Příběh vojáka. Mojmír Zachariáš

Mojmír Zachariáš

Příběh vojáka Pohled na čtyřicetiletou službu vojáka z povolání, od poručíka po generálporučíka, od 50. let až po listopadovou revoluci v roce 1989 a krátce po ní

DOKOŘÁN

3

Zacharias_tisk.indd 3

5.10.2012 16:02:30

Mojmír Zachariáš

Příběh vojáka Pohled na čtyřicetiletou službu vojáka z povolání, od poručíka po generálporučíka, od 50. let až po listopadovou revoluci v roce 1989 a krátce po ní Copyright © Mojmír Zachariáš, 2012 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele. Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické) Odpovědný redaktor Marek Pečenka Obálka a sazba Miloš Jirsa (pdf) Konverze do elektronické verze Marek Pečenka Vydalo v roce 2012 nakladatelství Dokořán s. r. o., Holečkova 9, Praha 5, [email protected], http://www.dokoran.cz

(554. publikace, 83. elektronická, pdf) (555. publikace, 84. elektronická, epub) (556. publikace, 85. elektronická, mobi) ISBN 978-80-7363-490-2 (pdf) ISBN 978-80-7363-491-9 (epub) ISBN 978-80-7363-492-6 (mobi

Obsah

Pár vět úvodem ................................................................................................................. 7 Jak jsem se stal vojákem......................................................................................... 9 Rodina a dětství – Střední škola Začátky kariéry ............................................................................................................ 19 Vojenské učiliště – Jak jsem se stal členem KSČ – Některé politické události – Bojový útvar – Odvelení na výstavbu Bruselského pavilonu do Prahy – Z motostřelce tankistou – Struktura pluku – Kubánská krize – Běžný život u pluku – Samovolné vzdálení vojína Záruby – Ukázka při překonávání Labe tankem pod vodou – Daleký přesun tankového pluku po silnicích, z Čech až na Moravu Od akademie přes pluk k akademii............................................................ 58 Studium na Vojenské akademii v Brně – Rok 1968 – Diplomová práce – Čtyři roky u tankových pluků ve funkcích náčelníka štábu a velitele – Náčelník štábu tankového pluku v Čáslavi – Velitel tankového pluku v Jindřichově Hradci – Studium na Vojenské akademii generálního štábu v Moskvě – Seznámení v Moskvě – Péče o naše soukromí Vojenská praxe na vyšších funkcích .......................................................... 89 Náčelník štábu tankové divize v Táboře – Velitel motostřelecké divize v Kroměříži – Štábní nácvik –

5


5.10.2012 16:02:30

První setkání s představiteli Spojeného velení – Mimořádná událost na štábu divize – Některé politické události – Cvičení Štít-82 – Zástupce velitele 4. armády – Velitel 4. armády – Štábní nácvik s výjezdem – Střelby protiletadlového raketového pluku – Boj o garáže – Vztahy ve vyšších funkcích – Konflikt s náčelníkem Hlavní politické správy a jeho zástupcem Velitelství Západního vojenského okruhu ....................................... 135 Náčelník štábu Západního vojenského okruhu – Jak KSČ „dohlížela“ na armádu? – Velitel Západního vojenského okruhu – Využití moderní techniky – Poslední setkání s maršálem Kulikovem – Listopad 1989 – Setkání s představiteli Občanského fóra v Táboře – Jednání s Vojenskou obrodou v Táboře – Výzva k zásahu – Kolegium ministra obrany a změny v armádě – Odvolání z velitelské funkce Poslední roky .............................................................................................................. 178 Moskva, štáb Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy – Obvinění – Návrat do Prahy – Institut strategických studií – Parlamentní vyšetřovací komise Listování minulostí naší armády ............................................................... 196 Operační plánování použití armády v minulosti – Měli jsme jaderné zbraně? – Operační plánování použití armády v 80. letech – Konference u kulatého stolu ve Stockholmu – Bylo ohroženo Polsko v roce 1981 agresí Varšavské smlouvy – Byli jsme agresoři, nebo jsme se připravovali k obraně našeho území? Doslov ....................................................................................................................................218 Příloha 1 – Chronologie vojenské kariéry.....................................................220 Příloha 2 – Základní struktura pozemních jednotek ČSLA k listopadu 1989 .............................................................................................................221

6


5.10.2012 16:02:30

Pár vět úvodem

Text, který jsem napsal, není klasickou autobiografií. Je příběhem obyčejného kluka z průměrné rodiny, který se vypracoval a „prosloužil“ až do nejvyšších vojenských funkcí a po čtyřiceti letech služby odešel do zálohy jako generálporučík. Stálo za tím dvacet let učení a studia na civilních a vojenských školách, praxe na nejrůznějších funkcích v armádě a také hodně nepříjemností ve službě i v rodinném životě. Soukromý život jsem až na výjimky do knihy nepojal. Nebyl jednoduchý, vydal by jistě na samostatnou knihu, ale já se chtěl především soustředit na život vojenský – koneckonců ten také asi případného čtenáře bude nejvíce zajímat. Dovolím si upozornit čtenáře, že text vychází jen z mých vzpomínek. Nepsal jsem si deník a nemám ani žádné dokumenty z té doby. Jak se dnes přesvědčuji, paměť má své mezery a některé věci či jejich posloupnost se mi vybavují jen těžko. Setkal jsem se v průběhu výkonu svých funkcí v armádě se stovkami či tisíci nejrůznějších funkcionářů v armádě i v civilu a rovněž si je všechny nepamatuji jménem. Omlouvám se za případné nesrovnalosti, ke kterým mohlo dojít.

7


5.10.2012 16:02:30

Jak jsem se stal vojákem

Rodina a dětství Na svět jsem přišel v Hradci Králové v únoru 1939, pouhý měsíc před okupací naší republiky fašistickým Německem. Narodil jsem se do rodiny úředníků Nemocenské pojišťovny. Neměl jsem tedy dělnický původ, což bylo po únoru 1948 předpokladem úspěšné kariéry. Oba moji rodiče byli absolventy obchodní akademie a pracovali v hradecké Nemocenské pojišťovně, která v té době sídlila na Ulrichově náměstí. Zde se také seznámili. Bydleli jsme ve Věkoších, pouhé dva kilometry od centra města a stejně tak od letiště, v domku, který postavili prarodiče z matčiny strany v 30. letech na hypotéku. Na domku bylo vidět, že byl postaven před válkou a se skromnými náklady. Poznalo se to nejen na první pohled, ale zvláště vždy, když stoupla voda v Labi, vzdáleném vzdušnou čarou asi kilometr. V ten okamžik začala stoupat voda i v našem sklepě a někdy jí tam bylo i více než půl metru. Nedostatečně provedená izolace se nám každoročně pravidelně mstila. Babička zemřela pár týdnů před mým narozením a děda cestoval po různých štacích v Čechách. Byl vyučený zámečník, a tak hledal pracoviště, kde by se uplatnil. Našel si vždycky místo údržbáře v nejrůznějších hotelích či horských chatách a tam pracoval tak dlouho, dokud ho to bavilo. Když se mu zdálo, že je již příliš dlouho na jednom místě, odešel ji-

9


5.10.2012 16:02:30

nam. Dělal to již před 1. světovou válkou a nějak mu to zůstalo v krvi. Proto se také moje matka narodila ve Vídni v roce 1911, kde v té době s babičkou žili. Po mém narození se u nás vždy jednou za čas na pár dní objevil a potom stejně náhle jak přišel, zase odešel – a opět jsme o něm měsíce nevěděli. Během těch několika setkání jsem se také od něho dozvěděl, že v 1. světové válce bojoval za Rakousko-Uhersko a skončil jako legionář na Sibiři, odkud se přes Vladivostok vrátil domů. S hypotékou si starosti nedělal, a tak splácení dluhů zůstalo na mých rodičích a pronásledovalo nás až do konce 50. let. Posledním jeho pracovištěm byla Luční bouda v Krkonoších, kde také dělal údržbáře, a tam jsem se s ním také setkal naposledy. Můj otec pocházel z velmi chudé vesnické rodiny z Opatovic nad Labem. Měli malou chaloupku na okraji vesnice, ve které byly dvě místnosti, na dvoře byla stodola, chlívek a „kadibudka“ u hnoje. Jeho matka, moje druhá babička, chovala slepice, husy, králíky a zpravidla i dvě kozy, které jsem také několikrát pásl na obecním palouku. Babička se živila jako příležitostná zemědělská nádenice. Dědu z otcovy strany jsem nikdy neviděl, ani o něm nikdy neslyšel – doma se o něm nikdy nemluvilo. Zdá se jako zázrak, že můj otec, který vyrostl v takových poměrech, mohl vystudovat obchodní akademii. Moje první vzpomínky z dětství jsou spojeny se spoustou lidí, kteří jsou v naší kuchyni a zkouší divadlo. Ve Věkoších byl velmi aktivní divadelní spolek a dost ochotníků, kteří za okupace připravovali, zkoušeli a hráli divadelní hry a zpěvohry českých klasiků. Ještě dlouho po válce jsme doma měli barevné plakáty, které formou letáků vydával divadelní spolek a informoval tak místní obyvatele, kdy a co bude v hospodském sále uvádět a v jakém „hereckém“ obsazení. Nechyběli tam nikdy ani moji oba rodiče.

10


5.10.2012 16:02:30

V paměti mi zůstalo i noční bombardování chemických továren v Pardubicích ke konci války a to, jak nás s bratrem rodiče vzbudili a vyvedli na zahradu. Asi nás to mělo nějakým způsobem ochránit před případným zásahem bombou. Dnes vím, že to byla přehnaná opatrnost, nebezpečí nehrozilo, vždyť cíl náletu byl vzdálen více než 20 kilometrů. Přes tuto vzdálenost byly velmi dobře slyšet výbuchy leteckých bomb. V pěti letech jsem se stal téměř „odbojářem“. Ve Věkoších byli za války němečtí vojáci a jednou proletěla po vsi zpráva, že přivedli ruské zajatce a zavřeli je do stodoly nedaleko návsi. My, odvážní pětiletí a šestiletí kluci, jsme se rozhodli, že to musíme prozkoumat. Vyrazili jsme k návsi a před vraty jedné stodoly uviděli chodit německého vojáka s puškou. Když jsme se přiblížili ke stodole, nevěnoval nám žádnou pozornost, a tak jsme si troufli jít dál. Zajatci nás spatřili škvírami ve vratech a prosili jasnými gesty o cigarety. Vyrazili jsme do vsi a sesbírali všechny nedopalky, které jsme mohli nalézt. Potom jsme se rychle vrátili ke stodole. Německý voják tam stále chodil, ale stále si nás nevšímal. Podali jsme nedopalky zajatcům a uháněli se domů pochlubit, jaký hrdinský čin jsme právě vykonali. Bez výjimky jsme dostali výprask, protože to bylo mnohem nebezpečnější, než jsme tehdy jako děti dokázali posoudit. Do konce války se moji rodiče rozvedli a v létě 1945 si matka našla nového přítele z ochotnického spolku. Asi se znali již dávno, ale na to, abych tehdy mohl pochopit, proč se rodiče rozešli, jsem byl příliš malý. S otcem jsme se ale dále vídali, zůstal v Hradci až do své smrti v roce 1975. Domek jsme pronajali a odstěhovali se do severovýchodního výběžku hradeckého kraje na samotnou hranici s Polskem. Nové bydliště jsme měli v Králíkách, nedaleko Suchého Vrchu

11


5.10.2012 16:02:30

a Králického Sněžníku. Náš budoucí otčím, profesí elektrikář, tam získal práci a služební byt v rozvodně za městem. V Králíkách jsem také v září roku 1945 začal chodit do školy. Za nějakou dobu se matka vdala a začala pracovat jako úřednice na obecním úřadě a později na místním národním výboru. Prožil jsem tu pěkných pět let dětství s kamarády, ve skautu a hlavně v nádherné přírodě. Zima byla vždycky opravdová – se spoustou sněhu na lyžování a sáňkování. Ráno, když jsme šli do školy, prošlapával otčím i metrové závěje sněhu, za ním jsme se brodili sněhem my – můj starší bratr, já a zástup uzavírala matka. Asi 800 metrů jsme se museli doslova prodírat sněhovou záplavou, která mi sahala až po pás, než jsme se dostali k prvním domům, kde již byla cesta prošlápnutá. Dále ve městě pak již byly ve sněhu proházené uličky, někdy i dva metry hluboko ve sněhu. Tak to bylo skoro každou zimu. Auta v té době nejezdila vůbec a rozvoz zboží a materiálu zabezpečovaly saně tažené koňmi. Většina dětí a také my s bratrem jsme velmi často jezdili do školy na lyžích, protože to bylo lehčí a rychlejší než se brodit sněhem. I škola na to byla připravená a v šatnách bylo vyhrazené místo pro lyže a sáňky. Hned vedle našeho domu tekl z kopce potůček a asi 200 metrů výše na něm byla líheň pstruhů. Zalesněný kopec navazoval na „Horu matky Boží“ s klášterem, který měl chodby do čtverce a v nich nádherné obrazy, které jsme obdivovali. Z města vedla nahoru ke klášteru lipová alej s křížovou cestou a kapličkami. V zimě pak byla alej sáňkařskou a lyžařskou dráhou, ale jen pro velmi zdatné sportovce. Okolí celé hory bylo ideálním lyžařským a sáňkařským přírodním areálem, z kterého jsme na lyžích dojeli až domů do dvora. Bruslit jsme chodili na zamrzlý rybník na druhé straně města a tam jsme také

12


5.10.2012 16:02:30

začínali se svým hokejovým uměním na „šlaj ách“. Nepamatuji se, že by za těch celých pět let, co jsme tam bydleli, nebyl v zimě sníh nebo led. Tak jsem se také sám naučil lyžovat a bruslit. V létě bylo krásně a chodil jsem se skauty do přírody, celá rodina chodila na procházky a v sezóně jsem vyrážel do lesa na houby. Na nedaleký Suchý vrch jsme několikrát uskutečnili celodenní výlet. Cesta tam trvala pěšky skoro tři hodiny a po odpočinku a pozorování nádherného okolí z rozhledny jsme se opět vydali pěšky domů. Asi 200 metrů od našeho domu bylo i koupaliště a hned vedle něj fotbalové hřiště. Pro dětské radovánky to bylo ideální prostředí. Rostl jsem tak obklopen přírodou, která doslova nabádala ke svému využití. V roce 1950 byl otčím přeložen do Jablonného nad Orlicí, a tak jsme vyměnili byt v rozvodně za byt v malé vodní elektrárně. Bylo to na řece Orlici, která v té době byla čistá a plná pstruhů, raků a mřenek. Pod jezem i v náhonu bylo pěkné koupání a za domem začínal les. Do lesa jsem chodil pozorovat lesní zvěř a nebylo výjimkou, že se mi podařilo zahlédnout lišku nebo srnku. V létě tam rostla spousta hub, chodil jsem i na maliny a borůvky. Kolem elektrárny vedla také místní komunikace, na které jsem v nestřežených a pro mě bezpečných chvílích již ve dvanácti letech proháněl otcovu Jawu 250 neboli Péráka. To mělo skončit, když na mě žalovali zaměstnanci podniku Tesla, který stál za řekou. Viděli mě jezdit a nevím, proč jim to vadilo, ale způsobili mi problémy. Dostal jsem výprask a otčím se rozhodl schovat klíček od zapalování. Ani to mě nezastavilo. Věděl jsem, že se dá zapalování zapnout šroubovákem, a tak jsme s o rok mladším kamarádem proháněli motorku dál.

13


5.10.2012 16:02:30

Střední škola V Jablonném jsem také ukončil základní školu se samými jedničkami a v září 1953 nastoupil do gymnázia v Králíkách, ze kterých jsme se před 3 roky odstěhovali. Přestože jsem jako kluk uvažoval o tom, že bych chtěl být horníkem nebo kuchařem, na doporučení třídního učitele jsem nakonec šel na gymnázium. Nebylo to lehké, protože právě probíhala jedna z mnohých reforem ve školství a do gymnázia nastupovali současně žáci z osmých a devátých tříd. Já byl osmák, ale výuka na gymnáziu navazovala na devátou třídu. My mladší jsme z přírodovědných předmětů (matematika, fyzika, chemie) ničemu nerozuměli a museli jsme chodit na doučování. Bylo to dost náročné a profesory to moc nezajímalo. Znamenalo to také, že jsem musel změnit režim, denně vstávat v půl šesté a dojíždět 20 kilometrů osobním vlakem s přesedáním v Dolní Lipce. To představovalo jeden a půl hodiny do školy a totéž odpoledne domů. V roce 1955 byl otec opět přeložen, tentokrát do Hradce Králové. Tak jsme se po 10 letech vrátili tam, odkud jsme přišli. Protože se rodiče stěhovali již v dubnu, dokončil jsem 10. třídu gymnázia v internátu v Králíkách. Poslední rok střední školy jsem absolvoval na gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové. Ani zde to nebylo to nic lehkého. Ve svém rodném městě jsem neměl kamarády, a navíc mi zdejší profesoři dali patřičně znát, že jsem ze „Zapadlé Lhoty“. Jako by se domluvili, téměř všichni se snažili dokázat, že jsem přišel z venkova a že v Králíkách byli asi všichni k ničemu, nic tam nikoho nenaučili, a proto také já asi nic neumím. Hned v prvních dnech jsem byl několikrát za den vyvoláván a přezkušován. Bylo to deprimující a nejhorší byl fyzikář, který mě jinak než pětkou neklasifikoval. Nezbylo mi

14


5.10.2012 16:02:30

nic jiného, než jim dokázat, že nejsem úplný ignorant. Učil jsem se a za pár týdnů mě nechali na pokoji. Abych se „odměnil“ fyzikáři, který mě pronásledoval nejvíc ze všech, vybral jsem si fyziku za maturitní předmět. Doslova ho to šokovalo, a tak mě upozorňoval, že to nemohu zvládnout. Přesto jsem své rozhodnutí nezměnil. Popravdě řečeno, nebyl jsem „nadšený student“, více než učení mě bavil sport. V zimě hokej a lyže, v létě pak fotbal, a to se také projevilo na mém vysvědčení. I tak se dnes divím, že jsem s minimální studijní morálkou absolvoval studium s trojkami. Celý poslední rok jsem zvažoval, co bych chtěl dělat po skončení gymnázia. Původní dětské představy vzaly během střední školy za své, ale vyhraněný zájem jsem neměl. Na jaře 1956 jsem si tak podal jsem přihlášku na Vysokou školu textilní v Liberci, ještě na jednu školu – a rovněž k Plavbě labsko-oderské. Finanční situace v naší rodině však byla dost složitá. Hypotéka na domek ještě nebyla splacena a starší bratr se učil v Kutné Hoře na střední elektrotechnické škole. Byl ubytován v internátu, a rodiče ho tak museli podporovat. Věděl jsem, že na moje studium asi nebudeme mít dost prostředků. Zapracovala však náhoda. V zimě se ve škole objevil náborový důstojník okresní vojenské správy, který přišel do gymnázia lákat vhodné kandidáty do armády a nabízel možnosti absolvování vojenského učiliště. Podle dnešní terminologie šlo o vyšší odbornou školu, uchazeči museli mít maturitu a absolvovali přijímací zkoušky z matematiky, češtiny, ruštiny a tělesné výchovy. Náklady na toto studium, ubytování a stravu nebyly žádné. Jako posluchač učiliště jsem měl naopak obdržet měsíční služné ve výši 215 Kčs. Po třech letech bych se jako absol-

15


5.10.2012 16:02:30

vent učiliště měl stát poručíkem, který má plat a zajištěnou budoucnost. Rozhodující měla být odvaha jít již v 17 letech na vojnu, odpovídající fyzická kondice, dobrý zdravotní stav a zvládnutí přijímací zkoušky. Přihlásil jsem se do Pěchotního vojenského učiliště v Lipníku nad Bečvou, kam jsem byl také pozván na přijímací zkoušky. Nejdříve jsem však musel absolvovat zdravotní prohlídku snad ve všech odděleních nemocnice v Hradci Králové. Dopadla dobře a závěr zněl, že jsem schopen nástupu na vojenskou službu. Po několika týdnech jsem byl písemně vyrozuměn, že jsem i zkoušky úspěšně zvládl, a tak jsem se již v klidu mohl připravovat na maturitu. Přestože se blížila závratným tempem, nezabránila mi příprava na ni i v jiných aktivitách. Měl jsem rád přírodu, věnoval jsem se běžným sportům, jako byla kopaná, hokej, jezdil jsem také hodně na kole. Pokud bylo příznivé počasí, objížděl jsem téměř každou neděli okolí Hradce Králové a denní trasy 50–100 kilometrů jsem zvládal bez problémů. Navíc jsem byl přemluven spolužákem a společně jsme absolvovali parašutistický výcvik ve Svazarmu. Absolvovali jsme teorii, pozemní výcvik a také balení padáků. První seskoky byly naplánovány v souladu se „zákonem schválnosti“ na květen – na dobu, kdy jsem měl i maturovat. Ve svatém týdnu, jsem se tak kromě přípravy na maturitu věnoval balení padáků na letišti v Hradci Králové a pod odborným vedením zasloužilého mistra sportu Zdeňka Kaplana jsem ještě před maturitou absolvoval své první tři seskoky. Byl to úžasný a nezapomenutelný zážitek. Navlékli jsme si padákový postroj s hlavním padákem, připevnili záložní padák a neohrabaně se vydali k dvoumotorovému trofejnímu letounu Siebel, který nás vynesl do osmisetmetrové výše nad letiště. Seděli jsme za kabinou na lavicích podél trupu, z kaž-

16


5.10.2012 16:02:30

Po prvních seskocích ve Svazarmu.

dé strany tři. Za námi byla u otevřených dveří napříč další lavice, ze které jsme se měli potom vrhnout do prostoru pod letoun. Poprvé v životě jsem letěl v letadle a neměl jsem s ním přistát, ale vyskočit z něho. Když jsme se přiblížili k letišti, dva jsme se přesunuli na lavici, která končila u otevřených dveří letícího letadla. Za nimi zela prázdnota a vál prudký vichr. Instruktor Kaplan nám zapojil výtažné lano od našich padáků na kotvu v letadle a pokynem hlavy nás vyzval, abychom se připravili k seskoku. Znamenalo to přisunout se k zejícímu otvoru, uchopit rukama ze stran vnější strany trupu a na postrčení do ramene se přitáhnout a vyklopit se do řvoucí prázdnoty. Tam už se vše odehrálo velmi rychle. Proud vzduchu mě uchopil a mrštil se mnou pod letadlo. Předchozí řev se změnil v naprosté ticho

17


5.10.2012 16:02:30

a vytažený padák mě prudkým nárazem narovnal do správné polohy. Podíval jsem se nahoru a uviděl otevřený padák nad sebou. Země se ze začátku nepřibližovala, takže jsem se zorientoval a vyzkoušel řízení padáku, abych se co nejvíce přiblížil k místu, kde bylo na letišti vyznačeno křížem místo přistání. Když jsem se snesl asi do výšky 100 metrů, bylo vidět, jak rychle klesám a musel jsem se připravit na dopad a setkání se zemí. Parakotoul jsme nacvičovali z můstků, ale klesání s dopřednou rychlostí bylo zcela něco jiného. Setkání se zemí bylo poměrně tvrdé, a tak jsem ho neustál. Doslova to se mnou praštilo o zem. Euforie z prvního seskoku však vynahradila nepovedené přistání. Sbalil jsem padák a šel se hned připravit na další seskok. Tak jsem absolvoval bez problémů a s velkým nadšením své první tři seskoky v rámci „přípravy na maturitu“. Teprve zbývající čas jsem věnoval učení. Přestože jsem se moc neučil, podařilo se mi zvládnout i maturitu včetně fyziky. Kromě profesorů jsem překvapil i sebe a neměl si, že mohu zvládnout více, než jsem si do té doby uměl představit. Ze školních povinností mi zbyla pouze účast na maturitním plese. A to nebylo nic nepříjemného. Léto jsem strávil brigádou na stavbě kravína v místním JZD. Na tři měsíce se ze mě stal kopáč a pomocný dělník na stavbě. Za vydělané peníze jsem si koupil gramofon a tranzistorové rádio Tesla, které se objevilo na trhu jako novinka a po kterém jsem toužil. Můj civilní život skončil.

18


5.10.2012 16:02:30

Začátky kariéry

Vojenské učiliště V srpnu 1956 mi přišel z okresní vojenské správy povolávací rozkaz a žádanka na úvěrovou přepravu, za kterou jsem měl dostat na nádraží jízdenku do Lipníku nad Bečvou. V září jsem pak odjel do své budoucí posádky, kde v té době bylo Pěchotní učiliště. Jako sedmnáctiletý odvedenec jsem tak zahájil svou čtyřicetiletou službu v armádě. Když jsme na nádraží v Lipníku nad Bečvou vystoupili z rychlíku, byli jsme již očekáváni. Vojáci vedení důstojníkem z učiliště nás odvedli k připraveným autům a za dvacet minut se již otevřela brána kasáren. Ostatní šlo ráz na ráz. Kontrola podle seznamů, svlékání, stříhání, zabalení našich civilních obleků, koupání a „fasování“. Dostali jsme do stanového dílce hromadu výstrojních součástek a byli jsme odvedeni do svých rajonů. Tam jsme se učili všechno skládat do „komínků“ a uložili vše, co jsme neměli na sobě, do nočního stolku a skříňky. Byla to prudká změna. Od klidného domácího života, kde jsem měl na vše dost času a mohl si relativně sám rozhodovat, co a kdy budu dělat, bez zjevné a neustálé kontroly, jsem se dostal do prudkého kolotoče nástupů, příprav na „něco“, stálých kontrol, povelů, poklusů, rovnání a uklízení, od budíčku do večerky. Po budíčku v 6 hodin následovala za 10 minut rozcvička v ústroji „do půl těla“, tedy jen v kalhotách a „půllitrákách“,

19


5.10.2012 16:02:30

a to již byly ranní zářijové teploty kolem nuly, nebo dokonce i pod ní. Po rozcvičce chvilka na osobní hygienu a úklid osobních věcí a lůžek, za pár minut nástup na snídani, po snídani ranní prohlídka čistoty a upravenosti a hned poté byl zahájen výcvik. Pětkrát po padesáti minutách s desetiminutovými přestávkami, pak rychle umýt, vyčistit boty a nástup na oběd, zase kontrola vzhledu a odchod na oběd. Po obědě odpolední zaměstnání, potom čištění výstroje, zbraní a materiálu, který byl k výcviku používán, další kontrola při nástupu na večeři. Po večeři chvilka osobního volna, úklid, příprava na večerní kontrolu, což znamenalo opět povinnost obléci uniformu a „půllitráky“ a nastoupit ven na večerní kontrolu počtů a vzhledu. Po tom jsme pochodovali po nádvoří a střídali pořadový krok se zpěvem. Následoval přesun do ubytovacích rajonů, čištění bot, ukládání výstroje, osobní hygiena a příprava na večerku, která byla ve 22 hodin. V ten okamžik jsme museli všichni ležet ve svých postelích a velitel světnice nás kontroloval. Tak to šlo den za dnem celý přijímač a potom ještě celé tři roky. Do učiliště nás nastoupilo asi 90. Většina z gymnázií a středních škol s maturitou. Jen malá část nových posluchačů učiliště přišla z Vojenského gymnázia Jana Žižky a někteří i po prvním roce vojenské základní služby. Byli jsme rozděleni do družstev, čet a rot. Velitelé družstev byli určeni z těch posluchačů, kteří již měli rok vojny za sebou. Po seznámení s tím, co nás čeká, byl zahájen intenzivní základní výcvik. Teprve po měsíci a ukončení přijímače jsme se přestěhovali do svých rajonů a zahájili výcvik podle programů jako posluchači 1. ročníku Pěchotního učiliště. Absolvovali jsme tím zároveň základní vojenskou službu a připravovali se na své budoucí povolání.

20


5.10.2012 16:02:30

Od budíčku do večerky jsme se nezastavili a postupně zvládali všechny druhy bojové přípravy. Zaměstnání na učebnách se střídala s praktickým výcvikem na cvičištích a střelnicích. Dostali jsme zabrat při tělesné přípravě v tělocvičně, na překážkové dráze i při zrychlených přesunech, což byl střídavý běh s rychlou chůzí na 10 kilometrů. Fyzická připravenost po prvním roce se nám tak výrazně zlepšila. V ubytovacím rajonu jsme měli na chodbách zabudované hrazdy, abychom i ve svém volnu mohli trénovat výmyk předem, který byl jedním z hlavních cviků při zkoušce z tělesné přípravy. Ve střelecké přípravě jsme kromě teorie střelby a nauky o jednotlivých zbraních postupně ze všech zbraní také stříleli. Když přišla do výzbroje samonabíjecí puška vzor 52, předvedl celému učilišti právě náš velitel čety, nadporučík Kováč, jaká je to perfektní zbraň a jak ji také umí ovládat. Na terč vzdálený 100 metrů vystřelil za jednu minutu 37 mířených ran. Všemi zasáhl, a to musel ještě třikrát měnit zásobník, který byl na deset nábojů. Bylo to střelecké mistrovství, které zapůsobilo na všechny přítomné. Znali jsme všechny druhy pěchotních zbraní od pistole a pušky, přes samopaly, lehký a těžký kulomet, pancéřovku, tarasnici, minomet, bezzákluzový a protitankový kanon, protiletadlové dvojkanony a houfnici. Každý z nás měl přiděleno několik zbraní, o které se musel starat, ošetřovat je a čistit. Při sobotních prohlídkách jsme je museli vyčištěné předkládat rozebrané ke kontrole. Já sám jsem měl přidělenou pistoli, samopal, pušku a tarasnici. Po půl roce v učilišti jsem se stal správcem zbrojního skladu a zodpovídal za všechny zbraně v něm uložené a také za všechny výcvikové pomůcky. Po výcviku a střelbách jsem je přebíral do skladu od ostatních posluchačů a kontroloval je-

21


5.10.2012 16:02:30

jich čistotu a stav. Kromě toho jsem musel mít ve vzorném pořádku a čistotě celý sklad i s jeho zařízením. V technické přípravě jsme se naučili a zvládli konstrukci a ošetřování automobilní techniky, prošli řidičským výcvikem v terénu i na silnici. Po důkladné teoretické i praktické přípravě jsme zahájili jízdy na řidičském cvičišti. Učili jsme se jezdit na motorkách Jawa, v osobních automobilech Gaz, nákladních tatrách 805 a 128 a také v nově zaváděných nákladních automobilech Praga V3S. Když jsme to zvládli na cvičišti a v terénu, vyrazili jsme na silnice. Po ukončení výcviku, a to bylo až ve třetím ročníku učiliště, jsme absolvovali zkoušky z teorie, ošetřování a praxe a stali se držiteli řidičského oprávnění na motocykl, osobní a nákladní auto.

O přestávce při taktickém výcviku v roce 1957.

22


5.10.2012 16:02:30

Zima 1957 – lyžařský výcvik v Jeseníkách.

I v ostatních druzích bojové přípravy jsme se učili nejen teorii, ale museli jsme také projít všestranným praktickým výcvikem. Například v ženijní přípravě musel každý sám polní lopatkou vybudovat všechny typy okopů pro jednotlivce, a to ve správném rozměru i ve stanovené časové normě. Uměli jsme sestrojit a vybudovat různé typy výbušných i nevýbušných zátarasů a uměli je také najít a deaktivovat nebo ničit. Základní řády jsme znali nazpaměť, jednotlivé druhy bojové přípravy výcviku jednotlivce, čety, roty a praporu jsme za tři roky učiliště ovládali bez problémů. Uměli jsme učit a vychovávat své vojáky ve všech podmínkách života v kasárnách i ve výcvikových prostorech a na cvičeních. Znali jsme základy pedagogiky a psychologie a měli i vysvědčení, které nás opravňovalo vykonávat povolání vychovatele.

23


5.10.2012 16:02:30

Organizace zaměstnání a praktického výcviku byla pravidelnou náplní naší přípravy v učilišti. Při jednotlivých zaměstnáních jsme byli zařazováni do velitelských funkcí a učili se velet. Na závěr prvního i druhého ročníku jsme byli na měsíční praxi u útvarů, kde jsme byli zařazeni do funkcí velitelů čet. Dá se říci, že perfektní příprava v učilišti nás dokonale vyzbrojila do života u jednotek. Kromě toho všeho jsme chodili do dozorčí a strážní služby a prakticky zvládli jak výkonnou, tak i jejich velitelskou část. Prakticky jsme poznali, co je to služba v kuchyni, u roty nebo výkon strážní služby. Ve stráži jsme byli určováni do funkce velitele stráže, závodčího a běžně jako strážní na jednotlivá strážní stanoviště. Po teoretické, odborné i velitelské stránce nás u vojsk nemohlo nic překvapit nebo přivést do problémů. Po absolvování prvního roku učiliště mě vybral velitel čety na funkci svého zástupce a stal jsem se tak „pomocníkem velitele čety“. Vzhledem k tomu, že i v mé četě bylo několik absolventů vojenského gymnázia nebo těch, kteří přišli po roce vojenské základní služby, svědčilo to o mém dosavadním výborném zvládnutí prvního roku. Byla to práce navíc, protože jsem v době nepřítomnosti zastupoval velitele čety, zodpovídal za pořádek, kázeň, organizoval nástupy, úklid, odváděl četu na jednotlivá zaměstnání a prováděl veškerou kontrolní činnost. Jako pomocník velitele čety jsem se musel přestěhovat a společně ještě se třemi dalšími kolegy a staršinou roty jsme byli ubytováni v malé místnosti na konci chodby. Všichni jsme byli do těchto funkcí zařazeni jako posluchači stejného ročníku. Jen dva měli za sebou vojenské gymnázium a právě staršina byl jeden z nich. Ostatní posluchači naší roty bydleli ve velkých místnostech, kde byla celá četa, všech 24 posluchačů dohromady.

24


5.10.2012 16:02:30

Jak jsem se stal členem KSČ Po několika dnech v mé nové funkci za mnou přišel staršina roty a bez velkých úvodů spustil: „Máš za sebou velmi úspěšně první rok učiliště, u roty patříš mezi nejlepší posluchače. Nechceš vstoupit do komunistické strany?“ Musím přiznat, že mě jeho návrh velmi překvapil. Za prvé jsem ani nevěděl, že on sám je ve straně, za druhé jsem o něčem takovém ani neuvažoval. Z novin mě zajímal pouze sport a o politiku jsem se ani vzdáleně nikdy nezajímal. Věděl jsem, že moji rodiče byli v sociální demokracii a po roce 1948 přešli, stejně jako většina tehdejších sociálních demokratů, do KSČ. O politice se však u nás doma nevedly žádné debaty a ani o represích 50. let jsem nevěděl. Toto téma bylo u nás tabu a o tom, co se dělo, jsem se dozvěděl až o třicet let později. Proto jsem po pravdě staršinovi odpověděl, že jsem o něčem podobném nikdy neuvažoval a že také nevím, co bych tam dělal. Staršina se mě začal vyptávat na můj dosavadní život a tak jsme se dostali až k mému úřednickému původu. Na to zareagoval slovy, že je to malý problém, který se však dá řešit, když můj nevlastní otec je dělník. Za nějakou dobu mě oslovil s tím, že bych mohl podat přihlášku. Nechal jsem se přemluvit, podal přihlášku a hledal dva „ručitele“. Každý, kdo se chtěl stát členem strany, musel mít někoho, kdo už členem strany byl, znal kandidáta a také se za něj musel zaručit. Našli se dva odvážlivci, kteří se zaručili i za mě, a tak jsem se za nějakou dobu stal kandidátem na členství v KSČ. Kromě účasti na schůzích a placení členských příspěvků mi to nic nepřineslo. Neznal jsem ostatně důvod, proč by právě po mně měla toužit komunistická strana, a nevěděl jsem také, co bude člen-

25


5.10.2012 16:02:30

ství znamenat pro mě. Vlastně jsem o tom tehdy vůbec nepřemýšlel, ani si členství ve straně nespojoval se svou budoucí kariérou v armádě. Dnes už samozřejmě vím, že bez členství v KSČ by mě žádná kariéra nečekala, že bych se asi nemohl stát byť jen velitelem pluku... Byl jsem nakonec ve straně celých 32 let, ale nikdy jsem z toho neměl žádné osobní výhody. Do funkcí jsem byl zařazován stejně jako ostatní moji vrstevníci a později bylo snad jedinou výhodou, že jsem mohl na stranických schůzích objasňovat a prosazovat řadu nepopulárních nebo velmi závažných a náročných velitelských opatření. Byl to způsob, jak angažovat podřízené straníky pro plnění služebních povinností. Po mnoha letech, v době když jsem již odcházel do důchodu, jsem se konečně dostal ke svému osobnímu spisu a tak jsem se dověděl, že již tehdy v učilišti se můj úřednický původ „změnil“ na dělnický. Strana potřebovala, abych dělnický původ měl – a tak se i stalo. V roce 1958, když jsem měl dva roky učiliště úspěšně za sebou, bylo rozhodnuto přestěhovat naše učiliště do Vyškova a spojit ho s tankovým. Z pěchotního a tankového učiliště vznikalo nové Vyšší vševojskové učiliště. Z toho důvodu jsme zakončili výcvik v červnu a začalo velké stěhování. Z posluchačů vojenského učiliště jsme se změnili na stěhováky. Přestěhovat se musely učebny a jejich vybavení, sklady, ubytovací zařízení a nakonec také my. Třetí a poslední ročník však začínal až v září, a protože jsme museli být nějak zaměstnáni, jezdili jsme tři měsíce do výcvikového prostoru ve Vyškově a kopali zákopy. Každý den jsme museli vykopat 10 metrů zákopu hlubokého 150 centimetrů ve velmi těžkém terénu. Téměř polovinu tvořila opuka, která

26


5.10.2012 16:02:30

docela dobře odolávala našemu úsilí. Nebylo výjimkou, že se nám podařilo denně zničit i dva krumpáče. Měli jsme krvavé mozoly a zvýšili si tělesnou zdatnost. Z mladých chlapců se stávali chlapi, fyzicky a psychicky připravovaní na službu v armádě.

Některé politické události Během studia jsme zažili i některé politické události, které narušily běžný stereotyp chodu učiliště a které jsme dostatečně nechápali. Když došlo v roce 1956 k událostem v Maďarsku, byla i nám v učilišti vyhlášena zvýšená bojová pohotovost. Proč právě nám posluchačům v učilišti? Co máme my, posluchači učiliště společného se situací v Maďarsku? Vůbec jsme nic nevěděli, nikdo nám nic nevysvětlil. Nekonalo se žádné shromáždění, žádná vojenská schůze. Byli jsme totálně zmateni. Někdo asi vyhodnotil, že je tu možnost zásahu naší armády proti Maďarsku a možná také byly obavy z vývoje situace u nás. Proto asi nebylo vyloučeno použití i posluchačů vojenských učilišť. Museli jsme si zabalit plné polní a zavěsit je na své postele. Tak jsme byli připraveni v krátké době k nástupu a odjezdu „někam“. Výcvik byl organizován pouze v kasárnách, abychom byli rychle k dispozici. Ale k čemu? To nikdo z nás v té době nevěděl. Když se na to dnes zpětně dívám po mnoha letech praxe, hodnotím, že to byla hloupost. I kdyby nás chtěl někdo použít pro nějakou akci, bylo by to možné až za desítky hodin nebo den a více, a potom těch „získaných 15 minut“ na zabalení plné polní nehrálo vůbec žádnou roli. Tato opatření byla nesmyslná, ale zřejmě byla součástí celoarmádních opatření

27


5.10.2012 16:02:30

včetně vojenských škol. K žádnému dalšímu zvyšování bojové pohotovosti v učilišti pak již nedošlo a po několika dnech jsme plné polní rozbalili a denní režim přešel do běžných kolejí. Další zvláštností byla naše účast na volbě prezidenta Novotného v listopadu 1957. Z posluchačů učiliště byla vytvořena čestná rota, mnohem početnější než byla Hradní stráž, a tato rota potom zaplnila celé hradní nádvoří. Byl jsem tak účastníkem slavnostního přehlídkového ceremoniálu. Cviky s puškou byly naší běžnou každodenní záležitostí a stejně tak i slavnostní pochod. Za několik dní intenzivního výcviku jsme byli připraveni na účast při slavnostní přehlídce čestné stráže na Hradě a odjeli do Prahy. Při volbě prezidenta jsme stáli na pražském hradním nádvoří, vzdávali poctu právě zvolenému prezidentovi a provedli jsme před ním také slavnostní pochod. Dodnes nevím, proč na to nestačila Hradní stráž, která to měla ve svých běžných kompetencích, ale asi jich bylo pro takovou „slávu“ málo. V roce 1958 jsme nacvičovali na květnovou slavnostní vojenskou přehlídku v Praze. Po několika měsíčních nácvicích v učilišti jsme odjeli do Prahy a byli ubytováni ve strahovských, tehdy ještě dřevěných spartakiádních ubytovnách. Většinu nácviků jsme prováděli na Strahově a na další jsme chodili na staré ruzyňské letiště. Poslední dva noční nácviky potom byly přímo na Letenské pláni za účasti přihlížejících Pražanů. 9. května 1958 jsem se tak poprvé zúčastnil slavnostní vojenské přehlídky na Letenské pláni v Praze a pochodoval v sestavě pluku vojenských škol. V Praze jsme byli více než 14 dní a měl jsem tak možnost hlavní město trochu poznat. Nesčetné pěší vycházky si mi hodily o tři roky později, když jsem sem byl již jako poručík na celý rok odvelen s vojáky a technikou na výstavbu Bruselského pavilonu.

28


5.10.2012 16:02:30

Ve třetím roce vojenského učiliště v roce 1959.

Poslední rok učiliště ve Vyškově byl již lehčí a navíc se blížil toužebně očekávaný konec. Proč toužebně? I když to z mého líčení možná tak nevypadá, byla to vojna těžká a se vším všudy – bez pořádného odpočinku, bez návštěv rodin, jen jedenkrát ročně čtrnáctidenní dovolená. A taky musím přiznat, že už jsme se těšili do opravdové služby, vždyť jsme byli naleštění a navonění poručíci! Na jaře přišli krejčí a ševci, vzali nám míru na boty a uniformy, a začali šít všem cvičné i slavnostní stejnokroje a boty, což byly tehdy holínky. Jedny cvičné, nepromokavé, a druhé vycházkové. Měsíc před vyřazením jsme již měli své stejnokroje ve skříňkách a po večerech jsme si je zkoušeli a stáli před zrcadly jako manekýni. Slavnostní vyřazení nových poručíků bylo velkou událostí pro nás i pro rodiče a známé. Učiliště jsem zakončil ve dvaceti letech s výtečným hodnocením, a mohl si proto vybrat posádku, ve které chci slou-

29


5.10.2012 16:02:30

žit. Hledal jsem místo, které bylo nejblíže k mému bydlišti, a to byla posádka Mladá. Nevěděl jsem, kde to je, protože ani na mapě se tento název nedal najít. Vysvětlili mi, že je to asi 30 kilometrů od Prahy. V té době to byla také naše největší posádka, a jak jsem se dověděl později, již před válkou velmi známá. Nikoliv však mně. Mladá byl oficiální název dislokace našich vojsk rozmístěných v kasárenských objektech u obce Milovice. V té době tam bylo velitelství divize se zabezpečujícími útvary, sklady a cvičišti. Byl tam také dislokován jeden tankový, jeden motostřelecký pluk a také školní prapor, ve kterém se připravovali poddůstojníci pro celou divizi. Svou kariéru vojáka z povolání jsem zahájil právě zde a osm let života spojil s prací u motostřeleckého a později tankového pluku.

Bojový útvar Po měsíční dovolené jsem v září 1959 nastoupil službu u motostřeleckého pluku v Milovicích. Bylo nás tam 12 novotou vonících poručíků. Sám velitel pluku (tehdy kapitán Hrabec) se osobně věnoval našemu přijetí a zařazení k jednotkám. Byl jsem určen jako velitel čety k 1. motostřeleckému praporu. Velitelé praporů si nás rozebrali a odvedli do svých rajonů. Můj velitel praporu nás představil na společném nástupu a oznámil naše zařazení k jednotkám. Dostal jsem své vojáky a bez dlouhého povídání začal výcvik. Ubytováni jsme byli na svobodárně v pokojích po dvou. Stravovali jsme se v jídelně pro vojáky z povolání, kam jsme se přihlásili a kupovali si stravenky. Přes ulici naproti jídelně byl posádkový dům armády, ve kterém byl kinosál a také restaurace, do které jsme občas zašli. Po patnáctém v každém

30


5.10.2012 16:02:30

měsíci, kdy jsme „brali“ svých 1 140 Kčs, jsme si dali i biftek s oblohou a pivo. Jak se však vzdalovala výplata a ubývaly peníze, přecházeli jsme na guláš a potom na důstojnickou jídelnu a nakonec na samoobsluhu. Výcvik motostřelecké čety pro mě nepředstavoval nic složitého a svých 24 vojáků jsem zvládal bez problémů. Většina zaměstnání probíhala přímo v areálu kasáren nebo na cvičištích, která byla jejich součástí. První rok mého působení u pluku utekl jako voda. Asi jsem vše zvládal dobře, protože jsem byl vybrán na dlouhodobé odvelení s vojáky a technikou.

Odvelení na výstavbu Bruselského pavilonu do Prahy Připravovali jsme se na nástup nových vojáků, když si mě zavolal můj nejbližší nadřízený, velitel roty, a řekl mi: „Máte se dostavit na velitelství pluku. Běžte se ohlásit k náčelníkovi štábu pluku, čeká Vás nějaké překvapení.“ Dlouho jsem neváhal a uháněl k náčelníkovi štábu. Obavy jsem neměl, ale přesto jsem šel s určitou nervozitou. Za dvě minuty jsem se ohlásil u dozorčího pluku, který mě ihned poslal nahoru do kanceláře. Zaklepal jsem na dveře, po vyzvání vstoupil a předpisově se ohlásil. Náčelník štábu byl stručný: „Soudruhu poručíku, připravte se na dlouhodobé odvelení. Dostanete 30 vojáků, tři Tatry 111, jeden automobilní jeřáb AV-8 a pozítří se hlásíte v Praze na posádkové správě, kde si zabezpečíte ubytování pro sebe. Vojáky odvezete do kasáren Pod Juliskou, kde budou ubytováni a stravováni a tam také budete parkovat s vozidly. Další den se s technikou i vojáky přesunete do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, kde se u stavbyvedoucího ohlásíte

31


5.10.2012 16:02:30

na výpomoc při stavbě Bruselského pavilonu. Odvelení potrvá asi 1 rok. Převezměte si techniku, zkontrolujte vojáky a připravte se k odjezdu. Blok jízdních rozkazů pro vozidla si vyzvedněte na technické skupině pluku. Máte dotazy – ne – můžete odejít.“ Byl to pro mne velký úkol, jasný a ne zrovna lehký. Ihned jsem se pustil do příprav. Musel jsem sbalit své věci, překontrolovat plné polní vojáků i řidičů, převzít a překontrolovat stav vozidel, vyzvednout a vypsat jízdní rozkazy. Prostudoval jsem si plán Prahy, abychom tam nebloudili a snadno našli kasárna. Jak se mi teď hodilo, že jsem Prahu trochu znal a dokázal jsem se tam zorientovat. Dal jsem si nejdříve práci s tím, abych sepsal jmenný seznam všech vojáků, kteří byli vybráni na odvelení. Jenom několik bylo z mé čety, ostatní byli doplněni od jiných jednotek pluku. Bylo mezi nimi i pět Cikánů. Tehdy se to mohlo říkat a nebyla to urážka národnosti. Chovali se a pracovali stejně jako ostatní a neměl jsem s nimi žádné problémy. Zvláštní pozornost jsem věnoval řidičům a jejich vozidlům. Upozornil jsem je, co je čeká a že musí důkladně prohlédnout a připravit auta i sebe. V určený den vyjela kolona pod mým velením do Prahy. Bez problémů jsme se dostali i do kasáren Pod Juliskou. U dozorčího útvaru jsem se informoval, kde můžeme zaparkovat vozidla a kde budou ubytováni moji vojáci. Nejprve jsem je ubytoval a zaparkoval techniku a potom jsem odejel na posádkovou správu, ohlásil příjezd na odvelení do Prahy a zabezpečil si ubytování na posádkové ubytovně, která v té době byla v Konviktské ulici. První den odvelení byl za námi, rok odvelení a práce před námi.

32


5.10.2012 16:02:30

Druhý den začal náš roční pracovní režim: Budíček v 6.00, osobní hygiena, úklid, snídaně, KTS (kontrola technického stavu vozidel), vypsání jízdních rozkazů v 7.00 odjezd do PKOJF od 7.30 do 17.00 práce do 18.00 návrat do kasáren, doplnění vozidel večeře, osobní volno vojáků Teprve tehdy, když byli všichni vojáci i technika v pořádku v kasárnách, mohl jsem odejet na ubytovnu i já. Tak plynuly dny odvelení v neměnném rytmu po celý rok. Kontrolu vozidel jsem musel každý den před odjezdem provádět sám, takže jsem plnil i funkci technika a zodpovídal plně za technický stav a případné zabezpečování oprav vozidel. Každý den po návratu z jízd bylo nutné zabezpečit nejprve doplnění pohonných hmot a opět prověřit technický stav, případně ihned odstranit zjištěné závady. Na stavbě byli podle požadavků stavbyvedoucího vojáci rozděleni na práce a vozidla na dovoz materiálu. Jezdilo se dost daleko, například do Dvora Králové pro jutu, do Karlových Varů pro kaolin, do cementáren pro cement a vápno a nejrůznější druhy materiálu na stavbu jsme vozili z celých Čech. Přitom řidiči i velitelé vozů byli vojáci základní služby. Na některé delší cesty jsem jezdil jako velitel vozu také já sám. Největší problémy nastaly, když došlo k poruše nebo technické závadě na autech. Pokud se to nepodařilo opravit u útvaru v Praze, kde jsme parkovali, musel jsem pro náhradní díly do posádky v Milovicích, kde byly naše technické opravny a sklady materiálu. Musel jsem zajistit opravu v dílnách buď tam, nebo v Praze a po opravě znovu prověřit technický stav. Vše muselo být navíc provedeno rychle, aby nebyl narušen

33


5.10.2012 16:02:31

dovoz materiálu, a tím i celá stavba. Kromě toho jsem musel vojákům zabezpečit i výměnu a praní prádla, koupání a stříhání a také finanční náležitosti. Ještě dnes, když na toto odvelení vzpomínám, musím zaklepat na dřevo. Za celý rok jsme neměli dopravní nehodu ani žádný malér. Vojáci plnili své úkoly dobře, jejich osobní problémy a dovolené jsem řešil tak, jak to vyhovovalo jim a také jak to bylo možné při plnění úkolů na stavbě. Za jejich výborné plnění úkolů jsem je také mohl odměňovat i udělením volna k opuštění posádky, což byla pro vojáka základní služby vždycky ta největší odměna. Vojáci pracovali dobře a snažili se nedělat problémy, a tak jsem nemusel řešit žádné útěky nebo špatnou práci. Dovolené, na které měli nárok, jsem jim uděloval v souladu s jejich potřebami a po domluvě se stavbyvedoucím. Vedení stavby nemělo důvod si stěžovat, a proto si na nás asi také nikdo z velení pluku nevzpomněl. Za celou dobu ročního odvelení přijela pouze jedna kontrola ze štábu pluku zeptat se stavbyvedoucího, jak je s vojáky spokojen. Z jiných nadřízených stupňů se neobjevil nikdo. Je to důkazem toho, že jsme nedělali nikomu žádné problémy.

