-1-
Příběhy Darrena Shana KNIHA DRUHÁ UPÍRŮV pomocník
-2-
DARREN SHAN UPÍRŮV Pomocník Příběhy Darrena Shana ALBATROS PRAHA
-3-
Přeložil Richard Podaný Text copyright © Darren Shan, 2000 Translation © Richard Podaný, 2003 Illustrations © Marta Hadincová, 2003 www.albatros.cz ISBN 80-00-01145-X
-4-
Věnuji babičce a dědečkovi, těm dvěma drsným starouškům, a členům REVu (Řehole extrakce vnitřností), jmenovitě Karolíně „slídilce“ Paulové a Paulovi „drancovníkovi“ Litherlandovi. Komu hlavy dolů: Biddy „Jekyllové“ a Liamu „Hydovi“, Gillie „vykradačce hrobů“ Russellové, té úděsné strašidelné partě z nakladatelství HarperCollins a rovněž Emmě a Chrisovi ze spolku Kdo jsi ghúl, jsi náš člověk.
-5-
ÚVOD
J
menuji se Jsem
Darren Shan. napůl upír.
Tak jsem se ale nenarodil. Býval jsem úplně obyčejný kluk. Žil jsem s rodiči a mladší sestrou Annií. Bavila mě škola a měl jsem fůru kamarádů. Rád jsem si četl horory a díval se na strašidelné filmy. Když k nám do města přijelo panoptikum zrůd, můj nejlepší kamarád Steve Leopard sehnal lístky a šli jsme tam. Byla to paráda, vážně jsme se báli – a taky jsme žasli. Senzační večer. Jenže to nejpodivnější přišlo až po představení. Steve poznal jednoho z vystupujících… viděl jeho obrázek v jedné staré knížce a věděl, že je to upír. Po představení se zdržel a chtěl po něm, aby udělal upíra i z něj! Pan Hroozley – to je ten upír – by mu býval vyhověl, ale pak zjistil, že Steve má zlo v krvi, a bylo po všem. Přesněji řečeno by bylo po všem, kdybych tam nezůstal i já, abych zjistil, po čem Steve jde. Já jsem s upíry nechtěl mít společného nic, zato jsem odjakživa miloval pavouky – kdysi jsem je i choval jako domácí zvířátka. A pan Hroozley měl cvičenou jedovatou pavoučici Madame Oktu, která prováděla různé parádní kousky. Ukradl jsem mu ji a nechal jsem mu místo ní vzkaz, ať po mně nepátrá, jinak povím lidem, co je zač. Abych to neprotahoval: pak Madame Okta kousla Steva a ten skončil v nemocnici. Umřel by, a tak jsem zašel za panem Hroozleym a prosil ho, ať mu pomůže. Souhlasil, ale musel jsem mu zaplatit tím, že jsem se sám stal polovičním upírem a vydal se s ním na cesty jako jeho pomocník. Když ze mě poloupíra udělal (tím, že mi do žil vpustil trochu své děsivé krve) a když Steva zachránil, utekl jsem mu, ale pak jsem zjistil, že žízním po krvi. A dostal jsem strach, že pokud zůstanu doma, udělám něco příšerného – třeba kousnu svou sestru. -6-
A tak mi pan Hroozley pomohl nahrát mou vlastní smrt. Pohřbili mě zaživa a potom, uprostřed v noci, když nikdo nebyl nablízku, mě pan Hroozley vykopal a vydali jsme se na cestu. Moje lidské dny skončily. Začaly moje noci upírova pomocníka.
-7-
PRVNÍ
KAPITOLA
N
oc byla suchá a mírná a Stanley Collins se rozhodl, že po oddílové schůzce půjde domů pěšky. Neměl to moc daleko, jen něco přes kilometr, a i když byla tma jako v pytli, znal tu každý kámen stejně jistě, jako uměl uvázat ambulanční uzel. Stanley byl skautský vedoucí. Měl skauting moc rád. Sám byl jako kluk skautem a vydrželo mu to do dospělosti. Z vlastních tří synů vychoval vynikající skauty, a když teď už vyrostli a odešli z domova, pomáhal místním dětem. Stanley kráčel rychle, aby neprochladl, protože měl na sobě jenom šortky a tričko, a i když noc byla příjemná, za chvilku mu na pažích i na nohou naskočila husí kůže. Nevadilo mu to. Až přijde domů, žena mu udělá výborné kakao a dá mu šátečky s rybízem. Po svižné chůzi mu bude o to víc chutnat. Po obou stranách cesty rostly stromy, takže na ní bylo hodně temno a pro každého, kdo na ni nebyl zvyklý, mohla být dost nebezpečná. Stanley měl ale pro strach uděláno. Tmu naopak miloval. Rád poslouchal, jak to křupe, když šlape po listí a vřesu. Krup. Krup. Křup. Usmál se. Když byli jeho kluci menší a chodil s nimi domů, často dělal, jako že na stromech číhají příšery. Když se kluci nedívali, vydával strašidelné zvuky a potřásal větvemi, na které dosáhl. Někdy se rozkřičeli, upalovali vší silou domů, Stanley se smál a utíkal za nimi. -8-
Křup. Křup. Křup. Když se mu někdy večer ztěžka usínalo, představoval si právě tyhle zvuky, zvuky kroků, co se ozývají, když jde domů, a vždycky mu to pomohlo vplynout do spokojeného snu. Křup. Křup. Křup. Co se Stanleyho týkalo, byl to ten nejhezčí zvuk na světě. Vědět, že je úplně sám, a přitom že je docela v bezpečí, to byl ten nejlepší pocit na světě. Křup. Křup. Křup. Lup! Stanley se zastavil a zamračil se. To znělo, jako když praskne větvička – ale jak to? Kdyby na nějakou šlápl, cítil by to. A okolo na polích nejsou žádné ovce nebo krávy. Zůstal stát skoro půl minuty a zvědavě naslouchal. Když se už žádné další zvuky neozvaly, zavrtěl hlavou a usmál se. Asi si jen něco vybájil, tak to bude. Až se dostane domů, poví to ženě a od plic se zasmějí. Znovu vykročil. Křup. Křup. Křup. No vida. Zas jen ty důvěrně známé zvuky. Nikdo jiný tu není. Kdyby byl, uslyšel by víc než jen prasknutí jediné větvičky. K panu Stanleymu J. Collinsoví se nikdo jen tak nepřiblíží. Je přece zkušený skautský vedoucí. Uši má jako liška. Křup. Křup. Křup. Křup. Kř… Lup! Stanley se znovu zarazil a poprvé mu začaly tlukoucí srdíčko mírně svírat prsty strachu. Tak tohle si jen nevybájil. Slyšel to docela jasně. Prasknutí větvičky zaznělo odněkud shora. A ještě před tím se ozvalo nějaké tichoučké šustění – že by se tam něco pohnulo? Stanley se zadíval do korun stromů, ale byla příliš velká tma. Mohla by tam být příšera velká jako náklaďák, a stejně by ji neviděl. Deset příšer. Sto příšer! Tis… Ale hlouposti. Na stromech žádné příšery nejsou. Příšery neexistují. To ví každý. Příšery jsou vymyšlené. Byla tam veverka nebo sova, prostě něco obyčejného. -9-
Stanley zvedl nohu a chystal se vykročit. Lup. Noha zůstala ve vzduchu, krok nedokončil, srdce se rychle rozbušilo. Kdepak veverka! Zvuk byl příliš silný. Nahoře je něco velkého. Něco, co by tam být nemělo. Něco, co tam nebylo ještě nikdy. Něco – Lup! Tentokrát se ten zvuk ozval blíž a níž a Stanleymu to najednou stačilo. Dal se na útěk. Stanley byl při těle, ale na svůj věk měl velmi dobrou kondici. Přesto už dost dlouho takhle rychle neběžel, a tak se po stovce metrů zadýchal a píchlo ho v boku. Zpomalil, zastavil, ohnul se v pase a lapal po dechu. Křup. Bleskově zdvihl hlavu. Křup. Křup. Křup. Blíží se k němu kroky! Pomalé, těžké kroky. Stanley zděšeně naslouchal a kroky se blížily a blížily. Copak ta příšera za ním seskočila ze stromu? Slezla dolů? Jde si pro něj? Je to – Krup. Křup. Kroky ustaly a Stanley ve tmě rozeznal něčí postavu. Byla menší, než čekal, asi tak klukovská. Zhluboka se nadechl, narovnal se, obrnil se zbytky odvahy a popošel blíž, že se podívá. A opravdu to byl jenom kluk. Mrňavý, vyděšeně se tvářící kluk v zašpiněných šatech. Stanley se usmál a potřásl hlavou. Co to je za hlupáka! Až o tomhle poví ženě, bude si z něj rok utahovat. „Není ti nic, chlapče?“ zavolal Stanley. Kluk neodpověděl. Stanley ho nepoznával, ale poslední dobou se sem přistěhovávalo hodně nových rodin. Už neznal všechny děti v celém okolí. „Nepotřebuješ něco?“ zeptal se. „Neztratil ses?“ Chlapec zvolna zavrtěl hlavou. Bylo na něm cosi podivného. A Stanleymu z toho najednou bylo všelijak. Možná to je jenom tou tmou a stíny… ale přece jen, ten kluk vypadá hodně pobledle a hubeně a hodně… vyhládle. - 10 -
„Není ti nic?“ optal se Stanley znovu a popošel blíž. „Můžu ti nějak –“ Lup! Zvuk se ozval přímo shora, byl hlasitý a hrozivý. Kluk rychle odskočil dozadu. Stanley měl právě tak čas střelit pohledem nahoru a spatřit něco velikého a červeného, co mohl být klidně netopýr, jak to na něj padalo skrz větve stromu téměř rychleji, než aby to dokázal sledovat. A pak ta červená věc dopadla na něj. Stanley se chystal vykřiknout, ale než to stihl, sevřely mu ústa ruce – pařáty? – té příšery. Chvilku se zmítal, ale pak se složil na zem a nic necítil a neviděl a nevěděl. Nad ním se dva obyvatelé tmy chystali k hostině.
- 11 -
DRUHÁ KAPITOLA
„T
o mě podrž, muž v jeho věku a nosí skautský stejnokroj,“ odfrkl si pan Hroozley, když jsme kořist obrátili. „Byl jste někdy u skautů?“ zeptal jsem se. „Za mých klukovských let ještě nebyli,“ opáčil. Poplácal muže po masitých nohou a spokojeně zabručel. „Tenhle má spoustu krve,“ ohlásil. Díval jsem se, jak pan Hroozley hledá na noze cévu a pak ji jedním nehtem droboučkým řezem otevírá. Jakmile se krev vyvalila, přitiskl na ranku ústa a začal sát. Nesnášel žádné plýtvání „vzácnou rudou rtutí“, jak krev někdy nazýval. Nejisté jsem mu stál po boku a čekal, až dopije. Bylo to už potřetí, co jsem se s ním zúčastnil lovu, ale ještě pořád jsem nepřivykl pohledu na to, jak upír saje bezmocnému člověku krev. Od mojí „smrti“ utekly už skoro dva měsíce, ale přizpůsobit se změnám bylo stále strašně těžké. Nedokázal jsem úplně uvěřit, že můj starý život skončil, že jsem poloupír a nikdy to už nepůjde vrátit. Věděl jsem, že na svou lidskou stránku budu nakonec muset zapomenout. To se ale snadněji řekne, než udělá. Pan Hroozley zvedl hlavu a olízl si rty. „Dobrý ročník,“ zažertoval a poodstoupil od těla. „Jsi na řadě,“ vybídl mě. Popošel jsem o krok, ale pak jsem se zarazil a zavrtěl hlavou. - 12 -
„Nemůžu,“ vyrazil jsem. „Nedělej hlouposti,“ zavrčel. „Už jsi z toho vycouval dvakrát. Je načase, aby ses napil.“ „Nemůžu!“ zakřičel jsem. „Pil jsi zvířecí krev,“ připomněl mi. „To je něco jiného. Tohle je člověk.“ „No a?“ vybafl pan Hroozley. „My nejsme lidi. Musíš začít brát lidi stejně jako zvířata, Darrene. Upíři nemůžou vyžít jen ze zvířecí krve. Pokud nezačneš pít lidskou krev, zeslábneš. A jestli se tomu budeš pořád vyhýbat, umřeš.“ „To já přece vím,“ vzdychl jsem nešťastně. „Už jste mi to vysvětlil. A taky vím, že těm, co z nich pijeme, neublížíme, leda když se napijeme moc. Jenže…“ Zoufale jsem pokrčil rameny. Vzdychl. „No prosím. Je to těžké, zvlášť když jsi jen poloupír a nejsi ještě tak vyhládlý. Dovolím ti protentokrát se zdržet. Ale musíš se nakrmit brzy. Pro vlastní dobro.“ Obrátil se zase k rance a očistil muži z nohy krev, které trocha vytekla, zatímco jsme mluvili. Pak nabral do dlaně sliny a pomalu je vemnul do rány. Přejížděl po ní prstem, pak se posadil a díval se. Rána se zatahovala a hojila. Do minuty bylo po ní, zbyla jen jizva – tak droboučká, že až se probudí, nejspíš si jí ani nevšimne. Takhle se upíři chrání. Není to jako ve filmech, nezabíjejí ty lidi, ze kterých pijí, to jedině když umírají hladem nebo se nechají příliš unést. Pijí v menších dávkách, tady jedno kousnutí, támhle další. Někdy napadnou lidi venku, jako jsme to zrovna udělali my. Jindy se k nim vkradou pozdě v noci do ložnice, do nemocničního pokoje nebo do vězeňské cely. Lidé, ze kterých se nakrmili, ani nevědí, že je upír navštívil. Až se tenhle probudí, bude si vzpomínat jen na snášející se rudý stín. Nedokáže vysvětlit, proč omdlel a co se s ním dělo, když byl v bezvědomí. Pokud jizvičku vůbec najde, spíš pomyslí na mimozemšťany než na upíra. Pchá! Mimozemšťani! Moc lidí neví, že tyhle povídačky o UFO začali šířit upíři. Je to dokonalé maskování. Lidé na celém světě se budí s podivnými jizvami na těle a připisují to k tíži vymyšleným bytostem z vesmíru. - 13 -
Pan Hroozley omámil skautského vedoucího dechem. Upíři umějí vydechnout zvláštní plyn, od kterého lidé omdlí. Když pan Hroozley někoho chce uspat, dýchne si do hrsti a pak mu ruku přidrží u úst a nosu. Za pár vteřin už dotyčný jde k zemi a neprobudí se dobrých dvacet třicet minut. Pan Hroozley si prohlédl jizvu, aby měl jistotu, že se správně zatáhla. Vždycky se o své oběti dobře stará. Podle toho, co o něm vím, je to hodný člověk… až na to, že je upír! „Jdeme,“ prohlásil a vstal. „Noc je ještě mladá. Najdeme ti králíka nebo lišku.“ „Nezlobíte se, že jsem z něj nepil?“ nadhodil jsem. Pan Hroozley zavrtěl hlavou. „Nakonec se napiješ,“ odtušil. „Až dost vyhládneš.“ „Ne,“ sykl jsem tiše, jen co se obrátil a vyrazil. „To teda ne. Ze člověka se nenapiju. Nikdy se ze člověka nenapiju. Nikdy!“
- 14 -
TŘETÍ
KAPITOLA
P
robudil jsem se brzy odpoledne jako obyčejně. Spát jsem šel krátce před svítáním, stejně jako pan Hroozley. Zatímco on ale musel spát, dokud zase nepadne tma, já jsem mohl klidně vstát a pohybovat se po denním světě. To je jedna z výhod, které přináší být jen poloupírem. Udělal jsem si k pozdní snídani opečený chleba s marmeládou – dokonce i upíři totiž musejí jíst normální stravu, sama krev nám k životu nestačí – a posadil jsem se před hotelovou televizi. Pan Hroozley nemá hotely vůbec v lásce. Obvykle přespává v přírodě, ve staré stodole nebo pobořené budově nebo ve veliké kryptě, ale to nebylo nic pro mě. Přespávali jsme na tvrdém asi týden, načež jsem mu rovnou ohlásil, že toho mám dost. Trochu to obručel, ale nakonec ustoupil. Poslední dva měsíce utekly velice svižně, protože jsem měl moc práce naučit se, co to s sebou nese, být upírovým pomocníkem. Pan Hroozley nebyl dobrý učitel a velice nerad něco opakoval, a tak jsem musel dávat pozor a učit se rychle. Byl jsem teď velice silný. Dokázal jsem zvedat obrovská břemena a rozdrobit mramor na kousky pouhými prsty. Když jsem si stiskl ruku s nějakým člověkem, musel jsem dávat pozor, abych mu nerozdrtil kosti v prstech. Kliky bych vydržel dělat celou noc a kovovou kouli bych vrhl dál než kterýkoli dospělý. (Jednou jsem si - 15 -
to změřil, pak jsem se podíval do knížky o atletice a zjistil jsem, že to je světový rekord! Napřed jsem z toho byl nadšený, ale pak mi došlo, že o tom nikomu nemůžu říct. Ale stejně bylo fajn vědět, že jsem světový rekordman.) Nehty jsem měl nesmírně pevné a zkrátit jsem je dokázal jedním jediným způsobem, a to okusováním: žádné nůžky a kleštičky s nimi ani nehnuly. Bylo to otravné, pořád jsem si při oblékání nebo svlékání rozřezával šaty, a když jsem strčil ruku do kapsy, často jsem v ní udělal díru. Od té noci na hřbitově jsme urazili pěkný kus cesty. Nejdřív jsme svištěli nejvyšší upíří rychlostí, já seděl panu Hroozleymu na zádech, žádný člověk nás nemohl vidět a my klouzali nad zemí jako dva nadzvukoví duchové. Tomu se říká míhání. Jenomže míhání unavuje, a tak jsme po několika nocích začali používat vlaky a autobusy. Nevím, kde bral pan Hroozley peníze na jízdenky a na hotely a na jídlo. Nevšiml jsem si u něj žádné peněženky ani platební karty, ale pokaždé, když musel za něco platit, se hotové peníze odkudsi vylouply. Nenarosily mi žádné špičáky. Očekával jsem, že mi povyrostou, a dobré tři týdny jsem si zuby večer co večer prohlížel před zrcadlem, dokud mě u toho pan Hroozley nepřistihl. „Co to vyvádíš?“ zajímal se. „Hledám si špičáky,“ odpověděl jsem mu. Chviličku se na mě jen díval, pak se hlučně rozesmál. „Nám žádné špičáky nerostou, ty trumbero!“ popadal se za břicho. „Ale… jak teda koušeme lidi?“ vybafl jsem zmateně. „Nikoho nekoušeme,“ vysvětlil mi stále se smíchem. „Nařízneme jen kůži nehty a pak sajeme krev. Zuby používáme jenom ve stavu nouze.“ „Takže žádný dlouhý špičáky nemáme?“ „Ne. Budeš mít zuby tvrdší než kdokoli z lidí, dokážeš po libosti prokousnout kůži i kosti, ale z toho je jen nepořádek. Zuby používají jen hloupí upíři. A hloupí upíři se obyčejně nedožívají vysokého věku. Brzy je chytí a zabijí.“
- 16 -
To mě maličko zklamalo. Právě tahle věc se mi na těch starých upířích filmech líbila skoro nejvíc ze všeho: když upíři vycenili zuby, vypadali fakt epesně. Když jsem si to ale trochu promyslel, došlo mi, že bez špičáků mi bude líp. Už tak je dost bída, že mi nehty věčně dělají díry do oblečení. To by byl pěkný malér, kdyby mi narostly zuby a já bych si ještě k tomu prokusoval díry do tváří! Většina těch starých povídaček o upírech je falešná. Nedokážeme měnit tvar ani létat. Kříže a svěcená voda nám nedělají nic. A z česneku nám tak leda táhne z pusy. V zrcadle se dá klidně vidět náš odraz a taky vrháme stín. Některé mýty ale jsou pravdivé. Upíra nemůžete vyfotografovat nebo nafilmovat. Na atomech, ze kterých jsou upíři složení, je něco divného, a to způsobuje, že na filmu vyjde jen temná rozmazaná skvrna. Já jsem se ještě dát vyfotografovat mohl, ale ať bude světlo jakkoli dobré, nebude moje fotka ostrá. Upíři se přátelí s krysami a netopýry. Nemůžeme se v ně proměňovat, jak se to líčí v některých knihách a filmech, ale mají nás rádi – podle pachu krve poznají, že jsme jiní než lidé –, a když spíme, často se k nám stulí nebo kolem nás hledají zbytky jídla. Psi a kočky nás z nějakého nejasného důvodu nesnáší. Sluneční světlo upíra opravdu zabije, ale ne rychle. Když se upír zachumlá do hodně vrstev oblečení, může si chodit i ve dne. Rychle se opálí a po čtvrthodince zarudne. Čtyři pět hodin slunečního svitu ho zabije. Když nám někdo probodne srdce kůlem, samozřejmě nás to zabije, ale stejně tak nás zabije kulka nebo dýka nebo elektřina. Můžeme se utopit, můžeme být rozdrceni k smrti, podléháme některým nemocím. Jsme odolnější než normální lidi, ale nezničitelní rozhodně ne. A musel jsem se toho naučit víc. Mnohem víc. Pan Hroozley říkal, že bude trvat roky, než se dozvím všechno a dokážu se obejít sám. Tvrdil, že poloupír, který neví, co dělá, by byl za pár měsíců po smrti, a tak se ho musím držet jako klíště, i kdyby se mi nechtělo. Když jsem chleba s marmeládou dojedl, posadil jsem se a pár hodin jsem si okusoval nehty. V televizi nic zajímavého nebylo, ale - 17 -
ven jsem jít nechtěl, aspoň ne bez pana Hroozleyho. Byli jsme v malém městě a já jsem byl z lidí nervózní. Pořád jsem čekal, že mě odhalí, dojde jim, co jsem zač, a vyřítí se na mě s kůly. Když se setmělo, pan Hroozley vstal a pohladil se po břiše. „Vyhládlo mi,“ oznámil. „Vím, že je brzy, ale vyrazíme už teď. Měl jsem si vžít víc krve z toho přitroublého skauta. Myslím, že si ulovím jiného člověka.“ Podíval se na mě a zvedl u toho jedno obočí. „Možná by ses měl tentokrát přidat.“ „Možná,“ pokrčil jsem rameny, i když jsem věděl, že to nepůjde. Zapřísáhl jsem se, že tohle neudělám nikdy. Budu pít krev zvířat, abych zůstal naživu, ale ať už si pan Hroozley říká, co chce, a ať mi v břiše škrundá, jak chce, nikdy se nebudu krmit z někoho ze svého rodu. Jsem napůl upír, to ano, ale taky jsem napůl člověk, a pomyšlení, že ulovím živého člověka, mě plní hrůzou a nechutí.
- 18 -
ČTVRTÁ KAPITOLA Krev a zase krev… Pan Hroozley trávil hodně času tím, že mě učil o krvi. Pro upíry je tím nejdůležitějším. Bez ní zeslábneme a zestárneme a zemřeme. Krev nám dává mládí. Upíři stárnou desetkrát pomaleji než lidé, za každých deset let, která utečou, upír zestárne jen o jeden rok, ale bez lidské krve stárneme dokonce ještě mnohem rychleji než lidé, snad nějakých dvacet třicet let za jeden dva roky. Jako poloupír, který stárne jen pětkrát pomaleji než člověk, jsem nemusel pít tolik krve, co pan Hroozley – ale něco jsem jí vypít musel, abych přežil. Krev zvířat – psů, krav, ovcí – upíry tak tak udrží při životě, ale jsou určitá zvířata, ze kterých pít nesmějí, totiž nesmíme. Například kočky. Když se upír napije kočičí krve, je to, jako by si do hrdla vlil jed. Taky nesmíme pít krev opic, žab, většiny ryb a hadů. Pan Hroozley mi jména všech zvířat s nebezpečnou krví nepověděl. Je prý jich spousta a trvalo by dlouho se naučit, která jsou bezpečná a která ne. Poradil mi jen, abych se vždycky zeptal, než zkusím něco nového. Upíři se musejí napít lidské krve asi tak jednou za měsíc. Většina se jich krmí jednou týdně. Pak si totiž nemusejí vzít krve tolik. Když pijete jen jednou měsíčně, musíte si krve vzít hodně najednou.
- 19 -
Pan Hroozley tvrdil, že je nebezpečné se nenapít příliš dlouho. Prý vás pak žízeň může přinutit, abyste vypili víc, než jste měli v úmyslu, a to byste někoho mohli zabít. „Upír, který se krmí často, se dokáže ovládat,“ vykládal. „Ale ten, který pije, jen když už musí, bude sát jako divý. Hlad, který v sobě máme, je třeba utišovat, aby se dal ovládat.“ Čerstvá krev je nejlepší. Když pijete z živého člověka, krev je plná dobrých věcí a vy si jí nemusíte vzít moc. Když ale člověk zemře, krev začíná kysnout. Když pijete z mrtvého, musíte se napít o mnoho víc. „Základní pravidlo zní, že nikdy nemáš pít z člověka, který je po smrti víc než den,“ pokračoval ve výkladu pan Hroozley. „A jak poznám, jak dlouho je někdo po smrti?“ vyptával jsem se. „Podle chuti krve,“ vysvětlil. „Naučíš se poznávat dobrou krev od špatné. Špatná krev je jako zkyslé mléko, jen horší.“ „Je to nebezpečné, napít se špatné krve?“ chtěl jsem vědět. „Ano. Můžeš z toho onemocnět, ale třeba i zešílet nebo přijít o život.“ Brrr! Můžeme ale čerstvou krev jímat do láhví a nechávat si ji pro doby nouze tak dlouho, jak chceme. Pan Hroozley měl v plášti uloženo několik lahví krve. Někdy si jednu vypil k jídlu, jako by to byla třetinka vína. „A jde přežít jen na krvi v láhvích?“ optal jsem se jednou večer. „Nějakou dobu,“ připustil. „Ale ne dlouho.“ „Jak je plníte?“ zeptal jsem se zvědavě a prohlížel jsem si jednu z láhví. Podobala se zkumavce, ale sklo bylo tmavší a silnější. „Je na to takový grif,“ opáčil. „Až si budu příště nabírat, ukážu ti, jak se to dělá.“ Krev… Ze všeho nejvíc jsem ji potřeboval, ale ze všeho nejvíc jsem se jí bál. Pokud se napiju lidské krve, nebude už cesty zpátky. Budu upírem na celý život. Pokud se tomu vyhnu, možná se zase stanu člověkem. Třeba upíří krev v mých žilách zeslábne a zmizí. Třeba neumřu. Třeba umře jen upír ve mně, a pak se budu moct vrátit ke své rodině, k příbuzným a ke kamarádům.
- 20 -
Moc velká naděje to nebyla, pan Hroozley přece řekl, že stát se znovu člověkem nejde, a já mu vcelku věřil, ale byl to jediný sen, kterého jsem se mohl chytit.
- 21 -
PÁTÁ
KAPITOLA
D
ny a noci běžely a my jsme putovali dál. Potulovali jsme se po městech a městečkách a vesnicích. Moc dobře jsem s panem Hroozleym nevycházel. Byl sice hodný, ale já nedokázal zapomenout, že právě on mi vpustil do žil upíří krev a znemožnil mi zůstat doma. Nenáviděl jsem ho. Někdy přes den jsem přemítal, jestli mu nemám prohnat kůl srdcem, dokud spí, a sám pak zmizet. Býval bych mohl, ale věděl jsem, že bych bez něj nedokázal přežít. Prozatím jsem Lartena Hroozleyho potřeboval. Ale jednoho dne, až se o sebe dokážu postarat sám… Měl jsem na starosti Madame Oktu. Musel jsem jí shánět krmení a cvičit s ní a uklízet jí klícku. Vůbec se mi nechtělo, nenáviděl jsem pavoučici skoro stejně jako upíra, ale pan Hroozley říkal, že když jsem si ji ukradl, tak o ni musím pečovat. Sem tam jsem s ní procvičil pár kousků, ale nedával jsem do toho srdce. Už mě nezajímala, a jak týdny běžely, hrál jsem si s ní míň a míň. Na kočovném životě byla jedna věc dobrá, a to, že jsem navštívil fůru míst, kde jsem ještě nikdy nebyl, a viděl hory pěkných věcí. Protože jsme ale cestovali v noci, mezitím jsem si skoro vůbec neprohlédl krajinu. Jednoho dne, když pan Hroozley spal, mě otrávilo být zavřený. Nechal jsem na televizi vzkaz pro případ, že bych byl ještě pryč, až se probudí, a vyrazil jsem. Měl jsem jen maličko peněz a ještě menší - 22 -
ponětí, kam půjdu, ale na tom nesešlo. Báječné bylo už jen to, že vypadnu z hotelu a strávím nějaký čas sám. Bylo to ve velikém, ale poměrně klidném městě. Prošel jsem si pár obchodů s hračkami, a kde v nich byly počítačové hry zadarmo, trochu jsem si zahrál. Předtím jsem v počítačových hrách nijak nevynikal, ale teď se mi reflexy a vůbec schopnosti zlepšily natolik, že jsem si v podstatě dělal, co jsem chtěl. Svištěl jsem úrovněmi, řítil se simulátory, pobil všechny protivníky v turnajích bojových umění, ve vesmírných dobrodružstvích jsem z oblohy smetl všechny mimozemšťany. Pak jsem si obešel město. Bylo tu hodně kašen a soch a parků a muzeí a já si všechno se zájmem prohlížel. Když jsem ale chodil okolo muzeí, připomnělo mi to mamku, ta mě do muzea brávala moc ráda, a to mě vyvedlo z míry: kdykoli jsem pomyslel na maminku, tátu nebo Annii, vždycky mi hned bylo bídně a cítil jsem se osamělý. Zahlédl jsem partu kluků v mém věku, jak hrají na asfaltě hokej. Osm proti osmi. Většinou měli umělohmotné hokejky, pár jich mělo i dřevěné. Místo kotouče používali starý tenisák. Zastavil jsem se a díval se na ně, ale po pár minutách jeden přišel a změřil si mě pohledem. „Odkaď seš?“ zajímal se. „Mimoměstskej,“ odpověděl jsem. „Bydlíme s tátou v hotelu.“ Hnusilo se mi říkat tak panu Hroozleymu, ale bylo to nejistější. „Že prej mimoměstskej,“ zavolal kluk na kamarády a ti přestali hrát. „A není z Addamsový rodiny?“ křikl jeden a všichni se rozesmáli. „To má znamenat co?“ urazil jsem se. „Podíval ses na sebe poslední dobou někdy do zrcadla?“ utrousil kluk. Sjel jsem pohledem ke svému zaprášenému oblečení a pochopil jsem, proč se smějí: vypadal jsem, jako bych vypadl ze stránek Olivera Twista. „Ztratil se nám kufr s normálním oblečením,“ lhal jsem. „Nic jinýho nemám. Brzy si to pořídím.“ „To bys teda měl,“ usmál se kluk a optal se, jestli umím hrát hokej. Když jsem řekl, že umím, pozval mě, ať si zahraju s nimi. - 23 -
„Můžeš se přidat k nám,“ povídá a podal mi rezervní hokejku. „Prohráváme dva šest. A já jsem Michael.“ „Darren,“ odpověděl jsem a zkoušel hokejku. Vyhrnul jsem si nohavice a podíval jsem se, jestli mám pořádně uvázané tkaničky. Než jsem to stihl, soupeř dal další gól. Michael klel jako pohan a vedl míč do středu hřiště. „Můžeš rovnou naskočit?“ zeptal se. „Jasně.“ „Tak hrajem,“ vybafl, přihrál mi, vyběhl a čekal, že mu pošlu přihrávku dopředu. Už to bylo dávno, co jsem hrál hokej, v tělocviku jsme si obyčejně mohli vybrat mezi ním a fotbalem, a já jsem si fotbálek nikdy nenechal ujít, ale jakmile jsem měl hokejku v ruce a míč u nohy, bylo to, jako bych hrál naposled včera. Párkrát jsem si tenisák přehodil doleva doprava, abych věděl jistě, že jsem ho nezapomněl vodit, a pak jsem zvedl hlavu a zaostřil na branku. Mezi mnou a brankářem bylo sedm hráčů. Nikdo se mě nehnal napadat. Asi měli pocit, že při pětigólovém náskoku to není potřeba. Vyrazil jsem. Do cesty se mi pokusil postavit veliký kluk, kapitán druhého mužstva, ale snadno jsem proklouzl kolem něj. Další dva jsem obešel dřív, než stačili zareagovat, a pak jsem si obhodil čtvrtého. Pátý šel do skluzu s holí u kolenou, ale lehce jsem ho přeskočil, obešel jsem ještě šestého jako paňácu a vypálil jsem dřív, než se mi sedmý a poslední obránce stihl postavit do cesty. I když jsem míč vyslal vcelku měkce, vyletěl svižněji, než brankář čekal, a už zapadl do pravého horního rohu branky. Odrazil se od stěny za ní a já ho ve vzduchu chytil. S úsměvem jsem se otočil a podíval se na svoje spoluhráče. Ještě pořád byli na vlastní půli a vytřeštěně na mě koukali. Odnesl jsem míč na středovou čáru a beze slova ho tam položil. Pak jsem se otočil k Michaelovi. „Sedm tři,“ povídám. Pomalu zamžikal a pak se usmál. „No jo!“ zakuckal se vesele a pak mrkl na spoluhráče. „Myslím, že teď se pobavíme!“ I já jsem se nějakou dobu bavil, řídil jsem průběh hry, vracel jsem se do obrany, posílal milimetrové přesné přihrávky ostatním. Dva góly jsem dal a na čtyři další nahrál. Vedli jsme devět sedm a - 24 -
valili se dál. Soupeři pěnili vzteky a přinutili nás, ať jim dáme dva naše nejlepší hráče, ale všechno bylo jedno. Mohl bych jim dát klidně všechny kromě brankáře, stejně bych jim nařezal. A pak se to hnusně pokazilo. Danny, kapitán soupeře, se mě už věčnost pokoušel faulovat, ale byl jsem na něj až moc rychlý, vždycky jsem kolem zvednuté hokejky a nastrčených nohou protancoval. Pak mě ale začal šťouchat do žeber a šlapat mi po nohách a vrážet do mě lokty. Vůbec mě to nebolelo, ale zato naštvalo. Nesnáším lidi, kteří neumějí prohrávat. A když mě Danny štípl na místě, kde to fakt moc bolí, bylo toho na mě příliš. Dokonce i upíří trpělivost má své meze. Zařval jsem, skrčil jsem se a zašklebil se bolestí. Danny se zasmál a odběhl s míčem. Po chviličce jsem vstal a zuřil jako pes. Danny byl o půl hřiště dál. Vyběhl jsem za ním. Hráče, co byli mezi námi, jsem odstrčil – bylo mi jedno, jestli jsou z jeho týmu nebo z našeho – a pak jsem byl najednou za ním a sekl ho po noze holí. Byl by to nebezpečný faul, i kdyby se ho dopustil člověk. A když hokejku držel poloupír… Ozval se praskavý zvuk. Danny vykřikl a upadl. Okamžitě se přestalo hrát. Všichni na hřišti dobře poznali, kdy někdo huláká jen tak a kdy z opravdového zoufalství. Vstal jsem, už v tu chvíli jsem litoval toho, co jsem provedl, a nejradši bych to vzal zpátky. Podíval jsem se na hokejku a zadoufal, že je zlomená vejpůl, že ten praskavý zvuk vydala ona. Ale ne. Zlomil jsem Dannymu obě holenní kosti. Nohy měl divně prohnuté a kůži na holeních potrhanou. Dokonce jsem uprostřed červené skvrny krve viděl bílou kost. Michael se sklonil a Dannyho nohy si prohlédl. A když vstal, tvářil se zděšeně. „Tys mu ty nohy úplně přerazil!“ zajíkal se. „Já nechtěl,“ vyrazil jsem. „On mě štíp do…“ a ukázal jsem si do rozkroku. „Zlámal jsi mu nohy!“ vřískal Michael a pak ode mě couvl. A ostatní ode mě ustoupili taky. Báli se mě.
- 25 -
Vzdychl jsem si, upustil jsem hokejku a odešel jsem. Bylo mi jasné, že kdybych čekal, až přijdou dospělí, jen bych všechno zhoršil. Nikdo z kluků se mě nepokusil zadržet. Na to byli až moc vyděšení. Byli vyděšení ze mě… z Darrena Shana… z té obludy.
