POLITIK DOBRÉ VŮLE. Život a dílo msgre Jana Šrámka. Miloš Trapl Karel Konečný Pavel Marek V Y Š E H R A D

POLITIK DOBRÉ VŮLE

Život a dílo msgre Jana Šrámka

Miloš Trapl Karel Konečný Pavel Marek

V Y Š E H R A D

Kniha vychází jako výstup z grantového projektu GA ČR v Praze č. 409/09/0218 „Monsignore ThDr. h. c. Jan Šrámek – život a dílo“. Publikace je 13. svazkem ediční řady Centra dějin křesťanské politiky Katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Foto na přebalu: Premiér československé exilové vlády Jan Šrámek v letech války ve Velké Británii. Fotografie z Archivu MZV v Praze (výřez) Foto na frontispisu: Jan Šrámek – tvůrce promyšlené vize české katolické politiky

Odborní recenzenti: prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D., Filozofická fakulta MU v Brně prof. PhDr. František Hanzlík, CSc., Univerzita obrany v Brně prof. PhDr. Jiří Malíř, CSc., Filozofická fakulta MU v Brně Autoři jednotlivých kapitol textu: Miloš Trapl: str. 168–294, 379–383 Karel Konečný: str. 307–370 Pavel Marek, editor: str. 7–167, rejstřík společně: str. 385–414 Copyright © Miloš Trapl, Karel Konečný, Pavel Marek, 2013 ISBN 978-80-7429-345-0

Úvod

Čtenář knihy o životě a díle kněze, politika a státníka Jana Šrámka snad jejím autorům laskavě promine, že první řádky výkladu nepatří této postavě, ale osobnosti, která naopak náleží do okruhu Šrámkových nejtvrdších kritiků a zásadních odpůrců. Pár měsíců před začátkem první světové války se na stránkách brněnských Lidových novin objevila stať napsaná advokátem a poslancem Adolfem Stránským (1855 –1931) a nazvaná Šrámek ničema. Možná nejhlasitější muž tehdejší moravské pokrokové politiky se vrhl na „zběhlého panáčka“ a častoval ho nevybíravými nadávkami, veřejně pochyboval o jeho mravních kvalitách a sliboval, že už nikdy s tímto ničemou nezasedne k jednacímu stolu. Takový padouch by se neměl na veřejnosti vůbec objevovat, otravuje český národní život a měl by ho opustit. Netrvalo to však tak dlouho a Jaroslav Stránský (1884 –1973), syn jdoucí v otcových profesních i názorových šlépějích, tehdy však už národní socialista, se v roce 1945 stal autorem snad nejcitovanějšího šrámkovského panegyriku Mandatář národa: „V zahraniční akci byl Jan Šrámek v pravém smyslu slova mandatářem celého národa, neboť svědec‑ tví, které vydal před mezinárodní veřejností o národním souhlasu s Benešovou akcí, bylo ze všech nejzávažnější, a to nejen proto, že vycházelo z tábora zcela nezávislého na Benešových vnitropolitických koncepcích, a nejen proto, že je vydával svědek, který sám byl svou církevní hodností představitelem mocné mezinárodní autority, ale hlavně pro svoji nesmlouvavou, nepodmíněnou, nenáročnou pevnost a prostotu.“ A Jaroslavův syn, Jan Stránský (1913 –1998), také advokát a politik, v letech druhé světové války pracoval jako vedoucí kanceláře exilového premiéra Jana Šrámka. Tento vyhrocený příklad diametrální proměny vnímání osobnosti a práce Jana Šrámka v relativně krátkém časovém období v rámci jedné rodiny měl posloužit jako ilustrace skutečnosti, že poměr veřejnosti, široké i odborné, politické i historické, ke Šrámkově postavě procházel v průběhu let proměnami. Měl obdivovatele, pocházející převážně z vlastního tábora, narážel na nepochopení u katolíků konzervativní orientace, byl terčem vtipů, kritických výpadů a odmítání ze strany pokrokově orien­ tovaných kruhů, liberálů, socialistů a sekularizovaných vrstev společnosti. Stranou ponecháváme období komunistické totality v letech 1948 –1989, kdy Šrámek dostal nálepku výbojného klerikála, nepřítele dělnické třídy a myšlenek socialismu. Můžeme z těchto řádků vyvodit závěr, že Jan Šrámek náleží mezi kontroverzní osobnosti našich národních dějin? Ambice autorů knihy směřují k vytvoření historického obrazu Jana Šrámka jako člověka, politika a státníka. Přece jen poněkud v pozadí zůstává portrét katolického kněze, k jehož koncipování dochované prameny, ale ani další zdroje např.

ÚVOD

|7

­ emoárového charakteru nenabízejí dost možností. Šrámkova pastorační práce, m jíž se nakonec na úrovni farnosti soustavně nevěnoval, je zcela překryta a potlačena veřejnými aktivitami. Přitom je nesporné, že byl hluboce věřící člověk a že základní povinnosti katolického kněze vykonával poctivě, byť při své mimořádné veřejné činnosti a pak i v internaci většinou v soukromí. Monografie si jeho kněžství pochopitelně všímá, avšak jedná se spíše o evokaci v útržcích než o jeho hlubší postižení. Naproti tomu je nepochybné, že vlastně veškerá jeho činnost a všechny různorodé aktivity byly projevem jeho kněžské osobnosti pojímající pastoraci jako úsilí o rechristianizaci českého národa. Vůdčí ideou autorského záměru při tvorbě monografie o Janu Šrámkovi bylo vystříhat se jeho glorifikace, jíž on sám v určitých fázích života musel čelit. Nechceme však být ani jeho apologety a bránit ho před nespravedlivými útoky protivníků, případně se snažit o jeho rehabilitaci jako oběti komunistické diktatury. Usilujeme o realistický, objektivní a vyvážený pohled na tuto osobnost, jaký umožňuje historická věda. Chceme se vyvarovat výše zmíněných krajností, což mimochodem plně koresponduje se Šrámkovým politickým krédem. Současně nezakrýváme, že mohou existovat také jiné přístupy, a tím i hodnocení jeho životního díla. Koncepce naší knihy je vybudována tak, abychom obhájili teze o významu Šrámkovy osobnosti v historii českého politického katolicismu a v českých politických dějinách 20. století. Čím se podle našeho názoru Jan Šrámek trvale zapsal do historické paměti národa? Jaké zásluhy o český politický katolicismus mu připisujeme? Co přinesl české politice a širším lidovým vrstvám? Jan Šrámek je zakladatelskou osobností českého politického katolicismu. V 90. letech 19. století se podílel na konstituování obou jeho základních proudů v moravském prostředí, přitom nepřímo i přímo zasahoval také do vývoje v Čechách. Po skončení první světové války a ustavení Československé republiky prosadil myšlenku jeho jednoty v Československé straně lidové. Zasloužil se o stabilizaci a organizační upevnění strany. Když ztroskotala idea spolupráce českého a slovenského politického katolicismu, pokusil se stranické organizace etablovat na území celého státu. V roce 1938 odmítl myšlenku vstupu ČSL do Strany národní jednoty a po osvobození v roce 1945 se výrazně podílel na jejím obnovení. V politickém systému redukované demokracie ji sice přivedl do Národní fronty, na druhé straně však v roce 1948 po únorovém puči komunistů možnost jejího podílu na budování totalitního politického systému jednoznačně zavrhl. Jan Šrámek je ústřední postavou českého politického křesťansko‑sociálního hnutí. Připravil založení křesťansko‑sociální strany na Moravě, později i ve Slezsku a Dolním Rakousku, a téměř dvacet let ji řídil, byl hlavní hybnou silou všech jejích aktivit. Český politický katolicismus ovlivnil úsilím budovat křesťansko‑sociální organizaci jako moderní masovou politickou stranu se systémem klasických základních organizací a rozvětvenou strukturou přidružených satelitních struktur. Pod vlivem zahraničních vzorů a v součinnosti s Mořicem Hrubanem našel optimální model spolupráce lidové organizace s konzervativně orientovaným proudem českého politického katolicismu v podobě tzv. dvoustrany, který poměrně úspěšně přenesl i na půdu ČSL jako prostředek k dosažení jednoty postupu všech katolicky orientovaných frakčních sil. Českému politickému křesťansko‑sociálnímu hnutí vtiskl 8

|

ÚVOD

moderní program křesťanské lidové práce, propojující úsilí o formování a výchovu lidí v duchu katolicismu se snahami o sanaci jejich sociálního postavení. Zájmem zejména o nižší, ale také střední lidové vrstvy se mu podařilo oslabit konzervativní tradice katolicismu a vyzdvižením idejí solidarismu a křesťanské demokracie významně přispěl ke změnám a posunům v jeho charakteru. Už v letech před první světovou válkou pochopil, že politický katolicismus a katolický tábor nemůže v konfrontaci se sekularizující, liberální a demokratickou společností prosadit své cíle a zájmy cestou konfrontace, útočnosti a výbojnosti, která posilovala fobii z jeho ideové síly a mezinárodního zázemí. Došel k závěru, že na politické scéně je nutno postupovat takticky, umírněně, vyjednávat, politicky lavírovat, hledat dohodu a přijímat kompromisy. Ústupek pro něho nebyl odchýlením se od zásad, ale vědomou reakcí na poznání, že momentálně není záležitost průchodná, ale pokud počkáme a vystihneme vhodný okamžik, nakonec ji prosadíme. V tom tkvěla podstata jeho legendárního sloganu o dohodě předcházející budoucí dohodě, mnohokrát kritizovaného a odmítaného politickými partnery, ale nakonec pragmaticky účinného, neboť přinášel ovoce v podobě politických zisků. Dospěl též k názoru, že v demokratickém systému a v jeho zájmu samém je třeba, aby křesťanská politická strana byla zastoupena i ve výkonné moci – tedy ve vládách. To bylo jeho výrazným krédem v době první i třetí Československé republiky. Jan Šrámek se stal tvůrcem moderního konceptu křesťansko‑sociální práce v českém prostředí, z kterého vytvořil základní osu pro všechno své veřejné působení. Vymezil se vůči starším představám katolických myslitelů o řešení sociální otázky jako jednoho z největších problémů moderní doby a přiklonil se k představám nastíněným v encyklice Lva XIII. Rerum novarum, které tvůrčím způsobem a ve vazbě na českou tradici spojenou se Sušilovou školou aplikoval na české poměry. Nebyl sice tvůrcem originálním, ale podněty získané studiem poměrů a sociální práce zejména v západní Evropě dovedl zúročit a především převést do praktického života. Jeho hluboké přesvědčení o správnosti této koncepce z něj udělalo nejen jednoho z prvních katolických sociologů sedících dokonce na stolici praktické sociologie v kněžských učilištích a na teologických fakultách, ale také oponenta představ o nalezení východisek z jisté krize demokratického uspořádání společnosti prostřednictvím různých modelů stavovského státu, které ve 30. letech 20. století inklinovaly k nastolení totalitních politických režimů. Právě tato pevná víra v sílu demokracie způsobila, že ve druhé polovině 30. let na půdě ČSL sváděl zápas o směr jejího dalšího vývoje s protagonisty české zemské organizace. Jan Šrámek byl od studentských let stoupencem hnutí českých katolických modernistů, kteří vystoupili s myšlenkou smíření katolické církve s moderní občanskou společností. Jejich představa o možnostech reformy katolické církve cestou zdola ztroskotala na nevhodném taktickém postupu, možná pro ni ještě nedozrála doba, někteří jednotlivci ji zneužili k realizaci svých záměrů a církev poškodili. Šrámka však vnímáme jako nositele pozitiv tohoto hnutí. Naplňování vize o překlenutí propasti, která se rozevřela mezi katolicismem a moderní společností, o rechristianizaci českého národa a katolickém řešení sociální otázky vyzdvihlo Šrámka z role stranického politika do pozice československého státníka. Tvrzení o tom, že po vzniku Československé republiky svou dlouholetou prací před českým národem rehabilito-

ÚVOD

|9

val katolicismus, katolíky začlenil do moderní české společnosti a národní pospolitosti a smířil je s ní, a vytvořil most mezi sekularizovaným světem a katolickou církví v Československu, jsou sice nadnesená, protože to nebylo dílo jednotlivce a navíc hovoříme o fenoménech velmi křehké povahy, avšak přece jen je v nich kus pravdy. Šrámkovou nepochybnou zásluhou je skutečnost, že z odmítaného politického katolicismu, proti němuž se soupeři ze strachu spojovali do protikatolických bloků, propagačně využívali jeho loajálních postojů v letech první světové války a po vzniku republiky vyvolali tažení pod heslem „Pryč od Říma“, udělal jeden z pěti politických sloupů Československé republiky, bez jehož státotvorného postupu je existence československého meziválečného státu nepředstavitelná. Jako člen Pětky a ministr československých vlád se podílel na budování demokratického republikánského politického systému a přispíval k jeho stabilitě sladěním zájmů českého katolicismu se zájmy republiky. Patřilo k tomu i odvrácení snah o odluku církve od státu, která byla v protikatolickém tažení po roce 1918 vůdčí ideou všech protivníků církve a naopak v katolických kruzích byla tehdy jednoznačně odmítána. Rozhodujícím způsobem přispěl k tomu, že český politický katolicismus reprezentoval vlivnou a respektovanou sílu stojící ve stranicko‑politickém systému státu nejdříve na pravém středu a ve 30. letech na pravém křídle československé levice. Nebylo náhodné, že se v krizovém období těchto 30. let postavil na obranu republiky a že jeho politická kariéra vyvrcholila v pozici premiéra československé vlády v exilu. Ani on nebyl s to zabránit změnám, které po druhé světové válce nastaly, a to ani kdyby mu sloužilo zdraví a nehlásil se věk. Jeho chování po únoru 1948 však jednoznačně vypovídá o věrnosti ideám, které vyznával celý život. Jan Šrámek se bezesporu zasloužil i o zlepšení vztahů Československé republiky a Vatikánu. Jako čelný činitel katolického politického hnutí dokázal u Apoštolského stolce lépe než mnozí diplomaté vysvětlit specifickou situaci římskokatolické církve v ČSR i její problémy, včetně vztahu českého národa k osobnosti M. Jana Husa. Jeho návštěvy v Římě v meziválečném období a jeho jednání s vatikánskými činiteli i Svatým otcem Piem XI. k vyjasnění četných otázek bezesporu přispěly. Naše úvodní slovo ke knize o Janu Šrámkovi jsme začali evokací osobních pocitů lidí, kteří se s tímto knězem, politikem a státníkem setkávali a měli příležitost udělat si o něm vlastní úsudek. Pokusme se v tomto duchu tuto stať také uzavřít. V roce 1946 editor Šrámkových projevů z let 1918 –1938 Tomáš Fučík napsal: „Velikost státníkovu je možno objektivně a výsostně – s platností trvalou a nadča‑ sovou – měřit a vážit zpravidla až z jistého časového odstupu. Rozhodně však je možno tuto velikost definitivně měřit nikoliv podle klidných dob státu a podle pra‑ videlné činnosti státníkovy, ale podle dob nejpohnutějších a nejkritičtějších, v nichž státník vždy nezkresleně ukazuje svou velikost státnickou i lidskou. Ukazuje ji svý‑ mi politickými činy.“ Jan Šrámek prošel třemi kritickými zkouškami: první v roce 1918, druhou v roce 1938 a třetí v roce 1948, tedy v letech s osmičkou na konci. Jak v nich obstál? Má osobnost Jana Šrámka co říci současníkům? V roce 2006 arcibiskup olomoucký Jan Graubner uvažoval: „Musím se ptát: čím by Šrámek začínal svou práci dnes? Myslím, že by zase začínal podáním pomocné ruky potřebným, i když sociální bída má dnes jinou tvář. Jistě by pracoval pro podporu zdravé rodiny a manželství, všímal 10

|

ÚVOD

si otroků drog, her a upadlé kultury. Budoval by také pozitivní variantu sdělovacích prostředků, šířil komplexní výchovu celého člověka a hájil křesťanský ráz veřejného života. Vycházel by jako tenkrát z výzvy papeže k sociální angažovanosti. Dnes by asi uskutečňoval civilizaci lásky a budoval kulturu života a věřím, že po letech by o něm někdo prohlásil: Dal poznat národu, že Bůh je láska.“ Začtěme se tedy do životních osudů muže, který měl tu přednost a ten nedostatek, že byl katolickým knězem…

