POHÁDKY Z KOUZELNÉ ZAHRÁDKY

Jindra Svitáková

POHÁDKY Z KOUZELNÉ ZAHRÁDKY Ilustrace Radomíra Daňková

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS218841

POHÁDKY Z KOUZELNÉ ZAHRÁDKY Jindra Svitáková Ilustrace Radomíra Daňková


Pohádky z kouzelné zahrádky © Jindra Svitáková © Ilustrace Radomíra Daňková Vydalo Centrum české historie, o.p.s., pro Jindru Svitákovou a Radomíru Daňkovou www.ceskatrikolora.cz Návrh obálky: Radomíra Daňková Grafické zpracování a DTP: Jiří Ištvánek Tisk: Nová tiskárna Pelhřimov, spol. s r.o. Vydání první Všechna práva vyhrazena Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv. ISBN 978-80-88162-02-5 ISBN 978-80-88162-03-2 elektronická kniha


Poděkování Za pomoc a významnou podporu při vydání knihy děkujeme všem přispěvatelům, kteří prostřednictvím portálu HITHIT či jiným způsobem podpořili vydání této knihy. Za sponzorské grafické zpracování knihy a přípravu do tisku děkujeme panu Jiřímu Ištvánkovi. Děkujeme také za podporu svým přátelům a rodinám, které nám pomohly, aby se o našem projektu dozvědělo co nejvíce čtenářů. Zvláštní poděkování patří Tereze Kociánové, Karlu Tothovi, Jaroslavu Kozlíkovi, Zdeňce Salcman Kučerové, Miroslavu Angerovi a Heleně Hostkové. Velice si vaší podpory vážíme a věříme, že naše kniha obohatí svět dětí o kouzlo dobra a přátelství. Jindra Svitáková, Radomíra Daňková


Věnování Tuto knihu věnuji svému prvnímu vnukovi Jiříkovi Novému. Jemu jsem před více než deseti lety, když byl ještě malý kluk, začala příběhy skřítka Kotlíka vyprávět. Věřím, že síla lásky, kterou jsem do knihy vložila, přetrvá, a že je jednou bude vyprávět svým dětem. Jindra Svitáková

Emě a Vašíkovi Radka Daňková


Obsah

Jak se u nás objevil zahradní skřítek O největší okurce na světě Rozchechtaná rajčata O největším suchu Jak ředkvičkám nerostla bříška Soutěž krásy U mrkviček straší! Růžové tajemství Jak se ze zahrádky ztratila vůně Jak se ze špačků stala vzdušná hlídka Toulavý košík Jak našli poklad Jak Kotlík přechytračil červánkové víly Melounová pýcha Duhové přání Velká voda Jabkohruška Pichlavá zábava Jak cibulka přestala plakat Jak zahráli písničku Vodní záhada Veverčí skopičinky Podzimní slavnost Ohnivé tancování Dýňový dýchánek Mrazivé zápasení Kotlíkovy vánoce Jak se vyhrabali ze závěje Jak Časíčko ztratil nejdůležitější hodinky na světě Jak Kotlík zapomněl zakouzlovací kouzlo

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

12 15 20 24 29 33 37 41 45 50 55 60 65 70 74 79 84 89 94 99 104 108 112 117 123 128 133 137 142 147

