Ocelové Ocelové krupobitíí krupobit
Dělost lostřřeleck eleckéé raketomety Důležitým prostředkem přímé palebné podpory pozemních vojsk na kratší a střední vzdálenosti jsou dělostřelecké systémy a raketomety. Dělostřelectvo s moderními typy munice dokáže relativně rychle, poměrně přesně a především efektivně ničit především různé bodové cíle, obrněnou techniku nevyjímaje. Pokud je však živá síla či technika rozmístěna na velké ploše s dostatečnými odstupy, je její ničení hlavňovými prostředky podstatně složitější. V těchto případech nastupují dělostřelecké raketomety. Mají sice menší přesnost, ale dokážou svým účinkem rychle pokrýt relativně velkou plochu.
P
očátky operačně významného nasazení raketometů jsou spojovány s obdobím 2. světové války. V této souvislosti se obvykle zmiňuje sovětský systém BM-13 KAŤUŠA, avšak již v době útoku na SSSR v roce 1941 byly jednotky německé armády vyzbrojeny raketomety NEBELWERFER. Na svoji dobu se jednalo o pokrokově řešené systémy s malou hmotností i rozměry, moderními trubkovými raketnicemi a především raketami WURFGERÄT ráže 158 mm s rotační stabilizací. Přesto hlavní slávu této kategorie výzbroje „shrábla“ KAŤUŠA. V porovnání s německým typem to byla zbraň podstatně rozměrnější, neřízené rakety M-13 ráže 132 mm vyžadovaly dlouhé odpalovací lišty a vzhledem ke křidélkové stabilizaci měly horší přesnost. Nehledě na to se díky masovému a koncentrovanému nasazování stala obávanou zbraní. Když začalo mnoho baterií současně pálit do cílového prostoru, nepředstavovala nepřesnost až takový problém. V relativně krátké době zasáhlo cílovou oblast skutečné krupobití raket. Proto se KAŤUŠA stala i velmi účinnou psychologickou zbraní, a to i vzhledem k charakteristickým akustickým projevům.
Další zemí používající větší množství raketometů se staly Spojené státy, které ve velkých počtech vyráběly lehčí rakety M8 ráže 114 mm. Američané je na rozdíl od Rusů nebo Němců používali nejen na zemi, ale ve velkých počtech také na moři. Zde nacházely uplatnění hlavně při vyloďovacích operacích na ostrovy v Pacifiku, obsazené japonskými vojáky. Po útocích ze vzduchu a dělostřelecké přípravě z válečných lodí zasypaly mnohohlavňové raketomety instalované na vyloďovacích člunech pobřežní pásmo krátce před vysazením vlastních vojáků. Po skončení války na tuto kategorii výzbroje USA na dlouhou dobu „zapomněly“ a vývoj pokračoval především v SSSR. Po BM-13 postupně následovalo několik mohutnějších a účinnějších typů. Ani tehdejší ČSSR nezůstala pozadu a vyvinula vlastní raketomet M51 ráže 130 mm. Celkem 32 raketnic bylo uspořádáno do obdélníkové skříně, která byla umístěna na tehdy špičkový (a dodnes armádou používaný) střední nákladní automobil Praga V3S 6 x 6. Dvojitá podlaha korby, na které byla otočně lafetována raketnicová skříň, sloužila jako úložný prostor pro tři další salvy (96 raket).
81
Nejrozšířenějším poválečným dělostřeleckým raketometem je typ BM-21 GRAD ráže 122 mm.
GRAD dvou až trojnásobnou bojovou efektivnost. Proto není divu, že se tento typ brzy stal předmětem zájmu prakticky po celém světě. Mnoho tehdejších se SSSR „spřátelených“ států jej zavedlo v původní podobě. Další země GRAD vyráběly v licenci a jiné jej více či méně okopírovaly nebo dále modifikovaly. Výsledkem bylo to, že se tato zbraň stala nejrozšířenějším poválečným raketometem, který využívalo nebo stále využívá šest desítek zemí. Dobré vlastnosti BM-21 například ještě dále umocnili českoslovenští konstruktéři u typu RM-70. Umístili raketomet na podvozek upraveného nákladního terénního automobilu T-813 8 x 8. Na rozdíl od sovětského typu má nejen pancéřovanou kabinu pro obsluhu, ale i nesrovnatelně lepší pohyblivost v těžkém terénu než vozidlo URAL 6 x 6. Větší délka podvozku tatry však umožnila i umístit kompletní záložní salvu ve speciálním mechanizovaném nabíjecím zařízení. Zatímco u všech ostatních GRADů muse-
Dva pohledy na ruský SMERŠ, který v současné době patří k nejvýkonnějším raketometům na světě.
