Pocit odměny je tím větší, čím je větší námaha

Pocit odměny je tím větší, čím je větší námaha Drahomír Strnadel vystudoval Pedagogický institut a Přírodovědeckou fakultu v Olomouci, 21 let učil na učilišti v Rožnově pod Radhoštěm. Od roku 1990 do r. 2006 byl starostou v Trojanovicích. Je předsedou spolku Matice Radhošťská a Muzejní a vlastivědné společnosti ve Frenštátě pod Radhoštěm. Dlouhodobě se zabývá vystěhovalectvím, především do Texasu a také „boji“ proti těžbě na Dole Frenštát. Památník bratří Strnadlů a Jana Knebla, toto místo jste vybral pro náš rozhovor. Shoda Vašeho jména se známými osobnosti určitě není náhodná, jaká je Vaše vazba na známé umělce? Zdejší expozice je také Vaším dílem? Náš společný předek se jmenoval Jan Strnadel, narodil se v roce 1809 a byl 2 x ženatý. Z prvního manželství je ta naše větev, teda resp. moje, a z druhého manželství jsou právě ti bratři Strnadlové. Je zajímavé, že podruhé se ženil, když měl 59 roků. Z mého pohledu je to velmi nerozumný krok, zakládat novou rodinu v tolika letech, ale pokud by se neoženil, tak by se bratři Strnadlové nenarodili. Z druhého manželství měl 4 děti, dvě dcery a dva syny. Jeden ze synů Filip je otec těch bratří Strnadlů. Expozice byla budována na návrh člena tehdejšího Národního výboru Otakara Jurka. Protože když zemřel Bohumír Strnadel Četyna, který v tomto domě žil, v závěti část svého majetku odkázal obci, tedy Národnímu výboru. Tehdejší představitelé se domluvili s pozůstalými a tuto starou chalupu, která byla ve velmi zdevastovaném stavu, odkoupili i s pozemkem. Na návrh architekta Aleše Krkošky vybudovali tady tento památník, ale spíš je to takové malé muzeum. V roce 1988 byla dokončena rekonstrukce budovy a o rok později v 1989 byla vybavena nábytkem a výstavními vitrínami. Já jsem se na tom podílel tím způsobem, že jsem s pozůstalými po umělcích vyjednal exponáty, které jsou tady, fotografie, případně originály obrazů a soch. Jak se synem Jana Knebla Bohuslavem, tak potom také třeba s vdovou po Antonínu Strnadlovi a také s vdovou po Josefu Strnadlovi. Můžete našim čtenářům stručně charakterizovat svůj životní osud? Narodil jsem se před 70 lety v Trojanovicích (vůbec se mi nechce věřit, že už je to taková doba). Prakticky celý život kromě doby studií jsem byl v obci. Vystudoval jsem Pedagogický institut a Přírodovědeckou fakultu v Olomouci obor biologie, chemie. Učil jsem hlavně v Rožnově pod Radhoštěm celkem 21 let na učilišti v Tesle, kam jsem byl přeložen za tzv. silný protisovětský postoj, když tady přišli Rusové. Nesměl jsem učit v okrese Nový Jičín, Rožnov byl vedle, což pro mě byla velká výhoda. V 90. roce mě přesvědčili, abych kandidoval za Občanské fórum, které ve volbách vyhrálo. Od 90. roku jsem prakticky neučil, protože jsem byl starostou v Trojanovicích, celkem 16 roků. Vždycky jsem měl o hodně víc hlasů, než všichni ostatní kandidáti. V 65 jsem se starostováním skončil. Vzpomínám si na jeden kronikářský zápis, v roce 1904 skončil ve funkci starosty Karel Kocián v 65 letech. Tehdejší kronikář napsal, že na jeho místo nastoupil mladý pokroku a novým myšlenkám příznivý starosta. Každá doba chce v určitém stádiu nějakou změnu. Starší má odejít a nechat to těm mladším. Proto jsem si řekl, že déle než do těch 65 nebudu starostovat, i když bych mohl… Kdysi se mě ptal kolega Ondračka ze Suchdolu: „Jakou děláš předvolební agitaci?