrhují jak kolektivismem, tak společností. Ve skutečnosti to jsou oni, kdo na společnosti parazitují, jsou to oni, kdo brání dalšímu rozvoji. Svoji zbytečnost a svůj obrovský „dluh“ společnosti, která svou pracovní sílu musí prodávat právě jim, skrývají za pokřiky jako „nějaký dělník, který ve škole nedával pozor, mi přeci v tom vašem socialismu nebude brát můj majetek.“ Ukázali jsme si, na čem je reálně postavena otázka rovnosti, jak ji pojímáme, čím je motivován individualismus, jaké je dějinné zakotvení kolektivismu. Pokusili jsme se nastínit, že nejúrodnější půdou pro rozvoj individuálních schopností a dovedností, pro jedinečnost, je vývoj v jednotné společnosti, bez vládnoucích tříd a skupin, v rámci interakce kolektiv-jedinec. Je dalším paradoxem současného systému, že plameně hovoří a propaguje individualismus a důraz na jedince, ale sám je největším a nejnemilosrdnějším ničitelem jakékoliv jedinečnosti, jakékoliv vlastní identity. Celý svět totiž proměnil na jeden velký, globalizovaný trh. Nekonečné šedé masy se staly otroky zbožštěného a falešného pozlátka konzumu, komercionalizované, nejčastěji amerikanizované, pseudokulturní žumpy, buržoazního multikulturalismu upírajícího právo na identitu a charakter. Zdegenerovaná a vykořeněná velká část mládeže bez hodnot a bez perspektivy, uvězněná v řetězech „populární“ kultury falešných a povrchních idolů, oddávající se drogám, dekadenci a vytváření gangů, je výstavní odpovědí na dunící fráze o jedinečnosti a širokých možnostech. Kapitalismus znepřístupňující vzdělání na základě sociálního původu plodí jen zástupy „strojů-konzumentů“. To se mu hodí, taková stádovitá masa není vzpurná a přináší systému to hlavní, na čem stojí: nárůst zisků. Zkracuje se volný čas, reálně (nikoliv dle zákonů-formálně) se prodlužuje pracovní doba, aby všichni měli dost oněch hezkých blyštivých věciček, bez kterých jsou buďto „nic“, nebo „socky“. Všichni musí žít onen „univerzální sen“, který jim předhazují a vnucují média. „Facebooková“ společnost pozérů a měšťáků, která svůj vlastní strach a prázdnotu vyplňuje banálními rozhovory a posmíváním se těm, kteří se snaží hlásit k hodnotám, idejím a názorům, kteří se do dnešního světa zisku a kapitálu, kde se lidé stávají jen čísly na účtu velkokapitalistů, nehodí, a byli tímto světem bez milosti převálcováni, je charakteristickým faktorem dnešní doby. Tak vypadá současná společnost, jejímž krédem je údajně, ve srovnání s reálným socialismem, podpora a rozvoj jedince a jedinečnosti. Zkrátka, udřít se k smrti, hlavně že „soused nemá víc a já nejsem socka“. Jinak už stačí poslouchat stejnou hudbu, obdivovat stejné „stars“, nosit stejné oblečení, pronášet tupé zprofanované fráze místo skutečných myšlenek, smát se těm, kdo opravdu chtějí tento svět měnit, psát „emocionálně vypjaté“ statusy na „face“ a skrývat své obavy a beznaděj za falešnými a už na první pohled až příliš křiklavě kousavými cynickými pózami. Rozdíl mezi upřímným, racionálním, ale především skutečným kolektivismem a vidinou „šedé
21 obuvnictví, oděvy, hračkářství, papírnictví, železářství a mnoho dalších obchůdků. Měli jsme vlastní poštu, banku, kadeřnictví a knihovnu. Pokud chtěl člověk vyrazit za kulturou, mohl jít do kina či na pravidelnou taneční zábavu. Ve městě byla spousta hřišť pro malé děti a k dispozici byla otevřena školní tělocvična. Byla zde základní škola na úrovni s dobrými učiteli, která poskytovala mnoho zájmových kroužků pro volný čas (sportovní kroužek, výtvarný, rybářský, šachistický atd..). Ani za doktory se nemuselo jezdit daleko, protože jsme měli nejen praktického lékaře, ale i specialisty. Město živila velká textilní továrna, která dala práci až 8 000 lidí. A jak město vypadá dnes? Pokud chcete nakoupit, je lepší vzít auto a zajet si 20 kilometrů do většího města do Penny marketu nebo Lidlu, protože v našem městě jsou jen samí Vietnamci a ti mají pěkně draho. Chcete-li ovšem koupit něco méně běžného (televizi, postel atd..), musíte si zajet až 40 kilometrů daleko. Bankomat je samozřejmě dávno zrušený, takže si ve vlastním městě není možno ani vyzvednout peníze. Budova kina už také dávno nepromítá. Nejdřív ji odkoupil jeden podnikatel, který z ní chtěl udělat stáje, a dnes už jen chátrá a okolí zarůstá plevelem. Na škole se podstatně snížila úroveň studia (i když toto neplatí jen o školách na malých městech) a zájem o mimoškolní aktivity se snižoval. Jednak nebyla mládež vedena k produktivnímu využívání svého volného času a jednak rodinám přestávaly stačit peníze a nemohli si takový přepych pro své ratolesti dovolit. Nakonec to dopadlo tak, že se mladí, pokud nesedí doma u počítače, poflakují po ulicích, pokřikují, dělají nepořádek, a dokonce i poškozují věci, jako jsou lavičky, autobusové zastávky či prolézačky na dětských hřištích. Nepřipadá v úvahu, aby se nechala otevřená školní tělocvična, protože by byla ihned zdemolována. Městské koupaliště, které bylo k dispozici všem, odkoupil soukromník a začal na něm vybírat vstupné. Snad jediná věc, která byla za dob kapitalismu ve městě zřízena nová, je uzavřený plavecký bazén. Co se týče organizací, funguje ve městě pouze katolická církev, kapitalistickou vládou nemálo podporovaná, a naše dva kostely se pečlivě udržují. Zato textilní továrna dopadla tragicky. Z velkého a poměrně slavného podniku se stala živořící továrna a počet zaměstnanců byl snížen na pouhou tisícovku. Po čase zkrachovala úplně a nyní už se celá budova jen rozpadá a dodává tak městu neklamný vzhled rozkladu a zkázy. Sice jsem celou tu dobu psala pouze o jednom městě, ale své rodné město jsem chtěla použít jen jako model toho, co se děje i s mnohými ostatními malými městy. Navštívím-li dnes jiná městečka a vzpomenu si přitom na to, jak je znám ze socialistických filmů, tak vidím, že dopadla podobně. Ať už člověk žije kdekoli na malém městě nebo vesnici, často musí za vzděláním i prací, nákupy i zábavou dojíždět do města většího. Není proto divu, že lidé, pokud jim to finance dovolí, prchají z malých měst. Moc dobře si uvědomuji, proč Marx a Engels zmínili ve svém Manifestu jako jeden z cílů socialismu také stírání rozdílů mezi městy a vesnicemi. Čest socialismu a zašlé slávě (nejen) malých měst!!! KHU
Vliv (nejen) víceletých gymnázií na společenské vědomí mládeže Kapitalismus, stejně jako každá třídně rozdělená společnost, vyžaduje vždy ve všech nejrozmanitějších oblastech života značnou míru sociální segregace. Třídy jako takové jsou ekonomický koncept a jejich výraznou vlastností je sociální mobilita, tzn. jsou propustné. Člověk nesetrvává nutně po celý život v jedné společenské třídě a svoji třídní příslušnost může za život změnit i několikrát. Tato skutečnost, zesílená v moderní kapitalistické společnosti ještě formální rovností (tedy před zákonem, což rozhodně nemusí znamenat a neznamená skutečnou rovnost v každodenním životě. Ta je totiž dána mnoha jinými faktory, zejména ekonomickou silou jednotlivých skupin a od toho se odvíjejícím sociálním postavením) oproti předchozím sociálně-ekonomickým formacím však často dává vznikat mýtům o „rovných příležitostech“, kdy je každý strůjcem svého štěstí a každý může dosáhnout bohatství a úspěchu. Toto naivní přesvědčení je silně podporováno režimní propagandou, které se tento povrchní argument hodí. Své odpůrce pak může vždy snadno obvinit ze „závisti“, „neschopnosti“ a „lenosti“ (divili byste se, jak často režimní ideologové přesně tyto fráze používají vůči všem komunistům, či jen těm, kteří se pro lidi domáhají sociálních práv a kořen jejich absence vidí přesně v sociální nerovnosti). Je to však také skvělý prostředek jak mezi lidi zarážet klíny, rozdělovat je na „úspěšné a neúspěšné“, „lepší a
