Ivona Březinová
Foto © Monika Váňová
Ivona Březinová (* 1964) je oblíbenou a velmi aktivní autorkou. Píše knihy pro děti a mládež všech věkových kategorií. Její texty zahrnují nejrůznější žánry od autorské pohádky, dívčích románů až po fantasy. Nevyhýbá se náročnějším tématům, jako je například drogová závislost, sociální diskriminace a onemocnění nejbližších. Po akademické dráze na katedře bohemistiky Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem se rozhodla zaměřit především na literární práci – kromě vlastní pestré autorské tvorby se věnuje také překladům knih pro děti ze slovenštiny, editorské činnosti a organizuje četné besedy a autorská čtení, díky kterým udržuje se svými čtenáři živý kontakt. Autorka za své publikace získala mnoho prestižních ocenění – Zlatá stuha, Suk – čteme všichni, Cena nakladatelství Albatros. Kniha Začarovaná třída byla v roce 2004 zapsána na Čestnou listinu Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu – IBBY. V tomtéž roce byla Ivona Březinová pasována na rytířku Řádu krásného slova. Její knihy jsou hojně překládány. Tvorba Ivony Březinové je také inspirována filmovými látkami. Popularitu si v nedávné době získaly knihy Kozí příběh – Pověsti staré Prahy a Kozí příběh se sýrem podle stejnojmenných animovaných filmů, kniha Saxána a Lexikon kouzel podle filmu Václava Vorlíčka a kniha Ať žijí rytíři! podle historického televizního seriálu pro děti. www.brezinova.cz Pod značkou literatury pro děti a mládež Bambook brzy vyjde další autorčin román pro dívky Lauro, ty jsi ale číslo.
Ivona Březinová
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Ivona Březinová
Kde jsi, Pierote? Vydala Grada Publishing, a.s., pod značkou U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5976. publikaci Ivona Březinová (www.brezinova.cz) Odpovědná redaktorka Helena Varšavská Sazba a zlom Antonín Plicka Návrh obálky Martina Pavlova Zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 160 Vydání 2., v nakladatelství Grada Publishing 1., 2015 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a. s., 2015 Cover Illustration © Martina Pavlova ISBN 978-80-247-9937-7 (ePub) ISBN 978-80-247-9936-0 (pdf ) ISBN 978-80-247-5654-7 (print)
Kapitola 1. „Tak dělej, holka, dělej, svlíkej se. Proboha, co sem to ta agentura zase poslala?“ rozkřikl se režisér a nervózně pohlédl na hodinky. „Dvě hodiny natáčecího času v pytli, a my máme sotva jeden obraz.“ Žorža se zmateně rozhlédla kolem. Skupinka asi patnácti dívek se sebevědomě odhalenými ňadry se pochopitelně stala středem zájmu všech přítomných od asistenta režiséra po osvětlovače. „Jako by v životě neviděli svlečenou holku, viď?“ poznamenala vedle ní kostymérka Zuzka. „Ale neboj, viděli jich spoustu, takže klidně sundej to tričko a běž mezi ostatní. Stejně jsi tam jenom do počtu.“ „No, pěkně děkuju, já tady dávám všanc svoje tělo a ono je to jen do počtu,“ brblala Žorža a rozechvělá málem až do třesavky konečně přetáhla tričko přes hlavu. Věděla, že má hezká prsa, ani malá, ani velká a přesně ten kulatý tvar, jaký si některý ženský nechávají nacpat pod kůži v podobě silikonových polštářků. Bradavky míří malinko nahoru, jako by se nadýmaly pýchou, ale když je Žorža vzrušená, míří svými bradavkami přímo před sebe. Mohla by teď kolem těch kamer kráčet jako královna, jenže místo toho se s kulatými zády a nepřirozeně propadlým hrudníkem zmateně choulí do příliš malých dlaní. „No no, my vás neukousnem,“ chechtá se rekvizitář.
g
5
„Spíš mám strach, aby mi z toho nepraskla v objektivu čočka,“ přidá se kameraman a Žorža letí do houfu ostatních dívek jako splašená. Ale to už z karavanu, který k rybníku přitáhli hned brzy zrána, aby hercům vytvořili aspoň nejnutnější zázemí, přichází Soňa v modrých minišatech. Žorža Soňu nesnáší, protože Soňa je opravdová herečka a v tomhle filmu hraje hlavní roli. Prsa teda nic moc, ale mluví jí to dobře, to i Žorža musela uznat. Loudá se ke břehu, nijak nespěchá, aby si cestou ještě stihla přemumlat věty příštího obrazu. „Tak, Soničko,“ přede režisér kocouří tóninou, „natočíme to s tou loďkou. Pod tebou budou čtyři potápěči, který loďku kladkou stáhnou pod hladinu. I s tebou, pochopitelně. Trochu to šplouchne, ale neboj. Ty vyplaveš směrem ke břehu, aby tě kamera měla pořád čelně v záběru, jasný? Doplaveš na mělčinu, postavíš se a spustíš ty nadávky na Jáchyma. A pěkně zostra, Soničko, však on to snese. Jo, ty svlečený slečny rozložte na břehu,“ obrací se režisér na svého asistenta Richarda. „Prej rozložte na břehu,“ ušklíbla se Líba. „Jako bysme byly nějaký nafukovací.“ A přidrzle se na Richardovi dožaduje, aby ji vlastnoručně položil do trávy. „Necháme si to na večer, ano?“ odsekne Richard a Líba už sní o tom, jak ji mladý asistent režiséra večer v rákosí ulíbá k smrti. Soňa pózuje v lodičce a na břehu je také vše připraveno.