“ Já jsem říkal: „No tak já to dělám celé volební období, chodím mluvit na pohřby.“ To je pravda, to jsem chodil už předtím asi 40 roků. Chodím se rozloučit s našimi občany… Říkám: „Přijde ti někdy na schůzi 300 lidí? No a vidíš, mě na pohřeb přijde, to máš hned 300 voličů.“ Když byla v roce 1973 založena CHKO Beskydy, byla to první organizace, kam jsem se šel přihlásit jako dobrovolný strážce přírody, protože ta devastace krajiny se mi nelíbila. Domníval jsem se, že to bude instituce, která bude mít rozsáhlé pravomoce. Ale jak zas říká jeden kronikář: „Byl jsem však ve svých

nadějích trpce zklamán“. Hlavně potom, v 80. letech, když tady začala výstavba šachty. Tehdy to byl stranický úkol. Takže ani tehdejší Správa CHKO se na nějaký radikální protest nezmohla. Architekt Podzemný tehdy říkal, že je dobré, že se nám podařilo prosadit osázení areálu dolu stromy… V místech dnešního dolu bylo několik hektarů lesa a on to, že se areál osází stromy, považoval za úspěch! Trojanovice jsou až od roku 1748, předtím to byly Paseky. Patřily částečně k městu a některé byly panské. Do Pasek se v roce 1693 přistěhoval Jan Filip Strnadel. On měl několik synů… první Strnadel, který se tady usídlil, (který je tu znám) je z konce sedmnáctého století. Zabývám se také vystěhovalectvím z tohoto regionu, převážně do Texasu. Nejen vystěhovalectvím v 19. stol, ale také v 18. stol, kdy ze severní Moravy a především z Kravařska odcházeli kvůli víře vlivní Čeští bratři, kteří se potom nazývali Moravští bratři, prakticky do celého světa. Pokud někde cestuji, má cesta má vždycky nějakou vazbu na místní historii. Třeba málo známá je ta skutečnost, že zakladatel nejbohatším obchodní společnosti v Kanadě, která se jmenuje Hudson Bay company, byl princ Rupert. Společnost byla založena v r. 1670 a ten princ Rupert byl syn Fridricha Falckého, narodil se v r. 1619 na Hradčanech. Takže i současná Kanada má vazbu na naši historii. Asi 100 rodin se vystěhovalo do Texasu, ale jen jedna rodina se v r. 1804 vystěhovala na Nový Zéland. Když jsme dělali setkání Strnadlů, tak tady 4 Novozélanďané přijeli. Oni se sice jmenují jinak, už mají anglická jména nebo příjmení, ale v tom svém rodokmenu mají taky Strnadly. Když dělali obdobné setkání před třemi lety na Novém Zélandu, tak mě pozvali také. Rodinu na Novém Zélandu založila Annna Veronika Vladěnková vzala si Sebastiána Huanu, ten byl z Hážovic. Svatbu měli v Trojanovicích, pak se vystěhovali na NZ a tam měli 12 dětí. Jejich osudy jsou celkem zajímavé, odlišné od osudů amerických vystěhovalců. Na Novém Zélandu byli sami obklopeni „cizím živlem“, kdežto v Texasu bylo krajanů hodně. Mohli se sdružovat, zakládat osady apod. Např. založili tam třeba Rožnov, Vsetín, Frenštát, Frýdek, školu Radhošť, Hostýn. Jste znám svým vlastenectvím a snahou o obnovu vlastivědného zájmu ve Vašem okolí, čím je tato skutečnost dána, můžou za to Vaše „kořeny“, Vaši předkové? Na co člověk mohl být hrdý za totality? Ani teď, moc takových „věcí“ není. Může být hrdý na krajinu, pokud ji lidé nepustoší, na některé historické osobnosti, třeba Komenského, Masaryka, Havlíčka, K. Čapka. Když jsem byl za totality na studijní cestě v Texasu, tak jsem si poprvé tu hrdost uvědomil. Samozřejmě tehdy se mnou byl kameraman Ostravské televize Zdeněk Ulehla a ještě můj spolužák Jiří Zátopek. Nesoustředili jsme se jen na ten Texas, ale taky na Pensylvánii na Moravské bratry. Právě oni tam v roce 1754 založili