Raketomet URAGAN ráže 220 mm
V polovině 60. let byl zaveden do výzbroje sovětské armády typ BM-21 GRAD, který lze bez nadsázky označit za zlomový v oblasti poválečných (moderních) dělostřeleckých raketometů. Jeho relativně lehká raketnicová skříň pojme 40 neřízených raket, které sice mají v porovnání se starším sovětským typem BM-14 menší ráži 122 mm, avšak jsou podstatně delší. Jejich stabilitu za letu zajišťuje rotace, kterou získávají při pohybu v raketnici, a po jejím opuštění se na zádi ještě rozevřou aerodynamické plochy. Raketa má hmotnost 66 kg, dolet 20,4 km a tříštivo-trhavou hlavici o hmotnosti 18,5 kg. Jako nosič raketnice bylo vybráno terénní vozidlo URAL-375D 6 x 6. V porovnání se zmíněným BM-14 přinesl BM-21
82
ly obsluhy ručně, namáhavě a zdlouhavě po jedné nabíjet rakety z jiného dopravního prostředku do raketnice, u RM-70 jedním vojákem ovládané nabíjecí zařízení zasune celou salvu najednou za zlomek času. Raketomety RM-70 využívá AČR dodnes, slovenský průmysl pracuje se zahraničními partnery na modernizované verzi RM-70/85 MODULAR. Jeho základ tvoří modernější automobil TATRA 815 s nepancéřovanou kabinou (přídavné pancéřování však není vyloučené), který namísto čtyřicetihlavňové raketnice bude používat novou skříň s 28 hlavněmi. Ta je rozměrově totožná s šestihlavňovou raketnicí ráže 227 mm z raketometu MLRS (dvě tyto skříně tvoří jeho standardní výbavu). S použitím integrovaného
jeřábu raketometu MODULAR bude možné používat jeden nebo druhý typ raketnice. Postupem času přicházel sovětský průmysl s novými verzemi GRADu. Například pro výsadkové jednotky vznikl výrazně odlehčený, pouze dvanáctihlavňový GRAD-V na lehkém 4 x 4 nákladním automobilu GAZ-66, námořní čtyřicetihlavňová verze pro instalaci na nejrůznější plavidla má označení GRAD-M. Pro speciální jednotky nebo spíše gerilové bojůvky je určen přenosný systém GRAD-P s jedinou raketnicí na třínohém podstavci. V polovině 70. let se objevilo provedení GRAD-1 s šestatřiceti hlavněmi na pásovém podvozku MT-LB. Další, hlavně pro export určená verze se objevila
Pro opětovné nabití raketometu SMERŠ je potřeba toto specializované vozidlo s jeřábem a zásobou 12 raket.
Těsně nad zemí je iniciována a vzhledem k téměř kolmému dopadovému úhlu je dosahován maximální střepinový efekt. Některé z nových raket lze použít u standardního systému GRAD a zlepšit tak jeho bojovou efektivnost. Nebudeme-li počítat později a spíše pro export vyvinutý typ PRIMA, pak se následníkem GRADu ve výzbroji armády SSSR stal mnohonásobně účinnější typ URAGAN, při jehož návrhu se tulská firma SPLAV skutečně „nedržela při zemi“.
