POLITICKÝ VĚZEŇ OTAKAR RAMBOUSEK

POLITICKÝ VĚZEŇ OTAKAR RAMBOUSEK

Bakalářská práce

Studijní program: Studijní obory:

B7507 – Specializace v pedagogice 7105R056 – Historie se zaměřením na vzdělávání 7504R269 – Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání

Autor práce: Vedoucí práce:

Kateřina Chybová Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D.

Liberec 2014

Prohlášení Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem. Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat těm, bez nichž by tato práce nemohla vzniknout. Především vedoucí práce Mgr. Kateřině Lozoviukové, Ph.D. za její pomoc při zpracování tohoto tématu a za poskytnutí materiálů, informací a podnětných rad. Dále PhDr. Prokopu Tomkovi, Ph.D. za cenné náměty a připomínky. Děkuji také pracovníkům Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra v Praze a v Brně - Kanicích a Národního archivu v Praze za vyhledání a zpřístupnění archivních materiálů. Dík patří také dalším lidem, kteří mi v průběhu psaní přispěli radami nebo mě jiným způsobem podporovali.

Anotace Bakalářská práce se zabývá problematikou politických procesů 50. let 20. století, konkrétně životními osudy politického vězně Otakara Rambouska. Rambousek emigroval v červnu 1948 a jako tzv. agent-chodec přecházel hranice Československa se zpravodajskými úkoly. Jeho ilegální činnost byla odhalena a on i jeho pomocníci byli zatčeni. Rambousek byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, který mu byl amnestií v roce 1955 zmírněn na 25 let těžkého žaláře. V procesu s Rambouskem a spol. bylo odsouzeno celkem 14 lidí. Předložená práce analyzuje život jmenovaného účastníka protikomunistického odboje, demonstruje dopady nezákonností komunistického režimu a snaží se přispět k pochopení problematiky politických procesů. Klíčová slova: agent-chodec, kurýr, politický vězeň, politické procesy, 50. léta 20. století, protikomunistický odboj, perzekuce, třetí odboj, emigrace

Annotation The bachelor thesis deals with political trials in 1950s in Czechoslovakia, concretely emphasis the fate of the political prisoner Otakar Rambousek. Rambousek emigrated in June 1948 and then as so-called agent-walker he was crossing border with intelligence tasks. His illegal activity was revealed and he and his helpers were arrested. Rambousek was sentenced to life imprisonment. His sentence was mitigated by amnesty in 1955 to 25 years of imprisonment. In the trial were involved 14 people. The submitted thesis analyses the life of the anti-communist revolt´s participant, demonstrates illegalities of the communist era and helps to recognize political trials in the fifties of the 20th century. Key words: agent-walker, courier, political prisoner, political trials, the fifties of the 20th century, anti-communist revolt, persecution, third revolt, emigration

Obsah 1

Úvod .......................................................................................................................... 8

2

Kritika pramenů a literatury .................................................................................... 10

3

2.1

Kritika pramenů ............................................................................................ 10

2.2

Kritika literatury ........................................................................................... 12

Politický vězeň Otakar Rambousek ......................................................................... 15 3.1

Život před rokem 1945 ................................................................................. 15

3.2

Pražské povstání a Otakar Rambousek......................................................... 17

3.3

Cesta k emigraci ........................................................................................... 20

3.4

První emigrace .............................................................................................. 23

3.5

Rambousek agent-chodec ............................................................................. 25

3.6

Zatčení, vazba ............................................................................................... 35

3.7

Proces s „Rambouskem a spol.“ ................................................................... 37

3.8

Soudci, vyšetřovatelé StB a další osoby v procesu „Rambousek a spol.“ ... 42

3.9

Vězení ........................................................................................................... 46

3.10

Rambousek a K231....................................................................................... 50

3.11

Druhá emigrace a návrat do České republiky............................................... 54

3.12

Rambousek spisovatel .................................................................................. 57

4

Bratři Mašínové ....................................................................................................... 59

5

Závěr ........................................................................................................................ 62

6

Seznam použité literatury a pramenů ...................................................................... 64 6.1

Prameny ........................................................................................................ 64

6.1.1

Archivní prameny ..................................................................................... 64

6.1.2

Tisk ........................................................................................................... 64

6.1.3

Tištěné prameny ........................................................................................ 64

6.1.4

Online prameny......................................................................................... 64

6.1.5

Filmové a rozhlasové dokumenty ............................................................. 65

6.2

Literatura ...................................................................................................... 65

6.3

Online dokumenty ........................................................................................ 67

7

Seznam použitých zkratek ....................................................................................... 68

8

Seznam příloh .......................................................................................................... 69

7

1

Úvod Předložená bakalářská práce se věnuje problematice politických procesů 50. let

20. století. Státním převratem v únoru 1948 začalo tzv. zakladatelské1 období komunistického režimu, jehož charakteristickými prvky se staly masová nezákonnost a perzekuce. Zárodkem těchto prvků byl zánik práva na stávku a spolčovacího práva. Byly porušovány existující i komunisty nově ustavené právní normy. Tomu také nepřispělo masové nabírání nových lidí z řad pracujícího lidu – především dělníků. Těm byla vštěpována hlavně povinnost řídit se třídním instinktem, ne zákony. Prvními pronásledovanými novým režimem se stali především aktivní političtí odpůrci, příslušníci nežádoucích sociálních skupin (bývalá střední vrstva či bývalí důstojníci) nebo funkcionáři určitých organizací. Postupně perzekuce postihovala všechny potenciálně nebezpečné režimu, jejich rodiny, příbuzné i přátele. Mezi běžné formy perzekuce patřilo vyřazení postiženého z veřejného života. Byly vytvářeny umělé byrokratické překážky při vyřizování různých záležitostí na úřadech, postiženému mohlo být zakázáno vycestovat, studovat nebo pracovat v určitém oboru. V mnoha případech docházelo ke sledování osob agenty StB nebo k jejich umístění do internace. Nejtěžší formu perzekuce pak představovaly politické procesy a vraždy. Politické procesy 50. let byly jednou ze dvou hlavních vln politických procesů v Československu. Tyto procesy charakterizovala především krutost, nezákonnost, všeobecné používání násilí a také vysoké a tvrdé tresty. Komunistický režim potřeboval ospravedlnit a upevnit své postavení a také se musel zbavit nežádoucích elementů – skutečných, předpokládaných nebo i smyšlených odpůrců. V zakladatelském období režimu se konaly tzv. monstrprocesy, které byly předem konstruované a měly působit šokujícím, odstrašujícím a výchovným způsobem na veřejnost. Cílem bakalářské práce bylo na základě studia pramenů a literatury charakterizovat jeden z mnoha politických procesů v Československu 50. let 20. století. Pozornost byla zaměřena na životní osudy Otakara Rambouska, zatčeného a odsouzeného agenta-chodce. Pomocí analýzy, syntézy, komparace pramenů a literatury jsem se pokusila přiblížit život této osobnosti protikomunistického odboje a přispět k poznání problematiky politických procesů. Práce je rozdělena do kapitol,

1

Termín poprvé použil Karel Kaplan. Jednalo se o období od února 1948 do roku 1954 (rok po Stalinově smrti).

8

které jsou dále členěny do podkapitol pro větší přehlednost. Hlavní část textu se věnuje životu Otakara Rambouska. Nejdříve se věnuji jeho životu před rokem 1945 a jeho účasti na pražském povstání. Ukazuje se, že člověka a jeho život formuje nejen jeho charakter, povaha, rodinné zázemí, ale i rozhodování v určitých mezních životních situacích. Stěžejní část práce se věnuje Rambouskově činnosti agenta-chodce a kauze „Otakar Rambousek a spol.“ Obžalovaní z tohoto případu stanuli před bývalým Státním soudem v Praze v roce 1950. Jednalo se o proces s agentem-chodcem a jeho pomocníky. Nebyl to vykonstruovaný proces, obžalovaní se opravdu různou měrou provinili proti tehdejším nedemokratickým zákonům. Nejdůležitější osobou v procesu byl právě agent chodec Otakar Rambousek. Hlavními oblastmi bádání se stala dvě témata: samotný proces a osud jednoho z odsouzených – Otakara Rambouska. Ten byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí, který mu byl amnestií v roce 1955 zmírněn na 25 let těžkého žaláře. Zvláštní kapitola práce je věnována soudcům, vyšetřovatelům a dalším osobám zainteresovaným v procesu „Rambousek a spol.“ Díky dohledaným personálním spisům můžeme poznat osoby vyšetřovatelů a obecně odvodit, jaké předpoklady musí vyšetřovatel splňovat, aby mohl vykonávat tuto práci. Komunistický režim byl velmi důkladný a často až paranoidní v kontrole a prověrkách lidí z vlastních řad. Práce také mapuje Rambouskův život po propuštění v roce 1964. Ota byl u zrodu organizace K 231 v období pražského jara. V roce 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy, podruhé opustil hranice Československa. Odešel do USA, kde se mimo jiné věnoval spisovatelské činnosti. Ve svých knihách zachycoval především osudy agentů-chodců a vězňů odsouzených komunistickým režimem. Některé příběhy jsou autobiografické. Dále se věnoval psaní článků do exilových časopisů, ve kterých často kritizoval komunistický režim. Zvláštní kapitola práce je věnována Rambouskově knize zpracovávající dodnes kontroverzní příběh bratří Mašínů. Otakar Rambousek je pro mě zajímavá a výrazná osobnost. Na pozadí jeho životních osudů a svědectví zanechaných v knihách poznáváme blíže události minulé doby.

9

2

Kritika pramenů a literatury 2.1

Kritika pramenů

Stěžejními materiály při zpracování této práce se staly vyšetřovací spisy uložené v Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra v Praze2 doplněné o materiály z Národního archivu v Praze3 - spisy Státní a Generální prokuratury v Praze a Krajského soudu v Praze. Při studiu byl kladen velký důraz na protokoly z výslechů obžalovaných a dokumenty z procesu, tzn. trestní oznámení, žaloba, rozsudek a protokol z hlavního líčení. Tyto dokumenty definují trestnou činnost obviněných, výši a druhy uložených trestů a odůvodnění soudu. Součástí vyšetřovacích spisů jsou i osobní spisy jednotlivých zatčených, z nichž se pro tuto práci stal klíčovým spis Otakara Rambouska. V něm jsou obsaženy návrh a rozkaz k zatčení, protokol o výslechu, záznamy o osobní a domovní prohlídce, stručný životopis, žádost o uvalení vazby. Na základě těchto informací lze do určité míry případ „Otakar Rambousek a spol.“ částečně rekonstruovat. Na materiály Státní bezpečnosti (StB) je nutné nahlížet kriticky, v mnoha případech byly vypracovávány s pomocí fyzického a psychického násilí na vyšetřovaných. Vznikaly v době totality, kdy nešlo o spravedlnost, ale spíše o překrucování pravdy ve prospěch režimu a o propagandu. Vyšetřovaní často netušili, co podepisují, nebo doufali, že svým podpisem ukončí násilí na nich páchané. Jazyk dokumentů StB odpovídal době, ve které vznikaly a plně podporoval politiku režimu a KSČ. Pro lepší orientaci v materiálech StB a jejich zpracování mi posloužila práce Prokopa Tomka Svazek StB jako historický pramen4.

2

Archiv bezpečnostních složek (ABS), fond Vyšetřovacích spisů ministerstva vnitra (V/MV), sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol., ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol., ABS, V-188-PL, Podsvazek č. 1. Rambousek Otakar., ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2., ABS, V/MV, V-5505-MV, Rambousek Otakar a spol. Podsvazek., ABS, fond 302, sign. 302-198-3., ABS, MV, V 5505 MV, Vyšetřovací spis státního soudu Praha, Rambousek Otakar a spol. 3 Národní archiv (NA), Praha, Státní soud, Or I/I 5/50., NA, Krajská prokuratura Praha, PST/1261/49, Deník Rk 9/56., NA, Státní soud, 14 Rt 590/90., NA, Spisy ministerstva spravedlnosti, zn.: T 753/49. 4 TOMEK, Prokop: Svazek StB jako historický pramen, in: Soudobé dějiny 1, 2005, s. 208–214.

10

V Archivu bezpečnostních složek v Brně – Kanicích5 jsou uložené personální spisy jednotlivých vyšetřovatelů, které posloužily jako podklad pro kapitolu o vyšetřovatelích StB v procesu „Rambousek a spol.“ Také na ně je nutné pohlížet s ohledem na dobu, ve které vznikly. Jsou cenným zdrojem informací a pomáhají podat svědectví o „druhé straně“ – tedy těch, kteří se podíleli na odsouzení pachatelů. Zajímavým pramenným zdrojem podávajícím obraz komunistického režimu jsou dobové filmy, seriály a dokumenty. Tato díla byla často plná propagandy, která měla sloužit potřebám režimu a měla vnucovat lidem názory, myšlenky a postoje. Typickým příkladem byly filmy s tematikou kolektivizace, které mj. ztvárňovali kulaky, jako nepřátele režimu, kteří se brání pokroku a obyčejné vesničany, jako odhodlané a uvědomělé občany vstupující do družstev. Mezi takové filmy patří např. Slepice a kostelník (O. Lipský, 1950) s Vlastou Burianem nebo Neobyčejná léta (V. Jasný, K. Kachyňa, 1952), dokumentární film o vzniku a rozvoji jednotného zemědělského družstva v jihočeské vesnici. Ve své práci jsem nevyužila metodu orální historie. Otakar Rambousek bohužel zemřel dříve, než jsem práci začala psát. Důležitým zdrojem informací se pro mě staly rozhlasové pořady, ve kterých Rambousek vystupoval. Jedná se o pořady Českého rozhlasu, jejichž záznamy jsou dostupné na internetu. Ota vystoupil v několika pořadech, mj. v cyklu Příběhy 20. století6, který mapuje skutečné příběhy pamětníků událostí minulého století a v pořadu Téma7, který se zaměřoval na příběhy dvacátého století spjaté s fenomény, jako byly válečné události, mocenské hry a zvraty nebo např. ekonomická krize. Rambousek také promluvil v dokumentárním cyklu české televize Příběhy železné opony v díle s názvem Past na agenta chodce8. Všechna tato svědectví podával Rambousek s časovým odstupem a je možné, že některé věci zapomněl, pozměnil nebo je časem viděl jinak.

5

ABS, Archiv Ministerstva vnitra České republiky (MV-ČR) Brno - Kanice, Personální depozitář, ev. č. 3674. Buralt Karel., ABS, Archiv MV-ČR Brno - Kanice, Personální depozitář, ev. č. 1717, Bernášková Milada 7855., ABS, Oddělení archivních fondů vojsk Kanice, 3362, Dušák Antonín., ABS, Archiv MV-ČR Brno - Kanice, Personální depozitář, ev. č. 416, Hradecký Vratislav., ABS, Oddělení archivních fondů vojsk Kanice, K 8415, 2129, Švadlenka František. 6 Příběhy 20. století (11. 12. 2006). 7 Téma: Odbojáři Ota Rambousek a Vojtěch Klečka (13. 11. 2005). 8 Příběhy železné opony: Past na agenta chodce (rež. Ján Novák, 2006).

11

Dalšími pramennými zdroji pro mě byla samozřejmě tvorba samotného Rambouska. Ve svých knihách9 podal svědectví minulé doby. Psal o osudech kurýrů, ale i o vězení a samotných vězních. Některé jeho příběhy jsou do jisté míry autobiografické, v dalších převyprávěl osudy někoho jiného. Zajímavým počinem v jeho tvorbě bylo zpracování příběhu bratří Mašínů10. Rambouskovy knihy jsou díla beletristická, založená na osobním prožitku. 2.2

Kritika literatury

Základní prací seznamující s komunistickou dobou a politickými procesy je dílo Karla

Kaplana

a

Pavla

Palečka

Komunistický

režim

a

politické

procesy

v Československu11. V knize autoři obecně definovali politické procesy, jejich význam a mechanismus výroby. Konkrétně popsali některé procesy, jež měly celorepublikový význam. Karel Kaplan je autorem mnoha monografií k tématům politických procesů. Mezi jeho stěžejní díla můžeme zařadit titul Nebezpečná bezpečnost12, v němž se autor zaměřil na fungování StB v letech 1948-1956 a Nekrvavá revoluce13, která poskytuje všeobecný přehled o politické situaci v Československu od února 1948 do první poloviny 50. let. Práce Viléma Hejla Zpráva o organizovaném násilí14 přináší obraz komunistické moci, příklady konkrétních nezákonností i svědectví politických vězňů. Na strukturu československé justice přelomu 40. a 50. let se ve třech svazcích nazvaných Československá justice v letech 1948–195015 zaměřili autoři Jaroslav Vorel, Alena Šimánková a Lukáš Babka. O stavu československého vězeňství a o životě ve věznicích či v trestaneckých pracovních táborech pojednává např. publikace na pomezí

9

RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9., RAMBOUSEK, Ota: S prstem na spoušti. Praha: Primus, 1997. ISBN 80-85625 70-9., RAMBOUSEK, Ota: I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat. Praha: Primus, 2001. ISBN 80-86207-27-7., RAMBOUSEK, Ota: Krochnu s sebou. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1978. ISBN 0-88781-046-2. 10 RAMBOUSEK, Ota: Jenom ne strach. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko, 1990. ISBN 80-85196-02-6. 11 KAPLAN, Karel, PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Brno: Barrister&Principal, 2008. ISBN 978-80-7364-049-1. 12 KAPLAN Karel: Nebezpečná bezpečnost. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. ISBN 80-7239-024-4. 13 KAPLAN, Karel: Nekrvavá revoluce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0145-8. 14 HEJL, Vilém: Zpráva o organizovaném násilí. 2. vyd. Praha: Univerzum, 1990. ISBN 80-85207-01-X. 15 VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl I., 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2003. ISBN 80-86621-03-0., VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948-1953 v dokumentech, díl II., 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. ISBN 80-86621-05-7., VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl III., 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. ISBN 80-86621-06-5.

12

odborné literatury a pramenů - práce Prokopa Tomka Dvě studie o československém vězeňství16. Podstatným zdrojem informací o tzv. agentech chodcích nebo také kurýrech, jak si sami přezdívali, byla pro mou práci kniha autorů Ivo Pejčocha a Prokopa Tomka Agenti-chodci na popravišti: kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949-195817. Důležitou částí práce jsou úvodní kapitoly, ve kterých se právě dozvídáme

více

obecných

informací

o

kurýrech,

zpravodajských

službách

a o přecházení hranic v době studené války. Kniha se věnuje konkrétním osudům několika desítek popravených kurýrů. Kromě publikací věnujících se celorepublikově významným politickým procesům, vznikají i práce, které jsou zaměřené na procesy regionálního charakteru. Na Katedře historie Technické univerzity v Liberci vznikly diplomové práce např. Kateřiny Joklové Politické procesy 50. let – Kauza Emil Weiland a spol.18, Terezy Střelečkové Politické procesy padesátých let – Kauza František Zahrádka19, Lucie Kuříkové Politické procesy 50. let – Kauza František Šedivý20 a Lucie Cidlinské Politické procesy 50. let – Politický vězeň Čestmír Čejka21. Zajímavou sociologickou a psychologickou sondou do života ve vězení je práce Veroniky Doubové Politické procesy 50. let - Ženy odsouzené Krajským soudem v Liberci v letech 1953 a 195422. Pro popis Rambouskova života spojeného se vznikem organizace K 231 v roce 1968 mi nejlépe posloužila kniha, kterou napsal Jiří Hoppe, Opozice 6823. Práce se v jedné ze svých tří ústředních částí věnuje právě vzniku K 231, zakládajícím členům

16

TOMEK, Prokop: Dvě studie o československém vězeňství 1948-1989. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2001. ISBN 80-902885-0-2. 17 PEJČOCH, Ivo, TOMEK, Prokop: Agenti-chodci na popravišti: kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949-1958. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2010. ISBN 978-80-86808-88-8. 18 JOKLOVÁ, Kateřina: Politické procesy 50. let. Kauza Emil Weiland a spol. Diplomová práce, Technická univerzita v Liberci, Liberec 2008. 19 STŘELEČKOVÁ, Tereza: Politické procesy padesátých let – Kauza František Zahrádka. Diplomová práce, Liberec 2009. 20 KUŘÍKOVÁ, Lucie: Politické procesy 50. let – Kauza František Šedivý. Diplomová práce, Liberec 2011. 21 CIDLINSKÁ, Lucie: Politické procesy 50. let – Politický vězeň Čestmír Čejka. Diplomová práce, Liberec 2011. 22 DOUBOVÁ, Veronika: Politické procesy 50. let - Ženy odsouzené Krajským soudem v Liberci v letech 1953 a 1954. Diplomová práce, Liberec 2012. 23 HOPPE, Jiří: Opozice 68 – Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2.

13

organizace a také mj. důvodům, proč nebyl klub nikdy oficiálně uznán. Dalším hodnotným zdrojem informací o K 231 je katalog k výstavě Aby se to už neopakovalo24. Úplný seznam pramenů a literatury je uveden na konci práce v Seznamu použité literatury a pramenů25.

24

BLAŽEK, Petr – BURSÍK, Tomáš – HALLA, Josef – HOPPE, Jiří: Aby se to už neopakovalo: katalog k výstavě o dějinách sdružení bývalých politických vězňů K231, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. ISBN 978-80-87211-00-7. 25 Viz s. 64.

14

3

Politický vězeň Otakar Rambousek 3.1

Život před rokem 1945

Otakar Rambousek se narodil 21. ledna 1923 v Praze. Pocházel z rodiny bývalého legionáře26, prvorepublikového vlastence a člena Sokola27. Rambouskův otec Jaroslav

Rambousek28

pracoval

jako

klempíř

a

instalatér29.

Matka

Josefa

Rambousková30, rozená Šretrová (někdy psáno Schrötterová), byla ženou v domácnosti. Bydleli v Praze II v ulici Kateřinská 40. Otakar Rambousek absolvoval 5 tříd obecné školy, 4 roky měšťanské školy a 3 třídy odborné školy pokračovací. V dotazníku vyplňovaném při přijímání do zaměstnání Rambousek také uvedl 2 roky školy grafické.31 Vyučil se instalatérem32. Měl jednoho sourozence - sestru Alenu Rambouskovou33. Od roku 1928 byl Rambousek členem Sokola34, věnoval se lehké atletice - běhu na dlouhé tratě35. O Rambouskově raném mládí se letmo dozvídáme z prvních dvou kapitol knihy I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat36. V kapitole s příznačným názvem Co se v mládí naučíš…37 popsal Rambousek, autor knihy, své první potíže, které si ve druhé třídě obecné školy u sv. Štěpána v Praze 2 způsobil paděláním dvojky z chování na jedničku. V druhé kapitole Jak se kalila ocel38 mimo jiné vylíčil nenaplněný plán úzkého kolektivu vybraných39 spolužáků čtvrté třídy na výpravnou cestu do Afriky za celoživotní úspory, které našel Rambouskův spolužák Svatoš František ve slamníku své matky trhovkyně. Také zde zmínil nepodanou žádost Rambouskova otce o přijetí syna do Zemské vychovatelny pro hochy v Praze Libni. Ota podle knihy nakonec nastoupil 26

VRKOČOVÁ, Ludmila (ed.): Svědectví: osudy politických vězňů 1947-1976. 1. vyd. Praha: nakladatelství Ludmila Vrkočová, 2007. ISBN 978-80-901611-7-7. s. 151. 27 Příběhy 20. století (11. 12. 2006). 28 Narozen 1893. 29 Archiv bezpečnostních složek (ABS), fond Vyšetřovacích spisů ministerstva vnitra (V/MV), sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. 30 Narozena roku 1897, zemřela 1976. 31 ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. 32 Instalatérský učedník u firmy H. Kropf. 33 Narozena 27. 2. 1928, vdaná Vaňousová, v roce 1977 zaměstnána v Ústavu národního zdraví Praha 7, viz ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. 34 ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol., ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 35 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 36 RAMBOUSEK, Ota. I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat. Praha: Primus, 2001. ISBN 80-86207-27-7. 37 RAMBOUSEK, Ota. I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat. Praha: Primus, 2001. ISBN 80-86207-27-7. s. 7-11. 38 Tamtéž. s. 12-14. 39 Měla je spojovat touha po dobrodružství a nechuť ke škole a školní docházce.