město Betlehem, je tak velké jako např. naše Brno. Je tam škola Moravských bratří Moravian College. Před její hlavní budovou, která se jmenuje Comenius hall je socha Komenkého. My jsme navštívili tamní archiv, archivář mi ukázal původní šestidílné vydání Bible Kralické. Tehdy jsem si poprvé uvědomil tu národní hrdost, my jsme do světa vyváželi vzdělání. Je velmi důležité, že výchovný systém Komenského i ti Moravští bratři „vozili“ do světa a nejenom do Ameriky. Oni třeba založili takový novodobý Fulnek v Anglii. Anglie měla tradici univerzitního vzdělání už od 11. století a oni se tam prosadili, právě tím že ten výchovný systém spočíval v tom, že vychovávali dítě od mateřské školky až po univerzitní vzdělání. Druhý takový případ, když jsem si v cizině uvědomil národní hrdost, se udál v Torontu. Navštívil jsem tamější kostel Moravských bratří při bohoslužbě. Jak já vždycky obrazně říkám: „Stěny tam byly bílé, jinak tam byli většinou černoši.“ Byl zrovna 6. červenec, když jsem tomu reverendovi řekl, že jsme z Československa, on vyzval věřící, aby zazpívali píseň od Mistra Jana Husa z r. 1409. Mě až mrazilo, samozřejmě, že zpívali anglicky, ale já jsem do té doby nevěděl, že Hus nějaké písně skládal, že složil nejenom text, ale také melodii. Zájem o historii…často jsem navštěvoval tady toho Četynu. Když se na to zpětně dívám, tak on byl jeden z takových mých neoficiálních učitelů. On měl rozsáhlý všeobecný přehled z historie, z přírody, byl velmi dobrým botanikem, astronomem. Do jisté míry to byl takový mystik. Byl velmi dobrým

vypravěčem, právě on mi kdysi řekl, že se vystěhovalo asi na sto rodin do Texasu. Když jsem se ptal na jejich seznam, tak pokrčil rameny. Od konce 70. let jsem se začal zabývat vystěhovalectvím. Především studiem v archivech, kam jsem nemohl jet, tam jsem napsal, např. do Vídně, do Bremen, do Hamburku, do státního archivu ve Washingtonu. Takto jsem se postupně naučil švabach, zdokonalil v němčině, potřeboval jsem angličtinu tak. Já říkám, jak dlouho tady člověk bude, neví a historií si jaksi prodlouží život do minulosti. To vše jste dělal ve svém volném čase? Byl jsem učitel, takže volného času bylo relativně dost. Jednak jsem měl k dispozici prázdniny. Někdy jsem mohl být, třeba v Brněnském nebo v Olomouckém archivu i několik dní, potom člověk měl volné soboty, neděle, svátky. Úřední dny bývaly pouze čtvrtky, v Rožnově mi tehdy tak vycházeli vstříc, že jsem ve čtvrtek učil třeba jen 2 hodiny, abych pak mohl jet do archivu do Místku. Dokonce některý rok jsem měl ve čtvrtky úplně volno. Na ty Rožnovské komunisty mám velmi pozitivní vzpomínky, že mi dávali volnost, neomezovali mě nijak a ani, bych řekl, mi nezáviděli. Když jsem měl jet do Ameriky, tak jsem to řekl inspektorovi, který byl pod soudruhem ředitelem. Říká: „Soudruhu řediteli můžete tady za soudruha zajistit 2 měsíce náhradu?“ Bylo to září a říjen. Řekl, že může zajistit, tak jsem mohl jet. Kdyby řekl, že nemůže, tak bych nikam nejel. Samozřejmě to už jsem měl ten „papír“ v ruce i potřebné finanční zajištění, které v té době obnášelo 1800 dolarů, ale cestu jsme si museli hradit sami. Letenka do Ameriky stála 14 tisíc korun, to byl můj půlroční učitelský příjem. Jste předsedou spolku Matice Radhošťská a Muzejní a vlastivědné společnosti ve Frenštátě pod Radhoštěm, co tyto funkce pro Vás znamenají a co obnáší? Matice Radhošťská je spolek, který především udržuje