Příběh přelomu tisíciletí
Poprvé ho potkal, když scházel k zastávce Na Poledni. Zkracoval si cestu po trávníku kolem domu a právě tam na něj narazil. Bylo mu asi sedm, osm… Nebo možná deset. Věk dětí neuměl dobře odhadnout. Stál čelem
k boční
zdi
jeho
vchodu
s rozpaženýma
rukama,
dlaně
tiskl
k chladnému panelu a ve tváři měl výraz naprosté soustředěnosti.
Před
prvním
dnem
nového
školního
roku
si
dala
předsevzetí
skamarádit se alespoň s jedním člověkem ze třídy. Zamávala s úsměvem Béčku a nasedla na osmičku, kterou jezdila ke gymnáziu už tři roky ve stejný čas. Jen v zimě, když sněžilo, jezdila o deset minut dřív, aby nepřijela pozdě a zbytečně na sebe neupozorňovala, protože to někdy autobus nevyjel kopec kolem nemocnice a část cestujících byla nucena vystoupit v jeho půlce a dojít zbytek cesty po svých.
Prošel kolem hloučku mladíků pokuřujících u telefonní budky, kteří si ho okatě prohlíželi, očistil si podrážky o rohožku a vstoupil do budovy. Ve druhém patře vešel do dveří označených 4.B. Židle byly ještě na lavicích, byl tu první. Zvolil si neutrální třetí řadu u okna, sundal levou židli a posadil se. Koutkem oka pozoroval dveře, ale jak nikdo nepřicházel, sundal i druhou židli. Ale potom mu to přišlo trochu jako volání o pomoc a sundal židle v celé řadě. A jak přicházeli další žáci, oči sklopil k desce před sebou, na které byl nápis „i ty nejkrásnější nohy někde končí“ a hned pod ním jiným písmem i barvou „seznam největších světových idiotů: Tomášek, Skopal, Bendová, Kopl T., Janotová“ a Skopal byl přeškrtaný propiskou, kterou vedle stálo ještě „Kohák = ..rák“.
„Ahoj, můžu?“ „Mhm,“ letmo si ji prohlédl a posunul si židli více ke svému kraji lavice. „Ty jsi tu nový?“ pokusila se o prodloužení konverzace, jak si přehazovala kabát přes židli.
~1~
„Právě jsme se přistěhovali,“ usmál se na ni krátce. „Vážně? A odkud?“ „Z Topolova, to je kousek od Tarulu.“ „Aha. Já jsem jinak Nina.“ „Teo.“ Stiskl její ruku a její dotyk byl tak teplý a jemný a její oči tak hluboké a pohled něžný, že ji najednou rychle pustil, protože si nebyl jistý, zdali ji nedrží už příliš dlouho.
„Nechci, aby to znělo jako volání o pomoc, ale já tu nemám moc kamarádů a chtěla bych nějaké najít,“ navázala z trapného mlčení o první přestávce, když spolu stáli opřeni o světle zelenou zeď na chodbě před třídou, „dala jsem si i takové předsevzetí, i když to zní asi hloupě.“ „Možná bychom se někdy neměli stydět za volání o pomoc.“
„A t-to jste se přestěhovali… k-kvůli práci rodičů?“ zašeptala koktavě, protože k vyřčení té otázky se přemáhala podle svých hodinek přesně jedenáct minut. „Žiju jen s mámou a stěhujeme se podle toho, jaký zrovna je smysl jejího života. Teď právě už třetí rok hraje na klavír dokola jednu bluesovou melodii s malými obměnami a už dvakrát jí nevzali na konzervatoř. Tvrdí, že když budeme bydlet tady ve větším městě, tak má větší šanci se prosadit, ale zatím tu akorát prohrává peníze v sázkách, jako vždycky všude.“ „A co tvůj táta?“ „Ten mě nechce nikdy vidět…“ Stočila svůj pohled rychle směrem k tabuli, na které byl nyní pověšen výukový plakát buňky rostlinné, a přemýšlela, jak se ptát dál tak, aby ho neurazila nebo neranila. A potom radši zkoušela vymyslet, jak téma zcela zamluvit. „…když spolu chodili, táta s mámou, tak táta ještě dítě nechtěl, ale máma už ho strašně chtěla, tak jednou proděravěla kondom a otěhotněla. A když pak táta zuřil, jak že se to mohlo stát, že ještě dítě nechce a že bude žalovat toho výrobce prezervativů, tak mu přiznala, jak to bylo doopravdy.“ „A on se s ní pak rozešel?“