Americký 227mm raketomet MLRS
v druhé polovině 80. let. Má sice zachovanou ráži 122 mm, avšak raketnice obsahuje padesát hlavní a je umístěna na automobilu URAL-4320 6 x 6. Proto dostal tento systém nové označení PRIMA. Navíc využívá i odlišné neřízené rakety o hmotnosti 70 kg s 26kg bojovou hlavicí, které byly vyvinuty pro modernizovaný GRAD. Tato raketa může kromě standardního provedení 9M22U s jednotnou tříštivo-trhavou hlavicí existovat i v kontejnerovém provedení 9M218 s 45 kusy kumulativně-tříštivé submunice určené proti lehce pancéřovaným cílům. K dispozici je však i raketa 9M521 s novou pohonnou směsí raketového motoru, která vykazuje dvojnásobný dolet (až 40 km) oproti standardním typům. Přibližně před šesti lety představili ruští výrobci raketu 9M217, jejíž hlavice obsahuje dva kusy autonomně naváděné protitankové submunice. Zajímavost nepostrádá ani další raketa označovaná jako 9M522. Její hlavice se po dosažení cílové oblasti oddělí, klesá brzděna a stabilizována malým padákem prakticky svisle k zemi.
Z raketometu M270 MLRS lze vypouštět 227mm neřízené rakety nebo dva kusy mohutných raket ATACMS.
KRÁLOVSKÁ VELIKOST NASTUPUJE Prakticky každý nový typ dělostřeleckého raketometu zavedený do výzbroje tehdejší Sovětské armády se v porovnání s předcházejícím lišil větším dostřelem a množstvím bojové nálože dopravované na cíl. Lepších výkonů bylo dosaženo použitím raket větší délky i ráže. Hranice 200 mm byla prolomena v polovině 70. let, kdy byl do výzbroje tehdejší Rudé armády zaveden zmíněný systém 9K57 URAGAN. Jako přepravní prostředek využívá netradičně uspořádaný nákladní automobil Zil-135LM 8 x 8 se dvěma motory. Na jeho korbě je umístěna šestnáctihlavňová raketnice pro vypouštění neřízených raket ráže 220 mm s hmotností po 280 kg a s dostřelem 35 km. Značná ráže rakety umožnila použít nejen 100kg jednotnou tříštivo-trhavou hlavici 9M27F, ale také kontejnerovou bojovou část s dostatečnou kapacitou, díky čemuž lze URAGAN považovat za první raketomet nové generace. Postupně se objevilo několik kontejnerových hlavic. Typ označený jako 9M27K3 obsahuje 312 miniaturních protipěchotních min, 9M27K2 nese 24 protitankových min o hmotnosti po 1,6 kg a 9M27K1 je naplněn 30 kusy 1,8kg tříštivé submunice proti živé síle nebo lehce obrněným cílům. Raketa 9M59 nese 9 podstatně účinnějších pětikilových protitankových min. Dalším známým typem je 9M27S s termobarickou hlavicí. Protože submunicí naplněná kontejnerová hlavice pokryje podstatně větší plochu než jednotná hlavice, není divu, že plná salva URAGANu dokáže saturovat desetinásobnou plochu než základní verze raketometu GRAD. Rakety mají podle verze délku 4,8 až 5,2 m a do raketometu se nabíjejí pomocí speciálního vozidla, využívajícího opět podvozek Zil-135LM. To nese plnou salvu, přičemž
83
Snímková sekvence zachycující rozptyl 950 kusů submunice M74 ze základní verze rakety ATACMS Block I.
Pro raketu ATACMS Block II byl vyvinut modulový systém, který umožňuje její bojovou část naplnit několika druhy submunice.
Detailní pohled na příďovou část 227mm rakety GMLRS, která obsahuje inerciální řídicí jednotku kombinovanou s přijímačem GPS. Korekci dráhy letu zajišťuje čtveřice malých aerodynamických kormidel.
rakety se nabíjejí po jedné za pomoci centrálně umístěného jeřábu a nabijáku, který ji zasune do raketnice. URAGAN je kromě nástupnických států SSSR zaveden ve výzbroji Sýrie.
