Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Potkan: příručka pro chovatele Verze 1 Příručka obsahuje informace pro chovatele potkanů. Její rozsah není konečný, bude postupně rozšiřována a doplňována. Každá další verze bude označena číslem, sledujte proto, zda máte nejaktuálnější příručku. Aktuální verzi vždy naleznete na www.potkanomilec.info. Příručku můžete volně šířit, nesmíte však nijak měnit její obsah. Příručku si můžete vytisknout a v této podobě šířit, smí však být šířena pouze v nezměněném (kompletním) stavu a zdarma, respektive za cenu spotřebovaného materiálu. Jiné použití jakýchkoli částí příručky není bez souhlasu autorky dovoleno. Dotazy k příručce a náměty zasílejte na e-mailovou adresu
[email protected]. (Konkrétní potkaní dotazy prosím pokládejte v poradně na adrese poradna.potkanomilec.info, nebo pište na e-mail
[email protected].) Co byste rádi našli v příští verzi? Našli jste chybu nebo nejasnost? Pomohla vám příručka? Máte fotografie, které by se hodily jako ilustrace k některé kapitole? Budu ráda, když mi dáte vědět. Adéla
Verze 1. je věnována všem potkanům a všem dobrým chovatelům!
Za pomoc na příručce děkuji Zbyňkovi, který ochotně pomohl a poradil, přestože drobní savci nejsou jeho specializace; Pafce, Flaremu a Attilien, kteří dodali připomínky a tolik fotek a materiálu, že je pomalu můžu prohlásit za spoluautory; Maky, Samyase, Taře a Cruele za poskytnuté fotografie. Dále MVDr. Vladimíru Jeklovi z kliniky chorob drobných savců na Veterinární fakultě VFU v Brně, který pro nultou verzi zkontroloval některé kapitoly o nemocech, jestli v nich nejsou moc velké nesmysly. A v neposlední řadě patří dík Mirce a Otovi za to, že mi tento nápad vnukli.
2
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
OBSAH Předmluva ………………………………………………………………………
4
1. Prevence a základní péče …………………….………..…………………… 2. Potkaní zvláštnosti …………………………….……….…………………… 3. Opravník potkaních omylů ………………………………………………… 4. Rozdíly mezi samečky a samičkami ……….….…………………………… 5. Zajímavosti z potkaní anatomie ………….…………...…………………… 6. Jak se chodí k veterináři ….…………………………...…………………… 7. Nemoci a úrazy ...……………………………………….…………………… 7.1 Onemocnění očí ……………………………………..…………………… 7.2 Onemocnění uší ……………………………………..…………………… 7.3 Onemocnění plic a dýchacích cest ………………….…………………… 7.4 Onemocnění močového ústrojí ……………………...…………………… 7.5 Zánět dělohy a mléčné žlázy ………………………...…………………… 7.6 Ochrnutí zadních končetin …………………………..…………………… 7.7 Průjem, zácpa, otravy, zažívací problémy …………..…………………… 7.8 Alergie …………………………………………………………………… 7.9 Parazité …………………………………………………………………... 7.10 Dermatózy – kožní onemocnění …………………...…………………… 7.11 Epilepsie …………………………………………...…………………… 7.12 Nádorová onemocnění ……………………………..…………………… 7.13 Mozková příhoda (mrtvice) ………………………..…………………… 7.14 Vředová pododermatititda ……………………………………………… 7.15 Abscesy ……………………………………………….………………… 7.16 Úrazy ……………………………………………….……………………
6 8 12 14 16 22 24 24 25 26 28 29 30 31 32 32 36 36 37 38 39 40 41
8. Kdy může potkan nakazit člověka a člověk potkana ...…………………… 9. Péče o nemocného potkana …………………………….…………………… 9.1 Nemocný potkan …………………………………….…………………… 9.2 Operace ……………………………………………...…………………… 9.3 Starý potkan ………………………………………………………………
44 47 47 49 50
10. Potrava ………………………………………………...…………………… 10.1 Krmné směsi ……………………………………….…………………… 10.2 Krmné směsi domácí výroby ……………………...……………………
53 57 57
11. Bydlení ………………………………………………...…………………… 11.1 Klec ………………………………………………..…………………… 11.2 Terárium …………………………………………...…………………… 11.3 Kupujeme klec ……………………………………..…………………… 11.4 Klece domácí výroby …………………………………………………... 11.5 Vybavení klece …………………………………………………………. 11.6 Podestýlka ………………………………………………………………. 11.7 Vytápění ………………………………………………………………...
63 63 63 64 64 69 71 73
12. Potkan v lidské a potkaní společnosti …………………………………….. 12.1 Kupujeme potkana ……………………………………………………… 12.2 První dny v novém domově ……………………………………………..
75 75 76
3
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
12.3 Jak potkana ochočit? ……………………………………………………… 12.4 Když potkan začne kousat ………………………………………………... 12.4.1 Neagresivní kousání ………………………………………………… 12.4.2 Kousání v sebeobraně ………………………………………………. 12.4.3 Agresivní kousání …………………………………………………… 12.5 Seznamování potkanů …………………………………………………….
77 79 79 80 80 81
Užitečné odkazy …………………………………………………………………. 83
4
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Předmluva Pořídili jste si tuto příručku, protože vlastníte nebo se chystáte pořídit si potkana. Doufám, že spíš to druhé, protože mým tajným přáním je, aby si každý budoucí chovatel potkanů před jejich pořízením zjistil všechny dostupné informace a teprve potom se rozhodl, jestli má pro jejich chov vůbec podmínky. Tím samozřejmě neodháním zkušenější chovatele, protože věřím, že i oni v příručce objeví nějaké zajímavé drobnosti. Potkani patří mezi hlodavce, to znamená do skupiny drobných savců, kteří jsou velmi populární jako domácí mazlíčci. Popularita potkanů je rozdělená trochu nerovnoměrně – na jedné straně stojí chovatelé, kteří by si potkana nikdy nepořídili, dávají přednost méně kontroverzním druhům, jako jsou třeba křečíci nebo morčata. Na druhé pak chovatelé, kterým potkani doslova učarovali. V současné době těch druhých podle všeho významně přibylo, protože chov potkanů nebývale kvete, a to i potkanů výstavních, s průkazem původu. I na internetu, kde před pár lety člověk o potkaní stránku nezavadil, se to teď hemží chovateli a milovníky potkanů. Taková popularita s sebou nese pozitiva – čím víc lidí se dozví, jaká úžasná zvířata jsou potkani, tím lépe, že? –, ale i negativa v podobě nepoučených chovatelů a impulzivních nákupů. Spolu s celkovým počtem potkanů zkrátka vzrostl i počet potkanů, kteří kvůli neznalosti a nezkušenosti svých pánů žijí v nevyhovujících podmínkách. Proto to tajné přání na začátku předmluvy. Jestliže patříte mezi začínající nebo budoucí chovatele, vězte, že potkan je plnohodnotné zvíře, ne nenáročná chlupatá hračka (vydržte prosím kázání do konce, nebude dlouhé). Má svá specifika a požadavky, které je nutné splnit, mají-li prožít šťastný a kvalitní život. Potkan je poměrně náročný na péči a pozornost. Je nutné se mu denně věnovat, v opačném případě se neochočí a bude u vás jen tak přežívat. Nelze ho mít jako dekoraci, k tomu lépe poslouží akvárium s rybičkami. Na druhou stranu není až tak náročný jako pes, nachází se někde mezi, a jestli právě takové zvíře sháníte, mohl by být ten pravý. Potkan není finančně nenáročný. Snažně vás prosím, nepořizujte si potkana, nemáte-li peníze na případnou veterinární péči. Spousta potkanů už na ignoraci tohoto pravidla doplatila. Potkani nepoučených chovatelů, kteří na příznaky nemocí reagují zavřením očí a doufáním, že to samo od sebe nějak dopadne, umírají mladí. Počítejte s tím, že tu a tam doma něco zničí – občas ho musíte vypustit na procházku po pokoji, a přestože většina potkanů se chová slušně, někteří hryžou kabely, koberec nebo v nestřežené chvíli zničí nějaké oblečení nebo sešit. Je to jejich přirozenost, nemohou se to odnaučit a nelze je za to trestat. Proto se nehodí pro úzkostlivé lidi, kteří musí mít ve všem naprostý pořádek. Potkan je společenské zvíře a nelze ho chovat o samotě. Aby byl život vašeho potkana spokojený, potřebuje společnost jedince stejného druhu. Kde se najde prostor pro chov jednoho potkana, najde se prostor i pro dva, překážkou bývají spíš rodiče dospívajících chovatelů, kterým je sociální život potkanů obvykle ukradený. Nenechte se zmýlit bludem, že ochočit lze jenom potkana chovaného o samotě. Často je totiž pravdou opak, ze samotného potkana se kvůli psychickému strádání stává kousavý mrzout, zatímco chovatel dvou potkanů se raduje z dua přítulných, veselých zvířátek. Potkani nepatří mezi výrazně páchnoucí zvířata, přesto jsou trochu cítit. Nejméně páchnou zvířata, která málo pijí a močí, např. pískomilové. Potkani však nemají silný, typický zápach jako např. myši nebo kočky. Nepouštějte se do odchovu potkaních mláďat, nemáte-li dostatečné znalosti a zkušenosti. Přestože zakládání „chovatelských stanic“ je teď skoro v módě, nejprve se s potkany důkladně seznamte, popovídejte si s nějakým zkušenějším chovatelem, ujistěte se, že máte dost prostoru i peněz, a pak se do toho teprve dejte. Nenechte se ukecat kamarády, kteří chtějí mláďátka, ani navnadit snem o dokonalých výstavních potkanech nebo nedejbože výdělku prodejem mláďat (nejde to – není to ani na malé přilepšení ke kapesnému). Nesplňujete-li některou z uvedených podmínek, nepořizujte si potkany. Nejprve zapracujte na 5
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
odstranění překážek (ukecejte rodiče, sežeňte větší klec), a potom se do toho teprve pusťte. Všechna tato témata najdete v příručce podrobně rozvedená, jestliže tedy váš zájem o chov potkanů přežil kázání, můžete pokračovat dál. V první kapitole najdete některé základní informace o prevenci zdravotních potíží. Následuje kapitola, určená také především začátečníkům, která se zabývá různými potkaními zvláštnostmi, jako jsou třeba „krvavé“ slzy či kývavé pohyby červenookých potkanů. Mnoho začátečníků o těchto jevech neví (běžné příručky se o nich zpravidla vůbec nezmiňují), a když se s nimi setkají, nevědí si rady. Následuje podobně laděná kapitola o potkaních omylech, kde najdete vysvětlení bludů typu „když bude potkan jíst syrové maso, začne být agresivní“. Čtvrtá a pátá kapitola se zabývá anatomií potkanů, konkrétně rozlišením samců a samiček, a některými zajímavostmi o potkaních smyslech a stavbě těla. Šestá až devátá kapitola je věnována potkanímu zdraví. Desátá kapitole pojednává o potravě, požadavky potkanů na výživu počínaje a výrobou domácích směsí konče. V jedenácté kapitole si přečtete o klecích a ubytování potkanů vůbec. Tématem dvanácté kapitoly je soužití potkana s člověkem a dalšími potkany – tedy ochočování a seznamování.
6
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
1. Prevence a základní péče Je nám to připomínáno ze všech stran, ale stále ještě jsme si nezvykli – nejdůležitější složkou zdravotní péče je prevence. Kdo si hlídá jídelníček, přiměřeně sportuje, dbá na hygienu (fyzickou i duševní) a chodí k zubaři, se zpravidla těší dobrému zdraví a také ušetří nemálo času a peněz. Preventivní péči o zdraví potřebuje i potkan. Ten na preventivní prohlídky chodit nemusí, stačí když má pozorného chovatele. Správný jídelníček – dbejte na správné složení, nekrmte potkany ničím, co by jim mohlo uškodit, a dávejte pozor, aby netloustli. Obezita je nepříjemný problém, který s sebou nese různé zdravotní potíže, jak je známe u lidí – se srdcem, játry, ledvinami, klouby a tak dále. Stejně škodlivý je i nedostatek základních živin či vitamínů, který mívá na svědomí málo pestrá strava. Nezapomeňte také, že potkani potřebují dostatek tekutin – zvláště v létě pozorně hlídejte obsah a kvalitu vody v napáječce. Bezpečná klec – při zařizování klece si můžete pustit fantazii „na špacír“ podle libosti, potkani rádi tráví volný čas hrou a sportem. Nezapomínejte ovšem na bezpečnost, nikde nesmí být žádné ostré hrany, rohy či vyčuhující hřebíky, všechno co by mohlo spadnout řádně upevněte (to platí zvláště pro patra, běhací kola, šplhací větve a další velké a těžké věci). V kupovaných klecích často bývají na dně i v patrech drátěné rošty, ty odstraňte, bývají totiž příčinou různých poranění, otlaky počínaje a zlomeninami konče. Dobrá podestýlka – ač se to nezdá, nevhodná podestýlka může napáchat mnoho škod. Ta pravá podestýlka je bezprašná, neobsahuje žádné potenciálně nebezpečné chemické látky (včetně pryskyřic, obsažených ve dřevě) a nehrozí od ní ani poškození mechanické (není v ní nic tvrdého a ostrého, například třísky nebo pichlavé hobliny). V opačném případě se můžete dočkat kožních problémů, podráždění sliznic, zánětů spojivek, podráždění horních cest dýchacích a drobných poranění, ze kterých se mohou vyvinout větší a houževnatější potíže. Podestýlek je na trhu velké množství, ideální je například podestýlka z drcených kukuřičných vřeten (jemná verze) nebo steliva do kočičích záchodků. Naopak nevhodné jsou hobliny nebo dokonce piliny. Pro staré nebo nemocné potkany se hodí čistý balicí papír nebo hadry (staré prostěradlo, tričko), které se sice hůře udržují, ale jsou pohodlné a zcela bezpečné. Hygiena – není jistě třeba připomínat, že potkaní bydlení je třeba pravidelně uklízet. Podle potřeby měňte podestýlku, z moči se – zvláště v teplých obdobích – uvolňuje čpavek, který má špatné účinky na sliznice. Zdravé není ani povalování v promočeném a zapařeném hnízdečku, což potkani s oblibou činí a vůbec jim to nepřijde divné, takže to musí ohlídat chovatel. Jednou za čas (podle počtu potkanů a stupně nepořádku jednou za 1 – 2 týdny) je potřeba všechno zařízení umýt. Klima – nenechte si od nikoho namluvit, že potkani v kanálech přece také žijí v mrazech i vedrech, a nevadí jim to. Naopak, doma chovaní potkani jsou velmi choulostiví, a je přece v našem zájmu, aby byli zdraví a žili co nejdéle. Potkani velice špatně snášejí průvan, na to pozor zvláště u klecí, kde nejsou nijak chráněni. Nejlépe jim vyhovuje teplota pokojová a vyšší, přičemž nemocní, staří a malí potkani by měli mít tepleji, protože nemají tak dobrou termoregulaci. V zimě je chraňte před chladem (máte-li doma z úsporných důvodů pokojovou teplotu 15 °C, dejte potkanům boudičku a dostatek hadříků a papírků na zateplení, nebo jim přitopte – viz kap. 11.4.2), v létě je nevystavujte přímému slunci a nepouštějte na ně ventilátor. V chladných bytech není od věci potkanům přitápět, některým jedincům stačí opravdu málo (přechod z teplého letního počasí do chladnějšího babího léta) a rozvine se u nich onemocnění dýchacích cest nebo zápal plic. Parazité – chlupatá zvířata často trpí různými vnějšími parazity, nemá však smysl proti nim bojovat permanentně, tj. pravidelně potkany stříkat přípravkem proti parazitům. Zbytečně byste tím zatěžovali 7
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
jejich organismus. Můžete při úklidu vystříkat Biokillem klec a zařízení, ale než pustíte potkany zpátky, všechno důkladně opláchněte a nestříkejte přípravek na nic, do čeho by se mohl vsáknout (papír, dřevo) Máte-li podezření na parazity, poraďte se s veterinářem, který vám doporučí vhodný přípravek a postup. O parazitech se podrobněji dočtete v kapitole 7.9. Stříhání drápků a péče o pokožku – tuto zdánlivě bezvýznamnou složku preventivní péče nepodceňujte. Někteří potkani mají drápky krátké a na špičce zakulacené, v takovém případě není potřeba je stříhat, hodně potkanů má ovšem drápy delší a poměrně ostré. Když se takovými drápy škrábou, vyrábějí si na kůži škrábance a oděrky, do kterých si zároveň zanášejí špínu. Ranky se pak lehce zanítí a začnou svědit, což vede potkana k dalšímu a ještě intenzivnějšímu škrábání. Výsledkem je spousta stroupků, ale i vážnější poranění, abscesy a holá mokvající místa. Ostré drápy proto pravidelně stříhejte, stačí samozřejmě na zadních nohách (hlavně prostřední tři prstíky), předními se potkani nedrbou, a postižená místa dezinfikujte (dezinfekcí v rozprašovači, např. Septonexem, vatičkou namočenou v Septonexu či peroxidu).
8
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
2. Potkaní zvláštnosti Začínající chovatelé se často nechají vyděsit potkaními zvyky či vlastnostmi, které jsou u těchto zvířátek sice normální, ale vypadají přinejlepším divně. Pokud při ohledávání nebo pozorování svého potkana narazíte na následující věci, zůstaňte klidní: Žluté až oranžové zuby: přední strana potkaních hlodáků má barvu, která by u člověka byla vnímána jako velmi nezdravá. Oranžové zbarvení má na svědomí železo obsažené ve sklovině, nezdravá by naopak byla bílá nebo hodně světle žlutá barva. Malí potkani (do odstavení) mají zoubky malé a bílé. foto: Pafka Za co by člověk dostal od zubaře pěkně vynadáno, to je u potkanů známka zdravého chrupu. Kromě správné barvy potkaních hlodáků na obrázku vidíte i správnou délku, tvar a postavení zubů (horní jsou kousek před spodními a délkou je malinko přesahují).
„Krvavé“ slzy: nejčastější zdroj zděšení nezkušených chovatelů. Potkani mají za očima zvláštní žlázy (jmenují se Harderovy po svém objeviteli), které vylučují mimo jiné chemickou látku porfyrin. Porfyrin může obsahovat železo, a v tom případě začne být složením podobný hemoglobinu, červenému krevnímu barvivu. To je také celé tajemství „krvavých“ slz – nejedná se o krev, ale právě o porfyrin. V čerstvém stavu je hnědočervený či hnědorůžový, po zaschnutí je k nerozeznání od zaschlé krve. Načervenalé skvrnky můžete najít kolem očí a také kolem nosu, kam výměšky žláz mohou stékat a potkan je potom vykýchává. Občasný výskyt menšího množství porfyrinu je normální (stačí podráždění oka prachem či průvanem, stres, kromě toho také starší potkani vylučují více porfyrinu než mladší), pokud ho podezřele přibude, může to být známka nějakého problému – buď přímo v oku (cizí těleso, zánět), nebo kdekoli jinde (jako vedlejší příznak libovolného onemocnění).
foto: autorka
foto: autorka
Dvouletý potkan se skvrnkami zaschlého porfyrinu kolem očí. Objevily se po podráždění prachem a brzy samy zmizely (podobné vady na kráse potkani sami odstraní při nejbližší údržbě srsti).
Zalepené oko nemocného potkana. Pokud se objeví takto silné potřísnění okolí oka nebo silnější výtok z nosu (obvykle jedno doprovází druhé), vezměte potkana k veterináři. Jestliže se potkan sám nečistí, můžete okolí očí opatrně otřít měkkým hadříkem (nepoužívejte textilie s vlasem ani vatu) namočeným ve vlažné vodě. V případě očního onemocnění ošetřujte oči a jejich okolí podle pokynů veterináře.
9
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Vrzání zuby: s tímto potkaním zvykem se setkáte poměrně často. Potkan sedí a velmi rychle cvaká zuby o sebe, což je slyšet i vidět (vibruje mu při tom celá hlava). Někdy při tom ještě do rytmu poulí oči – sval, který ovládá potkaní čelist, totiž prochází oční jamkou. Potkani si vrzáním zuby obrušují (pouhé hlodání potravy nestačí, hlodáky dorůstají velmi rychle), ale často jím také dávají najevo své momentální pocity – vrzání zuby se často objevuje ve stresujících situacích a při zlosti (často jsem viděla potkany vrzat, když je držel a prohmatával veterinář, a oni s tím nemohli nic dělat, nebo na mě naštvaně skřípali, když jsem je po vycházce zavřela do klece), nebo naopak když se potkan cítí příjemně (třeba při odpočinku – v příjemných situacích většinou zároveň vrže a poulí oči). Kývání na místě: zvláštní pohyby, které můžete pozorovat výhradně u červenookých potkanů. Potkan stojí na místě, a hlavou a celou přední částí těla pomalu „ujede“ doleva nebo doprava, jako by se chtěl skácet. Albínci mají totiž hodně špatný zrak a pohyb jim pomáhá lépe určit vzdálenost předmětů v okolí (vzdálenější předměty se zdánlivě pohybují pomaleji než ty, které jsou blíž). Všichni potkani často používají tuto techniku, pokud se chystají někam skočit, většinou u toho však kývají hlavou nahoru a dolů. Některé nemoci se projevují špatnou koordinací a ztrácením rovnováhy – potkan místo chůze rovným směrem zatáčí, naklání hlavu na stranu nebo padá. V takovém případě patří do péče veterinárního lékaře. Prohýbání v zádech a třepání ušima: zvláštní chování, které spatříte výhradně u samiček a výhradně ve chvíli, kdy se páří nebo mají na páření náladu (u potkaních samic se říje objevuje v intervalu 4 dnů). Vibrování oušky je součást samičího namlouvacího rituálu, zvláštní ztuhlý postoj s prohnutými zády a zvednutým pozadím pak potkanice zaujímá ve chvíli, kdy na ni sameček skočí. Obvykle však ani nemusí být k dispozici sameček, stačí když se samičky lehce dotknete rukou na zádech, a předvede pářicí postoj i vám. Nezkušeného chovatele první setkání s nažhavenou samičkou často vyděsí, protože její podivné napružené poskakování a křečovité ztuhnutí při dotyku přičítá neznámé chorobě. foto: autorka Ani pokusy o páření mezi dvěma jedinci stejného pohlaví nejsou Dvě potkaní samičky při „páření“. nenormální, potkani se k nim uchylují v rámci hry nebo Samice vespod předvádí typický strnulý urovnávání hierarchie ve skupině. Neznamená to, že jsou postoj s prohnutými zády a zvednutou homosexuální nebo se pominuli z nedostatku sexu, a tudíž není hlavou a zadečkem. potřeba neprodleně shánět partnera opačného pohlaví, aby si potkan „užil“, jak se domnívají někteří méně zkušení chovatelé. Vlnění ocáskem: někteří potkani hadovitě vlní ocáskem (ze strany na stranu) když je hodně rozčílíte, nebo naopak když je drbete na zádech a jim se to líbí. Mohou také vlnit při vzájemných bitkách. Pojídání vlastních bobků: jemnocitní chovatelé pokládají toto chování za nechutné, u potkanů (i jiných zvířat) je však občasné pojídání exkrementů normální. Močení na všechno kolem: trochu nepříjemné, nicméně také normální potkaní chování. Potkani močí značkují a také se jí dorozumívají, jakkoli vám to může připadat neuvěřitelné. Potkani mají totiž velmi citlivý čich a z pachové značky, tedy ze skvrnky moči, ledacos vyčtou (například pohlaví, věk či společenské postavení ve skupině). Své vlastní značky si potkan dává na všechno, co se mu líbí, značkuje si místa, která navštívil, jídlo, které našel, značkuje si ostatní potkany a značkuje si i svého chovatele, což chovateli sice nemusí být příjemné, ale nic s tím nenadělá. Pokud vás potkan počůrá, znamená to, že se u vás cítí v bezpečí a má zájem s vámi komunikovat. 10
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Zvuky: potkani mají velmi dobrý sluch a při vzájemné komunikaci používají i zvuky. Některé už jsou v ultrazvukovém pásmu, lidé je proto neslyší. Ze slyšitelných zvuků je to různé krátké i delší pískání, někdy je to jedno pípnutí, někdy několik zvuků vypísknutých těsně za sebou, někdy delší pípnutí, vždycky se však vejdou do několika zlomků sekundy. Potkaní pískají při vzájemné péči o srst a při pranicích. Pokud je něco hodně zabolí, vydají delší, táhlejší a velmi žalostné zapískání, na které hned tak nezapomenete (zvlášť když jim bolest nedopatřením způsobíte sami). Při velkém rozčilení (např. ve vážně míněné rvačce) přechází pískání v nepříjemný vzteklý řev. Při vyhrožování na sebe potkani někdy syčí s otevřenou tlamou. Podezřelé zvuky, kterým byste měli věnovat pozornost, jsou kýchání či kašel (potkan vyprskává nosem nebo se snaží vykašlat něco, co překáží v dýchacích cestách) a všechny zvuky, které se z potkana linou a očividně souvisejí s dýcháním (různé rytmické bublání, chrchlání, pískání a sípání). Kýchání může mít na svědomí prosté podráždění nosu třeba prachem, ale jakmile se začne vyskytovat příliš často nebo se přidají jiné zvuky či jiné známky onemocnění, je potřeba vzít potkana na prohlídku k veterináři. Odnášení všeho možného: potkani jsou tak trochu čtyřnohé straky. Mají nutkání odnášet si do hnízda všechny věci, které se jim líbí, nejčastěji jídlo a předměty vhodné na vystlání hnízda, tj. různé papírky a hadříky. S oblibou kradou i tužky, gumy, sponky do vlasů, sáčky, kapesníky či diskety. Zatím jsem nepoznala chovatele, kterému by roztomilá potkaní kleptománie vadila, kromě několika nepořádných jedinců, kteří nacházejí v potkaním hnízdě rozhlodané ponožky či bankovky. Dávejte také pozor, aby potkani neměli možnost vykrádat odpadkový koš nebo se nedostali k jídlu, v takovém případě je většinou popadne odnášecí horečka a hned tak nepřestanou. Naopak jim poskytněte dostatek materiálu, který si do hnízda nosit mohou, aby se zabavili.
foto: autorka Sotva pětitýdenní Fiona vítězoslavně odnáší ukradenou tužku.
Variety Protože v poslední době se u nás nebývale rozšířil chov výstavních potkanů, které lze zakoupit už i v některých zverimexech, stojí jistě za stručnou zmínku i zvláštnosti některých variet, tedy „odrůd“. Druhy osrstění: standardní potkan má hladkou, lesklou srst, v mládí matnější a velmi jemnou. Varieta rex má srst matnější a stále jakoby rozcuchanou („kadeřavou“); varieta double rex má srst podobnou, avšak v průběhu života neustále líná a opět obrůstá. Pokud tedy vašemu potkanovi záhadně vypadala srst a nemá přitom parazity ani jiné kožní onemocnění, přesvědčte se, jestli náhodou není double rex (stává se to, pokud jsou oba rodiče rexové). Potkani fuzz mají jemnou krátkou srst – napůl mezi rexem a naháčem. Nu-nu potkanům neboli „naháčům“ srst neroste vůbec, potkanům odrůdy patchwork roste 11
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
srst jen ve sporadických chumáčích, které průběžně vypadávají a objevují se jinde, takže potkan vypadá každý týden jinak. Zatím nepříliš rozšíření jsou u nás potkani dlouhosrstí (odrůdy harley a velveteen). Fuzzové, nu-nu a patchwork potkani se potýkají se specifickými zdravotními problémy (záněty a poranění očí) a jsou vhodnější spíš pro zkušeného chovatele. Potkani dumbo: od standardních potkanů se liší posazením uší. Dumbo potkani mají uši posazené po stranách hlavy, bývají také trochu větší a kulatější. Odd-eye potkani: mají každé oko jiné (jedno tmavé a jedno červené). Poměrně vzácný případ. Potkany různých variet můžete spatřit i na chovatelských výstavách – chovatelé potkanů obvykle jezdí na výstavy morčat a dalších hlodavců, nebo na brněnskou výstavu Propet, která se koná vždy na konci června.
foto: autorka
foto: autorka
Šestiměsíční potkan se standard srstí a ušima.
Pětitýdenní mládě s dumbo ušima a osrstěním rex.
foto: autorka Vlevo sedmitýdenní mládě s osrstěním fuzz. Vpravo tatáž samice ve věku jednoho roku. Některým fuzzům zůstává hustá srst po celý život, většině časem prořídne a zdálky začnou připomínat naháče. Zblízka je patrné jemné chmýří. Fuzzové a další „nahatí“ potkani jsou na dotek teplejší než potkani osrstění.
12
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
3. Opravník potkaních omylů Chov potkanů se v poslední době rozšířil i mezi milovníky zvířat, kteří by si v dobách, kdy byli běžně dostupní pouze albínci, aguti potkani a kapucíni, pořídili spíš křečka. Je to možné přičíst dostupnosti atraktivních variet (rexové, dumbo potkani, dříve neznámá zbarvení apod.), a také masivnějšímu nástupu internetu. Zatímco před pár lety, kdy jsem zakládala své internetové stránky o potkanech, prakticky žádné jiné neexistovaly (pamatuji si tři další weby, všechny obsahovaly jednu stránku s velmi stručnými informacemi), dnes jich jsou desítky, počínaje internetovými alby majitelů potkanů a konče stránkami chovných stanic, které nabízejí potkáňata všech druhů a barev. Není divu, že spolu s velikostí potkanářské obce narůstá i množství chovatelů špatně informovaných v některých oblastech, nebo bohužel zcela nevzdělaných. První skupina je na tom relativně dobře, většinou jsou to chovatelé, kteří informace aktivně vyhledávají a umějí si je správně přebrat. Druhá je buď hledat neumí nebo nechce, a podle mých zkušeností do ní patří především děti a mladí lidé, případně jejich rodiče. Na takové půdě kvetou různé omyly a bludy skutečně bujně a střetnutí s pseudochovatelem typu „koupil jsem si živou hračku, vím o ní všechno, a nikdo mi do toho nebude kecat“ je dost frustrující zážitek. Ale teď konkrétně k některým rozšířeným omylům i neomylům, které o potkanech kolují: Potkani jsou oškliví a přenášejí nemoci. Ne (týká se samozřejmě doma chovaných potkanů). Velmi oblíbený argument lidí, kteří se potkanů štítí a mezi které bohužel občas patří rodiče budoucího chovatele. Potkani chovaní jako domácí mazlíčci jsou sice také Rattus norvegicus jako jejich příbuzní z kanálů, anatomicky jsou s nimi většinou až na drobné odchylky ve stavbě uší či srsti shodní, a mají s nimi společných mnoho rysů chování, tím však podobnost víceméně končí. Dnes už seženete potkany v tolika různých barvách, s tmavýma i červenýma očima, s obyčejnýma i dumbo ušima, kadeřavou, dlouhou, saténovou nebo rovnou žádnou srstí, že si vybere každý – a některé variety (třeba modré nebo siamské zbarvení) jsou skutečně krásné. Domestikovaní potkani nejsou agresivní, snadno se ochočí, a mají mírnou a přítulnou povahu – zvláště mláďata od svědomitých chovatelů, kteří do chovu vybírají jedince s dobrým charakterem. Co se nemocí týče, populace divoce žijících potkanů je sice promořená parazity a nemocemi, často poměrně nebezpečnými, to však chovatele domestikovaných potkanů nemusí vůbec zajímat. „Domácí“ potkan na vás žádnou leptospirózu ani mor nepřenese, protože je jednoduše nemá kde chyti; a potkaní nemoci ani parazité, se kterými se v domácích chovech setkáte, na člověka přenosné nejsou. Jediné možné nebezpečí plyne z potkaního kousnutí, protože potkaní tlama není zrovna sterilní prostředí, ovšem nevydezinfikovat kousnutí by si jistě nedovolil ani chovatel psa či kočky. Stručně řečeno, při dodržování základních hygienických pravidel vám od potkanů žádné nebezpečí nehrozí. Když budu chovat víc potkanů, nikdy se tak neochočí jako když budu mít jen jednoho. Samotný potkan ke mně víc přilne. Ne. Vzhledem ke společenské povaze potkana je to dost nebezpečný blud. Potkani jsou hravá, přítulná a snadno ochočitelná zvířata, která k vám přilnou bez ohledu na to, kolik jich budete chovat – důležité je, abyste se jim dostatečně věnovali. Z toho vyplývá, že jeden zanedbávaný potkan bude rozhodně méně krotký než dva potkani, kterým se dostává dost pozornosti. Potkani jsou podobně jako člověk společenská zvířata, to znamená, že jsou zvyklá žít ve společnosti dalších jedinců svého druhu (na rozdíl např. od křečka, který je zvířátko samotářské), a pokud takovou společnost nemají, trpí a mohou se u nich projevit různé poruchy chování, například agresivita. Člověk nemůže potkanovi stoprocentně nahradit jiného potkana. Informovaný chovatel upřednostňuje zájmy zvířat před svými, a chová proto potkany alespoň ve dvojici. Chovatelům, kteří i přes veškerou snahu mohou mít jen jednoho potkana – většinou proto, že jim maminka dva nedovolí a nějaké poznatky o sociálním životě potkanů ji nezajímají – doporučuji pořídit si raději potkaního samce než samici, samečci snášejí samotu o něco lépe, jestliže se jim člověk hodně věnuje. (Pro jistotu opakuji, že není řešení pořídit si samce – i samečkům je lépe v potkaní společnosti. Jestli si chcete koupit jednoho potkana jen proto, že věříte uvedenému bludu, kupte si raději křečíka.) 13
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Může se však stát, že potkan, který žije sám, začne být časem agresivní a kousat. Zvažte, zda vám to za to riziko stojí. Potkanům se nesmí dávat syrové maso, protože jsou pak agresivní. Ne. Zvláště houževnatý omyl, který potkávám pořád dokolečka. Syrové maso z potkana agresora neudělá, a jestliže se vám potkan lačně zahryzne do prstu, na kterém kousek masa držíte, je to jen proto, že si ho ve spěchu nevšiml. Stejně tak případná kousavost v budoucnosti nebude rozhodně způsobená kouskem syrového masa. Syrové maso však přesto potkanům nedávejte ze stejného důvodu, z jakého byste ho nejedli vy – kvůli baktériím, které se v tepelně neupraveném mase můžou nacházet. Ne každý kousek masa sice obsahuje smrtící dávku salmonelových baktérií, ale jistě uznáte, že je lepší to nepokoušet. Chcete-li potkanovi dopřát „živou“ bílkovinu, dejte mu moučného červa. Potkani by neměli dostávat pomeranče. Možná. Na webu Amerického potkaního a myšího klubu (www.rmca.org) najdete článek, který zmiňuje výzkum, podle něhož je pomerančová šťáva potenciálně nebezpečná pro potkaní samce (nikoli pro samice, pro myši nebo pro lidi). Obsahuje látku d-limonen, která se při pokusech vázala na jeden z proteinů v ledvinách potkaních samců a měla karcinogenní účinek. D-limonen se však vyskytuje spíš ve slupkách pomerančů a dalších citrusů, ve šťávě pouze v menším množství. V kupovaných džusech ho bývá víc, protože při výrobě se pomeranče zpravidla neloupou tak pečlivě jako doma. Záleží tedy na vás, jak se rozhodnete, jestli se budete řídit heslem „malý kousek jednou za čas neuškodí“, nebo na pomeranče uvalíte zákaz. Potkani nepotřebují vitamín C – umějí si ho vytvořit sami. Ano. Savců, jejichž tělo si dokáže vitamín C syntetizovat samo je víc, člověk je se svojí potřebou dodávat vitamín C zvenčí spíš výjimka. Potkanům tedy není potřeba podávat „céčko“ v podobě vitamínového doplňku jako například morčatům. Potkany je nutné/vhodné pravidelně koupat. Ne. Opět poměrně rozšířený blud, zvláště mezi mladými chovateli. Najdete ho i v některých brožurkách o chovu potkanů. Je jedno, z jakého důvodu jste se rozhodli svoje potkany koupat – jestli kvůli odstranění zápachu nebo proto, že máte pocit, že „by se to mělo“ –, určitě to nedělejte. Potkani jsou extrémně čistotná zvířata, údržbě srsti a ostatních částí těla věnují denně víc času než kočka – když je budete pečlivě sledovat, sami uvidíte, jak důkladně si několikrát denně čistí srst na hlavě i na zbytku těla včetně zadečku, olizují si tlapky a ocásek, vykusují špínu z drápků a vyšťourávají nepořádek z uší. Drtivá většina potkanů se vody bojí a koupání velice špatně snáší, takže je tím pouze zbytečně stresujete, mokrý potkan také snadněji prochladne a pokud je z nějakého důvodu oslabený, může onemocnět. Pro některé potkany je koupání tak děsivý zážitek, že po něm celý den odmítají potravu a nechtějí vylézt z domečku. Potkana proto koupejte jen když je to opravdu nutné, a je-li to možné, nestrkejte ho do vody, ale spíš použijte namočený hadřík a jen ho otírejte. Každopádně pracujte rychle, aby stresu bylo co nejméně. Mokrý potkan musí schnout v teple (samozřejmě ne v horku, například na kamnech), zvlášť je-li malý, starý nebo nemocný.
