Příčiny ekonomických problémů Řecka

Bankovní institut vysoká škola Praha Finance a ekonomie

Příčiny ekonomických problémů Řecka Diplomová práce

Autor:

Bc. Josef Kurka Finance

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Petr Musil. Ph.D.

duben 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen/a se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 27.4 2014 podpis autora

Poděkování: Rád bych poděkoval vedoucímu práce Ing. Petru Musilovi Ph.D. za rady a vedení při psaní diplomové práce.

Anotace Práce pojednává v souladu s jejím tématem o příčinách ekonomických problémů Řecka, označovaných také jako tzv. řecká krize, která se projevuje dlouhodobě deficitním státním rozpočtem a neúměrně nákladnou správou dluhu. Práce popisuje vstup Řecka do EU včetně jeho podvodného jednání v souvislosti se vstupem do EMU, dále se zabývá popisem vzniku a průběhu tzv. hypoteční krize i jejím moţným vlivem na vznik i prohloubení řecké krize. Dále je popsána aktuální hospodářská situace Řecka včetně kontextu této situace se současnou situací a problémy EMU. V závěru práce jsou popsány návrhy moţných řešení krize v Řecku, tak jak jsou navrhovány výkonnými orgány v rámci EU a MMF.

Klíčová slova Deficit, Evropská unie, Evropská měnová unie, hypoteční krize, Mezinárodní měnový fond, rozpočet, řecká krize

Annotation The work discusses, in accordance with its main theme, the causes of the economic problems in Greece, also known as the Greek crisis, which reflects a long-term state budget deficit and disproportionately expensive debt management. This work describes Greece's entry into the EU, including its fraudulent conduct in connection with its entry into EMU, it also further describes the origin and course of the mortgage crisis and its possible impact on the emergence and deepening of the Greek crisis. It also describes the current economic situation in Greece, including the context of this situation with the current situation and problems of EMU. The conclusion describes the possible solution proposals for the crisis in Greece, as they are designed by the executive authorities in the EU and the IMF.

Key words Deficit, European Union, European Monetary Union, mortgage crisis, the International Monetary Fund, the budget, the Greek crisis

Obsah Úvod........................................................................................................................................................ 6 1.

Teoretická východiska, hospodářský cyklus, významné hospodářské krize v historii ........... 9

1.1.

Hospodářský cyklus .................................................................................................................... 9

1.2.

Nejvýznamnější hospodářské krize 17. aţ 20. století .................................................................11

2.

Hypoteční krize.............................................................................................................................15

3.

Vstup Řecka do EU, EMU ...........................................................................................................20

3.1. 4.

Průběh členství Řecka v EU a EMU ..........................................................................................26 Současná ekonomická situace Řecka ..........................................................................................32

4.1.

Záchranná pomoc ze strany EU .................................................................................................32

4.2.

Stav řeckého bankovnictví .........................................................................................................35

5.

Projevy a dopady krize v Řecku v kontextu se situací v EMU .................................................37

5.1.

Řecký průmysl ...........................................................................................................................42

5.2.

Infrastruktura v Řecku ................................................................................................................47

6.

Možná řešení krize v Řecku ........................................................................................................53

6.1.

Instituce, které se významně podílely a podílí na řešení krize ...................................................53

6.2.

Moţné způsoby řešení řecké krize - obecně ...............................................................................59 6.2.1. Odstoupení Řecka z eurozóny ..............................................................................................61 6.2.2. Zachování Řecka v rámci EMU ...........................................................................................62

Závěr......................................................................................................................................................64 Přehled použité literatury ....................................................................................................................66

Úvod Předkládaná diplomová práce se věnuje tématu „Příčiny ekonomických problémů Řecka“. K tomu, aby toto téma mohlo být pojato pokud moţno komplexně, je nutné si uvědomit a zaznamenat určitá fakta, události, uvědomit si jejich vzájemnou propojenost. Dle některých odborníků lze kořeny současné řecké krize hledat jiţ v době vzniku novodobého řeckého státu, tedy v první polovině 19. století, kdy byly poloţeny základy současného řeckého ekonomického modelu, od počátku existence řeckého státu byl hlavním organizačním principem společnosti politický klientelismus, tedy situace, kdy politikové výměnou za svou podporu ze strany obyvatelstva poskytují díky nabyté moci obyvatelům různé materiální výhody, sociální dávky apod. Pokud se posuneme do současnosti, je zřejmé, ţe jiţ od počátku druhého tisíciletí má Řecko určité obtíţe, které díky jeho členství v Evropské unii a od roku 2001 také v Evropské měnové unii ovlivňují ekonomickou a finanční stabilitu i ostatních členských zemí EU, především pak těch, které jsou zároveň členy Evropské měnové unie. Roku 2002 byla dovršena jiţ poslední, tedy třetí etapa vytváření měnové unie EU, od té doby prošla eurozóna mnoha změnami, ne všechny lze povaţovat za přínosné. Nejprve došlo k uvolnění jejích pravidel, aby následně, poté co se všemi důsledky propukla krize, došlo k jejich opětovnému zpřísnění, pochopitelně se na tomto faktu shodli všichni představitelé eurozóny. Dluhová krize propukla v roce 2010, první zemí, ve které se projevila, bylo Řecko a poté i další státy Evropské měnové unie. Tyto, první zásadnější obtíţe Evropské měnové unie odhalily její zásadní slabinu, totiţ fakt, ţe existuje sice její společná měnová politika, nicméně bez existence společné hospodářské politiky a samozřejmě i bez existence hospodářské unie. Coţ lze samozřejmě vnímat jako problém, který činí společnou měnovou politiku víceméně jako kontraproduktivní. Tvůrci měnové unie se domnívali, ţe po zavedení společné měny bude docházet ke konvergenci

členských

ekonomik

a

v budoucnosti

také

ke

vzniku

hospodářské

unie. Ve skutečnosti ale nastal opak. Rozdíly mezi silnými a periferními ekonomikami se postupně začaly prohlubovat. Stejná měnová politika také nevyhovovala a nemohla vyhovovat všem členským zemím měnové unie s ohledem na jejich rozdílnou hospodářskou

6

výkonnost. Jednotná úroková sazba mimo to například způsobila tzv. přehřívání některých periferních ekonomik a naopak zpomalila ekonomický růst některých vyspělejších zemí EU. V předkládané práci je pozornost primárně věnována právě řecké dluhové krizi. Především se zabývá příčinami jejího vzniku, dalšího prohlubování i jejím politickým a ekonomickým dopadem na ostatní členské státy Evropské měnové unie.Základním pilířem Eurozóny je koordinované a disciplinované chování jejích členů, předpokladem pro úspěch celého konceptu EU je dodrţování stanovených pravidel všemi účastníky bez výjimek. V první řadě je nezbytné, aby všechny země dodrţovaly Pakt stability a růstu. K dodrţování tohoto dokumentu se automaticky zavázal kaţdý stát, který přistoupil do Evropské měnové unie.Okamţikem, kdy kaţdý jednotlivý stát splní konvergenční, respektive maastrichtská kritéria a můţe vstoupit do Evropské měnové unie, se zároveň při přijetí společné měny euro,tento národní stát vzdává jednoho ze svých základních makroekonomických nástrojů,prostřednictvím kterého lze stabilizovat ekonomické výkyvy, vzdává se své vlastní měnové politiky. Ta je v rámci EMU plně v kompetenci Evropské centrální banky, která je stejně jako národní centrální banky také zcela nezávislým orgánem. Jednotlivé národní ekonomiky se daného nástroje vzdaly výměnou za prospěch plynoucí z vyuţívání silné a stabilní měny. Logicky tedy všechny členské státy EMU musely splnit před vstupem stejné podmínky a po vstupu do EMU jsou stanoveny podmínky pro chování státu v rámci EMU, které jsou opět pro všechny stejné, jejich dodrţování je povinné a dle práva vynutitelné, či postihnutelné. Přesto se stalo to, ţe se některé členské státy EMU dostaly do hospodářských problémů a celkové zadluţení těchto zemí začíná přesahovat jejich moţnosti se s těmito dluhy vypořádat. Proto musí celá eurozóna řešit, jakým způsobem ochránit stabilitu společné měny navzdory státním bankrotům, které některým zemím, mimo jiné především Řecku hrozí. Tímto problémem se zabývají především orgány EU zaloţené za účelem péče o společnou měnu, jde především o Evropskou centrální banku a Evropský systém centrálních bank. Touto, stručně nastíněnou politikou má za cíl se blíţe zabývat předkládaná diplomová práce. Metody, které budou v rámci zpracování této práce pouţity, budou především následující, a to metoda deskripce a komparace zkoumaných jevů. Práce bude logicky strukturována na dílčí kapitoly a subkapitoly. Tyto se budou nejprve zabývat problematikou hypoteční krize, následně bude analyzován vznik a existence Evropské měnové unie a poté jiţ bude věnována ve zmíněném kontextu pozornost hospodářské situaci Řecka, a to pokud jde o 7

minulý stav, současnou situaci i predikací budoucího hospodářského vývoje. V závěru práce bude věnována pozornost moţným řešením současné velmi sloţité hospodářské situace Řecka. Cílem této práce je popsat a analyzovat příčiny a důsledky finanční a hospodářské krize

v

Řecku,

včetně

vymezení

širších souvislostí

a

provázanosti

s

měnovou

a hospodářskou politikou EU, dílčím cílem práce je analýza dopadů krize v Řecku na EMU jako celek, i na jednotlivé členské státy Evropské měnové unie. Jako teoretický úvod je v první části práce věnována pozornost také objasnění problematiky vzniku hospodářské krize i nejvýznamnějším hospodářským krizím, které postihly světovou, regionální či národní ekonomiku v novodobé historii. Hypotéza, ze které tato práce vychází je fakt, ţe instituce EU nemohou účinně řešit sloţitou hospodářskou situaci jednotlivých států, aniţ by došlo k ohroţení či oslabení ekonomické situace jiných členských států či EU jako celku. Výzkumnou otázkou, na kterou se tato práce bude snaţit najít odpověď je, zda je v moci orgánů EU i EU samotné ovlivnit hospodářskou politiku Řecka, především pak jeho politiku rozpočtovou, která se stala zdrojem mnoha kritik ze strany orgánů EU.

8

1. Teoretická východiska, hospodářský cyklus, významné hospodářské krize v historii Kapitola se věnuje teorii hospodářského cyklu, jeho jednotlivým fázím a následně také detailněji fázi hospodářského cyklu označované jako krize. Dále jsou v této kapitole popsány nejvýznamnější hospodářské krize, které se ve světové ekonomice objevily v 17. – 20. století.

1.1. Hospodářský cyklus Hospodářský cyklus

je termín, který označuje kolísání reálného produktu národního

hospodářství kolem produktu potenciálního. Je-li reálný produkt niţší neţ potenciální, znamená to, ţe nejsou plně vyuţity ekonomické zdroje, které má daná společnost k dispozici. V opačné situaci jsou tyto zdroje přetěţovány a řešením, které se v ekonomice v této situaci objevuje je obvykle zvýšení míry inflace. Standardní délka hospodářského cyklu v období před II. světovou válkou byla obvykle přibliţně 8-12 let. Po II. světové válce se tato délka začala zkracovat, stejně tak se změnil průběh a rysy hospodářského cyklu.1 Hospodářský cyklus se skládá ze čtyř fází a to z kontrakce, dna (sedlo, dolní bod zvratu), expanze (konjunktura) a vrcholu (horní bod zvratu).2 Kontrakce je fází, ve které dochází k poklesu skutečného produktu. Pojmem recese je obvykle chápán stav, kdy skutečný produkt klesá po dobu cca šesti měsíců. Pokud je pokles výkonnosti ekonomiky dlouhodobý a hluboký, jedná se o depresi. Pro depresi je typická vysoká nezaměstnanost, růst inflace nebo naopak deflace. Dno je následně bodem, ve kterém skutečný produkt dosahuje minima, dochází k vyrovnání agregátní nabídky a agregátní poptávky na nízké úrovni. Poté, co v hospodářském cyklu dojde k této fázi, následuje postupné oţivení ekonomiky a její pozvolný růst. Pro expanzi je typické, ţe skutečný produkt roste rychleji neţ potencionální produkt. Vzestupná fáze cyklu zahrnuje období, ve kterém skutečný produkt roste, aţ do bodu, kterého jiţ bylo dosaţeno před předchozím poklesem výkonnosti. Vrchol je bodem, ve kterém skutečný produkt dosahuje maxima.

1

SOJKA, Milan, PUDLÁK, Jan: Ekonomie pro střední školy. 4. vyd., Praha: Fortuna, 2003, s. 143

2

RUSMICHOVÁ Lada, SOUKUP Jiří a kol.: Makroekonomie, základní kurs. Slaný: Melandrium, 1997, s. 76

9

Cykly mohou být různě dlouhé, dle délky rozlišujeme tyto tři typy cyklů3:  Kitchinovy cykly – krátkodobé cykly, trvají 36-40 měsíců, kolísání je spojeno s výkyvy v zásobách  Juglarovy cykly – střednědobé cykly, trvají 10-11 let, kolísání v rámci cyklu je spojeno s investicemi do strojů a zařízení  Kondratěvovy (Kuznetsovy) cykly – dlouhodobé cykly, trvají 50-60 let, kolísání v rámci těchto cyklů je spojeno se změnami výrobních technologií, s monetárními jevy a politickými událostmi. Existují tři základní skupiny názorů na příčiny vzniku hospodářských cyklů, jde o tyto teorie4:  Teorie externích příčin – ekonomové se domnívají, ţe příčiny výkyvů v hospodářském cyklu spočívají mimo národní hospodářství (např. nerovnoměrné tempo, ve kterém se objevují nové objevy či vynálezy, nedostatek informací o trhu a trţních subjektech, politické příčiny, hospodářská politika státu apod.).  Monetaristická teorie – jedna z nejznámějších teorií, vychází z externích příčin, podle této teorie je příčinou výkyvů v rámci hospodářského cyklu nevhodná měnová politika státu, díky změnám mnoţství peněz v oběhu dochází i k růstu či poklesu výkonnosti ekonomiky jako celku. Při neočekávaném zvýšení nabídky peněz dochází podle monetaristů k růstu cen i nominálních mezd, pracovníci jsou ochotni za vyšší mzdu nabízet více práce, ale neuvědomují si, ţe mzda roste pouze nominálně, nikoliv reálně vzhledem k růstu cenové hladiny (inflace). Důsledkem tohoto chování je konjunktura, respektive expanze ekonomiky. Ta končí v okamţiku, kdy si pracovníci uvědomí, ţe růst mezd je pouze nominální, nikoliv reálný. Poté poţadují další navýšení mezd nebo omezí nabídku práce. V důsledku tohoto všeho následně dochází k recesi ekonomiky.5  Teorie interních příčin – tyto teorie hledají příčiny výkyvů v rámci hospodářského cyklu uvnitř hospodářství daného státu (např. snaha firem maximalizovat zisk a minimalizovat mzdové náklady, díky čemuţ se sníţí spotřeba jednotlivců a domácností, nestabilita investičních výdajů, střídání pesimistických a optimistických odhadů podnikatelů o budoucí výnosnosti investic apod.). 3

RUSMICHOVÁ Lada, SOUKUP Jiří a kol.: Makroekonomie, základní kurs. Slaný: Melandrium, 1997, s. 77.

4

RUSMICHOVÁ Lada, SOUKUP Jiří a kol.: Makroekonomie, základní kurs. Slaný: Melandrium, 1997, s. 78

5


10

 Keynesiánská teorie cyklu – jedna z nejznámějších teorií, podle této teorie jsou výkyvy v rámci hospodářského cyklu způsobeny interními příčinami, konkrétně výkyvy v celkové agregátní poptávce, zejména výkyvy v investicích, toto vede následně ke kolísání HDP, zaměstnanosti, nezaměstnanosti a dalších ekonomických veličin. Pokles agregátní poptávky je u této teorie spojován zejména s pesimistickými očekáváními podnikatelských subjektů, které vedou k omezování jejich podnikatelské a investiční aktivity a tím pádem i ke sniţování výkonnosti ekonomiky. Naopak, jsou-li očekávání podnikatelů optimistická, investice a agregátní poptávka rostou a díky tomu dochází v ekonomice k expanzi.6  Teorie kombinace příčin – jedná se o teorie, které se domnívají, ţe prvotní příčiny vzniku cyklu jsou externí faktory (válka, technické objevy apod.), poté kdyţ dostane ekonomika tento impuls, jiţ nastupují a začínají působit faktory interní. Relativně objektivní náhled na výkonnost ekonomiky poskytuje tzv. magický čtyřúhelník, který řeší vzájemný vztah a provázanost čtyř hlavních ekonomických veličin, a to tempo růstu HDP, míru nezaměstnanosti, inflaci a saldo obchodní bilance. To jakým způsobem je magický čtyřúhelník hodnocen, závisí na tom, jakou plochu, po vyznačení všech čtyř zmiňovaných ukazatelů, na osách x a y zaujímá, respektive, jaký tvar vytvoří, hovoří se o tzv. „démantech“. Obecně platí, čím více je průsečík vzdálen od průsečíku osy x a y, tím úspěšnější byla vláda při plnění konkrétního cíle v dané oblasti (HDP, míra nezaměstnanosti, inflace či saldo obchodní bilance, někdy je vyuţíváno také saldo platební bilance). 7

1.2. Nejvýznamnější hospodářské krize 17. až 20. století Ekonomické obtíţe, které postihly svět v posledních několika letech, nejsou pouze problémem Ameriky, ale mají globální charakter. Lidstvo provází hospodářské krize prakticky v průběhu celých jeho dějin. Za zmínku stojí dle mého soudu tyto následující krize8:  Tulipánová horečka – jde de facto o první krizi, která byla vyvolána počínající globalizací ekonomiky. Zasáhla především Nizozemsko v letech 1634-1637. Objektem spekulací se

6


7

FIALOVÁ, Helena, JELEN, Jiří: Ekonomie a řízení (Slovník základních pojmů). Praha: ČVUT, 1991, s. 27