- 26 -
ŠESTÁ
KAPITOLA
K
dyž jsem se vrátil, byla už tma. Pan Hroozley byl vzhůru. Pověděl jsem mu, že bychom měli rovnou odjet, ale neřekl jsem proč. Stačilo mu podívat se mi do obličeje, přikývl a začal balit. Tu noc jsme si toho moc nepověděli. Přemýšlel jsem o tom, jaká je to hrozná věc, být poloupírem. Pan Hroozley vycítil, že se mi něco stalo, ale neobtěžoval mě vyptáváním. Nebylo to poprvé, co jsem byl celý nabručený. Už si u mě na změny nálad zvykl. Našli jsme si k přespání opuštěný kostel. Pak Hroozley si lehl na jednu dlouhou lavici, já si ustlal na hromadě mechu a plevele na podlaze. Probudil jsem se brzy a po zbytek dne jsem propátrával kostel a hřbitůvek kolem něj. Náhrobky byly staré a hodně jich bylo popraskaných a zarostlých plevelem. Několik hodin jsem se bavil tím, že jsem je v jedné řadě čistil, odhazoval plevel a pak je omýval vodou z nedalekého potoka. Díky tomu jsem nemusel myslet na to, co se stalo při hokeji. Kousek odsud žila v noře králičí rodinka. Se sklonkem dne se plížili blíž a chtěli zjistit, co to kutím. Zvědavé potvůrky, zvlášť ti mladí. Chvíli jsem předstíral, že spím, a několik se jich kradlo blíž a blíž, až byli jen půl metru ode mě. A když bylo jasné, že blíž nepůjdou, vyskočil jsem a vybafl. Rozutekli se jako vítr. Jeden zakopl a kousek od vchodu do doupěte udělal kotrmelec. To mě náramně pobavilo.
- 27 -
Odpoledne jsem zašel do obchodu a koupil maso a zeleninu. Když jsem se vrátil ke kostelu, rozdělal jsem oheň a pak jsem zpod lavice pana Hroozleyho vylovil tašku s hrnci a pánvemi. Prohrabával jsem se v ní, až jsem našel to, co jsem hledal. Byl to malý kastrolek. Opatrně jsem ho položil dnem dolů na podlahu a pak stiskl kovový výčnělek. Kastrolek se zvětšil, protože se rozložily části, co byly předtím složené. V pěti vteřinách z něj byl pořádný kastrol a já jsem ho naplnil vodou a dal jsem ho na oheň. Všechny hrnce a pánve v tašce byly skládací. Pan Hroozley je kdysi dávno dostal od ženy jménem Evanna. Vážily tolik co obyčejné nádobí, ale protože se daly složit, snadno se nosily. Udělal jsem guláš, jak mě to naučil pan Hroozley. Je přesvědčený, že každý by měl umět vařit. Zbytky mrkví a zelí jsem odnesl ven a pohodil je u králičí nory. Pana Hroozleyho překvapilo, že na něj po probuzení čeká hotová večeře… i když z jeho hlediska snídaně. Nasál vůni linoucí se z probublávajícího kastrolu a olízl si rty. „Na tohle by si člověk lehko zvykl,“ usmál se, pak zívl a rukou si pročísl krátkého oranžového ježka na hlavě. Pak si podrbal dlouhou jizvu vedoucí po levé straně obličeje. Dělával to takhle vždycky. Často jsem měl chut se optat, kde k té jizvě přišel, ale nikdy jsem to neudělal. Však se k tomu některou noc dostanu, až seberu dost odvahy. Neměli jsme žádné stoly, tak jsme jedli z klína. Vzal jsem z tašky dva skládací talíře, rozevřel je a vyndal i nože a vidličky. Naservíroval jsem jídlo a dali jsme se do něj. Nakonec si pan Hroozley otřel ústa hedvábným ubrouskem a nejisté si odkašlal. „Velice dobré,“ pochválil mě. „Díky,“ kývl jsem. „Já… totiž… jak bych to…“ Vzdychl si. „Nikdy jsem neuměl mluvit moc taktně,“ prohlásil. „Takže na to půjdu zpříma: co se včera stalo? Proč jsi byl tak vyvedený z míry?“
- 28 -
Upíral jsem oči do skoro prázdného talíře a neměl jsem jasno, jestli se mi odpovídat chce nebo ne. A pak jsem najednou celou tu historku ze sebe vysoukal. Mezi koncem a začátkem jsem se sotva nadechl. Pan Hroozley pozorně naslouchal. Když jsem dovyprávěl, nějakou chvíli si to promýšlel a teprve pak promluvil. „Na takové věci si musíš zvykat,“ začal. „Věc se má tak, že jsme silnější než lidé, a taky jsme rychlejší a odolnější. Když si s nimi hraješ, můžeš jim ublížit.“ „Ale já mu ublížit nechtěl,“ namítl jsem. „Byla to nehoda.“ Pan Hroozley pokrčil rameny. „Poslechni, Darrene, pokud se budeš míchat mezi lidi, nijak nezabráníš tomu, aby se to stalo znovu. Ať se budeš sebevíc snažit být normální, prostě normální nejsi. Vždycky bude na spadnutí nějaký malér.“ „Vy zkrátka chcete říct, že už nemůžu mít žádný kamarády, že je to tak?“ Smutně jsem pokývl hlavou. „To jsem si už domyslel sám. Proto mi bylo tak smutno. Už jsem si začal zvykat na to, že se nikdy nebudu moct vrátit k našim a nikdy neuvidím kamarády, ale teprve včera jsem si uvědomil, že si ani nikdy nedokážu udělat nové kamarády. Jsem přivázaný k vám. Nemůžu mít žádné nové přátele, že ne?“ Mnul si jizvu a špulil rty. „To není pravda,“ namítl. „Přátele mít můžeš. Jen si musíš dávat pozor. Nesmíš –“ „To přece nestačí!“ vykřikl jsem. „Sám jste to říkal, vždycky bude na spadnutí nějaký malér. Nebezpečné je dokonce i někomu potřást rukou. Mohl bych mu taky nehty rozříznout dlaň!“ Pomaličku jsem zavrtěl hlavou. „Kdepak,“ uzavřel jsem to pevně. „Nechci lidi ohrožovat na životě. Na to, abych se s někým přátelil, jsem moc nebezpečný. A stejně bych si opravdového kamaráda neudělal.“ „Pročpak?“ podivil se. „Protože opravdoví přátelé před sebou nemají tajemství. Člověku bych nikdy nemohl povědět, že jsem upír. Pořád bych mu musel lhát a vydávat se za někoho jiného. Vždycky bych se bál, že zjistí, co jsem zač, a začne mě nenávidět.“ „To je potíž, které čelí všichni upíři,“ souhlasil pan Hroozley.
- 29 -
„Jenomže všichni upíři nejsou kluci jako já!“ hulákal jsem. „Kolik bylo vám, když jste se proměnil? Byl jste už dospělý?“ Přikývl. „Pro dospělé nejsou přátelé tolik důležití. Táta mi to říkal, dospělí jsou prý zvyklí nemít takové spousty kamarádů. Mají práci a koníčky a jiné věci, co je zaměstnávají. Jenže kamarádi byli ta nejdůležitější věc v mém životě, když nepočítám naše. Rodiče a sestru jste mi sebral, když jste do mě napustil tu svoji smradlavou krev. A teď jste mi vzal i všechny šance, že bych kdy zas měl kloudnýho kamaráda. To vám moc pěkně děkuju,“ vztekal jsem se. „Děkuju, že jste ze mě udělal obludu a zpackal jste mi život.“ Měl jsem slzy na krajíčku, ale brečet jsem před ním nechtěl. Naštvaně jsem napíchl na vidličku poslední kousek masa z talíře, vrazil jsem si ho do pusy a žvýkal jako o život. Pan Hroozley můj výbuch přetrpěl mlčky. Nedalo se poznat, jestli má vztek nebo mě lituje. Chvilku jsem si myslel, jestli jsem to nepřehnal. Co kdyby najednou řekl: „Pokud to bereš takhle, jdu a nechám tě být.“ Co bych potom dělal? Už jsem přemýšlel o omluvě, když tu tiše promluvil, a tak, že mě to překvapilo. „Je mi to líto,“ začal. „Neměl jsem tě zasvětit krví. Byla to hloupost. Jsi ještě moc mladý Už je to tak dávno, co já byl kluk. Úplně jsem zapomněl, jaké to je. Nenapadlo mě pomyslet na tvoje kamarády a na to, jak ti budou chybět. Byla to chyba, zasvětit tě krví. Strašlivá chyba. Měl jsem…“ Nedořekl. Vypadal tak smutně, že mi ho skoro bylo líto. Pak jsem si vzpomněl, co mi udělal, a znovu jsem ho nenáviděl jako předtím. Potom jsem zahlédl v koutcích jeho očí kapky, snad to byly slzy, a zase, znovu mi ho bylo líto. Byl jsem celý popletený. „Nemá smysl fňukat nad rozlitým mlíkem,“ vyrazil jsem konečně. „Zpátky to vrátit nemůžem. Co se stalo, nedá se odestát, ne?“ „Ano,“ vzdychl si. „Kdybych mohl, byl bych svůj strašlivý dar vzal zpátky. To ale nejde. Vampyrismus je navždy. Jakmile se někdo promění, není cesty zpátky. - 30 -
Ale přece jenom,“ přemítal dál, „není to tak zlé, jak si myslíš. Třeba…“ Zamyšleně přimhouřil oči. „Třeba co?“ pobídl jsem ho. „Třeba pro tebe kamarády najdeme,“ nadhodil. „Nemusíš se pořád držet jenom u mě.“ „Nerozumím,“ zamračil jsem se. „Copak jsme se zrovna neshodli, že stýkat se s lidmi pro mě není bezpečné?“ „Já taky nemluvím o lidech,“ prohlásil a začal se maličko usmívat. „Mluvím o bytostech se zvláštními schopnostmi. O tvorech, jako jsme my. O takových, kterým svoje tajemství můžeš svěřit a…“ Naklonil se ke mně a vzal si moje ruce do dlaní. „Darrene,“ prohlásil, „co bys řekl tomu, kdybychom se vrátili do Circo Mostruoso a stali se jeho členy?“
- 31 -
SEDMÁ KAPITOLA
Č
ím víc jsme si o tom nápadu povídali, tím víc se mi zamlouval. Pan Hroozley tvrdil, že vystupující v panoptiku by stejně věděli, co jsem zač, a brali by mě jako jednoho z nich. Obsazení souboru se často mění a skoro vždycky je tam někdo, kdo je zhruba v mém věku. Třeba by se mi s nimi líbilo. „A co když ne?“ zeptal jsem se. „Tak odejdeme,“ pokrčil rameny. „Já jsem s Circo Mostruoso cestoval vcelku rád, i když ne že bych po tom nějak šílel. Ale pokud se ti tam bude líbit, zůstaneme. A pokud ne, vyrazíme zase na cestu.“ „Nebude jim vadit, že se k nim přidám?“ chtěl jsem vědět. „Budeš si muset odpracovat svoje,“ upozornil mě. „Pan Topol trvá na tom, aby každý něco dělal. Budeš muset pomáhat s židlemi nebo osvětlením, prodávat suvenýry, uklízet po představení, anebo třeba vařit. Budeš mít napilno, ale určitě se nepředřeš. Zůstane nám spousta času na učení.“ Rozhodli jsme se, že to zkusíme. Přinejmenším budu mít každou noc poctivou postel. Z toho spaní na podlahách mě pobolívala záda. Než vyrazíme, musel pan Hroozley zjistit, kde panoptikum je. Zeptal jsem se ho, jak to provede. Vysvětlil mi, že se umí zorientovat podle myšlenek pana Topola. „To chcete říct, že je telepat?“ zeptal jsem se, protože jsem si vzpomněl, jak Steve říkal lidem, co dokážou s druhými mluvit jen za pomoci myšlení. - 32 -
„Něco takového,“ připustil pan Hroozley. „Nemůžeme spolu v myšlenkách mluvit, ale dokážu zachytit jeho… auru, tak by se to dalo nazvat. Jakmile ji najdu, nebude těžké ho vysledovat.“ „A mohl bych najít jeho auru i já?“ zajímalo mě. „Ne,“ odpověděl pan Hroozley. „To dokáže většina upírů a několik málo nadaných lidí, ale poloupíři ne.“ Posadil se uprostřed kostela a zavřel oči. Nějakou chvilku byl zticha. Pak zase zvedl víčka a vstal. „Mám ho,“ prohlásil. „Tak brzy?“ podivil jsem se. „Já myslel, že to bude trvat dýl.“ „Pátral jsem po jeho auře už mnohokrát,“ vysvětil pan Hroozley. „Vím, co mám hledat. Lokalizovat ho, to je stejně snadné jako najít jehlu v kupce sena.“ „Já myslel, že právě to má být hrozně těžká věc.“ „Pro upíra ne,“ odsekl. Když jsme si už balili a chystali se k odchodu, najednou jsem sám sebe přistihl, jak se rozhlížím po kostele. Něco mi vrtalo hlavou, ale nevěděl jsem jistě, jestli se s tím mám panu Hroozleymu svěřit nebo ne. „Tak do toho,“ probodl mě pohledem. „Copak tě trápí, jen se zeptej.“ „Jak jste věděl, že se chci na něco zeptat?“ zajíkl jsem se. Rozesmál se. „Na to nemusíš být upír, abys poznal, když je kluk zvědavý. Ta otázka už v tobě lomcuje jak dlouho. Tak co to je?“ Pořádně jsem se nadechl. „Věříte v Boha?“ zeptal jsem se. Pan Hroozley mi věnoval podivný pohled a pak zvolna přikývl. „Věřím v bohy upírů.“ Zamračil jsem se. „Oni nějací jsou?“ „Samozřejmě. Každý rod má své bohy: bohy měli Egypťané a mají je Indové a Číňané. Proč by v tom měli být upíři jiní?“ „A co nebe?“ vyzvídal jsem dál. „Věříme v ráj. Leží za hvězdami. Po smrti, pokud jsme tedy žili dobře, se náš duch osvobodí od země, překoná dálku mezi hvězdami a galaxiemi a nakonec dorazí do nádherného světa na druhém konci vesmíru – do ráje.“ „A kdo dobře nežije?“ - 33 -
„Zůstane tady,“ vysvětlil. „Zůstane připoutaný k zemi jako duch, který je odsouzen potulovat se po povrchu tohoto světa navždy.“ Promyslel jsem si to. „A co u upíra znamená žít dobře? Jak to v tom ráji hodnotí?“ „Musí žít čistě,“ odtušil. „Nesmí zabíjet, pokud to není nevyhnutelné. Nesmí ubližovat lidem. Nesmí pošpiňovat svět.“ „A na vysávání krve není nic špatného?“ zeptal jsem se. „Dokud toho, z koho piješ, nezabiješ, tak ne. A dokonce i tehdy to může být dobrá věc.“ „Cože, zabít někoho může být dobrá věc?“ vyjekl jsem. Pan Hroozley vážně přikývl. „Lidé mají duše, Darrene. Když zemřou, jejich duše odletí do nebe nebo do ráje, ale je tu možnost zčásti je tu zachovat. Když pijeme po malých dávkách, nebereme jim nic z jejich podstaty. Ale když toho vypijeme hodně, část z jejich osobnosti pak přežívá dál v nás.“ „Jak to?“ kabonil jsem se nevěřícně. „Když někomu vypijeme všechnu krev, vstřebáme s ní i jeho vzpomínky a pocity,“ prohlásil. „Stanou se naší součástí a my vidíme svět tak, jak ho viděl dotyčný, a pamatujeme si věci, které by jinak upadly v zapomnění.“ „Například?“ Chvilku přemýšlel. „Jeden z mých nejdražších přátel se jmenuje Paris Skyle,“ řekl. „Je velice starý. Před mnoha staletími se přátelil s Williamem Shakespearem.“ „S tím Shakespearem, co psal ty divadelní hry?“ Pan Hroozley přikývl. „Divadelní hry a básně. Ale všechna jeho poezie nezůstala zachována tiskem, dokonce se ztratily i některé z jeho nejslavnějších básní. Když Shakespeare umíral, Paris se z něj napil – Shakespeare ho o to sám požádal – a pak byl s to ty verše poznat a zapsat je. Svět by bez nich byl o něco chudší.“ „Ale…“ odmlčel jsem se. „Děláte to jen tehdy, když vás o to někdo požádá, a když ten člověk umírá?“ „Ano,“ kývl. „Zabít zdravého člověka by byla špatnost. Ale vypít krev přátel, kteří stojí na prahu smrti, a udržet při životě jejich
- 34 -
vzpomínky a zážitky…“ Usmál se. „To je rozhodně velice dobrá věc.“ Pak se na mě podíval. „Tak pojď. Dumat o tom můžeš přes den. Teď musíme vyrazit.“ Když jsme byli přichystaní, naskočil jsem panu Hroozleymu na záda a už jsme míhali. Ještě pořád mi nevysvětlil, jak to, že se dokáže pohybovat tak rychle. Ne že by takovou rychlostí běžel, to spíš jako by pod ním celý svět při běhu prokluzoval. Tvrdil mi, že míhání zvládají všichni plnohodnotní upíři. Bylo příjemné dívat se, jak kolem nás sviští venkovská krajina. Běželi jsme po kopcích a přes pláně rychleji než vítr. Když jsme míhali, panovalo naprosté ticho, a nikdy si nás nikdo nevšiml. Jako by nás obklopovala kouzelná bublina. A při míhání jsem přemítal o tom, co pan Hroozley říkal, o zachovávání lidských vzpomínek tím, že lidem vypijeme krev. Neměl jsem úplně jasno v tom, jak to probíhá, a usmyslil jsem si, že se ho někdy později vyptám důkladněji. Míhání je těžká práce; upír se potil a já si všiml, že se zadýchal. Abych mu pomohl, vzal jsem lahvičku s lidskou krví, odzátkoval jsem ji a přidržel mu ji u rtů, aby se mohl napít. Poděkoval mi beze slova, jen přikývnutím, otřel si pot z čela a pokračoval. Konečně, když už nebe začínalo blednout, zpomalil a zastavil. Seskočil jsem z něj a rozhlédl jsem se. Byli jsme uprostřed venkovské silničky, kolem nás jen samá pole a stromy a nikde na dohled žádné stavení. „Kde je Circo Mostruoso?“ zeptal jsem se. „Pár kilometrů před námi,“ ukázal rukou. Klekl si a lapal po dechu. „Došla vám pára?“ zeptal jsem se a nedokázal jsem se ubránit výsměšnému tónu. „Ne,“ loupl po mně očima. „Byl bych to zvládl, ale nechtěl jsem tam přijít celý zadýchaný.“ „Ale neměl byste odpočívat dlouho,“ varoval jsem ho. „Ráno se už blíží.“
- 35 -
„Vím naprosto přesně, kolik je hodin!“ štěkl. „O ránu a o svítání toho vím víc než kdokoli z lidí. Máme spoustu času. Ještě celých třiačtyřicet minut.“ „Když říkáte…“ „Ano, říkám.“ Rozmrzele vstal a vyrazil krokem. Počkal jsem, až trochu poodejde, a pak jsem ho předběhl. „Přidat, starej pane!“ popíchl jsem ho. „Zaostáváte.“ „Jen to nepřeháněj,“ zavrčel. „Z toho může koukat leda jedna výchovná za ucho.“ Po chvíli se taky rozběhl a pak jsme utíkali vedle sebe. Měl jsem dobrou náladu, lepší než celé měsíce. Bylo to fajn, mít se na co těšit. Cestou jsme minuli nějaké otrhané táborníky. Už se budili a hýbali se. Pár nám jich zamávalo. Vypadali srandovně: dlouhé vlasy, divné šaty, ověšení legračními náušnicemi a náramky. Po celém tábořišti byly vlajky a transparenty Snažil jsem se přečíst nápisy na nich, ale bylo těžké při běhu zaostřit, a zastavit jsem nechtěl. Došlo mi aspoň tolik, že tu táboří, aby protestovali proti stavbě nové dálniční přípojky. Cesta se hodně klikatila. Po pátém zákrutu jsme konečně spatřili Circo Mostruoso, uhnízděné na mýtině na břehu řeky. Panoval v něm klid – říkal jsem si, že asi všichni spí, a kdybychom jeli autem a nehledali dodávky a stany, snadno bychom panoptikum přehlédli. Podivné místo pro cirkus. Žádný sál ani velké šapitó, kde by mohly zrůdy vystupovat. Došlo mi, že tu jen odpočívají mezi dvěma štacemi. Pan Hroozley bez zaváhání prokličkoval mezi dodávkami a auty. Věděl naprosto přesně, kam míří. Já jsem šel za ním s menší sebejistotou, protože jsem si vzpomněl na tu noc, kdy jsem se mezi zrůdy vkradl a uloupil Madame Oktu. Pan Hroozley se zastavil u dlouhé stříbrné dodávky a zaklepal na dveře. Ty se okamžitě otevřely a ukázala se vysokánská postava pana Topola. V matném světle se jeho oči zdály být ještě tmavší. Kdybych ho neviděl předtím, byl bych přísahal, že nemá žádné oční bulvy, jen dvě prázdná místa plná tmy. „Vida, to jste vy,“ oslovil nás potichu a tak, že sotva pohnul rty. „Myslel jsem si, že po mně pátráš.“ Ohnul se nad panem Hroozleym - 36 -
a podíval se dolů na moji rozklepanou maličkost. „Jak vidím, chlapce jsi přivedl s sebou.“ „Můžeme dál?“ zeptal se pan Hroozley. „Samozřejmě. Co se to má vlastně vám upírům říkat?“ Usmál se. „Vejdi ze své vlastní vůle?“ „Tak něco,“ odpověděl pan Hroozley a já jsem podle úsměvu na jeho tváři poznal, že to je starý vtip, který oba dobře znají. Vešli jsme do dodávky a posadili jsme se. Uvnitř byla zařízená dost spartánsky, bylo tu jen pár polic s letáčky a lístky do panoptika, červený cylindr a rukavice, které jsem na panu Topolovi viděl tenkrát, pár suvenýrů a skládací postel. „Nečekal jsem, že se vrátíš tak brzy, Lartene,“ začal pan Topol. Vypadal obrovský, i když seděl. „Také jsem rychlý návrat neměl v plánu, Hibernie.“ Hibernius? Podivné jméno. Ale docela se k němu hodí. Hibernius Topol. Zní to nezvykle. „Dostal ses do potíží?“ chtěl pan Topol vědět. „Ne,“ zavrtěl hlavou pan Hroozley. „Ale Darren byl nešťastný. Napadlo mě, že by mu bylo líp tady, mezi svými.“ „Chápu.“ Pan Topol si mě zvědavě prohlížel. „Od té doby, co jsem tě viděl naposled, jsi urazil pěkný kus cesty, Darrene Shane.“ „Bylo mi líp tam na začátku,“ zavrčel jsem. „Tak proč jsi odešel?“ zeptal se. Loupl jsem po něm očima. „Však sám víte proč,“ prohlásil jsem chladně. Zvolna přikývl. „Nebude vadit, když zůstaneme?“ zeptal se pan Hroozley. „Samozřejmě nebude,“ odpověděl pan Topol okamžitě. „Naopak, jsem celý bez sebe radostí, že tě tu zase mám. Zrovna máme mírný podstav. Alexandr Lunt, Siva se Sirsou a Gerta Zubatá jsou bud na dovolené, anebo si něco odjeli zařídit. Cormac Nedorost za námi jede, ale do příští štace to nestihne. Larten Hroozley a jeho fantastická cvičená pavoučice – to bude cenný příspěvek do našeho programu.“ „Díky,“ opáčil pan Hroozley. „A co já?“ optal jsem se hrdinně. - 37 -
„Ty už tak cenný příspěvek nejsi,“ usmál se pan Topol, „ale přijmeme tě stejně.“ Odfrkl jsem si, ale neříkal jsem nic. „Kde se bude hrát?“ zeptal se pan Hroozley. „Tady,“ oznámil pan Topol. „Tady?“ vyjel jsem překvapeně. „Divíš se?“ optal se pan Topol. „Vždyť tu lišky dávají dobrou noc. Já myslel, že hrajete jenom ve městech, kde se sejde velké obecenstvo.“ „My máme vždycky velké obecenstvo,“ upozornil pan Topol. „Ať hrajeme kdekoli, lidi vždycky přijdou. Obyčejně se držíme hustěji obydlených míst, ale v téhle roční době se do toho neženeme. Jak už jsem říkal, nejsou tu zrovna někteří z našich nejlepších umělců a zrovna tak i… jistí další členové naší společnosti.“ V tu chvíli si pan Topol s panem Hroozleym vyměnili podivný, spiklenecký pohled, a já jsem vycítil, že přede mnou něco zamlčeli. „Takže maličko odpočíváme,“ pokračoval pan Topol. „Pár dnů nepořádáme žádné představení. Nabíráme síly.“ „Cestou jsme šli přes tábořiště,“ vzpomněl si pan Hroozley. „Co ti lidi, jsou s nimi nějaké potíže?“ „To myslíte pěšáky z POPu?“ rozesmál se pan Topol. „Ti mají moc napilno s bráněním stromů a skalisek, než aby se starali o nás.“ „Co je to POP?“ zeptal jsem se. „Pluk ochránců přírody,“ vysvětlil pan Topol. „Jsou to ekoválečníci. Jezdí po celé zemi a snaží se zabránit stavbě všech nových silnic a mostů. Jsou tu už pár měsíců, ale brzy povandrují dál.“ „A to jsou fakt válečníci?“ zajímalo mě. „Mají pušky a granáty a tanky?“ Oba dospělí se hlučně rozesmáli. „Někdy povídá ohromné hlouposti,“ prohlásil pan Hroozley mezi dvěma záchvaty smíchu, „ale není tak hloupý, jak vypadá.“ Pocítil jsem, že se červenám, ale udržel jsem jazyk za zuby. Ze zkušenosti jsem věděl, že není dobrý nápad vztekat se na dospělé, když se vám smějí; jenom se rozesmějí ještě mnohem víc.
- 38 -
„Říkají si válečníci,“ ozval se pan Topol, „ale zbraně nemají. Připoutávají se řetězy ke stromům a sypou písek do motorů stavebním strojům a házejí před auta hřebíky. A podobně.“ „Ale proč –“ Jenže pan Hroozley mi skočil do řeči. „Na vyptávání nemáme čas. Za pár minut vyjde slunce.“ Vstal a stiskl panu Topolovi ruku. „Díky, že jsi nás zase přijal, Hibernie.“ „S radostí,“ opáčil pan Topol. „Předpokládám, že ses mi dobře staral o rakev.“ „Samozřejmě.“ Pan Hroozley se spokojeně usmál a zamnul si ruce. „Ta mi chybí nejvíc, když jsem odsud pryč. Bude příjemné zase se v ní pěkně prospat.“ „A co kluk?“ zeptal se pan Topol. „Máme pro něj stlouct taky jednu?“ „To ať vás ani nenapadne!“ zařval jsem. „Do toho krámu už mě nikdo nedostane!“ Vzpomněl jsem si, jaké to bylo, když jsem byl v rakvi pohřbený zaživa, a otřásl jsem se. Pan Hroozley se usmál. „Nastěhuj prosím Darrena k někomu z účinkujících. K někomu v jeho věku, pokud to jde.“ Pan Topol si to chvilku promýšlel. „Co takhle Evra?“ Pan Hroozley se rozzářil ještě víc. „Ano. Myslím, že dát ho dohromady s Evrou je skvělý nápad.“ „Kdo je Evra?“ zeptal jsem se neklidně. „Však se to dozvíš.“ slíbil pan Hroozley a otevřel dveře dodávky. „Nechám tě tu s panem Topolem. Postará se o tebe. Musím jít.“ A pak zmizel, uchýlil se do své milované rakve. Ohlédl jsem se přes rameno a zjistil jsem, že pan Topol stojí přímo za mnou. Nechápu, jak se až ke mně dostal tak rychle. Vůbec jsem neslyšel, že by vstával a hýbal se. „Půjdeme?“ nadhodil. Polkl jsem a přikývl. Vedl mě skrz tábor. Už svítalo a já jsem viděl, jak se v několika málo karavanech a stanech rozsvítilo. Pan Topol mě dovedl ke starému šedému stanu, dost velkému pro pět nebo šest lidí. - 39 -
„Tady máš pár dek,“ podal mi štůsek vlněných přikrývek. „A polštář.“ Nechápu, kde je vzal – když jsme vycházeli od dodávky, určitě je v ruce neměl –, ale byl jsem příliš utahaný, než abych se vyptával. „Můžeš spát, jak dlouho chceš. Až se probudíš, přijdu za tebou a vysvětlím ti, jaké budeš mít povinnosti. Do té doby se o tebe bude starat Evra.“ Zvedl jsem volný stanový dílec a podíval jsem se dovnitř. Tam ale byla tma a nebylo poznat nic. „Kdo je Evra?“ zeptal jsem se a otočil jsem se k panu Topolovi. Jenže ten už byl pryč, zmizel rychle a nehlučně jako vždycky. Vzdychl jsem si, přitiskl si deky na prsa a vešel dovnitř. Nechal jsem cíp stanové plachty, který sloužil místo dveří, ať se zase zavře, pak jsem tiše stál a čekal, kdy moje oči přivyknou tmě. Slyšel jsem, jak někdo tichounce dýchá, a v závěsné síti pod prostředkem stanu jsem rozeznal něčí obrys. Rozhlížel jsem se, kde si ustelu, nechtěl jsem, aby přes mě můj spolubydlící upadl, až bude vstávat. Poslepu jsem popošel. Najednou ke mně ve tmě cosi přiklouzalo. Zastavil jsem se, probodával pohledem tmu a zoufale si přál, abych viděl líp (bez světla hvězd nebo měsíce je to těžké i pro upíra). „Haló?“ zavolal jsem tiše. „Ty jsi Evra? Já jsem Darren Shan. Mám u tebe –“ Zarazil jsem se. Klouzavé zvuky se mi dosunuly k nohám. Stál jsem jako přibitý a něco masitého a vlhkého se mi omotávalo kolem kotníků. Okamžitě jsem pochopil, co to je, ale neodvážil jsem se podívat dolů, dokud mi to nevylezlo až do pasu. A teprve když se mi smyčky obtočily kolem prsou, sebral jsem odvahu podívat se z očí do očí tomu dlouhému, silnému, syčícímu… hadovi]
- 40 -
OSMÁ
KAPITOLA
S
tál jsem ochromený strachem snad hodinu, díval jsem se plazovi do vražedně chladných očí a čekal, kdy zaútočí. Konečně se pronikavé denní světlo prodralo skrz látku stanu, spící tvor v síti se zavrtěl, zívl, posadil se a rozhlédl. Byl to hadí chlapec – a když mě uviděl, zhrozil se. Překulil se v síti a zvedl deku, jako by se chtěl chránit. Pak si všiml, že mám kolem těla omotaného hada, a ulehčené vydechl. „Co jsi zač?“ zeptal se ostře. „Co tu děláš?“ Pomaličku jsem zavrtěl hlavou. Neodvažoval jsem se promluvit. Co kdyby pohyb hrudníku přiměl hada, aby zaútočil? „Koukej mi odpovědět,“ vyhrožoval, „nebo jí povím, ať ti vykousne oči.“ „Já… já… já jsem Da… Darren Shan,“ koktal jsem. „Pan To… Topol mi řekl, ať sem jdu. Že m… mám u tebe bydlet.“ „Darren Shan?“ Hadí chlapec se zamračil a pak zvedl ruku, jako že chápe. „Ty jsi pomocník pana Hroozleyho, že jo?“ „Jsem,“ souhlasil jsem tiše. Hadí chlapec se usmál. „Věděl, že tě pan Topol ubytuje u mě?“ Já přikývl a on se rozesmál. „Ještě nikdy jsem nepoznal žádného upíra, který by měl tak zlomyslný smysl pro humor jako on.“ Seskočil ze sítě, došel ke mně, chytil hada za hlavu a začal ho ze mě odmotávat. „To bude v pohodě,“ uklidňoval mě. „Vlastně ti ani - 41 -
na chvíli nic nehrozilo. Moje krajta celou tu dobu spala. Mohl bys s ní cloumat, ani by se nepohnula. Ta je pane sedmispáč.“ „Ona… ona spí?“ vypískl jsem. „Ale… ale jak to, že se kolem mě omotala?“ Usmál se. „Plazí se ze spaní.“ „Plazí se ze spaní?!“ Poulil jsem oči na něj, pak na krajtu, ale ta se při celém odmotávání ani nehnula. Pak odpadla poslední smyčka a já jsem mohl popojít. Nohy jsem měl ztuhlé a jako probodané jehlami a špendlíky. „Tak ona se plazí ze spaní?“ nervózně jsem se zasmál. „To mám kliku, že se ze spaní nekrmí!“ Hadí chlapec zastrčil svého mazlíčka do kouta a láskyplně ho pohladil po hlavě. „Nesežrala by tě, ani kdyby se probudila,“ oznámil mi. „Včera snědla kozu. Hadi její velikosti nejedí moc často.“ Nechal hada být, odhrnul vchod do stanu a vyšel ven. Rychle jsem vypadl za ním, protože jsem nechtěl s plazem zůstat sám. Venku jsem si Evru pozorně prohlédl. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval: o pár let starší než já, hodně hubený, s dlouhými nazelenale žlutými vlasy, protáhlýma očima a podivně pospojovanými mezírkami mezi prsty. Tělo měl pokryté zelenými, zlatými a modravými šupinami. Na sobě měl jen šortky, nic víc. „Když už jsme u toho,“ prohlásil, „jmenuju se Evra Fon.“ Napřáhl ruku a já mu jí potřásl. Dlaň měl kluzkou, ale suchou. Když jsem ruku stáhl, pár šupinek se oddělilo a zůstalo mi v dlani. Vypadaly jako kousíčky barevné odumřelé kůže. „Evra von odkud?“ zeptal jsem se. „Odnikud, jenom Fon,“ odpověděl a poplácal se po břiše. „Máš hlad?“ „Mám,“ připustil jsem a šel jsem s Evrou sehnat si něco k snědku. Tábor se už probudil a ožil. Protože včera nebylo žádné představení, zrůdy a jejich pomocníci šli na kutě brzy, a tak teď všichni byli vzhůru dřív než obyčejně. Celé to hemžení mě fascinovalo. Nedošlo mi, jak moc lidí (lidí?) v panoptiku pracuje. Myslel jsem si, že tu budou jenom vystupující a jejich asistenti, prostě ti, co jsme je viděli tehdy večer se Stevem, ale - 42 -
jen jsem se rozhlédl, bylo mi jasné, že ti byli jen špičkou ledovce. Kolem mě chodilo a povídalo si, pralo si nebo vařilo nejmíň dvacet lidí, a nikoho z nich jsem předtím neviděl. „Co jsou zač?“ zajímal jsem se. „Páteř panoptika,“ odpověděl Evra. „Řídí auta, stavějí stany, perou, vaří, spravují nám kostýmy, uklízejí po představeních. Je to dost velký podnik.“ „A oni jsou normální lidi?“ „Většina,“ kývl. „Jak se dostali k práci tady?“ „Někteří jsou příbuzní účinkujících. Jiní přátelé pana Topola. Někdo se k nám taky jenom zatoulal, zalíbilo se mu, a tak tu zůstal.“ „To lidi můžou?“ divil jsem se. „Když se panu Topolovi zamlouvají,“ pokrčil Evra rameny. „V Circo Mostruoso se vždycky nějaká práce najde.“ Evra zarazil u velikého táboráku a já zastavil s ním. Rudy von Ruka (muž, který uměl chodit po rukou, ba i po nich běhat rychleji než nejlepší sprinter světa) posedával na kládě, Truska (vousatá dáma, která si nechala růst vousy, když chtěla) opékala na prutu špekáčky. Kolem posedávalo nebo polehávalo pár dalších lidí. „Pěkné ráno, Evro,“ pozdravil Rudy von Ruka. „Tobě taky, Rudy,“ odpověděl Evra. „Kdopak je náš mladý přítel?“ chtěl vědět Rudy a podezřívavě mě okukoval. „To je Darren Shan,“ vysvětlil Evra. „Ten Darren Shan?“ nakrčil Rudy obočí. „Ten a žádný jiný,“ pousmál se Evra. „Jak to myslíte… ten Darren Shan?“ zeptal jsem se. „V našich kruzích jsi slavný,“ odtušil Rudy. „Proč? Protože jsem…“ ztišil jsem hlas „protože jsem napůl upír?“ Rudy se zvesela zasmál. „Na poloupírech není nic nového. Kdybych dostal zlaťák za každého poloupíra, kterého jsem potkal, měl bych…“ Zakabonil se a usilovně počítal. „Měl bych devětadvacet zlaťáků. Ale tak mladý poloupír, to je jiná. Nikdy jsem neviděl, aby chlapec ve tvém věku žil mezi nemrtvými, a ani jsem o - 43 -
tom neslyšel. Poslechni, už za tebou zašli z upíří generality na inspekci?“ „To je co, upíří generalita?“ „To je…“ „Rudy!“ vyštěkla paní, která prala prádlo. Zmlkl a provinile se rozhlédl. „Myslíš, že Larten bude mít radost, až se doslechne, jak si pouštíš pusu na špacír?“ vyjela na něj. Rudy se ušklíbl. „Promiň,“ povídá. „To bude tím čerstvým ranním vzduchem. Nejsem na něj zvyklý. A pak říkám věci, co bych říkat neměl.“ Rád bych, aby mi to o té upíří generalita vysvětlil, ale teď by bylo nezdvořilé se doptávat dál. Truska si prohlédla špekáčky, pár jich z prutu stáhla a rozdala je. Když jsem přišel na řadu já, usmála se a řekla něco podivným cizím jazykem. Evra se zasmál. „Chce vědět, jestli máš rád uzeniny, jestli náhodou nejsi vegetarián.“ „To se povedlo!“ kuckal se Rudy. „Upír vegetarián!“ „Ty mluvíš její řečí?“ zeptal jsem se Evry. „Ano,“ odpověděl hrdě. „Ještě se pořád učím, je to totiž nejtěžší jazyk, jaký jsem se kdy pokoušel naučit, ale jsem jediný v táboře, kdo ví, co povídá. Jsem na jazyky jednička,“ chlubil se. „A co to je za jazyk?“ vyzvídal jsem. „Nevím, jak se mu říká,“ zamračil se. „Ona mi to nechce povědět.“ To znělo uhozené, ale nechtěl jsem plácnout nic, čím bych ho urazil. A tak jsem si raději vzal jeden špekáček a poděkoval jsem úsměvem. Ale když jsem se zakousl, musel jsem honem cuknout: byl úplně horký! Evra se zasmál a podal mi džbán s vodou. Pil jsem, dokud mi pusa zase nevychladla, a pak jsem začal na špekáček foukat. Chvíli jsme s Rudým a Truskou a ostatními poseděli, klábosili jsme a jedli a vyhřívali se na ranním sluníčku. Tráva byla vlhká od rosy, ale nikomu z nás to nevadilo. Evra mě všem představil. Tolik jmen jsem si naráz nedokázal zapamatovat, a tak jsem se jen usmíval, tiskl ruce a zařazoval si tváře do paměti. - 44 -
Zanedlouho se ukázal pan Topol. V jednu chvíli tu ještě nebyl, ale potom už stál vedle Evry a ohříval si nad ohněm ruce. „Vstal jsi brzy, Darrene,“ poznamenal. „Nemohl jsem spát,“ pověděl jsem mu. „Byl jsem…“ podíval jsem se po Evrovi a usmál jsem se. „Byl jsem jako svázaný.“ „Doufám, že tím neutrpěla tvoje pracovní výkonnost,“ utrousil pan Topol. „Taje v pořádku. Můžu klidně hned začít.“ „Určitě?“ „Určitě.“ „Inu, to rád slyším.“ Vytáhl veliký sešit a začal v něm listovat. „Tak copak ti dnes najdeme za práci,“ dumal. „Poslechni, jsi dobrý kuchař?“ „Umím uvařit guláš. To mě naučil pan Hroozley.“ „A vařil jsi někdy pro třicet čtyřicet lidí?“ „Ne.“ „Škoda. Třeba se to časem naučíš.“ Obrátil pár dalších stránek. „Umíš zašívat?“ „Ne.“ „Už jsi někdy pral prádlo?“ „V ruce?“ „Ano.“ „Ne.“ „Hm hm,“ zase chvíli listoval a pak sešit zaklapl. „No dobře, tak než ti najdeme stálejší zaměstnání, budeš se držet u Evry a pomáhat mu s jeho prací. Vyhovuje ti to?“ „Budu rád,“ kývl jsem. „Tobě to nevadí, Evro?“ optal se hadího chlapce. „Vůbec,“ odpověděl Evra. „Výborně. Domluveno. Evra tě bude mít až do dalšího rozhodnutí na starosti. Dělej, co ti řekne. Až vstane tvůj krevní kolega,“ (to myslel pana Hroozleyho) „můžeš být přes noc s ním, pokud si to bude přát. Uvidíme, jak si povedeš, teprve pak se rozhodne, jak tvoje nadání co nejlíp využít.“ „Děkuju,“ řekl jsem. „Rádo se stalo.“
- 45 -
Čekal jsem, že potom v okamžení zmizí, ale jen se otočil, pomalu odkráčel, u toho si pískal a těšil se z pěkného rána. „Takže to vypadá, že jsme teď parťáci, Darrene,“ prohlásil Evra a položil mi šupinatou paži kolem ramen. „Jak se ti to zamlouvá?“ „Docela dobře… parťáku.“ „Paráda!“ Plácl mě po rameni a spolkl poslední kousek špekáčku. „Tak se dáme do toho.“ „Čím začnem?“ zeptal jsem se. „Tím, co budem dělat každé ráno jako první,“ prohlásil Evra a vykročil. „Had potřebuje odpustit jed ze zubů.“ „Jeje,“ ujelo mi a zastavil jsem se. „A je to nebezpečné?“ „Jenom když skousne, než skončíme,“ ucedil Evra, ale pak, když viděl, jak se tvářím, se rozesmál a strkal mě před sebou ke stanu.