ÚVOD

| 11

V československém protifašistickém exilu

DO EMIGRACE

Plán Šrámkova a Hálova útěku počítal s tehdejší častou ilegální cestou přes ještě svobodné Polsko, které se již obávalo hitlerovského Německa a uprchlíkům z protektorátu nedělalo větší potíže. Na polských hranicích bylo vybudováno několik útěkových tras zřízených odbojovými organizacemi, především Obranou národa. Polská cesta však nebyla vůbec jednoduchá, protože nacistické bezpečnostní úřady včetně gestapa posílily svou kontrolu hraničních přechodů a hranic samých, takže celá řada organizovaných přechodů hranic skončila tím, že uprchlíci padli do německých rukou.1 Proto bylo třeba odchod do exilu naplánovat co nejdůkladněji. Existuje několik verzí příběhu o útěku Šrámka a Hály: všechny líčí v podstatě stejně závěr a vlastní přejezd hranic, liší se však v tom, jak odchod do exilu vlastně začal a kde se před ním a v jeho průběhu Šrámek (v obou hlavních verzích byl před útěkem nemocný) nacházel. Podle první verze – v již citované vzpomínce Františka Sedláčka2 – měl být Šrámek v Praze a schovávat se zde před Němci a jejich možným nátlakem. Převoz Šrámka z Prahy vlakem do Ostravy měl organizovat jistý poručík letectva Karel Janšta. Oba jím sledovaní kněží nastoupili do ranního rychlíku Praha–Ostrava a podřimovali v jednom kupé. Ještě v Zábřehu na Moravě je Janšta při čtvrté kontrolní obchůzce vlakem viděl, za Olomoucí mu však zmizeli. Po dlouhém hledání se v Ostravě dozvěděli, že oba kněží jsou v klášteře boromejek ve Frýdlantu nad Ostravicí. Tam Šrámka, který věděl, že pro ně má přijít jistý Franta, našel Sedláček. Šrámek prý byl dojat, že se převaděč (o němž věděl jen to, že se ohlásí jako Franta) konečně našel. Hála prý mezitím tohoto Frantu hledal v Ostravě. Šrámek ve Frýdlantu údajně Sedláčkovi vysvětloval, že před Olomoucí jim sdělily jisté řeholnice, že je vše vyzrazeno a že musí rychle z vlaku vystoupit. Pak je prý přes Svatý Hostýn odvezly do Frýdlantu, kde už byli tři dny a mysleli, že se budou muset vrátit. Z Frýdlantu pak po návratu Hály odjeli Sedláčkovým autem do Ostravy. Podle verze, kterou uvádí ctihodná sestra Virginie M. Turzová,3 ležel Šrámek nemocen v Brně, když jej počátkem července navštívil F. Hála se vzkazem z Politického ústředí, aby odjel do Anglie spolupracovat s Benešem na osvobození ČSR. Měl přinést také Ripkův vzkaz z Paříže s podobným poselstvím. Šrámkova nemoc 1 2 3

V dubnu 1939 se to stalo skupině komunistických předáků v čele s Antonínem Zápotockým (1884 –1957). Archiv KDU‑ČSL, Historie 1945 –1948, kart. 40, strojopis. TURZOVÁ, V. M., s. 89 –91. Autorka bohužel neuvádí své zdroje. V ČESKOSLOVENSKÉM PROTIFAŠISTICKÉM EXILU

| 271

již doznívala, ale ještě se necítil plně zdráv. Přesto řekl, že pojede, pokud s ním odcestuje i Hála. Cestu do Frýdlantu měl připravit P. Vladimír Čermák, činitel Orla, zapojený do Obrany národa. Šrámek o cestě informoval jen generální představenou sester cyrilometodějek, která po odjezdu Šrámka s Hálou dovezla autem do frýdlantského kláštera boromejek jejich věci. Dále už sestra píše jen to, že odjeli do Ostravy, (nepíše jak) a krátce o uhelném vlaku, kterým odjeli do Polska. V publikaci autorka zveřejnila bez jakéhokoliv komentáře doporučující latinský list arcibiskupa Prečana, datovaný 6. července 1939, pro Šrámka, který podle přípisu odjíždí na radu svého lékaře na zdravotní cestu do zahraničí. Arcibiskup stvrzuje, že Šrámek, arcibiskupský protonotář, je kněz velmi zasloužilý a Svaté matce Církvi velmi oddaný, a proto jej doporučuje místním ordinářům a ostatním duchovním, na něž se obrátí, aby mu ochotně umožnili přístup k oltáři Božímu.4 Další verzi uvádí v publikaci Mandatář národa H. Ripka. Podle ní odjeli Šrámek s Hálou počátkem července do Beskyd do Bílé, aby se nemocný Šrámek uzdravil. Šrámek před cestou poslal Hálu k arcibiskupovi Prečanovi pro zmíněný doporučující list. Hála vysvětlil Prečanovi, že Šrámek churaví a lékař mu doporučil léčení v některých zahraničních lázních. Z Beskyd pak odjeli do Ostravy. Tato verze nemluví o klášteře ve Frýdlantu, ale ani jej nevylučuje, protože z Bílé vedla tehdy do Frýdlantu místní železniční trať. Podle novinové zprávy Lidové demokracie z roku 1990 připravil Šrámkův a Hálův přechod hranic (v Polsku) významný činitel Orla, MUDr. Vojtěch Jílek z Brna, který se zúčastnil tělovýchovných slavností ve Stockholmu v červenci 1939 (později prý to potvrdili Šrámek i Hála). Před svým návratem do vlasti se Jílek dohodl s tamní emigrací na pomoci oběma kněžím při útěku.5 Závěrečná část útěku je podrobně popsána jen v Sedláčkově vzpomínce. Ten uvádí, že dne 13. července 1939 odjeli se Šrámkem, Hálou a jen s nejnutnějšími zavazadly (Šrámkovi povolil jen jeden kufr místo tří) osobním autem z Frýdlantu do Slezské Ostravy­‑Michálkovic, odkud jezdily prázdné nákladní vlaky přes hranice do Petřvaldu, zabraného tehdy Poláky, a vracely se zpět s uhlím. Za nádražím Ostrava­ ‑Michálkovice byli již za tmy Šrámek s Hálou v převlečení za železničáře naloženi do dvou brzdařských budek, které byly součástí vlaku. Sedláček prý musel Šrámka, který již pro nemoc nemohl dojít k vlaku, nést na zádech. S pomocí železničáře jej pak dostali do brzdařské budky, do druhé nasedl Hála. Přejezd hranice se zdařil, v Petřvaldu měl Sedláček vše domluveno s polskými vojáky, kteří Šrámka uvítali a odvezli na policejní stanici. Po přespání u Sedláčkových příbuzných v Petřvaldu odjeli ráno na biskupství v Katovicích. V žádné jiné verzi není o vlastním přechodu hranic tolik podrobností; v jiné je však zmínka, že železničář, který jel v budce se Šrámkem, byl komunista, který po přejezdu protektorátní hranice řekl monsignorovi, „aby se pokřižoval, že už je v bezpečí“.6 V Polsku pobyli Šrámek s Hálou jen asi 14 dní. Nejdéle se zdrželi v Krakově, kde se Šrámek seznámil s československými vojáky a jejich velitelem, podplukovníkem Podáváme jen výtahu z přípisu, který je v publikaci přetištěn v originále i českém překladu. Šrámek měl prý uniformu strojvedoucího, Hála topiče. 5 Lidová demokracie, 5. 3. 1990, s. 3. Vojtěch Jílek byl v září 1941 nacisty popraven. 6 STRÁNSKÝ, Jan: Šrámkova úcta k rodné řeči. In: Mandatář národa, s. 80. 4

272

|

ZA VÁLKY A V POVÁLEČNÉ ÉŘE

Ludvíkem Svobodou (1895 –1979).7 Šrámek dal vojákům peníze a některé své věci – to lze potvrdit i z jiných zdrojů, neboť za vestu, kterou zde jednomu z nich věnoval, dostal později (již jako premiér v Londýně) od obdarovaného vojáka písemné poděkování.8 Hála zde Šrámkovým jménem vydal prohlášení pro polský tisk, že monsignore nebude v zahraničí politicky pracovat, ale že si odjíždí odpočinout a léčit se. Bylo to zřejmě i proto, že se nechtěli v Polsku příliš dlouho zdržovat. Šrámek se mezitím uzdravil a zotavil a oba kněží pak rychle odjeli do Varšavy, kde si na československém vyslanectví – ještě je řídil vyslanec Juraj Slávik (1890  –1969), ale byl tam již i slovenský konzulát – opatřili pasy. V Gdyni nasedli na starou polskou loď Warszawa, jež je přes Baltské a Severní moře odvezla do Londýna. Cesta lodí trvala pět dní; cestoval s nimi i bývalý sociálnědemokratický politik R. Bechyně s manželkou.9 Do Velké Británie přijeli 2. srpna 1939 a byli uvítáni Benešovým tajemníkem Eduardem Táborským (1910  –1996), který je pak postupně převezl do Benešovy rezidence. Podle Táborského vypadali všichni tři dobře, jen Bechyně prý prohlásil, „že by byl jel raději do Moskvy“.10 Podle Táborského verze je pak odvezl postupně (neboť Bechyně a Šrámek prý nechtěli jet spolu) k Benešovi. Podle jiné verze jeli Šrámek s Hálou na československé vyslanectví v Londýně, kde je přijal bývalý vyslanec J. Masaryk a dal jim každému deset anglických liber. Pak navštívili E. Beneše v malé vilce se zahrádkou, kterou mu poskytl jeho synovec.11 V Londýně se ubytovali v malém hotelu v Kensingtonu, kde bydleli i jiní exulanti: sociální demokraté R. Bechyně a Václav Patzak (1891–1954) či národní socialisté Jaroslav Stránský a Julius Firt (1897–1979) i další. Za týden po příjezdu do Londýna slavil Šrámek své 69. narozeniny. Exulanti v Londýně v čele s Benešem mu blahopřáli, krátký projev měl Bechyně, který prohlásil, že „Šrámek je ten, který před národem rehabilitoval český katolicismus“.12 Útěk obou českých katolických prominentů vyvolal v protektorátu značný rozruch – většina národa v něm viděla významné posílení našeho zahraničního odboje, nastaly však také prudké útoky nacistů vůči Šrámkovi a jeho spolupracovníkům. Gestapo pátralo po pomocnících při útěku obou kněží a hledalo nitky Šrámkových kontaktů dokonce i na pražském arcibiskupství, kde to ani nebylo pravděpodobné.13 Velkému tlaku byli vystaveni také moravští přátelé z lidové strany: nacisté vyslýchali F. Světlíka a obtěžovali i arcibiskupa L. Prečana v Olomouci, neboť nevěřili, že o útěku nebyli zpraveni. V Ostravě bylo v té době zatčeno 16 železničářů obviňovaných z účasti na přechodech uprchlíků přes hranice. Brzy po Šrámkově příchodu do Londýna se naplnilo očekávání E. Beneše, J. Šrámka i dalších československých exulantů, když 1. září 1939 vypukla druhá světová válka. Československý exil ji považoval za jedinou možnost osvobození národa TURZOVÁ, V. M., s. 91. NA Praha, f. Ministerstvo vnitra (MV) Londýn 1940  –1945, 72, f. 163. Voják to Šrámkovi psal 26. 9. 1944, po návratu do Anglie ze Středního východu. 9 TURZOVÁ, V. M., s. 91. 10 Podle studie HOLÁK, M., s. 416  – 417. Též KOUŘIL, Miloš: K činnosti msgre Jana Šrámka za druhé svě‑ tové války. In: MAREK, P. a kol.: Jan Šrámek a jeho doba, s. 432 an. 11 TURZOVÁ, V. M., s. 90. 12 Tamtéž, s. 91–92. 13 FEIERABEND, L.: Politické vzpomínky, 1, s. 427. 7 8

V ČESKOSLOVENSKÉM PROTIFAŠISTICKÉM EXILU

| 273

z nacistického područí. V Londýně i v Paříži byli teď v zemích, které bojovaly s Německem. Reakce exilu, předtím překvapeného a zklamaného německo‑sovětským paktem, byla velmi pozitivní: okamžitě se začaly naplňovat plány již dlouho připravovaného zřízení československé zahraniční armády. Situace našeho zahraničního odboje však nebyla příliš dobrá, protože v čele západoevropských velmocí stále zůstávali „mnichované“ Chamberlain i Daladier. V den zahájení války však nacisté vyhlásili v protektorátu tzv. akci Albrecht I. a pozatýkali na tři tisíce rukojmí z řad čelných představitelů českého veřejného a kulturního života. Byla zatčena také řada kněží a činitelů lidové strany, mezi nimi i F. Světlík a B. Stašek. Ten měl u nacistů vroubky za své vlastenecké projevy při převážení Máchových ostatků z Litoměřic do Prahy a zvláště při pouti u sv. Vavřinečka na Chodsku. Světlík byl sice po třech týdnech věznění propuštěn, zůstal však již pod dohledem gestapa po celou dobu okupace. Většina zadržených, včetně monsignora Staška, byla odvlečena do nacistických koncentračních táborů – do Dachau nebo do Buchenwaldu. Šrámek v exilu poprvé veřejně vystoupil 17. září 1939 na vzpomínkové schůzi na paměť úmrtí prezidenta T. G. Masaryka, kterou uspořádali londýnští Češi a Slováci. V krátkém projevu zdůraznil především nutnost jednoty celého exilu v čele s Benešem. Prohlásil: „My jsme ho zvolili, ale nesesadili, a proto naším preziden‑ tem zůstává i dále. S ním a za jeho vedení budeme všichni podle svých sil pracovati o svém velikém společném díle. A jsme přesvědčeni o tom, že Prozřetelnost Boží, které se dovolával nebožtík T. G. Masaryk, přivede nás nazpět, v době, jak doufá‑ me, dohledné, do osvobozené vlasti.“14 Snažil se, stejně jako pak v exilu pokaždé, stavět na kontinuitě Benešova prezidentství bez ohledu na druhou republiku a okupaci. Pro Šrámka bylo ostatně typické, že protektorátní činitele od Emila Háchy (1872–1945) přes A. Eliáše v zásadě nebral na vědomí, i když měli kontakty s Benešem a exilem vůbec. Nedlouho po tomto projevu nastalo období, v němž hrál Šrámek v exilu hlavní úlohu, totiž jednání s francouzskými katolickými činiteli. V té době již došlo k dohodě premiéra Daladiera s československým vyslancem v Paříži Štefanem Osuským (1889 –1973), kterého francouzská vláda protežovala proti Benešovi, o vytvoření československé zahraniční armády. Nad armádou měla mít rozhodné slovo československá zatímní vláda; tu však Francie nechtěla ustavit a Beneše, který o tom přijel do Paříže jednat, Daladier ani nepřijal. Osuský byl sice ochoten převzít pravomoc nad budoucí československou armádou ve Francii, to však nechtěli naši generálové a další činitelé československého exilu. Za této situace žádali generál Jan Sergěj Ingr (1894 –1956) a H. Ripka Beneše o vyslání Šrámka k jednání s francouzskými katolickými činiteli. Beneš se sice zprvu domníval, že Šrámek tuto úlohu pro stáří a nemoc nepřijme, monsignore ho však překvapil a souhlasil. Byl to ostatně jeho plán činnosti v emigraci. Proto se 24. září 1939 Šrámek s Hálou přesunuli do Paříže.

14

ŠRÁMEK, J.: Politické projevy v zahraničí, s. 11–12.