14
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
4. Rozdíly mezi samečky a samičkami Samičku a samečka potkana od sebe poznáte poměrně snadno a to už v poměrně mladém věku (zkušení chovatelé hravě rozdělí vrh na samičky a samečky už po pár dnech). Potkaní samci totiž mají hodně výrazná varlata, dokonce tak výrazná, že to u některých jemnocitnějších chovatelů budí pohoršení (setkala jsem se dokonce se začínajícím chovatelem, kterému maminka potkaního samečka z tohoto důvodu zakázala) a občas nějaký úzkostnější potkanář znejistí, jestli je ta velikost ještě normální.
foto: autorka
foto: Pafka
Zadeček zhruba půlroční potkaní samičky. Je vidět pouze ústí močové trubice skryté v srsti (při pohledu zblízka jsou rozeznatelné tři otvory). V bílé části bříška jsou trochu patrné struky.
Zadeček čtyřměsíčního potkaního samečka s osrstěním fuzz („polonahý“ potkan s jemnou krátkou srstí). U chlupatých potkanů jsou varlata částečně zakrytá srstí, přesto je určitě nepřehlédnete.
foto: Flare Dvouměsíční potkaní sameček s osrstěním fuzz – i z boku jsou samčí orgány pod ocáskem dobře vidět.
Samičky a samečkové se od sebe liší povahou a některými prvky chování. Samičky bývají živější, pořád někde pobíhají a něco zkoumají. Samečkové bývají naopak spíš klidnější a lenivější. Nelze to 15
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
však generalizovat, někteří samci jsou neúnavní průzkumníci, a mezi samičkami najdete hodně klidných a mazlivých, které vám vydrží dlouho ležet na klíně. Aktivita se mění i s věkem, mláďata a mladí potkani bývají bez ohledu na pohlaví čilí, rychlí a zvědaví, zatímco staří potkani rádi pospávají a odpočívají. Často se setkávám s dotazem, jestli potkaní samci víc páchnou a víc značkují. Zápach potkaních samečků je opravdu o trochu silnější, ale všeobecně potkani – samci i samice – příliš nepáchnou. Když budete jejich obydlí udržovat v čistotě, tzn. přiměřeně často vyměňovat podestýlku a také promočené papírky a hadříky v hnízdě, nemusíte se bát, že by to u vás doma bylo cítit jako v pavilónu opic. Potkan, který bydlí v čisté kleci, páchne teprve, když si ho přidržíte přímo u nosu. Potkaní aroma se vůbec nedá srovnávat s výrazným zápachem myší. Značkování obvykle provozují obě pohlaví, přičemž opět narazíte na samce, který skoro neznačkuje, i na samici, která nechává skvrnky, kudy chodí.
16
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
5. Zajímavosti z potkaní anatomie Základní znalosti z anatomie by měl mít jistě každý chovatel kteréhokoli zvířete. Jestli jste si už přečetli kapitoly o potkaních zvláštnostech nebo o rozdílech mezi samečky a samičkami, jistě budete souhlasit, že takové znalosti chovateli nejednou ušetří starosti. I veterináři mají rádi informované chovatele a v neposlední řadě vzdělaný chovatel dělá dobrý dojem na okolí a pomáhá tak všeobecně ne zrovna oblíbeným potkanům vylepšovat image. Potkan, latinsky Rattus norvegicus, je hlodavec z čeledi myšovitých, kam kromě něj patří ještě myši, křečci, křečíci, hrabošové, ondatry, křečkomyši a další příbuzní. Má několik poddruhů a variet, z nichž nejznámější je albinotická (Rattus norvegicus var. alba). Albíni se začali cíleně chovat před přibližně sto lety coby laboratorní zvířata a postupně bylo vyšlechtěno mnoho kmenů, které dostávaly jména podle svých „vynálezců“, místa, kde byly chovány, nebo vlastností (např. Wistar, Kyoto nebo Lewis). Jednotlivé variety i kmeny jsou samozřejmě anatomicky shodné, liší se pouze v některých detailech, jako je barva srsti nebo větší či menší náchylnost k některým nemocem. Potkan je obvykle 20 – 30 cm dlouhý (délka těla bez ocasu – ocásek přidává dalších 15 – 20 cm) a váží mezi 250 až 600 gramy, přičemž samice jsou menší a lehčí než samci. Někteří samci mohou vážit i víc, aniž by byli obézní. Potkaní novorozenec má přitom hmotnost kolem šesti gramů. Délka života je individuální, průměrně se potkani dožívají dvou let, počítejte s rozmezím 1 rok až 3,5 roku, výjimečně i déle. Potkani mají o něco vyšší tělesnou teplotu než člověk, normální teplota je u nich 37,5 °C. Tepová frekvence v klidu je cca 300 – 450 úderů za minutu, dechová frekvence 80 – 130 vdechů za minutu, při námaze se tyto hodnoty pochopitelně zvyšují. Tep ucítíte, když položíte prsty potkanovi na hrudník, dýchání se nejsnadněji pozoruje, když je potkan v klidu, například když spí. V potkaním těle obíhá cca 25 – 35 ml krve; krevní obraz je odlišný od lidského (potkani mají například dvakrát vyšší počet erytrocytů než člověk, takže by byli dobří výškoví horolezci). Hlodavci (kteří jsou mimochodem nejpočetnějším řádem savců) dostali své jméno podle chrupu, uzpůsobeného k hlodání. Chrup hlodavců je v podstatě velice chudý – mají dva páry řezáků, potom velkou mezeru (odborně se jí říká diastema) a za ní několik stoliček. Potkani mají tři stoličky na každé straně obou čelistí, dohromady tedy dvanáct stoliček, které se během života nemění (potkani nemají mléčné zuby). Síla potkaních zubů však netkví v kvantitě, ale v kvalitě, a to především hlodavých řezáků – ty nemají kořeny, neustále dorůstají, proto je potkani mohou obrušovat hlodáním, aniž by o ně přišli. Rychlost dorůstání je značná, horní řezáky za týden povyrostou o něco přes 2 mm a dolní skoro o 3 mm, v případě potřeby (při ulomení nebo rychlém obroušení o něco tvrdého) rostou i rychleji. Hlodáky jsou na přední straně pokryté tvrdou, oranžově zabarvenou sklovinou, zadní stěna však sklovinu nemá, proto se zuby neobrušují do roviny, ale zaostřují se do dlátovitého tvaru. (Potkaní sklovina by na Mohsově stupnici tvrdosti měla hodnotu 5,5, což je tvrdost běžného okenního skla nebo měkčí oceli. Železo, hliník či měď jsou měkčí než potkaní sklovina.) Tvrdé ostré zuby jsou spolu s poměrně silným skusem umožněným rozmístěním a silou žvýkacích svalů univerzální nástroj, který se značnou měrou podílí na přizpůsobivosti a nezničitelnosti potkaního druhu. Každému potkanovi z čenichu vyrůstá vějíř hmatových vousů, které někteří lidé mylně pokládají za pouhou ozdobu. Hmatové vousy však potkanům pomáhají získávat důležité informace o okolí i v momentě, kdy je jinými smysly mohou vnímat jen omezeně – týká se to především zraku. Potkani mají hmatové vousy nejen na čenichu, ale krátké vousky jim vyrůstají i kolem tlamy a další vousy rostou na tvářích a kolem očí (viz foto na další straně – červené šipky ukazují, kde všude můžete vidět hmatové vousy). Když si potkana pozorně prohlédnete ze všech stran, zjistíte, že vousy pokrývají poměrně velký prostor kolem celé hlavy. Vousy vyrůstají z vlasových cibulek podobně jako všechny ostatní chlupy, jejich cibulky jsou však mnohem lépe inervovány a opatřeny drobnými svaly, které potkanovi dovolují vousy hýbat. Určitě jste si už všimli, že potkani opravdu hmatovými vousy neustále 17
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
pohybují, kmitají jimi dopředu a dozadu, a umějí je i natáhnout před sebe, když jim před nosem přidržíte něco, co chtějí prozkoumat. Vousy jsou totiž skutečnými hmatovými orgány, schopnými velice citlivě vnímat okolí – od pevných předmětů po vibrace. Potkan je schopen „ohmatáním“ vousy rozlišit i různé povrchy, např. hladký od drsného. Pro zvířata, která jsou aktivní převážně v noci a často se pohybují v naprosté tmě, například pod zemí, jsou hmatové vousy velice užitečné a v podstatě nezbytné. I ve zcela temné noře má hlodavec díky nim neustále přesnou představu, kde jsou stěny a jak daleko jsou od sebe, nebo může i ve tmě bez problémů běžet podél zdi. Vousy se hodí i v šarvátce s jiným potkanem, při tzv. „potkaním baletu“, kdy potkani stojí proti sobě a „boxují“ se předními tlapkami – všimněte si, že mají vousy namířené proti protivníkovi a hlídají si prostor kolem hlavy, aby na ně soupeř nemohl zaútočit ze strany.
Potkani s kudrnatými vousy a naháči, kteří mají hmatové vousy velmi krátké a řídké, jsou oproti běžným potkanům trochu v nevýhodě, v domácím prostředí je však handicap nijak výrazně neohrožuje. Jejich mozek se každopádně sníženým hmatovým vjemům přizpůsobí stejně jako by se přizpůsobil omezení či ztrátě jiného smyslu. Čich je pro potkany nesmírně důležitý, především proto, že pomocí pachů mezi sebou potkani komunikují. Jistě jste si všimli, že i potkani, kteří spolu žijí dlouhou dobu, si čas od času navzájem očichávají pozadí. Na výletech po kleci i mimo ni si všímají pachových značek, které tu zanechali ostatní potkani. Z moči potkan podle čichu pozná, jestli značku vytvořila samice nebo samec, jak byl starý, před jakou dobou tudy prošel a případně další detaily, například jestli to byla samice v říji. Mláďata se podle čichu dostanou k matčiným strukům, a čich je pro ně důležitý také ve chvíli, kdy začínají přijímat tuhou potravu – z ostatních potkanů (i z matčina mléka) je cítit, co sežrali, a mláďata se tak učí, které věci jsou jedlé a bezpečné. Zrak zaujímá na žebříčku užitečnosti potkaních smyslů poslední místo. Vyplývají z toho sice jisté nevýhody, které však potkani dostatečně kompenzují ostatními smysly, a jedna relativní výhoda – potkani se na rozdíl od lidí velmi dobře vyrovnávají se ztrátou zraku. V oku, přesněji na sítnici, se nacházejí dva druhy světločivných buněk, tyčinky a čípky. Tyčinky zajišťují rozlišování světla a tmy, čípky rozlišování barev. V lidském oku jsou tři druhy čípků – jeden 18
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
je citlivý na červené světlo, jeden na zelené a jeden na modré, proto vidíme celou barevnou škálu od červené barvy po fialovou. Potkani však mají pouze dva druhy čípků, z toho jeden je citlivý na zelené světlo a druhý na modré. „Červené“ čípky zcela chybí a „modrých“ je pouhá desetina z celkového počtu, jejich citlivost je však posunutá směrem ke kratším vlnovým délkám než u lidských „modrých“ čípků, tedy do K čemu je potkanům ultrafialové vidění? Možná jim pomáhá lépe vidět za šera, a také ultrafialového spektra. Potkani proto rozeznávají nejen některé části potkaního těla a skvrnky moči zelenou, modrou a fialovou, ale i ultrafialovou „barvu“. odrážejí ultrafialové světlo (toho ostatně Celkově však barvy vnímají velice špatně, protože čípky využívají i někteří dravci). Pokud máte tvoří pouhé procento z celkového počtu světločivných k dispozici UV lampu (malé lampy mívají například sběratelé bankovek a přívěšky buněk. s UV diodou se prodávají k tužkám s Ještě hůře než s barvami je na tom potkaní oko s ostrostí „tajným“ inkoustem), můžete si vlastnoručně vidění. Zraková ostrost se u lidí testuje pomocí optotypů, posvítit do klece i na potkany a nakouknout které znáte z ordinace praktického lékaře – jsou to ty tabule do světa, který lidský zrak nezná. s písmeny a čísly. Výsledek se uvádí v podobě zlomku, který má v čitateli uvedenou vzdálenost, ze které testovaný četl (bývá to 6 metrů), a ve jmenovateli vzdálenost, ze které stejný řádek přečte zdravé oko. Nemáte-li žádnou zrakovou vadu, vaše zraková ostrost je 6/6. Člověk s ostrostí 6/60 až 1/60 (neboli 6/360) je považován za silně slabozrakého, za hranicí 1/60 už je praktická slepota, tedy stav, kdy je oko sice jinak v pořádku, ale pro běžný život příliš použitelné není. Tmavoocí potkani přitom mají zrakovou ostrost asi 6/180, albíni 6/360. Vidí tedy hodně rozmazaně. Stavba potkaního oka je však odlišná od lidského – potkani mají poměrně velkou zornici a silnou čočku, a pokud k tomu přičteme převahu tyčinek na sítnici, získáme orgán, který je hodně citlivý na světlo a dobře rozeznává pohyb. Pro noční zvířata, ohrožená mnoha dravci, není ostrý zrak tak důležitý
foto: Pafka
foto: autorka
Oko dvouletého potkaního samce siamského zbarvení. Ve světle blesku, odraženém sítnicí, je výborně vidět zornice (světlý kroužek) i drobné cévky v oku.
Oko dvouleté samice tmavého zbarvení. Zornice je patrná jako tmavý kroužek uprostřed
a barevné vidění je zbytečný luxus, ale vyšší citlivost na světlo a schopnost všimnout si sebemenšího pohybu znamená uniknout sežrání. Pohybu také potkani využívají, když potřebují odhadnout vzdálenost např. při skákání – pohybují hlavou nahoru a dolů nebo ze strany na stranu, aby „rozpohybovali“ okolí, protože díky tomu lépe poznají, jak je druhá strana daleko. Potkaní zrak je také dobře použitelný na velmi malé vzdálenosti, například při rozeznávání velikosti zrn a semen v potravě. Zrak albínů není poznamenaný jen nižší ostrostí, má i další specifika. Protože oko postrádá pigmentovanou duhovku, nemůže nijak chránit vnitřek orgánu před silným světlem (duhovka se při oslnění stáhne a propustí tak dovnitř méně světla). I uvnitř chybí pigment, který v normálním oku pohlcuje část světla. Albína je proto velmi snadné oslnit, a to i běžným světlem. Světlo navíc poškozuje sítnici (nechráněné oko je pomalu poškozováno i při běžné nebo nízké úrovni osvětlení), většina albínů proto s přibývajícím věkem postupně přichází o zrak. Vystavovat červenooké potkany prudkému 19
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
světlu, např. přímému slunci, je nebezpečné. Albínům také déle trvá, než se přizpůsobí přechodu ze světla do tmy. Protože mají špatné prostorové vidění (neumějí tak dobře odhadovat vzdálenosti), často si pomáhají uhýbáním hlavou na stranu – jejich okolí se tak zdánlivě dá do pohybu a prostorovost se zdůrazní. Nejen zrakem, i sluchem potkani předčí lidské schopnosti. Zatímco u zraku jde o nepatrnou výhodu částečného vidění v ultrafialové části spektra, vyváženou navíc mnoha nevýhodami, potkaní sluch patří v živočišné říši mezi ty nejlepší. Lidé slyší zvuky o frekvencích přibližně od 20 do 20 000 Hz, celý frekvenční rozsah však nevyužíváme – lidská řeč se pohybuje v pásmu cca 100 až 2000 Hz, při hudbě se používají tóny o frekvenci až 5000 Hz. Frekvence nad 20 000 Hz (neboli 20 kHz) označujeme jako ultrazvuk. Potkaní sluch je schopen zachytit zvuky o frekvencích cca 200 až 90 000 Hz! Tím hravě předčí psa (40 000 Hz) i kočku (60 000 Hz) a šlape na paty netopýrovi (100 000 Hz). Možná vás napadá, k čemu je potkanům tak dobrý sluch, když v našem okolí přece běžně žádné ultrazvuky nejsou? Tato domněnka je totiž mylná, i když pochopitelná – svět kolem nás je plný různých vysokofrekvenčních zvuků, které my lidé zkrátka neslyšíme. Například mikrotenový sáček při mačkání vydává nejen slyšitelné šustění, ale i zvuky v ultrazvukovém pásmu. Činnosti, které jsou pro nás tiché, třeba přejetí prstem po desce stolu, tichá chůze kočky nebo mávání křídel letícího motýla, potkaní nebo psí ucho slyší. Jistě jste si už všimli, že některé zvuky jsou potkanům zvlášť nepříjemné, přestože člověk je nijak výrazně negativně nevnímá – například trhání papíru nebo škrábání lžíce o plechový hrnec –, potkaní ucho však slyší nepříjemný rámus. Reproduktory v televizích, rádiích a přehrávačích také vydávají pro lidi nepostřehnutelné ultrazvukové „pištění“, proto by potkaní klec neměla stát v blízkosti žádného takového přístroje, a potkani by neměli být vystavováni přemíře hluku, přestože většinou si na něj zvyknou a na první pohled se nezdá, že by jim vadil. Potkani však „ultrazvuky“ nejen slyší, dokáží je i vyluzovat. Slyšitelné pištění je jen část potkaní hlasové komunikace, další se odehrává v prostoru od 20 do 50 kHz. Tyto zvuky potkani vydávají například při bolesti, v ohrožení nebo v boji, ale také za příjemnějších okolností, například při hře, při krmení nebo před pářením. Hodně vysoké zvuky vydávají potkaní mláďata, kdykoli se cítí ohrožena (ocitnou se mimo hnízdo, matka na ně šlápne, nebo se jim zkrátka cokoli nezdá). Slyšitelné pípání potkaních holátek je opět jen malá část jejich hlasového projevu, které lidské ucho dokáže zachytit. Potkani prý dokonce vydávají krátké, pro nás neslyšitelné zvuky, které mají podobnou funkci jako lidský smích. Zbytek potkaního těla je neméně zajímavý jako potkaní smysly. Základní stavbu těla má potkan společnou s ostatními savci, ale má i své zvláštnosti. Na opačném konci těla než jsou oči, nos či uši, mají potkani proslulý holý ocásek, který některé lidi odpuzuje a jiné fascinuje. Potkaní ocas není žádná zbytečná okrasa, plní hned několik funkcí. V teplém počasí právě díky tomu, že není porostlý srstí, funguje jako chladič – krev, která jím protéká, se ochlazuje, a když se potom vrací do těla, ochlazuje celého potkana. Funguje tak podobně jako jazyk u psů, protože ani potkani se nemohou ochlazovat pocením celého těla. Pomocí ocasu jsou potkani také schopní vnímat vibrace a otřesy. A v neposlední řadě ho hojně využívají při provozování svých akrobatických kousků, kdy ocasem udržují rovnováhu nebo se jím přidržují. Potkaní ocas sice není chápavý jako ocas opic či jiných stromových zvířat, přesto ho potkani umějí ovinout kolem vhodného pevného bodu a trochu se jím přidržet. Můžete si toho všimnout třeba ve chvíli, kdy se potkan někam naklání nebo natahuje – když se dotknete jeho ocasu rukou, ihned toho využije. Potkani mají silné zadní a šikovné přední tlapky. Zadníma nohama se dokáží i bez rozběhu odrazit ke skokům do až neuvěřitelných výšek i dálek. Při bitkách si jimi někdy uštědřují kopance a dokáží na nich bez další opory stát. Předními končetinami si drží potravu, při čištění si jimi myjí srst nebo přidržují části těla, které chtějí očistit zuby a jazykem (například ocas nebo zadní nohy). Přestože předměty kolem sebe především očichávají a zkoumají zuby, umějí použít i „ruce“ a také to často dělají, hlavně v situacích, kdy zuby na zkoumaný předmět nedosáhnou. Potkani mají na předních i zadních končetinách po pěti prstech, první prst na přední končetině je však téměř zakrnělý a proto se můžete setkat i s mylným tvrzením, že potkani mají předních tlapkách prsty čtyři. Někdy se naopak 20
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
stane, že se narodí potkan s více než pěti prsty na některých končetinách, taková mutace však patří do říše neobvyklých kuriozit.
foto: Pafka
foto: autorka
Potkaní sameček na akrobatické výpravě za jogurtem udržuje rovnováhu pomocí napnutého ocásku.
Jedna z mých potkaních samiček ničí nalezené dřívko, které si přidržuje předními tlapkami.
foto: Attilien Sedmiprstý potkan. Další podobný případ, potkana „Six-Toe Charlie“ (Šestiprstý Charlie), můžete nalézt na zahraničních stránkách o potkanech.
21
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Potkaní vnitřní orgány jsou svým uspořádáním a funkcemi velmi podobné lidským, respektive orgánům všech savců. Najdeme však i řadu odlišností, například potkaní srdce je relativně trochu větší než lidské a zatímco to naše je víceméně uprostřed hrudi, potkaní je uložené více doleva a tím pádem i levá plíce je menší než pravá. Odlišná je i stavba žaludku, která potkanům neumožňuje zvracet. Při zvracení totiž musí koordinovaně zapracovat několik svalů, které obsah žaludku vypudí, svaly v potkaním břiše toho však nejsou schopné, a navíc nemají dostatečnou sílu, aby překonaly bariéru mezi žaludkem a jícnem, kterou mají potkani příliš silnou. Má to své výhody, potkany například nepálí žáha a před operací se nemusejí postit, ale i nevýhody – když potkan sní něco špatného, nemůže to vyzvrátit. Přestože potkani nemohou zvracet, mohou se samozřejmě dávit, pokud jim něco uvízne v jícnu. Dávení někdy doprovází (či předznamenává) onemocnění plic, tehdy potkan vyzvrátí nevábně páchnoucí červenohnědou tekutinu. Potkani mají v porovnání s člověkem relativně velké slepé střevo. Největší slepé střevo mají býložravá zvířata, jejichž trávicí systém musí umět zpracovat velké množství rostlinné potravy, tedy celulózy. Ve slepém střevě žijí mikroorganismy, které dokáží celulózu rozložit. Potkani sice nejsou býložravci, ale všežravci, rostlinná složka však tvoří nemalou část jejich stravy, a jejich trávicí systém ji dokáže využít o něco efektivněji než náš. Zajímavé jsou samičí reprodukční orgány, respektive jedna jejich část – děloha. Zatímco lidská děloha má, jak jsme se učili už na základní škole, přibližně tvar obrácené hrušky, potkaní děloha má spíš tvar písmene „V“. Jsou to v podstatě dělohy dvě (a v literatuře je také najdete označené jako levou a pravou dělohu) – nelze se tedy divit, že jsou potkaní samice při rozmnožování tak produktivní. Hned za děložním čípkem (hranicí mezi dělohou a pochvou) se rozvětvují a obě ramena sahají až skoro k bránici. Na konci každé dělohy je vaječník. Když samice zabřezne, budoucí potkáňata jsou v dělohách narovnaná pěkně za sebou a každé má svou placentu. Na samčích orgánech nejspíš každého na první pohled zaujme jejich velikost. Potkaní varlata jsou skutečně v poměru k tělu dost velká, jejich délka je (velmi přibližně) na úrovni desetiny délky těla. Když si však uvědomíte, jakým stylem se potkani páří, není divu, že je příroda vybavila tak velkými výrobníky spermií – potkaní samice přicházejí do říje každé 4 dny a pokaždé se páří s mnoha samci; samec tedy musí být schopen „obsloužit“ co nejvíc samic a v každé zanechat co nejvíc spermií, protože se tak zvyšuje jeho šance na otcovství. U živočišných druhů, kde se jeden samec páří pouze s jednou nebo několika málo samicemi, jsou samci vybaveni menšími varlaty, protože větší zkrátka nepotřebují.
22
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
6. Jak se chodí k veterináři Když potkan onemocní nebo se zraní, bývá to často akutní. Na shánění veterináře je v takové chvíli už trochu pozdě, vřele proto doporučuji provést průzkum předem. Takový průzkum se dělá poměrně snadno. Stačí vzít Zlaté stránky, nalistovat ve žluté části oddíl „Veterináři“ a zaškrtat si všechny, kteří připadají v úvahu. Zalistujte také na internetu (pěkný seznam s podrobnými údaji o ordinacích najdete např. na www.veterina-info.cz) a můžete využít i jiné informační zdroje (kam chodí například sousedka se psem?). Poté vybrané oběti obvoláte a zeptáte se, zdali ošetřují i hlodavce, konkrétně potkany. I veterináři jsou jenom lidé a může se stát, že vás některý – slušně, či méně slušně (bohužel jsou i takoví) – odmítne s tím, že hlodavce neošetřuje nebo že k potkanům nemá příliš vřelý vztah. Ze zbylých aspirantů na post osobního lékaře vašeho chlupatého prince vybírejte podle toho, jak na vás po telefonu působil – váhavé „přineste ho, já se na něj kouknu“ může znamenat, že vidina potkana na vyšetřovacím stole asi není pro dotyčného nijak přitažlivá, nebo že to bude první ochočený potkan, kterého kdy v životě uvidí. Vždy obvolávejte nejprve kliniky a nemocnice, kde působí více veterinářů. Ptejte se přímo po specialistovi na hlodavce, protože když takového objevíte, je to ta nejlepší možnost. Pokud má klinika či ordinace v popisu, že se zabývá malými savci, možná tam hlodavce neošetřují, protože malými savci se rozumí psi a kočky. Potkani a další hlodavci se řadí mezi drobné savce, někdy i mezi exoty. Kliniky a větší pracoviště mívají lepší přístrojové vybavení a služby – např. rentgen, sonograf, operační sál, laboratoř, mívají také příznivější ordinační hodiny a nezřídka pohotovostní službu. Zeptejte se, zda je lepší se předem objednat (v případě, že nejde o akutní záležitost) nebo jestli můžete přijít kdykoli. Pohotovost v praxi znamená, že můžete veterináři v akutním případě zavolat kdykoli i mimo ordinační hodiny (i v noci), počítejte však s pohotovostním příplatkem. Veterináři, kteří mají svou vlastní praxi, nejsou coby odborníci nijak méněcenní, musíte však zvláště v menších městech počítat s několika omezeními – přístrojové vybavení bude možná chudší, na náročnější testy budete muset jinam a ordinační hodiny nebudou po celý den (veterináři z menších měst často jezdí dopoledne po pacientech a ordinují až odpoledne nebo v podvečer). Právě ordinační hodiny bývají kamenem úrazu – potkani si ta nejhorší zranění a nejakutnější onemocnění často rádi vymyslí v noci nebo o víkendu. Zeptejte se proto předem „svého“ veterináře, jestli se na něj můžete obrátit i v takovém případě. Na první prohlídku vyrazte klidně hned, se zdravým potkanem – řekněte, že jste si ho právě pořídili a chcete ho nechat prohlédnout, jestli je v pořádku. Tak nejlépe uvidíte, jak se veterinář ke svým pacientům a jejich majitelům chová. Neměl by se na potkana jen tak kouknout a prohlásit, že vypadá zdravě. Správně by se totiž měl minimálně zeptat, jak se potkan chová, zda žere a nemá-li nějaké zjevné zdravotní potíže, a potom ho vzít do ruky a prohlédnout oči, uši, srst, tlamku a končetiny. Žijete-li na venkově, kde široko daleko žádný veterinář není, je to trochu problém, ale dá se také řešit. Zjistěte si, kde je nejbližší ordinace a jak se tam dostat (autobusem, vlakem, autem, na kole), sežeňte si a zapište telefonní čísla na kliniku či zvěrolékaře ve větším městě, kam můžete v případě nouze zavolat o radu. Budete pak mít minimálně pocit, že nejste tak úplně nepřipravení. Potkana k veterináři berte v přenosce, nenoste ho jen tak v rukávu nebo za svetrem. Možná budete muset déle čekat a možná se potkan v ordinaci vyděsí a nebude s ním rozumná řeč. I vychovaný a klidný potkan může po injekci začít hystericky vyvádět a potom je lepší zavřít ho na zpáteční cestu do přenosky než ho vyděšeného nahánět po autě. V čekárně také mohou být další pacienti, kterým se potkan nebude líbit a mohlo by dojít k nehodě. Z ceny prohlídky není potřeba mít zbytečný strach, nenechte se vyděsit sumami, o kterých vám budou vyprávět pejskaři. Pro chudého nezletilého studenta sice může být problém i stovka, to je však věc, se kterou je nutné počítat předem. Protože mládež, která nejdřív shání a čte veškeré dostupné příručky a pak teprve pořizuje potkana je extrémně vzácná, je zřejmě v tuto chvíli už pozdě, ale přesto – než si potkana koupíte, ujistěte se, že vám rodiče peníze na veterináře v případě potřeby dají. Zvířeti nelze na rozdíl od člověka u žádné instituce platit zdravotní pojištění, nic vám však nebrání, 23
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
abyste mu takový „zdravotní účet“ založili doma. Pořiďte si kasičku a do té každému potkanovi jednou měsíčně přidejte částku, kterou jste schopní ušetřit – i kdyby to bylo jen 50 korun, za rok je to šest set a to už stačí na pořádnou porci antibiotik nebo operaci nádoru. Pokud budete šetřit opravdu svědomitě, jistě vaše příkladná odpovědnost přesvědčí rodiče, aby jednou za čas přihodili do kasičky mimořádný příspěvek nebo si v případě léčby zahráli na štědrý stát a doplatili to, na co kasička stačit nebude. Bohužel se nedá předem odhadnout, kolik peněz u veterináře necháte, protože ceny nejsou nijak pevně určené a zvěrolékaři si je stanovují sami. Celková suma se patrně bude skládat z poplatku za ošetření (tedy za úsilí a čas, které vám veterinář věnuje) a z ceny použitých léků a materiálu, případně provedených testů. Poplatek za prohlídku nebývá většinou vysoký, průměrný veterinář si řekne o 50 až 150 korun, je však i mnoho takových, kteří za krátkou prohlídku potkana nebudou chtít nic, a naopak jsou i veterináři, kteří si 150 korun naúčtují za to, že se na potkana podívají a řeknou, že je zdravý. Někteří zvěrolékaři účtují za prohlídku potkana méně než za psa, jiní stejně. Běžné léky většinou nebývají drahé, protože potkani dostávají v porovnání s většími zvířaty maličké dávky – v průměru počítejte se sumou v řádu desetikorun, někdy dokonce korun. Péče se začne prodražovat tehdy, když bude muset potkan užívat nějaký ne zrovna levný lék nebo injekce delší dobu, nebo bude potřebovat operaci (cena za provedení operace je obyčejně v řádu stokorun a záleží hlavně na délce, náročnosti a použitém anestetiku). Drahé jsou také testy (cytologický test tkáně z podezřelé boule, krevní obraz, kultivace apod.), které mohou stát několik stovek, většinou 200 – 400 Kč. Na cenu prohlídky se nebojte zeptat předem při telefonickém rozhovoru. Není to neslušné, neptáte se přece na intimní údaj z veterinářova života, ale na cenu služby, kterou budete platit z vlastní kapsy. Pokud veterinář na prohlídce zjistí, že je potřeba provést dražší diagnostický test nebo léčebný zákrok, vždy vás na to upozorní, a rozhodnutí ponechá na vás. Při léčbě se aktivně zajímejte o její průběh, naordinované léky, plán postupu atd. Jsme zvyklí lékaře brát jako neomylného tvora v bílém plášti a jeho počínání příliš nezpytovat, to se však může zvlášť u zvěrolékařů, kteří nejsou kovaní v potkaní medicíně, vymstít. Nebojte se zeptat na všechno, co vám není jasné, i kdyby po vás veterinář loupal zlým okem (takových naštěstí po světě mnoho neběhá). Snažte se sami zjistit o nemoci a její léčbě co nejvíc. A pokud se vám zdá, že veterinář udělal chybu, může to být pravda – i to se stane. V takovém případě se nebojte upozornit (jde přece o zdraví vašeho zvířete). Zkrátka použijte i vlastní rozum a úsudek, je to nejen vaše právo, ale přímo povinnost.
24
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
7. Nemoci a úrazy 7.1 Onemocnění očí U potkanů se celkem běžně setkáte s mírným podrážděním oka, obvykle prachem z podestýlky nebo ze zaprášených koutů, které potkan vymete. Podráždění poznáte podle červenohnědých skvrn kolem očí. Je-li výtok silnější, může jít o silnější podráždění (např. cizím tělesem, které zůstává v oku), zánět i „pouhý“ doprovodný příznak jiného onemocnění (viz 2. kapitola). U potkanů se můžete setkat například s očními infekcemi, které se projevují jako u lidí – otokem, výtokem (u potkanů zbarveným do červena porfyrinem, výtok může být i hnisavý), zaschlými krustami kolem očí, potkan se snaží si oči čistit a drbat, nebo naopak někde sedí, nemyje se a nechce ani žrát, protože zánět oka není nic příjemného. Zánět může způsobit také cizí těleso v oku, tuto možnost zvažte zvlášť u potkanů, kteří volně běhají po bytě a mají možnost dostat se na místa, kde se povalují chuchvalce prachu, prohlodali se do křesla nebo jste jim dali na hraní starou chlupatou deku. Zvlášť jsou ohroženi potkani s řídkými nebo žádnými řasami (fuzzové, nu-nu), jejich oči prohlížejte raději pravidelně. Při podezření na cizí těleso by měl potkana prohlédnout veterinář, zvláště jemná vlákna z tkanin mohou zalézt za víčko, a je potřeba je opatrně vytahat nebo vypláchnout např. borovou vodou. Máte-li potkany, kteří jsou k tomu náchylní, nechte se od veterináře nebo zkušeného chovatele poučit, jak oči prohlížet a pečovat o ně. Neléčená onemocnění očí mají nepříjemné následky (trvalé poškození rohovky i jiných částí oka). Specifickým problémem je dráždění oka hmatovými chlupy u rexů. Rexové mají kudrnatou nejen srst, ale i hmatové vousy a chlupy, a může se stát, že se některý hmatový chlup rostoucí v okolí očí zkroutí směrem do oka. Pokud si toho včas nevšimnete, může chlup poškodit povrch oka. U potkanů s jinou než standardní srstí proto při projevech podráždění očí berte v úvahu i tuto alternativu, a stav hmatových chlupů kolem očí prohlédněte. Při léčbě se řiďte pokyny veterináře, vyvarujte se aplikování kapek a mastiček z domácí lékárny, abyste situaci ještě nezhoršili. O aplikaci podpůrných prostředků (studené obklady na zmírnění svědění, vyplachování atd.) se také poraďte s veterinářem, u některých onemocnění se některé metody nesmějí používat. Při infekčních onemocněních pečlivě dbejte na hygienu – když má potkan nemocné jen jedno oko, manipulujte s ním tak, abyste infekci nepřenesli do druhého oka, důkladně si myjte ruce, než půjdete sahat na ostatní potkany, a nemocného potkana izolujte od ostatních. Že by neměl na „marodce“ mít prašnou podestýlku, neměla by stát v průvanu a po vyléčení je potřeba ji pořádně vydezinfikovat, jistě nemusím připomínat. Staří potkani občas trpívají šedým zákalem, onemocněním, při kterém se postupně zakaluje oční čočka. To pochopitelně vede ke ztrátě zraku. Šedý zákal může mít i mladý potkan, např. jako následek dlouhodobé léčby kortikosteroidy nebo při cukrovce. Šedý zákal se neléčí, potkani se však se ztrátou zraku vyrovnávají dobře – většina slepých potkanů se ve známém prostředí pohybuje s takovou jistotou, že si nezasvěcený člověk ničeho nevšimne. Nebezpečnější je glaukom, kterému se říká zelený zákal, přestože o zákal vlastně nejde, podstatou onemocnění je zvýšený tlak uvnitř oka. Glaukom také zpravidla vede ke slepotě (zvýšený tlak poškozuje zrakový nerv) a kromě toho bolí, léčba je tedy nutná. To může znamenat i chirurgické odstranění oka. U potkanů se však glaukom vyskytuje vzácně. Pokud s potkany chodíte ven, dávejte pozor, aby potkan nebyl dlouho na slunci, zvlášť nebezpečné je to pro červenooké potkany, jejichž oči nechrání pigment. Oči albínů jsou na světlo velice citlivé, i běžné osvětlení jejich zrak v průběhu života postupně poškozuje, takže ve stáří vidí o něco hůř (většinou to nepoznáte, protože albíni mají mizerný zrak už od narození). Ostré světlo je obvykle zcela oslní a může jim oči nenávratně poškodit. Při delším pobytu na slunci může potkan (bez ohledu na barvu očí) dostat zánět spojivek, velmi nepříjemné onemocnění, které je potřeba okamžitě léčit, aby nedošlo k trvalému poškození. O očích se musím zmínit i v souvislosti s operacemi – potkan uspaný anestetiky má oči otevřené a nemrká, to znamená, že rohovka se postupně vysušuje a může se poškodit. Oči je potřeba chránit oční mastí nebo zvlhčovat tzv. umělými slzami či neutrálními očními kapkami. 25
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
7.2 Onemocnění uší Potkaní ucho má stejně jako lidské ucho vnější část (boltec a zvukovod), střední a vnitřní. Onemocnění boltce a zvukovodu většinou nebývají závažná, přesto nikdy žádné onemocnění ucha nepodceňujte, například infekce ze zvukovodu může snadno doputovat i do středního ucha a tam napáchat daleko větší škody. Ušní boltce mohou být postiženy svrabem – podrobnější informace najdete v kapitole o parazitech. K poranění boltců často dochází při rvačkách, kdy si potkani ucho prokousnou nebo natrhnou. Protože boltec je hodně prokrvený, rána zpravidla hodně krvácí a krvácení je potřeba zastavit (o první pomoci při krvácení se dočtete v kapitole o úrazech). V boltci se také může vytvořit hematom, buď při poranění při bitce, nebo si potkan ucho poškodí častým drbáním – v takovém případě se snažte zjistit i příčinu, proč se potkan drbe. Hematom v boltci není životu nebezpečný, ale potkanovi bývá nepříjemný. foto: Attilien Potkaní samička Chunky s nakloněnou hlavou po onemocnění ucha.
