Písař a tiskař Martin z Tišnova *

STUDIE O RUKOPISECH XLII, 2012

Písař a tiskař Martin z Tišnova* Kamil Boldan This study draws its attention to new facts coming out of the scribal colophons of a manuscript miscellany held by the St. James Parsonage Library in Brno and it completes curriculum vitae of Martin of Tišnov who used to be known as a scribe of manuscripts and the author of two Latin panegyrics. He is documented as a parson in Sebranice in the Blansko region at least in the years 1475–1483. He was in connection with the important family of noblemen of Boskovice for a long time. For the time being, however, we are not sure if he can be identified with the printer Martin of Tišnov who edited a Czech Bible in Kutná Hora in 1489 and who also edited the two earliest Prague prints in 1478. Key words: Martin of Tišnov • scribes of manuscripts • panegyric • Czech incunabula • bookprinting in the 15th century

Rukopisy svatojakubské knihovny v Brně byly nedávno zpřístupněny novým katalogem, který zpracoval Stanislav Petr.1 Jeden z nich by neměl uniknout pozornosti české knihovědy (Archiv města Brna, Svatojakubská knihovna, sign. 104/47).2 Obsáhlý rukopisný sborník se 17 textovými jednotkami (Pseudo-Augustinus, Pseudo-Eusebius, Pseudo-Cyrillus, Gregorius Magnus, Pseudo-Bernardus Claraevallensis, Nicolaus de Dinkelsbühl aj.) z valné části (ff. 2r–319v, 339r–368v) opsal v rozmezí let 1475 až 1483 v Sebranicích na Blanensku jediný písař, jehož jméno nacházíme hned v několika kolofonech: „per me Martinum plebanum in Czebranicz“ (fol. 11v), „per me Martinum de Tissnow, plebanum in Czebranicz“ (ff. 62v, 146r, 209v, 316v), „per me Martinum plebanum in Cebranicz“ (ff. 174r, 217r). Patrně pracoval na objednávku a budoucí majitel připojil Sermones pro principio Rosarii BMV a další dva texty o růžencových bratrstvech, opsané jinou rukou (ff. 319v–338r). Více než samotný rukopis bude knihovědce zajímat jeho písař Martin z Tišnova. Stanislav Petr se u jeho osoby blíže nezastavuje. V písemných pramenech máme pro druhou polovinu 15. století doloženy přinejmenším *

1 2

Studie vznikla v rámci grantového projektu Europa humanistica. Literární a jazyková recepce antických textů v českých zemích v letech 1470–1600; GA ČR 406/10/0591, jehož nositelem je FF UK (URLS). Stanislav Petr, Soupis rukopisů knihovny při farním kostele svatého Jakuba v Brně. Praha 2007. Tamtéž, s. 358–365.

7

Kamil Boldan

dvě osoby téhož jména. Písař svatojakubského rukopisu nemůže být totožný s Martinem z Tišnova, který studoval na utrakvistické pražské univerzitě a teprve na přelomu září a října 1489 skládal bakalářské zkoušky. Roku 1493 dosáhl titulu mistra a na universitě potom sám přednášel a roku 1495 zastával úřad děkana.3 V následujícím roce započal lekce podle Versorových výkladů na Aristotela.4 Podle J. Jirečka zemřel jako pražský měšťan roku 1520.5 Vlastnil pergamenový rukopis z konce 14. či počátku 15. století se slavným dílem Marsilia z Padovy Defensor pacis a soudobou prací Ubertina da Casale De altissima paupertate Christi et apostolorum.6 Jiný Martin z Tišnova je znám především jako tiskař jediné, ovšem svými 612 listy foliového formátu nejobjemnější české inkunábule – druhého vydání staročeské bible, jež bylo podle závěrečného impresa dokončeno v Kutné Hoře „tu sobotu po svatém Martině“, tedy 14. listopadu 1489.7 Kutná Hora se díky Martinovi z Tišnova stala po Plzni (1476), Vimperku (1484), Brnu (1486) a Praze (1487) v pořadí pátou lokalitou, kde se na našem území tisklo, a kutnohorští měšťané si jen o rok později než Pražané mohli kupovat místní vydání bible v národním jazyce. Tiskařem tzv. Kutno-

3

4

5 6

7

8

Liber decanorum facultatis philosophicae universitatis Pragensis ab anno Christi 1367 usque ad annum 1585. Pars 2 (Monumenta historica Universitatis Carolo-Ferdinandeae Pragensis. Tom. 1). Pragae 1832, s. 161, 163, 169, 174, 177. Srov. Pavel Spunar, Literární činnost utrakvistů doby poděbradské a jagellonské. In: Acta reformationem Bohemicam illustrantia I. Red. Amedeo Molnár. Praha 1978, s. 221–222 (č. B 15). Josef Jireček, Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Sv. II. M – Ž. Praha 1876, s. 289 ÖNB Wien, cod. 809. Na jeho přední předsádce je poznámka „Magistri Martini Tisnoviensis“. Blíže ke kodexu: Marsilii de Padua Defensor pacis. Ed. Richard Scholz (MGH. Fontes iuris Germanici antiqui in usum scholarum). Hannoverae 1933, s. XXXVII– XXXVIII; Otto Mazal, Wissenschaft im Mittelalter. Ausstellung von Handschriften und Inkunabeln der Österreichischen Nationalbibliothek. Wien 1975, s. 135 (kat. č. 89); F. M. Bartoš, Husitství a cizina. Praha 1931, s. 159–160; Týž, Marsiliův Defensor pacis v husitské literatuře. ČNM 52, 1928, s. 15. F. M. Bartoš spojil zjevně chybně vlastnictví tohoto rukopisu se starším Martinem z Tišnova, o kterém budeme podrobně hovořit níže. Ten však ke svému jménu nepřipojoval mistrovský titul. Blíže Zdeněk V. Tobolka, Dějiny československého knihtisku v době nejstarší. Praha 1930, s. 56–60; Emma Urbánková, Soupis prvotisků českého původu. Praha 1984, popis na s. 131–152 (č. 35/36) a biografické heslo tiskaře na s. 228–230; Táž, Die Kuttenberger Bibel unter den tschechischen Wiegendrucken. In: Kuttenberger Bibel. Kutnahorská [!] Bible bei Martin von Tišnov. Bd. 2. Kommentare. Hrsg. von Reinhold Olesch und Hans Rothe. Paderborn – München – Wien – Zürich 1989, s. 77–80.

Písař a tiskař Martin z Tišnova

horské bible se zabýval brněnský knihovědec Jaroslav Vobr (1939 – 2013).8 Zrekapitulujme si nejprve jeho závažná zjištění, k nimž došel po pečlivém průzkumu tiskových typů našich nejstarších inkunábulí. Protože se však dotýkají i počátku pražského knihtisku, musíme začít nejprve zde. V pořadí asi nejstarším pražským tiskem je první vydání staročeského Žaltáře.9 Obdobně jako v některých raných zahraničních tiscích se v jeho kolofonu vyzdvihuje, že kniha není ručně psaná, ale vznikla novou technologií: „Jsú pak kniehy tyto ne perem psány, ani obyčejem obecniem skrze písaře zpuosobeny, ale rytými na tvrdém kovu literami velmi vtipným během učiněny a vytiskány ke cti napřed a k chvále boží a ku počtivosti jazyku českého, ku počestnosti také slavného Města Pražského, v němžto spuosob tento Žaltáře tohoto jest s prací a s velikým nákladem učiněn. A to léta Syna božieho tisícího čtyřstého osmdesátého sedmého […]“. Na sklonku roku 1487 vyšla v Praze Trojánská kronika, staročeská adaptace rytířského románu Guidona z Columny Historia destructionis Troiae. V krátké době se na český trh dostalo již druhé vydání oblíbeného beletristického díla, jež pro středověké čtenáře převypravovalo pověsti z trójské války a líčilo řecké obléhání Tróje i její zkázu. I v jeho závěru neznámý tiskař hrdě vyzdvihuje, že vzniklo v slavném Starém Městě pražském za panování Vladislava II. Jagellonského.10 Další tisk již oficína pražského prototypografa patrně nevydala. Ve starší literatuře býval ztotožňován s Jonatou (Janem) z Vysokého Mýta, o jehož životě jinak nic bližšího nevíme. Podle zápisů v jedné z městských knih koupil roku 1491 dům na Novém Městě, avšak zanedlouho ho prodal. V některých zápisech je za jeho jménem dodáno „olim impressor librorum“. Na počátku devadesátých let tedy již řemeslo nevykonával.11 Přední český knihovědec Zdeněk V. Tobolka zřejmě nesprávně usoudil, že

8

9 10

11

Jaroslav Vobr, Kdo byl prvním pražským knihtiskařem v roce 1487? Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 13, 1996, s. 24–36. V přepracované podobě vyšlo nově jako součást česko–anglické doprovodné publikace k faksimilovému vydání Kutnohorské bible: Jana Vaněčková – Jaroslav Vobr – Josef Kremla, Faksimile Bible kutnohorské Martina z Tišnova. Praha 2010, zejm. s. 39–51. Jeho text byl součástí tehdy nově pořízené IV. redakce českého překladu bible. Srov. Vladimír Kyas, Česká Bible v dějinách národního písemnictví. Praha 1997, s. 125. E. Urbánková, Soupis, s. 29–39 (č. 11 a 12). První vydání Trojánské kroniky vyšlo v nejstarší české tiskárně, jež 1476 vznikla v Plzni. Podle filigránů bylo vytištěno až kolem roku 1485 a je ve skutečnosti jen o málo starší než vydání pražské. Blíže Kamil Boldan, Filigranologie a datace nejstarších plzeňských tisků. Minulostí západočeského kraje 46, 2011, s. 28–59. Zápisy vydal Jaromír Vojtěch Nováček, Jan jinak Jonata z Vysokého Mýta, knihtiskař český. ČČM 64, 1890, s. 278–279.