~2~
„Jo. Řekl jí, že vzhledem tomu, jak se zachovala, k ní ztratil důvěru i cit, že odchází a mě že nechce vidět a tak, že jsem její vytoužený dítě, tak ať si její taky zůstanu. Posílá nám peníze, ale já bych je všechny vyměnil za možnost ho jednou potkat. Třeba by mě začal mít rád aspoň trochu. Nebo třeba ne, ale aspoň by to se mnou zkusil. Máma o tom ale nechce slyšet.“ „A to tě vážně nikdy neviděl?“ „No, možná na fotkách, co mu máma každý rok posílá, ale nikdy neodpověděl, tak nevím. Chtěl jsem se za ním někdy vydat na vlastní pěst, ale máma píše jeho adresu na obálku pro jistotu až u schránky, takže ani nevím, kde bydlí.“
„U nás doma to taky není žádná filmová idylka. Moje máma nemá žádnou vlastní vůli nebo aspoň názor na něco. Je vlastně loutkou mýho otce, kterej nás všechny v podstatě terorizuje. My třeba doma nesmíme do obýváku…“ „Jak jako nesmíte do obýváku?“ posadil se k ní na zídku před plotem školního pozemku. „No, prostě máme zamčenej obývák a otevírá se jen na Vánoce, nebo když přijde nějaká důležitá návštěva, jak otec říká. Je to tam jak v mauzoleu, všechno zakonzervovaný pod prostěradlama.“ „A kde se koukáte na televizi nebo tak?“ „On kouká na televizi v kuchyni, ostatní se na ní koukat nesmíme, protože by nás to jenom kazilo. To jsme pak s mámou a bráchou v ložnici, která je rozdělená skříní na pokoj našich a dětskej pokoj, a smíme jenom na záchod a zpátky.“
„To moje máma je schopná se rozhodnout třeba v jedenáct večer, že budeme rekonstruovat byt a začne strhávat tapety a koberce a zvoní na sousedy, jestli nemají třeba špachtli! No, a jak oni jí pošlou někam, tak je tak rozlícená, jak to sama vždycky popisuje, že se musí zrelaxovat hudbou, a tak hraje ty svoje tři akordy třeba dvě hodiny, a když jí něco říkam, tak mě vůbec nevnímá.“
~3~
„No, a moje Béčko, jako mladší brácha, je mu osm, je posedlej Spidermanem. Lepí se na zdi a pořád zkouší, jestli se nepřichytí…“ „To je tvůj brácha? Takovýho kluka jsem ráno viděl. Ty bydlíš taky na Nehrdinských hrdinů?“ „No, bydlím! Jednou jsem ho taky přistihla, jak má na břiše pavouka chycenýho v plastovým kelímku, a když jsem se ho ptala, co to dělá, jestli není magor, tak mi bleskově odpověděl, že čeká, až ho ten pavouk kousne, že potom se stane konečně Spidermanem a už ho tu nikdy nikdo neuvidí, bude chytat zlý lidi do pavučin a nebude mít žádnou pošahanou rodinu kromě pavoukovců, který dle něj pošahaný nejsou.“
