Příběhy Třetí sféry: Temní mágové. Jakub Jiří Rýdlo

Příběhy Třetí sféry: Temní mágové

Jakub Jiří Rýdlo

úvod Toto je teprve moje druhá knížka, tak možná bude obsahovat  ještě relativně dost chyb a překlepů. Co je ale hlavní, pokusím se  o skutečně kvalitní příběh, který může napsat i někdo jako jsem já.  Určitě nepřekonám ani se nevyrovnám žádnému spisovateli, ale o to  mi ani nejde. Mým cílem je vyjádřit mé představy a tužby, mnohdy  nemožné,   ať   už   proto,   že   jde   o   kouzla,   nebo   o mezilidské   vztahy,  které by mohly být lepší, kdyby lidé chtěli. Tento příběh je o mém oblíbeném tématu. Je to fantasy příběh  odehrávající se v současnosti. Vyprávění je sice zaměřeno na jednu  osobu,   ale   odklání   se   i k jiným   postavám.   Také   se   budu   vyhýbat  postavám, které jsou předurčené k něčemu. Pokouším se totiž zasadit  fantasy do reality tak, aby v příběhu byly prvky fantasy a skutečnosti  bok po boku a aby se vzájemně doplňovaly. autor

Kapitola  1. ­ Stěhování Bylo   krásné,   slunečné,   letní   ráno   roku   2007   a rodina  Novohradská   se   stěhovala   z rodinného   domku   v Útěchově   do  blízkého   Brna.   Jejich   novým   domovem   měl   být   dům   na  Královopolské ulici číslo 21 v Žabovřeskách. „Dane! Marku! Vstávejte! Snídaně je na stole.“ volala Martina Novohradská na syny. „Dáš si čaj nebo kafe?“ zeptal se Pavel Novohradský své ženy, která se k němu blížila. „Čaj. Díky.“ „Bude   se   mi   po   tomhle   domě   stýskat.“   řekl   smutně   pan   Novohradský. „Mě taky. Ale když máš tu novou práci v Brně, měl bys to odtud  daleko.“ „Máme auto. Sice by mi to trvalo dýl, ale zvládal bych to.“ „A co kluci? Oba už jsou na střední a občas mají i na sedmou. Copak   můžou   pořád   dojíždět   tak   daleko?   Sice   jsou   ve   škole autobusem   celkem   rychle,   ale   musí   brzo   vstávat.   Takhle   se konečně vyspí.“ zakrývala paní Novohradská, že se také nerada loučí s východy slunce, které v Brně asi neuvidí. To už z patra přibíhali bratři k snídani. „Dobré ráno.“ řekl s úsměvem ve tváři Dan zároveň s Markem. Dan   a   Marek   byli   dvojčata,   ale   vůbec   si   nebyli   podobní.   Nejen  vzhledem, ale i povahou. Dan byl klidný a rád četl, zato Marek byl  hlučný pecivál, který knížku viděl jen z dálky. To filmy a počítačové  hry byly jeho životem.  Oba se s chutí zakousli do chleba s medem  který   zapíjeli   horkým   čajem.   Chvíli   jedli   když   najednou   ticho  prolomil zvuk domovního zvonku. „To   musí   být   stěhováci.“   prohlásil   pan   Novohradský,   odložil šálek s kávou a šel ke dveřím. „Dobrý den. Pan Novohradský?“ zeptal se muž široké postavy. „Ano. Pojďte dál. ­ Tak tady jsme to už připravili.“ ukázal Pavel

na nábytek srovnaný  v obývacím pokoji. „Tak mi teda začnem. Do kdy by to mělo být v novým domě?“ „Když to bude do šesti večer, budeme rádi.“ „To   snad   stihnem.“   usmál   se   stěhovák a volal   na   své   tři pomocníky. Pan Novohradský se vrátil do kuchyně kde už všichni dojídali, dopil  kávu, umyl nádobí a připravil vše na odjezd. Dan s Markem se bavili  o tom, jaké to asi bude v Brně, do kterého zatím jen jezdili do školy. Dopoledne stěhováci nakládali nábytek, a tak se rodina po  dlouhé době bavila hrami. Zašli do patra aby nepřekáželi a tam hráli  hlavně   deskové   hry.   Den   utíkal   rychle,   a tak   si   ani   nevšimli,   že  nábytek už je skoro všechen přenesený. „Pane Novohradský! My už jedeme!“ volal hlavní stěhovák. „Dobře. Tak mi už taky pojedeme.“ odpovídal pan Novohradský sbíhající schody. „Tak sbalte ty hry a jedem!“ volal Pavel na zbytek rodiny. Všichni se sešli u auta a ještě se naposled podívali na jejich  starý dům, ve kterém žili již řadu let, nasedli a odjeli. „Konečně budem bydlet ve městě.“ řekl radostně Marek. „No nevím jaké to má výhody.“ oponoval smutný Dan. „No třeba internet. Tady to nebylo nic moc, ale v Brně je to lepši.  Víc poskytovatelů a vyšší rychlosti.“ Danovi to jako velká výhoda nepřišlo. Oproti Markovi byl poněkud  klidnější povahy a stačilo mu málo. „Vždyť tady to stačilo. A navíc když jsi otevřel okno, cítil jsi čistý  vzduch a ne smog.“ „No jo no. Tobě to možná stačilo. Ale kdo má stahovat filmy a hrát po síti s tak pomalým netem?“ Dan s Markem se tak hádali skoro celou cestu v čem je Brno lepší  než Útěchov a to i přes snahu rodičů je uklidnit. Když dorazili na  místo, byly teprve tři hodiny odpoledne. Jak vystupovali, všiml si pan  Novohradský přijíždějícího nákladního vozu stěhovací služby.

Paní   Novohradská   odemkla   dveře   jejich   nového   domu  a pustila   syny   dovnitř.   Její   muž   zatím   ukázal   stěhovákům   místo  v boční uličce kde mohli zaparkovat a domluvil se kam mají nábytek  složit. Jakmile byly vyložené pracovní stoly Marka a Dana, začali si  zařizovat pokoj. Jejich máma se zatím chopila zařizování kuchyně  a táta jen co se vyrovnal se stěhováky, šel nosit nábytek do ložnice.  Netrvalo   dlouho   a Martina   Novohradská   volala   všechny   k   jídlu.  U jídla   ještě   panovala   mírně   smutná   atmosféra   kterou   narušoval  Marek, ale sotva dojedli, byli už o něco veselejší. „Zítra   mi   pomůžete   s   obývákem   Marku   a   Dane.“   řekl   pan Novohradský, který si celkem rychle začal zvykat na dům v Brně. „A kdy nám zavedou internet?“ ptal se nedočkavě Marek. „Pozítří.   Zatím  to budeš   muset  vydržet  s  televizí.“  odvětil  mu táta. Všichni už byli unavení, a tak šli spát. Tak skončil jejich první den  v novém domě. Sotva ulehli, usnuli. Všichni až na Dana. Ten ještě  chvíli přemýšlel, jestli si zvykne na život ve městě. Sice očekával  další noc beze snů, ale v tom se spletl. Tuto noc se mu zdál sen, který  si zapamatoval téměř přesně.

Kapitola 2. Minulost se připomíná Ráno   rodina   posnídala   a   jen   co   si   douklízeli   všichni   své  věci, vzal pan Novohradský syny a šli rozestavět nábytek v obývacím  pokoji, zatím co paní Novohradská šla vybalovat nádobí. „Tak jdem na ten obývák.“ řekl pan Novohradský. Dan a Marek následovali tátu do pokoje a začali rozmisťovat nábytek. „Marku. Pojď. Pomůžeš mi dát to křeslo sem.“ ukázal jeho otec na místo u stěny „Ty Dane zatím můžeš dát televizní stolek tady naproti ke stěně.“ Sotva   bylo   křeslo   i televizní   stolek   na   svém   místě,   dali   do   středu  místnosti konferenční stolek. Pak už jen umístili kolem stěn police na  knížky a nějaké drobnosti na dekoraci a nakonec připravili háčky na  obrazy. Netrvalo dlouho a nábytek byl připravený k naplnění. Teď už  se každý chopil nějaké krabice s věcmi a mohlo začít dokončování  stěhování. Dopoledne všichni plnili skříně a poličky, takže už před  obědem to skoro vypadalo, jakoby tady žili už pár let. Blížilo se poledne a tak paní Novohradská začala vařit oběd.  Protože   bylo   zapotřebí   aby   byl   rychle   hotoví,   měli   dnes   k   obědu  špagety se strouhaným sýrem a kečupem. Sice měl každý vrchovatý  hluboký talíř, ale protože se pořádně nadřeli s úpravami domu, byli  pořádně vyhládlí, a tak měli rychle prázdné talíře. Po obědě si šli  odpočinout   do   obývacího   pokoje   k   televizi,   kde   zrovna   dávali  nějakou komedii. Když film skončil, šel každý pokračovat v tom, co  přerušil před obědem. Jen Dan už nevydržel nemluvit o podivném  snu, který se mu zdál. Věděl, že bratr by ho neposlouchal, a i kdyby ano, vysmál  by se mu. Táta by ho poslouchal, ale řekl by mu, že se tím nemá  trápit, že to byl jenom sen. Jediný komu o něm mohl říct byla jeho  máma. Ta ho vždy poslouchala a nikdy ho od ničeho neodrazovala, ať  už to bylo cokoliv. Šel tedy za ní do kuchyně. „Mami?“ „Copak Dane.“ „Víš – zdál se mi zvláštní sen.“ začal nejistě Dan.

„Pojď. Posaď se.“ řekla mu máma a oba se posadili na židli. „Proč zvláštní? Co se ti zdálo?“ „No – zdálo se mi, že jsem se probudil uprostřed noci, a – u mé postele stál nějaký starý muž s plnovousem a holí a na sobě měl nějaký starý plášť. Ale ne normální plášť. Vypadal jako z nějaké středověké pohádky.“ „A   co   je   na   tom   tak   zvláštní?“   zeptala   se   zvědavě   paní Novohradská. Danovi se najednou nějak nechtělo mluvit. Asi se bál reakce mámy.  Když bude pokračovat, bude se mu buď smát, že to nic není, jenom  obyčejný sen, nebo mu bude věřit a řekne mu něco, co si neumí ani  představit. „No – vlastně“ pokračoval nejistě „ten muž mi něco říkal. Cosi o nějaké volbě. Že prý přijde chvíle, kdy si budu muset vybrat, jak bude můj život pokračovat.“ Máma Dana poslouchala a vypadala, že na to čekala. „A jak to tam vypadalo?“ „Teď si uvědomuju, že – vlastně to byl pokoj v našem bývalém domě. Ale ...“ „Copak?“   povzbudila   Dana   jeho   máma   a   poklepala   ho   na rameno. „... byl   vyzdobený  a   nábytek  byl   uspořádaný  nějak   divně.   Na   zemi byly hračky a já byl v nějaké malé posteli. Vypadalo to tam jako pokoj malého dítěte.“ Paní   Novohradská   vstala   a   odešla   beze   slov   do   ložnice.   Dan   si  myslel, že to nepovažuje za něco zvláštního, ale takhle beze slov ještě  nikdy neodešla. Vždycky se aspoň slovem zmínila kam jde. Dan tedy  čekal na židli a vzpomínal na sen. Snažil si vybavit každý detail. To  mu nedělalo moc problém, protože sny si většinou pamatoval dobře.  Po  pár   minutách   se   vrátila   jeho   máma,   položila   vedle   něj   krabici  s fotkami a aniž by cokoli řekla, začala v ní hledat. „Nevypadal ten pokoj nějak takhle?“ zeptala se ho a ukazovala mu jednu starou fotku.

Dan si fotku prohlédl a pak odpověděl: „Ano. Co je to za fotku?“ „To je tvůj pokoj – když ti byly tři roky. Vzpomínám si, že pár měsíců   po   tvých   třetích   narozeninách   jsi   ráno,   když   jsem   tě budila, říkal něco o pánovi, který tě navštívil.“ Teď už Dan věděl, že mu máma věří, a že se na ni může obrátit ať se  stane   cokoliv.   Pak   se   zamyšleně   zvedl,   poděkoval   mámě   že   ho  poslouchala a odešel k sobě do pokoje. Zbytek dne si dělal pořádek  ve   věcech   a   přemýšlel   nad   tím,   co   se   mu   zdálo   a na   rozhovor  s mámou. Večer,   když   šli   všichni   spát,   byl   Dan   už   celkem   klidný.  Říkal si, že si jen ve snu vzpomněl na něco co zažil jako malý. Jen  mu nešlo do hlavy, kdo byl ten tajemný muž. Chtělo se mu ale spát,  a tak si lehl a zavřel oči. Snažil se usnout, ale nemohl. Občas vstal  a zašel k oknu, podívat se na hvězdy. Po chvíli si ale vždycky lehl.  Když viděl na budíku jednu hodinu ráno, myslel si že neusne, ale  v okamžiku spal. Co ale nečekal, sen, který mu tak vrtal ráno hlavou  se vrátil. Byl ale zřetelnější a zdálo se mu, že se vrátil do té noci,  když mu byly tři roky. Rozhlížel se kolem a poznával pokoj z fotky. Najednou se  otevřely dveře a v nich stála nějaká postava v plášti. Do obličeje ale  neviděl,   protože   byl   zkovaný   v kápi.   Osoba   pomalu   přišla   k   jeho  posteli a mávnutím ruky zavřela dveře. „Ahoj Dane.“ řekla tajemná postava. „Kdo jste?“ „Na  to jak jsi  malý,  jsi dost zvědavý.“ pousmál  se  návštěvník „Nu budiž. Jsem tvůj přítel. To je vše co o mně potřebuješ vědět. Dospěl   jsi   do   věku,   kdy   se   musíš   rozhodnout.   Ale   pozor. Neukvapuj se. To, jak odpovíš na mou otázku ti změní život. Sice  nejsi   na   světě   dlouho,   ale   děti   jsou   mnohdy   chápavější   než   dospělí.   Jak   už   jistě   víš,   žiješ   ve   světě   techniky,   kde   člověk nemá   moc   schopností   a   je   odsouzen   k životu   po   boku technických vynálezů. Můžeš si ale vybrat. Teď chci vědět, jestli chceš žít v tomto světě, nebo“ „Vstávej   Dane.“   přerušila   mu   sen   máma.   „Už   je   ráno.   Tak

vstávej.“ „Ještě chvíli. Zdál se mi zase ten sen.“ žadonil rozespalý Dan. „Tak dobře. Ale za patnáct minut přijdu zase.“ Dan se otočil a snažil se zase usnout. Sen už se ale nevrátil.  Do čtvrthodiny už byl v kuchyni, kde už všichni snídali. „Dobré ráno.“ „Dobré ráno Dane.“ pozdravil ho táta s mámou. „Dneska už nám konečně přijdou zavíst ten internet.“ radoval se Marek. U   snídaně   si   Marek   pořád   vychvaloval,   jak   rychlé   připojení  k internetu   budou   mít,   a že   si   konečně   užije.   Sice   ho   nikdo  neposlouchal, ale to ho nezajímalo. Pan Novohradský si pro změnu  četl ranní noviny a Dan přemýšlel nad snem co se mu zdál. Chtěl  o něm říct mámě, ale ne když byli u stolu ostatní. Byly prázdniny a tak nikdo nikam nespěchal. Kromě pana  Novohradského. Sice měl do práce nastoupit až zítra, ale volali mu,  že firma dostala novou zakázku a potřebují ho tam. Tak trochu s tím  počítal. Věděl že jako programátor nebude mít nikdy jistotu, že bude  mít volno jak si přeje. A to i přes to, že nastoupil do celkem malé  společnosti. Když dosnídali, Marek šel do obývacího pokoje dívat se  na televizi, pan Novohradský se šel připravit na první den v nové  práci a Dan měl konečně možnost svěřit se mámě. „Mami. Máš čas?“ „Ano. Samozřejmě.“ „Víš jak jsem ti včera říkal o tom snu?“ „Jistě. Co je s ním?“ „Nejdřív jsem nemohl usnout, ale když už jsem usnul, vrátil se. Byl ale jiný. Byl skutečnější. A pamatuji si i něco z toho co mi říkal   ten   muž.   I   když   tentokrát   jsem   mu   neviděl   do   obličeje. Podle hlasu to ale byl muž. A když jsi mě vzbudila, zrovna se mě na   něco   ptal.   Znělo   to   ale   divně.   Říkal   něco   o   světě   plném techniky a o nějakém jiném. Víc už ale nestihl říct.“ „To je mi líto. Snad se ti bude ještě někdy zdát a tentokrát do

konce.“ „Nevíš co by to mohlo znamenat?“ „Nevím.   Kdybys   byl   Marek,   řekla   bych,   že   se   moc   díváš   na televizi,   ale   u   tebe   to   říct   nemůžu.“   pousmála   se   paní Novohradská. „Uvidíme. Tak já si jdu něco přečíst.“ Dan   se   zvedl   a   odešel   do   svého   pokoje.   Jeho   máma   se   otočila  a v očích jí byla vidět radost. „Tak  už  se  to blíží.  Už   přijde  ta  chvíle.“  říkala  si  vesele  paní Novohradská.   „Teď   už   jen   aby   začal   hledat   a   nebude   to   trvat dlouho a Mungan zase přijde.“ Danova máma teď byla opravdu šťastná. Její syn, i když jen jeden ze  dvou, pozná to, co poznala i ona kdysi před léty. Konečně zjistí, že  svět není jen to, co vidí každý den, ale že to co zná, je jen část.  Hodně malá část.

Kapitola 3. Pátrání po minulosti Pan Novohradský zrovna odcházel do práce když zazvonil  zvonek.   Šel   otevřít.   Když   otevřel   dveře,   pozdravil   ho   mladý   muž  s kufrem na nářadí v ruce.

„Dobrý den. Jsem Jan Pospíchal. Jsem tu kvůli tomu internetu.“ „Pavel Novohradský. Pojďte dál. Zrovna odcházím, ale manželka to s vámi vyřídí.“ „Martino! Pojď sem. Je tu technik kvůli připojení k internetu.“ Netrvalo dlouho a přišla paní Novohradská. „Dobrý den. Martina Novohradská. Půjdeme do obýváku.“ „Tak já jdu. Na shledanou.“ „Ahoj drahoušku.“ odpověděla Martina manželovi. „Na schledanou.“ odpověděl technik panu Novohradskému. Ve   chvíli   byl   dole   i   Marek,   který   si   hrál   na   počítači   a   přihlížel.  Technik sepsal s paní Novohradskou smlouvu a pak si zašel do auta  pro kabel. Naštěstí v ulici už bylo několik lidí připojeno, a tak se  nemuselo   venku   nic   kopat.   Stačilo   jen   provrtat   díru   na   kabel   do  skříně na vnější straně stěny domu, kde byl vyveden kabel ze země  a pak protáhnout kabel do domu. „Kam až to mám zavést?“ „V patře je počítač. Zavedu vás tam.“ odpověděla technikovi paní  Novohradská. Technik tedy protáhl kabel po stěnách domem až k počítači a zapojil  ho. Pak už stačilo provést jen nějaké nastavení a Marek mohl začít  hrát hry po síti. Po  několika   hodinách  čtení   si   Dan   uvědomil,   že   by   snad  mohl zkusit nějaké internetové fórum, aby mu někdo poradil s tím  snem. Sice mu chvíli trvalo než se dostal na počítač, ale pak už věděl  kde se zeptat. Na jeho dotaz mu dlouho nikdo neodpovídal, a tak už  Dan přestával snu věnovat pozornost. Uplynul další den a Dan sice  nevěděl  co ten sen znamená, ale doufal, že se mu bude zase zdát a že  tentokrát   do  konce.   Po  večeři   se   tedy  nešel   dívat   na   film,  ale   šel  rovnou spát. Jeho přání se mu splnilo a sen se mu opět zdál. Začátek byl  stejný. Pak už ale došel k místu, kde minulou noc skončil. „Teď   chci   vědět,   jestli   chceš   žít   v   tomto   světě,   nebo   jestli   se rozhodneš   pro   život   ve   světě,   kde   magie   nezmizela   a lidské

schopnosti jsou rozvíjeny.“ Když   osoba   domluvila   a   čekala   na   odpověď,   Dan   se   rozmýšlel  a nakonec se ještě zeptal. „A uvidím někdy rodinu?“ „To bude jen na tobě.“ „Tak dobře. Chci žít v tom druhém světě.“ „Jak si přeješ. Tento rozhovor si budeš pamatovat jen jako sen a až přijde čas, vrátí se. Pak už budeš připravený odejít se mnou a přiučit se něčemu, co se zde nikdy nenaučíš. Podrobnosti se ale nedozvíš  v tom snu co se  ti bude  zdát. Bude  záležet  na  tvém odhodlání jestli se zase setkáme. Takže za pár let ahoj.“ „Na shledanou“ V tom se Dan probudil do nového dne. Teď byl pořádně zmatený.  Pochopil,   že   pokud   se   to   vážně   stalo,   musí   existovat   nějaký   svět  kouzel. Nerozuměl  ale  tomu,  že záleží na jeho odhodlání  jestli  se  setká s tím mužem. Následovalo   tedy   hledání   odpovědí.   Máma   mu   nic  neobjasnila.   Buď   nic   nevěděla,   nebo   mu   nic   nechtěla   říct.   Hledal  proto na internetu a v knihovně. Vypůjčil si několik knih o snech, ale  podle   žádné   si   nedokázal   ten   sen   vyložit.   Nakonec   začal   hledat  všechno   možné,   výkladem   snů   počínaje   a   esoterickou   literaturou  konče. Postupem času si na sobě začal všímat změny. Dřív by takové  knihy   jen   přejel   očima,   ale   teď   je   přímo   hltal.   Uplynulo   několik  měsíců   a   už   věděl   dost   o   výkladu   snů,   astrálním   cestování,  vyvolávání   duchů   a   kdejakém   odvětví   magie.   Stále   ho   ale  nenapadalo, jak si vzpomenout na něco, co zažil před více jak deseti  lety. Pak ale narazil na článek o hypnóze, a uvědomil si, že ta by mu  mohla pomoci. Hledání teď soustředil na hypnoterapeuty v okolí, ale  žádného který by připadal v úvahu nenašel. Rozhodl  se  proto zkusit  štěstí  u mámy. Snad mu pomůže  aspoň s tímhle. Bylo to už pár měsíců po tom co se přestěhovali a už  měl   zase   školu.   Proto  bylo   těžší   si   najít   chvilku   aby   se   jí   zeptal.  Naštěstí  zde  byl  víkend,  který  měl  většinou  volný.  Taky  proto,  že  úkoly   dělal   obvykle   hned   jak   se   vrátil   ze   školy.   Zašel   za   ní   tedy 

jednoho   dne   v podvečer,   když   se   zrovna   Marek   díval   na   film   na  počítači a táta byl ještě v práci. „Mami? Měl bych dotaz.“ „Ano?“ „Víš jak jsem ti o prázdninách říkal o tom snu? Jednu jeho část jsem   nechápal.   Až   do   teď.   Neznáš   náhodou   nějakého hypnoterapeuta, který není – no prostě, který není zaměřený moc materialisticky?“ „Vlastně   znám.   Ordinaci   má   u  Slovanského   náměstí.   Klidně   ti někdy   ukážu   kde   přesně   to   je.   A   proč   vlastně   chceš   navštívit hypnoterapeuta?“ „V tom snu mi ten muž říkal cosi o tom, že podrobnosti v něm nenajdu. Že bude záležet jen na mém odhodlání jestli se setkáme.  Myslím, že – že jediný způsob jak se dozvím vše co potřebuji, je hypnóza.“ „Dobře. Tak kdy tam zajdeme?“ „Třeba zítra ve čtyři hodiny?“ zeptal se nedočkavě Dan. „Tak  dobře.  Já  si  teď ještě  musím  něco  zařídit.“  řekla   Danovi máma a odešla. Během několika minut už seděla u telefonu a vytáčela číslo  své známé hypnoterapeutky, která jediná v Brně mohla slyšet Danova  slova. „Ano?“ ozvalo se v telefonu. „Tady Martina Novohradská. Je tam Jana Ptáčková?“ „U telefonu.“ „Minulost   se   připomněla.   Se   synem   přijdeme   zítra   v šestnáct hodin, aby se setkal s Munganem.“ „Dobře. Budu vás čekat.“ „Dobru zdar.“ „A zlu zmar.“ Těmi   slovy   rozhovor   skončil.   Dan   už   neměl   co   na   práci,  a tak se šel podívat jaký film Marek sleduje. Zrovna dojeli titulky 

nějakého akčního filmu a Marek se díval, co si pustí teď. Procházel  řadu filmů, které měl na disku když si Dan všiml jednoho, který ho  doslova praštil do očí. „Dej tam tohle.“ prosil Marka Dan. „To je nějaká kravina. Už dávno sem to chtěl smazat, ale ňák sem  na to vždycky zapomněl.“ „Prosím.“ „No  dobře.  Ti  to  teda   pustím  a  pujdu  se   dívat   na   televizi.   Za chvilu tam bude druhej díl Shreka.“ „Díky.“ To, čeho si Dan všiml nebylo nic jiného, než Harry Potter. Nikdy ho  nezajímala taková tvorba ať už knížky nebo filmy, ale teď se na to  chtěl prostě podívat. Asi se chtěl nějak připravit na zítřek. Shlédl tedy  celý film, ale s úsměvem si říkal, že jestli je tohle pravda, tak tvůrci  filmových efektů přijdou o práci. A pak po tom co si přečetl věděl, že  nic takového není. Sice nevěděl jestli těm všem knihám má věřit, ale  všechno to vyvracely a to mu stačilo.

Kapitola 4. Hypnóza Tato   noc   byla   klidná   a   Dan   se   pořádně   vyspal.   To  potřeboval. Následovala neděle. Dopoledne Dan odpočíval a aby se  odreagoval,   zabral   počítač   dřív   než   Marek   vůbec   vstal   a   hrál   hry  a díval se na filmy. Po vydatném obědě si šel ještě lehnout a před třetí  hodinou ho probudila máma. „Vstávej   Dane.   Za   chvíli   půjdeme.   Musíme   tam   být   brzo, abychom   nemuseli   dlouho   čekat.   Někdy   je   tam   celkem   plno a není to na chvíli.“ „Jo jo. Už vstávám.“ odpověděl rozespale Dan. Jakmile Dan vylezl z postele, máma na něj čekala. Sešel dolů po  schodech a ještě si protíral oči. Máma mu dala hrnek teplého čaje na  probuzení a během dvaceti minut vyrazili. Jeli na Husitskou a pak  sešli na Palackého třídu. Paní Novohradská vedla syna po ulici když  došli k jednomu domu. Dole byla prodejna oblečení a nad ní byty. „Tady to je. Pojď.“ „A   kde   je   nějaká   cedule?“   ptal   se   zaskočený   Dan.   Ještě   totiž neviděl, aby měl nějaký doktor ordinaci a na domě nebyla nějaká cedule. „Tím se netrap. Je to tady.“ Paní   Novohradská   vzala   Dana   za   ruku   a   vyšli   po   schodišti   do  druhého patra. Paní Novohradská zaklepala na dveře a ty se v mžiku  otevřeli. „Vstupte.   Už   vás   čekám.“   řekla   žena   středního   věku v obnošených šatech. „To je Dan.“ představila paní Novohradská syna. „Těší mě.“ řekl. „Potěšení na mé straně.“ řekla zdvořile hypnoterapeutka. Vešli   do   bytu   ve   kterém   se   nesla   vůně   ovocného   čaje   a nějakých  bylinek.  Paní  Ptáčková  je  zavedla  do  pokoje  s třemi  křesly  kolem  jedné  tvarované  postele.  Dan si všiml  zvláštní  výzdoby  a několika  zajímavých předmětů.

„Paní   Novohradská.   Posaďte   se   prosím   sem...“   řekla   žena a ukázala na jedno křeslo. „...a ty Dane si lehni sem.“ dokončila a sedla si do křesla naproti Danovi. „Teď se tě pokusím uvést do hypnotického spánku. Potřebuji ale vědět do kterého okamžiku se chceš vrátit.“ „Byla to noc někdy kolem mých třetích narozenin.“ „Přesněji nevíš?“ „Bohužel ne.“ „Já   si   na   tu   noc   vzpomínám.“   vyhrkla   nedočkavě   paní Novohradská „Bylo to třetího března 1993.“ „Dobře   tedy.“   řekla   hypnoterapeutka   a   mírně   se   zamračila   na Danovu mámu, která věděla, že na to měl dojít Dan sám. Pak   vytáhla   paní   Ptáčková   magnetofon   a   pustila   nějakou   klidnou  hudbu. „Uvolni se Dane.“ začala klidným monotónním hlasem „Jsi zcela  uvolněný a klidný, hlava ti těžkne a jsi unavený. Chce se ti spát, únava tě ovládá, pohlcuje tě, spíš. Tělo máš lehké a uvolněné, každý   sval   v   tvém   těle   je   uvolněný.   Usínáš – usínáš,   spíš. Nevnímáš   okolí,   jen   můj   hlas.   Teď   ti   celý   život   probíhá   před očima a ty si můžeš vybrat, do které chvíle se vrátíš. Teď chci, aby ses vrátil do odpoledne třetího března 1993. Jsi tam?“ „Ano.“ „Kde jsi?“ „Jsem doma.“ „Jak to tam vypadá.“ „Je to krásný domek v Útěchově. Slunce svítí a venku je celkem teplo.“ Danova máma souhlasně přikývla. „A kolik je ti let?“ „Před dvěma dny jsem měl třetí narozeniny.“ „Dobře. Teď se posuň do chvíle, kdy jsi šel spát. Co se děje?“

„Máma je u mé postýlky a dává mi pusu na dobrou noc, odchází a zhasíná světlo.“ „A dál?“ „Usínám. Spím, ale něco mě vzbudilo. Kroky. Někdo se blíží. Ve dveřích stojí nějaká postava.“ „Kdo to je?“ „Muž s plnovousem. Vypadá aspoň na čtyřicet let. Má nějakou halenu jako z fantasy filmu, lněné kalhoty a modro­fialový plášť s kápí. V ruce zdobenou hůl. Ale nepoznávám ho.“ „Říká ti něco?“ „Ano. Mluví o světě kde je magie zcela běžná a není tam žádná moderní technika. Jako by se tam čas zastavil před několika sty lety. Ptá se mě jestli chci žít v tom světě nebo v tom, ve kterém žiji.“ „A co jsi odpověděl?“ „Že ano.“ „A co ti říká dál?“ „Že až přijde čas a dozvím se toto, budu připraven a mám ho zavolat.“ „A jak?“ „Mám dojít k průchodu do toho druhého světa a v duši ho volat. Volat   jméno   Mungan   Crann.   A   když   budu   potřebovat   pomoc, máma mi pomůže.“ „A co dělá dál?“ „Dává mi ruce na hlavu a říká, že na toto zapomenu a zbude mi jen sen jako vodítko.“ „Dobře. To by stačilo. Teď až napočítám do tří a lusknu prsty se probudíš a vše si budeš pamatovat. ­ Jedna – dva – tři.“ řekla hypnoterapeutka a luskla prsty. V   tom   se   Dan   probudil,   promnul   si   oči   a   začal   si   vzpomínat   na  všechno. „Už si všechno vybavuji. Mami? Pomůžeš mi?“

„Ano. Samozřejmě.“ „Děkuji za pomoc.“ „Nemáš zač Dane.“ řekla paní a usmála se. Pak už Dan veselý jako malé dítě chytl mámu za ruku a táhl ji domů.  Doma se začal připravovat na tu ohromnou věc. Otevřou se mu dveře,  které celý život přehlížel. Pak se ho ale zmocnily obavy.

Kapitola 5. Setkání „Mami? Tys o všem věděla?“ „Ano. I já si tím prošla. Ale neměla jsem nikoho jako jsem já teď pro tebe. Nikdo jiný z rodiny to své ano neřekl.“ „A jak to teď bude?“ „No já to zastírala výlety.“ „O to mi nejde. Jak můžu žít tady běžný život, když budu kdo ví kde objevovat tajemství magie?“ „Ničeho se neboj. Mungan ti vše vysvětlí a pomůže ti.“ „Na. Vem si tenhle amulet. Měla jsem ho, když jsem volala já svého   průvodce.   Je   to   keltská   spirála.   Symbolizuje   tři   živly a pomůže ti se soustředit.“ „Díky.“ řekl Dan a prohlížel si amulet. Teď   už   byl   Dan   zase   klidný   a   těšil   se   na   setkání   s   Munganem.  Připravoval si verše, kterými ho chtěl přivolat, ale nic ho nenapadalo. „Neboj Dane. Musí to jít od srdce.“ poznala máma jeho obavy „To přijde samo až tam budeš stát. ­ Jsi připraven?“ „Snad ano.“ řekl nejistě Dan. Pak vyrazili na cestu. Nasedli do auta, protože pan Novohradský už  byl doma a auto již nepotřeboval, a vyjeli. Projeli Královým polem  a pak   i   Řečkovicemi   až   dojeli   k   lesu   poblíž   chemičky.   Tam  zaparkovali a šli pěšky dál do lesa. „Tak Dane, teď už musíš najít průchod sám.“ „A jak?“ „Věř si. Věř svým pocitům.“ Dan   se   otočil   k  mámě   zády  a   dál   už   šel   sám.   Přešel   kopec   když  narazil na místo, kterému se jakoby vyhýbaly stromy. Všude jinde  byly stromy nepravidelně rozesety, ale na tomto místě vytvářely malý  kroužek o průměru asi tři metry.

Danovi   to   místo   připadalo   zvláštní,   a   tak   to   zkusil   tam.  Vešel na okraj kruhu stromů a sklonil hlavu. Uvolnil se a začal volat  Mungana. Minulost vrátila se já do budoucnosti vrhnout chci se. Život zdejší a život tam nechť v jeden spojen mám. Mungane prosím, průvodci můj přijdi teď pro mne, mne opatruj. Naučit se chci věci nové které zde jsou mi utajované. Jen co Dan řekl tyto verše, které měly přivolat Mungana, napřímil  hlavu, aby se podíval na výsledek, ale nic se nedělo. Řekl si, že to asi  není to správné místo. Už se otáčel že odejde, ale cítil že to musí být  právě   tady.   Otočil   se   zase   zpět   a   zkusil   Mungana   zavolat   znovu.  Soustředil   se   jak   nejvíc   dokázal   a   připravené   verše   opakoval  několikrát po sobě. Po chvíli ucítil jak mu pulsuje srdce a mezi ním  a amuletem   od   mámy   proudí   energie.   Během   pár   okamžiků,  uprostřed kruhu mezi stromy, se objevila slabá záře. Rozšiřovala se  a protahovala   do   svislého   oválu.   Neuplynula   ani   minuta   a před  Danem byl zářící portál. Chvíli ho pozoroval, než z něj vyšel muž na  první   pohled   postarší,   s plnovousem,   v plášti   a s holí   v   ruce.   Dan  udělal dva kroky dozadu a muž popošel k němu tak blízko, že by ho  mohl   praštit   holí.   Několik   okamžiků   se   na   sebe   dívali   než   muž  promluvil. „Ty budeš Dan Novohradský.“ „A­a­ano. To jsem já.“ zakoktal Dan. „Nemusíš se bát. Jsem Mungan Crann.  –  Asi už jsi o mě něco slyšel.“ „Ano. Vy jste můj ...“ „Tvůj   průvodce.   Krátce   po   tvém   narození   jsem   si   tě   vybral. A protože jsi mi řekl ano, mohu ti předat mé znalosti. První co ti

řeknu je něco o tom co tě čeká a kdo vlastně jsem.“ Mungan   chytl   Dana   za   ruku   a šel   s ním   na   krátkou  procházku po okolí. „Začnu   u   toho,   kam   tě   zanedlouho   zavedu.   Četl   jsi   už   něco o astrálním cestování?“ „Ano četl.“ „Výborně. Tak stejně jako při astrálním cestování se dostaneš do astrální sféry, kde je jenom tvá duše, tak já tě zavedu do sféry, kam půjde i tvé tělo. Tato sféra kde jsme nyní se nazývá První sféra. Pak je astrální sféra a další známá a často navštěvovaná je sféra Třetí nebo Magická. Má spoustu názvů, ale toto jsou dva nejpoužívanější.   Dá   se   říci   že   vznikla,   ale   lepší   je – byla osídlena – v   době   honu   na   čarodějnice.   Když   církev   začala pronásledovat čarodějnice, byl v ohrožení každý, kdo se zajímal o magii nebo ji dokonce provozoval. Proto se Nejvyšší rada mágů  odhodlala k ústupu do bezpečí.   Ne   že   by   neměli   sílu   úspěšně vzdorovat, ale bylo by to ohromné  krveprolití, které je v rozporu se všemi dohodami. Podle těch je už po staletí zakázáno používat magii  pro  útok.  Magie  se  smí  používat  pouze  při  obraně  před útokem a pak pro běžné účely.“ „Ale před jakým útokem když je útok zakázaný.“ „Dane, Dane. Ty si asi myslíš, že mezi magickým lidem jsou jen dobří lidé a nikdo neporušuje   dohody.   Samozřejmě   byli,   jsou a budou  i   tací,   kteří   magii   používají   k získání   moci.   No   a   ten ústup   před   pronásledováním   spočíval   v   tom,   že   se   Rada   sešla k nejsložitějšímu rituálu za tisíc let. Šlo o to, že otevřeli průchod do Třetí sféry. Aby ale byla jistota, že se tam dostanou jen ti co mají, byl v každé zemi vytvořen   jeden   tajný   portál   a   ve   větších zemích i dva nebo tři a každý portál se dá odhalit a otevřít jen pomocí klíče.“ „A   jak   ten   klíč   vypadá?   A   jak   to   že   jsem   otevřel   ten   portál, kterým jste přišel.“ „Klíč je amulet. Rada vytvořila pro každého člena jeden, aby jen členové Rady mohli otevřít portál a pustit tak jen ty správné. No

a ty jsi portál neotevřel. Pouze jsi mne zavolal. Díky amuletu tvé matky tvé volání prostoupilo až do Třetí sféry a já si pak portál otevřel.   Abych   se   ale   vrátil   k   evakuaci   magického   lidu.   Vše probíhalo   dobře.   Až   do   útoku.   Skupina   černokněžníků   viděla v tom útěku možnost podrobení   všech   mágů.   Mysleli   si,   že   ve třetí sféře budou mít lehčí záškodnictví. Zaútočili na jeden portál a jeho strážce podlehl útoku. Tak se dostali do Třetí sféry. Ta se vyvíjí nezávisle na této s jinými pravidly.“ „Takže je to vlastně oddělený svět, kde každý provozuje magii. To musí být nádhera.“ „Ano.   To   je.   Teď   má   klíč   k   portálu   každý,   komu   ho   přidělí Nejvyšší rada mágů. Takže může většina obyvatel Třetí sféry jak chce chodit do První a zpět.“ „A kdo jsou vlastně ti průvodci? Jaká je vaše úloha?“ „Každý průvodce se snaží naučit za život co nejvíc lidí z První sféry magii. No naučit.  Lepší  je  spíš  uvést  do  světa  magie.  No a já mám teď na starosti tebe. Teď už si ale musíš oddechnout a vstřebat   všechno   co   jsem   ti   řekl.   Zítra   se   sejdeme   na Slovanském náměstí v pět ráno. Mám ti totiž hodně co říct.“ To už docházeli k autu, kde čekala Danova máma. Seděla tam v trávě  a něco si četla. Pomalu k ní přišli zezadu a pak na rameni ucítila hůl. „Nazdar Martino. Jak se máš?“ Danova máma se zaposlouchala do hlasu. Rozzářila se radostí a pak  se pomalu zvedla a otočila. „Nazdar Mungane! Konečně se zase vidíme.“ řekla Martina plná  radosti ze shledání „Tak jak se máš? A co je nového ve Třetí sféře?“ „Mami? Ty víš o Třetí sféře?“ zeptal se zaraženě Dan. „Ano Dane. Nevíš o mě mnohé. Mungan je syn mého průvodce.“ „Syn tvého průvodce?“ „Těžko   se   mi   o   tom   mluví,   ale   můj   průvodce   Guaire   Crann zemřel těsně před ukončením   mého   výcviku.   Ani   nevím   jak přesně. Všichni to utajují.“ „Ano Dane. Tak je to. A protože jsem žil s mým otcem a byl jsem 

s ním na rozdíl od tvé matky pořád, byl jsem vyučen dřív a mohl jsem   dokončit   výcvik   tvé   matky.  Teď   už   byste   ale   měli   jet Martino.   Dan   musí   jít   brzo   spát   a   s   tebou   si   můžu   povídat později. Tak zatím.“ „Dobře Mungane. Měj se dobře.“ rozloučila se Martina. „Na shledanou.“ řekl Dan. „Přeji   vám   hluboký   mír.“   pozdravil   ještě   jednou   Mungan a zmizel mezi stromy.

