1
PŘÍBĚH PRAŽSKÉ POŠŤAČKY
Jiřina Šiklová
Autorky scénáře: Johana Ratajová, Marie Špůrová, Anna Žalmanová žákyně 8. A, Základní škola Norbertov, Praha 6 Vyučující: Stanislava Rychtářová
Motto: Všude, kde se dá žít, dá se žít dobře. Marcus Aurelius
2
Naše setkání s paní Jiřinou Šiklovou, známou českou publicistkou a
socioložkou, ke kterému došlo 18. prosince 2014 v jejím bytě v Klimentské ulici v Praze, patří určitě k setkáním, na která člověk nezapomíná. Paní Šiklová je drobná energická žena se zajímavým osudem. Narodila se v Praze v roce 1935. Hezké mládí, které prožila v rodině lékaře a učitelky, jí bylo velmi dobrou výbavou pro život, ve kterém bylo i dost „méně pěkných“ chvil. Sama o svém životě říká: „Ano, měla jsem hezké mládí, můžu říct, že velice pěkné, měla jsem bratra, tatínka, maminku. Tatínek byl lékař, maminka učitelka. Já jsem vyrůstala zde, chodila jsem do gymnázia, po maturitě jsem šla na filozofickou fakultu a tam jsem studovala historii, filozofii a později sociologii. Pak jsem ještě v pozdějších letech, když jsem skončila fakultu, to bylo v roce 1958, byla asistentkou a odbornou asistentkou na filozofické fakultě.“
Na naši otázku, jak ona sama prožívala převrat, nás celkem logicky přerušila dotazem: „ Který převrat? Bylo jich hodně.“ Upřesnily jsme, že máme na mysli převrat v roce 1948.
3
„Když tady byl převrat v únoru, tak mně bylo 13 let.“ Tak tohle nás zaujalo. Nám je totiž také 13 let.
„Člověk prožívá určité fáze podle toho, v jakém je postavení. Je-‐li člověk dítě, vzpomíná na něco jiného nežli ten, který je dospělý. Věřím, že třeba za války to muselo být opravdu hrozné pro moje rodiče. Ale to si uvědomuji až teprve teď. Když například bylo bombardování Prahy, bylo normální pro mě jako pro holčičku, že se každý večer otevírala vnitřní okna, kdyby se náhodou bombardovalo, aby aspoň jedno sklo zůstalo. A takové věci prožívá dítě samozřejmě jinak než dospělý. Jinak prožívá třeba skutečnost, že tady došlo k převratu, k revoluci. Přiznám se, že když k nám přišel třeba do školy školník a začal takhle mlátit na takovou železnou tyč a říkal „Luftwaffe“, tak já jsem věděla, že končí vyučování a že můžeme jít domů. Utéct domů. Nástup Klementa Gottwalda v únoru čtyřicet osm jsem prožívala dosti zajímavě, protože jsme byli na horách a naši kantoři – chodila jsem do gymnázia Charlotty Masarykové – poslouchali v takových těch malinkých rádiích, co se děje v Praze. No a my jsme měli volno a mohli jsme po té chatě v Peci, kde jsme byli, naprosto blbnout a nikdo nás nekontroloval, protože kantoři poslouchali, co se děje v Praze. Tak to je moje setkání s únorem čtyřicet osm.“ A život šel dál. Uplynulo hodně let, přišlo pražské jaro, přijely tanky. A Husákova doba, kdy se většina lidí podřídila a takzvaně „zařadila“. Ale byli tu i lidé, kteří nechtěli jen přihlížet, jak se vracejí staré pořádky pod taktovkou Sovětského svazu. K nim patřila i paní Šiklová. Mezi lety 1972 až 1989 spolupracovala na převážení exilové literatury. Podle svých vlastních slov měla přezdívku „Pražský pošťák“. „To bylo v letech šedesát osm, šedesát devět. Musela jsem tehdy odejít z fakulty. Dostala jsem se do zdravotnictví, kde jsem byla docela spokojená, protože celý život se řídím jedním příslovím nebo heslem, které řekl už Marcus Aurelius, a to říká, že „všude, kde se dá žít, dá se žít dobře“. A tehdy tady v té době samozřejmě nebylo možné vydávat knížky. Řada lidí vůbec nesměla publikovat. A to byl důvod k tomu, aby lidé v exilu – v Londýně, v Paříži, v Římě, v Torontu a podobně, vytvořili různá nakladatelství. Pro naše lidi to bylo velice zajímavé. Hlavně pro naše spisovatele, kteří mohli psát a věděli, že ty knížky tam mohou vycházet. Pak o nich mluvilo Radio Free Europe, Voice of America, Deutsche Welle, BBC a všechny tyto stanice. Občas se taky ty knížky dostávaly