9

Kamil Boldan

muselo jít o osobu, která předtím tiskla v Praze, a ztotožnil ji právě s prvním pražským knihtiskařem, jenž – na rozdíl od Tiskaře Pražské bible – tehdy již netiskl.12 Teprve ve druhé polovině 20. století Emma Urbánková toto spojení odmítla a vrátila se k anonymnímu označení Tiskař Žaltáře.13 Jeho dílna byla vybavena jedinou písmovou sadou, jejíž minuskule jsou dosti věrně řezány podle kaligrafické podoby české bastardy. Ostré písmo s poměrně úzkými proporcemi je ve srovnání s bastardami, jimiž byly předtím v Plzni tištěny nejstarší domácí tisky, tvarově uměřenější, s menším počtem ozdobných tahů a pevnější tektonikou.14 Hodilo se pro Žaltář, ale pro sazbu Trojánské kroniky mělo zbytečně vysoký modul. Jaroslav Vobr si povšiml, že majuskule mají většinou rotundový tvar a pocházejí z vybavení prvních moravských tiskařů Konráda Stahela a Matthiase Preinleina, kteří od roku 1486 tiskli v Brně. Jsou většinou shodné s majuskulemi výškově menší z obou rotundových sad, které si tiskaři německého původu přivezli ze svého předešlého působení v Benátkách, kde patrně nějaký čas pracovali v dílně slavného typografa Erharda Ratdolta.15 Tiskař Žaltáře disponoval odlitky brněnských matric a je tedy možné, že se řemeslu vyučil nikoliv v cizině, ale v Brně. Neméně důležité pak bylo další Vobrovo zjištění, že část majuskulí, které v roce 1489 používal impresor Martin Tišnova, vznikla odlitím matric větší rotundové sady brněnské oficíny. Na základě svědectví tiskových typů pak dochází k hypotéze: „pražský tiskař Žaltáře je totožný s Martinem z Tišnova, tiskařem Kutnohorské bible“.16 Disponoval oběma

12

13

14

15 16

10

Zdeněk V. Tobolka, Český slovník bibliografický. České prvotisky (až do r. 1500). Praha 1910, s. 28–37; Týž, Dějiny, s. 54–56; s tímto spojením nesouhlasil Čeněk Zíbrt, Z dějin českého knihtiskařství. 2. doplněné vydání. Ed. Antonín Dolenský. Mladá Boleslav 1939, s. 40 a 42, či Karel V. Adámek, Bible Pražská z roku 1480 [!]. Praha 1928, s. 17–18. Kupř. Emma Urbánková, Několik poznámek k českým prvotiskům. Ročenka Státní knihovny ČSSR v Praze 1962–1963. Praha 1964, s. 83–84; Táž, Na okraj studia českých prvotisků. Ročenka Státní knihovny ČSSR 1967, s. 79–80. Označení zavedl Konrad Haebler ve svém monumentálním klíči k tiskovým typům 15. století, Typenrepertorium der Wiegendrucke. Abt. V. Ergänzungsband II. Leipzig 1924, s. 53 (Drucker des Psalterium bohemicum), a převzal je i Gesamtkatalog der Wiegendrucke. Bd. VI. Leipzig 1934, sl. 806–807, č. 7248. Srov. František Muzika, Krásné písmo ve vývoji latinky. Díl I. Praha 1962, s. 473; Otto Mazal, Paläographie und Paläotypie. Stuttgart 1984, s. 180. Dílna zvládá dvoubarevný tisk a nadpisy v obou titulech tiskne červeně. Práce rubrikátora se tak omezila již jen na doplňování červených iniciál, pro které v sazbě ponechává volná místa. Blíže Vladislav Dokoupil, Počátky brněnského knihtisku. Prvotisky. Brno 1974, s. 30–33. J. Vobr, Kdo byl prvním pražským knihtiskařem, s. 30. Vobrovu hypotézu přijal kupř. Petr Voit, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Praha 2006, s. 928.


sadami „brněnských“ rotundových majuskulí. Totožnost nepřímo podporují i analogická slovní spojení a obraty, které se objevují v impresech tří tisků, kde se zdůrazňuje, že vznikly za panování Vladislava II. Jagellonského, a které jsou datovány i podle let jeho vlády.17 Poté co v Praze roku 1488 vznikl kapitálově jistě lépe vybavený podnik Tiskaře Pražské bible, přesunul se Martin z Tišnova do bohatého horního města Kutná Hora, jež procházelo obdobím hospodářského, stavebního i kulturního rozmachu.18 Jeden ze svých obchodních skladů zřídil v tomto převážně utrakvistickém městě v osmdesátých letech špýrský nakladatel a velkoobchodník s knihami Peter Drach, a to prostřednictvím svého lipského zástupce Johanna Schmidhofera.19 Kutnohorští šepmistři patrně i z prestižních důvodů Martina z Tišnova finančně podpořili. „Martinovi, který impressí kněhy dělá,“ půjčili 4. února 1489 deset kop grošů.20 Ve městě se možná usadil již předešlého roku, zařídil tiskárnu, opatřil novou tiskovou bastardu a do 14. listopadu 1489 tu vytiskl druhé vydání úplné české bible, jež bylo na rozdíl od pouze o rok staršího pražského vydání (tzv. Pražská bible z roku 1488) bohatě ilustrováno dřevořezy, řezanými podle Kobergerova vydání německé bible z roku 1483.21 Pod impresem je v části exemplářů otištěn rozměrný štoček se znakem města a dvěma havíři po jeho stranách jako štítonoši.22 Dodnes se dochovala ve více než 50 exemplářích. Zjevně byla vydána ve vysokém nákladu, který jistě činil přinejmenším 400 výtisků.23

17

18 19

20

21 22

23

Jak upozornila E. Urbánková, Několik poznámek, s. 85, která současně jako první naznačila možnost, že jde o stejného tiskaře. Výčet shodných obratů podává J. Vobr, Kdo byl prvním pražským knihtiskařem, s. 32–33. Srov. Helena Štroblová – Blanka Altová, Kutná Hora. Praha 2000, zejm. s. 77–99, 383. Hendrik Mäkeler, Das Rechnungsbuch des Speyerer Druckherrn Peter Drach d. M. (um 1450–1504). St. Katharinen 2005, s. 93; Ivan Hlaváček, Pronikání cizích prvotisků do českých knihoven v 15. století. In: Knihtisk a Universita Karlova. K 500. výročí knihtisku v českých zemích. Ed. Lubomír Vebr. Praha 1972, s. 86–87. Příslušný dlužní záznam reprodukuje z kutnohorské městské knihy Jaroslav Červený, Kutnohorští knihtiskaři a tisky. Praha 1926, s. 5, či J. Vaněčková – J. Vobr – J. Kremla, Faksimile Bible kutnohorské, s. 21. Z. V. Tobolka, Český slovník bibliografický, s. 58, se právě na základě ilustrací domníval, že se vyučil u Kobergera v Norimberku. Martin z Tišnova byl z finančních důvodů nucen nejprve již v průběhu tisku snížit náklad. Později přistoupil k dotisku chybějících složek, v němž již znak chybí. V některých exemplářích jsou archy z obou vydání smíchány. Proces tisku na základě průzkumu dochovaných exemplářů objasňuje Jaroslav Vobr, Kutnohorská bible – problém 1. a 2. vydání. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 10, 1993, s. 209–224. J. Vaněčková – J. Vobr – J. Kremla, Faksimile Bible kutnohorské, s. 25, 38

11

Kamil Boldan

Jaroslav Vobr blíže zkoumal starší zmínky o Martinech z Tišnova v písemných pramenech.24 Usuzuje, že tiskař Martin z Tišnova není totožný se svým mladším „univerzitním“ jmenovcem, jak se kdysi domníval Josef Dobrovský.25 Především by musel současně jak studovat na pražské univerzitě, tak v Kutné Hoře zařizovat oficínu a tisknout objemné dílo. Několik starších zmínek se podle J. Vobra vztahuje k jediné osobě, kterou známe jako písaře dvou rukopisů. Dne 5. prosince 1443 dokončil v Humpolci opis latinského veršovaného herbáře, který je součástí rukopisu pražské kapitulní knihovny (sign. M 6).26 O devět let později, 24. listopadu 1452, dopsal na blíže neurčeném místě oblíbenou sbírku bajek zvanou Quadripartitus či také Speculum sapientiae. Tento opis se nalézá v rukopisu pocházejícím z mikulovské dietrichsteinské knihovny (Moravská zemská knihovna v Brně, sign. Mk 64).27 Patrně týž Martin z Tišnova je znám také jako autor dvou básnických oslavných skladeb. Ve starším panegyriku oslavil olomouckého biskupa Tase z Boskovic (1457 – 1482), jenž patřil k prvním přívržencům humanis-

