Pilotové základy Pilota se někdy definuje jako sloup vetknutý do zeminového prostředí. Části piloty:

Hlubinné základy Hlubinné zakládání 

1

Způsoby hlubinného zaloţení: 

Na pilotách (svislých nebo šikmých)



Na základových studních  většinou prefabrikáty kruhového tvaru (ale mohou být i monolitické a nepravidelné)  spodní část studny je uzpůsobena k tomu, aby se studna lépe osazovala – břity  důleţité je rovnoměrné osazování – kdybychom studnu osadili šikmo, těţko bychom ji nějak narovnávali  větší průměr, aby se uvnitř dalo pracovat. Po osazení se vnitřek studny vybetonuje => dostaneme velmi masivní a únosný základ.



Pomocí kesonů – studna propojená s okolím pouze manipulačním prostorem. Slouţí zejména k zakládání pod vodou – přetlaková komora, ve které mohou pracovat lidé.



Stěnové lamely

Pilotové základy 

Pilota se někdy definuje jako sloup vetknutý do zeminového prostředí. Části piloty:



Při návrhu musíme uvaţovat řadu faktorů – materiál, způsob provádění, průřez, typ piloty…



Materiály  dřevo – nejlepší je dub, ale je moc drahý => pouţívají se spíše kvalitní jehličnany. Osazení beraněním nebo vibrováním, špička ocelová.  ocel, litina  beton, ŢB, trysková injektáţ  štěrkové a vápenné piloty – provádějí se například v nepropustném jílovém prostředí, aby se urychlila konsolidace. Kdyţ zeminové prostředí zatíţíme, začne se z pórů vytlačovat voda. V původním jílovém prostředí by to probíhalo velmi pomalu, ale takhle se voda dostává do štěrkových prvků, odkud ji můţeme odčerpávat => můţe se vytlačovat stále další a další voda a konsolidace probíhá mnohem rychleji.

SPŠ stavební, Praha 1, Dušní 17

Výukový materiál pro předmět GZS

Hlubinné základy 

Způsob provádění  Zhotovené in situ  Vrtané – jsou nejčastější. Patří mezi ně i prefabrikované piloty osazené do vrtaných otvorů (otvor a prefabrikát se přesně nekopírují => aktivaci jejich povrchu provádíme injektáţí nebo doberaněním)  Drapáková technologie – jáma se dočasně paţí pomocí bentonitové suspenze.  Předráţené – předrazíme si otvor, pak klasickou technologií vybetonujeme pilotu. Např. technologie FRANKI – ve výpaţnici je zátka, tu zatlučeme do země. Vytvoříme tím otvor, aniţ bychom museli těţit zeminu. Nakonec větším úderem zátku roztlučeme, vybetonujeme pilotu a případně vytáhneme výpaţnici (někdy ji necháme jako výztuhu).

  

Injektované CFA – kontinuálně plněné vrtané piloty, zhotovené nekonečným vrtákovým šnekem

Osazované (vyrobené mimo stavbu)  Beraněné – beraní se vlastním tělem piloty => musíme zvolit správné zatíţení, abychom pilotu zarazili, ale nepoškodili  Vibrované – vibrace se dostávají i do okolí, můţe dojít k rozvolnění okolního zeminového prostředí, coţ můţe mít nepříjemný dopad na únosnost => alespoň konec doberanit  Šroubované – ocelová pilota, na kterou navaříme nekonečný šnek. Vhodné do měkkých zemin.  Zatlačované – zatlačuje se plynulým tlakem, ne rázem jako u beranění. Vhodné do měkkých zemin.



