Podpora rozvoje hybnosti
osob s tělesným postižením doc. PhDr. Mgr. Dagmar Opatřilová, Ph.D. PhDr. Mgr. Dana Zámečníková, Ph.D. Katedra speciální pedagogiky, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
Vytvořeno ve spolupráci se Servisním střediskem pro e-learning na MU, http://is.muni.cz/stech/. Tiskový výstup publikace vydané na Elportále MU (http://elportal.cz/) http://is.muni.cz/elportal/?id=1213559 © 2014 Masarykova univerzita
OBSAH 1. Úvod ................................................................................................................................ 6 2. Vývojové opoždění v důsledku postižení CNS ......................................................... 8 2.1. Význam pohybových dovedností ......................................................................... 8 2.2. Vliv narušené hybnosti na rozvoj osobnosti..................................................... 12 2.2.1. Somatické aspekty......................................................................................... 12 2.2.2. Kognitivní aspekty ........................................................................................ 13 2.2.3. Psychické aspekty ......................................................................................... 14 2.2.4. Sociální aspekty ............................................................................................. 15 2.2.5. Specifika v období kojeneckého a batolecího věku.................................. 20 2.2.6. Zvláštnosti předškolního věku a problematika školní zralosti ................ 22 2.2.7. Přidružená postižení ..................................................................................... 23 2.3. Překážky v motorickém vývoji ........................................................................... 28 2.3.1. Spolupráce s rodiči dítěte ............................................................................. 31 2.3.2. Překážky v motorickém vývoji .................................................................... 32 2.3.3. Svalové napětí ............................................................................................... 34 2.3.4. Patologické pohybové vzorce a hypertonie ............................................... 38 2.3.5. Svalová slabost .............................................................................................. 41 2.3.6. Nedostatek motorické kontroly a koordinace........................................... 42 2.3.7. Reflexy............................................................................................................ 43 2.3.8. Držení těla, pohybové vzorce ..................................................................... 43 2.3.9. Kontraktury a deformity .............................................................................. 46 2.4. Shrnutí kapitoly .................................................................................................... 55 2.4.1. Kontrolní otázky ke kapitole ....................................................................... 56 3. Speciálněpedagogická podpora osob s tělesným postižením ................................. 58 3.1. Podpora ................................................................................................................. 58 3.2. Polohování ............................................................................................................ 59 3.2.1. Význam polohování ..................................................................................... 60 3.2.2. Stručná charakteristika polohování ............................................................ 60 Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
2/170
3.2.2.1. Polohy léčebně preventivní .................................................................. 60 3.2.2.2. Vyšetřovací ............................................................................................. 60 3.2.2.3. Aktivní-úlevové (přirozené) ................................................................. 61 3.2.2.4. Korekční ................................................................................................. 61 3.2.2.5. Protibolestivé ......................................................................................... 61 3.2.2.6. Polohování při první pomoci .............................................................. 61 3.2.3. Polohování..................................................................................................... 64 3.2.3.1. Poloha vleže na zádech ........................................................................ 64 3.2.3.2. Podpora ovládání pohybů hlavy a těla: ............................................... 65 3.2.3.3. Podpora ovládat pohyby hlavy: ........................................................... 65 3.2.3.4. Poloha na břiše s oporou o předloktí: ................................................ 66 3.2.3.5. Poloha na boku: .................................................................................... 66 3.2.3.6. Poloha na boku s oporou o předloktí:................................................ 67 3.2.3.7. Poloha šikmého sedu: ........................................................................... 67 3.2.3.8. Poloha v kleku na čtyřech: ................................................................... 67 3.2.3.9. Poloha ve vzpřímeném kleku: ............................................................. 67 3.2.3.10. Poloha v nakročeném kleku: ............................................................. 67 3.2.3.11. Podpora sedu a hlavy.......................................................................... 67 3.2.3.12. Poloha vsedě na vozíku ...................................................................... 68 3.2.3.13. Polohy ve stoji: .................................................................................... 69 3.2.4. Pravidla polohování...................................................................................... 72 3.2.5. Případné pomůcky pro polohování ............................................................ 72 3.2.6. Praktické rady závěrem ................................................................................ 77 3.3. Invalidní vozíky a zásady pomoci vozíčkáři ...................................................... 78 3.3.1. Něco málo z historie .................................................................................... 78 3.3.2. Invalidní vozík .............................................................................................. 78 3.3.2.1. Hlediska rozlišování invalidních vozíků ............................................. 81 3.3.2.2. Základní pravidla a zásady pomoci vozíčkáři .................................... 81 3.4. Technická podpora .............................................................................................. 83 Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
3/170
3.4.1. Funkční oblast ............................................................................................... 84 3.4.2. Kompenzační pomůcky pro osoby s tělesným postižením ..................... 85 3.4.2.1. Pomůcky pro lokomoci – berle, hole, chodítka, rolátory, pojízdné rámy ...................................................................................................................... 86 3.4.2.2. Chodítka ................................................................................................. 87 3.4.2.3. Zdravotní kočárky ................................................................................. 88 3.4.2.4. Pomůcky při překonávání bariér ......................................................... 88 3.5. Podpora rozvoje pohybových dovedností ........................................................ 89 3.5.1. Plavání ............................................................................................................ 90 3.5.2. Přenášení a nošení ........................................................................................ 90 3.5.3. Nošení dospělého ......................................................................................... 92 3.6. Podpora lezení ...................................................................................................... 92 3.6.1. Koordinované lezení: ................................................................................... 93 3.6.2. Další možnosti podpory .............................................................................. 94 3.6.3. Terapeutické přístupy ................................................................................... 95 3.6.3.1. Specifika terapie u dětí: ......................................................................... 97 3.6.3.2. Specifika terapie u dospělých: .............................................................. 97 3.7. Příklady stimulace rozvoje hybnosti dle ontogeneze vývoje ........................... 97 4. Provázení aktivitami denního života ....................................................................... 104 4.1. Bariéry ve vnějším a vnitřním prostředí .......................................................... 104 4.1.1. Bezbariérové prostředí jak předpoklad rozvoje soběstačnosti.............. 105 4.1.2. Bariéry a prostředí ...................................................................................... 108 4.1.2.1. Stavební požadavky upravitelného bytu ........................................... 111 4.2. Podpora soběstačnosti a nezávislosti ............................................................... 113 4.2.1. Podmínky nároku na příspěvek na péči ................................................... 114 4.2.2. Výše příspěvku na péči............................................................................... 115 4.2.2.1. Stupně závislosti .................................................................................. 115 4.2.2.2. Průkaz osoby se zdravotním postižením ......................................... 116 4.2.3. Kompenzační pomůcky ............................................................................. 119 Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
4/170
4.2.3.1. Sebeobsluha ......................................................................................... 120 4.2.4. Oblékání....................................................................................................... 123 4.2.4.1. Nácvik oblékání ................................................................................... 124 4.2.4.2. Kompenzační pomůcky pro oblékání .............................................. 127 4.2.5. Osobní hygiena ........................................................................................... 129 4.2.5.1. Péče o tělo ............................................................................................ 129 4.2.6. Stravování .................................................................................................... 135 4.2.6.1. Problémy s jídlem................................................................................ 136 4.2.7. Péče o domácnost....................................................................................... 142 4.3. Využití volného času k rozvoji jedinců s tělesným postižením .................... 143 4.3.1. Volný čas...................................................................................................... 146 4.3.2. Sport osob s tělesným postižením ............................................................ 149 4.3.2.1. Sportovní aktivity osob s tělesným postižením ............................... 149 4.3.2.2. Sportovní organizace .......................................................................... 150 4.4. Shrnutí kapitoly .................................................................................................. 155 4.4.1. Kontrolní otázky ke třetí kapitole: ............................................................ 155 5. Závěr ........................................................................................................................... 157 6. Seznam obrázků, tabulek, diagramů a fotografií .................................................... 159 6.1. Seznam obrázků ................................................................................................. 159 6.2. Seznam diagramů ............................................................................................... 162 6.3. Seznam tabulek ................................................................................................... 162 7. Literatura a zdroje ...................................................................................................... 164 7.1. Použitá literatura................................................................................................. 164 7.2. Legislativní předpisy........................................................................................... 169 7.3. Internetové zdroje .............................................................................................. 169
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
5/170
1. Úvod
Obr. 1: Úvodní obrázek Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
6/170
Imobilita (nehybnost, neschopnost pohybu, nepohyblivost) komplikuje běžný život a často se projevuje v porušení funkce ve vztahu jedince a společnosti u osob s tělesným postižením. Obvykle jsou narušeny role, které osoba s postižením ve společnosti zastává, např. soběstačnost, schopnost cestovat, partnerská a rodinná role, pracovní a zájmová činnost ad. Důsledky tělesného postižení se projevují především v narušení hybnosti. Postižení omezuje jejich pohyb, koordinaci a v nejtěžších případech vede až k celkové nehybnosti. Důsledky postižení se pak projevují nejen v pohybu, ale i v komunikaci, sebeobsluze a dalších motorických činnostech. Pro osoby s narušenou hybností lze v současné době udělat mnoho. Imobilita nemusí vždy znamenat ztrátu samostatnosti a rozhodně není důvodem k jakémukoliv vyloučení ze společnosti. Díky včasné a správně realizované podpoře mohou osoby s tělesným postižením získat větší funkční soběstačnost v každodenním životě, která bezesporu vede ke zlepšení kvality života. Nová doba si vyžaduje nové přístupy. Vzhledem k inkluzivním trendům v naší společnosti tak vzniká potřeba vytvořit opory, které usnadní učitelům, vychovatelům, ošetřovatelům ad. práci s osobami s tělesným postižením. Předkládaná elektronická publikace svým pojetím navazuje na elektronickou publikaci GRAFOMOTORIKA A PSANÍ U ŽÁKŮ S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM (Opatřilová, D. Elportál, 2014) a je určena především studentům oboru somatopedie a dalším zainteresovaným, kteří se sledovanou problematikou zabývají. Podstatná část e-knihy je zaměřena na přesah podpory do procesu vzdělávání a klade si za cíl sumarizovat a prezentovat možné intervence a kompenzace. Studijní materiál by měl usnadnit orientaci v daném okruhu problémů a pomoci studentům a speciálním pedagogům a dalším řešit obtíže v oblasti podpory jedinců s tělesným postižením. Elektronická učebnice obsahuje vlastní materiály (fotografie, obrázky) i materiály a fotografie přejaté od různých odborníků a zdrojů s patřičným odkazem. Na přípravě elektronické publikace se podíleli pracovníci Servisního střediska pro e-learning na MU.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
7/170
2. Vývojové opoždění v důsledku postižení CNS Cíl kapitoly upozornit na význam pohybových dovedností popsat vliv narušené hybnosti na psychomotorický vývoj ilustrovat možné překážky v motorickém vývoji Klíčová slova: hrubá motorika, imobilita, aspekty somatické, psychické, kognitivní a sociální, psychomotorický vývoj, mozková obrna, přidružená postižení.
2.1. Význam pohybových dovedností Hrubá motorika je zajišťována velkými svalovými skupinami. Hrubá motorika se vztahuje k pohybům velkých svalových skupin, jako jsou svaly ramenního pletence, paží, trupu, pánve nebo dolních končetin (Martin, S. 2006, s. 4). Je to souhrn pohybových aktivit dítěte, které vedou k postupnému ovládání a držení těla, koordinaci horních a dolních končetin, rytmizaci pohybů. Práce velkých svalových skupin umožňuje lokomoci (chůze, skákání, plavání) a nelokomoční pohyby (sezení, tahání, strkání) (srov. Hartl, P., Hartlová, H. 2000; Vokurka, M., Hugo, J. 2000; Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. 2009 ad.). Změny pohybových dovedností probíhají po celý život. Projevují se změnami v nervosvalové koordinaci, změnami v kontrole a řízení pohybových aktivit a v kvalitě prováděných aktivit. Pohybové dovednosti se mohou zlepšovat přirozeným zráním a výcvikem, nebo se naopak mohou zhoršovat v důsledku vady, nemoci, úrazu apod. (srov. Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. 2009; Langmeier, J., Krejčířová, D. 2006). Pohyb rozlišujeme v následujících složkách motoriky: pohyby spontánní, reflexní, záměrné a expresívní.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
8/170
Složky motoriky
Pohyby spontánní (prováděné z vlastního popudu)
Pohyby reflexní (vázané na určitý podnět)
Pohyby záměrné (volní, k určitému účelu)
Pohyby expresívní (projevy psychického stavu) Tabulka 1: Složky motoriky
Imobilita je stav, kdy dochází v důsledku nemoci, postižení a úrazu k přechodné nebo trvalé ztrátě či omezení pohybových dovedností. Imobilitu lze rozlišovat na dočasnou, dlouhodobou a trvalou.
IMOBILITA dočasná
dlouhodobá
trvalá
Tabulka 2: Druhy imobilty
Dočasná imobilita je krátkodobý stav po vynuceném klidu na lůžku; obvykle nedochází k závažným změnám v motorice (např. pooperační stav, horečnatá onemocnění apod.) Dočasná dlouhodobá imobilita je příčinou závažných komplikací a sekundárních změn. Trvalá imobilita je stav po závažném onemocnění, úrazu nebo těžkém vrozeném postižení, při kterém dochází k výpadku motorických funkcí různého rozsahu. Stupeň závislosti je dán závažností a rozsahem postižení, věkem, konstitucí jedince, kvalitou péče, rehabilitace, dostupností pomůcek a psychickým stavem (Klusoňová, E., Pitnerová, J. 2005). Imobilita nebo podstatně snížená schopnost pohybu ztěžuje výchovně vzdělávací proces a přípravu na povolání. Často zabraňuje možnosti vzdělávat se v místě bydliště, protože ne všechny školy jsou bezbariérové nebo nejsou doposud schopny zajistit optimální podmínky pro integraci, ztěžuje účast žáka v některých vyučovacích předmětech, omezuje jeho výběr volnočasových aktivit a znesnadňuje samostatný pohyb (na vozíku) v běžném sociálním prostředí, protože ne všude již jsou vytvořeny nájezdy na chodník, bezbariérové vstupy do obchodních center, spoleDagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
9/170
čenských a kulturních zařízení, úřadů apod. V těžších případech, kdy je jedinec trvale upoután na lůžko, se jeho životní prostor zužuje na jedinou místnost a dochází ke společenské izolaci.
Sekundární změny jsou následkem deficitu v oblasti motoriky nebo postury avšak nepředstavují přímo postižení samotné (Pope, P. 2007, s. 47). V důsledku imobility život neohrožují, ale způsobují trvalé následky v oblasti pohybového aparátu a psychiky, které zhoršují funkční stav imobilní osoby, zvyšují stupeň závislosti a snižují kvalitu života jedince s postižením i jeho rodiny (srov. Klusoňová, E., Pitnerová, J. 2005). Jmenované autorky uvádí příklady sekundárních změn z imobility: Příčina dlouhodobé flekční zkrácení svalů, uložení končetin kontraktury
Pohybový systém
Psychika
dlouhodobé přetažení svalů, tlak na bříška svalů
rychlý nástup hypotrofie až atrofie
dlouhodobá nehybnost nedostatek podnětů a sociálních kontaktů, strach, úzkost
endokrinní a metabolické změny změny chování (negativizmus, regrese, agresivita, rezignace)
Následky Nepříznivé postavení kloubu, deformity, omezená hybnost výrazné oslabení svalové síly až funkce, často definitivní osteoporóza, lomivost kostí změna osobnosti, rozvoj urychlení aterosklerózy, demence
Tabulka 3: Příklady sekundárních změn z imobility (Klusoňová, E., Pitnerová, J. 2005, s. 11)
Pohyb můžeme označit jako základní nástroj, který zabezpečuje člověku: existenční zajištění, vč. pracovního uplatnění, výkon občanských práv a svobod, přísun podnětů, informací a poznatků, formativní působení sociokulturních činitelů, příležitost k sebereprezentaci, navazování sociálních vztahů, podporu zdraví a upevnění kondice, zlepšení předpokladů pro sebeobsluhu a soběstačnost, Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
10/170
zábavu, prožitek ad. Pohyb přímo působí na socializaci člověka, tzn., že ovlivňuje jeho samostatnost, vývoj osobnosti, fyzické a psychické zdraví, schopnost prožívat a spoluprožívat, sdružovat se a komunikovat, pracovat, studovat apod. Význam pohybu pro život člověka lze tedy spatřovat ve dvou rovinách: v rovině pohybů nezbytných, tzn. těch, jejichž smyslem je zajištění lidské existence, v rovině pohybů ostatních, které směřují k ovlivnění některých stránek vývoje a života člověka a to zejména po stránce tělesné a duševní (srov. Kábele, F. 1988).
Důsledky společenské izolace se mohou projevit v psychickém vývoji, v povahových rysech, v komunikaci, v možnosti vzdělávat se a pracovat s vrstevníky, neuspokojením základních sociálních potřeb, což se může projevit nespokojeností a labilitou a vznikají tak sekundární potíže. Foster, M., in Turner, A, Foster, M. Johnson, S. (1996) rovněž definuje vztah mezi sociálním klimatem a společenskou rolí a postavením v rodině a blízkém společenském prostředí. Mezi preventivní opatření vzniku sekundárních změn jmenujeme následující: včasná fyzioterapie, poradenské služby, vzdělávání a příprava na povolání, úprava prostředí (školní i domácí), polohování, dechová cvičení, aktivní cvičení (kondiční cvičení), aktivizace fyzická i psychická, výcvik soběstačnosti, využívání kompenzačních pomůcek.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
11/170
Život se projevuje pohybem, proto je často vnímán jako významný harmonizující prvek. S pohybem jsou spojeny příjemné zážitky (radost, uvolnění), ale i negativní prožitky (únava, bolest, frustrace). Příjemné i nepříjemné prožitky spojené s pohybem mají pro člověka svůj nesporný význam. Překonáváním zátěže stoupá jeho odolnost, vůle i trpělivost a vlastnosti, které dnešnímu člověku výrazně chybí. Vztah k pohybové aktivitě se vyvíjí již od raného dětství, a proto bychom měli děti cíleně vést k aktivnímu způsobu života. Pravidelná pohybová aktivita má nejen celou řadu pozitivních účinků nejen na fyzické zdraví, ale také řadu pozitivních sociálních a psychologických dopadů na zdravý vývoj dítěte. Je to prostředek seznamování se s prostředím, učení se, jak ovládnout své tělo, jak si poradit se svým okolím a tím nabýt potřebné zkušenosti. Pohyb je prostředkem, který učí dítě jak vyjádřit sebe sama a komunikovat s ostatními, je také prostředkem získávání sebevědomí, hodnocení sebe samého, vzájemného srovnávání, pomáhání si, soupeření a spolupráce. Jde o celý komplex lidského chování, které zahrnuje všechny pohybové činnosti člověka, pohybové úkoly každodenního života, lokomoční, pracovní a další účelové pohyby, tělesnou výchovu, sport a pohybovou rekreaci (srov. http://sdetmiprotiobezite.cz; Štilec, M. http://zdravi.e15.cz). Pohybové dovednosti jsou nezbytným předpokladem pro celkovou socializaci člověka. Ovlivňují tělesný a psychický stav, vzdělávání, přípravu na povolání, pracovní a společenské zařazení. Podstatně snížená schopnost pohybu nebo imobilita stěžuje nebo přímo zabraňuje účastnit se běžného života. Nebude-li poskytnuta včasná pomoc a intervence, může u takto postižených jedinců vzniknout defektivita.
2.2. Vliv narušené hybnosti na rozvoj osobnosti Jaké jsou důsledky omezeného nebo znemožněného pohybu? Projeví se v somatických, psychických a sociálních aspektech.
2.2.1. Somatické aspekty Tělesné postižení má z psychologického hlediska dva základní aspekty, které se projevují nedostatečnou pohybovou kompetencí a deformovaným zevnějškem. Vrozené postižení, respektive v raném věku získané, ovlivňuje ve větší míře vývoj jedince, ale subjektivně není tak traumatizující. Hinchcliffe, A. (2007) uvádí význam plasticity mozku, kdy při poškození části mozku zodpovědné za určitý pohyb právě plasticita mozku umožňuje do jisté míry adaptaci. Naopak postižení získané představuje vyšší trauma, protože postižený jedinec ví, co ztratil, dokáže porovnávat a novou situaci považuje jednoznačně za horší. Významným faktorem, který ovlivňuje kvalitu živoDagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
12/170
ta osob s tělesným postižením je rozsah a stupeň pohybového omezení, kdy rozhodujícím faktorem se stává úroveň soběstačnosti. Tato je dána schopností lokomoce a schopností samostatné sebeobsluhy. Postižení motoriky rukou pak negativně tento rozvoj sebeobsluhy ovlivňuje. Pohybové postižení ovlivňuje rozvoj všech funkcí, které jsou na takových kompetencích závislé. Často dochází i k poruše artikulace, způsobené motorickým poškozením mluvidel a narušením koordinace, tito jedinci mohou dobře rozumět, ale velmi špatně a nesrozumitelně mluví (srov. Vítková, M. 2006; Vágnerová, M. 2008 ad.).
2.2.2. Kognitivní aspekty Kognitivní procesy zahrnují souhrn operací a pochodů, jejichž prostřednictvím si člověk uvědomuje a poznává svět i sebe samého. Vývoj poznávacích procesů může být u jedinců s centrálním poškozením narušen. Předem však nelze s jistotou kognitivní vývoj dítěte s mozkovou obrnou předvídat. Vhodné je při podpoře dítěte hledat způsoby k maximalizaci rozvoje než soustředit se na jeho deficity (Stanton, M. 2012). V oblasti smyslového vnímání se mohou vyskytovat poruchy percepce, které u mozkových obrn bývají často spojeny s dysgnoziemi. Optická či akustická dysgnosie se projevuje obtížemi v diferenciaci vizuálních a zvukových stimulů. Takové dítě/žák např. dobře nerozeznává co je na obrázku a špatně rozlišuje zvuky mluvené řeči. Předpokládá se i vyšší četnost poruch fonematického sluchu a problémy v oblasti vizuomotorické koordinace. Představy založené na nepřesném vnímání odrážejí všechny uvedené nedostatky. Projevovat se mohou problémy s vnímáním vlastního tělesného schématu, které se u dětí s mozkovou obrnou může projevit tím, že dítě není schopné přejít místnost, aniž by „naráželo“ do nábytku (Wilsdon, J. in Turner, A, Foster, M. Johnson, S. 1996). U dětí s jakýmkoliv postižením mozku dochází k poškození koncentrace pozornosti a následkem toho i paměti, protože dítě se učí náhodně, bez výběru a útržkovitě v závislosti na momentální kvalitě pozornosti. Stanton, M. (2012) uvádí, že u dětí s mozkovou obrnou se objevují obtíže v učení, které však nemusí být v přímé úměře ke stupni postižení. Tito jedinci jsou snadno unavitelní, jejich pozornost je kratší, objevuje se i opožděný vývoj řeči, který ztěžuje jejich dorozumění se sociálním okolím (srov. Vágnerová, M. 2008; Opatřilová, D. 2010). S. Best (in Best, S, Heller, K., Bigge, J. 2005, s. 44–45) uvádí možné problémy v poznávání doprovázející mozková postižení. Často jsou narušeny procesy řešení problémů: Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
13/170
problém uvědomit si přesnou podstatu problému problém rozmyslet si informace týkajících se řešení problémů problém rozmyslet si různorodost řešení problém zvážit poměrné přednosti alternativních řešení. V oblasti paměti se mohou objevit potíže udržet v mysli v jeden čas několik slov, myšlenek nebo záměrů. Ilustrační problém 1 Student, který nepochopí text po jednom nebo dvou přečteních, nemůže využít taktiky na zvýšení porozumění, např. podtržení klíčových bodů, diskuse o textu apod. Student si nezapamatuje novou informaci a tak není schopen poslouchat další probíhající informace k tématu. Student, který je dobrý v základních matematických operacích může mít velký problém s pozorností a pamětí, kde řeší slovní úlohy nebo kde je více abstraktních vztahů obsažených v algebře. Student může rozumět každé části textu, ale je neschopný začlenit informaci, určit hlavní myšlenku a napsat krátký obsah. Tabulka 4: Ilustrační problém 1
2.2.3. Psychické aspekty Podmínkou přiměřeného psychického vývoje dítěte je uspokojování základních psychických potřeb. Jestliže tyto potřeby nejsou uspokojovány v dostatečné míře a po dostatečně dlouhou dobu, může dojít k psychické deprivaci. Ta může vzniknout vlivem nedostatků v působení prostředí anebo vlivem odchylek v organismu dítěte, které znemožní podněty z prostředí přijímat. Období raného a předškolního věku je především dobou rozvoje v oblasti poznávacích procesů a socializace. U dětí s pohybovým postižením bývá překážkou jejich adekvátního vývoje někdy opravdu dost zásadní podnětová a zkušenostní deprivace. Vývoj osobnosti ve smyslu automatizace a posléze rozvíjení vlastní iniciativy bývá omezen a vynucená vazba na úzký fyzický i sociální prostor omezuje faktické i symbolické rozšiřování časových i prostorových hranic (Monatová, L. 2000). Příčinou podnětové, eventuelně i citové deprivace může tedy být i závažnější pohybové postižení (Svoboda, M., Krejčířová, D., Vágnerová, M. 2001, s. 451). K psychické, zejména citové deprivaci může vést separace, při níž dochází k přerušení specifického vztahu mezi dítětem a jeho stabilním sociálním prostředím, zejména odloučením od matky či dalších osob, které pro ně představují zdroj Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
14/170
jistoty a citového uspokojení. Jedinec pak může reagovat separační úzkostí. Jestliže je dítě separováno a umístěno do prostředí, které není dostatečně stimulující, může mimo jiné dojít i k zastavení vývoje nebo vývojovému regresu, kdy dítě zapomene i ty dovednosti, které již umělo (Vítková, M. 2006). Varující je i zvýšená frekvence nových a nezvyklých podnětů, které mohou vyústit až v projevy strachu. Špatným zacházením, trestáním nebo až týráním může dojít k apatii nebo naopak k agresivitě. Jedinec ztrácí přirozenou důvěru k prostředí, v němž žije, a může se až změnit v jedince s poruchami osobnosti. Neadekvátní výchovné působení může vést k neurotickým reakcím nebo k poruchám chování. K neurotizaci dítěte může dojít neadekvátním krmením. Násilné krmení vyvolává obranné reakce, např. návykové zvracení. Správný postup krmení v tomto případě je nesmírně důležitý a je třeba respektovat zásady při postupu krmení, zvláště pak u postižených jedinců s MO, kde může být porušena funkce sání, polykání a kousání. Jiným zdrojem neurotizace je násilné narušování rytmu spánku a bdění. Poruchy spánku se snadno zafixují a mohou dlouhou dobu přetrvávat. Pokud tělesně postižený jedinec nemá dostatek stimulace a jeho těžké somatické postižení ho dostává do stavu nucené nečinnosti, může se objevit zvýšené duševní napětí, projevy odporu a eventuálně až záchvat afektivních křečí, kdy může dojít k zástavě dechu a záškubům. Výchovné prostředí, které je nedostatečně stimulující, kde je dítě výchovně zanedbáváno, může způsobit, že se dítě jeví jako mentálně retardované. Sociálně podmíněná mentální retardace se projevuje již v předškolním věku. Děti bývají opožděné zejména v řeči, myšlení, sociální adaptaci a úrovni návyků. Jediným řešením takové situace je co nejrychlejší přemístění dítěte do podnětnějšího prostředí (Opatřilová, D. 2009).
2.2.4. Sociální aspekty V obecnějším významu chápeme sociální (mezilidské) vztahy jako družnost, přátelskost, tendence vytvářet osobní, přátelské vztahy, komunikovat a spolupracovat s jinými lidmi. Předpokladem sociability je schopnost empatie do prožitků i problémů druhého, schopnost přizpůsobování se a kompromisu. S výše uvedeným úzce souvisí socializace, která probíhá v průběhu celého života, kdy si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování, jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se do společnosti (Průcha, J.,Walterová, E., Mareš, J. 2009). Schopnost vytvářet a pěstovat mezilidské vztahy je ovlivněna postoji nebo Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
15/170
činnostmi jiných lidí a realizuje se především sociálním učením, sociální komunikací a vzájemnou interakcí. Socializaci jedince obvykle členíme do tří etap.
Rodina
Škola
(především matka)
(skupina vrstevníků)
Širší sociální skupiny (masmédia, zaměstnání)
Diagram 1: Etapy socializace
V první etapě se dítě identifikuje s matkou a nachází tak stabilitu vztahů ve společnosti, ve druhé etapě se dítě snaží osamostatnit, najít své místo v síti sociálních vztahů a současně se vytváří základ vlastností jedince a jeho hodnot. Ve třetí etapě se dítě začleňuje do širších sociálních vztahů a systému sociálních rolí, které již nejsou vymezeny pouze životem v rodině, ale vstupem dítěte do dalších sociálních skupin. Můžeme tedy konstatovat, že sociální vztahy se vytváří především v rodině, ve skupině vrstevníků, ve škole, dále prostřednictvím masmédií a práce (srov. Vágnerová, M. 2008 ad.). V současné době se rovněž setkáváme s různými modely přístupů k osobám s postižením. Hinchcliffe, A. (2012) uvádí, že sociální model nenahlíží na postižení jako na překážku. Úsilí je věnováno vedení směrem k sociálnímu okolí jedince a akceptaci tohoto jedince takového jaký je a adaptaci okolního prostředí podle jeho potřeb. Sociální důsledky osob s tělesným postižením jsou nepříznivě ovlivněny především v omezení motoriky a případně narušenou komunikační schopností. Tito jedinci mají mnohem méně sociálních zkušeností, protože bývají velmi často izolování v rodině, zvláště v předškolním věku, popřípadě v některém ze speciálních zařízení. Obtíže v navazování úspěšných vztahů dále může umocňovat změna tělesného vzhledu a odlišné reakce způsobené důsledkem základního postižení (př. dyskinéze, různé tiky, záškuby apod.), které vyvolávají u laické veřejnosti nestandardní sociální reakce, jako je odpor, posměch nebo soucit. Tito jedinci také snadněji vzbuzují extrémní postoje jak u dospělých, tak i u dětí. Mohou být ve třídě izolováni, odmítáni, Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
16/170
mohou se stát objektem posměchu, ale na druhé straně bývají častěji tolerováni, ochraňováni a opečováváni i svými spolužáky. Jedinec s pohybovým postižením má obvykle méně zkušeností, které se projeví i v jeho sebepojetí. Mnohé ze zvláštností v chování tělesně postižených nemusí být důsledkem postižení, ale mohou vznikat i nesprávným postojem široké veřejnosti, která spíše posiluje pasivitu a závislost handicapovaných, někdy i podporuje tendence k izolaci od společnosti, která je nedokáže přijatelným způsobem akceptovat (srov. Vágnerová, M. 2008; Svoboda, M., Krejčířová, D., Vágnerová, M. 2001, 2009 ad.). Sociální vztahy v období puberty a dospívání jsou podmíněné více soběstačností, než samotným typem postižení. V tomto období řeší postižený jedinec svůj vztah k rodičům (tak jako každé dítě), probíhá vytváření vlastních postojů, hledání identity a nezávislosti, současně však v sociálních podmínkách faktické sociální a ekonomické závislosti na rodičích. M. Mayston (in Dodd, J. K., Imms, Ch., Taylor, N. F., 2010) charakterizuje období dospívání jako období, kdy má dospívající člověk potřebu odpoutat se od rodiny a rozvíjet vztahy a stát se sociálně nezávislým. Pro jedince bez postižení je toto obdobím výzvou, je to období změn v oblasti vzdělávání socializace a osobní nezávislosti. U osob s pohybovým postižením zasahuje jako komplikující faktor jejich případná reálná závislost na asistenci nebo pomoci druhé osoby, většinou dospělých. Pro pubertální a dospívající dítě nabývá mimořádného významu vrstevnická sociální skupina, která je pro postiženého jedince stejně významná, jeho začlenění je však podstatně komplikováno existencí postižení. Výběr skupiny je pro postižené dítě obtížný. Pokud žije v internátním zařízení, jeho kontakty jsou zpravidla omezeny limitovaným prostředím, takže volný výběr vrstevníků nezávisí na jeho vlastním rozhodnutí, ale je závislé na řádu internátu. Narušení sociálních vztahů také může vzniknout nesprávným stylem výchovy rodičů, a to především v rodinách s hyperprotektivní či úzkostnou výchovou. Problémy mohou nastat ovšem i na straně ostatních členů skupiny, kteří nejsou postiženi. Záleží na tom, do jaké míry budou ochotni tělesně postiženého jedince mezi sebe přijmout a na jaké úrovni s ním budou navazovat sociální vztahy. Riziko zraňujících sociálních zkušeností v kontaktu s intaktními vrstevníky je velké. Většinou zde působí defekt jako určité vymezující kritérium pro přijetí nebo nepřijetí jedince. Sociální kontakty se většinou omezují pouze na jeho rodinu nebo uzavřenou skupinu, což může představovat určité riziko pro další vývoj sociálních vztahů. V uzavřené skupině mohou vztahy snadněji degenerovat, což má důsledky pro duševní rovnováhu, dále se může vytvářet specifické klima, trvale přizpůsobené postiženému, čímž se znovu posiluje vyloučení postiženého z běžné společnosti. Vztah k sobě samému, přijetí či Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
17/170
nepřijetí sebe sama jako postiženého, má důsledky také pro sociální vztahy postiženého, pro jejich vytváření a udržování. V období dospívání zasahuje nepohyblivost do oblasti nových aktivit, jako jsou společenská setkání, výlety, tanec apod. Tělesné postižení může být přímou překážkou nebo zátěží, pro kterou není postižený jedinec do těchto aktivit přijímán svými vrstevníky. Tělesný handicap rovněž limituje dospívajícího při volbě povolání (Vágnerová, M., Hadj-Moussová, Z., Štech, S. 2004). Utváření sociálních vztahů u tělesně postižených může být velmi problematické a je závislé na mnoha činitelích, je ovlivněno samotným typem postižení a stylem výchovy. Počátky obtíží můžeme spatřovat již v procesu osamostatňování, svoji roli sehrává výkonová „činnostní“ deprivace popř. výkonová fobie, dále poruchy sebepojetí (zkreslené sebehodnocení), emoční labilita, neadekvátní prožívání a sebeprožívání, izolovanost, snížená sociabilita, komunikační bariéry a nezkušenost v běžných sociálních situacích. Svoji úlohu sehrává i nedostatečná motivace, vyplývající z neujasněných životních perspektiv, sociální izolace a zkreslené, neadekvátní hodnocení jedince s postižením sociálním okolím a jeho stigmatizace. Velký význam má i sociální tlak generalizujícího postoje k určitým druhům postižení (srov. Novosad, L., Švingalová, D. 2002; Vágnerová, M., Hadj-Moussová,Z., Štech, S. 2004). Somatické, kognitivní, psychické a sociální aspekty pohybového postižení mohou být různého stupně i charakteru. Pokud i při důkladném promýšlení posloupnosti aktivit, výběru metod a prostředků při intervenci nastávají situace, kdy se jedinci dostávají do depresí, snižuje se jejich výkon, zájem a dochází ke zhoršení v procesu učení, je třeba danou situaci konzultovat s psychologem popř. lékařem.