24 25

26

27

12

J. Vobr, Kdo byl prvním pražským knihtiskařem, s. 27–30; J. Vaněčková – J. Vobr – J. Kremla, Faksimile Bible kutnohorské, s. 45–50. Josef Dobrovský, Über die Einführung und Verbreitung der Buchdruckerkunst in Böhmen. In: Abhandlungen einer Privatgesellschaft in Böhmen, zur Aufnahme der Mathematik, der vaterländischen Geschichte, und der Naturgeschichte. Bd. 5. Prag 1782, s. 241. K mínění J. Dobrovského se s mírnou pochybností přiklonila E. Urbánková, Na okraj studia, s. 101–102; Táž, Soupis s. 229; Táž, Die Kuttenberger Bibel, s. 79, jíž se naopak druhý z Martinů zdál na kariéru tiskaře již příliš starý. Antonín Podlaha, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapitoly pražské. Druhá část. Praha 1922, s. 262–263, č. 1359. Na herbář i jeho písaře prvně upozornil Kašpar Šternberk ve svém díle Abhandlung über die Pflanzenkunde in Böhmen I. Prag 1817, s. 63–64. Tohoto písaře spojil prvně s kutnorským knihtiskařem již J. Jireček, Rukověť II, s. 289, a po něm Z. V. Tobolka, Český slovník bibliografický, s. 58; Týž, Dějiny, s. 56. Vladislav Dokoupil, Soupis rukopisů mikulovské dietrichsteinské knihovny. Praha 1958, s. 111–112. Dále srov. Adolf Patera, Bohemika knížecí dietrichsteinské knihovny v Mikulově. Praha 1915, s. 59–60 (pod původní mikulovskou signaturou II 119). Nic nového nepřináší Jana Podrazilová, Soupis kolofónů knihoven benediktinů v Rajhradě, mikulovské dietrichsteinské, františkánů v Dačicích a Vědecké v Olomouci. Magisterská dipl. práce FF MU. Brno 2010, přístupná z webové adresy: http://is.muni.cz/th/179758/ ff_m/Magisterska_diplomova_prace.txt. Domněnka Josefa Tříšky, že jde o dílo českého původu, jehož autorem je člen literární družiny Jana ze Středy, M. Řehoř z Uherského Brodu, je zjevně mylná. Vleklou diskuzi k této otázce shrnuje Anežka Vidmanová ve výboru svých studií Laborintus. Latinská literatura středověkých Čech. Praha 1994, s. 140, pozn. 4 a s. 146, pozn. 32. Opis z mikulovského fondu eviduje Josef Tříška, Moravan Řehoř z Uherského Brodu – původce středověké sbírky bajek Quadripartitus. LF 77, 1954, s. 241; Týž, Literární činnost předhusitské university. Praha 1967, v přehledu dochovaných rukopisů Quadripartitu na s. 19.


mu na Moravě. Dílo se nedochovalo a víme o něm jen z Martinovy zmínky v listu Jindřichovi, písaři pánů Tovačovských z Cimburka. Patrně si přivydělával i jako autor příležitostných skladeb. Někdy v polovině šedesátých let složil jiný latinský panegyrik na Tovačovské z Cimburka, moravskou větev tohoto panského rodu. Martin z Tišnova Tovačovské přímo neznal a potřebné prameny mu ze zámeckého archivu zapůjčil písař Jindřich, jemuž se předchozí panegyrik zalíbil a Martina vyzval k sepsání podobné oslavy jeho pánů, kteří na Moravě zaujímali nejčelnější postavení.28 Skladba byla známa v jediném opise asi z roku 1485, uloženém v opavské Gymnasiální musejní knihovně (sign. Ant. 95), který údajně shořel spolu s mnoha dalšími opavskými rukopisy na konci druhé světové války.29 Zdá se však, že jeho cesta v Opavě neskončila. Josef Pilnáček uveřejnil v roce 1929 zprávu o nálezu jiného soudobého opisu tohoto panegyriku, který vlastnila vídeňská rodina von Zinnenburg.30 Vídeňský opis byl podle Pilnáčka vytržen z většího rukopisného sborníku, protože obsahoval starší stránkování (správně foliaci) v rozsahu 231 až 281. Na posledním foliu byla provenienční poznámka, podle níž jej v 16. století vlastnil kelčský farář Jan Voják. Pilnáček sice zmiňuje popis opavského rukopisu, který v roce 1881 uveřejnil Josef Zukal ve výroční zprávě tamní vyšší reálné školy, zjevně ho ale neměl v ruce.31 Opavský rukopis byl opsán jediným písařem. Vedle dvou dalších textů (na konci jednoho z nich byla písařova datace 1485) obsahoval

28

29 30

31

Jejich hlavní rezidencí byl Tovačov, který honosně přestavovali a odkud spravovali svá rozsáhlá arondovaná dominia. Blíže kupř. Vojtěch Cekota, Cimburkové a Přerovsko. In: Morava na prahu nové doby. Sborník příspěvků z konference, konané 22. – 23. června 1994 u příležitosti 500. výročí úmrtí Ctibora Tovačovského z Cimburka. Přerov 1995, s. 11–17. K osudu části Gymnasiální musejní knihovny blíže Miloslav Boháček – František Čáda, Soupis rukopisů Slezské studijní knihovny v Opavě. Opava 1955, s. 5. Srov. Josef Pilnáček, Vzácná památka rodu z Cimburka. Časopis Rodopisné společnosti československé v Praze 1, 1929, s. 161; Týž, Staromoravští rodové. Vídeň 1930, s. 397. Dále srov. František Šmahel, Humanismus v době poděbradské. Praha 1963, v pozn. 53 na s. 43. Zinn–Zinnenburgové žíjí ve Vídni dodnes. Ve skutečnosti nejsou s Cimburky, kteří v mužské linii vymřeli již 1502, spřízněni. Rod pochází z Tyrolska a do šlechtického stavu byl povýšen roku 1537. V 17. až 19. stol. byla ovšem část potomstva usedlá na Moravě. Podrobněji Petr Mašek, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl II. Praha 2010, s. 497. Kolegovi Petru Maškovi děkuji za zjištění dalších informací. Josef Zukal, Aus der Troppauer Museumsbibliothek. Jahres-Bericht der Staats-Ober-Realschule in Troppau für das Schuljahr 1880–81. Troppau 1881, s. 11–12; na s. 12–15 podal Zukal jako první obsah skladby.

13

Kamil Boldan

slavnou světovou kroniku Otty z Freisingu, jež končila na fol. 231.32 Folia 232 až 282 zaplňoval Martinův panegyrik a na závěrečném fol. 282 si v roce 1575 „kněz Jan Voják, farář keleczký“, patrně tehdejší majitel, připsal české zaříkání proti bolesti zubů. Dodejme, že zástavními držiteli severomoravského městečka Kelč byli v letech 1468 až 1511 páni z Boskovic, naposledy Ladislav z Boskovic, k němuž se ještě blíže dostaneme.33 Nelze pochybovat o tom, že vídeňská rodina Zinnenburgů se zjevně zmocnila torza opavského rukopisu se skladbou oslavující jejich domnělé předky. Jediný soudobý opis tak ve skutečnosti neshořel a stále existuje malá naděje, že se někdy v budoucnu objeví.34 Panegyrik prostudoval a zhodnotil Josef Truhlář. Díky němu máme k dispozici edici alespoň vybraných ukázek textu.35 Obsáhlou skladbu o 2000 verších složil Martin podle svých slov během pouhých 40 dní. Zdůrazňuje starobylost rodu a v první části (ff. 232–254) popisuje činy domnělého bavorského předka Cimburků, jenž se vyznamenal roku 1162 při dobývání Milána, a udělení rodového erbu. Vedle Cimburků si měli u Milána vysloužit císařské vyznamenání i páni z Poděbrad či páni z Boskovic. Ve druhé části (ff. 254–270) líčí pověst o založení sedleckého kláštera cisterciáků dalším domnělým předkem Cimburků, velmožem Miroslavem, vystavění hradu Cimburk v jeho blízkosti a následné objevení stříbrné rudy a založení Kutné Hory.36 Zpozorníme, když Martin na jednom místě podotkne, že mnohé slyšel od svého otce, s nímž Kutnou Horu i ruiny sedleckého kláštera navštívil. Teprve v závěrečné třetí části (ff. 270–282) představuje něko32