8

JÍLEK, Josef: Akciové trhy a investování. Praha: GradaPublishing, 2009, s. 242

11

staly tulipánové cibulky dopravené do Evropy z Asie, tulipány byly tehdy novinkou, byly velmi oblíbené a ceněné. Spekulanti byli připraveni za ně zaplatit vysoké částky, mnohdy se za jedinou cibulku platilo celými domy. Spekulovali bohatí, střední vrstva i chudí. Kdyţ se podařilo cibulky mnoţit, splaskla spekulační bublina. Důsledkem bylo zchudnutí mnoha firem i jednotlivců. Obětí se stal i malíř Rembrandt, který zbankrotoval a jeho dům byl prodán v draţbě. Tato krize zastavila Nizozemsko v jeho expanzi na nová teritoria, situace vyuţila Velká Británie a expandovala na tato zahraniční teritoria sama.  Tichomořská akciová bublina – Společnost SouthSeaCompany zaloţená toriovským ministrem v roce 1711 převzala na sebe britský státní dluh, výměnou za exkluzivitu v britských koloniích. Investoři do této společnosti vkládali své peníze, aniţ by znali rozsah exkluzivních práv. Společnost akcie prodávala i jako kolaterál, který umoţnil půjčení peněz ke koupi dalších akcií. Investiční pyramida rostla, v lednu 1720 se akcie South Sea Company prodávaly za 128£, v červnu 1720 jiţ za 1050£. V září trh zkolaboval, v prosinci byla cena akcií zpět na 128£. Tisíce investorů byly zruinovány, banky, které investorům půjčovaly zbanrotovaly. Také sám, vzdělaný, Isaac Newton přišel v této akciové bublině o 20 tisíc £, coţ tehdy bylo obrovské bohatství.  Krize v USA – tato krize začala v srpnu 1857 v New Yorku pádem banky Ohio LifeInsurance Company, jíţ došly peníze na výplatu vkladů. Tento krach měl tzv. dominový efekt na mnoho dalších bank a krize se rozšířila i do jiných finančních institucí. Příčinou této krize byly dle Dictionary of American History spekulace s akciemi, především ţelezničními a spekulace s cennými papíry některých dalších nově vznikajících průmyslových podniků. Dalším vlivem pak byly pozemkové spekulace, ke kterým došlo po mexicko-americké válce. Po selhání bank se krize, obdobně jako v současnosti přenesla i do dalších sektorů NH, důsledkem byla deprese, při které zaniklo cca 2,5 tisíce průmyslových podniků. Krize dozněla během roku 1860.  Hyperinflace – objevila se v letech 1914-1923 v Německu ve Výmaru, příčinou byl způsob, jak německá říše financovala I. světovou válku, tedy především válečnými dluhopisy, které ale nebyla schopna následně profinancovat a staly se bezcennými, další potíţe způsobily válečné reparace. Poválečná vláda se rozhodla tyto potíţe řešit tiskem papírových peněz ve velkém objemu, kterými splácela své dluhy. Důsledkem bylo, ţe peníze prakticky ztratily svoji hodnotu, obyvatelstvo bylo zbídačeno a vrátilo se k barteru. V politické oblasti tato krize napomohla nástupu německých radikálů. 12

 Velká deprese - jedná se vlastně o „Velkou hospodářskou krizi“, která je v novodobé historii povaţována za největší a nejhorší hospodářskou krizi, která ukončila 20. léta, která byla v USA i Evropě především obdobím ekonomického růstu. Prvotní příčinou byla „bublina“ na amerických finančních trzích, která ovšem praskla, 29. října 1929. Krize zruinovala americkou ekonomiku, domácnosti i podniky přestaly utrácet, následkem toho byly bankroty podniků i bank. Rostla nezaměstnanost (v roce 1929 3%, v roce 1932 takřka 32%), výroba klesala, zahraniční obchod de facto přestal existovat. Krize otřásla důvěrou v kapitalistický systém, zejména při porovnání se situací v SSSR, v němţ systém centrálního plánování ţádnou krizi neznal. To přispělo k pozdějšímu nastolení socialismu v některých zemích, daná krize byla i jednou z významných příčin II. světové války a přispěla k úspěchu Hitlera v Německu.  První ropný šok – 1973, OPEC vyhlásil ropné embargo (kvůli podpoře Izraele ze strany USA a vysokému zadluţení USA v důsledku války ve Vietnamu), coţ vedlo k prudkému zvýšení cen ropy a jejímu velkému nedostatku. Tato situace vedla v USA ke stagflaci, dotkla se však všech vyspělých států, které začaly hledat způsoby, jak omezit neustále rostoucí spotřebu ropy. Cena ropy stoupla z 2,5 $ za barel v roce 1973 na 11,65 $ za barel v roce 19749.  Druhý ropný šok – 1979, šlo o výpadek dodávek v důsledku války mezi Irákem a Iránem. Válka způsobila prudký růst cen ropy a její nedostatek. Pro průmyslové země vyspělé západní Evropy to znamenalo začátek velmi dlouhé recese, jedné z nejdelších od konce II. světové války. Tato krize skončila aţ roku 1982. Ropná krize také jaksi druhotně způsobila vznik tzv. dluhové krize a dluhové závislosti u mnoha tehdy rozvojových zemí, které si na placení účtů za ropu musely půjčovat, některé nemají tyto sluhy splacené dodnes. Cena ropy stoupla v letech 1979-1981 aţ na 36$ za barel10.  Potravinová krize -

byla roku 1972 vyvolána tzv. stoletou neúrodou v jiţní Asii

a v subsaharské Africe, nastal enormní nedostatek potravin a zároveň prudký růst jejich cen, během cca dvou let se podařilo tento problém zvládnout.

9

CIHELKOVÁ, Eva a kol.: Světová ekonomika – základní rysy a tendence vývoje. 2.vyd., Praha: VŠE

Oeconomica, 2006, s. 37-49 10


Oeconomica, 2006, s. 37-49

13

 Surovinová krize – vznikla počátkem 70. let důsledkem konjunktury, byla zastavena aţ v roce 1974, kdy nastal pokles cen surovin, projevila se ve všech třech ekonomických centrech (USA, Evropa, Japonsko). Krize ze 70. let minulého století, označované jako strukturální krize (ropná, surovinová, potravinová) ovlivnily velmi záporně tempo ekonomického růstu u rozvojových ekonomik, rozvinutých ekonomik i u centrálně plánovaných ekonomik, v posledním případě však byly problémy způsobeny také rostoucí neefektivností celého ekonomického systému11.  Japonská krize – (1991-2006), příčinou byla spekulační bublina na trhu s nemovitostmi, důsledkem bylo zadluţení firem, které se spekulací účastnily a také krize bankovního sektoru. Hospodářský propad trval v Japonsku takřka 15 let, mnoho obyvatel zchudlo, vzrostla nezaměstnanost a dlouhodobá deflace. Ţivotní úroveň Japonců v té době klesla na úroveň šedesátých let 20. století.  Asijská krize – začala v létě roku 1997, kdy thajské banky nebyly schopny plnit své závazky vůči investorům. Z Thajska se krize rozšířila do dalších jihovýchodních a východních asijských zemí. Této krizi předcházel známý ekonomický boom, kdy byly tyto země označovány jako „asijští tygři“. Příčinou krize byla příliš velká investiční očekávání týkající se budoucnosti asijských ekonomik, dále pak provázanost místních měn s americkým dolarem. Do těchto zemí proudil spekulativní kapitál, který byl v okamţiku, kdy se objevily první potíţe staţen, coţ krizi umocnilo.  Ruská krize – 1998, byla mimo jiné důsledkem asijské krize, kdy došlo k hromadnému odlivu kapitálu a propadu cen ropy na světových trzích, důsledkem byla devalvace ruské měny a nedůvěra obyvatel v rubl, neoficiální měnou se stal dolar. Pozitivem této krize byla skutečnost, ţe si vláda uvědomila nutnost restrukturalizace národního hospodářství.  Dot.com krize – internetová bublina 1995 - 2001, nadšení z „nové ekonomiky“ vedlo k překotnému zakládání internetových firem, aniţ by byly napojeny na reálné hospodářství. Tyto firmy ţily z bankovních úvěrů a emisí svých akcií, jejichţ hodnotu sice spekulanti vyhnali do závratných výšek, nicméně tato spekulativní bublina praskla v březnu roku 2000, důsledkem byla hluboká nedůvěra v tento typ podnikání.Škody spočívaly v nesplácení úvěrů, banky tímto způsobem přišly o cca 200 miliard dolarů. 11


Oeconomica, 2006, s. 37-49

14

2. Hypoteční krize Hypoteční krize má svůj původ v Americe, kde propukla zhruba na přelomu roku 2006 a 2007, příčinou této krize byla kombinace nejrůznějších faktorů, nicméně vzhledem k tomu, ţe je tato krize povaţována za jednu z největších poválečných hospodářských krizí a její příčiny i důsledky jsou mnohdy politizovány je i pohled na příčiny velmi komplikovaný. Obvykle je v této souvislosti často zmiňován nedostatek regulace ze strany státu, jindy naopak její přemíra. Díky nepromyšlenému systému financování hypotečních úvěru v USA vznikla finanční propast, jejím důsledkem byl kolaps významných amerických obchodníků s hypotékami a dalšími půjčkami, v konečném důsledku došlo také k propadu světových burz, coţ způsobilo enormní nárůst cen některých komodit a ropy. V roce 2001 sníţil FED základní úrokovou sazbu ze 6,5% na 1,75%, v dalších dvou letech došlo k dalšímu sníţení této sazby na 1,25% v roce 2002 a na pouhé 1% v roce 2003. Tyto hodnoty lze povaţovat za jedny z nejniţších v historii USA. FED tímto krokem povzbudil růst ekonomiky, emisi akcií by v tu dobu málokdo akceptoval, proto se jako variantní řešení jevila moţnost získání levného úvěru. Toto řešení pomohlo napumpovat peníze do některých projektů, které stály ve srovnání s projekty, které vedly k Dot.com krizi, tedy internetové bublině (technologické bublině) z let 1995 – 2001.FED v konečném důsledku svým opatřením v podobě sníţení základní úrokové sazby pomohl nejen americkým firmám, ale i domácnostem. Příliv levných spotřebitelských úvěrů pokryl ztráty způsobené předchozími pády cen akcií, rodiny mohly znovu začít utrácet.K recesi americké ekonomiky v roce 2001 (internetová/technologická bublina) díky rychlému zásahu FEDu nakonec tedy vůbec nedošlo. Spotřeba domácností poklesla minimálně, firmy pokryly své investice levnými úvěry. Růst HDP USA v roce 2001 díky tomu jen mírně rostl, konkrétně o 0,8%. V roce 2002 zvýšila ekonomika USA svůj výkon o 1,6%, další rok o 2,5 %. V roce 2004 HDP rostl dokonce o 3,9%. Růst zaznamenaly i akciové indexy. Také trh práce splasknutí akciové bubliny v souvislosti s technologickou bublinou (dot.com krize)nezaznamenal dramatické změny. Počet nezaměstnaných vzrostl z historicky nejniţších 3,9 % (2000) na 6,0 % (2002), o tři roky později jiţ ale míra nezaměstnanosti v USA činila jen 4,9% (2005).

15

Hypotéky s pohyblivou úrokovou sazbou odstartovaly hypoteční krizi. Osoba, která si vezme hypotéku s pohyblivou úrokovou sazbou, zaplatí celkem na úrocích obvykle niţší částku neţ osoba s fixovanou úrokovou sazbou, nicméně nikdy si nemůţe být zcela jistý, zda bude schopen hypotéku splácet i po uplynutí několika let od jejího sjednání. Do roku 2001 byl trh s nemovitostmi relativně klidný. V roce 2001 došlo v USA k prodeji 908 tisíc nových rodinných domů, coţ obnáší 2% meziroční nárůst. Díky tomu, jak klesala úroková sazba FEDu a tedy i úroková sazba hypotečních úvěrů, začaly hypotéky sjednávat a pořizovat nemovitosti i takové domácnosti, které by si to za normální situace nikdy nemohly dovolit. Kontrola bonity klienta, který ţádal o úvěr,nebyla důleţitá. Od roku 2002 si nemovitosti pořizovali i lidé, u kterých museli banky minimálně tušit, ţe mohou mít problém s jejich splácením. V roce 2002 se v USA prodalo 973 tisíc nových rodinných domů, v roce 2003 1,086 milionu a následující rok jiţ 1,203 milionu. Rostly také ceny nemovitostí. Pokud dojde ke srovnání počtu prodaných nemovitostí a jejich cen, musely by také domácnostem také růst jejich příjmy, aby mohly hypotéky řádně splácet, nicméně příjmy v dostatečné míře ve skutečnosti nerostly, logicky tedy musela vzniknout bublina. Hodnota bubliny představovala cca 730 tisíc rodinných domů, které by bez levných hypoték nikdo nepostavil, nikdo nekoupil a dále tuto bublinu tvořilo značné mnoţství jiţ existujících domů. Do roku 2003 byl na trh s existujícími nemovitostmi relativně klidný. Problémy se začaly týkat aţ nemovitostí prodaných v letech 2004 aţ 2007.12 Cenová bublina způsobená nákupem a prodejem jiţ existujících nemovitostí znamenala, ţe jedna část domácností na cenové bublině zbohatla a druhá část naopak zchudla. Ten, kdo nakupoval nemovitosti v letech 2001 aţ 2003, nebo prodával v letech 2005 aţ 2007, na bublině zbohatl. Ten, kdo nakupoval v letech 2005 aţ 2007, naopak prodělal.13 Politika levných peněz v USA skončila roku 2004. FED, zvýšil základní úrokovou sazbu z 1% na 2,25 %, coţ v dalších letech pokračovalo, v roce 2006 jiţ činila úroková sazba 5,25% ročně. Zvýšení sazeb FEDu se promítlo do výše hypotečních úrokových sazeb. V roce 2006 realitní bublina splaskla. Coţ znamenalo pokles ţádostí o hypotéku, sníţení zájmu o nákup rodinných domů, přebytek nových domů na trhu s nemovitostmi, růst hypotečních 12

Euroekonom.cz, Zemánek, Hypoteční krize v USA, příčiny, průběh, následky.[online], Poslední aktualizace

2013, [cit. 2013-11-14]. Dostupné na WWW: http://www.euroekonom.cz/analyzy-clanky.php?type=jz-usa-hypoteky2 13

WOODS, T. E. : Krach. Praha: Dokořán, 2010. ISBN 978-80-7363-273-1

16

úrokových sazeb a projevy prvních finančních problémů u nejméně bonitních domácností. S růstem úrokových sazeb postupně narůstala výše měsíčních splátek hypotéky. Coţ vedlo k růstu finančních obtíţí domácností a některé domácnosti přestaly splácet měsíční splátky hypoték. Počet nesplácených hypoték a následně zabavených rodinných domů vzrostl ve čtvrtém čtvrtletí roku 2007 na hodnotu 0,83% ze všech hypoték, počet hypoték s opoţděnými splátkami dosáhl nejvyšší hodnoty od roku 1985, konkrétně 5,82%.14 Náznaky problémů na americkém trhu s nemovitostmi se začaly objevovat v roce 2006. Problémy na trhu s nemovitostmi postupně narůstaly, FED však příliš nereagoval. Reagovat začal aţ v roce 2007, kdy sníţil svoji základní úrokovou sazbu z 5,25% na 4,75% a později ve sniţování této sazby pokračoval. Sníţení sazeb FEDu ale neznamenalo automatické sníţení hypotečních sazeb. Protoţe hypoteční banky zaznamenaly větší počet neplatičů, došlo u nich k tzv. krizi likvidity, banky sice měly k dispozici zabavené nemovitosti v hodnotě několikanásobně převyšující jejich finanční ztráty, peníze z prodeje nemovitostí však získávaly minimálně půl roku po vzniku krizové situace. Banky tedy mohly prodávat nemovitosti silně pod cenou nebo pouţít své rezervy. Při vyšším počtu neplatičů se nemohly prakticky ţádným způsobem vyhnout bankrotu.V březnu 2008 postihl bankrot pátou největší americkou investiční banku BearStearns. Tu díky finanční podpořeFEDupřevzal finanční gigant JPMorgan. Následně začaly postupně krachovat další banky, vláda USA musela nakonec zachraňovat také samotný FED, krize se postupně v důsledku globalizované a tedy propojené světové ekonomiky šířila z USA postupně dále po světě, zasáhla zprostředkovaně Evropu i další regiony. Pokud uvedené údaje shrnu, lze tvrdit, ţe prvotní příčinu hypoteční a následně světové finanční a hospodářské krize je tedy moţné hledat, stejně jako v roce 1929 v USA. Tentokrát nedošlo ke krachu na burze, ale ke splasknutí tzv. hypotéční bubliny roku 2007. Podstatou tehdejšího problému bylo, ţe banky poskytovaly hypotéční úvěry takřka nezajištěné bez podrobnější analýzy schopnosti dluţníka splácet, výsledkem byla existence velkého mnoţství rizikových a nezajištěných či špatně zajištěných úvěrů na bankovním trhu. Banky jako věřitelé podstupovaly velmi vysoké věřitelské riziko. V okamţiku, kdy dluţníci přestali splácet své dluhy, ceny nemovitostí se ukázaly jako nadhodnocené a nemovitosti sami o sobě

14

Euroekonom.cz, Zemánek, Hypoteční krize v USA, příčiny, průběh, následky.[online], Poslední aktualizace

2013, [cit. 2013-11-14]. Dostupné na WWW: http://www.euroekonom.cz/analyzy-clanky.php?type=jz-usa-hypoteky3

17

jako mnohdy neprodejné, dostaly se banky do neřešitelných obtíţí a začaly jedna po druhé krachovat. Ohroţen byl i FED (centrální banka), který přeţil tuto situaci pouze díky finančním injekcím ze strany státu, nekrachovaly však pouze banky, ale i pojišťovny, v ohroţení byla i velmi známá AIG, ta však „musela“ být zachráněna protoţe u ní byly pojištěny prakticky všechny americké peněţní ústavy a její krach by znamenal skutečně smrtící finanční kolaps. Celkem do amerických bank USA nalily 4,2 biliónu dolarů, které si musely obvykle také půjčit. Druhotně pak začaly krachovat či výrazně omezovat produkci menší i větší podniky a samozřejmě začala růst nezaměstnanost a klesat ţivotní úroveň běţných Američanů. Dle odborníků lze spatřovat v dlouhodobém horizontu příčiny této krize jiţ v dluhové expanzi, která započala po druhé světové válce a trvá dodnes.15 Příčinou i důsledkem dané krize je tedy zejména dlouhodobé zadluţování mnoha států, a to i „bohatých“ států, coţ je jev dříve nebývalý, stejně tak, aby tyto vysoké dluhy vznikaly v období míru, zadluţování států totiţ v minulosti obvykle souviselo s financováním válek. Popřít nelze ani vliv výkyvů hospodářského cyklu v ekonomice české i světové. A proč obvykle vznikají zmatky na finančních trzích, protoţe neexistuje kvalifikovaný dohled a účinná regulační opatření, protoţe skutečně jde pouze o hry s čísly, ale jednotlivé poloţky nebývají kryty ţádnými skutečnými aktivy, protoţe se rozmohly do nebývalé míry spekulativní transakce. Je to do jisté míry způsobeno zrušením tzv. zlatého standardu, technickým a technologickým pokrokem, ale i tím, ţe peníze jsou mnohdy dávány do oběhu pouze na základě úvěru. Dopady původně hypoteční, následně finanční, ekonomické či dluhové krize, všechny pojmy vystihují prakticky totéţ, jsou značné. Stejně jako roku 1929 otřásly všechny události, které proběhly, v souvislosti s krizí, důvěrou občanů i firem v bankovní sektor, dále vzrostly obavy týkající se důvěryhodnosti a transparentnosti obchodů s akciemi a cennými papíry. Mimo to se zvýšila zadluţenost států, domácností, i podniků. Prakticky neexistuje finanční stabilita a vyrovnanost mezi příjmy a výdaji. Tato zadluţenost se stále zvyšuje a MMF ani Světová banka nejsou schopni přednést taková opatření, která by situaci zmírnily. Ve své podstatě je i problém Řecka, Španělska, Portugalska, Itálie, Irska či Japonska a dalších zemí

15

JÍLEK, Josef: Akciové trhy a investování. Praha: GradaPublishing, 2009, s. 257

18

navázán na finanční respektive dluhovou krizi. Podíl státního dluhu na HDP se pohybuje okolo 100%, např. u Řecka 168%, u Japonska dokonce na 233%. V tomto srovnání si ČR nevede tak špatně, její podíl státního dluhu na HDP je „pouhých“ cca 41%.16 Dluhy se ve světě a v eurozóně neobjevili sami o sobě, jsou částečným důsledkem krize, ale i deficitních státních rozpočtů trvajících několik dekád, samozřejmě jsou ovlivněny také výkyvy hospodářského cyklu. To by bylo z mého úhlu pohledu vše, pokud jde o dopady na stát/státy jako jeden z hlavních ekonomických subjektů.

