Pomoc města Karlovy Vary občanům po hromadném neštěstí – havárie autobusu u Nažidel 2003 Zahynulo 19 osob, 34 bylo těžce raněno Úvod – popis události V sobotu, 8. března 2003 po dvacáté hodině, havaroval u obce Nažidla v úseku Dolní Dvořiště – Kaplice patrový autobus se členy plaveckého oddílu TJ Slovan Karlovy Vary a jejich rodinami. Řidič při rychlé jízdě nezvládl řízení a autobus narazil do svodidel a stromů, převrátil se a spadl ze stráně z výšky asi sedmi metrů. Na místě zahynulo 16 lidí, 3 při převozu a v nemocnicích, zraněni byli všichni ostatní, tedy 34 lidí. Rozvezeni byli do nemocnic v Prachaticích, Českém Krumlově, Českých Budějovicích. Oběti byly ve věku dvou až šedesáti čtyř let. 1. POMOC PŘI HROMADNÉM NEŠTĚSTÍ – HAVÁRIE AUTOBUSU U NAŽIDEL 1.1. Základní model pomoci aplikovaný krizovým týmem v Karlových Varech Byl založen v podstatě jen dobré vůli pomoci, nikoli na zákonech a krizových plánech, učili jsme se všichni za pochodu. Pomáhající role se město ujalo ihned po neštěstí. Zprvu krizový tým, který po neštěstí jmenovala rada města, vycházel jen z osobních zkušeností a společenských konvencí, ale také z možností, kterými město disponuje, a ty jsou významné. 1.2. Harmonogram a struktura pomoci města 1. den po nehodě: a) vyslán autobus do jižních Čech s pozůstalými, kteří neodjeli vlastními vozy, b) telefonáty s lékaři v nemocnicích z pozice hejtmana a primátora, c) vyvěšena smuteční vlajka. 2. den po nehodě: a) zasedá mimořádná rada města, která: navrhuje zřízení Fondu pomoci postiženým ve výši 300.000,-Kč na materiální, finanční a organizační pomoc rodinám postiženým autobusovou nehodou a doporučuje zastupitelstvu ke schválení a jmenuje krizový tým v zastoupení těchto profesí: náměstek pro oblast sociální, zástupce tajemníka, asistent primátora, právník (zároveň vedoucí kanceláře primátora), vedoucí odboru zdravotnictví a sociálních věcí, b) zřízeno pietní místo před magistrátem města, seznam mrtvých a zraněných bez citlivých osobních údajů, c) zařizujeme vystavení a vydání úmrtních listů ve spolupráci s naší matrikou tak, aby postižení nemuseli jet vyřizovat doklady do jižních Čech, d) kontaktujeme Policii ČR kvůli identifikaci zemřelých a poskytujeme další autobus pro příbuzné na identifikaci, e) setkáváme se s třemi příbuznými obětí a vzniká seznam telefonních kontaktů na ostatní osoby z autobusu.