33 34 35

36

14

Ottonis episcopi Frisingensis Chronica sive Historia de duabus civitatibus. Editio altera. Recognovit Adolfus Hofmeister (MGH – SS. rer. Ger. T. 45). Hannoverae et Lipsiae 1912 (2. vyd. Hannover 1984). Na s. XLVIII–XLIX v přehledu dochovaných rukopisů není opavský opis zmíněn. Stanislava Kovářová – David Papajík a kol., Dějiny města Kelče. Kelč 2004, s. 66–71. Nepodařilo se mi ověřit, zda rodina tento rukopis dosud vlastní. Josef Truhlář, Latinský panegyricus Martina z Tišnova o pánech Tovačovských z Cimburka. Věstník Královské české společnosti nauk. Třída filos.-hist.-jaz., r. 1895, č. 11, včetně edice zmíněného listu. Dále srov. Týž, Humanismus a humanisté v Čechách za krále Vladislava II. Praha 1894, s. 191–193; F. Šmahel, Humanismus, s. 41, 43, 58, jenž připomíná, že životní osudy tohoto literárně činného písaře jsou málo osvětleny. S Truhlářovou datací skladby do poloviny šedesátých let se neztotožňil Rudolf Urbánek, České dějiny. Díl III. Věk poděbradský. Část 4. Praha 1962, s. 299, jenž se na základě verše „Rex, quem non titulat post mortem fama superstes“, v němž umírněný katolík Martin z Tišnova vyzdvihl Jiříka z Poděbrad, klonil spíše k tomu, že vznikla až po králově smrti, tedy nejdříve 1471. K Cimburkům blíže August Sedláček, Rozletité kapitoly ze starého místopisu a dějin rodův 1. Počátky pánův z Cimburka. ČMM 16, 1892, s. 219–222.


lik významných příslušníků moravské větve rodu a jako posledního Jana Tovačovského z Cimburka, předáka utrakvistické strany na Moravě, jehož činům věnuje celé čtyři listy veršů (ff. 276–279), snaže se přitom vyhnout konfesijně citlivým místům. V jednom z připojených epitafií udává, že Jan zemřel 27. února 1464. Panegyrik podle J. Truhláře vznikl nedlouho po Janově smrti a byl určen jeho synům Ctiborovi (asi 1438–1494), významnému právníkovi, jenž stejně jako otec po dlouhou dobu zastával úřad moravského zemského hejtmana, a Janovi mladšímu (řečenému také Jaroš, zemř. 1483), jenž v Čechách zdědil rozsáhlé majetky pánů z Michalovic a zastával úřad nejvyššího sudí a potom nejvyššího komorníka.37 Skladba je sice jen slabé úrovně, kompozičně nevyvážená a někdy jen s obtížemi dějově srozumitelná, na druhé straně dosvědčuje, že její autor probíral humanistické vzory, měl znalosti antické mytologie a čítával přinejmenším Ovidia, Lukiana, Statia a Horatia. Naskýtá se přirozeně otázka, kde Martin nabyl své znalosti. Sám si přitom na jednom místě stěžuje, že jeho školní průprava v básnickém umění nebyla dostatečná. Josef Truhlář se klonil k závěru, že Martin z Tišnova byl umírněný katolík, patrně laik, který snad působil ve službách biskupa Tase z Boskovic.38 Domníval se, že v roce 1485, kdy vznikal opavský rukopis, již nebyl naživu. Martinův úvodní list Jindřichovi z Tovačova totiž písař nadepsal „Epistola olim Martini de Tissnow Henrico notario in Towaczow missa“. Podle J. Truhláře „není možné ztotožňovati jej se známým tiskařem Kutnohorské bible z r. 1489; spíše mohli bychom připustiti, že tento Martin z Tišnova přepsal v Humpolci r. 1443 botanicko-lékařský spis ‚Macri de virtutibus herbarum‘.“39 Podle Jaroslava Vobra nemusel písař vztahovat slůvko „olim“ jednoznačně na autora a pokládat ho za zemřelého, ale mohl jím mínit i celkovou neaktuálnost tehdy již dvě desetiletí starého listu, či se mohl mýlit.40 Dříve než se blíže podíváme na svatojakubský rukopis, zastavme se ještě u dvou starších kodexů spojených s Martinem z Tišnova. Kapitulní rukopis M 6 patřil až do předčasné smrti v roce 1460 pražskému kanovníkovi a později kapitulnímu děkanovi a administrátorovi pražského arcibiskupství 37

38 39 40

K oběma blíže kupř. Petr Vorel, Cimburkové a Perštejnové. In: Morava na prahu nové doby. Sborník příspěvků z konference, konané 22. – 23. června 1994 u příležitosti 500. výročí úmrtí Ctibora Tovačovského z Cimburka. Přerov 1995, s. 75–93, kde uveden přehled starší literatury. J. Truhlář, Latinský panegyricus, s. 20–21; Týž, Humanismus, s. 193. J. Truhlář, Latinský panegyricus, s. 22. Mikulovský ani svatojakubský rukopis J. Truhlář ještě neznal. J. Vobr, Kdo byl prvním pražským knihtiskařem, s. 27.

15

Kamil Boldan

Václavu z Krumlova.41 Byl absolventem padovské univerzity a patřil k intelektuálním elitám katolické strany i zdatným protiutrakvistickým polemikům. Nejspíše během studií v zahraničí získal pro svou knihovnu i několik děl antických autorů.42 Druhou polovinu kapitulního kodexu M 6, která obsahuje tři lékařská pojednání (ff. 50r–102v), si snad teprve šestnáctiletý Václav opsal sám v rodném Krumlově v srpnu 1444.43 Vznikla v mezidobí po jeho návratu z vídeňské univerzity, kde studoval po ukončení krumlovské školy od podzimu předešlého roku, a krátce před jeho odchodem do Padovy.44 První polovinu kodexu, která obsahuje anonymní veršovaný herbář (ff. 1r–47v), opisoval právě Martin z Tišnova.45 Jeho bastarda byla ve srovnání s Václavovou o něco málo kaligrafičtější. Podle kolofonu na fol. 47v práci dokončil 4. prosince 1443 v Humpolci: „Explicit hoc opus finitum per manus Martini de Tissnow, scriptum in Humpolecz anno Domini 1443 41

42

43

44

45

16

Z jeho knihovny se dodnes dochovalo na třicet rukopisů. Blíže Marta Hradilová, Knihovna kapitulního děkana Václava z Krumlova. In: K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven. Čtenář a jeho knihovna. Ed. Jitka Radimská (Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis. Opera Romanica 4). České Budějovice 2003, s. 31–39, k rukopisu na s. 36–37. Dále srov. Josef Tříška, Středověký literární Krumlov. LF 84, 1961, s. 88–89. K jeho osobě blíže Antonín Mařík, K postavení katolické církve v době poděbradské (Činnost katolických administrátorů za Jiřího z Poděbrad). FHB 7, 1984, zejm. s. 121; Týž, Administrátoři a svatovítská kapitula v době poděbradské. SAP 51, 2001, s. 317– 318; František Šmahel, Husitské Čechy. Struktury, procesy, idee. Praha 2011, s. 386–387. K antickým titulům blíže Josef Hejnic, Českokrumlovská latinská škola v době rožmberské. Praha 1972, s. 52; F. Šmahel, Humanismus, s. 39. Všechny tři texty jsou psány jednou rukou. Identitu písaře prozrazují dva kolofony. Fol. 87v: „Finivit Venceslaus quondam Martini de Crumpnaw anno Domini MCCCCXLIIII. Eodem anno feria IIIa in crastino sancti Bartholomei [25. VIII.] exivit de Crumpnaw ad studium Paduam, habens annos etatis sue XVI [?] in translacione sancti Venceslai [4. III.]“. Fol. 102v: „Finitus per Venceslaum Martini de Crumpnaw anno Domini 1444 ante festum Assumpcionis [a. 15. VIII.]. Eodem anno ivit ad studium Paduam in jure canonico, sequenti die post Bartholomei [25. VIII.]. Qui continuans in studio per 1 annum et VIII menses rediit in Crumpnaw, promotus in baccalarium, habens annos etatis sue XVIII incomplete.“ Později doplnil, že v roce 1449 se stal doktorem kanonického práva a jiný písař nakonec připsal, že zemřel roku 1460 v pouhých 35 letech. Podle vlastnoručně psaných kolofonů se měl narodit nikoliv 1425, ale až o tři roky později. Viz Die Matrikel der Universität Wien. Bd. I/1. 1377 – 1450. Wien 1954, s. 236. Pro úplnost dodávám, že jméno Martina z Tišnova v matrice vídeňské univerzity nepřichází a že se znali patrně odjinud. Incipit „Herbarum matrem te primo limite ponit“ databáze In principio neeviduje. Hans Walther, Initia carminum ac versuum medii aevi posterioris Latinorum. Alphabetisches Verzeichnis der Veranfänge mittellateinischen Dichtungen. Göttingen 1959, uvádí pod č. 7710 pouze tento rukopis pražské kapitulní knihovny. Otázku autorství a původu skladby nechávám stranou.