g
6
„Dobrý, tak jedem. Kamera!“ křikne režisér a bedlivě sleduje obrazovku monitoru komicky posazeného na vyvýšenou hromádku uprostřed oblázkové pláže. Kamera plíživě najíždí na opalující se dívčí komparz, ale ještě než stačí zamířit na Soňu balancující ve vratké lodičce, plácne ji přes prsty režisérovo stop. „Ty holky musíme svlíknout celý,“ prohlašuje režisér nekompromisně. „Měly by splynout s prostředím, být živou součástí pláže. Měly by mít naprosto přírodní nahý těla. Když se v záběru najednou objevěj ty jejich křiklavý kousíčky plavek, úplně to rve duši.“ Asistentu Richardovi to duši nervalo, uši taky ne, ale při troše soustředění pochopil, že oči by mu to za jistých okolností rvát mohlo. K duši se zřejmě propracuje až léty poctivé režisérské dřiny, uklidňoval se a snaživě vystartoval k dívkám. „Kalhotky dolů, kalhotky dolů,“ mával důležitě rukama a křiknul na kostymérku, ať ty jejich hadříky posbírá. „A to se jako máme svlíknout všechny?“ protáhla Líba unylým hlasem. „A najednou, jo? Teda, chlapče, ty si troufáš.“ Chlapce její slova poněkud vyvedla z míry. Byl zvyklý si troufat, ale svým tempem a bez cizích režijních poznámek. Své soukromé scény většinou uměl režírovat přinejmenším na Českého lva. Žorža se zděšeně posadila a s rostoucím údivem sledovala, jak jedna dívka po druhé bez okolků ob-
g
7
nažuje svůj klín. Vylupovaly se z trojúhelníčků plavek a slunci i celému filmovému štábu vystavovaly na odiv svá pečlivě upravená ochlupení vyholená do rovnoramenných trojúhelníků, srdíček, vykřičníků a bůhví čeho ještě. Líba byla zvlášť důkladná a její podbřišek si ničím nezadal s podbřiškem šestiletého dítěte. C hudáka Richarda to donutilo poněkud uhnout očima, načež se setkal s nefalšovaným zděšením Žoržiných očí. „Ty se nesvlíkneš?“ „Ne.“ „Ale ve smlouvě je, že jsi ochotna nechat se točit obnažená.“ Žorža zarytě mlčela. „Tak co je to tam zase za průtahy?“ křikl na ně kameraman. „Za chvíli budu mít protisvětlo a místo točení se budeme moct jít klouzat.“ „Dělej, svlíkni se,“ sykl nervózně Richard. „Nemáš se vůbec za co stydět, jak tak koukám,“ dodal s náznakem přátelského úsměvu. Jenže Žorža se styděla. Styděla se za svůj zarostlý klín, který neměl ani tvar rovnoramenného trojúhelníku, ani srdíčka, ani vykřičníku, ani ničeho jiného. Byl to úplně obyčejný přirozený klín, na němž si chloupky rostly docela podle libosti. „Vyměňte tu holku, pořád jen zdržuje,“ houkl kdosi. Žorža začala polykat slzy a celé její tělo se připravovalo k útěku.
g
8
„Počkat,“ zbrunátněl opodál stojící režisér. „Co to má znamenat, tyhlety ornamenty?“ ukazoval zděšeně do pečlivě upravených dívčích klínů. „Vždyť je to proti přírodě. Kruci, to toho chci tak moc, když chci, aby ty holky vypadaly jako od pánaboha? To všechny chodíte s pankáčema, nebo co? A co ty?“ houkl na Žoržu. „Taky máš pod plavkama nějakou dopravní značku?“ „Jakou dopravní značku?“ vykoktala nechápavě. „Já tam nemám nic. Teda… chci říct, že tam mám všechno, ale…“ „Ale co?“ zavyl režisér zoufale. „Já se stydím.“ „Zuzko!“ zařval režisér. „Koukni se, co má pod těma plavkama, nebo já zešílím.“ Zuzka před Žoržou roztáhla ručník a diskrétně mrkla, jak to vlastně je s jejím ochlupením. „V pořádku,“ řekla pak potěšeně. „V pořádku?“ ujišťoval se režisér. „Tak podívej, holka, dostaneš za dnešek dvojnásobek, hlavně se už proboha svlíkni.“ Ne že by jí tak šlo o peníze, ale dolehla na ni obrovská zodpovědnost za úspěch celého filmu. Vždyť když se teď nesvlíkne, bude celé umělecké vyznění v tahu. Příběh se posune úplně jinam. Nebo to taky rejža vzdá a bude po natáčení, protože umění prostě nesnese kompromisy… Pomalu pustila ručník a se sklopenýma očima se nechala naaranžovat mezi oblázky.