20 zastaralé společenské ideje jako je liberalismus, sociáldemokratismus a kosmopolitismus. Narostlo sebevědomí mladých lidí, ale naopak posílil e komplex méněcennosti a vyhoření. Objevily se nové psychické poruchy. Ztratil se zbytek jistot a začal se projevovat skrytý třídní boj mezi mladými lidmi. Mládežpostupně ztratila společnou řeča zájmy, došlo k rozdělení na různé skupiny, podle majetnosti, názorů, podle hudebních stylů či příslušnosti k určitému sportovnímu klubu. Vznikla hnutí Skinheads, rocková a metalová mládež, motorkáři, hip-hop styl, DISCO styl, „emaři g, anarchisti, monarchisté, atd. Nelze objektivně všechna hnutí, kluby a uskupení popsat, jelikož jich je mnoho a někdy se prolínají. Dnešním obdobím, tedy obdobím po roce 2006 došlo postupně k ustálení stavu společnosti a šancí mládeže v životě, ovšem tento stav není zdaleka ideální. Problémy se plynule prohlubují a neřeší se. Finanční problémy situaci ještě zhoršují. Menšina mladých lidí má široké možnosti vzdělávání, celkového rozvoje, životní úspěch a klidný izolovaný život. Většina mladých lidí však neustále bojuje s nedostatkem materiálních prostředků, snižují se jí šance na vzdělávání, narůstá pocit frustrace, cítí neustálý tlak okolí ze strany kamarádů i rodiny, špatně se dokáže prosadit a těžko může v budoucnu založit fungující rodinu. Největší vinu nesou státní instituce, které u nás rodinné problémy do nedávna vůbec neřešily. Došlo ke zrušení mateřských škol, zničení kvalitního vzdělávání, zrušení podpory mladých rodin, konec levného bydlení a vlivem dojíždění rodičů do zaměstnání, málo času na správnou výchovu dětí. Mládež je dnes vychovávána zmanipulovanými médii, ztrácí kontakt se svou rodinou, často je také odtržena od reality, žije ve svých snech. Dochází k tzv. „Babylonskému jevu g, lidé si přestávají rozumět a nedokážou nalézt společnou řeč. K pokřivení reality ještě dopomáhá všudypřítomná reklama téměř na cokoli. Mladí lidé jsou stahováni do dluhové pasti pod hlavičkou nezávislosti, rychlého získání věci, úspěšnosti a vnucovaného konzumu. Slabší jedinci se stávají štvanci finančního kapitálu, nedokážou si sami pomoci a žijí s pocitem, že si za to mohou pouze sami. Je nutné všestranné vzdělání mladých lidí, rozvíjení logického a technického myšlení. Je důležité, aby došlo k uvědomělosti masy mladých lidí. Všechny levicové organizace, především ty marxistické, musí své členy i nečleny vzdělávat a dokázat jim objektivně vysvětlit negativa kapitalistické společnosti a také skutečnost, že komunistická společnost je revoluční tím, že je funkční a pokroková a v ideálním případě v ní nedochází ke krizím a zaručuje poklidný a vzestupný rozvoj společnosti. Nezbytná je především správná a věcná komunikace, potřebné je také být připraven na nepříjemné otázky a lživé informace vyvrátit. Situaci lze následně řešit jen strukturálně a celospolečensky. Václav Slavík
25 let vlády kapitalismu – co se za tu dobu událo s malými městy? V době, kdy se blíží 17. listopad a spousta lidí se chystá uctívat památku Sametové kontrarevoluce, často přemýšlím nad tím, co vlastně chtějí slavit? Já nejsem s dnešní situací spokojena a musím přiznat, že se mi žije čím dál hůř. Jsem velice vděčná alespoň za to, že jsem se narodila tak brzy po pádu socialismu a mohla jsem tudíž ještě užívat zbytků socialistického blahobytu, než bylo téměř vše zničeno a rozkradeno. Často vzpomínám na to, co jsem prožila jako malá holka, a to mi vnuklo představu trochu se rozepsat o tom, co se za tu dobu událo s mým malým městem. Je to jen jeden příklad toho, co vše bylo za kapitalismu zničeno a zhoršilo se tak životní situaci mnoha lidí. Narodila jsem se pouhé dva roky po pádu socialismu a téměř celé dětství jsem vyrůstala v jednom malém městě poblíž hranic. Dobře si pamatuji na to, jak město vypadalo za let mého raného dětství, a když ho porovnám s tím, jaké je dnes, zděsím se. Před 25 lety se dalo v našem městečku slušně a kulturně žít, aniž by člověk musel jezdit do většího města. Byla zde spousta prodejen nejen s potravinami, ale nechybělo ani elektro, květinářství,
7
7
masy,“ je tedy jasný. 4. Fašistický a nacionalistický tzv. kolektivismus kontra skutečný kolektivismus Už jsme se zmínili o tom, že nás naši odpůrci rádi srovnávají s fašisty, nacionalisty a jinou podobnou verbeží tím, že prý svorně my i oni propagujeme naprosté podřízení jedince i společnosti státu. Z jakého „učení“ fašisté vycházejí? Ze sociálního darwinismu a rasismu, z orientace na mytologii, náboženství a další idealistické směry. Rasismus říká, že rozdíly mezi schopnostmi a dovednostmi lidí jsou dány jejich příslušností ke konkrétní rase. Podle tohoto učení jsou některé rasy vyšší, jiné nižší, některé schopnější, jiné neschopnější. Toto učení se snoubí se sociálním darwinismem, tzn. s napasováním překroucené podstaty Darwinova učení o přírodě na společnost. Zjednodušeně řečeno je podle tohoto „učení“ nosným stimulem dějin permanentní konflikt mezi „silnými, slabými, schopnými a neschopnými, úspěšnými a neúspěšnými jedinci.“ Vítězí vždy ten schopnější, silnější a úspěšnější (v pojetí vládnoucí třídy), jeho sok může být dle fašistů zpravidla i fyzicky likvidován. Sokem nemusí být nutně jednotlivec, ale naopak, bývá jím mnohdy určitá rasa či národ. Rozdíly mezi jedinci jsou dle tohoto učení jenom objektivní, tj. dané přírodou a jejími zákonitostmi, proto jsou určité rasy přesně dle teorie rasismu nevychovatelné a jsou určeny k fyzické likvidaci. Idealismus a mytologie dokazují v rámci tohoto „učení“ boží vyvolení konkrétního „vůdce, který byl obdařen prozřetelností,“ mytologie dokáže tohoto vůdce metafyzicky spojit s minulými božstvy či i představiteli historie. Než stručně okomentujeme z našeho hlediska tyto ahistorické obludnosti, podívejme se, z jakých názorů vychází současná oficiální moc, ale i mnohá její vědecká zařízení či školy. Jsou to tvrzení, že objektivní, tj. vrozené rozdíly mezi lidmi jsou ohromné, v podstatě nepřekonatelné. Každý má při svém narození stejnou šanci dosáhnout úspěchu jako ostatní. Svou šanci ale musí realizovat v boji na trhu, v ostré konkurenci, která si žádá odříkání, ostré lokty, sobectví a egoismus. Vítězí schopnější, dravější, ti, kdo nezvítězí, jsou logicky neschopní, málo silní a inovativní. V podstatě si svou porážku zaslouží a patří jim. Musí snášet okovy své neschopnosti, proto není možný kolektivismus a individuální schopnost musí dostávat prostor. Neshledáváte náhodou v obou pojetích podobnosti? Jistěže ano, v obou případech jde o sociální darwinismus, pouze v prvním, fašistickém případě, o jeho vyhrocenější podobu. Souvislosti mezi oběma existují a druhé je pokračováním prvého. Co z řečeného vyplývá? V případě fašismu a nacionalismu nejde o žádný skutečný kolektivismus, ale naopak, o vůdcovské vyzdvihování silnějšího individua, kult souboje až na smrt, jejž sleduje perfektně ovládaná a zfanatizovaná tupá masa. Je to systém ovládaných a vládnoucích. Stejně jako současný systém, s tím rozdílem, že se oficiálně nepropaguje jako trest za neschopnost a neúspěšnost fyzická likvidace, naprosté vyvržení, izolace, vězení. Náznaky toho však existují. Pro názornost ukažme, jak je v tomto případě argumentace antikomunistů velmi podobná argumentaci neonacistů. Není tedy divu, že současní neonacisté téměř všechny soudobé odpůrce rasismu a nacionalismu označují za „marxisty“ (většinou nesprávně, samozřejmě). I rasisté a neonacisté tvrdí, že odpůrci jejich ohavné představy rasově segregovaného světa nevidí a nechtějí vidět rozdíly mezi například bílými Evropany a černými Afričany. Že je to směšné? Jak někdo může popírat rozdíl mezí barvou kůže bělocha a černocha? Jak někdo může popírat rozdíl mezi kulturními zvyky Evropana a Afričana? Tyto rozdíly nikdo nepopírá, ale jsou snad důvodem k tomu, aby vznikla rasově segregovaná, nebo v našem případě hierarchizovaná společnost? Jak jsme se už zmínili, podstata je v tom, že neonacisté shledávají pod termínem „rozdíly“ schopnosti, dovednosti, vlastnosti dané rasovou příslušností. Toto vysvětlení z pochopitelných důvodů zastírají frázemi o kulturních rozdílech, které však ztotožňují opět s rasovým určením. My tvrdíme, právě proto, že jsme kolektivisté, že objektivní sociální, kulturní rozdíly existují, že však nejsou „zašity pod kůží člověka,“ ale jsou produktem přírodněhistorického procesu.