Kapitola 6. Nové zprávy z domova Dan s mámou nasedli do auta a odjeli domů. Tam už na ně  čekali   Marek   a pan   Novohradský.   Když   se   ptal   pan   Novohradský  ženy   kde   byli,   řekla   že   u   doktora.   Tím   Danovi   naznačila,   že   táta  o ničem neví a mělo by to tak zůstat. Dan ještě trochu zakašlal, aby  potvrdil, že byl u lékaře. „Dan si musí jít lehnout. Má horečku, ale zítra už bude určitě zase v pořádku.“ řekla Martina. „Tak dobře. Dobrou Dane.“ odpověděl pan Novohradský. „Dobrou tati.“ řekl Dan a odešel do svého pokoje. Když Dan došel do pokoje, lehl si a začal přemýšlet nad tím, co dnes  prožil. Mezitím paní Novohradská řekla manželovi, že ještě musí jít  něco koupit a odešla k autu. Už  bylo pozdní podzimní odpoledne  a venku bylo jen pár aut. Jen občas byl vidět někdo na chodníku. Paní  Novohradská   dojela   na   Slovanské   náměstí   a   zaparkovala   v   boční  ulici. Potom si to namířila přímo do parku. Už když přecházela přes  silnici, viděla někoho v zdálky nepřehlédnutelném plášti na lavičce. „Nazdar Mungane.“ pozdravila Martina Novohradská a přisedla si. „Zdravím. Jak se s tím Dan srovnává?“ „Dobře. Myslím, že to přijal výborně a ani výcvik mu nebude dělat problémy. A co je nového tam u vás?“ „Nic zvláštního. Všude klid. Ale Nejvyšší rada mágů mi povolila ti konečně říct, jak zemřel můj otec.“ „Doopravdy? Povídej.“ „Celou  tu   dobu   to  tajili   kvůli   tomu,   že   zemřel   na   jedné   tajné misi.“ „Tajná mise? Tvůj táta byl šedý mág?“ „Ano. I když teď je klid, před 27 lety tomu tak nebylo. Sice to nebylo moc vážné, ale můj otec byl vyslán jako špeh.“ „A co přesně to bylo?“ „Skupina pěti temných mágů svolávala pomoc k útoku na Hlavní

banku. Naštěstí jsme dostali vzkaz o jejich činnosti. Můj táta měl zjistit jak na tom jsou a ­ a při tom ho chytli.“ to už se Mungan zadrhával.   Jako   by   to   znovu   prožíval   a   to   pro   něj   nebylo   nic příjemného. „Klidně si dej přestávku. I já mám na krajíčku a to byl jen můj průvodce.“ uklidňovala paní Novohradská Mungana. „Je   vidět,   že   tě   vycvičil   dobře.   Nechybí   ti   pochopení,   soucit a zájem o druhé.“ pousmál se Mungan a utřel slzu. „Ano. Byl to skvělý učitel.“ „No abych pokračoval. Rada o něm dlouho neměla zprávy, a tak vyslala čaroděje. Ten měl za úkol najít tátu a v nejhorším zastavit ten útok. Samozřejmě musel neustále podávat zprávy kde je a tak  podobně. Když dorazil na poslední místo kde se vědělo, že byl táta, netrvalo dlouho a našel skrýš těch temných mágů. Měli už pořádnou skupinu pomocníků, a tak poslal zprávu, ve které žádal o pomoc. To dobou ­ ještě   táta   žil.   Mučili   ho,   ale ­ kvůli informacím  ho  nezabili.   Nicméně   mu  dali  roubík,   aby   nemohl kouzlit.“ „A proč se neosvobodil? Nikdy jsem neslyšela o jiném druidovi, který by uměl seslat bojové kouzlo, kterým by se osvobodil, bez pomocných slov a bez použití hole nebo hůlky.“ „Je pravda, že by to dokázal. Byl skoro neporazitelný. Ale dali mu prý nějaký lektvar, kterým ho prakticky zbavili vědomí. No a když už konečně dorazila pomoc,   dokončili   přípravy   a šli přepadnout   banku.   No   a ­ při   cestě   by   byl ­ zátěž.   Taky   ho nemohli nechat jít, aby je neidentifikoval. John McDonovan se jmenuje ten čaroděj co velel té záchranné misi. Oni ­ nebyli dost rychlí a ­ než stihli tátu osvobodit ­ bylo pozdě.“ „Takže kdyby ­ kdyby se pokusil Guaireho zachránit těsně před příchodem posil ...“ „Možná by ho zachránil a posila by mu pomohla zneškodnit ty temné mágy. Ale to jsou   dohady   a   táta   by   určitě   McDonovana hájil tím, že to byl osud.“ „Možná   že   byl.   Každopádně   to   už   nezměníme.   A   co   jinak?

Nějaké další zprávy ze Třetí sféry? Co moje máma a táta? Jak se jim daří?“ „Jak jsem říkal. Jinak je klid a o mámu a tátu se nemusíš bát. Oba  se mají dobře. Nedávno   byla   dostavěna   vesnička   pro   potřebné, takže až bude zapotřebí, mají kam jít.“ „Tou dobou už snad budu zase s nimi. Dan už mě nebude tolik potřebovat a Pavel s Markem   se   snad   už   brzo   dozví   všechno o mě.“ řekla paní Novohradská a pousmála se. „A abych nezapomněl. Ať je Dan zítra ráno v pět na Slovanském náměstí.“ „Dobře. Bude tam.“ Už se začínalo stmívat, a tak se rozloučili a Martina odjela domů. Když se vrátila domů, pan Novohradský s Markem se dívali  na film v televizi. Martina se šla podívat, jestli už Dan spí. Potichu  vyšla po chodech do patra a opatrně otevřela dveře Danova pokoje.  Viděla světlo lampičky, tak se podívala na postel, na které ještě pořád  seděl Dan. „Copak Dane? Něco se děje?“ „Ale ne. Všechno je v pořádku. Jenom přemýšlím o tom, jak to teď bude.“ „Tím se netrap. Mungan ti řekne jak bude probíhat tvůj výcvik a taky ti ještě spoustu věcí řekne o lidech. Možná tomu nebudeš věřit, ale časem pochopíš, že člověk   vnímá   jen   to,   o   co   se zajímá.“ „Víš, vždycky mě zajímalo fantasy a kouzla, ale nikdy mě ani nenapadlo, že něco takového může být pravda.“ „To  není  nic  zvláštního.  Kamkoli   se   podíváš,   všichni  ti  budou říkat, že to není možné.   Tak   mě   napadá.   Co   kdybych   ti   něco předvedla?“ „Jako nějaké kouzlo?“ „No   proč   ne.   Něco   menšího   by   vadit   nemělo.“   řekla   paní Novohradská a pousmála se „Tak nejdřív bych ti mohla ukázat co dokáže každý a co není žádná magie. Prostě schopnosti, které ale

kvůli   nepoužívání   se   musíme   znovu   učit.   Třeba   taková telekineze.“ Jen  co   to  dořekla,   rozhlédla   se   okolo   a   očima   zůstala   na   Danově  bloku, který ležel na stole. Natáhla směrem k němu ruku a upřela na  něj zrak. „Teď se dívej Dane.“ Blok se vznesl asi deset centimetrů nad desku stolu a jak Martina  hýbala   rukou,   letěl   směrem   k   Danovi.   Blok   se   vznášel   pokojem  a následoval   ruku   paní   Novohradské.   Aby   Danovi   ukázala,   co  všechno je možné, udělala s ním několik obloučků a různě s ním  otáčela. „Tak co Dane. Co na to říkáš?“ pousmála se na něj máma. „Tohle bych do tebe mami nikdy neřekl.“ „Taky jsem si dávala pozor, abyste mně nikdy neviděli.“ „Ty používáš telekinezi i doma?“ „Ano. Samozřejmě. Musí se totiž stále používat, aby ti to šlo. Když nebudeš své schopnosti delší dobu používat, bude pro tebe jejich použití složitější. Sice bych tohle asi neměla, ale ještě ti předvedu levitaci. Totižkdyž  to uvidíš,  spíš uvěříš  a půjde  ti  to líp.“ Dívala   se   stále   do   Danových   očí,   ale   bylo   vidět,   že   se   na   něco  soustředí. V tu chvíli se najednou mírně nadnesla. Dan se podíval  mámě na nohy a viděl, že je asi půl metr nad zemí. Paní Novohradská  se   pousmála   a   začala   se   vznášet   různě   po   místnosti.   Dan   jen  nevěřícně zíral a přemýšlel, co všechno vlastně jeho máma umí a co  se   bude   vlastně   učit.   Po   krátké   ukázce   levitace   se   Martina  Novohradská snesla zpět na zem a obrátila se zase k Danovi. „Tak to by dnes stačilo. Teď už půjdu a ty se vyspi, ať jsi zítra ráno čilý.“ „Dobrou mami.“ „Dobrou noc, Dane.“ Paní   Novohradská   šla   hned   spát,   protože   už   taky   byla  unavená. Pan Novohradský s Markem se stále dívali na film, který se 

blížil ke konci. Když už začínaly titulky, Dan i paní Novohradská už  spali. „To byl zase dobrej film.“ pochvaloval si Marek tátovi. „To jo. Škoda že se máma ani Dan nedívali. O dost přišli.“ „Stejně nejlepší byla ta poslední bitka. Fakt super efekty.“ „Ale zase ne moc super. Možná je to tím, že vím jak se dělají, ale  mohly být i lepší, kdyby si s tím dali práci.“ „No jo no. Ale pořád lepší než ty český filmy. Se pozná kdo do toho dá víc peněz.“ Tak se ještě chvíli bavili, aniž by tušili, co se děje okolo. Ani jeden  z nich nevěděl, co všechno Martina umí a co bude umět Dan. Tak  skončil další den a zítra na Dana čeká spousta překvapení.

Kapitola 7. Volba Noc   byla   klidná.   I   Dan   se   kupodivu   dobře   vyspal.   Bylo  krátce   po   půl   čtvrté   když   se   probudila   paní   Novohradská,   aby  vzbudila Dana. Nasnídala se, uvařila Danovi čaj a šla ho vzbudit. „Dane.   Vstávej.“   budila   ho   opatrně   máma   „Dane.   Už   musíš vstávat. Budou čtyři ráno. Musíš se nasnídat a připravit na první den výuky. Dá­li se tomu tak říkat.“ Když viděla, že se Dan probouzí, šla mu nachystat snídani. Když už  paní Novohradská připravila Danovi dva obložené chleby s máslem,  salámem,   rajčetem,   vajíčkem   a   sýrem,   sešel   dolů   do   kuchyně  rozespalý Dan. Promnul si oči a pozdravil mámu. „Dobré ráno mami.“ „Dobré ráno. Tady máš snídani.“ podávala máma Danovi chleby a hrnek horkého čaje   „Najez   se   a   napij.   Nejpozději   o   půl   páté musíš vyrazit. Dnes tě neodvezu. Táta by se asi divil kde jsme. Takhle mu řeknu, že jsi šel ven s nějakým kamarádem. To mu snad moc zvláštní nepřijde.“ „Počkat. Vždyť je pondělí. Co škola?“ „Na   tu  bych  zapomněla.“   paní   Novohradská   chvíli   přemýšlela, než ji napadla jedna možnost „Víš co? Řekni Munganovi, aby tě poslal včas domů, že máš dnes školu.“ „Dobře. Ale to se dozvím strašně málo.“ „Jestli udělá v co doufám, tak se dozvíš hodně.“ pousmála se na Dana máma. Dan posnídal a vzal si ještě něco k jídlu s sebou do batohu.  Byly asi čtyři hodiny dvacet minut když vyrážel do ranního Brna.  Nejbližší spoj městské hromadné dopravy měl jet až za dvacet minut,  tak   vyrazil   pěšky.   Přešel   kopec   a   celkem   rychle   se   dostal   na  Slovanské náměstí. Zatím co hledal Mungana, máma poznala, že vše vyšlo a že  Mungan udělal co si myslela, protože uviděla Dana vcházet do dveří. Dan   chodil   po   parku,   ale   i   když   se   rozhlížel   sebelépe,  Mungana   neviděl.   Podíval   se   na   hodinky,   jestli   náhodou   nepřišel 

brzy. Bylo za minutu pět. To by tu už mohl být, říkal si. Jen co se  ručičky na Danových hodinkách posunuly a ukazovaly pátou hodinu,  zpoza rohu vyšel Mungan Crann. „Dobré ráno, Dane.“ „Dobré ráno, Mungane. Už jsem myslel, že se něco stalo.“ „Ne. Vše je v pořádku. Jen mě něco zdrželo.“ usmál se Danův nový učitel „Ale jinak chodím včas.“ „Mám vám od mámy vyřídit, že mám dnes školu, tak abyste mě poslal včas domů.“ „Dobře. Budeš doma tak, aby ses mohl ještě trochu vyspat.“ Dan byl trochu zmatený. Vždyť to by musel hned odejít. Ale třeba ho  Mungan nějak překvapí. „Tak začneme. Nejdřív bych ti chtěl dnes objasnit ještě pár věcí. Takže jestli máš nějaké otázky, ptej se.“ „No vlastně mám. A ne málo. Nejdřív asi – jakého původu je vaše jméno. Zní zvláštně.“ „Čekal jsem, že tě to bude zajímat. Stejně jako jméno mého otce i mé je původem irské. Jsem druid a mezi druidy žijícími ve Třetí  sféře je obliba v původních jménech.   No   a   jelikož   druidové   se rozšiřovali   z Irska,   berou  si   nejčastěji   irská   jména.   Protože   ale byli původně kelští kněží, používají občas i keltská jména.“ „Aha. Taky bych se chtěl zeptat, jak se dá stíhat žít běžný život zde v – První sféře a zároveň studovat magii ve Třetí sféře?“ „To   je   asi   největší   problém   studia   magie.   Lze   to   vyřešit cestováním v čase. To je ale nejsložitější   a   nejnáročnější   způsob a nelze ho praktikovat pořád ze spousty důvodů. Pak je možné studovat   jen   o   víkendu.   To   je   asi   nejpohodlnější   způsob. Nicméně tobě bych doporučil kvůli tátovi a bratrovi ježdění na ozdravné   pobyty.   Sice   lhát   se   nemá,   ale   jinak   to   v   tomto případě nejde. Buď budeš zastírat nebo lhát. Jiná možnost není.“ „A kdy se poprvé podívám do Třetí sféry?“ „No chtěl jsem tam s tebou zajít později. Ale jestli moc chceš, mužem tam zajít dnes.   Jen   si   budeš   muset   zajít   k   mámě   pro

peníze. Když už tam budeme, koupíš si pár věcí které se ti tam budou hodit.“ „No chtěl bych se tam podívat co nejdřív. Moc mě to zajímá.“ „Tak tedy pojď.“ Jen co domluvili, vyšli k Danovi domů. Šli stejnou cestou,  jako šel Dan na Slovanské náměstí. Teď se ale za nimi otáčela řada  lidí.   Bylo  brzo  ráno,   takže   to  byli   většinou   lidé,   jdoucí   do   práce.  Když byli před domem, Mungan Dana zarazil. „Počkej chvíli tady.“ „Proč?“ „To není důležité.“ řekl Mungan a vešel potichu do domu. Zavřel   za   sebou   dveře   a   šeptem   volal   Martinu.   Rozhlížel   se   po  místnostech, až došel do obývacího pokoje. „Martino?“ „Ahoj Mungane. Jsem tě neslyšela.“ „Je tady Dan?“ „Ano.   Šel   si   lehnout   a   uklidit   co   si   koupil.   Takže   si   asi   jdeš s Danem pro pár zlatých. Co?“ „Přesně tak.“ „Tady máš.“ řekla Martina a podala Munganovi měšec „A díky, žeš to tak vyřešil. Vlastně vyřešíš.“ „V pořádku. Jen musíme příště vybrat den, kdy nebude mít školu.  Cestování časem není to nejlepší. Zatím nazdar.“ „Ahoj.“ Rozloučili   se   a   Mungan   šel   zpět   před  dům   za   Danem,   s   měšcem  v ruce. Když vyšel před vchodové dveře, Dan tam čekal. Jen by se  evidentně rád zeptal, proč nesměl dovnitř. „Tady máš něco od mámy.“ „Tolik mincí jako z pohádky. Kde to máma vzala?“ „To se dozvíšještě   dnes.   Navštívíme   tvou   babičku   a dědečka z máminy strany.“ „Ti jsou ale mrtví.“ oponoval Dan.

„Ještě ses nepoučil? Nevěř všemu co se dozvíš v tomto světě. První sféra je plná lží a nepřesností.“ „A proč jsem nesměl dovnitř.“ „No – to pochopíš až ráno. Jestli ti to dojde. To je takové malé překvapení.“ pousmál se Mungan „Pojď. Musíme k portálu.“ Došli na zastávku autobusu a jeli na Královopolské nádraží.  Po   cestě   se   na   ně   pár   lidí   dívalo.   Přeci   jen   muže   s   plnovousem  a v plášti   moc   často   nevídají.   Ale   všichni   si   říkali,   že   chodí   do  nějakého   klubu   historického   šermu,   nebo   něco   podobného.   Když  vystoupili, prošli kolem nádraží a cestou kolem chatek a rodinných  domků vyrazili k portálu. Cesta jim trvala asi půl hodiny než došli  k Danovi známému kruhu ze stromů. Mungan vytáhl z pod pláště  amulet, stiskl ho v ruce a pár okamžiků se soustředil. Najednou se  před   nimi   začal   otevírat   portál.   Dan   ho   už   sice   jednou   viděl,   ale  stejně si připadal jako v pohádce. Nemohl uvěřit, že teď uvidí svět,  kde kouzla nejsou jen v knížkách a filmech, ale kde jsou součástí  života. „Tak pojď Dane.“ pobídl ho Mungan „Nebo mám jít první?“ „Asi – ano. Raději ano.“ Mungan udělal několik kroků vpřed a zmizel v bílé záři. Dan ještě  chvíli sledoval portál do Třetí sféry než do něj vešel. Jen co do něj  vkročil, objevil se zase před ním, ale vedle něj zase stál Mungan.  Když   už   byli   oba   ve   Třetí   sféře,   Mungan   mávnul   rukou   před  portálem a ten najednou zmizel. „Takže teď jsme...“ „Ano Dane. Jsme ve Třetí sféře.“ „Ale vždyť je to tu stejné.“ „A co jsi čekal? Tento svět je téměř stejný jako První sféra. Jen zde člověk tak nepřetváří krajinu. Je zde více lesů a méně měst. Sice tato sféra byla kolonizována   nárazově,   ale   časem   se   zde vyvinula společnost pestrá a rozlehlá jako v První sféře.“ „A co zvěř?“ „Nějaká zde byla a nějaká přišla s námi. A neboj. I tak jsou zde

zvířata, která byla i v první sféře. Zde se, jak jsme zjistili, život vyvíjel   téměř   stejně   jako   v   První   sféře.   Jen   zde   nebyl   takový populační   rozmach   lidí.   Díky   tomu   jsme   mohli   navázat kontakt s domorodci, ale nevadíme jim zde. Navíc si již po těch staletích na nás zvykli.   Ale   to   tě   asi   moc   nezajímá.   Nejdřív   ti půjdeme koupit nějaké oblečení. Když tady někdo má oblečení z První sféry, dává tím najevo, že se teprve začíná učit. Navíc zde  máme pohodlnější oblečení. Tkané nebo z kůže. A to tě v zimě zahřeje   víc.   No   nebudeme   tu   celý   den   rozebírat   oblečení a vyrazíme.“ Dvojice se dala na cestu. Dan se rozhlížel kolem a zdálo se  mu, že je pořád doma. Vše zde bylo stejné. Ale počkat. Ticho. Není  tady slyšet dálnice. Byli už tak blízko Brnu, že by měl být slyšet hluk  aut z dálnice, ale lesem se line jen zpěv ptáků. Došli na kraj lesa  a Dan se rozhlédl. Dálnice, železniční trať, Brno samotné – nic tu  nebylo.   Jen  pár   srubů   bylo  v dálce   vidět   a   až   kdesi   na   obzoru   se  rýsovalo město pod hradem. „Co – to – je?“ koktal Dan. „To je zdejší Brno. Některá velká města jsou i zde. I když menší a někdy i trochu jinde.  Toto  je  podoba  zdejšího  Brna.  Zde  také žije většina lidí, kteří pochází z Brna První sféry. A poloha tohoto  Brna   je   také   dána   polohou   portálu.   První   města   totiž   byla zakládaná   poblíž   portálů,   hlavně   kvůli   obchodu.   Tak pokračujeme. Nejdřív zajdeme jak jsem slíbil za tvou babičkou a dědečkem z máminy strany a pak nás čeká nákup.“ řekl z vesela  Mungan a pokračoval směrem k Brnu. Dan   se   nemohl   hnout,   ale   nakonec   to   rozchodil   a   vydal   se   za  Munganem.   Cesta   byla   sice   celkem   dlouhá,   ale   Dan   se   těšil,   až  konečně  uvidí  babičku a  dědečka,  které  pokládal  za  mrtvé,  město  a zdejší lid, a tak mu cesta ubíhala rychle. Pod nohama jim utíkaly  kilometry   a   Dan   pozoroval   okolí.   Bylo   zde   nádherně.   Louky,  rybníčky, potoky a říčky, prašné cesty, sem tam zajíc, u srubů ohrady  s drůbeží, kozami a jinými hospodářskými zvířaty. Dokonce potkali  už   i pár   lidí.   Kdo   někdy   viděl   středověkou   pohádku,   nebo   člena  klubu   historického   šermu,   myslel   by   si,   že   je   na   nějakém   srazu 

podobné   skupiny   lidí.   Nikdo   ale   nebyl   členem   žádného   takového  klubu. Bylo to zde běžné oblečení. Tuniky a plátěné kalhoty, kožené  vesty a dívky v sukních až ke kotníkům. Dan si už dokonce všiml  i několika lidí se zbraněmi. Meče za opaskem a na zádech štít, občas  i luk   a toulec   se   šípy.   Ale   jak   se   blížili   k   městu   a   lidí   přibývalo,  dívalo se po něm stále více zvědavců. „Zase nějaký nováček. Měli by dostávat nějaké slušné oblečení.“ slýchával. Nebo zase „Podívej. Průvodce si vede dalšího mládence z První sféry.“ Místy   to  byly   posměšky,   jiní   zase   obdivovali   práci   Mungana   jako  průvodce. Zanedlouho se zastavili před jedním statkem. Na zahrádce  před   domem   s   doškovou   střechou   se   ohýbala   nad   záhony   čilá  sedmdesátnice. Mungan za ní došel a pozdravil. „Dobrý den přeji.“ „I tobě – Mungane.“ odpověděla babička. „Chtěl   bych   ti   ukázat   někoho,   koho   znáš.   Jen   trochu   vyrostl.“ Mungan   se   otočil   za   sebe   a   zavolal   Dana,   který   stál   opodál „Dane. Pojď pozdravit svou babičku.“ Dan celý nesvůj přišel za Munganem a pozdravil. „Dobrý den. Já jsem Dan Novohradský.“ „Dane.“ vyhrkla babička s úsměvem ve tváři „Ty mě nepoznáváš.  Co? Ostatně když jsi mě viděl naposled, byly ti dva roky.“ Dan úplně oněměl. Tak byl zaskočený, že nebyl schopný slova. Jen se  díval střídavě na svou nově objevenou babičku a Mungana a nevěděl  co říct. „No   –   jak   bych   to   –   jsem   doopravdy   zaskočený.   A   –   kde   je vlastně dědeček?“ „Taťko! Vnouček je tady!“ volala na Danova dědu. Mungan sledoval, jak Dan přijímá takové zprávy a z dílny vyběhl  čiperný děda. Zrovna tam opravoval jednu poličku. Došel k Danovi,  pořádně si ho prohlédl a pak promluvil. „Teda   Dane,   musím   říct,   že   za   těch   –   patnáct   let,   jestli   dobře

počítám, jsi pořádně vyrostl.“ „Dědečku?“ „Ano.   Jsem   tvůj   dědeček.   Asi   bych   ti   měl   vysvětlit,   proč   ti všichni   říkali,   že   jsme   mrtví.   Nebo   ti   to   už   někdo   vysvětlil?“ zeptal se a podíval se na Mungana. „Zatím ne. Myslel jsem, že nejlíp to přijme od vás.“ „Dobře tedy. Když jsme u toho, asi bys chtěl znát naše jména. Jak  znám tvou babičku, tak tě hned objímala, ale nic užitečného ti neřekla.“ usmál se Danův dědeček „Já jsem Alfréd Danda a...“ „A já jsem Johana.“ skočila Danovu dědovi do řeči babička. „No   jo.   Musíš   člověku   skákat   do   řeči.“   usmál   se   děda „Vysvětlení,   proč   jsme   pro   tebe   byli   mrtví   je   jednoduchý.   Já s babičkou  jsme   se   rozhodli   žít   tady   a   pro   úřady   jsme   museli přestat   existovat.   Tak   jsme   poprosili   Nejvyšší   radu   mágů o pomoc, a ti nám s tím pomohli. Stejně jako spoustě dalších. Co myslíš. Kam mizí ti lidi co záhadně zmizeli? Většina z nich žije tady. Ale dost o nás. Pojď dovnitř. Musíš nám říct, co je nového doma.“ Všichni si sedli v kamenném domku ke stolu a u buchty si chvíli  povídali. Dan s Munganem ale museli pokračovat, a tak se ani ne po  hodině   rozloučili.   Jen   pár   minut   po   odchodu  už   procházely  kamennou bránou města. „Tak a jsme tady. ­ Toto je zdejší Brno.“ Dan se nemohl vynadívat. Ale už ho nebavilo poslouchat  remcání okolí, a tak se zeptal Mungana, kde se zde dá koupit nějaké  oblečení. Mungan ho zavedl do krámu, který měl na vývěsním štítě  nůžky. Stěny lemovaly police, s přihrádkami a v nich doplňky jako  třeba   šátky,   a   tam   kde   nebyly   přihrádky,   byla   látka   namotaná   na  dřevěných tyčích. Po obchodě stály věšáky plné opasků a šál. Jak  bylo vidět, tady člověk najde vše, co potřebuje z šatstva. Mungan už  na Dana čekal u pultu, kde byla prodavačka. „Tak co to bude mladý muži.“ zeptala se prodavačka Dana. „No   potřebuji   kompletní   oblečení   na   chození.   Takže   nějakou tuniku a kalhoty.“

„A plášť. Světle zelený učňovský plášť.“ doplnil rychle Mungan. Dan se na něj podíval a v očích mu byla vidět radost. Teď už věděl,  že   to   je   všechno   pravda,   a   bude   se   učit   ovládat   své   schopnosti  a používat   magii.   Za   okamžik   už   mu   brala   prodavačka   míry   na  všechno to oblečení. Pak už si jen vybral látku a odpoledne se může  stavit pro své nové oblečení. Další zastávka byla u ševce. Ten měl na  vývěsním   štítě   pro   změnu   velkou   botu.   Ševcův   krámek   byl   malý.  Oproti obchodu švadleny ani ne třetinový. Po obvodu byly v policích  vystaveny   ukázky   bot.   Od   zdobených   tanečních   přes   společenské,  boty   pro   běžné   nošení,   až   po   boty   na   dlouhé   poutě   s   tlustou  podrážkou. Dan se dlouho rozhlížel, a tak mu Mungan objednal sám. „Krásný den, Mungane.“ „I tobě Jane. Jak se daří rodičům?“ „Od  doby,  co  se   přestěhovali   sem   do Magické  sféry,  výborně. Léčitel přijde když potřebují a žádný hluk a čistý vzduch. A co ty  tady? Vždyť sis boty nechával šít  nedávno.“ „Dnes jdeme koupit boty pro mého nového žáka. – Dane!“ „Ano. Omlouvám se. Ale takových krásných bot – se nemůžu vynadívat.“ „Tak to by sis měl nějaké nechat ušít.“ zasmál se Mungan. „Rád. – Dobrý den. Jsem Dan Novohradský.“ „Zdravím Dane. Mé jméno je Jan Ševčík. Zdejší švec.“ „Nejlepší zdejší švec.“ doplnil vesele Mungan. „Určitě jsou i lepší. Ale díky za uznání.“ odvětil pan Ševčík „Tak co to bude Dane.“ „No vlastně nevím jistě. Ale asi nejlepší budou na běžné nošení.“ „Ty budou ideální. A doplň mu je o světle zelenou učňovskou stuhu.“ dodal zase Mungan. Dan už to nevydržel a zeptal se. „Co znamená ta světle zelená?“ „Barvy učňů  se odvíjí od toho,  kdo je jejich průvodce.  Světle zelená značí, že jsi učněm druida.“

„Jen   ti   změřím   nohu   Dane   a   za   čtyři   hodiny   máš   své   boty hotové.“ Teď už měli objednané oblečení i boty. Dan byl zvědavý, co ještě  půjdou koupit dál, ale do žádného obchodu už nešli. Mungan Dana  odvedl ke kašně do parku za městem. Sedli si na lavičku a než se  Dan stihl na cokoli zeptat, začal mluvit Mungan. „Oblečení už máš. Teď přichází ale čas, aby ses rozhodl. Nejsou jen druidové. Sice tím,   že   jsem   si   tě   vybral   já   jsem   ti   svým způsobem omezil výběr, ale ne moc. Nyní se musíš rozhodnout, co chceš být. Můžeš být druid jako já. To ale znamená učit se celý   život   a   ovládat   hlavně   magii   živlů,   i   když   nahlédneš i k mentálním kouzlům. Pak   můžeš   být   léčitel.   Ten   umí   hlavně léčit,   ale   samozřejmě   i   ten  umí   nějaká   kouzla.   Jinak   by   nebyl v praxi   moc   použitelný,   kdyby   podlehl   hned   při   prvním útoku.   Pokud   chceš   ovládat   bojovou   magii,   můžeš   se   vyučit mágem. Kouzelník umí ovládat   brilantně   schopnosti   jako levitace,   telekineze,   pyrokineze,   a   další.   Dále   je   ale   seznámen s přípravou lehkých lektvarů a magických předmětů. Poslední je chodec. Ovládá především přírodní magii. To jest magie živlů, komunikace se zvířaty a podobně. To je asi vše, z čeho si zatím můžeš vybrat. Časem se budeš moct   zaměřit   na   různé   věci i trochu mimo  tvůj  obor.  To  už  bude  jen  na   tobě.  Ale   nyní  si musíš vybrat z těchto pěti.“ Dan   byl   zaskočený.   Takových   možností   a   takové   věci  o kterých zatím jen četl a teď si z nich má vybrat. Několik minut bylo  absolutní ticho. Přemýšlel dlouho, ale nakonec se ještě zeptal. „A léčitel ovládá asi jaká kouzla?“ „Kromě   schopnosti   vyléčit   kdejaké   zranění   a   nemoc,   míchání  i složitých lektvarů a pak obraná kouzla a pár útočných. Ale těch jen  pár.“ Nakonec u Dana zvítězila rozvaha, moudrost a touha pomáhat, a tak  se rozhodl být léčitelem.

Kapitola 8. První krůčky Teď, když už byl Dan rozhodnutý čím chce být, mohla začít  výuka. Než se ale vydají do Munganova srubu, kde se bude Dan učit,  počkají na šaty a boty, aby nechodili sem a tam. „Máme pár hodin času, tak ti můžeme jít najít dřevo na hůl.“ řekl Mungan. „Dřevo na hůl?“ „Ano. Hůl ti pomůže koncentrovat a zamířit energii. No a pak ještě ti půjdeme koupit krátký meč. Ten budeš potřebovat taky.“ Dali   se   tedy  na   cestu  ke   kováři.   Ten  měl   několik   hotových   mečů  vystavených, a tak si Dan mohl hned vybrat. Vzal si jednoruční meč  s rovnou   záštitou   a kulatou   hlavicí.   Byl   dobře   vyvážený   a celkem  levný. Stál pouze deset zlatých. To je sice hodně, ale u meče je to  dobrá cena. Aby měl Dan kam meč dát, koupil si ještě pochvu, která  se upíná k opasku. Teď už se Dan s Munganem vydali do lesa. Jejich cílem bylo  najít dřevo, vhodné pro výrobu hole. Jelikož si zde lidé přírody váží,  hledali   nějaký   spadený   strom   nebo   větev.   Poražení   stromku   nebo  useknutí větve si nechávali jako poslední možnost. „Proč   vlastně   si   musím   tu   hůl   udělat   sám?   Proč   si   ji   nemůžu někde koupit?“ byl Dan zvědaví. „Ta hůl tě bude provázet, dokud ji nezničíš v boji. Bude pro tebe společníkem na dlouhých cestách i při bránění druhých či sebe samého. Mágova hůl, ať už je to druid, kouzelník, léčitel, prostě kdokoli,  je  něco  významného.  Tvá  hůl  musí  být  prodloužením tvého těla. Sám si najdeš dřevo, sám si ji z něj vyřežeš, sám do ni vložíš její duši.“ „Duši? “ „Jistě. Tvá hůl musí být tebou. Musíš ji znát stejně dobře, jako své ruce a nohy. Proto při rituálu do ni vložíš něco ze sebe a něco  navíc.“ Znělo   to   vážně   zajímavě   a   Dan   teď   hledal   vhodné   dřevo   ještě  usilovněji.

„Tady je pěkná větev.“ vykřikl po pár minutách Dan. „Hledej   dál.   To   je   smrk.   Ten   by   ti   hned   praskl.   Hledej   dřevo listnatého stromu. Nejlépe dub. Je to posvátný strom a navíc má nejpevnější dřevo.“ Dan tedy větev odložil a s Munganem v zádech hledal dál. Procházeli  mezi stromy, rozhlíželi se po listnatých, ale když už našli nějakou  větev listnatého stromu, byla krátká nebo tenká. Až už měli v nohách  nemálo kilometrů, zahlédl pod listím Dan větev s dubovým lístkem.  Ještě byl zelený. Dan se zaradoval a chytl konec větve. Když za ni ale  zatáhl, hnul se polštář z listů, který ji přikrýval. Zatáhl víc, a odkryl  malý dub. „Výborně   Dane.   To   je   pěkný   doubek.   Z   toho   se   ti   bude   hůl vyřezávat nádherně.“ Dan   celý   spokojený   vzal   stromek   za   spodní   část   kmene,   kde   byl  zřetelný lom. Asi nevydržel silný vítr a zlomil se. Mungan vzal dub  kousek   od   vrcholu   kmene   a   šli   do   města.   Došli   před   hradby  a Mungan zastavil. „Tady počkej. Já si zajdu půjčit pilu a sekyru, ať se netaháme s celým stromkem.“ Dan   poslechl   a  čekal   u  kmene,   ze   kterého   si   vyřeže   hůl.  Začal být ale nervózní, protože si vzpomněl na školu. Touto dobou  už určitě končí výuka. To bude muset dopisovat učivo. Pak se ale  zase podíval na stromek, který si našel na hůl a zasnil se. Začal si  představovat, jak by mohla vypadat. Nerozmyslel se ani pro vzhled  hole a Mungan se vracel s nářadím. „Tak tady je pila a sekyra. Už jsi někdy osekával větvě? “ „No – jednou na táboře.“ „Dobře.   Tak  nejdřív  si   vyber,   kde   to  zařízneme,   a   pak   osekáš větve. Hůl by měla být   kousek   nad   hlavu   majitele,   když   je položená na zemi. Takže asi tolik.“ ukázal Mungan Danovi kus nad hlavu. Dan se podíval na kmen a udělal jeden zářez nahoře a druhý skoro  dole. Byl to malý a celkem tenký doubek, takže se Dan nemusel bát,  že by měl hůl moc tlustou. Seřízl stromek a osekal větve. Teď už měl 

Dan v ruce kmínek a od hole ho dělilo jen opracování. Nyní již mohli jít vyzvednout oblečení a boty. Dan si vzal  svou budoucí hůl a dali se na cestu do obchodů. Nejdříve navštívili  krejčí. Tam se hned převlékl do své nové tuniky a kalhot a přes to si  oblékl   plášť.   Pak se  zastavili   u ševce.   Ten  už  měl   pro   Dana  ušité  pořádné kožené boty. Ty si Dan obul místo tenisek a cítil se jako  vyměněný. Jako v nějakém fantasy filmu. Na sobě tunika, plátěné  kalhoty, kožené  boty, na  opasku v pochvě skrytý meč a přes sebe  plášť. Dan jen zářil radostí. Pak si ale uvědomil, že nemá kam dát své  běžné oblečení a boty. „Mungane?   Budu   potřebovat   nějaký   vak   na   věci.   Kde   je   ho nejlepší koupit?“ „Záleží   jestli   chceš   kožený,   látkový   nebo   látkový   s   koženým dnem.“ „No já nevím. Asi bude stačit látkový. Nebudu v něm nosit nic ostrého co by ho prořízlo.“ „Nejlepší látkové vaky tady šije jeden elf. Najdeš u něj obyčejné i nějak vylepšené.“ „Elf? Elfové nejsou výmysl z knížek?“ „Ale   kdepak.   Občas   do   První   sféry   pustíme   něco,   co   může některým poodhalit existenci   Třetí   sféry.   No   prostě   některé fantasy knížky píšou mágové, kteří žijí v První sféře. No a elfové patří   mezi   věci,   které   jsme   nechali   zveřejnit.   Před dávnými časy po zemi chodili lidé, elfové, trpaslíci i obři. Jen nevypadali přesně jako ve fantasy filmech. Obrové měří jen něco kolem tří metrů a jinak jsou to v podstatě   lidé.   Elfové   nemají špičaté uši, i když jsou krásným národem. To je ale tím, že znají všelijaké   bylinky   a   lektvary,   které   jim   v   tom   pomáhají.   Je   to národ který nikdy moc neválčil, ale věnoval se poznání přírody. No a konečně trpaslíci. Nejsou nic jiného než lidé, žijící dlouho ve skalách a na nehostinných místech. Proto jsou tak malí. No a pochopitelně   využívají   své   podsadité   postavy   k těžbě surovin ve skalách a jeskyních. Ostatně i v První sféře je to ještě znát. I nyní tam potkáš   lidi   kteří   jsou   ohromně   vysocí   a měří

i přes dva metry a nebo naopak malí lidé. To se jen projevují   geny obrů a trpaslíků.“ Jen co Mungan Danovi vysvětlil existenci ras, šli koupit nějaký ten  vak. Prošli  městem  až do podhradí,  kde  byl malý  kamenný  krám.  Vešli dovnitř a Dan se rozhlédl po stěnách. Všude byly vystavené  kůže. Usně i kožešiny, dečky i vaky, vše co si jen člověk představí  a co jde s kůží udělat. Sotva se Dan rozhlédl, pozdravil je mužský  hlas. „Vítejte přátelé. Co si přejete?“ „Jsem   Dan   Novohradský.   Potřeboval   bych   nějaký   vak   na drobnosti. Ale aby se mi do   něj   vešlo   toto   oblečení.“   řekl   Dan a ukázal své oblečení z První sféry. „Pardon. V tom spěchu jsem se nepředstavil. Ardon z Loučky. Hned vám ukáži pár vzorků.“   řekl   poněkud   roztěkaný   elf   „Tak tady máme úplně obyčejný vak. Bez dekorace, ale za to levný a praktický.   Lze   dát   kolem   pasu   a   když   takto   protáhnete popruh, jde přehodit i přes rameno. Další je již zdobený. Vhodný pokud chcete ukázat, že máte peněz nazbyt. S krásným koženým popruhem, který si hodíte přes rameno. Pak tu máme...“ „Počkat   počkat.“   zarazil   ho  Dan  „To  by   stačilo.   Vezmu   si   ten první. Ten bude myslím stačit.“ „Dobře mladý pane. Dva stříbrné dostanu a vy budete nanejvýš spokojen. Tento vak vám vydrží opravdu dlouho.“ „Děkuji. Na shledanou.“ „Já děkuji vám. Ať vám přeje štěstí.“ rozloučil se zbrklý elf. Dan vyšel z krámku a Mungan ho následoval. Jen si Dan dal  své věci do nového vaku, už se otáčel k Munganovi. „Nějaký zbrklý elf.“ pousmál se „Jsem si myslel, že elfové jsou klidnější.“ „Elfové jsou klidní. Až na tohoto. Já ho znám. Je – no je trochu zvláštní.“ „A když ho znáš – jak říkal, že je Ardon z Loučky. To je nějaká elfská vesnice ta Loučka?“

„Ano Dane. Po zdejším světě jsou vesnice, kde mohou žít pouze elfové, obři, trpaslíci, no a lidé mají vesnice i města. Jak sis už asi  všiml. Je to proto, aby se udrželi   rasy   a   nedošlo   k   tomu,   co   se stalo v První sféře. Rasy se promíchaly a teď už tam není žádný čistý elf ani zástupce žádné jiné rasy. Lidé první sféry jsou již prakticky všichni z části všechno. A abych se vrátil k Loučce. Je to elfská vesnice asi   dva   dny   cesty   na   jih.   Od   tam   pochází nejlepší kouzelníci z řad elfů.“ To   Danovi   jako   vysvětlení   stačilo.   Dan   se   podíval   do   měšce   se  zlaťáky a stříbrňáky a už byl prázdný. V tom si vzpomněl na domov.  Už by se měl pomalu vrátit. Mimo to už nemá žádné peníze. Mungan  ho ale zaskočil, protože měl pro něj ještě malou rozmluvu. „Tak Dane. Už máš koupené vše, co pro začátek potřebuješ. Teď ještě vyřešit, kdy se budeme scházet ke tvé výuce.“ „O pracovních dnech určitě ne. To mám školu a tu bych ještě rád dokončil. Ale víkend by šel.“ „Dobře tedy. Budeme se scházet každou sobotu ráno a v neděli večer se zase vrátíš domů. Co ale řekneš tátovi a bratrovi.“ Dan chvíli přemýšlel, a pak ho napadla výborná výmluva „Řeknu  jim, že chodím do klubu historického šermu. Tím také vysvětlím tyto šaty a meč.“ pousmál se Dan  svému nápadu. „To zní dobře. Teď zajdeme ke mě do srubu a ty si vyřežeš hůl. Potřebný rituál provedeme ale až časem.“ „A Mungane? Kdy se vrátím domů?“ „Až vyřežeš tu hůl a trochu si odpočneš.“ odpověděl mu Mungan. Dan byl zaskočený. Vždyť Munganovi vyřizoval od mámy, aby ho  poslal včas domů, aby stihl ještě školu. A teď už je podvečer. Dana  ale napadlo, že Mungan ho jistě s něčím překvapí, a že školu ještě  stihne.   Odešli   tedy  z   města   a   šli   několik   kilometrů   po   pěšinkách.  Cesta   se   různě   klikatila,   chvíli   šli   lesem,   pak   zase   loukou,   kolem  cesty byly nádherné květiny a sem tam dokonce zahlédl srnku nebo  zajíce. V okolí Brna nic zvláštního, ani v První sféře. Tady bylo ale  více zvěře. Na polích občas zahlédl i bažanta. Šli už celkem dlouho,  a Dan začal být zvědaví.

