Podniková ekonomika. Marek Vochozka, Petr Mulač a kolektiv

Ing. Petr Mulač Od května 2009 vykonává na VŠTE funkci kvestora, avšak svou činnost na VŠTE zahájil jako akademický pracovník již v roce 2007 mj. výukou předmětů Podniková ekonomika, Obchodní podnikání, či Finanční řízení. Je autorem několika studijních materiálů v oblasti ekonomické i ﬁnanční. doc. Ing. Hana Ezrová, CSc. Většinu profesního života se zabývala problematikou podnikové ekonomiky. Nejprve to bylo ekonomikou dopravy na Katedře ekonomiky dopravy a spojů na VŠE v Praze, od působení na Fakultě managementu VŠE po současnou působnost na VŠTE se věnuje podnikové ekonomice v obecné rovině, kterou na VŠTE také garantuje. Ing. Tomáš Kafka, B.B.A., Ph.D. Absolvent bakalářského programu na ESMA v Barceloně, inženýrského a doktorského studia na VŠE v Praze a MBA studia realizovaného na NothinghamTrent University. Dnes působí jako nezávislý poradce a lektor se zaměřením na nástroje podpory strategického řízení organizací. V tomto směru velmi úzce a dlouhodobě spolupracuje s VŠTE. Ing. Věra Mulačová, Ph.D. V roce 2006 se podílela na založení Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích. Zde do dnešní doby působí jako odborný asistent na Katedře ekonomiky a managementu. Úzce spolupracuje se zahraničím, a to v oblasti projektově orientované výuky, již mj. garantuje jako jeden z předmětů ekonomického oboru. Ing. Ludmila Opekarová, Ph.D. Na VŠTE v současné době vykonává funkci prorektorky pro praxi a vnější vztahy a zajišťuje tak spolupráci s odbornou praxí. V předešlých letech zastávala vedoucí pozici na Katedře ekonomiky a managementu, kde zároveň garantovala a přednášela předměty Mikro- a Makroekonomie. Titul Ph.D. v oboru Ekonomika a řízení získala v roce 2004 na ZF JČU. Ing. Petra Pártlová, Ph.D. Pracuje od roku 2004 jako odborný asistent na Katedře strukturální politiky a rozvoje venkova, EF JČU v Českých Budějovicích. Na této katedře vyučuje předměty Regionální management I a II a dále předmět Regionální projektování. Je řešitelkou několika evropských grantů a spoluřešitelkou vědeckých grantů. Je nositelkou jednoho patentu a šesti užitných vzorů. Ing. Jiří Tuček Na VŠTE působí od roku 2007 jako akademický pracovník – odborný asistent na Katedře ekonomiky a managementu se zaměřením na ekonomické předměty. Garantuje předmět Projekt II – Finance. Svou akademickou působnost zahájil již v roce 2000 na JČU v Českých Budějovicích. Předtím působil tři roky ve funkci vedoucího úseku ekonomiky a správy majetku Velkostatku Hořín. prof. Ing. Jan Váchal, CSc. Je na VŠTE v Českých Budějovicích prorektorem pro výzkum, vývoj a tvůrčí činnost a strategický rozvoj školy. Přednáší a je garantem předmětů Podnikové řízení, Strategický, procesní a personální management. Je nositelem řady tuzemských i zahraničních vynálezů, patentů a užitných vzorů. V poslední době se zabývá problematikou projekce manažerských systémů řízení v podmínkách vysokých škol.

www.grada.cz

Publikace z nakladatelství Grada Publishing si můžete zakoupit u svého knihkupce nebo objednat v Zákaznickém servisu nakladatelství: GRADA Publishing, a.s., U Průhonu 22, 17O OO Praha 7 tel. +42O 234 264 511, fax +42O 234 264 4OO e-mail: [email protected]

PODNIKOVÁ EKONOMIKA

Ing. Marek Vochozka, MBA, Ph.D. V březnu 2009 byl Akademickým senátem VŠTE pověřen k výkonu funkce rektora. Do té doby pracoval na VŠTE jako vedoucí ekonomické katedry, v rámci níž přednášel předměty se zaměřením na ekonomiku podniku, ﬁnanční řízení a ekonomii. V roce 2008 získal titul Ph.D. na VŠE v Praze, kde t. č. působil jako odborný asistent na katedře podnikové ekonomiky. Podílí se na tvorbě řady evropských grantů, je nositelem dvou patentů a několika užitných vzorů.

Marek Vochozka, Petr Mulač a kolektiv


Podniková ekonomika

• Mikroekonomie a podniková ekonomika • Hospodaření, hodnota a funkce podniku • Management a marketing podniku • Řízení podnikových rizik • Malé a střední podniky v ekonomice státu • Podnik a zahraniční trhy

Grada Publishing



• Mikroekonomie a podniková ekonomika • Hospodaření, hodnota a funkce podniku • Management a marketing podniku • Řízení podnikových rizik • Malé a střední podniky v ekonomice státu • Podnik a zahraniční trhy

Edice Finanční řízení

Ing. Marek Vochozka, MBA, Ph.D., Ing. Petr Mulač a kolektiv

Podniková ekonomika Kolektiv autorů: Ing. Marek Vochozka, MBA, Ph.D., vedoucí autorského kolektivu – kap. 3.7–3.9, 4, 6.2.2, 6.2.3, 8 doc. Ing. Hana Ezrová, CSc. – kap. 2, 12, 13 Ing. Tomáš Kafka, B.B.A, Ph.D. – kap. 3.10, 10, 11, případová studie (příloha č. 2) Ing. Petr Mulač – kap. 3–3.6, 4, 5, 6–6.1 Ing. Věra Mulačová, Ph.D. – kap. 3–3.6, 5 Ing. Ludmila Opekarová, Ph.D. – kap. 1, případová studie (příloha č. 1) Ing. Petra Pártlová, Ph.D. (JUEF v ČB) – kap. 6.2.4, 6.2.5, 7 Ing. Jiří Tuček – kap. 6.2.2, 6.2.3 prof. Ing. Jan Váchal, CSc. – kap. 6.2.1, 6.2.4–6.2.5, 7 TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Vydala GRADA Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7, jako svou 4916. publikaci Realizace obálky Jan Dvořák Sazba Jan Šístek Redakční úprava: Bc. Eva Pšikalová, Ing. Pavel Rousek, Ph.D., Martin Samek Počet stran 576 První vydání, Praha 2012 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

© GRADA Publishing, a.s., 2012 ISBN 978-80-247-4372-1 GRADA Publishing: tel.: 234 264 401, fax 234 264 400, www.grada.cz

ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-8200-3 ve formátu PDF ISBN 978-80-247-8201-0 ve formátu EPUB ISBN 978-80-247-8202-7 ve formátu MOBI

Podniková ekonomika, 2012.indd 4

27.8.2012 11:04:05

Obsah Úvodní slovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 1. Vztah mikroekonomie a podnikové ekonomiky – aplikace mikroekonomické koncepce do podnikové praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Ekonomická efektivnost a hranice produkčních možností . . . . . . . . . . . . 1.2 Produkční funkce, výrobní faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3 Příjmy, výdaje (výnosy – náklady) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3.1 Krátké období (KO) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3.2 Dlouhé období (DO) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4 Zisk, bod zvratu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5 Poptávka – teoretická východiska v konfrontaci s pohledem PE . . . . . . . 1.6 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

15 15 18 19 20 21 22 23 24

2. Podnikatelské prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1 Strategie udržitelného rozvoje v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Strategie Evropa 2020 a Národní program reforem ČR . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Podnikatelská činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3.1 Podnik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4 Ochrana hospodářské soutěže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.5 Ochrana práv duševního vlastnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.6 Ochrana spotřebitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.7 Ochrana životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.8 Rizika spojená s podnikáním . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.9 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

27 28 30 34 35 47 49 49 50 51 54

3. Hospodaření podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 3.1 Majetková a kapitálová struktura podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 3.1.1 Kapitálová struktura podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 3.2 Majetková struktura podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 3.2.1 Členění majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 3.2.2 Oceňování majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 3.2.3 Faktory ovlivňující majetkovou strukturu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 3.2.4 Vztah aktiv a pasiv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 3.3 Výrobní faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 3.4 Náklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 3.4.1 Druhové členění nákladů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 3.4.2 Účelové členění nákladů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 3.4.3 Členění nákladů podle závislosti na objemu prováděných výkonů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 3.5 Výnosy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 3.5.1 Tržby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 3.6 Zisk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 3.7 Hodnota peněz v čase . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 3.8 Strategické financování podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 3.8.1 Optimalizace kapitálové struktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 3.8.2 Bilanční pravidla jako nástroj optimalizace kapitálové struktury podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 3.8.3 Optimalizace kapitálu v návaznosti na náklady kapitálu . . . . . . 96 3.8.4 Optimalizace majetkové struktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101


27.8.2012 10:57:54

3.9

Taktické financování podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.9.1 Working Capital Management . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.9.2 Zásoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.9.3 Pohledávky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.9.4 Finanční majetek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.9.5 Peníze, účty v bankách, krátkodobý finanční majetek a pořizovaný finanční majetek. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.9.6 Závazky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.10 Controlling . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.10.1 Controlling a jeho přínos pro manažera . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.10.2 Role controllingu v jednotlivých fázích řízení . . . . . . . . . . . . . . 3.10.3 Nástroje controllingu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.10.4 Reporting . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.11 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

102 104 105 106 107

4. Hodnota podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 Vymezení hodnoty podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.1 Podnik jako zboží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.2 Kategorie hodnoty podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1.3 Předpoklady ocenění podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Přehled metod pro oceňování podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.1 Přístupy k oceňování podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2.2 Klasifikace metod oceňování podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3 Postup oceňování podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3.1 Strategická analýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3.2 Finanční analýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3.3 Tvorba finančního plánu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4 Metody oceňování podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.1 Výnosové metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.2 Majetkové metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.3 Metody kombinované . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.4 Metody založené na analýze trhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.4.5 Doporučení k užívání metod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

115 115 115 117 122 123 123 124 126 128 136 137 140 140 157 162 164 164 166

5. Život podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1 Životní cyklus podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2 Založení podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.1 Kroky směřující k založení podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.2 Vlastní založení podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3 Růst podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3.1 Stabilizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4 Krize a sanace podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.1 Krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.2 Sanace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5 Zrušení a zánik podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.1 Likvidace společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.2 Konkurz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.5.3 Nucené vyrovnání, vyrovnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.6 Sdružování podniků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.6.1 Korporace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.6.2 Spojování podniků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.7 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

167 167 167 168 172 173 176 177 177 177 178 179 179 180 180 180 181 183


107 107 108 109 110 112 112 114

27.8.2012 10:57:54

6. Funkce podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1 Primární funkce podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.1 Řízení výroby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.2 Řízení zásob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1.3 Prodej . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2 Odvozené funkce podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.1 Řízení lidských zdrojů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.2 Investiční rozhodování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.3 Finanční řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.4 Inovace jako nástroj prosperity podniku . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2.5 Správa podniku – Facility management . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.3 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

185 185 187 197 207 217 217 270 287 299 308 313

7. Řízení podniku – management . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1 Podstata managementu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2 Vývojové směry managementu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.1 Vědecký management . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.2 Administrativní přístup k managementu . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.3 Princip chování organizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.4 Současné trendy v managementu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.5 Management na prahu třetího tisíciletí . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.6 Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3 Postavení a osobnost manažera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.1 Členění manažerů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.2 Základní manažerské dovednosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.3 Manažerské role . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4 Manažerské rozhodování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4.1 Rozhodovací proces . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4.2 Typy problémů a rozhodování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4.3 Skupinové rozhodování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.5 Plánování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.5.1 Mise . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.5.2 Cíl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.5.3 Plán . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6 Řízení podle cílů – MBO (Management By Objectives) . . . . . . . . . . . . . 7.6.1 Proces řízení podle cílů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.2 Zavádění řízení podle cílů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.3 Přednosti řízení podle cílů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6.4 Nedostatky v řízení podle cílů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7 Strategický management . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7.1 Počátek strategického managementu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7.2 Základní etapy vývoje strategického managementu . . . . . . . . 7.7.3 Strategické plánování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7.4 Analýza vnějšího prostředí společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7.5 Analýza vnitřního prostředí společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7.6 Metody analyzující mikro- a makroprostředí současně . . . . . . 7.7.7 Formulace podnikové strategie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7.8 Vyhodnocení strategických možností a výběr strategie . . . . . . 7.7.9 Implementace strategie, hodnocení výsledků . . . . . . . . . . . . . 7.8 Organizování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.1 Organizační struktura a její tvorba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.8.2 Typy organizačních struktur – liniové vazby . . . . . . . . . . . . . . 7.8.3 Typy organizačních struktur – funkcionální vazby . . . . . . . . . .

317 317 317 318 318 320 320 321 322 322 322 323 324 326 326 329 330 332 332 333 334 335 335 336 338 338 339 339 339 342 343 348 350 352 353 353 355 355 356 357


27.8.2012 10:57:54

7.8.4 Maticová organizační struktura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vedení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.9.1 Teorie vůdcovství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.9.2 Ženy versus muži jako vedoucí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.9.3 Některé z dalších faktorů ovlivňujících vůdcovství . . . . . . . . . 7.10 Management jakosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.10.1 Základy managementu jakosti – TQM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.10.2 ISO normy řady 9000 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.10.3 Devět zásad managementu jakosti dle ISO . . . . . . . . . . . . . . . 7.10.4 Všeobecné požadavky při zavádění systému ISO . . . . . . . . . 7.10.5 Další systémy managementu jakosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.11 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

359 360 360 363 363 365 366 369 370 373 375 380

8. Marketing . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.1 Úloha a cíle marketingu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2 Marketingové řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2.1 Plánování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2.2 Realizace marketingu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2.3 Kontrola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3 Nákupní chování organizací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.4 Získávání informací pro marketingová rozhodnutí. Marketingový informační systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.4.1 Interní databáze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.4.2 Marketingový zpravodajský systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.4.3 Marketingový výzkum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.4.4 Marketingový systém na podporu rozhodování . . . . . . . . . . . . 8.5 Marketingový mix . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.6 Marketing na internetu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.7 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

383 383 390 391 393 394 394 400 401 404 405 411 412 417 420

9. Štíhlý podnik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1 Lean Production . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.2 Tomáš Baťa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.3 Henry Ford . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.4 Toyota Production System . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.5 Metoda JIT (Just – in – Time) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.6 Jidoka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.7 Heijunka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.8 Kaizen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.9 Standardizace práce TPS (Toyota Production System) . . . . . . . . . . . . . 9.10 Metoda Kanban . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.11 Systém 5S . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.12 TPM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.13 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

423 423 423 424 424 427 428 429 429 431 432 433 433 434

10. Podnik a riziko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.1 Risk management jako nástroj řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2 Identifikace a hodnocení rizik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3 Klasifikace rizika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.4 Řízení rizik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.5 Minimalizace dopadů rizik v rámci klíčových projektů podniku . . . . . . . . 10.6 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

437 438 440 443 450 465 468

7.9


27.8.2012 10:57:54

11. Interní audit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.1 Interní audit jako nástroj podpory managementu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2 Ujišťovací a konzultační služby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.3 Výkon interního auditu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.3.1 Výkon ujišťovacích služeb interního auditu . . . . . . . . . . . . . . . 11.3.2 Výkon konzultačních služeb interního auditu . . . . . . . . . . . . . . 11.4 Druhy auditů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.4.1 Interní versus externí audit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.4.2 Audit jakosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.4.3 Ostatní druhy auditů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.5 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

469 469 470 472 472 483 485 485 486 486 487

12. Malé a střední podniky (MSP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.1 Postavení malých a středních podniků v ekonomice státu . . . . . . . . . . . 12.2 Koncepce rozvoje malých a středních podniků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.1 Silné a slabé stránky malých a středních podniků . . . . . . . . . . 12.2.2 Vymezení koncepce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.3 Základní principy a priority v alokaci finančních prostředků k realizaci Koncepce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.3 Podpora podnikání malých a středních podniků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.4 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

489 489 491 491 492 496 497 504

13. Vstup podniků na zahraniční trhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1 Vnitřní trh Evropské unie (trh zboží a služeb) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.2 Formy vstupu podniků na zahraniční trhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.3 Exportní strategie ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.4 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

505 505 506 515 517

14. Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 519 15. Seznam obrázků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 521 16. Seznam tabulek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 523 17. Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 525 Příloha č. 1: Případová studie: Podnikatelský záměr pro program rozvoj . . . . . 525 Příloha č. 2: Případová studie: Audit vnitřního řídicího a kontrolního systému v pojišťovně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 547 18. Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 567


27.8.2012 10:57:55


27.8.2012 10:57:55

Úvodní slovo

Úvodní slovo Vážení čtenáři, autorský kolektiv této knihy mě požádal, abych jako tvůrce první publikace Podniková ekonomika vydané u nás po roce 1989, napsal úvodní slovo.Jsem vždy potěšen, když vzniká nová vysokoškolská učebnice zaměřená na vědní disciplínu „podniková ekonomika“. Jde totiž o jednu z vysoce potřebných společenskovědních disciplín a z pohledu vývoje současné světové ekonomiky je vysoce aktuální a nezbytná. Při bližším pohledu na složení autorského kolektivu jsem byl příjemně překvapen skutečností, že se jedná převážně o kolektiv mladých autorů z neuniverzitní vysoké školy. Pro tento typ vysoké školy je charakteristická orientace na výchovu profesně orientovaných absolventů bakalářských studijních programů především pro management na středním stupni řízení. Pozitivně proto hodnotím tu skutečnost, že této základní premise je uzpůsoben obsah i forma knihy, kde se výrazný akcent klade na využitelnost obecných poznatků z teorie obecné podnikové ekonomiky v podnikové praxi. Podniková ekonomika je jak vědou teoretickou, tak i praktickou, a oba tyto póly se v knize velice vhodně vyvažují. Podnik je zde prezentován ve všech svých rozmanitých formách, jsou zde popsány a klasifikovány všechny jevy v podniku se vyskytující a procesy v něm probíhající. Zvlášť oceňuji citlivé, ale vysoce erudované propojení teoretických poznatků a východisek s reálně probíhajícími aktivitami v podnikové sféře. V řadě kapitol jsou naznačena východiska a doporučení pro praktické využití s cílem zvýšení účinnosti a hospodárnosti veškerých podnikových aktivit. Kniha je určena jak studentům bakalářských a magisterských studijních programů, tak i managementu podniků, zaměstnancům správních orgánů i široké odborné veřejnosti. Kniha sestává ze třinácti kapitol s podrobným vnitřním členěním. Každá kapitola obsahuje teoretický základ, vlastní výklad problematiky a použitou literaturu. Publikace vhodně doplňují grafy, tabulky a tam, kde je to potřebné, i praktické příklady. Jako autor řady knih s obdobným zaměřením mám osobní zkušenost, jak náročné je zpracování knihy s touto tématikou z pohledu obsahové náplně i z hlediska vyváženosti její teoretické a praktické části. Z tohoto pohledu vyslovuji uznání všem členům autorského kolektivu, že se tohoto nelehkého úkolu zhostili na vysoké odborné úrovni. Vám, milí čtenáři, přeji, abyste při čtení této nesporně potřebné publikace byli obohaceni o nové teoretické i praktické poznatky, které využijete jak při studiu navazujících předmětů, tak i ve svém každodenním praktickém životě. Praha, březen 2012 Prof. Ing. Miloslav Synek, CSc. Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta podnikohospodářská

11


27.8.2012 10:57:55


Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval za vstřícnou spolupráci všech spoluautorů při tvorbě této odborné monografie a v neposlední řadě Bc. Evě Pšikalové za věcné připomínky a formální a jazykovou úpravu textu. Ing. Marek Vochozka, MBA, Ph.D. Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích

12


27.8.2012 10:57:55

Předmluva

Předmluva O podniku můžeme prohlásit, že vyrábí efektivně, když produkuje výrobky, resp. poskytuje služby uspokojující potřeby trhu s maximálním využitím všech výrobních faktorů, přičemž jsou v optimálním množství a proporci při respektování a vyváženosti všech podnikových funkcí. autoři knihy Vážení čtenáři, cílem autorů této knihy bylo připravit publikaci, která bude mít charakter vysokoškolské učebnice přednostně určené studentům bakalářských studijních programů. Věříme, že se stane i užitečnou pomůckou pro řadu stávajících i začínajících manažerů různých organizačních jednotek, u kterých, zejména v posledním období, silně narůstá potřeba rychle načerpat a osvojit si nové poznatky z podnikové ekonomiky. Význam této společensko-vědní disciplíny aktuálně výrazně narůstá, a to jak z důvodu zvýšeného akcentu na obecné principy tržní ekonomiky, tak i v důsledku vysokého stupně turbulence a diskontinuity podnikových procesů, které se odvíjejí od různých vývojových fází národní i světové ekonomiky. Podniková ekonomika je primárně zaměřená na jeden ze subjektů tržního hospodářství – podnik působící v určitém prostředí uspokojuje určité potřeby a realizuje zisk. Využívá obecných ekonomických teorií, ale i praktických poznatků z oblasti finančního řízení, organizace podnikových procesů, logistiky, statistiky, personalistiky, informatiky aj. Podniková ekonomika je proto jak teoretickou vědní disciplínou, tak disciplínou vysoce praktickou. Dává teoretické základy, praktické poznatky a návody, jak spravovat a vést podnik v náročném tržním prostředí, aby plnil své poslání, tedy vytvářel nové hodnoty, zvyšoval svoji konkurenceschopnost a uspokojoval potřeby svých zaměstnanců. Kniha je členěna do třinácti základních kapitol, přičemž každá kapitola obsahuje teoretický základ, vlastní výklad problematiky a použitou literaturu. Úvod je věnován vztahu mikroekonomie a podnikové ekonomiky, popsány jsou faktory podnikového prostředí, specifikovány funkce a formy hospodaření podniku, jeho hodnota a životní cyklus, popsány jsou metody a formy organizace a řízení podnikových procesů, principy a postupy podnikového marketingu, definovány jsou současné metody v oblasti řízení lidských zdrojů, obsah a zajištění interního auditu, vymezeny jsou principy podnikání malých a středních podniků. Závěr knihy je věnován problematice vstupu podniků na zahraniční trhy. Při koncipování obsahové náplně této knižní publikace se autoři snažili postihnout celou základní problematiku náležející do podnikové ekonomiky. Zahrnuty jsou i podnikové funkce z oblasti organizace a řízení podniku, které jsou však nezbytným předpokladem naplňování funkcí ekonomické povahy. Nakolik byly výše deklarované záměry autorů naplněny, musí posoudit čtenářská obec. Při studiu této knihy, zejména při praktickém využití získaných poznatků, Vám autoři přejí mnoho úspěchů a předem děkují za případné připomínky, náměty a doporučení, které můžete zasílat elektronicky na [email protected] . České Budějovice, březen 2012 Za autorský kolektiv Prof. Ing. Jan Váchal, CSc. 13


27.8.2012 10:57:55


27.8.2012 10:57:55

Vztah mikroekonomie a podnikové ekonomiky

1. Vztah mikroekonomie a podnikové ekonomiky – aplikace mikroekonomické koncepce do podnikové praxe Studenti někdy podléhají klamnému dojmu, že studium obecných ekonomických teorií nevychází z reálného ekonomického prostředí, a tudíž studium takovýchto disciplín je pro ně zatěžující. Určitě najdeme vhodné argumenty, kterými tato tvrzení vyvrátíme. Ústředním motivačním tématem současného pojetí Mikroekonomie je porozumění ekonomiky okolo nás. Ekonomie jako taková se zabývá lidským chováním a svět pozoruje jako celistvý. Abychom jej pochopili, musíme jej zjednodušit. Za tímto účelem vytváříme modely, které jsou na těchto předpokladech založeny. Podniková ekonomika se zabývá podnikem (firmou), jeho cíli, funkcemi, životními fázemi, organizací, řízením a specifiky jednotlivých druhů podniků. Čerpá poznatky také z obecné teorie, čímž se stává i teoretickou vědní disciplínou a dává ponaučení manažerům, majitelům atd., jak mají vést podnik, čímž se z teoretické disciplíny stává disciplína praktická. Mikroekonomie je část ekonomické teorie, předmětem jejíhož zkoumání je chování ekonomických subjektů, a to jak domácností, tak firem. Jak plyne z vymezení mikroekonomie, jsou jejími základními pilíři teorie spotřebitele a teorie firmy. Zaměříme se nyní pouze na některé ekonomické jevy a předpokládejme pro tento účel, že existují dva pohledy na základní ekonomické parametry, a to pohled mikroekonomický a pohled podnikové ekonomiky.

1.1 Ekonomická efektivnost a hranice produkčních možností Podniková ekonomika a mikroekonomie se liší svou schopností aplikace. V podnikové ekonomice je základní jednotkou podnik. Jestliže podnik vyrábí výrobky, které uspokojují požadavky trhu, přičemž optimálně kombinuje výrobní faktory, můžeme hovořit o efektivnosti. Pojem efektivnost a hospodárnost lze v tomto případě označit za výrazy synonymní (Heyne, 1991). Měřítkem efektivnosti je poměr hodnoty výstupu k hodnotě vstupu a je konkrétně definován. Rozhodující není jen souhrnná efektivnost všech výrobních faktorů, ale i dílčí efektivnost podle výsledků činnosti podniku. V podnikové praxi se využívá velké množství konkrétních podob ukazatele efektivnosti. O jednotlivých ukazatelích vztahujících se k efektivnosti podniku viz další kapitoly této knihy. V ekonomické teorii je efektivnost vnímána abstraktněji a je ji nutno chápat jako vztah hodnot prostředků a hodnot cílů, resp. jako vztah (poměr) hodnot výstupů a hodnot vstupů (Synek, 2010). Jestliže existuje více prospěšných činností, můžeme situaci označit za efektivní, pokud jedna z těchto činností nemůže být zvýšena bez současného snížení jiné činnosti (Soukupová, 2001). Tato velmi abstraktní definice efektivnosti je vlastně vyjádřením mikroekonomického pohledu efektivnosti, a to: • efektivnosti ve výrobě, 15


27.8.2012 10:57:55


• efektivnosti ve směně, a • výrobně-spotřební efektivnosti. Zvýšit srozumitelnost této definice znamená aplikovat ji na oblast směny, výroby, kde fixní množství výrobních faktorů je nutné rozdělit mezi výrobu, směnu. Efektivnost ve výrobě znamená situaci, kdy fixní množství zdrojů (výrobních faktorů) bude v ekonomice rozmístněno tehdy, když nebude možné vyrobit jednoho statku více, aniž by bylo nutné omezit výrobu statku jiného. Problémem je velké množství firem, které používají různé zdroje a produkují různé výrobky. Identifikovat efektivnost ve výrobě znamená sledovat alokaci (rozmístění) zdrojů (vstupů) uvnitř firem, mezi firmami a charakterizovat strukturu výstupu firem. Abychom optimálně vybrali vstupy jedné firmy, použijeme: 1. alokační pravidlo: „První podmínkou efektivnosti výroby je taková alokace fixního množství práce a kapitálu firmy, při níž je mezní míra technické substituce obou výrobních faktorů pro oba vyráběné statky stejná, a oba výrobní faktory jsou zcela využity.“ Výrobní efektivnost je v ekonomické teorii představována hranicí produkčních možností. Tato výrobní efektivnost je chápána jako vztah kvant výstupů a vstupů (ve fyzických jednotkách) a odpovídá podnikohospodářskému pojetí produktivity, resp. kvantitativní hospodárnosti. Hranice produkčních možností – představována PPF křivkou (Posibility Production Frontier) – je křivka, která znázorňuje alternativní kombinace dvou výrobků při efektivní výrobě s určitým fixním množstvím zdrojů. Posuny PPF křivky mohou souviset s technologickým pokrokem či zvýšením nebo poklesem dostupných zdrojů při výrobě produktů. Tvar křivky PPF určuje směrnice – mezní míra transformace produktu1. Hranici produkčních možností je tedy možno redefinovat jako křivku znázorňující maximální výstup v hodnotovém vyjádření, který může být (efektivně) vyroben určitým (maximálním) rozsahem zdrojů. Pokud se zkonstruuje hranice ekonomické efektivnosti, bude podnik znát svou maximální efektivnost a zároveň s tím bude zajištěna podmínka pro dosažení hranice produkčních možností podniku. Komparací dosažené efektivnosti s maximální hodnotou si podnik může vytvořit představu o rezervách své produkce ve vztahu k hranici produkčních možností a zjistit, zda se tomuto stavu přibližuje. Hranice produkčních možností souvisí také s tzv. alternativními náklady2. Křivka PPF je široce použitelná, protože podstata alternativních nákladů je platná jak pro jednu firmu, tak obecně. Efektivní rozmístění zdrojů mezi firmy upravuje 2. alokační pravidlo: „Aby byla výroba efektivní, je nutná taková alokace fixního množství práce a kapitálu mezi obě firmy, při níž je mezní produkt obou výrobních faktorů pro oba vyráběné statky stejný.“

1

Vyjadřuje poměr, ve kterém může být jeden statek přeměněn na druhý statek, resp. obětování jednoho statku pro vyšší výrobu jiného statku při daných vstupech.

2

Znamená ekonomickou efektivnost, které je dosaženo při takové alokaci zdrojů, kdy žádná činnost nemůže být zvýšena, aniž by byla jiná činnost snížena. 16


27.8.2012 10:57:55


Efektivní volba struktury produktu firmou je shrnuta v 3. alokačním pravidle: „Pro efektivnost výroby je nutná taková struktura výroby obou statků, při níž je mezní míra transformace produktu u obou firem stejná.“ Metodika odvození Efektivnosti směny je analogická s efektivností výroby s tím, že vychází ze strany chování spotřebitele. Pro efektivnost v rozdělování používáme kritérium Paretova optima. Paretovské efektivnosti lze dosáhnout, jestliže při přerozdělení nemůže být ani jednomu spotřebiteli polepšeno, aniž by současně nebyl poškozen jiný spotřebitel. Situaci, která tuto podmínku splňuje, nazýváme pareto-optimální. Ty, které je nesplňují, jsou pareto-suboptimální. Jestliže chceme nějakým vhodným způsobem sladit spotřební a výrobní možnosti, resp. výrobně-spotřební efektivnost, použijeme opět hranici produkčních možností. Podmínkou správných kombinací je rovnost mezní míry substituce ve spotřebě3 a mezní míry transformace produktu. Vyjádření efektivnosti podle ekonomických teorií je formulováno na základě zjednodušeného modelu – model 2 x 2 x 2 x 2 se specifickými předpoklady, které představují určitou odchylku od reality. Přestože se jedná o určité zjednodušení představy trhu, lze z tohoto modelu plně identifikovat šest trhů. Nedostatky modelu: • Definovat efektivní alokaci zdrojů lze velmi obtížně, neboť existuje více veličin, které mají být maximalizovány. • Dalším problémem je agregace vzniklých optimálních variant. • Určitým nedostatkem je modelace situací v rámci dokonalé konkurence, tzn. určitá odtrženost od reality. Na druhé straně, konfrontace tohoto modelu se situací tržních struktur v rámci nedokonalé konkurence – například u monopolu – vede ke konkrétním závěrům, které vyvracejí tvrzení, že abstraktní modely jsou příliš teoretické a v praxi nepoužitelné. Jestliže dokážeme definovat efektivnost, neefektivnost z toho vyplývá. • Kritériem ekonomické efektivnosti je porovnání mezního užitku a mezních nákladů. • Stanovení mezních veličin (mezní náklad, mezní příjem, mezní užitek atd.) je v praxi složité, ale přesto jsou mezní veličiny pro mikroekonomii typické. • Skutečnou, resp. maximální ekonomickou efektivnost podniku lze zkonstruovat jako poměr celkových příjmů a celkových nákladů podniku. Tato skutečná, resp. dosažená maximální ekonomická efektivnost však sama o sobě nic nevypovídá o tom, zda je dostatečná nebo nedostatečná. • Ekonomicky efektivní alokace nemusí vždy představovat společenskou únosnost.

3

Vyjadřuje poměr, ve kterém může být jeden vstup používaný ve výrobě nahrazen jiným, aniž by to způsobilo změnu výstupu. 17


27.8.2012 10:57:55

Podniková ekonomika *

1.2 Produkční funkce, výrobní faktory K hospodářské činnosti, kde hlavní formou je výroba v nejširším pojetí, je nutné použít výrobní faktory. Přestože podnikohospodářské pojetí klasifikace výrobních faktorů vychází z pojetí obecných ekonomických teorií (práce, půda, kapitál), je určitým způsobem modifikováno. Vymezuje a rozlišuje čtyři základní výrobní faktory: 1. dispozitivní (řídící práce), 2. výkonná práce, 3. dlouhodobý majetek, 4. materiál. (Wöhe, 1995) Výrobní faktor 1 je označován jako dispozitivní výrobní faktor. Faktory 2–4 jsou nazývány elementárními faktory a tvoří základ provozu podniku. Zapojením do výrobního procesu představují jistou finanční zátěž. Cenou spotřebovaných výrobních faktorů jsou náklady podniku (mzdové náklady, odpisy, spotřební náklady), které představují peněžně vyjádřenou spotřebu výrobních faktorů včetně dalších nákladů spojených s činností podniku. Pro potřeby řízení podniku je zcela zásadní sledovat účelnost vynaložení výrobních faktorů vzhledem k produkci. Skladba výrobních faktorů je významná z hlediska lokalizace podniku. Podniková ekonomika problematiku podnikových výrobních faktorů zcela konkretizuje a specifikuje je do konkrétních cílů. Podnik je zde charakterizován jako subjekt, který se specializuje na výrobu, tzn. na přeměnu vstupů (výrobních faktorů) v konkrétní statky. (Mulač, Mulačová, 2007) Podniková ekonomika čerpá poměrně výrazně v pojetí determinace produkční funkce z teoretických zdrojů obecné ekonomie, a proto v některých studijních materiálech autoři podnikové ekonomiky odkazují studenty na mikroekonomické odborné prameny. Mikroekonomické teoretické zdroje uvádějí existenci tří základních obecných výrobních faktorů používaných k výrobě statků – práci, půdu, kapitál. Tyto výrobní faktory, neboli vstupy či zdroje, nabývají konkrétních forem v podobě specifických výrobních faktorů. V případě půdy a práce se jedná o primární výrobní faktory. Kapitál je označován jako výrobní faktor sekundární. Firma přetváří vstupy ve výstupy, kde vstupy jsou výrobními faktory a mezistatky (meziprodukty). Výroba je vlastně poskytování služeb, které jsou spojeny s užitkem v přítomnosti či budoucnosti a výstupy firmy v peněžních jednotkách představují její přidanou hodnotu. Nájemní ceny výrobních faktorů jsou nákladem výrobce, přičemž výrobce si pronajímá výrobní faktory vždy, i když je jejich vlastníkem (implicitní nájemní ceny). Mikroekonomie se také zabývá poptávkou po výrobních faktorech, resp. zkoumá rozhodování firmy o kvantitě i kvalitě výrobního faktoru. Výsledkem jakékoliv hmotné či nehmotné činnosti kolem nás je produkce. Lze ji zapsat a vyjádřit pomocí produkční funkce – Q = f(VF) – při neměnné technologii. Produkční funkce je tedy vzájemný vztah mezi maximálním množstvím produkce, který může 18


27.8.2012 10:57:55


být vyroben pomocí vhodné kombinace výrobních faktorů. Vyjadřuje efektivní využití výrobních faktorů z hlediska maximálního množství produkce, vzájemnou substituci výrobních faktorů a danou úroveň technologie. Produkční funkce se využívá především v analýze firmy, resp. v analýze výroby dané firmy, kde je důležitá zejména z hlediska nákladů (nákladových křivek). Z hlediska analýzy produkční funkce je nezbytné rozlišovat krátké a dlouhé období. V krátkém období se předpokládá, že firmy mění objem produkce v závislosti na jednom variabilního faktoru (nejčastěji práce) – jednofaktorová produkční funkce. Důležitou vlastností krátkodobé produkční funkce je prosazování výnosů z variabilního vstupu (rostoucí, klesající, konstantní výnosy z variabilního vstupu). V tomto období se zpravidla předpokládá prosazování zákona klesajících výnosů. V dlouhém období mohou být všechny výrobní faktory variabilní, a tím může docházet k vzájemné substituci těchto výrobních faktorů. Vlastností produkční funkce v dlouhém období je prosazování výnosů z rozsahu (rostoucí, klesající, konstantní). Prosazování konkrétní formy výnosů z rozsahu tak determinuje produkční funkci i v dlouhém období. Grafickým vyjádřením dlouhodobé produkční funkce je mikroekonomická izokvantová analýza, kde východiskem je izokvanta a izokosta. izokvanta

izokosta

kapitál

kapitál

práce

práce

Obrázek 1.1: Mikroekonomická izokvantová analýza

Problematika výrobních faktorů a produkční funkce z pohledu mikroekonomie a podnikové ekonomiky je až na výjimky (izokvantová analýza) velmi sourodá. Opět podniková ekonomika je pro řešení reálných ekonomických úkolů a situací v tomto směru cílenější a hmatatelnější.

