Příručka
pro partyzány Upravené a doplněné vydání z roku 1942
Bojový manuál Rudé armády pro záškodnický boj s nacisty editoři Lester Grau, Michael Gress
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY Bojový manuál Rudé armády pro záškodnický boj s nacisty
Upravené a doplněné vydání z roku 1942 Editoři: Lester Grau a Michael Gress
GRADA PUBLISHING
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
Lester Grau, Michael Gress
Příručka pro partyzány
Bojový manuál Rudé armády pro záškodnický boj s nacisty Upravené a doplněné vydání z roku 1942 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7
[email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 6257. publikaci Odpovědná redaktorka Danuše Martinová Přeložil Jan Syka Sazba Q point Počet stran 248 První vydání, Praha 2016 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Copyright 2011 © Lester Grau, Michael Gress, Czech language edition © Grada Publishing, a.s., 2016 Published in the United States of America and Great Britain in 2011 by CASEMATE PUBLISHERS 1950 Lawrence Road, Havertown, PA 19083, US and 10 Hythe Bridge Street, Oxford, OX1 2EW, UK Kniha byla přeložena z originálu The Red Army´s Do-It-Yourself, Nazi-Bashing Guerrilla Warfare Manual. The Partisan´s Companion. Updated & Revised Edition, 1942 vydaného nakladatelstvím CASEMATE PUBLISHERS. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-271-9275-5 (pdf) ISBN 978-80-247-5732-2 (print)
OBSAH Předmluva Davida M. Glantze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 XXV. výročí Velké říjnové socialistické revoluce . . . . . . . . . . . . 19 Rozkaz lidového komisaře obrany J. V. Stalina . . . . . . . . . . . . 28 O partyzánské válce (M. I. Kalinin) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Kapitola I. Základy partyzánské taktiky . . . . . . . . . . . . . 35
Kapitola II. Způsoby fašistického protipartyzánského boje . . 51
Kapitola III. Trhaviny a provádění demolic . . . . . . . . . . . . 56
Kapitola IV. Vojenské zbraně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
Kapitola V. Revolver a pistole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
Kapitola VI. Nauč se používat zbraně nepřítele . . . . . . . . . 128
Kapitola VII. Průzkum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 Kapitola VIII. Maskování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
165
Kapitola IX. Boj s nepřátelským letectvem . . . . . . . . . . .
179
Kapitola X. Protichemická ochrana a obrana . . . . . . . . . . 185
Kapitola XI. Boj zblízka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
199
Kapitola XII. Poskytování první pomoci . . . . . . . . . . . . . 206 Kapitola XIII. Pochod a táboření pod širým nebem . . . . . . . . 213 Kapitola XIV. Skladování potravin . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 Kapitola XV. Život na sněhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 Poznámky ke kapitolám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246
3
Předmluva
PŘEDMLUVA Německý vpád do Sovětského svazu uskutečněný v červnu 1941 zastihl sovětské nejvyšší vedení zcela nepřipravené. Zatímco se otřesené zbytky Rudé armády stahovaly k Moskvě, Němci zaplavovali ruská území a obsazovali tu tisíce čtverečních kilometrů. Zdálo se, že není téměř nic, co by je mohlo zastavit. Sovětský svaz proti nim zoufale vrhal špatně vycvičené vojáky a zároveň hledal i jiné cesty, jak postup nacistů zpomalit. Jednou z nich bylo nasazení partyzánských oddílů. Když sovětské nejvyšší vedení zvažovalo partyzánskou válku, rozhodně si nepřálo, aby proti Němcům povstal spontánně všechen lid. I v těchto časech smrtelného ohrožení si vůdcové přáli, aby vše zůstalo pod kontrolou. Padlo rozhodnutí nevyužívat v tomto boji místní obyvatelstvo, ale namísto něj rychle povolat některé armádní záložníky, důvěryhodné členy strany a příslušníky tajné policie, zformovat z nich partyzánské oddíly a ty vysadit do německého týlu. Tyto skupiny však dosáhly jen mizivých úspěchů a většinou zanikly, neboť se nevyznaly v místních poměrech, byly obklopeny nepřítelem a nedostávalo se jim potravin ani potřebného vybavení. V roce 1942 se sovětské vedení rozhodlo partyzánskou válku rozšířit a zapojit do ní i obyvatelstvo žijící v té době na územích okupovaných Němci, avšak zároveň podniklo kroky, aby nad partyzánským hnutím zesílilo svůj vliv a kontrolu. Velením partyzánským oddílům byli pověřováni armádní důstojníci, byla v nich zaváděna tvrdá vojenská kázeň a členění na družstva, čety, roty a prapory. V Moskvě byl zřízen ústřední štáb partyzánských operací. Partyzáni začali být cvičeni podle armádních standardů. V oddílech byly zřízeny základní organizace komunistické strany a všudypřítomní agenti NKVD ostře sledovali nejen počínání Němců, ale především samotných partyzánů. V roce 1943 již bylo jasné, že Německo válku prohraje. Řady partyzánů se rozrůstaly a na partyzánské velitele byly v oblasti výcviku kladeny stále větší nároky. Doplněné vydání Příručky pro partyzány z roku 1942, používané od počátku roku 1943, pomohlo těmto novým partyzánům dostat se rychle na potřebnou bojovou úroveň. Jde o zajímavý dokument pokrývající oblasti vlastní partyzánské taktiky, německé protipartyzánské taktiky, využití sovětských i německých zbraní, provádění průzkumu, maskování, 5
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
boje proti tankům a letadlům a protichemické ochrany. Zabývá se také bojem muže proti muži, zdravotnickou první pomocí a přežitím v polních podmínkách s důrazem na přežití v zimě. Příručka měla být srozumitelná i řadovým partyzánům, ale určena je především velitelům na stupni partyzánského družstva a čety. Manuál zpracovává sovětské poznatky a zkušenosti z prvních dvou trpkých válečných let a poskytuje názorný obraz o tom, jak vypadal výcvik a taktika již bojem zocelených partyzánských jednotek. Je přizpůsoben tak, aby se stal jakousi převodovou pákou mezi menšími partyzánskými oddíly a jejich nadřízeným stupněm, jímž byl partyzánský prapor. Předpokládalo se, že partyzáni – ať muži či ženy – budou plně soběstační, budou schopni provádět vlastními silami opravy výzbroje a výstroje, stavět si přístřešky a vyrábět si nejen potřeby nutné k táborovému životu, ale také lyže, sněžnice nebo saně. Předpokládalo se, že budou žít i přesunovat se skrytě, znepokojovat nepřítele a pomáhat Rudé armádě prováděním průzkumu v hlubokém týlu nepřítele a útoky na jeho zásobovací linie. Měli se také stát emisary sovětské moci na okupovaných územích a vykonávat tu akty odplaty. Sovětští historikové tvrdí, že partyzáni zaměstnávali až deset procent německé armády a usmrtili téměř milion nepřátelských vojáků. Jednoznačně mařili činnost německých armádních zásobovačů a pravidelně nutili Němce, aby z frontových jednotek vyčleňovali divize k zabezpečování vlastního týlu. Partyzáni se tak stali důležitou součástí sovětského konečného vítězství nad nacistickým Německem. Sovětská koncepce ústředního velení a centralizované kontroly nad partyzánským hnutím s 2. světovou válkou neskončila. Komunističtí partyzáni v Číně, Koreji a Vietnamu se rovněž nacházeli pod ústředním velením a z jednoho ústředí byl řízen i jejich výcvik. Později byla tato koncepce převzata i v tzv. národně osvobozeneckých válkách a byli podle ní cvičeni i iráčtí fedajínové. Zvu vás tímto, abyste se pohodlně usadili a trochu se poučili o tom, co znamenalo být partyzánem slídícím po nacistech a zároveň při tom mrznout v Pripjaťských bažinách. David M. Glantz hostující profesor historie na vysoké vojenské škole Citadela Charleston, Jižní Karolína
6
ÚVOD Tato publikace měla mnohem větší význam, než by její rozsah napovídal. Jedná se o poslední vydání sovětské příručky, která se používala při výcviku partyzánů v boji proti nacistům. Předcházely jí dvě starší vydání, takže tento bojový manuál je skutečným v boji ověřeným materiálem, v němž partyzán našel to, co opravdu potřeboval znát. Obsahoval rusky napsané postupy a instrukce ohledně partyzánské taktiky, pohybu na bojišti, zacházení se zbraněmi a způsobů přežití. Předpokládalo se, že uživatel této příručky bude mít jen malé nebo vůbec žádné vojenské zkušenosti. Její hodnota s koncem války nezanikla. Během 60. a 70. let 20. století podporoval Sovětský svaz partyzánská hnutí v řadě zemí třetího světa. Mnoho příslušníků partyzánských oddílů bylo studenty Univerzity Patrice Lumumby v Moskvě. Tato „univerzita“ sloužila k podpoře „národně osvobozeneckých válek“ v Africe, Latinské Americe, Asii a na Blízkém a Středním východě. Příručka pro partyzány se stala při výcviku budoucích záškodníků základním studijním materiálem. Během Velké vlastenecké války disponoval Sovětský svaz nejpočetnějšími partyzánskými silami v historii. Sloužilo v nich na 1 100 000 mužů i žen organizovaných v asi 6000 oddílech1. Sovětský svaz v té době existoval sice jen pouhá dvě desetiletí, ale Rusko jako takové mělo s partyzánskou válkou již dlouhodobé historické zkušenosti. Ruská historie je plná rolnických povstání, kozáckých vpádů, vzpour uprchlých nevolníků, utlačovaných národnostních menšin a náboženských hnutí. Rozlehlost Ruska umožnila různým zoufalým nešťastníkům vyhýbat se carské nadvládě a naopak občas zaútočit na představitele carské moci. Po Napoleonově vpádu do Ruska v roce 1812 útočili partyzáni na zásobovací linie a týl nepřátelských armád. Jako partyzáni tehdy působili především příslušníci místní domobrany a špatně vyzbrojení rolníci bojující v oddílech zformovaných v rámci venkovských osad a městeček. Oddíly bojovaly mimo vládní kontrolu a jejich akce nebyly koordinovány s plány pravidelné armády. Partyzánské oddíly znepokojovaly nepřítele a způsobovaly mu obtíže při zásobování, ale vláda nad nimi neměla žádnou kontrolu. Často se jednalo spíše o lupiče maskované pod vlasteneckou rouškou. Ve snaze nastolit v tomto počínaní nějaký řád, schopnost reagovat na danou situaci a spolupráci, vytvořili generálové Barclay de Tolly a Bagration z některých jednotek pravidelné armády vlastní partyzánské oddíly, které by činnost vojsk podpořily. Tyto oddíly, složené především z kozáků schopných bojovat v sedle i pěšky a z polních myslivců, se někdy spojo7
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