274

|

ZA VÁLKY A V POVÁLEČNÉ ÉŘE

ŠR ÁMKOVA PAŘÍŽSK Á JEDNÁNÍ A ŘÍZENÍ NÁRODNÍHO V ÝBORU

V neděli 24. září nastoupili Šrámek s Hálou do pařížského rychlíku, kterým shodou okolností cestoval také bývalý československý premiér Hodža, který se se Šrámkem velmi přátelsky pozdravil a oba kněze ještě navštívil v kupé. O půlnoci přijeli do Paříže, kde je očekávali čeští exulanti H. Ripka a Ivo Ducháček (1913 –1988). Ubytovali se v hotelu Lutecia, v němž Šrámek bydlel při svých dvou předchozích návštěvách města nad Seinou. Ripka s Ducháčkem jim pak vyložili, jak si představují další postup: Šrámek měl o otázkách československé vlády jednat se sekretářem francouzského ministerstva zahraničí Augustem Champetierem de Ribes (1882–1947), který byl předsedou francouzské katolické Lidové demokratické strany. Právě pro kontakty s francouzskými katolíky byla Šrámkova role vyjednavače pro Benešovy stoupence v Paříži nezastupitelná. Šrámek ještě před samým vyjednáváním navštívil s Hálou svého přítele kardi­ nála Verdiera, někdejšího papežského legáta na Katolickém sjezdu roku 1935. Kardinál, který byl ve Francii znám jako odpůrce mnichovského diktátu, ukázal oběma některé pařížské památky i dva z řady kostelů, na jejichž vzniku se podílel. Vzal své hosty i k hrobu neznámého vojína, u nějž vzpomněli i na československé legionáře padlé za první světové války. Sám se pak nabídl, že milerád přispěje k příznivému výsledku Šrámkovy pařížské mise.15 Šrámek navštívil i další francouzské osobnosti, mimo jiné bývalého premiéra, socialistu Léona Bluma (1872–1960). Vysvětlil jim vývoj v Československu po Mnichovu, současnou situaci v protektorátu a cíle československého odboje. Byl prý překvapen malou informovaností francouzských politiků o těchto otázkách.16 První Šrámkovo jednání s Champetierem de Ribes proběhlo 27. září 1939. Při jednáních na francouzském ministerstvu zahraničí ho provázeli Hála a jako tlumočník i Ducháček. Šrámek sice francouzsky částečně rozuměl, ale raději si nechal překládat, aby si lépe připravil odpovědi. Informoval sekretáře o stanovisku exilu, sdělil mu, že schválenou československou armádu nemůže řídit vyslanec (Osuský), a požadoval vytvoření vlády, v níž by měl být i Beneš. V druhém jednání začátkem října se dozvěděl, že francouzská vláda odmítá Benešovu účast ve vládě. Podobná stanoviska mu sdělili i další význační francouzští katoličtí politici Joseph Paul Boncour (1873 –1972), Maurice Schumann (1911–1998) a Georges Bidault (1899 –1983). Bidault, který se se Šrámkem spřátelil a velmi mu ve francouzských jednáních pomáhal, mu dokonce nabídl, aby se stal sám předsedou nového orgánu československého odboje. Šrámek to odmítl a později vysvětlil: „Odešel jsem za hranice, abych zastupoval vůli lidu doma. Vím, že si přeje ve své rozhodující většině, aby‑ chom se sjednotili kolem prezidenta Beneše. Činem, který vy máte na mysli, bych snad získal důvěru dnes mocných činitelů, ale ztratil bych důvěru národa doma.“17 Muselo se hledat nové východisko, složitá jednání pokračovala. Místo vlády, s jejímž ustavením Daladierův kabinet nesouhlasil, byly navrhovány jiné varianty. Patřilo k nim i vytvoření jiného orgánu, který by neměl ­přímo 15 16 17

TURZOVÁ, V. M., s. 95. Tamtéž. FIRTH, Julius: Záběry z Londýna a Paříže. In: Mandatář národa, s. 44. V ČESKOSLOVENSKÉM PROTIFAŠISTICKÉM EXILU

| 275

c­ harakter vlády. K nejdelšímu jednání Šrámka s Champetierem de Ribes pak došlo 16. října 1939. Rozhodlo se definitivně, že nebude zřízena vláda, a exilový orgán, který vznikne místo ní, bude nazván Národním výborem. Šrámek neustoupil od Benešovy účasti ve výboru, ale nakonec přijal funkci úřadujícího místopředsedy. Vyslovil se proti účasti M. Hodži, ale musel souhlasit s členstvím Š. Osuského, které francouzská vláda vyžadovala.18 Téhož dne večer bylo na poradě exilových pracovníků za účasti E. Beneše dohodnuto složení Národního výboru. Jeho členy byli kromě Beneše a Šrámka ještě generálové S. Ingr a Rudolf Viest (1890  –1945), finančník Edvard Outrata (1898 –1958), H. Ripka a Š. Osuský. Interně mezi členy byl předsedou Beneš, který figuroval pro francouzskou vládu jako první člen podle abecedy, úřadujícím místopředsedou pak Šrámek – i proto, že Beneš zůstával v Londýně. Paul Boncour se při jednom jednání se Šrámkem ironicky zeptal, co by dělali, kdyby měli nějakého politika od A. Dodatečně byl do Národního výboru přijat i J. Slávik, který do Paříže přišel z československého vyslanectví ve Varšavě. Osuský zpočátku s členstvím v Národním výboru váhal, nakonec je však – po Šrámkově sdělení, že je mu nabízeno jen na přání francouzské vlády – přijal. Šrámek s ním takto jednal až po důrazném Champetierově připomenutí, že výbor nebude bez Osuského uznán. Šrámek zpočátku reagoval (poprvé při jednání) rozhořčeně, ale pak ustoupil a Benešova skupina ho nakonec přiměla ke zmíněnému jednání se slovenským politikem. Na druhé straně však Champetier s jistou lítostí upustil od Hodžova členství ve výboru.19 Dne 17. října 1939 byl Československý národní výbor oficiálně vyhlášen a začal úřadovat ve dvou šestipatrových budovách na Avenue de la Bourdennais, což časem přineslo Benešovu křídlu odboje přezdívku „burdoňáci“: v jedné budově sídlilo politické vedení, ve druhé vojenské velitelství. Šéfem Šrámkova kabinetu byl Prokop Maxa (1883 –1961). Vznik Národního výboru byl oficiálně publikován i v exilovém tisku; předcházelo tomu Šrámkovo vystoupení v pařížském rozhlase 20. října s informací pro československé občany o vzniku Národního výboru. V projevu Šrámek zdůraznil význam nezávislosti naší zahraniční armády a vyslovil víru ve vítězství spojenců nad nacistickým Německem.20 Ustavení Národního výboru se neobešlo bez kritiky některých exilových kruhů, zvláště Osuského, který později (po definitivním rozchodu s Benešem) Šrámkovo vyjednávání znevažoval.21 Nespokojený byl i M. Hodža, kterého do výboru nikdo nepozval. Odcestoval však do Londýna a do Paříže se přes Osuského výzvy ­nevrátil.22 Tamtéž. O jednáních a ustavení Národního výboru vyšla řada prací jako KUKLÍK, Jan: Vznik Českoslo‑ venského Národního výboru a prozatímního státního zřízení ČSR v emigraci v letech 1939 –1940. Praha 1996. 196 s.; KŘEN, Jan: Do emigrace. Buržoazní zahraniční odboj 1938 –1939. Praha 1963; Od rozpadu Česko‑Slo‑ venska do uznání československé prozatímní vlády 1939 –1940. Zápisy ze zasedání Československého národního výboru 1939 –1940. Ed. Jan KUKLÍK, Jan NĚMEČEK, Helena NOVÁČKOVÁ, Ivan ŠŤOVÍČEK. Praha 1999. 349 s. – O postojích Osuského psal MICHÁLEK, Slavomír: Diplomat Štefan Osuský. Bratislava 1999. Též Martin Holák, Virginie M. Turzová a řada dalších prací, které však již poznání Šrámkovy osobnost zvláště nerozšiřují. 19 KŘEN, Jan: V emigraci. Západní zahraniční odboj 1939 –1940. Praha 1969, s. 242. 20 ŠRÁMEK, J.: Projevy ze zahraničí, s. 12. 21 Osuský tvrdil, že Šrámek svým vyjednáváním za jeho zády odboural část výsostných práv ČSR, které on (Osuský) „krvopotne tvoril a budoval“. 22 KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan: Hodža versus Beneš. Praha 1999. 283 s.  18

276

|

ZA VÁLKY A V POVÁLEČNÉ ÉŘE

Rudolf Bechyně s poznámkou, že v tehdejší bídě exilu se nic jiného nedalo dělat, nazval národní výbor zkresleninou; navíc pokládal složení Národního výboru za pravicové a nekopírující podmínky na území Československa.23 Ještě větší odpor měli vůči Národnímu výboru komunisté, kteří ho ovšem v duchu tehdejší politiky Kominterny pokládali za stejně proimperialistický jako celý „buržoazní odboj“ na Západě. Většina Benešova křídla odboje však musela být se Šrámkovým jednáním na Quai d’Orsay spokojena, neboť za tak svízelné situace zřejmě nemohlo být dosaženo více. I mezi nimi však byly ke složení výboru kritické připomínky: Beneš sám tam chtěl mít J. Masaryka, což Šrámek z obavy před nepříznivou reakcí z francouzské strany odmítl; Masaryk proto Národním výborem pohrdal a nazýval ho „předsednictvem čtenářské besedy z Makotřas“. Někteří Benešovi stoupenci měli obavu, aby pařížské vedení výboru neignorovalo londýnský odboj, to však vzhledem k Šrámkově oddanosti Benešovi nehrozilo. Kritiků Národního výboru zprava i zleva bylo hodně nejen mezi exilovými politiky, ale i mezi prostými emigranty; kritika sílila také kvůli růstu počtu zaměstnanců, kterých přibývalo, protože se kolem výboru začaly vytvářet nejrůznější orgány a úřady, vznikly i náhražky ministerstev – správy. V civilním sektoru Národního výboru pracovalo v různých dobách asi 150  –200 zaměstnanců. Pro správu neúplné divize československé armády vznikl vedle vlastního velitelství i úřad – Vojenská správa Národního výboru.24 Skutečnost, že Šrámek se stal de facto vedoucím činitelem exilové akce v Paříži, byla na jedné straně náhodná, na druhé straně však vyplývala z celkem úspěšných výsledků jeho jednání na Quai d’Orsay. Beneš to později zdůvodňoval tím, že on sám byl tehdy pro západní svět „rudým suknem“, takže bylo dobré mít v popředí také někoho, kdo nosil „sukno černé“.25 Této atmosféře ostatně odpovídalo i pravicové složení celého Národního výboru. Hlavním úkolem Národního výboru bylo postarat se o československou armádu ve Francii. Šrámek se ovšem domníval, že vedení odboje bude mít více pravomocí, asi jako prozatímní vláda. Formulace francouzského uznání Národního výboru 17. listopadu však byla hodně neurčitá, komuniké konstatovalo, že „francouzská vláda vzala na vědomí ustavení výboru, který bude především oprávněn uskutečnit dohodu z 2. října, týkající se obnovení československé armády“.26 Obdobná formulace byla také v britském uznání, na které musel československý exil čekat až do 20. prosince 1939. Bylo zřejmé, že vlády obou velmocí se nechtěly jednoznačně vyjádřit k obnovení Československa. V den uznání Národního výboru 17. listopadu 1939 Němci popravili devět studentských předáků a zavřeli v protektorátu české vysoké školy jako pomstu za předchozí demonstrace 28. října a další projevy odporu v den pohřbu Jana Opletala. Tato nacistická akce vyvolala v demokratických zemích značné pobouření a 17. listopad byl v Londýně vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Také Národní výbor tento brutální nacistický akt odsoudil a Šrámek přesvědčil kardinála Verdiera, aby sloužil rekviem za popravené studenty. Z bohoslužby se stala 23 24 25 26

TURZOVÁ, V. M., s. 99; HOLÁK, M., s. 421. KŘEN, J.: V emigraci, s. 310. Tamtéž, s. 329. Tamtéž, s. 253 –254. V ČESKOSLOVENSKÉM PROTIFAŠISTICKÉM EXILU

| 277

velká manifestace proti hitlerovskému barbarství, s níž se solidarizovali studenti všech svobodných zemí.27 Polovinu členů národního výboru tvořili bývalí koaliční politici, vůči nimž v domácím i v zahraničním odboji panovala značná nedůvěra. K nim patřil samozřejmě i Šrámek, který byl 17 let členem koaličních vlád první republiky, na druhé straně však nebyl kompromitován účastí ve vládách pomnichovských a k politikům, kteří v nich, či dokonce ještě i ve vládách protektorátních byli, sám dobrý poměr neměl. Lišil se tím i od Beneše, který měl s protektorátní vládou i prezidentem Háchou dost dlouho kontakty. U Šrámka se to projevilo i v chladném přijetí člena těchto vlád, bývalého agrárního předáka Ladislava Feierabenda (1891–1969), který ho v jeho pařížské rezidenci navštívil po svém útěku do exilu v roce 1940. Šrámek při jeho přijetí neprojevil zájem ani o pozdravy prezidenta E. Háchy a premiéra A. Eliáše, ani o Feierabendův návrh, že ho bude informovat o situaci v protektorátu, pouze mu blahopřál, že nacistům unikl, a popřál pevného zdraví. U Feierabenda toto přijetí vyvolalo nepříjemný dojem a zřejmě i ve spojení s pozdějšími rozpory v londýnských vládách ho vedlo k tomu, že ve svých pamětech Šrámka často kritizoval. Trapný dojem ze setkání mu nevymluvili ani H. Ripka a J. Slávik, kteří ho ujišťovali, že je to u monsignora obvyklé a „že nezná Šrámkovy metody“.28 U Šrámka však možná hrálo roli i to, že měl s Feierabendem spory již před válkou v oblasti zemědělského družstevnictví i v jiných politicko‑ekonomických otázkách – na takové spory Šrámek málokdy zapomínal. Odmítl také možnost spolupráce se slovenským politikem K. Sidorem, který byl vyslancem Slovenské republiky ve Vatikánu a některé exilové kruhy uvažovaly o jeho zapojení do odboje. Domníváme se, že nešlo ani tak o to, že by v něm viděl konkurenci a případnou oporu Hodžovu,29 ale že s ním nechtěl spolupracovat jako s pokračovatelem politiky Hlinkovy a činitelem slovenské autonomie, s níž Šrámek již v roce 1938 nesouhlasil. Jiné přijetí však zažili noví exulanti P. Drtina a generál Vojtěch Klecanda (1888 –1946). Šrámek měl s oběma dlouhý politický rozhovor a naslouchal jejich informacím z domova s nesmírným zájmem. Drtina ve svých pamětech napsal, že si při rozhovoru připadal trochu jako u zkoušky, a to i při dalších setkáních s „chyt‑ rým, zkušeným a úspěšným nestorem československých politiků v emigraci“.30 Národní výbor již ve svém prvním veřejném dokumentu – mobilizačním rozkazu pro československé občany ve Francii – narazil na cenzuru francouzské vlády, když z jeho preambule vyškrtla slova, že Národní výbor „uplatňuje všechna práva a plní všechny povinnosti vlády Republiky československé“. Přesto se snažil vedle vojenských záležitostí zajišťovat alespoň některé další otázky, k nimž zřídil Správy národního výboru jako paralelu ministerstev. Byly to záležitosti finanční (řídil je E. Outrata), zahraniční politika (Š. Osuský), sociální péče o emigranty (J. Slávik) a propaganda (H. Ripka). Pro zajištění administrativní práce výboru bylo zřízeno TURZOVÁ, V. M., s. 96. FEIERABEND, L.: Politické vzpomínky, 1, s. 307. 29 HOLÁK, M., s. 424. Sidor ostatně prohlásil, že Šrámek chce návrat k první republice a Hodža k situaci po autonomii Slovenska v říjnu 1938, ale neberou v potaz samostatný Slovenský štát, s čímž on nemůže souhlasit. 30 DRTINA, Prokop: Československo můj osud, 1/2. Praha 1991, s. 495. 27