1.3 Příjmy, výdaje (výnosy – náklady) Vzhledem k tomu, že nás zajímají finanční okolnosti výroby, budeme se zabývat výnosy a náklady. Problematika výnosů a nákladů je řešena jak v podnikové ekonomice, tak v oblasti teorií – mikroekonomii. Opět zde bude hrát důležitou roli klasifikace nákladů a výnosů a jejich použitelnost v reálném ekonomickém prostředí. Výnosy jsou výrobky nebo služby (výsledkem činnosti podniku) v peněžní formě za určité období bez ohledu na to, zda byly v uvedeném období zúčtovány. (Soukupová, 2001) Nejdůležitější položkou podniku jsou tržby.

19


27.8.2012 10:57:56


Pokud bychom opět problematiku výnosů a nákladů vztáhli k efektivnosti, pak pro ekonomickou efektivnost bude platit vztah:

kde E

je ekonomická efektivnost,

přičemž, celkové příjmy (TR) jsou v mikroekonomické teorii určeny součtem násobků cen a vyrobených množství všech produktů v podniku a jsou jejich analogií celkové provozní výnosy (po určitých úpravách). Členění a grafické pojetí výnosů nákladů z pohledu podnikové ekonomiky bude nastíněno v dalších kapitolách knihy. Zaměříme se na typ těch nákladů a výnosů, kterými se zabýváme v mikroekonomii. Produkční funkce je počátečním bodem rozhodování o nabídce firmy. Aby firma mohla rozhodnout o velikosti výstupu, musí znát náklady výroby. Proto je možné odvodit z produkční funkce nákladovou funkci. Nákladová funkce ukazuje závislost nákladů na objemu produkce. Nákladové funkce rozlišujeme v krátkém a dlouhém období. Náklady v dlouhém období bývají nižší než náklady v krátkém období, protože teprve v delším období je možné, aby firma reagovala na vnější změny technickou substitucí a dosáhla tak optimální kombinace vstupů. Obecně lze konstatovat, že v grafickém pojetí leží křivky dlouhodobých nákladů pod křivkami krátkodobých nákladů.

1.3.1 Krátké období (KO) • Celkové náklady (Total Costs) TC = FC + VC. • Fixní náklady (FC, Fixed Costs) – jsou konstantní. • Variabilní náklady (VC, Variable Costs). (VC a TC v oblasti převažujících rostoucích výnosů z variabilního vstupu rostou se zvyšováním výstupu rostoucím tempem). Jednotkové náklady: • průměrné náklady (AC, Average Costs), • průměrné fixní náklady (AFC, Average Fixed Costs) – s růstem výstupu klesají, • průměrné variabilní náklady (AVC, Average Variable Costs), • mezní náklady (MC, Marginal Costs). (AVC, AC a MC s růstem výstupu nejprve klesají a pak rostou, jejich tvar je do písmene „U“. Křivka MC protíná v bodě minima křivky AVC a AC).

20


27.8.2012 10:57:56

Vztah mikroekonomie a podnikové ekonomiky celkové náklady Kč

TC

VC

FC Q

Obrázek 1.2: Celkové náklady

1.3.2 Dlouhé období (DO) • Celkové náklady (Long Total Costs) LTC = FC + VC – rozdíl od krátkého období je v tom, že křivka v dlouhém období je determinována výnosy z rozsahu, • průměrné náklady (LAC, Long Average Costs) – s růstem výstupu klesají, poté rostou, • mezní náklady (LMC, Long Marginal Costs) – představují změnu celkových dlouhodobých nákladů způsobenou změnou výstupu o jednotku. Obecně platí, že náklady v krátkém období bývají vyšší než v dlouhém období. Příčinou tohoto jevu je existence fixních nákladů v krátkém období, které neumožňují firmě optimalizaci kombinace vstupů při měnícím se výstupu, tzn. krátkodobé náklady neznamenají minimální náklady na výstup. Je nutné rozlišovat mezi chápáním z hlediska ekonomického a účetního. Základním rozdílem je, že tzv. účetní náklady jsou veškeré reálně vynaložené a jejich pohyb je zanesen do účetních knih. Tyto reálné náklady jsou označovány jako náklady explicitní. Ekonomické náklady obsahují jak náklady explicitní, tak implicitní. Naproti tomu implicitní náklady představují širší pojetí nákladů, které firma reálně neplatí. Existují na základě alternativních nákladů neboli nákladů obětované příležitosti. Podstatou nákladů je právě obětovaná příležitost. Nákladem je obětovaný výnos nebo obětovaný užitek, který je možné získat v jiné příležitosti. Implicitní náklady představují výnosy, o které firma přichází v důsledku jiné alternativní možnosti, resp. firma užívá zdroje právě určitým a ne jiným způsobem. (Synek, 2010) Dalším typem nákladů jsou tzv. utopené, neboli zapuštěné náklady (Sunk Costs)- jedná se o náklady, které se firmě nikdy nevrátí a firma je vynakládá v každém případě. V tomto případě jsou alternativní náklady nulové. Obecně lze říct, že vývoj nákladů závisí na: • charakteru produkční funkce, • cenách výrobních faktorů. Jestliže se firma bude chovat racionálně, nákladová funkce by měla simulovat minimální náklady firmy při různé úrovni výstupu a při různých kombinacích výrobních faktorů.

21


27.8.2012 10:57:56


Problematika nákladů je chápána z teoretického hlediska spíše kvalitativně, tzn. tvorbou, metodikou výpočtu atd. Realitu zobrazuje opět pojetí podnikohospodářské. Pokud bude na podnikové hospodářství aplikována ekonomická teorie nákladů, je nutno si uvědomit, že se v obou případech jedná o poněkud odlišný pohled na náklady. Přesto lze v souladu se Synkem (Synek, 2010) hledat určité analogie. Analýza nákladů má většinou jednu podstatnou slabinu, a to, že nepočítá s alternativními náklady. Přičemž alternativní náklady, jak již bylo uvedeno výše, jsou nedílnou součástí celkových nákladů v pojetí neoklasického modelu, takže je nelze opomenout a je nutné je zařadit a doplnit do podnikohospodářských celkových nákladů.

1.4 Zisk, bod zvratu Tvorba zisku patří k hlavním motivačním stimulům podniku (firmy). Zisk se považuje v hospodářských kruzích za základní kritérium úspěšnosti. Kapitola 1.3 se zabývala výnosy a náklady. V nejobecnějším slova smyslu právě velikost výnosů a nákladů determinuje zisk či ztrátu. Je třeba opět rozlišit pojetí zisku z ekonomického a účetního hlediska. Zisk podniku je částka, která po odejmutí podniku neohrozí jeho další činnost na stávající úrovni, při zachování hodnoty firmy. Podnikatel má zájem dosahovat přiměřeného výnosu z investovaného kapitálu. Nerozdělená část zisku hraje důležitou roli ve financování podniku. Ve výrobních podnicích hraje významnou a rozhodující roli provozní zisk, který je dán rozdílem provozních výnosů a nákladů. Rozlišujeme: • ekonomický zisk – rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady, • ekonomický zisk – rozdíl mezi účetním ziskem a implicitními náklady, • účetní zisk – rozdíl mezi celkovým příjmem a účetními (explicitními) náklady, • normální zisk– roven implicitním nákladům nebo čistý ekonomický zisk = 0. Zisk jako základní účetní kategorie znamená skutečnost, že výnosy příslušného období byly vyšší než náklady tohoto období. Zjišťujeme jej z výkazu zisku a ztrát. Na základě účetnictvím odvozeného zisku se v podniku rovněž určuje základ pro jeho zdanění. Některé podniky podceňují implicitní náklady, a tím mohou ovlivňovat výši zisku. V současnosti je možné, na teoretickém základě, sledovat určité tendence přibližování účetního pojetí zisku a tzv. ekonomického pojetí zisku. Hledání pravidla, které maximalizuje zisk firmy, řeší mikroekonomie. Cílem výrobců, jak již bylo uvedeno, je najít jednu konkrétní úroveň produkce, která maximalizuje zisky. Pravidlem maximalizace zisku v jakémkoliv typu konkurence je rovnost mezních nákladů a příjmů (MR = MC). Mezní náklad (MC) představuje změnu celkového příjmu při změně výstupu o jednotku. V dokonalé konkurenci platí rovnost MC a ceny produktu, tzn. je-li cena produktu konstantní, je velmi jednoduché vyjádřit mezní náklad. Výrobní rozhodnutí lze tedy založit na srovnání ceny a mezních nákladů. 22


27.8.2012 10:57:56


Jestliže cena přesáhne mezní náklady, firma usiluje o zvětšení úrovně výstupu, neboť tato podmínka (cena je větší než MC) je pravidlem maximalizace zisku u nedokonalé konkurence. (Synek, 2010) Srovnání ceny a mezních nákladů ujišťuje výrobce o dosažení optimální výroby. Pokud ale stávající úroveň výstupu přinese ztrátu, reaguje firma na tuto situaci zastavením činnosti, popř. uzavřením firmy. Firma by měla ukončit produkci jen v tom případě, že celkové příjmy jsou menší než celkové variabilní náklady. Mohou nastat následující situace: • Bod uzavření firmy je situace popisující chování firmy, která bude mít tendenci ukončit výrobu a současně jedna z podmínek pro odvození nabídkové křivky dokonale konkurenční firmy. V krátkém období může firma dosahovat ztráty – celkové náklady (TC) jsou větší než celkové příjmy (TR). V této situaci se firma snaží minimalizovat ztrátu pokračováním ve výrobě (fixní náklady hradí firma, i když nevyrábí). Firma pokračuje ve výrobě až do bodu, kdy se TR rovnají variabilním nákladům (VC), tzn. TR=VC, resp. kdy cena se rovná průměrným variabilním nákladům (AVC), resp. (P=AVC). Tato situace je označována jako bod uzavření firmy. V tomto bodě firma minimalizuje ztrátu ukončením výroby a celková ztráta je rovna velikosti fixních nákladů. Pro bod uzavření firmy platí současně vztah – P= AVCmin = MC. Zároveň je tímto vztahem determinována křivka nabídky firmy od bodu, kde křivka mezních nákladů je protnuta křivkou průměrných variabilních nákladů. • Důležitým nástrojem rozhodování v krátkodobém horizontu je bod zvratu, který zobrazuje vztah nákladů, objemu produkce a zisku. Určuje objem produkce, kdy tržby jsou v rovnováze s vynaloženými náklady a nevzniká tak ani zisk ani ztráta. Analýza bodu zvratu je velmi důležitým východiskem rozhodovacích procesů a výpočtů firmy. V dlouhém období je možný pohyb firem mezi odvětvími, a proto musíme uvažovat nejen rovnováhu firmy, ale i odvětví. Situace, kdy v bodě rovnováhy firmy (bod E) je cena (P) > průměrné náklady (AC), vyvolá vstup dalších firem do odvětví, a to až do bodu, kdy firmy dosahují normálního zisku, tzn. čistý ekonomický zisk je nulový. V dokonalé konkurenci je tedy odchylka zisku od zisku normálního možná pouze krátkodobě a je projevem nerovnováhy.

1.5 Poptávka – teoretická východiska v konfrontaci s pohledem PE Poptávka je jednou z klíčových ekonomických kategorií, kterou se primárně zabývají ekonomické teorie. Odvození poptávky výrobků a služeb z mikroekonomického pohledu lze provést několika způsoby. Nejtradičnější pojetí odvození poptávky je podle ceny a množství, kde poptávka představuje množství statků, které jsou kupující ochotni koupit při určité ceně. Vyjadřuje funkční závislost mezi cenou statku a poptávaným množstvím (ostatní faktory jsou neměnné). Grafické vyjádření představuje klesající funkci, jejíž průběh je ovlivněn zákonem klesající poptávky.

23


27.8.2012 10:57:56


Chování spotřebitele lze postihnout i z hlediska jiné veličiny, než je cena a množství, a to dle užitku. Užitek se stává měrnou jednotkou, která měří výši uspokojení ekonomických potřeb v různých modifikacích (mezní užitek – MU; celkový užitek – TU). Kategorie užitku je teoreticky dále precizována na základě kardinalistické a ordinalistické teorie. Obě tyto teorie se od sebe liší měřitelností – kardinalistická uvádí, že užitek je měřitelný; ordinalistická teorie konstatuje neměřitelnost užitku. Poptávková křivka na úrovni kardinalistické teorie je totožná s křivkou mezního užitku. Ordinalistická verze vytváří pojetí indiferenční analýzy, jejíž základ tvoří indiferenční křivka, kde její směrnice je dána mezní mírou substituce. Soubor indiferenčních křivek vytváří indiferenční mapu. Všechny kombinace na jedné indiferenční křivce představují stejnou úroveň užitku spotřebitele. Indiferenční křivku tečuje linie příjmu, která představuje všechny možné kombinace spotřebitele při neměnném důchodu spotřebitele. Společným bodem je optimum spotřebitele. Na základě integrovaných bodů optima spotřebitele lze odvodit křivku poptávky spotřebitele. Přestože se většinou každý spotřebitel v první fázi své volby rozhoduje podle užitku, kategorie užitku a od ní odvozené poptávky jsou příznačné pro teoretické účely. Podniková ekonomika převážně využívá k analýze spotřebitelského chování klasický způsob odvození poptávky (cena, množství). Chování spotřebitele a poptávková strana je v rámci podnikové ekonomiky chápána spíše z marketingového pohledu. Cílem podniku není jen dosahovat zisku na základě koupěschopné poptávky, ale také uspokojovat koupěschopnou poptávku, reagovat na požadavky okolí firmy a tím dosahovat zisku. Neměli bychom zapomenout na poptávku po výrobních faktorech (vstupech). Poptávka po výrobních faktorech je poptávkou odvozenou a poptávajícími jsou zde firmy, nabízejícími jsou domácnosti. Výrobce pronajímáním výrobního faktoru porovnává jeho nájemní cenu s jeho čistým peněžním mezním produktem. Najímá výrobní faktor do takového množství, kdy je jeho mezní produkt větší nebo roven nájemní ceně. Funkce poptávky po výrobním faktoru je totožná s částí funkce jeho mezního produktu a začíná v maximu funkce jeho průměrného produktu. Vzhledem k inverznímu postavení poptávky a nabídky na trhu výrobních faktorů, jsme se vrátili k problematice výrobních faktorů, produkční funkce atd. Krátký exkurz pohledu mikroekonomie do oblasti podnikové ekonomiky měl naznačit fakt, že nelze studovat některé ekonomické jevy odděleně a že úloha ekonomických teoretických disciplín plní svou funkci při vyvozování konkrétních reálných závěrů.

1.6 Literatura BRADLEY, R., Schiller Mikroekonomie. Brno: Computer Press, 2004. ISBN 80-251-0109-6. HEYNE,P. Ekonomický styl myšlení. Praha: VŠE, 1991. ISBN 80-7079-781-9. HOLMAN, R. Ekonomie. Praha: C.H. Beck. 1999. ISBN 80-7179-255-1.

24


27.8.2012 10:57:56


MULAČ, P., MULAČOVÁ, V. Podniková ekonomika. České Budějovice: VŠTE, 2007. ISBN 978-80-903888-0-2. SOUKUPOVÁ, J. a kol. Mikroekonomie. Praha: Management Press, 2001. ISBN 807261-005-8. SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. a kol. Podniková ekonomika. 5., přeprac. a dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-336-3. WÖHE, G. Úvod do podnikového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179014-1.

25


27.8.2012 10:57:56


27.8.2012 10:57:56

Podnikatelské prostředí

2. Podnikatelské prostředí Podnikatelské prostředí, ve kterém realizují svou činnost podniky, je tvořeno celou řadou podmínek pro podnikání v oblasti legislativy, v oblasti institucionální infrastruktury a v oblasti fungování trhů. Podnikatelské prostředí je blíže konkretizováno především zákonodárnými sbory a ministerstvy, orgány státní správy, státem zřízenými nebo státem podporovanými institucemi a agenturami, soudy, orgány veřejné samosprávy, vzdělávacími zařízeními všech typů, výzkumnými a vývojovými pracovišti, subjekty působícími v oblasti peněžnictví, jako např. bankami, pojišťovnami, institucemi kapitálového trhu, leasingovými společnostmi, podnikatelskou samosprávou (komory, svazy, asociace, spolky a další) a poradenskými, zprostředkovatelskými a jinými organizacemi, dále také pochopitelně tržními subjekty, kterými jsou současní a potenciální konkurenti a současní a potenciální spolupracující subjekty. Podnikatelské prostředí v České republice se po jejím vstupu do Evropské unie vyznačuje těmito hlavními rysy: • relativně vysokou mírou otevřenosti ekonomiky, která se prohloubila právě vstupem do Evropské unie, • harmonizací většiny národních předpisů s legislativou Evropské unie, • klesající mírou daně z příjmu, při zachování relativně vysokého zdanění práce (odvody na zdravotní a sociální pojištění) a celkové složitosti daňového systému a jeho relativně vysoké administrativní náročnosti, zejména pro drobné podnikatele, • vysokou mírou ochrany zaměstnanců při ukončování pracovního poměru omezující pružnou reakci na vývoj trhu, • omezeným kapitálovým trhem a chybějícím kapitálovým trhem pro společnosti mimo hlavní trh, • poměrně konsolidovaným bankovním sektorem a leasingovým trhem s rostoucí nabídkou produktů pro malé a střední podnikatele, • zlepšujícími se možnostmi vymahatelnosti práva a rostoucím rozsahem informací o úvěrové historii dlužníků, avšak se zatím přetrvávající poměrně dlouhou dobou potřebnou k vymáhání pohledávek, • strukturou nabídky pracovní síly, která z hlediska její kvalifikace a lokalizace postupně reaguje na potřeby trhu a řešení dílčích deficitů, • vytvořením a rozvojem nezbytných struktur pro čerpání prostředků z evropských fondů a rostoucí zkušeností v této oblasti, • přílivem zahraničních investic generujících poptávku po subdodavatelích zvyšujících kupní sílu v regionech jejich realizace a vytvářejících rostoucí trhy pro terciární obory činnosti zejména obchod a služby, • zlepšující se nabídkou průmyslových zón na zelené louce a dalších vhodných podnikatelských nemovitostí a nedostatečným využitím již dříve vzniklých, nyní však nevyužívaných a zanedbaných produktivních ploch, 27


27.8.2012 10:57:56


• nedostatečnou infrastrukturou k usnadnění přenosů výsledků výzkumu vývoje do komerčního využití. (Sokolt, 2006) V následujících kapitolách budou zmíněny základní dokumenty, kterými je v současné době podnikatelské prostředí formulováno. Jedná se především o Strategii udržitelného rozvoje v ČR a Národní program reforem ČR.

2.1 Strategie udržitelného rozvoje v ČR Strategie udržitelného rozvoje v ČR byla přijata vládou v roce 2004, jejím časovým horizontem je rok 2014. Představuje dlouhodobý rámec pro politická rozhodování v kontextu mezinárodních závazků, které ČR přijala a zároveň respektuje specifické podmínky ČR. Strategie je východiskem pro zpracování dalších materiálů koncepčního charakteru (sektorových politik či akčních programů) a pro strategické rozhodování v rámci státní správy a samosprávy. Strategie reaguje na potřebu koordinovaného vývoje a vzájemné rovnováhy sociální, ekonomické a environmentální oblasti, přičemž jejím obecným cílem je zajišťovat co nejvyšší kvalitu života obyvatel a současně i vytvářet příznivé podmínky pro kvalitní život budoucích generací. Pojem udržitelný rozvoj je vysvětlován různými způsoby, ale nejvýstižnější definicí je definice z r. 1987, podle níž „Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby.“4 Cílem je takový rozvoj, zajišťující rovnováhu mezi třemi základními výše zmíněnými pilíři strategie, tj. pilířem sociálním, ve které se jedná především o posílení sociální soudržnosti a stability, pilířem ekonomickým, kde se jedná především o posilování konkurenceschopnosti ekonomiky, a pilířem environmentálním, kde jsou prioritami ochrana přírody, životního prostředí, přírodních zdrojů a krajiny. Základní cíle udržitelného rozvoje: • udržet stabilitu ekonomiky a zajistit její odolnost vůči negativním vlivům; • podporovat ekonomický rozvoj respektující kapacitu únosnosti životního prostředí a zajišťující udržitelné financování veřejných služeb (udržitelnou ekonomiku); • rozvíjet a všestranně podporovat ekonomiku založenou na znalostech a dovednostech a zvyšovat konkurenceschopnost průmyslu, zemědělství a služeb; • zajišťovat na území ČR dobrou kvalitu všech složek životního prostředí a fungování jejich základních vazeb a harmonické vztahy mezi ekosystémy, v nejvyšší ekonomicky a sociálně přijatelné míře uchovat přírodní bohatství ČR tak, aby mohlo být předáno příštím generacím, a zachovat a nesnižovat biologickou rozmanitost; • systematicky podporovat recyklaci, včetně stavebních hmot (snižující exploataci krajiny a spotřebu importovaných surovin); • minimalizovat střety zájmů mezi hospodářskými aktivitami a ochranou životního prostředí a kulturního dědictví – hmotného i nehmotného; 4

Brundtland report (pojmenované po norské fyzičce a političce Gro Harlem Brundtland, předsedkyni Světové komise pro životní prostředí a rozvoj. 28


27.8.2012 10:57:56


• zajišťovat ochranu neobnovitelných přírodních zdrojů (včetně zemědělského půdního fondu); • zachovat strategickou potravinovou soběstačnost ČR; • obhajovat a prosazovat národní zájmy ČR v rámci nejširších mezinárodních vztahů, významných mezinárodních organizací i v rámci bilaterálních vztahů; • dosáhnout splnění mezinárodních závazků ČR v oblasti udržitelného rozvoje; • přispívat k řešení klíčových globálních problémů udržitelného rozvoje; • udržet stabilní stav počtu obyvatel ČR a postupně zlepšovat jeho věkovou strukturu; • trvale snižovat nezaměstnanost na míru odpovídající ekonomicko-sociálnímu motivování lidí k zapojování do pracovních aktivit; • podporovat rozvoj lidských zdrojů a dosáhnout maximální sociální soudržnosti; • zajistit stálý růst úrovně vzdělanosti ve společnosti, včetně vzdělanosti v kultuře, a tím zajišťovat konkurenceschopnost české společnosti; • rozvíjet etické hodnoty v souladu s evropskými kulturními tradicemi; • udržet vhodné formy rozmanitosti kultur, života venkova a aglomerací. Zajistit kulturní rozmanitost a rozmanitost životního stylu. Zajistit rovnoprávnost komunit, dosažitelnost služeb dle jejich rozdílných životních potřeb a priorit; • zpřístupňovat kulturu všem lidem zejména s ohledem na to, že kultura je základní součástí společnosti založené na znalostech a rozvojový faktor; • podporovat udržitelný rozvoj obcí a regionů; • podporovat rozvoj veřejných služeb a sociální infrastruktury; • umožňovat účast veřejnosti na rozhodování a tvorbě strategií ve věcech týkajících se udržitelného rozvoje a vytvářet co nejširší konsenzus při přechodu k udržitelnému rozvoji; • bránit posilování možností lobbyistických a aktivistických skupin vydávat své partikulární zájmy za zájmy udržitelného rozvoje a takto odůvodněné je prosazovat proti zájmům celku; • zvyšovat efektivnost výkonu a zlepšovat činnost veřejné správy v souladu s požadavky udržitelného rozvoje; • přijímat opatření při zajišťování vnější a vnitřní bezpečnosti, která by odrážela požadavky ochrany před mezinárodními konflikty a měnící se formy kriminality, včetně mezinárodního zločinu a zejména terorismu. (Strategie udržitelného rozvoje v ČR)

29


27.8.2012 10:57:56


Jako každá strategie, tak i strategie udržitelného rozvoje v ČR byla v roce 2010 aktualizována5 a v rámci této aktualizace byly priority a cíle strategie seskupeny do pěti rozhodujících oblastí, jimiž jsou: 1. Populace, člověk a zdraví. 2. Ekonomika a inovace. 3. Rozvoj území. 4. Krajina, ekosystémy a biologická rozmanitost. 5. Stabilní a bezpečná společnost. Každá z těchto klíčových oblastí obsahuje popis hlavních problémů v dané oblasti, návrh priorit a cílů. Pro značný rozsah materiálu se soustředíme na oblast ekonomiky a inovací, kde jsou klíčovými tématy konkurenceschopnost české ekonomiky, energetika a lidské zdroje, věda a výzkum.V případě podpory dynamiky národní ekonomiky a posilování konkurenceschopnosti byly vytyčeny následující cíle: 1. Vytvořit příznivější podnikatelské prostředí, podpořit soukromou iniciativu. 2. Podpořit podnikání a konkurenceschopnost. 3. Zefektivnit podporu malých a středních podniků. 4. Zkvalitnit a zefektivnit dopravu, zvýšit její bezpečnost. V oblasti energetiky se jedná o zajištění energetické bezpečnosti státu a zvyšování energetické a surovinové efektivity hospodářství. Cílem je: 1. Dosáhnout maximální nezávislosti. 2. Dosáhnout maximální bezpečnosti. 3. Podporovat udržitelnou energetiku. 4. Podporovat udržitelné materiálové hospodářství. V oblasti lidských zdrojů, vědy a výzkumu je hlavní prioritou: 1. Podpora vzdělávání arozvoj lidských zdrojů 2. Podpora vědy, výzkumu a inovací.

2.2 Strategie Evropa 2020 a Národní program reforem ČR Dalším významným dokumentem, který determinuje podnikatelské prostředí, je v současné době přijatý Národní program reforem, který představuje příspěvek České republiky

5

Strategický rámec udržitelného rozvoje České republiky – zpracovala Rada vlády pro udržitelný rozvoj ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí. 30


27.8.2012 10:57:56


k plnění cílů Strategie Evropa 2020, které si stanovily státy Evropské Unie nad rámec unijních kompetencí v oblasti dobrovolné koordinace hospodářských politik. Strategie Evropa 2020 (dále jen Strategie) představuje hlavní hospodářskou reformní agendu Evropské unie s výhledem do roku 2020, nahrazuje tzv. lisabonskou strategii, jejíž časový horizont vypršel rokem 2010. Cílem strategie je dosažení takového hospodářského růstu, jenž bude založen na principech znalostní ekonomiky, bude udržitelný a bude podporovat začleňování, a to jak sociální, tak územní. Z podstaty Strategie jako hlavní hospodářské strategie EU na příštích deset let tedy vyplývá, že se dotýká výrazné části sektorových politik a že její naplňování bude mít široké dopady na hospodářské a sociální prostředí v jednotlivých členských státech. Národní přesah Strategie je zřejmý též z národních cílů.6 Členění kapitol Národního programu reforem vychází ze stěžejních oblastí pro podporu konkurenceschopnosti, a to při zohlednění překážek ekonomického růstu v České republiceidentifikovaných Radou pro hospodářské a finanční záležitosti EU. Těmito překážkami jsou: 1. Vysoké strukturální deficity a dlouhodobá udržitelnost veřejných financí. 2. Přetrvávající strukturální nedostatky na trhu práce. 3. Trvající překážky podnikatelského prostředí a nedostatečná efektivita veřejné správy a právního rámce. 4. Nedostatečná diverzifikace ekonomiky plynoucí z chybějící podpory její inovační kapacity a podnikového výzkumu a vývoje. 5. Nízká produktivita práce v důsledku nedostatečné úrovně znalostí a dovedností. 6. Nedostatečná síť páteřní dopravní infrastruktury. Provádění Národního programu reforem a plnění cílů Strategie Evropa 2020 bude pravidelně sledováno a monitorováno v ročním intervalu ve spolupráci s Evropskou komisí, a to podle společně dohodnuté metodiky. Národní program reforem bude podle potřeby každoročně aktualizován,schvalován a vždy do konce dubna postupován Evropské komisi za účelem vyhodnocení jeho makroekonomických a strukturálních opatření. Národní program reforem je obsahově provázán s dalšími strategickými materiály vlády ČR v oblasti konkurenceschopnosti. Jedná se zejména o Analýzu konkurenceschopnosti ČR, Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti ČR, případně s dalšími analytickými materiály. Tyto strategické dokumenty se opírají o metodiku Světového ekonomického fóra, jež každoročně publikuje Index globální konkurenceschopnosti složený z dvanácti tzv. pilířů (faktorů) konkurenceschopnosti. Těmito pilíři konkurenceschopnosti jsou: 1. Instituce 6

http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/koncepce-a-politiky/narodni-program-reforem-uvod/1000502/61599/?page=2 31


27.8.2012 10:57:57


2. Infrastruktura 3. Makroekonomické prostředí 4. Zdraví a základní vzdělání 5. Vyšší vzdělávání a výcvik 6. Efektivnost trhu se zbožím a službami 7. Efektivnost trhu práce 8. Rozvoj finančního trhu 9. Technologická připravenost 10. Velikost trhu 11. Zkvalitňování charakteristik podnikání 12. Inovace Cílem české hospodářské politiky je konkurenceschopnost. Národní program reforem rozpracovává tento cíl do následujících oblastí: • Konkurenceschopnost jako smysl a cíl národního programu reforem ČR. • Export a průmysl jako klíčové objektivní faktory české ekonomiky. • Demokraticky legitimovaná politická vůle reflektující objektivní faktory ve společnosti a hospodářství. • Hlavní priority české hospodářské politiky na pozadí strategie Evropa 2020. • Veřejné investice z podpory kohezní politiky EU: zásadní prvek podpory konkurenceschopnosti. • Příspěvek společné zemědělské politiky. Nedílnou součástí Národního programu reforem je oblast reformních opatření, kam patří: • Konsolidace veřejných financí • Důchodová reforma • Reforma daní a daňového systému • Reforma systému zdravotnictví a veřejného zdravotního pojištění • Reforma fiskálního rámce • Efektivní veřejná správa a boj proti korupci Fungující trh práce a sociální systém jako předpoklad konkurenceschopné ekonomiky • Moderní sociální systém a pracovní právo 32


27.8.2012 10:57:57


• Integrace na trhu práce • Sociální začleňování a snižování chudoby Vzdělání jako cesta ke konkurenceschopnosti a vyšší produktivitě práce • Zvyšování kvality a dostupnosti předškolního vzdělávání • Systematické zlepšování kvality vzdělávací činnosti a reforma vzdělávací soustavy • Reforma vysokého školství Podpora podnikání, digitalizace a rozvoj digitálního trhu • Snižování administrativní a regulační zátěže podnikatelů • Institucionální podpora rozvoje podnikání • Zlepšení přístupu k vysokorychlostnímu internetu a rozvoj e-Governmentu Podpora růstu založeného na výzkumu a inovacích • Investice do výzkumu, vývoje a inovací a hodnocení jejich výstupů a dopadů • Zvýšení inovačního potenciálu ekonomiky ČR Podpora nízkouhlíkové konkurenceschopné ekonomiky šetrné k životnímu prostředí • Zvyšování energetické účinnosti • Zvyšování podílu energie z obnovitelných zdrojů • Snižování emisí skleníkových plynů a zlepšování kvality životního prostředí Podpora konkurenceschopnosti zlepšením dopravní infrastruktury • Strategické plánování rozvoje dopravní infrastruktury • Zajištění efektivního financování dobudování páteřní sítě Základním principem, k němuž všechna navrhovaná opatření směřují, je zvýšení konkurenceschopnosti českého hospodářství jako nezbytného předpokladu dlouhodobě udržitelného ekonomického růstu a dosahování všech dalších úkolů demokratického sociálně tržního státu. Jednotlivé prioritní oblasti národního programu reforem vycházejí ze zvláštních geografických, společenských a hospodářských podmínek České republiky a reflektují její charakter malé, velmi otevřené, proexportně orientované ekonomiky s dominantní rolí průmyslové výroby. Tato specifika formují obsah konkrétních reformních opatření, jež odstraňují překážky bránící hospodářskému růstu a usilují o konkurenceschopnost českých podniků v evropském i mezinárodním srovnání. Orientace na vývoz, zejména v oblasti průmyslové výroby a služeb, vyžaduje odpovídající státní politiku zaměřenou na podporu funkčnosti vnitřního trhu EU, snižování nákladů práce a především naopatření podporující necenovou konkurenceschopnost. Náleží sem jak příznivé podnikatelské prostředí s minimem legislativní a administrativní zátěže, tak 33


27.8.2012 10:57:57


efektivní podpora vědy, výzkumu a inovací, úzce provázaných se soukromou sférou, umožňující rychlé praktické využití nejnovějších poznatků.

