Příprava 10. ročníku zimního přechodu 11. - 14. 2. 2016
"Každý poutník dychtící poznat Jizerské hory občas potká starodávné tesané kameny, malované tabulky nebo prosté dřevěné či letité železné kříže. Mnohé stojí přímo vedle cest a horských silniček a nelze kolem nich projít bez povšimnutí, některé však jsou přes řídnoucí lesy dodnes skryty v nepropustných houštinách či mezi temnými skalami. Vypadají, jako by k nim čas ani nedorazil. Tito mlčenliví svědkové připomínají mnohdy i více než sto let staré příběhy, často velice zajímavé, většinou však smutné a tragické. Těžko všechny tyto památky spočítat a poznat. Nalézt nejskrytější a nejtajuplnější trvá třeba celé hodiny, potoky je třeba přeskakovat, balvany přelézat, mokřinu přebrodit, křoví rozhrnout. Mnohdy se to ani poprvé nepodaří. Krásné trmácení. Avšak čím větší námaha, tím sladší odměna, tím objev cennější. V tu chvíli jsou všechny nesnáze zapomenuty ... " Jan Pikous
Jizerské hory a Krkonoše 12. - 15. 10. 2015 Příprava 10. ročníku zimního přechodu 11. - 14. 2. 2016 Jako každý rok na podzim, tak i letos jsem chtěl projít mnou navrženou trasu pro zimní přechod, který stejně jako 2. ročník v roce 2007 se bude konat v Jizerských horách a Krkonoších. Tehdy se mnou šli jen 2 přátelé, Stanislav Svárovský na lyžích a Daniela Hroššová na sněžnicích. Letos na prozkoumání trasy a zajištění ubytování a stravování se ke mně přidali ještě Marcela a Mirek Jiranovi. Jizerské hory jsou nejsevernější české pohoří a jejich východní část zasahuje na polské území, kudy půjdeme na navazující Krkonoše. Své jméno získaly podle řeky Jizery, která pramení na svahu nejvyšší hory Smrk (1124 m). V pondělí 12. 10. jsme se setkali v Jičíně v půl desáté na vlakovém
nádraží a odjeli společně do Turnova, kde jsme přestoupili na náhradní dopravu do autobusu, který nás odvezl do Liberce. Odtud zbývalo už jen 16 minut cesty vlakem na zastávku na znamení Oldřichov v Hájích. Bylo 11.50 hodin, kdy začalo naše putování v této horské obci, kde jsou v jejím okolí krásné staleté bučiny. Oldřichov v Hájích (400) – sedlo Hemmrich (480) 1.5 km – Hejnice (375) 9 km – Lázně Libverda (424) 11 km – Hejnice 13 km - Bílý Potok (430) 16 km; převýšení 250 m. Už po 1.5 km cesty po asfaltové silnici v Oldřichovském sedle Hemmrich nás zlákalo překrásné dřevěné odpočívadlo pro turisty poblíž silnice, kde slunce pěkně hřálo, teplota 5°C a my si tu dopřáli oběd, který jsme si nesli každý v batohu, a chutnali k němu víno a dobré domácí moučníky s jablky. Zde jsme opustili silnici a lesem začali mírně klesat po modré turistické cestě tzv. Naučnou Viničnou stezkou, která byla jako z pohádky. Téměř po
vrstevnici mezi žulovými skalami vede široká písčitá, 8 km dlouhá pohodlná cesta, končící v ústí Štolpichu ve Ferninandově; patří mezi nejkrásnější trasy v Jizerských horách a je vhodná i pro horská kola. My po 2 km odbočili vlevo a po modré značce pokračovali do známého poutního místa Hejnice v údolí říčky Smědé. Cesta je lemována mnoha poutními obrázky, z nichž nás nejvíce zaujal ten, na kterém vzpomínají na faráře Doc. Ing. Miloše Rabana, zemřelého v lednu 2011, který se zasloužil mimo jiné o opravu gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie, jenž je dominantou a nejcennější památkou města. Původně byl gotický a byl přestavěn na barokní chrám. Nedávno jsme byli na slovenských horách s jeho dcerou Eliškou. Přilehlý františkánský klášter v barokním slohu založil hrabě František Gallas a dnes slouží jako „Mezinárodní centrum duchovní obnovy“. Jeho ředitelem byl také farář Miloš Raban. Krásné slunečné počasí a
dostatek času nás přimělo k návštěvě nedalekých Lázní Libverda. Je to lázeňská obec obklopená smíšenými lesy. V blízkosti je výletní restaurace
Obří sud. Jsou zde klasicistní a empírové pavilony lázní, kolonáda a zámeček s Clam -
Gallasovským erbem. Ve zdejší cukrárně jsme ochutnali teplé lázeňské oplatky, přátelé kávu a já víno. Vrátili jsme se do Hejnice a odtud do Bílého Potoka, kde jsme měli předem zajištěné ubytování. Bílý Potok je jméno obce podle potoka, ve kterém je průzračná horská voda, zčeřená do svítící bělosti. Dominantou je malebný kostel Nejsvětější Trojice s vysokou věží. Je zde