Typické průřezy pilot



Průměr piloty  Mikropiloty – do 250 mm  Maloprůměrové piloty – do 650 mm  Velkoprůměrové piloty – nad 650 mm



Tvar dříku  Konstantní průměr po výšce – nejčastější  Proměnlivý průřez – vhodné pro zatlačování  Rozšířená (vějířovitá) pata – nejprve vyvrtáme výpaţnicí pilotu konstantního průměru, pak pouţijeme vějířovitý vrták, kterým rozšíříme patu. Výhoda: rozšířením paty se zvětší dosedací plocha => menší napětí => pilotu můţeme pouţít v méně únosných zeminách. Je také vhodná pro tahové namáhání. Pata piloty s průměrem d by neměla být rozšířena na více neţ 2 – 3 d.  Pilota zhotovená z niţší pracovní úrovně – má nahoře hlavici



2


Podle pozice dříku rozeznáváme piloty svislé a šikmé



Způsob zatíţení  Piloty mohou být namáhány tlakem (a vzpěrem), tahem, ohybem  V jednom základu mohou být různě namáhané piloty => musíme posuzovat kaţdou pilotu samostatně i základ jako celek  Nakonec návrh optimalizujeme tak, aby nebyla kaţdá pilota jiná



Piloty podle přenosu zatíţení  Opřené – v patě opřeny o nestlačitelné podloţí, hrozí namáhání vzpěrem. Přenos zatíţení probíhá patou. Na plášti nedochází k ţádnému přenosu zatíţení, protoţe nedochází k poklesu a plášť tedy není aktivován.  Třecí (plovoucí) – celá leţí v homogenním prostředí, nedosedá na únosnou vrstvu. Plocha pláště je mnohem větší, neţ plocha paty => pata skoro nic nenese, zatíţení se přenáší třením na plášti.  Vetknuté – kombinace předchozích. Pilotu protáhneme skrz neúnosnou vrstvu do únosnější zeminy (v té je pak pilota vetknuta), ale ne aţ na skálu => dochází k poklesu => pilota je v únosném prostředí aktivována na plášti, přenáší zatíţení i patou.



Podle počtu pilot  Osamělé – nedochází k vzájemnému statickému ovlivnění pilot (nepřekrývají se ovlivněné oblasti pilot). Jako osamělé můţeme brát piloty s osovou vzdáleností větší, neţ 6d  Skupinové – piloty, u kterých dochází ke vzájemnému statickému ovlivnění  Skupina pilot – soubor několika skupinových pilot. Pod patkou by měla mít skupina max. 9 pilot, více můţe mít jedině pod základovou deskou. Počet pilot se stanoví ze vztahu (Ud je únosnost piloty):

n

VEd Ud

Minimální osové vzdálenosti pilot ve skupině: Pro pilotu do 0,6 m – 2,5d, nad 0,6 m – 1,5 d. Pro výpočet únosnosti skupiny pilot na patě můţeme brát náhradní plochu B.l (viz obrázek) => je větší, neţ kdybychom brali jen samotné paty.



3




Mikropiloty 

Klasická technologie – vyvrtání vrtu => vyplnění cementovou zálivkou, do té se osadí výztuţ (většinou tenkostěnná ocelová trubka, můţe být plná nebo perforovaná s gumovými manţetami) => tlakem protrhneme vrstvu cementové zálivky => provedeme pilotu s rozšířenou patou (kořenová pilota). Širší kořen by měl mít min. 3 m, aby se to vyplatilo. Typické rozměry: průměr vrtu 125 mm, trubka 80x8, okolo trubky cementová zálivka.



Zpětný chod – zavrtám vrták aţ dolů. Místo, abych ho vytáhl a vytrhl zeminu, zpětně ho šroubuji ven a přitom odspodu betonuji. Výztuţ můţeme zatlačit nebo zašroubovat (nikoliv zavibrovat!!!) ihned po betonování. Piloty prováděné touto metodou nemohou být moc dlouhé.

