Podkarpatská Rus IVAN POP

S t r u č n á

h i s t o r i e

s t á t ů

Podkarpatská Rus IVAN POP

Nakladatelství

Libri,

Praha

2005

Kniha vychází ve spolupráci se SpoleǸností RusínŚ a pŽátel Podkarpatské Rusi. Kniha vychází k neblahému 60. výroǸí od data, kdy Podkarpatská Rus ztratila – i díky servilitǢ tehdejší Ǹeské a slovenské politické reprezentace v Ǹele s prezidentem E. Benešem – poslední zbytky své autonomie. Stala se koŽistí nejprve stalinského SovǢtského svazu a po pádu této Žíše zla autoritativního režimu Ukrajiny, a to vždy bez ohledu na mínǢní vǢtšiny RusínŚ. Oba tyto státy nejen popŽely a dodnes popírají národnostní práva a jakoukoli formu autonomie (vǸetnǢ odmítání práva na plebiscit), ale vedly a vedou proti RusínŚm nelítostnou asimilaǸní politiku, navíc spojenou i s bezostyšným hospodáŽským drancováním zemǢ, které pŚsobí nenávratné ekologické škody v tomto celoevropsky ojedinǢlém pŽírodním regionu. A to za mlǸenlivého pŽihlížení nás všech…

Za podporu projektu dǢkují autor a nakladatelství Carpatho-Russian Ethnic Research Center.

© Prof. Ivan Pop, DrSc., 2005 © Libri, 2005 © English Translations Carpatho-Russian Ethnic Research © Center Odborná recenzentka: PhDr. Agáta Pilátová ISBN 80-7277-261-9

Obsah Podkarpatská Rus od pravǢku do 9. století n. l. 9 Podkarpatská Rus v dobǢ kamenné a bronzové 9 Podkarpatská Rus v dobǢ železné. Keltové, Dákové, Germáni a stǢhování národŚ 12 Slovanské osídlení Podkarpatské Rusi 16 PŽíchod MaǪarŚ do Karpatské kotliny 19 Podkarpatská Rus v arpádovských Uhrách v 10. až 14. století 23 Ruská marka a zaǸlenǢní Podkarpatské Rusi do Uher 23 Organizace komitátního (župního) systému 24 Zlatá bula krále OndŽeje II. z roku 1222 25 Vpád MongolŚ a obnova uherského státu 26 Kolonizace 13. – 14. století 28 Podkarpatská Rus za vrcholného stŽedovǢku 31 Podkarpatská Rus za dynastie AnjouovcŚ 31 Valašská kolonizace 32 SpoleǸnost ve 14. století 33 Podkarpatská Rus za dynastie LucemburkŚ 35 Král Matyáš Korvín a panování JagelloncŚ 38 První stávka horníkŚ solných dolŚ v SolotvinǢ 40 Zhoršení postavení jobagionŚ 41 Povstání „kŽižákŚ“ JiŽího Dóži 42 Podkarpatská Rus ve víru válek s Turky a Habsburky 45 Bitva u MoháǸe a její dŚsledky 45 ŠíŽení reformace v Podkarpatsku 47 Mezi Osmany, Sedmihradskem a Habsburky 48 Podkarpatská Rus za válek sedmihradských knížat s Habsburky 49 Vznik unie a Žeckokatolické církve na Podkarpatské Rusi 51 DŚsledky politiky JiŽího II. Rákócziho pro Podkarpatsko 53 Podkarpatská Rus a Thökölyho kurucké hnutí 56 Ǵinnost biskupa De Camellise na Podkarpatsku 59 Rusíni, gens fidelissima, za povstání Františka II. Rákócziho 59