4. den po nehodě: Primátor a dva lidé z krizového týmu přicházejí za pozůstalými a dalšími lidmi z autobusu na místo, kde se scházejí - do Lázní V. Ze strany krizového týmu zvolen následující postup: a) představení týmu a jeho poslání, b) vysvětlení přijatých usnesení rady města, c) nabídka bezplatné pomoci v následující struktuře: 0. sociální 1. právní 2. notářská 3. lékařská – psychologové a psychiatři 4. finanční - jednorázový příspěvek města na pohřeb ve výši 5.000,-Kč poskytnut navíc k dávce od státu, další příspěvky z fondu na základě individuálních potřeb a žádostí 5. ostatní: matrika - doklady, pomoc s organizací pohřbů pohřební služba (součinnost s městem - organizační a finanční) městská policie (ostraha opuštěných bytů či domů) krizový tým. d) rozdány letáky ve výše uvedené struktuře, s telefonními čísly a s komentářem, rozdávány opakovaně: na matrice, na pohřební službě, při jejich návštěvě na magistrátu, e) pomoc vysvětlena, prostor pro dotazy. Zatím jsou velmi nesmělí, za celou skupinu hovoří 2-3 lidé. Necelý týden po nehodě: Město se ve spolupráci s krajem a děkanem chrámu sv. Máří Magdalény podílí na organizaci zádušní mše za zemřelé. V průběhu prvního měsíce po nehodě: Připravujeme v součinnosti s pozůstalými, kteří projevili zájem, společný pohřební obřad obětí v chrámu sv. Máří Magdalény. Krajský úřad organizuje převoz a výdej osobních věcí účastníků nehody ve spolupráci s Policií ČR. Město ustanovuje pracovní skupinu pro vypracování návrhu studie pomníku obětem nehody, která má připravit výtvarné, věcné a finanční řešení, včetně návaznosti na územní plán obce (pozůstalí tam mají svého zástupce). Po havárii město kontaktovali ti, kteří chtěli pomáhat obětem neštěstí, a krizový tým ne vždy uměl rozlišit, kdo je ten pravý, kdo jen něco sám hledá a zkouší a koho, kdy, zda vůbec a jak kontaktovat s oběťmi neštěstí. V otázce pomoci zvenčí jsme vycházeli z intuice, dojmu, který kdo udělal či neudělal, referencí, ale i třeba odmítavého postoje obětí k určitému typu pomoci. Měsíc po nehodě: a) město jménem primátora písemně oslovuje cestovní kancelář a dopravce, b) v součinnosti s naším pojišťovacím makléřem a právníky pořádáme informativní schůzku pro zájemce na téma pojištění (včetně spoluúčasti při vyřízení plnění z jejich osobních
2
pojistek). Nabízíme bezplatnou pomoc našeho pojišťovacího makléře k vyřízení všech jejich pojistných plnění, opakovaně předáváme vizitky a kontakty, c) město oslovuje dodavatele služeb, aby sečkali s placením v případech zraněných a pozůstalých, d) magistrát města kontaktuje Armáda spásy a zve nás na schůzku osob zapojených do pomoci obětem autobusového neštěstí, e) probíhá schůzka krizových pracovníků organizovaná Armádou spásy, výměna informací. Krizový tým byl od počátku v kontaktu s představiteli postižených. Bylo nutné získat jejich důvěru – opakovaně nabízenou pomocí, aktivním vyhledáváním těch, kdo pomoc potřebovali Dva měsíce po nehodě: Město pořádá schůzku postižených. Na adresy všech odcházejí písemné pozvánky s programem schůzky. Její režie je předem konzultována s psychology a psychiatry. Kromě postižených lidí z autobusu se účastní: primátor města, krizový tým, sociální pracovnice, pojišťovací makléř, likvidátor pojistné události, dva psychologové a dva psychiatři. Účast velká - cca 40 osob. Obsah: a) úvodní slovo primátora b) oblast pojišťovnictví c) možnosti a pravidla čerpání fondu pomoci zřízeného městem d) systém přiznání sociálních dívek e) právní dotazy f) odborné informace o stresových reakcích, psychohygienických zásadách g) nabídka psychosociální pomoci. Opět předány veškeré kontakty a znovu nabídnuta součinnost postiženým. Praktické výsledky: někteří, váhající s odbornou pomocí, ji po tomto setkání vyhledali. Tři měsíce po nehodě: Předáno 9 výtisků knihy: „Zármutek a pomoc pozůstalým“ (autorka Naděžda Kubíčková), kterou si vyžádala jedna z pozůstalých, objednána městem ve větším počtu i pro ostatní. Zopakována podpora města a opět nabídnuta pomoc - finanční, včetně informací o čerpání fondu. Opět rozdány další letáky s kontakty a informacemi. Nabídnuta možnost zopakování schůzky zaměřené výhradně na psychologickou pomoc. Pozůstalí ji přijímají a postupně si formují názor na její průběh. Výsledný požadavek směřuje k návštěvě PhDr. Baštecké a lékařů z ostrovské psychiatrie, kteří byli na 1. setkání. Další setkání s PhDr. Bašteckou a lékaři z ostrovské nemocnice – oddělení psychiatrie MUDr. Bartošem a MUDr. Čermákem, skupina se formuje sama, kromě 8 osob, kterým je zvlášť odeslána písemná pozvánka. Setkání hodnotí účastníci velmi kladně, po této schůzce již jednoznačně důvěřují ve správnost psychologické a lékařské pomoci a doporučují ji dalším.