8 5. Závěrem Naše pojetí kolektivismu je skutečným kolektivismem ve smyslu tohoto slova. Chceme a prosazujeme, aby si kolektiv bez parazitující třídy mohl sám vládnout, aby mohli vládnout i tělesně slabí, dříve neúspěšní, lidé nevýrazní. Chceme, slovy básníka S. K. Neumanna, aby malost nebyla vinou a člověk nebyl zotročován člověkem. Zároveň jsme ale přesvědčeni o tom, že takový kolektiv je a bude nejvhodnějším prostředím pro rozhojnění schopností a zájmů jedince, kvalitativně lepším prostředím, než je to současné. Prostředkem k našemu cíli je získání státu do vlády a rukou většiny společnosti. Získání, motivované tím, aby jednou stát, nikoliv země, naše vlast, ale institut státu jako represivního nástroje, odumřel. Pavel Jankowský, Jaromír Jandák
Ke kultuře bez komerce trochu jinak Jestliže poptávka po uspokojení tématu nekomerční kultury či ovlivňování kulturních výsledků komerčním zájmem byla tolikrát přehlcena moudrými radami a nabádáním k nějakému izolacionismu uprostřed společnosti, jenž má zaručit skvělé výsledky nebo je naopak žádán politický postoj, který měl abstraktně cosi „podpořit“, já se vyhnu stereotypům a i když zřejmě neřeknu nic tak nového, bude snad těchto několik názorů s ohledem na předchozí zkušenosti působit dojmem, doufejme, ne nudným. Budu se snažit vyhnout stereotypům, jež byly nastaveny především v „levicovém“ tisku, nám názorově prý blízkém (?), který se podobnými věcmi bez hmatatelnějšího výsledku (pokud odečtu všechny ty estétské vzdechy po kultuře a naplnění úkolů připomenutí všelijakých výročí). Časté a značně nešťastné pohledy na kulturu, pohledy na umění byly buď schematicky mířeny s tím, že vše co je nové e aktuální, co je křiklavé je něčím revoluční, i kdyby opisovalo 50 let staré záležitosti odjinud bez jakékoli vnitřní vazby nebo kontextu anebo že vše, čemu nerozumíme na první pohled je špatné a závadné, že každý kulturní výkon musí být srozumitelný i tomu, kdo rozumět prostě nechce. Připomeňme si, že velmi tenký led srozumitelnosti umění spadal často do pole výroby nějakých didaktických pomůcek, nežli uměleckých děl. Méně diváka vychovával uměním, ale naopak se mu vlichocoval a přizpůsoboval jeho vkusu ovlivněnému předchozími estetickými neduhy. A tím šel vlastně na ruku (byť ne vždy a ne úplně) snahám o to, aby maloměšťák nakonec diktoval, co kvality má a co ne s výsledkem, že se meze výsledků komerční „kultury g a kultury moderní či pokrokové pouze názvem více stíraly, než by se vyhraňovaly. I to byla historická zkušenost. V tomto směru lze těžko akceptovat útoky „levicového g tisku proti abstraktnímu umění, konceptualismu, apod., v němž se snaha zaměnit nepoučený náhled či neznalost za platný názor dostala za mez únosnosti, zvláště když jako alternativu nabízí něco, co „se podobá g, či co svou překultivovanou galerijností není daleko od kýče. Donekonečna omílaná role tradice (jak řekl správně Nejedlý „silná proti reakci, slabá pro pokrok g), která byla především živou vodou naší kultury, a ne nám předkládaným muzejním artefaktem, zde hraje kontraproduktivní úlohu. Podobně jako se nezastavila společnost, politické dění, jeho zápasy, nezastavilo se ani umění, byť intenzita výčtu nejkvalitnějších výsledků může být kolísavá – též vinou novodobých dogmat a komerčního zájmu, častěji nezájmu vedoucího ty kvalitnější a nezpronevěřené tvůrce do role žebráků. Jaká je tedy alternativa, jaká je tedy kultura proti komerci, bez jejího ovlivnění? A jaké jsou naše pozice k danému problému, který, jak potvrdíte, když dočtete článek až po závěrečnou tečku, nekončí dotazníkem „líbí/nelíbí g nebo moralistním mudrlanstvím nějakého překultivovaného estéta? Zcela mylné jsou představy momentálně hegemonické strany, která do pozice nekomerční kultury, umění nezatíženého požadavky trhu, eventuelně společenskou degenerací, předkládá něco, co do sebe absorbovalo a je postaveno na neduzích té nikoli nejproletářštější kultury, ale té nejsprostší komerční produkce – zahrnujíce i pojmy jako plakátovitost a co hůř: kýč. Umění, které nepodléhá komerčním vlivům, tvorba, která nesnižuje laťky kvůli poptávce v kapitalistickém žebříčku hodnot, není vystaveno na pouhém přehození jedné výhybky ponechávající staré konstrukce s novým nátěrem. Bohužel jsme v tomto směru byly často svědky výstavby velmi umělých struktur, které na jakémsi až byrokratickém základě imitovaly struktury dřívější a negovaly vše, s čím se v dnešní době dostávaly do rozporu, opomíjející nějakou vnitřní kvalitu tvorby (spravedlivě řečeno nikoli ze sta procent) a spadající ve svém vakuu do odlišování se povětšinou více tématem než niterností své vize. Uměle vystavěná „alternativa g nebyla něčím, co by vycházelo jednak ze společenských potřeb, ale ani z odrazu a tužeb třídní politiky, která neexistuje. Tudíž je asi zbytečné mluvit o tom, že nekomerční umění, konkrétně umění, které není ovlivněno kapitalistickou
19
19
protože se přeci „máte zajímat jen o to, z čeho můžete aktuálně okamžitě něco získat“, čímž se podporuje maloměšťáctví a upevňuje konzumní degenerace a mezigenerační střety, protože starší generace takové postoje pochopitelně neuznává a dost možná nechápe. Vzdělání a společenská morálka dnes často činí z člověka hloupý automat, který není schopen samostatně se orientovat v prostředí, ve kterém žije, ale zná nazpaměť všechny abstraktní rovnice. Stává se manipulovaným strojem, který usiluje pomocí svého vzdělání o diskriminaci druhých, zatímco je sám diskriminován, což opět vede k fašizaci společnosti. Pomocí kapitalistického vlastnictví civilizačně degenerovaný člověk (občan) shání poukázky, symboly a pojmy (peníze), které zastupují opravdové životní potřeby, aby za ně získal jejich nekvalitní a toxické náhražky. To, že kapitalismus funguje jako ohrané housle, není třeba snad ani moc opakovat. Za sto let kapitalismus ve fázi imperialismu stvořil dvě světové války, a přes kolonizaci a umělé krize zahubil přibližně miliardu lidí, zároveň však způsobil i živelné přelidnění planety, základ pro budoucí krizi zdrojů, a už zase řinčí zbraněmi v Euroasii. Vše je výsledek v rámci kapitalismu neřešitelných problémů. Aby si mohl své panství udržet, musí expandovat a utápět většinovou proletářskou společnost v nevědomosti a problémech či právě mezigeneračních, rasových a sociálních střetech, aby si neuvědomila výše zmíněná fakta a jejich souvislost se sebou samou. Volby? K čemu to je? Vždyť svým hlasem legitimizujeme kriminálníky a sluhy koncernů. Pod vlivem slibů a manipulace nevědecky podložených kampaní dáme někomu mandát k obohacení, bez dohledu na vládnoucí třídu, na náš úkor, a v okamžiku, kdy to zjistíme, a chceme proti tomu něco udělat, nám zvolení zastupitelé kapitálu se zlomyslným šklebem ve tváři řeknou: „Máme od voličů mandát a budeme dělat to, co chceme my – cokoliv jiného, je neústavní. My jsme demokracie a musíme hájit demokracii (jsme zárukou neomezeného drancování země).“ Tomu říkám plivnutí do tváře. Pokud budeme takový postup tolerovat, velmi brzy budou za ,,levicové extremisty“ označeni i ti, kteří logicky očekávají důchod za čtyřicet let práce. Perzekuce člověka dosáhne v blízké budoucnosti obludných rozměrů a co Vy na to? Buď se staňte nesvéprávným čekatelem, nebo se přidejte k nám, ke komunistům a v pravý čas můžeme díky tomu otočit kormidlem o 180 stupňů doleva od barbarské budoucnosti a uchránit vaše rodiny od nástupu dalších Hitlerů. DNO
Mladí lidé, volný čas a možnosti rozvoje v malém městě Mladí lidé to nemají dnes v životě jednoduché. Od roku 1989 došlo ve společnosti k postupným změnám, v některých oblastech života šlo o nepatrné změny, v něčem došlo k změnám rozsáhlým. Malé město dávalo vždy mladým lidem mnoho. Dokázalo je z jedné strany přiblížit k městskému životu, ale na druhé straně zůstalo něco, co bylo blízké vesnici. Především období 90. let bylo velmi proměnlivéa docházelo pomalu k prohlubování rozdílůmezi jednotlivci i skupinami lidí. 90. léta vzala mladým lidem kvalitní velké společenské zábavy, stranické i nestranické vzdělávání, podporu v práci, velkou podporu při zakládání rodiny a zajištěnou budoucnost. Naopak tato doba dala větší volnost myšlení, nové společenské styly, nové kulturní subjekty, novou literaturu a nové poznatky. Dalo by se říci, že v naší kapitalistické společnosti nejvíce formovala mládež 90. léta, protože došlo k prudkým změnám. Došlo k rozmělnění společnosti a mnoho mladých lidí se dalo různým směrem. Některým nastalá doba pomohla, jiným uškodila nebo se nedokázali včas zorientovat. Vyjmenuji podle svého názoru pozitiva a negativa. Mezi pozitiva bych zařadil zakládání nových kulturních spolků, vzdělávací kroužky, nové sporty, možnost cestování, vznik hudebních skupin, natáčení nových amatérských filmů a možnost tisknout regionální noviny a šířit svoje myšlenky. Jako negativa lze vyjmenovat věci více zásadní: nejistotu v zaměstnání, nejistotu bydlení, drogy, alkohol, kriminalitu mezi mládeží, přílišné uvolnění morálky, rozšíření nemoci AIDS, snížení kvality vzdělávání ve státních školách a psychické problémy dospívajících lidí. Po roce 2000 dochází k odbourání zbytku socialistických vymožeností, pozitiva přestávají přicházet a stále se prohlubují negativní jevy. Prohloubila se rivalita mezi mladými lidmi. Došlo k zničení skutečných lidských hodnot. Nastoupila povrchnost společnosti, přehnaný individualismus a silná nesourodost. Rok 2000 přinesl mladým lidem větší uvědomělost vlivem trpkých zkušeností v nové kapitalistické společnosti, ovšem nedostatečnou uvědomělost. Pravé příčiny mladí lidé, díky nekvalitnímu vzdělání, nedokázali rozpoznat. Začala bohužel doba posílení kapitalistického myšlení, vliv na to měla především média. Vrátily se