Geotermální piloty – nová technologie, piloty se využívají k jímání tepla (jdou do velkých hloubek, kde je i v zimě relativně teplo)

Opěrné konstrukce 

Dělíme na klasické opěrné zdi (stabilizují násyp – nové těleso, které má moc strmé boky a samo by se neudrţelo) nebo zárubní zdi (pro přirozené svahy)

Typy opěrných zdí 

Gravitační opěrná zeď  Dříve z lomového kamene, dnes betonové nebo ŢB  Stabilita zajišťována mohutností kce  Většinou typický lichoběţníkový tvar

 

 

Koruna kce by nahoře měla stoupat nad terén, dole můţe být terén nad i pod základovým pasem Za stěnou je důleţité udělat drenáţ – hromadění proudového tlaku vody by mohlo být příčinou poškození kce. Drenáţ se dělá pomocí porézního násypu. Nahoře je zátka proti kontaminaci násypu (obvykle vrstva geotextílií). Dole je podélný trativod, ze kterého se voda odvádí příčnou drenáţi skrz kci ven. Drenáţ musíme udělat i u líce stěny Optimální tvar (čísla není nutné umět)



4

Hlubinné základy 5



Případ se šikmou základovou sparou (zvýšená stabilita)



Úhelníkové opěrné zdi – jsou subtilnější, ale musí být vţdy vyztuţené. Stabilizovány tíhou zeminy dosypané dovnitř.



Vylehčené (ţebrové) opěrné zdi – vyztuţeny příčnými ţebry, nahoře můţe být podélný roznášecí trám

Gabiony  

Montované opěrné prvky, lze je pouţívat i jako protihlukové kce Drátokoše s kamenivem => „boxy“, které se ukládají na sebe. Do povrchových boxů se můţe dát pohledové kamenivo => je to estetické.



Vyvinuly se ve 20. letech minulého století v Itálii, pak skoro vymizely, dnes se zase hodně pouţívají, protoţe jde o technologii vyuţívající přírodní materiál. Lze je snadno rozebírat nebo doplňovat. Konstrukce je v podstatě gravitační, ale má spáry – ty musíme nějak zajistit (přivařit apod.) Vlastnosti: přizpůsobivost terénu, moţnost pouţití místního materiálu (pokud není úplně nevhodný, třeba jílový), propustnost, suchý proces, nejsou známy nějaké větší havárie těchto kcí

 



Hlubinné základy Pažené stavební jámy  

jámy s kolmými stěnami zabezpečení svislých stěn – 3 základní sloţky  paţení – navázáno přímo na boky stavební jámy  roznášecí prahy (převázky), horní ztuţující věnec – zajišťují stabilitu paţení, roznášejí zatíţení => umoţňují, aby podpěrné kce mohly být rozmístěny pouze bodově, ne spojitě po celém paţení  roznášecí trám spojuje paţení po obvodě, slouţí k připojení podpěrných kcí.  horní ztuţující věnec často zasahuje aţ do základů, vychází z něj první řada kotev





Podpěrné kce (rozpěry, vzpěry, kotvy) – soustředěně přenášejí zatíţení z paţení do okolí  Rozpěra – vodorovný prvek, který přenáší zatíţení do protilehlého paţení a naopak. Dobré, ale omezují stavební prostor.  Vzpěry – přenášejí zatíţení šikmo do dna stavební jámy. Jáma musí být větší, protoţe vzpěra nemůţe zasahovat do míst, kde bude základová deska.  Kotevní systém – předepnuté kotvy, zasahují do okolní zeminy a ne do vlastní stavební jámy => nejlepší, ale nejsloţitější. Kotvy dáváme postupně, vţdycky kdyţ se vyhloubí část jámy (etáţ). Vyuţíváme toho, ţe paţení je ještě vetknuto v nevyhloubené zemině.