15

na měšťanskou školu v Praze 2 na Karlově. Po maturitě se měl údajně otcův známý ze Sokola zasadit o přijetí Oty na vojenskou akademii. Z obou příběhů je možné vysledovat, že Rambousek rozhodně nebyl typ vzorného premianta a také, že nevynechal příležitost nachomýtnout se k problémům. Rok 1942 narušila Otovi povinnost nastoupit do tzv. totálního nasazení40 do Berlína. Odjel z Hlavního nádraží v Praze 27. dubna 194241. V Berlíně získal zaměstnání u firmy Karl Braun42. V roce 2005 v pořadu Českého rozhlasu Rambousek uvedl: „Nastal Totaleinsatz že jo, protože všichni Němci prakticky šli bojovat na frontu, kdo měl ňákou tu tak čili všecky tydlety věci v Německu obstarávali „auslendři“ cizinci. Tam byla celá Evropa, tam byli poražený Italové a Frantíci a Češi. Rusové ne, Rusové byli zvlášť, když se ukázali, že to byli válečný zajatci a ty teda dělali ty nejhorší práce jen na výkopech a tak dál.“43 V roce 1944, po dvou letech totálního nasazení, utekl44 Rambousek zpátky domů. Z Berlína do Prahy došel převážně pěšky. Podařilo se mu získat firemní papíry s hlavičkou a s pomocí zfalšovaného razítka nakonec získal potvrzení o srdeční vadě. Díky tomuto omezení nemohl vykonávat těžké práce a byl tedy osvobozen od nuceného pracovního nasazení v Německu. V pořadu Českého rozhlasu45 vzpomínal, jak mu po návratu do Prahy nejdříve nabízeli práce jako skládání brambor nebo uhlí na nádraží, či místo plavčíka na plovárně. S odvoláním na zdravotní omezení se všem těmto 40

Totální nasazení nebo také nucené pracovní nasazení či německy Totaleinsatz. Převážně mladí lidé byli posíláni v době 2. světové války do Německa na práci, kde byli hromadně ubytováváni často ve velmi bídných podmínkách a měli pracovat za Němce, nasazené do války. S přibližováním fronty docházelo k bombardování továren a větších německých měst, lidé totálně nasazení byli vyčerpaní fyzicky i psychicky, byli nevyspalí a hladoví. Více k problematice totálního nasazení: MAINUŠ, František: Totální nasazení: Češi na pracích v Německu 1939-1945. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1970., Kolektiv autorů: Pracovali pro Třetí říši: nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava pro válečné hospodářství Třetí říše (1939-1945). 1. vyd. Praha: Scriptorium, 2011. ISBN 978-80-87271-39-1., PTÁČNÍK, Karel: Ročník jedenadvacet. 11. vyd. Praha: ČS, 1987. 41 RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka. Paměti agenta-chodce. Praha 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 6. 42 ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. 43 Téma: Odbojáři Ota Rambousek a Vojtěch Klečka (13. 11. 2005). 44 Útěky z totálního nasazení byly masovým jevem od roku 1942, německými orgány zavedeny přísné tresty, zesilování dozoru na nádraží i ve vlacích. Od ledna 1943 byla zavedena nutnost mít propustku (oprávnění k zakoupení jízdenky) a průjezdní list (oprávnění k přechodu hranic) při cestě domů na dovolenku, trestem za útěk či jiné porušení pracovní morálky byla převýchova v pracovním výchovném táboře (podobné táborům koncentračním). Protektorátní úřady nebyly moc důsledné v posílání uprchlíků zpět do Německa. Od nasazení mohlo uprchlíka osvobodit potvrzení od lékaře o závažné chorobě, uprchlíci nuceni se ukrývat. Viz MAINUŠ, František: Totální nasazení: Češi na pracích v Německu 1939-1945. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1970., Kolektiv autorů: Pracovali pro Třetí říši: nucené pracovní nasazení českého obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava pro válečné hospodářství Třetí říše (1939-1945). 1. vyd. Praha: Scriptorium, 2011. ISBN 978-80-87271-39-1. s. 131-140. 45 Téma: Odbojáři Ota Rambousek a Vojtěch Klečka (13. 11. 2005).

16

nechtěným a náročným zaměstnáním vyhnul a na konci 2. světové války dostal práci u Pragfilmu na Barrandově. Měl pracovat jako řemeslník v ateliérech Foja zřízených v Radlicích továrníkem Josefem Foistem. Později byl přeřazen k osvětlovačům, kde pracoval do dubna 194546. 3.2

Pražské povstání a Otakar Rambousek

Na konci druhé světové války vypukla na různých místech okupovaného území protektorátu povstání. Zpočátku nešlo o příliš organizované činy, převážně se jednalo o spontánní výbuchy hněvu a touhy po svobodě, které se ještě dařilo nacistům potlačovat. Ohniska povstání byla například v oblasti Polabí nebo v Podkrkonoší. Ve městech bylo potlačování úspěšnější, na venkov už ale nacistům často síly nestačily. Problémem povstalců byla nedostatečná organizovanost a nedostatečné nebo vůbec žádné vyzbrojení. Rozsáhlejší povstání vypuklo v Praze 5. května 1945. Už den předtím se v Praze v odpoledních a podvečerních hodinách začaly objevovat první zárodky revoluce. V tramvajích byly ohlašovány stanice jen česky, v obchodech byly odmítány říšské marky, lidé si věšeli na klopy trikolóry. Proti manifestujícím zasahovala ve středu města pořádková policie a ulicemi projížděly i lehké německé tanky. Policejní prezident Willy Weidermann vyhlásil místním rozhlasem zákaz shromažďování a zákaz odstraňování německých nápisů.47 V čele pražského povstání stála ilegální Česká národní rada48, která se dotvořila v dubnu 1945. V jejím vedení byl univerzitní profesor Albert Pražák. První kroky k uchopení moci podnikaly i jednotlivé ilegální skupiny, mezi nimi vojenské velitelství Alex, které svolalo schůzku na Staroměstském náměstí k otázce koordinace činnosti jednotlivých skupin. Mezi tyto skupiny patřily také skupina Bílá růže49 a ilegální organizace Trávnice50.

46

Téma: Odbojáři Ota Rambousek a Vojtěch Klečka (13. 11. 2005)., též RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 8-18. 47 KOKOŠKA, Stanislav: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. 1. vyd. Praha: NLN, 2005. ISBN 80-7106-740-7. s. 109. 48 Formována od podzimu 1944. Vznik z iniciativy moravské odbojové organizace Rada tří, ilegální Ústřední rady odborů a čtvrtého ilegálního vedení KSČ. 49 Vedoucí Karel Růžička, vznik ve Strašnicích. Skupina se podílela na vytváření národních výborů v okolních čtvrtích. 50 Velitelem štábní kapitán Adam Wohlrath.

17

Otakar Rambousek byl členem tajné sokolské odbojové organizace František, vedené majorem Františkem Hájkem.51 Jejich úkolem bylo znepříjemnit okupantům poslední dny v Praze. Ota například vysypal hřeby na výpadovce na Benešov, aby zde uvízla kolona náklaďáků wehrmachtu.52 V půl třetí a deset minut 5. května 1945 vydal generál Karel Kutlvašr53 rozkaz k zahájení činnosti velitelství Bartoš54. Velitelské stanoviště tohoto velitelství bylo v Bartolomějské ulici. V průběhu pražského povstání působil Ota Rambousek jako spojka velitelství Bartoš55. Stále pokračovalo odstraňování německých nápisů ve městě a na různých místech se konaly spontánní revoluční akce. Prahou se šířily nepodložené zprávy o údajném postupu spojeneckých vojsk, které podněcovaly nadšení lidí. Kolem poledne vypuklo několik demonstrací a objevily se první pokusy o odzbrojování německých vojáků i civilistů. Německá policie se snažila nepokoje potlačovat již v zárodku, průvod od Obecního domu byl rozehnán kouřovými bombami a střílením. Střelba se postupně ozývala i na dalších místech Prahy. Důležitým strategickým místem pražského povstání se stala budova rozhlasu. Ráno 5. května začal rozhlas vysílat pouze česky a do vysílání byly zařazovány i skladby dosud okupanty zakázané. Německé posily přijížděly do budovy rozhlasu na kolech a vstupovaly vchodem z Balbínovy ulice. Příslušníci SS se snažili najít vysílací studio, ale protože byly odstraněny německé nápisy, v budově se neorientovali. Čeští zaměstnanci rozhlasu vyvěsili čtvrt hodiny po poledni z balkonu československou a americkou vlajku. Další vlajky (sovětskou a britskou) už vyvěsit nestihli, protože po nich začali němečtí vojáci střílet. Krátce po půl jedné se prostřednictvím rozhlasu začalo ozývat volání o pomoc. Situace byla nepřehledná, bojovalo se o strategická místa budovy rozhlasu. Povstalci přicházeli na pomoc nejen z Prahy, ale i z celého okolí. Do budovy rozhlasu 51

ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. Příběhy 20. století (11. 12. 2006), RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 30-31. 53 Brigádní generál, příslušník vojenského odboje a vojenský velitel Velké Prahy, viz KOKOŠKA, Stanislav: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. 1. vyd. Praha: NLN, 2005. ISBN 80-7106-740-7. V roce 1949 odsouzen v procesu s uměle vytvořenou skupinou kolem jeho osoby za velezradu k trestu odnětí svobody na doživotí, více ke kauze: VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl III., 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. ISBN 80-86621-06-5. 54 KOKOŠKA, Stanislav: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. 1. vyd. Praha: NLN, 2005. ISBN 80-7106-740-7. s. 118. Jiný název Vojenské velitelství Velké Prahy. 55 Příběhy 20. století (11. 12. 2006). 52

18

se dostávali přes střechy sousedních budov. Kolem budovy rozhlasu byly stavěny barikády. V rozhovoru pro Český rozhlas Rambousek popsal, že se k rozhlasu dostal 5. května 1945 kolem jedné hodiny přes střechu sousedního domu z Balbínovy ulice. Podle jeho slov byl příchod na volání o pomoc jeho morální povinností, přirozeným aktem člověka ze sokolské rodiny.56 Boje trvaly celé čtyři dny. Důležitou událostí ve vývoji pražského povstání byl příchod Ruské osvobozenecké armády (ROA) pod velením generála Vlasova57 na pomoc Pražanům. Němci se snažili všemi způsoby dobít rozhlas a zvrátit nevyhnutelnou porážku. Boje pokračovaly i po podpisu kapitulace Němci. Výjimkou nebyly ani svévolné akty nahromaděné nenávisti vůči Němcům a kolaborantům, docházelo k lynčování a zabíjení.58 Mezi oběťmi byli i nevinní lidé: „Obránci Českého rozhlasu vytrvali i přes ostřelování a bombardování až do 9. května, kdy do Prahy vjíždí Rudá armáda. Téhož dne večer bylo slavnostně obnoveno vysílání nyní už Československého rozhlasu.“59 Rozhlas během osvobozovacích bojů vysílal mj. instrukce pro povstalce, volání o pomoc osvobozeneckým armádám nebo informace o přibližování osvobozeneckých armád. Také například odvysílal výzvu nemocnic, aby lidé přišli darovat krev nebo výzvy stále bojujícím Němcům, aby se okamžitě vzdali. Podle Kokošky60 se do bojů v Praze zapojilo celkem 30 tisíc lidí, padlo 1 700 civilistů a přibližně 1 000 Němců. Na území protektorátu přišlo o život při povstáních 8 000 lidí. Série povstání definitivně skončila 11. května u Příbrami. Za zásluhy při bojích o rozhlas dostal Rambousek medaili „Za chrabrost“ a uznání IV. stupně „za osvobození Prahy“61. Přes známého v Aktualitě62 získal práci 56

Svět po patnácté (5. 5. 2009). Andrej Andrejevič Vlasov, generálplukovník ROA. Viz KOKOŠKA, Stanislav: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. 1. vyd. Praha: NLN, 2005. ISBN 80-7106-740-7. s. 91, 92, 95-97, 99, 100, 155-159, 170, 171, 176-179, 181, 184, 210. 58 Více k tématu viz: ARBURG, Adrian von, STANĚK, Tomáš (ed.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: Dokumenty z českých archivů. Středokluky: Zdeněk Susa, 2010. ISBN 978-80-86057-66-8., STANĚK, Tomáš. Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. Praha: Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, 2005. ISBN 80-7285-062-8. 59 Čtyři dny bitvy o Český rozhlas [online], [vid. 12. 12. 2014], dostupné z: http://www.rozhlas.cz/rozhlasovahistorie/bitva/_zprava/ctyri-dny-bitvy-o-cesky-rozhlas--705055. 60 Rozhlas v květnu 1945 [online], [vid. 11. 12. 2014], dostupné z: http://www.rozhlas.cz/rozhlasovahistorie/bitva/_zprava/rozhlas-v-kvetnu-1945--1054616. 61 ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. 62 Později přejmenováno na Československý zpravodajský film. 57

19

jako osvětlovač a občasný asistent kamery63. V květnu 1945 byl například u natáčení příjezdu prezidenta Beneše zvláštním vlakem z Košic na Wilsonovo nádraží v Praze64. 3.3

Cesta k emigraci

4. června 1945 nastoupil Rambousek službu u Sboru národní bezpečnosti (SNB)65 u pohotovostního pluku Národní bezpečnosti (NB) na pražském Smíchově. Brzy mu místní politruk Antonín Dvořák nabídl místo u propagace, osvěty. Podle knihy Paměti lichoběžníka66 byla důvodem této nabídky Rambouskova dřívější práce ve Foje, kde si ho Dvořák poprvé všimnul. Otu nabídka pravděpodobně nadchla, nové místo slibovalo více volnosti: „Jen pryč od kvérů, automatů, klencáků, stráží a všeobecného buzerování.“67 Jako kameraman osvěty natáčel například přípravu na první celostátní zimní hry NB v Krkonoších.68 V listopadu 194569 se Rambousek oženil s Evou Koutovou70. 14. prosince 1946 se jim narodil syn Michal71. Bohužel se mi nepodařilo zjistit bližší informace o jejich seznámení ani o jejich společném životě. Poté, co odmítl podepsat šestiletý závazek ke službě u SNB, se Ota vrátil zpět ke Zpravodajskému filmu: „Vincek72 netoužil po kariéře „okované palice“, i když současná funkce a absolvování kurzu pro osvětové důstojníky slibovala snadnou a rychlou kariéru. Správně tušil, že tato sinektura73 bude spojena se členstvím v KSČ.

63

Téma: Odbojáři Ota Rambousek a Vojtěch Klečka (13. 11. 2005). RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 46. 65 Policejní aparát, vznikl v roce 1945, nahradil četnictvo, uniformovanou státní policii a obecní policii. Skládal se ze dvou složek – veřejná bezpečnost a státní bezpečnost. Po druhé světové válce byla v ČSR obnovena branná povinnost, jednou z možností bylo jít na vojnu, druhou variantou bylo sloužit u Sboru národní bezpečnosti – místa určena přednostně pro účastníky odboje, bývalé zahraniční vojáky a politické vězně z doby války. Rambousek získal místo díky potvrzení o účasti na odboji od generála Kutlvašra, viz Příběhy 20. století (11. 12. 2006). Více k tématu: HEJL, Vilém: Zpráva o organizovaném násilí. 2. vyd. Praha: Univerzum, 1990. ISBN 80-85207-01-X. s. 30-42. 66 RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 49-57. 67 Tamtéž. s. 50. 68 Tamtéž. s. 50, 54-57. 69 ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2. 70 Narozena 2. 1. 1923, povoláním úřednice. Otec Karel Koutek, matka Kateřina, bytem Koubkova, Praha 2. Viz ABS, V/MV, V-5505-MV, Rambousek Otakar a spol. Podsvazek. 71 ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. 72 Rambousek v knize Paměti lichoběžníka popisuje některé skutečné události svého života. Ota Rambousek je promítnut do postavy Vincka Pažby, hrdiny knihy. 73 Snadné a výnosné zaměstnání bez velkých povinností. 64

20

A to byla poslední partaj, které by si přál být členem. Posledního března74 odešel od pluku „na vlastní žádost“.“75 Jako pracovník Zpravodajského filmu osvětloval Ota například popravu K. H. Franka76: „Proces s bývalým státním ministrem K. H. Frankem byl dlouhý. Před senátem stával pohublý, v německé uniformě, bez označení a distinkcí. Do posledního trval na svém právu imunity bývalého československého poslance. Pak přišel rozsudek a podle zákona o lidových soudech výkon trestu – do dvou hodin.“77 V pořadu Českého rozhlasu Rambousek vzpomínal: „Ani to s váma nehne. Koukáte na něj, jak on jde pod šibenici a kat mu dá oprátku na krk a pověsí ho a vy na to koukáte, jako že to zaslouží, že je to svině všech sviní a patří mu to, si myslíte. Stoprocentně věříte ve spravedlnost soudu a nebo toho, kdo…toho, že to musel bejt extra darebák, kterej to zaslouží. Takhle to je.“78 V knize Paměti lichoběžníka79 Rambousek popsal i některé další popravy, kterých byl svědkem. Rambousek také vzpomínal na natáčení šotu s Janem Masarykem. Masaryka popisuje jako srdečného, bezprostředního a všemi oblíbeného muže, který při setkání rozdával americké cigarety, a měli jste z něj pocit, že „mluvíte s kamarádem u půllitru piva“. Masaryk údajně podepsal Otovi svou knihu Volá Londýn80. Ještě jako pracovník filmového týdeníku byl Ota 25. února 1948 u setkání Klementa Gottwalda s Edvardem Benešem.81 Po návratu z natáčení dostal náhle výpověď82:

„Na

základě

rozhodnutí

74

akčního

výboru83

Československého

Pravděpodobně roku 1946. V knize Paměti lichoběžníka je zmínka, že za deset měsíců jeho nepřítomnosti se u Zpravodajského filmu nic nezměnilo (ve Zpravodajském filmu skončil před 4. 6. 1945, kdy byl přijat k SNB). 75 RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 57. 76 Poprava byla provedena 22. 5. 1946 na dvoře pankrácké věznice. Frank byl odsouzen v rámci retribučního procesu. Více k případu K. H. Franka viz např.: TUNYS, Ladislav. K. H. Frank: noc před popravou. Praha: XYZ, 2010. ISBN 978-80-7388-403-1. 77 RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 73. 78 Příběhy 20. století (11. 12. 2006) 79 RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 76-79. 80 MASARYK, Jan: Volá Londýn. Praha: Práce, 1946. 81 Setkání proběhlo 25. 2. 1948. Nosek, Gottwald a Zápotocký jako vyslanci KSČ chtěli na prezidentovi, aby podepsal demisi ministrů a potvrdil novou vládu. Jednání bylo neúspěšné. 82 Pravděpodobným důvodem bylo, že byl Rambousek od roku 1947 ve výboru odborové organizace za národní socialisty. Viz ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 83 Více k tématu viz MLÝNSKÝ, Jaroslav. Únor 1948 a akční výbory Národní fronty. 1. vyd. Praha: Academia, 1978.

21

zpravodajského filmu rozvazujeme s Vámi okamžitě pracovní poměr. Důvod: § 34. Ztráta důvěry.“84 V únoru 1948 došlo k převzetí moci komunisty85, což znamenalo vyvrcholení rostoucího rozkolu ve společnosti. Komunisté postupně začali vytlačovat příslušníky některých sociálních a profesních skupin z dosavadních pozic, došlo k postupnému uzavírání státních hranic a vzniku tzv. železné opony86. Každý nedovolený přechod státních hranic byl trestným činem. Část společnosti komunisty podporovala – už v roce 1946 ve volbách vyhráli komunisté. Další část společnosti zaujímala k politické situaci pasivní postoj, bylo jim jedno, kdo vládne, hlavně že měli klid. Někteří lidé se ale s nově nastoleným režimem nedokázali ztotožnit, často byli zbaveni své existence nebo nebyli z principu schopni žít v nové, vnucené politické situaci. Jednou z očekávaných reakcí bylo zapojení občanů do odboje (protikomunistické letáky, shromažďování zbraní, ukrývání ohrožených apod.). Dalším druhem reakce byl odchod do ciziny (hledali nový domov, odepřené vzdělání nebo například chtěli přispět ke změně poměrů doma).87 Do emigrace směřovalo také velké množství významných osobností – mezi nimi i řada demokratických politiků, jejichž cílem bylo zorganizovat v zahraničí jednotné politické vedení exilu a navázat tak na první a druhý odboj 88. Byli to např. národní socialisté Petr Zenkl, Hubert Ripka, Vladimír Krajina, sociální demokrat Václav Majer nebo diplomaté Sergej Ingr či Ján Papánek. V únoru 1949 byla ve Washingtonu vyhlášena Rada svobodného Československa (RSČ)89 a do čela jejího předsednictva byl

84

RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 81. 85 Viz např.: KAPLAN, Karel. Pět kapitol o únoru. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1997. ISBN 80-85765-73-X. 86 Více k tématu např.: JÍLEK, Tomáš, JÍLKOVÁ, Alena. Železná opona: československá státní hranice od Jáchymova po Bratislavu 1948-1989. 1. vyd. Praha: Baset, 2006. ISBN 80-7340-080-4., PEJČOCH, Ivo. Hrdinové Železné opony: útěky do svobodného světa s pomocí neobvyklých technických prostředků v letech 1949-1989. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2008. ISBN 978-80-86808-52-9. 87 PEJČOCH, Ivo, TOMEK, Prokop: Agenti-chodci na popravišti: kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949-1958. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2010. ISBN 978-80-86808-88-8. s. 6-8. 88 První odboj probíhal za 1. světové války – vůdčí osobností Masaryk, druhý odboj probíhal v době nacistické okupace – vůdčí osobností Beneš. 89 Anglicky The Council of Free Czechoslovakia. Organizace založená exilovými nekomunistickými politiky, cílem bylo obnovit v ČSR demokracii. Ústředí sídlilo ve Washingtonu v USA. RSČ byla financována z amerického státního rozpočtu. 1967 se rozpadla. Činnost obnovena až roku 1974. 1993 vznikla Rada vzájemnosti Čechů a Slováků. Více k tématu např.: RAŠKA, Francis D.: Opuštění bojovníci. Historie Rady svobodného Československa: 1949–1961. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1798-7., TOMEK, Prokop: Na frontě studené války - Československo 1948-1956: výstava k 60. výročí zahájení zahraničního protikomunistického odboje. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009. ISBN 978-80-87211-14-4.