Nejčastějšími nemocemi uší bývají záněty, zpravidla zánět zvukovodu nebo zánět středního ucha, případně oba najednou. Mezi příznaky patří svědění, olupování a praskání kůže v okolí zvukovodu, otok, zarudnutí, hnisavý výtok, nepříjemný zápach. Nezvyklý zápach je někdy první nebo jediný příznak, který zaznamenáte, a proto když si ho všimnete, doporučuji zbystřit. U zánětů středního a vnitřního ucha se navíc může přidat červený výtok z oka na postižené straně, časté mrkání nebo naopak obrna lícního nervu, a typickým příznakem je naklonění nebo natočení hlavy na stranu, ze začátku spojené i se špatnou rovnováhou a neschopností držet při chůzi přímý směr. Naklonění se po léčbě někdy ztratí, někdy zůstává potkanovi až do konce života. Nejedná se o závažnou vadu, potkani se jí většinou rychle přizpůsobí a dožívají se běžného věku, případné přetrvávající lehké potíže s rovnováhou nebo koordinací nejsou v domácím prostředí nebezpečné. Naklonění nebo otočení hlavy ke straně však může být příznakem závažnějšího onemocnění, například nádoru nebo mozkové příhody. Všechny záněty uší je potřeba ihned léčit, potkaní hlava je malá a infekce se snadno rozšíří do míst, kde je životu nebezpečná. O léčbě ušního zánětu rozhodne po vyšetření veterinář. Bez konzultace nepoužívejte žádné doma objevené kapky ani masti, v některých případech je jejich použití přímo nevhodné, jindy přinejmenším zbytečné. Záněty uší se léčí antibiotiky, v některých případech se podávají i kortikosteoridy. Potkanům není třeba uši nijak čistit, o jejich hygienu se starají sami. Zbytečným čištěním uší pouze riskujete poranění.
26
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
7.3 Onemocnění plic a dýchacích cest – mykoplazmové a další infekce Potkani bohužel na nejrůznější infekce dýchacího ústrojí dost trpí a zvlášť jestli je budete chovat déle, dříve nebo později se s těmito nemocemi setkáte. Mykoplazmóza, chronická infekční choroba nazvaná podle svého původce, jímž je baktérie Mycoplasma pulmonis (ve starších pracích bývala zařazována i mezi viry), je postrachem chovatelů potkanů po celém světě. Baktérie rodu Mycoplasma se vyskytují všude kolem nás, například v lidských ústech, aniž by nějak škodily. M. pulmonis (a několik dalších druhů, např. M. arthritidis) v sobě pravděpodobně také nosí celá potkaní populace, ale zatímco u některých zvířat za celý život nezpozorujete jediný příznak nemoci, u jiných propukne v plné síle a se špatným koncem. Co je vlastně mykoplazmová infekce zač? Mycoplasma pulmonis napadá dýchací soustavu (plíce a dýchací cesty) a také pohlavní ústrojí. Organismus potkana se zdravým imunitním systémem drží baktérie na uzdě a k žádným projevům nemoci nedojde, stačí však vhodná skulina v imunitě a onemocnění je na světě. Někteří potkani jsou velmi citliví na změny teplot (na podzim, na jaře), na prochladnutí (v průvanu, na vycházce), spouštěčem může být stres, dráždění prachem z podestýlky nebo viróza. Virózy (neboli „chřipky“, jak jsme tomu zvyklí nesprávně říkat) se projevují obvykle kýcháním, „pšíkáním“. Zdraví potkani občas kýchají také, přece jen chodí s nosem téměř u země a snadno jim do něj něco vletí. Když se frekvence kýchání zvýší, může jít o virózu. Při lehčím průběhu se onemocnění drží jen v horních cestách dýchacích, dolní cesty jsou čisté (potkan „nevrká“, nechrastí to v něm, při poslechu stetoskopem jsou dolní cesty dýchací čisté). Správnou léčbou je klid, teplo (zvlášť důležité v chladnějším počasí), na podporu imunity můžete přidat některý z prostředků zmíněných v odstavci o alternativní léčbě, např. echinaceový sirup. Pozor, virózy se neléčí antibiotiky! Jejich podávání je v tomto případě kontraproduktivní, protože na původce nemoci nepůsobí a zároveň likvidují střevní mikroflóru, která je důležitou součástí imunitního systému. Někdy veterináři na virózy nasazují sulfonamidy, bakteriostatické léky, aby zabránili rozvoji bakteriální infekce v oslabeném organismu – záleží na stavu potkana a případných předchozích onemocněních. Pokud dojde k nákaze baktériemi a rozvine se zánět dolních cest dýchacích, přidají se k prvotním příznakům ještě další. Zatímco kýchání a občasný načervenalý výtok z nosu či očí se mohou objevovat prakticky po celý život, aniž by nemoc propukla naplno, a potkan uhyne v požehnaném věku na sešlost stářím, jakékoli další příznaky jsou varovným signálem horšího onemocnění a nesmí být brány na lehkou váhu. Vždycky raději odneste potkana k veterináři, i kdyby se poté ukázalo, že to bylo zbytečné – veterinář totiž na rozdíl od vás poslechem snadno zjistí, co se v potkanovi děje, a jestli je potřeba začít léčit. Určitě souhlasíte, že je lepší zbytečně „plašit“, než promeškat začátek závažného onemocnění. Prvním symptomem, který vás upozorní, že něco není v pořádku, jsou zvuky doprovázející dýchání (zdravý potkan dýchá potichu). Zpravidla je to vrkání, bublání, hekání, chrčení či sípání, v prvních fázích slyšitelné spíš při tělesné námaze (někdy i při odpočinku nebo ve spánku). Když potkana vezmete do ruky a obejmete hrudník prsty, někdy hmatem ucítíte, jak to uvnitř chrastí. Už při těchto příznacích je třeba jednat (zvlášť když potkan „vrká“ i při odpočinku nebo ve spánku). Dalším dobře viditelným symptomem napadení plic, který zpravidla následuje po prvních příznacích, je nápadné zhubnutí – propadlé boky. Většina potkanů v této fázi stále vede jakž takž aktivní život, žere a pije, po větší tělesné námaze je však patrná únava. Při akutnějším průběhu je potkan naopak apatický, nemá zájem o potravu, zaujímá nahrbený postoj, má zježenou, neudržovanou srst. Projevy, které mohou být prvními příznaky onemocnění (zmíněné vrkavé zvuky nebo chrčení), nikdy nepodceňujte, pokud nezačnete potkana léčit, dojde nakonec k těžkému zápalu plic. Plíce jsou v závěrečné fázi už tak poškozené, že potkan nemůže normálně dýchat, kromě chrčení a únavy může dostávat záchvaty dušení, kdy doslova lapá po dechu. Dušení je provázeno panikou, zmateným pobíháním, při nedostatku kyslíku modrají sliznice (je to vidět na jazyku a uvnitř tlamky). I pokud se zrovna nedusí, dýchá obvykle nejen nosem, ale i tlamou. Infekce se může přenést i do ucha, v takovém případě potkan vrávorá, při chůzi zatáčí a drží hlavu nakloněnou na stranu. 27
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
U některých potkanů se v průběhu života, zvlášť potom v dospělém a vyšším věku (cca od 1-1,5 roku), mohou objevovat méně až středně závažné příznaky (kýchání, občasné bublání a chrčení, výjimečně záchvat horšího dýchání), aniž by se zhoršovaly. Po přeléčení se za nějakou dobu vrátí a zase zůstanou na stejné úrovni. Dochází k tomu u jedinců, kteří jsou k onemocněním respiračního traktu vnímavější, buď protože došlo k poškození při nějaké předchozí chorobě, nebo jde o zděděné vlohy. Takové chronické onemocnění je potřeba hlídat a v případě náhlého zhoršení ihned léčit. Průběžná léčba závisí na vašem rozhodnutí, někteří chovatelé volí stálé podávání léků, podle mých zkušeností to obvykle není nezbytné (záleží na stavu onemocnění) a má to nepříznivé vedlejší účinky (zničení střevní mikroflóry, záněty střev, průjmy). Osobně volím raději prevenci zhoršování pomocí „babských“ prostředků a alternativní medicíny – teplo, dávat velký pozor na průvan, potkana zbytečně nenosit ven, nestresovat častým přepravováním, podávat pestrou stravu s dostatkem vitamínů. O alternativních prostředcích se dočtete na konci této podkapitoly. Proti mykoplazmóze neexistuje vakcína a bohužel ani stoprocentně účinný lék, který by potkana této choroby navždy zbavil. Na onemocnění však s Mycoplasnou spolupracuje více patogenů – streptokoky (Streptococcus pneumoniae), Corynebacterium kutscheri, Pasturella pneumotropica a další –, které se dají zlikvidovat léky. Je-li infekce léčena správně a včas, vyhlídky jsou příznivé. Při léčbě se používají antibiotika, případě sulfonamidy a další léky a podpůrné přípravky. Antibiotikum veterinář vybere podle příznaků a závažnosti onemocnění, a také podle svých zkušeností, proto je dobré vybírat veterináře, kteří neléčí hlodavce poprvé. V ideálním případě by se měl udělat odběr vzorku (výtěr) a jeho podrobné vyšetření, aby se zjistilo, který lék bude pro léčbu nejvhodnější, testy jsou však poměrně drahé, nedělají je na všech pracovištích a chvíli to trvá, vyplatí se tedy spíš u větších chovů, kdy jde o zdraví většího množství zvířat. K léčbě používá se např. tetracyklin (tetracyklinová antibiotika nejlépe zabírají na Mycoplasmu), doxycyklin, enrofloxacin (oblíbený v zahraničí i u nás, prodává se pod názvem Baytril), někdy je vhodné podat léky v kombinaci, protože společně jsou účinnější. (Baktérie Mycoplasma pulmonis má jednu zvláštnost – chybí jí buněčná stěna. Protože některé léky napadají právě buněčnou stěnu, jsou proti Mycoplasmě neúčinné.) Léky je třeba brát dostatečně dlouho, při nedoléčení získávají přeživší původci nemoci odolnost, a příští léčba by byla o to těžší. Ve výjimečných případech lze použít kortikosteroidy, což jsou silné protizánětlivé léky, bohužel také snižují obranyschopnost organismu, a musí se s nimi proto zacházet opatrně. Podávají se společně s antibiotiky. Některé léky se podávají injekčně, jiné potkani dostávají v krmení. Některá léčiva by se injekčně dávat neměla, například zmíněný enrofloxacin, pokud se píchá pod kůži, může způsobit odumření tkáně v místě vpichu; na druhou stranu při podávání v potravě je jeho účinnost trochu nižší a navíc ho potkani nechtějí, protože odporně páchne (má aroma připomínající lihové fixy), injekce pak zůstávají jedinou možností. Někteří veterináři zapomínají na dezinfekci místa vpichu a nejeden potkan už na to doplatil zanícenou rankou či nekrózou. Pro oslabený organismus může být i místní infekce nebezpečná. U potkanů může někdy dojít k onemocnění srdce, které se projevuje podobnými příznaky jako zápal plic. Při boji s respiračními chorobami je důležité dbát na hygienu, čpavek uvolňující se z promočené podestýlky nebo pryskyřice z hoblin snižuje obranné schopnosti dýchacího traktu. Pokud se potkanovi špatně dýchá, pomůže mu vlhčí vzduch – buď použijte zvlhčovač nebo mokré hadry, které přehodíte přes klec. Dbejte na to, aby nebyl v chladu nebo dokonce v průvanu, protože to by ke zlepšení stavu určitě nepřispělo. Nezapomeňte na pestrou a výživnou stravu. Mykoplazmóza je nakažlivá, přenáší se kapénkami nebo z matky na mláďata. Člověk se nakazit nemůže, odolná jsou i jiná zvířata – je to výhradně potkaní a myší choroba (ačkoliv přenašečem může být i jiný hlodavec, např. morče). Na rukou a oblečení chovatele baktérie nepřežívá. Streptokok cestuje stejným způsobem. Nakažená zvířata, ať už je u nich onemocnění aktivní nebo jsou jen přenašeči, nezařazujte do chovu – přispíváte tím k dalšímu šíření nemoci.
28
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Alternativní léčba onemocnění dýchacího ústrojí: všimla jsem si, že u potkanů náchylných k onemocněním dýchacích cest k tomu dochází zpravidla při ochlazení, tedy při změnách ročních období. Bývá to na podzim, ale i na jaře nebo v létě, kdy dochází k prudším změnám – nejprve se oteplí a vzápětí teplota zase spadne. Citlivější jedinci to špatně snášejí. Snažte se proto potkanům zajistit co nejstabilnější teplotu; větrejte tak, aby na klec nešel průvan, při ochlazení jim dejte dostatek hnízdního materiálu, kterým si můžou zateplit boudičky, nebo přitopte (viz kapitola o vybavení klecí). Jako preventivní prostředek proti virózám můžete použít homeopatikum Oscilococcinum (mají v každé lékárně) - doporučuje se užít před kritickým obdobím a pak po dobu jeho trvání (tj. během jara a podzimu) dávku každé 2-3 týdny opakovat. V balení najdete malé tubičky s bílými kuličkami, několik (10-15) kuliček si vysypte do dlaně a dejte potkanovi. Jsou sladké a potkan je určitě neodmítne. Lék by se neměl míchat do jídla, v případě potřeby ho rozpusťte v troše vody nebo mléka. Jiná homeopatika podávejte jen po poradě s veterinářem, který s těmito léky pracuje, ordinují se jiným systémem než klasické medikamenty. Pokud vás homeopatie zajímá, doporučuji prostudovat literaturu a naučit se o této metodě víc. Pro naprosté začátečníky je určena např. Homeopatie – víc než léčba od Čehovského (nakl. Alternativa), nebo Kompletní příručka homeopatické léčby od Mirandy Castrové. V lékárnách zakoupíte i mnoho bylinných přípravků na podporu imunity. Vhodná je třapatka (Echinacea), výborná je i lichořeřišnice, která má antibakteriální účinky na dýchací ústrojí. foto: autorka Nejvhodnější jsou ve formě kapek, dvakrát nebo třikrát denně dejte Bylinný sirup, lichořeřišnicové kapky, potkanovi tři kapky na kousku piškotu. Čaje se pro potkany příliš jitrocel a homeopatické Oscilococcinum nehodí, nejsou schopní vypít dostatečné množství, a čaj nesmí – některé ze zbraní proti respiračním zůstat v napáječce déle než jeden den. Lepší je namočit do čaje onemocněním. piškoty a ty dát potkanům sníst. Echinaceu koupíte i jako sirup, některé sirupy obsahují navíc další byliny (jitrocel, mateřídoušku) používané při léčení kašle a zánětů průdušek. Protože sirupy jsou lepkavé a aromatické, někteří potkani je nebudou jíst, pokud jim je podáte jen tak na lžičce – v tom případě sirup kápněte na piškot nebo kousek pečiva. Při dávkování se řiďte instrukcemi pro nejmenší děti a dejte polovinu nebo čtvrtinu této dávky. Léčivé účinky má také med, který je vzhledem k lepkavosti také vhodné podat na kousku pečiva, nebo ho dát potkanovi olízat z prstu, nikoli ze lžičky nebo z mističky. O dalších vhodných prostředcích na podporu imunity a prevenci onemocnění dýchacího traktu se poraďte s veterinářem nebo v lékárně. 7.4 Onemocnění močového ústrojí Močové ústrojí zpravidla postihují dva typy onemocnění – nejčastější jsou různé záněty, nebo se v jednotlivých částech tvoří kameny. Onemocnění obvykle poznáte podle příznaků jako je hematurie (krev v moči) nebo jiná změna charakteru moči (zápach, zakalení), častější nebo méně časté močení, časté olizování ústí močové trubice, bolestivost na dotek, nahrbený postoj. Močové ústrojí může být i napadeno vnitřními parazity, vyskytují se i nádory a cysty. Močové ústrojí je uspořádané tak, aby bylo proti infekcím co nejodolnější, přesto nejsou močové infekce u potkanů vzácné. Samičky jsou o něco náchylnější než samečkové a nejvíce jsou ohrožení potkani staří a špatně pohybliví, například ochrnutí na zadní nohy, kterým jejich stav nedovoluje řádnou hygienu. Potkani si při každodenní údržbě pečlivě čistí i ústí močové trubice, pokud to nedělají, okolí se rychle zašpiní, a vzniknou dokonalé podmínky pro množení baktérií, které pak močovou trubicí putují dovnitř. Infekce může samozřejmě pocházet i „zevnitř“, kdy se baktérie do ledvin a ostatních částí ústrojí dostanou z krve. Při podezření na onemocnění močového ústrojí vezměte potkana k veterináři. Protože veterinář se bude 29
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
ptát, jak potkan močí, je dobré umístit ho na nějakou dobu do přepravky nebo do klece, kde je jako podestýlka vrstva čistého bílého papíru nebo hadrů, na kterých dobře uvidíte, jakou má moč barvu, jestli není zakalená a kolik toho potkan vymočí. Infekce se léčí antibiotiky, potkan by měl mít dostatek tekutin (vody v napáječce i šťavnatého ovoce a zeleniny) a dbejte i na hygienu – když se potkan bude povalovat ve špinavém promočeném hnízdečku, léčbě to příliš neprospěje. U samečků, opět především u starších nebo nepohyblivých jedinců, se může hromadit nečistota v předkožkovém vaku kolem penisu. Předkožka se pak může zanítit, nebo nečistoty ztěžují močení a usnadňují tím vznik vnitřní infekce. Jestliže máte doma takového starouše, občas ho prohlédněte – pokud se cítíte tváří v tvář potkaním intimním partiím nesví, vezměte potkana na prohlídku a požádejte veterináře, aby vám ukázal, jak se to dělá. Samečky také může – byť vzácně – potkat parafimóza, kdy se předkožka stáhne za žalud penisu a nejde přehrnout zpátky. Postižené místo oteče, je zarudlé, bolestivé a potkan si ho většinou intenzivně olizuje. Pro potkana je parafimóza nepříjemná a je i poměrně nebezpečná, je proto potřeba neprodleně vyrazit k veterináři. Léčba se volí podle stavu, někdy stačí penis namazat a opatrně zastrčit zpátky, jindy je potřeba nejdřív srazit otok, v krajním případě se volí chirurgický zákrok. Stejně jako u infekcí močového ústrojí i v tomto případě je nezbytná přísná hygiena a správná podestýlka. Mezi závažná onemocnění močového ústrojí patří selhání ledvin. Bohužel se s ním nedá nic dělat a končí smrtí. Potkává zpravidla obézní potkany a objevuje se v dospělosti nebo ve stáří. Příznaky nastupují pomalu, patří mezi ně špatná koordinace (potkan při sezení padá na bok, při chůzi se motá), otoky, ztráta chuti k jídlu, naopak zvíře většinou hodně pije. Při močení vyloučí velké množství moči, moč může být zakalená. Dokud je onemocnění ve fázi, kdy se potkan ještě zajímá o jídlo a okolní dění, dá se korigovat léky a dietou (žádná sůl, dostatek tekutin), ve chvíli, kdy se stav výrazně zhorší, je lepší potkana uspat. Jako prevenci potkany nepřekrmujeme a dopřejeme jim dostatek pohybu, obezita je v tomto případě rizikovým faktorem. 7.5 Zánět dělohy a mléčné žlázy Onemocnění dělohy nejsou, stejně jako infekce močových cest, u potkanic vzácné, a je poměrně pravděpodobné, že se s nimi dříve nebo později setkáte. V děloze totiž velice snadno vznikne prostředí, ve kterém si přímo libují baktérie, mezi nimi i známá Mycoplasma pulmonis (viz kapitolka o chorobách dýchacího ústrojí), streptokoky nebo další baktérie, které mohou pocházet třeba z infikovaného močového ústrojí. Někdy se však onemocnění projevují jen nenápadnými příznaky, takže si jich chovatel buď nevšimne, nebo jim nepřikládá žádný význam, případně je podcení veterinář. Týká se to obvykle slabých chronických infekcí nebo menších cyst, které naštěstí potkana neohrožují na životě, a tak se s nimi často dožijí požehnaného věku, aniž by někdo něco tušil. Jestliže si však všimnete nějakého příznaku, rozhodně ho nepodceňujte a odneste potkana na vyšetření. K příznakům patří krvácení, nahnědlý nebo dokonce hnisavý výtok z pohlavního otvoru, může být zvětšené břicho, citlivost až bolestivost na dotek. Zvláště nemilým onemocněním je pyometra, nahromadění hnisu v děloze, které je potřeba řešit rychle a radikálně, protože hrozí proniknutí baktérií a toxinů do krevního oběhu a následná sepse – otrava krve. Mastitida neboli zánět mléčné žlázy je onemocnění, které někdy potkává kojící samice. Na struku se vytvoří malé prasklinky nebo odřeniny, kterými se dovnitř dostane infekce. Struk je oteklý, zarudlý, na dotek teplý a bolestivý. Někdy se přidá zvýšená teplota či horečka a apatie, jindy je samice až na zanícený struk v normálním stavu. Mléko z postižené žlázy je hustší a tmavší, a může také zapáchat. O terapii se poraďte s veterinářem, je totiž potřeba posoudit stupeň zánětu – někdy stačí studené obklady a omývání vodou nebo slabou dezinfekcí, jindy je nutné zahájit léčbu antibiotiky. O případném odstavení a umělém dokrmení mláďat se také musí rozhodnout na základě jejich stáří a stavu samice. V případě mastitidy je velmi účinnou prevencí správná hygiena – když se potkanice s mláďaty nebude povalovat ve špinavé podestýlce, bude riziko infekce daleko nižší. 30
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
7.6 Ochrnutí zadních končetin Velmi mnoho potkanů – troufám si říci, že převážná většina – trpí ve stáří zhoršením funkce zadních končetin. Je to jeden z příznaků vysokého věku, se kterým se pravděpodobně setkáte, pokud se váš potkan dožije vyššího věku. Příčinou jsou obvykle změny páteře – degenerace meziobratlových plotének způsobí zhroucení páteře a zúžení míšního kanálu. Protože se to obvykle děje ve spodnější části páteře, jsou zasaženy zadní končetiny. Ochrnutí může nastat i z jiných příčin, pro pořádek tedy upozorňuji, že v této podkapitole se zabývám pouze „stařeckým“ ochrnutím. Jak poznáte, že potkanovy nohy začínají vypovídat službu? První příznaky se mohou objevit už před druhým rokem věku, ale zpravidla to bývá později. Všimněte si, jak chodí zdravý potkan – našlapuje jen na konce tlapek (jako by chodil po špičkách) a ocásek nosí kousek nad zemí. Tahání ocásku po zemi je většinou první známkou počínajícího problému (i zdraví potkani mohou táhnout ocásek po zemi, ovšem nedělají to pořád), postupně se přidávají viditelné potíže při chůzi – jedna nebo obě zadní nohy podkluzují, když se potkan zastaví, nožka zůstane vzadu, pak už nohy spíš táhne za sebou a občas se jimi „odrazí“, časem je přestane používat úplně a přemisťuje se pomocí předních tlapek. Problémy nejsou jenom s chůzí, potkani se o zadní nohy opírají při jídle a při péči o srst, a to jim ochrnutí značně znepříjemňuje. Proces se nedá nijak zvrátit, lze ho však zpomalit, a také zařídit potkanovi příjemnější život. Předně si uvědomte, že potkan může s takovým postižením stejně jako člověk docela dobře žít, a není třeba hned myslet na eutanázii – říkám to proto, že pohled na starého potkana, bezmocně se plazícího po kleci pomocí předních tlapek, není moc pěkný, a útlocitnější povahy snadno podlehnou dojmu, že život jejich mazlíčka je teď už jen samé trápení. Stejně tak bychom mohli za nekončící utrpení označit život vozíčkáře, což, jak všichni víme, není pravda. O případné medikamentózní léčbě se poraďte s veterinářem – někdy pomůže léčení steroidy či antibiotiky (to když ve špatné funkci páteře „mají prsty“ zánětlivé procesy). Jinak pomůže spíše změna životosprávy a správná péče. Potkan by měl dostávat výživnou (tedy vysokokalorickou) stravu s dostatkem proteinů, můžete mu přilepšit i vitamínovým přípravkem. V kleci by měl mít k dispozici potravu, kterou nemusí držet v předních tlapkách (celý rohlík, větší kousky ovoce, vařené brambory, máčené piškoty, cokoli, co se dá lízat z misky). Překontrolujte klec, zda někde nejsou nebezpečná místa, kam by mohl spadnout nebo si zaklínit nožku. Ve vícepatrových bydleních by mělo všechno důležité (jídlo, pití, boudička) být v přízemí. Od určitého stupně nemohoucnosti začíná být problematická sypká podestýlka, která potkanovi ztěžuje pohyb a znečišťuje ho, v takovém případě doporučuji přejít na často měněný papír nebo už v první kapitole zmíněná vysloužilá trička. V chladném počasí dbejte na to, aby měl potkan dost tepla (hodně vystlaný domek a ideálně kamaráda, se kterým se budou vzájemně zahřívat), starší a zvlášť nepohybliví potkani snadno prochladnou. Abyste zabránili tuhnutí postižených končetin (nepoužívané svaly atrofují), můžete zkusit cvičení (jemné natahování a ohýbání nožek) a masáže (prohmatávání a hlazení). Většině starých potkanů hlazení a mazlení nevadí a týká se to kupodivu i těch, kteří v mládí nedokázali posedět na jednom místě déle než pár vteřin. Mívají rádi i drbání, protože sami už se nezvládnout obsloužit jako dřív. Každý den také prohlédněte potkana zespodu, potkani si totiž velice pečlivě čistí i srst v okolí vylučovacích otvorů na zadečku, aby ji neměli znečištěnou a slepenou. Pokud to bude potřeba, použijte hadřík namočený ve vlažné vodě. Máte-li přes všechna doporučení (nebo kvůli štítivým rodičům) doma jen jednoho potkana, ve chvíli, kdy zestárne, pocítíte nevýhody zvlášť výrazně. Potkani jsou coby společenská zvířata schopní se o své nemohoucí spolubydlící do jisté míry postarat, minimálně jim pomohou s péčí o srst a při spaní se vzájemně zahřívají. Samozřejmě to prospívá i jejich psychice, společenská zvířata – i když jsou to „jen“ zvířata – se prostě lépe cítí ve smečce nebo aspoň ve dvojici.
31
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
7.7 Průjem, zácpa, otravy, zažívací problémy Mezi chovateli kolují různé veselé historky o tom, co všechno dokázal jejich potkan pozřít a strávit, aniž by mu to ublížilo. Jedné chovatelce utekl potkan do koupelny, kde posvačil bez jakýchkoli následků mýdlo, vím o případu, kdy potkanice nepozorné chovatelce sežrala týdenní dávku hormonální antikoncepce a naštěstí to nemělo žádné následky. Jiného chovatele potkani vyděsili jasně zelenými exkrementy, než však vyrazil s celou smečkou k veterináři, napadlo ho prohledat klec a v jednom rohu našel ohlodaný zbytek zelené voskovky, kterou potkani kdesi ukradli a zkonzumovali. Za sebe můžu na hromádku přihodit třeba jeden skoro kompletně sežraný jelení lůj. Kromě těchto úsměvných případů, které naštěstí dobře dopadly, jsou však bohužel i případy bez happyendu – otravy jedovatými pokojovými rostlinami, mládě uhynulé poté, co chovatel omylem předložil potkanům plesnivý tvrdý chleba. Dávejte proto velký pozor, kam potkany pouštíte a co kde necháváte, apeluji především na dospívající chovatele, kteří často bývají malinko nepořádní a po pokoji se jim povalují různá nebezpečná lákadla. Potkan nemá žádný šestý smysl, který by mu pomáhal identifikovat nebezpečné potraviny, je spíš jako malé dítě, které všechno strká do pusy. Potkani nemohou zvracet (nedovoluje jim to anatomická stavba trávicího ústrojí), pokud tedy něco sežerou, nezbývá než čekat, až to vyjde ven druhou stranou. Když se potkan dáví, snaží se vydávit potravu zaseknutou v jícnu (proto pozor na lepkavé potraviny, např. kukuřičné lupínky nebo sušené mléko), nikoli obsah žaludku. Někdy se stane, že potkan vydáví nevábně páchnoucí červenohnědou tekutinu, v takovém případě ho vezměte na prohlídku k veterináři, protože to bývá příznak onemocnění plic. Pokud budete dodržovat základní bezpečnostní pravidla, s otravami se nejspíš nesetkáte, běžné zažívací potíže však nejsou nijak vzácné. Potkan může trpět průjmem i zácpou, obvykle jde o následek dietní chyby nebo stresu. Průjmu si všimnete snáz než zácpy, projevuje se měkkou až velmi řídkou stolicí, od které je obvykle zamazané i okolí řitního otvoru. Při zácpě jsou bobky naopak suché a tvrdé, a jejich vypuzení dá potkanovi trochu větší práci, případně nekálí vůbec a nešťastně sedí někde v koutku. Jestliže je potkan na první pohled nemocný (tj. kromě průjmu je ještě apatický, nemá zájem o potravu, je naježený, případně je ve stolici příměs krve), vezměte ho k veterináři, včasná léčba je v případě akutní infekce zažívacího traktu otázkou života a smrti. Pokud má potkan průjem, ale jinak je aktivní a čilý a normálně přijímá potravu, jde nejspíš o následek dietní chyby nebo stresu. Např. u potkana, kterého jste si právě koupili, je takový lehčí průjem v prvních dnech normální (kromě stresu přispívá i změna stravy, informujte se proto, čím byl potkan zvyklý se živit, a stravu tomu aspoň ze začátku přizpůsobte). Průjem bývá po některých potravinách – mléčných výrobcích, vařené mrkvi, zelenině – stejně tak zácpa. Pomoc je snadná, potravinu, která to způsobila, z jídelníčku vyřaďte nebo ji podávejte jen v malém množství. Zažívání se zpravidla upraví samo při normální stravě, pokud je potřeba dieta, použijte stejnou, jaká se dává lidem (tvrdé pečivo, rýži, nastrouhané syrové jablko, piškot). Důležité je, aby potkan měl dost tekutin, pokud má silný průjem a nechce žrát, snažte se do něj vpravit aspoň tekutiny. I na zácpu obvykle stačí běžné prostředky, například olej – dejte potkanovi každý den líznout trochu obyčejného rostlinného oleje – nebo mléčné výrobky (spolehlivě projímavý je třeba sýr cottage, jogurty s živou kulturou navíc pomáhají upravit střevní mikroflóru). Specifickým druhem průjmu je průjem při zánětu střeva vyvolaném léčbou antibiotiky. Antibiotika likvidují střevní mikroflóru, tedy prospěšné baktérie, které napomáhají procesu trávení a udržují ve střevě prostředí nepříznivé pro růst škodlivých baktérií. Škodlivé baktérie se pak přemnoží a produkují jedovaté zplodiny, na které střevo reaguje zánětem. Průjem bývá i s příměsí krve, potkan nechce jíst, je apatický a dehydrovaný. Léčba spočívá v podání tekutin (injekčně, protože při dehydrataci při silných průjmech samotné pití nestačí), co nejvýživnější stravy a probiotik – nejdostupnější probiotikum je jogurt s živou kulturou, ale existují i speciální přípravky, např. Hylak (koupíte v lékárně, ovšem pouze na předpis). Problémům se snažte předejít používáním správných antibiotik ve správných dávkách a preventivním užíváním probiotik, např. zmíněného jogurtu, po dobu léčby i několik dní po ní.
32
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
7.8 Alergie U potkanů se stejně jako u lidí může objevit přecitlivělost na některé látky, obsažené např. v podestýlce nebo v potravinách. Potravinové alergie poznáte podle zažívacích potíží po snědení, ale osobně jsem se s alergiemi na potraviny u potkanů nesetkala a nevím ani o nikom, kdo by alergického potkana měl. Pokud potkan dostal z některého jídla průjem, bylo to proto, že sežral něco projímavého ve větším množství nebo v nestřežené chvíli objevil něco lákavého v odpadkovém koši. Podráždění naopak často způsobuje nevhodná podestýlka, obvykle hobliny, které obsahují dost prachu a pryskyřic. Občas se vyskytne potkan, který trpí záhadnou kožní nemocí a neustálým kýcháním a po nahrazení hoblin bezpečnější podestýlkou potíže zmizí. Nezapomínejte, že potkani jsou malá zvířátka, která na rozdíl od člověka chodí s nosem a očima hned u země a nejsou tak před prachem prakticky nijak chráněná. Dávejte si také pozor na chemikálie a saponáty, při mytí klece a zařízení raději používejte jen horkou vodu a případně mýdlo a pokud je potřeba něco vydezinfikovat silnějším prostředkem, důkladně ho opláchněte (s přihlédnutím k tomu, že co člověčí čich už nezachytí, potkaní může cítit pořád zřetelně). 7.9 Parazité Potkani se mohou stát nedobrovolnými hostiteli různých vnějších i vnitřních parazitů. K zamoření vnitřními parazity u doma chovaných potkanů obvykle nedochází, zato s vnějšími (neboli ektoparazity) se dříve nebo později určitě setkáte. Hned na úvod podotýkám, že potkaní parazité se obvykle na člověka nepřenášejí. Například vší je mnoho druhů a každý druh napadá jen toho „svého“ hostitele (takže ani lidské vši nenaskáčou na potkana). Při větším promoření chovu mohou někteří parazité vycestovat i na člověka (vím o jednom případu, kdy se do domácnosti dostal parazit, který poštípal potkany, psa i chovatele s celou rodinou), není to však běžné. Nemusíte mít tedy z vnějších parazitů přehnaný strach. Jak poznáte, že potkan je napadený větším než malým množstvím ektoparazitů? Nejspíš se bude hodně drbat a na kůži najdete spoustu malých stroupků. Může se zhoršit kvalita srsti, na některých místech začne srst vypadávat, mohou se objevit mokvající ranky. Podobné příznaky mohou mít i jiné choroby (např. napadení plísněmi), je proto vhodné se vždy poradit s veterinářem, aby identifikoval příčinu a naordinoval vhodnou léčbu. Roztoči se vyskytují poměrně hojně. Někteří se živí odumřelou kůží a kožním mazem a při menším zamoření nejsou nebezpeční, při větším začne vypadávat srst a na kůži se tvoří vředy. Někteří sají krev a tím pádem způsobují potkanovi větší nepohodlí. Velmi nepříjemné je napadení zákožkou, tedy původcem svrabu; svrab se v poslední době mezi potkany poměrně rozšířil a podíváme se na něj proto podrobněji: Svrab napadá buď celé tělo včetně hlavy (jiní parazité se drží spíš na trupu), nebo pouze uši. Pokaždé jde o jiný druh zákožky. Svrab, který napadá celé tělo, je nepříjemnější – hodně svědí, objevuje se velké množství stroupků, potkan se škrábe až do krve, vypadává mu srst, strupy a lysá místa se slévají ve větší mokvající ranky. Ušní svrab je nenápadnější, začíná zpravidla malými „bradavičkami“ na okraji ušních boltců. Podobnost s bradavicemi je záludná, zvláště začínající chovatele obvykle vůbec nenapadne, že by mohlo jít o svrab, a bohužel i mnozí veterináři diagnostikují „potkaní bradavice“ a neléčí je, nebo naordinují neúčinnou léčbu. Necháte-li ušní svrab rozbujet, skončí to znetvořeným boltcem, s okrajem zdeformovaným do tvaru květákovitých výrůstků. Tento typ svrabu není pro potkana tak nepříjemný a zpravidla se lépe léčí. Při napadení uší se začíná lokální aplikací protiparazitního přípravku, např. Arpalitu Neo, Strongholdu či Ivomecu. 3x denně uši potřeme namočenou vatičkou a promneme prsty. Zlepšení by mělo nastat do jednoho až dvou týdnů, v opačném případě pomůže injekce Ivomecu (ivermectinu). Na svrab, který napadá celé tělo, jsou lokální přípravky neúčinné, a volí se injekce Ivomecu nebo aplikace Strongholdu pipetou. 33
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
foto: Pafka Potkaní samec napadený svrabem. Na celém těle má prořídlou srst a jsou dobře vidět stroupky; protože svrab je hodně svědivý, potkan se samozřejmě intenzivně škrábe. Na obr. vpravo je vidět, že svrab najdete po celém těle včetně hlavy (parazity lezoucí v srsti na hlavě většinou nenajdete nebo jen v malém počtu). foto: Maky Dvouměsíční potkan s ušima napadenýma svrabem. Po terapii Ivomecem se uši zcela zahojily. Potkan je variety double rex, proto je částečně neosrstěný. (Foto je pořízené mobilním telefonem.)
foto: Samyasa Velmi pokročilá fáze ušního svrabu. I po vyléčení zůstane ucho deformované. V této fázi hrozí komplikace záněty a nekrózami (odumíráním tkáně), je proto nejlepší nenechat svrab nikdy dojít tak daleko.
34
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
foto: Samyasa Počáteční fáze svrabu - vpravo detail napadeného boltce. V tomto stádiu vypadá svrab ještě nevinně a navíc připomíná bradavičky, i někteří veterináři ho proto mylně diagnostikují jako „potkaní bradavice“.
foto: autorka Zamoření všenkami je ve světlé prořídlé srsti zvlášť dobře odhalitelné. Máte-li tmavého potkana, musíte prohlížet důkladněji.