Druhy paţení stavebních jam  Dle materiálu – dřevěné (většinou v kombinaci s ocelí), ocelové, betonové  Dle kce/statického působení  Příloţné, zátaţné, hnané – většinou celodřevěné, pouţívají se do mělkých výkopů. Základním prvkem jsou paţiny – vodorovné, svislé nebo šikmé.  Záporové – metoda pouţívaná v prolukách v městské zástavbě. Základem je ocelový prvek – zápora.  Štětové stěny – různě tvarované štětovnice (ocelové prvky), pouţívala armáda (je to poměrně rychlé)  Podzemní stěny - monolitické nebo prefabrikované  Pilotové stěny, mikropiloty – vytvoření souvislé stěny z pilot okolo jámy. Vyuţívá toho, ţe piloty jsou únosné ve svislém i vodorovném směru. Mikropiloty – průměr do 300 mm, od pilot se liší speciálním vyztuţením (výztuţné jádro tvoří ocelová trubka, která se nachází v betonové zálivce).  Injektované stěny – vytvořené např. tryskovou injektáţí. Mezi zrna zeminy se nainjektuje cement s vodou a dalšími sloţkami => vznikne jakýsi „zeminový beton“, který je schopen přenášet zatíţení. Nevýhoda: nelze to vyztuţit => nutno kotvit.



6




Dle uspořádání – paţené na celou výšku, kombinované (jen část) nebo kotvený svah (kotvené prvky)



Dle metody  Milánská – metoda s podzemními stěnami, poprvé pouţita při hloubení podchodů v Miláně  Berlínská – metoda se záporovými stěnami, poprvé pouţita v Berlíně při hloubení metra, spadlo jim to



Dle času – trvalá nebo dočasná (paţící stěna se nakonec můţe stát prvkem základu objektu => funkce paţení jen dočasně)



Dle statického zajištění kcí, které vytváříme na boku jámy  Vetknuté – nepůsobí úplně jako konzola (spíš jako nosník dole vetknutý a uloţený po délce na pruţný podklad)  Rozepřené  Kotvené  Se vzpěrami



Dle těsnění dna a boků – snaţit se vyřešit těsnění naráz s paţením. Často paţící stěna utěsní boky stavební jámy, ale voda prosakuje pod ní skrz dno => nutno utěsnit dno.

Příložné pažení  

Paţení po otevření stavební jámy Svislé příloţné paţení  Paţina – dřevěný prvek, který bezprostředně přiléhá na boky jámy. Měly by být od sebe max. 20 – 30 cm (v reálu aţ několik m – nesprávné, můţe dojít k provalení)  Podélník – roznášecí prah spojující paţiny  Rozpěry – drţí stěny paţení od sebe. Buď dřevěná kulatina nebo speciální nastavitelné rozpěry.  „Prefabrikované bednění“ – ocelové desky s hydraulickými rozpěrami, často jsou k vidění při hloubení kanálů. Nesmí se nechat v jámě moc dlouho, protoţe jsou hodně těţké. Urychlují ale výstavbu.




Vodorovné příloţné paţení  Max. hloubka 5-8 m  Vhodné do jílovitých písků nebo písčitých štěrků (zpevněné zeminy)  Paţiny na sraz

Hnané pažení    

„Ţeneme před sebou“, kdyţ provádíme nějaký výkop Sestaveno ze systému rámů ve vodorovném i svislém směru Nejprve uděláme na povrchu rám z podélníků, před sebe „ţeneme“ šikmé paţiny. Aktivace paţin se provádí pomocí klínů (aby seděly přímo na zemině a neviklaly se) Jakmile se dostaneme do určité hloubky, musíme udělat další rám. Rámy mezi sebou spojíme sloupky.

Záporové pažení   

Hlavním prvkem je zápora, coţ je ocelový profil, který se osazuje před otevřením jámy (profily I 240 – I 400, dvojice U profilů) Paţiny – prvky, které jsou přímo v kontaktu se zeminou. Přenáší zatíţení do zápor. Vkládají se do zápor při postupném vybírání zeminy z jámy (tzn. dávají se odshora dolů, vţdy se zaklínují, aby dobře drţely). Klíny a další prvky (kotvení, rozpěry, převázky) – klíny aktivují paţiny, aby nevypadly. Pokud dám rozpěry, nemusí být zápora vetknutá tak hluboko.