16

Easyinvest.cz, Černocký, 10 nejzadluženějších států ve světě[online], Poslední aktualizace 2013, [cit. 2013-11-

14]. Dostupné na WWW: http://easyinvest.cz/10-nejzadluzenejsich-statu-ve-svete/

19

3. Vstup Řecka do EU, EMU Řecko je stát, který se nachází v jiţní Evropě, konkrétně na jihu Balkánského poloostrova. Jedná se o zemi s bohatou kulturní historií. V minulém století, po skončení Řecko- Turecké války došlo ke zrušení řecké konstituční monarchie, byla vyhlášena tzv. Druhá Helénská republika,posléze došlo ke znovuobnovení monarchie a obnovení diktatury, následovala německá okupace a II. světová válka. Po II. světové válce roku 1952 vstoupilo do NATO, od roku 1973 vojenská junta prosazovala zrušení monarchie, GeorgiosPapadopulos se stal prvním prezidentem, a to roku 1974, kdy byla referendem potvrzena demokracie a Řecko se tak stalo republikou.Moderní Řecko je tedy parlamentní republikou, která je zaloţena na ústavě z roku 1975. V čele státu stojí prezident, kterého volí parlament na 5 let. Nositelem výkonné moci je vláda, řecký parlament je jednokomorový (Národní shromáţdění, Vouli), čítající 300 poslanců,voleni jsou na období čtyř let. Rozloha Řecka je 131 940 km2,hlavním městem Řecka jsou Athény s přibliţně 4 miliony obyvatel, oficiálním jazykem je řečtina. Země je administrativně rozdělena na 13 krajů a 1 oblast se zvláštním statutem. V zemi ţije 11,3 milionu obyvatel, Řekové tvoří 93 % obyvatel, ostatní národnosti a etnika tvoří zbývajících 7 %. Většina obyvatel Řecka vyznává řecké ortodoxní náboţenství (98%). Pokud jde o ekonomickou charakteristiku Řecka, jedná se o trţně orientovanou ekonomikus hypertrofovaným, tedy zvětšeným, přebujelým veřejným sektorem. Mezi dominantní odvětví národního hospodářství patří cestovní ruch a s ním související směnárenství, který se významně podílí na tvorbě HDP.Dále je Řecko významným poskytovatelem lodní přepravy,Řecko je také předním příjemcem pomoci Evropské unie, a to v rozsahu 2,4 % jeho HDP. Dalšími dominantními příjmy Řecka jsou zajištěny vývozem telefonního vybavení, softwaru, potravin a paliva. Evropská unie se postupně začala formovat v polovině minulého století, její dnešní podobě předcházelo mnoho jednání a mnoho „organizačních mezistupňů.“ Na počátku veškerého dění stála Rada Evropy, která vznikla v květnu 1949, byla jediným výsledkem široce sdíleného pocitu nutnosti organizovat vztahy mezi evropskými státy.Vznikla na základě podpisu tzv. Londýnské dohody. Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC) vydala roku 1950 Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, RadaEvropy ji přijala v roce 1950. Při podpisu této úmluvy předloţil francouzský ministr zahraničí 20

Schuman,tzv. Schumanův plán/deklaraci, který byl plánem ke sjednocení Evropy. Cílem této deklarace francouzské vlády bylo primárně zajištění míru. Předloţený plán obsahoval přesný výčet kroků k integraci Evropy. Za základ integračního procesu byla nejprve zvolena spolupráce v oblasti uhlí a oceli, v té době šlo o dvě nejdůleţitější strategické suroviny pro obnovu zničeného hospodářství, i suroviny nezbytně nutné pro vojenský průmysl a výrobu zbraní. Předloţená koncepce měla zajistit, aby válka Německa a Francie byla nemyslitelná a po materiální stránce nemoţná. Byla tedy podepsána Paříţská smlouva o zaloţení Evropského sdruţení uhlí a oceli. Zakládajícími členy byli Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo. Smlouva začala platit od 27. července 1952. Následně, roku 1957, podpisem Římských smluv vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (EURATOM). EHS vzniklo 1. ledna 1958.Po podepsání těchto smluv se integrační aktivity šesti zakládajících zemí řídily třemi různými smlouvami, proto byla roku 1965 přijata tzv. Slučovací smlouva, v roce 1967 daná smlouva vstoupila v platnost a pro všechny tři integrační organizace se začalo pouţívat označení Evropská společenství (ES). Přijetím Aktu o jednotné Evropě byl zajištěn přechod od Evropských společenství k Evropské unii. Přičemţ Evropská unie vznikla k 1. 11. 1993, kdy vešla po ratifikaci v platnost Smlouva o Evropské unii, tzv. Maastrichtská smlouva.17 Přístupová jednání Řecka a Evropské unie byly kvůli nepříznivé ekonomické situaci tohoto středomořského státu velmi obtíţná. Ačkoliv Řecko podalo oficiální přihlášku do Evropského společenství jiţ v roce 1975, radovat se ze vstupu mohlo aţ po šesti letech, v lednu 1981. V Radě Evropské unie má Řecko v současné době 12 hlasů, do Evropského parlamentu volí 22 poslanců. Řecko podepsalo Schengenskou dohodu a je součástí Schengenského prostoruod roku 1992. Součástí Eurozóny se Řecko stalo 1. ledna 2001. Myšlenka Evropské měnové unie, respektive měnové unie vůbec není nikterak nová, v novodobých dějinách se různé formy měnové unie vyskytují jiţ od poloviny 19. století (např. Německo-rakouská měnová unie, Latinská měnová unie, Rakousko-maďarská měnová unie apod.). Nicméně intenzivní příprava realizace Evropské měnové unie (EMU) začala

17

LEBIEDZIK, Marian, MAJEROVÁ Ingrid, NEZVAL Pavel: Světová ekonomika. Brno:ComputerPress,2007

ISBN 978-80-251-1510-7, s. 153 - 157.

21

probíhat od 90. let minulého století. Základem jednání o EMU se stala tzv. Delorsova zpráva z roku 1989.Delorsova zpráva navazovala na Wernerovu zprávu ze 70. let 20. století. 18 Delorsova zpráva obsahovala především následující návrhy: zavedení úplné směnitelnosti měn úplná liberalizace toku kapitálu, plná integrace kapitálových trhů neodvolatelná fixace měnových kurzů zavedení jednotné měny, která nahradí jednotlivé měny národní koordinace rozpočtové politiky členských zemí zřízení Evropského systému centrálních bank v čele s Evropskou centrální bankou jako nezávislou institucí makroekonomická konvergence harmonogram přípravy a realizace EMU ve třech stádiích:

1. stadium: 1.7. 1990 – 31.12. 1993 2. stadium: 1.1. 1994 – 31.12. 1998 3. stadium: 1.1. 1999 – 30. 6. 2002 Realizace EMU zahrnovala také politicko-psychologické aspekty, jejichţ podstatou bylo politické rozhodnutí členských zemí EU vytvořit EMU, mimo jiné i za cenu omezení či dokonce ztráty vlastní národní ekonomické a měnové suverenity, s čímţ se mnohé vlády i občané jen těţko vyrovnávají, například občané Velké Británie, Švédska a Dánska se vyslovili proti vstupu jejich země do EMU a přijetí unijní měny euro. Další aspekty a zároveň předpoklady pro vstup členské země EU do měnové unie byly ekonomické, byla hodnocena nominální a reálná konvergence národních ekonomik. Byla stanovena nominální konvergenční kritéria, kterými byl vstup do měnové unie podmíněn.19 Tato kritéria byla stanovena takto:20

18

BRŮŢEK, Antonín a kol.: Světová ekonomika na prahu na 21. století. Praha: Velryba, 2003. ISBN 978-80-

85860-14-6, s. 105 - 110 19


85860-14-6, s. 110, 111 20

Národní koordinační skupina pro zavedení eura v České republice, [online], Výkladový slovníček,

Maastrichtská konvergenční kritéria (Maastricht convergencecriteria). MF ČR. Poslední aktualizace 2013, [cit. 2013-11-20]. Dostupné na WWW:

22

Kritérium cenové stability, toto kritérium vyţaduje, aby uchazečská země vykazovala dlouhodobě udrţitelnou cenovou stabilitu, která je patrná z průměrné míry inflace, která během posledního roku před šetřením nepřekročí o více neţ 1,5 % průměrnou míru inflace ve třech členských zemích EU, jeţ dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. S ohledem na srovnatelnost je inflace měřena pomocí harmonizovaného indexu spotřebitelských cen. Úrokové kritérium, toto kritérium poţaduje, aby průměrná úroková sazba uchazečské země nepřekročila o více neţ 2 % neváţený průměr úrokových měr ve třech zemích EU dosahujících nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Pro výpočet referenční hodnoty se pouţívají výnosové míry desetiletých vládních dluhopisů, případně výnosy obdobných cenných papírů. Ve fiskální oblasti se sledují dva ukazatele, jednak poměr vládního rozpočtového deficitu k HDP, jeho skutečná a plánovaná hodnota nesmí překročit limit 3 %, a dále pak poměr vládního dluhu k HDP s limitem 60 %. Překročení limitní hodnoty pro poměr deficitu k HDP je moţné v případě, ţe tento poměr výrazně a plynule klesal a dosáhl úrovně blízké referenční hodnotě resp. překročení referenční hodnoty je pouze výjimečné. Překročení limitní hodnoty pro poměr dluhu k HDP je moţné v případě, ţe tento poměr vykazuje klesající tendenci a blíţí se referenční hodnotě plynule a uspokojivým tempem. V rámci posuzování stability měnového kurzu je nezbytné, aby měna uchazečské země byla alespoň dva roky členem kurzového mechanismu ERM II, přičemţ její kurz by měl být udrţován v normálním fluktuačním rozpětí, po tuto dobu by neměl být vystaven nadměrnému pnutí a nemělo by dojít k devalvaci tzv. centrální parity. Naopak případná revalvace centrální parity byla na rozdíl od devalvace v minulosti tolerována. Vzhledem k tomu, ţe kurzové kritérium bylo zformulováno v době platnosti úzkých fluktuačních pásem ERM, kdy se za normální povaţovalo rozpětí ± 2,25 % (rozšířené ovšem později na ± 15 %), je při vyhodnocování kurzové stability kladen důraz na pohyb měnového kurzu v blízkosti centrální parity Členství v Evropské měnové unii bylo koncipováno jako povinné, pro země, které splní konvergenční kritéria, pouze Dánsko a Velká Británie si vyjednaly výjimku na zavedení http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/vyklad_slovnik.html?PG=M#Maastrichtská kritéria

23

konvergenční

společné měny. Vyjasněno bylo téţ institucionální zabezpečení měnové unie v čele s Evropskou centrální bankou, která byla pověřena mandátem pečovat o cenovou stabilitu. Při hodnocení plnění konvergenčních kritérií orgány EU, na jejichţ základě bylo v květnu 1998 rozhodnuto o tom, které země se zapojí do realizace EMU, bylo zkonstatováno, ţe průměrná míra inflace v EU činila 1,6%, referenční hodnota byla 2,7%. Všechny země mimo Řecka tuto hodnotu splnily. Průměrná úroková míra v EU činila 6,1%, referenční hodnota činila 7,8%, toto kritérium opět splnily všechny země s výjimkou Řecka. Rozpočtový deficit činil za celou EU v průměru 2,4% HDP a při referenční hodnotě 3% jej opět všechny země kromě Řecka splnily. Veřejný dluh za celou EU dosáhl 72,1% HDP EU, při referenční hodnotě 60% jej mimo Lucemburka, Francie a Finska ţádná země nesplnila. Proto bylo přijato kompromisní řešení, spočívající v tom, ţe dané kritérium bude povaţováno za splněné, pokud se podíl veřejného dluhu na HDP bude sniţovat, tím bylo i toto kritérium splněné. Kritérium stability měnových kurzů splnily všechny země s výjimkou Řecka. Dále pak je nesplnila Velká Británie a Švédsko, nicméně ty do EMU nevstupovaly, proto nebyly vázány povinností udrţovat svůj měnový kurz ve stanoveném rozpětí.21 Tabulka 1 – Splnění konvergenčních kritérií zeměmi ES, rok 1996

Zdroj: Evropská centrální banka 21


85860-14-6, s. 112

24

Podle Maastrichtské smlouvy měla být jednotná měna zavedena ve třech etapách. V prvních dvou se slaďovaly přístupy hospodářské politiky a vytvářely institucionální a právní předpoklady nutné pro přijetí eura. Jednotlivé země v neposlední řadě plnily tzv. maastrichtská kritéria konvergence, bez kterých nemohly společnou měnu přijmout. Vrcholné zasedání Evropské unie v Madridu v prosinci 1995 rozhodlo o jménu nové měny (euro) a na 1. leden 1999 stanovilo start třetí etapy Hospodářské a měnové unie. Třetí etapa probíhala ve dvou fázích. V letech 1999-2001 existovala jednotná měna pouze v bezhotovostní podobě na účtech. Ostrý start nové evropské měny určily členské státy na 1. leden 2002. V listopadu 1999 se ministři financí zemí EU dohodli, ţe souběţné přechodné období eura a národních měn bude trvat maximálně dva měsíce. Vrcholné zasedání Evropské unie v květnu roku 1998 konstatovalo, ţe kvalifikační kritéria pro euro splnilo 11 zemí Evropské unie (Belgie, Finsko, Francie, Itálie, Irsko, Nizozemsko, Lucembursko, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko). Kurzy měn těchto zemí k euru byly ke konci roku 1998 trvale fixovány ve formě přepočítacích koeficientů. Od roku 2001 se k těmto zemím přidalo také Řecko. Mimo Eurozónu zůstaly tři země EU 15 (Velká Británie, Dánsko a Švédsko). V polovině roku 1998 zahájila činnost Evropská centrální banka (ECB), která řídí měnovou politiku Eurozóny. ECB koordinovala zavedení jednotné měny euro, včetně přípravy oběţiva v nové měně. Evropská centrální banka a národní centrální banky všech 27 zemí Evropské unie, které s ní spolupracují, tvoří dohromady Evropský systém centrálních bank. Třináctým státem EU, který přijal euro, pouhé tři roky po vstupu do Evropské unie se stalo Slovinsko. První z nových členských států zavedl euro o půlnoci z 31. prosince 2006 na 1. ledna 2007. O rok později se Eurozóna rozrostla o Maltu a řeckou část Kypru. Počet obyvatel eurozóny se prvním dnem roku 2008 zvýšil o 1,4 milionu na celkových 320 milionů. 1. ledna 2009 rozšířilo Slovensko počet členů Eurozóny na šestnáct zemí. Poslední, tedy sedmnáctou zemí Eurozóny se 1. ledna 2011 stalo Estonsko.

25

3.1. Průběh členství Řecka v EU a EMU Řecko patří mezi jednu z hospodářsky nejchudších zemí Evropské unie, jeho ekonomický systém je smíšený, převládají tedy prvky trţního ekonomického systému. Veřejný sektor je přebujelý, coţ je pozůstatkem z doby po druhém ropném šoku (rok 1979), kdy ostatní členské země zavedly na počátku osmdesátých let úspornou politiku a bezprecedentně tak zvýšily nezaměstnanost, řecká socialistická vláda postupovala přesně opačně, prohlubovala deficit veřejných financí rozšiřováním veřejného sektoru. Výsledkem byly velké zahraniční úvěry, prohlubování deficitu veřejných financí, nárůst inflace, malý příliv zahraničních investic a pomalý ekonomický růst. Za pozitivní výsledky této politiky lze povaţovat jen nízkou nezaměstnanost a vysokou spotřebu. K mírnému zlepšení situace došlo pomocí stabilizačních půjček z Evropského společenství v roce 1985, ale v devadesátých letech se socialistická vláda vrátila k původnímu tradičnímu modelu klientského státu a dodnes deficit veřejného sektoru dosahuje vysokých hodnot a nedaří se ho sniţovat. V době vstupu zaměstnával zemědělský sektor 36 % ekonomicky aktivních obyvatel, dnes tento sektor zaměstnává 12 % pracujících a na síle nabral cestovní ruch, který se podílí 70 % na HDP.22 V roce 1974 byla ukončena vláda vojenské junty a do vlády se v Řecku vrátil premiérKaramanlise, který přivedl Řecko k plnému členství v EHS. V roce 1980 byl zvolenřeckým prezidentem, poté znovu v roce 1990, proto se mezivládníměnové konference zúčastnil nový premiér Konstantin Mitsotakis, kterýzastával souhlasné stanovisko s realizací hospodářské a měnové unie i se vstupem Řecka do této unie. Tento postoj byl stvrzen podpisem Smlouvy o Evropské unii v únoru 1992. Tímto podpisem se Řecko zavázalo ke vstupu do evropské hospodářské a měnové unie. Tento vstup vyţadoval splnění výše zmíněných konvergenčních kritérií, coţ se ukázalo být pro Řecko velmi náročné a přesahovalo moţnosti řecké ekonomiky. Ačkoliv si tuto skutečnost Řecko a jeho političtí zástupci uvědomovali, včetně nutnosti nastolení úsporných opatření, vláda Maastrichtskou smlouvu podpořila a zavázala se k jejímu přijetí. Tato podpora ze strany řeckého politickéhospektra

pramenila

především

z

posíleného

postavení

Řecka

uvnitř

Evropskéhospolečenství, protoţe země v té době měla pozici chudé země a tedy i jakési „černé ovce“ Evropského společenství a objevovaly se i určité názory k vyloučení Řecka z dalších integračních procesů v rámci Evropského společenství, díky ratifikaci Maastrichtské 22

Svačina, P.: Druhé rozšíření: Řecko. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003.