2.3 Podnikatelská činnost V tržním hospodářství je hybnou silou ekonomického rozvoje podnikání. Podnikáním se podle obchodního zákoníku č. 513/1991 rozumí soustavná činnost prováděná podnikatelem samostatně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku a dodejme cestou uspokojování cizích potřeb. Prostřednictvím zisku podnik prokazuje svou úspěšnost nejen ve vztahu ke svým vlastníkům či zaměstnancům, ale i k partnerům a konkurenci. Zisk je předpokladem tvorby dalších zdrojů, investic, technického rozvoje atd. Podnikající osoby jsou zákonem označovány jako OSVČ (osoby samostatně výdělečně činné). Podrobné vymezení OSVČ obsahuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, podle něhož se výkonem samostatné výdělečné činnosti rozumí: • provozování zemědělské výroby, hospodaření v lesích, na vodních plochách, pokud je osoba provozující tuto činnost zapsána do evidence podle zvláštního zákona; • provozování živnosti na základě živnostenského nebo jiného oprávnění podle živnostenského zákona; • výkon umělecké nebo jiné tvůrčí činnosti na základě autorskoprávních vztahů, pokud se podle prohlášení osoby provozující tuto činnost jedná o soustavný výkon; • výkon činnosti na základě oprávnění podle zvláštních právních předpisů; • výkon činností vykonávaných vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení příjmů, pokud se podle prohlášení osoby konající tuto činnost jedná o soustavný výkon. Osobou samostatně výdělečně činnou může být nejen živnostník, tedy fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona, ale i celá řada dalších podnikatelů, resp. fyzických osob. Osoby podnikající podle živnostenského zákona představují nejvýznamnější skupinu, na které se zaměří další výklad. V České republice je možné podnikat dvěma způsoby: • jako fyzická osoba – podnikatel, který musí získat v souladu se zákonem č. 455/1991 Sb. – Živnostenský zákon – povolení k podnikání (živnostenský list). Živnostenský zákon rozlišuje dva druhy živností, a sice: – živnosti ohlašovací, které se dělí na živnosti vázané, řemeslné a volné, – živnosti koncesované • jako právnická osoba – ve formě veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, společnosti s ručením omezeným, akciové společnosti, družstva, sdružení, nadace a neziskové organizace.

34


27.8.2012 10:57:57


živnosti

ohlašovací

koncesované

řemeslné vázané volné

Obrázek 2.1: Přehled živností

2.3.1 Podnik Podnikem je každý subjekt, který vykonává hospodářskou činnost bez ohledu na jeho právní formu, je základním prvkem národního hospodářství a tvoří jej: • hmotné složky podnikání (movitý a nemovitý majetek), • osobní složky podnikání (zaměstnanci a zaměstnavatelé), • nehmotné složky podnikání (obchodní jméno, patenty, licence, ochranné známky, know-how atd.). Hlavními funkcemi podniku jsou funkce: • výrobní, tj. výroba, produkce určitého výrobku či služby, • dodavatelská, tj. uspokojuje určité potřeby trhu, • vědeckotechnická, tj. snaží se využívat nových vědeckých poznatků, nových technologií, • ekonomická spočívající v tvorbě zisku cestou uspokojování cizích potřeb a ve vytváření předpokladů pro další rozvoj, • sociální, která znamená, že na fungování podniku závisí příjmy zaměstnanců, • politická, tj. posiluje či oslabuje politická rozhodnutí, • vzdělávací a kulturní, • bezpečnostní, kam lze zahrnout oblast bezpečnosti práce, ochranu majetku, životního prostředí, • společenská odpovědnost. Společenskou odpovědnost firem je nutno chápat jako faktor firemní konkurenceschopnosti. v současné době již nelze vnímat podniky jen jako producenty výrobků a dodavatele služeb, jejichž jediným cílem je maximalizace zisku. Aby byla organizace i v dnešním globálním světě dlouhodobě či dokonce trvale úspěšná, musí trvale plnit všechna nová očekávání svého okolí. Jedním z těchto 35


27.8.2012 10:57:57


očekávání je bezesporu její odpovědné chování vůči společnosti, v níž působí. Společenská odpovědnost organizací tak zahrnuje všechny aktivity, které jsou daleko nad rámec maximálních legitimních požadavků, stejně jako aktivity, jimiž organizace usilují o pochopení a uspokojování očekávání všech zainteresovaných stran ve společnosti (tzv. stakeholders). Oficiální definice společenské odpovědnosti podniku (Corporate Social Responsibility –CSR), jak byla publikována v tzv. Zelené knize Evropské komise, praví: „CSR dobrovolně integruje sociální a ekologické ohledy do podnikatelské činnosti firmy, a to ve spolupráci se zainteresovanými stranami podniku nebo stakeholdery.“7 Patří sem majitelé, akcionáři, ale také zaměstnanci, subdodavatelé, místní správa v lokalitě, kde firma podniká, zákazníci apod. Chování v souladu s principy CSR přináší organizaci řadu výhod a zisků hlavně nefinanční podoby, které jsou také důležité pro dobré a dlouhodobě udržitelné fungování organizace. Některé přínosy ze společensky odpovědného chování organizace: • větší transparentnost a posílení důvěryhodnosti, • větší přitažlivost pro investory, • budování reputace a z ní vyplývající silné pozice na trhu, • odlišení od konkurence, větší potenciál rozlišení značky spotřebitelem, • zvýšená loajalita a produktivita zaměstnanců, • možnost přilákat a udržet kvalitní zaměstnance, • zmenšení nákladů na risk-management, • dialog a vztahy důvěry s okolím, • přímé finanční úspory spojené s ekologickým chováním (např. úspora energie, opětovné využití odpadového materiálu ve výrobě), • zvýšení obratu, • zvýšení kvality produktů a služeb. Ve světě existuje už řada zejména globálně působících firem, které uvedené přínosy už léta nezpochybňují. Patří mezi ně např. ABB, IBM, Johnson & Johnson či Microsoft. (Hutlová, 2009) Podniky jsou charakterizovány: • právní samostatností, • vybaveností majetkem, • samostatností při rozhodování o: 7

Evropská unie, Zelená kniha, 2001 36


27.8.2012 10:57:57


– předmětu a rozsahu podnikání, – právní formě podnikání, • umístění podniku, • vnitřní organizaci, • ekonomickou samostatností, která se projevuje v: – podnikání na vlastní účet a riziko, – používání cizího kapitálu, – používání zisku. 2.3.1.1 Členění podniků Podniky se člení podle následujících hledisek: 1. Z hlediska rozsahu působnosti. 2. Z hlediska formy vlastnictví. 3. Podle výkonů. 4. Podle velikosti (podle počtu pracovníků a obratu). 5. Podle příslušnosti k určitému odvětví. 6. Podle právní formy. Ad 1) Z hlediska rozsahu působnosti • Místní – působí v rámci obce. • Regionální– rozsah působnosti v rámci jednoho regionu kraje. • Republikové – místem působnosti je celý stát. • Mezinárodní– vyvíjejí činnost ve více státech. • Státní – majetek podniku je ve vlastnictví státu. Ad 2) Z hlediska formy vlastnictví • Soukromé – majetek je ve vlastnictví jediné soukromé osoby. • Partnerské – majetek je vytvořen sdružením (vkladem) několika osob, které podnikají pod společným jménem. Ad 3) Podle výkonů • Vyrábějící statky – Těžební – těžba surovin, uhlí, železné rudy, kamene, ropy… – Zemědělské – zabezpečují výrobu zemědělských výrobků, mléka, masa, vajec, obilí, brambory… 37


27.8.2012 10:57:57


– Energetické – zabezpečují výrobu a rozvod energií. – Zpracovatelské – výrobní činitelé pro další výrobu; obráběcí stroje, látky, oleje. – Spotřební statky pro obyvatelstvo; oděvy, potraviny, ledničky, pračky, televize, nábytek. • Poskytující služby – Výchova a vzdělávání. – Ubytování, přeprava osob, rekreace – cestovní kanceláře. – Peněžní a bankovní služby. – Zdravotnictví, kultura, zábava… Ad 4) Podle velikosti • Mikropodniky – mají méně než 10 zaměstnanců a roční obrat do 2 mil. Euro. • Malé podniky – mají méně než 50 zaměstnanců a roční obrat do 10 mil. Euro. • Střední podniky – mají méně než 250 zaměstnanců a roční obrat do 50 mil. Euro. • Velké podniky – nad 250 pracovníků nebo s ročním obratem nad 50 mil. Euro.8 Ad 5) Podle příslušnosti k určitému odvětví Do ledna 2008 byla u nás používána OKEČ (odvětvová klasifikace ekonomických činností). Nahradila ji ale klasifikace CZ-NACE, která zohledňuje technologický rozvoj a strukturální změny hospodářství a je lépe srovnatelná s jinými mezinárodními klasifikacemi. Tato klasifikace rozděluje činnosti národního hospodářství na 99 oblastí, většinu z nich pak ještě na dílčí oblasti, např.: 01 Rostlinná a živočišná výroba, myslivost a související činnosti, 02 Lesnictví a těžba dřeva, 10 Výroba potravinářských výrobků, 11 Výroba nápojů, 22 Výroba pryžových a plastových výrobků,23 Výroba ostatních nekovových minerálních výrobků, 35 Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla a klimatizovaného vzduchu, 53 Poštovní a kurýrní činnosti, 63 Informační činnosti, 69 Právní a účetnické činnosti, 80 Bezpečnostní a pátrací činnosti, 93 Sportovní, zábavní a rekreační činnosti. Ad 6) Podle právní normy V úvodní části kap. 2.3 byly vyjmenovány právní formy podnikání,které jsou v ČR možné. Typy právních forem podnikání upravuje obchodní zákoník – Zákon č. 513/1991 Sb. (obchodní společnosti a družstva) a živnostenský zákon – Zákon č. 455/1991 Sb., se pak zaměřuje na podnikatelské subjekty provozující svou činnost na základě živnostenského oprávnění. 2.3.1.2 Podnikání fyzických osob Podnikání fyzických osob má své výhody i nevýhody. Mezi výhody lze počítat: • velmi nízké výdaje na založení společnosti, 8

Nařízení Komise Evropského společenství č. 800/2008, platné i v ČR 38


27.8.2012 10:57:57


• podnikatelskou činnost lze zahájit ihned po ohlášení (kromě koncesovaných živností a činností vyžadujících zvláštní povolení), • samostatnost a volnost při rozhodování, • snadné založení, přerušení či ukončení činnosti, • místo podvojného účetnictví lze vést pouze daňovou evidenci (pokud není podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, popř. mu nevyplynuly povinnosti přejít na podvojné účetnictví), • není vkladová povinnost, • pokud je to výhodnější, lze pro zjištění dílčího základu daně uplatnit výdaje paušální částkou z dosažených příjmů, • celý zisk z podnikání po zdanění náleží podnikateli, • lze přizvat osobu žijící ve společné domácnosti s podnikatelem jako spolupracující osobu, přerozdělit na ni kromě pracovních povinností také část příjmů a výdajů z podnikání a využít tak možnost daňové úspory. Nevýhodami tohoto způsobu podnikání je: • vysoké riziko vyplývající z neomezeného ručení podnikatele za závazky společnosti (riziko lze omezit změnou podílu na společném jmění manželů), • omezený přístup k bankovním úvěrům spojený např. i s vysokou úrokovou mírou, • vysoké požadavky na odborné a ekonomické znalosti podnikatele (podnikatel si většinou sám provádí veškerou administrativu týkající se podnikání), • vzhledem ke své velikosti může v obchodních vztazích působit jako malý a nevýznamný partner.9 Jedním z hlavních právních nástrojů pro podnikání fyzických osob je Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání. Ten se skládá z šesti částí. V části I je uvedeno, co je a co není živností, subjekty oprávněné provozovat živnosti, všeobecné a zvláštní podmínky provozování živností, překážky v provozování živností. V části II jsou uvedeny druhy živností, odborná způsobilost a podmínky provozování jednotlivých druhů živností. V části III je řešen rozsah živnostenského oprávnění, a to povinnosti podnikatele u jednotlivých druhů živností. Část IV se týká vzniku, změny a zániku živnostenského oprávnění, živnostenského rejstříku, především pak ohlašovací povinnosti a změn v ohlášení, náležitostí žádosti o koncesi, projednání a rozhodování o koncesi a vydání koncesní listiny. Část V pojednává o živnostenské kontrole a správních deliktech. V části VI jsou obsažena společná, přechodná a závěrečná ustanovení týkající se součinnosti orgánů státní správy, živnostenských společenstev a místní příslušnosti.

9

http://projekt.iss-slany.cz/wp-content/uploads/2011/10/UCETNICVTVI_bar.pdf 39


27.8.2012 10:57:57


2.3.1.3 Podnikání právnických osob Podnikání právnických osob je u nás kromě podnikání fyzických osob (OSVČ) další možností podnikání. Nejčastější formou podnikání je ve formě obchodních společností. Problematiku vzniku, působení a zániku obchodních společností upravuje především Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Na rozdíl od fyzické osoby, právnická osoba vzniká až dnem zápisu do obchodního rejstříku. K založení společnosti stačí uzavření společenské smlouvy (schválení stanov) v předepsané formě. Návrh na zápis do obchodního rejstříku se podává u příslušného rejstříkového soudu do 90 dnů od založení společnosti nebo od doručení průkazu k živnostenskému nebo jinému podnikání, nestanoví-li zákon jinak. Právnickou osobou je každý subjekt, který má práva a povinnosti a není fyzickou osobou. Za právnické osoby se považují: • sdružení fyzických nebo právnických osob, • účelová sdružení majetku, • jednotky územní samosprávy, • jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Právnické osoby mohou mít podobu: • Obchodní společnosti: – evropská společnost (Societas Europaea), – akciová společnost, – společnost s ručením omezeným, – veřejná obchodní společnost, – komanditní společnost, – Evropské hospodářské zájmové sdružení. • Podniku: – státní podnik. • Sdružení fyzických nebo právnických osob: – zájmové sdružení právnických osob, – honební společenstvo, – družstvo (bytové, stavební, výrobní …), – společenství vlastníků bytových jednotek. • Účelového sdružení majetku. • Nevládní neziskové organizace: – obecně prospěšná společnost, – občanské sdružení, – nadace a nadační fond, 40


27.8.2012 10:57:57


– církev nebo náboženská společnost, – církevní právnická osoba (např. orgán církve, řeholní řád, farnost, účelové zařízení pro charitu, – svaz církví a náboženských společností. • Veřejnoprávní právnické osoby: – stát, – organizační složka státu, – územně samosprávný celek (obec, kraj, městská část, městský obvod), – svazek obcí, – státní fond, – příspěvkové organizace. • Vysoké školy. • Školské právnické osoby. Jak již bylo zdůrazněno, nejčastějším způsobem podnikání je forma obchodních společností.

Evropská společnost „Evropská společnost (nebo také evropská akciová společnost), známá pod latinským názvem Societas Europaea (SE), je právní forma podnikání postavená na právu Evropského společenství (EU). Jejím smyslem je především usnadnit volný pohyb kapitálu v rámci celé Evropské unie a sjednotit právní formy obchodních společností v EU. Základní výhodou oproti jakékoli běžné národní formě podnikání je možnost Societas Europaea přesouvat sídlo v rámci celé EU bez likvidace společnosti. Přesun sídla společnosti při zachování kontinuity existující společnosti umožní: • Využití smluv o ochraně investic uzavřených Českou republikou – Přenesení sídla SE společnosti do zahraničí přináší silnější pozici společnosti při jednání s českým státem. Evropská společnost se může opřít i o smlouvy o ochraně investic uzavřených Českou republikou. Česká společnost tuto možnost nemá. • Dostat se z vlivu českých úřadů– Societas Europaea (SE) bude spadat pod právo vybrané země. České úřady mohou informace o evropské společnosti zjišťovat pouze přes příslušné zahraniční úřady, což je dosti problematické. Rovněž veškeré písemnosti musí být doručeny na sídlo evropské společnosti v zahraničí a případné budoucí soudní spory se budou řešit v místě sídla společnosti. • Výběr nejvhodnějšího daňového systému v rámci EU– Po přesunu společnosti se na SE vztahují daňové zákony zvolené země. Societas Europaea (SE) může dle výběru sídla například využívat nízké daně z příjmů na Kypru (10 %), nebo využít vhodného holdingového režimu v Nizozemsku. Přesunem společnosti lze také řešit optimalizaci zdanění připravovaných transakcí, například prodeje podílů nebo obchod s pohledávkami. 41


27.8.2012 10:57:57


• Vybrat vhodný právní systém – Právní systémy starších členských států EU jsou výrazně stabilnější než český. Přinášejí větší jistotu pro podnikatele a vyšší vymahatelnost práva. • Úspora nákladů na správu a řízení – Societas Europaea (SE) si může zvolit tzv. monistický systém řízení, kdy společnost řídí pouze jeden statutární orgán (minimálně dvoučlenný), kterým je Správní rada. To znamená úsporu režijních nákladů ve srovnání s běžnou a. s., jež musí mít povinně představenstvo a dozorčí radu. Evropská společnost (SE) může být založena pouze pěti způsoby: 1. Fúzí dvou a více akciových společností. 2. Vytvořením holdingové společnosti. 3. Vytvořením dceřiné společnosti. 4. Změnou právní formy (z a. s. na SE). 5. Dceřinou společností jiné SE. 6. Akciová společnost.10 „Akciová společnost (a. s.) je kapitálová společnost, jejíž základní jmění je rozvrženo na určitý počet akcií o určité jmenovité (nominální) hodnotě. Společnost ručí za své závazky celým svým majetkem, akcionáři neručí za závazky společnosti. Jediné, co akcionář riskuje svým vstupem do a. s., je ztráta hodnoty akcií. Společnost může založit jedna právnická osoba = zakladatel, na základě zakladatelské listiny. Zakládá-li a.s. více zakladatelů (právnické i fyzické osoby), tak uzavřou zakladatelskou smlouvu. Součástí obou listin je návrh stanovspolečnosti. Společnost může být založena buď: • bez upisování akcií – v zakladatelské listině nebo smlouvě je uveden počet akcií a jejich jmenovitá hodnota a upisované vklady zakladatelů jsou ve výši základního jmění a rovnají se celkové hodnotě vydaných akcií. Nekoná se valná hromada. • nebo na základě výzvy k upisování akcií – zakladatelská smlouva musí navíc obsahovat dobu a místo upisování akcií, postup při upsání akcií převyšujících navrhované základní jmění, způsob svolání ustavující valné hromady upisovatelů, místo, dobu a způsob pro splácení části upsaných akcií a jejich výše. Základní kapitál společnosti musí tvořit minimálně 2 000 000 Kč, u společnosti s veřejnou nabídkou akcií pak 20 000 000 Kč. K upsání akcie dochází zápisem do listiny upisovatelů. Upisovatel je povinen splatit alespoň 10 % jmenovité hodnoty upisovaných akcií ihned při upisování, do zahájení valné hromady musí upisovatel splatit alespoň 30 % jmenovité hodnoty upsaných akcií. Do 60 dnů ode dne skončení upisování akcií musí zakladatelé svolat ustavující valnou hromadu. 10

http://www.akont.cz/cz/societas-europaea-evropska-spolecnost#utm_campaign=B2B-SE-Akont_Evropska-spolecnost_CZ-Sklik&utm_medium=cpc&utm_source=CZ-Sklik-B2B 42


27.8.2012 10:57:57


Vrcholným orgánem je valná hromada, která se skládá ze všech akcionářů. Řídícím orgánem je představenstvo, které je statutárním orgánem a které volí valná hromada ze svých členů na dobu určenou ve stanovách, jež nesmí přesáhnout 5 let. Jednat jménem společnosti je oprávněn každý člen představenstva. Tito členové se zapisují do obchodního rejstříku. Členem může být jen fyzická osoba. Členové volí svého předsedu. Představenstvo má nejméně 3 členy. Kontrolním orgánem je dozorčí rada. Její zřízení je povinné. Dohlíží na výkon působnosti představenstva. Členové dozorčí rady jsou oprávněni nahlížet do všech dokladů a záznamů tykajících se činnosti společnosti. Musí mít nejméně 3 členy.“11 Ustavující valná hromada rozhoduje o založení společnosti, schvaluje stanovy a volí orgány společnosti. Konání ustavující valné hromady se osvědčuje notářským zápisem. Výhodou společnosti je poměrně solidní vnější dojem, nevýhodou je potřeba vysokého základního kapitálu a poměrně složité zakládání i působení společnosti. Podrobnosti o této formě podnikání jsou obsaženy v obchodním zákoníku.

Společnost s ručením omezeným „Společnost s ručením omezeným je nejrozšířenějším typem obchodní společnosti v České republice. Její výhoda spočívá v omezeném ručení za závazky společnosti, relativně nízké hodnotě minimálního základního jmění a malé administrativní náročnosti. Jistým způsobem společnost s ručením omezeným subjektivně posunuje úroveň podnikání od fyzické osoby výše k profesionálnějšímu přístupu. Částečnou nevýhodou pro začínající podnikatele je v tomto případě nutnost vedení (podvojného) účetnictví a náročnější komunikace s úřady. Pro založení společnosti s ručením omezeným je nutné: • uzavřít společenskou smlouvu formou notářského zápisu, • složit základní jmění společnosti, nebo jeho části, • získat živnostenské oprávnění (živnostenský list atp.), • provést zápis společnosti do obchodního rejstříku, • registrovat společnost u finančního úřadu.“12 Minimální základní kapitál společnosti je 200 000 Kč, který může společnost použít v případě potřeby na cokoli. Na základním kapitálu společnosti se může každý společník účastnit pouze jedním vkladem, jeho výše musí být minimálně 20 000 Kč. Vklad může mít i nepeněžitou podobu (např. automobil, budova, pozemek), ten musí být oceněn a tato částka, která se započítá do vkladu společníka, uvedena v prohlášení či ve společenské smlouvě. Společnost odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem, společníci ručí společně a nerozdílně za závazky společnosti do výše souhrnu nesplacených částí vkladů

11

http://pavelkonecny.blog.cz/0909/akciova-spolecnost-a-spolecnost-s-rucenim-omezenym

12

http://business.center.cz/business/pravo/formypodn/sro/shrnuti.aspx 43


27.8.2012 10:57:58


všech společníků podle stavu zápisu v obchodním rejstříku. Zápisem splacení všech vkladů do obchodního rejstříku ručení zaniká.13 „Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Valná hromada společníků je nejvyšším orgánem společnosti. Do působnosti jejího rozhodování spadá např. jmenování a odvolávání jednatelů, změny společenské smlouvy a stanov a schvalování účetní uzávěrky. Valná hromada může jmenovat i členy dozorčí rady, to je ale nepovinný orgán společnosti“.14 Podrobnosti o společnosti s ručením omezeným jsou obsaženy v obchodním zákoníku.

Veřejná obchodní společnost Veřejná obchodní společnost. Právní úpravu veřejné obchodní společnosti řeší obchodní zákoník. Veřejná obchodní společnost je osobní obchodní společností a je nejjednodušším typem obchodní společnosti, ve které všichni společníci ručí celým svým majetkem společně a nerozdílně za závazky společnosti. Veřejnou obchodní společnost musí založit alespoň dva společníci, mohou to být fyzické i právnické osoby. Společníci veřejné obchodní společnosti nejsou při jejím založení povinni skládat žádný základní kapitál, případné vklady společníků mohou být zakotveny ve společenské smlouvě. K jednání za společnost je oprávněn každý společník samostatně. Jednání jednotlivých společníků může být upraveno ve společenské smlouvě, případná omezení vyplývající ze společenské smlouvy nemají účinek vůči třetím osobám, tzn. že třetí osoba se může plně dožadovat svých práv, jednala-li ve víře, že společník, s kterým smlouvu uzavřela, byl plně způsobilý k podpisu této smlouvy. Zisk se dělí mezi společníky rovným dílem. Podíl na zisku stanovený na základě účetní závěrky je splatný do tří měsíců od jejího schválení, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Ztrátu zjištěnou účetní závěrkou nesou společníci rovným dílem.Výhodou společnosti je, že není nutný základní kapitál společnosti a dále, že se jedná o osobní typ právnické osoby. Nevýhodou společnosti je, že jednotliví společníci ručí celým svým majetkem solidárně za závazky společnosti, je zde zákaz konkurence a v případě úmrtí/ zániku předposledního společníka automaticky zaniká celá veřejná obchodní společnost.

Komanditní společnost Komanditní společnost15 je osobní obchodní společnost s prvky společnosti s ručením omezeným, zakládá se společenskou smlouvou, zakladateli jsou minimálně dvě fyzické nebo právnické osoby. Ve společenské smlouvě se stanoví, jak se rozdělí zisk a kdo bude mít jaká práva. Pokud se na rozdělení zisku vlastníci nedohodnou, dělí se automaticky v poměru vložených vkladů. Komanditní společnost vzniká zápisem do obchodního rejstříku. 13

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, Část druhá Díl IV: Společnost s ručením omezeným

14

Specifikace společnosti zpracována na základě obchodního zákoníku

15

Specifikace společnosti zpracována na základě obchodního zákoníku 44


27.8.2012 10:57:58


Ve společnosti jsou dva typy společníků, jejich práva a povinnosti jsou odlišná.První z nich jsou komanditisté. Ti mají za úkol do společnosti splatit svůj vklad (min. 5 000 Kč) a do jeho nesplacené výše ručí za závazky společnosti. Nesmí ale zasahovat do jejího vedení, pouze mohou kontrolovat její hospodaření. Smrtí komanditisty se společnost neruší. Druhým typem společníků jsou komplementáři. Jejich postavení tak připomíná postavení společníků ve veřejné obchodní společnosti. Odpovídají svým majetkem, jsou statutárním orgánem společnosti a je jim svěřeno obchodní vedení společnosti. Smrtí komplementáře se společnost ruší. Komanditní společnost musí být založena minimálně dvěma společníky, z nichž musí být jeden komanditista a druhý komplementář. Výhody: • není nutný základní kapitál společnosti, • komanditisté nemají zákaz konkurence. Nevýhody: • jednotliví společníci ručí celým svým majetkem nerozdílně za závazky společnosti, • komanditisté nemohou rozhodovat o obchodním vedení společnosti. Další skutečnosti fungování komanditní společnosti jsou uvedeny v obchodním zákoníku.

Evropské hospodářské zájmové sdružení Evropské hospodářské zájmové sdružení. Přistoupením České republiky do EU se českým podnikatelům otevřely nejenom široké možnosti vnitřního trhu, ale prostřednictvím komunitárního práva rovněž možnosti využití nových právních forem, na jejichž základě lze rozvíjet ekonomické aktivity. Jedním z právních instrumentů na úrovni EU je právě Evropské hospodářské zájmové sdružení,které je v ČR upraveno zákonem č. 360/2004 Sb., jež navazuje na nařízení Rady o zřízení Evropského hospodářského zájmového sdružení č. 2137/85. Cílem nařízení je podpora hospodářské spolupráce mezi evropskými podniky, především malými a středními, které by se chtěly podílet na projektech celoevropského rozměru. Evropské hospodářské zájmové sdružení (EHZS) svým členům umožňuje propojit některé ze svých ekonomických aktivit s aktivitami ostatních členů při zachování vlastní ekonomické a právní nezávislosti. Může sloužit jako právní rámec pro koordinaci a organizaci ekonomických aktivit svých členů nebo také může svým jménem vstupovat do smluvních vztahů. Zúčastněné subjekty musí uzavřít zakládací smlouvu, která se zapisuje do příslušného rejstříku vedeného ve státu sídla sdružení. Pozdější změna sídla je přípustná, její podmínky upravené v nařízení odpovídají zvláštní povaze sdružení. Od okamžiku zápisu může EHZS nabývat práv a zavazovat se, ale jeho status jako právnické osoby závisí na uznání státem sídla. v některých státech mohou být EHZS i společnostmi, které nejsou právnickými osobami. Právo, kterým se řídí EHZS, je tedy právem charakterizováno jako 45


27.8.2012 10:57:58


výsledek složité souhry zakládací smlouvy, ustanovení nařízení, národního kolizního práva a národního práva obchodních společností. Za závazky EHZS před jeho vznikem ručí neomezeně a solidárně zakladatelé, ať jsou to fyzické osoby, společnosti nebo jiné právnické osoby, pokud takové závazky po zápisu sdružení samo nepřevezme. Po vzniku sdružení je odpovědnost jeho členů neomezená a solidární, řídí se pak předpisy státu sídla. EHZS může zakládat své pobočky i v jiných členských státech než je stát sídla. Pro tento případ platí, že se zapisují do rejstříků v nich vedených. Účelem EHZS není dosahování zisku pro sdružení, spíše naopak. Slouží pouze k usnadnění hospodářské činnosti svých členů. Jeho činnost musí souviset s jejich hospodářskou činností a smí být pouze pomocnou činností. Pokud EZHS dosáhne zisku, je to zisk jeho členů a rozdělí se mezi ně. Proto se také zdaňuje u jednotlivých členů. Pro strukturu EHZS je charakteristické oddělení členství a řízení. Členy EHZS mohou být fyzické i právnické osoby, a to jak soukromoprávní, tak veřejnoprávní. Členství může být ukončeno vystoupením, z důležitých důvodů rovněž výpovědí, případně vyloučením. Orgány EHZS jsou valná hromada, která se usnáší jednomyslně, a jednatelé. Sdružení řídí jednatelé – fyzické osoby. Jednatelem může být i právnická osoba, pokud pro výkon této funkce ustanoví fyzickou osobu. Jednatelé musí splňovat nařízením upravené předpoklady bezúhonnosti. Vůči třetím osobám EHZS zastupují a jeho jménem jednají jen jednatelé. Jejich oprávnění navzájem se zastupovat je neomezené. Ke zrušení EHZS je zapotřebí jednomyslného souhlasu, v některých případech je předepsána písemná forma usnesení. Důsledkem zrušení je likvidace, která se provádí podle práva příslušného členského státu. To platí i pro případný konkurs. Kdyby v některém členském státě sdružení vykonávalo činnost, která je v rozporu s jeho veřejným zájmem, může příslušný úřad členského státu takovou činnost zakázat. Proti takovému zákazu však musí existovat možnost uplatnění opravného prostředku. (Dvořák, 2006). V souvislosti s podnikáním je potřeba se ještě zmínit o možnosti,která se začínajícím podnikatelům nabízí, a tou jsou tzv. Ready-made, neboli předzaložené společnosti. Jedná se o firmu, která je zapsána v obchodním rejstříku, má název, sídlo, jednatele, identifikační číslo a také plně splacený základní kapitál. Společnost však nevyvíjí žádnou činnost, je založena pouze za účelem prodeje konečnému zákazníkovi. Ten, kdo předzaloženou společnost koupí, se vyhne zdlouhavému administrativnímu procesu, který zakládání společností provází. Při koupi předzaložené společnosti si zákazník může vybrat nejen předmět podnikání, ale také její historii, tedy dobu po jakou společnost „působí v oboru“ (je zapsána v obchodním rejstříku). Výhodou Ready-made společností je nenáročnost na kapitál, jelikož není nutné skládat základní kapitál společnosti. Cena za prodej společnosti se liší v závislosti na poskytovateli této služby. Všeobecně se výše této ceny pohybuje kolem čtyřiceti tisíc korun u společností s ručením omezeným a osmdesáti tisíc korun u akciových společností. Nyní je také nabízena možnost založení Ready-made evropské společnosti. Cena závisí na tom, zda je v ní zahrnuta celá řada poplatků nebo zda jsou tyto poplatky vymezeny zvlášť. (Hutlová, 2009) 46


27.8.2012 10:57:58


2.4 Ochrana hospodářské soutěže Ochranu hospodářské soutěže upravuje především Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a zákon č. 143/2001 Sb. Ten upravuje ochranu hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb proti jejímu vyloučení, omezení, jinému narušení nebo ohrožení jako například: • dohodami soutěžitelů, • zneužitím dominantního postavení soutěžitelů, • spojením soutěžitelů. Pokud se jedná o dohody, jsou zakázány zejména dohody, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže proto, že obsahují ujednání o: • přímém nebo nepřímém určení cen, popřípadě o jiných obchodních podmínkách, • omezení nebo kontrole výroby, odbytu, výzkumu a vývoje nebo investic, • rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů, • tom, že uzavření smlouvy bude vázáno na přijetí dalšího plnění, které věcně ani podle obchodních zvyklostí a zásad poctivého obchodního styku s předmětem smlouvy nesouvisí, • uplatnění rozdílných podmínek vůči jednotlivým soutěžitelům při shodném nebo srovnatelném plnění, jimiž jsou někteří soutěžitelé v hospodářské soutěži znevýhodněni, • tom, že účastníci dohody nebudou obchodovat či jinak hospodářsky spolupracovat se soutěžiteli, kteří nejsou účastníky dohody, anebo jim budou jinak působit újmu (skupinový bojkot). V zákoně jsou vysvětleny pojmy horizontální a vertikální dohody. Zákon připouští výjimky v případě, že se jedná o obchod mezi členskými státy EU. Dominantní postavení na trhu má podle tohoto zákona soutěžitel nebo společně více soutěžitelů (společná dominance), jehož tržní podíl je větší než 40 %. Zneužitím dominantního postavení je zejména: • přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému proti plnění, • vázání souhlasu s uzavřením smlouvy na podmínku, že druhá smluvní strana odebere i další plnění, které s požadovaným předmětem smlouvy věcně ani podle obchodních zvyklostí nesouvisí, • uplatňování rozdílných podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění vůči jednotlivým účastníkům trhu, jimiž jsou tito účastníci v hospodářské soutěži znevýhodňováni, • zastavení nebo omezení výroby, odbytu nebo výzkumu a vývoje na úkor spotřebitelů, • dlouhodobé nabízení a prodej zboží za nepřiměřeně nízké ceny, které má nebo může mít za následek narušení hospodářské soutěže, 47


27.8.2012 10:57:58


• odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k vlastním přenosovým sítím nebo obdobným rozvodným a jiným infrastrukturním zařízením, které soutěžitel v dominantním postavení vlastní nebo využívá na základě jiného právního důvodu, pokud jiní soutěžitelé z právních nebo jiných důvodů nemohou bez spoluužívání takového zařízení působit na stejném trhu jako dominantní soutěžitelé, kteří přitom neprokážou, že takové spoluužívání není z provozních nebo jiných důvodů možné anebo je od nich nelze spravedlivě požadovat. Totéž přiměřeně platí pro odmítnutí přístupu jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu k využití duševního vlastnictví nebo přístupu k sítím, které soutěžitel v dominantním postavení vlastní nebo využívá na základě jiného právního důvodu, pokud je takové využití nezbytné pro účast v hospodářské soutěži na stejném trhu jako dominantní soutěžitelé nebo na jiném trhu. Ke spojení soutěžitelů dochází fúzí dvou nebo více na trhu dříve samostatně působících soutěžitelů. Za spojení soutěžitelů se rovněž považuje, jestliže jedna nebo více osob, které nejsou podnikateli, ale kontrolují již alespoň jednoho soutěžitele, anebo jestliže jeden nebo více podnikatelů získá možnost přímo nebo nepřímo kontrolovat jiného soutěžitele, zejména: • nabytím účastnických cenných papírů, obchodních nebo členských podílů, • smlouvou nebo jinými způsoby, které jim umožňují jiného soutěžitele kontrolovat. V některých případech zákon a Úřad na ochranu hospodářské soutěže povoluje spojení soutěžitelů. Bližší podmínky jsou obsaženy ve zmíněném zákoně. V souvislosti s ochranou hospodářské soutěže je potřeba zmínit se ještě o tzv. nekalé soutěži. Nekalá soutěž je jednou z oblastí práva hospodářské soutěže a postihuje ty případy, kdy někdo zneužívá a deformuje konkurenční prostředí nekalým způsobem s cílem poškodit svého konkurenta takovým způsobem, který mu může přivodit nějakou újmu. Zákaz nekalé soutěže chrání jakousi mravnost a úroveň soutěže. Nekalou soutěží je podle obchodního zákoníku zejména: • klamavá reklama, • klamavé označování zboží a služeb, • vyvolávání nebezpečí záměny, • parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, • podplácení, • zlehčování, • srovnávací reklama, • porušování obchodního tajemství, • ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí. (Ministerstvo životního prostředí)

48


27.8.2012 10:57:58


2.5 Ochrana práv duševního vlastnictví Duševní vlastnictví je možné z hlediska jednotlivých předmětů a jejich ochrany rozdělit na: • díla chráněná podle autorského práva a práv s tímto právem souvisejících, díla literární a další díla umělecká a vědecká, díla hudební, dramatická, fotografická, výtvarná, architektonická a podobně. Za dílo se považuje také počítačový program a databáze, za předpokladu, že jsou vlastním autorovým duševním výtvorem, • předměty spadající pod průmyslově právní ochranu – technická řešení (patenty, užitné vzory, případně topografie polovodičových výrobků), dále předměty průmyslového výtvarnictví a design (průmyslové vzory) na různá označení (ochranné známky, označení původu, zeměpisná označení, firemní jména). K právům průmyslovým lze zařadit i další předměty, především obchodní tajemství a know-how (psané i nepsané výrobní, obchodní a jiné zkušenosti). Tuto problematiku řeší Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) a Zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Ve spolupráci Hospodářské komory ČR, odboru Informační místa pro podnikatele (InMP), a Úřadu průmyslového vlastnictví byla připravena příručka věnovaná problematice ochrany duševního vlastnictví. Tato příručka přehledně řeší následující problémy: • systém ochrany duševního vlastnictví v České republice, • mezinárodní spolupráci v této oblasti, • ochranu průmyslového vlastnictví, • ochranu technických řešení, • ochranu práv na označení, • právní prostředí v oblasti průmyslových práv, • funkci patentového zástupce, • oceňování nehmotného majetku, • problematiku průmyslového vlastnictví a licencí, • otázky porušování a vymáhání práv k duševnímu vlastnictví, • informační a vzdělávací aktivity Úřadu průmyslového vlastnictví, • a další.