Ilustrační problém 2 Kasuistika se zaměřením na sociální aspekty Milan, 21 let, MO diparetická forma Milan se předčasně narodil starším rodičům středoškolákům. Krátce po narození bylo zřejmé, že bude pohybově postižený. Od zjištění vady cvičil podle metodiky Vojtovy reflexní terapie a ve třech letech nastoupil do speciální mateřské školy. Matka se vzdala své profesní kariéry (tlumočnice), zůstala doma a zcela se věnovala péči o syna. V jejím přístupu se projevovaly obranné tendence zvýšené aktivity, snažila se překonávat potíže za jakoukoli cenu, což se ji do jisté míry podařilo. Milan začal ve třech letech chodit s pomocí koziček, postupně se jeho motorické funkce zlepšily natolik, že v základní (speciální) škole se pohyboval již bez opory. I přes narušenou koordinaci se stal poměrně soběstačným. Po ukončení základní školy nastoupil do obchodní akademie, kterou ukončil maturitou s poměrně dobrými výsledky. Do této doby se nemusel Milan o nic starat, vše měl zajištěné matkou nebo učiteli a vychovateli. Nastalo období vyhledávání pracovního uplatnění. Zde se v plné míře ukázala omezení daná nezkušeností a jistou izolací speciálního zařízení a odlišným stylem života. V jeho Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
18/170
chování se objevila nápadná nejistota, patrná závislost na matce a nerozhodnost při jednáních, kdy se ucházel o práci. Milan dlouho nemohl najít vhodné zaměstnání, což se projevilo v jeho sebevědomí a určitou izolací od veřejného života. Díky úsilí rodiny se nakonec podařilo najít práci u soukromého podnikatele, kde Milan začal pracovat jako administrativní pracovník. Zpočátku měl potíže v oblasti navazování kontaktů, neuměl si získat přijatelné postavení ve firmě a především převzít odpovědnost za svoje jednání. Přes všechna úskalí se postupně Milan zadaptoval a osamostatnil. Reflexe: Tento příklad ilustruje dosti častou tendenci rodičů klást zvýšený důraz na školu, bez pochopení dalších potřeb, kdy se přetrvávající závislost na rodině (především na matce) stala pro život Milana omezující. Tabulka 5: Ilustrační problém 2
Stručná rekapitulace Somatické aspekty
Kognitivní aspekty
omezení, ztížení nebo ztráta lokomoce atypické pohybové stereotypy narušená koordinace pohybů taktilně kinestetické zvláštnosti zvýšená závislost na technických a kompenzačních pomůckách užívání kompenzačních úkonů může vést k sekundárním zdravotním potížím narušená jemná motoriky, obtíže se psaním výkonová, činnostní deprivace narušení motoriky řeči zvýšená unavitelnost informační deprivace potíže s prostorovým vnímáním poruchy kognitivního zpracování podnětů (při intaktních smyslových orgánech) poruchy perceptivních funkcí (potíže s rozeznáváním objektů pokud je jich ukázáno mnoho najednou nebo pokud jsou ukazovány moc rychle) chybí percepčně poznávací zkušenosti narušená koncentrace pozornosti (redukovaná bdělost, spavost, únava) potíže s přechodem mezi tématy poruchy paměti obtíže ve vybavování (událostí, informací, slov) potíže se soustředěním, časté rozptýlení obtížně rozumí abstraktním významům hůře vyvozuje závěry z faktů
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
19/170
Psychické aspekty
Sociální aspekty
citová deprivace poruchy sebepojetí emoční labilita neadekvátní prožívání nedostatečná motivace k překonávání překážek neurotické potíže přecitlivělost obtíže při zvládání emancipace ztížený proces osamostatňování negativismus, vzdor, agresivita komunikační bariéry problematické utváření sociálních vztahů ztížené zvládání přirozených sociálních rolí snížená sociabilita izolovanost nezkušenost v partnerských vztazích nevyjasněné životní perspektivy
Tabulka 6: Vliv narušení hybnosti na rozvoj osobnosti
2.2.5. Specifika v období kojeneckého a batolecího věku Motorický vývoj jedince s pohybovým postižením neprobíhá tak bouřlivě jako u intaktní populace, ale opožděně, nebo dokonce omezeně. V některých vývojových obdobích může pohybové postižení limitovat, popř. znemožňovat rozvoj určitých kompetencí. J. Piaget (1966) nazývá období raného vývoje obdobím senzomotorickým, protože zahrnuje jak vnímání, tak motoriku. Pohybové omezení ovlivňuje již od počátku života rozvoj všech složek osobnosti. Je to dáno tím, že znemožňuje získávat potřebné podněty a z nich vyplývající zkušenosti (zkušenostní deprivace), které jsou východiskem pro další učení. Existuje tedy úzká vazba mezi pohybem, vnímáním a kognicí (Piaget, J. 1966; Říčan, P., Vágnerová, M. 1991; Vágnerová, M. 2004). Jak uvádí Vítková, M. (2003, s. 41), dítě se učí při pohybu a pohybem, proto děti s pohybovým postižením jsou obecně omezeny ve svých možnostech, aby mohly získávat vlastní zkušenosti ze svého prostředí, a tak se mohly optimálně rozvíjet. V kojeneckém věku souvisí pohybový vývoj s rozvojem senzomotorické inteligence. Pokud je z nějakého důvodu narušena, zejména v oblasti jemné motoriky a senzomotorické koordinace, dochází ke generalizovanému opoždění (Vágnerová, M. 2004, s. 255). Dítě nemůže manipulovat s různými objekty, poznávat je, má ztížený kontakt s prostředím. Způsob prožití prvního roku života ovlivňuje základní postoje k životu, bazální životní strategie. Tyto strategie se vytvářejí již zmiňovanými zkušenostmi, které dítě získá (Svoboda, M., Krejčířová, D., Vágnerová, M. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
20/170
2001, 2009). U dítěte s postižením dost často převažuje apatie a pasivita, která se stane i v budoucnosti základem pro adaptační chování. Psychický vývoj je do značné míry ovlivněn dynamikou interakce základních biologických potřeb (potřebou jistoty, stability, zvídavostí apod.). Orientace v prostředí je u těchto dětí ztížena, protože nemají dostatek informací z vlastních zkušeností. Vývoj postiženého dítěte v kojeneckém věku je tedy zatížen větším rizikem citové deprivace, větším rizikem stimulační deprivace a obtížnějším učením. Tím u něj vzniká větší pravděpodobnost vývojového opoždění. Osamostatňování těchto jedinců je problematičtější vzhledem k omezením, vyplývajících z daného postižení (Vágnerová, M. 2004; Svoboda, M., Krejčířová, D., Vágnerová, M. 2001, 2009). Úkoly v oblasti poradenství vycházejí z komplexní diagnostiky dítěte, vzhledem ke sledované problematice se níže zaměříme pouze na úkoly speciálně pedagogické. V oblasti rozvoje hrubé motoriky je důležitá konzultace s rehabilitačním pracovníkem, popř. s neurologem. Motorickou aktivitu stimulujeme různými doteky, masážemi a polohováním. Abychom vyprovokovali jakýkoli motorický pohyb, je třeba v tomto období vzbudit zvídavost a zájem (Vágnerová, M. 2004; Opatřilová, D. 2010). Batolecí věk je označován jako fáze první emancipace. Zdravé dítě se odpoutává z mnoha vazeb, ale pro postižené dítě je toto osamostatňování obtížnější, ne-li zcela nedostupné. Pohybově postižené dítě zůstává závislé na podnětech nejbližšího okolí, emancipační potíže se mohou projevit v oblasti osvobozování se ze závislosti na aktuálním kontaktu s realitou a v přechodu na úroveň symbolického myšlení. Dále jsou tito jedinci z nejrůznějších důvodů více závislí na rodičích, převážně na matce (Vágnerová, M. 2004). Období první emancipace má velký význam pro rozvoj vlastní identity. Jestliže takový vývojový krok není možný, bude mít osobnost v budoucnosti poněkud jiné rysy. Emancipace postiženého batolete nikdy není možná ve všech oblastech. Tito jedinci zůstávají v mnoha směrech opoždění, stávají se sociálně nápadnými, protože se nevyvíjí obvyklým způsobem. Dítě je tak označeno jako postižené nejen medicínsky, ale i sociálně. V batolecím věku také dochází k definitivnímu potvrzení diagnózy, eventuálně ke zpřesnění pravděpodobné míry postižení. Pro raný věk je rozhodující důvěra mezi pečovatelem a dítětem, kvalita komunikace (dotekem, gestem, očním kontaktem, tónem hlasu atd.) a speciální stimulační programy (Vágnerová, M. 2004; Fontana, D. 2003; Opatřilová, D. in Opatřilová, D., Zámečníková, D. 2008).
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
21/170
2.2.6. Zvláštnosti předškolního věku a problematika školní zralosti V předškolním věku dochází často k určitému vývojovému pokroku, přesto omezení pohybových možností přetrvávají, závislost na pečovateli a nedostatek zkušeností socializační rozvoj takových dětí ztěžuje. Projevy negativismu, které signalizují uvědomění si vlastní osobnosti a potřebu prosadit svou vůli, se u pohybově postižených dětí objevují později a mohou mít i jiný charakter (afektivní reakce) (Vágnerová, M. 2004, s. 256). Pohybové postižení může vyvolávat ambivalentní, či dokonce odmítavé sociální reakce, protože s přibývajícím věkem je postižení stále zřetelnější a může se stát i stigmatizující (Svoboda, M., Krejčířová, D.,Vágnerová, M. 2001, 2009). Kontakt a zkušenosti s vrstevníky jsou spíše vzácné, a tak pohybově postiženému jedinci chybí mnohé potřebné kompetence. V tomto období dochází k postupné stabilizaci pohybové vady (pokud není progresivní), nedostatek vlastních zkušeností může být kompenzován jiným typem stimulace, především verbálního charakteru (Vágnerová, M. 2004, s. 256). Vývoj rozumových schopností může dosahovat normy, ale v oblasti sociálních dovedností bývají tyto děti opožděny. V tomto věku je vhodné zařazení do mateřské školy, resp. integrace do běžné mateřské školy, která poskytne pohybově postiženým dětem užitečné zkušenosti. Zařazení do předškolního zařízení také pozitivně přispívá k odpoutávání se z přetrvávající závislosti na pečovateli a rodinném prostředí (Svoboda, M., Krejčířová, D., Vágnerová, M. 2001, 2009). Vzdělávání je klíč, který otevírá dveře budoucím možnostem, vše co umíme jako dospělí má svůj základ v tom, čemu jsme se naučili jako děti. Při volbě vzdělávání je třeba zohlednit i budoucí potřeby dítěte, což platí zejména u dětí s postižením (Stanton, M. 2012). Pohybově postižené děti bývají v předškolním věku opožděné téměř ve všech složkách osobnosti. Pokud dítě nemá narušenou schopnost řeči, stává se verbální komunikace stěžejním prostředkem sociálního kontaktu i zdrojem informací. U některých dětí sledujeme snížené pracovní tempo a zvýšenou unavitelnost. V socializačním vývoji mívají větší problémy než v oblasti rozvoje kognitivních schopností. Důvodem může být častější izolace v rodině, omezené možnosti kontaktu s ostatními lidmi, menší zkušenost s různými sociálními situacemi. Sociální nezkušenost je sekundárním problémem, který je možné vhodným výchovným působením odstranit (Vágnerová, M. 2004; 2008; Svoboda, M., Krejčířová, D., Vágnerová, M. 2001, 2009). Předškolní období končí nástupem do školy, který je považován za velmi důležitý vývojový mezník. Pohybově postižené děti obvykle nastupují do školy o rok pozděDagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
22/170
ji, mívají odklad školní docházky na základě vyšetření školní zralosti. Vyšetření školní zralosti a připravenosti musí vycházet z hodnocení jiných kompetencí, než je běžné. Vhodnost použití některých standardizovaných testů (např. KernovaJiráskova testu) závisí na úrovni zachovaných funkcí jemné motoriky (Přinosilová, D. in Opatřilová, D. 2006). Pro posouzení školní připravenosti je v takových případech vhodnější některý z testů inteligence a sociální zralosti. Pohybově postižené děti mívají charakteristickým způsobem rozloženy jednotlivé dílčí schopnosti, tzn. existuje pro ně typický profil (Vágnerová, M. in Svoboda, M., Krejčířová, D.,Vágnerová, M. 2001, 2009). V oblasti vědomostí mohou mít dobrou úroveň běžných znalostí, které závisí na podnětnosti rodinného prostředí a na samotných schopnostech dítěte. Oblast porozumění, která předpokládá pochopení podstaty běžných situací a hledání přijatelných řešení, je pro pohybově postižené děti s omezenou sociální zkušeností velmi náročná. Většinou zde dosahují relativně nižších výkonů. Oblast matematických představ zahrnuje orientaci v číselné řadě, chápání množství, užívání základních matematických pojmů, pojmenování geometrických tvarů atd. Pokud dítě umí pracovat s názornými představami, nemívá obvykle v této oblasti závažné potíže, pouze se hůře orientuje v prostoru. Další obtíže můžeme zaznamenat při doplňování obrázků, protože určitým problémem zde může být omezenější zkušenost a neznalost některých objektů. Řazení obrázků nám ukazuje porozumění kontinuitě určitého děje nebo příběhu a je opět závislé na míře sociální zkušenosti. Děti s postižením mají obvykle výsledky relativně horší. Manipulace s kostkami a s různými skládankami je pro dítě s postižením jemné motoriky velmi obtížná. Některé předlohy dítě není vůbec schopno sestavit, přestože způsob řešení je mu jasný. V těchto případech se proto zaměřujeme na pozorování pracovního postupu, schopnost najít systém v řešení úkolu apod. (Svoboda, M., Krejčířová, D., Vágnerová, M. 2001, 2009; Vágnerová, M. 2004). Hodnocení by mělo vycházet z toho, co je nejvíce ovlivněné procesem učení, na rozdíl s kompetencemi, které jsou dle obecných předpokladů nejvíce ovlivněny pohybovým postižením.
2.2.7. Přidružená postižení Základním průvodním jevem u všech typů MO je narušení hybnosti a tonu, které se projevuje různým stupněm a rozsahem. Nejsou to ale jediné příznaky, dále se k nim přidružují i jiná postižení a poruchy, o kterých se zmiňujeme dále.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
23/170
Vývoj postiženého dítěte má svoji dynamiku a vývojové zákonitosti. Již v časném kojeneckém období se objevují jednotlivé známky, které mohou být varovným signálem. Jsou to především vrozené reflexy, které jsou určitým způsobem buď změněné, nebo chybějí vůbec. Tyto vrozené reflexy, které u intaktních dětí postupně vymizí, u dětí s mozkovou obrnou přetrvávají mnohdy několik let a narušují tak motorický vývoj dítěte (Levitt, S. 2010). Pláč jako první projev života, se neobjevuje hned po narození, ale po různě dlouhé době, po kterou se dítě musí křísit, nebo je změněn jen ve slabé vrnění. Dalším varovným signálem je neschopnost dítěte přisát se při kojení. V. Lechta (2008) uvádí těžkosti s dýcháním a sáním již v kojeneckém věku, dále může být porušena funkce polykání a kousání. J. Klenková (2000, s. 33) uvádí mimo jiné další nápadné znaky orálního vývoje, jako je zaostávání orálních reflexů, zvýšená nebo snížená citlivost v ústní oblasti, poruchy koordinace čelisti, rtů, jazyka při žvýkání a polykání a další. Reakce na zvuk bývá těžko vybavitelná, rovněž sledování světla a pohybu se objevuje mnohem později.
Hybnost dítěte ztrácí svůj charakter. Leží buď ochable s minimálními pohyby končetin, s hlavou stočenou většinou k jedné straně, jindy je naopak hybnost až nadměrná, reakce na zevní podněty jsou nápadně prudké. Za normálních okolností si dítě opatřuje velké množství podnětů díky dostatečně rozvinuté hybnosti samo svým úsilím a podle svého výběru. Dítě s pohybovým omezením je naproti tomu příliš dlouho odkázáno na podněty, které mu zprostředkovávají dospělí. V případě postižení dolních končetin mají děti omezený okruh možností při „svých výzkumných výpravách“ a tím se zužuje i jejich možnost smyslového poznání a následně i vytváření představ, což se negativně projevuje např. ve hře. Při postižení horních končetin jsou méně obratné při manipulaci s hračkami, ale i při jídle, oblékání a činnostech náročných na jemnou motoriku (srov. Vítková, M. 2006; Monatová, L. 2000). Postižení motoriky rukou tedy negativně ovlivňuje vývoj hry, sebeobsluhy, kresby a grafomotoriky. Při větších pohybových poruchách je třeba dítěti dodat více předmětů pro jeho činnost do jeho blízkosti, celou pohybovou aktivitu je třeba doplnit také změnou polohy těla, protože tak se změní pohled na okolí (srov. Opatřilová, D. 2005; 2010).
Poruchy řeči se vyskytují u více než poloviny dětí s diagnózou MO. Jsou různého stupně, a to od lehkých poruch artikulace až po úplnou neschopnost artikulace (Klenková, J. 2000, 2006; Bytešníková, I., Horáková, R., Klenková, J. 2007). MO postihuje svalstvo jednotlivých mluvních orgánů i jednotlivé složky řečového projevu, jako je dýchání, fonace, artikulace, síla, rytmus, melodie, plynulost a srozumitelnost řeči. J. Wilsdon (in Turner, A., Foster, M., Johnson, S.,1996) uvádí, že koDagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
24/170
munikace osob s MO může být narušena v oblasti receptivní nebo perceptivní složce jazyka a zahrnuje rovněž interpretaci. Při komunikaci je vhodné klidné prostředí bez rušivých podnětů, pozornost je třeba věnovat i poloze dítěte. Z mechanických příčin jsou to poruchy vývoje zubů, nepravidelnosti ve vývoji horní i dolní čelisti, bývá porušen zubní uzávěr skusu. Při spastických formách MO je dýchání mělké a křečovité, řeč není dostatečně znělá a výdechový proud nestačí na delší řečový projev. U poruch mozečku nacházíme typicky skandovanou řeč. Charakteristická je také porucha u dyskinetické formy MO, kdy je řeč těžko srozumitelná, vždy je zpomalená, postižený vyráží slabiky či jednotlivá slova a je porušen spád řeči. U narušené komunikace dětí s MO neexistují jednotné klinické obrazy, jednotlivé symptomy jsou vzájemně propojené. Nejčastější poruchou řeči bývá u MO dysartrie, což je narušení artikulace jako celku při organickém postižení centrální nervové soustavy (Lechta, V. 1990, s. 210). M. Vítková (2006) ji řadí k centrálně expresívním poruchám řeči. Jak uvádí J. Klenková (2000, s. 33; 2006), vývoj řeči u dětí s MO závisí na postižení motoriky, na celkovém tělesném stavu, na úrovni intelektu a taktéž na prostředí, ve kterém se dítě nachází. Dále jej ovlivňuje výskyt dalších poškození (poruchy sluchu, epileptické záchvaty, hospitalizace apod.). Z dalších přidružených poruch je nejzávažnější mentální retardace. Příznaky mentálního postižení jsou zvláště u formy hypotonické a kvadruparetické. I. Lesný (1982) uvádí 25–30 % výskytu mentálního postižení při těchto formách. S. Kotagal (1996) uvádí asi jednu třetinu jedinců s mozkovou obrnou, která má intelekt v normě, jednu třetinu v pásmu lehké mentální retardace a jednu třetinu v pásmu střední až těžké mentální retardace.
Epileptické záchvaty různého typu postihují děti a dospělé s MO v 15–55 % případů (Kraus, J. 2005, s. 129). „Jsou to mozková postižení různého původu, projevující se záchvaty s velmi rozmanitými klinickými příznaky, podmíněnými excesivními výboji mozkových neuronů.“ (Šlapal, R. 2002, s. 26). „Tato porucha se projevuje změnou vědomí, ale také příznaky motorickými, senzorickými nebo vegetativními.“ (Vítek, J. 2007, s. 48). Nejčastěji se epilepsie vyskytuje u formy kvadruparetické a triparetické (50–94 %), hemiparetické (33–50 %), méně již u diparézy spastické či ataktické (16–27 %) a dyskinetické (25 %) (Kraus, J. 2005, s. 129). Charakter záchvatu závisí na místě, které je v mozku postiženo, a liší se s věkem pacienta. J. Dolanský (2000, s. 13) dělí epilepsie z hlediska etiologie na symptomatickou (s prokazatelnou lézí či příčinnou souvislostí) a funkční (bez prokazatelné léze). Dle klinického obrazu je pak člení na epilepsie ložiskové a generalizované (srov. Šlapal, R. 2002; Vítek, J. 2007). Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
25/170
Přidruženým postižením mohou být i poruchy smyslové. V odborné literatuře (Říčan, P., Krejčířová, D. 199, 1997, 2006 ad.) se uvádí, že přibližně polovina dětí s mozkovou obrnou má nějakou zrakovou vadu. Mezi nejčastější patří strabismus (šilhavost), pokud není zahájena včasná léčba, může dojít ke vzniku amblyopie (tupozrakost) a retinopatie nedonošených (dystrofie sítnice, která vede ke krátkozrakosti až slepotě) (srov. Květoňová-Švecová, L. 2004; Vítek, J. 2007; Hamadová, P., Květoňová, L., Nováková, Z. 2007). U spastických nebo smíšených spasticko-atetotických forem MO jsou časté doprovodné ortopedické vady. Jsou to různé deformity dolních končetin, vadné držení těla, vadné postavení kyčlí a jiné. V těchto případech je nezbytná ortopedická péče, která zajišťuje mimo léčbu i kompenzační a protetické pomůcky (srov. Kraus, J. 2005; Vítková, M. 2006). U tělesně postižených se často využívají ortopedické pomůcky, které rozdělujeme podle jejich účelu na:
Ortopedické pomůcky Podpůrné
Fixační
Korekční
Vyrovnávací
Tabulka 7: Ortopedické pomůcky
podpůrné pomůcky (slouží k podepření končetin, trupu a hlavy o opěrné body, přičemž je část těla pod opěrným bodem lehčí)
fixační pomůcky (slouží k udržování žádané polohy příslušné části těla nebo znemožňují pohyb v určitém kloubu) korekční pomůcky (pomáhají k postupné úpravě deformované části těla nebo preventivně zabraňují vzniku deformace) vyrovnávací pomůcky (slouží k vyrovnávání zkrácené dolní končetiny) (srov. Defektologický slovník 2000, Vokurka, M., Hugo, J. 2000 ad.). Z pedagogického pohledu se úroveň podpory bude lišit vzhledem ke stupni postižení. Cílem je kompenzovat omezený pohyb všemi dostupnými prostředky, aby nedocházelo k vyřazování ze společenských aktivit a abychom dosáhli co největšího stupně soběstačnosti (Opatřilová, D. in Opatřilová, D., Zámečníková, D. 2008).
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
26/170
Rozvoj hybnosti podle zásady vývojovosti se provádí v metodických řadách, které odpovídají průběhu přirozeného vývoje. Tuto metodiku rozpracoval F. Kábele (1988). Problematikou rozvoje a podpory hybnosti se zabývala a zabývá řada autorů. Např. metodické zvláštnosti nácviku chůze při jednotlivých formách MO uvádí J. Pfeiffer (in Pfeiffer, J., Votava, J., Trojan, S., Druga, R. 1996), rehabilitací po cévní mozkové příhodě se zabývá Carrero, L. (2004), fyzioterapii a ortopedickou terapii prezentuje Kraus, J. (2005), modely stimulace v oblasti jemné a hrubé motoriky rozebírá Opatřilová, D. (2003, 2005, 2010) a mnoho dalších odborníků. Všechny uvedené publikace (a mnohé další) jsou vedeny snahou o získání maximální funkční nezávislosti osob s pohybovým postižením.
Poruchy chování se v předškolním věku projevují jako nepřiměřeně intenzívní, přetrvávající negativismus a vzdor nebo agresivita zaměřená vůči dětem, zvířatům nebo věcem. Neurotické potíže, které lze hodnotit primárně jako poruchy prožívání, bývají v předškolním věku velmi variabilní a obyčejně se projeví v té oblasti, která je nezralá, a proto snadno zranitelná, jako je např. řeč a udržování čistoty (srov. Matějček, Z., Langmeier, J. 1986). Zdrojem konfliktů může být i necitlivý nácvik udržování čistoty. U dětí s MO při zachování intelektu je prognóza pro tento nácvik příznivá. Začíná se pravidelným vysazováním na nočník a postupným odbouráváním plen. Při těžkých formách mozkové obrny v kombinaci s mentálním postižením je výsledek prakticky nulový, děti zůstávají inkontinentní (Polášková, D. 2001, s. 32). Varující je i zvýšená frekvence nových a nezvyklých podnětů, které mohou vyústit až v projevy strachu. Může to být nedodržování denního režimu, ponecháváním dítěte o samotě, změny životního stylu, konflikty v rodině, časté výčitky a kárání a jiné. Psychogenně mohou být u disponovaných dětí vyvolávány i vegetativní potíže. Časté bývají např. bolesti břicha, které mohou být doprovázeny zvracením (srov. Monatová, L., 2000; Vágnerová, M. 2003). Špatné zacházení, trestání nebo až týrání může vést k apatii, nebo naopak k agresivitě. Dítě ztrácí přirozenou důvěru k prostředí, v němž žije, a může dokonce až změnit v dítě s poruchami osobnosti. O to závažnější je to u dětí s postižením, které mají daleko více nesnází než jedinec zdravý. Je nezbytné stanovit pevné hranice, v nichž se dítě může spokojeně pohybovat.
Výchovné prostředí, které je nedostatečně stimulující, v němž je dítě výchovně zanedbáváno, může způsobit, že se jeví jako mentálně retardované. Sociálně podmíněná mentální retardace se projevuje již v předškolním věku. Děti bývají opožDagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
27/170
děné zejména v řeči, myšlení, sociální adaptaci a úrovni návyků. Jediným řešením takové situace je co nejrychlejší přemístění dítěte do podnětnějšího prostředí (srov. Přinosilová, D. 1997; Vágnerová, M. 2004; Matějček, Z., Langmeier, J. 1986 ad.). Na druhé straně je potřeba zmínit, že právě odpovídající péče ze strany rodiny hraje klíčovou roli při podpoře dítěte s postižením (Hinchcliffe, A. 2007). Při edukaci žáků s dětskou mozkovou obrnou si tedy musíme uvědomovat více faktorů, které tuto skutečnost ovlivňují. Zvláštnosti chování při učení dětí s mozkovými hybnými poruchami jsou předmětem dalšího šetření (sec. cit. Leyendecker, Ch. 1982 in Vítková, M. 2003, s. 44, 2006). Pokroky v učení jsou často pomalé a nerovnoměrné, rozpětí pozornosti je omezené. Výkon ve škole bývá zhoršen právě slabou koncentrací a zvýšenou unavitelností. Pro děti s mozkovými hybnými poruchami je obtížné něco si uchovat v paměti. Kapacita učení se rychle vyčerpává (Hedderich 1999, s. 24–26 sec. cit. in Vítková, M. 2003, s. 44). Žáci si učivo pamatují útržkovitě, nevýběrově a obtížně si učivo vybavují a reprodukují. Pracovní tempo bývá pomalé a nevyrovnané. Kromě rozumových schopností, které bývají často snížené (srov. Vítková, M. 2006; Monatová, L. 2000; Říčan, P., Vágnerová, M. 1991 ad.), výkon žáka negativně ovlivňují specifické vývojové poruchy učení.
2.3. Překážky v motorickém vývoji Klíčová slova: motorický vývoj, postižení hybnosti, mozková obrna, svalové napětí, reflexy, pohybové vzorce, kontrola hybnosti, koordinace, kontraktury, deformace, pohybové schopnosti dítěte
V předchozí části textu jste se dozvěděli o vlivu narušené hybnosti na psychomotorický vývoj dítěte, nyní se budeme věnovat překážkám v motorickém vývoji u dětí s postižením CNS, zejména pak dětí s mozkovou obrnou. Postižení pohybového aparátu se odráží v celkovém vývoji dítěte. U dětí s mozkovou obrnou dohází k tomu, že v důsledku postižení mozku je narušena schopnost odpovídající svalové kontroly celého těla, v důsledku toho mají děti s mozkovou obrnou obtíže naučit se základním motorickým dovednostem jako je plazení, sed a chůze. Rozsah postižení se odvíjí od toho, které části mozku jsou poškozeny. Různé části mozku ovlivňují naše pohyby různým způsobem, poškození mozku může ovlivňovat některé svaly více než ostatní (Martin, S. 2006). Existuje mnoho různých druhů postižení hybnosti, kdy mezi nejběžnější vrozená postižení patří mozková obrna, u které rozlišujeme několik forem. Setkáme se rovněž i s různým stupněm postižení, od těžkých forem až po ty lehké. Jisté však je, že každé dítě a dvojnásob to platí u dítěte s postižením, vyžaduje individuální přístup, Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
28/170
proto je třeba kromě základní klasifikace postižení znát i vývoj takového dítěte a specifika, která se s postižením pojí. Rozvoj motorických dovedností u dětí s mozkovou obrnou je mnohdy nejen opožděn, ale má často své limity. Pro osoby pečující, pedagogy či asistenty je nezbytné znát pohybový vývoj dítěte a jeho specifika a s tím spojené odlišnosti v přístupech k dítěti. Děti přicházejí na svět zcela bezmocné a bez kontroly nad vlastním tělem, děti zůstávají v poloze, ve které je necháme, nemají na vybranou, ačkoli můžeme pozorovat určité pohybové vzorce hlavy, rukou, dolních končetin, nejsou tyto pohyby kontrolovány vůlí. V průběhu prvního roku života dochází k mnoha změnám v oblasti vývoje dítěte a zejména rozvoj hrubé motoriky se vztahuje k velkým svalovým skupinám (Martin, S. 2006). Samotné postižení, jeho rozsah a stupeň mnohdy zákonitě přináší i překážky v motorickém vývoji, které z postižení přímo vychází. Postižení CNS ovlivňuje posturu a hybnost mnoha různými způsoby v závislosti na tom, která jeho část je poškozena nebo postižena (Pope, P. 2007). Z definice mozkové obrny je patrné, že i když se jedná o neprogresivní postižení, vzhledem k období vzniku je třeba vzít v úvahu vývoj dítěte. Ačkoli se jedná o postižení celoživotní, není neměnné. V průběhu vývoje se mění pohybové vzorce, dítě postupně dozrává, dochází ke změnám intervence (Wilsdon, J., in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 2001, s. 395).
Dopad mozkové obrny a její obraz je značně široký a zahrnuje osoby, které nejsou schopny samostatného pohybu, je u nich značně omezena komunikace a vyskytuje se celá řada přidružených postižení jako je epilepsie či mentální postižení až po osoby s lehkým narušením hybnosti (Imms, Ch., Dodd, K. in Dodd, J. K., Imms, Ch., Taylor, N. F. 2010, s. 7). Hodnocení dítěte má obsahovat srovnání činností a vývoje s očekávanou věkovou normou. U dítěte s MO se kombinuje opožděný i abnormální vývoj (Kraus, J. 2005, s. 24). Motorické postižení mění svůj obraz v průběhu vývoje, řada obtíží, které provází postižení, se může v průběhu vývoje zhoršit, proto je nutná včasná fyzioterapie a podpora (Levitt, S. 2010).
U dětí s postižením CNS se kromě narušení hybnosti mohou vyskytovat další přidružené problémy, které mohou zahrnovat (Hinchclife, A. 2007): zrakové vnímání, Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
29/170
sluchové vnímání, poruchy kognitivních funkcí, epilepsii. Hinchclife (2007) rovněž uvádí, že pro správnou práci s dítětem nestačí jen znalost základní diagnózy, ale je třeba se zaměřit i na další oblasti, které s obtížemi v motorickém vývoji velmi úzce souvisí tak, jak je vyjádřeno v diagramu.
Neschopnost zvládat funkční aktivity
Svalové napětí
Schopnosti Charakteristika dítěte
Držení těla
Kontraktury a deformity
Diagram 2: Vliv postižení na motorické dovednosti
Již bylo v textu uvedeno, že postižení hybnosti (například mozková obrna) neovlivňuje pouze motorický vývoj dítěte, ale zahrnuje rovněž i celou osobnost dítěte a nesporný je rovněž i vliv okolí, rodinné vztahy a zahrnutí terapií jako součást podpory. I z těchto důvodů je při práci s dítětem nutné zohlednit tyto tři oblasti: fyzická, psychická, sociální. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
30/170
2.3.1. Spolupráce s rodiči dítěte Pro speciálního pedagoga má velký význam dostatek informací získaných od rodičů dítěte, a pokud je to možné i dalších odborníků, kteří se podílí na jeho podpoře. Získání těchto informací od rodičů by se nemělo opírat jen o samotnou diagnózu, ale především o specifika u konkrétního dítěte. Tyto údaje mohou významně napomoci práci pedagoga, který tak může začít s dítětem pracovat s využitím zkušeností rodičů. Učitel by se měl zaměřit na charakteristiku dítěte, zjistit, co již dítě umí, jaké jsou jeho znalosti a dovednosti. Při vymezení cílů podpory se pak pedagog opírá o speciálně pedagogickou diagnostiku a zohledňuje i specifické potřeby dítěte s postižením. Vždy je vhodné se při rozhovoru s rodiči a seznámení s dítětem orientovat na potřeby dítěte, seznámit se s jeho denním režimem, zvyklostmi, zaměřit se na oblasti, které dítě zvládá a také na to, jak mu vhodně dopomoci tak, aby pedagog či asistent zkrátil období pokusu a omylů a využil zkušeností rodičů.
Orientace na potřeby dítěte
Co dítě zvládá/umí
Informace od rodičů Specifické potřeby
Vymezení cílů, čeho chceme dosáhnout
Diagram 3: Získání informací od rodičů
Při zjišťování informací se zaměřujeme zejména na tyto oblasti:
Charakteristika dítěte: pro práci s dítětem je třeba jej poznat a to nejen po stránce fyzické, ale zejména je třeba zaměřit se i na další oblasti jako je: emoční ladění dítěte, osobnost, změny nálad, rodinné prostředí, vztahy v rodině.
Schopnosti: při sledování toho, co dítě umí, jaké jsou jeho motorické dovednosti, je třeba rovněž zhodnotit také to, jakým způsobem jsou tyto dovednosti prováděny. co vše dítě zvládne a jak (např. dítě leze po čtyřech, ale…)
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
31/170
Co dítě nezvládá: tato oblast zahrnuje zejména funkční aktivity, které dítě neumí a které chceme zlepšit (Martin, S. 2006): Které polohy dítě nezvládá. Jaký je způsob manipulace, a které pohyby dítě netoleruje. Jaké jsou chybějící funkční schopnosti ruky. Pohybové dovednosti ve známém prostředí. Kterých pohybových sekvencí nemůže dítě dosáhnout.
Schopnosti Co dítě zvládá Jak Diagram 4: Vyjádření vztahu mezi schopnostmi a způsobem
Pro sestavení plánu podpory je třeba znát, co je dítě skutečně schopné provést. Mnohé děti nedosáhnou samostatné lokomoce, je však důležité vědět, že rodič nebo osoba pečující ovlivňují polohu dítěte. Znalost toho, jak poloha dítěte ovlivňuje motorický vývoj, pomůže porozumět doporučením odborníků (Martin, S. 2006).
2.3.2. Překážky v motorickém vývoji Motorický vývoj dítěte s postižením CNS (v textu se zaměřujeme na mozkovou obrnu) je ovlivněn celou řadou faktorů, kdy se vedle stupně a závažnosti postižení jedná zejména o svalové napětí, emoce, patologické pohybové vzory, reflexy, koordinaci pohybů, svalovou kontrolu, svalovou slabost a narušení senzorických funkcí.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
32/170
Patologické pohybové vzorce
Reflexy koordinace pohybů
svalová slabost
Emoce
Postižení CNS
Svalové napětí
narušené senzorické funkce
Diagram 5: Oblasti, které se pojí s postižením CNS
Oblasti, kterým je třeba věnovat pozornost, jsou uvedeny v následující části textu, kde se zaměřujeme právě na překážky v motorickém vývoji dítěte s pohybovým postižením, které se projevují zejména u dětí s mozkovou obrnou, a to zejména na následující (Martin, S. 2006): Svalové napětí, Pohybové vzory, Kontrola hybnosti a koordinace, Reflexy, Kontraktury a deformity.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
33/170
patologické pohybové vzory
svalové napětí
kontraktury a deformity
Postižení CNS/ psychomotorický vývoj
Svalová slabost
koordinace/ kontrola hybnosti
Diagram 6: Vztah postižení CNS, psychomotorického vývoje a překážek v motorickém vývoji
2.3.3. Svalové napětí Postižení mozku ovlivňuje hybnost dítěte, hybnost dítěte je ovlivněna svalovým napětím a rovněž i mimovolními a abnormálními pohyby. Rozdílnost svalového napětí, patologické pohybové vzory nebo reflexy komplikují osvojení motorických dovedností. Z výše uvedených definic vyplývá, že hybnost a její rozvoj se odvíjí od svalového napětí. Toto napětí je u každého z nás odlišné, některé osoby mají svalové napětí nízké, jiné mají toto napětí vyšší. U každého z nás jsou však svaly neustále v určitém napětí. Základní svalový tonus: jaký je svalový tonus v klidové poloze, při pokusu o pohyb a v pohybu.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
34/170
Klidová poloha Svalový tonus Pokus o pohyb
Při pohybu
Diagram 7: Vztah svalového napětí při pohybu
Děti s mozkovou obrnou mají svalové napětí, které se od normálu odlišuje a v zásadě jej můžeme rozdělit na hypotonii, hypertonii a kombinaci obou typů. Po narození má většina dětí snížené svalové napětí. Svalové napětí je regulováno nervovými buňkami v našem mozku, u dětí s postižením CNS dochází k jejich poškození. Rozsah postižení mozku ovlivňuje postižení jednotlivých částí těla.
Hypotonie – velmi nízké svalové napětí: pro dítě je obtížné pohybovat se proti gravitaci, odporu, pohybovat se s vyvinutím síly, v poloze na břiše je pro tyto děti obtížné se vzepřít na předloktí, zvednout tváře nad podložku. Spolu se získáváním síly a koordinovanosti pohybů se efekt sníženého svalového napětí snižuje (Martin, S. 2006). U osob s hypotonií je redukována schopnost odpovídat požadavkům pohybu (Imms, Ch., Dodd, K. in Dodd, J. K., Imms, Ch., Taylor, N. F. 2010).
Hypertonie – vysoké svalové napětí: dítě musí vyvinout značné úsilí k překonání spasticity a napětí svalů. Cvičení, polohovaní a rozvoj dítěte vede k minimalizaci spasticity (Martin, S., 2006). Spasticita může vést ke změnám vlastností tkání (Imms, Ch., Dodd, K. in Dodd, J. K., Imms, Ch., Taylor, N. F. 2010, s. 8). U dětí s ataxií se v raném období často projevuje hypotonie. Jejich volní pohyby jsou ovlivněny velkým vnitřním třesem a nejčastěji také nedostatkem stability v držení těla (Imms, Ch., Dodd, K., in Dodd, J. K., Imms, Ch., Taylor, N. F. 2010, s. 9).
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
35/170
Obr. 2: Hypotonie – sed s oporou horních končetin
Obr. 3: Podpora vsedě – horní končetiny uvolněny k manipulaci
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
36/170
Obr. 4: Hypertonie – poloha vsedě
Obr. 5: Spasticita při snaze o rovnováhu při ataxii, stoj
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
37/170
Abnormální svalové napětí zapříčiněné mozkovou obrnou není progresivní, v průběhu života nedochází k zhoršení, avšak dítě „nevyroste“ z obtíží způsobených postižením svalového tonu. Cílené cvičení a aktivity pomohou zlepšit pohybové dovednosti navzdory abnormálnímu svalovému napětí. Svalové napětí je rovněž ovlivněno emocemi. Silné emoce mohou vyvolat zvýšení svalového napětí u dětí s mozkovou obrnou, děti mohou ztratit kontrolou nad svými svaly, objevují se abnormální pohybové vzorce. Z těchto důvodů je lepší vyvarovat se vzrušení – v pozitivním i negativním slova smyslu při práci s dítětem. Obdobné pravidlo platí i v případě zvýšeného hluku a osvětlení, které mohou svalový tonus rovněž ovlivňovat (Martin, S. 2006).