Potkaní svrab není přenosný na lidi, veškeré obavy z nákazy jsou proto neopodstatněné. U některých citlivějších lidí, zvlášť u jedinců s alergiemi na roztoče, se může po manipulaci s nakaženým potkanem objevit místní reakce na kůži – zrudnutí, svědění – která posléze sama zmizí. Svrab se naopak velmi dobře přenáší na ostatní potkany, je proto lepší postiženého jedince přesunout do karantény; samozřejmě pokud se příznaky projeví i u ostatních, je to už celkem jedno. Během léčby je třeba dodržovat přísnou hygienu, zákožky se zabydlí i v kleci, v podestýlce, hamacích, dřevěných částech vybavení a na místech, kde se potkani zdržují při vycházkách mimo klec – všechno je potřeba vystříkat přípravkem proti parazitům (např. Frontlinem nebo Arpalitem), případně vydezinfikovat Savem (Savo je potřeba důkladně opláchnout, neumývejte jím tedy nic, do čeho by se mohlo vsáknout, např. dřevěné poličky), hamaky je lepší vyhodit. Svrabem se potkani nakazí buď venku, pokud se dostanou na místa, kde se pohybují divocí potkani; častá je nákaza z podestýlky zakoupené ve zverimexu. Vši a všenky jsou převážně krev sající ektoparazité, způsobují tedy nepříjemné svědění. Najdete je obvykle na zádech – na ramenou a nad ocáskem, většinou jako oválné žlutohnědé a poměrně čilé tvorečky. U potkanů s tmavou srstí si snadno všimnete malých světlých vajíček, nalepených na 35
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
chlupech. Na první pohled připomínají lupy, ale na rozdíl od šupinek kůže se ze srsti prakticky nedají odstranit (ani například odrýpnout nehtem – jedině ustřihnout i s chlupem). Malý počet všenek není zdravý nebezpečný a na každém potkanovi jich pár bydlí, není tedy třeba z každé nalezené rezavé tečky panikařit. Větší zamoření se opět projeví stroupky (většinou na ramenou, za krkem a na hřbetě) a drbáním. Proti vším a všenkám používáme postřik některým protiparazitním přípravkem. Blechy se u doma chovaných potkanů prakticky nevyskytují. Poznali byste je pouhým okem, pokud prohrábnete srst, blechy se začnou pohybovat a skákat. Proti parazitům se používají různé přípravky buď ve formě postřiku, nebo se podávají injekčně. Některé přípravky se jen nanesou na kůži a nechají se vstřebat kůží. Tyto přípravky působí proti krev sajícím parazitům – jsou to jedy, které v nízké koncentraci neuškodí hostiteli (tedy potkanovi), ale zabijí jeho nevítané bezobratlé nájemníky. Přestože jedy používané proti ektoparazitům potkanovi neuškodí, představují určitou zátěž i pro jeho organismus a nedoporučuje se proto provádět žádné preventivní postřiky. Neaplikujte také žádné přípravky, jestliže si nejste stoprocentně jistí, že jsou opravdu vhodné na hubení parazita, kterého se potřebujete zbavit. Nejste-li si jistí, navštivte spolehlivého veterináře, který při vyšetření parazita identifikuje rozhodně snadněji, než chovatel s brýlemi vypůjčenými od babičky, a také doporučí léčbu, která bude pro potkana nejšetrnější. Někdy stačí jednoduché vyšetření, kdy se do rozhrnuté srsti několikrát nalepí kousek izolepy a ten se pak prohlédne pod mikroskopem (případní parazité pobíhající v chlupech se na izolepu zachytí), někdy je nutný seškrab (skalpelem se opatrně seškrábne vrchní vrstva kůže). Oblíbeným přípravkem proti krev sajícím parazitům je Ivomec s účinnou látkou ivermectinem, širokospektrým antiparazitikem, které se původně používalo proti vnitřním parazitům, zabírá však i na roztoče a další krev sající parazity. Ivomec se dá aplikovat lokálně (vetřením do kůže), injekční či orální (tlamkou) aplikace by se měla volit jen v odůvodněných případech, neboť někteří potkani mohou reagovat negativně. Vyskytne-li se jakákoli negativní reakce na kterýkoli prostředek proti parazitům, už ho potkanovi nepodáváme. U ivermectinu je prokázaná vyšší toxicita u některých ras psů (např. kolií), studie provedené s laboratorními potkany ukázaly, že může být nebezpečný i pro ně, doporučuje se tedy nejprve použít šetrnější přípravky, než se sáhne po ivermectinu. Přípravek Frontline, který koupíte ve spreji v každém zverimexu, je určený primárně pro psy a kočky. Obsahuje účinnou látku fipronil, která se při lokálním použití částečně vstřebá do kůže, odkud se posléze zase postupně uvolňuje a ještě nějakou dobu účinkuje proti parazitům, které nezabila hned první dávka. Letální (smrtící) dávka fipronilu LD50 (tzn. množství, které zabije 50 % jedinců, jimž byla podána) pro potkana je při orálním podání 97 mg/kg. 100 ml balení Frontlinu obsahuje 250 mg fipronilu, čtvrtkilový potkan by tedy musel vypít nejméně 10 ml Frontlinu; jedním stříknutím z rozprašovače, které je při aplikaci na potkana zcela dostačující, nanesete cca 0,1-0,2 ml přípravku. Nevýhodou Frontlinu je jeho intenzivní zápach, který některým potkanům vadí. 100 ml balení stojí cca 300 Kč. Stronghold je přípravek s účinnou látkou selamectin. Lze ho získat jen na předpis od veterináře, není ve volném prodeji (jde o látku vyvinutou primárně jako lék, nikoli insekticid jako např. fipronil). Aplikuje se na kůži (kápnutím za krk), vstřebá se do kožního mazu, vlasových váčků a částečně do krve, a účinkuje tak v celém těle. Podobně jako Frontline, i Stronghold je poměrně bezpečný. Je účinný proti svrabu. Sprej Bio-kill obsahuje permethrin, látku používanou jako insekticid pro rostliny a zvířata. Permethrin je jedovatý pro ryby a kočky, při aplikaci v zemědělství někdy na polích zahubí i malé hlodavce, v takových případech se však používají velmi vysoké dávky. Bio-kill jsem na potkany několikrát použila a nezaznamenala jsem žádné negativní účinky, poměr cena / výkon (100 ml balení stojí kolem 170 Kč) však není nic moc - např. po dvou postřicích Bio-killem po potkanovi stále vesele pobíhaly všenky, zatímco jedno malé stříknutí Frontlinu za krk spolehlivě zahubilo všechny. Levný a poměrně populární Arpalit Neo obsahuje také permethrin spolu s fenoxycarbem. Tato látka je podobně jako permethrin toxická pro ryby, ale poměrně bezpečná pro potkany - při pokusech nebyl 36
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
ani při zevní aplikaci 5000 mg/kg zaznamenán žádný úhyn, projevily se nicméně vedlejší účinky (průjem, nahrbený postoj, ztížené dýchaní). Stará verze Arpalitu (Arpalit 5%) je pro potkany nevhodná, pokud ji máte, nepoužívejte ji. Moji důvěru si nezískal ani Arpalit Neo, mnozí chovatelé ho však s úspěchem používají. Dá se koupit ve spreji nebo jako pěna. Někteří potkani dost nelibě snášejí aplikaci sprejem, k jejich sluchu i nervům je šetrnější někde stranou odstříknout pár kapek na mističku a tekutinu potom vatičkou nebo prsty, ideálně chráněnými rukavicemi, nanést na kůži a do srsti. Tento způsob aplikace bych doporučovala i vzhledem k velikosti a pohyblivosti potkanů – je to snadnější a neriskujete, že sebou potkan škubne nebo neodhadnete stříknutí a přípravek zasáhne hlavu. Žádné přípravky se nesmějí dostat na sliznice, především do očí a do čenichu, vyhněte se i vyměšovacím otvorům a jejich okolí. Antiparazitika nepoužívejte na březí a kojící samice. Nemocným, hodně starým, mladým nebo jinak rizikovým potkanům je podávejte jen v opravdu odůvodněných případech. U všech přípravků proti parazitům může dojít k nežádoucí reakci a vedlejším účinkům; pokud se u potkana po aplikaci nějaké projeví (průjem, apatie, křeče), už mu přípravek nepodávejte a poraďte se s veterinářem. 7.10 Dermatózy – kožní onemocnění Ne vždy jsou původci chorobných změn na kůži vnější parazité, někdy se za lysými místy skrývá ekzém, infekce baktériemi, plísněmi nebo kvasinkami. Někdy na potkanovi najdete jediné malé lysé místečko, jindy se plíseň rychle rozšíří a způsobí vypadávání srsti po celém těle, šupinatění kůže a mokvající ranky. Protože plísňová onemocnění jsou nakažlivá, mohou se přenést i na ostatní potkany ve skupině a některá se přenášejí i na člověka, při pečování o nakaženého potkana proto dodržujte hygienická opatření. Mokvající místa na osrstěných i neosrstěných plochách mohou být také způsobena baktériemi, např. zlatým stafylokokem. Pokud se potkan poraní (o klec, při rvačce), je dobré ranku ošetřit dezinfekcí, protože právě taková drobná poranění mohou být vstupní bránou infekce. Léčení dermatóz bývá často zdlouhavé a v tomto případě skutečně velmi doporučuji zajít za veterinářem – odborníkem na hlodavce nebo na kožní nemoci. Spolu s léčbou byste měli potkanovi také upravit dietu, vyřadit sladkosti a mléčné výrobky, naopak můžete zařadit vitamíny či přípravky na podpoření obranyschopnosti organismu. U potkaních samců se ve vyšším věku často v srsti objevují žluté až oranžové šupinky. Je to způsobeno zvýšenou sekrecí mazových žlázek a jde pouze o estetickou vadu. Zvýšené tvoření mazu může mít na svědomí i některé kožní onemocnění, které se však prozradí dalšími příznaky – např. zarudnutím kůže, svědivostí, strupy nebo vypadáváním srsti. Někdy se stane, že si potkani vykusují srst (sami sobě nebo navzájem), zpravidla na břiše, končetinách nebo na nose. Kůže vypadá jako oholená a nejeví známky onemocnění. Je to porucha chování, zlozvyk, který se špatně léčí, i když potkanovi poskytnete dostatek jiné zábavy, sklony k vykusování mu zůstanou. Protože dispozice k poruše se do jisté míry dědí, jedince se sklony k vykusování srsti raději nezařazujte do chovu. 7.11 Epilepsie Epilepsie u zvířat může mít mnoho příčin. Někdy je problém „někde v hlavě“ a nelze ho blíže specifikovat, jindy je viníkem nádor v mozku, úraz hlavy nebo prodělaná mrtvička. Epileptické záchvaty mohou nastat i při poruchách látkové výměny (choroby jater, ledvin, některých žláz s vnitřní sekrecí) nebo následkem intoxikace některými chemikáliemi. Měla jsem dva potkany a jednu myš s epilepsií a u všech se onemocnění vyvíjelo stejně (což pochopitelně neznamená, že to tak musí být vždycky). Začalo kolem půl roku věku velmi nenápadnými záchvaty, kterým se říká absence nebo akinetické záchvaty, u lidí-epileptiků se takové záchvaty objevují v dětství. Vypadá to asi tak, že potkan někam vesele kluše a najednou ho jakoby zradí nožky a 37
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
upadne. Po několika sekundách se mírně vratce zvedne a vzápětí pokračuje v pohybu, jako by se nic nestalo. Případně sedí u misky s jídlem a na okamžik se zarazí. Chovatel si takových příhod nemusí ani všimnout a setká se až s větším záchvatem, který může mít různou podobu, od krátkých křečí po půlminutové dramatické divadlo. Potkan si třeba náhle začne rychle čistit obličej, upadne a rytmicky škube končetinami, nebo se křečovitě zahryzne do mříží. Nebezpečné jsou záchvaty, na jejichž počátku se zvíře vymrští jako by dostalo elektrickou ránu, a zuřivě rychle pobíhá a poletuje po kleci, pak se totiž snadno může zranit (moje Kira si takhle jednou poranila nohu, jiné potkanici se to přihodilo zrovna na výletě po bytě a jen zázrakem vyvázla bez větších následků). Po záchvatu bývá potkan dezorientovaný, nepřítomně bloudí po kleci nebo je naopak neschopen pohybu. Průběh záchvatu nelze příliš ovlivnit. Nesnažte se potkana nijak „budit“, raději odstraňte z jeho okolí předměty, o které by se mohl poranit nebo ho přemístěte do bezpečnějšího prostředí. Většinou jsou ale záchvaty tak krátké, že na něco takového není čas. V bezpečí by potkan měl zůstat i po záchvatu, dokud není jisté, že se úplně vzpamatoval – v pozáchvatovém stavu může snadno někam spadnout nebo na sebe něco shodit. Při případné manipulaci s ním si dávejte pozor na prsty, zmatený mozek si může dotyk vysvětlit jako ohrožení a potkan vás kousne. S extrémně dlouhým záchvatem, zvaným status epilepticus – tak se označuje záchvat delší než deset minut, který je už bezprostředním ohrožením života – jsem se také nesetkala, ale vyloučené to není. Pokud takový případ nastane, je třeba ihned kontaktovat veterináře. Někdy se dá vypozorovat spouštěč záchvatů – může jím být hluk, úlek nebo zcela konkrétní situace (třeba napití studené vody). U mých potkanů se mi žádné rizikové vlivy určit nepodařilo, záchvaty přicházely zcela náhodně. Často však bylo možné všimnout si změn v chování, které záchvat předznamenávaly a které se objevovaly i několik dní předem – v mém případě to byla zvýšená spavost a jistý neklid. Poté následovalo období (několik dní až dva týdny) se zvýšenou frekvencí záchvatů, vystřídané až několikaměsíční pauzou bez jediného nebo jen s několika slabšími záchvaty. Znovu připomínám, že takovýto model není univerzální a u každého zvířete může epilepsie probíhat jinak. Přestože je epilepsie nemocí projevující se dramaticky a zlověstně a je také opředena jistou dávkou tajemství a nejrůznějších pověr, nejedná se většinou o nic fatálního. (Majitel v průběhu záchvatu zpravidla trpí víc než postižené zvíře.) Správnou léčbou lze výskyt záchvatů omezit na minimum a potkan se i s epilepsií může dožít vpravdě požehnaného věku. Výjimku tvoří samozřejmě případy, kdy má epileptické projevy na svědomí nádor v mozku nebo jiný vážný problém. Při léčbě se používají lidská antiepileptika, zpravidla léky, které se podávají dětem. Jednoho z mých potkanů léčil veterinář, který mu dal acepromazin (Sedalin – používá se jako sedativum), což je bohužel zrovna příklad nesprávné léčby, jak jsem se dozvěděla později od informovanějšího odborníka. Acepromazin může totiž epileptické záchvaty naopak zhoršit. Potkanovi se naštěstí nic nestalo, ale příhoda je důkazem toho, že veterináře je třeba vybírat opravdu pečlivě. Léčbu neodkládejte a nepodceňujte, epilepsie se sama nijak nesrovná a bez léčení se snadno stane životu nebezpečnou chorobou. Léky podávejte přesně podle doporučení veterináře. Vedlejších účinků není třeba se zbytečně obávat, u zvířat bývají mírnější než u lidí a jejich případné negativní působení je rozhodně menší než vliv záchvatů. 7.12 Nádorová onemocnění Nádorová onemocnění jsou u potkanů poměrně častá. Většinou se objevují v dospělosti a ve stáří a některé druhy nádorů se vyskytují častěji než jiné. U starších samic jsou časté benigní (nezhoubné) nádory mléčné žlázy, přičemž více tímto onemocněním trpí samice, které nikdy neměly mláďata. Tyto nádory zpravidla rostou pomalejším tempem a dokud jsou malé, nejsou pro potkana příliš nebezpečné. Mohou však narůst do značné velikosti (nádory velikosti pingpongového míčku nejsou žádnou vzácností a nijak výjimečné nejsou ani větší) a potom už potkana omezují v pohybu a berou mu energii. Nezhoubné nádory mléčné žlázy jsou sice dobře operovatelné (rostou na povrchu a nevrůstají do žádných orgánů), přesto s nimi bývají problémy, a to ze dvou hlavních důvodů: operace starších potkanů jsou spojené s vyššími riziky a 38
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
foto: Pafka Dvouletá potkaní samice s nezhoubným nádorem mléčné žlázy.
nádory rády recidivují (odstraníte jeden a vyroste druhý). Pokud potkan ještě není úplně starý a je v celkově dobrém zdravotním stavu, stojí rozhodně za to zákrok zvážit. Hodně staré samice, které už před sebou zjevně nemají dlouhé měsíce života, můžete nechat dožít i s nádorem. (Měla jsem osmadvacetiměsíční samičku s drobnými stařeckými potížemi, které vyrostl nádor v zadní části levého boku. Rostl poměrně pomalu a operaci by potkanice vzhledem ke stáří a stavu těžko přežila, rozhodla jsem se ji proto nechat dožít s tím, že kdyby došlo k výraznému zhoršení, zvolila bych eutanázii. Uhynula o necelé tři měsíce později, aniž by se její stav nějak významně zhoršil.) Nádory mléčné žlázy se mohou výjimečně vyskytnout i u samců – i samci savců mají základ mléčné žlázy. Častěji však nezhoubné povrchové nádory u samců bývají podkožní tumory. Nepříjemné, bohužel také poměrně časté jsou nádory hypofýzy. Objevují se jak u starých, tak u poměrně mladých potkanů a přestože bývají nezhoubné, prognóza je hodně špatná – jestliže u lidí jsou operace nádorů mozku riskantní a komplikované, u potkanů jsou rovnou nemožné. Léčbou lze růst nádoru zpomalit (nasazují se kortikosteroidy) a pokud potkan ještě není ve výrazně špatném stavu, stojí za to se o to pokusit, někdy se podaří prodloužit život až o několik měsíců. Nádor hypofýzy se obvykle projevuje velmi typickými příznaky. Symptomy se zpravidla objevují postupně a zpočátku jsou slabé (na rozdíl od mozkových příhod, kdy se příznaky většinou objeví náhle). Patří k nim poruchy koordinace (potkan při chůzi padá, zatáčí ke straně, překulí se, když si čistí srst, při sezení špatně drží rovnováhu), typická je neschopnost ohnout přední tlapky – potkan si nedokáže přidržet potravu, protože má tlapky natažené dopředu, malé kousky potravy si proto opírá o „paže“ nebo žere věci, které držet nemusí. Často ztrácí nebo má naopak nadměrnou žízeň a dalším charakteristickým příznakem je zrychlený růst hlodáků, které se nestíhají obrušovat. Pokud k tomu dojde, pravidelně prohlížejte potkanovi tlamku a v případě potřeby nechte zuby přistřihnout. Jinak platí stejná pravidla jako u starých zchromlých potkanů (umístění napáječky a misek s krmivem, péče o srst atd.). Kromě těchto dvou častých druhů nádorů se u potkanů mohou objevit prakticky jakékoli jiné. Potkani mívají samozřejmě i zhoubné (maligní) nádory, které často rostou rychleji. Někdy si tumoru ani nevšimnete, protože zákeřně roste na některém vnitřním orgánu. Pokud veterinář diagnostikuje zhoubný nádor a potkan je ve špatném stavu (takové nádory jsou dost bolestivé), je lepší zvolit eutanázii. 7.13 Mozková příhoda (mrtvice) Nejprve trochu základní teorie: cévní mozková příhoda, lidově mrtvice, je onemocnění způsobené 39
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
poškozením části mozku z důvodu ucpání či prasknutí některé mozkové cévy. Při ucpání se nedostává krev a tím pádem ani kyslík té části mozku, kterou postižená céva zásobuje, při prasknutí dojde ke krvácení do mozku. V obou případech je pacient ohrožen na životě, přičemž druhá varianta (prasknutí cévy) je horší a častěji se na ni umírá. Mozkové příhody se nevyhýbají ani potkanům a rizikové faktory jsou stejné jako u lidí – dědičné dispozice, obezita, vysoký obsah cholesterolu ve stravě, málo pohybu. Z toho vyplývá, že potkany není radno překrmovat, zvlášť tučnými pochoutkami (sýrem, masem, jogurtovými dropsy apod.), měli bychom jim dopřát dostatek pohybu a také je nezodpovědné jedince s dispozicemi k mozkovým příhodám zařazovat do chovu. Jaké jsou příznaky mrtvice? Většinou jde o náhlou příhodu, někdy se příznaky objevují postupně během dne nebo několika dní. Nejnápadnějším příznakem je částečné nebo úplné ochrnutí končetin, obvykle přední i zadní na jedné straně, a poruchy rovnováhy a koordinace. Potkan je apatický, unavený, dezorientovaný, většinou nejeví zájem o potravu, může se přidat výtok z oka na postižené straně. Někdy potkan okamžitě při mrtvici uhyne, někdy záhy poté, někdy přežije, každopádně jestliže neumřel hned, vezměte ho co nejdříve k veterináři. Když potkan mrtvici přežije a zůstanou mu následky, např. částečné ochrnutí končetin, může i přesto ještě prožít týdny či měsíce spokojeného života. Je to potřeba posoudit individuálně, přičemž potkan většinou sám dá jasně najevo, jestli má ještě chuť do života nebo ne – buď žere a je aktivní, přestože mu ochrnutá noha nedovoluje rychle běhat nebo občas někam spadne, nebo zůstane apatický a odmítá potravu i vodu. I v tom lepším případě však počítejte s tím, že mozkové příhody se obvykle opakují a pravděpodobnost přežití se s každou další snižuje. 7.14 Vředová pododermatitida Vředová neboli ulcerativní pododermatitida, v překladu „vředový zánět pokožky chodidel“, je nepříjemně odolná choroba, postihující nejen potkany, ale i jiné hlodavce, např. myši nebo morčata. Na zadních nohou, na patních částech chodidel, se tvoří malé puchýřkovité bouličky naplněné tekutinou. Tato tekutina je smíšená s krví, takže když se puchýřek protrhne, vypadá to poměrně hrůzostrašně. Krvácení může být pro tak malé zvíře poměrně nebezpečné, puchýři se také dovnitř může dostat
foto: Cruela Potkaní sameček s puchýři na chodidlech, typickými pro vředovou pododermatitidu. V počáteční fázi jsou na nožkách patrné jen zarudlé otlaky, stav se postupně může zhoršovat, někdy bohužel bez ohledu na léčbu.
infekce, která napadne celý organismus. Na počátku zpravidla bývá poranění nohou, skrze které se do pokožky dostane baktérie, která tam nemá co dělat – obvykle Staphylococcus aureus (zlatý stafylokok). Nebezpečné z hlediska poranění a 40
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
následného zanesení infekce jsou klece s drátěným roštem (rošty do potkaní klece nepatří!), špatná podestýlka (příliš tvrdá, znečištěné a ostré hobliny atd.) a špatná hygiena. Svou roli podle všeho hrají i geny, potkani, kteří trpí ulcerativní pododermatitidou, k ní většinou mají genetickou predispozici. Prvním krokem léčby je revize zařízení klece – nevhodná podestýlka musí pryč. Pro maroda je nejlepší čistý balicí papír nebo textil – staré ručníky, trička ap. O nutnosti pečlivé hygieny snad není třeba mluvit. Hned potom vyrazte k veterináři. Léčba je lokální, postižené místo je nutné pravidelně dezinfikovat, proti většině prostředků je však infekce odolná. Vhodný prostředek vám doporučí veterinář, nebojte se poradit také s jinými chovateli. Znáte-li veterináře, který pracuje s alternativní medicínou (byliny, homeopatie), zajděte i za ním. Zahraniční chovatelé si chválí kombinaci chlorhexidinu (minimálně dvakrát, klidně však i vícekrát denně je třeba postižená místa opláchnout, dobré je také pravidelně dezinfikovat klec) a přípravku Blu-Kote, který obsahuje směs gentiánové violeti a akriflavinu. Před aplikací jakýchkoli přípravků se poraďte s veterinářem, hlaste mu i případné nežádoucí účinky (gentiánová violeť například při častějším používání může začít dráždit pokožku a stav poranění spíš zhoršit). Celková léčba antibiotiky není podle některých zdrojů nutná, toto rozhodnutí bych proto nechala na veterináři – je jasné, že organismus staršího nebo jinak (chronickou chorobou) oslabeného zvířete bude s bojem proti infekci nejspíš potřebovat pomoc. Soustředěnému útoku zmíněné léčebné metody pododermatitida odolává zpravidla dva až tři měsíce, změny k lepšímu by měly být patrné už po dvou týdnech. 7.15 Abscesy Absces, řečeno stručně slovníkovým heslem, je ohraničené ložisko hnisu v tkáni. Na počátku je tedy zánět, zanesení infekce do místa, ze kterého hnis nemůže volně odtékat a zůstává uvnitř. Příkladem abscesu, který určitě všichni znáte, je „ječné zrno“ – zánět váčku oční řasy. Absces je také váček pod zkaženým zubem. U potkanů se setkáváme s podkožními abscesy, které vznikají obvykle tak, že se zvíře drbe špinavými ostrými drápy, rozškrábne si kůži a do ranky se dostanou baktérie, nebo utrží ránu při bitce a dovnitř se zanese infekce. Pokud je baktérií moc nebo je imunitní systém z jiného důvodu nedokáže zlikvidovat, vznikne zánět. Zvenčí vypadá absces jako boule a nejeden chovatel se vyděsí, že jeho zvířátko má nádor. Jak tyto dva případy rozlišit? Zkuste bouli jemně prohmatat – abscesy bývají měkčí, protože hnis je tekutý (nemusí to být ale pravidlem), zatímco benigní nádory rostou obvykle na „stopce“, jsou tedy pohyblivější a zajedete-li prstem jakoby pod ně, poznáte, že nejsou tak pevně přirostlé. Na bouli, pod kterou se skrývá absces, lze často nalézt stroupek nebo jinou známku místa, kterým se dovnitř dostala infekce, obvykle kolem této vstupní branky bývá i trochu hnisu. A ještě jeden důležitý znak – absces páchne, a to v některých případech skutečně odporně. Určitě ho poznáte, i když jste ho nikdy předtím necítili. Co si s takovým abscesem počít? Léčba je nutná, protože v případě zanedbání – a někdy bohužel i přes veškerou snahu – se dají očekávat nepříjemné komplikace. Infekce se může rozšířit, je-li absces např. na hlavě, může poškodit ucho, oko, rovnovážné centrum, nejeden absces se také přehoupne v nádor (nebo už je bohužel doprovodným příznakem nádoru, který roste v jeho blízkosti) a každopádně potkana oslabuje. Komu by ostatně bylo dobře, když má zánět. I vyléčené abscesy se někdy rády vracejí, je proto třeba potkana i po skončení léčby bedlivě sledovat, zvláště je-li už starší nebo ve špatné kondici. Absces je předně třeba vyprázdnit a vyčistit. Je to poněkud nevábná práce a také to chce vědět co děláte, doporučuji tedy raději zajít k veterináři, neodborným ošetřením abscesu můžete napáchat víc škody než užitku. Absces je někdy třeba otevřít, což se dělá sterilní jehlou nebo kopíčkem, a hnis je třeba vymačkávat opatrně a vždy směrem odspodu – když ho budete vší silou zatlačovat do okolní tkáně, moc potkanovi nepomůžete. Někdy je potřeba i menší operační zákrok, zvlášť je-li hnis v abscesu ztuhlý a ložisko se opouzdří. Zároveň veterinář naordinuje další léčbu, někdy je totiž vhodná celková léčba antibiotiky, a ukáže vám, jak o absces pečovat. U hlodavců by se neměly používat masti, nemají takový účinek a také se dá zvířeti těžko zabránit v tom, aby si ji olízalo. 41
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Abscesy se někdy objeví na hůře dostupných místech, například pod zuby nebo pod okem. Takové abscesy vždy patří do rukou veterináře, protože třeba absces pod okem nejde samozřejmě jen tak vymáčknout – pokud se ho nepodaří vyléčit léky nebo už to stav abscesu a oka ani nedovoluje, musí se oko operativně odstranit. 7.16 Úrazy Protože potkani jsou rychlí, čilí a neustále někam lezou nebo skáčou, snadno přijdou k úrazu. U potkanů chovaných ve dvojicích nebo skupinách jsou celkem běžné i úrazy ze rvaček, ty však naštěstí většinou bývají malé a dají se ošetřit doma. Nejnebezpečnější jsou nehody, kdy potkana někdo přivře do dveří, sedne si na něj, šlápne atd. Kdykoli proto potkany pouštíte proběhnout po bytě, buďte velmi, velmi opatrní, zvlášť pokud s chovem teprve začínáte a ještě nevíte, čeho všeho jsou schopní (a nemáte ty správné reflexy). Ochočený potkan bude na vycházkách vyhledávat přítomnost lidí a motat se vám kolem nohou nebo za vámi lézt na gauč. foto: Pafka Potkan s přední tlapkou poraněnou z rvačky. Šlo o poměrně hlubokou ránu, která hodně krvácela. Zranění předních tlapek jsou pro potkany nepříjemná, protože se s nimi dá jen špatně chodit a znesnadňují i čištění a přijímání potravy. Na fotce je dobře vidět otok pod obvazem a podle potkanova výrazu a stop porfyrinu kolem nosu je jasné, že mu zranění není moc příjemné. Potkanům se však i taková poranění zpravidla rychle hojí, když průběh nezkomplikuje infekce.
Naučte se pořád koukat pod nohy a vždycky se podívat, kam si sedáte (i když máte pocit, že před vteřinou jste potkana zahlédli na druhém konci pokoje). Velký pozor dávejte na dveře, přibouchnutí do dveří bývá pro potkana většinou fatální. Pády potkani obvykle snášejí dobře, zvláště mladí (a tím pádem lehcí) potkani. Někteří potkani se nebojácně vrhají z metrových i větších výšek nebo neustále někam skáčou, jiní jsou opatrnější. Velký pozor dávejte, když berete do ruky ještě neodstavená (slepá nebo čerstvě prokouknuvší) mláďata, většinou jsou už dost rychlá na to, aby se v mžiku přeplazila přes okraj dlaně a klidně to udělají, protože propast pod sebou ještě nevidí. Při pádu se potkan může pohmoždit, v horším případě si něco zlomí nebo zůstane chvíli ležet v šoku. Potkan omráčený pádem se obvykle během několika vteřin probere, v opačném případě ho opatrně seberte a položte na bezpečné místo, máte-li podezření na vážnější poranění, volejte veterináře. Šok se projevuje typickými příznaky – zrychlené dýchání, ospalost, bledé sliznice (u potkanů nejlépe poznáte pohledem do tlamy, vnitřek a holá kůže kolem by měla být růžová, při šoku je bledší), často si také všimnete studenější kůže nebo tlapek. Protišoková opatření jsou podobná jako u člověka (možná si z nějakého kurzu první pomoci pamatujete pravidlo „5T“), potkanovi zajistěte hlavně teplo, protože malá zvířata snadno prochladnou, a klid. Poraněnou tlapku poznáte podle otoku a bolestivosti (potkan na nohu nestoupá a když se jí dotknete, ucukává nebo piští), zlomená může být i vychýlená do nepřirozené polohy. Zlomeniny se potkanům 42
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
foto: Attilien Potkaní samice s poraněnou pravou zadní končetinou. K poranění došlo zřejmě po zaklínění nohy na špatně upevněném žebříčku v kleci, rentgenové vyšetření ukázalo naštípnutou kost. Zranění se zahojilo samo. Na fotografii vpravo je vidět rozdíl mezi oteklou a zarudlejší pravou a normální levou nohou.
foto: Attilien Potkaní samice s pokousaným čenichem – poranění z šarvátky při seznamování s jinou samicí. Ošetřeno pouze dezinfekcí, zahojilo se samo.
foto: autorka Mládě se škrábanci utrženými při seznamování s dospělým potkanem. Širší škrábance jsou od zubů, tenčí od drápů. Bezsrstí potkani a fuzzové přijdou k takovým poraněním snadno, je proto potřeba dávat na ně větší pozor. Takováto povrchová zranění se však velmi dobře hojí.
43
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
většinou nefixují, protože potkani obecně nemají žádné obvazy, náplasti ani stehy na svém těle moc v lásce a snaží se jich co nejrychleji zbavit. Otok a bolest je možné mírnit studenými obklady, pokud proti tomu potkan nic nemá (je lepší obklad nedat než s potkanem zápasit a riskovat tak ještě zhoršení). U léků proti bolesti je potřeba zvážit, jestli jsou potřeba a jak velkou dávku naordinovat – bolest je sice nepříjemná, ale zároveň potkana upozorňuje, že poranění ještě není zahojené a musí nohu šetřit. Z homeopatických léků je na pohmožděniny a zlomeniny určena Arnica (ředění 9CH nebo 15CH), z bylin využijete kostivalovou (zlomeniny, pohmožděniny) nebo měsíčkovou mast (pohmožděniny, hojící se jizvy), nejlépe obyčejnou sádlovou (Dr. Popov nebo Aromatica), která se nejlépe vstřebává a je bezpečná v případě, že si ji potkan bude olizovat. Pro mazání platí stejná pravidla jako pro obklady, mažte jemně a jestliže je zranění ještě bolestivé a potkan se brání, raději to nechte plavat. Protože potkani se rádi poperou, dříve nebo později se nevyhnete ani ošetřování šrámů z bitek. Samci se perou častěji, ale ani samičky za nimi často nezůstávají pozadu. Horší zranění bývají z vážně míněných rvaček (boje o dominantní postavení), kdy se potkani skutečně snaží jeden druhému ublížit, při běžných pranicích v rámci hry nebo sporů o jídlo vznikají spíš drobnější poranění, která ošetříte doma – malé kousance, škrábance, prokousnuté uši a podobně. Ranky vydezinfikujte a občas potkany prohlédněte, jestli někde nemají nějaká špatně se hojící nebo hnisající poranění nebo podezřelé bouličky. Při větších ránách, které hodně krvácejí (takové bývají obvykle na tlapkách, uších a ocasech), poskytněte potkanovi první pomoc, to znamená: ránu očistěte, pokud je obalená např. kousky podestýlky (není potřeba ji nijak omývat ani vyplachovat), a pokuste se krvácení zastavit, ideálně přitisknutím kousku sterilního obvazu nebo mulu z lékárničky. Nemáte-li sterilní obvaz, poslouží i čistý kapesník nebo papírový kapesníček. Ránu držte stisknutou alespoň dvě minuty, po té době by se krvácení mělo zastavit nebo zpomalit. V případě poraněného ocasu můžete krvácení zastavit i škrtidlem, pokud nezabere klasická metoda, ale moc ho neutahujte, abyste ocásek nepoškodili ještě víc, a nenechávejte ho utažené déle než 20 minut. Na utržené drápky je dobré mít po ruce hemostatický prášek, kterým ranku posypete a stisknete ji, prášek pomůže krvácení zastavit. Hemostatický prášek (např. Traumacel) koupíte v lékárně, v nouzi se dá nahradit hladkou moukou nebo škrobem – nic z toho samozřejmě nesypejte do větších ran! Delší a rozšklebené rány je lepší zašít a k veterináři běžte i v případě, že se rána nechce hojit, hnisá, je hodně oteklá nebo začne černat. Při chycení za konec ocasu se může z ocasu stáhnout kůže (proto potkany nikdy nechytejte za konec ocásku, nejlépe je nechytejte za ocas vůbec a když už musíte, jedině za kořen co nejblíž u těla!). Pokud se poraní jen špička, kůže zpravidla sama uschne a upadne, při větším poranění je nutné část ocásku amputovat.