Z motostřelce tankistou Úkoly jsme splnili a po roce se v létě 1961 vrátili k pluku. Tam mě čekalo dost velké překvapení. Z motostřeleckého pluku, od kterého jsem odjížděl, se zatím stal pluk tankový. Většina vojáků z povolání, které jsem potkával, jsem neznal. Navíc jsem byl bez funkce, protože můj motostřelecký prapor přestal existovat, byl také reorganizován na tankový. Tankista jsem nebyl, a tak jsem neměl místo v tabulkách praporu

34


5.10.2012 16:02:31

ani pluku. Na nástupu pluku jsem stál jako poručík na konci štábu pluku a nevěděl, co se mnou bude dále. Reorganizace mého motostřeleckého pluku na tankový v roce 1961 byla součástí změn v armádě, které vyplývaly z požadavků nové vojenské strategie Varšavské smlouvy. Ta měla posílit tankové vojsko – fakticky je ale nově vytvářela. V té době převažovaly v naší armádě tanky T-34, sice úspěšné ve 2. světové válce, ale na počátku 60. let již zastaralé ve srovnání s tehdejšími německými a americkými tanky. Nová strategie spočívala v zavádění moderních tanků T-54 v masovém měřítku. Namísto pěších a motostřeleckých divizí měly být vytvořeny moderními tanky vyzbrojené tankové divize, které by umožnily vyrovnat nebo převýšit počet tanků dislokovaných za naší západní hranicí na území SRN a Francie. Masová reorganizace armády měla dopad na tisíce vojáků z povolání, kteří byli buď přemisťováni do jiných posádek podle své odbornosti, nebo byli podobně jako já posláni do přeškolovacích kurzů tankového směru. Na štábu pluku se mě organizační důstojník pouze zeptal, chci-li dále sloužit u svého pluku. Když jsem odpověděl, že ano, bylo mně sděleno, že budu brzo vyslán do přeškolovacího kurzu do Vyššího vojenského učiliště ve Vyškově. A tak jsem již za měsíc odjížděl s dalšími kolegy od pluku do Vyškova. V létě 1961 se vyhrotila mezinárodní situace, když vrcholila 2. berlínská krize. Bohužel si z tohoto období mnoho nepamatuji – jako by vše šlo mimo mě. Pluk byl v reorganizaci, já se vrátil z odvelení a chystal se do Vyškova... Ve Vyškově jsem se za 10 měsíců odborné přípravy, především technické, střelecké, spojovací, řízení tanků a taktické, stal tankistou. Ovládal jsem všechny taje tanku T-54. Vlastnil jsem i řidičský průkaz řidiče tanku III. třídy. Po návratu k pluku jsem byl zařazen na funkci velitele tankové čety a po ro-

35


5.10.2012 16:02:31

ce na funkci velitele tankové roty. Velel jsem deseti tankům a 43 vojákům. Z motostřelce neboli pěšáka se stal tankista.

Struktura pluku Při reorganizaci pluku z motostřeleckého pluku na tankový nešlo jen o přejmenování a změnu tří motostřeleckých praporů na tankové. Musela se změnit i struktura a vybavení plukovních jednotek. Velitelská a spojovací rota, které zabezpečovaly činnost štábu pluku a velení jednotkám, dostaly novou techniku, aby mohly i při přesunech, rozmístění mimo posádky a při cvičeních organizovat velení a spojení. Průzkumná četa byla vybavena plovoucími obrněnými transportéry, protiletadlová četa měla obrněné protiletadlové dvojkanony. Ženijní rota byla vybavena plovoucími obrněnými transportéry a do její struktury byl zařazen i motorový člun a potápěči, aby byla schopna zabezpečovat překonávání vodních překážek. Zvýšení počtu tanků z 31 na 94 u tankového pluku výrazně ovlivnilo i změny technického a týlového zabezpečení pluku v míru i při vyvedení z posádek. Zcela se musela změnit struktura technických opraven, kam byly zařazeny nové dílny zabezpečující opravy tanků (výzbrojní, spojovací, elektro). Změnila se i rota týlového zabezpečení, které přibylo mnoho vozidel na vývoz materiálu, munice a pohonných hmot. Plukovní obvaziště, které v posádce vytvářelo plukovní ošetřovnu, dostalo obrněné transportéry, aby mohlo při cvičeních a bojové činnosti poskytovat zdravotnické zabezpečení bezprostředně za tankovými prapory. Proti motostřeleckému pluku měl tankový prapor zhruba o polovinu méně osob, ale vzrostla významně jeho palebná

36


5.10.2012 16:02:31

síla a schopnost manévru, zvýšila se jeho odolnost v obraně a v útoku a také ochrana osob před účinky zbraní protivníka. Součástí organizační struktury pluku byli i političtí pracovníci. Již u praporu byl ZVP – zástupce pro věci politické, který se zpravidla pohyboval v blízkosti praporu. Neorganizoval žádná zaměstnání. Kontroloval hlavně, jak probíhala PŠM – politická školení mužstva, která byla u všech jednotek dvakrát v týdnu po 2 hodinách (v úterý a v pátek), a také politické informace jednou za týden, které někdy prováděl osobně. Na výcviku a při cvičeních se ZVP zajímal o to, aby vojáci byli podle možnosti zabezpečeni teplou stravou a byla jim umožněna i osobní hygiena, což bylo zvláště při cvičeních dost problematické. Jejich pozornost byla převážně orientována na morální stav vojáků a plnění výcvikových úkolů ovlivňovali jen natolik, kolik jim umožňovaly jejich odborné znalosti a také jejich osobní přístup. Nesetkal jsem se nikdy s tím, že by politruci negativně zasahovali do výcviku. A už vůbec ne – za celou svou služební činnost na všech stupních v armádě – s něčím takovým, co by alespoň vzdáleně připomínalo politického pracovníka, který byl parodován ve známém filmu Černí baroni. Ve štábech pluku byla politická skupina v čele se ZVP pluku. V ní byl i předseda organizace KSČ štábu pluku, propagandista a předseda plukovní organizace ČSM, resp. později SSM. V době, kdy jsem velel pluku, jsem jejich pomoc využíval při přípravě a plnění nejdůležitějších úkolů (střelby, cvičení, příprava techniky na sezónní provoz, odvelení). Jinak byli úkolováni a řízeni cestou nadřízeného politického oddělení divize. K vojákům se chovali vždycky slušně a do konkrétního výcviku se nepletli. Samozřejmě jsme jako velitelé věděli, že se „nepředřou“, ale domnívám se, že byli bráni všemi jako nutná součást organizační struktury na daných stupních.

37


5.10.2012 16:02:31

Zvláštností organizační struktury na všech stupních od pluku výše byli pracovníci (důstojníci) vojenské kontrarozvědky. U pluku to byl důstojník kontrarozvědky a jeho pomocník (u našeho pluku to byl kapitán a poručík), kteří měli osobní automobil Gaz a motocykl Jawa 350, chodili ve vojenské uniformě, ale byli zaměstnanci ministerstva vnitra. Nebyli podřízeni – na žádném stupni – veliteli, měli vlastní odborné řízení od ministerstva vnitra přes vojenský okruh, armádu, divizi až po pluk a jejich činnost byla zaměřena na ochranu vojenského tajemství a bezpečnost. Jak vyplývá i z jejich názvu – kontrarozvědka – snažili se zabránit zahraniční rozvědce v její činnosti při odhalování dislokace, struktury a činnosti vojsk naší armády včetně vyzbrojení. A nově zaváděná výzbroj a technika podléhaly přísnému utajení. V době, kdy jsme prováděli ukázky pro zahraniční delegace, zabezpečovali ochranu před nežádoucími svědky. Měli zřejmě informátory u štábu i u jednotek, aby získávali poznatky o morálním stavu jednotek a náladách v nich. V případě zběhnutí či samovolných vzdálení vojáků spolupracovali s veliteli jednotek a pomáhali při jejich dopadení. Takový případ jsem sám zažil a bude o něm zmínka dále. Rovněž spolupracovali s veliteli při mimořádných událostech. Jak jsem se v průběhu řady let mohl mnohokrát přesvědčit, jejich chování k vojákům na všech stupních bylo přátelské a snažili se vystupovat vždycky nekonfliktně. Pokud mohli, vyšli velitelům vstříc při požadavcích na zabezpečení ukázek, cvičení nebo jiných důležitých opatřeních, kde byly požadavky na utajení naší činnosti. V takových případech oblékali civilní oděv, vyměnili SPZ na autě a motorce a „kroužili“ kolem prostoru, ve kterém akce probíhala.

38


5.10.2012 16:02:31

Kubánská krize Krátce po mém návratu z přeškolovacího kurzu byl jedné zářijové noci roku 1962 vyhlášen bojový poplach. Když jsem vyběhl z posádkové ubytovny, byl již slyšet hukot tankových motorů. Bylo jasné, že jde o něco velkého a ne jenom o nácvik. V rajonu roty, byl již jenom staršina roty, který po výdeji osobních zbraní vojákům připravoval materiál roty k vyvezení. Vyzvedl jsem si svoji pistoli a ochrannou masku. Moji plnou polní s prádlem a osobními věcmi, kterou jsem měl trvale ve skladu roty, vyvážel staršina roty na nákladním autě. Z ubytovacích rajonů vybíhali poslední vojáci a uháněli stejně jako já do parku bojové techniky. V garážích již byly natočeny motory tanků, a co bylo zvláštní, nevyjížděly do záložních prostorů mimo posádku. Byl vydán rozkaz seřadit roty do proudů a připravit se na vagónování. Vzhledem k tomu, že poplach byl vyhlášen jako bojový, bylo naším úkolem naložit i ostré střelivo do výcvikových tanků, které byly u každé roty dva až tři. V ostatních tancích v garážích bylo střelivo trvale uloženo a byly plně bojeschopné. Do půl hodiny jsme to zvládli a rota byla připravena najet na vagony. Nádraží v Milovicích přímo sousedilo s posádkou a z garáží až k nájezdové rampě to bylo pouhých 400 metrů. Vagony již byly přistavené a ihned jsme po rotách začali najíždět. Netrvalo to víc než několik desítek minut a první železniční převozy byly připraveny k odjezdu. Vojáci nasedli do přistavených osobních vagonů a bez velkých prodlev se dal první převoz na cestu. Nevěděli jsme, kam jedeme a co nás čeká, ale při vyhlášení bojového poplachu probíhá vše podle nacvičeného stereotypu a není čas na zbytečné dotazy, na které stejně není zatím odpověď.

39


5.10.2012 16:02:31

Během noci byla celá posádka přesunuta do západních Čech a ráno jsme již sjížděli z vagonů na železničních stanicích na okraji Vojenského výcvikového prostoru Hradiště neboli Doupova u Karlových Varů. Byl počátek podzimu a počasí bylo již chladné a velmi sychravé. Náš pluk po sjetí z vagonů a seřazení proudů vyrazil do prostoru, který mu byl určen. Bylo to na kopci přibližně uprostřed tohoto rozsáhlého výcvikového prostoru. Na velké louce jsme seřadili tanky do řad po praporech, provedli kontrolní prohlídky a začali si budovat stanové tábory. Louka byla silně rozmáčená a po nájezdu tanků se pomalu měnila v rozbahněnou velkou plochu. Celou noc pršelo a déšť nepřestával ani ve dne. Navíc se začalo silně ochlazovat a to sehrálo v příštích dnech významnou roli. Po vybudování stanového tábora jsme byli všichni rozděleni do stanů, ve kterých jsme si uložili osobní věci, a byl proveden výdej stravy z polních kuchyní, které vyjely s námi. Do rána tak byl celý pluk přemístěn 200 kilometrů na západ od své posádky s veškerou technikou a materiálem a v plné bojové pohotovosti. Byly organizovány nástupy po jednotkách, a tak jsme se také konečně dověděli, co se děje. V souvislosti s událostmi na Kubě, došlo k „prudkému zhoršení mezinárodní situace“. Vojska NATO i Varšavské smlouvy byla uvedena do bojové pohotovosti a není prý vyloučen konflikt, který může přerůst i do válečného střetnutí. Tím se vysvětlila situace našeho pluku a jeho přemístění do blízkosti naší západní hranice. Nic víc nám ale nikdo neřekl, žádné instrukce pro případ toho konfliktu jsme nedostali. Ostatně není divu, já byl tehdy na ještě příliš nízké funkci, byl jsem čerstvý velitel tankové čety. Následovala organizační nařízení k tomu, jak zabezpečit organizovanost života a výcvik v polních podmínkách a zá-

40


5.10.2012 16:02:31

roveň udržet vysokou bojovou pohotovost. Vše by probíhalo relativně dobře, kdyby nezasáhla příroda. V noci se prudce ochladilo a celá louka, kde jsme se utábořili, stejně tak i celý výcvikový prostor zamrzly. Déšť se změnil ve sněžení a naše tanky, lépe řečeno jejich pásy, zamrzly do země. Když jsme nastartovali motor a chtěli s tankem popojet, motor nehnul se strojem ani o centimetr, nedokázal odtrhnout zamrzlé pásy od země a zastavil se. Situace byla zcela jasná. Pluk byl teoreticky bojeschopný, byl na naší západní hranici, ale byl také prakticky nepoužitelný do té doby, než se oteplí a pásy rozmrznou. Velitelé doufali, že to nebude až na jaře nebo „po válce“. Naštěstí se za několik dní oteplilo. Dodnes jsem přesvědčen, že tato epizoda nevešla do hlášení nadřízených ani do oficiálních dokumentů a dějin Varšavské smlouvy, a neví se, že jsme byli sice u hranic, ale nepoužitelní. Když se politická situace uklidnila a již nehrozil případný konflikt, počasí se také umoudřilo, a tak jsme zlikvidovali náš stanový tábor, připravili techniku na převoz po železnici, najeli opět na vagony a vrátili se zpět do posádky. Zde jsme pak celých 14 dní čistili bahno z tankových pásů.

Běžný život u pluku Všední výcvikové dny v posádce běžely podle dávno vypracovaného systému. Základem byl denní řád a týdenní rozvrh zaměstnání, který jsem zpracovával vždy v pátek na příští týden. Na každé zaměstnání, které jsem vedl, jsem musel zpracovat písemnou přípravu a nechat si ji schválit od nejbližšího nadřízeného. Většinu zaměstnání jsem řídil sám, jen některá jednodušší vedli velitelé čet.

41


5.10.2012 16:02:31

Největším úskalím pro vojáky byla činnost od budíčku po snídani, kdy bylo potřeba rychle vstát, obléci si předepsanou ústroj a do 10 minut nastoupit na ranní cvičení. Po návratu se pak umýt, oholit, převléci se, zkontrolovat, zda jsou čisté boty, uklidit si lůžko... Určení vojáci prováděli v době rozcvičky úklid ubytovacího rajonu a všichni společně potom museli včas nastoupit na snídani. Spousta úkonů ve zbytečně velkém časovém stresu – stačilo by přidat 15–20 minut a vše by bylo v pořádku, bez nervozity a špatné nálady. Vždy po zařazení nováčků k jednotkám jsem nelitoval času a namátkově prováděl kontrolu své roty. Byl jsem jediný voják z povolání u roty, velitelé čet a technik roty byli absolventi vojenských kateder vysokých škol. V době, kdy jsem nebyl u roty, určoval jsem jednoho z absolventů za svého zástupce, který odpovídal za pořádek a dodržování denního řádu. Při jedné takové kontrole, kdy bylo venku docela pěkné počasí, jsem si všiml, že uklízeli pouze nováčci. Druhý den jsem si to prověřil znovu a situace byla stejná. Pokud je hezky, starší vojáci na rozcvičku jdou, až bude pršet nebo zima, tak budou „mazáci“ raději uklízet rajony. Byl to jasný náznak zneužívání „znalosti věci“ a tak zvaných privilegií starších vojáků, která si chtěli na úkor nováčků přisvojit. Zastavil jsem rotu před odchodem na rozcvičku, nechal vystoupit poddůstojníky, zařadil na rozcvičku nováčky, kteří měli opět uklízet rajony, a pod velením absolventa jsem rotu odeslal na ranní cvičení. Poddůstojníky, kteří se nechali zmanipulovat „mazáky“ a vyhověli jim tak v rozdělování rajonů, jsem osobně určil na úklid a kontroloval, jak dobře uklízejí. Při tom jsem jim vysvětlil, že budou muset rozdělovat vojáky na úklid spravedlivě, bez ohledu na nástupní ročník. Pokud to nebudou plnit a nepochopí, co od nich vyžaduji, budu je muset k tomu donutit jinak. A jak, to jsem jim právě názorně

42


5.10.2012 16:02:31

předvedl. Nakonec dostali varování, že takové praktiky trpět nebudu, jestli nechtějí uklízet rajony sami. Byl to ode mě jistý druh šikany, ale byl účinný a přinesl žádaný efekt. Stačilo to k tomu, aby pochopili, že nepovolím žádné ponižování ani náznak šikany nováčků a že u mě si jsou vojáci prvního i druhého ročníku ve službě svými právy a povinnostmi rovni. Vysvětlil jsem jim také, že se mohou lišit od nováčků pouze svými znalostmi a praxí. Dal jsem si práci i s tím, abych jim vysvětlit, že osádka tanku je kolektiv, složený ze tří vojáků staršího nástupního ročníku a jednoho nováčka, kde však má každý z nich své povinnosti, závisí jeden na druhém a musí se také jeden na druhého stoprocentně spolehnout. Bez nabíječe, nováčka, tank nevystřelí a nezvládne i celou řadu dalších složitých činností. Zdá se, že to pochopili, a od té doby se podobná situace u mé roty neopakovala.

Velitel tankové roty na zimních střelbách z tanku ve VVP Mimoň v zimě 1965.

43


5.10.2012 16:02:31

Šikana je ovšem složitá věc, existuje ve všech armádách, snad nejhorší projevy má podle mých informací v sovětské (ruské) armádě a armádě USA. U ČSLA záleželo hodně na vojákovi z povolání, některým vyhovovala – měli méně práce. Popravdě řečeno, pokud nenabyla extrémních forem, vyhovovala řadě i vojáků základní služby – přetrpěli rok a stali se z nich „mazáci“. Já, jak už jsem naznačil výše, jsem ovšem proti šikaně vždy vystupoval. Předchozí můj výcvik v učilišti a také výcvik u motostřeleckého pluku byl nesrovnatelně jednodušší a méně náročnější než u tankového pluku. Ovládat pěchotní zbraň a cvičit několik vojáků ve střelbě a taktice se se dá naučit za několik hodin, dní nebo týdnů a lze to naučit každého vojáka. Ovládat tankovou techniku včetně střelby z tankového kanonu a kulometu je daleko obtížnější. K tomu je nutný intenzivní výcvik, jenž trvá celé měsíce. K plukům přicházeli řidiči a velitelé tanků po absolvování poddůstojnické školy, kde se ve své odbornosti celý rok připravovali – ostatně byli vybíráni již do této školy podle vzdělání a civilního povolání (řidiči traktorů, aut, středoškoláci, strojaři atd.). Ale ještě ve druhém roce vojenské základní služby se museli hodně zdokonalovat, aby se mohli stát dobrými řidiči tanku nebo veliteli. Nabíječi tanků se celý první rok cvičili v ovládání zbraní a ve střelbě, aby se druhým rokem mohli stát střelci tanku. Tanky T-54 a později T-55 byly v té době již poměrně složitou technikou, která vyžadovala dobré odborné znalosti a také časově náročnou přípravu na svůj provoz, používání a ošetřování. Základem výcviku u tankových jednotek byla technická příprava. Osádky musely znát konstrukci tanku, umět ho připravit k provozu, naučit se ho obsluhovat a potom také ošetřit. Zaměstnání v řízení tanku v terénu, na silnici i pod vodou má své zvláštnosti a ty se dají získat pouze praxí.

44


5.10.2012 16:02:31

Stejné je to u střelby z tankových zbraní ve dne a v noci. Tato zaměstnání se provádějí celé měsíce, než je dosaženo odpovídající úrovně. Po každém zaměstnání s tanky muselo být nejprve provedeno doplnění pohonných hmot (nafty, kontrola a doplnění olejů), hrubá očista tanku (ostříkání na mycím můstku trvající i několik hodin), čištění zbraní (kanonu a kulometu) a jejich nakonzervování (trvající také 1–2 hodiny), kontrola seřízení podvozku (stejné napnutí pásů). Teprve potom přišla řada na čištění vnitřního prostoru tanku (řidičského, bojového, motorového a převodového prostoru). Pouze výčet těchto prací je dlouhý – jejich praktická realizace trvala od řady hodin do několika dní. Byla to těžká a namáhavá práce, ale při tom různorodá podle toho, jaký druh výcviku byl prováděn. Mezi nejatraktivnější pak patřil výcvik v řízení na silnici a výjimečně i v noci při použití přístrojů pro noční vidění. Na taková zaměstnání se všichni vojáci doslova těšili. Všechna tato zaměstnání jsem si prakticky „zažil na vlastní kůži“ při přeškolovacím kurzu ve Vyškově, věděl jsem, co a jak je nutno udělat a jakou to dá práci. Ne jednou jsme odcházeli od tanků ve 3 hodiny ráno, kdy se nám podařilo tanky doplnit a zhruba ošetřit, abychom pak ráno po snídani pokračovali v ošetřování a údržbě. Jako velitel roty jsem strávil nejméně dvě třetiny času v kombinéze na tanku nebo při ošetřování. Každý rok, od jara do podzimu, byl výcvik prováděn jen sporadicky. Většina útvarů armády byla rozvelena na výpomoc do národního hospodářství. V květnu, když začalo sušení sena, jsme vyjížděli do vojenských výcvikových prostorů, buď na Mimoň, nebo na Doupov, postavili jsme stanové tábory a z nich jsme denně vyjížděli na sušení, hrabání, nakládání a svoz. Dokud neskončila sklizeň, stali jsme se zemědělci. Po senech jsme se vrátili do posádek, dali se do pořádku

45


5.10.2012 16:02:31

a vyjeli jsme opět v okamžiku, kdy začaly žně. Po žních přišla sklizeň brambor a po bramborách svoz řepy. Na výpomoc odjížděli vojáci i automobilní technika a řidiči tanků byli využíváni jako traktoristé. Tento rituál vojenských výpomocí se opakoval s železnou pravidelností každý rok a více než 30 let jsem se ho buď přímo účastnil, nebo organizoval odvelení vojáků a automobilů na výpomoci. Kromě pomoci našemu zemědělství jsme se podíleli i na výstavbě nejrůznějších staveb, jako byl již uváděný Bruselský pavilon, hotel Palcát v Táboře nebo Palác kultury v Praze. Podobných staveb a výpomocí bylo po celé republice mnoho a někdy se mi zdálo, že bez armády by naše hospodářství asi zkrachovalo. Vojáci každoročně odpracovali ve prospěch národního hospodářství miliony hodin. Jejich práce i využití vojenské techniky civilními podniky muselo být vyúčtováno a faktury byly odesílány k útvarům, které je odváděly do státní pokladny. Tak byla znásobena pomoc armády nejen při konkrétních pracích při sklizních, ale i finančním odvodem státu. Sami vojáci pracovali bezplatně a neměli nárok na finanční odměnu. Během výpomocí samozřejmě výcvik trpěl, účastnila se ho tak polovina vojáků, někdy i méně. Teprve po skončení výpomocí jsme se mu mohli opět plně věnovat. Na taktická cvičení a střelby plnou ráží jsme vyjížděli do vojenského výcvikového prostoru Mimoň a Doupov. V posádce jsme najeli na při-stavené vagony a za půl dne jsme již sjížděli na okraji výcvikových prostorů. Po 14 dnech intenzivního výcviku byl stejným způsobem organizován i návrat a následovalo zpravidla desetidenní ošetřování a ukládání techniky. Tak se to opakovalo téměř každý měsíc. Jen výjimečně jsme vyjeli na cvičení po silnici, a to 60 kilometrů na Mimoň. Jednou absolvoval celý tankový pluk se všemi tanky cestu po silnicích

46


5.10.2012 16:02:31

200 kilometrů až na Doupov. Asi 50 kilometrů jsem odřídil sám, když jsem vystřídal řidiče, aby si trochu odpočal a já si mohl zajezdit. Přesun byl proveden v noci a do rána jsme již byli na místě. Byla to velmi náročná zaměstnání pro nás i pro naši techniku. Zúčastnili jsme se také slavnostní vojenské přehlídky v Praze při výročí osvobození republiky. Pro mě to byla již třetí účast na pražské přehlídce. První jsem absolvoval v roce 1958 ještě jako posluchač Vojenského učiliště, další v roce 1960 již jako velitel motostřelecké čety s obrněnými transportéry OT-810 a bezzákluzovými kanony. Na třetí jsem potom jel v roce 1965 jako velitel tankové roty se svou tankovou rotou a tanky T-54. Do Prahy jsme přijeli železničním převozem na železniční stanici Praha-Bubeneč. Z vagonů jsme sjeli za pár minut a odjeli zaparkovat tanky pár set metrů dál. Projeli jsme pod viaduktem železniční trati a zajeli podél Vltavy na asfaltovou silnici, která je na konci Stromovky a vede podél ní k Výstavišti. Tam jsme tanky připravovali na nácviky a odtud vyjížděli na Strossmayerovo náměstí, kde stály dva proudy tanků. Odtud pak jely nahoru třídou Obránců míru (dnes Milady Horákové). Další proud byl v ulici Veletržní. Při nácviku i při přehlídce se pak všechny proudy spojily na Letenském náměstí. Shodou zajímavých okolností jsem na poslední tradiční vojenské přehlídce v roce 1985 jako velitel armády velel nastoupeným svazkům na Letenské pláni a pochodoval v jejich čele.

Samovolné vzdálení vojína Záruby Při zaměstnáních jsem se svými vojáky trávil i přestávky a se zájmem sledoval jejich rozhovory a chování. Znal jsem jejich povahu, rodinné a soukromé problémy a věděl jsem

47


5.10.2012 16:02:31

tak o nich mnohem více, než bych se dočetl v jejich osobních spisech. Věděl jsem, co kdo z nich dělal před nástupem na vojnu, jaké je jeho civilní zaměstnání, jaké má záliby, klady i zápory. Na jednom příkladu to mohu dokumentovat. Jednou v pondělí ráno mi dozorčí roty hlásil, že vojín Záruba se nevrátil z vycházky. Znamenalo to se vší pravděpodobností, že se mu zastesklo po rodině nebo kamarádech a utekl domů, neboli, řečeno vojenskou mluvou, dopustil se samovolného vzdálení. To byla především nepříjemnost pro něho, neboť mu hrozilo vězení, ale také pro mě a mé nadřízené, protože nám utekl voják. Věděl jsem, že dobrý střelec z tanku vojín Záruba je od Kolína a civilním zaměstnáním je kominík. Z jeho povídání s kamarády jsem si také pamatoval, jak vyprávěl, že si po práci rádi zašli v Kolíně na náměstí na pár plzeňských piv. Šel jsem ohlásit veliteli praporu, že mám u roty samovolné vzdálení. Velitel praporu chtěl, abych se spojil s posádkou Kolín nebo s Veřejnou bezpečností a nechal ho zadržet. To by pro vojína Zárubu znamenalo ještě větší průšvih, než který už měl. Navrhl jsem, že si ho přivezu. Problém byl však v tom, kde sehnat osobní auto. U praporu žádné osobní auto nebylo a já sám jsem měl pouze kolo, a to by asi na jeho zadržení nestačilo. Velitel mi řekl, že když si seženu auto, tak souhlasí s mým návrhem. Na štáb pluku jsem jít nemohl, ale vzpomněl jsem si na důstojníka vojenské kontrarozvědky, který s námi při samovolných vzdáleních a jiných nepříjemnostech spolupracoval. Řešit samovolné vzdálení nebyla jeho povinnost, pouze dobrá vůle, ale když jsem mu vysvětlil situaci, dal mi auto i s řidičem. Za chvíli již odjížděl gazík směr Kolín. Bylo někdy okolo poledne, když jsme přijížděli na kolínské náměstí a na pravé straně uviděli restauraci pyšnící se logem plzeňského Pra-

48


5.10.2012 16:02:31

zdroje. To mělo být oblíbené místo mého „uprchlíka“. Zastavili jsme na parkovišti a já vešel do sálu. U okna seděl kominík Záruba s nedopitou dvanáctkou a vůbec nebyl překvapen, když mě uviděl. Prohodil jenom, že by se stejně brzy vrátil a že hned zaplatí. Dal jsem mu možnost vyrovnat útratu a nasedli jsme do auta. Vrátili jsme se do posádky bez asistence Veřejné bezpečnosti a v klidu. Vojín Záruba byl velitelem praporu potrestán několika dny vězení za nedovolené opuštění posádky, protože moje kázeňská pravomoc na takový přestupek byla příliš malá a nepostačující, a trest také ihned nastoupil. Nasluhovat při odchodu do civilu však nemusel, protože mu bylo nasluhování v průběhu roku prominuto za výtečné střelby z tanku.

Ukázka při překonávání Labe tankem pod vodou Kromě běžného výcviku se náš prapor specializoval na jízdy tanků pod vodou. Vodní toky by totiž během možného válečného konfliktu tvořily přirozenou překážku pro pohyb těžké techniky, protože mosty by byly pravděpodobně již zničeny. Překonání vodních toků se tak předpokládalo na pontonech či broděním. Brodění, včetně jízdy pod vodou, přicházelo v úvahu jen u menších toků, Dunaj či Rýn by se takovým způsobem překonat nedaly. Bylo to náročné, ale velmi zajímavé. Při praktických jízdách pod vodou docházelo i k nepříjemnostem, které někdy končily tragicky. Buď osádky nezvládly přípravu a špatně utěsnily tank, nebo něco podcenily a také zazmatkovaly. Stávalo se také, že se některý tank „netrefil“ na výjezd z řeky nebo si to namířil po proudu řeky místo napříč. Potom byl problém s jeho navedením do správného směru nebo vyproštěním.

49


5.10.2012 16:02:31

Manévrovat s tankem v řece, když řidič nic nevidí, není nic lehkého. Velitel vidí přes periskop jen málo a navíc mohou být oba vystresováni. Zkrátka se bojí. Navíc platí i zde fyzikální zákony, a tak i tank je ve vodě nadlehčován, řídí se trochu jinak a říční proud také dokáže svoji sílu a může vychýlit tank z původního směru. Náš prapor patřil mezi první v naší armádě, které měly tanky vybavené soupravou pro překonávání řek, a také byl v té době nejlepší. Předváděli jsme jízdy tanků pod vodou pro nejrůznější delegace včetně zahraničních. V létě 1967, když měl jet náš prapor na výcvik v řízení tanků pod vodou na Labe u Čelákovic, požádal jsem velitele praporu o studijní volno. Přihlásil jsem se totiž na přijímací zkoušky do vojenské akademie a potřeboval jsem se na ně připravit. Velitel praporu mi studijní volno udělil, a tak jsem si opakoval klíčové předměty – matematiku a fyziku. Právě jsem počítal nějaké příklady, když se před domem objevila motospojka, poslaná za mnou velitelem praporu. Voják mi stručně oznámil: „Soudruhu nadporučíku, máte se ihned dostavit k veliteli praporu. Odvezu vás za ním k Labi u Čelákovic.“ Hned mi bylo jasné, že se něco přihodilo. Při jízdě se v tanku uprostřed řeky otevřel nouzový poklop, který je za řidičem ve dně korby, a to byl malér. Byla to chyba osádky, která nezkontrolovala před jízdou řádné uzavření poklopu, a tlak vody ho otevřel. Fyzikální zákony o sobě daly vědět. Tank byl za okamžik naplněn vodou a zůstal v řece. Osádka se s pomocí záchranné a vyprošťovací skupiny sice dostala z vody příklopy ve věži tanku, ale vojáci se báli pokračovat v jízdách. Velitel praporu se rozhodl, že provede pro celý prapor ukázku jízdu tanku pod vodou a jeho případné vyprošťování. A na tuto ukázku si povolal mě.

50


5.10.2012 16:02:31

Ohlásil jsem se u velitele praporu a ten mi dal následující úkol: „Připravte si se svou osádkou svůj tank k jízdě pod vodou, proveďte zkoušku na těsnost a hlaste připravenost. Pojedete pouze s řidičem. Ukázce bude velet technik praporu. Je Vám to jasné? Jděte se připravit!“ Bylo to hlavně proto, že jízdy tanku pod vodou byla součást technické přípravy a řízení bojové techniky. Technik praporu s námi také všechna tato zaměstnání řídil osobně. Bylo rozhodnuto, že nás po vjetí do řeky asi v polovině řeky zastaví a nechá vyprostit pomocí záchranné a vyprošťovací skupiny, aby také ukázal její možnosti a činnost při záchraně v praxi. Plán byl jasný, skutečnost však byla potom trochu jiná. Se svou osádkou jsem se dal do přípravy tanku k jízdě pod vodou. Celou činnost jsme prováděli mnohokrát, a tak jsme podle nacvičené metodiky velmi rychle připravili tank k jízdě pod vodou. S pomocí brodící soupravy jsme utěsnili kanon, kulomet, zaměřovač, pozorovací přístroje a upevnili do drážek nad převodovku těsnící dečky. Řidič namontoval těsnící ventily na výfuk a místo pozorovacího přístroje jsme upevnili brodící komín. Ten sloužil nejen k pozorování a navádění řidiče velitelem, ale hlavně pro přívod vzduchu do motoru tanku (zplodiny šly při jízdě přes klapky do vody). Ve věži jsem utáhl těsnění kuličkové dráhy a s pomocí přístroje jsme provedli zkoušku na těsnost. Nasadili jsme přístroj na kontrolu těsnosti do otvoru místo sacího komínu a nastartovali motor. Vzduch k motoru mohl proudit nyní jen z vnitřku tanku, čímž vznikl podtlak. Motor se zastavil a na speciálním přístroji se měřila doba, zda a za jak dlouho se případnými netěsnostmi nasaje vzduch zvenčí do tanku a tlak se vyrovná. Byla to prověrka, zda jsme při přípravě tanku vše utěsnili správně a zda nebude do něho

51


5.10.2012 16:02:31

příliš pronikat voda. Vše bylo v pořádku, šel jsem tedy ohlásit připravenost k jízdě. Velitel praporu vydal povel: „NASEDNOUT!“ Nasedli jsme, zavřeli příklopy, natočili motor a řidič si zapnul gyrokompas. To byl setrvačník, který umožňoval řídit tank rovně, i když ve vodě nebylo nic vidět. Stačilo udržovat střelku gyrokompasu na nule a tank jel rovně ve směru na výjezd z řeky na druhé straně. Proud řeky Labe totiž dokázal 34 tun tanku vychýlit z přímého směru a nejednou se stalo, že byl problém nasměrovat ho a udržet přímý směr. Spojil jsem se rádiem s technikem praporu a ohlásil připravenost k jízdě. Nyní přišla chvíle pro záchrannou a vyprošťovací skupinu. Vyprošťovací tank na břehu s vytaženým lanem, které bylo umístěno na plovoucí obrněný transportér ve vodě, i motorový člun s potápěčem natočily motory a hlásily připravenost k zásahu. Teprve potom mohla jízda začít. Technik zavelel: „VPŘED!“ Potvrdil jsem: „Rozumím, VPŘED.“ Vnitřním spojením jsem zavelel řidiči: „ZAŘADIT a VPŘED!“ Vyrazili jsme do řeky. Za okamžik byl tank ve vodě a zvolna se ponořoval. Asi v polovině Labe, když byl vidět už jenom komín a bójka přivázaná k vyprošťovacímu lanu, přišel další povel: „STÁT!“ Zastavili jsme, motor běžel a technik praporu se ptal, jak to tam u nás v tanku vypadá. Zeptal jsem se řidiče, jak na tom je, a když odpověděl, že dobře – kromě trochy vody, která na něho kape a shromažďuje se mu pod nohama – hlásil jsem rádiem, že je vše v pořádku. Dostali jsme další povel: „MOTORY ZASTAVIT, BUDETE VYPROŠTĚNI!“

52


5.10.2012 16:02:31

Předal jsem rozkaz řidiči a v tanku zavládlo ticho. Bylo slyšet, jak zvenku naráží proud Labe do tanku a uvnitř z různých míst kapala nebo protékala voda. Do toho se mísily zvuky motoru vyprošťovacího tanku, plovoucího obrněného transportéru a motorového člunu, který kroužil kolem nás. Za chvilku bylo slyšet, jak na nás naráží transportér a dokonce nám jezdí po pancíři za věží. Když jsme potom vyjeli z řeky, byly tam stopy jeho pásů. Vojáci ze záchranné a vyprošťovací skupiny, kteří byli na transportéru, se snažili zachytit bójku a s ní vytáhnout vyprošťovací lano tanku. Jak nám však jezdili po zádi, přetrhlo se vázací lanko spojující bójku s vyprošťovacím lanem – a vytáhli pouze bójku bez lana. Tím bylo prakticky po možnosti použít k našemu vyproštění záchrannou skupinu, protože nešlo spojit naše vyprošťovací lano s lanem vyprošťovacího tanku. Do vody by musel potápěč, který by vyprošťovací lano tanku znova uvázal, a to nechtěl velitel praporu v poměrně silném proudu řeky riskovat. Technik odvolal celou záchrannou a vyprošťovací skupinu z řeky a řekl mi, co se stalo. Odpověděl jsem, že to zvládneme sami. Řidič tanku naši konverzaci slyšel, zachoval však klid a čekal na další pokyny. Přestože jsme byli v takové situaci poprvé, řešení bylo jasné. Musíme vyjet sami. Zavelel jsem: „MOTORY NATOČIT, ZAŘADIT ZPÁTEČKU A JEDEME VEN!“ Vyjeli jsme z řeky na zpátečku a velitel praporu vysvětlil vojákům, že když se zachová klid a tank je dobře připraven, může osádka v řece zastavit, dokonce i vypnout motor, potom opět nastartovat a bez problémů vyjet. Tak skončila ukázka vyprošťování tanku z řeky, která se však nekonala, protože nebyl nikdo vyprošťován a my jsme vyjeli z řeky sami.

53


5.10.2012 16:02:31

Další výcvik v jízdě pod vodou na řece Labi u Čelákovic již probíhal bez problémů a úspěšně. Můj úkol byl splněn, motospojka mě odvezla domů, a já se tak opět mohl vrátit ke svému studiu matematiky a přípravě do akademie.

Daleký přesun tankového pluku po silnicích, z Čech až na Moravu

Pravidelně každý rok jsme byli prověřováni nadřízenými stupni, a to jak v letním, tak i v zimním období. Mnohdy byla taková prověrka zahajována vyhlášením bojového poplachu. Jedna taková prověrka mi zůstala v paměti především pro svoji komplexnost a rozsah. Většina tanků u pluku byla nakonzervována a uložena v garážích. Tyto tanky byly naloženy střelivem do kanonu i kulometu a byly plně bojeschopné. Navíc na nich byly naloženy bedny se střelivem do kanonů pro výcvikové tanky, které se běžně používaly na zaměstnání a nesměly mít střelivo. U roty jsem měl 3 výcvikové tanky bez střeliva a 7 tanků uložených. Toto objasnění je nezbytné pro pochopení další naší činnosti. Jednou brzy nad ránem jsem byl probuzen zvonkem u dveří. Byla tam udýchaná spojka: „Soudruhu nadporučíku, byl vyhlášen bojový poplach bez omezení.“ Rychle jsem se oblékl a běžel ke své rotě. Bydlel jsem asi 600 metrů od ubytovacího rajonu, a tak jsem to zvládl velmi rychle. Uběhlo teprve 20 minut od vyhlášení poplachu, ale u roty již kromě staršiny nikdo nebyl. Činnost při vyhlášení poplachu jsme měli nacvičenou a již při vyběhnutí z domu jsem slyšel hukot vyjíždějících tanků. Vojáci věděli, kam a jak mají vyjíždět, a na nic nečekali. Vzal jsem si ochrannou masku

54


5.10.2012 16:02:31

a pistoli a uháněl do parku bojové techniky. Celý pluk vyjížděl a já jsem zastihl ve svých garážích poslední 2 tanky. Ostatní již byly pryč. Vyskočil jsem na jeden z nich a jel v koloně tanků do záložního prostoru soustředění, vzdáleného asi 12 kilometrů, kde měl každý tank své místo. Tuto činnost jsme nacvičovali pěšky bez tanků a vojáci dobře věděli, kde mají svůj tank postavit. Tam se již řadily kolony tankových rot a po svém příjezdu jsem měl již rotu celou na místě. Obešel jsem je a vydal pokyny k zamaskování vozidel. Za chvilku přijel svozovým vozidlem velitel praporu a s ním se objevili neznámí důstojníci, kteří kontrolovali naši činnost. Ohlásil jsem veliteli praporu zaujetí prostoru rotou a počty svých vojáků. Přítomnost kontrolních orgánů nasvědčovala tomu, že byla zahájena prověrka bojové pohotovosti. Překvapení přišlo v okamžiku, když jsem dostal rozkaz odeslat staršinu roty do kasáren pro bedny na tankové střelivo. Znamenalo to jediné. Musíme vyložit z tanků kanonové a kulometné střelivo a čeká nás cvičení. Když se staršina vrátil, rozvezl bedny ke každému tanku a já jsem vydal pokyny pro vyložení munice z tanků a uložení do beden. Potom opět projel podél tanků, kde mu osádky střelivo naložily na auto a staršina odvezl munici zpět do kasáren. Ohlásil jsem splnění rozkazu veliteli praporu a dostal další úkol: „Připravte se k dalekému přesunu. Určuji vás jako čelní pochodovou záštitu pluku.“ Na nic jsem nečekal a uháněl k rotě. Svolal jsem si osádky a vydal rozkaz k provedení kontrol vozidel: „Zkontrolujte provozní náplně, spojení a podvozky. Prověřte správnost napnutí pásů, aby byly obě strany naprosto stejné. Splnění úkolu ohlásíte velitelům čet, velitelé čet mně. Technik roty zkontroluje plnění úkolů u všech tanků.“

55


5.10.2012 16:02:31

Vydal jsem úkoly a totéž prováděl se svou osádkou u svého tanku. Čekal jsem, že asi pojedeme do výcvikového prostoru Mimoň, který byl asi 60 kilometrů vzdálen, a cestu tam jsme všichni znali, protože jsme tam jezdili téměř každý měsíc. Bylo to však jinak. Asi za hodinu svolal velitel praporu velitele rot a vydal rozkaz pro přesun. To bylo teprve překvapení! Pluk dostal za úkol přesunout se ze zaujatého prostoru východním směrem, následoval výčet měst a poslední z nich byla Olomouc a následovala Velká Bystřice a Libavá, což byl výcvikový prostor severně od Olomouce, vzdálený asi 350 kilometrů. To byl daleký přesun, který jsme zatím nikdy neprováděli, a navíc celý po silnicích. Náš prapor byl určen jako předsunutý odřad, který zajišťuje pochod pluku a moje rota jako čelní pochodová záštita. Pro mě to znamenalo jet v čele a vést za sebou celý pluk. Dostal jsem zatím jen jednu mapu, protože štáb pluku vyvezl mapy orientované na západ, kam jsme zpravidla jezdili, a směrem východním, kam jsme se měli přesunout, byla k dispozici pouze jedna mapa, která končila před Velkým Osekem. Zástupce velitele pluku jel do posádky pro mapy a řekl, že mi je doveze. Zakreslil jsem si pochodovou osu do mapy, kterou jsem zatím měl a vydal rotě rozkaz pro přesun a připravil se k vyražení. Problém byl také v tom, že na plánované cestě nebyla postavena regulace, a tak jsem jel se svou rotou po silnicích v plném provozu a nesměl zabloudit, protože za mnou jel celý pluk, celkem 90 tanků a asi 150 aut. Když už jsem měl na mapě cestu jen asi 10 kilometrů, dojel mě zástupce velitele pluku gazíkem a předal mi další mapy, na kterých již byla zakreslena další cesta okolo sečské přehrady, přes Železné Hory, dále na Vysočinu, Mohelnici, Olomouc až do výcvikového prostoru Libavá.

56


5.10.2012 16:02:31

Po dosažení vojenského výcvikového prostoru byl značkován „nepřítel“ a celý přesun byl zakončen plukovním taktickým cvičením. Zvládli jsme přesun i cvičení a po jeho ukončení jsme se naložili ve Velké Bystřici na železniční vagony a za tři dny jsme byli nazpět v posádce Milovice. Byl to nejdelší přesun po komunikacích s tanky, který jsem kdy absolvoval. Uběhlo osm let mého působení v posádce Milovice. Jako velitel čety a roty jsem zažil řadu praporních a plukovních cvičení, cvičil jsem obranu i útok, přesuny v terénu i na komunikacích, rozmístění mimo boj v prostorech soustředění, střelby ve dne i v noci a také překonávání vodních překážek a zamořených prostorů. V poslední době se hodně diskutuje o použití jaderných zbraní naší armádou. Přestože již v té době ČSLA počítala s použitím jaderných zbraní, dělo se tak na úrovni divize, nikoli však pluku, o praporu ani nemluvě. A tak překonávání zamořeného prostoru v tanku i v maskách bylo do té doby moje jediné „setkání“ s jadernými zbraněmi. Cvičili jsme totiž jen jak případnému jadernému útoku odolat, nikoli jak ho vést. V létě 1967 jsem se připravoval na přijetí do Vojenské akademie v Brně. Předal jsem rotu, sbalil své věci a skončil první etapu své praktické činnosti u vojsk. Do Milovic jsem se už neměl vrátit, protože můj pluk se svou divizí se rok na to stěhoval na Slovensko. Způsobila to „bratrská pomoc“ vojsk států Varšavské smlouvy a hlavně to, že Střední skupina sovětských vojsk zabrala posádku Milovice i s výcvikovými prostory. Moje „rodná“ divize se musela odstěhovat na Slovensko. Pluk, u kterého jsem dříve sloužil, skončil v posádce Kežmarok.

57


5.10.2012 16:02:31

Od akademie přes pluk k akademii

Studium na Vojenské akademii v Brně Stát se posluchačem Vojenské akademie nebylo tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Žádost jsem podával již druhý rok a teprve po doporučení velitele pluku byla moje žádost odeslána služební cestou do Brna. Asi 4 měsíce před nástupem na studium jsem byl povolán do akademie, stejně jako ostatní zájemci. Byli jsme zde informováni o tom, co nás čeká. Dostali jsme seznam studijních materiálů a jednotlivých předmětů. Dozvěděli jsme se tak, co musíme prostudovat, co se naučit a z čeho potom budeme přezkoušeni při přijímacích zkouškách. Z taktiky to znamenalo zvládnout celý bojový řád pozemního vojska, z ruštiny a matematiky jsme dostali úkoly a přehled učebnic, kde najdeme odpovídající tématiku. Bylo toho dost a požadované znalosti navazovaly na středoškolské maturitní učivo. Jedinou výhodou bylo, že jsme měli jednou za měsíc nárok na 1 den studijního volna. To bylo velmi málo a 10 let po maturitě se moje znalosti, především matematiky, značně ztenčily. Teprve později, v průběhu 1. ročníku, jsem pochopil, proč jsme matematiku potřebovali. Přihlásil jsem se na Vševojskovou fakultu, směr velitelsko-štábní, a přijímací zkoušky zvládl. V prvním ročníku se nás sešlo 12 vojáků z povolání ve věku od 28 do 40 let a mně patřila ta osmadvacítka. Byl jsem ve skupině nejmladší. Ostatní

58


5.10.2012 16:02:31

kolegové přišli z vyšších funkcí a měli větší praxi u motostřeleckých a tankových útvarů, ale také u útvarů civilní obrany a na vojenských školách. Při studiu se však rozdíly rychle vyrovnaly a matematice a fyzice bylo jedno, kolik je komu let. Je to možná zajímavé, ale v prvním semestru byly tyto dva předměty rozhodující a kdo je nezvládl, tak v akademii skončil. „Odpad“ byl tak 15–20 % studentů. Mnoho večerů jsme strávili počítáním příkladů hodně přes půlnoc a trénovali tak šedou kůru mozkovou. Až po letech jsem ocenil toto trápení při řešení složitých služebních i soukromých situací. Mozek pracoval a pomáhal řešit složité nástrahy života. Kromě „nezbytného“ marxismu-leninismu, který byl v té době povinný na všech vysokých školách, byly hlavní předměty vysloveně „vojenské“ – taktika a operační umění, průzkum a cizí armády, spojovací, chemická a ženijní příprava, protivzdušná obrana, zásady použití raketového vojska a dělostřelectva a také týlové, technické či zdravotnické zabezpečení. Jedním z velmi náročných předmětů, kvůli kterému jsme matematiku potřebovali nejvíce, byla automatizace velení. Zde jsme se nejdříve seznámili s využitím výpočetní techniky, která byla pro automatizaci velení nezbytná. Museli jsme pochopit princip, na kterém je výpočetní technika založena a co by mohla řešit. Ovšem pouze teoreticky, výpočetní technika tehdy v naší armádě nebyla, resp. jediný počítač byl právě ve Vojenské akademii a zabíral půl budovy. Při ukončení akademie v roce 1970 jsem dostal jako zadání diplomové práce vypracovat schéma pro použití výpočetní techniky při plnění konkrétního úkolu činnosti vojsk.