kapli Cyrila a Metoděje na Radhošti. V r. 1951 však byla, jako všechny tehdejší spolky, zrušena i Matice a k jejímu obnovení došlo až v roce 1994, kdy jsem byl zvolený předsedou, od té doby jsem jím pořád. Kaple byla ve velmi špatném stavu, napadená dřevomorkou, celá zvonice držela silou vůle… Bylo potřeba sehnat dostatečné množství finančních prostředků na opravy. Prostředky byly jednak soukromé, jednak státní a potom taky od firem, měst a obcí. Peněz se podařilo získat docela hodně. Od roku 1998 probíhala rekonstrukce kaple, zvonice byla postavena úplně nová, je to replika té původní. Byl vybudován nový krov nad historickou částí, opravena kopule, pokryta měděným plechem. V letošním roce byla provedena rekonstrukce okenních vitráží, celkem se investovalo přes 6 mil. korun. Zbývá už jen oprava podstavce pod sochou Cyrila a Metoděje, protože jsou tam špatné základy, uhýbají. Je to potřeba rozebrat a udělat pořádný základ. Hlavní práce byly tedy ukončeny. Samozřejmě je co dva roky potřeba kapli impregnovat (natřít), aby vydržela. Teď by mohla nějakou dobu kaple vydržet a to mě těší, protože se říká, že je to nejvýše položená církevní stavba v naší republice. Radhošť je takové významné místo, říká se, že se tady zastavil Cyril a Metoděj, když šel odsud do Krakova. Taková ta Cyrilometodějská legenda, která tady má tradici, může mít skutečně oporu v onom historickém faktu. Že tady za doby příchodu Cyrila a Metoděje stál Radegast, oni jej povalili a nahradili ji tím křížem, to je možné. V roce 2013 bude výročí 1150 roků od příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu. K tomu bychom chtěli vydat takovou pamětní medaili. V současnosti je kaple schopná na sebe, na provoz, vydělat. Protože tam chodí obětaví členové Matice, kteří mají služby sobotní, nedělní. Muzejní a vlastivědná společnost obnovila svou činnost v r. 1992, je to takový vlastivědný spolek. Od samého začátku vydává časopis Hlasy muzea a archivu. Zde jsou příspěvky od botaniky až po archivní výzkumy. Dá se říct, že kdokoliv, kdo má nějaké zajímavé téma, může přispět. Také máme jistou

ediční činnost. Vydali jsme menší práce od místních spisovatelů, třeba od Josefa Strnadela, Zdeňka Antonína Strnadela a také práce od Frenštátského spisovatele Františka Horečky či současného Libora Kněžka. Jako starosta obce Trojanovice jste dlouhodobě bojoval a stále bojujete proti těžbě v Beskydech. Měl jste někdy pocit, za dobu co bojujete proti těžařským aktivitám, „že už je vyhráno“. Jak se díváte na současný stav této problematiky? Geologický průzkum, který tady probíhal v 60. letech a který v roce 1980 vyústil otevřením toho důlního díla, kdy se začaly hloubit dvě těžní jámy, je zásah takového rozsahu, s kterým asi nemůže souhlasit nikdo. V té době to bylo pod nátlakem Sovětského svazu, protože jsme potřebovali zvýšit těžbu černého uhlí na výrobu koksu, z kterého se dělala ocel. Tehdy jsme vyráběli na jednoho obyvatele nejvíc oceli na světě, samozřejmě vše šlo na výrobu tanků a zdálo se, že po 90. roce se situace změní. Ona se do jisté míry uklidnila, v roce 90 byl vyhlášen tzv. konzervační režim, ale už v r. 1997 přišel tehdejší Ing. Dzida s návrhem omezené těžby, že by se tady netěžilo, tak a jak původně plán předpokládal 5 mil. tun uhlí ročně, ale jen 2,5 mil. tun ročně. Reakcí na toto bylo založení Sdružení měst a obcí na ochranu Beskydského regionu, kde je asi 30 měst a obcí, mezi