feria quarta ante festum Nicolai et cetera [4. XII.].“ Je zajímavé, že pozdější autor dvou veršovaných panegyriků opisuje v Humpolci rovněž veršovanou skladbu. Závěrečné šestiverší, které skrývá čtenářskou hádanku a je připojeno teprve pod tímto kolofonem, nemuselo být součástí původního textu členěného na 160 kapitol a mohl je složit až Martin (obr. 1). Z kolofonu se o něm ovšem nic bližšího nedovíme. Městečko Humpolec i blízký stejnojmenný hrad (později nazývaný Orlík) držel Arnošt z Leskovce, tehdy již přívrženec katolického tábora, spojenec pánů z Hradce a Rožmberků a od roku 1454 nejvyšší zemský písař. Po jeho smrti 1458 drželi humpolecký statek v nedílu jeho synové.46 Dodejme, že manželkou nejstaršího z nich, Jetřicha, byla Johanka z Boskovic. Nevíme ovšem, zda existovala nějaká spojitost mezi ní a dalším Martinovým působištěm, k němuž se ještě dostaneme.47 Mikulovský rukopisný sborník Mk 64 je ještě méně sdílnější. Úvodní Quadripartitus, psaný opětně poměrně úhlednou bastardou, zakončuje na fol. 88r kolofon s vynechanými meziřádkami: „Explicit Quadripartitus apologeticus finitus feria VIa ante Katherine [24. XI.] anno Domini MCCCCLII currente“. Teprve při následném provádění rubrikace doplnil písař na volnou řádku mezi koncem textu a kolofonem „per manus Martini de Tissnow“ (obr. 2). Kde opis roku 1452 vznikl, nezaznamenal.48 Podle písma ovšem Martin z Tišnova opisoval i ostatní texty rukopisného sborníku. Na ff. 96r – 108r je to nejprve katolicky zaměřený soubor výpisků z církevních autorit, sestavený podle nadepsání roku 1420: „Anno Domini quadringentesimo vicesimo currente colliguntur auctoritates et sentencie doctorum sancte matris ecclesie adversus hereticos, tunc maxime vigentes et catholicos violenter opprimentes“.49 Na ff. 108r–138r následuje soubor

46

47 48 49

Blíže Josef Dobiáš, Dějiny královského města Pelhřimova a jeho okolí. Díl IV. 1. Doba reformační. Část III. 1. Venkovská zboží na Pelhřimovsku v letech 1415 – 1623. Praha 1957, s. 34–59; Jiří Jareš, Heraldika a genealogie Leskovců z Leskovce. Listy Genealogické a heraldické společnosti v Praze, 1977, s. 160–161; Hrad Orlík nad Humpolcem. Humpolec 2010, s. 57–68 (autory kap. Historie města od prvních písemných dokladů o existenci hradu jsou Vladimír Staněk a František Kocman). Pobyt Martina z Tišnova zmiňuje Josef Lukášek, Dějiny hradu Orlíka. Praha 1945, s. 87. Patrně dcera Václava z Boskovic a sestra mj. Jaroslava a Ladislava z Boskovic, k nimž podrobněji níže. Digitalizovaný rukopis je dostupný z webu: http://www.manuscriptorium.com Podobně nadepsaný soubor, datovaný jen rokem 1422, je součástí protihusitského sborníku Knihovny Národního muzea, sign. XVI C 4, ff. 156v – 174r. Srov. F. M. Bartoš, Soupis rukopisů Národního musea v Praze. Sv. II. Praha 1927, s. 347. Za upozornění a laskavou konzultaci děkuji kolegovi Jindřichu Markovi.

17

Kamil Boldan

nadepsaný „Auctoritates ecclesie quantum ad ligare et solvere“ s výpisky z autorit, které měly sloužit při obhajobě katolického pojetí církve. Na ff. 138v–166r je opsán polemický spis M. Prokopa z Kladrub „Tractatus contra Iacobellitas de communione“, v němž se přední teolog katolické strany snažil vyvrátit oprávněnost přijímání laiků pod obojí způsobou.50 Sborník na ff. 166r–178v uzavírá velmi frekventovaná příručka Tomáše Akvinského De articulis fidei et ecclesiae sacramentis. Původního objednavatele a majitele sborníku neznáme, zjevně to byl katolík. Právě na základě těchto dvou rukopisů se většina starších autorů domnívala, že Martin z Tišnova pracoval jako laický písař. Rukopis svatojakubské knihovny v Brně 104/47 přináší o Martinovi z Tišnova dvě důležitá svědectví. Díky němu dnes víme, že Martin působil přinejmenším v letech 1475 až 1483 jako farář v Sebranicích na Blanensku. Prvně je takto zmíněn v kolofonu na fol. 11v: „Explicit Augustinus De vita christiana, feria IIII post Marci in illa syllaba ci que vi [26. IV.] 1475 per me Martinum plebanum in Czebranicz“ (obr. 3).51 Naposledy v kolofonu na fol. 217r: „Explicit Augustinus De racionibus et de anima f[eria] VIa ante Viti 1483 [13. VI.] per me Martinum plebanum in Cebranicz“. Vůbec nejrozsáhlejším textem celého sborníku byly Dialogy Řehoře Velikého, které zaplňují ff. 63r–146r a které zakončil kolofonem se zmínkou o smrtelném zranění jeho švagra: „Finitus liber Dialogorum beati Gregorii per me Martinum de Tissnow, plebanum in Czebranicz, feria quinta sancti Petri ad vincula [1. VIII.] quasi hora undecima annorum Domini 1476. Et preterito sabbato in die sancte Marthe [27. VII.] sororius meus propter decimas fuit percussus et maxime vulneratus per iniquum Johannem Puczhart“ (obr. 4). Kdy byl Martin z Tišnova k tomuto beneficiu ustanoven, nemůžeme přesněji určit, protože středověké konfirmační knihy olomoucké diecéze nejsou prak-

50

51

18

Srov. Pavel Spunar, Repertorium auctorum Bohemorum provectum idearum post universitatem Pragensem conditam illustrans. Tom. I. Wratislaviae etc. 1985, s. 358–359 (č. 999); Jaroslav Kadlec, Mistr Prokop z Kladrub. AUC – HUCP XII/1–2, 1972, s. 97–100. Později sem připsal: „Et anno Domini 1477 sabbato eadem syllaba [26. IV.] Iohannes sororius meus viam carnis universe ingressus est“. Poměrně vzácné využití cisiojánu v kolofonu opětně dosvědčuje Martinovu zálibu ve verších.


ticky dochovány.52 Důležitou informací přesto zůstává, že byl klerikem.53 V rukopisu je na fol. 1r provenienční poznámka „Liber Iohannis Helmreich“, psaná jen o něco mladší rukou, asi z přelomu 15./16. stol. Nevíme s jistotou, zda to byl původní objednavatel sborníku s převahou pastoračních textů, snad se ale jednalo o osobu spojenou s Brnem, neboť rukopis potom vplynul do tamní farní knihovny při kostele sv. Jakuba.54 Musíme připustit i možnost, že farář Martin si texty původně opisoval pro vlastní potřebu. Obec Sebranice (dříve též Cebranice nebo Čebranice) leží v Boskovické brázdě, zhruba jen pět kilometrů západně od Boskovic a třicet kilometrů severně od Brna. Ves byla součástí boskovického panství a patronátní právo k sebranické faře náleželo pánům z Boskovic. Rukopis svatojakubské farní knihovny dokládá společně s nedochovaným panegyrikem Martinovy zjevně déletrvající vazby k tomuto přednímu panskému rodu, které se datují přinejmenším do počátku šedesátých let. Olomoucký biskup Tas (Prothasius) Černohorský z Boskovic patřil k prvním podporovatelům humanismu na Moravě a vlastnil sbírku italských humanistických kodexů.55 Prvorozený syn moravského podkomořího Beneše z Boskovic (z černohorské vět-

52

53

54

55

Blíže Petr Elbel, Zlomek olomoucké konfirmační knihy z let 1452 – 1455. Předběžné výsledky rozboru opomíjeného pramene k poznání církevní topografie, diecézní správy a konfesního soužití na Moravě po polovině 15. století. In: Colloquia mediaevalia Pragensia 8. Církevní topografie a farní síť pražské církevní provincie v pozdním středověku. Ed. Jan Hrdina, Blanka Zilynská. Praha 2007, s. 91–137, zejm. s. 94. Krátkou zmínku o svatojakubském rukopise opsaném sebranickým farářem Martinem z Tišnova zaznamenávají Řehoř Wolný, Kirchliche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und Handschriften. II. Abt. Brünner Diöcese. Bd. 2. Brünn 1858, s. 276; Jan Skutil, Historický slovník obcí okresu Blansko. Blansko 1966, s. 131 (patrně na základě chybného čtení u obou místo 1475 uváděn rok 1472); nově též Jiří Bartoň, Toulky minulostí Sebranic. Sebranice 2010, s. 20. Bertold Bretholz, Die Pfarrkirche St. Jakob in Brünn. Brünn 1901, ani Tomáš Borovský, Kaplani, oltářníci a jejich beneficia v kostele sv. Jakuba v Brně (od nejstarších zmínek do roku 1521). Brno v minulosti a dnes 15, 2000, s. 271–312, tuto osobu v souvislosti s kostelem sv. Jakuba nezaznamenávají. K Tasovi nověji kupř. Alfred A. Strnad, Die Erneuerung von Bildung und Erziehung durch die Humanisten-Bischöfe in Schlesien, Mähren und Ungarn. In: Kirchliche Reformimpulse des 14./15. Jahrhunderts in Ostmitteleuropa. Hrsg. von Winfried Eberhard und Franz Machilek. Köln 2006, s. 205; Zdeněk Měřínský, Černohorští z Boskovic na vídeňské univerzitě v pozdním středověku a raném novověku. In: Nový Mars Moravicus. Ed. Bronislav Chocholáč, Libor Jan, Tomáš Knoz. Brno 1999, s. 293–296; Miloš Kouřil, Diplomat a humanista. Tas Černohorský z Boskovic. In: Osobnosti moravských dějin 1. Vyd. Libor Jan a Zdeněk Drahoš. Brno 2006, s. 155–162; Biografický slovník českých zemí. VI. sešit. Red. Pavla Vošahlíková. Praha 2007, s. 83–84 (autorem hesla Jiří Šmeral).