59


5.10.2012 16:02:31

Rok 1968 Po ukončení prvního roku Vojenské akademie jsem se o dovolené připravoval na cestu do Leningradu. Před několika lety jsem se totiž v Karlových Varech setkal se skupinou sovětských turistů – v té době jsme ještě z posádky Milovice jezdili na sena do vojenského výcvikového prostoru Doupov, a já měl možnost zajet se podívat do našeho vyhlášeného lázeňského města. Rusky jsem znal dost dobře a dal jsem se s nimi do řeči. Oni poté odjeli v rámci svého zájezdu do Prahy a my jsme se mezitím vrátily zpět do posádky Milovice. V Praze jsme se znovu setkali asi o 10 dní později – z Milovic nebylo do Prahy daleko a pro mne nebyl problém sednout na motorku a najít hotel, kde byli ubytováni. Navázali jsme přátelství, vyměnili si adresy a asi 2 roky si dopisovali. V roce 1968 jsem od nich dostal pozvání k návštěvě Leningradu. Začátkem srpna 1968 jsem se proto vydal na desetidenní návštěvu tohoto města. Moji přátelé byli velmi pozorní, připravili zajímavý program včetně návštěvy Ermitáže, Petrodvorce a řady muzeí v Leningradu. Při návštěvě jsem také sledoval vysílání sovětské televize, která informovala o dění u nás nepravdivě a hodně zkresleně, ale to byla v SSSR tradice. Snažil jsem se vysvětlit svým přátelům, že se u nás žádná kontrarevoluce podobná maďarské nechystá a že je u nás klid a pořádek. Asi jsem je nepřesvědčil, protože před odletem domů, bylo to někdy kolem 15. srpna, mě petrohradský známý, u kterého jsem byl na návštěvě, překvapil tvrzením, že situace u nás je skutečně vážná. Na otázku, jak na to přišel, mi sdělil zajímavou a v té době utajovanou skutečnost, že on osobně jako strojvedoucí vozí vojenské transporty s technikou a vojáky k naší státní hranici. Na takové argumenty jsem jen zeširoka

60


5.10.2012 16:02:31

otevíral oči a nechtěl mu věřit. Bohužel mluvil pravdu. Stejně jako on, věřili své televizi i sovětští vojáci, kteří byli přesvědčeni, že dělají správnou věc a přijeli nás zachránit. Po návratu z dovolené jsme se 1. září poněkud zmatení sešli v akademii, ale tam vše běželo podle zaběhnutého systému, jako by se nic nestalo. Navzájem jsme se informovali o tom, co kdo z nás ví, co kdo viděl nebo zažil. Nebylo toho mnoho a nenašel se mezi námi nikdo, kdo by se zásahem vojsk souhlasil. Nebyl také mezi námi zřejmě nikdo, kdo by „spolupracoval“ s vojenskou kontrarozvědkou, protože ač jsme mezi sebou hovořili velmi otevřeně, nebyl nikdo z nás nijak postižen. Situace v akademii byla klidná, žádná shromáždění ani vysvětlování se nekonala, a tak nám nezbylo nic jiného, než se vrhnout do studia. Problém se objevil v době, když se součástí „normalizace“ staly stranické pohovory neboli prověrky členů strany. Všichni ve skupině jsme byli členy strany a věděli jsme, že o naší další budoucnosti rozhodnou naše odpovědi na otázky spojené se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Radili jsme se spolu o tom, jak nejlépe reagovat a co říci. Za nejlepší variantu jsme považovali vyhýbavou odpověď, že to nechápeme a že jsme zásahem překvapeni. Opravdu jsme byli překvapeni, že země, která nás osvobodila od fašistické okupace a byla naším nejbližším spojencem, nás po dvaceti třech letech okupovala. Všichni jsme byli přesvědčeni, že k tomu nebyl žádný důvod. Naše vnitřní politická situace podle nás nevyžadovala silové řešení a žádná „kontrarevoluce“ u nás nebyla. S Maďarskem v roce 1956 se to srovnávat nedalo, ozbrojené vystoupení nehrozilo, a přesto jsme byli okupováni jako nejhorší nepřítel. To se chápe jen velmi těžko. Překvapeni jsme tedy opravdu byli. Nikdo z nás neřekl otevřeně svůj názor, nevypustil z úst ani pojem okupa-

61


5.10.2012 16:02:31

ce, ale ani souhlas se zásahem. U prověrkové komise nám to prošlo a zůstali jsme všichni jak ve straně, tak i v akademii. Později jsem se setkal s řadou velitelů sovětských jednotek, a když jsme se lépe poznali (znal jsem velitele sovětského pluku dislokovaného ve Vysokém Mýtě, velitele divize v Bruntále, velitele sboru v Olomouci i velitele Střední skupiny v Milovicích), dostali jsme se v rozhovorech i na toto téma. Otevřeně přiznali, že byli zpracováni sovětskou ideologií a přesvědčeni o tom, že nám jedou pomáhat a „zachránit“ nás před hrozící kontrarevolucí. Když potom u nás viděli, že se žádná kontrarevoluce nekoná a bývalí přátelé je nevítají a chovají se nepřátelsky, začali teprve uvažovat o tom, že není vše tak, jak jim to bylo interpretováno. Mnozí z nich přiznali, že to byla chyba. Setkával jsem se s nimi jednou až dvakrát za rok při oslavách osvobození republiky a Říjnové revoluce. Oni potom byli zváni k nám při příležitosti slavnostních vojenských přísah nových vojáků. Prováděli jsme také společná cvičení ve vojenských výcvikových prostorech u nás i v zahraničí. Téma zásahu v roce 1968 se pravidelně opakovalo a s přibývajícími roky se sbližovaly i naše názory na nesmyslnost zásahu vojsk Varšavské smlouvy. Poslední cvičení s jednotkami sovětské armády u nás jsem řídil jako velitel okruhu v zimě 1990 ve výcvikovém prostoru Hradiště nedaleko Karlových Varů. To již byl prezidentem Václav Havel a ministrem obrany generál Vacek. Na toto cvičení se přijeli podívat i lidé vyslaní tam Václavem Havlem, pánové Kvašňák, tehdy asistent prezidenta, a poradce prezidenta pan Křižan. Zajímali se, jaká je situace v armádě, aby mohli prezidenta informovat. Domnívám se, že informace byla pozitivní. Zvláštním řízením osudu jsem byl u několika významných událostí jako poslední. Byl jsem posledním velitelem přehlíd-

62


5.10.2012 16:02:31

kových vojsk při slavnostní vojenské přehlídce v Praze na Letné v roce 1985, poslední velitel okruhu, který řídil společné cvičení se sovětskými vojsky v roce 1990 a také poslední představitel Československé armády ve štábu Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy v Moskvě.

Diplomová práce Na začátku třetího roku studia přišlo období výběru témat diplomových prací. Bylo jasné, že moje téma bude z oboru vševojskových cvičení, ale skutečnost mě poněkud překvapila. Dostal jsem za úkol zpracovat divizní cvičení na téma: „Násilný přechod vodní překážky motostřeleckou (tankovou) divizí s využitím výpočetní techniky“. V té době výpočetní technika u vojsk ještě nebyla a touto problematikou se ani v akademii ještě nikdo v diplomových pracích nezabýval. Nebylo, kde sbírat zkušenosti a u koho se poučit. Nezbývalo mi nic jiného, než se dát do práce. Inspiraci jsem musel hledat v sobě a případně u vojsk. Sedl jsem k sešitu a začal vymýšlet osnovu své práce. Co vůbec chci udělat a jak. Jako první asi bude obecné schéma cvičení, ve kterém bude nutno překonávat širokou vodní překážku. Musím vyjít z dosavadního způsobu plánování překonávání vodních překážek a vytvořit blokové schéma pro počítač, kde je nezbytné vytipovat vše, co bude možno spočítat, neboli čím „nakrmit“ počítač, aby on měl práci a nám ji ulehčil. Když jsem měl osnovu hotovou, přišlo na řadu rozpracování jednotlivých bloků. To znamenalo určit, jaké údaje musí jít do počítače o divizi, o řece, o klimatických podmínkách, taktických podmínkách (situace na bojišti vlastní i nepřítele)

63


5.10.2012 16:02:31

a také o čase, který je k dispozici. Bylo mi zhruba jasno, o co půjde, využil jsem také možnosti zajet k některé divizi a získat tam alespoň nějaké informace a zkušenosti z praxe. Vybral jsem si tankovou divizi v Havlíčkově Brodě. Po příjezdu k divizi jsem šel za ženijním náčelníkem, který hraje jednu z rozhodujících rolí při plánování překonávání vodní překážky. Když jsem mu vysvětlil, o co mi jde, „uklidnil“ mě tím, že počítač zatím nemají a podobné problémy neřešili. Obecně však potvrdil, že moje práce na schématu je možná a rozhodující bude konkrétní a reálné naplnění počítače daty. Další moje cesta vedla na operační oddělení, které realizuje plánování všeho, tedy i násilného překonávání vodních překážek. Tady jsem se věnoval sběru dat, která jsou nezbytná pro naplnění blokových schémat počítače. Za týden práce jsem věděl, co všechno asi budu muset rozpracovat, aby se podařilo zaměstnat výpočetní techniku na plánování překonávání vodních překážek. Kromě plánu cvičení na mapě, jsem musel vytvořit blokové schéma i s konkrétní náplní, napsat textovou část, která vysvětluje celou problematiku cvičení i využití výpočetní techniky. Byla to práce na několik měsíců včetně psaní textu a kreslení schémat. Mimo jiné jsem se později setkal v praxi na cvičeních s tím, co jsem v akademii vymýšlel. Na principu, který jsem měl ve své diplomové práci, byl později zpracován program na plánování násilného přechodu vodní překážky s využitím výpočetní techniky. Jak se ukázalo, nenamáhal jsem se zbytečně. Diplomovou práci jsem si napsal na psacím stroji sám, nakreslil cvičení na mapě a blokové schéma nakreslil na papíry. Obhajobu diplomové práce jsem si připravil na folii, kterou mi promítal kolega na plátno. Vlastní text obhajoby jsem si

64


5.10.2012 16:02:31

napsal na několik kartiček do ruky. Obhájil jsem na výtečně a s červeným diplomem a s titulem inženýra ukončil i studium ve Vojenské akademii. Odměnou mi bylo mimořádné povýšení do hodnosti majora o rok dříve, než bylo zvykem, a možnost vybrat si, kde po akademii nastoupím další službu. Volba padla na tankovou divizi v Havlíčkově Brodě, kde jsem byl získávat informace při přípravě diplomové práce. Čekalo mě dost složité čtyřleté období vojenského života ve funkcích u pluku Po třech letech v akademii, kdy jsem se staral jenom sám o sebe a abych úspěšně zvládl studium, přišla opět tvrdá realita vojenského života.

Ukončení Vojenské akademie v roce 1970.

65


5.10.2012 16:02:31

Náčelník štábu tankového pluku v Čáslavi Po dovolené jsem se koncem léta roku 1970 jel ohlásit veliteli 4. tankové divize do Havlíčkova Brodu. Kádrovým rozkazem jsem byl určen k této divizi a vlastní zařazení na konkrétní funkci již bylo v pravomoci velitele divize plukovníka Kodeše. Po krátkém přijetí u něho a objasnění, že zatím není volná žádná funkce, jsem byl odeslán bez konkrétního zařazení k 7. tankovému pluku do Jindřichova Hradce. Ihned jsem tam odejel a hlásil se u velitele pluku podplukovníka Mašáta. Byl jsem přijat poměrně dost chladně. Velitel pluku, starší podplukovník, sám akademii neabsolvoval, a jak jsem se brzy dověděl, neměl „akademiky“ v oblibě. Navíc jsem byl pro něho mladík, který asi ohrožoval jeho budoucnost. Poslal mě na štáb, abych si tam někde sedl. Dal mi více než zřetelně najevo, že mě u pluku nechce. Seznamoval jsem se životem u pluku, hovořil s důstojníky štábu i veliteli jednotek, nicméně jsem se cítil na pluku téměř jako nezvaný host. Asi po měsíci se ozval telefonem náčelník kádrového oddělení z divize, že se situace změnila. Mám si sbalit své věci, přijet k němu na divizi, že půjdu jinam. Když jsem se u něho ohlásil, vysvětlil mi situaci v Jindřichově Hradci – tamější velitel je prý těžce nemocen a nechávají ho tam proto dosloužit. Ovšem u tankového pluku v Čáslavi odchází náčelník štábu a tamní velitel souhlasí s tím, že převezmu jeho funkci. Tak jsem byl ustanoven do funkce náčelníka štábu tankového pluku v Čáslavi. Co je to pluk, jsem věděl, ale o náplni funkčních povinností náčelníka štábu jsem nevěděl téměř nic. V akademii jsem se naučil, jak si v této funkci počínat při cvičeních, ale z mírového života, který je daleko složitější, jsem neznal téměř nic.

66


5.10.2012 16:02:31

Vždyť poslední mojí funkcí u vojsk byla funkce velitele roty. Funkcemi na praporu jsem neprošel a najednou jsem byl náčelníkem štábu pluku. Tato mezera v praxi mi ještě dlouho chyběla. Velitel 13. tankového pluku v Čáslavi podplukovník Ort byl „samorost“ zvláštního ražení. Kdysi absolvoval Vojenskou politickou akademii, která byla určena pro politruky. Byl to však typický velitel, uměl to s vojáky, měl zvláštní drsný vojenský humor a vojáci ho „brali“. Pondělní nástupy pluku měly mnohdy blíže k vojenské estrádě než ke kontrole jednotek a přípravě na zaměstnání. V okolních domech kolem kasáren se v tu dobu zaplňovala okna občany, hlavně ženami v domácnosti, v očekávání „perel“, které ze sebe sypal velitel pluku jak na běžícím pásu. Vojáci i civilisté se bavili. Jeho estrádní vystoupení se však všechna nedají slušnou formou reprodukovat a bez jeho interpretace ztrácejí na síle a půvabu. Vojáky však neurážel a na příklad voják menší postavy byl jeho terminologií „přeražený obr“. Ten si toto ohodnocení považoval a bral jako klad. I když poloviční, přeci jenom obr. U tohoto velitele jsem se představil a byl celkem srdečně přijat. Aby rozptýlil moje obavy z nastávajícího zařazení, uklidnil mě tím, že tam budu mít zkušeného zástupce, a když bude potřeba, mohu kdykoliv přijít za ním. Chápal, že to nebudu mít lehké. Ze štábu pluku jsem byl věkově nejmladší, jednotliví náčelníci služeb byli nejméně o deset let starší než já a nikoho nezajímalo, jaké mám předchozí zkušenosti. Byl jsem prostě jejich náčelník, čerstvý absolvent akademie s titulem inženýra-organizátora: tak se „mladej“ ukaž a organizuj. Ještě štěstí, že mým zástupcem byl zkušený major Klokoň, který léta ve štábu pracoval, a já se nestyděl zeptat, když jsem nevěděl,

67


5.10.2012 16:02:31

„která bije“. Připadal jsem si jako otloukánek, ale praxe je dobrá škola života a za ty dva roky strávené ve funkci náčelníka štábu pluku mohu říci, že jsem se hodně naučil. Svou funkci jsem s pomocí podřízených zvládl a pochopil, že náčelník bez dobrých podřízených není nic. Byla to snad nejtěžší funkce v mé vojenské kariéře. Že nebylo všechno tak jednoduché, o tom svědčí i moje „úspěšné vedení kolony vozidel“ při štábním nácviku. Měli jsme podle plánu velitelsko-štábní cvičení, na které vyjížděl štáb pluku se zabezpečujícími jednotkami s technikou. Byla to kolona asi padesáti vozidel, většinou „vétřiesek“. Vyjížděli jsme z kasáren v noci a já jako náčelník štábu jsem měl řídit přesun do prostoru v lese vzdáleném asi 20 kilometrů. Zakreslil jsem si do mapy cestu, vydal rozkaz pro přesun a sedl do prvního auta. Vedl jsem štáb podle mapy, když jsem po několika kilometrech přijel na křižovatku, která na mapě nebyla. Přímo vedla pěkná nová asfaltová silnice, ale moje zakreslená trasa směřovala doleva. Neváhal jsem a pokračoval podle mapy vlevo. Asi po 300 metrech se cesta stáčela doprava a zavedla nás do statku. Otáčet se tam nedalo a 50 aut v noci jen tak neotočíte. Nezbylo nic jiného, než pokračovat. Vjel jsem do statku, projel okolo velkého hnojiště a pokračoval průjezdnou cestou ze statku ven. Ta mířila do polí a změnila se na neudržovanou, téměř polní cestu vedoucí v úzkém úvozu. Asi po půl kilometru se zatáčela doprava a napojila se na tu krásnou novou asfaltku, po které jsme mohli přijet za dvě minuty, pokud bych jel na předchozí křižovatce rovně. Tak jsme se 20 minut kodrcali přes statek a kolem hnoje zbytečně. Poučení z této „zkušenosti“ bylo nasnadě. Je dobré si před přesunem dobře prostudovat pochodovou osu (cestu) na ma-

68


5.10.2012 16:02:31

pě a vždy, když je to možné, neváhat a cestu projet předem. Ušetříte si tak zbytečné nepříjemnosti a nevypadáte jako blbec. Věřil jsem mapě zpracované na dvacet let starých podkladech a neprovedl si rekognoskaci osy přesuny. Dodnes si to pamatuji a později jsem vždycky nechal prověřit a regulovat cesty, po kterých jsme měli jet. U pluku nebylo nic, za co bych neodpovídal. Od denního života vojáků, dozorčí a strážní službu, přes veškeré zabezpečení jejich života a výcviku až po pořádek a stav zařízení a budov. Navíc jsem měl velitele, který dost často odjížděl mimo posádku a jenom mi řekl: „Náčelníku, pár dní tady nebudu, Vy to zvládnete. Kdyby něco, víte kde mě hledat.“ A tak jsem to musel zvládnout – a pokud možno ho nehledat. U pluku v Čáslavi jsem se také poprvé setkal s velitelem okruhu generálem Veselým, o kterém bude ještě řeč později. Přijel na kontrolu k pluku, kde kontroloval strážnici, park bojové techniky a kuchyni. Jeho hodnocení bylo vždy stejné: „Na strážnici a v parku bojové techniky máte hrozný nepořádek, jdeme do kuchyně“. Tam nechal převážit několik porcí masa a spočítat rohlíky, které nám přivezli pro celý pluk. Maso bylo naporcováno správně, ale z několika set rohlíků tři chyběly! Asi je snědli vojáci, kteří byli ve službě v kuchyni. Řekl: „Máte tady všude nepořádek, dejte si to do pořádku!“ a odjel. Jeho přítomnost u pluku byla krátká, závěry z ní nekonkrétní a vždycky negativní. Za více než deset let, co jsem ho znal, nikdy nikoho neocenil. Zato dokázal doslova deptat a urážet své podřízené, včetně svých nejbližších zástupců. Nejvíce se „vozil“ po těch, u kterých viděl, že se ho bojí. S tímto jeho postupem jsem se potom v budoucnu setkal ještě mnohokrát.

69


5.10.2012 16:02:31

Za dva roky ve funkci náčelníka štábu jsem se otrkal a při velmi častém zastupování velitele také získal i praktické zkušenosti z velení. Ze stereotypu života u pluku v Čáslavi mě vyvedl velitel pluku, když mě zavolal a předal rozkaz velitele divize: „Máte se hlásit u velitele divize v Havlíčkově Brodě, půjdete k tankovému pluku do Jindřichova Hradce.“ Velitel pluku, ten který mě tam před dvěma lety nechtěl, zemřel a já mám převzít jeho funkci.

Velitel tankového pluku v Jindřichově Hradci Tak jsem byl po dvou letech v Čáslavi opět na cestě do Jindřichova Hradce. O pluku jsem již něco věděl a náčelník štábu major Ambrož, můj nejbližší zástupce a kolega ještě z vojenského učiliště, byl u pluku již delší dobu a jeho problematiku znal. Mohl mi tak být a také byl mojí oporou a případné nejasnosti a problémy také mohl rychle vysvětlit. Musím přiznat, že velitel pluku je jedna z nejlepších funkcí, pokud je nadřízený štáb dost daleko a nechá podřízené žít. A to tady bylo. Když nepřiděláváte nadřízenému zbytečné starosti a nemáte průšvihy, žijete tak, jak si naplánujete, i když za vás stejně nikdo nic neudělá. 7. tankový pluk v Jindřichově Hradci, který jsem přebíral v roce 1972, byl již vyzbrojen tanky T-55. Měl naplněn pouze jeden tankový prapor a plukovní jednotky. Další dva prapory byly „zrámcované“. To znamená, že kromě velení praporů měly i velitele rot, několik velitelů čet a jenom asi 20 vojáků, většinou řidičů tanků. Tyto prapory prováděly především technickou přípravu a údržbu techniky, která byla uložena a používala se jen výjimečně při cvičeních nebo při výcviku

70


5.10.2012 16:02:31

záloh. Každý rok tyto prapory zabezpečovaly několik turnusů záloh a také výcvik vojenských kateder vysokých škol. U takto zrámcovaného pluku (nebyl na plných počtech a měl asi 500 osob) bylo největším problémem zabezpečit výcvik podle Programů bojové přípravy a zároveň plnit úkoly dozorčí a strážní služby. Nejsložitější situace nastala v době, kdy jsme museli odeslat vojáky a techniku (nákladní Praga V3S) na výpomoc do národního hospodářství. Přesněji řečeno do zemědělství na sena, žně, brambory nebo na řepu. Odjeli řidiči s auty, řidiči tanků se stali traktoristy a kombajnéry a další vojáci pracovali manuálně. Výcvik téměř ustal a velitelé jednotek denně řešili problém, jak zabezpečit dozorčí a strážní službu. Nebylo možné dát na vrata oznámení, že se pro nedostatek vojáků necvičí a že střežíme sami sebe a prázdná kasárna. To se opakovalo u většiny pluků každý rok. Po skončení odvelení se museli vojáci dát do pořádku sami, vyměnit výzbroj a intenzivně se připravovat na prověrky, které měly za pár týdnů ukázat, jak zvládneme úkoly bojové a politické přípravy. Nikdo nikdy nebral ohled na to, že pluk několik měsíců plnil úkoly v zemědělství a cvičit nemohl. Řidiči museli předvést, že umějí řídit, velitelé a střelci, že umějí střílet, a tak to bylo u všech vojenských odborností. Vojáci po několika týdnech dokázali úplné zázraky a prověrky zpravidla dopadly dobře Pluk jsem převzal po zkušeném veliteli, kterému u celé divize a zvláště u pluku přezdívali „stavitel“. Bylo to proto, že se věnoval především přestavbě parku bojové techniky, kde se stavěla stání pro techniku krytá přístřešky a také výstavbě plukovního víceúčelového kinosálu. Tam kromě promítání filmů mohli pro vojáky vystupovat nejrůznější skupiny a umělci. Ani jedno předchozí velitel nestačil dokončit, a tak to zbylo na mě.

71


5.10.2012 16:02:31

Park bojové techniky byl za rok dokončen a za nějaký čas na slavnostním otevření kinosálu vystoupila pro vojáky pluku Marie Rottrová se svou skupinou. Tyto stavby však neřešily hlavní problém dislokace pluku. Když jsem nastoupil do funkce, byl pluk rozmístěn v pěti kasárnách. Štáb pluku byl v kasárnách nad náměstím, jednotky pluku pak na druhém konci města, správa budov pod náměstím a v dalších kasárnách byl výstrojní sklad a sklady materiálů. Z tohoto rozmístění pluku pak zákonitě vyplýval neustálý pohyb vojáků základní služby i z povolání přes město s lákadlem řady restaurací. S jistým nadhledem se dá říci, že se vojáci celý den pohybovali po městě. Denně museli vojáci z povolání k jednotkám do jejich kasáren, denně vojáci od jednotek na štáb nebo na správu budov či do skladů. Neustálý pohyb vojáků po městě připomínal cestování mravenců mezi mraveništi. Byla to ztráta času pro všechny, problémy v komunikaci mezi velením, štábem a jednotkami, problémy při zabezpečení a plnění norem bojové pohotovosti, kde v té době rozhodovaly minuty a v neposlední době i problémy s dodržováním kázně a pořádku ve městě u vojáků základní služby i z povolání. Došlo to dokonce tak daleko, že si ke mně přišly stěžovat manželky vojáků z povolání na to, že jejich manželé nechodí včas z práce domů a stavují se cestou v restauracích. Situaci jsem po poradě se zástupci a náčelníky druhů vojsk a služeb vyřešil následovně: Štáb pluku se přestěhuje do kasáren na konci města, kde jsou ubytovány jednotky a je tam také park bojové techniky. Tím bude téměř celý pluk pohromadě. Aby se daly tyto změny realizovat, upraví se stavebně budova, kde je v současné době umístěna telefonní ústředna a tam se rozmístí i štáb pluku. Dva rámcové prapory, které mají jen několik vojáků

72


5.10.2012 16:02:31

z povolání a cvičí zálohy, se přestěhují do budovy, kde byl štáb pluku. Tak odpadne věčné chození na štáb pluku od jednotek a příslušníků štábu k jednotkám. Tímto stěhováním byl také řešen problém s nekázní ve městě a požívání alkoholu v pracovní době. Navíc byla tato kasárna pět minut vzdálená od sídliště, kde také většina vojáků z povolání bydlela. Za několik měsíců jsme se přestěhovali a vyřešili více problémů najednou. Asi po roce mého velení jsem se dověděl, že nám „unikají“ informace od pluku. Někdo z důstojníků „informoval“ nadřízený štáb divize o všem, co se u pluku děje. Neprováděli jsme nic nekalého, ale nelíbilo se mi, že cokoliv se u pluku uvaří, se ve velmi krátké době „jí“ na divizi. Rozhodl jsem se, že se s tím musí něco udělat. Poradil jsem se s náčelníkem štábu a nahodili jsme udičku. Pustili jsme domnělou informaci o tom, co štáb pluku připravuje, a sledovali, kdo zabere. Byl to výzbrojní náčelník. Jen on měl v té době u sebe nadřízeného z divize a také se tam přes něho okamžitě tato informace objevila. Při první příležitosti, když štáb divize doplňoval své počty, jsem tohoto „informátora“ ještě ten samý rok doporučil k přemístění na štáb divize. Když se chtěl tolik zalíbit nadřízeným, tak ať ho tam mají. Od té doby jsme pracovali klidněji a bez úniku informací. V životě se stávají i tragikomické příhody, způsobené pouhou shodou okolností. K jedné takové došlo i u našeho štábu. Při jednom z posledních cvičení, které jsem absolvoval v Jindřichově Hradci, zajel štáb pluku se svými štábními autobusy do lesa, kde jsme měli zaujmout velitelské stanoviště. Noc byla bezměsíčná, doslova tma jak v hrnci pod pokličkou. Po zajetí na místa jednotlivými vozidly, přišla těžká chvilka na technika pluku. Musel velmi nutně na záchod. Bylo to tak

73


5.10.2012 16:02:31

neodkladné, že nestačil hledat latrínu, kterou jsme vždycky budovali, a jakmile vystoupil ze svého štábního auta, dal se doprava, kde narazil na plot. On sám nebyl zrovna sportovní typ, přesto ho okolnosti donutily překonat tuto vysokou překážku a za chůze se začal rozepínat. Protože to bylo v zimě, měl na sobě tříčtvrteční kabát, pod ním zimní oteplovací vložku, dále blůzu a teprve pod ní šle, které musel buď sundat, nebo odepnout. Po několika rychlých a tápavých krocích ve tmě, kdy navíc narážel na stromy, se mu to na poslední chvíli podařilo, stáhl i kalhoty a mohl si ulevit. Potom se zase pracně oblékl a mířil nazpět ke svému štábnímu vozidlu. Před ním opět narazil na plot, který s potížemi přelezl a vešel do svého pojízdného pracoviště. Když se rozednilo a vyšel z auta, nevěděl, jestli se má smát, nebo si nadávat. Jeho auto stálo přesně uprostřed 10 metrového kusu plotu, který byl pouze na pravé straně jeho vozidla. Pravděpodobně to byl jediný kousek plotu mezi dvěma sloupky v celém lese a jemu způsobil takové potíže při noční cestě za úlevou. Pro něho to byla v noci téměř tragédie a my jsme se ohromně bavili, když nám to ráno vyprávěl. Jako velitel pluku jsem se však již také bezprostředně setkal s nepříjemností mimořádných událostí, které mě potom provázely dalších dvacet let ve funkcích jako neoddělitelná a nejméně příjemná součást vojenského života. Ve všech armádách světa dopravní nehody a mimořádné události existují a budou existovat. Charakteristické pro mimořádnou událost je těžké zranění nebo smrt člověka za účasti vojáků a vojenské techniky. Může to být také vysoká materiální škoda nebo hrubé porušení zákona. Například ztráta přísně tajného dokumentu nebo zbraně. Mimořádná událost může jistě vzniknout i bez

74


5.10.2012 16:02:31

viny člověka, ale drtivá většina z nich je způsobena nekázní a porušením bezpečnostních opatření a nařízení. V Jindřichově Hradci jsem zažil dvě mimořádné události spojené se ztrátou života. K jedné došlo při výcviku ve střelbách z tanku v noci. Na tankové střelnici, vzdálené asi 15 kilometrů od posádky, byly prováděny průpravné střelby. Při těchto střelbách musí být řidič tanku uzavřen pod příklopem, protože při otáčení věže by mohlo dojít ke zranění. Řidiči si však svoji činnost „ulehčovali“ tím, že nechávali příklop otevřený. Spojili přitom nakrátko kontakty příklopu, a vyřadili tak bezpečnostní pojistku, která měla zamezit otáčení věží, když je řidič v pochodové poloze s hlavou venku. Hrubě porušili bezpečnostní opatření a jezdili tak v pochodové poloze a ohrozili svůj život. Za veškerou činnost odpovídal velitel, který řídil střelby, ale ten to neuhlídal. Z věže, odkud řídil střelby je vidět na tanky na palebné čáře, ale není vidět, jestli jsou po nasednutí uzavřeny všechny příklopy. Na řidičský příklop vidět není, za jeho uzavření odpovídá velitel tanku, který svoji povinnost také nesplnil. V tomto případě zůstal řidič v pochodové poloze. Když dojel tank na konec dráhy pro střelbu, otáčel se, aby se mohl po stejné dráze vrátit zpět na místo, odkud vyrazil. Při otáčení tanku musel střelec stále mířit v původním směru a otáčel tedy věž o 180 stupňů. Věž zachytila otevřený řidičský příklop a rozdrtila řidiči hlavu. Přestože byli všichni vojáci stokrát poučováni, našel se někdo, kdo porušil bezpečnostní opatření a skončil tak svůj mladý život. Těžko se potom vysvětluje a hlásí nadřízeným a rodičům, že došlo k hrubému porušení kázně a ztrátě života mladého člověka. K další mimořádné události došlo doslova nešťastnou náhodou na odvelení. Voják, který byl jako traktorista odvelen

75


5.10.2012 16:02:31

na sklizeň brambor, svážel brambory z pole. V průběhu odvelení se skamarádil s mladým chlapcem z vesnice, který ve volných chvílích jezdil s ním na valníku brambor. Při jedné cestě, když jel s plným valníkem po cestě, která vedla po hrázi vypuštěného rybníka, utrhl se pod valníkem kraj cesty a ten se převrátil na dno rybníka. Chlapec, který seděl na valníku, byl zasypán bramborami a nepodařilo se ho již vyprostit živého. Tak jsme měli sice nezaviněnou, ale přesto mimořádnou událost, která skončila ztraceným životem. Druhým rokem na pluku jsem byl jako „mladý a perspektivní“ povolán na kádrový pohovor k veliteli divize do Havlíčkova Brodu. Seznámil mě s rozhodnutím, že jsem ve výběru na studium do Vojenské akademie generálního štábu v Moskvě. Pokud budu souhlasit, musím absolvovat přípravku na naší akademii v Brně, která byla v podstatě celá v ruském jazyce. Budu-li vybrán a zvládnu-li přípravný kurz, předám ještě v létě pluk a na podzim odcestuji do Moskvy. Moskevská akademie byla v té době ve světě hodnocena jako prestižní a nejkvalitnější a poskytovala nejvyšší vojenské vzdělání, které připravovalo vojáky z povolání na vyšší vojenské funkce počínaje divizí a výše. Námitky jsem neměl a souhlasil s návrhem. Následující měsíce ubíhaly velice rychle. Musel jsem si vybrat ještě plánovanou dovolenou a připravit se na předání pluku a také na absolvování kurzu ve Vojenské akademii v Brně. Dost důležité bylo i opakování ruštiny, bez které se nedalo na studium reálně pomýšlet. Přípravný kurz jsem ale zvládl a byl vybrán pro studium. Předal jsem pluk a v září 1974 jsem jako člen skupiny devíti československých důstojníků letěl do Moskvy. Stejně jako v učilišti, kam jsem nastupoval v 17 letech, či v naší akademii, kterou jsem zahájil v 28 letech, jsem byl i nyní opět nejmlad-

76


5.10.2012 16:02:32

ší. Bylo mi 35 let. Po čtyřech letech v hodnosti majora a praxi u tankových pluků jsem byl povýšen do hodnosti podplukovníka a věnoval se opět studiu.

Studium na Vojenské akademii generálního štábu v Moskvě

Přílet do Moskvy na letiště Šeremetěvo proběhl klidně. Důstojník vyslaný akademií nás již očekával s autobusem a zavezl nás do ubytovny, která se stala na dva roky naším přechodným bydlištěm. Ubytovna byla nedaleko centra Moskvy a také jen asi půl hodiny pomalé chůze od Vojenské akademie generálního štábu. V ubytovně jsme měli připraveny dvoulůžkové pokoje, nevelké a velmi spartánsky vybavené. Postel, noční stolek a skříň. Umývárna, záchody a kuchyňka byly na poschodí společné asi pro 30 lidí, jídelna byla v přízemí a prádelna, kde jsme si mohli sami vyprat prádlo, byla ve sklepě. Hned druhý den po příletu nás autobus dovezl do akademie, byly nám vystaveny průkazky opravňující ke vstupu a byli jsme seznámeni s průběhem studia. Akademický a ověřený systém výuky pracoval přesně a přesvědčivě. Vypracovaný sled přednášek s použitím názorných schémat a grafů, prováděný velmi zkušenými pedagogy měl pokračování na tajné spisovně, kde měl již každý z nás připravené studijní materiály právě probíraných témat. Po obědě bylo povinné organizované samostudium až do 17 hodin. Na mnoho hodin samostudia přicházeli a doslova se nám vnucovali pedagogové a objasňovali nám dopoledne přednášenou látku. Tak se den po dni střídala celá řada předmětů až po ukončení bloku přednášek, na které navazovaly semináře, besedy a později zápočty a zkoušky. To jsme již měli plné skříňky

77


5.10.2012 16:02:32

skript. Předměty byly podobné jako na akademii v Brně, jen na vyšší úrovni, přibyla strategie a vojenské umění. Výuka probíhala šest dní v týdnu. Začátky byly velmi náročné a z počátku jsme jen obtížně sledovali probíranou tematiku. Při odjezdu do Moskvy jsme si mysleli, že umíme rusky a teprve při přednáškách jsme pochopili, že umíme málo a máme co dohánět. Když jsem se soustředil na přednášejícího, nestačil jsem si dělat poznámky, a když jsem si dělal poznámky, nezvládal jsem vnímat, co právě říká. Hlava po několika hodinách jenom hučela a připadal jsem si jako po dvou maratonech. Trvalo téměř dva měsíce, než jsme se adaptovali a byli schopni jakž takž zvládat to, co se od nás očekávalo. Při prvních zápočtech a zkouškách to bylo ještě hodně náročné, s postupem doby tak, jak jsme se zdokonalovali v ruštině, se situace zlepšovala. V sobotu jsme měli povinné samostudium, tělesnou přípravu a semináře. V zimě jsme byli v rámci tělesné přípravy také několikrát lyžovat na okraji Moskvy. Zimy v Moskvě byly opravdu „zimní“ a zažil jsem tam běžně teploty nižší než 30 stupňů pod nulou a spousty sněhu. Vždycky, když v noci sněžilo, nestalo se, že by nebyly uklizené silnice a chodníky. Jakmile začal padat sníh, vyjely pluhy s kartáči na ulice a jezdily celou noc, takže do rána byly ulice uklizené. Na chodníky vyrazily domovnice a „bábušky“ a také jejich intenzivní noční směna zabezpečila čisté chodníky. S tím jsem se u nás nikdy nesetkal. Soboty nám nejvíce znepříjemňoval starší pán, civilista, profesor marxismu-leninismu. Nestačilo mu, že nám dával úkoly pro samostudium. Nejhorší bylo, když nám rozdělil některé dílo V. I. Lenina na kapitoly s tím, že máme každý pročíst nějakou kapitolu a snažit se o nemožné – pochopit

78


5.10.2012 16:02:32

smysl tohoto díla. Kdo nečetl Lenina, tak to nepochopí. Vyjadřoval se ve velmi složitých a nesmírně dlouhých větách, které byly na třetinu stránky, a to tak, že po přečtení tří řádků jsme byli ztraceni. Navíc to bylo v originále, který by asi těžko chápali i domorodci. Protože jsme tomu nerozuměli, vnucoval se nám pan profesor Maximov v sobotu odpoledne a někdy i v neděli dopoledne s tím, že nám to vysvětlí. Přes jeho maximální snahu, se mu to však nepodařilo. Zkoušky byly těžké, ale soustředily se vždy na probíranou látku a mohli jsme používat „oficiální taháky“ – názorné pomůcky, tabulky schémata. Výuka sovětských a zahraničních studentů byla striktně oddělena – sovětští studenti měli jiné přednášky, jejich výuka probíhala v jiných budovách, bydleli jinde. Jen málo předmětů bylo společných, a tak jsme se s nimi ani příliš nestýkali. Výjimkou byl starší naší skupiny, tehdy podplukovník Vacek, který Sověty navštěvoval častěji Studium bylo proložené ukázkami a výjezdy k vojskům a měli jsme možnost seznámit se s vojenskou technikou pozemního vojska, letectva i námořnictva. Byli jsme tak u sovětské divize v Gorkém (tak se tehdy jmenoval Nižnij Novgorod). Celý ročník akademie včetně sovětských posluchačů odjel do Gorkého vlakem. Na nádraží nás již čekaly autobusy, které nás odvezly do nedalekého výcvikového prostoru na zajímavé ukázky použití plamenometů. Tankový pluk, který ukázku prováděl, měl tanky vyzbrojené plamenomety, kterými ničil ohněm značkované cíle. Když přejely tanky palebnou čáru a začaly chrlit oheň na terče, vyběhl asi 50 metrů před nimi ze zákopu voják a utíkal mezi ohnivými salvami. Neměl tam co dělat a všude jinde by byl ihned vydán povel k zastavení ukázky. Ne však v Sovětském

79


5.10.2012 16:02:32

svazu. Tady se nestalo nic, ukázka pokračovala a tanky dále ničily ohněm cíle, které byly před nimi. Mezi terči a ohněm kličkoval voják a hledal nějaký úkryt, kde by se schoval a zachránil si život. To se mu nakonec podařilo a voják náhle zmizel v nějakém zákopu. Velitel a štáb, kteří ukázku prováděli, se tvářili, že se nic neděje. Zachovali absolutní klid a vůbec nereagovali. Ukázka proběhla v plném rozsahu a po jejím ukončení se o nějakém vojákovi nikdo ani nezmínil. Jako by se nic nestalo. Velmi zajímavá byla i návštěva námořní základny v Sevastopolu. Jela tam opět celá akademie, opět vlakem. Cesta trvala celý den a byli jsme tam také ubytováni, protože ukázka měla být až další den. Měli jsme možnost navštívit tam také místní muzeum věnované obraně Sevastopolu.

Ukázky v Sevastopolu v roce 1975.

80


5.10.2012 16:02:32

V den, kdy jsme se měli účastnit námořního cvičení, vál silný vítr a na moři byly téměř třímetrové vlny. Křižník, na kterém jsme se měli plavit, kotvil v zátoce před přístavem. U mola na nás čekal motorový, asi třicetimetrový člun, do kterého jsme nastupovali po dvaceti, a člun nás pak odvážel ke křižníku. U mola v přístavu vlny nebyly příliš velké, ale když jsme vypluli dál do zátoky, ukázalo se, že to není nic pro nás. Člunem si moře pohrávalo jako s malou hračkou. Hned jsme byli pod vlnou, za okamžik zase nahoře a nejhorší nastalo, když jsme se přiblížili ke křižníku. Na jeho boku byly spuštěné schody, kterými jsme se měli dostat na palubu. Rozdíl ve výšce schodů od našeho člunu byl chvílemi i 4 metry a museli jsme postupně jeden za druhým čekat na vhodný okamžik, kdy se schody přiblížily na úroveň člunu a bleskově na ně naskočit, než zase zmizí nahoře. Tam nás chytali námořníci a pomáhali nám vystoupit na palubu. Byla to nejdramatičtější chvíle mého pobytu v Rusku. Když jsme se dostali na palubu křižníku, nebylo vůbec znát, že jsme na lodi. Paluba byla klidná a bez jakéhokoli pohybu. Po nalodění všech posluchačů to kdesi temně zahučelo uvnitř lodi, a to bylo znamení, že vyplouváme na širé moře. Pluli jsme více než hodinu, než zmizelo pobřeží. Zatím jsme měli možnost prohlédnout si křižník i s jeho vybavením a zbraněmi. Když byla zahájena ukázka, stáli jsme všichni na palubě a čekali, co se bude dít. Oznámili nám, že nedaleko křižníku byla zjištěna ponorka, která má za úkol provést torpédový útok. Teprve, když nám řekli, kde máme ponorku hledat, objevili jsme několik set metrů od lodi na hladině nepatrnou čárku. Byl to periskop ponorky, která se připravovala odpálit torpédo. Za chvilku bylo vidět, jak se od ponorky oddělilo torpédo, a na hladině se objevil jakoby načeřený pruh blížící

81


5.10.2012 16:02:32

ke křižníku. Nechali nás v napětí a teprve když torpédo proplulo pod lodí, vysvětlili nám, že na torpédu je možno nastavit hloubku, ve které pluje, a proto podplulo naši loď. Další částí ukázky byla palba z lodních děl a odpalování raket na plovoucí cíle. Střelba byla doslova hromová a celý křižník se otřásal. Jako poslední přišla palba na vysoko letící letouny z lodních protiletadlových děl. Bylo vidět, jak pod letouny vybuchují protiletadlové granáty. Jejich zapalovače byly nastavené tak, aby vybuchovaly několik set metrů pod vysoko letícími letouny. Akademie organizovala také exkurze po památkách a kulturních zařízeních Moskvy. Jednou týdně jsme měli možnost o přestávkách ve výuce zakoupit si lístky na kulturní představení moskevských divadel, cirkusu nebo do muzeí a galerií. Za dva roky pobytu v Moskvě jsem viděl více nejrůznějších představení, než za celý předcházející život a také ani později jsem již neměl možnost a čas žít tak „kulturně“ jako tehdy. Repertoár moskevského divadla operety dával všechny světové klasiky, o Velkém divadle v Moskvě je zbytečné pět chválu. Moskevský cirkus byl světově proslulý, stejně tak Treťjakovská galerie. Kromě úžasných kulturních zážitků jsme si přitom i zde zdokonalovali svůj ruský jazyk a to docela přijatelným a kulturním způsobem. Materiální zabezpečení nebylo kdovíjaké – ubytování bylo zdarma, nikoli však jídlo. Měsíčně jsme brali 160 rublů (1 600 Kčs) a stravování jsme si museli zabezpečovat sami. Buď si uvařit nebo v jídelně na ubytovně či v akademii zaplatit. I když zásobování v akademii bylo dobré (maso, kuřata, játra atd.), jak s postupujícím měsícem docházely peníze, postupně jsme přecházeli na párky a pivo. Naštěstí jsme mohli doplňovat zásoby přes naše velvyslanectví.

82


5.10.2012 16:02:32

Seznámení v Moskvě Nebyl jsem zvyklý sedět celé dny na učebně, a tak jsem často chodil z akademie na ubytovnu pěšky, i když jsme měli připravený malý autobus, který nás odvezl až do dvora ubytovny. Asi po dvou měsících pobytu v Moskvě, když jsem se blížil po Kropotkinské ulici ke svému cíli, chtěl jsem si ještě koupit v obchodě s pečivem něco k večeři. Scházel jsem do obchůdku, do kterého vedly tři schůdky z chodníku, a všiml jsem si, že za mnou tam jdou dvě mladé ženy. Jedna z nich si na posledním schodu podvrkla nohu a téměř upadla, kdybych ji nezachytil. Dnes když na to vzpomínám, mi to připadá jako situace z telenovely. Všichni jsme nakoupili a při odchodu jsem se jí zeptal, jestli bude schopna jít, či zda ji nemám zastavit taxi (v té době jich byla Moskva plná a jízdné bylo doslova za kopějky). Odpověděla, že to zvládne, a tak jsem šel ještě část cesty s nimi. Vzhledem k tomu, že jsem šel v naší uniformě, ptaly se dívky, odkud jsem, a náš společný několikaminutový rozhovor skončil mojí zvídavou otázkou, proč máme stejnou cestu? Ukázalo se, že pracují nedaleko akademie a tímto směrem jdou do metra, když se také chtějí projít po celodenní práci. Rozloučili jsme se s tím, že bych se s nimi chtěl ještě setkat. Domluvili jsme se na další den nedaleko akademie. Byl to začátek mé známosti s budoucí manželkou Taťjanou, která pracovala jako architektka v nedalekém projektovém ústavu. Setkávali jsme se dost často, chodili jsme spolu po zaměstnání do kina. Musel jsem proto „utíkat“ z akademie již v 16.30, i když povinné samostudium končilo až o hodinu později. V akademii jsme měli možnost koupit lístky do divadel, muzeí, galerií a na koncerty, a tak jsem začal v plné míře využívat toho, co se nabízelo. Nebyl tak týden, abychom ně-

83


5.10.2012 16:02:32

kam nešli. Když jsme se více poznali, zeptal jsem se po několika měsících, co dělají její rodiče. Odpověděla, že maminka pracuje v institutu a otec je v důchodu. Vzal jsem to jako fakt a víc se neptal. Teprve asi za rok, kdy jsem byl pozván k nim domů a zeptal jsem se znova, dozvěděl jsem se, že její otec je bývalý voják z povolání, celý život sloužil v armádě, zúčastnil se mimo jiné i osvobozování Jugoslávie a válku ukončil při osvobozování Vídně. Pak působil na různých funkcích a do důchodu potom šel v hodnosti generálplukovníka. To bylo pro mě velké překvapení. V dubu 1976, tři měsíce před ukončením studia v Moskvě, jsme se vzali a jsme spolu dosud. Manželka přijela za mnou do Československa až na podzim 1976. Zařídit její vycestová-

Svatba v Moskvě 20. dubna 1976.

84


5.10.2012 16:02:32

ní jako občanky Sovětského svazu, byť do spřátelené země, bylo nesmírně obtížné a tento příběh by vydal na samostatnou knihu – nebyla by to ale telenovela, ale velmi dramatický román. Přestěhovali jsme se do Tábora, kde jsme dostali byt, a žena mě následovala do všech míst, kde jsem postupně vykonával služební povinnosti. Po Táboře jsme se stěhovali do Kroměříže, potom na 4 roky do Písku, dále opět na 4 roky do Tábora a nakonec do Prahy. Odtud jsme hned vzápětí odletěli na 8 měsíců do Moskvy. Stěhování jsme si užili dost. Nejhorší to bylo pro syna, který se narodil v roce 1978 v Kroměříži a vystřídal postupně školy ve všech posádkách, kde jsem působil, a pak navíc ještě školu Moskvě a dvě v Praze. Stále nové prostředí, noví kamarádi a nové problémy, než se noví spolužáci kamarády stanou. Manželka musela rovněž střídat prostředí, těžko získávala přítelkyně a navíc byla na výchovu syna sama kvůli mému služebnímu zaneprázdnění. Myslím, že to měla těžší než já ve svých funkcích.

Péče o naše soukromí Během pobytu v Sovětském svazu byly však i věci, které znepříjemňovaly život. Na ubytovně jsme bydleli na jednom poschodí s Vietnamci. Byli velmi milí, ale jenom pokud nezačali vařit. Jejich jídelníček byl navíc dost jednotvárný. Nakoupili si zelí a ryby a to dohromady vařili pro celou svoji skupinu ve velkém hrnci v kuchyni na konci chodby, kde jsme byli ubytováni. O vůni se nedá hovořit. Byl to zápach neskutečný, který vyháněl všechny ostatní bez rozdílu národnosti a víry. Vraceli jsme

85


5.10.2012 16:02:32

se co nejpozději až dlouho po odvětrání jejich kulinářského výtvoru. Jedním z dost nepříjemných zásahů do života byla i skutečnost, na kterou nás upozornili naši kolegové z předchozího ročníku československé skupiny. Bylo to stručné a jasné: „Dejte si pozor, co a kde říkáte v akademii a na ubytovně. Všechno se v akademii ví.“ Nechtělo se nám tomu moc věřit, a tak jsme se rozhodli provést pokus. Před jednou zkouškou, na kterou jsme se právě připravovali, jsme se domluvili na záchodě v akademii, že otázky, které asi budou srovnány podle čísel postupně zleva doprava,

Celá československá skupina i s velením fakulty. Náčelník fakulty generál Antipov uprostřed sedících, vedoucí naší skupiny generál Golovanov první zleva. Za nimi zleva podplukovníci Pokorný, Duchoň, Vacek, Zachariáš, Hrbek. V poslední řadě zleva Štorek, Bobáň, Gondek, Tůma.

