Příběh středověkého vampýra Tobiáše. Jakub Jína [ZŠ Chrastava]

Příběh středověkého vampýra Tobiáše

Příběh vampýra Tobiáše literární soutěž 2 0 1 2

Jakub Jína [ZŠ Chrastava]

Jakub Jína: Příběh středověkého vampýry Tobiáše 3. místo, kategorie II - 2. st. ZŠ a odpovídající ročníky gymnázií

Příběh, jejž mé pero se pokusí zaznamenat pro další pokolení, příběh o postavení se svému rodu, boji proti temným silám, o statečnosti, silné vůli a rozhodnutí dodržet dané slovo až do konce, se odehrává za času temna, na počátku nového století, roku 1313, kdy naší zemi vládly síly temna a světla, lesy, hvozdy a luka byly plné zvěře, města byla velká jako dnešní obce a mezi nimi byly vzdálenosti tak dlouhé, že jízda koněm trvala několik hodin, a spojované byly prašnými cestami nebezpečnými tak, že lidé se o samotě na cestu lemovanou lapky a loupežníky nevydávali. Přijít o všechen majetek tehdy nebylo nic výjimečného, život neměl pro nikoho moc velkou cenu a šlechta se zaobírala jen lovem zvěře a tancem, na životě poddaných ji nezajímalo ani to, co by se za nehet vešlo. … Toho roku byla zima příliš tuhá a krutá, sněžilo již druhý měsíc bez přestání a přívalům sněhu nebyl konec. Občas mezi zlověstnými mraky v noci prokoukl měsíc a to jen proto, aby rozjiskřil sněhovou přikrývku a pomohl zesílit mrazivou sílu zimy. Lidé měli hlad a v lesích vládly smečky vlků, které svým vytím naháněly hrůzu. Lidé trpěli, a aby nebylo všem těm hrůzám konec, začala se v okolí hradu Grabštejn v Hrádku nad Nisou nacházet roztrhaná jehňata a lesní zvěř. Lidé toto dávali za vinu vlčím smečkám a šelmám a prosili místní šlechtu o pomoc. Hrad byl v držení rodu Wiedů, jehož kořeny sahaly až do dálné Albánie a místního správce na hradě dělal nižší šlechtic Radek. Ten se pokoušel ochránit lid všemi silami. Jednoho dne přiběhl na hrad místní chlapec. Byl to syn kováře z podhradí a jeho otec byl uznávaným řemeslníkem a vyhlášeným silákem. Chlapec bušil holými pěstmi do dřevěných vrat. Brána se otevřela a chlapec byl vpuštěn dovnitř. Vrata se za ním zavřela a on stanul na volném prostranství hradního nádvoří. Začalo se stmívat a nádvoří osvětlovaly jen pochodně umístěné po jeho čtvercovém obvodě. Tiše padající sněhové vločky přikrývaly klečícímu chlapci černé havraní vlasy a holá ramena. V prvním patře ochozu se otevřely dveře, vyšel správce Radek a pozval chlapce dovnitř k ohni. Chlapec vešel, přikrčil se u krbu, ohřál se a v pláči vykřičel svou bolest, vyprávěl o hrůze, kterou zažil. Jeho silný otec byl nalezen mrtev v tratolišti krve se svojí ženou a chlapcovou sestrou. Potom, co vylíčil tuto hrůzu, únavou usnul. Radek ho spícího odnesl do komnat a dal ho do peřin spát. Sám se odebral do síně, kde praskal v krbu oheň, 2