26

smlouvy, se mohla země nadále prosazovat. 23Mimo jiné Evropské společenství vyčlenilo na podporu vnitřní soudrţnosti a podporu ekonomického a sociálního rozvoje svých nejméně rozvinutých členských zemí více finančních prostředků na tzv. strukturální fondy. V této souvislostivznikl nový finanční nástroj, Fond soudrţnosti, který byl zaloţen především na zmírnění hospodářských následků spojených s účastí členských států v hospodářské a měnové unii. V této souvislosti vláda také odmítala myšlenku dvourychlostní realizaceměnové unie, která by tak bezpochyby z Řecka udělala zemi druhého řádua okrajového významu. Proto při dalších jednáních vláda prosazovala vznik měnovéunie k pozdějšímu datu, které stanovovala a umoţňovala Maastrichtská smlouva, ale za účasti všech členskýchzemí. Po vnitřním rozpadu vlády kvůli odlišným názorům na situaci v tehdejší Jugoslávii byly na 10. října 1993 vyhlášenypředčasné volby, ve kterých zvítězila strana PASOK (Panhelénské socialistickéhnutí). Ta v rámci uskutečňovaného ekonomického programu předchozího kabinetupremiéra Mitsotakise zastavila probíhající proces omezování veřejného sektoru a úsporných opatření. A to přesto, ţe šlo o postupy a cestu, kterou se měla země za povinnost ubírat dle schválenéMaastrichtské smlouvy, aby došlo ke splnění konvergenčních kritérií a moţnému vstupu do měnové unie. Došlodokonce k některým diametrálně odlišným opatřením, např. k opětovné „resocializaci“ městské hromadné dopravy v Athénách,která byla rok před tím jiţ privatizována. Přesto se řecká ekonomická politika vyznačovala určitou umírněností a prezident ujišťoval, ţe privatizaci se vláda vzhledemk neuspokojivému stavu ekonomiky a nutnosti splnění konvergenčních kritériínevyhne. Reálně uskutečňovaná „stabilizační opatření“ nebyla rozhodně natolik reformní a razantní, jak bylo s ohledem na danou situaci nutné. A to proto, ţe vládaAndrease Papandreua, vůdce PASOKu, se logicky chtěla vyhnout sociálním zvratům, nepokojům a konfliktům, její prioritou nebyly ekonomické reformy, ale především zachování přízně voličů, coţ se odrazilo i ve velmi nepřesvědčivých výsledcích nastolené, jen zdánlivě nové hospodářské politiky. Jako svůj velký a významný úspěch prezentovala tehdejší řecká vláda omezení rozpočtového deficitu a současné sníţení inflace z 15,8 % v roce 1993 na 9,3 % v roce 1995. Za těmito relativně pozitivními výsledky však stály především zahraniční půjčky a dotace, mimo jiné, jen čistý příjem, který plynul z Bruselu,činil cca 5 miliard dolarů. Výše této poloţky v reálné podobě představovala více neţ 2 % HDP, o které zeměvykázala růst v roce 23

Hradečný, P. a kol.: Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998.

27

1995, coţ při detailním zhodnocení rozhodně nepůsobí důvěryhodně. Oprávněně se lze domnívat, ţe bez zmíněných bruselskýchdotací by řecká ekonomika vykazovala pokles HDP a tedy i výkonnosti ekonomiky (recesi).Lze konstatovat, ţe tuto skutečnost fakticky potvrzovalyúdaje o stagnaci průmyslové výroby a rostoucí deficit, respektive schodek platební bilance. Stále se zvyšující zadluţení země špatný stav hospodářství Řecka jen potvrzovalo. Státní dluh se v lednu 1994 zvýšil na 138,7 % HDP, celkovýdluh veřejného sektoru na 154,3 % HDP, při započtení tzv. vojenských dluhů, které země vytvořila v době, kdy soutěţila se sousedním Tureckem ve vyzbrojování země,se státní dluh vyšplhal na 162,1 % HDP.24 Stabilizační politika řecké vlády byla velmi nepřesvědčivá a bez reálných, hmatatelných výsledků, přesto veřejnostpokračovala v protestních akcích a dominantní politické straně,PASOKu,výrazně klesala podpora bývalých voličů, coţ se také projevilov následných volbách

do

Evropského

parlamentu,

které

se

konaly

v červnu

1994.

Na

ekonomickoua sociální politiku Papandreovy vlády, se soustavně snášela kritika, protoţe tato vláda

nepřinášela

prakticky

ţádnépotřebné

stabilizační

účinky.

Veřejnost,

zaměstnancii zaměstnavatelé ale vnímali politiku „utahování opasků“ a veřejnými demonstracemi a protesty vyjadřovali svoji nespokojenost. Situace by byla zřejmě mnohem horší, kdyby vládaplně uplatňovala pravidla pro splnění konvergence. Papandreu ale nadále postupoval autoritativně, odmítal odstoupení z funkce, proto se jeho političtí spojenci zřekli účasti ve vládě a připojili se ke kritice premiéra. Ten navzdory těţké nemoci setrvával ve funkci premiéra i vůdce PASOKu, ztrácelpodporu a nakonec 15. ledna 1996, ve svých 77 letech odstoupil z premiérského postu, ale post předsedy strany si ponechal.Novým premiérem se stal KonstantinosSimitis. Ten také nemohl v plném rozsahuuskutečňovat modernizaci a restrukturalizaci domácí ekonomiky takovým směrem, aby došlo ke splnění konvergenčních kritérií, protoţe čím dál vyšší výdaje země způsobovalo vyzbrojování způsobené konfliktem s Tureckem, který se rozpoutal kvůli několika neobydleným ostrovům v blízkosti jiţníčásti maloasijského pobřeţí Turecka (reálně se jednalo o plochu několika desítek m2), konflikt velmi vyostřila jeho medializace, která jej přetransformovala v konflikt vskutku národní.Tento nárůst výdajů spolu se vstřícnýma nerozhodným přístupem vůči Turkům podkopával Simitisovudomácí popularitu, bez které nebylo moţné realizovat reformní ekonomickou politiku. Přesto v následujících volbách došlo k potvrzení jeho mandátu ze strany voličů. Nadále byla prioritním cílem Simitisovy vlády obnova řecké 24


28

ekonomika,

protoţe

odstranění

hospodářské

stagnace,

sníţení

vysoké

míry

inflace,rozpočtového deficitu, schodku obchodní bilance a narůstajícího státního dluhua co nejrychlejší splnění konvergenčních kritérií vnímala Simitisova vládajako nezbytnost, pro další existenci Řecka. Pro splnění konvergenčních kritérií přistoupil Simitis a jeho vláda k radikálnímu omezenírozpočtových výdajů, ke zvýšení daní, sníţení sociálních a kompenzačních dávek, a také k redukci veřejného sektoru, dále byl znovuobnoven proces privatizace.Všechna tato opatření velmi silně zasáhla do ţivota široké vrstvyobyvatel. Obyvatelstvo jiţ nadále nebylo ochotno tyto reformní a restrukturalizační procesy k ozdravění řecké ekonomiky snášet. Nespokojenost obyvatelstva se projevovala především masovými demonstracemi a stávkami. Zemědělci blokovali dálnice i městské komunikace, protestů se účastnili jak dělníci,tak námořníci, rolníci, právníci, diplomati. Simitis nepodlehl nátlaku veřejnosti abrzy mohl obyvatelstvu prezentovat výsledky reformních opatření. V oblasti HDP došlo k postupnému nárůstu, za rok 1993 o 1%, za rok 1996 o 2,4% a v roce 1997 dokonce o 3,6%. Rozpočtový deficit se ve zmíněných letech postupně sniţoval o 14,4% (1993), o 7,6% (1996) a o 4% (1997). Státní dluh činil v roce 1998 jiţ jen 105,5% ve srovnání se 162,1% v roce 1994.25 Celkově byla z uvedených dat mimo jiné patrná existenční závislost Řecka na příjmech plynoucích z turistického ruchu a lodní dopravy. Značně rozšířená totiţ byla v Řecku taková praxe, kdy členové jedné rodiny pracovali v zahraničí a domů převáděli své výdělky. Vzhledem k rozvinutémuturistickému ruchu bylaznačným problémem existence přebujelé stínové, konkrétně šedé ekonomiky, která představovala značné daňové úniky v řádech miliard dolarů. Navzdory protestům obyvatelstva si PASOK udrţel své politické postavení, nicméně velké zklamání pro Řecko znamenalo rozhodnutí Rady č. 98/317/EC ze dne 3. května 1998, které s definitivní platnostípotvrdilo, ţe měnovou a hospodářskou unii bude k 1. lednu 1999 tvořit pouze 11 členských zemí, Řecko však nikoliv. Jiţ toto dílčí rozhodnutí a nesplnění konvergenčních kritérií Řeckem mnohé vypovídá o tehdejší výkonnosti a stabilitě řecké ekonomiky, která Evropské společenství o svých kvalitách rozhodně nepřesvědčila. Řecká vláda své snahy o vstup do měnové a hospodářské unie nevzdala a předpokládala při svém snaţení, ţe se Řecko stane součástí evropské měnové unie ve druhém kole, tedy 25


29

k 1. lednu 2001. To předpokládalo, ţe plnění konvergenčních kritérií bude opakovaně Evropským společenstvím hodnoceno v závěru roku 1999, coţ se ale jevilo, jako naprosto nereálné. Přesto bylo v roce 2000, na základě nově dosaţených hospodářských ukazatelů Řecka hodnotících stav za rok 1999, doplněných pozitivním hodnocením Evropské centrální banky a Evropské

komise. Tyto údaje vedly Radu EU k tomu, ţe na zasedání v Santa Maria de Feira, které se konalo 19. – 20. června 2000 vydala nařízení č. 427/2000, potvrzující, ţe Řecko jiţ splňuje konvergenční kritéria a můţe se do další fáze rozšiřování hospodářské a měnové unie zapojit. Simitis na tiskové konferenci na závěr summitu rozhodnutí Rady hodnotil slovy: „Dnešek je historický den. Rozhodnutí nám umoţní lépe vyuţít moţnosti, které nabízí evropské sjednocení, a vytváří kvalitativní změny, které posunou Řecko na vyšší úroveň. Přistoupení k euru znamená větší ekonomickou stabilitu, lepší růst a větší jistotu. Byla zakončena cesta ke sjednocené Evropě, kterou Řecko započalo v roce 1981. Země neotálí v ţádné oblasti a je silnější neţ kdykoli předtím.“26 V roce 2004 vyšlo najevo, ţe Řecko své statistické údaje zfalšovalo. Nicméně na postavení Řecka v eurozóně tato skutečnost nic nezměnila. Obecně lze konstatovat, ţe v průběhu svého členstvív eurozóně ani jedno z následujících dvou fiskálních kritérií, veřejný dluh k HDP mělo Řecko cca na úrovni 100%, a to vţdy jiţ od roku 1998, přičemţ průměrný řecký schodek v letech 2000 – 2009 je 6,13%, tedy více neţ dvojnásobek konvergenčními kritérii „povoleného“ schodku. Na příkladu Řecka je také dobře patrná dlouhodobá nemohoucnost orgánů EU proti progresi ve vývoji deficitů. I v relativně konjunkturálním a růstovém období let 2007 a 2008 byl řecký schodek veřejných financí k HDP 5,1% v roce 2007 a 7,7% v roce 2008.27 Euro je obecně vnímáno jako úspěch evropské integrace. Tuto společnou měnu vyuţívá jiţ 17 z 28 členských států EU. Její přínos dnes a denně oceňují všichni, kdo po EU cestují nebo nakupují u internetových prodejců z jiných zemí EU.Společná měna má mnoho výhod, například odstraňuje například náklady spojené s pouţíváním více měn a problémy způsobené

26

27

Hradečný, P. a kol.: Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. Neviditelný pes, [online], EKONOMIKA: Neplnění fiskálních kritérií v eurozóně. Praha: Mafra, a.s., ISSN

1212-673X. Poslední aktualizace 2013, [cit. 2013-11-22]. Dostupné na WWW: http://neviditelnypes.lidovky.cz/ekonomika-neplneni-fiskalnich-kriterii-v-eurozone-f81/p_ekonomika.aspx?c=A100728_104704_p_ekonomika_wag

30

výkyvy směnných kurzů. Díky ní mohou obchodní společnosti snáze obchodovat v zahraničí, ekonomika je stabilnější, hospodářství vykazuje růst a spotřebitelé mohou vybírat z širší nabídky. Společná měna také usnadňuje cestování a nakupování v zahraničí. V celosvětovém měřítkumá Evropská unie větší vliv, protoţe euro je po americkém dolaru druhou nejvýznamnější světovou měnou.Za měnové záleţitosti v rámci celé EU zodpovídá nezávislá Evropská centrální banka (ECB) Jejím hlavním úkolem je především udrţovat stabilitu cen. ECB také v eurozóně stanoví některé důleţité úrokové sazby. Výběr daní nadále zajišťují jednotlivé členské státy, kaţdá země také sama stanovuje svůj státní rozpočet. Nicméně vlády členských států eurozóny stanovily společná pravidla pro řízení veřejných financí, podle kterých koordinují svou činnost zaměřenou na udrţení stability, růstu a zaměstnanosti.

31

4. Současná ekonomická situace Řecka Kapitola se věnuje problematice řecké krize, jejímu aktuálnímu stavu i formám pomoci, které se Řecku dostalo ze strany EU. Dále je zmíněn současný stav vybraných sloţek národního hospodářství Řecka

4.1. Záchranná pomoc ze strany EU Jak jiţ vyplývá z předchozího textu předkládané práce, je Řecko od roku 1981 členem EU a od roku 2001 také členem eurozóny. Nicméně vzhledem k rozpočtovému deficitu a výši veřejného dluhu, který dlouhodobě překračuje úroveň stanovenou Maastrichtskými kritérii, patří Řecko k jedněm z nejslabších článků EU i EMU.Do mezinárodního obchodu je Řecko stále zapojeno především sluţbami (cestovní ruch a námořní doprava), zemědělskými a potravinářskými produkty (bavlna, tabák, víno, olivový olej, rozinky, citrusové plody, suché plody), surovinami (bauxit, hliník, koncentráty rud barevných kovů, ţelezná ruda, magnezit, azbest, cement, mramor) a produkty průmyslové výroby (farmaceutické výrobky a spotřební zboţí). Od roku 2008 se řecké hospodářství nachází v recesi, kterou následně umocnila světová finanční a dluhová krize.Po roce 2009 se poprvé plně projevil její dopad umocněný chronickými

strukturálními

nedostatky

řecké

národní

ekonomiky,

její

nízkou

konkurenceschopností a prohlubující se vnější i vnitřní nerovnováhou. Začátkem roku 2010 zesílily na mezinárodních finančních trzích tlaky na řecké státní dluhopisy, a tím i na společnou evropskou měnu. Rating řeckých dluhopisů se postupně propadl na úroveň „junk“ tedy odpad, naopak jejich úroková míra vyšplhala nad únosnou mez. Objevily se první oprávněné obavy z řeckého bankrotu. Vzhledem k tomu, jaký by měl tento případný bankrot Řecka na členské země eurozóny a stabilitu společné měny euro, rozhodla v dubnu 2010 Evropská komise, Evropská centrální banka a členské země eurozóny ve spolupráci s MMF poskytnout Řecku první záchranný úvěr v celkové výši 110 mld. eur (80 mld. bylo poskytnuto v podobě dvoustranné půjčky členských států eurozóny a 30 mld. představovala půjčka od MMF), tento úvěr měl být postupně uvolňován v průběhu let 2010-2012 ve 12 tranších, vţdy za předpokladu, ţe proces fiskální konsolidace v rámci řecké hospodářské politiky pokračuje dle přijatých závazků. V květnu 2010 ratifikoval řecký parlament podmínky tohoto úvěru obsaţené v Memorandu o finanční a úvěrové politice uzavřeném mezi řeckou vládou a zástupci věřitelů (zákon č.3845/2010 „Opatření k aplikaci podpůrného mechanismu řecké 32

ekonomiky ze strany členských států eurozóny a MMF“). Dohledem nad plněním konsolidačního programu byla pověřena expertní komise sloţená ze zástupců Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu. Do konce roku 2010 bylo Řecku ze záchranného úvěru vyplaceno 38 mld. eur ve třech tranších (květen 20 mld., září 9 mld., prosinec 9 mld. eur).28 Rok 2011 byl pro Řecko náročným rokem na cestě k fiskální konsolidaci, strukturálním reformám a ekonomické revitalizaci. Finanční potřeby země byly kryty především z prostředků záchranného úvěru Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu („Trojka“). Pro Řecko proto mělo zásadní význam uvolňování jednotlivých tranší (únor 15 mld., červen 12 mld., prosinec 8 mld. eur). Kaţdé z nich předcházel hloubkový audit expertů „Trojky“, který obvykle vţdy přinášel zároveň další poţadavek na dodatečná fiskální či strukturální opatření. Vláda tak byla nucena přikročit k některým po léta odkládaným strukturálním reformám směřujících k redukci a zefektivnění veřejného sektoru země, zlepšení podnikatelského klimatu a také k privatizaci státního majetku. Zavádění všech těchto reforem a opatření bylo vţdy provázeno ostrými protesty veřejnosti.29 Špatné výsledky reformy a prohlubující se úvěrová krize v eurozóně vyústila v říjnu 2011 vrozhodnutí Evropské rady o poskytnutí druhého záchranného úvěru Řecku, tentokrát ve výši 109,1 mld. eur, tento úvěr měl být původně postupně uvolňován aţ do konce roku 2014. Mezinárodní měnový fond rozhodl, ţe do tohoto balíčku přispěje půjčkou v hodnotě 28 mld. EUR, ze které bude Řecku do konce roku 2015 vyplaceno 17 tranší po 1,65 mld. eur. Následně v únoru 2012 schválil řecký parlament zákon o podmínkách druhého záchranného úvěru, jehoţ postupné uvolňování bylo opět vázáno na splnění řady fiskálních a strukturálních opatření ze strany Řecka. Součástí souhrnu nezbytných fiskálních a strukturálních opatření byl mimo jiné také řízený odpis části řeckých dluhopisů, které byly v drţení soukromých subjektů, jejich hodnota byla sníţena o 53,5 %. Výměnou byly drţitelům dluhopisů vystaveny nové dluhopisy se 28

Businessinfo.cz [online], Řecko, ekonomická charakteristika země. Praha: Czech Trade. Poslední aktualizace

2013, [cit. 2013-12-14]. Dostupné na WWW: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/recko-ekonomicka-charakteristika-zeme-19222.html 29


2013, [cit. 2013-12-14]. Dostupné na WWW: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/recko-ekonomicka-charakteristika-zeme-19222.html

33

splatností 11 aţ 30 let a krátkodobé směnky EFSF (v hodnotě 15 % původní hodnoty dluhopisů). Tento proces byl v dubnu 2012 úspěšně uzavřen. Řecký veřejný dluh tehdy také dočasně klesl z 367,98 mld. na 264,15 mld. eur. S čerpáním jednotlivých tranší z nového záchranného úvěru však opět postupně rostl (161,4 % HDP/2012, 162,3 % HDP/2013).30 Bezprostředně po sestavení nové koaliční vlády v červnu 2012 byla zahájena příprava plánu dalších úsporných opatření, jejichţ časový horizont zavádění i plnění byl prodlouţen o dva roky, z původně předpokládaného roku 2014 na rok 2016. Tento rámec fiskální strategie na léta 2013-16 obsahuje opatření v celkové výši 14,25 mld. eur, z nichţ většina opatření měla/má být realizována v letech 2013 aţ 2014 (předpokládá úspora 13,5 mld. eur). Schválením plánu opatření v listopadu roku 2012 tedy splnilo Řecko základní podmínku pro vyplacení další tranše (34,3 mld. eur) ze záchranné půjčky eurozóny, tyto prostředky směřovaly především na úhradu nákladů spojených se zpětným odkupem dluhopisů (11,3 mld.) a také na částečnou rekapitalizaci bank (16,0 mld.) a ke krytí bezprostředních rozpočtových potřeb státu (7 mld.). 31 Výše řeckého veřejného dluhu se jevila především Mezinárodnímu měnovému fondu jako dlouhodobě neudrţitelná. Proto bylo Řecku povoleno provést další operaci pro jeho sníţení, a to zpětný odkup části státních dluhopisů v rukou soukromého sektoru. Transakce proběhla v průběhu prosince 2012. Při průměrné výkupní ceně 33,8 % nominální hodnoty dluhopisů činila celková cena nabídky 11,29 mld. eur a na náklady na odkup byly uhrazeny ze zmíněné tranše. Koncem roku 2012 doznalo ekonomické klima v Řecku určitého zlepšení poté, co hrozba Grexitu (vyloučení Řecka z eurozóny) byla rozhodnutím členských států eurozóny zřejmě trvale zaţehnána. Hodnoty základních makroekonomických ukazatelů Řecka však zatím nedoznaly zásadní změny k lepšímu.