  

Hloubky 5 – 20 m (S), 8 m (G) Vetknutí min. 1,5 – 3 m pod dno stavební jámy, vzdálenosti zápor cca 2 m Osazování zápor  Hlavní problém celého procesu –můţe se stát, ţe v půlce hloubky bude něco, čím neprojdeme  Beraněním – prvek je sám hned fixován, ale neprojde vším  Vrtáním – při vrtání snáze projdeme skrz tvrdý materiál, ale musíme prvek dodatečně fixovat.  Vibrováním – bezhlučné => vhodné do měst. Kmitáním se ale rozrušují částice zeminy => mohou vznikat dutiny, prvek není dokonale fixován => alespoň konec je dobré doberanit.



Výhody  Vícenásobné pouţití paţin (někdy jdou vytáhnout i zápory)  Rychlost výstavby  Ztracené bednění (bednění pro podzemní stěnu kce)



8


Nevýhody  Pracnost – spousta technologií, které se často kombinují – knihovna: část se vyvrtala, pak se to zavibrovalo a konec se doberanil  Přesnost – pokud šikmo osadíme zápory, nepůjdou zasouvat paţiny  Náročnost na prostorovou stabilitu  Nutná technologická disciplína

Štětové stěny  

  

Štětovnice – základní prvek Materiály  Dřevěné – max. do 3 m  ŢB – jen do lehkých zemin (takových, které umoţňují snadné vnikání materiálu)  Ocelové – metody osazení: beranění, vibrování, vibroberanění, vplachování Beranění – výhoda: velmi dobře osadí prvek. Nevýhody: potřeba těţké mechanizace, můţe dojít k deformaci prvku. Vibrování – menší hluk, ale prvek není tak dobře osazen => alespoň konec je dobré doberanit (=> vibroberanění – spojuje výhody obou metod) Ocelové prvky  Prvky typu Larsen – válcovaný profil tl. 10 mm, zámky. Jsou nejčastější.

      

Hloubky i přes 30 m (prvek není vcelku, postupně se navařuje) Ţivotnost 100 let (v prostředí slaných vod 50 let) – kvůli agresivitě prostředí Nejběţnější profily I – IVn (400x220x7,5 – 500x340x10) Zámky se osazují tak, ţe se vedlejší profily pootáčí proti sobě => výsledná tloušťka kce je dvojnásobek profilu. Pomocí speciální vloţky lze vytvořit i pravý úhel. Zámky z počátku vykazují určitou propustnost, ale postupně se zanášejí částečkami zeminy => za krátkou dobu se propustnost sníţí na minimum. Kdybychom ji chtěli sníţit okamţitě, zámek zavaříme. Existují i jiné typy neţ Larsen

Beranidla  Padací, parní, naftová, hydraulická (váha 2000 kg, 140 úderů/min)  Beraněný prvek chrání stavební jámu proti zemním i vodním tlakům  Jímky  Výhoda: více funkcí (vodní i zemní tlaky), opakované pouţití, různé způsoby usazování  Nevýhoda: hluk, závislé na struktuře základové půdy, otřesy

Podzemní stěny    

Souvislé svislé stěny, které mají paţící a těsnící funkci Díky moţnostem materiálů a propojování prvků mohou mít i funkci hlubinného základového prvku. V této roli mohou fungovat i jako samostatné prvky – nemusí to být souvislé stěny, můţe jít i o pouhé segmenty vytvořené technologií podzemní stěny (jakoby pilíře). Nevýhoda – překáţka pro vodní reţim (jsou většinou souvislé, kolem dokola rozsáhlých staveb, do velkých hloubek) Technologie  Provádíme většinou drapákovou technologií (drapák – zařízení, které rozpojuje a vytěţuje zeminu). Drapák se do rýhy spouští na lanech nebo na výsuvných tyčích.  Vrtné – v místech, kde jsou těţce rozpojitelné materiály  Dláta, hydrofrézy (155 m)