vzal do ruky džbán s vínem a do druhé meč. Koukaje se do ohniště, zlostně se rozmáchl a hodil džbán s křikem do rohu místnosti a povolal k sobě ozbrojeného muže, který měl na povel ochranu hradu. Všichni na jeho rozkaz museli být ráno druhého dne připraveni v plné zbroji vydat se do podhradí prošetřit tuto hrůznou událost. Druhého dne ráno byli skutečně všichni připraveni, stáli na nádvoří se svými koňmi a psy, od úst jim stoupala pára, po prostranství se proháněl mrazivý vítr a pohrával si s čerstvě napadaným sněhem. Radek vyšel ze svých komnat. Oblečen v dlouhém černém plášti, jehož límec byl lemován kožešinou, u pasu měl meč, jenž se v jeho rodině předával z otce na syna již mnoho let, na nohou vysoké jezdecké boty a pomalou chůzí se vydal skrze stojící muže ke svému koni, černému jako sama noc. Vyhoupl se do sedla a dal povel mužům k jeho následování. Projeli bránou a v počtu jednoho tuctu mužů se vydali do podhradí. Dorazili k místu, kde chlapec se svojí rodinou žil a kde došlo k samotné hrůze. Kovárna stála na okraji města a Radek s družinou sesedli z koní, vstoupili do domu, jen on a další tři muži. Ostatní zůstali venku a v hrobovém tichu sledovali starou budovu. Radek s muži spatřili děs a hrůzu. Chlapec nelhal. „Ale co se tu stalo? “ kladli si otázku. „Lapkové z okolí? Ne! Ti by vzali jídlo a zbraně, které tady kovář vyráběl!“ Další muž přemýšlel nahlas: „Vlci?“ Radek se podíval na oběti a mezi zuby procedil: „To asi také ne. Těla jsou nepoškozená a kousnutí bylo sotva jedno na každém z nich.“ Zamyslel se a v duchu mu proběhly příběhy, které mu otec vyprávěl, z dob, kdy byl ještě malý, a na hradě žili Wiedové. Než se odsunuli do své rodné Albánie. Občas došlo v těch dobách k napadení domácích zvířat a zraněním, která popisoval kdysi jeho otec. Ty mu nápadně připomínaly rány na kovářově hrdle. Vydali se z budovy ven, muži čekající venku byli pryč a v mlze, která obklopila kovárnu, stáli pouze neklidní koně bez jezdců a kňučící psi leželi na zemi. Radek se svými třemi muži se na sebe podívali a jakoby bezmyšlenkovitě vytvořili kruh, stáli zády k sobě a pozorovali okolí. Meče měli vztyčené k obloze a ve střehu se posouvali krok za krokem ke koním. „Co se tady sakra děje?“ pronesl jeden z mužů. „Nevím,“ pokrčil Radek rameny. „Ale musíme pryč.“ 3


Pomalu se dostali ke koním, nasedli a tryskem projížděli městem zahaleným do mlhy. Cestou hlasitým křikem volali na obyvatele obce, aby se zamkli v bezpečí svých domů. Dorazili do hradu, seskočili z koní a jeden z mužů, který s Radkem přijel, se udýchaný ptal: „Co ostatní muži? Musíme se pro ně vrátit, přeci je tam nenecháme? Seženeme více mužů a půjdeme jim na pomoc. Pane Radku, dejte rozkazy!“ Radek jen stál a hleděl do země. „Mužům u kovárny už nic nepomůže. Chceš-li jim pomoci, vydej se na cestu do Albánie. Předej Wiedům zprávu o hrůzách, co se tady dějí. Jeden z nich je můj přítel, určitě nám pomohou. Do té doby nemůžeme dělat nic.“ Muž vyrazil ihned na cestu. Jel dnem i nocí, čas na koni už ani nepočítal. Spal v sedle, zastavoval, jen aby vyměnil koně, okolo něj se krajina měnila a jednoho dne byl na místě. Před ním stálo ohromné sídlo Wiedů. Kamenné zdi obepínající celý hrad byly nekonečné. Zabouchal na hlavní bránu a brána se s praskáním otevřela. Voják za bránou mu položil otázku: „Čeho si žádáš?" A muž unavený cestou pronesl slabým hlesem: „Nesu zprávu mého pána, jsem posel od Radka z Hrádku, doveď mě ke svému pánovi.“ Voják dovedl posla do velké místnosti, které vévodil trůn na pěti schodech. Okolo stály sloupy, na kterých hořely pochodně. „Zde počkej!“ rozkázal voják. Na protější straně se otevřely dveře a vstoupil muž v plášti s kožešinou, posadil se na trůn a pronesl: „Mluv.“ Posel vylíčil všechny události dnů předešlých a muž na trůnu tiše poslouchal. Pak poručil, aby posel odešel do připravené komnaty a odpočinul si. Když se za mužem zavřely dubové dveře, zpoza sloupů vystoupily dvě postavy. Byli to synové muže na trůnu. „Slyšeli jsme, co posel říkal. Co budeš dělat, otče?“ ptali se. „Je jasné, že to je jeden z našeho rodu. Je to vampýr tak jako my! Avšak podle dávných smluv a v zájmu pokoje mezi lidmi a námi jsme slíbili, že nebudeme požívat lidskou krev, ale jenom krev lesní zvěře!“ pronesla jedna ze dvou postav. Muž na trůnu se pomalu zvedl a odešel ze sálu. Oba bratři se na sebe dlouze podívali. Ten, který před chvilkou zasypal otce tolika otázkami, vampýr Tobiáš, byl robustní postavy, vysoký 170 cm a jeho rysy v obličeji prozrazovaly, že mu je asi 50 let. Optal se svého bratra: „Cože? Otec nic neudělá? Proč odešel beze slov?“ 4