valy s místní domobranou, ale většinou válčily na vlastní pěst. Postupně se rozrostly v celé partyzánské armády. Základním ponaučením, které z toho Rusové získali, bylo, že partyzáni jsou velmi užitečnými spojenci za předpokladu, že akce partyzánské venkovské domobrany jsou podřízeny plánům pravidelné armády a jsou s nimi koordinovány2. Jak se ruská říše rozrůstala, získávala její armáda stále větší zkušenosti také s potíráním záškodnické války, kterou proti ní vedli příslušníci podmaňovaných národů. Tyto války probíhaly zejména na Kavkaze a v Čečně, kde imám Šamil tímto způsobem dlouho odolával podřízení se carské moci. Čečensko-dagestánské tažení nakonec skončilo vítězně díky politice „sekery a pušky“. Rusové vykáceli horské lesy poskytující nepřátelům úkryt a zároveň systematicky dobývali jednu opevněnou horskou vesnici za druhou. Během ruské občanské války, která se rozhořela vzápětí po první válce světové, spolu bojovaly partyzánské oddíly na celém území rozvrácené carské říše. Tyto jednotky někdy náleželi jasně k Rudým, jindy k Bílým, ale i k různým zahraničním intervenčním silám. Další partyzáni působili „na volné noze“ a tábory dočasně měnili podle výhodnosti a vlastní potřeby. Dále existovaly oddíly – či spíše bandy – nacionalistů, anarchistů a lupičů vymykající se jakémukoli vyššímu velení a kontrole. Avšak i záškodnické oddíly spojené s některou z bojujících stran měly jen omezenou hodnotu, neboť jejich činnost nebývala koordinována s akcemi hlavních sil dané strany. V letech 1920 a 1930 získal sovětský stát další značné zkušenosti v potírání partyzánské války, vedené islámskými nacionalisty proti sovětské vládě ve Ferganské kotlině, v sovětské střední Asii. Po rozpačitém začátku dokázali nakonec Sověti zahájit soustředěnou kombinovanou vojenskou, politickou a hospodářskou kampaň, díky níž bylo protibolševické hnutí basmačů rozdrceno. Partyzánské hnutí zůstávalo jedním z klíčových prvků při plánování obrany sovětského území i ve 30. letech 20. století. J. K. Berzin, v letech 1924–1935 šéf vojenské rozvědky GRU, a J. E. Jakir, tehdejší náčelník Kyjevského vojenského okruhu, založili při vojenských okruzích Kyjevském, Běloruském a Leningradském školy partyzánského výcviku, k nimž náležely i připravené základny a sklady zbraní a výstroje. Oddíly cvičené v těchto školách se dokonce účastnily i vojenských cvičení pravidelné armády. Působili v nich muži vybraní z řad armády, komunistické strany a milice (policie), kteří se měli v případě napadení stát partyzánskými veliteli. Pro výcvik dalších partyzánů byly vydány tištěné příručky. Tajná policie NKVD si ovšem založila a připravovala vlastní profesionální par8
Úvod
tyzánské oddíly. Mnoho těchto partyzánských instruktorů prošlo školou španělské občanské války3. Program přípravy partyzánské války začal být ohrožen poté, co se strhla ostrá debata o celkové obranné koncepci území Sovětského svazu. V ní proti sobě stanuly dva tábory. V čele prvního stál maršál Tuchačevský, který byl zastáncem ofenzivní zničující taktiky. V případě napadení měl Sovětský svaz odpovědět okamžitým rozhodným protiúderem na území nepřítele a donutit ho, aby se musel stáhnout a bránit svou vlastní infrastrukturu. Druhý tábor vedl generál a vojenský teoretik A. A. Svěčin, který prosazoval obrannou zadržovací taktiku. Podle ní se měly v případě napadení sovětská pohraniční stráž a Rudá armáda cíleně a organizovaně stahovat do vnitrozemí a lákat za sebou nepřítele tak dlouho, dokud by se mu nezhroutily zásobovací a spojovací linie. Poté měla Rudá armáda rozdrtit nepřítele zničující protiofenzivou4. V této obranné koncepci hrála partyzánská válka důležitou úlohu. Ofenzivní koncepce dočasně zvítězila, lidový komisař obrany Klim Vorošilov prohlásil sovětské území za nedotknutelné a vyhradil si pro Rudou armádu právo udeřit kdykoliv by se objevilo nějaké ohrožení. Obhájci partyzánské války byli prohlášeni za poražence nebo zrádce, kteří byli připraveni možnému nepříteli přenechat nárazníkové oblasti i s jejich vojenským potenciálem. Kádr vycvičených partyzánských instruktorů byl rozpuštěn a s jeho příslušníky bylo zacházeno jako s nežádoucími osobami. Mnozí byli uvězněni nebo zavražděni. Příručky byly zničeny5. V roce 1939 vpadl Sovětský svaz do Finska. Finská armáda zastavila Rudou armádu v zasněžených lesích a bažinách Karélie. Finům se to podařilo kombinací boje pravidelné armády, bránící se na Mannerheimově linii, a bojem malých záškodnických jednotek útočících na křídla a do týlu nepřítele. Německo se dohodlo se Sovětským svazem na rozdělení Polska, a když Hitler tuto zemi napadl, Stalin jej vzápětí následoval. Když 21. června 1941 napadlo Německo Sovětský svaz, byly některé jeho prvosledové jednotky rozmístěny na polském území, tedy západně od původní linie obrany. Sovětské ozbrojené síly se dostávaly do obklíčení a rozhodně se nenacházely ve stavu, v němž by mohly podniknout rozhodnou protiofenzivu. Nyní nezbývalo než uplatnit koncepci zadržování nepřítele bojem v obraně. Pod německou okupací se ocitla obrovská sovětská území. Někde byli Němci zprvu vítáni jako osvoboditelé, ale kvůli jejich pohledu na Slovany jako na untermenschen, podlidi, se tento postoj k nim rychle měnil. Někteří obyvatelé s nimi sice i přesto nepokrytě kolaborovali, ale většina projevovala odpor a čekala na vhodnou příležitost. Rudá armáda byla blízko kata9
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
strofální porážce. Tisíce vojáků byly zajaty nebo zabity. Další se ocitli za německými liniemi. Z nich se brzy vytvořila jádra nově vznikajících partyzánských oddílů. Vojáci polapení v obklíčení si s sebou do lesů odnesli zbraně a pokračovali v odporu proti Němcům. Sovětský svaz bojoval o holé přežití, takže používal každou zbraň, která byla k dispozici. Takovou zbraní byla i záškodnická partyzánská válka. 3. července 1941 se Stalin obrátil k národu v rozhlasovém projevu, v němž mimo jiné zaznělo: Na územích okupovaných nepřítelem musejí být zformovány jízdní i pěší partyzánské jednotky, pro boj s nepřítelem musejí vzniknout diverzní skupiny a všude se musí rozhořet partyzánská válka, která bude ničit mosty, silnice, telefonní a telegrafní dráty a zapalovat lesy, skladiště a nepřátelské transporty. Podmínky v okupovaných oblastech se musejí pro nepřítele a jeho pomahače stát nesnesitelnými. Nepřítel musí být pronásledován a ničen na každém kroku a veškeré jeho záměry mařeny.6 Partyzánská válka je ovšem dvojsečnou zbraní, neboť stabilita státu může být ohrožena samotnými partyzány. Za občanské války se řada oddílů rudých partyzánů vymkla komunistické kontrole a některé dokonce přeběhly na stranu Bílých. V oblastech nyní okupovaných nacisty řádil nedlouho předtím hladomor způsobený sovětskou kolektivizací. Lidé měli bolestné zkušenosti s násilnou industrializací a s komunistickými čistkami. Pobaltské státy – Litva, Lotyšsko a Estonsko – a území východního Polska byly do Sovětského svazu teprve nedávno včleněny násilím, a jejich loajalita byla tudíž pokládána za nanejvýš pochybnou. Místní partyzáni operující za německými liniemi se nacházeli zcela mimo přímou státní kontrolu. Otázka tedy zněla: zůstanou loajálními a nepodlehnou vlivu zahraničních ideologií a nacionálně-separatistických hnutí? Vytvoří se z nich základ pro znovunastolení poválečné sovětské moci? Bylo nezbytné najít cestu, jak dostat partyzánské hnutí pod kontrolu a centrální organizaci7. Vycvičení partyzánští instruktoři byli ovšem rozprášeni a příručky partyzánského boje zmizely v ohni a ve stoupách. Sovětský svaz narychlo zformoval a vycvičil partyzánské skupiny a vysadil je za nepřátelskými liniemi. Nejednalo se o nahodilé místní dobrovolníky, kteří by se vrátili bojovat do svých domovských oblastí. Tito partyzáni byli zasloužilými členy komunistické strany a Komsomolu, prověřenými veterány občanské války, příslušníky NKVD a vybranými záložníky Rudé armády. V říjnu 1941 povolila hlavní politická správa Rudé armády oprášit a vydat zastaralou Příručku pro partyzány z let občanské války8. Brožura byla v počtu 50 000 výtisků vydána v Moskvě 27. prosince 1941. Jedinými pokusy, jak vylepšit její původní stav, byl přetisk Stalinových politických 10
Úvod
projevů, krátké poučení o německých zbraních (popis jednoho typu pistole, jedné pušky, jednoho typu kulometu a ručního granátu) a kapitola o bojovém použití lyží, která vznikla na základě zkušeností ze Zimní války s Finskem. Jeden z důstojníků NKVD po jejím přečtení ironicky poznamenal: „Pozorně jsem si ten manuál přečetl, tak jak bylo doporučeno, a poté jsem ho zastrčil mezi spisy, kde už provždy zůstal jako historický dokument.“9 První partyzánské skupiny byly sice tvořeny oddanými členy komunistické strany, avšak brzy v nich převážili místní civilní obyvatelé. Rudá armáda odčerpala všechny zdravé a fyzicky zdatné muže, takže na partyzánské oddíly zbyli jen fyzicky méně zdatní a starší, byť oddaní, straníci. Nedostávalo se také vhodných kvalitních zbraní a spojovacích prostředků, proto partyzánské oddíly na tom byly s vybavením celkově bídně. Skupiny byly jen narychlo vycvičeny a vrženy za nepřátelské linie. Tyto skupiny si v počátcích partyzánské války příliš dobře nevedly. Nebyly místní a nevyznaly se v lokálních poměrech. Místní obyvatelstvo se na jejich stranu moc nepřidávalo a Němci na ně pořádali hony. Nedisponovaly obvykle žádnou místní ani logistickou podporou. Historici odhadují, že z těchto původních skupin přežilo do jara 1942 jen asi 7 % na Ukrajině a 17 % v leningradské oblasti. Špatně vybavené skupiny způsobily nepříteli jen zanedbatelné škody, zatímco jejich řady silně prořídly bojem, ale především nemocemi, hladem a nepřízní počasí.10 Větší štěstí se na partyzány usmálo až v roce 1942. Němci byli těsně před Moskvou zastaveni, což obyvatelstvu ukázalo, že se s nimi úspěšně bojovat dá. Okupanti zacházeli s civilním obyvatelstvem neúnosně, takže mnozí muži dali přednost útěku do lesů a zformovali zde záškodnické skupiny. K nim se přidávali vojáci Rudé armády, kteří se během počátečního rychlého německého postupu ocitli za nepřátelskými liniemi nebo se jim podařilo uprchnout ze zajetí. Vojáci vnesli do oddílů vojenskou kázeň a zlepšili partyzánský výcvik. Nakladatelství Maladaja Gvardia vydalo druhé vydání Příručky pro partyzány, které se od prvního značně lišilo. Promítly se do něj zkušenosti z probíhající války, zkušenosti draze zaplacené prolitou krví. 30. května 1942 byl sovětskou vládou ustaven ústřední štáb partyzánských operací (centralnyj štab partizanskovo dviženija), v jehož čele stanul člen politbyra a 1. tajemník KS Běloruska Pantělejmon K. Ponomarenko, jenž zůstal ve funkci do 13. července 1944.11 Ponomarenko sice nerozuměl ani logistice ani taktice partyzánské války, ale jednalo se o partajního byrokrata, který plně chápal, že záškodnická válka je nejen ozbrojeným, ale neméně tak i politickým konfliktem. Plně proto sdílel Stalinův názor, že partyzánské hnutí musí být udrženo pod kontrolou sovětských orgánů.12 Ústřední štáb se skládal ze tří hlavních sekcí: operační, rozvědné a politické. Ponomarenkovi 11