3
Šest měsíců po nehodě: Probíhají jednání v radě města a se zástupci pozůstalých o vybudování pomníku v místě nehody. Sedm měsíců po nehodě: Další setkání s PhDr. Bašteckou a lékaři z ostrovské nemocnice – oddělení psychiatrie MUDr. Bartošem a MUDr. Čermákem, skupina je sama aktivní a o toto setkání žádá, sami se vzájemně obtelefonují a zvou účastníky, magistrát zastřešuje věcně a organizačně – zve odborníky, zajišťuje místnost, její adekvátní vybavení (nízké stolky, sezení do kruhu) a občerstvení. Občanské sdružení Nažidla obdrží od města finanční příspěvek ve výši 50.000,- Kč na svoji činnost: na zřízení a provoz internetových stránek, na úhradu právní pomoci členům sdružení, na umožnění účasti u soudního jednání v Českých Budějovicích, na navázání spolupráce s podobně postiženými občany a s Evropskou federací obětí dopravních nehod. Průběžně: Sledovali jsme pohyb zraněných po nemocnicích, nabízeli jim pomoc i prostřednictvím zdravých, poskytovali konzultace k možnosti přiznání sociálních dávek a dávek státní sociální podpory, vyřizovali žádosti o poskytnutí finančních prostředků z fondu pomoci města. Někteří přicházejí i s ryze soukromými problémy. Město se snaží pomáhat všude tam, kde to jde (zápůjčkou mobilních telefonů, v zaměstnání, v bytových problémech, v ostraze objektů apod.). S odstupem času Tragická událost prověřila schopnost a odolnost všech, kdo se v ní ocitli. Ať už jako postižení, či jako pomáhající. Po roce, při mši za zemřelé, se ukazuje, že mnoho není stále vyřešeno, a že nikdy nebude. Že nikdo není smířen. Po dvou letech se schází část skupiny s PhDr. Bašteckou – z vlastní iniciativy, magistrát města poskytuje jen organizační pomoc (doprava). Skupina se dotýká těchto témat: dva roky pro vyrovnání není dlouhá doba, trauma rozděluje rodiny, okolí už nechce nic moc slyšet, pocit viny za přežití, spirituální potřeby, zklamaná očekávání, i individuální způsoby vyrovnávání. Pomoc obětem hromadného neštěstí je běh na dlouhou trať – ne do pohřbu obětí. Na rok, na dva. Rok a půl po neštěstí jsme řešili problémy těch, kteří teprve po neschopnosti nastupovali do zaměstnání. Začínali od nuly, nevěřili si. Potřebovali se znovu opřít, měli pocity viny, že přežili, zatím co kamarádi zemřeli. Pronásledovala je hrůza z toho, jak se prohrabávali hromadou mrtvých těl. Ještě stále v noci nespali. Nebezpečí, hrozby pro tým a odvozeně i pro postižené: 1) sliby bez možnosti je naplnit, 2) neschopnost snášet zátěžové situace, 3) příliš mluvit (oni potřebují mluvit!), 4) soupeření obec versus kraj, namísto účinné spolupráce, 5) politizování prezentace poskytované pomoci, 6) větší ztotožnění se se situací postižených, než je pomáhající schopen zvládnout (každý v týmu má jinou hranici odolnosti, jiné zkušenosti, jiný způsob relaxace), 7) překročení zákonných pravomocí orgánů obce - rada versus zastupitelstvo - vyplývající všeobecné vůle pomáhat (může mít za následek neplatnost právních úkonů - např. uzavřených darovacích smluv apod.).
