PLYŠOVÝ BUDDHA michal čagánek
ukázka z přípravy knihy
Plyšový Buddha
© Michal Čagánek, 2016 ilustrace © Adam Kašpar, 2016 foto © I. Ušelová, M. Štecher, 2016 ISBN 978-80-906777-0-8
Bože, proč jsem tak strašně obyčejný?! Protože tě nikdy nenapadlo, že bys mohl být jiný. Ale já se skutečně chci změnit! A to je důvod, proč trpíš…
Modrému kamínku Štěstí uloženému v srdci každé bytosti
Michal Čagánek
PLYŠOVÝ BUDDHA
Ilustrace Adam Kašpar
Tradice říká, že se smutné dítě utěšuje hračkami. Nejdůležitější je medvídek nebo jiný plyšák na spaní. Má miminku poskytnout pocit neustálé přítomnosti společníka. Případná těžká závislost, která se vyvine, je v očích dospělých rozkošným dětským vrtochem. Přitom se jedná o projev akutní deprivace dítěte, které svou touhu po osobě, která ho nikdy neopustí, redukuje na závislost na neživém předmětu. Jean Liedloffová
Kolik je ve vašem životě činností, kterými se zabýváte čistě jen proto, že vás baví a uchvacují vaši duši? Zjistěte, které to jsou, a zabývejte se jimi, neboť jsou vaším cestovním dokladem ke svobodě. Anthony de Mello
I. Domov bez adresy Osamělost dětí se ve tmě ještě zhoršuje. Medvídek je skvělá ochrana, je s nimi alespoň někdo. Váš bůh není nic jiného než plyšák pro dospělé. Osho
/ 11
Teď. Teď na to určitě přijdou, co jsem zač. Letiště je příliš velká plocha, než aby se na ní člověk mohl ztratit. Příliš mnoho očí, be tonu, skla. Jak uniknout? Nemožné. Nejpozději na celní kontrole mě seberou. Možná v letištní hale. Diskrétně u východu si na mě počkají. Tak to bude. Cítím, jak mi tuhne obličej. Studený pot stéká po těle. Jestli budu muset mluvit, začnu křičet. Nebo ze sebe nevydám ani hlásku. Ne bylo by to poprvé. Pás se zavazadly je v pohybu. Nemůžu se hýbat. Cestující přistu pují ke svým kufrům, rychle, účelně. Jsem poslední. „Hoď sebou!“ poručí mi hlas v hlavě. „Tak dělej!“ Vrhnu se vpřed, skoro naštvaně popadnu medvěda. Pííííí!!! Pííííí!!! Pííííí!!! Pííííí!!! Pííííí!!! Pííííí!!! Pííííí!!! Pííííí!!! Pííííí!!! Pííííí!!! !!! Spustí alarm. Kobercový nálet pocitů. Medvěd mi vypadne z ru kou. Rudý až po kořínky vlasů. Jako by mě přistihli při něčem zrůd ném, co stejně každý dělá, ale jedině já předvedl jsem to veřejně. Já věděl, že je to past. Jak bych přišel k letence? Přes oceán. Zdarma! I na chůzi přes ulici jsem musel mít propustku a najed nou tohle! Dobře to kapitán navlékl. Proč mě ale nechal letět?! Začal jsem zvedat ruce, pomalu se zaklánět dozadu, naznak padat k podlaze. Tak nejlíp poznám, jestli sním nebo ne. Tohle určitě musí být sen. Neexistující farma uprostřed nekonečných lánů kukuřice, kde jsem vyrůstal. Moje křehká maminka, strejda pruďas. V jediný den jsem přišel o oba. Putování napříč zemí, přes poušť a Pláně, jenom tak po svých. Setkání s Městem, s jeho živoucí špínou, falešným leskem. Budování soběstačné komunity. Její nadějný rozkvět, násilný konec. Odchod do ústraní. Zatčení za trhání květin, které jsem sám vysadil. Čekání na popravu ranou do týla. 12 /