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
se podařilo podřídit všechny partyzánské oddíly, ať už v nich převažoval vliv Rudé armády, NKVD nebo strany, moskevskému ústřednímu velení. Operační sekce plánovala vlastní partyzánské akce, vysílala nové skupiny a oddíly za nepřátelské linie, rozpouštěla je či slučovala, zajišťovala výcvik, taktickou a technickou podporu a koordinovala součinnost partyzánských štábů působících na nižších úrovních. Jmenovala také do čela partyzánských jednotek vhodné důstojníky Rudé armády a zodpovídala za součinnost s ní. Rozvědná sekce byla zodpovědná za plnění úkolů v oblasti hloubkového průzkumu prováděného partyzány, lokalizovala a prověřovala nově vzniklé nebo dosud nezávisle působící partyzánské oddíly a zjišťovala politickou a ekonomickou situaci na okupovaných územích. Politická sekce vedla na těchto územích agitační a propagandistické kampaně, udržovala spojení s komunistickými buňkami působícími v ilegalitě a prezentovala úspěchy dosažené v partyzánské válce v sovětském tisku a rozhlasu.13 V září 1942 vydal Stalin rozkaz Státního výboru obrany č. 189 „Stanovení hlavních úkolů partyzánských operací“. V rozkaze oficiálně vyjádřil podporu strany a vlády vzniku masového lidového protiněmeckého partyzánského hnutí. Do záškodnické války tak byli zapojeni i prostí sovětští občané. Partyzáni měli nadále vést útoky na německé cíle, narušovat okupační správu, bránit Němcům ve sklizni zemědělských plodin a shromažďovat informace zpravodajského charakteru. Dále měli vést agitaci a propagandistické kampaně. Do války se měly zapojit všechny národy Sovětského svazu, na jejichž územích se okupanti nacházeli.14 Ústřední štáb musel vyvinout značné úsilí, aby udržel stále se rozrůstající partyzánské jednotky pod svým velením a kontrolou. S vojáky a důstojníky Rudé armády přišla do partyzánských jednotek i vojenská kázeň. Podle vzoru pravidelných jednotek byla zavedena i organizace a struktura velení a oddíly byly rozděleny do rot a čet. Nadřízeným stupněm se stal partyzánský prapor, z něhož se dále tvořily partyzánské divize a dokonce armády. Snahou bylo vybavit partyzánské jednotky radiostanicemi a přidělit jim vyškolené radisty. V létě 1942 již mělo 30 % partyzánských praporů rádiové spojení s ústředním štábem. V listopadu 1943 jej již dokázalo navázat 94 % praporů. Tímto způsobem se také na okupovaných územích obnovilo spojení s ilegálními stranickými buňkami.15 NKVD sledovala počínání partyzánů stejně bedlivě jako počínání Němců. Partyzánské hnutí se značně rozrostlo v roce 1943. Vítězství u Stalingradu a u Kursku ukázala, že byl německý postup zastaven a že Německu je souzeno válku prohrát. Těm, kdo dosud vyčkávali, se nabízela poslední příležitost přidat se k partyzánům, dokázat tak svou oddanost Sovětskému svazu a vyhnout se pozdějším represím. Nedostatečný počet sil nutil 12
Úvod
Němce postupně obsazená území vyklízet. Neměli dost vojáků k zabezpečení vlastního týlu, proto se stáhli do větších měst. Tím přenechali značný prostor partyzánům a usnadnili jim získávání nových sil. Jejich řady rychle narůstaly. Mnozí místní obyvatelé se k nim přidávali, aby se vyhnuli nacistickým odvodům na nucené práce, které na okupovaných územích probíhaly v masovém měřítku.16 Zlepšila se také logistická podpora partyzánů. Během roku 1943 uskutečnila Rudá armáda za německými liniemi na 12 000 leteckých shozů mate riálu a zásob. K partyzánům se tak dostalo 60 000 pušek, 34 000 samopalů, 4200 kulometů, 2500 protitankových pušek, 2200 minometů a množství munice a ručních granátů.17 Třetí vydání Příručky pro partyzány o 360 stranách vyšlo na podporu stále se rozrůstajícího partyzánského hnutí odporu v květnu 1943. Vytištěno bylo celkem 50 000 kusů. Od prvního vydání se zásadně lišilo. Neobsahovalo kapitolu o orientaci v mapě, neboť partyzáni byli místními obyvateli a své území dobře znali. Důstojníci Rudé armády přidělení k jednotlivým oddílům mapy číst uměli, a byli tudíž schopni zorganizovat shozy materiálu a podobné činnosti. Třetí vydání neobsahovalo ani kapitolu o bojovém využití lyží. Partyzáni se sice na lyžích často přesunovali, ale až na výjimky na nich nevedli boj. Kapitola o boji zblízka se od 20. let víceméně nezměnila, avšak značně se co do obsahu rozrostly kapitoly o německých i sovětských zbraních. Kapitoly o partyzánské taktice, o německých protipartyzánských operacích, o protiletecké obraně a protichemické ochraně byly zcela nové. Třetí vydání příručky bylo vytištěno na sovětském Dálném východě, neboť tam se přesunula značná část sovětského průmyslu. Partyzánské hnutí nakonec uspělo. Na svém vrcholu v červenci 1944 představovalo až 280 000 mužů a žen ve zbrani.18 Ruští historikové tvrdí, že partyzáni zabili, zranili nebo zajali až milion nepřátelských vojáků a zničili na 4000 obrněných vozidel, 58 obrněných vlaků, 10 000 lokomotiv, 2000 železničních mostů a 65 000 nákladních a osobních automobilů. Ruští historikové také tvrdí, že k boji s partyzány museli Němci vyčlenit až 10 % svých ozbrojených sil. Ústřední štáb partyzánských operací byl rozpuštěn 13. ledna 1944.19 Většina sovětského území byla osvobozena a Moskva již dychtila po tom, aby mohla partyzánské oddíly rozpustit a odzbrojit, případně aby některé z nich pomohly znovu nastolit sovětskou moc. Sotva bylo Německo poraženo, obrátila se Rudá armáda na Ukrajinu a do Pobaltí, aby tu porazila a vykořenila místní partyzánská hnutí. Stalinův strach o ztrátu sovětské nadvlády v těchto oblastech byl opodstatněný a porážka partyzánů se zde protáhla až do 50. let. Poslední pobaltští partyzáni se vzdali dokonce až v roce 1983. 13
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
Třetí vydání Příručky pro partyzány se ani po válce nestalo pouhou kuriozitou a vzácností uloženou v knižních policích. Záškodnická partyzánská válka se stala jedním z výrazných průvodních jevů poválečného světa. Evropské koloniální mocnosti čelily odporu domorodých obyvatel na Středním východě, v Africe, Asii i na ostrovech Tichého oceánu. Jihoamerické vlády byly místními partyzány ohrožovány a občas svrženy. Mao Ce-tung se zmocnil vlády v Číně jako velitel partyzánské armády. Evropské mocnosti přicházely o své kolonie v „národně osvobozeneckých válkách“. Během války v Koreji, v níž hráli partyzáni významnou úlohu, spolupracovali při podpoře Severní Koreje úzce Čína a Sovětský svaz a stály proti silám OSN. Spojenectví těchto dvou komunistických mocností se však záhy rozpadlo, neboť si každá z nich činila nárok stát v čele světového komunistického hnutí. Obě země soupeřily o vliv v „nezúčastněných státech“, nazývaných také někdy souhrnně jako třetí svět. Vliv si kupovaly vojenskou pomocí i podporou prokomunistické zahraniční politiky, ale rovněž výcvikem partyzánů z řad nespokojených obyvatel zemí, které se přikláněly k Západu. Základem tohoto výcviku, který často probíhal přímo v Sovětském svazu, se stalo třetí vydání Příručky pro partyzány. Ještě v říjnu 1974 byl Pantělej Ponomarenko hluboce ponořen do partyzánské války. Zasloužilý starý veterán sovětského partyzánského hnutí byl v té době respektovaným lektorem utajené školy pro arabské „revolucionáře“ umístěné v Novom Nagornom v oblasti Puškino asi 60 km od Moskvy (v SSSR existovalo více takových škol rozdělených podle jazykových skupin). Během jednoho výcviku Palestinců a iráckých baasistů se Ponomarenko podrobně rozhovořil o způsobech, jak nejlépe ukrýt výzbroj v lese. Vůdce iráckých frekventantů jej uctivě upozornil, že v Iráku ani v Palestině se žádné lesy nenacházejí. Ponomarenko bez mrknutí oka nahradil slovo „les“ za „poušť“ a pokračoval ve výkladu.20 Za dobu dvaceti let existence těchto tajných škol z nich vyšlo několik tisíc arabských „revolucionářů“. Saddám Hussein, který uctíval Stalina, napodobil jeho metody masové indoktrinace, totalitní vlády a nadřazenosti vládnoucí strany nad státem. To vyústilo v téměř partyzánským způsobem organizovanou strukturu buněk strany Baas a ve všudypřítomnost tajné policie.20 Baasističtí fedajínové prodělávali záškodnický výcvik, aby mohli v případě potřeby čelit nepříteli partyzánským způsobem. Partyzány cvičené podle třetího vydání Příručky pro partyzány zlikvidovaly teprve jednotky americké armády. Mike Gress vyrůstal na Sibiři, kde si, vyzbrojeni puškami z klacků a granáty ze šišek, s kamarády hrával na „partyzány a fašisty“. Otec každého z nich sloužil ve Velké vlastenecké válce. Jeden z Mikeových kamarádů 14
Úvod
vzal doma otci jedno vydání Příručky pro partyzány, která rozšířila jejich představivost, učinila jejich hru věrohodnější a naučila je základům technik přežití. Na malého Mikea učinila silný dojem. O řadu let později hovořil při rybolovu o existenci této významné taktické pomůcky s dalším rusky hovořícím autorem Lesem Grauem. Oba prohledali ruské knihovny a archivy, ale štěstí jim nepřálo. Až téměř po deseti letech jim jistý ruský badatel obstaral fotokopii jednoho starého výtisku. Originál byl vytištěn před mnoha lety na papíře podřadné kvality, a proto nebyly zejména ilustrace dostatečně zřetelné. Mike a Les se dali do práce. Text obvykle nepředstavoval velký problém, ale ilustrace ano. Naštěstí je Mikeův syn Alex téměř doslova počítačovým kouzelníkem. Řadu ilustrací dohledal v jiných ruských publikacích nebo je stáhl z různých ruských internetových stránek. Některé musel téměř úplně zrekonstruovat. Ve výsledku jsou nyní ilustrace v mnoha případech zřetelnější než v originále. Nabízíme tento překlad čtenáři v naději, že mu nejen přiblíží způsoby a taktiku partyzánského boje, ale že si také lépe uvědomí drsné podmínky a realitu partyzánského života. Jedná se sice o výcvikový manuál, ale snad z něj čtenář pocítí i houževnatost a odhodlanost těch, kdo byli rozhodnuti bránit svou zemi.