„Kdy už tam budeme Mungane?“ „Nebuď   netrpělivý.   To   je   základ   úspěchu.   Všeho   se   dočkáš   v pravou chvíli.“ Sotva to Mungan dořekl, všiml si Dan mezi stromy dřevěné stěny. Že  by už to byl ten srub? Ano. Byl to on. Na kraji lesa u cesty, byl živý  plot ze smrčků. Mungan ho udržoval již pár let, a bylo to na něm  poznat.   Za   živým   plotem   byla   zahrádka   plná   léčivých   bylin,   srub  a vedle   něj   koza   na   řezání   dřeva,   pořádná   zásoba   špalků   u stěny  stavení a za srubem plácek nádherně zelené trávy, uprostřed kterého  stál mohutný dub. Mungan Dana pobídl svou holí, aby pokračoval po  cestičce udusané hlíny ke srubu.

Kapitola 9. Cesta do rána Prošli zahrádkou ke srubu a teď pro Dana začala opravdová  pohádka. Mungan si stoupl před dveře srubu. „Dveře otevřete se, Mungan je zpět po cestě.“ pronesl Mungan a dveře se pootevřely. „Co to bylo Mungane?“ „Taková malá pojistka. Občas sem zavítají lapkové, ale přes toto kouzlo se dovnitř nikdo nedostane.“ pousmál se Mungan. Mungan   vešel   do   srubu   následovaný   Danem.   Uvnitř   byl   ručně  vyřezávaný stůl a u něj čtyři židle, skříň pravděpodobně na oblečení,  zdobená dřevěná truhla zamčená ručně kovaným visacím zámkem,  dřevěná   postel   s   péřovým   polštářem   a   peřinou   a   nějaký   drobný  nábytek. „Tak Dane, odlož si věci a Dáme si něco k jídlu. Určitě už máš hlad.“ „Popravdě jsem na jídlo úplně zapomněl.“ usmál se Dan a opřel si věci o stěnu. „To je vidět, že se ti tu libí. Tak já něco uvařím.“ řekl Mungan a vyšel ze srubu. Dan si prohlížel pár minut srub, a když se Mungan nevracel, vyšel  ven.   Rozhlížel   se,   ale   nikde   ho   neviděl.   Pak   ale   ucítil   vůni  přicházející zpoza srubu. Prošel tedy kolem dřevníku za srub, a tam  zahlédl ohniště a malou jílovou pec.  Ohniště bylo kulaté, obložené  kamením v mělké díře a kotlík vysel na větvi položené na kamenech.  Nad kotlíkem se ohýbal Mungan a něco tam míchal. Dan šel za ním  a všiml si o srub opřeného tkalcovského stavu. „Už jsem si myslel, že jsi usnul.“ usmál se stále veselý Mungan. „Co to bude?“ „Česnečka. Doufám, že ji máš rád?“ „A   kde   jste   vzal   ty   brambory?   Nikde   na   zahrádce   jsem   je neviděl.“ „Tak   zaprvé.   Můžeš   mi   klidně   tykat.   A   za   druhé,   brambory

a všechno co musí být v chladu, skladuji tam v tom sklípku.“ řekl  Mungan a ukázal na podzemní sklípek, který byl téměř srovnaný se zemí. Dan se chvíli díval po okolí, zatím co Mungan připravoval polévku.  Údolím se nesl jemný vánek a všude byl slyšet zpěv ptáku. Do toho  voněla česnečka. Prostě přímo pohádková idyla. „Než   uvařím   polévku,   mohl   by  ses   pustit   do   vyřezávání   hole, Dane. Ve srubu sis asi všiml   té   truhly.   Otevři   ji   a   uvnitř   najdeš malý dárek. Dýku i s pouzdrem na zavěšení k opasku.“ „Ale vždyť je na ni zámek.“ „S tím si nedělej starosti. Tady je klíč.“ řekl Mungan a z opasku si odepnul železný, ručně kovaný klíč a podal ho Danovi. Dan   si   vzal   ten   klíč   a   vrátil   se   do   srubu.   Odemkl   truhlu  a hned na vrchu byla nádherná dýka s dřevěnou rukojetí, na které byl  vyrytý košatý dub z jedné strany a z druhé strany byly vyryty Danovi  iniciály. Dan si dýku vzal do ruky a zase zamkl truhlu. Pouzdro na  dýku si připnul k opasku, zval si dřevo na hůl a šel Munganovi vrátit  klíč od truhly. Česnečka začínala vřít když Dan donesl Munganovi  jeho klíč. „Tak co? Jak se ti líbí?“ „Je nádherná. Děkuji Mungane.“ „Nemáš   zač.   Česnečka   už   brzo   bude,   ale   můžeš   klidně   začít s výrobou hole.“ „Dobře. Mám ji asi vyřezávat u dřevníku.“ „To bude nejlepší. Aspoň tady nebudu mít všude odřezky.“ Dan tedy odešel ke srubu, tam, kde byla koza na řezání dříví a zásoba  dřeva dobře na tři měsíce a sedl si na špalek na sekání, kterého si  právě všiml. Pak už si vzal kmínek dubu, který měl na hůl a přeměřil  si ho pohledem. Chvíli si představoval různé podoby, ze kterých si  nakonec jednu vybral a začal vyřezávat. Nejdřív sloupl kůru, potom  si vyřezal užší místo na držení, ale než se stihl vrhnout na zbytek,  nesl mu Mungan dřevěný talíř polévky. „Tady   máš   Dane.   Jen   jez.   Ještě   trocha   zbyla   v   kotlíku,   takže

pokud budeš chtít přidat, řekni si.“ „Děkuji Mungane.“ odpověděl Dan, vzal si talíř a dal se do jídla. Oba polévku rychle snědli a hned si přidali. Protože Mungan poznal,  že má Dan stále hlad, zašel pro bochník chleba a kostku uzeného  sýra. Pořádně se najedli, a pak ještě Mungan provedl Dana po okolí.  Když už se stmívalo, naklonil se Mungan k Danovi. „Asi už bys chtěl jít domů. Co?“ „No – vlastně jsem zvědavý, kdy už půjdu. Den je pryč a školu už  stihnu leda zítra. No a táta s bráchou se už mámy asi ptali, kde jsem.“ „No to vlastně ne. Každopádně dneska školu stihneš.“ „Co? Jak?“ vyhrkl zaskočený Dan. „Pojď. Ukážu ti jeden kopec. Je to celkem blízko.“ Mungan přes sebe hodil plášť a vzal si hůl. Dan si všiml, že  si dává něco do kapsy, ale nevěděl co. Dan si vzal všechny své věci  a vyrazili.   Šli   směrem   na   Brno,   ale   kousek   před   ním   odbočili   na  východ do lesů. V těch místech nebyla žádná cesta, takže procházeli  mezi stromy. Zdejší lesy byly celkem čisté. Bylo to zřejmě tím, že se  zde   topilo   hlavně   dřevem,   takže   když   někdo   potřeboval   dříví   na  podpal nebo topení a už žádné neměl, stačilo zajít do lesa. Jinak se  zde dříví na topení rozváží. Mungan s Danem šli celkem rychle, a tak  byli   na   místě   během   pár   minut.   Byli   na   jednom   z mnoha   kopců  v okolí Brna. Jako jeden z mála byl ale na vrcholu lysý. Na úplném  vrcholku toho kopce stál kámen. Byl vyšší než člověk a jen o trochu  širší. Každý takový kámen zná asi pod označením menhir. Mungan  k němu   přišel   a úplně   klidný  si   před  něj   klekl.   Něco   potichu   řekl  a poodstoupil. Teď stál asi tři metry na sever od toho menhiru. „Dane. Stoupni si naproti mě. Takže tři metry na jih od toho   menhiru a čelem k němu.“ Dan   Mungana   poslechl   a   stoupl   si   do   přímky   s   Munganem  a menhirem.   Stál   na   místě   a čekal,   co   se   bude   dít.   Během   pár  okamžiků vyndal z kapsy v plášti Mungan nějaký kámen. Podobal se  křišťálu, ale ten to nebyl. Dan na něj upřel zrak, jakoby tušil, že bude  hrát  velkou roli v tom, co se bude dít.  Mungan  ten  kámen  donesl 

k menhiru a položil ho na zem před ním. Pak se vrátil na své místo  a rituál mohl pokračovat. Mungan se teď opravdu soustředil. Snažil  se   nasbírat   co   nejvíc   energie.   Po   chvíli   se   zvedl   slabý   vánek  a Mungan   začal   přeříkávat   nějakou   frázi.   Zřejmě   zaklínadlo.   Dan  neslyšel co to bylo, i když natahoval uši jak jen mohl. Pak Mungan  natáhl   ruce   směrem   k menhiru   a   začal   to   zaklínadlo   přeříkávat  pořádně   nahlas,   takže   teď   už   i   Dan   slyšel,   co   říká.   Ničemu   ale  nerozuměl. Znělo to jako latina, ale nebyl si jistý. Porta tempu a noi stapparem cammino in precedentum palesatorem. Comunicarsi vogliamo entri mane riguadagnare che siarno nonaccadere. Dan sledoval co se děje a všiml si, jak se začíná vlnit vzduch kolem  kamene, který Mungan položil k menhiru. Bylo to zvláštní. Dan něco  cítil ve vzduchu, ale nevěděl, co to je. Podobný pocit měl, když mu  máma   předváděla   telekinezi.   Teď   to   ale   bylo   silnější.   Podstatně  silnější. Kolem menhiru se začal vytvářet vzdušný vír a Munganův  kámen   se   vznesl   asi   metr   nad   zem.   Mungan   stále   přeříkával   to  zaklínadlo. Najednou začal ten malý kámen zářit. Vycházelo z něj  oslňující   světlo   a   vznesl   se   nad   vrchol   menhiru.   Když   se   Dan  rozhlédl kolem, všiml si, že na paloučku na kterém jsou fouká silný  vítr a je tam zamračeno, jako by se schylovalo k bouřce, ale všude  kolem   je   klidný   letní   podvečer.   Když   se   podíval   zpět   na   menhir,  zahlédl, jak z kamene nad ním vylétávají slabé a krátké záblesky.  Jako když jiskří elektřina. Mungan stále říkal zaklínadlo a nyní přidal  co   nejvíc   na   hlase.   Munganův   kámen,   který   se   vznášel   nad  menhirem, jakoby se spojil s menhirem v jeden a oba teď zářily do  okolí.   V  tu  chvíli   z  vrcholu  vzniklého  kamene   vyšlehly   dva   silné  blesky.  Jeden na  Mungana  a  druhý  na  Dana.  Oba  blesky  své  cíle  zasáhly   a   vše   se   uklidnilo.   Z   ničeho   nic   bylo   bezvětří   a   ticho.  Munganův kámen spadl na zem. Mungan si pro něj z posledních sil  došel a sedl si na zem. Dan cítil, že je taky nějaký zesláblý, ale sil  měl stále dost. Došel k Munganovi a sedl si k němu. Rozhlížel se  kolem,   a   všiml   si,   že   není   podvečer,   ale   noc.   Lysý   vrchol   kopce  osvětloval jen měsíc, který byl zrovna v úplňku.

„Co  se  to stalo Mungane?  A  co to  je  za   kámen  cos  před  tím položil k tomu menhiru?“ „Vrátili – vrátili jsme se časem – Dane.“ soukal ze sebe zesláblý Mungan „Je něco kolem   –   třetí   ráno.   Touhle   dobou   ještě   spíš doma a – a zhruba za hodinu tě máma vzbudí, abys šel za mnou na Slovanské náměstí.“ „A ten kámen?“ zeptal se ještě jednou zaskočený Dan. „To   je   krystans.   Magicky   upravený   křišťál,   který   funguje   jako zásobárna energie pro rituál přenosu časem, a zároveň je to klíč k otevření   brány  času.  Bez   krystansu  nelze  cestovat  v   čase.  Je velice vzácný a všechny krystansy se sledují. Každý majitel musí pravidelně chodit na úřad, aby prokázal, že ho stále má. Jakékoli půjčení a použití se musí hlásit a jen členové Rady jej mohou používat bez souhlasu. Ale dost povídání. Vše co potřebuješ se dozvíš v pravou chvíli. Teď musíš  rychle domů, ať se vyspíš, než půjdeš do školy.“ Mungan už se trochu vzpamatoval, a tak se mohli dát na  cestu. Vyšli ven z lesa, aby Dan viděl noční Brno Třetí sféry a pak už  se   vydali   k   portálu.   Cesta   jim   ubíhala   rychle,   a   tak   si   ani   Dan  nevšiml, že stojí před právě se otevírajícím portálem. „Tak jdi Dane. Jsem hned za tebou.“ Oba prošli portálem a Dan věděl, že jsou zase v První sféře. Poznat  to nebylo těžké. Mezi stromy byla vidět světlá obloha. To bylo Brno.  Noční Brno v První sféře je na rozdíl od toho ve Třetí plné světel,  takže není vidět žádná hvězda. Mungan s Danem se pomalu blížili  k Brnu, a tak Mungan Dana poučil, jak má jít domů. „Dane.   Domů   jdi   jinudy,   než   jsi   šel   za   mnou   na   Slovanské náměstí. Ne proto aby tě nikdo   neviděl.   Sice   tvé   oblečení   zde není běžné, ale to nikomu nevadí. Je to proto, že chci, aby pro tebe byla ta cesta časem překvapení. Kdyby ses viděl, určitě by ti to došlo. Takže pozor, ať na sebe nenarazíš. Jinak tě může vidět kdokoli. To není problém.“ „Dobře. Kam až půjdeš se mnou?“ „Já se s tebou rozloučím už v Řečkovicích. Chci ještě navštívit

jednoho kamaráda když už jsem tady. I když se mu asi nebude líbit, že ho budím.“ zasmál se Mungan. Oba pokračovali dál a jak Mungan řekl, v Řečkovicích se rozloučili.  Dan pokračoval dál domů, ale šel pro jistotu bočními uličkami. Když  se blížil k Semilassu, zahlédl Mungana. Ten si ho také všiml a šel za  ním. „Co tady děláš Dane? A co to máš na sobě?“ „Jdu domů. A co tady děláš ty Mungane? Nešel jsi za nějakým kamarádem do Řečkovic?“ „Co?   Já   jdu   za   tebou   na   Slovanské   náměstí.“   Mungan   si   ani neuvědomil, že mu Dan tyká. Teď už bylo Danovi jasné, s kým mluví. Mungan si nebyl jistý, ale už  mu docházelo, co se děje. „Už vím, co se tu děje. Můžu ti to vysvětlit Mungane.“ „Já už to tuším. Ale jestli mi to můžeš objasnit přesně – proč ne.“ „Dnes je pondělí a mám školu. Až se setkáme na Slovanském náměstí, vyřídím ti od mámy, abys mě poslal včas domů a dnes večer, na kopci poblíž Brna Třetí sféry, provedeš rituál, kterým se  vrátíme do rána.“ „Tak jsem to skoro uhodl. Tak zatím Dane. Nechci přijít na sraz s tebou pozdě.“ „Dobře. Tak zatím.“ Jen   co   se   rozloučili,   pokračovali   každý   svou   cestou.   Mungan   na  Slovanské náměstí a Dan domů. Sotva Dan otevřel dveře od domu,  pozdravila ho máma. „Ahoj Dane. Pěkné oblečení.“ „Ahoj mami. Byl jsem s Munganem ve Třetí sféře a trochu jsme nakupovali. Už mám   i svou   hůl   a meč.“   předváděl   Dan   co všechno má. „Tak si to jdi uklidit a spát. Za pár hodin musíš jít do školy. A co říkáš na ten přesun časem?“ byla zvědavá paní Novohradská. „No dost mě to překvapilo. Bylo to – zajímavý. Tak já jdu spát. Dobrou noc.“

„Dobrou Dane.“ Dan si jenom odskočil na záchod a pak už šel spát. Všechny věci ze  Třetí sféry si ukryl pod postel. Než usnul, přemýšlel ještě, jak tátovi  a Markovi vysvětlí, že bude o víkendech pořád pryč. Dan   pár   hodin   spal   a   zase   ho   budila   máma.   Stejně   tak  i Marka.   Museli   jít   do  školy.   Pan  Novohradský  se   rychle   nasnídal  a jel   do   práce.   Kolem   půl   osmé   odešli   Dan   s Markem   do   školy  a Martina Novohradská zůstala sama doma, a tak mohla, jako vždy  když nikdo nebyl doma, procvičovat telekinezi a levitaci, aby nevyšla  úplně ze cviku. Dan chodí na Gymnázium Slovanské náměstí, zatím  co   Marek   na   střední   školu   na   Purkyňově.   Část   cesty   mají   ale  společnou, a tak jeli zároveň. Marek si hrál nějakou hru na mobilu  a ignoroval   okolí,   ale   Dan,   který   věděl   o   trochu   víc,   se   rozhlížel  kolem.   Dříve   by   si   toho   asi   nevšiml,   ale   teď   občas   zahlédl,   jak  někomu stojí taška na hraně, takže by měla spadnout nebo někomu  vypadl   z   ruky   mobil,   ale   při   pádu   se   zpomalil   a   dotyčný   ho   bez  problému chytil. Cesta do školy jim uběhla rychle. Den ve škole byl  ale pro Dana nudný. Nic zvláštního se nestalo, a tak se Dan těšil na  další setkání s Munganem. Když už se vážně nudil, přemýšlel, co asi  dělá tou dobou ve Třetí sféře. To si zase vzpomněl na věci, které si  tam koupil, a byl zase na chvíli aspoň trochu veselý.

Kapitola 10. Studium Další   den byl   zase  stejně   nudný,   ale   Dan  se  rozhodl,   jak  vysvětlí tátovi a Markovi, že nebude o víkendech doma. Vzhledem  k oblečení, které se nosí ve třetí sféře, meči a holi se Dan rozhodl pro  klub   historického   šermu.   Počkal   si   proto   na   večer,   a pak   se  v obývacím pokoji před večerním filmem postavil před televizi. „Mám   jednu   novinu.   Ve   škole   dnes   byl   jeden   člen   klubu historického šermu z Králova   pole   a   chtěl   bych   tam   chodit. Podepíšeš   mi   mami   přihlášku   a zaplatíš   registraci?   Oblečení a meč dostávají nováčci, kteří se rychle přihlásí, zdarma.“ Máma se na něj překvapeně podívala a pak ji to došlo. „Ale jistě. Když to tak chceš – nebudu ti v tom bránit.“ řekla s úsměvem Danova máma. „Díky mami. Tento víkend je cvičení. Tam bych mohl donýst   podepsanou přihlášku a registrační poplatek.“ „A to jedeš na dva dny?“ ptal se táta. „Ano. A nejen tento víkend. Taková cvičení jsou každý víkend.  V  sobotu ráno je  odjezd  a  v  neděli   odpoledne   nebo  večer   je   návrat.“ „To bude hodně drahá zábava.“ oponoval pan Novohradský. „Neboj   Pavle.“   uklidňovala   ho   Martina   „Já   mu   to   budu   platit a snížím mu o to kapesné.“ „No budiž.“ souhlasil přehlasovaný táta Dana. „Díky tati.“ Zbytek   večera   už   probíhal   normálně.   Celá   rodina   se   bavila  sledováním filmu, jen Dan přemýšlel nad budoucností. Hned   následující   víkend   se   Dan   oblékl   do   šatů   ze   Třetí  sféry, vzal si meč, dýku, hůl a vak na věci a vyrazil na cestu. Na  Slovanském   náměstí   se   setkal   s   Munganem   a   společně   se   vydali  k Munganovu   srubu.   Když   už   byli   u   něj,   mohl   Mungan   začít   ve  velkém   s učením  Dana.  Dnes   ho chtěl   seznámit  se   základy  magie  a začít cvičit telekinezi. Odložili si zbraně a pláště do srubu a vyšli 

ven. „Tak Dane. Začneme hezky od základů, co to magie je a co od toho, kdo ji provozuje, vyžaduje. Co je hlavní, každý, kdo chce ovládat magii, musí být vyrovnaný a klidný. Co je také bráno za samozřejmost   jsou   dobré   a   čisté   úmysly.   Proto   každý   učeň nejdříve   cvičí   nějaké   cvičení   pro   zklidnění.   Takové   v   Evropě nejznámější   a nejčastější   je   wyda.   Už   v   dobách   druidů,   kdy veškerý lid ovládající magii, byli pouze druidové a šamani, tito moudří lidé věděli, že hlavní je duševní vyspělost a vyrovnanost. Proto každý musel nejdříve řadu let cvičit mysl, aby ovládal své emoce   a   aby   zničehonic   psychicky   nevybuchl.   Proto   druidové sestavili cvičení zvané wyda. Ty už jsi toto cvičení absolvoval, což   je   to   poznat,   takže   můžeme   přejít   rovnou   k seznámení s magií   a   začít   cvičit   telekinezi   a   možná   ti   řeknu   o   astrálním cestování.“ „Ale Mungane. Já ještě tu – wydu nikdy necvičil.“ „Jistěže cvičil. Co myslíš, že jsi cvičil s mámou celé dětství?“   Mungan  se   chvíli   odmlčel,   aby  mohl   Dan   zavzpomínat   a pak   pokračoval „Wydu. To bylo to cvičení ráno a večer na zahradě.“ „To je wyda?   Já  myslel,  že  to je  normální  cvičení.  Abych  se   protáhl.   Hrozně   jsem   se   hrbil,   a   tak   jsem   měl   cvičit.   Máma dostala od paní doktorky nějaký sešitek se cviky a podle něj jsem  s mámou cvičil.“ „Ano   Dane.   Jenže   tvoje   dětská   doktorka   je   moje   kamarádka z dětství. Ví skoro všechno co vím já a zhruba stejně jako tvoje máma.   Nemysli   si.   Sice   za   honu   na   čarodějnice   byla   magie v První sféře důkladně potlačovaná, ale lidé praktikující ji buď utekli sem, nebo tam zůstali, ale vše důkladně tajili. No a teď se po dlouhé době mágové a léčitelé dostávají zpět a hodně jich žije v první sféře. Že ti vždycky léčba paní doktorky pomohla?“ „No – vlastně ano a hodně rychle. A je pravda, že my dost často jen doporučila nějaký čaj.“ „To   je   ono.   Jen   studovaní   doktoři   používají   chemické   léky, protože se nevyznají v bylinách. Jenže ty jsou mnohdy účinnější.“ 

„Tak abych pokračoval. Magie je v podstatě usměrnění energie. Už Einstein přišel na to, že v každém tělese je skryta ohromná energie. Když ale víš, co je magie, pochopíš, že ve skutečnosti je ona energie hmotou, respektive tělesem. Všechno je jen energie a hmota je jen zhuštěná energie na malém místě. A magie toho využívá. Jde vlastně o usměrnění energie myšlenkou. Tedy každé kouzlo   je   pouze   energie,   kterou   soustředíš   na   jedno   místo   do určité   podoby.   Vysvětlení   je   složité,   ale   samotná   magie   je celkem jednoduchá. Hodně totiž pomůže představa. Abys mohl seslat   kouzlo   tak   jak   chceš,   musíš   si   představit,   jak   bude výsledek vypadat. Chápeš to zatím?“ „Ano.   Ale   mám   otázku.   Když   je   to   všechno   o představě a usměrnění   energie,   proč   se   používají   nějaké   formule a zaklínadla? A na co jsou hole?“ „Správné otázky. Abys kouzlo seslal, musíš se, hlavně ze začátku a u složitých   kouzel,   pořádně   soustředit.   S koncentrací   ti pomohou   právě   zaklínadla.   Pokud   se   potřebuješ   opravdu soustředit,   je   dobré   použít   cizí   jazyk.   Nejčastěji   se   používá kouzelnický jazyk. Je to původně latina, ale časem a používáním se   přišlo   na   to,   že   používat   přesnou   latinu   je   nepraktické.   Ke koncentraci   pomáhají   i   rýmy   a   najít   rým   v   latině   není   vždy snadné. Proto jsou slova většinou latinsky, ale když je zapotřebí rým, upraví se koncovka dle potřeby. Také se někdy slovo upraví, aby verše dobře zněli a kouzelník se mohl lépe soustředit. Dále ses ptal na hole. Hole a hůlky se používají k usměrnění energie. Hůlky   jsou   ale   spíše   na   ústupu,   protože   jsou   nepraktické.   Na rozdíl od hole, nemůžeš hůlku použít jako samotnou zbraň, ani se o ni neopřeš při chůzi a pak hůl je lepší i na kouzlení. Můžeš se do ní, takříkajíc pořádně opřít a použít větší magickou sílu. Hůlka   je   příliš   malá,   než   aby   skrz   ni   mohl   čaroděj   poslat veškerou   sílu.   To  by   asi   bylo   prozatím   o   magii   všechno.   Máš nějaké otázky?“ „Ano.   Mám.   Existují   kouzelná   košťata?   Nebo   jediná   možnost přesunu je pěšky nebo na koni?“ „Jak vidím, díval ses na pár filmů.“ pousmál se Mungan „Létající

košťata nejsou vůbec běžná. Sice nějaké najdeš, ale sama o sobě jsou prakticky na nic. Jde o to, že obvykle do koštěte jen vložíš nějakým   kouzlem   energii,   kterou   pak   čerpáš.   Ale   košťata   ve skutečnosti   nelétají.   Ale   lidé   na   nich.   Tu   energii   z   nich   totiž čerpáš, abys mohl déle levitovat. O tom to je. Levitace je něco ohromě náročného na energii. Proto normálně ji využiješ jen pro delší skok, nebo na zpomalení pádu. Ale přepravovat se levitací na velké vzdálenosti nejde. Rychle by ses totiž unavil. No a krom košťat jsou i létající koberce a jiné předměty. Ty fungují stejně. A teď si dámeněco dobrého ke svačině, a pak budeme pokračovat telekinezí.“ Jen co to Mungan dořekl, odešel  pro chleba,  sádlo a  kus salámu.  Když   se   nasvačili,   odběhl   Mungan   do   srubu   a   vrátil   se   s pírkem  a tenounkým kouskem papíru. „Teď zkus Dane zvednout tento papírek jen silou vůle. Představuj  si,   jak   z   tvých   očí   a   rukou   proudí   směrem   k   tomu   papírku energie, kterou ho zvedáš. Můžeš si také představit ten papírek jako energii, kterou pohybuješ.“ „A proč si to mám představovat?“ „Vizualizace   je   nejmocnější   pomoc   mága.   Když   si   budeš představovat   průběh   kouzla   či   působení   schopností   jako   je levitace, pomůžeš tím svému podvědomí soustředit se.“ Teď se Dan začal soustředit a Mungan ho se zaujetím sledoval. Dan  natáhl   ruce   k   papírku   a   představoval   si   levitující   papírek,   jak   mu  Mungan radil. Asi pět minut se Dan soustředil. Nic se nedělo, ale  Dan se začínal potit a vypadal vysíleně. „To by stačilo.“ přerušil ho Mungan „Nic se nesmí přehánět.“ „Ale vždyť se nic nestalo.“ divil se Dan. „Něco   se   přeci   jen   stalo.   Sice   si   tím   papírkem   nepohnul,   ale dokázal   si   se   soustředit.   Tok   energie   dokáže   zkušený   člověk i cítit.  Sice  to bylo  hodně  slabé  ale  dokázal  jsi  alespoň  trochu energie usměrnit jak potřebuješ. Dnes už skončíme.“ Bylo krátce po poledni, a tak šel Mungan vařit oběd. Vzal  trochu zeleniny ze zahrádky a pár hub co nasbíral včera a zanedlouho 

si pochutnávali na výborné houbové polévce. Jako druhý chod měli  bramborové placky s povidly, kterých Dan spořádal celkem hodně.  Po obědě si oba odpočinuli a mohl začít výcvik v boji. „Vem si svou hůl Dane. Naučím tě základy boje s holí.“ Dan si vzal svou hůl a následoval Mungana na plácek za  srubem. Mungan držel svou hůl levou rukou a zatím ji měl položenou  na zemi. „Nejdřív se musíš umět bránit. Zkusíme co v tobě je. Já na tebe teď zaútočím a ty se pokus můj útok vykrýt.“ Mungan i Dan chytli své hole oběma rukama a Dan očekával ránu.  Mungan se k němu přiblížil a pokusil se Dana praštit zprava do boku. Dan si toho všiml, ale Mungan byl na něj moc rychlí a i když ránu  Dan vykryl, dostal zásah zleva. „Docela   dobré,   ale   pomalé.   Musíš   předvídat   co   tvůj   protivník  udělá. Sleduj jeho pohyby těla. Ty ti pomohou zjistit co udělá. Sice  jen vteřinu nebo dvě předem, ale to ti musí stačit. Takže znovu.“ Takhle trénovali asi půl hodiny než se Danovi podařilo ubránit pět  minut, po kterých dostal zásah do lýtka. „Rychle   se   učíš.   Takže   teď   zkusíš   zaútočit   na   mě.   Existuje  několik  základních útoků a taky je víc způsobů, jak držet hůl. Buď  oběma  rukama asi třetinu od kraje, každou ruku z jedné strany, to je dobré hlavně na obranu, nebo oběma rukama u konce hole, jako bys držel meč, to se hodí při útoku, nebo jednou rukou. Jednou rukou   je   ale   dobré   držet   jen   krátké   hole,   abys   ji   udržel   i při zásahu.“   když   to   Mungan   říkal,   ukazoval   zároveň   Danovi jednotlivé způsoby držení hole. „Teď   jaké   existují   útoky.   Ty   základní   jsou   do   boku   vedené stranou, obloukem do ramene ze shora a  šikmo dolů na nohu. Samozřejmě   taky   záleží   jak   stojíš   vůči   protivníkovy.   Pokud stojíte vedle sebe, můžeš vést útok i obloukem na záda.“ Mungan opět Danovi vysvětloval a také předváděl, jak který útok provést.  Když už Mungan Danovi předvedl všechny možné útoky, zkusili si  pár soubojů. Zprvu vyhrával Mungan, i když se Dan výborně bránil,  ale po hodině soubojů už Dan srazil svého učitele na zem a hůl mu 

přiložil ke krku na znamení ukončení souboje. „Jsi výborný žák Dane.“ „Dík Mungane. Mám výborného učitele.“ pousmál se Dan. Po celodenním cvičení a učení si vzali své pláště a hole a vyrazili na  cestu. Prošli okolní lesy, nasbírali pár bylinek, podívali se do města  na trh a když už se stmívalo, vraceli se zpět do srubu. Teď teprv Dan  pochopil, že i zdejší svět není pohádka, ale realita. Jen kilometr za  městem je totiž  přepadla  skupina lapků. Byli to čtyři muži  kolem  třiceti let s krátkými meči a v šedo­černých pláštích. „Stůjte!“ zařval jeden z nich. „Co si přejete a kdo jste?“ zeptal se klidným hlasem Mungan. „Prej co si přejeme.“ začali se smát lapkové „Peníze a zbraně!“ „To vás  asi zklamu. Mám  s sebou jen pár měďáků  a svou hůl a můj   žák   s sebou   nemá   žádné   peníze.   A   ještě   jste   se nepředstavil.“ řekl Mungan a podíval se na strachy zkamenělého  Dana. „No budiž. Říkejte mi Wendrs. Stejně to nebude trvat dlouho,   protože z vás vymlátíme duši když nic nemáte.“ hlavní lapka se  podíval po ostatních a ti šli pomalým krokem k Munganovi. Mungan   stál   úplně   klidný   a k Danovi   šeptl,   aby   se   vzchopil  a vzpomněl si na výcvik. Když už byli lapkové skoro u Mungana,  Dan   se   vzpamatoval,   pevně   chytl   svou   hůl   a   čekal,   až   začne   boj.  Když   už   se   lapkové   připravovali   zaútočit,   všiml   si   Wendrs  Munganovi   hole.   Podle   výzdoby   poznal,   že   je   druid   a   okamžitě  zavolal na své kumpány. „POZOR! Je to druid!“ jak to zařval, rozběhl se jim na pomoc, ale Mungan byl rychlejší a dva z nich odhodil mávnutím hole několik metrů daleko. „Teď   jsou   síly   vyrovnané.“   řekl   Mungan   a s holí   zamířil k utíkajícímu Wendrsovi. Dan se rozběhl k lapkovy, který chtěl napadnout Mungana zezadu  a když kolem něj probíhal, praštil ho holí do zad, otočil se a lapku  který lapal po dechu praštil do nohy tak, že spadl na zem. Mezitím 

Mungan a Wendrs bojovali jako o život. Pozorovatel by poznal, že  oba jsou zdatní v boji. Munganova hůl každou chvíli vykryla úder  ostrým a kvalitním mečem, a tak v ní bylo už dost zářezů. I přes to  byla stále nezlomitelná. Mungan Wendrsovi uštědřil pár ran, ale i tak  měl stále dost sil. Dan běžel Munganovi na pomoc, ale když už se  natahoval k úderu, skočil po něm lapka, který se právě zvedl ze země  a ve skoku Dana srazil k zemi. Dan se naštěstí stihl rychle zvednou,  ale na útok bylo pozdě, takže se musel nejdřív chvíli bránit. Mungan  vykryl Wendrsův výpad, který mu šel na břicho a udeřil ho holý tak,  že spadl na zem a vypadal, že je omráčený. Dan si toho všiml a na  okamžik se podíval po Munganovi. Toho ale využil lapka, který ho  sekl do ruky. Dan zařval bolestí a upustil hůl. Lapka se rozpřahoval  a už málem zasadil Danovi smrtelnou ránu, ale Mungan zarazil jeho  meč a praštil ho holý do hlavy tak silně, že se lapkovo tělo bezvládně  sneslo  na  zem.  Mungan  chytl  Dana   a  podíval  se  na   jeho  zranění.  Danovi tekla krev z paže, na které měl velkou sečnou ránu. Blížil se  k nim   ale   poslední   bojeschopný   lapka,   a   tak   se   Mungan   zvedl  a během   chvilky   i   ten   ležel   na   zemi.   Mungan   se   rychle   vrátil  k Danovi, přiložil mu na ránu nějaký list a obvázal mu ruku kusem  látky. Pak Dana zvedl na nohy a rozhlédnul se kolem. Jeden lapka ale  chyběl. Wendrs. „Ještě se uvidíme – druide! A doufám, že pak se představíš i ty mě!“ slyšel Mungan z kopce. Mungan   se   podíval   na   Wendrse   a   pokračoval   rychle  s Danem do rubu. Tam mu ránu ošetřil a celou noc seděl u postele,  hlídal ho a přemýšlel, co řekne Danově mámě. Dan tvrdě spal, jen  občas  sebou ze  spaní  škubl.   To  se   mu asi   zdál  nějaký sen  o jeho  prvním, opravdovém boji o život. Když   se   Dan   ráno   probudil,   Mungan   už   sotva   udržel  otevřené oči, ale jak uviděl, že je Dan vzhůru, hned měl o trochu víc  sil. „Jak se cítíš Dane?“ zeptal se Mungan. „No – nic moc, ale bylo hůř. Co se stalo?“ „Jeden lapka tě sekl a málem tě zabil. Naštěstí jsem tomu stihl zabránit.“

„A jak to dopadlo?“ „Wendrs utekl a ostatní jsem tam nechal ležet, ale přežijí. Byli jen  omráčení a možná měli pár modřin, ale nic vážného.“ „Tak jak vidím, tak tady je to nebezpečnější než v První sféře.“ „Není. Ale  tady máš větší šanci, že  někdo  přepadne  tebe a ne někoho jiného.  V  První  sféře  je  tolik  lidí,   že   šance,   že  někdo přepadne zrovna tebe je malá.“ „Ale   dost   řečí.   Musíš   jíst.   Jsi   určitě   zesláblý.   Ztratil   jsi   dost krve.“ „Ještě na jednu věc bych se tě chtěl zeptat. Co bylo to jak jsi odhodil ty dva zloděje mávnutím hole?“ „To   byla   telekineze,   posílená   trochou   magie.   I   když   telekinezi vážně   ovládáš,   nemůžeš   jen   myšlenkou   odhodit   dospělého muže.   V   takových   případech   si   musíš   pomoci   magií.   A to mávnutí bylo proto, že jsem holí zamířil vyslanou energii na ně.“ Mungan dal Danovi bylinkový čaj, kus chleba a sýra a pak posnídal  i on. Dopoledne se ještě bavili a když si Mungan před obědem všiml,  že   je   Danovi   už   lépe,   řekl   mu,   že   je   vhodný   čas   na   pokračování  v učení. „Možná si teď budeš myslet, že nejsem normální, když tě chci učit, i když jsi zraněný, ale mám pro to důvod. Chci ti říct něco o léčitelství.   Chceš   být   léčitel,   a   tak   musíš   ovládat   všechny techniky   léčení.   O   bylinkách   a   lektvarech   si   řekneme   později.  Teď  máš šanci si vyzkoušet léčení energií. Jak jsem ti řekl už  včera, všude kolem je energie. Tu teď využiješ k léčbě. Jde o to, že  dáš ruce   nad   ránu   nebo   nemocné   místo,   zavřeš   oči   a budeš   se soustředit na to, jak se zranění léčí. Teď dělej co ti řeknu. Protože máš zraněnou paži, bude to pro tebe spíš jen cvičení postupu, ale uvidíme. Dej si dlaň zdravé ruky nad ránu – zavři oči – a teď si představuj, jak se ta rána zaceluje. To samozřejmě samo o sobě nestačí. Posílej do té rány rukou energii. Při každém nádechu si představuj, jak do tebe vstupuje energie z okolí a při výdechu ji pošli do rány.“ Dan vnímal každé Munganovo slovo a všechno dělal přesně tak, jak 

mu řekl. Po chvíli Mungan pokračoval s instrukcemi. „Teď si představuj, jak z té rány vychází oslňující léčivé světlo, které   se   zužuje   až   do   slabého   paprsku,   a   zároveň   s   ním   se zaceluje rána. Až zmizí i ten paprsek, necháš chvíli zavřené oči a budeš  se  pořád soustředit  na  energii  proudící  z  tvé  dlaně  do rány. Pak až pomalu otevři oči.“ Ani jedno slovo Danovi neuniklo, ale zároveň se nepřestal soustředit.  Za pár minut už Dan otevřel oči a podíval se na paži. Rána se na  první   pohled   vůbec   nezcelila,   a   tak   se   jen   zklamaně   podíval   na  Mungana a řekl. „Jak vidím, moc mi to nejde.“ „Ne všechno je Dane přesně takové, jak se na první pohled zdá. Léčení  tímto způsobem  ovládá  ve velice  omezené  míře  každý. A rozhodně   nepočítej   s   něčím,   co  jsi   viděl   v   nějakém   seriálu. Rozhodně   léčení   energií   neprobíhá   tak,   že   dáš   ruce   na   ránu, objeví se záře a rána zmizí. Ve skutečnosti jsi právě tu ránu nabil positivní   energií   a   bude   se   rychleji   uzdravovat.   V   podstatě   jsi zkrátil dobu hojení a o to jde. Časem se zdokonalíš tak, že se ti taková rána zahojí do jednoho až dvou dnů. Tedy rána, zranění nebo nemoc, kterou tímto způsobem budeš léčit. A to i ostatním. Je ale lepší, když to opakuješ podle velikosti zranění i několikrát denně.“ Po   malé   lekci   léčení   dal   Mungan   Danovi   bylinnou   hojivou   mast  a ránu mu rovnou natřel, řekl mu ještě něco o léčivých bylinkách a po  večeři ho poslal domů. Doma Dan řekl, že špatně uhnul výpadu a trochu se řízl.  Vlastně to byla pravda, ale útočník nebyl člen šermířského klubu, ale  lapka. Máma tušila co se stalo a když šla spát, nejradši by si pořádně  promluvila   s   Munganem.   Sotva   v  domě   zhasla   světla,   otevřely   se  dveře   ložnice   manželů   Novohradských   a   Martina   poznala   postavu  Mungana.   Opatrně   vstala,   aby   nevzbudila   manžela,   který   rychle  usnul, a vyšla před pokoj za Munganem.