22

zvolen dr. Petr Zenkl. Problémem třetího odboje90 se však stala absence respektované vůdčí osobnosti, celková roztříštěnost a neschopnost vybudovat v zahraničí vojenské jednotky. 1. dubna 1948 Ota opět nastoupil do práce. Byly mu přiznány zásluhy v revoluci roku 1945 a také byl vzat v potaz jeho dělnický původ. Vysvětlili mu ale také, že může být rád za tuto benevolenci a že s případným pracovním postupem už nemá počítat.91 To už Ota věděl, že musí jednat. Rozhodl se pro odchod do západního Německa. V pořadu Českého rozhlasu92 mluvil o tom, že si v této době myslel jako mnozí, že bude třetí světová válka, a že když by byla možnost, hodlal se zapojit a bojovat v armádě proti Sovětskému svazu. Roli v Rambouskově jednání také určitě hrálo, že jeho otec byl legionář. Ota se chtěl také zapojit a bojovat za svou vlast. V zaměstnání setrval do 26. června 1948.93 3.4

První emigrace

Během prvních tří let po únoru 1948 odešlo za hranice Československa přes 25 tisíc94 lidí. Nejčastěji v Německu nebo v Rakousku se pak dostali do uprchlických táborů, kde čekali, zda budou moci pokračovat dále (Amerika, Austrálie nebo např. Kanada). Tyto tábory nebyly na příchod takového množství uprchlíků připraveny, takže se často stávalo, že lidé trpěli nedostatkem potravy, prádla a oblečení. Motivem pro spolupráci se zahraničními zpravodajskými skupinami nebyla jen účast na odboji, ale pro mnoho uprchlíků i vidina existenčního přilepšení, zpestření nudného života v lágru a také možnost rychlejšího vyřízení žádostí o přesídlení. Jedním z těchto lidí byl i Ota Rambousek. 27. června 1948 přešel Rambousek hranice Československa.95 S pomocí přítele se seznámil se skupinkou lidí96, kteří se rozhodli také odejít. Převaděč je u Domažlic za

90

K tématu např. DVOŘÁKOVÁ, Zora. Z letopisů třetího odboje. 1. vyd. Praha: Josef Hříbal, 1992. ISBN 80-900892-3-2., VEBER, Václav, BUREŠ, Jan. Třetí odboj: kapitoly z dějin protikomunistické rezistence v Československu v padesátých letech 20. století. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-306-3. CIDLINSKÁ, Lucie: Politické procesy 50. let – Politický vězeň Čestmír Čejka. Diplomová práce, Liberec 2011. 91 RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 83. 92 Příběhy 20. století (11. 12. 2006). 93 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 94 PEJČOCH, Ivo, TOMEK, Prokop: Agenti-chodci na popravišti: kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949-1958. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2010. ISBN 978-80-86808-88-8. s. 7. 95 Více k problematice ilegálních přechodů např. STŘELEČKOVÁ, Tereza: Politické procesy padesátých let – Kauza František Zahrádka. Diplomová práce, Liberec 2009.

23

peněžní odměnu nasměroval a mezi Tlumačovem a Mrákovem vešli do lesa.97 Přešli v prostoru Maxov – Prenet98. Za hranicemi si pro ně na zavolání obyvatele jednoho z domů přijeli příslušníci americké Constabulary99 a odvezli je nejdříve do Chamu100. Odtud pokračovali do Straubingu, kde Rambousek prošel prověřovacím výslechem101. Poté se dostal do Regensburgu do Goetheschule102, kde strávil asi 7 týdnů103. O této době napsal Rambousek ve své knize Paměti lichoběžníka: „Co napsat o té době? Byla hubená samozřejmě. Kdo měl peníze, přečkal ten čas celkem snadně. Ani bývalým prominentům se nevedlo zle – měli o ně zájem spojenci, zejména Američané. A což ti, kdož měli styky ve svobodném světě. Strýce v Americe! Obchodní spojení s onou ocelářskou firmou ve Švédsku! Vědomosti inženýra, který ještě před nedávnem pracoval ve Škodovce! Bohužel, většina řadových exulantů neměla nic, jen těch pár švestek, které si přinesli v batohu. A pak ovšem svobodu – a naději. Pravda, svobody a naděje se nemůžeš najíst, to je potrava pro duši. A táborová strava v těch prvých dnech byla bídná; Německo se ještě nezačalo zvedat z nedávné porážky a teď dostalo na starost miliony hladových krků.“104 V knize Paměti lichoběžníka105 Rambousek také napsal, že mu při výslechu pomohl tlumočník - odpověděl za Otu, že by mu v ČSR hrozilo nasazení do kladenských dolů a proto tedy musel uprchnout. Rambousek patrně díky tomu získal

96

Kromě průvodce Rambousek, 2 muži a 1 žena. RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 85. 98 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 99 Americká vojenská policie. Termín použil Rambousek v knize Paměti lichoběžníka. Příslušníky Constabulary popisoval jako muže v khaki uniformách s přilbami se žlutomodrými pruhy a rudým C nad čelem. Viz RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 88. 100 RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 87, 88. 101 Po přechodu hranic byli uprchlíci prověřováni americkou vojenskou kontrarozvědkou, museli projít tzv. screeningem a byli roztříděni do uprchlických táborů. 102 Tábor patřil mezi první zřízené tábory v březnu 1948. Uzavřen v prosinci 1948, prošlo jím přes 9 000 lidí. Viz PEJČOCH, Ivo, TOMEK, Prokop: Agenti-chodci na popravišti: kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949-1958. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2010. ISBN 978-80-86808-88-8. s. 7. 103 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 104 RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 89. 105 Tamtéž, s. 90. 97

24

průkaz právoplatného uprchlíka. Tábor106 byl počátkem srpna přestěhován do Schwäbisch Gmündu. Otova spolubydlícího107 z tábora získali agenti cizí108 tajné služby a poslali ho do ČSR pro nějaké materiály. Ota mu nabídl, aby se v Praze ohlásil u jeho rodičů. Měl jim vzkázat, že je Ota v pořádku. Jako poznávací znamení půjčil Ota spolubydlícímu své klíče od bytu. Přítel se však dlouho nevracel. Někteří uprchlíci se z utečeneckých táborů vraceli domů na vlastní pěst, například aby si odnesli zbývající majetek, doručili vzkaz od uprchlíků pro jejich rodiny nebo aby dodatečně převedli přes hranice další příbuzné. Velkou motivací byl také určitě stesk po domově. S cestami přes hranice se někdy pojilo i pašování nedostatkového zboží ať už z ČSR za hranice nebo naopak. Tito lidé prokazovali odvahu a samostatnost, což se hodilo západním zpravodajským službám a začaly toho využívat. Jak konstatují Pejčoch a Tomek: „Uprchlíci nebyli finančně příliš nároční, měli motivaci, byl jich dostatek a západní služby neohrožovaly vysíláním na nebezpečné mise své vlastní příslušníky.“109 3.5

Rambousek agent-chodec

Agenti-chodci byli českoslovenští uprchlíci, kteří byli verbováni zpravodajskými službami (USA110, VB111, Francie112) v utečeneckých táborech. Podle Pejčocha a Tomka113 agent-chodec obvykle spadal pod určitou skupinu, která byla většinou tvořena z vedoucího, dvou až tří asistentů (tzv. helperů) a překladatele/písaře v jedné osobě. Každá skupina řídila samostatně několik agentů. Agent-chodec byl pojem užívaný StB, oni sami si říkali kurýři. Jejich úkoly byly hlavně zpravodajské. Měli

106

Tábory byly často zřizovány v objektech bývalých kasáren. Pro prominenty z ČSR existoval v roce 1948 objekt Alaska House ve Frankfurtu nad Mohanem. Umístění uprchlických táborů se v průběhu doby mnohokrát měnilo. 107 Podle protokolu z výslechu Rambouska i knihy Paměti lichoběžníka se jednalo o Drahoslava Straňka, agenta CIC, také viz ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2. a ABS, fond 302, sign. 302-198-3. 108 Pravděpodobně americká tajná služba. Viz s. 13. 109 PEJČOCH, Ivo, TOMEK, Prokop: Agenti-chodci na popravišti: kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949-1958. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2010. ISBN 978-80-86808-88-8. s. 12. 110 Americká vojenská kontrarozvědka (CIC), vojenská zpravodajská služba (MIS – Military Intelligence Service), o činnosti zahraničních zpravodajských služeb vedeny StB složky uchované v ABS: ABS, fond 302, sign. 302-199-4., ABS, f. 302, s. 302-198-3. 111 Britská zpravodajská služba (SIS – Secret Intelligence Service). 112 Francouzská zpravodajská služba (SDECE – Service de Documentation Extérieure et de Contre-Espionnage). 113 PEJČOCH, Ivo, TOMEK, Prokop: Agenti-chodci na popravišti: kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949-1958. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2010. ISBN 978-80-86808-88-8. s. 22.

25

vytvářet zpravodajské sítě a organizovat systém předávání zpráv. Někteří kurýři budovali tzv. mrtvé schránky114, později byla budována také síť radiostanic. Kurýři prošli většinou pouze povrchním zaškolením, stávalo se, že na území Československa dělali školácké chyby, a proto nebylo těžké je odhalit. Kurýry se často stávali mladí lidé toužící po dobrodružství, stávali se jimi dobrovolně, i když věděli, že jdou do jistého nebezpečí, jelikož v případě prozrazení se o ně tajné služby, které je najímaly, nepostaraly. Pokud byli ozbrojení, bylo to obvykle z jejich vlastní iniciativy k osobní ochraně a v případě zatčení to bylo bráno jako přitěžující okolnost. Při popisu Rambouskových cest z exilu vycházím především ze spisů115 Státní bezpečnosti (StB), které jsem dostala k dispozici v Archivu bezpečnostních složek (ABS) v Praze. Nalezneme zde protokol z výslechu sepsaný na Krajském velitelství (KV) StB v Plzni116 s Rambouskem, dalšími zatčenými členy skupiny a také svědecké výpovědi lidí z okruhu rodiny a známých zatčených. Výpovědi byly velmi podrobné a často docházelo k dodatečnému doplňování nebo opravám. Samozřejmě je sporná otázka věrohodnosti. První Rambouskův přechod přes hranice se podle jeho výpovědi uskutečnil v době Vánoc. Ota strávil zatím každý Štědrý večer doma, a proto se rozhodl na vlastní pěst zajít podívat na rodiče. Cesta skončila neúspěchem. Rambouskovi rodiče117 byli v té době vyslýcháni ve vazbě. „Uvědomělému“ sousedovi Rambouskových, Mirku Sovovi118, totiž přišlo divné, proč má cizí mladík (Straněk) klíče od bytu Rambouskových a vše nahlásil. Rambouskova bývalého spolubydlícího z lágru tedy zatkli, v době Rambouskovy cesty domů vyslýchali a poté ho odsoudili na doživotí. Tuto událost popsal Rambousek také v knize Paměti lichoběžníka119. Přechod hranic na vlastní pěst byl sám o sobě riskantní záležitostí.

114

Jedná se o skryté, ale veřejně přístupné místo, kde byla obvykle schována uzavíratelná nádoba k předávání zpráv. Budovány také ve vlacích. 115 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol., ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2., ABS, V/MV, V-5505-MV, Vyšetřovací spis státního soudu Praha, Rambousek Otakar a spol. 116 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 117 Otec pro srdeční chorobu propuštěn hned, matka až za půl roku. 118 Sova byl nejen Rambouskovým sousedem, ale také se po jeho boku účastnil pražského povstání, viz Příběhy 20. století (11. 12. 2006). Není jisté, zda je použito pravé jméno, toto jméno je udáno v Pamětech lichoběžníka. 119 RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 98.

26

V knize Svědectví120 Ludmily Vrkočové Rambousek vypověděl, že jeho první cesta domů na Vánoce byla pro Američana jménem Nelson 121. Ten údajně pracoval pro americkou tajnou službu. To by znamenalo, že už při své první cestě byl Rambousek agentem. Zamlčení této informace při výslechu mohlo být záměrné. V protokolu z výslechu na KV StB v Plzni122 Rambousek tvrdil, že Nelsona, který byl řídícím orgánem CIC a měl obsluhovat Straňka, neznal. Informace ze Svědectví je jediná, kterou se mi podařilo nalézt. V rozhovorech pro Český rozhlas123 Rambousek naopak uvedl, že jako agent začal pracovat až v dubnu 1949. Je velmi pravděpodobné, že Rambousek při výslechu některé věci zamlčel nebo pozměnil. Na druhou stranu nemusí být úplně věrohodné ani jeho zpětné vzpomínky z pozdější doby. Po Rambouskově útěku za hranice bylo velmi pravděpodobné, že jeho rodina bude sledována a možnost dopadení byla veliká. Jeho rozhodnutí jít domů bylo velmi neuvážené a lehkomyslné. Pokud už byl agentem, svědčí tato skutečnost o nedostatečné přípravě agentů ze strany zahraničních služeb, které je najímaly. Návrat domů byla absolutní chyba, ohromné vystavení riziku. Stesk po domově pravděpodobně převážil nad zdravým rozumem. Podle protokolu z výslechu měl Rambousek dvakrát problém se zahraničními službami. Pro pokus o překročení státních hranic směrem do Československa byl souzen americkým soudem v Deggensdorfu. V protokolu z výslechu Rambouska bylo vysvětleno, že důvodem pro přechod do Československa byla pro Otu informace o zatčení Straňka. Na Otu údajně tato zpráva zapůsobila a chtěl se vrátit domů. Cestou však byl zadržen nádražní kontrolou a předán americkému soudu. Ve vězení strávil několik dní. Pro nedostatek důkazů byl osvobozen.

124

Rambousek pravděpodobně

o této události napsal ve své knize I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat v kapitole Schnellgericht125.

120

VRKOČOVÁ, Ludmila (ed.): Svědectví: osudy politických vězňů 1947-1976. 1. vyd. Praha: nakladatelství Ludmila Vrkočová, 2007. ISBN 978-80-901611-7-7. s. 152-153. 121 Major Nelson evidován ve spisu ABS, fond 302, sign. 302-199-4. jako přednosta úřadovny CIC ve Schwabisch Gmündu. 122 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 123 Stopy, fakta, tajemství…: Hledání mrtvé schránky (20. 11. 2011) a Téma: Odbojáři Ota Rambousek a Vojtěch Klečka (13. 11. 2005). 124 Viz ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2. 125 RAMBOUSEK, Ota: I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat. Praha: Primus, 2001. ISBN 80-86207-27-7. s. 18-31., stejná kapitola také viz RAMBOUSEK, Ota: Krochnu s sebou. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1978. ISBN 0-88781-046-2. s. 52-65.

27

9. ledna 1949 byl uprchlický tábor přestěhován do Lechfeldu. Ota se údajně vrátil do tábora z amerického vězení až 3. března 1949. 26. března 1949 byl zatčen126 orgány CIC a obviněn ze spolupráce s StB – musel vysvětlit svou dlouhou nepřítomnost v táboře. Rambousek naštěstí dokázal vše uspokojivě vysvětlit a po 5 dnech vazby byl propuštěn. Rambousek se v lágru hlásil k emigraci do Norska127, ale po předchozích problémech, jak je uvedeno v jeho výpovědi, nebylo jisté, jestli mu bude důvěřováno.128 Ve skutečnosti Západ opožděně reagoval na poválečnou situaci a čekání na vyřízení žádosti o přesídlení bylo často velmi zdlouhavé. Například první řadoví uprchlíci, kteří žádali o přesídlení do USA, se do cílové země dostali až v roce 1950.129 V uprchlickém táboře v Lechfeldu byl Rambousek vytipován pro další cesty do ČSR, tentokrát podle výpovědi už ne na vlastní pěst, ale jako agent-chodec130. Západní agenti vyhledávali schopné jedince, kteří si dokázali najít svou vlastní cestu přes hranice a prokázali, že se o sebe dokážou sami postarat. Rambousek váhal, ale nakonec nabídku přijal. Přes vedoucího táborové policie Vlastimila Pechmana131 byla Rambouskovi podle protokolu z výslechu nabídnuta spolupráce pravděpodobně s Angličany. Pechman měl také zprostředkovat setkání s dr. Zemanem132, mužem hovořícím slovensky.

126

ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2. V Mezinárodní organizaci pro uprchlíky IRO (International Refugee Organization). 128 ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2. 129 PEJČOCH, Ivo, TOMEK, Prokop: Agenti-chodci na popravišti: kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949-1958. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2010. ISBN 978-80-86808-88-8. s. 7. 130 K tématu PEJČOCH, Ivo, TOMEK, Prokop: Agenti-chodci na popravišti: kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949-1958. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2010. ISBN 978-8086808-88-8. 131 Narozen v Plzni, v březnu 1949 utekl do Německa, před útěkem spolu s Rudou Matasem převáděli přes hranice, Matas zatčen. Informace z: ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2. 132 Podle popisu Rambouska starý asi 50 let, prošedivělý, silnější postavy, asi 180 cm, bez vousů. Rambousek v protokolu z výslechu tvrdil, že jeho pravé jméno neznal. Viz ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. Podle spisu StB: krycí jména dr. Zeman, Dragulič Ilič, Demec, advokát, bývalý poslanec demokratické strany Slovenska, 1941 se přihlásil do zahraniční armády ve Francii – práce zpravodajce, 1942 působil v Turecku, sbírání zpráv ze Slovenska, odhaleni, pozatýkáni. Pod vedením Píky měl být odeslán do SSSR, 1943 do Anglie. Přednostou 3. oddělení čs. ministerstva vnitra, uprchl v únoru 1948. Po emigraci hlasatelem Svobodné Evropy. Spojení s Lettrichem či Zenklem. Použit zpravodajskou službou MIS – výzvědná činnost proti republice, pod ochranou cizí zpravodajské služby měl vlastní zpravodajskou agenturu ve vile dr. Becka v Siensheimu u Heidelbergu. Viz ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2. 127

28

Jednalo se o jedno z krycích jmen JUDr. Michala Zibrina133. Předali Rambouskovi instrukce, kam jít a dovezli ho k místu, kde ho pak zase měli vyzvednout. V protokolu z výslechu popisoval Rambousek cestu přes Cheb do Plzně. Podle Pechmanových instrukcí měl kontaktovat v Plzni určité osoby, kterým měl předat vysvětlující lístek134 právě od Pechmana. Na první cestu135 dostal Rambousek 10 000 Kčs a dva páry punčoch136. Přechody probíhaly tak, že Rambouska dovezli poblíž Waldsassenu, kde mu zpomalili auto, aby mohl vyskočit. Poté se v lese napojil na cestu přes hranice.137 V Plzni šel Rambousek údajně podle zápisu z výslechu nejdříve za majitelem autoopravny Františkem Špačkem, u kterého měl zjistit, zda už opravil Pechmanův vůz138. Auto však opraveno nebylo a setkal se s negativní reakcí. Poté se měl podle instrukcí zastavit za majitelem velkoobchodu s papírem Vladimírem Šaškem. Šaškova žena Ludmila, sestra Vlastimila Pechmana, dostala za úkol získat od bývalého příslušníka SNB Václava Hejreta nové občanské legitimace a také zajistit spolupráci s Aurélií Vargovou139, která měla podávat informace o výrobě radaru v plzeňské Škodovce. Dalším úkolem mělo být navštívit Julia Vasku, majitele elektrotechnického závodu v Plzni, s žádostí o spolupráci při sbírání zpráv. Vaska předával Rambouskovi zprávy pod označením B 2. Poté Rambousek odjel do Černošína navštívit drogistu Steinera a domluvit s ním předávání zpráv s Vaskou. Steiner dostal označení C-3. Pechman ve svých instrukcích chtěl také po Rambouskovi, aby od Steinera získal peníze, které údajně dlužil Pechmanovi. Jednalo se o 50 000 Kčs, ty však Steiner neměl.

133

Narozen 23. 2. 1899 (Brezno), absolvoval studia práv na UK v Praze, účast na druhém odboji, 1939 vězněn v konc. táboře v Ilavě, 1940-1941 organizátorem ilegální skupiny Demec, od 1941 působil ve zpravodajské službě v Bělehradě a v Istanbulu, jako poslanec Demokratické strany Slovenska členem Prozatímního Národního shromáždění (1945-1946) a Ústavodárného Národního shromáždění (1946-1948), 1948 odešel do emigrace, od roku 1950 dělníkem v Chicagu, zemřel 21. 12. 1968 (Chicago). Viz Zibrin, Michal, in: Slovenský biografický slovník: (od roku 833 do roku 1990). Zv. 6, T-Ž. Martin: Matica slovenská, 1994. ISBN 80-7090-111-X. s. 442., Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online], [vid. 19. 3. 2014], dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/detail.sqw?id=4683&org=286. 134 Pechman se podepisoval jako Jemnický. 135 Proběhla v červnu 1949. 136 Z výpovědi Rambouska vyplývá, že jako agent s sebou nosil vyšší obnosy peněz, nylonové punčochy a americké cigarety. To vše mělo pravděpodobně sloužit ke snadnějšímu získávání spolupracovníků, k udržení spolupráce s nimi a k případnému podplácení. 137 RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 104. 138 Ten u něj Pechman nechal ke zpravení ještě před emigrací, nyní chtěl pro něj poslat agenta, aby ho odvezl. 139 Narozena v Rumunsku, bývalý manžel Jugoslávec, pracovala ve Škodových závodech.

29

Dalším Rambouskovým kontaktem měl být bývalý důstojník čs. armády Josef Teřl, který ale spolupráci odmítl. V Praze měl Rambousek doručit dopis od uprchlíka Jiřího Krotila140 pro Svatopluka Lacinu. Při této příležitosti získal Lacinu ke spolupráci (označení D 4). Svatopluk Lacina byl majitelem zprostředkovatelské kanceláře v Praze. S Rambouskem se seznámil už v červnu 1949. Lacina sbíral pro Rambouska zprávy, dával je Bednářové/Novotné (viz další odstavec) a ta je vozila do Plzně – předány dvě zprávy141. Přes Lacinu se Rambousek v Praze dostal k Otakaru Veselému, penzionovanému příslušníkovi bezpečnostní služby z Prahy, který byl také ochotný dodávat zprávy. Veselý získal od Rambouska značku O-9. Rambousek se neúspěšně snažil od Veselého získat nové občanské legitimace pro další agenty. Veselým byly předány jen dvě zprávy142 přes Bednářovou/Novotnou. Dalšími kontaktovanými lidmi byli manželé Ladislav a Blažena Bednářovi z Prahy, udělené krycí jméno A-7. Bednářovi se seznámili s Rambouskem už v roce 1945 u Čsl. zpravodajského filmu, oba manželé byli propuštěni od filmu po komunistickém převratu. Bednář tehdy prý věděl o Rambouskově chystaném odchodu, zprostředkoval mu písemný styk s manželkou přes Londýn, nechával ho u sebe přespat a pomáhal mu se zprávami. Bednářová měla fungovat jako spojka – pod krycím jménem Novotná měla převážet zprávy do Plzně Vaskovi. Po návratu do Plzně Rambousek zjišťoval výsledky své dosavadní činnosti, které nebyly veliké. Vargová a Šašek odmítli spolupracovat a Hejret také naznačil neúspěch při získávání nových legitimací. Poté se Rambousek vrátil zpět do lágru. Zemanovi a Pechmanovi sdělil výsledky své cesty a za odměnu dostal nějaké peníze a potraviny ke zpříjemnění pobytu v lágru. Při druhé cestě143 do ČSR, kterou Rambousek podle spisu144 absolvoval jako agent, zamířil Ota podle svých instrukcí do Bratislavy, kde měl také navázat kontakty. S sebou dostal 10 000 Kčs, nylonky a zalepené obálky. V Bratislavě mj. kontaktoval dr. Vojtěcha Teleky a Alenu Dargovou, krycím jménem Doubkovou, ženu uprchlíka. Celkově v Bratislavě nebyl moc úspěšný, všichni se báli spolupracovat. Jediná Dargová 140

Krotil švagrem Laciny. O práci KSČ a o stavu silniční sítě. 142 O vydávání nových průkazů a o ilegální skupině Naděžda – měl zjistit, jestli byla zatčena, neúspěch. 143 Druhá cesta proběhla v červenci 1949. 144 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 141

30

spolupráci slíbila. Po návratu dostal instrukce více se o styky v Bratislavě nepokoušet. Při přespání u Bednářů se Ota setkal údajně poprvé od své emigrace se svou ženou. Z této cesty donesl Rambousek do zahraničí v ČSR nakoupené mapy, telefonní seznamy, jízdní řád a nějaké časopisy. Po návratu z této cesty dostal Rambousek od dr. Zemana nabídku na trvalejší pobyt v ČSR, při kterém by sbíral zprávy. Tuto nabídku odmítl. 22. července