- 46 -
DEVÁTÁ KAPITOLA
E
vra se o odpouštění jedu postaral sám – k mojí veliké úlevě – a pak jsme hada vynesli ven a položili na trávu. Nabrali jsme si vodu do kýblů a vydrbali krajtu velice jemnými houbami. Nato jsme museli nakrmit Vlčího muže. Jeho klec stála skoro na zadním konci tábořiště. Když nás uviděl přicházet, zařval. Vypadal právě tak zuřivě a nebezpečně jako ten večer, kdy jsem byl v panoptiku se Stevem. Lomcoval mřížemi a sekal po nás, když jsme se přiblížili – ovšem my jsme se moc nepřibližovali! „Proč je tak zlý?“ zeptal jsem se a hodil jsem mu veliký kusanec syrového masa, který chytil hned v letu a začal trhat. „Protože to je skutečný Vlčí muž,“ odpověděl Evra. „Není to prostě hodně chlupatý člověk. Je napůl člověk a napůl vlk.“ „A není to kruté, držet ho takhle v zajetí?“ vyptával jsem se a hodil jsem mu další kus masa. „Kdyby ho pustili, dělal by výtržnosti a zabíjel lidi. Směs lidské a vlčí krve z něho udělala šílence. Nezabíjel by jen tehdy, když má hlad; kdyby byl na svobodě, zabíjel by pořád.“ „A není na to lék?“ zeptal jsem se, protože mi bylo Vlčího muže líto. „Nemůže být lék, protože to není žádná nemoc,“ vysvětlil Evra. „Nikde se tím nenakazil, prostě se tak narodil. Je takový.“ „A jak se to stalo?“ Evra si mě vážně prohlédl. „Fakt to chceš vědět?“ - 47 -
Podíval jsem se na chlupatou potvornost v kleci, jak škube syrové maso, jako by to byla cukrová vata, a pak jsem polkl. „Ne, snad ani radši ne.“ Potom jsme vykonali spoustu dalších prací. Škrábali jsme brambory k večeři, pomáhali opravit pneumatiku u jednoho auta, asi hodinu jsme natírali střechu jednoho přívěsu a věnčili jsme psa. Evra tvrdil, že většina dnů probíhá takhle, že se prostě potuluje po táboře a dívá se, co je kde potřeba, a pomáhá, když je to nutné a kde je to nutné. Večer jsme odnesli haldu plechovek a střepů do stanu Rhamuse Pupkedua, tlouštíka, který uměl sníst všechno. Rád bych zůstal a díval se, jak jí, ale Evra mě vystrkal ven. Rhamus prý nemá rád, když se lidi dívají, jak jí v soukromí. Pak jsme měli spoustu času sami pro sebe, a když bylo klidněji, vyprávěli jsme si, jak jsme žili, odkud jsme a jak jsme vyrůstali. Evra se narodil obyčejným rodičům. Když ho spatřili, zděsili se. Nechali ho v dětském domově a tam zůstal do čtyř let, kdy si ho odvedl jeden zlý majitel cirkusu. „To byly hnusný časy,“ vyprávěl tiše. „Mlátil mě a zacházel se mnou jako s opravdovým hadem. Držel mě zavřenýho v prosklený kleci a lidi mu platili, aby se na mě mohli podívat a posmívat se mi.“ Strávil u cirkusu sedm dlouhých a bolestných let, objížděli městečka a všichni se snažili, aby byl co nejošklivější a nejzrůdnější a nejzbytečnější. Konečně ho přišel zachránit pan Topol. „Jednou večer se objevil,“ vykládal Evra. „Prostě se vynořil, najednou, ze tmy – dlouho stál před mojí klecí a pozoroval mě. Neřekl jediné slovo. A já taky ne. Pak přišel majitel cirkusu. Nevěděl, kdo pan Topol je, ale napadlo ho, že by to mohl být nějaký bohatý člověk a že by třeba mohl mít zájem mě koupit. Řekl cenu, pak jen stál a čekal na odpověď. Pan Topol pěkných pár minut neřekl nic. Pak chytil levou rukou majitele cirkusu pod krkem. Jen jednou ho stiskl a bylo po něm. Padl jako panák na podlahu. Pan Topol otevřel dvířka mojí klece. ‚Pojď,
- 48 -
Evro,‘ povídá. Myslím, že pan Topol dokáže číst myšlenky, proto znal moje jméno.“ Nato Evra ztichl. V očích měl zasněný výraz. „Chceš vidět něco úžasnýho?“ zeptal se potom a tu zadumanou náladu ukončil. „Jasně,“ kývl jsem. Podíval se přímo na mě, pak vystrčil jazyk a sunul ho nad rty a pak ho zastrčil do nosu! „Tfůůj! No teda!“ vyprskl jsem radostně. Zase jazyk zatáhl a zazubil se. „Mám nejdelší jazyk na světě,“ chlubil se. „Kdyby nos nebyl tak malej, dokázal bych strčit jazyk do něj a skrz něj až do krku a zase zpátky pusou ven.“ „To bys nedoved!“ rozesmál jsem se. „No. Asi ne,“ chechtal se. „Ale stejně je to paráda.“ A znovu vystřelil jazykem a tentokrát si oblízl pěkně jednu po druhé obě nosní dírky. Bylo to trochu odpudivé, ale zábavné. „Nechutnější věc jsem v životě neviděl,“ smál jsem se. „Vsadím se, že bys to taky chtěl umět,“ popíchl mě Evra. „Neudělal bych to, ani kdybych to dokázal,“ lhal jsem. „To ti ty smrkance chutnaj nebo co?“ „Já žádný smrkance nemám,“ namítl Evra. „Jak to?“ „Je to tak, mám úplně jinej nos než ty. Bez smrkanců, bez holubů, bez chlupů. Nosní dírky jsou vůbec ta nejčistší část z celýho mýho těla.“ „A jak to chutná?“ zajímal jsem se. „Olízni si mýho hada na bříšku a uvidíš,“ odpověděl. „Je to stejná chut.“ Zasmál jsem se a řekl, že až tolik mě to zas nezajímá. A když se mě potom pan Hroozley zeptal, co jsem celý den dělal, odpověděl jsem jednoduše: „Kamarádil jsem se.“
- 49 -
DESÁTÁ KAPITOLA
B
yli jsme s panoptikem už dva dny a noci. Pres den jsem byl s Evrou a pomáhal jsem mu, o nocích jsem se s panem Hroozleym učil o upírech. Chodil jsem spát dřív než předtím, ale i tak jsem málokdy zapadl na kutě před jednou nebo druhou ráno. S Evrou jsme se velice pevně spřátelili. Byl starší než já, ale nesmělejší – nejspíš kvůli té své těžké minulosti –, a tak jsme se k sobě náramně hodili. A o třetím dnu jsem si uvědomil, že se mezi skupinkami dodávek a aut a stanů motám, jako bych sem patřil celé roky. Zato jsem začínal trpět tím, že jsem už tak dlouho byl bez lidské krve. Měl jsem menší sílu než dřív a nemohl jsem se tak rychle pohybovat. Zhoršil se mi zrak a taky sluch a čich. Pořád jsem byl o mnoho silnější a rychlejší než jako člověk, ale cítil jsem, jak mi sil ubývá, každý den o trochu víc. Nevadilo mi to. Radši ztratím kus síly, než abych pil z člověka. To odpoledne jsme s Evrou odpočívali u táboráku, když tu jsme v křoví někoho zpozorovali. „Kdo je to?“ zeptal jsem se. „Kluk tady z vesnice,“ pokrčil rameny Evra. „Už jsem ho tu párkrát zahlíd.“ Pozoroval jsem ho, jak se schovává ve křoví. Hodně se snažil, aby ho nikdo neviděl, ale pro někoho s mými schopnostmi – i když
- 50 -
trochu zeslábly – to bylo jako spatřit slona. Zajímalo mě, co tu vlastně dělá, a tak jsem se otočil k Evrovi. „Trochu se pobavíme.“ „Co tě napadlo?“ zeptal se. „Nakloň se ke mně, já ti to řeknu.“ Pošeptal jsem mu do ucha, co mám v plánu. Zakřenil se, pak přikývl, vstal a dělal, jako že zívá. „Zajdu si zdřímnout, Darrene,“ povídá. „Tak zatím.“ „Ahoj, Evro,“ odpověděl jsem nahlas. Počkal jsem, až zmizí, a pak jsem i já šel zpátky do tábora. Když už mě kluk ve křoví nemohl vidět, vyrazil jsem zpátky, ale mezi stany a karavany, abych nebyl vidět. Šel jsem doleva asi sto metrů, pak jsem se plazil dál, dokud jsem nebyl na klukově úrovni, a potom jsem se plížil přímo k němu. Zastavil jsem deset metrů od něj. Byl jsem kousek za ním, takže mě nemohl vidět. Pořád se pohledem vpíjel do tábora. Zadíval jsem se přes jeho hlavu a uviděl jsem Evru, který byl k němu ještě blíž než já. Ukázal mi vztyčeným palcem, že můžeme jít na to. Přimáčkl jsem se k zemi a zaskučel jsem. „Uááú. Vhúúúóóó.“ Kluk ztuhl a nervózně se ohlédl přes rameno. Ale mě vidět nemohl. „Kdo je tam?“ zeptal se. „Vrrrááárgh!“ zachroptěl Evra na druhé straně od něj. Kluk kroutil hlavou, div si ji neukroutil. „Kdo je tam?“ zakřičel. „U-u-u.“ vyrazil jsem jako gorilí samec. „Já se nebojím,“ vybafl kluk a začal couvat. „To je stejně jenom nějakej blbej vtip.“ „I, i, í, í,“ zakvílel Evra. Zatřásl jsem větví, Evra celým keřem, pak já jsem hodil kámen do míst kousek od kluka. Otáčel hlavou jako loutka a poskakoval sem tam. Nevěděl, jestli bude jistější utíkat nebo zůstat. „Heleďte. Já nevím, co jste zač,“ vyrazil, „ale jestli –“ Jenže to už se Evra doplazil až za něj a než kluk stačil doříct, vystrčil svůj superjazyk, přejel mu jím po krku a zasyčel. To klukovi stačilo. Vyjekl a rozběhl se jako o život. My s Evrou jsme vyrazili za ním, smáli jsme se jako blázni a pořád jsme vydávali strašidelné zvuky. Upaloval skrz trnité křoví a podrost, jako by tam nic nebylo, a volal o pomoc. - 51 -
Po chvíli nás hra přestala bavit a bývali bychom ho asi nechali běžet, jenže on upadl a sletěl do vysoké trávy. Stáli jsme a snažili jsme se ho zahlédnout, ale kde nic, tu nic. „Kde je?“ zeptal jsem se. „Já ho nevidím,“ povídá Evra. „Myslíš, že se mu něco stalo?“ „Nevím.“ Ale tvářil se znepokojeně. „Mohl spadnout do nějaký díry nebo tak.“ „Hej, ty?“ zakřičel jsem. „Jseš v pořádku?“ Žádná odpověď. „Nemusíš se bát. My ti neublížíme. Jenom jsme tě oblafli. Nechtěli jsme –“ Za námi se ozvalo zašustění, pak jsem ucítil, jak mě nějaká ruka strká do zad, a už jsme oba s Evrou padali do trávy. Když jsme se celí vyplašení posadili, uslyšeli jsme, jak se za námi někdo směje. Pomalu jsme se otočili a kluk tam stál a div se smíchy nezlomil v pase. „Oblafli! Prej, že oblafli!“ samou radostí tancoval. „Já vás viděl od samýho začátku. Jenom jsem dělal, že mám strach. Dostal jsem vás do pasti. Hahá. chochó. chichichi!“ Posmíval se nám, my si připadali jako pitomci, ale pak jsme vstali, podívali se na sebe a rozesmáli jsme se. Zavedl nás k místu, kde rostly vysoké traviny s lepkavými zelenými semínky, která nás teď pokryla od hlavy k patě. „Vypadáš jako kráčející zelinářství,“ dělal jsem si legraci. „A ty jako zelená sedma,“ vrátil mi to Evra. „Oba vypadáte jak šašci,“ ozval se kluk. Zamračeně jsme se na něj zadívali a on se usmívat přestal. „No, vlastně…“ zahuhlal. „Asi si myslíš, kdovíjaká to není legrace,“ zavrčel jsem. Mlčky přikývl. „Tak já ti něco povím, kamaráde.“ Popošel jsem k němu a nasadil jsem tu nejzlejší grimasu, jakou jsem nasadit mohl. Výhružně jsem se k němu naklonil a pak jsem se rozesmál. „Taky že to je legrace!“ I on se dal spokojeně do smíchu. Byl rád, že to vidíme z té světlejší stránky, a pak ke každému z nás napřáhl jednu ruku. „Tak ahoj,“ řekl, když jsme si už rukama potřásali. „Já jsem Sam Grest. Ahojte!“ - 52 -
„Nazdar, Same,“ odpověděl jsem a pomyslel si. že podle všeho jsem si našel kamaráda číslo dva. A Sam se opravdu stal mým kamarádem. Jenže když potom panoptikum vyrazilo na další štaci, přál jsem si z celého srdce, abych o Samovi nikdy nebyl slyšel.
- 53 -
JEDENÁCTÁ KAPITOLA
S
am bydlel asi o kilometr dál s mámou a tátou, dvěma mladšími bratry a maličkou sestrou, třemi psy, pěti kočkami, dvěma andulkami, jednou želvou a akváriem plným tropických rybek. „Je to jako bydlet v arše Noemově,“ smál se. „Snažím se vypadnout z domu, jak to jen jde. Mámě a tátovi to nevadí. Myslí si, že děti mají právo svobodně projevovat svoje já. Když se večer ukážu na přespání, stačí jim to. Dokonce jim ani nevadí, když občas vynechám školu. Jsou toho názoru, že škola je despotický indoktrinační systém, jehož účelem je rozdrtit svobodnýho ducha a vytlouct z lidí kreativitu.“ Takhle Sam mluvil pořád. Byl mladší než já, ale podle toho, jak mluvil, to nebylo poznat. „Takže vy oba jezdíte s cirkusem?“ zajímal se a převaloval v puse kousek nakládané cibulky – měl nakládané cibulky hrozně rád a nosíval si jich plnou nerozbitnou skleničku. Vrátili jsme se na místo na kraji mýtiny. Evra ležel v trávě, já jsem seděl na větvi rostoucí hned nad zemí a Sam zrovna usilovně šplhal nade mnou na strom. „A co je to za cirkus?“ vyptával se dál, aniž jsme stačili na první otázku odpovědět. „Na autech nejsou skoro žádný nápisy. Nejdřív jsem si myslel, že jenom tak kočujete. Ale když jsem vás chvilku pozoroval, došlo mi, že musíte pořádat nějaký představení.“ „Jsme odborníci na tajemno,“ začal Evra. „Služebníci mutací. Pánové neskutečna.“ Mluvil tak proto, aby dokázal, že se umí - 54 -
Samově výřečnosti vyrovnat. Já bych byl taky rád vysoukal pár květnatých vět. ale nikdy jsem se slovy tak dobře zacházet neuměl. „Takže kouzelnické představení?“ vybafl Sam nadšeně. „Je to panoptikum zrůd,“ prohlásil jsem. „Panoptikum zrůd?“ Brada mu spadla a z úst sletěl kousek nakládané cibulky. Musel jsem sebou mrsknout, aby nespadl na mě. „Dvouhlaví psi a podobný anomálie?“ „Tak trochu,“ připustil jsem, „ale naši účinkující jsou kouzelní a skvělí umělci, ne prostě jen lidi, co vypadají nenormálně.“ „Paráda!“ Střelil pohledem po Evrovi. „Samozřejmě jsem si hned na začátku všiml, že jsi dermatologicky handicapovaný…“ to mluvil o Evrově kůži, pak jsem si to našel ve slovníku „…ale neměl jsem ani ponětí, že snad jsou v ansámblu další podobní jako ty.“ Zadíval se k táboru a oči mu zaplály zvědavostí. „To je úplně fascinující.“ vzdychl si. „Jaký další ukázky lidských podob vaše sevřený šiky nabízejí?“ „Jestli se ptáš, jaké další účinkující ještě máme, tak odpověď zní – spoustu,“ odpověděl jsem mu. „Samozřejmě máme vousatou dámu.“ „Vlčího muže,“ přidal se Evra. „Muže se dvěma žaludky,“ vypočítával jsem dál. Probrali jsme celý seznam a Evra se zmínil o některých, které jsem sám nikdy neviděl. Obsazení Circo Mostruoso se často měnilo. Účinkující přicházeli a odcházeli podle toho, kde se zrovna hrálo. Na Sama to ohromně zapůsobilo; poprvé od chvíle, kdy jsme se poznali, nevěděl, co říct. Mlčky naslouchal, poulil oči, ocumlával jednu nakládanou cibulku a co chvíli potřásal hlavou, jako by nemohl uvěřit tomu, co slyší. „To je neskutečný,“ řekl tiše, když jsme skončili. „Musíte být nejšťastnější kluci na celý planetě. Žít s opravdovýma cirkusovýma zrůdama, cestovat si po světě, mít přístup k ohromujícím, nádhernejm tajemstvím. Co bych za to dal, kdybych si to s vámi mohl vyměnit…“ Mírně jsem se usmál. Asi by si to až tolik nechtěl vyměnit se mnou, kdyby znal celý můj příběh.
- 55 -
„Hele!“ vybafl, jako by ho najednou něco napadlo. „A nemohli byste nějak zařídit, abych mohl k vám? Dělám jako šroub, myslí mi to jako stroj a na zodpovědnost jsem zvyklej. Byl bych dobrej přírůstek. Nemoh bych k vám? Jako pomocník? Prosím!“ Jen jsme se na sebe s Evrou usmáli. „Asi spíš ne, Same,“ prohlásil Evra. „Moc dětí neberem. Kdybys byl starší, anebo kdyby k nám chtěli tvoji rodiče, to by byla jiná.“ „Ale jim by to nevadilo.“ naléhal Sam. „Byli by rádi. Vždycky říkají, že cestování rozšiřuje obzory. Moc by se jim zamlouvalo, kdybych sjezdil svět, zažil dobrodružství, viděl krásný a zázračný věci.“ Evra zavrtěl hlavou. „Je mi líto. Snad až budeš starší.“ Sam začal trucovat a skopl z blízké větve nějaké listí. Sletělo dolů na mě a pár listů mi zůstalo ve vlasech. „To je sprostota,“ hudral. „Až budeš starší, to slyším pořád. Kde by byl svět, kdyby Alexandr Veliký čekal, až bude starší? A co Johanka z Arku? Kdyby počkala, až bude starší Angličani by dobyli a obsadili Francii. Kdo rozhoduje o tom, kdy je člověk dost starej, aby se rozhodoval sám za sebe? To by se mělo řešit individuálně.“ Ještě chvíli mlel pantem, stěžoval si na dospělé a na „ten mizerný prohnilý systém“ a tvrdil, že dozrál čas, aby děti udělaly revoluci. Bylo to jako poslouchat v televizi nějakého potrhlého politika. „Když si dítě chce založit továrnu na čokoládu, tak ať si ji založí,“ bouřil Sam. „Když se chce stát žokejem, v pořádku. Když chce být badatelem a jet na tajemný ostrovy, kde žijou kanibalové, prosím! Jsme otroci moderní doby. Jsme –“ „Same,“ přerušil ho Evra. „Nechceš se podívat na moji krajtu?“ Sam se rozzářil. „No jestli!“ vyjekl. „Já už myslel, že mi to nenabídneš nikdy. Tak jdem, mažeme.“ Seskočil dolů, najednou zapomněl na všechny proslovy a nejvyšší rychlostí pelášil k táboru. My jsme běželi za ním, pomaleji, protože jsme se smáli. A připadali jsme si mnohem starší a moudřejší, než jsme byli.
- 56 -
DVANÁCTÁ KAPITOLA
S
am mínil, že nic senzačnějšího nikdy neviděl. Ani trochu se hada nebál a bez váhání si ho omotal kolem krku jako šálu. Vyptával se na všechno možné: jak stará ta krajta je, co jí, jak často svléká kůži, odkud pochází, jak rychle umí lézt. Evra mu na všechno odpověděl. Byl na hady odborník. Nebylo nic, co by o hadí říši nevěděl. Dokonce byl s to Samovi i říct, kolik šupin had zhruba má! Potom jsme Samovi udělali obchůzku tábora i s výkladem. Zavedli jsme ho k Vlčímu muži. Sam stál ve stínu auta velice tiše, protože ho to vrčící stvoření vyděsilo. Seznámili jsme ho s Rudým von Ruka. Pak jsme šťastnou náhodou narazili na Rhamuse Pupkedua, zrovna když si cvičil číslo. Evra se ho zeptal, jestli se můžeme kouknout, a Rhamus nám to dovolil. Když Sam uviděl, jak Rhamus rozkousává hrnek na kousíčky, polyká ho, v břiše kousky zase skládá k sobě a pak je vyvrhne z hrdla a úst ven, div mu oči nevypadly z důlků. Chtěl jsem zajít pro Madame Oktu a ukázat Samovi pár kousků, co s ní umím, ale pak jsem si to přece jen rozmyslel. Nedostatek lidské krve v mojí stravě se začínal projevovat. V břiše mi často hladem kručelo, ať jsem obvyklého jídla snědl, kolik jsem chtěl, a sem tam se mi udělalo zle nebo jsem si najednou musel sednout. A nechtěl jsem omdlít nebo mít záchvat nevolnosti, když bude zrovna - 57 -
pavoučice venku z klece. Věděl jsem ze zkušenosti, jak smrtelně je nebezpečná, když nad ní ztratíte vládu třeba jen na pár vteřin. Sam by nejradši zůstal napořád, ale stmívalo se a já jsem věděl, že pan Hroozley se brzy probudí. Měli jsme s Evrou práci, a tak jsme mu pověděli, že má nejvyšší čas jít domů. „A nemůžu zůstat ještě chvíli?“ doprošoval se. „Vystydne ti večeře,“ upozornil ho Evra. „Můžu se najíst u vás,“ prohlásil Sam. „Nemáme dost jídla,“ zalhal jsem. „Já stejně nemám moc hlad,“ snažil se Sam. „Ani byste nevěřili, jak tyhle nakládaný cibulky jednoho zasytí.“ „Třeba by se zdržet mohl,“ zadumal se Evra. Překvapeně jsem se na něj zadíval, ale on mrkl, abych pochopil, že to jenom hraje. „Určitě,“ souhlasil nadšeně Sam. „Docela určitě,“ kývl Evra. „Ale musel by nám pomoct s prací.“ „Udělám cokoli,“ sliboval Sam. „Mně je to jedno. Co to bude?“ „Je potřeba nakrmit Vlčího muže a pak ho taky umýt a vyčesat,“ oznámil Evra. Samův úsměv zmizel. „Tamtoho… toho… vlčí… vlčího muže?“ ujišťoval se neklidně. „Žádná velká potíž,“ uklidňoval ho Evra. „Obyčejně je docela klidný, dokud ho krmíš. Většinou ani krmiče nepokouše. Ovšem kdyby tě napadl, doporučuje se odtáhnout hlavu a strčit mu do tlamy ruku. Je totiž lepší přijít jenom o ruku, než…“ „Víte co?“ vyrazil Sam spěšně. „Myslím, že přece jen budu muset domů. Máma říkala něco… myslím, že večer má přijít nějaká návštěva.“ „To je strašná škoda,“ culil se Evra. Sam vycouval a jen střelil očima po kleci Vlčího muže. Tvářil se smutně, že musí jít, a tak jsem na něj zavolal. „Co děláš zítra?“ zeptal jsem se. „Nic,“ povídá. „A nechceš za náma odpoledne na čásek zaskočit?“ „Jasná věc!“ zavýskl Sam, ale pak se zarazil. „Ale nebudu muset krmit a mýt a…“ Nahlas polkl. „Nebudeš,“ ujistil ho s úsměvem Evra. „Tak to se stavím. Nashle zítra, pánové.“ - 58 -
„Nashle, Same,“ řekli jsme jednohlasně. Zamával nám, otočil se a odcházel. „Je docela fajn, co?“ nadhodil jsem. „Bezva kluk,“ kývl Evra. „Nemusel by se pořád snažit mluvit tak přemoudřele, a taky je trochu strašpytel, ale jinak vcelku v pohodě.“ „A myslíš, že by sem zapadl, kdyby se dal k panoptiku?“ Evra si odfrkl. „Asi jako myš do kočičince!“ „Proč myslíš?“ „Tohle není život pro každýho. Pár týdnů by byl od rodičů, musel by drhnout záchody a vařit pro třicet čtyřicet lidí… ještě by rád zdrhnul k mámě pod sukně.“ „Ale my to zvládáme v klídku,“ upozornil jsem ho. „My jsme něco jinýho,“ namítl Evra. „Nejsme jako ostatní lidi. My jsme pro tohle jako stvoření. Každý má místo, kam patří. To naseje tady. My –“ Zarazil se a začal se mračit. Díval se někam za mě, do dálky. Otočil jsem se, abych věděl, co ho to znepokojilo. Nějakou chvilku jsem nerozeznal nic, ale pak jsem zahlédl, jak kus cesty na východ od tábora problikává mezi stromy světlo. „Co to může být?“ zeptal jsem se. „Nevím jistě,“ pokrčil rameny Evra. Pár minut jsme sledovali, jak se svítilna blíží. Spatřil jsem, jak se ve skrytu stromů pohybují postavy. Nedokázal jsem zjistit, kolik jich je, ale určitě jich bylo přinejmenším šest nebo sedm. A pak, když náhle vyšli zpod stromů, jsem poznal, kdo jsou, a na krku a na pažích mi naskočila husí kůže. Mašírovali k nám ti človíčci v modrých kapucích, které jsme se Stevem viděli na představení, ti, co pomáhali prodávat sladkosti a hračky divákům a co dělali asistenty při vystoupeních. Úplně jsem na ty podivné kapucaté pomocníky zapomněl. Od toho večera uteklo už pár měsíců a já měl plnou hlavu jiných věcí. Vyšli z lesa ve dvojicích, jedna dvojice za druhou. Celkem jsem jich napočítal dvanáct, ale vzadu kráčel někdo třináctý a vyšší. To on si svítil baterkou. „Odkud přišli?“ zeptal jsem se Evry. - 59 -
„Nevím,“ odpověděl. „Je to pár týdnů, co odešli od panoptika. Nemám ponětí, kam se poděli. S nikým se většinou nestýkají.“ „A co jsou zač?“ „Jsou…“ najednou se zarazil. A oči se mu rozšířily strachem. To ten, co šel vzadu, ten třináctý, ten vyšší a teď, když byli blíž, líp viditelný, ten Evru vyděsil. Modrokapucáči pomalu defilovali kolem nás. Když se tajemný třináctý přiblížil, všiml jsem si, že je oblečený jinak než ostatní. Nebyl nijak moc vysoký, vypadal velký jen ve srovnání s těmi kapucatými. Měl krátké bílé vlasy, silné brýle, křiklavě žluté šaty a na nohou vysoké zelené gumovky. Byl docela při těle a při chůzi se zvláštně kolíbal. Když procházel kolem nás, mile se usmál. Já jsem mu úsměv vrátil, zato Evra jako by zkameněl, nedokázal pohnout svaly v obličeji. Modré kapuce a pán s baterkou prošli dál do tábora, až dozadu, a tam si našli větší volné místo. Nato začali kapucatí stavět stan – věci museli nést pod plášti –, zatímco větší pán zamířil k dodávce pana Topola. Prohlížel jsem si Evru. Celý se klepal – a ačkoli kvůli přirozené barvě nemohl nikdy mít obličej bílý, vypadal bledší než předtím. „Co se děje?“ zeptal jsem se. Mlčky zavrtěl hlavou, nebyl s to odpovědět. „Co to bylo? Proč ses tak vyděsil? Kdo byl ten člověk?“ „Ten… to…“ Evra si odkašlal a pořádně se nadechl. A pak promluvil, jenže tiše a rozklepaně a v hlase měl nefalšovanou, do morku kostí zalezlou hrůzu. „To byl pan Sudd,“ prohlásil – a nato jsem z něj celou věčnost nedostal jediné slovo.