44
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
8. Kdy může potkan nakazit člověka – a člověk potkana Nemocem přenosným ze zvířete na člověka se říká také zoonózy. Můžete od svého potkana chytit nějakou chorobu? Samozřejmě ano – to je riziko, které podstupuje každý chovatel zvířat, ať už exotických, hospodářských nebo domácích mazlíčků. Pravděpodobnost, že se tak stane, zvyšuje či snižuje několik faktorů. Za prvé – je v domácnosti ještě jiné zvíře? Některé zoonózy může dostat i morče, králík, pes, kočka nebo třeba kůň. Pokud některé ze zvířat onemocní neznámou chorobou nebo se u něj prokáže zoonóza, je třeba ho okamžitě izolovat od ostatních a dodržovat přísnou hygienu. Hygiena chovu je samozřejmě důležitá i v případě, že chováte jenom potkany – dávejte si pozor, kam ukládáte krmení či různé zařízení klece a hračky, nemělo by to být nikde, kde by se k nim mohli dostat divocí hlodavci či jiná venku se pohybující zvířata. Chodíte-li s potkanem na procházky, je tu možnost, že se nakazí venku – sedí-li celou dobu na rameni, je pravděpodobnost minimální, pokud ho necháváte na vodítku proběhnout v parku, přijde do styku s tolika patogeny (a parazity), že si to nedokážete ani představit a některými se může nakazit. Podobně může dopadnout, má-li přístup do předsíně nebo na místo, kde se přezouváte – na botách si lidé domů nosí nejrůznější nepořádek. A je tu samozřejmě i možnost, že nemoc na potkana přenesete vy, i když se to týká spíš vzácnějších chorob (třeba tuberkulózy), nikoli obyčejných rým a viróz. To, co platí o doma chovaných potkanech, neplatí o potkanech divokých – ti mohou přenášet hodně nemocí, běžná je např. leptospiróza nebo tularémie. Zvýšená pravděpodobnost nákazy platí hlavně pro lidi vykonávající povolání, ve kterých přijdou do bližšího styku ať už přímo s hlodavci (deratizátoři, zemědělci) nebo s odpadky. Velké obavy ze zoonóz mívají hlavně rodiče, jsou i tací, kteří odmítají dovolit potomkovi zvíře, neboť jsou přesvědčeni, že dítě okamžitě chytí všechny možné parazity a ošklivé nemoci. Takové obavy jsou značně přehnané, stačí zcela obyčejná opatrnost a zdravý rozum. Dítě musí být náležitě poučeno, že zvířátko se nepusinkuje, nestrkají se mu prstíky do uší ani do tlamy, nejí se s ním z jedné misky a při úklidu (výměně podestýlky, vytírání loužiček) se dbá na hygienu. Mnohem nebezpečnější než dva potkánci jsou veřejná hřiště a pískoviště, kde bezohlední majitelé venčí psy, špinavé rybníky a koupaliště, nemytá zelenina a ovoce nebo mrtvolky divoce žijících zvířat. Leptospiróza: jistě znáte historku o muži, který se prý napil z plechovky znečištěné zaschlou potkaní močí a dva dny poté zemřel na leptospirózu. Pravda je, že člověk se leptospirózou skutečně může nakazit a také na ni může zemřít, zbytek je ovšem nesmysl. Leptospiry jsou baktérie, které se vyskytují v těle značného procenta divokých potkanů a jiných hlodavců. K nákaze může dojít při styku s močí či výkaly nebo s kontaminovanou vodou – např. při koupání v znečištěné vodě nebo napití ze znečištěného zdroje. (Zvýšený výskyt leptospirózy byl zaznamenán při povodních.) Doma chovaní potkani však leptospiry přenášejí jen vzácně a navíc baktérie je schopna přežít pouze ve vlhku, jakmile moč nebo kontaminovaná voda vyschne, leptospiry nenávratně hynou. Jsou známy dvě formy leptospirózy – tzv. žňová horečka a Weilova žloutenka. Žňová horečka (vyskytuje se převážně v létě) má stejné příznaky jako chřipka, trvá asi týden a sama od sebe odezní – nemocný tedy ani nemusí vědět, že právě prodělal leptospirózu. Weilova žloutenka je závažnější. Inkubační doba je 6-21 dní, potom se objeví teploty, bolesti hlavy a kloubů, únava, postupně až žloutenka, selhání ledvin a krvácení. Tak daleko se ale dostane málokdo. U nás je ročně hlášeno kolem stovky případů, úmrtí jsou výjimečná (např. v roce 2001 zemřeli na leptospirózu dva lidé). Toxoplazmóza: toxoplasmóza je také známá jako „kočičí nemoc“. Ne nadarmo, kočka je totiž konečným hostitelem parazita Toxoplasma gondii, který onemocnění způsobuje, a od koček se také lidé nejčastěji nakazí, a to při kontaktu s jejich výkaly (a to se může stát každému, kdo někdy čistil kočičí záchod nebo upadl na pískovišti do kočičího hovínka). Toxoplazmózu mohou ale přenášet i psi, dobytek a samozřejmě hlodavci – chováte-li kromě potkanů také kočky nebo chodíte s potkanem na procházky ven, může k nákaze dojít snadno. Toxoplazmóza je většinou vnímána jako velmi nebezpečná nemoc a nejvíce se jí obávají těhotné ženy. 45
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Právem, dojde-li k infekci během prvních tří měsíců těhotenství, může být vyvíjející se zárodek poškozen (což ostatně platí pro většinu nemocí – v prvním trimestru je nebezpečná i obyčejná chřipka). U zdravých lidí s neoslabeným imunitním systémem toxoplazmóza obvykle probíhá jen mírně, někdy se ani neprojeví, jindy dojde ke zduření mízních uzlin. Tato lehká forma se většinou neléčí, nechává se odeznít. Rychlá léčba je naopak nutná v případě, že nemoc napadne oči nebo mozek, pak je ohrožen nejen zrak, ale i život. Tularémie: tuto nemoc způsobuje organismus Francisella tularensis. Je známá po celém světě, patří mezi nejrozšířenější zoonózy. Říká se jí také „zaječí nemoc“, zajíci, králíci a hlodavci jsou totiž jejími hlavními přenašeči. Lidé se nakazí např. od domácích králíků, chovaných venku, při zpracovávání masa z divokých zajíců nebo díky krev sajícímu hmyzu a parazitům (klíšťatům, ovádům). U nás je nejvíce ohnisek nákazy na jižní Moravě a v západních Čechách. Z člověka na člověka se nepřenáší, přesto se vyšetřují i ostatní rodinní příslušníci – je totiž dost pravděpodobné, že i oni přišli se zdrojem nákazy do styku. Tularémie se vyskytuje v několika formách, nazvaných podle toho, kudy se do těla dostala a jaké orgány byly napadeny (kůže, plíce, trávicí systém, oči). Nejčastějším klinickým příznakem je zduření lymfatických uzlin a abscesy. Nemoc je dobře léčitelná antibiotiky. Listerióza: listerií, baktérií způsobujících listeriózu, je osm druhů, z nichž jeden (ostatní pouze vzácně) může nakazit člověka – Listeria monocytogenes. Listerióza napadá lidi s oslabenou imunitou a těhotné ženy, projevuje se jako lehké onemocnění s horečkou, kašlem a zažívacími obtížemi, někdy přejde v hnisavou meningitidu. Pro těhotné ženy je pochopitelně dost nebezpečná ze stejného důvodu jako toxoplazmóza – žena může potratit nebo se dítě narodí předčasně či mrtvé. Pokud listerie napadnou jeden konkrétní orgán, projeví se onemocnění právě na něm – jako zánět oka, artritida (zánět kloubů), absces na játrech, zánět plic atd. U nás je ročně hlášeno několik desítek případů listeriózy. "Horečka z krysího kousnutí": pravděpodobně jediná zoonóza, kterou můžete dostat od jinak zcela zdravého potkana, když budete mít mimořádnou smůlu. Tuto chorobu způsobují baktérie Streptobacillus moniliformis („haverhillská horečka“) a Spirillum minor (Sodoku). U zvířat se infekce obvykle nijak neprojevuje. Na člověka se přenáší kousnutím nebo při požití kontaminovaných potravin a do tří dnů (haverhillská horečka) nebo až několika týdnů (Sodoku) se objeví příznaky – v prvním případě symptomy připomínající chřipku, horečka, zimnice, bolesti hlavy, zánět velkých kloubů a vyrážka na dlaních a chodidlech. Pro Sodoku je typické střídání horečky (která trvá 2-4 dny) s obdobími bez teploty po několika týdnů až měsíců spolu s nevolností, bolestmi hlavy a otokem lymfatických uzlin. Ani jedna z forem není nebezpečná, léčí se antibiotiky – většinou penicilínem – a komplikace (zápal plic, záněty srdečního svalu) jsou velmi vzácné. Prevence je prostá – pakliže vás potkan kousne nebo škrábne, ranku vydezinfikujte. Salmonelóza: některé druhy salmonelózy může dostat pouze člověk, jiné jsou zase výhradně zvířecí, jsou ale i salmonelózy zoonotické. Spíše než od potkana se však nakazíte z kuřecího masa či vajec – až polovina kuřat, která si připravujeme k nedělnímu obědu, obsahuje salmonelové organismy. K jejich odstranění stačí řádná tepelná úprava. Nakazit se může i potkan, nedávejte mu proto raději syrové maso nebo vajíčka. Vzteklina: tato choroba se sice u nás vyskytuje a riziko nákazy je reálné, nicméně dostat vzteklinu od potkana je takřka nemožné, od doma chovaného potkana v podstatě vyloučené – hlavními přenašeči u nás jsou psi a kočky. Další choroby, které potkani roznášejí, jsou už spíš exotické a u nás se s nimi prakticky nesetkáte. Patří sem například pseudotuberkulóza, způsobovaná baktérií příbuznou baktérii „morové“. Vyskytuje se především v Rusku a na Dálném východě. Endemický neboli myší tyfus způsobovaný bakterií Rickettsia typhi a přenášený infikovanými blechami, případně rickettsiové neštovice (Rickettsia akari) se vyskytují hlavně v Asii a občas i v severní Americe. Hemoragické neboli krvácivé horečky, oblíbené u tvůrců katastrofických filmů, se vyskytují hlavně v Africe, Asii a jižní a střední Americe a mohou být také přenášeny potkany. Podobně nebezpečné nemoci způsobují hantaviry – obranné látky proti 46
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
hantavirům byly sice nalezeny i v Evropě, včetně Česka, ale nemusíte se bát, protože k poslednímu úmrtí na hantavirové onemocnění došlo v roce 1954 na Slovensku. Na závěr jsem si nechala patrně nejznámější nemoc která vyhubila milióny lidí a jejíž rozšiřování se často klade za vinu hlodavcům, převážně krysám a potkanům – tedy mor. Pokud vás historická exkurze nezajímá, můžete následující text přeskočit. Původcem moru je baktérie Yersinia pestis. Krysy a potkani nejsou jejím hostitelem, jsou pouze hostitelem mezihostitele – blechy morové (Xenopsyla cheopsis). Od blechy, v níž baktérie přežije až 12 hodin, se může nakazit jak člověk, tak i zvíře. Je-li už zvíře nemocné, lze se nakazit i od něj, stejně jako se lze nakazit od nemocného člověka. Po kousnutí blechou pronikne infekce do nejbližších lymfatických uzlin, které zduří. To jsou první příznaky tzv. bubonického (žlázového, dýmějového) moru. Mor do Evropy přicestoval už v 6. století podél Nilu z Afriky a vyhladil značnou část obyvatel Středomoří. První opravdu rozsáhlá epidemie vypukla v Evropě ve 14. století a tentokrát se šířila z Asie. Trvala několik let a za oběť jí padlo několik desítek miliónů lidí – kromě miliónů obyvatel Asie to byla skoro třetina obyvatel Evropy (kde žilo tehdy necelých 100 miliónů lidí). Třetí a nejhorší velká epidemie, pandemie v pravém slova smyslu, zachvátila v 60. letech 14. století celý známý svět – jen v Evropě přišla o život skoro polovina obyvatel! 14. století je vůbec označováno jako „morové století“, mnoho „morů“, uváděných v dobových pramenech, byly však ve skutečnosti hladomory nebo epidemie jiných nemocí. Přesto „černá smrt“ propukala v pravidelných intervalech po 2 až 5 letech. Bylo tomu tak až do 17. století, kdy se situace konečně trochu uklidnila – dílem proto, že lidé začali být vůči moru částečně imunní, dílem díky zlepšeným hygienickým podmínkám. Koncem 17. století už platila ve většině evropských měst nová přísná nařízení ohledně čistoty ulic. Poslední velká vlna zasáhla Evropu v letech 1711-1715 (v Čechách zemřelo asi 200 000 lidí), potom už mor pomalu mizel, neboť města měla kanalizaci i úklidové čety, které se staraly o pořádek. Poslední výskyt moru v Evropě byl v roce 1828 v Moldávii. „Černou smrt“ vystřídaly nové nemoci, především z Indie zavlečená cholera, to už je však jiná kapitola. Mor se v dnešní době vyskytuje hlavně v jihovýchodní Asii a některých jihoamerických a afrických zemích. Léčí se antibiotiky, Yersinia pestis není ve srovnání s jinými baktériemi příliš odolná a navíc ani „chytrá“ – neumí si vytvářet rezistenci na léky tak rychle a účinně jako některé jiné mikroby. Pacienta s dýmějovým morem není třeba hospitalizovat, nicméně se to dělá – onemocnět mohou i jiné orgány, např. plíce a potom už se šíří kapénkovou infekcí. Proti moru existuje očkování.
47
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
9. Péče o nemocného potkana O konkrétní léčbě jednotlivých nemocí jste si mohli přečíst v příslušných kapitolách, tady najdete obecné rady a tipy, které se týkají nemocných a také starých potkanů. 9.1 Nemocný potkan Potkan, který onemocní, potřebuje jiné podmínky a péči než zdravý potkan. Správná domácí péče značně ovlivňuje průběh a tím pádem i úspěšnost léčby. Někteří veterináři vás na základní opatření upozorní, jiní předpokládají, že víte co máte dělat a neřeknou vám nic. V takovém případě se samozřejmě neostýchejte zeptat, ostatně při návštěvě veterináře je vhodné zeptat se na všechno, co vám není jasné, vyhnete se tak spoustě problémů. Je nutné izolovat nemocného potkana od ostatních nebo ne? To je zpravidla první věc, na kterou je nutné myslet. Řešení je individuální, záleží na nemoci, na stavu potkana, na podmínkách chovu a na ostatních potkanech. Je-li podezření na nakažlivou chorobu, doporučuji potkana umístit do karantény, dokud se nevyléčí nebo se neukáže, že nemoc není nakažlivá. Karanténa musí být v jiném pokoji a při přecházení od nemocného potkana ke zdravým dbejte na hygienu – důkladně si myjte ruce a noste jiné oblečení. V případě, že jde o úraz nebo neinfekční nemoc, může potkan zůstat s ostatními, ale musíte posoudit, jestli mu to prospěje nebo uškodí. Postarší potkan, kterému není dobře, asi moc neocení, když mu v kleci budou po hlavě skákat dvě mláďata a ukradnou mu všechno jídlo, které si horko těžko najde. Naopak společnost kamaráda, se kterým bydlí už dlouho, mu prospěje mnohem víc než „samotka“. Zdravý potkan nemocnému také s ledasčím pomůže a ušetří tím trochu práce i vám – například ho zahřeje při spaní, nanosí do domku jídlo (i když ho tam pochopitelně nosí pro sebe, na zásobách se přiživí i ostatní) a pomůže mu s čištěním srsti. Někteří potkani jdou v pečovatelském úsilí ještě dál a snaží se například nosit ochrnuté potkany (podobně jako mláďata – chytnou za krkem a táhnou) Jaké podmínky byste měli nemocnému potkanovi zajistit? Nemocný potkan by měl být v podobném prostředí jako nemocný člověk. Potřebuje určitě klid, tedy minimální hluk, žádné zbytečné vyrušování atd. Přesto by se mu mělo dostat přiměřeného rozptýlení, pokud má náladu se proběhnout nebo si s vámi hrát a pohyb mu nemůže uškodit (na to pozor např. u zlomenin nebo po operacích), tak mu ho dopřejte. Velmi důležité je teplo, potkan snadno prochladne. Důležité je to zvlášť ve stáří a u některých nemocí, které provází snížení tělesné teploty. Klec s nemocným potkanem nesmí stát v průvanu a v pokoji by mělo být teplo. Do domečku, kde potkan spí, dejte dostatečnou vrstvu papíru nebo hadříků, a dobré je také izolovat jeho dno od dna klece, protože potkani rádi výstelku hnízda odhrabou a leží na holém dně. Nejjednodušší je podložit boudičku kusem překližky nebo nějakým prkénkem. Jako ohřívadlo na spaní je nejlepší potkaní spolubydlící, ale můžete využít i nahřívací podložku nebo láhev s teplou vodou, ať už přímo termofor, nebo v podstatě jakoukoli láhev vhodné velikosti a tvaru naplněnou teplou vodou. Další položkou na seznamu je pohodlí, na to opět pozor zvlášť u úrazů, při ochrnutí atd. Potkan, kterému neslouží nohy, by se neměl plazit hoblinami, ale měl by jako podestýlku mít raději papír nebo hadry. Napáječka s vodou i miska s krmením by měla být snadno přístupná. S napáječkami bývá často problém, pokud se potkan nedokáže zvednout, aby se napil z trubičky. V takovém případě buď dejte do klece ještě jednu napáječku, kterou umístíte až k podlaze, nebo – ne v každé kleci to jde – dejte vodu do misky. Vodu v misce je ovšem potřeba často vyměňovat (jestliže jsou v kleci ještě zdraví, čipernější potkani, tak i několikrát denně). Dalším řešením je pojistit přísun tekutin ještě „tekutější“ stravou, např. přesnídávkami, jogurty, strouhanou šťavnatou zeleninou a ovocem či namáčenými piškoty. Dostatek potravy a tekutin je ostatně dalším klíčem úspěchu, strava by měla být co nejvýživnější a nejpestřejší. Někteří potkani mají velkou chuť k jídlu, jiní naopak trpí nechutenstvím nebo se jim hůř jí a každá kalorie, kterou do nich dostanete, se počítá. Krmení pro nemocného potkana by mělo obsahovat víc bílkovin (libové maso, vajíčko, mléčné výrobky), mělo by 48
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
být chutné, aby měl potkan zájem sníst ho co nejvíc, a mělo by být snadno dostupné. Například nepohybliví potkani určitě ocení spíš kašovité potraviny, které mohou „nasávat“ přímo z misky a nemusí je nijak přidržovat ani pečlivě kousat. Nezapomeňte se zeptat veterináře, jestli má potkan dodržovat nějakou dietu (např. při užívání některých antibiotik by se neměly bezprostředně po podání léku jíst mléčné produkty, jindy je nutné omezit množství tuku či solí v potravě). Jaké konkrétní potraviny jsou vhodné? Základní směsí zrní obvykle nenadchnete ani zdravého potkana, natož nemocného, ale zkuste obilninovou kaši – klasickou ovesnou (ovesné vločky povařené ve vodě nebo v mléce a trochu přislazené, ideálně ovocnou šťávou nebo medem místo bílého cukru), dětskou krupičnou kaši nebo instantní kaši z prášku, který koupíte ve většině prodejen zdravé výživy (nejvhodnější je rýžová či ovesná). Vděčnou potravinou je ovoce, protože je sladké a šťavnaté a potkanům chutná, výborný je třeba banán, protože je měkký a zároveň výživný. Zahraniční chovatelé doporučují avokádo, které patří k nejvýživnějším druhům ovoce (obsahuje totiž tuk), pro běžného českého chovatele potkanů je však zbytečně drahé. Jablka je lepší nastrouhat, vybíravějším potkanům přisladit nebo vmíchat do jogurtu nebo pribiňáku, případně rovnou použijte dětskou přesnídávku (doporučuji čistou ovocnou nebo ovocnou s jogurtem či vločkami – podívejte se na složení, jestli v ní je jen ovoce, nebo je nastavená škrobem). Do přesnídávky můžete nadrobit piškoty nebo pečivo. Zkuste strouhané vařené libové maso (nejlépe drůbeží, rybí nebo hovězí). Zeleninou většina potkanů pohrdá, ale zkuste povařenou oslazenou mrkev, syrovou strouhanou (přislazenou) mrkev, salátovou okurku (je šťavnatá) nebo rajče v jakékoli úpravě. S mléčnými výrobky také nepochybně uspějete – s bílými i ochucenými jogurty, pribiňáky, pudinky, sýry (tavenými, cottage) i tvarohy. Přestože při nemoci, jak už jsem řekla, se počítá každá kalorie, buďte při výběru potravin opatrní. Potkanovi s průjmem nedávejte projímavé potraviny, ale zajistěte, aby měl dostatek tekutin. Měkká strava (přesnídávky, mléčné výrobky) má většinou za následek i měkčí stolici, pokud je to v normě, nemusíte se děsit. Nepodávejte potraviny studené (zvlášť při onemocněních dýchacího traktu) – třeba přesnídávky a jogurty z lednice. Vyhýbejte se přemíře cukru, nedávejte potkanům nic slaného (platí především při dietě s vyloučením solí – např. při onemocněních ledvin nebo srdce; a pozor na psí granule, jsou solené) a už vůbec ne nic dráždivého. Při léčbě antibiotiky jsou velmi vhodné zakysané mléčné výrobky (živé jogurty) nebo nějaké probiotikum, které koupíte u veterináře. Nedílnou součástí péče o nemocného potkana je ve většině případů také podávání léků. Často to bývá i součást, která si vyžádá hodně času, trpělivosti a důvtipu při vynalézání metod, jak potkana oklamat a lék mu vnutit. Nejjednodušší je z tohoto hlediska injekční podávání, to ovšem znamená pravidelně chodit k veterináři (i když zkušení chovatelé to někdy po dohodě s veterinářem řeší sami) a pro potkana je takové cestování poměrně stresující. Ani samotné injekce nejsou příliš příjemné, i když šikovný veterinář je dokáže píchnout tak, že si potkan ničeho nevšimne – potkani ovšem často špatně nesou už to, že je někdo drží a nemohou utéct. Před vpichem by se kůže v okolí měla dezinfikovat (buď vatičkou namočenou v dezinfekci, nebo sprejem, se kterým se lépe manipuluje a snáz pronikne srstí), aby se do kůže nezanesla infekce. Potkanům se obvykle dávají pouze podkožní (subkutánní) injekce, injekce do svalu (intramuskulární) většina veterinářů nedává, protože potkaní svaly nejsou pro takovou aplikaci moc vhodné a narazila jsem i na zdroje, které takové podávání kvůli jeho náročnosti přímo nedoporučují. Nitrožilní (intravenózní) injekce se potkanům nedávají, protože jsou prakticky nerealizovatelné; obtížný je i odběr krve, který se u potkanů zpravidla realizuje z žíly v ocasu a chce to hodně zručnosti. Některé léky (např. enrofloxacin – Baytril) by se neměly podávat subkutánně, protože se po nich rády vytvářejí nekrózy – tkáň v okolí vpichu odumře (poznáte to podle tmavé – černé – barvy). Některé látky jsou také nepříjemné, po vpíchnutí pod kůži svědí a štípou. Takové léky je lepší podávat do tlamky (neboli perorálně). Každopádně potkanovi, který dostává injekce, občas překontrolujte místa vpichů, jestli nehnisají, netvoří se na nich podezřelé strupy nebo dokonce někde nevzniká absces, protože zanícené ranky je potřeba ošetřit. Perorální podávání léků je kapitola sama pro sebe. Někteří potkani se nechají snadno „oklamat“ a léky berou bez řečí, jiní svedou o každou kapku nelítostný boj, přitom může klidně jít o stejný lék. Jednou 49
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
jsem potkanům musela dávat jakýsi lék ve formě pasty a zatímco jedna samice bez hnutí brvou slízala kapku, kterou jsem si vymáčkla na prst, druhá si po pouhém ochutnání téhož léku zamíchaného do pribiňáku demonstrativně otírala spodek tlamy o zem, což potkani dělají, když se jim na jazyk dostane něco opravdu odporného. Pokud tedy máte lék už ve formě, která je určená pro přímé podávání (kapky, ochucené pasty), zkuste, jestli je potkan sám neslíže ze lžičky nebo z prstu. Další stupeň je zamíchání léku do nějaké pochoutky, např. do pribiňáku, jogurtu, přesnídávky, tatry s cukrem apod. Hořká chuť se někdy lépe maskuje slanou než sladkou, takže zkuste třeba sýr nebo trošku zahuštěného vývaru z polévky. Někteří potkani zamaskovaný lék prokouknou, ale nechají se znovu přesvědčit, když ho zamícháte do něčeho jiného, zkuste tedy maskovací potravinu obměňovat. Někdy zabere lék nakapat nebo máznout na něco tvrdého, např. na piškot. Když tyto metody selžou, nezbývá než se uchýlit k násilí – lék zamíchat do něčeho tekutého, směs natáhnout do injekční stříkačky a vpravit potkanovi do tlamy (pro pořádek podotýkám, že samozřejmě stříkačkou bez jehly). Potkana si buď přitiskněte břichem na hruď, nebo na stehno (mně se víc osvědčila druhá možnost), přidržte ho za hlavou, konec stříkačky mu strčte do mezery za hlodáky a vymáčkněte takovou dávku, aby hned nevytekla ven. Podobným způsobem můžete i krmit potkana, který sám jíst nechce nebo nemůže. Přestože zpočátku se potkani takovému „násilí“ brání, po několika pokusech si zvyknou a při krmení se sami dožadují další dávky ze stříkačky. 9.2 Operace Pro případ, že by váš potkan musel podstoupit větší chirurgický zákrok, je dobré znát několik detailů, specifických právě pro potkany. Většinou to není jen dobré, ale přímo životně důležité, všichni veterináři sice umějí operovat, ne všichni ovšem mají podrobné znalosti o potkanech. Takoví veterináři pak při zákrocích na potkanech volí stejný postup jako u koček či psů, jenom příslušně sníží dávky medikamentů; výsledkem může být bohužel nevratné poškození nebo rovnou uhynutí potkana při operaci. Celková narkóza je u potkanů více riskantní než u větších zvířat. Za hranici se považují cca 2 kg hmotnosti, pod touto hranicí už se špatně odhaduje množství anestetika a je větší nebezpečí, že se zvíře po operaci neprobere. To sice neznamená, že každý operovaný potkan nutně umře, ale vyplývá z toho, že každý další rizikový faktor se k tomu jen přičítá. Těmi faktory jsou především věk a celkový zdravotní stav – dospělý, dobře živený potkan, který nemá žádnou vážnou nemoc (např. poškození plic, srdce), snese narkózu mnohem lépe než potkan malý, starý, oslabený, nebo vyhublý. Proto se například většinou neoperují nezhoubné nádory u starých samic, pravděpodobnost selhání během operace je příliš vysoká a bývá lepší nechat potkana dožít. Stav potkana je samozřejmě nutné posoudit individuálně, protože starý potkan může být ve výborné kondici a naopak mladý potkan ve špatné. Anestetikum lze podat dvěma způsoby, buď injekčně, nebo inhalačně – v prvním případě se uspávací látka potkanovi píchne, v druhém se mu dá dýchat anestetický plyn (halotan). Inhalační anestézie je šetrnější, dá se lépe regulovat, po zastavení plynu se zvíře brzy a s menšími obtížemi probírá. U injekcí se potřebné množství odhaduje hůř a je větší riziko, že veterinář potkana předávkuje, což ho nutně nemusí zabít, ale probírání bude delší a obtížnější. Inhalační anestézie je samozřejmě dražší a ne všude jsou na ni vybavení, přesto se zvláště v rizikovějších případech vyplatí ji použít. Injekční anestézie je pochopitelně nejbezpečnější v rukou zkušeného veterináře, který s malými hlodavci pracuje co nejčastěji. Potkani se před operací nemusejí postit. Kočky, psi – i lidé – mívají před operací nařízený půst (většinou 24 hodin), po podání anestetika totiž někteří pacienti zvrací a mohli by zvratky vdechnout. Potkani vzhledem k uzpůsobení žaludku zvracet nemohou (viz kapitola o anatomii) a proto se postit nepotřebují – naopak, jelikož mají rychlé trávení, čtyřiadvacetihodinový půst by jim mohl ublížit, zvlášť před operací, po které budou potřebovat hodně sil. Stačí proto nedávat jim jíst až krátce před operací. Potkan musí být před operací i po ní v teple – malá zvířata velmi snadno prochladnou (v anestézii špatně funguje termoregulace). Potkany je proto potřeba operovat podložené dostatečnou vrstvou 50
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
něčeho, co ho bude izolovat od operačního stolu, nebo rovnou na vyhřívané podložce. Nebojte se veterináře před operací zeptat, jaká opatření proti prochladnutí se chystá použít (odůvodněte to svými obavami, veterináři pro ně mívají pochopení), a když budete mít je to termováček? Šikovná možnost si od něj vyhřívanou podložku po operaci půjčit, udělejte Co pomůcka, kterou koupíte třeba ve to. V opačném případě potkana po operaci umístěte nejlépe do zdravotnických potřebách – malý krabice vystlané vrstvou hadrů, pod které dáte termofor či láhev váček z měkkého plastu, naplněný s teplou vodou nebo termováček. Můžete také použít vyhřívané chemickými látkami, které se při podložky do terárií pro plazy nebo zahřívací infračervenou vzájemné reakci zahřívají. Reakci podle návodu a pak žárovku. Nedávejte potkana na kamna nebo na slunce, ani ho nastartujete můžete termováčkem po určitou dobu nenamáčejte do teplé vody. A jedna malá rada – zahřívejte potkana nahřívat co potřebujete, ať už to celého včetně ocásku, právě ocas prochladne nejrychleji a část bude potkan nebo vaše vlastní bolavá může odumřít. Odumírání poznáte podle černání a „sesychání“ a záda či zmrzlé ruce. Po vychladnutí termováček povaříte ve vodě a tím ho kdyby k tomu došlo, je nutné postižený kousek amputovat. Protože potkani v anestézii mají otevřené oči a nemrkají, může dojít vlivem nedostatečného zvlhčování k poškození očí a oslepnutí, případně dalším komplikacím. Jako ochrana stačí potření dostatečnou vrstvou oční masti (např. Ophtalmoseptonexu) nebo pravidelné zvlhčování vhodným roztokem (Ophtalem nebo tzv. umělými slzami). V krabici, kde se potkan bude probouzet, by měl mít k dispozici vodu, aby se mohl kdykoli napít. Také ho hlídejte, při probouzení bude dezorientovaný, bude mít snahu vstávat, drápat se z krabice ven a podobně, nic z toho mu nedovolte, dokud se zcela neprobudí. Průběžně mu zkoušejte nabízet jídlo, ideálně něco tekutějšího nebo měkkého (namočené piškoty, rozmixované ovoce, jogurt); i když zvířata po operaci většinou dostanou na cestu injekci výživného roztoku pod kůži, je potřeba začít tekutiny i živiny doplňovat co nejdřív. Jakmile bude zcela bdělý a nebude padat, může se vrátit do klece nebo do nějaké větší „marodky“ než je krabice, ale: • volte bezpečnou a hygienickou podestýlku, tedy hadry nebo čistý papír. Do operační rány se
nesmí dostat žádné nečistoty. • raději potkana nenechávejte s ostatními potkany, jestliže je ze samoty nervózní, dejte k němu
nějakého klidnějšího kamaráda, který se s ním nebude prát. Protože druhý potkan by mohl mít snahu pacientovi „ošetřovat“ ránu a vykusovat stehy, přes den ho hlídejte a na noc ho případně dejte pryč. Potkanovi těžko zabráníte, aby si nekousal stehy, ale snažte se mu to co nejvíc ztížit, aby stehy vydržely co nejdéle a rána se mohla v klidu hojit. Po operaci potkan určitě dostane analgetika – léky proti bolesti – a ideálně by měl dostat takovou dávku, aby mu nebylo špatně, ale aby ho rána trošku bolela. Když je dávka analgetik vysoká a rána skoro nebolí, potkanovi nic nebrání se do ní kousat a být hodně aktivní, což hojení příliš neprospívá. Je dobré ránu ovázat nebo zalepit, jestliže to její umístění dovoluje. Někteří potkani si to nechají líbit, jiní naopak vyvinou veškerý um a úsilí, aby se obvazu zbavili. U veterináře si můžete vyžádat tekutý obvaz, takové zelené „lepidlo“, které je právě pro malá hlodavá zvířátka vhodnou alternativou klasických obvazů. Snažte se zkrátka ránu uchránit co nejdéle. Ránu sledujte, abyste včas zachytili možné komplikace. Měla by být suchá (s výjimkou některých případů, kdy se do incize dává drén, např. při chirurgickém odstranění oka nebo operacích abscesů), nerozšklebená, neměla by podezřele otékat, zapáchat, měnit barvu, krvácet nebo hnisat. Objeví-li se u rány boulička, může to být absces nebo hematom. V takových případech, nebo když si potkan rozkouše stehy a rána se rozevře, kontaktujte veterináře. 9.3 Starý potkan Se stářím se u potkanů často pojí typické zdravotní problémy a staří potkani tak vyžadují zvláštní péči. Zdravý starý potkan speciální požadavky na péči nemá, jenom mu dopřávejte o něco výživnější stravu 51
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
než dospělým jedincům (s vyšším obsahem bílkovin) Když spolu v kleci bydlela stará Luna a mladičká Fiona, a podle potřeby upravte prostředí, ve kterém žije. viděla jsem potkaní péči na vlastní oči. Luna ochrnula na zadní nohy, upravila jsem tedy přízemí klece tak, aby Někdy mladší spolubydlící začnou starého napadat, v se nemusela plazit podestýlkou, která jí znečišťovala srst, takovém případě je oddělte, většinou je ale soužití aby jí to neklouzalo a u jídla a pití se nemusela příliš bezproblémové a potom staříka určitě nedávejte do namáhat. Všechno měla pěkně po ruce a dostávala samostatné klece! Je-li nutné ho kvůli bezpečnosti krmení, které se dalo vyjídat přímo z misky a nemuselo přestěhovat, dejte s ním do nového bydlení aspoň se držet v tlapkách. Fiona přesto usoudila, že je pro Lunu pohyb po kleci zbytečně namáhavý, a chodila jí jednoho kamaráda. Potkani mají sociální cítění a jsou pomáhat. Když Luna dojedla nebo dopila, Fiona schopní se o sebe navzájem postarat; někdy bude přiběhla, chytila ji za chlupy za krkem, jako to dělají mladší staršímu jen pomáhat s péčí o srst a nechávat matky s mláďaty, a odtáhla ji do domku. Občas to Fiona v domku zbytky krmení, které si tam nanosil, jindy přehnala s horlivostí a odtáhla Lunu uprostřed oběda – může vzít péči opravdu vážně a starému kolegovi asi jako když snaživě převedete slepce přes přechod a pak zjistíte, že na druhou stranu vůbec nechtěl – přesto podzim života hodně zpříjemnit. mě její ukázka potkaní pospolitosti příjemně překvapila. Velmi častým zdravotním problémem starších potkanů je ochrnutí zadních končetin. Někdy je jen slabší, jindy se postupně zhorší až k naprosté nepohyblivosti. Ochrnutého potkana není potřeba automaticky nechat utratit, ale je nutné trochu poupravit prostředí, ve kterém žije, a víc o něj pečovat. Podrobněji jsem o tom psala v kapitole 7.6. Starým potkanům často řídne srst, vypadává a zhoršuje se její kvalita. Dá se tomu do jisté míry předejít správnou stravou a včasnou léčbou všech kožních onemocnění a parazitóz. Zatímco mladému potkanovi místa olysalá po nájezdu všenek brzo zarostou, staršímu potkanovi mohou zůstat a proto je lepší řešit takové problémy co nejdřív. Tělo starého potkana také nedokáže tak dobře hospodařit s teplem jako dřív a snadněji prochladne. Na to pozor zvlášť v chladnějších měsících. Ideálními zahřívadly jsou pochopitelně ostatní potkani, nezbytný je také bytelný domeček s pořádně vystlaným hnízdem. V případě potřeby přitopte infračervenou žárovkou nebo použijte nějaké terarijní zahřívadlo. Na teplo nezapomínejte ani v takových situacích, jako jsou například cesty k veterináři. U starých potkanů se ve zvýšené míře vyskytují nádory (zvlášť staré samice, které nikdy neměly mláďata, mívají nezhoubné nádory mléčné žlázy), problémy se zrakem („stařecké“ šedé zákaly, slepota u albínů) a infekce močového ústrojí (častější u špatně pohyblivých potkanů, kteří mají problémy s udržováním hygieny). Bývají ostatně náchylnější ke všem infekcím a jejich léčba bývá obtížnější. Podrobnosti k jednotlivým zdravotním problémům najdete v příslušných kapitolách.
52
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
10. Potrava Nejen pro lidi platí, že správná strava je základ zdraví. Možná znáte i rčení „jsme to, co jíme“ (mám pocit, že pochází z čínské medicíny, ale nejsem si jistá). V současné medicíně se uplatňování tohoto pravidla smrsklo víceméně na pouhé léčebné diety, třeba žlučníkovou nebo ledvinovou. Přitom správná strava je důležitou součástí prevence nemocí, a chorobám, které potom vyžadují dietu, by se dodržováním několika pravidel dalo předejít. I u potkanů má strava vliv na zdraví. Jak by měla vypadat úplně dokonalá strava, to nikdo neví, ani v literatuře nenajdete všude stejné údaje, budete proto muset použít zdravý rozum, a články a tvrzení z internetu i z této příručky si nějak přefiltrovat. Protože ani to, co tady uvádím, není stoprocentní pravda, přestože jsem se snažila zkompilovat svoje znalosti a zkušenosti co nejpoctivěji. Potkan je všežravec, jednostranná strava mu neprospívá. Podle tabulek by cca 80 % potravy měly tvořit sacharidy (uhlohydráty), 15 % bílkoviny a 5 % tuky. Z toho vyplývá, že základem budou především různé obilniny a přiměřené množství zeleniny a ovoce. Obsah bílkovinných složek ve stravě by měl být ve skutečnosti o pár (cca 5) procent vyšší, protože ne všechny tělo stráví. U některých skupin potkanů, např. kojících samic nebo mláďat, by měl být obsah bílkovin zhruba o 10 % vyšší. Tuky jsou také důležitou složkou potravy, ale stačí jich malé množství. Než budu pokračovat, usnadním si s dovolením práci a rozdělím si potkany do tří skupin: • Skupina A – potkaní mláďata a mladí potkani, staří potkani, březí a kojící samice, potkani
nemocní a v rekonvalescenci • Skupina B – zdraví dospělí potkani • Skupina C – potkani s nadváhou
Myslím, že není potřeba podrobněji vysvětlovat, podle čeho jsem při dělení postupovala. Ve skupině A jsou potkani, kteří mají zvýšené nároky na výživnost stravy, především na obsah bílkovin, zatímco ve skupině C skončili potkani, kteří potřebují tak trochu redukční dietu. Možná znáte tzv. nutriční pyramidu, která graficky znázorňuje ideální složení stravy. Je rozdělená na čtyři stejně vysoké, ale nestejně velké části. Pro potkany jsem poměr jednotlivých ploch trochu poupravila, protože člověk potřebuje víc bílkovin, a přesunula jsem luštěniny ze spodního patra k zelenině.