Divá zvěř, které je třeba se zbavit, to jsem byl já. Alespoň zuby vylámat a podvázat city, když mě není možné rovnou oddělat. Na ložit kříže na bedra, nohy zpřerážet a ruce svázat. Tak se nám to líbí. Ještě párkrát do držky a potom můžeš mít půjčku na lásku, přátelství na leasing, prášky podle chuti. Celý život mi znovu prolétl hlavou, když jsem viděl ty davy lidí. Všichni schopni číst v mé mysli, vidět můj strach, chvějící se prsty. Kdo kdy viděl takovýho týpka, jako jsem já? Dospělý muž s om šelou školní brašnou na zádech, k tomu cosi, co snad kdysi mohlo být plyšovým medvědem. Dárek od letecké společnosti. To určitě, ještě tu o Karkulce nám řekni. Opravdu! Já nelžu! Nikdy!!! Uniforma vedle mě se snaží o vlídnost, rozeznávám ženskou tvář. Náznak úsměvu. „Je vám dobře?“ Zavrtím hlavou. „Sedněte si.“ „Medvěd, upadl…“ Dostanu svoji hračku. „Počkejte tady.“ S napětím sleduji mladou celnici. Kam proboha jde? Raději zavřu oči. Stisknu medvěda. Tam uvnitř je bezpečí. Stačí nemlu vit, co nejvíc omezit pohyb. Když je hluku hodně, můžu si začít tiše broukat, když je hluku příliš, začnu polohlasně sténat. Tělo se lehce chvěje. „Prosím.“ Otevřu oči. Úsměv je zpět. Před obličejem se mi vznáší plastový kelímek s kávou. Káva? Pro mě?! Téměř vykřiknu. Znovu se začnu třást. Čím jsem si to zasloužil? Já… S námahou ovládnu třas. Sáhnu po kelímku, vlastně po dvou, ten druhý je navíc, abych si nespálil prsty. „Děkuji.“ Ve stejné chvíli kolem prochází mladá žena. Spěchá. V jedné ruce kufr na kolečkách, v druhé drží ruku synka. Chlapce zaujme můj medvídek, rád by se podíval zblízka. Matka jím prudce smýkne. Domov bez adresy / 13
Chlapec podřepne bolestí, dopadne na kolena. Matka ho několik metrů vleče po zemi, než konečně zastaví. Aniž by pustila držadlo kufru, prudce chlapce zvedne za ruku ze země. Chlapcova bolest je tak velká, že znovu klesne. Matka jím zatřepe. Dívá se na jeho špinavá kolena. Křičí. Obrací chlapce sem a tam, z bezprostřední blízkosti mu ječí do tváře. U mých nohou černá kaluž kávy. Nedokázal jsem udržet kelí mek, jeden ani druhý, ten, přes který nepálí. Kdybych tak dokázal obrnit své srdce. Pohupuji se dopředu dozadu, dopředu dozadu… Docela tiše naříkám. Kdo mě zahlédne jenom tak letmo, může nabýt dojmu, že snad konejším dítě. Sám jsem dítě, je mi jednadvacet a jsem po prvé doma. • Narodil jsem se právě včas. Počkat ještě chvíli, byla by se ma minka docela jistě zhroutila strachem. Ten pominul ihned, jakmile jsem zaujal místo v její náruči. Psal se 4. červenec 1974. Vzduch ve výšce deset tisíc metrů nad mořem byl řídký a mrazivý, moře bylo ve skutečnosti oceán, leta dlo společnosti Double Double klouzalo hladce ke svému cíli vzdá lenému několik tisíc mil. Znudění cestující se věnovali svým my šlenkám. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se toho dne mělo stát něco mimořádného. Maminka seděla se zavřenýma očima, obličej bolestně stažený, lehce se kývala dopředu a dozadu, přitom si broukala jednu ze svých melodií. Moc si toho s sebou nevezla, všechny její věci se vešly do nevelké kožené brašny. Co nikdo neviděl, bylo srdce plné českých písní proložených malebnými obrázky její milované Prahy. Nikdy by ji nenapadlo odejít, kdybych nepřišel a neobrátil jí život naruby. Mohla si vybrat rodiče nebo mě, její táta by všechno zařídil. Mohla si vybrat jistotu pohodlného života někde na úřadě nebo velké neznámo v cizí zemi bez přátel. Zvolila neznámé. Zvolila život, i když vše nasvědčovalo, že z toho docela jistě umře. Ten tlak se dal sotva snést, tlak, který by i silného muže rozdrtil na kusy. Ten tlak 14 /