86


5.10.2012 16:02:32

budeme vybírat od třetí zleva, abychom to ověřili. Protože jsem byl připraven vcelku dobře a danou tematiku jsem ovládal, rozhodl jsem se, že půjdu první a budu brát třetí lístek zleva, kde měla být třetí otázka. V den zkoušky, když jsme již byli na učebně připraveni a ta měla začít, se náš zkoušející opozdil, což se tam nikdy před tím nestalo. Když vešel, byl viditelně nervózní. Starší skupiny mu předal hlášení, že jsme připraveni ke zkoušce. Vtom vešli za naším plukovníkem další dva nám neznámí plukovníci. Když zkoušející rozložil lístky s otázkami, přistoupil jeden z nich ke stolku a otázkami zamíchal. Vše bylo jasné. I na záchodech v akademii byl odposlech, stejně tak jako na naší ubytovně. Od té doby jsme věděli, že pokud chceme být bez problémů i v osobním životě, musíme být velmi opatrní v tom, co říkáme. Věděli o nás všechno. Jak jsem se později dověděl z „dobře informovaných zdrojů“, měla akademie celý aparát na odposlech a překlady, a to nebylo jednoduché, protože v té době zde studovali důstojníci z 8 států. Všechno z odposlechů se nahrávalo, překládalo do ruštiny, přepisovalo a také vyhodnocovalo. Byli jsme také sledováni i mimo akademii. Stalo se mi, že když jsem se jednou vracel kolem půlnoci z jedné návštěvy a vyšel z domu, stál tam prázdný taxík. Šel jsem ke stanici metra pěšky asi 2 kilometry a celou tu cestu jel za mnou pomalu prázdný taxík. Na mávání potenciálních pasažérů nereagoval. Na stanici metra, kde jsem potom vystupoval, mě již očekával a zpovzdálí doprovázel až k ubytovně. Že to nebyla náhoda a netýkala se pouze mě, dokumentuje i další skutečná příhoda z našeho pobytu v Moskvě. Několik kolegů z naší československé skupiny bydlelo v malých bytech po dvou na prospektu Vernadského. Jednou si dva z nich vyrazili do restaurace v centru Moskvy a vypili více, než

87


5.10.2012 16:02:32

je zdrávo. Po odchodu z restaurace stavěli taxík a po nasednutí „odpadli“ a nebyli schopni říci ani adresu. Řidič taxíku je bez problémů odvezl a probral k vědomí až před jejich domem a také jim pomohl do bytu. Byl to asi řidič Vševěd. Nabízí se samozřejmě otázka, zda Sověti nechtěli využít našeho studia k „užší spolupráci“. Odpověď z mojí strany je negativní – zástupce GRU ani KGB (nebo jiné sovětské služby) mě nikdy nekontaktoval, rovněž mi to není známo ani o žádném z mých kolegů. Dvouleté studium uběhlo velmi rychle. Absolvoval jsem ho stejně jako i naší akademii s výtečným hodnocením. Po dvaceti pěti letech, když jsem byl opět v Moskvě a chtěl se podívat do nově postavené Vojenské akademie generálního štábu, velel akademii generál I. N. Rodionov, kterého jsem znal z Československa jako velitele sboru v Olomouci z 80. let. I po přestěhování celé akademie jsem se našel v Síni tradic jako výtečný absolvent československé skupiny roku 1976. Škola skončila a po návratu nás čekala opět praxe, tentokrát na vyšším stupni. Tak jsem po dvaceti letech v uniformě měl za sebou polovinu svého vojenského života. Od roku 1956, kdy jsem v 17 letech nastoupil do vojenského učiliště jako posluchač bez hodnosti, jsem prošel vojenskými hodnostmi až po podplukovníka. Z 20 let služby jsem celých 9 roků studoval – absolvoval jsem tříleté učiliště, jednoroční přeškolovací kurz, tři roky naši akademii a dva roky akademii v Moskvě. Získal jsem tak ucelené nejvyšší možné vojenské vzdělání.

88


5.10.2012 16:02:32

Vojenská praxe na vyšších funkcích

Náčelník štábu tankové divize v Táboře Kádrovým rozkazem jsem byl určen na funkci náčelníka štábu 9. tankové divize v Táboře. Přišel jsem tam jako mladý podplukovník a opakovala se situace ze štábu pluku – všichni moji podřízení náčelníci oddělení byli starší než já a ve svých funkcích pochopitelně zkušenější. Po náčelníku štábu pluku to byla druhá nejhorší funkce v mé vojenské kariéře. Nejen proto, že náčelník štábu má mnoho funkčních povinností a že musí také řídit štáb divize v mírovém životě i na cvičeních, ale také proto, že zastupuje velitele divize v jeho nepřítomnosti. A ten je více nepřítomen než přítomen. Vyjíždí totiž k podřízeným útvarům na kontrolu výcviku, organizovanosti života a pořádku, jezdí na kontroly výcviku do výcvikových prostorů, na střelby a cvičení, sám řadu cvičení řídí, účastní se akcí organizovaných nadřízenými stupni (armádou, okruhem a ministerstvem obrany). Z toho vyplývá, že na velitelství divize řeší téměř všechno náčelník štábu se svými podřízenými. Navíc byl štáb divize dislokován ve stejné posádce jako velitelství a štáb Západního vojenského okruhu (ZVO), v jehož čele stál již známý „počítač rohlíků“, velitel okruhu generál Veselý. Když potřebovali na štábu ZVO podklady o činnosti podřízených vojsk, vyrazili k 18. tankovému pluku pluku, který byl také dislokován v Táboře, nebo k dalším dvěma plu-

89


5.10.2012 16:02:32

kům v Týně nad Vltavou a v Benešově vzdáleným 25 a 45 kilometrů. Tyto tři pluky byly téměř permanentně kontrolovány a štáb naší divize zase musel nepřetržitě organizovat odstraňování zjištěných nedostatků. Byl to nepřetržitý koloběh kontrol, které ve svém důsledku otravovaly život jak vojákům na štábu divize, tak i u podřízených útvarů. Generál Veselý, se také vyžíval v tom, že jakmile někde uviděl vojenské vozidlo, ať osobní či nákladní, nechával prověřovat kdo, odkud a proč jel, protože trpěl permanentní nedůvěrou ke všem vojákům bez rozdílu hodnosti a zařazení. Nikomu a ničemu nevěřil a ve všech viděl lajdáky a podvodníky. A tak jsem jako náčelník štábu musel vše, co se mu někde nelíbilo prověřit, nechat zkontrolovat a jemu ohlásit. Byla to

Slavnostní vojenská přísaha v roce 1977. Jako náčelník štábu 9. tankové divize přednáším text přísahy. Za mnou stojí náčelník okruhové politické správy generál Hašana.

90


5.10.2012 16:02:32

pouze ztráta času a zdržování lidí od jejich práce. A musím říci, že se mu toho nelíbilo hodně. Bydlel nedaleko štábu divize a velitelství okruhu bylo přes ulici, naproti nám podřízenému pluku. Jednou se také stalo, že když venčil svého psa a šel v civilu kolem kasáren, chtěli si ho vojáci poslat pro pivo. Zavolali na něho, zda by jim pár piv nepřinesl. Pochopitelně nevěděli, že je to velitel okruhu, a když na ně spustil a začal se představovat, tak utekli. Byla z toho velká aféra a ze všech sil se snažil zjistit, co to bylo za vojáky. Ty se nepodařilo zjistit, a tak jsme museli ve všech útvarech v posádce Tábor „přijímat opatření“ k zamezení donášení alkoholických nápojů do kasáren. Do toho se občas objevila mimořádná událost, když došlo k dopravní nehodě nebo těžkému zranění či úmrtí vojáka. Sestavení vyšetřovací komise, která musela událost prošetřit a připravit hlášení pro nadřízené stupně, bylo také v mé pracovní náplni a nejednou jsem byl také vedoucím této komise. Nebylo to nic radostného a zpravidla se potvrdila nekázeň a porušení nejrůznějších nařízení a stanovených pravidel pro výkon vojenské služby nebo řízení motorových vozidel. Jednou na podzim, když jsme měli vojáky i s nákladními auty odvelené na sklizeň řepy, zavolal si mě velitel divize plukovník Rygál. „Náčelníku, máme mimořádnou událost na odvelení v Kroměříži. Naše vétřieska přejela nějakou paní. Určuji Vás jako vedoucího mé vyšetřovací komise, dalším členem komise bude důstojník služby vojsk.“ (Služba vojsk měla ve svých povinnostech mimo jiné i vyšetřování a hlášení mimořádných událostí.) „Zajeďte tam a ve spolupráci s Veřejnou bezpečností to došetříte a přivezete mi hlášení o mimořádné události.“ Celá událost se odehrála ráno, na divizi přišla informace až v průběhu dopoledne a nebylo již co zachraňovat. Cestou nás zastihla hustá mlha a do Kroměříže jsme tak dojeli až ve-

91


5.10.2012 16:02:32

čer. Velitelství kroměřížské divize bylo na malém náměstíčku přímo proti příjezdové komunikaci a tam jsem se u operačního dozorčího předběžně informoval, co a jak se stalo. Dověděl jsem se, že každé ráno se naše nákladní auta shromažďovala na okraji řepného pole, odkud pak byla odesílána na konkrétní práce. Jedno auto se opozdilo, protože řidič odstraňoval nějakou závadu na vozidle, a na určené místo přijel v době, když ostatní auta již byla pryč. Když odjížděl, viděl na poli někoho ležet. Zastavil a s velitelem vozidla našli starší ženu, která nejevila známky života. Vše ohlásili na velitelství divize a cestou operačního dozorčího i náčelníkovi okresního oddělení Veřejné bezpečnosti. Z vyšetřování vyplynulo, že během události byla hustá mlha. Žena přišla na pole přímo za auto, takže ji nikdo neviděl. Řidič při otáčení vozidla couval a při tom ženu srazil. Nikdo nevěděl, jak se tam žena dostala a proč tam vůbec přišla. Vinen byl však řidič i velitel našeho vozidla, protože podle pravidel silničního provozu, může řidič couvat jedině tehdy, má-li zajištěnou bezpečnost jízdy a nikoho neohrožuje. Od operačního dozorčího, který mi objasnil, kde najdu náčelníka Veřejné bezpečnosti, jsem si odjel ověřit pouze to, co jsem již věděl. Žena byla mrtvá a její smrt šla na náš účet. Za chvilku jsem již jednal s náčelníkem VB a ten vše potvrdil. Nebylo již co řešit. Odjel jsem zpět na štáb divize, důstojník služby vojsk měl možnost tam připravit hlášení o mimořádné události a já jsem telefonicky informoval svého velitele divize o tom, co již předběžně věděl. Zavinili jsme mimořádnou událost a není již co řešit, kromě toho, že musíme znovu poučit všechny řidiče i velitele vozidel o pravidlech bezpečnosti provozu s důrazem na předvídání i toho nejméně pravděpodobného a náhodného. Nechal jsem shromáždit všechny vojáky, které jsme měli v Kroměříži na odvelení a seznámil

92


5.10.2012 16:02:32

je s tím, co se stalo a co bylo příčinou celé události. Řidiče a velitele vozu, kteří byli viníky události, jsem z odvelení odvolal. Potom jsme se vrátili nazpět do Tábora, kam jsme přijeli až nad ránem. (Smrt ženy byla nakonec vyhodnocena jako nešťastná náhoda a řidič ani velitel vozidla nebyli dále nijak trestáni.) Každý rok na závěr letního i zimního výcvikového období byly nadřízenými stupni prováděné prověrky „bojové a politické přípravy“ neboli kontroly stavu připravenosti a výcviku vojsk. Ty prováděly střídavě armáda, okruh a ministerstvo. Pro ilustraci uvedu jednu příhodu ze svého prvního setkání s ministrem obrany generálem Dzúrem. Byl jsem již druhý rok ve funkci náčelníka štábu divize. Brzy ráno, někdy kolem čtvrté hodiny mě probudil telefon a stručný vzkaz: „Dostavte se ihned na pracoviště.“ Rychle jsem se oblékal a při odchodu mě zastihla spojka. Voják jedním dechem vyrazil naučenou frázi: „Byl vyhlášen bojový poplach s výjezdem do záložního prostoru.“ Bydlel jsem pouhých 5 minut od štábu divize a přiběhl jsem tam v době, kdy již začínala vyjíždět vozidla velitelské roty a spojovacího praporu. Ověřil jsem si, že operační dozorčí dobře zvládl svoji činnost a že všechno probíhá podle nacvičené metodiky, odebral jsem si osobní zbraň a odejel s vozidly do záložního prostoru. Tam, stejně jako na štábu divize, již naši činnost kontrolovali důstojníci Ministerstva národní obrany vedeni zástupcem ministra. Ukázalo se, že prověrka divize za letní období byla zahájena prověrkou bojové pohotovosti. Vozidla zajížděla na svá místa a řidiči ihned zahájili maskování. Postupně přijížděli i příslušníci štábu divize tak, jak byli vyrozuměni spojkami a přivezeni svozovými vozidly. Výjezd z posádky byl zahájen dobře. Došlo však k velmi nepříjemné

93


5.10.2012 16:02:32

mimořádné události. Motospojka, která vyjela na vzdálené sídliště vyrozumět vojáky z povolání o vyhlášení poplachu, při návratu havarovala. Voják jel z přehnané snahy příliš rychle a při předjíždění kolony tanků se musel vyhýbat protijedoucímu vozidlu. Manévr nezvládl a v plné rychlosti narazil zezadu do tanku. Na místě byl mrtev. Co pomohlo, že vojáci i technika včas opustili posádku, když došlo k mimořádné události a úmrtí vojáka? Když přijel na velitelské stanoviště ministr obrany, byl již informován o průběhu prověrky i o mimořádné události. Nejprve vyslechl doklad velitele divize a daleko od štábního autobusu byl slyšet jeho hodně zvýšený hlas. Bylo zřejmé, že mimořádná událost ho hodně rozčílila a svoji nespokojenost si potřeboval na někom vybít. Jako druhý v pořadí jsem byl vyzván k dokladu. Vešel jsem do štábního autobusu a představil se. Ministr jenom řekl: „Doložte počty!“ Když chce někdo přivést do problémů náčelníka štábu, zeptá se ho na počty. Je to přesný souhrn nepřesných čísel, a pokud moje paměť sahá, nikdo nikdy neměl přesné počty, a pokud snad ano, nepodařilo se zase nikomu tato čísla ověřit.* Zahájil jsem naučenou frází: „Soudruhu ministře. Podle tabulky mírových počtů...“ Dál jsem se nedostal. Ministr mě rozčíleným hlasem přerušil: „Neptal jsem se Vás na mírové počty. Chci válečné počty. Jaké máte válečné po* Počty by měly doložit, kolik vojáků reálně nastoupilo, ale toto číslo se nedá zjistit jinak než jejich fyzickým sečtením, které ale o ničem nevypovídá. Existují tabulkové počty, které ovšem neodpovídají reálné situaci – někteří vojáci jsou ve službě, jiní na dovolené, v odvelení, další se někde při nástupu „zašili“ atd. Neexistuje způsob jak v konkrétním okamžiku zjistit „počty“ pluku či divize.

94


5.10.2012 16:02:32

čty?“ Odpověděl jsem, že tabulky válečných počtů byly vyvezené s operační dokumentací a že je zatím u sebe nemám. Při všech nácvicích a prověrkách se ovšem vždy uváděly počty podle mírových tabulek a bojového rozdílení, které se na jejich základě zpracovávalo. Bylo jasné, že potřeboval záminku nás „podusit“. Ministra to „vytočilo“ až k nepříčetnosti a označil mě za naprosto neschopného. Skončil se mnou větou: „Měl jste jít velet divizi do Prešova, ale tak neschopného velitele tam nechci, půjdete do Kroměříže.“ Ministr obrany byl Slovák a nemohl na Slovensku potřebovat tak „neschopného“ Čecha – z toho lze vyvodit, že na Moravě „neschopný“ Čech divizi velet mohl. Myslím, že si ani v tom rozčílení neuvědomil, jakou mi udělal radost. Dozvěděl jsem se tak od něho s předstihem, že brzy budu velet divizi v Kroměříži a nebudu přemístěn až na Slovensko. Tak jsem se díky mimořádné události, za kterou nikdo z nás nemohl, a tabulkám válečných počtů, které byly tajné, a proto se vyvážely v trezoru, stal po dvou letech jako mladý plukovník (třicet devět let) velitelem kroměřížské motostřelecké divize.

Velitel motostřelecké divize v Kroměříži To, co jsem jako náčelník štábu divize kritizoval, tedy že velitel je stále někde na cestách, jsem nyní prožíval na vlastní kůži. Jako velitel 4. motostřelecké divize jsem byl téměř neustále v pohybu mezi útvary a výcvikovými prostory. Jen výjimečně jsem byl v posádce. Byla to však práce zajímavá, mohl jsem konečně uplatňovat svoje názory a řídit práci svých podřízených. Většinou jsme plnili úkoly podle plánu, který jsme

95


5.10.2012 16:02:32

Velitel divize v Kroměříži.

si sami zpracovali, relativně v klidu, protože divize byla daleko od „vlády“ a měl jsem i solidního a uznalého velitele armády generála Petržílu. Pokud jsme mu nepřidělávali starosti, a to byly hlavně mimořádné události a dopravní nehody, byl i klid na práci. Přesto i tady se občas objevil nějaký negativní zásah „vyšší moci“.

Štábní nácvik Podle měsíčního plánu velitelství a štábu divize jsme měli v roce 1979 nebo 1980 štábní nácvik se zaujetím záložního prostoru. Vyjela velitelská rota a spojovací prapor s technikou. Vozidla se rozmístila a zamaskovala v lese, který byl asi 10 kilometrů od posádky.

96


5.10.2012 16:02:32

Pro sladění činnosti štábu bylo připraveno cvičení na mapách. Moje pracoviště bylo ve srubu, který byl za tím účelem vybudován. Právě když jsem se připravoval vyhlásit své rozhodnutí jako podklad pro práci zástupců a náčelníků druhů vojsk a služeb, objevil se ve srubu zástupce velitele armády generál Mikan a oznámil, že přijel na kontrolu. Představil jsem se mu, podal hlášení o tom, co právě děláme, a ucítil závan alkoholu. Generál Mikan se opřel o podpěrný trám střechy srubu a začal rozvíjet své názory podpořené alkoholem. Doslova se ztrapňoval před podřízeným štábem a bylo vidět, že si to asi neuvědomuje. Na mě to bylo trochu moc. Šel jsem k telefonu, utajeným spojením jsem zavolal velitele armády a informoval ho, že jeho zástupce přijel na náš nácvik opilý a že ho žádám, aby generála Mikana odvolal. Velitel armády generál Petržíla si ho nechal zavolat k telefonu a okamžitě ho odvolal. Pro další klidný průběh štábního nácviku to bylo dobré, ne však pro mě. Vytvořil jsem si „nepřítele“ u nadřízeného štábu, který mi potom při každé příležitosti v několika příštích letech znepříjemňoval život. Byl potom přemístěn od armády na štáb Západního vojenského okruhu. Zde vykonával funkci zástupce pro výcvik. Říkalo se o něm, že je příbuzný velitele ZVO generála Veselého a skutečně byl jeho pravou rukou. „Drbal“ podřízené bez důvodu podobně jako jeho nechvalně proslulý velitel. Jeho „přátelství“ ke mně skončilo, až když odešel do důchodu. Mnoho si ho neužil a zemřel na cirhózu jater.

První setkání s představiteli Spojeného velení Představitelé Spojeného velení Varšavské smlouvy byli přiděleni na štáby armád, vojenských okruhů a ministerstva. U armád a na okruhu to byl vždy generál a jeho pomocník,

97


5.10.2012 16:02:32

plukovník, na ministerstvu to byl hlavní představitel Spojeného velení u ministra a další pak byli u jednotlivých správ. Jejich hlavní náplní práce měla být kontrola, jak jsou plněna zásadní opatření výstavby armády (organizační struktura, výzbroj, všestranné zabezpečení, výcvik) schválená a doporučená velením Varšavské smlouvy a následně rozpracovaná jednotlivými armádami na vlastní podmínky. Tito představitelé vyjížděli i na prováděná cvičení štábů a vojsk, aby viděli, jaký je stav připravenosti naší armády. Neměli však pravomoc velet nebo přímo zasahovat do činnosti velitelů, štábu a vojsk. To se však někteří z nich snažili obcházet a dovolovali si více, než měli. Moje první setkání s představiteli štábu Spojených ozbrojených sil – to byl oficiální název poradců sovětské armády, kteří byli u velitele armády – proběhlo při velitelsko-štábním cvičení divize s vojsky, v roce 1980 či 1981. Na cvičení byl vyveden štáb divize, štáby všech útvarů a jeden motostřelecký pluk s technikou. Takováto cvičení umožňovala sladit činnost velení a štábu divize se všemi podřízenými štáby a reálnost přijatých rozhodnutí se ověřovala na cvičícím pluku s jeho technikou. Cvičení řídila operační skupina armády vedená náčelníkem štábu armády generálem Politikovičem a s nimi byli na cvičení oba představitelé Spojeného velení – velmi zkušený generál Polochov a jeho pomocník, plukovník. V průběhu cvičení byl plánován i násilný přechod vodní překážky, který prakticky prováděl cvičící motostřelecký pluk. Práce všech štábů i vojsk probíhala bez problémů a v reálných časech divize dosáhla vodní překážky, která byla vybudovaná ve výcvikovém prostoru (šlo o umělou vodní překážku). Když se k vodní překážce přiblížil průzkum, aby vytyčil a ovládl jednotlivé přechody, zastavil jsem taktickou činnost

98


5.10.2012 16:02:32

pluku a vydal úkol k rozmístění záchranné a vyprošťovací skupiny. Zároveň se měla zahájit příprava tanků na hluboké brodění. Musel proto přijet a rozmístit se vyprošťovací tank, aby byl připraven zasáhnout, pokud by zůstal nějaký tank ve vodě. Byl přivezen motorový člun a spolu s potápěčem spuštěn na vodu, stejně tak i plovoucí transportér se záchrannou skupinou. Teprve po ověření připravenosti všech záchranných prvků a kontrole těsnosti tanků jsem chtěl pokračovat v taktické činnosti. V okamžiku, kdy průzkum provedl vytyčení jednotlivých přeprav přes vodní překážku, objevil se tam pomocník představitele Spojeného velení, již výše zmíněný plukovník, a snažil se zasahovat do velení. Požadoval, aby technika pluku bez zastavení překonávala překážku, přestože záchranná a vyprošťovací skupina nebyla ještě připravena. Plukovník chtěl, aby to bylo jako ve skutečném boji. V tom okamžiku jsem zasáhl a upozornil ho, že divizi velím já a že nejsme v boji, ale na cvičení, kde se cvičíme a učíme. Sdělil jsem mu, že pro mě je rozhodující bezpečnost lidí a že dokud nebudou splněna všechna bezpečnostní opatření, nikdo do vody nevjede. Vydal jsem odpovídající rozkazy, prověřil si, že velitel pluku vše pochopil a že byla zahájena příprava k násilnému překonávání vodní překážky. Plukovník ze spojeného velení zatím dával najevo hrubou nespokojenost, a tak jsem šel za jeho nadřízeným, generálem Polochovem, a vysvětlil jsem mu situaci. Ten mě vyslechl, zavolal si svého plukovníka a zeptal se ho: „Auto máš?“ Ten odpověděl, že má. „Sedni do auta a jeď domů!“ Odeslal ho ze cvičení a byl klid. Byl to zkušený generál, měl za sebou i frontové zkušenosti, a podpořil tak moje rozhodnutí. Náčelník štábu armády, generál Politikovič, který cvičení řídil, se zájmem sledoval moje střetnutí s pomocníkem před-

99


5.10.2012 16:02:32

stavitele Spojeného velení. On sám cvičení řídil, mohl a měl zasáhnout. Byl to však alibista a nechtěl se dostat do problémů s představitelem Spojeného velení, i když dobře věděl, že ten překročil svoji pravomoc. Čekal, jak se situace vyvine a zda to ustojím. Sám si nechtěl dělat problémy. Další průběh překonávání vodní překážky i celého cvičení proběhl klidně a bez problémů. Cvičící štáby i vojska se zdokonalily a získaly další zkušenosti. Já jsem si opět ověřil, že „kdo se bojí, nesmí do lesa“ a ničeho nedosáhne.

Mimořádná událost na štábu divize I na štábu divize, kde pracují zkušení a odpovědní vojáci z povolání, může dojít k mimořádné události. Připravoval jsem se k odjezdu na dovolenou do Maďarska na Balaton, když ke mně přišel náčelník štábu divize podplukovník Mrázek, že má problém. Odpověděl jsem mu, že problémy jsou k tomu, aby se řešily. To ho však pochopitelně neuklidnilo. Sdělil mi, že mu chybí rozkaz ministra obrany na výcvikový rok, a ten je přísně tajný. To znamená, že asi máme mimořádnou událost. Posadil jsem ho a požádal o stručné vysvětlení. Řekl mi, že před několika dny prováděl na shromáždění štábu seznámení podřízených s tímto rozkazem a nyní ho nemůže nikde najít. Na učebně ho měl a určitě ho tam nenechal. Kromě tohoto rozkazu měl sebou i osobní plán a poznámkový sešit a ví jistě, že si všechno odnesl. Když se však dnes chtěl na něco v tomto rozkaze podívat, nenašel ho. Chvilku jsem přemýšlel a potom jsem se ho snažil přesvědčit, že se rozkaz nemohl ztratit. Zeptal jsem se ho také, jestli z učebny šel přímo k sobě do kanceláře nebo zda se u něko-

100


5.10.2012 16:02:32

ho nezastavil cestou. Odpověděl, že ne, že šel určitě přímo k sobě. Řekl jsem mu: „Evžene, nemáme tak super aktivní důstojníky, kteří by se chtěli učit ve volných chvílích rozkaz ministra nazpaměť. Přes to, že je přísně tajný, není v něm nic tak tajného, kvůli čemu bychom měli ztrácet hlavu. Jsem přesvědčen, že se najde, a tak se pokus vzpomenout, co a jak jsi dělal. Zatím nic nebudu hlásit a ty hledej a pátrej v paměti. Já pojedu na dovolenou, ty mě budeš zastupovat a při tom hledej.“ Na tom jsme ukončili rozhovor a já druhý den odejel na dovolenou. Věřil jsem, že se rozkaz najde a náčelník štábu nebude mít žádné problémy. Toho však trápilo svědomí, a když ho nenašel, ohlásil náčelníkovi štábu armády, že ztratil rozkaz ministra na výcvikový rok. Za několik dní jsem byl zavolán k náčelníkovi vojenského sanatoria u Balatonu, že mě volá náčelník štábu armády. Když jsem se mu ozval v telefonu, hned na mě spustil, proč jsem nehlásil závažnou mimořádnou událost, kterou byla ztráta přísně tajného rozkazu ministra obrany. Dodal také, že otevřel můj trezor a protože nenašel klíček od skříňky uvnitř, vypáčil ji. Odpověděl jsem mu, že jsem přesvědčen o tom, že se rozkaz najde a že popřemýšlím, zda na něho nepodám trestní oznámení za to, že se mi vloupal do trezoru. To se mu vůbec nelíbilo a vyhrožoval, že za zatajení mimořádné události budu potrestán. To byly samozřejmě jen plané hrozby. Potrestán byl jen náčelník štábu a celá věc se podepsala i na jeho další kariéře. V podstatě skončil ve svém postupu a přesunul se na vedlejší kolej. Ta nakonec nebyla tak špatná, byl přemístěn na generální štáb. Po návratu z dovolené jsem náčelníkovi štábu pouze řekl, že se unáhlil – mohl dále hledat. Ztracený rozkaz se našel za

101


5.10.2012 16:02:33

nějakou dobu při malování kanceláří za jeho trezorem. Zjistili jsme také, jak se to stalo a přišel na to on sám. Měl totiž ve zvyku, dříve než trezor otevřel, položit na něj dokumenty, které tam chtěl uložit. Protože byl trezor vysoký téměř 2 metry, neviděl, že rozkaz zůstal ležet nahoře. A když si tam opět odkládal další dokumenty, posunul ho tak, že zapadl za trezor. Nic se neztratilo, nebyla způsobena žádná škoda ani prozrazení tajných informací z rozkazu ministra, ale mimořádnou událost nám nikdo neodmazal a trest náčelníkovi štábu neprominul. Zavinil si to sám, nedokázal najít dokument včas. Jednou v zimě, když docela slušně mrzlo a vál silný vítr, vzbudil mě před půlnocí telefon. Volal velitel motostřeleckého pluku z Uherského Hradiště major Antušák, že se na něho obrátil o pomoc tajemník okresního výboru KSČ. Vítr zavál sněhem silnici asi 6 kilometrů od Buchlovic. Ta procházela hlubokým úvozem a v závějích uvázla vozidla včetně autobusu s dětmi, které se vracely z výletu. Sněhové pluhy, které jim vyjely pomoci z města, se přes hluboký navátý sníh k autobusu nedostaly. Na návrh velitele pluku jsem souhlasil, aby vyjel na pomoc vyprošťovací tank a s ním vozidlo s vojáky, kteří by pomohli zapadlým vozidlům a dětem. Tank se tam dostal, vojáci vynesli děti z autobusu do nedaleké školy. Silnice byla zprůjezdněna teprve ráno, když město sehnalo sněhovou frézu. Ráno jsem ohlásil veliteli armády generálu Petržílovi, že jsem povolil výpomoc vojenskou technikou a vojáky v události, kterou jsem považoval za přírodní kalamitu. Velitel armády s tím souhlasil a upozornil mě, že to musí také hlásit veliteli okruhu, který mě asi bude volat a bude chtít vysvětlení.

102


5.10.2012 16:02:33

Netrvalo dlouho a „oblíbený“ velitel okruhu generál Veselý se ozval slovy: „Jak jste si mohl dovolit poslat vyprošťovací tank a vojáky na pomoc nějakým civilistům? Jaká může být na Moravě sněhová kalamita? Co si to dovolujete?“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že v noci uvázl v této závěji autobus s dětmi, kterým hrozilo minimálně onemocnění nebo omrznutí. Projevoval hrubou nespokojenost a řekl, že si vše nechá prověřit. Asi to udělal a již se neozval.

Některé politické události V roce 1979 provedl Sovětský svaz invazi do Afghánistánu, ale ta šla úplně mimo nás. Nepamatuji se, že byla přijímána nějaká mimořádná opatření, jako tomu bylo v roce 1956 v souvislosti s Maďarskem, či v letech 1961 a 1962 v souvislosti s Berlínem a Kubou. Jiná věc byla situace v roce 1980. Tehdy proběhlo v prosinci mimořádné cvičení, jehož cílem byl patrně politický nátlak na polské vedení v souvislosti s hnutím Solidarita. Bohužel o vlastním průběhu cvičení „Krkonoše“ jsem se dozvěděl jen z doslechu. Cvičení se totiž účastnila 1. a 9. tanková divize ZVO, nikoli však divize moje. Celé cvičení bylo navíc přísně utajované a vše, co jsem se náhodně doslechl, bylo jen, že se zmíněné 2 tankové divize přemístily do severních Čech a že během přesunu došlo k mimořádné události. O průběhu cvičení a jeho politickém podtextu jsem informace získal až po roce 1989.

103


5.10.2012 16:02:33

Cvičení Štít-82 Jsou však i humorné vzpomínky ze cvičení, a to dokonce i mezinárodních. Jedna taková událost se stala na cvičení Štít-82. Cvičení bylo prováděno na území Bulharska asi 70 kilometrů severně od Varny. Za naši armádu jsem se účastnil cvičení s operační skupinou štábu divize a s tankovým plukem s jedním praporem tanků T-72. Pluk odejel do Bulharska v září 1982 železničním převozem a stejně tak i naše štábní autobusy. Když byly na místě, odletěla za nimi i moje operační skupina vojenským dopravním letounem AN-26, ve kterém jsme převáželi i jedno nákladní auto a moji služební Volhu. Cvičení řídil sovětský velitel armády generál Tkač (později byl představitelem Spojeného velení u Západního vojenského okruhu v době, kdy jsem mu velel) a kromě jeho divize se účastnily štáby a vojska armád Bulharska, Maďarska a Československa. Podstata cvičení spočívala v následujícím: vojska bulharské armády zastavila postup nepřítele, nemají však dost sil a prostředků na přechod do útoku. Z hloubky sestavy se přisunují zálohy, které překročí vojska v dotyku a srazí nepřítele. Tyto zálohy jsme my a vpravo od nás Maďaři. Sovětská divize současně provede výsadek na objekty nepřítele do hloubky jeho sestavy. Na malém návrší, které držela vojska v dotyku, byla vybudována tribuna pro přihlížející ministry a jejich zástupce. Asi 100 metrů před tribunou probíhal zákop s bulharskými vojáky v obraně a před nimi se otvírala 2 kilometry dlouhá rovina, kde byl značkován nepřítel. Za tribunou, také asi 100 metrů daleko, se ve směru, odkud měly vyjet naše tanky T-72, nacházelo velké kukuřičné pole

104


5.10.2012 16:02:33

s vysokými třímetrovými rostlinami. Pole bylo asi 400 metrů dlouhé a stejně tak široké. Za ním pak bylo asi 200 metrů volného terénu a dále pak les, kterým jsme se přesunovali. Vpravo od nás, kde se přisunovaly maďarské tanky, byly asi 2 kilometru volného terénu a celý jejich manévr bylo možné sledovat. Tento místopis terénu je důležitý pro celou příhodu, protože i terén sehrál svoji roli. Když jsme se připravovali na cvičení, přijeli jsme po lesní cestě auty, vojáci sesedli a osádky si prošly cestu od lesa ke kukuřičnému poli „pěšky jako s tanky“, rozvinuly se do rotních a četových proudů, v kterých „projely“ přes kukuřici a poté, co z ní vyjely, přešly do bojové linie. Každých třicet metrů pojede jeden náš tank. Znamenalo to, že po vyjetí z lesa jede jedna rota (10 tanků) přímo, druhá rota doprava asi 300 metrů a třetí totéž doleva. Před kukuřicí se rozvinou roty do četových proudů, takže kukuřicí budou projíždět každých 100 metrů tři tanky za sebou. Po výjezdu z kukuřice se rozvinou do bojové linie a na úrovni tribuny se spojí s linií maďarských tanků. Nebyl to žádný složitý manévr, potřebovali jsme jen vytyčit průchody v kukuřici. Požádali jsme Bulhary, aby nám přes pole vysekali průchody každých 100 metrů. Na dalším nácviku jsme celou trasu projeli již s tanky a změřili si stopkami čas potřebný na rozvinutí po vyjetí z lesa a na celý manévr až před tribunu na čáru zasazení. Bylo to nutné, protože zprava obdobný manévr prováděli Maďaři, a přesně v čase „Č“ jsme se museli setkat na čáře zasazení. Ani dříve, ani později. K velení tankům jsme použili malé radiostanice, které jsem měl s velitelem pluku naladěné na stejnou frekvenci, jakou měly i tanky, a tak všechny osádky tanků slyšely každý povel a mohly okamžitě reagovat.

105


5.10.2012 16:02:33

Při nácviku vše klapalo bezvadně. Věděl jsem, že za 3 minuty po vyjetí z lesa jsou tanky na úrovni tribuny a také jsem si ověřil, že potřebná reakce na každý povel byla okamžitá. Poslední nácvik byl proveden již ve značné rychlosti, a když bezprostředně kolem tribuny tanky projížděly 40kilometrovou rychlostí (jeden vpravo, druhý vlevo) zem jenom duněla a tribuna se třásla. V den cvičení bylo pěkné slunečné počasí. Vše bylo připravené včetně pojízdných záchodů pro přihlížející vysoké představitele všech armád Varšavské smlouvy. Jeden takový pojízdný záchod stál asi 10 metrů vpravo od tribuny. Mezi tímto záchodem a tribunou měl potom projíždět jeden z našich tanků. To jsem věděl já, nikoliv však přihlížející ministři a jejich zástupci. Cvičení bylo zahájeno doklady cvičících velitelů. Jako první přednesl své rozhodnutí velitel armády a po něm tři velitelé divizí včetně mě. Po dokladech byl vydán povel k zahájení činnosti. Přesunul jsem se na svou pozorovatelnu, která byla asi 100 metrů za tribunou. Z ní jsem měl dobrý výhled jak dozadu, odkud se přisunovala vojska, tak i na tribunu a před ní na čáru zasazení. Kromě toho jsem zde měl i spojení se zástupcem ministra, který byl vedle našeho ministra na tribuně a byl mu odpovědný za činnost našich vojsk. Asi 8 minut před časem „Č“ bylo vpravo vzadu vidět mračna prachu a později i tanky maďarských praporů, které se přisunovaly z hloubky. Nás kryl les, motory byly natočené, ale bylo ještě času dost. V okamžiku, kdy se Maďaři začali rozvinovat do rotních proudů, jsem dal teprve povel: „VPŘED!“ Z lesa to zahučelo a já jsem viděl, jak naše tanky vyjíždějí. Neviděli to však účastníci na tribuně. Zástupce ministra byl celý netrpělivý, protože přes kukuřici neviděl, jak vyjíždíme,

106


5.10.2012 16:02:33

a vyzýval mě, ať zrychlíme. Odpověděl jsem mu, že provedu, ale zachoval jsem klid a nechal vše probíhat podle našich propočítaných časů. Naše tanky zmizely v kukuřici a jenom pečlivý pozorovatel by mohl spatřit pohyb prutových antén tanků, jak se přibližují ke kraji pole. Opticky to vypadalo tak, že Maďaři jedou na čas a my tam nejsme, protože jsme se opozdili. V této době přišla těžká chvilka na náčelníka Hlavní politické správy ČSLA generála Brabce a ten se vydal do pojízdného záchodu. Když se maďarské tanky blížily na úroveň tribuny, vyrazily teprve naše tanky z kukuřice, rozvinuly se a vysokou rychlostí navázaly na jejich linii. Země duněla pod pásy tanků, motory burácely a tribuna se třásla. Dunění polekalo náčelníka Hlavní politické správy, který nevěděl co se děje, a vyhnalo ho ze záchodu. Otevřel dveře a chtěl vyjít ven právě v době, kdy se mezi tribunu a záchod řítil 40kilometrovou rychlostí náš tank. To ho vyděsilo tak, že opět zmizel na záchodě a zabouchl dveře ještě rychleji, než je otevřel. Celá suita ministrů a jejich zástupců sledovala jeho počínání z tribuny a viděla, jak ho náš tank zahnal zpět. Ještě dlouho se potom bavili tím, jak naši tankisté chtěli přejet na spojeneckém cvičení svého náčelníka Hlavní politické správy. Na tomto cvičení ukázali naši vojáci, jak perfektně ovládají svěřenou techniku. Byl jsem hrdý na jejich mistrovské řízení tanků, schopnost rychlé reakce na vydané povely a vysokou organizovanost za jakékoliv situace. Vzorně reprezentovali naši armádu na spojeneckém cvičení a potvrdili, že patří mezi nejlépe připravené vojáky v rámci armád Varšavské smlouvy. Jsem si vědom toho, že díky výborným výsledkům svých podřízených jsem byl v květnu 1982 jmenován prezidentem republiky do hodnosti generála.

107


5.10.2012 16:02:33

Vlastní ceremonie byla velice krátká, prezident pronesl stručný projev a všem tehdy povýšeným generálům potřásl rukou.

Zástupce velitele 4. armády Po čtyřech letech prožitých v dobrém i zlém u kroměřížské divize jsem byl kádrovým rozkazem přemístěn v roce 1982 do Písku. To dobré, byly velmi dobré výsledky divize ve výcviku, to zlé potom mimořádné události, kterým se nedalo zabránit. První rok jsem ve funkci zástupce velitele 4. armády sbíral zkušenosti z tohoto stupně velení a další 3 roky jsem armádě velel. V roce 1982 velel armádě generál Rygál, se kterým jsem již sloužil v letech 1976–1978 na divizi v Táboře. Znali jsme se tedy a nebyly mezi námi žádné problémy. Jako zástupce jsem měl všeobecné a nepříliš konkrétní povinnosti a také jsem neměl přímou odpovědnost za podřízené svazky nebo útvary. Zástupce řeší hlavně úkoly, které mu přidělí velitel, a také nepředvídané problémy – a těch je vždy dost. Byl jsem určován do funkce velitele operační skupiny na cvičení, velitele záložního velitelského stanoviště (ZVS) při cvičeních našeho štábu, velitele skupiny při vyšetřování mimořádných událostí a při dalších ne příliš populárních záležitostech života vojsk – byl jsem prostě „děvče pro všechno“. Nejhorší bylo velet ZVS při štábních nácvicích nebo cvičeních. Na záložním velitelském stanovišti byl totiž nejen malý počet důstojníků štábu, ale problém byl v jejich kvalitě. Ty nejlepší si pochopitelně nechávali náčelníci oddělení pro sebe na velitelské stanoviště (VS) a na ZVS šli ti, které mohli

108


5.10.2012 16:02:33

postrádat. Omezený byl i počet pracovišť (štábních vozidel) a spojovacích prostředků. Z toho zákonitě vyplývala, že nebyl dostatečný tok informací pro kvalitní zpracování dokumentace a map. Záložní velitelské stanoviště mělo být ovšem připraveno převzít velení armády v okamžiku, kdy by bylo vyřazeno velitelské stanoviště. Bylo by to pouze dočasné a ne příliš kvalitní velení. Pokud chtěl při cvičení štábu armády řídící cvičení (velitel okruhu, ministr obrany) najít nedostatky, přišel zkontrolovat dokumentaci a práci ZVS. Vždy našel dostatek materiálu ke kritice štábu i zástupce velitele armády. Toho dokonale využil při jednom cvičení velitel ZVO generál Veselý, který mě i těch několik důstojníku štábu doslova zneuctil za špatnou práci, nedostatek informací o situaci a neúplně vedenou mapu. V tomto případě měl však pravdu – ZVS ve stavu, v jakém bylo, nemohlo v žádném případě dosáhnout úrovně velitelského stanoviště. Jako zástupce velitele armády jsem byl téměř nepřetržitě na služebních cestách po podřízených útvarech a svazcích. Jediným zajímavějším momentem bylo společné cvičení s maďarskou armádou na území Maďarska, kterého jsem se zúčastnil jako velitel operační skupiny armády s jedním štábem divize a jedním motostřeleckým plukem. Byla to další zkušenost a ověření spolupráce mezi našimi armádami. Komunikovali jsme v ruském jazyce a v přípravě i v průběhu cvičení, které řídil maďarský velitel armády, k žádným nedorozuměním nedošlo. S vojsky problémy nebyly, mohlo však dojít k vážné mimořádné události, na které by se podíleli důstojníci vojenské kontrarozvědky, kteří byli na cvičení s námi. Jako vždycky a všude, měli různá privilegia a pokud se něčím řídili, tak to byly jejich momentální nápady a rozhodnutí, které šly mimo vele-

109


5.10.2012 16:02:33

ní jednotlivých stupňů velení armády. Jak jsem zmiňoval již výše, měli vlastní strukturu a velení armády nebyli podřízeni. Na toto cvičení vyjeli společně s mojí operační skupinou, ale s jakým úkolem a proč, to byla jejich interní záležitost. Ubytování si zařídili ve výcvikovém prostoru maďarské armády ve statku, který byl nedaleko čáry zasazení cvičících vojsk. K uvedené kritické situaci došlo právě v den, kdy bylo cvičení zahájeno společným zasazením a útokem vojsk na imitované cíle, které měly být ničeny palbou z tankových kulometů a tankových kanonů ostrým střelivem. Napříč, před střílejícími tanky vedla cesta ze statku, ve kterém byli ubytováni příslušníci vojenské kontrarozvědky. O tom jsem se však dověděl až teprve po celém incidentu. Právě v okamžiku, kdy byla zahajována palba tankovými kulomety, vyjel ze statku gazík a ujížděl napříč před tanky, které již vedly palbu kulometnými dávkami. Svítící střelivo před i za autem ukazovalo, že se pohybují přesně ve směru, kde byly cíle pro střílející osádky tanků. Vše probíhalo tak rychle, že již nebylo možné střelbu zastavit. Nikdo z velení maďarské armády nepředpokládal, že se něco takového vůbec může stát. Jen zázrakem nebyl gazík zasažen a rychle zmizel v prachu polní cesty ze střelnice. Velitel maďarské armády se na pozorovatelně zeptal, čí je to auto. Nikdo nevěděl, a tak nařídil ihned vyšetřit, kdo to byl a proč tam jel. Jeho orgány rychle zjistily, že to byli důstojníci vojenské kontrarozvědky Československé armády a tak jsem se to od něho dověděl i já. Nebyli mně podřízeni a jako vždy si dělali, co chtěli. Přesto, že jsem za to vůbec nemohl, nevěděl jsem, kde byli ubytováni a proč a kam vůbec jeli, byla mi vytknuta hrubá nekázeň důstojníků naší armády. V tom měl maďarský velitel bohužel pravdu.

110


5.10.2012 16:02:33

Velitel 4. armády Téměř po roce na armádě odejel velitel generál Rygál na dovolenou a za svého zástupce po dobu své nepřítomnosti určil mě. Bylo to proti všem obvyklým zásadám, zpravidla byl za zástupce v těchto případech určován náčelník štábu, jímž byl v té době generál Naďovič. Důvod jsem pochopil až za několik měsíců, když generál Rygál odešel na velitelství ZVO (do funkce zástupce ZVO, v roce 1985 se pak stal náčelníkem štábu ZVO). Byl jsem totiž ustanoven do funkce velitele armády a generál Naďovič zůstal náčelníkem štábu. Generál Rygál asi již věděl s předstihem o této změně a chtěl, abych si vyzkoušel, jaké je velet armádě pod velitelem ZVO generálem Veselým. V té době jsem byl po operaci nosohltanu, neměl jsem se pohybovat v prašném prostředí nebo se prochladit. Ideálně jsem měl mít relativní klid v kanceláři a nikam nejezdit. Generál Rygál to věděl, nebral na to však ohled a rozhodl, že ho budu zastupovat. Po jeho odjezdu na dovolenou, v neděli hned po ránu, mi zavolal velitel ZVO. Během noci ze soboty na neděli došlo ke třem porušením kázně vojáků na veřejnosti a ve strážní službě v Táboře, Benešově a Znojmě, nejednalo se však o žádnou mimořádnou událost. Informace o těchto případech se dostaly cestou hlášení dozorčích orgánů až k operačnímu dozorčímu ZVO, který o všem informoval generála Veselého. Ten neváhal a ihned mě povolal do Tábora. Do telefonu mi neřekl, o co jde, jen vyštěkl: „Okamžitě přijeďte ke mně!“ Když jsem se u něho za necelou hodinu ohlásil, pouze se zeptal, co se přihodilo v noci u armády. Z ranního hlášení jsem věděl to samé co on, žádné podobnosti jsem neznal, a navíc to byly věci, které mohli bez problémů řešit velitelé

111


5.10.2012 16:02:33

jednotlivých útvarů. Odpověděl jsem v tomto duchu, to se však generálu Veselému vůbec nelíbilo. Nařídil mi, že mám vše vyšetřit, protože nic nevím, neznám, co se děje u armády a za 4 hodiny se znovu dostavím s výčtem přijatých opatření. Podrobně budu znát, kdo a co zavinil a jak bude řešen. Po ochodu od velitele ZVO jsem odjel na nedaleké velitelství divize v Táboře. V té době velel 9. tankové divizi plukovník Kylar. Sešli jsme se v jeho kanceláři a domluvili si další postup. Zatelefonoval jsem veliteli divize v Havlíčkově Brodu a dal mu úkol zjistit, co potřebuji vědět ohledně nekázně ve Znojmě. Potom jsme řešili Tábor a Benešov. Tábor s velitelem pluku a do Benešova, kde se věc týkala strážní služby, jsem poslal velitele divize, aby věc řešil osobně s velitelem tamějšího pluku. Na 14 hodin jsme si pak domluvili schůzku opět na štábu táborské divize, abychom připravili doklad pro velitele ZVO. Na 15. hodinu jsem jel k veliteli armády s podrobnými poznámkami o všech případech. Ohlásil jsem se mu a začal recitovat: „Za prvé – za druhé – za třetí...“ Když jsem skončil, řekl jen: „Vidíte, že to jde,“ a poslal mě pryč. Strávili jsme tak neděli řešením nepodstatných problémů, které mohli řešit – a také řešili – velitelé útvarů.

Štábní nácvik s výjezdem V době, když jsem v roce 1983 přebíral funkci velitele armády, byli vyměněni u štábu armády i představitel Spojeného velení a jeho pomocník. Přišel generál Kornějenko se zkušenostmi ve velení armády a jeho pomocník, plukovník. Ani jednoho z nich jsem neznal, ale netrvalo dlouho, abychom se „poznali“ lépe.