výborná restaurace Dělnický dům, kde se dobře jí, což jsem mnohokrát využil. Trochu stranou je ubytovna RZ Jizerky, kde na nás už čekal její správce pan Petr Blažek, který nás rychle a levně ubytoval. Domluvili jsme spolu také pobyt při zimním přechodu v únoru 2016, ale v jiné lokalitě, v chatě
Hubertka, která leží o 100 m výše a je vzdálená z Hejnice 5 km. Po večeři jsme ještě zašli do blízké restaurace a doplňovali tekutiny. Při návratu na ubytovnu bylo nebe plné jasně zářících hvězd a tak jsme se těšili na další den. Út 13.10 – Bílý Potok (430) – Bártlova bouda 2 km – Paličník (944) 5 km – Předěl (888) 7.5 km - Pytlácké kameny (975) 13.5 km – Jelení stráň (1018) 15.5 km - Jizerka (850) 17.5 km - chata Pod Bukovcem (900) 19 km; převýšení 750 m. Ráno jsem uvařil čaj pro všechny na vlastním vařiči a po snídani v půl deváté jsme začali stoupat na konec obce Bílý Potok a viděli přitom vláček, který zde jezdí každou hodinu do Raspenavy; je to konečná stanice vlaku. Od Bártlovy boudy jsme stoupali po pěkné písčité cestě stále podél potoka s velkými kameny střídavě vlevo a vpravo listnatým lesem
nahoru. Asi po 2 km se cesta velmi zúžila a šlo se ještě strměji jen po kamenech k horskému
masívu Paličník, který je za dobrého počasí krásným vyhlídkovým bodem obklíčeném horskými bučinami. Nám však počasí nepřálo, neboť byla velká mlha, teplota mírně nad bodem mrazu a ve výšce cca 900 m už byly
zamrzlé kaluže a namrzlé dřevěné lávky. Hodně to klouzalo. Výstup po skalách na skalní vyhlídku Paličníku je však dobře zajištěn, stejně jako ferraty v italských Dolomitech. Postupovali jsme v chráněné krajinné oblasti Jizerskohorské bučiny na křižovatku turistických cest
Předěl, kde je v sedle pěkná dřevěná bouda. Zde je rozvodí mezi Baltickým a Severním mořem. Pod přístřeškem jsme se zahřáli horskýmčajem ze Zuberce, který nesl Mirek.
Bylo zde mlhavo a spíše nevlídno. Další cesta vedla rašeliništěm po pěkně upravených dřevěných lávkách k Pytláckým kamenům, na které jsme také
skupina dobrého
žulových počasí
vyšplhali. Je to skal, odkud je za vyhlídka na celý
hřeben Jizerských hor. Mezi skalami jsme se proplétali k Jelení stráni k vrcholu, kde je skála Vlčí doupě a známý viklan. Následoval sestup k rašeliništím ve výšce cca 850 m v blízkosti řeky Jizera, kde lze
obdivovat jalovec zakrslý stejně jako břízu pýřitou. Těšili jsme se na nejvýše položenou osadu severních Čech Jizerka, pojmenovanou podle říčky Jizera, která jí protéká. Zachovaly se zde Panský dům, Hnojový dům a ve staré brusírně je dnes restaurace Pyramida. V budově bývalé školy zase muzeum. V Panském domě jsme se nejen ohřáli, ale ochutnali výborný hovězí guláš s pivem stejně jako skupina holandských turistů, kteří seděli vedle nás. Do cíle cesta už zbývalo jen 1.5 km kolem čedičového kužele Bukovec, který byl zahalen mlhou. V chatě Pod Bukovcem už na nás čekala má přítelkyně Bea a její manžel Jura. Chata byla pro veřejnost uzavřená, ale na nás se
těšili a prožili jsme tu příjemný večer. Jura nás odměnil mimo
jiné lahví borovičky, které jsme se podívali na dno. St 14.10. Chata pod Bukovcem (900) – Karlovský most (770) 1.5 km Orle (825) 2.5 km – Jakuszyce (860) 7.5 km - Hala Szrenica (1200) 15 km – Svinské kameny (1290) 16 km – Vosecká bouda (1250) 17 km; převýšení 600 m. Po vydatné snídani jsme se dlouho loučili s našimi přáteli, kteří
nabízeli odvoz autem k vlaku do Kořenova. To jsem odmítl, neboť jsem chtěl projít celou trasu zimního přechodu a hlavně osobně domluvit ubytování také na poslední chatě Vosecká. Původně navržené ubytování na Labské boudě v turistické ubytovně za 550 Kč se mi moc nezamlouvalo, proto jsem uvítal návrh Mirka přespat raději na Vosecké boudě, která bude asi lepší než betonové monstrum Labská, dnes opravený hotel, který koupila v roce 2012 kyperská firma Holdings Limited. Také ceny jídel a pití jsou tu extrémně vysoké, což potvrdil
Mirek, který tu byl pár dní předtím (káva za 80 Kč). Za deště jsme začali
sestupovat lesem ke Karlovskému mostu přes řeku Velká Jizera, která tvoří státní hranici mezi ČR a Polskem. Odtud do osady Orle,
kde jsou dřevěné chalupy a jediná kamenná budova, bývalá hájenka, svědek sklářské minulosti, kde je dnes hospoda a je možné se zde občerstvit a posedět v zimě u krbu. Po asfaltové cestě stále lesem jsme došli do Jakuszyc, kde je velký biatlonový stadion a v zimě často v tomto okolí jezdím na běžkách po upravených tratích.