moji křehkou, sotva dospělou maminku zpevní natolik, že snadno unese všechno, co přinesou následující roky. Každou chvíli někdo přicházel a ptal se, jak se cítí. Jedině snad básník by dokázal popsat nevýslovnou hrůzu, jakou prožívala. Byl to maminčin první a zároveň také poslední let. K smrti se bála výšek. Daleko víc se však bála toho chlapa, který na ni ve své přepychové kanceláři vytáhl péro a podepsal se jí do klína. Také její vlastní ro diče nechtěli o nemanželském dítěti ani slyšet. Jedna „dobrá duše“ mamince poradila, aby si sbalila svých pár švestek a někam se ztratila, než se to přežene. Farma jejího kámoše Jeffa Drivela, zvaného Kid, utopená v nekonečných rovinách kolem městečka Beautiful View na západě Států je tím dostatečně velkým zapadákovem, kde ji zaručeně nebude nikdo hledat. • Mezikontinentální let číslo 326 i porod číslo jedna probíhal klidně. Nekřičel jsem ani já ani maminka, jedině jedna z letušek uronila ně kolik slz. Všechno se událo tak rychle, že cestující sedící vedle ma minky, která si chvíli předtím odskočila na toaletu, nemohla uvěřit svým očím, když mě po pouhých několika minutách nepřítomnosti spatřila v maminčině náručí. Na letiště nás kromě zástupců společnosti včetně několika ře ditelů a velkého plyšového medvěda přišel uvítat široký dav před stavitelů města, nechyběli ani novináři. Nemocnice vyslala ce lou skvadru sanitních vozů. Letištní plochu zaplnil mohutný roj zdravotníků dychtících nás přímo na místě podrobit zdravotní prohlídce. Maminka o žádném drobení nechtěla nic slyšet. Držela mě tak pevně, jako bych byl její jediná spása na tomto světě, což jsem také byl. V každém případě jsem byl uznán zdravým čili schopným po dílet se na hospodářském růstu země, plácat nesmysly, platit daně, utrácet za kraviny, brát prášky na všechno možné, cpát se cukrem, nadávat na politiku, nehnout prstem, když o něco skutečně jde, zase si stěžovat, a tak i umřít. K smrti bohatý všemi možnostmi existence, které jsem nikdy nevyužil. Domov bez adresy / 15
Byli by rádi, kdybychom zůstali v jejich městě, nás to však táhlo dál na jih. Do úrodných rovin, kde zrají lány obilí tak široké, že označení zlaté moře není básnickým příměrem, ale ryzí skutečností, a plocha kukuřičných polí svojí rozlohou předčí rozlohu mamin činy staré vlasti. V městečku Krásná Vyhlídka jsme se měli ptát po chlápkovi jmé nem Tom Meadow, který si nechává říkat Butch a kterému já budu říkat Al, protože většinu svých promluv začínal váhavým ale. „Ale jo… Ale ne…“ A tak podobně. O moc víc toho nikdy nenamluvil. Když jsme pátý den po našem příletu do městečka dorazili, byl jsem už dost velký na to, abych společně s maminkou vstoupil do Chance baru, jednoho ze dvou zdejších pajzlů, kde se Butch nejčas těji zdržoval, a hlasitě jsem vykřikl: „Áááá!!! Éééé!!!