- 60 -
TŘINÁCTÁ KAPITOLA
P
ozději večer Evrovo zděšení trochu opadlo, ale do normálu se vracel velice pomalu a pořád byl nezvykle nedůtklivý. Když jsme škrábali brambory k večeři, musel jsem mu sebrat nůž a udělat i jeho díl, protože jsem se bál, aby si neušmikal prsty. Najedli jsme se, pomohli s nádobím a já jsem se Evry zeptal na tajemného pana Sudda. Byli jsme ve stanu a Evra si pohrával s hadem. Neodpověděl hned, nějakou dobu jsem si myslel, že neodpoví vůbec, ale nakonec vzdychl a dal se do řeči. „Pan Sudd je vůdce Nárůdku,“ začal. „To myslíš ty prcky v modrých pláštích s kapucou?“ „Ano. Říká jim Lidičkové a všem dohromady Nárůdek. Je jejich šéf. Nebývá tu často – už dva roky jsem ho neviděl –, ale když tuje, je mi z něj všelijak. Děsivějšího člověka jsem nikdy nepotkal.“ „Mně připadal vcelku neškodnej,“ namítl jsem. „Přesně to jsem si myslel, když jsem ho viděl prvně,“ souhlasil Evra. „Ale počkej, až s ním budeš mluvit. Těžko se to vysvětluje, jenže kdykoli se na mě podívá, vždycky mám pocit, že si plánuje, jak mě vykuchá, stáhne z kůže a opeče.“ „On jí lidi?“ zeptal jsem se zhrožené. „Nevím,“ pokrčil Evra rameny. „Třeba jí, třeba ne. Ale ty z něj máš pocit, že tě chce sníst. A není to jenom nějaká moje pošetilost; bavil jsem se s ostatními z Circo Mostruoso a jsou na tom stejně. - 61 -
Nikdo ho nemá rád. Dokonce i pan Topol je mírně nesvůj, když je mu pan Sudd nablízku.“ „No aspoň ti z Nárůdku ho rádi mít musejí, ne?“ připomněl jsem. „Chodí s ním a poslouchají ho, ne?“ „Třeba z něj jenom mají hrůzu,“ řekl Evra. „Třeba je přinutil, aby ho poslouchali. Třeba jsou to jeho otroci.“ „Zeptal ses jich někdy?“ „Oni nemluví,“ vzdychl Evra. „Nevím, jestli to neumějí nebo jestli nechtějí, ale nikdo v celém panoptiku z nich nikdy nedostal jediné slovo. Jsou strašně ochotní a udělají všechno, o co je požádáš, ale mlčí jako panáci.“ „Viděl jsi jim někdy do obličeje?“ chtěl jsem vědět. „Jednou,“ kývl Evra. „Obyčejně přes ně mají pořád kapuce, ale jednou jsem jim pomáhal stěhovat takový těžký stroj a ten se převrátil. Padl na jednoho z Lidičků a zmáčkl ho. On nevydal ani hlásek, i když musel mít hrozné bolesti. A kapuce mu sklouzla ke straně a já jsem zahlédl na chvilku obličej.“ Evra se odmlčel a hladil lehce hada. „Příšerná tvář. Samá jizva a stehy, taková zmačkaná do sebe, jako by ji nějaký obr zchumlal v pěsti. Žádné uši ani nos. přes ústa něco jako maska. Kůže byla šedivá, jako u mrtvoly, oči jenom jako dvě zelené loužičky nahoře. Vlasy neměl žádné.“ Evra se při té vzpomínce otřásl. I mě zamrazilo, už jen z jeho popisu. „A co se s ním stalo?“ zeptal jsem se. „Umřel?“ „Nevím. Přišli dva jeho bratři – já je pořád beru jako bratry, i když asi nejsou – a odvezli ho na káře.“ „Už jsi ho nikdy neviděl?“ „Všichni vypadají stejně,“ řekl Evra. „Některý je trochu menší nebo větší, ale nemáš nic, podle čeho bys rozeznal jednoho od druhého. Můžeš mi věřit, zkoušel jsem to.“ Čím dál tím podivnější. Pan Sudd a jeho Nárůdek mě opravdu zaujali. Odjakživa jsem měl rád záhady. Třeba tuhle dokážu rozluštit. Třeba díky svým upířím schopnostem přijdu na to, jak si s některým z těch v kápích promluvit. „Odkud Nárůdek pochází?“ zeptal jsem se. - 62 -
„To nikdo neví,“ vzdychl si Evra. „S panoptikem bývají obvykle tak čtyři nebo šest. Někdy se objeví sami. Někdy pan Sudd přivede nové. Bylo to divné, že tu nebyl ani jeden, když jsi přišel.“ „Myslíš, že to má něco společného s příchodem pana Hroozleyho a mě?“ podivil jsem se. „Pochybuju,“ odhadl Evra. „Nejspíš to byla jenom shoda okolností. Nebo předurčení.“ Odmlčel se. „Když jsme u toho, křestním jménem se pan Sudd jmenuje Osmond.“ „No a?“ „Ale chce, aby mu lidi říkali jen O.“ „A co jako?“ nechápal jsem. „Dej si to dohromady s příjmením,“ napověděl Evra. Dal jsem si to dohromady. Pan O. Sudd. O-sud. Pan… „Pan Osud,“ zašeptal jsem a Evra vážně přikývl. Už jsem zvědavostí přímo pukal a Evru jsem otázkami přímo zavalil, ale odpovědi nebyly nic moc. Sám o panu Suddovi skoro nic nevěděl a s Nárůdkem na tom nebyl o mnoho líp. Věděl, že Lidičkové jedí maso. Že jsou podivně cítit. Že se většinou pohybují nehlučně. Že bud necítí bolest, nebo ji neumějí dát najevo. A že nemají ani trochu smysl pro humor. „To víš jak?“ vyzvídal jsem. „Od Bradleyho Kautschucka,“ vysvětlil Evra zamyšleně. „Jezdíval s námi. Měl gumové kosti a dokázal natahovat ruce a nohy do dálky. Moc příjemný nebyl. Pořád nám prováděl kanadský žertíky a pak se tak nějak zlobně smál. Nestačilo mu, že vypadáš jako trouba, chtěl, aby ses tak i cítil. Dávali jsme představení v jednom arabským paláci. Soukromý představení, pro šejka. Tomu se líbilo všechno, ale nejvíc Bradleyho číslo. Pak si spolu povídali a Bradley šejkovi pověděl, že nemůže nosit žádný šperky, protože pořád mění tvar těla, takže mu bud sklouznou, anebo prasknou. Šejk nějak odběhl a vrátil se s malým zlatým náramkem. Dal ho Bradleymu, ať si ho nasadí na ruku. Bradley si ho vzal. A pak mu šejk nakázal, ať se ho pokusí setřást.
- 63 -
Bradley ruku ztenčil a protáhl, pak zase zvětšil, zesílil a zkrátil. Ale stejně náramek sundat nedokázal. Šejk mu řekl, že je kouzelný a sundat se dá, jedině když si to jeho majitel přeje. Byl strašně cenný, k nezaplacení, přesto ho Bradleymu daroval, aby mu prokázal, jak si ho váží. Ale abych se vrátil k Nárůdku,“ pokračoval Evra. „Bradley rád Lidičky popichoval. Vždycky si našel něco, jak je doběhnout. Vyráběl pasti, ve kterých pak viseli za nohy ve vzduchu. Podpaloval jim hábity. Na provazy, se kterými pracovali, jim lil tekutý mýdlo, aby to klouzalo, anebo lepidlo, aby se nemohli odtrhnout. Dával jim do jídla připínáčky, kácel na ně stan, zamykal je v autě.“ „A proč byl na ně tak zlý?“ divil jsem se. „Asi proto, že nikdy nijak nezareagovali,“ soudil Evra. „Rád lidi naštvával, jenže Lidičkové nikdy nebrečeli a nevykřikli a nezuřili. Jako by si jeho vtipů ani nevšimli. Aspoň si tedy všichni mysleli, že si jich nevšimli…“ Evra vydal podivný zvuk, snad napůl zasmání a napůl vzdech. „Jednou ráno jsme zjistili, že Bradley zmizel. Nebyl nikde. Hledali jsme ho, ale když se neukázal, jelo se dál. Starosti jsme si nedělali; účinkující do panoptika přicházejí, jak se jim zlíbí, a odcházejí zrovna tak. Nebylo to poprvé, co se někdo vytratil uprostřed noci. Dál jsem na to dohromady ani nemyslel – tak týden. Pan Sudd den předtím přišel a odvedl si všechny Lidičky až na dva. Pan Topol mi nakázal, ať těm zbylým pomůžu s prací. Uklízel jsem u nich ve stanu a balil jim spací sítě. Od nich jsem dostal tu svoji. Už jsem ti o tom říkal?“ Neříkal, ale nechtěl jsem, aby Evra odbočoval, a proto jsem mlčel. „A pak jsem šel umýt jejich kotel. Takový velký, černý, co měli uprostřed stanu nad ohněm. Museli tam mít plno kouře, když vařili, a kotel byl samá mastnota. Tak jsem si ho vzal ven a vysypal na trávník zbytky po jejich posledních několika jídlech – kousíčky masa a kostí. Kotel jsem pořádně vydrbal a pak jsem ho zase odnesl dovnitř. Potom mě
- 64 -
napadlo sesbírat ty zbytky z trávy a hodit je Vlčímu muži. Kdo šetří, má za tři, jak často říká pan Topol. A když jsem to maso a kosti sbíral, všiml jsem si, jak se tam něco leskne…“ Evra se otočil a začal se hrabat v tašce, kterou měl pod spací sítí. Když se zase obrátil ke mně, držel v ruce drobný zlatý náramek. Nechal mě popást se na něm a pak si ho nasadil na levou ruku. Začal s ní třást, jak mohl, ale náramek se ani nehnul. Potom rukou cloumat přestal, stáhl si náramek prsty pravé ruky a hodil mi ho. Chytil jsem ho a prohlížel si ho, ale nenavlékl jsem si jej. „To je ten, co dal Bradleymu šejk?“ hádal jsem. „Právě ten,“ kývl Evra. Vrátil jsem mu ho. „Nevím, jestli to udělali kvůli něčemu obzvlášť špatnému, co jim provedl, anebo jestli je prostě ty jeho neustálé vtipy unavily,“ prohlásil Evra. „Ale rozhodně vím. že od té doby jsem se div nepřetrhl, abych byl k těm mrňousům v tmavomodrých hábitech co nejzdvořilejší.“ „Co jsi udělal s ostatky… chci říct s tím zbytkem masa?“ zeptal jsem se. „Pohřbil?“ „Kruci. to zrovna,“ ošil se Evra. „Hodil jsem je Vlčímu muži, jak jsem chtěl.“ A pak, jako by si usmyslel zareagovat na moje zděšené zajíknutí, dodal: „No co, kdo šetří, má za tři. ne?“ Mlčky jsem na něj poulil oči – a pak jsem se začal smát. Evra se rozřehtal taky. Za chviličku už jsme se váleli po podlaze a drželi jsme se za břicha. „Neměli by sme se smát,“ lapal jsem po dechu. „Chudák Bradley Kautschuck. Měli by sme plakat.“ „Na to, abych brečel, se moc směju,“ hýkal Evra. „To bych rád věděl, jak chutnal.“ „Nemám páru. Ale tipnul bych si, že jako guma.“ To nás rozesmálo ještě víc, z očí nám vyhrkly slzy a koulely se dolů po tvářích. Příšerná věc, smát se něčemu takovému, ale nedokázali jsme si pomoct. V půli toho záchvatu se odhrnul vchod do stanu a dovnitř se zvědavě vsunula hlava Rudyho von Ruky. „Nějaká sranda?“ chtěl - 65 -
vědět, ale nic se nedozvěděl. Snažil jsem se, ale jen jsem začal, vždycky jsem zase skončil smíchy v křečích. Zavrtěl hlavou a usmíval se naší pošetilosti. A když jsme se uklidnili, pověděl nám, proč přišel. „Mám pro vás pro oba vzkaz,“ povídá. „Pan Topol si přeje, abyste se co nejdřív hlásili u něho v dodávce.“ „Co se děje. Rudy?“ zeptal se Evra. Pořád se ještě pochechtával. „Proč nás chce vidět?“ „On ne,“ upřesnil Rudy. „Je u něj pan Sudd, ten vás chce vidět.“ Smích okamžitě ustal. Rudy bez dalšího slova odešel. „Pan S… S… Sudd nás chce vidět,“ zajíkal se Evra. „Já slyšel,“ utrousil jsem. „Co nám asi tak chce?“ „N… ne… nemám ponětí,“ koktal Evra, ale mně bylo jasné, co se mu děje v hlavě. Přesně totéž, co se v ní honilo mně. Mysleli jsme na Nárůdek. na Bradleyho Kautschucka a na veliký kotel plný zbytků lidského masa a kostí.
- 66 -
ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
P
an Topol, pan Hroozley a pan Sudd už v dodávce byli, když jsme vešli. Evra se třásl jako osika, ale já jsem nijak zvlášť nervózní nebyl. Ovšem když jsem spatřil ustarané výrazy na obličejích pana Topola a pana Hroozleyho a uvědomil jsem si, že jim není zrovna dobře po těle, trochu jsem se rozklepal taky. „Jen dál, chlapci,“ zval nás pan Sudd, jako by to bylo jeho auto, a ne pana Topola. „Posaďte se a chovejte se jako doma.“ „Postojím, když to nebude vadit,“ řekl Evra a snažil se, aby nebylo slyšet, jak mu drkotají zuby. „Já taky,“ přidal jsem se. „Jak je libo,“ odtušil pan Sudd. Jako jediný ze všech přítomných seděl. „Hodně jsem toho o tobě slyšel, mladý pane Shane,“ prohlásil pak. Něco si koulel v dlaních: hodinky ve tvaru srdce. Kdykoli nastala v hovoru odmlka, slyšel jsem, jak potikávají. „Jsi prostě chlapík, to je jasná věc,“ vedl si pan Sudd dál svou. „Velice pozoruhodný mladý muž. Který obětoval všechno, jen aby zachránil přítele. Lidí, co by tolik udělali, není mnoho. Dneska je každý tak zahleděný sám do sebe… Je to úžasné vědět, že svět stále ještě dokáže zrodit hrdinu.“ „Já žádný hrdina nejsem,“ zrudl jsem při té lichotce. „Samozřejmě že jsi,“ trval na svém. „Kdo by už byl hrdina, když ne ten, který položí na misku vah vše, co má, pro dobro někoho jiného?“ - 67 -
Hrdě jsem se usmál. Najednou jsem nechápal, proč se Evra tohohle milého podivínského pána tolik bojí. Na panu Suddovi není nic děsivého. Docela se mi zamlouvá. „Larten tvrdí, že odmítáš pít lidskou krev,“ řekl pan Sudd. „Nevyčítám ti to. Ohavná, odpudivá tekutina. Nemůžu ji vystát. Samozřejmě kromě krve malých dětí. Jejich krev je prostě mňamová.“ Zamračil jsem se. „Těm přece krev pít nemůžete,“ namítl jsem. „Jsou moc malé. Když upijete krev malému dítěti, tak ho zabijete.“ Vykulil oči a usmíval se ještě rozzářeněji. „No a?“ nadhodil tiše. Po páteři mi přeběhl mráz. Jestli žertuje, tak má dost ubohý smysl pro humor, ale ještě se to dá přehlédnout (no copak jsem se sám zrovna nesmál nebožáku Bradleymu Kautschuckovi?). Jenomže z jeho výrazu se dalo vyčíst, že to myslí naprosto vážně. V okamžení mi bylo jasné, proč se ostatní toho muže tak bojí. Není jen zlý nebo zlomyslný, je to čiré, démonické zlo. Dokázal jsem si představit, že zabije tisíc lidí jen proto, aby slyšel, jak křičí. „Poslechni,“ předl pan Sudd, „tvůj obličej mi připadá povědomý. Nesetkali jsme se už, Darrene Shane?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Určitě ne?“ vyptával se. „Připadáš mi totiž velice povědomý.“ „To… to bych… to bych si pamatoval,“ zajíkl jsem se. „Paměti vždycky věřit nemůžeš,“ usmíval se pan Sudd. „Ta obluda dokáže klamat. Ale na tom nesejde. Možná si tě pletu s někým jiným.“ Podle toho, jak se mu rty zkroutily do úšklebku (jak jsem si kdy mohl myslet, že se usmívá příjemně?), mi bylo jasné, že si to nemyslí. Já ale věděl jistě, že se plete. Na setkání s takovým tvorem bych v žádném případě nezapomněl. „Ale k věci,“ oznámil pan Sudd. Stiskl ruce na srdčitých hodinkách a dlaně najednou vypadaly, jako by zazářily a splynuly s tikajícím ciferníkem. Zamrkal jsem a promnul jsem si oči. A když jsem se podíval znovu, ta iluze – nic než iluze to být nemohlo – už zmizela.
- 68 -
„Viděli jste mě, jak přicházím s Nárůdkem, chlapci,“ vykládal pan Sudd. „Jsou to moji noví přívrženci a jsou při práci ještě trochu nejistí. Normálně bych se zdržel a naučil je, jak na to, ale mám práci jinde. Jenže oni jsou chytří a určitě se to doučí. Nicméně než se zdokonalí, byl bych rád, kdyby jim dva bystří, slušní chlapci pomohli do práce vklouznout. Nebude toho moc, hlavně chci, abyste jim sháněli jídlo. Mají takový veliký apetýt. Co vy na to, hoši? Schválení od vašich opatrovníků už mám.“ Kývl na pana Topola a na pana Hroozleyho, kteří nevypadali, že by z té dohody byli bez sebe, ale tvářili se smířeně. „Pomůžete chudáku starému panu Suddovi a jeho Nárůdku?“ Loupl jsem pohledem po Evrovi. Bylo vidět, že té žádosti moc vyhovět nechce, ale přesto kývl. Já jsem ho napodobil. „Skvělé!“ rozkřikl se pan Sudd. „Mladý pan Evra Fon docela jistě ví, co moji miláčci rádi. Pokud budete mít nějaké potíže, ohlaste to Hiberniovi a on je vyřeší.“ A pan Sudd mávl rukou, abychom věděli, že už můžeme jít. Evra začal okamžitě couvat, ale já jsem držel pozice. „Promiňte,“ sebral jsem všechnu odvahu, „ale proč jim říkáte Nárůdek?“ Pan Sudd pomalu otočil hlavu. Pokud ho moje otázka překvapila, nedal to znát, ale já jsem viděl, jak pánům Topolovi a Hroozleymu klesly brady. „Protože jsou malí,“ vysvětlil mile. „To je mi jasné,“ odtušil jsem. „Ale nemají jiné jméno? Jméno, nejen pojmenování? Kdyby se přede mnou někdo zmínil o nárůdku, myslel bych si, jestli nemluví o skřítcích nebo rarášcích.“ Pan Sudd se usmál. „Ale oni to jsou skřítci i rarášci,“ prohlásil. „Po celém světě najdeš pověsti o maličkých, kouzelných lidičkách. Pověsti se někde musejí zrodit. A zrodily se díky mým maličkým a věrným přátelům.“ „Chcete říct, že ti trpaslíci v modrých hábitech jsou skřítci?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Nechci,“ sykl. „Skřítci neexistují. Tyhle trpaslíky, jak jsi je hrubě nazval, spatřili kdysi dávno nevědomí lidé a nato pro ně začali
- 69 -
vymýšlet jména: skřítci, šotci, elfové, rarášci. A pak si lidé vybájili i historky o tom, jací jsou a co umějí.“ „A co umějí?“ vybafl jsem zvědavě. Úsměv zmizel. „Doneslo se mi, že se velice rád vyptáváš,“ zavrčel pan Sudd. „Ale že jsi až takhle vlezlý to mí nikdo neřekl. Uvědom si, Darrene Shane, že kdo se moc ptá, moc se dozví.“ „Mně nevadí vědět moc,“ odsekl jsem nafoukaně. Pan Sudd se předklonil a tvář mu zbrunátněla. „Jestli se na ně budeš vyptávat dál,“ sykl, „mohl bys taky zjistit, že jsi jeden z nich. Nic na tom světě není navždycky, dokonce ani lidská podoba ne.“ Hodinky v jeho dlaních znovu zazářily, rudě jako skutečné srdce, a já jsem usoudil, že je nejvyšší čas. abych toho nechal. „Teď jdi na kutě a pořádně se prospi,“ řekl mi pan Hroozley na odchodu. „Dnes v noci žádné učení.“ „A koukejte brzy vstát, chlapci,“ dodal pan Sudd a zamával nám. „Moji Lidičkové jsou po ránu vždycky při chuti. Není rozumné nechávat Nárůdek nadarmo hladovět. Když je delší dobu nikdo nenakrmí, nikdy nevíte, do čeho se pustí – a hlavně zakousnou.“ Vypadli jsme ze dveří ven a spěchali ke stanu, tam jsme padli na zem a poslouchali, jak nám srdce tlučou jako dvě kladiva. „Co tě to raflo?“ zeptal se Evra, jen co byl s to promluvit. „Mluvit s panem Suddem takovým tónem, a ještě se ho vyptávat. Ty ses nejspíš zbláznil!“ „Asi jo,“ usoudil jsem, když jsem si zpětně to setkání probral a zamyslel se nad tím, kde jsem na to sebral kuráž. „Určitě.“ Evra otráveně zavrtěl hlavou. Ještě nebylo nijak pozdě, ale stejně jsme zalezli na kutě a hrozně dlouho jsme jen tak leželi, nespali a zírali jsme do stanové celty nad sebou. Když jsem se konečně propadl do spánku, zdálo se mi o panu Suddovi a jeho hodinkách ve tvaru srdce. Až na to, že ve snu to nebyly hodinky, bylo to skutečné lidské srdce. Moje. A když je zmáčkl… Ta bolest!
- 70 -
PATNÁCTÁ KAPITOLA
V
stali jsme časně a šli shánět potravu pro Nárůdek. Byli jsme unavení a nabručení a chvíli nám trvalo, než jsme se kloudně probrali. Po čase jsem se Evry zeptal, co Nárůdek rád jí. „Maso,“ odpověděl. „Z jakéhokoli zvířete, to je jim jedno.“ „A kolik zvířat potřebujeme nachytat?“ „No, jejich dvanáct, ale moc toho nesnědí. Pro dva by myslím stačil tak králík nebo ježek. A větší zvíře, třeba liška nebo pes, by bylo pro tři nebo čtyři.“ „Ty bys sněd ježka?“ zeptal jsem se. „Lidičkové určitě,“ pokrčil rameny. „Nejsou vybíraví. Snědli by i potkany nebo myši, ale těch by sme museli nachytat hory. když je jich tak moc, takže nemá cenu se s tím trápit.“ Vzali jsme si každý jeden pytel a vyrazili jsme různými směry. Evra mi ještě řekl, že maso nemusí být čerstvé, takže kdybych našel mrtvého jezevce nebo veverku, můžu je strčit do pytle a ušetřit si čas. Po několika minutách jsem zahlédl lišku na lovu. Měla už v tlamě kuře a vracela se domů. Stopoval jsem ji, dokud nebyla příhodná chvilka, pak jsem vyrazil zpoza keře a strhl jsem ji na zem. Mrtvé kuře odletělo stranou a liška s vrčením otočila hlavu a pokusila se mě kousnout. Jenže než mě mohla napadnout, rychle jsem sebou smýkl, chytil ji za krk a zkroutil jsem ho rychle doleva. Ozvalo se hlučné prasknutí a bylo po lišce.
- 71 -
Kuře jsem nacpal do pytle – vítaný přídavek –, ale u lišky jsem se pár minut zdržel. Potřeboval jsem krev, a tak jsem našel cévu, kratčeji nařízl a začal sát. Ještě pořád jsem to tak trochu nesnášel, bylo to tak nelidské, ale připomínal jsem si, že už prostě člověk nejsem. Jsem poloupír. Takhle se mně podobní chovají. Ze začátku mi bylo zle z toho, že zabíjím lišky a králíky a prasata a ovce. Ale zvykl jsem si. Musel jsem. Zvykl bych si i na lidskou krev? To je otázka. Doufal jsem pořád, že se vysávání lidí vyhnu, ale podle toho, jak mi docházejí síly, jsem věděl, že nakonec budu muset… jinak bych umřel! Hodil jsem mrtvou lišku do pytle a pak jsem lovil dál. Našel jsem rodinku králíků, jak si myjí ušiska u blízkého rybníčku. Doplazil jsem se tak blízko, jak to šlo, a pak jsem bez varování udeřil. V hrůze se rozprchli, ale ještě předtím jsem ostrými nehty tři mladé dostal. Přidal jsem je do pytle a usoudil jsem, že by to protentokrát mohlo stačit. Liška, kuře a králíci nasytí určitě šest nebo sedm těch kapucatých. Evru jsem potkal až v táboře. Našel mrtvého psa a jezevce a byl sám se sebou náramně spokojený. „Nejlehčí lov, co pamatuju,“ tvrdil, „a navíc jsem našel pastvinu se spoustou krav. Večer tam zajdeme a jednu ukradnem. Ta Lidičkám vystačí nejmíň na den nebo dva.“ „A nevšimne si toho ten sedlák, co mu patří?“ staral jsem se. „Jsou jich desítky,“ řekl Evra. „Než se dostane k tomu, aby je spočítal, budeme už dávno pryč.“ „Ale taková kráva něco stojí,“ namítal jsem. „Mně nevadí, když lovíme zvěř v lese, ale okrádat sedláka je něco jiného.“ „No tak mu necháme peníze,“ vzdychl si Evra. „A kde je asi vezmeme?“ Evra se usmál. „Jestli je něčeho v Circo Mostruoso vždycky dostatek, tak jsou to peníze,“ ujistil mě. Když jsme měli odpracováno, sešli jsme se zase se Samem. Čekal na nás v křoví už celou věčnost. „Proč jsi nepřišel rovnou do tábora?“ zajímal jsem se. - 72 -
„Nerad se vnucuju. A kromě toho mě napadlo, že by někdo třeba mohl pustit Vlčího muže ven. Když jsem ho včera viděl, nevypadalo to, že by ve mně našel nějaké velké zalíbení.“ „On se tak chová ke každému,“ vysvětlil mu Evra. „Možná,“ trval na svém Sam, „ale i tak bude jistější neriskovat.“ Sam měl zvídavou náladu. Od včerejška o nás evidentně hodně přemýšlel. „Ty nikdy nenosíš boty?“ ptal se Evry. „Ne. Mám chodidla jako kámen.“ „A co když šlápneš na trn nebo na hřebík?“ Evra se usmál, posadil se a vystrčil na Sama chodidlo. „Zkus mi ho poškrábat ostrou větvičkou,“ vybídl ho. Sam si ulomil klacík a rýpl s ním Evru do chodidla. Se zájmem se podíval. Bylo to jako pokoušet se udělat díru do tuhé podešve. „Pořádně ostrý střep mě škrábne,“ vykládal Evra, „ale nestane se to často a kůži mám rok od roku tvrdší.“ „Takovou kůži bych chtěl mít taky,“ svěřoval se Sam závistivě. A pak se otočil ke mně. „Jak to že nosíš pořád jedno a to samý?“ Podíval jsem se na šaty, ve kterých mě zaživa pohřbili. Už jsem si chtěl říct o nové, ale zapomněl jsem. „Nosím to rád,“ utrousil jsem. „Nikdy jsem žádnýho kluka neviděl chodit v takových šatech,“ rozvíjel Sam svoji myšlenku. „Ty jsou leda tak na svatbu nebo na funus. To je musíš nosit?“ „Ne.“ „Už ses ptal rodičů, jestli smíš k panoptiku?“ začal Evra, aby upoutal Samovu pozornost k něčemu jinému. „Ještě ne,“ vzdychl si Sam. „Samozřejmě jsem jim o něm řekl, ale napadlo mě, že bude lepší jim to servírovat po dávkách. Povím jim to až těsně před tím, než odjedu, anebo jim to možná napíšu, až budu pryč.“ „Pořád máš v plánu se k nám dát?“ zeptal jsem se. „To si piš!“ tvrdil Sam. „Vím, že jste se mě pokoušeli odradit, ale já se k vám nějak dostanu. Jen počkejte! Budu se pořád držet blízko, přečtu si knížky a naučím se všechno o panoptikách zrůd, pak
- 73 -
zajdu za vaším principálem a předložím mu to k rozhodnutí. Nebude mít šanci mě odmítnout.“ Usmáli jsme se s Evrou na sebe. Věděli jsme, že ze Samova snu nikdy nic nebude, ale neměli jsme to srdce mu to říct. Pak jsme si šli prohlídnout staré, opuštěné vlakové depo, o kterém nám Sam pověděl a které bylo asi dva kilometry daleko. „Je to paráda,“ vyprávěl. „Kdysi tam opravovali vlaky a natírali je a tak. Tehdy tam bylo dost rušno. A pak se postavilo nové depo blíž k městu a tohle zpustlo. Na hraní je to prostě paráda. Spousta rezivých kolejí, prázdný hangáry, služební barák a taky pár starých vagonů.“ „A není to nebezpečný?“ zajímal se Evra. „Máma tvrdí, že je,“ odpověděl Sam. „Je to jedno z mála míst, kam bych podle ní neměl chodit vůbec. Říká, že bych mohl spadnout ze střechy vagonu nebo zakopnout o kolejnici nebo tak něco. Ale byl jsem tam už miliónkrát a nikdy se nic nestalo.“ Zase byl slunečný den a my jsme zvolna rázovali pod stromy, když tu jsem ucítil něco zvláštního. Zastavil jsem se a nasával vzduch. Evra to cítil taky. „Co to je?“ zeptal jsem se. „Nevím,“ pokrčil rameny a dál čichal. „Odkud to jde?“ „Nemám ponětí.“ Byl to hutný, těžký, nakyslý pach. Sam necítil nic a šel už kus před námi. Pak mu došlo, že jsme zůstali pozadu, a zastavil se, že zjistí, co se děje. „Co je?“ zavolal. „Proč jste se –“ „Mám tě!“ vřískl za mnou nějaký hlas, a než jsem se mohl pohnout, ucítil jsem, jak mě silná ruka chytila za rameno a otočila dokola. Zahlédl jsem širokou, zarostlou tvář, a pak už jsem padal na záda, protože mě ta ruka vychýlila z rovnováhy.
- 74 -
ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA
N
ešikovně jsem dopadl a narazil jsem si ruku. Bolestí jsem vykřikl a pak jsem se pokusil tomu chlupatci vykroutit. Ale ten už se krčil u mě a mračil se. „Hele, kámo, neublížil jsem ti, že ne?“ Měl příjemný hlas a já si uvědomil, že mi nic nehrozí; kabonil se starostí, ne vztekem. „Já tě nechtěl vylekat tolik,“ omlouval se. „Chtěl jsem tě vylekat jen trošku, pro srandu, čéče.“ Vstal jsem a mnul jsem si loket. „Nic mi není.“ „Určitě? Nezlomil sis to, že ne? Jestli jo, mám nějaký bylinky.“ „Na zlomeninu jsou přece bylinky k ničemu,“ prohlásil Sam. Došel už zpátky a stál teď vedle Evry. „Jak se to vezme,“ namítl neznámý. „Vyléčit tě nemůžou, ale přenesou tě do takovejch úrovní vědomí, kde podobný pomíjivý starosti, jako jsou zlomený ruce, nejsou nic než bezvýznamný krtiny na vesmírný pláni.“ Odmlčel se a pohladil si vousy. „Samozřejmě od nich taky odcházej mozkový buňky, ale…“ Podle Samova výrazu se dalo poznat, že dokonce ani on tomu dlouhému projevu nerozuměl. „Nic mi není,“ zopakoval jsem. Vstal jsem a zakroužil paží. „Jenom se trochu zkroutila. Za pár minut to bude v pořádku.“ „Kámo, to je teda moc fajn,“ oddechl si neznámý. „Strašně nerad bych někomu ublížil. Jo, bolest, to je mizernej trip, čéče.“
- 75 -
Prohlédl jsem si ho pozorněji. Byl velký, podsaditý, měl štětinaté černé vousy a dlouhé zacuchané vlasy. Šaty měl špinavé a určitě se dlouho nemyl, protože smrděl, jak zákon káže. To byl ten zvláštní pach. Tvářil se tak přátelsky, až jsem si připadal jako hlupák při vzpomínce na to, jak jsem se ho lekl. „Vy jste vocaď, kluci?“ zeptal se. „Já jsem,“ přiznal Sam. „Ale tihle dva jsou od cirkusu.“ „Od cirkusu?“ Začal se usmívat. „Tady je někde cirkus? Propána, jak mi to mohlo ujít? A kde? Já hrozně miluju cirkus. Nikdy si nenechám ujít příležitost podívat se na klauny.“ „To ale není takový cirkus,“ vysvětloval Sam. „Je to panoptikum zrůd.“ „Panoptikum zrůd?“ Muž se zadíval na Sama a pak na Evru, kterého šupiny a barva jasně označovaly jako jednoho z účinkujících. „Ty patříš k tomu panoptiku, hele?“ zeptal se. Evra skromně přikývl. „A nechovaj se k tobě hrubě, ne?“ vyptával se chlapík. „Nebičujou tě a netrápěj hlady a nenutěj tě dělat věci, co nechceš?“ „Kdepak,“ usmál se Evra. „Jsi tam z vlastní vůle?“ „Jsem,“ kývl Evra. „To my všichni. Je to náš domov.“ „Jo tak. Tak to je dobrý.“ a chlapík se zase rozzářil. „O těchhle malejch potulnejch panoptikách jdou hrozný řeči. Třeba…“ Najednou se plácl do čela. „Páni, já se ani nepředstavil, že jo? Někdy jsem takovej pitomec. Já jsem Ervé.“ „Ervé? To je srandovní jméno,“ poznamenal jsem. Zahanbeně si odkašlal. „No, víte,“ ztišil hlas až k šepotu, „je to zkrácenina z Regáč Vegáč.“ „Regáč Vegáč?“ rozesmál jsem se. „Jo,“ zazubil se. „Jmenuju se křestním Reginald a ve škole mi říkali Regáč Vegáč, protože jsem vegetarián. Jenže mně se to nikdy nelíbilo, tak jsem je žádal, ať to zkracujou na R. V. Ervé. Pár mi jich vyhovělo, ale moc ne.“ Nasadil při té vzpomínce žalostný výraz. „Ale můžete mi říkat Regáč Vegáč, jestli chcete,“ nabídl se. „Mně Ervé úplně vyhovuje,“ ujistil jsem ho. „Mně taky,“ pospíšil si Evra. - 76 -
„Mně teprve,“ přidal se Sam. „Boží!“ rozveselil se Ervé. „Takže moje jméno už je známý. Co vy tři?“ „Darren Shan,“ pověděl jsem mu a potřásli jsme si rukama. „Sam Grest.“ „Evra Fon.“ „Evra von odkud?“ zeptal se Ervé stejně jako já, když jsem Evru potkal prvně. „Odnikud, jenom Fon,“ řekl Evra. „Jo ták,“ usmál se Ervé. „Boží!“ Ervé byl ekoválečník a tady chtěl zabránit stavbě silnice. Byl členem POPu – Pluku ochránců přírody – a cestoval po celé zemi tam a zase zpátky a chránil lesy a jezera a zvířata a význačné přírodní dominanty. Nabídl se, že nás provede jejich táborem, a my jsme po tom s radostí skočili. Depo může počkat. Takováhle šance se nenaskytne každý den. Při chůzi bez ustání mlel o životním prostředí. Vykládal nám. jaké všechny ošklivosti se pášou na matičce přírodě, jak se ničí lesy a znečišťují řeky a otravuje ovzduší a jak zvířata vymírají. „A to jenom v naší vlastní zemi!“ zdůraznil. „Nemluvím o tom všem, co se děje jinde. Jen o tom, co provádíme vlastní zemi!“ POP bojoval za záchranu země před nenasytnými a nebezpečnými lidmi, kterým je jedno, čeho se na ní dopouštějí. Jeho členové putovali po celém státě sem a tam a snažili se ostatní upozornit na nebezpečí. Tiskli letáky a brožury o tom, jak správně chránit životní prostředí. „Ale šířit uvědomění nestačí,“ upozorňoval Ervé. „To je jen začátek, musíme toho udělat víc. Musíme zarazit znečišťování a ničení venkova. Tak třeba tady: chystají se postavit silnici skrz starý pohřebiště, místo, kde před tisíci let druidové pohřbívali svoje mrtvý. No je to možný, kámo? Zničit si kus vlastní minulosti, jen aby řidiči ušetřili deset nebo dvacet minut cesty!“ Ervé posmutněle potřásl hlavou. „Sílený časy, pánové,“ prohlásil. „Dneska tropíme s planetou věci, že v budoucnosti…
- 77 -
pokud teda nějaká budoucnost bude… si lidi při vzpomínce na to, co jsme dělali, budou říkat, že jsme byli barbaři a idioti.“ Mluvil o životním prostředí s velikým zápalem, a když jsme ho my se Samem a Evrou nějakou chvíli poslouchali, nadšení přešlo i na nás. Dřív jsem o tom moc nepřemýšlel, ale po hodince dvou s Ervém mi došlo, že bych asi měl. Jak říkal Ervé. kdo dneska nepřemýšlí a jedná, nebude si mít co stěžovat potom, až se mu celý svět sesype na hlavu. Jejich tábor byl docela zajímavý. Asi tak dvacítka lidí přespávala v ručně postavených chýších z větví a listí a mechu. Většinou byli stejně špinaví a zatuchlí jako Ervé, ale taky byli stejně veselí a hodní a štědří. „A jak jste stavbě té silnice zabránili?“ zajímal se Sam. „Kopali jsme pod zemí tunely,“ vysvětlil Ervé. „A dělali jsme sabotáže na stavebních strojích, co sem přivezli. A spustili jsme povyk v médiích. Boháči strašně nesnášejí, když na ně míří kamera. Jeden televizní štáb vydá za dvacítku aktivních bojovníků.“ Evra se Ervého zeptal, jestli někdy bojovali muž proti muži. Ervé odpověděl, že POP nevěří na násilné střety, ale podle jeho výrazu bylo jasně poznat, že sám z toho postoje není jinak moc nadšený. „Kdyby bylo po mým,“ poznamenal tišeji, „dali by sme jim to sežrat líp. Někdy jsme hodný až moc. Čéče, kdybych tomu velel já, dostali by ti srábci pořádně za vyučenou!“ Ervé nám nabídl, ať zůstaneme na oběd. Jídlo nebylo zrovna moc dobré – žádné maso, jen fůra zeleniny a rýže a ovoce –, ale najedli jsme se dosyta, čistě ze zdvořilosti. Taky měli hodně hub, takových kulatých a s divnou barvou, ale ty nám Ervé jíst nedovolil. „To až povyrostete, lidičky,“ pochechtával se. Chvilku po obědě jsme odešli. Příslušníci POPu měli své povinnosti a práci a my jsme jim nechtěli překážet. Ervé nám řekl, že můžeme kdykoli zase přijít, ale že za pár dnů nejspíš odjedou. „Tady jsme tu bitvu skoro vyhráli,“ prohlásil. „Ještě pár dnů a bude načase přesunout se na nový pozice. Bitvy přicházej a odcházej, ale válka nikdy nekončí, lidi.“ - 78 -
Zamávali jsme mu na rozloučenou a mazali jsme domů. „Ten Ervé je divnej,“ utrousil po chvíli Sam. „No jen si to představte, všechno nechat plavat a jít bojovat za zvířata a za venkov.“ „Dělá to, v co věří,“ ohodnotil to Evra. „To já vím,“ kývl Sam. „A jsem rád, že to dělá. Lidi, jako je on, jsou potřeba. Jenom škoda, že jich není víc. Ale stejně je to dost divnej život, nebo ne? Musí mít pro to ohromnej zápal. Myslím, že já bych se bojovníkem za životní prostředí stát nemoh.“ „Já taky ne,“ přidal jsem se. „Já jo,“ prohlásil Evra. „Ty bys teprv nemoh,“ odfrkl jsem. „A proč ne?“ našpulil rty. „Sebral bych krajtu a žil bych a bojoval s nima.“ „To by nešlo,“ trval jsem si na svém. „Proč to?“ divil se. „Protože dost nesmrdíš!“ zasmál jsem se. Evra se zašklebil, ale pak se pousmál. „No. je fakt, že maličko zaváněli, to jo,“ připustil. „Smrděli hůř než moje nohy, když si tejden nevyměním ponožky!“ řehnil se Sam. „Ale stejně,“ prohlásil Evra, „stejně mě napadá spousta horších způsobů, jak trávit život, až vyrostu. Až budu větší, byl bych rád jako Ervé.“ „Já taky,“ kývl Sam. Pokrčil jsem rameny. „No, snad ani mně by to neuškodilo,“ souhlasil jsem. Byli jsme rozjaření a celou zpáteční cestu do tábora jsme si povídali o POPu a o Ervém. Nikdo z nás neměl ponětí, jaký malér nám ten hodný ekoválečník brzy zavaří… a jakou tragédii tím nechtě způsobí.