Bratr Jan měl menší postavu a na jeho chování bylo vidět, že je více podřízen otci. Odpověděl: „Ano, odešel a myslím si, že nic nepodnikne. Nepůjde proti svému rodu.“ Pomalu se otočil a odešel ze sálu. Tobiáš zůstal sám uprostřed sálu, jeho pohled směřoval k zemi a nevěřícně kroutil hlavou. Téhož dne se konala bohatá večeře. U jednoho stolu v čele seděl starý otec, po boku měl své syny a na stole bylo jídla, co hrdlo ráčí ovoce, maso, mléko. Všichni pili a jedli až do doby, kdy se Tobiáš, drže bochník chleba, zamyšleně podíval na otce: „Otče, co bude s Hrádkem?“ Otec praštil rukou do stolu a zařval: „Nic! Nepůjdu proti našemu rodu, má to na svědomí váš bratranec Karel a je naší krve! Nic nepodniknu, je nás už tak málo a nebudu se dívat, jak vymíráme!“ Tobiáš však nebyl s odpovědí spokojen: „Otče, dali jsme slib a je dána i smlouva. Nemohu se dívat, jak nedodržuješ slovo a porušuješ sliby!“ Otec byl vzteky bez sebe a křičel na Tobiáše, až prskal: „ Podívej se na nás, jak jsme dopadli kvůli slibům! Nepijeme lidskou krev a co to s námi dělá! Padají nám zuby, ostatní se nám kazí a zvířecí krev nám nedává to, co bychom potřebovali!“ Praštil vzteky do stolu a zakázal další řeči o této události. To ale Tobiášovi nestačilo, podíval se přes stůl na bratra, který sklopil oči a tak dal najevo, že souhlasí s otcem. Od stolu se po večeři rozešli, každý do svých komnat. Tobiáš ale neměl v úmyslu jít spát, myslel na lidi z Hrádku. Sebral se proto a za hluboké noci potají našel muže, co přinesl zprávu, rozkázal mu, aby připravil sebe i koně na dlouhou cestu. V brzkých ranních hodinách se sešli před branami. Nasedli na koně. Před odjezdem je zarazilo praskání sněhu pod kroky osoby, která je sledovala ze stínu. Bratr Jan polohlasem promluvil na Tobiáše: „Otec bude vzteky bez sebe, že ses mu postavil, určitě tě potrestá a já budu muset být po jeho boku! Rozmysli si to ještě!“ Tobiáš se na Jana podíval a na rozloučenou odvětil: „Dělej, co musíš, bratře.“ Pobídl svého koně a tryskem vyrazil po cestě vedoucí od hradu a pomalu mizel v dáli, za ním se rozjel i druhý muž. Po dlouhé cestě oba dva dorazili na kopec u Hrádku, vyjeli na horizont a pod nimi se objevilo údolí, kterému na protějším kopci vévodil hrad Grabštejn. Bylo ráno a oba muži byli unaveni cestou, na obzoru po dlouhé době vycházelo slunce a svými paprsky zalévalo údolí. Muž pronesl k Tobiášovi: „Slunce! Dlouho jsme ho zde v kraji neviděli, zima byla dlouhá, snad je to dobré znamení.“ 5