“ Otočilo se hned několik chlápků, Al mezi nimi nebyl. Maminka ukázala barmanovi lístek se jménem. Barman přečetl jméno, mlčky pohlédl na maminku a pak nevzrušeně pokynul smě rem k záchodům. Muž, který odtamtud právě vycházel, byl Al. Jako většina chlapů v kraji, také on si poklopec zapínal cestou. Vtom uviděl maminku. Na okamžik se zarazil. Okamžik dlouhý jako lidský život. Poprvé naplno litoval, že je tím, kým je, a není tím, kým není. Skutečným Butchem Cassidym, neohroženým pistolní kem Wild Bunch Gangu, který se dokáže rozhodnout ve zlomku vteřiny, oslovit krásnou ženu nebo udělat banku, vše se stejnou noblesou a rozhodností. Udělalo se mu slabo z představy, že moji maminku nikdy nebude mít. Na to je příliš malý pán. I kdyby se stal zázrak a on by ji přece jenom nějakým způsobem získal, mnoho štěstí by s ním neužila. To ho mrzelo ze všeho nejvíc. Maminka mu ukázala lístek. Bylo na něm jméno jeho nejlepšího kámoše Jeffa Drivela zvaného Kid. Také on se představě svého hr diny značně vzdálil. Jediné, co v životě dokázal, bylo krást kukuřici z polí obklopujících jeho zpustlou farmu. Z kukuřice podomácku pálil nekvalitní whisky, kterou se opíjel do němoty, aby zapomněl, kým je, a nemyslel na to, kým není a kým by mohl být, kdyby nekradl kukuřici, nepálil whisky a bezhlavě se neopíjel. 16 /
• Jeffovi jsem dal jméno Voto. Kdykoliv jsem se ho v pozdějších letech na něco zeptal, odbyl mě nevrlým: „Voto ty se nestarej!“ Trvalo skoro celý den, než jsme k Votově farmě dorazili. Dvanáct let, než jsme se odtamtud dostali, tedy než jsem se já odtamtud do stal. Maminka zůstane navždy. Celou cestu jsme putovali pěšky. Kdysi měl Al auto, ale roztřís kal ho a na nové nenašetřil. Maminka neměla než mě, to jí vystačí na zbytek života. Zatím je mi pouhých pět dní a několik hodin už putujeme neko nečnými kukuřičnými lány. Al vepředu, maminka se mnou v náručí několik kroků za ním. Za celou dobu nepadne jediné slovo. Promluví teprve Voto. Pořádně si přihne z flašky, chvíli větří s otevřenými ústy, přešlápne na místě, znovu se napije. Jako opora mu slouží stará puška. „Kdo je tam?“ Ne, nevidí nás, jenom to zkouší, něco mu říká, že by měl konečně někdo přijít. Přece nebude pít věčně sám. Al naznačí mamince, aby počkala. Voto komíhá rukou s flaškou, trochu rozbryndá. „Kdo je tam?!“ „To jsem já,“ promluví Al klidně. „Tak ksakru, kdo je tam!?“ pozvedne Voto pušku. „To jsem já, Kide! Butch!“ opakuje Al konejšivě, oči přitom ne spouští ze zbraně. Voto ho nevnímá. „Tak kruci… Vozveš se nebo ne!?“ Al je už skoro u něho, křičí: „Butch!!! Tady Butch!!!“ Voto vypálí z pušky. Al se přikrčí, maminka je bezradná. Jediné, co ví, je, že zpátky nemůže. Voto se chystá k další ráně. „Ukaž se, ty mizero mizerná!“ Al bere nohy na ramena, Voto střílí. Al vyjekne: „Kruci, Kide…“ Maminka stojí, ani nedýchá, tlukot jejího srdce je pro mě ta pravá hudba. Teď ještě víc zesílil. Domov bez adresy / 17
Voto pomalu kráčí k mamince, má drsný výraz muže, jakým by si přál být. Konečně se zastaví. „Nic nekupuju,“ dýchne mamince do tváře alkoholové výpary. Otočí se k odchodu. Na tváři úsměv, pěkně s ní vymetl. Maminka si dodá odvahy, vykročí za ním. Jako by se domluvili, Voto se náhle otočí. „Tady není kojeneckej ústav!“ Maminka se zarazí. Voto šmajdá k domu, k tomu, co z něho zbylo. Schody mu dávají zabrat. Proč nemůžou vést rovně?! „Áááá! Sakra práce…“ Ztrácí rovnováhu, padá. V okamžiku je maminka u něho. Voto nadává, zvednout se ale nechá. Maminka ho odvede dovnitř, pomůže mu posadit se na židli. Po tom se vrátí zpět, usadí se pod starou mandloní a dá mi napít mléka. O něco dál Votův tatík v tichosti vyřezává vycházkovou hůl. Velký bílý pes se jmenuje Ester, já mu, nebo vlastně jí, budu ří kat Oli. Slepice na hromadě práchnivé slámy nemají jména. Rezavý traktor byl v provozu naposled před nějakými deseti roky. Právě k němu zamíří Voto, když znovu vyjde z domu. Chvíli traktor ob hlíží, jako by se snad chystal do jeho opravy, přitom si rukou pod pírá naražená záda. 18 /