2.3.4. Patologické pohybové vzorce a hypertonie (Hinchcliffe, A. 2007, s. 62) Patologické pohybové vzory/flexory
Patologické pohybové vzory/extensory
Hlava, trup, horní končetiny
Hlava, trup, horní končetiny
Hlava/krk ve flexi Ramena protažena vpřed Paže v addukci s vnitřní rotací Lokty ve flexi s pronací Ruce v pěst, palec v addukci
Hlava/ krk vtažené Ramena vtažená Paže v abdukci s vnější rotací Lokty v extenzi nebo flexi, supinace Ruce otevřené
Trup, pánev a dolní končetiny
Trup, pánev a dolní končetiny
Trup – kyfóza Lordóza Kyčle ve flexi, addukce, vnitřní rotace Kolena ve flexi Chodidla dorsi/flexe
Trup – skolióza, laterální flexe Pánev vtažená Kyčle ve flexi, addukci a s vnitřní rotací Kolena natažená Chodidla flexe
U dítěte s mozkovou obrnou se neprojevuje jen abnormální svalové napětí ale rovněž i patologické pohybové vzory. Pohybový vzorec je sledem pohybů. Když používáme svaly, neprovádíme pouze jeden pohyb, ale celou řadu pohybů. U dětí s mozkovou obrnou (spastická forma) mnohdy dochází při snaze o volní pohyb k opačným pohybům, což se neděje z vůle dítěte. Pokud jej na tento fakt upozorníte, pokud dítěti řeknete, aby se více snažilo, efekt bude opačný (Hinchcliffe, A. 2007).
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
38/170
Obr. 6: Flexe
Obr. 7: Extenze Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
39/170
Změnu stupně spasticity lze předvídat a mění se s excitací a úsilím. U dětí se spastickou formou je pohybový projev chudý a pomalý, odehrává se v rámci patologických vzorů, které jsou flekční, extenční nebo smíšené. Vzpřimovací a rovnovážné reakce chybí nebo jsou výrazně nedostatečné v závislosti na tíži postižení (Kraus, J. 2005, s. 215). Zvýšené úsilí zvýší svalové napětí u dítěte s hypertonií – výsledkem je, že se pohyby mohou stát více patologickými.
U dítěte s atetózou se objevují mimovolní pohyby paží a nohou i když se dítě snaží být v klidu. Při chůzi je obtížné udržet rovnováhu. Patologický vzorec v postavení dolních končetin (nůžkovité držení) je jedním z nejběžnějších patologických vzorců u dětí s mozkovou obrnou. Toto postavení dolních končetin se může vyskytnout při pokusech o stoj i u dětí s lehkou formou postižení. Typické je postavení na špičkách, chybí natažení nohou, objevuje se vnitřní rotace, při chůzi dochází ke zkřížení nohou. U dětí se středně těžkým a lehkým stupněm mozkové obrny se nevyskytují všechny patologické pohybové vzory. Mnohdy se objevuje kombinace „normálních“ a patologických pohybových vzorců. Pozitivem zůstává fakt, že cílená terapie vede ke zlepšení motorických dovedností.
Obr. 8: Extenze v poloze na zádech
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
40/170
Obr. 9: Flexe v poloze na břiše
Obr. 10: Flexe dolních končetin
2.3.5. Svalová slabost U dětí s mozkovou obrnou se rovněž vyskytuje snížení svalové síly a vytrvalosti. Nedostatek svalové síly je zřejmý zejména u dětí s nízkým svalovým napětím. V lehu na břiše je dítě příliš slabé, aby zvedlo hlavičku a vzepřelo se na rukou. Rehabilitace spolu s procvičováním vedou ke zlepšení, dítě se vzepře na krátký interval, který se může postupně prodlužovat. Svalová slabost se rovněž projevuje u dětí se zvýšeným svalovým napětím a i tyto svaly je nezbytné posilovat. Míra nedostatku
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
41/170
svalové síly a její vliv na narušení motorického vývoje je různá. Pomalé zlepšení je mnohdy zapříčiněno obtížemi se svalovou kontrolou a ne slabostí (Martin, S. 2006). Síla svalové kontrakce závisí na množství faktorů, jejich znalost je nezbytná k pochopení problematiky (Pope, P. 2007, s. 70): příjem dostatečného množství motorických jednotek (motorická jednotka je tvořena motorickým neuronem, který aktivuje množství svalových vláken), charakter stimulační frekvence vykonání pohybu, typ svalu.
2.3.6. Nedostatek motorické kontroly a koordinace Z hlediska kontroly motoriky lze MO charakterizovat jako poruchu hybnosti způsobenou různými typy motorické dysfunkce. Jedinci s MO mají zcela individuální směsici hybných poruch (Kraus, J. in Kraus, J. et. al., 2005, s. 46). Svalová kontrola nám umožňuje používat svaly a pohybovat se tak, jak chceme, umožňuje nám regulovat sílu, rychlost a načasování pohybů. Malé dítě postupně získává kontrolu nad svými pohyby, rozvíjí se koordinace. Opakováním se tyto pohyby stávají plynulejší, posupně se rozvíjí svalová kontrola a koordinace. U dětí s mozkovou obrnou je svalová kontrola narušená. Děti mají obtíže se střídáním síly a uvolnění, rychlými nebo pomalými pohyby nebo s rozfázováním a načasováním pohybů. Namísto pohybu jednou nohou pohnou oběma, místo toho, aby zlehka uchopily hrníček, „popadnou“ jej příliš silně, nechytí míč, jejich pohyb je příliš pomalý. Ke zlepšení svalové kontroly a koordinaci přispívá terapie a rehabilitace avšak i poté přetrvává řada obtíží (Martin, S. 2006, s. 22). Muzzini, S., Posterano, F., Leonetti, R. in Ferrari, A., Cioni, G. (2010, s. 107) uvádí, že osoby s MO jsou ovlivněny poruchou ve vnímání a analýze prostoru, což zapříčiňuje neschopnost kontrolovat svůj osobní prostor. Narušen je i vztah mezi prostorem a jednotlivými částmi těla. Stejní autoři rovněž popisují tři typy obtíží, které ovlivňují motoriku: Akce – plánování: - zpracování informací (vnímání), - percepce – zapojení pohybu, Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
42/170
- formulace operačních strategií. Vykonání pohybu: - volba jednoduchého pohybu a/nebo kombinace pohybů, - kontrola vykonání posloupnost. Problémy kosterního/svalového aparátu: - deficity a získané vady kosterního a svalového aparátu. Neschopnost svalové kontroly je nejvíce prostupujícím problémem u dětí s mozkovou obrnou. Nedostatek této kontroly je nejvíce patrný u spastické formy. Obtíže spojené se svalovou kontrolou se vyskytují nezávisle na svalovém napětí, z čehož vyplývá, že redukce svalového napětí neznamená u dítěte automaticky zlepšení svalové kontroly (Martin, S. 2006, s. 21).
2.3.7. Reflexy Reflexy jsou mimovolní pohyby, které jsou odpovědné za stimuly. Každý z nás přichází na svět vybaven primárními reflexy, z nichž některé v průběhu prvních měsíců života vyhasínají. U dětí s mozkovou obrnou však někdy tyto reflexy přetrvávají. Tyto reflexy pak můžeme označit jako atypické či abnormální. Přítomnost/ přetrvávání těchto reflexů záleží na stupni a typu postižení. Martin, S. (2006) uvádí tyto přetrvávající reflexy/reakce u dětí s MO: asymetrický tonicko/šíjový reflex symetrický tonicko/šíjový reflex úlekové reakce
2.3.8. Držení těla, pohybové vzorce Pod tímto termínem rozumíme posturu dítěte a jeho pohyb v jednotlivých pozicích a pohyb z jedné pozice do druhé. Dítě bez pohybového postižení zvládá v jednom roce řadu pohybových variací, extenční a flekční pohybové vzorce se „mísí“ a stávají se nerozeznatelnými. Jedná se o integraci extenze a flexe, která směřuje v období kolem šestého měsíce k otáčení, což je velmi důležité pro rozvoj koordinace a rovnováhy (Hinchcliffe, A. 2007). Oproti tomu u dítěte se spasticitou se bude projevovat limitované množství pohybů. Dítě využívá pohybových vzorců, které Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
43/170
jsou koordinované, avšak ne efektivní nebo dostatečně funkční neboť tyto pohyby jsou stereotypní nebo se neustále opakují. Spolu s pozorováním kvality a kvantity pohybového repertoáru dítěte je důležité zhodnotit také jeho funkční využití, zhodnocení, které z užívaných motorických dovedností jsou dostupné a nakolik jsou využívány (Ferrari, A. in Ferrari, A., Cioni, G. 2010, s. 59). Dítě se spastickou se snaží natáhnout ruku k předmětu a uchopit jej, ale protože se u něj projevují abnormální stereotypní pohybové vzorce, extenze způsobí, že jeho ruka se otevře a předloktí je v pronaci. V důsledku toho dítě nemůže předmět uchopit, otočit a prohlédnout si jej (Hinchcliffe, A. 2007).
U většiny dětí s mozkovou obrnou je postavení hlavy v prostoru a vztah k pohybu zbytku těla jeden z faktorů, který může ovlivňovat, jaký spastický pohybový vzor se u dítěte projeví. Pokud se dítě pohybuje pouze za využití abnormálních vzorců, jakýkoliv pohyb hlavy ovlivní pohyb celého těla.
Obr. 11: Podpora hlavy ve středové rovině
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
44/170
Obr. 12: Podpora natažení horních končetin při pohybu vpřed
Při práci s dítětem je dobré znát pohybové vzorce, které se u něj projevují, které používá nejčastěji a které se projevují při změně pozice dítěte.
Další oblastí, na kterou je vhodné se zaměřit je asymetrie. V případě, že dítě je schopno využívat jednu část těla lépe než druhou, může docházet k asociovaným reakcím. Čím více úsilí dítě vyvine k pohybu funkčně lepší části těla, tím větší spasticita se projeví na druhé straně. Asociované reakce jsou patrné, pokud dítě využívá horní končetiny ke kompenzaci funkce nohou, výsledkem tohoto úsilí je, že se zvýší spasticity dolních končetin (Hinchcliffe, A. 2006). Mnoho nesprávných postojů vzniká jako důsledek kompenzace základní nebo příčinné deformity (Stanton, M. 2012, s. 57). Dítě s diplégií vyvine spoustu úsilí k zapojení paží při chůzi o berlích, což vede ke zvýšení spasticity dolních končetin. U dítěte s hemiplegií, které do různých funkcí zapojuje méně postiženou polovinu těla a „zanedbává“ přitom postiženou stranu, dojde ke zvýšení spasticity jako výsledek asociovaných reakcí.
Děti se spastickou mají problémy udělat krok a velmi často při lezení pohybují oběma nohama zároveň (zaječí skoky) místo střídání končetin. Děti, které se učí Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
45/170
chodit, musí být schopny udělat krok. Pokud se jim kroky daří, jsou většinou jen velmi malé a projevují se u nich abnormální pohybové vzorce. Tento jev je důsledkem disociace mezi končetinami a je následkem používání pohybových vzorů. Pokud je jedna noha v extenzi, je v ní i druhá. Pokud se takové dítě chce naučit chodit, musí vyvinout značné úsilí ke kompenzaci pohybem trupu (Hinchcliffe, A. 2007). Pohyblivost znamená víc než schopnost dostat se z jednoho místa na druhé – jde o proces pohybu. U dětí s mozkovou obrnou se setkáme se širokým spektrem obtíží. Pro některé děti je jediným problémem chůze, jiné děti mohou mít problémy s postižením funkce ruky. U těžších stupňů postižení mohou obtíže zahrnovat celkovou hybnost a zahrnovat pohyb hlavy z leva doprava a nahoru a dolů, rotaci trupu a pánve (Stanton, M. 2012, s. 118).
2.3.9. Kontraktury a deformity Kontraktura postihuje svaly a klouby a znamená neschopnost kloubů zaujmout funkční postavení a natažení bez účinné pomoci. Hinchcliffe, A. (2006) uvádí, že příčinou je „nadužívání“ jednoho z abnormálních pohybových vzorů. Kontraktura je trvalé zkrácení svalů, šlach nebo kloubních struktur, dochází ke ztrátě elasticity a natažení není postupně možné.
Deformace pak znamenají abnormální postavení části těla, kosti, kloubů nebo tkáně. Dochází k nesprávnému držení těla nebo končetin. Normální postavení kostí je narušeno vzhledem k tomu, že dítě roste, vyvíjí se, dochází k fixaci deformit.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
46/170
Obr. 13: Deformace dolních končetin
Mezi nejčastější deformace u dětí s mozkovou obrnou patří (Stanton, M. 2012): vady páteře, deformace kyčlí, pánve, kolen, chodidel a kotníků, dále pak deformace rukou a zápěstí. Levitt, S. (2010) uvádí, že s ohledem na biomechaniku se deformity u osob s mozkovou obrnou nevyskytují pouze na jedné části těla. Kontraktury a deformity znamenají jeden z hlavních problémů při péči o děti s mozkovou obrnou. Je třeba si uvědomit, že děti se s nimi nenarodí, ale že vznikají postupně jako sekundární problém (Hinchcliffe, A. 2007). Úkolem všech pečujících osob pak je, aby učinily vše potřebné k tomu, aby k rozvoji kontraktur a deformit nedocházelo.
Kraus, J. (2005, s. 27) uvádí, že účinná léčba zahrnuje i prevenci kontraktur. Je důležité znát příčiny jejich vzniku. Při spasticitě převažuje charakteristické abnormální držení. Pokud je tato poloha trvalejší, sval postrádá protažení, na němž do určité míry závisí jeho růst do délky. Sval postižený spasticitou neroste, vzniká kontraktura a růst kosti je kompenzován patologickým protažením šlachy. Prioritou u dítěte s mozkovou obrnou je vyhnout se kontrakturám, které by následně mohly způsobit deformity (Stanton, M. 2012, s. 119).
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
47/170
V následujícím přehledu uvádíme některé oblasti, které se s rozvojem deformit a kontraktur pojí (Hinchcliffe, A. 2007, p. 72): Snížené svalové napětí vede k deformitám, neboť dítě může být v poloze, ze které se samo nemůže dostat do jiné nebo snížené svalové napětí vede ke kloubní hypermobilitě a nestabilitě. Zvýšené svalové napětí vede k rozvoji abnormálních pohybových vzorů, pokud jsou uplatňovány při každodenních aktivitách a pokud je k jejich vykonání třeba velké úsilí, dochází k rozvoji kontraktur a deformit. Příklad: pohyb dítěte se spastickou formou je limitován, dítě opakovaně používá stejné svalové skupiny a rovněž i zapojení kloubů je omezené i v rámci rozsahu pohybů. Oproti tomu u dítěte s atetózou nemusí tolik docházet k rozvoji deformit a kontraktur neboť toto dítě se neustále pohybuje, i když tyto pohyby nejsou mnohdy funkční nebo jsou mimovolní. U dítěte se spastickou formou mozkové obrny je třeba rozšířit limitovaný rozsah pohybů. Je třeba určit, které polohy, pozice a každodenní aktivity nejsou pro dítě vhodné. Je vhodné zaznamenat, které pohyby dítě preferuje, jak je dítě polohováno v průběhu dne, jak se adaptuje na změnu polohy a jak reaguje na „manipulaci“. Z výše uvedeného vyplývá, že jako prevence vzniku kontraktur je důležité vhodné polohování dítěte. Mezi základní polohy, jak již bylo uvedeno, patří (Wilsdon, J., in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 2001): Leh (na břiše, na zádech, na boku), Sed (na podlaze, na boku, v židli), Stoj.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
48/170
Obr. 14: Extenze v poloze na zádech
Obr. 15: Uvolnění extenze, podložení dolních končetin
Obr. 16: Flexe paží
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
49/170
Obr. 17: Uvolnění flexe horních končetin
Obr. 18: Poloha vleže na břiše
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
50/170
Obr. 19: Poloha vleže na zádech
Obr. 20: Poloha vleže na břiše s kompenzační pomůckou uvolňující HK k manipulaci Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
51/170
Obr. 21: Polohování do stoje s oporou
Při podpoře dítěte a práci s ním je velmi důležitá poloha dítěte, právě správná volba polohy vzhledem k vykonávané činnosti je velmi důležitým aspektem, kterému by měly pečující osoby věnovat pozornost. Motorickým dovednostem se učíme v různých polohách: na zádech, na břiše, vsedě a ve stoje. Polohou dítěte determinujeme svaly, které se do pohybu zapojují. To platí pro všechny děti i ty s opožděným vývojem nebo mozkovou obrnou.
Většiny těchto poloh lze dosáhnou za pomoci jiné osoby, s využitím nábytku a speciálních pomůcek. Při polohování osoby s mozkovou obrnou je vhodné využít principy vycházející ze tří přístupů (Wilsdon, J., in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 2001, s. 407): Reflexně inhibiční princip Cílem je zabránit mimovolním pohybům a navodit volní kontrolu pohybu.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
52/170
Biomechanický princip Při těchto polohách je počítáno s úhlem kloubního postavení, hmotností a její rozložení, gravitací – přitažlivostí i odporem. Adaptivní princip Využívá podporu druhé osoby nebo pomůcek k udržení polohy, kterou osoba s postižením sama nezvládá. Schejbalová, A., (in Kraus, J., et. al., 2005, s. 159) uvádí, že pro osoby s mozkovou obrnou je základem podpora pohybová a neurologická, ortopedická léčba nastupuje tam, kde nedochází ke zlepšení cvičením a svalová nerovnováha při spasticitě nedovoluje dostat se do vyššího pohybového stadia. Jako nejvyšší cíl uvádí vertikalizaci dítěte, umožnění stoje, chůze a sebeobsluhy.
Obr. 22: Nesprávné posazení bez podpory trupu
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
53/170
Obr. 23: Facilitace vsedě k podpoře lepší manipulace
Obr. 24: Facilitace ve stoje při manipulaci Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
54/170
2.4. Shrnutí kapitoly Pohybové dovednosti jsou nezbytným předpokladem pro začlenění člověka do společnosti. Ovlivňují tělesný a psychický stav, vzdělávání, přípravu na povolání, pracovní a společenské zařazení. Podstatně snížená schopnost pohybu nebo imobilita stěžuje nebo přímo zabraňuje účastnit se běžného života. Poruchy hybnosti se mohou projevit v několika podobách. Důležitá je prevence komplikací a sekundárních změn. Vývoj motorických dovedností jedince probíhá po celý život, může být ovšem zkomplikován vrozenými vadami, nemocí či úrazem. Interindividuální variabilita je tak velká, že je nutné přistupovat k jedinci s vysoce individuálním přístupem a s ohledem na možnosti vyplývající z jeho zdravotního stavu. Neúspěchy v motorických aktivitách prožívá jedinec mnohem hůře než neúspěchy v kognitivní oblasti. Pod pojmem motorika (hybnost) rozumíme souhrn veškerých pohybů živého organismu, ať již probíhají jako jednotlivé pohybové dovednosti nebo automatické pohybové návyky. Tělesné postižení ovlivňuje celou osobnost jedince. Vrozené a později získané postižení se v mnoha směrech liší. Problémy v socializaci těchto jedinců jsou odlišné, a to v závislosti na druhu a rozsahu závažnosti postižení, na individuálních zvláštnostech a osobnostních vlastnostech. Primární tělesné postižení často vede i k sekundárním potížím. Důsledky pohybového postižení se projevují v potížích při sebeobsluze, v komunikaci, v procesu učení, v různé míře izolovanosti a závislosti na asistenci druhé osoby. Pohybově postižený jedinec musí celý život překonávat překážky, ať už somatické, psychické, architektonické nebo společenské. Psychomotorický vývoj u dětí s mozkovou obrnou je ovlivněn rozsahem, stupněm, popř. kombinací postižení. Neprobíhá tak bouřlivě jako u intaktní populace, ale je charakteristický opožděným a omezeným vývojem ve všech složkách osobnosti. Aby se dítě s mozkovou obrnou mohlo adekvátně rozvíjet, potřebuje být již od narození (od zjištění postižení) vhodně stimulováno. V prvopočátku zde zásadní roli sehrávají rodiče a odborníci poradenského týmu. Vývoj dítěte s mozkovou obrnou má svá specifika, se kterým se pojí i možnosti podpory. Tato podpora se u všech pečujících osob, tedy i u speciálních pedagogů neobejde bez znalosti některých zákonitostí, které tento vývoj provází. Znalost motorického vývoje, zejména překážek, které tento vývoj provází, je nezbytná a napomůže odpovídajícímu rozvoji dítěte. Překážky v motorickém vývoji vychází příDagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
55/170
mo z daného postižení (mozková obrna) a liší se jejich rozsah a stupeň. Dalším významným činitelem je rovněž podpora dítěte, rodinné prostředí a spolupráce všech pečujících osob. Při práci s dítětem s mozkovou obrnou je třeba znát jeho aktuální míru motorických dovedností, ale i jeho limity. Pohybový rozvoj dítěte s mozkovou obrnou je ovlivněn svalovým napětím, přetrvávajícími reflexy, patologickými pohybovými vzory, narušenou koordinací pohybů a vzniklými kontrakturami a deformacemi. Z těchto důvodů je důležitá nejen informovanost pedagoga, ale i jeho znalosti příslušného onemocnění a jeho specifik, aby nedocházelo k nesprávné podpoře dítěte.
2.4.1. Kontrolní otázky ke kapitole Vymezte pojem hrubá motorika. Charakterizujte druhy imobility. Uveďte příklady preventivních opatření vzniku sekundárních změn. Vysvětlete význam pohybových dovedností. Popište důsledky pohybového postižení v rovině somatické. Se kterými problémy se můžeme setkat v oblasti kognice? Jak se odráží pohybové postižení v oblasti psychické? Vysvětlete pojem deprivace a uveďte možné příčiny vzniku. Jmenujte sociální aspekty pohybového postižení a uveďte příklady. Jmenujte možné nápadnosti v psychomotorickém projevu dítěte v kojeneckém věku. Jmenujte možné nápadnosti v psychomotorickém projevu dítěte v batolecím věku. Charakterizujte důsledky pohybového postižení dítěte v předškolním věku. Jaké oblasti ovlivňuje postižení CNS? Uveďte, co vše ovlivňuje práci s dítětem s mozkovou obrnou. Definujte překážky v motorickém vývoji dítěte s mozkovou obrnou. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
56/170
Vysvětlete pojmy nedostatek svalové kontroly a koordinace. Proč je pro speciálního pedagoga užitečné znát motorický vývoj dítěte s mozkovou obrnou?
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
57/170
3. Speciálněpedagogická podpora osob s tělesným postižením Cíl kapitoly objasnit termín podpora prezentovat možnosti polohování charakterizovat invalidní vozíky a popsat zásady pomoci vozíčkáři představit možnosti využití technické podpory ilustrovat příklady podpory při rozvoji pohybových dovedností Klíčová slova: podpora, hrubá motorika, polohování, invalidní vozík, zásady, technická podpora.
3.1. Podpora Ve většině vyspělých zemí mění učitelé výukové metody a prostředí tak, aby poskytli maximální podporu žákům s těžkým postižením. Naléhavost a potřeba zvládání nové situace učitelem vyžaduje nové návrhy k profesním kompetencím, které by měli minimalizovat zátěžové situace a maximálně využívat moderní intervenční modely v rámci poskytované podpory (srov. Hallahan, D. P., Kauffman, J. M. 2000). Žáci s těžkým zdravotním postižením přijímají poskytovanou podporu v různé míře na základě jejich jedinečných kombinací individuálních potřeb. Pojem podpora zahrnuje široké spektrum vymezení. S ohledem na sledovanou problematiku ji lze definovat jako ochranu, oporu, odlehčení a nabídku speciálních aktivit, které budují vztahy, vytvářejí pocit pohody, eliminují neúspěch a přitom naplňují základní aspekty kurikala. Poskytovatelem podpory ve školním prostředí je pedagog, který tyto podpory modifikuje a mění vzhledem k potřebám a vzdělávacím pokrokům žáka.
Výukové strategie se budou lišit, přizpůsobení a úprava učiva je zahrnuta v IVP. Specifičnost v přístupech spočívá v naplňování speciálních potřeb žáků s těžkým postižením. Poskytované podpory se zaměřují na rozvoj funkčních dovedností, které se týkají smyslové a motorické integrace, koordinace pohybu, polohování, rozvoDagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
58/170
je jemné motoriky, sebeobslužných dovedností, rozvoje komunikace, zajištění adaptivního zařízení (vybavení třídy, pomůcky), … a zahrnují zlepšování, rozvíjení a obnovení postižené funkce. Součástí poskytované podpory je i stanovení řádu pravidel. Pravidla dávají žákům pocit jistoty, pomáhají strukturovat jejich osobnost a socializují. Pedagog by si měl být vědom svého počínání a poskytovaná podpora by měla být vědomým kontinuálním procesem založeným na teoretických znalostech ověřených praxí, i když často musí pedagog improvizovat a jednat intuitivně. V rámci poskytované podpory je za vysoce efektivní považována týmová spolupráce. Efektivita poskytované podpory se pak u žáků s těžkým postižením projevuje pocitem bezpečí, reguluje chování a ovlivňuje očekávané výsledky, přičemž některé podpory mohou být vnímány negativně (srov. Wilmshurst, L., Brue, A. W. 2010; Pierangelo, R. 2012).
3.2. Polohování Polohování patří mezi důležité edukační formy práce a je jednou ze základních rehabilitačních technik. P. Zikl (2011, s. 63) vymezuje polohování pro potřeby speciální pedagogiky jako „aktivity realizované u osob s poruchami hybnosti prostřednictvím změn polohy těla nebo její části“. E. Klusoňová, J. Pitnerová (2005, s. 19) definují polohování jako správné uložení pacienta, změny poloh v určitých časových intervalech a uložení končetin“. Další autoři charakterizují polohování jako techniku, která je primárně zaměřená na zvýšení schopnosti klienta zvládat úspěšně a bezpečně denní činnosti (Dodd, K., Imms, Ch., Taylor, N. 2010, s. 55).
Cílem polohování je prevence zdravotních komplikací, podpora dalšího psychomotorického vývoje a odstranění patologických pohybových vzorců. Imobilní žák s těžkým postižením by neměl setrvávat v jedné poloze déle než půl hodiny. Pedagog musí vycházet z individuálních potřeb žáka a z možností, které mu nabízí konkrétní zařízení a konkrétní situace. V praxi rozlišujeme: polohy léčebně preventivní vyšetřovací aktivní-úlevové (přirozené) korekční protibolestivé polohování při první pomoci Tabulka 8: Rozlišování poloh Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
59/170
Některé polohy mohou zvyšovat svalový tonus, zatímco jiné jej mohou snižovat nebo ovlivňovat vznik spastického vzorce. Ve školách využíváme převážně polohy preventivní, které mohou zabraňovat vzniku kontraktur, deformit a proleženin, hledáme polohy, které podporují plicní ventilaci, stimulují oběhový systém a současně slouží jako podpora dosažené úrovně hybnosti.
3.2.1. Význam polohování Pohodlí žáka snižuje psychickou zátěž a tím zlepšuje i obranyschopnost organismu. Pravidelnými změnami polohy žáka se blokuje nadměrné působení tlaku na tlakové body a zajišťuje se tak okysličování a prokrvování tkání. Proto je nutné nepolohovat žáky do pozic, které mohou být pro něho nepříjemné nebo i bolestivé. Při pokládání nebo polohování dbáme na to, aby žák nezůstával v nepřirozené poloze jako je např. zalehnutá ruka pod tělem, prohnutá záda (opistotonní držení), překřížené nohy apod. Polohy neměníme pouze ze zad na boky a naopak, ale za pomoci vhodných pomůcek využíváme podkládání částí těla např. polštářem, molitanovými válci, gelovými podložkami, srolovaným prostěradlem, ručníky ad. Velmi vhodné jsou polohy šikmé, protože působení tlaku více rozkládají. Polohu na břiše obvykle dospělí moc nepreferují, hůře ji snášejí, proto se u nich tato poloha běžně nevyužívá. Význam polohován spočívá rovněž v prevenci rozvoje kontraktur a deformit, usnadnění pohybu a umožňuje zapojení například horních končetin při činnostech (Wilsdon, J., in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 2001, s. 407).
3.2.2. Stručná charakteristika polohování 3.2.2.1. Polohy léčebně preventivní Správným polohováním předcházíme možnosti vzniku dekubitů, kontraktur, deformit, zácpy ad. Polohování podporuje plicní ventilaci a oběhové funkce. Preventivní polohování užíváme u zvláště těžkých hybných poruch (obrny), poúrazových stavů nebo ortopedických vad. Polohování je nedílnou součástí Bobath konceptu a Bazální stimulace. Cílem je facilitace správného pohybového vzoru (např. při otáčení, vzpřimování apod.) a inhibice patologického svalového napětí. 3.2.2.2. Vyšetřovací Vyšetřovací polohy se užívají především v medínských oborech a slouží k vyšetření dané části těla. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
60/170
3.2.2.3. Aktivní-úlevové (přirozené) Aktivní-úlevové polohy využíváme v průběhu celého dne, samostatně je využívá samotný jedinec nebo se na nich podílí další osoba. Tyto polohy jsou často doprovázené komunikací (slovním komentářem) a pomáhají k aktivizaci jedince. Zpravidla se rozlišuje: aktivní poloha: jedinec polohu aktivně udržuje, je schopen ji sám upravovat, přirozená poloha je příjemná, můžeme ji kdykoliv změnit vynucená poloha: je zaujímána nezměněně velmi dlouho a urputně, často z důvodu bolesti nebo pro zlepšení dýchání pasivní poloha: je důkazem vážného stavu jedince (bezvědomí, ochrnutí, vyčerpání apod., jedinec není schopen ovládat polohu svou vůlí, negativně působí gravitační vlivy, je pokynem k aktivní ošetřovatelské péči. 3.2.2.4. Korekční Polohování korekční je prováděno fyzioterapeutem nebo zaškoleným odborníkem. Osoby polohujeme pomocí různých pomůcek, jako jsou např. pískové vaky, dlahy, fixační pásy apod. je nutné vědět, jakým způsobem, jak často a jak dlouho má být polohování realizováno. 3.2.2.5. Protibolestivé Tyto polohy jsou využívány ke zmírnění bolesti, osoba s postižením si často vyhledá tuto polohu sama, odborník může tuto polohu zpříjemnit podložením určité části těla různými polohovacími pomůckami (polštáře, válce, klíny ad.). 3.2.2.6. Polohování při první pomoci Jsou velmi důležité a měl je znát každý pedagog, asistent pedagoga či vychovatel: stabilizovaná poloha: využívá se např. u osob v bezvědomí, které dýchají, a bije jim srdce, udržuje volné dýchací cesty a brání vdechnutí krve nebo žaludečního obsahu při zvracení. Postiženého položíme na bok tak, aby měl hlavu v záklonu a ústa směřovala dolů, ruka podpírá obličej, aby nedošlo k jeho stočení dolů.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
61/170
Obr. 25: Stabilizovaná poloha
Protišoková poloha: osoba leží na zádech se zvednutými dolními končetinami, zvyšuje prokrvení důležitých orgánů, zejména mozku. Postiženému se zvednou dolní končetiny 30 cm nad zem, pokud nedochází k zlepšení, lze protišokovou polohu nahradit polohou silnější tzv. autotransfuzní, kdy se zvednou všechny končetiny zraněného kolmo k tělu.
Obr. 26: Protišoková poloha
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
62/170
Obr. 27: Autotransfuzní poloha
Poloha při krvácení z nosu: uložení do polohy vsedě nebo polosedě s předkloněnou hlavou, přikládáme studené obklady na zátylek a čelo, vhodné je důkladné vysmrkání koagulu z nosu, popř. komprese nosních křídel k septu na 5–10 minut
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
63/170
Obr. 28: Poloha při krvácení z nosu
Příklady polohování, které jsou odvozeny od ontogenetické řady motorického vývoje vertikalizace (srov. Routnerová, M., Beránek, J., Hřebíková, M. 2002; Kraus, J. a kol. 2005; Opatřilová, D. 2005; Opatřilová, D., Zámečníková D. 2008):
3.2.3. Polohování 3.2.3.1. Poloha vleže na zádech U malých dětí využíváme molitanové podkovy s fixačním límcem, všechny části těla musí být ve středním postavení, odstraňujeme patologické vzorce: - hlavu zapolohujeme do středního postavení, aby nebyly posilovány tonicko šíjové reflexy (u centrálního postižení přetrvávají a negativně ovlivňují pohybové vzory) - spastické postavení horních končetin ovlivňujeme vkládáním klínu do pažní jamky. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
64/170
U starších jedinců při spastickém držení horních končetin polohujeme do extenze s rozvinutou rukou, kdy využíváme nafukovací dlahy, zatížíme sáčkem s pískem, vkládáme váleček ad. Pokud jsou dolní končetiny v extenční elasticitě, podložíme pod kolena válec nebo polštářek, eventuelně vložíme polštářek mezi kolena. Jedince ponecháváme i bez fixačních pomůcek, nakupíme kolem celého těla různé ozvučené hračky, sebemenší pohyb vyvolá zvuk těchto hraček a stimuluje dítě k pohybu. Tyto zvukové efekty měníme nebo připevňujeme zvonečky a rolničky k dolním i horním končetinám.
Obr. 29: Poloha vleže na zádech
3.2.3.2. Podpora ovládání pohybů hlavy a těla: Dítě položíme na bříško na silnou překližku 2–3 cm nad podlahou (ne molitan, tlumí zvuky), zvuky způsobené pohybem jsou přenášeny na desku a tím zesilovány, vzniká tak stimul k pohybové aktivitě. Při poloze na zádech, vložíme pod hlavu různé ozvučené předměty, při pohybu se rozezvučí, dítě bude zvedat hlavu ochotněji: - plochý plastikový talíř dáme pod dezertní a na oba položíme hlavu dítěte, pohybem vznikají zvuky; - mezi talíře vložíme pomerančové slupky, nebo posypeme vanilkovým cukrem, dochází ke tření a vrzání mírným odporem, dále je možnost vnímat různé vůně. 3.2.3.3. Podpora ovládat pohyby hlavy: Motivujeme zrakovými a akustickými vjemy k postupnému ovládání pohybů hlavy (zvedání, otáčení). Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
65/170
Dále můžeme jemně si třít s dítětem čelo o čelo, při chování v náruči měníme polohy. Využíváme velké míče nebo válce, na které dítě pokládáme a provádíme jemné a pomalé pohyby (vestibulární stimulace), hrajeme hry „berany duc“ apod. 3.2.3.4. Poloha na břiše s oporou o předloktí: Odpovídá třem měsícům ontogenetického vývoje, polohujeme jen tehdy, pokud dítě udrží hlavu delší dobu vzpřímenou. Dbáme na uvolnění spasticity horních končetin, tedy o rozvinutou ruku s dobrou oporou, opět můžeme zatížit sáčkem s pískem. Dítě můžeme podložit šikmým klínem, válcem nebo půlválcem. Pro relaxaci volíme polohu na bříšku, s využitím měkké podkovy a fixací hlavičky pomocí límce.