19

Kamil Boldan

ve rodu) studoval od roku 1446 na univerzitě ve Vídni a následně někdy od roku 1450 na italských univerzitách. V Itálii byl vysvěcen na kněze a započal rychlou církevní kariéru. Mezi jeho italské spolužáky a přátele patřil německý humanista Albrecht von Eyb. Podle zprávy Tasova padovského učitele Galeotta Marzia tu s ním pilně čítával klasiky uherský humanista, básník a pozdější biskup v Pětikostelí Janus Pannonius. Po smrti Bohuslava ze Zvole se roku 1457 stal olomouckým biskupem. Zprvu stál na straně Jiřího z Poděbrad, po rozhoření domácích válek se přidal ke straně vedené uherským králem Matyášem Korvínem. Boskovice drželi členové hlavní, boskovické větve rodu. Po smrti Vaňka z Boskovic roku 1465 to byl jeho syn Václav (Tasův bratranec), jenž od roku 1477 zastával úřad nejvyššího komorníka.56 Po jeho smrti roku 1482 převzal správu panství nejprve nejstarší syn Jaroslav. Ten od roku 1464 studoval na vídeňské univerzitě a později si – stejně jako jeho vzdálený strýc – vybudoval vlivné postavení u dvora Matyáše Korvína.57 Jeho mladší bratr Ladislav (asi 1455 – 1520) studoval od roku 1470 nejprve na vídeňské univerzitě a od roku 1475 na několika italských univerzitách. Ve Ferraře se spřátelil s jen o málo mladším příslušníkem jiného panského rodu, literárně nadaným Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic. Zpátky na Moravu si Ladislav v roce 1483 přivážel nejen množství knih, ale též uměleckých děl. Podobně jako Tas se rozhodl pro církevní dráhu. Poté, co Korvín nechal kvůli údajnému spiknutí popravit ve Vídni v roce 1485 jeho bratra Jaroslava, převzal správu rodového majetku, který za svého života významně rozšířil.58 V po-

56

57

58

20

Boskovicové rodový hrad ztratili na počátku 15. století. V roce 1458 král Jiří z Poděbrad hrad i boskovické panství Vaňkovi vrátil, aby si vlivný panský rod zavázal. Blíže Ladislav Hosák, Počátky dějin Boskovic – Boskovice v husitském revolučním hnutí. In: Boskovice v dějinách. Sborník příspěvků k historii města a okolí. Red. Jan Skutil. Boskovice 1969, s. 6–8. Vaněk z Boskovic byl v roce 1463 Gabrielem z Verony, provinciálem minoritů, přijat spolu s celou svojí rodinou do řádové konfraternity (viz Metoděj Zemek – Adolf Turek, Regesta listin z lichtenštejnského archivu ve Vaduzu z let 1173–1526. SAP 33, 1983, s. 275). Rodová nekropole se nacházela v minoritském kostele v Brně a v těsné blízkosti kláštera vlastnili Boskovicové dům. Srov. Alois Vojtěch Šembera, Páni z Boskovic a potomní držitelé hradu boskovického na Moravě. Vídeň 1870, zejm. s. 32–50. Pro Korvína pracovali až do tragické události z roku 1485 i další příslušníci tohoto rodu. Nově Antonín Kalous, Služba Boskovických u Matyáše Korvína. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Historica 33, 2007, s. 83–99. Srov. Josef Macůrek, Humanismus v oblasti moravsko-slezské a jeho vztahy ke Slovensku v 2. polovině 15. a počátkem 16. století. In: Humanizmus a renesancia na Slovensku v 15.–16. storočí. Red. Ľudovít Holotík a Anton Vantuch. Bratislava 1967, s. 338; F. Šmahel, Humanismus, s. 56–57; Peter Wörster, Der Olmützer Humanistenkreis unter


lovině osmdesátých let získal sousední moravskotřebovské panství a záhy započal s přestavbou sídla v Moravské Třebové již v raně renesančním stylu, jež pro pozdně gotické moravské prostředí představovala zásadní impuls. Vybudoval zde honosnou šlechtickou rezidenci, kam umístil své pozoruhodné umělecké sbírky, astronomické přístroje i knihovnu čítající přes 200 svazků.59 Patřil k nejvzdělanějším domácím aristokratům. Vedle italských iluminovaných rukopisů tu měl četné italské inkunábule s převahou především římských autorů. Z knihovny, jež patřila k nejvýznamnějším humanistickým sbírkám jagellonské doby, je, žel, dochováno jen malé torzo.60 Vraťme se nyní k obsahu rukopisu. Martin opisoval Pseudo-Augustinovy texty De vita christiana ad Iulianam virginem (ff. 2r–11v), Epistola appendicis 18, ad Cyrillum (ff. 36r–40v), De fide ad Petrum seu De regula fidei (ff. 174v–189v), De rationibus et de anima excerpta (210r–217r),61 anonymní Tractatus de corpore Christi (ff. 147r–162v) či Pseudo-Bernardovy Meditationes (ff. 163r–174r). Na ff. 221r–319r je traktát vídeňského teologa Mikuláše z Dinkelsbühlu De dilectione Dei et proximi a na předcházejících foliích bez uvedení autora Husův kostnický traktát De cognitione et dilectione Dei.62 Sborník uzavírá Martinův opis jedné části antiheretického svodu z poloviny 13. století „Errores hereticorum pauperum de Lugduno et Runkariorum et Paterinorum et Leonistarum et Ordibenesium et Katarrorum“, která pojednává především o valdenských (ff. 339r–368v). Dílo připisované

59 60

61

62

Stanislaus Thurzo. In: Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern. Hrsg. von Hans-Bernd Harder u. Hans Rothe. Köln – Wien 1988, s. 44–45; Z. Měřínský, Černohorští z Boskovic, s. 298–299; Biografický slovník VI, s. 84–86 (autorem hesla Jiří Šmeral). Ivo Hlobil – Eduard Petrů, Humanismus a raná renesance na Moravě. Praha 1992, s. 115–120. Blíže Moriz Grolig, Die Bibliothek des Ladislaus v. Bozkowicz (1485–1520) in Mährisch–Trübau. Mitteilungen des Österreichischen Vereines für Bibliothekswesen 7, 1903, s. 149–158. Nově Jiří Šmeral, Ladislav Černohorský z Boskovic – čtenář nebo sběratel. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů 2004. Sborník z 13. odborné konference. Olomouc, 23.–24. listopadu 2004. Brno 2005, s. 125–130. Srov. též Clemens Weidmann, Die handschriftliche Überlieferung der Werke des heiligen Augustinus. Bd. VII/2. Tschechische Republik und Slowakische Republik. Wien 1997, s. 28. F. M. Bartoš – Pavel Spunar, Soupis pramenů k literární činnosti M. Jana Husa a M. Jeronýma Pražského. Praha 1965, s. 125, č. 77.

21

Kamil Boldan

inkvizitorovi Raineru Sacconimu sestavil nejspíše některý dominikán pasovské diecéze.63 Ve starší literatuře se objevuje domněnka, že Martin mohl být v příbuzenském vztahu s M. Šimonem z Tišnova.64 Z tohoto pohledu je zajímavý Tractatus de receptaculo dampnandorum, který Martin opsal na ff. 195r– –209v. Jeho autorem je totiž nitranský kanovník M. Jan Vavřincův z Račic, někdejší žák a pomocník Šimona z Tišnova. V kolofonu ovšem tato skutečnost není nijak zdůrazněna a může jít jen o náhodu: „Hoc opusculum est inchoatum f[eria] IIIIa in capite ieiunii [19. II.] et finitum f[eria] IIIa post Invocavit [25. II.] anno Domini 1477 in Czebranicz per me Martinum de Tissnow, plebanum in Czebranicz. Et tantum de uberitate infirmi collectum per magistrum Iohannem Laurini Pragensis et Wiennensis universitatum contra hereticos, qui negant animas post mortem corporum vivere [...].“ Dozvíme se pouze, že patnáctilistový traktát opisoval jeden týden. Jan Vavřincův studoval nejprve na univerzitě ve Vídni a v letech 1402 až 1408 v Praze.65 Teolog M. Šimon z Tišnova patřil původně k stoupencům reformního křídla a viklefismu na pražské univerzitě. V roce 1417 odešel na čas na Moravu, kde působil jako farář v Tovačově, snad na pozvání výše již zmiňovaného Jana Tovačovského. Na Moravě ve stejné době pobýval rovněž Jan Vavřincův a oba se dostali do ostré písemné polemiky s dolanským farářem M. Pavlem z Prahy, v níž hájili Husovo pojetí církve. Šimon z Tišnova i Jan Vavřincův ovšem zanedlouho přešli do tábora odpůrců radikální reformace. Jan se vrátil zpátky do nitranské diecéze, Šimon po vypuknutí revoluce odešel z Prahy na jihočeská panství Oldřicha z Rožmberka, vystupoval proti přijímání pod obojí způsobou a stal se jedním z mluvčích katolické strany. Naposledy je doložen roku 1432 jako farář v Jistebnici.66 Nelze mít pochybnosti, že písař svatojakubského rukopisu je totožný s autorem obou panegyriků. Je však písař svatojakubského rukopisu z let 63