53
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Základem stravy by tedy měly být různé obilniny a pečivo, pro potkany samozřejmě nejlépe tvrdé. Konkrétní obilniny a obiloviny si najděte v podkapitole 10.2 o výrobě domácích směsí. V druhém patře se nachází zelenina a ovoce. Ze zkušenosti vím, že vnutit potkanům ovoce a zeleninu je někdy trochu problém, ale nebojte se zaexperimentovat a zjistit, co jim chutná. Málokterý potkan pohrdne vařenou bramborou nebo kolečkem banánu. Na rozdíl od pečiva mají potkani ovoce a zeleninu raději měkčí než tvrdé, a velkým plus je šťavnatost a sladká chuť. Preference se přitom různí, takže některý potkan jablko nevezme do tlamy, zatímco jiný po něm skočí. Zeleninu a ovoce podávejte čerstvé nebo rozmražte něco ze zmražených zásob, je to lepší než sterilovaná zelenina (nálev obsahuje sůl a cukr, někdy i konzervanty), kompoty (cukr) či marmelády (zase cukr). Tyto potraviny patří na špičku pyramidy. Jablka, hrušky – dejte potkanům do klece celé jablko nebo hrušku, nebo jenom nakrájené kousky. Další možnost je nechat při chroupání jablka trochu větší ohryzek, a ten pak věnovat potkanům. Vynechte kyselá jablka (potkani by je stejně nejedli). Hodně šťavnaté hrušky – máslovky, které mívají projímavý účinek, nejprve otestujte v menším množství. Třešně, švestky, broskve, meruňky – jsou sladké a šťavnaté, potkanům budou určitě chutnat. Nenechte je hlodat pecky, některá semena obsahují jedovaté kyanogenní látky. V třešňových a švestkových peckách je jich méně, ale přesto bych neriskovala – nevím, jak na tyto látky reaguje potkaní organismus, určitě to však nehodlám zkoušet na vlastních potkanech. Lesní plody (maliny, borůvky, jahody, ostružiny) – bez omezení, jen s obvyklou opatrností. I potkan může mít na některé ovoce alergii. Citrusy – v jednom článku o krmení potkanů1 jsem narazila na zmínku, že látka d-limonen, obsažená v největším množství v pomerančové kůře, je nebezpečná pro potkaní samce (není nebezpečná pro samice, pro myši obou pohlaví ani pro lidi), u nichž může způsobit onemocnění ledvin. Autor proto nedoporučuje dávat potkaním samcům pomerančový džus, pomeranče se při jeho výrobě obvykle drtí víceméně celé a obsah d-limonenu je proto neodhadnutelný. D-limonen se také přidává do některých potravin jako barvivo nebo ochucovadlo. Dáte-li potkanům občas stroužek mandarinky nebo kousek pomeranče, určitě je nijak neohrozíte. Slupku by ani nesnědli, vůně čerstvých citrusových slupek je silně odpuzuje, jak můžete sami vyzkoušet. Citrony nezkoušejte, citronová šťáva je velmi nepříjemná na citlivých dásních nebo případném poranění v ústech (tlamě). Tropické ovoce – žádný z u nás běžně dostupných druhů by neměl být pro potkany nebezpečný. Podávejte podle rozumu (příliš sladké s mírou). Avokádo bývá přímo doporučováno jako vhodné při rekonvalescenci, je to totiž ovoce s výjimečným obsahem tuku a tím pádem výživné. Banány – většina potkanů je má ráda, a to čerstvé i sušené (pozor na kupované sušené banány, bývají slazené cukrem; tuto skutečnost najdete uvedenou na sáčku. Lepší jsou banány neslazené nebo slazené pouze medem.). Mrkev – ačkoli je sladká, většina potkanů jí příliš neholduje. Zkuste ji nastrouhat, smíchat se strouhaným jablkem, promíchat s troškou medu nebo vyzkoušejte dušenou. Pozor, větší množství dušené mrkve mívá za následek oranžově zbarvenou stolici měkké konzistence. Rajče – zachytila jsem nějaké zvěsti o škodlivosti rajčat, ale neřešila bych je, zvlášť při množství rajčat, které potkani snědí. Rajče je šťavnaté a má specifickou chuť, která některým potkanům vyhovuje a některým ne. Obvykle vyhlodají jen dužinu a tuhou slupku nechají ležet. Brambory – podávejte raději jen vařené. Syrové brambory obsahují solanin, a protože opět netuším, jak moc je pro potkany škodlivý a jestli se kumuluje v organismu, nemůžu syrové brambory s klidným svědomím doporučit. Listová zelenina – rychle vadne a hnije, proto nesnědené zbytky hned odstraňujte. Někteří potkani na ni reagují průjmem. Brokolice – je nadýmavá a potenciálně průjmotvorná, proto otestujte toleranci nejprve malým množstvím. Protože syrová potkany nejspíš nenadchne, spařte ji horkou vodou nebo povařte v páře. 1. URL http://www-personal.umich.edu/~bclee/ratfood.html nebo http://www.rmca.org/Articles/oj.htm
54
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Salátová okurka – šťavnatá, ale poněkud bez chuti, obliba proto bude individuální. Zkuste ji nastrouhat nebo rozmačkat a přidat trochu jogurtu. Cibule, česnek – potkanům nepodávejte. Jsou silně dráždivé a nezapomínejme, že někteří potkani si po jídle rádi umyjí obličej, takže by si tlapkami olepenými cibulovou šťávou přejížděli přes oči. Česnek je možné použít jako lék, existuje nejedna studie na toto téma, ale při léčení česnekem, a vlastně jakýmikoli bylinami, je potřeba dodržovat určitá pravidla. K česneku se proto dostaneme spíš v budoucnu v nějaké kapitole o alternativní a doplňující léčbě. Třetí patro pyramidy patří masu, vejcím a mléčným výrobkům, tedy v podstatě bílkovinám. Kolik by jich měla strava obsahovat už jsme si řekli. Při odhadování, kolik můžete dát potkanům masa a mléčných výrobků, nezapomínejte, že bílkoviny jsou obsažené i v obilninách a luštěninách. Přidáváte-li do krmné směsi psí nebo kočičí granule, stačí už dalších bílkovin jen malinko. Příliš vysoký obsah bílkovin ve stravě mívá za následek kožní onemocnění a alergie, naopak nízký obsah vede ke snížení kvality a ztrátám srsti, objevuje se porfyrin kolem očí a imunitní systém je oslabený. Maso – ideální maso pro potkany je pochopitelně vařené, libové, bez soli a koření. Málokterý chovatel to dokáže dodržet, ale snažte se – přemíra soli ve stravě nedělá dobře ledvinám, živočišné tuky neprospívají cévám. Když dáváte potkanům ochutnat třeba pečené kuře, vyberte maso někde z prostředka, kam se nedostalo moc soli, a určitě jim nenechávejte kůži (to je prakticky čistý tuk). Nepodávejte špek, slaninu, salámy ani jiné uzeniny. Bohužel i šunka je dnes výrobek plný soli, barviv a konzervantů, a proto by se v potkaním jídelníčku neměla vyskytovat jinak než jako pochoutka. Potkanům můžete dát kosti, ideálně ty, které se vařily na polévku, ne pekly v kuřecích stehnech (předpokládám, že nemáte ve zvyku vývar přesolovat). Máte-li psa, zřejmě víte, že není vhodné dávat mu kuřecí kosti, pro potkany jsou však bezpečné – pes by mohl kost rozkousat a spolknout ostré roztříštěné kousky, potkani kosti konzumují jiným způsobem (ohlodávají od konců a vybírají morek) a toto nebezpečí jim nehrozí. Otázkou je bezpečnost syrového masa, o které jsem už psala ve 3. kapitole. Syrové maso jako takové potkanům nijak neublíží, ale mohlo by obsahovat nebezpečné bakterie, např. salmonely, které se tepelnou úpravou ničí. Nejnebezpečnější je z tohoto pohledu maso drůbeží, to v syrovém stavu potkanům za žádných okolností nedávejte. Máte-li mikrovlnnou troubu, není určitě problém kousek masa potkanům ohřát a tím riziko nákazy snížit. Většina potkanů má nejraději maso rybí a chutná jim tím víc, čím výraznější má vůni (ideální by tedy byla ryba lehce nahnilá, nicméně takovým choutkám potkanů doporučuji raději nevyhovět). Pozor na různé nasolené rybičky, ty potkanům nedávejte. Granule pro psy a kočky – nejsou pro potkany nebezpečné, mají však několik „ale“. Předně obvykle obsahují sůl, a některé bohužel v množství větším než malém. Zkuste si vyhledat nějaký test granulí a zjistíte, že ty slané až přesolené obvykle psům také nejvíc chutnají (proto výrobci granule solí – mnoho zákazníků posuzuje kvalitu granulí prostě podle toho, že Alíkovy chutnaly). Pak také obsahují kukuřici, která by pro potkany mohla být nebezpečná (viz seznam obilovin níže). Hodně chovatelů však potkanům granule dává a patřím mezi ně i já, neboť všeho s mírou – i strachu z krmiva. Záleží na vás, jestli je budete dávat jen občas jako pochoutku, nebo je v rozumném množství přimícháte do směsi. Vybírejte granule s normálním nebo sníženým obsahem bílkovin, to znamená granule pro normální nebo obézní psy, ne pro štěňata. Malý obsah soli by měl být v dietních granulích pro nemocné psy. Masové kapsičky a konzervy – těm bych se vyhnula nebo je podávala jen výjimečně jako pochoutku. Když se totiž podíváte na jejich složení, zjistíte, že je to jen osolený, s prominutím, bordel s masovou příchutí. Obsah skutečného masa v kapsičkách se pohybuje v řádu procent, zbytek je kůže, separát, voda a různé náhražky, převážně sója. Vejce – vařeným vajíčkem potkani nepohrdnou a rádi si dají i syrové nebo vylížou zbytky bílku ze skořápky. Protože i ze syrových vajíček hrozí nákaza salmonelozou, nedoporučuji to praktikovat příliš často. Mléčné výrobky – nejsou nezbytnou součástí potkaní (vlastně ani lidské) stravy. Vůbec nic se nestane, když je poskytnete jen mláďatům, kojícím a březím samicím. Volte jednoduché mléčné výrobky bez barviv, dochucovadel a přidaného cukru, to znamená tvaroh, cottage sýr, bílý jogurt (chcete-li jít 55
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
v potkaní zdravé výživě do důsledků, vybírejte kvalitní, s obsahem živých jogurtových kultur – např. Hollandii, Kunín nebo bio jogurty z prodejen se zdravou výživou). Pribiňáky a termixy patří vzhledem k obsahu cukru spíš mezi pochoutky, nebo se hodí pro nemocné potkany, u kterých je potřeba povzbudit chuť k jídlu nebo jim do něčeho zamaskovat lék. Jen příležitostně podávejte sýr, protože kromě bílkovin obsahuje i dost tuku, nemluvě o dalších přidaných látkách. Špičku pyramidy jsem udělala hodně malou, protože by se vůbec nic nestalo, kdyby tam ani nebyla – snad s výjimkou tuků, protože tuky se, jak známo, dělí na „dobré“ (nerafinované rostlinné oleje ze semínek a ořechů, tuk z rybího masa) a „špatné“ (živočišné tuky), a tělo zvláště tu první skupinu potřebuje. Potkani svoji pětiprocentní porci tuků získají ze semínek a oříšků, které jim dáte do směsi nebo jako pochoutku. Podrobněji se k nim dostaneme v podkapitole 10.2, která bude následovat za chvíli. Co se týče pochoutek, tedy převážně sladkostí, těmi šetřete jako šafránem. Hodně chovatelů svým potkanům podstrojuje a ani si neuvědomuje, že by jim tím mohli uškodit. Ospravedlňují se tím, že se nemůžou dívat na smutné výrazy potkaních „žebráků“, a z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že opravdu není jednoduché odolat. Ostatně krmení, zvlášť podávání těch nejchutnějších kousků, je odjakživa mezi živočichy výrazem náklonnosti. Protože však lidé díky své inteligenci dokázali vymyslet spoustu chutných, ale naprosto nezdravých potravin, je nutné použít rozum i při jejich pojídání nebo podávání někomu jinému. Snažte se potkanům dávat co nejméně bílého cukru. Bílý neboli rafinovaný cukr je uměle vyrobená chemická látka, která by se měla používat spíš jako lék než jako normální součást stravy. Při trávení bílého cukru se z těla odebírají některé důležité živiny, mezi jinými např. vápník, protože cukr žádné neobsahuje, jsou to jen „prázdné kalorie“. Bílý cukr má také výrazně negativní vliv na střevní mikroflóru, která při vyšším nebo dlouhodobějším příjmu cukru hyne a nahrazují ji škodlivé bakterie. Cukr také velmi chutná kvasinkám, které svým působením oslabují imunitu organismu. Proto se velmi přimlouvám za opatrné zacházení se sladkostmi a nahrazování cukru jinými sladidly – např. medem nebo obilnými sirupy, které se dají koupit v prodejnách se zdravou výživou. I med je lepší koupit v takové prodejně nebo přímo od včelaře, medy z obchodů s potravinami jsou drahé a bývají to směsky různých levných medů z celého světa, někdy dokonce nastavované cukrem. Vyhněte se umělým sladidlům – aspartamu, acesulfamu, sacharinu a dalším. Potkan (ani člověk) bílý cukr ve stravě nepotřebuje, bohatě stačí cukry obsažené v ovoci a obilninách. Pokud své chovance nezvyknete na sladkosti, např. přeslazené sušenky, sladké pudinky či pečivo, nebudou tak vehementně odmítat méně sladkou stravu a čekat, že jim dáte něco dobrého. Ani nemocní potkani by neměli dostávat bílý cukr, i když má vysokou energetickou hodnotu. Chcete-li jim přisladit nastrouhané jablko nebo tvaroh, vyzkoušejte med, a když neuspějete, použijte alespoň hnědý třtinový cukr místo bílého. Med i hnědý cukr obsahují živiny, které se z bílého cukru při rafinaci odstraňují, nejsou tak škodlivé pro trávicí systém (med má naopak spíš léčivé účinky) a jejich energetická hodnota je také vysoká. Stejně jako s cukrem buďte opatrní se solí, o níž jsem se už zmiňovala. Příliš vysoký obsah sodíku v těle škodí ledvinám a zadržuje tekutiny. Potkani, kteří mají onemocnění ledvin, jater nebo chorobu, při které vznikají otoky (otoky plic, srdeční nemoci), nesmí sůl dostávat vůbec. Přesolené potraviny, jako jsou brambůrky, slané crackery nebo instantní jídla, potkanům nedávejte. Přestože to asi napadne málokoho a koho to napadne, nebude nejspíš číst tuto příručku, připomínám – nedávejte potkanům alkohol. Škoda každé zabité jaterní buňky a mnoho potkanů umírá na selhání jater i bez přispění alkoholu; možná i ten váš k tomu má vrozený předpoklad, což bohužel předem nepoznáte. Co tedy můžete potkanům podávat jako pochoutky a co byste naopak neměli? Sušené ovoce – nejlepší je domácí, abyste měli jistotu, že v něm není cukr a není sířené. Z kupovaného se nejspíš budete muset omezit na křížaly a některé sušené banány – ty kupujte jen balené a na obalu si vždycky přečtěte, zda jsou slazené a čím. I sladké banánové chipsy totiž výrobci často doslazují, aby 56
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
chuťovým buňkám zákazníků, ochromeným přehršlí cukru, vůbec chutnaly. Další neslazené sušené ovoce koupíte často jen v prodejnách se zdravou výživou, některé druhy však bývají velmi drahé. Proslazené sušené ovoce, např. ananas, papáju, mango atd., potkanům nedávejte, je v nich opravdu obrovské množství cukru. Oříšky a mandle – s výjimkou buráků můžete podávat cokoli. Opatrně u potkanů, kteří mají náběh na obezitu, oříšky jsou tučné. Piškoty – potkani je mají rádi, ale protože i v piškotech je cukr, nepřehánějte to. Jednou za čas stačí. Potřebujete-li na piškotu podat lék, stačí ulomit čtvrtku – máte navíc jistotu, že ji potkan opravdu sní celou a neodloží nedojedenou pochoutku i s lékem někde v budce. Jogurtové dropsy – obvykle obsahují cukr, ale jednou jsem narazila i na neslazené, bohužel jsem zapomněla značku. Slazené nepodávejte nebo jen výjimečně – dropsy jsou v podstatě kousky slazeného tuku s umělými dochucovadly. Vyrábějí se tak, že se rozpuštěný 100% tuk zahustí cukrem a sušeným mlékem, nakape na nějaký plát a nechá ztuhnout. Sušenky a crackery bez cukru – koupíte ve zdravých výživách nebo v koutcích se zdravou výživou v normálních obchodech. Možná narazíte třeba na sezamové plátky slazené pouze medem, nebo na sušenky s melasou či třtinovým cukrem. Domácí výroba – zkuste vyrobit sušenky z mouky, vody a sezamových semínek, s troškou medu nebo bez. Nejspíš budou hodně tvrdé (podobné sušenky prodává za nemalou cenu drogerie DM), ale to potkanům určitě vadit nebude. Když jich vyrobíte víc, podarujete potkany a ještě budete mít co chroupat u televize. 10.1 Krmné směsi Základním krmivem vašich potkanů bude nějaká krmná směs. V obchodech s chovatelskými potřebami jich najdete desítky. Želbohu málokdy narazíte na směs určenou přímo pro potkany, a když už na ni narazíte, ani tehdy nemáte jistotu, že je opravdu namíchaná tak, aby potkanům vyhovovala. Nejlevnější bývají univerzální směsi, např. Apetit pro hlodavce. Ty se však téměř nevyplatí kupovat, protože obsahují hodně pícninových úsušků – zelených válečků ze slisované vojtěšky nebo jiné zeleně. Potkani je nežerou. Pícninové úsušky jsou krmivo určené pro býložravá zvířata, tedy např. morčata nebo králíky, a pro potkana nemají žádný význam. Ani kvalita ostatních složek, zrní a semínek, nebývá moc vysoká. Levné univerzální směsi doporučuji používat jen v krajním případě. Směsi pro jiné živočišné druhy se pro potkany také většinou nehodí. Směsi pro myši obsahují hodně zrní, obvykle ječmene, a ten potkanům moc nechutná, nechají ho tedy v kleci jako odpad. Směsi pro křečky obsahují hodně ořechů a olejnatých semen, těch by potkani ale měli dostávat jen malé množství. Směsi pro velké papoušky sestávají takřka výhradně z kukuřice a slunečnicových semen, pro potkany jsou tedy naprosto nevhodné, a směsi pro malé papoušky zase z prosa, na které mívají potkani podobný názor jako na ječmen a vojtěšku. Směsi pro činčily bývají pestré, ale obsahují také dost úsušků a bývá v nich nemálo slunečnice. Snažte se najít směs, která vyhovuje potkaním požadavkům, nebo některou ze směsí vhodně doplňte. 10.2 Krmné směsi domácí výroby Možná vás snaha najít v obchodě hotovou směs, která by vyhovovala složením, kvalitou i cenou už tak znechutila, že jste se rozhodli obstarat si krmivo svépomocí. Ve velkých městech, kde jsou větší zverimexy se širokou nabídkou, nebývá koupě hotové směsi tak problematická, ale v malých městech nebo dokonce na vesnicích, kde je nabídka mizerná nebo rovnou nulová, je domácí směs často jediná možnost. Také jsem přešla z kupovaných směsí na domácí, přičemž důvodem byly v podstatě všechny uvedené problémy dohromady. Jaké jsou výhody domácích směsí? Máte plnou kontrolu nad obsahem a také větší kontrolu nad kvalitou složek. Většina složek domácí směsi bude pocházet z „lidských“ obchodů a dá se předpokládat, že budou přece jen o něco kvalitnější, než suroviny určené pro zvířata. Doma namíchaná 57
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
směs často vyjde levněji, zvláště v porovnání s dražšími hotovými směsmi. Směs můžete pohodlně upravit pro konkrétního potkana, respektive potkany. Existuje spousta druhů krmiv pro psy – zvláštní pro štěňata, pro dospělé psy, pro tlusté psy... mezi směsmi pro hlodavce nic takového nenajdete. Při domácí výrobě můžete podle libosti některé složky vynechat nebo naopak přidat. Základem krmné směsi budou různé obilniny, které pak doplníte semínky, ořechy, sušeným ovocem a dalšími potravinami. Ovesné, pšeničné a žitné vločky – většině potkanů nejvíc chutnají ovesné, které jsou na rozdíl od žitných a pšeničných trochu nasládlé. Energetická hodnota vloček je podobná (nejméně kalorické jsou pšeničné, ale rozdíl není velký), ovesné však mají nejvyšší obsah tuků (7 g tuků ve 100 g vloček oproti dvěma gramům v pšeničných a žitných vločkách). Obsah bílkovin v ovesných vločkách je 13 g na 100 g vloček, v pšeničných 11 g a v žitných 7 g. Proto jsou ovesné vločky zvlášť vhodným krmivem pro skupinu A (suché, máčené nebo v podobě kaše), zatímco skupina C by je měla dostávat s mírou. Oves, žito, pšenice – situace je podobná jako u obilných vloček, neboť jde v podstatě o stejný materiál, jenom v jiném tvaru. Obilí obvykle koupíte ve zverimexu, ale seženete ho i v některých prodejnách se zdravou výživou. Špalda a výrobky ze špaldy – špalda je chutné obilí s lehce oříškovou příchutí. Prodává se ve zdravých výživách většinou v podobě kernota – špaldových krup. Ječné kroupy – klasické kroupy, ze kterých se vaří třeba kuba nebo kroupová polévka. Do směsi samozřejmě dejte syrové (jinak můžete potkanům podávat i vařené). Rýže – nejprve otestujte, jestli o ni potkani mají zájem. Některým chutná, jiní ji nechávají ležet bez povšimnutí na dně misky. Můžete použít loupanou i neloupanou. Burizony – nadýchaná zrnka, která se vyrábějí z rýže (vlastně takový rýžový popcorn). Většině potkanů chutnají. Mají prakticky nulový obsah tuku a hodí se do směsí pro všechny skupiny. Slazené barvené burizony (arizonky) do směsi nedávejte. Kukuřice – kukuřici je lepší ze směsí vynechat nebo ji tam přidávat jen v menším množství. Velmi často obsahuje mykotoxiny, které jsou pro potkany potenciálně karcinogenní (např. aflatoxin – potkani jsou na tuto látku nejcitlivější živočišný druh). Obsah některých látek je regulován předpisy, jiné látky regulovány nejsou. Chcete-li přidat potkanům do krmení kukuřici, kupte raději „lidskou“ (na výrobu popcornu) než krmnou kukuřici ve zverimexu, nebo potkanům nabídněte kukuřičné křupky nebo chlebíčky. Neslazené kukuřičné a jiné obilné lupínky – z hlediska obsahu živin a energie jsou sice v pořádku, ale některé jsou po rozžvýkání takové lepkavé a rády se zaseknou v krku. Proto je lepší vyzkoušet je pod dozorem a jejich bezpečnost ověřit. Nemocným potkanům je dávejte zvlášť opatrně. Arašídy – pro ně platí stejná pravidla jako pro kukuřici. Arašídy jsou navíc často napadeny plísněmi (mnozí zastánci zdravé výživy je proto nedoporučují pojídat ani lidem) a někdy způsobují alergie. Podávejte raději jen jako pochoutku, do krmné směsi arašídy nedávejte. Luštěniny – většina potkanů syrovým luštěninám moc neholduje. Můžete zkusit do směsi přidat trochu čočky nebo nesolené alaburky (pražené sojové boby). Těstoviny – někteří potkani rádi chroupou syrové těstoviny. Neuspějete-li s obyčejnými, zkuste ochucené, celozrnné (celozrnné těstoviny jsem testovala na lidech a většina prohlásila, že mají lepší, výraznější chuť než bílé těstoviny) nebo špaldové. Energetická hodnota je podobná jako u obilnin. Ořechy – jsou tučné a mají vysokou energetickou hodnotu, proto určitě nepatří do směsi pro skupinu C. Ořechy jsou vhodnější jako pochoutka, ale můžete do směsi hrstku přidat, potkani budou mít z občas nalezeného oříšku radost. Tuk v ořeších patří mezi „bezpečné“, zdraví prospěšné tuky, které se nepodílejí na ucpávání cév. Samozřejmě nedávejte do směsi ořechy solené, kořeněné nebo v cukru. Vlašské a lískové ořechy patří mezi nejtučnější a nejkaloričtější (60 % vlašského nebo lískového ořechu tvoří tuk). Ještě tučnější je kokos, který je ale velmi chutný a hrstka kokosových chipsů (mohou být i pražené, ne však slazené) ve směsi skupině A a B neublíží. Semena – mnoho hotových směsí obsahuje slunečnicová semena, která jsou chutná, ale také poměrně tučná (polovinu semínka tvoří tuk). Mají však i vysoký obsah bílkovin (cca 30 %) a slunečnicový olej 58
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
patří mezi prospěšné tuky. Malé množství neloupané či loupané slunečnice do směsi pro skupinu A a B dejte. Skupina C je může dostat jen jako pochoutku a raději výjimečně. Levně a snadno koupíte také dýňová semínka, která jsou méně tučná než slunečnicová a také obsahují hodně bílkovin, kromě toho je v nich hodně zinku a vitamínu E, látek, které prospívají kůži a srsti. Můžete je dát do směsi všem skupinám, skupině C v menším množství. Sušené ovoce – vybírejte takové, které není přislazované; slazené je přitom skoro všechno s některými výjimkami, např. křížaly z jablek a hrušek nebo rozinky. Pozor na sušené banány, běžně se také přislazují, ačkoli je to trochu absurdní. Kupujte balené, které mají na sáčku napsáno, že jsou neslazené nebo slazené medem. Vyhněte se i sířenému ovoci (sušené meruňky) nebo ovoci, které je od přírody velmi sladké (fíky). Energetická hodnota sušených banánů, jablek, hrušek a rozinek není kupodivu tak vysoká, je dokonce nižší než u většiny obilovin (například energetická hodnota 100 g krup asi 1500 kJ, 100 g sušených banánů 1360 kJ, 100 g sušených jablek 1100 kJ), proto je můžete dát do směsi všem skupinám, s tím, že skupina C dostane o něco méně sladších druhů. Sušená zelenina – ideálně chuťově výraznější druhy, např. rajče nebo mrkev. Potkanům obvykle moc nechutná, ale je to bezpečná součást směsi pro všechny skupiny. Granule – vhodnější jsou kočičí granule, které bývají menší a dají se snadněji sehnat v rybí příchuti, kterou má většina potkanů nejraději. Vzhledem k vyššímu obsahu tuků a bílkovin se hodí nejvíc pro skupinu A, zatímco skupina B by měla dostat s mírou a skupina C s hodně velkou mírou. Výběr je široký a dají se koupit i dietní granule pro obézní zvířata. Co se do směsí nehodí: Slazené lupínky, burizony atd. – žádné slazené potraviny do krmné směsi nedávejte. Jak jsme si už řekli, potkani by rafinovaný cukr neměli vůbec dostávat a když už, tak pouze jako občasnou pochoutku. Slazené ovoce – nepodávejte ze stejného důvodu jako slazené lupínky. Pozor, slazené je prakticky všechno sušené ovoce, které se prodává. Neslazený ananas, mango, papáju či jahody koupíte pouze v některých zdravých výživách, a jsou velmi drahé. Proso, jáhly – jsou maličké a v misce spadnou na dno, kde zůstanou ležet a vyhodí se. Většina potkanů je kvůli velikosti ani nejí. Suroviny postupně sypejte do nějaké velké nádoby, např. do kbelíku, a promíchávejte vhodným nástrojem. Některé suroviny je potřeba podrtit (sušené banány) nebo rozlepit (rozinky). Hotovou směs si nasypejte do uzavíratelných nádob – vhodné jsou velké sklenice od okurek, plechovky nebo kbelíčky s dobře sedícím víkem. Skladujte v suchu a občas prohlédněte, jestli se do směsi nedal hmyz. Chcete-li se proti hmyzu pojistit preventivně, rozprostřete hotovou směs na plech a dejte na 20 minut do rozpálené trouby, nebo ji „povařte“ v mikrovlnce. Před plněním do nádob musíte směs nechat zcela vychladnout, aby se nezapařila a nezplesnivěla. Není od věci takto naložit i s koupenou hotovou směsí, někdy si ji totiž s hmyzem nebo vajíčky přinesete už z obchodu. Když k napadení hmyzem dojde, vysypejte směs na nějakou větší plochu a prohlédněte škody. Pokud si napadení všimnete včas, nejspíš najdete pár larev, nějaké „pavučinky“ a tu a tam slepenou hrudku. Hrudky vyhoďte, červy vyberte (můžete je dát potkanům) a směs ošetřete horkem, které zlikviduje případná vajíčka. Plesnivou směs (plíseň buď uvidíte pouhým okem, nebo si všimnete, že směs začala zatuchle páchnout) bez pardonu vyhoďte. Konkrétní směs může vypadat třeba takhle: 1000 g krup (1 sáček – 15 Kč, potraviny) 500 g loupaného ovsa (1 sáček – 15 Kč, zverimex) 250 g pšeničných vloček (1 malý sáček – 8 Kč, potraviny) 120 g burizonů (1 a půl sáčku – 15 Kč, potraviny) 200 g granulí Misha s rybí příchutí (10 Kč, zverimex) 59
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
150 g rozinek (12 Kč, obchod se sušeným ovocem neboli „oříškárna“) 100 g loupané slunečnice (9 Kč, oříškárna) 100 g drcených sušených banánů (11 Kč, supermarket) 100 g dýňových semínek (10 Kč, oříškárna)
Výsledek: cca 2,5 kg (na objem asi 6 litrů) směsi, cena 105 Kč (ve zverimexu za stovku často koupíte asi tak kilogram hotové směsi). Hodí se pro skupiny A i B. Uvedené množství této směsi mi na krmení tří potkanů vydrželo tři měsíce. Potkani dostávali kromě směsi ještě tvrdé pečivo a různé další krmení (vařené brambory, rýži, ovoce atd.), a misku jsem v kleci nechávala skoro do úplného vyjedení (protože potkani by jinak velmi rádi tu nejméně chutnou část nechali jako odpad, ovšem když nic jiného není, sežerou ji také.) Jiný příklad:
500 g ječných krup (1 sáček – 10 Kč, supermarket) 400 g ovesných vloček (1 sáček – 9 Kč, supermarket) 60
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
250 g pšeničných vloček (1 sáček – 13 Kč, supermarket) 200 g těstovin – „hvězdičky“ (cca 1/3 sáčku – 5 Kč, supermarket) 160 g rýžových burizonů (2 sáčky – 20 Kč, supermarket) 150 g loupaných slunečnicových semínek (necelý sáček – 12 Kč, supermarket) 100 g sušených banánů (2/3 sáčku – 8 Kč, supermarket) 100 g rozinek (půl sáčku – 6 Kč, supermarket) 100 g dýňových semínek (1 sáček – 16 Kč, supermarket) 80 g kokosových chipsů (půl sáčku – 15 Kč, supermarket) tři hrsti kukuřičných lupínků (cena minimální) Výsledek: cca 2 kg (objem asi 5 litrů), cena 114 Kč. Jiná variace na předchozí téma, vhodná pro skupinu A i B, skupině C by stačilo menší množství semínek a kokosu a opačný poměr ovesných a pšeničných vloček. Tentokrát byly všechny suroviny pořízeny na jednom místě. Cena je opět nižší než za hotovou směs ve zverimexu a kvalita surovin je přitom vyšší než u většiny hotových směsí pro hlodavce. Nebo: 1000 g ovesných vloček 300 g špaldového kernota 250 g pšeničných vloček 250 g malých kolínek 150 g granulí pro obézní psy nebo kočky 150 g burizonů 150 g dýňových semínek 100 g jablečných křížal 100 g sušených banánů 75 g kokosových chipsů hrst lískových ořechů rozdrcených na menší kousky Výsledek: cca 2,5 kg za cenu kolem 130 Kč. Protože obsahuje ovesné vločky, kokos a ořechy, hodí se pro skupiny A a B. Směs pro skupinu C: 1000 g krup 250 g pšeničných vloček 250 g žitných vloček 160 g burizonů (2 sáčky) 150 g jablečných křížal 100 g sušených banánů 100 g rozinek 100 g malých neslazených kukuřičných křupek 100 g těstovin se zeleninovou příchutí Výsledek: cca 2,2 kg směsi, která neobsahuje žádná tučná semena, ořechy ani granule. 10.3 Krmení specifických skupin Krmení malých potkanů před odstavením Malí potkánci se zhruba do jednoho měsíce věku živí mateřským mlékem. Zpočátku výhradně, později, 61
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
obvykle kolem dvou týdnů, kdy se jim otevírají oči a s nimi i okolní svět, se začínají zajímat o své okolí a také o tuhou potravu. Mezi čtvrtým a pátým týdnem věku přecházejí zcela na „dospělou“ stravu, a mohou být oddělena od matky. V době od druhého týdne jim proto do klece dávejte potraviny, které jim zkoumání usnadní. Nemělo by to být nic sladkého, slaného ani jinak výrazného, na pochoutky je času dost. Přestože potkáňata budou okusovat všechno, co v kleci najdou, uvítají měkké potraviny a různé drobky, např.: - kousky měkkého ovoce a zeleniny (jablko, okurka, banán) - drcené, ale i celé ovesné vločky (dají se drcené už koupit) - kousek chleba, rohlíku nebo jiného pečiva – zatím spíš měkkého - vařenou rýži, brambory nebo bramborovou kaši, jáhlovou kaši - naškrabaný kousek libového masa nebo šunky - kousek tvarohu nebo měkkého sýra Nemusíte se bát ani bílkovin, malí potkani i jejich matka jich využijí víc než dospělý jedinec. O bezpečnosti či nebezpečnosti jednotlivých potravin mláďata zpravuje matka – potomci ji buď přímo napodobují, když se jde najíst, nebo porovnávají pach potravin s pachy, které cítili z matčina mléka (citlivý potkaní čich snadno vyzkoumá, co všechno měla maminka dnes k obědu; ostatně i lidské mládě často odmítá mléko z prsu, když si matka dá něco pikantnějšího.) Krmení nemocných potkanů Strava nemocných potkanů je celkem podrobně rozebrána v kapitole 9.1 včetně konkrétních příkladů.
62
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
11. Bydlení Ubytování pro potkany bývá častým kamenem úrazu. Je to poměrně drahá položka a při shánění brzy zjistíte, že cena ještě není to nejhorší. Potkani potřebují hodně prostoru. Dospělý potkan je mnohem větší než dospělá myš či křeček, a navíc jde o hodně aktivní zvíře, které rádo běhá, šplhá a neustále něco zkoumá. Zvlášť to platí pro samice, některým samcům by v dospělosti jako bydlení stačila plocha 15x25 cm, vystlaná měkkou podestýlkou. Jelikož však nebudete chovat jen zpohodlněné dospělé samce, bohužel vám takový malý potkaní byteček stačit nebude. Ideálním bydlením pro potkany je klec. Druhou, méně vhodnou možností je terárium (akvárium), které bych jako standardní bydlení spíš nedoporučovala. Terárium se hodí v některých specifických případech – pro matky s mláďaty nebo v chladnu, tolik do něj netáhne jako do klece. Pro chov potkanů jsou zcela nevhodné jakékoli bedny, laboratorní boxy (chovné nádrže doporučované v zastaralých knihách o chovu hlodavců, podobné nádrže se objevily i v příspěvku o potkanech v pořadu Rady ptáka Loskutáka), dřevěné nebo nedejbože papírové krabice, láhve od okurek, hrnce na prádlo a další obskurnosti. Pouze chovné nádrže využijete v podobných případech jako terária, tj. jako „marodku“, ubytování pro matku s mláďaty nebo dočasné bydlení pro nově přineseného potkana. 11.1 Klec Klec je, jak už jsem uvedla, pro potkany nejlepší, protože: • potkani rádi šplhají a v kleci mohou šplhat podle libosti; • sehnat nebo vyrobit velkou klec není takový problém jako sehnat velké terárium, a velké terárium bude vždy nepoměrně těžší než velká klec; • klec lépe větrá a to prospívá potkaním dýchacím cestám, které jsou často velmi citlivé na čpavek, obsažený v moči – v teráriu snadno vznikne zapařená, hutná atmosféra • do klece se mnohem lépe upevňují napáječky, šplhací větve, hamaky, poličky a další vybavení Chovatelé, kteří vyměnili terárium za klec, si obvykle pochvalují, jak jsou jejich potkani aktivnější – zatímco v teráriu jen polehávali a přesouvali se pouze k misce s krmením, v kleci se víc pohybují. Do klece snáze táhne než do terária, neměla by tedy stát v průvanu. Jistým řešením je vysoké dno. Klece, které mají větší rozestup mříží, se nehodí pro odchov mláďat, která mezi mřížemi snadno prolezou. Plánujete-li však odchov, budete stejně potřebovat nejméně dvě klece (pro samce a pro samice), a zakoupit k nim ještě terárium nebo chovnou nádrž pro matky s mláďaty už je to nejmenší. 11.2 Terárium Terária a podobné nádrže se pro potkany nehodí. Máte-li doma větší akvárium nebo terárium, nějaké využití se pro něj nejspíš najde: • pro matky s mláďaty, jak už jsem napsala výše; • pro potkany po operaci, protože v akváriu se nemohou tolik pohybovat a lépe v něm udržíte pořádek; • jako dočasné obydlí pro nového potkana nebo naopak pro některého starousedlíka, nebude-li seznamování probíhat podle plánu Jednou z možností, jak využít větší akvárium, je použít ho jako dno klece. Získáte tak terárium s klecovou nástavbou, které postrádá nevýhody samostatného terária.