4
sem. Musel je samozřejmě někdo přivézt. Jeden čas byly přiváženy přes Palach Press v Londýně autem, kamionem. Později je přiváželi diplomaté.“ Na náš dotaz, jak konkrétně vypadala její práce „pražského pošťáka“, nám mimo jiné opověděla:
„To musíte dodržovat pečlivě hodinu, termín. Chce to svým způsobem kázeň. Pak se s tím člověkem, který má přijít, sejdete. Nesmíte to splést. Vezmete od něj písemnosti, které má – například dopisy – a když je k tomu čas, tak se vám podaří, než přijedou s tím autem složit zásilku na správné místo. A to dělala spousta lidí. No, spousta. Čtyři, pět. Kteří k tomu měli odvahu.“ Na to, že se podílí na převážení exilové literatury, se přišlo a paní Šiklová byla zatčena. Nepřekvapilo nás, že následovalo zatčení. Spíš nás udivilo, že k tomu došlo až po deseti letech. Takový typ spolupráce se bývalému režimu asi moc nelíbil. Přesto anebo právě proto se musela setkat se spoustou zajímavých lidí. A tak jsme se zeptaly.
„No samozřejmě, že poznáte zajímavé lidi. A co o nich mohu říci? Ti lidé byli zajímaví, ale nemohli jste se s nimi setkávat. Protože, kdybyste se s těmi lidmi z ambasád příliš často setkávali, tak by se tím ta konspirace otevřela. Já si myslím, že to, co se zde dělalo, byla dobrá věc, protože se tím zachránily stovky rukopisů a kultura mohla pokračovat. Tím, že se tato kultura zachovala,
5
bylo i v cizině zřejmé, že se národ nepoddal. Když naši lidé viděli – ti spisovatelé – že venku tyto texty vycházejí a sem přicházejí v podobě knížek, tak je to samozřejmě povzbudilo k tomu, aby psali dál. A toto všechno hraje potom velikou roli. Já bych řekla přímo v udržení národního povědomí. A těch knížek, článků a textů, které prošly tímto procesem, byly tisíce.“ Ve vězení strávila paní Šiklová asi rok. Jak nás ujistila, vězení v osmdesátých letech se nedalo srovnávat s vězením v letech padesátých nebo dokonce za války. Ale i tak. Vězení zůstane vězením, ať už má jakoukoli podobu. Chtěly jsme vědět, jak svůj život a události které prožila, vidí dnes s odstupem času. „Tady se za dobu jednoho lidského života, v tomto případě mého života, změnilo mnoho. Změnily se tady politické režimy, mnohokrát. Když si pomyslíte, tak já jsem přežila skoro šest nebo vlastně osm státních převratů. Až vám bude někdo vyhrožovat s tím, jaká hrůza to je a co všechno na vás čeká, tak si uvědomte tuto skutečnost, že jest docela dobře možné přežít tolik a tolik politických změn: válku, vstup Hitlera, konec války, nástup komunistů, konec komunistů a tak dále. Já osobně se domnívám, že v současné době žijeme ve výjimečném období, kdy jedinkrát za existenci nebo za zaznamenanou existenci Evropy žijeme skoro 70 let bez války. To se ještě nikdy na tomto kontinentu nestalo.“ Na závěr jsme se zeptaly, co by chtěla předat nové generaci. „Jako celku bych si určitě netroufla předat cokoli. A kdyby to byli mladí lidé, které znám, tak bych jim ráda řekla, aby se pokoušeli vždycky jednat tak, aby jejich svědomí bylo v souladu s tím, co dělají.“