9


Ochranná paţící suspenze  Před osazením stěn je nutné odtěţený prostor chránit => pouţíváme ochranné paţící suspenze (vháníme je do prostoru při odtěţování materiálu) 

Mají 3 funkce  Paţení stěny – zamezuje sesunutí boků rýhy  Zamezení vniku podzemních vod – jejich  > w  Výplň dutin u stěn

 

Přísné parametry – 1060-1090 kg/m3 (více neţ w => zamezí vniku vody), poţadavky na viskozitu, pH Většinou se skládají z jílu a vody (vytváří film). Klasického kopaného jílu musíme pouţít 150 – 600 kg na m3 suspenze aby to těsnilo, mletého bentonitu stačí 30 – 80 kg/m3 (bentonit je ale poměrně vzácný a tedy drahý) Z ochranné paţící suspenze často děláme samotvrdnoucí suspenzi – voda + cement + MAB (bentonit) + přísady (zpomalování/zrychlování tvrdnutí aj.). Nemůţe slouţit jako zakládací prvek, ale slouţí jako dobrá hydroizolace nebo bariéra pro zachycování škodlivin ze skládek. Součinitel propustnosti k = 10-8 m/s => těsněný prostor

  

Monolitické podzemní stěny  Dělají se po etapách (sekce šířky 0,4 – 1,5 m, délky 4 – 9 m)  Sekce se zajistí, vybetonuje a pokračuje se  Jednotlivé sekce se nakonec do sebe zaváţí



Prefabrikované podzemní stěny  Rýha se vyplní samotvrdnoucí suspenzí, do té se ponoří prefabrikáty (jinak by se nespojily s okolním prostředím)  Šířky sekcí do 0,6 m, délky do 3 m  Hloubky max. do 15 m (obtíţně se provádějí spoje prefabrikátů v hloubce – problém s utěsněním spojů)

 

Zajištění stability – vetknutí, rozepření, kotvení Připojení vodorovné desky a podzemní stěny. Část stěny se vybourá aţ na výztuţ, k výztuţi se přivaří ocelová pásnice a na tu se připojí vodorovná deska.



Hrany rýhy se nahoře do hloubky cca 1 m zajišťují ochrannou (vodící) zídkou – vodící funkce pro drapák, chrání suspenzi proti vnikání vody (Samotná suspenze má hustotu větší neţ voda, takţe do ní voda



10

Hlubinné základy nepronikne. Pokud by ale byla HPV nad hladinou suspenze, mohla by voda do suspenze pronikat a měnit její vlastnosti. Nalijeme tedy suspenzi tak, aby měla hladinu v ochranné zídce.)



K monolitickým stěnám – zavázání do sebe:



K prefabrikovaným stěnám – různé typy:



Stabilita rýhy vypaţené suspenzí:

Pilotové stěny       

Souvislá paţící stěna s nebo bez mezer Vyšší únosnost, moţno injektovat (injektáţ má těsnící funkci) Nejběţnější typ – piloty vrtané Nejčastější jsou velkoprůměrové piloty (průměr přes 600 mm), ale dělají se i středněprůměrové (od 300 mm) a mikropiloty Funkce piloty je stálá – ponechávají se ve stavební jámě. Mají funkci paţící, těsnící a někdy i konstrukční (část základu) Piloty bývají nahoře svázány ŢB prahem, ten bývá ještě přikotven Statické působení pilotových stěn  Piloty jsou diskrétní prvky => při rozepření nebo kotvení je nutné provést převázku (roznášecí trám)  Pilotové stěny lze pouţít i ke stabilizaci svahu. Kotvu musím proinjektovat aţ za předpokládanou smykovou plochu.  Zajištění vetknutí – u jámy hluboké 10 m musí jít pilota cca 6 – 8 m pod dno jámy



