Přezkum rozhodnutí soudního exekutora

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra občanského práva

Diplomová práce

Přezkum rozhodnutí soudního exekutora Michaela Marešová

2012/2013

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Přezkum rozhodnutí soudního exekutora zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ ….……………………………… Michaela Marešová 1

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu JUDr. Ing. Radovanu Dávidovi, Ph.D. za cenné rady, vstřícný přístup a pomoc při vedení mé práce. Dále bych chtěla poděkovat celému kolektivu Exekutorského úřadu Mgr. Vojtěcha Jaroše a samozřejmě také celé mé rodině za poskytnutí zázemí po celou dobu mého studia.

2

Klíčová slova Exekuční řízení, soudní exekutor, rozhodnutí soudního exekutora, exekuční příkaz, opravné prostředky, odvolání, ústavní stíţnost Execution proceedings, court executor, decision of court exekutor, execution order, legal remedy, appeal, constitutional complaint Abstrakt Diplomová práce na téma „Přezkum rozhodnutí soudního exekutora“ se zabývá problematikou jednotlivých prostředků obrany proti rozhodnutí exekutora včetně jejich vzájemného srovnávání. Nejprve je v práci pojednáno o postavení soudního exekutora a jeho rozhodování, dále se práce soustředí na konkrétní prostředky obrany proti rozhodnutí exekutora, a to převáţně na jejich přípustnost, průběh řízení a rozhodnutí o nich. Dále je srovnávána současná právní úprava této problematiky v České republice se slovenskou. Závěr práce je poté zaměřen na úvahy a návrhy právní úpravy de lege ferenda. The thesis „Review of Decisions of Court Executor“ deals with various defence instruments against decisions of court executor including mutual comparison. First, it discusses the position of court executor and his decision, the work also focuses on particular defence instruments against decision of court executor, especially on their permissibility, proceedings and decision. Further current legislation of this issue in the Czech republic is compared with Slovak. In conclusion the thesis concentrates on legislative suggestions de lege ferenda.

3

Použité zkratky EŘ - zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů OSŘ - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Novela č. 396/2012 Sb. – zákon č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony Novela č. 286/2009 Sb. - zákon č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů Novela č. 404/2012 Sb. - zákon č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony Prováděcí vyhláška - vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška o odměně a náhradách exekutora - vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem Listina - usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů Zákon o Ústavním soudu - zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů OSP - zákon č. 99/1963 Zb., občiansky súdny poriadok, ve znění pozdějších předpisů EP - zákon Národnej rady Slovenskej republiky č. 233/1995 Z.z., o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučný poriadok) a o zmene a doplnení ďalších zákonov, ve znění pozdějších předpisů

4

Obsah Úvod ............................................................................................................................7 1. Obecně o exekučním řízení .................................................................................10 1.1 Exekuční řízení a jeho průběh ....................................................................11 1.2 Právní předpisy upravující exekuční řízení ................................................12 1.3 Exekutor a jeho postavení...........................................................................13 2. Rozhodování exekutora .......................................................................................15 2.1 Formy rozhodování exekutora ....................................................................15 2.2 Moţnosti přezkumu rozhodnutí exekutora .................................................17 3. Odvolání ................................................................................................................20 3.1 Přípustnost odvolání ...................................................................................20 3.2 Náleţitosti odvolání ...................................................................................26 3.3 Účinky odvolání .........................................................................................28 3.4 Průběh odvolacího řízení ............................................................................29 3.5 Rozhodnutí o odvolání................................................................................33 3.6 Další průběh řízení......................................................................................36 4. Námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ..........................................38 4.1 Příkaz k úhradě nákladů exekuce ...............................................................38 4.2 Přípustnost a náleţitosti námitek ................................................................39 4.3 Průběh řízení o námitkách ..........................................................................40 4.4 Rozhodnutí soudu o námitkách ..................................................................42 4.5 Další průběh řízení......................................................................................43 5. Návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu jako možná forma autoremedury .........45 5.1 Přípustnost a náleţitosti návrhu na vyškrtnutí ............................................45 5.2 Rozhodnutí o návrhu na vyškrtnutí.............................................................47 6. Vylučovací žaloba ................................................................................................48 6.1 Vztah návrhu na vyškrtnutí a vylučovací ţaloby ........................................49 6.2 Přípustnost a náleţitosti vylučovací ţaloby ................................................51 6.3 Průběh řízení o vylučovací ţalobě ..............................................................52 6.4 Rozhodnutí o vylučovací ţalobě .................................................................53 7. Návrh na zastavení...............................................................................................56 7.1 Přípustnost a náleţitosti návrhu na zastavení .............................................56 5

7.2 Průběh řízení o návrhu na zastavení ...........................................................57 7.3 Rozhodnutí o návrhu na zastavení .............................................................58 8. Mimořádné opravné prostředky ........................................................................60 8.1 Dovolání ....................................................................................................61 8.2 Ţaloba pro zmatečnost ...............................................................................64 9. Ústavní stížnost ...................................................................................................67 10. Další prostředky obrany povinného, oprávněného nebo třetích osob ..........71 11. Srovnání se slovenskou právní úpravou ..........................................................74 Závěr a úvahy de lege ferenda ................................................................................78 Prameny ....................................................................................................................81 Monografie .......................................................................................................81 Časopisecké články...........................................................................................82 Právní předpisy .................................................................................................82 Judikatura .........................................................................................................84 Ostatní prameny ................................................................................................86

6

Úvod S ohledem na to, ţe se v České republice kaţdoročně zvyšuje počet dluhů, dochází k růstu potřeby tyto dluhy vymáhat, a to co nejefektivnějším způsobem. V roce 2001 byl u nás zaveden institut soudních exekutorů, kteří tak začali provádět výkon rozhodnutí vedle soudů. Pro oprávněného tak nastala moţnost volby, který ze způsobů vymáhání pohledávky zvolí – zda prostřednictvím soudu či soudního exekutora, přičemţ kaţdý

ze způsobů má svá specifika. S účinností od 1.1.2013 však došlo

k výrazné novelizaci občanského soudního řádu a exekučního řádu, v důsledku čehoţ přešlo na soudní exekutory výlučné právo provádět v určitých věcech výkon rozhodnutí. Vzhledem k postavení soudních exekutorů ve srovnání se soudy je jejich cílem dosahovat zisku. Právě zisk, resp. výše nákladů exekuce, bývá nejčastěji podrobován kritice a soudní exekutoři jsou často povaţováni za ty, jeţ jednají v rozporu s morálními zásadami a obohacují se na úkor dluţníka. Je však nutné si uvědomit, ţe soudní exekutor má jenom tolik pravomocí, kolik mu jich bylo svěřeno, a i samotnou výši nákladů exekuce si nestanovuje libovolně, nýbrţ dle platných právních předpisů. Avšak nejenom rozhodnutí týkající se výše nákladů exekuce bývají napadána. V nemalé míře jsou to také rozhodnutí, kterými soudní exekutor postihuje majetek povinného, manţela či třetích osob. Předmětem mé diplomové práce je přezkum rozhodnutí soudního exekutora – tedy právě to, jak se bránit nezákonným či jinak nesprávným rozhodnutím soudního exekutora. Domnívám se, ţe rozhodování soudních exekutorů bývá podrobováno rozsáhlé kritice hlavně v důsledku toho, ţe lidé nejsou dostatečně informováni o moţnostech přezkumu. Ve své práci se tak pokusím poukázat na to, ţe i soudní exekutor je kontrolován z různých stran a ţe proti jeho rozhodnutí existují také opravné prostředky či jiné způsoby obrany stejně jako třeba proti rozhodnutí soudu. Mým hlavním cílem tak bude zjistit, zda právní úprava de lege lata poskytuje dostatek efektivních právních prostředků obrany proti rozhodnutí exekutora. Toto téma jsem si zvolila, protoţe mě problematika exekučního řízení zajímá, navíc jiţ od sedmého semestru svého studia vykonávám odbornou praxi na Exekutorském úřadu ve Znojmě, u soudního exekutora Mgr. Vojtěcha Jaroše, díky tomu jsem mohla seznámit s průběhem exekučního řízení i v praxi. Dále si vzhledem k výše uvedenému myslím, ţe se jedná o velmi aktuální téma, uţ jen 7

s ohledem na to, jaké nezanedbatelné mnoţství exekucí bývá v České republice ročně nařizováno. Domnívám se také, ţe tomuto tématu prozatím nebylo v takto uceleném pojetí věnováno mnoho pozornosti v médiích, knihách či jiných publikacích. Cílem mé práce je důkladně analyzovat moţnosti přezkumu rozhodnutí soudního exekutora, včetně úskalí a nedostatků současné právní úpravy. V návaznosti na to se chci zaměřit na úvahy de lege ferenda nad moţnostmi přezkumu rozhodnutí soudního exekutora, konkrétně na analýzu současného směru právní úpravy včetně mých návrhů na moţné zlepšení či zefektivnění. Budu věnovat pozornost převáţně přezkumu rozhodnutí soudního exekutora prováděného jinými orgány, přesto nezbytně zmíním i moţnosti přezkumu na základě autoremedury. Mým cílem je také zúročit zkušenosti získané při výkonu praxe na Exekutorském úřadě ve Znojmě. Ve své práci se nejdříve stručně zaměřím na podstatu exekučního řízení a rozeberu právní předpisy upravující danou problematiku, včetně jejich vzájemného vztahu. Dále se budu soustředit na osobu soudního exekutora, konkrétně na jeho postavení, pravomoci a rozhodování. V další, stěţejní části práce následně detailně rozeberu jednotlivé moţnosti přezkumu rozhodnutí soudního exekutora. U kaţdého prostředku přezkumu se budu zejména soustředit na jeho přípustnost u jednotlivých rozhodnutí soudního exekutora, na jeho náleţitosti, průběh řízení o něm a rozhodnutí; dále ovšem zmíním i zvláštnosti jednotlivých prostředků. Konkrétně se zaměřím na odvolání jako na nejběţnější prostředek obrany proti rozhodnutí soudního exekutora, poté na specifické prostředky obrany jako námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, vylučovací ţalobu či návrh na zastavení. Následně se budu soustředit i na moţnost podat mimořádné opravné prostředky proti rozhodnutí soudního exekutora, popř. i ústavní stíţnost. Práci v závěru doplním o další prostředky obrany oprávněného, povinného či jiných osob v exekučním řízení, které však zpravidla nesměřují proti samotnému rozhodnutí soudního exekutora. Bude se však jednat pouze o stručný nástin těchto prostředků, neboť jejich podrobný rozbor by jiţ překračoval rámec diplomové práce. Dále se zaměřím na komparaci moţností přezkumu rozhodnutí soudního exekutora v České republice se slovenskou právní úpravou. Závěrem se pokusím shrnout získané poznatky při psaní této práce, zejména vyhodnotit současnou právní úpravu moţností přezkumu rozhodnutí soudního exekutora; v souvislosti s tím se pokusím také navrhnout z mého pohledu vhodnější úpravu de lege ferenda.

8

Při psaní diplomové práce budu vycházet z právních předpisů, zejména exekučního řádu a občanského soudního řádu, z odborné literatury, z časopiseckých či jiných článků a také z judikatury, která má neopomenutelný význam. Ve své práci budu vyuţívat metodu analytickou, deskriptivní a komparativní. Metoda analytická bude promítnuta v celé práci, převáţně v částech rozebírajících současnou právní úpravu moţností přezkumu soudního exekutora, dále v nemalé míře i v samotném závěru práce obsahujícím shrnutí a úvahy de lege ferenda. Deskriptivní metoda bude pouţita hlavně v úvodní části týkající se exekučního řízení obecně a osoby soudního exekutora, popř. pak i dále v úvodních částech kapitol o jednotlivých prostředcích přezkumu. Konečně poslední pouţitá metoda – komparativní bude vyuţívána v jednotlivých částech práce při srovnávání konkrétních prostředků přezkumu, ve větší míře pak v kapitole týkající se srovnání se slovenskou právní úpravou.

9

1. Obecně o exekučním řízení V úvodu své práce povaţuji za nezbytné vyjasnit samotný pojem exekuční řízení. Exekuční řízení je často zaměňováno s výkonem rozhodnutí, přesto se nejedná o zcela totoţné pojmy. Účel obou řízení však zůstává stejný, jejich podstatou je „vymožení plnění, k němuž opravňuje titul, které nebylo plněno dobrovolně“.1 Liší se však jiţ v tom, kdo tuto činnost provádí. Výkon rozhodnutí je prováděný soudy, zatímco exekuci provádějí soudní exekutoři. Ve své práci se budu zabývat exekučním řízením prováděným soudními exekutory. Exekuční řízení je samostatnou fázi civilního procesu, která ačkoliv navazuje na nalézací řízení, není vţdy fází nezbytnou. Aţ v případě dobrovolného nesplnění uloţené povinnosti v nalézacím řízení tak nastává potřeba tuto povinnost vykonat. Vykonávací řízení prováděné soudy je upraveno v části šesté OSŘ, od roku 2001 však byl výkon rozhodnutí rozšířen na soudní exekutory a je tak pro ně speciálně upraven i v EŘ. Zavedení druhého systému výkonu rozhodnutí mělo mj. za cíl zefektivnit proces nuceného vymáhání uloţených povinností s ohledem na sníţenou efektivitu soudů, zejména zdlouhavostí a nepřesností vykonávacího řízení.2 Na druhou stranu je však tato dvoukolejnost svým způsobem nepraktická, kaţdý způsob vymáhání má svá specifika a uţ jen s ohledem na přijatou novelu č. 396/2012 Sb., která mění zejména OSŘ a EŘ a která nabyla účinnosti vyjma několika ustanovení dne 1.1.2013, lze vyvozovat, ţe je současným cílem tuto dvojkolejnost co nejvíce omezit, ne-li úplně zrušit. Na základě této novely tak dochází k dalšímu „odlehčení“ činnosti soudů a výkon rozhodnutí tak přechází ve větší míře na soudní exekutory, vyjma výkonů rozhodnutí stanovených v § 251 odst. 2 OSŘ.3 Novela však do exekučního řízení vnáší mnoho dalších změn, o nichţ se budu ve své práci dále zmiňovat.

1

WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011.711 s. ISBN 978-80-7201-842-0. S. 475. 2 TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 852 s. ISBN 80-7179-489-9. S. 4. 3 Výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí; nejde-li o exekuční titul, který lze vykonat podle správního řádu nebo daňového řádu; vyklizením bytu nebo místnosti se zajištěním bytové náhrady; o vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným; dále pokud jde o cizí rozhodnutí a rozhodnutí orgánů Evropských společenství.

10

1.1. Exekuční řízení a jeho průběh Exekuční řízení lze ve velmi zjednodušené podobě rozčlenit do čtyř fází – fáze nařízení, zjišťování majetku, provedení a ukončení. Ne vţdy však musí nutně následovat všechny fáze, které jsou navíc typické pouze pro exekuce na peněţitá plnění, někdy samotná exekuce končí ve fázi nařízení – odmítnutím či zamítnutím exekučního návrhu, exekuce můţe být dále kdykoliv v průběhu řízení zastavena. V případě exekuce na nepeněţitá plnění je průběh řízení poměrně odlišný. Fáze nařízení exekuce je navíc s ohledem na novelu č. 396/2012 Sb., výrazně omezená. S ohledem na to, ţe průběh exekučního řízení není stěţejním tématem mé práce, bude stručný popis těchto fází zcela postačovat. Podle § 35 EŘ4 se exekuční řízení zahajuje na návrh oprávněného a je zahájeno dnem, kdy exekuční návrh5 došel soudnímu exekutorovi. K návrhu musí být přiloţen exekuční titul, kterým se rozumí „listina vydána k tomu oprávněným orgánem, která má předepsanou formu a ve které se ukládá určité osobě povinnost něco v určité době plnit.“6 Výčet exekučních titulů je obsaţen v § 40 odst. 1 EŘ. Aby mohl soudní exekutor zahájit prověřování a zajišťování majetku povinného, musí do 15 dnů od doručení návrhu poţádat soud o pověření v souladu s § 43a odst. 1 EŘ. Musí se jednat o věcně a místně příslušný soud podle § 45 EŘ (dále jen „exekuční soud“). Toto pověření zavedené novelou č. 396/2012 Sb. tak poměrně výrazně mění průběh exekuční řízení, kdy aţ do 31.12.2012 soud vydával usnesení o nařízení exekuce jako určitý druh rozhodnutí, který byl účastníkům doručován. A contrario podle § 43a odst. 5 EŘ pověření není soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům. Účastníkům se tak doručuje pouze vyrozumění o zahájení exekuce. Po vydání pověření následuje samotná fáze zjišťování postiţitelného majetku. K tomu má soudní exekutor řadu oprávnění ve vztahu k třetím osobám.7 Následující fáze provedení exekuce se zahájí vydáním exekučního příkazu jako zvláštního rozhodnutí v případě, ţe byl zjištěn postiţitelný majetek. V exekučním příkazu se určí způsob provedení exekuce.8 Soudnímu exekutorovi však nic nebrání v tom, 4

Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.15.1.2013]. 5 Do 31.12.2012 označován jako návrh na nařízení exekuce. 6 TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 852 s. ISBN 80-7179-489-9. S. 17. 7 Třetí osoby jsou povinni poskytovat součinnost exekutorovi v souladu s §33 aţ 34 EŘ. 8 Blíţe § 59 EŘ.

11

aby exekučních příkazů vydal i více, musí však dodrţovat zásadu přiměřenosti – podle § 47 odst. 1 věty třetí EŘ je exekutor povinen zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhoţ má být splnění závazků povinného dosaţeno. Konečnou fází exekučního řízení je jeho ukončení. Ţádoucím je skončení řízení úspěšným vymoţením předmětného plnění podle exekučního titulu a dále nákladů exekutora, př. nákladů oprávněného za právní zastupování. Při skončení exekučního řízení vymoţením pohledávky se nevydává ţádné formální rozhodnutí, jak je typické pro nalézací řízení. V mnoha případech je však exekuční řízení ukončeno zastavením. 1.2. Právní předpisy upravující exekuční řízení Exekuční řízení je upraveno v EŘ, avšak podle §52 odst. 1 EŘ nestanoví-li tento zákon jinak, pouţije se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení OSŘ. Konkrétně se tím myslí část šestá OSŘ týkající se výkonu rozhodnutí, podle § 254 odst. 1 OSŘ9 se na výkon rozhodnutí pouţije i ustanovení předcházejících částí, není-li v části šesté uvedeno jinak. OSŘ tak vystupuje v postavení právního předpisu obecného, zato EŘ v postavení právního předpisu zvláštního. Na jedné straně se tak můţe zdát, ţe právní úprava exekučního řízení je poměrně sloţitá s ohledem na to, ţe při aplikaci je nejdříve třeba se pokusit najít konkrétní ustanovení v EŘ, pokud tam není, je nutné pouţít OSŘ. Na druhou stranu by však bylo nepraktické zahrnovat do EŘ stejná ustanovení, která jiţ obsahuje OSŘ. Na řadě míst přitom sám EŘ odkazuje obecně na přiměřené pouţití vhodných ustanovení OSŘ, jako například § 60, § 65, § 69, § 71 či § 73. Tato ustanovení se týkají jednotlivých způsobů provedení exekuce, která jsou podrobně upravena v OSŘ a sám EŘ, aţ na několik výjimek, nestanovuje ţádné odchylky. Dále jsou však i ustanovení EŘ, která dokonce výslovně odkazují na určitá ustanovení OSŘ. Příkladem tak můţe být ustanovení § 66 odst. 3 EŘ týkající se exekuce prodejem movitých a nemovitých věcí - „Ustanovení § 328b odst. 4 věty druhé a § 336h odst. 4 občanského soudního řádu platí obdobně pro exekutory a zaměstnance exekutorských úřadů.“ Pokud tak 9

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.15.1.2013].

12

§ 336h odst. 4 OSŘ stanovuje, ţe jako draţitelé nesmí vystupovat soudci a zaměstnanci soudů, platí to stejně tak pro exekutory a zaměstnance exekutorských úřadů. Podle § 52 odst. 2 EŘ nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu. Toto ustanovení tak ještě rozšiřuje pouţití OSŘ v exekučním řízení. S ohledem na výše uvedené budu ve své práci běţně odkazovat na ustanovení OSŘ, aniţ bych jiţ zmiňovala, ţe je aplikováno ve spojení s § 52 EŘ, popř. s § 254 odst. 1 OSŘ. Exekuční řízení je dále upraveno podzákonnými právními předpisy, zejména: -

vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem

-

vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti

-

vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 329/2008 Sb., o centrální evidenci exekucí.

1.3. Exekutor a jeho postavení Zákonná definice podle § 1 odst. 1 EŘ stanovuje, ţe soudní exekutor je fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. V rámci pověření exekutor provádí zejména nucený výkon exekučního titulů. Část pravomoci soudu, která je uplatňována při vykonávacím řízení, je tak delegována na nezávislého soudního exekutora, a to při zachování pravomoci soudu nebo jiných orgánů i pro oblast výkonu rozhodnutí dle právní úpravy obsaţené v OSŘ.10 „Úkony soudního exekutora v exekučním řízení jsou považovány za úkony exekučního soudu a soudní exekutor sám rozhoduje o způsobu provedení exekuce a sám také vydává rozhodnutí, která exekuční řád nesvěřuje soudu. Exekuční řád tedy staví úkony soudního exekutora na úroveň úkonů exekučního soudu.“11 Ostatně jak konstatoval i Nejvyšší 10

TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 852 s. ISBN 80-7179-489-9. S. 755. 11 Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16.8.2012, sp. zn. Konf 87/2011 – 6. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.9.2012].

