Příběh třetí - Radegast
Těžké máchnutí křídel větru. Šelest stromů. Osamělé pípnutí ptačího tuláka. Unavené slunce se přehouplo přes povlovné kopečky. Červánky vyběhly na veselou večerní procházku. V posledních záchvěvech zlatých paprsků se zrcadlí vysoké stromy hlubokého lesa. Všechno se ukládá ke spánku. Lidé v malém hradišti zabezpečují ohniště v chalupách. Stráž na vysoké věži se pohodlně opře. Kdo by útočil v noční tmě. Avaři a Germáni jsou zahnáni daleko za říční toky. Oudolí kolem Radhoště mají nové majitele. Po tvrdých bojích konečně čas klidu. Temný les se chystá ochránit své obyvatele před nočními lovci. Ještě někdo se nechystá ke spánku. Šaman Vladota, čaroděj. Probírá se věšteckými kamínky a kůstkami. Prosívá popel mezi prsty. Syn Bořiš, jediný syn, pomalu dorůstá v muže. Stále zasněný, stydlivý. Jiný než ostatní mládenci v hradišti. Děvčata se mu smějí. Neumí to s nimi. Přitom má oči jen a jen pro Svatavu. Dlouhonohá, usměvavá krasavice. Zlaté vlasy, červánky ve tvářích, oči jak rozkvetlé chrpy. Stará se o domácnost ovdovělého otce. Šikovná a pilná. Byla by radost mít takovou snachu u ohniště. Prosvítila by chalupu. Ovdovělá sestra Lubava má jedovatý jazyk. Seká jím napravo i nalevo. Před pár dny ji ženské hnaly od studánky. Bohové, čaroděj a neumí zkrotit protivnou bábu. Zítra, hned ráno, vyjde nahoru na kopec. Přinese oběti a pokorně poprosí bohy o pomoc. Pevnou rukou rozhodí kamínky po podlaze. Ano, tak bude. Rozhodl se správně. A pak zajde za Ratiborem, otcem Svatavy, bude to pro něho čest, dcera v domě čaroděje. Dobré spojení. Obřady mohou být hned po letnicích. Vladota usíná spokojen chodem svých myšlenek. Poslední patří Lubavě. Jen co přijde Svatava, pošle ji pryč, do chalupy její dcery. Ať si tam matku užijí, ať si sami krotí její zmijí jazyk. Nad spícím hradištěm se prožene závan větru. Shodí strážnému kapuci a vrátí ho k jeho povinnostem. Proběhne okénky chalup, rozjiskří uhlíky v ohništích, rozhoupe svazky sušených bylinek. Pak, jakoby uspokojen jejich vůní, vydává se směrem k hoře. Rozverně provlaje mezi stromy směrem ke svatyni. Ke své svatyni. S lehkým zaduněním lidského těla dosedne na kamennou lavici. Svarožic, bůh slunce a hojnosti, bůh války a ohně, bůh večerní oblohy. Propustí svého větrného oře. Pomalu kráčí po svatyni. Kameny uspořádané do kruhu jako slunce, čtyři velké na znamení ročních období. Obětní kámen vyhlazený doteky dlaní do lesku. Líbí se mu tu. Líbí se mu i jméno, kterým ho lidé z hradišť v okolí oslovují. Radegast. Jméno, které hřmí. Jméno, které se nese široko daleko. Odloží štít s tuří hlavou i přilbici s labutí. Blíží se oslavy na jeho počest. Tentokrát se jich zúčastní. Dopřeje pilným včeličkám v údolí potěchu z božské přítomnosti. Ranní rozbřesk políbil dívčí oči. Svatava se usmívá. Myslí na včerejší večer. Jurata, tak statný a silný, sevřel ji do náruče ve skrytu sítiny u potoka. Ještě teď cítí jeho dotek, žár jeho těla. Ještě nikdy nepoznala takové rozechvění. Přitiskl ji k zemi celou vahou pevného těla. Snažila se ho dlaněmi odstrčit. Mám odejít? Lehké zašeptání do ucha. Mlčela. Odpověděla