g
9
„Ty ostatní dejte víc do pozadí, některou na bok, několik jich může ležet na břiše. Hlavně přirozeně. Všechno musí splývat, oblé oblázky, oblá těla, vlasy rozpustit… A co ty hodinky na ruce, dámo? Pryč s tím. Zuzano, to sis měla přece dávno ohlídat, aby ti tady nelítaly s hodinkama na rukách. Kruci, co si člověk sám neudělá… Tak jedem naostro. Kamera!“ Oblázky ji tlačily do zad a nahé tělo do svědomí. Co by tomu asi řekla máma, že se tu takhle ukazuje? Ale když se člověk chce stát herečkou, musí tomu něco obětovat. Až bude jednou slavná, tak… Jako malá chtěla být zmrzlinářkou. Představovala si, že bude jezdit po městě s vozíkem a do oplatkových kornoutů bude lidem modelovat různobarevné kopečky všech tvarů. Hlavně Řípy, kam jezdila každý rok s rodiči na pouť, a taky Milešovky, na jejíž vrchol se pravidelně štrachali každé Velikonoce. A když bude někdo zvlášť hodný, dostane Sněžku. Později si myslela, že bude šít šaty jako máma. Problém byl v tom, že šití ji nebavilo. Dokázala se omotat pruhy látky tak důmyslně, že to mělo styl a tvar, ale jak měla vzít do ruky jehlu, byl konec. A tak zůstala u kreslení. Malovala šaty do školy i na bál a vystřižené je oblíkala papírovým panenkám. Pak se místo o panenky začala zajímat o kluky a všímala si, co kluky na holkách upoutává. Dlouhé nohy, rostoucí prsa, vlasy. Nikdy nebyla výjimečně krásná, ale velmi brzy se naučila, jak se krásnou udělat. Celé
g
10
dny si vymýšlela nové a nové účesy a sledovala, jak se líčením mění výraz jejího obličeje. Nakonec platila za nejhezčí holku ve třídě a vzniklé sebevědomí dalo popud jejímu rozhodnutí stát se herečkou. „Prosím tě, ty ses snad úplně zbláznila,“ vyjel na ni táta. „Ty a herečka? Vždyť se neumíš pořádně naučit ani básničku.“ „Holka, herečka musí mít talent,“ domlouvala jí máma. „Nestačí, abys byla jen hezká.“ „Stačí,“ odsekla. „Když budu hezká, všechno ostatní už mě naučej.“
### Když měli v deváté třídě vyplňovat přihlášky na střední školy, prosadila si Žorža hereckou konzervatoř. V té době ještě nebyla Žorža, ale Jiřina. Jiřina Vernerová. Jířa Pýřa, jak jí kdysi kvůli stydlivému červenání se přezdívali na základní škole. Rodiče usoudili, že si Jířa musí svůj docela hezký, ale zase nijak zvlášť úchvatně krásný nos nabít sama, a přihlášku na konzervatoř podepsali. Vedle toho ovšem musela Jířa podat přihlášku i na nějakou normálnější školu. Po chvilce váhání zvolila učební obor kadeřnice. K talentovým zkouškám na konzervatoř se nazpaměť naučila básničku Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, a ačkoliv s angličtinou byla na štíru, přece jen se odposlechem z cédéčka jakž takž naučila písničku Dancing Queen z muzikálu Mamma Mia.
g
11
Pochopitelně ji vymetli a ona pak doma ublíženě žalovala, že jí slavná komise věnovala všeho všudy pět minut času. „Taková nespravedlnost,“ pobrekávala vztekle. „Ty protekční fakani se slavnejma jménama tam naučeně deklamovali role svejch rodičů. Na ty komise čas měla, ale na mě ne. A proč taky, že jo? Kdo zná nějakýho Václava Vernera, řidiče tramvaje, no kdo? A pochybuju, že by mi bývalo pomohlo, kdybych místo Dancing Queen předvedla máminu hymnu Švadlenka Madlenka zpívá písničku uplakanou...“ „Jak můžeš být tak zlá?“ nechápala máma. „Ty se za nás stydíš?“ zeptal se táta hlasem bez jakýchkoliv emocí. „Podívej, máme s mámou slušnou práci, která nás oba celkem baví a při dostatečném množství přesčasů nám přináší i nějaký peníze, který ty, Jířo, zdatně pomáháš utrácet. Budu rád, když si vybereš povolání, co tě jednou uživí a třeba ti i bude dělat radost. A z tohohle pohledu je jedno, jestli budeš herečkou nebo kadeřnicí. Já myslím, že kdo má talent, ten se prosadí, a kdo ne, tomu žádné rodičovské protekce stejně nepomůžou. Takže zkus zjistit, co v tobě je.“ „Nojo, zase kázání pro moje dobro,“ ušklíbla se Žorža. Prvního září nastoupila do učebního oboru kadeřnice a ještě téhož dne se nechala zaregistrovat v agentuře Oskar zajišťující komparz televizním a filmovým společnostem.
