pod severočeskými převisy

NAD KNIHOU PAVLA LOUCKÁ

Archeologové, geologové a biologové

pod severočeskými převisy Je s podivem, že v zemi s dobrou archeologickou tradicí zůstala oblast severočeských skalních měst donedávna archeologicky téměř neprobádána. S nadsázkou lze říci, že o mezolitickém osídlení tohoto území se téměř nevědělo. Čím to začalo? V roce 1984 Václav Cílek, jeden z autorů knihy, studoval v této oblasti vznik pískovcového reliéfu (viz Vesmír 77, 278, 1998/5). Vyšel z předpokladu,

Výběr štípané mezolitické industrie z převisu Máselník u Dřevčic na Českolipsku

že pod úpatím skal musí být zachován fosilní záznam toho, jak je masiv erodován, a skutečně našel úlomky dobře vyvinutých voštin ve vrstvách staršího holocénu. Tak mimoděk objevil mezolitické nálezy a předal je J. Svobodovi, který shodou okolností našel mezolitickou industrii na dvou lokalitách Českolipska už dříve, a proto ho nález velice zaujal. Léta se pak Jiří Svoboda zabýval výzkumem paleolitického osídlení na Moravě, ale myšlenka na severní Čechy ho neopouštěla. Než se mu podařilo připravit podmínky pro systematický výzkum, uplynulo mnoho vody. Počátkem devadesátých let objevil Václav Cílek další „mezolitické“ převisy na východním okraji Polomených hor a v téže době našel Václav Sojka, strážce CHKO Labské pískovce, mezolitické artefakty na Děčínsku. Systematický výzkum severočeských pískovcových převisů probíhal v letech 1997– 2001, poslední tři roky jako projekt National Geographic. Pracovalo se vždy v letních měsících, za hojné účasti studentů a amatérských pomocníků. Protože každý odkryv, třeba i malá sonda, představuje destruktivní zásah do přirozeného uložení půdních vrstev, a navíc vyžaduje spoustu manuální práce, bylo třeba přizvat k výzkumu všechny odborníky, kteří čerpají poznatky ze studia profilů. Spolupráce pak probíhala zhruba takto: Geolog vyčetl z profilu klimatické podmínky doby vzniku jednotlivých vrstev, malakozoolog podle „slimače“ určil vlhká a suchá období, paleozoolog na základě nalezených kostí a kostních úlomků zpracoval holocenní faunu, paleobotanik nabral vzorky uhlíků, semen a pylových zrn, aby identifikoval flóru. Z archeologů byli kromě „mezolitiků“ přizváni i odborníci na mladší pravěk, středověk a novověk. Každý poznatek se maximálně využil, pomyslné dveře zůstávaly otevřeny jak pracovníkům regionálních muzeí, tak zájemcům z domácích i zahraničních univerzit a ústavů. Veškeré práce hlídal ostřížím zrakem vedoucí výzkumu Jiří Svoboda, neboť archeologie vyžaduje o něco jemnější a pečlivější práci než ostatní zmíněné obory. Každý nalezený pazourkový nástroj se musí zaměřit v místě nálezu, pečlivě popsat, nakreslit, očistit, dobře uložit (a nikdo si nesmí stoupnout na okraj odkrytého profilu). Získané poznatky postupně vytvářely skládačku, jejíž dílky do sebe začínaly zapadat. Výsledný obraz představuje tato obsáhlá, informacemi nabitá kniha, jejímiž hlavními autory jsou (kromě editora) Václav Cílek, Ivan

JIŘÍ A. SVOBODA (ed.): Mezolit severních Čech. Komplexní výzkum skalních převisů na Českolipsku a Děčínsku 1978–2003 Archeologický ústav AV ČR Brno, Národní park České Švýcarsko a Oblastní muzeum Děčín 2003, 328 stran formátu A4, přes 30 barevných a přes 60 černobílých fotografií, přes 150 kreseb, četné mapy, grafy, přehledové tabule, seznam literatury, resumé v angličtině; náklad a cena neuvedeny, ISBN 80-86023-52-4

http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, červenec 2004

409

NAD KNIHOU Horáček, Per Jenč, Vojen Ložek, Radek Mikuláš, Martin Novák, Emanuel Opravil, Vladimír Peša a Karel Žák. Jejich společné dílo zahrnuje historii i průběh výzkumů, vznik a vývoj zdejších pískovcových převisů, sedimentologický a mineralogický výzkum, studie fosilních rostlinných zbytků, měkkýšů, obratlovčí fauny, a zejména podrobné rozbory mezolitických i jiných archeologických nálezů pod jednotlivými převisy. Jakkoli cílem archeologa rozhodně není „hledání pokladů“, čtenáře asi budou nalezené cennosti zajímat. Kromě obrovského množství mezolitické štípané industrie (převážně pazourkové), kostěných šídel či několika netknutých mezolitických ohnišť je třeba zmínit nálezy raně neolitické keramiky – zejména kultury s vypíchanou keramikou. Asi

Jedna ze tří sond odkrytých v převisu Pod zubem v údolí Peklo na Českolipsku. Nahoře: Příčný profil (1 – šedá prachovitá vrstva, 2 – šedohnědá pruhovaná poloha písku, 3 – šedožlutý hrubozrnný písek, 4 – hnědošedý jemnozrnný písek, 5 – žlutý písek, ve svrchní části hrubozrnný, ve spodní části prostoupený tenkými rezavými vrstvičkami jílovitého písku); BP – počet let před přítomností (nekalibrované datum získané pomocí radioaktivního uhlíku). Dole: Projekce všech nalezených artefaktů (prázdný trojúhelník – novověká keramika, plný trojúhelník – středověká a pravěká keramika, křížek – štípaná industrie, čtverec – kámen, šipka – kost).