Jak se u nás objevil zahradní skřítek Máme na chalupě takovou zvláštní zahrádku. Jeden den posekáme trávu, do rána je vysoká až po kolena. Natrháme jablka, druhý den jich je plný strom. Utrhneme kytku, zítra jsou na stejném místě dvě. Je plná záhad a kouzel a vím přesně, kdy to všechno začalo. Jednou takhle chodím po zahrádce a kolem sebe stále slyším nějaký šustot. Jemňoučké cupání, sotva jako když myška nohu přes stéblo položí, tenoučké pískání, jakoby ježek na brčko vyhrával. Ohlížím se, koukám, najednou mi něco štrnkne přes patu a uslyším měkké BUM! Honem koukám, nohou ani nehnu, a už ho vidím – leží tam v trávě mužíček velký jako panáček na hraní. Na hlavě má červenou čepičku se zelenou anténkou, vypadá jako stopka z rajčete. Oblečený je do veselého pruhovaného trička, modrých kalhotek s laclem, na nohou má modré tenisky a z nich koukají ponožky stejně pruhované jako tričko. Panáček leží, vzdychá, nevypadá na veseláčka. „Achich, ouvej, to mě to bolí. Co to děláš, ty velká? Teď se mi koleno nevejde do kalhot, jakou tam budu mít bouli.“ „Ale malinký, nebude tak zle,“ povídám. „Vždycky se najde bylinka na bolavé místečko. Stačí trochu třezalky, jitrocel a bude po bouli. Ale tys mě pěkně vylekal, takhle tu schovaný dupotat. Myslela jsem si, že se mi tu prohání myš nebo ježek. Měl jsi dávat pozor a nepospíchat tolik, kamínek by se ti nepřipletl do cesty.“ „Jo, jo, myška, ježek, tobě se to mluví, víš, kolik mám práce?“ Páni, sotva se otřepal, už myslel na práci, jenže bolest nepočká. Udělal krok a už seděl v trávě a držel se za bolavou nohu. Tak jsem ho vzala, posadila na čistý kapesník, natrhala bylinky a zavázala mu koleno. „Nejdřív mi řekni, kdo jsi a co tu děláš,“ povídám. 12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS218841

„Co bych dělal, jsem přece zahradní skřítek. Ty neznáš zahradní skřítky? Na každé zahrádce je jeden, který se o ni stará. Ono se řekne utrhnout jabko, ale víš, co dá práce přemluvit takovou jabloň, aby se na jaře probudila? A co teprve ostatní stromy, kytky a zelenina – to je pěkně divoká čeládka, nemysli si!“ „Tak mám pocit, že jsem tady zbytečná, když jste tady vy, zahradní skřítci. Co kdybych to nechala na tobě, zasít, zalít, sklidit,“ povídám mu. „Ale jdi, já to tak nemyslím, vždyť bez vás, lidí, by to nebylo ono. Ale bez nás, skřítků, byste měli taky těžké pěstování. Pojď, budeme o tuhle zahrádku pečovat spolu. Já ti řeknu, s kým se musí pomalu, na které kytky mluvit, které nechat být, kdo má rád hodně zálivky, koho trápí mušky, a tak vůbec,“ pookřál skřítek. „A co udělám já pro tebe, zahradníčku?“ „Tak třeba si se mnou budeš povídat, a taky mi můžeš nosit meruňkovou marmeládu a rohlíky, to já hrozně rád. A ještě možná, víš, takový malý domeček kdybys postavila, aby na mě nepršelo a nesněžilo, co ty na to?“ A tak jsme postavili skleník. Společně, já jsem stavěla, skřítek – prozradil mi, že se jmenuje Kotlík – radil, co a jak. Tak jsem se dozvěděla, že na naši zahrádku přišel teprve nedávno, když se vyučil u svého tatínka ve skřítkovém zahradničení. Skleník byl nakonec dost veliký nejen pro Kotlíkovu postýlku a skříňku na jeho nářadí, ale také pro spoustu užitečných věcí a hlavně – mohli jsme spolu začít pěstovat nové druhy květin a zeleniny. Každý den jsem chodila na zahrádku a spolu jsme se starali o to, aby byla nejkrásnější na světě. Pokaždé, když jsme skončili práci, sedla jsem si na chvíli na lavičku uprostřed zahrádky nebo do trávy u jezírka, Kotlík se posadil vedle mne a vyprávěl mi veselé i dobrodružné příběhy, které každý den na zahrádce prožívá. Tak tady jsou. 13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS218841