1949

byl

zrušen

tábor

v Lechfeldu

a

přemístěn

do

Ludwigsburgu-Jägerhofu. S Pechmanem se Rambousek už neviděl. Třetí cestu měl absolvovat podle zprávy z výslechu 15. srpna 1949. Dr. Zeman ho opět převezl do Waldsasenu a dal mu instrukce145. Při této cestě byl zatčen německými pohraničními orgány. Podle Rambouska šlo nejspíš o prověřování jeho věrohodnosti jako agenta. Po deseti dnech byl propuštěn a vrátil se zpět do lágru, kde měl čekat na další pokyny. Tato cesta do ČSR tedy nebyla uskutečněna. Při třetí úspěšné cestě146 Rambousek opět obešel své už obvyklé kontakty. Dozvěděl se také o smrti147 svého otce. Bylo ujednáno poznávací znamení pro styk se zahraničním agentem – nepravidelně přetržená bankovka. Dalším úkolem bylo vybudovat schránky pro předávání zpráv – v knize Paměti lichoběžníka je Rambousek popsal jako živé148 a mrtvé149 schránky. Tyto informace uvedl i v knize S prstem na spoušti150. Jedna z těchto schránek151 měla agenty čs. bezpečnosti v případě prozrazení navést na stopu zahraniční šmeliny. Rambousek cestoval s falešným pasem na jméno František Damica. Tuto cestu absolvoval Rambousek s vlastní zbraní Walter (7,65 mm)152. Podle výpovědi ji měl z psychických důvodů, aby se cítil bezpečněji. Při této cestě měl také Rambousek prostřednictvím Steinera získat stejnokroj a legitimaci SNB. Tento úkol se nezdařil. Poslední popsanou cestou v Rambouskově výpovědi byl přechod 1. listopadu 1949. Od dr. Zemana měl tentokrát specifické instrukce – projednat s kontakty předávání zpráv pomocí fotonegativů. Na cestu dostal Rambousek opět peníze, cigarety, 145

Měl navštívit své kontakty, přinést od nich zprávy a vybudovat tzv. mrtvé schránky. Proběhla v září 1949. 147 Zemřel 24. 7. 1949. 148 Určeny pro předávání zpráv. 149 V těchto schránkách buďto zavádějící informace nebo nic, sloužilo pro případ prozrazení agenta. 150 RAMBOUSEK, Ota: S prstem na spoušti. Praha 1997. ISBN 80-85625-70-9. s. 14, 15. 151 Rambouskova mrtvá schránka mezi Černošínem a Svojšínem, Bednář vybudoval dvě schránky Hloubětín, Prokopské údolí. 152 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 146

31

punčochy a měl také nějaké drobnosti pro svou ženu a syna. Zprávy měly být umisťovány do schránek ve vagonech na lince vlaků Varšava – Praha - Paříž153. Během pobytu na území ČSR bylo údajně provedeno několik zkoušek spojení, které nebyly moc úspěšné. Rambousek také navštívil své kontakty. U Steinera pobyl delší dobu, protože čekal na zprávy od Vasky. 11. listopadu jeli podle protokolu z výslechu se Steinerem z Černošína do Plzně za Vaskou. Na nádraží byli oba kontrolováni orgány StB – doklady měli v pořádku a tak mohli odjet. Tato cesta byla poslední, protože byl Rambousek prozrazen a zatčen. Při zatýkání měl u sebe nabitou pistoli, kterou nemohl použít, protože zůstala v kapse kabátu, který měl přehozený přes opěradlo židle. Měl u sebe falešný občanský průkaz na jméno Jiří Malina154. Našli u něj také další předměty, které ho usvědčily z jeho nelegální činnosti (přetržená bankovka155, emigrantské časopisy, několik dopisů pro uprchlíky v lágru, zprávu od svých kontaktů, mapy…). V knize Svědectví156 Rambousek shodně popsal, že byl v dubnu 1949 najat skupinou dr. Zibrina – pro tu prý vykonal jako agent 3 cesty. Protože si dr. Zibrin podle Rambouska počínal lehkomyslně a měl velké ztráty z řad agentů157, byl propuštěn a emigroval do USA. Poté Rambousek jmenoval skupinu Drbohlav158, Václavík159 a generál Bogataj160. Rambousek měl celou skupinu převzít. Tyto informace se dozvídáme poprvé, jedná se o jediný mnou nalezený zdroj, ve kterém je tato skutečnost uvedena. Ve jmenované skupině měl být i konfident, který Rambouska udal.

153

Označeno jako věc MITROPA, viz ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2. 155 Tamtéž. 156 VRKOČOVÁ, Ludmila (ed.): Svědectví: osudy politických vězňů 1947-1976. 1. vyd. Praha: nakladatelství Ludmila Vrkočová, 2007. ISBN 978-80-901611-7-7. s. 153. 157 Tato informace potvrzena viz RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 109. 158 Major Rudolf Drbohlav, krycí jméno „Ralph“, 1914-1952, důstojník čs. armády, činnost v zahraničním odboji po okupaci, účast v boji, zpravodajská činnost za války, 1948 vyloučen ze studií na Vysoké škole válečné v Praze, propuštěn z armády, odchod do exilu. Od 1948 řídil z Regensburgu zpravodajskou skupinu, 1952 skupina rozpuštěna, poté žil ve Velké Británii. Viz PEJČOCH, Ivo, TOMEK, Prokop: Agenti-chodci na popravišti: kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949-1958. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2010. ISBN 978-80-86808-88-8. s. 21. 159 Zdeněk Václavík, kryptonym „Ludwig Nowak“, podřízený spolupracovník majorů Bogataje a Drbohlava, tzv. helper – dovážel kurýry k hranici a zpět, podpůrná činnost. Viz Tamtéž, s. 66. 160 František Bogataj, „Robert“ nebo „Frank“ (1913-1999) působil v odbojové organizaci Obrana národa, od 1939 v zahraničním odboji, od 1944 příslušníkem paravýsadku CARBON. Po válce vystudoval Vysokou školu válečnou, 1948 vyhozen z armády, odešel do exilu. V Německu vedl vlastní zpravodajskou skupinu. 1954 odjel do USA, kde pracoval jako bankovní úředník v Chicagu, 1992 obdržel Řád M. R. Štefánika. Viz Tamtéž, s. 22. 154

32

Rambouskovo jméno dávali ve spisech někdy do souvislosti s MIS 161. To by v případě spolupráce s dr. Zibrinem pravděpodobně odpovídalo, protože i Zibrin byl ve spisu162 z ABS spojován právě s MIS. Rambouskovo jméno nalezneme ale také ve spisu z ABS163 týkajícího se činnosti západních zahraničních služeb. Zde byl veden jako agent pracující po patronací CIC ve Schwabisch Gmündu. Ve stejném spisu označili Rambouska jako agenta CIC s krycím jménem „Bednář“, který měl údajně 10. července 1949

přenocovat

v hotelu

v Bratislavě

se

ženou

jménem

Eva

Rambousková. Rambouskovo zařazení k určité zahraniční skupině tedy kromě spolupráce se Zibrinem není úplně jasné. Ve spisu164 k tomuto případu můžeme nalézt zprávy, ze kterých vyplývá, že Steiner165 od začátku spolupracoval s agenty StB. Byl označován jako agent AKP s krycím jménem Černý166. Rambouska ve spisech nazývali Malina167 nebo Kamkovský168. Výpovědi obsahovaly podrobné výčty jmen lidí169. Celkem spis zmiňoval 68 osob170. Na Slovensku akci označili SLAVOMÍR171. Nejdůležitějším spolupracovníkem Rambouska byl Julius Vaska. Rambousek označil kontakty krycími jmény a při kontaktu rozdával americké cigarety, nylonové punčochy nebo peníze. Přenášel také dopisy posílané mezi rodinnými příslušníky, známými uprchlíků a uprchlíky z tábora a samozřejmě zprávy od kontaktů. Obsah obálek byl pro něj

161

ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2. 163 ABS, fond 302, sign. 302-199-4. 164 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 165 ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2. 166 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. Snažila jsem se dohledat ke Steinerovi spis, ale problémem bylo, že v mnou prohledávaných dokumentech není jeho datum narození. Pod krycím jménem Černý a příjmením Steiner lze v archivních pomůckách Archivu bezpečnostních složek [online], [vid. 9. 4. 2014], dostupné z: http://www.abscr.cz/cs/vyhledavani-archivni-pomucky. dohledat 3 záznamy: Steiner Bohumil (v Centrálním protokolu nových agenturních svazků a v Archivním protokolu agenturních svazků a map vlastnoručních zpráv spolupracovníků) a Steiner Bohuslav (v Archivním protokolu svazků spolupracovníků) – tato skutečnost je zmíněna i ve výpovědi Vasky (NA, PST/1261/49, Deník Rk 9/56.) - podle něj se Steiner možná jmenuje Bohouš a také v knize Paměti lichoběžníka Rambousek zmiňuje Steinera jako Bohouše, Viz RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 112. Ve spisu z Národního archivu (Viz NA, Státní prokuratura v Praze, PST/1261/49) je Steiner označen křestním jménem Rudolf, v archivních pomůckách tomuto jménu odpovídá 15 záznamů, z toho 2 lidé jsou narozeni před rokem 1930 a jen u jednoho z těchto záznamů je registrujícím útvarem 1. zvláštní oddělení KS MV Plzeň (Rudolf Steiner, narozen 1. 2. 1926). 167 ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2., ABS, V-188-PL, Podsvazek č. 1. Rambousek Otakar. 168 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 169 Například jména lidí, které Rambousek potkal v emigraci v táborech, viz Tamtéž. 170 ABS, V-188-PL, Podsvazek č. 1. Rambousek Otakar. 171 Tamtéž. 162

33

neznámý172. Podle protokolu z výslechu kontaktoval Rambousek celkem 17 osob, s 5 spojkami zůstal v kontaktu (Steiner, Julius Vaska, manželé Bednářovi, Otakar Veselý a Svatopluk Lacina). Podle vlastních slov173 v rozhlasových pořadech Rambousek přešel hranice celkem 14x (7 operačních cest), což je více, než udal při výslechu na KV StB (4 přechody). Samotné přechody podle Rambouska vypadaly takto: „Ve tmě klopýtat napříč brambořištěm nebo kde byla řepa, nebo dokonce obilí, který bylo metrový, prodírat se, člověk byl mokrej až po stehna od rosy. Směrem do Německa na tom nezáleželo, ale když se šlo dovnitř, tak musel člověk vypadat, jako když před půl hodinou vyšel z domova, že jo, brzo ráno, v pět hodin ráno, když šel na první vlak. Dostat se pryč z Chebu že jo ač to jelo nahoru na Karlovy Vary anebo ať to jelo na Plzeň. To množství věcí a tak dále je limitovaný, že jo, když jdete já nevim několik kilometrů takle terénem a tak dále. To taky nebyl náš účel, abysme nosili, dělali nějakýho toho… tam šlo speciálně o poštu tady spojka konečná sebrala veškerou počtu, že jo, která tady byla, no počtu vzkazy a zprávy a tak dále.“174 Svou cestu agenta-chodce si Rambousek znovu prošel v pořadu Stanislava Motla Hledání mrtvé schránky175. Cestou s Motlem hovořil o agentech chodcích a o třetím odboji. Chtěli se také pokusit objevit Rambouskovu mrtvou schránku. Cestu našli bez větších problémů. Heslo agenta je podle Rambouska „vidět co nejvíc a nebýt viděn“. Došli do Chebu. Cesta trvala necelé 4 hodiny. Po setmění se Motl znovu vrací zpět stejnou cestou, aby si vyzkoušel autentický přechod agenta. Druhý den došli k domu v Černošíně, kde byl Rambousek zatčen. Hledání schránky proběhlo podle protokolu z listopadu 1949.176 Mezi Černošínem a Svojšínem měla být zakopána 1l lahev od zavařeniny. Sklenice plná hlíny a drobného kamení byla opravdu nalezena. Rambousek zde vysvětloval, co je mrtvá schránka – každý agent ji měl mít pro případ jeho dopadení, agenti tu mohli čekat, jak chtěli, ale nikdo k ní nechodil. Schránku nakonec zakopali na její původní místo, prý pro případný čtvrtý odboj.

172

Příběhy 20. století (11. 12. 2006). Stopy, fakta, tajemství…: Hledání mrtvé schránky (20. 11. 2011) a Téma: Odbojáři Ota Rambousek a Vojtěch Klečka (13. 11. 2005). 174 Příběhy 20. století (11. 12. 2006). 175 Stopy, fakta, tajemství…: Hledání mrtvé schránky (20. 11. 2011). 176 ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. 173

34

3.6

Zatčení, vazba

12. listopadu 1949 v 10:50 zatkli příslušníci KV StB Plzeň Rambouska v Černošíně u Steinera. Obvinili ho z protistátní činnosti177. V Pamětech lichoběžníka178 Rambousek zatčení popsal podrobněji. Při poslední cestě měl Ota od Steinera získat legitimace a průkaz příslušníka StB. Dodání slíbených věcí se však oddalovalo a Ota se musel brzy vrátit zpět za hranice. Poslední večer přespal u Steinera. Ráno čekal na doručitele usazený zády ke dveřím, kabát s pistolí v kapse odložený na pohovce. Rambousek údajně vycítil Steinerovu nervozitu a zdálo se mu divné mužovo chování. Rambouskova kniha vyšla v roce 1999. Je otázkou, kdy se Rambousek dozvěděl o zradě tohoto muže a jestli se mu to podivné chování nevybavilo až zpětně. Dále Rambousek v Českém rozhlasu vzpomínal: „Oni byli zbabělý, že jo, na mě jich potom přijelo, když sem to potom počítal, tak jich bylo třináct. Tři vozy tam byly, dva tudory a jeden superb, plný všecko estébáků a měli tam jedno jediný místo v tom superbu, a sice pro mě.“179 Při příležitosti rozhovoru pro časopis Respekt v roce 1999 si Rambousek znovu prošel svou cestu agenta-chodce. Autor článku popsal nečekané setkání Rambouska právě s konfidentem StB180, který ho zradil: „Před námi stojí muž, konfident StB, který měl být údajně již dávno po smrti. Pan Rambousek vyslovuje své jméno a muž zmateně uskakuje. S bledou a vyděšenou tváří těká očima z jednoho na druhého. Po chvilce se uklidňuje a zve nás dovnitř. Procházíme malou klenutou místností, ve které byl kdysi krámek. Pan Š., který nás provází, neustále opakuje: "Nic si nepamatuji, je to už hodně dávno." Za krámkem vstupujeme do bývalé kuchyně bez nábytku. Všude je cítit pach zatuchliny. Po stěnách visí chuchvalce pavučin. Zde se tedy odehrálo zatčení agenta chodce před víc než čtyřiceti lety. Oba muži stojí u stěn naproti sobě a osudný okamžik jako by se opakoval. Pro jednoho z nich znamenal patnáct let vězení a život vyvrhele a pro druhého záchranu tím, že zradil. Odcházíme z domku a Ota Rambousek si bezděčně sahá k srdci. Odjíždíme z Č. a podivný muž, pan Š., se za námi nepohnutě dívá, dokud ho za posledními domy neztratíme z dohledu.“181

177

ABS, V-188-PL, Podsvazek č. 1. Rambousek Otakar. RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 111. 179 Příběhy 20. století (11. 12. 2006). 180 Více k tématu agentů a konfidentů viz HEJL, Vilém: Zpráva o organizovaném násilí, 2. vyd. Praha: Univerzum, 1990. ISBN 80-85207-01-X. s. 89-102. 181 BRABEC, Jan: Příběh agenta chodce, in: Respekt [online], 1999, č. 47 [vid. 19. 12. 2013], ISSN 0862-6545, dostupné z http://respekt.ihned.cz/c1-35906150-pribeh-agenta-chodce. 178

35

V době zatčení měl u sebe Rambousek podle spisu náramkové hodinky značky Langendorf, 1845,50 Kčs, nepromokavý plášť, sluneční brýle, opasek, nůžky, kožené rukavice, košili, holicí náčiní, osobní propriety a medailon z bílého kovu182. První výslechy probíhaly v Plzni – pistole nalezená v kapse kabátu byla přitěžujícím faktorem. Rambousek byl tvrdě mlácen 54 hodin: „No on vás vyslýchá 4-5 hodin a pak jde do hajzlu a přijdou dva kluci čičmundové nějaký estébáci a bavěj vás, celou noc s váma, furt vás udržujou, opotřebovávaj, že jo. To pak ani nevíte, že jestli je ráno nebo noc, stažený rolety nevíte, jestli je den. On vám dá ránu, že jo, pěstí nebo to a pak zase no prostě, jak se říká teorie biče a medu.“183 Při výslechu vyšly poprvé najevo informace o existenci mrtvých schránek184. 30. listopadu 1949 vzali agenti StB zatčeného Rambouska k mrtvé schránce mezi Černošínem a Svojšínem. Schránka byla ponechána na místě, protože její umístění bylo Rambouskem předáno do Německa. Bylo rozhodnuto, že bude občas kontrolována185. Agenti StB pravděpodobně chtěli schránku ještě využít. Jako pachatelé („AKCE ZEJBIŠ-ŠPAČEK“186 nebo „pražská skupina“187) byli označeni: Rambousek, Bednářovi, Lacina, Veselý a Antonín Krotil188. Z této skupiny zatkli nejdříve Rambouska, manžele Bednářovi189 a Lacinu190. Veselého a Krotila vyšetřovali na svobodě. Skupinu obvinili z vyzvědačství a sdružování proti státu191. Provedli domovní prohlídky a vyslechli domnělé pachatele192. Při domovní prohlídce byly zabaveny závadné předměty193. Tzv. „plzeňskou skupinu“194 tvořili manželé Vaskovi, manželé Šaškovi, Hejret, Teřl a Špaček. Vyslýchána byla také Vargová195.

182

ABS, V-188-PL, Podsvazek č. 1. Rambousek Otakar. Příběhy 20. století (11. 12. 2006). 184 ABS, V-188-PL, Podsvazek č. 1. Rambousek Otakar. 185 Tamtéž. 186 ABS, V/MV, V 5505 MV, Vyšetřovací spis státního soudu Praha, Rambousek Otakar a spol., ABS, V-188-PL, Podsvazek č. 1. Rambousek Otakar. 187 ABS, V-188-PL, Podsvazek č. 1. Rambousek Otakar. 188 Seznámil Rambouska s Veselým, tchán Laciny. 189 Ve vazbě od 28. 11. 1949. 190 Ve vazbě od 26. 11. 1949. 191 ABS, MV, V 5505 MV, Vyšetřovací spis státního soudu Praha, Rambousek Otakar a spol. 192 Více k metodám vyšetřování viz HEJL, Vilém: Zpráva o organizovaném násilí, 2. vyd. Praha: Univerzum, 1990. ISBN 80-85207-01-X. s. 149-164. 193 U Laciny byla nalezena pistole a velké množství drobných mincí, které údajně hromadil za účelem poškození československé měny, viz ABS, MV, V 5505 MV, Vyšetřovací spis státního soudu Praha, Rambousek Otakar a spol. 194 ABS, V-188-PL, Podsvazek č. 1. Rambousek Otakar. 195 Tamtéž. 183

36

Část osob, souzených v procesu s Rambouskem, byla vzata do vazby v listopadu 1949196 stejně jako Rambousek, část zatkli v lednu 1950197. Výslech čekal také Rambouskovu sestru, matku a manželku198. Ve spisu199 bylo uvedeno, že díky Rambouskovu úplnému doznání nebylo třeba Rambouskovu ženu ani matku zatýkat. Rambousek strávil ve vazbě necelých sedm měsíců (od 12. listopadu 1949 do 27. května 1950200). 3.7 Hlavní

Proces s „Rambouskem a spol.“ vlny

politický

procesů201

v době

komunistického

režimu

v Československu byly podle Kaplana a Palečka202 dvě. První v letech 1948-1954 a druhá v 70. letech 20. století. První vlna procesů probíhala v zakladatelském období režimu a byla podstatně krutější. Docházelo k všeobecnému používání násilí, provokativním nezákonnostem a tresty byly tvrdší. Během první vlny procesů (1948-1956) bylo odsouzeno za činy politické povahy přes 95 tisíc203 lidí. V zakladatelském období režimu se také konaly tzv. monstrprocesy204. Jedním z nejznámějších je například proces s Miladou Horákovou205. V letech 1970-1972 bylo za činy politické povahy odsouzeno přes 47 tisíc206 osob. Vyšetřovací praktiky byly v druhém období mírnější. Spodní hranice počtu odsouzených během celé doby trvání režimu je 257 864207.

196

Ludmila Šašková 14. 11. 1949, František Špaček 17. 11. 1949, Vladimír Šašek 14. 11. - 22. 11. 1949. Vladimír Šašek, Aurélie Vargová, Josef Teřl, Marta Špačková, Vasková 13. 1. 1950, Antonín Krotil 16. 11. 1950. 198 ABS, MV, V 5505 MV, Vyšetřovací spis státního soudu Praha, Rambousek Otakar a spol., Podsvazek. 199 ABS, V-188-PL, Podsvazek č. 1. Rambousek Otakar. 200 Tamtéž. 201 K tématu politických procesů 50. let např. STŘELEČKOVÁ, Tereza: Politické procesy padesátých let – Kauza František Zahrádka. Diplomová práce, Liberec 2009., KUŘÍKOVÁ, Lucie: Politické procesy 50. let – Kauza František Šedivý. Diplomová práce, Liberec 2011. 202 KAPLAN, Karel, PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Brno: Barrister&Principal, 2008. ISBN 978-80-7364-049-1. 203 KAPLAN, Karel, PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Brno: Barrister&Principal, 2008. ISBN 978-80-7364-049-1. s. 40. 204 Předem naplánované, připravené, měli sloužit potřebám režimu. 205 K tématu např.: KAPLAN, Karel. Největší politický proces: M. Horáková a spol. 1. vyd. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995. ISBN 80-85270-48-X. 206 KAPLAN, Karel, PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Brno: Barrister&Principal, 2008. ISBN 978-80-7364-049-1. s. 40. 207 Tolik lidí bylo v roce 1990 rehabilitováno podle zákona č. 119. Viz KAPLAN, Karel, PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu. 2. vyd. Brno: Barrister&Principal, 2008. ISBN 978-80-7364-049-1. s. 39. 197

37

Nejdříve byli obžalovaní souzeni podle zákona na ochranu republiky208, od října 1948 podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky209 a v letech 1950-1962 podle trestního zákona č. 86/1950 Sb. Za trestný čin bylo považováno i to, co je v demokratických zemích běžně považováno za zákonné. Zákony byly upravovány – byla zvyšována tvrdost trestů a zvyšováno bylo také množství činů považovaných za trestné. Politické procesy provázely všechny významnější kroky režimu, atmosféra strachu mu sloužila jako nástroj pro stabilizaci. Hlavní líčení se skupinou kolem Rambouska proběhlo 25. - 27. května 1950210. Z plzeňské vazby byl Rambousek převezen na Pankrác. Své dojmy popsal v Pamětech lichoběžníka: „Za stolem, v čele sálu, stálo pět židlí. Nad nimi, vysoko na stěně státní znak a obraz prezidenta-hoblovatele, Gottwalda. A jako výsměch spravedlnosti – před místem předsedy senátu dvě svíce a litinový kříž se Spasitelem. Ale to již dozorce zlehka uchopil Vincka za rukáv a dal mu najevo, že je třeba vstát. Vstoupil senát Státního soudu. Čtyři soudruzi v talárech, jedna soudružka – soudkyně z lidu. Podle výrazu, chování a řeči – trhovkyně. Všichni zůstali stát a vyslechli řeč o tom, že začíná přelíčení státního soudu v Praze proti Vincenci Pažbovi a společníkům.“211 Ve vývoji justice v komunistickém režimu můžeme podle knihy212 Karla Kaplana nalézt tři fáze: 1. první politické procesy (březen 1948 - listopad 1948), 2. působení Státní prokuratury a Státního soudu213 (říjen 1948 - prosinec 1952), 3. převod trestních věcí politické povahy na krajskou prokuraturu a soudy, na Generální prokuraturu a Nejvyšší soud (od 1. ledna 1953)214. Justice byla v letech 1948-1956 aktivním článkem masové nezákonnosti komunistického režimu. Ačkoli měli vyšetřující soudci, prokurátoři i obhájci fakticky zasahovat do trestního řízení ihned po zatčení pachatele, ve skutečnosti hlavní roli postupně stále více přebírala Státní bezpečnost. Justice byla tedy v tomto ohledu pasivní, ale přesto měla důležité úkoly: právně