Konečně vykročí k mamince. Dlouho jenom tak stojí a dívá se, jak mi chutná. Bílý prs svítí na slunci. „No podívejme…“ řekne Voto. S ženou nemluvil už celé roky. Jaká slova asi zvolí dál. Co třeba: „Umíš makat?“ Maminka zvedne oči, pokojně se dívá na Votu. Stařeček vyřezává hůl, slepice přehrabují slámu. Oli si líně zívne. Mám dost. Víc mléka mi pro tuto chvíli není třeba. Maminka odvrátí pohled od Voty, uloží prs zpět pod šaty. Den jako každý jiný, kdyby to nebyl právě dnešní den. Stačí při dat poslední větu, aby byl dokonalý: „Tak sme domluvení…“ • Al se objevil až další den. Ruku na pásce, na tváři provinilý úsměv. „Co se ti stalo, ty pitomče?!“ rozchechtal se Voto na celé kolo. Pušku tentokrát neměl, flaška ale nemohla chybět. Al se usmívá, co může říct, nanejvýš: „Ále, to víš…“ Jeho pohled sklouzne na maminku sbírající dříví na otop, má ho plnou náruč. Já si zvykám na novou pozici na jejích zádech. Voto si všimne jeho pohledu. Chvíli se na maminku dívají společně. „Nová hospodyně,“ vysloví Voto. „Mlíko má dobrý.“ Hned se začne svému vtipu smát. Také maminka se usmívá. Sama pro sebe. A pro mě. Vnímám ka ždý její pohyb, prožívám doteky slunce, lehký polední vánek. Svět, ve kterém žiji, je naprosto dokonalý, nic v něm neschází ani nepře bývá. Není třeba usilovat o boží přízeň. Bůh je pouze jedno z mých nesčetných jmen. Nekonečná Existence a já jsme totéž. Al z maminky nedokáže odtrhnout oči. Poprvé svému kamará dovi opravdu závidí. Maminka na něho pohlédne. Al uhne pohledem. A promešká její úsměv i díky v něm obsažené. To už ho Voto pleská po zádech: „Tak konec zábavy, de se střílet!“ Když byl Voto v dobrém rozmaru, bavil se střílením do plechovek. Ty rozestavěl na dřevěné špalky, kameny nebo jenom tak na holou zem kolem svého tatíka vyřezávajícího nevzrušeně jednu ze svých holí. V pozdějších letech jsem tomuto vystoupení častokrát přihlížel. Domov bez adresy / 19
Voto se náramně bavil. Už jenom to, jak rozestavoval plechovky. Častokrát některou vzal a posunul ji blíž ke staříkovi. Potutelně se přitom pochechtával. Když byly plechovky rozmístěné, postavil se Voto asi třicet kroků od starce a zahájil palbu. Někdy se k němu přidal také Al. Ten ale nestřílel, většinou jenom tak postával opodál a snažil se nějakou nekoupit. Starému to bylo jedno. Byl hluchý a ani oči mu už kdovíjak ne sloužily. Navíc měl pořád co na práci. Tomu, co se děje kolem, ne věnoval mnoho pozornosti. • Votova farma sestávala z několika stavení různé velikosti a účelu využití porůznu roztroušených po nevelkém zanedbaném pozemku ze všech stran orámovaném nedozírnými lány kukuřice. Kdysi sahaly pozemky Votovy rodiny až k městečku Beautiful View vzdálenému několik hodin cesty na jedné straně a k osadě Nový Brod na straně druhé. V době našeho příchodu se scvrkly na nepatrný kousek ze mě, kam se nevešlo o mnoho víc než nevelký obytný dům a několik hospodářských stavení. Nejmenší domeček, přilepený ke zdi obytného domu, svědčil o dlouhé historii usedlosti. Generace zadků vyhloubily do silných prken, ze