době probíhá v USA jeho modernizace na verzi M270A1 s vylepšeným odpalovacím zařízením a digitálním systémem řízení palby pro použití nových řízených raket. Základním typem munice stále zůstává neřízená raketa M26 o hmotnosti 306 kg a s doletem 32 km. Její bojová část
obsahuje 644 kusů malé submunice M77 (má hmotnost po 0,215 kg), která je účinná proti živé síle a málo odolným cílům. K dispozici je také v Německu vyráběná varianta s doletem 40 km, jejíž bojová část obsahuje 28 protitankových min AT2. Počátkem 90. let vznikla raketa M26A1/A2 s doletem prodlouženým na 45 km, kterého bylo dosaženo snížením množství nesené submunice M77 z 644 na 518 kusů. Ještě menší množství submunice (404 kusů) ponese zatím nejnovější verze rakety, která je známa pod zkratkou GMLRS (Guided Multiple Launch Rocket System). V podstatě se jedná o řízenou verzi klasické dělostřelecké rakety M26, do jejíhož těla byla integrována inerciální řídicí jednotka kombinovaná s přijímačem GPS. Korekci
RAKETOMET MLRS (M270) Nástup typu URAGAN nepochybně přispěl k „probuzení“ a posléze i adekvátní odpovědi z druhé strany Atlantiku. Americká armáda, která po skončení 2. světové války věnovala vývoji dělostřeleckých raketometů pramalou pozornost, urychleně požadovala odpovídající protiváhu. V souladu s americkou filozofií „nej“ vznikl relativně složitější a především dražší typ M270, který ale na druhou stranu oproti URAGANu vykazoval několik předností. Protože využívá upravený pásový podvozek z bojového vozidla pěchoty M2 BRADLEY, má lepší průchodivost v těžkém terénu a menší zranitelnost než kolový typ. Na podvozku je instalována pancéřová skříň poskytující ochranu dvěma šestihlavňovým raketnicím ráže 227 mm. Ty lze po vystřelení poměrně rychle nahradit nabitými pomocí vestavěného výsuvného jeřábového zařízení, takže k obsluze tohoto raketometu postačuje pouze tříčlenná obsluha. Do výzbroje US ARMY byl M270 zaveden v roce 1983, je však známější pod zkratkou MLRS (Multiple Launch Rocket System). Dnes představuje důležitý prostředek palebné podpory nejen americké armády, ale i 14 dalších uživatelů. V současné
84
I pro 122mm raketomet GRAD byla vyvinuta bojová hlavice obsahující dva kusy samostatně naváděné protitankové submunice.
Detailní pohled na samostatně naváděnou submunici MOTIV-3. Celkem 5 kusů nese hlavice rakety 9M55K1 raketometu SMERŠ.
centra nebo jednotlivé budovy či sklady, při kterých se požaduje omezení nežádoucích účinků na okolí. Zajímavější je verze ATACMS Block II pro ničení kolon obrněné techniky na vzdálenost do 140 km. Její bojová část obsahuje 13 kusů autonomně naváděné protitankové submunice BAT.
„SMRŠŤ“ POSOUVÁ LAŤKU
Poloviční raketomet MLRS. Tak by také bylo možné nazvat americký typ HIMARS (High Mobility Artillery Rocket System), protože využívá pouze jednu ze dvou šestihlavňových raketnic ráže 227 mm. Odpalovací zařízení je umístěno na podvozku nákladního automobilu 6 x 6, což umožňuje, aby byl tento raketomet přepravován letouny C-130 HERCULES. Proto o tento syst ém projevuje zájem americká námořní pěchota, která by jej měla zavést do své výzbroje přibližně za dva roky.