208

Zákon č. 50/1923 Sb. Zákon č. 231/1948 Sb. 210 ABS, MV, V 5505 MV, Vyšetřovací spis státního soudu Praha, Rambousek Otakar a spol. 211 RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 136. 212 KAPLAN Karel: Nebezpečná bezpečnost. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. ISBN 80-7239-024-4. 213 Vznik na základě zákona č. 232/1948 Sb., viz VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl II., 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. ISBN 80-86621-05-7. s. 274-280. 214 KAPLAN Karel: Nebezpečná bezpečnost. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. ISBN 80-7239-024-4. s. 97-99. 209

38

odůvodňovala praktiky StB a legalizovala případné nezákonnosti. Soudní přelíčení bylo závěrečným formálním aktem, který měl navenek vypadat věrohodně. Rambouska a spol. soudil Státní soud v Praze. Nejprve byla do zápisu215 z hlavního přelíčení zanesena vyjádření jednotlivých obžalovaných, zda se cítili vinnými. Pouze Rambousek a Vaska se doznali k plné vině. Ostatní udali částečnou vinu nebo úplnou nevinu. Dále bylo zapsáno, že obžalovaní budou vyslýcháni jednotlivě. Nejdříve předvedli Otu Rambouska, po něm následoval Vaska, Bednářová a Bednář. V zápisu bylo také uvedeno, že výpovědi obžalovaných budou shodné s už dříve sepsanými administrativními výpověďmi. K nim se měla případně připisovat další doplnění nebo změny. Druhý den procesu předvedli k výslechu Lacinu. Nejdříve vypovídal a poté ho konfrontovali s Rambouskem. Lacina se podle zápisu snažil dokázat, že neposílal zprávy, ale že psal pouze humorné, satirické články – v jednom údajně zachytil poměry v Praze dříve a dnes a v dalším krásy Slovenska. Výslechy pokračovaly s dalšími obžalovanými osobami - Šaškovou, Vaskovou, Šaškem, Špačkem, Špačkovou, Vargová, Teřlem a Krotilem. Od dalších výslechů Krotila soud upustil z důvodu jeho špatného zdravotního stavu. Státní prokurátor navrhl rozšíření obžaloby na manžele Špačkovi z důvodu spoluviny (nechali u sebe Rambouska přespat, věděli o jeho činnosti a napomáhali mu). Oba obžalovaní s rozšířením obžaloby údajně souhlasili. Lacina následně popřel svou předchozí výpověď u soudu a přiklonil se k dřívější učiněné administrativní výpovědi, ve které doznal svou činnost a označil se za vinného v plném rozsahu. Hlavní líčení pokračovalo vyloučením veřejnosti (z důvodu zachování bezpečnosti státu) a čtením rozsudků. Obžalovaným byly předvedeny některé zadržené dopisy a zjišťovaly se o nich podrobnosti. Advokát Krotila podal žádost na přezkoumání duševního stavu klienta. Státní prokurátor tento požadavek navrhl zamítnout a soudce po poradě skutečně návrh zamítnul jako „neodůvodněný a bezpodstatný“. Poté předvedli k soudu znalce z oblasti vojenského a politického zpravodajství. Ti shledali informace, které Rambousek prozradil při výslechu v Německu za „zvláštně důležité tajemství“. Ostatní prozrazené informace označili „pouze“ za státní tajemství. Líčení bylo do druhého dne přerušeno.

215

NA, Státní soud, Or I/I 5/50.

39

Poslední den procesu bylo přelíčení opět prohlášeno za veřejné. Především bylo potřeba zdůraznit veřejnosti, že Rambousek částečně prozradil cizím orgánům zvlášť důležité tajemství, a že by mu tedy měl být podle toho i zpřísněn trest. Rambouskův obhájce upozornil na to, že vyzrazení informací se stalo v červnu 1948 a že na něj tedy ještě nemůže být pohlíženo podle zákona č. 231/1948, protože ten byl přijat až 24. října 1948.216 Poté soud odešel k poradě. Byly vyneseny rozsudky217. Bylo netypické, že se obhájce Rambouska zastal. Jak už bylo zmíněno výše, byla v této době pozice obhájce u soudu spíše formální, obhájci klienta nehájili, převážně mlčeli. Ota dostal tzv. frak až na paty. Odsoudili ho podle zákona č. 231/48 Sb.218 pro zločiny velezrady a vyzvědačství219 k doživotnímu těžkému žaláři, pokutě 20 000 Kčs, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv na 10 let. Od trestu smrti ho podle jeho vlastních slov zachránil dělnický původ a zásluhy v protinacistickém odboji220. Druhý nejvyšší trest dostal Julius Vaska. Byl odsouzen k těžkému žaláři na 30 let zostřeného čtvrtletně tvrdým ložem, pokutě 20 000 Kčs, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv na 10 let. Bednářová dostala těžký žalář na 25 let zostřený čtvrtletně a pokutu 20 000 Kčs, její manžel byl odsouzen k 20 letům těžkého žaláře, který měl být také čtvrtletně zostřován. Oběma zkonfiskovali majetek a určili ztrátu občanských práv na 10 let. Poslední člen pražské skupiny Lacina si měl odpykat 18 let těžkého žaláře zostřeného čtvrtletně, přišel také o majetek a ztratil občanská práva na 10 let. Ostatní udělené tresty v tomto procesu se pohybovaly v rozmezí od 1 roku do 13 let těžkého žaláře zostřeného čtvrtletně tvrdým ložem. Součástí trestů byla konfiskace celého majetku nebo jeho části a peněžní pokuta 10 000 Kčs, která mohla být v některých případech vyměněna za 20 nebo 10 dnů těžkého žaláře. Samozřejmostí byla ztráta občanských práv na 3, 5 nebo 10 let. Aurelii Vargovou po odpykání 216

Tato i některé další informace o Rambouskově procesu jsou uvedeny i v Pamětech lichoběžníka (RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 134-141.). 217 NA, Státní soud, Or I/I 5/50. 218 VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl II. s. 258-273. 219 NA, Krajská prokuratura Praha, PST/1261/49, Deník Rk 9/56. 220 VRKOČOVÁ, Ludmila (ed.): Svědectví: osudy politických vězňů 1947-1976. 1. vyd. Praha: nakladatelství Ludmila Vrkočová, 2007. ISBN 978-80-901611-7-7. s. 152., Téma: Odbojáři Ota Rambousek a Vojtěch Klečka (13. 11. 2005).

40

dvouletého trestu odnětí svobody vypověděli z republiky. Nejnižší trest dostal Antonín Krotil – pouze 1 rok těžkého žaláře zostřeného čtvrtletně, pokuta 10 000 Kčs nebo 20 dnů těžkého žaláře a ztráta občanských práv na 3 roky. Včetně Rambouska odsoudili v procesu celkem 13 osob. Veselý byl kvůli nemoci (vodní kýla) odsouzen221 až 6. října 1950222 a to na 12 let. Tabulka: Osoby v procesu „Otakar Rambousek a spol.“ Jméno Rambousek Otakar

Datum

Povolání

narození 21. 1. 1923

Čsl. zpravodajský film -

Délka trestu doživotí

osvětlovač Vaska Julius

18. 9. 1915

technický úředník

30 let

Bednářová Blažena

23. 3. 1923

v domácnosti

25 let

Bednář Vladimír

21. 7. 1913

soukromý úředník

20 let

Lacina Svatopluk

21. 1. 1915

soukromý úředník

18 let

Vasková Věra

24. 5. 1927

úřednice Západočeských

13 let

elektráren Šašková Ludmila

18. 7. 1916

v domácnosti

12 let

Špaček František

28. 2. 1914

automechanik, živnostník

10 let

Špačková Marta

6. 7. 1919

v domácnosti

8 let

Šašek Vladimír

14. 10. 1901 vedoucí rozdělovny papíru

5 let

Narpa Vargová Aurelie

1. 9. 1907

úřednice Škodových závodů

2 roky

Teřl Josef

18. 8. 1903

stavitel, technický úředník

4 roky

státních statků v Plzni Krotil Antonín

15. 10. 1892 zřízenec osidlovacího úřadu FNO

Veselý Otakar

28. 2. 1887

1 rok

223

penzista

221

12 let

Odsouzen k 12 letům odnětí svobody, konfiskaci majetku, pokutě 20 000 Kčs nebo 2 měsíce odnětí svobody, ztráta obč. práv na 10 let. 222 ABS, V/MV, V-5505-MV, Vyšetřovací spis státního soudu Praha, Rambousek Otakar a spol., NA, Spisy ministerstva spravedlnosti, zn.: T 753/49. 223 Fond národní obnovy.

41

Skupina odsouzených kolem Rambouska se skládala z 9 mužů (včetně samotného Rambouska) a 5 žen. Do počtu nebyl započítán Steiner, který byl díky spolupráci s StB z procesu vyjmut. Odsouzené ženy byly kromě Vargové manželkami odsouzených ve stejném procesu a obvykle se staraly o domácnost. Pouze 2 odsouzení se narodili před rokem 1900. Z velké části se jednalo o úředníky. Je nutné zdůraznit, že Rambousek byl odsouzen právem, protože opravdu prováděl nelegální zpravodajskou činnost. I ostatní členové skupiny se v různé míře provinili proti tehdejším nedemokratickým zákonům. Prohřeškem všech bylo neoznámení agenta úřadům. Osoby souzené v procesu se nehodlaly smířit s novým nedemokratickým režimem a aktivně proti němu vystoupily. Nejednalo se o předem připravený vykonstruovaný proces. Přesto se v některých ohledech proces vykonstruovanému podobal - např. připravenými výpověďmi, kterých se obžalovaní u soudu museli držet. 3.8

Soudci, vyšetřovatelé StB a další osoby v procesu „Rambousek a

spol.“ Otakara Rambouska a skupinu kolem jeho osoby soudil Státní soud v Praze, jemuž předsedal Evžen Patzák224. Dále se soudu účastnili 2 soudci z povolání - Eduard Válek225 a Miroslav Bobek226, a 2 soudci z lidu227 – Marie Keiřová a František Kukal. Státním prokurátorem v procesu byl Pavel Barbaš228. Právě prokurátoři sehrávali nejdůležitější roli v hlavním líčení, protože soudci se měli při kvalifikaci trestného činu a při určování výše trestu řídit jejich míněním a rozhodovat se na základě dohody s nimi.229 Rambouskovým obhájcem230 přiděleným ex offo byl Jan Bloh.231

224

Soudce Státního soudu v letech 1950, 1951, oddělení Praha, viz VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl II. s. 55. 225 Původním jménem Weil, 1951 a 1952 soudce Státního soudu, oddělení Praha, viz Tamtéž, s. 56. 226 Soudce Státního soudu v roce 1950, oddělení Praha, viz Tamtéž, s. 54. 227 Instituce soudců z lidu byla zavedena zákonem č. 319/1948 o zlidovění soudnictví. Soudci z lidu měli představovat politickou část senátu, oproti odborné, úřednické části, kterou tvořili soudci. Soudci z lidu měli být politicky vyhranění a měli mít třídní instinkt. Ve většině případů nesplňovali očekávání, docházelo k případům nesouhlasu se stanoviskem prokurátora, viz KAPLAN Karel: Nebezpečná bezpečnost. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. ISBN 80-7239-024-4. s. 105., více k tématu: VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl II. 228 V roce 1952 vedoucím II. oddělení (oddělení trestní – oddělení velezrady a špionáže) Státní prokuratury v Praze, viz VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl II. s. 47, 48., též VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl I., 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2003. ISBN 80-86621-03-0. Zastupoval státní prokuraturu např. v jednom z procesů se členy severočeské odbojové skupiny Dr. Eduard Beneš - část členů odsouzena v procesu Emil Weiland a spol. Viz JOKLOVÁ, Kateřina: Politické procesy 50. let. Kauza Emil Weiland a spol. Diplomová práce, Liberec 2008. Působil také v procesu se členy odbojové skupiny napojené na kurýra Josefa Zemana - tzv. Lampa Václav a spol. 229 KAPLAN Karel: Nebezpečná bezpečnost. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. ISBN 80-7239-024-4. s. 103.

42

Ve spolupráci s brněnskou pobočkou ABS se mi podařilo dohledat 5 jmen vyšetřovatelů StB, která se objevila ve spisech týkajících se Rambouska a spol. Bylo velmi problematické jména dohledat, protože podpisy na dokumentech ve spisech byly ve větší míře pouze ručně psané a špatně čitelné. Prvním dohledaným byl Karel Buralt. Narodil se 13. října 1921 v Praze. Pocházel z rodiny dělníka a ženy v domácnosti. Vychodil 5 tříd obecné školy a 4 třídy měšťanské školy. Původním povoláním byl mechanik. V roce 1945 se stal členem KSČ. Od roku 1947 měl živnostenský list na opravy tachometrů. Z jeho personálního spisu se dozvídáme také o jeho rodinné situaci – byl 2x ženatý, měl 1 dítě. K SNB nastoupil v roce 1949, sloužil v Praze. V posudcích byl popisován jako skromný, klidný, iniciativní a nepříliš ctižádostivý pracovník, který nechodil do hospod, nehrál karty ani nepil. Jako uvědomělý soudruh dobrovolně začlenil svou živnost do socialistického sektoru. Ve spisu jsou také informace o jeho dalším vzdělávání a zisku několika vyznamenání – za službu vlasti a za zásluhy za obranu vlasti. V roce 1976 odešel do starobního důchodu.232 Druhou dohledanou osobou byla žena Milada Bernášková rozená Miňovská. Narodila se 16. července 1916 v Praze, její otec byl strojník a matka žena v domácnosti. Měla 5 sourozenců, pocházela z chudých poměrů. Absolvovala 5 tříd obecné školy a 2 roky měšťanské. Do KSČ vstoupila v roce 1945, k SNB v roce 1950. Manžel, Miloš Bernášek, sloužil u StB v Praze. Společně měly 3 dcery. Původním povoláním byla tovární dělnice. Z jejího spisu se dále dozvídáme, že byla hodnocena převážně kladně, ale jako žena a matka neměla naději na nějaké vysoké posty či vyšetřovací práci. Pracovala mj. na vyhodnocování dokumentačních materiálů k zájmovým osobám a také na vyhodnocování protistátních organizací za účelem propagačního využití. Podílela se také na zpracování případu Slánský a spol.233 Do starobního důchodu odešla ve věku 54 let.234

230

Obhájci prošli v letech 1948-1949 prověrkami, bylo vyžadováno, aby podporovali obžalobu. Více k tématu např.: KAPLAN Karel: Nebezpečná bezpečnost. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. ISBN 80-7239-024-4. s. 105., HEJL, Vilém, Zpráva o organizovaném násilí, 2. vyd. Praha: Univerzum, 1990. ISBN 80-85207-01-X. s. 210-218. 231 Národní archiv (NA), Praha, Státní soud, Or I/I 5/50. 232 ABS, Archiv MV-ČR Brno - Kanice, Personální depozitář, ev. č. 3674. Buralt Karel. 233 Více k tématu např.: KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2009. ISBN 978-80-87029-53-4. 234 ABS, Archiv MV-ČR Brno - Kanice, Personální depozitář, ev. č. 1717, Bernášková Milada 7855.

43

Třetí osobou byl Antonín Dušák narozený 27. července 1929 ve Staré Hlíně v okrese Třeboň. Jmenovaný pocházel ze zemědělské rodiny, měl 5 sourozenců. Vychodil 6 tříd obecné a 2 třídy měšťanské školy. Členem KSČ se stal v roce 1948. Měl 1 nemanželské dítě, na které platil výživné. V roce 1952 byl v rámci SNB přidělen k útvaru Jeřáb235 do Jáchymova. O rok později byl převelen do Prahy. Posudky a hodnocení na jeho osobu zněly převážně kladně s příslibem dalších postupů. Byl vyznamenán za službu vlasti a za zásluhy o obranu vlasti. Také získal čestný odznak SNB. Ve spisu bylo zdůrazněno, že schvaloval internacionální pomoc v srpnu 1968. V roce 1985 odešel do starobního důchodu.236 Čtvrtým nalezenou osobou byl Vratislav Hradecký, narozený 16. listopadu 1925 v Praze. Pocházel z dělnické rodiny, absolvoval 5 tříd obecné a 4 třídy reálné školy. Původním povoláním autoklempíř a autosvářeč vstoupil k SNB v roce 1945 a po výcviku byl zařazen do Kašperských hor na Šumavu. Na vlastní žádost byl v roce 1948 převelen do Prahy. Žil s příslušnicí SSSR Dragou Popovou, která pracovala jako tiskařská dělnice. V roce 1954 získali povolení Nejvyššího Sovětu k sňatku. V roce 1955 se jim narodila dcera. Hodnocení pracovních výkonů Hradeckého bylo pozitivní, několikrát se podle spisu stal nejlepším pracovníkem. V dubnu 1965 ho pro špatný zdravotní stav propustili z KS MV Praha a měl nastoupit k Dopravním podnikům hl. m. Prahy. Ve spisu byla ještě přiložena žádost z roku 1970 o znovupřijetí k SNB, ke které byla připojena poznámka, že lékař zhodnotil Hradeckého jako neschopného pro operativní práci.237 Posledním nalezeným personálním spisem byl spis týkající se osoby Františka Švadlenky narozeného 10. prosince 1919 v Plzni. Švadlenka se narodil soustružníkovi a ženě v domácnosti. Vyučil se strojním zámečníkem. Do KSČ vstoupil v roce 1945. Ve stejném roce se také stal členem SNB. Měl manželku a 2 dcery. V letech 1948-1950 působil na KS MV Plzeň. Byl líčen jako kamarádský, veselý a v kolektivu oblíbený zaměstnanec. Na druhé straně se ve spisu objevilo několik negativních hodnocení, mj. záznam o potrestání snížením hodnosti v roce 1952 za to, že mu jeden z podřízených uprchl do ciziny. Dokonce tu byl umístěn návrh na propuštění. Až absurdní zásahy do soukromí se ukázaly v případě Švadlenkova odhaleného milostného 235

Více např.: RADOSTA, Petr: Tragický útěk. Svědectví politického vězně Jiřího Nyčkala. Lidová demokracie, 30. 8. 1991, s. 5. 236 ABS, Oddělení archivních fondů vojsk Kanice, 3362, Dušák Antonín. 237 ABS, Archiv MV-ČR Brno - Kanice, Personální depozitář, ev. č. 416, Hradecký Vratislav.

44

poměru – v práci mu bylo navrženo potrestání a celou situaci musel vysvětlovat. Zmiňovaný nakonec dosáhl hodnosti majora a získal řadu ocenění za službu vlasti. V dodatku k dotazníku bylo zdůrazněno prosovětské a nekontrarevoluční smýšlení ve věci vpádu vojsk varšavské smlouvy na naše území v srpnu 1968. František Švadlenka odešel do starobního důchodu v prosinci roku 1974. 238 Z výše uvedených informací můžeme vidět, že mezi dohledanými vyšetřovateli jsou 4 muži a 1 žena. Tři z těchto lidí se narodili ve 20. letech 20. století, dva před rokem 1920. Všichni zmiňovaní vstoupili do KSČ v roce 1945 nebo 1948. U tří osob je patrné, že byly považovány za spolehlivé, protože zůstaly ve funkci i po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. U všech se dozvídáme o jejich rodině. Lidé, se kterými se vyšetřovatelé stýkali, museli být také prověřováni. Kromě Vratislava Hradeckého odešly všechny zmiňované osoby do starobního důchodu. O Hradeckém se dozvídáme pouze v souvislosti s žádostí o znovupřijetí do služeb MV Praha v roce 1970. Personální spisy vyšetřovatelů StB obsahovaly ručně vyplněné dotazníky, ze kterých se dozvídáme vše o životě dané osoby – z jaké byl rodiny, jaké školy navštěvoval, jakých organizací byl členem, jaké uměl cizí jazyky, zda byl někdy v cizině apod. Po dotazníku následoval ručně psaný životopis. Častým problémem ručně psaných dokumentů je v některých případech špatná čitelnost. K dotazníkům byly občas připojovány doplňky k dotazníku, do kterých se zaznamenávaly nové skutečnosti o dotyčném. Ve spisu byla dále založena služební přísaha a záznamy o provedených prověrkách. Danou osobu hodnotili nadřízení, spolupracovníci, ale i sousedé nebo známí. Velmi podrobně byli kontrolováni také příbuzní vyšetřovatelů. O naprosté kontrole života vyšetřovatelů svědčí detailní informace o jejich soukromí. Ve spisech nalezneme např. žádosti o povolení sňatku, rozvodové dokumenty, informace o výši platu, dalším vzdělávání vyšetřovatelů, služebních přesunech, žádosti o dovolenou, zdravotní záznamy či doklady o ocenění pracovníků. V některých případech byly ve spisu založeny kopie rodných a oddacích listů či výpisy z matriky. V neposlední řadě se ze spisů dozvídáme datum ukončení služby pracovníka. U všech mnou zmiňovaných osob byla přiložena fotografie dotyčného.

238

ABS, Oddělení archivních fondů vojsk Kanice, K 8415, 2129, Švadlenka František.

45

3.9

Vězení

Pro komunistický režim byl vězeňský systém důležitou oporou represivního aparátu. V květnu 1950 bylo ustaveno ministerstvo národní bezpečnosti, které mělo zajišťovat trestní řízení i následný výkon trestu. V roce 1952 mělo toto ministerstvo kontrolu nad celým vězeňským systémem ČSR. V rámci zostřování boje proti reakci byli dozorci věznic nabádáni k tvrdšímu zacházení zvláště s politickými vězni. V řadě zařízení vězni často trpěli hladem a s tím spojenými nemocemi. Přesto si v těžkých podmínkách vězni dokázali pomáhat a také v rámci možností zpříjemňovat situaci četbou, sportem nebo různými diskuzemi. Podle katalogu k výstavě Aby se to už neopakovalo239 bylo v květnu 1950 v Československu 32 600 vězňů, z toho přes 11 000 protistátních. O tři roky později počet vězňů ve věznicích a pracovních táborech narostl na 46 000. Zlepšování situace nastalo až ke konci 50. let. Mezi lety 1953–1965 bylo uskutečněno několik amnestií240. Žádost o podmínečné propuštění mohl odsouzený podat po odpykání poloviny trestu, amnestie mohla přijít také nečekaně. Po propuštění byla vězni určena zkušební lhůta. Během této doby se nesměl dopustit trestného činu. Propuštění vězni byli v mnoha případech sledováni a v případě zájmu o jejich osobu si mohli agenti StB důkazy o trestné činnosti „opatřit“. 241 Amnestií prezidenta republiky byl Rambouskovi v roce 1955 zmírněn trest na 25 let242. Rambousek prošel postupně různými věznicemi – byl na Pankráci243, v Ostravě244, v Mírově245 (od 16. října 1951246), v Leopoldově247 (od 11. února 1953248),

239

BLAŽEK, Petr – BURSÍK, Tomáš – HALLA, Josef – HOPPE, Jiří: Aby se to už neopakovalo: katalog k výstavě o dějinách sdružení bývalých politických vězňů K231. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. ISBN 978-80-87211-00-7. s. 20. 240 Amnestie prezidenta republiky nebo amnestie k určitému výročí. 241 Více k tématu amnestií viz BLAŽEK, Petr – BURSÍK, Tomáš – HALLA, Josef – HOPPE, Jiří: Aby se to už neopakovalo: katalog k výstavě o dějinách sdružení bývalých politických vězňů K231. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. ISBN 978-80-87211-00-7. s. 18, 19., Amnestie 1953-1962 [online] [vid. 20. 7. 2014], dostupné z: http://www.totalita.cz/vez/vez_hist_amnestie.php. 242 NA, Krajská prokuratura Praha, PST/1261/49, Deník Rk 9/56. 243 1889-1952 Věznice krajského soudu trestního v Praze XIV (kapacita 3000 vězňů). Od roku 1949 zde byly kromě tzv. soudní vazby i cely uzavřeného vyšetřovacího oddělení krajského velitelství StB Praha (až 360 osob). Od října 1952 Útvar nápravných zařízení Praha Ministerstva národní bezpečnosti. Od roku 1954 bylo popraviště věznice jediným v ČSR. Věznice Praha Pankrác [online] [vid. 30. 5. 2014], dostupné z: http://www.totalita.cz/vez/vez_vez_pha_pankrac.php. 244 NA, Spisy ministerstva spravedlnosti, značka: T 753/49. V letech 1895-1952 Věznice krajského soudu s kapacitou až 900 osob. 1950 zde zřízeno zvláštní oddělení KV StB Ostrava. Od 1. 10. 1952 věznice MNB (MV), existuje dodnes. Věznice Ostrava [online] [vid. 29. 5. 2014], dostupné z: http://www.totalita.cz/vez/vez_vez_ostrava.php.