g
12
Kapitola 2. „Stoupněte si támhle na konec řady,“ odbyla ji jakási silně nalíčená padesátnice s kupou dotazníků v náručí, když se Žorža pokoušela skulinou mezi levou zárubní dveří a hlučící frontou proklouznout do kanceláře. „Ale já se jdu jen zaregistrovat jako členka komparzu.“ „A to myslíte, že ty lidi tady stojej na zlevněný zájezdy do Austrálie, nebo co?“ odsekla ženská. No nazdar, jestli tohle všechno je budoucí konkurence, tak jsem nahraná, pomyslela si Žorža. Vždyť si mě v tom davu nikdo ani nevšimne. Otráveně se sunula podél fronty na její stále narůstající ocásek, když ji nakopl nápad. To je ono. Chce to vyvolat rozruch. Rozruch rozruší spořádaně seřazenou frontu, a hlavně, což je nejdůležitější, obrátí veškerou pozornost na mě. Sehraju jim tady takovou scénu, že mě hned obsaděj do hlavní role. Nenápadně se rozhlédla, aby si pro své vystoupení vybrala strategicky nejvýhodnější místo, ale nakonec došla k názoru, že je to prašť jako uhoď. Hlavně aby se při tom, jak bude ukázkově omdlívat, neuhodila do toho lokte, co si minulý týden narazila na koupališti. Když se totiž člověk opakovaně praští do brňavky, má spíš tendenci sykat bolestí, což k věrohodnosti mdloby zrovna moc nepřispívá.
g
13
Dav úctyhodně narůstal a Žorža usoudila, že nemá smysl rozruch odkládat. Nasadila trpitelský výraz, přivřela oči a dávala pozor, aby její vrávorající tělo zachytila zeď. Po ní se pak pomalu sunula k zemi. „Jé, ona omdlela,“ vykřikl brýlatý mladík, dosud si soustředěně čtoucí v nějaké tlusté bichli. Teď překvapeně zíral na Žoržu ležící mu u nohou. „No teda nic moc,“ poznamenal vtom nad ní kdosi uštěpačně. Žorža překvapeně zamžikala očima a odvážila se vzhlédnout. Brýlatý kluk si ulehčeně oddechl a znovu se začetl do svého tlustospisu. Ale uštěpačný hlas patřící odbarvené blondýnce se silně vyvinutým poprsím pokračoval: „Hele, když chceš omdlít, tak musíš takhle.“ A k všeobecnému pobavení předvedla mdloby jako vystřižené z učebnice všeobecného lékařství. Malátnou rukou si sáhla k čelu, oči se pomalu obracely vsloup, tělo jí zvláčnělo a bez sebemenší pomoci zdi se s efektním půlobratem skácelo k zemi. Frontou se rozběhl uznalý potlesk, blondýna vyskočila na nohy a s teatrálními poklonami děkovala vřelému publiku. „Tak vstávej,“ obrátila se pak na Žoržu, „tady jsou všechno nejmíň poloodborníci, na nějakou stupidní mdlobu nám neskočej, teda až na výjimky,“ mrkla na brýlatého mladíka s knihou. „Věř mi, já mám registraci už ve třech takovejchhle agenturách.“
g
14
Žorža zahanbeně vstala. V první chvíli se jí chtělo utéct a na celou slavnou agenturu Oskar se vykašlat, ale blondýna ji vtáhla před sebe do fronty a několika brblavcům upozorňujícím, že ta holka, co neumí pořádně ani omdlít, předbíhá, s úsměvem vysvětlila, že tady kamarádce už hodinu drží místo. Tak se seznámila s Líbou.
### Postavili je ke zdi s identifikačním číslem v ruce a zarostlý fotograf jednoho po druhém znuděně bombardoval svou spouští. „A otisky prstů nám brát nebudete?“ poznamenal kdosi rozčarovaným hlasem. Líba pobaveně vypískla, ale Žorža už si v duchu zkoušela, jakou před fotografem zaujme pózu. Konečně na ni přišla řada a s číslem 1328 v ruce se svůdně prolomila v bocích. „Nehejbejte se mi, jo? Nebo to bude rozmazaný.“ „Ano, jistě. A mám se usmívat, nebo se radši mám tvářit normálně?“ zeptala se ho Žorža důležitě, když viděla, že se chystá na detail jejího obličeje. „To je jedno, ne.“ „Já nevím, vy jste odborník,“ snažila se mu vlichotit. „To jo, no. Tak hlavně nezdržujte,“ odvděčil se jí nevšímavě. „A myslíte, že bych se měla postavit spíš zepředu, nebo z profilu?“ zkoušela to Žorža znovu, když foto-
g
15
graf trochu poodstoupil, aby se mu do hledáčku vešla celá Žoržina postava. „To je jedno, ne. Hlavně aby to nebylo zezadu,“ odsekl a nasupeně mrskl okem po nijak se nezkracující frontě. „To jsou tady dneska Lurdy, pěkně děkuju,“ poznamenal a otráveně pohlédl na další adeptku příležitostného čtvrtherectví. „Taky děkuju,“ pípla Žorža a rozmrzele se přesunula ke stolečku podepsat smlouvu a vyplnit dotazník. Zarazila se hned u první kolonky. Jméno a příjmení. Ani trochu se jí nechtělo přiznat, že se jmenuje Jiřina. Jiřina Vernerová. Jířa Pýřa. Už dávno měla vymyšlené, že si bude říkat Žorža. Žorža se totiž na plakátech bude vyjímat daleko líp než nějaká obyčejná Jiřina. No jo, ale co když budou chtít vidět občanku? Marně ve formuláři pátrala po kolonce umělecký pseudonym a napsat Žorža do závorky za svoje skutečné jméno se jí taky moc nezamlouvalo. Nakonec se rozhodla, že to riskne a velkými tiskacími písmeny napsala ŽORŽA VERNEROVÁ. Krasopisně vyplnila bydliště a datum narození a pak začala zmateně hrabat v kabelce, ostatně jako vždy, když po ní někdo chtěl její rodné číslo. Jako by slyšela mámu. Prosím tě, ty sis za šestnáct let ještě nezapamatovala těch pár číslic? Tak si to logicky odvoď a ten kousek za lomítkem snad už tvůj unavený mozek zvládne, ne?