15
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
Poznámky k úvodu 1 A. S. Kňažkov: Partizanskoje dviženie vo Vjelikoj Otěčestvjennoj Vojně 1941– 1945 (Partyzánské hnutí za Velké vlastenecké války, 1941–1945), Vojennaja encyklopedia, díl 6., Moskva, nakladatelství ministerstva obrany Ruské federace Vojenizdat, 2002, str. 273 2 J. F. Sokolov: Partizanskoje dviženie v Otěčestvěnnoj Vojně 1812 (Partyzánské hnutí za Vlastenecké války 1812), Vojennaja encyklopedia, díl 6., Moskva, nakladatelství ministerstva obrany Ruské federace Vojenizdat, 2002, str. 280–281 3 Kenneth Slepyan: Stalin´s Guerrillas: Soviet Partisans in WWII. (Stalinovi záškodníci: Sovětští partyzáni za 2. sv. v.), Lawrence, University Press of Kansas, 2006, str. 20–21 4 Jacob W. Kipp: Mass, Mobility and the Red Army´s Road to Operational Art (Masovost, mobilita a cesta Rudé armády k válečnému operačnímu umění), Ft. Leawenworth, Soviet Army Studies Office, 1988 5 Slepyan, str. 21 6 Slepyan, str. 15, citace z 1. strany listu Pravda z 3. 7. 1941. Použit překlad projevu J. V. Stalina vydaný v New Yorku (NY International Publishers) v roce 1945, str. 15 7 Slepyan, str. 2–3 8 Slepyan, str. 30, skvělý překlad prvního vydání (do angličtiny) je dostupný pod titulem Partisan´s Companion: Deadly Techniques of Soviet Freedom Fighters During WWII. (Příručka pro partyzány: smrtící dovednosti sovětských bojovníků za svobodu za 2. sv. v.), překlad Paul J. Schmitt, vydalo nakladatelství Paladin Press. Některé ilustrace v této knize jsou převzaty z citované publikace. 9 Slepyan, citace z V. I. Bojarského: Partizany i Armija – Istoria utěrjannych vazmožnostěj (Partyzáni a armáda – historie promarněných možností), Minsk, vydalo nakladatelství Harvest House Publishers, 2003 10 Slepyan, str. 28, 32–33 11 Kňažkov, str. 274 12 Slepyan, str. 42–43 13 Slepyan, str. 113 14 Slepyan, str. 47–49
16
Úvod
15 V. N. Andrianov: Partizanskoje dviženie vo Vjelikoj Otěčestvjennoj Vojně 1941–1945 (Partyzánské hnutí za Velké vlastenecké války, 1941–1945), Bolšaja Sovětskaja Encyklopedia, 1977 16 Slepyan, str. 190 17 Kňažkov, str. 275 18 Andrianov 19 Kňažkov, str. 275 20 J. Novikov: The De-Baathization of Iraq (Vymýcení strany Baas v Iráku), The Jamestown Foundation 21 Novikov
17
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY *
СПУТНИК ПАРТИЗАНA PŘÍRUČKA ZÁŠKODNICKÉHO BOJE třetí rozšířené vydání
OGIZ1 Státní nakladatelství pro Dálný východ 1942
18
Úvod
XXV. VÝROČÍ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE Projev předsedy Státního výboru obrany (Gosudarstvjennovo komitěta oborony) soudruha J. V. Stalina na slavnostním shromáždění dělnických delegátů a zástupců komunistické strany a dalších socialistických organizací, konaném 6. listopadu 1942 v Moskvě
Soudruzi! Dnes oslavujeme 26. výročí vítězství socialistické revoluce v naší zemi. Od chvíle, kdy jsme zavedli systém sovětů, uplynulo již 25 let. Stojíme na začátku 26. roku jeho existence. Tak, jak je zvykem na slavnostních shromážděních určených oslavám Velkého října, stručně shrňme výsledky, jichž v posledních letech dosáhla naše strana a vláda. Jsem pověřen, abych vám předložil shrnutí těchto výsledků za poslední rok – od loňského do letošního listopadu. Během tohoto období byla činnost našich stranických a státních orgánů zaměřena dvěma směry: za prvé na mírový rozvoj a organizaci silného zázemí a logistiky pro frontové potřeby a za druhé na organizaci a vedení obranných i útočných operací Rudé armády.
1. Organizace činnosti v zázemí Během tohoto období byly nebojové aktivity našich vedoucích orgánů zaměřeny především na přemístění našeho válečného i civilního průmyslu do východních částí naší vlasti, na evakuaci a přesídlení pracovní síly a průmyslového vybavení na nová místa, na rozšíření výměry orné půdy na východě a následně na zvýšení výnosů ze sklizně pšenice. A konečně – na zásadní racionalizaci práce v našich průmyslových závodech vyrábějících pro frontu a na posílení pracovní kázně v zázemí a to jak v továrnách, tak i v zemědělské výrobě, v kolchozech a sovchozech. Zde je třeba říci, že se pro všechny lidové komisariáty (narodnyj komissariat – „narkomat“ – ministerstvo), a především pro naše železnice, jednalo o ten nejnáročnější a nejsložitější úkol prováděný v obrovském měřítku. Ale my
19
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
jsme dokázali obtíže překonat. Dnes naše továrny, kolchozy i sovchozy pracují bez pochyby i navzdory všem obtížím válečné doby uspokojivě. Naše zbrojovky a na ně navázané výrobní závody se ctí a svědomitě zásobují Rudou armádu děly, minomety, letadly, tanky, kulomety, puškami a municí. Naše kolchozy a sovchozy také se ctí a svědomitě dodávají potraviny obyvatelstvu a Rudé armádě a zásobují některými surovinami náš průmysl. Musíme uznat, že tak silné a dobře organizované zázemí naše země ještě nikdy neměla. Výsledky této všestranné organizační a budovatelské práce jsou vidět nejen v naší zemi, ale také na samotných lidech působících v zázemí. Jsou organizovanější, méně lhostejní a disciplinovanější. Naučili se pracovat ve válečných podmínkách, pochopili svou povinnost k vlasti a ke své ochránkyni na frontě – k Rudé armádě. V zázemí je stále méně a méně tupců a lenochů, kteří nemají smysl pro občanskou povinnost. A je tam stále více a více dobře organizovaných a disciplinovaných občanů. Ale jak jsem již zmínil, nebyl minulý rok jen rokem rozvoje občanské společnosti. Byl to rovněž rok Vlastenecké války proti německým vetřelcům, kteří opovrženíhodným a proradným způsobem napadli naši mírumilovnou zemi.