410

Vesmír 83, červenec 2004 | http://www.vesmir.cz

nejzajímavější z nich je vypíchaná keramická nádoba s motivem bezhlavého žehnajícího oranta nalezená v převisu Stará skála ve Lhotě u Dubé (viz Vesmír 77, 638, 1998/11). Jde patrně o jednu z nejstarších dochovaných nádob severních Čech a sloužila nejspíš rituálním účelům. Tuto publikaci lze považovat za encyklopedii severočeského mezolitu (snad jen lze zalitovat, že v ní chybí rejstřík, který by uživateli usnadnil hledání). Přestože je nabita precizně dokumentovanými fakty, lze ji zároveň číst jako beletrii, protože je psána srozumitelným, sdělným jazykem. Vzhledem k tomu, že je bohatě ilustrována a doplněna krásnými fotografiemi, najde si v ní své každý čtenář – od odborníka po nahodilého zájemce o kulturní historii České republiky. Ö

NAD KNIHOU MAREK ELIÁŠ

Starý

Nový přehled biologie Nedávno jsem v jednom knihkupectví náhodou zrakem spočinul na atraktivně vyhlížejícím svazku s názvem Nový přehled biologie. Vzpomněl jsem si na své přírodovědecké začátky a na to, jaký význam pro mne tenkrát mělo první vydání knihy, jehož titul se lišil pouze absencí přívlastku „nový“. Neodolal jsem proto, abych tlustospis nepotěžkal, avšak po letmém prolistování několika stránek jsem z knihkupectví odešel poněkud zklamán. Tíživé myšlenky jsem hodlal pustit z hlavy, avšak záhy jsem dostal nabídku napsat na tuto knihu recenzi. Přikývl jsem – přece jen jsem ještě ve věku, kdy mi možnost oprávněně kritizovat práci kolegů o jednu či dvě generace starších přináší určité škodolibé uspokojení. Psaní recenze mi jej (bohužel) poskytlo v míře vrchovaté. Nový přehled biologie (dále jen Přehled) je dílem rozsáhlého kolektivu (podobně jako jeho předchůdce z r. 1987). Vedle hlavního autora prof. S. Rosypala, který je externím pracovníkem Masarykovy univerzity v Brně, přispělo větší či menší měrou 28 spoluautorů (většinou z Karlovy univerzity), z nichž mnozí jsou již emeritní profesoři, dva se vydání knihy bohužel nedožili. V předmluvě S. Rosypal píše, že cílem knihy je sloužit studentům připravujícím se k přijímacím zkouškám, vysokoškolským studentům a nakonec komukoli, kdo se chce poučit o nějakém aspektu moderní biologie. Lze ale očekávat, že velký význam bude mít také pro zvídavé středoškoláky a jejich učitele. Splňuje Přehled záměr, s nímž byl vydáván? Podle mého názoru stěží. V následujícím sledu lamentací se pokusím ukázat, jak špatnou práci odvedli někteří autoři, editor a nakonec i nakladatelství. Záplava nedostatků mě navíc odradila i od hledání pozitiv (přece jen by se něco našlo, třeba moderně pojatá kapitola o fylogenezi živočichů nebo nově zařazená kapitola o biodiverzitě). Tohle že je biologie jednadvacátého století?

Hlavní stinná stránka Přehledu je patrná na první pohled – koncepčně a proporcemi jednotlivých částí je na úrovni biologie o desetiletí nazpět. Především se zde naplno projevilo, jak silně dosud české školské biologii vládne tradiční důraz na morfologii a systematiku. Přehled tak vůbec nereaguje na posun těžiště biologického výzkumu v posledních desetiletích, bez ohledu na explozi poznatků molekulární a buněčné biologie, imunologie či molekulární fylogenetiky.

Buněčné biologii včetně molekulární genetiky a základů biochemie je v Přehledu věnováno necelých 100 stran, stejně jako obecné a srovnávací morfologii živočichů. Zoufalý je však nejen nepochopitelně malý rozsah oddílu Buňka, ale také jeho vnitřní struktura a koncepce. Některá témata jsou zpracována do absurdních detailů, např. mechanizmus translace, úplně však vypadly klíčové partie, jako jsou popis buněčného cyklu a dělení buněk. O mitóze je jen kratičké pojednání v oddílu Dědičnost, v podstatě se omezuje na vyjmenování fází. Paradoxně jsou pak detaily průběhu mitózy použity jako taxonomické ukazatele v kapitole o zelených řasách. Neodpustitelné je opomenutí fenoménu transpozice, vždyť transpozony tvoří většinu DNA v lidském genomu. Nedostatečné jsou pasáže o buněčných regulacích, postrádám aspoň zmínku o specifické degradaci proteinů přes ubikvitinaci a proteazom nebo o regulaci genové exprese na úrovni chromatinu. Jistě by rovněž stálo za to napsat něco o existenci jevu označovaného „post-transcriptional gene silencing“ a o jeho využití ke studiu funkce genů metodou RNAi. Kapitolka o signálních kaskádách je čistě „zoocentrická“, uvítal bych (alespoň pro ilustraci možných signálních mechanizmů u dalších organizmů) třeba vysvětlení významu histidinových kináz u bakterií a rostlin. Opožděnost Přehledu za vývojem v biologii lze doložit tím, jak se vypořádal s celým odvětvím genomiky a bioinformatiky. Projektu sekvencování lidského genomu a jeho výsledkům je věnováno půl stránky textu na úrovni populárního článku z denního tisku, o genomových projektech dalších organizmů zhola nic, úplně chybí popis, jak vlastně se genomy sekvencují a analyzují. Příznačné je zjištění, že v Přehledu nikde nenajdeme ani zmínku o hlístici Caenorhabditis elegans, vedle savců a octomilky (Drosophila melanogaster) možná nejvýznamnějším modelovém organizmu pro studium různých aspektů biologie buňky, funkce nervového systému, mechanizmů ontogeneze aj. Za průkopnické práce na tomto organizmu byla před dvěma lety udělena Nobelova cena (viz Vesmír 82, 133, 2003/3 a 83, 167, 2004/3) a byl to první živočich, u něhož byla určena kompletní sekvence genomu. Do knihy je sice zařazena kapitola o genovém inženýrství a biotechnologii, kde je popsáno například prohledávání genových knihoven pomocí hybridizace se značenou sondou, tedy postup, který se dnes používá

STANISLAV ROSYPAL a kol.: Nový přehled biologie Scientia, Praha 2003, 798 stran, cena 890 Kč, náklad neuveden, ISBN 80-7183-268-5

Mgr. Marek Eliáš (*1978) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze a je postgraduálním studentem na katedře fyziologie rostlin PřF UK. Zabývá se zejména mechanizmy vnitrobuněčného transportu a evolucí eukaryotické buňky.