g
16
Hlavně že znáš nazpaměť telefonní čísla všech svých kamarádek, ale rodné číslo… Do další kolonky vyplnila telefon domů a po chvilce zaváhání i tátův mobil. Co kdyby ji narychlo sháněli do nějaké role a ona byla zrovna ve škole nebo někde. No jo, ale jak by mě tak rychle sehnal táta? V tu chvíli v Žorže definitivně uzrálo rozhodnutí, že za první honorář si koupí nový mobilní telefon. Ten minulý ztratila na diskotéce a předminulý utopila v bazénu, takže rodiče jí dali jasně najevo, že na další si už musí našetřit sama. Stav. Svobodná. Do závorky zatím. Děti. Žádné. Tady žádná závorka nenásledovala, protože Žorža si nebyla jistá, zda by jí případné děti nebránily v kariéře. Tenhle problém už promýšlela, ale jeho skutečné řešení se pro nejbližší dobu rozhodla odsunout do pozadí. Zaměstnání. Kadeřnice. Pak to škrtla a napsala vizážistka. Do závorky zatím studující. Vzdělání. S povzdechem vyplnila základní. Sama cítila, že to není nic moc, ale co by po člověku taky chtěli, v šestnácti? Dál už to šlo jako po nízkotučném margarínu. Výška. Váha. Barva očí. Barva vlasů. Konfekční velikost. Číslo bot. Obvod hlavy. Obvod hlavy? Zarazila se a tázavě vzhlédla na mladou asistentku. „To je kvůli velikosti klobouků nebo paruk,“ vysvětlila jí asistentka s úsměvem. „Půjčím vám metr, jestli svou velikost neznáte.“
g
17
*
Žorža vděčně přikývla a s Líbou stiženou stejnou neznalostí rozměrů svého těla si pak navzájem krejčovským metrem omotávaly hlavy. „Opatrně, ať mi nepocucháš ofinu,“ lamentovala Žorža, ale když Líba metr patřičně povolila, zase to podle čísel vypadalo, že má Žorža hlavu jako starosta. Řidičský průkaz. Nemám. Jazykové schopnosti. Mám. K přijímačkám na konzervatoř se přece naučila písničku v angličtině. O tom, že ve škole angličtinářce z Žoržiny anglické výslovnosti šedivěly vlasy, se raději nezmiňovala. Psaní na stroji. Ano. Sice jedním prstem, ale ve filmu to stejně chtějí jenom jako. Obsluha PC. No samozřejmě. V nejhorším by jí Vráťa dal pár lekcí. Vráťa je bratr. Fyzicky o rok starší, psychicky mladší o celé století. Hra na hudební nástroje. To je docela průšvih. Ale pak si vzpomněla, že je v mateřské škole kdysi učili pískat na umělohmotnou flétničku, a hrdě vyplnila zobcová flétna. Hlavně se nepodceňovat. Kdo se podceňuje, prohrává. A Žorža chce vyhrát. Chce hrát. Zpěv. No jistě. Že se vůbec ptaj. Sport. No, když byla malá, vodili ji asi půl roku na krasobruslení, jenže pak ji to přestalo bavit a skončila. Taky s gymnastikou a s tenisem. Přesto do kolonky vyplnila tenis a bruslení. Domácí zvířata. Kočka. Půjčí si od sousedky.
g
18
Jste ochotni propůjčit svůj byt k natáčení? Což o to, kdyby šlo jen o Žoržu, vůbec by se nerozmýšlela, takhle před sebou ale měla mámin úzkostlivý strach o pořádek a klid v rodině. Přesto se nakonec odhodlala do příslušné kolonky napsat své ano. Časové možnosti. Neomezené. Filmování je přece ochotna obětovat všechno. Nejen volný čas, ale i spánek a školu. Však by to dohnala. Zvláštní schopnosti, které by se daly využít při filmování. Proboha jaké má zvláštní schopnosti? Žorža přemýšlela tak usilovně, až jí na čele vyrazil pot. Kruci, zplihne mi ofina, napadlo ji zoufale. Copak vážně nemám žádnou zvláštní schopnost? Nenápadně mrkla, co vyplňuje Líba, a s údivem zaregistrovala, že Líba jezdí na koni, umí šermovat a absolvovala kurz parašutismu. Žoržu poprvé v životě přepadl hořký pocit, že vlastně vůbec nic neumí. Když ji rodiče někam přihlásili, pokaždé od všeho v krátké době utekla. A teď to má. Nemá tam co napsat. Zničeně okusovala konec propisky, když ji přece jen něco napadlo. Strčím si za krk obě nohy naráz. Cítila, že to sice není úplně ono a schopnosti prsaté Líby to nepřebije, ale pořád lepší než nic. Na poslední dotaz, zda je ochotna účinkovat nahá, bez zaváhání odpověděla kladně, snad i proto, aby poněkud smazala nepříznivý dojem z nedostatku svých zvláštních schopností.