112


5.10.2012 16:02:33

Generál Kornějenko vystupoval velmi sebevědomě a snažil se dávat najevo svoji autoritu. Asi se domníval, že bude moci zasahovat i do velení na armádě. Netrvalo dlouho a došlo ke vzájemné výměně názorů. Musel jsem mu dát jasně najevo, že armádě velím já a že Československo není Sovětský svaz. Pomohl k tomu štábní nácvik. Než jsme vyjeli na štábní nácvik do lesa vzdáleného asi 15 kilometrů, zavolal jsem si správce štábu a vydal mu pokyny k rozmístění vozidel štábu: „Provedete si rekognoskaci prostoru a příjezdu do lesa, projdete lesní cesty a označíte ve volných místech stání jednotlivých vozidel. Ta budou umístěna tak, aby se dala snadno zamaskovat a mohla také rychle vyjet, pokud to bude potřeba. Hlavní důraz kladu na to, abychom nezpůsobili při příjezdu, rozmístění a opuštění prostoru žádné škody.“ Správce štábu byl již zkušený major Mašata, věděl, co od něho chci, řekl jenom: „Provedu!“ a odjel připravit a rozmístit štábní a spojovací prostředky do určeného prostoru. Když jsem se odpoledne přibližoval ke stanovenému velitelskému stanovišti ve svém „Uazu“, byl jsem šokován. Od asfaltové silnice vedla polní cesta podél louky, zarostlé krásnou vysokou trávou k lesu, který byl ve tvaru podkovy. Čím jsem byl blíže k okraji lesa, tím více jsem viděl, jak je louka rozježděná našimi auty, která jsou najetá podél lesa pod převislé větve. Při tom se dalo zajet, nebo nacouvat po lesních cestách do skrytu, aniž by vůbec bylo vidět, že tam někdo je a hlavně bez škod a demaskujících příznaků. Nechal jsem si zavolat správce štábu: „Co to je, co jsem Vám nařídil?“ Odpověděl: „Přijel sem soudruh generál Kornějenko a nařídil mi, abych auta rozmístil podél lesa. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že mám přesné rozkazy od Vás, řekl, že bere odpovědnost na sebe.“

113


5.10.2012 16:02:33

„Zavolejte ke mně generála Kornějenka a zároveň jeďte do zemědělského družstva, kterému patří toto pole, a požádejte agronoma, jestli za námi může přijet a vyčíslit škodu, kterou jsme způsobili.“ Za chvilku se rozvážným, kolébavým krokem a zatím se spokojeným úsměvem, jak úžasně ovlivnil rozmístění vozidel, přiblížil představitel Spojeného velení. Byl zřejmě sám se sebou spokojen, jak ovlivnil činnost vojáků našeho štábu a zasáhl do rozmístění vozidel. Pustil jsem se do něho poměrně dost ostře: „Chtěl bych Vás upozornit, že armádě velím já a moji podřízení budou plnit moje rozkazy a to tak, jak jim to já nařídím. Vy jste tu na to, abyste poradil, pokud si budete myslet, že to dělám špatně, můžete mě i kritizovat a posílat na mě hlášení pokud uznáte za vhodné. V tom vám nemohu zabránit, ale do velení se mi nebudete míchat a nebudete páchat zbytečné škody. Za chvíli tady bude agronom zemědělského družstva, aby Vám spočítal škodu, kterou jste svým rozhodnutím způsobil. Tady nejste v Sovětském svazu, kde si asi můžete všechno dovolit. Zatím přemýšlejte, jestli na to budete mít dost peněz.“ Úsměv z tváře se mu vytratil a zmohl se jenom na pár slov, že to myslel dobře. Agronomem družstva byla mladá pohledná inženýrka, které jsem se omluvil za vše, co jsme způsobili, a požádal ji, aby panu generálovi odhadla škodu. Vzhledem k tomu, že to byla louka na semeno, odhadla škodu na 30 000 korun. Když jsem se zeptal soudruha generála, jestli má tolik peněz, aby mohl zaplatit škodu způsobenou jeho rozhodnutím, nevěděl, co má říci. Řekl jsem mu: „Je to naposled, co jste zasahoval do velení. Vezměte si svého pomocníka a hrajte s ním ve své kanceláři

114


5.10.2012 16:02:33

šachy (věděl jsem, že je to jejich oblíbená činnost). Až Vás budu potřebovat nebo nebudu zvládat svoji funkci, tak Vám to řeknu.“ Dovolil jsem si hodně a vím, že to napsal do svého měsíčního hlášení hlavnímu představiteli, který byl u ministra obrany, ale od té doby do mého velení nezasahoval a držel se zpátky. S pomocníkem hráli šachy, a aby jim nebyla dlouhá chvíle, bral jsem je s sebou občas při výjezdech k podřízeným a na kontroly výcviku. Štábních nácviků a cvičení se účastnili automaticky. Když jsem později přebíral funkci velitele okruhu, přišel představitel Spojeného velení, již jednou zmiňovaný sovětský velitel armády generál Tkač, se kterým jsem se setkal v Bulharsku na cvičení Štít-82, a jenom mi řekl: „Já vím, mám hrát s pomocníkem šachy, a když bude potřeba moje přítomnost, tak se to dozvím.“ Potvrdil mi tak, že o celém případu byli informováni i ostatní představitelé Spojeného velení. Věděli, že se jen tak nedám a pokud jsem přesvědčen o správnosti svého jednání, tak jdu proti všem bez ohledu na to, jak významné funkce zastávají. Z velení okruhu ani z ministerstva obrany žádná odezva na moje střetnutí s představitelem Spojeného velení nebyla. Materiální škoda se nakonec také neřešila, zemědělskému družstvu to nestálo za to, a tak jsme nakonec jen domluvili „výpomoc“ – vojáci šli pomáhat při senech či při žních. Dodnes nechápu, jak mi toto vystoupení, byť oprávněné, mohlo projít. Do konfliktů se sovětskými představiteli se všichni báli jít. Bylo tomu tak i u ostatních armád Varšavské smlouvy. Poláci sice Sověty neměli rádi a dávali to najevo. To jsem poznal už na akademii v Moskvě a i mnohokrát později. Ale do konfliktů s nimi nešli.

115


5.10.2012 16:02:33

Dostal jsem tak punc „rebela“ a ten mě provázel i v další službě. I v budoucnu jsem měl „bojovat za spravedlnost a proti bezpráví“, což bude dokumentovat i další příběh.

Střelby protiletadlového raketového pluku V mé podřízenosti byl i protiletadlový raketový pluk v Kroměříži, který na ostré střelby vyjížděl daleko na východ. V podmínkách naší republiky nebylo možné provádět střelby protiletadlovými raketami na vzdušné cíle, a tak bylo vyvrcholením dvouletého výcviku obsluh protiletadlových raketových kompletů na jaře 1985 uskutečnění střeleb na raketové základně v Ašuluku. Tam, východně od Astrachaně, v rozsáhlé polopoušti na území Kazachstánu, byla vojenská základna, kde bylo možné provádět ostré bojové střelby. Před odjezdem byli všichni vojáci očkováni proti některým asijským nemocem a také poučeni jak se chránit před černou vdovou, jedovatým pavoukem, který se tam vyskytoval. Museli jsme se také připravit na zcela jiné klima i omezené hygienické podmínky. Panoval tam velký nedostatek vody a zažili jsme hodně vysoké denní teploty. Stačilo vyjít ven z budovy a v sžíravém vedru z nás pot jenom tekl. Přesun techniky pluku se zásobami na celou dobu pobytu byl prováděn železničním převozem, který trval několik dní. Po vyložení techniky a materiálu se vojáci ubytovali v přízemních dřevěných barácích, jejichž jediným vybavením byly kovové postele. Stravování si pluk zabezpečoval rozvinutím polních kuchyní, které si i s proviantem přivezl sebou. Největší problémy byly s vodou, která tekla pouze půl hodiny ráno a půl hodiny večer. Dodržovat základní hygienická pravidla bylo dost složi-

116


5.10.2012 16:02:33

té a vysoké denní teploty kolem 40 stupňů byly nepříjemné. Výjimkou nebyla ani písečná bouře, kterou jsme rovněž zažili. Střelba se měla uskutečnit jako součást spojeneckého cvičení vojsk protivzdušné obrany států Varšavské smlouvy. Toto cvičení řídil sovětský maršál Koldunov – velitel vojsk PVO Spojeného velení, které mělo sídlo v Minsku, a jako přihlížející se ho také zúčastnili i všichni ministři obrany členských států Varšavské smlouvy se svými doprovody.

Na střelbách protiletadlového raketového pluku v Kazachstánu v roce 1985.

117


5.10.2012 16:02:33

V přípravě na cvičení bylo nejdůležitější připravit techniku. To znamenalo připravit na střelby odpalovací zařízení, což byly již značně opotřebované obrněné pásové transportéry. Totéž se týkalo i radarů a spojovacích prostředků, na kterých byly již znát roky jejich používání. Střelbám předcházela velmi náročná kontrola technického stavu. Tu prováděli komisaři, specialisté z řad důstojníků sovětské armády, podřízení veliteli raketové základny, který byl v hodnosti generála. Ten potom přímo odpovídal za veškerou činnost na základně i při cvičení veliteli vojsk PVO v Minsku. V době, když už byl pluk na základně a začal s přípravou techniky, vyletěl jsem s malou řídící skupinou armády a důstojníky Správy PVO Ministerstva obrany vojenským speciálem z Prahy přes Kyjev na jih Ruska. V Kyjevě jsme doplnili letecký benzin, nabrali „šturmana“, což byl sovětský navigátor, který nás dovedl na vojenské letiště v Astrachani. Tam jsme přesedli do sovětského vrtulníku a v něm překonali zbývajících asi 120 kilometrů. Asi kilometr od základny byla přistávací dráha, kde nás již očekával velitel pluku s vozidly. Ohlásil se a informoval mě krátce o situaci, načež nás odvezl k domku, kde jsme byli ubytováni. Odložili jsme si osobní věci a vydali jsme se k budově velitelství základny, kde byla také Síň bojových tradic. Tam se odehrávalo naše slavnostní přivítání a prohlídka dosažených úspěchů našimi předchůdci, kteří zde prováděli ostré raketové střelby v minulosti. Po splnění těchto nezbytných formalit jsme se dali do přípravy cvičení, které jsem za naši armádu řídil. Prošli jsme si ubytovací prostory vojáků, park bojové techniky, naše polní kuchyně a vyjel jsem i do plánovaných prostorů pro rozmístění baterií raketového pluku.

118


5.10.2012 16:02:33

Měl jsem možnost se alespoň náznakově seznámit s fenoménem polopouště. Je to podobné a možná ještě překvapivější než moře. Ujedete dva nebo tři kilometry od základny a nevíte, kde jste. Kolem vás jsou jen duny písku, změť kamsi směřujících stezek a kolejí v písku, který vidíte kolem dokola. Základna zmizela a nevíte, kde ji hledat a odkud jste přijeli. Pro našince to je dost neznámý a deprimující pocit. Když do toho potom předvede příroda písečnou bouři, je to něco neskutečného. Cvičení bylo zahájeno podle plánu kontrolou technického stavu našich protiletadlových odpalovacích zařízení, radaru a spojovacích prostředků. Přes mnohaměsíční přípravu všech obsluh nebylo možné na naší staré technice dosáhnout lepšího hodnocení než dobře. To v normálním školním hodnocení odpovídá dvojce, což nebylo špatné. Po skončení prověrky techniky zůstal u každého odpalovacího zařízení komisař z velení základny, jehož povinností bylo dohlížet na činnost a bezpečnost obsluh a velení. Při vlastních střelbách měl ruku na tlačítku odpalování a nepovolil odpálit raketu, pokud nebylo vše tak, jak má být. Kromě našeho pluku se cvičení účastnilo několik dalších útvarů sovětské protiletadlové obrany a také útvary z NDR. Cílem pro střelby všech útvarů bylo 20 naprogramovaných raket, které byly postupně odpalované z ramp na letišti v Astrachani. Protože se střeleb účastnily útvary s různými protiletadlovými raketami, které měly také různý dosah do dálky a výšky, muselo být vše přesně naplánováno. Proto také „cíle“ létaly v různých směrech a výškách a také ještě při tom manévrovaly. Z dvaceti odpálených raket měly být naše poslední tři. Měly vletět do našeho pásma ve vzdálenosti asi 20 kilometrů, kam jsme mohli dostřelit, a také ve výšce, kde mohly naše rakety účinně působit.

119


5.10.2012 16:02:33

Se zájmem jsme sledovali, jak v dáli postupně vzlétá 17 raket, míří do různých směrů a manévrují. Mezi nimi však byly i dvě, které zamířily do našeho palebného sektoru a byly sestřeleny jinými útvary. Komisař však nepovolil střelbu, protože naše cíle měly být až poslední tři. Když vyletěla osmnáctá raketa, s napětím jsem sledoval, co se bude dít. Radar ji zachytil a jak ji sledoval, otáčela se i odpalovací zařízení s našimi raketami. Raketa-cíl nabrala výšku několika kilometrů, potom změnila směr a zamířila k zemi. V malé výšce proletěla zprava doleva za dvaceti kilometrovým pásmem našeho dosahu a za chvíli se sama zničila autodestrukcí. Jeden cíl byl pryč a odpálit rakety nebylo možné, protože cíl byl mimo náš dosah. Žádná z našich tří baterií tak nemohla odpálit svou raketu na cíl a splnit tak úkol, na který se připravovala téměř dva roky. Navíc neodpálení rakety znamenalo ve svém důsledku nevyhovující hodnocení. Rychle jsme se radili s velitelem pluku jak řešit situaci a dosáhnout toho, aby se všechny baterie zapojily do střeleb. Řešením bylo odpálení dvou raket na jeden cíl a třetí na zbývající třetí. To by však muselo vše probíhat podle plánu. Devatenáctá raketa vyletěla z Astrachaně ve velké výšce a minula náš palebný sektor. Opět jsme ji sledovali, ale mimo sektor jsme střílet nemohli. Zůstávala poslední možnost. Pokud tento poslední cíl proletí do našeho palebného sektoru, musíme na něj odpálit postupně všechny tři naše rakety. V dáli se objevila stoupající raketa. Jakmile nabrala výšku, obrátila se do našeho sektoru a začala manévrovat. V okamžiku, kdy se dostala na dostřel, zavelel velitel pluku a baterie odpálily postupně své rakety. První zasáhla cíl, kde explodovala, a za ní ve střepinách postupně vybuchly i obě další. Zá-

120


5.10.2012 16:02:33

sahy byly v cíli a byla to úchvatná podívaná. Všechny tři baterie splnily svůj úkol výtečně. Jako řídící cvičení jsem hodnotil cvičení takto: „Technický stav – dobře, střelby – výtečně, celkové hodnocení – dobře.“ Po skončení střeleb bylo zanedlouho ukončeno i celé cvičení. Pluk se vrátil na základnu ošetřovat techniku a my jsme se chystali dokončit hodnocení. Za chvíli však začaly nepříjemnosti. Plukovník, zástupce náčelníka PVO našeho ministerstva, za mnou přišel se zprávou, že velitel základny informoval maršála Koldunova, že Češi přijeli na střelby nepřipraveni a nezasáhli 2 cíle. Hodnotí je proto jenom jako vyhovující, a to ještě z milosti, protože by měli být nevyhovující. Jeho informaci hned maršál zveřejnil před všemi ministry v Minsku a našemu ministrovi obrany vytknul nízkou úroveň připravenosti vojsk PVO naší armády. Podle této informace to byla ostuda mezinárodního formátu, navíc před ostatními ministry. Velitel základny se však maršálovi nepřiznal a neřekl, že jeho obsluhy raket v Astrachani popletly pořadí cílů a naše dva cíle poslaly jinam, a my proto na ně nemohli střílet. Podle pravidel střelby se však počítá zásah na třetí cíl a tam zasáhly všechny naše tři rakety – první přímo cíl a další dvě zasáhly střepiny vybuchlé rakety. Nezbylo mi nic jiného, než se dát do boje se sovětskou vojenskou mašinerií. Chyby svých podřízených se snažil hodit velitel základny na nás a myslel si, že mu to tak projde. Nehodlal jsem však ze sebe a svých podřízených vojáků dělat obětní beránky a znehodnotit výsledky jejich celoročního výcviku. Nenechal jsem si to líbit a s tím asi soudruh generál nepočítal. Výsledky střeleb se zaznamenávaly do protokolu, který musí potvrdit svým podpisem velitel základny a také řídící střel-

121


5.10.2012 16:02:33

by, a to jsem byl já. Když přinesli naši důstojníci protokol od velitele základny s vyhovujícím hodnocením, vysvětlil jsem jim, že toto hodnocení je nesprávné a že ho nepodepíšu. Řekl jsem jim: „Jděte zpět a řekněte, že hodnocení je nesprávné a že s ním nesouhlasím. Požádejte, aby byla zkontrolována ,lenta‘ (grafický záznam z počítače) a prověřeny dráhy raket odpalovaných z Astrachaně. Dvě ze tří posledních raket letěly prokazatelně mimo náš sektor a bylo to vinou obsluhy na letišti, že nedodržela pořadí cílů. Naše dvě rakety poslala mimo náš palebný sektor, a proto jsme na ně nemohli střílet. Oni popletli pořadí cílů a za jejich chyby nebudou trpět naši vojáci. Až opraví velitel základny hodnocení, potom ho podepíšu.“ Věděl jsem, že všechny dráhy letu raketových cílů jsou zaznamenávány s uvedením prostoru i času na počítači a dají se vytisknout a také přesně vyhodnotit. Odešli a dost dlouho se nikdo neobjevil. Pak přišli znovu s doprovodem sovětského důstojníka ze základny, který se mě snažil přesvědčit, abych podepsal, protože velitel základny nechce znovu volat maršála, aby mu sdělil, že ho nesprávně informoval o výsledku našich střeleb (a tedy i o hodnocení pluku). Nezměnil jsem své stanovisko a řekl mu, že to je jejich problém, tak ať ho řeší. Odešli a až teprve ráno přinesli naši důstojníci znovu zpracovaný protokol a hodnocení, které odpovídalo skutečnosti s výtečnou střelbou. To jsem podepsal. Den na to jsme vraceli domů. Nikdo se s námi neloučil ani neobjímal, jak to tady bylo dříve zvykem. K vrtulníku jsme museli i se svými zavazadly v 40stupňovém vedru pěšky. Když jsme přistáli v Astrachani uprostřed přistávací dráhy, nikde ani duše. Měli jsme mít zabezpečený odvoz autobusem

122


5.10.2012 16:02:33

do vojenského hotelu, tam přespat do příštího dne, než přiletí z Prahy náš speciál. Do té doby se o nás měl postarat velitel základny včetně zabezpečení našeho odvozu do hotelu. Neudělal nic a ponechal nás svému osudu. Bylo to hodně nesolidní jednání. Asi nás už neměl rád. Odeslal jsem jednoho důstojníka k operačnímu dozorčímu s úkolem sehnat nějaký autobus na odvoz. Asi za půl hodiny se objevil i s autobusem, který nás do hotelu zavezl. Na druhý den jsme odletěli již známou trasou přes Kyjev naším speciálem do Prahy. Po přistání v Praze jsem se telefonicky spojil s velitelem okruhu, v té době to již byl generál Vacek, abych mu oznámil výsledky střeleb. Ani mě nenechal hovořit a spustil na mě, že kvůli vyhovujícím výsledkům, které jsme dostali z milosti, jsme nemuseli jezdit tak daleko. Dostal již také svůj díl od ministra, který se již vrátil z Minsku velmi nespokojen z toho, jak byl před ostatními ministry zostuzen za naše neúspěšné střelby. Když skončil svoji „výchovnou práci“ po telefonu, řekl jsem mu, že skutečnost je jiná a že mám oficiální protokol ze základny i s podpisem jejího velitele, kde je pluk hodnocen ve střelbách jako dobrý. Celá naše anabáze a můj boj za spravedlnost měly ještě pokračování. Velitel raketové základny v Kazachstánu, sovětský generál byl ze své funkce později odvolán, protože lhal maršálovi, když jeho podřízení udělali chybu a on se to snažil svést na nás. Podle našich sovětských „přátel“ jsem to však zavinil já, když jsem si to nenechal líbit a dovolil si prosadit svůj názor. Na to nebyli zvyklí a to se tam neodpouští. Když jsem potom za dva roky přiletěl na další střelby s protiletadlovou raketovou brigádou již jako velitel okruhu, nikdo mě nevítal, ani neobjímal. Sověti se chovali velmi zdrženlivě.

123


5.10.2012 16:02:33

Dobře si pamatovali, co se stalo před dvěma lety. Kdo nemusel, ten se mnou nemluvil. Byl jsem pro ně český generál, který si dovolil způsobit jim nepříjemnosti. Nechtěli se smířit s tím, že si je zavinili sami svou nepozorností a lajdáctvím svých podřízených.

Boj o garáže Při výkonu své funkce velitele armády jsem byl často ve styku s velitelem okruhu generálem Veselým, se kterým jsme nebyli od samého začátku v dobrých vztazích. O něm se dá říci, že asi nevycházel s nikým dobře, se mnou však obzvlášť špatně. Dokumentovat bych to mohl na celé řadě příkladů, uvedu však jednu docela zajímavou příhodu, kdy jsme se střetli. V roce 1984 či 1985 při jedné cestě k protiletadlovému útvaru v Jihlavě jsem se byl podívat na novou halu, která byla postavena v parku bojové techniky a měla umožnit provádění výcviku s protiletadlovými raketovými komplety, aniž by musely vyjet z prostoru parku. Tato rozměrná hala měla umožnit společnou činnost naváděcího radaru a odpalovacího zařízení. To by značně usnadnilo a zjednodušilo výcvik a také šetřilo čas. Doposud byl totiž výcvik prováděn tak, že technika musela vzhledem k utajení vyjíždět v noci zamaskovaná na cvičiště a po ukončení výcviku se opět stejným způsobem v noci vracet. Když jsme s velitelem útvaru procházeli parkem bojové techniky, viděl jsem, že garáže jsou prázdné a odpalovací zařízení jsou po bateriích zaparkována v hale. Hala byla úplně zaplněna, sloužila fakticky jako garáže, a tím se nedala používat k výcviku a nemohla tak plnit úkol, pro který byla postavena.

124


5.10.2012 16:02:33

Velitel útvaru mi objasnil tento stav následujícími fakty. Nad garážovými vraty byly železné traverzy, které omezovaly výškový profil. Při zajíždění odpalovacího zařízení do garáže projela raketa pod touto traverzou jen o několik centimetrů. Pokud zajížděly do garáže plynule bez zastavení, bylo vše v pořádku. Stalo se však, že jeden řidič zabrzdil a transportér se zhoupl. Při tom došlo k lehkému nárazu rakety do traverzy, jejímž důsledkem byla mírná promáčklina na plášti rakety. Raketa musela být demontována a odeslána na opravu do opravárenského závodu v Sovětském svazu. Následně tak došlo ke snížení bojeschopnosti a zbytečným a velmi vysokým nákladům na opravy bojové techniky. Fakta byla jasná, ale celou situaci bylo možno řešit i jinak. Napadlo mě, že kdyby se snížil nájezd do garáží a také celá podlaha, jíž tvořily betonové panely, bylo by vše celkem jednoduše vyřešeno. Panely se jeřábem vyzvednou, zemina pod nimi vybagruje a znovu se položí panely. Potom by bylo možné zaparkovat vždy v každé garáži jednu baterii i s radarem. Velitel baterie bude mít veškerou svou techniku pod zámkem, a tím i pod kontrolou. Tak by se uvolnila hala na výcvik a podmínky u útvaru by se podstatně zlepšily. Velitel útvaru s tím souhlasil a řekl, že se do toho ihned dají. Zatajil mi však fakt, že když přebíral svou funkci, byl informován o tom, že nesmí provádět žádné stavební úpravy v garážích. Důvodem mohlo být cokoliv, např. chystaná reorganizace nebo jiné důvody. Vše bylo ale utajené a já ani velitel útvaru jsme důvody zákazu stavebních úprav neznali. Velitel útvaru však o zákazu věděl a mně to zatajil. Při jedné své cestě po podřízených raketových útvarech přijel k tomuto útvaru i zástupce ministra obrany generál Rusov. Viděl, že se pracuje v garážích a většina z nich má již vyhloubené vjezdy a snížené podlahy. Velitel útvaru, který ho

125


5.10.2012 16:02:33

doprovázel, mu vysvětlil, co a proč dělají. Zástupce ministra se dále nevyptával a odjel. Po návratu do Prahy se telefonicky spojil s velitelem okruhu a jenom mu řekl: „Co jsi léta v Jihlavě budoval, to tvůj podřízený velitel armády bourá.“ Velitele okruhu „vytočil“ a ostatní již nechal na něm. Věděl, že generál Veselý, ještě jako velitel divize, se v této posádce angažoval do stavby garáží a také si chtěl touto cestou smlsnout i na mě, nebyl jsem zrovna jeho oblíbenec. Proč, to nevím. Poznali jsme se na cvičení v Bulharsku, kde byl jako zástupce ministra a zřejmě jsem mu napadl do oka. Velitel okruhu neváhal a vyjel se podívat, co se v posádce děje. Jak měl ve zvyku, projel služební šestsettřináctkou park bojové techniky a viděl stavební práce v garážích, kde již vše bylo připravené na novou úpravu snížených podlah. Velitele útvaru se jen zeptal, jestli byl informován o tom, že nesmějí být prováděné žádné stavební úpravy v garážích. Když mu to potvrdil, jeho obvyklým způsobem mu vynadal, udělal z něho idiota a zcela neschopného velitele, který neplní vydané rozkazy a odejel. V té době jsem byl na služební cestě v Kroměříži a tam mě zastihla zpráva, že se mám okamžitě dostavit k veliteli okruhu do Tábora. Žádné další informace o tom, proč po mně tak rychle touží, sděleny nebyly. Sedl jsem do auta a vyjel jsem dříve, než jsem původně předpokládal. Velitel okruhu si to přál, a tak mi nezbývalo nic jiného, než mu vyhovět. K večeru jsem přijel do Tábora na velitelství okruhu a šel ke kanceláři velitele. Před ní, stejně jako téměř vždycky, byl dav jeho podřízených důstojníků, kteří čekali na to, až je přijme a oni budou moci vyřídit služební záležitosti. Bylo to tak proto, že velitel byl většinou přes den mimo posádku a „úřadoval“ až večer po návratu. Šel jsem přímo

126


5.10.2012 16:02:33

k jeho dveřím a zaklepal. Předpisově jsem se ohlásil a očekával, co bude. Generál Veselý se mě zeptal, co vyvádím s garážemi v Jihlavě a jestli vím, že je zakázáno tam provádět jakékoliv stavební úpravy. O zákazu stavebních úprav v garážích jsem nevěděl a začal jsem mu objasňovat celou situaci s novou výcvikovou halou a parkováním raketové techniky v garážích, kde bez úprav hrozí její poškození. Když jsem končil tím, že jsem přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí, které umožní výcvik v hale, ušetří čas i prostředky, protože v hale nebudeme muset startovat motory a můžeme se napojit na stálou elektrickou síť, přerušil mě a spustil dlouhý monolog o mé neschopnosti a porušování nařízení. Po chvíli, když se nadechl, aby pokračoval, řekl jsem, že jsem stejně přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí. To již velitel okruhu nevydržel a téměř nepříčetně na mě řval. Pak se znova nadechl, aby pokračoval, ale já zopakoval svůj názor. Přivedl jsem ho do stavu takové zuřivosti, že uchopil před ním stojící telefon a praštil s ním o zem. Pokud vím, zatím se nikomu z jeho podřízených nepodařilo vzdorovat mu tak, jak jsem to udělal já. Všichni se ho báli, protože vynikal tím, jak umí znepříjemňovat život. Já jsem se ho nebál a on nebyl zvyklý na to, že by mu někdo odporoval. Téměř půl hodiny mě střídavě obviňoval z neschopnosti a nekompetentnosti. Vyhrožoval vším možným včetně toho, že se postará o to, abych se nikdy nedostal na vyšší funkci (ani v tom neměl pravdu a za rok odešel do důchodu a já na vyšší funkci). Nakonec skončil tím, že posílá do posádky Jihlava komisi, která bude celou věc řešit jako škodu a já ji zaplatím. Nařídil

127


5.10.2012 16:02:33

mi, že do konce měsíce uvedeme garáže do původního stavu a on si to osobně zkontroluje. Odpověděl jsem mu, že jsem stejně přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí a že i kdybych si měl najít advokáta, nezaplatím ani korunu. Bez jeho dovolení jsem se otočil a vyšel do prázdné chodby, protože jeho podřízení strachy utekli, když slyšeli, jak řádí. Po návratu do Písku, kde jsem měl své velitelství armády a štáb, jsem si ihned zavolal náčelníka PVO plukovníka Smetanu a zeptal se ho, jestli ví o zákazu stavebních úprav garáží v Jihlavě. Potvrdil, že to ví a že mě o tom neinformoval. Vydal jsem mu stručný úkol: „Společně s velitelem útvaru zařídíte, aby do konce měsíce byly garáže uvedeny do původního stavu.“ Za několik dní přišla od velitele okruhu služební poštou zpráva jeho komise o výsledcích šetření v garážích, kde byla vyčíslena škoda na 30 000 korun a úkol, abych tuto škodu vyřešil. Pochopil, že jsem ji nezpůsobil já osobně a že jsem nebyl informován o vydaném zákazu na stavební úpravy. V den, který byl posledním ve stanoveném termínu velitelem okruhu na likvidaci škody, jsem vyjel společně s náčelníkem PVO do Jihlavy. Věděl jsem, že velitel okruhu si nedá ujít příležitost, aby mě případně zase „podusil“. Když jsme přijeli do parku ke garážím, očekával nás tam velitel útvaru. Hlásil, že garáže jsou vybetonovány. Prošli jsme kolem nich a viděl jsem, že všude je rozhrnut čerstvě namíchaný beton, na kterém stojí slabá vrstva vody svědčící o tom, že práce byla právě dokončena. Šli jsme zvolna k vjezdové bráně, když se objevila šestsettřináctka velitele okruhu. Ani nezastavil, abychom se mu mohli ohlásit a projel kolem garáží. Potom bez zastavení a jediného slova odjel.

128


5.10.2012 16:02:33

Zajímalo mě, kdo a jak provedl betonáž garáží. Když jsem se na to zeptal velitele útvaru, který se potutelně usmíval, řekl mi: „Vám to mohu říci. V posádce je dislokován také stavební prapor velitele okruhu a my s nimi máme dobrou spolupráci. Když jsem veliteli tohoto praporu vysvětlil celou situaci, tak mi ochotně vypomohl. Takže bez problému namíchali a přivezli beton svými vozidly až do garáží. My jsme ho jenom rozhrnuli a uhladili.“ Velitel okruhu se tak nikdy nedozvěděl, že jemu podřízený stavební prapor nám pomohl zlikvidovat materiální část škody. Ještě však musela být vyřešena finanční částka, kterou vyčíslila komise velitele okruhu. Tu jsem vyřešil tak, že jsem udělil odměny náčelníkovi PVO a veliteli útvaru za výtečné výsledky dosahované protiletadlovým plukem. Protože mi zatajili fakta o zákazu stavebních úprav v garážích, rozdělili se o náhradu škody z odměny, kterou dostali.

Vztahy ve vyšších funkcích Velitel okruhu generál Veselý mi nikdy neodpustil, že jsem si dovolil mu odporovat, a kde mohl, tam mě šikanoval. Každý měsíc jsem mu zasílal výpis ze svého osobního plánu. Byl tak předem informován o mých plánovaných akcích a také všech cestách k podřízeným. Jednou, když jsem vyjel k motostřeleckému pluku do Vimperka, nechal mě odjet a potom mi cestou dozorčích orgánů dal vzkázat, že mě očekává v Mikulově. Když jsem přijel po více než dvou hodinách do Vimperka, sdělil mi velitel pluku, že mě velitel okruhu očekává v Mikulově. Otočili jsme auto a vydali se ze západní hranice na Šumavě napříč českými zeměmi na jižní Moravu. Po tříapůlhodinové

129


5.10.2012 16:02:33

riskantní jízdě jsem dorazil do Mikulova, kde zatím ještě velitel okruhu nebyl. Čekali jsme na něj s velitelem divize a pluku u vjezdové brány téměř hodinu, než přijel. Po hlášení, které jsem mu podal, sedl do auta, projel park bojové techniky a prošel kuchyní mužstva. Potom jako obvykle řekl, že tam máme hrozný nepořádek, abychom ho ihned odstranili, a odejel. Pro toto jeho půlhodinové předvádění se u pluku jsem ztratil celý den a projel napříč půl republiky. Další jeho akce proti mně proběhla na Vánoce a Silvestra roku 1985. Blížil se konec roku a den před Vánocemi mi předal náčelník sekretariátu velitele okruhu plukovník Buriánek, který byl stejně „oblíben“ jako generál Veselý, rozkaz, že velitel okruhu nařídil, abych 24. prosince osobně v době od 22 do 24 hodin zkontrolovat oplocení u motostřeleckého pluku ve Vimperku. Aby měl jistotu, že tento úkol splním, bude mě kontrolovat zástupce velitele okruhu generál Tuzar, kterému den před tím povolil návštěvu jeho rodiny, která bydlela asi 100 kilometrů od Tábora. Tohoto generála odvolal od rodiny a uložil mu, aby mě na Štědrý den kontroloval ve Vimperku při kontrole oplocení kasáren! To považoval za odpovídající činnost velitele armády a zástupce velitele okruhu. Když jsem přijel k motostřeleckému pluku, hlásil se mi hned u brány jeho velitel a informoval mě, že zástupce velitele okruhu již sedí u něho v kanceláři. Šli jsme za ním, pozdravili se a velitel pluku nás informoval, že již ve dne provedli kontrolu oplocení. Našli několik míst, kde byl plot poškozen, a ihned to opravili. Poseděli jsme s velitelem pluku, pohovořili o problémech a asi hodinu poté odejeli domů slavit pozdní Štědrý den. To jsem ale mohl pouze já s manželkou, která na mě čekala a do-

130


5.10.2012 16:02:33

čkala se až po půlnoci. Můj malý syn už dávno spal a asi by nepochopil, jak „neodkladné“ záležitosti řešil jeho otec. Zástupce velitele okruhu to nemohl v žádném případě stihnout, protože to měl domů mnohem dál. Následující specialita na sebe nenechala dlouho čekat. Tentokrát mi osobně telefonicky nařídil velitel okruhu generál Veselý 31. prosince: „U tankového pluku v Týně nad Vltavou máte hrozný nepořádek a nekázeň. Osobně dohlédnete na to, aby tam byl dnes o půlnoci klid a pořádek!“ Nezbylo mi nic jiného než odpovědět: „Provedu!“ a připravit se na vítání Nového roku u tankového pluku v Týně. Když jsem přijel před půlnocí k pluku, byl tam klid a žádný nepořádek se nekonal. Krátce po půlnoci jsem se rozloučil s velitelem pluku a odejel domů. Nový rok jsem tak opět nestačil přivítat s rodinou, ale splnil jsem „náročný úkol“ daný mi velitelem okruhu. Proti této šikaně nebylo obrany, velitel ZVO měl právo vydávat rozkazy – a jeho podřízení povinnost je plnit.

Konflikt s náčelníkem Hlavní politické správy a jeho zástupcem Nebyl to však jen velitel okruhu, s kým bych se dostal do sporu nebo výměny názorů. Vojáci z povolání měli každý rok nárok na čtrnáct dní rehabilitace, aby se mohli léčit ze svých bolístek. Musím přiznat, že jich bylo s přibývajícím věkem dost. Stovky dní a nocí, kdy jsem byl při cvičeních a pobytech ve výcvikových prostorech mokrý skrznaskrz nebo v zimě seskakoval z tanku promrzlý až na kost a nemohl udělat ani jeden krok, poznamenaly můj organismus. Měl jsem již v relativně mladém věku artrózu všech kloubů na rukou a nohou, a také páteř poznamenaná statisíci kilo-

131


5.10.2012 16:02:33

metry naježděnými v osobním a terénním autě, transportérech a tancích dala o sobě vědět. Rehabilitace to neléčila, ale dokázala bolesti zmírnit, a dalo se tak potom žít a pracovat. V roce 1985 jsem byl na plánované rehabilitaci ve vojenském lázeňském domě v Piešťanech. Od náčelníka tohoto zařízení jsem se dozvěděl, že se tam zastavil při služební cestě na Slovensko náčelník Hlavní politické správy ČSLA generál Klícha s plukovníkem Boriščákem, který měl být zakrátko ustaven do funkce náčelníka politické správy Východního vojenského okruhu (VVO). To byl relativně mladý a více než ambiciózní dřívější náčelník politického oddělení 1. armády a v roce 1989 se už jako generál stal Klíchovým zástupcem. Přijeli na několik dní na Slovensko a potřebovali se tam ubytovat. Náčelník sanatoria jim přidělil apartmá, které sousedilo s naším pokojem. Při tom je nezapomněl informovat, že jsem tam na rehabilitaci i se svou manželkou a synem, které jsem vzal sebou a zaplatil jim pobyt. Všechno by mělo hladký průběh, kdyby si po večeři nedali pár skleniček a nenapadlo je, pozvat mě s manželkou do svého apartmá. Já ani moje žena nemilujeme takovéto sedánky ani alkohol, ale těžko jsem mohl odmítnout pozvání náčelníka Hlavní politické správy, a tak jsme za chvíli s ženou přišli do jejich pokoje. Na stole měli občerstvení, jež se skládalo z obložených mís a několika lahví vína, a již připravené skleničky i pro nás. Po přivítání jsme se posadili a za nějakou dobu se rozeběhla debata na nejrůznější témata. Na rozdíl od obou politruků jsme doslova po kapkách usrkávali ze svých skleniček. Večer došel až do kritického okamžiku, kdy se tématem rozhovoru stal rok 1968. Nevím, jak se generál Klícha dostal k informaci, že otec manželky, sovětský válečný veterán, byl u nás na návštěvě

132


5.10.2012 16:02:33

v době, když jsem byl velitelem divize v Kroměříži, ale jak je vidět, tamtamy bubnovaly. Tam byl v roce 1980 souvislosti s výročím osvobození v roce 1945 pozván do školy na besedu a i v rámci ní došlo i na rok 1968. Otevřeně při této besedě prohlásil, že okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byla jednou z největších chyb politického a vojenského vedení Sovětského svazu a že tak byly naprosto zpřetrhány dosavadní přátelské vztahy se sovětským lidem. Našel se někdo, kdo informaci o této besedě a jejím obsahu poslal na vyšší místa. Pravděpodobně šla po stranické linii a dostala se hodně daleko. Jak je vidět z tohoto případu, rozvědka a české donášení pracovalo „dobře“ a tato informace se dostala také na Hlavní politickou správu. Do debaty se zapojila i manželka, která nejen že tuto skutečnost potvrdila, ale nezapomněla dodat, že má stejný názor. Když jsem i já vyjádřil, že názorově s otcem manželky souhlasím a že můj názor již mnohokrát také potvrdily rozhovory a setkání s nejrůznějšími veliteli sovětských vojsk, se kterými jsem se po roce 1968 setkal, byl doslova „oheň na střeše“. Nevybíravá kritika ze strany obou nejvyšších politických představitelů armády byla zakončena hodnocením generála Klíchy, že jsme ideologicky narušená rodina a plukovník Boriščák se přidal s poznámkou: „Až budu náčelníkem Hlavní politické správy, postarám se o to, abys nešel na vyšší funkci.“ Na to jsem mu odpověděl: „Tak to bys nejprve musel tím náčelníkem být!“ Po takto vyhrocené besedě jsme se s manželkou zvedli a opustili oba již dost opilé politické pracovníky. Když jsem se vrátil z rehabilitace, čekal jsem, co se bude dít a jaké budou následky našeho „ideologického střetnutí“. Zatím se nic nedělo, a tak jsem ve víru plnění služebních úkolů přestal myslet na to, co se stalo.

133


5.10.2012 16:02:33

Za nějakou dobu potom jsem byl vyzvednut na funkci náčelníka štábu vojenského okruhu (generál Boriščák se náčelníkem Hlavní politické správy nikdy nestal a generál Klícha se asi u ministra obrany v odporu vůči mně neprosadil). Přesto generál Klícha nezapomněl. Když jsem byl v únoru 1989 pozván k ministrovi obrany Václavíkovi v souvislosti s mými padesátými narozeninami, byl u něho i generál Klícha. Ministr mi poblahopřál k narozeninám, zmínil se o tom, že po třech letech ve funkci velitele okruhu bych mohl být povýšen do hodnosti generálplukovníka, ale pro „moji ideologickou nepevnost“, jak byl již dříve informován náčelníkem Hlavní politické správy, návrh na mé povýšení nemůže prezidentu republiky předložit. Potřásl mi rukou, předal věcný dar, obraz Karlova mostu, a mohl jsem odejít.

134


5.10.2012 16:02:33

Velitelství Západního vojenského okruhu

Náčelník štábu Západního vojenského okruhu V letech 1985–1986 došlo k řadě personálních změn v nejvyšších velitelských funkcích v armádě. Nemocný ministr obrany armádní generál Dzúr byl ze zdravotních důvodů odvolán a jeho nástupcem se stal generál Václavík, který dělal dlouhá léta náčelníka štábu ZVO a v roce 1983 odešel na generální štáb. Generál Veselý, jenž byl velitelem ZVO od roku 1971, nelibě nesl postup svého bývalého podřízeného a odešel v roce 1985 do penze. Novým velitelem ZVO byl jmenován generál Vacek, dosavadní náčelník štábu ZVO (1983–1985, nahradil právě Václavíka, předtím velel v letech 1981–1983 1. armádě) a novým náčelníkem štábu ZVO se stal generál Rygál. Velitel okruhu generál Vacek byl můj spolužák z akademie v Moskvě. Nebyli jsme přátelé, ale znali jsme se ze společně prožitých dvou let v SSSR a také z různých služebních setkání, když jsme oba veleli divizím a armádám. Přestože mi jak generál Veselý, tak i generál Boriščák, vyhrožovali, že nikdy nepůjdu na vyšší funkci, stalo se. V roce 1986 jsem byl ustanoven do funkce náčelníka štábu ZVO (generál Rygál odešel do akademie v Brně). Jsem přesvědčen, že o mě nestál ani generál Vacek, ale asi zasáhla „vyšší moc“ nebo ministr Václavík nenašel nikoho lepšího. Za mnou nikdo nestál a žádnou „tlačenku“ jsem neměl.

135


5.10.2012 16:02:33

Funkce náčelníka štábu ZVO byla náročná, ale měla výhodu v tom, že jsem nebyl stále na cestách jako dříve a navíc jsem měl zkušené podřízené. Ze začátku jsem se musel seznámit s celou „mašinérií“ štábu ZVO. Byl to velký štáb se spoustou správ, v jejichž čele stáli zkušení odborníci. Přestože byli mnoho let „zpracováváni“ generálem Veselým, zůstali normální a dalo se s nimi mluvit a spolupracovat. S velitelem okruhu generálem Vackem jsem neměl žádné spory a nedocházelo mezi námi k žádným konfliktům. Jsem proto dnes velmi překvapen, když se o mně po letech velice nepěkně vyjadřuje. Tehdy mi do očí nic neřekl. Kdybych byl tak špatný, asi bych nemohl být po jeho odchodu do funkce náčelníka generálního štábu v roce 1987 ustanoven do funkce velitele ZVO. Na tomto místě je možná vhodné uvést pár slov o struktuře československé armády (pozemní). Skládala se ze dvou okruhů: Západního vojenského okruhu (ZVO) a Východního vojenského okruhu (VVO). Zatímco VVO se skládal ze školních útvarů a pluků a divizí, které měly být mobilizovány, ZVO byl útvarem bojovým. Tvořily ho dvě armády s velitelstvími v Příbrami (1. armáda) a v Písku (4. armáda). 1. armáda měla tři motostřelecké a jednu tankovou divizi, 4. armáda dvě motostřelecké a dvě tankové divize. Tankové divize se skládaly ze tří tankových pluků a jednoho motostřeleckého, u motostřelecké divize byl poměr tankových a motostřeleckých pluků obrácený. Kromě toho měla každá divize ještě podpůrné jednotky – protiletadlový pluk, dělostřelecký pluk, samostatný raketový oddíl a speciální prapory (spojovací, ženijní, chemické ochrany, technického zabezpečený, průzkumný, zdravotnický, automobilní). Výzbroj a výstroj se skladovala v divizních skladech. V době míru byl velitel ZVO podřízen přímo ministru obrany. Pokud by však došlo k válečnému konfliktu, situace by

136


5.10.2012 16:02:33

se diametrálně změnila. Funkce velitele ZVO byla při přechodu na válečný stav nejvyšší vojenskou funkcí v Československu. Ministr by přestal velet armádě a stal by poradcem prezidenta. Armáda by přešla do podřízenosti Spojeného velení Varšavské smlouvy a velitel ZVO by se stal velitelem Československého frontu, do jehož sestavy přecházela nejen celá československá armáda, ale i Střední skupina sovětské armády dislokovaná na našem území (jako armáda). Velitel československého frontu byl pak podřízen hlavnímu veliteli na západním směru, kterým byl do roku 1988 sovětský maršál Ogarkov, poté armádní generál Postnikov. On i jeho štáb byli dislokováni v Legnici, v jižní části Polska nedaleko našich hranic. Pro ověření součinnosti jsme také prováděli společná velitelsko-štábní cvičení v ruském jazyce. Jednoho cvičení se hlavní velitel na západním směru armádní generál Postnikov i osobně zúčastnil.

Jak KSČ „dohlížela“ na armádu? Až v 80. letech, když jsem byl již na divizi, jsem se dozvěděl, že je na Ústředním výboru KSČ jedno oddělení, které má ve své působnosti armádu. Když jsem se potom měl stát velitelem armády a okruhu, byl jsem pozván na toto oddělení k pohovoru. Nebylo to nic zvláštního, ale udělal jsem si pro sebe závěr, že chtěli osobně znát toho, kdo je naznačen na takovou funkci. Můj osobní spis znali a měl jsem takový dojem, že o mně vědí víc než já sám. Nejvíce se podílelo toto oddělení na výběru vhodných kandidátů do Vojenské akademie generálního štábu v Moskvě a do

137


5.10.2012 16:02:33

vedoucích funkcí v armádě počínaje pravděpodobně velitelem pluku. Bez jejich souhlasu a posvěcení nebyl vydán žádný kádrový rozkaz. Pokud se mezi uchazeči objevil někdo s nějakým problémem, byl automaticky vyřazen. Od praporu výše byli u všech velitelů zástupci pro věci politické. O nich jsem již psal výše. Nesetkal jsem se nikdy za celou svoji vojenskou kariéru, že by se „pletli“ do velení nebo snad že by dokonce veleli. Služebně byli podřízeni svým velitelům a měli také jednoznačně stanovené své povinnosti. Proto také vylučuji možný názor, že by KSČ, byť i třeba prostřednictvím „politruků“ velela armádě. Až ve vyšších funkcích v armádě, jsem se alespoň částečně seznámil s tím, jak je armáda všestranně zabezpečena. Byl to vypracovaný systém, plánovitý proces, jehož podkladem bylo dlouhodobé plánování organizace a vyzbrojování armády, které se pravidelně upřesňovalo v ročních plánech. V nich již byly konkrétně stanoveny úkoly pro jednotlivé druhy vojsk a služeb, a to pro organizační strukturu, přezbrojování a veškeré zabezpečení. Již dlouhodobé plány byly rozpracovány generálním štábem na mnoho let dopředu, detailně byly popsány a rozpracovány všechny plánované organizační změny, proces zavádění nové techniky a zbraní a vše vyhodnoceno včetně finančních nároků. Na základě toho pak byly připraveny materiály k projednání ve vládě a po schválení i ve Státní plánovací komisi, kde měla armáda své zastoupení vybranými důstojníky generálního štábu. Nezbytné finanční částky pak byly po projednání a schválení každý rok řešeny rozpočtem ministerstva obrany. Všechny tyto úkoly byly potom v nezbytné a velmi omezené míře součástí úkolu jednotlivým druhům vojsk a služeb

138


5.10.2012 16:02:33

stanoveny Rozkazem ministra na výcvikový rok. To co bylo naplánováno, bylo finančně zabezpečeno a muselo být bez výjimky splněno. Armáda tedy plnila úkoly a byla zabezpečena vládou, ne KSČ, a také finanční prostředky dostávala ze státního rozpočtu a ne od ÚV KSČ. Vliv KSČ na armádu byl nepřímý, zprostředkovaný tím, že vyšší velitelé byli členy strany a jejich ustanovení do funkce podléhalo schválení ÚV KSČ, ta jim však nevelela a nepamatuji si také za celou svou čtyřicetiletou službu, že bych jako straník dostal od „strany“ služební úkol. Nelze však pominout fakt, že jak ministr obrany, tak i náčelník Hlavní politické správy byli členy ÚV KSČ a tam byly úkoly armády jistě rozebírány a hodnoceny. Ani tento orgán však armádě nevelel a jeho oddělení, které mělo na starosti armádu, se u vojsk nijak neangažovalo.

Velitel Západního vojenského okruhu V letech 1986–1987 se postupně obměnili i hlavní funkcionáři velení ZVO. Generál Rygál odešel na funkci náčelníka akademie do Brna a náčelníkem štábu se stal generál Podešva, schopný a pracovitý člověk, s kterým jsem si dobře rozuměl. Před ustanovením do této funkce působil jako zástupce náčelníka brněnské akademie. Dlouholetého zástupce pro bojovou přípravu generála Gottwalda, který odešel na post vojenského atašé v Bulharsku, nahradil generál Kylar, spolužák z akademie v Brně a můj zástupce pro bojovou přípravu na velitelství 4. armády. Zástupcem pro civilní obranu se stal plukovník Brůj, rovněž můj bývalý zástupce na velení 4. armády (nahradil mě ve funkci, když jsem se v roce 1985 stal

139


5.10.2012 16:02:33

Velitel Západního vojenského okruhu.

velitelem armády). Mým „čistým“ zástupcem se stal generál Holub, který předtím vykonával funkci náčelníka štábu velitele 1. armády. Tak jsem měl kolem sebe bývalé kolegy a věkem odpovídající spolupracovníky s výjimkou náčelníka politické správy generála Marka. Většina ostatních náčelníků správ zůstala ve svých funkcích a práce štábu kontinuálně pokračovala. Systém práce velitelství a štábu okruhu fungoval bez problémů a výměna několika hlavních funkcionářů vůbec nevadila. Se svými podřízenými zástupci a náčelníky správ jsem vycházel dobře a domnívám se, že ani ministr obrany generál Václavík neměl důvod se znepokojovat. Vycházeli jsme spolu korektně a dobře. Navíc měl pro ZVO pochopení, protože ho za deset let ve funkci náčelníka štábu okruhu velmi dobře znal. Při cvičeních, která s námi osobně řídil, však nezapomněl dát najevo, že je ministr. Při hodnoceních mých rozhodnutí ukázal, že ministr má svůj názor – a má vždy pravdu.