13

soud ve svém usnesení ze dne 2.5.2012, sp. zn. 28 Cdo 982/201212, činnost exekutora při provádění exekuce představuje výkon státní moci a vztah mezi ním a účastníky řízení není vztahem soukromoprávním. Lidé se tak často mylně domnívají, ať uţ v postavení oprávněných, povinných či třetích osob, ţe soudní exekutor jim můţe poskytovat právní rady, coţ by však narušovalo i jeho nezávislost stanovenou v § 2 EŘ. Soudní exekutor je tak de facto součástí soudní moci. Na exekučním řízení se však poměrně podstatným způsobem podílí i soudy, pravomoci soudního exekutora tak jsou v určitých směrech omezené a nedosahují míry pravomocí soudů. Soudní exekutor si tak nemůţe exekuci zahájit svévolně, ale potřebuje k tomu v současnosti pověření ze strany soudu, které nahradilo jiţ zmiňované usnesení o nařízení exekuce. Soudní exekutor dále není oprávněn rozhodovat o návrhu na zastavení, pokud s ním účastníci řízení nesouhlasí; jeho pravomoci jsou také omezené při rozhodování o návrhu na odklad exekuce – pokud návrhu nevyhoví, musí jej postoupit exekučnímu soudu stejně jako návrh na zastavení.13 Mimo soudů je exekutor kontrolován také ze strany Exekutorské komory či Ministerstva spravedlnosti. Exekutor můţe být dále v případě porušení svých povinností kárně odpovědný, tato odpovědnost je upravena v hlavě desáté EŘ.

12

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.5.2012, sp. zn. 28 Cdo 982/2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.9.2012]. 13 Blíţe § 54 a § 55 EŘ.

14

2. Rozhodování exekutora Soudní exekutor postupuje při rozhodování obdobně podle OSŘ a činí tak úkony, které v řízení o výkon rozhodnutí přísluší soudu prvního stupně.14 Není tak pochyb o tom, ţe soudní exekutor, ostatně stejně jako soud, rozhoduje formou rozhodnutí. Otázkou však zůstává, jak lze rozhodnutí definovat, kdyţ jeho zákonnou definici bychom v civilním právu procesním hledali marně. Profesorka Winterová rozhodnutí definuje jako „výrok, který má závazné právní důsledky stanovené objektivním právem.“15 Domnívám se však, ţe je vhodnější definovat rozhodnutí spíše jako úkon neţ výrok, a to se závaznými právními důsledky, přičemţ těmito důsledky se myslí, ţe se jím zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. 2.1. Formy rozhodování exekutora Podle § 55b odst. 2 EŘ pokud zákon nestanoví jinak, exekutor rozhoduje usnesením. Jedná se tak o speciální ustanovení k § 254 odst. 1 OSŘ věty druhé – podle něj se při výkonu rozhodnutí rozhoduje vţdy usnesením a není tak stanovená moţná odchylka. Exekutor tak na rozdíl od soudu můţe vydávat i jiná rozhodnutí neţ usnesení. Obecné náleţitosti usnesení neobsahuje ani EŘ ani část šestá OSŘ, je tak nezbytné pouţít i jiné části OSŘ v souladu s § 254 odst. 1 OSŘ věty první, a to konkrétně ustanovení § 169. Usnesení tak obecně musí obsahovat označení toho, kdo jej vydal, označení účastníků, označení věci, výrok, odůvodnění a poučení o moţném opravném prostředku. Najdou se však i výjimky, kdy usnesení nemusí obsahovat odůvodnění.16 V případě usnesení, které je rozhodnutím ve věci samé, lze uplatnit § 157 odst. 2 OSŘ upravující obsah odůvodnění. Usnesení, stejně jako ostatní rozhodnutí soudního exekutora, se obecně doručují oprávněnému, povinnému a dalším osobám, o jejichţ právech a povinnostech je rozhodováno. Vzhledem k tomu, ţe kaţdé usnesení soudního exekutora je svým způsobem specifické, zvláštní náleţitosti jsou poté stanoveny u jednotlivých typů usnesení, a to jak v OSŘ, tak i v EŘ. EŘ tak sám dává soudnímu exekutorovi oprávnění rozhodovat 14

Blíţe § 55b odst. 1 EŘ. WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201842-0. S. 256. 16 Blíţe § 169 odst. 2 a 3 OSŘ. 15

15

o zastavení či odkladu exekuce, ačkoliv tak můţe činit pouze za určitých podmínek, jinak je povinen věc postoupit soudu k rozhodnutí.17 Ne vţdy navíc musí pouţívat samotný výraz usnesení – při prodeji movitých či nemovitých věcí, popř. podniku pouţívá pojem draţební vyhláška.18 Kromě usnesení však můţe soudní exekutor vydávat i jiná rozhodnutí upravená v EŘ – konkrétně exekuční příkaz a příkaz k úhradě nákladů exekuce. V souladu s § 47 EŘ můţe soudní exekutor vydávat exekuční příkazy ohledně majetku, který má být exekucí postiţen. Exekuční příkaz je přitom chápán jako zvláštní rozhodnutí, které je typické pouze pro exekuční řízení podle EŘ. Ve výkonu rozhodnutí podle OSŘ se totiţ postihuje konkrétní majetek rovnou v samotném nařízení výkonu rozhodnutí. Podle mého názoru je velmi výstiţná definice exekučního příkazu jako „rozhodnutí exekutora, kterým určuje způsob provedení exekuce proti povinnému.19 Záleţí tak pouze na soudním exekutorovi, který způsob zvolí. Pokud se jedná o vymáhání nepeněţitého plnění, exekutor volí pouze podrobnější podmínky daného způsobu. Avšak v případě vymáhání peněţité částky má exekutor více moţností a volí některý ze způsobů „v závislosti na výši vymáhané pohledávky, přiměřenosti zvoleného způsobu, zjištěném majetku povinného, rychlosti realizace tohoto majetku, přístupu povinného ke splnění povinnosti aj.“20 Dalším specifickým rozhodnutím soudního exekutora je příkaz k úhradě nákladů exekuce. Tímto rozhodnutím se stanovují náklady exekuce, tj. náklady soudního exekutora a náklady oprávněného za právní zastoupení advokátem. Náklady soudního exekutora se přitom skládají z odměny, která je závislá na vymoţeném plnění, a dále z hotových výdajů. Exekutor si odměnu však nemůţe stanovovat libovolně, nýbrţ se řídí vyhláškou o odměně a náhradách soudního exekutora. Hotové výdaje pak představují buď skutečně vynaloţené náklady, nebo paušální částku v souladu s výše uvedenou

vyhláškou.

Náleţitosti

tohoto

rozhodnutí

jsou

pak

upraveny

v § 88 odst. 2 EŘ. Za rozhodnutí soudního exekutora však nelze povaţovat soupis movitých věcí, protokol či předvolání, a to z několika důvodů – nerozhoduje se zde o právech 17

Blíţe § 54 a § 55 EŘ. Formálně se však jedná o usnesení o nařízení draţebního jednání. 19 TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 852 s. ISBN 80-7179-489-9. S. 172. 20 KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, 685 s. ISBN 978-80-7179-582-7. S. 172. 18

16

a povinnostech, svým způsobem se tak jedná pouze o úkony procesní, které upravují průběh řízení. V souvislosti s tím stojí za zmínku i ustanovení § 328b odst. 3 OSŘ věty poslední ve znění účinném do 31.12.2012, které říká: „Dražební vyhláška není soudním rozhodnutím.“ Je tím myšlena draţební vyhláška prodejem movitých věcí. Osobně příliš nerozumím tomu, proč zákonodárce tuto větu do OSŘ zařadil. Domnívám se, ţe kaţdá draţební vyhláška splňuje náleţitosti rozhodnutí, a nelze tak mít pro draţební vyhlášku prodejem movitých věcí zvláštní reţim neţ pro draţební vyhlášku prodejem nemovitosti. Od 1.1.2013 tak došlo jiţ několikrát zmiňovanou novelou č. 396/2012 Sb. k vypuštění této věty a tudíţ jiţ není pochyb, ţe draţební vyhláška prodejem movitých věcí je rozhodnutím. Otázka, zda lze podat opravný prostředek proti draţební vyhlášce, je jiţ věc další.21 Podle § 55b odst. 3 EŘ soudní exekutor rozhoduje bez jednání, pokud nestanoví OSŘ jinak. Soudní exekutor byl aţ do 31.12.2012 povinen nařídit jednání nezbytně při

prodeji

nemovitostí

či

prodeji

podniku.

V současnosti

se

však

podle § 336q odst. 1 OSŘ koná rozvrhové jednání při prodeji nemovitosti pouze, pokud o to poţádá alespoň jeden věřitel, oprávněný nebo povinný. 2.2. Moţnosti přezkumu rozhodnutí exekutora Rozhodnutí soudního exekutora mohou být podrobována přezkumu jak ze strany účastníků řízení, tak ze strany jiných dotčených osob, pokud tedy není určitý prostředek přezkumu dle zákona vyloučen. Domnívám se, ţe nikdy nelze vyloučit moţné pochybení při rozhodovací činnosti soudního exekutora. Některá rozhodnutí tak trpí vadami, a to buď skutkovými či právními. Skutkové vady vznikají při zjišťování skutkového stavu, vady právní při samotné právní kvalifikaci. Ne vţdy se však musí jednat o pochybení ze strany soudního exekutora, můţe jít i o důvody na straně účastníků. V rozhodnutí se mohou vyskytovat i další typy vad – jedná se pouze o zjevné nesprávnosti v psaní projevující se například zkomolením jména účastníků nebo překlepem v číselném údaji. V souladu s § 164 OSŘ soudní exekutor opraví tyto chyby kdykoliv i bez návrhu. Pokud se týká oprava výroku rozhodnutí nebo pokud není moţné

21

Blíţe kapitola 3.1.

17

provést opravu ve stejnopisech, vydá opravné usnesení. Těmto typům vad se ve své práci dále věnovat nebudu. Proti rozhodnutí soudního exekutora tak lze rozlišovat tyto prostředky přezkumu: -

odvolání

-

námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce

-

vylučovací ţaloba

-

návrh na zastavení

-

dovolání

-

ţaloba pro zmatečnost

-

ústavní stíţnost. Záměrně pouţívám pojmu prostředek obrany či přezkumu, nikoli opravný

prostředek. Jak definovala prof. Winterová: „opravný prostředek je institut procesního práva dávající účastníkům možnost iniciovat opravné řízení.“22 Dle mého názoru nelze ústavní stíţnost řadit mezi opravné prostředky uţ jen s ohledem na postavení Ústavního soudu stojícího mimo soustavu soudů. V řízení o ústavní stíţnosti navíc nelze mluvit o opravném řízení z důvodu, ţe je přezkoumávána pouze ústavnost napadeného rozhodnutí. Dále se domnívám, ţe za opravný prostředek proti rozhodnutí soudního exekutora nelze také povaţovat návrh na zastavení. Od 1.1.2013 sice byla moţnost podat návrh na zastavení významně rozšířena s ohledem na to, ţe návrh na zastavení nahradil odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, není však typickým opravným prostředkem proti samotnému rozhodnutí exekutora jako spíš prostředkem obrany proti samotné exekuci. I institut vylučovací ţaloby je poměrně specifický a nepatří tak mezi opravné prostředky uţ jen s ohledem na to, ţe probíhá ve zcela samostatném řízení s odlišnými účastníky a účelem samotného řízení. Kdyţ tedy pominu ústavní stíţnost, návrh na zastavení a vylučovací ţalobu, lze zbývající prostředky označit za opravné a rozčlenit je tak na řádné a mimořádné. Řádný opravný prostředek lze vyuţít, pokud napadané rozhodnutí ještě nenabylo právní moci. Naopak opravný prostředek mimořádný je takový, kterým lze napadnout rozhodnutí, které právní moci nabylo; přičemţ uţ samotný výraz „mimořádný“ svědčí o přísnějších podmínkách k jeho přípustnosti. Mezi řádné opravné prostředky proti rozhodnutí 22

WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201842-0. S. 420.

18

soudního exekutora lze zařadit odvolání a námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, mezi mimořádné pak dovolání a ţalobu pro zmatečnost. Ve výčtu mimořádných opravných prostředků zcela záměrně neuvádím ţalobu na obnovu řízení – v souladu s ustanovením § 254 odst. 2 věty druhé OSŘ nelze tuto ţalobu při výkonu rozhodnutí pouţít. Z hlediska toho, kdo bude přezkum provádět, lze rozlišovat přezkum na základě autoremedury a přezkum prováděný jinými orgány. Autoremeduru lze chápat jako „způsob vyřízení opravného prostředku, kdy nápravu zjednává sám orgán, který původní rozhodnutí vydal, nikoliv orgán vyššího stupně.“23 Jedná se tak o poměrně výrazné zjednodušení procesu přezkumu. Autoremeduru lze však vyuţít, jen pokud se opravnému prostředku plně vyhoví. Za přezkum rozhodnutí soudního exekutora na základě autoremedury lze typicky povaţovat vyhovění podaným námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce v souladu s § 88 EŘ. Další formou autoremedury, ačkoliv ne v pravém slova smyslu s ohledem na charakter protokolu o soupisu movitých věcí, je i vyhovění návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu podle § 68 EŘ.24 Dále je nezbytné zmínit i moţnou autoremeduru prováděnou soudním exekutorem na základě podaného odvolání či v případě vyhovění návrhu na zastavení. Mezi orgány provádějící přezkum rozhodnutí soudního exekutora lze především zařadit soudy, a to téměř na všech úrovních. Lze však tvrdit, ţe nejdůleţitější postavení jako orgány přezkumu rozhodnutí soudního exekutora mají okresní a krajské soudy. Okresní soudy vystupující jako soudy exekuční tak konkrétně rozhodují o návrhu na zastavení, o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Dále vystupují jako soudy příslušné k řízení o vylučovací ţalobě. Soudy krajské pak rozhodují o odvolání jako nejběţnějším prostředku obrany. Nejvyšší soud je příslušný k rozhodnutí o dovolání. Ústavnímu soudu pak přísluší rozhodování o ústavních stíţnostech. O jednotlivých výše uvedených prostředcích přezkumu bude pojednáno v následujících kapitolách.

23

Slovník pojmů: Autoremedura. In: Business.center.cz. c1998-2013 [online]. [cit. 22.11.2012]. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pojmy/p1105-autoremedura.aspx. 24 Jedná se však pouze o můj subjektivní názor.

19

3. Odvolání Jak jiţ bylo uvedeno výše, odvolání je řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudního exekutora, tudíţ směřující proti nepravomocnému rozhodnutí, a s ohledem na jeho univerzálnost pouţití25 je i opravným prostředkem nejběţnějším. Odvolání je v exekučním řízení, stejně jako v celém civilním procesu, zaloţeno na apelačním systému, který „umožňuje přezkoumání rozhodnutí po stránce skutkové i po stránce právní a odvolací soud může rozhodnutí změnit, potvrdit nebo zrušit.“26 V EŘ je odvolání upraveno pouze ustanovením § 55c, ve zbytku je tak nutné pouţít OSŘ. Samotné ustanovení § 55c odst. 5 EŘ odkazuje na přiměřené pouţití § 201 aţ § 226 OSŘ. Znamená to však především pouţití části šesté upravující výkon rozhodnutí a aţ v případech jí neupravených pouţití výše uvedených ustanovení týkajících se odvolání. V části šesté se pak odvolání týká stěţejní ustanovení § 254 OSŘ. 3.1. Přípustnost odvolání Odvolací řízení je podmíněno splněním určitých předpokladů či podmínek, tyto předpoklady lze označit jako přípustnost, která je rozlišována na objektivní a subjektivní. Objektivní přípustnost se vztahuje k předmětu odvolání, tj. k samotnému rozhodnutí, subjektivní se naopak vztahuje k osobě oprávněné odvolání podat. 3.1.1. Objektivní přípustnost Objektivními podmínkami přípustnosti odvolání jsou existence rozhodnutí soudního exekutora, přípustnost odvolání a dodrţení lhůty k jeho podání.27 Obecně řečeno, proti rozhodnutí soudního exekutora můţe účastník řízení podat odvolání. Co se rozumí rozhodnutím soudního exekutora, jsem jiţ uváděla výše.28 Podle § 55c odst. 3 EŘ však není odvolání přípustné proti: 25

§ 55c odst. 1 EŘ stanovuje, ţe proti rozhodnutí exekutora můţe účastník řízení podat odvolání. WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201842-0. S. 421. 27 WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201842-0. S. 424. 28 Blíţe kapitola 2.1. 26

20

-

rozhodnutí o návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu

-

exekučnímu příkazu

-

usnesení o změně nebo zrušení exekučního příkazu

-

příkazu k úhradě nákladů exekuce. Proti výše uvedeným rozhodnutím tak je odvolání vyloučeno s ohledem

na specifičnost těchto rozhodnutí, popř. existenci jiných opravných prostředků či prostředků obrany. Prostředkem obrany proti rozhodnutí o návrhu na vyškrtnutí je vylučovací ţaloba29 nikoli odvolání. Moţnost podat návrh na vyškrtnutí byla do EŘ zakotvena aţ novelou č. 286/2009 Sb., tedy v době, kdy se jiţ vyuţívala vylučovací ţaloba. Pokud by tak existovala moţnost podat odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vyškrtnutí, dostávala by se do konfliktu s institutem vylučovací ţaloby, resp. oba prostředky by měly stejný cíl, a to vyloučení věci z exekuce. Navíc by z rozhodování takto byl zcela vyloučen exekuční soud. Spornou otázkou aţ do přijetí novely č. 396/2012 Sb. však zůstávalo to, zda je odvolání přípustné proti odmítnutí návrhu na vyškrtnutí pro opoţděnost, kdyţ § 55c odst. 3 písm. a) EŘ uváděl obecně nepřípustnost odvolání proti rozhodnutí o návrhu na vyškrtnutí. Jak uvádí JUDr. Kasíková, v tomto případě je odvolání přípustné, protoţe se nejedná o meritorní rozhodnutí.30 Existovaly však i jiné názory na tuto situaci, kterou vyřešila aţ novela č. 396/2012 Sb. tak, ţe výslovně v § 55c odst. 3 písm. a) EŘ odkazuje na § 68 odst. 2 a 3, nikoli na odst. 1, kde je právě upraveno odmítnutí návrhu pro opoţděnost. Odvolání v tomto případě tedy podat lze. Jak poněkud výstiţně uvádí i Mgr. Miroslav Hájek, vzhledem k tomu, ţe podání vylučovací ţaloby je podmíněno včasným návrhem na vyškrtnutí, došlo by ke ztrátě moţnosti brojit proti rozhodnutí exekutora o odmítnutí návrhu na vyškrtnutí.31 Dalším problémem však zůstává to, ţe není moţné podat odvolání proti vyhovění návrhu na vyškrtnutí, novela toto ţádným způsobem neřeší. Chybí zde tak reálná moţnost, jak je moţné se bránit proti tomu, kdyţ soudní exekutor vyškrtne věc ze soupisu, ačkoliv s tím účastník, kterým je ve většině případů oprávněný, nesouhlasí.