2.6 Ochrana spotřebitele Problematikou ochrany spotřebitele se zabývá Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a stanoví některé podmínky podnikání významné pro ochranu spotřebitele, úkoly veřejné správy v oblasti 49


27.8.2012 10:57:58


ochrany spotřebitele a oprávnění spotřebitelů, sdružení spotřebitelů nebo jiných právnických osob založených k ochraně spotřebitele. Ustanovení zvláštních předpisů týkající se podmínek výroby, dovozu, prodeje a označování výrobků a poskytování služeb nejsou tímto zákonem dotčena. Tento zákon se vztahuje na nabízení a prodej výrobků a na nabízení a poskytování služeb v případech, kdy k plnění dochází na území České republiky. Na ostatní případy se vztahuje tehdy, souvisí-li plnění s podnikatelskou činností provozovanou na území České republiky. Důležitou částí zákona je část zabývající se povinností při prodeji výrobků a poskytování služeb, především pak poctivost prodeje výrobků a poskytování služeb, nekalých, klamavých a agresivních obchodních praktik, zákazu diskriminace spotřebitele, zákazu výroby, dovozu, vývozu, nabízení, prodeje a darování výrobků nebezpečných svou zaměnitelností s potravinami, zákazu nabízení, prodeje a vývozu výrobků určených pro humanitární účely. Důležitá část zákona je ta, která se týká ochrany před výrobky nebezpečnými svou zaměnitelností s potravinami. Podle tohoto zákona jsou orgány státní správy, orgány územní samosprávy a ostatní orgány veřejné správy povinny činit v mezích své působnosti veškerá opatření, aby zamezily dovozu, vývozu a uvádění výrobků nebezpečných svou zaměnitelností s potravinami do oběhu nebo zamezily jejich další oběh. O výrobcích nebezpečných svou zaměnitelností s potravinami v oběhu jsou povinny informovat spotřebitelskou veřejnost všemi dostupnými prostředky, zejména prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků.

2.7 Ochrana životního prostředí Oblast ochrany životního prostředí je v ČR od roku 1989 jednou z nejsledovanějších oblastí. Byla přijata řada zákonů,opatření a nařízení a v roce 2004 byla schválena vládou Státní politika životního prostředí ČR do roku 2010 (SPŽP), která vymezuje konsensuální rámec pro dlouhodobé a střednědobé směřování vývoje environmentálního rozměru udržitelného rozvoje České republiky. SPŽP definuje prioritní oblasti životního prostředí, kterými jsou: • ochrana přírody, krajiny a biologické rozmanitosti, • udržitelné využívání přírodních zdrojů (vč. vody), materiálové toky a nakládání s odpady, • životní prostředí a kvalita života (snižování zátěže toxickými kovy, snižování zátěže ovzduší emisemi, hluk, omezování průmyslového znečištění a rizik), • ochrana klimatické systému Země a omezení dálkového přenosu znečištění. SPŽP stanoví cíle a opatření nejen ve svých prioritních oblastech, ale i v jednotlivých odvětvových politikách, jako jsou např. energetika, průmysl a obchod, zemědělství, lesní hospodářství. Kromě tohoto dokumentu je potřeba poukázat na Zákon č.17/1992Sb., který vymezuje základní pojmy a stanoví základní zásady ochrany životního prostředí,povinnosti právnických a fyzických osob při ochraně a zlepšování stavu životního prostředí a při využívání přírodních zdrojů. Vychází přitom z principu trvale udržitelného rozvoje. K problematice ochrany životního prostředí přijalo MŽP a vláda řadu zákonů, vyhlášek týkajících se následujících oblastí: 50


27.8.2012 10:57:58


• Životní prostředí všeobecně • Vodní hospodářství • Odpadové hospodářství • Ochrana ovzduší • Ochrana přírody • Ochrana půdního fondu a lesního hospodářství • Geologie a hornictví • Územní plánování a stavební řád • Posuzování vlivu na životní prostředí • Nakládání s chemickými látkami • Prevence závažných havárií • Geneticky modifikované organismy • Integrovaná prevence znečišťování • Energetika • Hluk • Ochrana klimatu Podnikatelské subjekty jsou povinny dodržovat všechna legislativní opatření týkajících se ochrany životního prostředí. V opačném případě jsou vystaveny stanoveným sankcím.

2.8 Rizika spojená s podnikáním Pod pojmem riziko je míněno určité nebezpečí, že nedosáhneme takových výsledků,které jsme předpokládali. V souvislosti s podnikatelskou činností je možné se setkat s řadou rizik, která lze rozdělit do několika skupin. Jsou to: 1. Obecná rizika. 2. Rizika související s podnikatelskou činností. 3. Rizika vyplývající z nedostatečné odbornosti provádění některých činností.

Ad 1) Obecná rizika Mezi obecná rizika patří především rizika vznikající v důsledku živelních událostí, která způsobují podnikatelům škody na majetku, v některých případech i na životech. Dokážou nadělat obrovské škody a dosáhnout katastrofických rozměrů, udeří zpravidla najednou a nečekaně, a proto je důležité o živelních pohromách získat co nejvíce informací. 51


27.8.2012 10:57:58


V tomto případě se jedná především o: • zemětřesení, • požáry, • výbuchy plynu, • protržení přehradních hrází, • zavalení silnic a železnic, • zřícení budov, • poškození energetických sítí, • povodně. Některá rizika živelních pohrom lze minimalizovat řadou preventivních opatření, dodržováním bezpečnostních předpisů, pravidelnými preventivními kontrolami zařízení, pravidelným školením zaměstnanců v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví pracujících, jiná rizika (např. bleskové povodně a jiné pohromy především charakteru zásahu vyšší moci) nelze předvídat. V těchto případech je jedinou možností pokrýt reálné riziko uzavřenou pojistnou smlouvou. Do této skupiny obecných rizik je možné zařadit také rizika v důsledku škod, způsobených jinými osobami, ať již neúmyslných, či úmyslných, především na majetku. Také v tomto případě pojištění podnikatelů pomůže zmírnit finanční důsledky nepředvídatelné události. Na pojistném trhu působí řada pojišťovacích subjektů, které nabízejí portfolio pojišťovacích produktů, ze kterých si podnikatelé mohou vybrat vhodný způsob krytí případných škod.

Ad 2) Rizika související s podnikatelskou činností Zatímco první skupina rizik je v některých případech málo ovlivnitelná, tato skupina rizik souvisejících s podnikatelskou činností je ovlivnitelná především kvalitním odborným provedením požadovaného výkonu. Do této skupiny patří především rizika vyplývající ze smluvních závazků a jejich nedodržování. V tomto případě je třeba rozlišit riziko kupujícího a riziko poskytovatele. Pokud se jedná o riziko kupujícího, tak v tomto případě hlavním rizikem je: • nedodržení podmínek smlouvy především s ohledem na kvalitu a technické parametry dodávaného produktu, • nedodržení dohodnutého termínu dodávky. V případě rizik na straně poskytovatele produktu se jedná především o: • nepřevzetí produktu ze strany objednavatele, • neuhrazení kupní ceny, případně neuhrazení v požadovaném termínu. Kupující má možnost nedodržení podmínek kupní smlouvy reklamovat v termínech, které jsou uvedeny ve smlouvě. 52


27.8.2012 10:57:58


„Pokud se jedná o nepřevzetí produktu objednavatelem, tomuto riziku je možné částečně zabránit tím, že bude požadována např. záloha na produkt, případně budou sjednány oboustranně přijatelné platební podmínky. Ve druhém případě lze využít nástroje dokumentárního inkasa (banka předá kupujícímu doklady, na základě nichž může disponovat se zbožím proti uskutečnění bezhotovostní platby ve prospěch poskytovatele) a dokumentárního akreditivu. Jedná se o závazek banky proplatit na základě pokynu kupujícího poskytovateli příslušnou částku (ve výši hodnoty akreditivu) a splňujících jeho podmínky. Akreditiv je platný na dohodnutou dobu, ve které je potřeba předložit příslušné doklady a příslib banky k proplacení příslušné částky využít. Riziko neuhrazení kupní ceny je možné zmírnit také např. uzavřením pojistky u specializované Komerční úvěrové pojišťovny EGAP a. s. Poměrně významná pro podnikatele jsou rizika související s prováděním zahraničně-obchodních operací. Rizikem v těchto případech jsou např. rizika politická – sociální nepokoje, válka, rizika tržní – změny kurzu měny, cenových relací, módy, rizika finanční – změny úrokových sazeb, inflace, ale může to být také nedostatek informací o bonitě klienta, nedostatečně vyspělý právní systém, korupce. V zahraničních smluvních vztazích je pro eliminování rizik používán nejčastěji nástroj dokumentární inkaso a dokumentární akreditiv. Dále bývá využívána možnost pojištění zahraničních pohledávek u EGAP a. s. Proti kurzovým ztrátám bývá sjednávána tzv. měnová doložka, která má za účel snížit měnové riziko spojené se změnou kurzu měny, v níž má být závazek plněn (Zajišťovaná měna) ve vztahu k určité jiné měně (Zajišťující měna). Dojde-li pak po uzavření dané smlouvy v průběhu její realizace ke změně kurzovního poměru obou měn, tak je dlužník povinen zaplatit částku sníženou nebo zvýšenou tak, aby částka v zajišťující měně zůstala nezměněná. Povinnost zaplatit částku zvýšenou nebo sníženou na základě takto sjednané měnové doložky nastává pak automaticky, aniž je třeba zvláštního nového ujednání smluvních stran. Není-li ve smlouvě stanoveno, ke kterým měnovým kurzům se přihlíží, má se za to, že jsou rozhodné střední devizové kurzy platné ve státu, v němž má dlužník sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště, a to v době uzavření smlouvy a v době, kdy je peněžitý závazek plněn. Je-li v doložce použito k zajištění více měn, je rozhodující průměr kurzů mezi zajišťovanou měnou a zajišťujícími měnami, pokud z doložky nevyplývá něco jiného.

Ad 3) Rizika vyplývající z nedostatečné odbornosti provádění některých činností Do této skupiny rizik patří především: • riziko nesprávného odhadu budoucího vývoje, a • riziko nepříznivých důsledků porušování předpisů upravujících podnikání.“16 Povaha podnikatelského rizika se dramaticky změnila, a to především pro společnosti operující v globálním měřítku. Ovšem bez ohledu na to, zdali společnost podniká v domácím prostředí, či v zahraničí, platí, že celkové riziko vzrostlo a svou povahou se stalo 16

http://www.komora.cz/vzdelavani-a-lidske-zdroje/prirucka-pro-podnikani-v-roce-2008/chap_11689/16-rizika-souvisejici-s-podnikanim.aspx 53


27.8.2012 10:57:58


amorfním – bez vnitřní struktury. Objevila se celá řada nových rizik, která je velmi těžké předvídat na základě minulých zkušeností a která se v současnosti šíří celými ekonomikami i odvětvími. Projevují se bez varování, rychle se vyvíjejí a mají významný dopad na podnikatelské aktivity společností. Hlavním rizikem se jeví stupeň globalizace a finanční krize. V těchto podmínkách je problematické s úspěchem odhadnout např. vývoj inflace, úrokové míry, kurzy, poptávku, nehledě k tomu, že rizika tohoto druhu podnikatelé nemohou ovlivnit. O řadě regulačních opatření pro oblast podnikání bylo již pojednáno v kap. č. 2.4–2.7 (ochrana hospodářské soutěže, ochrana práv duševního vlastnictví, ochrana spotřebitele, ochrana životního prostředí). Dodržování těchto opatření je podrobeno kontrolním mechanismům doplněným o sankce, jako jsou např. pokuty, administrativní opatření, případně pozastavení nebo zákaz podnikatelské činnosti. Regulaci podléhají také požadavky na odborné vykonávání podnikatelské činnosti, především pak v oblasti vedení účetnictví, daňové povinnosti, zdravotního a sociálního pojištění atd. Porušování stanovených pravidel v těchto oblastech podléhá pokutám, penále. (Hospodářská komora ČR, 2008)

2.9 Literatura DVOŘÁK, Tomáš, 2006. Evropské hospodářské zájmové sdružení. ASPI Publishing: Praha, 2006. ISBN 80-7357-206-0. EVROPSKÁ SPOLEČNOST. Nařízení Rady EU č. 2157/2001, Úřední list č. L 294 [online]. 2001-11-10, [citováno 2010-02-10]. Dostupné z WWW:http://www.sagit.cz/ pages/lexikonheslatxt.asp?cd=152&typ=r&levelid=OB_044C.HTM. Hospodářská komora ČR 2008, Příručka pro podnikání. HUTLOVÁ, H. Ready made společnosti nabízejí mnoho výhod [online]. 2009-07-22, [citováno 2010-02-10]. Dostupné z WWW:http://dumfinanci.cz/zajimavosti/ready-made-spolecnosti-nabizeji-mnoho-vyhod. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ. Státní politika životního prostředí ČR [online]. [citováno 2010-02-10]. Dostupné z WWW:http://www.mzp.cz/cz/statni_politika_zivotniho_prostredi. Národní program reforem České republiky 2011. SOKOLT, Ladislav. 2006. Koncepce podpory malého a středního podnikání na období 2007 – 2013. MPO [online]. 2006 [cit. 2009-11-11]. Dostupný z WWW: . Strategie udržitelného rozvoje v ČR, Usnesení vlády č.1242/04. ŠILHÁN, J. Nekalá soutěž obecně: 1. část [online]. 2002-11-19, [citováno 2010-02-10]. Dostupné z WWW:http://www.pravnik.cz/a/158/nekala-soutez-obecne-1-cast.html. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. In: Sbírka zákonů. 1991. Dostupné z: http:// business.center.cz/business/pravo/zakony/obchzak/.

54


27.8.2012 10:57:58


Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. In: Sbírka zákonů. 1995. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/duchodpoj/Zákon č. 455/1991 Sb. – Živnostenský zákon. Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. In: Sbírka zákonů. 2001. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/ohs/. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). In: Sbírka zákonů. 2000. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/autorsky/uvod.aspx Zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. In: Sbírka zákonů. 2003. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/ochranne_znamky/ Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. In: Sbírka zákonů. 1992. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/spotrebitel/

55


27.8.2012 10:57:58


27.8.2012 10:57:58

Hospodaření podniku

3. Hospodaření podniku 3.1 Majetková a kapitálová struktura podniku Pro každé podnikání jsou nezbytné určité prostředky, s nimiž je uskutečňována vlastní podnikatelská činnost. Je zřejmé, že k jejich získání jsou zapotřebí určité zdroje financování. Konkrétní složení prostředků se označuje jako majetek a zdroje, ze kterých byl tento majetek pořízen, se nazývají kapitál. Důležitým předpokladem úspěšného podnikání je udržení majetkově-finanční stability podniku. Touto stabilitou je chápána schopnost vytvářet a trvale si udržovat vyvážený vztah mezi majetkem a používaným kapitálem. Přehled o majetku i kapitálu určitého podniku představuje rozvaha podniku. Jedná se o stav k určitému časovému okamžiku – k určitému dni, je to tedy statický pohled na finanční situaci podniku. Sestavuje se minimálně jednou ročně a její závazná struktura je dána účetními předpisy. Je základním finančním výkazem podniku. Výkaz „rozvaha“ má formu účtu, na jehož levé (debetní) straně je zachyceno konkrétní složení majetku, tj. všechna jeho aktiva, a na straně pravé (kreditní) se nacházejí kapitálové zdroje, tj. pasiva (viz tabulka 3.1: Rozvaha splňující bilanční pravidla). Je pochopitelné, že veškerý majetek podniku byl nutně nějakým způsobem profinancován. Tuto skutečnost nazýváme bilančním principem. Vyplývá z toho klíčový závěr – hodnota celkových aktiv se rovná hodnotě celkových pasiv: Aktiva celkem = Pasiva celkem. O vazbě rozvahy na ostatní výkazy bude pojednáno později v samostatné kapitole, nyní se však podrobněji zaměříme na její vnitřní strukturu. Konkrétně se jedná o analýzu tří základních okruhů problémů: • majetková struktura podniku – optimální skladba jednotlivých složek majetku, • finanční struktura podniku – správný poměr mezi jednotlivými druhy, používaného kapitálu, • vzájemný vztah mezi složkami majetku a kapitálu.

3.1.1 Kapitálová struktura podniku 3.1.1.1 Pojem a členění Kapitálovou strukturou podniku (finanční strukturou podniku) rozumíme strukturu zdrojů, z nichž majetek podniku vznikl. Představuje složení podnikového kapitálu, ze kterého je financován jeho majetek. Je zachycena v pasivech rozvahy. Finanční strukturu podniku tvoří: • vlastní kapitál, • cizí kapitál. 57


27.8.2012 10:57:59


základní kapitál vlastní kapitál

fondy z VK nerozdělené zisky HV běžného období dlouhodobé dluhy

cizí

krátkodobé dluhy obchodní závazky

Obrázek 3.1: Kapitálová struktura podniku Zdroj: Mulač, Mulačová, 2007

Vlastní kapitál Vlastní kapitál je kapitál, který patří majiteli (majitelům). Je hlavním nositelem podnikatelského rizika, u obchodních společností výhradním nositelem a u podniku jednotlivce spolu s jeho osobním majetkem. Jeho podíl na celkovém kapitálu je proto ukazatelem finanční jistoty (nezávislosti) podniku. Vlastní kapitál není stálou veličinou, ale kolísá podle výsledků hospodaření. Vlastní kapitál je rozdělen do několika položek: • Základní kapitál (základní jmění) – tvoří jej peněžní i nepeněžní vklady společníků. Vytváří se povinně u akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným a jeho výše se zapisuje do obchodního rejstříku. • Emisní ážio – je rozdílem mezi nominální a tržní cenou akcií při jejich emisi. • Rezervní fond – je vytvářen k jištění nepředvídaných rizik v podnikání. Slouží ke krytí ztrát nebo k překonání nepříznivého průběhu hospodaření. • Ostatní kapitálové fondy – např. fondy z přecenění majetku a další. • Nerozdělený zisk minulých let – část zisku (po odvodu daní) předcházejících účetních období, která se nerozdělila mezi majitele (akcionáře), ale slouží k dalšímu podnikání. • Hospodářský výsledek běžného období – zisk (ztráta) vyprodukovaný v aktuálním účetním období.

Cizí kapitál Cizí kapitál je dluhem, který musí podnik v určené době splatit. Podle této doby jej rozdělujeme na krátkodobý cizí kapitál, který je poskytován na dobu do 1 roku, a na kapitál poskytovaný na dobu delší než 1 rok, tj. dlouhodobý cizí kapitál. Krátkodobý cizí kapitál zahrnuje krátkodobé bankovní úvěry, dodavatelské úvěry, půjčky, částky dosud nevyplacených mezd a platů, zálohy odběratelů, nezaplacené daně.

58


27.8.2012 10:57:59


Dlouhodobý cizí kapitál tvoří dlouhodobé úvěry bank, vydané podnikové obligace, dlužní úpisy nebo jiné dlouhodobé závazky. Cizí kapitál však není poskytován zadarmo. Nákladem za používání cizího kapitálu je úrok a ostatní výdaje spojené s jeho získáním (bankovní poplatky a provize). Přesto bývá obvykle cizí kapitál levnějším zdrojem než kapitál vlastní. Přitom většinou platí, že krátkodobý kapitál (úvěr) je levnější než dlouhodobý. Nejdražší je kapitál získaný emisí akcií, který však není nikdy splatný a z tohoto pohledu tedy nejméně rizikový. Důvody pro použití cizího kapitálu jsou tyto: • podnikatel nemá k dispozici dostatečně velký vlastní kapitál, • podnikatel nemá kapitál v době, kdy ho potřebuje, • použitím cizího kapitálu nevznikají jeho poskytovateli žádná práva v přímém řízení podniku (novým společníkům ano), • cizí kapitál je všeobecně levnější. V normálních podmínkách málokterý podnikatel pracuje bez cizího kapitálu. Proti jeho většímu použití však mluví tyto skutečnosti: • cizí kapitál zvyšuje zadluženost podniku a tím snižuje jeho finanční stabilitu; při velkém rozsahu dluhů hrozí nebezpečí bankrotu, • každý další dluh je dražší a je obtížnější jej získat, • vysoký podíl cizího kapitálu omezuje jednání managementu, protože rozhodování musí být přizpůsobeno věřitelům. 3.1.1.2 Faktory ovlivňující finanční strukturu Celková velikost podnikového kapitálu závisí na mnoha okolnostech, zejména na velikosti podniku, stupni mechanizace, automatizace a robotizace, na rychlosti obratu kapitálu, na organizaci odbytu apod. Podnik by měl mít právě tolik kapitálu, kolik potřebuje. Má-li kapitálu více, je jeho využití nehospodárné – říkáme, že podnik je překapitalizován. Dochází k tomu tehdy, je-li dlouhodobým vlastním i cizím kapitálem kryt i oběžný majetek. Má-li kapitálu méně, způsobuje to poruchy v chodu podniku, podnik je v tomto případě podkapitalizován. To je typické v období expanze, kdy podnik prudce rozšiřuje výrobu, zvyšuje aktiva, která nejsou kryta potřebnými finančními zdroji. Dochází k zadlužení u dodavatelů a krátkodobým kapitálem je kryt i dlouhodobý majetek, podnik se dostává do platební neschopnosti. Poměr mezi vlastním a cizím kapitálem se u různých podniků liší. Závisí: • na odvětví, ve kterém podnik pracuje – v průmyslu převládá většinou vlastní kapitál, v obchodě je podíl obou přibližně stejný, u peněžnictví převládá výrazně cizí kapitál, • na struktuře majetku – čím vyšší podíl dlouhodobého majetku, tím vyšší podíl vlastního nebo dlouhodobého cizího, 59


27.8.2012 10:57:59


• na úrokové míře bank, • na stabilitě tržeb a zisku, • na subjektivním postoji majitele nebo manažerů. 3.1.1.3 Optimální finanční struktura a míra zadluženosti V rámci finanční struktury podniku je třeba posuzovat a analyzovat zejména relaci mezi vlastním a cizím kapitálem. K tomu slouží ukazatel zadluženosti, který vyjadřuje podíl celkových dluhů (krátkodobých i dlouhodobých) k celkovému kapitálu. Patří k ukazatelům charakterizujícím úroveň financování. Tento ukazatel poskytuje orientaci o míře zajištění pohledávek věřitelů. Čím větší zadluženost existuje, tím je větší riziko věřitelů. Tato míra rizikovosti však musí být dána do kontextu s cenou použitého kapitálu. Snahou je tedy financovat činnost podniku pomocí kapitálu na jedné straně co nejméně rizikového, na druhé straně co nejlevnějšího. Je zřejmé, že tato kritéria mají obvykle protichůdný průběh, proto je optimalizace kapitálové struktury poměrně obtížným krokem nejen teoreticky, ale především v podnikové praxi. Východiskem je analýza tzv. nákladů kapitálu. Náklady kapitálu Teoreticky lze stanovit optimální míru zadluženosti jako minimum celkových nákladů na podnikový kapitál. Ty určíme jako vážené náklady kapitálu, jež zahrnují náklady vlastního kapitálu a náklady cizího kapitálu. Vahami jednotlivých složek jsou podíly vlastního kapitálu a cizího kapitálu na kapitálu celkovém. Vzorec pro propočet vážených nákladů kapitálu má tedy tento tvar:

kde WACC jsou průměrné vážené náklady kapitálu (Weighted Average Cost of Capital), náklady na vlastní kapitál (rate of equity), re náklady na cizí kapitál (rate of debt), rd E velikost vlastního kapitálu (Equity), D velikost cizího zpoplatněného kapitálu (Dept), C velikost celkového investovaného kapitálu (Capital), t daňová sazba.

Náklady cizího kapitálu Náklady cizího kapitálu jsou placené úroky. Jedná se o poplatky hrazené akcionáři jejich věřitelům za to, že jim poskytli prostředky k realizaci podnikatelské činnosti. Daňová sazba je do propočtu zahrnuta proto, že placené úroky jsou daňově uznatelným nákladem a snižují tudíž i daňový základ, potažmo výši placené daně ze zisku. Tento jev se nazývá daňovým štítem: zvyšování zadluženosti snižuje daňové odvody. Úročený cizí kapitál se může skládat z více složek, jež se většinou liší svým charakterem a tudíž i svou cenou. Mohou zde být zastoupeny nejrůznější půjčky, úvěry, rámce, emitované 60


27.8.2012 10:57:59


dluhopisové instrumenty, finanční deriváty a další. Pro další propočty je však zapotřebí všechny tyto zdroje agregovat a stanovit průměrnou úrokovou sazbu. Technikou tohoto propočtu je opět vážený aritmetický průměr. Tato průměrná úroková sazba představuje průměrnou cenu za použití cizích zdrojů a dále je považována za náklady cizího kapitálu.

Náklady vlastního kapitálu Náklady vlastního kapitálu mají podobu oportunitních nákladů, tedy nákladů ušlé příležitosti. Za náklady vlastního kapitálu jsou považovány nerealizované výnosy, které by majitelé (akcionáři) inkasovali v případě, že by namísto stávající podnikatelské činnosti svůj kapitál použili jinak a vložili jej do nejlepšího alternativního stejně rizikového projektu. Tyto oportunitní náklady nejsou daňově uznatelné, proto zde daňový štít nepůsobí. Při vymezení nákladů vlastního kapitálu je nutné akcentovat skutečnost, že se jedná o náklady implicitní (skryté). Nepředstavují tedy náklady v pravém slova smyslu, nejsou podnětem k faktickému odtoku peněz z podniku. Nelze je tedy ani najít ve finančním výkaznictví, nemají dopad na hospodářský výsledek, v účetním pojetí vůbec neexistují. V ekonomickém pojetí je ale jejich role zásadní. Zachycují skutečnost, že vlastní kapitál samozřejmě není zadarmo. Náklady na tento kapitál jsou dány výnosovým očekáváním příslušných investorů. Tento motiv lze ztotožnit s motivem věřitelů, ti také zapůjčují prostředky s vidinou budoucích příjmů. Tento příjem má sice vzhledem k výkonnosti podniku fixní charakter, ale taktéž představuje především prémii za faktor času a rizika. Podstoupené riziko je ale v případě věřitelů nižší než u akcionářů, má pouze podobu rizika nesplacení, a to se v případě bonitních klientů fakticky blíží nule. Naopak výnosové očekávání akcionářů (resp. společníků) je spojeno se značnou nejistotou. Ta vyplývá z podstoupeného podnikatelského rizika, budoucí příjmy jsou podmíněny úspěšným chodem podniku. Toto zvýšené riziko se logicky promítá do požadované výnosnosti ze strany vlastníků, ta je vyšší než v případě věřitelů. A právě požadovaná výnosnost vlastníků je nákladem vlastního kapitálu. Její výši je nutno odvozovat z možného alternativního užití investovaného kapitálu. Zapojením příslušných prostředků do stávající podnikatelské činnosti se poskytovatel vlastně vzdal jejich jiného užití, které mu mohlo také přinést určité finanční benefity. Tyto neuskutečněné výnosy jsou tedy z pozice vlastníka v podstatě náklady. Ne každá alternativní investice může posloužit jako vhodná srovnávací základna, za relevantní je možno považovat pouze aktivity stejně rizikové jako je stávající podnikatelská činnost. Náklady vlastního kapitálu je tedy možné definovat jako nerealizované výnosy, které by vlastníci inkasovali v případě, že by namísto stávající podnikatelské činnosti svůj kapitál vložili do nejlepšího alternativního stejně rizikového projektu. Příklad Podnik se vyznačuje následující kapitálovou strukturou: • vlastní kapitál (E, Equity) – 5 000 000 Kč; • rezervy (R, Reserves) – 1 000 000 Kč; 61


27.8.2012 10:57:59


• emitované obligace (EO) s roční kupónovou platbou 8 % – 1 500 000 Kč; • dlouhodobý bankovní úvěr (LB, Long-term Borrowings) s roční úrokovou sazbou 10 % – 2 000 000 Kč; • krátkodobý bankovní úvěr (SB, Short-term Borrowings) s roční úrokovou sazbou 6 % – 500 000 Kč; • obchodní závazky (AP, Accounts Payable) – 2 500 000 Kč. Požadovaná výnosnost ze strany akcionářů podniku je vzhledem k charakteru a rizikovosti příslušné podnikatelské činnosti stanovena ve výši 14 %. Sazba daně ze zisku činí 20 %. Určeme náklady kapitálu podniku. Nejprve musíme definovat investovaný kapitál, tj. rozhodnout, které položky z rozvahy podniku (resp. ze zadání příkladu) představují investici do podniku v pravém slova smyslu. Je logické, že do této kategorie patří pouze zpoplatněné zdroje.Do této skupiny tudíž nespadají obchodní závazky, ty tedy z dalších propočtů vyloučíme. Zbylé položky pak tvoří investovaný kapitál. Dále je zapotřebí investovaný kapitál důsledně rozdělit na zdroje vlastní a cizí. Do vlastního kapitálu samozřejmě zařadíme položku vlastního kapitálu, ale kromě ní i rezervy. Ty totiž představují pasivní položku vytvořenou z kapitálu vlastníků (jako rezerva „na horší časy“), jejich řazení do cizích zdrojů má pouze účetní důvod (jsou vytvářeny na vrub nákladů, tedy ještě před zdaněním). Z ekonomického pohledu však tyto prostředky náleží vlastníkům, podléhají stejnému riziku a je z nich tudíž požadována i stejná výnosnost jako z „klasických“ vlastních zdrojů. Všechny ostatní pasivní položky pak zařadíme do cizího kapitálu.

Průměrné náklady vlastního kapitálu známe, jsou dány požadovanou výnosností akcionářů – jejich výše je 14 %. Je však zapotřebí zkalkulovat náklady kapitálu cizího. Ty stanovíme váženým aritmetickým průměrem jednotlivých cizích zdrojů. Propočet spočívá v násobení úrokových sazeb jednotlivých cizích zdrojů podíly těchto zdrojů na celkové výši cizího úročeného kapitálu, jenž činí 4 000 000 Kč.

Průměrné náklady cizího kapitálu jsou tedy 8,75 %. Nyní již můžeme stanovit průměrné náklady celkového investovaného kapitálu. Propočet opět provedeme pomocí váženého aritmetického průměru – složkami budou náklady vlastního kapitálu a náklady cizího kapitálu, vahami jejich podíly na celkovém investovaném kapitálu. U cizích zdrojů však nesmíme zapomenout zahrnout působení daňového štítu, vždyť zaplacené úroky snižují daňový základ. 62


27.8.2012 10:57:59


. Vážené náklady kapitálu podniku jsou 11,2 %. Nejméně této hodnotě by tedy měla odpovídat celková rentabilita podniku. Zdroj: Vlastní příklad

Průběh nákladů kapitálu Jak již bylo zmíněno, optimální zadluženost je taková, při níž jsou vážené náklady kapitálu minimální. Jejich vývoj v závislosti na míře zadlužení je velice názorně vidět na následujícím obrázku. náklady kapitálu

náklady vlastního kapitálu průměrné náklady kapitálu

WACCmin náklady cizího kapitálu

Z opt

zadluženost

Obrázek 3.2: Průběh nákladů kapitálu Zdroj: Mulač, Mulačová, 2007

V grafu se promítají tyto skutečnosti: • cizí kapitál je levnější než vlastní, • s růstem zadluženosti roste i úroková míra (roste riziko pro banku), • s růstem zadluženosti roste i požadavek akcionářů na vyšší dividendy (jako prémie za postoupené riziko), • náhrada vlastního kapitálu dluhem (úvěrem) přináší nižší náklady na celkový kapitál až do určité míry zadluženosti, potom náklady začnou opět růst (tzv. teorie „U“ křivky). Z uvedeného lze odvodit, že není vhodné používat co nejvyšší podíl cizího kapitálu, ale podíl, při němž jsou minimální průměrné náklady celkového kapitálu. 63


27.8.2012 10:58:00


Finanční páka Praktická aplikace výše uvedeného je však dosti problematická. Pro stanovení optimální zadluženosti je vhodné využít následující pravidlo – podíl cizího kapitálu je účelné zvýšit, když se zvýšením zadluženosti zvyšuje majetek akcionářů. Tento jev se nazývá finanční páka. Spočívá v tom, že použitím cizího kapitálu se zvyšuje výnosnost kapitálu vlastního. Finanční páka působí pozitivně pouze v situaci, kdy je podnik schopen vypůjčený kapitál zhodnotit více, než za jeho použití zaplatí. Musí tedy platit následující podmínka:

kde EBIT je zisk před placením úroků a daní (Earnings Before Interest and Taxes), A aktiva (Assets), náklady na cizí kapitál (rate of debt). rd Na levé straně rovnice je ukazatel produkční síly aktiv, ten ilustruje výkonnost podniku jako celku. Čitatel představuje zisk před placením úroků a daní – jedná se v podstatě o rozdíl veškerých výnosů a veškerých nákladů s výjimkou nákladových úroků. Dělením celkovou výší aktiv (která odpovídá celkové výši pasiv) se určí takto sledovaná výnosnost každé investované koruny. Tato výnosnost jedné investované koruny se následně porovnává s cenou jedné zapůjčené koruny, tedy s úrokovou mírou úvěru. Pokud je takto definovaná výnosnost vyšší, znamená to, že umožní uhradit nákladové úroky a ještě zbude něco navíc. To něco navíc poplyne „do kapes“ akcionářům, výnosnost vlastního kapitálu se tedy zvýší. V takovém případě je tedy působení finanční páky zjevně pozitivní, zvyšování zadlužení je namístě. Příklad Finanční výkazy za poslední rok činnosti podniku obsahují mimo jiné tyto údaje: • hodnota celkových aktiv (A, Assets) – 1 000 000 Kč; • čistý zisk (NE, Net Earnings) – 100 000 Kč; • zaplacená daň ze zisku (T, Tax) – 25 000 Kč; • nákladové úroky (I, Interest) – 15 000 Kč. Uvedené hodnoty nepředstavují výrazný výkyv v hospodaření podniku, obdobné hodnoty jsou dosahovány každoročně. Podnik stojí před možností expanze, přičemž charakter činnosti by zůstal nezměněn. Zvažovaný růst podniku je však zapotřebí profinancovat z externích zdrojů. Zadluženost podniku je nízká, případný úvěr nepředstavuje relevantní finanční riziko. Nabízí se dlouhodobý bankovní úvěr s roční úrokovou sazbou ve výši 11 %. Posuďme tedy výhodnost expanze podniku financovanou nabízeným úvěrem. Využijeme analýzu finanční páky, tj. srovnáme hrubou výnosnost podniku s náklady 64


27.8.2012 10:58:00


kapitálu. Hrubou výnosnost podniku určíme pomocí ukazatele rentability aktiv, a to ve tvaru s ukazatelem EBIT v čitateli (ziskem před platbou úroků a daní). EBIT určíme součtem čistého zisku a již dříve odvedených daní a nákladových úroků. Zisk před platbou úroků a daní je 140 000 Kč. Tento výsledek hospodaření zahrnuje nároky všech poskytovatelů kapitálu, tedy i věřitelů. Nyní již můžeme určit hrubou výnosnost podniku.