140


5.10.2012 16:02:33

Ihned po nástupu do funkce jsem se rovněž pokusil uklidnit i chod života na štábu. Ještě za generála Veselého a potom i za Vacka se hodně pracovalo do noci. Oba tito velitelé byli zvyklí hodně cestovat po svých podřízených jednotkách a vraceli se často až večer. Jejich zástupci a náčelníci správ tak mohli řešit otázky vyžadující velitelova souhlasu až po poradě s nimi, tedy až po jejich návratu na štáb. Teprve potom mohli – dlouho do noci – intenzivně pracovat. To jsem změnil a prosazoval názor, že schopný důstojník zvládne své úkoly v pracovní době. Odpadl stres z noční práce, zklidnily se vztahy a klid se vnesl i do práce štábu. Zaběhlý systém občas narušily mimořádné události nebo něco neplánovaného. Štáb okruhu byl však takový kolos, že ani to nemělo podstatný vliv na práci většiny příslušníků štábu. Co se naplánoval, to se také plnilo. Ve funkci velitele okruhu ovšem opět začala anabáze s nekonečnými služebními cestami. Za rok jsem najezdil jenom ve svém silničním služebním autě více než 50 000 kilometrů, kromě toho ještě spoustu dalších v terénním autě, a to nepočítám cesty vrtulníkem a letadlem, které jsem používal při delších cestách na Moravu a na Slovensko (jako velitel okruhu jsem měl své vrtulníky Mi-8 a vojenské dopravní letadla typu Antonov). Téměř denně se na okruhu sešlo cestou dozorčích orgánů vše nepříjemné, co se u podřízených událo a co se muselo řešit. Byl to nekonečný sled hlášení výsledků výcviku, událostí, problémů a dopravních nehod, protože v podřízenosti okruhu byly statisíce vojáků a tisíce nejrůznějších vozidel a bojové techniky v každodenním provozu. Téměř nebyla noc, aby mi nezazvonil jeden ze tří telefonů, které jsem měl v ložnici vedle postele. Měl jsem tam normální telefonní linku, vojenskou linku a utajené spojení. Je to

141


5.10.2012 16:02:33

zvláštní, ale v souladu se zákonem schválnosti se mimořádné události a dopravní nehody stávaly většinou v noci, v sobotu a v neděli. Když mě probudil zvonek telefonu, vyslechl jsem, co se stalo a rychle jsem se musel rozhodnout jaká opatření přijmout. Jestli vyslat na vyšetření události komisi, kdo ji povede, jestli událost ihned hlásit ministrovi obrany nebo zda to vydrží do rána. To vše záviselo na závažnosti události a na možných následcích. Stávalo se také, že na šetření některých událostí jsem vyjížděl osobně nebo jsem byl přímo ministrem určen na jejich vyšetření. Byla to ta nejméně příjemná součást mých povinností. Dnes, když vzpomínám na roky vojenské služby, zdá se mi téměř nemožné, že jsem žil téměř 20 let v nepřetržité bojové pohotovosti. Od okamžiku, kdy jsem převzal funkci náčelníka štábu pluku v roce 1970, přes divizi, armádu a okruh do roku 1990. Výjimkou byly dovolené a studium v Moskvě. Musel jsem být nepřetržitě v dosahu telefonu a do 30 minut po vyrozumění být na pracovišti. A to bylo v době, kdy neexistovaly mobilní telefony. Pokud jsem odejel na služební cestu, tak přebíral moje povinnosti náčelník štábu nebo mnou určený zástupce do doby, než jsem se vrátil. Když jsem se šel v době „volna“, pokud jsem vůbec nějaké měl, projít, tak jsem byl povinen informovat operačního dozorčího, kam a kudy jdu a po návratu se opět telefonicky ohlásit. To bylo pro případ, aby mě mohli najít vyslanou motospojkou nebo autem, pokud by se něco stalo. Byl jsem 24 hodin denně v nepřetržité službě. Přesto byl výkon služby na okruhu klidnější, protože jsem si mohl sám plánovat svou činnost a nikdo mi do ní nezasahoval tak jako dříve. Ministr obrany, kterému jsem byl podřízen, měl sám dost svých starostí a mě nechával relativně v klidu.

142


5.10.2012 16:02:33

Na výcviku u polských vojáků v roce 1988.

Využití moderní techniky Asi rok po převzetí funkce velitele ZVO jsem při návštěvě Vojenské akademie v Brně viděl zajímavý technický prvek, který by se dal využít i v činnosti štábů. Byla to širokoúhlá projekce na velké plátno. Ta by se dala zařadit do organizace součinnosti vojsk, pro kterou jsme dosud pracně připravovali plastické mapy (reliéfy terénu). U nás tato širokoúhlá projekce nebyla k sehnání, ale v Západním Německu ano. To mělo několik úskalí. Věděl jsem, že se od ZVO nikdo do SRN nedostane, a navíc jsme neměli valuty. Každá situace má však řešení. Věděl jsem, že na generálním štábu existuje oddělení pro zahraniční styky, a jeho náčelník přístup k valutám měl. K jeho povinnostem totiž pat-

143


5.10.2012 16:02:33

řilo mimo jiné i zabezpečení čs. vojenských atašé v zahraničí. Napsal jsem proto žádost a vyrazil s ní za náčelníkem tohoto oddělení generálem Jindrou do Prahy. Vysvětlil jsem mu, co bychom potřebovali a proč, a světe div se, netrvalo dlouho a širokoúhlou projekci jsme obdrželi. Ve stejnou dobu jsme opravovali v záložním prostoru soustředění v lese u Bechyně podzemní úkryt (pracoviště pro štáb). Zde byl i sál pro práci štábu ZVO, a proto jsem uložil náčelníkovi štábu ZVO generálu Podešvovi, aby tuto projekci připravil. Při nejbližším štábním nácviku byla pak s úspěchem využita. Svému náčelníkovi pro bojovou přípravu generálu Kylarovi jsem vydal úkol, aby si objednal vrtulník a nechal natočit záznam v terénu tam, kde plánujeme čáru zasazení vojsk. Generál Kylar měl mezi svými podřízenými občanského pracovníka, který ovládal videokameru a uměl natáčet velmi dobré záznamy. Výsledek byl dobrý a velmi názorná pomůcka se osvědčila. Dalším technickým prvkem, který byl zaveden, byla počítačová síť ZVO. Počítače byly na štábech divizí, armád a okruhu zavedeny v 80. letech a byly používány pro práci štábu v posádkách i při cvičeních. Tyto počítače však nebyly propojeny, a tak jsme vlastními silami položili kabely mezi posádkami Tábor–Písek a Tábor–Příbram. Vše organizoval náčelník spojovací správy plukovník Vintr. Tak vznikla koncem 80. let počítačová síť, ve které jsme si mohli utajeně a rychle předávat informace. Domnívám se, že v té době byla armáda v čele využívání výpočetní techniky v Československu.

144


5.10.2012 16:02:34

Poslední setkání s maršálem Kulikovem V roce 1989, jsem zažil podivuhodnou příhodu. Po dvanácti letech končil v létě toho roku ve funkci hlavního velitele Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy maršál Kulikov. Bylo asi zvykem a projevem slušnosti obletět všechny členské země a rozloučit se s ministry obrany, se kterými byl dlouho v kontaktu. Nejprve se byl rozloučit v NDR a potom měl naplánováno přiletět do Prahy a setkat se naposledy s ministrem obrany generálem Václavíkem a náčelníkem generálního štábu generálem Vackem. Neznám konkrétní důvody, proč se oba dva s maršálem Kulikvem nechtěli setkat, vím však moc dobře, co to znamenalo pro mě. Ztracený den a starosti navíc. Generál Vacek mi zavolal a řekl, že Kulikov se loučí, ale ministr ho nechce přijmout a on, náčelník generálního štábu nemá zase čas. Ministr prý rozhodl, že ho mám přijmout já a že jeho letadlo nasměrovali na letiště do Bechyně. Bude tam asi za hodinu, tak ať se o něho postarám. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že maršála Kulikova jsem viděl jednou v životě na cvičení v Bulharsku v roce 1982 a nebudu si mít s ním o čem povídat, nebral to vážně a řekl, že to musím zvládnout. Než jsem odejel, vydal jsem pokyny svému pobočníkovi, aby zabezpečil nějaké suvenýry, které jsme měli vždy v zásobě pro případné návštěvy, aby připravili kancelář mého zástupce, který byl na služební cestě a byla proto volná pro maršála Kulikova, a také aby bylo připraveno občerstvení z naší závodní kuchyně. Sedl jsem do auta a cestou na letiště do Bechyně jsem přemýšlel o tom, jak vysvětlit maršálovi Kulikovovi nevysvětlitelné. Proč přistál v Bechyni a ne v Praze, proč ho čeká velitel

145


5.10.2012 16:02:34

okruhu a ne ministr obrany s náčelníkem generálního štábu. Bylo to hrubé porušení existujících a ustálených pravidel, diplomatického protokolu a slušného chování. Po příjezdu na letiště jsem ještě asi dvacet minut čekal, než se kola přistávajícího letadla s hlavním velitelem vojsk Varšavské smlouvy dotkla dráhy. Letadlo bylo doprovodným vozidlem navedeno na stojánku, kde jsem ho očekával. Po zastavení motoru a přistavení schůdků se objevil ve dveřích maršál Kulikov, rozhlédl se a zvolna sestoupil na plochu letiště. Tam jsem ho již očekával, v ruském jazyce jsem se představil a informoval ho o tom, že vzhledem k nepřítomnosti ministra obrany v Praze, přistál nedaleko Tábora, kde je velitelství Západního vojenského okruhu, a já jako velitel okruhu se mu mám věnovat. Zřejmě byl již při letu informován o změně plánované cesty, tvářil se vcelku klidně, i když bylo možné z jeho výrazu vyčíst nelibost. Požádal jsem ho, aby se posadil se mnou do mého služebního auta a vyjeli jsme do Tábora. Cestou jsem ho stručně informoval o posádce Tábor a o sobě. Připomněl jsem mu i svoji účast na cvičení Štít-82 v Bulharsku, kterého jsem se zúčastnil ještě jako velitel divize se svými tanky T-72 a kde jsem měl možnost se s ním osobně setkat. Odpovídal klidně a stručně a bylo zřejmé, že se smířil se vzniklou situací a dokonce potvrdil, že se na mě z Bulharska pamatuje. Když jsme přijeli na velitelství okruhu, bylo vše připraveno, odešli jsme na svačinu a potom ke mně do pracovny. Rozhlédl se po místnosti, posadil se a chvíli jsme hovořili o situaci u vojsk a stavu okruhu. Po krátké chvíli, když nás několikrát přerušilo volání telefonu a moje odbíhání k němu, pochopil, že si asi moc nepopovídáme a že mi narušuje moji

146


5.10.2012 16:02:34

práci. Zeptal se, jestli si může někde posadit, než pojede zpět na letiště. Kancelář zástupce již byla připravena, doprovodil jsem ho tam a pozval jsem ho zároveň na oběd, který bude asi za hodinu. Souhlasil. Co mu také nakonec zbývalo. Při odchodu z mé kanceláře si všiml menšího radiomagnetofonu, který jsem tam měl jako součást vybavení pracovny a obdivoval ho. To mi vnuklo okamžitý nápad na dárek, kterým zřejmě nepohrdne. Zavolal jsem si pobočníka, aby mě informoval, jestli máme nějaký suvenýr vhodný pro takovou návštěvu. Přinesl mi ukázat asi osmdesát centimetrů vysokou vázu na podstavci, vyrobenou ze 100 milimetrové nábojnice do tankového kanonu. Vyrobili ji naši vojáci v dílnách a vypadala velice pěkně. To byl jeden dárek a na druhý jsem si zavolal předsedu základní organizace KSČ štábu ZVO podplukovníka Dvořáka. Náš rozhovor byl velmi krátký. „Jardo, je tady maršál Kulikov a potřebuji pro něho nějaký dárek. Všiml jsem si, že se mu líbilo támhleto rádio. Je to velký problém, aby stejné bylo za hodinu připravené pro něho v krabici na mém stole?“ Znal jsem ho již 15 let, protože když jsem velel tankovému pluku v Jindřichově Hradci, byl mým zástupcem pro věci politické. Byl to také jeden z nejlepších a nejschopnějších politruků, které jsem za celou svou téměř čtyřicetiletou službu v armádě poznal. Odpověděl tak, jak jsem očekával, že to není problém, a za necelou hodinu bylo nové rádio zabalené v krabici na mém stole. Oba dárky jsem nechal naložit do svého auta, abych je mohl předat na letišti před odletem.

147


5.10.2012 16:02:34

Asi za hodinu, když jsem si ověřil, že oběd je připraven, nechal jsem do jídelny vojenské rady svolat své přítomné zástupce a šel jsem pozvat maršála Kulikova na oběd. Představil jsem mu své zástupce a potom jsme společně poobědvali. Po obědě jsme nasedli opět do mého služebního auta a odjeli na letiště u Bechyně. Krátce jsem se rozloučil s maršálem Kulikovem (byl jsem asi zase poslední generál Československé armády, kterého viděl), a než odešel po schůdcích, předal jsem mu dárky, vázu a krabici s rádiem. Poděkoval, zavřely se dveře letadla a za několik minut se jeho speciál zvedl z plochy letiště v Bechyni. Počkal jsem ještě několik minut, a když mi z řídící věže oznámili, že opouští naše území směrem východním, odjel jsem zpět do Tábora. Po příjezdu do posádky jsem utajeným spojením zavolal náčelníka generálního štábu a velmi stručně ho informoval o průběhu mého setkání i loučení s Kulikovem. Generál Vacek nepovažoval za nutné ani poděkovat, že jsem ministra i jeho tahal ze situace, která měla daleko ke slušnému chování. Pokud byl maršál Kulikov ve funkci, byli samá ochota, a když skončil ve své funkci, zachovali se jako nevychovaní ubožáci.

Listopad 1989 Jak plynuly dny, týdny a měsíce byl tu náhle podzim památného roku 1989. Pro mě a moji práci to byl rok stejný jako každý jiný, ale to jenom do listopadu. Relativně klidné výcvikové období roku bylo charakteristické tím, že končil základní výcvik nových vojáků, kteří nastoupili vojenskou základní službu. To znamenalo, že výcvik byl

148


5.10.2012 16:02:34

prováděn v posádkách a do výcvikových prostorů se nevyjíždělo. Menší provoz veškeré techniky zabezpečující život vojáků v posádkách a strážní službu znamenal také méně problémů a dopravních nehod. U útvarů probíhal běžný výcvik, nikde nebyly žádné zvláštní události. Pravidelné informace, které jsem dostával z ministerstva a Hlavní politické správy, monitorující činnost našeho potenciálního protivníka, cizích armád a politickou situaci, nesignalizovaly nic mimořádného. Více jsem se v této době dověděl ze sdělovacích prostředků a od manželky, která byla pravidelnou posluchačkou Svobodné Evropy. Čím více se blížil listopad 1989, tím méně informací přicházelo z Hlavní politické správy, ministerstva a generálního štábu. Vypadalo to jako, že se u nás nic neděje a že je vše v pořádku. O demonstracích jsme se dozvěděli až z televize, rozhlasu a novin. Je zajímavé, že ani po demonstraci 17. listopadu nepřišla z Prahy žádná informace od ministra obrany ani od náčelníka Hlavní politické správy. Přitom jsem ze sdělovacích prostředků věděl, že situace v Praze klidná není, že dochází k nejrůznějším jednáním vlády a ÚV KSČ, že dochází k demonstracím. Doslechl jsem se také, že ministr obrany aktivně navrhoval na jednáních ÚV KSČ použití armády proti demonstrantům. Bohužel si po tolika letech vše nepamatuji, deník jsem si nevedl a mnohé závažné dokumenty a záznamy z jednání kolegia ministra nebo shromáždění hlavních funkcionářů armády na ministerstvu obrany byly zničeny. Tábor je dost daleko od Prahy a nevěděl jsem, co se děje na ministerstvu, generálním štábu nebo na Hlavní politické správě. O zákulisních jednáních, která mohla probíhat, teprve ne. Tak jsem musel reagovat pouze na dílčí informace, které ke mně pro-

149


5.10.2012 16:02:34

nikly, na sdělovací prostředky, které mohly podávat informace neúplné a zkreslené – a spoléhat na svůj rozum. Teprve 23. 11. 1989 jsem byl pozván na ministerstvo obrany, kde jsme dostali úkol připravit Mimořádná bezpečnostní opatření (MBO), jejichž cílem byl nepochybně zásah armády. Vyčlenění sil a prostředků, tj. vojáků a techniky, pro MBO v souladu s rozkazem ministra obrany bylo zabezpečeno podřízenými veliteli podobně, jako se vždy vyčleňovaly síly a prostředky podle bojového rozdílení útvarů a jednotek. Bylo přesně stanoveno, kolik vojáků základní služby a vojáků z povolání a která technika se na daný signál soustředí na určených místech a budou připraveni vyjet z posádky. Stejně jako u signálů bojové pohotovosti rozhodoval ministr obrany, který by cestou náčelníka generálního štábu a dále cestou operačních dozorčích (operační dozorčí generálního štábu, ZVO, armád, divizi až po dozorčí útvarů) vyslal signál, na který by útvary automaticky zahájily svou činnost. To vše šlo mimo jednotlivé velitele, pouhým stisknutím tlačítka. Po proniknutí signálu by se dostavili velitelé na pracoviště a k útvarům a byli by dozorčími orgány vyrozuměni, o co se jedná. Následně by potom měly následovat další rozkazy, již cestou velitelských orgánů. Tyto rozkazy by určily další činnost vojsk, jestli opustit posádky, kam vyjet, kde se soustředit atd. Dnes máme informace o tom, že v řadě útvarů byli vojáci rozhodnuti nevyjet z posádek a nezasahovat (jak vojáci z povolání, tak základní služby). To se říká dnes, ale nikdo neví, jak by to to vypadalo, kdyby rozkaz k zásahu skutečně přišel. To se však bezprostředně poté nestalo, protože ministru Václavíkovi, se nepodařilo získat souhlas se zásahem na jednání ÚV KSČ. To vím dnes, ale nevěděl jsem tehdy. Jak jsem již zmínil výše, netušil jsem, co se dělo na ÚV, ministerstvu,

150


5.10.2012 16:02:34

generálním štábu, a zvláště ne v zákulisí. Mohu se jen domnívat, že špičky armády byly do poslední chvíle nakloněny silovému řešení a podporovaly ministra obrany v tom, že armáda je připravena k zásahu a má zasáhnout. U ZVO byla situace diametrálně odlišná. Mezi mými nejbližšími zástupci a náčelníky byl pouze jeden, který zastával stejný názor – náčelník týlu generál Pokorný. Ostatní byli velmi zdrženliví a proti zásahu. Ani po největší demonstraci v Praze na Letné v neděli 26. 11. 1989, kterou jsem sledoval v přímém přenosu televize, nepřišla z velení armády žádná informace. Vůči podřízeným vystupovaly ministerstvo i Hlavní politická správa v roli mrtvého brouka. Z jednotlivých posádek jsem ale měl od podřízených velitelů i cestou dozorčích orgánů informace, že i tam probíhají demonstrace a že jsou snahy místních orgánů a různých aktivistů zapojit do nich vojáky v posádkách, nebo dokonce pokusy tyto demonstrace organizovat přímo v kasárnách. Na takovou situaci jsem musel reagovat. Dlouho jsem zvažoval, co a jakým způsobem řešit. Dobře jsem znal složení a názory vojáků. Jsou představiteli širokého spektra mladé generace s různými názory a vzděláním od nedokončeného základního, přes základní, střední a vysokoškolské. Jsou nejrůznější víry a národnosti. Jejich charakterové vlastnosti a povahové rysy zahrnují celou škálu mladých obyvatel naší země, v minulosti řádných mladíků, ale také mladých mužů postrádajících slušné chování a také již trestaných za nejrůznější trestnou činnost. I mezi vojáky z povolání existovaly nejrůznější názory na současnou situaci, a i když k žádným problémům zatím nedošlo, nemohl jsem riskovat, že by mohlo dojít k zneužití toho, co armáda má – a to byly zbraně.

151


5.10.2012 16:02:34

Většina vojáků základní služby měla přístup ke zbraním. Každý z nich měl klíče od skladu zbraní, když byl ve službě dozorčího jednotky, a mohl s nimi v podstatě nekontrolovaně manipulovat. Kdo zajistí, že případná demonstrace, která by probíhala v kasárnách, bude mít klidný průběh, že neskončí nějakou provokací a nerozpoutají se vášně? Klidné demonstrace nejsou a to potvrdily i ty, které jsem zatím viděl. Kdo potom ponese odpovědnost za případné zneužití zbraní? Kdo a jak zaručí, že vše proběhne klidně a neskončí shodou okolností násilím a nepoteče krev? To jsem nemohl riskovat a přemýšlel, jak zabezpečit klid v kasárnách a jak předejít možným problémům. Přijal jsem proto následující opatření: 1. S okamžitou platností nařizuji, aby u všech útvarů byl po celých 24 hodin přítomen velitel nebo jim určený zástupce. Pokud se někdo z civilních orgánů nebo organizací dostaví k útvaru, tento důstojník je vyslechne a vysvětlí jim situaci, včetně mého nařízení. 2. Nepovoluji jakékoliv akce v kasárnách, které nesouvisí s výcvikem nebo běžným životem vojáků. Pokud se vojáci ve svém volnu nebo na vycházce účastní akcí v posádkách, je to jejich věc. 3. Výcvik a výjezdy z kasáren omezit. Plně zabezpečit strážní službu (strážím se do skladů strava musela dovážet). 4. Jakékoliv zvláštní situace hlásit cestou dozorčích orgánů nebo veliteli ihned. Nebyla to opatření související s bojovou pohotovostí, jak si to do dnes někteří tehdy sloužící vojáci vysvětlují, byla to ale opatření, jejichž cílem bylo zachování klidu a pořádku ve všech posádkách. Že se ukázala jako odůvodněná a správná,

152


5.10.2012 16:02:34

o tom jsem měl možnost se později přesvědčit, když došlo k provokacím v některých městech, kde byla dislokována vojska Západního vojenského okruhu. Organizace Občanského fóra, jejichž součástí se postupně stávala i Vojenská obroda, se snažily nejrůznějším způsobem monitorovat činnost armády a jejich velitelů. Ve Vojenské obrodě se soustředili bývalí vojáci z povolání, kteří byli většinou po roce 1968 vyloučeni z KSČ a museli odejít z armády. Byli však mezi nimi i ti, kteří byli z armády propuštěni z jiných důvodů, někteří i pro nevyhovující plnění svých funkcí. Ti všichni většinou žili ve svých bývalých posádkách a o situaci v armádě informovali Občanské fórum, někdy však nesprávně a s dvacetiletým odstupem od stavu, který znali dříve. Jak jsem si měl možnost ověřit na konkrétních případech, které uvedu později, patřili někteří z nich mezi necharakterní převlékače kabátů a několik z nich také mezi evidované spolupracovníky tajné bezpečnosti nebo VKR (vojenské kontrarozvědky). V Praze téměř permanentně jednalo Občanské fórum, ale k jeho jednání s ministrem obrany zatím nedošlo. Pokud by chtěli vědět, co se děje nebo bude dít v armádě, mohli lidé z OF kontaktovat generální štáb nebo přímo ministra, ale to se zatím nestalo. Místo toho kontaktovali mě. V pátek 24. listopadu, když jsem se vrátil ze služební cesty, informoval mě náčelník štábu, že volal někdo z Občanského fóra z Prahy a že by se mnou za dva dny dopoledne chtěli hovořit jeho mluvčí, pánové Kocáb a Klaus. Kdo je Michael Kocáb jsem věděl. Občas se mi podařilo sehnat vstupenky na nějaké představení do Paláce kultury v Praze a zrovna před nedávnem jsme byli s manželkou na před-

153


5.10.2012 16:02:34

stavení Odyssea. Byla to kombinace živého představení s promítáním a stereofonní hudbou, která se řinula ze všech směrů. Autor hudby Michael Kocáb byl na tomto představení přítomen a seděl jen několik řad před námi. Představení bylo skvělý zážitek, a díky tomu jsem také věděl, kdo je první z těch osob. Zato Klause jsem neznal. Informace o něm se nepodařilo sehnat ani mým zkušeným spolupracovníkům. Sedl jsem hned k telefonu a zavolal ministra obrany: „Soudruhu ministře, ohlásili se u mě mluvčí Občanského fóra a chtějí mě navštívit v Táboře. Je to Kocáb a Klaus.“ Ministr Václavík jenom řekl: „Tak je přijmi.“ Zeptal jsem se: „Jak a o čem s nimi mám jednat?“ Odpověděl: „Záleží na tom, o co jim jde. Reaguj na situaci. Dělej, jak myslíš.“ Požádal jsem náčelníka štábu, aby zavolal do Prahy na číslo, které mu nechali, a ať předá vzkaz, že je přijmu 27. listopadu v 10 hodin v klubu ZVO.

Setkání s představiteli Občanského fóra v Táboře

Ve tři čtvrtě na deset jsem šel ke klubu a vzal s sebou i náčelníka okruhové politické správy generála Marka. Měl to být zkušený politický pracovník a já jsem se domníval, jak se potom ukázalo tak mylně, že jeho přítomnost nebude zbytečná. Usoudil jsem, že toto setkání bude asi více politická záležitost než vojenská. A když teď nic neví a neinformuje mě o tom, co se u nás děje, dozví se to aspoň z úst někoho jiného. S generálem Markem jsme ovšem nevycházeli příliš dobře od doby, kdy jsem ho poslal pryč z pravidelné porady se

154


5.10.2012 16:02:34

zástupci, protože přišel nepřipraven a nevěděl nic o úkolech z minulé porady, ani jak byly splněny. Přišel se tam pouze posadit a na to nemusel být generálporučíkem a náčelníkem okruhové politické správy. Řekl jsem mu tedy, ať pošle na poradu někoho, kdo je informován a ví, co se u okruhu děje. Od té doby chodil na porady místo něho jeho zástupce, který věděl co a jak a zřejmě za něho i pracoval. Před klubem již stálo několik aut a byla tam i televize. Nevím, odkud přijela, ale pravděpodobně ji informoval někdo z Občanského fóra. Šli hned ke mně a chtěli natáčet naše setkání. Vysvětlil jsem jim, že jsou v objektu Západního vojenského okruhu a já jsem je nepozval. Proto zde nic natáčet nebudou. Pokud si počkají, až skončíme naše rozhovory, mají možnost si s pány Kocábem a Klausem pohovořit. Za nimi stáli pánové Kocáb a Klaus v tmavých oblecích. Podali jsme si ruce a představil jsem jim svého společníka. Zavedl jsem je do klubu, ve kterém byla v prvním poschodí místnost s kulatým stolem, kde se scházela při některých jednáních vojenská rada ZVO. Vysvětlil jsem jim, že to je demokratický orgán složený z mých zástupců a náčelníků druhů vojsk, kterému předsedám a který řeší rozhodující problémy okruhu demokratickým hlasováním. Šlo hlavně o koncepční otázky – reorganizace, přezbrojování, začleňování nové techniky, výstavba cvičišť atd. Zdálo se, že je takový orgán v armádě a na velitelství okruhu překvapil. Mimo jiné byly stejné rady i u armád a PVO. Na ministerstvu se něco podobného nazývalo kolegium ministra obrany a ještě o něm bude řeč. Sedli jsme ke kulatému stolu. Vlevo vedle mě seděl náčelník okruhové politické správy generál Marek a šikmo naproti pánové Kocáb a Klaus. „Pánové co si dáte? Já kávu a sodovku.“

155


5.10.2012 16:02:34

Chtěl jsem navodit přijatelnou atmosféru. Zareagovali okamžitě a tak jsme si všichni objednali totéž. Začali jsme si míchat kávu a já očekával, s čím do Tábora přijeli. Nějak se neměli k zahájení rozhovoru a tak jsem zahájil prostou otázkou: „Pánové, co Vás ke mně přivádí? Máte v Praze ministra obrany a generální štáb. Proč jedete ke mně?“ „Doporučili nám, abychom jeli za Vámi. Vy velíte okruhu, a tak jsme mysleli, že bychom Vás mohli informovat o situaci,“ odpověděl poněkud vyhýbavě Kocáb. Klaus po celou dobu našeho setkání jenom mlčky přihlížel. Stejně tak i můj společník. Byla to beseda a výměna názorů mezi mnou a Kocábem. Řekl jsem: „O Vaší návštěvě jsem informoval ministra obrany a až skončíme, tak ho o výsledku jednání budu opět neprodleně informovat. Kromě toho Vám chci hned v úvodu říci, že nejedete zrovna v nejvhodnější dobu, protože dnes v noci došlo k několika provokacím proti armádě organizovanými Občanským fórem. O tom si ještě pohovoříme později.“ Pan Kocáb se rozhovořil a začal nám velmi obšírně vysvětlovat, jak se u nás vyvíjela a vyvíjí situace ve společnosti, která vyvrcholila demonstrací studentů 17. listopadu, jejich napadením bezpečnostními složkami a následným rozehnáním. Pokračoval vypočítáváním nejrůznějších akcí a demonstrací až se dostal k největší demonstraci na Letenské pláni. Mluvil dlouho a snažil se nás přesvědčit, jak je to nezbytné a demokratické a také, že jsou to nutné společenské změny. Když už to trvalo příliš dlouho, přerušil jsem jeho dlouhý monolog. „Pane Kocábe. Ani mně se nelíbí všechno to, co se u nás dělo. Čtu denní tisk, sleduji televizi a rozhlas a moje žena poslouchá Svobodnou Evropu, takže mám poměrně dost informací, abych si udělal představu o situaci. Jsou však věci,

156


5.10.2012 16:02:34

které nepovažuji za demokratické ani nyní, a dokonce si myslím, že hraničí s narušováním zákona. Abychom si vysvětlili stanoviska, uvedu Vám konkrétní fakta. Včera večer a v noci na dnešek došlo ve třech posádkách, kde jsou dislokované mně podřízené útvary, k narušení pořádku a napadení vojsk občany vedených místními organizacemi Občanského fóra. Večer přišel průvod demonstrantů místních občanů ke kasárnám motostřeleckého pluku v Benešově s transparenty, na kterých bylo napsáno: ‚Tanky na Prahu neprojdou a vás povedeme v okovech.‘ Pane Kocábe, můžete mi říci, co udělali vojáci v Benešově, že by je chtěl vést někdo v okovech? Víte snad něco o tom, že by jely nějaké tanky z Benešova na Prahu? Já velím okruhu a nevím o tom nic. Vím jen, že v Benešově a stejně tak i ve všech ostatních posádkách probíhá výcvik v kasárnách a vojáci žádné problémy nedělají. Další provokace se odehrála v posádce Rožmitál, kde byly do rána na domech, v nichž bydlí vojáci z povolání, nakresleny šibenice a nápisy: ‚Hledejte si větev!‘ Můžete mi říci, čím se provinili vojáci z povolání, kteří tam bydlí, nikomu neškodí a plní si své pracovní povinnosti? Také v Plzni přišla večer demonstrace organizovaná Občanským fórem na letiště, ke strážnímu stanovišti, na kterém voják ve stráži se zbraní střeží vrtulníky. Po tomto strážném házeli kameny a vykřikovali: ‚Vy svině, my si vás chytíme a pak vám ukážeme.‘ Voják byl napaden na strážním stanovišti a podle Řádu posádkové a strážní služby je povinen bránit sebe a také objekt, který střeží. Zcela v souladu se svými povinnostmi po varovném zvolání použil samopal a vystřelil do vzduchu. Protože byl napaden, mohl použít zbraň i proti útočníkům. Prokázal

157


5.10.2012 16:02:34

však odvahu a rozvahu a stanoviště ubránil. Proč se musel bránit před útočníky vedenými Občanským fórem? Pánové, můžete mi říci, co tento voják, který si plnil své povinnosti ve stráži, udělal, že byl napaden. Co udělali i ostatní vojáci v Plzni, Benešově a Rožmitále, že jim bylo tak vyhrožováno? Kdyby si voják ve stráži na letišti v Plzni nezachoval chladnou hlavu a použil ke své obraně zbraň, tekla by možná krev, kdo by za to nesl následky? Vy nebo velitel, kterému byl voják podřízen, nebo snad já? Můžete mi říci, kdo by byl odpovědný za možnou tragédii? Armáda, konkrétně mně podřízené útvary zachovávají klid a nezavdávají žádné důvody k těmto provokacím. To, co se stalo dnes v noci, nepovažuji za nic demokratického, ale za bezdůvodné napadání příslušníků armády. Jestliže nepřijmete okamžitá opatření a nezamezíte těmto jevům, mám dostatek možností, včetně natočení videa a jeho předání do televize nebo tisku, abych je zveřejnil, a odpovědnost bude na Vás.“ Po celou dobu, kdy jsem je informoval o tom, co se stalo u podřízených útvarů a hlavně v závěru, když jsem požadoval z jejich strany přijetí okamžitých opatření k nápravě, mě pod stolem kopal do nohy můj vystrašený politický zástupce, abych se asi mírnil. Byl mi „skutečnou“ politickou oporou. Původním povoláním krejčí zůstane krejčím, i když je ve funkci náčelníka okruhové politické správy. Oba dva pánové, Kocáb i Klaus, byli téměř šokováni tím, co slyšeli, a ubezpečovali nás, že nic takového neorganizovali, ani o tom nevědí a také že ihned zabezpečí, aby se podobné provokace nekonaly. Na završení mé reakce k těmto „demokratickým projevům“ Občanského fóra jsem přidal poznámku o tom, jak při de-

158


5.10.2012 16:02:34

monstraci na Letné vyzýval mluvčí OF páter Malý všechny přítomné, a těch bylo několik set tisíc a další miliony u televizorů, ke svržení prezidenta. A ten byl v té době ještě chráněn ústavou a zákony a bylo to tedy nabádání k masovému porušení zákona a výzva k trestné činnosti, což jsem označil za ne příliš demokratické. Oběma pánům nezbylo, než uznat, že to nejsou projevy pořádku a demokracie, a Kocáb poznamenal, že Malý na Letné „ujel“. Po hodinovém besedování jsme se však nedostali k podstatě věci. Proč přijeli a co chtějí ode mě? Znovu jsem se zeptal: „Pane Kocábe, můžete mi konečně říci, proč jste za mnou přijeli? Všechno, co jste mi řekl, vím, a proto jste jezdit nemuseli.“ V podstatě neodpověděl a začal znovu opakovat, jak je vše klidné a krásné, jak lidé udělali místo na průjezd sanity, když musela projet k postiženému v davu na Letné, a že demokratický proces se nedá zastavit. Stále se neměl k tomu, aby řekl přímo, co je přivedlo k veliteli Západního vojenského okruhu. Nemám rád dlouhé řeči o známých věcech, které nic neřeší, a tak jsem položil konkrétní otázku: „Přijeli jste proto, abyste se dověděli, jak se zachová armáda? Jestli zasáhne proti demonstrujícím? Mohu Vám odpovědět pouze sám za sebe. Pokud budu velet okruhu já a budu mít na to vliv, tak armáda proti demonstrujícím nezasáhne. Nezahájím akci, která by mohla vést ke krveprolití a občanské válce. O našem rozhovoru budu v tomto duchu informovat ministra obrany neprodleně po Vašem odjezdu.“ Po tomto mém prohlášení bylo vidět, jak se jim oběma ulevilo. Pan Kocáb sáhl do náprsní kapsy, vytáhl složený papír a řekl: „Mám připravené prohlášení z naší besedy a chtěl bych Vás s ním seznámit.“

159


5.10.2012 16:02:34

Začal číst: „Dne 27. listopadu se sešli mluvčí OF Kocáb a Klaus s velitelem Západního vojenského okruhu a ve velmi srdečné besedě...“ Nenechal jsem ho domluvit. „Pane Kocábe. Nesouhlasím s touto formulací. Každý, kdo mě zná, ví, že neprovádím žádné velmi srdečné besedy a že jsme se zde asi neobjímali. Náš rozhovor byl veden korektně a konkrétně s cílem vysvětlit si stanoviska a dopracovat se k nějakému výsledku, a to se stalo. Upravte svůj text v tomto duchu včetně toho, že se distancujete od provokací vedených proti armádě a že se nebudou opakovat. Pak se dohodneme i na znění Vašeho prohlášení.“ Pan Kocáb upravil text v souladu s mými připomínkami, znovu ho přečetl a po dvou hodinách naše beseda spěla ke svému konci. Ještě než jsme se rozešli, zeptali se také na možnou reakci sovětských vojsk rozmístěných na našem území. Domnívali se, že jsem nějakým způsobem podřízen veliteli Střední skupiny vojsk, která má velitelství v Milovicích. Vysvětlil jsem jim, že tato skupina je podřízena mírově veliteli pozemních vojsk v Moskvě a válečně, když se z okruhu vytváří front, velím mu já jako velitel frontu a Střední skupina přechází do mé podřízenosti. V žádném případě však nesmí zasahovat do našich vnitřních záležitostí. Už dávno není rok 1968. To je překvapilo a také uklidnilo (Postojem velitele Střední skupiny vojsk generálem Vorobjevem jsem si byl jist. Při jednom rozhovoru, který jsem s ním vedl, došlo i na možnou aktivitu jejich armády rozmístěné na našem území. Generál Vorobjev mi tehdy řekl, že Sověti nemohou a nebudou zasahovat do našich vnitřních záležitostí.) Vyšli jsme z klubu a rozloučili se.

160


5.10.2012 16:02:34

Nesledoval jsem, jestli hovořili s redaktory, kteří stále čekali na ukončení našeho jednání, a vydal jsem se do své kanceláře. Náčelník okruhové politické správy na nic nereagoval a vůbec se za celou dobu k ničemu nevyjádřil. Byl mi, jako vždycky, k ničemu. Utajeným spojením jsem zavolal ministra obrany, abych ho informoval o průběhu našeho jednání. Stručně jsem mu vysvětlil, jak probíhala beseda a že hlavním důvodem jejich příjezdu bylo zjistit, zda armáda zasáhne proti demonstrujícím. Ministr se zeptal: „Co jsi jim řekl?“ Zopakoval jsem doslova jak své prohlášení, tak své stanovisko k současné situaci, tj. že pokud budu velet okruhu já, vojska proti demonstrujícím nezasáhnou. Ministr jenom odpověděl: „Dobře.“ A položil telefon. Přibližně do dvou hodin po odjezdu obou mluvčích Občanského fóra vysílaly rozhlasové stanice jejich prohlášení a následující den vyšlo i v denním tisku. Splnili to, na čem jsme se domluvili, a provokace vůči útvarům naší armády se již nikde neobjevily.

Jednání s Vojenskou obrodou v Táboře Ještě ten samý den došlo k prvním jednáním Občanského fóra a generálního štábu. V těchto rozhovorech se také angažovali členové Vojenské obrody a v Praze dosáhli toho, že jim náčelník generálního štábu vyčlenil kancelář a umožnil jim tam pracovat. Mohli také využívat i některá technická zařízení a vozidlo pro svou potřebu. Jakmile se to doneslo do Tábora, i zdejší odnož Vojenské obrody se mnou chtěla jednat. Uložil jsem proto náčelníkovi štábu generálovi Grohmanovi

161


5.10.2012 16:02:34

(velel po mně 4. armádě a v září 1989 nahradil generála Podešvu, který odešel zpět do akademie), aby zjistil, kdo z Vojenské obrody, součásti táborské OF, se mnou chce hovořit a kdy by jim to vyhovovalo. Dověděl jsem se tři jména. Přes náčelníka okresní vojenské správy jsem si nechal prověřit, o koho se jedná. Byli to tři bývalí vojáci z povolání, jejichž jména si již dnes nepamatuji, dva z nich odešli z armády po roce 1969 v hodnostech podplukovníků a jeden v hodnosti majora někdy kolem roku 1975. Nebylo to tak dávno a chtěl jsem vědět, s kým mám tu čest. Vydal jsem proto úkol náčelníkovi okresní vojenské správy v Táboře, aby mi zaslal jejich osobní spisy. Druhý den jsem si je prostudoval a zjistil jsem, že oba podplukovníci byli v roce 1968 příslušníky štábu okruhu. Jako členové KSČ a funkcionáři základních organizací aktivně vystoupili proti okupaci naší republiky vojsky Varšavské smlouvy. Když však došlo k normalizačnímu procesu a hrozilo jim kromě vyloučení z KSČ i propuštění z armády, „pochopili svůj omyl“ a oba napsali vlastní rukou dopis generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Husákovi. Tam se „přiznali ke svému omylu a slíbili, že svojí další prací prokáží, že si zaslouží zůstat v řadách KSČ i armády.“ U obou byly tyto dopisy založené v jejich osobních spisech. Pozdní lítost je nezachránila a oba byli z armády propuštěni. Poslední z této trojice byl bývalý major ze štábu týlu, který byl pro nevyhovující výsledky v plnění povinností propuštěn z armády bez jakýchkoli politických důvodů. Tito představitelé Vojenské obrody a zároveň Občanského fóra se mnou chtěli mluvit. Přijal jsem je ve své kanceláři na velitelství okruhu otázkou: „Co si přejete?“

162


5.10.2012 16:02:34

Mluvil pouze jeden z nich, bývalý předseda základní organizace KSČ na správě bojové přípravy okruhu. Řekl: „V Praze má Vojenská obroda na generálním štábu kancelář, k dispozici vojenský telefon, psací stroj, auto a další prostředky. My Vás žádáme, abyste nám vyčlenil tady na štábu okruhu kancelář, sekretářku, auto a zabezpečil přístup k dokumentaci, kterou budeme potřebovat.“ Odpověděl jsem: „Nevím, co má Vojenská obroda v Praze na generálním štábu, ale vím, že na to neexistuje žádné nařízení, které by Vás k něčemu podobnému opravňovalo. Nejste aktivními vojáky a příslušníky štábu okruhu. Na podobné věci proto nemáte nárok. Kromě toho jsem si prostudoval Vaše osobní spisy a vím, proč jste odešli z armády. Četl jsem také Vaší rukou psané dopisy soudruhu Husákovi, kde mu slibujete věrnost, a které máte založené ve svých osobních spisech.“ Ke třetímu z nich jsem se obrátil se slovy: „A Vy jste byl propuštěn pro neschopnost. Nepovažuji Vás za ty pravé, kteří by měli a mohli mi klást podobné požadavky. Auto Vám nedám, máme jich málo pro sebe a kanceláří nemám dost ani pro své podřízené. Mohu Vám však pomoci jinak. Vydám pokyn náčelníkovi okresní vojenské správy v Táboře, aby Vám vyšel vstříc, a pokud je to v jeho silách, aby Vám umožnil se tam sejít a případně pomohl i s psacím strojem. Víc pro Vás udělat nemohu.“ Pochopili, že u mě neuspěli, a zdálo se, že jsem jim tím neudělal žádnou radost, a tak se mě ještě snažili přesvědčit, abych se účastnil shromáždění organizovaných Občanským fórem v Táboře. Odpověděl jsem, že jsem plně vytížen plněním svých služebních povinností a na postávání na náměstí nemám čas.

163


5.10.2012 16:02:34

Odešli nespokojeni a v budoucnu jsem měl možnost setkat se s jejich odvetou. Zorganizovali sledování útvarů, mě osobně a také velitelství a štábu okruhu v Táboře. Sbírali informací o všem, co se týkalo armády, a při sebemenším náznaku výjezdu aut volali do Prahy. Tak se mi stalo, že jednou, to už bylo v prosinci, mi ve 23 hodin zavolal domů zástupce náčelníka generálního štábu generál Ducháček. Byl určen pro styk s Občanským fórem, konkrétně s Kocábem, který ho právě informoval o tom, že prý v Táboře vyjíždějí auta z kasáren. Ověřil jsem si přes operačního dozorčího, že vyjelo nákladní auto do parku techniky, který byl za městem v Klokotech, a dalším vozidlem vyjel dozorčí pluku na kontrolu stráží. Obratem jsem volal do Prahy, vysvětlil, jaká jsou fakta, a požádal generála Ducháčka, aby ode mě předal Kocábovi, že v posádce je klid, ať jde klidně spát, že já udělám totéž. Kromě toho, že se především členové Vojenské obrody snažili kontrolovat činnost vojsk, začal jsem být sledová i já a moje rodina. A nezůstalo jen u sledování. Začali se chovat nepřátelsky a shromažďovat na mě všechny možné informace, které by případně mohli použít. Když se civilní i vojenská veřejnost dověděla o mém jednání s mluvčími Občanského fóra a také o jeho obsahu, přišly útoky i z druhé strany. Do akcí proti mojí rodině se zapojili zřejmě i „pravověrní komunisté“. Na dveřích našeho bytu se objevil nápis: „Tys je ne..., a my Tebe ano.“ Znamenalo to asi, že jsem nejednal tvrdě a mluvčí Občanského fóra nezavřel, když jsem je měl podle nich ve své moci při jednání na klubu ZVO. Byl jsem proto zrádce a kolaborant s Občanským fórem. Manželka, která chodila do nedaleké samoobsluhy na vojenském sídlišti, se jednou vydala na běžný nákup. Když přišla s košíkem k pokladně, odmítla ji pokladní – manželka vo-

164


5.10.2012 16:02:34

jáka z povolání – obsloužit s tím, že kolaboranty neobsluhuje. Moje rodina dostala punc kolaborantů asi proto, že jsem slušně jednal se zástupci Občanského fóra, s pány Kocábem a Klausem, a odmítl případný zásah armády. Ženě nezbylo nic jiného, než sednout na autobus a jet přes celé město do Sezimova Ústí na nákup do tamní samoobsluhy, protože tam ji neznali a tam tak mohla nakoupit potraviny. Krátce na to jsme měli přede dveřmi bytu výkaly a na balkóně přistál Molotovův koktejl. Manželka uhasila hořící linoleum naštěstí sama. Bývalí známí ji přestali zdravit a začali se jí vyhýbat. Žena byla navíc většinou doma sama s tehdy ještě malým synem. Já jsem brzy ráno odcházel do zaměstnání a pozdě v noci jsem se vracel. Nemohl jsem být právě v době, když to bylo nejvíc potřeba, oporou pro svou rodinu. Syn, kterému tehdy bylo 11 let, byl svými spolužáky šikanován a napadán, protože to byl syn kolaboranta. Ze školy přišel s rozřezanou a poplivanou bundou, spolužáci ho napadali a šikanovali jako syna zrádce. Třídní učitelka volala manželce, aby raději syna doprovázela do školy a ze školy, protože kromě spolužáků, kteří mu ubližují, se jí zdá, že ho někdo sleduje autem. Podle ní postávalo před školou černé auto, a když syn odcházel, jelo za ním. Byl to úder ze strany, odkud jsem to neočekával. Dnes si myslím, že to byla především práce politruků.

Výzva k zásahu I mezi mými zástupci a podřízenými byli lidé, kteří si mysleli, že jsme měli proti demonstracím zasáhnout. Jeden z mých zástupců, náčelník týlu okruhu generál Pokorný, s takovým požadavkem za mnou dokonce přišel. Sho-

165


5.10.2012 16:02:34

dou okolností to byl typ, který nadřízeným lezl „někam“ a k podřízeným se choval víc než náročně. Zajímavé bylo to, že se nevyjádřil otevřeně na poradě, ale přišel sám potají. Vyprovodil jsem ho velmi rychle s tím, že nezahájím občanskou válku, ve které se střetnou synové se svými rodiči, navíc když nejsem přesvědčen o tom, že by to bylo správné řešení situace, která se mi jeví jako nezvratná. Jednou večer, opět asi kolem 23. hodiny mi volal operační dozorčí okruhu a informoval mě o tom, že přijel někdo z Prahy a chce se mnou mluvit. Řekl jsem mu, ať mu vysvětlí cestu a pošle ho za mnou domů. Bydlel jsem necelý kilometr od velitelství okruhu, a tak za necelých pět minut zastavilo před domem auto. Vyšel z něho mně neznámý muž v civilu a vešel do domu. Za chvilku stál přede dveřmi. Představil se hodností a jménem. Byl to člověk z nejbližšího okolí ministra obrany a jmenoval se stejně jako on a zároveň byl podplukovníkem vojenské kontrarozvědky. Osobně jsem ho neznal, ale byl to pravděpodobně syn ministra obrany Václavíka. Pozval jsem ho dále a očekával, s čím přijel. Začal tím, že situace v Praze je kritická a ministerstvo obrany je ze všech stran sledováno a obklíčeno. Sám ministr, který není v dobrém stavu (byl nemocen) se cítí být ohrožen. Pokračoval tím, že jedině já mu mohu pomoci. Když jsem se ho zeptal jak, odpověděl, že mám dost prostředků a podřízených vojsk, abych mohl chránit ministerstvo obrany. Odpověděl jsem mu, že nepovažuji za nezbytné vyjet s vojsky v této situaci do Prahy a že by bylo lepší variantou, kdyby se ministr léčil, když je nemocen. Já nejsem přesvědčen o tom, že ministerstvu nebo osobně ministrovi hrozí nějaké

166


5.10.2012 16:02:34

přímé nebezpečí, protože již došlo k jednáním mezi Občanským fórem a armádou, a proto nepotáhnu s vojsky na Prahu, navíc když jsem přesvědčen o nesprávnosti takového zásahu. Vyprovodil jsem ho ke dveřím a poslal pryč. Zdálo se, že hraji dost vysokou hru pod názvem „Sám voják v poli“. Nevím, kdo ho za mnou poslal, navíc jsem byl bez konkrétních informací o tom, co se děje v Praze, na ministerstvu a na generálním štábu. Tím méně jsem byl informován o oficiálních jednáních, natož o možných jednáních zákulisních, která jistě probíhala. Jinak by si nikdo nedovolil přijet za mnou s takovými požadavky. Byla to v podstatě žádost o provedení vojenského puče, který by měl udržet u moci staré struktury a kdyby náhodou nevyšel, oni v Praze o ničem nevědí a za vše může osobní iniciativa velitele okruhu. Oni přece jednají s Občanským fórem a dohovořili se na klidném průběhu a nepoužití síly. Dobře vymyšleno, jenom jim chyběl případný obětní beránek, a to bych mohl být já, velitel Západního vojenského okruhu. Za pokus jim to však stálo. Když nad tím dnes přemýšlím, nedomnívám se, že by to byla akce ministra Václavíka – můj názor, že armáda nezasáhne, dobře znal z mého telefonátu po jednání se zástupci Občanského fóra ze dne 27. 11. 1989. Z jeho pohledu nemělo smysl vysílat za mnou emisara. Mohl mě snad odvolat, ale to by musel konzultovat s vedoucím 13. oddělení ÚV KSČ, který měl na starosti armádu, Hegenbartem. Jakeš a celý ÚV však rezignovali již 24. 11. 1989. Soudím, že impuls vyšel patrně z generálního štábu nebo z okolí ministra. V prosinci se situace začala uklidňovat. Došlo i k významným změnám ve vedení státu a 3. prosince byla jmenována nová vláda a změnil se i ministr obrany. Bývalý a skutečně ne-

167


5.10.2012 16:02:34

mocný ministr obrany se začal léčit a odešel do důchodu. Na jeho místo byl ministrem obrany v nové vládě jmenován bývalý náčelník generálního štábu generál Vacek. Dalo se očekávat, že dojde v armádě i k dalším změnám.