64 65

66

22

K dílu a jeho dochování blíže Alexander Patschovsky, Der Passauer Anonymus. Ein Sammelwerk über Ketzer, Juden, Antichrist aus der Mitte des 13. Jahrhunderts (Schriften der MGH. Bd. 22). Stuttgart 1968, bez uvedení brněnského rukopisu. Na základě vztahu obou k Tovačovu prvně J. Truhlář, Latinský panegyricus, s. 20. Blíže Josef Tříška, Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity 1348 – 1409. Praha 1981, s. 269–270; Týž, Příspěvky k středověké literární univerzitě. AUC – HUCP IX/2, 1968, s. 24; Jozef Minárik, Stredoveká literatura. Svetová, česká, slovenská. Bratislava 1976, s. 182. Jak upozornil S. Petr, Soupis rukopisů, s. 362, starší literatura traktát opsaný ve svatojakubském rukopisu nezaznamenává. K oběma nejpodrobněji Otakar Odložilík, Z počátků husitství na Moravě. Šimon z Tišnova a Jan Vavřincův z Račic. ČMM 49, 1925, s. 1–170. J. Vobr, Kdo byl prvním pražským knihtiskařem, s. 27, omylem uvádí, že zemřel 1432 v Tovačově.


1475 až 1483 totožný s písařem obou starších rukopisů? Odpověď by mohlo dát paleografické srovnání. Nejstarší a nejmladší opisy Martina z Tišnova ovšem dělí celých čtyřicet let. Na rozdíl třeba od rukopisů učitele, kněze a nakonec třeboňského augustiniána-kanovníka Oldřicha Kříže (třicátá léta 15. stol. – 1504), jenž si po čtyři desetiletí pilně opisovat texty nejrůznějšího obsahu, netvoří ani ucelenou chronologickou řadu.67 Mezi vznikem mikulovského kodexu a nejstarších složek svatojakubského sborníku uplynulo přes dvacet let. Navíc Martin jako každý středověký písař ovládal několik typů písma. Zatímco kolofon kapitulního rukopisu i následné šestiverší píše velmi kaligrafickým tvarem bastardy, přechází v dopisovaném písařském závěru „per manus Martini de Tissnow“ mikulovského rukopisu ke zběžnější gotické polokurzivě a kurzivnější tendence jsou patrné i v některých kolofonech svatojakubského rukopisu. Více než duktus jednotlivých písmen se proměnil celkový obraz bastardy. Je patrná její snad všeobecná tendence k zakulacování, horizontálnosti, stejně jako poněkud větší váha písma. Snad se jedná o ruku stále stejného písaře – i když na druhé straně musíme přiznat, že jednoznačné potvrzení paleografické srovnání nedává. I jako tiskař zvolil Martin z Tišnova stejně jako předtím plzeňský prototypograf a zhruba ve stejné době i Tiskař Pražské bible písmo vycházející z domácí bastardy, jež v rukopisné produkci dominovala a potencionálním čtenářům byla dobře známa.68 Jaroslav Vobr připojil na závěr své studie curriculum vitae tiskaře Martina z Tišnova.69 Můžeme ho zde převzít a na několika místech doplnit. Martin se narodil v moravském Tišnově okolo roku 1420 či někdy ve dvacátých letech. V roce 1443 je doložen v Humpolci a opisoval zde veršovaný herbář pro Václava z Krumlova. Kde ho poznal a zda měl vazby i ke Krumlovu a tamní škole, nevíme. Nemůžeme vyloučit, že mohlo jít o vrstevníky. Stejně tak neumíme říci nic bližšího o Martinově postavení v Humpolci. I v pozdějších letech si přivydělával jako písař rukopisů. Nejpozději na počátku šedesátých let se vrátil na rodnou Moravu a jeho kariéra byla spojena s čelným panským rodem Boskoviců. Zajímalo by nás, zda se s humanismem seznámil během studií či třeba až četbou italských rukopisů, které na Moravu jako jeden z prvních přivážel Tas z Boskovic. Stejně jako někteří 67 68

69

Blíže Pavel Spunar, Vývoj autografu Oldřicha Kříže z Telče. LF 81, 1958, s. 220–226. Na rozdíl od zmíněných brněnských tiskařů či Johanna Alakrawa (původně pasovského tiskaře činného 1484 ve Vimperku), kteří pro své povětšinou latinské tituly užívali tiskovou rotundu. Blíže k užití bastardy v raném knihtisku Petr Voit, Tiskové písmo Čech a Moravy první poloviny 16. století. Bibliotheca Strahoviensis 10, 2011, s. 132–140. J. Vobr, Kdo byl prvním pražským knihtiskařem, s. 33.

23

Kamil Boldan

humanisté si přilepšoval skládáním oslavných panegyriků. Nejprve složil báseň na olomouckého biskupa Tase, později byl požádán, aby obdobnou báseň složil i na Tovačovské z Cimburka. Novým zjištěním je, že na Moravě působil jako katolický kněz. V Sebranicích na boskovickém panství je jako tamní farář doložen přinejmenším do roku 1483. Knihtiskařská etapa Martinova života, kterou otevírá rok 1486, zůstane prozatím spekulativní konstrukcí, k níž bude zapotřebí se v budoucnu ještě vrátit: Když se v nedalekém Brně usadili dva zahraniční tiskaři a zařídili tu nejstarší typografickou dílnu na Moravě, rozhodl se Martin již jako šedesátník zaučit do nové technologie výroby knih. V brněnské oficíně Konrada Stahela a Matthiase Preinleina získal řemeslnou průpravu a pořídil si tu alespoň část svého písmového materiálu. Poté se přesunul do Prahy, metropole, kde se stále ještě netisklo, a zahájil tu jako první tiskař samostatnou činnost. Praha se po Plzni, Vimperku a Brnu stala v pořadí až čtvrtou tiskařskou lokalitou na našem území. Jistě není náhoda, že nové umění proniklo dříve do katolických oblastí, které si spíše udržely zahraniční kontakty. Jak se ukazuje, do Prahy proniklo z katolického Brna. Konfesijní příslušnost pražského prototypografa je ovšem překvapením. Snad by ji bylo možné dát do souvislosti se zklidněním poměrů po uzavření kutnohorského náboženského smíru roku 1485. A snad by vysvětlovala krátkou dobu činnosti oficíny, jež v Praze během roku 1487 vydala dva patrně úspěšné tituly. Když se konstituovala nová tiskárna napojená na Severina kramáře a jiné vlivné měšťany Starého Města pražského, která začala připravovat vydání české bible, přesunul se Martin do Kutné Hory, k níž snad měla jeho rodina starší vazby.70 S finanční podporou bohatého města vytiskl druhé vydání staročeské bible. O jeho dalším působení již nemáme zprávy, patrně brzy nato umírá. Vedle shod v kolofonech všech tří tisků dosvědčují Martinovo působení v Praze zatím jen tiskové typy – i když jejich svědectví je na druhou stranu dosti průkazné. Martin z Tišnova je nejstarší jménem známý tiskař českého původu. Pokud se skutečně prokáže jeho totožnost s literárně činným klerikem, byl by domácím příkladem impresora, jenž se živil i jako písař a po nástupu knihtisku se rozhodl přejít k novému řemeslu. Rychlý rozvoj evropského knihtisku znamenal předěl v dějinách knihy. Rukopisná kniha sice nevymi-

70

24

K tzv. Tiskaři Pražské Bible blíže P. Voit, Encyklopedie, s. 924–926. K osobám Severina kramáře, Jana Pytlíka, Jana Bílého od Čápů a Matěje od Bílého lva, nakladatelů Bible z roku 1488, blíže K. V. Adámek, Bible pražská, s. 3–8.


zela, ale začala být rychle zatlačována do pozadí.71 Ars impressoria nejednou znamenala i předěl v životech písařů. Známe více opisovačů, z nichž se ve druhé polovině 15. století stali prvotiskaři.72 Na jejich počátku stojí Peter Schöffer, Gutenbergův vyučenec a spolupracovník, jenž se po absolvování Sorbonny živil jeden čas jako písař. Ještě početněji jsou mezi prvotiskaři zastoupeni klerikové. V souvislosti s Martinem z Tišnova je možné zmínit významného italského tiskaře Matyáše Morava, který po krátkém působení nejprve v Janově přesídlil do Neapole a zde v letech 1475 – 1492 vydal více než 60 po typografické stránce krásně vypravených děl, včetně řady antických klasiků či náročných liturgik.73 Pocházel z Cetkovic na Moravě, ležících mezi Boskovicemi a Jevíčkem (okr. Blansko).74 Původně se také živil jako písař. Vedle části nedatovaného rukopisného sborníku (snad z padesátých let 15. století) opsal v roce 1468 pro bellunského biskupa Mose Buffarella kresleným humanistickým písmem kodex s Jeronýmovými listy.75 Je zajímavé, že Cetkovice nejsou vzdálené ani deset kilometrů od Sebranic.