46

znovu na Pankráci (od 18. července 1962249) a ve Valdicích250 (od 2. prosince 1963251). Nejdelší Rambouskův pobyt byl v Leopoldově. Během pobytu ve vězení prodělal 3x tuberkulózu: „Z vysokého svalnatého muže se po třinácti letech stala těžce dýchající troska vážící čtyřiapadesát kilo.“252 Na Leopoldově ho poprvé viděl jeho asi osmiletý syn. Někdy v roce 1952 nebo 1953 se s ním žena rozvedla, aby přestala být v hledáčku StB253. Ota o tom mluvil takto: Moje žena, ona se rozvedla, když už sem byl na Mírově asi v roce 52 nebo tak nějak 53. Jí dělali velký trable jenom proto, že je manželka takovýdleho lotra že jo. Tak jí řekli: „Rozveďte se.“. Čili to bylo a taky jo jakmile se rozvedla tak měla klid to já sem věděl, jakože já sem jí to dokonce jako doporučoval, že jo ať se rozvede. Jakej je mezi tim v tom rozdíl, jestli je vdaná, že jo, ještě k tomu, když je to příčina nějakejch trablů velkejch.“254 Při příležitosti vernisáže výstavy Aby se to už neopakovalo na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 2008, promluvili Ota Rambousek a Radovan Procházka k posluchačům o jejich zkušenostech s vězením: Ota Rambousek: „Představte si, že vás zavřou. Teď najednou sedíte v kriminále a sedíte už pátej rok. Přijde bachař, jde se na vycházku, podívá se: „Rambousek, do prdele, vy nemáte košili, 245

Věznice byla vybudována z hradu postaveného ve 12. století olomouckým biskupem. Do padesátých let 19. století sloužila jako vězení pro osoby duchovního stavu. Roku 1855 byla přeměněna na civilní trestnici. Po roce 1948 zde pobývaly osoby odsouzené za protistátní trestné činy. Svůj trest si zde odpykávali kněží, katoličtí intelektuálové nebo politici. Kapacita věznice byla v padesátých letech 1800 vězňů. Dnešní kapacita věznice je 370 vězňů. Věznice Mírov [online] [vid. 29. 5. 2014], dostupné z: http://www.totalita.cz/vez/vez_vez_mirov.php. 246 NA, Státní soud, Or I/I 5/50. 247 Pevnost postavená za vlády císaře Leopolda I. v 17. století. Roku 1855 přeměněna na trestnici. Po roce 1948 problémy s porušováním řádů ze strany dozorců a vedení věznice – nedostatečné dávky jídla vězňům, špatná zdravotní péče, kruté podmínky kázeňských trestů. Roku 1955 proběhla vzpoura vězňů proti špatným životním podmínkám. Věznice Leopoldov [online] [vid. 30. 5. 2014], dostupné z: http://www.totalita.cz/vez/vez_vez_leopoldov.php. 248 NA, Státní soud, Or I/I 5/50. 249 NA, Spisy ministerstva spravedlnosti, zn.: T 753/49. 250 Věznice se nachází v objektu dřívějšího kartuziánského kláštera, který založil Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna v 17. století. V roce 1856 zřízena z kláštera centrální věznice pro vězně s tresty od 10 let do doživotí. Od 1938 z věznice Ústav pro choré a mladistvé trestance. V době okupace sloužila část budovy jako úřadovna gestapa. 1948-1990 do věznice posíláni převážně dlouhodobě odsouzení (přes 2700 vězňů). Věznice Valdice [online] [vid. 30. 5. 2014], dostupné z: http://www.vscr.cz/veznicevaldice-95/informacni-servis-1633/historie-367/z-historie-objektu-5321. 251 NA, Spisy ministerstva spravedlnosti, zn.: T 753/49. 252 Příběhy 20. století (11. 12. 2006). 253 Podle Rambouskova tvrzení. Ve spisu ABS, V-188-PL, Podsvazek č. 1. Rambousek Otakar. je informace o rozvodu Rambouskových už ve zprávě „Případ Malina“ z 18. 11. 1949, kde se píše, že se rozvedli už přibližně před 3 měsíci - tedy už v srpnu 1949. Pravdou je, že řada vztahů dlouhé odloučení během doby věznění nevydržela. Po propuštění se vězni jen obtížně vraceli k normálnímu životu a navazovali zpět zpřetrhané vztahy. Vězení je poznamenalo nejen fyzicky, ale i po psychické stránce. Více k tématu např. DOUBOVÁ, Veronika: Politické procesy 50. let - Ženy odsouzené Krajským soudem v Liberci v letech 1953 a 1954. Diplomová práce, Liberec 2012. 254 Příběhy 20. století (11. 12. 2006).

47

jaktože nemáte košili čoveče, když víte, že to, že ji máte mít?“ „No ono je horko pane veliteli.“ „Jo horko, no tak podivejte se víte co tři měsíce zaraženejch výhod.“ A teď sem u toho tři měsíce zaraženejch výhod víte někdo zkuste prosim vás dneska, vzpomeňte si na to nebo kdykoliv a udělejte to večer, vemte si bochník chleba, zvažte si 330 gramů, třetinu, ukrojte si ho a teď se na to podíváte no tak ale až takhle budete jíst druhej, třetí rok, tak se potom nedivte, že máte jednapadesát kilo, že máte tuberkulózu a tak dále. Já nebudu dlouho o tomhletom mluvit, protože mluvim o věci, která vám je naprosto neznámá, ale kdybyste si to chtěli zkusit, nemůžete stejně, protože to byste museli půl roku jíst těch 330 gramů toho chleba…255 Své zážitky z vězení zpracoval Rambousek také mj. v druhé části knihy Paměti lichoběžníka s názvem Veliké bratrstvo256. Ve spisech257, které jsem dostala k dispozici v Národním archivu, byly uloženy různé další materiály, ze kterých se dozvídáme více o Rambouskově životě ve vězení. Podle sepsaných hodnocení působil Rambousek zpočátku svého pobytu ve vězení jako problémový vězeň, který vykazoval záporný vztah k režimu. Byl popisován jako tichý, kamarádský a v kolektivu snášenlivý. Své pracovní povinnosti plnil někdy i nad plán, ale nechtěl uzavírat žádné závazky. Rambousek si odpykal během svého pobytu ve vězení různé kázeňské tresty, které měly charakter od napomenutí, přes zaražené výhody až po samovazbu. Mezi závažnější prohřešky patřila účast na vzpouře vězňů v Leopoldově v roce 1955258, mezi ty méně závažné bych zařadila napomenutí za nedovolené navštěvování kina. V roce 1963 mu byl udělen trest 20 dnů izolace za to, že chtěl údajně po propuštěném spoluvězni získat určité listy telefonního seznamu. Za dobré pracovní nasazení získal Rambousek několikrát odměnu – 2x v podobě potravinového balíčku a 1x dostal knihu. Ve spisu259 se také nachází usnesení o amnestii a o propuštění, týkající se osob ze skupiny „Rambousek a spol.“ Dozvídáme se, že pravděpodobně jako první byl propuštěn Krotil – nejdříve mu byl výkon trestu na 3 měsíce přerušen ze zdravotních důvodů a poté byl v listopadu 1950 podmínečně propuštěn. Dále zde lze nalézt 255

Mezní situace v táboře - hovoří Otakar Rambousek a Radovan Procházka (21. 4. 2008). RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka: paměti agenta-chodce. Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. s. 113-251. 257 NA, Spisy ministerstva spravedlnosti, zn.: T 753/49., NA, Státní soud, Or I/I 5/50., NA, Krajská prokuratura Praha, PST/1261/49, Deník Rk 9/56. 258 Více např.: KOMÍNEK, Milo: I pod oblohou je peklo. Moravia Publishing, 1990. ISBN 0-921863-14-4. s. 103-121. 259 NA, Krajská prokuratura Praha, PST/1261/49, Deník Rk 9/56. 256

48

informace o propuštění Špačkové260 a manželů Šaškových261. V roce 1956 krajský prokurátor rozhodl o snížení trestů pro Vasku262, Lacinu263 a manžele Bednářovi264. Žádost Rambouskovy matky o zmírnění trestu pro syna byla zamítnuta. V roce 1960 byla většina politických vězňů propuštěna při tzv. velké amnestii265 prezidenta Novotného. Amnestie se týkala také manželů Bednářových, Laciny i Vasky. Ostatní členové nejsou ve spisu zmíněni, ale s největší pravděpodobností byli propuštěni ještě před rokem 1960. Pouze Oty se amnestie v roce 1960 netýkala. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že Ota byl přímým agentem imperialistických rozvědek. Netýkala se ho ani amnestie v roce 1962 a proti tomu se také odvolal – bylo mu vytýkáno, že byl v přímém kontaktu s agentem cizí rozvědky a to Ota vyvracel s tím, že byl ve styku pouze se členy československé emigrace. Byl propuštěn až 21. dubna 1964 rozhodnutím Okresního soudu v Jičíně266 a to podmínečně267 se zkušební dobou do dubna 1971: „Já sem večer přišel, zaklepal sem, no a máti mě otevřela a prej: „Ty si utek, Otíku.“ „Ne neutek, dneska mě pustili“. Ve vězení tedy strávil 14 let. Rambouskovo propuštění přišlo velmi pozdě v porovnání s většinou ostatních politických vězňů. V roce 1965 se Rambousek podruhé oženil. Jeho ženou se stala podle spisu268 Zdenka Fojtová269. Společně získali k užívání sklepní prostory v Praze II v ulici Rybalkova 14, kde si ze skladiště udělali byt. Po propuštění byl Rambousek nejdříve 260

Propuštěna v roce 1953 milostí prezidenta. Šašková propuštěna v roce 1954 milostí prezidenta s pětiletou podmínkou. Šaškovi byl amnestií v roce 1953 prominut zbytek trestu. 262 Z trestu prominuto 15 let. 263 Prominuto 6 let. 264 Bednářové prominuto 12 let, jejímu manželovi 7 let. 265 Amnestie se týkala 5 319 osob, vyloučeno z ní bylo kolem 3 tisíce vězňů – „inspirátorů protistátní činnosti“, další amnestie následovaly v letech 1962 a 1965, kromě nich udělovány i individuální milosti, viz HOPPE, Jiří: Opozice 68 – Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2. s. 209. 266 NA, Státní soud, Or I/I 5/50. 267 Političtí vězni, na které se nevztahovala amnestie 1960 a 1962, byli od konce roku 1963 propouštěni na podmínku, viz Tamtéž, s. 209. 268 Sám Rambousek svou ženu v mnou vyhledaných zdrojích nejmenoval. V článku Olgy Bezděkové (BEZDĚKOVÁ, Olga: Odchod za úsvitu, Statečný kurýr a pěšák protikomunistického odboje Otakar Rambousek odešel na věčnost, in: Paměť a dějiny [online], roč. IV, 2002, č. 2, s. 66-68 [vid. 11. 1. 2014], ISSN 1802-8241, dostupné z: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1002/066-068.pdf) je Rambouskova žena nazvána Apolena. V mé práci vycházím z úředních dokladů získaných ze spisů uložených v ABS a používám tedy křestní jméno Zdena. 269 Narozena 25. 6. 1934 v Českých Žlebech (okr. Prachatice), zdravotní sestra, rozená Fojtová, otec Bohumil Fojt, matka Rosálie Fojtová (rozená Klímová). Od 5. 11. 1959 Z. Rambousková zaměstnaná na psychiatrické klinice Fakultní nemocnice s fakultní poliklinikou Praha 2, politicky neorganizovaná, členka ROH. Viz ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. 261

49

zaměstnán u Pražské obnovy v Praze 2 a od dubna 1966 nastoupil u Lidového bytového družstva jako instalatér pro obvod Praha 10.270 Začlenění propuštěných vězňů do běžného života po propuštění z vězení bylo velmi obtížně. Dlouhá léta izolace, vězeňského režimu a kontaktu pouze se spoluvězni se odrážela na psychické i fyzické stránce vězňů. Museli se vyrovnávat s banálními věcmi, jako např. znovu se naučit jíst příborem. Zpřetrhané rodinné vztahy se jen těžko znovu navazovaly. Velké obtíže museli také překonávat v oblasti sexuálního života.271 3.10

Rambousek a K231

Ota Rambousek se v době pražského jara stal aktivním členem K 231272. Jednalo se o klub založený bývalými politickými vězni v březnu 1968. Název klubu vycházel z označení zákona273, podle kterého byli souzeni političtí vězni. Členové klubu měli často odlišné politické názory, náboženské přesvědčení i osobní minulost. Spojovacím článkem mezi nimi bylo odsouzení za politickou činnost a drastická zkušenost s komunistickým vězeňstvím.274 Tzv. „Káčko“ vzniklo v podzemním bytě Oty Rambouska, kde se 27. března 1968 sešlo na improvizované a narychlo svolané schůzi kolem 50 lidí.275 Oficiální ustanovující shromáždění klubu K 231 se uskutečnilo 31. března 1968 na pražském Žofíně. Byly stanoveny cíle a struktura klubu. Sdružení se definovalo jako přísně apolitické a členem se mohl stát jen ten občan, který byl po státním převratu odsouzen podle některého ze zákonů – č. 50/1923, č. 231/1948 nebo č. 86/1950 Sb. Cílem K 231 bylo dosažení plné soudní, občanské a sociální rehabilitace bývalých

270

ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. Více k problematice viz DOUBOVÁ, Veronika: Politické procesy 50. let - Ženy odsouzené Krajským soudem v Liberci v letech 1953 a 1954. Diplomová práce, Liberec 2012. 272 Více k tématu např.: BRODSKÝ, Jaroslav: Řešení gama. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1990. ISBN 80-7106-009-7., GRISOVÁ, Hana: K 231 Sdružení bývalých politických vězňů. Příčiny jeho vzniku a zániku. Bakalářská práce, Olomouc 2009. 273 Zákon č. 231/1948 Sb. nahradil zákon č. 50/1923 Sb. a obsahoval vyšší trestné sazby, zároveň byl 6. 10. 1948 zřízen na základě zákona č. 232/1948 Sb. Státní soud, kterému příslušelo rozhodování o činech, za které zákon č. 231/1948 Sb. stanovoval trest smrti nebo odnětí svobody delší než 10 let. Viz BLAŽEK, Petr – BURSÍK, Tomáš – HALLA, Josef – HOPPE, Jiří: Aby se to už neopakovalo: katalog k výstavě o dějinách sdružení bývalých politických vězňů K231, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. ISBN 978-80-87211-00-7. s. 13. 274 Tamtéž. s. 7. 275 HOPPE, Jiří: Opozice 68 – Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2. s. 216, 217. 271

50

politických vězňů. Činnost „Káčka“ se měla zaměřit i na dokumentaci.276 Do krajů i okresů byly rozeslány propozice a do dvou měsíců od ustavení měl klub kolem 80 regionálních poboček a okolo 30 000 členů. Klub K 231 se měl skládat z předsednictva a 8 komisí277. V čele klubu stál předseda Karel Nigrín278 a generální tajemník Jaroslav Brodský279. Sídlo organizace bylo v Praze280 a postupně zakládané okresní pobočky měly kopírovat strukturou ústřední orgány klubu. 7. dubna 1968 byla založena samostatná slovenská organizace K 231. Samostatně začala také působit kvůli odlišným postojům vůči pražské organizaci K 231 brněnská pobočka. Mezi další významné osobnosti K 231 patřili Josef Kovařovic281, Jan Šmíd282 nebo Václav Paleček283, všichni byli členy předsednictva.

276

BLAŽEK, Petr – BURSÍK, Tomáš – HALLA, Josef – HOPPE, Jiří: Aby se to už neopakovalo: katalog k výstavě o dějinách sdružení bývalých politických vězňů K231, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. ISBN 978-80-87211-00-7. s. 32. 277 Komise programová, organizační, právní, informační, dokumentační, hospodářská, sociální a revizní. 278 1904-1982, studoval na FF UK v Praze, středoškolský učitel dějepisu a zeměpisu, 1939 uprchl do Francie – ředitel informační sekce Československého národního výboru, 1940 Anglie – čs. ministerstvo zahraničních věcí, členem strany národně sociální, 1949 zatčen StB a odsouzen za velezradu na doživotí, 1955 trest snížen na 25 let, 1963 sníženo na 16 let, propuštěn v prosinci 1963, 1968 v čele K 231, po srpnové okupaci prožil zbytek života v ústraní pod drobnohledem StB, krycí název svazku o jeho osobě: „Předseda“. Viz BLAŽEK, Petr – BURSÍK, Tomáš – HALLA, Josef – HOPPE, Jiří: Aby se to už neopakovalo: katalog k výstavě o dějinách sdružení bývalých politických vězňů K231, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. ISBN 978-80-87211-00-7. s. 40. 279 1920-1981, absolvent Učitelského ústavu v Soběslavi, knihovník, učitel, ředitel školy v Brné nad Labem, národní socialista, zástupce Svazu školství a osvěty Ústeckého kraje, 1948 nařčen z kolaborace za války, očištěn, práce v Čs. stavebních závodech v Teplicích, 1950 zatčen StB a odsouzen k 15 letům těžkého žaláře, vězněn mj. v pracovních táborech na Jáchymovku a Příbramsku, propuštěn 1960, vyučoval angličtinu, 1968 představitel K 231, po srpnu odešel do exilu, v ČSR v nepřítomnosti odsouzen za podvracení republiky k 8 letům vězení, zemřel v Torontu, vydal vzpomínkovou knihu Řešení gama (BRODSKÝ, Jaroslav: Řešení gama, Praha 1990.). Viz Tamtéž, s. 40, 41. 280 Karlovo náměstí č. 17, prostory propůjčeny od lidového výrobního družstva invalidů Obzor. Viz HOPPE, Jiří: Opozice 68 – Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2. s. 222. 281 1908-?, studia práv, práce ve Škodových závodech, 1954 zatčen StB, odsouzen za velezradu na 14 let, propuštěn 1960 na amnestii, 1968 členem K 231 – právní komise, autorem stanov K 231, zemřel po roce 1976. Viz BLAŽEK, Petr – BURSÍK, Tomáš – HALLA, Josef – HOPPE, Jiří: Aby se to už neopakovalo: katalog k výstavě o dějinách sdružení bývalých politických vězňů K231, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. ISBN 978-80-87211-00-7. s. 41. 282 1910-1983, absolvent lékařské fakulty, 1944, 1945 vězněn, po válce major zdravotní služby v armádě, 1948 zatčen a odsouzen za neoznámení trestných činů a vojenské zrady na doživotí, 1953 trest snížen amnestií na 25 let, 1960 na amnestii propuštěn, lékařem v Mníšku u Liberce, 1968 člen K 231, po srpnu exil ve Francii a ve Švýcarsku - lékařem, 1972 odsouzen v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky k 5 letům odnětí svobody nepodmíněně a k propadnutí majetku. Viz Tamtéž, s. 42.

51

22. dubna 1968 byla Nigrínem a Brodským podána na ministerstvu vnitra oficiální žádost o schválení K 231 ve smyslu zákona č. 68/1951 Sb. o dobrovolných organizacích.284 Druhý den ministerstvo vydalo potvrzení o vydání žádosti a od této chvíle mělo 60 dnů na vyjádření. Z počátku vypadaly vyhlídky na schválení nové organizace nadějně. Pod vedením Oty Rambouska pracovala dokumentační komise, jejíž agenda byla rozdělena na 3 části: dokumentace minulosti - věznění, dokumentace činnosti K 231 a evidence členstva. Komise především shromažďovala svědectví a dokumenty prokazující porušování lidských práv a zneužívání moci veřejných činitelů. Materiály měly být tříděny, vyhodnocovány a předávány úřadům zabývajícím se vyšetřováním nezákonností 50. let285. V roce 1995 vyšla v exilu Zpráva dokumentační komise286, která podává informace o práci komise a o charakteru vypracovávaných dokumentů. 26. dubna 1968 byl odvysílán pořad Zvědavá kamera287 z věznice Mírov, ve kterém mj. vystoupil i Ota Rambousek. Bývalí političtí vězni zde byli konfrontováni se svými bývalými dozorci. Rambousek v přímém přenosu označil svého bývalého dozorce Smrčku za násilníka. Reportáž přispěla k tomu, že se K 231 dostalo do povědomí veřejnosti. Ota posléze publikoval článek v deníku Práce288, ve kterém navázal právě na reportáž a téma brutálních dozorců, kteří stále ještě působí ve věznicích289. Také další členové K 231 se objevovali ve sdělovacích prostředcích a dávali rozhovory. Tato mediální pozornost byla později obrácena proti Rambouskovi a politickým vězňům.

283

1901-1970, studia na univerzitách v Praze, Ženevě a Oxfordu, práce v Obchodní komoře, zakladatel Klubu akademiků Československé strany národně socialistické, 1941 práce na ministerstvu financí čs. vlády ve Velké Británii, 1943 ministrem, angažoval se ve studentském hnutí, 1942 předsedou Světové rady mládeže v Londýně, na konci 2. světové války působil ve spojenecké komisi pro dozbrojení Německa, 1947 působil na ministerstvu zahraničních věcí, 1948 propuštěn, 1949 zatčen, vyslýchán a mučen, 1951 odsouzen k 13 letům vězení za velezradu a špionáž, 1957 revize rozsudku, propuštěn, 1965 rehabilitován Nejvyšším soudem, 1968 spoluzakladatel K 231, po srpnu exil ve VB a USA, 1992 in memoriam získal řád T. G. Masaryka. Viz Tamtéž, s. 42, 43. 284 HOPPE, Jiří: Opozice 68 – Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2. s. 234. 285 HOPPE, Jiří: Opozice 68 – Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2. s. 265. 286 RAMBOUSEK, Otakar, GRUBER, Ladislav: Zpráva dokumentační komise K 231. 1995. 287 Promítáno také na výstavě Aby se to už neopakovalo, dokument uložen v archivu České televize. Více např. GRISOVÁ, Hana: K 231 Sdružení bývalých politických vězňů. Příčiny jeho vzniku a zániku. Bakalářská práce, Olomouc 2009. 288 Práce, 4. 5. 1968. s. 1, 4. 289 HOPPE, Jiří: Opozice 68 – Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2. s. 237.