18 Protože je posedlý marketingovým ziskem toho nejnovějšího. Zaměstnanci teď na úkor svých mrzkých platů nedobrovolně financují plastiky dvacetileté náně pro zakomplexovaného páprdu, který ví o životě asi tolik, jako USA o demokracii. V USA se povedlo téměř dokonale, i pomocí přílivu drog z dílny CIA, udělat ze společnosti roztroušené skupiny asociálů, kteří nemají ani ponětí, co znamená sociální základ a jak ovlivňuje život. U nás se někdo po převratu honil za ziskem, jiný nikoliv. Ti první, co běželi uslintaní k ,,nohám KFC“, spoluvytvořili domácích 20 % vlastníků země (80 % vlastní zahraniční koncerny) a dělají vše pro diskriminaci většiny – 98 %, co nevlastní výrobní prostředky a kapitál a systém jde především po jejich potomcích. Takový kapitalista stále opakuje jako starý magnetofon, že je ,,úspěšný a že má právo kořistit ze všeho živého i neživého“, a toto „hustí“ do dětí. Ale kdyby si vyzkoušel postavení většiny důchodců, mladé generace a jejich ,,husákových“ (i starších) rodičů, choval by se jako dítě bez bábovičky (iphonu5?). Nechápe a ani nechce chápat, že současný sociální základ a postupná strategie jsou zbraněmi hromadného ničení. Mnoha mladým lidem je zničen život díky těmto ,,mravům“, které často vedou k pocitům méněcennosti, depresím (to dokladují zcela jasně statistiky), sebevražedným sklonům, ztrátě osobnosti (alkohol, drogy), nenávisti ke světu a společnosti a uchýlení se ke kriminální činnosti. O takové členy společnosti již kapitál zájem nemá (případně je využívá jen v pro sebe krizových situacích a krátkodobě – viz úlohu lumpenproletariátu v době kontrarevoluce proti francouzské revoluci r. 1848-9 či proti Pařížské komuně r. 1871), což vede k nekonečné tvorbě recidivistů a asociálů. Kdyby například padla americká ekonomika (a to se může brzy stát), místo kooperace a spolupráce by docházelo k masakrům (k nim dochází ve školách, školkách, nemocnicích apod. USA běžně i dnes), a i když i v USA žije početná skupina pokrokových lidí s vlastním úsudkem, obávám se, že jejich krev by byla rozlita jako první. ,,Hysterický komplex“ atomizované společnosti, zvyklé brát ostatní jako konkurenci, hledat viníky okolo, uzpůsobené tak, aby sama reagovala iracionálně (což ji snad v tomto prostředí masové manipulace mnohdy ani nelze vyčíst) je zbraní hromadného ničení. Takový lidé zítra půjdou podpořit boj za lidská práva v Číně, ale v případě, že by se Čína pozítří osamostatnila a oni by přišli mimo jiné i o levný, k demokracii naprosto nezbytný iphone 5, budou požadovat, aby ty ,,komunistické Číňany“ upálili před Kongresem. To je realita, i když asi malinko nadsazená – jak kde – společenské morálky a úrovně, vytvořené krom ekonomického vykořisťování i ,,skvělým“ projektem masmediálního a konzumního impéria, který opět pomocí vykořisťování duchovního a hodnotového, slouží věrně jako pes hlídače v Osvětimi, vykořisťování ekonomickému, jakožto základnímu kamenu systému. Vidím to dnes a denně u nás v republice. Jako vnímavější člověk a hrdý nositel pro kapitalismus zkázonosných myšlenek a úvah si všímám velkých změn. Změn společenských hodnot: když změníte způsob, jak společnost a ekonomické vztahy fungují, spolu s tím se změní i její hodnoty. Privatizace, marketizace, škrty pro chudé, nerovnost, to všechno změní základní vnímání věcí. A do toho vše přehlušující antikomunistická propaganda, která vlastně říká jediné: ,,Vládne zloděj, a kdo se nepodřídí, bude perzekuován.“ Všichni prý máme ,,stejné možnosti.“ A pak přijde postsocialistický profesor jako maňásek těch na pozadí, již mají zájem o likvidaci zbytků standardů z dob reálného socialismu, který za minulého režimu zdarma studoval x let a řekne: ,,Budete platit školné“ – ti bohatší tituly svým ,,hloupým“ dětem koupí a chudáci? Chudáci (tj. dolních deset milionů) ti se vrátí veslovat do podpalubí – někdo musí hodnoty vytvářet, aby jiní s nimi kšeftovali. Základním problémem vzdělání v kapitalismu je i jeho podání mladé generaci a celkově jeho úroveň papouška konzumní hegemonie, pro kterou je skutečné vzdělání překážkou k cestě k ,,nesvéprávným konzumentům“ a ,,bdělým“ nájezdníkům na slevy. Všude se ukazuje, že vzdělání je důležité, v praxi se provádí pravý opak. Práce byla ponížena, skutečná inteligence zesměšněna. Je to nejlepší způsob, jak u lidí získat masivní odpor ke vzdělání a k vlastnímu nezaujatému poznávání,
9
9
deformací ve formě i obsahu, vznikne jen tehdy, kdy se rozběhneme přes startovní čáru socialismu – ale nevzniká také z důvodu nedostatku zkušeností s vlastním zakotvením ve své třídě, s třídním uvědoměním, které nám měla bez ohledu na momentální vítězství či prohru naší ideje vštípit činnost politické avantgardy, již jsme poslední čtvrtstoletí marně hledali. Bylo by nošením dříví do lesa upozorňovat na velmi kvalitní umělecké tendence v zemích, kde socialismus nezvítězil, přesto však byla třídní politika velmi silná (do určité doby) - Itálie, Francie, Rakousko, potažmo tam, kde bylo cokoli pokrokového v citelné defenzivě: USA, západní Německo, Španělsko, Mexiko, Chile a Brazílie v době po ultrapravicovém puči, ad. Nejen role vlastní kupříkladu výtvarné tradice, nejen poznatky z cest do zahraničí či z kontaktů se zahraničními umělci, nějaké přebírání generační štafety nebo naopak mezigenerační konfrontace, ale - což bývá velmi často opomíjeno – posun v třídním zakotvení, v míře uvědomělosti, utvářelo umělecké výsledky ve skutečném protikladu k artiklu poptávky a okamžité spotřeby, jak tomu diktuje kapitalismus. Raketové změny a kvalitativní skoky v tomto směru můžeme v historické zkušenosti vidět v tvorbě porevolučního Sovětského svazu, Kuby a v našem prostoru krom vlastní země velmi radikálně na slovenském umění, které právě v před - a především v revolučních časech utvářelo a posilovalo svou identitu odvislou od někdejší izolovanosti potřeb měšťanstva a dopadech na průměrnou kvalitu tvorby. Proto nemůžeme argumentovat tím, že škodlivým vlivům kapitalismu na kulturu, deformacím, které má na svědomí komerce a konzumní styl života z něj pramenící, budeme vzdorovat pouhou změnou témat, změnou rekvizit. Snadno by se mohlo argumentovat velmi často nepříliš přesvědčivými snímky z období normalizace, které svou teatrální frázovitostí a jakýmsi převedením brožurkových poznatků na plátno nemohly ve svém výsledku čelit kvalitám skutečně sociálně a politicky bojovných snímků z některých kapitalistických zemí (Itálie, Francie, Mexiko), které svůj obsah a formu z něho (ovšem živě) pramenící čerpaly nikoli z brožur, nikoli z úvodníků, ale z vlastních zkušeností, z vlastního odhodlání bojovat proti nespravedlnostem systému a nemocné společnosti a to ještě s připojením zkušeností z předchozí či zahraniční tvorby, kterou nutně nepotřeboval nějak ocejchovat a přesto využil její klady. Skutečné umění vznikalo z vnitřních potřeb umělce jako člověka, občana, nikoli z osobního konjunkturalismu. Nevylévám vaničku s dítětem, avšak frazeologie černobílého vidění všeho před a po převratu by v řešení dané otázky těžko pomohla, zvláště v situaci, kdy i v řadě např. filmových snímků z doby reálného socialismu a především perestrojky nacházíme obhajobu či nedej bože glorifikaci konzumu, spotřebního stylu života (jenž měl dokazatelně i politickou základnu) a maloměšťáctví jako takového (byť okořeněného nějakou nemístnou a trapnou moralizací). Jistě by tyto výplody maloměšťáctvím nakažené společnosti mohly těžko konkurovat dílům jako Bertollucciho Dvacáté století či vypjatým kritickým snímkům Ferreriho. Obdobně tomu bylo i s výtvarným uměním, které přes určitou bravuru ztratilo v řadě děl svou někdejší naléhavost a stávalo se jen opakováním vyřčeného. I v tomto směru se dá říct, že se boj proti hegemonii formy, jež zde panovala v 60. Letech, a jako zkušenost musela logicky přijít po předchozí vulgarizaci realismu jako rekvizitárny z 19. století, stal po čase v podstatě formální hříčkou s pokrokovými rekvizitami novější doby. Bohužel se tato linie, jak už to bývá v našich končinách, táhne dále, dost často tak pozorujeme nejintenzivněji v hudební tvorbě ve zkarikované a naprosto nerespektovatelné podobě, která budí spíš než zájem kyselý úsměv, posměšek. Obdobně je to u textů, které mají snad nějakou uměleckou formou demonstrovat sociální kritiku a které se nedostávají přes nějaký bulvární či banální rámec. Na těchto několika málo příkladech jsem demonstroval to, že je naprosto kontraproduktivní prosazování schematismu v pohledu na uměleckou tvorbu, která má vzdorovat kapitalismu nebo stát kvalitativně mimo jeho hranice. Pokud máme dokázat, jak už nám to velmi zřetelně ukázaly historické příklady tvorby avantgardy, sociálního a socialistického realismu (tím nemyslím porcelánové sošky a