kterých byl posed záchodu zhotoven, několika centimet rovou prohlubeň, současně je vyhladily lépe, než by to svedl zručný brusič svými nejlepšími nástroji. Všechny budovy bez výjimky byly ve stavu, který se s trochou dobré vůle dal nazvat žalostným. Za to, že vůbec ještě stály, vděčily důmyslnému systému opěrných trámů a vzpěr trčících do všech stran z té či oné stavby. Pokud bylo třeba někde něco připevnit, použil Voto kus drátu nebo silného provazu. Na použití hřebíků a kladiva nebylo možné ani pomyslet, jediným úderem by se celá soustava zaručeně poroučela k zemi. Na pozemku rostly všehovšudy tři stromy. Kromě majestátné mandloně dominující prostranství před hlavní budovou, tu trochu stranou stála ještě stará zpola uschlá jabloň a nevelký granátovník. 20 /
Dalším pamětníkem starých časů byl vrak osobního automobilu, vlastně jenom železná kostra zarostlá křovím. Na vyprahlé kamenité půdě se dařilo vinné révě, ze které dědeček připravoval lahodné víno, různým trnitým rostlinám včetně popína vého ostružiníku a několika druhům suchomilných travin. Hlavní komoditou bylo drobné kamení a všudypřítomný prach. K Votově farmě nevedla žádná cesta. Nebyl zde zavedený elekt rický proud. Voda se čerpala ručně ze studny v blízkosti mandloně. To byla maminčina práce. Také starost o jídlo, prádlo, údržbu domu a všechno ostatní. • Mým úkolem bylo zůstat tichý. Dlouho jsem nemluvil. Až do svých šesti let. Nebyl důvod. Mnohem raději jsem trávil čas kon templací s Bohem, patřil na jeho dílo a shledával, že je dobré. Můj čas se nepočítal na hodiny, nedal se zavřít do krabičky a po věsit na zeď. Proto se klidně mohlo stát, že jsem od úsvitu do sou mraku pozoroval včely vylétávající z díry ve zdi a za celý den jsem nepocítil hlad ani žízeň. Dědeček vyřezával své hole, šupiny dřeva padaly na kamenitou zem. Ptáci přilétali a odnášeli si je na svá hnízda. Mnoho dní jsem prožil jako starcův tichý společník. Před mýma očima rozkvetla jabloň a rozpukl kámen. Viděl jsem růst trávu a mladé ptáky osvojovat si techniku letu. Celé noci jsem bděl pod jasnou oblohou a nechával se zasypá vat prachem hvězd. Jindy jsem celý den a noc proseděl na plácku za domem a nechával se smáčet deštěm. Voto byl blahem bez sebe. „Podívej se, co ten magor zase dělá! No schválně se podívej!“ dobíral si moji maminku. Těšil se, že dostanu zápal plic, budu ležet s horečkou, blouznit ze spaní. To bude nejlepší důkaz, jaký je borec a já debil. Ale já jsem neonemocněl. Nikdy. Protože jsem nevyvíjel žádné úsilí jakkoliv věci měnit, prakticky jsem nepociťoval únavu. Nepotřeboval jsem jíst ani spát. Domov bez adresy / 21
Zato Voto prospal většinu dne. Budil se pozdě, často až po pole dni, jeho první kroky vedly do stodoly. Jedině pořádný hlt whisky ho dokázal vzpružit. Jednou z mých oblíbených činností byla hra s různými dřívky a kameny. Vršil jsem je na sebe do všemožných uskupení zdánlivě odporujících gravitaci. Když už měly dávno spadnout, přidával jsem další a další, dokud byly nějaké po ruce. Potom jsem seděl a sou středěným pohledem udržoval stavbu v rovnováze. Voto se rád bavil tím, že do mých staveb strkal kusem klacku. Nevadilo mi to, je marné hněvat se na vítr, že vane. Jednoho dne číše mé trpělivosti přece jenom přetekla. Nejméně po desáté jsem naskládal většinu dřívek a kamenů na sebe a on, těsně před tím, než jsem stavbu mohl dokončit, do ní strčil. Začal jsem znovu a on, opět těsně před završením, do ní strčil znovu. Bylo na čase promluvit. Tady jsou moje první nahlas pronesená slova: „Chováš se jak praštěný!