Hrubá produkční síla aktiv je tedy 14 %. Finanční páka působí kladně, pokud je tato větší než náklady vloženého kapitálu.

Náklady uvažovaného finančního zdroje jsou 11 %. Je zřejmé, že podmínka je splněna. 14 % > 11 %. Je evidentní, že v případě realizace plánované expanze bude finanční páka působit pozitivně. Podnik tedy nejenže z budoucích výnosů pokryje veškeré úrokové platby, ale navíc vygeneruje kladný zisk. Při stejné úrovni vlastního kapitálu bude tedy dosažen vyšší zisk, rentabilita vlastního kapitálu tudíž vzroste. Výsledný efekt je tedy takový, že podnik zvýšením zadluženosti dosáhne i zhodnocení původní investice akcionářů. Finanční páka tedy pomyslně „zvedá“ rentabilitu vlastního kapitálu. Zdroj: Vlastní příklad

Volba kapitálové struktury Vedle minimalizace nákladů kapitálu je však třeba vzít v úvahu i další faktory. Nejdůležitější z nich jsou: • velikost a stabilita podnikového zisku, • majetková struktura podniku, • kontrola nad činností podniku. Dalo by se říci, že čím větší existuje perspektiva zisku a jeho stability, tím vyšší podíl cizího kapitálu lze použít. Velice důležité je sladění finančních zdrojů a aktiv, k jejichž financování jsou určeny. Platí pravidlo, že kapitál pro financování majetku by měl odpovídat stupni likvidity jednotlivých druhů majetku. Např. rychle převoditelná aktiva lze krýt krátkodobými závazky, protože tato aktiva lze rychle použít na splácení závazku. Naopak dlouhodobá aktiva je 65


27.8.2012 10:58:00


vhodné financovat dlouhodobým kapitálem, vlastním či cizím. V současné době se stále více prosazuje zásada, že vlastní kapitál by měl krýt ta dlouhodobá aktiva, která jsou specifická pro činnost podniku. Ostatní mohou být kryta cizím kapitálem, protože jsou lépe prodejná než specifická zařízení a stroje. Udržení kontroly nad činností podniku je možno lépe dosáhnout při vyšším podílu vlastního kapitálu a při platební schopnosti, protože věřitelé nemohou zasahovat do podnikové činnosti.

3.2 Majetková struktura podniku 3.2.1 Členění majetku Majetkem rozumíme souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek, práv a hodnot ocenitelných penězi), které patří podnikateli a slouží k podnikání. Dělí se na dvě základní skupiny, které se liší dobou, po kterou jsou v podniku používány. • dlouhodobý majetek, • oběžný majetek. hmotný dlouhodobý

nehmotný finanční

majetek

zásoby oběžný

pohledávky kr. cenné papíry peníze

Obrázek 3.3: Majetková struktura podniku Zdroj: Mulač, Mulačová, 2007

Dlouhodobý majetek Dlouhodobý majetek je majetek, který slouží podniku dlouhou dobu, postupně se opotřebovává (s výjimkou pozemků) a prostřednictvím odpisů přenáší svou hodnotu úměrně opotřebení do nákladů podniku. Protože slouží v podniku často velmi dlouhou dobu, patří rozhodování o investičním majetku mezi důležitá strategická rozhodnutí. Dlouhodobý majetek se dále dělí na majetek: • hmotný, • nehmotný, • finanční.

66


27.8.2012 10:58:00


Majetek hmotný (věcný) je majetek nemovitý (pozemky, budovy) a majetek movitý (stroje, zařízení, přístroje, dopravní prostředky). Majetek nehmotný tvoří patenty, licence, ochranné známky a různá práva, know-how, goodwill, software apod. Patří sem i výdaje spojené se založením podniku. Obtížným problémem nehmotných aktiv je jejich ocenění. Tento majetek se peněžně eviduje tehdy, když si jeho pořízení vyžádalo určité náklady, např. licence. Finanční majetek dlouhodobé povahy (investice) zahrnuje nakoupené akcie jiných podniků, vklady do jiných podniků, nakoupené obligace, vkladové listy, termínované vklady, půjčky jiným podnikům. Rozhodující je doba delší než 1 rok. Oběžný majetek Jedná se o tu část majetku podniku, která se současně vyskytuje v podniku v různých formách, je neustále v pohybu. Oběžný majetek se váže k výrobnímu cyklu podniku, v rámci něj přechází z jedné formy do druhé. Do oběžného majetku patří následující položky: • zásoby, • pohledávky, • krátkodobé cenné papíry, • peníze. Zásoby představují skladovaný materiál, nedokončené výrobky, polotovary vlastní výroby a hotové výrobky. Pohledávky jsou tříděny z hlediska účelu na pohledávky z obchodního styku a pohledávky vůči společníkům. Významné je třídění z hlediska času na krátkodobé a dlouhodobé. Krátkodobé cenné papíry (krátkodobý finanční majetek) zahrnuje cenné papíry obchodovatelné na peněžním trhu, zejména státní pokladniční poukázky a směnky. Umožňuje investování dočasně volných peněžních prostředků a tím získání vyšších výnosů. Přitom zajišťuje poměrně slušnou likviditu podniku. Peníze zahrnují jak peníze v hotovosti v pokladně podniku, tak především peněžní prostředky na bankovních účtech. Jedná se o prostředky, které jsou nejlikvidnější – lze je okamžitě využít k platebnímu styku. Nyní se podívejme na výrobní cyklus jako celek a shrňme postup přeměny jednotlivých složek oběžného majetku. Zjednodušený průběh jednoho výrobního cyklu ukazuje obrázek 3.4.

3.2.2 Oceňování majetku Oceňování majetku je teoreticky a hlavně prakticky velmi složitá záležitost, významně ovlivňuje kvalitu účetních informací o finanční situaci podniku i zisku. Záměrné nadhodnocení zvyšuje podnikový zisk, podhodnocením lze naopak zisk snižovat a tím ovlivňovat základ zdanění nebo výši zisku před konkurencí nebo vlastními akcionáři, chceme-li 67


27.8.2012 10:58:00


inkaso

peníze

pohledávky

VÝROBNÍ CYKLUS

nákup

materiál výroba

prodej

výrobky

polotovary

Obrázek 3.4: Koloběh oběžného majetku Zdroj: Mulač, Mulačová, 2007

omezit tlak na výplatu dividend. Uvedené skutečnosti vedou k tomu, že způsoby oceňování jednotlivých složek aktiv upravují legislativní předpisy. (zákon č. 563/1991 Sb.) Stávající účetní předpisy v ČR rozlišují: • pořizovací cenu – cena pořízení a náklady související s pořízením (např. dopravné), • cenu pořízení – cena, za kterou byl majetek nakoupen, • reprodukční pořizovací cenu – cena, za kterou by se majetek nakoupil v době oceňování, • náklady. Převládá oceňování pořizovacími cenami. Cena pořízení se používá pro finanční majetek, reprodukční cena pro majetek získaný darem nebo uplatnění zásady opatrnosti v oceňování. Náklady se oceňuje majetek pořízený vlastní činností. Specifickým problémem je oceňování zásob s ohledem na jejich časté doplňování v různých cenách, kdy pak využíváme průměrné ceny nebo ocenění metodou FIFO (uvažuje se, že do výroby vstupují zásoby ve stejném pořadí, jako byly nakoupeny). Pohledávky se oceňují jejich nominální hodnotou, ale jejich hodnota se často snižuje o rezervy na nedobytné pohledávky. Dlouhodobý hmotný majetek slouží v podniku dlouhou dobu a náklady na jeho pořízení proto nelze zahrnout pouze do období, kdy byl pořízen. Pořízení investice totiž není nákladem, ale změnou jedné formy aktiv za druhou (peněz v budovu nebo stroj atp.). Náklady vznikají až při spotřebě, tj. používáním ve výrobě. Hodnota majetku přechází do nákladů podniku formou odpisů. Odpisy představují snižování pořizovací ceny na cenu zůstatkovou. Jedná se o plánované odpisy, zpravidla se používá lineární odepisování nebo zrychlené odpisování. Pro oceňování nehmotného investičního majetku se používá oceňování v pořizovacích nákladech. Goodwill je zpravidla oceňován pomocí jeho tržní ceny.

68


27.8.2012 10:58:00


3.2.3 Faktory ovlivňující majetkovou strukturu Majetková struktura se značně liší především podle typologie podniků a charakteru jejich činnosti. U průmyslových podniků jsou nejvýznamnějšími položkami aktiv budovy a stroje, u zemědělských podniků jsou obvykle stěžejní pozemky. Největší položkou aktiv u obchodních podniků jsou zásoby, u bank a pojišťoven jsou to nejrůznější finanční instrumenty. I v rámci jednotlivých typů jsou však nemalé rozdíly, vždy záleží na konkrétním podniku, jeho managementu a různých dalších okolnostech. Klíčové faktory ovlivňující volbu majetkové struktury jsou tyto: • technická náročnost výroby (provozu), • velikost a stupeň rozvoje kapitálového trhu, • ekonomická situace podniku, • strategie podniku.

3.2.4 Vztah aktiv a pasiv V předchozích kapitolách jsme separátně analyzovali stranu aktiv a stranu pasiv rozvahy podniku. Nyní je zapotřebí ještě stručně pojednat o vzájemném vztahu levé a pravé strany, tedy o vazbách majetkových složek podniku a jejich finančních zdrojů. 3.2.4.1 Časové sladění aktiv a pasiv Je zřejmé, že existuje přímá vazba mezi majetkem a finančními zdroji, z nichž byl tento majetek pořízen. Teoreticky je samozřejmě možné financovat podniková aktiva libovolnými disponibilními zdroji, ne všechny způsoby jsou ale stejně vhodné z hlediska finančního zdraví a ekonomické stability podniku. Pro výběr vhodných zdrojů k financování určitých aktiv existuje obecná zásada, která dává generální návod pro správná rozhodnutí. Klíčové je podle ní časové sladění položek aktiv a jejich zdrojů financování. Dlouhodobá aktiva by tedy měla být financována dlouhodobým kapitálem, střednědobá aktiva střednědobým kapitálem a krátkodobá aktiva kapitálem krátkodobým. V ideálním případě by se tedy mělo postupovat analytickým způsobem a jednotlivým aktivům přiřazovat vhodné finanční zdroje. Uvedenou zásadu můžeme konkretizovat do konkrétních doporučení: • dlouhodobá aktiva specifická pro podnik (nejdlouhodobější a nejméně likvidní majetek) je vhodné financovat vlastním kapitálem, • ostatní dlouhodobá aktiva je možno financovat libovolnými dlouhodobými zdroji, tj. vlastním nebo dlouhodobým cizím kapitálem, • trvale vázané složky oběžných aktiv (především nepřetržitě drženou část zásob a pohledávek) mají fakticky dlouhodobý charakter, proto je vhodné k jejich financování zvolit dlouhodobé cizí zdroje, • ostatní oběžná aktiva by měla být financována krátkodobým cizím kapitálem. 69


27.8.2012 10:58:01


3.2.4.2 Bilanční pravidla Na uvedený analytický přístup vzájemného sladění aktiv a pasiv je vhodné navázat globálním pohledem. V případě respektování zmiňovaných doporučení by totiž měla být zároveň splněna tzv. bilanční pravidla. Ta postulují správné proporce vybraných složek aktiv a pasiv, čímž v podstatě předepisují zdravou podobu rozvahy podniku. Teorie finančního managementu zahrnuje více bilančních pravidel, vzájemných vazeb aktiv a pasiv se týkají dvě. Obě v podstatě rozpracovávají univerzální zásadu časového sladění aktiv a pasiv, každá ji ohraničuje z jiné strany. Uveďme si tedy jejich znění: • dlouhodobá aktiva musí být financována výhradně dlouhodobými zdroji, • vlastní kapitál smí být použit výhradně k financování dlouhodobého majetku. Vyvoďme příslušné implikace bilančních pravidel. Z prvního pravidla vyplývá, že dlouhodobé zdroje (tj. součet vlastního a dlouhodobého cizího kapitálu) musí pokrýt všechna dlouhodobá aktiva, musí tedy dosahovat minimálně stejné výše. Platí tedy: E + LD ≥ LA, kde E LD LA

je velikost vlastního kapitálu (Equity), dlouhodobý cizí kapitál (Long-term Dept), dlouhodobá aktiva (Long-term Assets).

Z druhého pravidla plyne závěr, že každá koruna vlastního kapitálu by měla být přeměněna v dlouhodobý majetek. Dlouhodobá aktiva by tedy měla být celkově minimálně ve stejné výši jako je vlastní kapitál. Rovnice vypadá takto: LD ≥ E, kde E LA

je velikost vlastního kapitálu (Equity), dlouhodobá aktiva (Long-term Assets).

Nyní můžeme integrovat obě pravidla do jediné rovnice: E + LD ≥ LA ≥ E, kde E LD LA

je velikost vlastního kapitálu (Equity), dlouhodobý cizí kapitál (Long-term Dept), dlouhodobá aktiva (Long-term Assets).

Tab. 3.1: Rozvaha splňující bilanční pravidla Aktiva (majetek) Dlouhodobý majetek Oběžná aktiva

Pasiva (kapitál) Vlastní kapitál Dlouhodobý cizí kapitál Krátkodobý cizí kapitál

Zdroj:Mulač, Mulačová, 2007

70


27.8.2012 10:58:01


Z tabulky je patrná vhodná skladba rozvahy podniku, kde jsou dodrženy zásady vzájemného sladění aktiv a pasiv. V tomto případě je část oběžných aktiv kryta dlouhodobým majetkem, čímž vzniká kladný čistý pracovní kapitál. Na závěr doplňme, že uvedená doporučení nelze sledovat bezhlavě či je dokonce považovat za dogma. Představují základní vodítko pro sladění investičních a finančních rozhodnutí, avšak kromě nich je pochopitelně potřeba respektovat také konkrétní podmínky příslušného podniku, potažmo celého odvětví. 3.2.4.3 Pracovní kapitál Zcela zvláštní význam v ekonomice podniku má část oběžného majetku nazývaná čistý pracovní kapitál. Je to část oběžného majetku, která se během roku přemění v pohotové peněžní prostředky a po splacení krátkodobých závazků může být použita k uskutečnění podnikových záměrů. Na čistý pracovní kapitál lze nahlížet ze strany aktiv nebo pasiv. Z pohledu aktiv představuje čistý pracovní kapitál tu část oběžného majetku, která je finančně kryta dlouhodobými zdroji.

AKTIVA dlouhodobý majetek WC

PASIVA vlastní kapitál

oběžná aktiva

dlouhodobý cizí kapitál krátkodobý cizí kapitál

Obrázek 3.5: Čistý pracovní kapitál z pohledu aktiv Zdroj: Mulač, Mulačová, 2007

Jeho výše se stanoví propočtem rozdílu oběžných aktiv a krátkodobých závazků: WC = SA – SAP, kde WC je čistý pracovní kapitál (Working Capital), SA oběžná aktiva (Short-term Assets), SAP krátkodobé závazky (Short-term Accounts Payable). Z pohledu pasiv představuje čistý pracovní kapitál tu část dlouhodobého kapitálu, která je použita k financování oběžného majetku. Jeho výše se stanoví propočtem rozdílu dlouhodobých pasiv a dlouhodobých aktiv, přičemž dlouhodobá pasiva jsou dána součtem vlastního a dlouhodobého cizího kapitálu: WC = LC – LA = (E + LD) – LA, kde WC je čistý pracovní kapitál (Working Capital), LC dlouhodobá pasiva (Long-term Capital), 71


27.8.2012 10:58:01


AKTIVA dlouhodobý majetek oběžná aktiva

PASIVA vlastní kapitál dlouhodobý cizí kapitál

WC

krátkodobý cizí kapitál

Obrázek 3.6: Čistý pracovní kapitál z pohledu pasiv Zdroj: Mulač, Mulačová, 2007

LA E LD

dlouhodobá aktiva (Long-term Assets), vlastní kapitál (Equity), dlouhodobý cizí kapitál (Long-term Dept).

Čistý pracovní kapitál představuje volný oběžný majetek, s nímž může podnik disponovat pro svůj rozvoj. O výši tohoto kapitálu se často zajímají krátkodobí věřitelé podniku, protože pro ně představuje zabezpečení splatnosti jejich pohledávek. Čistý pracovní kapitál se používá v různých podnikových analýzách, často v porovnání s velikostí čistých tržeb, čistého zisku a s velikostí zásob.

3.3 Výrobní faktory Výrobní faktory jsou vstupy do výrobního procesu, pomocí nichž vznikají výstupy (výrobky). U nevýrobních podniků hovoříme o provozních faktorech. Podnikohospodářské pojetí klasifikace výrobních faktorů vychází z obecně-ekonomického pojetí (půda, práce, kapitál), určitým způsobem jej však modifikuje. Toto pojetí rozeznává čtyři základní výrobní faktory: (Wöhe, 1995) 1. dispozitivní (řídící) práce, 2. výkonná práce, 3. dlouhodobý majetek, 4. materiál. Tab. 3.2: Národohospodářský a podnikohospodářský pohled na výrobní faktory Národohospodářský pohled

Podnikohospodářský pohled 1. řídící práce 1. práce 2. výkonná práce 2. půda 3. dlouhodobý majetek 3. kapitál 4. materiál Zdroj: Synek, M. Kislingerová, E. Podniková ekonomika, 2010 72


27.8.2012 10:58:01


Faktory 2–4 nazýváme jako elementární faktory, jsou základem provozu podniku. Jejich zapojení do výrobního (resp. provozního) procesu pro podnik samozřejmě představuje určitou finanční zátěž. Cenu spotřebovaných výrobních faktorů nazýváme jako náklady podniku, pro jednotlivé výrobní faktory mají tuto podobu: • cenou práce jsou mzdové náklady (mzdy + ostatní mzdové náklady), • cenou opotřebení dlouhodobého majetku jsou odpisy, • cenou za použitý materiál jsou spotřební náklady. Úkolem dispozitivního faktoru (managementu) je skloubit elementární faktory vzhledem k charakteru podnikatelské činnosti co nejúčelněji. Jeho snahou je tedy určit optimální mix vstupů, tj. taková množství a takovou proporci jednotlivých výrobních (provozních) faktorů, která zajistí nejefektivnější realizaci výrobní (provozní) činnosti. Je evidentní, že struktura nákladů různých typů podniků se v závislosti na skladbě využívaných výrobních faktorů výrazně liší. Podle výrobního faktoru, který je převažující, rozlišujeme podniky: • investičně náročné (elektrárenství, těžký průmysl) – velký podíl odpisů, • pracovně náročné (sklářství, keramika, optika) – velký podíl mzdových nákladů, • materiálově náročné (potravinářství, chemický a hutnický průmysl) – velký podíl nákladů na spotřebu materiálu. Skladba využívaných výrobních (provozních) faktorů se zásadně promítá již do rozhodování o umístění výrobní (provozní) jednotky. Lokalizace podniku zohledňuje především dvě základní hlediska: • dostupnost potřebných výrobních faktorů (z pohledu množství, kvality i ceny), • vzdálenost poptávky po hotových statcích. U výrobních podniků převažuje první aspekt, umístění podniku je obvykle voleno podle dostupnosti dominantního výrobního faktoru (samozřejmě při zohlednění všech dalších faktorů) vzhledem k charakteru činnosti podniku – nerostných surovin, vody, kvalifikované práce nebo levné práce. U podniků poskytujících služby je naopak primárním hlediskem vzdálenost od zákazníka, volba vhodné lokality je zde dokonce mnohdy důležitější než samotný nabízený produkt. Efektivnost výrobních faktorů Pro potřeby řízení podniku je zásadní sledování účelnosti vynaložení výrobních faktorů vzhledem k vyprodukovaným výrobkům (službám). Ekonomická efektivnost tedy sleduje relaci vstupů a výstupů:

73


27.8.2012 10:58:01


V podnikové praxi je využívána celá řada konkrétních podob tohoto ukazatele, uveďme si jen jeden:

kde R C

jsou výnosy za prodané výrobky (Revenue), náklady na spotřebované výrobní faktory (Costs).

Tímto měřítkem se hodnotí jednak celková ekonomická efektivnost výrobní činnosti při stávající skladbě vstupů (ve jmenovateli jsou veškeré náklady), dále se separátně sleduje účinnost jednotlivých využívaných výrobních faktorů (ve jmenovateli jsou jen příslušné nákladové položky) – produktivita práce, účinnost strojů, účinnost využití materiálu.

3.4 Náklady Náklady jsou peněžní částky, které podnik vynaložil na získání výnosů. Představují spotřebu výrobních činitelů nutných pro vytvoření výkonů. Odrážejí se ve snižování vlastního kapitálu. Předpokladem účinného řízení nákladů je jejich podrobnější členění. Existuje celá řada způsobů členění nákladů, v dalším textu jsou použita ta hlediska, která jsou podstatná pro řízení hospodárnosti a efektivnosti v podniku. (Synek, 2010)

3.4.1 Druhové členění nákladů Činitele vstupující do reprodukčního procesu z vnějšího okolí označujeme při prvotní spotřebě za nákladové druhy. Rozlišujeme tyto základní nákladové druhy: • spotřeba materiálu, • spotřeba a použití externích prací a služeb, • mzdové a ostatní osobní náklady včetně sociálního a zdravotního pojištění pracovníků, • odpisy hmotného a nehmotného investičního majetku, • finanční náklady. Tyto nákladové druhy mají určité společné znaky: jsou to náklady prvotní, časově nerozlišené a externí. Informace o těchto nákladech mají význam zpravidla pro podnik jako celek ve vztahu k dodavatelům. Nákladové druhy jsou následně členěny do třech skupin podle svého charakteru. Toto rozdělení odpovídá struktuře výkazu zisku a ztráty. Rozeznáváme: • provozní náklady, • finanční náklady, • mimořádné náklady. 74


27.8.2012 10:58:01


3.4.2 Účelové členění nákladů Toto členění nesleduje charakter nákladů. Cílem je rozdělit celkové náklady podle účelu, na nějž jsou vynaloženy. Může mít dvojí podobu: • podle místa vzniku a odpovědnosti za jejich vznik – odpovědnostní členění; • podle výkonu, na nějž jsou náklady vynaloženy – kalkulační členění.

Odpovědnostní členění nákladů Základem tohoto členění je vztah nákladů ke konkrétnímu vnitropodnikovému útvaru, ve kterém činnost probíhá a jehož pracovníci odpovídají za jejich racionální vynakládání. Má význam ve vnitropodnikovém řízení na úrovni nižších útvarů a cílem je zjištění, zda se náklady spoří nebo překračují. Tato vnitropodniková střediska nazýváme hospodářská střediska a jsou pevně stanovena a nazvána v organizační struktuře podniku. Jsou to vlastně nejnižší útvary v podniku, jejichž řízení je založeno na samostatném sledování a vykazování hodnotových výsledků. Spojení mezi těmito útvary se tedy uskutečňuje systémem vazeb, jejichž nositeli jsou předávané výkony. Náklady, které vznikají odběratelskému útvaru, jsou náklady interní, druhotné a složené, neboť je možné je dále členit např. druhově. Interní náklady jsou charakteristické tím, že vznikají pouze v souvislosti s určitou vnitřní vazbou a představují pro jiný útvar výnos.

Kalkulační členění nákladů Základem tohoto členění je přiřazení nákladů k výkonu či jeho části. Probíhá zpravidla v několika úrovních, nejčastěji se začíná členěním na náklady výrobní a nevýrobní, v rámci nich se náklady dále člení podle jednotlivých druhů činností, procesů nebo až operací. Stanovení těchto nákladů v praxi vychází z technickohospodářských norem. Pro přiřazení nákladů jednotlivým výkonům je nezbytné jejich rozdělení do dvou základních skupin. Z hlediska příčinných vazeb nákladů k výkonu, který je objemově, druhově i jakostně specifikován pojmem kalkulační jednice, lze rozlišit: • přímé náklady, • režijní náklady (nepřímé).

Přímé náklady Přímé náklady souvisejí s konkrétním druhem výkonu, například s produkcí určitého výrobku. Jsou vynakládány pouze a jedině na produkci tohoto výrobku, žádným způsobem nesouvisejí s produkcí výrobku jiného ani s dalšími podnikovými procesy. Dělením jejich celkové hodnoty množstvím vyprodukovaných výrobků příslušného typu získáme přímé jednicové náklady. Typickými představiteli přímých nákladů jsou spotřeba materiálu a přímé mzdové náklady. Pro tyto nákladové položky platí, že je lze jednoznačně přiřadit k určitým výkonům. 75


27.8.2012 10:58:01


Režijní náklady Režijní náklady se neváží k jednomu druhu výkonu. Jsou vynakládány na produkci více druhů výrobků nebo jsou využity na chod celého podniku. Do této skupiny patří v podstatě všechny nákladové položky mimo spotřebu materiálu a přímé mzdy. Pro potřeby kalkulace celkových jednicových nákladů na produkci určitého výrobku je zapotřebí tyto režijní náklady rozvrhnout. To v podstatě znamená, že jsou režijní náklady podle určitého klíče rozloženy mezi všechny výrobky, k jejichž produkci jsou vynakládány. Do nákladů kalkulovaného výrobku je tedy k přímým jednicovým nákladům připočten jeho díl nákladů režijních. Příklad Podnik produkuje výrobky A, B, C v těchto množstvích: 500 ks A, 600 ks B, 500 ks C. Jedná se o značně specializovanou činnost, podnik navíc disponuje dostatečnou tržní silou – stanovuje ceny svých výrobků nákladově (tedy ne tržně). Důležité nákladové položky jsou uvedeny v tabulce. Zisková marže je u všech výrobků stanovena ve výši 20 % (tj. tvoří 20 % z výsledné ceny, ne 20 % z kalkulovaných nákladů). Položka Přímý materiál (Kč/ks) Přímé mzdy (Kč/ks Ost. přímé náklady (Kč/ks) Režijní náklady (Kč)

A 69 33 12

B 108 35 7

Výrobek

C 105 45 20

Celkem

120 000

Provedeme tedy kalkulaci výrobků A, B a C. Pro rozvržení režijních nákladů použijeme přirážkovou metodu. Ta spočívá v tom, že režijní náklady jsou přiřazovány k jednotlivým výrobkům jako přirážka ke zvolené rozvrhové základně. 1. Prvním krokem je určení rozvrhové základny. Za rozvrhovou základnu je volena taková položka přímých nákladů, která nejvěrněji ilustruje celkovou náročnost a pracnost jednotlivých výrobků – obvykle bývají voleny přímé mzdy. Jejich proporce totiž věrohodně dokumentuje obtížnost jednotlivých výrobků a je dobrým vodítkem pro určení poměru k rozvržení režijních nákladů. I my za rozvrhovou základnu volíme přímé mzdy. 2. Nyní musíme určit přirážku režijních nákladů k rozvrhové základně – tedy určitý koeficient, jímž budou násobeny položky rozvrhové základny k určení složek režie připadající na jednotlivé výrobky. Nejprve určíme celkovou výši přímých mezd na produkci celého výrobního programu. PM = 33 · 500 + 35 · 600 + 45 · 500 = 60 000 Kč. Přirážka je pak dána podílem celkové režie a rozvrhové základny.

76


27.8.2012 10:58:02


Přirážka režie k rozvrhové základně je tedy 2. 3. Nyní víme, že složky režijních nákladů pro jednotlivé výrobky jsou dvojnásobkem přímých mezd na tyto výrobky. Jednoduše je tedy vynásobíme. Pak již není problém stanovit celkové jednicové náklady jednotlivých výrobků – ty jsou součtem všech nákladových složek. Položka Přímý materiál (Kč/ks) Přímé mzdy (Kč/ks Ost. přímé náklady (Kč/ks) Režijní náklady (Kč) Jednicová režie (Kč/ks) Jednicové náklady (Kč/ks)

A 69 33 12

B 108 35 7

66 180

70 220

Výrobek

C 105 45 20 90 260

Celkem

120 000

4. Konečným krokem je určení prodejní ceny výrobků. Víme, že stanovená cena se skládá z jednicových nákladů a ziskové marže. p = jn + zm. Zisková marže tvoří 20 % z výsledné ceny, jednicové náklady tedy zbylých 80 %. jn = 0,8 · p. Vyjádřeme neznámou – prodejní cenu.

Pomocí tohoto vztahu tedy určíme prodejní ceny jednotlivých výrobků.

Podnik tedy nasadí výrobek A za 225 Kč, B za 275 Kč a C za 325 Kč.

77


27.8.2012 10:58:02


MATERIÁL

PŘÍMÉ NÁKLADY

NÁKLADY NA VÝROBEK

MZDY

OSTATNÍ

REŽIJNÍ NÁKLADY

STŘEDISKOVÉ NÁKLADY

Obrázek 3.7: Vztah mezi druhovým, střediskovým a kalkulačním členěním nákladů Zdroj: Synek, M. Kislingerová, E. Podniková ekonomika, 2010

3.4.3 Členění nákladů podle závislosti na objemu prováděných výkonů Jednotlivé nákladové položky závisejí na změnách objemu prováděných výkonů různě. V této souvislosti je možné rozlišit: • náklady variabilní (závislé) – mění se v závislosti na objemu produkce, • náklady fixní (nezávislé) – nemění se v závislosti na objemu produkce.

Fixní náklady Fixní náklady zůstávají v určitém intervalu velikosti produkce konstantní, na změny v objemu produkce nereagují. Typickými příklady fixních nákladů jsou odpisy dlouhodobého majetku, mzdy administrativy nebo úroky. Jejich drobné úpravy v závislosti na kolísání velikosti produkce nejsou možné (nelze průběžně dokupovat a prodávat části budov a strojů či propouštět a nabírat „části“ administrativních pracovníků). Fixní náklady představují omezení výrobní kapacity v krátkém období. náklady

fixní náklady

velikost produkce

Obrázek 3.8: Vývoj fixních nákladů v závislosti na objemu produkce v dlouhém období Zdroj:Mulač, Mulačová, 2007 78


27.8.2012 10:58:02


V dlouhém období lze fixní náklady navyšovat a to skokově. Jedná se například o dokoupení dalšího stroje, výstavbu nové haly nebo přijetí dalšího pracovníka do administrativy. Takový krok představuje navýšení výrobní kapacity podniku.

Variabilní náklady Variabilní náklady rostou a klesají v závislosti na změnách objemu produkce. Do této skupiny patří například spotřeba materiálu, mzdy dělníků nebo spotřeba energií. Podle jejich průběhu v závislosti na růstu velikosti produkce je dále členíme na: • lineární (proporcionální) – závisí přímo úměrně na počtu prováděných výkonů. Jejich podíl na jednotku produkce je neměnný (konstantní), • progresivní (nadproporcionální) – rostou v absolutní výši rychleji než objem výkonů, • degresivní (podproporcionální) – rostou v absolutní výši pomaleji než objem prováděných výkonů. U většiny položek variabilních nákladů platí proporcionální průběh v závislosti na velikosti produkce. Lineární průběh variabilních nákladů budeme uvažovat i my v tomto materiálu náklady

nadproporcionální náklady

proporcionální náklady podproporcionální náklady

velikost produkce

Obrázek 3.9: Průběh variabilních nákladů v závislosti na velikosti produkce Zdroj: Mulač, Mulačová, 2007

a budeme s ním takto dále pracovat.

Celkové náklady Celkové náklady se tedy skládají ze dvou složek – fixní a variabilní. Nákladová funkce tedy vypadá následovně: TC = FC + VC, kde TC FC VC

jsou celkové náklady (Total Costs), fixní náklady (Fixed Costs), variabilní náklady (Variable Costs). 79


27.8.2012 10:58:02


Uvažujme situaci proporcionálního vývoje variabilních nákladů. Pak platí, že celková výše variabilních nákladů je dána součinem jednotkových variabilních nákladů a velikosti produkce. Nákladovou funkci tedy rozepíšeme takto: TC = FC + v · Q, kde

TC FC v Q

jsou celkové náklady (Total Costs), fixní náklady (Fixed Costs), variabilní náklady na 1 ks produkce, množství vyprodukovaných výkonů (Quantity).

Uvedený tvar rovnice představuje velice důležitý nástroj pro modelování nákladů podniku v závislosti na velikosti produkce. Význam analýzy vývoje nákladů vzhledem k velikosti produkce je značný zejména z toho důvodu, že taktéž výnosy (resp. tržby) vykazují závislost na rozsahu produkce podniku. náklady výnosy

zisk

tržby celkové náklady

fixní náklady

qBZ

velikost produkce

Obrázek 3.10: Bod zvratu Zdroj: Mulač, Mulačová, 2007

Z definice bodu zvratu vyplývá rovnost tržeb a celkových nákladů: TR = TC, kde TR TC

jsou celkové tržby (Total Revenue), celkové náklady (Total Costs).

Dále předpokládáme, že všechny výrobky se podaří prodat, resp. že podnik vyrábí jen takový rozsah produkce, který odpovídá velikosti poptávky na trhu. Vyrobené množství se tedy rovná množství prodanému, proto můžeme rovnici bodu zvratu rozepsat takto: p · Q = FC + v · Q, kde

p FC v Q

je prodejní cena za 1 ks výkonu, fixní náklady (Fixed Costs), variabilní náklady na 1 ks produkce, množství vyprodukovaných (resp. prodaných) výkonů (Quantity).