6

Podkarpatská Rus v dobǢ osvícenství 63 Schönbornové na Podkarpatsku 64 Tereziánské a josefínské reformy 65 OsamostatnǢní mukaǸevské uniatské (Žeckokatolické) diecéze 67 Reforma školství v Uhrách 69 Rusínští osvícenci v Rusku 72 Rusínské národní obrození 74 Rusínská spoleǸnost v revoluci 1848–1849 76 Adolf Dobrjanský a „Užhorodský okruh“ 82 Buditelská Ǹinnost Alexandra DuchnoviǸe 84 Rusínský politický program Adolfa Dobrjanského 85 Podkarpatská Rus v Rakousku-Uhersku 1867–1918 89 MaǪarizace 89 HospodáŽský vývoj ve druhé polovinǢ 19. a poǸátkem 20. století 93 Verchovinská akce 95 SpoleǸenský vývoj na Podkarpatsku na pŽelomu 19. a 20. století 96 Podkarpatská Rus za 1. svǢtové války 99 AmeriǸtí Rusíni a Žešení rusínského problému 102 Rusínské národní rady 104 Problém „Ruské krajiny“ 105 Podkarpatská Rus v Ǵeskoslovenské republice 1919 až 1939 108 PŽipojení Podkarpatské Rusi k Ǵeskoslovensku 108 Organizace Ǹs. správy na území Podkarpatské Rusi 111 Podkarpatská Rus na cestǢ k obǸanské spoleǸnosti 122 Ǵeši objevují Podkarpatskou Rus 129 Mnichov, vídeƘská arbitráž a autonomie Podkarpatské Rusi – Karpatské Ukrajiny 138 Podkarpatská Rus za 2. svǢtové války 146 MaǪarské intermezzo – Kárpátaljai terület (1939 až 1944) 146 Podkarpatská Rus v Ǹeskoslovenské exilové politice 152 Anexe 157 BenešŚv dekret Ǹ. 60 a zmanipulované optování 164 ZemǢ beze jména: „Za-Karpatská oblast“ v SSSR a UkrajinǢ 166

7

SovǢtizace Podkarpatské Rusi 166 Kolektivizace a její dŚsledky 167 Školství a kultura ve službách asimilace RusínŚ 168 Lysenkovské hospodaŽení a pseudoreformy 169 Perestrojka a obleva 171 Svobodná Ukrajina? 172 Encyklopedické heslo 177 UžiteǸné informace a adresy 184 VýbǢrový seznam literatury 187 Seznam zkratek 189

Pravopisná poznámka: Pravidla Ǹeského pravopisu sice urǸují pŽepis ruské, ukrajinské i bǢloruské cyrilice (azbuky) do latinky, na rusínský jazyk však nepamatovaly a dodnes nepamatují. V knize je tedy ponechán historický pravopis, resp. autorŚv pŽepis z cyrilice.

Podkarpatská Rus od pravěku do 9. století n. l. Podkarpatská Rus v době kamenné a bronzové Podkarpatská Rus patŽí geopoliticky a zemǢpisnǢ do stŽední Evropy, je jejím východním regionem a dotýká se pomyslné historické civilizaǸní hranice, rozdǢlující svǢt západní – latinské kultury a svǢt východní – ortodoxní, byzantské kultury. V pravǢku bylo území souǸástí kulturnǢ homogenního regionu, nazývaného Horní Potisí. Jeho specifiǸnost byla urǸována zemǢpisnými podmínkami, otevŽeností Dunajské kotliny z jihu, západu a jihozápadu, uzavŽené obloukem Karpat. Rytmus pravǢkého období v dǢjinách Podkarpatské Rusi se vyznaǸoval stŽídáním dob ledových a teplejších dob meziledových. Ledovec sice nikdy nepŽekroǸil oblouk karpatských hor, pŽesto podnebí na území Podkarpatské Rusi mǢlo drsný ráz arktické tundry. HŽebeny Karpat, zvlášŦ v pohoŽí Huculských Alp na jihu kraje, pokrývaly menší ledovce. Potiská nížina a karpatské pŽedhŚŽí pŽilákalo ǸlovǢka už v dobǢ starého paleolitu. Navzdory velkým klimatickým výkyvŚm doby ledové a meziledové ǸlovǢk už území Podkarpatské Rusi nikdy neopustil. Na zdejších stanovištích se vystŽídaly poslední vývojové typy paleolitického ǸlovǢka: ǸlovǢk vzpŽímený (Homo erectus), neandrtálský (Homo sapiens neanderthalensis) a kromaƘonský, tedy ǸlovǢk dnešního typu (Homo sapiens sapiens). Lidé v období starého paleolitu (1 milion – 250 000 let pŽed n. l.) byli lovci a sbǢraǸi, kteŽí se zdržovali na celém území Horního Potisí v údolích Žek Tisy, Latorice, Užu, Bodrogu. Evropským unikátem je paleolitické stanovištǢ nalezené archeology na pahorku Sars na pravém bŽehu Tisy u Koroleva. Zde se ǸlovǢk zdržoval po celou dobu paleolitu, tedy po dobu témǢŽ jednoho milionu let. Okolní pahorky Vihorlatsko-Hutinského vulkanického pásma poskytovaly praǸlovǢku vhodnou surovinu pro výrobu kamenných nástrojŚ, pǢstních klínŚ, sekáǸŚ, škrabadel. Paleolitické nálezy u Koroleva pŽedstavují nejstarší kulturu pǢstních klínŚ a štípané kamenné industrie ve stŽední EvropǢ.