Tobiáš se na něj podíval a pousmál se. „Snad,“ odpověděl a společně pobídli koně. Na hrad Grabštejn přijeli, když slunce už zahřívalo sněhem přikryté střechy hradu. Šlechtic Radek už jezdce vyhlížel na ochozu, o jejich příjezdu ho informovaly stráže na věžích. „Jsi sám, pane Tobiáši? Čekal jsem posily.“ Tobiáš mu přisvědčil: „Ano, jsem sám, Radku, a další pomoc bohužel nepřijede. Vím, kdo to běsnění má na svědomí. Je to můj bratranec Karel a otec s bratrem proti němu nepůjdou, ba naopak. Jsme v tom sami, Radku!“ Radka tato zpráva moc nepotěšila, ale přítomnost pana Tobiáše mu vnesla do duše mírný klid. Vešli do komnat a Tobiáš se svým jezdcem, znaveni cestou, ulehli k spánku. Radek zatím nechal v sálech přichystat večeři a čekal, až Tobiáš vstane a přijde. Dočkal se pozdě v noci. Tobiáš vešel do sálu, kde u stolu s jídlem seděl Radek. Ten, vida svého pána, ihned povstal a uklonil se. Tobiáš Radka oslovil: „Příteli, za služby v naší nepřítomnosti ti mnohokrát děkuji, avšak musím tě požádat ještě o jednu službu, o pomoc. Pokud se postavíme bratranci, otec s bratrem budou s ním a v přesile a tak tě žádám, stůj při mně v boji jako druh a přítel a ne jako můj poddaný.“ Tato slova Radek načekal, ale příjemně ho potěšila, boje se nebál a vedle druha a přítele se meč drží lépe než vedle pána. Nastal osudný den. Tobiáš s Radkem vydatně posnídali a při družném rozhovoru probrali, kdeže by Karel mohl přebývat. Radek se svými muži zjistil, že se vesničané obávají byť jen slovem zmínit o Hlubokých lesích kolem Hrádku a staré strážní tvrzi s věží stojící zhruba tři hodiny koňmo od Grabštejna. Tobiáš souhlasil s Radkovým návrhem, že by se mohl Karel skrývat v těchto ruinách. Po snídani svolali družinu a začali se připravovat na cestu. Na nádvoří stáli muži se svými koni připraveni na cestu a na boj se zlem. Radek s Tobiášem vykročili ze dveří, oblečení ve zbroji a s meči u pasu. V dlouhých kožešinových pláštích přehozených přes ramena kráčeli vedle sebe napříč nádvořím. Muži je tiše pozorovali a pohledy sledovali každý jejich krok, slunce nezvykle hřálo a ze střech kapal tající sníh, paprsky se odrážely od ocelových 6