Obr. 30: Poloha na bříšku s fixací hlavičky
3.2.3.5. Poloha na boku: Musí být pohodlná a stabilní, proto ji zajišťujeme pomocí polohovacích pomůcek. Dbáme na nakročení svrchní dolní končetiny, které zajistíme polštářkem nebo jinou polohovací pomůckou. Tím podporujeme otáčení. Dále musíme stabilizovat trup dítěte proti přepadávání dopředu nebo dozadu a hlavu uvedeme do střední polohy a vypodložíme polštářkem. Dítě položíme do tzv. mírné boční polohy (mírně pootočeno), trup je více přetočen na záda, úhel asi 30º, podložíme klínem nebo stočeným froté ručníkem, hlava v ose. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
66/170
Střední boční poloha – stabilizovaná poloha. Velká boční poloha – dítě je otočené téměř na bříško, hrudník odlehčíme zpředu klínem nebo molitanovou podložkou. 3.2.3.6. Poloha na boku s oporou o předloktí: Dítě musí umět udržet hlavu, těžiště těla je posunuto do oblasti pletence pánevního a musí být dobrá opora na předloktí. Polohu opět zajišťujeme pomocí polohovacích pomůcek. Výhodou je uvolněná svrchní končetina, která umožňuje jednoduchou manipulaci, současně je i lepší zraková kontrola. 3.2.3.7. Poloha šikmého sedu: Z polohy na břiše a na zádech se vyvíjí šikmý sed. Dochází k dalšímu posunu kaudálním směrem. Oporu tvoří oblast hýžďových svalů a natažená horní končetina. Z šikmého sedu pak vzniká lezení po čtyřech. 3.2.3.8. Poloha v kleku na čtyřech: Odpovídá šestému měsíci ontogenetického vývoje. Polohujeme přes válec nebo molitanovou krychli přiměřené velikosti, dítě musí mít plně rozvinutou ruku a extendovaný loket. Podporujeme rozvoj dalšího lokomočního modelu, kdy s protilaterálním umístěním nákročných a opěrných končetin. Je-li pravá horní končetina nákročná a levá opěrná, tak pravá dolní končetina je opěrná a levá nákročná. 3.2.3.9. Poloha ve vzpřímeném kleku: Vyžaduje vysokou úroveň motorického vývoje, dítě musí udržet vzpřímený trup a z velké části extendované kyčelní klouby. Polohu zajišťujeme pomocí molitanové kostky, velkého míče nebo oporou o stabilní nábytek. 3.2.3.10. Poloha v nakročeném kleku: Vyžaduje více schopností udržet rovnováhu, navozuje diferencované postavení dolních končetin. Připravuje tak podmínky pro bipedální chůzi. 3.2.3.11. Podpora sedu a hlavy Vezmeme si dítě do klína a předkládáme mu různé hračky. Líbí se mu pozice „tváří v tvář“, proto ji využíváme k posilování krčních svalů. Dospělý podpírá pažemi a rukama nejen záda, ale i hlavu dítěte. Postupně podporu omezujeme. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
67/170
Podporu a pomoc přizpůsobujeme, učíme udržet rovnováhu. Hledáme způsoby podpory vzhledem k váze a velikosti dítěte, rozsahu a stupni postižení. Při závažnějších postiženích je nutná konzultace s lékařem nebo fyzioterapeutem. Poloha pro kojence a batolata: posadíme si dítě na klín a přidržujeme mu hlavu v loketním ohybu. Tuto ruku používáme k manipulaci s položenou hlavou. Nohy dítěte musí být ohnuté, hlavu a ramena dítěte se snažíme držet vzpřímeně. Podpora sedu houpáním: sed na zemi s oporou zad, houpáme s dítětem, aby poznalo, že může natáhnout trup dopředu (ale nikoli stejně dozadu, aby se nepřeklopilo), ruce má natažené dopředu a slouží jako opora. Jestliže si dítě lehá, nebo začne plakat, je to signál únavy, proto je nutný odpočinek. Podpora aktivního sedu: učíme mít ruce od těla, ne přitisknuté, protože ruce od těla posilují schopnost učit se rovnováze. Houpací hry učí při pádu ze sedu nastavovat ruce, ukazujeme, že je možné se o ně opřít. Podporování samostatného sedání provádíme přes polohu šikmého sedu. Pokud dítě sedí samostatně na pevné podložce (podlaha), má již pevnou stabilitu. Postavíme se na jednu stranu dítěte a voláme na něj, abychom ho nutili měnit polohu těla otáčením, aniž by padalo. Úkon ztěžujeme tím, že dítě posazujeme na měkké podložky nebo tzv. pomůcku otočný talíř. U malých dětí můžeme využívat i anatomické autosedačky. Snažíme se, aby dítě mělo kolena ohnutá, hlava i ramena jsou skloněná v ose mírně dozadu. Nohy dítěte se musí dotýkat podložky (podnožník, podlaha). Nikdy nesmíme nedopustit, aby zadní část těla a boky sklouzávaly dopředu, popř. aby hlava padala dozadu. Pokud máme pro dítě zabezpečený bezpečný sed, je to předpoklad pro manipulaci s předměty. Nabízíme lehké malé předměty, dítě má tendence předměty často testovat v ústech, proto tomu nebráníme, ale dbáme na bezpečnost a hygienická opatření. Dítě se zpočátku natahuje po předmětech oběma rukama současně, později buď jednou, nebo druhou rukou. 3.2.3.12. Poloha vsedě na vozíku Vozík pro invalidy by měl být indikován až v situaci, kdy je zcela jisté, že chůze nebude možná. Výběr odpovídajícího vozíku je opět záležitost medicínská.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
68/170
Při sedu na vozíku dbáme na vzpřímené držení těla. K tomu využíváme fixační popruhy, podložením polštářku pod bedry. Nezbytná je opora dolních končetin celou ploskou nohy o stupačky vozíku (podložením). Abdukční držení v kyčelních kloubech zajišťujeme pomocí trnu (centrální válec, klín proti sesouvání). Horní končetiny opřeme o postranice a zajistíme rozvinuté držení ruky, vhodná je i deska přes postranice, která tvoří oporu pro horní končetiny, spasticita se zmenšuje, ruka je volnější pro manipulaci. Postavení hlavy je nutné držet v podélné ose těla pomocí krční opěrky nebo límce. 3.2.3.13. Polohy ve stoji: Polohujeme i v případě, když dítě není schopno dlouhodobě samostatně stát. Využíváme vertikalizační stojany, zpočátku na kratší dobu, kterou postupně prodlužujeme. Organismus se musí postupně adaptovat, především oběhový a respirační systém. Vzpřímený stoj má důležitý psychologický význam, dodává jedinci určitou důstojnost, zvyšuje sebevědomí, rozšiřuje zorné pole a tím obohacuje duševní vývoj. Důležitá je motivace dítěte k pohybu, vhodně upravené prostředí a dostatek prostoru. Polohování v závěsu: závěs připevníme na rampu a dítě zafixujeme tak, aby chodidly dosáhlo na podlahu. Pohyb stimulujeme např. kopnutím do míče, otáčením se za zvukem apod.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
69/170
Obr. 31: Polohování v závěsu
Další obměnou může být přidání pružinové desky pod chodidla. Dítě se odráží, deska pruží a tak vzniká další motivace k motorické aktivitě. Dítě současně posiluje svalstvo, u hyperaktivních dětí dochází k vybití energie, přičemž je zachována bezpečnost dítěte, nehrozí pád, popř. jiný úraz jako třeba u trampolíny. Cvičíme rovnováhu, stabilitu, dítě zafixované ve vaku se cítí bezpečně a postupně dochází i pohybovému experimentování.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
70/170
Obr. 32: Polohování v závěsu s pružinovou deskou
Další možností je položení dítěte do velkého talíře, a to v poloze na břiše i na zádech. Jedná se o vyprovokování primitivních pohybů dolních i horních končetin. Pokud dítě samostatně sedí, pokládáme jej do sedu na talíř, kde dítě získává zkušenosti s rovnováhou a jejím vyrovnáváním. Velké gymnastické míče využíváme k jemnému pohupování a šetrnému vychylování těžiště, musíme se však vyvarovat prudkých pohybů, které vedou k obranné reakci a ke zvýšené spasticitě. U větších dětí schopných aktivní spolupráce slouží velký míč k provádění balančních cviků. Představují sedací labilní plochu a nutnost neustálého vyrovnávání těžiště vede k výrazné stimulaci i těch svalových skupin, které se při běžných aktivitách zapojují méně. Cvičení na míči je fyzicky náročnější, proto je i určitou formou kondičního cvičení. Dobře působí i na dýchání a zažívání.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
71/170
3.2.4. Pravidla polohování Polohování by mělo být systematické, řídící se určitými pravidly, speciální pedagog musí konzultovat možnosti poloh s rehabilitačním pracovníkem nebo lékařem. Způsob a délku polohování vždy konzultujeme s rehabilitačními pracovníky. Speciální pedagog polohuje žáka v křesle, na vozíku, speciální židli (popř. na lůžku) v přesných časových intervalech. Intervaly mezi změnami poloh se řídí podle aktuálního stavu žáka, mohou mít rozmezí mezi 20 minutami až 4 hodinami, u zcela imobilních jedinců na lůžku by měl být interval změny polohy mezi 1-2 hodinami, na vozíku nebo na židli by měl být interval změny polohy kratší, a to v rozmezí mezi 30 minutami až 1 hodinou. Žáci, kteří jsou pohyblivější a samostatnější by měli měnit polohu každých 15 minut. Při polohování sledujeme úroveň pohodlí žáka, učíme se naslouchat jeho potřebám a přáním. Při změně polohy se vždy žáka ptáme, zda se v nové poloze cítí dobře, polohování nesmí vyvolat bolest. Během jídla se doporučuje používat polohu vsedě nebo polosedě, abychom zabránili problémům při polykání. Denně kontrolujeme riziková místa pro vznik dekubitů, v případě jejich existence je nutná konzultace s lékařem nebo sestrou. Z důvodu důsledné prevence vzniku dekubitů se doporučuje sestavit denní plán polohování, vymezit časový úsek pro každou polohu těla pro den i noc, a to s využitím preventivních opatření za pomoci polohovacích pomůcek, antidekubitních podložek a matrací.
3.2.5. Případné pomůcky pro polohování Polštáře, měkké molitanové válce, klíny (např. při polohování na boku je vložíme mezi kolena, kotníky, aby se vzájemně nedotýkaly).
Obr. 33: Polohovací polštář, klín a válec (Zdroj: http://www.wed.cz/index.php?id=produkty&i=2&v=6) Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
72/170
Molitanový abdukční klín, používá se mezi stehna, kolena, kotníky.
Obr. 34: Abdukční klín mezi stehna
Obr. 35: Abdukční klín mezi kolena
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
73/170
Obr. 36: Abdukční klín mezi kotníky
Klíny různé velikosti pro nadzvednutí trupu. Umožňuje polohování na zádech i na břiše.
Obr. 37: Klín pro nadzvednutí trupu (Zdroj: http://www.maxim-zdr.cz/fotoalbum/klin-pronadzvedavani-trupu/foto-klin7045/)
Klín ve tvaru „Céčko“, pomáhá dítěti ležet na boku, zabraňuje přetáčení na záda či na břicho.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
74/170
Obr. 38: Klín ve tvaru „Céčko“ (Zdroj: http://www.maxim-zdr.cz/fotoalbum/tvarovanepomucky/foto-cecko-1/)
Klín ve tvaru „Éčko“ je určený k polohování nohou. Do vykrojených otvorů se vloží nohy a boční výstupky zabrání jejich rotaci do stran.
Obr. 39: Klín ve tvaru „Éčko“ (Zdroj: http://www.maxim-zdr.cz/fotoalbum/tvarovanepomucky/foto-ecko1/)
Molitanová housenka (had polohovací, spirála polohovací) je určena pro zdravé spaní, ležení nebo cvičení.
Obr. 40: Had polohovací, spirála polohovací (Zdroj: http://www.maximzdr.cz/fotoalbum/hadi/foto-akce-mix-rijen/)
Obr. 41: Spirála polohovací (Zdroj: http://www.maxim-zdr.cz/fotoalbum/antidekubitnipodlozky/podlozka-4-a-5-tunelovka/foto-ctyrtunel-4/)
Antidekubitní podložky a matrace (vhodné na vozíky a lůžko). Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
75/170
Obr. 42: Antidekubitní podložka a matrace (Zdroj: http://www.maximzdr.cz/fotoalbum/antidekubitni-podlozky/podlozky-antidekubitni/foto-dscf0148-1/)
Obr. 43: Vak – polohovací křeslo (Zdroj: http://www.maxim-zdr.cz/fotoalbum/ocistenekompenzacni-pomucky/foto-105/)
Zvedací technika se používá při manipulaci s klientem, např. při zvedání a přenášení na WC, do vany, z lůžka na vozík apod.
Obr. 44: Zvedák pojízdný elektrický (Zdroj: http://www.pomuckyzdravotnicke.cz/sunlift-130mini-zvedak-pojizdny-elektricky-zvedaci-1774.html)
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
76/170
3.2.6. Praktické rady závěrem Doprovod – asistent vozíčkáře si musí nejdříve na svého klienta zvyknout, poznat jeho návyky a naučené dovednosti. V zásadě by mělo být každému asistentovi jasné, že postižený vždy nemusí mít potěšení z toho, že je odkázán na pomoc, ale že ji tím raději přijímá, s čím větší samozřejmostí je pomoc poskytována. Na straně druhé, pomoc poskytujeme pouze tam, kde je nezbytně nutná a nenásilně nutíme osobu s postižením k co největší soběstačnosti. Pokud je postižený příliš těžký, využíváme k přesouvání zvedáky, které usnadní přesun např. do vany, po bytě apod. V praxi se setkáváme i s případy, kdy je nutné klientovi zajistit speciálně upravený elektrický vozík, který se ovládá bradou a ústy. Směr jízdy zajišťuje joystik ve tvaru molitanové koule, který je umístěný pod bradou, boční umělohmotné kolíčky jsou pro ovládání rychlosti a klaksonu, které klient ovládá ústy. Vše je upevněné na pohyblivém rameni, které je součástí vozíku. V současné době nabízí trh velké množství vozíků od domácích i zahraničních firem. Vyrábí se různé typy, a to i podle charakteru postižení. Liší se velikostí, způsobem pohonu, různými doplňky odnímatelných dílů podle individuální potřeby apod. Volbu vhodného vozíku je nutné konzultovat s lékařem, uvědomit si, že příslušný vozík budeme používat nejen v místnosti, ale i v terénu, kde jsou překážky a zda zvolený vozík hradí plně zdravotní pojišťovna nebo musíte počítat s doplatkem. Proto se doporučuje nechat si předložit nabídku vozíků od více firem vč. kalkulací a věnovat dostatek času správnému výběru Motorický vývoj jedince s pohybovým postižením neprobíhá tak bouřlivě jako u intaktní populace, ale opožděně nebo dokonce omezeně. Motorický vývoj vypovídá o schopnostech dítěte a je závislý na vnějších i vnitřních faktorech. Vhodnou stimulací a polohováním můžeme tento vývoj ovlivnit, především v raném a předškolním věku, ale i ve věku pozdějším, což pozitivně ovlivňuje edukační proces osob se zdravotním postižením. Dobře organizovaná a kvalitní péče má zásadní význam pro každého imobilního jedince jak v domácím prostředí, ale i ve školách, stacionářích nebo domovech. Pravidelným polohováním zabraňujeme působení dlouhodobého tlaku na jedno místo a tím i vzniku dekubitů. Pohodlnou, příjemnou a nebolestivou polohou ovlivňujeme i psychický stav jedinců s pohybovým postižením. Speciální pedagog musí být zvláště empatický při práci s jedinci, se kterými nelze verbálně komunikovat.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
77/170
3.3. Invalidní vozíky a zásady pomoci vozíčkáři 3.3.1. Něco málo z historie Invalidní vozík je pomůcka, která osobám s pohybovým postižením umožňuje být stále mobilní. Historii invalidního vozíku zpracovala dr. Bonita Sawatsky, z ortopedické kliniky při dětské nemocnici ve Vancouveru v Kanadě. Ve své přednášce uvádí, že první záznam o předchůdci kolečkového křesla (kombinace kol a nábytku) pochází z roku 530 př. n. l. Jedná se o malbu na váze z Řecka, kde je vyobrazena dětská dřevěná postel na kolečkách. Autorka dále uvádí, že se ještě nejedná o typickou podobu dnešního invalidního vozíku, ale je to zřejmě prvotní důkaz o tom, že lidé o postižené osoby pečovali. Nejstarší doklady o kolečkové židlí, která se značně podobá současnému vzhledu, jsou z roku 525 n. l. Nález pochází z čínského sarkofágu, na kterém je vyryt obraz s vozíčkem. Další vynález, který přepravoval postižené k tzv. „Fontáně mládí“, pochází také z Číny z třetího století n. l. V římské a řecké kultuře chodili lidé s těhotnými ženami a postiženými na procházky v nosítkách nebo je vozili na židli, která měla kolečka. Tyto historické prameny vypovídají o snaze integrovat postiženou menšinu do většinové společnosti (Sawatsky, B., University of Pittsburgh, 2002, http://www.wheelchairnet.org). První vozíček, který mohl řídit i sám postižený, sestrojil v roce 1655 německý hodinář Stephen Farfler. Byl to paraplegik, který měl zdravé ruce, ale ochrnuté nohy po úraze z dětství. Do 19. století byly vynalezeny různé modifikace invalidního vozíku. Roku 1933 byl Herbertem A. Everestem spolu s týmem inženýrů sestrojen mechanický vozíček, který je používán dodnes. Lidé s pohybovým postižením dnes mohou využívat možnosti jak mechanického, tak i elektrického křesla s vlastním pohonem (Sawatsky, B., University of Pittsburgh, 2002, http://www.wheelchairnet.org).
3.3.2. Invalidní vozík Invalidní vozík je prostředek zdravotní techniky sloužící k přepravě handicapovaných osob v interiéru i v exteriéru, a to aktivním způsobem nebo za pomoci druhé osoby. Pro imobilní jedince je mnoho variant vozíků, které se dělí dle různých hledisek. Podle velikosti máme vozíky pro děti, dospívající a dospělé, podle využití vozíky standardní, speciální (sportovní) a sanitární, podle skladování vozíky rozkládací či pevné, anebo nejčastější je dělení podle způsobu pohonu na vozíky mechanické a elektrické. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
78/170
Mechanické vozíky jsou určeny pro jedince se značně omezenou hybností dolních končetin, ale zároveň s pohyblivými a silnými horními končetinami pro ovládání vozíku. Vybraný vozík musí jedinci s postižením maximálně vyhovovat. Je ho nutno vybírat s ohledem na proporce a nároky uživatele a na místo jeho používání. Dle V. Jonáškové (in Renotiérová, M. a kol. 2006) máme mechanické vozíky s pohonem na velká zadní kola, kdy malá kolečka jsou vpředu. Tento vozík je vhodnější pro delší trasy, lépe udržuje směr jízdy a snadněji překonává drobné výškové překážky. Zmíněný typ je častější oproti vozíku, kdy jsou malá kolečka vzadu, vozík je stabilnější a nevyžaduje velký prostor pro manévrování, ale není tak snadno ovladatelný a obtížněji se z něho přesedá. Výhodou mechanického vozíku s pohonem na zadní kola, na rozdíl od vozíku s pohonem na přední kola, je snadnější rozjezd, je vhodnější na dlouhé tratě, snadněji se na tento vozík přesedá, je vhodnější k překonávání vyšších překážek (obrubník), napomáhá udržovat jízdu v přímém směru a to hlavně za vyšších rychlostí. Nevýhodou tohoto vozíku je, že potřebuje více prostoru k manévrování a může se snadněji překlopit dozadu. A. Stehlík (1977, s. 189190) považuje za základní (univerzální) typ vozík s koly vzadu. Bývá doporučován pro mnohé výhody. Pacient může vozík pohánět ve vzpřímené poloze. Odstraněním postranního opěradla umožní pacientovi samostatný přesun na lůžko a zpět. Při přejezdu schodu či okraje chodníku může doprovázející osoba snadno vozík sklopit pomoci držadel. Při umístění velkých kol vpředu má vozík naopak tu výhodu, že je celkově kratší a může se otočit na menším prostoru. Je lépe vyvážen proti překlopení dozadu. Základní provedení vozíku lze doplnit mnoha volitelným příslušenstvím, např. opěrkou hlavy, chrániči výpletu kol, návleky na kola, pracovní deskou, bezpečnostním pásem, klíny proti sesouvání atd. M. Kudláček (http://www.apa.upol.cz/) člení ortopedické vozíky na pasivní, aktivní, speciální a sportovní. Pasivní modely slouží k přepravě s pomocí jiných osob. Jejich uživatel je odkázaný na pomoc okolí. Tyto vozíky se používají převážně v nemocnicích či v domovech důchodců. Jsou charakteristické vysokou zádovou opěrkou s ručkami pro vedení klienta na vozíku, vysokými bočnicemi s područkami, a někdy také absenci poháněcí obruče. Aktivní modely jsou konstruovány tak, aby jejich majitelům umožnily zapojit se do společnosti. Jsou charakteristické svou nízkou hmotností (kolem 13–15 kg), lehkou ovladatelností, atraktivním vzhledem a možností jejich složení (rozložení) pro přepravu autem. Mezi speciální vozíky patří vozíky pro děti, vozíky pro osoby s hemiplegií, vozíky s přídavným servomotorem, vozíky pro osoby se zvýšenou spasticitou. Sportovní vozíky jsou konstruovány tak, aby vyhovovaly jednotlivým sportům. Většinou se jedná o lehké, dobře ovladatelné (na úkor stability) a velmi drahé vozíky. Na jejich konstrukci se podílejí samotní sportovci. Jsou Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
79/170
vyráběny z ultralehkých materiálů při využití biomechanických zákonů. Sportovní vozíky jsou většinou krabicového typu.
Elektrické vozíky jsou určeny osobám s postižením dolních končetin a zároveň horních nebo s chronickým onemocněním, kvůli kterému se nesmí jedinec fyzicky namáhat. Tyto vozíky jsou vybaveny elektrickým motorem, který je umístěn pod sedadlem. Ovládání je buď joystikem, nebo tlačítky na opěrkách rukou, v případě závažnějšího handicapu horních končetin může být vozík řízen ústy nebo bradou (Jonášková, V. in Renotiérová, M. a kol. 2006). Elektrické vozíky mohou být také ovládány řadou joysticků: joystik ovládaný bradou, ústy nebo nohou, vypínač ovládají vdechnutím nebo vydechnutím vzduchu, existuje také jediný vypínač na ovládání automatického světelného displeje nebo dokonce hlasem ovládané zařízení, které pohání vozík (srov. Opatřilová, D. 2005). V praxi se setkáváme i s případy, kdy je nutné klientovi zajistit speciálně upravený elektrický vozík, který se ovládá bradou a ústy. Směr jízdy zajišťuje joystik ve tvaru molitanové koule, který je umístěný pod bradou, boční umělohmotné kolíčky jsou pro ovládání rychlosti a klaksonu, které klient ovládá ústy. Vše je upevněné na pohyblivém rameni, které je součástí vozíku (Opatřilová, D. in Opatřilová, D., Zámečníková, D. 2008; Opatřilová, D. in Opatřilová, D., Vítková, M. 2011). V současné době jsou vyráběny specializované vozíky pro různé typy postižení, jako jsou např. amputace, hemiparéza nebo kvadruparéza. U dětských vozíků je kladen velký důraz na design a barevnost a to tak, aby dítě bralo vozík jako svoji hračku. Dětem, které nejsou schopné samostatné lokomoce, ale rozsahy a síla dolních končetin jim umožnuje šlapat, jsou určeny k pohybu v exteriéru tříkolky (Běnková, D. 1999). Invalidní vozíky umožňují pohybově omezeným lidem přesun na kratší či delší vzdálenosti, podstatně rozšiřují možnosti kontaktu s okolím a především snižují závislost na asistenci, což se příznivě odráží na jejich psychice. Invalidní vozík je většinou indikován až v situaci, kdy je zcela jisté, že chůze nebude možná. S výběrem odpovídajícího vozíku obvykle pomáhá odborný lékař (neurolog, ortopéd, rehabilitační lékař). Při sedu na vozíku dbáme na vzpřímené držení těla. K tomu využíváme fixační popruhy, podložením polštářku pod bedry apod. Nezbytná je opora dolních končetin celou ploskou nohy o stupačky vozíku (podložením). Abdukční držení v kyčelních kloubech zajišťujeme pomocí trnu (centrální válec, klín proti sesouvání). Horní končetiny opřeme o postranice a zajistíme rozvinuté držení ruky, vhodná je i deska přes postranice, která tvoří oporu pro horní končetiny, spasticita se zmenšuje, ruka je volnější pro manipulaci. Postavení hlavy je nutné držet v poDagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
80/170
délné ose těla pomocí krční opěrky nebo límce. Správná poloha hlavy ve středové ose umožňuje: zlepšení očního kontaktu, lepší zorný úhel pro pozorování, zlepšení síly a kvality hlasu, usnadnění řečové aktivity, podporu správného dýchání a polykání, správné držení těla, probouzet zájem o další aktivity, zlepšení psychické pohody, a další. 3.3.2.1. Hlediska rozlišování invalidních vozíků Invalidní vozíky můžeme rozdělit z několika hledisek: Podle velikosti a tvaru Podle způsobu pohonu Podle možnosti skladování Podle konstrukce
pro děti, dospívající a dospělé kola, trojkolky, mechanické, elektrické skládací a pevné velká a malá kola, různé doplňky-pásy, klíny
Tabulka 9: Rozlišování invalidních vozíků
Správná volba invalidního vozíku je velmi důležitá, protože nejen ovlivňuje zdravotní stav vozíčkáře, ale především jeho každodenní život. Pro získání elektrického vozíku je třeba podstoupit řadu testů, většinou se sestavuje nebo upravuje klientovi tzv. „na míru“. Po výběru jakéhokoli vozíku většinou předepíše odborný lékař tzv. poukaz, na který má imobilní jedinec nárok jednou za pět let. 3.3.2.2. Základní pravidla a zásady pomoci vozíčkáři Mnozí vozíčkáři, jejichž síla rukou není omezena, se dokáží na rovině pohybovat samostatně. Potřebují pouze pomoc při překonávání obrubníků, schodů, ve svahu apod. Vzhledem k tomu, že v současné době jsou na trhu vozíky velmi rozdílné, měl by se doprovod seznámit s jeho zvláštnostmi: Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
81/170
které díly vozíku nejsou pevně namontovány a lze je vyjmout (opěrky rukou, nohou, hlavy), jak fungují brzdy (je-li páčka na každé straně, nebo se brzdí jednou páčkou najednou, ve které poloze je vozík zabržděn – dopředu, dozadu), která jsou řídící kolečka (vpředu – vzadu), jaký je sklápěcí mechanismus vozíku, jaká je technika uložení vozíku k přepravě v autě. U vozíčkářů se závažnějším motorickým postižením nebo kombinovaným postižením je často nutná asistence druhé osoby. Pro práci s vozíkem a jeho klientem pak platí následující pravidla: Při každém zastavení nebo přestupování je nutné vozík zabrzdit. Vozík zvedáme pouze za pevné rámy. Při náhodném setkání s další osobou se vždy postavíme čelem k vozíčkáři, aby se bez vyvracení hlavy mohl podílet na rozhovoru. Při návštěvě obchodních center jezdíme velmi opatrně, při nákupech vozíčkář vyslovuje svá přání sám, doprovod by měl na tom trvat, protože prodavači se většinou obrací na ně. Při všech situacích je třeba myslet na to, že vozíčkář má jiný zorný úhel pohledu než doprovod. Pokud chcete na něco upozornit, skloňte se, abyste zjistili, zda je to vidět i z pohledu postiženého. Pozor na dlouhé hovory za jízdy s vozíkem, mohou být pro postiženého velmi únavné, protože ten má tendence otáčet hlavu nahoru a dozadu, různě se vychyluje, aby viděl na doprovod. Nutná je zvýšená opatrnost ve výtahu, na přechodech, na jezdících schodech. Při setkání vozíčkáře se zdravým jedincem navozujeme komunikaci, u dětí pomůžeme ukojit přirozenou zvědavost. Pomoc při opouštění vozíku
Potřebná asistence se řídí zcela druhem postižení. Pokud má postižený dostatečnou sílu, dokáže se často přesunout z vozíku na postel či jinou židli samostatně. Asistent se v tomto případě omezí pouze na přidržení židle či použité Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
82/170
kluzné desky. Vozíčkář musí říci sám, jaký je pro něj nejlepší a nejpohodlnější způsob opouštění vozíku a asistent pracuje dle jeho pokynů. Zpravidla postupujeme takto: Varianta A
najdeme nejbližší možnou přestupní pozici k posteli, k autu na toaletu apod., pevně zatáhneme brzdy vozíku, případně sundáme oddělitelné části, jako jsou opěrky rukou, podnožník apod., podložku nohou sklopíme a nohy postiženého narovnáme, stoupneme si před postiženého tak, že stiskneme jeho nohy a kolena mezi své, skloníme se a postižený si položí ruce kolem našeho krku, švihem zvedneme postiženého vzhůru a přesouváme. Varianta B
první čtyři kroky jsou shodné, stoupneme si za postiženého, ten si sevře ruce přes hrudník, vsuneme svoje ruce pod jeho paže a tahem přesouváme na stranu. U vozíčkářů, jejichž síla rukou není omezena, podporujeme co největší samostatnost. Doprovod zasahuje pouze tam, kde postižený není schopen sám překonat překážky, jako jsou např. obrubníky, schody, stoupající nebo klesající svah apod. Pro práci s vozíkem se musí asistent seznámit se základními pravidly při obsluze vozíčkáře. Aby došlo k partnerskému porozumění je nutné se často postiženého ptát na jeho názor, přání a informovat ho o každé prováděné změně (stav a situace).
3.4. Technická podpora Technická podpora pro osoby se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním hraje významnou úlohu v procesu rehabilitace a v procesu integrace osob s postižením do společnosti i do pracovního procesu. Technická podpora nahrazuje, zlepšuje a zdokonaluje výkonnost jiných funkcí než funkce postižené. Můžeme ji definovat jako produkt, nástroj, pomůcku, zařízení nebo technický systém užívaný osobou s postižením. Je určena k vyrovnání funkčních omezení, zvýšení a posílení nezávislosti. V každém případě zvyšuje kvalitu života osob s postižením. Technickou podporu chápeme jako kompenzační pomůcku, která má široké využití Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
83/170
v různých oblastech, např. pomůcky pro komunikaci, soběstačnost, vzdělávání, úpravu prostředí, ergonomické pomůcky, protetické a ortotické pomůcky, pomůcky pro mobilitu a transport, pomůcky pro volný čas, speciální pomůcky pro osoby se zdravotním postižením ad. Technické prostředky plní více úkolů a mají variabilní využití. Podporují proces výchovné a komplexní rehabilitace. Zařazujeme sem prostředky edukační, diagnostické, stimulační, korekční, komunikační, lokomoční, sebeobslužné, kompenzační a rehabilitační. Speciální pomůcky lze členit na pomůcky: kompenzační, které vyrovnávají nedostatečně rozvinuté nebo porušené funkce orgánů těla, využívají zachovaných nebo jen částečně narušených funkcí a orgánů; rehabilitační: mají funkci nápravnou, upravují orgánové poškození, obnovují úplně nebo částečně jeho funkci; ortopedické: doplňují nebo nahrazují poškozenou nebo nevyvinutou funkci nebo část těla, mají esteticko-humanistickou funkci (Opatřilová, D. 2005). Ortopedické pomůcky lze dále členit dle jejich funkce (srov. Defektologický slovník 2000; Vokurka, Hugo 2000 ad.): podpůrné pomůcky: slouží k podepření končetin, trupu a hlavy o opěrné body, přičemž je část těla pod opěrným bodem lehčí; fixační pomůcky: slouží k udržování žádané polohy příslušné části těla, nebo znemožňují pohyb v určitém kloubu; korekční pomůcky: pomáhají k postupné úpravě deformované části těla, nebo preventivně zabraňují vzniku deformace; vyrovnávací pomůcky: slouží k vyrovnávání zkrácené dolní končetiny. Z pedagogického pohledu se úroveň podpory bude lišit vzhledem ke stupni postižení. Cílem je kompenzovat omezený pohyb všemi dostupnými prostředky, aby nedocházelo k vyřazování ze společenských aktivit a abychom dosáhli co největšího stupně soběstačnosti.
3.4.1. Funkční oblast Využívání kompenzačních pomůcek u žáků a mladistvých se zdravotním postižením a znevýhodněním se stává v současné moderní době nedílnou součástí Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
84/170
v procesu edukace. Z důvodu omezení hybnosti při tělesném postižení existují pomůcky, které usnadňují, umožňují nebo nahrazují provedení určitého pohybu jedinci s postižením. Pro účely speciálně pedagogické prezentujeme základní výčet pomůcek pro osoby s postižením.
3.4.2. Kompenzační pomůcky pro osoby s tělesným postižením A. Schejbalová (in Kraus, J. a kol. 2005, s. 173–179) pojednává o pomocných prostředcích u dětí s mozkovou obrnou. Tyto člení na prostředky: určené k lokomoci - berle (kanadské, francouzské, podpažní); - hole (jednobodové, vícebodové); - chodítka; - zdravotní kočárky mechanické vozíky - mechanické vozíky (posuvné, s pohonem vlastní silou); - s pohonem zevní silou (elektrické); Rollbert: - pomůcka pro pohyb vleže; - pomůcka umožňující lezení vypolstrovaný vozík na kolečkách podpírající hrudník a břicho dítěte; pomůcky určené pro sebeobsluhu: - speciální zapínání na oblečení, speciální úchopová část lžíce apod.; pomůcky určené pro vzdělávání a práci; pomůcky určené pro sociální činnosti: - různé prostředky umožňující nebo usnadňující čtení, psaní; Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
85/170
- vše, co usnadňuje sociální kontakt, vykonávání domácích prací, sport; - polohovací lehátka; - pojízdné sedačky s pracovní plochou; - polohovací zařízení – vertikalizační stojany. D. Opatřilová (2005, s. 30–31) uvádí příklady členění kompenzačních pomůcek:
Na sebeobsluhu
Na vzdělávání
Na pracovní činnosti
Na rozvoj pohybových dovedností
Vozíky
stolování (držáky příborů, talířů, sklenic,…) oblékání (zapínače knoflíků, navlékač ponožek, speciální věšáky, …) osobní hygiena (sedačky do vany, protiskluzové podložky, antidekubitní podušky, kartáče na umývání s přísavkami, kleštičky na nehty ad.) držáky na tužky, pera těžítka, lepící folie, stojany na knihy speciálně upravené klávesnice od PC (dotykové, kryty s otvory, upravená myš, …) prizmatické brýle, speciálně připevněná zrcadla ke čtení speciálně upravené lavice, lehátka, klekátka, stolky na postel ad. násadky a držáky pracovního nářadí skládací podavače držáky telefonního sluchátka škrabky na zeleninu, pracovní deska s hroty pákové nůžky krauler (na rozvoj lezení) rolátor, kozičky, berle, hole – jednobodové, vícebodové pojízdné rámy – s opěrkami, s lavičkou, (na rozvoj chůze) protismykové nástavce na hole pomocné schody podle velikosti a tvaru (pro děti, dospívající a dospělé) podle způsobu pohonu (kola, trojkolky, mechanické, elektrické) podle možnosti skladování (skládací a pevné) podle konstrukce (velká a malá kola, různé doplňky – pásy, klíny) Tabulka 10: Členění kompenzačních pomůcek
3.4.2.1. Pomůcky pro lokomoci – berle, hole, chodítka, rolátory, pojízdné rámy K přemísťování slouží různé opěrné pomůcky, které umožňují aktivní pohyb jedincům, u kterých je přechodně nebo trvale poškozená funkce dolních končetin. Částečně pohyblivým jedincům pomáhají při lokomoci berle, hole, chodítka, rolátory Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
86/170
nebo pojízdné rámy. Všechny tyto jmenované pomůcky slouží zejména k odlehčení dolních končetin nebo k zvýšení stability při pohybu. Rolátor je pomůcka, o kterou se postižený opírá oběma rukama a pomůcku tlačí před sebou. Rolátor umožňuje snadnější pohyb pomocí dvou předních koleček. Naproti tomu pojízdné rámy mají kolečka čtyři, využívají je jedinci se slabší fyzickou kondicí, princip přesunu je stejný jako u rolátorů. Mezi další podpůrné pomůcky patří kozičky, které vytváří pevnou oporu pomocí čtyř bodů. Jedinec se opírá o kozičky horními končetinami a střídavě posunuje kozičku a dolní končetinu (pravá kozička – levá dolní končetina a obráceně). Berle jsou pomůcky s jedním opěrným bodem, které se používají v páru, aby se předešlo nesouměrnému zatěžování těla, a musí mít odborně nastavenou výšku vzhledem k výšce pacienta. V praxi se běžně používají vysoké podpažní berle (běžně nazývané německé), kanadské a francouzské berle. Hole se používají jak v páru, tak i jednotlivě. Častější je používání jen na jedné straně a to na protilehlé straně postižené dolní končetiny na ulehčení chůze. Vycházkové hole slouží především k udržení stability a vyžadují dostatečnou sílu v zápěstí. Pokud síla není, využívají se francouzské, popřípadě kanadské berle, kde opora spočívá na předloktí. V případě slabých horních končetin se využívají podpažní berle. Těmto holím a berlím lze na spodní část připevnit čtyřbodové nástavce, které poskytují větší stabilitu. Pravidla nácviku, délku tréninku nebo používání těchto kompenzačních pomůcek musí pedagog vždy konzultovat s odborným lékařem nebo fyzioterapeutem (Opatřilová, D. in Opatřilová, D., Zámečníková, D. 2008). Volba pomůcky je individuální a jejich volba souvisí s přítomností například tremoru, mimovolních pohybů, v potaz je brána úchopová schopnost a rovněž i intelektové schopnosti dítěte (Levitt, S. 2010). 3.4.2.2. Chodítka Chodítka využívají jedinci s omezenou hybností nohou či nízkou stabilitou. Jedná se o čtyřbodový rám, který se vždy před dalším krokem posouvá vpřed. Pokud jsou chodítka doplněna kolečky, jedná se o rolátor. Vše je různě nastavitelné a existuje mnoho doplňků, jako opěrná deska či opěrky na ruce, nákupní košík, brzdy ke kolečkům ad. Rolátor je tedy pomůcka, o kterou se postižený opírá oběma rukama a pomůcku tlačí před sebou. Rolátor umožňuje snadnější pohyb pomocí dvou předních koleček. Naproti tomu pojízdné rámy mají kolečka čtyři, využívají je jedinci se Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
87/170
slabší fyzickou kondicí, princip přesunu je stejný jako u rolátorů (srov. Habšudová, M. 2001; Opatřilová, D. in Opatřilová, D., Zámečníková, D. 2008). 3.4.2.3. Zdravotní kočárky Zdravotní kočárky jsou prostředky zdravotní techniky určené handicapovaným dětem pro usnadnění jejich přepravy druhou osobou. Zdravotní kočárky jsou určeny zejména pro postižené děti. Široká škála doplňků a koncepce zdravotních kočárků umožňuje sestavit kočárek dle konkrétního postižení dítěte a díky své variabilitě umožňuje také do jisté míry růst kočárku spolu s dítětem. Rozdíly mezi zdravotním kočárkem a invalidním vozíkem jsou především v obsluze, ve věku a hmotnosti přepravovaného dítěte. Kočárek nemůže dítě ovládat samo, musí ho vždy řídit druhá osoba, a to převážně v exteriéru. U většiny typu kočárku je možno upravovat variabilně polohu dítěte (např. dítě může být přepravováno vleže). Zdravotní kočárky jsou speciálně upravené sportovní kočárky nebo golfové hole. Tyto úpravy se týkají polohování zad, podpěrek nohou, zpevnění zádové opěry, odpružení kočárku, nastavitelnosti polohy v kolenním kloubu apod. Mají také větší nosnost, protože je zřejmé, že handicapované dítě bude potřebovat kočárek déle, než dítě zdravé. K těmto kočárkům existuje celá řada doplňků, které si mohou rodiče opatřit vzhledem k potřebám a postižení dítěte. Zdravotní kočárky jsou obvykle vyrobeny z odlehčených tenkostěnných profilů s povrchovou úpravou a většinou jsou vybaveny odpruženým podvozkem. Vyšší tuhost tohoto podvozku spolu s použitím velkého průměru kol zajišťuje dobrou průjezdnost v terénu. Snadná manipulace je zajištěna tím, že kočárky lze zcela složit včetně připevněné sedačky. V základním provedení je zdravotní kočárek vybaven pevným vodítkem a odnímatelnou a otočnou sedačkou s plynule nastavitelným náklonem. Opěrka zad je výškově nastavitelná a také plynule sklopná. Podnožka je úhlově a výškově nastavitelná. Kolečka mohou být pevná o průměru 300 mm nebo otočná o průměru 200 mm. Zdravotní kočárky mohou mít různé doplňky a příslušenství. Jedná se například o hlavovou a krční opěrku, podpažní opěrky, dvou a čtyř bodový pás, nožní pás, kyčelní opěrku, mezinožní klín, fixační vestu, kalhotky a fixaci ramen a hrudníku, zimní i letní nánožník, pokojový podstavec pro kočárek, pracovní desku, boční chrániče rámu atd. (srov. www.ortoservis.cz; Běnková, D. 1999). 3.4.2.4. Pomůcky při překonávání bariér Nejčastější bariérou pro imobilní jsou výškové rozdíly (schody, obrubníky, stupínky, …). Pro jejich zdolání existuje několik pomůcek. Schodišťové plošiny jsou napevno nainstalované na vybrané schodiště. Jejich ovládání je velmi snadné, ale lze je využít Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
88/170
pouze na jednom místě. Oproti tomu schodolez, díky možnosti složení a převozu, je možné využít na jakémkoli schodišti. Pro překonání nižších výškových rozdílů (několika schodů nebo nájezd do automobilu) lze použít nájezdové rampy, které jsou lehké, skládací a skladné. Jednou z nich je rolovací rampa, která se skládá z mnoha kloubově spojených dílů, a proto ji lze snadno stočit a lehce v malém balíku převést. Stejně tak skladné jsou nosníky, které se na roztočenou rampu nasouvají a zpevňují ji (www.ortoservis.cz).