29

Blíţe kapitola 6. KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010, 685 s. ISBN 978-80-7179-582-7. S. 285. 31 HÁJEK, M. Návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Komorní listy. 2012, roč. 4, č. 1. s. 34-37. ISSN 18051081. S. 37. 30

21

Co se týče exekučního příkazu, je nutné přihlédnout k tomu, ţe slouţí pouze k upřesnění způsobu vymáhání, svým způsobem pouze konkretizuje pověření, dříve usnesení o nařízení exekuce, vydané soudem k provedení exekuce. V jednom řízení je jich zpravidla vydáváno několik a v případě moţnosti podat odvolání třeba proti všem příkazům by tak docházelo ke zbytečnému zatěţování soudů a docházelo by tak k popírání rychlosti a efektivity samotného exekučního řízení. Ale ani exekuční příkaz není rozhodnutí, které by nebylo moci jistým způsobem přezkoumat, je naopak moţné podat návrh na zastavení32, popř. třetí osoby můţou podat vylučovací ţalobu. Jak ostatně konstatoval i Ústavní soud33, to, ţe nelze podat opravný prostředek proti exekučnímu příkazu, nelze povaţovat za protiústavní, důvodem pro nepřípustnost je zejména maximální rychlost a efektivita exekuce. Nepřípustnost odvolání proti usnesení o změně či zrušení exekučního příkazu je s účinností od 1.1.2013 nově zakotveno v zákoně. Z mého pohledu přijetí tohoto ustanovení nebylo zcela nezbytné, nicméně jiţ můţe do budoucna odstraňovat jakékoliv pochybnosti. V dosavadní praxi totiţ to, zda bude v těchto případech odvolání přípustné, totiţ nebylo zcela jednoznačné. Domnívám se, ţe se zcela oprávněně nemělo připouštět ani do 31.12.2012 uţ jen s ohledem na to, ţe pokud se odvolání nepřipouští proti exekučnímu příkazu, tak poměrně logicky by se nemělo připouštět ani proti jeho změně či zrušení. Mohlo by pak dojít k poměrně absurdní situaci, kdy proti exekučnímu příkazu není moţné se nijak bránit, přitom proti jeho zrušení či změně je moţné podat odvolání, o kterém by rozhodoval krajský soud, tudíţ soud okresní by byl z rozhodování zcela vynechán. V případě příkazu k úhradě nákladů exekuce se místo odvolání podávají námitky.34 Příkaz k úhradě je velmi specifickým rozhodnutím soudního exekutora týkající se nákladů exekuce, proto má i specifický prostředek obrany. Námitky tak ve srovnání s odvoláním mají určité zvláštnosti, např. kratší lhůtu k jejich podání či jiný průběh rozhodování o nich. Vzhledem k tomu, ţe ustanovení § 55c odst. 3 EŘ tak vyloučilo přípustnost odvolání u dvou ze tří typů rozhodnutí soudního exekutora, lze tvrdit, ţe odvolání je přípustné pouze proti usnesení, i kdyţ i toto neplatí absolutně. Odvolání nelze podat ani 32

Blíţe kapitola 7. Usnesení Ústavního soudu ze dne 3.3.2009, sp. zn. Pl.ÚS 51/05. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.1.10.2012]. 34 Blíţe kapitola 4. 33

22

proti usnesením procesní povahy stanoveným v § 202 odst. 1 OSŘ. V exekučním řízení se však z povahy věci nevydávají všechna usnesení zde obsaţená. Typickým rozhodnutím, proti kterému nelze podat odvolání, je v exekučním řízení usnesení, jímţ se upravuje vedení řízení; dále to můţe být usnesení, kterým byl účastník vyzván k opravě či doplnění podání. Proto se nelze například odvolat proti rozhodnutí o nevyhovění návrhu na zastavení či na odklad, který soudní exekutor současně postupuje k rozhodnutí soudu.35 Dále odvolání není přípustné jen proti důvodům rozhodnutí v souladu s § 202 odst. 3 OSŘ s ohledem na to, ţe pouze „výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky,

které

zákon

spojuje

s právní

mocí

a

vykonatelností

a prostřednictvím odůvodnění jsou sdělovány jen skutkové a právní závěry vyjádřené ve výroku.“36 Pokud by tak někdo podal odvolání pouze proti důvodům rozhodnutí, znamenalo by to, ţe se samotným výrokem souhlasí a bylo by tak v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení projednávat v odvolacím řízení pouze odůvodnění rozhodnutí. Odvolání není s účinností od 1.1.2013 přípustné ani proti draţební vyhlášce movitých a nemovitých věcí.37 V případě nemovitostí je to poměrně logické - i do skončení účinnosti předcházející právní úpravy bylo moţné podat odvolání jen proti výrokům obsahujícím výslednou cenu, výši nejniţšího podání, výši jistoty a závady, které prodejem nemovitosti v draţbě nezaniknou.38 Přitom výsledná cena a závady, které prodejem nezaniknou, jsou jiţ určovány v usnesení o ceně nemovitosti, které draţební vyhlášce předchází a proti kterému je přípustné odvolání. Výše nejniţšího podání je stanovena dle zákona s ohledem na pořadové číslo draţby, exekutor si ji tak nemůţe stanovovat libovolně. Výše jistoty je pak na uváţení soudního exekutora, kdy ustanovení § 336e odst. 2 OSŘ stanovuje pouze horní hranici, tj. tři čtvrtiny nejniţšího podání. S ohledem na výše uvedené tak v draţební vyhlášce není ţádný výrok, proti kterému by bylo moţné reálně se odvolávat a vyloučení odvolání je poměrně přínosné uţ jen s ohledem na to, ţe se odvolání podle mého názoru často

35

Blíţe § 54 odst. 7 a § 55 odst. 3 EŘ. BUREŠ, J., DRÁPAL L., KRČMÁŘ. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1054s. ISBN 80-7179-378-7. S.1054. 37 Blíţe § 328b odst. 3 věty poslední a § 336c odst. 5 OSŘ. 38 Blíţe § 336c odst. 5 OSŘ, ve spojení s § 336b odst. 2, ve znění účinném do 31.12.2012. 36

23

vyuţívá ve snaze zabránit nebo pouze oddálit prodej nemovitosti a řízení se tak neúměrně protahuje. U draţební vyhlášky prodejem movitých věcí je vyloučení odvolání z mého pohledu dosti rozporuplné. V tomto případě neexistuje ţádné rozhodnutí o určení ceny prodávaných věcí, soudní exekutor zpravidla oceňuje věci sám, pokud nepřibere znalce. V případě, ţe cena neodpovídá stavu věci, nelze se proti tomu nijak bránit. I kdyţ jde pouze o movité věci, které nepoţívají takové ochrany jako nemovitosti, často dochází k prodeji automobilů či jiných draţších movitých věcí. Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, ţe by odvolání mělo být přípustné, a to zejména proti výroku o určení ceny movitých věcí. OSŘ přitom i na jiných místech výslovně vylučuje přípustnost odvolání. Jedná se o tato rozhodnutí: -

usnesení o odmítnutí opoţděné či neúplné přihlášky pohledávky - § 336f odst. 4, § 338s odst. 3

-

usnesení o zrušení zástavního práva na nemovitosti - § 336l odst. 4

-

usnesení o předkupním právu - § 336e odst. 3, § 338w odst. 1 písm. a)

-

usnesení o nahrazení souhlasu správce podniku - § 338k odst. 5

-

usnesení o uloţení povinnosti správci podniku odstranit nedostatky v jeho činnosti - § 338l odst. 1

-

usnesení o určení ceny podniku - § 338w odst. 1 písm. b)

-

usnesení o určení výše nejniţšího podání při prodeji podniku - § 338w odst. 1 písm. c) Pokud by bylo podáno odvolání ve všech výše uvedených případech, odvolací

soud by je v souladu s § 218 písm. c) OSŘ z důvodu nepřípustnosti odmítl. Odvolání musí být podáno do 15 od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u exekutora, proti jehoţ rozhodnutí směřuje.39 Kaţdému z účastníků, kterým se usnesení doručovalo, tak běţí lhůta individuálně v závislosti na dni doručení. Doručení přitom musí být prokazatelné, v souladu se zákonem se rozhodnutí zpravidla doručují do vlastních rukou či prostřednictvím veřejné datové sítě. Odvolání je také podáno včas, je-li ve lhůtě podáno u odvolacího soudu.40 Pokud bylo vydáno opravné usnesení týkající se výroku rozhodnutí, běţí lhůta znovu od právní moci opravného usnesení. 39 40

Blíţe § 55c odst. 4 EŘ. Blíţe § 208 odst. 2 OSŘ.

24

V exekučním řízení se dále stejně jako v nalézacím řízení uplatní moţnost podat odvolání po uplynutí lhůty v důsledku nesprávného poučení exekutora o odvolání v souladu s § 204 odst. 2 OSŘ. Prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání však v exekučním řízení není moţné.41 3.1.2. Subjektivní přípustnost Odvolání můţe podat pouze účastník řízení. Jak uvádí prof. Winterová, v nalézacím řízení můţe podat odvolání ten, kterému nebylo vydaným rozhodnutím plně nebo částečně vyhověno.42 S ohledem na samotnou podstatu exekučního řízení však nelze toto bez dalšího pouţít. Pro rozhodnutí soudního exekutora tak zpravidla neplatí, ţe by se v něm vyhovovalo jednomu z účastníků a jiný by tak proto byl oprávněn podat proti tomuto odvolání.43 Příkladem můţe být usnesení o určení ceny nemovitosti – zde se rozhoduje o ceně nemovitosti na základě znaleckého posudku a nelze konstatovat, ţe by se vyhovovalo jednomu z účastníků řízení. Jak oprávněný, tak povinný, popř. i manţel povinného, jsou tak oprávněni podat odvolání. Dále je poměrně problematické to, ţe OSŘ v § 255 nepodává určitou definici účastníka řízení. Tento pojem ostatně rozvedla judikatura. Jak konstatoval Nejvyšší soud44, za účastníka bude pokládán ten, o jehoţ právech a povinnostech má být v řízení jednáno, tzn. ţe mu právní úprava výslovně přiznává procesní práva či ukládá procesní povinnosti. Nutno podotknout, ţe se jedná pouze o určitý úsek řízení, ve kterém osoba vystupuje. Za účastníka řízení tak lze povaţovat například plátce mzdy povinného, dluţníka povinného, vydraţitele či manţela povinného. Kaţdý z nich je tak oprávněn podat odvolání v úseku řízení, kde vystupuje. Manţel povinného je tak oprávněn podat odvolání

proti rozhodnutím týkajících

se

majetku, který

vlastní

s povinným

ve společném jmění manţelů či ve svém vlastnictví, který je však v souladu s § 42 EŘ pro účely exekuce povaţován za majetek patřící do společného jmění, nikoli však

41

Blíţe § 254 odst. 2 věta první OSŘ. WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201842-0. S. 431. 43 S výjimkou rozhodnutí o zastavení, o odkladu na návrh účastníka řízení či o návrhu na vyškrtnutí. 44 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 2186/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.1.2013]. 42

25

v jiných věcech. Stejně tak například vydraţitel můţe podat odvolání pouze proti rozhodnutím v souvislosti s nemovitostí, kterou vydraţil. Nelze také ztotoţňovat osobu, které se rozhodnutí doručuje, s účastníkem řízení. Existují případy, kdy se rozhodnutí doručuje i jiným osobám neţ účastníkům, a to buď z důvodu, ţe si doručení sami vyţádali, nebo je to tak stanovené přímo v zákoně. Například draţební vyhláška prodejem nemovitosti se dle znění zákona doručuje mj. katastrálnímu úřadu, zdravotní pojišťovně, finančnímu úřadu či obecnímu úřadu, s účinností do 31.12.2012 však mohli podat odvolání jen oprávněný, povinný či osoby, který mají k nemovitosti předkupní, věcné nebo nájemní právo. Orgány státní správy se tak nestávají účastníky řízení, ačkoliv je jim rozhodnutí doručováno. Pokud by tak odvolání podaly osoby, které k tomu nejsou oprávněny, odvolací soud by je v souladu § 218 písm. b) OSŘ odmítl. Také bych na tomto místě chtěla zmínit moţnost vzdát se práva na odvolání, upravenou v ustanovení § 207 odst. 1 OSŘ s ohledem na to, ţe vzdát se práva na odvolání můţe pouze účastník, který by jinak byl k podání odvolání zákonem legitimován. Takový úkon musí být učiněn u soudního exekutora, a to aţ po vydání rozhodnutí. „Účinným vzdáním se odvolání zaniká subjektivní legitimace k odvolání toho, kdo se tohoto oprávnění vzdal.“45 Pokud by i přesto poté podal odvolání, bylo by soudem odmítnuto jako podané osobou neoprávněnou. Dnem, kdy se odvolání vzdá poslední účastník řízení, nastává právní moc rozhodnutí. 3.2. Náleţitosti odvolání Odvolání, stejně jako kaţdé jiné podání, musí splňovat obecné náleţitosti dle § 42 odst. 4 OSŘ, a to „kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno.“ Je také nutné je podat v zákonem přípustné formě, a to pouze v písemné podobě.46 Dále však musí odvolání splňovat i specifické náleţitosti. Musí v něm být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost a čeho se odvolatel domáhá.47 Pokud některé náleţitosti chybí, soudní exekutor, popř. soud, se postará o jeho doplnění 45

BUREŠ, J., DRÁPAL L., KRČMÁŘ. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1054s. ISBN 80-7179-378-7. S.1095. 46 Podle § 42 odst. 1 OSŘ lze učinit podání v určitých případech i ústně, odvolání však nikoli. 47 Blíţe § 205 odst. 1 OSŘ.

26

tím, ţe odvolatele vyzve v souladu s § 43 OSŘ, aby odvolání ve stanovené lhůtě doplnil, a zároveň jej poučí o následcích nedoplnění. Pokud by odvolání i přes tuto výzvu nebylo doplněno, odvolací soud by je odmítl. Pro odvolání se v exekučním řízení poněkud netypicky vyuţívá princip úplné apelace. Obecně v civilním právu procesním je to právě opak, tj. neúplná apelace. Princip úplné apelace je zakotven v § 254 odst. 6 OSŘ: „V odvolání lze uvádět nové skutečnosti a důkazy.“ Jak však konstatoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16.12.2009, sp. zn. 20 Cdo 5288/200748, k novým skutečnostem přihlédne odvolací soud pouze tehdy, jsou-li v odvolacím řízení uplatněny, nikoli bez dalšího ze své procesní iniciativy či úřední povinnosti. Odvolací soud tak nemůţe zohledňovat skutečnosti či důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, pokud se jich ţádný z účastníků nedovolal. Příčiny pro zakotvení tohoto principu jsou poměrně pochopitelné. V exekučním řízení se především uplatňuje zásada vyšetřovací a rozhodnutí jsou tak vydávána bez intervence jedné z procesních stran, přičemţ aţ odvolání je prvním procesním instrumentem, jímţ se můţe povinný bránit.49 Odvolání se, ostatně jako kaţdé podání, v souladu s § 41 odst. 2 OSŘ posuzuje podle svého obsahu, i kdyţ je nesprávně označeno. Ustanovení § 205 odst. 2 OSŘ obsahuje obecně taxativní výčet odvolacích důvodů, z kterých lze však v exekučním řízení uplatnit pouze důvody podle písm. a) tzv. vady zmatečnostní50, podle písm. c) jiné vady řízení a podle písm. g) nesprávné právní posouzení věci. Ostatní odvolací důvody týkající se zejména dokazování jsou prakticky vyloučeny s ohledem na povahu samotného exekučního řízení. Stejně jako v nalézacím řízení lze měnit odvolací návrhy a odvolací důvody i po uplynutí lhůty k odvolání, rozsah napadení lze měnit pouze po dobu trvání lhůty.51 Obecně se pouţije se také pravidlo, ţe rozhodnutí soudního exekutora lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny.52 Pokud je však podáno odvolání, které neobsahuje ţádné odvolací důvody, jedná se o tzv. blanketní odvolání, v souladu

48

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2009, sp. zn. 20 Cdo 5288/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.1.2.2013]. 49 DRÁPAL, L., KŮRKA V. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9. s. 744. 50 V případě, ţe nebyly splněny podmínky řízení. 51 Blíţe § 205 odst. 3 a 4 OSŘ. 52 Blíţe § 212a odst. 1 OSŘ.

27

s § 212a odst. 2 OSŘ toto odvolání nelze přezkoumat, pokud nebylo doplněno ani podle § 43 OSŘ a odvolací soud jej musí odmítnout. Řízení před odvolacím soudem je ve věcech exekuce osvobozeno od soudního poplatku.53 To platí také pro řízení před soudem dovolacím. 3.3. Účinky odvolání Typickým účinkem podaného odvolání je suspenzivní účinek. Jeho podstata je obsaţena v § 206 odst. 1 OSŘ: „Podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud.“ Obecně platí, ţe dochází k odkladu právní moci celého rozhodnutí, a tím i k odkladu vykonatelnosti. Suspenzivní účinek však nastává pouze tehdy, pokud bylo odvolání podáno včas, legitimovanou osobou a proti rozhodnutí, proti němuţ je odvolání přípustné.54 Opět je zde tak promítána zásada rychlosti a efektivity řízení. Ne vţdy však dochází k odkladu právní moci u celého rozhodnutí. Můţeme tak hovořit o tzv. oddělené právní moci. Pokud napadené rozhodnutí obsahuje více výroků a odvoláním je napadený pouze jeden; či pokud se rozhodnutí týká několika účastníků, kdy kaţdý jedná sám za sebe, není právní moc nenapadených výroků dotčena. Nesmí se však jednat o výroky, které jsou na sebe závislé nebo jestliţe z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Odvolání dále nemá účinky proti ostatním výrokům rozhodnutí, jestliţe směřuje pouze proti výroku o nákladech řízení, o příslušenství pohledávky či o lhůtě k plnění.55 Dalším účinkem odvolání je devolutivní účinek spočívající v tom, ţe o odvolání rozhoduje nadřízený orgán. Podle § 55c odst. 2 EŘ je to krajský soud, v jehoţ obvodu působí exekuční soud. Smyslem devolutivního účinku tak je, aby o odvolání nerozhodoval stejný orgán, který napadené rozhodnutí vydal. Devolutivní účinek však můţe být potlačen v důsledku autoremedury a dále se neuplatní při odmítnutí odvolání pro opoţděnost.

53

Blíţe § 11 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.15.1.2013]. 54 BUREŠ, J., DRÁPAL L., KRČMÁŘ. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1054s. ISBN 80-7179-378-7. S.1088. 55 Blíţe § 206 odst. 2 a 3 OSŘ.

28

3.4. Průběh odvolacího řízení Příslušný k rozhodnutí o odvolání je tak krajský soud, soudnímu exekutorovi jsou však také svěřeny určité pravomoci v odvolacím řízení, a to zejména v jeho samotném začátku. Dále je nutné zmínit, ţe odvolatel je v souladu s § 207 odst. 2 OSŘ kdykoliv v průběhu řízení oprávněn vzít své odvolání zpět, dokud o něm nerozhodne soud, důsledkem je zastavení odvolacího řízení. Odvoláním napadené rozhodnutí tak nabude právní moci, jako kdyby odvolání nebylo podáno.56 3.4.1. Úkony exekutora Soudní exekutor vykonává úkony stejně jako soud prvního stupně, v souladu s § 55c odst. 6 EŘ jsou to konkrétně úkony podle § 208 aţ 210a OSŘ. Exekutor je tak podle § 208 OSŘ oprávněn usnesením odmítnout odvolání pro opoţděnost. Tato rozhodovací pravomoc soudního exekutora je tak v řízení o odvolání výjimečná, odvolání se tak vůbec nedostává k odvolacímu soudu. Jejím účelem je zajistit rychlost a efektivnost exekučního řízení. Pokud je podáno odvolání opoţděně, není důvod, proč věc postupovat soudu a čekat, aţ je odmítne sám. Ačkoliv v případech, kdy je opoţděnost odvolání sporná, je vhodnější věc postoupit soudu, který můţe provádět potřebná dokazování. Podle JUDr. Drápala je však v tomto případě nutné, aby soudní exekutor v předkládací zprávě uvedl, ţe je odvolání podáno včas.57 Domnívám se však, ţe s ohledem na postavení soudního exekutora a jeho poměrně úzkému vztahu k exekučnímu soudu, pokud by exekutor odvolání soudu postoupil, ačkoliv by uvedl, ţe je podáno opoţděně, nejedná v rozporu s právními předpisy – podle § 218a OSŘ pokud opoţděné odvolání neodmítl sám soudní exekutor, rozhodne o odmítnutí odvolací soud. Jak jiţ bylo uváděno výše, soudní exekutor se stará o případné odstranění vad v souladu s § 43 OSŘ. Pokud se mu však nepodaří tyto vady odstranit nebo pokud shledá, ţe odvolání je podáno tím, kdo k němu není oprávněn nebo ţe není přípustné,

56

WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201842-0. S. 438. 57 BUREŠ, J., DRÁPAL L., KRČMÁŘ. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1054s. ISBN 80-7179-378-7. S.1156.

29

předloţí věc po uplynutí odvolací lhůty odvolacímu soudu. Odvolací soud pak takové odvolání odmítne. Soudní exekutor je také v souladu s § 210 OSŘ povinen doručit odvolání ostatním účastníkům, pokud se jedná o usnesení ve věci samé. V ostatních věcech doručuje odvolání pouze účastníkům, jejichţ práv a povinností se týká. Doručení odvolání dalším účastníkům jim tak dává moţnost seznámit se s argumenty uvedenými v odvolání, případně moţnost se k odvolání vyjádřit. Jak zaznělo v nálezu Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, sp. zn. I. ÚS 3/1158, i v případě odvolání jen proti výroku týkajícího se nákladů při zastavení exekuce, je soudní exekutor povinen odvolání druhé straně doručit, aby byl zachován princip rovnosti účastníků řízení. Soudní exekutor je dále povinen vyšetřit, zda jsou splněny podmínky řízení, např. jestli je doloţena plná moc, je-li odvolatel zastoupen, popř. provádí další šetření nebo opatřuje zprávy a listiny, kterých se odvolatel dovolává. Jak jiţ bylo uvedeno výše, můţe být odvolání plně vyhověno přímo ze strany soudního exekutora, a to na základě autoremedury podle § 210a OSŘ. Do 31.12.2012 bylo v exekučním řízení moţné autoremeduru pouţít pouze u některých usnesení, konkrétně se jednalo o usnesení o uloţení pořádkového opatření či odmítnutí odvolání. Novela č. 396/2012 Sb. však tuto pravomoc exekutora rozšířila na všechna rozhodnutí vydaná podle části šesté OSŘ, tudíţ lze konstatovat, ţe autoremedura můţe být pouţita u všech usnesení v exekučním řízení, proti kterým je odvolání přípustné. Význam autoremedury je zcela nesporný – s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení není potřeba odvolání předkládat odvolacímu soudu. Pokud tímto způsobem soudní exekutor změní odvoláním napadené usnesení, představuje jeho rozhodnutí o odvolání znovu rozhodnutí, které lze napadnout odvoláním.59 Exekutor má dále specifickou pravomoc v případě, ţe je podáno odvolání proti usnesení o odmítnutí návrhu na zastavení.60 V tomto případě soudní exekutor usnesení zruší a věc postoupí k vyřízení exekučnímu soudu. Toto oprávnění je nově dáno exekutorovi v souvislosti s novelou č. 396/2012 Sb., neboť aţ do konce roku 2012 nedisponoval s moţností, ţe by mohl návrh na zastavení vůbec odmítnout. Důvodem

58

Nález Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, sp. zn. I. ÚS 3/11. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.9.2012]. 59 BUREŠ, J., DRÁPAL L., KRČMÁŘ. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1054s. ISBN 80-7179-378-7. S.1109. 60 Blíţe § 55 odst. 2 EŘ.