2. Bojové operace na sovětsko-německé frontě Válečná činnost našich nejvyšších orgánů v minulém roce by se dala stručně shrnout jako plánování a podpora obranných a útočných operací Rudé armády proti silám německého fašismu. Bojové operace na sovětsko-německé frontě v uplynulém roce lze rozdělit do dvou období: první, převážně zimní, kdy Rudá armáda nejprve odrazila německý nápor na Moskvu, poté převzala iniciativu a zahnala německé síly protiútokem. Za čtyři měsíce postoupila někde až o 400 kilometrů. Za druhé období lze považovat léto, kdy německá fašistická vojska posílená tím, že v Evropě dosud nebyla otevřena druhá fronta, shromáždila všechny dostupné zálohy a prorazila jihozápadním směrem. Převzala iniciativu a během tohoto pětiměsíčního období postoupila místy až o 500 kilometrů. Bojové operace během prvního období, zejména úspěchy Rudé armády v okolí Rostova, Tuly, Kalugy, Moskvy, Tichvinu a Leningradu, odhalily dvě významné skutečnosti. Za prvé se ukázalo, že Rudá armáda a její bojové jádro vyrostly v sílu, s níž je nutno počítat, která nejenže dokáže vydržet nápor německých fašistických vojsk, ale je schopná je porazit v otevřené
20
Úvod
bitvě a obrátit je na ústup. Za druhé se ukázalo, že německá armáda, vzdor vší své neochvějnosti, trpí řadou vážných základních nedostatků, které za určitých specifických vhodných podmínek umožňují Rudé armádě, aby ji porazila. Nelze opominout skutečnost, že německá vojska, která se přehnala celou Evropou a jediným úderem porazila prvotřídní francouzskou armádu, se setkala se skutečným odporem jen v naší zemi. A nikoli jen s odporem – byla donucena ustoupit z okupovaných území o více než 400 ki lometrů, přičemž za sebou zanechala obrovské množství zbraní, vozidel a munice. To nelze odůvodnit jen zimním počasím. Druhé období bojových operací na sovětsko-německé frontě bylo charakterizováno změnou situace ve prospěch Němců, kteří se opět chopili iniciativy. Prorazili na jihozápadním směru naší obranou, postoupili vpřed a přiblížili se k Voroněži, Stalingradu, Novorossijsku, Pjatigorsku a Mozdoku. Využívajíce výhody, že v Evropě dosud neexistuje druhá fronta, vrhli Němci a jejich spojenci proti nám na frontu veškeré své volné zálohy. Napřeli je všechny jediným směrem – jihozápadním, čímž zde získali značnou převahu a dosáhli výrazného taktického úspěchu. Němci však zjevně již dnes nejsou natolik silní, aby byli schopni vést ofenzivy ve třech směrech – jižním, severním a středovém –, jako tomu bylo během prvních měsíců jejich letní ofenzivy minulý rok. Jsou však stále dostatečně silní na to, aby vedli ofenzivu v jednom zvoleném směru. Jakého strategického cíle chtěli Němci dosáhnout, když zahájili své letní tažení? Pokud můžeme soudit z komentářů v zahraničním tisku, čítaje v to i ten německý, zdá se, že hlavním cílem bylo obsazení ropných polí kolem Grozného a Baku. Ale skutečnosti tento předpoklad nepotvrzují. Fakta říkají, že postup k ropným nalezištím Sovětského svazu není hlavním, ale jen vedlejším cílem. Co tedy bylo skutečným hlavním cílem německé ofenzivy? Bylo to obklíčení Moskvy od východu, její odříznutí od dodávek ze zázemí z povolžské a uralské oblasti a poté provedení přímého útoku na Moskvu. Postup německých jednotek jižním směrem, směrem k ropným nalezištím, měl podpůrný význam: jeho cílem nebylo pouhé obsazení těchto území, ale především snaha o to, abychom byli nuceni přesunout na jih své zálohy a tím oslabit moskevský front, čímž by přímý útok na Moskvu získal větší naději na úspěch. To také vysvětluje, proč se hlavní německá seskupení nyní nacházejí v oblasti Orla a Stalingradu a nikoli dále na jihu. Nedávno se nám podařilo zajmout důstojníka z německého generálního štábu. Měl u sebe mapu se zakresleným plánovaným postupem i s časovým rozpisem pro rok 1941. V dokumentu se uvádělo, že Němci plánovali obsa-
21
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
dit 10. července Borisoglebsk, 25. července Stalingrad, 10. srpna Saratov, 15. srpna Kujbyšev, 10. září Arzamas a 25. září Baku. Dokument jasně potvrzuje správnost našich informací, že hlavním cílem německé letní ofenzivy bylo obklíčení Moskvy od východu a poté provedení přímého útoku na město, zatímco postup Němců jižním směrem nás měl zároveň donutit k přesunu našich záloh daleko od Moskvy, čímž by se moskevský front oslabil a německý útok na město se tím usnadnil. Stručně řečeno, hlavním cílem německé letní ofenzivy bylo obklíčení Moskvy a ukončení války ještě téhož roku. V loňském listopadu zamýšleli Němci dobýt Moskvu přímým útokem, donutit tím Rudou armádu ke kapitulaci a ukončit válku na Východě. Touto klamnou představou ohlupovali své vojáky. Ovšem přepočítali se, jak už dnes dobře víme. Selhal jak jejich záměr úspěšně provést přímý útok, tak i snaha o obklíčení Moskvy od východu a ukončení války v loňském roce. A znovu své zmatené vojáky touto iluzí ohlupují. A jak je vidět, opět se mýlí. Honí dva zajíce najednou – chtějí ropu a chtějí obklíčit Moskvu – a to je pro německé fašistické stratégy tvrdý oříšek2. A proto je taktický úspěch německé letní ofenzivy jen ukázkou jejich zjevné neschopnosti strategického plánování.
3. Otázka otevření druhé fronty v Evropě Jak lze vysvětlit skutečnost, že Němci byli po tom všem schopni opět převzít vojenskou iniciativu a dosáhnout na frontě určitých významnějších taktických úspěchů? Je to dáno tím, že Němci a jejich spojenci byli schopni shromáždit dosud nedotčené zálohy, vyslat je na východní frontu a získat tak na určitém zvoleném směru významnou převahu. Je nepochybné, že bez těchto opatření by Němci již žádných úspěchů na naší frontě nedosáhli. Ale jak je možné, že mohli soustředit zálohy a poslat je na východní frontu? Zde je ten důvod: neexistence druhé fronty v Evropě jim poskytla příležitost se takto zachovat, aniž by přitom nějak riskovali. Hlavním důvodem jejich letošních taktických úspěchů je neexistence druhé fronty v Evropě. To jim dává možnost vrhnout všechny své nedotčené zálohy proti nám na frontu a získat tak na jihozápadním směru významnou převahu. Zkusme nyní předpokládat, že by druhá fronta v Evropě existovala, tak jako tomu bylo za minulé velké války. Řekněme, že by tam Němci museli
22
Úvod
odeslat 60 svých a 20 spojeneckých divizí. Jaká situace by pro ně nastala na naší frontě? Není těžké pochopit, že by se jejich situace stala zoufalou. Ba co více, znamenalo by to začátek konce německých fašistických vojsk, protože Rudá armáda by s nimi už dnes nebojovala tam, kde se nyní nachází, ale boje by probíhaly u Pskova, Minsku, Žitomiru a Oděsy. A to by znamenalo, že by německá armáda čelila katastrofě. Za to, že se tak dosud neděje, může neexistence druhé fronty v Evropě. Podívejme se na otázku druhé fronty z historické perspektivy. Za minulé velké války bylo Německo nuceno bojovat na dvou frontách: na západní – především proti Anglii a Francii – a na východní proti ruským jednotkám. Druhá fronta proti Německu tedy existovala. Ze všech 220 divizí, které mělo Německo tehdy k dispozici, jich bylo na ruskou frontu odesláno nějakých 85. Když připočteme síly německých spojenců, jmenovitě 37 divizí rakousko-uherských, dvě bulharské a tři turecké, tak proti ruským silám stálo celkem 127 divizí. Ostatní německé a spojenecké divize držely frontu především proti Francouzům a Angličanům. Část německých sil byla také vázána posádkovou službou na obsazených územích. Takto si věci stály za minulé velké války. A jak je tomu za této války, řekněme, jak tomu bylo v září letošního roku? Podle potvrzených údajů, bez jakékoliv pochybnosti, ze všech 256 současných německých divizí jich bojuje na naší frontě nejméně 179. Pokud k nim připočteme 22 divizí rumunských, 14 finských, 10 italských, 13 maďarských a po jedné slovenské a španělské, stojí proti nám na frontě celkem 240 divizí. Zbytek německých divizí a divizí jejich spojenců okupuje obsazené země (Francii, Belgii, Norsko, Holandsko, Polsko, Československo atd.). Některé jednotky bojují v Libyi a Egyptě proti Anglii, ale tato fronta zaměstnává jen 4 německé a 11 italských divizí. Namísto 127 divizí, jimž jsme čelili za minulé velké války, máme jich nyní proti sobě nejméně 240. Namísto 85 německých divizí jich nyní proti Rudé armádě bojuje 179. A to je ten hlavní a základní důvod taktických úspěchů německých fašis tických vojsk dosažených na naší frontě během letošního léta. Německá invaze do naší země je velmi často srovnávána s Napoleonovým vpádem do Ruska. Avšak veškeré takové srovnávání postrádá jakýkoliv smysl. Ze 600 000 mužů vpadnuvších do Ruska měl Napoleon u Borodina k dispozici pouhých 130–140 000 mužů. To bylo vše, co mohl
23
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
ušetřit pro boj o Moskvu. Nyní čelí Rudá armáda více než třem milionům mužů s tou nejmodernější výzbrojí. Copak to vůbec může chtít někdo srovnávat? Občas je německá invaze do naší země srovnávána s postupem Ruska na německá území během minulé velké války. Ale i toto srovnání silně pokulhává. Za minulé války existovala v Evropě druhá fronta, která významně bránila německé aktivitě. Za této války žádná druhá fronta v Evropě není. Za druhé, v této válce proti nám bojuje více než dvojnásobný počet nepřátel než za té minulé. Je jasné, že se to srovnávat nedá. Nyní si můžete představit, jak vážným a mimořádným těžkostem Rudá armáda čelí a jak obrovské je v boji s německými fašistickými okupanty její hrdinství. Myslím si, že žádná jiná země a žádná jiná armáda by údery zasazované zuřivými tlupami německých fašistických banditů a jejich spojenců nevydržela. Jen naše sovětská země a Rudá armáda jsou schopny takové přesile odolat! (Bouřlivý potlesk) A nejen odolat, ale také ji přemoci! Velmi často zaznívá otázka: bude druhá fronta v Evropě otevřena? Ano, dříve či později bude. Ale už to nebude proto, že bychom ji potřebovali my, ale proto, že ji naši spojenci potřebují možná více než my. Naši spojenci zajisté chápou, že po pádu Francie by neotevření druhé fronty vedlo ke špatným koncům ve všech svobodných zemích, čítaje v to i ty jejich.