30





34

4.2. Stav řeckého bankovnictví Řecký bankovní sektor nejprve nebyl v letech 2008–09 dotčen světovou bankovní krizí, protoţe v té době byla konkurenceschopnost a ziskovost řeckých bank poměrně vysoká a stát v roce 2008 preventivně podpořil banky částkou 28 mld. EUR. Krize řeckých veřejných financí vypukla v roce 2010 a měla zásadní a nepříznivý vliv na domácí bankovní sektor. Obtíţný přístup k financím na mezibankovních trzích, prudký pokles úspor v důsledku sníţení příjmů obyvatel, ale i z obav před státním bankrotem (z 280 mld. EUR v roce 2010 na 232 mld. v roce 2011), a řízené sníţení hodnoty státních dluhopisů o 53,5 %, které řecké a kyperské banky působící v Řecku stál více neţ 30 mld. EUR, výrazně ohrozily likviditu řeckého bankovního sektoru. 32 K obnově řeckého bankovnictví přispěly prostředky z druhého záchranného úvěru Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu. Od 90. let řecké banky úspěšně expandovaly do zahraničí, do jihovýchodní Evropy, Turecka, na Ukrajinu i do Polska. Dominovaly na finančních trzích např. Albánie, Rumunska či Srbska. Od roku 2009 však řecké banky ztrácely svojipozici.Na domácím bankovním trhu rovněţ došlo ke změnám. Stát, který řadu let vlastnil vysoký podíl v řeckém bankovním sektoru, se ho postupně zbavuje. V roce 2006 zásadně sníţil svůj podíl v Emporiki Bank, kde získala většinu francouzská CreditAgricole, jeţ však v roce 2012 pod tlakem okolností začala jednat o jeho prodeji. V roce 2007 bylo privatizováno 20 % Hellenic Post Bank (zkratka TT Bank) a stát si ponechal jen 34 % akcií, kterých se postupně hodlá rovněţ zbavit. V červenci 2012 stát odprodal koncernu Pireaus Bank „zdravou část“ agrární ATE Bank. Následně byly řecké banky úplně nebo částečně privatizovány. Úvěrové hodnocení Řecka spadlo během první poloviny roku 2011 na úroveň rozvojových zemí, prakticky ve stejnou dobu spustily řecké domácnosti tolik obávaný útok na banky. Část svých úspor přesunuly z řeckých bankovních účtů na bankovní účty ve Švýcarsku a Německu, další část přesunuly v hotovosti do svých domácích trezorů, za zbytek nakoupily zlaté šperky, mince, pozemky a další nemovitý majetek. V prvním čtvrtletí roku stahovali střadatelé z účtů řeckých bank přibliţně 2 miliardy euro měsíčně, ve druhém čtvrtletí se tempo 32

Mzv.cz [online], Řecko, ekonomika, finanční a daňový sektor. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí. Poslední

aktualizace 2013, [cit. 2013-12-14]. Dostupné na WWW: https://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/recko/ekonomika/financni_a_danovy_sektor.html

35

odlivu vkladů z řeckých bank více neţ zdvojnásobilo. Aby se trezory řeckých bank nevyprázdnily pod kritickou mez, dodala jim chybějící likviditu Evropská centrální banka.

36

5. Projevy a dopady krize v Řecku v kontextu se situací v EMU Řecká ekonomika se potýká jiţ více neţ šest let s recesí. Od roku 2008 klesl HDP Řecka o cca 25%. V roce 2011 se jednalo o pokles o 7,1 %, v roce 2012 o dalších 6,4 %.Prognózy analytiků se shodují v odhadu, ţe k růstu HDP nedojde dříve neţ koncem roku2014, který by měl zaznamenat cca 0,6% růst. Propad HDP, který je výraznější, neţ se původně předpokládalo, a to díky zhoršení všech dílčích ukazatelů reálné ekonomiky. Objem průmyslové výroby klesl v roce 2012 meziročně o 0,5%, přičemţ oproti roku 2005 (výchozí rok) se jedná o pokles o téměř 25%. Pokračuje stagnace a propad v oblasti stavební výroby, která v roce 2012 klesla meziročně o 29%. Klesá maloobchodní obrat, při meziročním srovnání let 2011 a 2012 o 11%, stejně tak velkoobchodní obrat, při meziročním srovnání let 2011 a 2012 o 12%. Tento pokles je obzvlášť zásadní u prodeje automobilů, o 35,5%. Klesl také obrat pro Řecko velmi významných sluţeb souvisejících s cestovním ruchem, které jsou zdrojem řeckých příjmů, a to při meziročním srovnání let 2011 a 2012 o 17,2%. Pozitivní ve vývoji řecké ekonomiky je výrazný pokles inflace, jejíţ roční tempo růstu v roce 2012 kleslo z 3,3 % v roce 2011 na 1,5 %. Zvláště znepokojivá je naopak velmi prudce rostoucí nezaměstnanost, která překonává historické rekordy, roční průměr roku 2012 činil pro míru nezaměstnanosti 24,4%, v prosinci roku 2012 dosahovala míra nezaměstnanosti výše 26,4%, tedy přibliţně 1,368 mil. registrovaných nezaměstnaných. Z toho nezaměstnanost ţen je obecně vyšší, dosahuje 29,3%, ve věkové skupině 15-24 let je přímo alarmující, dosahuje neskutečných

57,5%, a ve věkové skupině 25-34 let pak dosahuje 34%. Zejména

nezaměstnanost absolventů středních a vysokých škol je z dlouhodobého hlediska alarmující a velmi nezdravá. Geograficky je nezaměstnanost nejvyšší ve správních celcích Attika (28,4 %) a Ipeiros tj. Západní Makedonie (28,1 %). Nezaměstnanost cizinců je v Řecku vyšší neţ jaký je národní průměr (aktuálně 32,5 %).Pozitivně lze hodnotit výrazné meziroční sníţení deficitu bilance běţného účtu o 15 mld. EUR, tj. o 73%, a obchodní bilance o 7,6 mld. EUR, tj. o 28%, který byl dosaţen jednak zvýšením objemu vývozu o 8,8%, dále pak poklesem dovozu o 12%.33 33



37

Dle odhadů ekonomů analytiků bude vývoj řecké ekonomiky i nadále poznamenán hlubokou recesí a fiskální krizí provázenou poklesem soukromé i veřejné spotřeby, zejména poklesu výdajů na veřejné investice, i dalším nárůstem nezaměstnanosti, coţ zvyšuje sociální napětí. Ekonomická politika řecké vlády bude i nadále determinována podmínkami záchranného úvěru poskytnutého Řecku a závislostí země na prostředcích vyplácených z tohoto úvěru. Řecko bude

nadále

pokračovat

ve fiskální konsolidaci, vnitřní

devalvaci, programu strukturálních reforem a v privatizaci státních podniků s cílem stabilizovat ekonomiku a dosáhnout přebytku státního rozpočtu, nejdůleţitější však je nastartovat hospodářský růst. Za první pololetí roku 2013 dosáhl primární přebytek státního rozpočtu 2,6 mld. eur, přičemţ 1,5 mld. eur činily výnosy z řeckých státních dluhopisů, které centrální banky zemí eurozóny převedly v rámci pomoci ve prospěch řeckého rozpočtu. Existuje reálný předpoklad, ţe i po zbytek roku Řecko vykáţe malý primární přebytek (odhad 100 mil. eur). Deficit běţného účtu platební bilance by měl klesnout z 5,3% HDP v roce 2012 na 2,8% v roce 2013 a na 1,7% v roce 2014. Podaří-li se dosáhnout dlouhodobějšího primárního přebytku státního rozpočtu, lze očekávat, ţe země eurozóny zmírní úvěrové podmínky (sníţí úrokové sazby, prodlouţí splatnost apod.) případně přistoupí k odpisu části státního řeckého dluhu. Tato opatření budou projednána eurozónou aţ na základě skutečných výsledků řecké ekonomiky na začátku roku 2014, protoţe jiţ v současné době je jasné, ţe Řecku budou chybět v pokladně prostředky cca ve výši 10 mld. eur jiţ v roce 2014 a 2015. EU zvaţuje poskytnutí třetího záchranného úvěru.34 Následující tabulky dokládají, jak se vyvíjely jednotlivé makroekonomické ukazatele řecké národní ekonomiky. Při prvotním porovnání lze zjistit, ţe se HDP při meziročním srovnání zvyšuje, respektive sniţuje meziročně jeho propad, pro příští rok je dokonce předpokládán mírný růst a de facto ukončení recese řecké ekonomiky.

34



38

Tabulka 2 - Vývoj hlavních makroekonomických ukazatelů35 Rok HDP (meziroční změna v %)

2010 -4,9

2011 -7,1

2012 -6,4

2013 -4,4

2014 0,6

Inflace (%)

4,7

3,1

-1,5

-0,8

-0,4

-9,3

-6,6

-4,6

-3,5

Bilance veřejného sektoru (% HDP) -10,6 Hrubý veřejný dluh (% HDP)

144,9 165,3 161,6 175,6 175,2

Zdroj: Řecký statistický úřad (EL.STAT.), Zpráva EK (únor 2013)

Tabulka 3 vyjadřuje vývoj výše HDP na jednoho obyvatele v eurech, je zřejmé, ţe tento vývoj přesně kopíruje současný stav i vývoj řecké ekonomiky, meziročně tedy výše HDP na osobu klesá, řádově průměrně meziročně o cca 500 €.

Tabulka 3 - Vývoj výše HDP na 1 obyvatele (v tržních cenách)36 HDP/obyv. (v €) Rok 2008 2009 2010 2011 2012 20 753 20 481 19 646 18 454 17 161 Zdroj: Řecký statistický úřad (EL.STAT.)

Při sledování meziročního vývoje HDP (tabulka 4) je zřetelný velmi výrazný propad HDP při meziročním srovnání roku 2008 a 2009 a následně pak při sledování meziroční změny v období mezi roky 2010 a 2011.

35





39

Tabulka 4 - Vývoj HDP meziročně37 Vývoj HDP (meziroční změna v %) Rok 2008 2009 2010 2011 2012 -0,2 -3,1 -4,9 -7,1 -6,4 Zdroj: Řecký statistický úřad (EL.STAT.) Tabulka 5 podává velmi reálný přehled o podílu jednotlivých sektorů (sfér) a odvětví NH na tvorbě HDP, je zřejmé, ţe nejvýznamněji se na tvorbě HDP podílí terciární sféra, tedy oblast sluţeb, coţ je pro vyspělé ekonomiky typické a následují zpracovatelský průmysl (sekundární sektor) a nejniţší podíl má tradičně prvovýroba tedy primární sféra.

Tabulka 5 - Podíl jednotlivých odvětví NH na tvorbě HDP 38 Podíl odvětví na tvorbě HDP (%) Rok 2008 2009 2010 I. Primární sféra 3,56 3,36 3,45 II. Sekundární sféra 18,42 18,16 16,65 - průmysl včetně energetiky 11,48 12,93 12,99

2011 3,27 16,05 13,39

2012 3,48 16,20 13,96

- stavebnictví

6,93

5,23

3,66

2,66

2,24

III. Terciární sféra - velkoobchod, maloobchod, opravy vozidel, hotely a veřejné stravování, doprava

78,02 26,90

78,49 25,01

79,90 25,25

80,68 24,41

80,32 23,07

- telekomunikace a sdělovací prostředky

4,74

5,01

4,69

4,77

4,88

- finanční a pojišťovací sluţby

5,20

4,57

4,68

4,67

4,72

- správa nemovitého majetku

13,13

13,74

13,58

15,37

16,88

- věda a technika a podpůrné aktivity

5,72

6,12

5,60

4,96

4,94

- veřejná správa, obrana, sociální

18,38

19,67

21,52

21,56

21,09

37



tamtéţ

40

pojištění, školství, zdravotnictví - umění, zábava, opravy vybavení domácností, ostatní sluţby

3,95

4,38

4,58

4,95

4,74

Zdroj: Řecký statistický úřad (EL.STAT.) Tabulka 6 dokumentuje vývoj inflace v posledních 5 letech, v posledních dvou letech lze vysledovat pozitivní trend, tedy její sniţování, nicméně tato skutečnost dle mého názoru koresponduje se sníţenou kupní silou obyvatelstva a vysokou mírou nezaměstnanosti, která rozhodně nepodporuje uspokojování všech spotřebních potřeb.

Tabulka 6 - Inflace meziroční změna v %39 Inflace (meziroční změna v %) Rok 2008 2009 2010 2011 4,2 1,2 4,7 3,3

2012 1,5

Zdroj: Řecký statistický úřad (EL.STAT.) Přehled o vývoji nezaměstnanosti v Řecku od roku 2009 do roku 2012 podává tabulka 7, z ní je patrné, ţe situace v oblasti nezaměstnanosti je velmi špatná, skokově narůstá a údaj za rok 2012 dokládá, ţe tato oblast znamená pro Řeckou ekonomiku velký problém, který se v konečném důsledku projevuje výrazně sníţenou ţivotní úrovní obyvatelstva, sociálními nepokoji i vysokými výdaji na sociální dávky ze strany státu. S ohledem na vývoj ostatních údajů však lze částečně předpokládat, ţe někteří registrovaní nezaměstnaní si alespoň příleţitostně či tzv. „načerno“ přivydělávají. Tabulka 7 - Nezaměstnanost Nezaměstnanost (podíl na prac. potenciálu v %) Rok 2008 2009 2010 2011 8,9 10,5 14,5 21,4

2012 26,4

Zdroj: Řecký statistický úřad (EL.STAT.)

39



41

5.1. Řecký průmysl Řecko nemá příliš rozvinutý průmysl, ani se tento výrazně nepodílí na tvorbě HDP, průmysl a energetika se podílí na tvorbě řeckého HDP méně neţ 15 %. Nejrozvinutějšími odvětvími zpracovatelského průmyslu jsou průmysl potravinářský a tabákový, petrochemický, těţební (lignit, azbest, bauxit, magnezit, mramor), metalurgický (hliníkárny, ocelárny) a farmaceutický. Trvalý pokles výkonnosti a tedy i odbytu zaznamenávají textilní, oděvní, obuvnický a nábytkářský průmysl.Největší koncentrace průmyslu je v oblasti Athén a kolem největších přístavů (Pireus, Soluň, Patra, Volos). Podíl průmyslu na tvorbě přidané hodnoty dlouhodobě mírně roste, index průmyslové výroby však prudce klesá. Příčinou je především nepříznivá mezinárodní situace (levný dovoz z Číny, přesun výroby do levnějších sousedních zemí, vliv globální finanční krize), dále pak sníţení konkurenceschopnosti řeckých výrobků na domácích i mezinárodních trzích. V období let 2005 aţ 2012 došlo k poklesu průmyslové výroby o téměř 25 %. Vývoj dílčích indexů průmyslové výroby v roce 2012:40 produkce dolů a kamenolomů: meziročně +0,6 %, oproti roku 2005 -22,9 % produkce zpracovatelského průmyslu: meziročně -3,9 %, oproti roku 2005 -26,4 % produkce elektrické energie: meziročně -3,0 %, oproti roku 2005 -24,0 % produkce vody: meziročně +0,9 %, oproti roku 2005 +2,9 % Nosné obory:41 potravinářský průmysl: meziročně -3,9 %, oproti roku 2005 -7,9 % tabákový průmysl: meziročně -8,9 %, oproti roku 2005 -24,6 % chemický průmysl: meziročně -11,9 %, oproti roku 2005 -28,7 % petrochemický: meziročně +24,3 %, oproti roku 2005 +17,7 % metalurgický průmysl: meziročně -6,1 %, oproti roku 2005 -7,5 % farmaceutický průmysl: meziročně -5,5 %, oproti roku 2005 +44,5 %

40



tamtéţ

42

Ve struktuře řeckého průmyslu je mimořádně vysoké procento v zastoupení malých a středních podniků, které tvoří tradiční jádro řecké ekonomiky stejně jako prakticky kaţdé národní ekonomiky v Evropě. Podle statistických údajů bylo v roce 2009 v Řecku evidováno zhruba 850 tisíc podnikatelských subjektů, z nichţ drtivá většina 95,6% (průměr EU-27 91,8 %) v kategorii velmi malých (0-9 zaměstnanců), 3 % (průměr EU-27 6,9 %) v kategorii malých (10-49 zaměstnanců), 0,5 % (průměr EU-27 1,1 %) v kategorii středních (50-249 zaměstnanců) a jen 0,1% (průměr EU-27 0,2 %) v kategorii velkých (nad 250 zaměstnanců). V důsledku finanční krize a recese ekonomiky však počet malých a středních podniků klesá. V roce 2012 se meziročně sníţil o 17 % a klesl na 750 tisíc.42 Odvětví řeckého stavebnictví zaznamenalo období prudkého růstu, které vyvrcholilo v roce 2003 a krátkodobě přechodně oţilo v letech 2006-2007, kdy byla realizována řada projektůspolufinancovaných z unijních fondů, dále pokračoval rozkvět soukromé bytové výstavby. V roce 2008 se začal projevovat negativní dopad finanční a úvěrové krize, který se prohloubil v roce 2009, řecké stavebnictví tehdy vstoupilo do hluboké recese. V letech 2010 aţ 2012 se pokles proměnil v propad a to nejen v důsledku nedostatku prostředků na veřejné projekty a soukromou bytovou výstavbu, ale i díky nedostatku prostředků na stavební úvěry. V letech 2005 aţ 2012 došlo k poklesu indexu stavební výstavby o 62 %.Pro velké a silné stavební firmy s dostatkem vlastního kapitálu byly i v těţké ekonomické situaci zakázky zajištěny, protoţe rozsáhlé veřejné projekty infrastruktury i přes mohutné škrty veřejných výdajů pokračují. Zvláště obtíţná je však situace pro malé a střední stavební firmy, pro ty je současná situace prakticky likvidační. Zemědělství je sice pro Řecko typickým odvětvím národního hospodářství, nicméně pokrok nelze zastavit a podíl tohoto sektoru na tvorbě HDP v posledních 20 letech soustavně klesá. Z 10,1 % v roce 1994 na 3,5 % v roce 2008, kolem tohoto údaje podíl zemědělství osciloval aţ do r. 2012. Hluboká hospodářská krize, v letech 2010-12 způsobila prudký nárůst nezaměstnanosti a pokles disponibilních příjmů pracujících, coţ mělo v konečném důsledku pozitivní dopad na vývoj zemědělské výroby. Návrat pracovních sil do zemědělství způsobil jednak výhodný pronájmem státní zemědělské půdy od státu, dále pak zvýšení poptávky po domácích zemědělských produktech. To vedlo k meziročnímu nárůstu přidané hodnoty vytvořené v zemědělstvípřibliţně o 10%. Zemědělci jsou silnou řeckou profesní skupinou, tvoří asi 10 % pracovního potenciálu země, razantně hájí své zájmy (například formou blokád 42

tamtéţ

43

hlavních silničních tepen). Produktivita práce v zemědělství je však stále relativně velmi nízká, coţ je dáno rozdrobeností půdy a velkým počtem malých rodinných hospodářství. Zemědělskéodvětví trpí strukturálními neduhy, které umoţňují např. nekalou konkurenci, monopolní postavení na trhu nebo vydávání levných zemědělských produktů z dovozu (Bulharska či Albánie) za pravé řecké. Mezi hlavní zemědělské oblasti rostlinné výrobypatříBoiotii, Thesálii, střední a východní Makedonii a Thrákii. Jde o hlavní oblasti produkce pšenice, bavlny a cukrové třtiny. Významná je produkce rýţe, k jejímu pěstování se uţívají zúrodněné alkalické půdní plochy u moře. Podhůří jsou vyuţívána pro pěstování tabáku, vinné révy, oliv a ovoce. Kromě oliv se v Řecku daří a jsou pěstovány citrusy, jablka, broskve, nektarinky a meruňky. Pokud jde o oblast ţivočišné výroby, převaţují mezi chovným dobytkem ovce (8,7 mil. ks) a kozy (5,5 mil. ks). Stáda hovězího dobytka čítají zhruba 600 tis. ks. Mezi nejdůleţitější objemové poloţky ţivočišné produkce patří vejce, mléko, maso a sýry. Rybolov představuje ročně objem cca 160 tis. tun.V obvyklých objemových jednotkách převaţuje rostlinná výroba nad ţivočišnou.43 Podrobný přehled o vývoji objemu nejvýznamnějších poloţek zemědělské produkce podává následující tabulka. Tabulka 8 – Přehled produkce hlavních zemědělských produktů Vývoj produkce hlavních zemědělských produktů Rok