10 teatrální malby), neorealismu, řady děl nové figurace a dalších směrů, že se lze vymknout svazujícím pravidlům tvoření v kapitalismu, tvoření pro konzum a pro nejvulgárnější „srozumitelnost a líbivost, které nejlépe odpovídá kýč, musíme nikoli tvořit jakési pevné hradby vakua, ale politickou avantgardu, filozofickou, světonázorovou a třídní podstatu, jež by dávala tomuto snažení v celé jeho formální pestrosti základ. MPE
Volný čas a kapitalismus – mírně teoretická úvaha o úloze a množství volného času nejen v kapitalismu Kapitalistický systém a jemu sloužící teoretici, ideologové a propagandisté zkonstruovali pro otázky zhodnocování volného času „vědu“ zvanou pedagogika volného času. Z našeho (marxistického) hlediska se jedná maximálně o nauku, nikoliv o společenskou vědu. To ovšem neznamená, že tato nauka nemůže přinést řadu podnětných, zajímavých a prospěšných dílčích názorů, návodů k jednání. Jako celek však vyznívá nevědecky (není provázána s analýzou podstatných sociálněekonomických podmínek, jejich odlišování od jevů, vzájemného porovnávání, klasifikace a zařazování podstatného podle dialekticko-materialistické metodiky do jednotného systému. Proto konec konců neodpovídá současnému vývoji, nýbrž se mu v základních věcech příčí) a v konečných důsledcích obhajuje neexistující, pouze vysněné kapitalistické mantry, výdobytky. K tomuto tématu se ještě vrátíme. Pedagogika volného času postupuje, jak je v posledních desetiletích dominujícího tzv. postmodernismu zvykem, už od samotného počátku řešení tématu relativisticky. Znepokojuje ji již otázka, co je to volný čas? Jak na ni odpovídá? Exaktně nijak, reaguje na ni směsí různých přístupů a citátů, aniž by se dokázala vyjádřit k tomu, který je pravdivý. Tváříce se demokraticky, nechává volný výběr na veřejnosti, čímž se zbavuje vlastní vědecké zodpovědnosti. Abychom ukázali příklad alespoň dvou takových vymezení toho, co je to volný čas, uveďme citát německého neomarxistického filozofa, člena tzv. Frankfurtské školy, Jürgena Habermase, podle nějž je volný čas „doba, kdy skutečně žiji.“ I z tohoto obecného, rozplizlého a nic neříkajícího citátu můžeme vycítit směr, metodiku a charakter těchto neomarxistů. Další Němec Hans Opaschowski tvrdí, že „volným časem je doba, kdy mohu rozvíjet svoji osobnost, která se realizuje jak v práci, tak ve volnu.“ Takže pokud nuceně rozvíjím svoji osobnost prohlubováním formálního vzdělávání, které na mně neustále požaduje zaměstnavatel, činím tak ve volném čase? Nebo pokud o polední přestávce vykonávám jinou činnost pro kapitalistu, než je má obvyklá, která může zdokonalovat mé dovednosti, jedná se také o volný čas? Někteří racionálněji a exaktněji myslící představitelé pedagogiky volného času však přišli s definicemi, blížícími se dle mého názoru pravdě. Např. Bedřich Hofbauer hovoří o tom, že „volný čas je časem, kdy člověk nevykonává činnosti pod tlakem závazků, časem, který zbývá po splnění pracovních i mimopracovních povinností.“ Časté je také definování volného času jako „období po skončené práci.“ Osobně se domnívám, že z marxisticko-leninského hlediska je volný čas obdobím, které člověku zbývá po dokončení činností, jež bezprostředně i zprostředkovaně souvisí s reprodukcí jeho materiálního života, resp. v kapitalismu jeho pracovní síly. Jedná se tedy o dobu, s níž může člověk relativně svobodně (v mezích kapitalistické formální svobody, rovnosti a podmínek) disponovat, aniž by zásadněji ohrozil či omezil podmínky jeho života a života svých dětí. V žádném případě tedy nemůžeme do volného času řadit zvyšování kvalifikace, které po daném člověku vyžaduje zaměstnavatel, nebo trh pracovních sil. Volným časem není ani příprava či výkon povolání doma. Rovněž plnění biofyziologických a základních sociálních potřeb – spánek, opatřování a konzumace stravy, hygiena, budování obydlí či návštěva lékaře (všechny činnosti nepatří k volnému času, pouze pokud souvisí s reprodukcí majitele
17
17
dělat věci, které by chtěli. Téměř 64 procent českých mužů a 66 procent českých žen zase doma ve svém volnu řeší pracovní problémy. Naopak pro 33 procent mužů a 35 procent žen v České republice je obtížné se soustředit na práci kvůli rodinným povinnostem. To byla ,,jen“ oficiální statistika. Jedná se o problémy ,,Husákových“ dětí. Jsou však nicotné ve srovnání s obtížemi mladší generace, která je ale často přestává vnímat racionálně a už vůbec je nevnímá realisticky, tedy od příčiny, kořene problému. Systém veřejnosti říká: ,,Příčiny neřeš, běž se bavit.“ Současné motto zní: ,,V devadesátých letech se tunelovala naše minulost, následně se tunelovala naše přítomnost a teď neoliberální globalizace tuneluje už naši budoucnost. Z vaší poctivosti proti vám. Kdo nejde touto cestou, není člen stáda, tudíž se na něj vztahuje libovolná persekuce, jejíž zákonné ukotvení se již připravuje.“ Nezbytná ke konečnému posunu k negativní budoucnosti je samozřejmě také změna myšlení populace. Základním kamenem této změny je syndrom uměle se měnícího psychologického a sociálního základu. Návyk krátkozrakého konzumního myšlení se podařilo kapitalistům na velkou část populace poměrně úspěšně aplikovat (bohužel). Tímto vrazili klín mezi předchozí a současnou generaci, došlo tedy k nepochopení a většímu odcizení nejen sociálních protitříd, ale i mezigeneračních vztahů. Se svými základními hodnotami se totiž nerodíme: jsou silně utvářeny naším sociálním prostředím. Kapitalistická ideologie ,,každý je managerem svého života“ by ráda řekla, že již dítě si vybírá matku, budoucí bydliště apod., ale není to pravda. Okolnosti svého mládí považujeme totiž často za normální a nevýjimečné. V důsledku toho se během několika generací lidé přizpůsobí i tomu nejintenzivnějšímu útlaku či chudobě a zdá se jim, že je to normální a nezměnitelná situace. Jde o tzv. postupnou strategii. Vyloučena z jakéhokoli rozhodování o věcech veřejných, ovlivněna pokusy legislativ o destrukci kolektivismu na všech úrovních, sociálně poškozena v atomizovaném davu se sklony k hysterii hledá mladá generace své já – smysl života. Kapitalismus to dobření ví. Staré proto zahrne existenčními problémy a mladé pohltí do pseudosvěta. Rysem současnosti je psychologický tlak na změnu hodnot, což je po člověku požadováno pomocí různých forem již od ranného dětství. Jestliže například má vaše země veřejné zdravotnictví, které zajišťuje, že každý, kdo potřebuje lékařské ošetření, ho dostane, aniž by za něj musel platit, toto v občanech vytvoří názor, že je normální postarat se o lidi a je nenormální a špatné se o ně nepostarat. Jestliže žijete v zemi, kde se lidé nechávají na ulici zemřít, vytvoří to v lidech názor, že je normální, že nemáte vůči chudým, starým nebo nemocným žádnou odpovědnost a máte dál pokračovat v konzumu toxických jídel a nakupování cetek a tím stimulovat kapitalistickou ekonomiku. Předchozí generace měly tedy úplně jiný sociální základ, a proto dochází k mezigeneračním střetům, které jsou nezbytné pro prohlubování a upevňování kapitalismu, především v postsocialistických zemích. Je to jediná možnost, jak dlouhodobě udržet kapitalismus. Předchozí generace je pro něj nebezpečná a i většina těch, kteří, jak se říká, nadávali na komunisty, by po dnešních kapitalistech hodili hromadu hnoje. Vycházíme-li z vědecké pravdy marxismu, existují dva základní poznatky: první jsou ty o vývoji společnosti, kdy kapitalismus již dosáhl své pokrokové fáze během 19. století a již blokuje další pokrok v utváření a přetváření společnosti. Druhá věc se týká sociologických základů (i celkově vnímání přírody jako komplexu protikladů a její přeměny z kvantitativních v kvalitativní a naopak) vnímání a utváření mysli. Tomu všemu se říká historický a dialektický materialismus – stavební kámen naší filosofie a celého světonázoru. Ten je důležitý k pochopení toho, co se dnes děje. Jak správně praví, je mysl ,,nejvyšší produkt hmoty“ – to napovídá, že nejde zdaleka ,,jen“ o materialismus, ale právě i ono myšlení. Buržoazní ,,věda“ a ideologie se opírá o zcela opačné tvrzení, tedy že ,,okolí je produktem mysli.“ Nic jiného jí ani nezbývá, pokud by uznala základní fakt a stavební kámen marxismu, musela by zároveň uznat vlastní zločinnou lež, že zkrátka každý stejné možnosti nemá a třeba ani nechce akceptovat tento druh systému, který toto násilně-konkurenční prostředí vytváří. V socialismu byly mezigenerační střety minimalizovány. Mnoho lidí v mládí ,,blbne“, na tom není nic tolik neobvyklého. Zdravé klukoviny ještě nikoho nezabily, na rozdíl od drog, pouličních gangů a podobně ,,běžných“ jevů kapitalistické společnosti. Dnes se gangů mladí lidé a veřejnost bojí a na klukoviny máme soukromé pozemky, kde vás mohou brzy zastřelit za nelegální vstup, jak je to běžné v USA. V socialismu je mládež vedena k práci, ke vzdělávání, k zájmu o okolní svět, k lásce (místo oplzlosti nebo gay průvodů), k morálnosti, toleranci, k míru a nenásilí, ale také k nenávisti ke všem kořistnickým systémům jako je kapitalismus a jeho forma fašismus. V dnešní době se z dětství často stává kariérní služba, tlak na dítě mu však zničí toto nejhezčí období života, jen proto, aby nakonec stejně našlo uplatnění 5 % ze všech. Typickou postavou dneška v českých zemích je otylý havlistický kapitalista ve středním věku s „plastickou dvacítkou“ po boku – stejně jako vyhodil starého dělníka bez poslední výplaty, co se staral o děti, každý den se vysmíval lidem v nouzi, vybral akcie, tak i vykopl ženu, s níž prožil dvacet let. Proč?