- 79 -
SEDMNÁCTÁ KAPITOLA
P
říštích pár dnů jsme si docela užívali. My dva s Evrou jsme měli napilno s obvyklými pracemi i s krmením Nárůdku. S několika z těch mlčenlivých modrokapucatých tvorečků jsem se pokusil promluvit, ale ani jeden se při tom na mě nepodíval. Bylo nemožné je rozeznat. Jeden (nebo snad jedna nebo jedno) se odlišoval, protože byl vyšší než ostatní, další byl zase menší a jiný napadal na levou nohu. Ale ostatní vypadali naprosto stejně. Sam pořád víc a víc vypomáhal v táboře. Na lov jsme ho s sebou nebrali, ale u většiny našich ostatních povinností jsme ho přiložit ruku k dílu nechali. Uměl vzít za práci, byl pevně odhodlaný na nás zapůsobit a domoct se stálého místa u panoptika. Pana Hroozleyho jsem moc nevídal. Věděl, že musím vstávat brzy, abych nalovil dost potravy pro Lidičky, a proto mě většinou nechával o samotě. Byl jsem mu za to vděčný; nechtěl jsem, aby mě pořád ponoukal, ať se napiju lidské krve. Pak, jednoho rána, dorazil Cormac Nedorost, a to způsobilo veliký rozruch. „Toho člověka musíš vidět,“ prohlásil Evra a táhl mě s sebou. „Je to ten nejúžasnější umělec, jaký se kdy narodil.“ Když jsme dorazili k dodávce pana Topola, kde se Cormac Nedorost byl hlásit, sešel se už kolem nového účinkujícího pěkný dav. Lidi ho poplácávali po zádech a vyptávali se, co dělal a kde byl. - 80 -
Na všechny se usmíval, s každým si tiskl ruce a odpovídal na otázky. Byl sice velká hvězda, ale nebyl pyšný. „Mladý pan Evra Fon!“ křikl, jen co spatřil hadího chlapce. Napřáhl ruce a Evru objal. „Jak se má můj nejoblíbenější dvounohý plaz?“ „Jde to,“ kývl Evra. „Svlékal jsi poslední dobou kůži?“ zajímal se Cormac. „Ne, teď zrovna ne.“ „Tak nezapomeň,“ říkal Cormac, „že až ji svlékneš, já ji chci. Lidská hadí kůže má v některých zemích větší cenu než zlato.“ „Dám vám ji klidně celou,“ ujistil ho Evra a postrčil mě dopředu. „Cormaku, tohle je Darren Shan, můj kamarád. Je v Circo Mostruoso nový a ještě vás nikdy neviděl.“ „Nikdy neviděl Cormaka Nedorosta?“ zhrozil se umělec a předstíral, že je uražený. „Jak je to možné? Já si myslel, že už celý svět viděl úžasného Cormaka Nedorosta v akci.“ „Já o vás nikdy ani neslyšel,“ přiznal jsem. Přitiskl si ruce na prsa, jako kdyby měl infarkt. „Co to vlastně děláte?“ zeptal jsem se. Cormac se rozhlédl po hloučku. „Mám to předvést?“ „Ano!“ křičeli všichni nadšeně. Cormac se podíval na pana Topola, který stál vzadu za lidmi. Pan Topol si vzdychl a přikývl. „Asi budeš muset,“ usoudil. „Jinak by ti nedali pokoj.“ „No dobrá,“ kývl Cormac. „Odstupte, udělejte mi místo.“ Všichni okamžitě couvli. Já jsem začal odstupovat s nimi, ale Cormac mi položil ruku na rameno a pověděl mi, ať zůstanu. „Vážení,“ začal. „Jsem už věčnost na cestě a jsem příliš unaven, než abych předvedl celé představení, takže to vezmeme stručně a krátce.“ Sevřel pravou ruku do pěsti a pak z ní vytrčil ukazovák. „Darrene, dal by sis ten prst laskavě mezi zuby?“ vybídl mě. Střelil jsem pohledem po Evrovi a ten mi kývl, ať dělám, co po mně Cormac chce. „A teď do něj kousni, prosím,“ vyzval mě Cormac. Mírně jsem skousl. „Víc,“ řekl Cormac. Stiskl jsem trochu víc. - 81 -
„Ale no tak, chlapče,“ vybafl. „Trochu se do toho opři. Zatni zuby. Jsi žralok, anebo jenom myš?“ No dobře. Chce, abych ho kousl pořádně? Tak ho kousnu. Otevřel jsem ústa a rázně zaťal zuby, chtěl jsem, aby se zděsil. Jenže místo toho jsem se zděsil já sám, protože mi zuby čistě projely celým prstem a ucvakly ho. V hrůze jsem se odpotácel a prst jsem vyplivl. Loupl jsem očima po Cormaku Nedorostoví a čekal jsem, že bude křičet, ale jen se smál a ukazoval vysoko ruku. Na překousnutém místě nebyla žádná krev, jen bílý, nepravidelný pahýl. A já jsem spatřil cosi neuvěřitelného: prst mu začal dorůstat! Pomyslel jsem si, že to asi je jen moje představa, ale jak čas ubíhal, pahýl rostl dál a brzy byl prst zase celý. Cormac jej ještě chvilku podržel natažený, pak jej ohnul a zase narovnal, aby dokázal, že je jako nový. Ozval se potlesk a mně přestalo srdce tlouct jako o závod. Podíval jsem se na zem, kam jsem vyplivl prst, a všiml jsem si, že se začal rozkládat. Ve chvilce už z něj byla jen sedavá kupička plesniviny. „Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil,“ řekl Cormac a poplácal mě po hlavě. „To nic,“ vzdychl jsem si. „Měl jsem se dávno naučit, že tady má jeden očekávat samé neočekávané věci. Můžu si na ten nový prst sáhnout?“ Přikývl. Nepřipadalo mi, že by se nový prst nějak lišil od ostatních. „Jak to děláte?“ zeptal jsem se ohromeně. „Byla to snad iluze?“ „Žádná iluze,“ vrtěl hlavou. „I když se náhodou jmenuju Nedorost, umím si nechat dorůstat nové končetiny, prsty na rukou i na nohou, paže i nohy, a to už odmalička. Rodiče objevili moje nadání, když jsem si nešťastnou nehodou uřízl kuchyňským nožem koneček nosu. Dokážu si nechat znovu dorůst v podstatě každou část těla. Kromě hlavy. Tu jsem si uříznout nezkoušel. Radši nepokoušet štěstí.“ „A nebolí to?“ zajímal jsem se.
- 82 -
„Maličko,“ připustil. „Ale moc ne. Když přijdu o některou končetinu, skoro hned začíná růst nová, takže bolest trvá jen vteřinku dvě. Je to trochu, jako kdyby –“ „Tak dost, panstvo!“ zahromoval pan Topol a přerušil ho. „Na podrobné výklady nemáme čas. Náš podnik už lenošil příliš dlouho. Je načase zas trochu pobavit publikum, než na nás zapomene nebo si začne myslet, že jsme odešli na odpočinek. Vážení!“ rozkřikl se na shromážděné a zatleskal rukama. „Rozhlaste to. Konec lenošení. Dnes večer se hraje!“
- 83 -
OSMNÁCTÁ KAPITOLA
P
o celé odpoledne vládl v táboře čilý ruch. Všichni se hemžili sem a tam jako mravenci. Velká část osazenstva se snažila postavit cirkusový stan. Ten jsem ještě nikdy neviděl. Když konečně stál, vypadal působivě, byl vysoký a kulatý a červený a ozdobený obrázky účinkujících. Měli jsme s Evrou napilno, zatloukali jsme kolíky do země, aby stan dobře držel, rovnali jsme vevnitř židle, sestavovali jsme pódium a chystali rekvizity (museli jsme sehnat Rhamusi Pupkeduovi plechovky a šrouby a matky, ať má co jíst, přesunout klec s Vlčím mužem do stanu a tak dále). Byla to rozsáhlá akce, ale probíhala s neuvěřitelnou svižností. V panoptiku každý přesně věděl, kde je jeho místo a co se od něj čeká, a tak v tom, jak se věci odehrávají, skoro nikdy nezavládl žádný zmatek. Všichni byli sehraní a všechno probíhalo hladce. Sam se ukázal brzy odpoledne. Já bych mu býval dovolil, ať nám pomůže s prací, ale Evra řekl, že by se jen pletl, a tak jsme ho poslali k šípku. Naštval se a urazil se, šel a kopal před sebou prázdnou plechovku. Bylo mi ho líto a pak mě napadlo, jak ho rozveselit. „Same! Počkej chvilku!“ křikl jsem. „Vrátím se coby dup,“ pověděl jsem Evrovi a pak jsem se vyřítil k dodávce pana Topola.
- 84 -
Krátce jsem zaťukal na dveře a ty se okamžitě otevřely. Pan Topol stál uvnitř – a než jsem stačil říct jediné slovo, napřáhl ruku se dvěma lístky do Circo Mostruoso. Vykulil jsem oči na lístky a pak na pana Topola. „Jak jste věděl…“ „Mám svoje metody,“ odpověděl s úsměvem. „Ale já nemám žádné peníze,“ upozornil jsem ho. „Strhnu ti to ze mzdy,“ vysvětlil. Zamračil jsem se. „Přece mi nic neplatíte.“ Úsměv se ještě rozšířil. „Jsem já to ale filuta.“ Podal mi lístky a zabouchl mi dveře před nosem dřív, než jsem stačil poděkovat. Spěchal jsem zpátky k Samovi a podal jsem mu lístky. „To je co?“ zeptal se. „Lístky na dnešní představení,“ vysvětlil jsem. „Jeden pro tebe a jeden pro Ervého.“ „Ty jo!“ Sam si vstupenky rychle nacpal do kapsy, jako by měl strach, že je odvane vítr nebo že se rozplynou. „Díky, Darrene.“ „Maličkost,“ povídám. „Potíž je jedině v tom, že začínáme pozdě. Představení je od jedenácti a neskončí asi před jednou. Zvládneš to?“ „Jasně,“ kývl Sam. „Nějak vyklouznu. Máma s tátou chodí spát každý večer v půl desátý. Jsou to ranní ptáčata.“ „Kdyby tě chytili, neříkej jim, kam jsi chtěl jít,“ varoval jsem ho. „Hrob je proti mně žvanil,“ slíbil a pak vystartoval sehnat Ervého. Až na chvatnou večeři se do samotného začátku představení práce vlastně nezastavila. Když Evra odešel přichystat svého hada, začal jsem uvnitř stanu rozestavovat svíčky. Taky bylo potřeba rozvěsit pět velikánských svícnů, čtyři nad obecenstvem a jeden nad jevištěm, ale o to se postaral Nárůdek. Mags, ta hezká paní, která prodává o přestávkách hračky a sladkosti, mě požádala, ať jí pomůžu nachystat podnosy, a tak jsem hodinu rovnal cukrové pavučiny a jedlé „skleněné“ sošky a pramínky chlupů Vlčího muže. Byla tu i novinka, kterou jsem viděl poprvé:
- 85 -
figurka Cormaka Nedorosta. Když jste jí kousek ušmikli, za chvilku dorostl. Zeptal jsem se Mags, jak to funguje, ale nevěděla. „To je jeden z vynálezů pana Topola,“ prohlásila. „Spoustu takových věcí sám vymýšlí.“ Usekl jsem figurce hlavu a pokusil jsem se nakouknout do krku, abych zjistil, co je uvnitř, ale než jsem to stihl, narostla nová. „Ty figurky ale nevydrží věčně,“ upřesnila Mags. „Po pár měsících shnijí.“ „A to říkáte i lidem, kteří si je kupují?“ chtěl jsem vědět. „Samozřejmě. Pan Topol trvá na tom, aby zákazníci naprosto přesně věděli, co si kupují. Nesnáší, když někdo vodí lidi za nos.“ Půl hodiny před začátkem představení si pro mě poslal pan Hroozley. Když jsem vešel, už se oblékal do kostýmu. „Vylešti klícku Madame Okty,“ poručil mi, „pak si vykartáčuj oblek a umyj se.“ „Proč to?“ zeptal jsem se. „Jdeš se mnou,“ vysvětlil. Rozsvítila se mi očička. „To myslíte, jako že budu vystupovat?“ lapal jsem po dechu. „Tak maličko,“ kývl. „Přineseš klícku a budeš hrát na flétnu, až přijde čas, aby mi Madame Okta upředla pavučinu přes ústa.“ „Ale to obyčejně dělá pan Topol, ne?“ „Obyčejně ano,“ souhlasil pan Hroozley, „ale dnes večer máme málo účinkujících, a tak bude vystupovat i on sám. Kromě toho jsi jako můj asistent vhodnější než on.“ „Jak to?“ podivil jsem se. „Vypadáš strašidelněji,“ prohlásil. „Vypadáš s tou bledou tváří a otřesnými šaty, jako kdybys vylezl z nějakého filmového hororu.“ Trošku to mnou otřáslo. Nikdy mě ani nenapadlo, že vypadám děsivě! Podíval jsem se do zrcadla a došlo mi, že opravdu jsem tak trochu strašidlo. Protože jsem nepil lidskou krev, byl jsem ještě bledší, než bych měl být. A ve špinavých šatech jsem vypadal ještě úděsněji. Rozhodl jsem se, že hned druhý den ráno si najdu něco nového na sebe.
- 86 -
Představení začalo přesně v jedenáct. Nečekal jsem velkou návštěvu, konečně jsme bůhvíkde v zapadákově a nebylo moc času lidi na vystoupení upozornit, ale stan byl nabitý k prasknutí. „Odkud jich tolik přišlo?“ zašeptal jsem Evrovi, když jsme se dívali, jak pan Topol uvádí Vlčího muže. „Odevšad,“ odpověděl tiše. „Lidi se vždycky dozvědí, když někde hrajeme. A kromě toho, nám sice pan Topol o představení řekl až dneska, ale sám to nejspíš věděl od chvíle, kdy jsme tu rozbili tábor.“ Díval jsem se na představení z boku scény a bavil jsem se snad ještě víc než poprvé, protože teď jsem znal všechny účinkující a cítil jsem se tu jako v rodině. Po Vlčím muži přišel na řadu Rudy von Ruka a jeho pak vystřídal Rhamus Pupkeduo. Proběhla první přestávka a po ní na jeviště vyšel pan Topol a začal svištět sem a tam, nikdy jako by se ani nepohnul, prostě jen zmizel z jednoho místa a objevil se na jiném. Další byla Truska a pak jsme přišli na řadu my s panem Hroozleym a Madame Oktou. Světla ve stanu byla ztlumená, ale já jsem díky upířímu zraku našel v obecenstvu obličeje Sama a Ervého. Když mě uviděli, ohromilo je to, ale plácali pak hlasitěji než všichni ostatní. Musel jsem se ubránit spokojenému úsměvu: pan Hroozley mi řekl, ať vypadám ztrápeně a zachmuřeně, abych na lidi patřičně působil. Dokud pan Hroozley vykládal o tom, jak smrtelně nebezpečná je Madame Okta, stál jsem stranou, ale jen co asistent přivedl dovnitř kozu, otevřel jsem dvířka klícky. Když Madame Okta kozu zabila, ozvalo se hlasité a vzteklé zajíknutí. Vydal ho Ervé – a já jsem okamžitě pochopil, že jsem ho neměl zvát. Zapomněl jsem, jak moc má rád zvířata, ale teď už bylo pozdě to pozvání zrušit. Když přišla řada na mě a já musel hrát na flétnu a ovládat Madame Oktu, byl jsem trochu nervózní, protože jsem vycítil, že se na mě celé obecenstvo pozorně dívá. Nikdy jsem ještě nevystupoval před lidmi a na chviličku jsem dokonce měl strach, že nedokážu pohnout rty nebo zapomenu melodii. Ale jen jsem začal hrát a vysílat myšlenky k Madame Oktě, zapadl jsem do známé rutiny. - 87 -
Když pavoučice upředla panu Hroozleymu přes ústa sít, napadlo mě, že kdybych chtěl, teď bych se ho mohl zbavit. Mohl bych jí poručit, ať ho kousne. Ta myšlenka mě zdrtila. Už dřív jsem přemítal, že ho zabiju, ale nikdy to nebylo úplně vážně, a co jsme přišli k panoptiku, přestalo to úplně. A teď jsem držel jeho život v rukou. Stačil by jediný „přehmat“. Mohl bych tvrdit, že to byla nehoda. Opak by mi nikdo nedokázal. Díval jsem se na pavoučici, jak rejdí sem a tam, nahoru a dolů, a jak se ve světle ze svícnu blýskají její jedovatá kusadla. Připadalo mi, že svícny vydávají obrovský žár. Hrozně jsem se potil. Napadlo mě, že když mi sklouznou prsty, můžu to svádět na pot. Tkala mu pavučinu přes ústa. On měl ruce spuštěné podél boků. Nedokázal by ji zadržet. Jedno špatné zapísknutí na flétnu, víc není potřeba. Jeden pokažený tón, který mezi námi přeruší tok myšlenek, a… Nedokázal jsem to. Hrál jsem bezchybně, naprosto bezpečně. Nevěděl jsem pořádně, proč jsem upíra ušetřil. Snad protože pan Topol by věděl, že jsem ho zavraždil. Snad že jsem pana Hroozleyho potřeboval, aby mě naučil, jak přežívat. A snad jsem se vrahem stát nechtěl. Anebo možná, možná to bylo proto, že jsem začínal upíra mít rád. Koneckonců mě přivedl k panoptiku a nechal mě, abych s ním vystupoval. Nebýt jeho, nebyl bych potkal Evru a Sama. Byl ke mně laskavý, aspoň natolik, nakolik to dokázal. Ať už tím důvodem bylo cokoli, nenechal jsem Madame Oktu, aby svého pána zabila, a na konci vystoupení jsme se uklonili a odešli z jeviště společně. „Myslel jsi na to, že mě zabiješ,“ utrousil pan Hroozley tiše, když jsme byli v zákulisí. „O čem to mluvíte?“ hrál jsem hloupého. „Však ty dobře víš.“ Pak se odmlčel. „Stejně by to nevyšlo. Než jsme šli na prkna, odpustil jsem jí z kusadel většinu jedu. Na zabití kozy spotřebovala ten zbytek.“
- 88 -
„Takže to byla zkouška?“ Zabodl jsem do něj pohled a moje nenávist znovu zesílila. „Já myslel, že se ke mně snažíte být hodný!“ hulákal jsem. „A ona to od samého začátku byla jenom mizerná šmejdská zkouška!“ Tvářil se velice vážně. „Musel jsem to zjistit,“ ucedil. „Musel jsem se dozvědět, jestli se na tebe můžu spoléhat.“ „Tak já vám teda něco povím,“ vrčel jsem a vyšvihl jsem se na špičky, abych se mu mohl dívat zpříma do očí. „Ta vaše zkouška byla k ničemu. Tentokrát jsem vás nezabil ale jakmile tu možnost budu mít znovu, využiju jí!“ Vyřítil jsem se bez dalšího řečnění ven a byl jsem tak strašně naštvaný, že mi na konci představení utekl výstup Cormaka Nedorosta. Cítil jsem se zrazený, i když jsem v hloubi srdce dobře věděl, že to je všechno úplně logické.
- 89 -
DEVATENÁCTÁ KAPITOLA
D
ruhý den ráno jsem měl ještě pořád vztek. Evra se vyptával, co se mnou je, ale neřekl jsem mu nic. Nechtěl jsem, aby se dozvěděl, že jsem pomýšlel na zavraždění pana Hroozleyho. Vyprávěl mi, že se po představení viděl se Samem a s Ervém. „Samovi se to děsně líbilo,“ říkal Evra, „zvlášť Cormac Nedorost. Měl jsi zůstat a podívat se na něj. Když si uřezal nohy a…“ „No tak ho uvidím příště,“ odsekl jsem. „Co na to Ervé?“ Evra se zamračil. „Moc nadšený nebyl.“ „Naštvala ho ta mrtvá koza?“ hádal jsem. „Jasně,“ kývl Evra. „Ale to není všechno. Já mu říkal, že kozu jsme koupili na jatkách a že by ji zabili stejně. Horší to bylo s Vlčím mužem, s hadem a s pavoučicí pana Hroozleyho, ti mu vadili víc.“ „Co mu propána na tomhle nevoní?“ zeptal jsem se. „Má strach, jestli se s nimi špatně nezachází. Nelíbí se mu představa, že je zavíráme do klecí. Já mu vysvětlil, že nezavíráme, samozřejmě kromě pavoučice. Řekl jsem mu, že Vlčí muž je mimo jeviště klidný jako beránek. A ukázal jsem mu hada a to, že spí se mnou.“ „A s tím Vlčím mužem ti uvěřil?“ zapochyboval jsem. „Snad ano,“ pokrčil rameny Evra. „I když ještě na odchodu to vypadalo, jako že má pochybnosti. A náramně se zajímal o jejich stravovací návyky. Chtěl vědět, čím je krmíme a jak často a odkud bereme jídlo. Budem si na Ervého muset dávat veliký pozor. Mohl - 90 -
by dělat problémy. Ještě štěstí, že za den dva odjede. Ale do té doby – zvýšená ostražitost!“ Den uběhl v poklidu. Sam se ukázal až pozdě odpoledne a nikdo z nás neměl moc náladu na hraní. Bylo pod mrakem a všichni jsme byli tak trochu rozhození. Sam se zdržel jen půl hodiny a pak zase odklusal domů. Krátce po západu slunce si mě povolal k sobě do stanu pan Hroozley. Nechtělo se mí tam, ale usoudil jsem, že bude lepší ho nerozčilovat přespříliš. Koneckonců je to můj pěstoun a nejspíš by mě mohl i nechat z Circo Mostruoso vyhnat. „Co chcete?“ štěkl jsem, jen co jsem vešel. „Tady si stoupni, ať tě líp vidím,“ poručil mi upír. Vzal mi hlavu do kostnatých prstů, zaklonil ji, zvedl víčka nahoru a podíval se mi na bělmo. Nakázal mi, ať otevřu ústa, a nahlédl mi do krku. Pak mi změřil pulz a reflexy. „Jak se cítíš?“ zeptal se. „Unaveně.“ „Jsi slabý?“ pokračoval. „Není ti dobře?“ „Tak trochu.“ Zavrčel. „Pil jsi poslední dobou dost krve?“ zajímal se. „Tolik, kolik mám nakázáno.“ „Ale žádnou lidskou krev, že?“ „Žádnou,“ připustil jsem. „Tak dobrá,“ kývl. „Přichystej se. Vyrazíme si.“ „Na lov?“ zeptal jsem se. Zavrtěl hlavou. „Navštívit přítele.“ Před stanem jsem si mu vylezl na záda a on se rozběhl. Když jsme byli venku z tábora, přešel do míhání a svět kolem nás se rozostřil. Moc jsem si nevšímal, kam míříme. Víc jsem si dělal starosti o svoje oblečení. Zapomněl jsem si sehnat nové šaty, a čím víc jsem si teď prohlížel ty staré, tím horší mi připadaly. Měly desítky malých děr a trhlin a barva byla o odstín šedivější, než měla být, to kvůli prachu a špíně. Trčelo z nich spousta nití a vláken – a kdykoli jsem zatřásl nohou nebo paží, vypadalo to, jako když pelichám. - 91 -
Já jsem si s ošacením nikdy dvakrát hlavu nelámal, ale jako pobuda jsem tedy vypadat nechtěl. Zítra si určitě seženu něco nového. Po nějaké době jsme dorazili k městu a pan Hroozley zpomalil. Zastavil se u zadní části vysoké budovy. Chtěl jsem se optat, kde to jsme, ale přiložil si prst na rty a umlčel mě. Zadní vchod byl zamčený, ale pan Hroozley položil na zámek dlaň a luskl prsty druhé ruky. Dveře se okamžitě otevřely. Vedl mě po dlouhé, temné chodbičce, pak nahoru po schodech a do jasně osvětlené větší chodby. Po několika minutách jsme došli k bílému pultu. Pan Hroozley se rozhlédl, aby měl jistotu, že jsme sami, a pak zazvonil na zvonek, který visel na jedné stěně. Za skleněnou přepážkou na opačné straně pultu se někdo ukázal. Pak se ve skleněné přepážce otevřely dveře a ven vyšel zrzavý chlapík v bílé uniformě a se zelenou rouškou. Vypadal jako doktor. „Copak si pře…“ ani nedořekl, protože se zarazil. „Ne! Larten Hroozley! Co tady kruci děláš, ty starý šibale?“ Stáhl si roušku a já jsem si všiml, že se usmívá. „Zdravím tě, Jimmy.“ opáčil pan Hroozley. Potřásli si rukama a usmáli se na sebe. „Dlouho jsme se neviděli.“ „Ale ne tak dlouho, jak jsem čekal,“ prohlásil muž, kterému říkal Jimmy. „Doslechl jsem se, že tě zabili. Že ti jistý dávný nepřítel prohnal tím tvým zkaženým srdcem kůl, tak se to povídalo.“ „Nesmíš taky věřit všemu, co se povídá,“ mávl pan Hroozley rukou. Pak mi položil dlaň na rameno a postrčil mě dopředu. „Jimmy, tohle je Darren Shan, doprovází mě na cestách. Darrene, tohle je Jimmy Ovo, můj starý přítel a nejlepší patolog na světě.“ „Dobrý den,“ pozdravil jsem. „Těší mě,“ potřásl mi Jimmy pravicí. „Ty ale nejsi… to jest, nepatříš do klubu, že ne?“ „Je to upír,“ pravil pan Hroozley. „Jenom z půlky,“ odsekl jsem. „Nejsem úplný upír.“ „Prosím vás,“ ušklíbl se Jimmy, „nepoužívejte to slovo. Já vím, co jste zač, chlapi, a vůbec mi to nevadí, ale to slovo na ‚u‘ mě vždycky stejně vyděsí.“ Předstíraně se zatřásl. „Asi to bude kvůli - 92 -
všem těm hororům, co jsem viděl v kině jako kluk. Vím sice, že nejste jako ty obludy z biografu, ale tu představuje těžké dostat z hlavy.“ „Co je patolog?“ chtěl jsem vědět. „Rozřezávám mrtvoly a snažím se zjistit, na co umřely,“ vysvětlil Jimmy. „Nedělá se to s moc mrtvolami, jenom u lidí, co umřeli za podezřelých okolností.“ „Jsme v městské márnici,“ přidal se pan Hroozley. „Tady skladují mrtvé, které přivezou do nemocnice, anebo ty, co umřou v nemocnici.“ „A to je máte támhle?“ zeptal jsem se Jimmyho a ukázal jsem na místnost za skleněnou přepážkou. „Jasnačka,“ souhlasil zvesela. Odklopil část pultu a pozval nás dál. Byl jsem nervózní. Čekal jsem desítky pitevních stolů s haldami rozřezaných mrtvol. Ale tak to nevypadalo. Mrtvola tu byla jen jedna, a ještě přikrytá od hlavy k patě dlouhým prostěradlem, žádnou jinou jsem nikde neviděl. Jinak byla místnost velikánská, dobře osvětlená, ve stěnách byly zapuštěné veliké registračky a všude se povalovaly spousty lékařských nástrojů. „Jak jde práce?“ zeptal se pan Hroozley, když jsme se posadili na tři židle poblíž mrtvoly ležící na stole. Jimmy ani pan Hroozley si mrtvého vůbec nevšímali, a protože jsem se nechtěl chovat nemístně, zařídil jsem se podle nich. „Vcelku zvolna,“ odpověděl Jimmy. „Bylo pěkné počasí a nedošlo k moc dopravním nehodám. Žádné podivné choroby, žádné hromadné otravy jídlem, nespadly nám žádné budovy. Mimochodem,“ utrousil, „před pár lety jsem tu měl jednoho tvého starého přítele.“ „Hm?“ nadhodil pan Hroozley zdvořile. „A kdo to byl?“ Jimmy si hlasitě odfrkl nosem a pak si odkašlal. „Tak Gavner Zurč?“ pan Hroozley div nezahýkal nadšením. „A jak se ta stará vojna má – pořád takový nemotora?“ Začali se bavit o nějakém známém jménem Gavner Zurč. Já jsem se mezitím zvědavě rozhlížel a přemítal, kde schovávají ty mrtvoly. Když se konečně na chvilku nadechli, hned jsem se na to - 93 -
Jimmyho zeptal. Vstal a řekl mi, ať jdu za ním. Došel k té obrovské registračce a vytáhl jednu ze zasouvacích přihrádek. Ozvalo se zasyčení a zevnitř se vyvalil oblak sraženého studeného vzduchu. Když se rozptýlil, uviděl jsem cosi přikrytého látkou a došlo mi, že ty registračky nejsou žádné registračky. Jsou to chladicí boxy! „Tady mrtvá těla skladujeme, dokud na ně nemáme čas,“ vysvětlil Jimmy. „Anebo dokud si je nevyzvedne někdo z příbuzenstva.“ Rozhlédl jsem se po místnosti a rychle jsem počítal spoustu řad těch zásuvek. „To je v každé jedna mrtvola?“ chtěl jsem vědět. Jimmy zavrtěl hlavou. „Teď zrovna máme jenom šest hostů, když nepočítám toho na stole. Však říkám, že je klid. Musím ale říct, že většina skladové kapacity je nevyužitá, i když máme nejvíc napilno. Jen velice vzácně máme obsazeno z poloviny. Prostě jen chceme být připraveni na nejhorší.“ „Máš v zásobě nějaké čerstvé mrtvoly?“ zeptal se pan Hroozley. „Momentíček, podívám se,“ slíbil Jimmy. Nahlédl do velikého sešitu a přelistoval pár stránek. „Jeden muž po třicítce,“ utrousil potom. „Umřel při autonehodě, je to jen o něco víc než osm hodin.“ „Čerstvějšího nic?“ dožadoval se pan Hroozley. „Bohužel ne,“ spráskl ruce Jimmy. Pan Hroozley si vzdychl. „Bude to muset stačit.“ „Tak moment,“ vybafl jsem. „Přece nebudete pít z mrtvého, že ne?“ „Ne,“ řekl pan Hroozley, sáhl si do kapsy a vytáhl několik lahviček, ve kterých si držel zásobu lidské krve. „Přišel jsem si dotankovat.“ „To nejde!“ zajíkl jsem se. „Pročpak?“ „Není to správné. Není správné pít krev mrtvým. A kromě toho ta krev zkysne.“ „Nebude zrovna prvotřídní,“ uznal pan Hroozley, „ale do láhví postačí. A v tom ostatním s tebou nesouhlasím: mrtvola je k vysátí ideální, protože ta už krev k ničemu nepotřebuje. Aby se tyhle lahvičky naplnily, bude krve potřeba hodně. Tak hodně, že z živého by to vzít nešlo.“ - 94 -
„Šlo, kdybyste bral po troškách z víc lidí,“ protestoval jsem. „Svatá pravda,“ kývl. „Ale na to by byl potřeba čas, úsilí a riziko. Takhle je to snadnější.“ „Ten tvůj Darren moc nemluví jako upír,“ poznamenal Jimmy. „Je ještě v učení,“ zavrčel pan Hroozley. „A teď nás k té mrtvole zaveď, prosím tě. Nemáme celou noc.“ Věděl jsem, že všechny námitky by byly zbytečné, a tak jsem sklapl a šel pěkně za ním. Jimmy vysunul ven tělo vysokého, plavovlasého muže a strhl z něj prostěradlo. Mrtvý měl na hlavě ošklivé zranění a jeho tělo bylo velice bledé, ale jinak vypadal, jako kdyby spal. Pan Hroozley vedl dlouhý, hluboký řez přes prsa a odhalil srdce. Pak urovnal vedle těla lahvičky, odněkud vytáhl hadičku a její konec vsunul do první z lahviček. Druhý konec strčil mrtvému do srdce, pak si dotyčný orgán vzal do dlaní a stiskl jej jako pumpičku. Krev pomalu proudila hadičkou do láhve. Když byla láhev skoro plná, pan Hroozley z ní vytáhl hadičku a zavřel ji korkovou zátkou. Ústí hadičky vsunul do druhé lahvičky a začal plnit ji. Pak zvedl první lahvičku, nabral si do úst a převaloval krev v lících, jako kdyby ochutnával víno. „Dobrá,“ zachroptěl a olízl si rty. „Čistá. Bérem ji.“ Naplnil osm lahviček a pak se na mě s vážným výrazem zadíval. „Darrene,“ povídá, „já vím, že odmítáš pít lidskou krev, ale je na čase, abys ten strach přemohl.“ „Ne,“ vyrazil jsem okamžitě. „No tak, Darrene,“ vrčel. „Ten člověk je po smrti. Krev mu už k ničemu není.“ „Já fakt nemůžu,“ trval jsem na svém. „Z mrtvého to nedokážu.“ „Ale živým taky pít krev nechceš!“ vybuchl pan Hroozley. „A nakonec lidskou krev budeš muset pít! Nejlepší je začít s tím takhle.“ „Eee… poslyšte, panstvo,“ ozval se Jimmy, „jestli se chcete krmit, snad bych měl vypadnout a –“ „Tiše!“ štěkl pan Hroozley. Očima se do mě vpíjel. „Musíš se napít,“ prohlásil rázně. „Jsi upírův pomocník. Je načase, aby ses podle toho choval.“
- 95 -
„Dneska ještě ne.“ žadonil jsem. „Až jindy. Až půjdem na lov. Z někoho živého. Nemůžu pít z mrtvoly. Je to nechutný.“ Pan Hroozley si vzdychl a potřásl hlavou. „Jedné noci ti dojde, jak pošetile ses choval,“ prohlásil. „Jen doufám, že tou dobou už nebudeš tak hluboko, že tě nepůjde zachránit.“ Pak poděkoval Jimmymu Ovovi za pomoc a oba se dali do řeči o starých časech a starých známých. Oni si povídali, zato já jsem posedával a cítil jsem se prachbídně a dumal jsem, jak dlouho ještě bez lidské krve vydržím. Když dopovídali, šli jsme zase dolů. Jimmy nás doprovodil a zamával nám na rozloučenou. Byl to moc milý pán a mně přišlo líto, že jsme se museli sejít za tak pochmurných okolností. Po celou cestu domů neříkal pan Hroozley nic, a když jsme dorazili do Circo Mostruoso, vztekle mě shodil na stranu a ukázal na mě prstem. „Jestli umřeš, nebude to moje chyba,“ ucedil. „Tak jo,“ vrátil jsem mu to. „Kluku hloupá,“ zamručel a pak se naštvaně odporoučel do své rakve. Zůstal jsem ještě chvilku vzhůru a díval jsem se, jak vychází slunko. Hodně jsem přemýšlel o své situaci a o tom, co se stane, až mě opustí tolik síly, že začnu umírat, poloupír, který odmítá pít krev; kdyby mi nešlo o krk, bylo by to srandovní. Co mám dělat? Ta otázka mi bránila usnout ještě dlouho poté, co se rozednilo. Co jen mám dělat? Nechat zásady zásadami a začít pít lidskou krev? Anebo zachovat věrnost svému lidskému původu a… a zemřít?