80


27.8.2012 10:58:03


Vyjádříme-li rovnici pro Q, dostaneme vztah pro výpočet bodu zvratu, tedy velikosti produkce, při níž je zisk roven nule:

kde QBEP je velikost produkce, při níž podnik dosáhne bodu zvratu (BEP, Break-Even Point), p prodejní cena za 1 ks výkonu, FC fixní náklady (Fixed Costs), v variabilní náklady na 1 ks produkce. Rozdíl mezi cenou a variabilními náklady na jednotku nazýváme příspěvek na úhradu fixních nákladů a zisku (krycí příspěvek). GM = p – v, kde GM je krycí příspěvek (Gross Margin), p prodejní cena za 1 ks výkonu, v variabilní náklady na 1 ks produkce. Po dosažení bodu zvratu vzniká zisk, který při neměnné ceně a proporcionálních nákladech roste tím více, čím více výrobků podnik produkuje (a prodává). Pomocí obdobné úvahy jako při určování bodu zvratu lze pochopitelně též stanovit velikost produkce, při které podnik dosáhne určitou velikost zisku (popř. ztráty). Vzorec má tuto podobu:

kde

QE E p FC v

, je velikost produkce, při níž podnik dosáhne požadované výše zisku, požadovaný zisk (Earnings), prodejní cena za 1 ks výkonu, fixní náklady (Fixed Costs), variabilní náklady na 1 ks produkce.

Uvedené vztahy jsou jen základním vymezením vztahů jmenovaných veličin a vysvětlením principu vývoje zisku v závislosti na rozsahu produkce. Propočty vývoje nákladů a výnosů vzhledem k obratu mají v podnikové praxi široké uplatnění, jsou využívány zejména při rozhodování: • o minimálním množství výroby pro zajištění její rentability, • o minimálním využití výrobní kapacity, aby nebyla výroba ztrátová, • o výši maximálních výrobních nákladů pro ziskový výrobek, • při jakém objemu výroby dosahuje podnikatel maximální zisk.

81


27.8.2012 10:58:03


Příklad Podnik produkuje výrobek A. Za poslední měsíc vyrobil 40 000 ks tohoto výrobku, přičemž vynaložené náklady na tuto produkci činily 2 300 000 Kč. V předposledním měsíci bylo vyrobeno 35 000 ks výrobku A s celkovými náklady 2 050 000 Kč. Minimální požadovaná měsíční úroveň zisku za produkci výrobku A je 60 000 Kč. Všechny výrobky se daří podniku prodávat (resp. vyrábí jen tolik, kolik je schopen prodat.). Podnik nedisponuje přílišnou tržní silou, je cenovým příjemcem – své výrobky prodává za 62 Kč bez ohledu na velikost své produkce. Proveďme analýzu produkce výrobku A. 1. Prvním krokem bude určení nákladové funkce, tedy rozdělení celkových nákladů na fixní a variabilní složku. Uveďme nejprve obecný tvar. TC = FC + v · Q. Pro určení nákladových složek využijeme metodu 2 období – dosadíme do rovnice data za poslední a předposlední měsíc. 2 300 000 = FC + v ·40 000. 2 050 000 = FC + v ·35 000. Máme 2 rovnice o 2 neznámých. První vyjádříme pro FN a dosadíme do druhé. 2 300 000 – v · 40 000 = 2 050 000 – v · 35 000; 250 000 = 5 000 · v; v = 50 Kč/ks. Variabilní náklady na 1 ks výrobku A jsou tedy 50 Kč. Tuto hodnotu teď dosadíme do jedné z rovnic a určíme fixní náklady. FC = 2 300 000 – v · 40 000 = 2 300 000 – 50 · 40 000 = 300 000 Kč. Fixní náklady jsou 300 000 Kč. Zapišme tedy kompletní nákladovou funkci. TC = 300 000 + 50 · Q. Určeme ještě krycí příspěvek, tedy rozdíl prodejní ceny jednoho kusu a jeho variabilních nákladů. GM = p – v = 62 – 50 = 12 Kč/ks. Produkce každého dalšího výrobku A tedy podniku vydělává 12 Kč. 2. Druhým přínosným krokem je určení velikosti zisku, který podnik v posledním měsíci vyprodukoval. Ten je dán rozdílem tržeb a celkových nákladů. Náklady známe, určeme tedy tržby. Ty jsou dány součinem prodejní ceny a prodaného množství. TR = p · Q = 62 · 40 000 = 2 480 000 Kč.

82


27.8.2012 10:58:03


Za poslední měsíc dosáhl podnik tržby ve výši 2 480 000 Kč. Nyní již můžeme určit velikost zisku. E = TR – TC = 2 480 000 – 2 300 000 = 180 000 Kč. V minulém měsíci dosáhl podnik zisk 180 000 Kč. 3. Třetím důležitým krokem bude určení bodu zvratu. Ten představuje velikost produkce, při níž se rovnají výnosy s náklady. Dosadíme rovnou do dříve odvozeného vzorce – bod zvratu je dán podílem fixních nákladů a krycího příspěvku.

Aby podnik generoval kladný zisk z produkce A, musí vyrobit (a prodat) minimálně 25 000 ks tohoto výrobku. 4. Konečně určeme velikost produkce, při níž podnik dosahuje minimální požadované výše zisku, tj. 60 000 Kč. Propočet je analogický jako u bodu zvratu, jen do čitatele přičteme k fixním nákladům velikost zisku.

Aby podnik generoval požadovaný zisk z produkce A ve výši 60 000 Kč, musí vyrobit (a prodat) minimálně 30 000 ks tohoto výrobku.

3.5 Výnosy Výnosy jsou peněžní částky, na které má podnik nárok z titulu svých činností za určité účetní období. Představují navýšení vlastního kapitálu podniku. Výnosy podniku bývají členěny druhově nebo účelově. Druhové členění výnosů odpovídá struktuře výkazu zisku a ztráty. Výnosy se v tomto případě dělí na: • provozní výnosy – tržby za prodané výkony, změna stavu výrobků, zboží a nedokončené výroby, aktivace výkonů vlastní výroby, výnosy z prodeje zásob; • finanční výnosy – získané z finančních investic, účastí a jiných činností; • mimořádné výnosy – získané např. prodejem odepsaných strojů. Účelové členění výnosů spočívá v jejich přiřazení ke konkrétním výkonům, které jejich dosažení umožnily. Toto členění je důležité pro hodnocení přínosu jednotlivých výrobků a služeb k výsledku hospodaření podniku jako celku.

83


27.8.2012 10:58:03


3.5.1 Tržby Představují nejdůležitější položku výnosů podniku. Jsou rozhodujícími finančními zdroji, slouží k úhradě nákladů a daní podniku, k výplatě dividend a k rozvoji podniku. Rozhodující pro výši tržeb je fyzický objem výroby, sortimentní skladba prodeje, ceny výkonů, způsob fakturace a doba úhrady faktur. Velikost tržeb za určitý výkon za sledované období je dána součinem prodejní ceny a prodaného množství: TR = p · Q, kde TR p Q

jsou tržby za prodané výkony (Total Revenue), prodejní cena za 1 ks výkonu, množství prodaných výkonů.

Ze vzorce je zřejmé, že podnik může své tržby zvyšovat dvojím způsobem: • zvyšováním prodejní ceny svých výrobků – kvalitativní růst obratu, • zvyšováním prodaného množství svých výrobků – kvantitativní růst obratu. Nejčastější je kombinace obou vlivů. Způsobů docílení růstu tržeb je několik: zvyšování kvality výkonů, zavádění nových výrobků, zlepšování služeb spojených s výkonem, účinná reklama, volba sortimentní struktury podle požadavků trhu, optimalizace objemu produkce či vhodná cenová politika. Pro většinu podniků však v krátkém období (kratším než je inovační cyklus) není reálné zvyšovat prodejní ceny svých výrobků, tím by totiž ztratily svou konkurenceschopnost. Průběh tržeb tudíž v tomto případě závisí pouze na změně velikosti produkce. Je zřejmé, že tržby jsou v takovém případě lineární funkcí prodaného množství s počátkem v bodě 0: pokud podnik neprodá žádný výrobek, neinkasuje logicky žádné tržby, s každým prodaným výrobkem pak tržby lineárně rostou. Specifickým problémem je plánování tržeb. Jedná se o daleko obtížnější úkol, než je plánování nákladů. Jak prodejní cena, tak zejména prodané množství totiž rozhodně tržby

tržby

velikost produkce

Obrázek 3.11: Vývoj tržeb v závislosti na objemu produkce Zdroj:Mulač, Mulačová, 2007 84


27.8.2012 10:58:03


nejsou pouze „v rukou“ managementu podniku, odrážejí především reakci tržního okolí. Plánování tržeb je tedy v podstatě plánováním chování jiných subjektů, navíc s nutností zohlednění vývoje celé řady dalších faktorů, jejichž budoucí průběh je taktéž neznámý.

3.6 Zisk Výnosy a náklady je zapotřebí posuzovat ve vzájemném kontextu. Jejich souhrnným vyjádřením za účetní období je výkaz zisku a ztráty neboli výsledovka. V ní jsou zachyceny veškeré výnosy a náklady spadající do příslušného účetního období. Rozdíl mezi celkovými výnosy a celkovými náklady je hospodářský výsledek před zdaněním (hrubý zisk). Po zaplacení daně ze zisku již zbývá vlastní výsledek hospodaření podniku – hospodářský výsledek za účetní období (čistý zisk). Hospodářský výsledek (zisk) je jedním z klíčových ukazatelů úspěšnosti hospodářské činnosti podniku za sledované období. Převyšují-li výnosy náklady, vzniká zisk. Jsou-li vyšší náklady než výnosy, podnik dosáhl ztráty. Zisk plní tyto funkce: • je motivem podnikání, • je rozhodovacím kritériem při řízení podniku, • je finančním zdrojem pro rozvoj podniku, • je základem pro rozdělování čistých důchodů, • je základem pro motivaci zaměstnanců. Snahou podniku je pochopitelně dosažení v rámci možností co možná nejvyššího hospodářského výsledku. Zvyšování zisku je v zásadě možné dvěma základními způsoby: • snižováním nákladů, • zvyšováním výnosů. Jak již však bylo zmíněno, výnosy a náklady nelze sledovat, plánovat a řídit odděleně. Úzkoprsé snižování nákladů za každou cenu obvykle nevede ke zvyšování zisku, protože s sebou nutně přináší také snižování výnosů (ošizené výrobky neprodáme v původním množství a za původní cenu). Vždyť minimalizace nákladů by v extrémním případě vedla až k zastavení výroby, a to rozhodně není stav přinášející podniku zisk. V tomto kontextu je vhodné zmínit následující poučku: peníze nelze ušetřit, je třeba je vydělat! Ani opačný extrém však není možný. Nelze produkovat výrobky přinášející vysoké výnosy bez sledování vynaložených nákladů. Tento přístup by mohl skončit katastrofální ztrátou, jež by mohla mít nedozírné následky. Je patrné, že výnosy a náklady je nezbytné posuzovat ve vzájemném kontextu. V této souvislosti je zapotřebí zmínit pojem hospodárnost.

Hospodárnost Hospodárnost je takový průběh nákladů, při kterém podnik dosahuje žádoucí výstupy s minimálním (co nejmenším) množstvím vynaložených zdrojů. 85


27.8.2012 10:58:03


Existují dva základní projevy hospodárnosti: • ve formě úspornosti, • ve formě účinnosti. Úspornost lze definovat jako stav, kdy jsou žádoucí výkony dosaženy s co nejnižším vynaložením zdrojů. Projevuje se jako reálné snížení absolutní výše nákladů. O účinnosti naopak hovoříme v situaci, kdy při konstantním vynaložení zdrojů dochází k maximalizaci objemu výkonů. Jedná se vlastně o maximalizaci, která se projevuje relativním snížením nákladů (tj. na jednotku produkce). Jde zejména o situace při snižování nákladů spojených s určitou danou kapacitou, kterou lze lépe či hůře využít. Obě uvedené formy v běžné praxi často plynule přecházejí jedna v druhou a nejčastější je vlastně kombinace obou forem vedoucí ke stejným výsledkům – ke snižování průměrných nákladů vynaložených na jednici výkonů.

3.7 Hodnota peněz v čase V předchozích kapitolách této knihy se čtenář seznámil se základními cíli podniku – tvorbou zisku v případě malých podniků, tvorbou shareholder value u velkých podniků. Pokud se vrátíme zpět k zisku, vyplývá z kontextu, že zisk jako takový a jeho výše má velkou vypovídací hodnotu. Avšak lze vypozorovat několik skutečností, které ji snižují či znepřesňují. V prvé řadě se jedná o způsob výpočtu zisku a jeho materiální vyjádření. Pokud používá podnik zjednodušenou daňovou evidenci, je zisk podložen penězi. Jeho vypovídací schopnost je tak násobena skutečností, že je použitelný jak pro podnik, tak pro jeho majitele17. Na rozdíl od podniků jednotlivce, velké společnosti používající klasické podvojné účetnictví, chápou zisk jako imaginární veličinu s omezenou vypovídací schopností. Důvodem je aktuální princip účetnictví. To znamená, že rozlišuje mezi příjmy a výnosy a výdaji a náklady. Zisk tak nabývá hmatatelných obrysů až ve chvíli, kdy zjišťujeme cash flow firmy. Nicméně i tak cash flow firmy nemusí nutně odpovídat výši realizovaného zisku. Firma se tak v krajním případě může dostat do tzv. druhotné platební neschopnosti. Vykazuje zisk, ale přesto není solventní. Druhým faktorem, který snižuje vypovídací schopnost zisku, je riziko. Obecně můžeme riziko definovat jako pravděpodobnost, že záměr nedopadne tak, jak je očekáváno. Každý záměr, v tomto případě podnikatelský záměr, by měl brát v úvahu nejen výše finančních či ekonomických ukazatelů, ale i pravděpodobnost, že nedopadne tak, jak si podnikatel představuje. Riziko jako takové lze kvantifikovat. Nicméně i tak zůstává jistá míra subjektivity při jeho stanovení (Riziku a především jeho řízení se blíže věnuje kapitola číslo 10). Obecně však lze konstatovat, že investoři18 požadují vyšší výnos za vyšší podstoupené riziko. Pokud tedy vybírají ze dvou stejně rizikových akcí, volí tu výnosnější. Jestliže vybírají ze dvou stejně výnosných akcí, volí tu méně rizikovou. 17

Zjednodušenou daňovou evidenci vedou v České republice výhradně podniky jednotlivce.

18

Za investora lze považovat fyzickou i právnickou osobu, jež poskytuje kapitál za úplatu. V případě akciové společnosti je investorem akcionář i věřitel – poskytovatel cizího kapitálu za úplatu. 86


27.8.2012 10:58:03


Třetím faktorem, který hodnotu a především vypovídací hodnotu zisku koriguje, je čas. Veškeré hodnoty finančních a ekonomických veličin se v podniku vyčíslují v nominálních hodnotách. Avšak reálná hodnota může být zcela odlišná. Hodnota peněz se v čase vyvíjí. Přitom dále v textu odmysleme od inflace. Dnešní peníze mají obecně větší hodnotu než peníze, které bude mít podnik například za rok (i když budou nést stejnou nominální hodnotu). Důvod lze hledat v příležitosti. Dnešní peníze můžeme investovat a zhodnotit. Oproti penězům, které budeme mít za rok, nesou dnešní peníze hodnotu původní nominální a hodnotu ročního zhodnocení zisku. Pokud budeme hodnotit atributy takového vztahu, nutně dojdeme především k úrokové míře a časovému okamžiku realizace investice, respektive peněžnímu výdaji. Úroková míra určuje rychlost a směr vývoje hodnoty peněz (ale i cenných papírů či dalších statků). Velmi často ji přejímám ze smluvních vztahů – například v případě vkladů na bankovní účty či bankovních úvěrů. Mnohdy ale musíme určit hodnotu úrokové míry sami. Jde například o stanovení podnikové diskontní sazby, které se věnuje jak podnikatelský záměr, tak i hodnota podniku či hodnocení investic. Problémem však je, jak budoucí hodnotu, nebo naopak současnou hodnotu peněz vyjádřit. V praxi se používá několik nástrojů – úročitel, odúročitel, střadatel, fondovatel, umořovatel, zásobitel a lze zařadit ještě perpetuitu. Tyto nástroje lze použít i jako metody hodnocení investic při pořizování dlouhodobého finančního majetku.

Úročitel Úročitel představuje budoucí hodnotu peněz při jednorázovém vkladu a jednom výběru peněz za n období při úroku i. Úročitele, respektive výpočet budoucí hodnoty, vyjadřuje vztah: FV = PV · (1 + i)n, případně FV = (((((PV · (1 + i)) · (1 + i)) · (1 + i)) · (1 + i)) · ... (1 + i)) kde

FV PV i n

představuje budoucí hodnotu peněz (Future Value), současnou hodnotu peněz (Present Value), úrokovou míru (interest), počet let, po které dochází k úročení peněz.

Pokud tedy firma uloží své volné prostředky například na bankovní termínovaný účet s úmyslem vybrat vklad až po několika letech, prostředky se na účtu úročí tzv. složeným (někdy též složitým) úrokováním. Je tedy úročen nejen vklad, ale i prostředky získané na úrocích. Příklad: Firma půjčila volné peněžní prostředky v objemu 1 mil. Kč svému obchodnímu partneru na 10 let při úroku 8 % p. a. Kolik budou činit celkové výnosy firmy před zdaněním? Řešení: FV = 1 000 000 · (1 + 0,08)10 FV = 2 158 924 87


27.8.2012 10:58:03


Výnosy firmy z provedené finanční operace budou 2 158 924 Kč, zisk před zdaněním pak 1 158 924 Kč.

Odúročitel Odúročitel vyčísluje současnou hodnotu peněz při jednorázovém vkladu a jednom výběru peněz za n období při úroku i. Odúročitele lze vypočítat dle tohoto vztahu:

kde

FV PV i n

představuje budoucí hodnotu peněz (Future Value), současnou hodnotu peněz (Present Value), úrokovou míru (interest), počet let, po které dochází k úročení peněz.

Pomocí odúročitele firma zjišťuje současnou hodnotu budoucích prostředků, tzv. diskontuje budoucí hodnotu peněz. Příklad: Firma má volné prostředky. Avšak management zvažuje, jaký objem prostředků vloží do nákupu nové technologie a jaký vloží na bankovní účet úročený 6 % na 4 roky, aby z těchto volných prostředků a případně zisku z jejich úroků mohla uskutečnit výměnu několika automobilů v hodnotě 5 000 000 Kč? Řešení:

Firma musí vložit na bankovní účet min. 3 960 468 Kč, aby mohla v horizontu 4 let pořídit automobily v hodnotě 5 mil. při úročení 6 % za rok.

Střadatel Střadatel pomáhá určit budoucí hodnotu peněz při několika pravidelných vkladech za n období při úroku i. Střadatele běžně určujeme vztahem: nebo FV = (((((A · (1 + i)) + A) · (1 + i)) + ... A) · (1 + i)) 88


27.8.2012 10:58:04


kde FV představuje budoucí hodnotu peněz (Future Value), A anuitu, každoročně se opakující platba – někdy též periodicky jinak než ročně (Annuity), i úrokovou míru (interest), n počet let, po které dochází k úročení peněz. Střadatele využijeme při zjišťování budoucí hodnoty peněz při jejich postupném vkládání na bankovní účet (investování do nákupu cenných papírů atd.). Příklad: Akciová společnost se zavázala svým akcionářům, že před koncem každého roku po dobu 6 let uloží 5 mil. Kč na termínovaný vklad úročený 5 % (po zdanění), aby mohla financovat převzetí konkurenční firmy. Kolik prostředků na tuto akci na konci období bude mít? Řešení:

Akciová společnost naspoří na zamýšlenou akci 34 009 564 Kč.

Fondovatel Fondovatel představuje hodnotu pravidelných vkladů, které pomáhají dosáhnout konečnou (budoucí) hodnotu peněz za n období při úrokové míře i.

kde FV představuje budoucí hodnotu peněz (Future Value), A anuitu, každoročně se opakující platba – někdy též periodicky jinak než ročně (Annuity), i úrokovou míru (interest), n počet let, po které dochází k úročení peněz. Příklad: Firma uvažuje investici do svého vozového parku v horizontu 4 let. Výše investice se bude pohybovat v objemu 100 mil. Kč. Kolik Kč musí firma před koncem roku vložit na termínovaný účet (z něhož jí plynou úroky ve výši 5 % po zdanění), aby potřebnou částku na konci pětiletého období shromáždila? Řešení:

89


27.8.2012 10:58:04


Firma musí před koncem každého roku vložit na termínovaný účet 23 201 183 Kč. Fondovatel nám umožní zjistit, kolik peněz musíme vkládat, abychom v určitém časovém horizontu dosáhli požadované budoucí hodnoty peněz.

Umořovatel Umořovatel slouží ke stanovení pravidelných splátek úvěru poskytnutého na n let při úrokové míře i.

kde VD představuje hodnotu dluhu (Value of Debt), A anuitu, každoročně se opakující platba – někdy též periodicky jinak než ročně (Annuity), i úrokovou míru (interest), n počet let, po které dochází k úročení peněz. Umořovatel vypočítává výši splátky úvěru při rovnoměrném rozvržení splátek. Přitom splátkou rozumíme součet úroku (poplatku za půjčení peněz) a úmoru (úhradu závazku věřiteli). Poměr úroku a úmoru je však v každé splátce odlišný. Výše úmoru vypočítá jako rozdíl splátky a úroku. Úrok je určen smluvním vztahem firmy jako dlužníky a věřitele a počítá se z aktuálního dluhu (zbytku dluhu). V bankách poté dostává firma tzv. umořovací schéma dluhu, které řeší poměr úroku a úmoru ve splátce a zbývající dluh vůči věřiteli. Smyslem umořovacího schématu dluhu je vytvoření podkladu jednak pro řízení peněžních výdajů ze strany firmy a jednak pro korektní zobrazení vztahu v účetní evidenci firmy. Splátka je suma peněz, kterou hradí firmy věřiteli. Úrok reprezentuje jistou sankci za vypůjčení peněz. Je pro firmu nákladem a ovlivňuje tak její hospodářský výsledek. Úmor představuje splátku závazku věřiteli. Zbytek dluhu nám ukazuje stav příslušného závazkového účtu a zbývající závazek vůči věřiteli. Příklad: Banka Vám poskytne úvěr ve výši 1 mil. Kč na 10 let při úrokové míře 10 % p. a. a. Jakou pravidelnou roční splátkou budete úvěr splácet? b. Sestavte umořovací schéma dluhu. Řešení: a.

Výše každoroční splátky úvěru bude 162 745 Kč. 90


27.8.2012 10:58:04


b. Rok 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Celkem

Splátka (anuita) 162 745 Kč 162 745 Kč 162 745 Kč 162 745 Kč 162 745 Kč 162 745 Kč 162 745 Kč 162 745 Kč 162 745 Kč 162 745 Kč 1 627 450 Kč

Úrok 100 000 Kč 93 726 Kč 86 824 Kč 79 231 Kč 70 880 Kč 61 694 Kč 51 588 Kč 40 473 Kč 28 246 Kč 14 796 Kč 627 450 Kč

Úmor 62 745 Kč 69 020 Kč 75 921 Kč 83 514 Kč 91 865 Kč 101 051 Kč 111 157 Kč 122 272 Kč 134 499 Kč 147 949 Kč 1 000 000 Kč

Zbytek dluhu 1 000 000 937 255 Kč 868 236 Kč 792 314 Kč 708 800 Kč 616 936 Kč 515 884 Kč 404 727 Kč 282 455 Kč 147 956 Kč 0,-- Kč

Zásobitel Zásobitel pomáhá určit současnou hodnotu pravidelných budoucích výnosů za n období při úrokové míře i.

kde PR současná hodnota budoucích výnosů (Present Revenues), FR budoucí výnosy (Future Revenues), A anuita, každoročně se opakující platba – někdy též periodicky jinak než ročně (Annuity), i úroková míra (interest), n počet let, po které dochází k úročení peněz. Příklad: Firma se smluvně zavázala podporovat finančně syna svého zaměstnance na vysoké škole. Uložila proto na speciálně k tomuto účelu zřízený účet částku, z níž bude studentovi každoročně, po dobu 5 let, vyplácena částka 200 tis. Kč. Kolik peněz musí firma vložit na účet úročený 0,08 % p. a., aby dostála svému závazku? Řešení:

Firma musí na účet vložit 798 542 Kč.

91


27.8.2012 10:58:05


Perpetuita Perpetuita se označuje jako nekonečná anuita. Pomáhá určit současnou hodnotu budoucích nedefinovaných (někdy též nekonečných) peněžních toků.

kde P představuje perpetuitu (Perpetuity), A anuitu, každoročně se opakující platba (nebo též cash flow) – někdy též periodicky jinak než ročně (Annuity), jedná se o výnosy z držených dluhopisů, dividendy z akcií, které nechceme prodat, atd., i úrokovou míru (interest). Perpetuitu můžeme vyjádřit i vztahem:

kde g představuje růstovou konstantu (growth), v praxi se jedná o rovnoměrný procentně vyjádřený růst anuitní platby nebo cash flow. Příklad: Podnik vyplatil dividendu 210 Kč na akcii. Diskontní sazba se předpokládá 10 %. Jaká je hodnota akcie pro akcionáře, který nepředpokládá, že akcii prodá? Řešení:

Hodnota akcie pro jejího držitele je 2 100 Kč. Příklad: Podnik vyplatil dividendu 210 Kč na akcii. Diskontní sazba se předpokládá 10 %. Podnik předpokládá růst dividendy o 2 % každý rok. Jaká je hodnota akcie pro akcionáře, který nepředpokládá, že akcii prodá? Řešení:

Hodnota akcie pro jejího držitele je 2 625 Kč.

Shrnutí Údajem pro stanovení postupu výpočtu je předpokládaný výsledek a povaha vstupní informace. Možnosti použití nástrojů pro výpočet současné či budoucí hodnoty peněz shrnuje tabulka 3.3: Nástroje pro výpočet hodnoty peněz. 92


27.8.2012 10:58:05


Tab. 3.3: Nástroje pro výpočet hodnoty peněz Cíl propočtu Budoucí hodnota částky Současná hodnota částky

Známý údaj Současná hodnota částky Budoucí hodnota částky

Využitý faktor ÚROČITEL

Budoucí hodnota anuity

Anuita

STŘADATEL

Současná hodnota výnosů

Anuita

ZÁSOBITEL

Anuita

Budoucí hodnota anuity

FONDOVATEL

Anuita

Současná hodnota úvěru

UMOŘOVATEL

Perpetuita

Anuita

PERPETUITA

Vzorec

ODÚROČITEL

3.8 Strategické financování podniku Strategické financování podniku je založeno na optimalizaci kapitálové a majetkové struktury. Finanční manažeři v praxi hodnotí poměr dlouhodobého a oběžného majetku, vlastního a cizího kapitálu a krátkodobého a dlouhodobého kapitálu. Věnují se též vztahu majetku a jeho jednotlivých složek a kapitálu a jeho dílčích složek. Zákon definuje hlavní cíl podnikání jako tvorbu zisku. Avšak zisk není (jak bylo popsáno v části knihy 3.7 Hodnota peněz v čase) zcela ideálním ukazatelem úspěšnosti podniku. Novým trendem je tvorba shareholder value, to znamená hodnoty pro akcionáře. Nově se objevily ukazatele jako ekonomická přidaná hodnota či tržní přidaná hodnota, které pracují s náklady na kapitál či tržní cenou podniku. Optimalizace kapitálové a majetkové struktury tak musí jednoznačně směřovat k dosažení cílů podniku. Majetek i kapitál musí pomoci podniku zvyšovat především jeho ekonomickou přidanou hodnotu.

3.8.1 Optimalizace kapitálové struktury Kapitálovou strukturu může podnik optimalizovat minimálně ze dvou různých pohledů. Podnik využívá buďto tzv. bilančních pravidel nebo optimalizuje kapitálovou strukturu na základě vývoje nákladů na kapitál. Čtenář však může namítnout, že při stanovení optimální kapitálové struktury nelze odhlédnout i od dalších faktorů ovlivňujících poměr vlastního a cizího kapitálu. Konkrétně 93


27.8.2012 10:58:05


můžeme jmenovat vliv tržeb, strukturu nákladů, stabilitu zisku, přístup k cizímu kapitálu a další. Nestabilní či nahodilé tržby ovlivňují náklady na kapitál, nepřímo tak i likviditu podniku či úrokové krytí. Primárně se faktor podepíše na úrocích za použití cizího kapitálu. Avšak v přenesené rovině je možné pozorovat vliv i na alternativní náklady za použití vlastního kapitálu. Mnozí by mohli namítnout, že se výkyvy mohou týkat pouze krátkého období. V dlouhém období nemusí být výkyvy pozorovatelné. Souhlasit by bylo možné jen v případě, kdyby byl podnik posuzován jen v dlouhém horizontu. V praxi však investoři sledují podniky každodenně (a to nejen ty, jejichž akcie jsou obchodované na veřejných trzích). Dlouhý horizont tak není brán v úvahu na úrovni vstupních dat (tj. při posuzování stability tržeb) ale pouze na výstupu (při stanovení úroku za poskytnutí kapitálu – bráno z pohledu investora). Struktura nákladů, především zda se jedná o fixní či variabilní náklady, ovlivňuje primárně strukturu majetku. Avšak můžeme předpokládat, že spotřeba dlouhodobého majetku, se bude projevovat ve výkazu zisků a ztrát v podobě fixních nákladů (tj. nákladů nezávislých na objemu produkce). A naopak, spotřeba oběžného majetku bude nositelem především variabilních nákladů (tj. nákladů přímo závislých na objemu produkce podniku). Pokud vezmeme v úvahu bilanční pravidla, a dokonce i náklady na kapitál, dlouhodobý majetek by měl být financován dlouhodobým kapitálem. Úlohu zisku lze přirovnat k úloze tržeb. Podnik musí usilovat jednak o jeho stabilitu, respektive stabilní růst, a jednak o stabilní rozdělování zisku (především o výplatní poměr). Přístup k cizímu kapitálu je determinován mnoha faktory – velikostí podniku, právní formou, silou vlastníků atd. Obecně můžeme předpokládat, že čím lepší přístup k cizímu kapitálu, tím nižší úrok za jeho použití musí podnik platit.

3.8.2 Bilanční pravidla jako nástroj optimalizace kapitálové struktury podniku Bilanční pravidla jsou doporučením, která řeší relacemi majetku a zdroji jeho krytí, investicemi a tržbami. Doporučení vznikla pro průmyslové podniky. V určité modifikaci ale mohou platit i pro podniky v jiných oborech. Zlaté pravidlo financování říká, že dlouhodobý majetek by měl podnik kryt vlastním kapitálem19. Někdy se též uvádí, že by měl být dlouhodobý majetek kryt nejen vlastním kapitálem, ale i dlouhodobým cizím kapitálem. Důležité je, že bilanční pravidlo předpokládá časový soulad mezi použitím kapitálových statků – majetku a zdrojů jeho krytí. Je však otázkou, zda je efektivnější použití pouze vlastního kapitálu či jeho kombinaci s cizím dlouhodobým kapitálem. Odpověď bychom mohli najít v ceně použitého kapitálu. Někteří autoři (například Synek) tvrdí, že cizí kapitál je obecně levnější než kapitál vlastní. Důvodem je časové omezení použití cizího kapitálu. Pro výpočet absolutních nákladů na půjčený kapitál použijeme úročitele. Jednoho dne si jej půjčíme. V určitý okamžik v budoucnu jej vrátíme a za jeho použití platíme. Absolutním úrokem je tak náklad, který platíme věřiteli. U vlastního kapitálu se počítá, že jej bude podnik využívat nekonečně (nedefinovaně) dlouho. K výpočtu absolutního nákladu na takový kapitál pak použijeme 19

Vlastní kapitál je vždy považován za dlouhodobý. 94


27.8.2012 10:58:05


perpetuitu. Již z logiky výpočtu a použití jednotlivých nástrojů pro výpočet úroku je zřejmé, že použití vlastního kapitálu je pro podnik v celkovém úhrnu dražší. Otázkou však je časové omezení použití cizího kapitálu, protože lze konstatovat, že podnik, který působí na trhu, jenž má určitý potenciál růstu či v případě, kdy se podniku nedostává vlastní kapitál, se bez cizího kapitálu neobejde. Proto je pravidlo uplatňováno pouze ve verzi, která hovoří o sladění dlouhodobého majetku a celkových dlouhodobých zdrojů. Nicméně by bylo velmi efektivní financování dlouhodobého majetku pomocí krátkodobých zdrojů. Problém by však mohl nastat při řízení likvidity. Podnik by tak uplatňoval velmi agresivní způsob financování, který by v případě výpadku (nedodržení splatnosti faktur ze strany odběratelů) vedl k tzv. druhotné platební neschopnosti (tedy k situaci, kdy je ziskový, ale není schopen hradit své okamžité závazky). Pokud by byl dlouhodobými zdroji kryt i krátkodobý majetek, docházelo by k neefektivní alokaci zdrojů. Použití dlouhodobých zdrojů je pro podnik nákladnější než použití těch krátkodobých. Krátkodobý majetek však nemá takový potenciál tvorby přidané hodnoty jako majetek dlouhodobý (ten je úročen více a dokáže tak přinést podniku větší hodnotu). Zlaté pravidlo vyrovnání rizika konstatuje, že by neměly cizí zdroje převyšovat vlastní zdroje. Riziko obecně chápeme jako pravděpodobnost vzniku výsledku jiného než předpokládaného. Riziko je zde chápáno jako neschopnost uhradit své závazky. Pravidlo předpokládá, že minimální úroveň vlastního kapitálu v podniku by měla být 50 % (avšak například u bank je doporučována hodnota 7–10 %). I u tohoto pravidla můžeme celkem vhodně odkázat na náklady na kapitál. Obecně totiž platí, že čím je vyšší hodnota cizího kapitálu (zadluženost podniku), tím vyšší musí podnik platit úroky za jeho použití. Riziko nesplacení závazků plynoucí z užívání cizího kapitálu tak roste. Avšak pokud rostou úroky z úvěrů, rostou i alternativní náklady na vlastní kapitál. Akcionáři hodnotí vyšší zadluženost jako ohrožení své investice do takovéhoto podniku. A pokud roste riziko, očekávají vyšší zhodnocení svého vkladu a náklady na vlastní kapitál tak rostou. Podnik však může a pravděpodobně i využije tzv. pákového efektu, kdy zvyšuje rentabilitu vlastního kapitálu použitím cizího kapitálu. Lze jej očekávat v situaci, kdy se podniku nedostává vlastní kapitál, kdy je cizí kapitál levnější než kapitál vlastní a kdy podnik zaujímá na trhu pozici, která se nerovná potenciálnímu trhu. Pákový efekt lze odvodit ze vztahu rentability vlastního kapitálu, rentability kapitálu (aktiv) a úroku za půjčení cizího kapitálu:

95


27.8.2012 10:58:06


kde

ROE představuje rentabilitu vlastního kapitálu (Return on Equity), EAT zisk po zdanění (Earnings After Taxes), E vlastní kapitál (Equity), EBIT zisk před úroky a zdaněním (Earnings Before Interest and Taxes), i úrok za půjčení cizího kapitálu (interest), D cizí kapitál (Debt), t sazba daně z příjmů (tax), (1 – t) daňový štít, ROA rentabilita aktiv20 (Return on Assets).