Protože stále mírně pršelo, zastavili jsme se v příjemně vytopené restauraci u silnice na hraničním přechodu a u krbu sušili své svršky a popíjeli čaj. Po silnici a zelené značce jsme šli 1 km po silnici a odbočili na pěknou hlinitopísčitou cestu do smrkového lesa a
začali postupně stoupat k budově Hala Szrenica. Na mnoha místech byly pohodlné dřevěné lávky nad mokřadly a rašeliništi a tak cestu dle ukazatelů 2 a ¼
hodiny jsme zvládli o půl hodiny dříve. Zde jsme se opět zastavili na čaj a kávu. Zbývalo už jen 40 minut cesty na Voseckou boudu. První část na Svinské kameny je vydlážděná cesta kameny velmi prudká, ale potom už je jen pohodlný sestup k chatě, kde jsme se ubytovali. Před chatou jsme se vrátili do Čech, do Krkonoš, a těšili se hlavně na pivo. Krkonoše jsou
nejvyšší a možná nejkrásnější české hory s největším vrcholem Sněžkou (1603), kam půjdeme
opět 28. října; hory nejpopulárnější a nejnavštěvovanější; za rok sem zavítá asi 8 milionů turistů. Délka hřebene je asi 40 km. Podařilo se nám zajistit ubytování též pro zimní přechod v únoru za 560Kč s polopenzí. Večeře se podává od 19 hodin a snídaně od 8 hodin. S jídlem jsme byli spokojeni a na slušné úrovni je i ubytování a sociální zařízení. Večer jsme dopili naše poslední víno a brzy šli spát. Čt 15.11. Vosecká bouda (1250) – Labská louka (1320) 2 km - U čtyř pánů 3 km – Nad kotelní jámou (1380) poblíž Vrbatovy boudy a mohyly Hanče a Vrbaty – Horní Mísečky (1000) – Špindlerův Mlýn (750) 11 km; převýšení 250 m.
Předpověď ani na další den nebyla příznivá a tak jsem večer domluvil snídani o půl hodiny dříve, abychom se pokusili stihnout autobus do Jičína s odjezdem v 10.30 hodin ze Špindlerova Mlýna. Vzdálenost 11 km jsme odhadli na 2.5 hodiny. Vstávali jsme v 7 hodin, v 7.30 hodin snídaně, v 8 hodin odchod z chaty a už v 10 hodin jsme byli ve Špindlu! Vše díky Mirkovi, který první 3 dny stále vytýkal své ženě, že chodí moc rychle a chodil s určitým odstupem jako poslední za námi. Marcela chodila většinou první velmi svižným, ale rozumným tempem. Mirek však od rána nasadil tempo přímo ďábelské, a tak jsme za ním spíše popobíhali, abychom se udrželi v závěsu. Na Horní Mísečky jsme „letěli“ 8 km střídavě nahoru a hlavně dolů za 1 hodinu a 22 minut, tj. průměrem 6 km za hodinu v mírném dešti, kde to ještě klouzalo!!! Půl hodiny do odjezdu autobusu jsme se odměňovali v moderní cukrárně a kavárně hned u mostu ve Špindlu. Přesně ve 12 hodin už jsme vystoupili v Jičíně z autobusu a říkali si: „je to vůbec možné, být v 8 hodin na Vosecké a ve 12 hodin v Jičíně?“ Ano, s Mirkem je možné všechno :-D. Děkuji svým přátelům, že mne 4 dny provázeli i přes nepřízeň počasí; zajistili jsme zimní přechod, zažili mnoho pěkných chvil, poznali zajímavé lidi, zvláště Bea a Jura byli moc srdeční a přátelští; děkujeme vám přátelé a těšíme se už 14. 11. opět u vás! V Jičíně 6. 10. 2015 Foto a grafická úprava Mirek
Ivan