- 96 -
DVACÁTÁ KAPITOLA
V
ětšinu dne jsem zůstal ve stanu, dokonce jsem nezašel ani za Samem, když se ukázal. Tak dokonale mizernou náladu jsem snad ještě nikdy neměl. Připadalo mi, že už vůbec nikam nepatřím. Člověkem být nemůžu, a upírem být nechci. Rve mě to na půlky. V noci jsem toho pak hodně naspal a nazítří mi bylo líp. Sluníčko pálilo, a i když mi bylo jasné, že moje potíže se nikam neschovaly, pro tu chvíli jsem nějak dokázal na ně zapomenout. Evrova krajta na tom nebyla dobře. Chytila nějakou virózu a Evra musel zůstat s ní a pečovat o ni. Když přišel Sam, rozhodli jsem se, že se mrknem nato jeho opuštěné železniční depo. Evrovi nevadilo, že jdeme bez něho. Zajde tam s námi jindy. To depo bylo prostě boží. Mělo velikánský kruhový dvůr vydlážděný popraskanými dlaždicemi. Byl tu taky třípatrový barák, kde bydleli zaměstnanci, pár starých hangárů a několik opuštěných vagonů. A kam se člověk podíval, všude vedly koleje, ovšem zarostlé plevelem a trávou. Šlapali jsme se Samem po kolejnicích a dělali jsme, jako že jsme provazolezci na lanech vysoko nad zemí. Kdykoli jeden z nás uklouzl, musel křičet a dělat, že padá jako kámen k zemi. Já jsem v té hře Sama výrazně převyšoval, protože díky svým upířím schopnostem jsem měl větší schopnost udržet rovnováhu než jakýkoli člověk. - 97 -
Propátrali jsme pěkných pár z těch starých vagonů. Některé byly v žalostném stavu, ale většina docela ušla. Byla tam fůra prachu a špíny, ale jinak byly ve slušném stavu. Vůbec jsem nechápal, proč je tu takhle nechali zajít. Jednomu vagonu jsme vylezli na střechu a tam jsme se na sluníčku příjemně natáhli. „Víš, co by sme měli udělat?“ nadhodil po chvíli Sam. „Co?“ „Uzavřít pokrevní bratrství,“ prohlásil. Nadzvedl jsem se na lokti a vytřeštil jsem na něj oči. „Pokrevní bratrství? K čemu to? A jak se to dělá?“ „Byla by to sranda,“ utrousil. „To se oba maličko řízném na ruce, ranky pak přitiskneme jednu k druhé a složíme přísahu, že budeme navždycky nejlepší kamarádi.“ „To nezní špatně,“ kývl jsem. „Máš nůž?“ „Můžu na to vzít střep,“ navrhl Sam. Přeplazil se ke kraji střechy, sáhl dolů a odlomil kus skla z rozbitého okna. Pak se vrátil ke mně, maličko se šmikl do masité části dlaně a podal sklo mně. Už jsem se chystal říznout se taky, ale pak jsem si vzpomněl, že mám v žilách upíří krev. No, snad by taková troška Samovi neudělala nic, ale zase na druhou stranu… Sklopil jsem ruku se střepem a zavrtěl jsem hlavou. „Kdepak,“ řekl jsem. „Tohle udělat nechci.“ „Ale jdi,“ pobízel mě Sam. „Není se čeho bát. Šmikneš se jen maličko.“ „Ne,“ zopakoval jsem. „Srabe!“ vyprskl. „Ty se bojíš. Jseš posera! Srabák! Ještě se mi tu rozbreč!“ A začal výsměšně předříkávat: „Ubulená Lída – spadla do komína…“ „No prosím, tak jsem srab,“ zasmál jsem se. Bylo snadnější lhát než vyjít ven s pravdou. „Každý se něčeho bojíme. Ty ses tuhle taky zrovna nehnal kartáčovat Vlčího muže.“ Sam se zašklebil. „To je něco jiného.“ „Kolik třešní, tolik višní,“ utrousil jsem potměšile. „To jako znamená co?“ divil se. „Nevím jistě,“ připustil jsem. „Říkával to náš táta.“ - 98 -
Ještě jsme se trochu popichovali, pak jsme seskočili dolů a přešli přes celý dvůr k baráku. Dveře už před roky shnily a z oken vypadala většina skla. Prošli jsme pár menších místností a vešli do větší, kde asi býval obývací pokoj. V podlaze byla veliká díra, které jsme se opatrně vyhnuli. „Koukni se nahoru,“ upozornil mě Sam. Poslechl jsem ho a zjistil jsem, že se dívám až na střechu. Někdy za ta léta se propadla všechna patra až dolů a zbyly jen rozervané kraje u stěn. Viděl jsem, jak několika dírami ve střeše prosvítá slunce. „Pojď za mnou,“ řekl Sam a vedl mě ke schodům po straně místnosti. Vyrazil po nich. Šel jsem za ním pomaličku, nevěděl jsem, jestli je to rozumné, schody byly totiž rozvrzané a vypadaly, že se můžou klidně zbortit. Jenže nechat si vyspílat do srabů dvakrát během jediného dne, to se mi nechtělo. Zastavili jsme ve třetím patře, protože tam schody končily. Odtud si mohl člověk na střechu sáhnout rukou, a my si na ni taky sáhli. „Dá se vylézt až na střechu?“ zeptal jsem se. „Dá, ale je to nebezpečný. Krytina je uvolněná. Mohl bys sklouznout. A kromě toho je tu nahoře něco lepšího než střecha.“ Vydal se po kraji nejvyššího pokoje v celém domě. Zbylá římsa byla většinou asi půl metru široká. Držel jsem se zády až u stěny, nechtěl jsem riskovat. „Ale tenhle kus podlahy nepovolí, že ne?“ vyzvídal jsem nejisté. „Zatím vždycky vydržel,“ hlásil Sam. „Ale všechno někdy selže.“ „Díky za uklidnění,“ zadrmolil jsem. O kousek dál se Sam zastavil. Natahoval jsem krk, abych viděl přes něj dopředu, a došlo mi, že jsme dorazili k holým střešním trámům. Bylo jich šest nebo sedm, byly to dlouhé kusy dřeva, co vedly od jednoho konce místnosti až na druhý. „Tady bývalo podkroví,“ vysvětlil Sam. „To mi došlo.“ Ohlédl se po mně a zazubil se. „A došlo ti taky, co budeme dělat teď?“
- 99 -
Podíval jsem se nejdřív na něj a potom dolů na trámy. „Nechceš přece… Snad tě nenapadlo… ty chceš po nich přejít, co?“ „Správně,“ kývl a položil levou nohu na trám. „Same, to není moc dobrý nápad,“ upozornil jsem ho. „Na těch kolejnicích sis nijak skvěle nevedl. Kdybys uklouznul tady…“ „Neuklouznu,“ prohlásil. „Tam dole jsem to jenom hrál.“ Položil na dřevěný nosník i druhou nohu a vykročil. Šel pomalu, s pažemi rozpřaženými. Srdce jsem měl až v krku. Cítil jsem najisto, že spadne. Podíval jsem se dolů a bylo mi jasné, že tenhle pád by nepřežil. Když počítáme i sklep, byla to celkem čtyři patra. Padal by dlouho. A zabil by se. Jenže Sam dorazil na druhou stranu bezpečně a tam se otočil a uklonil se. „Jsi blázen!“ zahulákal jsem. „Nejsem, jsem hrdina,“ opravil mě. „A co ty? Riskneš to? Pro tebe to bude lehčí než pro mě.“ „Co tím myslíš?“ zeptal jsem se. „Už sis nadělal do gatí, tak co se ti může stát horšího?“ křikl. No jen počkej! Já ti ukážu! Pořádně jsem se nadechl a vyrazil jsem. Šel jsem rychleji než Sam, protože jsem nasadil všechny své upíří schopnosti. Dolů jsem se nedíval a na to, co dělám, jsem se snažil ani nemyslet, a za pár vteřin jsem stál na druhé straně vedle Sama. „Tý brdo!“ Zapůsobilo to na něj. „Nemyslel jsem, že to zvládneš. Aspoň teda ne tak rychle.“ „Když člověk kočuje s Circo Mostruoso, pár fíglů pochytí,“ prohlásil jsem celý spokojený sám se sebou. „Myslíš, že bych to dokázal stejně rychle?“ nadhodil. „Radši bych to nezkoušel,“ odrazoval jsem ho. „Vsadím se, že ani ty to znovu nezvládneš,“ popichoval. „Tak mrkej!“ A přeběhl jsem zpátky jako šipka, ještě rychleji. Pár minut jsme se pak bavili tím, že jsme přecházeli tam a zpátky, postupně po všech trámech. A potom jsme přešli oba naráz, každý po jiném nosníku, a křičeli jsme a smáli se na sebe. Sam uprostřed trámu zastavil a otočil se ke mně. „Hele, zahrajem si na zrcadlo,“ křikl. - 100 -
„A to je co?“ „Něco udělám a ty mě musíš napodobit.“ Zamával pravou rukou nad hlavou. „Takhle.“ „Jo tak,“ kývl jsem a zamával rukou taky. „Dobrý. Pokud ovšem neskočíš dolů a nezabiješ se. To bych po tobě teda nezopakoval.“ Zasmál se a pak se zašklebil. Vystřihl jsem grimasu taky. Pomalu se postavil na jednu nohu. Já taky. Pak se předklonil a sáhl si na prsty u nohou. Já po něm. Nemohl jsem se dočkat, až bude řada na mně. Zvládl bych pár věcí, které zřejmě napodobit nedokáže, třeba přeskočit z jednoho trámu na druhý. Pro jednou jsem byl rád, že mám svou upíří krev. Takže mě přirozeně právě v tu chvíli zradila a nechala na holičkách. Stalo se to bez varování. V jednu chvíli jsem se narovnával, protože předtím jsem se ohnul a sáhl si na prsty u nohy. A vteřinku nato se mi točila hlava, ruce sebou škubaly a nohy se třásly. Nebyl to první záchvat třesavky, v poslední době jsem jich pár měl, ale předtím jsem si jich sotva všímal; prostě jsem se posadil a počkal, až třas přejde. Tentokrát to bylo něco jiného. Byl jsem čtyři patra vysoko. Sednout si nebylo kam. Pokusil jsem se skrčit, napadlo mě, že když se chytím trámu, snad bych se mohl doplazit do bezpečí. Jenže než jsem se stačil dostat dost nízko, podjely mi nohy… Padal jsem!
- 101 -
DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA
T
en malér na nosnících měla na svědomí upíří krev, ale taky mi pak zachránila život. Jak jsem padal, napřáhl jsem ruku, spíš v poslední naději než z úmyslu, a zachytil jsem se jí za trám. Kdybych byl obyčejný kluk, neměl bych sílu se udržet. Jenže já jsem obyčejný nebyl. Byl jsem poloupír – a i když se mi točila hlava, povedlo se mi pevně zatnout prsty a držet se. Houpal jsem se nad čtyři patra hlubokou propastí, oči jsem měl zavřené a držel jsem se těmi čtyřmi tenoučkými prsty a palcem. „Darrene, Drž se!“ křičel Sam. Tohle mi tedy radit nemusel – přece se nepustím! „Přejdu k tobě,“ povídal. „Budu u tebe hned, jen co se mi to povede. Nepouštěj se. A žádnou paniku!“ Vjednom kuse na mě mluvil, zatímco přecházel na druhou stranu, uklidňoval mě a říkal, že všechno bude v pořádku, že mě zachrání, že se hlavně musím uklidnit a že všechno dobře dopadne. Pomohlo mi to. Ty jeho řeči mi poskytly něco, o čem jsem mohl přemýšlet, místo abych myslel na pád. Nebýt Sama, bylo by po mně. Cítil jsem, jak vykročil po mém trámu. Dřevo zapraskalo a já si na krátkou, ale děsivou chviličku myslel, že se nosník pod naší vahou zlomí a my oba posvištíme vstříc smrti. Trám ale držel a Sam se blížil ke mně: lezl po břiše a sunul se rychle, ale opatrně. Když se dostal až na dosah, zastavil se.
- 102 -
„Teď pozor,“ začal. „Chytnu tě za zápěstí pravačkou. Udělám to pomalu. Ty se při tom ani nehni a nechytej se mě volnou rukou. Jasný?“ „Jasný,“ hlesl jsem. Ucítil jsem, jak mi rukou obemyká zápěstí. „Nepouštěj se trámu,“ upozornil mě. „Neboj.“ „Na to, abych tě vytáh nahoru, nemám sílu,“ vysvětloval. „Takže tě rozhoupu. Natáhni tu volnou ruku. A až to půjde, chyt se za trám. Jestli se netrefíš, nezpanikař, budu tě držet pořád. Až se chytneš, chvilku se nehýbej a uvolni se. Pak to zkusíme vytáhnout tě nahoru. Rozuměl?“ „Rozuměl, pane kapitáne,“ přisvědčil jsem s nervózním úsměvem. „Tak fajn. Jdeme na to. Všechno dopadne dobře, jasný? Vyjde to. Přežiješ to.“ Začal se mnou houpat, nejdřív zlehka, pak o něco víc. Pokoušelo mě to h mátnout po trámu už po pár prvních zhoupnutích, ale přinutil jsem se počkat. Když jsem cítil, že jsem rozhoupaný dost, natáhl jsem prsty a soustředil jsem pozornost na tu silnou fošnu a máchl rukou. Chytil jsem se! Pak jsem se mohl maličko uklidnit a nechat svaly na pravé ruce, ať si odpočinou. „Myslíš, že se už můžeš přitáhnout?“ zeptal se Sam. „Jo.“ „Pomůžu ti vytáhnout se na trám od pasu nahoru. Až na něm budeš ležet břichem, odsunu se ti z cesty, abys měl místo a moh vytáhnout i nohy.“ Sam mě pravou rukou chytil za límce košile a saka, aby mě mohl chytit, kdybych uklouzl, a pomáhal mi vysoukat se nahoru. Odíral jsem si o nosník prsa a břicho, ale ta bolest mi nijak nevadila. Naopak, byl jsem za ni rád, protože znamenala, že jsem naživu. Když nebezpečí pominulo, Sam odcouval a já jsem vytáhl nahoru nohy. Lezl jsem za ním a sunul jsem se pomaleji, než bylo potřeba. Když jsem se dostal na konec, pořád jsem zůstával přikrčený a narovnal jsem se, až když jsme se dostali ke schodům. - 103 -
Pak jsem se opřel o zeď a dlouze, roztřeseně a úlevně jsem si vydechl. „Tý jo,“ ozval se Sam odněkud zleva. „To bylo vzrůšo! Chceš to zkusit znovu?“ Dělal si legraci. Aspoň myslím.
- 104 -
DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA
P
o nějaké době, když jsem se už dopotácel dolů po schodech – můj smysl pro rovnováhu byl pořád na draka, ale zlepšoval se – jsme zašli zpátky k vagonům a ve stínu jsme si u jednoho odpočali. „Zachránil jsi mi život,“ řekl jsem tiše. „To nic.“ mávl rukou. „Ty bys to pro mě udělal taky.“ „Asi,“ kývl jsem. „Ale ode mě nikdo pomoc nepotřeboval. Já nemusel vzít rozum do hrsti a chladnokrevně jednat. Zachránil jsi mě, Same. Máš to u mě.“ „Jen si to nech,“ zasmál se. „Co já bych s tím dělal?“ „Ale já mluvím vážně, Same. Máš to u mě jako v bance. Když budeš něco chtít a potřebovat, stačí říct a já pro tebe udělám první poslední.“ „To myslíš vážně?“ „Na mou duši, na psí uši,“ zařekl jsem se. „Jedna věc by tu byla,“ oznámil. „Jaká?“ „Chci se dát k Circo Mostruoso.“ „Sameeeee…“ zaskučel jsem. „Chtěl jsi vědět, co chci, tak jsem ti to řek,“ prohlásil. „To není tak jednoduchý,“ bránil jsem se. „Ale je,“ nesouhlasil. „Můžeš promluvit s majitelem a utrousit za mě slovo. No tak, Darrene, myslel jsi to vážně, anebo nemyslel?“ „No tak jo,“ vzdychl jsem. „Já s panem Topolem promluvím.“ „Kdy?“ - 105 -
„Dneska,“ slíbil jsem. „Hned, jak se vrátím.“ „Tak jo!“ Sam celý šťastný máchl pěstí ve vzduchu. „Ale jestli to odmítne, je konec, jasný?“ varoval jsem ho. „Udělám, co se dá, ale když pan Topol řekne ne, bude vymalováno.“ „V pohodě,“ souhlasil Sam. „To mi vyhovuje.“ „Možná by se našel flek i pro mě,“ ozval se někdo za mými zády. Otočím se – a za mnou stojí Ervé a podivně se usmívá. „Neměl by ses k lidem takhle přikrádat,“ vyjel jsem. „Hrozně jsi mě vyděsil.“ „Tak promiň, kámo,“ povídá Ervé, ale moc provinile nevypadal. „Co tady děláš?“ zajímal se Sam. „Hledal jsem Darrena,“ vysvětlil Ervé. „Neměl jsem předtím možnost mu poděkovat za lístek.“ „Není zač,“ utrousil jsem. „Je mi líto, že jsem za tebou po konci nemohl zajít, ale měl jsem jinou práci.“ „No jasně,“ kývl Ervé a posadil se vedle mě na kolejnici. „To chápu. V tak velikým cirkuse musí bejt hodně práce, co? Nakládaj ti toho fůru, co, kámo?“ „Jo,“ připustil jsem. Ervé se na nás na oba usmíval jako sluníčko. Ale na tom úsměvu bylo něco, z čeho mi nebylo dobře po těle. Nebyl to moc milý úsměv. „Hele, a jak se má Vlčí muž?“ zajímal se. „Dobře.“ „Je pořád na řetězu, co?“ nadhodil. „Není,“ vzpomněl jsem si na Evrovo varování. „Že není?“ dělal Ervé překvapeného. „Takový divoký, nebezpečný zvíře, a vy ho nezavíráte?“ „Ve skutečnosti nebezpečný není,“ odtušil jsem. „Hraje to. Je vlastně docela krotký.“ Cítil jsem, že Sam si mě upřeně prohlíží. Věděl přece, jak divoký Vlčí muž je, a nechápal, proč lžu. „Poslechni, čéče, a co taková potvora žere?“ vyptával se Ervé. „Maso. Řízky. Salámy,“ přinutil jsem se k úsměvu. „Nic mimořádnýho. Normálně, co se dostane v obchodě.“ „Vážně? A co ta koza, co ji kous pavouk? Tu sežere kdo?“ „Nevím.“ - 106 -
„Evra říkal, že jste kozu přivedli od nějakýho místního sedláka. Stála hodně?“ „Ani ne,“ pokrčil jsem rameny. „Byla dost nemocná, takže…“ A zarazil jsem se. Evra řekl Ervému, že jsme kozu koupili na jatkách, ne u sedláka. „Kámo, já jsem si udělal takový menší pátráníčko,“ prohlásil Ervé tiše. „U nás v táboře maj všichni napilno, protože se chystaj na cestu, ale já jsem si to tu obešel a počítal jsem ovce a krávy a vyptával jsem se a vyhrabával kosti. Mizej tu zvířata,“ pokračoval. „Sedláky to moc nebere, když zmizí jeden kus nebo dva, nijak zvlášť jim to nevadí, ale mě to jednoduše fascinuje. Co myslíš, čéče, kdo si je tak může brát?“ Neodpověděl jsem. „A to nejni všecko. Zašel jsem si k řece, na který táboříte, a víš, co jsem našel po proudu pod váma? Spoustu kostiček a kousků kůže a masa. Odkud se tak mohly vzít, milej Darrene?“ „To nevím,“ odpověděl jsem. A pak jsem vstal. „Budu už muset jít. V panoptiku mě čekají. Mám práci.“ „Já tě zdržovat nebudu,“ usmíval se Ervé. „Kdy to balíte?“ zeptal jsem se. „Možná bych se zaskočil rozloučit.“ „To je od tebe moc milý, kámo,“ řekl Ervé. „Ale nelam si s tím hlavu. Já se nikam tak brzy nechystám.“ Zamračil jsem se. „A nemluvil jsi o tom, že se chystáte vyrazit?“ „POP se chystá vyrazit,“ opravil mě. „Vlastně už vypadli. Včera večer.“ Mrazivě se pousmál. „Ale já, já se eště maličko zdržím. Pár věcí si chci proklepnout.“ „Jo tak.“ V duchu jsem nadával a klel, ale navenek jsem se snažil vypadat spokojeně. „Dobrá zpráva. Takže se ještě uvidíme.“ „To teda jo,“ slíbil Ervé. „Eště mě uvidíš. Na to si můžeš vsadit. Uvidíš mě až dost“ Nejisté jsem se usmál. „Takže zatím nashle.“ „Nashle,“ kývl Ervé. „Hele, počkej,“ ozval se Sam. „Půjdu s tebou.“ „Ne. Zastav se zítra. To už pro tebe budu mít vzkaz od pana Topola. Čau.“ A odklidil jsem se dřív, než ti dva stačili říct cokoli dalšího. - 107 -
Ervého zájem o to, že v okolí mizejí zvířata, mě ze začátku znepokojoval, ale jak jsem se blížil k táboru, pomalu mě to přecházelo. Když se to vezme kolem a kolem, je to vlastně jenom takový zarostlý člobrda, zatímco my všichni v Circo Mostruoso jsme zvláštní a mocní tvorové. Jak by nám mohl ublížit?
- 108 -
DVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA
C
htěl jsem se hned po návratu stavit v dodávce pana Topola a povědět mu o Ervém, ale když jsem k němu mířil, chytila mě za ruku Truska, ta paní, co si umí nechat narůst neuvěřitelné vousy, a gesty mi naznačovala, že chce, abych šel s ní. Zavedla mě k sobě do stanu. Měla ho zařízený pohodlněji, než byla většina ostatních stanů a aut. Všude visela zrcadla a obrazy. Byly tu i obrovské almary a malé toaletní stolky a taky velikánská postel s nebesy. Truska řekla cosi svým podivným jazykem podobným tulenímu bekání a pak mě postavila doprostřed stanu a naznačovala, že se nemám hýbat. Sebrala krejčovský metr a začala mě měřit. Když skončila, našpulila rty a chvilku přemítala, pak luskla prsty a postrčila mě k jedné z almar. Prohrabala se v ní, a když se narovnala, měla v ruce kalhoty. V jiné šatní skříni našla košili, ještě v jiné sako a ve veliké truhlici boty. Dovolila mi, ať si ze zásuvky jednoho toaletního stolku sám vyberu vestu, trenýrky a ponožky. Zalezl jsem si za hedvábnou zástěnu a oblékl se. Evra jí určitě pověděl, že si chci sehnat nové oblečení. A to tedy udělal dobře, protože já bych na to nejspíš pořád zapomínal. Když jsem vyšel ven, Truska zatleskala a rychle mě dostrkala před zrcadlo. Všechno mi bezvadně sedělo a k vlastnímu překvapení jsem vypadal jako ze škatulky. Košile byla světlounce zelená, kalhoty tmavě nachové, sako zase zlatomodré. Truska vyštrachala - 109 -
dlouhý pás červeného sametu a omotala mi ho kolem pasu, čímž dílo dokonala: vypadal jsem úplně jako pirát! „Nádhera!“ řekl jsem jí. „Akorát boty,“ ukázal jsem si na nohy, „ty jsou mi maličko těsný.“ Truska mi boty vzala a našla nový pár. Ten byl měkčí než první a špičky se stáčely nahoru, jako to měl Sindibád. Okamžitě se mi zalíbily. „Děkuji, paní Trusko,“ řekl jsem a chtěl jsem odejít. Zvedla ale ruku a já jsem se zarazil. Dostrkala k jedné vyšší almaře židli, stoupla si na ni, sáhla nahoru a sundala velikou kulatou krabici. Hodila ji na zem, otevřela ji a vytáhla ven malou hnědou čapku s pérem, asi takovou, jako myslím nosíval Robin Zbojník. Než jsem si ji mohl narazit na hlavu, přiměla mě, abych se posadil, vzala nůžky a ostříhala mě, což jsem už velice potřeboval. Ostříhání a čapka, to byly třešničky na dortu. Když jsem se znovu podíval do zrcadla, skoro jsem se ani nepoznal. „Teda paní Trusko,“ vzdychl jsem. „Já… já nevím, jak…“ Nedokázal jsem najít správná slova, a tak jsem ji radši objal a dal jí pořádnou mlaskavou pusu. Když jsem odcházel, bylo mi maličko trapně a byl jsem rád, že u toho nebyl nikdo z mých kamarádů, ale Truska jen zářila. Vyřítil jsem se ven, chtěl jsem se ukázat Evrovi. Oblečení se mu líbilo, ale dušoval se, že jaktěživ Trusku neprosil, aby mi pomohla. Tvrdil, že bud už měla plné zuby toho, jak vypadám ošuntěle, anebo že ji o to, aby mě dala do pucu, poprosil pan Topol. Anebo to udělala, protože je do mě zamilovaná. „Co to plácáš, jaká zamilovaná?!“ hulákal jsem. „Truska miluje Darrena,“ prozpěvoval si Evra. „Truska miluje Darrena.“ „Překousni si ten jedovatěj jazyk, ty plaze slizká,“ zuřil jsem. Rozesmál se a nevypadalo to, že by ho to v nejmenším urazilo. „Darren Trusku miluje, lásku jí slibuje,“ prozpěvoval si posměšnou říkanku. „Nejdřív pusa na tváře, a už jdou od oltáře, budou tlačit upírečka v kóó-čááá-řeee.“ Zařval jsem, skočil po něm, přimáčkl jsem ho na zem a nepustil, dokud neprosil o milost. - 110 -
Když jsme toho nechali, Evra se šel zase starat o svoji krajtu, já vyrazil ven a dodělal, co nám ještě na ten den zbývalo. A ani jsem se nezastavil, protože jsem to musel vzít za Evru a odvést práci za dva. A při tom všem hemžení a navíc celý rozrušený z toho, že mám nové šaty, jsem dočista zapomněl na Ervého i na svůj úmysl povědět panu Topolovi, že tenhle ekoválečník chce pátrat po tom, kam se poděla ta zmizelá zvířata. Kdybych nebyl tak roztržitý, možná by se všechno vyvinulo jinak – a možná by náš pobyt na tom místě neskončil krveprolitím a v slzách.
- 111 -
DVACÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA
K
dyž přišel večer, sotva jsem udržel oči otevřené. Všechna ta práce mě zmohla. Navíc Evra mě varoval, že dneska nemám u něho ve stanu spát. Krajta má kvůli nachlazení špatnou náladu a mohla by kousat. Proto jsem zamířil do stanu pana Hroozleyho a ustlal jsem si na podlaze vedle klece Madame Okty. Usnul jsem snad ani ne dvě minuty po tom, co jsem zalehl. Za nějakou dobu, to už jsem dávno spal, mě něco chytilo za krk a přidusilo. Rozkašlal jsem se a probudil. Nade mnou někdo stál, u úst mi držel lahvičku a snažil se do mě nalít nějakou tekutinu. Nejdřív jsem si celý vyděšený pomyslel, že to je pan Sudd. Překousl jsem hrdlo láhve, až jsem se pořezal na rtu, a většina tekutiny se rozlila. Ten nade mnou zaklel, chytil mě za bradu a rozevřel mi rty. Pokusil se nalít mi do úst zbytek, ale já jsem to vyprskl. Znovu zanadával, pak mě nechal a odpotácel se. Srdce mi už tlouklo trochu pomaleji. Poznal jsem, že to není pan Sudd. Byl to pan Hroozley. „O co se to sakra snažíte?“ vřeštěl jsem vztekle. Zuřil jsem tolik, že jsem ani necítil bolest z rozříznutého rtu. Ukázal mi zbytky lahvičky… a byla to jedna z těch, ve kterých si nosil lidskou krev.
- 112 -
„Vy jste se mě snažil přinutit, abych se napil!“ lapal jsem po dechu. „Musíš,“ naléhal pan Hroozley. „Vytrácíš se mi před očima, Darrene. Jestli to takhle půjde dál, do týdne je s tebou konec. Pokud sám nemáš odvahu napít se, musím tě k tomu přinutit.“ Naštvaně jsem si ho prohlížel. Tvářil se nespokojeně a pak uhnul pohledem. „Jen se ti snažím pomoct.“ „Jestli to zkusíte ještě jednou,“ prohlásil jsem zvolna, „tak vás zabiju. Počkám si na den, pak se sem vplížím a uříznu vám hlavu.“ Poznal, že to myslím vážně, a tak zachmuřeně přikývl. „Už to nikdy neudělám,“ slíbil. „Stejně jsem věděl, že to nebude k ničemu, ale zkusit jsem to musel. Kdybys polkl aspoň trošku, udrželo by tě to naživu o něco déle, a jakmile bys tomu přišel na chut, třeba by ses už tolik nebál napít se znovu.“ „Nikdy tomu nepřijdu na chut!“ hulákal jsem. „Lidskou krev prostě pít nebudu. Je mi jedno, jestli opravdu umřu. Pít ji nebudu.“ „No prosím,“ vzdychl si. „Udělal jsem, co bylo v mých silách. Jestli se chceš dál chovat jako hlupák, padá odpovědnost na tvoji hlavu.“ „Nechovám se jako hlupák… chovám se jako člověk,“ zavrčel jsem. „Jenomže ty nejsi člověk,“ utrousil tiše. „To já vím,“ odsekl jsem, „ale chci být člověk. Chci být jako Sam. Chci mít normální rodiče a kamarády. Chci stárnout normálním tempem. Nechci celý život pít krev a vysávat lidi. mít strach ze sluníčka a z lovců upírů.“ „Škoda,“ prohlásil pan Hroozley, „protože právě tahle karta ti padla.“ „Nenávidím vás,“ drtil jsem skrz zuby. „Taky škoda,“ pokrčil rameny, „protože na mě závisíš. Jestli ti to nějak pomůže,“ dodal, „já v tobě taky nenacházím zvlášť velké zalíbení. To, že jsem z tebe udělal poloupíra, byla nejhorší chyba, jaké jsem se v životě dopustil.“ „Tak proč mi nevrátíte svobodu?“ zakvílel jsem. „To nedokážu. Kdybych mohl, udělal bych to. Samozřejmě ode mě můžeš kdykoli odejít.“ - 113 -
Podezřívavě jsem si ho přeměřil pohledem. „Vážně?“ zeptal jsem se. „Vážně. Mně to nevadí. Naopak, byl bych radši, kdybys to udělal. Pak už bych tě totiž neměl na svědomí. Nemusel bych se dívat, jak umíráš.“ Zvolna jsem zavrtěl hlavou. „Já vám ani trošku nerozumím,“ prohlásil jsem. Skoro dojatě se pousmál. „Já tobě taky ne,“ ucedil. Pak jsme se oba maličko zasmáli a všechno se vrátilo do normálních kolejí. Nazlobilo mě, o co se pan Hroozley snažil, ale chápal jsem, proč to zkusil. Člověk nemůže beze zbytku nenávidět někoho, komu leží na srdci jeho dobro. Pověděl jsem mu, co jsem přes den dělal, jak jsme byli se Samem na nádraží a jak mi zachránil život. Taky jsem mu řekl, že moc nechybělo, abychom se Samem uzavřeli pokrevní bratrství. „To je dobře, že jsi toho včas nechal,“ kývl pan Hroozley. „Co by se stalo, kdybychom se byli sbratřili?“ „Tvoje krev by poznamenala tu jeho. Začal by mít zálibu v syrovém mase. Obcházel by kolem řeznictví a nakukoval do výloh. Stárnul by trochu pomaleji, než je obvyklé. Velký rozdíl by to nebyl, ale stačilo by to.“ „K čemu?“ chtěl jsem vědět. „Aby ho to dohnalo k šílenství,“ vysvětlil pan Hroozley. „Nechápal by, co se děje. Myslel by si, že propadl zlu. Nechápal by, proč se jeho život tak změnil. Do deseti let by i něj byla troska zralá pro blázinec.“ Při pomyšlení na to, jak málo stačilo, abych Samovi zničil život, jsem se otřásl. Právě kvůli těmhle věcem se musím držet u pana Hroozleyho, aspoň dokud se nenaučím všemu o tom, co znamená být poloupírem. „Co si myslíte o Samovi?“ zeptal jsem se. „Moc jsem ho neviděl,“ odpověděl pan Hroozley. „Chodí hlavně přes den. Ale zdá se mi, že je chytrý. Velice chytrý.“ „Pomáhá nám s Evrou při práci,“ dodal jsem. „Vím.“ „A umí za to vzít.“ - 114 -
„Slyšel jsem.“ Neklidně jsem si olízl rty. „Chce se dát k panoptiku,“ ohlásil jsem. Pan Hroozley se zachmuřil. „Měl jsem se na to zeptat pana Topola, ale zapomněl jsem. Zeptám se zítra. Co myslíte, že mi řekne?“ „Řekne, že se musíš zeptat mě. Dítě se může stát členem Circo Mostruoso, jedině když jeho nezávislý člen slíbí, že bude jeho opatrovníkem.“ „Tak bych mu mohl dělat opatrovníka já,“ navrhl jsem. „Ty na to nejsi dost starý. Musel bych to být já. Já bych musel dát svolení. To ale neudělám.“ „Proč?“ zajímal jsem se. „Protože to je hloupý nápad,“ odsekl. „Už to je dost malér, mít tu jedno dítě. V žádném případě nevezmeme další. Kromě toho je člověk. K tobě jsem připoután proto, že máš v žilách upíří krev. Proč bych měl pokládat krk na špalek kvůli člověku?“ „Je to můj kamarád,“ namítl jsem. „Dělal by mi společnost.“ Pan Hroozley si odfrkl. „Jako společnost ti musí stačit Madame Okta.“ „To je něco úplně jiného,“ zakňoural jsem. „Tak podívej,“ namířil na mě prst. „Co se stane, když zjistí, že jsi upír? Myslíš, že to pochopí? Myslíš, že bude klidně spát, ačkoli ví, že jeho nejlepší kamarád netouží po ničem víc než rozšmiknout mu krk a vypít mu všechnu krev?“ „To bych nikdy neudělal!“ křikl jsem. „Já to vím,“ kývl pan Hroozley. „Jenže já jsem upír. Je mi jasné, jaký jsi. Zrovna tak to ví pan Topol, Evra a ostatní. Ale jak by tě asi bral obyčejný člověk?“ Nešťastně jsem si vzdychl. „Takže ho k nám nepustíte?“ Pan Hroozley užuž začal vrtět hlavou, ale pak se zarazil a pomaličku přikývl. „No dobrá,“ prohlásil. „Může k nám.“ „Může?“ ohromeně jsem se na něj zadíval. I když jsem za Sama orodoval, jak to šlo, ani na chvilku jsem si nemyslel, že dostane svolení dát se k nám. „Ano,“ kývl pan Hroozley. „Může se k nám dát a jezdit s námi a pomáhat vám s Evrou při práci. Ale s jednou podmínkou.“ Naklonil - 115 -
se ke mně a obšťastnil mě svým nejzlomyslnějším úsměvem. „Musí se taky stát poloupírem!“ sykl.