dráhy letu zajišťuje čtveřice malých aerodynamických kormidel na přídi, která jsou prakticky jediným vnějším rozpoznávacím znakem tohoto provedení. Menší množství nesené submunice je mnohonásobně kompenzováno přesností zásahu, která se údajně pohybuje řádově v metrech. Podle údajů společnosti Lockheed Martin, která GMLRS vyvinula společně s britskými, francouzskými, italskými a německými firmami,
Čínský raketomet WM-80 ráže 273 mm
je přesnost této verze taková, že na zničení cílů postačuje pouze pětina těchto raket v porovnání s neřízenou verzí M26. Navíc má GMLRS dolet prodloužený až na 70 km. V současné době se rozbíhá malosériová výroba těchto raket, jejich dodávky ozbrojeným silám by měly začít v první polovině příštího roku. Z raketometu MLRS je však možné vypouštět dva kusy mohutných protizemních řízených střel ATACMS (Army Tactical Missile System). Základní verze ATACMS Block 1, která byla zkušebně použita v první válce v Zálivu v roce 1991 (celkem 32 kusů), má průměr 0,61 m, je opatřena jednoduchým inerciálním řídicím systémem a dokáže dopravit kontejnerovou hlavici naplněnou 950 kusy submunice M74 (hmotnost po 0,59 kg) na vzdálenost 165 km. Provedení Block 1A má zlepšený naváděcí systém s jednotkou GPS, dolet je prodloužený až na 300 km, avšak hlavice pojme „jen“ 300 kusů submunice M74. Do americké armády se začínají v omezeném množství zavádět dvě další verze raket ATACMS. První provedení, známé jako TACMS, má jednotnou tříštivo-trhavou bojovou hlavici o hmotnosti 230 kg a dolet okolo 280 km. Je určeno pro přesnější údery na velitelská
V době, kdy začalo zavádění 227mm raketometu MLRS do výzbroje armády USA, získaly „západní“ země první informace o existenci mohutného sovětského dvanáctihlavňového typu ráže 300 mm, který svými výkony americký systém překonává. Vyvinula jej společnost SPLAV a do výzbroje Sovětské armády byl pod označením 9K58 zaveden na přelomu let 1987/1988. Známější je tento systém, využívající upravený podvozek těžkého terénního nákladního automobilu MAZ-543M (8 x 8), spíše pod přiléhavým ruským pojmenováním SMERŠ. Salva jediného raketometu totiž údajně dokáže pokrýt plochu asi 650 000 m². To umožňuje 7,6 m dlouhá raketa o hmotnosti 800 kg, která dokáže na cíl dopravit bojovou hlavici o hmotnosti 230 až 260 kg. Standardní raketa 9M55K má bojovou část naplněnou 72 kusy tříštivo-trhavé submunice o hmotnosti po 1,75 kg. Pro ničení velitelských center, odpalovacích zařízení mobilních protizemních raket a dalších podobných cílů slouží raketa 9M55F s jednotnou bojovou hlavicí o hmotnosti 258 kg. Ta se po dosažení cílové oblasti od rakety oddělí a klesá k zemi brzděna padákem, který ji stabilizuje tak, aby cíl zasáhla pod úhlem téměř 90º. Výrazné zlepšení bojové efektivnosti při ničení obrněných cílů přinesl typ 9M55K1, jehož bojová část je naplněna 5 kusy samostatně naváděné submunice MOTIV-3 s infračerveným senzorem. K rychlému vytváření minových polí
Zatím nejnovější čínský desetihlavňový raketomet A100 ráže 300 mm
85
Čínský raketomet WS-1B dokáže odpálit čtyři 320mm rakety o hmotnosti 710 kg na vzdálenost až 180 km.
slouží raketa 9M55K4, jejíž bojová část obsahuje 25 kusů téměř 5kg protitankových min. Označení 9M55S je vyhrazeno pro raketu s termobarickou bojovou hlavicí, která má stejně jako všechny zmíněné typy dostřel v rozmezí 20 až 70 km. Vypálení salvy všech 12 raket trvá asi 38 sekund. Pro opětovné nabití raketometu je stejně jako u typu URAGAN potřeba specializované vozidlo s jeřábem a zásobou tuctu raket. SMERŠ využívají ozbrojené síly Ruska, Ukrajiny a Běloruska a zakoupily jej i Spojené arabské emiráty a Kuvajt. Firma SPLAV připravila vylepšenou verzi známou jako SMERŠ-M. Oproti základnímu typu se vyznačuje vylepšeným systémem řízení palby a dalšími změnami, které zkracují dobu potřebnou k zahájení palby. Kromě toho využívá raketu s novým typem pohonné náplně, což se projevuje na prodloužení maximálního doletu na hranici 90 km. Ta využívá nejen popsané hlavice, ale i několik nových. Například se jedná o typ s jednotnou průbojnou hlavicí pro ničení cílů ukrytých pod zemí nebo o raketu obsahující 646 kusů tříštivo-trhavé submunice, která je účinná nejen proti živé síle, ale dokáže údajně probít více než 100mm ocelový pancíř. Prvním uživatelem vylepšeného typu SMERŠ-M se stane Indie, která plánuje zakoupení až 36 těchto systémů. V této souvislosti se v tisku objevilo vyjádření šéfa ruského výrobního závodu, který hovořil o možnosti prodloužení dostřelu tohoto raketometu až na 120 km.