4
Obecné závěry – shrnutí: Město – obec: 1) má důvěru občanů, že může pomoci v širším měřítku 2) má právníky, sociální pracovníky 3) má kontakty a další pomoc může zajistit smluvně 4) má finanční prostředky 5) má určité pravomoci dané zákonem. I. První kroky po neštěstí – běžné, typické Pieta, peníze, pohřeb, doklady: 1. zřízení pietního místa, vyvěšení smuteční vlajky – uctění památky zemřelých 2. založen krizový fond finanční pomoci - příspěvky pozůstalým na pohřeb, na nezbytné výdaje, na řešení sociální situace rodin, které příspěvek potřebovaly, na rehabilitace zraněných 3. organizace společného hromadného pohřebního obřadu 4. vyřízení matričních dokladů za pozůstalé II. Nadstavba – nejdůležitější na celé realizované dlouhodobé pomoci: Rada města jmenovala krizový tým, který postupně zajišťoval 1. právní pomoc 2. sociální pomoc a poradenství 3. kontakt s nemocnicemi, sledování pohybu nemocných 4. ostrahu objektů zemřelých 5. oddálení plateb dodavatelům služeb 6. pomoc psychologickou a lékařskou – 2 psychiatři, 1 psycholog – práce ve skupině, vytvořili účinnou oporu většině obětí neštěstí. III. Způsob pomoci: 1. týmová práce 2. systematické opakování nabídek města včetně rozdávání letáků s nabídkou strukturované pomoci a s telefonními kontakty 3. aktivní vyhledávání těch, kdo pomoc potřebují 4. dlouhodobost, vytrvalost pomoci – více než 1 rok (v době, kdy okolí už začalo zapomínat, krizový tým zůstal oporou. Laici obecně nedoceňují, že utrpení obětí hromadného neštěstí trvá velice dlouho, deprese se všeobecně podceňují). IV. Postavení a úloha města Úloha města byla zcela zásadní: 1. Město hrálo důležitou roli, byla k němu od samého počátku důvěra. 2. Město sehrálo roli spojujícího článku mezi postiženými a vnější pomocí, která byla zpočátku přijímána postiženými obezřetně. Muselo dávat lidem dostatek informací. 3. Hromadné neštěstí vyvolalo velikou vlnu solidarity, nabídky pomoci směřovaly na krizový tým, ten musel rozlišovat, co, kdy a jak předat dál obětem neštěstí. 4. Město bylo prostřednictvím krizového týmu obětem neštěstí k dispozici, stálo při nich, plnilo své sliby a dlouhodobě jim pomáhalo v návratu do plnohodnotného života.
5
1.3. Osobní popis Na počátku byl telefon: „Jindro, v jižních Čechách se v noci převrátil autobus a je tam 19 mrtvých, převážně Karlovaráků. Poslal jsem tam autobus. Bude to také o finanční a další pomoci. Měla by se vyvěsit černá vlajka. Co Tě ještě napadá?“. Už jsme s primátorem prošli společně ledasčím. Něco podobného tu však ještě nebylo. Ospale chodím nedělním ránem v pyžamu a snažím se vybavit si šok, který jsem zasunula někam hluboko do paměti. Co by MĚ pomohlo? Co by JIM tak pomohlo? Že si tyhle otázky budu dávat skoro každý den několik měsíců, si zatím neuvědomuji. Volám svému osvědčenému doktorovi. Ten uvažuje nahlas: „Příbuzní budou chtít být u svých zraněných kontakty naší nemocnice s jinými, převoz zraněných blíž k příbuzným, mrtvým už nepomůžeme.