3.5. Podpora rozvoje pohybových dovedností Hrubá motorika je zajišťována velkými svalovými skupinami. Je to souhrn pohybových aktivit dítěte, které vedou k postupnému ovládání a držení těla, koordinaci horních a dolních končetin, rytmizaci pohybů. Práce velkých svalových skupin umožňuje lokomoci (chůze, skákání, plavání) a nelokomoční pohyby (sezení, tahání, strkání) (srov. Hartl, P., Hartlová, H. 2000; Vokurka, M., Hugo, J. 2000; Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. 2009 ad.). Rozvoj motoriky probíhá zákonitě v souvislosti s věkem, vývojem tělesným i duševním. Jednotlivé oblasti se postupně prolínají a pomáhají dotvářet osobnost jedince: neuromotorika (kojenecký věk) senzomotorika (předškolní věk) psychomotorika (školní věk) sociomotorika (věk školní a vyšší)
vztahy mezi pohybem a nervovým řízením vztahy mezi pohybem a smyslovým vnímáním vztahy mezi pohybem a cítěním, prožitím vztahy mezi pohybem a sociální komunikací a kooperací Tabulka 11: Rozvoj motoriky
Podrobné vymezení a charakteristika hrubé motoriky je uvedena v odborné publikaci D. Opatřilové (2010).
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
89/170
Neuromotorika
Sociomotorika
Hrubá motorika
Senzomotorika
Psychomotorika
Diagram 8: Propojení oblastí hrubé motoriky
3.5.1. Plavání Velmi vhodné a odborníky často doporučované je plavání. Plavání příznivě působí na otužování organismu, zlepšuje metabolismus, pozitivně ovlivňuje dýchací systém, zlepšuje nervosvalovou koordinaci, snižuje svalový tonus, přispívá ke zlepšení psychiky a vyrovnanosti dítěte a dodává chuť k jídlu. Plavání můžeme provádět již od raného věku, kdy se děti nejdříve seznamují s vodou, využívají se různé hry a postupně přecházíme k nácviku plavaní nebo cvičení ve vodě. U některých dětí musíme překonat strach z vody a to nenásilnou formou, abychom dítě spíše neodpudili, proto třeba respektovat individualitu každého dítěte.
3.5.2. Přenášení a nošení Imobilního žáka, kterého chceme zvednout do výšky, nejprve symetricky posadíme a mírně předkloníme trup tak, že dojde k flexi v kyčelních kloubech. Pokud při posazování cítíme odpor, snažíme se současně předklonit jedinci hlavu a ramenní klouby sunout dopředu. Pokud je žák příliš velký a těžký, překulíme ho nejdříve na bok, abychom snáze dosáhli výše zmíněné polohy. Pokud žáka neseme (respektive malé dítě), nikdy ho nedržíme v náruči horizontálně. Běžně ho nosíme tak, aby mohlo pažemi obejmout krk edukátora a aby dolní končetiny byly abdukované v kyčelních kloubech a obepínaly edukátorovy boky. Žáka pak držíme jednou paží pod hýžděmi a druhou mu opíráme o záda. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
90/170
U starších imobilních žáků s nepotlačitelnými mimovolními pohyby dolních končetin je potřeba dvou edukátorů. Žáka přenášíme tak, že si ho první edukátor opře hrudník, rukama obejme paže žáka a druhý edukátor uchopí dolní končetiny zevně v oblasti pokrčených kolen. U žáků s menší hmotností stačí při přenášení jeden asistent, který si položí jednu ruku postiženého kolem svého krku, pravou ruku dá kolem zad do podpaždí, levou pod stehna těsně nad nadkolenní jamky a tak jej zvedne. U žáků s těžší hmotností jsou potřeba dva asistenti, každý dělají na své straně totéž. Zvláště důležité je držení za zády, aby se postižený nesesunul nebo nepřekotil dozadu. Takto je možné nést žáka např. po schodech. Doma nebo ve škole přenášíme dítě na kratší vzdálenost podle toho, zda má sklon k addukci nebo abdukci kyčelních kloubů. Edukátor nese dítě opřené zády o vlastní hrudník, ruce vsune pod paže dítěte a dolní končetiny držíme zevnitř.
Obr. 45: Přenášení dítěte
U dětí s nepotlačitelnými mimovolními pohyby dolních končetin přenášíme a posazujeme tak, že si dítě opřeme o náš hrudník, naše ruce obejmou paže dítěte a dolní končetiny držíme zevně v oblasti pokrčených Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
91/170
kolen. Spasticita se zmenšuje, když v tomto držení dítětem mírně pohupujeme.
Obr. 46: Nošení dítěte
Děti, které mají obtíže s extendováním kyčelních kloubů, mívají většinou také předkloněnou hlavu, flektované paže a ohnutou páteř. Takové děti se velmi dobře uvolní, když je vezmeme na záda, držíme za zápěstí a dítětem pohupujeme (srov. Opatřilová, D. 2005; Opatřilová, D., Zámečníková, D. 2008).
3.5.3. Nošení dospělého Pro lehčí osoby stačí jeden asistent, který si položí jednu ruku postiženého kolem svého krku, pravou ruku dá kolem zad do podpaždí, levou pod stehna těsně nad nadkolenní jamky a tak jej zvedne. Pokud jsou potřeba dva asistenti, dělají každý na své straně totéž. Zvláště důležité je držení za zády, aby se postižený nesesunul nebo nepřekotil dozadu. Takto je možné nést postiženého např. po schodech.
3.6. Podpora lezení Lezení je důležitým předpokladem pro další motorický vývoj. Poskytujeme množství pohyblivých hraček, které budou jedince motivovat k lezení (děti často fascinují Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
92/170
míče, autíčka a různá vozidla na kolečkách). Pokud se plazení a lezení stále nedaří, pomáháme dítěti podkládáním nějaké zábrany na odražení nebo odstrčení se pomocí dolních končetin. Dále můžeme využívat kompenzační pomůcky jako je např. krauler, podpůrné lavice ad. Martin, S. (2006) uvádí, že možnost samostatného pohybu po podlaze je velmi důležitou dovedností, která má význam v dalším rozvoji dítěte a napomáhá rozvoji nezávislosti dítěte.
3.6.1. Koordinované lezení: Pro tento pohyb je nutné, aby zadeček neseděl na patách a dítě umělo pracovat s těžištěm svého těla, tzn. přenášet váhu těla z jedné ruky na druhou a z jedné nohy na druhou ve střídavém pohybu. Kde se dítě neudrží na rukou, můžeme lehce nadlehčovat pod bříškem. Při nácviku lezení můžeme užívat slovního doprovodu v součinnosti s pohybem (ruka–noha, ruka–noha). Pokud se dítě na čtyřech neudrží, můžeme využít podpůrné lavice (viz další obrázek), která by měla mít nastavitelný klín dle velikosti dítěte. Tu umístíme na karimatku, kterou si pomyslně rozdělíme na tři části. Do první umístíme připevněné hračky a předměty denní potřeby na provázek nebo na gumu. Dítě položíme zhruba do druhé třetiny karimatky na lavici na bříško a upravíme mobilní klín tak, aby bylo schopno pohodlně dosáhnout rukama na zem a koleny se opíralo o podlahu. Předměty stimulují k natahování se po hračkách. Poslední třetina může sloužit k odpočinku.
Obr. 47: Stimulace pohybu na podpůrné lavici
Další možností je využití podpůrné lavice a pružinové desky, kterou připevníme vertikálně ke stěně. Dítě položíme na lavici na bříško tak, aby se chodidly mělo možnost odrážet od pružinové desky. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
93/170
Obr. 48: Využití podpůrné lavice a pružinové desky
Pokud máme podpůrnou lavici s kluzáky, může nám sloužit jednak k nácviku lezení nebo přemísťování. Dítě položíme na bříško a zafixujeme popruhy. Stimulujeme k odrážení rukama nebo nohama (koleny), nacvičujeme lezení, pohyb v prostoru, posilujeme při tom krční páteř, zvedání hlavy, otáčení hlavy apod. Stimulaci provádíme krátkodobě, všímáme si unavitelnosti jedince.
Obr. 49: Podpora lezení
3.6.2. Další možnosti podpory U žáků, kteří nejsou schopni dlouhodobě samostatně stát, využíváme vertikalizační stojany. Žáka v něm ponecháváme zpočátku na kratší dobu, kterou postupně prodlužujeme. Organismus se musí postupně adaptovat, především oběhový a respirační systém. Vzpřímený stoj má důležitý psychologický význam, dodává jedinci určitou důstojnost, zvyšuje sebevědomí, rozšiřuje zorné pole a tím obohacuje duševní vývoj. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
94/170
Důležitá je motivace žáka k pohybu, vhodně upravené prostředí a dostatek prostoru. Jednou z možností je využívání různých závěsných zařízení připevněných na rampu. Žáka zafixujeme tak, aby chodidly dosáhlo na podlahu. Pohyb stimulujeme např. kopnutím do míče, otáčením se za zvukem apod. Obměnou může být přidání pružinové desky pod chodidla. Žák se odráží, deska pruží a tak vzniká další motivace k motorické aktivitě. Žák posiluje svalstvo, u hyperaktivních jedinců dochází k vybití energie, přičemž je zachována jeho bezpečnost, nehrozí pád, popř. jiný úraz jako třeba u trampolíny. V závěsných vacích cvičíme rovnováhu, stabilitu, žák zafixovaný ve vaku se cítí bezpečně a postupně dochází i pohybovému experimentování. Další možností je položení žáka do velkého talíře, a to v poloze na břiše i na zádech. Jedná se o vyprovokování primitivních pohybů dolních i horních končetin. Pokud žák samostatně sedí, pokládáme jej do sedu na talíř, kde získává zkušenosti s rovnováhou a jejím vyrovnáváním. Velké gymbaly využíváme k jemnému pohupování a šetrnému vychylování těžiště těla a k provádění balančních cviků. Představují labilní sedací plochu a nutnost neustálého vyrovnávání těžiště vede k výrazné stimulaci i těch svalových skupin, které se při běžných aktivitách zapojují méně. Cvičení na gymbalech je fyzicky náročnější, proto je i určitou formou kondičního cvičení. Dobře působí i na dýchání a zažívání. Rozvoj hybnosti podle zásady vývojovosti se provádí v metodických řadách, které odpovídají průběhu přirozeného vývoje. Postupujeme od válení a plazení k lezení po čtyřech, k nácviku sedu, kleku, stoje s oporou a bez ní, až po nácvik chůze. Tuto metodiku rozpracoval F. Kábele (1986). Při poskytování podpory vycházíme z ontogeneze vývoje a z rehabilitační tělesné výchovy, na kterou navazuje nácvik vertikalizace a lokomoce. Poskytovaná podpora je zaměřená na reedukaci a kompenzaci pohybu, zručnosti a celkovou koordinaci. Vhodná podpora odbourává strach z pohybu a vede k získávání pohybových zkušeností a orientaci v prostoru.
3.6.3. Terapeutické přístupy Pohybové postižení lze zlepšit u velké části dětí fyzioterapeutickými metodami v rehabilitačních pracovištích. V současné době je nejrozšířenější Vojtova metoda reflexní lokomoce, Bobath koncept a další komplementární metody léčebné rehabilitace jako je např. synergetická reflexní terapie, fyzikální terapie, akupunktura, vodoléčebné procedury a další. (srov. Dodd, K., Imms, Ch., Taylor, N. 2010). Terapeutické přístupy můžeme obecně vymezit jako způsoby odborného a cíleného jednání člověka s člověkem. Směřují od odstranění či zmírnění nežádoucích potíží, nebo odstranění jejich příčin, k prospěšné změně (Müller, O. 2005). Termín terapie Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
95/170
lze vymezit jako uplatnění terapeutických postupů, cvičení a programů na zlepšení narušených funkcí, které zprostředkovávají potřebné zkušenosti a zážitky (srov. Hartl, P., Hartlová, H. 2000). Význam slova formativní pak chápeme ve smyslu utvářející, vytvářející. Terapeutické přístupy jsou formativními přístupy na psychologickém základě, které využívají uměleckých prvků. Těmito přístupy se pedagogové snaží dosáhnout pozitivních změn nežádoucího myšlení, emocí, chování jedince za pomoci nonverbální komunikace, učení, vztahu, prožitku apod. (srov. Müller, O. 2005, Müller, O. in Renotiérová, M. a kol. 2006).
Terapeuticko-formativní přístupy záměrně a cílevědomě upravují narušenou činnost organismu jedince a to všemožnými uměleckými prostředky – výtvarnými, hudebními, literárními, dramatickými, tanečními apod.
Cílem terapeutických metod je: eliminování vlivu stresorů; zmírnění psychických poruch (deprese); posilování motivace k pozitivní změně; rozvoj komunikačních dovedností a inteligence; schopnost vžít se do různých sociálních situací; podpora pozitivního chování; kontrolování svých emocí. Speciálně pedagogické terapie jsou především činnostního charakteru, které využívají specifické lidské činnosti (např. herní, umělecké, motorické ad.). Terapeutickoformativní přístupy tedy postupují od činnosti (podněcující změny v chování a v prožívání) ke změně psychického postoje (ke změně myšlení). Terapeutickoformativní přístupy, korespondují do jisté míry s výchovou. Mají svoji teoretickou i metodologickou základnu v oblasti psychoterapií, které využívají jak terapeutických (působících žádoucí změny při patologiích), tak formativních (působících na osobnostní růst) vlivů určitých specificky lidských aktivit (Müller, O. in Renotiérová, M. a kol. 2006). O. Müller (in Renotiérová, M. a kol. 2006, s. 61) rozebírá rozdílnosti v připravenosti pedagogů (terapeutů) k vytváření vztahu k dětským a dospělým klientům.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
96/170
3.6.3.1. Specifika terapie u dětí: upozorňuje na zvláštnosti ve vývoji dítěte a s ním související chování, myšlení a emoce, velkým rizikem terapeutického přístupu může být nesprávný odhad situace, způsobený nerozpoznáním pravé příčiny neobvyklého chování, myšlení a prožívání, které je závislé na konkrétním vývojovém období dítěte; řadí sem specifické dětské komunikační signály, které musí terapeut interpretovat, jak v kontextu zjištěného stavu vývoje, tak také v kontextu zjištěné situace, dále upozorňuje na potřebu, aby se terapeut dokázal těmto signálům přiblížit; dále vysvětluje význam neustálé přítomnosti potřeby lásky a bezpečí při utváření terapeutického vztahu; zdůrazňuje vliv výchovného prostředí, který bývá často příčinou patologie, náprava při výchovných problémech se dotýká rovněž nápravy výchovného prostředí dítěte, ale i přípravy dítěte na vliv tohoto prostředí; uvádí, že dětí obvykle nehledají problémy samy v sobě, ale ve svém okolí. 3.6.3.2. Specifika terapie u dospělých: předešlé zkušenosti dospělého jsou významným katalyzátorem v navázání terapeutického vztahu; terapeut musí být připraven na různé sociální role dospělého věku; je připraven na významnou míru vlastní akceptace problémů, protože dospělý může k problému zaujímat různé racionální postoje.
3.7. Příklady stimulace rozvoje hybnosti dle ontogeneze vývoje 1. Otáčí hlavu ze střední polohy (vleže na bříšku) Dítě má rádo světlo a jas, když ho obrátíme zády ke světlu, někdy zneklidní. Motorická aktivita novorozence je primárně reflexní. Když se zlehka dotkneme citlivé kůže na tvářích a kolem úst, otočí se novorozenec směrem k té straně, na které jsme jej pohladili (hledací reflex). 2. Končetiny v úplném flexním (pokrčení) držení (vleže na bříšku) Dítě má rádo dotyky, ale přemíra stimulace ho může zneklidnit a rozladit. Moroův reflex (též objímací či úlekový) se spustí při náhlém hluku, nečekaném doteku, podtržením podložky, na které dítě leží, nebo když prudce Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
97/170
snížíme polohu novorozence (jako bychom ho upustili): dítě rozhodí paže od těla a pak je rychle vrátí k sobě před hrudník a pokrčí nohy. 3. Reflexní plazivé pohyby dolních končetin (vleže na bříšku) Stimulace dolních končetin – dotykem na podložku ve vertikální poloze, když dítě podržíme zpříma, tak aby se chodidly dotýkalo pevné podložky, reflexní pohyby budou připomínat chůzi, vleže na bříšku podráždíme chodidla. 4. Drží hlavu stranou, nedává přednost žádné straně (v poloze na zádech) Většinu času je spokojené, když leží na zádech, upřeně sleduje obličeje, pokud jsou v blízké vzdálenosti (25–30 cm). Tonický šíjový reflex vypadá tak, že dítě ležící na zádech natahuje paži a nohu na té straně, na jakou má otočenou hlavu, zatímco druhá paže a noha je ohnutá (přitažená k tělu). Této pozici se též říká „šermířská“. 5. Při přitahování do sedu hlava klesá dozadu, zaostává za hrudníkem Chováním a nošením se kojenec učí řídit polohu jednotlivých částí těla, cvičíme posturální reflexy. Než ho někdo zdvihne, je třeba, aby na něj napřed promluvil a dotkl se ho, a tak dítě připravil na pohyb. 6. Vsedě klesá hlava dopředu, záda kulatá Líbí se mu pozice „tváří v tvář“. 7. Drží hlavu asi 10 vteřin ve střední poloze – v poloze na zádech Měníme polohy dítěte vleže na bříšku a na zádech, bereme si na klín, dáváme do dětské sedačky, nosíme ho, aby se učilo zapojovat různé svaly. 8. Udrží hlavu asi 3 vteřiny zvednutou – vleže na bříšku Zlehka hladíme nebo masírujeme dítěti ruce, nohy, tváře nebo záda. Kojence to často zklidní a uvolní. Během koupání dítěti jemně cvičíme s rukama a nohama, aby si je mohlo lépe uvědomovat. Řídíme se podle potřeb dítěte, přehnaná míra stimulace může být stejně stresující jako nedostatek stimulace. 9. Vsedě udrží hlavu asi 5 vteřin vzpřímeně, silný balanc Pokládáme kojence na podlahu, nosíme v klokance – posilujeme svalové napětí změnami poloh. 10. V poloze na břiše zvedá hlavu asi do 45°, udrží asi 10 vteřin Dítě „pase koníčky“, zvedá hlavu a horní část trupu za pomocí paží. Jemně protahujeme a ohýbáme dítěti paže a nohy, zpíváme mu k tomu nějakou písničku. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
98/170
11. V sedě udrží hlavu nejméně půl minuty vzpřímeně Pokud je hlava na bok, napolohujeme do středního postavení (límcem, polštářkem, …). Dítě rádo sedí v dětské sedačce nebo na klíně. 12. Vleže na bříšku zvedá hlavu 45–90°, udrží alespoň 1 minutu Polohujeme na bříško, podkládáme šikmý klín, válec nebo půlválec, dbáme na uvolnění případné spasticity HKK – rozvinutá ruka s oporou, můžeme zatížit sáčkem, pískem. 13. Opora na obou předloktích vleže na bříšku Položte dítě na bříško a kutálejte v jeho bezprostřední blízkosti jasně barevné míče. Mějte ho k tomu, aby míče sledovalo, natahovalo se po nich a dotýkalo se jich. Zhruba v tomto období se začne projevovat Landauův reflex – když dítě podržíte v poloze tváří k zemi, hlava mu zůstane v jedné přímce s trupem a nohy budou natažené. 14. Při natahování do sedu drží hlavu v prodloužení páteře Krátkodobé přitahování do sedu. Svaly se posilují a dítě nad nimi postupně začíná získávat kontrolu. 15. Poloha na bříšku nestálá, dítě se převrací pasivně na záda Přivažte dítěti k nožičkám zvonečky, rolničky, dítě se tak bude učit lokalizovat zvuk a zároveň bude zjišťovat, že má určitou moc a dokáže pohybem nohou přimět zvonečky, aby se rozcinkaly. První volní pohyby jsou neohrabané a trhané, ale postupně se stávají plynulejší a účelnější. 16. Při přitahování do sedu drží hlavu v prodloužení páteře Pohybujeme se s dítětem do rytmu, měníme tempo a pohyby: pohupujeme se, taneční kroky, točíme se v kruhu, tancujeme před zrcadlem a popisujeme dané pohyby. 17. V sedu staví hlavu kolmo při šikmé poloze těla Krátkodobě posazujeme s pomocí polštářků, … Vezmeme dítě před zrcadlo, aby na sebe vidělo, ukážeme na něj a vyslovíme jeho jméno, ukážeme na sebe a vyslovíme svoje jméno nebo máma, táta, … 18. Houpá se na břiše, aniž se opírá. Zvedá dolní končetiny, opakovaně je natahuje = „plavání“ V pozici na břiše se někdy náhodně posune dozadu, komíhá se dopředu a dozadu, ale většinou se ještě nehýbe z místa, brzy se naučí lézt dopředu. Využívat příležitostí při koupání. 19. Převrátí se na bříško Pokládáme dítě na bok a pomáháme mu se převracet. Z lehu se dokáže vzepřít na rukou a kolena dát pod sebe, což je pozice, ve které bude později lézt. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
99/170
20. Pohybuje se dopředu plazením a lezením Je-li přítomno spastické držení na HKK – polohujeme do extenze s rozvinutou rukou, používáme nafukovací dlahy nebo zatížíme sáčkem s pískem. Jsou-li DKK v extenční spasticitě, podložíme pod kolena válec, polštářek, event. vložíme polštářek mezi kolena = zabráníme hyperaddukčnímu postavení stehen. 21. Drží se podaných prstů, pomáhá při přitahování Krátkodobá cvičení na přitahování, dítě se drží podaných prstů. 22. Dobrá kontrola hlavy Jemně si třeme s dítětem čelo o čelo. Při chování v náruči měníme polohy – vestibulární stimulace. Hrajeme hry „berany duc“, … 23. Vleže na břiše se opírá o dlaně s nataženými pažemi Dáváme před dítě v poloze na břiše hrazdičky se zavěšenými hračkami a různé pestrobarevné hračky. 24. Obrací se aktivně z bříška na záda Podpora otáčení: v poloze na boku dbáme na nakročení svrchní DK, nakročení zajistíme polštářkem nebo jinou polohovací pomůckou. V poloze na boku: stabilizujeme trup dítěte, aby nepřepadávalo. Hlavu uvedeme do střední polohy a vypodložíme polštářkem. 25. Zvedá se do stoje Poloha ve vzpřímeném kleku (pokud lze): zajišťujeme pomocí molitanové kostky, míče, … Opíráme dítě o křeslo, molitanové klíny, … 26. Hraje si s nožkami, koordinace ruky a nohy Pokládáme ruku dítěte na laterální nohu. Při koupání cáká oběma rukama a někdy i nohama. Dokáže si sundat ponožku. 27. Udrží jednu paži nad podložkou Podporujeme pivotování (opřít o ruce a kolena). Poloha šikmého sedu – opora o nataženou horní končetinu. 28. V poloze na břiše se otáčí celým trupem doprava a doleva Podpora otáčení (viz úkol 24). 29. Sedí několik sekund bez opory Sed za pomoci polštářku podloženými pod bedry – krátkodobě. 30. Tančí – péruje s oporou Pérování v nohou v „závěsném hopsadle“, nebo přidržujeme v podpaždí. Pokud se dítě nepohnulo z místa, dáváme hračky tak, aby se muselo pro ně natáhnout. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
100/170
31. Přitáhne se z polohy na zádech za nabídnuté prsty Krátkodobé přitahování do sedu. Podporujeme pohybovou aktivitu – voláme na něj, pokládáme na podlahu, nácvik rovnováhy, polohy v nakročeném kleku. 32. Plazí se po břiše dopředu i dozadu Při plazení a lezení pomáháme podkládáním nějaké zábrany na odražení nebo odstrčení se pomocí DKK. 33. Stojí na obou chodidlech Stoj s oporou. Stoj ve vertikalizačním stojanu, chodítku. 34. Houpe se na rukou a na kolenou Cvičíme přenos těžiště houpáním, pohupováním, kýváním, … 35. Leze po čtyřech Procvičujeme lezení po čtyřech se střídáním ruka – noha. 36. Samo sedí Podporování samostatného sedání přes polohu šikmého sedu. Pokud sedí na pevné podložce, má pevnou stabilitu. Dokáže měnit polohu, aniž by padalo. 37. Je-li držen za ruce, stojí půl minuty a plně unese svou váhu Stavění na DKK s přidržováním, oporou a krátkodobým pouštěním jen v případě, kde je zachován ontogenetický vývoj, jinak dle pokynů rehabilitačního lékaře (Vojtova metoda, …). 38. Postaví se bez opory Stavění pomocí vertikalizačních pomůcek. Masáže, míčkování. Uvolňování případných spasmů. Podporujeme zkoumání a objevování. 39. Samostatný sed. Z polohy na břiše se dostane do sedu. Dbáme na stabilizační výchozí polohy. 40. Stoj s oporou o široké bázi Chůze kolem ohrádky, nábytku. Pohybuje se úkroky stranou. 41. Postaví se, když se drží pevně opěry Ohrádka zabraňuje zraněním při pádech. K udržení rovnováhy stačí jedna ruka. U imobilních dětí: polohování, případná vertikalizace dle ontogenetického vývoje. 42. Koordinované lezení Podporujeme koordinované lezení, kde se dítě neudrží na rukou, můžeme lehce nadlehčovat pod bříškem, používáme krauler apod. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
101/170
43. Bezpečná rovnováha Rovnováhu procvičujeme spolu s dítětem na otočném talíři, dětské trampolíně, rehabilitačním válci nebo míči, v závěsných zařízeních apod. 44. První krůčky na místě a stranou Podpora chůze s chodítkem, rolátorem apod. po konzultaci s rehabilitačním pracovníkem. 45. Pokus chůze za obě ruce Ovlivňujeme motoriku uvedením do příslušné polohy, zvláště tam, kde to dítě nezvládá, a to různým postrkováním, poklepáváním, tlakem, tahem apod. 46. Chůze kolem nábytku Poskytujeme bezpečná místa k rozvoji pohybu. 47. Chůze za jednu ruku Nácvik chůze před zrcadlem. 48. První samostatné kroky Podle vývojového stupně a rozsahu postižení používáme různá chodítka, polohovadla, vertikalizační stojany, kraulery, rehabilitační míče, válce, klíny, karimatku, perbacher a další kompenzační pomůcky. 49. Vzpřímí se, stojí Rozneste oblíbené hračky dítěte po místnosti, aby si k nim muselo dolézt, dobatolit se či dojít. 50. Krátká chůze bez opory. Zastaví se před překážkou. Připravte dítěti bezpečné prolézačky, na které by mohlo lézt, přes které může přelézat, podlézat apod. 51. Toporně běží Nabízíme svoji náruč v dřepu. Hrajeme si společně s míčem, plastová chodítka, která se dají uvést do pohybu vlastními kroky. Když se rozběhne, většinou neví, jak zastavit, tak jednoduše spadne na podlahu. 52. Vyleze na postel a sleze Pod dohledem podporujeme překonávání překážek a rozvoj koordinace pohybů. Podporujeme motorický vývoj a koordinaci dítěte, pořídíme mu vozítko, které může samo řídit, popřípadě pohánět nohama. Vhodná velká nákladní auta, dítě ho může tahat, tlačit a sednout si na něj. 53. Chůze ze schodů za ruku Při mobilitě nacvičujeme chůzi ze schodů přísuvným krokem. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
102/170
54. Chůze po nerovném terénu Střídáme chůzi bosýma nohama a obutýma, seznamujeme s nerovným terénem. 55. Dobře běhá Běhá za míčem. Procvičujeme koordinaci, využíváme užitečné hračky jako je houpací kůň, kočárek pro panenky, velké míče, … 56. Chůze po schodech bez opory Trénink chůze po schodech s oporou i bez. U mobilních dětí chůze po prkně, přes nízkou překážku, … 57. Nakročí na chodník Nakročení na chodník přísuvným krokem. 58. Sejde z chodníku Nácvik scházení z chodníku. 59. Chůze po schodech. Jízda na tříkolce. Zlepšování koordinace. Postupný nácvik střídání nohou při chůzi po schodech. Jízda na tříkolce. U imobilních: různé formy rehabilitace a podpůrných terapií. Pohyb pro jedince s motorickým postižením je několikanásobně důležitější než pro nepostiženého jedince. Při podpoře vycházíme z léčebné tělesné výchovy, na kterou navazuje nácvik vertikalizace a lokomoce. Při nácviku chůze vycházíme vždy z dosaženého stadia vzpřimování a lokomoce. Používáme např. závěsná zařízení, klokánky, chodítka s podpažními podpěrami, kozičky, kanadské či francouzské berle, případně podpůrné ortézy a ortopedickou obuv. Moderními pomůckami jsou pohyblivé chodníky a motomedy, které procvičují svalový a kloubní systém. O použití rozhoduje lékař ortoped, při využívání v běžných denních činnostech je nutná konzultace speciálního pedagoga s lékařem nebo fyzioterapeutem.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
103/170
4. Provázení aktivitami denního života Cíl kapitoly Charakterizovat bariéry v prostředí jedince s narušenou hybností Definovat bariéry ve vnějším a vnitřním prostředí a uvést možnosti jejich překonávání Popsat možnosti rozvoje soběstačnosti a sebeobsluhy Představit význam hry, herních činností a sportovních aktivit na život jedinců s tělesným postižením Klíčová slova: bariéry, vnitřní a vnější prostředí, bydlení, aktivity denního života, soběstačnost, sebeobsluha, dovednosti, rozvoj
4.1. Bariéry ve vnějším a vnitřním prostředí Předkládaná kapitola se věnuje problematice bariér, vymezuje existující bariéry, zaměřuje se zejména bariéry v prostředí. V textu je rovněž věnován prostor podpoře soběstačnosti v aktivitách běžného denního života, jako je sebeobsluha, prostor je věnován i možnostem trávení volného času osob s tělesným postižením. Každý člověk se v průběhu svého života setkává s řadou překážek, které musí překonávat. Tyto překážky zcela přirozeně vychází i z našeho prostředí, jsou součástí každodenního života. V průběhu vývoje se dítě učí tyto překážky překonávat, učí se různým postupům, využívá získaných zkušeností. U osob s narušenou hybností však mnohdy řada z těchto překážek zůstává nepřekonatelnými. I když současné trendy směřují k jejich odstraňování nebo alespoň limitování, mnoho z nich přetrvává či dokonce vznikají nové. Nehovoříme však pouze o bariérách fyzických, ale i o bariérách psychických či sociálních. Cílem podpory osob s hybným postižením je snaha o dosažení co možná nejvyššího stupně nezávislosti. Tohoto cíle však nelze dosáhnout v prostředí plném bariér, které cestu k cíli výrazně komplikují a mnohdy znemožňují. Jisté je, že poskytovaná podpora musí být ucelená a je třeba nastavit odpovídající podmínky k jejich překonávání. Tyto podmínky v sobě také zahrnují volbu různých postupů a kombinaci odpovídajících přístupů. Pravděpodobně neexistuje jeden způsob či princip, který Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
104/170
by bylo při podpoře osob s hybným postižením možné aplikovat. Je třeba vždy vycházet z individuálních vlastností dítěte nebo dospělého, jeho rodinného prostředí, věku a stupni postižení. Dosažení nezávislosti však rovněž zahrnuje i samotný proces osamostatňování, který pro mladé lidi s postižením i jejich rodiny znamená mnoho výzev spojených s překonáváním překážek. Mladí lidé se chtějí stát součástí světa dospělých. Současná generace mladých osob s postižením vyrůstala v domácím prostředí a mají mnohem více zkušeností se životem v integrované společnosti než generace předcházející. Cílem podpory je tak rozvíjet cíle a účast mladých osob s postižením ve společnosti (Law, M., Stewart, D. in Dodd, K., Imms, Ch., Taylor, F. 2010).
4.1.1. Bezbariérové prostředí jak předpoklad rozvoje soběstačnosti Bezbariérové prostředí a bariéry jsou termíny, které se velmi často užívají i v oblasti speciálně pedagogické. S termínem bariéry se setkáváme i při integraci osob se zdravotním postižením do škol či společnosti. Pojem bariéry není chápán jen jako technická překážka, ale lze jej vyložit i jako bariéry společenské či psychické. Zatímco fyzické bariéry jsou chápány ve smyslu skutečných omezení v prostředí, ve kterém žijeme, a která komplikují nebo znemožňují pohyb osob s postižením v daném prostředí; oproti tomu bariéry psychické mohou být v samotných lidech s postižením i v osobách „zdravých“. Kromě uvedených kategorií se setkáváme i s celou řadou dalších. Jedná se například o bariéry v oblasti rovnosti šancí, bariéry v informačních technologiích apod.
Bariéry Psychické
Architektonické
Společenské
Fyzické
Technické
Diagram 9: Existující bariéry
Jednotlivé bariéry však nelze vnímat odděleně, neboť se navzájem prolínají a ovlivňují. Záleží vždy na jedinci, druhu a stupni postižení, věku, zkušenostech a technické podpoře a schopnosti využívat kompenzačních pomůcek. Bariéry jsou mnohdy překážkou optimálního rozvoje v oblasti každodenních aktivit postiženého a mnohdy jsou limitujícím faktorem kvality života osob s postižením. Vzhledem Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
105/170
k současným trendům však nestačí bariéry jen identifikovat, ale rovněž přispívat k jejich odstraňování.
Fyzické bariéry Komplikující život v prostředí
Znemožňující život v prostředí
Diagram 10: Charakteristika fyzických bariér
Odstraňování bariér přispívá ke zvýšení nezávislosti osob s hybným postižením. L. Novosad (2002, s. 14) poukazuje na fakt, že pohyb přímo souvisí se socializací člověka i s vývojem jeho osobnosti. Bezprostředně ovlivňuje jeho samostatnost, fyzické a psychické zdraví, schopnost prožívat i spoluprožívat, komunikovat, vyvíjet cílenou a smysluplnou aktivitu.
Psychické bariéry Existují v osobách s postižením
Existují ve zdravých lidech
Diagram 11: Charakteristika psychických bariér
Proces odstraňování bariér je třeba podpořit nejen prostřednictvím legislativy, plánováním strategií a dodržování určitých pravidel a „desater“. Je nutné opírat se i o závazné dokumenty, zákony a navazující vyhlášky. Cílem do budoucna je „zabránit vzniku nových dopravních bariér a odstraňovat bariéry stávající”.
Problematika bariér je velmi široká a zahrnuje mnoho dimenzí života osob s postižením. Každý člověk rovněž vnímá existující bariéry odlišným způsobem. Souvisí to s potřebami osoby, zájmy, životním stylem, stupněm a typem postižení, věkem i mnoha dalšími faktory. Touto problematikou se v současnosti zabývá i celá řada organizací zejména v rámci projektů, jejichž cílem je poukázat na stávající bariéry a možnosti jejich odstranění. Ucelených publikací zabývajících se touto problematiku však mnoho nenajdeme. Pro ilustraci uvedeme přehled postižení ve vztahu k bariérám (Filipiová, D. 1998):
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
106/170
Kategorie I. II.