„O d p r av ě k u do 9 . stol etí n. l .

10

V dobǢ stŽedního paleolitu (250 000 – 40 000 let pŽed n. l.) se vyvíjí ǸlovǢk typu neandrtálského. Stopy jeho osídlení archeology byly dosud nalezeny na 50 lokalitách na jižním a jihozápadním pŽedhŚŽí Karpat. ǴlovǢk neandrtálský používal zdokonalené nástroje ze štípaného pazourku a kostí. Lovil velká zvíŽata, v podmínkách Podkarpatské Rusi pŽedevším tury, soby a divoké konǢ. Avšak základní složkou jeho potravy zŚstávala rostlinná strava získávaná sbǢrem. VǢdci pŽedpokládají, že na konci doby stŽedního paleolitu pomǢrnǢ dlouho vedle sebe žili neandrtálci a antropologicky vyspǢlejší druh – kromaƘonci. V dobǢ mladého a pozdního paleolitu (40 000 – 8 000 let pŽed n. l.) definitivnǢ zvítǢzil ǸlovǢk dnešního typu Homo sapiens sapiens. Vyvinul novou techniku opracování kamenných nástrojŚ, techniku odštǢpování drobných kouskŚ urǸitého tvaru a ostŽí z vǢtších kamenŚ (tlaǸená retuš), vyrábǢl si kožený odǢv a obuv, žil ve skupinách, velkorodinách. Zakládal sídlištǢ otevŽeného typu v údolích Žek Tisy, Latorice, Užu, ale i v krasových jeskyních v údolí ŽíǸky Ugolky. Obydlená plocha stanovištǢ Korolevo (Sars) byla podle nálezŚ chránǢna stǢnou postavenou z kamene. Kultura mladopaleolitických sídlišŦ na Podkarpatské Rusi patŽí ke kruhu památek szeletské kultury Tiso-Dunajského areálu. Lid této kultury zanechal první doklady o svých náboženských pŽedstavách: sošky z kostí zvíŽat zobrazující ženu. Sošky svǢdǸí o existenci kultu matky jako bohynǢ plodnosti i o prvních výtvarných projevech mladopaleolitických obyvatel Podkarpatské Rusi. Ve stŽední dobǢ kamenné Ǹili mezolitu (8 000 – 6 000 let pŽed n. l.) ledovec definitivnǢ ustupoval a klimatické podmínky v Karpatské kotlinǢ se zlepšily. Oteplení vyvolalo velké zmǢny ve vegetaci. Zmizela arktická tundra a spolu s ní i velká zvíŽena. V lesích pŽedhŚŽí Karpat a Potiské nížiny se objevila menší zvǢŽ. Pro její lov staǸily menší skupiny lovcŚ. Ti už používali nové zbranǢ: luky a šípy a také pasti. Velký význam si stále udržovalo sbǢraǸství, ale také lov ryb. Lidé mezolitu svá stanovištǢ zakládali v údolích Žek na vyvýšeninách, budovali i doǸasné proutǢné chaty. Malé skupiny lovcŚ a sbǢraǸŚ byly v neustálém pohybu, proto se archeologŚm jen zŽídka podaŽí najít jejich sídlištǢ. Neolit, mladší doba kamenná (6 000 – 3 500 let pŽed n. l.), pŽinesl zásadní zmǢnu zpŚsobu života. KonǸí výhradnǢ pŽi-