- 116 -
DVACÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA
K
dyž jsem se druhý den brzy ráno díval, jak Sam mašíruje k nám do tábora, měl jsem srdce až v krku. K smrti nerad ho zklamu, ale budu muset. V žádném případě nedovolím panu Hroozleymu, aby i z něj udělal poloupíra. Přes noc jsem o tom hodně přemítal – a jestli mě na tom něco opravdu hodně děsilo, pak to, že Sam by na to nejspíš kývl, že se stane poloupírem, kdybych mu tu možnost předložil. Ať je chytrý, jak chce, asi by si nenašel čas popřemýšlet nad tím, jak je takový upír osamělý a jak hrozně žije. Když mě uviděl, přiřítil se a byl moc na jehlách, než aby si všiml, že jsem změnil oblečení a že jsem ostříhaný. „Ptal ses ho? Ptal ses?“ Oči mu jen svítily nadějí. „Ptal,“ řekl jsem posmutněle. „No a?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Je mi líto, Same. Odmítl to.“ Sam se rázem zřítil do hlubin beznaděje. „Ale proč?“ zakřičel. „Jsi moc mladý,“ řekl jsem. „Ty nejsi o moc starší!“ odsekl. „Jenže já nemám rodiče,“ lhal jsem. „Když jsem se k panoptiku dal, neměl jsem žádný domov.“ „Mně na rodičích nesejde,“ odfrkl si. „To není pravda,“ přesvědčoval jsem ho. „Chyběli by ti.“ „Mohl bych jezdit domů na prázdniny.“ - 117 -
„To by nešlo. Ty se pro život u Circo Mostruoso nehodíš. Možná později, až budeš starší.“ „Já žádný později neberu,“ vřeštěl. „Chci k vám hned! Makal jsem. Osvědčil jsem se. Držel jsem klapačku, když jsi včera Ervému lhal o Vlčím muži. Pověděl jsi to panu Topolovi?“ „Pověděl jsem mu všechno,“ vzdychl jsem si. „Já ti nevěřím,“ vztekal se Sam. „Myslím, že jsi s ním nemluvil vůbec. Zajdu za ním sám.“ Pokrčil jsem rameny a ukázal jsem na dodávku pana Topola. „Támhle ho najdeš.“ Sam vyrazil jako o závod, ale už po pár krocích zpomalil a pak se zastavil úplně. Nešťastně čutal do země špičkama bot a potom se vrátil a sedl si vedle mě. „To není fér,“ bručel. Všiml jsem si, že se mu po tvářích koulejí slzy. „Já počítal s tím, že se dám k vám. Mohla to bejt paráda. Všechno jsem si naplánoval.“ „Není to poslední možnost,“ utrousil jsem. „A kdy bude jiná?“ zeptal se. „Dřív jsem jaktěživ neslyšel o tom, že by tu vystupovalo nějaký panoptikum zrůd. Kdy na jiný narazím?“ Neodpověděl jsem. „Stejně by se ti to nelíbilo,“ snažil jsem se. „Není to taková zábavička, jak si myslíš. Jen si představ, jak to vypadá uprostřed zimy, když musíš v pět ráno vylézt ze stanu, umýt se v ledové vodě a pak pracovat venku ve sněhový vánici.“ „To mi vůbec nevadí,“ paličatěl Sam. A pak přestal brečet a v očích se mu objevil prohnaný výraz. „Možná s várna pojedu stejně,“ nadhodil. „Možná se proplížím do jednoho z aut a pojedu jako černý pasažér. Pak mě pan Topol bude muset vzít.“ „To nemůžeš!“ štěkl jsem. „To nesmíš!“ „Jestli budu chtít, udělám to,“ ušklíbl se. „Nezabráníš mi v tom.“ „Zabráním,“ zavrčel jsem. „A jakpak?“ vysmíval se. Pořádně jsem se nadechl. Nejvyšší čas vylekat milého Sama tak, že toho nechá jednou provždy. Už jsem mu málem o sobě pověděl - 118 -
pravdu, ale pak mě napadla povídačka skoro stejně děsivá a taková, která ho zaručeně zažene na útěk. „Nikdy jsem ti nepověděl, co se stalo s našimi, že ne, Same? Ani jak jsem se dostal k panoptiku.“ Mluvil jsem potichu a vyrovnaně. „Ne,“ kývl Sam. „Dost často mě to napadlo, ale nechtěl jsem se vyptávat.“ „Zabil jsem je, Same,“ řekl jsem. „Cože?“ Tvář mu zbledla. „Mívám záchvaty šílenství. Jako Vlčí muž. Nikdo netuší, kdy se to stane a proč. Když jsem byl menší, drželi mě v nemocnici, ale vypadalo to, že se to lepší. Tak si mě rodiče vzali na Vánoce domů. A když jsme s tátou po večeři překrajovali jablíčka, zase to se mnou seklo. Roztrhal jsem ho na kusy. Máma se mě pokusila odvléci, ale zabil jsem ji taky. Moje mladší sestřička se pokusila utéct, ale chytil jsem ji. Roztrhl jsem ji na půlky stejně snadno, jako jsme překrajovali ta jablka. A pak, po tom, co jsem je zabil…“ zadíval jsem se Samovi zpříma do očí. Pokud mi má uvěřit, musím to sehrát přesvědčivě. „Potom jsem je snědl.“ Otřeseně se na mě díval. „To není pravda,“ zašeptal. „Nemůže to být pravda.“ „Zabil jsem je a snědl a pak jsem utekl,“ lhal jsem. „Pan Topol mě našel a slíbil mi, že mě schová. Mají tu pro mě speciální klec, to kdybych začal šílet. Potíž je v tom, že nikdo neví, kdy se to stane. Proto se mi většina lidí vyhýbá. Evrovi to nevadí, ten má dost síly. A zrovna tak někteří účinkující. Ale obyčejní lidé… Dokázal bych je zabít v mžiku.“ „Ty mi lžeš,“ prohlásil Sam. Sebral jsem silnou větev, která se válela kousek od nás, chvilku jsem ji obracel v rukou a pak jsem si ji strčil do pusy a překousl, jako by to byla mrkev. „Rozkousal bych ti kosti a pak je vyplivl jako chrupavku,“ pověděl jsem Samovi. Natrhl jsem si koncem větve ret a díky krvi jsem vypadal děsivě. „Nedokázal bys mi v tom zabránit. Kdyby ses
- 119 -
dal k panoptiku, spal bys se mnou ve stanu, takže po tobě bych šel nejdřív. K Circo Mostruoso prostě jít nemůžeš,“ pokračoval jsem. „Já bych byl rád, kdyby to šlo, rád bych tu měl kamaráda, ale nejde to. Kdybys jel s náma, nakonec bych tě zabil.“ Sam se pokoušel odpovědět, ale jazyk ho jednoduše neposlouchal. Uvěřil té mojí za vlasy přitažené historce. Viděl toho v panoptiku dost, aby věděl, že u nás jsou takové věci možné. „Jdi pryč, Same,“ vybídl jsem ho smutně. „Jdi a už se nevracej. Bude to tak jistější. A lepší. Pro oba.“ „Ale Darrene, já… já…“ nejisté potřásl hlavou. „Padej!“ zařval jsem a začal bušit do země rukama. Cenil jsem zuby a vrčel. Měl jsem teď schopnost vydávat hlubší zvuky, než dovedou lidé, takže to znělo jako od divoké šelmy. Sam vyjekl, honem se vyštrachal na nohy a upaloval se schovat pod stromy. Ani jednou se neohlédl. Pozoroval jsem ho, bylo mi těžko, ale cítil jsem jistotu, že můj fígl zabral. Už ho nikdy neuvidím. Naše cesty se rozešly a nikdy se už nesejdou. Kdybych jen věděl, jak hrozně se pletu, kdybych měl aspoň maličkou představu, jaké hrůzy nás tu noc čekají, rozeběhl bych se o závod za ním a nikdy bych se do toho ohavného panoptika krve, do toho strašlivého panoptika smrti nevrátil.
- 120 -
DVACÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA
P
otloukal jsem se zamyšleně po táboře, když tu mi na záda poklepal jeden z Lidiček. Ten kulhavý. „Co chceš?“ optal jsem se ho. Modrý a okapucovaný mužíček – pokud tedy byl mužského pohlaví – si rukou pohladil břicho. To bylo znamení, že on a jeho bratři mají hlad. „Zrovna jste snídali,“ odsekl jsem. Znovu si pohladil břicho. „A na oběd je ještě brzy.“ Znovu si pohladil břicho. Věděl jsem, že takhle by to pokračovalo hodiny, kdybych mu nevyhověl. Jen by za mnou trpělivě chodil a hladil by si břicho, dokud bych mu neslíbil, že mu něco nalovím. „No tak jo,“ vyprskl jsem. „Uvidím, co se dá sehnat. Ale jsem dneska sám, takže asi nepřijdu s plným pytlem.“ Znovu si pohladil břicho. Odfrkl jsem si a vyrazil jsem. Neměl jsem na ten lov chodit. Byl jsem dost slabý. Pořád jsem svedl běhat rychleji než člověk a byl jsem silnější než většina kluků v mém věku, ale už jsem nebyl tak úžasně silný ani vytrvalý. Pan Hroozley říkal, že pokud nezačnu pít lidskou krev, do týdne umřu, a já věděl, že mluví pravdu. Sám jsem cítil, jak se vytrácím. Ještě pár dnů, a nebudu s to slézt ani z postele. Pokusil jsem se chytit králíka, ale nebyl jsem dost rychlý. Při té honbě jsem se celý zpotil a musel si na pár minut sednout. Pak jsem se vydal hledat nějaká zvířata, která na silnici srazila auta, ale jako naschvál tam zrovna žádná nebyla. A protože jsem byl unavený a - 121 -
měl jsem trochu strach, co se stane, jestli se vrátím do tábora s prázdnýma rukama (Nárůdek by se mohl rozhodnout sníst mě!), zamířil jsem nakonec k pastvině plné ovcí. Když jsem tam dorazil, pokojně se pásly. Na lidi byly zvyklé, a když jsem přelezl plot a vešel mezi ně, skoro ani nezvedly hlavy. Hledal jsem nějakou starou nebo nemocně vypadající ovci. Pak si nebudu muset připadat jako lump, že jsem ji zabil. Konečně jsem našel jednu s vyhublýma, roztřesenýma nohama a skelným výrazem a usoudil jsem, že to je ta pravá. Vypadala, jako že ji moc dlouhý život stejně už nečeká. Kdybych měl všechny svoje schopnosti, srazil bych jí vaz a ona by umřela ve chvilce a bez bolesti. Jenže já byl slabý a nešikovný a napoprvé jsem jí krkem neškubl dost silně. A ovce začala bolestí bečet. Pokusila se utéct, ale nohy ji nenesly. Padla na zem, ležela a žalostně bečela. Znovu jsem se jí pokusil zlomit vaz, ale nesvedl jsem to. Nakonec jsem našel kámen a dorazil jsem ji. Bylo to ubohé a hrozné, zabít to zvíře takhle, a já jsem se strašně styděl, ale přece jen jsem ji zvedl za přední nohy a táhl ji pryč od stáda. Dostal jsem se skoro až k ohradě, když mi teprve došlo, že tam někdo sedí a čeká na mě. Pustil jsem ovci a zvedl hlavu. Čekal jsem naštvaného sedláka. Jenže sedlák to nebyl. Byl to Ervé. Ale naštvaný byl, a jako pes. „Jaks to moh udělat?“ rozkřikl se na mě. „Jak jsi to ubohý, nevinný zvíře moh zabít tak krutě?“ „Pokoušel jsem se ji zabít rychle,“ bránil jsem se. „Chtěl jsem jí zlomit vaz, ale nešlo mi to. Když se to nepovedlo, byl bych ji nechal tak, ale měla bolesti. Myslel jsem si, že bude lepší ji dorazit než ji nechat trpět.“ „To je teda vod tebe fakt moc velkomyslný, čéče,“ řekl sarkasticky. „Co myslíš, dostaneš za to Nobelovu cenu za mír?“
- 122 -
„Prosím tě, Ervé,“ vzdychl jsem si. „Nevztekej se. Byla nemocná. Sedlák by ji zabil tak jako tak. A i kdyby přežila, nakonec by ji stejně poslal na jatka.“ „To eště neznamená, že to bylo správný,“ prskal vztekle. „Že jsou jiný lidi hnusný, to eště neznamená, že se musíš chovat hnusně taky.“ „Na zabíjení zvířat není nic hnusnýho,“ namítl jsem. „Teda nic, když je to kvůli potravě.“ „A co máš proti zelenině?“ zeptal se. „My maso jíst nemusíme, čéče. Nemusíme zabíjet.“ „Ale jsou lidi, co maso mít musí,“ argumentoval jsem. „Jsou takoví, co bez něj nepřežijou.“ „Tak ty by bylo lepší nechat umřít!“ hromoval Ervé. „Ta ovce v životě nikomu neublížila. Co se mě tejče, zabít ji je horší než zabít člověka. Jseš obyčejnej vrah, pane Shan.“ Smutně jsem zavrtěl hlavou. S někým tak paličatým nemá smysl se přít. Ervé má svůj pohled na svět, a já taky svůj. „Podívej, Ervé,“ prohlásil jsem, „mě zabíjení nijak nebaví. Byl bych radostí bez sebe, kdyby všichni byli vegetariáni. Jenže nejsou. Lidi jedí maso, to je holá pravda. A já dělám jenom to, co dělat musím.“ „No, však uvidíme, co na to poví policie,“ ucedil Ervé. „Policie?“ zamračil jsem se. „Co ta s tím má co dělat?“ „Ta ovce, co jsi zabil, nebyla tvoje,“ rozesmál se krutě. „Myslíš, že to nechaj jen tak? Za zabíjení králíků a lišek tě nezatknou, a to je škoda, ale za zabití ovce tě sbalej klidně. Poštvu na tebe policajty a hygieniky, to uvidíš ten tanec,“ šklíbil se. „To neuděláš!“ vyjel jsem. „Ty přece policajty nemáš rád. Vždycky proti nim bojuješ.“ „Jo, když musím,“ souhlasil. „Ale když můžou kopat za mě…“ Znovu se zasmál. „Nejdřív sbalej tebe a pak obrátěj vzhůru nohama váš tábor. Zkoumal jsem, jak to u vás chodí. A viděl jsem, jak zacházíte s tím nešťastným chlupáčem.“ „S Vlčím mužem?“ „Jo. Držíte ho v kleci jako zvíře.“ „On je zvíře,“ upozornil jsem. - 123 -
„Ne,“ odsekl Ervé. „Ty seš zvíře, čéče.“ „Ervé, poslouchej,“ snažil jsem se. „Nemusíme být nepřátelé. Pojď se mnou do tábora. Popovídej si s panem Topolem a s ostatníma. Prohlídni si, jak žijeme. Pokus se nás poznat a pochopit. Není přece potřeba –“ „Nech si ty kecy,“ štěkl. „Jdu pro policajty. Říkej si, co chceš, nezabráníš mi v tom.“ Pořádně jsem se nadechl. Nic jsem proti Ervému neměl, ale věděl jsem, že ho nesmím nechat, aby zničil Circo Mostruoso. „No jak chceš,“ řekl jsem. „Když tě nezadrží nic, co řeknu, snad líp zabereš na to, co udělám.“ Sebral jsem všechnu zbývající sílu a mrštil jsem po Ervém mrtvou ovcí. Zasáhla ho do prsou a srazila z ohrady. Překvapeně vyjekl, pak vykřikl bolestí, protože tvrdě dopadl na zem. Přeskočil jsem ohradu a klečel jsem na něm, než se stačil pohnout. „Jak jsi to udělal, čéče?“ zajíkal se. „Do toho ti nic není,“ odsekl jsem. „Malý kluci takhle hodit vovci nedokážou,“ namítal. „Tak jak jsi –“ „Drž hubu!“ zařval jsem a vlepil jsem mu facku na vousatou tvář. Vytřeštěně na mě civěl. „Tak poslouchej, Regáči Vegáči,“ vrčel jsem a schválně jsem si vybral přezdívku, kterou nenávidí. „A poslouchej dobře. Na žádnou policii a za žádným hygienikem nepůjdeš. Kdybys to totiž udělal, tak nebude ta ovce jediná mrtvola, kterou dneska do panoptika přivleču.“ „Co ty seš zač?“ zeptal se. Třásl se mu hlas a na očích mu bylo vidět, jak moc se bojí. „Jestli mi budeš házet klacky pod nohy, jsem to poslední, co v životě uvidíš,“ pohrozil jsem, pak jsem zabodl prsty do země po obou stranách jeho hlavy a stiskl jsem mu lebku mezi dlaněmi, právě tak dost, aby pochopil, kolik mám síly. „Vypadni odsud, Regáči,“ poradil jsem mu. „Běž dohnat svoje kamarády z POPu. Drž se pěkně toho protestování proti novým silnicím a mostům. Na tohle jsi slabá pára. My v panoptiku jsme
- 124 -
zrůdy – a zrůdy se nechovají podle stejných pravidel jako ostatní. Rozuměl?“ „Jseš blázen,“ pronesl tiše. „Jo,“ vzdychl jsem si. „Ale počkej, co to udělá s tvým rozumem, pokud tu zůstaneš a budeš se nám plést pod nohy.“ Vstal jsem a hodil jsem si ovci přes ramena. „A chodit na policii by stejně k ničemu nebylo,“ poznamenal jsem. „Než se do tábora dostanou, ovce bude dávno pryč, i s kostičkama. Dělej si, co chceš, Ervé. Zůstaň si, nebo běž. Nahlas mě policajtům, anebo drž klapačku. Já můžu říct jednu jedinou věc: pro mě a pro mně podobné není žádný rozdíl mezi tebou a touhle ovcí.“ Zatřásl jsem s mrtvým zvířetem. „O tom, jestli tě zabít nebo nezabít, by sme nepřemýšleli o nic víc, než jestli máme někde na poli zabít nějaký pitomý zvíře.“ „Ty seš zrůda!“ vypískl Ervé. „Jsem,“ souhlasil jsem. „Ale zatím jsem jenom zrůda ve vývinu. Měl bys vidět, jak vypadají někteří z těch ostatních.“ Zle jsem se na něj usmál a nenáviděl jsem sám sebe za to. že se chovám tak odporně, jenže mi bylo jasné, že takhle to musí být. „Tak sbohem, Regáči Vegáči,“ utrousil jsem a odešel. Neohlédl jsem se. Nebylo to potřeba. Cvakání jeho zubů jsem slyšel div ne celou cestu zpátky do tábora.
- 125 -
DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA
T
entokrát jsem zašel rovnou za panem Topolem a pověděl jsem mu o Ervém. Pozorně naslouchal. „Zařídil jsi to s ním dobře.“ povídá potom. „Udělal jsem, co jsem musel,“ pokrčil jsem rameny. „Ale pyšný na to nejsem. Nebaví mě zastrašovat a děsit lidi, jenže jinak to prostě nešlo.“ „Správně bys ho býval měl zabít,“ poznamenal pan Topol. „Pak by nám nemohl uškodit už vůbec.“ „Nejsem vrah,“ opáčil jsem. „To já vím,“ vzdychl si. „Já taky ne. Škoda, že s tebou nebyl některý z Lidiček. Ti by mu ušmikli hlavu a ani na chviličku by nezaváhali.“ „Co podle vás musíme udělat?“ chtěl jsem vědět. „Nemyslím, že by mohl natropit moc potíží,“ dumal pan Topol. „Na to, aby šel rovnou na policii, bude asi moc vylekaný. A i kdyby to udělal, nejsou proti tobě žádné důkazy. Byla by to nemilá komplikace, ale už dřív jsme měli spoustu příležitostí jednat s policisty. Umíme to zvládnout. Horší je to s hygieniky. Můžeme vyrazit na cestu a setřást je, ale tihle lidé mají ve zvyku sledovat tě jako barváři, jak jednou ucítí pach. Zítra odjedeme,“ rozhodl se. „Na dnešní večer jsme naplánovali představení a já je k smrti nerad ruším tak narychlo. Dřív než za - 126 -
svítání se sem žádný hygienik dostat nemůže, takže sbalíme tábor předtím.“ „A vy se na mě nezlobíte?“ zeptal jsem se. „Ne. Není to poprvé, co jsme se střetli s někým z publika. Tvoje chyba to není.“ Pomohl jsem panu Topolovi rozhlásit po celém táboře, kdy se odjíždí. Všichni to vzali zcela bez potíží. A co víc, většinou byli rádi, že to vědí dopředu, protože dost často se stávalo, že panoptikum muselo zmizet do hodiny do dvou po varování. Pro mě to znamenalo další rušný den. Kromě příprav na představení jsem musel ostatním pomáhat i s přípravami na odjezd. Nabídl jsem Trusce, že jí pomůžu balit, ale když jsem k ní došel, měla stan už vyklizený. Když jsem se ptal, jak to, že sbalila tak bleskově, jen na mě mrkla. Panu Hroozleymu jsem o ranním odjezdu pověděl, jen co se vzbudil. Nevypadal nijak překvapeně. „Byli jsme tu už dost dlouho,“ prohlásil. Požádal jsem ho, abych dneska nemusel na jeviště, protože se necítím moc dobře. „Půjdu brzy na kutě a pořádně se prospím,“ oznámil jsem. „To ti nijak nepomůže,“ varoval mě pan Hroozley. „Líp by se ti udělalo po jedné jediné věci – a ty víš, co to je.“ Večer se přímo přiřítil a brzy byl čas zahájit představení. Zase přišlo veliké obecenstvo. Krajnice byly v obou směrech přecpané auty. Všichni v Circo Mostruoso měli napilno, bud se chystali na prkna, nebo uváděli publikum, anebo prodávali suvenýry. Podle všeho jsme nic na práci neměli jen dva. já a Evra, který nevystupoval, protože jeho krajta byla nemocná. Opustil ji jen na pár minut, kdy se šel podívat na začátek představení. Stáli jsme po jedné straně od jeviště a poslouchali, jak pan Topol zahájil vystoupení a uvedl Vlčího muže. Zdrželi jsme se až do první přestávky, pak jsme vyšli ven a dívali se na hvězdy. „Až odjedem, bude mi tohle místo chybět,“ řekl Evra. „Mám venkov rád. Ve městě nejsou hvězdy nikdy vidět tak dobře.“ „Nevěděl jsem, že tě astronomie tak zajímá.“ - 127 -
„Ale nezajímá,“ namítl. „Jenom se rád na hvězdy dívám.“ Po chvíli se mi začala točit hlava a musel jsem se posadit. „Není ti zrovna nejlíp, co?“ nadhodil Evra. Malátně jsem se pousmál. „Žádná sláva.“ „Pořád ještě nepiješ lidskou krev?“ Zavrtěl jsem hlavou a Evra si ke mně přisedl. „Nikdy ses mi úplně přesně nesvěřil, proč ji odmítáš pít,“ nadhodil. „Přece to nemůže být o tolik jiné než zvířecí krev.“ „Sám nevím, a nejspíš se to ani nechci dozvědět,“ odpověděl jsem a odmlčel se. „Mám strach, že když budu pít krev, tak… propadnu zlu. Pan Hroozley tvrdí, že upíři zlí nejsou, ale já myslím, že jsou. Mám dojem, že každý, kdo bere lidi, jako by to byla zvěř, prostě zlý být musí.“ „Ale jestli ti to zachrání život…“ „To bude jenom začátek,“ namítl jsem. „Budu si říkat, že to dělám, jen abych přežil. Budu se zapřísahat, že nikdy nevypiju víc krve, než budu potřebovat. Ale co když se pak nedokážu udržet? Porostu, budu dospívat a budu potřebovat víc a víc. Co když se nebudu umět ovládat? Co když nebudu umět potlačovat žízeň? Co když někoho zabiju?“ „Nemyslím, že bys to dokázal,“ prohlásil Evra. „Ty prostě zlý nejsi, Darrene. Pochybuju, že by dobrý člověk dokázal páchat špatnosti. Dokud budeš zacházet s lidskou krví, jako by to byl lék, nic se s tebou nestane.“ „Možná,“ připustil jsem, i když jsem tomu nevěřil. „Ale stejně, zatím je mi fajn. Ještě den dva se nemusím definitivně rozhodnout.“ „Ty bys vážně radši umřel, než aby ses napil?“ divil se Evra. „Ani nevím,“ odpověděl jsem poctivě. „Kdybys umřel, stýskalo by se mi,“ prohlásil smutně. „No jo, ale…“ ošíval jsem se. „Třeba to tak daleko nedojde. Třeba je nějaký jiný způsob jak přežít, něco, o čem mi pan Hroozley nechce povědět až do chvíle, kdy nebude mít na vybranou.“ Evra zabručel. Věděl stejně dobře jako já, že žádný jiný způsob není. „Zajdu se mrknout na krajtu,“ utrousil. „Chceš jít se mnou a na chvilku posedět?“ - 128 -
„Nechci. Radši se trochu prospím. Musíme brzy vstávat a já jsem utahaný.“ Popřáli jsme si dobrou noc a rozešli se. Nezamířil jsem přímo ke stanu pana Hroozleyho, ještě jsem se potuloval po tábořišti, přemýšlel o rozhovoru s Evrou a taky o tom, jaké asi je umřít. Pokud umřu doopravdy, bude po mně jednou provždy. Život skončí, tělo se rozloží a pak… Loupl jsem očima po hvězdách. Vydám se potom právě tam? Na druhý konec vesmíru? Do upířího ráje? Bylo to hodně znepokojivé. Když jsem byl doma, na smrt jsem ani nepomyslel; pro mě to byla věc, která se stává jen starým lidem. A najednou šup – stojím jí skoro tváří v tvář. Kdyby tak za mě mohl rozhodnout někdo jiný. Měl bych si lámat hlavu s učením a s fotbalem, ne s tím, jestli mám pít lidskou krev, anebo umřít. To není fér. Na to jsem moc malý. Neměl bych… Spatřil jsem, jak přes nedaleký stan přeběhl nějaký stín, ale moc jsem si toho nevšímal. Teprve když jsem uslyšel ostré lupnutí, začal jsem přemítat, kdo to může být. Venku by neměl být nikdo. Všichni od panoptika jsou ve velkém stanu. Že by někdo z diváků? Rozhodl jsem se to prozkoumat. Vydal jsem se tím směrem, kam zmizel stín. Noc byla tmavá a po několika změnách směru jsem už neměl ponětí, kam se ten člověk poděl. Užuž jsem chtěl pátrání nechat, když tu jsem uslyšel další ostré lupnutí, tentokrát blíž. Rychle jsem se rozhlédl a zjistil, kde jsem, a v tu ránu mi bylo jasné, odkud ten zvuk určitě přišel: od klece Vlčího muže. Pořádně jsem nabral dech, abych si uklidnil nervy, vyrazil jsem kupředu a spěchal jsem to prověřit.
- 129 -
DVACÁTÁ OSMÁ KAPITOLA
T
ráva byla vlhká, ohýbala se poddajně pod nohama a nevydávala žádné zvuky. Když jsem došel k poslednímu přívěsu před klecí Vlčího muže, zastavil jsem se a naslouchal jsem. Ozvalo se tiché zařinčení, jako kdyby někdo mírně pohnul silnými řetězy. Vyšel jsem z úkrytu. Po obou stranách klece byla tlumená světla, a tak jsem všechno viděl do nejmenších podrobností. Klec sem dovezli po jeho výstupu, jako každou noc. Uvnitř měl pořádnou flákotu masa, které by normálně požíral. Ale dneska ne. Dneska se zajímal o něco jiného. Před jeho klecí se hrbil nějaký habán. Měl s sebou veliké nůžky na plech a už přestříhal část řetězů, kterými byly zajištěné dveře. Pokoušel se řetězy rozmotat, ale moc se mu to nevedlo. Tiše zanadával, zvedl nůžky a pokusil se přestřihnout další článek. „Co tam děláš?“ křikl jsem. Muž vyděšeně nadskočil, upustil nůžky a otočil se. Jak se dalo čekat, byl to Ervé. Nejdřív se tvářil provinile a vylekaně, ale když uviděl, že jsem sám, jeho sebedůvěra vzrostla. „Nechoď ke mně!“ varoval mě. „Co tam děláš?“ zeptal jsem se znovu. „Chci toho ztrápenýho ubožáka pustit na svobodu,“ odpověděl. „Já bych takhle v kleci nedržel ani to nejdivočejší zvíře. Je to
- 130 -
nelidský! Pustím ho. Volal jsem na policii, budou tu ráno, ale řek sem si, že eště předtím udělám trochu práce sám.“ „To nesmíš!“ lapal jsem po dechu. „Zbláznil ses? Je to divoch. Jestli ho pustíš, pobije všechno živé v okruhu pěti kilometrů!“ „To tvrdíš ty,“ odfrkl si Ervé. „A já ti nevěřím. Podle mejch zkušeností se zvířata chovaj podle toho, jak se s nima zachází. Když se s nima zachází jako s šílenejma vobludama, chovaj se podle toho. Ale když s nima naopak zacházíš s úctou, s láskou a lidsky…“ „Nemáš ponětí, co děláš,“ pověděl jsem mu. „Vlčí muž není jako ostatní zvířata. Mazej od něho, než způsobíš nějaký malér. Můžem si to probrat. Můžeme –“ „Ne!“ vykřikl. „Už žádný řeči!“ Otočil se k řetězům a začal s nimi znovu zápasit. Vsunul ruku do klece a skrz mříže zacloumal tím nejsilnějším. Vlčí muž ho tiše pozoroval. „Ervé, nech toho!“ zařval jsem a vrhl se k němu, abych mu zabránil v otevření klece. Chytil jsem ho za rameno a pokusil se ho odtáhnout, ale neměl jsem dost síly. Párkrát jsem ho uhodil do žeber, ale Ervé jen funěl a svoje úsilí zdvojnásobil. Sápal jsem se mu po rukou, abych mu je odtrhl od řetězů, ale překážely mi mříže. „Nech mě bejt!“ ječel Ervé. Otočil hlavu, aby na mě viděl. „Mně v tom nezabráníš!“ vřískal. „Nezabráníš mi, abych vodved svojí povinnost. Já toho nešťastníka vosvobodím. Prosadím spravedlnost. Udělám –“ Najednou přestal vyřvávat. Obličej mu zbělel jako křída, tělo sebou škublo. Pak zmrtvělo. Ozval se chroustavý, mlaskavý, trhavý zvuk. a když jsem pohlédl do klece, pochopil jsem, že Vlčí muž se dal do díla. Zatímco jsme se dohadovali, skočil přes celou klec, chňapl Ervého za ruce, narval si je do tlamy a ukousl mu je těsně pod lokty. Ervé se odpotácel od klece s vytřeštěnýma očima. Pozvedl k nim oba pahýly a koukal, jak mu z nich chlístá krev. Pokusil jsem se vyrvat ty ruce Vlčímu muži z tlamy, protože jsem věděl, že kdybych je zachránil, dostal by Ervé ještě šanci, ale
- 131 -
Vlčí muž byl rychlejší, odskočil z mého dosahu a dal se do žvýkání. Ve chviličce byly ruce na kaši a já věděl, že je navždy po nich. „Kde mám svý ruce?“ tázal se Ervé. Otočil jsem se znovu k vousatci. Vpíjel se pohledem do pahýlů, které mu zůstaly místo paží, ve tváři měl legračně udivený výraz a zatím neřval bolestí, i když co chvíli to muselo přijít. „Kde je mám?“ ptal se dál. „Jsou pryč. Ještě před chvilkou jsem je měl. Odkud je všechna ta krev? Proč si vidím kosti? Kde mám ruce“ Teď už to zařval z plných plic. „Musíš jít se mnou,“ popošel jsem k němu. „Musíme ti to ošetřit, jinak vykrvácíš a umřeš.“ „Nepřibližuj se ke mně!“ zuřil Ervé. Pokusil se napřáhnout ruku, že mě odstrčí, ale pak mu došlo, že žádnou nemá. „To ty za to můžeš!“ hulákal. „To tys mi to udělal!“ „Ne, Ervé, to Vlčí muž,“ snažil jsem se, ale neposlouchal mě. „Je to tvoje chyba,“ trval na svém. „Sebrals mi ruce. Jseš hnusná mrňavá vobluda a ukrad jsi mi ruce. Moje ruce! Moje ruce!“ Znovu začal vřískat. Natáhl jsem se po něm, ale tentokrát mě odstrčil – tělem, otočil se a běžel pryč. S ryčením a se zakrvácenými pahýly vysoko nad hlavou se řítil po táboře, z plna hrdla řval, a pak zmizel ve tmě. „Moje ruce! Moje ruce! Moje ruce!“ Chtěl jsem se rozběhnout za ním, ale bál jsem se, že mě napadne. Vydal jsem se za panem Hroozleym a panem Topolem, ti už budou vědět, co dělat… Jenže pak jsem zezadu zaslechl hrozivé zavrčení a ztuhl jsem na místě. Pomaličku jsem se otočil. Vlčí muž stál u dveří klece – a ty se rozevíraly! Nějak se mu podařilo odstranit poslední řetěz a osvobodit se. Nehnul jsem se ani o milimetr, a on stál a zlověstně se šklebil. V matném světle se blýskaly ostré zuby. Podíval se doleva doprava, pak natáhl ruce a chytil se mříží po obou stranách. Nato se přikrčil a svaly na nohou se napjaly. Skočil, vrhl se ke mně. Zavřel jsem oči a čekal na smrt. - 132 -
Uslyšel jsem, jak přistál asi metr přede mnou. Už jsem se loučil se životem. Pak jsem ale zaslechl, jak mi přeletěl nad hlavou, a došlo mi, že mě přeskočil. Chviličku jsem v děsu čekal, kdy mi prohryzne krk a ukousne mi hlavu. Nic se ale nestalo. Celý zmatený jsem se otočil a zamrkal jsem. Běžel ode mě pryč! Zahlédl jsem, jak daleko před ním mezi karavany rychle kličkuje nějaká postava, a pochopil jsem, že nejde po mně. Nechal mě být kvůli chutnější kořistí. Odpotácel jsem se pár kroků směrem, ve kterém zmizel. Usmíval jsem se a děkoval v duchu všem bohům. Neuvěřitelné, jak těsně jsem ufrnkl smrti! Když vyskočil, bylo mi jasné, že… Do něčeho jsem vrazil nohou a zastavil se. Podíval jsem se na zem a uviděl jsem tašku. Určitě ji upustil ten, koho teď Vlčí muž honí. Poprvé mě začalo zajímat, po kom to vlastně jde. Zvedl jsem tašku. Taková ta přes jedno rameno. Podle pohmatu bylo jasné, že je plná šatů. Když jsem ji otočil, vypadla z ní nerozbitná sklenička. Sundal jsem víčko a ucítil ostrou vůni… nakládaných cibulek. Srdce se mi skoro zastavilo. Zběsile jsem začal hledat jmenovku a modlil se, aby ty cibulky neznamenaly to, co mě děsilo. Moje modlitby nikdo nevyslyšel. Jmenovku jsem našel. A písmo bylo jasné, i když trochu rozházené. Dětské písmo. Tahle taška patří Samu Grestovi – stálo tam. Pod tím byla adresa a na konci ještě varování: Ruce pryč! Dost ironické, v souvislosti s tím, co se před chviličkou stalo Ervému. Ale nebyl čas se tomu šibeničnímu šprýmu zasmát. Sam! Z nějakého důvodu se sem dnes večer připlížil, nejspíš chtěl načerno odjet s panoptikem, a zřejmě mě viděl a sledoval. A právě Sama zahlédl Vlčí muž těma svýma pichlavýma očima, jak stojí za mnou. To Sam běžel o život přes tábor. Vlčí muž jde po Samovi!
- 133 -
DVACÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA
N
eměl jsem se za nimi pouštět na vlastní pěst. Měl jsem jít pro pomoc. Bylo to šílenství, vyřítit se do tmy úplně sám. Jenže Vlčí muž šel po Samovi. Po Samovi, který chtěl k panoptiku. Po Samovi, který se chtěl stát mým pokrevním bratrem. Po neškodném, kamarádském fantastovi Samovi. Po klukovi, který mi zachránil život. Na vlastní bezpečí jsem nemyslel. Sam byl v maléru a nebyl čas vyhledat pomoc ostatních. Možná potkám vlastní smrt, ale musím za nimi, musím se pokusit Sama zachránit. Dlužím mu to. Rychle jsem vyběhl z tábora. Mraky se rozestoupily a já jsem zahlédl, jak Vlčí muž mizí mezi stromy. Upaloval jsem za ním, jak nejrychleji jsem dokázal. Po nějaké chvíli jsem ho uslyšel výt, což bylo dobré znamení. Znamenalo to, že pořád ještě loví. Kdyby už Sama chytil, na to, aby vyl, by byl příliš zaměstnaný žraním. Přemítal jsem, jak je možné, že ho ještě nechytil. Měl by. Nikdy jsem ho ještě neviděl volně běhat, ale určitě je rychlý. Třeba si se Samem pohrává, než se rozhodne ho zabít. Stopy byly ve vlhké noční půdě jasně vidět, ale stejně bych je dokázal sledovat po sluchu. Lesem těžko poběžíte potichu, zvlášť v noci.