411

NAD KNIHOU EKOLOGIE ANEB „ORGANIZMY SE NAVZÁJEM OVLIVŇUJÍ“ Představte si učebnici molekulární biologie psanou následujícím stylem: „V buňce jsou různé molekuly. Některé mají určité funkce, jiné mají jiné funkce. Některé molekuly jsou o hodně větší než jiné. Jedněm říkáme proteiny, jiným nukleové kyseliny. Všechny tyto molekuly spolu složitě interagují, takže výsledkem je rozmanité chování buněk, včetně jejich dělení.“ Přibližně tímto stylem je v Přehledu psána část věnovaná ekologii. O ekologii, tedy o tom, co se v přírodě skutečně děje, se z toho nedovíme nic, ovšem naučíme se spoustu termínů jako biotický potenciál, producenti, dekompozitoři. Dovíme se, že „studenomilné druhy obývají chladné prostředí“, že „populace obvykle roste, stárne a odumírá“, že „společenstva vykazují svislé (vertikální) rozvrstvení (tzv. stratifikace)“ a „vodorovnou (horizontální) strukturu“, že „ekosystém může mít různý rozměr“ a že krajina se vyznačuje zaprvé strukturou, zadruhé funkcí a zatřetí změnami. Jako by autoři netušili, že ekologie někam dospěla, že za těch pár desítek let, které uplynuly od doby, co vyšli z fakult, jsme se o dynamice populací, fungování společenstev a obecných principech stojících za uspořádáním přírody už přece něco dověděli. Ovšemže je zčásti omluvitelné, že se to nedověděli autoři ekologické části, neboť v daném oboru (alespoň podle standardních mezinárodních kritérií) nepracují. Na druhou stranu, proč tedy o ekologii píší, navíc stylem učebnic ze sedmdesátých let? Dnes přece už není problém podívat se do standardních učebnic používaných ve světě, nebo aspoň do těch pár knih, které o ekologii vyšly česky. Zjistili bychom, že ekologie je svéprávný a poměrně náročný biologický obor založený na rigorózních matematizovaných přístupech a že už přinesl zásadní poznatky o fungování přírody, které jsou aplikovatelné v praktické ochraně přírody, managementu krajiny a řadě dalších oblastí. A že ekologii necharakterizuje slovníček pojmů, ale konkrétní, často nikoli triviální myšlenky. Zase jednou byla promarněna šance ukázat, že ekologie není o tom, že se kouří z elektráren a že pesticidy škodí, ale o základních procesech podílejících se na podobě přírody, kterou vidíme kolem sebe. David Storch

poměrně zřídka. Rozum pak ale zůstává stát nad tím, proč v této kapitole (stejně jako v celé knize) není vůbec vysvětlena metoda polymerázové řetězové reakce (PCR), dnes patrně nejběžnější metody molekulární biologie, rutinně používané i v systematické biologii nebo v diagnostice. Postrádám také vysvětlení principů genetické analýzy, tj. využití mutantů a pozičního klonování pro studium funkce genů. Očekávat zmínku o reverzní genetice by pak bylo asi příliš naivní. K pláči je způsob, jímž Přehled pojednává o bezesporu nejživějším odvětví fyziologie živočichů, imunologii. V kapitole Fyziologie živočichů není o imunitním systému ani zmínka (termíny „imunita“ nebo „imunitní systém“ ostatně nejsou ani v rejstříku), jediné povrchní pojednání na půl stránky je možno nalézt v kapitole o krevní soustavě člověka, jeho autor se ale neobtěžuje ani stručně vysvětlit, jak vlastně vznikají a fungují protilátky. Lze snad pochybovat o nezbytnosti lepší osvěty na tomto poli, když se v českém dabingu amerických akčních filmů důsledně překládá termín antibody (protilátka) jako „antitělísko“? Za velkou chybu pokládám absenci jakékoliv zmínky o několik let starém objevu plastidu (tzv. apikoplastu) u výtrusovců, jehož současný intenzivní výzkum možná představuje klíč k zvládnutí chorob, jako je malárie, postihující stovky milionů lidí ročně. Vzhledem k svému profesnímu zaměření jsem se vyhnul posuzování ekologické kapitoly, ale její hodnocení z pera Davida Storcha (viz rámeček) mluví za vše. Slabiny oddílů systematických

Jestliže Přehled selhal, pokud jde o rozsah i kvalitu partií věnovaných „funkční“ bio-