11


Kotvení pilotové stěny  Kotevní deska – osadí se za předpokládanou plochu porušení, spojí se kotvou s paţící konstrukcí  Kotvící pilota – výhodou je stejná technologie  Kotvící pilotová stěna – pokud je nutno roznést větší zatíţení  Kotvící studna – nepříliš častá metoda



Injektovaná zemní kotva  Bývá předepnutá, provádí se vrtnou technologií  Zhotovíme paţící stěny, pak část zeminy odtěţíme (na úroveň 1), vyvrtáme otvor pro kotvu, vloţíme svazek drátů. Vytvořený vrt zaplníme injektáţní směsí. Kořen kotvy by se měl rozšířít na dvoj- aţ trojnásobek šířky vrtu. Sklon kotvy bývá kolem 15 – 30°.  Musíme jít opět za smykovou plochu  Předpínat se smí aţ po zatvrdnutí kořene (cca 14 dní). Předepnutí musí být na sílu, kterou by vyvodila zemina při usmyknutí  Teprve po předepnutí můţeme pokračovat v hloubení stavební jámy



Kotvy jsou trvalé nebo dočasné  U dočasných funguje předpětí pouze po dobu stavby.  U dočasných kotev injektáţní trubku vytáhneme, u trvalých ji ponecháme ve vrtu. Pro konečnou injektáţ se zavádí plastová trubka.  Hlava trvalé kotvy musí být přístupná, aby ji bylo moţné kontrolovat



Typy pilotových stěn  Bez mezer – těţko se provádí  S mezerami – mezera nesmí umoţňovat vypadávání zeminy => velikost mezery závisí na soudrţnosti zeminy. Mezery jsou klenuté (tzv. přirozená zeminová klenba)  S torkretem – přestříkání mezer betonem (někdy vyztuţeným). Pro sypké zeminy.  S paţnicemi – jakoby záporová pilotová stěna. Desky mohou být dřevěné (někdy se pouţívají staré praţce), ocelové desky (někdy se dávají vyřazené štětovnice), speciální ŢB desky (mohou být povrchově upravené => pouţívá se na brány tunelů apod.)  Převrtávané piloty – pokud chceme co nejtěsnější provedení paţící stěny. Nejprve provedeme s mezerami všechny liché piloty, sudé provedeme aţ potom tak, ţe zasahují do půdorysu lichých pilot. Liché bývají z prostého betonu, sudé ze ŢB.  Mikropilotová stěna – typicky průměr mikropiloty 125 mm pokud je vrtaná, při injektáţi okolo 200 mm. V jádru tuhá výztuţ (trubka). Injektáţní směs napouštíme do trubky => nateče i pod samotnou vyvrtanou pilotu a rozšíří její patu. Dobré je řady mikropilot vystřídat. Vepředu zajištění torkretem.  S těsnící injektáţí – mezi piloty provedené s mezerami se provede těsnící injektáţ  Celé přestříkané torkretem – jednodušší provádění neţ stříkat beton jen do mezer, trochu zlepší celkovou tuhost stěny



12




Při betonování základové desky pod HPV musíme uvaţovat se vztlakem vody => pokud není vlastní tíha desky dostatečná, musíme ji přikotvit



Někdy základovou desku před vytvořením chráníme těsnící injektáţí

Provádění tryskové injektáže 

Technologický postup, kdy do prostředí vpravujeme kapalné médium (vodu) s dalšími součástmi. Základními prvky jsou vrtná a injektáţní souprava, vysokotlaké čerpadlo a míchačka.