mečů a kovových přezek na sedlech. Vydali se na cestu. Jeli vedle sebe, v první řadě Radek s Tobiášem a za nimi 10 mužů. Na obloze se začaly kupit mraky, slunce se opět skrylo a okolí se zahalilo do přítmí, jako by příroda a lesy naznačovaly, k čemu se schyluje. Družina po třech hodinách dorazila na místo, před nimi se mezi stromy objevila stará polorozpadlá tvrz s věží. Sesedli s koní a jako jeden muž kráčeli směrem k bráně tvrze, polovina brány byla zavřena a druhá vyvrácena, nic nenaznačovalo, že by bylo místo obydleno až do okamžiku, kdy prošli oba muži vchodem. Zpoza rohu jim cestu zastoupil Tobiášův otec. Otec zvedl paži a dlaní zastavil muže. Radek byl překvapen, ale na Tobiášovi bylo znát, že s něčím takovým počítal, pozdravil otce kývnutím hlavy. Další řeč už byla na starém muži. Důrazně a nahlas pronesl směrem k Tobiášovi: „Pokud uděláš ještě jeden krok a postavíš se mi, zřeknu se tě a nadále nebudeš můj syn!“ „Otče, vydej Karla spravedlnosti a vše bude ukončeno bez prolití krve,“ pronesl Tobiáš. V tu chvíli se za starým mužem objevila vysoká postava se skloněnou hlavou zahalená v černé kápi. Byl to Karel, ztělesněné zlo tohoto kraje. Na starém muži bylo znát, že odpor syna Tobiáše mu je silně proti mysli. Udělal krok zpět, shodil dlouhý plášť a uchopil meč. V ten okamžik z druhého rohu zahaleného stínem přiskočil bratr Jan, rázem stál vedle otce a v rukou třímal meč. Radek vytáhl z pochvy svou zbraň a zkřížil jí v boji s bratrem Tobiáše. Starý muž se utkal se svým synem a oba páry se střetly uvnitř tvrze. Vampýr proklouzl mezi bojujícími páry a napadl zbytek družiny stojící vně tvrze. Muži neměli šanci, vampýr řádil jako smyslu zbavený a po krátkém boji se už jen rozhlížel kolem sebe a hodoval na krvi svých soupeřů. Mezitím za bránou tvrze právě Tobiáš v boji utnul svému otci hlavu, tělo starého vampýra se v ten okamžik proměnilo v oblak prachu a vítr ho rozprášil po okolí. V ten moment se Jan podíval vedle na smrt svého otce, na tu šanci čekal zápasem a bojem unavený Radek. Máchl obouručně držícím mečem a sťal hlavu svému protivníkovi. I on se změnil v oblak prachu a rozplynul se po okolí. Radek s Tobiášem vyčerpaně padli na kolena a čelem se opřeli o rukojetě svých mečů. Úplně zapomněli na hlavního nepřítele, ten v nestřeženém okamžiku přistoupil zezadu a vykroutil Tobiášovi pravé rameno a dýkou mu chtěl utnout hlavu. Ale než stihl dokonat, co započal, Radek se zvedl a uviděl, co se děje. Bleskurychle přiskočil na pomoc a poučen z boje 7


s Janem, Karlovi uťal hlavu, ztělesněnému zlu byl konec. Vítr rozmetal i jeho tělo změněné v prach po všech koutech. Radek pohlédl kolem sebe, před branou leželi mrtví muži a vedle něj zraněný Tobiáš. Rukou kývl na Radka, ať k němu přistoupí a požádal, aby mu splnil poslední přání. Radek souhlasil. Pak svého druha naložil na koně, převezl ho k místnímu kostelu a požádal faráře o svěcenou vodu a o místo pro hrob na hřbitově. Ale když farář slyšel, o koho se jedná a že je to vampýr, odmítl tělo pohřbít na hřbitově a hrob nechal vykopat za zdí. Radek svého přítele na jeho přání položil do hrobu 25 cm pod zem obličejem směrem dolů. Podle vlastních slov si Tobiáš nezasloužil vzhlížet k nebi. Radek jeho tělo potřísnil svěcenou vodou a tím jeho duše opustila tělo. Pak mu položil vedle ruky 4 groše jako úplatu do podsvětí a z úcty mu k hlavě a nohám položil kameny jako připomínku na otce a bratra. Tělo bylo zahrabáno a Radek se odebral na Grabštejn. Toho roku bylo jaro nejkrásnější. Radek dožil v klidu vysokého věku a jako místní pán často vzpomínal na svého přítele. Časem se události změnily v báchorky a posléze byly zapomenuty. Ožily až nyní pod hrotem mého pera, aby připomněly šlechetnost a udatnost našich předků.

8

Příběh středověkého vampýra Tobiáše. Jakub Jína [ZŠ Chrastava]

Recommend Documents