g
19
Datum. Podpis. A je to. Vlastně ještě ne. Ještě podpis smlouvy. Připadala jí složitá, dlouhá a nudná. Takže rovnou další podpis, podepisují to tady všichni, tak co. U dalšího stolku zaplatila tři stovky zápisného a usměvavá slečna jí na rozloučenou podala ruku. „Moment a to je všechno?“ vyděsila se Žorža. „Jasně. Co by ještě mělo být?“ „No, kdy dostanu nějakou roli?“ „To si počkáš,“ poznamenal za ní někdo se smíchem. „Občas zkuste zavolat,“ usmála se slečna. „Ale hlavně to chce trpělivost. Čekat, čekat, čekat. My se ozveme.“ „Volat, volat, volat to chce,“ sykla jí do ucha Líba. „Jak je nebudeš týden co týden bombardovat dotazem, jestli pro tebe něco nemaj, tak si, holka, neškrtneš, dej na mě, já mám svý zkušenosti.“ Žorža o Líbiných zkušenostech nepochybovala ani v nejmenším. Rozhodla se, že agentuře nedá pokoj, dokud na nich nějakou tu roli nevymámí. A mámit Žorža umí. Ne nadarmo o ní máma říká, že by z jalový krávy vymámila tele.
g
20
Kapitola 3. „Snaha líbit se je stará jako lidstvo samo,“ deklamuje Natáčka a sedmadvacet dívek prvního ročníku učebního oboru kadeřnice její slova bezstarostně nechává ležet na podlaze u zdi. Kdo by ten hrách taky sbíral, když za okny řádí zářijové slunce a koupaliště v Podlesí hučí jako úl. „Ve starověku byl vlásenkářský a lazebnický obor provozován talentovanými otroky, kteří byli za svoje schopnosti odměňováni různými výsadami, i propuštěním z otroctví,“ pokračuje Natáčka hlasem, který naznačuje, že se v duchu už taky vidí na dece u rybníka. Naštěstí zvoní a tlupa křičících děvčat je aspoň pro dnešek z otroctví propuštěna. „Jdeme na koupáčko, dámy?“ haleká Johana a přímo na ulici si rozepíná svou průsvitnou halenku a jen v podprsence ji nechává vlát podél boků. „Jsem úplně vařená ve vlastní šťávě. Tak jdeme?“ „Já mám rande,“ poznamená Krista důležitě. „No a co? Já mám taky rande,“ namítne znuděně Anina. „Ale asi to s ním brzy skončím.“ „Už zas?“ „Jo, už zas. Jenže tentokrát definitivně. Pořád chodíme jen na nějaký připitomělý výstavy… Koho to baví?“ „V muzeích aspoň není hic,“ poznamená suše Monika.
g
21
„A co ty, ty nemáš rande?“ obrátí se Renda se zájmem na Žoržu. „Já ne. Ale musím volat do agentury… jestli pro mě něco nemaj.“ „Prosím tě, ty a ta tvoje agentura. Pusť to k vodě a pojď k vodě,“ zasměje se Johana svému vtipu a následována nohsledkami Sandrou a Monikou průsvitně vlaje ulicí směrem k autobusové zastávce.
### Žorža sedí doma na gauči a horečně žhaví telefon. „Omlouváme se, ale účastník právě hovoří…“ Krucinál, proč je to pořád obsazený? Copak se všichni zbláznili? Ale pak si Žorža uvědomí, že je čtvrtek, a to má agentura volací den, což znamená, že všichni rolechtiví adepti filmového herectví visí na telefonu a škemrají o to, aby si v něčem mohli zahrát křoví. Konečně Žorža nalézá skulinu mezi dvěma hovory a podmanivě zabarveným hlasem, který dlouho trénovala, vznese svůj obvyklý dotaz: „Máte pro mě něco?“ „Identifikační číslo,“ štěkne na ni ze sluchátka. To je určitě ta tlustá zmalovaná důra, která ji při zápisu poslala na konec fronty, vybaví si Žorža majitelku nepříjemného ječáku, ale nezbývá než se ovládnout a poslušně nadiktovat:
g
22
„1328. Žorža Vernerová.“ „Hm, šestnáct. Pro mladý tady teď nic nemáme. Zavolejte si za týden.“ „Tak děkuju,“ řekne Žorža již ohluchlému sluchátku. Tlusťoška evidentně neztrácí čas a v tuhle chvíli už určitě vyřizuje další odmítavý hovor. Nebo ne odmítavý? Třeba pro někoho jiného by role byla. Prý pro mladý nic nemáme. Znamená to snad, že pro starší by role byla? Žorža letí do ložnice a dychtivě se probírá máminým šatníkem. Střídavě zkouší obě paruky a pak dlouho sedí v koupelně před zrcadlem s krabicí líčidel a opatrnou, jemnou rukou se pokouší namalovat na svou šestnáctiletou pleť stáří. „Vypadám jako děvka,“ řekne nakonec s povzdechem té masce zírající na ni ze zrcadla. „Vypadáš jak děvka,“ poznamená Vráťa, který se konečně kopanci do koupelnových dveří domohl pří stupu k umyvadlu a s pobavením sleduje sestřinu nepříliš lichotivou podobu. „Co si to dovoluješ,“ vřískne na něj Žorža vztekle, protože ví, že má pravdu. „Nebuď drzej, jo?“ „Vomrzlino!“ „Blbečku plesnivej!“ Žorža nechápe, jak někdo může toužit po starším bráchovi. Možná po nějakým cizím, ale po jejich Vráťovi může vzdychat leda cvok.