412


logii, pak nepřekvapí, že kvalita pokulhává i u většiny oddílů systematických. Předně, teoretická východiska konstrukce klasifikačního systému použitého v Přehledu jsou naprosto nejasná a výsledek je možno popsat jako nesourodý konglomerát tradice, vyložených anachronizmů, rádobyprogresivních řešení a skutečně moderních koncepcí. Osobně bych trval na důsledném použití fylogenetické klasifikace, která dnes ve světové literatuře kvůli svým kladům zřetelně převládá a na jejíž významné přednosti rovněž upozorňuje P. Štys v kapitole o principech taxonomie a fylogenetiky. Fylogenetická klasifikace je však v Přehledu uplatněna pouze nahodile. Jeden příklad za všechny: Přehled tradičně uvádí jako samostatný kmen vrtejše (Acanthocephala), přitom je dnes na základě morfologických i molekulárních údajů vhodnější je považovat jen za parazitickou podskupinu vířníků (Rotatoria). Naproti tomu jazyčnatky (Pentastomida), jiná skupina parazitických červovitých živočichů, která byla donedávna považována za samostatný kmen, je v souladu s nedávnými molekulárními důkazy v Přehledu uvedena pouze jako třída korýšů. Když šlo použít fylogenetickou taxonomii pro jazyčnatky, proč ne pro vrtejše? Logika v tom není žádná. Zcela nepochopitelné je použití „systému“ bakterií založeného na povrchních morfologických a metabolických podobnostech. Autor to odůvodňuje tím, že obecně přijímaná klasifikace bakterií (založená na fylogenetické příbuznosti) nebyla v době sepisování knihy k dispozici. Aktivně pracující mikrobiologové i světové učebnice mikrobiologie však používají fylogenetickou klasifikaci již léta. Strašně mě zklamalo mlčení Přehledu ve věci existence skryté diverzity bakterií. S. Rosypal se sice zmiňuje o skupině archebakterií zvané Korarchaeota, jež je známá jen na základě sekvencí DNA z nekultivovaných přírodních vzorků (tj. nevíme nic o její morfologii či metabolizmu), nepochopitelně však zcela opomenul, že pro eubakterie je takových linií známo několik desítek. Obrovským problémem je pojetí nejvyšších systematických kategorií eukaryont, tj. říší. V českých středoškolských učebnicích se dosud používá systém tří říší, živočichů, hub a rostlin, všechny tři říše jsou ale polyfyletické a zcela umělé. Přehled se to snaží zlepšit zavedením systému pěti říší, je to ale z bláta do louže. Použitá varianta systému vychází z produkce Thomase Cavaliera-Smithe, jenž je jistě autorem řady kvalitních prací a podnětných myšlenek, pokud však hodnotíme jeho činnost na poli formální klasifikace, je to spíše manýristická figura chrlící neustále nové a vzájemně si odporující verze systému, které většina aktivních biologů přijímá dosti rezervovaně. Protože je ale T. Cavalier-Smith prakticky jediný biolog, jemuž světové odborné časopisy tisknou staromódní klasifikace živých organizmů ze všech těch říší, podříší, podpodříší a „maloříší“, baští mu to školometští profesoři i s navijákem. Není zde prostor, abych vysvětlil, proč je systém s říšemi

NAD KNIHOU Protozoa a Chromista totálně zavádějící a ne- pitole o fylogenezi, ten však výslovně píše, že opodstatněný. Říše Protozoa a Chromista ne- je záměrně opomíjí. Rozhodně selhal editor, je přežijí svého autora, mám však obavu, že Pře- ale s podivem, že si této mezery nevšiml, prohled poplete hlavu celé generaci studentů. tože vymřelé skupiny rostlin jsou v Přehledu Na mnoha místech je velmi dobře cítit, jak zpracovány dost podrobně, dokonce dvěma většina autorů systematických kapitol nedo- autory ve dvou různých kapitolách, takže text kázala vstřebat zlom podmíněný molekulár- je místy vysoce redundantní. Na oplátku zase ně-fylogenetickými metodami. Např. v ka- ale chybí jakékoliv pojednání o evoluci rostlin pitole o spájivých houbách čteme: „Náplň z perspektivy molekulární fylogenetiky, což je oddělení [Zygomycota] podle nových po- strašná škoda, neboť tato oblast je už dostatečznatků tvoří dvě třídy … Zygomycetes … a … ně „usazená“ a není možné se vymlouvat, že je Trichomycetes.“ Nevím, jestli se mám smát pro potvrzení nových vhledů třeba počkat na nebo brečet – o jakých nových poznatcích to další studie (jak tomu dozajista je v případě fyautor hovoří? Molekulárně-taxonomické stu- logeneze živočichů). die z posledních čtyř let naopak jasně ukázaZkrátka přišly i paleoantropologické parly neudržitelnost třídy Trichomycetes, neboť tie. V Přehledu je zpracována evoluce pouze je to polyfyletické seskupení pouze povrch- samotného rodu Homo, o australopitécích ně podobných vláknitých organizmů (dva ze a dalších významných rodech (Ardipithecus…) čtyř řádů kdysi považovaných za trichomyce- či evolučním vztahu člověka a lidoopů v něm ty dokonce nejsou ani houby, ale „prvoci“ pří- není nic. To je velmi nešťastné, neboť právě buzní choanoflagelátům). O pár stránek dál toto pole biologie doznalo díky novým fonajdeme jiný nesmysl: „Fylogenetické studie, silním nálezům a genetickým studiím v povycházející ze sekvencování 18S rRNA, uka- sledních letech obrovského vývoje, který tak zují na zřetelnou příbuznost pěti oddělení ří- v českých textech pro středoškoláky není zaše Fungi …“. Autor má evidentně pouze po- tím vůbec zachycen. vrchní povědomí o molekulární fylogenetice, Množství chyb a nepřesností jinak by věděl, že v případě jednoho z jím zmiňovaných oddělení hub (Microsporidia) Dojem ještě zhoršuje velké množství věcných analýza běžně používaného markerového chyb a nepřesností, které v Přehledu zůstaly, genu 18S rRNA nikdy příbuznost s ostatní- přestože rukopis lektorovalo šestadvacet remi houbami nenaznačila a pro správné urče- cenzentů. Pro ilustraci uvádím jen některé ní příbuzenských vztahů mikrosporidií bylo příklady, a navíc podotýkám, že nejsem polynutné využít jiné geny. histor a velkou část knihy nedokážu posoudit Ačkoliv se necítím příliš kompetentní posu- detailně. Pronásleduje mne neblahá předtuzovat detaily oddílu věnovaného systému živo- cha, kolik dalších chyb najdou experti na jedčichů, přece jen jsou zde nesrovnalosti patrné notlivé kapitoly. i laikovi. Jednou z nich je, že použitý systém Jen namátkou: Podle Přehledu kodon UGA (tradiční řešení používané v české literatuře již „ve většině případů působí jako kodon pro semnoho let pouze s drobnými inovacemi) pří- lenocystein“ (s. 87). Je však pravda, že v drtiliš nekoresponduje s moderně pojatou kapi- vé většině případů je UGA terminační kodon. tolou o fylogenezi živočichů z pera J. Zrzavé- Velmi nepřesné je tvrzení, že „nukleotidové ho. Nepochopitelná je ale absence jakéhokoliv sekvence jsou homologické tehdy, jestliže jsou pojednání o vymřelých živočišných skupinách více či méně podobné nebo stejné“ (s. 91). Ter(včetně dinosaurů) nebo o klíčovém fenomé- mín „homologický“ se v biologii vztahuje na nu kambrické exploze. Autoři systematické- původ struktur nebo sekvencí ze společného ho přehledu živočichů možná předpokládali, předka bez ohledu na míru podobnosti, takže fosilie budou zpracovány J. Zrzavým v ka- že i značně nepodobné sekvence mohou být