“ Je to tak. V pondělí ráno zasedá mimořádná rada města, zakládá fond pro finanční pomoc a jmenuje krizový tým pro tuto situaci. Profesní složení týmu: zástupce tajemníka, právník, asistent primátora, sociální pracovník, náměstek pro sociální oblast. Kdykoli je třeba, rozrůstá se o lidi, které potřebujeme (o další právníky, pojišťovací poradce apod.). V pondělí usedám ke stolu s třemi pozůstalými, dávám dohromady kontakty na celou skupinu z autobusu, komunikujeme s Policií České republiky, organizujeme autobus pro převoz příbuzných do jižních Čech na identifikaci zemřelých. Setkáváme se s pracovníky pohřební služby, vysvětlujeme jim systém finanční dotace města na pohřby bez administrativního zatížení příbuzných. Kontaktujeme matriku v místě nehody a domlouváme systém vyřízení dokladů prostřednictvím naší matriky tak, aby příbuzní nemuseli kvůli úmrtnímu listu už nikam jezdit. Čtvrtý den po nehodě přicházíme s primátorem za příbuznými a přáteli obětí a zraněných na schůzku v lázních, kde měl oddíl své působiště. Jen stěží potlačujeme slzy. Člověk není zvyklý stát před davem pozůstalých příbuzných a přátel. Vary jsou vesnice. Každý zná skoro každého. Když ne přímo, tak přes někoho nebo od vidění. My ale nesmíme brečet s nimi. Jdeme nabízet pomoc. Rozdáváme letáky s telefonními čísly a informacemi - o finančním příspěvku na vypravení pohřbu, o matrice a úmrtních listech, o psychologické a lékařské pomoci, o pomoci sociálních pracovnic a o bezplatné notářské pomoci, kterou jsme domluvili na magistrátu. Někteří jsou vděční, jiní nepřátelští: „notáře! Vy jste se zbláznili“ „ Psychiatrie! V Ostrově je přece psychiatrie! My nejsme blázni!“ lze přečíst z odmítavých gest. Stejní lidé pak veřejně děkují na zastupitelstvu, že si váží pomoci města. Že nabízené kroky v oblastech, které se jim zdály být v první chvíli absurdní, ocenili teprve, jak šel čas, protože na ně prostě došlo. Rozdáváme vizitky, ať kdykoli zavolají. Jejich důvěru si získáváme postupně. Jsou plaší. Připomínají ptáčky v tuhé zimě. Někde se choulí a zdálky pozorují, jak jim stavíte krmítko. Pak opatrně přilétne jeden a dá vědět ostatním. Až si zvyknou. Začínají přicházet, telefonují. Byl tam jeden základní kámen - s jednou dívkou z nich si tykám z jakéhosi večírku a existuje vzájemná sympatie. Další vztahy vznikají postupně a vytváříme si je sami. Potřebovali vyprávět, potřebovali někomu klást své otázky, na které nebyla odpověď, potřebovali sdílet svoji bolest, ulevit si z hrůzy identifikace, z pocitů, které je pronásledovaly ze znetvořených těl jejich milovaných. Co asi dělali ve chvíli, kdy autobus sjel ze silnice? Na co mysleli? Na co se těšili? Jak se na zájezdu měli? A my jsme jim naslouchali. Hodiny, dny.