Kolegium ministra obrany a změny v armádě Federální shromáždění na svém zasedání dne 29. listopadu zrušilo článek 4 ústavy o vedoucí úloze KSČ a sehrálo významnou roli v dalším vývoji naší společnosti včetně ozbrojených sil a také v našem příběhu. Do konce roku 1989 zbývaly asi dva týdny, když jsem dostal pozvánku na kolegium ministra obrany, které svolával již nový ministr generál Vacek. Kolegium ministra byl demokratický orgán nejvyššího velení naší armády. Jeho předsedou byl ministr obrany a členy byli jeho zástupci a náčelníci správ, druhů vojsk a někteří další. Ti všichni měli možnost se podílet na demokratickém rozhodování při projednávání nejdůležitějších otázek týkajících se armády, a to hlasováním. Jednání kolegia připravoval a zabezpečoval sekretariát ministra a jednotlivé body přednášeli ti členové kolegia, do jejichž pravomoci a funkčních povinností patřily. Jako hosté byli na jednání zpravidla přizváni velitelé okruhů a velitel PVOS, někdy i další funkcionáři armády podle toho, co se projednávalo. Pozvaní hosté se mohli k projednávané problematice vyjadřovat, neměli však hlasovací právo. Celé jednání bylo zaznamenáváno na magnetofonové pásky a kromě toho byl potom ještě zpracováván z těchto záznamů protokol o jeho průběhu a závěrech, případně nařízeních ministra obrany.

168


5.10.2012 16:02:34

Toto památné kolegium ministra, o kterém se chci s vámi podělit, mělo některé zvláštnosti. Kromě ministra obrany, který byl nově jmenován, byli ostatní jeho členové ještě ze „staré gardy“ ministra Václavíka. Bylo také připravováno ještě v době „předrevoluční“, a to se plně projevilo na jeho průběhu. Zmíním se pouze o dvou projednávaných bodech, které byly velice zvláštní. Jednání kolegia zahájil ministr obrany generál Vacek, přivítal přítomné a seznámil je s programem. První dva body připravoval a přednášel náčelník Hlavní politické správy generálplukovník Klícha. První jeho příspěvek byl zpracován na téma: „Jak upevnit politické orgány v armádě.“ Přesto, že byla upravena ústava a zrušen článek 4 o vedoucí úloze KSČ, náčelník Hlavní politické správy armády nijak nereagoval na tuto změnu v politickém vývoji země a to, co si připravil zřejmě ještě před 17. listopadem, hodlal prosazovat i dále. Asi v desetiminutovém vystoupení vysvětlil jaké má představy o naplňování tohoto cíle. Upevňováním politických orgánů v armádě chtěl reagovat na probíhající situaci ve státě, a k tomu chtěl využít i bulharských zkušeností, protože byl „inspirován“ jejich praktikami při své nedávné návštěvě Bulharska. Téměř všichni přítomní, včetně ministra „uznale“ pokyvovali hlavami na souhlas s tím, co jim generál Klícha navrhoval. Když skončil, měla být k přednášenému bodu diskuse. Protože všichni stálí členové kolegia měli již předem možnost tento materiál prostudovat, diskuze se nekonala a ministr již chtěl dát hlasovat o jeho přijetí.

169


5.10.2012 16:02:34

Seděl jsem na konci dlouhého stolu naproti ministrovi, a tak nemohl přehlédnout, že se jako host hlásím o slovo. Vyzval mě: „Co máš? Velitel Západního okruhu má nějaké připomínky.“ Začal jsem poněkud odvážně: „Soudruhu ministře, domnívám se, že náčelník Hlavní politické správy asi nepochopil, že situace ve státě se podstatně změnila. Vypadá to, že nebere vůbec v úvahu současný vývoj ve společnosti. On vám tady navrhuje něco, co je dnes již v rozporu s platnou ústavou. Dovolím si Vás všechny upozornit, že před několika dny byl Federálním shromážděním zrušen článek 4 o vedoucí úloze KSČ, a Vy tady chcete přijmout opatření na upevnění pozice politických orgánů v armádě. Vždyť jdete proti ústavě. To snad nemyslíte vážně. Takový postup by se dal kvalifikovat nejen jako porušení ústavy, ale snad i jako trestný čin.“ Ministr se jen pár vteřin zamyslel, nikdo další z přítomných členů kolegia se vyjádřit nechtěl, a tak se mě zeptal: „Co tedy navrhuješ?“ Nebyl jsem připraven na takový průběh jednání kolegia, protože jako host jsem neznal předem program a možnost se s materiály seznámit, přesto jsem dost odvážně řekl svůj názor. Odpověděl jsem: „Já navrhuji, abychom přijali opatření ke zrušení politických orgánů v armádě a nahradili je například strukturou výchovných orgánů. Na nižších stupních jsou politruci většinou vybírání z důstojníků nejrůznějších profesí a nebylo by nic složitého, aby se vrátili do svých předchozích funkcí. Na vyšších stupních navrhuji vytvořit výchovné orgány tabulkově tak, aby mohly platit již od Nového roku a začít je postupně naplňovat. Na přípravu těchto změn vytvořit ihned pracovní skupinu na mobilizační správě s přizváním

170


5.10.2012 16:02:34

pracovníků z okruhů a PVOS s úkolem připravit nové tabulky výchovného aparátu.“ Nikdo z přítomných neměl žádné připomínky, a tak ministr obrany uzavřel projednávaný bod konstatováním: „Uděláme to tak, jak navrhuje velitel Západního vojenského okruhu. Náčelník generálního štábu zabezpečí zpracování organizačních změn a přípravu tabulek. Jejich platnost stanovuji na 3. leden 1990.“ Byl přijat můj návrh a jedinou změnou bylo datum. Místo 1. ledna to byl 3. leden. Jak se později ukázalo, tímto svým vystoupením a návrhem jsem si do budoucna vytvořil celou „armádu nepřátel“, protože všichni politruci mě obviňovali z toho, že jsem je připravil o zaměstnání. Ne o práci, protože tou nevynikali. Dalším bodem programu kolegia byl opět příspěvek, který připravil náčelník Hlavní politické správy generál Klícha na téma: „Jak upevnit stranické organizace v armádě.“ Náčelník Hlavní politické správy vystoupil ve stejném duchu, jako před několika desítkami minut. Vůbec nebral v úvahu to, co se před chvíli odehrálo a vypadalo to tak, jako by nebyl přítomen při projednávání předchozího bodu kolegia. Ve svém vystoupení zdůvodňoval, proč je nutné právě nyní upevnit stranické organizace v armádě. Jak je důležité se semknout kolem KSČ a na všech stupních udělat vše pro upevnění stranických organizací. Díval jsem se po přítomných nejvyšších funkcionářích armády, jak zareagují, ale oni opět nic. Zdálo se, že žijí buď v neprodyšném akváriu nebo v jiném světě, nebo dokonce vůbec nevnímají všechno to, co se u nás stalo. Už jsem to nevydržel a začal se hlásit k připomínkám již během vystoupení náčelníka HPS. Ministr to zpozoroval a řekl: „Počkej, Ty jsi jenom host, nejprve se vyjádří řádní členové kolegia.“

171


5.10.2012 16:02:34

Vyjádřilo se jich několik, a to v duchu návrhu náčelníka Hlavní politické správy. Potom jsem dostal slovo já. „Soudruhu ministře, domnívám se, že náčelník Hlavní politické správy Vám opět navrhuje, jak porušovat ústavu. Zdá se mi ale, že zřejmě nejen on nechápe, co se u nás změnilo. Vždyť situace ve státě se zásadně změnila a na to je nutno zareagovat. Já navrhuji, aby se stranické organizace v celé armádě zrušily. Pokud chtějí vojáci zůstat v KSČ, mohou přejít do uličních organizací v místě svého bydliště. Na to nejsou potřeba žádná složitá opatření, stačí pouze vydat pokyn v tomto duchu.“ Po tomto mém vystoupení následovalo několik sekund ticho, které přerušil ministr obrany: „Má někdo nějaké připomínky? Nemá? Uděláme to tak, jak navrhuje velitel Západního vojenského okruhu. Bod přednesený náčelníkem Hlavní politické správy se ruší a on sám vydá pokyn ke zrušení stranických organizací KSČ v armádě.“ Další jednání kolegia ministra již probíhalo velmi rychle a nezajímavě. Ministr uložil sekretariátu zpracovat protokol o jednání a náčelníkovi generálního štábu připravit tabulky výchovného aparátu. Tak jsem se opět zapsal do historie a stal se největším nepřítelem všech stranických funkcionářů a politických pracovníků v armádě. Byli přesvědčeni, že ne polistopadové změny a úprava ústavy, ale já mohu za to, že přišli o své funkce a že konečně budou muset také něco dělat a nejenom mluvit. Za celou svou dlouholetou praxi v armádě jsem se setkal pouze se třemi politickými pracovníky, kteří nejenom mluvili, ale skutečně dobře pracovali ve prospěch a v zájmu armády, a také se starali o vojáky. Byl to již dříve vzpomenutý můj zástupce pro věci politické u tankového pluku v Jindřichově Hradci podplukovník Dvo-

172


5.10.2012 16:02:34

řák, se kterým jsme se později opět sešli ve štábu okruhu, můj náčelník politického oddělení motostřelecké divize v Kroměříži plukovník Kopeček a také náčelník politického oddělení armády v Písku generál Pavlas. Když jsem pak za rok potřeboval nahlédnout do zápisu z tohoto kolegia, zjistil jsem, že magnetofonové záznamy nechal ministr zlikvidovat a písemný protokol nechal upravit ve svůj prospěch a to tak, že oba body přednášené náčelníkem Hlavní politické správy zrušil on sám a také že to byl on, kdo navrhl zrušení politického aparátu a stranických organizací v armádě. Potřeboval přece nějaké zásluhy, a tak si je přivlastnil. Ještě později jsem se dověděl, jak se sám vyjádřil na svých webových stránkách, že „pouze on má zásluhy na depolitizaci armády“. Křivá povaha se nezapře. V tom byl ministr mistr a měl jsem možnost se o tom mnohokrát přesvědčit později.

Odvolání z velitelské funkce Po 3. lednu 1990 jsme přestali být „soudruhy a stali se pány“. Politický aparát se zrušil a armáda to ani nepoznala. Nikomu politický aparát nechyběl. Stranické organizace se zrušily a drtivá většina vojáků přestala být členy KSČ. Kdo chtěl být dále členem strany, přešel do uliční stranické organizace. Armáda se nezhroutila a výcvik probíhal podle plánu. Já sám jsem vystoupil ze strany a vrátil stranickou legitimaci. Útoky proti mně a mojí rodině však pokračovaly ještě ve větší míře. Stal jsem se nepřítelem nejen Vojenské obrody, ale také všech bývalých stranických funkcionářů a politických pracovníků. Požádal jsem proto ministra obrany aby mě podle možnosti přemístil.

173


5.10.2012 16:02:34

K tomu také po několika měsících došlo. Někdy po novém roce mi volal náčelník ubytovací a stavební správy z Prahy. Šlo o to, že bývalý ministr obrany, generál Václavík, který zatím stále bydlel ve vile v Bubenči, která patřila armádě, požádal o výměnu bytu do Tábora. Nebylo to nic mimořádného. Uvolnil služební vilu v Praze a žádal dvoupokojový byt v Táboře. Na to měl nárok. Náčelník ubytovací a stavební správy, mimo jiné můj bývalý podřízený ze štábu okruhu mě informoval, že posílá do Tábora jeho žádost, a požádal mě, abych mu podle možností vyhověl. Dodal také, že bývalý ministr je zatím stále nemocen a všechny věci za něho vyřizuje jeho manželka. Pokud bude možnost jim nabídnout byt, abych se s ní spojil a další věci řešil s ní. Kromě toho, že jsem byl velitelem okruhu, byl jsem také velitel posádky a mohl podepisovat dekrety na byt. V každé posádce měla armáda část bytů vyčleněných pro svoji potřebu. Byty patřily městu, ale velitelé posádek měli pravomoc přidělovat na ně dekrety podle návrhů posádkové bytové komise. Zavolal jsem si předsedu bytové komise a vysvětlil mu stručně, o co se jedná. Netrvalo dlouho a informoval mě, že jsou k dispozici dva dvoupokojové byty. Spojil jsem se s manželkou bývalého ministra a řekl jí, že se může přijet podívat na byty, které jsou k dispozici a vybrat ten, který by jim vyhovoval. Během několika dní přijela a v doprovodu předsedy bytové komise se šli podívat, kde a v jakém stavu uvedené byty jsou. Za několik hodin mi oznámili, že byt, který si vybrala, by vyhovoval. Je však ve velmi špatném stavu. Kuchyňská linka je celá rozbitá, zdi otlučené a ve velmi špatném stavu jsou i dveře. Uklidnil jsem ji s tím, že dát do pořádku byt není tak veliký problém a že to je záležitost několika dní. Slíbil jsem jí,

174


5.10.2012 16:02:34

že až bude vše uvedeno do pořádku, dáme jí zprávu a může si potom vše opět zkontrolovat. Po jejím odjezdu jsem dal správci posádky za úkol, aby se spojil s domovní správou v Táboře, která podléhala městu a měla na starosti údržbu bytového fondu. Měl je mým jménem požádat o pomoc s uvedením bytu do solidního stavu. Správce posádky vše zařídil a za několik dní mi přišel ohlásit, že kuchyňská linka je vyměněna, dveře opravené a natřené a také stěny opravené a vybílené. Oznámil jsem manželce bývalého ministra, že byt je připraven a v pořádku a také dekret na přidělení bytu mohu podepsat. Pokud budou po prohlídce bytu souhlasit s jeho přidělením, nic tomu nebrání. Přijela brzy a po zhlédnutí bytu souhlasila s jeho převzetím. Převzala si dekret na byt a já považoval celou situaci za vyřízenou. Jak se brzy ukázalo, mýlil jsem se. Po několika dnech mi pobočník oznámil, že za mnou přijeli dva plukovníci z ministerstva obrany a chtějí se mnou okamžitě mluvit. Odpověděl jsem mu, že když je to tak neodkladné, že je může poslat ke mně. Zeptal jsem se jich: „Pánové, co si přejete?“ Jeden z nich odpověděl: „Jsme z inspekce ministra a máme prověřit stížnost, kterou obdržel ministr obrany na Vás, že zneužíváte pravomoc veřejného činitele a mrháte prostředky armády.“ Odpověděl jsem jim, že si nejsem ničeho podobného vědom a pokud chtějí něco zjistit, budou mi asi muset říci, o co jde. Teprve nyní mi řekli, že je to stížnost na to, jak jsem neoprávněně přidělil byt bývalému ministru obrany a použil prostředky armády na jeho opravu. Pochopil jsem, že „bývalí přátelé z Vojenské obrody“, kteří mají kontakty ve městě, nelení a dále hledají jakoukoliv mož-

175


5.10.2012 16:02:34

nost, jak se mi pomstít za to, jak jsem s nimi jednal, když se chtěli vnutit na štáb okruhu. Sebrali polopravdy, doplnili je o lži a napsali na mě stížnost ministrovi. Ten, aby si náhodou nepopálil ruce se mnou, pokud by to náhodou byla pravda, tak místo aby mi zavolal a zeptal se na věc mě osobně, poslal do Tábora raději svoji inspekci. Opět potvrdil svoje charakterové vlastnosti a zase to nebylo naposledy. Nechal jsem zavolat předsedu bytové komise a krátce jej úkoloval: „Pánové jsou z inspekce ministra. Ukážete jim žádost o výměnu bytu, která nám byla zaslána z Prahy a kterou tam podal bývalý ministr. Potom je doprovodíte na domovní správu v Táboře, aby si mohli ověřit, kdo a jak opravoval poničený byt před nastěhováním. Pokud by potom měli ještě nějaké dotazy, mohou opět přijít.“ Odpoledne mi přišli oznámit, že je vše v pořádku a že jsem se ničeho nedopustil. Bylo to další potvrzení toho, jak jsem v Táboře „oblíben“. Při nejbližším rozhovoru s ministrem jsem ho opětovně požádal o přemístění z Tábora. Koncem března mi ministr zavolal a řekl: „V Moskvě bude místo ve štábu Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy. Chceš tam jít?“ Odpověděl jsem bez zaváhání: „Třeba pěšky.“ Byl jsem odvolán kádrovým rozkazem ministra obrany ze své funkce, a jak jsem později (za rok) zjistil, když jsem po návratu z Moskvy a již za jiného ministra mohl nahlédnout do svého osobního spisu, odvolal mě ministr obrany ne na mou vlastní žádost, ale pro neschopnost. Navíc tam nechal napsat náčelník kádrové správy generál Roule na pokyn ministra, se kterým dříve společně sloužili na velitelství armády

176


5.10.2012 16:02:34

v Příbrami, že jsem ve složité situaci roku 1989 nezvládl svou funkci. I když v mém osobním spise bylo uvedeno, že jsem nezvládl velení okruhu a proto jsem byl odvolán, šel jsem ve skutečnosti na mnohem vyšší funkci s doporučením toho, kdo mě odvolal pro „neschopnost“.

177


5.10.2012 16:02:34

Poslední roky

Moskva, štáb Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy V dubnu 1990 jsem předal funkci velitele Západního vojenského okruhu svému nástupci generálu Grohmanovi. Odjel jsem na generální štáb, kde jsem očekával ustanovení do nové funkce a vydání kádrového rozkazu. Při jedné pracovní návštěvě prezidenta Havla na generálním štábu, kde se prezident seznamoval s jeho prací a s operační dokumentací, jsem mu byl představen a s jeho souhlasem vyslán do Moskvy. V květnu jsem již letěl do Moskvy jako hlavní představitel ČSLA – zástupce náčelníka štábu Spojených ozbrojených sil států Varšavské smlouvy. Ve funkci jsem měl vystřídat bývalého náčelníka generálního štábu generálplukovníka Blahníka, který odcházel do důchodu. Velitelem Spojených ozbrojených sil byl armádní generál Ljušev a náčelníkem štábu armádní generál Lobov. Já jsem se z titulu své funkce měl stát zástupcem náčelníka štábu. Po příletu mě na štábu nebrali vážně, můj předchůdce zatím nebyl odvolán, dokud tam ještě byl, brali mě jako hosta. Navíc jsem byl opět jako vždy a všude i zde, ve štábu Spojených ozbrojených sil, ve svých 51 letech mezi ostatními představiteli spojeneckých armád nejmladší. Byt, kde jsem měl s rodinou bydlet, zatím nebyl připraven, a tak jsem v Moskvě několik dní bydlel v provizorním jednopokojovém bytě. Manželka se synem byla zatím v Táboře a já

178


5.10.2012 16:02:34

jsem jim téměř každý den telefonoval. Jednou jsem se však na své civilní telefonní číslo nedovolal. Použil jsem vojenské linky a požádal svého nástupce ve velení okruhu, generála Grohmana, aby nechal prověřit moji civilní telefonní linku, protože se nemohu dovolat domů. Za pár hodin mi volal, že již je vše v pořádku, a také mě informoval o tom, že byla před domem moje civilní telefonní linka bezdůvodně odstřižena zaměstnancem táborské pošty. Jak se zdá, moji bývalí „přátelé“ v Táboře měli dlouhé prsty a využívali všech možností, jak mně i mojí rodině dále znepříjemňovat život. V průběhu prázdnin jsem odstěhoval rodinu do Prahy a hned nato i do Moskvy do připraveného bytu. Tak jsme se stěhovali během několika dní dvakrát. Na základě předchozích zkušeností z pobytu v této „spřátelené“ zemi, ještě z doby studia v Akademii generálního štábu před 16 lety, jsem nepochyboval o tom, že i zde jsem pod kontrolou a odposloucháván. Zařídil jsem si proto přes bývalého kolegu a spojovacího odborníka telefon, který se dá hůře odposlouchávat. Sám jsem si ho vyměnil za původní ruský originál. Vydržel pouze tři dny, než mi do něho pustili proud a spálili ho. Tak nezbylo nic jiného, než dát zpět jejich „spolehlivý“ s vědomím, že vše, co řekneme, někdo poslouchá a může to být použito proti nám. Bylo to nedůstojné, ale v bývalém Sovětském svazu běžné. Práce na tomto nejvyšším stupni velení armád Varšavské smlouvy se jen těžko dá nazývat prací. Konkrétní náplň funkčních povinností jsem si musel vytvořit sám. Stanovte si však povinnosti, když nemáte konkrétní úkoly. Zasedání a jednání, která tam probíhala, byla ve skutečnosti připravována generálním štábem Sovětské armády. Štáb Spojených ozbro-

179


5.10.2012 16:02:34

jených sil byl pouze „dceřinou společností“ na to, jak plnit úkoly dávno připravené někde jinde. My, představitelé jednotlivých armád, jsme byli pouze formálními členy aparátu bez rozhodujících pravomocí. Vše bylo předem připraveno a naplánováno, a ať už se konala zasedání tohoto vrcholného orgánů v Moskvě nebo jako výjezdní zasedání v členských zemích (jednoho zasedání jsem se zúčastnil Bukurešti), vše šlo podle přesně zpracovaného scénáře. Všechny probírané otázky byly předem projednány a potom jen formálně odhlasovány. Jednou za měsíc bylo shromáždění štábu, na kterém vždy vystoupil jeden z představitelů některé armády na zadané téma, aby vysvětlil, jak je některá aktuální problematika řešena v jejich zemi a armádě. Na mě se dostalo až ke konci roku 1990, kdy se radikálně změnila i mezinárodněpolitická situace v Evropě a „přišli jsme o nepřítele“. Na tomto shromáždění jsem dostal za úkol vysvětlit všem přítomným obsah a zaměření naší nové doktríny, kterou jsme zatím neměli. Přestože jsem měl k dispozici 40 minut, skončil jsem asi za čtvrt hodiny s tím, že momentálně nemáme vypracovanou novou doktrínu, nemáme ani nepřítele a doktrína, na které se zatím pracuje a s jejímž záměrem jsem přítomné seznámil, bude zaměřena na boj s hrozícím mezinárodním terorismem. Pobytu v Moskvě jsme využívali i k možnosti víkendových zájezdů. Stačili jsme naplánovat a zrealizovat třídenní cestu do Finska. Ve skutečnosti potom z toho byla jednodenní procházka po Helsinkách, ostatní čas byl nezbytný na cestu. I tak to bylo zajímavé. Shodou okolností jsme se plavili do Finska na trajektu, který později po několika letech ztroskotal. Po návratu z tohoto zájezdu jsme zjistili, že naší nepřítomnosti někdo využil a prohlédl nám celý byt. Nic se neztratilo,

180


5.10.2012 16:02:34

ale za velkou drzost jsem považoval, že si některá „pracovnice“ jejich kontrarozvědky zkoušela šaty manželky a tyto úplně nové a ještě nenošené šaty nejen páchly potem, ale byly i roztržené, protože prohlížející byla zřejmě o dost silnější. To se mi zdálo již více, než se dá mlčky snášet, a hned druhý den ráno jsem se vydal za svým nejbližším nadřízeným, armádním generálem Lobovem, a podle mého předpokladu i tím, kdo měl ve svých funkčních povinnostech řízení aparátu, jenž za námi slídil. Před jeho pracovnou byl v kanceláři trvale jeho pobočník. Po mém příchodu mě pozdravil a zeptal se, co si přeji. Řekl jsem mu, že chci okamžitě mluvit s náčelníkem štábu. Pobočník se ale neměl k tomu, aby mě ohlásil a začal se vyptávat, proč a za jakým účelem jsem přišel. Navíc mi oznámil, že soudruh generál je zaneprázdněn a já k němu nejsem předem ohlášen. Zvýšil jsem hlas a upozornil ho, že jsem nejen hlavní představitel Československé armády a generálporučík, ale také zástupce jeho generála, a proto se nemusím předem hlásit o přijetí. Po tomto mém důrazném upozornění zaklepal a vešel do pracovny náčelníka štábu. Za okamžik byl zpět a poslal mě dovnitř. Předpisově jsem se ohlásil, náčelník štábu mě s příjemným úsměvem přivítal a zeptal se, co si přeji. Další rozhovor již nebyl tak příjemný, zvláště pro něho, a úsměv se mu z tváře vytratil. Začal jsem přímo tak, jak bylo mým zvykem, bez obalu a dost tvrdě: „Soudruhu armádní generále. Vím již z minulosti, že jsem pod kontrolou a odposloucháván na pracovišti i v bytě. Když jsem si v bytě zapojil svůj telefon, byl do tří dnů zničen proudem, který mi tam pustili. Na pracovišti mi odposlech nevadí, protože nemám žádné tajnosti a nezabývám se

181


5.10.2012 16:02:34

ničím, co bych musel tajit. Vadí mi však, že v době naší nepřítomnosti byl náš byt prohlížen a manželce někdo oblékal a potrhal její nové šaty. Pokud mi nevěříte, můžete je nechat prozkoumat a přivonět si, jak páchnou potem. Já nejsem na podobné způsoby zvyklý a nehodlám si to nechat líbit. Žádám Vás proto, aby podobné praktiky vůči mně a mojí rodině přestaly, jinak to ohlásím svému ministrovi a požádám z těchto důvodů o odvolání z Vašeho štábu.“ Otočil jsem se a odešel. Náčelník štábu mě nezastavil a neřekl ani slovo. Žádné bezprostřední následky jsem nepocítil, nic se nestalo mně ani rodině. Pouze vztahy se ochladily a já si opět udělal další nepřátele. Nějaká opatření však pravděpodobně přijal a již jsme během dalšího pobytu nezjistili, že by se nám v naší nepřítomnosti někdo pokoušel prohlížet byt. Na ověření stačilo několik nitek umístěných na vhodných místech bytu. V Moskvě jsem se také setkal s naším velvyslancem Slánským, synem popraveného Rudolfa Slánského z roku 1952. Shodou okolností jsme již řešili pozvolné rozpouštění Varšavské smlouvy a hledali možnosti, jak reagovat na případné „nepříjemnosti“ ze strany sovětských orgánů, když se začaly objevovat problémy v zabezpečení našeho vyslanectví, konkrétně docházelo k opakovanému vypínání elektrického proudu. Doporučil jsem proto urychlenou instalaci náhradního zdroje pro celou budovu, což v té době již bylo běžné u všech našich velitelství a štábů a také na příklad v nemocnicích. Tento agregát automaticky naskočí při výpadku elektrického proudu a zabezpečí na nutnou dobu činnost všech nezbytných přístrojů a zařízení. Snad jediným kladem mého pobytu v Moskvě byla možnost opět využít kulturní nabídku zdejších divadel a estrádních pořadů. Tuto nabídku jsme využívali na sto procent.

182


5.10.2012 16:02:34

Stačil jsem také ještě ve své funkci přivítat na letišti v Moskvě prezidenta Havla, který přiletěl na jednání o zrušení Varšavské smlouvy. Setkal jsem se v Moskvě také s panem Kocábem, který tam byl vyslán na nějaké jednání jako poradce prezidenta. Více jak hodinu jsme si tam mohli popovídat.

Obvinění V létě nebo na podzim jsem v Moskvě neočekávaně obdržel poštou z Československa obálku s modrým pruhem. Když jsem ji otevřel, dočetl jsem se, že se mám dostavit na Vyšší vojenskou prokuraturu v Táboře. Bylo proti mně zahájeno vyšetřování pro zneužití pravomoci veřejného činitele. V určený den jsem byl očekáván u vyšetřovatele podplukovníka Piláta, kterého jsem znal z doby, kdy jsem tam velel okruhu. Věděl jsem o něm mimo jiné, že je to bývalý předseda stranické organizace KSČ na prokuratuře. Jak se mi opět potvrdilo, moji „bývalí přátelé“ v Táboře nelenili. Ještě z doby, kdy jsem v Táboře po Listopadu sloužil, jsem věděl, že kolem mě krouží a sbírají možné i nemožné informace od mých bývalých podřízených a řidičů, kteří se mnou jezdili. Hledali informace, které by jim umožnily pokračovat v jejich pomstychtivém jednání, ale nepředpokládal jsem, že zajdou tak daleko. Poslali na mě oznámení ministrovi Vackovi a ten nelenil a hned ho odeslal na prokuraturu. Ani se nenamáhal mě o tom informovat, přestože jsem mu byl podřízen. Objednal jsem si tedy letenku Moskva–Praha a služební auto na letiště, abych se dopravil k Pilátovi táborskému, který si na mě brousil zuby. Se škodolibým úsměvem mi oznámil, že na mě má dvě stránky důkazů o tom, jak jsem porušoval zákon, a že udělá

183


5.10.2012 16:02:34

vše pro to, abych byl trestně stíhán a postaven před soud. Bylo vidět, že mu to dělá radost a že by si chtěl na mně vylepšit svůj kádrový profil. Oznámil mi, že proti mně zahajuje vyšetřování a pokud bude nutná moje přítomnost, že si mě z Moskvy zavolá na výslech do Tábora. Zachoval jsem klid a odpověděl, že je zatím předčasné posílat mě k soudu. Sdělil jsem mu, že to, co je uvedeno v oznámení – vše se týkalo mých služebních cest autem – je jen velké množství polopravd a lží, a že i já udělám vše pro to, abych to vyvrátil. Na něm pak bude, aby mi dokázal, že jsem se nějakého trestného jednání dopustil. Na tom jsme se rozešli. Ihned jak jsem vyšel z prokuratury, mi bylo jasné, že se musím nějak bránit. Sedl jsem do auta a odjel na táborské náměstí, kde byly advokátní kanceláře. Na první dveře, na kterých byla tabulka se jmenovkou, před kterou byla zkratka JUDr., jsem zaklepal a po vyzvání vešel. Seděl tam advokát, kterého jsem nikdy neviděl a bez okolků ho požádal, může-li mě zastupovat. Byl překvapen a pochopitelně chtěl vědět, o co půjde. Krátce jsem mu vylíčil situaci a moje předchozí jednání s vyšetřovatelem na prokuratuře. Nezapomněl jsem ani na moje předchozí setkání s členy Vojenské obrody a jejich následné akce proti mně. Neměl námitky a jen chtěl vědět, jaké mám konkrétní představy o tom, co by měl v mém zájmu dělat. Řekl jsem mu, že bych potřeboval, aby byl u výslechů, které bude provádět vyšetřovatel prokuratury, a aby pouze vše, co tam bude namířeno proti mně, pokud to půjde, zpochybňoval. Domluvili jsme se, že mu za chvíli přivezu 10 000 korun jako zálohu, které ihned pojedu vyzvednout do spořitelny. Jednali jsme rychle a stručně, a tak jsem mu za krátkou

184


5.10.2012 16:02:34

dobu přivezl peníze a bez velkého zdržování jsem byl na cestě do Prahy. Odtud jsem se vrátil do Moskvy a očekával věci příští. Prokurátor se snažil a vyslýchal moje bývalé podřízené. Začal u mého pobočníka, pokračoval přes můj bývalý sekretariát na štábu okruhu a dále přes řidiče a všechny, kteří se pohybovali okolo mě. Jak pokračovaly výslechy, tak ubývalo ze stránek výmyslů a lží. Můj advokát pouhou přítomností a dotazy na opodstatněnost uváděných věcí přispěl k vymazání většiny nesmyslů. Asi za dva měsíce jsem byl znova předvolán na prokuraturu. Ze dvou stránek obvinění zbyl jeden odstavec a to, že jsem údajně za dobu svého velení okruhu, a to bylo tři a půl roku, způsobil armádě, a tím i státu, škodu asi 4 500 korun při použití služebního auta pro soukromé účely. Byly to prý cesty, kde se nedala prokázat služební činnost. Přitom jsem byl ve službě 24 hodin denně a stále musel být k dosažení. I ta suma se zdá být směšná, ale pan prokurátor byl sám se sebou spokojen a oznámil mi, že na mě pošle trestní oznámení za škodu, kterou jsem státu za tři a půl roku způsobil. Cesty dvakrát letecky z Moskvy do Prahy stály stát určitě víc než tato údajná škoda. Když jsem se vracel autem na letiště do Prahy, přemýšlel jsem, jak mu neudělat radost a jak zabránit tomu, aby bylo proti mně zahájeno trestní stíhání pro takovou banalitu. Zajel jsem proto na Nejvyšší vojenský soud, kde jsem znal jeho předsedu ještě z doby, kdy působil v Táboře, a požádal ho o radu. Když jsem mu vysvětlil celý svůj případ, nechtěl něčemu takovému ani věřit. Považoval to za hloupost, ale také řekl, že když se bude prokurátor snažit, podaří se mu trestní stíhání proti mně zahájit. Jedinou možností jak tomu zabránit byla podle něj milost prezidenta.

185


5.10.2012 16:02:34

Nevěděl jsem, jak má žádost o milost vypadat, a tak zavolal svého zástupce, kterému vysvětlil situaci a požádal ho, aby mi pomohl žádost napsat. Ten mi vysvětlil, že to musí být ponížená suplika i s tím, že jsem si vědom toho, čeho jsem se dopustil. Moc se mi to nelíbilo. Nebyl jsem si vědom toho, že bych se něčeho závažného dopustil, a a raději bych se bránil u soudu. Když mi ale tak radí dva soudci Nejvyššího soudu, tak je asi budu muset poslechnout, pokud chci uspět alespoň u prezidenta. Žádost jsem napsal, podepsal a přemýšlel o tom, jak ji co nejrychleji doručit prezidentu republiky. Napadla mě varianta s Michaelem Kocábem. Domluvil jsem si s ním schůzku na generálním štábu (zástupce náčelníka generálního štábu generál Ducháček mi dal jeho číslo). Zde jsem mu stručně vysvětlil svůj příběh. Nevěřil, že by za takovou maličkost mělo být proti mně zahájeno soudní stíhání. Když jsem ho požádal, jestli by mohl předat moji žádost prezidentovi, řekl, že to není žádný problém. Vrátil jsem se do Moskvy a očekával, jak se bude moje záležitost dále vyvíjet. Trvalo ještě několik měsíců, než vše skončilo. Mezitím jsme byli odvoláni z Moskvy. Varšavská smlouva končila. Za několik měsíců mého pobytu ve štábu Spojených ozbrojených sil bylo jasné, že éra Varšavské smlouvy je minulostí. Vládla zde doslova pohřební nálada. Úsměvy při náhodných setkáních a při společných obědech zmizely z tváří a námětem rozhovorů se pomalu stávaly banální denní záležitosti a úvahy o tom, kdo a kdy skončí ve Varšavské smlouvě jako první. Nakonec to byli na podzim 1990 představitelé armády NDR. Všichni příslušníci štábu se sešli v přednáškovém sále, kde se

186


5.10.2012 16:02:34

s nimi velmi krátce oficiálně rozloučil hlavní velitel a předal jim drobné upomínkové dárky. Netrvalo dlouho a začali jsme se připravovat k odchodu i my. Proti přání moskevského velení se Varšavská smlouva začala rozpouštět. Ještě jsme v Moskvě stačili přivítat Nový rok a hned poté jsem na začátek ledna 1991 objednal letecký speciál naší armády a vrátili jsme se domů. Přistáli jsme na letišti ve Kbelích. Letadlo bylo naplněné nejen rodinami vracejících se vojáků z povolání, ale také ohromnou hromadou zavazadel, která zabezpečovala vše potřebné pro náš dlouhodobý pobyt. Na vše již čekali řidiči nebo známí, kteří nám pomáhali nalézt naše zavazadla a odnosit je do aut. Rozjeli jsme se domů, a tak skončilo i mých 8 měsíců ve vysoké funkci představitele Československé armády ve Spojených ozbrojených silách Varšavské smlouvy v Moskvě. Byla to sice funkce vysoká, ale bez přesně stanovených povinností, bez odpovědnosti a pravomocí. Stejně jako celý štáb Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy to byla jen formální, uměle vytvořená struktura, jejímž hlavním posláním bylo vytvářet dojem, že jednotliví představitelé členských armád jsou zastoupeni ve velení a mají na něco vliv. Měli ho stejně velký, jako asi mohli ovlivňovat počasí na Kubě. Bylo to zkrátka k ničemu. O všem a vždycky rozhodovalo pouze politické a vojenské vedení Sovětského svazu.

Návrat do Prahy Po návratu do Prahy jsem se ohlásil náčelníkovi generálního štábu. Byl to již generál Slimák, bývalý náčelník zpravodajské správy generálního štábu. Formálně jsem byl jeho zástupcem, ale obě tabulkové funkce zástupců byly obsazeny

187


5.10.2012 16:02:34

a pro mě nebylo volné místo k zařazení. Když jsem se ho zeptal, co se mnou bude, odpověděl: „Ja neviem. O tom rozhodnú iní.“ Byl to můj bývalý podřízený ještě z velitelství Západního vojenského okruhu (náčelník zpravodajské správy) a ne zrovna férový. Jak jsem později zjistil, i on se podílel na podrazech proti mně a byl si toho vědom. Po letech, když mě měl již jako civilista potkat na ulici, raději se mi zdaleka vyhýbal a přecházel na druhou stranu. Přidělili mi kancelář v prvním poschodí, kde jsem byl již před odletem do Moskvy a kam se umisťovali generálové, kteří byli momentálně nezařazeni nebo odcházeli do zálohy. Seděl jsem tam a neměl co dělat. Ráno jsem přišel, pročetl noviny, které jsem si koupil cestou, a tím jsem vyčerpal všechny možnosti se zaměstnat. Co však dělat celý den? Nedá se jen tak sedět a koukat z okna. Začal jsem proto sám hledat možnosti jak najít nějaké uplatnění. Informoval jsem se u kolegů a známých o tom, co se děje a co se i plánuje. Nějaké možnosti pro mé uplatnění by byly, ale náčelníka generálního štábu to nezajímalo. Můj bývalý podřízený se bál sám o sebe, a jak se později ukázalo oprávněně, tak proč by se měl ještě starat o mě. Mezitím však došlo i k velmi podstatné změně na ministerstvu obrany. Můj bývalý „přítel ministr“ generál Vacek, který mě několikrát podrazil, byl odvolán a poprvé v historii armády se stal ministrem obrany civilista, zkušený novinář pan Dobrovský. Pátral jsem, jestli se něco kolem mě děje, ale nedozvěděl jsem se nikde nic. Uplynul měsíc a stále nic se nedělo. Neměl jsem co ztratit, a proto jsem začal jednat. Zavolal jsem pobočníkovi ministra obrany, kterého jsem znal ještě z doby ministra Vacka a který také znal mě. Trochu jsem ho

188


5.10.2012 16:02:34

vyzpovídal a nakonec mi řekl, že nový ministr je rozumný a dá se s ním mluvit. Požádal jsem ho proto, jestli by mohl předat ministrovi moji žádost o osobní rozhovor. Slíbil, že to zkusí, a tak mi nezbylo než čekat, co bude dál. Za několik dní mi zavolal celý vystrašený náčelník generálního štábu, že máme ihned přijet k ministrovi obrany. Uklidnil jsem ho slovy: „Tondo, neboj se. Vyžádal jsem si soukromý rozhovor s ministrem, a když ty nic neděláš pro mě, musím se o sebe postarat sám. Ty tam jedeš pouze jako můj nejbližší nadřízený. Budeš sedět a poslouchat. Mluvit budu já.“ Po příjezdu na ministerstvo nás pobočník ohlásil ministrovi a hned také na jeho pokyn uvedl. Představil jsem se ministrovi, protože jsme se zatím nikdy nesetkali. Přerušil mě slovy: „Vím, kdo jste, mám však málo času. Mohu Vám věnovat maximálně 15 minut.“ Ukázal do křesel, posadili jsme se a řekl: „Poslouchám Vás.“ Věděl jsem, že za 15 minut nemohu říci všechno, co potřebuji tak, aby pochopil moji situaci. Začal jsem proto téměř od konce. Uvedl jsem nejdříve, že vím, že jako absolvent sovětské vojenské akademie, bývalý hlavní představitel naší armády ve Varšavské smlouvě, jsem „stará struktura“, ne příliš vhodná pro nové politické vedení. Přesto jsem pokračoval tím, že bych chtěl i nadále zůstat v armádě. Potom jsem celkem podrobně vylíčil svoji situaci od roku 1989, kdy jsem se jako velitel okruhu setkal s mluvčími Občanského fóra a Vojenskou obrodou. Stručně jsem popsal průběh a výsledky naší besedy i s tím, jak jsem se vyjádřil a ovlivnil zahájení jednání s nejvyššími představiteli armády. Informoval jsem ministra o následném pronásledování mojí rodiny a také o tom, co proti mně podnikali moji „přátelé i nepřátelé“ včetně bývalého ministra Vacka.

189


5.10.2012 16:02:34

Nevynechal jsem ani tajné a skryté požadavky na zásah vojsky okruhu pro „záchranu ministra“ Václavíka. Objasnil jsem průběh kolegia ministra, kde jsem jasně a otevřeně ovlivnil jeho průběh a navrhl zrušení politického aparátu KSČ a stranických organizací v armádě. Pokračoval jsem tím, jak jsem byl na vlastní žádost odvolán z funkce, což bývalý ministr nechal do mého osobního spisu zapsat jako „nezvládnutí velení okruhu“. Nevynechal jsem ani pokus o mé trestní stíhání. Velmi stručně jsem vysvětlil, jak jsem se dostal do Moskvy a že některé věci mnou uvedené mu mohou potvrdit někteří z těch členů ministerstva, kteří se zúčastnili jednání kolegia ministra, a i pan Kocáb, se kterým jsem se setkal a jednal v Táboře. Ministr obrany mě nepřerušoval a místo po 15 minutách to bylo po dvou hodinách, když jsem skončil. Ministr Dobrovský jen řekl: „Pane generále, prověřím si vše, co jste zde řekl. Výsledek se dozvíte.“ Asi po 14 dnech se ozval telefon. Byl to ministr obrany. Řekl: „Nechal jsem prověřit vše co se dalo, měl jste pravdu. Zatím nevím, kam Vás zařadit. Je tu možnost, že byste mohl najít uplatnění v Institutu strategických studií, který je vytvářen v Braníku.“ Odpověděl jsem bez zaváhání, že souhlasím. Potřeboval jsem být zaměstnán a živit rodinu, protože syn byl zatím na základní škole a manželka nebyla zaměstnána. Nedělal jsem si také žádné iluze o tom, že bych snadno našel civilní zaměstnání v 52 letech, a navíc ještě jako „stará struktura“. V důchodovém věku jsem navíc zatím ještě nebyl. Tak jsem se na jaře 1991 stal příslušníkem a také náčelníkem oddělení strategických výzkumů ve výše jmenovaném institutu v Praze-Braníku.

190


5.10.2012 16:02:34

Institut strategických studií V Institutu strategických studií nás pracovalo několik desítek, vojáků z povolání i civilistů. Náplní naší práce byly otázky vojenské strategie, doktrín a spolupráce s podobnými instituty v různých zemích. Zabývali jsme se nejrůznějšími strategickými analýzami, prováděli besedy a semináře, hledali odpovědi na zadané otázky a témata, které jsme dostávali od ministerstva obrany. Jedním z hlavních úkolů byla transformace armády. Potřebovali jsme armádu menší, profesionální, a to vyžadovalo radikální změny. Byl to úkol dlouhodobý a poměrně náročný. Pracovali jsme na návrzích nové organizační struktury armády a možné nové doktríny. Mezitím mi byla doručena milost prezidenta republiky. Prezident Havel si nechal celý případ prověřit na prokuratuře,

Institut strategických studií. Vlevo sedí podplukovník Eichler, vpravo doktor Rašek.

191


5.10.2012 16:02:34

na ministerstvu obrany i u Michaela Kocába a po zjištění fakt mi milost v létě 1991 udělil. Zeptal jsem se předsedy Nejvyššího soudu, zdali je vše ukončeno. Ten mě však rychle vyvedl z omylu. Aby se celý případ uzavřel, musí zasednout a projednat ho i s milostí prezidenta Vyšší vojenský soud v Táboře, v jehož senátu musí být tři generálporučíci, tedy přísedící ve stejné hodnosti, jako mám já, a ti musí rozhodnout o ukončení trestního stíhání. Byl přede mnou nesnadný úkol. Najít do senátu tři generálporučíky, takové, kteří najdou dost odvahy se za mě v polistopadové době angažovat. Mnozí odmítli, ale podařilo se mi je najít mezi mými bývalými podřízenými. Senát zasedl, případ projednal a na základě milosti prezidenta zastavil trestní stíhání. Tím však tato anabáze neskončila, protože jsem byl povinen nahradit státu způsobenou škodu ve výši 4 500 korun. I to jsem vyřešil a téměř za rok po zahájení pomsty mých táborských „přátel“ byla celá věc uzavřena. Práce v Institutu strategických studií byla různorodá a byla to hlavně teorie vojenského umění a vojenské strategie a jejich aplikace na podmínky armády. Studovali jsme a také analyzovali podmínky armád sousedních zemí a jejich aktivitu ve změněném světě po radikálním a neočekávaném vývoji, který způsobil rozpad Varšavské smlouvy. Institut také dostal od našeho dalšího ministra obrany Baudyše úkol pokusit se odpovědět na otázku, kdy se staneme členy NATO a kdy budeme přijati do Evropské unie. Za několik týdnů, po provedeném rozboru a zkoumání našich možností a také analýze podobných procesů u již přijatých zemí, jsme vypracovali stručný dokument s našimi názory. Byli jsme přesvědčeni, že odpovídá možnému vývoji a že se snad ve svých závěrech příliš nemýlíme.

192


5.10.2012 16:02:35

Za několik dní po odevzdání tohoto rozboru novému ministrovi se nám vrátil přeškrtaný s hanlivou poznámkou napsanou jeho vlastní ruku: „Kam na to chodíte? To jsou absolutní nesmysly.“ Pan ministr byl zřejmě nespokojen s tím, že jsme nedospěli k závěru o našem přijetí do NATO a Evropské unie ihned. Když jsme potom skutečně vstoupili do NATO a Evropské unie, ukázalo se, že jsme se „spletli“ pouze o 1 rok, na rozdíl od neuznalého skvělého astrologa a ministra, kterému ani hvězdy nenapověděly, kdy to bude. Institut však neměl dlouhého trvání. V roce 1993 se stal jeho ředitelem bývalý náměstek ministra Dobrovského pan Rašek (vyhozený z armády v roce 1968, pak až do Listopadu pracoval jako výzkumný pracovník – sociolog, po Listopadu rehabilitován, náměstek ministra obrany 1990–1992). Jako ředitel institutu však ministru Baudyšovi nevyhovoval, a když se ho potřeboval zbavit a nenašel žádný pádný důvod, byl zrušen celý institut. To je nejjednodušší způsob, jak někoho zlikvidovat bez nutnosti mu něco mu zdůvodnit. Že se při tom svezou desítky lidí a přijdou o práci, to jsou jen průvodní problémy „nutných organizačních změn“. Mohl jsem však přejít na generální štáb, kde po zrušení Institutu strategických studií byla vytvářena nová složka, strategický odbor a později i nová sekce strategických vztahů. Zde jsem se stal náčelníkem oddělení strategie.

Parlamentní vyšetřovací komise Během mého působení na Institutu strategických studií jsem se také stal objektem zájmu parlamentní vyšetřovací komise, která se zabývala okolnostmi listopadových událostí

193


5.10.2012 16:02:35

roku 1989. Dostal jsem výzvu, abych se v určený den dostavil do parlamentu České republiky, a bylo mi sděleno, že budu vyslechnut touto komisí. Přiznávám, že jsem byl poněkud překvapen. Nechápal jsem, proč právě po mně touží parlamentní komise a co by se chtěla ode mě dozvědět. Poměrně obtížně jsem hledal místo, kde tato komise zasedá. Neměl jsem možnost hovořit s nikým, kdo tam již byl, a nebylo snadné to zjistit ani v parlamentu. Přístup ke komisi byl totiž poněkud složitý. Musel jsem jít do dvora budovy parlamentu a potom po schodech až pod střechu, kde tato komise zasedala. Byli tam tři mně neznámí pánové. Představil jsem se jim a po usednutí za velký stůl mi začali klást téměř nesmyslné otázky a obviňovat mě, že jsem jako velitel Západního vojenského okruhu dal v listopadu 1989 rozkaz vyjet s vojsky a technikou do Prahy. Jeden z nich dokonce tvrdil, že tanky mně podřízených útvarů byly v Zahradním městě v Praze. Bylo zřejmé, že nemají přesné a ověřené informace a vše staví na dohadech a nepodložených zprávách typu „jedna paní povídala“. Takový přístup u parlamentního orgánu mě hodně překvapil. Nejprve jsem si vyslechl jejich tvrzení a potom jsem jim stručně popsal svoji činnost v listopadu 1989 a krátce po něm. Bylo to dvouhodinové povídání, obdobné jako tehdy u ministra obrany. Stejně tak jsem se odvolal i na svědectví Michaela Kocába. Když jsem skončil, jeden z nich stále tvrdil, že jsem poslal tanky na Prahu a že byly v Zahradním městě. Když jsem se ho zeptal, jestli tam ty tanky viděl, nemohl odpovědět. Řekl jsem mu, že kdyby byly tanky v Praze, věděla by to celá Praha a davy zvědavých Pražanů by to dnes mohly dosvědčit. To se však nestalo a svědkové těchto „zaručených zpráv“, jak je

194


5.10.2012 16:02:35

vidět, neexistují. Dodal jsem, že on sám asi ví víc než já, a pokud je o tom přesvědčen a má nějaké důkazy, ať je předloží. To pochopitelně nemohl a také na to již neměl co říci. Co se nestalo, nemůže dokázat ani parlamentní komise. A ta mi nic nedokázala. Neměla ověřené a pravdivé informace a na domněnkách se seriózní práce stavět nedá. Na tom jsme se rozešli. Dva roky, do doby než jsem dosáhl vojenského důchodového věku, jsem tak pracoval na generálním štábu. Zažil jsem tam za tu dobu tři náčelníky generálního štábu. Generál Slimák skončil ve funkci v roce 1991, ale v armádě se udržel až do roku 1993, kdy odešel po rozdělení republiky do slovenské armády. Generál Pezl, propuštěný z armády v roce 1971 a reaktivovaný po Listopadu, byl náčelníkem generálního štábu v letech 1991–1993. Ten třetí, generál Nekvasil, mi pak v roce 1995 přečetl kádrový rozkaz o propuštění do zálohy. Moje vojenská kariéra skončila po téměř 40 letech 31. prosince 1995. Z armády jsem odcházel v hodnosti generálporučíka.