30

pro svěření této pravomoci právě exekutorovi je zajisté to, ţe jak jiţ bylo uváděno výše, návrh na zastavení se stává univerzálním opravným prostředkem proti samotnému exekučnímu řízení. I kdyţ tak exekutor nyní můţe odmítnout návrh na zastavení, je zde stále jakási „pojistka“, ţe v případě odvolání proti odmítnutí tohoto návrhu se věc dostane soudu k rozhodnutí. Pokud tedy soudní exekutor nevyhověl odvolání na základě autoremedury a zároveň všem účastníkům jiţ uplynula lhůta k podání odvolání, předkládá věc odvolacímu soudu společně s celým spisem. V současné době jiţ většina soudních exekutorů vede spis pouze v elektronické podobě, odvolacímu soudu je tak předkládán spis na elektronickém nosiči dat. V § 10b a § 10c prováděcí vyhlášky61 jsou upraveny náleţitosti elektronického spisu. Podle § 10a prováděcí vyhlášky předkládá-li exekutor exekučnímu, odvolacímu nebo dovolacímu soudu věc k rozhodnutí62, předloţí zároveň s exekučním spisem předkládací zprávu a spisový přehled. Samotná vyhláška obsahuje vzory předkládaných zpráv ve své příloze. V předkládací zprávě exekutor sdělí soudu zejména to, kdo podal odvolání, proti jakému rozhodnutí, zda byl k tomu oprávněn, zda bylo podáno včas a zda byly splněny podmínky řízení. 3.4.2. Řízení u odvolacího soudu Podle § 254 odst. 8 OSŘ řízení probíhá zpravidla bez jednání, pokud se neprovádí dokazování nebo šetření nebo pokud soudní exekutor vydal napadené rozhodnutí bez nařízení jednání. Naopak se jednání musí nařizovat v případě odvolání proti usnesení o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) a h) OSŘ. Jak jiţ bylo uváděno výše, exekutor v současnosti nařizuje jednání o rozvrhu rozdělované podstaty z prodeje podniku, u prodeje nemovitosti pouze na ţádost oprávněného, povinného či věřitele.63 Jednání však dále není třeba nařizovat v souladu s § 214 odst. 2 OSŘ, pokud se odvolání odmítá, odvolací řízení se zastavuje nebo přerušuje, odvolání směřuje proti rozhodnutí exekutora nikoli ve věci samé, pokud se rozhodnutí exekutora ruší podle § 219a odst. 1 OSŘ či pokud se odvolání týká jen nákladů řízení či lhůty k plnění. 61

Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.13.12.2012]. 62 Platí mj. i při postupování návrhu na zastavení. 63 Blíţe § 336q odst. 1 OSŘ.

31

K výše uvedenému je nutné uvést, ţe ačkoliv soud jednání nařizovat nemusí, ale v odvolacím řízení nastává potřeba provést dokazování ke zjištění rozhodných skutečností, soud jednání nařídí. Není to však příliš běţné, dochází však k tomu typicky ve věci vyklizení se zajištěním bytové náhrady s ohledem na sloţitost případu. Pokud tedy soud nařídí jednání, v souladu s § 215 odst. 1 OSŘ k němu předvolá účastníky, toto předvolání jim musí být doručeno zpravidla alespoň deset dnů před konáním jednání. Stručný průběh řízení popisuje odst. 2 tohoto ustanovení, v ostatním je odkazováno na přiměřené pouţití ustanovení týkajících se jednání před soudem prvního stupně. Ostatně na přiměření pouţití ustanovení o řízení před soudem prvního stupně odkazuje i § 211 odst. 1 OSŘ. Chtěla bych tak pouze stručně uvést, ţe pro odvolací soud taktéţ platí, ţe jednání je třeba připravit tak, aby bylo moţné rozhodnout pokud moţno při jednom jednání. Ačkoliv pro odvolací řízení jako součást řízení nalézacího platí, ţe se dokazování obecně neprovádí, v exekučním řízení je tomu naopak. Vliv na tuto skutečnost samozřejmě má i jiţ výše zmiňovaný princip úplné apelace či to, ţe rozhodnutí soudního exekutora lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny. Záleţí však jiţ na konkrétní situaci a konkrétním rozhodnutí, které je napadáno. Uţ jen z toho důvodu se odvolacímu soudu postupuje zároveň s odvoláním celý spis, pokud tak není nutné provádět dokazování, soud rozhodne pouze na základě předloţeného spisu. Příkladem tak můţe být usnesení o zastavení jako poměrně časté rozhodnutí soudního exekutora. Soudu tak zpravidla postačí spis v případě, ţe exekuce byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. e), tj. pro nemajetnost povinného či podle písm. b), tj. exekuční titul byl zrušen nebo se stal neúčinným. Jiná situace nastává v případě zastavení podle písm. g) po vydání rozhodnutí zaniklo právo jiţ přiznané. V tomto případě by většinou bylo nutné provést dokazování. Pokud tak odvolací soud přistupuje k dokazování, postupuje podle § 213 OSŘ. Odvolací soud tak není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soudní exekutor a můţe tak

dokazování

opakovat

či

doplnit.

nebo prostřednictvím soudního exekutora.

32

Dokazování

provádí

buď

sám,

3.5. Rozhodnutí o odvolání Odvolací soud má několik moţností, jak o podaném odvolání můţe rozhodnout. Odvolací řízení tak můţe skončit: -

odmítnutím odvolání

-

zastavením odvolacího řízení

-

potvrzením rozhodnutí exekutora

-

zrušením rozhodnutí exekutora

-

změnou rozhodnutí exekutora

Co se týče formy rozhodnutí odvolacího soudu, odvolací soud tak v souladu s § 223 OSŘ rozhoduje vţdy usnesením. 3.5.1. Meritorní rozhodnutí V souladu s § 218 OSŘ můţe soud odvolání odmítnout, aniţ by musel posuzovat správnost napadeného rozhodnutí, pokud bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn, nebo pokud směřuje proti rozhodnutí, proti němuţ není odvolání přípustné. Pokud odvolání neodmítl pro opoţděnost jiţ sám soudní exekutor, odmítne jej soud. Jak jsem jiţ uváděla výše, není vţdy jednoduché posoudit opoţděnost odvolání, proto o ní můţe rozhodnout i sám soud. Pokud je rozhodnutí soudního exekutora ve výroku věcně správné, potvrdí je. Soud můţe dále odvolací řízení zastavit, pokud je odvolání vzato zpět v souladu s § 222 odst. 1 OSŘ. Řízení můţe být také zastaveno, pokud se odvolání stalo bezpředmětným, v důsledku okolností nastalých po vydání rozhodnutí. V tomto případě totiţ jiţ není dán předpoklad pro meritorní projednání.64 Odvolací soud rozhodnutí zruší v souladu s § 219a OSŘ za podmínek: -

existence vad spočívajících v nedostatku podmínek řízení nebo i jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a v odvolacím řízení nemohla být sjednána náprava

-

nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů

-

nepřibrání za účastníka toho, kdo jím měl být

64

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2007, sp. zn. 29 Odo 1223/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.1.2013].

33

-

nepokračování v řízení s procesním nástupcem účastníka.

-

nezbytnosti provést další účastníky navrţené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení. Posledně uvedený důvod se však nepouţije pro usnesení, kterým bylo

rozhodnuto

o

návrhu

na

odklad

exekuce,

o

návrhu

na

zastavení

podle § 268 odst. 1 písm. a) aţ f) OSŘ, o ceně nemovitosti nebo podniku a o nařízení draţebního jednání.65 Domnívám se, ţe důvodem je to, ţe se tato usnesení týkají zásadních otázek samotného řízení, tudíţ by bylo neefektivní, aby je soud pouze zrušil a vrátil věc zpátky soudnímu exekutorovi. Navíc v případě rozhodnutí o zastavení a odkladu exekuce jsou pravomoci exekutora poměrně omezené. Při rozhodování o odvolání proti uvedeným usnesením musí být vţdy uvedeny všechny účastníky navrţené důkazy potřebné k rozhodnutí.66 Pokud tedy soud z výše uvedených důvodů rozhodnutí soudního exekutora zruší, věc mu buď vrátí k dalšímu řízení, nebo rozhodne o zastavení řízení, jestliţe je tu takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit.67 K tomu bych chtěla pouze doplnit, ţe soud by měl přistupovat ke zrušení rozhodnutí soudního exekutora pouze výjimečně, aby tak nedocházelo k oddalování právní moci napadeného rozhodnutí. Jak jsem jiţ uváděla výše, odvolání je zaloţeno na apelačním systému, kdy má soud moţnost napadené rozhodnutí změnit, na rozdíl od systému kasačního. Pokud se tak věc vrátí exekutorovi, tak v tom stavu, v jakém byla před soudem odvolacím. Soudní exekutor je tak vázán právním názorem soudu v souladu s § 226 odst. 1 OSŘ, čímţ se rozumí závěr soudu ohledně hmotného i procesního práva.68 Nejedná se tak o klasické kasační rozhodnutí, které se uplatňuje zejména u dovolání.69 Vázanost právním názorem soudu se však uplatní pouze tehdy, pokud nedojde po zrušení napadeného rozhodnutí k podstatné změně skutkového stavu věci.70

65

Blíţe § 254 odst. 7 OSŘ. BUREŠ, J., DRÁPAL L., KRČMÁŘ. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 1054s. ISBN 80-7179-378-7. S.1373. 67 Blíţe § 221 OSŘ. 68 WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201842-0. S. 448. 69 Blíţe kapitola 8.1. 70 WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201842-0. S. 449. 66

34

V případě podaného odvolání proti usnesení o příklepu nebo usnesení o předraţku odvolací soud nemůţe toto usnesení zrušit, můţe je pouze změnit.71 Pokud tak došlo v řízení k vadám, ţe se odvolatel nemohl účastnit draţby či došlo k porušení zákona při nařízení draţby nebo při provedení draţby, odvolací soud usnesení změní tak, ţe se příklep neuděluje. V souladu s § 336k odst. 5 OSŘ následně soudní exekutor nařídí další draţební jednání. Pokud tedy nebyly naplněny shora uvedené podmínky pro potvrzení nebo zrušení rozhodnutí soudního exekutora, odvolací soud je změní za podmínek, ţe soudní exekutor na základě správně zjištěného skutkového stavu rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, nebo pokud po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav zjištěn tak, ţe je moţné o věci rozhodnout.72 3.5.2. Rozhodnutí o nákladech Odvolací soud ve svém rozhodnutí rozhoduje zpravidla z povahy věci i o nákladech odvolacího řízení, pokud napadené rozhodnutí potvrzuje či mění. Pokud rozhodnutí ruší, o nákladech rozhoduje aţ poté sám soudní exekutor. I v případě odmítnutí odvolání lze za určitých podmínek přiznat náhradu nákladů řízení, a to logicky druhé straně neţ samotnému odvolateli. V případě odmítnutí však o tom zpravidla rozhoduje aţ soudní exekutor následně příkazem k úhradě nákladů exekuce, nikoli soud v samotném rozhodnutí o odvolání. Jako náklady odvolacího řízení tak lze v souladu s § 137 odst. 1 OSŘ povaţovat především odměnu za zastupování účastníka advokátem, hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, náklady důkazů, tlumočné či ušlý výdělek. Ne vţdy jsou však všechny tyto náklady přiznávány, uţ jen s ohledem na to, ţe se v odvolacím řízení rozhoduje zpravidla bez jednání. Často se tak přiznávají pouze náklady za právní zastoupení advokátem, neboť nárok na ně v určitých případech vzniká i bez účasti na ústním jednání. Otázkou tak ještě zůstává, komu náklady odvolacího řízení přiznat. V exekučním řízení se obecně uplatňuje zásada, ţe náklady jsou důsledkem protiprávního jednání povinného, tudíţ povinnost k náhradě nákladů se ukládá 71 72

Blíţe § 336k odst. 4 OSŘ. Blíţe § 220 OSŘ.

35

povinnému.73 V odvolacím řízení však záleţí na tom, kdo odvolání podal a jak o něm bylo rozhodnuto. Ve většině případů se však jedná o náklady oprávněného, které jsou ukládány k úhradě povinnému. Pokud i přes rozhodnutí o odvolání exekuční řízení stále probíhá, jsou tyto náklady vymáhány spolu s pohledávkou, pro kterou byla exekuce nařízena. 3.6. Další průběh řízení Poté, co odvolací soud v dané věci rozhodne, zašle toto rozhodnutí soudnímu exekutorovi a spolu s ním mu vrátí i spis. Pokud rozhodnutí nedoručoval sám soud, je soudní exekutor povinen rozhodnutí rozeslat účastníkům řízení.74 V případě, ţe soud odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi, je tak exekutor povinen vydat nové rozhodnutí, přičemţ, jak jsem jiţ uváděla výše, je vázán právním názorem soudu. Podle § 221 odst. 2 OSŘ, pokud odvolací soud zruší rozhodnutí proto, ţe nebyl dodrţen závazný právní názor, můţe nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát, samosoudce či přikáţe věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně. Jedná se tak o nezbytnou kontrolu dodrţování závazného právního názoru odvolacího soudu. Zajímavou otázkou tak zůstává, jak je v této situaci kontrolován exekutor. Domnívám se, ţe výše uvedené ustanovení § 221 odst. 2 OSŘ nelze pouţít. Exekuční řízení je zaloţeno na zásadě dispoziční, spočívající v moţnosti volby exekutora ze strany oprávněného. Podle mého názoru tak jedinou moţností, jak se bránit tomu, ţe se exekutor při dalším rozhodování o věci neřídí právním názorem odvolacího soudu, je podat na něj stíţnost k Exekutorské komoře či k soudu. V souladu s § 116 EŘ by se mohlo v daném případě jednat o kárný delikt, popř. závaţný kárný delikt, neboť soudní exekutor porušil povinnosti stanovené právní předpisem, konkrétně § 226 odst. 1 OSŘ. Proti rozhodnutí o odvolání jiţ není přípustný řádný opravný prostředek, tudíţ je pravomocné dnem doručení poslednímu z účastníků. Právní moc na tomto rozhodnutí jiţ nevyznačuje odvolací soud, ale sám soudní exekutor v souladu s § 10e odst. 1 prováděcí vyhlášky. Doručením rozhodnutí odvolacího soudu tak nabývá právní moci i odvoláním napadené rozhodnutí. Není tomu tak vţdy. Pokud je odvolání odmítnuto 73

WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201-8420. S. 504. 74 Blíţe § 225 OSŘ.

36

či je vzato zpět, rozhodnutí nabývá právní moci ex tunc.75 V těchto případech tak logicky nemůţe docházet k protahování řízení a oddalování právní moci napadeného rozhodnutí. I rozhodnutí o odvolání můţe být za určitých podmínek přezkoumáváno, a to formou mimořádných opravných prostředků.76

75

STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 660 s. ISBN 80-210-3271-5. s. 423. 76 Blíţe kapitola 8.

37

4. Námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce Námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce představují řádný opravný prostředek proti rozhodnutí exekutora směřující však proti specifickému rozhodnutí. Úprava námitek v EŘ je velmi obecná, a to pouze v ustanovení § 88, analogicky se tak pouţívají ustanovení OSŘ o odvolání, ačkoliv se jedná o jiný opravný prostředek. Vţdy se však musí přihlédnout ke specifické povaze námitek, zejména ke krátké lhůtě k jejich podání, rychlosti jejich projednávání a rozhodnutí. Jak jsem jiţ uváděla, podáním řádného opravného prostředku obecně nenastává právní moc napadeného rozhodnutí. Tento suspenzivní účinek se uplatní i u námitek proti příkazu k úhradě. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14.6.2012, sp. zn. 11 Kse 18/200977, příkaz k úhradě nákladů exekuce sice po podání námitek nenabývá právní moci; současně však platí, ţe exekutor jiţ můţe zajistit věci, hodnoty a prostředky k úhradě nákladů exekuce, byť vyplatit je oprávněnému a sobě můţe aţ po pravomocném rozhodnutí soudu či exekutora. 4.1. Příkaz k úhradě nákladů exekuce Jak jiţ bylo uváděno, příkaz k úhradě nákladů exekuce je specifický druh rozhodnutí soudního exekutora, ve kterém je rozhodováno o nákladech exekuce a nákladech oprávněného. Ustanovení § 88 odst. 2 EŘ obsahuje výčet náleţitostí, které příkaz k úhradě musí obsahovat. Nejpodstatnějším náleţitostí je tak bezesporu stanovení povinnosti k náhradě nákladů, včetně jejich vyčíslení a odůvodnění. Jak uvádí JUDr. Kasíková, náklady musí být určeny tak, aby účastníci, popřípadě soud, při pozdějším přezkumu v námitkovém řízení mohli posoudit, čím jsou náklady tvořeny a jak vznikly, a mohli ověřit správnost jejich vyčíslení.78 Často pak bývá důvodem pro zrušení příkazu k úhradě pouze to, ţe nejsou dostatečně odůvodněny náklady a příkaz je tak svým způsobem nepřezkoumatelný.

77

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14.6.2012, sp. zn. 11 Kse 18/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.9.2012]. 78 KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, 685 s. ISBN 978-80-7179-582-7. S. 302.

38

Příkaz k úhradě se v souladu s § 88 odst. 1 EŘ doručuje oprávněnému a povinnému. Navíc po nabytí právní moci podle § 9 odst. 2 prováděcí vyhlášky i osobám, kterým se podle způsobu provedení exekuce, zvoleného k vymoţení nákladů, doručuje usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podle OSŘ. Výčet těchto osob je poměrně široký, například při exekuci sráţkami ze mzdy se doručuje plátci mzdy povinného79 či při exekuci přikázáním pohledávky z účtu peněţnímu ústavu.80 Exekutor v příkazu k úhradě určuje pouze výši nákladů, avšak způsob, jakým budou vymoţeny, se určuje aţ v exekučním příkazu. 4.2. Přípustnost a náleţitosti námitek Stejně jako u odvolání lze v případě námitek rozlišovat subjektivní a objektivní přípustnost. Objektivní přípustnost spočívá v existenci rozhodnutí – příkazu k úhradě nákladů

exekuce,

přípustnosti

námitek

a

dodrţení

lhůty

k jejich

podání.