71 72

73

74

75

Srov. kupř. Otto Ludwig, Geschichte des Schreibens. Bd. 1. Von der Antike bis zum Buchdruck. Berlin – Ney York 2005, s. 222–223. Ferdinand Geldner, Bildungsstand und ursprünglicher Beruf der deutschen Buchdrucker des 15. Jahrhunderts. In: Homage to a Bookman: Essays on Manuscripts, Books and Printing, Written for Hans P. Kraus on his 60th Birthday. Berlin 1968, s. 117–131, zejm. s. 127. Srov. kupř. Konrad Haebler, Die deutschen Buchdrucker des XV. Jahrhunderts im Auslande. München 1924, s. 75–76, 139–142; Ferdinand Geldner, Die deutschen Inkunabeldrucker. Zweiter Band. Die fremden Sprachgebiete. Stuttgart 1970, s. 146–147, 283; Z. V. Tobolka, Dějiny, s. 73–74. Vedle výše citovaných prací srov. Zdeněk V. Tobolka, Odkud pocházel neapolský knihtiskař Mathias Moravus? Slovanská knihověda 1, 1931, s. 57; Emil Sic, Matyáš Moravský, anglický písař z Cetkovic na Malé Hané z 15. stol. In: Příspěvky ke starší literatuře na Moravě I. Red. Jan Skutil, Blansko 1964, s. 40. Srov. Tamarro de Marinis, Nota per Matthia Moravo. Gutenberg Jahrbuch 5, 1930, s. 115–118; Catalogue of Books Printed in the XVth Century now in the British Museum. Part VI. London 1930, s. XLII–XLIII. Podle explicitu v prvním z rukopisů mohlo jít původně o řeholníka („Explicit Liber Tulii Rethoricorum per manus fratris Mathie de Germania alias de Olomucz sive de Cetkovicz“). Snad týž Matyáš z Moravy v letech 1455 a 1456 opsal i biblické komentáře Hugona de Sancto Caro a Jeana de la Rochelle, které uchovává Bodleiana (MS. Lat. th. b. 5; pro potvrzení by bylo zapotřebí srovnat písmo s předešlými rukopisy). V knize jsou dva kolofony „Finitum per me Matheum de Moravia diocesis Olomucensis [...] sub anno Domini millesimo CCCCLVI“ a „Et finitum per me Matheum de Moravia nacionis Germanorum diocesis Olomucensis [...] anno gratie millesimo CCCCLV“. Na rukopis upozornil Libor Štukavec, Kaligraf a tiskař Matyáš Moravský. Zpráva pro čtenáře Universitní knihovny v Olomouci. Roč. 1958, č. 2, s. 8, roč. 1959, č. 1, s. 10, znovu Ivan Hlaváček, Miscellanea codicologica Bohemica Oxoniensia medii aevi. StR 30, 1993–1994, s. 16.

25

Kamil Boldan

Tisky Matyáše Morava jsou však v našich fondech dosti vzácné a je málo pravděpodobné, že by je Martin z Tišnova mohl znát a případně se inspirovat kariérou rodáka z nedaleké obce.76 Svatojakubský rukopis dokládá delší pobyt literárně činného Martina z Tišnova na Brněnsku. Jakkoliv je paralelní činnost studenta pražské univerzity na poli knihtisku jen málo pravděpodobná, neumíme zatím jednoznačně vyloučit, že oním tiskařem, jenž v Brně někdy v letech 1486/1487 získal část vybavení a snad i průpravu v novém umění, mohl být až mladší Martin z Tišnova. Již jeho rodiště podobnou vazbu k brněnské tiskárně zkrátka také připouští.77 Nezbývá než čekat, až se objeví další prameny, které by curricula vitarum obou Martinů doplnila.

76

77

26

Na rozdíl od inkunábulí ze severo- a středoitalských tiskáren, jež i díky knižním souborům vzdělaných příslusníků rodu Boskoviců nemusely být v tomto regionu tak neznámé. Zajímavý doklad můžeme uvést pro Bořitov pod Černou Horou, vzdálený od Sebranic asi jen necelých 10 kilometrů. V roce 1487 tu byl „k žádosti a rozkázaní“ Beneše a Dobeše Černohorských z Boskovic, bratrů biskupa Tase, dokončen nejstarší český překlad Historie české Eneáše Silvia. Farář Jan Húska překládal, jak sám uvedl, podle prvního tištěného vydání, které vytiskla v lednu roku 1475 římská oficína Johanna Schurenera a Johanna Hanheymera. Blíže Aeneas Silvius Piccolomini Historia Bohemica. Bd. 3. Die erste alttschechische Übersetzung (1487) des katholischen Priesters Jan Húska. Hrsg. von Jaroslav Kolár. Köln – Weimar – Wien 2005, předmluva editora J. Kolára na s. 5–16, kde uvedena i starší literatura k rukopisu uloženému dnes ve Vatikánské knihovně, Reg. lat. 601. Dále srov. zejm. příspěvek Jana Skutila, Moravský Bořitov (okres Blansko) v historii českých překladů Eneovy České historie. ČSPSČ 69, 1961, s. 217–220. Patří k nemnoha studentům, kteří na zemskou utrakvistickou univerzitu přišli z převážně katolické Moravy. Ve druhé polovině 15. století jich bylo pouze 26 a pocházeli nejvíce ze západních oblastí Moravy. Blíže František Šmahel – Miroslav Truc, Studie k dějinám University Karlovy v letech 1433 – 1622. AUC – HUCP IV/2, 1963, s. 19–21, 28.


Schreiber und Buchdrucker Martin von Tišnov Zusammenfassung Die vorliegende Studie widmet sich näher dem Schreiber des handschriftlichen Sammelbandes der St. Jakobs-Pfarrbibliothek in Brno Sg. 104/47, der im Archiv der Stadt Brno aufbewahrt wird. Martin von Tišnov war bis jetzt als Schreiber von zwei älteren Manuskripten aus den Jahren 1443 und 1452 und auch als Autor von zwei lateinischen Panegyriken bekannt. In dem älteren Gedicht feiert er den Olmützer Bischof Tas von Boskovice (1457–1482), einen der ersten Anhänger des Humanismus in Mähren. Ungefähr Mitte der sechziger Jahre verfasste er einen Panegyrik in Vers auf die Herren von Tovačov, die in Mähren die vorderste Stellung nahmen. Das Gefüge des Gedichtes ist zwar unausgewogen und seine Handlung manchmal schwierig verständlich, andererseits aber zeigt es, dass der Autor einige humanistische Muster studierte, antike Mythologie kannte und wenigsten Ovid, Lukian, Statius und Horaz zu lesen pflegte. Die Kolophone der St. .Jakobs-Handschrift belegen neulich, dass Martin von Tišnov ein Kleriker war und wenigstens in den Jahren 1475–1483 als Pfarrer in Sezemice (etwa 30 km norwärts von Brno) diente. Das Dorf gehörte zur Boskowitzer Herrschaft und das Patronatrecht zur Kirche gehörte den Herren von Boskovice. Die Handschrift der St. Jakobs-Pfarrbibliothek dokumentiert also gemeinsam mit dem heutzutage nicht überlieferten älteren Panegyrik offensichtlich länger dauernde Beziehungen Martins zu diesem vorderen Herrengeschlecht. Die Studie befasst sich weiter mit der Frage, ob Martin von Tišnov identisch mit dem gleichnamigen Buchdrucker sein kann, der 1489 in Kutná Hora die zweite Ausgabe der alttschechischen Bibel herstellte. Nach einer älteren aufgrund eines Vergleichs von Drucktypen vorgelegten Hypothese des Brünner Buchwissenschaftlers Jaroslav Vobr ist der Kuttenberger Buchdrucker Martin von Tišnov darüber hinaus mit dem anonymen Psalterdrucker identisch, der im Jahre 1487 zwei älteste Prager Drucke herausgab und der am ehesten das Handwerk in der Brünner Offizin von Konrád Stahel und Matthias Preinlein, also in der ältesten mährischen um ein Jahr früher gegründeten Buchdruckerei, erlernte. Falls sich tatsächlich seine Identität mit dem literarisch tätigen Kleriker bestätigt, würde er zum heimatlichen Beispiel eines Impressors, der ursprünglich sein Brot auch als Schreiber von Handschriften verdiente und der sich nach dem Antritt des Buchdruckes entschloss – in diesem Fall allerdings in einem ziemlich späteren Alter – sich in die neue Technologie der Buchproduktion einzuarbeiten. Übersetzung von Irena Zachová PhDr. Kamil Boldan, Národní knihovna ČR, Oddělení rukopisů a starých tisků, Klementinum 190, 110 00 Praha 1; [email protected]

27

Písař a tiskař Martin z Tišnova *

Recommend Documents