III.
IV.
Charakteristika Osoby s lehčím postižením, schopnost samostatné lokomoce za pomoci jedné nebo dvou holí. Problémy např. při nástupu a výstupu z dopravních prostředků, vstávání ze židle, zakopávání, pády. Osoby s lehčím postižením, k pohybu využívání protetické pomůcky, francouzské hole, samostatná lokomoce jen na krátkou vzdálenost, obtíže s chůzí do a ze schodů, nepřístupnost běžných dopravních prostředků. Vozíčkáři a. osoby využívající vozík jen pro pohyb venku b. osoby upoutané na vozík, avšak soběstační c. vozíčkáři potřebující asistenci u některých úkonů d. vozíčkáři vyžadující neustálou asistenci e. vozíčkáři pohybující se za pomoci elektrického vozíku Osoby s progredujícím onemocněním, osoba postupně prochází výše uvedenými kategoriemi.
Tabulka 12: Přehled postižení ve vztahu k bariérám (Zdroj: Filipiová, D. 1998)
V posledních letech bylo nesporně uplatněno mnoho změn, které přispěly ke zlepšení situace osob s postižením. Stále však existuje celá řada bariér a překážek. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout význam přístupného prostředí, tj. prostředí bez bariér, které respektuje a zohledňuje různorodé potřeby obyvatel. Přístupné prostředí by mělo splňovat následující podmínky (Aragal, F. 2005, s. 19): Ohleduplnost, bezpečnost, zdraví, funkčnost, srozumitelnost (uspořádání prostoru, srozumitelnost informací), estetičnost.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
107/170
zdraví
funkčnost
bezpečnost
srozumitelnost
Přístupné prostředí
ohleduplnost
estetičnost
Diagram 12: Podmínky přístupného prostředí
4.1.2. Bariéry a prostředí S řadou stávajících architektonických (fyzických) bariér se setkal snad každý. Mnohdy se s nutností jejich překonání potýká celá řada osob. Tyto bariéry nekomplikují život jen osobám s vrozeným hybným či jiným postižením, ale i osobám majícím problémy s omezenou hybností následkem úrazu. V mnoha případech se jedná jen o dočasné překonávání existujících obtíží, oproti tomu osoba s celoživotním postižením musí řadu překážek zdolávat každý den. Mnohdy se osoba s postižením dostává do obtížných situací, k jejichž překonání je třeba mnoho úsilí, energie a trpělivosti. Jejich odstranění je však krokem k samostatnosti a integraci osob s postižením do života společnosti. I když došlo v legislativních úpravách k pokroku v dané oblasti, řada bariér zůstává. Jejich eliminace není jen úkolem pro osoby s určitým handicapem, ale i pro majoritní společnost. Kromě uvedených architektonických bariér však postižení čelí i bariérám dopravním a komunikačním. Účelem tohoto textu není vyřešit stávající architektonické překážky či provádět sondu do činnosti projektantů – což by ani nebylo možné. Cílem je poskytnout základní přehled pravidel a ustanovení, která by měla být dodržována. K úplnému pojmutí uvedené problematiky je nezbytné studium výchozích dokumentů a rovněž i pohled na danou situaci z pohledu samotných osob s postižením – v našem případě s postižením hybnosti.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
108/170
D. Filipiová (2002) uvádí základní parametry pohybu osoby s handicapem v prostředí: větší manipulační prostor, přehlednost řešeného prostředí, označení prostor vyhrazených pro vozíčkáře (piktogramy), vzít v úvahu snížený horizont pohledu a sníženou dosahovou vzdálenost, umožnit průchozí pás o šířce minimálně 70–90 cm, v případě zakřivení je třeba šíře průchozího pásu minimálně 150 cm, při úpravě či výstavbě je vhodná konzultace s vozíčkářem či organizací zabývající se v dané lokalitě problematikou odstraňování bariér, při instalaci tabulí, informací je třeba zohlednit nižší horizont vozíčkáře. Pro potřeby speciálně pedagogické podpory je alespoň orientační znalost uváděných technických parametrů určitým vodítkem a návodem pro praxi při uspořádání prostředí a organizace práce pedagoga. A. Turner (in Turner, A., Foster, M., Johnson, S., 1996) uvádí, že k dosažení základní úrovně nezávislosti (dostat se z lůžka do křesla, kolečkového křesla, na toaletu) a jejího nácviku je důležité určit, zda se jedinec bude pohybovat nezávisle, s asistencí nebo dopomocí. K tomu, aby se postižená osoba mohla pohybovat, jsou třeba úpravy prostředí. Pohyb však nezahrnuje pouze domácí prostředí. Domov znamená více, než vlastní byt či dům. Domov reflektuje sociální, ekonomické, kulturní a osobní aspekty osob, které v něm žijí. Domov se časem rozvíjí, tak jak potřeby jeho obyvatele.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
109/170
Sociální aspekty
Kulturní aspekty
Uspořádání bydlení
Ekonomické
aspekty
Osobní aspekty
Diagram 13: Aspekty ovlivňující uspořádání bydlení
Při volbě odpovídajícího bydlení je třeba vycházet z aktuální situace osoby s postižením, vždy je však třeba, aby nejen volba, ale i možnost její realizace skutečně odpovídaly skutečným potřebám handicapované osoby. Důležitý je rovněž i pohled do budoucna z hlediska prognózy zdravotního stavu tak, aby realizace bydlení s tímto vývojem korespondovala.
V současnosti řeší problematiku bariérovosti ve vnějším, ale i vnitřním prostředí Vyhláška č. 398/2009 o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb, která stanoví obecné technické požadavky na stavby a jejich části tak, aby bylo zabezpečeno jejich užívání osobami s omezenou schopností pohybu nebo orientace. V této vyhlášce jsou mimo jiné definovány požadavky na: společné prostory a domovní vybavení bytového domu, upravitelný byt a byt zvláštního určení. Jak vyplývá z vyhlášky, současná legislativa neoperuje s pojmem bezbariérový byt, ale s pojmem upravitelný byt, který je definován takto: Pod pojmem upravitelný byt se rozumí byt, který splňuje základní stavebně technické požadavky bezbariérovosti, tj. byt, který bez dalších stavebních úprav může sloužit Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
110/170
osobám s omezenou schopností (http://prazskebydleni.cz/bezbarierovy-byt/):
pohybu
a
orientace
4.1.2.1. Stavební požadavky upravitelného bytu (příloha č. 3, Vyhláška 398/2009 Sb.) Dispoziční řešení bytu musí odpovídat manévrovacím možnostem vozíku a jeho bezkoliznímu průjezdu všemi místnostmi a prostory bytu, včetně vymezení prostoru pro jeho skladování. Obytné i pobytové místnosti, předsíně, chodby bytu musí při předpokládaném rozmístění nábytku umožňovat otáčení vozíku o 360° (kruhová plocha o průměru 1500 mm). U bytů pro více než jednoho uživatele se musí prokazovat v obytných místnostech základního charakteru (obývací pokoj, jedna ložnice) dostatek prostoru pro pohyb a manévrování dvou vozíků současně. Dveře Vstupní dveře do bytu, dveřní otvory a průchody v bytě musí být nejméně 900 mm široké. Výjimečně vstupní dveře do bytu šířky nejméně 800 mm. Všechny dveře vyjma vstupních musí mít demontovatelné prahy. Před dveřmi i za nimi musí být dostatečný prostor pro manipulaci s vozíkem. Schodiště a šikmé rampy umístěné před dveřmi musí mít vodorovný úsek nejméně 1500 mm, případně 2000 mm v závislosti na směru otevírání dveří. Podlahy musí mít protiskluzovou úpravu povrchu se součinitelem smykového tření nejméně 0,6. Lodžie nebo balkony musí mít hloubku nejméně 1500 mm (optimálně 1800 mm), musí být přístupny v úrovni podlahy obytné místnosti s výškovým rozdílem nejvýše 20 mm. Alespoň část zábradlí musí být upravena tak, aby byl zajištěn průhled osoby na vozíku na terén v bezprostředním okolí budovy. Koupelna Stěny koupelny musí po konstrukční stránce umožnit kotvení pomocných madel v různých polohách. Sprchový kout musí být vybaven sklopným sedátkem ve výši 500 mm nad podlahou, umožňujícím boční nebo čelní přístup. Ruční sprcha s pákovým ovládáním. Opěrné madlo a mýdelník musí být umístěny v dosahu ze sedátka, na stěně kolmé ke stěně, na které je osazeno. Klozetová mísa musí být osazena tak, aby vedle ní byl prostor šířky nejméně 800 mm, mezi jejím čelem a zadní stěnou bylo nejméně 700 mm. Dveře se musí otevírat směrem ven. Ovládací prvky Umístění všech prvků ovládaných rukou (vypínače zásuvky, jističe, dveřní kliky, držadla splachovače) musí být v rozsahu výšky Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
111/170
600 mm až 1200 mm. Okna musí mít pákové uzávěry nejvýše 1100 mm nad podlahou. Přístupnost všech prostor domovní vybavenosti, tj. určených sklepních boxů, místností pro kola a kočárky, dílen, prádelen a sušáren, případně úkrytu CO, včetně bytu samotného, musí být řešena z hlediska osob používajících vozík. V případě, že jsou navrhovány garáže v rámci bytové výstavby, je nutné k upravitelnému bytu přiřadit stání v šířce 3500 mm, bezbariérově přístupné.
Obr. 50: Návrh rozvržení místností bytu s dostatečným prostorem pro pohyb vozíčkáře
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
112/170
Obr. 51: Kuchyně s bezbariérovým přístupem1
4.2. Podpora soběstačnosti a nezávislosti V průběhu ontogenetického vývoje dochází k postupnému snižování závislosti dítěte na dospělé osobě. Jedná se o zcela přirozený proces. Zatímco zdravé dítě má všechny předpoklady k tomu, aby mohlo k postupnému osamostatňování a snižování závislosti dojít, u dítěte s omezenou hybností je tento proces zpomalen v řadě případů není možné plné nezávislosti na druhé osobě dosáhnout. Vždy je třeba umožnit postiženým dosažení nejvyšší míry soběstačnosti.
Nezávislost a soběstačnost osob s hybným postižením je závislá na míře postižení. Ne všechny osoby s hybným postižením tak mohou i přes veškerou péči a podporu dosáhnout plné soběstačnosti. Velmi často tak existují faktory, které ovlivňují samostatný pohyb. Pro osobu se tak stává limitující nejen postižení samotné, ale i již zmiňované bariéry.
1
Obrázky dispozičních řešení vypracovány podle obrazové dokumentace v publikaci Filipiová, D. 2002
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
113/170
Soběstačnost je důležitým kritériem kvality života. Za soběstačného je možné považovat člověka, který samostatně a bez pomoci nebo dohledu druhé osoby zvládá všechny denní činnosti a zastává potřebné či očekávané sociální role v prostředí, v němž žije (Chlumecká, J. 2005). Další definice soběstačnosti uvádí schopnost člověka uspokojovat své základní životní potřeby, především vykonávat všední denní činnosti (toaleta, oblékání, stravování, nakupování, úkony spojené se základní péčí o domácnost). Hodnocení, udržení a rovněž i obnova soběstačnosti jsou cílem ucelené podpory osob se speciálními potřebami Soběstačný (nezávislý) je člověk, který nemá podstatná omezení tělesných a duševních funkcí a který samostatně bez pomoci nebo dohledu druhých osob zvládá všechny potřebné aktivity denního života v prostředí, v němž žije. Pokud není schopen tyto činnosti vykonávat, stává se závislým a to buď lehce, středně nebo těžce. Soběstačnost je hodnocena i z pohledu legislativy, kdy v posledních letech došlo a neustále dochází k mnoha změnám, které odstartovaly zejména přijetím zákona 108/2006 o sociálních službách. Právní úprava:
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.
4.2.1. Podmínky nároku na příspěvek na péči Nárok na příspěvek má osoba starší 1 roku, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti. Tyto stupně závislosti se hodnotí podle počtu základních životních potřeb, které tato osoba není schopna bez cizí pomoci zvládat. Posuzování stupně závislosti/ hodnocení zvládat životní potřeby Mobilita Orientace Komunikace Stravování Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
114/170
Oblékání a obouvání Tělesná hygiena Výkon fyziologické potřeby Péče o zdraví Osobní aktivity a péče o domácnost Tabulka 13: Stupně závislosti
4.2.2. Výše příspěvku na péči Výše příspěvku na péči pro osoby do 18 let věku činí za kalendářní měsíc 3 000 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost) 6 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost) 9 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost) 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost) Výše příspěvku na péči pro osoby starší 18 let činí za kalendářní měsíc 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost) 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost) 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost) 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost) 4.2.2.1. Stupně závislosti Pojmy soběstačnost, závislost a její stupně definuje rovněž zákon o sociálních službách 108/2006 v § 8 následovně: Stupeň závislosti Stupeň I (lehká závislost) Stupeň II (středně těžká závislost) Stupeň III (těžká závislost) Stupeň IV (úplná závislost) Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
Zvládání životních potřeb Pokud osoba z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby Pokud osoba z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat čtyři nebo pět základních životních potřeb Pokud osoba z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat šest nebo sedm základních životních potřeb Pokud osoba z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat osm nebo devět základních životních potřeb a vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby 115/170
Tabulka 14: Stupně závislosti a zvládání životních potřeb
K hodnocení stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat níže uvedené úkony (Zákon 108/2006 Sb. § 9): Novelou zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, byl zaveden nový systém posuzování stupně závislosti pro účely příspěvku na péči podle schopnosti zvládat základní životní potřeby s možností využití posudku i pro účely poskytování dávky mobility a průkazu osoby se zdravotním postižením (http://www.mpsv.cz/cs/13555). Do deseti základních životních potřeb byly agregovány dosavadní úkony péče o vlastní osobu a úkony soběstačnosti (36 úkonů, 129 činností) tak, aby byly posuzovány skutečnosti, které jsou rozhodující pro nezávislý život jedince a které poskytují ucelený přehled o jeho nepříznivé zdravotně-sociální situaci. Deset základních životních potřeb odpovídá zároveň deseti oblastem testu ADL (Activity of Daily Living, test Bartelové) (http://www.mpsv.cz/cs/13555). Základním vstupním předpokladem pro uznání stupně závislosti je prokázání dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Při posuzování stupně závislosti se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat deset základních životních potřeb. Za základní životní potřeby se považují: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost (jen v případě osob starších 18 let věku). 4.2.2.2. Průkaz osoby se zdravotním postižením Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením má osoba starší 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Od počátku roku 2014 je možné průkaz osoby se zdravotním postižením získat pouze na základě samostatného řízení a posouzení zdravotního stavu posudkovým lékařem okresní správy sociálního zabezpečení (http://portal.mpsv.cz/soc/dzp/prukaz). Průkaz TP
Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „TP“ (průkaz TP) má osoba se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti se rozumí stav, kdy Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
116/170
osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna samostatné pohyblivosti v domácím prostředí, v exteriéru je schopna chůze se sníženým dosahem a má problémy při chůzi okolo překážek a na nerovném terénu. Středně těžkým funkčním postižením orientace se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna spolehlivé orientace v domácím prostředí a zhoršenou schopnost orientace má jen v exteriéru (http://portal.mpsv.cz/soc/dzp/prukaz). Průkaz ZTP
Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „ZTP“ (průkaz ZTP) má osoba s těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Těžkým funkčním postižením pohyblivosti se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna samostatné pohyblivosti v domácím prostředí a v exteriéru je schopna chůze se značnými obtížemi a jen na krátké vzdálenosti. Těžkým funkčním postižením orientace se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna spolehlivé orientace v domácím prostředí a v exteriéru má značné obtíže (http://portal.mpsv.cz/soc/dzp/prukaz). Průkaz ZTP/P
Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „ZTP/P“ (průkaz ZTP/P) má osoba se zvlášť těžkým funkčním postižením nebo úplným postižením pohyblivosti nebo orientace s potřebou průvodce, včetně osob s poruchou autistického spektra. Zvlášť těžkým funkčním postižením pohyblivosti a úplným postižením pohyblivosti se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna chůze v domácím prostředí se značnými obtížemi, popřípadě není schopna chůze, v exteriéru není schopna samostatné chůze a pohyb je možný zpravidla jen na invalidním vozíku. Zvlášť těžkým funkčním postižením orientace a úplným postižením orientace se rozumí stav, kdy osoba při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu není schopna samostatné orientace v exteriéru (http://portal.mpsv.cz/soc/dzp/prukaz). Vyhláška č. 388/2011 Sb. stanoví, které zdravotní stavy lze považovat za podstatné omezení schopnosti pohyblivosti a orientace. Zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením upravuje některé nároky držitelů průkazu osoby se zdravotním postižením. Osoba, která je držitelem průkazu TP, má nárok na:
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
117/170
vyhrazené místo k sedění ve veřejných dopravních prostředcích pro pravidelnou hromadnou dopravu osob, s výjimkou dopravních prostředků, v nichž je místo k sedění vázáno na zakoupení místenky, přednost při osobním projednávání své záležitosti, vyžaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání; za osobní projednávání záležitostí se nepovažuje nákup v obchodech ani obstarávání placených služeb ani ošetření a vyšetření ve zdravotnických zařízeních; Osoba, která je držitelem průkazu ZTP, má nárok na: vyhrazené místo k sedění ve veřejných dopravních prostředcích pro pravidelnou hromadnou dopravu osob, s výjimkou dopravních prostředků, v nichž je místo k sedění vázáno na zakoupení místenky, přednost při osobním projednávání své záležitosti, vyžaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání; za osobní projednávání záležitostí se nepovažuje nákup v obchodech ani obstarávání placených služeb ani ošetření a vyšetření ve zdravotnických zařízeních, bezplatnou dopravu pravidelnými spoji místní veřejné hromadné dopravy osob (tramvajemi, trolejbusy, autobusy, metrem), slevu 75 % jízdného ve druhé vozové třídě osobního vlaku a rychlíku ve vnitrostátní přepravě a slevu 75 % v pravidelných vnitrostátních spojích autobusové dopravy; Osoba, která je držitelem průkazu ZTP/P, má nárok na: vyhrazené místo k sedění ve veřejných dopravních prostředcích pro pravidelnou hromadnou dopravu osob, s výjimkou dopravních prostředků, v nichž je místo k sedění vázáno na zakoupení místenky, přednost při osobním projednávání své záležitosti, vyžaduje-li toto jednání delší čekání, zejména stání; za osobní projednávání záležitostí se nepovažuje nákup v obchodech ani obstarávání placených služeb ani ošetření a vyšetření ve zdravotnických zařízeních, bezplatnou dopravu pravidelnými spoji místní veřejné hromadné dopravy osob (tramvajemi, trolejbusy, autobusy, metrem), slevu 75 % jízdného ve druhé vozové třídě osobního vlaku a rychlíku ve vnitrostátní přepravě a slevu 75 % v pravidelných vnitrostátních spojích autobusové dopravy, bezplatnou dopravu průvodce veřejnými hromadnými dopravními prostředky v pravidelné vnitrostátní osobní hromadné dopravě, Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
118/170
bezplatnou dopravu vodícího psa, je-li úplně nebo prakticky nevidomá, pokud ji nedoprovází průvodce. Rozvoj soběstačnosti je součástí ucelené podpory, u tělesně postižených dětí je třeba nacvičovat některé úkony soběstačnosti individuálně a to i ve školním věku, kdy ostatní děti tyto úkony běžně zvládají (Kábele, F. 1993, s. 67). U všech vykonávaných činností, či aktivitách je třeba dbát i na určitý komfort dítěte s hybným postižením. Zatímco dítě bez hybného postižení neustále mění svoji polohu a to i během školních aktivit jako jsou výtvarné činnosti, práce ve třídě – vyprávění příběhů, výklad učitele. Děti s hybným postižením však tuto „svobodu“ pohybu nemají. Proto je nutné zvýšeně dbát na jejich pohodlné usazení, využití odpovídajících pomůcek k držení těla, umožnit dětem účast v aktivitách školního dne. Neexistuje jednotný soubor pomůcek, neboť každé postižení má svá specifika vzhledem k rozsahu a stupni postižení, věku dítěte a vykonávané aktivitě. U některých jedinců je funkční omezení hybnosti natolik závažné, že možnost sebeobsluhy není realizovatelná bez pomoci druhých osob nebo odpovídajících technických pomůcek. Neoddiskutovatelný je fakt, že učit se, získat kontrolu nad osobní péčí, učení, které dovolí získat kontrolu nad věcmi v jejich okolním prostředí je nezbytností. Vývoj techniky v mnohém napomáhá rozvoji odpovídajících technologií, které tak mohou usnadnit život jedincům s postižením. Pro ucelenost uvedeme základní požadavky, které by pomůcky měly splňovat. Zde se zaměříme zejména na nutnost volby vhodných pomůcek.
4.2.3. Kompenzační pomůcky V současné době je na trhu celá řada kompenzačních pomůcek od různých výrobců. Důležitý je však již samotný výběr pomůcky a její řádné vyzkoušení (pokud je to možné), aby pomůcka skutečně splnila svůj účel. Pomůcky mají sloužit zejména k (www.alfabet.cz): kompenzační pomůcka podporuje či nahrazuje ztracenou funkci, přispívá k podpoře funkčních schopností, zmírnění či kompenzaci postižení a zapojení člověka do běžného denního života, prevence úrazů, zjednodušení každodenních úkonů. Pomůcky jsou vybírány podle kritérií (www.alfabet.cz): z hlediska uživatele pomůcky, Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
119/170
z hlediska samotné kompenzační pomůcky. Výběr kompenzačních a podpůrných pomůcek by tak měl splňovat následující nároky (Stevens, M., et. al. 1996): Požadavky na kompenzační pomůcky je třeba umožnit dítěti pohodlný sed či pozici při všech Pohodlnost a komfort aktivitách v průběhu celého dne maximalizovat potenciál, zajistit plné využití a možný Funkčnost další rozvoj motorických dovedností, možnost co nejvyšší nezávislosti, zajistit snadný přístup Fyziologie a anatomie minimalizovat jakékoliv fyzické poškození Prevence poškození zaměřit se na rizikové partie, které by mohly být měkkých tkání poškozeny užíváním neodpovídajících podložek dítě, rodina, učitelé i osoby pečující musí být schopni Estetičnost a praktičnost adaptovat pomůcku dle zaměření činnosti pravidelný monitoring je nezbytný k přizpůsobení Pravidelná kontrola pomůcky dle aktuálních potřeb (volená aktivita, růst dítěte) Tabulka 15: Požadavky na kompenzační pomůcky
4.2.3.1. Sebeobsluha Sebeoblsuha, péče o sebe sama je důležitým mezníkem v péči a podpoře osob s hybným postižením. Míra soběstačnosti se odvíjí od stupně a charakteru postižení. Ne vždy je možné dosáhnout plné nezávislosti, vždy je však třeba zaměřit se na tuto oblast a dosáhnout maximální míry rozvoje. I když je proces osvojování dovedností a znalostí mnohdy opožděn, je třeba rozvíjet samostatnost dítěte již v předškolním období. Učení se sebeobsluze je životní nutností, je však třeba začít s nácvikem co nejdříve neboť při učení a osvojování prvků sebeobsluhy poskytují rodiče a učitelé příležitost naučit se osobní nezávislosti. Jednotlivci mohou pečovat o své osobní potřeby nebo využít efektivní cestu řízení poskytnutého prostřednictvím asistence při osobní péči, i když nejsou schopni osvojit si nezbytné dovednosti k plně nezávislému žití a k pracovnímu uplatnění (Best, J. S., Heller, K. W., Bigge, J. L. 2001). Sebeobslužné činnosti zahrnují péči o vlastní tělo – osobní hygienu, oblékání, dále do této kategorie můžeme zahrnout stravování a s tím spojené nakupování a údržbu domácnosti. Děti s hybným postižením se i ve školním věku musí cvičit oblékání, svlékání, obouvání a zouvání, zapínání a rozepínání knoflíků ve šněrování a zavazování tkaDagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
120/170
niček, v péči o tělo, zejména o umývání a utírání různých částí těla, v čistění zubů, česání, stolování a používání toalety (Kábele, F. 1993, s. 67). V závislosti na postižení mohou být tyto dovednosti vykonávány následovně: plně, nezávisle na okolí, s drobnou dopomocí za využití kompenzačních pomůcek, s dopomocí druhé osoby, kterou instruují (je předpoklad znalosti, jak daný úkon provést), s plnou pomocí druhé osoby. Z uvedeného vyplývá, že ne všechny osoby s postižením jsou schopny realizovat sebeobslužné činnosti nezávisle, optimální však je, pokud jsou děti zapojeny do činnosti a provádí alespoň ty činnosti, které jim jejich postižení umožňuje. Při podpoře aktivit, kdy se jedinec alespoň částečně účastní provedení dané činnosti je důležitá dopomoc při provedení úkolu, což vede i ke snížení „naučené“ bezmocnosti a zároveň tak daný jedince získává kontrolu nad činnostmi. V některých případech může stupeň postižení bránit fyzicky daný úkol provést, v těchto případech je vhodné, aby se osoba s postižením naučila, jak říci druhé osobě o provedení úkonu nebo požádat o asistenci. Mnohým lidem bez postižení se všechny tyto úkony zdají být samozřejmé, mnozí z nás se nad jejich vykonáváním nezamýšlí. U dětí s postižením je však třeba zvolit odpovídající strategie, které vedou k naplnění stanoveného cíle, tj. k maximálnímu rozvoji samostatnosti a dosažení co nejvyšší míry nezávislosti. Pro nácvik sebeobslužných činností je možné zvolit některou z uvedených strategií, jejichž volba se odvíjí od věku a závažnosti postižení (upraveno dle Best, J. S., Heller, K. W., Bigge, J. L. 2001): Nácvik sebeobslužných činností Názorný obrázkový systém (jednotlivé kroky úkonu jsou prezentovány pomocí obrázků – samostatné názorné obrázky), Samostatný názorný systém audio systém (jednotlivé úkony jsou zaznamenány na audio zařízení, hovoříme o takzvaném samostatném slovním systému).
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
121/170
Tato strategie učení se zaměřuje na to, jak se člověk učí než na samotný obsah, jednotlivé kroky zahrnují: popis úkolu, modelování strategie, nácvik strategie, Strategie učení předvedení úkolu. Mnohdy se využívá mnemotechnických pomůcek. Tato strategie je vhodná zejména u osob, kdy se jejich tělesné postižení kombinuje s postižením mentálním. Typ příkazové strategie. Princip spočívá v předvedení dovednosti druhou osobou. Dále je jedinci poskytována podpora, jedinec se za pomoci učí Demonstrace – vedený výcvik jednotlivé kroky dovednosti. V poslední fázi je úkon – samostatný výcvik prováděn nezávisle, bez asistence, pokud je potřeba, je vhodné průběžně poskytovat zpětnou vazbu (sec. cit. Polloway, Patron, 1993 in Best, J. S., Heller, K. W., Bigge, J. L., 2001). Typ příkazové strategie, která poskytuje vedení a asistenci při provádění úkonu. Existuje několik typů okamžité odezvy: slovní pobídky, Okamžitá odezva slovní instrukce (poskytnutí přesného popisu), gestikulace, plné či částečné vedení. Tabulka 16: Nácvik sebeobslužných činností
Strategie učení sebeobslužných dovedností
demonstrace
vedení
provedení
nezávislost
Diagram 14: Fáze strategie učení sebeobslužných činností
Oblast sebeobsluhy a samostatnosti u jedinců s tělesným postižením je rozvíjena rodiči, speciálními pedagogy, pedagogy, asistenty, fyzioterapeuty a ergoterapeuty. Souvisí s oblastí pracovní přípravy a závisí na typu práce, úrovni postižení. Cílem terapie je rozvoj znalostí, rozvoj realistických aspirací. Příprava zahrnuje následující (Foster, M., in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 1996): Výuka strategií v oblasti sebeobsluhy: pokud je limitována osobní nezávislost, minimalizovat dysfunkce. Pokud se jedná o osobu se závažným postižením, nutnost ovládnutí odpovídajících dovedností, případně podpora při sebeobsluze. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
122/170
Výuka vedoucí ke zlepšení základních dovedností, zvýšení funkčnosti – užívání hromadné dopravy, manipulace s penězi, rozvoj speciálních znalostí, pokud je to možné, řízení vlastního vozu. Zlepšení psychické stránky: komunikace, koncentrace, percepce a další mentální pochody. Pokud je narušena verbální komunikace – zajistit logopedickou péči. Zlepšení fyzické kondice: cílem je optimalizovat fyzické funkce, pokud jsou omezeny nebo postiženy. Zahrnuje posilování svalů, koordinaci, rovnováhu, fyzioterapeutickou péči. Vytvoření nebo zlepšení pracovního chování. Po dlouhé nemoci nebo období pracovní neschopnosti může mít osoba obtíže s návratem do zaměstnání. Cílem je znovuvytvoření pracovních návyků. Tomu napomáhají tzv. „pracovní simulační stanice“. Vždy je nutno vzít v úvahu specifické podmínky prostředí. Zlepšení intelektových schopností. Určitý deficit může být následkem poranění nebo postižení a být tak i příčinou nedostatku příležitostí k rozvoji určitých specifických dovedností. Test, provedený terapeutem může být vodítkem k poskytnutí takového „cvičení“, které vede k rozvoji určitých specifických deficitních oblastí.
4.2.4. Oblékání Získání nezávislosti souvisí i s úrovní samostatnosti v oblasti oblékání. Děti s hybným postižením mívají s těmito činnostmi mnohdy řadu problémů, které přetrvávají i po nástupu školní docházky. Úroveň sebeobsluhy v této oblasti je dána stupněm postižení, předchozím nácvikem, péčí v rodině. V závislosti na vážnosti a typu postižení se mohou vyskytnout problémy s hrubou a jemnou motorikou, snaha o provedení úkonu může být narušena poruchami koordinace apod. Mnohdy rovněž záleží i na individuálních schopnostech a obratnosti jednotlivce. S nácvikem činností souvisí i volba odpovídajících strategií. Oblékání a svlékání není pro děti snadno zvládnutelnou dovedností. Zahrnuje dostatečné zvládnutí percepce, plánování pohybů, rovnováhu, koordinaci oko ruka, rozsah pohybů, uchopení předmětu, upuštění předmětu, stabilitu jedné končetiny zatímco druhá vykonává činnost (Levitt, S. 2010, s. 272 srov. Foster, M. in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 1996, s. 198).
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
123/170
4.2.4.1. Nácvik oblékání Vzhledem k široké škále možných postižení nelze jednoduše popsat nácvik oblékání, uvádíme proto stručné návrhy řešení (Levitt, S., 2010, s. 272): Začněte s oblékáním dítěte a nechejte jej úkon dokončit, pokud dítě zvládá úkon celý, poskytněte mu dostatek času na dokončení a případné vyřešení problému. Měňte pozici dítěte při oblékání za účelem zjistit, která je pro něj nejvhodnější. Poskytovaná pomoc by měla být co nejmenší a měla by snižovat dyskinézy a spasticitu. Pokuste se udržovat symetrii hlavy a těla, dodržujte zrakovou kontrolu. Oblékání a svlékání je součástí každodenních aktivit (ráno, oblékání na ven, vysvlékání před koupáním, oblékání po koupání atp.), proto není třeba tyto činnosti nacvičovat izolovaně. Zapojujte obě horní končetiny, jedna končetina stabilizuje sed, případně obě oblékají horní část oděvu nebo nasazují kalhoty, při oblékání vsouváme do rukávu nejdříve více postiženou končetinu. Při nácviku oblékání je třeba zamyslet se nad posloupností úkonů a rovněž dbát na to, aby si dítě mohlo vybrat z nabídky oblečení. Zpočátku můžeme dítěti usnadnit oblékání tím, že mu na místo, kam dobře dosáhne, přichystáme oblečení pro daný den, v tomto případě se zaměřujeme zejména na nácvik oblékání. Mnohdy to bývají rodiče, kteří z nedostatku času, trpělivosti či jen při snaze dítěti pomoci neposkytnou dostatečný prostor k tomu, aby dítě samo zvládlo oblékání. Všeobecně platí, že svlékání je snazší než oblékání. Toto pravidlo platí i při nácviku, tzn., že nejprve se zaměříme na aktivity spojené se svlékáním oblečení a teprve poté na nácvik oblékání. Pro děti je mnohem snazší zatáhnout za tkaničku a rozvázat obuv než naopak tkaničky zavázat, což vyžaduje úkony náročné na jemnou motoriku a koordinaci pohybů, které jsou u dětí s hybným postižením narušeny. Obdobně je mnohem jednodušší svlékání kabátu či kalhot než jejich oblečení. Tím, že dítě zvládne svlékání, získá tak motivaci pro nácvik dalších činností spojených s oblékáním. Vždy však platí zásada posloupnosti od jednoduššího k obtížnějšímu. V případě, že dítě samo úkon nezvládne, je vhodné, aby se aktivně zapojilo například tím, že samo určí, co si obleče, co si obleče jako první, naučí se oblečení kombinovat, případně určí druhé osobě, co chce nosit. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
124/170
Při nácviku oblékání se nejprve soustředíme na horní polovinu těla, jako poslední obvykle sundáváme boty, neboť u osob s narušenou hybností je důležitá stabilní opora. Pro některé jedince, kteří se oblékají na posteli, mohou být snadnější úkony spojené s oblékáním od pasu dolů. V případě, že jsou oblečeny úzké kalhoty, je třeba předem boty sundat. Dále je důležité, aby osoba/dítě, předem promysleli jednotlivé kroky. Oblečení, které se bude oblékat, by mělo být připraveno v odpovídajícím pořadí tak, aby na všechny připravené věci mohl jedinec snadno dosáhnout z místa, kde se obléká. Rovněž i židle či jiné místo, na kterém jedinec sedí, by mu mělo umožňovat stabilitu a být v odpovídající výši a umožnit maximální a bezpečný pohyb trupu. Pro nácviku oblékání můžeme zvolit přímý nácvik, vždy je však třeba rozvíjet jemnou motoriku, kdy manipulaci s drobnými předměty provádíme v průběhu celého dne. Využít můžeme nácvik zapínání knoflíku, přezek apod. pomocí cvičných medvídků nebo panenek, u dospělých lze využít manipulační desky, například k nácviku zavazování tkaniček jednou rukou (upraveno dle Best, J. S., Heller, K. W., Bigge, J. L. 2001, srov. Vítková, M. 2006, s. 150). Kromě výše uvedeného lze uvést tyto základní principy (Foster, M. in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 1996, s. 199): rovnováha při vykonávání úkonů spojených s oblékáním, dostatečně vytápěná místnost poskytující odpovídající pohodlí a soukromí, je třeba vzít v úvahu úroveň schopností jedince, je třeba respektovat zvyky jedince a rozdíly, které se mnohdy vyskytují při způsobech/technikách oblékání mezi muži a ženami, je třeba dodržovat logiku oblékání jednotlivých částí oblečení (např. nejprve obléct kalhoty, nasadit protézu před transferem na vozík apod.), odpovídající doba potřebná k oblékání (je vhodné takové načasování, které odpovídá režimu dne nejen postižené osoby, ale i celé rodiny), zvolené metody nácviku by měly odpovídat individuálním potřebám jedince. Jako příklad můžeme uvést popis nácviku sundávání ponožek, kdy jsou vysvětleny jednotlivé kroky potřebné k osvojení této dovednosti (Best, J. S., Heller, K. W., Bigge, J. L. 2001, s. 323): Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
125/170
1. Důležitá je aktivní spolupráce dítěte. 2. Zvolit vhodnou polohu, případně dítěti pomoci dát nohu do pozice, ve které může ponožku sundat (mnohdy je nejlepší poloha vsedě). 3. Stáhnout/srolovat ponožku k patě. 4. Stáhnout ponožku přes patu. 5. Stáhnout ponožku přes prsty. 6. Úplné sundání ponožky. Zásady oblékání osob (www.prvnikrok.cz):
s tělesným
postižením
mohou
být
následující
volit vhodný výběr oblečení, přizpůsobit oděv, aby vyhovoval požadavkům postižené osoby, maximálně využívat pomůcek. Volba oděvu kromě obecných pravidel jako je oděv odpovídající počasí a aktivitě je třeba dbát na komfort a snadné oblékání a svlékání oděvu. Rovněž je vhodné vybírat oblečení, které není náročné na údržbu. Vhodné nejsou obtažené materiály z výhradně umělých vláken. Svrchní části oděvu by měly být z roztažitelných materiálů zejména v oblasti krku. Pokud má oblečení zipy nebo přezky je nutné přesvědčit se, zda bude možné s nimi manipulovat. Spony by měly být vidět, být snadno dosažitelné a uchopitelné. Zipy je vhodné opatřit větší úchytkou zipu, která usnadní manipulaci, vhodnější než nylonové zipy jsou zipy kovové, které se méně vlní a tak se snadněji zapínají. Pokud je oblečení opatřeno knoflíky, je vhodné, aby knoflíky byly spíše větší a nebyly přišity příliš natěsno k látce. Úprava oblečení Pro mnoho osob s hybným postižením (pro děti i dospělé) je vhodné přistoupit k úpravě oblečení, případně koupi takových oděvů, které manipulaci s nimi usnadňují. Kromě snazší manipulace je důležitý i fakt, že jedinec musí vyvinout menší úsilí a sníží se tak unavitelnost. Kromě využívání různých pomůcek se oblečení opatřuje suchými zipy. Ty mohou nahrazovat zapínání knoflíky například u kalhot, rukávů, svrchního oblečení jako jsou bundy, kabáty.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
126/170
Problémy spojené s oblékáním dětí s hybným postižením (např. mozková obrna) mohou být fyzického, psychologického nebo percepčního původu (Wilsdon, J. in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 1996, s. 417): Možné obtíže při oblékání Problémy spojené s kontrolou končetin, udržením rovnováhy, udržením zrakové kontroly úkonu, který provádí ruka. Základem Fyzické obtíže odstranění fyzických obtíží je volba odpovídající polohy, která je nezbytná pro kontrolu trupu a navození rovnováhy, důležitou roli rovněž hrají opěrky hlavy a další pomůcky. Slabá motivace, koncentrace pozornosti, porozumění, paměť. K překonání těchto obtíží je vhodné rozdělit úkol do několika na sebe navazujících kroků. Je tak možné sledovat dílčí pokroky. Psychologické Malá, avšak důležitá zlepšení rovněž působí jako nezbytný obtíže motivační faktor. V případě, že chybí u dítěte motivace k nácviku příslušného úkonu, je třeba, aby pro něj byla činnost zajímavější a/nebo bylo motivováno i odměnou, což platí zejména u dětí s mentálním postižením. Ke zlepšení percepce a následnému vykonání aktivity spojené s oblékáním lze využít různých panenek či medvídků, na kterých si dítě procvičí manipulaci, orientaci vpravo, vlevo, vepředu, Percepční obtíže vzadu a následně může provádět stejné úkony s oblečením, které má na sobě. Je důležité, aby si dítě uvědomovalo jednotlivé části těla a jejich pozici v prostoru. Dítě nemůže reagovat na pokyn: „Uchop rukou pravý rukáv“, pokud jej nechápe. Tabulka 17: Možné obtíže při oblékání
Pokud je to jen možné, je vhodné vybírat oblečení, které je k dostání v běžném obchodě za využití speciálních pomůcek. Zvláštní pozornost by měla být věnována pohodlnosti zvoleného oděvu, neboť řada osob s hybným postižením setrvává poměrně dlouho v jedné pozici. Dále je třeba vzít v úvahu i fakt, že zejména v chladnějším počasí potřebují osoby se sníženou hybností skutečně teplý oděv, který udrží odpovídající tělesnou teplotu (Foster, M. in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 1996, s. 199). 4.2.4.2. Kompenzační pomůcky pro oblékání V zásadě se oblečení osob s hybným postižením neliší od oblečení ostatních osob. Mnohdy se pro snazší manipulaci využívají speciální pomůcky. Naučit se samostatnosti je jedním z cílů podpory, často je však nezbytné využít kompenzačních pomůcek. V současnosti existuje celá řada speciálních pomůcek, které jsou zaměřeny na usnadnění oblékání u osob se sníženou úrovní pohybových schopností. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
127/170
Výběr a užívání kompenzační pomůcky a jejich preference je zcela individuální. Uvedeme zde pouze několik pomůcek pro sebeobsluhu – oblékání: navlékač punčoch (běžně dostupná pomůcka, kdy se na spodní část prodloužené rukojeti pomůcky navleče ponožka, která se poté snáze obléká), zapínač knoflíků (drátové očko se navleče pod knoflík a poté provleče dírkou), „švédský“ podavač (dlouhá rukojeť zakončena kleštěmi, což usnadní podávání věcí ze země či blízké vzdálenosti).