4. Válečné spojenectví Sovětského svazu, Anglie a Spojených států amerických proti hitlerovskému Německu a jeho spojencům v Evropě Dnes už můžeme brát jako nezpochybnitelnou skutečnost, že v průběhu války, kterou proti lidstvu rozpoutalo fašistické Německo, došlo k zásadnímu rozložení sil. Vznikly dva nepřátelské tábory: italsko-německá koalice a britsko-sovětsko-americké spojenectví. Je rovněž neoddiskutovatelné, že tyto dva nepřátelské tábory jsou vedeny dvěma zcela protichůdnými ideologiemi. Program italsko-německé koalice se dá popsat následujícími body: rasová nenávist, nadvláda „nadřazených“ ras, podmanění jiných národů a obsazení jejich území, hospodářské otroctví podmaněných národů a uloupení jejich národních bohatství, destrukce demokracie a svobody a nastolení všemocné vlády hitlerovského režimu. Program britsko-sovětsko-amerického spojenectví zahrnuje: odmítání
24
Úvod
rasové nadřazenosti, rovnost všech národů a nedotknutelnost jejich území, osvobození zotročených národů a navrácení jejich suverenity, zajištění práva na sebeurčení pro všechny národy, pomoc utlačovaným národům a pomoc při budování jejich ekonomiky, znovunastolení demokratických svobod a úplné zničení hitlerovského režimu. Program italsko-německé koalice vytvořil situaci, kdy všechny okupované evropské země – Norsko, Dánsko, Belgie, Holandsko, Francie, Polsko, Československo, Jugoslávie, Řecko i okupovaná území Sovětského svazu – cítí k italsko-německé tyranii palčivou nenávist, škodí Německu i jeho spojencům jak jen mohou a čekají na vhodný okamžik, aby se vzepřely utlačovatelům za potupu a násilí, které jim zotročení přináší. V souvislosti s tím je dnešní doba charakterizována stále hlubší izolací italsko-německé koalice, neboť její morální a politické rezervy v Evropě jsou vyčerpány a jejich slabost a úpadek se prohlubují. Program britsko-sovětsko-amerického spojenectví vyústil do skutečnosti, že všechny okupované země v Evropě plně sympatizují s členy tohoto spojenectví a jsou připraveny všemožně jim pomoci k naplnění jejich cílů. V souvislosti s tím se objevuje ještě jedna specifická charakteristika dnešních dnů – morální a politický vliv našeho spojenectví v Evropě den ze dne narůstá a spojenci získávají stále větší sympatie milionů lidí, kteří jsou připraveni dát se společně do boje proti hitlerovské tyranii. Srovnáme-li síly obou koalic z hlediska lidských i hospodářských zdrojů, můžeme konstatovat, že převaha britsko-sovětsko-amerického spojenectví je neoddiskutovatelná. Naskýtá se však otázka: je tato výhoda dostatečná k dosažení vítězství? V nejednom případě již bylo zdrojů dost, ale byly rozdělovány tak neefektivně, že se výhoda nakonec rovnala nule. Je tedy jasné, že nestačí jen zdroji disponovat, ale je nezbytné umět je mobilizovat a správně využívat. Lze pochybovat o tom, že toho je britsko-sovětsko-americké spojenectví schopno? Někteří tvrdí, že k takovým pochybnostem důvody jsou. Ale o co se jejich pochybnosti opírají? Víme, že lid v našich spojeneckých zemích prokázal schopnosti a dovednosti mobilizovat zdroje svých zemí k hospodářskému, kulturnímu a politickému rozvoji. Nuže ptám se: jaké jsou důvody pochybovat o tom, že by lid, který byl schopen mobilizovat zdroje k hospodářskému, kulturnímu a politickému rozvoji, nebyl schopen využít je také pro válečné úsilí? Jsem toho názoru, že k takovým pochybnostem není žádný důvod. Převládá názor, že britsko-sovětsko-americké spojenectví má všechny naděje na vítězství. A toto spojenectví by mohlo prý zvítězit, pokud by ho
25
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
nenarušoval jeden nedostatek, který ho může oslabit a rozmělnit. Podle některých spočívá problém tohoto spojenectví v rozdílných a neslučitelných ideologiích. To prý je ten faktor, který brání členům spojenectví v jednotných akcích proti společnému nepříteli. Myslím, že takový názor je chybný. Popírat rozdíly v ideologiích a ve společenském systému zemí britsko-sovětsko-amerického spojenectví by bylo absurdní. Ale vylučuje tato skutečnost možnost a vzájemnou prospěšnost společných akcí proti společnému nepříteli, jenž nám hrozí zotročením? Nepochybně nikoliv. Ba mnohem více – toto současné ohrožení kategoricky diktuje členům našeho spojenectví nutnost vzájemné spolupráce s cílem uchránit lidstvo od návratu otroctví a středověkých ukrutností. Je snad program britsko ‑sovětsko-amerického spojenectví proti hitlerovské tyranii nedostatečný pro to, aby překlenul případné vzájemné rozpory? Já myslím, že k tomu více než dostačuje. Domněnky těchto lidí jsou chybné také proto, že byly vyvráceny událostmi minulého roku. Pokud by tito lidé měli pravdu, byli bychom dnes svědky stále většího odcizování mezi členy britsko-sovětsko-amerického spojenectví. Ale nejenže nic takového nevidíme, je tomu právě naopak, fakta a události nám říkají o neustálém sbližování mezi členy spojenectví a o jejich sjednocování do jednotné a nerozborné vojenské aliance. O tom nám události minulého roku podávají přímé důkazy. V červenci 1941 – jen pár týdnů od počátku německé invaze na naše území – s námi Velká Británie podepsala „Dohodu o vzájemné spolupráci ve válce proti Německu“ (anglicky Anglo-Soviet Treaty of Mutual Assistance z 12. 7. 1941). Ovšem, v té době jsme ještě žádnou takovou smlouvu se Spojenými státy neměli. Deset měsíců poté, 26. 5. 1942, během návštěvy soudruha Molotova ve Velké Británii, jsme uzavřeli „Smlouvu o společném postupu ve válce proti hitlerovskému Německu a jeho spojencům v Evropě a o vzájemné poválečné podpoře a pomoci“ (anglicky The Twenty-Year Mutual Assistance Agreement Between the United Kingdom and the Union of Soviet Socialistic Republics z 26. 5. 1942). Tato smlouva bude platná po dobu následujících 20 let. Sama o sobě znamená historický obrat ve vzájemných vztazích mezi naší zemí a Velkou Británií. V červenci 1942, během návštěvy soudruha Molotova ve Spojených státech, s námi USA podepsaly „Smlouvu o zásadách týkajících se vzájemné spolupráce ve vedení války proti agresorovi“ – smlouvu, která představuje závažný krok v prohloubení vztahů mezi SSSR a USA. A nakonec je třeba také připomenout důležitou skutečnost, že ministerský předseda Velké Británie pan Churchill navštívil Moskvu a během této návštěvy
26
Úvod
došlo mezi vůdci obou zemí k plnému porozumění. Nemůže být pochyb o tom, že všechny tyto skutečnosti hovoří o progresivním sbližování mezi SSSR, Velkou Británií a USA a o jejich sjednocení do protiitalsko-německé vojenské aliance. Logika těchto faktů stojí nad jakoukoli jinou logikou. Lze tu učinit pouze jediný závěr: britsko-sovětsko-americké spojenectví má veškeré šance porazit italsko-německou koalici a také nad ní bez pochyby zvítězí!
5. Naše poslání a úkoly Válka všem strhla masky a v plné nahotě odhalila vzájemné vztahy. Situace se stala jasnou, takže není nic snazšího než určit naše poslání a úkoly v této válce. V rozhovoru s tureckým generálem Erkiletem, jenž byl uveřejněn v tureckých novinách Jumhuriet, kanibal Hitler řekl: „Zničíme Rusko takovým způsobem, že už se nikdy nevzpamatuje.“ Zdá se, že to bylo poněkud hloupé (Smích). My takový cíl nemáme – tedy zničit Německo –, neboť je to stejně nemožné jako zničit Rusko. Ale zničit hitlerovský režim, to možné a nezbytné je! (Bouřlivý potlesk) Náš první úkol tedy jasně zní – zničit hitlerovský režim a jeho zakladatele! (Bouřlivý potlesk) Během téhož rozhovoru s tímtéž generálem kanibal Hitler pokračoval: „Ve válce budeme pokračovat tak dlouho, dokud v Rusku nezničíme veškerou organizovanou vojenskou sílu.“ A opět se zdá, že to bylo poněkud ignorantské (Smích). Naším cílem není zničit veškerou německou organizovanou vojenskou sílu, neboť každý inteligentní člověk chápe, že je to nemožné. V Německu, stejně jako v Rusku. I z hlediska vítěze je to nesmyslné. Ale zničit hitlerovskou armádu, to je možné a nezbytné! (Bouřlivý potlesk) Hitlerovi černí smrtihlavové si přisvojili právo mučit sovětské válečné zajatce, zabíjet je po stovkách a nechávat je po tisících umírat hlady. Na okupovaných územích naší země drancují a zabíjejí civilisty – muže i ženy, děti i starce, naše bratry a sestry. Jejich cílem je zotročit a zničit národy Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí, Moldávie, Krymu a Kavkazu. Jen lidé s nejnižšími pudy a ničemové bez kousku cti – jen ti, kteří dokáží klesnout až na úroveň bestií – jsou schopni dopouštět se na nevinných neozbrojených lidech takových krutostí. Ale to není vše. Zaplavili Evropu šibenicemi a koncentračními tábory. Zavedli hanebný systém „rukojmích“. Postří-
27
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
lejí a oběsí zcela nevinné lidi jen proto, že některá německá bestie přijde o život, když znásilňuje ženu nebo rabuje u místního mírumilovného obyvatelstva. Přeměnili Evropu na vězení národů. A nazývají to „novým evropským pořádkem“. My ale známe pachatele všech těchto krutostí – ty budovatele „nového evropského pořádku“, všechny ty novopečené generální guvernéry a správce, ty nejvyšší i jim podřízené velitele. Jejich jména jsou dobře známá tisícům trýzněných lidí. Jen ať tito vykonavatelé a mučitelé dobře vědí, že nemohou uniknout před tím, aby jim byly jejich činy spočteny, a že se nevyhnou tomu, aby byli všemi trýzněnými lidmi ztrestáni. Naším třetím úkolem je zničit tento nenáviděný „nový evropský pořádek“ a potrestat jeho strůjce! To jsou tedy naše úkoly. (Bouřlivý potlesk) Soudruzi! Nacházíme se uprostřed velké osvobozenecké války. Nevedeme ji sami, nýbrž společně s našimi spojenci. Tato válka nám přinese vítězství nad hanebným nepřítelem lidstva – nad německými fašisty a imperialisty. Na našich transparentech s válečnými slogany můžeme číst: Ať žije vítězství britsko-sovětsko-amerického spojenectví! (Potlesk) Ať žije osvobození evropských národů od hitlerovské tyranie! (Potlesk) Ať žije svoboda a nezávislost naší slavné vlasti! (Potlesk) Prokletí a smrt německým fašistickým okupantům, jejich zemím, armádám a „novému evropskému řádu“! (Potlesk) Sláva naší Rudé armádě! (Bouřlivý potlesk) Sláva našemu námořnictvu! (Bouřlivý potlesk) Sláva našim partyzánům, ženám i mužům! (Dlouhý bouřlivý potlesk, ovace vstoje)
ROZKAZ lidového komisaře obrany č. 345 ze dne 7. listopadu 1942 Moskva Soudruzi vojáci Rudé armády, velitelé a zástupci velitelů pro věci politické (zamětitěl po političeskoj časti – zampolit, pozn. překl.), partyzáni – muži a ženy! Pracující lide Sovětského svazu! Jménem sovětské vlády a naší komunistické strany vám blahopřeji k 25. výročí vítězství Velké říjnové socialistické revoluce.