„Jak  je   možné,   že   Dan  přišel   s   ránou  na   ruce?   Co   se   vlastně stalo?“ vyjela Danova máma na Mungana, ale jenom šeptala, aby nikoho nevzbudila. „Měla bys na něj být hrdá. Přepadla nás skupina čtyř lapků a Dan  byl vážně statečný. Ani jsme moc netrénovali, ale když jsme byli v ohrožení,   nebál   se   bojovat.  Dokonce  mi  zachránil  život  před jedním lapkou, co mi šel po zádech.“ utěšoval ji. „Vážně?“ vyhrkla Martina a rozzářili se ji oči „Každopádně jsi ho  měl líp hlídat. Teď už to ale nemá smysl řešit. Zatím nazdar.“ „Dobře Martino. Příště si dám větší pozor. Měj se dobře a dobrou  noc.“ Tímto rozhovorem skočil Danův první víkend, ztrávený studiem ve  Třetí sféře. Před ním bylo ale několik let, kdy se od Mungana bude  učit řadu věcí. Vzduch se ochladil a i listy stromů hlásily příchod podzimu  svými  barvami.  Byla  sobota  ráno,  a  tak  Dan  odešel  na  Slovanské  náměstí   za   Munganem.   Ani   tento   víkend   se   nelišil   od   ostatních.  Mungan přišel přesně včas a s Danem šli stejnou cestou k portálu. Už  uplynulo několik týdnů od toho, co se Dan začal učit od Mungana  a dělal velké pokroky. Evidentně mu hodně pomohlo, že mu máma  předvedla telekinezi a levitaci, protože telekinezi už ovládal celkem  dobře. Dokonce už pohnul i kilovým předmětem na vzdálenost deseti  metrů. Sice měl problémy s tím, udržet něco delší dobu ve vzduchu,  ale i s tím se pomalu vypořádával. Mungan viděl, jak rychle se Dan  učí, a tak chtěl zkusit levitaci. „Dane! Pojď sem.“ zavolal Mungan po dvou hodinách tréninku telekineze, prokládaného studiem rostlin a hub. „Co budeme dělat teď? Už bych si rád odpočinul.“ „Vím. Jsi unavený. Ale ještě máš dost sil. Jen nejsi zvyklý vydat ze sebe vše co máš. Tady si lehni.“ ukázal Mungan na zelený trávník za srubem „Uvolni se a zavři oči. Teď si zkusíš levitaci. Opakuj se mnou, co budu říkat.“ „Dobře. Můžeme.“ řekl Dan hned jak se uvolnil.

Mungan si klekl vedle Dana a ruce dal mírně pod Danův bok, zhruba  v místě ledvin. Ukazováčky a prostředníčky měl natažené a malíčky  a prsteníčky, ohnuté do dlaně, překrývaly palce. „Lehký jak pírko, pevný jak proutek.“ „Lehký jak pírko, pevný jak proutek.“ opakoval Dan. „Představuj si jak kolem tebe proudí vzduch. Cítíš jak tě hladí. Snaž se s ním sžít. Až budeš cítit i ten nejslabší závan větru, představ si, že se lehce nadnášíš. A stále se mnou opaku. Lehký jak pírko, pevný jak proutek.“ „Lehký jak pírko, pevný jak proutek. Lehký jak pírko, pevný jak proutek. Lehký jak pírko, pevný jak proutek.“ opakovali spolu   stále dokola. Uplynulo několik minut, po které se oba soustředili jen na to jedno,  když   si   Mungan   všimnul,   že   se   Dan   asi   na   vteřinu   lehce   vznesl.  Mungan Dana vyzval aby se soustředil ještě víc, a pak se Dan vznesl  asi pět centimetrů nad zem a to zhruba na minutu. Pak se Dan opět  snesl na zem a otevřel oči. „Cítil jsi to?“ „Ano. Byla to nádhera. Všude kolem mě vzduch. Bylo to – bylo to něco úžasného. Nedá se to ani popsat.“ „Byl jsi jen pár centimetrů nad zemí a to je jen začátek. Navíc jsem ti celkem dost pomohl já. Když ale budeš každý den cvičit, můžeš levitovat jako máma, možná lépe.“ Dan povzbuzený Munganovými slovy zapomněl na únavu a spěchal  do učení dalšího, co ještě nepoznal. „Teď tě naučím něco, co bys neřekl, že se musí učit. Je to umění chůze.“ „Umění chůze? Ale vždyť chodit umí každý.“ „Ano. To umí. Ale ne tak rychle, jak by mohl. Časem poznáš, že rychlá chůze se může hodit víc, než by sis myslel. Abys vůbec mohl hodit rychle, musíš se stát částí krajiny a počítat s každou nerovností. Jen tak nebudeš zpomalovat kvůli každému kameni

a pokaždé, když se bude cesta stáčet. Pojď na cestu před srubem a zkusíš si malý slalom.“ Mungan   Danovi   nachystal   krátkou   trasu   plnou   ostrých   zatáček  a kamenů na cestě. „Tak   pojď.   A   nezapomeň.   Nezpomaluj,   ale   každou   nerovnost nohama vyrovnávej.“ Dan si stoupl na začátek dráhy a rozešel se tak rychle, jak jen mohl.  Když ale procházel první prudkou zatáčkou, zpomalil. Následovalo  místo plné kamení. Když Dan přecházel různě velké kameny, pořád  měnil rychlost chůze. „No na první pokus to celkem ušlo. Teď se dívej na mě. Sleduj, jak se prohýbám v kolenou a nahýbám.“ Mungan si stoupl na začátek dráhy a pak se rozešel jak nejrychleji  mohl. Dan se díval jak Mungan kličkuje zatáčkami aniž by zpomalil  a když šel Mungan přes kameny, prohýbal se v nohách jako tlumiče  auta   jedoucího   přes   výmoly.   Mungan   dráhu   prošel   alespoň   třikrát  rychleji než Dan. „A teď znovu ty Dane.“ Když už Dan procházel překážkovou dráhou skoro stejně rychle jako  Mungan, uklidil Mungan cestu a otočil se k Danovi. „Dobře. A teď, jak jít co nejrychleji po rovince. Člověk vnímá rytmus a lehce mu přizpůsobuje tempo práce, ale i chůze. Proto také si někteří při cvičení nebo běhání pouští nějakou hudbu. Ty využiješ   jak   rytmu,   tak   i   trochu   znalostí,   které   jsem   ti   zatím předal. Vymysli si nějaké verše, v podstatě kouzelnou formuli. Tu si pak během chůze budeš říkat a čím rychleji ji budeš říkat, tím rychleji budeš schopný jít. Samozřejmě jsou určité hranice. Ale rozhodně budeš chodit rychleji než normálně.“ Dan chvíli přemýšlel, stoupl si na cestu, párkrát se nadechl a vydechl,  pak se rozešel a začal přeříkávat verše. „Nohy mé jak vítr jsou a letí vpřed tou dálavou.“ Po   pár   metrech   ucítil   rytmus   těch   slov   a   šel   výrazně   rychleji.   Po  chvíli zvýšil rychlost přeříkávání té fráze a zároveň i rychlost chůze.  Šel rychleji a rychleji, až si všiml, že se hodně vzdaluje od srubu. 

Udělal   oblouk   aby   se   otočil   směrem   zpět   a i když   sešel   z   cesty,  nezpomalil.   Stejně   rychle   jak  šel   rovně   se   i   otočil   a  pak   už   mířil  pořádně rychle ke srubu. „To by šlo Dane.“ řekl Mungan, když se Dan vrátil. „No šel jsem dost rychle, ale teď mě taky pořádně bolí lýtka.“ „To je kvůli tomu, jakým způsobem jsi šel. Při tak rychlé chůze se pochopitelně pořádně namáhají svaly. Proto jim musíš ulehčit, abys   tempo   udržel   na   delší   vzdálenost.   Proto   musíš   zapojit i kolena a nechodit s nohama rovnýma jako prkna. Tak pořádně namáháš svaly. Když ale budeš ohýbat kolena, svaly se budou napínat   a povolovat   a vydržíš   jít   déle   stejně   rychle.   Teď   už   to cvičit nebudeme. Rychlou chůzi můžeš trénovat kdykoli.“ To bylo to poslední, co ho Mungan ten víkend naučil. Jinak  jen trénoval to, co už uměl. Po dvou letech už mu telekineze nedělala velké problémy,  dokonce byl schopný odhodit letící šíp proti němu a házet i těžšími  předměty. Vyznal se v bylinách, které se dají najít v První i třetí sféře  a dokonce už pro něj nebyla neznámá ani rituální a přírodní magie.  Byl   schopný   vyléčit   rychle   běžná   zranění   pomocí   mastí   i energie,  zvládl namíchat lektvary na nejčastější nemoci a uměl dobře bojovat.  Právě dnes, na jarní slunovrat, se opět sešli Mungan a Dan, tentokrát  přímo u portálu. „Víš Dane, proč jsme se dnes sešli?“ „Podle toho cos mě naučil hádám, že dnes přišel ten den, kdy provedu rituál hole.“ „Správně Dane. Dnes o půlnoci využiješ co jsem tě zatím naučil, a vložíš do své hole trochu sebe i trochu energie. Nerad říkám magie, protože magie je pouze využití energie kolem nás. Ale to ty ostatně víš.“ pousmál se Mungan. Prošli   portálem   a   pokračovali   na   kopec,   kde   tenkrát,   při  Danově první návštěvě Třetí sféry, provedl Mungan rituál pro návrat  časem.  Bylo teprv poledne,  a  tak měl  Dan  čas,  aby  vše  důkladně  nachystal.   Kolem   menhiru   udělal   z   kamenů   kruh   o průměru   šest  metrů, po obvodu rozmístil do trojúhelníku misky s vodou, hlínou 

a směsí práškového dřevěného uhlí, síry a sanitru. Misky pak spojil  čarami z malých křemínků, které vytvářely tak zvanou triquetru, s  horním   vrcholem   orientovaným   na   sever.   Triquetra   je   symbol,  vyjadřující sílu a jednotu trojice živlů. Významů triquetry je ale více.  Má totiž tři vrcholy a trojka je číslo v magii významné. Když měl vše  připraveno, sedl si před menhir směrem k severu, hůl si položil do  klína a koncentroval se. Na rituál hole totiž bude potřebovat veškerou  svou energii a musí být absolutně vyrovnaný a klidný. Půlnoc se blížila a Dan se cítil připravený. Mungan, který  doposud seděl opodál a sledoval Dana jak se připravuje na rituál, se  zvedl a došel k Danovi. „Teď už musím jít. Pamatuješ si průběh rituálu?“ „Ano Mungane.“ „Tak já na tebe počkám pod kopcem a budu hlídat, aby tě nikdo nevyrušil.“ „Děkuji   Mungane.“   Dan   byl   sice   dokonale   připravený   provést rituál   hole,   ale   stejně   tak   byl   nervózní.   Proto   odpovídal   tak krátce. Snažil se potlačit tu nervozitu, aby nic nepokazil. Mungan pomalu zmizel ve tmě mezi stromy a šel pod kopec na cestu.  Na   vrcholek   kopce   dopadaly   sluneční   paprsky,   takže   Dan   neměl  problémy s tmou. Rituál mohl začít. Dan došel k misce s hořlavou směsí a po chvíli ji pyrokinezí  zapálil. Pak dosel k menhiru a z kapsy pláště vytáhl křišťál velký jako  dlaň, vybroušený do kapky. Položil ho na zem před menhir, natáhl  k němu ruce a telekinezí ho posadil do jamky na vrcholu menhiru.  Poodstoupil, vzal svou hůl, položil ji ze severní strany před menhir  a klekl si před ni. Sklonil hlavu a začal přeříkávat formuli.

Volám vás živly o pomoc žádám, kousek ze sebe do hole vkládám. Já i hůl moje jedno teď jsme, hůl má prodloužením rukou mi je. Jako dva bratři na cestách, v boji, bok po boku oba si stojí. Jeden druhému vždy pomůže, proti nám zloba už nic nezmůže. Světlo do srdcí chceme rozsévat, z dálky nás bojí se ten kdo se hněvá. Oba teď budeme nástrojem dobra, mír a lásku tam kde je zloba. Kdo zkusí nás použít k účelu zlému, okusí třikrát co přeje druhému. Jak Dan začal přeříkávat tyto verše, každá z misek postupně zazářila.  Když   dořekl   formuli   poprvé,   vyšlehl   z   misky   s   ohněm   mohutný  plamen, vysoký alespoň dva metry, ale Dana nespálil. Byl totiž úzký  jako Danova  paže  a teplý jen jako plamen svíčky. Po  druhé  když  dokončil formuli, zazářila miska s vodou a vytryskl z ní pramen. Ten  se spojil nad Danovou hlavou s plamenem z misky ohně a jak pramen  vody   tak   plamen   se   zmenšili   na   třetinovou   velikost.   Jen   co   Dan  dořekl   potřetí   verše,   zazářila   tmavým   světlem   miska   s   hlínou  a doslova   z   ní   vyrostl   hliněný   sloup.   Když   se   všechny   tři   sloupy  spojili, vytvořili klenbu nad Danem a zároveň o něco povyrostli. Dan  zvedl hlavu k obloze a řekl jednou jiné verše. Volám i tebe větře mocný, prosím tě nyní pomoz mi. Tři živly klenbu zde tvoří, však bez přízně tvé snadno se zboří. Povzbuď je prosím sílou svou do hole mé vlož lehkost tvou.

Jen co to dořekl  se  zvedl silný vítr, klenba se zachvěla, ale malý  vzdušný vír ji vytáhl ještě do výšky. Každý sloup se začal kroutit  jakoby   to   byly   tři   úzké   víry   a   klenba   se   zpevnila   tak,   že   ani  buldozerem by nešla zbořit. Danova hůl se vznesla a kolem ní byly  cítit   rotující   vzdušné   proudy.   Z   vrcholu   klenby   vyšlehl   úzký  plamínek  přímo  do  křišťálu  na  vrcholu menhiru  a  světlo,  které  se  v nádherně   broušeném   křišťálu   lámalo   ozářilo   oranžovým   světlem  vrcholek kopce. Několik vteřin bylo na paloučku světlo skoro jako ve  dne. Pak klenba zmizela a s ní i světlo. Danova hůl se snesla k zemi  a Dan vše uklidil. Po pár minutách by už člověk nepoznal, že se tam  něco dělo. Dan si vzal svou hůl a v očích měl radost. Na tohle čekal  od chvíle, kdy se o rituálu hole dozvěděl.

Kapitola 11. Křest ohněm Ještě se podíval na menhir a pak zmizel ve tmě lesa. Zamířil  stejným směrem co Mungan a po několika minutách už mezi stromy  zahlédl cestu. Mungana ale nikde neviděl. Když se pořádně rozhlédl,  všiml si postavy sedící u stromu. Přišel blíž, aby se podíval jestli je to  Mungan. Stál asi dva metry před osobou když si všiml lan, kterými je  přivázaná ke stromu a roubíku v puse. Podle pláště poznal, že je to  Mungan. Ten mu už ale nestihl dát znamení, že lapkové jsou pořád  tam, jenom se zkovávají za stromy. „NA NĚJ!“ zaslechl Dan. Ten hlas znal. Byl to Wendrs. „Kdo pak to tu je? Že by si čtyři starci s meči zasedli na druida a jeho   učně?“   zasmál   se   Dan   a   připravil   se   na   boj   a obranu   Mungana.  „Zaprvé nejsme starci a zadruhé jsme si na vás nezasedli. Dnes  vás konečně zabijeme a další útok nebude zapotřebí.“ pousmál se  Wendrs, který pomalu přišel k Danovi. Jeho kumpáni se zastavili za jeho zády a čekali co se bude dít. Dost  je zaskočilo, že Wendrs neútočí. „Jak vidím už nejsi ten chudinka co jsme minule málem zabili. Mu   –   chci   říct   Ten   druid   s   tebou   udělal   hodně.   Dokonce   ses přizpůsobil zdejším způsobům. Takže souboj jeden na jednoho? S meči – pochopitelně.“ „Copak?   Bojíš   se   hole   druidova   učně?“   zasmál   se   Dan   na   Wendrsův účet. „Mě se žádný šašek z První sféry smát nebude! Chtěl jsem být férový. Ale když ty takhle – NA NĚJ!“ Wendrs   jen   mávl   mečem   na   znamení   útoku   a   jeho   tři  pomocníci se rozběhli na Dana. Ten ale neváhal a švihl holí v jedné  ruce směrem k nohám tří lapků. Z hole vystřelila slabá tlaková vlna  a tři muži spadli na zem jako domeček z karet. „Děkuji  větře.“  řekl  si  Dan  „To  je  vše  co  umíte?“  zasmál  se   druidský učeň. „Bábovky jedny. Zvednout a zabte ho!“

„Stromy mocné volám vás, pomozte mi nyní já jindy vám zas.“ zvolal Dan a ze země vylezlo několik kořínků, které spoutaly ty tři na zemi. „Dobře mládenče. Je to mezi námi. Tas meč!“ Dan   opřel   svou   hůl   o   strom,   ke   kterému   byl   Mungan   přivázaný  a zpod pláště vytáhl jednoruční meč a dýku. Meč držel v pravé ruce  a dýku v pravé ruce si dal ostřím směrem k loktu. „Tak pojď Wendrsi. Uvidíme kdo je lepší.“ Wendrs   po  Danovi   sekl   a   zároveň  si   vytáhl   taky   dýku.   Dan   útok  vykryl, ale následující výpad už mu dal celkem zabrat. Jak uhýbal  Wendrsovu   meči,   sjela   mu   noha   po   kořeni   a   musel   se   trochu  stáhnout. „Copak? Snad nejsou stromy proti tobě?“ zasmál se hlavní lapka. „Ani   bych   neřekl.“   odpověděl   Dan   a   využil   Wendrsovi   nepozornosti. Dan sekl mečem po Wendrsovi, ale ten to těsně vykryl. Teď už stál  Dan přesně vedle Mungana a když si uvědomil kde stojí, pokusil se  toho využít. „Schválně jestli vykryješ tohle.“ pousmál se Dan a bodl mečem  těsně vedle Wendrsovi pravé ruky. Ten  se   jen  pousmál   a   okomentoval   Danův  pokus   ho   bodnout,   ale  neviděl,   co   udělal   levou   rukou,   ve   které   měl   dýku.   Když   se   Dan  pravou   rukou   natahoval   k   Wendrsovi,   levou   rukou   šel   dozadu   a  přeřízl   provaz,   kterým   byl   Mungan   přivázaný   ke   stromu.   Zároveň  předal   Munganovi   svou   dýku  a   když   se   zase   narovnal,   zasmál   se  Wendrsovi. „Stále   mě   podceňuješ.   Já   tě   nechtěl   bodnout.   Chtěl   jsem   osvobodit Mungana.“ Sotva to dořekl, v otočce dal svůj meč Munganovi a vzal si svou hůl,  kterou   před   soubojem   opřel   o   strom.   Když   stál   zase   čelem  k Wendrsovi, všiml si, že Mungan stojí v klidu s mečem sklopeným  a stejně tak i Wendrs. „Výborně Dane. Výborně.“ chválil ho zase Mungan.

„Co se to tu – aha. Už to asi chápu.“ „Víš Dane. Trénink je něco jiného než boj na život a na smrt. A tak, když jsi dnes provedl rituál hole a dostal se tak zase o kus dál, musel jsem tě vyzkoušet.“ „A Wendrs je tvůj starý kamarád.“ pousmál se Dan. „No tak starý snad ještě ne,“ zasmál se Wendrs „ale dejme tomu, že Mungan a já jsme něco jako bratři. Prostě výborní přátelé.“ „Ano. Ale nejsme ani jeden bezchybní. Že Wendrsi? Málem ses prozradil.“ „Jo. Ale zachránil jsem to. To víš. Kdo si má pamatovat, jestli ses už představil nebo ne.“ „Ale   vždyť   před   lety   mě   jeden   váš   pomocník   sekl.   To   jste přátelé?“ „Máš pravdu Dane. Zní to blbě, ale bylo to omylem. Říkal jsem ať dávají pozor aby se nikomu nic nestalo. Ale jak mohl chudák   Koldr vědět, že to nevykryješ? A vůbec. Kde jsou ti tři?“ „Myslím, že vím kde.“ pousmál se Dna a popošel k třem mužům, které  držely na  zemi kořeny. Lehce klepl  holí do  kořenů a ty   zmizely v zemi „Omlouvám se pánové.“ „V   pořádku.   Aspoň   jsme   si   trochu   odpočli.“   odpověděl s úsměvem v tváři Koldr. „Asi bych ti měl Dane představit tvé protivníky.“ řekl Mungan „Tak   Wendrse   a   Koldra   už   znáš.   Ten   s plnovousem   je   Barbat a tohle   je   Lonharm.   Lučištník.   Proto   nebyl   těžkým   soupeřem v boji s mečem.“ pousmál se Mungan. „Myslím, že nám všem vyhládlo a korbel piva by taky nevadil. Snad bude má oblíbená brněnská hospoda otevřená. Zvu vás.“   řekl veselým tónem Wendrs a celá skupina se dala na cestu do   Brna Třetí sféry. Když   došli   na   brněnské   náměstí,   otevřel   Wendrs   dveře  hospody   U   převozníka.   Sice   je   tato   hospoda   daleko   od   řeky,   ale  založil ji před třemi sty lety jeden bývalý převozník. Když už byl  moc  starý na  práci  převozníka,  několik  let  cestoval,  hlavně  pěšky, 

a pak   se   usadil   v   Brně   Třetí   sféry   a   založil   hospodu,   kterou  provozoval se synem. Ten mu byl taky velkou oporou při cestování.  Wendrs   si   objednal   pivo,   stejně   tak   i Koldr,   Barbat   a   Lonharm.  Mungan   s   Danem   si   dali   horkou   medovinu.   Ostatně   tu   zde   měli  opravdu výbornou. Tak skupina pila až do svítání, ale samozřejmě se  hlavně bavili, takže byli celkem střízliví.

Kapitola 12. Zpráva Roky ubíhaly, zimu střídalo teplo, ptáci odlétali do teplých  krajů a zase se vraceli a Dan se učil nové a nové věci. Dokonce už  dokončil bakalářské studium na Masarykově univerzitě v Brně obor  Psychologie. Teď už si jen dělá různé kurzy v oblasti psychologie  a má   vlastní   ordinaci.   Je   soukromý   dětský   psycholog.   Krom  normálních metod má oprávnění na  provádění hypnoterapie a také  využívá regresivní terapii. Byl   dvacátý   březen,   kolem   osmé   hodiny   večer   a   Dan   už  odcházel   z ordinace   domů.   Vzal   si   kufřík   s   věcmi   a když   otevřel  dveře, stál v nich Mungan. „Promiň,   že   tě   takhle   překvapuji,   ale   mám   pro   tebe   něco   důležitého.“ Dan pozval Mungana dovnitř a sedli si v ordinaci na křesla. „Co se děje? Už jsme se neviděli aspoň půl roku. Kdes byl a co se děje?“ Dan byl zvědavý jako malé dítě a to už mu je dvacet pět. „Měl jsem moc práce. Nemohl jsem se ukázat dřív. Byl jsem na pouti po moravské říši ve třetí sféře. Když jsem se vrátil do Brna, konalo   se   zvláštní   shromáždění   Nejvyšší   rady   mágů.   Nějaký hraničář   objevil   v   rujně   loveckého   hrádku   zprávu.   Byla zašifrovaná, ale vyluštění byl ten nejmenší problém.“ „Co v ní bylo?“ přerušil ho Dan. „To je právě ono. Píše se v ní o nějaké kouzelné zbrani, která prý udělá z každého výborného válečníka.“ „A to je nějaký problém, že to řeší Nejvyšší rada mágů?“ „Ano.   Je   to   ohromný   problém.   Při   minulém   slunovratu   jsme zatkli několik temných mágů při volbě jejich velitele.“ „Promiň, ale pořád mi uniká proč je to tak vážné.“ „Temní mágové používají magii pro vlastní potřeby a ne zrovna pro dobré  účely. To jistě víš.  Jako jednotlivci  a malé skupinky nejsou žádnou velkou hrozbou. Ale Když jsme je zatýkali, volili si velitele pro skupinu aspoň dvou set temných mágů. A to už je

problém.   Dovedeš   si   představit,   co   by  dokázalo   tolik   temných mágů, kdyby jim velel jenom jeden velitel?“ „Nezískali   moc   v   První   sféře,   když   je   ještě   nepronásledovala církev, tak se pokusí ovládnout Třetí sféru.“ „V podstatě máš pravdu. Ale obávám se, že Třetí sféra jim stačit nebude.“ „Snad si nemyslíš, že ...“ „... že po ovládnutí Třetí sféry se pokusí ovládnout i První? To si nemyslím.   Řekl   bych,   že   nejdřív   budou   nenápadně   nabírat stoupence v První sféře a učit je ovládat magii.“ Dan   nebyl   schopný   slova.   Posledních   několik   měsíců   žil   klidným  životem a teď ho navštíví Mungan a seznámí ho s takovou hrozbou.  Chvíli bylo absolutní ticho. To ale Mungan prorazil otázkou na Dana. „Teď už chápeš, proč musíme najít tu zbraň?“ „Ano. Kdyby ji dostali temní mágové a dali ji svému veliteli ...“ „... nic by je nezastavilo. Mysleli by si, že jsou neporazitelní a to by jim dodalo povzbuzení k boji.“ „Jen se stavím doma, řeknu to mámě, aby si dávala pozor, vezmu si pár věcí a můžeme jít.“ „Martině už jsem vše řekl. Zúčastní se malého soustředění pro mágy, kteří nepoužívají magii a své schopnosti nijak často a pak bude v tajné službě pro hlídání temných mágů.“ „Tajná služba pro co?“ „Tajná služba pro hlídání temných mágů byla nedávno založena, protože jsme odhalili jejich činnost v První sféře. Má tedy hlídat jejich   aktivitu   a zabránit   útokům   a jiným   činnostem   temných mágů.“ „A   co   táta   a   brácha?“   rodina   Novohradských   stále   bydlela pohromadě. Dan ani Marek neměli rodinu, tak se nemuseli zatím nikam stěhovat. „Vzhledem k situaci se rozhodla Nejvyšší rada mágů, že všichni, kdo  ví   o  Třetí   sféře,   ale   svým   rodinám   to  neřekli,   tak   můžou udělat teď. Jsou totiž v ohrožení sami, ale i jejich rodiny.“

„Takže máma jim všechno řekla?“ „Ano. A co víc, Marek chce absolvovat nějaký výcvik.“ „Marek?   To   jsou   mi   věci.   Vždyť   pro   něj   to   byla   vždy   jenom hromada keců. Tak mluvil o magii.“ „To je možné. Ale když zjistil, že je to všechno pravda, změnil názor. Sice je moc starý na to, aby ovládl magii a telekinezi aspoň za pár let jako ty, ale základy alchymie ho mohu naučit a umět bojovat s mečem se mu bude hodit.“ Po krátkém rozhovoru se zvedli a jeli k Danovi domů. Dan  vyměnil pracovní oděv za plátěnou halenu a kalhoty, kolem pasu si  dal   kožený   pásek   s pochvou,   jednoručním   mečem   a   dýkou,   přes  rameno brašnu na masti a jiné drobnosti a přes sebe plášť s kapucí, ve  kterém   měl   měšec   s   pár   zlaťáky.   Už   chtěl   Dan   odejít,   když   si  vzpomněl na boty. Přece nemůže do Třetí sféry v teniskách. Vzal si  kotníčkové   kožené   boty,   které   si   asi   před   rokem   koupil   u ševce,  u kterého si kupoval i své první boty do Třetí sféry. Když odcházeli,  zaslechl Dan kroky v patře. Otočil se a po schodech se blížil Marek  v podobném šatu. „Ahoj   brácho.   Promiň,   že   jsem   se   ti   smál.   Víš,   nikdy   jsem neviděl důkaz existence něčeho jako je Třetí sféra.“ „To je v pořádku. Většina lidí nevěří, dokud neuvidí hmatatelný důkaz.“ odpověděl Dan. „Měli bychom jít.“ vyzval je Mungan. Trojice vyšla z domu a Marek zamkl dveře. Pan Novohradský byl  ještě v práci. Sice už byl večer, ale pan Novohradský měl moc práce.  Trojice se dala na cestu do Munganova srubu. Trolejbusem se svezli  na Královopolské vlakové nádraží, prošli tunýlkem a pak šli po cestě  za   tratí   směrem   na   Řečkovice.   Když   došli   k chemičce,   vylezli   do  kopce   směrem   od   města   a za   chvíli   stáli   na   místě,   které   už   Dan  důvěrně znal, ale Marek zde byl jen dvakrát. „Nevím proč, ale pokaždé mám před průchodem takový divný   pocit.“ řekl trochu nervózně Marek. „To nic. Je to trochu nezvyk.“ uklidňoval ho s úsměvem Dan.

Mungan otevřel portál a prošli do Třetí sféry. Čekala je ještě cesta po  tmě   do   Munganova   srubu,   ale   ta   jim   uběhla   celkem   rychle.   Dan  s Munganem   vzpomínali   na   Danovi   začátky   a Marek   se   nestačil  divit, co všechno jeho bratr zažil. Když konečně dorazili do srubu,  sundali   si   pláště,   Mungan   vytáhl   kožešiny   z truhly   aby   měl   Dan  a Marek kde spát a po malé večeři všichni usnuli. Druhý   den   ráno   se   trojice   nasnídala   a ještě   dopoledne  vyrazil Mungan s Danem na zasedání Nejvyšší rady mágů. Marek  zůstal ve srubu, četl si knihy o alchymii a trénoval boj s mečem na  figuríně.   Nejvyšší   rada   mágů   je   něco   jako   naše   vláda.   Ale   ne   to  stejné. Nejvyšší rada mágů se starala pouze o udržení pořádku, takže  vlastně   měla   jen   jakousi   dohlížecí   funkci.   Sestávala   se   ze   sedmi  druidů,   sedmi   bojových   mágů,   sedmi   léčitelů,   sedmi   hraničářů  a sedmi alchymistů. V Nejvyšší radě mágů jsou však i čestní členové,  kteří se nepočítají do těch třiceti pěti běžných členů. Jsou to mágové,  kteří udělali něco významného. Mimo jiné i Mungan Crann. Mungan  s Danem prošli Brnem Třetí sféry a vyšli na kopec, na kterém stál  hrad. Byl to kopec, na kterém stojí v První sféře Špilberk. Zdejší hrad  byl však jiný. Hradby byly kruhové a byla v nich jediná brána. Ta  byla velká akorát pro průjezd jezdce na koni nebo kočáru. Byla tak  úzká, že kočáry, které tou branou projížděly jen výjimečně, musely  jet opravdu pomalu,  aby koly nedrhly o stěny. Hradby  byly aspoň  osm metrů široké, samozřejmě krom cimbuří, a zhruba dvacet metrů  vysoké. Dan si hradby prohlížel a protože zde byl poprvé, musel se  Mungana zeptat. „Mungane, proč jsou ty hradby tak mohutné? Vždyť tady žádná válka nikdy nebyla.“ „Sice tady žádná válka nebyla, ale vždy tu byli temní mágové a Rada   se   vždy   bála   toho,   že   by   se   spojili.   Přeci   jen   nemají zábrany a jejich útok by nebyl nic, co by zvládly normální hradby. Navíc tento hrad je hlavní sídlo Nejvyšší rady mágů a opevnění sloužící pro ochranu lidí z Brna i okolí.“ Mungan s Danem prošli branou, kterou hlídala stráž a před  nimi   se   objevil   park   s fontánou   a opět   kruhová   budova   s třemi  malými   věžemi.   Mungan   zavedl   Dana   do   pátého   patra,   kde   byla 

zasedací   místnost   Nejvyšší   rady   mágů.   Všichni   už   seděli   u stolu,  který byl  ve tvaru  písmene  U. Uprostřed  stála  žena,  ve  které  Dan  poznal   krejčí   co   mu   šila   šaty,   trpaslík,   kterého   ještě   neviděl  a hraničář,   který   našel   tu   zprávu   zmiňující   se   o kouzelné   zbrani.  Mungan se rozhlédl a s Danem si stoupli k třem osobám, které tam  už byly. „Jsme všichni. Zasedání může začít.“ řekl jeden z mágů. „Jak jistě víte, sešli jsme se zde kvůli zprávě, kterou našel zde přítomný hraničář Elrom.“ začal člen rady z řad druidů. „Je nutné, aby byla ověřena pravost zprávy a případně nalezena ta  zbraň, o které se v ní píše.“ pokračoval nějaký bojový mág. „A to bude právě vaším úkolem.“ řekl léčitel. „Doufám, že radě nebude vadit, když vezmu svého učně.“ „Je­li schopný se této akce účastnit, nevidí v tom Rada problém. Již dlouho probíhá hledání nějaké indície a druidův učeň by si mohl všimnout přehlédnutých stop.“ odpověděl jeden hraničář. „Během dvou dnů vyrazíte na zříceninu loveckého zámečku, kde byla zpráva nalezena a další kroky budou na vás. Každý třetí den pošlete   zprávu,   co   jste   zjistili   a kam   pokračujete.   Hlášení   ale posílejte výhradně po poslech rady. V každém městě je alespoň  jeden. Platí nejvyšší utajení, takže dbejte na to, aby vás nikdo nesledoval ani nezachytil vaše hlášení.“ byla poslední slova, která Rada měla na srdci. „Co náklady na hledání, cestu, jídlo a podobně?“ zeptal se Elrom. „Rada  vám   vše   proplatí   po   návratu.   Pro   začátek   dostanete   sto zlatých.“ zněla odpověď. Skupina se po sobě podívala. Bylo jasné, že už nikdo nic nechce říct,  tak se Mungan rozhodl ukončit zasedání. „Děkujeme. Myslím, že všichni víme, co potřebujeme. Pokusíme se zjistit co nejvíc.“ Pak  skupina   kývla   hlavou  místo  rozloučení   a   Nejvyšší   rada   mágů  odpověděla   také   skloněním   hlavy   jako   popřání   štěstí   na   cestu. 

Skupina sešla do přízemí, kde dostala měšec se sto zlaťáky a všichni  vyšli před hrad. „Rozdělíme si těch sto zlatých rovným dílem a každý si kupte vybavení,   které   si   myslíte,   že   budete   potřebovat.   Zbytek   si schováme   na   cestu.   Vyrážíme   zítra   v poledne.   Souhlasíte?“ chopil se Mungan vedení družiny. „Jsem   pro.“   odpověděla   žena   „Mimochodem   jmenuji   se   Veris a jsem čarodějka.“ „Čekat   déle   nemá   smysl.   Taky   souhlasím.   Jinak   jak   jste   na zasedání slyšeli, jsem Elrom. Hraničář.“ „Každou hodinou přicházím o pár nádherných kamínků. Odchod zítra   v poledne   je   myslím   ideální.   Jo   a   menuju   se   Carpal. Válečník co se rád přidá k výpravám za poklady.“ řekl trpaslík. „Já   samozřejmě   nemám   námitky.   Čím   dřív   vyrazíme,   tím   líp. A pro ty co mě neznají, jsem Dan Novohradský. Léčitel a učeň  tady Mungana.“ „Dobře.  Takže  tedy zítra  v poledne  na  náměstí.  A pro  úplnost, jsem Mungan Crann. Syn Guaire Cranna a druid.“ Družina   si   rozdělila   zlaťáky   a pak   se   rozešli   do   různých  obchodů doplnit výzbroj a výstroj.