Podmínkou fungování výše uvedeného vztahu je existence vlastního kapitálu21 (to však vyplývá i z podstaty efektu finanční páky). Z rozkladu rentability vlastního kapitálu lze vyčíst vztah rentability kapitálu (aktiv) a úrokové míry za půjčení cizího kapitálu. Pokud je úroková míra za půjčení cizího kapitálu vyšší než rentabilita celkového kapitálu, pákový efekt neplatí a tudíž pomíjí i hlavní důvod pro jeho zapojení ve struktuře financování podniku. Avšak opětovně připomínáme, že úroková míra se odvíjí od míry zadlužení podniku. Zlaté pari pravidlo hodnotí vztah dlouhodobého majetku a vlastních zdrojů. Objem stálých aktiv by neměl být menší než objem vlastních zdrojů. Pravidlo tak doplňuje či zpřesňuje zlaté pravidlo financování. Avšak je zřejmé, že právě v prostředí průmyslových podniků není a snad ani nemůže být v současnosti dodržováno. Právě ve vztahu k efektu finanční páky je stále častěji využíváno dlouhodobého cizího majetku, především dlouhodobého (pro účely optimalizace kapitálu je vhodné doplnit zpoplatněného). Výhody použití cizího kapitálu jsou popsány výše v textu. Poslední z bilančních pravidel, takzvané zlaté poměrové pravidlo, uvádíme jen pro informaci. Pravidlo se zabývá relacemi investic, respektive jejich růstu, a tržeb. Blíže tedy, tempo růstu investic by nemělo v krátkodobém časovém horizontu předstihnout tempo růstu tržeb. Pokud by podnik nerespektoval doporučení zlatého poměrového pravidla, objevily by se problémy například s rentabilitou investovaného kapitálu, produktivitou nebo snad i likviditou.

3.8.3 Optimalizace kapitálu v návaznosti na náklady kapitálu Dodržování zlatých pravidel financování může podnik aplikovat autonomně či ve spojení s propočty nákladů na kapitál. Nebo naopak se může řídit čistě náklady na kapitál. Progresivnější cestou se zdá být třetí možná varianta – neboli postavit rozhodovací kritérium pouze na úrovni nákladů na kapitál.

20

Díky základnímu bilančnímu pravidlu, kdy se aktiva rovnají pasivům, se i rentabilita aktiv rovná rentabilitě kapitálu. V praxi se tak používá pouze rentability aktiv.

21

Český právní řád předpokládá, že podnik má ve své struktuře zdrojů vlastní kapitál, respektive má nezáporný vlastní kapitál. Avšak díky benevolenci při vymáhání příslušných ustanovení zákona je možné se v praxi setkat s podniky, které mají i po několik účetních období záporný vlastní kapitál. Taková situace může být v případě zisku pro podnik velmi efektivní. V závěru však musí podnik dojít k tomu (pokud je ziskový), že vlastní kapitál je opět kladný. 96


27.8.2012 10:58:06


Jak již bylo popsáno výše, náklady na kapitál se mění s mírou zadluženosti podniku, tj. poměrem cizího kapitálu k celkovému kapitálu. Čím je zadluženost podniku vyšší, tím je vyšší úrok, za nějž je podniku poskytnut cizí kapitál. Věřitelé se obávají zvýšeného rizika spojeného s likviditou, především pak pohotovou likviditou. Pokud roste riziko, požadují věřitelé i adekvátní výnos. Nicméně pokud se zvyšuje úrok za poskytnutý cizí kapitál, požadují zbylí investoři, akcionáři, taktéž vyšší výnos z vloženého kapitálu a též se obávají zvýšeného rizika spojeného s likviditou podniku. Úkolem finančního manažera je nalezení optimální kapitálové struktury, která bude znamenat pro investory přijatelné riziko, pro podnik pak adekvátní náklady na kapitál (v danou chvíli minimální náklady na kapitál). Pokud se finančnímu manažerovi podaří optimalizovat strukturu kapitálu, zvyšuje podnik svou ekonomickou přidanou hodnotu a tím se stává lákavějším pro investory atd. Výpočet vážených průměrných nákladů na kapitál lze provést několika způsoby. V textu však budou uvedeny pouze dva základní. Jednak bude zmíněn model, jehož autory jsou Brealey, Myers, Allen a jenž je v podmínkách České republiky doplňován Kislingerovou. A jednak bude zmíněn model, který vytvořili manželé Inka a Ivan Neumaierovi a který používá Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky (výsledky každoroční analýzy zpracované dle metodiky manželů Neumaierových lze najít na stránkách ministerstva).

Brealey, Myers, Allen a Kislingerová Kapitál můžeme v konceptu chápat jako úročený kapitál, tedy ten, který byl vložen investory – ve formě vlastního kapitálu (akcií) a cizího kapitálu (úvěrů – dlouhodobých i krátkodobých. V praxi tak bývají vyloučeny obchodní úvěry a stálá pasiva.). Velmi často se však setkáváme s názorem, že by měl být zahrnut i neúročený cizí kapitál. Relace takového vztahu jsou však dány (nejen) výpočtem vážených průměrných nákladů na kapitál a použitím neúročených zdrojů. Ve většině podniků tvoří významný podíl v pasivech firmy a měly by tak být brány v úvahu. Snižují tak náklady na kapitál a tím zvyšují ekonomickou přidanou hodnotu podniku. Vážené průměrné náklady představují úrok, který je firma ochotna hradit za poskytnutý vlastní i cizí kapitál. Problém neúročeného cizího kapitálu byl naznačen výše. Při výpočtu vážených průměrných nákladů na kapitál se Brealey, Myers a Allen rozcházejí s Kislingerovou. Výpočet nákladů dle jejich konceptu vypadá následovně:

kde

rassets představují vážené průměrné náklady na kapitál, equity vlastní kapitál, capital kapitál, debt cizí kapitál, requity náklady na vlastní kapitál, náklady na cizí kapitál. rdebt

Přitom základními veličinami pro optimalizaci kapitálu jsou náklady na vlastní a cizí kapitál.

97


27.8.2012 10:58:06


Náklady na vlastní kapitál22 Brealey, Myers, Allen získávají pomocí modelu CAPM (Capital Assessment Pricing Model):

kde Ri představuje očekávanou míru rizika (Expected Stock Return) neboli model EVA náklady na vlastní kapitál (standardně Brealey, Myers, Allen značí requity) bezrizikový výnos (risc free), rf Β systematické riziko, prémii za riziko. Bezrizikový výnos se odvozuje v podmínkách České republiky od procentního výnosu státních dluhopisů, tedy dluhopisů, jež budou téměř jistě vyplaceny. Systematické riziko zohledňuje riziko podnikání v daném regionu. Většinou je pro výpočet nákladů na kapitál, potažmo ekonomické přidané hodnoty, používáno systematické riziko určené makléřskými a finančními společnostmi jako vyšší autoritou. Nicméně pokud zmíníme způsob výpočtu systematického rizika v podání Brealeyho, Myerse a Allena, dostáváme se k veličinám, jako jsou výnosy a náklady. Autoři konceptu tak řeší jednak riziko dosahování předpokládaných fixních a variabilních nákladů a jednak riziko spojené s výší aktiv. Hodnotí tak podíl nákladů a majetku na tvorbě výnosů a zároveň váží možnost odchylek skutečné výše fixních nákladů, variabilních nákladů a aktiv od jejich plánované výše. Systematické riziko tedy vyplývá ze schopnosti realizovat tržby (či výnosy), respektive zisk podniku. Ještě však podotkněme ve spojení s předchozími kapitolami, že Brealey, Myers a Allen pracují s hodnotami vyjádřenými v jednom časovém bodě. Používají hodnoty současné (Z logiky výpočtu je však zřejmé i možné použití budoucí hodnoty peněz – odchylka, riziko, by měla vyjít v obou případech shodná – jelikož se pracuje s poměrovými ukazateli.). Způsob výpočtu systematického rizika v případě Brealeyho, Myerse a Allena vypadá takto:

kde 22

βrevenue Βfixed cost PV(fixed cost) PV(revenue) Βvariable cost PV(variable cost) Βassets PV(assets)

představuje systematické riziko, riziko vysokých fixních nákladů, současná hodnota fixních nákladů, současná hodnota výnosů, riziko vysokých variabilních nákladů, riziko vysokých variabilních nákladů, riziko nepřiměřených aktiv, současná hodnota aktiv.

Jedná se o alternativní náklady za použití vlastního kapitálu. Ve skutečnosti nemusí být vyplaceny, nebo naopak mohou být i vyšší. Jejich smyslem je porovnání investic při shodném riziku. 98


27.8.2012 10:58:06


Prémie za riziko odráží nejistotu investice v určitém oboru podnikání. Bere v úvahu jednak region či zemi, ve které je podnik situován a jednak pracuje s informací o odvětví, ve kterém podnik pracuje. Zohledňuje tak bonitu země a zohledňuje i zvyklosti, které podniky v odvětví respektují (dobu splatnosti závazků či pohledávek, procento nesplacených pohledávek, tvorbu zásob a mnoho dalších faktorů). Náklady na cizí kapitál bývají explicitně dohodnuty s věřitelem, nejčastěji bankou. Zohledňují jednak hodnotu peněz pro banku, riziko nesplacení úvěru ze strany podniku a adekvátní zisk věřitele. Banka (pokud budeme uvažovat především poskytnuté bankovní úvěry) však v praxi postupuje z logiky problému stejně nebo velmi podobně jako majitelé. Též vychází z risk free výnosů (tj. nejčastěji z výše úroků státních dluhopisů). Poté hodnotí bonitu dlužníka, provedou finanční analýzu a zhodnotí trendy v odvětví. Hodnoty výsledků jsou v určité škále, a pokud výsledky klienta odpovídají požadované hodnotě, je úvěr poskytnut. Úroková míra odpovídá riziku nesplacení úvěru ze strany klienta. Kislingerová, ač preferuje předchozí způsob výpočtu vážených průměrných nákladů na kapitál, řeší jej mírně odlišně: (Kislingerová, 2004)

kde WACC představují vážené průměrné náklady na kapitál (Weighted Average, Cost of Capital), E vlastní kapitál (Equity), C kapitál (Capital), D cizí kapitál (Debt), náklady na vlastní kapitál (rate of equity), re náklady na cizí kapitál (rate of debt), rd t sazba daně z příjmů (tax), (1 – t) daňový štít. Kromě proměnných, které ve svém modelu zmiňují Brealey, Myers a Allen, uplatňuje Kislingerová tzv. daňový štít. Snižuje tak náklady na cizí kapitál o částku, kterou nemusí podnik odvádět v podobě daně z příjmu. V prostředí České republiky se jedná o velmi významnou položku. Její hodnota se může rovnat v návaznosti na aktuální sazbu daně až do výše 15 % z celkových nákladů na používání cizího kapitálu. Velmi tak stojí za zamyšlení, proč Brealey, Myers a Allen od vlivu daní abstrahovali. Lze se domnívat, že jde pouze o mechaniku výpočtu. Brealey, Myers a Allen již používají úrokovou míru za používání cizího kapitálu, která je očištěna od vlivu daně z příjmů. Další odlišnost lze nalézt u výpočtu systematického rizika. Jak je popsáno výše Brealey, Myers, Allen vychází při výpočtu systematického rizika z nejistoty při dosahování zisku. Model Kislingerové je postaven na prvcích optimalizace kapitálové struktury podniku a jejím vlivu na dosahování zisku podniku. To znamená, že tento koncept spatřuje riziko systému již ve struktuře kapitálu. Riziko spojené s realizací zisku je tak pro podnik až sekundárním problémem. Spojení mezi kapitálovou strukturou a ziskem je možné odvodit od pákového efektu, kdy prostřednictvím cizího kapitálu zvyšujeme rentabilitu kapitálu vlastního (tzv. leverage effect). Kislingerová definovala vztah takto: (Kislingerová, 2004) 99


27.8.2012 10:58:06


kde βleveraged systematické riziko postavené na pákovém efektu, βunleveraged systematické riziko založené na tom, že zisk není ovlivněn kapitálovou strukturou podniku (Můžeme se domnívat, že by mělo být rovno výsledku Brealeyho, Myersova, Allenova výpočtu systematického rizika.), D cizí kapitál (Debt), E vlastní kapitál (Equity), t sazba daně z příjmů, (1 – t) daňový štít.

Neumaierovi Složitější výpočet je pak předpokládán v případě alternativních nákladů na vlastní kapitál. Zde uplatňují Neumaierovi vztah: (Neumaierová, Neumaier, 2007)

kde

re představuje náklady na vlastní kapitál (rate of equity), WACC vážené průměrné náklady na kapitál (Weighted Average, Cost of Capital), UZ úplatné zdroje (vlastní kapitál a úročený cizí kapitál), A aktiva (Assets), VK vlastní kapitál. Pokud bychom použili značení proměnných uvedené v předchozí části, byla by zde hodnota E (Equity). BU bankovní úvěry, O dluhopisy, úrokovou míru. Lze použít též označení i (interest). d sazbu daně z příjmů (v předchozích modelech se uplatnilo značení t (tax).

Úplatné zdroje navazují na diskusi, zda do modelu výpočtu zahrnout či nezahrnout i zdroje neúplatné, neúročené. Přitom vážené průměrné náklady na kapitál se získají pomocí vztahu (Neumaierová, Neumaier, 2007): , 100


27.8.2012 10:58:07


kde WACC představují vážené průměrné náklady na kapitál (Weighted Average Cost of Capital), bezrizikový výnos (risc free), rf funkce ukazatelů charakterizujících velikost podniku, rLA rpodnikatelské funkce ukazatelů charakterizujících tvorbu produkční síly, rFinStab funkce ukazatelů charakterizujících vztahy mezi majetkem podniku a zdroji jejich krytí.

3.8.4 Optimalizace majetkové struktury Z předchozího textu se může zdát, že se podnik soustředí při svém strategickém finančním řízení především na kapitál, protože kapitál je nositelem nákladů a primárně tak ovlivňuje tvorbu přidané ekonomické hodnoty podniku. Avšak úloha majetku a především jeho managementu je minimálně srovnatelná, ne-li zásadnější. Část tématu bude vysvětlena v části strategického finančního managementu a dále se mu bude věnovat celé taktické financování podniku. Z pohledu strategického finančního managementu se budeme věnovat řízení dlouhodobého majetku (někdy nazývaného též fixní majetek či stálá aktiva). Taktické financování se pak bude věnovat řízení oběžného majetku. Dlouhodobý majetek definujeme jako hmotné či nehmotné statky vstupující do výrobního či produkčního procesu, které nemění svou povahu v době kratší než jeden rok. Změnou povahy se rozumí například přeměna na peníze (jako u oběžného majetku v takzvaném peněžním nebo též hotovostním cyklu). Dlouhodobý majetek se mění v pohledávky a pak v peníze po delší období (období odpovídá době opotřebení majetkové součásti). Nástrojem, který tuto změnu umožňuje v rámci účetní evidence, jsou odpisy. V převážné většině případů je dlouhodobý majetek nositelem fixních nákladů. Účetní evidence podniku však musí jakékoliv opotřebení (tj. promítnutí dlouhodobého majetku do nákladů) zachytit. K tomu slouží tzv. oprávky. Oprávky korigují tedy hodnotu dlouhodobého majetku při zachování zásady historických cen (na samostatných účtech je tak evidován dlouhodobý majetek i samotné oprávky). Oprávky dosahují výše kumulovaných odpisů. Poměr mezi dlouhodobým a oběžným majetkem je dán několika faktory – oborem podnikání, technologickým řešením procesu výroby, poměrem ceny a výkonu (efektivitou majetkových součástí), způsobem financování majetku, požadované míře likvidity podniku atd. Pokud podnik vyrábí, obecně bude mít vysokou jak položku dlouhodobého majetku (stroje, zařízení), tak oběžného majetku (materiál). Jestliže se jedná o podnik poskytující služby vzdělání, předpokládáme vysokou přidanou hodnotu procesu a naopak bude majetková náročnost takového podniku minimální. Obchodní firma bude mít malý objem dlouhodobého majetku a vysoký podíl oběžného majetku (zboží). Podnik infrastruktury předpokládá velký objem dlouhodobého majetku a téměř zanedbatelný podíl oběžného majetku. Výrobní firma používající nové technologie bude předpokládat vyšší objem prostředků vázaných v dlouhodobém majetku. Na druhou stranu může používat stavebnicový systém výroby (reprezentantem je například automobilový průmysl), což naopak umožňuje redukci strojového vybavení podniku. 101


27.8.2012 10:58:07


Poměr ceny a výkonu souvisí s technologickým řešením výroby. Můžeme se domnívat, že nové stroje budou výkonnější. Jejich použití však závisí na konečném efektu (tj. zda dvakrát dražší stroj přinese více než dvojnásobný užitek stávajícího stroje). Co se týká financování, lze v zásadě uvést možnost koupě zařízení či jeho leasing. Při leasingu, pokud volíme operativní, se jedná o pronájem majetkových struktur. Majetek se nikdy nestává vlastnictvím podniku. Jeho opotřebení se tak objeví ve výkazu zisků a ztrát, nikoliv na účtu odpisů ale na účtu služeb (nájemné). Při finančním leasingu je cílem změna vlastnictví předmětu leasingu. Avšak předmět leasingu přechází do majetku podniku až v jeho zůstatkové ceně. Ve výkazu zisků a ztrát se tak projeví v podobě spotřebované služby a minimální částkou jako spotřeba dlouhodobého majetku či dokonce materiálu. Majetková struktura významně ovlivňuje likviditu podniku, tj. jeho schopnost přeměnit aktiva v peníze potřebné na úhradu jeho krátkodobých dluhů. Je samozřejmé, že pro tento účel lze okamžitě použít pouze peníze, popř. některé krátkodobé cenné papíry. U pohledávek již není jistota, zda budou v plné výši a včas splaceny a přeměna zásob na peníze je již velmi zdlouhavá a někdy i značně obtížná. Dlouhodobý majetek je nelikvidní aktivum. Z hlediska likvidity rozlišujeme: • aktiva prvního stupně likvidity, která zahrnují krátkodobý finanční majetek, • aktiva druhého stupně likvidity, což jsou splatné pohledávky u odběratelů a jiné pohledávky, • aktiva třetího stupně likvidity obsahující zásoby všeho druhu, • nelikvidní aktiva, mezi něž patří položky dlouhodobého majetku. Obecně lze konstatovat, že podnik by měl mít tolik oběžného majetku (zásob surovin, materiálů, hotových výrobků, peněz i pohledávek), kolik vyžaduje jeho hospodárný provoz. Má-li jej méně, pak je nevyužit jeho investiční majetek (výrobní kapacity), což je nehospodárné. Má-li jej naopak více, je jeho část nevyužitá, což vyvolává zbytečné náklady. Proto je nutné udržovat optimální výši oběžného majetku. Výše oběžného majetku, který bude podnik v určité době potřebovat, závisí na: • délce doby, po kterou bude podnik potřebovat kapitál k dokončení obratu z hotovosti na zboží a zpět na peníze, • na objemu výroby (prodeje), kterou podnik uskutečňuje. Při určování celkové potřeby oběžného majetku podniku se obvykle postupuje analyticky, tedy položku po položce (zásoby, pohledávky, finanční prostředky). Optimální výše oběžných aktiv je tedy dána součtem optimálních úrovní jednotlivých položek.

3.9 Taktické financování podniku Podnik se kromě výše popsaného strategického řízení podniku musí též věnovat tak zvanému taktickému financování. Strategické financování je synonymem pro financování 102


27.8.2012 10:58:07


v dlouhém časovém horizontu. Naopak taktické financování předpokládá střednědobý časový horizont. Taktické financování zaměřuje svou pozornost na řízení oběžného majetku nebo podle některých autorů spíše na řízení pracovního kapitálu (anglicky Working Capital Management). Mezi oběžný majetek řadíme majetkové složky, které mění svou podstatu v čase kratším než jeden rok. Jinak řečeno, spotřeba oběžného majetku se projeví ve většině případů v nákladech podniku během jednoho roku. Mezi oběžný majetek řadíme zásoby, krátkodobý finanční majetek a pohledávky. Na druhou stranu pracovní kapitál je reprezentován majetkovými a kapitálovými součástmi podniku, které se podílejí na tzv. hotovostním (nebo též peněžním) cyklu. Hotovostní cyklus je předmětem obrázku 3.12. závazky

peníze inkaso

nákup

pohledávky

zásoby materiálu

výdej, expedice, prodej

výdej, spotřeba

hotové výrobky

polotovary, nedokončená výroby výroba

Obrázek 3.12: Peněžní cyklus Zdroj: KISLINGEROVÁ, Eva, et al. Manažerské finance, 2004. ISBN 80-7179-802-9 Pozn. Obrázek byl pozměněn autorem a zohledňuje rovněž roli závazků, kterou někteří autoři v peněžním cyklu popírají.

Pokud jednoduše popíšeme peněžní cyklus, znamená to, že má podnik peníze. Za ně nakoupí materiál (či zboží). Ten je posléze předán do výroby a vznikají z něho polotovary a posléze i hotové výrobky. Podnik výrobky prodá. Tím se změní v pohledávky, které když podnik zinkasuje, získává opět peníze. A celý koloběh se opakuje.

103


27.8.2012 10:58:07


3.9.1 Working Capital Management Součástí pracovního kapitálu jsou tedy všechny aktivní složky hotovostního cyklu. Do pracovního kapitálu se tudíž neřadí veškerý oběžný majetek. Zejména je nutné vážit jednotlivé položky oběžných aktiv a ostatních aktiv. Většinou je možné tyto položky zařadit až na základě znění konkrétního účetního dokladu nebo zapojení majetkové složky do hotovostního cyklu. Obecně však lze pracovní kapitál vypočítat takto: WC = I + AR + FA, kde

WC I AR FA

je pracovní kapitál (Working Capital), zásoby (Inventories), pohledávky (Accounts Receivable), finanční majetek (Financial Assets).

Někdy je však pojem pracovní kapitál zaměňován s pojmem čistý pracovní kapitál. Ten však na rozdíl od pracovního kapitálu zohledňuje ve svém výpočtu ještě výši krátkodobých závazků (lze však uvažovat i o vybraných dlouhodobých závazcích). Zjednodušeně vypadá výpočet následovně: NWC = I + AR + FA – SAP, kde

NWC je čistý pracovní kapitál (Net Working Capital), I zásoby (Inventories), AR pohledávky (Accounts Receivable), FA finanční majetek (Financial Assets), SAP krátkodobé závazky (Short-term Accounts Payable).

Pro fungování podniku je nutné, aby hodnota čistého pracovního kapitálu byla kladná. I když je pravda, že lze o takovémto tvrzení diskutovat. Pokud budeme brát v úvahu jednotlivé úrovně likvidity a interpretaci jejích výsledků, docházíme k závěru, že v případě záporného čistého pracovního kapitálu a tím i záporné běžné likvidity uplatňuje podnik agresivní přístup k finančnímu řízení podniku. Dostává se tak do situace, kdy financuje dlouhodobý majetek krátkodobými zdroji. Z dlouhodobého hlediska je to zcela nemožné. Z krátkodobého pohledu se jedná o velmi efektivní přístup ale velmi riskantní, pokud dokáže podnik své závazky v konečné fázi splatit. Nicméně nastane-li situace, kdy krátkodobý cizí kapitál přebývá nad oběžným majetkem a čistý pracovní kapitál je záporný, hovoříme o tzv. nekrytém dluhu (Floating Debt). Při užití pracovního kapitálu má podnik relativně volnou ruku. Je samozřejmě důležité, aby aktiva, která se skrývají pod výslednou částkou, byla dobře likvidní, což znamená rychle směnitelná za peníze. Pro firmu je důležité, aby měla právě tolik oběžného majetku, kolik její obchodní aktivity vyžadují. Pokud jej vlastní více, je financování firmy a využívání jejího majetku neefektivní. Pokud se však firmě oběžný majetek nedostává, nedokáže vykrýt veškeré objednávky. Na čistý pracovní kapitál se díváme ze dvou pohledů. Z pohledu manažerského je žádáno disponovat co nejvyšším pracovním kapitálem. Čistý pracovní kapitál umožňuje firmě pokračovat ve své činnosti i v případě, že bude nucena dostát veškerým svým závazkům. 104


27.8.2012 10:58:07


Kladný čistý pracovní kapitál tak snižuje riziko plynoucí ze závazků (především krátkodobých závazků) podniku. Vlastníci firmy na druhou stranu upřednostňují, aby byl oběžný majetek financován z krátkodobých zdrojů. Pro vlastníka je tedy ideální čistý pracovní kapitál minimalizovat. NoncashWC = I + AR + FA – SAP, kde NoncashWC je nepeněžní pracovní kapitál (Noncash Working Capital), I zásoby (Inventories), AR pohledávky (Accounts Receivable). SA = I + AR + FA, kde

SA I AR FA

je oběžný majetek (Short-term Assets), zásoby (Inventories), pohledávky (Accounts Receivable), finanční majetek (Financial Assets).

Jak z předchozího textu vyplývá, pracovní kapitál vyvolává dvě protichůdné aktivity – tlak na své snížení a tlak na své zvýšení. Proto hovoříme v souvislosti s pracovním kapitálem o jeho optimalizaci. Podnik jej optimalizuje v kontextu se svými cíli, především v oblasti obchodní, provozní a finanční. Pracovní kapitál nelze řídit jako celek. Jednotlivé složky pracovního kapitálu jsou v praxi řízeny samostatně. Někdy se manažeři věnují dokonce pouze jednotlivým případům. Oběžný majetek je ve své podstatě majetkem krátkodobým, tj. bývá spotřebován v době kratší než jeden rok od jeho pořízení. Na druhou stranu můžeme část zásob virtuálně označit za dlouhodobou. Virtuálně proto, že hovoříme spíše o určité úrovni jednotlivých jeho složek. Fyzicky však je i tento na první pohled zadržovaný pracovní kapitál dáván do spotřeby a ovlivňuje tak v běžném roce hospodářský výsledek firmy. Proto můžeme každý účet pracovního kapitálu rozdělit na částku reprezentující trvale alokované prostředky a na částku s dočasně vázanými prostředky podniku. Příčinou trvalé alokace prostředků je snížení výkyvů a časových nesouladů ve výrobním procesu, v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů. Obecně se uvádí doporučení, že optimální množství pracovního kapitálu se rovná objemu trvalého pracovního kapitálu (tedy na úrovni trvale alokovaných prostředků ve formě pracovního kapitálu).

3.9.2 Zásoby Mají formu vstupů, výstupů, polotovarů a drobného dlouhodobého majetku, který firma vložila po zakoupení ihned do spotřeby (to se řídí vnitropodnikovou účetní směrnicí). Pracovní kapitál nelze řídit v agregované podobě. Každá jeho součást musí být spravována samostatně.

105


27.8.2012 10:58:07


Mezi zásoby se řadí: 1. materiál: do této skupiny patří především náhradní díly, obaly, drobný dlouhodobý majetek (tj. majetek, který bude podnik používat déle než jeden rok. Jeho cena je však nižší než 40000 Kč bez DPH.). V účetnictví je materiál evidován na účtech skupiny 11X. 2. nedokončená výroba: produkty, které již částečně prošly výrobním procesem. Nejsou materiálem ani výrobkem. 3. polotovary: prošly výrobním procesem. Ve své podstatě mohou být obchodovány nebo dodávány jiným vnitropodnikovým organizačním jednotkám. 4. výrobky: výstupy výrobního procesu. Jde o hmotné statky, které jsou schopny podniku přinést zisky a zákazníkovi uspokojovat jeho potřeby a požadavky. 5. zvířata: nejde o chovná stáda ale o mladá zvířata, zvířata ve výkrmu, ryby, včelstva a podobně. 6. zboží:nakupuje podnik za účelem dalšího prodeje. Zboží je prodáváno další osobě v nezměněné podobě. 7. poskytnuté zálohy na zásoby: v účetnictví se objevují v účtové skupině č. 15. Na účtu se zachycují údaje o poskytnutých zálohách na zásoby, materiál, zvířata a zboží, před splněním smlouvy ze strany dodavatele.

3.9.3 Pohledávky Obecně se uvádějí dva základní motivy existence pohledávek: 1. placení při plnění je často obtížné (velké objemy peněžní hotovosti, kontrola okamžitých bankovních převodů aj.); 2. odběratelé po svých dodavatelích požadují financování zásob a výroby, delší odklady splatnosti se tak mohou stát nástrojem konkurence. Pohledávky jsou účtovány na účtech skupiny 31X. Ve spojení s pracovním kapitálem se jedná především o pohledávky z obchodních vztahů, krátkodobé i dlouhodobé. V praxi se pro každého dlužníka zřizuje samostatný analytický účet (konto), jehož zůstatek (saldo) udává výši pohledávky. Mezi pracovní kapitál se řadí: 1. Pohledávky z obchodních vztahů (dlouhodobé i krátkodobé): • pohledávky z obchodních vztahů se všechny řadí mezi pracovní kapitál, • pohledávka za odběratelem se účtuje při splnění dodávky vůči odběrateli. 2. Ostatní poskytnuté zálohy: • jednotlivé položky je nutné posuzovat zvlášť, • do pracovního kapitálu řadíme zálohy poskytnuté dodavatelům v souvislosti s pořízením zásob. 106


27.8.2012 10:58:07


3. Dohadné účty aktivní (dlouhodobé i krátkodobé): • jednotlivé položky je nutné posuzovat zvlášť, • aktiva, která nelze vykázat jako obvyklé pohledávky, přičemž výnos z těchto položek přísluší do daného (běžného) účetního období, respektive je prokazatelně protipoložkou k vyúčtovaným nákladům. Jedná se tedy o obdobu účtu 385 – Příjmy příštích období, kdy ovšem neznáme přesnou výši tohoto příjmu. 4. Jiné pohledávky (dlouhodobé i krátkodobé): • jednotlivé položky je nutné posuzovat zvlášť, • krátkodobé pohledávky, např. pohledávky za zaměstnanci (účet 331).

3.9.4 Finanční majetek Finanční majetek má podobu zůstatků v pokladnách, na běžných účtech, cenin a jiných krátkodobých finančních instrumentů, např. termínovaných vkladů a jiných depozitních produktů, podílových listů a cenných papírů, pokud jsou splatné nebo se uvažuje o jejich prodeji do jednoho roku pořízení. Za ně se nakupují výrobní prostředky a vstupy a je i výsledkem podnikání.

3.9.5 Peníze, účty v bankách, krátkodobý finanční majetek a pořizovaný finanční majetek. Dle Baumolovy teorie může podnik řídit peníze stejně jako zásoby, respektive peníze považuje za statek. Pokud nemá podnik hotovost, prodává krátkodobé cenné papíry. A naopak, pokud má podnik přebytek hotovosti, cenné papíry kupuje. Optimalizace se provádí s ohledem na náklady na transakci (koupi či prodej cenných papírů) a na ušlý zisk (v případě, že podnik přichází o zisk realizovaný držbou cenných papírů), tj. stejným způsobem jako v případě tvorby zásob (nákupu materiálu).

3.9.6 Závazky Stejně jako společnost poskytuje odklad splatnosti svým odběratelům, tak i její dodavatelé jí poskytují odklad. Závazky primárně nepatří mezi pracovní kapitál. Avšak pracovní kapitál je nutné posuzovat z pohledu likvidity právě v relaci se závazky. V rámci čistého pracovního kapitálu se berou v úvahu: Závazky z obchodních vztahů: • při výpočtu čistého pracovního kapitálu se berou v potaz všechny dílčí položky. Přijaté zálohy: • přijetím zálohy nám vzniká závazek, který evidujeme a vyúčtujeme při dodání zboží, výrobku nebo služby. Pokud k dodání nakonec nedojde a my vrátíme přijatou zálohu, snížíme o vrácenou zálohu zdanitelné příjmy, • jednotlivé položky je nutné posuzovat zvlášť.

107


27.8.2012 10:58:07


Dohadné účty pasivní: • nelze vyúčtovat jako obvyklý dluh, např. nevyfakturované dodávky. Účtují se sem i nákladové úroky, které nebyly zahrnuty do bankovního vyúčtování za dané účetní období, resp. toto bankovní vyúčtování je chybné, a závazek k úhradě z odpovědnosti za způsobenou škodu v případech, kdy není možno ke konci rozvahového dne stanovit konečnou výši závazku, • jednotlivé položky je nutné posuzovat zvlášť. Jiné závazky: • jednotlivé položky je nutné posuzovat zvlášť.

3.10 Controlling Obecně lze controlling chápat jako moderní nástroj podpory managementu, jehož existence v podniku umožňuje včasnou reakci na vznikající problémy ještě před možným vznikem a projevy těchto problémů. Řádná aplikace controllingu vede k pozitivnímu ovlivnění výkonnosti a i k dlouhodobé prosperitě podniku. V existující literatuře, která se zabývá controllingem, lze nalézt řadu jeho definic. Za nejuznávanější je považována definice Eschenbacha (Eschenbach, 2004), který říká: „Původním účelem controllingu je koordinace systému řízení pro zajištění vnitřní a vnější harmonizace a zajištění informací. Controlling doplňuje a integruje management jak v koncepčním, funkcionálním a institucionálním smyslu, tak i v personálním smyslu (při vytvoření vlastních míst v controllingovém oddělení). Filozofie controllingu (software) a jeho infrastruktura (hardware) jsou sloupy doplňující řízení. S jejich pomocí je možné dostat pod kontrolu komplexnost řízení podniku.“ Podobný pohled, kdy je controlling chápán ve smyslu nové kvality či nového způsobu řízení, zastává i Horváth (Horváth, 2004), který označuje controlling jako „subsystém řízení, který koordinuje a cílově orientuje plánování a kontrolu, jakož i poskytování informací a tak podporuje adaptaci a koordinaci celého systému řízení podniku. Controlling tím představuje podporu řízení.“ Na druhé straně je controlling v učebnicích manažerského účetnictví chápán jako funkce řízení, kde je za controllera považován ve své podstatě manažer zodpovědný za účetní oddělení. Kromě řízení účetního oddělení controller poskytuje ostatním manažerům potřebné informace a tyto informace interpretuje, čímž má ve skutečnosti vliv na rozhodování. Z hlediska historického vývoje plnil v počátcích controlling zejména funkci registrační. Byl zaměřen na sběr dat a jeho role byla pasivní. Dalším vývojovým stupněm se stal aktivně orientovaný controlling, zaměřený na kontrolu hospodárnosti a na vypracování zlepšovacích návrhů. V tomto případě hovoříme o tzv. navigační funkci. Nejvyšší vývojový stupeň uplatňovaný v posledních letech představuje controlling orientovaný na řízení. Ve své podstatě tu jde o vytvoření vlastního systému řízení, který využívá pro řízení všechny relevantní informace z oblasti plánování, kontroly a regulace všech podnikových aktivit. V tomto případě hovoříme o controllingu v inovační a koordinační funkci, která nejlépe vystihuje jeho současné pojetí. 108


27.8.2012 10:58:07


3.10.1 Controlling a jeho přínos pro manažera Controlling dnes doplňuje podnikové řízení a přebírá od managementu řadu úkolů. Rozsah těchto úkolů záleží na mnoha faktorech: formě a velikosti podniku, stylu řízení, historickém kontextu, vývoji okolí či množství, aktuálnosti a komplexnosti problémů, které management řeší. Kromě těchto faktorů je v první řadě nezbytná samotná ochota a vstřícnost manažerů controlling jako doplňující a podpůrnou funkci v podniku implementovat. Pokud jde o striktní vymezení vztahu manažer – controller, je třeba zdůraznit, že úplné oddělení těchto úloh není možné. Stejně tak jako controller vykonává řadu manažerských funkcí, manažer přebírá řadu úloh od controllera. Přesto je možné učinit si obecnou představu o pracovním rámci controllingu na základě katalogu úloh controllera tak, jak jej definuje Mezinárodní sdružení pro controlling (ICG – International Group of Controlling)23 ve Slovníku controllingu (IGC, 2003): • Controlleři poskytují manažerům podpůrné služby v oblasti plánování a řízení tak, aby management mohl plánovat a řídit podle stanovených cílů. • Controlleři odpovídají za transparentnost podnikových výsledků, financí, procesů a strategie, a tím přispívají k vyšší ziskovosti. • Controlleři koordinují dílčí cíle a plány a organizují systémy výkaznictví, které jsou orientovány na budoucnost a pokrývají všechny části podniku. • Controlleři moderují controllingový proces tak, aby každý nositel rozhodovacích kompetencí jednal v souladu se stanovenými cíli. • Controlleři zajišťují informace potřebné k manažerskému rozhodování. • Controlleři vytvářejí a aktualizují controllingové systémy. • Controlleři jsou interními poradci všech nositelů rozhodovacích kompetencí v otázkách týkajících se plánování, výkonnosti a účetnictví. Controllera lze tedy považovat za součást managementu podniku, kde jeho hlavní odpovědností je transparentnost vykazování výsledků podniku. Manažerovi, který zajišťuje provoz podniku a odpovídá za výsledky podniku, by měl controller pomáhat pomocí svých metod a nástrojů zejména při zpracovávání informací a při jejich prezentaci. Zjednodušeně lze vztah manažera a controllera vyjádřit pomocí obrázku 3.13. Jaká pozice tedy může být controllerovi přiřazena? V úvahu připadá buď štábní či liniová pozice. Řeší se tedy prakticky otázka rozhodovacích a nařizovacích kompetencí. Je-li controlling vnímán jako podpora řízení, je vhodné zvolit štábní pozici. Controller pak bývá začleněn do osobního štábu vrcholového vedení, nejčastěji představenstva a jeho funkce je spíše servisní, poskytující služby ostatním manažerům. Úplné převzetí liniových úloh controllingem je odůvodnitelné pouze v krizových situacích. Zde controller opouští pozici čistě poradního orgánu a stává se zodpovědným za přijatá

23

Aktuální informace naleznete v: http://www.igc-controlling.org/ 109


27.8.2012 10:58:07


Controller

Manažer Řídí provoz Odpovídá za výsledky

controlling

Má ekonomickou autoritu. Odpovídá za transparentnost výsledků

Obrázek 3.13: Vztah manažera a controllera Zdroj: Vávrová Adéla, Poradce auditora č. 2/2009, Podstata controllingu

rozhodnutí. Praxe však ukázala poměrně nízkou stabilitu tohoto uspořádání při běžném chodu firmy (Rozbory, 2011). Existuje i možnost uvažovat o externím controllingu. Tato metoda se však jako trvalé řešení příliš neosvědčuje, neboť těžiště práce controllingu leží zejména v operativní oblasti.