g
23
### Renda cvok je. Denně se Žorži ptá, jestli Vráťa s někým nechodí. „Jak to mám vědět? Já ho nesleduju a on se mi nesvěřuje. Ale pokud vím, tak na stavební průmyslovce moc holek není.“ Renda se tetelí nadějí a příští den cvokatí zas. „Tak co, je ještě volnej, viď?“ „Jo, holky jsou mu volný.“ „Počkej,“ strne Renda. „Chceš říct, že je brácha na chlapečky?“ „Co blbneš, prosím tě,“ nasupí se Žorža. „A i kdyby, co je na tom? Gayové jsou prý nejlepší kamarádi, což Vráťa není, takže teplej asi nebude.“ Renda si ulehčeně oddychne a mořsky zelenýma očima se žadonivě podívá na Žoržu. „Nemáš jeho fotku? Já bych ji moc chtěla.“ „Fotku? Mraky. Asi šest plnejch fotoalb.“ „Jé a nepřinesla bys mi nějakou?“ „Klidně. Chceš, jak čůrá do nočníku, nebo jak ho na táboře ostříhali dohola, protože chytil vši?“ „Teda, ty jsi nemožná, Žoržo,“ vzdychne Renda. „Kdyby tě tak slyšel…“ „Kdyby mě slyšel, tak nás pošle do háje obě, ale tebe první. Na to můžeš vzít jed.“
g
24
### Ve třídě je opět k zalknutí. Chemikář Pivoňka, věčně se zardívající čerstvý absolvent pedagogické fakulty, u tabule statečně vysvětluje oxidaci a poněkud zmateně se dívkám snaží vysvětlit princip odbarvování vlasů kysličníkem. „Myslíte, že jste to pochopily?“ zeptá se Pivoňka, vlastním jménem Jaromír Pivoda, nejistým hlasem. Už předem je přesvědčen, že rozverné dívčiny z jeho výkladu nepochopily vůbec nic. Je to k vzteku, že mu kdosi vyfoukl místo na chemické průmyslovce. S těmahle holkama, který maj v hlavě jen to, co si učesat na hlavě, se chemie dělat prostě nedá. „Tak co třeba vy,“ zastavil se Pivoňka nesměle před Sandřinou lavicí. „Pochopila jste princip oxidace? Uměla byste nám vysvětlit tu rovnici?“ „Rovnici?“ zamžikala Sandra dlouhými řasami na tyrkysově namalovaných očích. „Ano, rovnici,“ vybuchl Pivoňka poněkud neočekávaně. „Na co při té chemii proboha myslíte?“ „Na vás,“ hlesla Sandra a zprvu oněmělou třídou se v tu ránu rozlehl hlasitý pískot a tleskání. Pivoňkovi zrudly boltce a zmateně se obrátil zpátky k hustě popsané tabuli. V té sexem nabité džungli pro něj znamenala jediný pevný bod.
g
25
„Ona vás tajně miluje, pane profesore,“ vykřikla Johana do rozpustilého výskání. „Houby tajně,“ zastávala se Sandry Monika. „Jakýpak tajně, když mu to řekla do očí.“ „To není pravda. Ona jen řekla, že na něj myslí.“ „To je snad totéž, ne?“ „Není. Co myslíte, pane profesore?“ Pivoňka, zaskočený otázkou, na kterou neuměl při nejlepší vůli odpovědět, polekaně pohlédl na hodinky, jejichž velká ručička se jen pomalu sunula k vytouženému bodu zvonění. „Věnujme se chemii,“ řekl přiškrceně a malátnou rukou se snažil povolit si uzel na kravatě. „Láska je taky chemie,“ prohlásila Johana, a když na ni Pivoňka překvapeně pohlédl, objala ho tak svůdným úsměvem, že jim raději v rychlosti zadal samostatnou práci a ještě před zvoněním zbaběle prchl do azylu svého kabinetu. „Nebyl by marnej,“ poznamenala Johana. „Vráťa je hezčí,“ prohlásila vedle Žorži Renda zasněně. „Hele, taky se červená?“ „Jo. A taky modrá zimou a zelená vzteky,“ odsekla Žorža, které Rendino zbožňování jejího bratra začínalo pomalu a jistě lézt na nervy.