28

278

|

ZA VÁLKY A V POVÁLEČNÉ ÉŘE

předsednictvo, v jehož čele stál zmíněný P. Maxa; to mělo ještě několik oddělení. V praxi však všechny tyto struktury měly omezené možnosti svého působení. Šrámek i nadále pokračoval ve svých snahách rozšířit kompetence výboru, jednal ještě několikrát s Champetierem de Ribes, který ho v lednu 1940 vybízel k trpělivosti, zatímco francouzská vláda v téže době zamítla Osuského požadavek, aby členové Národního výboru dostali diplomatické výhody jako členové zahraničních vlád. Nepovolila ani zřízení československých vojenských soudů, aby se ani tím „neprojevil jasný a nepochybný atribut československé státní svrchovanosti“.31 Šrámek referoval na schůzi Národního výboru 12. ledna 1940, že je „hrozně těžko francouzské i anglické vládě, aby uznala teď hned Národnímu výboru predikát, resp. titul československé vlády, poněvadž ještě existuje ústavněprávně zvolený Hácha“, kterého „uznávají a uznávají“.32 Tato situace se nezměnila po celou dobu tzv. podivné války, která mezi západními velmocemi a Německem již řadu měsíců probíhala. Přispívala k tomu i činnost M. Hodži a vznik jím založené Slovenské národní rady, což západoevropským politikům umožňovalo odkazovat na nutnost vyřešení vztahů mezi Čechy a Slováky před uznáním exilové vlády. Na Západě v té době probíhala velká protisovětská kampaň, kterou ovlivnila jednak druhá návštěva nacistického ministra zahraniční Joachima von Ribben­t rop (1893 –1946) v Moskvě, kde podepsal smlouvu „o hranicích a přátelství“, jíž bylo mezi Německo a SSSR rozděleno Polsko, a jednak sovětsko‑finská válka. Pro československý exil pak bylo těžkou ranou zrušení našeho vyslanectví v Moskvě a navázání styků SSSR se Slovenskou republikou v prosinci 1939. To znamenalo velké zklamání pro celý exil a rozhořčení většiny jeho činitelů. Ani Národní výbor nemohl než konstatovat, že je to velká rána a že i u nás doma to vyvolá depresi. Šrámek však v lednu 1940 prohlásil, že československý odboj musí „dbát velké opatrnosti a nesmí si zatarasit cestu do budoucna. Náš program musí být pružný pro případ, že by nastala mezinárodní situace úplně jiná. Dnes je namířena proti Rusku, ale může se to zcela změnit.“33 Nebylo to pouze přijímání Benešovy taktiky – odpovídalo to dlouhodobému smýšlení J. Šrámka. Národní výbor dával poměrně brzy zřetelně najevo, že nepřipustí žádné další rozmělňování své již velmi omezené moci, a to ani ze strany londýnských exilových kruhů. Šrámek odmítl návrh E. Outraty, aby se některá zasedání Národního výboru konala v Londýně.34 Nejlepších výsledků dosáhlo (i přes komplikace i v této otázce) formování československé armády ve Francii. Po pádu Daladierovy vlády a ustavení nové v čele s Paulem Reynaudem (1878 –1966) se zdálo, že se situace pro československý odboj zlepší, neboť nový premiér byl příznivcem ČSR. Bohužel si ponechal ve vládě Daladiera, který i nadále zahraniční politiku ovlivňoval, takže jeho nechuť k našemu odboji hrála svou roli i poté. Navíc se již blížil počátek německé ofenzivy, která „idylu“ podivné války rychle ukončila.

31 KŘEN, J.: V emigraci, s. 254. Text provolání k mobilizaci koncipoval Š. Osuský, ale ani jeho snaha nebyla korunována úspěchem. 32 Tamtéž, s. 261. 33 Tamtéž, s. 525. 34 Tamtéž, s. 327.

V ČESKOSLOVENSKÉM PROTIFAŠISTICKÉM EXILU

| 279

SOUKROMÝ ŽIVOT V PAŘÍŽI

Velká pracovní iniciativa Šrámkova v době jeho pařížského pobytu byla do jisté míry kompenzována jeho soukromým životem. Patřily do něj i kontakty s kardinálem Verdierem, o nichž jsme již psali; kardinál však bohužel počátkem roku 1940 zemřel. Své poslání kněze naplňoval Šrámek každou neděli. Virginie M. Turzová jeho duchovní činnost při mši svaté popisuje takto: „Neděle – den Páně – je pro kně‑ ze Jana Šrámka posvátný den. Politik ustupuje stranou a kněz Šrámek se připravuje meditací na velké mystérium – slavení Eucharistie. Mši svatou slouží v tichém kláš‑ teře Služebnic Panny Marie v Rue Nicolo. Kaple je malá, pojme sotva třicet osob. Kmet Šrámek, oděný mešním rouchem, tichým, ale přitom jasně slyšitelným hlasem recituje latinské liturgické texty v hlubokém soustředění. Každý jeho pohyb a kněž‑ ské gesto mluví o posvátnosti dění, které se uskutečňuje v liturgické akci.“ Jeho bohoslužbě byly přítomny klášterní sestry a schovanky, které již následující neděli umístily na oltáři vedle francouzské také československou vlajku, aby uctily vzácného nedělního hosta.35 Neveřejným mším bývali vedle některých zmíněných sester a schovanek kláštera výjimečně přítomni i přizvaní hosté. O své účasti na Šrámkově mši a s ním stráveném nedělním odpoledni píše např. J. Firt (do roku 1945 Fürth).36 Při nedělním obědě, při němž se pilo chlazené červené víno (to byla Šrámkova specialita – žádná pokojová teplota), „probíhala upřímná a srdečná beseda s mužem širokého rejstříku ušlechtilých zájmů. Lidé, knihy, umělecká díla a instituce naše a cizí jsou předmětem hovorů s pozvanými hosty, kteří se nepřestávají divit, co všechno zná a o čem ví tento muž, o kterém se mělo všeobecně za to, že ho zajímají jen věci církevní a politika. Hosté se dovídají, že jejich hostitel je dávný sběratel sta‑ rých obrazů a uměleckých předmětů, že zná v Praze i jinde ve světě kdejakou skrýš těchto hodnot. Procestoval západní Evropu a Blízký východ. Vyprávěl o své pouti po Svaté zemi, cestovatelském ideálu křesťanského světa po všechny věky našeho letopočtu. Zvlášť vzpomínal na československý klášter na hoře Olivecké.“37 Programem nedělního odpoledne byly vyjížďky k historickým památkám. Šrámek si oblíbil slavnou gotickou katedrálu v Chartres. Při své druhé návštěvě města Chartres se setkal s československými letci, kteří zde měli své stanoviště; mezi nimi byl i později proslavený letecký akrobat František Novák (1902–1940). Šrámek s hosty navštívil i katedrály v Rouenu a v Orléansu. Častěji jezdíval do bývalého královského zámku Fontainebleau a hlubokého lesa, který k němu patřil; tam jezdil i s profesorem a politikem Georgesem Augustinem Bidaultem. Bavívali se o politice a Šrámek doplňoval svou francouzštinu latinou, kterou Bidault dobře ovládal. O jednom vánočním svátku věnoval Šrámek se svým doprovodem odpoledne zámkům na Loiře. Ke slavné bazilice Saint-Benoît-sur-Loire dorazili až večer, ale místní starý kněz, když zjistil, kdo ho navštívil, otevřel baziliku a hosty po ní provedl, ukázal jim i staré listiny. Šrámek prokázal své znalosti historie chrámu, o níž hovořil plynnou latinou. Při zpátečních cestách se vzpomínalo na domov, F. Hála vzpomínal na rodnou Hanou epizodami z měst, městeček a vsí rodného kraje. V Paří35 36 37

TURZOVÁ, V. M., s. 191. FIRTH, J.: Záběry z Londýna a Paříže. In: Mandatář národa, s. 46  – 47. TURZOVÁ, V. M., s. 101.

280

|

ZA VÁLKY A V POVÁLEČNÉ ÉŘE

ži poznal Šrámek i pověstný „bleší trh“, kde si pořídil nábytek do svého pařížského bytu. Na náměstí Montparnasse koupil menší originály, žánr žní a zobrazení katedrály v Chartres. Nakupoval i na bulváru Montmartre a na nedělních trzích. Vedle obrazů, částí nábytku a jeho doplňků ho zajímaly i starožitné hodiny. Vše shromažďoval ve svém pronajatém pařížském bytě. Jistá idyličnost pařížského pobytu v období tzv. podivné války vzala za své po zahájení německé ofenzivy proti Francii v červnu 1940. Před německým bleskovým tažením prchala nejen francouzská vláda, ale i členové Československého národního výboru z Paříže na jih. Dojeli nejdříve do Orléansu, ale našli ubytování až v Tours, kde přespali v zahradě zdejšího kláštera. Francouzská vláda prchala rychleji, utekla i z Tours a nalézala se již v jihofrancouzském přístavu Bordeaux. Tam zamířili i členové Národního výboru, kteří udělali ještě zastávku ve městě Coignac. Zde chtěl podle V. Turzové Šrámek ukrýt spisy Národního výboru, rychlý německý postup ho však přiměl k tomu, aby je dal spálit. Když dojeli do Bordeaux, byl ve městě velký zmatek, pro Národní výbor však britské úřady na poslední chvíli zajistily místo na křižníku H. M. Arethusa k přepravě do Anglie. Na křižník se Šrámek a Hála naloďovali pozdě večer za prudkého německého náletu, který měl ochromit spojenecké loďstvo v přístavu. Asi po půlhodině dobrodružné plavby na člunu dosáhli křižníku, a tak dopluli společně s polskou exilovou vládou po třídenní cestě k břehům Albionu. Ze Šrámkových osobních věcí se zachovalo jen to, co unesl F. Hála. Všechny umělecké předměty, nábytek a další věci nashromážděné v Paříži, i ty, které sice z Paříže vezli, ale jež se jim již nepodařilo nalodit, padly do rukou Němců.38 PŘEDSEDOU PRVNÍ LONDÝNSKÉ EXILOVÉ VLÁDY

Představitelé Národního výboru se po porážce Francie vesměs, i když různými cestami, přepravili do Anglie, několikrát se sešli, ale dny tohoto prvního exilového útvaru byly již sečteny. Velmi brzy – 9. července 1940 – totiž padlo rozhodnutí o vytvoření prozatímního státního zřízení ČSR. Tvořil je úřad prezidenta, kterým se stal E. Beneš, vláda a Státní rada. Dne 21. července uznala britská vláda, v jejímž čele již od 10. května stál Winston Churchill, prozatímní československou vládu v zahraničí. Zdůraznila však, že to neznamená „podporovat stanovení kterýchkoliv budoucích hranic ve střední Evropě“.39 Vytvoření vlády bylo výsledkem mimořádného, řadu měsíců trvajícího diplomatického úsilí E. Beneše. Hned téhož dne – 21. července – ustanovil prezident Beneš monsignora Šrámka předsedou vlády a o den později jmenoval i další členy jeho vlády. Text přípisu byl stručný: „Pane doktore Šrámku, jmenuji Vás předsedou vlády. Současně jmenuji členy vlády tyto ministry…“40 Šrámek znamenal kontinuitu s předmnichovským politickým uspořádáním i s pařížským Národním výborem. Pro Beneše navíc již v době zvolení prezidentem v roce 1935 i na počátku emigrace znamenala ­Šrámkova 38 39 40

TRAPL, M.: Monsignore Jan Šrámek, s. 62– 63; TURZOVÁ, V. M., s. 102–104. KUKLÍK, Jan: Londýnský exil a obnova československého státu 1938 –1945. Praha 1998. 175 s. TURZOVÁ, V. M., s. 101. V ČESKOSLOVENSKÉM PROTIFAŠISTICKÉM EXILU

| 281

osoba velkou podporu. V Paříži vystupoval vůči Benešovi loajálně, i jako úřadující místopředseda Národního výboru. Roli hrála i skutečnost údajné levicovosti prezidentovy a jistá protiváha ve Šrámkově katolicismu. Četní politikové v emigraci se však proti Šrámkovi stavěli, zvláště R. Bechyně, který prohlašoval, že Šrámek je poslední člověk, který by se za premiéra hodil – již proto, že má nemožné pracovní metody. Tvrdil, že Šrámek všechny sporné případy hodí do šuplíku a nedá je na pořad jednání. Také L. Feierabend byl silně proti a zdůrazňoval v rozhovoru s Benešem Šrámkovu váhavost, skutečnost, že neumí francouzsky ani anglicky a že se na místo předsedy nehodí ani svým věkem, ani svou konstitucí.41 Beneš však byl již rozhodnut a – ač měl vůči Šrámkovi také jisté výhrady – námitky jeho odpůrců neakceptoval. Vedle již zmíněných důvodů oceňoval Šrámkovu schopnost kompromisu, váhavost považoval spíše za rozvahu a uznával monsignorovu schopnost povznést se nad politické stranictví, již v emigraci projevoval, což jeho odpůrci většinou nedokázali. Zdůrazňoval, že Šrámka si přeje domácí odboj. Později v roce 1944 Beneš sdělil E. Táborskému, že jmenování Šrámka předsedou vlády bylo jediné východisko, protože „nikdo jiný by to tak neškodně nevedl. Takový Bechyně by byl nadělal spousty hloupostí.“42 Ve svých pamětech Beneš později uvedl: „Za před‑ sedu vlády jsem ustanovil dr. J. Šrámka, především jako zástupce domácího směru, blížícího se nejvíce centru našeho politického života. Poměry v Anglii a ve Francii a v ostatním tehdy spřáteleném světě byly v létě r. 1940 takové, že jmenování politic‑ kého činitele tohoto směru a rázu za předsedu vlády nejvíce jim odpovídalo. Mimoto politický postup dr. Šrámka v krizi mnichovské a v posledních letech před válkou byl veskrze správný – takový, že mu nebylo možno vzhledem k celému válečnému vývoji nic vytýkat. Konečně jeho politická zkušenost a rozvaha a jeho mravní osobnost byla v této době nám v zahraničí kapitálem, který nesměl být promarněn.“43 V první Šrámkově vládě byli jednak všichni členové Národního výboru, což Šrámek konstatoval na první schůzi vlády 23. července 1940, jednak lidé noví – sociál­ní demokraté Jaromír Nečas (1888 –1945), František Němec (1898 –1963) a Slovák Ján Bečko (1888 –1972), agrárníci Ladislav Feierabend a Slovák Ján Lichner (1897–1979)44 a nejvýznamnější člen vlády, ministr zahraničí J. Masaryk. Největší protesty v exilu vyvolalo jmenování bývalého protektorátního ministra Feireabenda, neboť většina lidí nevěděla o jeho účasti v odboji. Šrámek se od své zmíněné antipatie oprostil a Feierabenda akceptoval; nejvíce jej kritizovali komunisté, ti však byli i proti Šrámkovi a dalším členům vlády. Tehdy to bylo ostatně jedno, protože komunisté až do vstupu SSSR do války s ostatní emigrací nespolupracovali. První schůze vlády se konala odpoledne 23. července 1940. Již dopoledne předtím složili její členové slib prezidentu republiky. Na schůzi podal hlavní referát prezident Beneš o svých jednáních s britskou vládou a jejich výsledcích. V druhém referátu informoval předseda vlády Šrámek o činnosti Národního výboru v ­Paříži, poděkoval TRAPL, M.: Monsignore Jan Šrámek, s. 63. Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně, 1. (1940  –1941) Eds. Jan NĚMEČEK, Ivan ŠŤOVÍČEK, Helena NOVÁČKOVÁ, Jan KUKLÍK. Praha 2008, s. 16, pozn. 46; TRAPL, Miloš: Beneš a Šrámek v zahra‑ niční činnosti. Acta UPO, Fakulta philosophica, Historica 28 –1998. Olomouc 1999, s. 113 –120. 43 TÁBORSKÝ, Eduard: Naše státní zřízení v Anglii. Kap. 2. 10. In: BENEŠ, Edvard: Paměti, 2. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Ed. Milan HAUNER. Praha 2008, s. 355 –380. 44 Stal se členem vlády až po svém útěku do emigrace v roce 1940. 41