11

Doba kamenná a bron z ov á „

svojovací Ǹinnost ǸlovǢka. Domestikací zvíŽat, jejich chovem, obdǢláváním pŚdy, pǢstováním obilovin ǸlovǢk zaǸíná výrobní Ǹinnost, kterou si opatŽuje dostatek potravin. Tato výrazná zmǢna ve vývoji pravǢké spoleǸnosti – spojená i s výrobou keramiky a tkalcovstvím – dostala název neolitická revoluce. Na rozhraní 6. a 5. tisíciletí se neolitická zemǢdǢlská kultura rozšíŽila i v Karpatské kotlinǢ. Podkarpatská Rus se stala nejvzdálenǢjší okrajovou oblastí zemǢdǢlských kultur StŽedomoŽí. ǴlovǢk neolitu, usedlý zemǢdǢlec, si budoval už stálá sídla. ŽǪáŽením a kluǸením lesa rozšiŽoval obdǢlávanou pŚdu, která se však bez hnojení brzy vyǸerpala. Pro uchovávání obilí, ale i k vaŽení a dalším úǸelŚm využíval keramiku. Své tǢlo ochraƘoval už nejen kožešinami a kŚžemi, ale i tkaným odǢvem. Novou náplƘ dostává kult ženy jako bohynǢ úrody. Na neolitických sídlištích bylo archeology nalezeno velké množství keramických ženských figurek a nádobí s antropomorfními motivy. Raný neolit (5. tisíciletí pŽed n. l.) na Podkarpatské Rusi reprezentuje lid köröšské kultury (Zastavné, Rivné, DǢdovo). Poté následovala alfeldská kultura lineární keramiky (Veliké Lazy, Užhorod, Veliká BegaƘ). StŽední neolit v oblasti reprezentuje kultura Sámoš-Djakovo, pŽedstavující okrajovou oblast bukovohorské kultury. Po zániku kultury Sámoš-Djakovo se na Podkarpatské Rusi objevila kultura potiská už jako kultura pozdního neolitu. Lid potiské kultury byl v tǢsném spojení s dunajskou zemǢdǢlskou civilizací. V pozdní dobǢ kamenné neboli eneolitu (3 500 – 2 000 let pŽed n. l.) zaǸaly velké sociální a hospodáŽské zmǢny spojené už s poǸátky metalurgie a orbou pŚdy pomocí oradla, taženého dobytkem. Nové poznatky do zemǢdǢlství pŽinesly na rozhraní 3. – 2. tisíciletí pŽed n. l. indoevropské kmeny z Balkánu. K pŽepravǢ používaly nejnovǢjší vynález civilizace PŽedního východu, ǸtyŽkolový vŚz. Indoevropské kmeny vytvoŽily novou bádenskou kulturu, která vystŽídala kultury Tiszapolgár a Bodrogkeresztur. V té dobǢ vyvolalo sušší klima pokles výnosŚ v zemǢdǢlství a to vedlo k upŽednostƘování pastevectví. Postavení mužŚ se upevƘuje a vede ke vzniku pastýŽské rodové aristokracie, k pŽechodu od matriarchátu k patriarchátu, rozpadu starých rodových vztahŚ a vzniku rodin. Moc vŚdcŚ posiluje domestikace konǢ a užívání mǢdi pro výrobu zbraní.

„O d p r av ě k u do 9 . stol etí n. l .