Podle § 88 odst. 3 EŘ můţe účastník řízení podat proti příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky do 8 dnů od doručení. Neexistují tak ţádné výjimky, kdy by proti příkazu k úhradě nebylo moţné námitky podat. Dříve byl lhůta k podání námitek pouze třídenní, ale byla na základě novely EŘ č. 347/2007 Sb.81 prodlouţena na 8 dnů. Jedná se o lhůtu procesní stejně jako u odvolání – k jejímu zachování tak postačí, pokud jsou námitky nejpozději posledního dne lhůty odevzdány orgánu, který má povinnost je exekutorovi doručit.82 Námitky tak v souladu s § 55b odst. 4 EŘ mohou být ve lhůtě podány i u exekučního soudu. Prominutí zmeškání lhůty se zde opět s ohledem na § 254 odst. 2 OSŘ nepouţije. K podání námitek jsou oprávněni oprávněný, povinný, dále v části řízení postihující majetek ve společném jmění manţelů, i manţel povinného. V případě vyloučení exekutora, změny exekutora či zániku výkonu exekutorského úřadu to můţe být i původní exekutor nebo dědic.83 Námitky podané neoprávněnými osobami budou odmítnuty analogicky podle § 218 písm. b) OSŘ. 79

Blíţe § 282 odst. 2 OSŘ. Blíţe § 304 odst. 2 OSŘ. 81 Zákon č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 82 Usnesení Okresního soudu ve Ţďáru nad Sázavou ze dne 14.8.2002, sp. zn. 27 Nc 66/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.22.1.2013]. 83 KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, 685 s. ISBN 978-80-7179-582-7. S. 303. 80

39

Náleţitosti námitek budou posuzovány, co se týče obecných náleţitostí, v souladu s § 42 OSŘ, které jsem jiţ podrobněji rozváděla u odvolání. Dále musí námitky obsahovat důvod, pro který nesouhlasí účastník s napadeným příkazem.84 Otázkou, která není v zákoně zodpovězena, zůstává, zda je těmito důvody soud vázán. Na jedné straně nejde o odvolání, ale o zvláštní typ opravného prostředku a je v něm potřeba uvést všechno, co je proti rozhodnutí namítáno a k pozdějším námitkám se nepřihlíţí. Dále je třeba zmínit zřejmý úmysl zákonodárce upravit tento opravný prostředek odděleně od odvolání a tím pádem zdůraznil omezenou moţnost přezkoumání původního rozhodnutí. Při pouţití jazykového výkladu slova „námitky“ lze navíc dospět k závěru, ţe jednotlivé důvody jsou formulovány jako jednotlivé námitky, o kterých soud rozhodne.85 Text zákona nasvědčuje tomu, ţe soud by se měl omezit pouze na přezkum důvodnosti vznesených námitek a nevyhledávat další nedostatky, pro které by bylo na místě shledat příkaz k úhradě nákladů exekuce nekorektní.86 Z druhého úhlu pohledu však v řízení před soudem platí, ţe v případě podání opravného prostředku do výroku o náhradě nákladů řízení dojde k plnému přezkumu takového rozhodnutí, a to z úřední povinnosti.87 Proč by tedy stejné pravidlo nemohlo platit i v případě podaných námitek proti příkazu k úhradě. Existují však případy, kdy soud přezkoumává správnost celého příkazu k úhradě nákladů exekuce, nikoli, ţe by vycházel pouze z uvedených důvodů námitek. 4. 3. Průběh řízení o námitkách Pravomoci soudního exekutora jsou v řízení o námitkách uţší ve srovnání s odvolacím řízením, exekutor jim můţe totiţ pouze vyhovět, jinak je musí postoupit soudu k rozhodnutí. V řízení o námitkách není uplatňován devolutivní účinek jako u odvolání. Námitky se naopak postupují soudu, který exekuci nařídil, tedy exekučnímu soudu. Účastník, který námitky podal, je kdykoliv v průběhu řízení můţe vzít zpět, nejpozději

84

TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 852 s. ISBN 80-7179-489-9. S. 798. 85 KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, 685 s. ISBN 978-80-7179-582-7. S. 304. 86 SVOBODA, K. K soudnímu přezkumu příkazu k úhradě nákladů exekuce. Právní rádce. 2011, roč. 19, č. 8, s. 7-10. ISSN 1210-4817. S. 8. 87 Tamtéţ, s. 9.

40

však do rozhodnutí soudu. Právní moc příkazu k úhradě nastane, jako kdyby nedošlo k podání námitek.88 4.3.1. Autoremedura a další činnosti exekutora Aniţ by musel soudní exekutor námitky postupovat soudu, můţe jim vyhovět. Dle JUDr. Kasíkové nejčastěji tak, ţe zruší vydaný příkaz k úhradě a zároveň vydá nový89, coţ je dle mého názoru poměrně praktické. Proti novému příkazu jsou tak opět přípustné námitky. Obecně by však měl soudní exekutor vydat usnesení o změně příkazu k úhradě, proti kterému by tak bylo přípustné odvolání a o něm by jiţ rozhodoval krajský soud. Z rozhodování by tak byl zcela vynechán okresní soud a ne zcela nezbytně by se takto zatěţovaly soudy krajské. Další činnost exekutora spočívá, stejně jako u odvolání, v odstraňování vad podaných námitek v souladu s § 43 OSŘ. Soudní exekutor by také měl analogicky podle § 210 OSŘ doručit námitky ostatním účastníkům, aby se k nim mohli případně vyjádřit. Jeho pravomoc je však výrazně omezená, neboť nemůţe námitky odmítnout pro opoţděnost, musí je i v tomto případě postoupit soudu. Pokud není námitkám vyhověno, musí být bez zbytečného odkladu postoupeny soudu, ze strany exekutora tak není třeba vydávat ţádné rozhodnutí, jako je nutné například při nevyhovění návrhu na zastavení či návrhu na odklad.90 „Termín „bez zbytečného odkladu“ představuje neurčitý právní pojem a je třeba ho vykládat tak, že se exekutor nesmí dopouštět žádné svévolné nečinnosti, nýbrž že musí postupovat s co možná největší rychlostí. Je přitom zřejmé, že výraz „bez zbytečného odkladu“ implikuje povinnost exekutora konat v horizontu dnů.“91 Spolu s námitkami exekutor zpravidla překládá celý spis. Často se také soudní exekutor rovnou k námitkám vyjadřuje. Toto vyjádření je však nutné zaslat i účastníkovi, který námitky podal, aby měl moţnost se k němu vyjádřit.92

88

Blíţe § 222 odst. 1 OSŘ. KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, 685 s. ISBN 978-80-7179-582-7. S. 304. 90 Blíţe § 54 odst. 7 a § 55 odst. 3 EŘ 91 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14.6.2012, sp. zn. 11 Kse 18/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.9.2012]. 92 Nález Ústavního soudu ze dne 31.8.2005, sp. zn. II. ÚS 336/05. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.5.2.2013]. 89

41

4.3.2. Řízení u soudu Soud je v souladu s § 88 odst. 3 EŘ povinen o námitkách rozhodnout do 15 dnů, kdy jsou mu předloţeny. S ohledem na specifický průběh řízení není třeba nařizovat jednání. Jak konstatoval i Ústavní soud93, soud rozhodující o námitkách je povinen přiměřeně dodrţet veškerá ustanovení občanského soudního řádu vztahující se na soudní řízení a rozhodnutí. Soud je tak povinen zachovávat rovnost zbraní, přesvědčivě se vypořádat se všemi námitkami a své rozhodnutí zaloţit na spolehlivě zjištěném skutkovém základu. Ústavní soud dále uvádí, ţe pokud námitky obsahují zcela konkrétní a kvalifikované argumenty, nelze pouze ze strany soudu konstatovat, ţe nebyly podány důvodně, nýbrţ je potřeba se s nimi řádně vypořádat. 4.4. Rozhodnutí soudu o námitkách Soud můţe o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce rozhodnout následujícími způsoby: - odmítnutí námitek - zastavení řízení o námitkách - zamítnutí námitek - změna příkazu k úhradě nákladů exekuce - zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce. Soud námitky odmítne, pokud jsou podány opoţděně, ani na výzvu nebyly odstraněny jejich nedostatky či byly podány neoprávněnou osobou. Řízení o námitkách se zastaví v případě, ţe účastník řízení vzal své námitky zpět nebo se staly zjevně bezpředmětnými. V případě věcné správnosti příkazu k úhradě jsou námitky soudem zamítnuty. Jak však uvádí JUDr. Kasíková, soudy často v těchto případech příkaz k úhradě potvrzují stejně jako u odvolacího řízení, coţ ale nemá faktický vliv na věcnou správnost rozhodnutí.94 Vzhledem k povaze námitek jako zvláštního opravného prostředku stojícího vedle odvolání se domnívám, ţe zcela správným postupem je námitky zamítnout. 93

Nález Ústavního soudu ze dne 18.6.2008, sp. zn. II.ÚS 2823/07. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.9.2012]. 94 KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, 685 s. ISBN 978-80-7179-582-7. S. 305.

42

Soud také nemůţe účastníkem podané námitky zamítnout v případě, ţe pohledávka oprávněného jiţ byla vymoţena a vyčíslené náklady exekuce jiţ byly uhrazeny. Jak uvádí Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 24.11.2011, č.j. III. ÚS 2204/1095, v tomto případě, kdy nedošlo k vypořádání se s námitkami, dochází k porušení práva na spravedlivý proces. Dle Ústavního soudu rozhodnutí o námitkách můţe být totiţ významné pro případné sporné řízení, ve kterém by se povinný domáhal vydání bezdůvodného obohacení. Analogicky jako v případě odvolání, pokud má sám soud dostatek podkladů k rozhodnutí, můţe příkaz k úhradě změnit. V opačném případě jej zruší. Důvody pro zrušení jsou pak zejména nepřezkoumatelnost příkazu, konkrétně nedostatečné odůvodnění jednotlivých poloţek nákladů či nebyl předloţen dostatek důvodů pro rozhodnutí anebo příkaz vydal vyloučený exekutor.96 Stejně jako u odvolání je exekutor vázán právním názorem soudu ve zrušovacím rozhodnutí. Soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, pokud zamítá námitky či mění příkaz k úhradě. JUDr. Kasíková výstiţně uvádí: „Tento postup je v souladu s principem procesní ekonomie, neboť by jinak musel exekutor vydat nový příkaz k úhradě nákladů námitkového řízení, proti kterému by účastníci mohli podat nové námitky, a tím by mohl vzniknout nekončící řetězec rozhodování o námitkách.“97 Pokud soud příkaz k úhradě zruší, soudní exekutor rozhodne v novém příkazu k úhradě nákladů exekuce i o nákladech námitkového řízení, analogicky podle § 224 odst. 3 OSŘ. 4.5. Další průběh řízení V souladu s § 88 odst. 4 EŘ doručí soud rozhodnutí sám nebo prostřednictvím soudního exekutora oprávněnému a povinnému, popř. dalším osobám účastným řízení o námitkách.98 Proti rozhodnutí o námitkách se nepřipouští ţádný opravný prostředek. Právní moc rozhodnutí tak nastává dnem doručení poslednímu z účastníků. Pokud je přes poučení o nepřípustnosti opravného prostředku podáno odvolání proti rozhodnutí

95

Usnesení Ústavního soudu ze dne 24.11.2011, sp. zn. III. ÚS 2204/10. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.2.11.2012]. 96 KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, 685 s. ISBN 978-80-7179-582-7. S. 305. 97 Tamtéţ. 98 Manţel povinného, dřívější exekutor či dědicové.

43

soudu o námitkách, musí být předloţeno krajskému soudu jako soudu odvolacímu, který je odmítne jako nepřípustné. Jediná moţnost obrany je tak podat ústavní stíţnost.99„Je-li řízení toliko jednoinstanční, vyžaduje to od obecného soudu zvláštní pečlivost, neboť jakékoli pochybení nebo nesrovnalost, na kterou již účastník řízení nemůže v řádném procesu reagovat, může dosáhnout dimenze ústavní.“100 Rozhodování soudů o námitkách vůči příkazu k náhradě nákladů exekuce se tak přibliţuje soudcovské tvorbě práva ad hoc, která není pro náš právní systém typická.101 Domnívám se však, ţe tato úprava není zcela praktická a bylo by vhodnější připustit odvolání proti rozhodnutí soudu o námitkách, o kterém by tak rozhodoval krajský soud. Nedocházelo by tak k často bezdůvodnému zatěţování Ústavního soudu a zároveň k tomu, aby si okresní soudy vytvářely jakousi vlastní judikaturu ve věcech nákladů exekuce.

99

Blíţe kapitola 9. Nález Ústavního soudu ze dne 16.4.2009, sp. zn.I.ÚS 944/07. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.1.2013]. 101 SVOBODA, K. Odměna exekutora v judikatuře Ústavního soudu. Jurispridence. 2010, č. 6, s. 26. 100

44

5. Návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu jako možná forma autoremedury Jak jsem jiţ uváděla výše, návrh na vyškrtnutí nepředstavuje formu přezkumu rozhodnutí soudního exekutora. Podle mého názoru se však můţe jednat o moţnou formu autoremedury, pokud tedy odhlédnu od toho, ţe protokol o soupisu movitých věcí není rozhodnutím.102 Povaţuji však za nezbytné tento institut stručně nastínit uţ jen s ohledem na vztah návrhu na vyškrtnutí a vylučovací ţaloby. „V zájmu urychleného provedení exekuce na movité věci zákon vychází z domněnky, že movité věci, které má povinný ve své dispozici, jsou jeho majetkem.“103 K „vyvrácení“ této domněnky právě slouţí institut návrhu na vyškrtnutí, resp. i dále zmiňovaná vylučovací ţaloba. Návrh na vyškrtnutí je institut poměrně nový, do našeho právního řádu přijatý aţ novelou č. 286/2009 Sb., jeho právní úprava je obsaţena v § 68 EŘ. Exekutor můţe podle § 68 odst. 3 EŘ vyškrtnout věc ze soupisu se souhlasem oprávněného nebo pokud během provádění exekuce vyjde najevo, ţe povinnému nepatří či patřit nemůţe. Na tomto místě je nutné zdůraznit, ţe institut návrhu na vyškrtnutí se pouţije pouze v případech provedeného soupisu movitých věcí, nikoliv tak pro vyloučení nemovitosti či podniku, zde existuje stále pouze moţnost podat vylučovací ţalobu. Třetí osoby se tak mohou domáhat vyškrtnutí věci ze soupisu na základě tvrzení, ţe k sepsané věci disponují právem, které nepřipouští exekuci. Jedná se především o právo vlastnické, popř. právo odpovídající podílovému spoluvlastnictví, jestliţe byla exekucí postiţena věc, které je třetí osoba spoluvlastníkem; jako další práva nepřipouštějící exekuci lze uvést oprávněnou drţbu či detenci.104 5.1. Přípustnost a náleţitosti návrhu na vyškrtnutí Objektivní přípustnost návrhu spočívá v existenci soupisu movitých věcí, resp. sepsání věci, která má být vyškrtnuta, a dodrţení lhůty k jeho podání. Návrh se podává do 30 dnů ode dne, kdy se navrhovatel o soupisu movitých věcí dozvěděl. Jedná se tak o lhůtu prekluzivní se subjektivním počátkem. Domnívám se, ţe tato lhůta a její povaha není zrovna ideálním řešením. Ačkoliv zavedení institutu návrhu na vyškrtnutí tak má 102

Jedná se však pouze o můj subjektivní názor. MACUR, J. Kurs občanského práva procesního - Exekuční právo. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1998. 207 s. ISBN 80-7179-190-3. S. 120. 104 Tamtéţ. 103

45

přispívat k naplnění samotného účelu exekučního řízení spočívajícího zejména na rychlosti, je vlastník sepsané věci poměrně významně omezován právě touto prekluzivní lhůtou. V exekučním řízení navíc s ohledem na § 254 odst. 2 OSŘ nelze prominout zmeškání lhůty. „Exekuční řád v ustanovení § 68 ani v jiném dalším ustanovení neuvádí, na čí straně je povinnost prokázat, že návrh byl podán včas, nezbývá tedy než setrvat na závěru, že tuto povinnost bude mít třetí osoba, jež návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu podává.“105 Otázkou tak zůstává, zda by nebylo vhodnější tuto lhůtu zcela vypustit, čímţ by odpadlo nesnadné prokazování, zda byla dodrţena či nikoliv. Podle mého názoru uţ jen to, ţe není stanovena obecně ani lhůta k podání vylučovací ţaloby podle § 267 OSŘ, svědčí o tom, ţe zákonodárce měl v úmyslu poskytovat ochranu právě třetím osobám a ničím, resp. ţádnou lhůtou jí neomezovat. Ani s přihlédnutím k samotnému účelu exekučního řízení tak nevidím důvod, proč specificky pouze u sepsaných movitých věcí má třetí osoba s právem nepřipouštějícím exekuci pouze 30 dnů k tomu, aby své právo „obhájila“. K podání návrhu na vyškrtnutí je aktivně legitimována osoba odlišná od povinného. Návrh na vyškrtnutí musí mít obecné náleţitosti podání podle OSŘ. Navíc by měly být k návrhu přiloţeny listiny prokazující tvrzené skutečnosti, tj. právo k věci nepřipouštějící exekuci. § 68 odst. 2 EŘ obsahuje demonstrativní výčet těchto listin, konkrétně znalecké posudky, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářských nebo exekutorských zápisů a jiných listin. Zpravidla však typicky půjde o čestná prohlášení, pokladní či daňové doklady. Vzhledem k tomu, ţe zákon neříká, ţe tyto listiny jsou nutnými náleţitostmi návrhu, domnívám se, ţe exekutor o návrhu rozhodne vţdy, i kdyţ nejsou přiloţeny ţádné listiny. Jak uvádí i JUDr. Kasíková, je tomu tak proto, aby rozhodování exekutora o návrhu bylo rychlé a lhůta pro rozhodnutí byla dodrţena.106 Vyzývat k doplnění podle § 43 OSŘ je exekutor povinen pouze, pokud sám návrh neobsahuje podstatné náleţitosti, nikoli k němu přiloţené listiny.

105

DÁVID, R. Vylučovací spory s přihlédnutím k novele exekučního řádu. Právní fórum. 2010, roč. 7, č. 7. s. 342-352. ISSN 1214-7966. S. 348. 106 KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010. 658 s. ISBN 978-80-7400-179-6. S. 285.

46

5.2. Rozhodnutí o návrhu na vyškrtnutí Soudní exekutor je povinen rozhodnout o návrhu na vyškrtnutí do 15 dnů od jeho doručení. V případě podání opoţděného návrhu jej můţe soudní exekutor odmítnout podle § 68 odst. 1 EŘ věty poslední. Jak jiţ bylo uváděno výše, proti usnesení o odmítnutí návrhu na vyškrtnutí je přípustné odvolání, v případě vyhovění či zamítnutí nikoliv. Návrh na vyškrtnutí je zamítnut v případě, ţe není dostatečně prokázáno právo nepřipouštějící exekuci, popř. z důvodu, ţe se vyškrtnutí domáhá osoba, které k tomu není oprávněna, typicky se jedná o samotného povinného. V poučení musí být v souladu s § 68 odst. 4 EŘ uvedena moţnost podat vylučovací ţalobu do 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení. Pokud exekutor návrhu na vyškrtnutí vyhoví a předmětné věci ze soupisu vyškrtne, zcela jistě se jedná o procesní zjednodušení, kdy se věc nemusí vůbec dostat k soudu v rámci řízení o vylučovací ţalobě a nedochází tak ke vzniku povinnosti neúspěšné strany hradit náklady soudního řízení. Exekutor tak svým způsobem aplikuje právě autoremeduru. Zjevně nedůvodné či nedostatečně odůvodněné návrhy tak můţe zamítnout jiţ sám soudní exekutor nebo naopak můţe na základě dostatečných důkazů movité věci vyškrtnout. Výhodou dále je, ţe na návrh není kladeno tolik formálních poţadavků, není s ním spjata poplatková povinnost a exekutorům je dána krátká lhůta k rozhodnutí.107 Některé skutečnosti však nelze prokazovat pouze listinami, ale je nutná například svědecká výpověď, tudíţ v takových případech třetím osobám nezbývá jiná moţnost neţ se domáhat svého práva u soudu podáním vylučovací ţaloby.

107

HÁJEK, M. Návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Komorní listy. 2012, roč. 4, č. 1. s. 34-37. ISSN 1805-1081. S. 37.

47

6. Vylučovací žaloba Vylučovací ţaloba, označována jako excindační, představuje prostředek, jakým se lze bránit proti postiţení majetku, který nepřipouští výkon rozhodnutí. Její úprava je zakotvena v § 267 OSŘ, dále se však postupuje podle částí třetí OSŘ týkající se klasického nalézacího řízení. Řízení o vylučovací ţalobě je tak řízení samostatným, nezávislým na probíhajícím exekučním řízení, navíc s odlišnými účastníky. Podle § 267 OSŘ můţeme rozlišovat dva typy vylučovací ţaloby podle toho, kdo ji podává – zda se jedná o třetí osobu či o manţela povinného. V případě manţela povinného je rozlišováno, zda jde o postiţení majetku patřícího do společného jmění manţelů či povaţujícího se za jeho součást nebo zda se jedná výhradně o majetek manţela povinného. Speciální úprava vylučovací ţaloby je dále v § 68 odst. 4 EŘ, zde se však jedná pouze o ţalobu na vyloučení sepsané movité věci. Vylučovací ţaloba však není ţalobou specifickou pouze pro řízení exekuční či vykonávací, nýbrţ je typická jak pro insolvenční, tak pro dědické řízení. „Podstatou vylučovacích žalob je vždy totéž – vyjmout skutkovou otázku, která je mezi účastníky sporná, z původního řízení a vyřešit ji v jiném řízení, které má charakter sporného řízení a v němž je možné účastníky zatížit břemenem tvrdit a prokazovat.“108 Smyslem vylučovací ţaloby se zabýval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 2.4.2012, sp. zn. 20 Cdo 339/2012109, kde konstatoval, ţe smyslem je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku, jenţ byl postiţen výkonem rozhodnutí, takové právo, které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí byl proveden a aby se tak postiţený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného. Vylučovací ţalobu nelze povaţovat za opravný prostředek jako spíše za prostředek obrany proti postiţení podniku, nemovitosti nebo jiné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty (dále jen „věc“).

Právě ono „postiţení“ přitom

v exekučním řízení můţe mít několik variant. Můţe se tak typicky jednat o vydání exekučního příkazu či soupis movitých věcí. Avšak vzhledem k tomu, ţe podání vylučovací ţaloby obecně není vázáno na určitou lhůtu110, můţe k němu dojít prakticky 108

SVOBODA, K. Problém vztahu mezi vyškrtnutím ze soupisu a vylučovací ţalobou. Komorní listy. 2011, roč. 3, č. 4, s. 30-32. ISSN 1805-1081. S. 31. 109 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.4.2012, sp. zn. 20 Cdo 339/2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.15.1.2013]. 110 S výjimkou podání vylučovací ţaloby v návaznosti na zamítnutí návrhu na vyškrtnutí podle § 68 odst. 4 EŘ.