63
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
11.3 Kupujeme klec Koupit vhodnou klec pro potkany je kupodivu dost těžké. Většina klecí, které jsou k dostání ve zverimexech, nevyhovuje velikostí a konstrukcí, a chudému chovateli ani cenou. Potkani jsou poměrně nároční na prostor, nelze je chovat v klecích pro křečky či myši; dno klece pro jednoho potkana by mělo mít rozměry alespoň 50x50 cm, nebo 60x40 cm, a výška by měla dovolovat umístění alespoň jednoho patra tak, aby se v přízemí i patře potkan mohl bez problémů postavit na zadní, což znamená opět nejméně 50 cm. Krychle o hraně délky 50 cm budiž modelem minimálních požadavků, cokoli menšího se pro dospělého potkana nehodí. Klec pro dva potkany samozřejmě není dvakrát větší než pro jednoho, k rozměrům dna stačí rozumně přidat a výška může zůstat stejná. Pro dva až tři potkany počítejte jako minimální rozměry cca 60-70 cm délka, 40-50 cm šířka, 50 cm výška. Přidáte-li na výšce, získáte tím další prostor pro další potkany – vlastním dvě klece, jednu o rozměrech 70x50x55 cm, druhou s takřka stejnými rozměry dna (70x55) a zhruba dvojnásobnou výškou (100 cm), a zatímco první klec je opravdu maximálně pro tři potkany, v druhé by jich mohlo žít klidně šest a nijak by si nepřekáželi. Chcete-li koupit novou klec, doporučuji vyrazit do nějakého většího obchodu. Při vybírání se neomezujte na klece pro hlodavce, vybírejte i mezi klecemi pro ptáky, tak jako tak budete nové bydlení pro potkana upravit. Vyhněte se klecím určeným pro křečky, které bývají příliš malé, i boxům pro morčata a králíky, ty bývají zase nízké a nedá se do nich umístit ani jedno patro. Velikostí vyhovují spíš klece pro činčily nebo fretky. Takové klece jsou bohužel velmi drahé. Můžeme se konkrétně podívat třeba na nabídku italské značky Ferplast, jejíž výrobky najdete v mnoha kamenných i internetových obchodech. Dáte-li si obvyklý limit 1000 Kč, pořídíte box určený pro morčata o rozměrech 70x45x31 cm, který je výškou pro potkany nevyhovující. Klec s dostatečnou výškou – 58 cm – stojí o 200 korun víc a má zase nepřípustné rozměry dna, pouhých 45x30 cm. Použitelné klece začínají cenou na 2000 Kč, ideální velikost najdete teprve mezi klecemi pro fretky, z nich nejlevnější stojí nad 2500 Kč. U jiných značek je situace podobná. Jelikož na kleci se nesmí šetřit, určitě nekupujte nějakou malou jen proto, že je levná, držením v nevyhovujícím prostoru vystavujete zvířata zbytečnému stresu. Pokud máte dost peněz a můžete koupit novou velkou klec, vyměňte případná mřížová dna za plastová, sololitová nebo dřevěná, na mřížových dnech si potkani mohou poškodit nohy. Co dělat v případě, že dva tisíce na klec prostě nemáte? Jednou z možností je nákup použité klece na inzerát nebo v bazaru. Pražským chovatelům doporučuji bazar pod Libeňským mostem, kde bývají často k sehnání použitelné klece za směšné ceny. Jinak můžete zkusit kterýkoli bazar nebo inzertní server. 11.4 Klece domácí výroby Poslední – a podle mého názoru snad i nejlepší – možností je klec vyrobit. Osobně jsem nikdy neměla kupovanou klec a jak jsem se na vlastní kůži přesvědčila, výroba je možná i s minimálním technickým zázemím. Základní možnosti jsou v podstatě tři: • skříňová klec s částečně dřevěnou konstrukcí, doplněnou pletivem • klec s pevnou kovovou konstrukcí (svařovanou nebo šroubovanou) • klec bez konstrukce ze samonosného pletiva
Poslední možnost je zvládnutelná i v obývacím pokoji a potřebujete pouze kladivo a kleště. Samonosné pletivo (říká se mu také „svařovaná síť“) má čtvercová oka ze silnějších drátů a klec z něj vytvarovaná udrží za pomoci několika jednoduchých opatření tvar i bez konstrukce. Prodává se v rolích širokých 1 metr, můžete tedy bez problémů vyrobit stejně vysokou klec. Vyberte pletivo s velikostí ok alespoň 2 cm, hustší pletivo je už příliš slabé a nedrží tvar. Nekupujte ho ve velkých kutilských marketech typu 64
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Obi, Hornbach nebo Baumax, bývá zpravidla dvakrát dražší než v běžném železářství a navíc ho prodávají jen po celých rolích. V železářství zaplatíte za metr samonosného pletiva 80 – 100 Kč a ustřihnou vám libovolný kus; na běžně velkou klec budete potřebovat kolem 4 metrů (při počítání nezapomeňte na strop a nějaké kousky na dvířka). Brněnským chovatelům můžu doporučit Feronu ve Skořepce, pražským výlet do některého menšího města, neboť v Praze je samonosné pletivo údajně velmi špatně k sehnání. Z pletiva vytvarujte kvádr takových rozměrů, aby se dal nasadit na dno, nebo aby se do něj dno dalo zasunout – u své klece jsem dala přednost druhému řešení, při úklidu pak dno jednoduše vysunu a s klecí vůbec nemusím manipulovat. Protože klec bez nosné konstrukce je přece jen trochu nestabilní, zpevněte ji policemi vhodně umístěnými dovnitř. Na fotografii mé klece si všimněte, že těsně nad dnem je lem z úzkých poliček, který stabilitě výrazně pomohl, zároveň také brání potkanům utíkat mezi okrajem dna a stěnou klece ven. Při sestavování jsem díly klece spojovala ohýbáním drátků („sešívání“ drátem nedoporučuji, spoje nebudou tak pevné a kleci to ubere na stabilitě), ostré konce jsem opilovala a na místech, kde by hrozilo poranění, ještě zalila plastem z tavicí pistole. Nemáte-li tavicí pistoli, olepte konce izolační páskou nebo omotejte provázkem.
foto: autorka
Máte-li možnost sestavit pevnou konstrukci, získáte stabilnější klec než ze samonosného pletiva, vyjde však o maličko dráž a dá víc práce. Na konstrukci budete potřebovat tzv. jäkly, což jsou v podstatě hranaté trubky. Kupují se opět v železářství nebo v prodejně hutního materiálu a konstrukci je nejlepší svařit, nebo nechat svařit v nějaké dílně. V nouzi se dá i sešroubovat. Po sestavení jäkly natřete barvou, ideální je barva na kovové hračky – obecně pro natírání jakýchkoli kovových nebo dřevěných součástí klece volte barvy a laky určené na dětské hračky, u kterých se počítá s tím, že je bude někdo olizovat a okusovat, a nejsou proto toxické. Nenatřená konstrukce začne časem rezivět. Poté ji potáhněte pletivem, buď samonosným, nebo obyčejným králičím. Lepší je opět pletivo s úpravou proti rezivění. Běžné králičí pletivo potkani nepřehlodají, ale mohou přehlodat drát, kterým ho ke konstrukci připevníte, volte proto silnější drátky. Skříňové klece jsou řešené v podstatě podobně jako králíkárny, část konstrukce je dřevěná, část potažená pletivem. Místo dřeva raději volte dřevotřísku nebo jiný materiál s hladkou, snadno omyvatelnou povrchovou úpravou. Pokud takový materiál neseženete, polepte dřevo silnější samolepicí tapetou s omyvatelným povrchem. Potkani nejsou až na výjimky takoví ničitelé jako osmáci nebo králíci, a dřevěné části klece nehlodají buď vůbec, nebo jen tak decentně, aby se neřeklo. Na skříňovou klec můžete využít i nějaký starší kus nábytku z půdy nebo z bazaru, např. umakartovou skříňku nebo regál.
65
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
I dno klece bývá kamenem úrazu. Sehnat jednoduché plastové dno vhodných rozměrů je úkol hodný detektiva. Možností je opět víc: • náhradní dno pro některou z klecí prodávaných ve zverimexu. Protože plastová dna se mohou
poškodit, nabízejí obchody obvykle možnost objednat náhradní. Seženete je i v některých internetových obchodech. Většinou však bývají poměrně drahá (několik set Kč), ta levnější – zpravidla čínské výroby – zase bývají malá. • lepené skleněné dno – vyrobí vám ho ve sklenářstvích, kde dělají skleněná akvária. Je těžší, hůře se s ním manipuluje, ale dobře se čistí a můžete si ho nechat vyrobit s dostatečně vysokými boky, aby potkani nedělali kolem klece takový nepořádek. • plastová úložná bedna – velký výběr beden mívají v kutilských marketech, ve větších supermarketech (Tesco) nebo obchodech s nábytkem (Ikea). Bývají určené např. na hračky, někdy mívají kolečka. Možná budete muset trochu slevit ze svých představ (vyšší/nižší boky, pravidelný tvar, barevná střídmost), ale je to zřejmě nejjednodušší cesta. • dno vytvarované z plexiskla – plexisklo není snadno k sehnání a je také poměrně drahé. Máte-li však k dispozici, dá se dno vytvarovat teplem a slepit. Podobně je možné svařit dno z plechu. Nevhodné je dno ze dřeva, i když ho potkani nejspíš nebudou moc ničit, budou na něj močit a za chvíli bude dřevo dost páchnout. Použitelný je např. starý šuplík, pokud je z omyvatelného materiálu (umakart, sololak). Při stavbě klece doporučuji udělat dno tak, aby bylo vysouvatelné, je to sice pracnější, ale mnohem praktičtější při uklízení. S klecemi, které jsou na dnu nasazené, se při úklidu hůř manipuluje.
66
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1 foto: autorka Klec ze samonosného pletiva se základním vybavením (police, napáječka, hamaky, domek. Klec nemá konstrukci, je sestavená pouze z pletiva (velikost ok 2 cm). Jako dno slouží plastová úložná bedna zakoupená v Ikee (cena cca 300 Kč), uvnitř je podestýlka a první domek – kartonová krabice nebo papírový pytel od Mikeše –, v němž si potkani staví hnízdo. Druhý domek s hnízdem je v patře. Každý potkan má své oblíbené místo. Ze „suterénu“ vede žebříček (úzká sololitová deska s přibitými stupni) do „přízemí“, sololitových desek pevně přidrátovaných k pletivu. Do dalších pater se vystupuje po hamacích. Dovnitř se dá sáhnout buď předními dvířky, nebo otvorem ve stropě. Klec má rozměry 70x55x100 cm a celkové náklady na materiál vč. polic a hamaků byly kolem 800 Kč.
foto: autorka Detail klece z boku. Klec je vyřešená tak, aby se dno dalo vysouvat. Dno samotné klece není drátěné, vespod je pouze podél tří stěn přidrátovaný úzký okraj. Úplně bez dna by klec být nemohla, neboť by byla nestabilní, protože však plastová bedna má nožičky a po drátěném dně by se špatně vysouvala, musela jsem to vyřešit tímto způsobem.
67
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1 foto: autorka Klec s pevnou konstrukcí z jäklů, potaženou králičím pletivem. Dno je vyrobené z mělčí plastové bedýnky a dřeva. Dole vidíte nové dno, které jsem si nechala vyrobit poté, co to dřevěné už příliš páchlo a bylo ohlodané. Je vytvarované z plexisklové desky a bylo poměrně drahé – kolem 500 Kč. Výhodou je hmotnost, je velmi lehké, a také odolnost – plexisklo je hodně tvrdé a nedá se hlodat. Náklady na konstrukci vč. pletiva byly cca 600 Kč.
foto: Tara Kupovaná klec doplněná bohatou výbavou převážně domácí výroby – domky, košíky, hamaky, prolézačky a spousta míst, kde se potkani, milovníci temných koutů, mohou schovat. Počítejte však s tím, že potkani výtvor vaší fantazie trochu poničí, zvlášť samičky bývají vynalézavé a zručné. Dole detail prolézačky mezi dvěma domky. Podobnou průhlednou trubku můžete koupit, nebo uříznout z PET láhve.
68
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
11.5 Vybavení klece Samotná klec by potkanům asi moc platná nebyla. Na fotografiích na předchozích stránkách jste si jistě všimli, čím vším chovatelé klece doplňují. Některé věci jsou nezbytné (napáječka, miska na krmení), jiné jsou v kleci „jen“ kvůli pohodlí a rozptýlení obyvatel. Napáječka Vodu potkanům dávejte v napáječce, ne v misce. Miska na pití patří jen starým a nemocným potkanům, kteří z napáječky pít nedokážou. Pro normální potkany je napáječka hygieničtější a nemohou ji převrhnout a vylít. Volte typ s kovovou trubičkou s kuličkou, ne se skleněnou trubičkou. Potkani pijí poměrně dost a nestačí jim jednou za čas olíznout kapku. Kuličková napáječka je pro ně nejvhodnější. Nemusíte se bát, že by se ji nenaučili používat, naučí se to i ten nejhloupější potkan – vždy ji samozřejmě umístěte tak, aby na ni všichni dosáhli, včetně malých či špatně pohyblivých jedinců. Napáječka se na klec přichycuje zvenku, dovnitř mezi mřížemi čouhá pouze kovová trubička, potkani tak do napáječky nemohou hryzat. Většinou to nedělají, ani když ji dáte dovnitř; a naopak, může se najít nenechavý jedinec, který bude do napáječky kousat bez ohledu na umístění. Takový případ se řeší kouskem plechu, vloženým mezi napáječku a mříže. Pro potkany se hodí 250-500ml napáječky. Je dobré mít dvě, jednu upevněte na klec a druhou si nechte jako zálohu pro případ, že by se ta první rozbila nebo ji někdo zničil. Jedete-li na nějakou dobu pryč a potkany necháváte doma samotné, hodí se do klece umístit obě napáječky pro případ, že by jedna selhala (napáječky jsou sice bezporuchové, ale pokud ji špatně utáhnete nebo není při zavírání dostatečně plná, kape). Misky na krmení Misky na krmení by měly být přiměřeně velké, ne moc hluboké, těžké, aby je potkani nepřevrhávali a nestěhovali po kleci, a snadno omyvatelné. Ve zverimexech koupíte různé mističky, mně se nejvíc osvědčily nerezové; dobré jsou i kameninové. Méně vhodná je umělá hmota, takové misky jsou příliš lehké. Šikovné jsou i větší Petriho misky, kameninové misky se dají nahradit hliněnými miskami pod malé květináče, ideálně samozřejmě s glazurou. Pro špatně pohyblivé potkany, kteří se nemohou k jídlu posadit na zadní, je nejlepší mělký talířek nebo miska s hodně nízkým okrajem.
foto: autorka Plastový domek Savic a nerezová miska, zakoupená v obchodě s chovatelskými potřebami. Domek je k mání v několika velikostech, pro potkany je nejlepší ten s délkou kolem 30 cm.
69
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Domek a hnízdo Do potkaní klece patří v každém případě nějaký vhodný úkryt. Potkanům se různé domky a boudičky prostě líbí, a i když v nich nebudou trávit veškerý čas, rádi si do nich zalezou s něčím dobrým na zub nebo si zdřímnout. Nejjednodušším řešením je kartonová krabička s vyříznutým vchodem – potkani si ji upraví k obrazu svému a postupně ji zničí, vzhledem k nulové pořizovací ceně ovšem není problém rozhlodanou krabici vyhodit a dát potkanům novou. Nemáte-li zdroj krabic (dají se najít v supermarketech i jiných obchodech, které obaly vyhazují), můžete koupit nebo vyrobit domek z jiného materiálu. Osvědčil se mi plastový domek Savic, do kterého se pohodlně vejde několik potkanů a snadno se udržuje v čistotě – střechu lze oddělit od spodní části a domek jednoduše umýt. Potkani ho neničí, plastové zařízení klece včetně domečku většinou zůstává bez povšimnutí. Naopak nepříliš vhodné jsou dřevěné domečky, které velmi brzo začnou zapáchat a zápach z nich nelze nijak odstranit, potkani také mají tendence je ohlodávat. Kromě domku potřebují potkani materiál na hnízdo. Dejte jim do klece zmačkané nebo natrhané papíry, dřevitou vatu, hadříky, drť ze skartovačky nebo zavěste roli toaletního papíru – potkani si ji rozmotají a papír nanosí do hnízda. Budování hnízda je pudové a nemůžete ho potkanům upírat, přestože hromádka papírů v domku po několika dnech marinování v potkaní moči poněkud zapáchá; jednou za dva nebo za tři dny můžete papír z hnízda vybrat a dát potkanům nový. Nedávejte potkanům vatu (ani tzv. hnízdní vatu, prodávanou ve zverimexech), příliš vhodné není ani seno, ve kterém si můžete přinést domů parazity včetně zákožky svrabové. Hamaky Hamaky, „visutá lůžka“, jsou skvělé pelíšky, které má většina potkanů ve velké oblibě. Nejjednodušší hamak vyrobíte tak, že do klece za všechny čtyři rohy zavěsíte obdélníkový nebo čtvercový kus pevnější látky. Jinou možností je hamak ve stylu nosítek, kdy na delších stranách obdélníku ušijete tunýlky a jimi prostrčíte dřevěné tyčky.
foto: autorka Dvakrát hamak, jednou jako měkké místo na odpočinek, podruhé jako pohodlná jídelna. Světle modrý hamak je vyrobený ze zbytku napínacího froté prostěradla (okraji jsou proto protažené drátky, aby se hamak příliš neprověšoval, i přesto se za týden vytahal a stal se z něj spíš kokon, visící až na zem; na hamaky jsou zkrátka vhodnější pevné materiály), červený býval kdysi teplákovou nohavicí.
Hamaky se dají i koupit, avšak vzhledem k tomu, že potkani je příliš nešetří (močí na nich, drobí do nich jídlo, občas je rozkousají), je lepší zvolit levnější řešení a hamak vyrobit. Máte-li šicí stroj, můžete 70
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
použít prakticky jakoukoli látku, vystřihnout požadovaný tvar, obšít okraje, aby se netřepily (nitě visící z roztřepené látky jsou nebezpečné, může dojít k úrazu), v rozích udělat díry, do nich navléct tkanice nebo háčky ze silnějšího drátu, a hotový hamak zavěsit do klece tak, aby nebyl úplně napnutý. Nemůžete-li látku olemovat, volte materiál, u kterého to nevadí, např. kus nohavice ze starých tepláků, vysloužilou utěrku (přeloženou třeba napůl, pokud bude moc velká), flís nebo jinou netřepivou látku. Látky s vlasem, např. zmíněný flís, bych doporučovala volit s rozmyslem - do chlupů se může zachytit dráp a to může v krajním případě skončit úrazem, záleží to však na vašich potkanech. Zvířata, která se ráda prohánějí po kleci, perou se spolubydlícími a vůbec jsou trochu přehnaně aktivní, přijdou k úrazu snadno i tam, kde se jiným potkanům nic nestane, a je lepší nedávat jim k tomu moc příležitostí. Při prvním setkání potkani hamakům většinou moc nedůvěřují, zdají se jim vratké, nemusíte však hned být zklamaní Trubky, prolézačky, šplhací větve atd. Protože potkani jsou inteligentní a zvídavá zvířata, potřebují podnětné prostředí, aby se nenudila. Nuda je příčinou stresu a ten pak může vyústit v agresivitu, podpořit vznik nemocí nebo zlozvyků. Proto je dobré pouštět potkany na vycházky mimo klec a prostor v kleci rozčlenit vhodným zařízením tak, aby nebyl příliš jednotvárný a dával potkanům možnost se vyřádit. Inspiraci najdete na fotografiích klecí na předchozích stranách, v internetových galeriích chovatelů (odkazy najdete v závěru příručky) nebo ve vlastní fantazii. Podmínkou je pouze bezpečnost a snadná údržba. • větve na šplhání – potkani si na ně nepotrpí tolik jako třeba osmáci, a už vůbec nemívají ve zvyku
větve okusovat (tzv. větve k okusu jako osmáci, veverky nebo králíci nepotřebují). Nejlepší jsou tlusté větve, umístěné vodorovně, aby po nich potkani mohli běhat nebo na nich sedět • trubky – papírové roury nebo umělohmotné drenážní trubky či odpadová kolena poslouží potkanům jako tunely, ve kterých se mohou schovat. Ruličky od toaletního papíru jsou pro dospělé potkany malé, určitě se však budou líbit mláďatům. • prolézačky – potkanům můžete dát na hraní třeba krabici s vyřezanými otvory, nebo kupovanou prolézačku, ty jsou však většinou ve velikosti vhodné pro křečky. Krabici s otvory naplňte zmačkanými papíry, potkani si je uvnitř budou přerovnávat nebo si je stěhovat do hnízda. • běhací kolo – mezi chovateli má tato hračka trochu kontroverzní pověst. Někteří zastávají názor, že je to hračka nehodná tak inteligentního zvířete, podle mého názoru je pro hlodavce běhací kolo něco jako pro děti houpačka; běhání a pohupování se jim prostě líbí. U dětí k oblibě houpačky přispívá příjemné dráždění vestibulárního aparátu, které při houpavém pohybu vzniká, u potkanů může jít o podobný mechanismus. Jiní chovatelé se bojí, aby se potkani nezranili (takové obavy nejsou zcela bezpředmětné, závisí opět na povaze chovaných zvířat a konfiguraci smečky). Sama jsem potkanům běhací kolo pořídila (vyberte kovové, o průměru 23-25 cm) a k žádnému úrazu nedošlo, k zábavě ho však využívala jen jedna potkaní samice. I podle zkušeností ostatních chovatelů potkani o běhací kolo většinou nemají zájem. 11.6 Podestýlka Důležitou součástí vybavení klece je podestýlka. Její dvě hlavní vlastnosti by měly být bezprašnost a schopnost dobře pohlcovat pachy. Prašné podestýlky mohou být příčinou vzniku nebo zhoršení různých zdravotních problémů, včetně obávaných onemocnění dýchacího traktu. Z tohoto důvodu by podestýlka také neměla obsahovat žádné chemické látky včetně pryskyřic. 1. piliny, hobliny – piliny (dřevěný prach vzniklý při řezání dřeva) se pro potkany rozhodně nehodí. Jsou velmi prašné, jejich schopnost nasávat pachy je mizivá a už druhý den budete mít v kleci na místech, kam potkani chodí močit, nevábné blátíčko. Ani hobliny nejsou nejvhodnější, bývá v nich hodně prachu a také pryskyřice stromů, které dráždí potkaní dýchací cesty. Hobliny 71
Příručka pro chovatele potkanů
2. 3. 4.
5.
6.
7.
verze 1
proto nedoporučuji, chápu však, že nemáte-li peněz nazbyt, jsou nejlevnější alternativou, zvlášť když se vám podaří najít zdroj, kde je dostanete zadarmo (v truhlářské dílně). Před použitím je prosejte, abyste odstranili prachové částice, je také vhodné je postříkat přípravkem proti parazitům (postříkanou várku hned nepoužívejte, nechte ji pár dnů vyvětrat). Nejspíš je bude potřeba častěji měnit, zvlášť v letních měsících, průběžně také malou lopatkou odstraňujte promočená místa. V obchodech s potřebami pro zvířata koupíte i hobliny s vůní, např. citrusovou nebo jablečnou, která pomáhá přebít zápach, těmto podestýlkám bych se raději vyhnula. Zvlášť citrusové vůně jsou potkanům většinou nepříjemné, a obecně vzato by potkani měli přijít do styku s co nejméně chemikáliemi. seno – pro potkany se nehodí. Je v něm hodně prachu, mohou v něm být pyly nebo parazité, a velmi špatně saje pachy. Ze stejného důvodu není vhodná ani sláma. písek – nesaje pachy ani tekutiny, už druhý den z něj bude zapáchající bláto. papír – papír špatně saje tekutiny a pachy, je však absolutně bezprašný a bezpečný. Čistý (raději ne novinový) papír se hodí jako podestýlka pro nemocné a staré potkany; z papíru se nedostanou žádné nečistoty do pooperační rány, nemůže se z něj infikovat poranění, špatně pohyblivým potkanům se po něm lépe chodí / plazí a nezachytává se v srsti. Musí se často měnit. textil – podobně jako papír se příliš nehodí jako běžná podestýlka, je však vynikající pro marody. Lépe tepelně izoluje než papír a je pohodlnější. Použijte stará trička, ručníky, nebo kupte hadry v obchodě s kutilskými a řemeslnickými potřebami – často se zde prodávají na váhu různé odstřižky a zbytky. V některých obchodech (např. Flex-tex v Praze, Kars v Brně) koupíte i levnou metráž – třeba za 30 i méně Kč za metr. Na podestýlání používejte materiály, které dobře sají, to znamená ideálně bavlnu, ne látky z umělých vláken. Textilní podestýlku můžete přeprat v ruce nebo v pračce a použít ji opakovaně. drť z kukuřičných vřeten – lehká drť ze suchých kukuřičných vřeten (palic, které zbudou po odstranění zrna). Zakoupíte ji ve zverimexech za cenu kolem 60-90 Kč za 10 litrů. Existuje ve dvou variantách, jemná a hrubá, pro potkany se lépe hodí jemná, po které se lépe chodí. Dobře saje tekutiny i pachy. hrudkující stelivo pro kočky (kočkolit) – např. Mikeš, Zverlit. Šedá podestýlka z malých „kamínků“, která výborně saje tekutiny i pachy a nepráší. Koupíte ji i v koutcích s chovatelskými
foto: autorka Hrudkující stelivo – kočkolit.
72
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
potřebami v supermarketech, hrudkující stelivo vlastní značky nabízí např. Tesco nebo Billa (Clever), a to o něco levněji než zverimexy. Cena se pohybuje od 40 do 120 Kč za 5 kg, přičemž nejlevnější varianty zcela vyhovují. Kočkolit je v porovnání s hoblinami nebo vřeteny poměrně těžký, na jednu stranu je to výhoda (nelétá tak snadno z klece ven), na druhou stranu je problematičtější doprava, je lepší jednou za čas dovézt domů větší množství autem, než nosit pětikilové pytle ručně. 8. silikonové stelivo – podestýlky ze silikagelových kuliček jsou novinkou na trhu a jsou poměrně drahé, 100-150 Kč za čtyřlitrové balení. Z osobní zkušenosti můžu říct, že nejde o takový zázrak, jak tvrdí výrobci, schopností pohlcovat pachy a výdrží je silikon podobný klasickému hrudkujícímu stelivu. 9. dřevěné granule – lisované válečky z dřevěné hmoty. Při namočení se rozpadají a pachy sají podobně jako hobliny, nejsou však prašné. Ve stejné cenové kategorii je však vhodnější podestýlka z kukuřičných vřeten nebo Mikeš. Nejpoužívanějšími stelivy jsou kočkolit a drcená kukuřičná vřetena. Sama jsem nejprve používala kukuřičná vřetena, časem jsem přešla na kočkolit, neboť saje pachy ještě o něco lépe než vřetena. S hoblinami jsem se seznámila a záhy rozloučila ve svých dávných chovatelských začátcích, nevýhody v jejich případě velkou měrou převažují výhody. 11.7 Vytápění Za běžných podmínek není potřeba potkanům přitápět tak jako třeba ještěrům nebo hadům, stačí jim pokojová teplota. Problém může nastat v chladném počasí, jenž někteří jedinci špatně snášejí. Nejjednodušší je postavit klec k tepelnému zdroji (ke kamnům), samozřejmě tak, aby v ní nebylo příliš velké horko a aby si potkani mohli přelézt do chladnější části. Jestliže to není možné, zvolte některou z možností, které používají chovatelé ještěrů a hadů. Většinu vybavení zakoupíte v obchodech s potřebami pro chovatele, při instalaci mějte ovšem na paměti, že potkani jsou šikovnější a zvídavější než ještěrky, a na rozdíl od nich mají ostré zuby a sklony rozhlodávat kabely. Všechna potenciálně nebezpečná místa proto důkladně zajistěte (oplechujte) a kdekoli je to možné, veďte kabely mimo klec.
foto: autorka Lampička s namontovanou infračervenou žárovkou. infračervené žárovky mají nižší výhřevnost a víc svítí.
73
Levnější
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
• infračervené žárovky – jedna z nejlevnějších a nejjednodušších možností. Žárovka se dá
namontovat do obyčejné lampičky, kterou pak můžete potkanům přitopit třeba tak, jak vidíte na fotografii. Infračervené žárovky mají ve většině zverimexů v ceně od 70 korun a lampička se najde v každé domácnosti, je to tedy rychle dosažitelné řešení, byť provizorní. Žárovku můžete zabudovat i do klece, nejlépe obalenou pletivem tak, aby na ni potkani skrz oka nedosáhli tlamou ani tlapkami (v některých obchodech koupíte i malé klícky, určené právě pro ochranu žárovek a zářičů). • tepelné zářiče – keramické zářiče, schopné vydávat poměrně silné teplo (záleží na výkonu). Šroubují se do objímky jako žárovky, je však nutné použít tepelně odolnou keramickou objímku. • topné podložky – pokládají se nebo nalepují pod dno terária • topné kameny – umělé kameny se zabudovanou topnou spirálou. Dají se např. nainstalovat do domečku jako vytápěcí těleso, je však nutné ochránit před rozhlodáním kabel, který do nich vede. Samotný kámen potkani poškodit nemohou.
74
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
12. Potkan v lidské a potkaní společnosti 12.1 Kupujeme potkana Koupit potkana je poměrně jednoduché, potkany mívají ve většině obchodů se zvířaty, a v současné době je u nás i hodně chovatelů, kteří nabízejí mláďata „na mazlení“ a ne jako krmivo pro hady. Navíc je potkan zvířátko s nízkou pořizovací cenou, která začíná na nule (když ho seženete jako dar od kamaráda) a končí cca na 200 – 400 korunách za neobvykle zbarvené potkany s rodokmenem. Ani náklady na běžný provoz nejsou vysoké, potkan toho mnoho nesežere a nevyžaduje žádné drahé speciální krmení. To však bohužel není všechno, musíte se připravit i na vyšší výdaje, sice jsou „jen“ dva, ale jsou velmi důležité: tím prvním je klec nebo jiné podobné ubytování. Potkani jsou celkem nároční na prostor, nelze je strčit do malého akvária jako křečka. Chtějí šplhat, běhat, skákat a neustále se něčím zabývat, a i když je budete pouštět z klece ven, musí být dostatečně velká. Velké klece jsou drahé, a přestože existují možnosti, jak ušetřit, počítejte i v tomto případě minimálně s několika stovkami až tisícovkou. Naštěstí jde aspoň o jednorázový výdaj. Mnohem vyšší mohou být výdaje na veterinární péči, jejichž zdůraznění pokládám za tak důležité, že jsem je schválně napsala odlišným a větším písmem, abyste si jich opravdu všimli. Pravděpodobnost, že se potkan dožije svého konce ve zdraví a bez nutnosti navštívit veterináře, sice není malá, ale stejně nemalá je i pravděpodobnost, že bude veterinární ošetření potřebovat. Může to být několik malých zákroků typu injekce proti všenkám, ale také operace nádoru nebo dlouhodobá léčba antibiotiky. Mnoho chovatelů s něčím takovým při nákupu potkana kupodivu vůbec nepočítá a když potom potkan onemocní, najednou zjišťují, že jsou bezradní – pokud vůbec tuší, že by měli jít k veterináři, bojí se, že to bude drahé, a tak raději problém „nevidí“ a k akci se odhodlají až když už je pozdě, pokud vůbec. Proto vás snažně prosím, přistupujte k péči o potkana zodpovědně už od samého začátku a zařaďte se mezi dobré chovatele – a ne mezi tu špatnou část. Vaši potkani vám budou vděční. Potkany můžete koupit buď od chovatele, nebo v obchodě se zvířaty – neboli, jak jsme zvyklí říkat, ve zverimexu. Obě tyto skupiny můžeme ještě rozdělit na dobré a špatné. Dobrý obchod od špatného poznáte snadno – zvířata jsou umístěná v dostatečně velkých a uklizených akváriích a klecích, mají dost potravy a vody, nejsou nemocná, napáječky nejsou zarostlé řasami... I když některé detaily se dají odpustit (personál nemá na starosti jenom uklízení klecí a krmení zvířat, ale i spoustu dalších věcí, a někdy zkrátka nestíhá), celkově by na vás obchod měl působit dobře. Pěkné a udržované zverimexy bývají často v nákupních centrech, ale samozřejmě nejen tam. Dobrý chovatel se od špatného někdy pozná hůř. Někdy totiž špatného chovatele neurčíte na první pohled podle toho, že má potkany napěchované v malých nádržkách a prodává je jako krmivo pro hady – špatný chovatel může být i ten, který se o potkany stará sice dobře, ale k chovu přistupuje nezodpovědně. Chová totiž potkany především proto, že z jejich prodeje má peníze, ne z čistého zájmu o potkany nebo potkaní výstavy. Takoví chovatelé kříží i příbuzné potkany a množí zvířata, jejichž předkové mají v anamnéze dědičné nemoci (nádory, epilepsii), což dobrý chovatel nedělá. Dobří chovatelé stále doplňují chov o nepříbuzná zvířata. Takového chovatele bohužel nepoznáte snadno, většinou to chce chvíli se pohybovat mezi chovateli (například na internetových diskuzních fórech). Buďte pozorní hlavně v případech, kdy chovatel nabízí potkany na prodej formou inzerátů v novinách nebo na inzertních serverech jako je například ifauna.cz, a jeho inzeráty se často opakují. Chovatelé si o svých svěřencích zpravidla vedou podrobné záznamy, znají jejich rodokmen a zdravotní historii rodičů i ostatních předků, a tyto údaje by vám měli být ochotni a schopni poskytnout. Výjimkou nejsou ani chovatelé, kteří svůj chov prezentují na vlastních internetových stránkách, kde se podrobně dočtete, jaká zvířata doma mají, kterou samičku právě připustili a jaká mláďata jsou k dispozici. Věnuje-li chovatel prezentaci chovu takové úsilí, zpravidla se stejně pečlivě stará i o zvířata. Potkani od horších chovatelů nejsou samozřejmě nijak méněcenní (pomineme-li vyšší riziko, že onemocní a nedožijí se vysokého věku), nikdy je však nepoužívejte pro chov. Ani potkani ze zverimexu nebývají pro chov nejvhodnější, i když chovatelé i tyto potkany – pochopitelně po zralé 75
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
úvaze – někdy v chovech používají. Chcete-li mít doma potkaní chovatelskou stanici a potkany množit pravidelně, pusťte se do toho teprve až nasbíráte dostatek zkušeností a kontaktů na ostatní chovatele, neboť pouhé nadšení k úspěchu zdaleka nestačí. Výhodou potkanů od chovatelů je především to, že je dostanete už „předochočené“, zvyklé na člověka, a proto si rychleji zvyknou i na vás. Kromě toho si také můžete vybrat z více variet, než jaké mívají ve zverimexech – přestože i v některých obchodech už najdete naháče nebo potkany s dumbo ušima, pro většinu neobvyklých variet budete muset k chovatelům. Od chovatelů výstavních potkanů k mláděti zpravidla dostanete i jeho PP – průkaz původu. Je to papír, na kterém musí být fotka mláděte, jeho jméno, pohlaví, datum narození a popis (jakou má srst, uši a zbarvení), dále název chovatelské stanice, jméno chovatele a jeho podpis. A samozřejmě rodokmen, ve kterém si přečtete údaje o předcích. Když necháte potkánka registrovat (tím se z něj stane oficiální chovný potkan), přibyde do průkazu jeho registrační číslo. V obchodech se zvířaty koupíte jak malé potkany – těsně po odstavení – tak i dospělé. Potkani z obchodů bývají plašší, nejsou zvyklí na lidi, ti malí se však dají i tak bez problémů ochočit. U dospělých je to horší a přestože i takového potkana lze ochočit (několik potkanů, zakoupených v dospělém věku ve zverimexu, jsem měla), oddaného mazlíčka už z něj nejspíš neuděláte. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že mezi potkanem, přineseným v mladém věku z obchodu, a potkanem pořízeným ve stejném věku u chovatele, není záhy patrný žádný rozdíl. Podmínkou je samozřejmě správná péče a ochočovací proces, ke kterému se hned dostaneme. 12.2 První dny v novém domově Všechny nové potkany, které si pořídíte, před seznámením s ostatními potkany důkladně prohlédněte. Není na škodu nechat potkana pár dnů v samostatné kleci nebo větší přepravce, jednak se trochu aklimatizuje a uklidní, jednak si všimnete případných zdravotních potíží. Potkani od dobrých chovatelů, kteří dbají na zdraví a hygienu chovu, bývají obvykle v pořádku, ale zvlášť se zverimexovými potkany si často pořizujete i nadílku parazitů, nejčastěji všenek. Přestože preventivní postřiky přípravky proti parazitům se nedoporučují, u potkánka ze zverimexu je v případě, že v domácnosti už nějací potkani jsou, lepší udělat výjimku a ošetřit ho hned po přinesení. Použijte však malou dávku šetrného přípravku, např. Frontlinu nebo Strongholdu. Jestliže zjistíte, že potkan má svrab nebo je hodně zamořen jinými parazity, dodržujte přísnou karanténu, dokud nebude vyléčený. Pozornost věnujte i průjmu, běžný průjem způsobený stresem a změnou stravy by měl během několika dnů přejít. Nenechte se zaskočit tím, jak se potkan bude první dny po příchodu chovat. I potkáňata od chovatele, zvyklá na lidskou přítomnost, budou vykulená z nového prostředí a majitele. Projevuje se to hlavně bázlivostí a lekavostí. Potkan si většinou najde úkryt, který přijme jako základ nového teritoria, a postupně ho rozšiřuje, nejdřív na celou klec a potom i tam, kam ho pouštíte na procházky. Abyste potkanovi usnadnili aklimatizaci, poskytněte mu takový úkryt, který bude jenom jeho (v kapitole o ochočování a seznamování se o tom ještě dočtete podrobněji), a snažte se ho zbytečně neděsit. Nedělejte prudké pohyby, nevystavujte ho hluku nebo náhlým hlasitým zvukům, nepouštějte k němu žádná jiná zvířata, máte-li je v domácnosti. Také malým dětem je potřeba vysvětlit, že myška si potřebuje zvyknout a nebude si chtít hned hrát. K jídlu by potkan měl dostat to, na co byl zvyklý v předchozím domově. Někteří chovatelé vám k potkáněti dají i pytlíček s krmením, pokud ne, zeptejte se, jakou stravu potkan dostával. Ve zverimexech zpravidla používají některou z běžných levnějších směsí. Postupně potkanovi nabízejte potravu, kterou u vás bude dostávat. Většina potkanů není v otázce krmení nijak přecitlivělá a sežere všechno, co dostane, může se však stát, že si přinesete trochu ostýchavější mládě, které se po určitou dobu bude držet jen osvědčených potravin.