(tis. tun)

2007

2008

2009

2010

2011

Pšenice tvrdá

928

1 147

1 383

1 278

1 179

Pšenice měkká

475

509

480

351

403

1 771

2 333

1 607

1 542

2 112

Rýţe

180

188

208

240

254

Tabák

21,5

20,3

20,6

21

NA

Bavlna

860

650

600

500

NA

Rajčata

640

670

810

620

1 115

Cukrová třtina

828

900

770

761

NA

Olivový olej

335

210

235

225

235

45

46

45

43

41

Hroznové víno

390

387

336

310

268

Citróny

46,5

47

30

33

42

Kukuřice

Rozinky

43



44

Pomeranče

880

930

727

700

830

Jablka

262

240

230

250

245

Broskve

760

693

654

610

555

Maso kozí a ovčí

113

108

109

102

102

Maso hovězí

57

56

59

61

51

Maso vepřové

NA

NA

NA

NA

105

Mléko kravské

717

706

684

672

639

Mléko kozí a ovčí

687

645

684

703

657

8

12

16

13

14

Med

Zdroje: „Stav zemědělství – vývoj, prognózy, priority“ (Panhelénský svaz zemědělských družstev-PASEGES, září 2011), „Soběstačnost Řecka v zemědělské produkci a potravinách“ (PASEGES, srpen 2012) Sektor sluţeb je pro řeckou ekonomiku nejdůleţitějším zdrojem tvorby HDP, sluţby se podílejí na tvorbě HDP takřka z 80 %. Následující tabulka 9 poskytuje informace o tom, jak významné byly meziroční změny ve vývoji jejich objemu, lze říci, ţe ve sledovaném období došlo k nejvýraznějšímu poklesu objemu u telekomunikačních sluţeb a sdělovacích prostředků, naopak nejniţší propad lze vysledovat u vědy a techniky. V letech 2008-10 se ve sluţbách projevil dopad hospodářská krize, coţ potvrzuje rovněţ vývoj jejich obratu (výrazný pokles).44

Tabulka 9 – Přehled změn objemu jednotlivých druhů poskytovaných služeb Vývoj služeb Rok Velkoobchod, maloobchod, opravy

(meziroční změna v %) 2008/07 2009/08 2010/09 2011/10 2012/11 2,4

-4,8

-1,7

-9,7

-10,9

Telekomunikace a sdělovací prostředky

19,2

8,4

-8,9

-5,0

-3,6

Finanční a pojišťovací sluţby

5,1

-10,0

-0,3

-6,8

-4,6

vozidel, hotely a veřejné stravování, doprava a sklad.

44



45

Správa nemovitého majetku

13,0

7,2

-3,8

5,8

3,5

Věda a technika a podpůrné aktivity

-0,5

9,5

-10,8

-17,2

-6,3

Veřejná správa, obrana, sociální pojištění,

8,5

9,6

6,5

-6,4

-7,8

0,4

13,5

1,9

0,9

-9,7

školství, zdravotnictví Umění, zábava, opravy vybavení domácnosti, ostatní sluţby Služby celkem

6,2

3,1

-0,9

-5,7

-6,2

Zdroj: Řecký statistický úřad (EL.STAT.) Pro řeckou ekonomiku má specifický význam cestovní ruch, dle statistik se cestovní ruch podílí na tvorbě HDP přibliţně 15 %. Cestovní ruch se také velmi výrazně podílí na celkové zaměstnanosti, protoţe vytváří zhruba 750 tis. pracovních míst, tj. cca 18 % z celkového počtu pracovních míst v řecké ekonomice.45 Tabulka 10 – Vývoj hlavních ukazatelů cestovního ruchu Vývoj hlavních ukazatelů cestovního ruchu Rok 2008 2009 2010 Počet zahraničních návštěvníků (mil. osob) 15,9 14,9 15,0 - meziroční změna (v %)

-1,9

Trţby z cestovního ruchu (mld. €)

-6,4

11,64 10,40

0,6

2011 16,4

2012 15,5

9,3

-5,5

9,61 10,50 10,02

- meziroční změna (v %)

2,8

-10,7

-7,6

9,3

-4,6

Index trţeb z ubytovacích a stravovacíchsluţeb/1

3,2

-9,1

-8,2

-7,4

-17,2

Zdroj: Řecký statistický úřad (EL.STAT.), Bilance běžného účtu CB, SETE 1

Index vychází ze srovnání s úrovní v roce 2005 (=100 %). V letech 2005-2011 došlo k poklesu indexu trţeb o 11,9 %.

Tabulka 10 ukazuje, jakým způsobem probíhal vývoj v oblasti cestovního ruchu v letech 2008 aţ 2012. Při meziročním srovnání let 2008 a 2009 došlo k poklesu počtu zahraničních turistů, kteří navštívili Řecko, bylo to způsobeno především globální finančníkrizí, návštěvnost v roce 2010 byla poznamenána nepříznivým mediálním obrazem 45



46

Řecka v zahraničí v souvislosti se sociálním napětím v zemi. Rok 2011 byl naopak přes všechny počáteční obtíţe rokem vzestupu počtu turistů, kteří zemi navštívili, došlo k nárůstu návštěvnosti o 9,3 %, došlo také k vzestupu trţeb za poskytnuté sluţby. Významnou roli zde sehrál především mezinárodní vývoj např. nepokoje v Egyptě, v jejichţ důsledku řada návštěvníků vycestovala do Řecka na úkor jiných turistických destinací. Rok 2012 vzestupnou tendenci nepotvrdil, naopak přinesl opětovný pokles počtu návštěvníků i trţeb z cestovního ruchu. Příčinou byly časté stávky a celková nejistota panující okolo budoucnosti Řecka.V roce 2012 přicestovalo do Řecka tradičně nejvíce turistů z Německa, Velké Británie a Francie.Vzrostl také počet turistů přijíţdějících z Ruska i jejich podíl na celkovém počtu návštěvníků Řecka. Zvláštní kategorii představují návštěvníci ze sousední Albánie, Bulharska a Rumunska, protoţe obvykle přijíţdí do Řecka za prací. Pokud jde o země mimo Evropu, nejvíce návštěvníků přicestovalo z blízkého Turecka, USA, Izraele, Austrálie a Kanady. Zhruba 71% turistů zvolilo k cestě do Řecka leteckou dopravu, 23 % osobní automobil a autobus, okolo 6% lodní dopravu a jen necelé 1% ţeleznici. Největší počet turistů přilétá do Athén (19 %), následují Kréta (Herakleio 13 % a Chania 4 %), Rhodos (10,5 %), Soluň (5,3 %), Kos (5,1 %) a Korfu (4,7 %).46

5.2. Infrastruktura v Řecku Vzhledem ke značné členitosti Řecka a umístění jeho území na velkém počtu ostrovů má Řecko 38 letišť, z toho 16 mezinárodních (Athény, Iraklio/Kréta, Rhodos, Soluň, Korfu, Chania/Kréta, Kos, Zakynthos, Kefalonia, Samos, Mytilini, Chios, Aktio, Mykonos, Santorini, Limnos). Prvních 12 zajišťuje zhruba 93% osobní letecké dopravy a 75% příletů zahraničních cestujících do Řecka. V Řecku je rovněţ 7 helioportů.Vnitrostátní osobní i nákladní leteckou dopravu provozovala takřka výhradně národní letecká společnost Olympic Airlines (OA). V březnu 2009 bylaprivatizována.Největším konkurentem OA na řeckém leteckém trhu je řecká letecká společnost Aegean Airlines (AA) vlastněná řeckým koncernem Vasilakis.V únoru 2010 zveřejnili majoritní vlastníci obou leteckých společností dohodu o fúzi OA a AA. Evropská komise však tento záměr zamítla, s tím, ţe nová společnost by získala na trhu výsadní postavení, coţ by ohrozilo konkurenci v řecké letecké dopravě. V říjnu 2012 AA zveřejnila záměr odkoupit OA za částku 72 mil. eur. Transakci prověřuje 46



47

Evropská komise pro hospodářskou soutěţ, rozhodnutí by mělo padnout během druhé poloviny letošního roku.47 Ţelezniční doprava je v Řecku málo rozvinutá, s růstem cen pohonných hmot však její význam roste. Hlavní trať vede z Athén do Soluně, kde se větví ve směru na střední a západní Evropu. Délka řecké ţelezniční sítě činí zhruba 2 500 km(z toho 70% splňuje evropské parametry rozchodu kolejí a cca 800 km je elektrifikovaných), ve vztahu k celkové rozloze země je však ţelezniční síť poměrně řídká (1,9 kmţeleznice připadá na 100 km2 rozlohy území) a nerovnoměrně rozloţená. Ročně je osobní ţelezniční dopravou přepraveno zhruba2 mil. cestujících, v nákladní přepravě pak okolo350 mil. tun zboţí (z toho cca 60 % tvoří zboţí zahraniční).Ţeleznice doposud patří státu a spravuje je veřejná akciová společnost OSE S.A. (HellenicRailwaysOrganization), která byla v r. 2010 reorganizována. Došlo k radikálnímu sníţení počtu zaměstnanců, zrušení ztrátových tratí a zvýšení cen jízdného, proto postupně klesá deficit OSE. V roce 2012 byla tato společnost poprvé mírně zisková. Z evropských fondů a národních prostředků se realizuje program modernizace řeckých ţeleznic, který se orientuje na tři hlavní ţelezniční trasy: Pireus-Athény-Soluň, SoluňAlexandupolis-Ormenio s napojením na Bulharsko a Turecko a dále Athény-Patra s napojením na Itálii. V důsledku nedostatku veřejných prostředků program zatím nesplňuje stanovené cíle. Realizovat se zatím nepodařilo ani výstavbu rozsáhlého centra kombinované dopravy na okraji Athén (v oblasti ThriasioPedio), která je ţeleznicí spojena s obchodními přístavy v Pireu a v Ikoniu. Projekt byl opakovaně odloţen pro výhrady investorů ke konkrétním podmínkám veřejné soutěţe. V dubnu 2013 rozhodlo OSE o výstavbě centra z unijních prostředků. Předpokládané náklady činí122 mil. EUR s termínem dokončení 36 měsíců od podepsání kontraktu.V roce 2004 byla v Athénách uvedena do provozu příměstská ţeleznice, která spojuje centrum města s athénským mezinárodním letištěm. Ţeleznice byla prodlouţena také ve směru do Korinthu (2005) a dále na Peloponés do stanice Kiato (2007) se záměrem pokračovat aţ do přístavu Patra. Byla rovněţ dokončena odbočka ve směru do Pirea a přípojka do Chalkidy. Délka této trati by postupně měla dosáhnout téměř 300 km. Mimo Athén mají příměstskou ţeleznici také přístavy Soluň a Patra.48

47 48

tamtéţ Businessinfo.cz [online], Řecko, ekonomická charakteristika země. Praha: Czech Trade. Poslední aktualizace


48

Pro pohyb osob i nákladu v Řecku je nejdůleţitější silniční doprava, ta umoţňuje spojení také s řídce osídlenými a hůře dostupnými oblastmi země. Celková délka silniční sítě činí zhruba 115 tis. km, z toho dálnice tvoří jen asi 1 000 km, hlavní část silniční sítě představují silnice 2. třídy. S vyuţitím evropských, veřejných, ale i soukromých finančních prostředků probíhá jiţ mnoho let rozsáhlá přestavba dálniční sítě, její délka by následně měla dosahovat 2 400 km. Realizace tohoto záměru bohuţel opět vázne díky nedostatku veřejných prostředků, vlastního kapitálu firem i omezené likviditě bank, které nemohou poskytovat úvěry na tak rozsáhlé a finančně náročné projekty.Páteří silničního systému Řecka je tzv. "NationalRoad", která je postupně přestavována na dálnici „P-A-Th-E“ spojující Patru, Athény, Soluň (Thessaloniki) a Evzoni.Dálniceje prodluţována ve směru na jih Peloponésu. Paralelně je dokončován rozsáhlý projekt dálnice „EGNATIA“, která křiţuje severní Řecko ve směru k tureckým hranicím a s napojením na sousední země. Projekt dálnice „IoniaOdos“ (Ioannina-Arta-Antirrio-Rio) by měl završit dálniční síť, která propojí všechny řecké dálniční přechody a přístavy. Realizace všech těchto záměrů se prodluţuje s ohledem na nedostatek veřejných finančních prostředků. Projekty jsou realizovány formou spolupráce státu s privátním sektorem, investoři své investice následně zhodnotí díky vybíranému mýtnému.49 Námořní doprava je tradiční součástí řecké infrastruktury. Dle Komory pro námořní plavbu se v posledních letech pohybuje podíl námořní dopravy na tvorbě HDP okolo 3,5 %, je zde také zaměstnáno relativně mnoho pracovníků, námořní doprava tvoří 3,5 % pracovního trhu Řecka. Námořní doprava je v Řecku soustředěna do šesti hlavních přístavů, kterými jsou Pireus, Soluň, Elefsina, Volos, Patra a Iraklio (Kréta). Většina velkých průmyslových podniků je z důvodu zajištění vysoké efektivnosti přepravy od těchto přístavů rozmístěna v dopravní vzdálenosti kratší neţ přibliţně hodinu cesty.50 Telekomunikace v Řecku disponují dostatečnou sítí linek i oblastních ústředen, dosahují standardní evropské úrovně. Mimořádně bouřlivého rozvoje zaznamenaly po roce 2002 s rozvojem mobilní telekomunikační sítě. Postupně se v Řecku rozšiřuje síť optických vláken a širokopásmové sluţby.Dřívější monopolní státní telekomunikační gigant HellenicOrganizationofTelecommunications (OTE) byl postupně privatizován, od roku 2008 je jeho strategickým partnerem německý Deutsche Telekom. Začátkem roku 2013 OTE 49



tamtéţ

49

odprodal svůj podíl ve společnosti Hellas Sat společnosti ArabSat. Díky silné konkurenci OTE ztrácí své prvenství. S rozvojem internetu a širokopásmových sluţeb se dostávají ke slovu i jiní operátoři, např. Hellas online (HOL), Forthnet a ON Telecoms. V Řecku vystupují tři hlavní operátoři mobilních sítí COSMOTE, VODAFONE a WIND. V Řecku není rozvinuta infrastruktura pro kabelový přenos obrazu a dat.51 Základními zdroji energie jsou v Řecku lignit, nafta, zemní plyn a obnovitelné zdroje. Řecko je plně závislé na dovozu ropy, která představuje zhruba 80 % dovozu primárních energií, a zemního plynu a jeho energetická závislost se pohybuje okolo 75 %. Jádro není vyuţito a v dlouhodobé perspektivě se s jeho vyuţitím nepočítá.Celkový instalovaný výkon řeckých elektráren činil v r. 2010 16,6 GW, z toho 12,8 GW vlastní a spravuje veřejná Power Public Corporation (DEI), 2,2 GW produkují soukromé tepelné elektrárny a 1,74 GW představují OZE, z nichţ 1,3 GW jako větrné generátory, 44 MW biomasa, 196 MW malé vodní elektrárny, 200 MW fotovoltaika (jejíţ instalovaný výkon se meziročně zvýšil téměř 4krát). Řecko nemá ţádnou jadernou elektrárnu.Průměrná roční spotřeba energie na jednoho obyvatele Řecka činí zhruba 5 tis. kWh, celková roční poptávka po elektrické energii činí v Řecku okolo 50 tis. GWh.52 Rozvojová studie Správce řeckého rozvodného systému elektřiny (DESMIE) z r. 2007 předpokládala, ţe v letech 2008-2012 se bude ročně poptávka po elektřině růst tempem od 2,5 % do 3,5 %. Pokles průmyslové výroby a tedy i výrobní spotřeby elektřiny způsobený hospodářskou krizí vedl k přehodnocení těchto prognóz, poptávka po elektrické energii, a i její produkce mají v současné době klesající tendenci. V období let 2005 aţ 2012 klesla produkce elektrické energie o 24 %.Za současných podmínek je instalovaný výkon dostačující, případné změny budou v příštích letech zaměřeny především na modernizaci výrobních jednotek, změnu podílu jednotlivých paliv ve směru k ústupu lignitu při výrobě energie a naopak k posílení vyuţití zemního plynu a obnovitelných zdrojů. Připravují se také změny ve vlastnické struktuře elektráren (privatizace státních elektráren). Případné dočasné výkyvy ve spotřebě energie, např. v období letní špičky řeší momentálně Řecko dovozem energie ze sousedních zemí (Bulharsko, Itálie, Albánie, Turecka apod.). 51

tamtéţ

52



50

Řecko má rozsáhlá loţiska lignitu, ročně se vytěţí přibliţně 63 mil. tun. Přestoţe dlouhodobě vzrůstá význam zemního plynu, lignit zůstává důleţitým primárním zdrojem energie. Dlouhodobá energetická strategie Řecka nevylučuje rozvoj nových lignitových technologií, které budou eliminovat emise CO2 a umoţní Řecku po roce 2020 znovu zváţit širší vyuţití tohoto paliva. Řecká spotřeba ropy je poměrně vysoká (cca 30 mil.tun ročně), její podíl na dováţených primárních energiích je 80 %. Do roku 2011 byly ropa a její deriváty dováţeny z Ruska (46 %), Íránu (16 %), Saúdské Arábie (10 %), Kazachstánu (10 %), Libye (7 %) a Iráku. V důsledku nedostatku hotovosti se Řecko postupně zaměřilo na dodavatele, kteří jsou ochotni dodávat mu ropu za pro Řecko výhodných podmínek.53 Spotřeba zemního plynu má v Řecku vzestupnou tendenci. Pohybuje se okolo 4,2 mld. m3, z toho se 72 % (2,9 mld. m3) vyuţívá pro výrobu elektřiny, 13 % činí spotřeba domácností a 16 % výrobní spotřeba. Své potřeby kryje Řecko dovozem plynu z kaspické oblasti přes Turecko (0,45 mld. m3 aţ 0,75 mld. m3 je aţ do roku 2022 nasmlouváno od turecké Botas), z Alţíru (0,7 mld. m3 aţ 0,9 mld. m3 ve formě LNG je zajištěno do roku 2021 od alţírské Sonatrac) a samozřejmě z Ruska (2,8 mld. m3 , tj. cca 70 %), odkud má Řecko garantovány dodávky do roku 2016.54 Od r. 1981 Řecko v Egejském moři těţí menší naleziště ropy („PrinosField“) a zemního plynu („SouthKavalaField“). V březnu 2009 společnost AegeanEnergyS.A. s vyuţitím moderních technologií umoţňujících čerpat v hloubce přes 4 kmrozšířila těţbu z nalezišť PrinosNorth a Epsilon. V r. 2009 (poslední disponibilní údaj) se ročně vytěţilo 630 tis. barelů ropy a 11 mil. Nm3 zemního plynu. V oblasti probíhá rozsáhlý průzkum zaměřený na odhalení případných dalších hloubkových loţisek. Překáţkou širšího průzkumu v Egejském moři je nedořešený spor Řecka s Tureckem o vymezení kontinentálního šelfu a výhradních ekonomických zón.55