16 má menšina, která průměry značně navyšuje a deformuje. Zásadní likvidace stihla po r. 1989 někdejší majetky masových organizací, např. SSM, které buď zchátraly, nebo byly privatizovány a pokoutně restituovány za minimální částky. Podobná situace zasáhla také ubytovací, rekreační a kulturní zařízení socialistických podniků a obcí. Nejvíce byla v tomto případě zasažena malá města a obce, zejména v regionech, kde byly zlikvidovány výrobní sektory (Ostravsko, severní Čechy, Jesenicko, Bruntálsko). Kvalitativní i kvantitativní možnosti zhodnocování volného času i přes pokrok výrobních sil po r. 1989 až do současnosti v mnoha ohledech poklesly, v jiných stagnují a jen málo z nich vzrostlo. Celkově se celá tato oblast stává pro vykořisťovanou a zbídačovanou většinu společnosti méně dostupnou a působí jako doména kapitalistického zotročování jejího vědomí. Karl Marx popsal v Bídě filozofie, jak kapitál zvyšováním pracovní doby, zhoršováním pracovních podmínek, znechucujícím obrazem buržoazní politiky, ale i navyšováním konkurence mezi dělníky, kteří se následně předhánějí v tom, kdo více a levněji vyrobí, aby více vydělal na úkor svého volného času, zdraví a tělesného stavu, odrazuje dělníka od zájmu a zapojení se do veřejného dění. Takový člověk nemá po 12 hodinách intenzivního vykořisťování zájem o poznání příčin svého postavení, o skutečné kořeny problémů své současnosti. Takový člověk postupně ztrácí i vědomí toho, v jakém postavení se nachází. Současná doba znásobila toto působení na vědomí většiny společnosti jejich stimulací k honbě za umělou spotřebou či luxusní dovolenou jednou za rok, kvůli čemuž daný dělník či zaměstnanec pracuje přesčasy, ačkoliv to jemu objektivně (zdraví, postavení v systému výrobních vztahů, ale i jejich potřeby) škodí. Takový člověk je pro současný systém ideální. Vyvézt z těchto osidel ho může pouze revoluční subjekt, který bude jako v minulosti působit nejen na poli politickém, teoretickém a ekonomickém (odborovém), ale i v oblasti spolkové, kulturní, sportovní a obecně volnočasové. Závěrem je třeba říci, že marxisticko-leninská teorie, skutečné komunistické hnutí a jeho plány budování budoucího socialismu a komunismu považují nárůst disponibilního volného času, možností jeho využití, prostých měšťácké a maloměšťácké dominance a stylu, za jeden z klíčových formativních faktorů pro pozitivní vývoj jedince směrem k mnohostranně schopnému, společensky cítícímu, ale osobně a iniciativně se rozvíjejícímu socialistickému a komunistickému člověku. Úspěch na této cestě je tedy i měřítkem úspěšnosti přeměny kapitalistické společnosti přes lidově demokratickou, socialistickou až ke komunistické. Samozřejmé však je, že takový člověk nemůže nikterak podléhat požadavkům trhu, i kdyby byl sebevíc regulován, nemůže být hnán, stejně jako celé hospodářství, vidinou prodeje zboží na trhu, zisku, ale vidinou výroby pro uspokojení svých objektivních potřeb, včetně vnitřní potřeby pracovat, hodnotně trávit svůj volný čas atd. Takové potřeby, společenské i individuální vědomí není možné zformovat a vychovat původem kapitalistickými stimuly, mezi něž patří hmotná zainteresovanost podniků či jednotlivců, pobídky ziskem či jinými „lákadly“ trhu. Minulost reálného socialismu ukázala, že tato cesta „socialistického“ neoliberalismu vede ruku v ruce se změnami v politice a kultuře k obnově kapitalismu. Ano, výše načrtnutý ideál kvantitativního i kvalitativního rozvoje a využívání volného času je závislý na postupném prudkém zvýšení produktivity práce a vytvoření mohutnících společenských fondů. Podmíněnost této produktivity však musí být postupně oprošťována od tržních stimulů a jejich odstínů a posunuta kvalitativně na jiný stupeň. Ale to už by bylo téma na jiný článek. Jaromír Jandák
teoretická úvaha
Postavení mladých a mezigenerační vztahy V poslední době stále častěji slýchám nářky na špatné hodnoty, morálku apod. Mnoho rádoby zainteresovaných se předhání v tom, co vymyslí, nebo koho z tohoto neblahého stavu obviní, navíc narůstají fašizoidní a otevřeně fašistické tendence. Přitom však zpravidla nepadne ani zmínka o změně ekonomicko-společenského systému, který tyto celospolečenské degenerace způsobuje. Proto je třeba důsledně upozornit ,,liberální moralisty“ a zastánce ,,křesťanské společnosti“ (kapitalisty, kterým se současná společnost na první pohled nelíbí), že ,,ryba smrdí od hlavy“ – tedy od kapitálu. To je základ. Seberte lidem sociální práva a nahraďte je konzumní propagandou = brát jim důstojnost = za pár generací zbude z národa ,,zvěř“. Je to neúprosná rovnice. Na 80 procent zaměstnaných českých mužů a 61 procent žen se cítí po práci tak unaveno, že už doma nemohou ani
11
11
pracovní síly, včetně reprodukce rozšířené) nenáleží do volnočasového prostoru. Považoval jsem za nezbytné poukázat na nevědeckost současné pedagogiky volného času, třebaže pouze na jednom drobném příkladu a vymezit, jak chápu volný čas já. Pedagogika volného času, vzniknuvší ve 2. pol. 20. století a vyvíjející se především v Německu, deklaruje, že vznikla kvůli zaobírání se bouřlivě se rozšiřujícím fenoménem – růstem fondu volného času poslední (postmoderní) doby. Kromě toho, že buď vůbec, nebo ve většině případů chybně vymezuje, co volným časem skutečně je, se zde do plné nahoty odkrývá tradiční rozpor kapitalismu – mezi formálně platným a skutečným. A tak vychází současné pedagogika volného času ze směsi pravdivých, polopravdivých, zkreslených či vysloveně nepravdivých údajů a legislativních opatření poslední zhruba stovky let, přičemž používá jako svou berličku statistiku, která skrývá skutečnou pravdu eklekticky (směsí hodících se, ale nesourodých faktů, které nelze dohromady míchat) vytvořenými ciframi. Z jakého základního, neomylného předpokladu (axiomu) vychází? Že množství volného času obecně roste, stejně tak jako rostou možnosti zhodnocovat volný čas, čehož důkazem je údajně i nebývalý rozkvět vlastní „vědy“, zaobírající se touto tématikou. Argumentuje tím, že byla a je v Československu, ale i jinde ve světě, zkracována pracovní doba: r. 1918 na 48 hodin týdně, 1956 na 46 hodin týdně, 1966-1968 na 42,5 hodin týdně a r. 2001 na 40 hodin týdně. K těmto údajům započítává růst minimálního počtu dní určených pro dovolenou a růst počtu státních svátků. Proto může tvrdit, že např. ve Švédsku je v současnosti mimo soboty a neděle 53 volných dní za rok (18 státních svátků a 35 dní dovolené). K tomu samozřejmě připočte soboty a neděle a dostanou pro ČR číslo 137 volných dní v roce (104 sobot a nedělí, 13 státních svátků a minimálně 20 dní dovolené). A konečně „hraje do karet“ některým zástupcům pedagogiky volného času i údaj o průměrné týdenní pracovní době, která měla v českých zemích v letech 1993-2006 prudce klesnout z 53,4 hodin na 39,4 hodin. SMKČ opakovaně publikoval fakta, která dokazují, jak zavádějící a klamné mohou být výsledky současných oficiálních statistických ukazatelů, velmi často v případě různých průměrů – viz průměrnou hrubou mzdu a plat. Nejen, že je jejich vypovídající schopnost ve stále více sociálně a příjmově polarizované (rozčleněné) společnosti značně omezená, zcela jiný nádech jim však dává již zmíněný a kapitalismu vlastní rozpor mezi formálním a skutečným. Kromě toho trpí tyto údaje také spojováním nespojitelného. Ano, je pravdou, že od roku 1918 mírně klesala průměrná týdenní pracovní doba, r. 1925 byla zavedena dovolená i pro zaměstnance soukromokapitalistického průmyslu, ale v prvém případě klesala mnohem pomaleji než její formální ukazatel, a to zejména pod tlakem tehdy velmi silného revolučního hnutí, případně katastrofálních životních podmínek tvůrců hodnot, které buržoazii mírnily, aby prostřednictvím zhodnocení majitelů pracovní síly zhodnotila svůj kapitál (to byly hlavní příčiny mírného poklesu fondu pracovní doby). V případě dovolených na ně dosáhla jen mizivá část dělníků a zaměstnanců, drobní živnostníci a rolníci na ně neměli nárok vůbec. Tato možnost tedy existovala pouze na papíře, rozpor mezi formálním a skutečným s hospodářskou krizí vypuknuvší r. 1929 ještě narostl. Krom uvedeného panovaly v rámci československého meziválečného kapitalismu podobné vlivy, zvyšující pracovní zatížení, ale i rozpor mezi platným oficiálním a skutečným, kterých jsme svědky i nyní. O těchto negativních jevech se ještě zmíníme. Naopak v režimu budování socialismu bylo rozšiřování volného času a možností jeho využití jednou ze základních priorit. Přes růst nekomunistických deformací od pol. 50. let 20. století, přes nedobrou výchozí hospodářskou situaci zemí budujících socialismus a jejich nezbytné monstrózní investice (aby vůbec přežily) do zbrojení před neustálým nebezpečím různých druhů ozbrojených a zpravodajských provokací a vpádů od imperialistických zemí, dokázal československý systém snížit reálnou pracovní dobu v letech 1956-1968 velmi zásadně, když postupně přešel na pětidenní pracovní týden. Nebýt hospodářských deformací, spojených s oživením kapitalistických prvků hospodaření v období třetího pětiletého plánu (1961-1965), mohl být posun v omezování týdenní pracovní doby podstatnější. Co je však ještě zásadnější, v tehdejších podmínkách existoval mnohem menší rozpor mezi tím, kdy má končit pracovní doba podle zákona a kdy končí skutečně. V případě přesčasů, úsilí o rekordy, závazků apod. byly propláceny vysoké peníze, které dosahovaly zejména v těžkém průmyslu a hornictví v té době doslova astronomického objemu (řády desítek tisíc tehdejších korun měsíčně). Byl zvýšen počet státních a ostatních svátků, výrazně narostl počet dní pracovního klidu, v jejichž rámci pracovaly pouze pro chod hospodářství, státu a společnosti nezbytné provozy a služby. Proti současnosti byla podstatně omezenější i pracovní doba o víkendu. Tehdejší statistika volného času také nebyla navyšována současnými negativními, nebo dokonce nebezpečnými společensky-patologickými jevy, jakými je stárnutí populace, nezaměstnanost či ohromný a uměle živený nárůst počtu středoškolských a vysokoškolských studentů, související s prudkým poklesem jejich