195


5.10.2012 16:02:35

Listování minulostí naší armády

Operační plánování použití armády v minulosti Dny, měsíce a roky plynuly a v poklidu jsem se zabýval chalupařením, na které jsem v minulosti neměl čas. Občas jsem si našel na pár měsíců příležitostnou práci a přiznávám, že armáda mi vůbec nechyběla. Tento relativní klid narušil v roce 2003 telefonát mladého historika pana Karla Siebera, který mě požádal o rozhovor. Domluvili jsme se na schůzce a zanedlouho jsme se sešli u mě doma.* Informoval mě o tom, že se podílí na práci v rámci mezinárodního projektu Paralelních dějin NATO a Varšavské smlouvy. V souvislosti s touto prací již uskutečnil celou řadu besed s bývalými příslušníky československé armády, generály, kteří dříve pracovali na generálním štábu a ve vysokých funkcích v armádě. Protože jsem jedním z nich, chtěl by znát můj názor na některé otázky týkající se především operačního plánování. Důvodem jeho návštěvy u mě byl právě můj názor na dokumenty, které se objevily v archivu. Celkem nedávno byl nalezen v archivu armády přísně tajný operační plán na možné použití naší armády za války, zpraco* Celý Rozhovor s gen. por. Ing. Mojmírem Zachariášem ve Praze 14. října 2003 (Interview with Gen. Por. Ing. Mojmír Zachariáš conducted by Karel Sieber, 14 October 2003) je ke stažení na adrese http://php.isn.ethz. ch/collections/colltopic.cfm?id=16858&lng=en.

196


5.10.2012 16:02:35

vaný v roce 1964. Nechtěl jsem věřit vlastním uším, že dokument, který podléhal zvláštnímu režimu utajení, a proto měl být po nahrazení novým plánem zničen, byl nalezen nepoškozený v archivu. Kopii tohoto plánu přinesl sebou a požádal mě, jestli bych se k němu po prostudování mohl vyjádřit. Zajímala ho především reálnost plánu a také to, zda se domnívám, že tento dokument je vůbec pravý. Řekl, že pokud se dohodneme na další schůzce, bude mít ke mně i další otázky. Tak jsem byl po letech požádán k návratu do minulosti. V době, kdy byl výše jmenovaný plán zpracován, jsem byl velitelem tankové roty a o podobných dokumentech jsem neměl ani nejmenší představu. Souhlasil jsem nicméně s požadavky pana Siebera, převzal od něho kopii plánu a slíbil, že do týdne se můžeme opět sejít. Dokonce jsem byl zvědav, jak před čtyřiceti lety nejvyšší velení armády uvažovalo, a těšil jsem se, co se dozvím. Se zájmem jsem si nejprve přečetl celý Plán použití Československé lidové armády v době války z roku 1964, abych získal celkovou představu a pochopil, co měli jeho tvůrci v úmyslu. Potom jsem si vzal k ruce mapu naší republiky a západní části Evropy, kde mělo dojít k plánované operaci. Tužkou jsem si zakreslil směry a stanovené úkoly. Změřil jsem jejich přibližné šířky a hloubky a také dobu stanovenou na jejich splnění. Získal jsem tak konkrétní představu o plánu operace. Plán byl založen na použití jaderných zbraní na sestavu protivníka a do hloubky jeho území. S využitím těchto úderů se pak mělo přejít do útočné operace v celém útočném pásmu, zničit protistojící vojska protivníka a do sedmi dnů vyjít až na hranici s Francií. Dále se předpokládalo rozvíjet útočnou operaci do hloubky území Francie. Již první pohled na takto upravenou mapu jasně hovořil o velmi vysokých tempech, kterých mělo být dosaženo v útoč-

197


5.10.2012 16:02:35

né operaci. Plán také stanovil příliš hluboké úkoly pro útočící vojska. Nyní bylo na řadě posouzení jednotlivých částí plánu. Jako první přišly na řadu „Závěry z hodnocení protivníka.“ Tuto část zpracovával pravděpodobně osobně náčelník zpravodajské správy, případně se svým zástupcem. Jejich úkolem bylo nejenom zhodnocení protivníka, který mohl působit proti naší armádě, ale „vymyslet“ za něho jeho zámysl činnosti. To znamenalo, že se musel rozhodnout za nepřítele, jak by asi měl použít svoje prostředky proti nám. Zpracovatel této části plánu k tomu mohl použít některé zkušenosti ze cvičení, které NATO v našem zájmovém prostoru uskutečňovalo a ostatní již záviselo pouze na jeho představivosti a odvaze, jak se dokázal převtělit do role protivníka. Bylo to tak proto, že NATO své plány dokonale utajovalo a tají je do dnes. Dokázal celkem přesně spočítat, kolik a jaké prostředky může protivník použít do našeho pásma, kolik to může být divizí, odpalovacích zařízení jaderných zbraní, jaké a kolik má tanků, děl nebo letectva. To nebyl problém, protože jsme se navzájem sledovali, prováděli průzkum všemi prostředky a věděli o potenciálním protivníkovi téměř vše. Zpracovatel však nemůže jednoznačně, a tím i reálně, stanovit, jaký bude zámysl protivníka. Myšlenkovou činnost velitelů a štábů jsme odhalit neuměli. Z toho potom mohou vyplývat i některé nepřesnosti, které ovlivní reálnost námi přijímaných rozhodnutí. Z hodnocení protivníka nebylo vůbec zřejmé, za jaké situace by mohlo dojít k válečnému konfliktu. Zda předcházelo nějaké období narůstání napětí, doplňování vojsk na válečné počty, mobilizování dalších sil a prostředků, rozvinování týlových a technických útvarů a zařízení, kterým dnes říkáme

198


5.10.2012 16:02:35

logistika. To vše je nezbytné, pokud by se protivník připravoval k zahájení bojové činnosti, a jsou to jasné příznaky válečných příprav, které se nedají utajit. Pokud by se vojska NATO připravovala na útočnou činnost, předcházela by tomu zvýšená aktivita průzkumu a opatření na státní hranici, která byla z obou stran připravena k obraně a na zatarasení směrů. A přejít přes Český les a Šumavu jako na výletě, to si neuměla představit ani jedna proti sobě stojící strana. Něco jiného je udělat rukou na mapu několik barevných čar a šipek a zcela něco jiného je umět si představit, že pod těmi šipkami jedou nebo útočí vojska, jedou tanky, transportéry a děla, přesunují se velitelská stanoviště a týly. Příhraniční pásmo jsou jen hory, úzké a křivolaké lesní cesty a kdekoliv mohou být miny, zátarasy a překážky bráněné nepřítelem. Na našem směru byl pouze jediný průsmyk, kde by bylo možné alespoň částečné vést bojovou činnost rozvinutými jednotkami, a to byl Všerubský průsmyk široký od dvou do čtyř kilometrů. I to však bylo možné pouze do malé hloubky, která končila za hranicí na německém území v lesích. Protivník by asi také neplánoval operační výsadky do prostorů Krkonoš a Jeseníků, jak je to v tomto jeho zámyslu v našem operačním plánu zakresleno. Souhlasit se dá s výsadkem do prostoru Moravské brány. Cílem operačních výsadků je činnost a ovládnutí důležitých prostorů v hloubce sestavy protivníka, která usnadní útočícím vojskům splnit operační cíl a zabrání v přísunu operačních záloh. Naše operační zálohy by však asi nešly z východu přímo přes Krkonoše nebo Jeseníky. Něco jiného je ovládnutí komunikačních uzlů, mostů a předmostí na Labi a Vltavě, o čemž náš expert vůbec neuvažoval. Nelze

199


5.10.2012 16:02:35

podceňovat protivníka a to se zřejmě při jeho hodnocení stalo. Za velmi zavádějící je dnes nutno považovat poměry sil, které byly tehdy zpracovány. Pokud při plánování jakékoliv operace vycházíte z nesprávných poměrů sil, jste jimi ovlivněni k nesprávnému a nereálnému plánu použití vojsk, a tak již předem odsouzeni k neúspěchu nebo krachu. Poměry sil byly totiž zpracovány pouze jako kvantitativní hra s čísly: V pásmu činnosti Československého frontu je možný na celou hloubku operace tento poměr sil: – divize 1,1 ku 1,0 – tanky a samohybná děla 1,0 ku 1,0 – dělostřelectvo a minomety 1,0 ku 1,0 – bojové letouny 1,1 ku 1,0 vše ve prospěch Československého frontu. Tato závěrečná poznámka je zcela mylná. I na první pohled je zřejmé, že ve prospěch našeho frontu nebylo téměř nic, a jedna desetina v celkovém poměru sil nic neznamená a je více než zavádějící. Ta jedna desetina v poměru sil je pro vedení operace bezvýznamná tím spíše, že to byl výsledek pouze početního srovnání sil bez započítání kvality. I v divizích, kde byl poměr o desetinku lepší pro nás, nebylo asi bráno v úvahu, že jejich divize je početně víc naplněná a má také více zbraní a prostředků. Ale budiž, vezměme poměr sil jako početně vyrovnaný. Pak zabezpečoval úspěšné vedení obranných bojů a obranných operací u obou protistojících stran. Pro útočnou operaci a předpokládaný úspěch je však nezbytné dosažení tří až čtyřnásobné převahy na rozhodujících směrech k prolomení nepřátelských postavení a zničení protistojících uskupení vojsk, které je brání. Aby bylo této převahy dosaženo, musí být vytvořeno odpovídající úderné uskupení, vojska a techni-

200


5.10.2012 16:02:35

ka se musí přisunout a soustředit. K tomu je potřeba nejen čas, ale také i potřebný prostor s dostatkem komunikací. A to je v příhraničním prostoru naší západní hranice největší problém. Lesní masivy Českého Lesa a Šumavy neumožňují odpovídající manévr vojsk a jejich soustředění před státní hranicí. Následné překonávání těchto lesů je možné pouze v kolonách po silnicích a cestách, které není problém zatarasit a bránit palbou pozemních jednotek, palbou dělostřelectva a údery letectva. Tak by bylo velmi obtížné a asi i nemožné přesunout potřebné síly a prostředky již k přednímu okraji obrany nepřítele. Z toho lze vyvodit odpovídající závěr, že možný útok by byl zastaven již na státní hranici. Přístupové komunikace by byly zničeny a postup vojsk by byl velmi problematický. Pouze dostat se přes státní hranici by bylo velmi složité. A co by bylo dále? Jaké tam budou výbušné a nevýbušné zátarasy, kde budou miny a minová pole, bráněná protivníkem? Ani v mírových podmínkách nebylo možné rozvinout vojska s technikou před státní hranicí, natož po případném zahájení konfliktu pod palbami a údery protivníka. Pokud by měla být vedena bojová činnost za použití jaderných zbraní, jak tento plán také předpokládal, staly by se tyto prostory absolutně neprůchodné. Co je však horší, nebyla vůbec hodnocena kvalitativní stránka poměru sil. Německé a americké divize měly v té době kvalitnější a účinnější zbraně a techniku. Dělostřelectvo mělo větší dostřely a také pozemní vojsko mělo v té době modernější tanky, protitankové prostředky, obrněné transportéry a lépe vyzbrojené letouny raketami s větším dosahem než naše letectvo.

201


5.10.2012 16:02:35

Do našich divizí se teprve začaly zavádět tanky T-54 a hodně divizí, především druhosledových a mobilizovaných bylo stále vyzbrojeno starými tanky T-34. Obrněné transportéry se u nás také teprve zaváděly a u druhosledových divizí nebyly vůbec, takže pěchota se přesunovala na nákladních autech. Dnes bych se nebál říci, že celý plán byl pouhou iluzí a vyjádřením toužebných přání maršálů a generálů sovětského generálního štábu. Vycházel z nereálných podkladů, ale musel být jako direktiva z Moskvy rozpracován na naše podmínky a použití Československého frontu. Podceněn a fakticky vůbec nevyhodnocen byl vliv terénu. Ostatně s tím jsem se při studiu v Akademii generálního štábu v Moskvě setkal. Šumavu a Český les nepovažovali sovětští operátoři za nějakou překážku. Nedokázali si představit, že i nevysoké hory mohou být vážným problémem pro přesuny a manévr vojsk. Umí si snad někdo představit, co by se stalo, kdyby obě strany použily, tak jak plánovaly, více než 100 jaderných úderů každá? Znamenalo by to konec lidstva. Bylo by to asi tak jako v oné dobové anekdotě: „Z přivrácených svahů by se staly svahy odvrácené, a pokud by u nás někdo ještě žil, mohl by si zazpívat ‚Kde domov můj‘.“ Za výše popsaných podmínek a nereálného hodnocení protivníka i vlastních možností byly také zcela nereálně stanovené cíle a hloubky úkolů v operaci. Vůbec není v plánu řešena otázka, jak by vojska překonávala široké vodní toky, jako je Dunaj, Lech, Neckar, a především Rýn, kde by byly se vší pravděpodobností zničeny mosty a které by se tak staly velmi silnou přírodní překážkou, o kterou by se muselo bojovat. Nebylo možné první den proniknout do hloubky 100 kilometrů na území Německa tak, jak

202


5.10.2012 16:02:35

bylo plánováno, a v podstatě bez druhých sledů zničit první sled protivníka a následně ovládnout za 7–8 dní celé území Německa až k hranicím s Francií na hloubku 500 až 600 kilometrů. Plán předpokládal dosažení těchto temp s použitím jaderných zbraní na protivníka s překvapením, nenadále pro něho, strategickými prostředky Spojeného velení. Údery by však byly provedeny od hloubky 100 až 150 kilometrů za naši státní hranici a hlouběji. To by znamenalo, že protivník do této vzdálenosti od naší státní hranice by nebyl zničen jadernými údery a byl by tak hlavním objektem útoku Československého frontu. Za touto hloubkou by pak byla totálně zničená, neprůchodná a vysoce zamořená krajina. Úroveň radiace by byla tak vysoká, že za několik dní pobytu v ní by zahynulo vše živé včetně útočících vojsk. Jaderné zbraně však měly použít obě válčící strany. Kdo by tedy vedl naši útočnou operaci, pokud by na nás nepřítel provedl stejné množství jaderných úderů jako my na něho? Dokáže si někdo představit, jak by vypadalo válčiště při jaderné válce? Takové otázky si tvůrci plánu nepřipouštěli a nechtěli znát odpověď. Závěr z mého hodnocení předloženého plánu je jednoznačný: Plán je sice autentický dokument, ale nerealizovatelný. Je zpracován na základě nesprávného hodnocení potencionálního protivníka, neobjektivního hodnocení stavu a možností vlastních vojsk, a tím i na nesprávně spočítaných poměrech sil. Postrádal hodnocení a vliv terénu na činnost vojsk. Vše je zpracováno tak, aby bylo alespoň na mapě možno zdůvodnit a obhájit úkol, který byl pro československou armádu postaven. Naše velení muselo za každou cenu splnit úkol, který dostalo v Moskvě, i když je z nalezených dokumentů zřejmé, že o jeho reálnosti také pochybovalo.

203


5.10.2012 16:02:35

To jsem panu Siebrovi při našem dalším setkání sdělil. Uklidnil mě informací, že nejsem sám ve svém názoru a že je tak tento plán hodnocen všemi našimi generály, se kterými mluvil a kteří měli možnost se s ním seznámit. Další otázka pana Siebra byla směřována na použití prostředků jaderného napadení, a jestli mohu potvrdit, že na našem území byly vybudovány sklady jaderných zbraní.

Měli jsme jaderné zbraně? Není tajemstvím, že naše armáda byla vyzbrojována taktickými a operačně taktickými raketami. Již divize měla ve své organizační struktuře raketový oddíl, armády a okruh potom raketové brigády. Obsluhy byly vycvičené a na cvičeních i v plánech se počítalo s jejich použitím jak s konvenčními, tak i s jadernými hlavicemi. Totéž platilo i pro letectvo. Nikdo, nebo spíše skoro, nikdo ovšem nevěděl, jestli jsou na našem území skladovány jaderné zbraně. Když se mě proto zeptal v roce 2003 pan Sieber, jestli byly na našem území tyto prostředky, odpověděl jsem, že jsem je sám neviděl, ale že na našem území po roce 1970 určitě byly. Byly ve speciálních skladech střežených sovětskými specialisty a naše technické brigády pravidelně nacvičovaly jejich převzetí a dodání raketovým oddílům. Tyto nácviky probíhaly v jiných prostorech, aby nebyla vyzrazena jejich dislokace, a podle doby jejich trvání, které se měřily na několik hodin včetně předání raketovým oddílům, bylo jasné, že jsou na našem území a také nedaleko od předpokládaných směrů působení raketových vojsk. Později byly skutečně nalezeny.

204


5.10.2012 16:02:35

Operační plánování použití armády v 80. letech Poslední část našeho rozhovoru se týkala přechodu od útočného k obrannému plánování ve druhé polovině 80. let, kdy jsem se ho jako velitel armády a velitel Západního vojenského okruhu již účastnil. Po předchozích útočných variantách operačních plánů, které byly zpracovávány jako hlavní a také jediné, došlo ve druhé polovině 80. let ke zpracování i obranné varianty. Tato varianta vycházela z předpokladu, že je nejprve nutno uvést armádu do plné bojové pohotovosti, rozvinout její síly a prostředky na válečné počty a připravit se na odražení agrese nepřítele. Teprve po splnění úkolů obranné operace a zničení protivníka, který by se pokusil proniknout na naše území, měla být vojska připravena na přechod do útočné operace. Dá se říci, že poprvé v poválečné historii plánování použití armády v případném konfliktu bylo přistoupeno k reálnějšímu zpracování plánu. Plán počítal s přikrytím státní hranice prvosledovými bojeschopnými silami a prostředky během několika hodin a také s doplňováním a mobilizací ostatních útvarů, svazků a zařízení, na což bylo počítáno se 2–3 dny, a také s operačním rozvinováním v trvání 5–7 dnů. Byla to doba potřebná na přivedení našeho frontu do použitelného stavu jak v obranné, tak i v útočné operaci. Plán vycházel z podrobného hodnocení možností protivníka a předpokládal, že agresorem a tím, kdo zahájí útočnou činnost, bude uskupení vojsk NATO z území SRN. Počítal také s použitím jaderných zbraní na obou stranách. Přesto jsou v něm některé zvláštnosti, pokud ho srovnáváme s předchozími operačními plány. Jako hlavní úkol československé armády stanoví operační směrnice její stálou po-

205


5.10.2012 16:02:35

hotovost k organizovanému přechodu z mírového stavu na válečný v krátkých časových lhůtách k odražení agrese a dále k rozhodnému zničení nepřítele v součinnosti se sovětskou armádou a ostatními armádami členských států Varšavské smlouvy. Z takto postaveného úkolu je zřejmé, že nejprve musí být armáda přivedena do bojové pohotovosti, doplněna na válečné počty a rozvinuta v plánovaných prostorech pro vedení obranné operace s cílem odrazit agresi. To by zabralo několik dnů. Naše armáda jako celek nebyla schopna provádět bojovou činnost okamžitě. Tou další zvláštností plánu z 80. let je fakt, že i přes všechny změny, je jako první a hlavní v tomto plánu uvedena útočná operace, i když je v něm formulace – „být připraven k přechodu do útoku na směru... “, což by mohlo znamenat, že je zahajována po předchozí obranné operaci. Teprve jako druhá v pořadí je v plánu zařazena obranná operace. Obě operace, jak obranná, tak i útočná počítají s použitím jaderných zbraní, a to více než s dvojnásobným množstvím oproti plánům v roce 1964 (více než 340 jaderných úderů). Jinak řečeno – sice jsme vycházeli z předpokladu, že útočníkem budou západní vojska, ale byli jsme také připraveni zahájit útočnou operaci. Je v tom rozpor mezi proklamovanou změnou a faktickými opatřeními. Podstatnou změnou v útočném plánu jsou také stanovené úkoly pro vojska, kde se doba na jejich vyplnění prodloužila na dvojnásobek, tedy na 14–15 dní. Skutečně obrannou variantou se stal až plán z roku 1990, který však neměl dlouhého trvání, protože nám „nepřítel zmizel“ a Varšavská smlouva se zanedlouho rozpadla. Tak skončila éra 45 let trvajícího nepřátelství mezi naší republikou a Německem, doba ostnatých zátarasů a přísně

206


5.10.2012 16:02:35

střežené státní hranice. Pokračovalo však vyjasňování okolností, za jakých jsme se v minulosti obviňovali vzájemně z toho, kdo je nebo měl být agresor.

Konference u kulatého stolu ve Stockholmu V roce 2004 se mi ještě jednou ozval pan Sieber s tím, že mezinárodní projekt Paralelní dějiny NATO a Varšavské smlouvy bude mít pokračování na akci pořádané ve Švédsku. Na duben 2006 je naplánováno setkání bývalých protivníků NATO a Varšavské smlouvy. Měl se konat kulatý stůl na téma Válečné plánování na Evropském válčišti. Organizuje ho Stockholmský mezinárodní institut (SIPRI) společně se Švédskou národní univerzitou obrany a ve spolupráci s Holandským institutem válečné historie a Projektem paralelní historie a bezpečnostní spolupráce. Na celé akci se podílela ještě celá řada institutů a vojenských historiků z Evropy a Ameriky. Byl jsem dotázán, zda se mohu a chci tohoto setkání bývalých protivníků zúčastnit. Nebyl jsem jediný, kdo byl osloven, ostatní generálové z nějakých důvodů odmítli. Dlouho jsem neváhal, a tak jsem koncem roku 2005 dostal oficiální pozvánku ze Stockholmu a po nějaké době i letenku. S pozvánkou přišel i program plánovaného setkání a seznam účastníků. Již po přečtení jmen jsem poznal bývalého velitele 2. armádního sboru německého Bundeswehru generála Leopolda Chalupu, který v době mého velení 4. armádě, velel tomuto sboru za naší západní hranicí. Původem to byl sudetský Němec, narozený před válkou v naší republice. Byl jsem docela zvědav na setkání s ním a také na jeho názory. Před zahájením jednání ve Stockholmu jsem

207


5.10.2012 16:02:35

k němu přišel a česky se ho zeptal, jestli ještě umí češtinu. Odpověděl, že ne, ale otázce rozuměl. Jména dalších účastníků mi nic neříkala. Byl tam jeden polský generál v záloze, čtyři američtí, jeden švédský a jeden britský. Jednoho profesora a dva generály vyslalo Rusko. Dalších deset účastníků byli profesoři a historici z nejrůznějších institutů a univerzit. Jednání probíhala na švédské univerzitě obrany. Jednacím jazykem byla angličtina a ruština. Oba jazyky byly všem tlumočeny do sluchátek. Přepnul jsem si na ruský překlad a se zájmem sledoval průběh konference. Po úvodním vystoupení ředitele švédského institutu jsme se všichni navzájem představili a uvedli své vojenské funkce od roku 1980. Jako všude ve své minulosti, byl jsem i tady ze všech bývalých armádních funkcionářů nejmladší. První den jednání byl věnován plánování válečných operací na Evropském válčišti bez použití jaderných zbraní. Byl jsem nejvíce zvědav na vystoupení generála Chalupy. Nebudu podrobně líčit vše, co řekl. Podstatné je to, že Varšavskou smlouvu označil za agresivní pakt. NATO mělo podle něj plánovat od samého počátku pouze obranné operace a na jiné – útočné – se ani nepřipravovalo. Dokonce tvrdil, že jejich vojska ani necvičila útočnou činnost. Ve stejném duchu vystupovali všichni západní vojenští i civilní účastníci konference. Navíc tvrdili, že neexistují žádné útočné operační plány NATO, na rozdíl od plánů Varšavské smlouvy a jejich armád, které prokazují jejich agresivní cíle. Podle mého názoru nemluvili pravdu. Tím mě dost pobavili a ve svém vystoupení jsem reagoval na tato tvrzení názorem, že asi neexistuje na světě vojenská akademie, která by připravovala budoucí velitele jenom na vedení a organizaci obrany a jejich prostřednictvím násled-

208


5.10.2012 16:02:35

ně i svá vojska připravovala pouze k vedení obranných bojů. Navíc, jak všichni dobře vědí, že i pro obranu a vedení obranných operací jsou nezbytné a také jsou jejich součástí útočné prvky, jako je například protizteč nebo protiúder, což je ve skutečnosti útok. Těžko se argumentuje, když oni mají u nás v archivech nalezené a odtajněné plány útočných operací našich armád a svoje plány dokonale tají. Přes to existovaly důkazy rozvědky o tom, že při prováděných cvičeních s vojsky plánovali útočné operace a také jaderné údery na důležitá centra do hloubky území Varšavské smlouvy. Samotné údery letectvem a raketovým vojskem neřeší vše a ke splnění úkolů operací je nezbytné i obsazení území pozemním vojskem. A proto musí být i připravena a detailně rozpracována útočná operace. Vystoupil jsem po svém „protivníkovi“ generálu Chalupovi. Uvedl jsem, že jsme měli plány na útočnou i obrannou operaci, ale ta vždy vycházela z nebezpečí možného napadení vojsky NATO, které jsme považovali za agresory. Teprve tehdy, když byly objektivně zjištěny průzkumem informace o válečných přípravách vojenských uskupení za naší západní hranicí, byly zahájeny přípravy našich vojsk k bojové činnosti. Reagovali jsme na vývoj vojenské situace za naší západní hranicí. S generálem Chalupou jsme se shodli na názoru, že obě strany byly připraveny bránit své území již na státní hranici a že by bylo velmi složité, kdyby se jedna nebo druhá strana pokusila překonávat pohraniční hory připravené protivníkem k obraně. A to měly obě strany velmi dobře zabezpečené. Byly připraveny zátarasy, minová pole, obranná postavení jednotek podél státní hranice a celá řada umělých a přírodních překážek. I samotný horský terén byl velmi vážnou a jen

209


5.10.2012 16:02:35

těžko průchodnou překážkou. Neumožňoval by také v podstatě žádný manévr. Tak jsme se vzájemně obviňovali z agrese, až jsme dospěli k poznání, že ve skutečnosti ani jedna strana nechtěla útočit jako prvá a armády byly pouze loutkami v rukou politiků.

Bylo ohroženo Polsko v roce 1981 agresí Varšavské smlouvy V průběhu prvního dne dostal zajímavou otázku i polský generál Tadeusz Pióro, co ví o možné agresi vojsky Varšavské smlouvy do Polska v prosinci 1981 v souvislosti s nepokoji a činností polské Solidarity. Odpověděl, že o ničem takovém neví. Nejen on neměl žádné informace. Jak se ukázalo, tak ze dvou stovek odtajněných dokumentů až v roce 2011 a po jejich analýze odborníky NATO ani polská rozvědka, ani NATO neměly informace o připravovaném zásahu do Polska. Jediný, kdo něco věděl nebo tušil nebo to aspoň tvrdil, byl generál Jaruzelski a jemu nechtěl nikdo v té době věřit. Ten podle svého tvrzení vyhlášením výjimečného stavu zabránil zlu daleko horšímu, okupaci Polska, obdobně jako se to stalo v Maďarsku v roce 1956 nebo v Československu v roce 1968. Pokud by však vojska Varšavské smlouvy vstoupila na území Polska, byla by situace mnohem horší, než tomu bylo v Maďarsku v roce 1956. Polská armáda byla mnohem lépe vyzbrojena a byla také početnější než tehdy maďarská. Také staleté antipatie k Rusku by sehrály významnou roli v případném konfliktu. Během jednání ve Stockholmu jsem informoval účastníky, že se podle mého názoru vstup do Polska skutečně připravoval, jak o tom svědčí mimořádné cvičení i našich dvou divizí,

210


5.10.2012 16:02:35

které se pod řízením operační skupiny velitelství Západního vojenského okruhu urychleně přesunovaly po silnicích ze svých posádek do výchozích prostorů na jižní hranici s Polskem (cvičení „Krkonoše“). Musím poctivě přiznat, že zde jsem se mýlil. Zmíněné cvičení totiž neproběhlo v prosinci 1981, jak jsem tvrdil, ale o rok dříve. Byť toto cvičení, jak dnes vím, bylo formou nátlaku na polské vedení, o zásahu nerozhodovaly pouze hodiny a tento zásah neodvrátilo bezprostřední rozhodnutí generála Jaruzelského vyhlásit výjimečný stav, jak jsem se domníval. Není divu, že jsem nepřesvědčil generála Pióra, ani ostatní účastníky konference. Jen je zajímavé, že ruští zástupci se k této diskusi vůbec nepřipojili. První den jednání skončil vítězstvím rozumu (bohužel až po mnoha letech studené války a intenzivního zbrojení z obou stran) a závěrem, že obě strany se podezřívaly z útočných agresivních plánů, ale ani jedna se k tomu v minulosti neodhodlala. Vojáci měli asi nejlepší představu o tom, co by znamenal vojenský konflikt rozpoutaný ve střední Evropě a co by to bylo za celosvětovou katastrofu. Zajímavé bylo vystoupení ruského profesora Cygička, který byl již v šedesátých letech pracovníkem státního institutu, který se zabýval zkoumáním možných následků jaderných zbraní. Uvedl, že již tehdy předložili nejvyšším armádním, stranickým a státním představitelům svoji studii, která jednoznačně prokazovala nesmyslnost použití jaderných zbraní, neboť by to nevyhnutně vedlo ke zkáze veškerého života na zemi. Jejich studie byla přijata a dokonale utajena před politickým a armádním a vedením států Varšavské smlouvy, a tak mohlo být „úspěšně“ pokračováno ve zbrojení a vyostřování

211


5.10.2012 16:02:35

mezinárodněpolitické situace. Celkové počty jaderných zbraní se šplhaly do tisíců a ani jedna strana si nedělala starosti s budoucností lidstva. Obě to řešily „rovnováhou“ sil a protředků předurčených k ničení. Vojenský průmysl dál vyráběl zbrojní arzenál a nejvyšší vojenské špičky plánovaly jaderné varianty války. Profesor Cygičko uvedl, že vývoj jaderných zbraní a jejich nosičů v Sovětském svazu byl pouze odpovědí na zbrojní aktivity Západu. Tak se obě strany opět vzájemně obviňovaly z toho, kdo byl větší agresor. Dnes se ani nechce věřit, že již před čtyřiceti lety věděli nejvyšší funkcionáři armády o nesmyslnosti jaderného konfliktu, vše dokonale tajili a dále plánovali jaderné varianty a jak co nejlépe zničit lidstvo. Celý druhý den konference byl věnován jadernému plánování a také plánování operací v osmdesátých letech, na kterém jsem se také podílel. Stručně jsem se vyjádřil k názoru, zda byly tyto naplánované operace proveditelné v daných podmínkách a splnitelné ve svém rozmachu a čase. Uvedl jsem, že v této době jsme plánovali obrannou operaci k obraně vlastního území a po zastavení a zničení protivníka, který by vnikl na naše území, byl teprve naplánován přechod do útočné operace. Řekl jsem také svůj názor, že pokud by měly být tyto operace provedeny za použití jaderných zbraní, neměl by kdo útočit. Krajina by byla zdevastovaná a vojska zničená. Obdobný názor měli i ostatní účastníci konference a shodli jsme se na názoru, že jaderná varianta války by byla zhoubou lidstva a jako taková neuskutečnitelná. Třetí a závěrečný den konference jsme si potřásli rukama, rozloučili se a vyfotili před budovou švédské univerzity obrany a postupně odletěli do svých zemí.

212


5.10.2012 16:02:35

Celá konference byla zaznamenaná a zveřejněna na internetových stránkách mezinárodního institutu SIPRI, který má své sídlo ve švédském Stockholmu. V roce 2007 byl pak vydán sborník z konference jako publikace Střediska obranných studií z Curychu.*

Byli jsme agresoři, nebo jsme se připravovali k obraně našeho území? V roce 2006 se na mě obrátil Dr. Petr Luňák, historik a koordinátor základních programů a také vedoucí informačního oddělení generálního tajemníka NATO. Byl rovněž jedním z účastníků konference ve Stockholmu, kde jsme se seznámili. Již tam se zmínil o tom, že připravuje k vydání publikaci ojedinělého souboru dokumentů, které byly nalezeny ve Vojenském ústředním archivu a týkaly se operačního plánování použití Československé armády. Byl to vskutku ojedinělý materiál, včetně názorů na jeho zdůvodnění bývalými vedoucími funkcionáři naší armády včetně ministrů obrany a jejich zástupců. V uvedených dokumentech byla celá řada vojenských zkratek a formulací, které potřeboval přeložit nebo vysvětlil. Domluvili jsme se na tom, že až to bude aktuální, může mi zavolat. To se také stalo a brzy jsem dostal několik stránek zkratek, které jsem vysvětlil a přepsal do srozumitelného jazyka pro nevojáky. * Sborník z konference Hoffenaar J., Findlay Ch. (eds.), Military Planning for European Theatre Conflict in the Cold War. An Oral History Roundtable Stockholm 24–25 April 2006 in Zürcher Beiträge zur Sicherheitspolitik, Nr. 79, November 2007, Center for Security Studies, ETH Zurich je ke stažení na adrese http://www.isn.ethz.ch/isn/Digital-Library/Publications/Detail/?id=46280&lng=en.

213


5.10.2012 16:02:35

Pan Luňák knihu v roce 2007 vydal pod názvem Plánování nemyslitelného* s velmi zajímavým, asi osmdesátistránkovým úvodem, ve kterém rozebírá jednotlivé etapy po desetiletích. Jeden výtisk mi věnoval a zároveň požádal o můj názor. Se zájmem jsem si přečetl nejen jeho analýzu, ale také veškeré shromážděné dokumenty. Analýza po desetiletích je napsaná dobře, má však jeden zásadní nedostatek. Je provedena tímto historikem ne jeho vinou poněkud jednostranně. Měl možnost se seznámit pouze s dokumenty a tehdejšími názory velení Varšavské smlouvy a jejími představiteli, které byly nalezeny v archivech, tedy těch, kteří „plnili stanovené úkoly“. Dokumenty však nevyjadřují názory případných oponentů, kterých nebylo málo – nemohli se tehdy veřejně nebo oficiálně vyjádřit. Navíc nemohl srovnávat fakta a argumenty s obdobnými materiály a názory u NATO, které nutně musely existovat a jsou dosud utajené. Nevěděl tedy, z čeho vycházely plány Varšavské smlouvy, jaké konkrétní podklady mělo její velení k dispozici, co vědělo o plánech, možnostech a také pravděpodobných zámyslech NATO. Operace se nedají „vařit z vody“. Musí vycházet z podrobných analýz a znalosti stavu pravděpodobného protivníka a nedá se pochybovat o tom, že by rozvědka nic nevěděla. Operační plány nemohly vyjadřovat pouze nějaká přání a snahy sovětských maršálů. To by bylo asi hrubé podcenění jejich znalostí a možností. Bez znalostí obdobných plánů NATO, pokud existovaly, je těžké objektivně hodnotit danou situaci a nalezené operační plány. Převedeno do srozumitelného jazyka čtenáře je to totéž, jako řešit dopravu pouze v jednom směru a nepočítat s tím, * Luňák P. (ed.), Plánování nemyslitelného. Československé válečné plány 1950–1990, Praha 2007; 2. vydání Praha 2008.

214


5.10.2012 16:02:35

že by mohl jet také někdo v protisměru. A ten se vší pravděpodobností „jel“. Přesto je tato kniha velmi zajímavá a poučná. Nepovažuji se za zcela objektivního, ale všichni známe z minulosti „obranné operace“, Spojených států amerických ve Vietnamu, Panamě, Iráku, Afghánistánu a ještě celou řadu jejich dalších aktivit po celém světě. Jsem si samozřejmě vědom toho, že šlo o konflikty jiného typu než by bylo případné střetnutí NATO a Varšavské smlouvy, ale účast v těchto válečných konfliktech nebylo v ani jednom případě vedením obranných operací. V případě amerického agresivního vedení války ve Vietnamu nešlo jen o vedení útočných operací, ale také o vyhlazovací válku proti civilnímu obyvatelstvu. Proto lze pochopit obavy vojenského velení Sovětského svazu a jejich plány, namířené proti tehdy největšímu agresorovi, kterým byly pro Varšavskou smlouvu USA a NATO. A těžko potom mohu věřit tomu, že USA neplánovaly žádnou útočnou operaci v Evropě. Snad se jednou podaří proniknout do tajných archivů NATO a USA, kde se skrývá mnoho zatím pro nás neznámého. A co se týče nás? Opět jsem se vrátil k plánování operací. Byli jsme podezíráni ze strany NATO, a to bylo potvrzeno i na konferenci ve Stockholmu v roce 2006, z agresivních, rozuměj – útočných – plánů. Je pravda, že jsme plánovali útočné operace. Jako prvořadé však byly v osmdesátých letech plány na odražení možné agrese ze strany NATO o po jejich případné úspěšné realizaci, to jest po zastavení a zničení protivníka, který vnikl na naše území, provést přechod do útočné operace. Využil jsem možností historika pana Siebra, který má možnost pátrat v archivech, a požádal ho o vyhledání odborného vojenského měsíčníku Vojenská mysl. Byl to tajný odborný časopis, vydávaný vedením armády pro velitele a štáby naší

215


5.10.2012 16:02:35

armády, ve kterém byly zveřejňovány nejnovější názory na armádu, vyzbrojování, vedení operací a vše, co je v dané době pro vedení soudobého boje aktuální. Moje názory se potvrdily. Například srovnání odborných studií a zveřejněných názorů v letech 1987 až 1990 potvrzují, že poměr jednotlivých článků obrana vs. útok je následující: v roce 1987 21 : 10 v roce 1988 29 : 13 v roce 1989 19 : 10 v roce 1990 34 : 2. Tedy jednoznačně převažují články zaměřené na přípravu velitelů a štábů především k vedení obranných bojů a operací a vyvrací neodborný a zkreslený názor nejen „západních odborníků“ na agresivní a útočný charakter naší armády. Poslední moje veřejné vystoupením bylo v roce 2007, kdy jsem byl kontaktován novinářem Mladé fronty DNES, který se dozvěděl o mém setkání s představiteli Občanského fóra v roce 1989. Chtěl napsat před listopadovým výročím článek o úloze, kterou jsem sehrál v souvislosti s možným použitím armády v kritické době roku 1989. Sešli jsme se a pohovořili o tehdejší situaci. Informoval jsem ho o mém setkání s panem Kocábem a Klausem a také i o výsledku tohoto našeho jednání. Druhý den pak vyšel v uvedeném deníku článek pod názvem: „Tanky zastavila schůzka s generálem.“* Byl jsem sice později slovně napaden generálem Vackem – a asi si to mysleli i jiní vedoucí funkcionáři naší armády – * Článek je k dispozici na adrese http://zpravy.idnes.cz/1989-tanky-zastavila-schuzka-s-generalem-dyq-/domaci.aspx?c=A071113_142943_domaci_nad.

216


5.10.2012 16:02:35

z toho, že jsem se „domluvil s Kocábem“ (rozuměj – zradil jsem), ale my jsme se na ničem nedomlouvali, pouze jsme si vyjasnili stanoviska. Jsem dodnes přesvědčen, že jsem se rozhodl správně a snad jsem i zabránil velkému krveprolití. A to je víc, než mylný názor několika neférových fanatiků z velení armády včetně ministra a náčelníka generálního štábu, který se zakrátko stal „poslušným ministrem obrany“ polistopadové vlády.

217


5.10.2012 16:02:35

Doslov

Uniforma byla součástí mého života bez několika měsíců 40 let. Prošel jsem v ní armádními funkcemi od velitele čety s 24 podřízenými až po velitele Západního vojenského okruhu s více než 100 000 vojáky. V závěru své vojenské kariéry jsem zastával i významnou vojensko-diplomatickou funkci. Bylo to místo hlavního představitele Československé lidové armády, zástupce náčelníka štábu Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy v Moskvě v roce 1990. Vzpomínám-li dnes na průběh své služby vojáka z povolání, dá se říci, že jako mladý poručík a nadporučík jsem byl vcelku spokojen se svým zaměstnáním. Čím vyšší jsem měl hodnost a funkci, tím to bylo náročnější a těžší. Posledních asi 10 let ve funkcích na stupni armáda a okruh jsem se střetával s nadřízenými a „soudruhy“ ve zbrani, kteří se snažili nejrůznějším způsobem ovlivňovat moji činnost, a to ne vždy pozitivně. Byl jsem v podstatě šikanován nadřízeným velitelem okruhu a utkával se i s představiteli Spojeného velení Varšavské smlouvy, kteří se snažili zasahovat do mé práce a mého velení. Služba nebyla lehká a vůbec se nedá srovnávat s prací a životem většiny obyvatel naší země. Za ta léta bylo daleko více nepříjemností a tragédií než úsměvných historek. Přibývaly i starosti s podřízenými a stresy vznikající v souvislosti s průběhem služby. Dnes, po mnoha letech a také za zcela jiné situace se mi zdá, že to byla mnohdy zbytečná oběť na úkor

218


5.10.2012 16:02:35

rodiny, která mě vídala jen velmi zřídka. Přesto to byla práce zajímavá, výjimečná a některé skutečné příběhy, které jsem uvedl, to snad dokumentují. K podřízeným, svým zástupcům a štábu jsem se choval slušně, a když to bylo nutné, také jsem je bránil před nadřízenými. Pokud jsem byl přesvědčen, že mám pravdu, nebál jsem se je hájit před kýmkoliv, včetně ministra. V té době si to nikdo nedovolil, a já tak hodně riskoval. Mohl jsem snad být odvolán ze své funkce, ale to by bylo spíše vysvobození než trest. To se však nikdy nestalo, a tak jsem se postupně zařazoval do kategorie „rebela“, který se jen tak nenechá ovlivňovat a jen tak se nikoho nezalekne. Mnohokrát jsem byl postaven před hodně složité rozhodnutí, jak se zachovat, jak řešit vzniklý problém, a musel jsem se spolehnout pouze na svůj úsudek a rozum, který mě naštěstí nikdy nezklamal. Před nejsložitějšími rozhodnutími jsem stál v roce 1989. Ne se vším, co se dělo před Listopadem ve společnosti a v armádě jsem totiž souhlasil. Domníval jsem se, že změny jsou nutné, otázkou byla jejich forma a provedení. Situace byla velmi složitá, na jedné straně jsem byl voják, který musel plnit rozkazy, na straně druhé jsem v žádném případě nechtěl způsobit krveprolití. Tehdy i dnes, po mnoha letech, jsem přesvědčen, že jsem se zachoval správně. Nepsal jsem tyto vzpomínky jako obhajobu, ale jako ukázku života vojáka, který prožil celý život v uniformě a – jak byl tehdy přesvědčen – ve službě pro svou vlast.

219


5.10.2012 16:02:35

Příloha 1 – Chronologie vojenské kariéry

Mojmír Zachariáš (* 1939) 1956–1959 Vojenské učiliště (Lipník nad Bečvou, Vyškov) 1959 poručík 1959–1961 velitel motostřelecké čety, 103. motostřelecký pluk (Milovice) 1961–1962 přeškolovacího kurz Vyšší vojenské učiliště (Vyškov) 1962–1963 velitel tankové čety, 103. tankový pluk (Milovice) 1963 nadporučík 1963–1967 velitel tankové roty, 103. tankový pluk (Milovice) 1967–1970 Vojenská akademie (Brně) 1970 major 1970–1972 náčelník štábu 13. tankového pluku (Čáslav) 1972–1974 velitel 7. tankového pluku (Jindřichův Hradec) 1974 podplukovník 1974–1976 Akademie generálního štábu (Moskva) 1976–1978 náčelník štábu 9. tankové divize (Tábor) 1978 plukovník 1978–1982 velitel 3. motostřelecké divize (Kroměříž) 1982 generálmajor 1982–1983 zástupce velitele 4. armády (Písek) 1983–1986 velitel 4. armády (Písek) 1986–1987 náčelník štábu Západního vojenského okruhu (Tábor) 1987 generálporučík 1987–1990 velitel Západního vojenského okruhu (Tábor) 1990–1991 štáb Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy (Moskva) 1991–1993 Institut pro strategická studia Federálního ministerstva obrany ČSFR (Praha) 1993–1995 Generální štáb Armády ČR 1995 odchod do důchodu

220


5.10.2012 16:02:35

Příloha 2 – Základní struktura pozemních jednotek ČSLA k listopadu 1989 Ministerstvo národní obrany a generální štáb Ministr národní obrany – arm. gen. Milán VÁCLAVÍK Generální štáb ČSLA Náčelník GŠ, 1. zástupce MNO – genplk. Miroslav VACEK 1. první zástupce náčelníka a náčelník Organizační a mobilizační správy GŠ – genmjr. Rudolf DUCHÁČEK Náčelník Operační správy GŠ – genpor. Josef VINCENC Náčelník Zpravodajské správy GŠ – genmjr. Anton SLIMÁK Hlavní politická správa ČSLA Náčelník HPS – genplk. Jaroslav KLÍCHA 1. zástupce náčelníka HPS – genmjr. Tomáš BORIŠČÁK Západní vojenský okruh (Tábor) Velitel – genpor. Mojmír ZACHARIÁŠ Náčelník štábu, 1. zástupce velitele – genpor. Václav GROHMAN Zástupce velitele pro bojovou přípravu – genmjr. Josef KYLAR Náčelník politické správy – genpor. Oskar MAREK 1. armáda (Příbram) Velitel – genmjr. Milan POLÁK Náčelník štábu – genmjr. Ivan HALVA 1. tanková divize (Slaný) – velitel plk. Zdeněk ZBYTEK 1. tankový pluk (Strašice) 2. tankový pluk (Rakovník) 21. tankový pluk (Žatec) 3. motostřelecký pluk (Louny) 1. dělostřelecký pluk (Terezín) 5. protiletadlový pluk (Žatec)

221


5.10.2012 16:02:35

2. motostřelecká divize (Sušice) – genmjr. Jiří ŠRÁMEK 10. motostřelecký pluk (Janovice) 11. motostřelecký pluk (Klatovy) 12. motostřelecký pluk (Domažlice) 23. tankový pluk (Holýšov) 8. dělostřelecký pluk (Klatovy) 2. protiletadlový pluk (Janovice) 19. motostřelecká divize (Plzeň) – plk. Jiří GLOS 57. motostřelecký pluk (Stříbro) 67. motostřelecký pluk (Vysočany) 104. motostřelecký pluk (Tachov) 11. tankový pluk (Plzeň) 47. dělostřelecký pluk (Plzeň) 11. protiletadlový pluk (Stříbro) 20. motostřelecká divize (Karlovy Vary) – plk. Miroslav MATĚJKA 49. motostřelecký pluk (Mariánské Lázně) 65. motostřelecký pluk (Cheb) 74. motostřelecký pluk (Karlovy Vary) 12. tankový pluk (Podbořany) 38. dělostřelecký pluk (Kynšperk nad Ohří) 12. protiletadlový pluk (Mariánské Lázně) 4. armáda (Písek) Velitel – genmjr. Miroslav PETR Náčelník štábu – genmjr. Zdeněk SVOBODA 9. tanková divize (Tábor) – plk. František NÁHONČÍK 14. tankový pluk (Písek) 17. tankový pluk (Týn nad Vltavou) 18. tankový pluk (Tábor) 79. motostřelecký pluk (Benešov) 362. dělostřelecký pluk (Lešany) 9. protiletadlový pluk (Strakonice)

222


5.10.2012 16:02:35

4. tanková divize (Havlíčkův Brod) – plk. Jan HOLBA 7. tankový pluk (Jindřichův Hradec) 8. tankový pluk (Jihlava) 13. tankový pluk (Čáslav) 9. motostřelecký pluk (Znojmo) 6. dělostřelecký pluk (Jemnice) 4. protiletadlový pluk (Jihlava) 15. motostřelecká divize (České Budějovice) – plk. Milan MIŤKA 51. motostřelecký pluk (Český Krumlov) 62. motostřelecký pluk (Prachatice) 68. motostřelecký pluk (Vimperk) 20. tankový pluk (České Budějovice) 36. dělostřelecký pluk (České Budějovice) 1. protiletadlový pluk (České Budějovice) 3. motostřelecká divize (Kroměříž) – genmjr. Ivan TODAVČIČ 4. motostřelecký pluk (Hodonín) 5. motostřelecký pluk (Mikulov) 6. motostřelecký pluk (Uherské Hradiště) 33. tankový pluk (Přáslavice) 361. dělostřelecký pluk (Uherské Hradiště) 13. protiletadlový pluk (Bzenec) Východní vojenský okruh (Trenčín) Velitel – genpor. Imrich ANDREJČÁK 13. tanková divize (Topolčany) 14. tanková divize (Prešov)

223


5.10.2012 16:02:35

Příběh vojáka. Mojmír Zachariáš

Recommend Documents