52

Už na dubnovém plénu ÚV KSČ se začaly ozývat hlasy vystupující proti K 231. Obavy pramenily především z nedostatku informací o nové organizaci. Ministr vnitra Josef Pavel nechal na základě žádosti předsedy vlády Černíka zpracovat „Informaci o Sdružení bývalých politických vězňů K 231“. V tomto dokumentu byla vyjádřena obava, že členem sdružení se může stát každý občan odsouzený podle daných zákonů – tedy i ten odsouzený právem.290 Na květnovém zasedání ÚV KSČ dostal každý účastník pléna „Informaci o některých poznatcích v činnosti K 231“291, která nesla zřetelnou pečeť práce StB a ve které byly obratně doloženy mocensko-politické cíle K 231. Po květnovém zasedání ÚV KSČ se stalo cílem KSČ najít cestu k zakázání činnosti organizací jako je K 231 nebo Klub angažovaných nestraníků (KAN). Kampaň na očernění K 231 i samotného Oty Rambouska, která propukla v médiích, byla asi nejhorlivější na stránkách Rudého práva. V předvečer květnového pléna ÚV KSČ vyšel v Rudém právu292 článek J. Ambrože „Kdo to chce mluvit jménem politických vězňů?“. Tím byl rozpoután přímý útok na Rambouska i na celou organizaci. Autor s pomocí citací z výslechových protokolů293 dokazoval, že Rambousek byl odsouzen oprávněně. Na článek reagovala další periodika, mj. v časopise Student294 vyšel článek Milana Misárka, kde byl Ambrož usvědčen z nezákonného jednání – studoval totiž trestní spisy vedené na cizí osobu.295 Kampaň v konečném důsledku však spíše pomohla K 231 k publicitě, odhalila licoměrnost Dubčekova vedení a také ukázala mocenskému ústředí, že bylo zapotřebí sofistikovanějších metod k umlčení K 231. Nejpádnější argument proti K 231 byl ten, že mezi oprávněnými žadateli o rehabilitaci byli lidé odsouzeni právem, kteří na rehabilitaci tedy nemají nárok. Panovala také obava, že uznáním práva na rehabilitaci, bude zpochybněna veškerá zákonnost režimu za posledních 20 let. K 231 byly do cesty kladeny byrokratické překážky, které měly pozdržet vydání konečného stanoviska. Na vedení KSČ také sílil nátlak z Moskvy, kde nejen v K 231 viděli hrozbu kontrarevoluce.

290

HOPPE, Jiří: Opozice 68 – Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2. s. 240. 291 Dodáno pravděpodobně organizačně-politickým oddělením ÚV KSČ pod vedením A. Jindry. 292 Rudé právo, 28. 5. 1968, s. 3. 293 Ambrož měl přístup do jinak nepřístupného archivu Státní bezpečnosti. 294 Student, roč. IV, č. 24, 12. 6. 1968, s. 2. 295 HOPPE, Jiří: Opozice 68 – Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2. s. 249.

53

Ještě 25. července se konala schůzka mezi zástupci296 vlády a K 231, na které byl projednáván případný kompromis. Zůstalo však pouze u příprav. Hledání případné dohody bylo přerušeno vpádem vojsk Varšavské smlouvy do ČSR. Klub K 231 existoval bez legitimního schválení pouhých 159 dní. Po odeznění prvotního šoku z invaze byl předním funkcionářům K 231 doporučen297 odjezd ze země. Ministerstvo vnitra 5. září 1968 vydalo rozhodnutí o neschválení stanov K 231. Tímto činem zaniklo oprávnění ústředního přípravného výboru k další činnosti.298 Protože byl vydán zákon č. 82/1968299 o soudní rehabilitaci a další opatření, jimiž vláda měla zabezpečit práva a potřeby rehabilitovaných, byla činnost K 231 shledána nadbytečnou. Řada představitelů K 231, mezi nimi i Otakar Rambousek, zvolila po srpnu 1968 odchod do zahraničí. 12. září 1968 poslali předseda a místopředseda přípravného výboru K 231 Alexandru Dubčekovi dopis o ukončení činnosti K 231. 20. září 1968 prohlásil předseda Karel Nigrín K 231 za věc minulosti300. V exilu byl mj. vydáván časopis K-231301, jehož hlavním redaktorem byl Lumír Salivar302, do kterého přispíval i Ota Rambousek. Po sametové revoluci se přímým nástupcem K 231 stala Konfederace politických vězňů České republiky (KPV ČR).303 3.11

Druhá emigrace a návrat do České republiky

Pod záminkou dovolené v Jugoslávii opustili manželé Rambouskovi v roce 1968 ČSSR. Zdenka měla povolení vystavené pro turistiku v Bulharsku na dobu 21 dní, od 23. září 1968 do 15. října 1968. Cestovní doklad jí byl vydán v září 1968. O prodloužení povolení už nezažádala.304 V hlášení z Krajské správy SNB odboru pasů a víz v Praze 296

Účastníky předseda vlády Černík, místopředseda vlády pro legislativu Colotka a zástupci K 231 Paleček a Brodský. 297 27. 8. 1968 se sešel přípravný výbor K 231, který měl projednat konec organizace, v rámci zajištění osobní bezpečnosti čelních představitelů klubu jim doporučil legální výjezd ze země na platný pas. 298 BLAŽEK, Petr – BURSÍK, Tomáš – HALLA, Josef – HOPPE, Jiří: Aby se to už neopakovalo: katalog k výstavě o dějinách sdružení bývalých politických vězňů K231, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. ISBN 978-80-87211-00-7. s. 61. 299 Zákon č. 82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci byl Národním shromážděním přijat 25. 6. s účinností od 1. 7. 1968. Byl pokusem o nápravu minulých represí komunistického režimu, plně rehabilitováno bylo asi 1500 osob, 8. 7. 1970 byl Federálním shromážděním zákon novelizován pro přílišnou velkorysost. 300 HOPPE, Jiří: Opozice 68 – Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2. s. 298. 301 Vyšlo celkem 31 čísel, časopis distribuován zdarma, snaha posílat ho i do ČSR, většinu čísel vytiskli manželé Škvorečtí, mezi přispěvatele patřil i Ota Rambousek. 302 1931-2012, politický vězeň, spolupracovník Sixty-Eight publishers. Byl švagrem Josefa Škvoreckého, jeho sestrou byla Zdena Salivarová. 303 HOPPE, Jiří: Opozice 68 – Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2. s. 311., více k tématu např. CIDLINSKÁ, Lucie: Politické procesy 50. let – Politický vězeň Čestmír Čejka. Diplomová práce, Liberec 2011. 304 ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol.

54

z ledna 1971 se dozvídáme, že Rambouskovi nebyl vydán cestovní doklad – zápis v hlášení byl proveden podle vyplněné žádanky. Jako účel cesty byla v žádance uvedena návštěva přítele v NSR na 21 dní.305 Cesta mu ale nebyla povolena. V pořadu České televize306 Rambousek vzpomínal, že dostal od bývalého spoluvězně a kamaráda kněze občanskou legitimaci, ve kterém byla doložka do všech socialistických států: „Vybral jsem si Bulharsko. Jel jsem do Gorijce, zabočil jsem k nádraží. A koukám, 500 m železného plotu. Rozhlédl jsem se a nikde nikdo. Hup a za pár vteřin jsem byl na svobodě.“307 Dále v pořadu vyprávěl, že se dostal do Říma, kde se ohlásil u amerického vojenského atašé a jako poznávací znamení použil své staré krycí jméno, František Damica. Konkrétní informace o cestě do Říma nejsou zmíněny. V knize Svědectví Rambousek uvedl, že „5. října 1968 překročil jugoslávsko-italské hranice“.308 V knize Nezapomenutelné příběhy309 byla informace, že Rambousek se ženou a dvěma dalšími mukly jeli rychlíkem směrem do Sofie a vystoupili v Bělehradě. Cestě do Říma Ota popsal jako plnou peripetií. Z výpovědí příbuzných předvolaných StB310 také vyplynulo, že Rambouskovi vycestovali do USA311 přes Itálii312. Nadále udržovali písemný kontakt s rodinou. Rambouskova matka je byla v roce 1969 navštívit v New Yorku. V zahraničí pracovali manželé Rambouskovi v nemocnici – Zdena jako zdravotní sestra a Ota jako zřízenec. V roce 1974 získali oba manželé americké občanství. V roce 1977 bylo přerušeno trestní stíhání obou manželů vzhledem k jejich „nedostižitelnosti“ a později tohoto roku bylo úplně zastaveno313. V exilu byl Rambousek členem Rady svobodného Československa (RSČ)314.

305

ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. Příběhy železné opony: Past na agenta chodce (rež. Ján Novák, 2006). 307 Tamtéž. 308 VRKOČOVÁ, Ludmila (ed.): Svědectví: osudy politických vězňů 1947-1976. 1. vyd. Praha: nakladatelství Ludmila Vrkočová, 2007. ISBN 978-80-901611-7-7. s. 156. 309 VAŠÁK, Vašek, KOLÁŘ, Petr: Nezapomenutelné příběhy. 1. vyd. Praha: XYZ, 2006. ISBN 80-86864-63-4. s. 175. 310 V roce 1977 předvoláni: Alena Vaňousová, Bohumil Fojt a Rosálie Fojtová, viz ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. 311 Adresa 48-20 44th Street Apt. 1, Woodside N. Y. 11377. 312 Rambouskovi poslali rodině pohlednici z Itálie. 313 ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. 314 K tématu např.: RAŠKA, Francis D.: Opuštění bojovníci. Historie Rady svobodného Československa: 1949–1961. 1. vyd. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1798-7., TOMEK, Prokop: Na frontě studené války - Československo 1948-1956: výstava k 60. výročí zahájení zahraničního protikomunistického odboje. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009. ISBN 978-80-87211-14-4. 306

55

V knize Nezapomenutelné příběhy autorů Vašáka a Koláře bylo v Rambouskově příběhu také zmíněno, že v New Yorku nejdříve pracoval jako dělník, poté jako údržbář mrakodrapu.

Dalších

12 let

pak

Rambousek

dělal

zásobovače

v nemocnici.

O americkém pobytu se Rambousek vyjádřil takto: „Ne, v Americe se mi nestýskalo. Byli jsme přesvědčení, že to nebude dlouho trvat a dojde k „Velkému třesku“. Konfliktem. Pak přišel Gorbačov a Reagan, a dopadlo to, jak to dopadlo. V Americe jsem žil osmadvacet let.“315 6. listopadu 1990 Krajský soud v Plzni rozhodl, že se na Otu vztahovala v plném rozsahu rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb316. V roce 1996 se i s manželkou a psem Kačenkou317 vrátili natrvalo zpět do České republiky. Prezident republiky Václav Havel vyznamenal Rambouska v roce 1999 Medailí Za zásluhy 1. stupně. V roce 2008 mu byl udělen Záslužný kříž ministra obrany318 ČR. Při teroristickém útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001 zahynul jako jeden ze dvou Čechů Rambouskův vnuk Lukáš Rambousek319. Otakar Rambousek zemřel 3. června 2010 v Praze ve věku 87 let. V článku publikovaném v časopise Paměť a dějiny320 po Rambouskově smrti představila Olga Bezděková nejdůležitější momenty jeho života. Autorka vzpomínala na Otu jako na pevného, zásadového muže a dobrého společníka.

315

VAŠÁK, Vašek, KOLÁŘ, Petr: Nezapomenutelné příběhy. 1. vyd. Praha: XYZ, 2006. ISBN 80-86864-63-4. s. 176. 316 NA, Státní soud, 14 Rt 590/90. 317 Jméno uvedeno v kapitole Maraton v knize RAMBOUSEK, Ota: S prstem na spoušti. Praha 1997. ISBN 80-85625-70-9. s. 161. 318 Ministryní obrany Vlasta Parkanová. 319 Pravděpodobně syn Rambouskova syna z 1. manželství. Viz V Americe se hledá patnáct Čechů [online][vid. 9. 6. 2014], dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/domaci.aspx?r=domaci&c=A011008_222310_domaci_pol&t=A011008_222310_d omaci_pol&r2=domaci., Lukáš Rambousek (†27), česká oběť 11. září - Rodiče si jsou jisti: Tady bojuje o život náš syn! [online] [vid. 9. 5. 2014], dostupné z: http://www.ahaonline.cz/clanek/musitevedet/63486/lukas-rambousek-27-ceska-obet-11-zari-rodice-si-jsou-jisti-tady-bojuje-o-zivot-nassyn.html. 320 BEZDĚKOVÁ, Olga: Odchod za úsvitu, Statečný kurýr a pěšák protikomunistického odboje Otakar Rambousek odešel na věčnost, in: Paměť a dějiny [online], roč. IV, 2002, č. 2, s. 66-68 [vid. 11. 1. 2014], ISSN 1802-8241, dostupné z: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1002/066-068.pdf.

56

3.12

Rambousek spisovatel

Ota Rambousek byl také autorem knih a článků do různých zahraničních časopisů321. V exilu napsal první knihu povídek s názvem Krochnu s sebou322, která vyšla v Torontu v roce 1978. Kniha obsahuje osm kapitol, ve kterých, jak sám autor v předmluvě uvedl, „bude řeč především o agentech špiónech. Vyzvědačích. Agentech.“323 Dále Rambousek vysvětlil, že tato kniha měla osvětlit těžké podmínky práce agentů - „frontových vojáků třetího československého odboje“. Jednotlivé příběhy proložil autor kratšími příběhy psanými kurzivou. Byly zde popsány mj. různé kategorie bachařů: „V prvé byli chytří a líní. Ti se ovšem vyskytovali pořídku. Ve druhé, byli chytří a agilní: ještě vzácnější ptactvo. Do třetí patřili blbí a líní, a samozřejmě nejvíc se jich hemžilo v kategorii čtvrté, která sdružovala blbé a agilní.“324 Dalším spisovatelským činem Rambouska byla kniha Jenom ne strach325. Tomuto příběhu se věnuje následující kapitola. Po této knize následovaly další povídky s tematikou agentů-chodců. Kniha S prstem na spoušti326 vyšla v roce 1997 a byla rozdělena do 3 částí: Agenti a kopečkáři, Vabank a Vzpomínání za velkou louží. V předmluvě Rambousek uvedl, že některá jména, místa i čas změnil, ale že příběhy byly založeny na pravdivých událostech. V doslovu se autor zamýšlel nad životem. Ota zmiňoval nepochopení a nevraživost, kterou cítil ve své vlasti a zamýšlel se nad otázkou rehabilitací. V ediční poznámce se dozvídáme, že příběhy uvedené v knize psal Rambousek v exilu. Většina kapitol z prvních dvou částí knihy už byla publikována v knize Krochnu s sebou. Na konci knihy Rambousek podal bilanci ztrát třetího odboje. Některé události svého života popsal Rambousek v knize Paměti lichoběžníka: Paměti agenta chodce327. Ota je v příběhu projektován do postavy Vincka Pažby. Kniha vyšla v roce 1999. V první části knihy s názvem Továrna na sny byl reflektován Otův život do okamžiku jeho zatčení. Druhou část nazvanou Veliké bratrstvo tvořila převážně 321

Prvotina v roce 1973 - povídka Pozor na drůbež v časopisu Telegram (Alberta, Kanada), prózy a články na společensko-politická témata – přispíval např. do Amerických listů (New York), Českého slova (Mnichov), Hlasu domova (Melbourne), Nového domova (Toronto), Magazínu (Curych), Západu (Toronto), Denního hlasatele (Chicago) aj. Po roce 1989 publikoval v Revolver Revue - 1990 výbor z autobiografické prózy Paměti osvětlovače. Viz Rambousek, Ota, in: Slovník české literatury po roce 1945 [online], [vid. 2. 12. 2013], dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz. 322 RAMBOUSEK, Ota: Krochnu s sebou. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1978. ISBN 0-88781-046-2. 323 Tamtéž, s. 7. 324 Tamtéž, s. 21. 325 RAMBOUSEK, Ota: Jenom ne strach. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko, 1990. ISBN 80-85196-02-6. 326 RAMBOUSEK, Ota: S prstem na spoušti. Praha 1997. ISBN 80-85625-70-9. 327 RAMBOUSEK, Ota: Paměti lichoběžníka. Paměti agenta-chodce. Praha 1999. ISBN 80-85625-22-9.

57

doba, kdy byl Rambousek ve vězení. Kniha skončila jeho odchodem do emigrace. Stejně jako u osoby Rambouska byla pravděpodobně pozměněna i další jména v knize. Na pozadí příběhu můžeme vysledovat motivace některých Rambouskových činů. Poslední Rambouskovou vydanou knihou byl soubor povídek I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat328. Autor v předmluvě mj. napsal: „Jsem moc rád, že patřím k těm, kteří si nikdy, ani na vteřinu nezadali. Není čeho litovat. Hlásíme se nekompromisně k těm Mašínům, ke Kurcinovi a k dalším, kteří, bez ohledu na důsledky, bojovali. Volům zbývalo jen trpět…“329 Ota zde opět vyjádřil názor, že bylo třeba poukázat na osudy jemu podobných, na které se už zapomnělo. Kriticky a s ironií zmiňoval komunistickou stranu, která „už dohlídne na tu opravdovou demokracii“. Kniha vyšla v roce 2001. Několik kapitol už bylo publikováno v předchozích knihách. Druhou část knihy tvořil satirický příběh Ráj na zemi s podtitulem česká socialistická pohádka odhalující absurditu komunistického režimu. Rambouskovy knihy spojuje nejen téma, ale i styl psaní. Vyprávěl příběhy s jistou dávkou ironie a sarkasmu. Situace podával syrovým způsobem, bez příkras. Tomu byl přizpůsoben i jazyk děl - používání vulgarismů, vězeňské hantýrky… Na pozadí Rambouskových příběhů můžeme vysledovat autentické osudy agentů-chodců, mnohdy Rambouskových spoluvězňů, a také osudy samotného Oty. Na zadní obálce knihy I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat je Rambouskovo dílo charakterizováno takto: „Mistr široce rozmáchlým perem a v nádherných barvách líčí svou 15letou cestu komunistickými kriminály, jakoby 50. léta byla jakýmsi Disneylandem, a vzbuzuje ve čtenáři neodbytný pocit, ba přímo touhu, nechat se zavřít taky.“

328

RAMBOUSEK, Ota. I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat. Praha: Primus, 2001. ISBN 80-86207-27-7. 329 Tamtéž, s. 6.

58

4

Bratři Mašínové Otakar Rambousek jako první napsal knihu popisující příběh bratří Mašínů330.

Kniha vyšla v roce 1990331 a jmenuje se Jenom ne strach. Jednalo se o vyprávění Ctirada Mašína. Kniha byla doplněna doslovem Ludvíka Slámy a nalezneme v ní dobové fotografie zmiňovaných osob a mapu cesty Mašínů do Západního Berlína. V první části knihy se dozvídáme o osudu Ctiradova otce Josefa Mašína332, který se vyznamenal v protinacistickém odboji. Před jeho popravou se mu podařilo poslat rodině moták s posledním rozloučením. Ctirad333 i jeho bratr Josef334 byli velmi ovlivněni otcovým hrdinstvím a rozhodli se pokračovat v jeho tradici. Kniha dále pokračuje popisem událostí ze života obou bratrů. Ctirad i Josef byli v roce 1945 vyznamenáni medailí Za chrabrost. Blížil se rok 1948 a v bratrech postupně rostla nenávist ke komunistům. Kvůli buržoaznímu třídnímu původu nemohl Cyril studovat vojenskou akademii a Josef se nemohl stát vojenským letcem. Bratrům bylo jasné, že nechtějí stát stranou a po otcově vzoru se zapojili do odboje. Odbojovou

330

Více k tématu: NĚMEČEK, Jan. Mašínové: zpráva o dvou generacích. 1. vyd. Praha: TORST, 1998. ISBN 80-7215-048-0., MAŠÍNOVÁ, Zdena. MARTIN, Rudolf. Čtyři české osudy: tragický úděl rodiny Mašínovy. 1. vyd. Litomyšl: Paseka, 2001. ISBN 80-7185-403-4., CHALUPOVÁ, Markéta. Nebojovali švestkovými knedlíky: odbojová skupina bratří Mašínů v zrcadle dobového tisku. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2011. ISBN 978-80-251-2934-0., NOVÁK, Jan. Zatím dobrý: Mašínovi a největší příběh studené války. 2. přeprac. vyd. Praha: Argo, 2011. ISBN 978-80-257-0493-6., KAČOR, Miroslav. Svědomí hrdinů. Praha: Rypka Publishers, 2009. ISBN 978-80-87067-80-2., VRBECKÝ, František: Mrtví nemluví. 1. vyd. Praha: NV, 1985. Příběhu bratří Mašínů je také věnován osmý díl propagandistického seriálu 30 případů majora Zemana. Na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů [online], [vid. 20. 1. 2014], dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/odbojova-skupina-bratri-masinu. nalezneme životopisné údaje o členech odbojové organizace, o popravených v procesu se Ctiborem Novákem i o sestře Ctirada a Josefa Zdeně Mašínové. Diskuze na téma Mašínů proběhla v pořadu Československé televize Aréna v roce 1995 a v pořadu Hyde Park ČT24 (26. 8. 2011). 331 Pravděpodobně jako reakce na propagandistickou knihu VRBECKÝ, František: Mrtví nemluví., viz BEZDĚKOVÁ, Olga: Odchod za úsvitu, Statečný kurýr a pěšák protikomunistického odboje Otakar Rambousek odešel na věčnost, in: Paměť a dějiny [online], roč. IV, 2002, č. 2, s. 66-68 [vid. 11. 1. 2014], ISSN 1802-8241, dostupné z: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1002/066-068.pdf. 332 Narozen 1896 v Lošanech u Kolína, od 1915 bojoval v legiích, bojoval také u Zborova s 1. československým plukem, návrat 1920, služba u armády, 1929 přeložen k 1. dělostřeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova v Praze-Ruzyni, hodnost majora, 1929 svatba se Zdeňkou Novákovou, 1938 zástupce velitele pluku, boj s Němci o ruzyňské kasárny, zapojení do protinacistického odboje, utvořena odbojová skupina Tří králů – podplukovníci Mašín, Josef Balabán a štábní kapitán Václav Morávek, ještě s plukovníkem Churavým tvořili zpravodajskou skupinu odbojové organizace Obrana národa, Tři králové redigovali ilegální časopis V boj, spojení s Londýnem, Balabán a Mašín zatčeni gestapem, Morávek pomáhal atentátníkům na Heydricha, před dopadením spáchal sebevraždu, 1942 Mašín popraven. Více k tématu: KETTNER, Petr, JEDLIČKA, Ivan Milan. Tajemství tří králů: o lidech, kteří nesměli vstoupit do historie. Praha: Riopress, 1998. ISBN 80-85611-92-9. 333 Narozen 11. 8. 1930. 334 Narozen 8. 3. 1932.