objetím. Hned po oslavách řeknu otci o tebe. Šťastný úsměv ve tváři a pokývnutí. Ano, řekni. Domluva stvrzená polibkem. Tak silným, až se hlava zatočila. I teď myslí na Juratu a pomalu jede dlaněmi po svém těle. Vztyčené hroty bradavek, lehké chmýří na bříšku, ruka klouže níž a níž, až ke skulince skryté v hedvábném kožíšku. Jemně se dotýká a laská sama sebe. Trochu se stydí, ale pocit slasti je silnější, než cokoliv jiného. Štíhlé tělo se prohne vyvrcholením. Ach ano. Už brzy. Už brzy bude její tělo laskat muž. Urostlý a silný. Svatava se usmívá a opouští lůžko. Záblesk slunce za okénkem slibuje krásný den. Vladota pomalu stoupá do kopce. Svatyně na počet Radegasta. S láskou vybudovaná. S pečlivostí udržovaná. Naděje na božskou přízeň pro klid hradiště. Pokládá obětinu k oltáři. Rychlý pohyb ruky a tučná slepice zbarví krví obětní kámen. Krev odtéká žlábkem a vsakuje se do země okolo kamene. Čaroděj pokývne hlavou. Oběť byla přijata. Zvedne ruce i oči k nebesům a oslovuje samotného Boha. Radegaste, vyslyš mě, prosím o tvou pomoc. Dej mému synovi Svatavu, dceru Ratibora. Dej ať Ratibor souhlasí a otcovsky požehná tomuto spojení. Budu ti nosit obětiny každý den. Dostaneš vše, oč požádáš. Rozhodí kůstky v krvi po kameni. Marně hledá vstřícné znamení. Rozhodí věštecké kamínky. Nic. Byla snad slepičí oběť málo? Odchází ze svatyně. V rozrušení nevnímá pozorné oči. V lesním šeru se mírný vánek třepotá do mužské podoby. Statná hruď, dlouhé vlasy a hluboké, přehluboké oči. Sledují šamana a čtou jeho myšlenky. Nechť. I bez znamení zajdu za Ratiborem. Řeknu, že byla příznivá. Mohu. Jsem šaman. Radegast se usmívá. Ještě uvidíme, človíčku. Čaroděj se nezdržuje. Hned ze svatyně kráčí k chalupě Ratibora. Vynechá všechny obvyklé zdvořilosti. Jen letmý pozdrav a hned k věci. Ratibore, máš doma dceru na vdavky. Žádám tě o ni pro svého syna Bořiše. Ráno jsem odevzdal oběti bohu. Je příznivě nakloněn tomuto spojení. Zaskočený Ratibor chvíli mlčí. Svatava, jediná dcera. Chce pro ni to nejlepší. A to Bořiš není. Nemluvný tichošlápek. Copak to je muž pro jeho krásnou dceru?! Večer se vrátila s hořícími tvářemi a svitem v očích. Mluvila jen o Juratovi. Ba ne, musí čaroděje odmítnout. Ať si Svatava sama určí muže pro sebe. Vladan odchází s hněvem v očích a záští v srdci. Snad jsem rozhodl správně, říká si Ratibor. Pošle malého Omiše, ať najde Svatavu a přivolá ji domů. Jak by jen chlapec mohl najít Svatavu. Skryta v zátočině potoka spolu v objetí s Juratou. Už mu řekla, že otec není proti, usmíval se, když padlo večer jeho jméno. Teď přijímá mužské laskání. Nevidí a neslyší nic kolem. Vnímá teplo vyhřáté trávy pod svými zády. Schovává modř chrp ve slunci pod víčky. Její touha kráčí vstříc mužským rukám. Jurata se něžné dotýká té sladké nevinnosti. Jemně jede prstem kolem úst. Sklouzne rukou na rameno. Políbí důlek na hrdle. Místečko, kde tepe odraz srdce. Zatáhne za šňůrku a povolí tkanice haleny. Zatají dech nad tou krásou. Pevná a kulatá ňadra vyklouznou v ústrety jeho rtům. Pomalinku klouže od prsou na bříško. Ochotné tělo mu běží vstříc. Drobné vzdechy rozechvělého těla značí dívčinu poddajnost. Chrpy v očích ztemnělé do noční oblohy. Ano, ví, že by mohl. Mohl by proniknout do hlubin ženství teď hned. Ale ne. Násilím zkrotí svou touhu. Ještě ne. A ne tady. Až se souhlasem otce přinese Svatavu v náručí do svého lože, pak se jejich těla spojí. Nechce začínat soužití bojem a únosem dívky. Ví, jak lpí na otci.