12 kvality a tím i kvality škol. Po roce 1948 byla zahájena kampaň za demokratizaci, zpřístupnění kultury a využívání volnočasových zařízení, k níž se ještě vrátíme. Její základy působily pozitivně až do pádu socialismu, ale postupně začaly být rozrušovány konzumerismem a dalšími neblahými jevy, plynoucími z bujících tržních principů výroby, rozdělování, směny a staré společenské dělby práce v rámci ČSSR. Směšovat údaje z různých systémů, zařazovat je do mechanicky lineárního chápání vývoje pedagogiky volného času (meziválečná kapitalistická republika, období reálného socialismu, definitivní obnova kapitalismu po r. 1989) je hrubě neprofesionální, nevědecké. Už při lehkém pohledu na údaj snižování průměrné týdenní pracovní doby v letech 1993-2006 nám musí být leccos podezřelé. Nejen to, že z obecných zkušeností pozorujeme spíše opačný trend, ale také proto, že by dle této statistiky průměrný Čech pracoval r. 2006 o 0,6 hodin méně, než vyžaduje zákon. Toto statistické kouzlo je však možné pouze díky tomu, že se do pracovního fondu započítávají i částečné úvazky, brigády (tedy nezaměstnaní), ale také učni studenti, kteří však svůj učňovský a studijní čas obvykle nepočítají na osm hodin denně, krom toho mají prázdniny a důchodci, pobírající různé formy důchodů. Z tohoto údaje tedy vyplývá, že průměrný počet týdně odpracovaných hodin klesl ve zmíněných letech zejména vlivem rostoucí nezaměstnaností, stárnutím populace a umělým navyšováním počtu středo a vysokoškolských studentů na úkor učňovského školství (od r. 2001 z 203,5 tisíc na 381,3 tisíce r. 2012, a to pouze u vysokoškoláků). Nejen tento faktor však hraje roli u poklesu počtu průměrně odpracovaných hodin týdně v ČR. Kapitalisté se velmi rychle po obnovení své moci naučili, jak omezit formální počet odpracovaných hodin a navýšit skutečný: neproplacenými, nepřiznanými a nikým neevidovanými přesčasovými hodinami, prací „na černo“, odsouváním výkonu povolání do domácích prostor (home office, tzv. dobrovolný výkon povolání doma). A v neposlední řadě hraje relativně velkou roli u probíraného čísla vznik poměrně úzké, ale nikoliv nezanedbatelné třídy kapitalistů, která v současnosti představuje zhruba 200 tisíc osob, jejichž činnost sestává nezřídka Leninovými slovy ze stříhání kupónů, případně z dohlížení na obchodování na kapitálových trzích, z hazardních her, spekulací, vytváření finančních bublin, případně z nezřízené a obskurní komerční „zábavy.“ Tyto činnosti velmi často nelze zařadit do statistiky „pracovní doby,“ ať je tito pánové za práci sebevíc považují a prohlašují. Může se zdát podivné, proč cifra, o níž právě pojednáváme, dosahovala r. 1993 takových výšin. Vysvětlení hledáme v tom, že byly teprve v plenkách všechny negativní jevy spjaté s kapitalismem, o nichž jsme psali výše, včetně toho, že se buržoazie ještě tolik nenaučila skrývat skutečné pod formálním, svou roli mohly hrát extrémně vítězstvím opojené a jakoby neohrožené vykořisťovatelské třídy, bažící po co nejvyšších ziscích na úkor zbídačované a utlačované většiny společnosti. Rychle vzniknuvší a sílící vrstva lidí načichlých falešnými a lživými „sametovými iluzemi“ v kombinaci s určitými maloměšťáckými představami o možnosti splnění amerického snu prostřednictvím založení vlastní živnosti vedla u první vlny těchto ne vlastní vinou naivních, ale osobně do té doby poctivých živnostníků k investování velkých porcí svého volného času do činností jejich živností. I tento faktor měl určitý vliv na výšku průměru týdenní pracovní doby z r. 1993. Cirkulace v existenci živností, vyvolaná majetkovou diferenciací mezi nimi, kdy jejich většina zanikala, upevnilo se však postavení tzv. malých a středních podnikatelů (10-250 zaměstnanců) a vznikaly nové živnosti buď v rámci tzv. švarcsystému nebo s jepičí životností, vyvolala maskování skutečné pracovní doby z různých důvodů, znepřesnila statistiku, část OSVČ a živnostníků vehnal kapitalismus do každodenního mnohahodinového boje o přežití, část se vyšvihla do řad buržoazie, třetí část přechází pravidelně mezi živnostníky, zaměstnanci a polozaměstnanými a čtvrtou část je z důvodů obtížné zjistitelnosti (často úmyslné) velmi nesnadné do statistik zařadit. Persony pedagogiky volného času většinou zaznamenaly, že v posledních letech, zejména s příchodem hospodářské krize, začal i falšovaný a „namíchaný“ týdenní průměr odpracované doby narůstat. Na podzim r. 2013 činila v českých zemích 40,9 hodin týdně a představovala druhý nejvyšší údaj v rámci EU (první byli Řekové s 42 hodinami). Čelní pedagogové volného času z českých zemí však
15
15
zpátečnickým tendencím vývoje se nestaví do cesty, ale dokonce s nimi pod praporem nezávislosti a objektivnosti tohoto „správným směrem se vlekoucího“ proudu kráčí, čímž se stává jeho tvůrcem. Proto posuzuje vyhraněně individualistické, ale hlavně sociálnímu cenzu podléhající moderní volnočasové aktivity jako zajímavou výzvu, nikoliv jako krok zpět, masové opium konzumu a negativní vliv na hodnoty mladých lidí. Máme zde na mysli různé druhy touhou po zisku na úkor mladých účastníků prošpikovaných kampaní za obnovování tradic maškarních průvodů, masopustů, poutí, rytířských turnajů, středověkých slavností, jež mají s tradicemi společného často pouze to, že podporují naprosto protinárodní postavy minulosti, mezi něž patřil např. Albrecht z Valdštejna. Patří k nim také různé pseudopřírodovědecké, veskrze reklamní a marketingové aktivity zoologických zahrad, hradů a zámků, jež jsou většinou odtrženy od pokrokové minulosti či významu těchto institucí. Na vrcholu ledovce se však umisťují různé paláce konzumu v podobě zábavních center, multikin, aquaparků a dalších lákadel. Specifickou podobu těchto vymývárem mozku na jedné straně a na druhé straně továrny na bohatství úzké vrstvy majitelů jako jsou Disneyland v Paříži a USA, Legoland v dánském Billundu či Sun City v JAR. Tématem pro samostatný článek, které úzce souvisí s aktivitami ve volném čase, je tzv. krize mezilidské komunikace moderního věku. Existence různých sociálních sítí, internetu, mobilních telefonů, tabletů, Ipadů a dalších moderních technologií totiž nejenže zbavuje jejich uživatele sociální zkušenosti a emocionality z osobních kontaktů s lidmi, je také jednou ze složek individualismu a „partnerství“ s technikou, která člověka pohlcuje, zahlcuje ho pseudotématy a pseudoproblémy tak, aby neviděl problémy skutečné, virtuální prostor se stává takovému člověku druhým hlasem, druhým vědomím, které samozřejmě není vlastněno virtuálně. Všechny tyto prostředky drží v rukou kapitál, čímž nejenže třímá otěže lidského vědomí ve svých rukou, kontroluje také aktivity svěřujících se naivních lidí. Tím se stávají mimořádně nebezpečnými. Na dospělé působí prostřednictvím pedagogiky volného času tzv. nové trendy využívání volného času, které sice nejsou tak patologické jako předchozí případy, ale výrazně v sobě obsahují prvky individualistického pojetí a sociální polarizace. Hovoříme o tzv. geocashingu, sky divingu či různých adrenalinových sportech. Tyto aktivity jsou mnohde v současnosti doplněny pseudocharitativními či pseudoekologickými aktivitami čištění studánek, lesa apod., které jsou propojené s komercí, masovou reklamou a vytvářejí v člověku pocit, že přírodě, lidem či ohroženým zvířatům skutečně maximálně, jak může, pomáhá. Na dítě či mladého člověka mají takové aktivity nebezpečné formativní účinky v tom, že se začnou domnívat, že vyčistit jednou nebo dvakrát ročně potok, případně posláním tisícikoruny Člověku v tísni buď pomůže vyřešit současné problémy světa, případně danému člověku vytvoří pocit, že takovým příspěvkem dělá vše, co může. Ve skutečnosti, mnohdy aniž by si to uvědomil, tím dodá svému vědomí a svědomí alibi, aby zásadnější, systémové kroky, které by kapitalismem podmíněné globální problémy pomohly vyřešit, nemusel dělat. Případně aby pronesl formulku o tom, kterak „kdyby to udělal každý, svět by byl bez problémů“, která je nesmyslná už jen proto, že v kapitalismu velké množství lidí podobné kroky objektivně dělat nemůže, a i kdyby je činit mohlo, hromadná charita či milióny čističů lesa a potoků by nevykořenili ani sociální nerovnost, ani by nezabránili ekologické katastrově. Vznikly by pouze masy „dam a pánů ze sociálek (jak by je nazvala komunistická novinářka, bojovnice za práva dělnických žen a oběť nacistického teroru Jožka Jabůrková) a ekologických aktivistů“ zatím, co by je systém unášel jednou katastrofou za druhou dál ke katastrově konečné. Jediným rozdílem by bylo to, že by všichni byli spokojeni a jisti si tím, že více udělat nemohou. Do výše zmíněných paláců konzumu pro děti a dospělé vrhá stroj kapitalismu buď bezbranné, nebo školou, společenským vědomím a státem nahlodané oběti, z nichž se postupně stávají uměle lační příjemci brakové pseudokultury, umění a dalších výrobků, na nichž kapitál vydělává. Tyto oběti nadále netouží po ničem jiném, než po splnění svých amerických snů, aniž by si uvědomili, že je jejich splnění společensky a ekonomicky nemožné. Nejen to. Těmto lidem odvrací kulturní brak a hromadění spotřeby pozornost od skutečných problémů většiny společnosti, případně ty, kteří na brak nemají prostředky, vybičovávají k tomu, aby si na něj půjčovali, dřeli přesčasy, případně aby se cítili méněcenní, protože v této slonovinové věži nežijí nebo na ni nemají. Odevzdanější ovce si současný systém ani nemůže přát. V současné době panuje v materiální stránce volnočasových aktivit tristní situace, kterou však nelze na základě údajů z oficiálních statistik popsat. I kdybychom tak mohli učinit, byla by např. vypovídací hodnota údaje o množství materiálního vybavení pro tyto činnosti silně znehodnocena sociálně-třídní a příjmovou polarizací společnosti, která většině společnosti znemožňuje možnosti, jež