6
Zdálo se mi o lidech, které jsem poznala už jen z fotografií. Když byli malí, když šli do tanečních, když byli na závodech, jaké měli zranění a jakou měli rakev. Jejich hromadný pohřeb se mě týkal. Týden špatného spaní. Spíš nespaní. Ze stínů vystupovali i mí mrtví. Jak by bylo mě, kdyby mi umřely obě mé děti jako Banzetovým? Jak by bylo jim, kdyby během jedné chvíle osiřely jako dcery Káďových? Nelze si to představit. Stáhne se žaludek, jako by někdo táhl ven mé vnitřnosti. Po těle přeběhne mráz. Už to nezkouším. Už nikdy to nebudu zkoušet. Toho, kdo se dá, se snažím od první chvíle u bazénu přesvědčit, že potřebují odborníka lékaře nebo psychologa. Někdo se nechá, někoho přesvědčí až naše společné sezení s psychology a psychiatry. Zádušní mše, hromadný pohřeb většiny obětí v chrámu sv. Máří Magdalény. Volá kamarád ředitel Gymnázia z Ostrova. Zaskočila ho neadekvátní reakce studentů na situaci. Chtějí psát odsuzující článek na téma - účast školy na pohřbu. Nech je být. Taky jsme byli mladí, patetičtí, s patentem na rozum. Umřeli jim spolužáci a profesorům studenti. Ani oni v tom neumí chodit. Jak v tom mají umět chodit rodiče! Je to nefér! Taková smrt je prostě nefér. Pak přichází všední dny a prázdnota. Některým po prožitém šoku teprve dochází, co se vlastně stalo. Na setkání s právníky a pojišťovacím makléřem sedí osiřelá dospělá dívka. Jen hledí do prázdna a po tváři jí beze slov stékají slzy. Zase jsou tu mí mrtví. Také jsem takhle plakala. Oni přece potřebují něco jiného. A pak tu byli lidé, kteří nabídli psychologickou a psychosociální pomoc. Mámy mrtvých dětí mají vyplakané oči a možná snadněji než muži přistupují na odbornou pomoc. Tátové se tváří prakticky a věcně, i když jim to moc nevěřím. A měli jsme úspěch. Většina z nich si dala říct, že odborníci existují a jsou tu i pro ně. A přistoupili na další schůzku, pouze s psychologem a psychiatry, té třetí se už pak sami dožadují. Snaží se pomáhat si navzájem, zakládají občanské sdružení. Bojují za svá práva, ale i za práva těch, co přijdou po nich. Vzájemně se informují a podporují. Byli jeden oddíl. Co bolí jednoho, doléhá i na druhé, protože se znají a jejich děti vyrůstaly v bazénu společně. Stáli jsme jim po boku víc než rok. Vždy připraveni pomoci. Dali nám víc, než my jim. Dali nám další rozměr života.
2. ZÁVĚR Naše město jednalo intuitivně a díky tomu, že se sešli ve správnou chvíli správní lidé, vybudovalo pro postižené fungující dlouhodobou oporu. Do budoucna by to však měl být systém. Lidé postižení hromadným neštěstím by neměli být ve své obci odkázáni na náhodu. Na to, zda mají radní před volbami nebo po volbách, zda budou chtít nebo budou umět pomoci. Každá obec sice nemá dostatek peněz na finanční pomoc, ale to není na pomoci to hlavní. To hlavní je pomoc odborná – lékařská, psychologická a právní.
7
Zárodky systémů komplexní pomoci v ČR Tato oblast je zatím řešena obecně zákonem č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, ve znění pozdějších předpisů, jeho prováděcí vyhláškou č. 328/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále předpisy, na něž jsou odkazy v zákoně, mezi jinými i vyhláškou č. 298/1993 Sb. Vázne však komunikace mezi základními a ostatními složkami IZS. Mezi sebou spolehlivě komunikují jen HZS, PČR a záchranná služba, další složky se ocitají trochu mimo, přestože jsou zahrnuty do krizových plánů některých měst. Krizové plány krajů vznikaly v roce 2004, teprve letos se na ně rozpracovávají plány měst, a právě v těchto plánech by měly být zahrnuty ostatní složky schopné a ochotné nabízet při hromadných neštěstích svoji pomoc (např. charitativní organizace, ČČK apod.). Vůbec se však zatím nehovoří specielně o pomoci psychologické, není řešena provozní záloha na okamžitý nákup věcných prostředků a vše je ponecháno na uvážení velitele zásahu – pokud ten zváží, že nechá lidi z havarovaného autobusu, kteří nejsou zraněni, v noci o hladu a žízni na silnici, tak to tak bude. Problém je zásadně - v uvedení existující legislativy do praxe, - ve správném vypracování havarijních plánů obcí s rozšířenou působností, - ve správném vytipování a nasmlouvání plánované pomoci na vyžádání, - v osvětě krajských a obecních úřadů.
V Karlových Varech 2. 8. 2005
Ing. Jindřiška Gallová vedoucí odboru vnitřních věcí Magistrátu města Karlovy Vary
8