42

282

|

ZA VÁLKY A V POVÁLEČNÉ ÉŘE

Benešovi a slíbil, že vláda mu bude poskytovat co největší pomoc.45 Diplomatickým zástupcem u celého československého exilového státního zřízení byl za britskou vládu významný politik sir Robert Bruce Lockhart (1887–1970).46 Jedním z prvních úkolů vlády byla konsolidace československé armády, pokud se její příslušníci již dostali do Francie, a také řešení problémů těch vojáků (především komunistů), kteří odmítli v jednotce působit a byli v internačním táboře. Řešila se též otázka úředníků vlády a jejích oddělení, otázka zastupitelských úřadů, otázka rodinných příslušníků vojáků, postavení uprchlíků a jejich sociální problémy. Nedlouho po ustavení vlády – 11. srpna 1940 – oslavil Šrámek v Londýně své sedmdesátiny. Velká oslava se vzhledem k válečným událostem a bombardování Londýna nekonala, gratulaci přinesl deník československých vojáků Naše noviny, blahopřáli mu i prezident Beneš a členové vlády. V předvečer jubilea promluvil o Šrámkovi v BBC J. Stránský a řekl: „Smysl premiérství tohoto muže v Benešově vládě: Národní tradice ve službách národního úsilí o nový a lepší evropský a česko‑ slovenský život.“47 V den narozenin sloužil F. Hála v Bromton‑Oratory slavnostní bohoslužbu, v jejímž průběhu pronesl Šrámek modlitbu za dalekou vlast.48 K jubileu byl vydán i menší, anglicky psaný sborník, v němž se prezident, někteří členové vlády a další exulanti vyslovili o Šrámkově osobnosti. Schůze vlády se konaly každý týden v pátek v místnostech malého domu v Park Street v Londýně. Střídavě se scházeli jednou jen ministři a jednou ministerská rada, jíž předsedal Beneš. Již v polovině září však byla vládní budova zasažena německou pumou a poškozena a při nočním náletu dne 11. října 1939 byla téměř zcela zničena. Předsednictvo vlády se přemístilo do velkého domu v Exhibition Road, kde se konala většina schůzí vlády. Pokud těmto schůzím předsedal prezident Beneš, zasedali ministři v reprezentačních místnostech československého vyslanectví na Grosvenor Place č. 9.49 Šrámek s Hálou se po zahájení německých náletů na Londýn přestěhovali do městečka Virginia Water v blízkosti Windsorského parku v hrabství Berkshire. Každý všední den ráno dojížděli do Londýna autem dopoledne úřadovat (pokud zasedala vláda, tak i odpoledne). Činnost vlády probíhala i za nejprudších leteckých útoků proti Londýnu, Šrámek při nich často projevil osobní statečnost a odmítal chodit do protileteckého krytu.50 Na oběd odjížděl na své venkovské sídlo a odtud se vracel do Londýna jen za výjimečných okolností: na zasedání vlády, při státních svátcích, rozhlasových projevech, slavnostních banketech a podobných příležitostech. Nezúčastňoval se ani pozdějších přátelských schůzek předních činitelů exilu s prezidentem, které Beneš svolával nepravidelně, ve formě odpoledních čajů, do své londýnské pracovny.51 Zápisy ze schůzí, s. 87–95. Na první zápisy ze zasedání vlády reagovali někteří ministři kritikou, že obsahují nepřesnosti, a žádali, aby dostávali zápisy dva dny před schůzí k ověření. 46 Robert Hamilton Bruce Lockhart byl počátkem dvacátých let agentem britské vlády v sovětském Rusku. 47 TURZOVÁ, V. M., s. 105 –106. 48 Tamtéž. 49 FEIERABEND, L.: Politické vzpomínky, 2, s. 39. 50 Podle vzpomínky dr. Jana Stránského, který byl v době Šrámkova pobytu v Londýně Šrámkovým osobním tajemníkem. Vzpomínka v držení M. Trapla. 51 FEIERABEND, L.: Politické vzpomínky, 2, s. 40. 45

V ČESKOSLOVENSKÉM PROTIFAŠISTICKÉM EXILU

| 283

Vzhledem k tomu, že Šrámek neovládal angličtinu, byl jeho nepostradatelným spolupracovníkem Jan Stránský, syn Jaroslava Stránského, který mu jako tajemník připravoval a překládal dokumentaci a materiály předsednictva vlády, případně i tlumočil při jeho jednáních. Šrámek však všechny koncepty pečlivě studoval a opravoval. Jeho jazykové problémy byly větší i tím, že nechtěl mluvit německy, ač tuto řeč plynně ovládal, neboť se mu to v situaci německé okupace ČSR nezdálo vhodné. Pokud tohoto jazyka použil, uchyloval se k různým taktickým kličkám. Proslulým se stal jeho dotaz sousedovi na jednom banketu, „zda umí švýcarsky“.52 Měl velmi dobré vztahy s norským králem, který uprchl po okupaci své země do Londýna a hovořil dokonale německy. Některé oficiální záležitosti však Šrámka nutily k veřejným projevům. Několikrát vystoupil na setkáních exilových vlád Němci okupovaných zemí, která se konala na anglických královských hradech za předsednictví premiéra polské exilové vlády. Své projevy Šrámek přednášel francouzsky, vždy si řeč pečlivě připravil, nechal přeložit a několikrát si ji předem přečetl. Nejvýznamnější však byla jeho veřejná vystoupení na návštěvě proslulé univerzity Oxfordu, kam byl pozván roku 1941 zdejším profesorem Františkem Maria Hníkem (1905 –1962). Šrámkova návštěva Oxfordu v doprovodu F. Hály, A. Procházky, J. Fürtha a J. Stránského proběhla ve dnech 1.–3. března 1941. První den Šrámek navštívil zdejší jezuitskou kolej a pak byl na recepci s československými studenty v Oxfordu, kde byli i někteří profesoři a funkcionáři anglických studentských spolků. V neděli 2. března pak přednesl latinsky veřejný projev v Magdalen College Hall za účasti asi 300 hostí, zejména předních představitelů univerzity v čele s jejím vicekancléřem a mnoha dalších významných osobností. Hosté naštěstí většinou dostali anglický překlad textu předem, neboť Angličané vyslovují latinu s anglickým přízvukem a ani ti, kteří latinsky uměli, většinou projevu nerozuměli.53 Ohlas měl i Šrámkův latinský projev ke studentům univerzity, přednesený téhož večera, mezi nimiž někteří znali latinsky lépe a ocenili plynné a pohotové Šrámkovy latinské odpovědi.54 Šrámek pak absolvoval v Oxfordu ještě řadu dalších oficialit a shromáždění, na nichž se mluvilo i o situaci československého exilu ve Velké Británii a jeho problémech.55 Daleko častější byly Šrámkovy projevy v českém rozhlasovém vysílání BBC; první pronesl v předvečer svátku svatého Václava 27. září 1940. Rozhodně v něm odmítl zneužívání českého světce ke kolaborantskému pojetí podřizovat se (údajně podle jeho vzoru) německé nadvládě, jak je praktikovali nacisté a jejich domácí přisluhovači. Promluvil také o heslu Pravda vítězí a zdůraznil, že to bylo heslo českého poselstva na basilejský koncil „k dílu pokoje a smíru s obecnou církví Kristovou“, stejně jako odtud převzaté heslo prezidenta Masaryka, který v Čapkových Hovorech vyznal víru, že „žádoucí vláda na zemi je vláda Boží“. Tuto (do jisté míry ekumenickou) úvahu zakončil tím, že to, „co nazýváme křesťanskou kulturou, není než příprava onoho předpovězeného společného ovčince, proti němuž budou vlci navždy Tamtéž, s. 30. Podle informace profesora dr. Otakara Odložilíka M. Traplovi v červenci 1968. Odložilík byl Šrámkovu projevu přítomen. 54 FIRTH, J.: Záběry z Londýna a Paříže. In: Mandatář národa, s. 44 – 45. V této vzpomínce Julius Firt píše, že studenti i po setkání na sebe pokřikovali latinsky, „pravda s anglickým přízvukem“. 55 Podrobný popis Šrámkova zájezdu do Oxfordu je v NA Praha, f. MV Londýn, kart. 73, f. 9 –17. 52 53

284

|

ZA VÁLKY A V POVÁLEČNÉ ÉŘE

bezmocní“.56 Další projev měl 17. listopadu 1939, kdy vzpomněl památky popravených studentů a kritizoval uzavření českých vysokých škol. Rozhlasový projev přednesl také o Vánocích roku 1940, jiné pak k uznání řádné exilové vlády, ke vstupu Sovětského svazu do války či na protest proti německým represáliím za heydrichiá­ dy. Jeho projev k podepsání československo‑sovětské smlouvy v prosinci 1943 mu vynesl děkovný telegram maršála J. V. Stalina.57 Šrámkovy rozhlasové projevy byly zajímavé, nicméně méně časté a brilantní než projevy Prokopa Drtiny (1900  –1980, pod pseudonymem Pavel Svatý) nebo Jaroslava Stránského. V zasedáních vlády vystupoval Šrámek, podle citovaných zápisů ze schůzí londýnských vlád, se solidním přehledem, uděloval jednotlivým řečníkům slovo a řešil i konfliktní případy se svým příslovečným klidem. V případě ostřejších výměn názorů většinou schůzi na kratší dobu přerušil, aby mohlo dojít k uklidnění účastníků diskuse.58 Někdy podával i širší expozé o situaci v exilu, případně (za nepřítomnosti J. Masaryka) i o mezinárodní situaci. Vyzdvihoval ve vládě činnost Jana Masaryka (pouze častou Masarykovu nepřítomnost někdy kritizoval), snášel se dobře s generály Ingrem i Viestem, vycházel výborně s národně socialistickými ministry Hubertem Ripkou i Jaroslavem Stránským i se sociálním demokratem Františkem Němcem, rezervovanější byl k Jaromíru Nečasovi. Zdrženlivý přístup měl i k Ladislavu Feierabendovi a také ke Slovákovi Štefanu Osuskému, zpočátku i vůči Jánu Lichnerovi, toho však po čase „vzal na milost“.59 Je však nutno Šrámkovi přiznat, že odmítal jakékoliv pokusy o stranický přístup při jednání vlády a jeho tendencí bylo vždy exil orientovaný na Beneše sjednocovat. Šrámkova pozice v Londýně byla méně významná než v Paříži, protože v Anglii byl prezident Beneš zcela rozhodující osobností a celou řadu otázek řešil sám a Šrámek měl přes svou oddanost na některé otázky jiný názor. Sám Beneš byl vládou uznáván jako prezident s kontinuitou od roku 1935 i proti námitkám některých představitelů emigrace. Počátkem listopadu, když se blížil konec jeho sedmileté lhůty (podle ústavy z roku 1920), rozhodla vláda řešit otázku jeho dalšího setrvání ve funkci vládním prohlášením. To bylo vydáno 3. prosince 1942 a vysvětlovalo kontinuitu jeho prezidentství přes někdejší abdikaci; vláda v něm prohlásila, že Beneš zůstává v prezidentském úřadě až do „volby nového prezidenta, která bude prove‑ dena, jakmile bude možno, aby se sešla volební schůze Národního shromáždění“. Vláda uložila premiérovi, aby s usnesením seznámil prezidenta, československý lid, Státní radu a mezinárodní veřejnost. Šrámek pak předstoupil 4. prosince před Státní radu a konstatoval, že E. Beneš i po 18. prosinci zůstává prezidentem. Toto tvrzení pak zdůvodnil a jeho výklad podpořil i předseda Státní rady R. Bechyně. Státní rada usnesení vlády jednomyslně schválila.60 Právě v názorech na Státní radu, která měla být v exilu poradním sborem prozatímního státního zřízení ČSR v exilu, se Šrámek a Beneš lišili. Šrámek chtěl, aby členy Státní rady schvalovala vláda, Beneš ji však nekompromisně jmenoval sám. ŠRÁMEK, J.: Projevy ze zahraničí, s. 19. NA Praha, f. MV Londýn, kart. 71, f. 138. Stalin v telegramu Šrámkovi děkuje za pěkný projev v rozhlase po podepsání československo‑sovětské smlouvy. Stalinových telegramů je ve fondu více. 58 Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně, 1, 2. Praha 2004, 2005. 874, 311s. 59 Tamtéž. 60 Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně, 1, s. 15. 56 57

V ČESKOSLOVENSKÉM PROTIFAŠISTICKÉM EXILU

| 285

Předsedou Státní rady se stal R. Bechyně, místopředsedy pak M. Hodža a někdejší činitel Slovenské ľudové strany msgre Pavol Macháček (1887–1969).61 Ve Státní radě byli i členové vlády, avšak neměli v ní hlasovací právo. Za lidovou stranu byl ve Státní radě vedle Šrámka ještě F. Hála, A. Procházka byl jen referentem pro ministerského předsedu. V druhém až čtvrtém období existence rady byl jejím předsedou P. Maxa, v posledních dvou byl místopředsedou i F. Hála. Od listopadu 1941 byli ve Státní radě i komunisté. První mezinárodní jednání vedla československá exilová vláda s Poláky, jejichž cílem bylo vytvoření poválečné konfederace. První schůzka se konala mezi prezidenty Władyslavem Raczkiewiczem (1885 –1947) a Edvardem Benešem za účasti premiérů generála Władysłava Sikorského (1881–1943) a Jana Šrámka v polském klubu (Ognisko Polskie) v Londýně. Jednání byla velmi složitá, neboť československá strana hájila předmnichovské hranice, polská hranice po zabrání Záolší v říjnu 1938; projevovaly se i jiné názorové různice. Šrámek sám měl k polsko‑československé federaci značnou skepsi, soukromě byl toho názoru, že Poláci si stále hrají na velmoc a myslí si, že spolupráce bude znamenat jeden stát, v němž oni povedou. Navrhl zřízení komitétu, který by připravil další jednání. Po tragické smrti generála Sikorského jednání ochabla a ke krachu česko‑polských snah definitivně přispěl pozdější odpor SSSR k česko‑polskému sblížení.62 Vláda reagovala na mezinárodní situaci, řešila problémy exilových pracovníků, často jednala o armádě. Ocenila vynikající výkony československých letců v bitvě o Anglii a schválila řadu návrhů na vyznamenání. Přehledy o činnosti letců a vojáků uváděl ministr obrany generál Ingr téměř na každém zasedání vlády. Velmi kvalitní byly přehledy mezinárodní situace J. Masaryka. Vláda přivítala vstup Sovětského svazu do války a jeho iniciativy, včetně uznání ČSR, československo‑sovětské dohody o výměně vyslanců a o budování československé vojenské jednotky na území SSSR. Dne 18. července 1941 uznala dopisem ministra zahraničí Anthonyho Edena (1897–1977) britská vláda československou vládu v zahraničí jako definitivní; uznání již předtím ohlásili představitelé svobodné Francie v čele s generálem Charlesem de Gaullem (1890  –1970). Vláda USA uznala československou vládu 30. července 1941, ale s jistými výhradami; k definitivnímu uznání došlo až 26. října 1942.63 To již byly Spojené státy také ve válce s Japonskem a Německem. Také československá vláda v zahraničí vypověděla Japonsku válku vyhlášením z 16. prosince 1941, jímž ohlásila spojencům, že je ve válečném stavu se státy válčícími s Velkou Británií, SSSR a USA.  Exilová vláda reagovala velmi rychle na atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904 –1942). Již dva dny po atentátu, 29. května 1942, se sešla a projednala návrh vládního prohlášení, v němž vysoce ocenila statečnost národa, jehož členové provedli atentát proti Hitlerovu krvavému pochopovi. Odsoudila Heydrichovy zločiny na československých obětech a vyzvala českoHOLÁK, M., s. 427, cituje slovenského exilového historika Františka Vnuka, že prý Šrámek po příchodu P. Macháčka do exilu koncem roku 1939 prohlásil: „Doma by som naňho ani nenapĺul, ale keď niet nič lepšieho, musí stačiť.“ Žádný jiný zdroj tento pro Šrámka dost netypický výrok nepotvrzuje. 62 TRAPL, M.: Monsignore Jan Šrámek, s. 66. 63 Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně, 1, s. 27. 61