86
ZBYTEK SVĚTA Zemí s bezpochyby nejširší typovou škálou dělostřeleckých raketometů je Čína. Jejich konstrukce vycházejí ze sovětské konstrukční školy, některé typy Číňané vyráběli v licenci, jiné jednoduše okopírovali. V poslední době se však objevují i jejich vlastní výkonné typy. Tak například systém WS-1 ráže 320 mm má 4 válcové raketnice umístěné na podvozku terénního nákladního automobilu 6 x 6. Více než 4,5 m dlouhá raketa má hmotnost 520 kg (150 kg připadá na bojovou hlavici) a má maximální dostřel 80 km. K dispozici je i nová raketa WS-1B o hmotnosti 710 kg, která dokáže dopravit stejný bojový náklad na vzdálenost až 180 km. Velmi výkonný je rovněž typ WM-80. Na podvozku terénního nákladního automobilu 8 x 8 je umístěno skříňové odpalovací zařízení pro 8 raket ráže 273 mm. Mají hmotnost po 505 kg, jejich maximální dostřel je 80 km. Bojová hlavice o hmotnosti 150 kg může být například naplněna 380 kusy tříštivo-průbojné submunice, která dokáže prorazit přibližně 90mm ocelový pancíř. Za zatím nejnovější čínský raketomet lze považovat typ A100 ráže 300 mm. Je však otázkou, do jaké míry se jedná o čistě čínskou konstrukci. Systém se nejenom velmi podobá ruskému typu SMERŠ, ale navíc se spekuluje o tom, že při jeho vývoji došlo k transferu některých technologií z Ruska. Z vnějšího pohledu se A100 od ruského typu kromě jiného podvozku odlišuje 10 raketnice-
mi namísto dvanácti. Podle čínských zdrojů má A100 maximální dostřel 100 km, zřejmě byla vyvinuta (nebo se vyvíjí) i verze s dostřelem prodlouženým na 120 km. Všechny tři zmíněné mohutné typy, které jsou již zavedeny ve výzbroji čínské armády, tvoří součást nejméně dvou desítek různých typů raketometů pocházejících z nejlidnatější země světa. Z opačného konce rážového a hmotnostního spektra lze zmínit lehký dvanáctihlavňový raketomet Typ 63/81 ráže 107 mm. Jeho rakety mají podle verze délku necelý metr, hmotnost okolo 19 kg a maximální dolet od 7,8 do 10 km. Dvanáctihlavňový raketomet na jednoosém podvozku má bez raket hmotnost pouze 380 kg, a proto jej mohou využívat i výsadkové jednotky. Tato zbraň byla v relativně velkých počtech exportována a například jihoafrické firmy ji po rekonstrukci vyráběly pod vlastním označením RO 107. Skutečně mimořádně lehká je jednohlavňová přenosná verze na třínohém podstavci, která má hmotnost pouze 26 kg, s raketou pak 45 kg. Z obou typů zmíněných raketometů je možné používat jak původní čínskou munici, tak i novou jihoafrickou raketu s hlavicí obsahující 5200 ocelových kuliček. Nejznámějším jihoafrickým raketometem je však typ VALKIRI II ráže 127 mm, který tamní ozbrojené síly používají i pod označením BATELUER. Čtyřicetihlavňový raketomet je umístěný na podvozku terénního nákladního automobilu 6 x 6, který má nejen plně pancéřovanou kabinu tříčlenné posádky, ale nese i zásoby a nezbytné vybavení pro autonomní působení systému po dobu dvou týdnů. Téměř 3 m dlouhá raketa má hmotnost 55 kg a maximální dostřel 36 km. K dispozici je několik typů bojových hlavic, kdy například provedení proti živé síle obsahuje asi 10 000 kovových kuliček.
Pro speciální jednotky je určen tento extrémně lehký čtyřhlavňový raketomet RO 68 ráže 68 mm. Zbraň využívá standardní letecké neřízené protizemní rakety.