jinými je tam také třeba Valašské Meziříčí, Rožnov, Vsetín, Kopřivnice, Frýdlant, Frenštát. Tak potom těžařské aktivity ustály. V roce 2002 těžaři přišli s revoluční myšlenkou, že by začali s těžbou plynu, což byla pochopitelně jen taková zástěrka. V roce 2002 chtěli zkoumat plyn a k tomu, že by chtěli prohloubit stávající důlní dílo v hloubce 1 km pod povrchem a v délce asi 2 km, takže 1 km na každou stranu, aby si ověřili zásoby plynu. S tím jsme také nesouhlasili, tehdy měli povolení od Obvodního báňského úřadu v Ostravě, ale Český báňský úřad na základě našich protestů to rozhodnutí zrušil. V roce 2004 přišli s další iniciativou. Tehdy nám právník poradil, ať založíme občanské sdružení, které může být účastníkem těchto správních jednání. Sdružení měst a obcí, které je sdružením právnických osob, nemohlo být účastníkem jednání. Mladí lidé založili sdružení Naše Beskydy, ti vyhráli také v r. 2006 volby, jak ve Frenštátě, tak taky v Trojanovicích. V roce 2004 těžaři opět obnovili žádost o průzkumné důlní dílo, ale to už nemluvili o plynu, bylo vidět, že jim jde o uhlí. Báňský odborník z Hranic, posoudil důlní dílo a došel k závěru, že průzkumné dílo je jen zástěrka. Současný důl je v takovém profilu, že se může zahájit i těžba. Tak zase na základě našich protestů Český báňský úřad zrušil to rozhodnutí. Situace byla trochu jiná než v roce 2002, ale v podstatě se vše opakovalo. Cíl OKD je jasný, průzkumným dílem se propracovat k budoucí těžbě, ikdyž to nejrůznějšími způsoby kryjí, dělají zastírací manévry, že se těžit nebude, že by důlní dílo zasypali apod. Je to jedna z takových komunistických lží, která přetrvává. Víte, jak komunisté tvrdili, že se nedá žít bez Sovětského svazu bez vedoucí úlohy strany, že se nedá u nás žít bez uhlí a těžkého průmyslu. To jsou takové lži, které se dostaly politikům pod kůži a oni to pořád opakují a nevím, jestli jsou o tom přesvědčení, že je to tak, případně zda jsou nějakým způsobem finančně ovlivněni. Což může být určitě třeba tím, jak parlament schválil zákon o předkupním právu státních pozemků pro těžební organizace. Jsem rád, že současný starosta Trojanovic, starostka ve Frenštátě, starostka v Rožnově v té linii odporu pokračují. Protože člověk si nesmí myslet, že když ta čára dobývacího prostoru končí někde na Horních Pasekách, že by se to Rožnova nedotklo. Tak jak říká Ing. Zapletal ze Siemensu: To máte tak, jak kdybyste pustili krtka do zahrady a řekli mu, že má rýt jen tam, kde je plot, za ten plot, že už nesmí jít. Zdejší uhelné ložisko se táhne jedním směrem až k Hrachovci a na druhou stranu až někde k Příboru. Původní megalomanské plány měly v plánu totální devastaci zdejší krajiny. Např. se počítalo s tím, že údolí mezi Kozincem, Velkým a Malým Javorníkem a Kyčerou se celé zaveze hlušinou. Ve Vlčovicích, že se udělá přehrada a bude zatopen dolní konec Tiché, kde bude odsolovací jezero. Další skládka hlušiny měla být v Kozlovicích a v Kopřivnici velké seřaďovací nádraží. Kdyby