48

kdykoliv, například po vydání usnesení o ceně nemovitosti či aţ draţební vyhlášky. „Vylučovací

žaloba

nemůže

být

opravným

prostředkem,

neboť

nesměřuje

proti rozhodnutí exekučního soudu o postižení majetku třetí osoby a stejně tak k jejímu podání není oprávněn žádný z účastníků exekučního řízení.“111 Po podání vylučovací ţaloby v případě, ţe předmětná věc má být prodána v draţbě, soudní exekutor draţbu odloţí do pravomocného rozhodnutí o ţalobě.112 Podáním vylučovací ţaloby můţe být také dán důvod pro odklad exekuce podle § 266 odst. 2 OSŘ. Vţdy se však toto pravidlo neuplatní. V případě, ţe ţaloba byla podána někým, kdo k ní není věcně legitimován, popř. by byla zjevně neopodstatněná, draţební jednání nemusí být odročeno, v daném případě by totiţ šlo pouze o nedůvodný průtah v provedení exekuce.113 6.1. Vztah návrhu na vyškrtnutí a vylučovací ţaloby Pokud se chci dále věnovat vzájemnému vztahu návrhu na vyškrtnutí a vylučovací ţaloby, je nutné rozlišovat, zda se jedná o vyloučení jakéhokoli exekucí postiţeného majetku, nebo zda se jedná o vyloučení sepsané movité věci. Pouze v případě sepsaných movitých věcí je výše uvedený vztah poměrně úzký, coţ ostatně vyplývá ze samotného textu ustanovení § 68 EŘ, v ostatních případech není moţné pouţít návrh na vyškrtnutí. Podle § 68 odst. 4 EŘ tak musí být vylučovací ţaloba podána do 30 dnů od doručení rozhodnutí exekutora, kterým nevyhověl, byť jenom zčásti, jeho včas podanému návrhu na vyškrtnutí. Exekutor však má povinnost o této moţnosti navrhovatele poučit. Výše uvedená lhůta však není lhůtou procesní, nýbrţ hmotněprávní, jak zdůrazňuje i dosavadní soudní praxe obecně u lhůt pro podání návrhu na zahájení řízení.114 Ţaloba tak musí nejpozději do posledního dne lhůty dojít soudu. Pokud tak údajný vlastník věci nepodá ve lhůtě návrh na vyškrtnutí, nenaplnil tak jednu

111

DÁVID, R. Ochrana třetích osob v exekučním řízení [online]. 2011 [cit. 5.1.2013]. 215 s. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jaruška Stavinohová. Dostupné z: < http://is.muni.cz/th/68560/pravf_d/>>. S. 109. 112 Blíţe § 336i odst. 1 OSŘ, § 338v odst. 1 OSŘ. 113 DRÁPAL, L., KŮRKA V. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9. S. 836. 114 Například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.12.2012].

49

z podmínek pro úspěšné podání vylučovací ţaloby.115 Důleţitá však je právě poučovací povinnost exekutora, a to jak o moţnosti podat návrh na vyškrtnutí tak i vylučovací ţalobu. Jak jiţ několikrát uváděl i sám Ústavní soud, nelze pochybení soudu, resp. i soudního exekutora, spočívající ve vadném poučení jít k tíţi účastníků.116 Pokud by tak navrhovatel nebyl o moţnosti podat vylučovací ţalobu poučen, podání ţaloby není časově omezeno.117 Se zcela rozdílným názorem naopak přišel Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 24.2.2011, sp.zn. 23 Co 35/2011118. Soud v tomto rozsudku konstatoval, ţe úspěch ţaloby na vyloučení věci z exekuce není podmíněn předchozím včasným návrhem na vyškrtnutí věci ze soupisu. Z ustanovení § 68 EŘ podle soudu totiţ výslovně nevyplývá, ţe pokud třetí osoba mající právo k věci vylučující exekuci toto právo neuplatní právě podáním návrhu na vyškrtnutí, toto právo ztrácí a není tak oprávněna podat vylučovací ţalobu. „Dalo by se též říci, že pokud by zákonodárce zamýšlel možnost podat vylučovací žalobu podmínit včasným návrhem na vyškrtnutí, jistě by tak nejenom jednoznačně stanovil již v § 68 EŘ“119 Vlastník se tak pouze vystavuje nebezpečí, ţe postiţená věc bude exekutorem prodána, neboť soudní exekutor není v tomto nijak omezován. Argumentace je podpořena i čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny120, který poskytuje ochranu vlastnickému právu a stanovuje: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ S názorem Krajského soudu nesouhlasím, institut návrhu na vyškrtnutí byl v zákoně zakotven právě z důvodu procesního zjednodušení, a tudíţ zamítnutí návrhu na vyškrtnutí povaţuji za nezbytnou podmínku pro podání vylučovací ţaloby. Nelze tedy fázi rozhodování o návrhu na vyškrtnutí „přeskočit“ a poté se úspěšně 115

SVOBODA, K. Problém vztahu mezi vyškrtnutím ze soupisu a vylučovací ţalobou. Komorní listy. 2011, roč. 3, č. 4, s. 30-32. ISSN 1805-1081. S. 31. 116 Například nález Ústavního soudu ze dne 27.11.2007, sp. zn. II. ÚS 1331/07. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.15.1.2013]. 117 KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010. 658 s. ISBN 978-80-7400-179-6. S. 286. 118 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.2.2011, sp. zn. 23 Co 35/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.2.2.2013]. 119 ČERNÁ, K. Ochrana práv třetích osob ve světle žaloby na vyloučení věci z exekuce. [online]. 2012 [cit. 29.1.2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/ochrana-prav-tretich-osob-ve-svetlezaloby-na-vylouceni-veci-z-exekuce-84098.html. 120 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.13.12.2012].

50

domáhat vyloučení věci u soudu. Musím však konstatovat, ţe právní úprava v této věci není dostatečně jasná, tudíţ je rozhodování ponecháno na soudech. Rozhodně by přitom bylo vhodnější danou věc dostatečně podrobně upravit v zákoně. Podání vylučovací ţaloby nemá vliv na právní moc rozhodnutí o návrhu na vyškrtnutí. Jediné omezení je, ţe podle § 68 odst. 4 EŘ po dobu řízení o ţalobě nelze sepsané movité věci prodat. 6.2. Přípustnost a náleţitosti vylučovací ţaloby Lhůta pro podání vylučovací ţaloby není v OSŘ stanovena, úprava v EŘ zakotvuje lhůtu pouze ve věcech vyškrtnutí ze soupisu movitých věcí. Jediné omezení vyplývající ze samotné podstaty ţaloby je, ţe musí být podána a projednána jen v době probíhající exekuce.121 Pokud by byla podána po zastavení exekuce či o ní nebylo v průběhu řízení rozhodnuto, byla by zamítnuta pro bezdůvodnost či by musela být vzata zpět. Vylučovací ţalobu také nelze podat, jestliţe věci, podniky, práva či jiné majetkové hodnoty byly v draţbě prodány, zpeněţeny či jiným způsobem v exekuci vybrány.122 Vylučovací ţalobu obecně podává osoba, které podle ní svědčí právo nepřipouštějící exekuci.123 Vylučovací ţaloba je tak klasickou procesní ţalobou v rámci nalézacího řízení. Jedná se o ţalobu konstitutivní, svojí povahou se také jedná o ţalobu na určení, naléhavý právní zájem se však u ní netvrdí a ani neprokazuje.124 Vylučovací ţaloba se podává proti oprávněnému v exekučním řízení.125 V případě, ţe by oprávněných v daném řízení bylo víc, musí být podána proti všem. Jak uvádí Fiala, jen oprávněný totiţ odpovídá procesně za to, ţe došlo k zasaţení do práva třetí osoby, a to na základě jím podaného návrhu na nařízení exekuce.126 Vylučovací ţalobu můţe za stejných podmínek podat také manţel povinného.127 Povinný nemůţe vystupovat

121

MACUR, J. Kurs občanského práva procesního - Exekuční právo. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1998. 207 s. ISBN 80-7179-190-3. S. 121. 122 BUREŠ, J., DRÁPAL L., KRČMÁŘ. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. 1054s. ISBN 80-7179-378-7. S. 1452. 123 Blíţe kapitola 5.1. 124 BUREŠ, J., DRÁPAL L., KRČMÁŘ. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. 1054s. ISBN 80-7179-378-7. S. 1451. 125 Blíţe § 267 odst. 1 OSŘ. 126 FIALA, J. Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí (Exekuční spory). Praha: Univerzita Karlova, 1972. 120 s. S. 66-67. 127 Blíţe § 267 odst. 2 OSŘ.

51

jako účastníci řízení o excindační ţalobě. V souladu s § 93 OSŘ se můţe stát vedlejším účastníkem vzhledem k tomu, ţe můţe mít právní zájem na výsledku sporu. Předmětem vylučovací ţaloby je vyloučení věci.128 Výjimku představuje exekuce sráţkami ze mzdy, týká-li se cizího nároku na mzdu nebo na plat. Dotčená osoba (není-li účastníkem řízení jako povinný) se vůči svému zaměstnavateli můţe bránit nikoli vylučovací ţalobou, ale např. ţalobou na zaplacení dluţné mzdy, kterou ji zaměstnavatel nevyplatil, protoţe ji vyplatil oprávněnému.129 Vylučovací ţaloba musí mimo obecných náleţitostí v § 42 odst. 4 OSŘ obsahovat i náleţitosti návrhu na zahájení řízení podle § 79 odst. 1 OSŘ. Nutnou náleţitostí je dále přesné označení věci a identifikace samotného exekučního řízení. Ačkoliv samotný název „vylučovací ţaloba“ i formulace v § 267 odst. 1 OSŘ nasvědčuje tomu, ţe petit ţaloby by měl znít na vyloučení věci z exekuce, není tomu tak. Osoba podávající vylučovací ţalobu se musí domáhat výroku o nepřípustnosti exekuce

postihující

její

movitou

věc.130

Tato

argumentace

se

opírá

mj.

o § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ - výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliţe bylo pravomocně rozhodnuto, ţe postihuje majetek, k němuţ má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí. V případě, ţe petit ţaloby zní na vyloučení, je soud oprávněn upravit výrok rozhodnutí sám, jedná se o dovolenou úpravu výroků, kdy i přes nesprávnou formulaci je zřejmé, čeho se ţalobce domáhá.131 6.3. Průběh řízení o vylučovací ţalobě Řízení o vylučovací ţalobě probíhá nezávisle na řízení exekučním, a to v rámci klasického nalézacího řízení. Zahájením řízení o ţalobě vzniká překáţka věci zahájené, jde-li o tutéţ věc. Překáţka věci zahájené nepřesahuje rámec konkrétní exekuce. V případě, ţe by byla stejná věc postiţena u jiného exekutora, musela by být podána nová vylučovací ţaloba. Věcně a místně příslušným soudem je v souladu s § 88 písm. o) OSŘ soud, u kterého probíhá výkon rozhodnutí, resp. v případě 128

DRÁPAL, L., KŮRKA V. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9. S. 822. 129 BUREŠ, J., DRÁPAL L., KRČMÁŘ. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. 1054s. ISBN 80-7179-378-7. S. 1452. 130 MACUR, J. Kurs občanského práva procesního - Exekuční právo. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1998. 207 s. ISBN 80-7179-190-3. S. 121. 131 FIALA, J. Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí (Exekuční spory). Praha: Univerzita Karlova, 1972. 120 s. S. 67.

52

exekučního řízení jde o soud exekuční. Jedná se tak o klasické sporné řízení. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní tak nese ţalobce. V souladu s § 120 odst. 3 OSŘ můţe soud v řízení provést důkazy, které nenavrhl ţádný z účastníků. Ţalobě můţe být vyhověno jen, pokud třetí osoba nabyla vlastnictví na základě platného právního úkonu.132 Pokud tak povinný jiţ v době, kdy nemovitost v jeho vlastnictví byla postiţena exekučním příkazem, převedl nemovitost na třetí osobu, jedná se o neplatný právní úkon, kdy třetí osoba nezískala vlastnické právo. 6.4. Rozhodnutí o vylučovací ţalobě Rozhodnutí se týká výlučně konkrétní exekuce a nepřesahuje její rámec. „Žalobce se v rámci vylučovacího sporu nemůže domáhat vedle výroku o nepřípustnosti exekuce i hmotněprávního výroku, že je vlastníkem věci postižené exekucí, ani se nemůže domáhat jejího vydání na oprávněném“.133 Pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.134 Soud tak při rozhodování zohledňuje i skutečnosti, které tu v době zahájení exekuce nebyly. 6.4.1. Meritorní rozhodnutí Pokud dojde k zamítnutí vylučovací ţaloby, znamená to, ţe exekuce postihující danou věc je přípustná. V případě, ţe předmětná věc byla v průběhu řízení o vylučovací ţalobě v exekučním řízení prodána či zpeněţena, soud také ţalobu zamítne. V tomto případ totiţ odpadl předmět sporu.135 Za této situace se ţalobce můţe domáhat ţalobou z lepšího práva, aby mu oprávněný či jiný věřitel povinného vydal výtěţek prodeje.136 Opakem zamítnutí ţaloby je její vyhovění, resp. vyslovení nepřípustnosti exekuce. Po právní moci vyslovení nepřípustnosti exekuce soud vyloučí předmětnou věc z exekuce tím, ţe exekuci částečně zastaví podle § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ 132

BUREŠ, J., DRÁPAL L., KRČMÁŘ. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. 1054s. ISBN 80-7179-378-7. S. 1453. 133 MACUR, J. Kurs občanského práva procesního - Exekuční právo. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1998. 207 s. ISBN 80-7179-190-3. S. 121 134 DRÁPAL, L., KŮRKA V. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9. S. 825. 135 Nelze jiţ zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. f) OSŘ. 136 DRÁPAL, L., KŮRKA V. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9. S. 824.

53

a § 268 odst. 4 OSŘ. Ani právní moc rozhodnutí o vylučovací ţalobě nepřesahuje rámec exekučního řízení.137 6.4.2. Rozhodnutí o nákladech S ohledem na tom, ţe vylučovací ţaloba je klasická procesní ţaloba, o nákladech platí obecně § 137 aţ § 151 OSŘ. Náhrada nákladů je tak posuzována podle úspěchu stran ve věci. Vzhledem ke specifikům vykonávacího řízení nelze tvrdit, ţe oprávněný zavdal příčinu třetí osobě k podání vylučovací ţaloby, avšak pouze do okamţiku, kdy mohl objektivně poznat, ţe věc nepatří do majetku povinného a nenavrhl zastavení.138 Z toho plyne, ţe je věcí konkrétního případu, v jakém okamţiku oprávněný zavdá příčinu k podání vylučovací ţaloby. Při vyslovení nepřípustnosti exekuce ze strany soudu by tak logicky měl náklady řízení hradit ţalovaný, tj. oprávněný v exekučním řízení. Častá argumentace pro oprávněného však zní tak, ţe se pouze domáhal výkonu svého práva a na postiţení věci nemohl objektivně nic změnit. V jeho prospěch tak svědčí i § 143 OSŘ: „Žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení“, či dále § 150 OSŘ stanovující, ţe pokud jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud však v nejednom svém rozhodnutí139 konstatoval, ţe náklady nese oprávněný s výjimkou toho, kdyţ nutnost podání ţaloby způsobil sám ţalobce. Poměrně pochopitelné to je v případě ţaloby na vyloučení věcí ze soupisu, kdy jiţ oprávněnému bylo doručováno usnesení o zamítnutí návrhu na vyškrtnutí, tudíţ měl moţnost zváţit, zda raději nevysloví souhlas s vyškrtnutím podle § 68 odst. 3 EŘ, aby se vyhnul potencionální hrozbě úhrady nákladů v případě úspěšné vylučovací ţaloby. V jiných případech se však domnívám, ţe oprávněný mnohdy nemá moţnost zjistit, ţe v exekučním řízení je postihována věc nepřipouštějící exekuci.

137

FIALA, J. Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí (Exekuční spory). Praha: Univerzita Karlova, 1972. 120 s. S. 70. 138 Tamtéţ. 139 Nález Ústavního soudu ze dne 29.05.2012, sp. zn. I.ÚS 303/12. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.2.2013] či usnesení Ústavního soudu ze dne 30.06.2009, sp. zn. I.ÚS 881/09. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.2.2013].

54

Další otázkou však zůstává odpovědnost exekutora za postiţení věci. Ze samotné povahy exekučního řízení by se v případě uloţení náhrady nákladů oprávněnému či i v případě neuloţení nákladů ţádnému z účastníků mohl ţalobce či ţalovaný domáhat náhrady škody po soudním exekutorovi. „Soudy v řízení o tzv. excindační žalobě nemají dostatečný prostor ke zkoumání, zda postup soudního exekutora byl s právem souladný, anebo zda v důsledku jeho porušení došlo ke vzniku nějakých škod; k tomu slouží jiná řízení.“140 Bude-li soudní exekutor postupovat plně v souladu s tímto pravidlem, tzn. ţe nebude do soupisu vědomě pojímat věci, u nichţ je zřejmé, ţe nepatří povinnému, nelze o odpovědnosti soudního exekutora za způsobenou škodu uvaţovat.141 S ohledem na výše uvedené by se dalo uvaţovat o tom, zda by neměl být sám exekutor v řízení o vylučovací ţalobě v postavení ţalovaného. Právě exekutor totiţ postihl věc, která nepřipouští exekuci a měl by tak hradit případné náklady. Soudní rozhodování není rozhodně ve věcech nákladů vylučovací ţaloby zajedno. Nezřídka se tak stává, ţe soud nepřizná náhradu nákladů řízení nikomu. Třetí osoba tak mnohdy zvaţuje, zda se jí vůbec vyplatí vylučovací ţalobu podávat vzhledem k výši moţných nákladů řízení. Záleţí tak zejména na hodnotě předmětné věci, zda není niţší neţ případné náklady řízení.

140

Nález Ústavního soudu ze dne 09.06.2009, sp. zn. III.ÚS 292/07. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.2.2013]. 141 DÁVID, R. Ochrana třetích osob v exekučním řízení [online]. 2011 [cit. 5.1.2013]. 215 s. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jaruška Stavinohová. Dostupné z: < http://is.muni.cz/th/68560/pravf_d/>>. S. 127.

55

7. Návrh na zastavení Návrh na zastavení představuje prostředek, kterým se lze obecně bránit proti samotné exekuci. Lze jím však také brojit proti rozhodnutí exekutora, a to typicky proti vydanému exekučnímu příkazu postihujícímu konkrétní majetek vzhledem k tomu, ţe proti exekučnímu příkazu není přípustné odvolání. Z hlediska správného označení bych spíše měla hovořit o návrhu na částečné zastavení.142 Návrh na zastavení však můţe směřovat i proti jinému rozhodnutí, avšak pokud je proti tomuto rozhodnutí připuštěno odvolání, často bývá dle svého obsahu posuzován právě jako odvolání nikoliv jako návrh na zastavení, a tudíţ se postupuje krajskému soudu k rozhodnutí. „Vydá-li soudní exekutor více exekučních příkazů, je způsobilou obranou proti nepřiměřenému rozsahu exekuce návrh na částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 4 OSŘ.“143 Podle § 47 odst. 1 EŘ je totiţ exekutor oprávněn exekuční příkaz zrušit. Exekutor je povinen dbát o to, aby exekuce nebyla vedena v širším rozsahu, neţ bude postačovat k úhradě pohledávky.144 Zastavení exekuce je upraveno v § 55 EŘ, důvody pro zastavení pak zejména v § 268 odst. 1 OSŘ. O zastavení exekuce lze rozhodnout i bez návrhu, v souladu s § 55 odst. 4 EŘ se souhlasem oprávněného. 7.1. Přípustnost a náleţitosti návrhu na zastavení Podle § 55 odst. 1 EŘ můţe povinný podat návrh na zastavení exekuce do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodech pro zastavení exekuce. Z dikce zákona tak vyplývá, ţe oprávněný není při podání návrhu vázán ţádnou lhůtou, coţ je celkem logické vzhledem k tomu, ţe oprávněný disponuje pravomocí exekuční řízení zahájit podaným exekučním návrhem a zároveň i kdykoliv ukončit. Význam výše uvedené patnáctidenní lhůty, navíc pouze pro povinného, není přitom z mého úhlu pohledu příliš jasný. Opět, stejně jako u lhůty pro podání návrhu na vyškrtnutí145, je problém dodrţení této lhůty prokazovat a podle mého názoru by tak mohla být zcela vypuštěna. 142

Blíţe § 268 odst. 4 OSŘ. Usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 98/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.25.2.2013]. 144 KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010. 658 s. ISBN 978-80-7400-179-6. S. 201. 145 Blíţe kapitola 5.1. 143

56

Pokud totiţ existuje reálný důvod pro zastavení exekuce, nemůţe být povinný omezován touto lhůtou. V případě, ţe nepodá návrh ve stanovené lhůtě, přece nemůţe dojít ke „zhojení“ důvodu pro zastavení exekuce. Dále se domnívám, ţe návrh na zastavení je oprávněn podat i manţel povinného, pokud se jedná o postihování jeho majetku či majetku ve společném jmění manţelů a je tak v dané konkrétní části řízení zároveň účastníkem.146 Manţelovi povinného přitom v souladu s § 267 odst. 2 OSŘ svědčí i právo podat vylučovací ţalobu. Návrh na zastavení se podává u exekutora, který vede exekuci. Návrh musí obsahovat vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení, zda byl podán ve výše uvedené lhůtě.147 Dále by měl kromě obecných náleţitostí obsahovat také zvláštní náleţitosti spočívající zejména v prokázání existence důvodu pro zastavení. Nutnost těchto náleţitostí je však závislá na konkrétní situaci. Pokud se například jedná o zřejmou chybu exekutora v postihování nemovitosti manţela povinného, ačkoliv ji nabyl dědictvím či darem, mělo by stačit na tuto nepozornost exekutora upozornit s ohledem na to, ţe je to tvrzení objektivně ověřitelné bez nutnosti dokládání jakýchkoli důkazů. Výše jiţ byla zmiňována dispoziční pravomoc oprávněného se samotným exekučním řízem. Pokud tak bude jeho vůlí zastavit exekuci postihováním konkrétního majetku, opět zde nemusí být uveden důvod, resp. § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ jako důvod pro zastavení uvádí pouze návrh oprávněného. 7.2. Průběh řízení o návrhu na zastavení Podle § 55 odst. 3 EŘ exekutor vyzve do 15 dnů ode dne doručení návrhu ostatní účastníky, aby se k návrhu vyjádřili, zda souhlasí či nikoli. K výzvě se připojí doloţka, ţe nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude exekutor předpokládat, ţe se zastavením souhlasí, a dále poučení o moţném zastavení exekuce. Domnívám se však, ţe tato výzva dalším účastníkům není vţdy nezbytná. V případě podání návrhu na zastavení ze strany oprávněného, není nutné vyzývat povinného, zda s návrhem souhlasí či nikoli. Dále není podle mého názoru nutné vyzývat další účastníky řízení k vyjádření v případě, ţe návrh na zastavení je zjevně důvodný a spočívá pouze na nepozornost či zřejmé chybě exekutora. Exekutor tak můţe exekuční příkaz zrušit i bez této výzvy. 146 147

Blíţe § 255 odst. 2 a 3 OSŘ. Blíţe § 55 odst. 2 EŘ.