286

|

ZA VÁLKY A V POVÁLEČNÉ ÉŘE

slovenské64 vlastence, aby přes teror a represálie neustali v odporu proti nacistům. Vláda rovněž vyzvala Šrámka, aby navštívil schůzi Státní rady, která také připravovala prohlášení k atentátu. Hubert Ripka zdůraznil, že účast ministerského předsedy dodá schůzi slavnostní ráz (J. Slávik poznamenal: „Zvlášť, když tam zřídka chodí. Podtrhne se tím význam.“).65 Je zajímavé, že členové vlády tehdy ještě neměli tušení, kdo atentát provedl, a někteří dokonce uvažovali, zda nejde o vyřizování účtů nacistických špiček mezi sebou. Po hrůzných odvetných německých akcích vystupovala vláda s četnými protesty jak oficiálně, tak i v londýnském rozhlase. Postoj vlády i Šrámkův k atentátu vyvolal mimořádnou reakci německých i kolaborantských činitelů v protektorátu. Velkou aktivitu k odsouzení atentátu vyvíjel hlavně programový kolaborant, ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec (1893 –1945), který začal organizovat velké akce, na nichž měly všechny společenské organizace strůjce atentátu odsoudit. Rozpoutal rozsáhlou kampaň v tisku i rozhlase proti prezidentu Benešovi a londýnské vládě a zvláště proti jejímu předsedovi Šrámkovi. V deníku Národní politika vyšel 2. června 1942 článek „Šrámkovština. Po Benešovi druhý nepřítel českého národa“. Moravské noviny přinesly 19. června obdobný článek s názvem „Malý monsignore, bývalý ministr Jan Šrámek, zločinec č. 2“. Zvlášť bylo zdůrazňováno, že Šrámek jako kněz schvaluje teroristický čin. „Dnes tento zloduch a šílenec štve za hranicemi. Spojil se s Židy, zednáři a bolševiky a schvaluje dokonce sprostou, zákeřnou vraždu. Je na tomto prelátovi ještě něco kněžského?“66 Moravec 16. června 1942 v pražském arcibiskupském paláci žádal od církevních hodnostářů zákrok proti Šrámkovi. Výsledkem jednání byl dopis psaný zřejmě samotným Moravcem, v němž byl Šrámek zmíněn: „[…] nedbej těch, kteří, jak nás často denní tisk varuje, ženou štvaním z ciziny národ do zkázy. A třebas to byl i kněz s papežským vyznamenáním, monsignore Šrámek.“ List byl doručen arcibiskupu Prečanovi, který jej podepsal a v úmyslu uchránit kněžstvo před perzekucí dal rozeslat kněžím arcidiecéze.67 Také na masových shromážděních, které Moravec organizoval ve velkých městech, na něž byli lidé nahnáni, aby povinně manifestovali svůj odpor proti atentátníkům a „zrádné emigraci“, byl Šrámek terčem mnoha útoků. V Olomouci, kde se podobná akce konala dne 27. června na Andrově stadionu, promluvil proti němu velmi ostře jeho dávný kritik, redaktor Lidových listů J. Scheinost.68 V útocích na exil pak pokračoval i E. Moravec. Ještě před manifestací pozval Moravec zástupce olomouckého arcibiskupství do Národního domu a požadoval, aby proti Šrámkovi církevně zakročili, neboť národu škodí a „dokonce schvaloval atentát“. Zástupci arcibiskupství chtěli, aby jim byl dodán podklad, co vlastně Šrámek řekl, a na druhé straně nevěděli jak proti Šrámkovi zakročit, když není členem jejich arcidiecéze. Odklady trvaly tak dlouho, až němečtí představitelé prohlásili, že na arcibiskupovo vyjádření je již pozdě. Pojem českoslovenští vlastenci nahradil na popud Šrámka formulaci vlastenci čeští a slovenští. Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně, 2, s. 349. 66 KOUŘIL, Miloš: R. Heydrich, F. Moravec a msgre Šrámek. Časopis Matice moravské, 49, 2000, s. 424. 67 ZA Opava, pob. Olomouc, f. AO, ACO, sign. N, kart. 5543. 68 Scheinost měl štěstí, že při jeho projevu selhal mikrofon. Text jeho projevu však otiskli novináři v olomouckém tisku. 64 65

V ČESKOSLOVENSKÉM PROTIFAŠISTICKÉM EXILU

| 287

REJSTŘÍK JMENNÝ

Aehrenthal, Alois Lexa von 155 Alexandr III.   21 Ander, Josef   287, 309 Andrš, Josef   324, 370 Anna sv.   26, 266 Antoš, Cyril   197, 199 Arata, Antonio   186 Astrová, Nancy   248 Baader, Franz von   56 Baar, Jindřich Šimon   70, 245 Bacílek, Karol   349 Bačová, Getulie   352 Baják, Josef   369 Baratt, Richard   129 Barnovský, Michal   408 Barták, Metoděj   137 Bartlová, Alena   400, 406, 408, 411 Bartoň, Matouš   127 Bartoš, František   21 Bartošek, Theodor   181 Bařina, František Sal.   125, 129, 134, 167, 229 Bauer, František Saleský   27, 34, 40, 41, 45, 70, 71 Baumberger, Georg   37, 46 Beck, Joseph   38, 60 Beck, Max Wladimir baron   46, 47, 141, 144, 161 Bečák, Ignác   17–19, 21, 25–27 Bečko, Ján   282, 289, 299 Bechyně, Rudolf   174, 179, 189, 256, 259, 273, 277, 282, 285, 286, 291

Belcredi, Egbert hrabě   57, 116 Belcredi, Ludvík   129 Bell, Johanes   25, 33 Belling, Vojtěch   410 Belrupt-Tissac, Gustav ­h rabě   26 Benedikt XV.   47, 176, 251 Benda, František   127 Benda, Štěpán   360 Beneš, Edvard   7, 164, 176, 180, 183, 186, 193, 202, 204, 206, 217, 230, 233, 240, 243–248, 254, 258, 259, 261, 262, 264, 268, 271, 273–279, 281– 283, 286–288, 290–293, 255, 296, 299–301, 307– 309, 311, 312, 314, 322, 323, 325, 326, 328–331, 334, 346, 352, 364, 382, 390, 394, 398, 399, 401, 402, 405, 413 Benešová, Hana   334, 335 Beran, Josef kardinál   317, 318, 350 Beran, Rudolf   238, 239, 252, 253, 262, 264, 266, 267, 412 Bertram, Adolf kardinál   127, 244 Bezděk, Bedřich   110, 111, 201, 205, 241, 397 Bělíková, Anna   359 Bibus, Václav   110 Bidault, Georges   258, 275, 280, 298, 344 Bieberle, Josef   408

Bienerth, Richard hrabě   141, 145, 146 Bílý, Jan Evangelista   66 Bitnar, Vilém   398, 401 Bittner, Franz   110 Bjørnson, Bjørnstjerne Martinius   303 Blabolil, Antonín   366, 387, 405 Blažková, Marie   31 Blome, Gustav hrabě   57 Blum, Léon   275 Bogomolov, Alexander   289 Bojakovský, Ferdinand z Knúrova   21 Bonaventa (= Davidová, Růžena)   349, 350 Boncour, Joseph Paul   275, 276 Borgongini-Duca, Fran­ cesco   184 Boromejský, Karel sv.   343, 351–353 Bouška, Sigismund   28, 120 Bráf, Albín   117 Braito, Silvestr   195, 247 Brandts, Franz   59 Brass, Hermann   134 Brauer, Theodor   62 Briefs, Götz   62 Brod, Toman   329 Broj, Stanislav   327 Broklová, Eva   408 Brynych, Eduard Jan Nepomucký   25, 33 Bubnič, Michal   185

REJSTŘÍK JMENNÝ

| 451

Budínský, Jaroslav   46, 129, 159 Bugár, Miloš   205 Buksa, Josef   101 Bulín, Hynek   49, 136, 139, 153, 397 Bulla, František   119 Bunža, Bohumír   327, 360, 361, 397, 405 Burešová, Jana   400, 408, 410, 411 Burget, Eduard   401 Burian, Josef   124 Burke, Edmund   55 Buß, Franz Joseph von   115 Bystrický, Valerián   408 Campbell, F. Gregory   406 Carnapová baronesa   42 Cekota, Vojtěch   400 Cibulka, Pavel   400 Cigánek, Radim   401 Ciprian, Pavel   393 Ciriaci, Pietro   206, 233, 237, 240 Císař, Josef (= Šrámek, Jan)   355 Clam-Martinic, Jindřich Karel hrabě   46, 160 Cón, F.   398 O’Connell, Daniel   114 Cuhra, Jaroslav st.   319 Cuhra, Jaroslav ml.   410 Cyril a Metoděj sv.   28, 42, 188, 227, 266, 308, 314, 351, 385, 401 Czech, Ludwig   254 Czernin z Chudenic, Ottokar hrabě   163 Czernoch, János   47 Čáp, Alois   201, 411 Čapek, Emanuel   404 Čapek, Karel   284 Čelovský, Bořivoj   351, 407 Čep, Jan   320 Čepička, Alexej   344, 350 Čermák, Vladimír   272 Černý   42 452

|

REJSTŘÍK JMENNÝ

Černý, Jan   179, 189, 193, 223, 229, 231, 260 Červenka, Vladimír   173, 181, 182, 242, 246, 254, 264, 386, 387, 397 Červinka, Ervín   46, 125, 163 Čiháková-Hojerová, Matylda   350 Čuřík, Antonín   110, 111, 167, 178, 197–200, 207, 210, 232, 238, 262, 393 Dacík, Reginald Vincenc   195 Daladier, Édouard   274, 275, 279 Daníček   181 Daens, Adolf   72 David, Josef   312, 399 Decurtins, Caspar   35, 38, 59–61 Dejean, Maurice   288, 311 Dejmek, Jindřich   410 Delugan, Baldesar   154 Demel, Bernard   408 Deml, Jakub   195, 246, 319 Dennert, Eberhard   149 Dérer, Ivan   202, 237 Derka, František   28 Desolda, Jan Nepomuk František   16 Deym, Bedřich hrabě   167 Dědek, Eduard   123 Dillinger, Petr   308 Dlouhý-Pokorný, Emil   29, 60, 65, 70, 74, 102, 104, 105, 120, 386 Dolanský, Josef   44, 49, 139, 167, 180, 182, 183, 188, 189, 230, 240, 389 Dolenský, Antonín   391 Doležal, Josef   45, 157, 186, 193, 197, 203, 229, 245, 250, 251, 397, 398, 402, 403 Dollfuss, Engelbert   201, 203, 253 Dostál, Ferdinand   28 Dostál, Josef   195

Dostál-Lutinov, Karel   24–26, 28, 29, 31–33, 41, 50, 69, 70, 71, 197, 387, 389, 402 Dostálek, Jan   197, 202, 203, 237, 239, 245, 248, 250, 251, 254, 259, 264, 265, 389, 401, 403 Doubrava, Josef   248 Drápala, Milan   413 Drobný, Antonín   178, 203, 208, 243, 265, 315, 397 Drobný, Antonín ml.   203, 208 Drobný, František   46, 167, 203, 205, 207, 208, 228, 238, 242, 265, 266, 315, 390 Drtina, František   174 Drtina, Prokop (= Svatý, Pavel)   278, 285, 288, 289, 292–294, 390 Dubský, Quido hrabě   129 Ducháček, Ivo   275, 297, 313, 314, 344, 359–362, 390 Duns Scotus, Jan   149 Durych, Jaroslav   189, 195, 208, 246, 390 Dvorščáková, Zdislava   206, 401 Dvořáček, Klement   45, 110, 111 Dvořák, Antonín   21 Dvořák, Xaver   120 Ďuriš, Julius   309, 318 Eberle, Josef    58 Eden, Anthony   286, 289, 292 Ehrenberger, Josef   17, 30 Ehrhard, Albert   70 Ehrmann, František   41 Eliáš, Alois   268, 274, 278 Ellenbogen, Wilhelm   154 d’Elvert, Heinrich svobodný pán   129, 146 Eltschkner, Antonín   311 Engliš, Karel   223

Erzberger, Matthias   47 d’Este, František Ferdinand   154, 158 Fanfrdla, Karel   317, 323 Farský, Karel   245 Farúk I.   240, 292 Faúd I.   240 Feierabend, Ladislav   278, 282, 285, 288–291, 299, 314, 390 Feigenwinter, Ernst   59 Fejfar, Stanislav   410 Ferklová, Renata   401 Feuillet, Octave   20 Fiala, Jiří   446 Fiala, Petr   409 Fierlinger, Zdeněk   258, 293, 294, 309, 331, 334, 335, 338, 344 Firt (též Fürth), Julius   259, 273, 280, 284, 289, 312, 313, 326, 328–330, 390, 399 Fischer, Richard   227, 229 Florian, Josef   195, 246, 319 Fořt, Josef   161 Fořtel, Josef   317 Franke, Emil   259 František Josef I.   21, 126, 154, 156, 160 Freisler, Wilhelm   129 Friedrich, Rudolf   209 Fresnelles, Julianne   345, 346 Frühwirt, Andreas ­Matthias   47 Fučík, Bedřich   195, 247, 320 Fučík, Tomáš   10 Fuchs, Alfred   197, 200, 203, 245, 403 Fusek, Eduard   313, 360 Fux von Volkwarth, Hugo   28 Fürstenberg, Friedrich Egon von   18, 27, 30, 38

Gajda, Radola   199, 234, 238 Gajanová, Alena   405 Galandauer, Jan   158 Gasparri, Pietro   183, 184, 186, 233, 252 de Gaulle, Charles   286, 288, 311 Gautsch von Frankenthurn, Paul   36, 41 Gawrecká, Marie   409 Gawrecki, Dan   410 Gažík, Marko   231 Gebhart, Jan   412 Geßmann, Albert   47 Ghelfant, Simon   360, 361 Gjuričová, Adéla   410 Glogar, Josef   355 Golian, Ján   291 Gomperz, Phillipp   134 Gostinčar, Josip   36, 38 Gottwald, Klement   208, 234, 247, 261, 312, 318, 326, 329, 330, 334, 338, 343, 346, 348, 351 Görres, Joseph von   114 Graubner, Jan   10 Grebeníček   126 Griffin, Bernard William   304 Gundlach, Gustav   62 Haakon VII.   303 Habáň, Metoděj   195, 247 Habrman, Gustav   174, 175, 256, 267 Hahnová, Eva   407, 412 Hainisch, Michael   181 Hajek, Frank Joseph   407 Hácha, Emil   266, 268, 274, 278, 279 Hála, František   208, 240, 263, 266–268, 271–275, 280, 281, 283, 284, 286, 288, 289, 292–298, 304, 308–311, 313–318, 322– 329, 343–347, 349–354, 360, 362–364, 383, 385, 386, 390, 398, 399, 401, 411, 412, 414