komunismus pokračoval, tak k tomu všemu určitě došlo, to by nikdo nezastavil. Ale myslím si, že ani teď není politická vůle s tím skončit, nemáme odvážných politiků. Jeden odvážný politik byl Masaryk a potom František Kriegel, který nepodepsal Moskevský protokol. Myslíte si, že dokud nebudou zbourány všechny budovy patřící k dolu, že nebude nebezpečí těžby zažehnáno? Dokud důlní dílo existuje, člověk musí být pořád ve střehu. To máte jako se zdravím, když chce být člověk zdravý, tak se musí pořád hlídat, protože neví, co se může stát. Pokud to uhlí tady je, tak vždycky bude přitahovat těžaře, protože ti jsou vzdělaní, vychovaní a vycvičení k tomu, aby to co je v zemi, dostali na povrch, to je jedna skupina. Druhá skupina jsou zbohatlíci, kteří na základě toho chtějí být ještě bohatší. Samozřejmě že uhlí bude vždycky potřeba, ale já bych ho vytěžil až by nikde na světě nebylo ani kilo uhlí. Nevím, proč bychom měli my rabovat naši zemi… Naše přírodní bohatství se rabuje od dob Rakousko-Uherska, za doby Protektorátu jej zvýšili Němci pro svůj zbrojní průmysl a pak komunisté, ti to přivedli až k absurditě. Proč bychom my teď v tom měli pokračovat? Nechat si rozebírat a rozkrádat naši zemi! Starosta Trojanovic nedávno zjistil, že řada staveb na Dole Frenštát je postavena „na černo“ nebo s prošlou stavební lhůtou, takže by správně měly být odstraněny. Po roce 2000 dokonce i OKD uvažovalo o likvidaci dolu. Je na to zpracovaný i projekt, jsou dvě varianty a likvidace by stála, tuším asi 25 mil Kč. Myslím si, že důl bychom měli nechat dalším generacím. Ale jestli ti naši potomci budou tak omezení, že dají přednost penězům před krajinou, no tak to už bude jejich věc, s tím člověk nic nenadělá, ale my bychom se měli snažit a naše generace tomu všemi silami zabránit. Zatím si myslím, že za těch 20 roků se nám to daří, protože těžařům se nepodařilo nic prosadit. Číslo tohoto Zpravodaje je zaměřeno na turistiku a sport. Jaké aktivity v tomto směru vyvíjíte či máte nejraději? Jak se díváte na dnešní „posun“ sportovních aktivit v Beskydech (rozvoj sjezdové lyžování, masové závody apod.)? Kdysi jsem jako každý kluk rád lyžoval, lyžování ale vypadalo jinak. Nejprve jsme si museli svah ušlapat a potom jsme mohli lyžovat, žádné vleky nebyly. Lyžoval jsem i později, téměř každý den vyjel na Pustevny, došel k Velké sjezdovce a sjel dolů. Abych řekl pravdu, teď v zimně na hory ani nechodím, protože je všude u vleků hodně lidí. Taková ta pohoda, ten klid, který člověk hledá, už tam není. Dnes je jiná doba, všecko chce být velmi rychlé, člověk ten svah chce sjet několikrát, 10krát, 20krát… Když jsme si tady na tom Gruni ušlapali dlouhý svah, jízda dolů byla odměna za námahu. A jak se říká, pocit odměny je tím větší, čím je větší námaha. Ta dnes jaksi chybí. Jezdil jsem také rád na kole, často do Rožnova, ale jezdil jsem i delší trasy. Na kole jsem projel až k Baltu a také s jedním kolegou jsme projeli část Norska. Vždycky jsem rád chodíval po horách, ty okolní vrchy jsem si prošel všecky a jdu tam rád, hlavně když je krásný podzim, turistů není už tolik, je to taková pohoda. Co mi teď třeba vadí, když jdu po turistickém chodníku a řvou na mě, ať uskočím, protože jedou na horských kolech vybavení přilbami a těmi náloketníky jako hokejisté… Já si myslím, že dříve se člověk k přírodě choval s pokorou, šetrně, při hospodaření i při sportu. Kdežto dnes je vše takové násilné, na úkor přírody. Člověk chce získat maximum, je sobec. Na druhou stranu je dobře, když se lidé věnují sportu, hlavně mládež. Když nesedí u počítačů, protože pohyb je potřeba. Vzpomněl jsem si na jednu mou zkušenost. Na naší škole vedu vlastivědný kroužek, přibližně před 3 lety jsem s dětmi z kroužku šel na zdejší nejmenší vrcholek Gruň. Po návratu však bylo u některých rodičů velké pozdvižení, protože děti se zapotily…