57

7.3. Rozhodnutí o návrhu na zastavení Od 1.1.2013 můţe exekutor nově v souladu s § 55 odst. 2 věty druhé EŘ odmítnout návrh na zastavení v případě, ţe neobsahuje všechny náleţitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý nebo ke kterému nejsou přiloţeny listiny k prokázání tvrzení obsaţených v návrhu nebo který byl podán opoţděně. Toto nové oprávnění exekutora hodnotím kladně, neboť aţ dosud byl nucen se návrhem na zastavení zabývat za kaţdých okolností, resp. zabývat se jím tak většinou musel právě i exekuční soud. Pravomoci exekutora jsou v případě návrhu na zastavení poměrně omezené. Podle § 55 odst. 3 EŘ můţe exekutor návrhu vyhovět, pokud všichni účastníci souhlasí nebo do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření. V případě návrhu na zastavení jako obrany proti exekučnímu příkazu, popř. i jinému rozhodnutí, exekutor vyhoví tak, ţe exekuční řízení částečně zastaví v souladu s § 268 odst. 4 OSŘ, jde-li o postihování určitého

majetku.

Konkrétní

důvodem

pro

zastavení

tak

můţe

být

podle § 268 odst. 1 písm. c) OSŘ – návrh oprávněného, podle písm. d) – výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou podle § 321 a § 322 vyloučeny či podle písm. h) výkon rozhodnutí je nepřípustný, protoţe je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.148 V případě vyhovění návrhu na zastavení lze hovořit o autoremeduře, neboť došlo k určité „opravě“ rozhodnutí exekutora. Jinou moţnou variantou je zrušení exekučního příkazu či jiného rozhodnutí. Podle mého názoru lze exekuční příkaz zrušit, pokud se jedná o návrh oprávněného na zastavení či zřejmou chybu exekutora v postihování majetku. Pokud jsou další účastníci vyzýváni k vyjádření k návrhu, je vhodnější formálně vydat rozhodnutí o částečném zastavení. V případě, ţe exekutor návrhu na zastavení nevyhoví, musí jej postoupit k rozhodnutí exekučnímu soudu, v souladu s § 55 odst. 3 EŘ ve lhůtě 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve, a to společně s exekučním spisem. O návrhu na zastavení je tak rozhodováno v rámci exekučního řízení, nikoli v samostatném řízení jako u vylučovací ţaloby. „Po dobu rozhodování soudu o zastavení exekuce může exekutor provádět všechny úkony směřující k provedení exekuce.“149 148

Pod § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ typicky spadá postiţení pohledávek, které jsou z exekuce vyloučeny podle § 317 a § 319 OSŘ, či postiţení majetku manţela, který nespadá do společného jmění manţelů. 149 KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010. 658 s. ISBN 978-80-7400-179-6. S. 232.

58

Exekuční soud rozhodne o zastavení exekuce či o zamítnutí návrhu na zastavení a toto rozhodnutí doručí exekutorovi. Pokud je účastníkům nedoručoval soud, doručí je soudní exekutor. Právní moc rozhodnutí o zastavení vyznačuje sám exekuční soud.

59

8. Mimořádné opravné prostředky Mimořádnými opravnými prostředky lze napadnout jiţ pravomocná rozhodnutí soudu, tudíţ představují výrazný průlom do právní jistoty. Měly by být proto vyuţívány pouze výjimečně, ačkoliv tomu tak není vţdy. Vzhledem k tomu je jejich přípustnost v poslední době v mnohém omezována, od 1.1.2013 tak došlo novelou č. 404/2012 Sb. k výrazné změně institutu dovolání. Pro mimořádné opravné prostředky navíc platí pravidlo, ţe právní vztahy někoho jiného neţ účastníka nemohou být novým rozhodnutím ve věci dotčeny.150 Mezi mimořádné opravné prostředky řadíme dovolání, ţalobu pro zmatečnost a ţalobu na obnovu řízení. Podle § 254 odst. 2 OSŘ však nelze ve věcech výkonu rozhodnutí pouţít ţalobu na obnovu řízení. Tento institut totiţ hlavně slouţí k nápravě vad skutkových, které se v exekučním řízení nepříliš často vyskytují. „Připustit žalobu na obnovu řízení v řízení exekučním by bylo ostatně i v rozporu s jeho účelem efektivně a bez průtahů zajistit výkon titulem přiznaného práva.“151 Pokud přesto bude ţaloba podána, v souladu s § 235a odst. 1 OSŘ o ní rozhodne soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni, v exekučním řízení se tak jedná o samotného soudního exekutora. Podanou ţalobu na obnovu řízení tak exekutor zamítne.152 Otázkou snad jen zůstává, zda se nepřípustnost ţaloby na obnovu řízení vztahuje i k vylučovací ţalobě či ţalobám odporovým. Domnívám, ţe ano, ačkoliv řízení o těchto ţalobách je řízením zvláštním od exekučního. Jak uvádí JUDr. Kůrka, tyto ţaloby přesto slouţí stejnému účelu výkonu rozhodnutí, tj. rychle a efektivně vykonat titul a dále jiný výsledek řízení o těchto ţalobách dosaţený na základě ţaloby na obnovu řízení by do exekučního řízení nemohl být přenesen, pokud jiţ bylo řízení ukončeno.153

150

Blíţe § 243g odst. 2 a § 235i odst. 3 OSŘ. DRÁPAL, L., KŮRKA V. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9. S. 775. 152 Blíţe § 235f OSŘ. 153 DRÁPAL, L., KŮRKA V. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9. S. 776. 151

60

8.1. Dovolání Dovolání představuje nejtypičtější mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, ţe to zákon připouští.154 Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přitom není přípustné.155 Pro dovolací řízení je typické povinné zastoupení dovolatele, které je podrobně upraveno v § 241 OSŘ. Dovolání je zaloţeno na kasačním systému, který dovoluje přezkum rozhodnutí pouze po stránce právní, nikoli skutkové. Pro kasační systém je dále typické, ţe soud rozhoduje pouze tak, ţe napadené rozhodnutí potvrdí nebo zruší, nemůţe však ve věci sám rozhodnout.156 Tento princip byl však novelou č. 404/2012 Sb. svým způsobem narušen a naopak se zde uplatní částečně i princip apelační. Dovolací soud má totiţ nově moţnost podle § 243d písm. b) OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu změnit, avšak pouze za určitých okolností. Od 1.1.2013 došlo k výrazné změně přípustnosti dovolání ve snaze odlehčit přetíţenosti dovolacího soudu. Jak uvádí § 237 OSŘ: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadení rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak.“ § 238 odst. 1 OSŘ následně obsahuje výčet rozhodnutí, proti kterým se dovolání nepřipouští, v exekučním řízení se tak přípustnost dovolání vylučuje: -

podle písm. e) ve věcech odkladu exekuce

-

podle písm. f) proti usnesením, proti nimţ je přípustná ţaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 OSŘ

-

podle písm. g) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o pořádkovém opatření, znalečném či tlumočném.

154

Blíţe § 236 odst. 1 OSŘ. Blíţe § 236 odst. 2 OSŘ 156 WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201842-0. S. 422. 155

61

Do negativního výčtu rozhodnutí bych dále zařadila rozhodnutí soudu o námitkách vzhledem k tomu, ţe o nich nerozhodoval soud odvolací, nýbrţ exekuční. Proti draţební vyhlášce není nově přípustné odvolání, tudíţ dovolání je také vyloučeno. Rozhodnutí exekutora, resp. odvolacího soudu, tak lze přezkoumávat dovolacím soudem pouze v určitých věcech. Podle § 238a OSŘ je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka o přistoupení dalšího účastníka a o záměně účastníka. Ve znění účinném do 31.12.2012 § 238a OSŘ zakotvoval přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věcech zastavení výkonu rozhodnutí, udělení příklepu, rozvrhu rozdělované podstaty a povinnostech obmeškalého vydraţitele.157 V těchto případech je moţné i v současnosti podat dovolání, pokud tedy rozhodnutí splňuje dále podmínky v § 237 OSŘ. K dovolání je legitimován účastník původního řízení, kterému přivodilo napadené rozhodnutí odvolacího soudu újmu na jeho právním postavení.158 Dovolání se v souladu s § 240 odst. 1 OSŘ podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudního exekutora. Lhůta zůstává zachována i při podání dovolání u odvolacího či dovolacího soudu. V případě, ţe byl účastník o dovolání nesprávně poučen odvolacím soudem anebo nebyl poučen vůbec, lze dovolání podat do tří měsíců od doručení.159 V dovolacím řízení lze v souladu s § 241a odst. 1 OSŘ uplatnit pouze důvody spočívající na nesprávném právním posouzení.160 Právní posouzení věci je nesprávné, pokud odvolací soud posoudil věc podle normy, která na danou věc nespadá nebo právní normu nesprávně vyloţil či aplikoval.161 K vadám při právním posouzení tak můţe dojít při posuzování otázek jak hmotněprávních, tak procesněprávních.162 Kromě obecných náleţitostí musí dovolání obsahovat, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem 157

Blíţe § 336m odst. 2 a § 336n OSŘ. WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201842-0. S. 454. 159 Do 31.12.2012 byla tato lhůta čtyři měsíce. 160 Do 31.12.2012 byly jako důvod navíc přípustné nesprávné zjištění skutkového stavu a jiné vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 161 DRÁPAL, L., KŮRKA V. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9. S. 812. 162 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.25.2.2013]. 158

62

odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se domáhá.163 Podle § 241a odst. 6 OSŘ nelze v dovolání uplatňovat nové skutečnosti a důkazy. Dovolání vzhledem k jeho povaze jako mimořádného opravného prostředku nemá suspenzivní účinek, má tak pouze účinek devolutivní - rozhoduje o něm Nejvyšší soud v souladu s § 10a OSŘ. Podle § 243 OSŘ můţe však být vykonatelnost či právní moc napadeného rozhodnutí za určitých okolností odloţena. Exekutor se na řízení podílí téměř totoţně jako při rozhodnutí o odvolání. V souladu s § 241b odst. 1 OSŘ je oprávněn dovolání odmítnout pro opoţděnost, dále se stará o odstranění případných vad, je také povinen dovolání rozeslat ostatním účastníkům a v konečné fázi předkládá dovolání soudu k rozhodnutí spolu s předkládací zprávou. Po dobu trvání lhůty k podání dovolání lze měnit, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání nebo samotný důvod dovolání.164 Podle § 242 OSŘ přezkoumává dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Za určitých stanovených okolností však tímto rozsahem není vázán. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumávat jen z důvodu vymezeného v dovolání, v případě přípustnosti dovolání lze přihlédnout i k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.165 Dovolací soud rozhoduje zpravidla bez jednání.166 V souladu s § 243b OSŘ se pro dovolací řízení přiměřeně pouţijí ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, avšak s určitými výjimkami. Dovolací soud tak například nevyzývá k doplnění podání, které nemá všechny náleţitosti, dále se nepřipouští přistoupení či záměna účastníka. 167 Pokud není dovolání přípustné či trpí vadami, je dovolacím soudem odmítnuto nejpozději do 6 měsíců od předloţení věci.

168

Také bude dovolání v souladu

s § 243c odst. 3 OSŘ odmítnuto, pokud bylo podáno někým, kdo k němu není oprávněn. Dovolací soud má dále několik moţností, jak rozhodnout.169 V souladu s § 243f odst. 1 OSŘ je pro rozhodnutí rozhodující stav v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu. Kdyţ dovolání zamítne, shledá tak rozhodnutí odvolacího soudu

163

Blíţe § 241a odst. 2 OSŘ. Blíţe § 241b odst. 3 OSŘ, § 242 odst. 4 OSŘ. 165 Blíţe § 242 odst. 4 OSŘ. 166 Blíţe § 243a odst. 1 OSŘ. 167 V dovolacím řízení se dále nepouţijí ustanovení § 95 aţ § 99 ani ustanovení § 107a OSŘ. 168 Blíţe § 243c odst. 1 OSŘ. 169 Blíţe § 243d, §243e OSŘ. 164

63

správné. Nově můţe rozhodnutí změnit, jestliţe odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliţe dosavadní výsledky řízení ukazují, ţe je moţno o věci rozhodnout. Poslední moţností soudu je rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Dovolací soud je oprávněn zrušit i rozhodnutí soudu prvního stupně, v exekučním řízení soudního exekutora, popř. jiné rozhodnutí, pokud jsou na rozhodnutí odvolacího soudu závislá či pro ně také platí důvody zrušení. Soud v novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení. Stejně jako odvolání se i zde uplatní § 226 odst. 1 OSŘ, tj. vázanost soudu právním názorem dovolacího soudu. V případě, ţe by dovolací soud zrušil rozhodnutí právě proto, ţe nebyl dodrţen závazný právní názor nebo došlo v řízení k závaţným vadám, můţe věc v souladu s § 243e odst. 3 OSŘ přikázat k rozhodnutí jinému senátu či soudu. Jak jsem jiţ uváděla u odvolání, v případě zrušení i rozhodnutí exekutora, není dle mého názoru moţné věc přikázat jinému exekutorovi.170 8.2. Ţaloba pro zmatečnost „Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě

je

takovými

vadami

postiženo

řízení,

které

vydání

rozhodnutí

předcházelo.“171 V exekučním řízení má tento prostředek poměrně omezené uplatnění, podle § 254 odst. 2 OSŘ lze podat ţalobu pro zmatečnost pouze z důvodu uvedených v § 229 odst. 4 OSŘ. Ţaloba pro zmatečnost je tak přípustná, pokud se jedná o pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakoţ i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, resp. exekutora o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opoţděnost. Z dikce zákona tak lze dovodit, ţe důvodem ţaloby můţe být pouze skutkově nebo právně chybný závěr soudu o tom, ţe odvolání či dovolaní muselo být odmítnuto či odvolací řízení

170

Blíţe kapitola 3.6. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2011, sp. zn. 21 Cdo 3734/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.2.2013]. 171

64

zastaveno; ţaloba není opodstatněná jen tehdy, jsou-li tyto závěry po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem172 Ţalobu podanou proti jinému usnesení ve věcech exekuce soud zamítne. Pokud by se totiţ v exekučním řízení objevila některá ze zmatečností uvedených v § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 písm. a) a b), je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h).173 Stejně jak jiţ bylo uvedeno výše u ţaloby na obnovu řízení, omezená přípustnost ţaloby pro zmatečnost se uplatní i u vylučovacích ţalob a ţalob odporových. § 230 OSŘ potom dále vylučuje přípustnost ţaloby pro zmatečnost, v exekučním řízení tak nelze podat ţalobu jen proti důvodům rozhodnutí, jen proti výroku o nákladech ani proti usnesení, jímţ bylo rozhodnuto o ţalobě pro zmatečnost. Řízení o ţalobě je zaloţeno na kasačním principu, který spočívá v tom, ţe soud příslušný k rozhodnutí o ţalobě v případě její důvodnosti napadené rozhodnutí zruší.174 K ţalobě je legitimován účastník původního řízení, popř. jeho nástupce. V exekučních věcech to je tedy ten účastník, jehoţ odvolání či dovolání bylo odmítnuto či o jehoţ odvolání bylo odvolací řízení zastaveno. Podle § 234 odst. 1 OSŘ musí být ţaloba podána do 3 měsíců od doručení napadeného rozhodnutí. Ţalobce je povinen v ţalobě mj. uvést rozsah, v jakém je rozhodnutí napadáno, stejně jako i důvod ţaloby.175 Nedostatek těchto náleţitostí způsobuje její neprojednatelnost. V případě, ţe ţalobce důvody vymezil, avšak nejsou podřaditelné ţádnému důvodu v zákoně, je na místě spíše hovořit o nepřípustnosti či o věcné nedůvodnosti.176 V souladu s § 235a odst. 1 věty druhé OSŘ o ţalobě pro zmatečnost rozhodne soud, jehoţ rozhodnutí bylo napadeno. Jedná se tak o krajský soud, který v řízení rozhodoval jako soud odvolací. „Z celkové konstrukce žaloby plyne, že jí uplatněným důvodem je soud vázán, což znamená, že rozhodnutí nelze přezkoumat z hledisek jiných“.177 Ačkoliv § 235d OSŘ obsahuje určité výjimky z tohoto pravidla, v exekučním

172

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2005, sp. zn. 21 Cdo 489/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.25.2.2013]. 173 BUREŠ, J., DRÁPAL L., KRČMÁŘ. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. 1054s. ISBN 80-7179-378-7. S. 1372. 174 DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1.vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, 1776 s. ISBN 978-80-7400-107-9. S. 1811. 175 Blíţe § 232 odst. 1 OSŘ. 176 DRÁPAL, L., KŮRKA V. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9. S. 781. 177 Tamtéţ, s. 782.

65

řízení se podle mého názoru nepouţijí. Podle § 232 odst. 2 OSŘ lze rozsah a důvody ţaloby měnit jen po dobu trvání lhůty k ţalobě. Podle § 235a odst. 2 OSŘ se na řízení o ţalobě uplatní přiměřeně ustanovení o řízení v prvním stupni, avšak s určitými výjimkami.178 Nejde-li o případ uvedený v § 235f OSŘ, je soud v řízení o ţalobě pro zmatečnost vţdy povinen nařídit jednání.179 U ţaloby pro zmatečnost nelze odloţit právní moc napadeného rozhodnutí, v souladu s § 235c OSŘ můţe soud nařídit pouze odklad vykonatelnosti. Otázkou však zůstává, zda je tento odklad vykonatelnosti vyuţitelný i v exekučním řízení. Domnívám se, ţe je to moţné pouze v případě, kdy je podána ţaloba pro zmatečnost proti odmítnutí dovolání či odvolání nebo proti zastavení odvolacího řízení za předpokladu, ţe obsahem rozhodnutí je zároveň i výrok o nákladech, který se právě na základě odkladu nestal vykonatelným. Výsledkem řízení o ţalobě pro zmatečnost můţe být buď zamítnutí ţaloby či zrušení napadeného rozhodnutí.180 Zrušení rozhodnutí odvolacího soudu znamená, ţe je „odklizeno“ rozhodnutí, z něhoţ se odvíjí právní moc usnesení vydaného v exekučním řízení.181 V souladu s § 235h odst. 2 OSŘ je krajský soud následně povinen znovu věc projednat a rozhodnout, právní názor zrušovacího usnesení je pro něj závazný a přihlíţí přitom ke všemu, co vyšlo najevo v původním řízení nebo při projednávání ţaloby. Podle § 235i OSŘ rozhodne soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení, a to jak původního, tak řízení o ţalobě.