Kapitola 13. Výprava Nákupy všem uběhly celkem rychle. Družina byla celkem  slušně   vybavená   a přiblížil   se   odchod.   Když   ručičky   hodin   na  náměstí ukázaly poledne, všichni stáli připraveni na náměstí. Lana,  pochodně, jednoruční meče, to bylo to, co si většina členů výpravy  brala s sebou. Nikdo nevěděl co je čeká, a tak chtěli být připraveni na  všechno. „Všichni připraveni?“ zeptal se Mungan. Místo odpovědi ano se všichni po sobě jen podívali. „Dobře tedy. Vyrazíme. Elrome? Nejdřív navštívíme místo, kdes našel tu zprávu.“ „Ehm. Tak tedy za mnou.“ řekl Elrom a skupina vyrazila. Následovala   cesta   skrz   lesy.   Elrom   je   hraničář,   a tak   mu  cesta   terénem   přišla   normální.   Navíc   rychlejší   než   po   cestách.  Ostatním   cesta   lesem   taky   nijak   nevadila,   nemluvě   o tom,   že   se  někdo mohl dozvědět o jejich úkolu a našla by se řada lidí, která by  je přepadla jen kvůli informaci o kouzelné zbrani. Takže cesta lesem  byla   nejen   rychlejší,   ale   i bezpečnější.   Skupina   procházela   mezi  stromy, křížila obchodní stezky a všichni se bavili o tajemné zprávě  a zbrani   o které   se   zmiňuje.   Dan   se   bavil   s Munganem   o tom,   co  udělají, až dorazí na místo. Něco ho nutilo se otočit, a tak se podíval  za sebe. Na cestě, kterou právě přešli, stál muž v potrhaném šedém  plášti. Když zahlédl, že se Dan otočil, nasedl muž na povoz a práskl  do koní. Ujížděl pryč po cestě a volal na koně, aby přidali. Dan se  otočil k Munganovi a zamyšleně se na něj podíval. „Děje se něco Dane?“ zeptal se ho Mungan. „No – ale to nic. To nebude důležité.“ řekl nejistě Dan. „Cos viděl? Řekni mi to prosím. Právě maličkosti a nedůležité věci mnohdy rozhodnou.“ „Tak dobře. Měl jsem pocit jakoby nás někdo sledoval. Tak jsem se   otočil   a na   cestě   stál   muž   v potrhaném   plášti.   Ale   když   si všiml, že jsem se otočil, naskočil na povoz a ujížděl rychle pryč dál po cestě.“

„Hmmm. Měli bychom si dávat pozor. Možná to byla jen náhoda, ale   mohl   to   být   i někdo   od   temných   mágů.   Jestli   se   doslechli o naší   výpravě,   nebudeme   nikde   v bezpečí.“   řekl   starostlivě Mungan. Začalo   se   stmívat   a družinu   čekal   ještě   kus   cesty.   V noci  kvůli   tmě   nemohli   pokračovat   lesem,   a tak   vyšli   na   louku.   Sotva  opustili les, Mungan všechny varoval před možností přepadení. „Počkejte chvíli. Dan před pár kilometry zahlédl na cestě muže s povozem,  který   nás   sledoval  a když   zjistil,   že   se   na  něj  Dan dívá,   rychle   ujel.   Mohla   to   být   náhoda.   Stejně   tak   ale   mohl temným mágům říct, kudy jdeme. Měli bychom si proto dávat pozor.“ Všichni se po sobě podívali a rozhlédli se po okolí. Během pár minut  se skupina vydala potichu na cestu. Šli celou noc a za svítání dorazili  pod lysý kopec. „A jsme tady.“ řekl Elrom. „Pojďte   rychle   nahoru.   Celou   noc   nás   někdo   sledoval.“   řekla Veris. Skupina   rychlím   krokem   vyšla   na   kopec,   na   kterém   stál  lovecký hrádek. Pozorovatel s bystrým okem by poznal  místa,  kde  stály malé pozorovací věže, po kterých zbyly jen hromady kamení  a kusy kruhové základny. Částečně rozpadlé hradby ukrývaly skoro  neporušenou hlavní budovu, které už ale chyběla střecha, stáje a malý  kamenný   dům   pro   služebnictvo.   To   vše   se   ukázalo   skupině   po  průchodu branou. „Pomozte mi někdo spustit mříže před branou.“ zavolal Mungan. Sotva to dořekl, stál vedle něj Carpal. Mungan se na trpaslíka podíval  a doufal,   že   na   ně   nebudou   mříže   moc   těžké.   Každý   si   stoupl  k jednomu   kolu   s rukojeťmi,   kolem   kterého   byl   namotaný   řetěz.  Chytli   oběma   rukama   navijáky   a pak   Carpal   na   Munganův   pokyn  vytáhl závlačku. Naviják trpaslíkem trhl a ten se ze všech sil zapřel.  Když   Dan   viděl,   jak   je   to   těžké,   zavolal   na   Elroma   a běželi   jim  pomoct. Elrom pomohl Carpalovi, Dan vytáhl klín u Mungana a pak 

pomalu   spustili   mříže.   Sotva   byly   dole,   zavřeli   bránu   a zajistili   ji  trámem. „Sice proti nám nestojí armáda, ale je dobré se pojistit. Obzvlášť když nevíme, kdo nás to sledoval.“ řekl Elrom. „Já zůstanu na hradbách a budu hlídat.“ řekla Veris. „Dobře.   –   Elrome.   Ukážeš   nám   kde   jsi   našel   tu   zprávu a podíváme   se   po   nějakých   stopách   nebo   něčem,   co   by   nám pomohlo.“ seznámil ostatní se svým plánem Mungan. Veris vyběhla s lukem na hradby vedle brány a ostatní šli do  hlavní   budovy.   Na   chodbách   ležely   po   zemi   svícny   a pochodně,  nábytek byl rozházený. Vypadalo to tam jako po boji, ale nikde žádná  těla   ani   zbraně.   Co   bylo   ale   opravdu   zvláštní,   všechno   tam   bylo  rozházené po zemi až na knihy. V několika místnostech byly stěny  plné polic na knihy, ale nikde nebyla žádná kniha. „Kdo   by   po   dobití   hradu   vzal   jen   knihy?“   přemýšlel   nahlas Carpal. „A kdo by uklízel mrtvoly?“ zeptal se Dan. Když došli do sálu ve druhém patře, stoupl si Elrom ke krbu a ukázal  na obraz nad ním. „Za tímhle obrazem byla ta zpráva.“ „A jak jsi tu zprávu našel?“ zeptal se zvědavý Dan. „Občas tady přespávám a posledně jsem se zadíval na ten obraz. Pak jsem si všiml trčícího papíru zpod toho obrazu. Vytáhl jsem ho a hned mi bylo jasné, že je to nějaká šifra, protože na něm byly různě rozházená písmena.“ Rozdělili se a začali prohledávat sál. Dan hledal kolem krbu  a ostatní hledali po truhlách, skříních a kolem dlouhého stolu. Nikdo  nemohl najít žádnou stopu. Pak si Carpal všiml, jak si Dan prohlíží  krb.   Carpal   na   Dana   zavolal,   jestli   ho  něco   napadlo,   ale   Dan   mu  neodpověděl a dál se díval na krb. „Dane!“ zvedl trpaslík hlas. „Ehm – Ano? Pardon. Jen jsem přemýšlel, proč ta zpráva byla zrovna za tímhle obrazem.“

„No je nad krbem a ten je odjakživa považován za významnou část místnosti.“ uvažoval Mungan. „To ano. Z tohohle pohledu by byl jasná volba. Aspoň pokud by chtěl   autor,   aby   tu   zprávu   někdo   našel.   Ale   šifra   byla   celkem lehká a jen tak kdekomu říct o takové zbrani ...“ „To je pravda. Když se tu bojovalo, mohl tu zprávu najít kdokoli. Z tohoto důvodu by bylo lepší tu zprávu schovat jinam. A pokud to   muselo   být   za   obraz,   je   zde   dost   jiných.“   přidal   se   ke spekulování Elrom. „A proč podle tebe teda byla ta zpráva zrovna za obrazem nad krbem?“ zeptal se Dana Carpal. „Autor musel chtít místem zprávy něco naznačit.“ řekl potichu zamyšlený Dan „krb – oheň – teplo – dřevo – uhlí – popel ...“ přemýšlel Dan nahlas. Všichni čekali co Dana napadne, když se mu konečně rozzářili oči  radostí a bylo jasné, že na něco přišel. „Teplo! Víte co se stane když na papír vylijete citronovou šťávu a pak ho nad ohněm zahřejete?“ „Citronová šťáva ztmavne.“ řekl Elrom. „Přesně. Máte tu zprávu?“ „Jistě.   Sice   si   ji   Rada   chtěla   nechat   u sebe,   ale   nakonec   se spokojili s kopií.“ řekl vesele Elrom a vytáhl zprávu. Dan ji vzal, mávnutím ruky zapálil svíčku na stole a zprávou hýbal  nad   plamenem.   Na   pár   místech   se   mezi   inkoustem   textu   objevila  tmavá čára, až po chvíli byl zřetelně vidět plánek. Všichni se stoupli  do kruhu kolem zprávy a prohlíželi si plánek. „Výborný.  Máme   plánek,  ale  co  s ním?  Nikde   není   křížek   ani jiný označení nějakýho místa.“ brumlal si Carpal. „Nemusí to být zrovna křížek.“ odpověděl mu Mungan „Někdy stačí i obrázek. Jako třeba – šachová figurka.“ „Co asi dělá šachová figurka v plánku budovy? Kde to asi je?“  zeptal se Dan.

„Asi vím kde to je. Tady jsme. Tohle je ten krb, takže ten plánek srovnáme s ním. Ta šachová figurka je v ložnici pro hosty. Moc často se nepoužívala, ale na stole tam prý vždy stály šachy, aby se případní hosté nenudili. Navíc zdejší hradní pán rád hrál šachy a říká se, že ho nikdo nikdy neporazil.“ Dan  strčil  zprávu do kapsy  a spolu  s ostatními  následoval  Elroma.   Prošli   několik   místností   než   došli   do   ložnice   pro   hosty.  Všude   byl   nepořádek.   Rozházený   nábytek,   svícny,   obrazy   různé  drobnosti   z truhel   a šaty.   Nikde   ale   žádné   zbraně   ani   těla   vojáků.  Bylo to čím dál tajemnější. Když došli k ložnici pro hosty, dveře byly  zavřené. Všichni se připravili k boji, kdyby tam na ně někdo čekal.  Carpal chytl za kliku a pokusil se rychle otevřít. Klika se ale zarazila  a dveře se ani nehnuly. „Sakra. Jsou zamčený. Odstupte. Vyrazím je.“ řekl rychle Carpal a udělal několik kroků dozadu. Carpal stál asi pět metrů od dveří když se rozběhl. Nabral rychlost  a skočil do dveří. Ty ale držely jako přikované a trpaslík se od nich  odrazil. Zvedl se ze země a masíroval si naražené rameno. „Co je to sakra za dveře?“ nadával Carpal. „Asi jsou chráněny magicky. Zámek by je neudržel. Aspoň ne zámek   na   dveřích   ložnice   pro   hosty.   Na   ty   se   nedává   zrovna kvalitní zámek.“ řekl Elrom. „Něco   zkusím.   Pozor.“   řekl   Mungan   a namířil   hůl   na   dveře „Tutamo re­lego.“ zařval Mungan. Z Munganovi hole vyšlehl bílý mlhavý proud podobný mraku, který  narazil na dveře. Dveře se zatřásly. Carpal se je pokusil otevřít, ale  stále pevně držely. „Nejde to. Asi to bude chtít něco razantnějšího.“ řekl Carpal. „Třeba by pomohlo nějaké heslo? Něco jako máš na dveřích do domu ty Mungane.“ řekl Dan. „Možná ano. Zkuste najít nějakou nápovědu.“ reagoval Mungan.

Kapitola 14. Šachovnice Všichni hledali něco zvláštního, něco, co by jim pomohlo  otevřít ty dveře. Nikdo ale nemohl nic najít. Elrom hledal na dveřích,  jestli neuvidí nějaký text, nebo nějaké tlačítko. Přejížděl rukou po zdi  vedle   dveří,   když   ucítil,   že   jeden   malý   kámen   ve   zdi   trochu  vystupuje. Vyškrábal prstem ztvrdlý jíl a pak na něj lehce zatlačil.  Kámen zajel a práh před dveřmi cvakl, jako když se odemkne zámek.  Všichni   se   otočili   a Elrom   práh   poodsunul.   Pod   ním   ležel   kus  pergamenu. Elrom ho zvedl a rozložil. „Nic na něm není? Že by další neviditelný inkoust?“ „Možná Elrome. Můžeme to zkusit.“ řekl Mungan. Dan vzal svícen, který ležel na zemi, zapálil svíčku a dal pergamen  nad plamen. Nic se ale nedělo. „Pokud   je   na   tom   pergamenu   něco   napsané   neviditelným inkoustem,   není   to   citronová   šťáva.   Na   odhalení   ostatních neviditelných   inkoustů   zde   bohužel   nemám   vybavení.“   řekl sklesle Dan. „Třeba   to   není   neviditelný   inkoust.   U krbu   nám   měl   oheň napovědět, že jde o neviditelný inkoust reagující na teplo. Co by to mohlo být tady?“ ptal se Mungan ostatních. „Ten   pergamen   byl   na   zemi.   Třeba   se   má   posypat   hlínou.“ nadhodil Elrom. „Bylo  by to  originální,  ale  moc  lehké.  Pochybuji,  že  když  byl první krok tak lehký, bude druhý ještě lehčí. Obzvlášť, když jde o kouzelnou zbraň.“ odpověděl Mungan. „Co když je řešení v tom, co udělá každej jako první, když ty dveře nevodevře?“ zeptal se Carpal? „Myslíš kouzlo? Že by byl ten pergamen chráněný kouzlem jako ty dveře?“ odpověděl Dan otázkou. „No možný to je. Ne?“ reagoval trpaslík. „Můžeme to zkusit.“ řekl Dan. Vzal zprávu, položil ji na zem a namířil na ni hůl.

„Detego!“ Z Danovi   hole   vyšlehl   bezbarvý  proud energie   a na  pergamenu  se  začal objevovat text. „Chytré. Text může odhalit jen mág. I když temným mágům by to problém nedělalo a těm by chtěl autor tak mocnou zbraň skrýt.“  komentoval Mungan. „Taky   že   skryl.   Je   to   hádanka.“   seznámil   Dan   ostatní   s další překážkou. „Někdo si tady dal dost práce se zabezpečením té místnosti. Co tam sakra může být? “ řekl zvědavě Carpal. „Další   indície   k nalezení   té   kouzelné   zbraně.   To   je   jisté.“ odpověděl mu Dan. „Stmívá se. Carpale? Říká se, že trpaslíci vidí dobře i ve tmě.“ „To je pravda Elrome.“ „Možná   bys   měl   jít   hlídat   za   Veris.   Ta  teď  bude   mít  problém někoho zahlédnout.“ řekl Elrom. „Tak jo. Snad vám tady nebude chybět pomoc trpaslíka.“ usmál se Carpal a odešel na hrady. Dan, Mungan a Elrom zatím přemýšleli, co může znamenat  ta hádanka. Carpal prošel chodbami a když byl venku, namířil si to  za Veris. „Carpale.   Jdeš   právě   včas.   Pěkně   se   stmívá   a já   už   vidím   jen obrysy a člověka bych nepoznala víc jak na padesát metrů, kdyby se plížil.“ „Proto sem taky tady.“ „Co ostatní? Už jste něco našli?“ „No zjistili sme, že v té zprávě byl zkovaný plánek a podle něj je další   indície   v jednom   pokoji.   Dveře   sou   ale   chráněný   ňákým kouzlem.   Elrom   našel   pergamen   s hádankou,   která   nám   snad pomůže se tam dostat, ale zatím sme na nic nepřišli.“ „Víš   co?   Hlídej   tady   a já   se   na   tu   hádanku   půjdu   podívat. Hádanky mám od dětství ráda, tak snad na něco přijdu.“

„Jak myslíš.“ řekl Carpal a Veris se otočila k hradu. „Ehm. Kde vlastně jsou?“ zeptala se ještě Carpala. Carpal Veris popsal cestu k pokoji pro hosty a pak už šla.  Celkem rychle se setmělo a v hradu už nebylo skoro vidět. Vzala si  proto   pochodeň   o kterou   zakopla.   Z brašny   vytáhla   křesadlo  a křemen   a pochodeň   zapálila.   Stejně   jako   ostatní   hledala   mrtvoly  válečníku,   kteří   tam   udělali   takový   nepořádek,   ale   marně.   Pak   si  všimla ohořelé stěny. Nikde ale nebylo ohořelé dřevo. Když si pak  pozorně   prohlédla   převrácené   a polámané   křeslo,   všimla   si   trhliny  v opěradle, jako by do něj něco prudce narazilo. „Už vím, kdo to tady dobil.“ řekla Veris, když došla za ostatními. „Kdo?“ zeptal se hned Elrom. „Temní   mágové.   Žádná   těla   tu   nezůstala   proto,   že   by   na   sebe upozornili a Rada by po nich šla.“ „To   ale   mohl   být   kdokoli   jiný.   I někdo,   o kom   ani   nevíme.“ oponoval Mungan. „Možná. Ale museli to být mágové. Všimla jsem si ohořelé stěny. Bylo to jako po zásahu ohnivou koulí. Žádný popel, žádné uhlíky, nic.   A opěradlo   jednoho   křesla   bylo   prasklé,   jako   po   zásahu tlakovou vlnou respektive koulí energie.“ „Tak to bychom si měli dát pozor. Pokud ví, že tady ta zpráva někdy byla a dozví se, že ji máme, zaútočí na nás.“ řekl Mungan. „Podle mě na nás nezaútočí. Tento hrádek byl dobit už skoro před před dvě stě lety. Pokud ho vážně dobili Temní mágové, určitě už na   to   zapomněli.   Nebo   alespoň   zapomněli   proč.“   ujišťoval   ho Elrom. „Teď hlavně musíme otevřít ty dveře.“ přerušil je Dan. „Ukažte mi tu hádanku.“ ozvala se Veris.

Když pěchota útočí lučištník odpoví. Jízda pak pomůže však katapult ji přemůže. Už jediné krále zachrání však rytíř tu žádný není. Veris si několikrát přečetla verše, ale na nic nemohla přijít.  Pak si vzala od Dana plánek a poznala, že šachová figurka na plánku,  která   je   v místnosti,   před   kterou   stojí,   je   figurka   krále.   Pak   už  netrvalo dlouho a spojila si plánek s hádankou. „Samozřejmě! Že mě to nenapadlo hned.“ vyhrkla vítězoslavně Veris. „Co se děje? Přišla jsi na to?“ zeptal se jí Dan. „Ano. Je to jednoduché. Teda pokud hrajete šachy.“ pousmála se Veris. „Ano?“ řekl zvědavě Dan. „Přece – ROŠÁDA.“ řekla nahlas Veris. Jen co to dořekla, dveře se pootevřely. Dala plánek Danovi a pomalu  otevřela dveře dokořán. Pak všichni čtyři vešli do místnosti, ve které  bylo   uklizeno   a nikde   nebyla   ani   stopa   po   souboji.   V pokoji   byly  police s knihami, skříně plné oblečení, velká postel s nebesy a stůl,  na   kterém   byly   šachy.   Jako   by   host   ještě   neodjel.   Šachy   nebyly  v základním   rozložení,   ale   tomu   nikdo   nepřikládal   velkou   váhu.  Třeba před přepadením vyzval hostitel hosta na partii. Hledali proto  jinde. Jen Veris se zahleděla na šachy. Něco se jí nezdálo. Už léta  hraje šachy a celkem dobře. Po pár minutách přišla na to, co je na  nich špatně. „To není možné.“ řekla Veris. „Co?“ zeptal se jako první Dan. „Ty figurky. Takhle nemůžou být rozestavěné. To prostě nejde.“ říkala pořád Veris.

„Jak to?“ zeptal se jí Mungan. „Čtyři pinčlové takhle v řadě a navíc na kraji – to prostě nejde. Možná   bych   přišla   na   další   figury   v nemožném   rozložení,   ale tohle mi stačí. Navíc tady spousta figur chybí a nikde je nevidím Tohle   nikdo   nehrál.   Ty   figury   jsou   tak   rozestavěné záměrně.“ „Takže další šifra.“ řekl Elrom, který už nedoufal, že se dostanou někam dál. „Co jsou zač ty figury? Teda myslím která je která?“ zeptal se Dan. „Tohle je pěšec, tedy pinčl. Střelec, koně pozná každý, dáma, král a věž.“ „Dobře   dobře.   Takže   dejme   tomu,   že   je   to   další   plánek,   nebo mapa.   Co   by   mohla   ukazovat   za   místo?“   pokračoval   Dan s otázkami. „No – záleží na tom, co která figurka představuje ve skutečnosti. Mohl   by   to   být   plánek   budovy,   města,   nebo   i mapa   několika měst.“ chytl se slova Elrom. „V šachách je nejdůležitější král. Takže ten asi bude označovat náš   cíl.   Dáma   je   druhá   nejdůležitější.   Mohla   by   představovat město.   Ale   je   na   kraji   šachovnice.   Tam   se   dávají   vyhozené figury.“ začala mu odpovídat Veris. „Co   když   to   má   znamenat,   že   celá   šachovnice   představuje město?“ skočil jí do výkladu Dan. „To   je   možné.“   pokračovala   Veris   „Pak   by   věže   mohly   být vstupní brána s dvěma strážními věžemi.“ „Město s takovou bránou je široko daleko jediné. Trpasličí město Dergamon.   Ale   žijí  tam   samí   trpaslíci   a cizince   nemají  zrovna v lásce.“ přerušil Elrom Veris „Promiň, že jsem ti zase skočil do řeči.“ „V pořádku.   No   a co   znamenají   koně,   střelci   a pěšci   bohužel nevím. Nikdy jsem tam nebyla.“

„Takže   pokračujeme   do   Dergamonu.   Od   tam   pošleme   zprávu radě.   Měli   bychom   si   obkreslit   tu   šachovnici   a pak   ty   figury rozházet.“ řekl Mungan. Veris   vzala   pergamen,   který   našla   v zásuvce   stolu,   brk  a inkoust   a obkreslila   rozložení   figur   na   šachovnici.   Ostatní   se  připravovali k přespání, když zaslechli troubení na roh. „To musí být Carpal! Rychle za ním.“ zařval Mungan. Veris   už   měla   šachovnici   obkreslenou.   Jenom   rozházela   figurky,  strčila pergamen s nákresem do brašny a běžela za ostatními. Rychle seběhli schody a proběhli přes nádvoří až na hradby  za Carpalem. „Co se děje? Koho vidíš?“ zeptal se Dan, který u něj byl první. „Čtyři muži v pláštích. Plíží se od lesa.“ „Čtyři?“ zeptal se Mungan. „Ano. Jenom čtyři. Nikde nikdo další.“ „Počkáme až se přiblíží.“ řekl Elrom. Družina   se   ukryla   za   zbytky   hradeb  a opatrně   sledovala   blížící   se  muže. Kromě Carpala sice všichni viděli jen obrysy postav, ale aspoň  něco.   Čtveřice   se   pomalu   blížila   k hradbám.   Když   už   byli   před  branou,   jeden   z nich   se   postavil   a podíval   se   na   hradby,   směrem  k Munganovi. „Mungane? Jsi tam? Tady tvůj přítel s dvojitým v.“ řekl muž pod hradbami. „Wendrsi?“ „Ano Mungane. Jsem to já. Rychle nás pusťte dovnitř. Ale pokud možno potichu.“ Mundan, Dan, Carpal a Elrom otevřeli jedno křídlo brány a nadzvedli  mříže. Wendrs s ostatními proběhli pod mřížemi dovnitř a hned jak  byli uvnitř, mříže zase dopadly na zem a Mungan s Danem rychle  zavřeli bránu a zajistili ji trámem. „Vítej Wendrsi. Co se děje?“ ptal se ho Mungan.

„Asi den jdeme za vámi. Sledovali jsme jednoho špeha temných mágů.   Když   se   zastavil   na   cestě   a seskočil   z povozu,   zahlédli jsme vás. Já s Lonharmem a Barbatem jsme dál sledovali toho špeha a Koldr šel za vámi a měl nás potom za vámi dovést. Ten špeh se ve vesnici pod kopcem setkal s temnými mágy. Sotva jim o vás řekl, přepadli jsme je. Bohužel jeden temný mág nám utekl. Proto   jsme   utíkali   zpět   na   místo   setkání   s Koldrem.   Ten   nás dovedl až sem.“ „Proč jste čekali na noc a proč jste se plazili?“ zeptal se Dan. „Zahlédli   jsme   tábor   temných   mágů   na   severozápadě   pod kopcem. Nevíme to jistě, ale možná během pár hodin zaútočí.“ odpověděl Wendrs. „Dobře tedy. Jsme myslím všichni unaveni. Jeden z nás zůstane na hlídce a ostatní půjdou spát.“ rozhodl Mungan. „První na hlídku půjdu já. Energie mám víc než dost.“ přihlásil se Lonharm. Carpal   dal   Lonharmovi   svůj   roh   a šel   s ostatními   spát.  Lonharm si připravil luk a šípy, přes rameno si hodil roh a sedl si na  hradby   u brány.   Věděl,   kde   asi   mají   temní   mágové   tábor,   takže  sledoval dění hlavně tím směrem.

Kapitola 15. Útok Kolem   půlnoci   šel   Lonharm   vzbudit   Wendrse   na   stráž.  Nebyl vidět žádný pohyb od tábora temných elfů, a tak se ani nebál  opustit na chvíli stráž. „Vstávej Wendrsi. Střídáš mě na stráži.“ Wendrs se otočil a pomalu otevřel slepené oči. „Jo jo. Hned jsem na hradbách.“ řekl rozespale. Lonharm se vrátil na stráž a Wendrs pomalu vstával. Sedl si, promnul  oči,   stáhl   ze   sebe   plášť,   kterým   byl   přikrytý,   a pomalu   se   zvedl.  Protáhl se a rozhlédl kolem. Byla temná a studená noc. Když vyšel  před  hrad,   podíval   se   na   oblohu.   Nebyly   vidět   žádné   hvězdy.   Jen  černé mraky. Došel za Lonharmem na hradby a vzal si od něj roh. „Mraky   zakrývají   hvězdy.   Temní   mágové   zaútočí,   když   to budeme nejmíň čekat.“ řekl monotónním hlasem Wendrs. „Co tím myslíš?“ zeptal se Lonharm. „Nevím. Cítil jsem, že to musím říct. Tohle se mi ještě nestalo. Mungan by nám to asi vysvětlil. No snad mu nebude vadit, když ho   vzbudíme.“   odpověděl   Wendrs   a s Lonharmem   šli   vzbudit Mungana. „Mungane?   Potřebujeme   radu   druida.“   řekl   potichu   Wendrs a lehce drbal do Mungana. „Mmm. Ano? Co se děje?“ vyhrkl Mungan se zavřenýma očima. „Wendrs došel na hradby a podíval se na oblohu. Potom...“ „Potom jsem řekl, že mraky zakrývají hvězdy a že na nás temní mágové zaútočí ve chvíli, kdy to budeme nejmíň čekat.“ doplnil Wendrs Lonharma. „Co?“ zeptal se celkem nahlas Mungan, který se posadil a rychle otevřel oči. „Divný   je,   že   mě   –   že   mě   to  donutil   říct   nějaký   vnitřní   hlas. Prostě jsem to řekl, ale jako bych to neřekl já.“ „Už  se  ti  to někdy stalo?  A jak si  se  cítil?“  pokládal Mungan otázku za otázkou.

„Ne. Tohle bylo poprvé. No a cítil jsem se, jakoby skrz mě mluvil někdo jiný.“ „Dobře. Lonharme? Tys byl teď na stráži. Že?“ „Ano. A Wendrs mě šel střídat, když se to stalo.“ „Takže   ty   jdi   spát   a já   půjdu   na   hlídku   s Wendrsem.“   řekl Mungan. Lonharm   si   šel   lehnout   a celkem   rychle   usnul.   Wendrs  s Munganem měli tichou a klidnou hlídku. Už se rozednívalo a ptáci  začali zpívat. „Třeba to byl jen planý poplach.“ uklidňoval se Wendrs. „Ne   ne.   To   nebyl   planý   poplach.   Naopak.   Tím,   že   jsem   šel s tebou na hlídku, jsem oddálil ten útok. Otázka je, kdy přijde. Někdy určitě a my to nebudeme čekat.“ „Takže podle tebe – co se mi vlastně stalo?“ „Zřejmě tě někdo chtěl varovat. Možná někdo, kdo ti byl blízký.“ „Byl? Ty myslíš...“ „...že   tě   varoval   duch.   Podle   toho,   jak   jsi   to   popsal   by   to odpovídalo.“ Mungan se odmlčel a pak pokračoval „Běž vzbudit ostatní.   Já   tu   zůstanu.   A ať   Dan   s Elromem   najdou způsob, jak odejít, aniž bychom prošli bránou.“ Wendrs   šel   do   hradu   za   ostatními,   vzbudil   je   a vyřídil  Danovi   a Elromovi   pokyny   od   Mungana.   Všichni,   kromě   Dana  a Elroma se sešli na hradbách, kde je Mungan seznámil se situací. „Na každém hradě je spousta tajných chodeb. Ani tenhle hrádek nebude výjimkou.“ řekl Elrom. „Kdyby na tebe na hradě někdo zaútočil. Co bys dělal?“ zeptal se Dan, kterého něco napadlo, Elroma. „Šel bych bránit hrad.“ řekl rozhodně Elrom. „A co kdybys věděl, že na tebe zaútočili mágové, a bylo ti jasné, že proti nim nemáš šanci?“ „Asi bych se někde ukryl.“

„Přesně   tak.   Tahle   místnost   byla   při   našem   příchodu   netknutá a chráněná kouzlem. Co když se hradní pán schoval tady?“ „Ale   ten,   kdo   seslal   to  ochranné   kouzlo,   by   se   určitě   ubránil. Musel to být výborný mág.“ „Vzhledem k množství logických úkolů bych spíš řekl, že to byl druid.   A samotný   druid   by   se   raději   vyhnul   střetu   s temnými mágy, kdyby měl ochránit  něco cenného  a mocného jako  je ta zbraň.“ „Takže by se ukryl v téhle místnosti a to by znamenalo, že je tady někde tajná chodba.“ „Přesně.  A s trochou  štěstí vede  ven z hradu.“  řekl  Dan  a začal proklepávat stěny. Elrom   proklepával   stěny   z opačné   strany   místnosti.   Nikde   nebyly  tajné dveře a už si mysleli, že se spletli. Když šli hledat jinam, spadla  jedna šachová figurka ze stolku na zem a oba uslyšeli dutý zvuk. „Co to bylo?“ vyhrkl Elrom sotva se otočili směrem ke stolku s šachovnicí. „Ta figurka.“ ukázal Dan na spadenou figurku „Ale jak mohla spadnout?“ „To je jedno. Hlavní je, že je pod tím stolkem asi poklop.“ „Dobře. Odsuneme ten stolek.“ řekl Dan. Jak přenášeli stolek, žádná figurka nespadla. Všechny se jen trochu  kolíbaly. „Proč spadla? Vždyť jsme o ní ani nezavadili pláštěm.“ přemýšlel Dan. Když   posunuli   stolek,   oddělal   Elrom   kobereček   a pod   ním   byl  poklop. Nebyl na něm ale žádný úchyt. „Výborně. Tak už máme cestu pro ústup, ale neotevřeme ji.“ řekl zklamaně Elrom. „Myslíš?“ zeptal se s úsměvem Dan. Dan natáhl ruce k poklopu, zavřel oči a pak pomalu zvedal  ruce. Poklop sebou škubl, ale neotevřel se.

„To nemá smysl Dane. Je chráněný. Stejně jako ty dveře.“ „Chráněný   je   určitě.   Ale   pochybuji,   že   tak   důkladně.   Ostatně jestli ten, kdo zajistil ty dveře, byl uvnitř a utekl tudy, musel ten stolek a koberec dát na své místo telekinezí. A to přes ten poklop, takže mu to muselo dát dost práce. Neměl by dost energie seslat na ten poklop ochranné kouzlo. Bude tam jenom petlice.“ Dan si klekl před poklop, položil na něj ruku, zavřel oči a soustředil  se. Snažil se zjistit, jak je ten poklop chráněný respektive jak je tam  ta petlice daná. „ÚTOČÍ!“ ozvalo se z hradeb. Přesně jak Wendrs v noci řekl, zaútočili temní mágové ve  chvíli, kdy to nejmíň čekali. Mungan zrovna připravoval plán ústupu,  když se u paty kopce objevilo několik set temných mágů ve formaci,  kráčející k hradu. Všichni v černých pláštích ke kotníkům, s kapucí  přes hlavu, za pasem měli jedenapůlruční meč, který měl černou kůží  omotanou   rukojeť   a hrušku   zdobil   leštěný   obsidián   a v rukou   měli  hole. „PŘIPRAVTE SE!“ volal Mungan. Dan s Elromem se snažili ze všech sil otevřít poklop, Veris přiběhla  k Munganovi,   aby   seslali   nějaké   plošné   kouzlo   a ostatní   byli   na  hradbách s luky a posílali temným mágům jeden šíp za druhým. „LUKY   JSOU   NA   NIC!   JENOM   MÁVNOU   RUKOU   A ŠÍP MINE! JE TO NA VÁS MUNGANE!“ volal z hradeb Wendrs. „Jdeme na to Veris. Ukážeme jim, co umí příroda.“ řekl Mungan. Mungan zabodl svou hůl do země, chytl se za ruce s Veris tak, že  měli hůl mezi sebou. „Říká ti něco magie živlů?“ zeptal se ještě Mungan. „No sice ji nepoužívám, ale zajímám se o ní.“ odpověděla mu Veris. „Dobře. Svážeme jim nohy kořenama. Opakuj po mě.“ Mungan a Veris zavřeli oči, sklonili hlavy a soustředili se. „Volám   vás   stromy   o pomoc   prosím,   pomozte   nám   ubránit   se před zlým.“

„Volám   vás   stromy   o pomoc   prosím,   pomozte   nám   ubránit   se před zlým.“ opakovala Veris. „Kořeny   jako   provazy,   nepřátel   nohy   ať   sváží.“   pokračoval Mungan. „Kořeny jako provazy, nepřátel nohy ať sváží.“ „A teď společně.“ řekl Mungan. Volám vás stromy o pomoc prosím, pomozte nám ubránit se před zlým. Kořeny jako provazy, nepřátel nohy ať sváží. „Explosio.“ řekl jeden temný mág a holí namířil na hradby před Lonharmem. „PRYČ   Z HRADEB!“   zavolal   Wendrs,   ale   Lonharm   nestihl uskočit. Hradby před ním se rozlétly, jakoby do nich narazila malá dělová  koule   a jeden   kámen   z hradeb   ho   zasáhl   do   hrudníku   a odhodil  z hradeb dolů. „LONHARME!“ zavolal Carpal, který to viděl a rychle utíkal za ním. Munganovo kouzlo zrovna začalo působit a ze země vyšlehly kořeny,  které se temným mágům omotaly kolem noh. „Moc dlouho je to nezdrží. A i tak můžou útočit.“ řekl Mungan ostatním, kteří se teď skrývali pod hradbami. „Něco zkusím. Tvoje přírodní magie je zastavila a já jim trochu ublížím.“ řekla Veris a vyběhla na hradby. Veris vytáhla z pláště hůlku, chytla ji oběma rukama a namířila do  středu temných mágů. „Flammis   in   vestri!“   řekla   rázně   Veris   a temným   mágům vzplanuly pláště. „EXPLOSIO!“ zněla odveta.

Veris upažila a odlétla z hradeb. Sotva se vznesla, hradby se rozlétly  a do všech stran létaly kameny. Temní mágové jen odhodili hořící  pláště a pak se začali zbavovat kořenů. „Chovají se jako celek. Proti nim nemáme šanci!“ řekl Mungan. „Musíme ustoupit. Snad už Elrom s Danem něco našli.“ vyhrkla Veris   sotva   doběhla   k ostatním,   kteří   se   kryli   před   létajícími kameny. Sotva to dořekla, okno pokoje pro hosty se rozlétlo a zavolal  na ně Elrom. Skupina obránců doběhla k únikovému tunelu, kde už  čekal Dan s Elromem. „Promiňte,   že   to  tak  trvalo.   Ten  poklop   byl   zajištěný  několika prkny a vysel na něm pytel s kamením.“ omlouval se Dan, ale  nikdo ho neposlouchal. Všichni rychle skočili do chodby v podlaze  a utíkali pryč. Dan ještě zatarasil dveře pokoje a poklop v podlaze  a utíkal za ostatními. Asi po dvou minutách běhu narazili na poklop  ve stropě zajištěný trámy a pod ním bylo pár schůdků. Koldr, který  byl první, oddělal trámy a opatrně nadzvedl poklop. Skulinou mezi  zemí a poklopem se díval kolem, ale všude byly keře. „Můžeme.“ řekl Koldr a vylezl z tunelu. Protáhl se mezi keři a objevil se před ním celkem hustý les. Mezi  stromy viděl lovecký hrádek, ze kterého právě utekli. Temní mágové  byli stále zformovaní do obdélníku a dobývali hrad. Brána a hradby  kolem ní už byly skoro pryč. Postupně z tunelu vylezli ostatní, stoupli  si vedle Koldra a sledovali, jak se po hrádku probíhají temní mágové. „Ještě   že   jsme   utekli.   Jinak   bychom   dopadli   hůř   než   původní obyvatelé.“ řekl Elrom.

Kapitola 16. Dergamon „Měli bychom jít.“ řekl Dan. „Předpokládám, že nikdo z vás neví, kde je Dergamon, takže asi povedu zase já.“ pousmál se Elrom. „Já vím kde zhruba je, ale byl jsem tam už před hodně lety.“ ozval se Mungan. „Nevadí. Jsem hraničář. Rád nás tam dovedu.“ Skupina   se   dala   na   cestu.   Procházeli   lesem   kolem   tábora  temných elfů. Několik jich tam zůstalo a hlídali věci. Skupina se jim  vyhnula a pak pokračovala dál na Dergamon. Les vystřídaly louky  a pole, prošli kolem rybníku, u kterého rybařily děti, aniž by věděly  co se děje kolem. Minuli malou vesnici a když už se začalo stmívat,  dorazili do Dergamonu. Hned jak prošli městskou branou, otočili se  na   ně   všichni   trpaslíci   okolo.   Skupinka   hned   začala   hledat   posla  Nejvyšší rady mágů, ale našel si je sám. Byl to trpaslík. „Zdravím cizinci. Kdo jste?“ „Jsme   výprava   z Brna   Třetí   sféry.“   odpověděl   trpaslíkovi Mungan. „Pak mně určitě hledáte, hledáte­li přítele ve městě, kde nejste vítaný. Jsem Dawin. Posel rady.“ „Jsi­li   opravdu   posel   rady,   máme   pro   tebe   zprávu.   Máš   pero a papír?“ „Mám. Počítal jsem s tím, že výprava nebude mít papír ani pero.“ pousmál se Dawin. „Tak ta zpráva. Na loveckém hrádku jsme našli stopu, která nás poslala do trpasličího města Dergamon. Zatím jsme nenašli další indícii. Také jsme zjistili, že lovecký hrádek kdysi přepadli temní mágové a úspěšně ho dobili. Dle všeho něco hledali. Je otázkou co hledali a zda to našli. Dnes ráno nás na hrádku přepadli temní mágové.   Naštěstí   jsme   našli   tajnou   chodbu,   kterou   jsme nepozorovaně unikli. Temní mágové se však začínají organizovat. Hrozí střet. Doporučujeme opevnit velká města a zahájit evakuaci obyvatel do tvrzí a pevností.“

„Mám to. Ještě něco?“ „Snad jen jeden dotaz. Je tady ještě nějaký posel?“ „Ne.   Ale   v lese   za   městem,   asi   kilometr   od   studánky,   je   na paloučku srub, kde žije jeden starej druid. Ten by vám možná mohl pomoct kdybyste potřebovali.“ řekl trpaslík. „Díky   za   pomoc   a šťastnou   cestu.“   rozloučil   se   Mungan s Dawinem. „Dík. Snad nenarazím na temný mágy. Poslední dobou jich je tu až   moc.   Ale   na   tohle   město   si   netroufnou.   Bojí   se   trpasličích vynálezů.“ zasmál se Dawin „Jo a kdybyste tady měli s někým problémy,   řekněte,   že   ste   moji   přátelé   a bude   všechno v pořádku.“ dodal trpaslík a zmizel v davu. Skupina se za ním otočila a každý z nich se díval, jak mizí  první osoba, která se na ně nedívala jako na nepřítele. Ostatně zatím  se  na   ně  snad každý díval  s přivřenýma   očima  nebo   na   ně  přímo  zaútočil. „Tak. A teď najít ňákou zprávu.“ řekl Carpal. „Kdo si obkreslil tu šachovnici?“ zeptal se Dan. „Já ji mám.“ ozvala se Veris a vytáhla pergamen s obkreslenou šachovnicí. Všichni udělali kolem pergamenu kolečko a prohlíželi si jedním  okem šachovnici a druhým město. „Tohle je tamta brána.“ řekl Dan a ukázal na pergamen a pak kývl na bránu. „Takže   my   stojíme   někde   tady   a tohle   je   náš   cíl.“   ukazoval Lonharm na šachovnici. „To znamená, že musíme jít tudy.“ řekl Mungan a podíval se na boční ulici. Veris složila pergamen a skupina prošla ulicí na malé náměstí. Jen  pět   ulic   narušovalo  kruh  z krámků  a obytných   domů.   Krom   domů  kruhy tvořily i lampy pouličního osvětlení. Dergamon bylo odjakživa  jedno z nejmodernějších trpasličích měst, a tak ani lampy pouličního  osvětlení nebyly úplně běžné. Dole na sloupku byla páčka, kterou se 

ovládalo křesadlo nahoře a dole ve sloupku byla nádržka na petrolej  ve kterém byl namočený knot, který byl dole smotaný do klubíčka  a vedl   až   nahoru,   kde   ho   zapalovalo   zmíněné   křesadlo.   Krom  takových drobností na tomto náměstí byly i kamenné sluneční hodiny,  které   sahaly   trpaslíkovi   k pasu   a byly   celé   z leštěné   žuly.   Spíš   na  okrasu pak chodník zdobila mapa města a okolí. Stejně jako sluneční  hodiny  i domy  byly   trochu   menší.   Ostatně   to   byly   domy   trpaslíků  a moc často tady nebyla lidská návštěva. Jen radnice byla vysoká, že  by se ani Elf nepraštil hlavou o strop a ještě alespoň dva metry by mu  nad hlavou zbyly. Družina vyslaná radou si prohlížela náměstí, ale nikdo nic  zvláštního neviděl. „Zkusíme   to   v noci.“   řekl   Mungan   ostatním,   když   se   sešli u slunečních hodin. Všichni   jen  kývli   a šli   za   Munganem.   Protože   už   byla   skoro   tma,  skupina   zašla   na   chvíli   do   hospody.   Ostatně   právě   hospody   jsou  místo,  kde  se  dá  sehnat  nejvíc  informací.  U baru  už  nebylo  místo  a jediné, kam by si mohli sednout, byl malý stůl pro čtyři lidi a pak  bylo místo u jednoho dlouhého stolu. Skupina si sedla k dlouhému  stolu, na opačnou stranu, než kde seděli mírně opilí trpaslíci. „Budete si přát?“ zeptal se hostinský nedůvěřivým hlasem. „Já a můj učeň si dámě horkou medovinu.“ řekl Mungan. Ostatní se na sebe podívali a pak za všechny objednal Wendrs pivo.  Během  pár  minut  hostinský donesl  malý kotlík  se  zobáčkem  plný  horké medoviny. A nebyl by to trpasličí kotlík, kdyby nebyl nějak  vylepšený.   Vespod   měl   zásobník   na   žhavé   uhlí,   aby   medovina  nevystydla   a samozřejmě   měl   malé   nožky,   aby   nespálil   stůl.  Hostinský hned nalil Munganovi a Danovi do zvláštních sklenic na  medovinu a pak donesl ostatním po korbelu trpasličího piva a malý  soudek, který postavil na stůl vedle kotlíku s medovinou. Všichni se  hned trochu napili a pak si objednali ještě něco k jídlu. „Možná by stálo zato, zeptat se někoho, jestli neslyšeli o tom, že by tudy utíkal hradní pán z toho loveckého hrádku.“ spekuloval Dan.