- 134 -
Tak jsme upalovali pěkných pár minut. Sam a Vlčí muž vepředu, mimo dohled, já se vlekl vzadu. Nohy mi začínaly ochabovat, ale přinutil jsem se pokračovat. Myslel jsem na to, co udělám, až je doženu. V žádném případě nepřemůžu Vlčího muže v poctivém boji. Snad bych ho mohl praštit do hlavy klackem nebo tak něco, ale i to je nepravděpodobné. Je silný a rychlý a má chut na lidskou krev. Zarazit ho vlastně nejde. Nemohl jsem doufat v nic víc, než že se mu vrhnu do cesty a zaujmu Samovo místo. Pokud se mu nabídnu místo Sama, snad si mě vezme a Sam bude moct utéct. Nevadilo by mi umřít za Sama. Pro jednoho kamaráda jsem se už vzdal svého lidství. Není mezi tím takový rozdíl, vzdát se života kvůli někomu jinému. A kromě toho: když umřu takhle, bude to pro dobrou věc. Už si nebudu muset dělat starosti, jestli mám pít lidskou krev, anebo jestli mám umřít hlady. Můžu padnout v boji. Po dalších několika minutách jsem vyběhl z lesa ven a došlo mi, kam nás to Sam vede: k opuštěnému starému depu. Podle toho bylo vidět, že mu mozek pořád dobře funguje. Tohle bylo to nejlepší místo se spoustou skrýší a taky věcí, které se dají použít k boji: kusů železa, střepů. Možná nemusí umřít ani jeden z nás. Možná je tu šance, že v tomhle boji zvítězíme. Uviděl jsem, jak se Vlčí muž zastavil uprostřed seřadiště a čenichá. Zase zavyl, byl to táhlý zvuk, od kterého mrazilo až v páteři, a pak se vydal k jednomu z rezavých vagonů. Já jsem se rozběhl kolem konce toho vagonu, ale tak tiše, jak jsem jen dokázal. Vytáhl jsem se na rukou a podíval se do jednoho z oken: nic. Zase jsem se spustil a proklouzl ke třetímu oknu. Ale ani když jsem nahlédl tam, neviděl jsem pořád nikoho. Zrovna jsem se vytahoval k tomu dalšímu, když jsem zahlédl, jak mi na hlavu sviští kovová tyč. Švihl jsem sebou právě včas, abych se jí vyhnul. Prosvištěla mi kolem hlavy, poškrábala mě, ale žádnou vážnou škodu nezpůsobila. „Same, přestaň, to jsem já!“ sykl jsem a padl na zem. Chviličku bylo ticho a pak se v kulatém okně objevila Samova tvář. - 135 -
„Darrene?“ špitl. „Co tady děláš?“ „Běžel jsem za tebou.“ „Já myslel, že to je Vlčí muž. Chtěl jsem tě zabít.“ „Skoro se ti to povedlo.“ „Promiň.“ „Propána, Same, nezdržuj se omluvama,“ odsekl jsem. „Jsme v tom až po uši. Musíme se z toho dostat. A rychle odsud vypadnout.“ Couvl od okna. Ozvaly se tiché šouravé zvuky a pak se objevil ve dveřích vagonu. Ujistil se, že Vlčí muž není nikde na dohled, seskočil a doplížil se ke mně. „Kde je?“ chtěl vědět. „Nevím,“ zašeptal jsem. „Ale někde blízko. Viděl jsem ho jít tímhle směrem.“ „Třeba si našel nějakou jinou kořist,“ nadhodil optimisticky Sam. „Ovci nebo krávu.“ „Moc bych na to nespoléhal,“ zabručel jsem. „Neběžel by až sem, jen aby toho nakonec nechal.“ Přimáčkli jsme se k sobě. Sam pozoroval pravou stranu, já levou. Cítil jsem, jak se celý chvěje, a on určitě cítil, jak se třesu já. „Co budem dělat?“ zeptal se. „Nevím. Napadá tě něco?“ zajímal jsem se. „Něco málo jo.“ kývl. „Mužem ho nalákat do baráku. Třeba pak propadne tou prohnilou podlahou. Mohli by sme mu tam nachystat léčku.“ „Možná,“ řekl jsem. „Ale co když se propadneme my? To by byla léčka za všechny prachy. Mohl by po nás skočit a sežrat nás, kdykoli se mu zlíbí.“ „A co ty trámy?“ navrhl Sam. „Můžeme najeden vlézt a stát zádama k sobě. Když si vezmem klacky nebo hole, můžeme do něj tlouct, až nás napadne. Pak by po nás mohl jít jenom z jedinýho směru.“ „A z Circo Mostruoso někdo dřív nebo později musí dorazit.“ přisadil jsem si, když jsem to promyslel. „Jenže co když ho napadne urvat konec trámu?“ „Ty jsou zapuštěný do stěny dost pevně,“ namítl Sam. „Pochybuju, že by je vyrval holýma rukama.“ - 136 -
„A udrží nás trám všechny tři?“ „To nevím jistě,“ připustil Sam. „Ale když spádném z takový vejšky, aspoň bude rychle po všem. Kdoví, třeba budeme mít kliku a dopadnem na něj. On se při tom zabije, a nám udělá měkkou podložku.“ Nevesele jsem se zasmál. „Same, ty ses až moc díval na kreslený filmy. I když nápad to není špatnej. Já na nic lepšího nepřijdu. Odhánět ho nebude snadný, dokonce ani na trámu, ale pro něj bude těžší se k nám dostat.“ „Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se sem dostanou lidi z panoptika?“ zeptal se Sam. „Podle toho, kdy přijdou na to, že se něco děje,“ pokrčil jsem rameny. „Když budeme mít štěstí, uslyší ho výt a můžou tu být za pár minut. Jinak možná budeme muset čekat až na konec představení, a to může být ještě hodina, možná i víc.“ „Máš nějakou zbraň?“ zeptal se Sam. „Nemám. Neměl jsem čas nic sebrat.“ Podal mi krátkou kovovou tyč. „Tu máš. Měl jsem to do rezervy. Žádná sláva, ale lepší než nic.“ „Vidíš ho někde?“ zeptal jsem se. „Ne,“ odpověděl. „Zatím ne.“ „Asi by sme se měli odklidit, než sem přijde,“ navrhl jsem, ale pak jsem se odmlčel. „Jak se ale dostáném do toho baráku? I během je to kus cesty, a Vlčí muž se může schovávat kdekoli.“ „Budem to k němu muset vzít trapem a doufat, že to vyjde,“ odtušil Sam. „Rozdělíme se?“ zeptal jsem se. „Radši ne,“ usoudil. „Myslím, že máme lepší šance spolu.“ „Souhlasím. Můžeme běžet?“ „Ještě chviličku.“ Otočil jsem se a díval jsem se, jak dýchá. Tvář měl bledou a šaty potrhané a špinavé, jak se prodíral lesem, ale vypadal odhodlaně. Byl to velice zarputilý človíček. „Proč ses dneska vrátil, Same?“ zeptal jsem se tiše. „Chtěl jsem se dát k panoptiku,“ odpověděl. „I po tom, co jsem ti o sobě řekl?“ - 137 -
„Rozhod jsem se, že to risknu,“ pokrčil rameny. „Přece jsi můj kamarád. A člověk se má kamarádů držet. Jen co jsem se dostal z prvního leknutí, utvrdila mě ta tvoje povídačka ještě víc v rozhodnutí jet s várna. Třeba bych ti dokázal pomoct. Čet jsem pár knih o duševních poruchách. Třeba by sme tě vyléčili.“ Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se pousmát. „Ty jsi ale trouba, Same.“ „Já vím,“ kývl. „Stejnej jako ty. Proto jsme tak dobrá dvojka.“ „Jestli se z tohohle dostanem,“ pověděl jsem mu, „můžeš klidně s náma. A nemusíš mít žádný strachy, že tě sežeru. To byla jen povídačka, abych tě vylekal.“ „Fakt?“ zeptal se.: „Fakt.“ „Tfuj!“ Otřel si čelo. „Teď se mi ulevilo.“ „Ulevit se ti může, až když nás Vlčí muž nedostane,“ poradil jsem mu. „Tak připraven?“ „Připraven.“ Popotáhl si kalhoty a přichystal se vyběhnout. „Na tři,“ navrhl. „Tak jo.“ „Jedna,“ začal. Zadívali jsme se oba k baráku. „Dva –“ Zaujali jsme startovní pozice. „Tř…“ Jenže než to stačil doříct, zpod vagonu vystřelily jako dvě šipky chlupaté ruce. Pozdě mi došlo, kde se Vlčí muž schovává. Prsty se stiskly nad Samovými kotníky, chytily se ho a táhly dolů!
- 138 -
TŘICÁTÁ KAPITOLA
S
am se dal ihned do křiku, jakmile se mu ruce zaťaly do kotníků. Když dopadl, vyrazilo mu to dech, a tak na chviličku zmlkl, ale po vteřině po dvou už zase křičel. Sjel jsem na kolena, chytil jsem Sama za ruce a tahal. Viděl jsem Vlčího muže, jak leží pod vagonem na chlupatém břiše a divoce se zubí. Z tesáků mu odkapávaly husté sliny. Silně jsem zatáhl a Sam se posunul blíž ke mně, jenže s ním bohužel i Vlčí muž. Nepustil se, zato se hrozivě soukal zpod vagonu. Přestal jsem tahat a pustil jsem Sama. Chytil jsem dlouhou kovovou tyč. kterou upustil, a vyskočil jsem. Začal jsem Vlčího muže mlátit do napřažených paží a on vztekle vyl. Pustil se jednou chlupatou pazourou a hmátl jí po mně. Uklouzl jsem a praštil jsem ho do ruky, kterou pořád držel Sama. Zavyl bolestí a prsty povolily. „Utíkáme!“ řval jsem na Sama a pomáhal mu na nohy. Vyrazili jsme bok po boku k domu. Zezadu jsem slyšel, jak se Vlčí muž štrachá zpod vagonu. Předtím si s námi pohrával, ale teď běsnil vzteky. Věděl jsem, že do honby za námi vloží všechno. Konec hraní. Ani omylem se nedostaneme do skrytu v baráku! Doběhne nás dřív, než budem v půlce seřadiště. „Pořád… běž,“ zasípal jsem na Sama, pak jsem se zastavil, otočil jsem se a vyrazil proti řítícímu se Vlčímu muži.
- 139 -
Naprosto ho to překvapilo. Vrazil do mě. Jeho tělo bylo chlupaté a zpocené a těžké. Po nárazu jsme se oba svalili na zem. Propletly se nám ruce a nohy, ale já jsem se rychle odtáhl a uhodil jsem ho tyčí. Vlčí muž zuřivě zahulákal a rozmáchl se mi po ruce. Tentokrát se strefil, kousek pod ramenem. Od rány mi celá paže úplně zmrtvěla, stal se z ní nepoužitelný kus masa a kostí. Upustil jsem tyč a pak jsem po ní sáhl levou, zdravou rukou. Jenže Vlčí muž byl rychlejší. Hrábl po tyči a odhodil ji. Zarachotila, jak dopadla kamsi do tmy. Pomaličku vstal a zlovolně se usmíval. Bylo snadné číst mu na očích. Věděl jsem dobře, co by říkal, kdyby uměl mluvit: „Teď tě mám, Darrene Shane! Pobavil ses, pohrál sis, ale přišel čas zabíjet!“ Chytil mě za boky, doširoka rozevřel tlamu a už se předkláněl, že mi uhryzne celý obličej. Cítil jsem jeho smradlavý dech a viděl jsem kousky masa a cáry košile z Ervého paží. které mu uvízly mezi zažloutlými zuby. Ale než se čelisti mohly sklapnout, něco ho uhodilo ze strany do hlavy, srazilo ho a vyvedlo z rovnováhy. Na okamžik jsem za ním zahlédl Sama, který v rukou držel těžký kus dřeva. Uhodil Vlčího muže znovu a tentokrát ho přiměl, aby mě oběma rukama pustil. „Škoda každý rány, která padne vedle!“ ječel Sam a vší silou praštil Vlčího muže do hlavy potřetí. „Dělej! Musíme –“ Co Sam říkal dál, to jsem už neuslyšel. Protože jak jsem se vydal k němu. Vlčí muž naslepo máchl pěstí. Pořádně ani nemířil, ale měl štěstí a zasáhl mě do obličeje. Padl jsem na záda. Hlava mi div nevybuchla jako granát. Viděl jsem jasná světla a obrovské hvězdy, a pak jsem omdlel. Když jsem se probral, snad za pár vteřin, snad za pár minut, nemám ponětí, kolik času uplynulo, nad kolejemi vládlo strašidelné ticho. Neslyšel jsem, že by tu někdo utíkal nebo křičel nebo zápasil. Slyšel jsem jedině usilovné žvýkání, ozývalo se zblízka. Chramst. Chramst. Chramst. Pomaličku jsem se posadil a snažil se nemyslet na kladiva, co mi bušila v hlavě.
- 140 -
Mým očím nějakou chvilku trvalo, než se znovu přizpůsobily tmě. Když jsem zase viděl, došlo mi, že se dívám Vlčímu muži přímo do zad. Krčil se na všech čtyřech a hlavu k něčemu skláněl. To on vydával ty chroustavé zvuky. Byl jsem od rány tak omámený. že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že nejí něco, ale… někoho! SAM!!! Zapomněl jsem na bolest, vyštrachal jsem se na nohy a vrhl se vpřed, jenže jediný pohled na tu krvavou kaši pod Vlčím mužem stačil, abych pochopil, že je na všechno pozdě. „Ne!“ zařval jsem a uhodil jsem Vlčího muže zdravou rukou. Úplně nesmyslný útok. Zamručel a odstrčil mě. Zase jsem k němu přiskočil a tentokrát jsem kromě rány rukou i kopl. Zavrčel a znovu se mě pokusil odstrčit, ale udržel jsem se a cloumal jsem s ním za chlupy a za uši. Pak zavyl a konečně zvedl hlavu. Byla rudá. temně, děsivě rudá, plná vnitřností a kusů masa a kostí. Povalil mě na zem, přimáčkl dolů jedinou dlouhou chlupatou paží. Švihem zaklonil hlavu a zavyl k noční obloze. A pak s ďábelským vrčením přibližoval zuby k mému krku. Chtěl mě jedním rychlým kousnutím dodělat.
- 141 -
TŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA
S
koro v posledním myslitelném okamžiku se odněkud ze tmy vynořily dvě ruce, které chytily Vlčího muže za čelisti a zastavily ho. Pak ty ruce škubly Vlčímu muži hlavou do strany, takže vyjekl a padl ze mě. Útočník si mu vylezl na záda a přidržel si ho. Pak jsem uviděl pěsti, které se začaly míhat rychleji, než to zrak stačil sledovat, a pak už Vlčí muž ležel v bezvědomí na zemi. Útočník vstal a vytáhl mě na nohy. Zjistil jsem, že se dívám do zardělé, zjizvené tváře pana Hroozleyho. „Dřív jsem přijít nestačil,“ lapal upír po dechu, opatrně mi otáčel hlavou doleva a doprava a prohlížel si rozsah škod. „Evra uslyšel vytí Vlčího muže. O tobě a o tom klukovi nic nevěděl. Jen si myslel, že ta potvora sama utekla. Pověděl to panu Topolovi, ten zrušil zbytek představení a uspořádal pátrání. A pak mě napadlo pomyslet na tebe. Když jsem zjistil, že tvoje postel je prázdná, prohledal jsem okolí a našel tvoji stopu.“ „Myslel jsem si… už jsem si… že… že umřu…“ sténal jsem. Mluvit bylo hrozně těžké. Byl jsem celý potlučený a utrpěl jsem šok. „Úplně… najisto. Myslel jsem… nikdo nepřijde. Myslel…“ Objal jsem pana Hroozleyho zdravou paží a pevně jsem ho objal. - 142 -
„Díky,“ vzlykal jsem. „Díky. Díky. Dí…“ Zarazil jsem se, protože jsem si vzpomněl na svého nebohého kamaráda. „Sam!“ vyjekl jsem. Pustil jsem pana Hroozleyho a vyřítil jsem se k místu, kde ležel můj kamarád. Vlčí muž Samovi rozerval břicho a snědl spoustu vnitřností. Když jsem ale k Samovi dorazil, kupodivu byl ještě naživu. Víčka mu pocukávala, přerývaně oddychoval. „Same, jsi v pořádku?“ Idiotská otázka, ale na nic jiného se moje rozbité rty nezmohly. „Same?“ Prsty jsem mu odhrnul vlasy z čela, ale nedával vůbec najevo, že by mě slyšel nebo aspoň cítil. Vypadal úplně klidně, přinejmenším od prsou nahoru. Pan Hroozley k němu poklekl a prohlédl si ho. „Můžete ho zachránit?“ zeptal jsem se. Pomaličku zavrtěl hlavou. „Musíte!“ vyjekl jsem. „Můžete ty rány zacelit. Zavoláme doktora. Dáte mu ten lektvar. Musí se to nějak dát –“ „Darrene,“ ozval se tiše, „nedá se dělat vůbec nic. Umírá. Poranění jsou příliš velká. Ještě pár minut a…“ Vzdychl si. „Aspoň že nic necítí. Nebude mít žádné bolesti.“ „Ne!“ zařval jsem a vrhl jsem se na Sama. Trpce jsem se rozplakal a od vzlyků jsem se otřásal tak moc, až to bolelo. „Same! Ty nesmíš umřít! Same! Zůstaň naživu! Můžeš jít k panoptiku a cestovat s náma po světě a… můžeš… můžeš…“ Dál už jsem nic říkat nedokázal, jenom jsem svěsil hlavu, držel Sama a brečel. Staré depo bylo pusté. Vlčí muž ležel v bezvědomí za mými zády a pan Hroozley mlčky seděl vedle mě. Sam Grest, můj kamarád, který mi zachránil život, ležel pode mnou naprosto nehybně a sklouzával níž a níž k poslednímu spánku, k neodvolatelné, strašlivé smrti.
- 143 -
TŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA
P
o chvíli jak mě tahá za rukáv Rozhlédl Hroozley stál tvářil se
jsem ucítil, cosi mírně na levé ruce. jsem se. Pan nade mnou a Nešťastně. „Darrene,“ začal, „asi ti bude připadat, že na to není vhodná chvíle, ale něco musíš udělat. Pro Sama. A pro sebe.“ „O čem to mluvíte?“ otřel jsem si slzy z obličeje a vzhlédl jsem k němu. „Můžeme ho zachránit? Jestli ano, řekněte mi to. Udělám cokoli.“ „Pro záchranu jeho těla nemůžeme udělat nic,“ odpověděl pan Hroozley. „Umírá, na tom se nedá nic změnit. Ale můžeme něco udělat pro jeho duši.“ Podíval se na mě. „Darrene, musíš Samovi vypít krev.“ Dál jsem na něj civěl, ale teď už ne s nadějí, spíš nevěřícně. „Jak to můžete říct?“ zeptal jsem se tiše. „Jeden z mých nejlepších kamarádů umírá, a vy nemyslíte na nic jiného než… jste hnusnej! Hnusná, zvrácená obluda. Měl byste umírat vy, a ne Sam. Nenávidím vás! Jděte pryč.“ „Nerozumíš mi.“ „Ale rozumím,“ vybafl jsem. „Sam umírá, a vás nenapadne nic lepšího, než jak mě zasvětit krví. Víte, co jste zač? Jste mizernej –“ „Pamatuješ si, jak jsme se bavili o tom, že upíři dokážou přijmout část duše druhého člověka?“ nadhodil. Už jsem mu chtěl vmést do tváře nějakou ohavnou urážku, ale jeho otázka mě zmátla. „Co to má s tímhle společného?“ „Darrene, je to důležité. Tak vzpomínáš si?“ „Ano,“ přikývl jsem. „A co s tím?“
- 144 -
„Sam umírá,“ řekl pan Hroozley. „Za pár minut bude po smrti. Navždy. Ty ale můžeš část jeho osobnosti udržet naživu, uvnitř sebe, když mu hned teď vypiješ krev a vezmeš mu život dřív, než to zařídí zranění, která mu způsobil Vlčí muž.“ Nevěřil jsem vlastním uším. „Vy chcete, abych Sama zabil?“ ječel jsem. „Ne,“ vzdychl si. „Sama už zabil někdo jiný Ale když mu ulevíš dřív. než zemře na kousnutí Vlčího muže. zachráníš něco z jeho vzpomínek a pocitů. Bude v tobě žít dál.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Nemůžu pít jeho krev,“ zašeptal jsem. „Je to přece Sam.“ Podíval jsem se dolů na to zmasakrované tělíčko. „Nemůžu.“ Pan Hroozley vyrazil táhlý vzdech. „Nebudu tě nutit. Ale pečlivě si to rozvaž. Tragédie, která se odehrála dnes v noci, tě bude pronásledovat ještě velice dlouho, ale když Samovi vypiješ krev a přijmeš část jeho podstaty, bude pro tebe snazší vypořádat se s jeho smrtí. Ztratit někoho, koho máme rádi, je těžké. Takhle bys ho nemusel ztratit úplně.“ „Nemůžu mu pít krev,“ vzlykal jsem. „Vždyť to byl můj kamarád.“ „Právě proto, že to byl tvůj přítel, to udělat musíš,“ namítl důrazně pan Hroozley, pak se otočil a nechal už rozhodnutí na mně. Zadíval jsem se dolů na Sama. Vypadal tak mrtvě, jako by už teď přišel o všechno, co z něj dělalo člověka, živou a jedinečnou bytost. Vzpomněl jsem si na jeho žerty a dospělá slova a naděje a sny, a napadlo mě, jak strašné bude, když s jeho smrtí zmizí i tohle všechno. Kleče jsem mu přiložil prsty levé ruky na zakrvácený krk. „Promiň, Same.“ zakňoural jsem bezmocně a pak jsem mu zaryl ostré nehty do měkké kůže, předklonil jsem se a přitiskl ústa na otvory, které jsem prořízl. Krev se mi vhrnula do úst, div jsem se nezalkl. Málem jsem se svalil, ale vší silou jsem se udržel a polkl jsem. Krev byla horká a slaná a stékala mi do hrdla jako husté rozpuštěné máslo. Pil jsem a Samův tep se stále víc zpomaloval, až se zastavil úplně. Přesto jsem pil dál, spolykal jsem všechno do poslední kapky. - 145 -
Když jsem mu konečně všechnu krev vysál, odvrátil jsem se a zavyl jsem k nebi jako předtím Vlčí muž. A pak jsem dlouho nedokázal dělat nic jiného než výt a řvát a plakat jako divoké noční zvíře, kterým jsem se stal.
- 146 -
TŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA
P
o nějaké době přišli pan Topol a pár dalších z Circo Mostruoso, včetně pěti Lidiček. Seděl jsem Samovi po boku, už jsem byl příliš vyčerpaný, než abych vyl. jen jsem tupě civěl do prázdna a cítil, jak se mi jeho krev usazuje v žaludku. „Jak se to stalo?“ zeptal se pan Topol pana Hroozleyho. „Jak se Vlčí muž dostal z klece?“ „Nevím, Hibernie,“ odpověděl pan Hroozley. „Neptal jsem se a ptát se nehodlám, aspoň tedy nejednu dvě noci. Darren na tom není tak dobře, aby mohl vypovídat.“ „Vlčí muž je mrtvý?“ chtěl vědět pan Topol. „Není,“ opáčil pan Hroozley. „Jen jsem ho omráčil.“ „Buďme vděčni i za ta malá dobrodiní,“ vzdychl si pan Topol. Luskl prsty a Lidičkové svázali omdlelého Vlčího muže řetězy. Zajela k nám dodávka a oni ho nasoukali dovnitř. Napadlo mě, jestli se nemám dožadovat, ať Vlčího muže zabijí, ale k čemu by to asi bylo dobré? Není zlý, je jen od přírody šílený. Zabít ho by bylo zbytečné a kruté. Když Nárůdek s Vlčím mužem skončil, obrátil pozornost k Samovým ostatkům. „Tak počkat,“ zadržel jsem je, když už se ho chystali sebrat a odvézt na káře. „Co chtějí se Samem udělat?“ Pan Topol si nervózně odkašlal. „Je jaksi… zcela evidentní, že ho hodlají… spořádat.“ Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co tím slovem myslí. „To ho chtějí sežrat?“ zavřískal jsem. „Nemůžeme ho jen tak nechat ležet,“ upozornil pan Topol. „A nemáme čas ho pohřbít. Je to to nejsnadnější –“ - 147 -
„Ne.“ řekl jsem pevně. „Darrene,“ vložil se do věci pan Hroozley, „neměli bychom se plést do –“ „Ne!“ zařval jsem, došel jsem k Nárůdku a začal jsem Lidičky odstrkovat. „Jestli chtějí sníst Sama, nejdřív budou muset sníst mě!“ Lidičkové si mě beze slova prohlíželi hladovými zelenými očky. „Myslím, že by si velice rádi posloužili,“ utrousil suše pan Topol. „Já mluvím vážně.“ zavrčel jsem. „Nedovolím jim Sama sníst. Zaslouží si poctivý pohřeb.“ „Takže ho místo nich sežerou červi?“ zeptal se pan Topol, ale když jsem po něm loupl očima, vzdychl si a nakvašeně potřásl hlavou. „Nech kluka, ať je po jeho, Hibernie,“ prohlásil tiše pan Hroozley. „Můžeš se s ostatními vrátit do tábora. Já tu s ním zůstanu a pomůžu mu vykopat hrob.“ „No prosím,“ pokrčil pan Topol rameny. Potom hvízdl a ukázal na Lidičky prstem. Zaváhali, pak ale vycouvali a shlukli se kolem majitele Circo Mostruoso. Zůstal jsem s mrtvým Samem Grestem sám. Pan Topol a jeho pomocníci odešli. Pan Hroozley se posadil vedle mě. „Jak ti je?“ zeptal se. Zavrtěl jsem hlavou. Na to nebylo snadné odpovědět. „Cítíš se silnější?“ „Ano,“ řekl jsem tichounce. Od chvíle, kdy jsem Samovi vypil krev, neuteklo moc času, ale i tak jsem už zaznamenal, že je to jiné. Zlepšil se mi zrak, zrovna tak i sluch, omlácené tělo mě nebolelo zdaleka tolik, jak by mělo. „Zase nebudeš dlouhou dobu muset pít,“ oznámil mi. „Je mi to jedno, neudělal jsem to pro sebe. Udělal jsem to pro Sama.“ „Zlobíš se na mě?“ chtěl vědět. „Ne,“ vzdychl jsem si. „Darrene, já doufám, že –“
- 148 -
„Nechci už o tom mluvit!“ skočil jsem mu do řeči. „Je mi zima, jsem otlučený, je mi smutno a cítím se sám. Chci myslet na Sama, ne plýtvat slovy na vás.“ „Jak si přeješ,“ kývl a začal rukama vyhrabávat zem. Pár minut jsem hrabal vedle něj, pak jsem se narovnal a podíval se na něj. „Teď teprve jsem doopravdy upírův pomocník, co?“ zeptal jsem se. Smutně přikývl. „Ano. Jsi.“ „Máte z toho radost?“ „Nemám,“ řekl. „Stydím se za to.“ Jak jsem na něj celý zmatený poulil oči, někdo se nad námi objevil. Byl to jeden z Nárůdku, ten kulhavý. „Jestli si myslíš, že si Sama odneseš…“ pohrozil jsem mu zahliněnou rukou. Ale než jsem se dostal dál, seskočil do mělké jámy. zaťal do země silné, šedivé prsty a rval veliké kusy hlíny. „On nám pomáhá?“ vyrazil jsem překvapeně. „Vypadá to tak.“ kývl pan Hroozley a položil mu ruku na rameno. „Odpočiň si,“ doporučil mi. „My dva budeme kopat rychleji. Až bude čas tvého kamaráda pohřbít, zavolám tě.“ To mi připadalo rozumné, a tak jsem přikývl, vylezl nairu a lehl jsem si na kraj. vedle rychle se prohlubujícího hrobu. Po chvilce jsem se odšoural o kousek dál, posadil jsem se a čekal ve stínech opuštěného depa. Sám se svými myšlenkami. A se Samovou rudou krví na rtech a mezi zuby.
- 149 -
TŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA
S
ama bez okolků – nenapadlo vhodného, mohl říct – a hrob
jsme pohřbili velkých nějak mě nic co bych pak jsme zasypali. Ale
nezamaskovali jsme ho, takže ho policie objeví a potom ho pohřbí patřičně. Chtěl jsem. aby se s ním rodiče mohli rozloučit se vším všudy. Tohle ho jen prozatím uchrání před mrchožrouty (a Nárůdkem). Před svítáním jsme opustili tábor. Pan Topol všem řekl, že nás čeká dlouhý přesun. Samovo zmizení způsobí rozruch, a tak se musíme odklidit co možná nejdál. Když jsme vyráželi, říkal jsem si, co se asi stalo s Ervém. Vykrvácel v lese k smrti? Nebo to stihl k lékaři? Anebo ještě teď někde běhá a křičí Moje ruce! Moje ruce!? Bylo mi to jedno. Snažil se sice hájit to, co měl za správnou věc, ale stejně bylo všechno jeho vinou. Kdyby si nezačal hrát se zajištěním klece, Sam by ještě žil. Nedoufal jsem, že je Ervé po smrti, ale taky jsem se za něj nehodlal modlit. Ponechám ho osudu, ať se stane co se stane. Když panoptikum vyráželo na cestu, Evra seděl vedle mě na zadním konci korby jednoho auta. Něco začal říkat. Zarazil se. Odkašlal si. Pak mi položil na klín tašku. „Tohle jsem našel,“ ucedil. „Tak mě napadlo, jestli to nechceš.“ Bolavýma očima jsem se zadíval na jmenovku – Sam Grest – a pak jsem se rozbrečel a dlouho nad taškou vzlykal. Evra mě objal a pevně stiskl a plakal se mnou.
- 150 -
„Pan Hroozley mi pověděl, co se stalo,“ zamumlal potom, trošku se vzpamatoval a otřel si z tváře slzy. „Že jsi vypil Samovu krev, abys jeho duši udržel naživu.“ „Asi jo,“ řekl jsem malátně a nepřesvědčené. „Podívej,“ řekl Evra, „Já vím, jak hroznější nechtěl lidskou krev pít, ale tohle jsi udělal pro Sama. Bylo to z dobroty, nic zlého. Neměl by sis vyčítat, že jsi z něj pil.“ „Asi ne,“ pípl jsem, ale pak jsem při té vzpomínce zaúpěl a znovu jsem se rozplakal. Čas utíkal, Circo Mostruoso jelo dál, ale myšlenky na Sama se zanechat za zády nedaly. Když se setmělo, zajeli jsme ke kraji silnice a udělali si krátkou přestávku. Evra šel sehnat jídlo. „Mám ti něco přinést?“ zajímal se. „Ne,“ odpověděl jsem s tváří přimáčknutou ke sklu okna. „Nemám hlad.“ Chystal se odejít. „Počkej moment,“ zadržel jsem ho. Měl jsem v ústech podivnou chut Samova krev, slaná a děsivá, jako by mi pořád hořela na rtech, ale to, co v chuťových buňkách u kořene jazyka rozezvučelo zvonečky, to bylo něco jiného. Něco jsem chtěl, něco, na co jsem nedostal chuť ještě nikdy. Chvíli jsem byl úplně zmatený a netušil jsem, co to je. Pak jsem to toužení rozpoznal a pousmál jsem se, maličko, skoro neviditelně. Prohledal jsem Samovu tašku, ale sklenička nejspíš vypadla někde v táboře. Zadíval jsem se na Evru, otřel jsem si slzy z očí, olízl rty, a pak jsem se hlasem, který malinko zněl jako hlas jednoho známého, vykutáleného a přechytřelého klučiny, zeptal:
- 151 -
„Nemáme nějaké
naložené
cibulky?“
- 152 -
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ Aby Darren Shan zachránil život kamaráda, musí nasadit vlastní. Musí se v boji postavit tvoru zcela propadlému zlu a propátrat…
KRVAVÉ CHODBY Máte-li odvahu číst dál. obraťte stranu:
- 153 -
PROLOG
Z
pachu krve se až dělá zle. Stovky zdechlin visí na stříbřitých hácích, jsou ztuhlé. lesknou se zmrzlou krví. Vím, že to jsou jen zvířata, krávy, prasata, ovce. ale pořád o nich přemýšlím, jako by to byli lidé. Opatrně pokročím vpřed. Díky silným stropním světlům je tu jako ve dne. Musím našlapovat opatrně. Skrývat se za zvířecími mrtvolami. Sunout se zvolna. Podlaha je kluzká vodou a krví a o to je chůze ještě těžší. Zahlédnu ho vepředu… upíra… pana Hroozleyho. Postupuje stejně opatrně jako já a oči upírá na tlouštíka, který je o něco před ním. Tlouštík. Kvůli němu tady v promrzlých jatkách jsem. Je to ten, koho se pan Hroozley rozhodl zabít. A ten, koho musím zachránit. Tlouštík se zastaví a prohlédne si kus masa na háku. Tváře má buclaté a růžové, na nose brýle se světlými umělohmotnými obroučkami. Poplácá mrtvé zvíře – mršina se pomalu rozhoupe a od protivného skřípavého zvuku, který vydává hák, se mi rozdrnčí zuby – a pak si muž začne pohvizdovat. A znovu vykročí. Pan Hroozley ho sleduje. A já taky. Evra je někde daleko vzadu. Nechal jsem ho venku. K čemu máme riskovat život oba? Zrychlím, zvolna se přibližuju. Nikdo neví, že tu jsem. Pokud všechno půjde podle plánu, ani se to nedozvědí, aspoň do chvíle, kdy pan Hroozley přejde k činu. Do chvíle, kdy budu přinucen jednat. Tlouštík se znovu zastaví. Skloní se a cosi si prohlédne. Rychle ukročím zpátky, protože dostanu strach, že mě zahlédne, ale pak si všimnu, že pan Hroozley se k němu blíží. Sakra! Na schovávání není čas. Pokud si k napadení vybral tenhle okamžik, musím se dostat blíž.
- 154 -
Proběhnu tryskem několik metrů, riskuju, že mě uslyší. Naštěstí se naprosto soustředí na tlouštíka. Teď už jsem jen tři čtyři metry za upírem. Zvedám dlouhý řeznický nůž, který jsem držel v ruce po boku. Očima se vpíjím do pana Hroozleyho. Nedám se do toho, dokud nezačne on, dám mu dostatek možností, aby prokázal, že moje strašlivé podezření bylo mylné, ale jakmile spatřím, že se napíná a chystá ke skoku… Stisknu nůž pevněji. Cvičil jsem si to celý den. Vím přesně, které místo chci zasáhnout. Jedna svižná rána přes upírovo hrdlo a bude po všem. Konec pana Hroozleyho. Jen jedna mršina, kterou je potřeba přihodit na hromadu. Utíkají dlouhé chvilky. Neodvažuju se vyhlédnout a zjistit, co si to tlouštík tak prohlíží. To se nikdy nenarovná? A pak se to stane. Tlouštík se namáhavě napřímí. Pan Hroozley sykne. Chystá se skočit. Napřáhnu nůž a uklidňuju se. Tlouštík už stojí. Něco zaslechl. Podívá se ke stropu – odtud ne, ty hlupáku! – a pan Hroozley se vrhá kupředu. A spolu s upírem skáču i já, nahlas ječím, sekám po něm nožem a jsem pevně odhodlaný zabít…
- 155 -
NEZAPOMEŇTE!
- 156 -
CHYSTÁME PRO VÁS!
KRVAVÉ CHODBY KNIHA TŘETÍ PTEJTE SE U SVÉHO KNIHKUPCE!
- 157 -
Příběhy Darrena Shana II.
DARREN SHAN
UPÍRŮV pomocník Z anglického originálu The Vampire’s Assistant, vydaného nakladatelstvím Collins, Londýn, 2000, přeložil Richard Podaný Ilustrovala Marta Hadincová Obálka a grafická úprava Miro Hadinec Vydal jako svou 9218. publikaci Albatros nakladatelství, a. s., Praha, 2003 Odpovědná redaktorka Jiřina Novotná Výtvarná redaktorka Jana Mikulecká Technická redaktorka Arnoštka Svobodová Vytiskla tiskárna EKON, Jihlava 1. vydání 13-711-003 14/65
- 158 -
- 159 -