53



tamtéţ

55

tamtéţ

51

Řecko, které bylo motivováno úspěchy Kypru a Izraele, zahájilo ve svých teritoriálních vodách rozsáhlý průzkum výskytu podmořských loţisek ropy a zemního plynu. V září 2012 byla norské společnosti PetroleumGeo-Services (PGS) zadána první fáze průzkumu v mořích jihovýchodně od Kréty a v Jónském moři, tento průzkum byl ukončen v únoru 2013, konečná analýza výsledků bude dokončena v průběhu 12 měsíců, první zprávy z průzkumu se však jeví jako velmi příznivé. Na tuto fázi bude navazovat výběrové řízení na udělení koncesí na průzkum a těţbu. Klíčovou otázkou zůstává, zda se Řecku podaří získat silné investory, kteří zainvestují průzkum a vybudování potřebné infrastruktury (náklady na jeden průzkumný vrt se odhadují na 40 – 45 mld. eur).56

56



52

6. Možná řešení krize v Řecku Od roku 2008 se řecké hospodářství nachází v recesi, kterou následně umocnila světová finanční a dluhová krize. Po roce 2009 se poprvé plně projevil její dopad umocněný chronickými strukturálními nedostatky řecké národní ekonomiky. Od této doby se snaţí experti Mezinárodního měnového fondu, Evropské komise a Evropské centrální banky (tedy tzv. „Trojky“) najít to nejschůdnější řešení řecké krize. Stejně tak se v průběhu několika posledních let velmi výrazně měnil pohled EU, odborné i laické veřejnosti na situaci v Řecku i na nabízené či nakonec přijaté a realizované či naopak zamítnuté způsoby pomoci Řecku, nebo i přístupy k řešení krize, která byla a je také označována jako krize eurozóny, respektive Evropské měnové unie. Dovolím si tedy moţnosti řešení a přístupy k němu zachytit nejen s ohledem na to, v jaké situaci se Řecko nachází právě v tuto chvíli, ale také s ohledem na předchozí stav a vývoj v posledních několika letech. Nejprve zmínka o nejdůleţitějších institucích, které při řešení Řecké krize hráli či hrají významnou úlohu. Jedná se, jak jiţ bylo výše zmíněno především o Evropskou centrální banku, Mezinárodní měnový fond a Evropskou komisi. Mnohé jiné instituce jsou při řešení krize také významné, nicméně tyto vnímám jako nejdůleţitější, pokud jde o potenciální pomoc a moţnost vyvést zemi z krize, protoţe sama řecká vláda, bez moţnosti disponovat odpovídajícími finančními prostředky či bez moţnosti poskytnout dostatečné záruky pro poskytnutí úvěru není schopna situaci bez pomoci ostatních velmocí či světových mezinárodních organizací zvládnout.

6.1. Instituce, které se významně podílely a podílí na řešení krize Evropská centrální banka (ECB) je centrální banka pro jednotnou evropskou měnu, euro a je samozřejmě nejvýznamnější institucí Evropské měnové unie. Hlavním úkolem ECB je udrţovat kupní sílu eura a péče o cenovou stabilitu v rámci eurozóny. Eurozóna je v současné době tvořena 18 státy Evropské unie (Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko, které postupně od roku 1999 zavedly euro. Euro dále pouţívají i některé státy, které nejsou členy Evropské unie (Monako, Vatikán, San Marino,

Andorra,

Kosovo,

Černá

Hora,

Svatý

Bartoloměj

a

Saint-

Pierre

a

Miguelon(francouzská zámořská území), Britské suverénní vojenské základnyAkrotiri a 53

Dhekelianaostrově Kypr (sice oficiálně spadají pod britské území, ale nejsou součástí EU, podléhají kyperským zákonům).Některé další státy mají svoji měnu navázanou na euro, například Dánsko, Bulharsko, Litva, Bosna a Herzegovina, některé země střední a západní Afriky, některé zámořské země a území, především ty, které jsou územně součástí Francie a některé další země či ostrovy. Je tedy zřejmé, ţe jakákoliv situace, která dlouhodobě stabilitu eura ovlivní či ovlivňuje, především pak tak, ţe tato měna oslabuje, má dalekosáhlý evropský i světový dopad. Evropská centrální banka (ECB) společně s národními centrálními bankami tvoří tzv. Eurosystém, coţ je systém tvořený všemi centrálními bankami států, které jsou součástí eurozóny. Prvořadým cílemEurosystémuje udrţovat hodnotu eura na stabilní/vyrovnané úrovni a prostřednictvím této vyrovnanosti a stability měny také druhotně zajišťovat cenovou stabilitu. Evropská centrální banka postupuje aktivně při plnění úloh, které jí byly v oblasti centrálního bankovnictví svěřeny, a usiluje o dosaţení vysoké míry důvěryhodnosti, profesionality, efektivnosti a transparentnosti. ECB odpovídá především za následující oblasti:57  Vymezení činností Eurosystému: Rada guvernérů ECB odpovídá za měnovou politiku pro

jednotnou měnu. Tato odpovědnost zahrnuje také definici cenové stability, způsoby, jak budou probíhat analýzy inflačních rizik apod.  Vymezení, koordinace a sledování operací měnové politiky: ECB dává jednotlivým

národním centrálním bankám pokyny, jaké poţadované operace mají provést, včetně nutných podrobností (objem, čas, datum atd.) a kontroluje také jejich úspěšné a včasné provedení.  Přijímání právních aktů: rozhodovací orgány ECB mají pravomoc vydávat právní akty,

jako jsou například obecné zásady a pokyny, které jsou následně v rámci Eurosystému právně závazné. Účelem těchto právních aktů je zajistit, aby národní centrální banky prováděly decentralizované operace jednotným způsobem. Ve stanoveném rozsahu mohou rozhodovací orgány přijímat také nařízení a rozhodnutí, která jsou závazná také vně Eurosystému, nicméně pouze v rámci EU.

57

Evropská centrální banka [online].Eurosystém. Frankfurt nad Mohanem:Europa EU. Poslední aktualizace 2013

[cit. 2014-01-18]. Dostupné na www: http://www.ecb.europa.eu/ecb/html/index.cs.html

54

 Schvalování emise bankovek: do této oblasti kompetencí ECB patří strategické plánování,

koordinace výroby a vydávání eurobankovek, dále pak kontrola bezpečnosti a kvality výroby eurobankovek. Dále ECB koordinuje výzkumné a vývojové činnosti Eurosystému. Kromě toho je při ECB ustaveno také Středisko pro analýzu padělků bankovek, které se věnuje provádění analýz zadrţených padělků jejich klasifikaci.Středisko pro analýzu padělků bankovek také spravuje centrální databázi padělků eurobankovek. Pod záštitou guvernérů G10 funguje při ECB rovněţ Mezinárodní středisko pro boj proti padělání, které přispívá ke spolupráci primárně centrálních bank členských zemí EU, ale snahou je spolupráce většiny centrálních bank světa potírání padělatelství bankovek.  Intervence na devizových trzích: je-li to nutné, provádí ECB tyto intervence ve spolupráci

s jednotlivými národními centrálními bankami. Intervence na devizových trzích představují nákup a prodej jednotlivých měn na devizových trzích.  Provozování platebních systémů a dohled nad infrastrukturami platebního styku a dalšími

infrastrukturami finančního trhu. Platební systémy jsou prostředky pro převod peněz v rámci bankovního systému. ECB provozuje systém T2-ECB, který je součástí systému TARGET2 (zajišťuje zúčtování plateb v eurech). Dále ECB společně s národními centrálními bankami Eurosystému plní některé funkce bankovního dohledu. Cílem funkce bankovního dohledu, kterou jsou pověřeny centrální banky, je podporovat bezpečnost a efektivitu infrastruktur finančního trhu a platebních nástrojů pomocí sledování, hodnocení a v případě potřeby iniciování změn. ECB ve spolupráci s národními centrálními bankami iniciuje také trţní změny v zájmu podpory integrace infrastruktur finančního trhu a harmonizace platebních sluţeb v eurech. Rozhodovacími orgány Evropské centrální banky jsou především Řídící rada a Výkonný výbor. Řídící rada se skládá z členů Výkonného výboru ECB a z guvernérů národních centrálních bank. Formuluje měnovou politiku EMU, a v případě potřeby také rozhodnutí týkající se střednědobých měnových cílů, klíčových úrokových měr a rozsahu rezerv. Řídící rada má výhradní právo povolovat vydávání bankovek v rámci EMU. Pro vybraná rozhodnutí stanovená Statutem jsou hlasy v Řídící radě váţeny podle podílu národních centrálních bank na upsaném kapitálu ECB. Úkolem Výkonného výboru je provádět měnovou politiku v souladu se směrnicemi a rozhodnutím Řídící rady. Odpovídá také za běţnou agendu ECB.

55

Rada guvernérů je hlavní rozhodovací orgán ECB. Zasedá v níšest členů Výkonné rady aguvernéři národních centrálních bank všech 18 států eurozóny. Rada guvernérů plní tyto úkoly:  Přijímání obecných zásad a rozhodnutí nezbytných pro provádění činnosti, kterou byl

pověřen Eurosystém,  Určování měnové politiky eurozóny. Tato činnost zahrnuje rozhodování o zaměření

měnové

politiky,

základních

úrokových

sazbách

a vytváření

měnových

rezerv

Eurosystému. Rada guvernérů také přijímá obecné zásady pro provádění těchto rozhodnutí. Rada guvernérů zpravidla zasedá dvakrát za měsíc v budově Eurotower ve Frankfurtu nad Mohanem.Na prvním zasedání v měsíci se vyhodnocuje hospodářský a měnový vývoj a jsou přijímána pravidelná měsíční měnová rozhodnutí. Na druhém zasedání v měsíci se Rada guvernérů zabývá především ostatními otázkami spojenými s úkoly a činností ECB a Eurosystému.Zápisy z jednání sice nejsou zveřejňovány, ale měnová rozhodnutí jsou vţdy zdůvodněna na tiskové konferenci, která navazuje na kaţdé první zasedání v měsíci. Evropská komise je nadnárodní orgán EU, nezávislý na členských státech, jeho cílem je hájit zájmy EU. Komise se podílí prakticky na všech úrovních rozhodování v záleţitostech Evropské unie, má největší administrativní a expertní aparát, sídlí v belgickém Bruselu. Výrazem Komise se označuje buď sbor 28 komisařů, veškerý stálý personál nebo instituce jako celek. Komise zastupuje a hájí zájmy Evropské unie jako celku. Dohlíţí na řádné provádění všech jednotlivých politik EU:58 1. předkládá návrhy právních předpisů Parlamentu a Radě Evropy 2. spravuje rozpočet EU a přerozdělování finančních prostředků 3. dohlíţí na dodrţování evropského práva (spolu s Evropským soudním dvorem) 4. reprezentuje Evropskou unii na mezinárodní scéně (např. při uzavírání dohod mezi EU a ostatními zeměmi)

58

Evropská unie [online].Evropská komise.Brusel:Europa EU. Poslední aktualizace 2013 [cit. 2014-01-18].

Dostupné na www: http://europa.eu/about-eu/institutions-bodies/european-commission/index_cs.htm

56

Spolu s Radou Evropské unie a Evropským parlamentem Evropská komise stanovuje dlouhodobé finanční priority EU, a to prostřednictvím tzv. finančního rámce. Mimo to Evropská komise předkládá kaţdý rok Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie ke schválení roční rozpočet a dohlíţí na to, jak se svěřenými prostředky EU nakládají agentury a vnitrostátní a regionální orgány. Postup Evropské komise při správě rozpočtu EU kontroluje Účetní dvůr.Komise řídí také financování politik EU (např. zemědělské politiky nebo politiky zaměřené na rozvoj venkova) a zvláštních programů (např. studentského výměnného programu Erasmus). Mezinárodní měnový fondvznikl ve čtyřicátých letech minulého století (1945) jako ochrana před případnou další celosvětovou hospodářskou krizí. Hlavním úkolem MMF je dohlíţet nad stabilitou finančních systémů a pomoc zadluţeným státům. V současné době má 187 členů (jednotlivých států). V době vzniku si jako cíle vytyčil především dozor nad pohyby měnových kurzů, ustálení globální ekonomiky a její ozdravení. V současné době dohlíţí především na fungování mezinárodního finančního systému, usnadňuje mezinárodní měnovou spolupráci a podporuje stabilitu směnných kurzů. Mezinárodní měnový fond svým členům poskytuje také finanční poradenskou pomoc. Mezinárodní měnový fond plní následující funkce:59  podpora a usnadňování mezinárodní měnové spolupráce;  podpora stability směnných kurzů a řádné peněţní výměny;  pomoc při vytváření mnohostranného systému plateb a odstraňování restrikcí zahraniční směny;  pomoc v odstraňování nevyváţeného stavu platební bilance států prostřednictvím krátkodobé finanční podpory. MMF je oprávněn vytvářet a alokovat pro své členy mezinárodní finanční rezervy prostřednictvím „zvláštních práv čerpání“ (SDR). Finanční zdroje MMF tvoří především členské příspěvky (kvóty) členských států, které momentálně dosahují hodnoty cca 212,7 miliardy SDR (přibliţně 293 miliard USD). Výše kvót je určována na základě ekonomické síly jednotlivých členských států. 59

OSN [online].Specializované agentury, IMF. Praha: OSN, informační centrum. Poslední aktualizace 2005 [cit.

2014-01-18].Dostupné na www: http://www.osn.cz/system-osn/specializovane-agentury/?i=121

57

Hlavní úlohou MMF je poskytování dočasných úvěrů členským státům s nepříznivým stavem platební bilance. Výměnou za půjčky se členské státy zavazují k reformám, které mají odstranit příčiny jejich finančních problémů. Výše částek, které si mohou členské státy od fondu půjčit, je závislá na výši jejich kvót. MMF poskytuje také koncesionální pomoc členským zemím s nízkými příjmy.Na úvěr má v podstatě právo kaţdý členský stát, pokud splní podmínky pro jeho získání, tyto podmínky jsou však relativně přísné. Řídícím orgánem Mezinárodního měnového fondu je Rada guvernérů, schází se jedenkrát za rok a zastoupeny v ní jsou všechny členské státy (obvykle je zastupuje ministr financí). Kaţdodenní činnost fondu řídí 24členná výkonná rada, které asistuje Mezinárodní měnový a finanční výbor.

58

6.2. Možné způsoby řešení řecké krize - obecně Zmíněné varianty řešení krize eurozóny, na které se velmi výrazně podílela „řecká“ krize jsou obecnými návrhy, které v souvislosti s existencí této krize zazněly či byly publikovány v odborném tisku. Jedná se především o tyto moţnosti řešení krize eurozóny:60 a) zvýšit nákup dluhopisů Evropskou centrální bankou Evropská centrální banka v květnu 2010 začala nakupovat dluhopisy zemí, které se dostaly v důsledku hypoteční a finanční krize do obtíţí, cílem bylo nahradit nefunkční trhy. Po několika týdnech se však objem těchto nákupů sníţil, některé členské země EU poţadovaly, aby tyto nákupy ze strany ECB pokračovaly a ECB tak uklidnila trhy podobnou akcí jako americká centrální banka, která zahájila v té době tzv. kvantitativní uvolňování. To však rada guvernérů ECB odmítala. Nejsilnější odpor vyjadřovaly nejsilnější ekonomiky eurozóny, např. Německo, které kritizovalo stírání rozdílů mezi fiskální a monetární politikou, které dle jeho názoru můţe způsobovat růst inflace. A s tou nemá Německo z počátku minulého století dobré zkušenosti (hyperinflace v meziválečném období). b) zvětšit objem záchranného mechanismu O pomoc ţádalo Evropskou unii více zemí, mimo jiné například Irsko, Řecko, Portugalsko, Španělsko apod. Fond určený na potenciální pomoc, který obsahoval cca 750 miliard eur, by dle expertů pro všechny tyto země nestačil. EU tedy začala uvaţovat o zvýšení této částky cca o dalších 140 miliard eur. Evropští úředníci se ale obávali, ţe nárůst financí určených na záchranu potápějících se států by způsobil víc škody neţ uţitku. Finanční trhy by jej mohly pochopit jako signál, ţe záchrana i jiných zemí, neţ pouze Řecka je nevyhnutelná. Mimo to muselo Německo čelit silné kritice proti financování problémů ostatních členů eurozóny. Nárůst prostředků v záchranném fondu EU by tedy odpor Němců ještě posílil, proto nebyl realizován.