g
26
### „Žorža Vernerová, 1328, dobrý den. Máte pro mě něco?“ „Co je dneska za den?“ odpovědělo jí sluchátko vztekle. „Pondělí,“ hlesla Žorža. „Takže není čtvrtek,“ ujišťoval se hlas jízlivě. „Ne.“ „Tak co sem voláte, když není čtvrtek,“ rozeřval se hlas. „Myslíte, že jsem tu jen od toho, abych zvedala telefony a odpovídala na vaše pořád stejný blbý otázky, co?“ „Tak promiňte, no,“ omlouvala se Žorža, vědoma si toho, že se nesmí nechat unést. „Já vám teda zavolám ve čtvrtek.“ „Jo, to si klidně zavolejte, ale ne mně, protože já už tu nebudu. Já z tohohle blázince totiž dávám výpověď.“ „No sláva,“ ujelo Žorže a tlusťoška na druhém konci jen uraženě práskla sluchátkem.
### Vydržela to do středy a pak se rozhodla, že do agentury zajde osobně, jako že jde jen tak náhodou kolem. „Já jdu jen tak náhodou kolem,“ řekla omluvně, ale místo tlusťošky už v kanceláři seděla nějaká nová paní a docela vlídně se na Žoržu usmívala.
g
27
„Tak pojď dál, když už jsi tady. Potřebuješ si přivydělat?“ vyptávala se zkoumavě. „To ani ne,“ přiznala Žorža. „Já chci být herečkou, víte?“ „Takových by bylo,“ nasadila paní soucitný obličej. „A už jsi někdy v něčem hrála? V nějakém komparzu?“ „Ještě ne. Já jsem tu nová a zatím pro mě nic nebylo. Vůbec nic.“ „No, film tu momentálně žádný nemáme, ale co kdybys prozatím zkusila Ostrov?“ „Ostrov? Ten zábavnej pořad? Jako že bych ho uváděla?“ „Teda ty si troufáš,“ rozesmála se paní. „Ale slez na zem, nabízím ti místo v publiku.“ „Jak v publiku?“ nechápala Žorža. „Sedneš si ve studiu s dalšími asi třiceti lidmi a budete hrát diváky. Usmívat se a tleskat, ale to ti tam už všechno řeknou. A nějaká koruna za to taky bude. To víš, nějak se začít musí.“
g
28
Kapitola 4. Usmívat se a tleskat, říkala si Žorža zachmuřeně, když přemýšlela o své první roli. Pěkná bída. Před holkama ve škole to bude muset trochu přikrášlit, ale co, třeba si mě tam někdo všimne, a pak už to dál půjde samo. Jako po rostlinném margarínu, jak říká máma. Celý týden pečlivě sledovala všechny odpolední Ostrovy, aby jí ani jeden díl neutekl. Ostatní se bahnili na koupáčku a ona civěla na televizi. To je k vzteku, že je zrovna teď noťas v opravně, mohla si to venku pustit online přes internet. Vráťa se pořád v něčem vrtá a nikdy nic nedá dohromady. Jako ten fén minule. A toustovač. A loni byli celý týden bez internetu, to byl teprve hukot. Žorža sedí před televizí a do tlustého černého sešitu si zapisuje poznámky. Co má kdo na sobě, jak jsou učesaní, jak dlouho trvají potlesky, zkoumá, jestli je lepší sedět s nohama u sebe nebo s nohou přes nohu, zda si vzít minisukni nebo raději přiléhavé elasťáky. Hodnotí, kolik lidí v smějícím se publiku má zažloutlé zuby nebo předkus, a v koupelně před zrcadlem pak srovnává, jak by mezi nimi obstála. Většinou má pocit, že velmi dobře. „Co tady blbneš, prosím tě?“ zastihne ji máma právě v okamžiku, kdy si nacvičuje elegantní potlesk. Levou dlaň téměř do vodorovna, prsty mírně napnout
g
29
a pravou rukou rázně, ale lehce poklepat tak, aby dlaň překrývala dlaň. „A už zase jsi před tou televizí,“ pokračuje máma. „Umylas nádobí? Neumyla. Holka, co z tebe bude…“ „Herečka,“ mumlá Žorža navztekaně. Taky máma nemusela z práce tak pospíchat. Rázem je doma po klidu. Nádobí, vynést odpadky, utřít prach. Kde je Vráťa? Co ve škole? Děs. Žorža raději bere učebnici chemie a ostentativně s ní odchází na balkon s prapůvodním záměrem ještě trochu si přiopálit beztak už dost snědé nohy. Ještě tři dny a její štíhlá lýtka třeba budou v detailu přímého přenosu 769. dílu odpolední talkshow Ostrov s podtitulem Koho byste si vzali s sebou, kdybyste tu měli ztroskotat.
### „Pane profesore, dneska ve čtyři se dívejte na televizi, bude tam Vernerová,“ pokřikuje Johana při chemii na Pivoňku. „Jo, bude diskutovat v Ostrově.“ „V Ostravě? To jedete až do Ostravy?“ zaujme to profesora. „Do jaký Ostravy?“ nechápe Monika. „Ostrov, přece. Copak vy to neznáte, ten pořad v televizi?“ „Já televizi nemám,“ zamumlá Pivoňka, ačkoliv se tímto faktem před kolegy chlubil jako faktem, že pokleslou kulturu produkovanou televizí neuznává,
g
30