„Je pravda, že tady asi moc lidí nepotkají. Za pokus to stojí. Snad tu udělal něco, co by si vykládali jako historku.“ odpověděl mu Mungan. „Dobrej večír.“ oslovil Carpal jednoho trpaslíka na druhém konci stolu. „Dobrej.   Co   pro   vás   můžu   udělat?“   odpověděl   mu   oslovený trpaslík. „Zajímalo   by   mě,   jestli   ste   neslyšel   o hradním   pánovi z loveckýho hrádku den cesty na sever. Možná tudma před zhruba dvěstě rokama utíkal před temnýma mágama.“ „No jednu zkazku sem slyšel. Že prý se v Dergamonu schoval. Jeden den se tady v klidu skovával, ale pak do města vtrhli dva temní  mágové.   Trpaslíků si  nevšímali  a ani   trpaslíci  jich.   Před radnicí zastavili druida, hradního pána z toho loveckýho hrádku, a něco po něm chtěli. Utekl jim, ale u slunečních hodin ho zase chytli.   Chvíli   se   tam   mlátili,   ten   druid   spadl   na   horní   desku slunečních hodin a kus  uštípl, ale  nakonec jim  zase utekl. Víc nevim.“ „Dík.   To   by   mělo   stačit.“   poděkoval   Carpal   a otočil   se k ostatním. „Takže zase nic.“ řekl smutně Koldr. „Neřekl   bych.   Copak   člověk   ulomí   kus   žulové   desky,   tlusté alespoň   pět   centimetrů,   tím   že   na   ni   spadne?“   oponoval   mu Mungan. „To je pravda. Jen co dojíme a dopijeme, podíváme se důkladně na ty hodiny.“ řekl Lonharm. Než se zvedli a odešli na náměstí, vykládali si historky ze života, ale  dávali si pozor, aby se nezmínili o cíli jejich cesty.

Kapitola 17. Sluneční hodiny Když skupina vyšla z hospody, byl vidět měsíc na obloze,  ale   na   ulicích   díky   pouličnímu   osvětlení   tma   nebyla.   Dan   si   se  zaujetím prohlížel prasklou desku slunečních hodin a ostatní hledali  nějaký vzkaz nebo rytinu kolem hodin. Když se někde objevil nějaký  trpaslík, ten, kdo ho viděl první potichu pískl a všichni dělali jakoby  nic. Dlouho nemohli najít nic zvláštního když Dan zavolal ostatní  k místu,  kde  byla  prasklina  od  souboje  hradního  pána  z loveckého  hrádku s temnými mágy. „Co se vám na té prasklině nezdá?“ zeptal se Dan ostatních. Nikdo dlouho nic neříkal až Elrom prorazil hrobové ticho. „Ta prasklina je symetrická.“ „Přesně. A rohy jsou dokonale hladké. To nebyla náhoda. Hradní pán tomu kameni pomohl. A co vám připomíná ten tvar?“ „Ruku s nataženým ukazovákem.“ řekl nejistě Lonharm. „Přesně.   Ale   co   ukazuje?“   řekl   Dan,   ale   tentokrát   neměl připravenou odpověď. Každý,   kdo   by   hledače   kouzelné   zbraně   sledoval,   by   řekl,   že   jen  pořád   přemýšlejí   a občas   něco   řeknou.   A měl   by   pravdu.   Nikdo  neznal odpověď. Napětí a nervozita některých z nich už byla úplně  cítit. Všem v hlavě létal jeden nápad za druhým a stejně rychle si  každý   nápad   vyvrátili.   Kam   jen   může   ten   prst   ukazovat?   Ptali   se  v duchu. „MAPA.“ vyhrkl Koldr. „Myslíš, že ten prst má ukazovat na místo na mapě na chodníku?“ zeptal se Wendrs a doufal v jasnou odpověď. „Přesně.   Hradní   pán   určitě   neměl   moc   času   a sluneční   hodiny jsou  geniální  šifra.  Stačí  se  zmýlit  jen  o hodinu  a dostanete  se úplně jinam.“ „No jo. Ale my neznáme ani den. Natožpak hodinu.“ poznamenal Wendrs.

„Jestli   si   dal   práci   s ukazatelem,   tak   tady   určitě   bude   i den a přibližný čas.“ řekla Veris aby ostatní povzbudila. Nemusela   to   ani   opakovat   a už   si   každý   našel   místo   na  hodinách, kde hledal cokoli co by jim pomohlo. Už se stávala tradice  z toho, že hledali nějakou věc i půl hodiny. Teď ale neuplynulo ani  deset minut a Barbat našel rytinu. „Mám to! Ruka nám ukáže náš další cíl osmnáctého dubna ve dvě hodiny odpoledne.“ „Osmnáctýho? Tak to máme zítra volno.“ řekl s úsměvem Carpal. „Tak tohle není možný. Kolikrát jsem se smál, když něco takhle přesně   vycházelo  v knížce   nebo  filmu  a teď  se   mi   to   stane   na vlastní kůži.“ neodpustil si Dan poznámku a začal se smát. „V knize to může být úsměvné, ale nezapomínej Dane na osud. Jsou věci, které se mají stát a pak se taky stanou a často vychází takhle hladce. I když občas musí člověk čekat i několik let.“ řekl Mungan. „Já vím Mungane. Na osud nezapomínám. Ale občas se takovým věcem   musím   zasmát.   Hlavně   v knize,   kde   je   někdo   přímo vyvolený a díky osudu v podstatě neporazitelný. Ale je pravda, že stát se může všechno. Ani absurdní věci nejsou nemožné.“ „V debatě   můžete   pokračovat   později.   Teď   bychom   ale   měli vypadnout. Na můj vkus jsme se tu zdrželi celkem dlouho a mohl by si toho někdo všimnout.“ přerušil Elrom Mungana a Dana. Skupina   se   rozhlídla   a v čele   s Elromem   se   dala   na   cestu  k druidovi   za   městem,   o kterém   jim   řekl   Dawin.   Společně   si  vzpomněli na cestu až k jeho srubu. V lese byla tma že nebylo na  cestu vidět, ale s tím si Carpalovi trpasličí oči poradili a všechny bez  problémů   dovedl   před   druidův   srub.   Mungan   si   stoupl   ke   dveřím  a zlehka zaklepal. „Kdo je to?“ ozval se hlas ze srubu. „Mungan Crann. Druid a čestný člen Nejvyšší rady mágů. Cestuji se svým učněm a přáteli.“ Ve srubu zarachotila židle, jak druid vstával od stolu, a pak už jen  zaslechli kroky a jak oddělává druid petlici ze dveří.

„Vítejte. Pojďte dál. Hned vám naliji čaj na zahřátí. Noci jsou zde celkem chladné.“ „Děkujeme   za   vřelé   přivítáni.   Trpaslík   jménem   Dawin,   posel Rady,   nám   řekl,   že   když   budeme   něco   potřebovat,   máme   se   obrátitna vás. Jak asi víte, Rada se dozvěděla o kouzelné zbrani,  kterou měl ukrýt hradní pán z nedalekého loveckého hrádku a nás vyslala ji najít.“ mluvil Mungan za skupinu. „Vím.   Sice   jsem   starý   ale   informace   mi   nechybí.   A co   tedy potřebujete?“ „Jak   jsme   zjistili,   sluneční   hodiny   ve   městě   nám   ukáží   cestu pozítří ve dvě hodiny odpoledne. Jsme už celkem unavení, takže bychom se  u vás chtěli vyspat a pokud by vám to nevadilo, tak bychom u vás zůstali až do pozítří. Přes den bychom byli venku, ale zdejší hospoda by nám asi neposkytla nocleh.“ „To   asi   opravdu   ne.   Postele   vaší   velikosti   v tomto   městě nenajdete. Ale měli byste se stavit na radnici. Pokud vím, vrchní deska   slunečních   se   má   teď   někdy   vyměňovat.   Do   teď   ji   tam trpaslíci nechali, protože peníze dávají spíš na výzkum a podobně než   na   takové   drobnosti.   Před   týdnem   ale   město   navštívila skupina temných mágů a výměnu desky zaplatila.“ „Asi   o nás   ví.   Zítra   ráno   se   stavíme   na   radnici.   Děkuji   za informaci.“ To   už   začala   unikat   pára   zpod   pokličky   na   kotlíku,   ve   kterém   se  vařila voda na čaj. Druid sundal kotlík a rozlil vodu do hrnků. Sice  musel vzít všechny, které měl a každý byl jiný, ale už řadu let žije  sám a tak nemá žádný servis. „Jsem to ale zapomnětlivý. Ani jsem se nepředstavil.“ řekl druid když roznášel hrnky s čajem „Jmenuji se Manachan MacArtair.“ „Mé jméno už znáte. Jsem Mungan Crann a toto je můj učeň Dan Novohradský.“ „Rád vás poznávám.“ dodal Dan. Následně se představili všichni ostatní a potom popíjeli čaj  a bavili   se   o výpravě,   o slunečních   hodinách   i o zážitcích.   Po   pár  hodinách si Manachan připravil svou postel a ostatním dal alespoň 

kožešiny, aby nespali přímo na zemi. Dveře byly chráněny kouzlem,  a tak   se   mohli   všichni   v klidu   vyspat.   Ráno   všechny   vzbudily  sluneční  paprsky, které  skrz  okno  prozářily  celý  srub,  a vůně  čaje  a ještě teplého chleba se sádlem. „Dobré   ráno.   Už   jsem   myslel,   že   nevstanete.“   pousmál   se Manachan,   který   už   stihl   dojít   do   Dergamonu   pro   chléb a nachystat snídani. „Dobré   ráno   Manachane.“   opětoval   pozdrav   Mungan   jako zástupce družiny. Jen  co   se   všichni   nasnídali   a uklidili   kožešiny   na   kterých  spali, začalo plánování. „Musíme zajít na radnici kvůli hodinám a taky by možná stálo zato poptat se, jestli ještě někdo neví, jakým směrem hradní pán utíkal z Dergamonu. Sice je to už dvě stě let a žádná zkazka není přesná,   ale   aspoň   přibližný   směr   by   se   mohl   hodit.   A taky bychom   mohli   doplnit   zásoby   a výbavu.   Trpaslíci   jsou   sice mnohdy   lakotní,   promiň   Carpale,   ale   trpasličí   obchodníci   jsou takový,“ „Dobrý   Mungane.   Znám   svůj   národ.“   přerušil   Mungana Carpal. „ale taky mají nejlepší zboží za celkem slušné ceny.“ dokončil Mungan svou řeč. „Má to jeden háček.  Lidem většinou slevy nedávaj.“  oponoval Carpal. „Takže je to jasné. Nakupovat půjdeš ty.“ řekl Elrom. „Na   radnici   by   měl   jít   někdo,   kdo   je   výřečný   a umí přesvědčovat.“ chytl se slova Dan. „Pokud   vím   tak   druidi   jsou   proslaveni   svou   výbornou diplomacií.“ naznačil Wendrs že by měl jít Mungan. „Ano.   Ale   u trpaslíků   nestačí   jen   diplomacie.   Musí   si   vás oblíbit.“ pokračoval s náznaky Mungan. „Tak jo. Nejdřív vyřídíme tu radnici a pak zajdu nakoupit.“ řekl prudce Carpal, který začal litovat, že je v družině jediný trpaslík.

Den už měla skupina v podstatě naplánovaný a tak mohlo  začít  vyjednávání   na   radnici.  Krom   Mungana   a Carpala   šel  i Dan,  aby   si   okoukal   vyjednávání   s trpaslíky.   Trojice   prošla   bránou  Dergamonu a skoro hned Carpal zahlédl povoz s žulovou deskou. „Musíme si pohnout. Už vezou desku na výměnu.“ „Dobře. Ty Dane jen poslouchej. Carpale, ty mi pomůžeš získat starostu  na   naši   stranu  a pak  ho  zkusím   přesvědčit,   aby   desku nevyměňovali.   V žádném   případě   neříkejte   jestli   jsme   s nebo proti temným mágům.“ Radnice   byla   opravdu   reprezentativní   budovou   Dergamonu.   Už  u recepce   byl   k obdivování   nádherný   interiér.   Technickými  vylepšeními počínaje a nádhernými sloupy a stropem konče. Člověk  by si myslel, že je na královském hradě. Recepci tvořilo pět okének  jako v bance s pozlacenými okraji. Přepážky byly z mahagonu stejně  jako   křesla,   sametové   potahy   nemohly   chybět   a na   chodbách   byl  natažený nádherný koberec s ornamenty. Stropy domů v Dergamonu  nejsou   moc   vysoké,   ale   vstupní   hala   radnice   měla   strop   alespoň  dvacet   metrů   vysoko   a byly   na   něm   zavěšené   robustní   křišťálové  lustry. Na stěnách byly nádherné obrazy ztvárňující všelijaké výjevy.  Byli   na   nich   významní   trpaslíci,   nejslavnější   vynálezy,   okolí  Dergamonu   a různé   události   z historie   trpaslíků.   Popisem   vstupní  haly   radnice   Dergamonu   bychom   mohli   strávit   hodiny,   ale   zpět  k příběhu.   Mungan   a Carpal   s Danem   v zádech   došli   k prvnímu  volnému okénku. „Dobrý den.“ pozdravil Mungan recepční „Mohli bychom mluvit se starostou?“ „Dobrý   den.“   odpověděla   trpaslice   „Bohužel   má   velice   nabitý program. Nejdřív to půjde pozítří odpoledne.“ „Ale   my   s ním   potřebujeme   mluvit   okamžitě.   Jde   o velice důležitou   věc,   která   může   mít   ohromný   dopad   na   ekonomiku města.“ „Co to má být?“ zeptala se zvědavě recepční. „Bohužel vám to nemohu říct. Musíme mluvit přímo se starostou. Nikdo jiný naši zprávu nesmí, z bezpečnostních důvodů, slyšet.“

„Dobře   tedy.   Uvidím   co   půjde   udělat.“   řekla   recepční   a vzala býčí roh, který měl useknou špičku a byl připojený na pozlacenou hadici, která vedla do stěny. Chvíli   do   něj   něco   říkala   a občas   si   ho   přiložila   k uchu.   Carpal  seznámil   Mungana   a Dana   s principem   zařízení.   Byl   to   v podstatě  telefon. Ve stěnách radnice je síť trubek a na jejich koncích jsou býčí  rohy.   Stačí   pak   na   jednom   konci   do   rohu   mluvit   a na   druhém  poslouchat  a je  tak  možné  komunikovat  po  celé  budově.  Recepční  pravděpodobně mluvila přímo se starostou. „Pánové.“ zavolala recepční trojici „Starosta si na vás udělá pár minut času. Pokračujte prosím ke khardómu.“ Trojice došla k nejbližšímu volnému khardómu a všichni tři  nastoupili. „Ke starostovi prosím.“ řekl Mungan trpaslíkovi v uniformě. Trpaslík beze slova zatáhl zasunovací dveře khardómu, vrátil se zpět  na své místo a khardóm se dal do pohybu. „Khardóm   je   velice   zajímavý   trpasličí   vynález.“   začal   Danovi vysvětlovat Mungan jeho princip „Trpaslíci ho sice vymysleli, ale s tvorbou jim museli pomoci elfové. Khardóm totiž funguje jako létající   koberec,   koště   a podobně.   Jde   vlastně   o železnou   klec s dřevěnými stěnami, která se vznáší v systému tunelů. Něco jako výtah v První sféře. Hlavní rozdíl je ale v pohonu a ovládání. Pod podlahou khardómu je velký energetický krystal. Každý khardóm ovládá   denhor.   Denhor   je   trpaslík,   který   prošel   výcvikem   elfů aby mohl ovládat khardóm. Denhor pak čerpá energii z krystalu pod podlahou khardómu a dává ho do pohybu.“ „Jo   jo.   Khardóm   je   jeden   z našich   nejlepších   vynálezů.   A to i když nám s ním pomáhali elfové.“ pousmál se Carpal. Khardóm začal zpomalovat a za chvíli už denhor roztahoval dveře.  Za   nimi   byla   dlouhá   chodba   se   spoustou   dveří.   Stěny   zdobila  nádherná   látka   prošívaná   zlatými   nitěmi   a několik   obrazů.   Na  stropech   pak   byly   kresby   s výjevy   z historie   Dergamonu   a celou  chodbu   osvětlovalo   několik   křišťálových   lustrů.   Mungan   s Danem 

a Carpalem prošli až na konec chodby, kde byly velké dveře vyplněné  barevným sklem tvořící erb Dergamonu. „Mohu vám pomoci?“ zeptala se jich trpaslice za stolem vpravo od dveří. „Jdeme za starostou.“ řekl Carpal. „Jste ohlášeni?“ „Před chvílí sem volala recepční. Přicházíme s velice důležitou zprávou.“ řekl Carpal tak, jakoby mluvil Mungan. „Počkejte.“ Trpaslice odešla za starostou a skoro okamžitě trojici otevírala dveře  a zvala je dál. „Dobře Carpale. Ty se postarej o úvod a až se zeptá starosta s čím přicházíme, ujmu se slova já.“ zašeptal Mungan. Trojice   vešla   do   nádherně   zdobené   místnosti   plné   obrazů,   soch  a zadní stěnu tvořilo jedno velké okno. „Vítám   vás.“   pronesl   vážným   tónem   starosta,   který   se   právě zvedal zpoza mahagonového stolu. „Dobrý   den.   Jsme   rádi,   že   jste   nás   přijal.   Jmenuji   se   Carpal. Dobrodruh a zdejší rodák. Přátelé Mungan a Dan Novohradský.“ „Mungan?   To   zní   jako   druidské   jméno.   Naopak   Dan Novohradský – opravdu zvláštní jméno. Odkud jste?“ „Mungan   je   opravdu   druid.   Snad   jediný   druid,   který   je opravdovým přítelem všech trpaslíků. A Dan je jeho učeň, který stále   používá   jméno   z První   sféry,   ale   o trpaslících   ví   víc   než o lidech z jeho domoviny.“ „Dobře   tedy.   Předpokládám,   že   mé   jméno   znáte,   ale   stejně   se představím.   Jsem   Garlin.   Člen   Dergamonské   stráže,   který   se staral o zdejší bezpečnost tak dobře, že se stal Dergamonským starostou. Ale dost už představování. Jakou zprávu mi nesete.“ Carpal   se   podíval   na   Mungana,   ten   na   něj   kývl   a chopil   se  vyjednávání. „Posílá   nás   Dergamonský   rodák,   který   se   od   dětství   zajímá o zdejší   velkolepé   sluneční   hodiny.   Podle   jeho   výzkumu   je

vysoce pravděpodobné, že jejich deska je chráněná pastí, kterou nastražil   jeden   člověk   před   dvě   stě   lety,   když   utíkal   před temnými mágy.“ „Myslíte hradního pána z loveckého hrádku?“ „Ano.   Ten.   Asi   zanechal   na   té   desce   zprávu,   kterou   chtěl ochránit.“ „Hmmm.   Tu   desku   jsem   už   prohledával   hodně   krát,   ale   bez úspěchu. Bude lepší, když se vymění.“ „Promiňte.  Kdybych řekl,  že  nás  poslala  Rada –“  řekl pomalu Mungan. „Přivítal bych vás a zajistil vám bezpečný průchod. Takže vy jste ta výprava?“ pousmál se starosta Garlin. „Ano. A našli jsme tu zprávu. Samozřejmě, že nás žádný zdejší rodák neposlal. Nevěděli jsme na čí straně jste, tak jsme chtěli být opatrní.“ „To   chápu.   Okamžitě   zastavím   výměnu   desky.“   řekl   zbrkle starosta a zavolal na recepci. Během   chvilky   už   utíkal   posel   zastavit   výměnu   desky  slunečních hodin a jen co se trojice rozloučila se starostou, vyrazili  na náměstí k hodinám.

Kapitola 18. Stínová ruka Výměně   desky   slunečních   hodin   už   zabránili,   a tak   se  Carpal mohl věnovat nákupu zásob, dokoupení vybavení jako šípy  a vrhací zbraně a také nechal nabrousit zbraně. Ostatní pak bloudili  po   Dergamonu   a snažili   se   získat   nějaké   informace.   Bohužel  neúspěšně. Stmívalo se a skupina se vrátila do srubu k Manachanovi,  kde přespali. Dopoledne se všichni připravili na cestu a vyrazili s tím, že  už   se   do   srubu   nevrátí.   Proto   se   také   rozloučili   s Manachanem  MacArtairem než  odešli  ke slunečním  hodinám.  Deska slunečních  hodin zůstala na svém místě a asi půl hodiny před druhou odpoledne  stála   celá   skupina   u hodin   a čekala,   až   jim   stín,   tvaru   ruky  s nataženým   ukazovákem,  prozradí,   kde  je  další  indície  k nalezení  kouzelné   zbraně.   Ta   chvíle   se   pomalu   blížila   a stínová   ruka   se  stejným tempem pohybovala po mapě na zemi. Už chybělo jen pár  minut když se z boční ulice na náměstí vynořila skupina přibližně  deseti temných mágů. „Pryč od hodin!“ zavolal jeden temný mág na výpravu vyslanou Radou. „Co to má – TEMNÍ MÁGOVÉ!“ zařval Carpal sotva se otočil. Skupina   se   sešikovala   a připravila   na   bránění   pozic,   ale   temní  mágové   evidentně   nezměnili   názor.   Během   několika   málo   minut  měla   stínová   ruka   ukázat   přesnou   pozici   další   indície   a Mungan  s ostatními museli zabránit tomu, aby to místo znali temní mágové. „Pokud   neustoupíte,   budeme   vás   muset   odvést   od   těch   hodin násilím.“ varoval nějaký temný mág skupinu. „Myslím, že víte dobře, že místo další indície získáte jen přes naše mrtvoly.“ odpověděl Mungan a pevně stiskl svou hůl. „Pak   tedy   nemá   smysl   dále   vyjednávat.“   odvětil   temný   mág a kývl na ostatní. Mungan   se   podíval   na   ostatní   a během   okamžiku   začal  souboj.   Temní   mágové   se   seřadili   do   řady   a začali   sesílat   útočná 

kouzla. Mungan, Dan a Veris kouzla temných mágů odráželi a snažili  se sesílat také nějaká útočná kouzla. „Fulgur!“ sesílali temní mágové blesky. „Speculum!“ znělo kouzlo, kterým Mungan, Dan a Veris blesky odráželi zpátky na temné mágy. „Flamma!“ ozývalo se, když někdo vyčarovával plamen. „Scutum!“ bylo obranné kouzlo pro vyvolání štítu. Ostatní neměli šanci magií oponovat temným mágům. Hraničářům  sice   magie   není   cizí,   ale   útočná   kouzla   jsou   mimo   jejich   obor.  A ostatní – žádný válečník nikdy neseslal a ani nesešle žádné kouzlo.  Proto mohli jen uhýbat kouzlům, která prošla přes Mungana, Dana  a Veris.   Lonharm   se   několikrát   pokusil   využít   své   válečnické  specializace a jako lučištník střílel přesně na srdce temných mágů,  ale   většina   šípů   odlétla   pryč,   když   je   temní   mágové   odrazili  telekinezí.   Carpal,   Wendrs,   Barbat,   Elrom   a Koldr   se   snažili  proniknout k temným mágům a ublížit jim běžným útokem mečem  a sekyrou,   ale   až   na   pár   lehkých   seknutí   neúspěšně.   Téměř  vyrovnaný   souboj   probíhal   zhruba   čtvrthodiny   bez   zásahu  kolemjdoucích.   Pak   se   ale   průběh   změnil.   Mungan   kývl   na   Dana  a Veris   a všichni   tři   zároveň   seslali   tlakovou   vlnu   proti   temným  mágům. „TENSUM PONTUS!“ Proud   energie   vyšlehl   z hole   Mungana   a Dana a z hůlky  Veris. Před nimi se spojil v jeden a při tom jakoby vybuchl. Vzniklá  tlaková vlna pohlcovala všechna kouzla temných mágů a nabírala na  rychlosti až smetla všechny temné mágy a odhodila je několik metrů  dozadu. „Kolik je hodin?!“ „Ještě chvíli Mungane.“ odpověděla Veris, která stála u hodin. „Mám plán!“ zavolal na ostatní Elrom. Sotva ten plán vysvětlil Elrom ostatním, temní mágové se zvedli na  nohy a šli opět do útoku. Mungan, Dan a Veris opět sesílali kouzla na  temné mágy, zatím co ostatní se nenápadně dostali za temné mágy.

„KOŘENY   DUBOVÉ   NOHY   VÁM   SVÁŽOU!“   zařval   Koldr s Elromem když sesílali na temné mágy jedno z mála hraničářům známých kouzel. Dlažební kostky rozrazily tlusté kořeny a obmotali temným mágům  nohy až k pasu. Pak vyběhl Carpal, Barbat a Wendrs a začali bojovat  s temnými   mágy   zblízka.   Samozřejmě   Koldr   a Elrom   jim   přiběhli  hned na pomoc. Uštědřili temným mágům několik ran, zatím co se  trojice   Mungan,   Dan   a Veris   připravovali   na   seslání   posledního  kouzla. „SCOPUS VESTRUM CARCER EAS!“ zvolala trojice a sotva stihli ostatní ustoupit od temných mágů, přeneslo kouzlo temné mágy do vězení v sídle Nejvyšší rady mágů. Po seslání závěrečného kouzla padl na zem vyčerpaný Dan,  Mungan se sotva držel na nohách a Veris se opírala o sluneční hodiny  aby neupadla. „Už to bude!“ zavolal Wendrs při pohledu na sluneční hodiny. Stínová ruka se pomalu pohybovala po mapě a ti co mohli sledovali  kam ukáže. „Teď.“ řekl nahlas Elrom když hodiny ukázaly druhou hodinu. „Další   zpráva   bude   tady.“   ukázal   zklamaně   Barbat   na   les   na mapě. „To nikdy nenajdeme.“ zoufal Koldr. „Ale najdem. Já vím, kde ta zpráva je. V tom lese je stará důlní šachta. Už to bude nějakěj ten pátek co se tam přestalo těžit.“ povzbuzoval Carpal. „Tak snad už je to víc než dvě stě let. Jinak by ta zpráva mohla být pryč.“ řekl Wendrs. Skupina   se   dala   na   odchod.   Wendrs   chytl   Dana,   Barbat   podpíral  Mungana a Elrom Veris. Takhle došla skupina do srubu k druidovi za  městem, kde si všichni odpočinuli. „Předpokládám, že víte kde je další zpráva.“ řekl zvědavý druid.

„Ano. Je ve staré důlní šachtě na jih od Dergamonu. Bohužel nás přepadli temní mágové, ale neví, kde je další indície.“ odpověděl Elrom. „Moh byste zejtra zajít za starostou, že už može nechat vyměnit desku slunečních hodin?“ zeptal se Carpal. „Ano. Zajdu za ním hned ráno. Vy si odpočiňte, ale co nejdřív musíte pokračovat v cestě.“ Jen   co   se   dosyta   najedli,   šli   se   vyspat.   Večer   se   všichni  rozloučili   s Manachanem   MacArtairem   a vyrazili   na   cestu.   Kde   je  nepoužívaná   důlní   šachta,   která   byla   nyní   jejich   cílem,   věděl   jen  Carpal, takže převzal vedení na cestě od Elroma.

19. Zpět do První sféry Skupina   šla   skrz   lesy   za   Dergamonem   směrem   k důlní  šachtě.   Šli   celou   noc   a kolem   poledne   se   zastavili   u studánky   na  oběd. Mungan se chopil vaření polévky ze zeleniny a pár brambor co  mu dal na cestu Manachan a Elrom ulovil dva pěkně velké králíky,  které upekl na ohni. Temní mágové konečně nevěděli kde jsou, tak si  po obědě sedli a bavili se o tom, co zažili za dobrodružství. Dan po chvíli usnul a zdál se mu sen. Viděl v něm bývalého  spolužáka   ze   střední   školy,   který   ale   ovládal   telekinezi   a zkoušel  pyrokinezi. Jeden pokus o zapálení plynového sporáku mu nevyšel  a plamen   na   sporáku   byl   asi   půl   metru   vysoký.   Najednou   chytla  skříňka   nad   kuchyňskou   linkou   vedle   sporáku   a Danův   kamarád  málem uhořel. V tu chvíli se Dan vzbudil celý zpocený. „NÉ!“ zařval Dan, když se vzbudil. „Co se děje?“ ptal se zvědavě Mungan. „Zdálo  se   mi   něco  hrozného.   Viděl   jsem   kamaráda,   s kterým   jsem   naposled   mluvil   asi   před   dvěma   roky,   jak   zkoušel pyrokinezi, ale nepovedlo se mu to a málem uhořel.“ „A jak to vypadalo? Jako sen, předtucha nebo jako vidina?“ Jaký je rozdíl mezi těmito třemi pojmy znali všichni. Sny se zdají  každému a jsou shrnutím toho co jsme zažili a co si přejeme. Oproti  tomu předtucha nám naznačuje děje budoucí buď dokonale nebo je  jen naznačuje a běžný člověk má předtuchu jen výjimečně. A typický  znak   vidiny   je,   že   vypadá   reálně   a jen   těžko   se   rozlišuje   od  skutečnosti. Vidina jako jediná se navíc ve stejný okamžik odehrává. „Na sen to bylo moc živé, ale vidina to nebyla. Takže předtucha.“ „Kde se odehrávala?“ ptal se dál Mungan. „Nepoznal jsem to, ale mám pocit, že to bylo u něj doma. Mohl bych se oddělit? Třeba ho najdu a pak se ho když tak pokusím zachránit.“ „No snad  nám  tu  nebudeš  chybět.  Ale  jen  co  budeš  moct  nás najdi. Určitě se nám časem budeš hodit“ „Díky. Tak šťastnou cestu.“ rozloučil se Dan.

„Hodně štěstí.“ rozloučili se s Danem téměř jednohlasem všichni ostatní. Touto   chvílí   se   cesty   Dana   a ostatních   z výpravy   za  kouzelnou zbraní rozešli. Dan se po cestě k portálu u Brna Třetí sféry  zastavil u Manachana. „Dobrý den Manachane.“ pozdravil Dan. „Zdravím. Kde jsou ostatní? A proč ses vrátil?“ „Měl jsem předtuchu, ve které můj kamarád málem umřel.“ „Aha. Mohu ti nějak pomoci?“ „Myslím,   že   ne.   Mám   namířeno   do   První   sféry. Vlastně – zapomněl   jsem   si   od   Mungana   půjčit   klíč   k portálu. Nevíte, jak bych se dostal do první sféry, aniž bych se vracel za Munganem pro klíč?“ „Dřív   jsem   byl   členem   Nejvyšší   rady   mágů,   ale   když   jsem vystoupil, musel jsem ho odevzdat.“ „Tak to abych se vrátil za Munganem.“ řekl zklamaně Dan. „Já  neřekl,  že  ho  nemám.   Byl   jsem   ještě   celkem  mladý  a měl jsem dost sil. Zkoušel jsem různá kouzla. Mimo jiné jsem chtěl dokázat,   že   je   možné   vytvořit   podle   předlohy   padělek   klíče. Povedlo se mi vytvořit klíč, který vydržel pět cest portálem. Pro jistotu   jsem   si   pak   vytvořil   ještě   jeden.   Bohužel   už pravděpodobně vydrží jen jednu cestu.“ „Takže zůstanu v první sféře. No alespoň něco. Dal byste mi ho prosím?“ „Jistě. Jen co ho najdu. A ještě jednu věc ti mohu půjčit.“ Manachan otevřel truhlu a podal Danovi klíč od portálu. Chvíli se  v truhle přehraboval a vytáhl broušenou kamennou tyč, která měla  dole   stupínky.   Celá   byla   z tyrkysu   a nahoře   byl   velký,   nádherně  broušený ametyst. „Tohle jsem získal na jedné výpravě. Existuje pouze jeden kus a ten máš před sebou. Jde o zásobník energie pro levitaci na velké vzdálenosti.  Lze s ním uletět několik set kilometrů a na příkaz přiletí k osobě, se kterou je spoután.“

„To je volconticus?“ zeptal se překvapený Dan. „Ano.“ odpověděl klidným hlasem Manachan. „Už jsem o něm slyšel, ale myslel jsem, že je to výmysl. Děkuji moc. Už budu muset pokračovat v cestě.“ „Dobře. A až ho nebudeš potřebovat, jen ho chytni za ametyst nahoře a řekni Ad dominum volus a přiletí za mnou.“ „Ještě jednou děkuji za pomoc a přeji vám klidný den.“ „Nemáš zač. Hodně štěstí.“ rozloučil se Manachan s Danem. Dan vyšel před srub a stoupl si na volconticus. Pevně se ho  chytil,   sklonil   hlavu   a vznesl   se.   Přeletěl   les,   prolétl   nad  Dergamonem   a viděl,   jak   už   trpaslíci   vyměňují   desku   slunečních  hodin. Z dálky zahlédl lovecký hrádek, na kterém Elrom našel zprávu  o kouzelné zbrani, a který byl nyní základnou temných mágů. Letěl  celkem   rychle,   a tak   už   druhý   den   za   svítání   stál   před   portálem  v lesích u Brna Třetí sféry. Otevřel portál a jakmile jím prošel, zavřel  se. Volconticus měl stále v ruce a i když byl celý z kamene, nebyl  těžký.   Dokud   v něm   byla   alespoň   trocha   energie,   sám   se   vznášel  nízko nad zemí. Dan byl unavený, a tak se šel domů vyspat. Sotva   Dan   usnul,   měl   znovu   tu   stejnou   předtuchu.   Jen  s jedním   rozdílem.   Tentokrát   se   podíval   z okna   a všiml   si  supermarketu naproti přes silnici. Hned jak se probudil, podíval se na  internetu, kde v Brně má ten supermarket prodejny. Našel celkem tři.  Vzal  si  telefonní  seznam,  a zkusil  štěstí  s ním.  Našel  jen  dva  lidi,  kteří se jmenovali jako jeho kamarád a když se podíval, který z nich  bydlí naproti tomu supermarketu, měl adresu skoro hned.

20. Setkání Dan se oblíkl do oblečení co se nosí v První sféře, vzal si  hůl a jel za svým bývalým spolužákem. Cesta byla nudná a v městské  hromadné   si   ani   neměl   kam   sednout.   Litoval,   že   neletěl   na  volconticu. Netrvalo dlouho a už stál před vchodem do domu naproti  supermarketu. „Michal Kuřátko. To je on.“ říkal si Dan při pohledu na zvonek. Jednou   krátce   zazvonil   a čekal   na   odpověď.   Asi   minutu  čekal a nikdo se nehlásil. Už si myslel, že jde pozdě. Zazvonil ještě  jednou a skoro okamžitě se ozval hlas v domovním telefonu. „Halo?“ „Ahoj Michale. Tady Dan. Můžu dál?“ „Jasně.   Hned   tě   pustím.“   řekl   Michal   a bzučákem   otevřel vchodové dveře. Michal otevřel dveře od bytu, že půjde Danovi naproti, ale ten už stál  za nimi. „Pojď dál Dane. Co se děje? A jak jsi mě vlastně našel? Myslím, že jsem ti ještě neřekl kde bydlím.“ „Kde bydlíš jsem zjistil z předtuchy.“ „Cože?“ řekl zaskočený Michal, ale bylo vidět, že to bere vážně. „Byl jsem zrovna na jedné výpravě, když jsem měl předtuchu. Nezkoušíš náhodou pyrokinezi?“ Teď byl Michal opravdu překvapený. Chvíli nevěděl jak reagovat. Po  pár minutách se ale vzpamatoval a dal se do řeči. „No vlastně ano. Jak to...“ „Blíží se hrozba, takže ti to řeknu. Jsem učeň jednoho druida a já si   vybral   povolání   léčitele.   Léčitelem   myslím   někoho   kdo   léčí mastmi,   energií   a podobně.   Stejně   jako   je   tento   svět   reálný existuje i tak zvaná Třetí sféra, někdy nazývaná Magická sféra. Tam asi od dob honů na čarodějnice žije skoro veškerý kouzelný lid, tedy lidé používající magii nebo alespoň lidské schopnosti jako levitace, telekineze a podobně. Bohužel ale krom slušných

a hodných lidí, elfů, trpaslíků a různých stvoření tam žijí i temní mágové. Jsou to lidé, používající magii ve svůj prospěch a aby ublížili ostatním. A právě temní mágové se snaží získat moc a to i tady. V První sféře. Ale zpět k té mé předtuše. Zkoušel jsi v ní zapálit pyrokinezí sporák, ale nevyšlo ti to a od sporáku chytl byt a málem jsi uhořel. Tak jsem tu, abych ti pomohl a seznámil tě s magií. Temní mágové by ti mohli jít po krku, kdyby zjistili, že ovládáš byť jen telekinezi a pyrokinezi a nechtěl by ses přidat na jejich stranu.“ Michal jen sotva stíhal vnímat všechno, co mu Dan říkal. Do teď žil  obyčejný život obohacený tím, že se mu nějakým způsobem dařilo  hýbat předměty bez dotyku a zapalovat svíčky a sirky a najednou se  od  svého  dobrého  kamaráda  dozví   takové  věci.   Chvíli  se  na   sebe  dívali beze slova a Michal si všechno v hlavě srovnával. „Takže magie existuje? Jako kouzla?“ „Ano. Ale není to jako ve filmech, že by vzduchem lítal jeden barevný paprsek za druhým a taky kouzla nedokáží všechno. Jako třeba změnu vzhledu. Ale to jde ošálením mysli, takže někdo tě může vidět jinak než ve skutečnosti vypadáš.“ „Aha.   No   a   –   kdy   mě   začneš   učit?“   zeptal   se   trochu   opatrně Michal. „Třeba ještě dnes. Ale měl bych se vrátit ke skupině se kterou jsem  na  výpravě.  No uvidíme. Chvíli  se  tady  snad  budu moct zdržet.“ Chvíli   se   ještě   bavili   o magii   a Třetí   sféře   a pak   odešli  k Danovi domů. Po cestě však potkali někoho, koho by Dan nečekal. „Dane?“ slyšel Dan hlas starší ženy. „Ten hlas znám.“ řekl si Dan a otočil se. „Jsi to ty.“ řekla šťastně Danova máma. „Mami. Tak rád tě vidím. Co kurz?“ „Už ho mám za sebou. Oprášila jsem co jsem znala a leccos jsem se naučila.“

„Jé. Asi bych vás měl představit. Mami, tohle je Michal Kuřátko. Můj   bývalý   spolužák   ze   střední   a kamarád.   Michale,   moje máma.“ „Ráda tě poznávám.“ „Rád poznávám Danovu mámu.“ pousmál se Michal. „Tak mě napadá – mohla bys nám pomoct mami. Co nejdřív se musím vrátit k výpravě. Mohla bys pak učit Michala?“ To už se pár lidí v tramvaji otočilo. „Klidně můžeš vyrazit hned.“ řekla Danova máma a podívala se po lidech, kteří je sledovali. Během   hodiny   už   byli   u Dana   doma.   Danova   máma  obcházela   od   dveří   k oknům,   a hlídala,   jestli   se   neblíží   někdo  podezřelí. Mezitím Dan Michalovi vysvětlil co je přesně Třetí sféra  a jak se v ní žije, objasnil mu základy magie a dohodli se, že ho bude  týden učit a pak se vrátí k výpravě. Jak se dostane zpět do Třetí sféry  Dan zatím neřešil.