14 na sebe mnohasměrně dialekticky působí, obě jsou v první řadě závislé na sociálně-ekonomické základně daného systému, na jejích formativních účincích, ale i na vlivu a roli politicko-kulturní nadstavby. Možnosti zhodnocování volného času a způsob jeho využití se začaly po r. 1945, respektive ještě více po r. 1948 zásadně měnit. Zejména od počátku 50. let začal stát hromadně investovat do infrastruktury volného času – do tělovýchovných zařízení včetně turistiky, do sportovních zařízení, ubytovacích, kulturních a vzdělávacích objektů v rámci národních, komunálních podniků i různých družstev, ale státu jako takového. Postupně rostoucí osobní spotřeba dala zejména od 70. let 20. století vzniknout masovému nárůstu chatařství a chalupářství v Československu. Nápomocny těmto projektům byly masové organizace, které mnohdy navazovaly na pokrokové tradice českých zemí a Slovenska, na rozdíl od meziválečného období však překonaly svou rozdrobenost, některé z nich pozbyly své reakční, elitářské zaměření a vzájemnou, ze strany pokrokových organizací ve své době nezbytnou řevnivost, až nepřátelství. Hovoříme zde o Revolučním odborovém hnutí (ROH), vzniklém z odbojových tradic r. 1945, Československém svazu mládeže a jeho pionýrské organizaci, jež vznikly r. 1949, o ČSTV (před ním Sokol a DSO Sokol) z r. 1957, Svazu pro spolupráci s armádou – SVAZARM (1951), Svazu družstevních rolníků (1972), Socialistické akademii z r. 1936, resp. 1952 (od té doby známá také jako Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí) a dalších. lniciativou těchto organizací, národních, komunálních, družstevních podniků, obcí a státu a soukromých osob stoupl v letech 1953-1977 počet domů dětí a mládeže z 87 na 315, počet útvarů jejich zájmové činnosti z 2,6 na 9,6 tisíc a počet jejich účastníků z 23,5 tisíc na 170 tisíc. Samozřejmě, že zájmové činnosti nejsou zdaleka jedinou náplní volného času, rostl také počet škol různých úrovní, dalších vzdělávacích a zejména kulturních institucí. Výrazně se zvýšila kvalita profesionální i lidové kulturní produkce, které se v počátečním období prolínaly. Možnosti podílet se pasivně na trávení volného času, ale i aktivně, pro drtivou většinu společnosti výrazně narostly, čímž se celá oblast široce demokratizovala. Přístup k využívání volného času přestal být doménou vládnoucích tříd a jejich spojenců a ztratil, alespoň na čas, jejich ideový charakter. Rozšiřování tržních prvků v československém hospodářství od r. 1958-9 společně s existencí malovýrobního sektoru a žijícími představiteli bývalých vládnoucích tříd, to vše opřené o propagandistické působení z kapitalistického zahraničí, vnášelo do československé společnosti v několika vlnách stále patrnější nánosy měšťáckého způsobu využívání volného času, kultury, životního stylu. Kvalita volnočasových aktivit se tak dostala do fáze stagnace, o níž už jsme psali. Porážka reálného socialismu v Evropě v letech 1989-1991 přinesla mimo mnoha jiných skutečností rozpad kolektivního, ale dobrovolného využívání volného času, které se ukázalo být dobrým preventivním opatřením proti sociálně patologickým jevům, stalo se ohniskem zdravého rozvoje jednotlivce, jedním ze základů výchovy k solidaritě, nesobectví a odporu k egoismu. Průvodním jevem tohoto trendu byl cílený a ze strany nové vládnoucí moci částečně řízený rozpad masových organizací v zemích bývalého socialistického tábora, což napomohlo jejich lepšímu ovládání a poštvání vykořisťovaných proti vykořisťovaným. Pád eurokomunistického nemarxistického experimentu v západních komunistických stranách, samozřejmě vedle pádu socialistického tábora, však podobný trend umožnil i v západních kapitalistických zemích. Podle průzkumů Eurobarometru z r. 2001 nebyl členem žádné skupiny nebo sdružení každý druhý mladý Evropan. V té době byla u nás z řad dětí a mládeže asi jen jedna desetina organizována v různých sdruženích. Ambice některých obnovených, svými základy a vedením reakčních organizací, majících na starosti zhodnocování volného času, jakými jsou Skaut-Junák, Orel či částečně Sokol, vzaly naprosto zasvé a jejich postavení se posunulo hluboko do doby před vznikem Československa. Analogie s kapitalistickým Západem snad dostatečně jasně svědčí o tom, že na vině není reálný socialismus. V r. 2005 existovalo v ČR 97 sdružení dětí a mládeže, z nichž pouze čtyři měly víc než 10 tisíc členů, pět mezi 5 – 10 tisíci a 13 mezi 1 – 5 tisíci. Největší rozrůzněnost a rozdíly panovaly mezi nejmenšími organizacemi. Pro srovnání počet členů Československé obce sokolské těsně před II. světovou válkou činil něco přes milion. Kapitalismus, utržený z řetězu oportunismem krachujícího komunistického a dělnického hnutí, stejně jako reálného socialismu, posílen možnostmi využít kapacity, trhy a pracovní síly těchto zemí svou ofenzívou vrátil způsoby využívání volného času o 150 let zpět. Neustálá konkurence mezi kapitalisty, vnášení konkurence mezi jednotlivé proletáře, rozdmýchávání národnostních, rasových, náboženských a jiných sociálně podmíněných konfliktů je provázena kampaní krajního individualismu, sobectví, egoismu, prosazování se na úkor druhého, asertivity, nesnášenlivostí k malému a slabému, konzumerismu, subjektivního totalitarismu a idealismu. Tyto ideologické vlivy se projevily i v pedagogice volného času a jsou do značné míry jednou z příčin, proč tato nauka vznikla. Nejenže tato nauka nereflektuje směr objektivního vývoje, ale současným „zvečnělým,“ lineárním pravdám a
13
13
považují tuto změnu za pouhý výkyv, který nic nemění na údajně dlouhodobém a nepřetržitém trendu obecného rozšiřování volného času. Tyto mechanické představy o lineárním, neustále pokračujícím pokroku na trase lepší – horší bez zásadnějšího zakolísání, sestupu, byly vlastní době osvícenství 18. století. Tehdy však představovaly vzhledem k úrovni vědy výrazný pokrok proti náboženskému objektivnímu i subjektivnímu idealismu s velkým množstvím dogmatického haraburdí. Osvícenci byli daleci zastydlého, šosáckého, plytkého a konzervativního vnímání skutečnosti, nebyli vlečeni předsudky, stereotypy, touhou rádoby nalézat dávno nalezené a obhajovat dávno překonané. Byli reprezentanty dějinně pokrokové třídy. Na rozdíl od většiny současných tzv. vědců společenskovědních oborů, včetně teoretiků pedagogiky volného času. Tato pojímání jsou dalším z důkazů nevědeckosti předmětné nauky. Jelikož nejsou k dispozici věrohodné přesné údaje o skutečném zatížení pracovními povinnostmi v současné kapitalistické společnosti českých zemí, jsme odsouzeni k hypotézám a dedukcím. Vycházíme však z toho, že se fond volného času po r. 1945, resp. později zvyšoval nejen v Československu, ale i v západní Evropě, USA a Japonsku, až došlo následkem deformací vývoje v zemích budujících socialismus v 60., 70. a zejména v 80. letech 20. století ke kvalitativní (způsob využití) i kvantitativní stagnaci (zejména v reálně socialistických zemích). Zvyšování fondu volného času v tehdejších kapitalistických zemích bylo do značné míry výsledkem tlaku příkladu zemí budujících socialismus, požadavků vlastního, tehdy velmi silného dělnického hnutí, ale i zjištění některých složek buržoazie, že jí tento postup kromě udržování sociálního smíru nabízí i další možnosti produkce a odbytu, že se také projevuje na kvalitě pracovní síly, což kapitálu navyšuje zisky. Je nutné zdůraznit, že by byl tento postup těžko myslitelný bez vykořisťování kolonií, neokolonií a polokolonií v rámci imperialistického stádia kapitalism u, na něm ž se nedobrovolně a v mnohem menší míře než vládnoucí třídy podílela i proletářská a utlačovaná většina společnosti (např. čerpáním zdrojů buržoazií na udržování sociálního smíru a mírné přilepšení z nadhodnoty vytvořené ve zmíněných zemích, kartelovými a celními dohodami vyspělých zemí, politikou států, v nichž žila a imperialistických uskupení, do kterých tato většina náleží). V 2. pol. 80. let uvažovali někteří představitelé Československa o přechodu na čtyřdenní pracovní týden. Z hlediska úrovně makroekonomických ukazatelů na to Československo mělo, do cesty se však postavily obtíže politické, ideologické a sociální – zejména stav společenského vědomí té doby, poznamenaného desítkami let deformací, příčících se marxismu-leninismu. Po dokončení restaurace kapitalismu kvalitativní i kvantitativní stagnace využívání volného času pokračovala až do doby nárazu masového majetkového převratu, po níž se začal fond volného času většiny společnosti postupně snižovat, u vládnoucí třídy a jejích spojenců naopak rostl. Pokles fondu byl na jednu stranu zpomalován pokrokem ve vývoji výrobních sil, na druhou stranu bylo jeho tempo zvyšováno intenzifikací okupace českých zemí zahraničním mamutím kapitálem. Je velmi nelehké odhadovat, kolik v současnosti představuje skutečná průměrná týdenní pracovní doba všech ekonomicky aktivních obyvatel se započtením pracovních povinností, vnucovaných proletariátu, případně některým OSVČ a živnostníkům po jejich pracovní době, v domácích prostorách, v rámci dalšího povinného rozšiřování formálního vzdělání apod. Zdá se však velmi pravděpodobné, že takové číslo vysoce překračuje 50 hodin týdně. Druhou stránkou v tomto článku probírané problematiky jsou možnosti využívat disponibilní volný čas společností jak v materiální rovině (kvantitativní – kolik volného času mám a kde ho mohu zhodnocovat), tak i v rovině způsobu využívání volného času (jak volný čas využívám). Obě tyto roviny