14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS218841

O největší okurce na světě Okurek pěstoval skřítek Kotlík na zahrádce několik druhů. Nejdřív připravil semínka. Klíčila ve skleníku, hezky u tepla, skřítek zaléval, aby měla dost vláhy. Najednou semínka nabobtnají, puknou a už se žene zelená pěstička z jedné strany, vláskové kořínky z druhé. Kořínky honem do teplé měkké země, stonek vyhání pěstičku nahoru ke světlu a najednou jsou tu dva bráškové, malé zelené lístečky, jeden hezky proti druhému. Lístečků přibývá a je potřeba připravit záhon pro nakládačky a místo ve skleníku pro salátovky. Nakládačky, ty jsou takové malé pěkné, zrovna na křupnutí. Na naší zahrádce pro sebe měly velký záhon, který za chvíli ani nebyl vidět. Bylo tam jen okurkové zeleno s malými žlutými kvítky. Nakládačky se totiž nejradši natáhnou na zem, protože jsou maličké a nikdo nemůže po mrňatech chtít, aby někam šplhala. „Ještě bychom spadly a natloukly si,“ říkaly Kotlíkovi. „Taky pozor na foukání, nebo na ranní mrazíky. Přece nechceš, aby naše miminka dostala rýmu!“ Pak tu byly salátové okurky, ty rostly ve skleníku, protože jejich stonky potřebují vyrůst hodně do výšky. Byly tam vedle sebe dva druhy – hadovky trochu do oblouku, a potom hezké rovné, které nabývaly do buclata. Na ty skřítek musel dávat obzvlášť pozor. Když zbuclatí moc, začnou žloutnout a nepochutná si na nich ani králík, natož nějaký kluk či holka. Většina okurek si hezky lebedila v okurkovém listí. Na každém stonku jedna, dvě a největší zábava byla hádat, kam která půjde, až bude velká. Ta úplně nahoře říkala: „To já bych nejradši jen tak na obložení, kolem trochu brambor, nějaké masíčko, ale nakonec, stejně si nejvíc pochutnají na mně.“ 15 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS218841

Druhá zase povídala, že nejlepší je jemně krájená v salátu se smetanou. Třetí a čtvrtá se už třesou na to, aby se kamarádily s rajčaty, paprikami a sýry. A další volá na všechny: „Děvčata, koukněte, už se baculatím, už si pro mě přijdou! Já budu letos první a nejlepší!“ Všechny se těší, že budou k užitku a k chuti. Jen jedna, taková malá za posledním listem, krabatí špičku a myslí si: „To tak, jen počkejte, všechny si tady visíte, chlubíte se, ale já vás předběhnu. Já budu nejlepší, protože budu největší. Všichni budou říkat: ´Koukněte, to je ta největší okurka na světě. A když je největší, tak bude určitě nejchutnější.´ A dostanu se až na zámek a tam budu královnou nejslavnější hostiny světa.“ Skřítek Kotlík hlídal okurky jako oko v hlavě. Když kvetly, spočítal kvítky, když nasadily na plody, počítal zase. Sledoval, jak se kulatí, šišatí, zelenají. Jednou ráno takhle znovu počítal, počítal, obcházel ve skleníku jeden keřík za druhým, a dopočítat se nemohl. „Tak to jsme měli přece deset, tady to mám napsáno. Deset kvítků, deset okurčat, to má být dohromady deset dospělých okurek. A kde jsou?“ Šmejknul očkama sem, kouknul tam, lopatkou odhrnul lístek. Jenže ta desátá nikde. Okurky začaly jedna přes druhou: „Tak holky, která chybí? Kotlíku, neukroutila se, neleží někde pod keřem?“ Kotlík kouká, hledá, okurka nikde. „Že by se tu potuloval nějaký králík? Jéje, že ona je ukradená?“ Ztracená okurka celou dobu ani nedýchá, schovaná do hromady okurkového listí v rohu, kde Kotlík jako z udělání zapomněl hledat. Jen si říká: „No, počkejte, já vylezu, až budu úplně, ale úplně největší!“ Kotlík za chvíli přestal hledat. Řekl si, že asi na zahrádku přišel nějaký zmlsanec udělat si 16 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS218841