59

skupinu kromě bratří Mašínů tvořili jejich bývalí spolužáci Zbyněk Janata335, Milan Paumer336, Vláďa Hradec337 a soused Václav Švéda338. V knize následoval dramatický popis skoro měsíční cesty do Západního Německa. Nejdříve skupina ztratila při jedné přestřelce na železniční stanici v Ucro Zbyňka Janatu339. Ctirad vzpomínal, že po tom zmatku nedokázali ani přesně rekonstruovat, co se přesně stalo. Jejich cesta pokračovala dál. Při další přestřelce byl postřelen Václav Švéda, kterého také nechali na místě a pokračovali dál. Zastřeleno bylo také několik policistů. Ctirad popisoval, jak střelil jednoho z nich do zad, když přešel kolem nich a hlásil veliteli, že v lese nikdo není. Jeho postoj dokazují následující slova: „Ve vězení jsem musel bezmocně přihlížet, jak vodí lidi na popravu, a zařekl jsem se, že tohle někdo šeredně odskáče. Do basy mě už živého nedostanou, a až má chvíle přijde, vezmu jich s sebou co nejvíc.“340 Ctiradovi se povedlo dostat se do západní části Berlína, kde zamířil k nejbližší stanici. Po rozhovoru s agentem CIC byl Ctirad odvezen do lágru, kde se opět setkal s bratrem, kterému se podařilo i se zraněným kamarádem Mirkem Paumerem do Berlína také dojít. V lágru s nimi bylo zacházeno nadstandardně, hlavně zpravodajce zajímal jejich příběh: „Přinesli nám komunistické i západní noviny a teprve z nich jsme poznali, jaký poprask jsme ztropili. Ve východoněmeckých novinách byly nekrology na „padlé soudruhy“. Západní tisk se zase podle opatření a rozsahu akcí Volkspolizei domníval, že se východním Německem probíjí celá armáda parašutistů.“341

335

Narozen 1933 na Jičínsku, studium na gymnáziu v Nymburku a v Poděbradech nedokončil, 1948 přijat na vyšší průmyslovou školu v Mladé Boleslavi, kvůli pokusu o krádež motoru z vraku auta odstaveného na školním dvoře vyloučen ze všech škol, brigáda v kladenských hutích, poté technický úředník v podniku Kovolis – Čáslav. 336 Narozen 1931 v Kolíně, dětství prožil v Poděbradech, po válce se vyučil strojním zámečníkem, pak vystudoval strojní průmyslovku v Kolíně, v říjnu 1952 nastoupil základní vojenskou službu na Vojenské akademii v Turčianském Sv. Martině. 337 Narodil se 1931 v Poděbradech, absolvoval reálné gymnázium, začal studovat vysokou školu chemickou, ale kvůli svému zatčení ji nedokončil, byl skaut, hrál v kapele na saxofon, do akcí skupiny se však přímo nezapojoval, ani k útěku nebyl přizván, 1953 zatčen, odsouzen za velezradu, špionáž a rozkrádání národního majetku k 22 letům vězení, 1964 propuštěn, dělníkem ve Spolaně Neratovice. 338 Narodil se 1921 v obci Pivín na Moravě, 1931–1938 studium na gymnáziu v Kolíně a v Olomouci, za okupace neúspěšný pokus o emigraci zadržen a uvězněn gestapem., 1940 uprchl, znovu zadržen, předán gestapu, 1942 odsouzen - patnáct let káznice, po válce dokončil gymnázium, 1946 pomocný dělník v Kolíně, manželku Ludmilu adoptovali příbuzní Josefa Mašína staršího, kteří vlastnili statek v blízké obci Lošany, 1947 manželé Švédovi převzali správu hospodářství, 1950 vystěhováni jako kulaci. 339 Zbyněk byl brzy zadržen východoněmeckou policií a předán do ČSR, roku 1955 byl v procesu se Ctiborem Novákem odsouzen k trestu smrti, 2. května 1955 byl na Pankráci popraven. 340 RAMBOUSEK, Ota: Jenom ne strach. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko, 1990. ISBN 80-85196-02-6. s. 121. 341 Tamtéž, s. 166, 167.

60

Východoněmecká vláda žádala o vydání všech tří členů odboje, k tomu nedošlo. V dubnu 1954 všichni tři odbojáři odjeli do USA, kde byli přijati do armády a přidali se k výsadkářům. Očekávaná konfrontace Západu s Východem nepřišla a tak po ukončení pětiletého závazku u armády a po ztrátě iluzí po maďarském povstání odešli do civilního života. V doslovu Rambousek píše: „Dnes jsou oba, Radek i Pepa mnohem starší, než jejich otec, když umíral na popravišti. Válka nezačala, ale znásilňování Československa trvá čtyřicet let. I nyní, jako kdysi za nacistů, se mnohde po světě na cestě ke svobodě střílí a obě strany mají ztráty na životech. Vždyť bratři Mašínové měli jen štěstí. Jednali, jak museli – zděděné jméno je zavazovalo. Tím končí jejich syrové, nepřikrášené vyprávění. Je otřesné? Je pravdivé; boj na život a na smrt nikdy nevypadal jinak.“342 V roce 1955 se uskutečnil monstrproces343 se strýcem Ctirada a Josefa Mašínových Ctiborem Novákem. Byl označen za ústřední postavu a podněcovatele mladých ke špionážní činnosti. V procesu figurovalo celkem 17 obviněných. Ctibor Novák, Václav Švéda a Zbyněk Janata byli 2. května 1955 v Kobylisích popraveni. Komunistický režim tvrdě pronásledoval a nedal pokoj ani dalším členům rodin tří uprchlíků. Názory na odbojovou skupinu bratří Mašínů jsou různé. Z knihy Oty Rambouska vyplývá, že cítili silnou povinnost zapojit se do odboje všemi dostupnými prostředky a že jejich nenávist ke komunismu byla opravdu silná. Ctiradova slova o zabíjení jsou bez lítosti, jako by to byla nutnost, samozřejmost. Ctirad i ostatní měli jasno – živé je nedostanou a s sebou vezmou co nejvíc nenáviděných pronásledovatelů. Pro úspěšný přechod byli schopni se zbraní vyhrožovat i civilistům a bez skrupulí zabíjet. Z Rambouskova doslovu můžeme odvodit, že Mašíny obdivoval a jejich pohnutky chápal. Dodnes vzbuzuje příběh bratří Mašínů velké emoce a patří mezi kontroverzní témata nejen české společnosti. Podle mého názoru je těžké vidět věci jen černě nebo bíle. V potaz se musí brát okolnosti dané doby i rozdílná povaha člověka.

342

RAMBOUSEK, Ota: Jenom ne strach. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko, 1990. ISBN 80-85196-02-6. s. 169. 343 Rudé právo, roč. 35, 1955, č. 32, s. 2.

61

5

Závěr Politické procesy a perzekuce patří mezi neblaze proslulé období v dějinách

Československa. Přesto se toto téma těší výrazné pozornosti odborníků i laické veřejnosti. Bezesporu k tomu přispívá i fakt, že se jedná o minulost nedávnou, jejíž přímí pamětníci či rodinní příslušníci žijí a mohou tak zprostředkovat svědectví o dané době. Procesy postihovaly domnělé i skutečné nepřátele režimu. Zasáhly ve své době mnoho jednotlivců i celých skupin. Řada procesů byla dopředu připravovaná za účelem výchovy a zastrašení veřejnosti a také jako demonstrace moci komunistického režimu. Proces s „Rambouskem a spol.“ mezi vykonstruované procesy nepatřil. Rambousek i ostatní se skutečně v různé míře provinili proti tehdejším zákonům. Z dnešního pohledu odsouzení často nespáchali nic ilegálního, pouze používali takové metody odporu, které jsou v demokratické společnosti brány jako základní práva občanů. Proces bychom mohli označit jako vykonstruovaný z pohledu informací uvedených v zápisu z přelíčení. Odsouzení se totiž museli při svých vystoupeních u soudu přesně držet původních předem zapsaných výpovědí. V procesu s „Rambouskem a spol.“ dostal nejvyšší trest právě Rambousek. Ostatní osoby dostaly tresty odnětí svobody od 1 do 30 let těžkého žaláře. Mezi odsouzenými bylo 5 žen a 9 mužů. Všichni odsouzení byli propuštěni nejpozději během amnestie prezidenta Novotného v roce 1960, pouze Ota Rambousek byl propuštěn až v roce 1964. Důležitým zdrojem pro zpracování daného tématu byly spisy uložené v Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra a v Národním archivu v Praze. Část spisů už prošla digitalizací, větší část byla zatím přístupná pouze v papírové formě. Je velká škoda, že se na kvalitě spisů podepisuje čas. Některé papíry jsou vybledlé a potrhané, některé části spisu jsou ručně psané a v některých případech špatně čitelné. Je také možné, že spisy nejsou dochovány v úplné podobě. Díky personálním spisům z pobočky ABS Brno-Kanice je možné proti sobě postavit odsouzené osoby a osoby do jisté míry odpovědné za odsouzení těchto lidí. V dalším bádání by bylo možné dohledat spisy týkající se soudců a prokurátorů působících v procesu. Stále se nabízejí další možnosti rozšíření této práce. Zajímavým počinem by se mohlo ukázat zpracování osudů zbývajících 13 odsouzených v procesu „Rambousek a spol.“ Je pravděpodobné, že se je díky datům narození podaří dohledat v ABS a zjistit 62

tak jejich životní osudy. Případně by mohli být naživu příbuzní těchto osob. Stejně tak je možné zkusit vyhledání Rambouskových rodičů, udavače Steinera či spolubydlícího z lágru Straňka. Z důvodu delších čekacích lhůt v ABS jsem tyto informace v bakalářské práci neuvedla. Velmi málo pozornosti bylo věnováno činnostem Rambouska v druhé emigraci. Ota působil v exilové K-231 a psal mj. kritické, protikomunistické články do exilového tisku. Cenným zdrojem těchto informací s největší pravděpodobností budou fondy Libri Prohibiti. Zvláštní zpracování by si zasloužila Rambouskova literární tvorba, která je podle mého názoru dodnes trochu opomíjená a veřejnosti ne úplně známá. Mrzí mě, že jsem se s Rambouskem nemohla setkat osobně a získat tak jeho přímé svědectví. Některé části Rambouskova příběhu jsem se pokusila rekonstruovat za pomoci rozhovorů v rozhlasových a televizních pořadech a také s přispěním uveřejněných příběhů Otova života v některých publikacích. Za pokus by jistě stálo dohledat někoho z Rambouskových příbuzných či známých.

63

Seznam použité literatury a pramenů

6

6.1

Prameny 6.1.1 Archivní prameny



Archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, Praha, Brno - Kanice



Národní archiv, Praha 6.1.2 Tisk



Paměť a dějiny, 2002



Rudé právo, 1955, 1968



Práce, 1968



Student, 1968 6.1.3 Tištěné prameny



RAMBOUSEK,

Ota:

Paměti

lichoběžníka:

paměti

agenta-chodce.

Praha: Primus, 1999. ISBN 80-85625-22-9. 

RAMBOUSEK, Ota: S prstem na spoušti. Praha: Primus, 1997. ISBN 80-85625-70-9.



RAMBOUSEK, Ota: I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat. Praha: Primus, 2001. ISBN 80-86207-27-7.



RAMBOUSEK, Ota: Jenom ne strach. 1. vyd. Praha: Nezávislé tiskové středisko, 1990. ISBN 80-85196-02-6.



RAMBOUSEK, Ota: Krochnu s sebou. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1978. ISBN 0-88781-046-2.



RAMBOUSEK, Otakar, GRUBER, Ladislav: Zpráva dokumentační komise K 231. 1995.



VRKOČOVÁ, Ludmila (ed.): Svědectví: osudy politických vězňů 1947-1976. 1. vyd. Praha: nakladatelství Ludmila Vrkočová, 2007. ISBN 978-8-901611-7-7. 6.1.4 Online prameny



http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095467107-pribehy-zelezneopony/406235100221017-past-na-agenta-chodce/



http://www.ceskatelevize.cz/specialy/hydepark/26.8.2011/



http://respekt.ihned.cz/c1-35906150-pribeh-agenta-chodce

64



http://www.rozhlas.cz/rozhlasovahistorie/bitva/_zprava/rozhlas-v-kvetnu-1945-1054616



http://www.rozhlas.cz/rozhlasovahistorie/bitva/_zprava/ctyri-dny-bitvy-o-ceskyrozhlas--705055



http://zpravy.idnes.cz/agent-rambousek-uvizl-v-pasti-dostal-dozivoti-fqi/domaci.aspx?c=A060516_153132_domaci_ton 6.1.5 Filmové a rozhlasové dokumenty



Stopy, fakta, tajemství…: Hledání mrtvé schránky (20. 11. 2011).



Téma: Odbojáři Ota Rambousek a Vojtěch Klečka (13. 11. 2005).



Příběhy 20. století (11. 12. 2006).



Svět po patnácté (5. 5. 2009).



Mezní situace v táboře - hovoří Otakar Rambousek a Radovan Procházka (21. 4. 2008).



Příběhy železné opony: Past na agenta chodce (rež. Ján Novák, 2006).



Hyde Park ČT24 (26. 8. 2011). 6.2



Literatura

BLAŽEK, Petr – BURSÍK, Tomáš – HALLA, Josef – HOPPE, Jiří: Aby se to už neopakovalo: katalog k výstavě o dějinách sdružení bývalých politických vězňů K231,

Praha:

Ústav

pro

studium

totalitních

režimů,

2008.

ISBN

978-80-87211-00-7. 

CIDLINSKÁ, Lucie: Politické procesy 50. let – Politický vězeň Čestmír Čejka. Diplomová práce, Liberec 2011.



DOUBOVÁ, Veronika: Politické procesy 50. let - Ženy odsouzené Krajským soudem v Liberci v letech 1953 a 1954. Diplomová práce, Liberec 2012.



GRISOVÁ, Hana: K 231 Sdružení bývalých politických vězňů. Příčiny jeho vzniku a zániku. Bakalářská práce, Olomouc 2009.



HEJL, Vilém: Zpráva o organizovaném násilí, 2. vyd. Praha: Univerzum, 1990. ISBN 80-85207-01-X.



HOPPE, Jiří: Opozice 68 – Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. 1. vyd. Praha: Prostor, 2009. ISBN 978-80-7260-216-2.



KALOUS, Jan: Mašínové, in: Za svobodu a demokracii III, (protikomunistický) odboj. Hradec Králové 2002. 65

Třetí



KAPLAN, Karel, PALEČEK, Pavel: Komunistický režim a politické procesy v Československu.

2.

vyd.

Brno:

Barrister&Principal,

2008.

ISBN

978-80-7364-049-1. 

KAPLAN, Karel: K politickým procesům v Československu 1948-1954. Dokumentace komise ÚV KSČ pro rehabilitaci 1968. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994. ISBN 80-85270-28-5.



KAPLAN, Karel: Nebezpečná bezpečnost. 1. vyd. Brno: Doplněk, 1999. ISBN 80-7239-024-4.



KOKOŠKA, Stanislav: Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání. 1. vyd. Praha: NLN, 2005. ISBN 80-7106-740-7.



KUŘÍKOVÁ, Lucie: Politické procesy 50. let – Kauza František Šedivý. Diplomová práce, Liberec 2011.



MASIN, Barbara: Odkaz: pravdivý příběh bratří Mašínů. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1248-4.



MAŠÍN, Ctirad, MAŠÍN, Josef, PAUMER, Milan: Cesta na severozápad. 1. vyd. Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1830-4.



PEJČOCH, Ivo, TOMEK, Prokop: Agenti-chodci na popravišti: kurýři západních zpravodajských služeb, popravení v letech 1949-1958. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2010. ISBN 978-80-86808-88-8.



RAŠKA, Francis D.: Československa:

Opuštění bojovníci. Historie Rady svobodného

1949–1961.

1.

vyd.

Praha:

Academia,

2009.

ISBN

978-80-200-1798-7. 

Slovenský biografický slovník: (od roku 833 do roku 1990). Zv. 6, T-Ž. Martin: Matica slovenská, 1994. ISBN 80-7090-111-X.



STŘELEČKOVÁ, Tereza: Politické procesy padesátých let – Kauza František Zahrádka. Diplomová práce, Liberec 2009.



TOMEK, Prokop: Dvě studie o československém vězeňství 1948-1989. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2001. ISBN 80-902885-0-2.



TOMEK, Prokop: Svazek StB jako historický pramen, in: Soudobé dějiny 1, 2005, s. 208–214.

66



TOMEK, Prokop: Na frontě studené války - Československo 1948-1956: výstava k 60. výročí zahájení zahraničního protikomunistického odboje. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009. ISBN 978-80-87211-14-4.



VAŠÁK, Vašek, KOLÁŘ, Petr: Nezapomenutelné příběhy. 1. vyd. Praha: XYZ, 2006. ISBN 80-86864-63-4.



VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl I., 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2003. ISBN 80-86621-03-0.



VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl II., 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. ISBN 80-86621-05-7.



VOREL, Jaroslav, ŠIMÁNKOVÁ, Alena a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, díl III., 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004. ISBN 80-86621-06-5.



VRBECKÝ, František: Mrtví nemluví. 1. vyd. Praha: NV, 1985. 6.3

Online dokumenty



http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=11236



http://www.hrad.cz/cs/ceska-republika/statni-vyznamenani/medaile-zazasluhy/seznam-vyznamenanych.shtml



http://k231.fronta.cz/



http://www.kpv-cr.cz



http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw



http://www.slovnikceskeliteratury.cz



http://www.totalita.cz/vez/vez_vez_leopoldov.php



http://www.totalita.cz/vez/vez_vez_mirov.php



http://www.totalita.cz/vez/vez_vez_ostrava.php



http://www.totalita.cz/vez/vez_vez_pha_pankrac.php



http://www.ustrcr.cz



http://www.vscr.cz/veznice-valdice-95/informacni-servis-1633/historie-367/zhistorie-objektu-5321



http://www.zeleznaopona.com/

67

Seznam použitých zkratek

7

ABS

Archiv bezpečnostních složek

aj.

a jiné

apod.

a podobně

CIC

Counter Intelligence Corps

čs., čsl.

československá

ev. č.

evidenční číslo

KAN

Klub angažovaných nestraníků

KPV ČR Konfederace politických vězňů České republiky KV StB

Krajské velitelství Státní bezpečnosti

MIS

Military Intelligence Service

mj.

mimo jiné

MV

ministerstvo vnitra

např.

například

NA

Národní archiv

NB

Národní bezpečnost

obč.

občanský

sign.

signatura

SNB

Sbor národní bezpečnosti

StB

Státní bezpečnost

68

8

Seznam příloh

Příloha č. 1: Kopie zatykače na Otakara Rambouska z roku 1949, NA, PST/1261/49, Deník Rk 9/56. Příloha č. 2: Kopie fotografií Otakara Rambouska z jeho spisu, NA, Spisy ministerstva spravedlnosti, zn.: T 753/49. Příloha č. 3: Kopie fotografií Ladislava Bednáře z roku 1949, ABS, V/MV, V-5505-MV, Rambousek Otakar a spol. Podsvazek. Příloha č. 4: Kopie fotografií Blaženy Bednářové z roku 1949, ABS, V/MV, V-5505-MV, Rambousek Otakar a spol. Podsvazek. Příloha č. 5: Kopie fotografií Svatopluka Laciny z roku 1949, ABS, V/MV, V-5505-MV, Rambousek Otakar a spol. Podsvazek. Příloha č. 6: Kopie trestního oznámení proti „Rambouskovi a spol.“ z roku 1949, ABS, MV, V 5505 MV, Vyšetřovací spis státního soudu Praha, Rambousek Otakar a spol. Příloha č. 7: Kopie fotografie pistole Walther ráže 7,65 mm nalezené u Rambouska při jeho zatýkání, ABS, V-188-PL, Volný materiál. Příloha č. 8: Kopie fotografie falešné občanské legitimace nalezené u Rambouska při jeho zatýkání, ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2. Příloha č. 9: Kopie fotografie přetržené bankovky nalezené u Rambouska při jeho zatýkání, ABS, fond Z, sign. Z-10-940-2, Rambousek Otakar Z-940-2. Příloha č. 10: Kopie zprávy o zavezení zatčeného Rambouska na místo jeho ukryté schránky, ABS, V-188-PL, Skupinový vyšetřovací spis, Vaska Julius a spol. Příloha č. 11: Kopie obžaloby Státní prokuratury v Praze v případu „Rambousek a spol.“ z roku 1950, NA, Spisy ministerstva spravedlnosti, zn.: T 753/49. Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, NA, Státní soud, Or I/I 5/50. Příloha č. 13: Kopie usnesení Krajského soudu v Praze z roku 1960 o neuznání nároku vězně Otakara Rambouska na amnestii, NA, Spisy ministerstva spravedlnosti, zn.: T 753/49. Příloha č. 14: Kopie usnesení Krajského soudu v Praze z roku 1962 o neuznání nároku vězně Otakara Rambouska na amnestii, NA, Spisy ministerstva spravedlnosti, zn.: T 753/49. Příloha č. 15: Kopie usnesení o zastavení trestního stíhání manželů Rambouskových z roku 1977, ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. 69

Příloha č. 16: Kopie fotografií Rambouska a jeho druhé ženy Zdenky, ABS, V/MV, sign. V-26608 MV, Vyšetřovací spis a trestní spis proti Otakaru Rambouskovi a spol. Příloha č. 17: Kopie usnesení Krajského soudu v Plzni z roku 1990 o soudní rehabilitaci Otakara Rambouska, NA, Státní soud, Or I/I 5/50.

70

Přílohy

Příloha č. 1: Kopie zatykače na Otakara Rambouska z roku 1949

Příloha č. 2: Kopie fotografií Otakara Rambouska z jeho spisu

Příloha č. 3: Kopie fotografií Ladislava Bednáře z roku 1949

Příloha č. 4: Kopie fotografií Blaženy Bednářové z roku 1949

Příloha č. 5: Kopie fotografií Svatopluka Laciny z roku 1949

Příloha č. 6: Kopie trestního oznámení proti „Rambouskovi a spol.“ z roku 1949, s. 1

Příloha č. 6: Kopie trestního oznámení proti „Rambouskovi a spol.“ z roku 1949, s. 2

Příloha č. 6: Kopie trestního oznámení proti „Rambouskovi a spol.“ z roku 1949, s. 3

Příloha č. 6: Kopie trestního oznámení proti „Rambouskovi a spol.“ z roku 1949, s. 4

Příloha č. 6: Kopie trestního oznámení proti „Rambouskovi a spol.“ z roku 1949, s. 5

Příloha č. 6: Kopie trestního oznámení proti „Rambouskovi a spol.“ z roku 1949, s. 6

Příloha č. 7: Kopie fotografie pistole Walther ráže 7,65 mm nalezené u Rambouska při jeho zatýkání

Příloha č. 8: Kopie fotografie falešné občanské legitimace nalezené u Rambouska při jeho zatýkání

Příloha č. 9: Kopie fotografie přetržené bankovky nalezené u Rambouska při jeho zatýkání

Příloha č. 10: Kopie zprávy o zavezení zatčeného Rambouska na místo jeho ukryté schránky

Příloha č. 11: Kopie obžaloby Státní prokuratury v Praze v případu „Rambousek a spol.“ z roku 1950, s. 1

Příloha č. 11: Kopie obžaloby Státní prokuratury v Praze v případu „Rambousek a spol.“ z roku 1950, s. 2

Příloha č. 11: Kopie obžaloby Státní prokuratury v Praze v případu „Rambousek a spol.“ z roku 1950, s. 3

Příloha č. 11: Kopie obžaloby Státní prokuratury v Praze v případu „Rambousek a spol.“ z roku 1950, s. 4

Příloha č. 11: Kopie obžaloby Státní prokuratury v Praze v případu „Rambousek a spol.“ z roku 1950, s. 5

Příloha č. 11: Kopie obžaloby Státní prokuratury v Praze v případu „Rambousek a spol.“ z roku 1950, s. 6

Příloha č. 11: Kopie obžaloby Státní prokuratury v Praze v případu „Rambousek a spol.“ z roku 1950, s. 7

Příloha č. 11: Kopie obžaloby Státní prokuratury v Praze v případu „Rambousek a spol.“ z roku 1950, s. 8

Příloha č. 11: Kopie obžaloby Státní prokuratury v Praze v případu „Rambousek a spol.“ z roku 1950, s. 9

Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, s. 1

Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, s. 2

Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, s. 3

Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, s. 4

Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, s. 5

Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, s. 6

Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, s. 7

Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, s. 8

Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, s. 9

Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, s. 10

Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, s. 11

Příloha č. 12: Kopie rozsudku Státního soudu v Praze v případu „Rambousek a spol.“ ze dne 27. května 1950, s. 12

Příloha č. 13: Kopie usnesení Krajského soudu v Praze z roku 1960 o neuznání nároku vězně Otakara Rambouska na amnestii

Příloha č. 14: Kopie usnesení Krajského soudu v Praze z roku 1962 o neuznání nároku vězně Otakara Rambouska na amnestii

Příloha č. 15: Kopie usnesení o zastavení trestního stíhání manželů Rambouskových z roku 1977, s. 1

Příloha č. 15: Kopie usnesení o zastavení trestního stíhání manželů Rambouskových z roku 1977, s. 2

Příloha č. 15: Kopie usnesení o zastavení trestního stíhání manželů Rambouskových z roku 1977, s. 3

Příloha č. 16: Kopie fotografií Rambouska a jeho druhé ženy Zdenky

Příloha č. 17: Kopie usnesení Krajského soudu v Plzni z roku 1990 o soudní rehabilitaci Otakara Rambouska