76
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
12.3 Jak potkana ochočit? Dá se říct, že ochočení potkaního mláděte je velice jednoduché – ale také to může být věda. A není to hned, i když si přinesete mládě od chovatele, které je zvyklé na lidi. Každý novopečený potkaní člen domácnosti si většinou projde třemi fázemi: • nejprve je vykulený úplně ze všeho; • potom se trochu osmělí a je vykulený jen z něčeho; • a nakonec prohlásí klec, okolní pokoj i chovatele za své teritorium a nerozhází ho vůbec nic.
Proto se svému novému zvířátku musíte od začátku co nejvíc věnovat, aby si na vás zvyklo, nebálo se vás a cítilo se u vás bezpečně; a zároveň nepropadejte panice, když se potkan bude bát, pořád vyskakovat, utíkat a někam se schovávat. Mláďata od chovatele jsou sice zvyklá na člověka a na braní do ruky, to ale neznamená, že se s vámi hned budou kamarádit. Nejlepší je naplánovat si koupi nového potkana nebo potkanů na dobu, kdy na ně budete mít čas, např. na prázdniny nebo dovolenou, ale stačí i víkend. Ubytujte si ho někde, kde ho budete mít neustále po ruce. Může to být v přepravce, kterou si postavíte na stůl nebo na gauč. Jiná možnost je vhodně velká krabice upravená jako potkaní domeček, kterou si postavíte na stůl a na noc ji i s obyvatelem dáte do jeho klece. Mládě tak bude mít možnost proběhnout se po stole nebo po gauči, kde by pochopitelně měl být i chovatel a při každé příležitosti s potkánětem komunikovat. To znamená nabízet mu z ruky jídlo, dotýkat se ho, nastavovat mu rukáv, aby si vlezl dovnitř, nechat ho po sobě lézt atd. Pozor, potkaní mláďata jsou bez ohledu na míru ochočenosti velmi lekavá, bojí se i sebemenších pohybů a zvuků, a prudké pohyby či silné zvuky je přivádějí k záchvatům paniky. I v klidu se zpravidla pohybují ostražitě, trhaným krokem nebo rovnou přískoky, vyskakují do výšky a umějí velmi rychle běhat. Někdy se vyděsí natolik, že utečou třeba do rohu klece nebo se pověsí na mříže pod stropem, a tam dlouhou dobu zůstanou bez hnutí. Je to reakce na stres a nejlepší (a jediná) možnost je zkrátka počkat, až se strašpytel uklidní a sleze. To nejhorší zpravidla přejde po jednom až dvou měsících v novém domově. foto: autorka Šedivka bydlela po příchodu týden na mém pracovním stole. Dostala malou krabičku vystlanou hadříky, misku s krmnou směsí (od chovatelky jsem si přinesla sáček s krmivem, na které bylo mládě zvyklé) a misku s vodou, a stůl i se mnou k dispozici. Zpočátku odmítala z krabičky vylézt
Mládě zpočátku nevnímá obydlí, které jste mu připravili, jako své (a tím pádem bezpečné) teritorium. Obvykle na něm snadno poznáte, že by chtělo být kdekoli jinde, jen ne tady. Proto není dobrý nápad hned pouštět potkana na procházky po pokoji, zcela určitě by totiž zalezl do nějaké špatně přístupné škvíry a tam zůstal. Místo toho ho navykněte na domeček (krabičku, jak jsem psala o něco výše), do kterého mu nebudete sahat ani ho z něj násilím vytahovat, nebo ještě lépe na svůj rukáv nebo prostor pod tričkem. Místo krabičky může také bydlet v přepravce, kde bude mít hromádku hadříků, do kterých 77
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
se bude moc zavrtat. Jídlo a pití by měl mít co nejblíž. Vycházky by měl mít jen na vašem těle a nějakém malém prostoru – zmíněném stole nebo gauči. Až se mládě trochu osmělí (po několika dnech), můžete ho začít seznamovat s případnými starousedlíky – podrobněji viz kap. 12.5. Někteří chovatelé doporučují nedávat mladým potkanům domeček, protože mláďata jsou pak prý ochočenější. To bezesporu platí o potkanech od narození do odstavení – mláďata vychovávaná v obydlí, kde je pouze hnízdo a žádné skrýše (s výjimkou hraček jako jsou malé krabičky nebo ruličky), jsou méně ustrašená a hned tak něco je nerozhází. Pokud si však přinesete domů mládě z obchodu nebo od chovatele, potřebuje bezpodmínečně bezpečné místo, na kterém může v novém domově „zakotvit“, uklidnit se, a z něj pak podnikat průzkumné výpravy do okolí. Když mu ho nedáte, bude si ho hledat samo, a tím pádem se bude neustále snažit utéct a zalézt do nějaké bezpečné škvíry. Nechcete-li dávat domeček, poskytněte potkanovi dostatek materiálu, ze kterého si může vybudovat hnízdo – např. velkou hromádku zmačkaných papírů. Stejně jako do krabičky však potkáněti do jeho bezpečného hnízda nesmíte sahat a brát ho odtamtud ven. K ochočování mláďat ze zverimexu můžu uvést jeden příklad z vlastní zkušenosti. Lunu jsem si koupila v obchodě se zvířaty. Byla určená spíš jako krmná, takže se jí nikdo nevěnoval a s lidskou rukou přišla do styku minimálně. Ubytovala jsem ji v přepravce (rozměry dna cca 30x15 cm), dostala misku s vodou, misku s krmením, a jako podestýlku papír. Přepravku jsem si vzala na gauč spolu s prací, a zatímco jednou rukou jsem přebírala náhledy sazby a krášlila je značkami a škrtanci, druhou jsem měla v přepravce. Luna seděla v rohu a ani nedutala. Když jsem se jí opatrně dotkla, odtáhla se co nejvíc ke stěně přepravky, pak chvíli rezignovaně držela a nakonec se po špičkách odplížila do protějšího rohu. Ruka zůstala na místě, ale za pár minut se zase přesunula k Luně. Tak to šlo celý den. I když jsem zrovna neměla ruku v přepravce, mládě mě vidělo, cítilo a slyšelo kousek od sebe. První den Luna strávila sezením v koutku a přesouváním z jednoho rohu do druhého. Na noc jsem jen přiklopila víko a nechala si přepravku vedle postele. Druhý den odpoledne přišel první zlom – Luna se přestala tolik bát, a když jsem v přepravce neměla ruku, procházela se v ní, občas něco snědla, tu a tam se postavila na zadní a vykoukla ven. Stačil však prudší pohyb nebo zvuk a okamžitě se stáhla do kouta. Nevzala si ani pamlsek z ruky, ale když jsem ho položila před ni a ruku jsem vytáhla, za chvíli už ho očichávala a oždibovala. Třetí den se Luna přestala bát ruky. Trpělivé „otravování“ otupělo její strach natolik, že ji přestala vnímat jako nebezpečí. Hladit se nenechala, ale ruku očichávala, jemně okusovala a opírala se o ni, když vykukovala z přepravky. Přepravka jí také začala být malá, a dostavila se neodolatelná zvědavost na okolní svět. Přisunula jsem k přepravce pár knih, aby to potkáně mělo jednodušší, a za chvíli už Luna nesměle vylézala ven. Pobíhala po gauči, mezi papíry, lezla po mně, dokonce se prala s mými prsty – stačilo ji chvíli „pronásledovat“, několikrát jemně šťouchnout, a Luna se převalila na záda a pustila se do prstů tlapkami a zuby. Čtvrtý den jsem ji seznámila se starousedlicemi, a protože seznámení proběhlo zcela bez problémů, přestěhovala jsem Lunu i s podestýlkou a miskou s krmením z přepravky do velké klece. Každý den jsem si ji brala alespoň na chvíli k sobě nebo na gauč, a zhruba po dvou měsících začaly první krátké vycházky po pokoji. Luna zůstala po celý život velmi krotká a přátelská, chováním k nerozeznání od potkana z chovatelské stanice.
Dostatečně osmělený potkan, který už bezstarostně běhá po vás a v okolí domečku či přepravky, může jít bydlet do klece. Dejte ho tam samozřejmě i s domečkem nebo s hromádkou „provoněných“ a rozkousaných hadříků z přepravky. Nadále se mu co nejvíc věnujte, nabízejte mu dobroty (ne přes mříže!) a berte si ho k sobě. Potkan naučený z předchozích dnů na váš rukáv si do něj velice rád přeleze i z klece. Jak si poradit s potkanem, který je hodně vystrašený a od začátku se bojí vaší ruky? To je problém především potkanů ze zverimexu. Mláďata od chovatele bývají sice z nového pána také vyděšená, ale ruku nevnímají jako nebezpečný objekt. V případě hodně vyděšených potkanů musíte zvolit socializaci mírným násilím. To znamená, že potkanovi zatím nedáte domeček, ubytujete ho raději v přepravce nebo krabici bez víka, a strčíte dovnitř ruku (nedělejte však prudké pohyby). Nechte ji kousek od potkana, občas můžete pomalu natáhnout prst a mládě jemně pohladit. Nejspíš ztuhne děsem, nebo si přeleze do druhého rohu. Dokud se dostatečně neosmělí, nepouštějte ho ven, utekl by. Nepomůže-li ani tohle, strčte si potkana do rukávu nebo pod tričko a zvykejte ho tam. Jak si počínat v případě, že si potkanů přinesete víc? Dva nebo víc potkanů ochočujte úplně stejně. 78
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Může se dokonce projevit pozitivní vliv učení nápodobou – jestliže se jeden z potkanů přestane bát o něco dřív než druhý, druhý se záhy osmělí také. I možnost hrát si a spát na jedné hromádce s potkaním spolubydlícím funguje jako protistresový faktor. Nepanikařte, když bude mládě na svých výletech po stole či po vašem těle trousit bobky. Zvlášť vyděšený potkan často strachy udělá loužičku nebo hromádku. A i spokojené mládě ze začátku neví, že na chovatele se nekálí, když se mu zachce, nechá bobky tam, kde se zrovna nachází. Odnaučí se to samo a poměrně brzy, většinou do jednoho měsíce – v podstatě tehdy, když už je sebejistě zabydlené v kleci. Dospělý potkan za sebou venku nechá památku jedině v krajní nouzi. Samičky bývají často čistotnější než samečci, kterým hygienické návyky občas dělají potíže. Nezapomínejte také, že potkaní mláďata jsou ztřeštěná a snadno se leknou. Může to skoro vypadat, jako kdyby byla neochočitelná a neměla o vás zájem. Obrňte se trpělivostí a nepřestávejte se jim věnovat – jde o vývojové období, které také časem přejde. 12.4 Když potkan začne kousat Domestikovaní potkani jsou zvířátka krotká, snadno ochočitelná a přátelská, a také nekousavá. Dobře ochočený potkan kousne opravdu až v krajní situaci. Může se však stát, že potkan z nějakého důvodu začne kousat i při slabých podnětech, které by normálního potkana k útoku nedonutily. 12.4.1 Neagresivní kousání Občas se stane, že potkan kousne, ale není to agrese. Začínající chovatele někdy vyděsí, když je mládě kousne do prstu – je však zvykem všech a zvláště mladých potkanů ochutnávat zajímavé předměty a potenciální jídlo ve svém okolí. Toto chování je podobné chování malých dětí, které všechno strkají do pusy. My dospělí lidé to neděláme, protože máme paměť a schopnost uvažování. Nemusíme strkat do úst mýdlo, abychom se dozvěděli, že je kluzké, měkké, má protivně slanou chuť a mýdlovou vůni – pamatujeme si, jak chutnal šampón, který nám ve sprše natekl do pusy, a jsme schopní vydedukovat, že chemicky vyrobená hmota na mytí rukou zřejmě nebude dobrá ani zdravá pochoutka. Malé dítě ani zvíře to však neví (proto jsou děti sice „hloupější“, ale na druhou stranu kreativnější), a tak když před potkana Kira, jedna z mých nejpřátelštějších potkanic, která postavíte kostku mýdla, očichá ji a pak do ní hlodne. nikdy na nikoho nezaútočila, takhle pokousala moji matku. Ta potkanům v dobré víře nesla zbytek rýže, Když potkanovi strčíte před nos svoji ruku, udělá totéž bohužel ji nabrala na prsty a natáhla ruku – očichá ji a pak do ní kousne. Nemusíte se bát k přibíhající natěšené trojici. Kiře pohled na jídlo a bolestivého hryznutí, zkoumavé okusování je vždy strach, aby o něj nepřišla, zatemnil uvažování jemné a opatrné – a i když mládě v zápalu zkoumání natolik, že se do rýže honem rychle zakousla – a stiskne víc, bude to jen slabé štípnutí a určitě to nebude zuby zajely až do prstu. Zůstaly tam několik dlouhých, bolestivých vteřin, než se Kira trochu do krve. I dospělí potkani oždibují prsty, které dávno vzpamatovala a prst pustila. Nikdy předtím ani oždíbali tisíckrát – stačí nový zajímavý pach a potkan ho chce okamžitě prozkoumat všemi smysly. Mláďata, která ještě nepochopila, co je to lidská ruka, se někdy snaží odnést si prst do domečku (a tam ho zřejmě v klidu pečlivě prozkoumat) – přidrží si ho tlapkami, vezmou do tlamy a táhnou ho pryč. V takovém případě je nejlepší dát mu jako cenu útěchy nějaký pamlsek – možná mu bude chvíli trvat, než zjistí, že ruka se odnést nedá, ale určitě se brzy naučí, kdo mu dává dobroty. Za zkoumavé kousání a oždibování potkany nikdy netrestejte, nepochopili by, za co jsou trestáni, a jen by se vás báli. Jiný druh neútočného kousání souvisí s jídlem a bývá to obyčejné nedorozumění. Může se přihodit například tehdy, když potkanům nesete něco dobrého, oni se na to vrhnou – a některý v tom zmatku a rozrušení udělá „chramst“, a zakousne se vám do prstu. Potkani se sice naučí, že si mají jídlo z vaší ruky brát opatrně, ale v některých situacích i ten nejhodnější a nejklidnější potkan propadne panice, že mu nabízenou dobrotu někdo sebere před nosem, a rychle zatne zuby, aniž by se přesvědčil, jestli nekouše do prstu. Stává se to výjimečně a ani za takové omyly potkany netrestejte. Může se stát, že to 79
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
některý zbrklý potkan začne dělat častěji, většinou však není obtížné odnaučit ho to – když mu podáte něco k jídlu a potkan se zběsile vyřítí, trochu s rukou couvněte, uhněte, nebo upoutejte jeho pozornost jinak (zaťukejte prstem druhé ruky na klec nebo zem před klecí, nastavte mu druhou ruku do cesty před prsty s pamlskem, nebo nenasytu pohlaďte). Při krmení potkanů se řiďte jednou důležitou zásadou: nekrmte potkany přes mříže. Když jim chcete dát něco dobrého, otevřete dvířka a podejte pamlsek tudy, nestrkejte ho do klece mezi mřížemi. Většina potkanů na to reaguje rychlým chramstnutím, a především pak budou chňapat i po samotných prstech. Chovatelé na to rádi hřeší, a je pravda, že mnozí potkani při krmení přes mříže nebo pletivo žádné zlozvyky nezískají, pokud se tak ovšem stane, je nutné začít podávat dobroty výhradně dvířky. 12.4.2 Kousání v sebeobraně Ačkoli na některých potkanech by se dalo dříví štípat, existují i méně psychicky odolnější či prchlivější jedinci, kteří v krajní situaci kousnou. Pojetí „krajní situace“ se může samozřejmě u různých potkanů značně lišit. Správně vychovaný potkan by měl kousnout teprve tehdy, když strach nebo panika překročí rozumnou mez – například u veterináře, nebo když se mu něco stane a vy ho jdete zachraňovat (zaklíněná noha, bolestivé zranění po pádu nebo ze rvačky). Do této skupiny bychom mohli zařadit i kousnutí po epileptickém záchvatu, kdy je potkan silně dezorientovaný a většinou ani netuší, kde je. Někteří potkani špatně nesou vyrušování, například když spí a vy na ně sáhnete. V takovém případě se vyrušování vyvarujte a vždycky na sebe potkana nejprve upozorněte jinak (aby vás viděl nebo slyšel). Když se dva potkani perou a vy je chcete odtrhnout (například když se vám nepovede seznamování a starousedlík zaútočí), počítejte s tím, že možná nějaký kousanec schytáte, protože málokterý potkan si v zápalu rvačky všimne nějaké lidské ruky. Jestliže se bojíte, snažte se potkany chytit za kůži za krkem, vezměte si rukavice, nebo si ruce obalte ručníkem. Správného chovatele však tu a tam nějaký kousanec nerozhází! 12.4.3 Agresivní kousání S kousáním z agrese se setkáváme v několika případech. Přirozeně agresivních jedinců je dnes málo, setkáte se s nimi jen vzácně. Agrese se často dědí, proto se agresivní jedinci nesmí zařazovat do chovu. Pravého agresora je naprosto nemožné ochočit, veškeré pokusy a trpělivost přijdou vniveč. Jde o poruchu chování a takového potkana je nutné chovat o samotě a přistupovat k němu opatrně, nebo ho nechat uspat. Drtivá většina případů agresivity u potkanů však má jiné příčiny. Nijak vzácná je agresivita osamělých potkanů. Setkávají se s ní chovatelé, kteří si pořídí pouze jednoho potkana, protože nevědí, že potkan je zvíře společenské, nebo se domnívají, že mu dokáží potkaní společnost nahradit. K agresivním projevům dochází častěji u osamělých samců než samic, a objevují se zpravidla během prvního roku života, cca od 6. do 12. měsíce. Potkan začne být nevrlý, útočí na chovatele, je kousavý. Nemusím jistě připomínat, že je nejlepší tomu předcházet, tj. jak už bylo v této příručce několikrát zdůrazněno, nechovat potkany samotné! Když už k tomu dojde, je zapotřebí velké trpělivosti, a rozhodně bych se přikláněla k pokusu seznámit potkana s jiným potkanem. Protože se nedá říct, jestli seznámení proběhne dobře, je nejlepší dohodnout se s některým chovatelem, jestli by si nováčka případně vzal zpátky, nebo mít připravenou možnost chovat potkany odděleně. V druhém případě je lepší vzít nováčky dva, ubytovat je poblíž klece starousedlíka a postupně se je snažit na neutrální půdě seznamovat. Může ovšem nastat i ideální případ, kdy starousedlík nováčka přijme bez větších problémů a hned se skamarádí. Agresivita se může objevit u potkana, který má špatné zkušenosti s lidmi nebo byl delší dobu chován o samotě bez kontaktu s člověkem. To je často případ potkanů, které koupíte ve zverimexu jako starší jedince, nebo potkanů, které získáte od „chovatele“ – chovatelem v uvozovkách může být třeba kamarád, který si potkana pořídil bez větších znalostí a bez valného zájmu jako živou hračku, která se mu omrzela a moc se o ní nestaral. Odnaučit takového potkana strachu a mrzutosti, prvotním 80
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
příčinám jeho agrese, není nemožné a ve většině případů se to podaří. Chce to dost trpělivosti a nemít příliš vysoká očekávání. Potkana je potřeba ubytovat samotného, na místě, kde bude mít dostatečný klid a možnost zalézt si do domečku, kde se bude cítit v bezpečí. Počkejte, než se aklimatizuje – poznáte to podobně jako u mláďat podle toho, že bude zkoumat klec a nebude odmítat potravu ani pití. Potom začněte se strkáním ruky do klece a s podáváním pamlsků z ruky. Délka této fáze bude záležet na povaze a zkušenostech potkana, a je dost dobře možné, že u toho to také skončí. U starších potkanů s hodně špatnými zkušenostmi, nebo u těch, kteří žili dlouho bez kontaktu s člověkem, je i to úspěch, a nedá se čekat, že by se z něj stal přítulný mazlík. Jestliže se potkan jeví slibně, postupujte jako při ochočování mláďat, tedy dotýkáním, nácvikem přiběhnutí na zavolání (hvízdnutí), když se potkan jeví klidný a ochotný nechat se vzít do ruky, můžete ho začít pouštět ven. Seznamování s ostatními potkany provádějte na neutrální půdě a sledujte, jak se chovají. Někdy je lepší problémového jedince seznamovat s dominantním potkanem, který ho umí srovnat, jindy se submisivním, aby se nebál. Špatné zkušenosti s lidmi někdy potkan získá i u vás, ačkoli byste pro něj strčili ruku do ohně. Stává se to, když je potkan nemocný a musíte ho ošetřovat, případně s ním pravidelně chodit k veterináři, kde ho budete pevně držet, zatímco mu doktor bude ubližovat. Někdy to potkaní psychika neunese a budete se muset smířit s dočasně prchlivým potkanem. U dobře ochočených potkanů naštěstí nebývá problém důvěru s trochou trpělivosti obnovit. Při ošetřování se snažte postupovat co nejšetrněji, abyste se pozdějším potížím vyhnuli. 12.5 Seznamování potkanů Pokud se držíte pravidla, že potkani se nesmějí chovat samotní, budete se více či méně často setkávat s nutností seznamovat potkany, kteří se do té doby neznali. Na začátku si nejspíš pořídíte dvojici nebo trojici mláďat z jednoho vrhu, nebo si necháte matku s jedním či dvěma potomky; v takovém případě seznamování samozřejmě odpadá. Ale potom některý potkan uhyne, nebo se rozhodnete rozšířit smečku, a seznamování se nevyhnete. Když jsem seznamovala Lunu s Elfou a Naomi, na neutrální půdě si jí vůbec nevšímaly. Zkusila jsem je tedy všechny pustit do klece a nic se nezměnilo. Obě starousedlice se tvářily, jako by jim po domově žádný mladý potkan neběhal. Luna se okamžitě zabydlela a potkani tak od první chvíle bez jakýchkoli problémů bydleli spolu. O nějaký ten pátek později, když byly Luně dva roky a Elfě dva a půl, jsem domů přinesla Fionu. Fiona byla moje první potkanice s rodokmenem. Pustila jsem ji s Lunou na neutrální půdu, a zatímco Luna si mláděte nevšímala a šmejdila kolem, Fiona z ní měla neuvěřitelný respekt. Luna ji fascinovala. Chodila za ní s ušima přitaženýma k hlavě a vykulenýma očima, a jakmile se Luna zastavila nebo jen trochu naznačila, že se otočí, Fiona okamžitě uctivě couvala. Dala jsem je tedy do klece. Luna v nevšímavosti pokračovala, zato Elfu vyjevená šlechtična zaujala. Protože už byla hodně stará a pod zadní nohou měla nádor, který jí trochu ztěžoval pohyb, nechtěla se za Fionou nikam pachtit – místo toho ji zuby popadla za zadek a přitáhla si ječící mládě k sobě. Nechtěla mu ublížit, jenom si ho důkladně prohlédla a zase ho pustila. Fiona bydlela pár dnů v trubce, kterou pokládala za bezpečné útočiště, a během těch pár dnů se zcela osmělila a začlenila do smečky.
V ideálním případě seznamování proběhne zcela hladce. Několikrát jsem seznamovala mládě ze zverimexu se starousedlicemi (také ze zverimexu), a nedošlo k nejmenšímu problému, i když mládě vlezlo starým přímo do klece. Kupodivu nejlepší seznamovací zkušenosti jsem měla právě se samicemi ze zverimexu, které si nováčka buď vůbec nevšímaly (přijaly ho bez jediné facky), nebo ho potrápily jen tak symbolicky, pokud bylo drzejší a potřebovalo ukázat, kdo v kleci velí. Problémy přišly až s potkany z chovatelské stanice. Bez širšího průzkumu však nemůžu svoje zkušenosti generalizovat, a proto nabádám v každém případě k opatrnosti a standardnímu postupu. Postup by měl vypadat asi takto: Když si nového potkana přinesete domů – ve většině případů to bude odstavené, tedy cca pětitýdenní mládě – měli byste ho několik dnů nechat samotné v menší kleci nebo velké přepravce, aby se aklimatizovalo. Bude trochu vykulené a potrvá mu několik dnů, než se osmělí, zabydlí a zvykne si na vás (podrobněji viz kap. 12.3). Bude-li klidné a krotké, nic vám nebrání zkusit ho na neutrální půdě 81
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
představit starousedlíkům. Podle reakcí na obou stranách poznáte, jak moc je pro potkany představa společného soužití stresující. Někdy mládě začne starousedlíkům lézt pod břichy a po hlavách, aniž by jim to vadilo, jindy se mládě chová vyděšeně a opatrně, zatímco starousedlíci ho zuřivě očichávají a vypadají nervózně, případně se rovnou pokusí o rvačku. V prvním případě dopřejte mláděti ještě několik dní o samotě se společnými výlety na neutrální půdě, a potom ho můžete zkusit pustit do klece. Ve druhém případě to bude složitější. Než pustíte mládě do klece starousedlíků, je vhodné klec kompletně uklidit (umýt, vyměnit podestýlku, vyprat nebo vyměnit hamaky, dát nové papírové domečky), a neškodí ji ani trochu přestavět. To starousedlíky mírně znejistí a dá se očekávat, že si teritorium nebudou bránit tak zuřivě. Stůjte u klece v pohotovosti, a kdyby došlo ke rvačce, zasáhněte. Dospělý potkan může mláděti vážně ublížit, i když to nebude mít v úmyslu. Vážnou rvačku obvykle doprovází spousta srdceryvného křiku, mládě utíká, snaží se schovat a je vidět, že se bojí. Výchovné lekce jsou mírnější, starý si mladšího obyčejně jen tak položí na záda a přišlápne, nesnaží se ho zranit, při útěku ho nepronásleduje, a zvukovým doprovodem je jen pískání mláděte. Ve druhém případě můžete mládě pod dozorem v kleci nějakou dobu nechat. Dejte mu dovnitř jeho domeček z přepravky, nebo mu přidělte nový a do něj dejte hnízdo nebo podestýlku z přepravky. Ideální je domeček, do kterého se starousedlíci nedostanou, tj. domeček s malým vchodem (jako vchod použijte třeba ruličku od toaletního papíru – do té se vejde jen potkaní mládě). Dáme si další příklad ze života. Po smrti Luny a Elfy zůstala Fiona asi měsíc sama, než jsem si mohla vyzvednout objednané mládě (mimochodem ve stejné chovatelské stanici). První pokus o seznámení skončil krvavým šrámem na Mollyiných zádech, protože Fiona je trochu hysterka, a nováček ji natolik vyděsil, že zaútočila. Potkani žili několik dní odděleně a scházeli se jen na neutrální půdě, poté jsem je mohla dát do jedné klece a Fiona už na malou útočila jen přiměřeně, takže jsem je nechala, aby se dohodly samy. V době, kdy jsem přinesla třetí přírůstek, fuzz samičku Šedivku, usilovala Molly – po čtyřech měsících soužití s Fionou – o status alfy, tedy dominantní samice. Fiona je kliďas a nikdy se příliš nedrala k moci, zároveň má však přirozenou autoritu a to stavělo Molly do složité situace – měla pocit, že by Fionu bez potíží přeprala, zároveň z ní však měla respekt. Pokus o seznámení skončil opět špatně. Molly jako správný mazák zopakovala, co se jí kdysi dělo jako bažantovi, na Šedivku se okamžitě vrhla a během několika vteřin jí rozdrápala záda do krve. Šedivka se vůbec nebránila. Vrátila jsem ji tedy do přepravky, několik dní jsem se jí pečlivě věnovala, potom jsem uklidila klec, přidala jsem ještě jeden domeček – krabici, ve které Šedivka bydlela a měla tam svoje hnízdo. Do vchodu jsem nainstalovala ruličku od toaletního papíru, kterou vypasená Fiona nemohla prolézt. Molly jsem odstěhovala do malé klece. Šedivce se v kleci moc nelíbilo, bála se Fiony i cizího prostředí. Fiona na ni také útočila, ale ne tak agresivně jako Molly, a nikdy ji nepronásledovala. Když Šedivka utekla do domečku, Fiona jenom chvíli koukala do ruličky a pak si šla po svém. Za týden si Šedivka zvykla a už neměla takový strach; přestože Fiona se pořád chovala nevrle, Šedivka už se k ní nebála přiblížit a dokonce jí bezostyšně přes rameno brala jídlo. Zkusila jsem do klece pustit Molly, která na Šedivku ihned zaútočila. Ale Šedivka už se jí tak nelekla, nejdřív se zkusila aktivně bránit a teprve potom utekla. To jí dodalo trochu sebevědomí, zatímco Molly to naopak znejistilo. Bez dozoru jsem je ještě nechat nemohla, několik dní jsem proto praktikovala střídavý pobyt Molly v hlavní a v malé kleci. Teprve když jsem si byla jistá, že se Šedivka za sebe umí postavit, nechala jsem všechny potkany pohromadě. Vztah Molly a Šedivky je dodnes trochu napjatý, občas se poperou. Šedivka je takový živel, který chvíli neposedí, a často se chová jako provokatérka. Molly se stále bojí o své postavení ve skupině a občasné potyčky jsou tudíž nevyhnutelné.
Co si počít v případě, že seznamování neprobíhá ideálně? Nejdřív nechte mládě dostatečně aklimatizovat a zvyknout na nové obydlí a nového chovatele. Obojí představuje stres, a pokud k těmto dvěma stresům přidáte ještě stres ze seznamování, chudák mládě z toho bude úplně zničené. Až si zvykne, vyzkoušejte – podle intenzity nesouhlasu ze strany starousedlíků v kleci nebo na neutrální půdě – který potkan na mládě útočí nejvíc. Někdy útočí jen dominantní potkan a ostatní si mláděte nevšímají, nebo si dominantní jedinec nového příchozího nevšímá a agresivní je některý z ostatních potkanů. Druhý případ nastává tehdy, kdy je dominantní jedinec klidné zvíře, nebo si je svým postavením tak jistý, že nemá potřebu útočit, zatímco podřízení potkani se o svou už tak nejistou pozici 82
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
v hierarchii bojí. Až budete znát největšího agresora, přestěhujte ho do malé klece nebo do přepravky, ve které bydlelo mládě, hlavní klec umyjte a ukliďte, a dejte do ní mládě a méně agresivního potkana či potkany. Ti by si mláděte neměli všímat, nebo na něj budou útočit jen když se přitočí moc blízko, a nebudou ho pronásledovat, až začne utíkat. Pokud jsou potkani schopní takové koexistence v jedné kleci, nechte je tak. Jestli si troufáte nechat je tak jen pod dozorem (ve dne), na noc potkany rozdělte, ale největšího agresora do hlavní klece nevracejte. V ideálním případě by mládě mělo v hlavní kleci být pořád, jestli to však není realizovatelné, může na noc do přepravky. Další možností je dát mládě na noc do přepravky nebo do malé klece, a tu pak umístit do hlavní klece, mládě je tím pádem mezi starousedlíky, kteří na něj však nemohou. Cílem těchto složitých „škatulat“ je zvyknout mládě na hlavní klec a umožnit mu, aby se za prvé zabydlelo a za druhé získalo trochu sebevědomí. Když totiž začne klec považovat za svůj domov a tím pádem své teritorium, bude mít snahu si ho hájit – a bránit i sebe – před útočníky. Až se vám bude zdát, že je mládě na novém teritoriu dostatečně pevné v kramflecích, vraťte do klece dominantního potkana. Ten v době strávené na samotce nejspíš trochu zkrotl, a po návratu do klece najednou zjistí, že situace se změnila – nováček se zabydlel a místo aby se nechal bít, začíná se bránit. Taková reakce dominantního potkana obvykle spíš znejistí, než že by ho vyprovokovala k větší agresi. Podle reakcí poznáte, jestli už můžete potkany nechat pohromadě, nebo jestli agresora budete na dobu, kdy nebudete moct držet dozor, raději oddělovat, nebo jestli ho znovu vystěhujete a poskytnete mláděti víc času na zabydlení. Při seznamování můžete využít ještě další seznamovací tipy a triky: • Postavte mláďata v kleci vedle klece starousedlíků. To pomáhá v případě, že je starousedlický
agresor jenom trochu hysterický a potřebuje čas, aby se uklidnil a na přítomnost mláďat si zvykl. • Dejte starousedlíkovi najevo, že nemusí žárlit. Věnujte mu hodně pozornosti. Může to fungovat u potkanů, kteří jsou hodně mazliví, mají rádi lidskou přítomnost a znervózňuje je, že by jejich teritorium – tedy člověka – mohl získat někdo jiný. • Trik s malou klecí s mládětem, vloženou do velké klece, zafunguje v případě, že mládě i starousedlík potřebují jen trochu „otupět“ vůči sobě. U Šedivky s Molly (viz příběh ve žlutém rámečku na předchozí straně) to nefungovalo, protože Molly se považovala za šéfku klece a správnou strategií v tomto případě bylo oslabit její jistotu. • Mládě označkujte. Počkejte, až vám některý starousedlík označkuje ruku, popadněte mládě a použijte ho jako kapesníček. Někdy to agresora aspoň trochu znejistí. Možná jste někde četli tip, abyste všechny potkany vykoupali nebo lehce navoněli nějakou voňavkou, ale potkani nejsou hloupí. Voňavka je nechá úplně chladnými a soustředí se jen na pachové značky, které díky citlivému čichu snadno ucítí i přes vrstvu Chanelu No. 5. Při seznamování se však nesnažte míchat mezi potkany – tj. starousedlíka za trápení mláděte rozhodně netrestejte a mláděte se nesnažte zastávat. Potkan není pes, nepochopí, co se mu tím snažíte naznačit, a můžete situaci ještě zhoršit. K agresorovi se chovejte normálně, jakkoli vás může svádět dávat mu najevo svoji nelibost. Vztah vás k agresorovi a agresora k nováčkovi přísně oddělujte a nemíchejte je dohromady. Na druhou stranu nenechte situaci zajít do krajnosti. Jestliže některý starousedlík na mládě útočí, neváhá ho zranit a mládě se vůbec nebrání, špatně by to dopadlo. V takovém případě se musíte o hladké seznámení postarat vy. Někdy dojde kupodivu k opačné situaci, kdy se starousedlík mláděte bojí a nechá si od něj skákat po hlavě, což v případě potkanů obvykle platí doslova. Záhy po seznámení zaslechnete z klece pískot, utíkáte zachraňovat mládě a zjistíte, že půlkilový starousedlík leží na zádech, zmateně piští, a mládě mu stojí na břiše. V takovém případě se nemusíte agrese starousedlíka vůči mláděti obávat. Větší problém představuje stres, kterému je vystaven starší potkan. Máte-li pocit, že je toho na něj moc, praktikujte 83
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
nějakou dobu střídavý pobyt – v noci mládě oddělte, přes den, kdy jsou potkani méně aktivní, ho dejte do společné klece. Po několika dnech by se starší potkan měl trochu uklidnit a soužití už bude bez problémů.
84
Příručka pro chovatele potkanů
verze 1
Užitečné odkazy Informace o zdraví a nemocech, a další zajímavé stránky o potkanech: http://www.theratguide.com (v angličtině) http://www.rmca.org (v angličtině) http://www.theblackhole.estranky.cz http://potkan.jinak.cz http://www.bebecha.wz.cz http://www.potkani.info http://www.zulu-rat.org http://www.crueladevil.com Galerie klecí, návody na stavbu: http://potkan.jinak.cz http://www.zulu-rat.org/galerie/klece/thumb.html Diskuze o potkanech: http://potkani-forum.keep.cz http://poradna.potkanomilec.info http://www.kralici.cz/potkani/diskuze.asp Chovatelé: CHS Navel – http://www.navel-rat.eu CHS RatSky – http://pafka.zajsoft.net/potkan/potkan-index.html CHS Happy Rat – http://happyrat.wz.cz CHS Bebecha – http://www.bebecha.wz.cz inzeráty chovatelů – http://www.kralici.cz/potkani/inzerce.asp?app=0 Seznamy veterinářů pro potkany najdete na: http://www.bebecha.wz.cz/veterinari.htm http://potkanomilec.info/vet_veteriny.htm
85