28
Úvod
Před čtvrt stoletím dělníci a rolníci pod vedením bolševické strany a velkého Lenina nastolili v naší zemi vládu sovětů. Lid Sovětského svazu se tehdy vydal na slavnou cestu. Za 25 let se naše země stala státem průmyslovým a státem s kolektivizovaným zemědělstvím. Národy Sovětského svazu, které si vydobyly svobodu a nezávislost, se sjednotily do nerozborného bratrského společenství. Sovětský lid se vlastními silami osvobodil od všeho útlaku a díky své neustávající práci si zajistil prosperující a kulturně bohatý život. Dnes náš lid oslavuje 25. výročí Velké říjnové revoluce uprostřed vrcholícího krutého boje proti německým fašistickým okupantům a jejich evropským spojencům. Na počátku roku, během zimy, uštědřila Rudá armáda německým fašis tickým jednotkám řadu úderů. Po odražení útoku na Moskvu převzala iniciativu, zahájila ofenzivu a začala německé síly hnát zpět k západu. Z německého otroctví osvobodila rozsáhlé oblasti naší země. Tím Rudá armáda ukázala, že za příznivých podmínek je schopná německé fašistické jednotky porazit. V létě se však situace na frontě zhoršila. Němci využívající výhody neexistence druhé fronty v Evropě zmobilizovali všechny své zálohy, přesunuli je na ukrajinský front a prolomili ho. Za cenu nesmírných ztrát byli němečtí fašisté schopni postoupit k jihu, ohrozit Stalingrad, černomořské pobřeží, Groznyj a přiblížit se ke Kavkazu. Díky neochvějnosti a hrdinství Rudé armády ztroskotal německý záměr obklíčit naše hlavní město z týlu a pak na něj udeřit. Nepřítel byl zastaven u Stalingradu. Ale vzdor tomu, že byl u Stalingradu zastaven, a vzdor utrpěným ztrátám desítek tisíc důstojníků a vojáků vrhá nepřítel do boje další a další divize a napíná síly až za hranice svých možností. Boje na sovětsko-německé frontě jsou stále úpornější. Na tom, jak tyto boje dopadnou, závisí osud sovětského státu a svoboda a nezávislost naší vlasti. Náš sovětský lid přestál se ctí mnoho zkoušek, které ho naplnily neotřesitelnou vírou ve vítězství. Válka se stala tvrdou zkouškou síly a stability sovětského společenského řádu. Všechny naděje německých imperialistů, že se sovětský stát rozpadne, se ukázaly jako naprosto falešné. Socialistický průmysl, kolektivizované zemědělství, bratrství mezi národy naší země a sovětská vláda jasně prokázaly svou sílu a nezničitelnost. Naši dělníci a rolníci, pracující inteligence a všechen lid v zázemí čestně a obětavě pracují, aby zásobili frontu vším potřebným. Tíži války proti hitlerovskému Německu a jeho satelitům nese Rudá armáda. Svým obětavým bojem proti fašistickým armádám si vydobyla
29
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
lásku a úctu všech svobodymilovných lidí na světě. Vojáci a důstojníci Rudé armády, kteří postrádali předchozí bojové zkušenosti, se již naučili, jak porážet nepřítele, ničit jeho živou sílu i techniku, mařit jeho plány a neochvějně bránit naše města a vesnice. Hrdinové bránící Moskvu a Tulu, Oděsu a Sevastopol, Leningrad a Stalingrad jsou vzorem obětavé statečnosti, železné kázně, neochvějnosti a vítězství, jež přináší bojová dovednost. Tito hrdinové jsou měřítkem pro celou Rudou armádu. Nepřítel již poznal schopnost Rudé armády mu vzdorovat. A jistě pozná, jaké drtivé údery je Rudá armáda schopná zasazovat. Není pochyb o tom, že němečtí okupanti budou hnáni do dalších hazardních dobrodružství. Ale síla nepřítele je již podlomena a dosahuje hranic jeho možností. Během války již Rudá armáda vyřadila z boje více než osm milionů nepřátelských vojáků a důstojníků. Dnes je německá armáda, naředěná Italy, Rumuny, Maďary a Finy, mnohem slabší než v létě a na podzim 1941. Soudruzi vojáci Rudé armády, velitelé a zástupci velitelů pro věci politické, partyzáni – muži a ženy! Porážka německých fašistických armád a vyčištění sovětských území od hitlerovských okupantů závisí na vašem odhodlání a neochvějnosti, na schopnosti a připravenosti nést odpovědnost za svou vlast. Můžeme a musíme vyčistit sovětskou zemi od hitlerovských hord! Aby se tak stalo, je nezbytné: 1) Pevně a rozhodně držet frontovou linii, nedovolit nepříteli postoupit, využít všech prostředků k jeho oslabení, ničit jeho živou sílu i techniku. 2) Užít všech prostředků k upevnění železné kázně, přísného pořádku a jednotného velení našim armádám, aby se zlepšil bojový výcvik našich jednotek – aby se připravily zasadit nepříteli se vší odhodlaností a houževnatostí drtivý úder. 3) Rozdmýchat plameny partyzánského hnutí v týlu nepřítele, které zničí jeho zásobovací oblasti a zničí německou fašistickou sebranku.
30
Úvod
Soudruzi! Nepřítel již pocítil údernou sílu Rudé armády u Rostova, Moskvy a Tichvinu. Blíží se den, kdy pocítí sílu jejích dalších úderů. Pak se bude v našich ulicích slavit (Будeт прaздник на нaшей yлицe). Ať žije 25. výročí Velké říjnové socialistické revoluce! Ať žije naše Rudá armáda! Ať žije naše námořnictvo! Ať žijí naši slavní partyzáni – muži i ženy! Smrt německým fašistickým okupantům! Lidový komisař obrany J. Stalin
31
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
O PARTYZÁNSKÉ VÁLCE M. I. Kalinin3 Výzva soudruha Stalina k lidu na okupovaných územích Sovětského svazu, aby tu rozpoutal partyzánskou válku, padla na úrodnou půdu. Nyní je každému zřejmé, že se partyzánské hnutí stále více rozrůstá a sílí, tak jako jarní povodeň. Zločinné počínání německé fašistické armády, její bestiální krutost k obyvatelstvu obsazených území – krutost tak hrůzná, že i kameny volají po naší odplatě – donutily k obětavému boji proti hitlerovským banditům i nejmírumilovnější obyvatele. Ale násilí a krutosti německých okupantů, jichž se dopouštějí na mírumilovném obyvatelstvu, jsou pro partyzánské hnutí jen druhotnými faktory. Hlavní, více než dostatečný důvod rozhořívání partyzánského hnutí, je mnohem hlubší. Leží v srdcích lidí samých. Základ byl položen díky Leninově a Stalinově politice a poté se neustále rozvíjel téměř po čtvrt století. A nyní, v této pro naši zemi nejtěžší chvíli, vyklíčila semena zasetá do lidských duší a přinesla plody. Stalinova výzva lidu na okupovaných územích nebyla jen prázdnou deklarací – je to přímá výzva k činům. Jaký druh důvěry v lid a jaký druh přesvědčení v jeho sílu, že tato výzva k činům bude naplněna! Slova soudruha Stalina ukázala lidu na dočasně okupovaných územích, jak projevit své rozhořčení a nenávist vůči svým zotročovatelům, ukázala způsob, jak jim vše bez slitování odplatit. Sovětský lid je zvyklý, že se na něj jeho strana a vláda obrací. Podíváme-li se do pětadvacetileté sovětské historie, uvidíme, že strana a vláda již vytyčily sovětskému lidu řadu závažných úkolů. A co může být závažnějšího než obrana vlasti proti zahraniční agresi? Němečtí fašisté jsou tlupou banditů podporovanou nepočetnou, ale velmi vlivnou skupinou velkých kapitalistických plutokratů. Pro tuto úzce provázanou zločineckou skupinu mají národní zájmy význam jen tehdy, slouží-li k jejich obohacení. Jejich ideologie, tak jak je předkládána veřejnosti, slouží pouze k oklamání lidových mas. A jak se stalo pravidlem, klamání a obelhávání lidových mas je ve fašistické straně velmi ceněno. Fašističtí vůdcové jsou zcela lhostejní i k utrpení vlastních vojáků. Fašistická klika pohlíží na své vojáky, ale i na vysoké důstojníky, pouze jako na nástroje k uskutečnění svých uchvatitelských cílů, a když je takto použije, odhodí je jako nepotřebný odpad. Je známo, že fašisté likvidují své vážně zraněné vojáky i tak, že je vracejí do první linie, aniž jim dají možnost 32
Úvod
se ze z jejich zranění zotavit. Fašističtí vůdcové soudí, že čím méně vojáků se vrátí z fronty domů, tím méně bude nepříjemností pro fašistické pohlaváry, protože jim nebudou kladeny nepříjemné a zlobné otázky a Hitlerovi a jeho klice se bude vládnout mnohem pohodlněji. Takový je nepřítel, proti němuž naši partyzáni bojují. Je nebezpečný nejen pro místní obyvatelstvo, ale chová se krutě i ke svým vlastním lidem, které už více nepotřebuje, odhodí všechny, kterým fašisté nedůvěřují a jež pokládají za režim ohrožující. Nespočetné množství nepřítelových činů ukazuje, že fašisté nejen vraždí, mučí, ponižují a okrádají obyvatelstvo žijící pod jejich jařmem, ale také posílají veškerou schopnou mladou populaci do Německa k otrockým pracím. S jistotou můžeme říci, že 90 % těchto otroků pomalu umírá vyhladověním a v důsledku těžké práce při výrobě dělostřeleckých granátů a střeliva, které Němci užívají proti jejich slovanským bratrům. Cesta k porážce tohoto nepřítele bude těžká a dlouhá – bude třeba jej poučit, bude třeba, aby pochopil, že partyzáni jsou ti nejúctyhodnější občané země, která trpí pod jeho agresí. Partyzáni již překonali jednu tuhou zimu. A nezůstávali během ní v nečinnosti, nýbrž na německé vetřelce neustále tvrdě útočili. Fašisté pocítili sílu těchto úderů. Pro partyzány to byl jistě i podnět pro jejich bojovou činnost v období léta. Pomoc poskytovaná partyzány Rudé armádě v boji proti Němcům je mimořádná a údery partyzánských oddílů proti fašistům se v rámci válečné strategie ukazují jako stále důležitější. To bezpochyby poskytuje partyzánům morální satisfakci. Partyzáni v těsné spolupráci s armádou nejenže stupňují své údery proti nepříteli, ale podnikají i rozsáhlejší a takticky významnější operace – vyhánějí celé německé posádky z místních správních center a vesnic, osvobozují od okupantů rozsáhlé oblasti a opět tam, v týlu nepřítele, nastolují sovětskou vládu. Není to však mírová vláda – k boji se zapřisáhlým nepřítelem se ježí všemi dostupnými zbraněmi. Lidový komisař obrany soudruh Stalin měl dobrý důvod pro to, aby ve svém prvomájovém rozkaze zahrnul bojovou činnost partyzánů a partyzánek do rámce direktiv pro pravidelné jednotky Rudé armády. V dnešní Vlastenecké válce je partyzánské hnutí mnohem důležitější, než tomu bylo ve válkách předchozích. Jeho dopady jsou větší než tehdy. Obyvatelstvo se do partyzánského hnutí zapojuje v mnohem větším počtu – čítaje v to i ženy, které předvádějí divy obětavého hrdinství. Nesmíme přitom zapomínat, že v této válce čelí partyzáni nepříteli vybavenému prvotřídní výzbrojí. To znamená, že aby na něj partyzáni mohli úspěšně udeřit, musí být schopni vést boj na vysoké úrovni a používat výzbroj 33
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
a vybavení, které tomuto nepříteli ukořistí. Co na tom, že fašisté hrubě podceňují intelektuální úroveň našich rolníků i obyvatel měst – fakta partyzánského hnutí toto očerňování zcela vyvracejí. Rolníci, dělníci i pracující inteligence bojující v partyzánských oddílech prokazují vysoký stupeň dovedností při zacházení se vším, co jim padne do ruky, i znalost všech metod potřebných k vedení boje. Německé velení je z toho nešťastné. Němci si tuto skutečnost sami uvědomují. Sovětské obyvatelstvo projevuje nejen vysoký stupeň morálního uvědomění, ale také vysokou intelektuální úroveň a bystrost. Vezmeme-li to v úvahu, copak můžeme věřit lžím fašistických zrůd, které páchají zvěrstva na Východě, zatímco Západu bezostyšně tvrdí, že osvobozují Evropu od východních barbarů? Sovětští partyzáni tyto německé žoldáky bijí a budou je bít stále tvrději – nejen statečností a smělostí svých útoků, ale také díky svým dovednostem a přirozenému ruskému důvtipu. Partyzánské hnutí je věcí všeho lidu a politicky spojilo všechny pracující Sovětského svazu. Vyrůstá z jednoduchého srovnání fašistického režimu a sovětského společenského zřízení, v němž se sovětský občan cítil a cítí jako spoluvlastník. Jak by se kterýkoliv svobodný člověk – ať muž či žena – mohl podrobit fašistickému zotročení, aniž by proti němu zuřivě bojoval na život a na smrt? K takovému podrobení na Rusi nikdy předtím nedošlo a ještě méně by se tak mohlo stát v naší svobodné sovětské zemi! Partyzáni – tito mstitelé sovětského lidu – oplatí fašistům stonásobně každé zvěrstvo, jehož se dopustili. Je to jediná cesta, jak donutit fašistické zločince, aby respektovali práva jiných lidí. Nenávist vůči fašistům stále narůstá a s ní sílí i partyzánské hnutí, jež má jedinou myšlenku a chce dosáhnout jediného cíle, který se dá vyjádřit slovy: „Smrt fašistickým okupantům!“ V partyzánech spočívá sovětské vlastenectví a láska k vlasti. V nich leží nenávist k fašistickým černým smrtihlavům. V nich spočívá síla širokého hnutí, které Rudé armádě napomůže vyhnat záplavu fašistických kobylek z naší země.