Halas, František X.   410 Hanuš, Jiří   410 Hanzelka, František   363, 367, 398 Hanzelka, J.   369 Harna, Josef   408, 409 Hartl, Josef Faustin   352 Hasner von Artha, Leopold   66 Hatlák, Jindřich   202, 207, 263, 264 Hauner, Milan   407 Havel, Václav   370 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich   56 Heinold-Udynski, Karl von   49 Henlein, Konrád   242, 243, 246, 248, 249, 252–254, 257, 382 Herold, Josef   343 Heydrich, Reinhard   286 Hilgenreiner, Karl   254 Hitler, Adolf   249, 250, 253, 254, 258, 260, 267, 286 Hitze, Franz   57, 59 Hlinka, Andrej   77, 143, 144, 172, 173, 178, 183, 184, 189–191, 194, 196, 200, 203–209, 219, 224, 230, 235, 240, 243, 246, 248, 255, 262, 278, 316, 382, 393, 401, 402, 406 Hlobil, Jaroslav   404 Hlond, August kardinál   244, 252 Hník, František Maria   284 Hodža, Milan   217, 229, 245, 246, 248, 256, 257, 260, 275, 276, 278, 279, 286 Hofer-Rectus, Josef   25, 121 Holák, Martin   268, 276, 286, 400, 411 Holba, Jan   119, 127, 397 Holec, Roman   408 Holý, Prokop   105 Horák, Alois   127 REJSTŘÍK JMENNÝ

| 453

Horáková, Františka   31 Horský, Rudolf   45, 60, 77, 97, 105, 122, 139, 140, 161, 190, 192–194, 238, 390 Hořínek, Alois   310, 362 Hořínek, Karel   370, 378 Hošek, František   66 Hošek, Metoděj   98, 102, 103 Houdek, Vítězslav   21 Houser, Johann Nepomuk   154 Hovádek, Josef   105, 122 Hrabovec, Emilia   412 Hrnčíř, Václav   209 Hromjak, Ľuboslav   409, 411 Hruban, Mořic   8, 33, 45, 46, 48, 50, 75, 77, 100, 102, 121, 125, 127, 129, 132, 134, 136, 139, 140, 144, 147, 156, 158–160, 163, 164, 166, 167, 172, 173, 179, 190, 210, 219, 229, 231, 236, 245, 263, 266, 313, 315, 361, 365, 366, 380, 381, 390, 391, 395–397, 401, 402, 405, 411 Hruban, Pavel   361 Hrudník, Vojtěch   241 Hřib, J.   369 Huber, Kurt Augustinus   406 Hůlka, Josef Antonín   249 Hus, Jan   10, 174, 185, 187, 188, 230, 236 Husák, Gustáv   369 Hussarek von Heinlein, Max   46 Hutyra, Josef   369 Huyn, Paul Maria hrabě   41, 60, 71, 175, 190, 248 Hybeš, Josef   46, 128 Hývnar, Jan   397 Chalupa, B.   328 Chalupa, František   17, 27 Chalupa, Vlastislav   351 454

|

REJSTŘÍK JMENNÝ

Chamberlain, Neville   253, 258, 260, 274 Champetier de Ribes, August   275, 276, 279, 413 Charouz, Jindřich Z.   414 Chiari, Karl svobodný pán   153 Chlebus, František   127, 129 Chlumecký, Adam   120 Chromčáková, Alena   350 Chudoba, Bohdan   320, 323, 324, 352, 360, 361 Churaň, Milan   393 Churchill, Winston   248, 281, 292, 303 Chýlek, Ferdinand   201, 411 Chytil, Václav   327 Ingr, Sergej (též Sergěj)   261, 274, 276, 285, 286, 289, 290, 299, 301, 398 Innitzer, Theodor kardinál   244, 253 Jakob, J.   346 Jan sv.   39 Jan Křtitel sv.   39 Jan Nepomucký sv.   175 Janáček, Alois   327 Janák, Ignác   101 Janda, František   346, 348 Janiš, František   23 Janovský, Jakub   198 Janšta, Karel   271 Jarolim, Johann   134 Jarolímek, Bohuslav   311, 318, 335 Jehlička, František   190 Jehlička, Ladislav   196, 312, 317, 320, 413 Jelen, Eduard   385 Jelinek, Josef   129 Jenč, František   316 Ježek, František   259 Ježíš   149, 240 Jílek, Eduard   101 Jílek, Jan   111, 127, 167, 240

Jílek, Josef   359 Jílek, Vojtěch   272 Jílovský, Rudolf   313, 320 Jiroušek, Tomáš Josef   97, 119, 387, 397, 402 Jiříček, Alexandr   31 John, Jaroslav   138 John ze Salisbury   149 Joklík, František   404 Jonová, Jitka   184, 186, 401, 409 Josef sv.   101, 149 Josef hrabě ze Seilernu a Aspangu   266 Jostock, Paul   62 Juhant, Janez   408 Jukl, František   109 Jungr, Emanuel   198 Jurek, Jan   34, 101 Juriga, Ferdiš   143, 204, 244 Kaderka, Alois   197–199, 210, 386 Kadlčák, Josef Mnohoslav   101–103, 127, 129, 139, 164, 239 Kadlec, Jaroslav   407 Kafka, J.   323 Kachník, Josef   27, 34 Kalista, Zdeněk   319, 320, 413 Kalvoda, Josef   361, 407 Kamenec, Ivan   408 Kaňourek, Antonín   123 Kaplan, Karel   328, 405, 413 Kapras, Jan   236, 255 Karel I.   46, 127, 138, 160, 161, 179 Karel IV.   160, 163 Karl hrabě von Stürgkh   46, 159 Kárník, Zdeněk   245, 408 Kasal, Jan   342, 410 Kašpar, Karel   203, 224, 237, 245, 249, 410 Katnar, Josef   110 Katuninec, Milan   400, 409, 411

Kavan, Eduard   238, 241 Ketteler, Wilhelm E.   57, 114 Klein, Norbert   250 Kleitgen, Josef Wilhelm   24 Klementová, Eliška   409 Klimek, Adolf   323, 325, 328, 330, 360, 361, 411 Klimek, Antonín   316, 408 Klimek, Julius   411 Kliment, František   202, 207, 264, 316 Klofáč, Václav   166 Kmeťko, Karol   231, 251 Knížek, Bořivoj   316 Knotek, Antonín   21 Knotek, Václav   202, 207 Kocanda, Vojtěch   278 Kocian, Theodor   110, 111 Koerber, Ernest von   159 Kohn, Theodor   23, 25–28, 30, 34, 35, 38, 40, 41, 70, 71, 409 Kolísek, Alois   50, 143, 244, 397, 398 Kolping, Adolf   67, 115 Komárek, Antonín   24 Komárek, Karel   400 Konečný, Jan   127 Konečný, Karel   268, 359, 401, 410, 413, 414 Konečný, Petr   343 Kopecký, Václav   292, 390 Kordač, František   45, 46, 48, 60, 72, 158, 160, 163, 167, 175, 176, 178, 179, 192, 205, 211, 230, 236, 237, 248, 409 Korošec, Anton   36, 38, 144 Kornel, Karel   344, 345, 351 Košek, Václav   254 Koudela, Josef šlechtic z Jelinkova   41, 45, 127, 129, 133 Koukal, Bohuslav   45, 112, 117, 118, 390, 397 Koukal, Josef   209

Kouřil, Miloš   400, 408, 410 Koutný, Matouš   101 Kováč, Dušan   408 Kozelkovi   309 Koželuha, František   119 Koželuhová-Procházková, Helena   315, 320, 322– 324, 326, 327, 329, 336, 359, 360, 362, 393, 413 Körner   25 Králík   125 Kramář, Karel   50, 159, 172, 179, 190, 245, 255 Krásný   126 Kratochvil, Josef   238, 247, 397 Krčka, Josef   127 Krejčí, František (Kacovský)   349 Krejčí, Ludvík   259, 261 Krek, Janez   35, 38, 44, 45, 61, 108, 116, 171 Krkošková, Magdalena   36 Krofta, Kamil   176, 183, 185 Krohnthaler, ­Michaela   408 Kroiher, František Jan   70, 245 Krupp, Alfred   42 Křen, Jan   406, 412 Kubíček, Jan Alois   24, 31 Kubíček, Josef   38 Kučera, Karel   405 Kučera, Martin   408 Kučera, Vladimír   309 Kuefstein, Franz hrabě   57 Kuchyňka, Anton   127, 139 Kukánová, Zlatuše   401, 410 Kuklík, Jan st.   412 Kulda, Beneš Metoděj   66, 67, 118 Kuncíř, Ladislav   195 Kunschak, Leopold   58 Kunte, Ladislav   109 Kupelwieser, Leopold   21 Kupka, Josef   39, 98, 102, 103, 251

Kuška, Josef   70 Künstler, Ignác   31 Kvaček, Robert   245, 405, 408, 411 Kvapil, Matěj   38 Kytlica   20 Lachmann, Ludvík   101 Lampe, Eugen   39 Landa, Čeněk   112, 199 Lang, Alois   24, 31 Laštovička, Bohuslav   293, 407 Laudon, Ernest Gideon svobodný pán   29 Laušman, Bohumil   348 Lazecký, František   320 Lázenský, Vincenc   24, 28, 29, 32, 39 Lenin, Vladimír Iljič   369 Lepařík, František   25 Lev XIII.   9, 25, 36, 54, 55, 60, 63, 65, 117, 130, 380 Liebmann, Maxmilian   408, 412 Liechtenstein, Alfred Louis von   57 Liechtenstein, Aloys von   57, 116 Lichner, Ján   282, 285, 289, 299 Lipták, Ľubomír   408 Lobkowicz, Bedřich Filip princ   158 Lobkowicz, František Václav   355 Lockhart, Robert ­Bruce   283 Ludmila sv.   67 Lueger, Karl   45, 147 Luft, Robert   394, 407, 412 Lugmayer, Karl   58 Lukáš sv.   149 Lukeš, Bohumil   409, 410 Lustr, Albert   288 Lux, Josef   355 Lux, Rudolf   28 Luža, Radomír   407 Lžičař, Josef   16

REJSTŘÍK JMENNÝ

| 455

Mahnić, Antun   35, 39 Mácha, Karel Hynek   274 Macháček, Pavol   286 Machala, Jan   359, 401, 414 Machalka, Augustin   348, 350 Majer, Václav   289, 290, 312, 328, 399 Malíř, Jiří   129, 393, 400, 408, 409 Malý, Radomír   318 Malý, Rudolf Ina   196, 208 Malypetr, Jan   217, 239, 244, 245, 253 Mamatey, Victor S.   407 Marek, Pavel   176, 192, 197, 393, 400, 401, 408–410 Mareš, František   199, 255 Marchet, Gustav   146 Maria   149, 280 Marmaggi, Francesco   186–188, 195, 211, 233, 235, 252, 403 Marshall, George Catlett   313, 326 Martuliak, Pavol   408 Marťák, Michal   401 Marx, Karl   155 Mařan, Ctibor   316 Manning, Henry Edward   114 Masaryk, Jan   258, 273, 277, 282, 285, 286, 288, 289, 291, 299, 312, 364 Masaryk, Tomáš G.   43, 144, 145, 147–151, 164, 174, 179, 181, 188, 195, 196, 217, 219, 222, 227– 230, 233–236, 243–246, 254, 274, 284, 290, 295, 364, 370, 393, 396, 401, 402, 405, 410, 411 Mašek, Josef   139, 160, 167, 198 Maštálka, Jindřich   158 Mataja, Heinrich   47 Mataja, Victor   145 Matalová, Vlasta   363 Mathon, Placid Jan   68, 97 Matula, Bohumil   367, 368 456

|

REJSTŘÍK JMENNÝ

Matula, Vladimír   348 Mayr-Harting, Robert   231, 234 Maxa, Prokop   276, 279, 286, 289, 300, 312, 313 Mazanec, Gustav   105, 192, 198, 202, 238 Med, Jaroslav   411 Medek, Vojtěch   361, 362, 365, 386, 387, 397, 341 Medvecký, Karol   397, 398 Menšíková, Františka   112, 178, 267 Mermillod, Gaspard   59, 60 Metoděj, sv.   22 Micara, Clemente   178, 184, 188, 252 Mickiewicz, Adam   20 Mičura, Martin   203–206, 210, 212, 228, 231, 243, 256, 262, 390, 397, 398 Michal sv.   22 Miklas, Wilhelm   253 Mlčoch, Melchior   22 Mlčoch, Rudolf   121, 123, 259 Montini, Giovanni Battista (= Pavel VI.)   311, 355 Moravec, Emanuel   287, 310 Mořic sv.   21 Motyčka, Jaroslav   404 Mun, Albert Adrien Marie de   115 Musil, Alois   24, 30, 32 Müller, Adam Heinrich   56 Müller, Franz H.   62 Myers, Edward   288, 289, 302 Myslivec, Josef   139 Myslivec, Václav   65, 105, 109, 122, 139, 146, 173, 192, 198, 202 Napoleon I. ­Bonaparte   209 Nečas, Jaromír   259, 282, 285, 289 Nejedlý, Zdeněk   317, 318 Nejezchleba, František   24

Nejezchleba, Rudolf   243 Nell-Breuning, Oswald von   63 Nermuť, Jindřich   360 Nesnídal, Václav Antonín   311, 404 Nesvadbová, Marie Růžena 227 Nesý, Petr   323 Nešpor, Václav   227 Nešpor, Zdeněk R.   400 Neuschl, Robert   41, 68, 98, 102 Němec, Antonín   174 Němec, Bohumil   245, 246, 255 Němec, Damián   408, 410 Němec, František   282, 285, 289, 290, 299 Němec, Václav   326, 351 Němec, Vít   211, 401, 410 Němeček, Jan   412 Niederle, Jan   321 Nietzsche, Friedrich   149 Nichols, Philip   311 Nosek, František   189, 197, 203, 228, 231, 235, 239, 390 Nosek, Václav   312, 318, 328, 346, 399 Nostitz-Rieneck, Erwein Felix hrabě   124 Novák, Alois   317 Novák, František   280 Novák, František X.   196 Novák, Josef   197, 264, 265 Novotný, František   330 Obkráčel, Matouš   15 Odložilík, Otakar   284, 291 Okánik, Ľudovít   143 Olivová, Věra   245, 405, 408 Ondrušová, Anna   351 Opat, Jaroslav   324, 361, 362, 414 Opatrný, Bohumil   311 Opletal, Jan   277 Orel, Anton   58

Osuský, Štefan   274–276, 278, 279, 285, 289 Oth, Jan   17, 18, 22 Otto Johann Philipp hrabě Serényi von Kis-Serényi   129, 130, 136 Outrata, Eduard   276, 278, 279, 289, 290, 299 Palacký, František   159 Pallier, Václav   183 Palisa, A.   29 Panna Maria Sněžná   138, 212 Pánek, Jan   23 Pankrác, Jiří   351 Parsch, Johann   28–31, 35, 36 Párvy, Alexander   143 Patzak, Václav   273 Pauly, Jan   366, 369 du Pavillon, G.   345 Pavlíček, Václav   324, 329, 361, 362, 414 Pecka, Dominik   195 Pehr, Michal   400, 410, 413 Pecháček, Jaroslav   308, 316, 322, 325–327, 347, 360, 390, 406 Pecháček, Pavel   316 Pekár, Martin   401 Pekař, Josef   235 Perek, Václav   146 Pergen, Anton Johann hrabě   57 Peroutka, Ferdinand   184, 247, 390, 403 Petr sv.   229 Petr a Pavel sv.   188 Petera, Rostislav   347, 387 Petr, Alois   77, 197, 203, 235, 243, 250, 264, 316, 321, 327, 329, 330, 346– 348, 359, 366, 387, 388, 397, 404 Pěček, Jan   30 Philipp Friedrich Alexander princ z Eulenburg­ ‑Hertefeld   150 Pietor, Ivan   312, 399

Pieper, Carl Friedrich August   42, 60 Pícha, Mořic   310 Pillich, Rudolf   127, 129, 134, 139 Pinkava, František   24 Pius IX.   54 Pius X.   45, 117, 147 Pius XI.   10, 63, 64, 76, 183–186, 188, 201, 205, 211, 237, 245, 250, 251, 260, 382 Pius XII.   311, 335 Plojhar, Josef   317 , 329, 330, 347, 348, 350, 352, 359, 360, 362–364, 369, 387, 388, 404 Pluhař, Ladislav   37, 51, 129, 159 Podbrdský, Josef   129 Podivinský, František   101 Podlaha, Antonín   248 Podolský, Karel   408 Pojmon, František   66 Pokorný, Vladimír Jan   122 Polák, Vladimír   109, 110, 116 Polanský, Dionýsius   349 Porsch, Felix   47 Pořízka, Jiří   410 Pospíšil, Antonín   321, 363, 366 Pospíšil, Josef   70, 98, 104, 122 Pötting-Persing, Emanuel hrabě   20, 30 Pražák, Otakar baron   129, 136, 138 Prečan, Leopold   24, 173, 185, 203, 210–212, 220, 225, 227, 231, 234, 237, 239, 244, 245, 250, 266, 272, 237, 287, 309, 310, 381, 385, 390, 407 Preiss, Jaroslav   158, 195, 248, 252, 256, 387, 405 Pribina   206, 240, 388 Procházka, Adolf   268, 284, 286, 293, 298, 304, 317, 320, 321, 326, 329,