„Hele, mám tu něco i pro tvýho bráchu. Dneska jsem ho zase viděl, jak to zkouší i s výskokem.“ „Dík. A co to je?“ „Oblek Spidermana.“ „Tos ale nemusel. To se v něm bude teď pořád předvádět.“ „A co máme my dneska v plánu?“ „No, já musím být doma do devíti!“ „Do devíti? Dyť je Silvestr! A přelom tisíciletí!“ „Já vím, ale otec mě dýl venku nenechá. Dovolil nám dnes sledovat televizi, takže by byl nepříčetnej, kdybych tu možnost nevyužila. A po půlnoci budeme se slávou, jakože po svátcích klidu a míru, zamykat obývák. Víš, já… Já bych odsud chtěla už pryč, jak jsme se bavili.“ „Myslíš jako po maturitě na tu školu do Tarulu?“ „No, tam mě ale fotr nepustí, protože proč bych měla jezdit tak daleko, když můžu bydlet doma a studovat tady jazyky. Ale můžu já bejt učitelka? Prostě kamkoli, jen hlavně pryč od toho smutku tady, víš, někam, kde nás nikdo nezná, kde bychom začali žít spolu. Dyť ani jeden tady vlastně nežijeme. Já už vážně nemůžu.“ „Ale kam chceš jít?“ „Já nevím, myslela jsem, že bys někde mohl mít někoho, ke komu bychom zatím šli, když si bydlel už v tolika městech…“ „Dobře. A kdy?“
~4~
„Co nejdřív! Třeba hned v úterý.“ „A doma to řekneš?“ „Ne, neblázni.“ „Ani mámě, ani bráchovi?“ „Nikomu.“
„Tak jako normálně? V sedum třicet na zastávce?“ „Už v sedm dvacet. Když je sníh, tak jezdím radši dřív, tak ať to není doma podezřelý.“ „Dobře, v sedum dvacet.“ „A ty to mámě řekneš?“ Krátce se políbí.
Chlapec čeká v 7:20, až se Nina nebo Teo vynoří zpoza rohu, aby se přitiskl
ke
stěně,
ale
nikdo
nepřichází.
Naštvaně
ze
sebe
stáhne
modročervené triko a narve ho do aktovky. Ještě rychle přiloží levou ruku ke zdi, dvě vteřiny počká a pak utíká do školy. Nina v rozepnutém kabátu běží k zastávce. Upadne jí šála, rychle se pro ni v předklonu vrací. Rozhlíží se. Nakoukne pod oprýskaný přístřešek a pokračuje se podívat na jejich lavičku a ještě k houpačkám. Zaspala snad poprvé v životě. Otec ji seřval, ale co. To protože ji celou noc hryzalo svědomí. Nemohla spát a plakala. Sebere všechnu odvahu a stiskne zvonek. Nic. Jak sedí v autobuse, třesou se jí ruce a v hlavě si promítá situace budoucí. Jen ať je Teo ve škole a domluví se spolu a utečou spolu jindy. A co když s ní nebude chtít mluvit, jak bude mít vztek? Nebo si to sám rozmyslel. Nebo se mu něco stalo.
„Pojď, pomůžeš mi nosit krabice. Před domem už stojí auto.“ „Mami, teď nemůžeme odjet!“ „Nový rok - nový smysl života. Hudbu tady vyučují samí fašisti.“ „Ale mami, musím ti něco říct.“
~5~
„Já tobě vlastně taky. Tvůj otec odpověděl na letošní, vlastně už loňský,“ nepřirozeně se rozesmála, „dopis a my se stěhujeme blízko k němu, takže pokud stále tolik chceš, mohl by ses s ním seznámit,“ zamrkala na něj. „Jak blízko? A on psal, že by chtěl? A ty to dovolíš?“ „Dovolím. Do stejného domu.“ „To jako k němu domů?“ „Ne, miláčku, zatím jen do stejného domu,“ rychle pozdvihla obočí, „víš, plánujeme to s ním už nějakou dobu.“ „Jakou dobu?“ „No, řekněme asi od té chvíle, co jsme přišli sem.“ „Já si musím ještě… Musím ještě něco vrátit do školy.“ „To si ale pospěš!“
„Ale! Zahajská, dobré ráno. Tak to máme pozdní příchod - sedm minut. Copak se stalo? Doufám, že se to nestane v novém roce pravidlem. Koháku, co jsem ti říkala o těch sluchátkách?“ „Zaspala jsem, omlouvám se,“ sedá si Nina do prázdné lavice a tupě zírá ven z okna na kouřící komíny vilek u lesa. A když po chvíli zoufalství vytáhne z batohu sešit a položí ho před sebe na lavici, všimne si, že k seznamu největších světových idiotů přibylo „moje máma a můj táta“.
~6~