34
Základy partyzánské taktiky
I. ZÁKLADY PARTYZÁNSKÉ TAKTIKY PŘECHOD FRONTOVÉ LINIE Přechod frontové linie do týlu nepřítele vyžaduje velmi pečlivou přípravu. Jednou z nezbytných podmínek k jeho úspěšnému uskutečnění je součinnost s příslušným velitelem z řad Rudé armády. Neúnavně pozoruj nepřítele a prováděj systematický průzkum. Shromaž ďuj informace o rozložení nepřátelských sil, o jeho křídlech a mezerách mezi jednotkami, o rozmístění jeho zbraňových systémů, ženijních překážkách atd. Seznam se také podrobně s oblastí, do níž má být tvůj oddíl nasazen. Studium map a pohovory s místními obyvateli ti umožní zorientovat se i v naprosto neznámém terénu. Ujasni si, kde se nacházejí lesy, otevřený a členitý terén, obydlená místa, rokle, řeky a mosty. Je dobré obstarat si znalého průvodce, jenž nejen dokonale zná terén, ale má rovněž kontakty mezi místními obyvateli. To vše ti umožní zvolit k přechodu frontové linie to nejpříhodnější místo. Nepřítel nesmí být schopen tvůj přechod zpozorovat. Před zahájením přesunu je nezbytné zkontrolovat zbraně a výstroj a připravit je a upevnit tak, abys nic neztratil a aby nepůsobily hluk a neleskly se. Zachovávej vojenské tajemství, takže si s sebou neber žádné doklady ani osobní věci jako dopisy či fotografie. Nejpříhodnějším počasím pro přechod frontové linie je mlha, déšť, silný vítr (vanoucí směrem od nepřítele), sněžení či sněhová vánice. Nejvhodnější dobou je temná noc. Během přechodu frontové linie se partyzáni musí vyhnout přestřelkám s nepřátelskými jednotkami. Vyjma stavu nouze se nezastavuj, překonej frontu až do taktické vzdálenosti od ní jediným rychlým přesunem. Snaž se shromáždit vlastní síly v prostoru plánované operace co nejrychleji a v týlu nepřítele zahaj překvapivou partyzánskou činnost. Pokud jsou v nepřátelské obraně neobsazené úseky, skupiny partyzánů jimi mohou po pečlivém průzkumu a provedení bezpečnostních opatření proniknout do týlu nepřítele relativně snadno, zejména pokud tak učiní v noci. 35
PŘÍRUČKA PRO PARTYZÁNY
Situace však bývá obvykle složitější. Skupiny partyzánů pak musí proniknout do oblasti plížením od jednoho krytého místa ke druhému. V takovém případě vyšli některé bojovníky na křídla. Ti mohou odvrátit pozornost nepřítele od hlavního směru přesunu celé skupiny. Pokud je fronta nepřítelem hustě obsazena, musí skrze ni partyzánský oddíl pronikat v malých skupinkách, někdy dokonce i po jednotlivcích. V tom případě je mimořádně důležité jasně určit za frontovou linií shromaždiště. Při přechodu frontové linie mohou partyzáni narazit v hloubce nepřátelské obrany na palebná stanoviště, zálohy, hlídky a příslušníky pořádkových sil. Je lepší být na takové události předem připraven a zůstávat stále ostražitý a připravený k boji. Aby ses takovým nečekaným situacím vyhnul, prováděj pečlivý průzkum a dbej na bezpečnostní opatření. Je naprosto nezbytné zachovávat všechny zásady maskování: nekouřit, nemluvit se soudruhy, neodkašlávat si. Kráčet lehkým opatrným krokem. Vyhýbat se přesunům po cestách, neboť ty využívá nepřítel k průzkumu a hlídkování. Nepřítel je také může zaminovat nebo u nich nastražit léčky. Při přesunu podle kompasu nebo s průvodcem nikdy nezapomínej bedlivě naslouchat. Oblastmi, v nichž jsou soustředěny nepřátelské síly, se přesunuj v noci a za svítání využij míst, která poskytují bezpečí a dobré maskování. Při přesunu lesem si dej pozor na lesní palouky, cesty a mýtiny. Zvláštní pozornost věnuj osaměle stojícím budovám – ty vyžadují velmi pečlivý průzkum. Teprve až si budeš jistý, že se v nich nenachází nepřítel, rychle je obejdi a postupuj vpřed. Stále měj na paměti, že můžeš padnout do nastražené fašistické kulometné léčky. Nepřítel může být ukrytý v terénních nerovnostech, trychtýřích po granátech nebo v lese mezi stromy. Kulometníci mohou nechat oddíl přejít a pak zahájit překvapivou intenzivní palbu zezadu, aby způsobili paniku. Pamatuj, že palba fašistických kulometníků je vedena nejčastěji především pro morální účinek. Ztráty, které způsobí, jsou obvykle zanedbatelné. Pokud padne skupina partyzánů do léčky, má okamžitě zalehnout. Předem určení bojovníci – lovci či stíhači kulometníků (istrebítělja pulemjotčikov) – pak musí obsluhu kulometu zneškodnit. Provedou to tak, že během kulometných dávek určí, odkud palba přichází, a přískoky postupně kulomet obklíčí. Pokud palba náhle ustane, znamená to, že střelec pátrá po cílech. V té chvíli je nutné přitisknout se k zemi a krýt se. Jakmile se palba znovu ozve, je možné znovu začít s přibližováním. Při všech nečekaných střetech s nepřítelem se snaž odhadnout jeho sílu. Poté buď zahaj boj a nepřítele znič, nebo rychle zmiz a změň původní směr postupu. Teprve poté, co jsou si partyzáni jisti, že se nepřítele zbavili, smějí se vrátit k směru postupu, který je zavede k plánovanému cíli. 36
Základy partyzánské taktiky
Pokud se partyzáni při přesunu v týlu nepřítele setkají s místním obyvatelem, musí podniknout předběžná opatření. Pokud byla tato osoba objevena průzkumnou hlídkou a nespatřila hlavní jednotku, musí být odvedena mimo, aby nemohla posoudit její počet, palebnou sílu a směr přesunu. Zatímco se neodhalená jednotka přesunuje, hlídka zadrženou osobu podrobně vyslechne. Pokud místní obyvatel celou jednotku spatří, musí být zadržen a výslechem musí být jednoznačně zjištěno, zda nepatří k fašistické policii nebo k místní správě, kterou Hitler na okupovaných územích vytváří. Je rovněž žádoucí vytěžit z něj informace o nepříteli. Před touto osobou je nutné zakrýt skutečný směr postupu jednotky, která jej musí dočasně změnit. Zadržený místní obyvatel musí pokračovat s jednotkou několik kilometrů. Poté musí být zanechán pod dvojčlennou stráží, dokud se partyzánský oddíl dostatečně nevzdálí a terén zcela nezakryje směr jeho dalšího postupu. Teprve poté smí být zadržená osoba propuštěna. Jednotka pak znovu změní směr a vydá se do oblasti plnění bojového úkolu. Při cestě zpět, při překračování frontové linie od nepřítele na území ovládané Rudou armádou, platí stejná pravidla, jaká byla popsána výše. Nikdy nezapomínej na pečlivé krytí a maskování. Důkladně nastuduj cestu a seznam se se sektorem, v němž budeš frontu překračovat. O svém nadcházejícím přechodu fronty informuj Rudou armádu. Nejvhodnějším postupem je shromáždit se nejprve na skrytém místě asi 10 až 12 kilometrů za frontovou linií – za bojovými stanovišti čelních jednotek nepřítele. Zde si partyzáni odpočinou a připraví se na přechod fronty. Poté z tohoto místa zahájí pokud možno nepřerušovaný přesun k vlastním silám. I na cestě zpět přes frontovou linii nezapomínej provádět průzkum nepřítele, neboť bude sloužit potřebám Rudé armády. Měj na paměti, že přinášíš o nepříteli ty nejčerstvější zprávy.
PRŮZKUM Každý partyzán pohybující se na území nepřítele vede nepřetržitou průzkumnou činnost. Úspěšné splnění každého partyzánského bojového úkolu závisí především na provedení podrobného a pečlivého průzkumu. Průzkum musí být prováděn skrytě a maskovaně, aby nebylo možné odhalit sílu a rozmístění tvé jednotky. Pamatuj, že partyzán neprovádí průzkum jen pro potřeby svého oddílu, ale také pro potřeby jednotek Rudé armády. Jsi povinen pomáhat Rudé armádě v získávání informací o nepříteli, zjišťovat jeho sílu, rozmístění jeho jednotek, palebných prostředků, minových polí i týlového zabezpe37
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