Čínský třicetihlavňový raketomet Typ 85 ráže 130 mm na podvozku obrněného vozidla. Rakety o hmotnosti 33 kg mají maximální dostřel v rozmezí od 10 do 15 km.
Moderní dělostřelecký raketomet pochází z Brazílie. Tamní firma Avibras vyvinula koncem 70. let modulově uspořádaný typ ASTROS II. Pro něj jsou k dispozici čtyři typy neřízených raket. Nejmenší SS-30 má ráži 127 mm, hmotnost 68 kg a dolet 32 km. Vypouští se z 32hlavňové raketnice, která je umístěna na terénním nákladním automobilu 6 x 6 s pancéřovanou kabinou. Ten je použit i jako nosič šestnáctinásobné raketnice pro 180mm rakety SS-40.
Mají hmotnost 152 kg, dostřel 35 km a mohou být vybaveny i kontejnerovou bojovou hlavicí s 20 kusy submunice. „Královskou velikost“ mají rakety SS-60 a SS-80 ráže 300 mm. Mají shodné rozměry i hmotnost 595 kg a liší se pouze maximálním doletem. Typ SS-60 dokáže dopravit bojovou část o hmotnosti 212 kg na vzdálenost 60 km. Verze SS-80 má dolet ještě o 20 km delší, bylo jej ale dosaženo větším množstvím pohonné směsi motoru na úkor bojového nákladu. Oba typy raket se odpalují ze čtyřnásobné raketnice, umístěné na stejném automobilu 6 x 6. Raketomety ASTROS II si našly největší odbytiště v oblasti Středního východu. V licenci je vyráběl Irák, do výzbroje je zavedla Saúdská Arábie, Bahrajn či Katar. V souvislosti s Irákem je třeba zmínit skutečně obrovitý typ ABABEEL 100 ráže 400 mm. Čtyřnásobné odpalovací zařízení je umístěné na podvozku nákladního automobilu a z nemnoha známých podrobností o tomto systému lze zmínit maximální dostřel okolo 100 km. Zdá se nepravděpodobné, že by byl tento typ ve významnějším množství vůbec zaveden do výzbroje irácké armády. Zato byl prezentován na vojenských přehlídkách či výstavách zbraní irácké armády. Po první i druhé válce v Zálivu lze považovat osud tohoto typu za zpečetěný. Obdobně zřejmě dopadl i raketomet ABABEEL 50. Lze jej považovat za upravenou verzi jugoslávského typu ORKAN, na jehož vývoji se Irák údajně spolupodílel. Jedná se o 12hlavňový typ ráže 262 mm umístěný na jugoslávském nákladním automobilu 6 x 6. Neřízená
Především proti živé síle vyrábějí jihoafrické firmy bojové hlavice opatřené bezkontaktním zapalovačem (vybuchují v malé výšce nad terénem) a hlavicí s několika tisíci kovových kuliček.
Zmíněnému typu ale předcházelo provedení VALKIRI I s pouze 24 raketnicemi pro rakety stejné ráže, které ale vzhledem k odlišnému typu raketového motoru měly dolet pouze 22 km. Raketnice byla umístěna na podvozku upraveného nákladního automobilu UNIMOG 4 x 4, takže celková hmotnost systému dosahovala pouze 6,4 t. Typ VALKIRI I byl zaveden do výzbroje jihoafrické armády počátkem 80. let. Později jej však nahradil již zmíněný výkonnější VALKIRI II s delším doletem, téměř dvojnásobným počtem raketnic a lepší ochranou posádky.
Nejznámějším jihoafrickým raketometem je typ VALKIRI II ráže 127 mm, který je při noční akci zachycen na snímku na stránce 81. Pro výsadkové jednotky je určen lehký typ RO 107 ráže 107 mm na lehkém terénním automobilu.
87
Brazilský raketomet ASTROS II ve verzi se čtyřmi raketami SS-80 ráže 300 mm a maximálním dostřelem 80 km
Brazilská firma Avibras zkouší raketomet ASTROS II s novou raketnicí, určenou podobně jako u amerického typu MLRS pro vypouštění taktické protizemní řízené střely.