objednávám èasopis Vesmír (objednávka knih na druhé stranì objednacího lístku)

na rok (693 Kè)

ušetøím 315 Kè

na pùl roku (378 Kè)

ušetøím 126 Kè

na dva roky (1344 Kè)

ušetøím 672 Kè

hromadná objednávka ..... ks na rok (535 Kè) (pøipojte adresy všech odbìratelù, nejménì tøí) ušetøím 462 Kè od èísla èasopis Vesmír (knihy) zašlete na adresu: jméno pøíjmení ulice PSÈ a mìsto e−mail telefon

r

adresu dárce (tmavší plochu) vyplòte jen, poadujete−li èasopis Vesmír nebo knihu jako dárek

adresa dárce jméno pøíjmení (firma) ulice PSÈ a mìsto e−mail telefon platba pøedplatného: poaduji zaslat sloenku budu platit pøevodem z úètu poaduji zaslat fakturu: IÈ DIÈ


413

NAD KNIHOU

r

homologické, a naopak stejné sekvence mo- ta např. kapitola o archebakteriích (Archaea hou být nehomologické. Není pravda, že „u či Archaebacteria), jedné ze tří samostatných bakterií se rozlišují tři druhy DNA-polymeráz“ domén života. Je to fascinující, dosud málo (s. 93), dnes je jich známo mnohem víc. Na prozkoumaná skupina prokaryont, žijící čass. 136 se píše, že se skupina bakterií Prochlo- to v extrémních podmínkách – ve vysokých rophyta dělí do dvou rodů, Prochloron a Prochlo- koncentracích solí, teplotách nad bodem varothrix. Zcela je tak opomenut třetí, ekologic- ru vody apod. (viz Vesmír 79, 253, 2000/5; 79, ky zdaleka nejvýznamnější rod prochlorofytů 323, 2000/6; 79, 327, 2000/6). Archebakterie Prochlorococcus, jenž je klíčovou součástí oceá- jsou v Přehledu rozebrány do velkých molekunického nanoplanktonu a jedním z nejhojněj- lárních a biochemických detailů, pro čtenáře ších organizmů na Zemi vůbec. Nesprávné je však zůstanou poněkud virtuální, protože je tvrzení, že „v lipidech, které jsou chemickou v knize nenajde na jediném obrázku (i když složkou plazmatické membrány bakterií, je se v ní našlo místo pro barevné ilustrace novazba mezi glycerolem a karboxylovou kyseli- toricky známých druhů, jako jsou kapr, tynou esterová, kdežto u archeí etérová“ (s. 148). gr, šimpanz…), a nedočte se ani to, že meVe skutečnosti mají archea místo karboxylo- tanogenní archebakterie obývají také trávicí vé kyseliny řetězec izoprenoidu. Podle Přehle- trakt zvířat i člověka (důsledky jejich činnosti du jsou axostyl u trichomonád (s. 159) a osní nechť si každý domyslí sám…). vlákno panožek u prvoků ze skupiny ActinoO pár odstavců výše jsem volal po rozšípoda (s. 165) vytvořeny z látky podobné chi- ření některých partií Přehledu, měl bych také tinu, ve skutečnosti to však jsou svazky mik- navrhnout, kde v něm co ubrat. Jednoznačně rotubulů. Střevní patogen Giardia intestinalis „předimenzované“ jsou např. kapitoly o morje uveden pod dávno neplatným a v odborné fologii rostlin a živočichů, zabírající dohroliteratuře nepoužívaným označením Lamblia mady 140 stran. Je opravdu nutné uvádět laintestinalis (s. 159). V kapitolce o opalinkách tinské názvy pro šešuli, nažku či úponek? (s. 182) se píše, že povrch těchto prvoků ne- Má pro začínajícího biologa reálný význam se mastigonemy, což není pravda. Stejně tak vědět, že se kořeny dělí podle tvaru na nitkonení pravda, že oddělení Glaucophyta obsa- vité, válcovité, vřetenovité, kuželovité, srdcohuje jen dva druhy (s. 262). Na straně 277 se vité, řepovité, hlíznaté a chůdovité? Barevné dočteme, že prvosemenné rostliny (Progym- tabule vysvětlující rozdíl mezi zubatým, dvanospermophyta) jsou jedním ze „čtyř oddě- krát vykrajovaným, vyhlodávaným a kracovilení recentních rostlin“. Prvosemenné přitom tým okrajem čepele listu jsou asi také přílišný vymřely v karbonu, jak je ostatně uvedeno luxus, Přehled přece nemá sloužit jako úvod i v paleobotanické kapitole (s. 301). V sezna- k určovacímu klíči. mu nedostatků Přehledu by se dalo pokračovat Dost mě v Přehledu rozčilují některé „prázdještě hodně dlouho, viz např. nesmyslné tvrze- né fráze“ (na jazyk se mi dere jiné slovo). Co ní, že vitamin C „katalyzuje oxidaci živin“ (s. znamená, že „rostliny postupně vytvořily me560), nebo zmatené vysvětlení podstaty Hox chanizmy realizace genetické informace a sysgenů (s. 719). tému reakcí na vnější podněty“ (s. 241)? Nebo: „Člověk – Homo sapiens sapiens – jako nejsložitějJak nepsat o životě ší organizmus, který evoluce dosud vytvořila, Vedle věcných výhrad je z mého pohledu co má úměrně tomu také nejsložitější dědičnost“ vytknout, i pokud jde o styl a záživnost. Ač- (s. 632). Mohl by mi autor vysvětlit, jak se ta koliv je hlavním tématem Přehledu život, pů- „složitost“ měří? Počtem genů? Některé orgasobí některé kapitoly poněkud „zmrtvěle“ nizmy mají víc genů než člověk… Jestliže naa školometsky. Vysloveně odpudivě je poja- razíte na větu „Je-li dítě zbaveno výchovy, …

objednávám knihy (objednávka pøedplatného èasopisu Vesmír na druhé stranì objednacího lístku)

poèet kusù CD−ROM Vesmír 1994–2003, 495 Kè E. Vlèek: Bedøich Smetana, bro., 105 Kè E. Vlèek:

Èeští králové I., váz. 882 Kè

Èeští králové II., váz. 693 Kè

E. Vlèek: Jan z Pomuku, bro., 48 Kè S. Komárek: Pøíroda a kultura, váz., 198 Kè S. Komárek: Hlavou dolù, váz., 197 Kè S. Komárek: Dìjiny biologického myšlení, váz., 126 Kè P. K. Feyerabend: Tøi dialogy o vìdìní, bro., 168 Kè K. Warwick: Úsvit robotù, soumrak lidstva, váz., 273 Kè (www.kevinwarwick.org) I. M. Havel: Otevøené oèi a zvednuté oboèí, váz., 252 Kè J. Palouš et al.: Ondøejovská hvìzdárna 1898–1998, váz., 498 Kè J. Reischig: Videoatlas bezobratlých ivoèichù, CD−ROM, Mantis

www.mantis.cz

693 Kè pøedplatitelé Vesmíru

1761 Kè multilicence pro pøedplatitele Vesmíru

985 Kè ostatní 1885 Kè ostatní

objednací lístek pošlete na adresu: Vesmír, s.r.o., Na Florenci 3, 111 21 Praha 1 (tel. 222 828 394, e−mail: [email protected])

414


NAD KNIHOU ustrne na úrovni tvora biologického“ (s. 538), dýchne na vás atmosféra doby naštěstí již pár let minulé. Zuřím při četbě hodnocení výsledků vývojové genetiky rostlin: „Studium mutantů a jejich molekulárněbiologická analýza vedly k identifikaci řady genů… Přestože byly některé proteiny kódované těmito geny analyzovány až na úroveň primární struktury, zůstává mechanizmus jejich působení u většiny z nich neznámý nebo je zatím značně spekulativní“ (s. 259). Mohu mít ale zlost jen sám na sebe, asi se na své katedře, kde shodou okolností působí i autorka uvedeného citátu, nedostatečně snažím o osvětu. Neodpustím si ještě krátký komentář ke zpracování historického přehledu biologie. Neuvěřitelně jednostranně je pojata biologie 20. století, prakticky se omezující jen na biochemiky, molekulární biology a lékaře. Není uveden jediný z řady velkých mozků evoluční biologie, ekologie a systematiky (tj. chybí jména jako R. A. Fisher, E. Mayr, G. G. Simpson, T. Dobzhansky, J. Maynard-Smith, E. Odum, W. Hennig, S. J. Gould a další). Copak biologové jsou jen ti, kteří dostávají Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu? Výhrady lze mít rovněž k výčtu významných českých biologů, určitě měla být zařazena (byť kontroverzní) postava mikrobiologa Ivana Málka a neodpustitelné je opomenutí imunologa Milana Haška, jenž svou prací o imunologické toleranci aspiroval na Nobelovu cenu. „Resuscitace“ domácího titulu, nebo raději překlad?

Snaha vydávat původní české učebnice je jistě chvályhodná, ne vždy se však kvalitou přiblíží výsledku světové produkce. Nabízí se otázka, zda by místo „resuscitace“ titulu koncipovaného ještě pod dohledem marx-leninských cenzorů nebylo vhodnější nabídnout českým čtenářům překlad některého osvědčeného, podobně zaměřeného zahraničního titulu, třeba již sedmého vydání knihy Life: The Science of Biology od W. K. Purvese a kol. ze společné produkce prestižních nakladatel-

ství Sinauer Associates a W. H. Freeman and Company. Nakladatelství Scientia nemůže pochopitelně takovým gigantům konkurovat, přesto se domnívám, že se Nový přehled biologie dal i v našich podmínkách napsat mnohem lépe. Hlavní problém je asi v osobě hlavního autora a v celkovém složení autorského kolektivu. Převažují emeritní profesoři a lidé, kteří v oboru aktivně nepracují (přinejmenším se tak dá usuzovat z pohledu na jejich publikační výstupy v zahraničních časopisech) a nechápou potřeby nastupující generace biologů. Nevím, jestli se nenašlo více mladých odborníků ochotných se zapojit, nebo je prostě hlavní autor či nakladatelství ani nezkusili oslovit. Je to škoda, neboť Přehled bude dozajista doporučován středoškolským studentům i pedagogům a ve významné míře tak ovlivní rozsah i kvalitu znalostí uchazečů o studium biologie a medicíny na vysokých školách. Ze všech stran slyšíme kritiku české vědy a to, jak špatně si vede v mezinárodním srovnání. Vydání Nového přehledu biologie bohužel promarnilo šanci dokázat, že se blýská na lepší časy. Ö

Kresba © Jan Tomaschoff

Moderně pojatý, byť mírně čechofilní přehled Po několikerém vydání „Přehledu biologie“ téhož vedoucího autora se dostává do zorného pole českého čtenáře biologicky zvídavého ducha pečlivě vypravená 824stránková kniha o biologii. A když se řekne biologie, zavane na starší z nás osvícený duch řídících učitelů z vesnických dvojtřídek válečného mezidobí, zdatných včelařů, chovatelů holubů a praktických

fytopatologů, k nimž chodili na poradu sedláci a oni zase do učení k bylinkářům a lékárníkům, a vše o biologii – včetně nechtěného těhotenství Karly ze mlejna a neplodnosti paní oficiálové – se probíralo večer v hospůdce nebo na výročních zemědělských trzích. Kam ale má jít člověk na poradu dnes? Chabé encyklopedie typu Diderot a Universum vám sice nabídnou pod heslem Wolff tři http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, červenec 2004