Zatím jen polibky utiší a zklidní touhu Svatavina těla. Tu svou v ledovém potoce. Pomalu se vrací ruku v ruce k hradišti. Jemný vánek obtočil jejich těla, prohrábl Svatavě vlasy a utíkal pryč. Radegast ve vánku se usmívá. Líbí se mu ta mladá dvojice. Líbí se mu ten mládenec. Ještě se setkají. Když už se rozhodl tu zůstat, trochu si to užije. Ratibor s povzdechem vítá svou dceru. Přichází ruku v ruce s Juratou. Vidí štěstí v jejich očích. Jak by mohl nesouhlasit. Je mu jasné, že čaroděj nezapomene odmítnutí. Jen ať si vymění sliby co nejdříve. Zítra v den oslav léta. Jurata bere na sebe oznámení šamanovi. Vladota jen s vypětím sil udrží úsměv na tváři a vysloví slova souhlasu. Zítra ve svatyni, před tváří Boha, přinesou obětiny od všeho ze slavnostního stolu a on požádá o přízeň pro jejich spojení. Radegast zahlédne v lese Bořiše. Jemně ho nasměruje k potoku. Před chvílí tam Mlada hledala raky. Bořiš dojde k vysokému břehu. Chvíli přemýšlí, proč tam vlastně šel. Pak zatají dech. Proti němu kráčí pomalu vodou Mlada. Suknici vytaženou vysoko nad kolena. Sklání se a rukama tápe v kamenech při břehu. Točí se sem tam a Bořiš neví kam s očima. Dlouhá pevná stehna bílá jak sníh, lýtka políbená sluníčkem do hněda. V předklonu se plní výstřih haleny prsy velkými jak dětské hlavy. Jen o málo starší Mlada vyrostlá do statné a sošné ženy. Mlada, příslib ženskosti a síly. Mládenci se jí zatím vyhýbají. Je jim jasné, kdo by vládl chalupě. V jednu chvíli zvedne Mlada oči. Vidí drobného mládence, který se pýří při pohledu na její ňadra. Vida ho, Bořiše. Syn čaroděje. S takovým otcem a tetou aby nebyl zakřiknutý. Ale ošklivý není, to ne. Jemné rysy. Něžný úsměv. Vlastně se Mladě líbí. Pomalu k němu natáhne ruku. Bořišovi chvíli trvá, než pochopí a pomůže Mladě vylézt z potoka. Nějak jí zapomene pustit ruku. Pak, veden nějakou silou, jí obejme a políbí. Teď se červená Mlada. To nečekala. Mlado, staň se mou ženou. Bořiš nevěří sám sobě. Vyslovil to. Jak se mu jen mohla líbit hubená Svatava. Mlada, to je žena! Její tělo je příslib všech požitků, které může muž očekávat. Ano. Slyšel dobře? Řekla ano a stále se krásně usmívá. Jak kdyby ho něco přistrčilo Mladě blíž. Dotkne se jejich ramen. Jsou opálená sluníčkem a tak horká. Bořiš pomaličku stahuje tkanice haleny. Kontrast opálených ramen a bílých prsů ho přivádí v úžas. Jemně jazykem přejede hranu barev. Mlada se usmívá. Líbí se jí to. Příjemné šimrání se začíná rozlévat po celém těle. Ani jeden z nich neví, kdy se posadili do voňavé trávy. Ani jeden z nich neví, kdy skončili v objetí v úkrytu za vysokou sítinou. Ta se zavřela nad jejich těly jako baldachýn. V malé zelené komůrce je slyšet jen šumění potoka a jejich dech. Bořiš objevuje krásu ženského těla. Zvědavé doteky postupují od prsou dolů. Kulaté bříško, tak lákavý prostor pro polibky. V hlavě mu zazní, že by neměl ……… ale ne, nemůže přestat, už ne. Je to tak krásné. Tak omamné. Mlada mu vychází tělem vstříc. Ani ona už nechce víc čekat. Netušila, že stydlivý Bořiš dokáže takhle rozeznět její tělo. Vyvolat takovou touhu. Sama shodí suknici. Sama rozváže tkanice jeho nohavic. Ovine stehny jeho útlé boky. Pasují