88
Turecká armáda je vyzbrojena raketometem T-122 ráže 122 mm vyráběným místním průmyslem. Při vývoji se jeho tvůrci nechali inspirovat GRADem, což dokazuje možnost odpalovat i originální ruské rakety. Turecký průmysl ale vyvinul i vlastní rakety s několika typy bojových hlavic. Kromě standardního provedení s maximálním dostřelem 20 km se vyrábí i verze schopná doletět až na 33 km. Čtyřicetihlavňový raketomet T-122 je umístěný na podvozku německého nákladního automobilu MAN 6 x 6.
raketa je 4,6 m dlouhá, má hmotnost 390 kg (z čehož 90 kg připadá na bojovou hlavici) a její maximální dostřel je 50 km. Podle neoficiálních údajů disponoval Irák před první válkou v Zálivu pouze několika kusy těchto systémů. ORKAN je však zaveden ve výzbroji armády Srbska a Černé Hory a několika kusy disponuje Chorvatsko či Bosna a Hercegovina. Mohutné dělostřelecké raketomety vznikly i v Íránu, který byl v minulosti hlavním regionálním protivníkem bývalého iráckého režimu. Íránská armáda například disponuje čtyřhlavňovým 333mm raketometem FADJR-5, jehož 6,5 m dlouhé neřízené rakety mají hmotnost po 910 kg (na bojovou část připadá 170 kg) a dolet okolo 73 km. Typ FADJR-3 má sice ráži „jen“ 240 mm, avšak díky dvanáctihlavňovému uspořádání dokáže na cíl dopravit více bojové náplně. Raketa dlouhá 5,2 m má celkovou hmotnost 410 kg (90 kg připadá na bojovou hlavici) a dolet mírně přes 40 km. Nový přírůstek do kategorie dělostřeleckých raketometů pochází z Indie a jmenuje se PINACHA. Označení „nový“ je však v tomto případě poněkud problematické. Raketomet vyvíjený indickým průmyslem měl být podle původních plánů zaveden do výzbroje již před deseti lety. Po mnoha problémech se až letos hovoří o objednávce 36 kusů. PINACHA má ráži 214 mm a jeho dvanáctihlavňová raketnice je umístěna na upraveném podvozku terénního nákladního automobilu TATRA T-815 8 x 8, který je v Indii vyráběn v licenci. Raketa má délku 4,9 m, hmotnost 280 kg (bojová část až 120 kg) a maximální dolet 35 až 40 km. Na úplný závěr dva příklady mezinárodních programů. Rumunsko za spolupráce
s izraelskou firmou IMI vyvinulo a vyrábí raketomet LAROM ráže 160 mm. V podstatě se jedná o přepracování původního 122mm rumunského typu APRA (lokální modifikace sovětského GRADu), který namísto originálních 40 raketnic ráže 122 mm využívá větší a výkonnější izraelské rakety LAR 160 ráže 160 mm. Do výzbroje rumunské armády zavedený LAROM má 26hlavňovou raketnici, která je umístěna na rumunském nákladním automobilu 6 x 6. Součástí systému je rovněž izraelský systém řízení palby. Neřízená raketa ráže 160 mm má délku 3,4 m, hmotnost se podle verze pohybuje od 100 do 118 kg a maximální dolet může být v rozmezí 30 až 40 km. Bojová hlavice o hmotnosti 46 kg může být naplněna i 104 kusy tříštivo-kumulativní submunice. Druhý mezinárodní typ má stejnou ráži, ale je určen pro zákazníka z opačného konce světa. Jmenuje se RAYO a vyvinuly jej britské a chilské firmy na základě požadavků ozbrojených sil této jihoamerické země. RAYO má raketnici se 24 hlavněmi, která je umístěna na podvozku německého nákladního terénního automobilu MAN 6 x 6. Přibližně 3,2 m dlouhá raketa má celkovou hmotnost 120 kg a v základním provedení je opatřena jednotnou tříštivo-trhavou bojovou hlavicí naplněnou 12 kg trhaviny. K dispozici je rovněž raketa s kontejnerovou bojovou hlavicí. Dolet se v obou případech pohybuje okolo 45 km. Vývoj a zkoušky typu RAYO již byly ukončeny. Foto: autor, Avibras, BAE Systems, Denel, Lockheed Martin, Rosoboronexport