Obr. 52: Navlékač ponožek (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/katalog/oblekani/0/794?norefresh=YES)
Obr. 53: Podavač (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/ostatni926711936/page1/836/2416)
Obr. 54: Plastové madlo zipu (Zdroj: http://www.ortoservis.cz/pages/pomucky-dennipotreby/images/plastove-madlo-zipu.jpg) Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
128/170
Kromě speciálních pomůcek či upravených oděvů mnohdy tělesně postižení využívají i ochranné pomůcky jako jsou ochranné helmy (u epileptiků), rukavice pro ochranu rukou nebo kolen v případě, že dítě častěji padá, speciální ortopedická obuv, vhodnější je obuv opatřená „suchými“ zipy než tkaničkami, dítěti se usnadní manipulace. Závěrem je třeba zdůraznit nutnost respektování individuálního přístupu, kdy musíme vzít v úvahu věk, stupeň a druh postižení, dosavadní zvyky a schopnosti jedince. Oblečení by mělo být lehké, vzdušné, pohodlné a snadno udržovatelé. Je třeba, aby se v něm jedinec dobře cítil a neměl problémy si zvolený svršek obléct. Je vhodné se vyhýbat umělým vláknům a příliš těsným oděvům. Je vhodné volit přírodní materiály, či elastický úplet, který se snáze obléká. Je třeba počítat s dostatečnou časovou rezervou nutnou pro oblékání, zvláštní pozornost musí být věnována nácviku spojenou s užíváním kompenzačních pomůcek.
4.2.5. Osobní hygiena 4.2.5.1. Péče o tělo K udržení osobní hygieny je třeba zvolit odpovídající metodu nácviku a rovněž vhodně vybrat odpovídající pomůcky. Jedním z požadavků je rovněž přístupnost prostředí. Většina jedinců s hybným postižením je schopna zvládnout umytí rukou a obličeje. Za pomoci speciálních pomůcek nebo úpravou pomůcek běžných lze dosáhnout sebeobsluhy i v této oblasti. Pro usnadnění nácviku se využívají speciální pomůcky, např. kartáč s prodlouženou rukojetí, dávkovač na mýdlo, přísavky na kartáček k čistění rukou a nehtů, ručník opatřený poutky k snadnému osušení zad, žínky apod. Tyto pomůcky většinou slouží k mytí horní části těla. Celé tělo může být umyto na lůžku – s asistencí druhé osoby, pokud je to možné ve vaně či sprchovém koutě, které by měly splňovat požadavky na bezbariérovost a poskytovat dostatek komfortu a záruku bezpečnosti. Využívány bývají sedáky do vany, zvedáky, protiskluzné podložky. Kromě správné a odpovídající volby pomůcek je třeba zvolit i vhodnou logiku nácviku (Stevens, M., et. al. 1996). Osobní hygiena je pojmem, který v sobě skrývá celou řadu činností. V literatuře se setkáme s následujícím dělení osobní hygieny (Foster, M., in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 1996, s. 200): osobní hygiena (mytí všech částí těla), úprava zevnějšku (péče o vlasy, ústní hygiena, péče o nehty a pleť). Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
129/170
Osobní hygiena čistota všech částí těla
úprava zevnějšku
Diagram 15: Osobní hygiena
Úprava zevnějšku je rovněž úzce spojena s osobními pocity, sebedůvěrou a sociálním statusem. Zvyky spojené s péčí o zevnějšek se mnohdy liší stejně jako způsob péče. Patří však do oblastí, ve kterých mnoho osob s postižením touží dosáhnout maximální míry nezávislosti. Dodržování hygienických pravidel jako je mytí rukou je další nezbytnou součástí sebeobsluhy a úzce se pojí s používáním toalety. Zejména děti je třeba řádně instruovat a rovněž dbát na dodržování těchto pravidel již v raném období. Cílem je, aby se umývání rukou stalo součástí běžných denních aktivit – před jídlem, po použití toalety, před braním léků apod. Již v předchozích částech textu byla zdůrazněna nutnost upraveného, bezbariérového prostředí. Součástí nácviku mytí obličeje i těla, zejména u dětí, je třeba naučit je rozpoznat, kdy je třeba se mýt. Je třeba stanovit pravidla. Ve škole i doma, se dítě musí naučit, kdy je zašpiněné, před a po kterých činnostech je nutné umýt ruce či obličej. Pro ilustraci uvedeme praktický příklad, který je analýzou odchylek u studentů s postižením při nácviku mytí rukou. Tabulka vždy uvádí příslušný úkon, hodnotí zvládnutí úkonu studentem a uvádí možnost překonání problematických situací (Best, J. S., Heller, K. W., Bigge, J. L. 2001): Úkon/aktivita Jít do koupelny Pozice těla pro mytí Otočení kohoutkem
Hodnocení Zvládá Není dostatečně nakloněn Obtížná manipulace
Seřídit teplotu vody
Nejistota, která je teplá
Úplné namočení rukou Dát si mýdlo na ruce Protřít ruce, vytvořit pěnu Pokračovat v mydlení (15 sec.) Důkladné smytí mýdla z rukou Osušení rukou Zastavit vodu
Zvládá Obtížná manipulace Obtížné souhyby rukou Zastavil se, nedokončil Nesmyl všechno mýdlo Důkladně si neosušil ruce Obtížná manipulace
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
Intervence – Nutno procvičovat Změnit páku baterie Řádně označit teplou a studenou – Změnit dávkovač Poskytnout podporu lokte Pokračovat v počítání, využít motivační nálepku Procvičovat, ukázat místa, kde je ještě mýdlo Více procvičovat Nutno procvičovat 130/170
Tabulka 18: Analýza nácviku mytí rukou
Prostředky/pomůcky k zajištění osobní hygieny jsou důležitou součástí péče o osoby s poruchou hybnosti. Mnohé z nich usnadňují samostatné provedení úkonů v oblasti intimní hygieny a zvyšují tak potenciál uživatele v oblasti sebeobsluhy a nezávislosti na dopomoci druhé osoby (Bendová, P., Jeřábková, K., Růžičková, V. 2006, s. 29).
Obr. 55: Sedačka na vanu (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/pomucky-dokoupelny/0/618/2098)
Obr. 56: Sedačka do vany (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/pomucky-dokoupelny/0/150/2092)
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
131/170
Obr. 57: Křeslo do sprchy (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/pomucky-dokoupelny/page4/184/1830)
Do oblasti sebeobsluhy nesporně patří i osobní hygiena spojená s toaletou. Pokud je to možné, znamená udržování osobní čistoty velmi důležitý mezník v péči o dítě s tělesným postižením. U dětí s mozkovou obrnou se vyskytuje řada obtíží, které mnohdy vychází z udržení postury a rovnováhy, která je pro zvládnutí toalety nezbytná. Podřep je pro tyto děti velmi obtížný, potřebují pomoc při vstávání. Vhodné je proto využívat speciální kompenzační pomůcky. Při nácviku je důležité zohlednit také bezpečnost dítěte. Jedinci mohou pečovat o své osobní potřeby následovně (Best, J. S., Heller, K. W., Bigge, J. L. 2001, s. 309): samostatně, částečně samostatně, umí však druhé osobě říci o pomoc nebo provedení činnosti, efektivním řízením druhých osob při jejich asistenci o osobní péči, zcela závisle na asistenci. Je zřejmé, že toaleta, která vyhovuje potřebám osob s hybným postižením, musí splňovat určité požadavky. Požadované rozměry spolu s uspořádáním již byly nastíněny v předchozí části textu (Bariéry ve vnějším a vnitřním prostředí). Nyní se zaměříme na její další vybavení a oblast přístupnosti (Stevens, M., et. al, 1996): přístupnost toalety včetně odpovídající šířky dveří, manipulační prostor dostačující k přemístění na/z toalety zpět na vozík, přístup k umyvadlu a vhodně zvolené vodovodní baterie, Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
132/170
na stěně u toalety či v její blízkosti je třeba umístit madla, pokud je toaleta dále ode zdi, je vhodné připevnit odpovídající madlo k zemi a zadní stěně, vybavení toalety by mělo splňovat požadavky na posturu, pohodlí a stabilitu uživatele při jeho využívání, měl by být umožněn snadný transfer – samostatně nebo s dopomocí, podlaha by měla být z takového materiálu, aby uživatel neuklouzl, toaletní papír by měl umístěn ve snadno dosažitelné vzdálenosti na rolovacím madle, v případě potřeby lze využít redukční prkénka odpovídající velikosti. Ke zvládnutí toalety je nezbytné využívat kompenzační pomůcky, mezi které patří zejména nástavce na WC. Bendová, P., Jeřábková, K., Růžičková, V. 2006, s. 31 uvádí, že nástavce jsou v praxi využívány zejména u malých dětí a u osob s omezenou pohyblivostí kyčelních kloubů a vyrábějí se v různých variantách.
Obr. 58: Nástavce na WC, klozetové křeslo dětské (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/katalog/nastavce-na-wc/, http://www.dmapraha.cz/galerie/detska814213427/0/700/1809)
Zvládnutí úkonů spojených s toaletou je jednou z oblastí, ve které si mnoho osob s postižením přeje získat nezávislost. Používání toalety je důležitou oblastí sebeobsluhy, která se u osob s hybným postižením mnohdy pojí se speciálním nácvikem. Vykonání fyzické potřeby může být provedeno samostatně, s řízenou dopomocí nebo s asistencí. Používání toalety zahrnuje nácvik jak velké tak i malé potřeby. U dívek vstupujících do puberty pak rovněž provádění veškerých nezbytných úkonů spojených s nástupem menstruace. Jedním z cílů je výuka péče o sebe sama, poskytnutí maximální čistoty a komfortu, prevence změn kůže v důsledku znečištěním. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
133/170
Obtíže s toaletou se mohou dělit do dvou základních skupin, které se mnohdy prolínají (Foster, M., in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 1996, s. 195): problémy se zvládnutím toalety: problémy s adaptací na prostředí, manipulací, obtíže s oděvem, zdravotní důvody: samostatné zvládnutí toalety mnohdy není možné či je značně ztížené ze zdravotních důvodů. Před samotným nácvikem toalety je třeba vyhodnotit i odpovídající techniky transferu, což platí zejména u vozíčkářů. Zatímco některé osoby dokáží vstát z vozíku, udělat s oporou jeden či dva kroky, otočit se a posadit se, u jiných tato možnost není. Volba transferu z vozíku rovněž záleží na tom, jaký typ vozíku je užíván. Jednou z pomůcek, která se často používá je takzvaná kluzná deska (Foster, M., in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 1996, s. 196).
Obr. 59: Koupelna s dostačeným prostorem pro pohyb osoby s tělesným postižením
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
134/170
Pro ilustraci uvedeme přehled úkolů spojených s vykonáním fyzické potřeby u dětí s hybným postižením a dětí intaktních (Best, J. S., Heller, K. W., Bigge, J. L. 2001, s. 319): Děti s hybným postižením (vozíčkáři) Požádat o použití toalety Přemístit se na toaletu 1. Zvolit pozici vozíku 2. Zabrzdit vozík Jít na toaletu 3. Uvolnit poutací pás 4. Přemístit se na okraj křesla 5. Vstát – s asistencí 6. Uchopit madlo/držák Uvolnit oblečení a stáhnout dolů kalhoty a prádlo 1. Rozepnout opasek Uvolnění oblečení a stáhnutí (asistence) 2. Rozepnout zip 3. Stáhnout kalhoty a spodní prádlo Posadit se na toaletu Vykonat potřebu Hygienické úkony po použití toalety Hygienické úkony po použití toalety (s pomocí asistenta) Vstát (s pomocí asistenta) Postavit se Držet se madla a vstát (pomoc asistenta) Obléci se 1. Obléci spodní prádlo Natáhnout kalhoty (asistence) 2. Natáhnout kalhoty 3. Zatáhnout zip a zapnout pásek Přemístit se na vozík a spláchnout 1. Pomoc s otočením a posazením na vozík Spláchnout 2. Zapnutí poutacího pásu 3. Odbrzdit 4. Přesunout se ke splachovadlu a spláchnout Umýt si ruce Intaktní děti
1.
2.
3. 4. 5. 6. 7.
8.
9.
10.
Tabulka 19: Přehled úkolů
4.2.6. Stravování Oblast sebeobsluhy zahrnuje celou škálu činností a aktivit, k jejichž zvládnutí získáváme a postupně zdokonalujeme své dovednosti. Základy všech těchto aktivit se učíme již od raného dětství, postupně s rozvojem samostatnosti dochází i Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
135/170
k nezbytnému zvládnutí sebeobsluhy. Kromě péče o tělo, osobní hygienu a další hygienické návyky je třeba zdůraznit význam získání správných stravovacích návyků. Příjem jídla a tekutin je jednou ze základních lidských potřeb. Doba strávená při konzumaci jídla by měla být vnímána jako příjemná součást dne, vedoucí k znovuzískání energie do dalších aktivit a příležitostí k socializaci, nikoli pouze jako prostředek pro uspokojení fyziologické potřeby (Jelínková, J. 2006). Zatímco někteří jedinci se závažným onemocněním či postižením musí být vyživování sondou či využívat jiných podporných prostředků, stravování je u většiny osob spojeno s příjmem potravy. Tato oblast je však spojena i s přípravou jídla, stolováním a samotným jídlem či pitím. Problémy tak mohou zahrnovat obtíže s jídlem, pitím, přípravou pokrmů, úpravě prostředí, problémy se žvýkáním a polykáním (Foster, M. in Turner, A., Foster, M., Johnson, S. 1996). Mnoho dětí s mozkovou obrnou může mít obtíže s příjmem některé potraviny vzhledem k jejich problémům se žvýkáním a/nebo polykáním. Komplikace s těmito problémy obvykle řeší tým odborníků, který kromě jiného zahrnuje dietologa či logopeda (Stanton, M. 2012, s. 119, srov. Kraus, J., et.al, 2005). Vývoj může zůstat na úrovni sání – polykání a nemusí dosáhnout stadia kousání (Kraus, J., et.al, 2005). Metody krmení – příjem potravy a tekutin jsou součástí různých metod spojených s kontrolou hlavy, zahrnují sezení, úchop, rozvoj koordinace ruka – ústa a to vše bez ztráty rovnováhy. Příjem potravy je senzomotorickou funkcí spojenou s porozuměním, komunikací, vnímáním tělesného schématu a percepcí (Levitt, S. 2010, s. 267). M. Stanton (2012) doporučuje poskytnout dítěti v průběhu vývoje dostatečně diferenciovaný výběr chutí. Při obtížích spojených s rozvojem schopnosti žvýkat existuje několik technik, kdy může být doporučeno mezi jídly dítěti nabídnout například sušenou meruňku. U některých dětí může pomoci nechat dítě žvýkat (ne polykat) ovoce v jemné síťce. 4.2.6.1. Problémy s jídlem Již velmi malé děti automaticky dávají předměty do úst, což je jedním z předpokladů k příjmu potravy. U některých dětí s mozkovou obrnou taková zkušenost chybí. Jak již bylo uvedeno, na překonání obtíží spojených s příjmem potraDagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
136/170
vy se podílí řada odborníků, rodiče či další pečující osoby, které mohou pomoci některé problémy překonat nebo alespoň zmírnit. Kromě správné polohy dítěte při krmení bychom se měli ujistit, že dítě má odpovídající zrakovou kontrolu: vidí talíř, jídlo, lžíci, která jídlo nabírá. Je vhodné nechat dítě k jídlu přivonět. Pokud dítě s postižením začíná jíst samostatně, není vhodné udržovat přehnanou čistotu, musíme vědět, jestli dítě jídlo opravdu dává do úst a skutečně jej sní. Každé dítě si při nácviku krmení projde obdobím, kdy je kolem něj nepořádek a tuto možnost/zkušenost by mělo mít i dítě s postižením. Dítě by si však při krmení mělo uvědomovat, kam jídlo skutečně patří. Mnohdy je zapotřebí mnoho trpělivost k překonání problémů spojených například s tím, že některé děti s mozkovou obrnou nezavírají při jídle ústa či vyplazují jazyk. Při přechodu od sání ke kousání je třeba poskytnout dítěti dostatek času, povzbuzovat jej a trpělivě a postupně zvyšovat hustotu stravy. Přetrvávání dávivého reflex je vhodné konzultovat s odborníky (Stanton, M. 2012, s. 121). Vzhledem k uvedeným komplikacím s kontrolou úst, žvýkáním a polykáním je třeba zohlednit i výběr potravin a jejich přípravu. Více problémů spojených s příjmem potravy mají děti se spastickou kvadruparetickou formou mozkové obrny a s formou dyskinetickou. Tyto děti se mnohdy nedotýkají rukama úst, nemají zkušenost se vkládáním předmětů do úst a mají nedostatečnou kontrolu hlavy pro zapojení zraku. Děti s diparézou či hemiparézou zvládají příjem potravy mnohem lépe, mnohdy jej však narušuje asymetrie, nestabilní sed což ovlivňuje jedení či pití (Levitt, S. 2010). Při jídle se tak můžeme, zejména u dětí s mozkovou obrnou setkat s těmito problémy (Wilsdon, J. in Turner, A., Foster, M., Johnson, S., 1996, s. 414): Možné obtíže při jídle
Možnost řešení je třeba, aby se na řešení tohoto problému podílelo více Žvýkání, polykání, zavření úst odborníků, nezbytná je spolupráce s rodiči. podložka či stůl by měly být dostatečně vysoko, aby se redukovala vzdálenost mezi talířem a ústy. Tato pozice Vzít si jídlo z vidličky rovněž umožní nechat předloktí opřené, což vede k redukci třesu. odpovídající poloha dítěte je při jídle velmi důležitá, neméně důležitá je i pozice pomáhající osoby vzhledem k dítěti. Je třeba, aby dítě neztrácelo symetrické Udržení odpovídající postury postavení, nemuselo se otáčet a stimulovat tak tonickošíjový reflex. S hlavou otočenou na stranu je rovněž ztíženo polykání. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
137/170
Zvednout jídlo rukou, nabrat jej vidličkou, lžící
Krájení jídla
Příjem tekutin
pro zvládnutí tohoto úkonu je důležitá kontrola ruky, která by měla být procvičována i v rámci jiných aktivit během dne. Dítě se učí jíst jídlo rukou: např. zeleninu, sušenky, banán, rozkrájené jablko. K usnadnění nabírání jídla je vhodné využít odpovídající kompenzační pomůcky. je přirozené, že malým dětem se jídlo nakrájí, s přibývajícím věkem však roste i míra samostatnosti, přidružuje se snaha o získání nezávislosti. U osob s postižením horních končetin mohou pomoci překonat tento problém opět speciální, vhodně volené kompenzační pomůcky, případně vybírat jídlo, které nevyžaduje krájení. problémy s pitím jsou spojeny s obtížemi kontrolovat rty a jazyk. Tekutiny tak často vytékají zpět. K získání kontroly může být vhodné podávat nejprve hustší tekutiny. Dalším problémem může být nasání přílišného množství tekutiny do úst a následný problém polknout. Tomu můžeme zabránit použitím brčka nebo pítka. Vhodné je rovněž používat odpovídající kompenzační pomůcky, zejména upravené nádobí.
Tabulka 20: Obtíže při jídle a možnosti řešení
Před samotným jídlem je třeba vzít v úvahu přístupnost prostředí, tj. vhodné uspořádání nábytku, dostatek prostoru pro osoby používající vozík, odstranění překážek, zajištění dostatečného prostoru u jídelního stolu. Je vhodné využívat pomůcek, u dětí rovněž i speciálních stolků. Speciální příbory a nádobí mohou být vhodné u osob s nedostatečným úchopem, omezeným rozsahem pohybů či nekontrolovatelnými pohyby. Nyní se zaměříme na příbory, talíře, sklenice a hrníčky (Stevens, M. 1996): Příbory
Speciální plastikové příbory, případně příbory potažené plastem jsou vhodné pro osoby s přetrvávajícím kousacím reflexem nebo se zvýšenou citlivostí k rozdílným teplotám, rukojeti se zúženou středovou částí, která je plochá, případně tvarovaná tak, aby byl umožněn úchop a jeho kontrola. Pokud jsou příbory či rukojeti příliš dlouhé, snižuje se kontrola nad příborem, i když v některých případech může být delší příbor nezbytný k rozšíření rozsahu pohybu, zatočené, zahnuté příbory jsou užitečné pro ty osoby, které mají omezenou hybnost zápěstí, Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
138/170
kombinovaný příbor (např. kombinace vidličky a lžíce nebo „kolébkový“ nůž (pozn. rocker knife – angl.) se zakulaceným ostřím) je vhodný u osob s pouze jednou funkční končetinou, dlaňové kapsy (pásek přes dlaň opatřený vakem pro vložení vidličky nebo lžíce) při nedostatečném úchopu nebo kontrole příboru.
Obr. 60: Ergonomická lžička nastavitelná (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/stravovani/0/684/1265)
Obr. 61: Krájecí prkénka (Zdroj: www.ortoservis.cz)
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
139/170
Obr. 62: Držák na příbor / psací náčiní
Talíře a jejich příslušenství
talíře se zvýšeným okrajem, odstranitelná talířová obruba, která usnadní nabrání sousta na lžičku, protiskluzové podložky nebo přísavky zajistí stabilitu talíře, talíře, které udrží teplotu po delší dobu, jsou vhodné pro osoby, které jí pomalu, nádobí odolné proti nárazu a rozbití.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
140/170
Obr. 63: Talíř s vyvýšeným okrajem s přísavkou (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/stravovani/0/563/1495)
Hrnky a sklenice
hrnky opatřené dvěma „oušky“ pomohou u osob se slabým úchopem, zkosené hrníčky nebo hrníčky s nižším okrajem umožní napití bez nutnosti zaklonit hlavu, hrníčky a sklenice by měly být odolné proti rozbití a neměly by být křehké. u některých osob je vhodné používat brčka, případně hrníčky opatřené „pítkem“.
Obr. 64: Ergonomický hrnek s víčkem (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/stravovani/0/566/753)
K dispozici jsou rovněž modifikované kuchyňské pomůcky jako: fixační prkénko, podavače, talířové obruby, fixační pomůcky, otvírače plastových lahví a zavařovacích sklenic.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
141/170
Obr. 65: Pomůcky pro stravování
4.2.7. Péče o domácnost Péče o domácnost je nedílnou součástí sebeobsluhy. U osob s postižením platí, že mnoho činností je třeba dopředu naplánovat a mnohdy je nezbytné jednotlivé aktivity postupně nacvičovat a najít takový způsob k jejich vykonání, který zohlední i míru postižení. Prvotní podmínkou péče o domácnost je uspořádání prostředí. Zatímco poznatky o výživě a stravování získáváme již od útlého dětství, zvládnutí péče o domácnost je dlouhodobým procesem, s nímž se setkáváme již v rodině. Později při vstupu do dospělosti je třeba rozvoje samostatnosti v těchto činnostech. Zvládnutí těchto činnosti mnohdy závisí na vedení v rodině, přítomných vzorech. U jedinců s hybným postižením se i v této oblasti setkáváme s potřebou nácviku a s tím spojenou volbu odpovídajících metod. Řada osob s postižením mnohdy nemá dostatek prostoru k tomu, aby kompetence spojené s péčí o domácnost mohli získat. Proto je třeba tyto dovednosti cíleně rozvíjet, na druhé straně je třeba zohlednit stupeň postižení a případnou asistenci, která může být při péči o domácnost nezbytná. Součástí péči o domácnost zahrnuje celou řadu činností, kdy mezi nejběžnější patří nakupování, vaření a úklid. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
142/170
Pokud se jedinec s postižením rozhodne k přípravě pokrmu, musí si nejprve, stejně jako všichni rozmyslet, co bude vařit a rovněž i to, zda dané jídlo zvládne připravit. Například, osoba s postižením horní končetiny musí rovněž zvážit, zda zvládne přípravu pokrmu jednou rukou a rovněž musí počítat se zvýšenou časovou zátěží spojenou s přípravou. Současný trh nabízí široký sortiment hotových jídel, jejichž příprava je velmi snadná, nemusí však splňovat všechny nároky kupující osoby, ať již cennou či kvalitou. K přípravě pokrmů je třeba odpovídající vybavení bezbariérové kuchyně. Je třeba vzít hlavně bezpečnost a rovněž i efektivnost uspořádání pracovního prostoru v kuchyni (Best, J. S., Heller, K. W., Bigge, J. L. 2001, s. 328): varná deska v odpovídající úrovni, umístění ovládacích prvků tak, aby se předcházelo úrazu (umístění na přední straně desky, ne po stranách), dostatečný manévrovací prostor, pracovní pulty, pod které je možné zajet, umístění kuchyňského náčiní blízko varné desky, dostatečné využívání kompenzačních pomůcek (podavače, držáky, otvírače, protiskluzové podložky). Každý jedinec s postižením nemůže dosáhnout úplné nezávislosti, je však třeba plně využít možností jedince, které vedou ke zlepšení kvality života. Vždy je třeba vycházet z aktuálního stavu jedince, aktuálního stupně rozvoje, respektovat potřeby a zvyklosti klienta. Při nácviku je třeba vždy pečlivě volit metody a postup nácviku a rovněž uváženě přistupovat k využívání vhodných kompenzačních pomůcek a dodržovat logiku nácviku jejich užívání.
4.3. Využití volného času k rozvoji jedinců s tělesným postižením Veškerá podpora směřující k maximálnímu rozvoji dítěte je jistě nezbytná, při péči však nesmíme zapomínat ani na komfort dítěte, jeho spokojenost a přirozenou aktivitu. Nácvik všech činností by tedy i u dětí s postižením měl vycházet co nejvíce z přirozených situací, dítě by se mělo co nejvíce naučit formou hry. Proto bychom u dítěte s postižením měli věnovat dostatek prostoru k relaxaci, odpočinku a zábavě. Právě dítě s postižením potřebuje co nejvíce zkušeností získaných při hře. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
143/170
rozvoj relaxace zábava hra
Diagram 16: Hra a její význam
K. Chamoutová in Kraus, J. (2005, s. 239) uvádí, že intaktní děti se většinu dne pohybují v prostoru, dotýkají se věcí a manipulují s nimi. Dítě ve hře získává množství informací o váze, povrchu, zvuku, tvaru, velikosti, funkci, chuti. Jejich analýza umožňuje vytvářet abstrakce, poznávat předměty v dvojrozměrném prostoru (knížky, obrázky) a pojmenovávat je. Dítě (např. s mozkovou obrnou) potřebuje více takových zkušeností, potřebuje zkušenosti určitější, nedeformovanou nejistým úchopem, nedostatečnou percepcí a nestabilní polohou. Právě z výše uvedených důvodů je hra u dítěte s postižením CNS nepostradatelným nástrojem poznávání a učení. M. Stanton (2012, s. 123) uvádí, že hra je základní aktivitou všech dětí a začíná jí učení. U dětí s mozkovou obrnou nemusí být vždy snadné jejich zapojení do spontánních aktivit a je třeba doprovázet je asistencí. K. Chamoutová in Kraus, J. (2005, s. 239) popisuje možnost rozložení situací na postupné kroky a usnadnění následujícím způsobem: snížení počtu sledovaných podnětů, zvýraznění obrysů, slovní doprovod, krátkodobější, ale častější exponování situace, nácvik formou hry. Dítě se učí nejlépe formou hry, která je pro něj zcela přirozeným zdrojem poznání. Hra není pro dítě jen zdrojem podnětů, ale získává tak poznatky o okolním světě, rozvíjí komunikaci, učí se získávat zkušenosti a to včetně sociálních. Každé věkové Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
144/170
období s sebou přináší preferenci určitých hravých činností, upřednostňování různých hraček. Všech těchto aspektů je třeba využít při podpoře a stimulaci dítěte. Vzhledem k rozsahu možného postižení od velmi lehkého až po postižení těžké se škála možných aktivit liší a je velmi obtížné poskytnou všeobecný popis herních aktivit. Uvádíme proto jen některé „nápady“ (Stanton, M. 2012, s. 124–125): Věk 0–3 roky
1–3 roky
2–4 roky
Hra/aktivita Hrací deka, podložka, rám se závěsnými hračkami Chrastítka a štěrchátka Houpačky, skákadla Hra se zvuky (zvukové hračky) Lechtání Stavění z kostek – nejprve postavit, aby dítě věž z kostek shodilo, později nechat dítě stavět věž vlastní Obrázkové knížky, knížky se zvukem, reliéfní obrázky: stimulace hmatu a sluchu Schovávání hraček, osob Chytání věcí – houbiček do nádoby atd. Imitace Hra se zrcadlem Balení věcí, hraček Písek a voda Čočka, rýže, těstoviny ve vaničce Hry Loutky Prolézání tunelem Sáčky s překvapením Tahání a tlačení Losování výher Výběr předmětů ze skupiny (vyber mezi zvířátky kravičku) Hra na „něco“ s panenkou, medvídkem Malování, prsty, barvami Auta a vláčky Příběhy, knížky Pomoc v domácnosti, vaření Hra s míčem Překonávání překážek Hra s pískem, loďky ve vodě Modelování, lepení Hledání rozdílů Třídění dle tvaru, barev Hra na obchod Lego/Duplo Rytmizace, poslechové hry, hra na nástroje, využití nádobí
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
145/170
Výroba hraček z krabic Tabulka 21: Možné aktivity vzhledem k věku
Hračka či hra by měla být zvolená tak, aby dítě zaujala, úkol musí být stanoven lehce nad schopnostmi dítěte ovšem tak, aby bylo dítě schopno stanovený úkol splnit. Klusoňová, E., Špičková, J. 1988 uvádí toto dělení her: Funkční hry: hra dítěte bez hračky, procvičovány jsou spontánní pohyby dítěte, dochází tak k rozvoji vlastního těla, dítě se postupně učí pohyby ovládat, neuvědomělý pohyb se stává koordinovaným a ovládaným. Manipulační hry: zahrnují manipulaci s hračkami a předměty, které dítě obklopují. Dítě poznává vlastnosti věcí, získané zkušenosti jsou pak přenášeny do dalších činností. Napodobovací hry: začínají se uplatňovat koncem kojeneckého období. Dítě napodobuje mimiku, pohyby, zvuky. Těchto her se využívá hlavně ke zdokonalení motorických funkcí. Úlohové hry: dítě nejdříve napodobuje matku. Těchto her se využívá hlavně při rehabilitaci psychických funkcí, dochází k rozvíjení funkčních sociálních vztahů. Konstrukční hry: hry spočívají ve skládání prvků, s rozvojem dítěte se uplatňují náročnější stavebnice, modelován. Rozvíjí se jemná motorika, koordinace, vytrvalost atp. Pohybové hry: patří sem hry s nářadím a náčiním, uplatnění mají hlavně v léčebné tělesné výchově. Mohou být doprovázeny rytmizací. Didaktické hry: rozvíjí se poznávací procesy. Dochází k učení prostřednictvím hry. Své uplatnění mají zejména při rozvoji jemné motoriky, cílených pohybů a koordinace. Skupinové pohybové hry: hry s pravidly, ovlivňují sebekázeň, sebekontrolu, prožívání. Skupinové společenské hry: uplatňují se v rehabilitaci pohybových i psychických funkcí, řadíme sem běžné společenské hry (dáma, karetní hry).
4.3.1. Volný čas Pokud je to možné, je třeba zapojit dítě do různých aktivit (odvíjí se od stupně postižení) co nejpřirozenějším způsobem, poskytnout jim šanci sdílet kolektiv vrstevDagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
146/170
níků, získávat zkušenosti v rámci skupiny dětí a umožnit tak dítěti získávat sociální zkušenosti, rozvíjet sociální kontakty. Pro každé dítě je důležitá motivace, snaha zvládnout určitý úkol, dovednost, vyrovnat se ostatním. Právě v této oblasti spočívá přínos hry, sdílení prožitků s vrstevníky. Pro dítě s tělesným postižením je toto jistě mnohem obtížnější a bezesporu je nespočet situací, dovedností, ve kterých nemůže „stačit“ vrstevníkům z intaktní skupiny. Při zapojení dítěte s tělesným postižením do her je třeba zohlednit postižení a přizpůsobit podmínky. Jak uvádí S. Martin (2006, s. 201–203) každodenní protahování a cvičení je pro děti nejlepším způsobem jak zůstat fit a udržet si nezávislost v průběhu dětství, dospívání a dospělosti. Nesporným přínosem jsou však pro děti venkovní i vnitřní fyzické aktivity, avšak u dětí s tělesným postižením je vzhledem k jejich omezením tendence vyhledávat aktivit ve vnitřním prostředí a aktivity vsedě. Venkovní aktivity dětí s tělesným postižením se odvíjí od možností dítěte a dají se rozdělit na aktivity pro mladší a starší děti. Pro děti mladšího věku lze využít tyto možnosti (Martin, S., 2006): Odrážedla: odrážet se nemusí být u dětí s mozkovou obrnou úplně snadné, zpočátku je třeba asistence ze strany rodičů a hlavně dodržet zásady bezpečnosti. Pokud dítě nezvládne samostatně jezdit, může se těšit jízdě s dopomocí. Houpadla: lze využít malé houpačky, houpací koníky. Houpačky, houpací sítě: poskytují dítěti relaxaci i zábavu.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
147/170
Obr. 66: Houpačka (Zdroj: http://www.maxim-zdr.cz/p/sit-rehabilitacni-polohovaci-avertikalizacni/)
Chodítka, tlačení hraček: slouží dětem s problémy s rovnováhou a samostatnou chůzí. Mohou sloužit i běžné hračky – autíčka, dětské sekačky. Trojkolky: napomáhají rozvoji koordinace a rovnováhy a zároveň znamenají pro dítě zábavu. V současnosti existuje na trhu mnoho variant a je třeba vybrat tu nejvhodnější. Pro volnočasové aktivity, které zahrnují i výlety do přírody je možné využít sportovní kočárky a vozíky.
Obr. 67: Sportovní vozík (Zdroj: http://www.benecykl.cz/Produkty/Kozlik-Junior)
Další možností je například handbike.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
148/170
Obr. 68: Handbike
Pro starší děti jsou vhodné míčové hry, modifikované vzhledem k postižení dítěte, dále pak plavání, jízda na koni či tanec. Faktem zůstává, že řada volnočasových aktivit je pro soby s hybným postižením realizovatelná jen s jistou formou modifikace a mnohdy je potřeba motivace pro překonání všech překážek. Zejména sportovní vyžití a aktivní forma trávení volného času má nesporný pozitivní vliv na celkový „stav“ jedince.