60

Euroskop.cz [online].Čtyři cesty z krize eurozóny podle FinancialTimes.Praha:Euroskop. Poslední aktualizace

2014 [cit. 2014-01-18].Dostupné na www: https://www.euroskop.cz/9008/17920/clanek/ctyri-cesty-z-krize-eurozony-podle-financial-times/

59

c) zahájit emisi eurobondů Nápad vydávat celoevropské dluhopisy poprvé vyšel z úst lucemburského premiéra Jeana-Clauda Junkera. Výsledkem emise evropských dluhopisů by byl pokles úroků pro periferní státy a posílení solidarity mezi členy evropské měnové unie. I toto řešení bylo víceméně odmítnuto, opět především ze strany Německa, které argumentovalo tím, ţe by vzrostly náklady na jeho dluhopisy. Navíc by údajně němečtí občané pocítili nejistotu, zda nebudou nuceni přebírat záruky za ostatní státy, které jsou členy eurozóny.Ani dalším členským zemím EU se nelíbila moţnost tak výraznéhopostupusměrem k fiskální unii v rámci EU. d) posílit fiskální unii Osmnáct, dříve 16 členů evropské měnové unie má společnou monetární politiku, o fiskální politice rozhoduje kaţdý ministr financí (vláda dané země) samostatně. Je velminereálné, ţe by došlo k situaci, kdy se jednotlivé národní státy vzdají pravomoci sestavovat vlastní státní rozpočet a určovat míru zdanění. Nicméně záchrana Řecka, Irska a pomoc i dalším zemím znamenala krok k integraci fiskálních politik vytvořením společného záchranného fondu. Různí experti tvrdí, ţe bez posílení společné fiskální politiky v rámci eurozóny není monetární unie v současnosti dlouhodoběudrţitelná. e) rozpad eurozóny Ţádné z navrhovaných řešení krize nemá podporu všech členských států, pře vznikají i mezi odbornými experty či jednotlivými orgány EU. Pokud se eurozóna nedokáţe shodnout na určitém rázném kroku, lze dle expertů výhledově očekávat její rozpad. Jiţ v roce 2010 finanční trhy signalizovaly, ţe akcím měnové unie investoři příliš nevěří. Některé státy dokonce s touto variantou váţně počítaly a i se na ni připravovaly, například Velká Británie se připravovala na moţnost rozpadu EMU se všemi důsledky, které by to pro její ekonomiku mohlo mít, navzdory tomu, ţe sama součástí EMU není. Jiní experti byli jiného názoru, tedy toho, ţe rozpad eurozóny by vlastně ţádnému státu nepomohl. Pokud by z eurozóny vystoupily pouze problematické státy, jako je právě Řecko, jejich dluhy a s nimi související problémy by pouze vzrostly.Němci sice v této situaci zavzpomínali na svoji marku, nicméně, ekonomického zisku by zřejmě nedosáhli, silný kurz nově zavedené německé měny by zřejmě nepotěšil vývozce, kteří by ztratili konkurenční výhody (jejich produkce by se výrazně prodraţila). 60

Kdyţ shrnu uvedené varianty řešení, ţádná z uvedených moţností situaci sama o sobě bez vyuţití komplexu dalších doplňujících opatření neřeší. Se ţádnou z variant nesouhlasí absolutní většina odborníků či analytiků vně i mimo Evropskou unii, nezanedbatelné při definování názoru na řešení problémů především Řecka nejsou ani osobní preference a národní zájmy jednotlivých členských států eurozóny. Ve své podstatě se tedy nabízely pouze dvě základní varianty pro řešení řecké krize, jednak vyloučení, případně vystoupení státu, který se potýká se zásadními fiskálními obtíţemi z eurozóny a jeho rychlý návrat k původní domácí měně. Dále pak varianta, kdy dojde k zachování statusu quo, konkrétní stát řešící zásadní fiskální problémy přijme finanční pomoc včetně s ní spojených podmínek pro čerpání této pomoci a euro bude nadále pouţívat nezměněný počet zemí eurozóny.

6.2.1. Odstoupení Řecka z eurozóny Pro tento postup existují reálné důvody, pro které by Řecko mohlo o vystoupení z eurozóny váţně uvaţovat. Například Feldstein ve svém článku zmiňuje několik důvodů, díky kterým by bylo pro Řecko výhodnější EMU opustit. Tvrdí, ţe země, jejíţ hospodářství se nachází ve fázi hospodářského cyklu označované jako krize, můţe být v pokušení EMU opustit, jednak proto, aby zmírnila měnové podmínky, jejichţ plnění EMU poţaduje, dále by tento krok Řecku umoţnil devalvovat vlastní měnu.61 K nevýhodám setrvání Řecka v eurozóně patří dle Feldstei na především nemoţnost provádění vlastní monetární politiky, tedy především nemoţnost devalvace vlastní měny. Tato devalvace by Řecku umoţnila zlevnit vlastní export a tím také relativně rychle zvýšit jeho konkurenceschopnost a celkově oţivit jeho ekonomiku. Vystoupení Řecka z eurozóny by také umoţnilo překonat neochotu řeckých politiků nechat si diktovat přesné podmínky finančních a fiskálních reforem výměnou za mezinárodní pomoc a také překonat jejich přesvědčení, ţe by na tom jejich země byla výrazně lépe, pokud by nebyla nucena přijímat opatření společné měnové politiky. Před tím vším by však Řecko muselo vyhlásit alespoň částečný státní bankrot. Jinak by jeho závazky vyjádřené v eurech dále rostly. Alternativou by mohlo být, ţe by ECB sama spustila inflaci eura. Tomu ale bude bránit Německo, které potřebuje mít euro silné, kvůli 61

AEI.org [online].Feldstein Martin: Willthe Euro SurvivetheCurrentCrisis? Washington: AEI, 2008. Poslední

aktualizace 2014 [cit. 2014-01-20].Dostupné na www: http://www.aei.org/article/29044

61

vlastním exportérům, stejně jako v minulosti drţelo velmi silnou marku. Pravděpodobně není nutné se obávat částečného státního bankrotu i v rámci jedné měny. Ostatně, nejedná se o nic jiného, neţ nesplacení svých závazků věřitelům, a těmi jsou ve velké většině bankovní instituce. Jiţ dnes se mluví o tom, ţe na řešení následků by měli participovat i instituce, které státům půjčovaly. Je jasné, ţe není moţné převést zodpovědnost za případný bankrot řeckého státu výlučně na soukromé bankovní ústavy. Mimo to pakt stability a růstu nutí členy EMU k plnění konvergenčních kritérií, v případě krize jsou nuceny dodrţovat přiměřenou fiskální politiku, členský stát EMU tedy nemá moţnost vyuţit deficitní fiskální politiky pro oţivení své národní ekonomiky. K nedostatkům EMU patří také neexistující věřitel poslední instance (lenderof last resort). Dojde-li k situaci, ţe bude národní stát vystaven situaci, ţe jeho národní banky se ocitnou na pokraji bankrotu, národní centrální banka nemůţe půjčovat dostatečné mnoţství peněz a ECB tak z jakéhokoliv důvodu učinit nechce, můţe tento stav vést dle Feldsteina mimo jiné také k rozhodnutí o vystoupení daného státu z EMU a zahájení vlastní ekonomické reformy. Stejně tak návrhy na vytvoření jednotného evropského daňového úřadu, ač se mohou zdát na první pohled velmi rozumné, mohou vést také k výrazně vyššímu přerozdělování peněz v rámci EMU, i toto můţe být následně důvodem pro opuštění EMU, protoţe prakticky kaţdý národní stát chce o přerozdělení svých daňových příjmů rozhodovat sám.62

6.2.2.Zachování Řecka v rámci EMU Tato varianta znamená zachování statusu quo, jedná se o prioritní variantu pro Řecko, ale nejen pro něj. Důvod je prostý, jde o poměrně zásadní politickou otázku, je v zájmu všech zúčastněných stran, tedy Řecka i ostatních zemí eurozóny a orgánů EU zachovat alespoň zdání jednotnosti eurozóny. Především pak v situaci, kdy finanční trhy reagují velmi ukvapeně na jakékoli špatné zprávy a tím dochází také ke zdraţování financování reálného veřejného dluhu Řecka. Řecko je oplátkou za rozhodnutí evropských orgánů, především Evropské rady a Rady ECOFIN o finanční pomoci Řecku ochotno plnit prakticky všechna fiskální omezení, která jsou mu kladena jako podmínka pro poskytnutí finanční pomoci, plnění těchto podmínek je také průběţně kontrolováno. Je jasné, ţe pokud by Evropská 62

AEI.org [online].Feldstein Martin: Willthe Euro SurvivetheCurrentCrisis? Washington: AEI, 2008. Poslední

aktualizace 2014 [cit. 2014-01-20].Dostupné na www: http://www.aei.org/article/29044

62

centrální banka, Evropská komise i Rada Evropy nedeklarovali jednoznačnou podporu Řecku, byla by ochota řeckých politických představitelů respektovat nutná omezení a poţadované fiskální podmínky výrazně niţší. Jak se jiţ prokázalo v průběhu několika fází poskytování finanční pomoci Řecku, mnozí řadoví občané svoji vládu a své politiky za zavázání se k určitým úsporným opatřením nepokrytě kritizují a kritizovali, coţ se projevilo také značnými veřejnými nepokoji, demonstracemi a stávkami. Odborníci a analytici jednoznačně tvrdí, ţe nedojde-li ke změnám v podmínkách existence eurozóny a v pravidlech, která pro její fungování v současné době platí, lze jen těţko odhadovat její budoucnosti, nicméně lze mimo jiné potenciálně očekávat také její úplný rozpad. Způsobený především odlišnostmi ve fiskálních politikách jednotlivých členských zemí, které jiţ v současné době vedou k různému napětí. Některé členské země eurozóny se projevují spíše agresivně (Španělsko, Francie), Německo se zase nesnaţí příliš stimulovat hospodářský růst.63 Vzhledem k tomu, ţe v současné době existuje určitá dvojakost monetární a zbývajících sloţek hospodářské politiky, která se projevuje tak, ţe u monetární politiky došlo k jasnému rozdělení kompetencí a převedení řízení monetární politiky členských států eurozóny na nadnárodní orgán Evropské unie a to na Evropskou centrální banku. U hospodářské politiky a jejích jednotlivých sloţek zatím nebylo dosaţeno ţádného hmatatelného pokroku či změny.Nelze předvídat, zda vůbec bude nějakých konkrétních opatření a sjednocení v oblasti nástrojů hospodářské politiky dosaţeno. Zatím byla pouze deklarována ochota a nutnost koordinace hospodářské politiky jednotlivých národních států, nicméně konkrétní řešení hospodářské politiky je ve větší míře stále výhradně v kompetenci jednotlivých národních států.

63

Týden.cz [online]. Kovanda Lukáš: Obamovi ekonomové? Viníci krize! (Paul De Grauwe). Praha: Mediacop, 2009.

Poslední aktualizace 2007 [cit. 2014-01-20]. Dostupné na WWW: http://kovanda.blog.tyden.cz/clanky/2630/obamovi-ekonomove-vinici-krize-paul-de-grauwe.html

63

Závěr Předkládaná diplomová práce se věnuje tématu „Příčiny ekonomických problémů Řecka“. K tomu, aby toto téma mohlo být pojato pokud moţno komplexně, je nutné si uvědomit a zaznamenat určitá fakta, události, uvědomit si jejich vzájemnou propojenost. Dluhová krize propukla v roce 2010, první zemí, ve které se projevila, bylo Řecko a poté i další státy Evropské měnové unie. Tyto, první zásadnější obtíţe Evropské měnové unie odhalily její zásadní slabinu, totiţ fakt, ţe existuje sice její společná měnová politika, nicméně bez existence společné hospodářské politiky a samozřejmě i bez existence hospodářské unie. Coţ lze vnímat jako problém, který činí společnou měnovou politiku víceméně jako kontraproduktivní. V předkládané práci byla pozornost primárně věnována především řecké dluhové krizi. Nejprve jsem se věnoval příčinami vzniku této krize i jejího dalšího prohlubování, dále pak jejím politickým a ekonomickým dopadem na ostatní členské státy Evropské měnové unie. Metody, které byly v této práci pouţity, jsou především metoda deskripce a komparace zkoumaných jevů. Práce byla také logicky strukturována na dílčí kapitoly a subkapitoly. Tyto kapitoly se nejprve věnovaly problematice hospodářského cyklu, hospodářské krize a nejvýznamnějším hospodářským krizím v novodobých dějinách světové, regionálních i národních ekonomik. Následně jiţ byla zaměřena pozornost na problematiku hypoteční krize, následně byl analyzován vznik a existence Evropské měnové unie a poté jiţ byl věnován prostor konkrétně ekonomické situaci Řecka a moţným variantám řešení jeho sloţité hospodářské situace. Zhodnocen byl minulý stav, současnost i predikován budoucí hospodářského vývoje. V závěru práce byla pak věnována pozornost moţným řešením současné velmi sloţité hospodářské situace Řecka. Cílem práce této práce bylo popsat a analyzovat příčiny i důsledky finanční a hospodářské krize v Řecku, včetně vymezení širších souvislostí a provázanosti s měnovou a hospodářskou politikou EU, dílčím cílem práce pak byla analýza dopadů krize v Řecku na EMU jako celek, i na jednotlivé členské státy Evropské měnové unie. Tento cíl byl dle mého názoru splněn

64

Hypotéza, ze které tato práce vycházela, byla zaloţena na faktu, ţe instituce EU nemohou účinně řešit sloţitou hospodářskou situaci jednotlivých států, aniţ by došlo k ohroţení či oslabení ekonomické situace jiných členských států či EU jako celku. Stanoviska, data a údaje uvedené v této práci tuto hypotézu potvrdila. Účinný zásah bez ohroţení stability jednotlivých členských států či samotné EU moţný není, vţdy je ve hře stabilita finanční, hospodářská, politická či sociální a toto riziko nechce ţádný ze zúčastněných subjektů podstoupit. Výzkumnou otázkou, na kterou se práce snaţila najít odpověď,zněla, zda je v moci orgánů EU i EU samotné ovlivnit hospodářskou politiku Řecka, především pak jeho politiku rozpočtovou, která se stala zdrojem mnoha kritik ze strany orgánů EU. Odpověď na tuto otázku je jasná a vyplývá z kontextu celé diplomové práce. Orgány Evropské unie spolu s ECB a MMF jsou schopny přimět a ve své podstatě donutit Řecko ke změnám ve své fiskální politice i ovlivnit strukturu jeho státního rozpočtu, nicméně víceméně donucovacími prostředky, kdy je finanční pomoc EU a MMF Řecku vázána na konkrétní opatření, která Řecko musí realizovat a jejichţ plnění je průběţně kontrolováno. Toto vše se děje, mimo jiné za cenu politické nestability a sociálních nepokojů v zemi. Kdy někteří jednotlivci vidí větší a lepší budoucnost Řecka mimo EMU neţ v situaci, kdy Řecko zůstane součástí eurozóny, nicméně nechá se za získanou pomoc víceméně vydírat a tlačit „do kouta“.

65

Přehled použité literatury BRŮŢEK, Antonín a kol.: Světová ekonomika na prahu na 21. století. Praha: Velryba, 2003, ISBN 978-80-85860-14-6. CIHELKOVÁ, Eva a kol.: Světová ekonomika, základní rysy a tendence vývoje. Praha: VŠE Oeconomica, 2006, ISBN 80-245-0687-4. FIALOVÁ, Helena, JELEN, Jiří: Ekonomie a řízení (Slovník základních pojmů). Praha: ČVUT, 1991, ISBN 80-01-00617-4. HRADEČNÝ, Pavel a kol.:Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-200-0454-8 JÍLEK, Josef: Akciové trhy a investování. Praha: GradaPublishing, 2009, ISBN 978-80-2472963-3. LEBIEDZIK, Marian, MAJEROVÁ Ingrid, NEZVAL Pavel: Světová ekonomika. Brno:ComputerPress, 2007, ISBN 978-80-251-1510-7. RUSMICHOVÁ Lada, SOUKUP Jiří a kol.: Makroekonomie, základní kurs. Slaný: Melandrium, 1997, ISBN 80-86175-24-3. SOJKA, Milan, PUDLÁK, Jan: Ekonomie pro střední školy. 4. vyd., Praha: Fortuna, 2003, ISBN 978-80-7373-013-0. SVAČINA, P.: Druhé rozšíření: Řecko. In Fiala, P., Pitrová, M. (eds.). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003. SVATOŠ, Miroslav a kol.: Zahraniční obchod teorie a praxe. Praha:GradaPublishing, 2009. ISBN 978-80-247-2708-0. WOODS, Thomas. E. : Krach. Praha: Dokořán, 2010. ISBN 978-80-7363-273-1 AEI.org [online]. Feldstein Martin: Willthe Euro SurvivetheCurrentCrisis? Washington: AEI, 2008. Poslední aktualizace 2014 [cit. 2014-01-20]. Dostupné na WWW: http://www.aei.org/article/29044

66

Businessinfo.cz [online], Řecko, ekonomická charakteristika země. Praha: Czech Trade. Poslední aktualizace 2013, [cit. 2013-12-14]. Dostupné na WWW: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/recko-ekonomicka-charakteristika-zeme-19222.html Easyinvest.cz, Černocký, 10 nejzadluženějších států ve světě [online], Poslední aktualizace 2013, [cit. 2013-11-14]. Dostupné na WWW: http://easyinvest.cz/10-nejzadluzenejsich-statu-ve-svete/ Euroekonom.cz, Zemánek, Hypoteční krize v USA, příčiny, průběh, následky.[online], Poslední aktualizace 2013, [cit. 2013-11-14]. Dostupné na WWW: http://www.euroekonom.cz/analyzy-clanky.php?type=jz-usa-hypoteky2 Euroskop.cz [online]. Čtyři cesty z krize eurozóny podle FinancialTimes. Praha: Euroskop. Poslední aktualizace 2014 [cit. 2014-01-18]. Dostupné na WWW: https://www.euroskop.cz/9008/17920/clanek/ctyri-cesty-z-krize-eurozony-podle-financialtimes/ Evropská centrální banka [online].Eurosystém. Frankfurt nad Mohanem:Europa EU. Poslední aktualizace 2013 [cit. 2014-01-18]. Dostupné naWWW: http://www.ecb.europa.eu/ecb/html/index.cs.html Evropská unie [online]. Evropská komise. Brusel: Europa EU. Poslední aktualizace 2013 [cit. 2014-01-18]. Dostupné naWWW: http://europa.eu/about-eu/institutions-bodies/european-commission/index_cs.htm Ministerstvo zahraničních věcí [online], Řecko, ekonomika, finanční a daňový sektor. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí. Poslední aktualizace 2013, [cit. 2013-12-14]. Dostupné na WWW: https://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/recko/ekonomika/financni_a_danovy_ sektor.html Národní koordinační skupina pro zavedení eura v České republice, [online], Výkladový slovníček, Maastrichtská konvergenční kritéria (Maastricht convergencecriteria). MF ČR. Poslední aktualizace 2013, [cit. 2013-11-20]. Dostupné na WWW: http://www.zavedenieura.cz/cps/rde/xchg/euro/xsl/vyklad_slovnik.html?PG=M#Maastrichtsk á konvergenční kritéria

67

Neviditelný pes, [online], EKONOMIKA: Neplnění fiskálních kritérií v eurozóně. Praha: Mafra, a.s., ISSN 1212-673X. Poslední aktualizace 2013, [cit. 2013-11-22]. Dostupné na WWW: http://neviditelnypes.lidovky.cz/ekonomika-neplneni-fiskalnich-kriterii-v-eurozone-f81/p_ekonomika.aspx?c=A100728_104704_p_ekonomika_wag OSN [online]. Specializované agentury, IMF. Praha: OSN, informační centrum. Poslední aktualizace 2005 [cit. 2014-01-18]. Dostupné naWWW: http://www.osn.cz/system-osn/specializovane-agentury/?i=121 Týden.cz [online]. Kovanda Lukáš: Obamovi ekonomové? Viníci krize! (Paul De Grauwe). Praha: Mediacop, 2009.Poslední aktualizace 2007 [cit. 2014-01-20]. Dostupné na WWW: http://kovanda.blog.tyden.cz/clanky/2630/obamovi-ekonomove-vinici-krize-paul-degrauwe.html

68

Příčiny ekonomických problémů Řecka

Recommend Documents