359–361, 390, 399, 401, 411 Procházka, Jakub   66, 118 Procházka, Matěj   39, 66, 68, 118, 145 Procházka, Tomáš   66 Prokeš, Jan   128, 130 Prokop, Josef   139 Putna, Martin C.   187, 194, 411 Raczkiewicz, Władysław   286 Radimský, Vladimír   240 Raiffeisen, Friedrich Wilhelm   117 Rája, Martin   240, 393, 410 Rašín, Alois   49, 179, 182, 254 Rašín, Ladislav   260, 261 Rataj, Jan   406, 412 Razik, Mečislav   318 Reinke, Johanes   149 Renč, Václav   320 Renner, Jan   315, 413 Reyl, František   109, 242, 397 Reynaud, Paul   279 Rezá Šáh Pahlaví Árja­ mehr, Muhamed   292 Ribbentrop, Joachim von   279 Ripka, Hubert   259, 268, 271, 272, 274–276, 278, 285, 287, 289, 296, 299, 306, 312, 345, 346, 390, 398, 399 Ripp, Antonín   98, 102, 112, 122 Ritt von Jaufen, August   153 Ritter, Saverio   245–247, 382 Robáčiková (Robáčová), Kateřina   viz Šrámková, Kateřina Rokoský, Jaroslav   412 Rommen, Heinrich   63 Roosevelt, Franklin Delano   290, 291 REJSTŘÍK JMENNÝ

| 457

Rothemer, Herold   234 Rottek, J.   141, 398 Roudnický, Alois   188 Rozehnal, Alois   360 Rozkošný, Jan   129 Rozsypalová, Augusta   241 Runciman, Walter   257 Ruppert sv.   26 Rückl, Jan Jiří    202, 205– 207, 224, 239, 240, 244, 246, 248, 250, 252, 256, 382, 386, 405 Rybníček, Antonín   98, 102, 103, 109, 111, 117 Rychta, Josef   101 Ryneš, Václav ml.   387, 401 Rýpar, Jan   411 Řehoř XVI.   54 Řehák, Edmund   330, 360, 361, 388 Řehulka, Jaroslav   240, 309, 310, 323, 387, 398 Řezníček, Vojtěch   359 Říčař, Karel   265 Sahula, Jiří   123 Sak, Robert   413 Samsour, Josef   27 Sáňka, František   199 Sáňka, Leopold   199 Sapieha, Adam Stefan   37, 47 Sedláček, František   268, 271, 272 Sedláček, Václav   112, 121, 123, 167, 397 Sedlák, Jan ­Evangelista   44 Seibt, Ferdinand   407 Seipel, Ignaz   253 Sekanina, František   391 Seton-Watson, Robert William   143 Scheicher, Josef   68, 116, 144 Scheinost, Jan   195, 201, 202, 219, 234, 250, 263, 287, 390 Schell, Herman   69 458

|

REJSTŘÍK JMENNÝ

Schenk, Antonín   234 Schindler, Franz Martin   59, 116 Schönaich, Franz Xaver von   154 Schönborn-Buchheim­ ‑Wolfsthal, Franz de Paula hrabě   126 Schönborn-Buchheim­ ‑Wolfsthal, Vojtěch Josef Maria hrabě   124 Schrotz, Karel   316 Schulze Wessel, Martin   412 Schumann, Maurice   275 Schuschnigg, Kurt   202, 253 Schütz, Hans   249, 258 Sidor, Karol   206, 207, 209, 244, 278 Sikorski, Władysław   286 Sís, Vladimír   391 Skála, Bohumil   316, 344, 345 Skalla, Jan   98 Skočdopole, Antonín   26 Skopalík   350 Skopalík, Jindřich   241 Skopalíkovi   228 Skoupý, Arnošt   400, 408 Skoumal, Aloys   320 Skrbenský z Hříště, Lev   24, 32, 41, 46, 176, 183, 185 Slaměník, Fabian   15 Slaměník, Jakub   15, 18, 19 Slaměník, Karel   15 Slaměníková, Terezie   15 Slánský, Rudolf   247, 248 Slávik, Juraj   257, 273, 276, 278, 287, 289, 299, 398 Smutník, Bohumil   309, 315 Smutný, Bohumil   360 Smutný, Jaromír   346 Smýkal, Anton   127 Sobek, Rudolf   34 Sochorec, Rostislav   327, 343 Solařová, Hana   401

Soldán, Ladislav   413 Sommer, Rudolf   134 Sonntag, Kuneš   49, 129, 159 Sosna, Martin   401, 409 Soukop, Jan   66 Soukup, František   49, 155 Spann, Othmar   47, 58 Spina, Franz   254, 258 Stalin, Josef Vissarionovič   285, 290, 291, 293, 322, 348 Staněk, František   51, 134, 135, 153, 161, 171, 242 Stašek, Bohumil   62–64, 76, 77, 190–193, 195, 197, 201–203, 206, 207, 219, 228, 235, 237, 238, 242, 250, 251, 254, 256, 260, 261, 263–265, 267, 274, 315–317, 319, 320, 365, 366, 381, 390, 393, 401, 403, 411 Stavěl, Jan   15, 24 Sternberg, Vojtěch Václav hrabě   147 Stojałowski, Stanisław   72 Stojan, Antonín Cyril   38, 106, 118, 122, 139, 175, 176, 178, 184, 185, 210, 250, 365, 379, 385, 390, 401, 402 Stoupal, Viktor   265 Stöckel   25 Strakoš, Jan   320 Stránský, Adolf   7, 123, 127–130, 134–136, 159 Stránský, Jan   7, 283, 284, 288, 289, 292, 293, 302, 311, 312 Stránský, Jaroslav   7, 198, 247, 258, 273, 283–285, 289, 291, 299, 311, 312, 318, 319, 398, 399 Strnad, Bartoloměj   15 Strossmayer, Josif Juraj   117 Stříbrný, Jiří   49, 174, 179, 187, 188, 256 Stupavský, František   23

Suchánek, Drahomír   401, 413 Sušil, František   9, 23, 25, 33, 39, 43, 66–68, 74, 97, 309, 380, 396, 397, 402 Světlík, František   29, 45, 112, 164, 166, 171, 176, 187, 188, 193, 199, 201, 206, 207, 229, 231, 234, 240, 243, 250, 265, 273, 274, 307, 310, 312, 323, 330, 347, 381, 387, 390, 397, 398, 401, 411 Svítil-Kárník, Josef   307, 398 Svoboda, Cyril   342 Svoboda, Ludvík   273, 293, 364 Svozil, Josef   70 Svrčina, Josef   118 Sylva-Tarouca, Bedřich hrabě   66, 67 Sylvestr, Julius   145 Syrový, Jan   259, 260, 262 Šabata, František   45, 139, 160, 191, 202, 238 Šafránek, František   122 Šachl, Antonín   123, 139 Šálek   349 Šámal, Přemysl   244, 268 Šamalík, Josef   45, 120, 122, 127, 129, 160, 167, 198, 199, 208, 210, 235, 238, 242, 265, 267, 315, 390, 397, 403 Šebek, Jaroslav   409, 410 Šetina, Vincenc   317 Ševčík, Vincenc   122, 125, 127, 129, 156, 167, 191 Šilinger, Tomáš   45, 71, 98, 122, 124, 127, 134, 139, 144, 146, 150 Šílený, Václav   122, 126 Šimbera, Tomáš   66 Šindar, Jiří   345, 385, 401, 414 Škorpík, František   66 Škrdle, Tomáš   97, 121 Škvařil, Josef   293

Šmehlík, Karel   16 Šmeral, Bohumír   158 Šmíd, Marek   183–186, 196, 401, 410 Šmídek, Karel   66 Šrámek, Anton   15 Šrámek, Fráňa   394 Šrámek, Jan st.   16 Šrámek, Martin   15 Šrámek, Petr   112 Šrámek, Tomáš   15, 16 Šrámková, Jenovéfa   15, 18–22, 24, 26, 27, 181, 182, 187, 210, 227, 228, 239–241, 355 Šrámková, Kateřina   15 Šrobár, Vavro   49, 50 Šromota, František   134 Štancl, Augustin   24 Štěpán sv.   26 Štěpánek   110 Šťastný, Vladimír   66 Šťovíček, Ivan   291 Šulc, František   163 Šup, Prokop Bartoloměj   98, 109, 111 Šusteršić, Ivan   35, 38, 141 Šváb, Karel   318, 325, 328 Švábenský, Josef V.   199 Švehla, Antonín   46, 49, 50, 158, 159, 174, 179, 183, 184, 186, 188, 189, 196, 198, 211, 229, 231, 232, 234, 235, 254, 293, 381 Šverma, Jan   247, 248 Taaffe, Eduard hrabě   57 Táborský, Eduard   273, 282 Talacka, Josef   202, 206 Tencalla, Giovanni ­Pietro   82 Těšík, Josef   66 Thun, František kníže   158 Thun-Hohenstein, Jaroslav hrabě   139 Thun, Leo hrabě   57 Tigrid, Pavel   259, 313, 344, 359, 360 Tilsch, Jan   401, 410

Tiso, Jozef   200, 205, 207, 231, 235, 262, 325, 350 Tittel, Josef   24, 31 Tomáš sv.   27 Tomáš Akvinský sv.   149 Tomášek, František   411 Tomášek, Josef   327 Toman, František   365 Toman, Zdeněk   324 Tomeš, Josef   410 Toušek, František   364, 366 Trapl, Miloš   15, 45, 181, 184, 186, 198, 211, 283, 284, 328, 352, 355, 361– 364, 367, 369, 385, 387, 393, 399–401, 405, 407– 411, 414 Tuka, Vojtech   230, 235, 257 Tuleškov, Ogňan   324, 370 Turek, Adolf   363, 366 Turzová, Virginie Marie   34, 144, 181, 227, 271, 276, 280, 281, 385, 401 Tusar, Vlastimil   134, 135, 161, 172, 173, 179, 256 Tvarůžek, Arnošt   127, 129, 139, 191 Tvrdý   126 Tylínek, Alois   317 Udržal, František   235, 237, 239, 253 Uhlíř, Dušan   408 Urban, Josef   109 Urbanec, František   34 Ursíny, Michal   45, 138 Vacík, Miloslav   369 Václav sv.   26, 188, 211, 235, 236, 260, 301 Valoušek, František   48, 101, 102, 122, 127, 139, 241, 397 Vaněček, František   250 Vaněk, František Bernard   121 Vaněk, Karel   49, 51, 128, 130 REJSTŘÍK JMENNÝ

| 459

Vansittart, Robert Gilbert   268 Varmuža, Matouš   123 Vašek, Bedřich   246 Vašíček, Milan   367 Vavruška, Eusebius   103 Vavřinec sv.   274 Večeřa, Pavel   400, 409 Vejvar, Stanislav   401, 411 Velek, Luboš   400 Verdier, Jean kardinál   223–225, 244, 245, 275, 277, 280 Veselý, František   127 Veselý, Jindřich   349 Vičánek, Josef   238, 320 Viest, Rudolf   276, 285, 289, 290, 299, 301 Vincenc sv.   66 Vincent, Georges   345 Virgil sv.   26 Viškovský, Karel   211, 235 Vít sv.   211, 236, 244, 335 Vnuk, František   286 Vodáček, Alois   199, 310, 341, 362, 363, 365, 386, 387, 390 Vogelsang, Karl von   25, 33, 56–59, 63 Vojanec, Emil   321 Vojtěch, Jan Křtitel   66 Vološin, Augustin   244, 314, 398 Vomela, Theodor   101 Vorel, Rudolf   209 Votka, Jan   26 Votruba, Vilém   122 Vrba, Rudolf   119

460

|

REJSTŘÍK JMENNÝ

Vycpálek, Jan   101 Vychodil, Pavel   45, 97 Vykoukal, Josef   127 Wagner, Richard   26 Wahrmund, Ludwig   127, 147, 149 Weinberg, Emil   351, 352 Weinlich, Jan   126 Weinzierl, Erika   412 Weliczko, Mieczysław Józef   408 Wieser, August rytíř   129 Weisskirchner, Richard   153 Wilson, Woodrow   223, 244 Windhorst, Ludwig   59, 115 Winter, Ernst Karl   58 Winter, Lev   49 Wiseman, Nicholas Patrik   16 Wisnar, Karel   23, 24, 31, 71 Wolf, Karl Hermann   146 Wurm, Ignát   66, 118 Zahradníček, Jan   320, 368 Zahradník, Isidor   146 Zajicek, Erwin   249, 253, 254, 257, 258 Zámrský, Alexandr   103 Zamykal, Ladislav   114, 121, 397 Zapletal, František   249 Zapletal, Ladislav   406

Zapletalová, Jarmila   401 Zápotocký, Antonín   271, 334 Záruba, Miloš (Milo)   139 Zavoral, Metod Jan   167, 173, 185, 249 Zázvorka, Antonín   154 Zbořil, Václav   167 Zdráhal   22, 25 Zelenka, František   208, 209, 252 Zelinka, Karel   208 Zeman, Václav   127 Zemínová, Fráňa   174 Zenkl, Petr   327–329, 338 Zichy, Aladár   47 Zlámal, Bohumil   406 Zlámal, Oldřich   178, 322 Zmátlo, Peter   411 Zorin, Valerian Alexandrovič   311 Zückert, Martin   412 Žáček, Jan   74, 136, 310 Žák, Petr   234, 411 Žáková, Anna   350 Žalman, Zbyněk   324 Žampach, František Meto­děj   60, 61, 112, 186, 187, 264, 266, 307, 386, 387, 389, 390, 396, 398, 402 Žampach, Josef   127 Žižka, Václav   119 Žůrek, Klement Maria   36, 43, 137

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

7

P O L I T I K Č E S K É H O P Ř E D L I TAV S K A Život Jana Šrámka, kněze, politika a státníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šrámkovo dětství a mládí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šrámkova cesta ke kněžství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Počátky pastorační činnosti v Novém Jičíně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nástup do čela moravských křesťanských sociálů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

15 15 19 27 39

Jan Šrámek – zakladatelská a vůdčí osobnost českého politického katolicismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Ideové základy Šrámkovy politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Organizátor křesťansko‑sociálního hnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Obránce zájmů českých katolíků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Šrámkovy postoje v letech první světové války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Jan Šrámek nastupuje do čela Československé strany lidové . . . . . . . . . . 166 P O L I T I K A   S TÁT N Í K P R V N Í A   D R U H É ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY Šrámkovy aktivity v letech první republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 V počátcích nového státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Ve vládách první poloviny dvacátých let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 Protišrámkovské opoziční proudy v ČSL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 Doma na Moravě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 Na vrcholu moci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 Vnitrostranické boje první poloviny třicátých let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 Zápas o udržení demokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 Šrámek a Mnichov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258

Intermezzo druhé republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 Úsilí o udržení samostatnosti lidové strany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 Na přelomu let 1938 –1939 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266 Z A VÁ L K Y A V P O VÁ L E Č N É É Ř E V československém protifašistickém exilu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271 Do emigrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271 Šrámkova pařížská jednání a řízení Národního výboru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275 Soukromý život v Paříži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 Předsedou první londýnské exilové vlády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281 V soukromí ve Virginia Water . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288 Období druhého londýnského premiérství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289 Přes Moskvu do vlasti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292 Státník a politik třetí republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307 Jan Šrámek v letech třetí republiky (květen 1945 – únor 1948) . . . . . . . . . . . . . . 307 Oběť zvůle komunistů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343 V internaci (1948–1956) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343 ŠRÁMKOVSKÉ TRADICE Proměny „šrámkovské“ tradice v období let 1948–1990 . . . . . . . . . . . . . . . 359 Z Á V Ě R E M . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 379

Přehled pramenů a literatury k životu a dílu Jana Šrámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . 385 Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 415 Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 446 Resumé: Politik dobré vůle. Život a dílo msgre Jana Šrámka . . . . . . . . . . . . . . . 447 Summary: A politician of goodwill. The life and work of msgre Jan Šrámek . . . 449 Rejstřík jmenný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 451

Miloš Trapl, Karel Konečný, Pavel Marek

POLITIK DOBRÉ VŮLE

Život a dílo msgre Jana Šrámka

Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner­. Fotografie a dokumenty uveřejněné v této knize jsou ze sbírek Archivu KDU‑ČSL, Národního archivu, Archivu Parlamentu ČR v Praze, Archivu města Brna, Vlastivědného muzea v Olomouci a Státního okresního archivu Nový Jičín. Dále pocházejí ze sbírek autorů a z internetových zdrojů. Dalšími autory snímků jsou PhDr. Adolf Jankovský, prof. PhDr. Pavel Marek, PhDr. Jiří Šindar. Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2013 jako svou 1166. publikaci a Centrum dějin křesťanské politiky Katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Redakčně zpracovala Tereza Hubáčková. Odpovědný redaktor Filip Outrata. Vydání první. AA 31,53. Stran 464. Vytiskla Tiskárna a vydavatelství 999, s r. o. Doporučená ­cena 448 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-345-0