415

NAD KNIHOU

Prof. RNDr. František Vyskočil, DrSc., (*1941) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Ve Fyziologickém ústavu AV ČR se zabývá neurofyziologií a biofyzikou buněčných membrán. Objevil nekvantové uvolňování neurotransmiterů u savců. Je členem Učené společnosti ČR.

sochaře a amerického skladatele naprosto nezajímavé hudby, ale o Wolffově liště, horizontálním to pruhu tkáně, z níž pučí naše končetiny do krásy ženských lýtek a síly mužských bicepsů, se tam nedozvíte nic. A nedivme se pak, že i mnohem elementárněji biologické či biomedicínské znalosti lidu českého jsou tristní. V nejnáročnějším vědomostním pořadu Riskuj! televize Nova se svede bitva, zda žížala, jsouc hermafroditem, může oplodnit sama sebe a zda vůbec jde v jejím případě o pohlavní rozmnožování. Ranou mezi oči je pak setkání s vysokoškolsky vzdělaným technikem, který se vás přijde zeptat, zda skutečně nejlepší antikoncepcí je styk v rybníku. Vítejme tedy moderně pojatý přehled biologie, v němž deset kapitol začíná chemickým složením buňky, její strukturou a fyziologií, molekulární biologií a expresí genů, jde přes systém bakterií, archeí (jedné ze tří hlavních domén života na zemi) k pravojaderným organizmům (eukaryontům), kde se shledáme s prvoky, rostlinami i živočichy, menšími to bratřími našimi, a nakonec i sami se sebou v kapitole o anatomii a fyziologii člověka. Následují kapitoly o virech, cytologických základech genetiky a genovém inženýrství, jimiž se dobereme až ke kapitolám o prostředí, ekosystémech a pěkně přebásněné pohádce o vzniku života a evoluci. Nezanedbatelné jsou i přehledné rejstříky jmenné, pojmové a přehled biologie ve světě a v české kotlině.

Zde zazní jedna výtka – spisek českých biologů je natolik subjektivní, že se v něm setkáme s některými „velikány“ minulého století, jejichž jedinou bibliografií jsou skripta a české články v lokálních periodikách, popřípadě literární oslava přírody, nebo byli dobrými kliniky a méně již biology (J. Charvát). Nesetkáme se v něm ale s takovými vynikajícími a skutečně mezinárodně proslavenými badateli, jako byli Stanislav Prowazek, český zoolog, parazitolog a mikrobiolog, který r. 1913 objevil původce skvrnivky ve střevě vši šatní, hmyzí fyziolog Josef Zachar z Bratislavy nebo zakladatel nervové trofiky E. Gutmann z pražského Fyziologického ústavu AV ČR. A nedá se nic dělat, z Johanna Gregora Mendela neuděláme českého biologa tím, že si ho přivlastníme zařazením do seznamu. Ani Franz Kafka není přeci český spisovatel, i když se narodil a žil v Praze. Navzdory tomuto lehkému čechofilství, které si autoři mohli asi odpustit nebo alespoň seznam objektivizovat, má „Nový přehled biologie“ vysokou šanci stát se bestsellerem mezi studenty, učiteli a – věřím – i mezi laickou veřejností, která ocení bohatou a moderně pojatou náplň, stejně jako výpravné a názorné obrázky. Proto byla tato publikace navržena odborné porotě a Správní radě na cenu Nadace Českého literárního fondu za oblast věd o živé přírodě. Jak z laudatia vyplývá, kniha cenu získala, k čemuž kolektivu autorů upřímně gratuluji. František Vyskočil

Přehledná a srozumitelná

učebnice

Prof. RNDr. Milan Hejtmánek, DrSc., (*1928) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU. Je čestným členem Čs. biologické společnosti a Mykopatologické společnosti.

Kniha je dílem 29 autorů, navazuje na třetí vydání známého Přehledu biologie (Rosypal a kol. 1998), ale svým zpracováním, obsahem i rozsahem je učebnicí novou. Může pomoci absolventům gymnázií při jejich přípravě na zkoušku z biologie v přijíma-

Kresba © Jan Tomaschoff

416


cím řízení na vysokou školu. Uvítají ji studenti fakult, kde se biologie přednáší jako jeden z požadovaných předmětů. Poskytne informace z různých disciplín biologie také těm, kdo se chtějí v moderní biologii orientovat nebo jen hledají odpověď na nějakou otázku z biologie. Kniha se do značné míry opírá o současné poznatky v biologii a zřetelně překračuje limit látky středoškolské. V deseti kapitolách pokrývá látku z obecné biologie, botaniky, zoologie, biologie člověka, ekologie a evoluční biologie. Integrujícím prvkem kapitol je molekulární biologie a její uplatnění v genetice, buněčné biologii, fyziologii, taxonomii, mikrobiologii, evoluční biologii aj. Tři rejstříky usnadňují rychlé vyhledání požadované informace. Bohatě ilustrovaná, přehledně a srozumitelně napsaná kniha nabízí učitelům biologie možnost doplnit si vědomosti o nové poznatky a látku ve vyučovacím procesu modernizovat. Vadou na kráse této užitečné publikace je série tiskových chyb na straně 21. Milan Hejtmánek