dobře, a že devět okurek bude snad na sklizeň stačit. Přešel den, týden, dva. Mezitím nakvetly nové kvítky, narodila se nová okurčátka, dospěla a přišel jejich čas. Okurky pomalu jedna po druhé mizely v košíku a utíkaly do okurkového ráje. Každá jen zavolala: „Ahoj děvčata, dneska je řada na mně, heč!“ A ostatní okurky mávaly: „Tak šťastnou cestu a pozdravuj v kuchyni!“ Nakonec byly okurkové stonky úplně prázdné. Přes sedmdesát okurek Kotlík ten rok vypěstoval a na tu jednu zmizelou dávno zapomněl. Ta byla celou dobu schovaná za listím, které už skoro zežloutlo, a teď si myslela, že je čas pro její krásu. Rozhoupala se jednou, listí zašustilo, rozhoupala se podruhé, stonek se napnul a BUM! Kotlík v tu chvíli právě připravoval políčko na podzimní odpočinek, a jak slyšel tu ránu, vyskočil, popadl lopatku a honem do skleníku. Pomalu otevírá dveře, pomaloučku napřahuje lopatku: „Kterýpak kuliferda mi tu dělá nepořádek? Jen se třes, už jdu na tebe!“ Ve skleníku je ale ticho, nikdo ani nedýchne. A všichni kulí oči na to velké žluté baňaté, co leží uprostřed cestičky. Kotlík koukne a už mu v hlavě svítí rozumné světýlko: „Kde ses celou dobu schovávala? A já myslel, že tě někdo snědl k svačině!“ „Kde bych byla, hezky schovaná, aby sis mě nespletl s nějakou takovou obyčejnou zeleninou. Čekala jsem, až budu úplně největší. A teď honem, honem, hezky do košíku a syp se mnou na královský zámek. Budu královnou dnešní hostiny!“ Nejdříve se začala smát rajčata, zvonečkovým smíchem se přidaly papriky. A když myška začala svoje: chichichi, hihihi, neudržel se už ani Kotlík. Začal se smát taky, smál se, až mu tekly z očí slzy jako hrášky. 17 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Okurka se pyšně rozhlíží: „No co, vy jedni, co je tady k smíchu?“ Nadouvá se, nafukuje, nafukuje, až je najednou slyšet malé LUP. Takové lupnutíčko v pase. „Aha,“ myslí si pyšně okurka, „ještě jsem trochu povyrostla.“ Ale kdepak, to její slupka nevydržela to nadouvání a praskla. Nejdřív jen trošičku, pak trochu víc a najednou je okurka skoro na dvě půlky. Myška se posmívá: „Tak vidíš, ty hloupá, chtěla jsi být nejlepší a jsi jenom stará, žlutá a hořká. Ani ten králík by tě nechtěl.“ Okurka se zarazí, koukne na Kotlíka – přece jenom je to zahradní skřítek a ví, co a jak: „Co myslíš ty? Jsem dost pěkná pro zámeckou hostinu?“ Skřítek nasadí vážný výraz. „Myška má pravdu, k jídlu už by tě nechtěli. Ono nezáleží na tom být největší. Tys měla být zelená a jsi celá dožluta, měla jsi být hezky rovná a podívej, jsi jako soudeček.“ „Jenže co se mnou teď bude? To jsem tak akorát na kompost, viď? Neřekneš, ale vidím ti to na očích,“ začala fňukat okurka. „Neboj, něco vymyslím,“ řekl Kotlík. Vyndal z okurky semínka a rozložil je na sluníčko. Slupku nasekal do kompostu. Když se semínka usušila, uložil je Kotlík do sáčku. Příští jaro sáček s okurkovými semínky zasel a podívejme, z jedné okurky najednou bylo třicet krásných rostlinek. Když už měly každá dva lístečky, koukly na Kotlíka, protáhly se a řekly: „Hezké jaro, Kotlíku, to jsme se načekaly. Ale stálo to za to. Podívej, jak budeme k užitku. Loni jsem byla jedna okurka a teď nás je spousta.“ „Tak vidíš, říkal jsem, že něco vymyslím. Bez semínek by nebyla nová úroda,“ mrknul spokojeně Kotlík na rostlinku a šel připravit záhon pro rajčata. 18 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS218841

POHÁDKY Z KOUZELNÉ ZAHRÁDKY

Recommend Documents