Je to metoda, při které porušujeme strukturu zeminového prostředí – v okolí vrtu se vytvoří systém trhlin, do těch pak povádíme injektáţ

 

Pouţíváme vysokého tlaku, abychom porušili prostředí (u nás cca do 50 MPa, jinde aţ 100 MPa) Postup  Vyvrtáme otvor, vyplníme ho bentonitovou suspenzí  Po dosaţení patřičné hloubky se vrt odspodu injektuje  3 základní systémy  Jednoduchý – tou samou tryskou poruším materiál i vyplním vzniklé trhliny. Nepříliš účinné – vysoké tlaky (kolem 50 MPa), proinjektujeme asi 90 cm v průměru.  Dvojitý – dvě trysky (obě z jednoho otvoru). Z jedné jde stlačený vzduch, ze druhé vysokotlaká injektáţní směs. Vzduch jde po obvodu => usměrňuje směr paprsku směsi a chrání ho. O 25 – 50% účinnější.  Trojitý – trysky ve dvou úrovních. Přivádíme 3 média – tlakovou vodu, stlačený vzduch (oboje horní otvor) a vysokotlakou injektáţní směs (dolní otvor). Paprskem vody rozřeţeme zeminu, aby jeho účinnost byla co největší, chráníme ho vzduchovým obalem. Pak tyč povytáhneme => do



Hlubinné základy rozrušených míst napouštíme injektáţní směs, zároveň uţ vodou rozrušujeme vyšší vrstvu. Nejlepší, ale nejnáročnější na údrţbu aparatury. Proinjektuje se průměr kolem 2,5 m. U směsi stačí menší tlak (jednotky MPa).



Pouţití:  Zlepšení vlastností půdy – základovou půdu proinjektujeme, na ni teprve vytvoříme plošný základ. Injektáţ vyplní dutiny, obalí zrna => vznikne systém odolný proti deformaci. Z původně sypkého vznikne nesypké prostředí, které má mnohem lepší smykové parametry (zrna nejsou jen opřena o sebe, ale slepena). 

Zajištění nepropustnosti prostředí – můţe slouţit jako izolace dna stavební jámy (můţeme dosáhnout aţ k = 10-9 z původních 10-3 – 10-5)



Ochranné obálky kolem stávajících děl – pokud například chceme stavět nad tunelem nebo kolektorem, můţe být zapotřebí chránit podzemní stavbu před vlivem přitíţení od nového základu



Zhomogenizování prostředí – pokud zakládáme na sesuvech (ve svahu) nebo naváţkách, můţeme nepředvídatelné prostředí proinjektovat => získáme prostředí, jehoţ vlastnosti známe



Narovnání nakloněných prvků – pod nakloněný prvek provedeme injektáţ, dojde k zastavení poklesu nebo i narovnání. Nesmí se to přehnat, aby se nenaklonil na jinou stranu.



14


Zvýšení únosnosti stávajících základů nebo jejich sanace – např. pokud chceme přistavět patro na dům, můţeme injektáţí rozšířit základy a zvýšit tak jejich únosnost.  Kasárna ve Vídni – dřevěné piloty, po poklesu HPV shnily => potřeba nové základy => piloty provedené tryskovou injektáţí  Malé moskevské divadlo – pokles HPV => nahnily dřevěné piloty => sanace pilot + nové zaloţení objektu na skálu pomocí injektáţe

Metoda klasické injektáže   

Neporušujeme prostředí Pouţívá se při provádění těsnění kotev nebo při provádění pilot – nepotřebujeme porušit prostředí, ale souvisle vyplnit vrt Postup:  Provedeme vrt, vnitřek vrtu vyplníme bentonitovou suspenzí (případně cementovou zálivkou)  Vloţíme manţetovou trubku. Manţety – pryţové krytky po obvodě, uzavírají injektáţní otvory.  Do ní vloţíme injektáţní trubku, která je zakončena obturátorem (perforovaná těsněná hlavice)  Do obturátoru se přivádí tlaková směs, pohybuje se jím v trubce. Jelikoţ je obturátor utěsněn, směs neutíká do trubky.  Tlakem se nadzvednou manţety => směs se dostane ven (do okolí 40 – 50 cm kolem vrtu => menší tlaky, aby se prostředí neporušilo, jen se vyplní póry v zemině)



15

Pilotové základy Pilota se někdy definuje jako sloup vetknutý do zeminového prostředí. Části piloty:

Recommend Documents