12

Zápas o lepší pastviny vedl k válkám, vzniku opevnǢných sídlišŦ (Kvasovo, Podhorb, Berehy, DǢdovo). ZemŽelé jedince lidé kultur eneolitu buǪ ukládali do hrobu ve skrǸené poloze, anebo je spalovali. PoǸátkem 2. tisíciletí pŽed n. l. pŽinesly do Karpatské kotliny indoevropské kmeny nový kov – bronz (slitinu mǢdi a cínu), Ǹímž zaǸala doba bronzová (2000–1000 let pŽed n. l.). źemeslnické výrobky z bronzu nesou výrazné stopy vlivu Balkánu, resp. tamǢjší vyspǢlé mykénské civilizace. Doba bronzová zaǸala na území Podkarpatské Rusi vývojem kultury Nyírseg (2000–1700 let pŽed n. l.), pokraǸovala kulturou otomanskou (1700–1550 pŽed n. l.), kulturami Wittenberg (1400–1300 let pŽed n. l.) a Stanovo (konec 2. tisíciletí pŽed n. l.). Vývoj tǢchto kultur byl doǸasnǢ pŽerušen vlnou nájezdníkŚ ve 13. století pŽed n. l. Jejich vpád byl pravdǢpodobnǢ souǸástí prvního velkého stǢhování národŚ, které zasáhlo Balkánský poloostrov, stŽední a východní StŽedomoŽí (tzv. moŽské národy). ObǢtí tohoto stǢhování se stala mykénská civilizace, Troja, Žíše ChetitŚ i Palestina. Tuto neklidnou dobu na Podkarpatské Rusi dokumentuje velké množství nalezených pokladŚ (depotŚ). Dnes známe na 130 nálezŚ s více než 2 500 bronzovými výrobky, hlavnǢ zbranǢmi a šperky. Na konci doby bronzové se zaǸíná formovat na území mezi Žekami Labe, Visla, Odra a Bug lužická kultura. PostupnǢ se rozšiŽuje od Labe až ke DnǢpru a od Baltského moŽe ke KarpatŚm.

Podkarpatská Rus v době železné. Keltové, Dákové, Germáni a stěhování národů Kolem roku 800 pŽed n. l. se i v Karpatské kotlinǢ objevuje nová technologie, tavení železné rudy a výroba železa. ZaǸátek doby železné na Podkarpatské Rusi je spojen s pŽíchodem lidu kultury Gáva-Holihrady. S použitím železného pluhu se zvyšuje produktivita v zemǢdǢlství, rodová aristokracie hromadí bohatství, jednotliví vŚdci se obklopují poǸetnou družinou dobŽe ozbrojenou úǸinnými železnými zbranǢmi. Stálým Žemeslem družin i jejich vŚdcŚ se stávají koŽistnické výpravy proti sousedŚm. ZároveƘ vznikají opevnǢná hradištǢ rodové aristokracie – vŚdcŚ a jejich družin (Ardanovo, Nevické, Še-

13

Doba žel e z n á „

lestovo, Užhorod, Korolevo, Stremtura). V 6. století pŽed n. l. Potiskou nížinu a pŽedhŚŽí Karpat obsadily severotrácké kmeny, které vytvoŽily kulturu tráckého halštatu (starší doby železné). ProstŽednictvím lidu této kultury se do regionu dostávají výdobytky egejské civilizace, hlavnǢ výroba keramiky na hrnǸíŽském kruhu. Z východu pŽes karpatské prŚsmyky do stŽední Evropy pak vtrhly kmeny nomádských jezdcŚ, SkythŚ íránského pŚvodu. Jejich pŽesun do Karpatské kotliny pravdǢpodobnǢ souvisel s tažením perského krále Dáreia I. do ǸernomoŽských stepí. Skythové, resp. Sarmati obsadili stŽední Ǹást území Podkarpatské Rusi. Ve stejnou dobu se pŽes severní prŚchody v Karpatech na jejich jižní svahy dostala Ǹást kmenŚ lužické kultury. Kulturní vlivy všech tǢchto proudŚ se spojily a vytvoŽily na Podkarpatské Rusi novou symbiózu, kuštanovickou mohylovou kulturu (6. – 4. století pŽed n. l., Kuštanovice). Vývoj kuštanovické kultury náhle ukonǸil vpád nových dobyvatelŚ – KeltŚ – do Karpatské kotliny. PŽíchod KeltŚ znamenal zaǸátek mladší doby železné neboli laténské (400 – 1. století pŽed n. l.). Do Horního Potisí Keltové pronikli ve 3. století pŽed n. l. ze západu. Podmanili si a zǸásti pokeltštili místní kmeny kuštanovické kultury. Této kolonizace Podkarpatské Rusi se zúǸastnily keltské kmeny AnartŚ a TavriskŚ (TauriskŚ). Tavrisky známe i jako spojence Ǹeských BójŚ v bojích s Dáky v 1. století pŽed n. l. Keltové dosáhli vynikajících úspǢchŚ ve výrobǢ a zpracování železa i jiných kovŚ (vǸetnǢ ražby mincí), v hrnǸíŽství a dalších odvǢtvích vǸetnǢ zemǢdǢlství. Na území Podkarpatské Rusi Keltové vybudovali velkokapacitní huŦ na výrobu železa (Botar, Novo-Klinovo) a Žemeslnické centrum na jeho zpracování (MukaǸevo, Galliš-LovaǸka). Kapacita této huti a dílen na zpracování kovových výrobkŚ a náŽadí uspokojovala poptávku v širokém prostoru stŽední Evropy. Keltové produkovali dostatek materiálu pro výrobu zemǢdǢlského a dalšího náŽadí (kleštǢ, kladiva, teslice, vrtáky a desítky dalších druhŚ náŽadí) a samozŽejmǢ i zbraní a zbroje. Keltská spoleǸnost (rodovo-kmenová) byla už znaǸnǢ diferencovaná. Moc a majetek mǢla ve svých rukou rodová vojenská aristokracie. Další privilegovanou vrstvou byli kmenoví knǢží, povǢstní druidové. Nejnižší vrstvu tvoŽil prostý lid, zemǢdǢlci a Žemeslníci. Cent-