4.3.2. Sport osob s tělesným postižením 4.3.2.1. Sportovní aktivity osob s tělesným postižením Silné svaly pracují lépe než svaly oslabené, posílené svaly pomáhají celkovému fyzickému rozvoji, což platí pro všechny i pro děti s mozkovou obrnou. Časem mnoho osob s postižením dosáhne svého potenciálu, avšak i nadále je třeba cvičení (Martin, S. 2006). Jednou z možností dalšího rozvoje a upevňování stávajících pohybových dovedností je sport. Nemusí se vždy jednat o aktivní, závodní úroveň, ale i úroveň rekreační. Pohyb – sport je pro mnohé osoby s pohybovým postižením nutností.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
149/170
Sport
Zdravotní stav
Společenská integrace/ socializace
Psychika
Diagram 17: Vliv sportu na oblast psychickou, zdravotní a sociální
F. Kábele (1992) uvádí specifické cíle sportu:
rozvoj základních pohybových schopností a dovedností, osvojení regulačních a kompenzačních metod, formování psychických vlastností, překonání sociálních bariér, předcházení vzniku onemocnění. 4.3.2.2. Sportovní organizace Výběr sportovní aktivity pro osoby s pohybovým postižením je v současné době relativně široký. Problémem může být místní nedostupnost sportovní organizace/oddílu v místě bydliště s čímž souvisí obtíže s dopravou. Mezi největší zástupce sdružující sportovce s tělesným postižením patří Český paralympijský výbor a Česká federace spastic handicap. Česká federace Spastic Handicap o. s. vznikla v roce 1992 a je členem Mezinárodní asociace pro sport a rekreaci osob s mozkovou obrnou (zakládající člen Mezinárodního paralympijského výboru. Prostřednictvím svého zástupce je také členem Českého paralympijského výboru. Ve sdružených tělovýchovných jednotách a klubech provozuje sportovní aktivity zaměřené převážně na osoby s mozkovou obrnou. Vzhledem k tomu, že se jedná většinou o postižení vrozené (na rozdíl od jiných tělesných – amputace, poškození míchy apod. – ke kterým ve většině případů dochází v pozdějším věku následkem úrazů), velká část naší činnosti je zaměřena na mládež. Snahou je seznamovat s různými sporty, které jsou pro ně vhodné z hlediska jejich postižení, organizace akcí, kde lze tyto sportovní aktivity vyzkoušet (http://www.spastic.cz/cz/o-nas/). Organizace sdružují několik sportovních odvětví. Sporty pro osoby s tělesným postižením (Česká federace spastic handicap): boccia, atletika, curling, lukostřelba, cyklistika, snowboard, stolní tenis, závěsný kulečník. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
150/170
Boccia Atletika
Snowboard
Sportovní odvětví
Závěsný kulčeník
Curling
Cyklistika
Stolní tenis Lukostřelba
Diagram 18: Sportovní odvětví ČFSH
Obr. 69: Boccia
Česká federace tělesně postižených sportovců uvádí několik základních cílů své činnosti a společně s nimi i poslání (http://www.cstps.cz/stranky/poslani, http://www.cstps.cz/stranky/cile): zapojit co největší počet osob s tělesným postižením do pravidelné sportovní činnosti
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
151/170
rozvíjet sport pro osoby s tělesným postižením na všech úrovních od rekreační až po vrcholovou zlepšit fyzickou kondici osob s tělesným postižením minimalizovat zdravotní postižen zajistit odpovídající rehabilitace podpořit sociální interakci osob s tělesným postižením zvýšit povědomí o sportu tělesně postižených mezi nepostiženou populací minimalizovat postižení z pohledu vlastního vnímání zajistit optimální podmínky pro provozování široké nabídky sportů na celém území ČR prostřednictvím sportovních klubů, TJ a oddílů sdružených v ČSTPS zajistit podmínky pro kvalitní reprezentaci ČR na mezinárodních soutěžích organizovat domácí i zahraniční soutěže na území ČR Představit sportovce s tělesným postižením jako osoby, které mohou díky sportovní činnosti žít aktivní a plnohodnotný život a tím pozitivně podporovat integraci a odstraňovat bariéry. Podporovat zapojování dospělých osob s tělesným postižením do pravidelné sportovní činnosti. Sportovní činnost postižených v sobě spojuje prvky fyzické aktivity kondičního charakteru vedoucí k udržení nebo zlepšení fyzické kondice, prvky rehabilitační s cílem postupné eliminace nebo kompenzace projevu postižení a především prvky sociální interakce, které hrají důležitou roli pro jednodušší začlenění člověka s postižením do společnosti. Zajistit sportovní reprezentaci ČR a související přípravu reprezentantů především na vrcholné mezinárodní soutěže typu mistrovství světa, Evropy, Světové poháry, Evropské poháry a paralympijské hry a mezinárodní kvalifikační soutěže na tyto vrcholné závody. Podporovat souvislou přípravu a zajistit odpovídající tréninkové, materiální a zdravotní podmínky na vysoce kvalitní a odborné úrovni tak, aby vyhovovala specifikům sportovní přípravy s ohledem na existující typ a rozsah tělesného postižení. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
152/170
Přínosem výsledků elitních sportovců ze zahraničních soutěží bude i větší zájem o sportovní aktivity z řad handicapovaných osob, které by prostřednictvím kondičního a vrcholového sportu získávali pevnější vztah k aktivnímu a nezávislému způsobu života Sporty sdružované Českou federací tělesně postižených sportovců (http://www.cstps.cz): atletika, plavání, sledge hokej, basketbal, stolní tenis tělesně postižených / vozíčkářů, florbal, EWH, handbike, jezdectví, šachy, tenis, rugby vozíčkářů, volejbal, kuželky, lyžování, orientační závod.
Atletika
EWH
Florbal
Jezdectví
Basketbal
Plavání
Handbike
Kuželky
Stolní tenis
Šachy
Volejbal
Orientační závod
Lyžování
Tenis
Sledge hokej
Rugby vozíčkářů
Diagram 19: Sportovní odvětví ČFTPS
Obr. 70: Monoski Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
153/170
Obr. 71: Speciální sáně pro sledge hokej
Obr. 72: Vozík pro míčové hry (basketbal, florbal, …)
Sportovci jsou při soutěžích řazení podle postižení do zdravotních tříd dle platných pravidel. Dítě se rozvíjí při pohybu a pohybem. Dobrá fyzická kondice je přínosem pro všechny, včetně osob/dětí s tělesným postižením. Děti s pohybovým postižením tráví hodně času při rehabilitaci, cíleném cvičení, věnuje se nácviku sebeobsluhy, věnuje hodně úsilí ke zvládnutí běžných denních činností. I proto je důležité nabídnout těmto dětem prostor k zábavě, spontánní aktivitě.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
154/170
4.4. Shrnutí kapitoly Rozvoj jedince s tělesným postižením a dosažení maximálního stupně nezávislosti je cílem komplexní péče, na které se podílí zejména rodiče a dále pak celá řada odborníků, kteří by měli spolupracovat v rámci ucelené podpory. K tomu, abychom mohli tento cíl naplnit, je třeba vytvářet odpovídající podmínky. Jejich nastavení však není vždy snadnou záležitostí. Osoby pečující, v prvé řadě rodiče, se zejména v počátečních fázích setkávají s řadou problémů a překážek, které musí překonávat. Vytváření zmíněných podmínek pro optimální rozvoj jedince tak zahrnuje i odstranění všech existujících bariér. Pojem bariéry však neznamená jen bariéry fyzické, které většinou brání v nezávislém pohybu či jej přinejmenším značně komplikují, ale i bariéry sociální a v neposlední řadě i psychické či legislativní. Všechny zmíněné bariéry se navzájem ovlivňují a mnohdy i násobí obtíže osob žijícím s postižením. Soběstačnost a nezávislost je cílem dlouhodobé péče a podpory. Její míra se liší vzhledem ke stupni postižení, případně jeho kombinaci. Úplné nezávislosti není možné mnohdy dosáhnout, je však třeba minimalizovat dopad postižení na samostatný život jedince. K rozvoji samostatnosti a dosažení maximálního stupně nezávislosti je třeba volit odpovídající postupy a metody, které se odvíjí od potřeb jedince s postižením a jeho nejbližšího okolí. K naplnění stanovených cílů v oblasti sebeobsluhy je třeba ucelený přístup a spolupráce řady odborníků. Ne vždy je možné dosáhnout úplné nezávislosti a samostatnosti, avšak i přesto je třeba snažit se o maximální rozvoj jedince, který je mnohdy doprovázen velkým úsilím a časovou náročností. Cílená podpora je zaměřena i na volbu odpovídajících kompenzačních pomůcek, bez nichž se většina osob s tělesným postižením neobejde a které mohou zvládání každodenních aktivit usnadnit. Vedle dosahování stanovených cílů, rozvoje soběstačnosti, nezávislosti nesmíme zapomínat na spontánní aktivity, které u dětí zahrnují hru, která je u nich hlavním zdrojem poznání a učení, i když je u dětí s tělesným postižením třeba řady specifických činností a aktivit. Svoji významnou a nesporně pozitivní roli při podpoře osob s tělesným postižením má sport, který pozitivně ovlivňuje složky fyzickou, psychickou i sociální, i když má svá specifika.
4.4.1. Kontrolní otázky ke třetí kapitole: Vymezte pojem hrubá motorika. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
155/170
Vymezte pojem bariéry. Charakterizujte pojem přístupné prostředí. Jaké požadavky by měl splňovat upravitelný byt pro osoby s tělesným postižením? Vymezte pojmy soběstačnost a nezávislost. Jak vymezuje zákon 108/2006 stupně závislosti? Jaké jsou požadavky na kompenzační pomůcky? Charakterizujte pojem sebeobsluha. Popište možné obtíže a s tím spojené zásady při oblékání osob s tělesným postižením. Uveďte možné obtíže spojené s příjmem potravy a stravováním dětí s mozkovou obrnou. Jaký má význam hra při rozvoji dětí s tělesným postižením? Jaké existují možnosti aktivního trávení volného času osob s tělesným postižením?
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
156/170
5. Závěr
Obr. 73: Závěr
Učební text je zaměřen na jedince s tělesným postižením a je věnován zejména oblasti rozvoje hybnosti jako předpokladu komplexní péče a podpory o tyto jedince. Publikace uceleně zpracovává několik klíčových oblastí, které spolu navzájem souvisí a jejichž podpora a rozvoj je nezbytná k naplnění cílů ucelené péče. Učební text se orientuje převážně na praktické otázky podpory a jejich zapojení do každodenního života. Při zpracování textu bylo využito českých i zahraničních zdrojů a zkušeností autorek s cílem poskytnout studentům aktuální přehled možností podpory jedinců s tělesným postižením. Text je strukturován do tří stěžejních kapitol a dalších podkapitol, úvodu, závěru, literárních a internetových zdrojů a příloh. Učební text je strukturován pro snadnou orientaci a je doplněn obrazovou dokumentací, diagramy, tabulkami a původními fotografiemi a kresbami pro doplnění textové části. V každé kapitole uvádíme cíle, klíčová slova a shrnutí. Otázky napomohou k získání zpětné vazby a připívají k zamyšlení se nad daným textem. Kapitola Vývojové opoždění v důsledku postižení CNS je zaměřena na vývoj dítěte s postižením hybnosti, vyzdvihuje význam pohybových dovedností a definuje Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
157/170
dopad postižení na celkový vývoj jedince spolu s uvedením překážek v motorickém vývoji sledované skupiny. Kapitola tak vyzdvihuje pohybové dovednosti jako předpoklad začlenění člověka do společnosti. Následující kapitola je věnována speciálně pedagogické podpoře osob s tělesným postižením. Charakterizována je zde podpora osob s tělesným postižením, vymezen je pojem polohování spolu s prakticky orientovaným textem, který uvádí konkrétní příklady. Další podkapitoly uvádí možnosti technické podpory a podpory rozvoje pohybových dovedností spolu s uvedením příkladů stimulace rozvoje hybnosti dle vývoje dítěte. Kapitola Provázení aktivitami denní života je zaměřena na každodenní život jedinců s hybným postižením a provází aktivitami denního života. Definovány jsou bariéry prostředí, uvedeny jsou praktické možnosti rozvoje soběstačnosti a samostatnosti. Závěr je věnován uvedení některých možností využití volného času u jedinců s tělesným postižením.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
158/170
6. Seznam obrázků, tabulek, diagramů a fotografií 6.1. Seznam obrázků Obr. 1: Úvodní obrázek .................................................................................................... 6 Obr. 2: Hypotonie – sed s oporou horních končetin .................................................. 36 Obr. 3: Podpora vsedě – horní končetiny uvolněny k manipulaci ............................ 36 Obr. 4: Hypertonie – poloha vsedě ............................................................................... 37 Obr. 5: Spasticita při snaze o rovnováhu při ataxii, stoj ............................................. 37 Obr. 6: Flexe ..................................................................................................................... 39 Obr. 7: Extenze ................................................................................................................ 39 Obr. 8: Extenze v poloze na zádech.............................................................................. 40 Obr. 9: Flexe v poloze na břiše ...................................................................................... 41 Obr. 10: Flexe dolních končetin .................................................................................... 41 Obr. 11: Podpora hlavy ve středové rovině .................................................................. 44 Obr. 12: Podpora natažení horních končetin při pohybu vpřed ............................... 45 Obr. 13: Deformace dolních končetin .......................................................................... 47 Obr. 14: Extenze v poloze na zádech ........................................................................... 49 Obr. 15: Uvolnění extenze, podložení dolních končetin ............................................ 49 Obr. 16: Flexe paží........................................................................................................... 49 Obr. 17: Uvolnění flexe horních končetin .................................................................... 50 Obr. 18: Poloha vleže na břiše ....................................................................................... 50 Obr. 19: Poloha vleže na zádech.................................................................................... 51 Obr. 20: Poloha vleže na břiše s kompenzační pomůckou uvolňující HK k manipulaci ......................................................................................................................... 51 Obr. 21: Polohování do stoje s oporou......................................................................... 52 Obr. 22: Nesprávné posazení bez podpory trupu ....................................................... 53 Obr. 23: Facilitace vsedě k podpoře lepší manipulace ................................................ 54 Obr. 24: Facilitace ve stoje při manipulaci .................................................................... 54 Obr. 25: Stabilizovaná poloha ........................................................................................ 62 Obr. 26: Protišoková poloha .......................................................................................... 62 Obr. 27: Autotransfuzní poloha ..................................................................................... 63 Obr. 28: Poloha při krvácení z nosu.............................................................................. 64 Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
159/170
Obr. 29: Poloha vleže na zádech .................................................................................... 65 Obr. 30: Poloha na bříšku s fixací hlavičky .................................................................. 66 Obr. 31: Polohování v závěsu ........................................................................................ 70 Obr. 32: Polohování v závěsu s pružinovou deskou ................................................... 71 Obr. 33: Polohovací polštář, klín a válec (Zdroj: http://www.wed.cz/index.php?id=produkty&i=2&v=6) ......................................... 72 Obr. 34: Abdukční klín mezi stehna .............................................................................. 73 Obr. 35: Abdukční klín mezi kolena .............................................................................. 73 Obr. 36: Abdukční klín mezi kotníky ............................................................................ 74 Obr. 37: Klín pro nadzvednutí trupu (Zdroj: http://www.maximzdr.cz/fotoalbum/klin-pro-nadzvedavani-trupu/foto-klin7045/) ............................ 74 Obr. 38: Klín ve tvaru „Céčko“ (Zdroj: http://www.maximzdr.cz/fotoalbum/tvarovane-pomucky/foto-cecko-1/) ............................................ 75 Obr. 39: Klín ve tvaru „Éčko“ (Zdroj: http://www.maximzdr.cz/fotoalbum/tvarovane-pomucky/foto-ecko1/) ............................................... 75 Obr. 40: Had polohovací, spirála polohovací (Zdroj: http://www.maximzdr.cz/fotoalbum/hadi/foto-akce-mix-rijen/) ............................................................ 75 Obr. 41: Spirála polohovací (Zdroj: http://www.maximzdr.cz/fotoalbum/antidekubitni-podlozky/podlozka-4-a-5-tunelovka/fotoctyrtunel-4/)...................................................................................................................... 75 Obr. 42: Antidekubitní podložka a matrace (Zdroj: http://www.maximzdr.cz/fotoalbum/antidekubitni-podlozky/podlozky-antidekubitni/foto-dscf01481/) ...................................................................................................................................... 76 Obr. 43: Vak – polohovací křeslo (Zdroj: http://www.maximzdr.cz/fotoalbum/ocistene-kompenzacni-pomucky/foto-105/) .............................. 76 Obr. 44: Zvedák pojízdný elektrický (Zdroj: http://www.pomuckyzdravotnicke.cz/sunlift-130-mini-zvedak-pojizdny-elektrickyzvedaci-1774.html) ........................................................................................................... 76 Obr. 45: Přenášení dítěte................................................................................................. 91 Obr. 46: Nošení dítěte ..................................................................................................... 92 Obr. 47: Stimulace pohybu na podpůrné lavici ............................................................ 93 Obr. 48: Využití podpůrné lavice a pružinové desky .................................................. 94 Obr. 49: Podpora lezení .................................................................................................. 94 Obr. 50: Návrh rozvržení místností bytu s dostatečným prostorem pro pohyb vozíčkáře ......................................................................................................................... 112 Obr. 51: Kuchyně s bezbariérovým přístupem .......................................................... 113 Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
160/170
Obr. 52: Navlékač ponožek (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/katalog/oblekani/0/794?norefresh=YES) .................. 128 Obr. 53: Podavač (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/ostatni926711936/page1/836/2416) .............. 128 Obr. 54: Plastové madlo zipu (Zdroj: http://www.ortoservis.cz/pages/pomuckydenni-potreby/images/plastove-madlo-zipu.jpg) ...................................................... 128 Obr. 55: Sedačka na vanu (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/pomucky-dokoupelny/0/618/2098) ................................................................................................. 131 Obr. 56: Sedačka do vany (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/pomucky-dokoupelny/0/150/2092) ................................................................................................. 131 Obr. 57: Křeslo do sprchy (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/pomucky-dokoupelny/page4/184/1830) ......................................................................................... 132 Obr. 58: Nástavce na WC, klozetové křeslo dětské (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/katalog/nastavce-na-wc/, http://www.dmapraha.cz/galerie/detska814213427/0/700/1809) ....................... 133 Obr. 59: Koupelna s dostačeným prostorem pro pohyb osoby s tělesným postižením ....................................................................................................................... 134 Obr. 60: Ergonomická lžička nastavitelná (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/stravovani/0/684/1265) ................................... 139 Obr. 61: Krájecí prkénka (Zdroj: www.ortoservis.cz) ............................................... 139 Obr. 62: Držák na příbor / psací náčiní...................................................................... 140 Obr. 63: Talíř s vyvýšeným okrajem s přísavkou (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/stravovani/0/563/1495) ................................... 141 Obr. 64: Ergonomický hrnek s víčkem (Zdroj: http://www.dmapraha.cz/galerie/stravovani/0/566/753) ..................................... 141 Obr. 65: Pomůcky pro stravování ................................................................................ 142 Obr. 66: Houpačka (Zdroj: http://www.maxim-zdr.cz/p/sit-rehabilitacnipolohovaci-a-vertikalizacni/) ........................................................................................ 148 Obr. 67: Sportovní vozík (Zdroj: http://www.benecykl.cz/Produkty/KozlikJunior) .............................................................................................................................. 148 Obr. 68: Handbike ......................................................................................................... 149 Obr. 69: Boccia............................................................................................................... 151 Obr. 70: Monoski ........................................................................................................... 153 Obr. 71: Speciální sáně pro sledge hokej .................................................................... 154 Obr. 72: Vozík pro míčové hry (basketbal, florbal, …) ............................................ 154 Obr. 73: Závěr ................................................................................................................ 157 Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
161/170
6.2. Seznam diagramů Diagram 1: Etapy socializace .......................................................................................... 16 Diagram 2: Vliv postižení na motorické dovednosti ................................................... 30 Diagram 3: Získání informací od rodičů ....................................................................... 31 Diagram 4: Vyjádření vztahu mezi schopnostmi a způsobem ................................... 32 Diagram 5: Oblasti, které se pojí s postižením CNS ................................................... 33 Diagram 6: Vztah postižení CNS, psychomotorického vývoje a překážek v motorickém vývoji ........................................................................................................ 34 Diagram 7: Vztah svalového napětí při pohybu........................................................... 35 Diagram 8: Propojení oblastí hrubé motoriky.............................................................. 90 Diagram 9: Existující bariéry ........................................................................................ 105 Diagram 10: Charakteristika fyzických bariér ............................................................. 106 Diagram 11: Charakteristika psychických bariér ........................................................ 106 Diagram 12: Podmínky přístupného prostředí ........................................................... 108 Diagram 13: Aspekty ovlivňující uspořádání bydlení ................................................ 110 Diagram 14: Fáze strategie učení sebeobslužných činností ...................................... 122 Diagram 15: Osobní hygiena ........................................................................................ 130 Diagram 16: Hra a její význam ..................................................................................... 144 Diagram 17: Vliv sportu na oblast psychickou, zdravotní a sociální ....................... 150 Diagram 18: Sportovní odvětví ČFSH ........................................................................ 151 Diagram 19: Sportovní odvětví ČFTPS ...................................................................... 153
6.3. Seznam tabulek Tabulka 1: Složky motoriky .............................................................................................. 9 Tabulka 2: Druhy imobilty ................................................................................................ 9 Tabulka 3: Příklady sekundárních změn z imobility (Klusoňová, E., Pitnerová, J. 2005, s. 11) ........................................................................................................................ 10 Tabulka 4: Ilustrační problém 1 ..................................................................................... 14 Tabulka 5: Ilustrační problém 2 ..................................................................................... 19 Tabulka 6: Vliv narušení hybnosti na rozvoj osobnosti .............................................. 20 Tabulka 7: Ortopedické pomůcky ................................................................................. 26 Tabulka 8: Rozlišování poloh ......................................................................................... 59 Tabulka 9: Rozlišování invalidních vozíků ................................................................... 81 Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
162/170
Tabulka 10: Členění kompenzačních pomůcek............................................................ 86 Tabulka 11: Rozvoj motoriky ......................................................................................... 89 Tabulka 12: Přehled postižení ve vztahu k bariérám (Zdroj: Filipiová, D. 1998) .. 107 Tabulka 13: Stupně závislosti ....................................................................................... 115 Tabulka 14: Stupně závislosti a zvládání životních potřeb ....................................... 116 Tabulka 15: Požadavky na kompenzační pomůcky ................................................... 120 Tabulka 16: Nácvik sebeobslužných činností ............................................................. 122 Tabulka 17: Možné obtíže při oblékání ....................................................................... 127 Tabulka 18: Analýza nácviku mytí rukou .................................................................... 131 Tabulka 19: Přehled úkolů ............................................................................................ 135 Tabulka 20: Obtíže při jídle a možnosti řešení ........................................................... 138 Tabulka 21: Možné aktivity vzhledem k věku ............................................................ 146
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
163/170
7. Literatura a zdroje 7.1. Použitá literatura ARAGAL, F. European Concept of Accessibility. Příručka technické asistence 2003. Praha: NRZP ČR, 2005, ISBN 2-919931-24-5 BENDOVÁ, P., JEŘÁBKOVÁ, K., RŮŽIČKOVÁ, V. Kompenzační pomůcky pro osoby se specifickými potřebami. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 104 s. ISBN 80-244-1436-8. BEST, J. S., HELLER, K. W., BIGGE, J. L. Teaching Individuals with Physical or Multiple Disabilities. Fifth Edition. Upper Saddle River, New Jersey, 2005, 569 s. ISBN 0-13-1121227. BĚNKOVÁ, D. Zdravotní kočárky a invalidní vozíky pro děti. Závěrečná práce. Olomouc : PdF UP, 1999. BYTEŠNÍKOVÁ, I., HORÁKOVÁ, R., KLENKOVÁ, J. Logopedie & surdopedie. Texty k distančnímu vzdělávání. Brno : Paido, 2007, 118 s. ISBN978-80-7315-136-2. CARRERO, L. Rehabilitace po cévní mozkové příhodě. Praha : Grada, 2004, 200 s. ISBN 80-247-0592-3. Defektologický slovník. Jinočany : H-H, 2000, 418 s. ISBN 80-86022-76-5. DODD, J. K., IMMS, CH., TAYLOR, F. N. Physiotheray and occupational therapy for people with cerebral palsy. London: Mac Keith Press, 2010, 320s. ISBN 978-1-898683-68-1. DOLANSKÝ, J. Současná epileptologie. Praha : TRITON, 2000, 174 s. ISBN80-7254-101-3. FERRARI, A., CIONI, G. The spastic forms of cerebral palsy. Italia: Springer, 2005, 359 s. ISBN 978-88-470-1477-0 FILIPIOVÁ, D. Projektujeme bez bariér. Praha: MPSV ČR, 2002, ISBN 8086552-18-7. FILIPIOVÁ, D. Život bez bariér. Praha: Grada Publishing, 1998, ISBN 807169-233-6.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
164/170
HINCHCLIFFE, A. Children with cerebral palsy. New Dehli: Sage production, 2007, 257s. ISBN 978-0-7619-3560-5. CHLUMECKÁ, J. Hodnocení soběstačnosti v ergoterapii. Diagnóza, 3/2005. ISSN 1 801-134 FONTANA, D. Psychologie ve školní praxi. Praha : Portál, 2003, 383 s. ISBN 80-7178-626-8. HABŠUDOVÁ, M. Speciálne pomocky. Bratislava : Lubor Šeba, 2001, 86 s. ISBN 80-968099-4-6. HALLAHAN, D. P., KAUFFMAN, J. M. Exceptional Learners. Introduction to Special Educatipn. Eight Edition. University of Virginia, 2000, 608 s. ISBN 0-205-28779-4. HAMADOVÁ, P., KVĚTOŇOVÁ-ŠVECOVÁ, L., NOVÁKOVÁ, Z. Oftalmopedie : texty k distančnímu vzdělávání. Brno: Paido, 2007, 125 s. ISBN 978-80-7315-159-1. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000, 774 s. ISBN 80-7178-303-X. JELÍNKOVÁ, J., KRIVOŠÍKOVÁ M., ŠAJTAROVÁ, L. Ergoterapie. Portál: Praha, 2009, 272 s. ISBN 978-80-7367-583-7. KRAUS, J. et. al. Dětská mozková obrna. Praha: Grada, 2005, 344s. ISBN 80-247-1018-8. KÁBELE, F. Rozvíjení hybnosti a řeči dětí s dětskou mozkovou obrnou. Praha: SPN, 1988, 173 s. KLENKOVÁ, J. Možnosti stimulace preverbálních a verbálních schopností vývojově postižených dětí. Brno : Paido, 2000, 123 s. ISBN 80-85931-91-5. KLENKOVÁ, J. Logopedie. Praha : Grada, 2006. 208 s. ISBN 80-2741110-9. KLUSOŇOVÁ, E., PITNEROVÁ, J. Rehabilitační ošetřování pacientů s těžkými poruchami hybnosti. Brno: NCO NZO, 2005, 117 s. ISBN80-7013423-2. KOTAGAL, S. Základy dětské neurologie. Praha : Triton, 1996, 205 s. ISBN 80-85875-06-3d. KRAUS, J. a kol. Dětská mozková obrna. Praha : Grada, 2005, 344 s. ISBN 80-247-1018-8. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
165/170
KVĚTOŇOVÁ-ŠVECOVÁ, L. (ed.). Edukace dětí se speciálními potřebami v raném a předškolním věku. Brno : Paido, 2004, 126 s. ISBN 80-7315-063-8. LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha : Grada, 2006, 368 s. ISBN 80-247-1284-9. LECHTA, V. Logopedické repetitorium. Bratislava : SPN, 1990, 278 s. ISBN 80-08-00447-9. LEVITT, S. Treatment of cerebral palsy and motor delay. Chichester: WileyBlackwell, 2010, 356s. ISBN 978-1-40-51-7616-3 LECHTA, V. Symptomatické poruchy řeči u dětí. Praha : Portál, 2008. 198 s. ISBN 978-80-7367-433-5. LESNÝ, I. Neurologie pro speciální pedagogy. Praha : SPN, 1982, 92 s. MATĚJČEK, Z., LANGMEIER, J. Počátky našeho duševního vývoje. Praha : Panorama, 1986, 365 s. MARTIN, S. Teaching motor skills to children with cerebral palsy and simile movement disorders. Woodbine House, 2006, 237 s. ISBN-13: 978-1-890627-720. MONATOVÁ, L. Speciálně pedagogická diagnostika z hlediska vývoje dítěte. Brno: Paido, 2000, 92 s. ISBN 8O-85931-86-9. MÜLLER, O. Terapie ve speciální pedagogice. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, 295 s. ISBN 80-244-1075-3. NOVOSAD. L. Kapitoly ze základů speciální pedagogiky, somatopedie. Liberec: TU Liberec, 2002, ISBN 80-7083-563-x NOVOSAD, L., ŠVINGALOVÁ, D. Problém tělesnosti u hendikepovaných osob z hlediska filozofie výchovy. Praha: UK, PdF, 2002, 200 s. ISBN 80-7290091-9. OPATŘILOVÁ, D. Pedagogická intervence v raném a předškolním věku u jedinců s dětskou mozkovou obrnou. Brno : MU, 2003, 52 s. ISBN 80-210-3242-1. OPATŘILOVÁ, D. Metody práce u jedinců s těžkým postižením a více vadami. Brno : MU, 2005, 146 s. ISBN 80-210-3819-5. OPATŘILOVÁ, D. (ed.) Pedagogicko-psychologické poradenství a intervence v raném a předškolním věku u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Brno : MU, 2006, 291 s. ISBN 80-210-3977-9. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
166/170
OPATŘILOVÁ, D. Analýza současného stavu inkluzivního vzdělávání v České republice u jedinců s tělesným postižením v předškolním a základním vzdělávání. Brno: MU, 2009, 322 s. ISBN 978-80-210-5030-3. OPATŘILOVÁ, D. Pedagogická intervence v raném a předškolním věku u jedinců s mozkovou obrnou. Brno : MU, 2010, s. 150. ISBN 978-80-210-5266-6. OPATŘILOVÁ, D., VÍTKOVÁ, M. Speciálně pedagogická podpora dětí a mládeže se speciálními vzdělávacími potřebami mimo školu. Brno : MU, 2011, 258 s. ISBN 978-80-210-5693-0. OPATŘILOVÁ, D., ZÁMEČNÍKOVÁ, D. Možnosti speciálně pedagogické podpory u osob s hybným postižením. Brno : MU, 2008, 180 s. ISBN978-80210-4575-0. PFEIFFER, J., VOTAVA, J., TROJAN, S., DRUGA, R. Fyziologie a léčebná rehabilitace motoriky člověka. Praha : GRADA, 1995, 175 s. ISBN 80-2471296-2. PIAGET, J. Psychologie inteligence. Praha : SPN, 1966, 145 s. PIERANGELO, R. The Special Educator's Survival Guide. Online Library : John Wiley & Sons 2012, 2nd Edition, 336 pages. ISBN: 978-1-11842905-1. POLÁŠKOVÁ, D. Speciálně pedagogická intervence u dětí/žáků s tělesným postižením a více vadami. Rigorózní práce. Brno : MU, 2001, 133 s. POPE, M., P. Severe and complex neurological disability. Philadelphia: Butterwrth – Heinemann, 2007, 284 s. ISBN 978-0-7506-8825-3. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2009, 395 s. ISBN 978-80-7367-647-6. PŘINOSILOVÁ, D. Vybrané okruhy speciálně pedagogické diagnostiky. Brno : MU, 1997a, 89 s. ISBN 80-210-1595-0. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. A KOL. Speciální pedagogika. Olomouc : UP v Olomouci, 2006, 313 s. ISBN 80-244-1475-9. ROUTNEROVÁ, M., BERÁNEK, J., HŘEBÍKOVÁ, M. Základy neurofyziologie pro speciální pedagogy: facilitace ontogenetického vývoje. Praha : IPPP, 2002, 36 s. ISBN neuvedeno. ŘÍČAN, P., KREJČÍŘOVÁ, D. a kol. Dětská klinická psychologie. Praha : GRADA, 1995, 1997, 2006, 603 s. ISBN 80-247-1049-8. Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
167/170
ŘÍČAN, P., VÁGNEROVÁ, M. Dětská klinická psychologie. Praha: AVICENUM, 1991, 359 s. ISBN 80-201-0131-4. STANTON, M. Understanding cerebral palsy. London: Jessica Kingsley Publishers. 2012, 224 s. ISBN978-1-84905-060-9. STEVENS, M (et. al) Physical as anything: Collaborative support for students with physical disabilities and medical conditions. New South Wales: Department of school education, 1996, ISBN 0731071735. STEHLÍK, A. Dítě s mozkovou obrnou v rodině. Praha : Avicenum, 1977. ISBN neuvedeno. SVOBODA, M. KREJČÍŘOVÁ, D. VÁGNEROVÁ, M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha : Portál, 2001, 2009, 791 s. ISBN 978-80-7367566-0. ŠLAPAL, R. Vybrané kapitoly z dětské neurologie pro speciální pedagogy. Brno : Paido, 2002, 35 s. ISBN 80-7315-017-4. TURNER, A.; FOSTER, M.; JOHNSON, S. Occupational Therapy and physical dysfunction. London: Churchill Livingstone. 1996, 896 s. ISBN 0-44305177-1. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004, 444 s. ISBN 80-7178-802-3. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha : Portál, 2008, 870 s. ISBN 978-80-7367-414-4. VÁGNEROVÁ, M., HADJ-MOUSSOVÁ, Z., ŠTECH, S. Psychologie handicapu. Praha: Karolinum, 2004, 230 s. ISBN 80-7184-929-4. VÍTEK, J. Medicínská propedeutika. Úvod do neurologie. Úvod do oftalmologie. Brno : Paido, 2007, 128 s. ISBN 978-80-7315-154-6. VÍTKOVÁ, M. (ed.) Integrativní školní (speciální pedagogika). Základy, teorie, praxe. Brno : MSD, spol. s r.o. 2003, 248 s. ISBN 80-214-2359-5. VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. 2. rozšíř. a přeprac. vyd. Brno : Paido, 2006, 302 s. ISBN 80-7315-134-0. VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. Brno : Paido, 2008, 302 s. ISBN 807315-134-0. VÍTKOVÁ, M. Paradigma somatopedie. Brno: Paido, 2006, 140 s. ISBN 807315-134-0.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
168/170
VOKURKA, M., HUGO, J. Praktický slovník medicíny. Praha: MAXDORF, 2000, 490 s. ISBN 80-85912-38-4. WILMSHURST, L., BRUE, A. W. The Complete Guide to Special Education: Expert Advice on Evaluations, IEPs, and Helping Kids Succeed. Online Library : John Wiley & Sons, 2010, 2nd Edition, 384 pages. ISBN: 978-0-47061515-7, Online ISBN 9781118269534. ZIKL, P. Děti s tělesným a kombinovaným postižením ve škole. Praha : Grada, 2011, 112 s. ISBN 978-80-247-3856-7.
7.2. Legislativní předpisy Vyhláška č. 398/2009 o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.
7.3. Internetové zdroje Bezbariérový byt [online]. Pražské bydlení. [cit. 18. srpna 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://prazskebydleni.cz/bezbarierovy-byt. Cíle - Český svaz tělesně postižených sportovců [online]. ČSTPS. [cit. 23. srpna 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://www.cstps.cz/stranky/cile. Co je to monoski [online]. Centrum Handicapovaných lyžařů. [cit. 23. srpna 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://www.monoski.info/co-jeto-monoski. Jsem normální člověk – oblékání a drobné úkony, video [online]. První krok, [cit. 18. června 2007]. Dostupné na World Wide Web: http://www.prvnikrok.cz/detail-video.php?video=6. Kudláček, M. Kompenzační pomůcky pro osoby s tělesným postižením [online]. APA ESF [cit. 26. července 2011]. Dostupné na World Wide Web: http://www.apa.upol.cz/web/index.php?option=com_content&view=ar ticle&id=53&Itemid=67.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
169/170
Poslání - Český svaz tělesně postižených sportovců [online]. ČSTPS. [cit. 23. srpna 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://www.cstps.cz/stranky/poslani. Průkaz osoby se zdravotním postižením [online]. MPSV ČR. [cit. 18. srpna 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://portal.mpsv.cz/soc/dzp/prukaz. Reahabilitační a kompenzační pomůcky pro handicapované [online]. Alfabet. [cit. 2. ledna 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://www.alfabet.cz/index.php/pomucky-a-hracky/rehabilitacni-akompenzacni-pomucky. Sawatsky, B. The history of the wheelchair and the driving forced in wheelchair design today [online]. University of Pittsburgh (2002) [cit. 23. července 2011]. Dostupné na World Wide Web: http://www.wheelchairnet.org/WCN_WCU/SlideLectures/Sawatzky/W C_ history.html. Sociální reforma a lékařská posudková služba. [online]. MPSV ČR. [cit. 18. srpna 2014]. Dostupné na World Wide Web: http://www.mpsv.cz/cs/13555. Štilec, M. Pohyb jako prostředek duševní pohody [online]. Zdravotnické noviny. [cit. 3. prosince 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-pacientske-listy/pohyb-jakoprostredek-dusevni-pohody-450656. Význam pohybu [online]. S dětmi proti obezitě. [cit. 3. prosince 2013]. Dostupné na World Wide Web: http://sdetmiprotiobezite.cz/?page_id=2486.
Dagmar Opatřilová, Dana Zámečníková
170/170