21. Kam vedou kroky výpravy Zatímco   Dan   šel   hledat   bývalého   spolužáka,   výprava  vyslaná Nejvyšší radou mágů pokračovala ve své cestě. Sotva je Dan  opustil, zvedli se a pokračovali v cestě ke staré důlní šachtě trpaslíků.  Cesta byla klidná. Vypadalo to, že je nikdo nesleduje. To byla pravda.  Ale   ne   úplná.   Když   se   začalo   stmívat,   vyslali   temní   mágové   své  špehy,   aby   našli   Mungana   a zbytek   jeho   skupiny.   V noci   a blízko  jeskyně   nebo   důlní   šachty   nebyla   přítomnost   jejich   druhu   žádnou  zvláštností.   Ti   špehové   totiž   byli   netopýři.   O to   těžší   bylo   jejich  odhalení. Skupina už byla jen asi dva kilometry od cíle, když Elrom  ucítil dunění země. „Stůjte.“ řekl mírně tišším hlasem. Dřepl si, položil ruku na zem a chvíli se ani nehnul. „Blíží se něco velkého. Celkem pomalu. Tady žádné tak velké zvíře nežije a vzhledem k tomu co hledáme to bude asi armáda temných mágů.“ „Nevíš kolik asi?“ zeptal se Mungan. „Několik set. Možná tisícovka. Pár jezdců na koních.“ „Dobře.  Je  jedno jak,   ale   našli   nás.  Musíme  si  pohnout.“   řekl Wendrs. Skupina   se   rozběhla   směrem   k důlní   šachtě   a krom   Elroma,   který  sledoval okolí, jestli neuvidí temné mágy, se nikdo neotočil. Mezi  stromy už byl zřetelný vrchol kopce a asi třicet metrů pod ním se  rýsovala skalka, ve které měl být vchod do šachty. „Temní mágové!“ zařval Elrom. Asi   o tři   sta   metrů   níž   se   objevila   armáda   temných   mágů   v čele  s přibližně   padesáti   jezdci.   Temní   mágové   nechtěli   podcenit  nepřítele, a tak se spojili všichni co byli v okruhu sto kilometrů od  Dergamonu. Někteří museli použít magii, aby se dostali včas na sraz  u Dergamonu. „Těm se nemůžeme ubránit. Rychle do šachty.“ řekla Veris.

Skupina   se   dala   na   rychlý   ústup,   když   se   nad   korunami  stromů objevil sněhobílý Pegas a zaznělo troubení na roh. „Co to je?“ ptal se Barbat, který se otočil za zvukem rohu. „Posila temných mágů určitě ne.“ odpověděl s úsměvem Mungan. Pegas   i se   svým   jezdcem   se   snesl   na   zem   mezi   šachtou  a Munganovou skupinou. Neseděl na něm nikdo jiný než Manachan. „Zdravím   vás   přátelé.   Doufám,   že   nejdu   pozdě.   Musel   jsem sehnat   malou   pomoc.“   řekl   Manachan   a na   zemi   přistálo   asi padesát čarodějů a druidů na létajících kobercích. Armáda temných mágů se zastavila necelých sto padesát metrů od  Mungana   a ostatních.   Padesátka   čarodějů   pak   obklopila   v kruhu  debatující skupinu s Manachanem. „Tak co uděláme?“ ptal se Koldr. „Takovou   armádu   nepřemůžeme,   ale   můžeme   jim   zmizet.“ odpověděl mu Manachan. „A jak? Copak zvládnete přenést sebe i nás?“ „To   ne.   Navíc   přenést   se   umí   jen   pár   z nás.   Ale   můžeme   je dočasně oslepit.“ řekl Manachan. „Kouzlo Lumeno caelos. To chceš udělat?“ promluvil  konečně Mungan. „Ano Mungane. To jediné nás teď zachrání.“ „Co je to za kouzlo?“ ozval se Lonharm. „Lumeno  caelos   neboli   světlo   nebes   je   nejmocnější   kouzlo   na oslnění   protivníka.   Je   velice   náročné,   ale   vytvoří   na   několik vteřin ohromnou oslňující světelnou stěnu tak jasnou, že i přes zavřená víčka nebudeš pár minut vůbec vidět. A nezavřeš­li oči, můžeš oslepnout.“ vysvětlil Manachan. „Tak neztrácejme čas. Pusťte se do toho.“ povzbuzoval Wendrs. „Musíme   se   na   něj   dlouho   soustředit.   Ty,   Veris,   spolu s Wendrsem a jeho muži a ty, Elrome, vezměte si ještě pět druidů a snažte   se   nás   co   nejdéle   krýt.   Za   žádných   okolností   nás nevolejte. Nesmíte nás sebemíň vyrušit. Kouzlo by se nemuselo povést a podruhé bychom to už možná nestihli.“

Temní mágové zatím vyčkávali, co udělá jejich oběť. Co ale  nečekali, bylo zformování všech čarodějů do kruhu, uprostřed s jejich  holemi zabodnutými do země. Všichni tito čarodějové stáli čelem do  středu   kruhu   a začali   přeříkávat   formuli.   Zbylá   hrstka   se   pak  postavila   do   řady   a připravila   na   odrážení   útoku.   V tom   se   ozval  hvízdot signální píšťaly temných mágů a hned za ním povel k útoku  lučištníků. „Miřte na čaroděje v kruhu!“ zařval velitel temných mágů. „Kryjte se!“ zavolal Elrom na ostatní. „Štíty světla.“ řekl jeden z druidů a všech pět druidů se opřelo o hůl. Temní mágové vystřelili velkým obloukem tolik šípů, že když byly  nejvýš,   vypadaly   jako   hejno   ptáků.   Jak   se   blížily   k čarodějům,  druidové a Veris vyvolali několik blankytně modrých, průhledných  štítů nad hlavami čarodějů a šípy v nich mizely. „Vraťte   jim   je   zpět!“   zařvala   Veris   a spolu   s druidy   teď   začala sesílat kouzlo, kterým štíty pohlcené šípy vypustili proti temným mágům. „Ohnivá zeď!“ zařval velitel temných mágů. Než   šípy   dolétly   k temným   mágům,   objevila   se   před   nimi   stěna  z plamenů   a většinu   šípů   spálila.   Pár   jich   ale   prolétlo   a několik  temných   mágů   padlo   k zemi.   Dalších   pár   šípů   vystřelil   Lonharm  přímo na velitele temných mágů, který je stěží stíhal odrážet. „Nesnáším   tyhle   souboje   lučištníků.   Pusťte   mě   na   ně,   ať   jim ukážu, co to znamená naštvanej trpaslík.“ zuřil Carpal. „Stůj   Carpale.   Šetři   síly.   Bitva   tváří   v tvář   určitě   přijde.   Ale u mágů   bych   po   ni   netoužil.“   uklidňoval   ho   Koldr,   který   také vyčkával na svou chvíli. „Jak dlouho jim to ještě bude trvat?“ ptal se netrpělivě Barbat. „Snad dlouho ne. Temní mágové ani nezačali a už to začíná být nepříjemný.“ odpověděl Wendrs. Ještě chvíli odrážela skupinka šípy temných mágů, když na  ně Mungan zavolal.

„Kryjte si oči. Už je to tady.“ Z holí  čarodějů  vyšlehl  bílý sloup  jasného  světla,  projel  korunami  stromů před temné mágy, sjel k zemi a s nárazem do země se změnil  světelný sloup na stěnu. Temní mágové jen sledovali co se děje a tak  je   oslňující   záblesk   zastihl   skoro   nepřipravené.   Většina   temných  mágů se chytla za oči a volali, že nic nevidí a zbytek si stihl přes  hlavu hodit plášť a ti byli jen oslněni a viděli jen obrysy postav. „Utíkejte!“ volal jeden druid. Mungan a zbytek výpravy se rozběhl ke štole. Jejich posila  jim kryla záda a pozorovali, jestli se mezi stromy neobjeví záloha.  Nikde   nikdo   jen   oslněná   stojící   armáda   temných   mágů.   Carpal  doběhl jako první tam co měl být vchod do důlní šachty, ale viděl jen  keře. „Tady to má být.“ zoufal Carpal. „Říkal jsi, že je dlouho nepoužívaná. Není jen zarostlá?“ pousmál se Mungan. Carpal chytl větve keře a za nimi se objevil vchod do šachty. „Moc  rychle  bys   to  vzdával   Carpale  na  to  jak   daleko   jsme  se dostali.“ řekl Mungan a prošel keřem do šachty. Všichni   po   jednom   prošli   skrz   keře   do   šachty   kde   už  Mungan zapaloval pochodeň na stěně. Začátek šachty bych tunel ve  hlíně   zpevněný   trámy   a prkny   s kovanými   držáky   na   pochodně  a trámy   byly  pokryté   plechy,   aby  nechytly  od   pochodní.   Po   deseti  metrech hlína přešla v kámen a dřevěné výztuhy už byly jen každé  dva   metry.   Wendrs,   který   vešel   do   šachty   poslední,   si   zapálil  pochodeň a skupina s Munganem v čele mohla vyrazit. „Hledejte cokoli podezřelého. Cokoli co se vám nebude zdát.“ upozorňoval Elrom. „Tady. Na stěně.“ řekl Carpal sotva Elrom domluvil. „Co to je?“ přemýšlel nahlas Barbat. „Tohle sem určitě nepatří.“ upozorňoval Carpal.

V kamenné   stěně   byl  kámen,  který  tam   podle  barvy   seděl,   ale  po  obvodu   byl   zaschlý   jíl.   Na   několika   místech   už   ztvrdlý   jíl   opadal  a byly zřetelně vidět hrany kamene. „Vypadá to jakoby ten kámen někdo nejdřív vytesal a pak ho tam zase vložil.“ řekl Koldr. Mungan vzal dýku a seškrabal jíl. Pak opatrně vytáhl kámen  ze stěny a za ním byla smotaná látka potažená něčím mastným. Na  druhý pohled bylo jasné, že je látka obalená vrstvou vosku. „Ať je v tom zabalené cokoliv, nemělo to podlehnout vodě a měl to vydržet dlouhou dobu.“ řekla Veris. Mungan   rozlomil   vosk   a opatrně   rozbalil   látku.   Uvnitř   byl  poskládaný   papír   převázaný   červenou   stuhou   a na   uzlu   stuhy   byla  pečeť. „Počkej Mungane!“ zastavila Veris Mungana když chtěl zlomit pečeť „Třeba je to chráněné nějakým kouzlem. Jestli je to další indície tak to určitě nebude tak snadné. Ani minulé zprávy nebyly nechráněné.“ „Co navrhuješ?“ zeptal se Mungan. „Nevím. Jak by se dala zjistit přítomnost ochranného kouzla?“ „Pár možností je, ale ani na jednu nemáme potřebné věci.“ „Ani na jednu?“ zeptala se Veris tónem, jakoby o jedné možnosti věděla. „Na co myslíš?“ „Co se tady těžilo Carpale?“ „No už je to pár set let co se tu netěží, ale myslím, že mi otec říkal něco o železné rudě.“ „Výborně. To jsem chtěla slyšet.“ pousmála se Veris. „Myslíš, že tady používali křišťály pro zjištění kvality rudy?“ „Trpaslíci   z Dergamonu   by   se   zbytečně   netahali   s nekvalitní rudou, pokud by mohli zjistit její kvalitu už v dolu.“ Trpaslíci z bohatších měst používali ke zjištění kvality železné rudy  křišťály od elfů, které měnili barvu podle kvality horniny. Sice byly 

zapotřebí   základní   znalosti   magie,   ale   trpaslíci   se   uměli   ledacos  naučit   když   šlo   o ulehčení   práce.   Skupina   se   rozdělila   a všichni  hledali křišťál. Všichni si samozřejmě vzali vlastní pochodeň, protože  bez ní by neviděli ani na krok. Během pár minut našel Barbat nějaký  křišťál na konci jedné chodby. Svolal ostatní, aby se zeptal, jestli je to  ten, co hledají. „Ano Barbate. Přesně takový křišťál jsme hledali.“ odpověděla mu na dotaz Veris. Veris vzala křišťál za kožený provázek na kterém vysel a do druhé  ruky si vzala papír, který našel Mungan ve skále. Poskládaný papír  měla   položený   na   otevřené   dlani   levé   ruky   a v pravé   ruce   držela  křišťál. Rozhoupala křišťál nad papírem, zavřela oči a cosi šeptala. Po  chvíli začal křišťál svítit jasným zeleným světlem. „Přírodní magie. Ten papír chrání kouzlo přírodní magie.“ řekl Mungan při pohledu na křišťál. „Co teď?“ ptal se Wendrs. „Musíme odstranit tu ochranu. Kdo ví co by se stalo, kdybychom ten papír rozbalili aniž bychom odstranili to kouzlo.“odpověděl Mungan. Chvíli   přemýšlel,   jak   zrušit   ochranné   kouzlo.   Stačilo   by  seslat špatné rušící kouzlo a past se mohla spustit. Ostatní jen čekali,  co Mungan vymyslí. Až na Elroma. „Můj děd mi kdysi říkal o jednom výjimečném rušícím kouzle. Že prý ho nikdy nezklamalo. Odstranilo každou past. Možná se mi povede.“ říkal klidným hlasem Elrom. „Tak ho zkus. Já si žádné nevybavuji.“ řekl Mungan. Elrom   vzal   papír,   položil   ho  na   zem,   vztáhl   nad   něj   ruku   a začal  přeříkávat formuli. „Pouta   mocná   pouta   kouzelná,   nikdo   vás   více   nepozná.   Pouta mocná pouta přírody, vůle má lehce vás prolomí. Pouta mocná mágem stvořená, od nyní na věky zlomená.“ tak znělo Elromovo kouzlo.

22. Poslední indície Když   Elrom   dořekl   formuli,   pečeť   na   uzlu   stuhy   praskla  a stuha se rozvázala. „Povedlo se. Výborně Elrome.“ chválil ho Mungan. Elrom zvedl papír a rozbalil ho. Byla na něm mapa se symboly. Na  první pohled to byla mapa dolu. Co ale mohly znamenat symboly?  Lidská hlava tam, kde byl vchod, tři koňské hlavy různě na mapě,  hlava ženy s korunkou, hlava muže s korunou hodnou krále a pod ní  meč a kresby dvou kamenných věží. Všichni si mapu prohlíželi, ale  význam symbolů je nenapadal. „Rychle! Temní mágové se blíží!“ volal Manachan od vchodu do důlní šachty. „Co ty znaky můžou znamenat?“ ptal se nervózní Carpal. „Něco mi připomínají. Jaké byly předchozí indície?“ řekla Veris. „Poslední byla mapa na zemi na kterou ukázala stínová ruka.“ začal   Koldr   „Před   tím   to   byla   šachovnice   s přeházenými figurami, místnost s tou šachovnicí chránilo heslo,“ „Počkat.“ přerušila Koldra Veris „Ta šachovnice. Chyběly na ni nějaké   figury.   Ty   symboly   možná   zobrazují   chybějící šachové figurky. Ale co jimi chtěl pán loveckého hrádku říct?“ „Ta lidská hlava tady asi bude pěšák značící vchod. Jak jsi řekla na   loveckém   hrádku,   král   je   nejdůležitější.   Možná   značí   další indícii. Zbytek by mohly být pasti.“ Teď už tušili význam symbolů na mapě. Nezbývalo jim ale  moc   času.   Zaslechli   dunění   blížící   se   armády   temných   mágů.  Hvízdot   šípů   a zaklínadla   naznačovala   střet   temných   mágů  s Manachanovou skupinou. „Zpátky! Zpátky! Braňte vchod!“ volal někdo před šachtou. „Musíme   dál.   Význam   těch   figur   snad   zjistíme   časem.“   řekl Lonharm. „Tudy. Podle mapy bychom se měli k další indícii dostat touto chodbou.“ ukazoval na cestu Mungan.

Skupina   se   vydala   na   cestu   systémem   důlních   chodeb.   Již   po  několika   křižovatkách   šachet   a několika   zatáčkách   nebyly   slyšet  zvuky boje. Chodbami vládlo ticho. Všude byla skála. Žádná cesta  bokem.   Jen   dopředu   nebo   zpět.   Skálu   podpíraly   dubové   trámy  a lemovaly ohořelé pochodně. Zub času a práce pavouků byla všude  jasně vidět. „Jezdec. Figurka jezdce tady na zemi.“ ukazoval Barbat na zem. „Stůjte.“   křikla   přidušeným   hlasem   Veris   „Hledejte   pasti   ale nehýbejte se.“ „Tady. Díry ve stěnách a kachle na zemi. To bude nášlapná past. Šlápneš na kachli, ta se zasune do země a spustí střelbu ze stěn. Nejstarší past.“ varoval Elrom ostatní. „Ale   nejúčinnější.   Obejděte   kachle   a vraťte   figurku   zpátky. Kdyby šel za námi přítel ať si všimne figurky a nepřítel ať spustí past.“ řekl Mungan a pokračoval v cestě. „Teď aspoň víme co znamenají symboly koňské hlavy na mapě. Další   je   za   dvěma   křižovatkami.   Teď   ještě   co   znamená   dáma a věže.“ řekla Veris. Skupina pokračovala v cestě jeskyním systémem až došla do velké  síně. Na stěnách spousta pochodní, ze stropu vysely kované lustry  a po síni  byly rozestavěné stojanové svícny. Mungan sklonil hlavu  a pochodně, svícny i lustry vzplanuly. Síň náhle ozářilo žluté světlo  plamenů. „Kde je další symbol?“ zeptal se Elrom. „Dvě věže jsou tady u dveří do místnosti ve které je král a dáma.“ odpověděla mu Veris. „Dobře. Hledejte pasti kolem dveří.“ řekl Elrom a šel ke stěně vpravo od dveří do místnosti s hlavou krále na mapě. Všichni   hledali   pasti   kolem   dveří.   Nenašli   žádné   volné  kameny ani otvory ve stěnách. Nic co by naznačovalo past. Carpal už  chytal za kliku a chtěl otevřít dveře, když ho Veris zastavila. „Počkej trpaslíku. Ta past tady bude. Je jen otázka kde.“

„Tak já ty dveře votevřu vopatrně. Stejně už tady ta past bude aspoň dvě stě let a nebude funkční.“ Ta past tam už opravdu byla dvě stě let, ale funkční stále byla. Carpal  otevřel dveře a jen díky své malé výšce ho netrefila ani jedna ze dvou  sekyr, které se zhouply zpoza dveří. „Tak vidíš Veris. Sice ta past fungovala, ale na trpaslíka byla moc vysoká.“ zasmál se Carpal. „Stůj! Už ani krok!“ okřikla ho Veris. „Co je?“ „Na mapě jsou dvě věže.“ „A tady máš dvě sekyry. Už tu nic není.“ „A co když ty dvě sekyry jsou jenom jedna past a jedna věž na mapě? Ani se nehni a já to tu prohlídnu.“ Veris chvíli prohledávala okolí dveří a během okamžiku už  našla druhou past. „Tady. Uděláš další krok a spustíš past Carpale.“ Carpal   i Veris   udělali   pár   kroků   zpět   a pak   Veris   zvedla   ze   země  velký kámen a hodila   ho asi   půl  metru za  místo,   kde   stál   Carpal.  Kachle   pod   ním   klesla   o pár   centimetrů   a ze   stran   švihem   vylítly  čepele   od   podlahy   až   k vrchu   dveří   s rozestupem   asi   dvacet  centimetrů. „Tak tomuhle by ses už nevyhnul Carpale.“ řekl Mungan. Odklonil  čepele,  prošel  a stoupl  si  do středu  místnosti.  Stěny  byly  holé. V místnosti byl jen kamenný stůl a několik židlí. Skupina opět  hledala   pasti.   Nic   nenacházeli.   Nikde   žádná   past   nebyla.   Co   ale  značila dáma na mapě? Výprava už byla skoro u cíle, ale nemohla ho  najít. Všichni si postupně sedli ke stolu unaveni a hladoví. Mungan  nabral vodu ze studny v rohu síně a uvařil oběd z toho co měl s sebou  v brašně. Wendrs jako jediný nepřestával hledat a to se mu vyplatilo. „Něco jsem našel. Malý dokonale kulatý kámen. Zkusím na něj zatlačit.“ informoval ostatní Wendrs. Nejdřív slabě tlačil na kámen ale pomalu tlak zvyšoval až se kámen  pohnul.   Wendrs   ho   zatlačil   tak   hluboko   jak   jen   to   šlo.   Zavládlo 

hrobové ticho. Po chvíli, která byla jako věčnost, zaznělo cvaknutí  někde   hluboko   ve   zdi   a pak   se   ozval   rachot,   jako   když   po   sobě  kloužou dva neopracované kameny. Náhle se pohnul stůl a začal se  posouvat směrem ke zdi. Pod ním se objevila kamenná deska. Když  se stůl zastavil u zdi, deska na zemi se lehce vysunula a začala se  pohybovat po podlaze opačným směrem než stůl. Pomalu odkrývala  své tajemství a všem začalo docházet, že to nebude další indicie. „Poslední   indície   byla   ta   mapa   ve   stěně.   Tady   už   je   –   meč.“ Mungan dořekl poslední slovo ve chvíli, kdy se pod odsouvající deskou objevila rukojeť meče. Deska se zastavila a všichni se zatajeným dechem sledovali nádherný  meč.   Pozlacená   rukojeť   omotaná   kůží,   stříbrná   hlavice   objímala  velký,  krásně broušený, sytě rudý rubín, masivní železná záštita se  leskla  jako  zrcadlo a stejně   tak  i čepel.  To byl   cíl  výpravy,  kterou  vyslala Nejvyšší rada mágů. Konec výpravy to však ještě nebyl. Teď  se musela skupina dostat i s mečem zpátky do Brna Třetí sféry.

23. Tajemství meče Skupina se chvíli se zaujetím a beze slova dívala na meč,  než se někdo odhodlal promluvit. „Vidíte to? Pod tím mečem je složený pergamen.“ řekl Barbat. Mungan opatrně  nadzvedl  meč  za  čepel,  pomalu  vytáhl  pergamen  a rozložil ho. Na pergamenu bylo napsáno následující. Meč tento mocnou zbraní je jen v rukou dobrých ožije. Jen za pravdu a lásku bojovat posilu mocnou přivolat. Bez srdce svého bezcenný jen chladný klacek železný. To srdce rudé vším mu je jen s ním kouzlem ožije. „Co to znamená?“ ptal se Wendrs. „Máme   dost   času   na   to,   abychom   to  zjistili.   Hlavně   se   nesmí dostat do rukou temných mágů.“ odpověděl Mungan „Já vezmu meč a ty, Veris, vezmi ten pergamen.“ Skupina se otočila a vydala se zpět k východu z důlní šachty. Sice  tam pravděpodobně čekali temní mágové, ale jiná cesta ven nebyla.  Prošli systémem důlních šachet až k východu. Tam uviděli na zemi  ležícího, zraněného Manachana. „Manachane.   Co   se   ti   stalo?“   ptal   se   Mungan   a už   vytahoval léčivé masti. „Bojovali jsme.“ chroptil Manachan „Měli jsme ale štěstí. Sice jich bylo hodně, ale naším kouzlům se těžko bránili. Ještě nejsou tak jednotní. Ale kdyby získali meč – už jste ho našli?“ „Ano. Tady je.“ řekl Mungan a podal Manachanovi meč. „Nádherný. Něco málo jsem o něm slyšel, ale je hezčí.“ „Byl u něj pergamen s textem. Asi nějaký popis schopností, ale nevíme co znamená.“

„Na to přijdeme v Brně Třetí sféry. Teď musíte pryč.“ „Musíte? Nemůžeme tě tu nechat.“ odporoval Mungan. „Jen mi ošetři rány mastí. Zbytek zvládnu sám. Vy ale musíte donést ten meč Radě.“ „Dobře. Jak myslíš.“ Mungan ošetřil Manachanovi rány a pak vyšli všichni ven.  Před   důlní   šachtou   byli   ostatní   čarodějové   a druidi.   Navzájem   si  ošetřovali   zranění   a pohřbívali   temné   mágy.   Temní   mágové   měli  velké ztráty a ti co přežili utekli. Mungan,   Veris,   Elrom   a Carpal   nasedli   na   létací   koberce  čarodějů a vydali se konečně zpět do Brna Třetí sféry. Carpal letěl  s Munganem   a Elrom   s Veris.   Wendrs   s ostatními   nasedli   na   koně  jezdců temných mágů a vydali se na cestu po zemi. Po cestě viděl  Mungan   a ostatní   co   letěli  několik   set   temných   mágů,   kteří   šli  směrem   k Dergamonu.   Mungan   se   tam   proto   zastavil   a varoval  tamního   starostu   o nebezpečí.   Starosta   okamžitě   vyslal   posli   do  blízkých   usedlostí   a ti   všechny   trpaslíky   a lidi   z nich   dovedli   do  Dergamonu,   který   se   pak   během   dalších   dvou   hodin   stal   téměř  nedobytnou pevností. Podobně tomu bylo i u jiných měst. Už se blížili k Brnu Třetí sféry když Koldr zahlédl tři jezdce  s kušemi. Mungan si jich taky všiml a řekl Veris, ať vylétli trochu víš.  Sotva ale nabrali výšku, zasvištěly jim za zády šipky z kuší. „Co   to   maj   za   kuše?   Takhle   vysoko   nemůžou   dostřelit.   Měli bychom   se   jich   zbavit.“   řekl   Carpal   a následovala   další   salva šipek. „Nevšímejte si jich. Musíme se dostat k Radě. Wendrs a ostatní se o ně postarají.“ odsekl Mungan. Wendrs   věděl,   že   Mungan   musí   letět   dál   a věděl,   že   někdo   musí  zastavit ty jezdce. Podíval se na Koldra pak na Barbata a nakonec  Lonharma. Všichni na něj kývli a on na ně, pak Wendrs vytáhl meč  z pochvy  a zvedl   ho nad hlavu.   Následoval  kovový   zvuk   od  mečů  ostatních jak je vytahovali z pochev. Když už měli všichni vytažené  meče, pobídl Wendrs koně a všichni čtyři se rozjeli k jezdcům.

Relativně   potichu   se   blížili   k jezdcům,   kteří   se   drželi  Mungana a ostatních na létajících kobercích a stříleli po nich z kuší.  Když už byli celkem blízko, jeden z jezdců se otočil a vystřelil z kuše  na   Koldra.   Koldr   se   kryl   štítem,   ale   šipka   jím   projela   jako   nůž  máslem a zabodla se mu do levého ramene. „Pozor! Někdo na nás útočí!“ volal jezdec. Ostatní se rychle otočili a vystřelili po Wendrsově skupině. Naštěstí  se všichni vyhnuli. Jezdci už nestihli nabít kuše, zahákli si je za sedla  a vzali si meče. Wendrs s ostatními pobídli koně a teď už se blížili  rychle k jezdcům. Během chvilky zařinčely meče a štíty a začal boj. Všichni  byli dobří bojovníci a souboj se táhl. Postupně se shazovali z koní, až  už   nikdo   neseděl   v sedle.   Nejhůř   na   tom   byl   Koldr,   který  už   měl  v rameni šipku z kuše. Naštěstí měli přesilu, a tak Koldrovi pomáhal  Lonharm. Měli ale zručného protivníka, který v jednu chvíli srazil  Lonharma k zemi. Toho využil a než se Lonharm zvedl, bodl Koldra,  který   se   začínal   motat,   do   břicha.   Koldr   padl   k zemi   a rukama   si  držel ránu ze které vytékala krev. „Koldre!“ zařval Lonharm. Lonharm   se   rychle   zvedl   a bodl   protivníka,   který   se   smál   svému  úspěšnému zásahu. Lonharm ho však jen lehce zranil. Soupeř hvízdl  na koně a za okamžik už všichni tři mizeli v dáli. „Koldre. Co ti je?“ volal na něj Wendrs. Všichni se k němu seběhli a ptali se ho jak mu je. „Ta šipka je asi otrávená.“ řekl Koldr a zakašlal „Mám rozostřený vidění a sotva se držím na nohách. Taky proto se mu povedlo mě zasáhnout.“ „Vydrž. Dostaneme tě do Brna Třetí sféry a Mungan tě z toho dostane. Už jsme blízko.“ uklidňoval ho Wendrs. „Už hodně krát jste mi zachránili život. Dnes ale ne. Rád jsem stál v boji s vámi po boku.“ Wendrs se snažil Koldra přesvědčit, že ho dovezou do města  a Mungan ho zachrání, ale Koldr chtěl poslední minuty života mluvit  s těmi, se kterými prožil většinu dobrodružství. Nechali ho tedy ležet 

a bavili se s ním o tom co zažili a uklidňovali ho, že meč se dostane  do správných rukou a temní mágové nezískají moc. Koldr postupně  přestával cítit nohy, ruce pak trup a po necelé hodině umřel. Ránu  měl sice obvázanou a skoro nekrvácel, ale jed v žilách ho pomalu  zabíjel. Poté, co naposledy vydechl, ho přikryli dekou a odvezli na  jeho koni do Brna Třetí sféry. Mezitím   Mungan,   Veris,   Carpal   a Elrom   dolétli   do   Brna  Třetí   sféry   a prošli   městem   až   na   hrad.   Nejvyšší   rada   mágů   je  okamžitě přijala a Mungan s ostatními tak šel do jednací síně. „Vítejte.“ vítal zbytek výpravy jeden druid. „Meč jsme našli. Zde je. Byla u něj zpráva na pergamenu, ale zatím nevíme co znamená.“ řekl Mungan a meč i s pergamenem položil na stůl před jednoho z mágů. „A kde je tvůj učeň Mungane?“ ptal se čaroděj v modrém plášti. „Po   cestě   ho   zastihla   zlá   předtucha.   Viděl   přítele   v ohrožení života, a tak se za ním vydal do První sféry.“ „V ohrožení  života?   Jaké   ohrožení?“   zeptal  se   Mungana   druid, který je vítal. „Viděl,   jak   při   pokusu   o použití   pyrokineze   jeho   přítel   málem uhořel.“ „Použití pyrokineze? Ten muž by mohl být ve větším nebezpečí. Máme zprávy, že temní mágové v První sféře ve velkém verbují. A hlavně   ty,   kteří   už   sami   něco   zkoušejí.   Mohli   by   o něj   mít zájem   a pokud  by   odmítl,   klidně   by  ho   zabili.   Jeden   z nás   ho dovede sem a dostane se mu základní výcvik.“ „Děkuji  vám.  Můj  učeň  neměl  klíč  k portálu,  když  se  oddělil. Možná se nebude moci dostat zpět. Půjdu pro něj sám a dovedu i jeho přítele.“ „Dobře. A my se zatím podíváme na tu zprávu na pergamenu. Až se vrátíte, přiveďte toho muže k nám a zároveň vám řekneme, co zjistíme z té zprávy.“ řekl nějaký léčitel. „Děkuji   Radě   za   vše.“   ukončil   Mungan   diskuzi   a všichni   se rozloučili kývnutím hlavy.

Mungan   a ostatní   došli   k hlavní   bráně   Brna   Třetí   sféry  a čekali na příjezd Wendrse a jeho společníků. Když je viděli jak se  klusem   blíží,   radovali   se,   že   je   opět   vidí,   ale   úsměv   z tváře   jim  vyhnal pohled na jednoho koně. Na Koldrova koně, na kterém nyní  leželo něčí tělo v dece. Při pohledu na Wendrse, Barbata a Lonharma  jim to bylo jasné. Rozběhli se k nim a ptali se Wendrse, co se stalo. „Ti jezdci co po vás stříleli. Měli otrávené šipky.“ soukal ze sebe Wendrs. „Koldra   zasáhla   jedna   šipka   a při   souboji   už   byl   malátný.“ pokračoval Lonharm, který sotva mluvil „Pomáhal jsem mu, ale ten jezdec mě shodil na zem a bodl Koldra.“ „Ale oplatil jsi mu to a utekli.“ povzbuzoval Barbat Lonharma. „Bude mít pohřeb hodný významného rytíře.“ utěšoval všechny Mungan. Pak   už   se   nikdo   nezmohl   ani   na   slovo.   Pomalu   pokračovali  k Munganovu srubu, kde se najedli.

24. Pohřeb přítele Zatímco se Mungan připravoval na pohřební obřad, ostatní  připravili hranici a pochodně na její zapálení. Když začínalo zapadat  slunce, sešli se kolem hranice, na které leželo Koldrovo tělo. V plné  zbroji,   s mečem   v jedné   ruce   a štítem   v druhé   vypadal   Koldr   jako  rytíř.   Mungan   zapálil   čtyři   olejové   lampy,   které   tvořily   obdélník  kolem hranice a osvětlovaly louku, na které byl prováděný pohřeb. „Bojoval statečně za dobrou věc až do posledního dechu. Bránil přátele   a porazil   mnoho  protivníků.   Koldr   byl   náš   dobrý   přítel a tím i zůstane. Nechť jeho duch pokračuje na druhou stranu za předky.“ zněla Munganova úvodní řeč. „Společníkem   v boji   a přítelem   v míru.   Nebál   se   přesily.  Vždy bránil záda svých přátel a teď mu za to vzdáváme čest a díky.“ přidal Wendrs. „Čestný a spolehlivý. Hrdý a s dobrým srdcem. Výborný hraničář a dobrý společník na cestách. Tak ho každý znal.“ dodala Veris. Pak Mungan kývl na Wendrse a Veris. Všichni tři si vzali ze stojanu  zapálené pochodně a v řadě obešli zleva dokola hranici. Veris byla  poslední   a jako   první   se   zastavila   v severozápadním   rohu   hranice.  Wendrs se postavil k severovýchodnímu rohu hranice a Mungan se  zastavil až u jižní hrany, kde měl Koldr hlavu. „Anima   tuam   ferunto   archangelos   ad   maiores   tuo.“   pronesl Mungan. Když to Mungan dořekl, zapálil hranici. Po něm Wendrs a nakonec  Veris.  Když  hranice  začala  hořet, vrátili  se  na  své  místo  a zpívali  píseň   předků.   Když   slunce   zapadlo,   dohořívala   hranice.   Jak   zhasl  poslední plamínek na hranici, odešli všichni spát. Jen Mungan ještě  seděl u spálené hranice a hlídal, než vychladla. Pak šel spát i on. Druhý den patřil oslavování. Podle tradic jen den úmrtí se  truchlilo   a jen   ten   den   se   mohl   konat   pohřeb.   Kdyby   byl   pohřeb  později, nemohl by být na hranici a se všemi poctami. Druhý den  tradice   kázala   radovat   se   z toho,   že   se   mrtvý   vrátil   k předkům  a věřilo se, že i duše mrtvého slaví spolu s předky. Připravili proto 

spoustu   jídla,   ulovili   divočáka   a pekli   ho   na   ohni,   nechyběl   ani  dostatek medoviny. U jídla a pití se zpívalo, vyprávěly se příběhy ze  života zemřelého a těch bylo víc něž dost. Koldr byl sice hraničář, ale  Wendrsova   parta   mu   do   života   přitáhla   spoustu   dobrodružství  a výprav. Zachraňování významných osob, výpravy za poklady, střety  s loupežníky   v lesích   i městech.   Koldr   žil   opravdu   život   plný  dobrodružství. Navečer opět podle tradice vykopali hluboký hrob a vložili  do   něj   ostatky   spolu   s několika   uhlíky   z hranice   a drobnými   dary.  Koldr  sice   nebyl   král  ani  významný  rytíř  či  mág,   ale  pohřeb  měl  opravdu se všemi možnými poctami. Třetí den už bylo vše při starém. Sice to byla pro všechny  velká ztráta, díky své víře však věděli, že se má Koldr respektive  jeho duše dobře. Díky tomu bolest v srdci nebyla taková a všichni  mohli pokračovat dál ve svém životě.

25. Návrat Dana Když   už   skončili   dny   loučení   s padlím   přítelem,   vyrazil  Mungan na cestu za Danem. Skrz lesy došel k portálu, otevřel ho  a prošel jím za Danem. Na cestu vyrazil časně ráno a před polednem  už klepal na dveře Danova domu. „Kdo je to?“ ptala se Martina Novohradská. „Mungan Crann.“ zněla odpověď. Martina rychle otevřela dveře a s úsměvem vítala Mungana. „Vítej Mungane. Co tě sem přivádí?“ „Jdu pro Dana a jeho přítele, kterého viděl ve snu. Jsou tady?“ ptal se Mungan. „Jsou vzadu. Dan ho zrovna učí.“ řekla Martina a zavřela dveře. „Rada nám řekla, že temní mágové ve velkém verbují a hlavně ty co už něco zkusili. Pokud by odmítl, mohli by ho chtít zabít.“ „Tak to máme štěstí. Střídáme se v hlídání a nikdo podezřelí se ani nepřiblížil.“ „Půjdeš s námi nebo tu máš nějaké povinnosti?“ ptal se Mungan Martiny. „Jsem   tady   jako   hlídka.   Kdyby   temní   mágové   na   někoho zaútočili.“ „Dobře. Ale raději vytvořte družiny. Temní mágové se začínají sjednocovat. Jsou čím dál víc nebezpeční.“ „Díky za varování.“ „Nemáš   zač.   Jdu   pro   ty   dva.   Zatím   nám   prosím   připrav   něco k obědu.“ Mungan zašel do pokoje kde Dan učil Michala ovládat své  schopnosti. Michal už neměl problémy se zapalováním a zhášením  svíčky   i ohně   v krbu.   Pomalu   získával   i další   schopnosti   jako  telekineze, ale nic mu nešlo tak dobře jako pyrokineze. Najednou se  otevřely dveře pokoje a v nich stál Mungan. „Zdravím tě Dane.“ „Mungane. Co tady děláš?“ ptal se překvapeně Dan.