„O d p r av ě k u do 9 . stol etí n. l .

14

ra moci, obchodu a Žemeslné výroby tvoŽila opevnǢná sídlištǢ, tzv. oppida. NejvýchodnǢjší známé keltské oppidum vzniklo na karpatských pahorcích Galliš a LovaǸka na pravém bŽehu Žeky Latorice u dnešního MukaǸeva. PŽedstavovalo velmi dŚležité politicko-hospodáŽské opevnǢné stŽedisko KeltŚ, možná bylo sídlem místního keltského vládce. Vývoj keltské kultury na Podkarpatské Rusi byl náhle pŽerušen ve druhé polovinǢ 1. století pŽed n. l. vpádem tráckých (dáckých) kmenŚ z jihu (z oblasti dnešního Rumunska), a zároveƘ GermánŚ ze západu a severu. Pádem oppida Galliš-LovaǸka konǸí mocenský a politický význam KeltŚ na Podkarpatské Rusi. Jejich hospodáŽské zkušenosti však pŽevzaly severotrácké kmeny. Ve druhé polovinǢ 1. století pŽed n. l. se Podkarpatská Rus ocitla pod nadvládou severotráckých kmenŚ, kteŽí jsou známi jako Dákové. Kolem roku 60 pŽed n. l. se celá oblast stala souǸástí mocného dáckého království pod vládou legendárního vŚdce Burebisty. Na hlavních spojovacích cestách v údolí Tisy a jejích pŽítocích Dákové vybudovali systém opevnǢných hradišŦ, z nichž nejvýznamnǢjšími byly na Podkarpatské Rusi Solotvino-Ǵetatia a Malá KopáƘa, na východním Slovensku pak Zemplín. Dákové obchodovali s Žímskými provinciemi v Podunají, Panonií i Norikem (v dnešním Rakousku), o Ǹemž svǢdǸí bohaté depoty Žímských denárŚ i výrobkŚ z italských dílen. Mírové obchodování se stŽídalo s loupeživými útoky dáckých družin na Žímské provincie. DynamiǸtí barbarští sousedé źím znepokojovali. Výpravu proti DákŚm plánoval už Caesar. Jeho násilná smrt a následná obǸanská válka v źímǢ však mocenský stŽet mezi źímem a Dáky oddálily. Shodou okolností ve stejném roce, kdy Caesar zemŽel (44 pŽed n. l.), byl v dŚsledku spiknutí kmenových vŚdcŚ zavraždǢn i dácký král Burebista (není vylouǸeno, že v pozadí stála Žímská diplomacie). Jeho rozsáhlé panství se rozpadlo, jednotu zachovalo pouze jádro dáckého státu zhruba na území Sedmihradska. Nový vzestup zaznamenal dácký stát až v 1. století n. l. v dobǢ vlády Diurpánea a nejvǢtšího rozmachu dosáhl za panování krále Decebala. Rychlý rŚst moci DákŚ podnítil Žímského císaŽe Marka Ulpia Traiana k rozhodujícímu úderu proti jejich karpatskému království (105–106 n. l.). Celkem 12 Žímských legií (na 120 000