3.10.2 Role controllingu v jednotlivých fázích řízení Jak již bylo řečeno, podstatou controllingu je podpora řízení. Úlohou controllerů je tedy podpora manažerů ve všech fázích řízení – při plánování, ve fázi realizace i při kontrole. Samotné plánování je přitom třeba dále rozdělit na fázi analytickou a fázi prognostickou a koncepční. Přehled v praxi nejužívanějších nástrojů controllingu v těchto definovaných fázích řízení přináší tabulka 3.4. Role controllingu v oblasti plánování spočívá v zajištění provázanosti plánů (koordinační role), ve volbě vhodné plánovací metodiky, v informačním zajištění plánovacího procesu a v systému nastavení zodpovědnosti za všechny tyto činnosti. Provázanost plánů musí být věcná i časová. Controlling koordinuje věcnou stránku plánů dílčích (plány odbytu, obratu, nákladů, zisku, výroby, investic, nákupu, personální atd.) tak, aby mohly být agregovány do plánů souhrnných (plánovaná rozvaha, výsledovka a finanční plán). Co se týče časové provázanosti, je zpravidla uplatňován princip klouzavého plánování. To znamená, že strategický plán se vždy po roce doplňuje o další roční období a plán operativní vždy o následující měsíc. Z hlediska controllingu tedy představuje plánování nosnou část a základní složku controllingového systému řízení, kdy těžiště controllingových aktivit spočívá zejména v oblasti tvorby plánů a jejich koordinaci, následné kontrole a zajištění zpětné vazby. Ve fázi realizace controlling zajišťuje pravidelné vyhodnocování postupu realizace ve vztahu k plánu – často můžeme hovořit o nepřetržitém monitoringu, který vede k rozpoznání odchylek (věcných i časových), přičemž úkolem controllingu je současně na základě analýzy odchylek vypracovávat vhodná regulační opatření. Posledním subsystémem procesu řízení je kontrola, která navazuje na etapu plánovací a realizační a tím proces řízení logicky uzavírá. I zde má controlling svou (a to velice podstatnou) úlohu. Tradiční pojem kontroly na principu zpětné vazby byl v posledních 110


27.8.2012 10:58:08


Tab. 3.4: Nástroje controllingu v dílčích fázích řízení Fáze analytická • analýza makrookolí podniku, např. PEST analýza • analýza odvětví (mikrookolí), např. Porterův model 5ti sil • analýza podniku zahrnující zejména –– strategickou situační analýzu (SWOT analýza, strategická bilance, apod.) –– analýzu hodnotového řetězce –– analýzu funkčních oblastí • analýza produktu, využívá např. –– analýzy životního cyklu –– portfolio analýz, např. BCG matice, matice GE –– analýzu stáří výrobního programu, analýzu progresivity výrobků • analýza cílů podniku, prováděná z hlediska jejich hierarchie, významu a vzájemných vazeb Fáze prognostická a koncepční • prognostické metody a techniky kvalitativního charakteru –– individuální skupinové výpovědi (kreativní a expertní techniky) –– techniky scénářů –– metody analogie –– strategické hry • prognostické metody a techniky kvalitativního charakteru –– časové řady –– kauzální techniky –– modelování • metody pro hodnocení a výběr variant –– porovnání nákladů, příspěvků na úhradu –– analýzy citlivosti –– propočty založené na časové hodnotě –– simulační postupy –– modely Fáze realizační • nákladové modely • kalkulační metody • kapacitní propočty • analýza úzkých profilů • tržní analýzy • analýzy životního cyklu • ABC analýzy Fáze kontrolní • kvalitativní a kvantitativní porovnávání plánu a skutečnosti • kvantitativní a kvalitativní porovnávání plánu a očekávání • analýza odchylek a analýza příčin odchylek • systémy včasné výstrahy Zdroj: Vávrová Adéla, Poradce auditor č. 2/2009, Podstata controllingu

desetiletích nahrazen pojetím založeném na principu prevence. To znamená, že základní požadavek kladený na kontrolu je, že odchylkám je nutné předcházet – odstraňovat je ex ante. Kontrola přichází na řadu v okamžiku, kdy jsou po sběru informací a jejich analýze výstupy využity ke zlepšení či zpřesnění při tvorbě plánu, eventuelně jsou odstraněny příčiny analyzovaných odchylek tak, aby jim bylo v budoucnosti předcházeno. Orientace 111


27.8.2012 10:58:08


řízení na budoucnost však klade vysoké nároky na kvalitu informační základny, i na kvalitu metod, které ke zpracování a vyhodnocování získaných informací slouží. Z tohoto důvodu jsou v podnicích budovány manažerské informační systémy, což zjednodušeně znamená, že pro kvalitní kontrolu a řízení je nezbytné vybudovat informační systém šitý na míru konkrétnímu podniku, který dává veškeré relevantní informace pro co nejkvalitnější zhodnocení variant budoucího vývoje.

3.10.3 Nástroje controllingu Zázemí controllingu je tvořeno řadou nástrojů. V jednotlivých fázích a úrovních řízení je doporučováno používat řadu technik a metod, z nichž ty hlavní jsou uvedeny v tabulce 3.4. Při rozboru controllingových nástrojů je třeba kromě fází řízení zohlednit i strategickou a operativní úroveň controllingu. Pokud hovoříme o strategickém controllingu, víme, že je orientován především na podporu managementu při budování předpokladů vedoucích k dlouhodobé prosperitě podniku. Časový horizont, na který se zaměřuje, je dlouhodobý a posuzované veličiny mají většinou kvalitativní charakter. Controller bývá zodpovědný za přípravu metod strategického controllingu a metodické vedení při jejich aplikaci. Mezi nejužívanější nástroje strategického controllingu, kde se controller snaží rozpoznat možné budoucí vlivy ovlivňující prosperitu podniku včetně identifikace možných příčin a důsledků, patří strategická situační analýza nejčastěji zahrnující SWOT analýzu a analýzu okolí (nejčastěji zahrnuje Porterův model 5ti sil a PEST analýzu), Delfská metoda, technika strategických scénářů či brainstorming. Výstupy, které jsou zde získány pomocí těchto nástrojů, by se měly promítnout do strategického plánování podniku. Naproti tomu, pokud má controller přehled o jevech jak minulých, tak také současných či budoucích v podobě čísel, může využít nástrojů, jako jsou časové řady, kauzální metody a predikčních modelů. Na druhé straně operativní controlling je chápán jako systém řízení, který zachycuje zpravidla kratší časové úseky a který při neustálém porovnávání odchylek skutečnosti od žádoucího stavu, má možnost zasahovat do průběhu podnikových činností a tím tyto činnosti optimalizovat. Cílem operativního controllingu je podporovat a doplňovat management při optimalizaci věcných, časových a hodnotových parametrů jednotlivých podnikových aktivit. Jde o to, soustředit se na co nejlepší využití existujících předpokladů úspěchu a vyhledávat a vytvářet nový potenciál. Kromě omezeného časového horizontu je pro operativní controlling příznačný vysoký stupeň konkretizace a práce s kvantitativními veličinami. Mezi metody používané v operativním controllingu lze zařadit analýzu ABC, globální analýzu nákladů, nákladové modely – analýzu bodu zvratu či rozhodování o kalkulačních metodách. Podrobnější informace k jednotlivým analýzám naleznete v kapitole 7.7.

3.10.4 Reporting Reporting lze považovat za jednu z podstatných součástí controllingu. Jeho cílem je poskytnout všem úrovním managementu podniku informace, které jsou relevantní z hlediska rozhodování.

112


27.8.2012 10:58:08


V původním historicky nejstarším pojetí byl reporting vnímán jako samotné uchovávání informací, postupně se však jeho úkoly rozšířily o zpracování dat a jejich prezentaci příjemcům. Dnes reporting v nejširším slova smyslu zahrnuje i samotné vyprojektování informační základny a relevantní hodnotící a navigační systém. Ať už je reporting chápán jakýmkoli způsobem, jeho těžištěm je zajistit aktuální a kvalitní vnější i vnitřní informace. Tyto informace pak jsou obsahem zprávy – reportu. Obsah a forma informací jsou v podniku většinou dána podnikovými směrnicemi a metodickými pokyny. Základními zdroji údajů, které tvoří podklady pro tvorbu reportů, bývá účetnictví. Tyto interní informace je však třeba doplnit dále o informace externí, týkající se podnikového okolí. Metodika zpracování těchto dat controllingem by měla být postavena takovým způsobem, aby výstupem bylo omezené množství dat, která mohou vést k přijetí opatření v dalším rozhodovacím procesu. Po celou dobu reportování, musí mít controller na paměti, komu je výstup určen. Vzhledem k tomu, že příjemcem informací je většinou manažer na příslušné hierarchické úrovni, je nutno si uvědomit, co od zpracovávaných informací očekává. A sice nikoliv maximální obsažnost a podrobnou analýzu na sto stránkách, nýbrž výstižnou zprávu, kde přemíra čísel neznemožňuje jejich čitelnost a přehlednost. Úkolem reportingu je tedy příprava informací, které management potřebuje k rozhodování a řízení, přičemž by měly být dodržovány následující požadavky na reporty: • Objektivita: Rozhodnutí managementu by měla být podložena objektivními informacemi. Z tohoto požadavku vyplývá zároveň nutnost zajistit nezávislost controllingového útvaru. • Ověřitelnost a srozumitelnost: Tato se týká nejen informací předkládaných managementu, ale i zdrojových dat, použitých metod i výsledků. • Vhodný obsah, forma a struktura zprávy: Je nutné respektovat rovinu, pro kterou je zpráva určena – tj. politickou, strategickou, taktickou a operativní. • Včasnost: Zprávy by měly být k dispozici ve správný okamžik. Není tedy nezbytné poskytovat je okamžitě, ale v termínech, kde požaduje příjemce této zprávy. • Zásada stručnosti a adresnosti: Pro představenstvo by měl mít report rozsah 1–5 stran zhuštěných informací o příslušném tématu, pro ředitele jednotlivých útvarů 5–10 stran, pro vedoucí oddělení 30 a více stran podle nutné úrovně detailizace. • Písemná zpráva má být vždy doprovázena ústní prezentací. • Pravidelnost: Tento požadavek se týká nejen vypracování reportů, ale i jejich prezentace. Průběh vypracování reportu lze znázornit pomocí obrázku 3.14.

113


27.8.2012 10:58:08


získání informací

vypracování reportu

prezentace a diskuze

protokol o opatřeních

Obrázek 3.14: Schéma tvorby reportu Zdroj: Vávrová Adéla, Poradce auditor č. 2/2009, Podstata controllingu

3.11 Literatura BREALEY, Richard A., MYERS, Stewart C., ALLEN, Franklin. Principles of Corporate Finance. 9th edition. [s.l.] : [s.n.], 2008. 976 s. ISBN 978-0-07328696-9. ESCHENBACH, R. Controlling. 2. vydání. Praha, 2004 ISBN 9788073570351. HORVÁTH & PARTNERS. Nová koncepce controllingu. Profess Consulting, 2004. ISBN 80-7259-002-2. International group of controllers (IGC). Slovník controllingu, 2003. ISBN 80-7261-085-6. KISLINGEROVÁ, Eva.et al. Manažerské finance, 2004. 714 s. ISBN 80-7179-802-9. KISLINGEROVÁ, Eva.Oceňování podniku. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1999. ISBN 807179-227-6. MULAČ, P., MULAČOVÁ, V. Podniková ekonomika. České Budějovice : VŠTE České Budějovice, 2007. 177 s. ISBN 978-80-903888-0-2. NEUMAIEROVÁ, Inka, NEUMAIER, Ivan. Finanční analýza průmyslu a stavebnictví za rok 2007. Analýzy MPO. 2008, č. 1. Rozbory, controlling a interní audit: BusinessInfo.cz. CZECHTRADE. BusinessInfo. cz: Oficiální portál pro podnikání a export[online]. 1997-2011 [cit. 2012-03-30]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/management-msp/rozbory-controlling-interni-audit/1001663/60491/?page=2. SYNEK M. a kol. Manažerská ekonomie, 3. vydání. Praha. Grada Publishing, 2003. ISBN 80-2470-515-X. SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. a kol. Podniková ekonomika. 5., přeprac. a dopl. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. 498 s. ISBN 978-80-7400-336-3. VALACH, Josef. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. [s.l.] : [s.n.], 2006. ISBN 80-86929-01-9. VÁVROVÁ, Adéla. Podstata controllingu. Poradce auditor. 2009, č. 2.ISSN 1803-5213. WÖHE,G. Úvod do podnikového hospodářství. Praha : C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179014-1. Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví. In: Sbírka zákonů. 1991. Dostupné z: http://business. center.cz/business/pravo/zakony/ucto/ 114


27.8.2012 10:58:08

Hodnota podniku

4. Hodnota podniku 4.1 Vymezení hodnoty podniku Základním cílem oceňování podniku je stanovení jeho hodnoty. Zní to krásně a zároveň velice jednoduše, realita je však pochopitelně jiná. Je neoddiskutovatelné, že jedině pregnantní vymezení pojmu hodnota podniku je klíčem k veškerým dalším úvahám o samotném oceňování, právě proto se na tento pojem podívejme poněkud zevrubněji. Úvodem je nezbytné zdůraznit, že „…podnik sám o sobě nemá žádnou objektivní, věcně zdůvodnitelnou, zdokumentovatelnou a na okolnostech a podmínkách nezávislou hodnotu. Z toho plyne závěr, že neexistuje jediné, obecně platné a správné univerzální ocenění…“ (Kislingerová, 2001) Zároveň je vhodné dodat, že objasnění pojmu hodnota podniku žádá poněkud hlubší úvahu, jejíž záběr sahá až k samotným kořenům ekonomické teorie.

4.1.1 Podnik jako zboží Klíčem k správnému pochopení hodnoty podniku je mikroekonomie, konkrétně teorie směny. Její optikou je na podnik nahlíženo jako na kterýkoliv jiný ekonomický statek, tedy jako na předmět potenciální směny. Podnik je v tomto pojetí klasickým zbožím v ekonomickém slova smyslu, lze mu tudíž také přiřadit příslušné atributy ekonomického statku. Před vlastním pojednáním o hodnotě podniku tedy pro větší názornost uveďme nejprve stručný mikroekonomický exkurz. Každé zboží, které vstupuje na trh a směňuje se, má dvě základní vlastnosti: • užitnou hodnotu, • směnnou hodnotu. Užitná hodnota představuje schopnost statku uspokojovat lidské potřeby a je různá pro různé vlastníky. Směnná hodnota neboli hodnota je vyjádřením vlastnosti zboží být předmětem směny a představuje peněžní vyjádření hodnoty zboží. Peněžní vyjádření hodnoty neboli cena zboží pak vzniká na trhu střetáváním nabídky a poptávky. Směnná hodnota (hodnota) zboží tedy vyjadřuje nejen odraz vztahu nabídky a poptávky, ale především vztah nákladů a užitečnosti, vzácnosti a potřebnosti pro vlastníky zboží. Na trhu vystupují dvě strany – stávající vlastníci zboží a potenciální zájemci o předmětné zboží, v případě dovršení směny tedy prodávající a kupující. Současní vlastníci při prodeji jako dolní hranici nabídkové ceny požadují úhradu nákladů na pořízení zboží, přičemž pochopitelně zohledňují také aktuální situaci na trhu. Budoucí vlastník naopak zvažuje budoucí užitek, ať již finanční nebo nefinanční, který může od zboží očekávat. Tento užitek představuje horní hranici ceny. Konečná cena pak vzniká interakcí nabídky a poptávky na příslušném trhu. Výše uvedené závěry platí pro zboží obecně. Existují však zvláštní zboží a trhy, kde tento cenotvorný proces neplatí. Jedná se o případy, kdy „neviditelná ruka trhu“ z nějakého důvodu není schopna předmětné statky adekvátně ocenit. Nejčastějšími překážkami v působení tržních mechanismů jsou regulace či nejrůznější intervence z pozice moci, druhou možností „selhání trhu“ je nedostatečný objem typizovaných obchodů s danou 115


27.8.2012 10:58:08


komoditou, který neumožní tvorbu obvyklé ceny. V těchto případech je proto příslušné statky potřeba ocenit náhradním způsobem. Ocenění zboží na takto specifických trzích se pochopitelně řídí specifickými pravidly a náležitostmi, děje se tak prostřednictvím služeb znalců nebo odhadců. Ti jsou nuceni stanovit hodnotu daného zboží nepřímo, především na základě věcných a dalších znalostí trhu. Jejich úkolem je v podstatě suplovat absentující cenotvorný mechanismus. Rámcem takového ocenění je příslušná právní úprava, která zaručuje transparentnost celého postupu a tím i důvěryhodnost konečného výsledku. Je evidentní, že také trh s podniky se vyznačuje uvedenými zvláštnostmi, což se pochopitelně zcela zásadním způsobem promítá i do problematiky jejich oceňování. Trh s podniky totiž fakticky neexistuje, resp. je oproti klasickému trhu deformován hned několika faktory: • vzácností zboží, která si vynucuje individuální jednání o konkrétních podmínkách směny, • nízkou mírou organizovanosti trhu: nedochází k soustřeďování nabídky a poptávky po tomto zboží a není ani dostatečná konkurence, • jedinečností každého podniku (Kislingerová, 2001). Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že autonomní cenotvorný mechanismus u podniků prostě fungovat nemůže. Funkci trhu je proto nutné nahradit pomocí expertního ocenění. Před vlastní deskripcí takového postupu se však sluší pro úplnost znovu shrnout nejdůležitější pojmy. Východiskem budiž základní pramen této problematiky – mezinárodní oceňovací standardy. (International Valuation Standards, 2000) Ty vymezují fundamentální pojmy takto: • Hodnota (value) je představována tržní cenou. Hodnota podniku je dána očekávanými budoucími příjmy (buď na úrovni vlastníků, nebo na úrovni všech investorů do podniku) převedenými (diskontovanými) na jejich současnou hodnotu (present value). (Mařík a kol., 2003) Hodnota tedy představuje odhad pravděpodobné ceny, která má být zaplacena v dané době v souladu s konkrétní metodou a respektováním názoru na užitek, který získá vlastník k datu ocenění. Jedná se o cenu, na které by se pravděpodobně za určitých podmínek prodávající a kupující dohodli ve víře v budoucnost podniku. • Cena (price) je pojem pro požadovanou, nabízenou nebo zaplacenou peněžní částku. Obecně je tato cena odhadem relativní hodnoty přiznané podniku konkrétním kupujícím nebo kupujícím za daných podmínek. • Náklady (cost) reprezentují cenu zaplacenou za zboží nebo službu, nebo částku potřebnou k vytvoření nebo reprodukci. • Trh (market) označuje prostředí, kde se střetává nabídka a poptávka po zboží nebo službě. Na něm jsou zboží a služby obchodovány prostřednictvím tržního mechanismu. Subjekty vystupující na tomto trhu sem přicházejí s různými očekáváními, která působí na cenotvorný mechanismus. Zapracujme nyní uvedené definice do našich úvah a proveďme určitou syntézu předešlých konceptů. Zaprvé je nezbytné vymezit pojem ceny podniku. Je zřetelné, že zatímco u běžných druhů zboží cena přibližně odpovídá jejich hodnotě, rovnost hodnoty a ceny 116


27.8.2012 10:58:08

Hodnota podniku

u podniku je spíše výjimečná. Typizovaná cena jednotlivých podniků samozřejmě neexistuje vůbec. Cena určitého podniku je určována až v okamžiku případné dispozice, zahrnuje i specifické motivy zúčastněných stran. Obecně platnou cenu podniku tedy určit nelze. Jednotliví účastníci trhu však pro potřeby stanovení ceny podniku potřebují určitý podklad: prodávající strana nechce dostat příliš málo, kupující strana zase nechce zaplatit příliš moc. Východiskem je tedy určení hodnoty podniku. Raffegeau a Dubios (2003) ji označují jako ekonomickou hodnotu podniku. V úvodu kapitoly však bylo uvedeno, že neexistuje ani žádná objektivní hodnota podniku. To však samozřejmě není problém, taková univerzálně platná hodnota stejně ani jednu stranu nezajímá. Pro každého vlastníka, resp. zájemce, je pochopitelně stěžejní subjektivní hodnota podniku pro něho samotného, tedy užitky, které mu z vlastnictví takového podniku plynou. Taková hodnota je pak odrazovým můstkem ke konkrétnímu jednání o ceně podniku.

4.1.2 Kategorie hodnoty podniku Hodnota podniku je tedy veličinou veskrze subjektivní, odpovídá pohledu konkrétního účastníka. Hodnota podniku optikou prodávajícího se tedy pravděpodobně liší od hodnoty téhož podniku z pozice určitého potenciálního kupce, jiný zájemce si příslušný podnik ohodnotí dokonce ještě jinak. Úkolem znalce je tedy přizpůsobit samotné ocenění především úhlu pohledu zadavatele. Tím může být jak strana prodávající, tak i strana kupující, ale i třetí osoba. Je zřejmé, že tyto nuance determinují celý následný proces ocenění. Různé podněty k ocenění podniku tedy taktéž představují různá zadání pro znalce. Rozličnost zadání může vyžadovat i různé metody, které pak vedou k odlišným výsledkům. Předpoklady pro vymezení metod a kategorií jsou založeny na určitých společných teoretických východiscích, které lze formulovat takto: (Mařík a kol., 2003) • hodnota podniku není objektivní vlastností celku zvaného podnik, protože je založena na odhadu – je projekcí budoucího vývoje; • není-li hodnota objektivní vlastnost, není možné stanovit jednoznačný algoritmus pro určení hledané hodnoty; • hodnota bude proto vždy záviset na účelu ocenění a na subjektu, z jehož hlediska je hodnota určována. Uvedená tvrzená mají fatální dopad na celou problematiku oceňování podniku. Je zřejmé, že neexistuje pouze jedna všeobjímající hodnota podniku, možných náhledů na tento problém je více. Teorie a praxe oceňování podniku postupně dospěla ke čtyřem základním přístupům, rozlišují se tudíž i čtyři různé kategorie hodnoty podniku: 1. tržní hodnota, 2. subjektivní hodnota, 3. objektivizovaná hodnota, 4. komplexní přístup na základě Kolínské školy.

117


27.8.2012 10:58:08


4.1.2.1 Tržní hodnota podniku Toto pojetí vychází z představy, že existuje trh s podniky, případně trh s podíly na vlastním kapitálu podniků. Tržní hodnota je částka, za kterou by měl být majetek směněn k datu ocenění mezi kupujícím a prodejcem při transakci mezi samostatnými a nezávislými partnery. Východiskem je existence trhu více kupujících a více prodávajících, čímž jsou vytvořeny podmínky pro vznik tržní ceny. Předmětem odhadu je potenciální tržní cena, která je označována jako tržní hodnota. K definování tržní hodnoty existuje na mezinárodní úrovni několik přístupů. Důležité jsou britské zkušenosti, které byly základem pro definici hodnoty, zavedenou mezinárodní organizací pro oceňování International Assets Valuation Standards Committee (IAVAC) jako součást mezinárodních standardů. Z tohoto standardu bude vycházeno v další části práce. Existuje však alternativní definice, kterou zpracovala The European Group of Values of Fixed Assets (TEGoVA) ve Standardu 4 v Evropských oceňovacích standardech. Další definice byla přijata EU při standardizaci legislativy týkající se ocenění majetku pro potřeby pojišťoven. Shoda ve všech uvedených přístupech k definici tržní hodnoty (spravedlivé tržní hodnoty) je ve skutečnosti, že hodnota reprezentuje směnu mezi dvěma dobře informovanými subjekty, které jednají dobrovolně. Tržní hodnota je odvozena od podmínek směny a je bezprostředně spjata s výdělečnou schopností podniku a budoucími užitky z vlastnictví. V mezinárodních oceňovacích standardech (International Valuation Standards, 2000) je obsah pojmu tržní hodnota definován takto: „Tržní hodnota je odhadnutá částka, za kterou by měl být majetek směněn k datu ocenění mezi dobrovolným kupujícím a dobrovolným prodávajícím při transakci mezi samostatnými a nezávislými partnery po náležitém marketingu, ve které obě strany jednaly informovaně, rozumně a bez nátlaku.“ Mezinárodní standardy také uvádějí podrobný komentář k výše uvedené definici (International Valuation Standards, 2000), který vysvětluje některé základní atributy: • „…odhadnutelná částka…“ odpovídá ceně vyjádřené v penězích. Je to nejpravděpodobnější cena rozumně dostupná na trhu k datu ocenění, tj. nejlepší rozumně dostupná cena pro prodávajícího a nejvýhodnější rozumně dostupná cena pro kupujícího. Odhad tedy vylučuje cenu deformovanou zvláštními faktory jako je např. atypické financování, prodej a dohoda o zpětném odkupu, zvláštní výhody apod.; • „…by měl být majetek směněn…“ vyjadřuje okolnost, že hodnota majetku je odhadnutá částka, nikoli částka předem určená; • „…k datu ocenění…“ odráží skutečnost, že tržní hodnota je časově omezená, protože podmínky na trhu se mohou měnit; • „…mezi dobrovolným kupujícím a dobrovolným prodávajícím…“ vyjadřuje, že kupující ani prodávající není příliš dychtivý, ani není nucen k nákupu či prodeji za každou cenu; • „…při transakci samostatných a nezávislých partnerů…“ vycházejí z předpokladu, že se transakce odehrává mezi nesouvisejícími stranami, které nemají mezi sebou blízké nebo zvláštní vztahy, např. mateřská a dceřiná společnost nebo vlastník a nájemce, které by mohly působit na to, že cena není pro trh typická; 118


27.8.2012 10:58:08

Hodnota podniku

• „… při náležitém marketingu…“ označuje, že majetek by měl být na trhu vystaven nejvhodnějším způsobem tak, aby za něj mohla být získána nejlepší cena rozumně přicházející v úvahu. Délka doby vystavení vyplývá z podmínek trhu, ale vždy musí být dostatečná k tomu, aby majetek mohl být zaznamenán dostatečným počtem potenciálních kupujících; • „…obě strany by jednaly informovaně a rozumně…“ znamená, že kupující i prodávající jsou přiměřeně informováni o podstatě a vlastnostech majetku, jeho skutečném i potenciálním využití a o stavu trhu k datu ocenění. Předpokládá se také, že na základě informovanosti každá strana rozumně jedná a usiluje o nejlepší cenu v rámci své pozice v transakci. Rozumnost je dána vztahem ke stavu trhu k datu ocenění; • „… a bez nátlaku“ stanovuje, že každá strana má zájem uskutečnit transakci, ale není nucena nebo nepatřičně tlačena do její realizace. Dalším nezbytným předpokladem uvedeným v mezinárodních standardech je nejlepší možné využití, definované takto: (International Valuation Standards, 2000) „Nejpravděpodobnější použití majetku, které je fyzicky možné, odpovídajícím způsobem oprávněné, právně přípustné, finančně proveditelné a které má za následek nejvyšší hodnotu oceňovaného majetku.“ Využití tržního ocenění vyžaduje vedle vlastního úsudku oceňovatele také získání všech významných dat, zejména relevantní a adekvátní průzkum trhu. Podle mezinárodních standardů musí zpráva oceňovatele taktéž uvést podklady, jež byly pro odhad hodnoty použity. V případě omezeného množství disponibilních informací o trhu je zpracovatel ocenění povinen tato omezení v posudku uvést, a to včetně příslušných implikací vzhledem k dalšímu postupu. Ocenění založené na trhu „…musí: (International Valuation Standards, 2000) • identifikovat a zahrnovat definici tržní hodnoty použitou v ocenění; • určovat nejvyšší a nejlepší využití; • být odvozeno z dat specifických pro odpovídající trh (trhy) a mělo by se opírat o metody a postupy, které se snaží odrážet myšlenkové postupy účastníků příslušného trhu.“. Standardy také určují, že diskontní míra v použitých výnosových metodách musí vycházet z tržních dat. Na závěr uveďme praktické využití tržních přístupů stanovení hodnoty podniku. Je vhodným podkladem zejména při plánovaném prodeji podniku, kdy zatím není znám konkrétní kupující a stávající vlastník chce odhadnout pravděpodobnou prodejní cenu (Mařík 2007), dále pro transformace, sloučení, nepeněžité vklady, při uvádění podniku na burzu nebo třeba pro studii reálnosti investičních záměrů, ověřování rozpočtů, popř. studií návratnosti. 4.1.2.2 Subjektivní hodnota podniku Tento přístup nahlíží na podnik jako na málo likvidní a svým způsobem jedinečné aktivum. Při určování hodnoty podniku jsou proto důležité zejména individuální názory účastníků transakce, právě ti totiž posuzují užitky, které jim podnik může přinést. Subjektivní ocenění je tedy založeno převážně na budoucnosti, do které se promítají individuální očekávání daných subjektů. 119


27.8.2012 10:58:09


Takové pojetí je oblíbené zejména v německé teorii a praxi, kde byl také pojem subjektivní hodnoty zaveden. S tímto pojmem následně pracuje také Mezinárodní oceňovací standard číslo 2 v rámci oceňování na jiném než tržním základě. V něm je subjektivní neboli investiční hodnota definována takto:(International Valuation Standards, 2000) „Investiční hodnota (Investment Value or Worth) je hodnota majetku pro konkrétního investora nebo třídu investorů pro stanovené investiční cíle. Tento subjektivní pojem spojuje specifický majetek se specifickým investorem, skupinou investorů nebo jednotou s určitými investičními cíli a/nebo kritérii. Investiční hodnota majetkového aktiva může být vyšší nebo nižší než tržní hodnota tohoto majetkového aktiva. Termín investiční hodnota by neměl být zaměňován s tržní hodnotou investičního majetku.“ Oceňování na základě subjektivní (investiční) hodnoty vychází z těchto zásad: • budoucí peněžní toky jsou odhadovány na základě představ manažerů oceňovaného podniku, případně investora; • diskontní míra pro projekci budoucích výnosů vychází ze subjektivního hlediska investora, pro kterého je oceňování prováděno, bere v úvahu jeho alternativní možnosti investovat (Mařík, 2007). Typickým podnětem pro subjektivní ocenění je klasická koupě a prodej podniku, jednotlivé strany transakce vnímají svou subjektivní hodnotu jako horní, resp. dolní hranici ceny. Další využití se nabízí v situaci, kdy současný vlastník zjišťuje, zda má pro něj podnik větší hodnotu v případě pokračování činnosti nebo se lepší alternativou jeví jeho likvidace. 4.1.2.3 Objektivizovaná hodnota podniku Tento přístup odmítá subjektivní náhled a pokouší se své výstupy do jisté míry přiblížit utopické univerzálně platné hodnotě podniku, tedy hodnotě objektivní. Ta však samozřejmě neexistuje, cílem je tedy stanovit alespoň tzv. hodnotu objektivizovanou. Výchozí teze tohoto přístupu zní: „Hodnota podniku není jeho objektivně existující vlastnost, je to víra v hodnotu do budoucna.“ (Peemöller, 2001) Tato víra by měla v maximální možné míře odrážet vlastní ekonomický potenciál provozní základny podniku, ne u konkrétního vlastníka, který tuto základnu využívá ke své podnikatelské činnosti. Objektivizovaná hodnota by tedy měla být postavena především na všeobecně uznávaných datech a při výpočtu by měly být dodrženy určité náležitosti a uzance. Německé oceňovací standardy pro tyto účely definují následující zásady: (WP Handbuch, 1998) • udržovat substanci – z podniku má být vybíráno jen tolik peněžních prostředků, aby nebyla ohrožena jeho majetková podstata (substance); • volný zisk – ocenění je založeno na tzv. volném zisku, který představuje tu částku zisku, kterou mohou vybrat, aniž by byla ohrožena substance; • nepotřebný majetek – majetek podniku je rozdělen na část nezbytnou pro provoz a část ostatní. Výnosové ocenění se týká pouze provozně nezbytné části majetku. Ostatní je oceňován samostatně; • možnosti změn – při ocenění se vychází ze stavu v okamžiku ocenění a pokračování v podnikání se předpokládá v rámci stávající situace. Změny jsou uvažovány pouze tehdy, jsou-li součástí stávající situace, např. dokončení rozestavěných investic; 120


27.8.2012 10:58:09

Podniková ekonomika. Marek Vochozka, Petr Mulač a kolektiv

Recommend Documents