“ Řekl jsem to nanejvýš klidně, s plným vědomím, jakou moc má lidské slovo. Chudák strýček Voto. Na něco podobného nebyl vůbec připra vený. Pro něho jsem nebyl než malý usoplený kluk, který se zasekl ve vývoji. Teď na něho mluvil člověk, jehož jistotě a rozhodnosti se nemůže nikdy vyrovnat. Udělal, co mu šlo nejlíp. Utekl. Znovu jsem se ponořil do hry. Soustředěně jsem na sebe vršil dřívka a kameny. Zbývalo poslední. Moje ruka zvolna plula prosto rem. Oválný špalíček pomalu dosedal na své místo. Ozvala se rána. Moje stavba se rozlétla na všechny strany, ruka se špalíkem zůstala bezradně viset ve vzduchu. Stín, který na mě dolehl, patřil Votovi. „Já ti ukážu, kdo je praštěný!“ A pažbou pušky mě křísl do hlavy. • 22 /
První si mě všimla Oli. Přišla a olízala mi ránu. Potom se přibe lhal stařeček. Ležel jsem v písku rozpáleném odpoledním sluncem a nevěděl o světě. Ze spánku mi nepřestával vytékat pramínek krve. Voto se někde ztratil. Když jsem otevřel oči, ležel jsem v posteli v místnosti, která byla zároveň kuchyní, obytným pokojem i ložnicí. Byla tu široká postel, ve které lehávala moje maminka, starý stůl, lavice a dvě židle. Truh lice na šaty, police s kuchyňským nádobím. Ze staré skříně bez dvířek shlížel velký plyšový medvěd. Většina tapet na stěnách se rozpadla nebo byla strhána, z obrazu na zdi byl čitelný jedině rám. Koberec byl sešlapaný až na prkennou podlahu, hlavně u vstupních dveří z něj zbylo jen několik chatrných provázků. Maminka seděla na stoličce u kamen a tiše plakala. Posadil jsem se na posteli a začal plakat také. Nic mě nebolelo, ani jsem necítil smutek, a přece jsem si nedokázal pomoct, abych neplakal. • Voto se objevil až za dva dny. Bál se, že mě zabil. „Toho jenom tak něco neskolí, synku, ten má tuhý kořínek,“ řekl stařeček. Mohlo by se zdát, že mluví s Votou, ve skutečnosti ta slova pat řila mojí mamince. Synku bylo jeho univerzální oslovení. Říkal tak naprosto všem bez rozdílu, včetně psa a slepic. Měl jsem stařečka rád. Jeho vyrovnanost, jistotu pohybů, klid, s jakým přistupoval k životu. Většinu času trávil vyřezáváním vycházkových holí, jedině v čase vína přerušoval svoji činnost, aby dal vzniknout zázračnému nápoji. Všechno dělal ručně. Holýma rukama ulamoval hrozny, v dlaních je drtil, dlaněmi míchal. Ať se vína urodilo sebemíň, vždy část hroznů ponechal pro ptáky. Většinou nevzniklo víc než několik málo lahví nápoje, někdy naplnil sotva jedinou lahev. Nevadilo mu to. Dělal víno kvůli vínu, ne kvůli sobě. Mezitím vyřezával své hole. Domov bez adresy / 23
„Na co tolik holí, dědečku?“ zeptal jsem se ho jednou. Sám po užíval celá léta jedinou hůl a v širokém okolí nebyl nikdo, komu by mohl nabídnout ty ostatní. Ačkoliv byl stařeček prakticky hluchý, nikdy jsem na něho nekři čel jako strýček Voto, aby mi rozuměl. Většinou ani nebylo nutné použít slov. „Na co?“ zeptal se dědeček a svým potutelným způsobem se usmál. „Vždycky se najde někdo, kdo ji rád koupí.“ Nejčastěji „kupoval“ Voto. Stačilo, aby ve svém běsnění zašel dál, než bylo zdrávo, aby to přehnal s hrubostí vůči mamince nebo mís to plechovky svoji zbraň namířil na ptáčka, a už ji měl. „Au! To bolííí!“ Brečel jako malý kluk. S tím klukem jsem se setkával často. Vět šinou se schovával za velkého dospělého, kterému patří svět a který spolykal všechnu jeho chytrost. Zapomínal, že ten svět není než trocha kamení, prachu a výztužných trámů. 24 /