„Našli jsme ten meč a předali jsme ho Radě.“ řekl vážným tónem Mungan. „To jsem rád. Ty snad ne, že se neusmíváš?“ „Jsem rád. Mám pro tebe ale smutnou zprávu. Na cestě zpátky nás zaskočila skupina jezdců. Wendrs se svou družinou se s nimi střetli a zahnali je. Bohužel – Koldr to nepřežil.“ Dan   sklonil   hlavu   a přemýšlel,   jestli   by   žil,   kdyby   je   neopustil.  Uvědomil si ale, že kdyby zůstal, nepřežil by pravděpodobně Michal. „Je   mi   líto  Dane,   ale   není   čas   truchlit.   Temní   mágové   můžou Michala brzo najít a pokud by se k nim nepřidal, zabili by ho.“ „Tak to musíme jít.“ řekl Dan pevným hlasem „Asi bych vás měl představit. Michale, tohle je Mungan Crann. Druid a můj učitel. Mungane,   tohle   je   Michal   Kuřátko.   Můj   přítel   a bývalý spolužák.“ „Rád   vás   poznávám.   Dan   mi   o vás   hodně   řekl.“   promluvil Michal. „Já rád poznávám Danova přítele.“ odpověděl Mungan. Po chvíli je Martina zavolala ke stolu, kde na ně čekal oběd.  U oběda   všechny   Mungan   seznámil   se   situací   ve   Třetí   sféře  a Martinu   důrazně   varoval   před   hrozbou   temných   mágů   v První  sféře.   Kolem   druhé   hodiny   odpoledne   se   Mungan   s Danem  a Michalem dali na cestu do Třetí sféry. Jejich kroky nejdříve vedly do Munganova srubu, kde byli  ostatní z výpravy za mečem. Ti je přivítali a pozvali k ohni, aby se  seznámili   s novým   spojencem   a prodiskutovali   co   bude   asi   dál.  Mungan a Michal pozvání přijali, ale Dan utíkal ke Koldrovu hrobu.  Klekl si na u něj a vzpomínal na chvíle kdy stáli bok po boku na  výpravě.   Pak   se   s ním   naposledy   rozloučil   a šel   si   sednout   za  ostatními k ohni. „Přisedni si Dane. Zrovna říkám Michalovi, že zítra ráno musíme zajít   na   hrad.   Rada   vás   dva   chce   vidět.“   promluvil   Mungan k Danovi. „Dobře.“

„Tím definitivně skončí naše výprava. Ale ještě se nerozdělíme. Temní mágové nabírají na síle. Musím se ještě poradit s Nejvyšší radou mágů, ale ta mi snad dá za pravdu. Někdo musí varovat města a vesnice. Rozhodně to neskončilo tím, že jsme získali ten meč.   Temní   mágové   jsou   hrozba   i bez   něj   a teď   se   určitě nezastaví.“ „Takže pojedeme od města k městu a od vesnice k vesnici?“ ptal se Wendrs. „Ano.   Ať   řekne   Rada   cokoli,   rozdělíme   se   na   dvě   družiny a pojedeme varovat ostatní. Jen bych byl rád, kdyby nám to Rada schválila a vyslala taky nějakou družinu.“ Pak už přemýšleli nad tím, jak to může dopadnout. Jak by se  změnila Třetí sféra, kdyby temní mágové vyhráli a nad tím, jak asi  bude  probíhat  válka  mágů. Bylo ale  jasné,  že to nebude  obyčejná  válka kde proti sobě stojí armády lučišníků a pěšáků. Tady hlavní roli  sehraje magie. Ještě dlouho do noci se bavili u ohně a vzpomínali na  klidné časy, kdy život ve Třetí sféře byl skoro jako život v ráji. Druhý den brzo ráno probudil Mungan Dana a Michala a po  snídani vyrazili na hrad. Nejvyšší rada mágů je skoro hned přijala. „Vítejte.   To  je   ten  muž   o kterém   jste  mluvil   Mungane?“   začal jeden ze členů Rady. „Zdravím vás. Ano. Jmenuje se Michal Kuřátko. Můj učeň Dan Novohradský ho už v Prví sféře seznámil se základy magie a řekl mu vše potřebné o Třetí sféře. Já jsem mu pak vysvětlil aktuální situaci.“ „A co už umíš?“ zeptal se někdo z Rady Michala. „Jen   trochu   ovládám   pyrokinezi   a pokouším   se   o telekinezi a levitaci.“ „Předveď nám co umíš.“ vyzval Michala jeden z čarodějů. Michal   se   rozhlédl   kolem   a všiml   si   zapálených   olejových   lamp  kolem   stěny.   Zavřel   oči,   roztáhl   ruce,   lehce   se   prohnul   v kolenou  a s roztaženými   dlaněmi   pomalu   dával   ruce   k tělu.   Oheň   lamp   se  zmenšoval   a když   dal   Michal   ruce   k tělu,   lampy   zhasly.   Pak   se 

prudce   narovnal,   švihl   rukama   a nad   hlavou   tleskl.   Jakmile   tleskl,  pochodně vzplály velkým plamenem. „Ještě něco umíš?“ ptal se ho nějaký druid. „Snažil jsem se o ohnivou kouli, ale ta mi nešla.“ „Tak ji zkus nyní. Ve třetí sféře jde většině lidí kouzlení lépe.“ Michal   opět   zavřel   oči   a rukama   kroužil   jakoby   jimi   přejížděl   po  míči. Asi minutu bylo absolutní ticho a nic se nedělo. Pak Dan zavřel  oči   a představoval   si,   že   se   to  Michalovi   povedlo.   V tom  se   zvedl  v sálu slabý vánek, při tom dveře byly zavřené a okna zde nebyla.  Mezi Michalovými palci přeskočila jiskra a po chvíli se objevil první  plamínek.  Ten  rostl  a po  pár  vteřinách otevřel  Michal  oči  a natáhl  ruku nad kterou se vznášela ohnivá koule velikosti tenisového míčku. „Sice vám pan Novohradský trochu pomohl, ale evidentně máte talent.   Jeden   z čarodějů   se   vás   ujme.   Bude   na   vás   čekat   dnes v poledne před branou hradu.“ „Ještě bych chtěl s Radou probrat jednu věc.“ řekl Mungan. „Co vás zajímá?“ „Temní   mágové   se   sjednocují   a s každým   dnem   roste   jejich útočná síla. Sice jsme získali kouzelný meč, ale to je nezastaví. Mohl bych se s družinou se kterou jsem hledal meč vydat varovat ostatní města a vesnice?“ „To je dobrý nápad. Vyrašte co nejdříve a varujte města na jihu. My vyšleme další družiny na západ, sever a východ.“ odpověděl jeden z hraničářů. „Možná byste ještě chtěli vědět, co jsme zatím zjistili o zprávě na pergamenu,   který   jste   donesli   spolu   s mečem.“   řekl   čaroděj Nejvyšší rady mágů. „Začátek je jasný.“ pokračoval jiný čaroděj „Meč tento mocnou zbraní   je   jen   v rukou   dobrých   ožije.   Jen   za   pravdu   a lásku bojovat.   To   určitě   znamená,   že   ho   nemůže   použít   nikdo   se špatnými   úmysly.   Pak   to   začíná   být   zajímavé   a komplikované. Posilu mocnou přivolat. To asi má naznačit jeho kouzelnou moc. Je ale otázka jestli doslova přivolá nějakou posilu nebo obrazně jen   nějak   posílí   majitele.   A Pak   je   tu   konec.   Bez   srdce   svého

bezcenný jen chladný klacek železný. To srdce rudé vším mu je jen s ním kouzlem ožije. To má pravděpodobně znamenat, že aby se projevila jeho kouzelná moc, potřebuje nějaké srdce. Zatím si myslíme, že to rudé srdce je rubín v hlavici meče.“ „Děkuji. Řeknu to ostatním  a pokusíme se přijít  na něco víc.“ odpověděl Mungan. Pak se rozloučili a Mungan s Danem a Michalem se vrátili  za ostatními do srubu.

26. Válka se blíží Kolem jedenácté hodiny Michal odešel k hradu. Přišel brzo,  a tak   tam   ještě   chvíli   čekal.   Když   odbil   zvon   na   hradě   poledne,  přiběhl nějaký elf k Michalovi. „Vy jste Michal Kuřátko?“ zadrmolil rychle elf. „Ano. Vy jste čaroděj co mě má učit?“ zeptal se Michal. „Už to tak bude. Jmenuji se Ardon z Loučky. Tak pojďme. Ještě si zamknu obchod a pak půjdeme ke mě domů a začnu vás učit.“ Michal   následoval   Ardona,   který   si   šel   zamknout   obchod   s vaky  a pak   prošli   městem   k Ardonovu   srubu   na   kraji   Brna   Třetí   sféry.  Ardon vzal ze srubu malý hrníček s pokličkou ve kterém byl čaj a dal  kotlík s vodou nad ohniště za srubem. „Pro   začátek   myslím,   že   jsem   starší,   takže   jestli   ti   to   nevadí, navrhuji tykání.“ řekl Ardon z Loučky. „Dobře. S tím nemám problém.“ „Tak co umíš? Zapálíš ohniště?“ zeptal se Ardon. „To zvládnu.“ odpověděl Michal. Michal sklonil hlavu, zavřel oči a švihl rukama nad hlavu.  V tu chvíli vzplál plamen v ohništi. „Takže zapálit ohniště zvládneš. Co dál?“ „Před Nejvyšší radou mágů se mi povedlo vyvolat malou ohnivou kouli. Ale s pomocí kamaráda.“ „Dobře. Tak si to procvičíme. Že prý máš talent na magii ohně. Zaměříme se na ni, ale zkusíš si i ostatní schopnosti. Telekineze se hodí vždy.“ Zatímco   se   Michal   učil   u Ardona   z Loučky   ovládat   své  schopnosti, do všech světových stran se rozjeli poslové, aby varovali  ostatní   města   a vesnice   před   hrozbou   temných   mágů.   Buď   jeli   na  koních   a v každém   městě   koně   vystřídali   nebo   letěli   na   létajících  kobercích, košťatech případně na hřbetě nějakého velkého létajícího  zvířete. V každém městě se pak přidávali další a během půl roku se  varování   dostalo   do   všech   měst   v Evropě   Třetí   sféry   a potom 

Nejvyšší   rada   mágů   vyslala   několik   družin   na   lodích   na   ostatní  kontinenty.   Během   roku   se   o hrozbě   temných   mágů   dozvěděly  všechny   vesnice   a všechna   města,   ale   také   čím   dál   častěji   útočili  temní mágové. Zatím v malých skupinách, ale také se začali spojovat  na   různých  místech  do  různě   velkých  armád.   Lidé   z vesnic,   které  vydržely nájezdy temných mágů, utíkali do měst, která nepřetržitě  vylepšovala   opevnění.   Jejich   jediné   štěstí   bylo,   že   temní   mágové  neměli dostatek energie na používání magie ve velkém, a tak i města,  která neměla dostatek mágů, se mohla ubránit, protože stačilo použít  ve správnou chvíli lučištníky. Situace ale byla čím dál horší. Útoky temných mágů byly  častější   a navíc   více   organizované.   I taktiku   vylepšovali.   Stále   ale  nedobili   žádné   velké   město.   Když   už   se   marně   pokoušeli   dobít  nějaké   město   asi   rok,   nájezdy   přestaly.   Byla   zrovna   jarní  rovnodennost když temní mágové naposledy zaútočili. Nejvyšší rada  mágů svolala všechny čestné členy a své posly. První dubnový den se  pak sešli na hradě v Brně Třetí sféry. Když   byli   v zasedací   síni   všichni,   povstal   jeden   čaroděj  a chopil se úvodního slova. „Vítám   vás   na   setkání   členů   Nejvyšší   rady   mágů   pro   střední Evropu. Vítám i starosty všech měst střední Evropy. Dnes je tomu deset dnů od posledního hlášeného útoku temných mágů. Je proto správná   chvíle,   abychom   si   řekli   jaká   je   situace   a co   jsme   se o nich zatím dozvěděli.“ Nejdřív se nikomu moc mluvit nechtělo, ale ticho po chvíli prolomil  starosta Dergamonu, který rozpoutal bujnou diskuzi. „Temní mágové musí něco chystat. Nechali nám kouzelný meč a teď bez důvodu ukončili nájezdy. Zrovna když se jejich taktika tak zlepšila a málem dobyli první město.“ „Hloupost. Zjistili, že jsou na nás krátcí a vzdali to.“ oponoval starosta města, které jako poslední zažilo útok temných mágů. „Souhlasím s Dergamonským starostou. Tato schůze je taktická chyba. Zatím jen deset dní nezaútočili a dnes jsou všechna naše města bez starostů a zástupců Rady. Zrovna teď by mohli zaútočit

na libovolné město a bez pevné ruky starosty by pravděpodobně vyhráli.“ zapojil se do diskuze Mungan. „V každém městě je stále připravená armáda včele s generálem. Obrana   žádného   města   není   ochromena.“   nesouhlasil   starosta Vídně Třetí sféry. „A co se vlastně stalo s mečem, který jsme donesli?“ ptal se Dan Nejvyšší rady mágů. „Je pečlivě zkoumán a naši čarodějové a druidové zkoumají jeho kouzlo.“ odpověděl mu člen Rady. Asi   hodinu   se   hlavně   starostové   hádali   o aktuální   obraně  měst a o tom jestli temní mágové zase zaútočí nebo ne. Pak někdo  rozrazil dveře síně a sotva popadl dech, zařval. „TEMNÍ MÁGOVÉ! TEMNÍ MÁGOVÉ SE BLÍŽÍ!“ Všichni   vyběhli   ven,   aby   se   podívali   na   vlastní   oči.   Vždyť   temní  mágové na nikoho nezaútočili už deset dní. A důvod byl jednoduchý  shromáždili se k tažení na Brno Třetí sféry. „Všichni na místa! Starostové do krytu! Krom těch co ovládají nějakou   schopnost   použitelnou   v boji   nebo   magii!“   začal   řídit obranu hradu čaroděj, který zahajoval dnešní setkání. Po hradbách běhali čarodějové, druidi a další lidé, trpaslíci a elfové  znalí magie. Z jedné budovy vyběhli lučištníci a z další vyváželi obři  velké katapulty a k nim zápalné koule. „Dane!“ snažil se Mungan najít Dana. „Mungane!“ odpovídal Dan, ale neviděli se. Chvíli se v davu hledali, když Dana někdo chytl za rameno. „Dane.   Ve   městě   pod   hradem   jsou   stále   lidé.   Rada   je   pustila z hradu včera ráno. Musíme jít pro ně.“ Dan   s Munganem   si   doběhli   do   stáje   pro   koně   a projeli  branou,   která   se   hned   za   nimi   zavřela.   Jeli   městem   a volali   na  všechny ať utíkají na hrad, že se blíží temní mágové. Každý zvlášť  projížděli město a varovali všechny před temnými mágy. Když objeli  všechna   stavení   i na   kraji   města,   vrátili   se   k hradu.   Brána   byla  otevřená   a před   Danem   a Munganem   do   hradu   utíkaly   davy   lidí. 

Mungan s Danem se před branou zastavili a počkali na posledního  měšťana.   Když   už   se   nikdo   neblížil,   otočili   se   na   koních   směrem  k hradu a projeli branou, která se za nimi opět zavřela. „Díky vám oběma!“ volal na ně čaroděj, který velel obraně. Armáda asi dvaceti tisíc temných mágů se blížila k hradu.  Zpoza   kopců   se   vynořovali   další   a další.   Každý   kdo   to   viděl   si  myslel, že to musí být všichni temní mágové co jsou bojeschopní.  Nebyla to ale pravda. Byla to jen malá část ze střední Evropy, která se  stačila spojit. To byl důvod dočasného klidu. „To snad ne. Tolik temných mágů nemůžeme porazit. Tuhle bitvu nemůžeme vyhrát.“ říkal si pro sebe velitel obrany hradu. „Jezdec s bílou vlajkou!“ zavolal někdo z hradeb. Blížil   se   posel   temných   mágů.   Na   černém   koni   jezdec   v černém  plášti   s kápí,   která   vlála   ve  větru.   Zastavil   se   před   branou   a opřel  bílou vlajku o zem. „Jsem   zde   abych   zabránil   krveprolití.   Aspoň   prozatím.“   zařval směrem k hradbám. „Vyslechneme   si   tvou  nabídku.“   odpověděl   čaroděj,   který   nyní velel obraně hradu a sešel dolů z hradeb. Nasedl na čistě bílého koně, brána se pootevřela asi na dva metry  a jen co projel, zase se zavřela. „Jsem Firgus. Velitel obrany tohoto hradu.“ řekl čaroděj na bílém koni a s tmavě modrým pláštěm s kapucí. „Přijel jsem nabídnout vám možnost prodloužení vašich životů. Naší armádě nemůžete vzdorovat. Dejte nám ten kouzelný meč a tahle armáda zase odpochoduje.“ řekl temný mág. „Můžeme vám věřit? Můžeme věřit slovu temných mágů?“ „Možná, že z vašeho pohledu jsme zlý a krutí, ale to jste z našeho pohledu vy. Naše slovo má stejnou váhu jako vaše, když za ním stojí náš velitel.“ „Musím se poradit s ostatními.“ „Dobře. Čekám tady, ale neprodlužujte to zbytečně. A doufám, že na mě jako na posla míru nezaútočíte.“

Firgus se otočil k bráně. Ta se opět pootevřela a když projel,  zase  se  zavřela.  Sesedl  z koně  a svolal  pod  hradby  členy  Nejvyšší  rady mágů. Objasnil jim požadavky temných mágů a chvíli probíhala  diskuze,   které   se   moc   osob   účastnit   nechtělo.   Vždyť   šlo   o životy  všech občanů Brna Třetí sféry, členů Nejvyšší rady mágů a životy  starostů středoevropských měst. Kdyby zde temní mágové vyhráli,  střední Evropa by prakticky padla. Ale je adekvátním vykoupením  meč, který měl být poslední nadějí? „Rozhodnuto. Je to sice vysoká cena, ale objasnit kouzlo meče jim   bude   snad   trvat   dostatečně   dlouho.“   řekl   Firgus   a nechal poslat pro kouzelný meč. „Zde je pane. Bohužel zatím jediné co jsme zjistili je, že kouzlo které ukrývá je z přírodní magie.“ řekl druid, který meč donesl. Firgus nasedl na svého koně a s kouzelným mečem v ruce vyjel před  bránu.   Tam   stále   čekal   v sedle   temný   mág,   který   zpozorněl   sotva  Firgus projel branou. Viděl meč. Firgus se zastavil vedle temného  mága po jeho pravici. Díval se před sebe a pomalu mu předal meč.  Pak otočil hlavu k temnému mágovi. „Doufám, že teď dodržíte slovo.“ „Jistě. Jen by mě zajímalo, proč nám předáváte meč, který svého majitele dělá neporazitelným.“ „Všechno   není   tak   jednoduché   a přímočaré   jak   se   zdá.“ odpověděl Firgus a vrátil se na hrad. Temný mág povytáhl meč z pochvy, prohlédl si ho a odjel  směrem   k armádě   temných   mágů.   Firgus   a všichni   na   hradbách  sledovali, jak se jejich poslední naděje vzdaluje. Když posel dojel  k armádě,   předal   jednomu   pěšákovi   bílou   vlajku,   prudce   vytáhl  kouzelný meč z pochvy a tasil ho nad hlavu. V ten okamžik zaznělo  přímo vítězné zvolání. Pak se armáda otočila vzad jako jeden muž  a zmizela v lesích. „Tohle není konec. To je začátek nejhorší války všech dob. Války, ve které bude mít hlavní slovo magie. A myslím, že už známe velitele nepřátelské armády.“ řekl Mungan.

Měl pravdu. Posel temných mágů nebyl jen posel. Ostatně ani jeho  chování   neodpovídalo   řadovému   temnému   mágovi.   Byl   to   nový  velitel   temných   mágů.   To   on   měl   spojit   temné   mágy   do  nepřemožitelné armády. A teď měl už i symbol moci, který mu v tom  měl   pomoci.   Kouzelný   meč,   který   údajně   dělá   svého   majitele  nepřemožitelným. Temní mágové teď byli ještě větší hrozbou a bylo  jasné,  že  již   brzy se  pokusí   zničit   současný způsob  života   v Třetí  sféře a možná i v První. Největší válka v dějinách Třetí sféry se blíží.

27. Temní mágové v První sféře Krátce  po tom co temní  mágové  získali kouzelný  meč se  začali v První sféře čím dál víc projevovat. Ve večerních Událostech  v televizi se objevovali zprávy o masových vrazích, kteří útočí v noci  a oběti mají vždy rozdrcený krk. To by si nikdo nespojil s temnými  mágy, pokud by ale nechyběly podlitiny na krku po škrcení a známky  boje.   Navíc   tyto   vraždy   se   objevovaly  zatím   jen   v městech   poblíž  portálů   do   Třetí   sféry.   Během   měsíce   se   však   začaly   objevovat  i v dalších   městech   a během   krátké   doby   se   vyskytovaly   oběti  zavražděné   stejným   způsobem   ve   všech   velkých   městech.   Média  předhazovala   všechny   možné   varianty,   ale   jednu   možnost   stále  opomíjela. Magii. Ta tyto vraždy dokonale vysvětlovala. A jaký byl  motiv?   Vždy   stejný.   Všechny   oběti   odmítly   připojit   se   k temným  mágům.   Většinou   šlo   o lidi,   kteří   se   pokoušeli   o schopnosti   jako  levitace, telekineze a pyrokineze a samozřejmě o lidi, kteří se snažili  dostat   do   tajů   magie   a které   včas   nenašla   Nejvyšší   rada   mágů  respektive   její   tajná   služba,   která   měla   hlídat   temné   mágy.   Jenže  temných mágů přibývalo a čarodějů, kteří by je zastavili, bylo stále  málo. Tajná   služba   pro   hlídání   temných   mágů   dostane   na   svou  stranu   včas   několik   lidí,   kteří   zkoušejí   odhalit   své   schopnosti  a pochopit a ovládnout magii. Všem těmto lidem se dostane základní  výcvik a objasnění situace. Přibližně půl roku ode dne kdy Firgus dal  temným mágům kouzelný meč se rozhodne Tajná služba pro hlídání  temných mágů, že už musí rázně zakročit. Vytvoří útočné jednotky,  které   mají   ve   všech   městech   Evropy  ve   stejnou   chvíli   zaútočit   na  temné mágy. Po měsíci hledání jejich skrýší jsou všechny tyto jednotky  připraveny   k útoku.   Byla   to   chladná   říjnová   noc.   Martina  Novohradská,   Danova   máma   a členka   jedné   útočné   jednotky,   stála  s dalšími čaroději před vchodem do bunkru pod Petrovem. Tam byla  brněnská skrýš temných mágů. Jen co na Petrově odbilo deset hodin  večer, začal útok.

„Tensum   pontus!“   zvolal   čaroděj   a z jeho   hůlky   vylétla   proti dveřím bunkru tlaková vlna. „Výborně Aleindre. Vpřed!“ řekla Martina Novohradská. Dvacet   čarodějů   vtrhlo   do   bunkru   a stovka   dalších   se   vynořila  z úkrytů. Na každé křižovatce chodeb se rozdělili a pokračovali dál.  Když narazili na nějakou místnost, prohledali ji a případně se dostali  do střetu s temnými mágy. „Místnost vpravo!“ zavolal Aleindr. Skupina čarodějů s hůlkami se připravila na boj. Martina si  stoupla k otevřeným dveřím a nahlídla dovnitř. „Explosio!“ ozvalo se z místnosti. Martina uskočila a když se otočila, uviděla ve stěně u dveří kde stála  díru   o průměru   asi   půl   metru.   Připravila   si   hůlku   a poslala   do  místnosti ohnivou kouli. „Flammeus bulbus!“ zavolala Martina a švihla hůlkou. Skříň, která ležela na zemi, začala hořet a po pár vteřinách se za ní  postavil temný mág. Přeběhl na druhou stranu místnosti a seslal další  kouzlo směrem k Martině. „Explosio   magnus!“   znělo   kouzlo,   kterým   temný   mág   vyrval  dveře i s futry ze zdi a ty se rozbily o protější stěnu. Martina a ostatní  čarodějové   sotva   stihnou   odskočit.   Pak   se   jeden   čaroděj   rozhodne  ukončit   tento  souboj   a rozběhne   se   k díře   ve   stěně,   kde   byly   před  chvílí dveře. „Normíne ne! Stůj!“ volá na něj Martina, ale čaroděj utíká dál. Vběhne do místnosti a sotva uvidí temného mága, sešle kouzlo. „Znehybni!“   zní   zaklínadlo   po   kterém   se   temný   mág   nemůže hnout. Martina   vejde   do   místnosti,   podívá   se   na   ochromeného   temného  mága, na Normína a pak si prohlídne místnost. „Bacha Normíne! Další!“ zavolá Martina a skočí po čarodějovi a strhne ho na zem.

V rohu   místnosti   se   zvedl   ze   země   temný   mág   a mířil   hůlkou   na  Martinu a Normína. Už otevřel ústa a chtěl seslat kouzlo, ale Aleindr  byl rychlejší. „Tensum   potus!“   zvolal   Aleindr,   který   najednou   stál   na   místě dveří. Temný mág odlétl a narazil do stěny. To ale nebylo všechno. „Znehybni!“   přidal   Aleindr   a i druhý   temný   mág   se   nemohl hýbat. Jen co se Normín vzpamatoval, zvedl se a podal ruku Martině, aby ji  pomohl vstát. „Díky Martino.“ „Nemáš   zač.   Sice   si   to   urychlil,   ale   příště   nezapomínej   na strategii a spolupráci. Kdyby byl ten temný mág rychlejší, mohl tě zabít.“ „Ale nezabil a teď můžeme jít dál a chytit další co nestihli utýct.“ řekl Normín a pousmál se. „A já jsem vosk?“ řekl s úsměvem v obličeji Aleindr. „Promiň. Dík, že jsi nás zachránil.“ řekla Martina a usmála se na něj. Trojice   prohledala   místnost   a pak   pokračovala   dál   za   ostatními.  Takhle pokračoval zátah na temné mágy asi hodinu, než se Martina  s dalšími   dostala   k zavřené   místnosti   hluboko   v systému   chodeb.  Dveře sice byly zavřené, ale něco slyšet bylo. „Takže takový je plán. Všichni víte co máte dělat?“ „Jasně. Takže pozítří v devět ráno u portálu.“ „Přesně. Ale ani o vteřinu pozděj. Nebo tady zůstanete.“ Tím rozhovor skončil. Pak už bylo z místnosti slyšet jen šramocení  židlí, kroky a jak se spousta lidí baví. „Potřebujeme   co   nejvíc   lidí.   Sežeňte   ostatní.“   řekla   potichu Martina. Všichni šli pomalu zpět úzkou chodbou, když se trochu pootevřeli  dveře.   V tu  chvíli   se   nikdo   ani   nehnul.   Dveře   zůstaly   pootevřené. 

Někdo   se   za   nimi   bavil.   Část   útočné   jednotky   Tajné   služby   pro  hlídání temných mágů stála jako zkamenělá. Po chvíli se dveře opět  zavřeli a všichni se rozběhli. Jen co zmizeli za rohem, dveře se zase  otevřely. „Nemáme čas hledat ostatní. Vyšlete signál!“ řekla Martina. „Kentrophyllum.“   řekl   jeden  čaroděj   a chodby   zaplavilo   zelené světlo, které po chvíli zesláblo a ubývalo směrem k čarodějovi, jakoby ho vysával. Temní mágové zvyklí na šero bunkru byli lehce oslněni a zmateni.  Toho využila jednotka Martiny. „Na ně!“ rozkázala Martina. „Znehybni!“ „Znehybni!“ „Znehybni!“ Všichni čarodějové sesílali stejné kouzlo a temní mágové postupně  padali k zemi. „Explosio maxima!“ ozvalo se mezi temnými mágy. Chodbou   letěla   malá   svítící   rudá   kulička.   Na   okamžik  zavládlo v chodbě hrobové ticho. To ale prolomil Normín. „Rychle pryč!“ Útočná   jednotka   se   dala   na   rychlý   ústup,   ale   Martina,   která   byla  nejblíž k temným mágům nestihla utéct a když rudá kulička narazila  do stěny a vybuchla, zůstala v chodbě s temnými mágy a od ostatních  ji dělilo několik metrů betonové suti. Když v chodbě klesl prach po  výbuchu, Martina se zvedla ze země, podívala se na zával, otočila se  proti temným mágům a ti se několik vteřin dívali na ni. Nevěděli co  od   ní   mohou   čekat   a tak   raději   sledovali   co   udělá.   Pak   se   zpoza  závalu ozval hlas. „Vydrž Martino! Jdem pro tebe!“ Temní   mágové   nechtěli   přijít   o šanci   zabít   Martinu,   takže   se  odhodlali k útoku.

„Exitus in tui!“ zvolali zároveň všichni temní mágové a z jejich hůlek   vyšlehl   černý   proud   energie,   který   se   před   nimi   spojil v jeden a mířil k Martině. „Sphaera maximus protectia!“ zavolala pevným hlasem Martina. Z hůlky Martiny vyšlehlo oslňující bílé světlo a vytvořilo kolem ní  zářící   kouli.   Sotva   se   koule   zacelila,   narazil   do   ní   černý   proud  smrtícího kouzla, který se vypařil a koule se změnila na bílý dým,  který klesl  k zemi  a zmizel.  Martině  se  podlomily  nohy  v kolenou  a rukama se opřela o zem. „Znovu   už   to   nevydrží!“   řekl   prudce   jeden   temný   mág a s ostatními se připravil na opětovné seslání smrtícího kouzla. Martina zvedla hlavu, podívala se na temné mágy, vzpomněla si na  Dana a v ten okamžik věděla, že musí žít dál. „Malum usque­quaque proelio vinci.“ řekla rychle Martina. Kouzelná formule sice slouží jen jako posílení představy, která udává  jak   se   kouzlo   projeví,   ale   tato   formule   je   jiná   než   ostatní.   Je   to  prastaré kouzlo zakořeněné v magii samotné. Každý asi někdy slyšel  v souvislosti   s pohádkami   že   dobro   vždy   zvítězí.   Tato   formule  znamená   zlo   vždy   a všude   prohraje   bitvu.   V doslovném   překladu.  Účinek se pak odvíjí od povahy čaroděje, který toto kouzlo seslal  a také od situace. Proto se prakticky nepoužívá, ale Martina neměla  moc   na   výběr.   Temné   mágy   sice   zaskočila,   ale   ti   pokračovali   se  smrtícím kouzlem. „Exitus in tui!“ Z hůlek temných mágů opět vytryskl černý proud energie, ale skoro  ve   stejný   okamžik   z hůlky   Martiny   vylétla   slabá   energetická   vlna  směrem   k temným   mágům.   Černý   energetický   proud   při   kontaktu  s tou vlnou mizel, jakoby ho někdo gumoval. Temní mágové strnuli,  protože nevěděli co se může stát jim. Bezbarvá vlna koncentrované  energie   se   blížila   k temným   mágům   a když   se   dotkla   prvního,  zmizela   mu   hůlka   a spadl   k zemi   s vláčnýma   rukama   a nohama.  Další   temný   mág   po   zásahu   tou   vlnou   zkameněl,   jiný   pak   oslepl  a další byli také nějakým způsobem paralyzováni nebo ochromeni.

Martina   vysílením   padla   na   zem   a omdlela.   Netrvalo   pak  dlouho a ostatním čarodějům se podařilo odstranit zával. „Martino.“ snažil jsem ji vzbudit Aleindr, který si k ní klekl. „Blíží se temní mágové. Kryjte Martinu a připravte se na dlouhý boj.“ varoval Normín. Během několika minut se v chodbě objevili temní mágové a začal boj  o život.   Útočná   kouzla   střídala   obranná,   nejdříve   vyhrávali   temní  mágové   pak   zase   čarodějové   útočné   jednotky,   občas   se   objevily  posily obou stran, a tak souboj trval asi hodinu. Když se blížila půlnoc a všichni byli od neustálého čarování  zesláblí a unaveni, Objevil se v bunkru Dan, který cítil, že je jeho  máma v nesnázích. Přírodo mocná, přírodo krásná, propůjč mi vůni omamnou. Pošli sem oblak z dílny tvé, po kterém nepřátelé usnou. Tak   zněla   formule,   kterou   Dan   pronesl.   Když   řekl   ta   slova,   holí  v pravé ruce pomalu máchl dopředu a stejně tak i levou rukou. Zvedl  se vítr a zanedlouho se chodbou valil zelený oblak. Všichni temní  mágové, kteří se ho nadechli, na místě usnuli a padli k zemi. Někteří  se   snažili   zadržet   dech,   ale   stejně   se   museli   po   chvíli   nadechnout  a také usnuli. „Kde je Martina Novohradská?“ ptal se Dan čarodějů. „Tamhle leží.“ odpověděl mu jeden a ukázal dál do chodby. Dan doběhl za mámou a klekl si k ní. „Mami. Co je s tebou? Vstávej.“ „Temní mágové zbořili tady ten strop a zůstala s nimi sama za závalem. Nevíme co se tady stalo, ale asi se ji pokusili zabít a ona se bránila nějakým silným kouzlem. Ostatně tady ti s ní zůstali. Každý je jinak ochromený a jeden dokonce zkameněl. Nevím jak

mohla   stihnout   seslat   tolik   různých   kouzel,   aniž   by   ji   zabili.“ informoval Dana o situaci Normín. „Tolik různě postižených temných mágů. To muselo být nějaké hromadné kouzlo. Je dobrá, ale seslat tolik různých kouzel bez újmy by nikdo nestihl.“ přemýšlel nahlas Dan. „Co to – jak se to jmenuje? No to kouzlo, které pokaždé působí jinak. Na kurzu nám o něm říkali, ale neradili nám jeho použití, protože se pokaždé projeví jinak. To by sedělo i na to, co se tady stalo.“ zkoušel Aleindr. „Myslíš zlo vždy a všude prohrává?“ reagoval Normín. „To je ono.“ řekl Aleindr. „Po tom by ale neomdlela. Musela seslat ještě něco náročného. To je teď jedno. Dostanu ji domů a pokusím se jí pomoct. Dám vám vědět.“ řekl Dan. Dan si stoupl, přejel holí nad ležící Martinou, ta se vznesla  asi   metr   nad   zem   a tak   jí   Dan   dostal   až   do   postele.   Čarodějové  z útočné   jednotky   tajné   služby   odvedly   zadržené   temné   mágy   do  vězení ve Třetí sféře, kde je podrobili výslechu. Žádný temný mág  ale neřekl nic, co by mohlo pomoci Nejvyšší radě mágů v boji proti  největší armádě temných mágů.

28. Ústup do Třetí sféry Zatímco   Rada   vyslýchala   zadržené   temné   mágy,   Martina  Novohradská stále spala a ani Danova péče ji nepřivedla k vědomí.  Bylo poledne první den po zátahu na temné mágy. Podle toho co  Martina slyšela se měli temní mágové za dvacet jedna hodin sejít  u portálu   do   Třetí   sféry.   Bohužel   to   ale   nikdo   jiný   neslyšel.   Čas  neúprosně   ubýval   a Martina   se   stále   neprobouzela.   Dan   zkoušel  všelijaké obklady a snažil se jí i předat část své energie, ale Martina  se neprobouzela. Dan vedle ní seděl a čekal jestli se konečně probudí.  Už   se   stmívalo,   když   se   Martina   začala   třást   jako   při   nějakém  záchvatu a pak přestala dýchat a nehybně ležela na posteli. „To ne! To není možné!“ říkal si vyděšený Dan. Zkoušel   masáž   srdce,   ale   neúspěšně.   Čas   jakoby   ještě  zrychlil. „To mi nedělej! Zůstaň tady!“ Dan už se připravoval ke kouzlu, které by ho samotného omráčilo, ale  jeho   mámu   by   mohlo   přivést   k životu.   Než   ale   začal   s formulí,  zahlédl   červenou   záři   vycházející   ze   zásuvky   v komodě   v rohu  místnosti.   Rychle   k ní   doběhl   a otevřel   zásuvku.   Dan   zahlédl  náhrdelník   s velkým,   broušeným,   českým   granátem.   Z něho  vycházelo to světlo. Dan ho vzal a aniž by věděl co dělá, položil ho  mámě   na   hruď.   Kámen   začal   zářit   ještě   intenzivněji   a po   pár  vteřinách začala Martina opět dýchat. Když už dýchala pravidelně  a klidně, otevřela oči a záře náhrdelníku slábla. „Díky Dane.“ usmála se na něj Martina. „Jsem rád, že tě zase slyším. Tohle mi budeš muset vysvětlit.“ usmál se pro změnu Dan. „Všechno ti vysvětlím, ale teď musíme sehnat co nejvíc čarodějů. Jak dlouho jsem spala? Kdy byl ten zátah na temné mágy?“ ptala se už vážně Martina. „Včera večer. Proč?“ „Slyšela   jsem,   jak   se   domlouvali,   že   se   sejdou   zítra   ráno u portálu.“

„Tak to nemáme moc času. V kolik hodin nevíš?“ „V devět.“ „Nejdřív kontaktujeme Tajnou službu pro hlídání temných mágů a pak Radu.“ řekl Dan. Už   nezbývalo   moc   času,   takže   se   vydali   na   cestu   hned.  První   zastávka,   jak   Dan   řekl,   bylo   sídlo   tajné   služby.   To   je  v kasematech na Špilberku. Martina řekla veliteli brněnské centrály  tajné   služby   co   slyšela   a ten   obvolal   velitele   všech   evropských  poboček,   aby  si   ohlídali   svoje   portály.   Spolu   s Danem   a Martinou  vyrazili   všichni   členové   Tajné   služby   pro   hlídání   temných   mágů.  Z kasemat k portálu do Třetí sféry šlo Brnem několik set čarodějů  a další   se   přidávali.   Asi   po   hodině   a půl   chůze   městem   došli  k portálu, kde čarodějové krom Dana a Martiny rozbili tábor a čekali  na temné mágy. Dan s Martinou prošli portálem a ještě před svítáním došli  ke srubu Mungana. „Mungane. Jsi tu?“ zkoušel Dan při klepání na dveře. Chvíli   bylo   ticho.   Náhle   projel   kolem   dveří   zlatý   paprsek   světla  a dveře se otevřeli. „Vítej zpátky Dane. Ahoj Martino. Pojďte dál.“ zval je Mungan ve dveřích. Martina vešla do srubu následovaná Danem a oba si sedli ke stolu.  Mungan rozdělal oheň v krbu a dal vařit vodu na čaj. Pak ještě dal na  stůl   bochník   chleba   v proutěné   ošatce,   nůž   na   krájení,   máslo  v dřevěné krabičce a nůž na máslo. Až potom si také sedl ke stolu. „Čaj bude za chvíli. Teď mi řekněte co vás sem přivádí v tuto dobu.“ „Tajná   služba   pro   hlídání   temných   mágů   udělala   včera   v noci zátah na temné mágy a já je slyšela jak se baví o tom, že dnes v devět ráno se sejdou u portálu.“ vysvětlovala Martina. „Asi chtějí posílit zdejší armádu.“ doplnil Dan. „To se nesmí stát. Už teď jsou vážnou hrozbou. Hned vyrazím na hrad a svolám Radu.“ řekl Mungan.

„Ještě   bys  měl   vědět,   že   u portálů   v První   sféře   je   každý  člen tajné služby a další čarodějové.“ upozorňoval Dan. „To   je   dobře.   Každá   ruka   se   bude   hodit.“   oddechl   si   trochu Mungan. Ještě chvíli se spolu bavili, Mungan všem nalil čaj a když  dopil svůj, odešel na hrad. Po cestě nikoho nepotkal, protože všichni  obyvatelé   Brna   Třetí   sféry   byli   na   hradě   a temní   mágové   se  shromažďovali   daleko   v lesích.   Když   se   Mungan   blížil   k hradu,  zahlédla ho stráž na hradbách. „Mungan   Crann   se   blíží!   Otevřete   dveře!“   volal   hraničář z hradeb. Mungan došel k hradní bráně a před ním se otevřely dveře. Ve velké  bráně, kterou by projely dva kočáry vedle sebe a prošli kopiníci se  vztyčenými kopími, byly ve středu dveře akorát pro jednoho člověka.  Mungan prošel na nádvoří. Tam byla malá věžička se zvonem, který  sloužil   k náhlému   svolání   Nejvyšší   rady   mágů.   Mungan   chytl  konopný provaz od zvonu a začal ze všech sil zvonit. Během dvaceti  minut   už   na   nádvoří   stáli   všichni   členové   Rady   a Mungan   mohl  všechny seznámit se situací. V Třetí sféře nebyla možnost jak varovat  ostatní   města   poblíž   portálů  dost   rychle.   Varovat   je   byl   nyní   úkol  tajné služby v První sféře. Brněnská Rada vyslala všechny čaroděje,  které   mohla   ve   městě   postrádat,   k portálu.   Před   svítáním   čekali  čarodějové   u téměř   všech   portálů   v První   sféře   a u velké   části  i v Třetí sféře, kdyby snad chtěli temní mágové v Třetí sféře přivítat  posilu. Před devátou hodinou ranní se u portálů v První sféře ozvaly  lesní   rohy,   oznamující   příchod   temných   mágů.   Čarodějové   zaujali  bojové postavení a začali sesílat ochranná kouzla a hromadná kouzla  jako   kořeny   vyrůstající   ze   země   a svazující   nepřítele.   Začal   boj.  Podobně tomu bylo i v První sféře. Tam se k portálům blížily skupiny  maximálně dvaceti temných mágů. Vždy jeden uprostřed ostatních,  kteří   ho   chránili.   Zlikvidovat   tyto   jednotky   nebylo   těžké,   protože  u portálů v První sféře byly většinou desítky nebo stovky čarodějů,  mnohdy   podstatně   zkušenější   než   temní   mágové.   U všech   těchto  jednotek pak s údivem čarodějové Rady nacházeli amulet k otevření 

portálu.   Ten   nesl   temný   mág   uprostřed   skupiny,   kterého   ostatní  chránili. Většina portálů tak zůstala uzavřena. Díky  tomu,   že   Martina   zaslechla   plán   temných   mágů   a ti  nebyli   na   střet   připraveni,   většina   temných   mágů   byla   poražena.  U některých portálů byla obranná linie čarodějů prolomena a temní  mágové se dostali do Třetí sféry, ale většina vydržela. Temní mágové  přišli o velké množství klíčů k portálům a většina zůstala uvězněna  v První sféře. Bez vůdce a po porážce se tito temní mágové rozprchli  a už nebyli hrozbou. Alespoň nyní. Ti co se dostali do Třetí sféry se  spojili s ostatními a posílili už tak dost velkou armádu. Prošli dalším  výcvikem   a zlepšili  své  schopnosti.  Jak  jejich   moc   rostla,   čím  dál  více začali používat mocná kouzla černé magie. Aby zastrašili lid  a zaseli strach, sesílali kouzla temnoty. Rozdíl mezi dnem a nocí se  ztrácel. Většinu oblohy pokryly černé mraky a s nimi přišly dlouhé  deště.   Bouřky   trvající   až   měsíc   a po   nich   zase   několikatýdenní  bezvětří a mlhy. To vše roznášelo strach, nejistotu a neklid mezi lid  i mezi Nejvyšší radu mágů po celém světě. Ve   Třetí   sféře   se   schylovalo   k největší   válce   mágů   všech  dob. V První sféře byla situace o poznání lepší. Zde temní mágové  opět byli jen jednotlivci nebo skupiny deseti až dvaceti lidí. Neměli  ale   žádného   učitele   ani   vůdce,   takže   Tajné   službě   pro   hlídání  temných   mágů   už   nedělali   starosti.   Ta   jen   hlídala,   aby   se  neprojevovali   na   veřejnosti   a neubližovali   nevinným   a magie  neznalým.   Druhá   činnost   tajné   služby   spočívala   ve   sledování,  ochraně   a výjimečně   v učení   těch,   kteří   objevili   své   zvláštní  schopnosti   a pronikli   do  tajů  magie.   Mezi   těmi   občas   našli   i nové  čaroděje,   léčitele,   druidy   a další,   kteří   chtěli   bojovat   za   mír   jak  v První tak ve Třetí sféře.