k sobě jak hrnečky v peci vypálené. Tlumený výkřik bolesti překryje cesta k opojení. Kapky slz na tváři, ve které se rodí úsměv. I Radegast se usmívá. Proplétá se sítinou dál od potoka. Už ho nebude potřeba. Jak málo stačí, aby se z chlapce stal muž. Mlada se už o ostatní postará. Ještě zbývá šaman. Právě přišel o poslušného syna. Mlada si ho odvede do své chalupy. Bořiš ani Mlada na to teď nemyslí. Leží v pevném objetí. Bořiš slíbává slzy z jejích tváří. Poznal, že i pro ni to bylo poprvé. Bere to jako dar. Dnes ráno netušil, co přinese den. Hned zítra přinese do svatyně obětinu. Poděkování za štěstí, které se mu dostalo. Ale teď se mu ještě nechce vstát. Líbí se mu držet dívku v náručí. Líbí se mu tisknout se do měkké hebkosti jejího těla. Líbí se mu dávat polibky na zavřená víčka. Jazykem obkroužit plnost ňader. Hladit rukama každičky kousíček teplé pokožky. Znovu se v něm probouzí touha. Pomaličku vklouzne do dívčina těla. Usmívá se pohybem v ústrety. V souznění těl dospějí ke společnému vrcholu. Výkřik rozkoše vyžene z úkrytu jakéhosi ptáčka. Cvrliká na protest. Nikdo ho neslyší……… …..Bořiš neslyší ani večer tetu Lubavu. Nevnímá její štiplavé poznámky o všech v hradišti. Je stále na břehu potoka s Mladou v náručí. Nemůže se dočkat zítřejšího dne. Hned ráno řekne otci ……. určitě bude souhlasit ….. Průzračné ráno slibuje krásný den. Mírný opar se tetelí nad lesem. Letní slunovrat. Nejkrásnější den v roce. Obyvatelé hradiště se blíží ke svatyni na vrcholu kopce. Přinášejí obětiny bohu Radegastovi s prosbami pro sebe a své blízké. Zastavují se před kruhem kamenů. Šaman stojí zády k nim. Čelem se dotýká kamenu Slunce, rozpažené ruce se chvějí. Zlost a žal se v něm kroutí a svíjí. Jak zmijí tělo na vyhřátých kamenech. Ještě nedozněla urážka odmítnutí od Ratibora. Ještě v pohledu očí zůstává objetí Svatavy a Juraty zahlédnuté ve večerním šeru. Ještě v uších doznívají Bořišova slova. Chci Mladu za ženu. Dali jsme si večer slib. Odejdu za ní. Vladan se otáčí. Teď vyjeví vůli Boha. Teď vykřičí všem do tváře, že Bůh si žádá lidskou oběť. Radegast si žádá Svatavu! Otočí se čelem a otevře ústa ......V tu chvíli se zastaví čas ……… Za vesničany se vztyčí obrovitá postava. To ten tajemný cizinec, kterého zahlédl šaman ráno v lese. Narůstá do nezměrných rozměrů. V ruce štít s tuří hlavou, na dlouhých vlasech přilbice s labutími křídy. Za jeho zády se vzpíná větrný kůň. Zkoprnělý Vladan se dívá do tváře Radegasta. Dívá se do tváře Boha. Ve vteřině pochopí ….. …..padne na kolena v uctivém úžasu, ruce v prosebném gestu na omluvu a odpuštění, pomalým hlaem pronáší rituální slova. Pomalým a silným hlasem pronáší vůli Boha. Klid a štěstí pro Svatavu s Juratou. Klid a štěstí pro Mladu s Bořišem. Požehnání a přízeň Boha pro všechny. Toho roku se oslavy letního slunovratu mimořádně vyvedly. Ještě dlouho se o nich povídalo u večerních ohňů. Ten rok přinesl mnoho dobrého. I šamanovi. Lubava jako jediná
spatřila spolu s Vladanem sílu Radegasta. Hrůzou nad tím zjevením oněměla. Její jedovatý jazyk, postrach celého hradiště a tíha na duši Vladana, umlkl navždy. I Bohové, stejně jako lidé, mají smysl pro humor.