N

ázev českého vydání spolu s přebalem mohou potenciálního čtenáře nechat na pochybách, zda jde o publikaci z oblasti New Age nebo o sci-fi román. Mnohem vhodnější původní název „Přežití nejkrásnějšího“ (Survival of the Prettiest) spolu se jménem autorky, která je neuropsycholožkou na Lékařské fakultě Harvardovy univerzity, nicméně dávají tušit, že téma krásy bude probíráno spíše z biologického pohledu. Přesnější by však bylo mluvit o lidské přitažlivosti než o kráse, protože se autorka soustředí především na to, co považujeme za krásné na jiných lidech, a ne na estetiku například krajiny, květin či lidských artefaktů. Celou knihou se jako červená nit vine teze, že naše vnímání přitažlivosti má genetické predispozice a je produktem naší evoluční minulosti. Jde tedy o jasné vymezení proti sociálně konstruktivistickému pohledu (reprezentovanému například feministickou antropoložkou Naomi Wolfovou), podle nějž je naše vnímání atraktivnosti výsledkem kulturní konstrukce reality a evolučněbiologická vysvětlení jsou v podstatě irelevantní. Těmto názorům Etcoffová oponuje výsledky empirických studií, v nichž tříměsíční kojenci pozorovali po delší dobu fotografie tváří považovaných dospělými za atraktivní. Jiným protiargumentem je opakovaně zjišťovaná výrazná shoda v hodnocení atraktivnosti mezi jednotlivými kulturami, a to i těmi, které neměly téměř žádný kontakt s euro-americkou civilizací. V osmi kapitolách nás autorka seznamuje s problematikou sahající od vnímání atraktivních lidí přes znaky ovlivňující atraktivnost až po oblast módy. Zásadní význam našeho fyzického vzhledu pro to, jak nás vnímají ostatní, se projevuje záhy po narození. Hezčím miminkům věnují rodiče více pozornosti, a naopak mezi týranými se často objevují děti nesplňující klasické „lorenzovské dětské schéma“, které v nás vyvolává dojem roztomilosti a potřebu pečovat (tj. nemají velkou hlavu oproti tělu, malý nos a bradu, velké oči a celkově zaoblené tvary). Odlišné vnímání atraktivních jedinců pokračuje samozřejmě i v dospělosti. Atraktivní lidé snáze získávají pomoc od cizích lidí, kritika je od nich lépe přijímána, jejich prohřešky jsou spíše tolerovány, ostatní je považují za inteligentnější a ve škole dostávají lepší známky. Podle Etcoffové však atraktivnost nehraje roli v tom, zda je daný jedinec šťastný či nikoliv. Pátá a šestá kapitola jsou věnovány rozboru znaků jednotlivých částí těla, které přitažlivost ovlivňují. Na základě kompozitních snímků (vytvořených překládáním jednotlivých tváří přes sebe) se ukazuje, že průměrné ženské obličeje jsou obecně považovány za velmi atraktivní. Otevřenou otázkou zůstává, jak moc jsou výsledky těchto výzkumů artefaktem použitých technik. Tvrdším oříškem je kupodivu pro výzkumníky mužská atraktivnost. Fyzický vzhled totiž rozhodně není její jedinou,

NAD KNIHOU a zřejmě ani nejdůležitější složkou. Pokusy s fotografiemi stejného muže v různě drahých oblecích či autech míru jeho atraktivnosti výrazně mění. Řada autorů také spekuluje o atraktivnosti maskulinních rysů tváře (výrazné brady a nadočnicových oblouků, zaříznutého kořene nosu a celkově ostrých rysů). Domnívají se, že znaky ovlivněné působením testosteronu, který má negativní vliv na imunitu, se mohou rozvinout jen u jedinců geneticky velmi kvalitních, kteří by tudíž měli být považováni za atraktivní. Výsledky empirických studií jim však příliš za pravdu nedávají. Byl sice zjištěn posun v preferenci relativně „maskulinnějších“ obličejů u žen v plodném období ve srovnání s neplodnými dny (v luteální fázi) cyklu. I přes relativní posun však byla dávána přednost fotkám mužů s ženštějšími rysy, než se průměrně vyskytují v mužské populaci. Důvodem může být to, že výrazně maskulinním tvářím jsou připisovány nejen vlastnosti jako vyšší dominance, ale třeba i zvýšená agresivita. Otázkou zůstává, zda je přisuzování těchto vlastností pouhým předsudkem, nebo zda alespoň do určité míry odrážejí osobnost hodnoceného jedince. V závěru knihy se autorka snaží vyrovnat s problémem často až obsesivní péče o fyzický vzhled, s marginalizací neatraktivních jedinců a s podceňováním jejich ostatních kvalit. Domnívá se, že nenávidění krásy či popírání její důležitosti je cestou do pekel. Namísto toho zdůrazňuje potřebu lepšího porozumění našim tendencím považovat některé typy lidí za přitažlivé a jiné nikoliv. Teprve potom budeme schopni vnímat „krásu“ celého člověka, nikoliv jen jeho fyzický vzhled. Kniha je v originále psána svěžím, někdy až „upovídaným“ stylem. Obdobný zážitek je však českému čtenáři do určité míry odepřen. Záměny „iniciačních rituálů“ za „pubertální obřady“, „šedesátých let“ za „šestnáct roků“ či „indického mnicha“ za „indiánskou řeholní sestru“ působí spíše tragikomicky. Daleko závažnější je, že překladatelka evidentně nepovažovala za důležité konzultovat odborné termíny, a tak se například o „fluktuační asymetrii“ hovoří jako o „objevující se asymetrii“, „dominantně vypadající muži“ jsou zkráceni na „dominantní muže“ apod. V důsledku řady zkreslení (náhodným srovnáním s originálním textem jsme jich napočítali více než 40) jsou některé pasáže i pro čtenáře obeznámeného s problematikou v podstatě nesrozumitelné. Navíc český překlad celkově vyznívá jako výrazně geneticky deterministický, z čehož by asi sama autorka nebyla úplně šťastná. Nutno dodat, že nakladatel nás též ušetřil „zbytečností“ v podobě rejstříku či seznamu použité literatury. Celkově tedy nelze o českém vydání mluvit jinak než jako o promarněné šanci, která je o to smutnější, že originál je populárněvědeckou publikací, která rozhodně stojí za přečtení. Jan Havlíček, Daniela Branišová

NANCY ETCOFFOVÁ: Proč krása vládne světu. Nevšední kniha o tom, co vlastně je a jak působí lidská krása Nakladatelství Columbus, Praha 2002, překlad Lucie Ryšavá, 260 stran, cena a náklad neuvedeny, ISBN 80-7249-112-1

Mgr. Jan Havlíček (*1974) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Ve Výzkumném centru pro vývoj osobnosti a etnicity při Fakultě humanitních studií UK a na katedře filozofie přírodních věd PřF UK se zabývá etologií člověka. Daniela Branišová (*1981) studuje antropologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde se zabývá vlivem vzhledu na přisuzování osobnostních vlastností.


417

pod severočeskými převisy

Recommend Documents