• Moje maminka byla prostá žena, v nejčestnějším smyslu toho slova. Sotva dokončila střední školu. Její moudrost nebyla opsaná z knih, pomalu prosakovala do jejího bytí z bezprostředního pro žívání života. Tak třeba ji doma ani ve škole nikdo neučil péct chleba, a přece pekla ten nejlepší chléb na světě. Nikdy se neučila pečovat o rost liny, a přece založila zahradu, na kterou by mohl být hrdý každý, kdo má jenom trochu smysl pro krásu. Omladila jabloň, dala do pořádku dům. Ačkoliv se nikdy nenaučila jazyk nové země, dokázala se s kaž dým dorozumět. Mluvila málo a jenom to podstatné. Nebylo třeba ohánět se slovy. Co potřebovala říct, řekla jednoduchým gestem, pohybem, výrazem tváře. Jiné to bylo, když jsme byli spolu sami a ona mohla mluvit naší řečí. Měl jsem rád její hlas, když vyprávěla o své staré vlasti. Na místě, kde oko nespatřilo kopeček, se v jejím vyprávění zvedala celá hor ská pásma, z úbočí prýštily prameny, měnily se v potoky, bystřiny a řeky, které dávaly vodu lidem, jejich polím i domovům. Polo zbořené stodoly ustupovaly lodím katedrál s vysokými věžemi a zvony, mozaikovými okny pronikalo slunce a hrálo si na podlaze chrámu, v lavicích seděli lidé a se svěšenými hlavami se obraceli k bohu. Z celého světa přicházeli poutníci, aby obdivovali tu krásu. Na závěr vyprávění maminka zazpívala: „Zde domov můj, zde domov můj…“ • Jednou za týden či dva přicházel Al. Vynořil se z kukuřičného pole, na chvíli se zastavil, jako by potřeboval popadnout dech, a pak zamířil tam, kde tušil Votu. Jenom zřídkakdy ho našel střízlivého. Pokud právě nepil, docela jistě štrachal v kukuřičném poli, ula moval klasy, strkal je do pytle, táhl do stodoly plné alkoholových výparů a kouře. Staré trámy se rozpukaly žárem slunce. Na mnoha místech nesly cejch ohně seškvařené na uhel. Domov bez adresy / 25
HRA JE TAK VÁŽNÁ JAK VÁŽNĚ SE HRAJE
Pavel Plyšatý není obyčejný člověk. Snad by takový raději byl, opravdu upřímně se snaží. Marně. Nikdo nedokáže zapomenout na svoji výjimečnost, na božství v sobě, navždy. „Nechat věci dít se, je ten nejlepší způsob, aby se staly,“ zopakoval stařeček. „Lidé na to ale nejsou zvyklí. Pořád by chtěli, aby bylo všechno po jejich. Nedovolí bouři, aby křísla bleskem, a tak musí přijít uragán a všechno rozmetat. Nedovolí říčce, aby se vylila z břehů, a tak se vylije moře. Potlačují smích, zadržují slzy. A tak je stále víc pláče, zatímco pramen smíchu vysychá. Stojí na rozcestí a neví, kterou cestu zvolit, zatímco jejich srdce je už dávno v cíli. Překonávají horské hřebeny, když je třeba pečovat o zahradu v údolí.“ Na obloze stál měsíc a ozařoval Zemi. Stařec pozvedl hůl a zlehka se ho dotkl. „Vidíš? Ať ho vidíme větší či menší díl, on samotný je vždy celý. Prosvětluje naše noci, prostě proto, že je na svém místě. Nechává věci, aby se děly, a tak se dějí. Kdyby se do toho začal slunci plést, naše noci by znatelně potemněly.“