178

Pro řízení neplatí § 92, § 97, § 98 a § 107a OSŘ. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2004, sp. zn. 21 Cdo 2103/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.25.2.2013]. 180 Blíţe § 235e odst. 2 OSŘ 181 DRÁPAL, L., KŮRKA V. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9. S. 783-4. 179

66

9. Ústavní stížnost Ústavní stíţnost představuje poslední moţnost obrany poskytované soudy v České republice, avšak slouţí pouze k ochraně základních ústavně zaručených práv a svobod. K podání stíţnosti totiţ můţe dojít aţ subsidiárně, tzn. aţ po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva, které nabízí vnitrostátní právní řád. Ústavní stíţnost tak podle § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu182 nemá suspenzivní účinek. Soud však můţe na návrh stěţovatele odloţit vykonatelnost rozhodnutí. Stíţnost nemá ani účinek devolutivní – v případě Ústavního soudu se totiţ nejedná o nadřízený orgán. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu můţe podat stíţnost fyzická či právnická osoba, jestliţe tvrdí, ţe pravomocným rozhodnutím v řízení, jehoţ byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem. V exekučním řízení tak lze chápat jako jiný zásah orgánu veřejné moci například nečinnost exekutora či průtahy v řízení. Dále se vzhledem k tématu práce budu věnovat pouze ústavní stíţnosti proti rozhodnutí. Není přitom podstatné, jak je příslušné rozhodnutí označeno, ani to, zda je rozhodnutí bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku.183 Stíţnost tak můţe podat účastník exekučního řízení. Třetí osoba přitom můţe také podat stíţnost proti rozhodnutí exekutora či soudu, kterým bylo zasaţeno do jejích práv, toto rozhodnutí bude však ve vztahu k ní povaţováno za jiný zásah veřejné moci.184 Zasaţeným základním právem v exekučním řízení bývá nejčastěji právo na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. „Ústavní stížnost lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.“185 V exekučním řízení tímto rozhodnutím můţe být konkrétně rozhodnutí o dovolání či o ţalobě pro zmatečnost jako rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích. Dále se můţe jednat o rozhodnutí o odvolání v případě, ţe proti němu není přípustné dovolání či ţaloba pro zmatečnost. Dalším rozhodnutím můţe být rozhodnutí

182

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.15.2.2013]. 183 FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007. 929 s. ISBN 978-80-7179-599-5. S. 495. 184 Nález Ústavního soudu ze dne 10.1.1996, Pl. ÚS 30/95. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.2.2013]. 185 Blíţe § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

67

exekučního soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, popř. také rozhodnutí exekutora, proti kterým není podle § 55c odst. 3 EŘ či podle jiných ustanovení OSŘ či EŘ odvolání přípustné. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu poté rozšiřuje přípustnost ústavní stíţnosti i na případy, kdy mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodu závisejících na uváţení soudu.186 Stíţnost tak lze podat proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práv, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Zákon o Ústavním soudu dále ve svých obecných ustanoveních vylučuje přípustnost návrhu na zahájení řízení, a tím i ústavní stíţnosti.187 Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stíţnost také nepřípustná, pokud stěţovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, od 1.1.2013 do těchto prostředků zákonodárce zahrnuje i mimořádné opravné prostředky, které mohou být odmítnuty pro nepřípustnost z důvodu závisejících na uváţení soudu. Vzhledem k tomu lze podle mého názoru reálně očekávat zvýšení počtu podaných dovolání, neboť rozhodnutí o nich je nyní nezbytným předpokladem pro přípustnost ústavní stíţnosti. Není zde jiţ moţnost volby, zda se obrátit místo na dovolací soud rovnou na soud ústavní. Za určitých okolností však Ústavní soud stíţnost neodmítne i při nesplnění výše uvedených podmínek.188 Podle § 74 zákona o Ústavním soudu je moţné spolu se stíţností podat návrh na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jeho ustanovení. Tento postup připadá v úvahu pouze tehdy, kdyţ v konkrétním případě nastala skutečnost, která je předmětem stíţnosti a k této skutečnosti došlo aplikací právního předpisu, který je dle stěţovatele protiústavní. Ústavní stíţnost přitom nelze podat pouze proti právnímu předpisu.189 Domnívám se, ţe ve věcech exekučního řízení k tomuto postupu dochází nejčastěji ve věcech týkajících se nákladů exekuce či dále v otázce přípustnosti opravných prostředků, a to zejména u exekučního příkazu. Jak jiţ konstatoval i Ústavní soud, § 47 odst. 3 EŘ, který stanovuje, ţe proti exekučnímu příkazu není opravný prostředek, nelze povaţovat za protiústavní.190 Dalším častým návrhem na zrušení bývá 186

Tímto mimořádným opravným prostředkem má zákonodárce na mysli zejména dovolání, které v souladu s § 237 a § 239 OSŘ je přípustné za splnění konkrétních podmínek, které zkoumá jen dovolací soud. 187 V souladu s § 35 bude stíţnost nepřípustná, pokud o dané věci ústavní soud nálezem rozhodl či v dané věci jedná. 188 Blíţe § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 189 FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007. 929 s. ISBN 978-80-7179-599-5. S. 544. 190 Usnesení Ústavního soudu ze dne 3.3.2009, sp. zn. Pl.ÚS 51/05.

68

dle judikatury Ústavního soudu i § 88 odst. 4 EŘ nepřipouštějící opravný prostředek proti rozhodnutí soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, v tomto případě však návrh na zrušení tohoto ustanovení bývá odmítán, neboť nenastala skutečnost předpokládaná v § 74 zákona o Ústavním soudu.191 Účastníky řízení jsou stěţovatel a státní či jiný orgán, proti jehoţ zásahu stíţnost směřuje.192 Závisí tak na tom, který orgán, zda soud či exekutor, vydal napadené rozhodnutí. Ústavní soud je však vázán petitem podaného návrhu a není oprávněn přezkoumávat jiná rozhodnutí, neţ byly napadeny.193 Z toho vyplývá, ţe pokud je stíţností napadeno rozhodnutí odvolacího soudu či soudu exekučního, je účastníkem pouze tento soud, nikoli exekutor. Vedlejším účastníkem jsou účastníci předchozího řízení, popř. jiné osoby, které prokáţou právní zájem na výsledku řízení. Pokud je tak ústavní stíţností napadeno rozhodnutí soudu, exekutor vystupuje v postavení vedlejšího účastníka. Fyzické a právnické osoby jako účastníci řízení musí být v souladu s § 30 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 72 odst. 2 povinně zastoupeni advokátem. Za státní orgán či úřad jedná osoba oprávněná jednat jeho jménem, můţe se však nechat zastoupit advokátem. Exekutor by tak v řízení vystupoval sám, případně by se nechal zastoupit advokátem, nemohl by se však nechat zastupovat svým koncipientem. „Ústavní soud není vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních.“194 Soud je ze své povahy navíc vázán pouze ústavními zákony, nikoli běţnými zákony. Ačkoliv soud respektuje zásadu volného hodnocení důkazů, nepřehodnocuje jiţ provedené dokazování, můţe však provádět dokazování vlastní.195 V praxi tak Ústavní soud při rozhodování vyuţívá především spisový materiál, vyjádření příslušných orgánů a výslech účastníků a vedlejších účastníků.196 Pokud nebyla stíţnost odmítnuta, nařizuje soud zpravidla ústní jednání.197 Ústavní soud můţe v souladu s § 43 zákona o Ústavním soudu stíţnost za určitých podmínek výhradně z procesních důvodů usnesením odmítnout, a to 191

Například nález Ústavního soudu ze dne 23.02.2011, sp. zn. I.ÚS 2269/10. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.10.2.2013]. 192 Blíţe § 76 zákona o Ústavním soudu. 193 FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007. 929 s. ISBN 978-80-7179-599-5. S.606. 194 Blíţe § 81 zákona o Ústavním soudu. 195 FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007. 929 s. ISBN 978-80-7179-599-5. S. 635. 196 Blíţe § 48 aţ § 51 zákona o Ústavním soudu. 197 Blíţe § 44 zákona o Ústavním soudu.

69

mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.198 V souladu s odst. 3 výše uvedeného ustanovení proti tomuto odmítnutí není přípustné odvolání. Ve věci samé vydává soud nález – buď stíţnosti vyhoví, nebo ji zamítne, či pouze částečně vyhoví nebo zamítne. Pokud soud vyhoví, tak konstatuje porušení základního práva či svobody a logicky napadené rozhodnutí zruší. Ústavní soud je tak postaven na kasačním systému. Vzniká tak povinnost orgánu – soudu či exekutora, jehoţ rozhodnutí bylo zrušeno, o věci znovu rozhodnout. Existuje zde, ostatně stejně jako u odvolání a dovolání, vázanost právním názorem Ústavního soudu, která vyplývá zejména z čl. 89 odst. 2 Ústavy199: „Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.“ Podle § 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu není proti nálezu přípustné odvolání. Nález je tak vykonatelný jeho doručením jeho písemného vyhotovení účastníkům řízení.200 V souladu s § 59 je publikován v úplném či zkráceném znění ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, případně i ve Sbírce zákonů České republiky.201 Vzhledem k výše zmíněnému by ústavní stíţnost jako svým způsobem krajní a subsidiární prostředek obrany měla být podávána pouze v případě opravdového porušení základního práva či svobody, nikoli pouze v objektivní chybnosti rozhodnutí. Mnohdy je však podávána i v případě, kdy je zjevně neopodstatněná. Například v případě stíţnosti proti rozhodnutí soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Jak uvádí Ústavní soud, rozhodnutí uloţené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a otázku výše náhrady nákladů řízení, jakkoliv se můţe účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.202 Pokud je tak tvrzeno porušení práva na spravedlivý proces pouze z důvodu výše nákladů exekuce, není stíţnost důvodná, resp. můţe být, pokud vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity,

aby bylo dosaţeno ústavněprávní roviny problému.

198

Zejména v případě nepřípustnosti, zjevné neopodstatněnosti či je-li podána po lhůtě. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.10.2.2013]. 200 Blíţe § 58 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. 201 Podle § 57 je ve Sbírce zákonů vyhlášen nález v případě, ţe Ústavní soud rozhodl o návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně má právní názor soudu vyslovený v nálezu všeobecný význam. 202 Usnesení Ústavního soudu ze dne 20.11.2012, sp. zn. IV.ÚS 3580/12. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.10.2.2013]. 199

70

10. Další prostředky obrany povinného, oprávněného nebo třetích osob Výše uvedenými prostředky výčet moţností obrany účastníků řízení či třetích osob nekončí, nejedná se však jiţ o typické prostředky směřující proti samotnému rozhodnutí exekutora, případně se jedná o prostředky, které jsou uţívány pouze výjimečně, a tudíţ jsem jim ve své práci nevěnovala větší pozornost. K dalším prostředkům tak můţeme řadit návrh na odklad exekuce, který je mj. vyuţíván často vedle podaného návrhu na zastavení či vylučovací ţaloby. Samotný návrh a rozhodování o něm je upraven v § 54 EŘ, důvody pro odklad jsou blíţe rozvedeny v § 266 OSŘ. Exekutor můţe návrhu na odklad pouze vyhovět, popř. jej odmítnout, jinak jej musí postoupit exekučnímu soudu k rozhodnutí. Odklad se navíc můţe týkat celé exekuce či pouze její části. V případě nespokojenosti oprávněného s průběhem exekučního řízení, resp. se samotnou činností exekutora, má podle § 44b EŘ moţnost podat návrh na změnu exekutora. Mezi další prostředky obrany lze řadit stíţnost, kterou lze podávat k Exekutorské komoře203 a také k Ministerstvu spravedlnosti, které vykonává podle § 7 odst. 1 EŘ státní dohled nad exekuční činností a činností exekutorů, a to i na základě písemných podnětů právnických nebo fyzických osob. Ministerstvo prověřuje při výkonu státního dohledu zákonnost postupu exekutora, dodrţování kancelářského řádu a plynulost a délku exekučního řízení.204 Poslední moţností je obrátit se na exekuční soud, který exekutora pověřil provedením exekuce. Stíţnost však není moţné povaţovat za opravný prostředek, tudíţ nikdy nemůţe nahradit nezbytný procesní postup účastníků řízení či třetích osob v samotném exekučním řízení. Důsledkem stíţnosti tak můţe být moţná kárná odpovědnost exekutora, kterou upravuje hlava desátá EŘ. Poměrně razantním prostředkem je dále moţnost podat na exekutora trestní oznámení. Nelze také nezmínit moţnost podat stíţnost k Evropskému soudu pro lidská práva, předpokladem stíţnosti je vyčerpání cesty samotné ústavní stíţnosti. Tento prostředek se však jeví jako ten nejkrajnější, jen pokud selţou veškeré moţnosti obrany v daném státě.

203

Podle § 113a odst. 3 písm. a) EŘ kontrolní komise jako orgán Exekutorské komory navrhuje opatření týkající se stíţnosti na exekutory 204 Blíţe § 7 odst. 2 EŘ.

71

Další moţností můţe být ţaloba na náhradu škody způsobená exekutorem v souvislosti s jeho činností. Odpovědnost exekutora upravuje § 32 EŘ, jedná se odpovědnost objektivní, které se však exekutor za určitých okolností můţe zprostit.205 Podle odst. 3 výše uvedeného ustanovení odpovědností není navíc dotčena odpovědnost podle zákona o odpovědnosti státu za škodu206. Jak ostatně konstatoval i Nejvyšší soud207: „Zákonem je jednak dána odpovědnost exekutora samotného bez vynětí některých činností (tam, kde nejde o současnou odpovědnost státu) a jednak odpovědnost exekutora v souvislosti s činnostmi, které spadají pod pojem nesprávný úřední postup, jestliže exekutor působí jako úřední osoba.“ Obě odpovědnosti tak vlastně stojí vedle sebe a záleţí na poškozeném, proti komu podá ţalobu. Je však nutné podotknout, ţe odpovědnost státu je absolutní, a tudíţ není moţné se jí ţádným způsobem zprostit.208 V poslední době se dále můţe jevit jako další prostředek obrany návrh na zahájení insolvenčního řízení. „Je nasnadě se domnívat, že se tímto způsobem povinní snaží vyhnout nepříjemným důsledkům neplnění svých povinností, které v rámci probíhajícího exekučního řízení vyúsťují ve zpeněžování jejich majetku veřejnou dražbou.“209Domnívám se však, ţe mnoho povinných tuto variantu volí pouze jako moţnost, jak na poslední chvíli odvrátit například nařízenou draţbu nemovitosti. Insolvenční návrhy jsou poté často odmítány pro formální nedostatky či v případě zahájení insolvenčního řízení tak často místo exekutora zpeněţuje majetek sám insolvenční správce. Zcela se tak ztotoţňuji s názorem Mgr. Svobody: „Tento přístup je spíše motivován snahou vyhnout se přímému setkání s exekucí v domnění, že insolvenční řízení bude k jejich majetku přijatelnější. Je též pravděpodobné, že přístup dlužníků plyne z neustálého mediálního tlaku vyvíjeného na soudní exekutory a exekuce jako celek, naproti tomu na úskalí insolvenčního řízení neupozorňuje nikdo.“210 Podání 205

Prokáţe-li, ţe škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaloţení veškerého úsilí, které lze na něm poţadovat. 206 Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. 207 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.22.1.2013]. 208 Blíţe § 2 zákona č. 82/1998 Sb. 209 SVOBODA, O. Insolvenční návrh jako obrana povinného? Komorní listy. 2012, roč. 4, č. 2, s. 23-27. ISSN 1805-1081. S. 23. 210 Tamtéţ, s. 27.

72

návrhu na zahájení insolvenčního řízení tak rozhodně nepovaţuji za příliš vhodnou moţnost obrany povinného.

73

11. Srovnání se slovenskou právní úpravou Ačkoliv je právní vývoj na Slovensku vzhledem ke společné historii s Českou republikou v mnohém podobný, není tomu tak ve všech ohledech. Institut soudních exekutorů byl na Slovensku zřízen jiţ v roce 1995 a stejně jako u nás tak provádí exekutoři výkon rozhodnutí vedle soudů. V roce 2005 došlo ke zrušení dualismu výkonu rozhodnutí, avšak ne v celém rozsahu. Soudu tak zůstala pouze pravomoc provádět výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí a vymáhání tzv. justičních pohledávek.211 Pro tyto účely zná OSP pouze dva způsoby vymáhání – sráţky ze mzdy a přikázání pohledávky. Výkon rozhodnutí je upraven také dvěma právními předpisy, konkrétně OSP a EP. Podle § 251 odst. 4 OSP212 je v exekučním řízení prováděném soudním exekutorem stanovena subsidiarita pouţití OSP, avšak nikoli jeho části šesté upravující výkon rozhodnutí, ale části předcházejících. Usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 14.7.2010, sp. zn. 5 Cdo 236/2009213, však bylo konstatováno, ţe vzájemný vztah je širší, EP je ve vztahu k OSP speciálním právním předpisem, přičemţ ustanovení OSP se aplikují v případě, ţe chybí speciální právní úprava. Jejich vzájemný vztah je tak prakticky stejný jako vztah EŘ a OSŘ.

Podle § 251 odst. 4 OSP se v exekučním řízení podle EP rozhoduje formou usnesení. Musím však konstatovat, ţe rozhodování exekutora na Slovensku je ve srovnání s českou právní úpravou významně omezené. Exekutor je tak oprávněn vydávat příkazy214, dále vyrozumění215 a draţební vyhlášku k prodeji nemovitosti. Tyto úkony jsou podle prof. Mazáka povaţovány za rozhodnutí.216 Jiný názor zastává JUDr. Števček, podle něj není exekuční příkaz rozhodnutím217, dále se však výslovně k dalším „rozhodnutím“ nevyjadřuje. Ačkoliv se tak názory na formy rozhodování 211

Pohledávek soudních poplatků, nákladů řízení, nákladů trestního řízení, pokut, svědečného, znalečného a jiných nákladů soudního řízení. 212 SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 99/1963 Zb., občiansky súdny poriadok, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.2.2013]. 213 Usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 14.7.2010, sp. zn. 5 Cdo 236/2009. In: Najvyšší súd Slovenskej republiky [online]. [cit.20.2.2013]. Dostupné z: http://www.nssr.gov.sk. 214 Zejména exekuční příkaz, příkaz k úhradě nákladů exekuce, na zahájení exekuce či na odblokování účtu. 215 O zahájení exekuce, o provedení soupisu movitých věci, aj. 216 MAZÁK J. a kol. Základy občanského procesního práva. 4. vyd. Bratislava: IURA EDITION spol. s.r.o., 2009. 897 s. ISBN 978-80-8078-275-7. S. 628. 217 ŠTEVČEK, M., FICOVÁ, S. a kol. Exekučný poriadok. Komentár. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011. 583 s. ISBN 978-80-7400-335-6.S. 143.

74

exekutora liší, domnívám se však, ţe to nemá vliv na samotné řízení. Jak totiţ bude uváděno níţe, prostředky obrany či opravné prostředky mají významně omezené pouţití. Ve srovnání s českou právní úpravou exekutor nerozhoduje o určení ceny nemovitosti či nařízení draţby movitých věcí, zde se jedná pouze o oznámení. Exekutor dále není vůbec oprávněn rozhodovat ani o zastavení či odkladu exekuce, není oprávněn ukládat pořádkovou pokutu, v těchto věcech rozhoduje vţdy soud. Specifická úprava je také u udělení příklepu a u rozvrhu výtěţku draţby nemovitosti. Exekutor v obou případech nevydává rozhodnutí, pouze sepisuje zápis.218 Jak příklep, tak rozvrh výtěţku draţby přitom podléhají schválení soudem. Všechny prostředky obrany tak směřují zejména proti rozhodnutí soudu, popř. mohou směřovat i proti samotné exekuci.219 Jediným řádným opravným prostředkem v civilním procesu je i na Slovensku odvolání, podle § 202 odst. 2 OSP není odvolání přípustné proti usnesení v exekučním řízení, pokud EP nestanovuje jinak. Odvolání je tak podle EP připuštěno pouze výjimečně proti určitým rozhodnutím, avšak se jedná pouze o rozhodnutí soudu.220 Exekutor tak v odvolacím řízení vůbec nevystupuje, o odvolání rozhoduje odvolací soud a podílí se na něm i soud exekuční. EP přitom na určitých místech221 přípustnost odvolání vylučuje, coţ povaţuji za nadbytečné vzhledem k samotnému znění § 202 odst. 2 OSP. V exekučním řízení jsou tak nejběţnějším prostředkem obrany námitky, které ale nejsou klasickým opravným prostředkem.222 Rozhoduje o nich vţdy exekuční soud. Mohou směřovat proti samotné exekuci, podle § 50 odst. 1 EP223 je můţe podat povinný do 14 dnů od doručení vyrozumění o zahájení exekuce. Dále mohou směřovat proti nákladům exekuce, které exekutor vyčísluje ve vyrozumění o zahájení exekuce. Lze je podat do 3 dnů od doručení vyrozumění.224 Dále se námitky podávají proti udělení příklepu, proti rozvrhu výtěţku draţby nemovitosti a proti bytové náhradě. 218

Blíţe § 160 odst. 1 a § 146 odst. 2 EP. V případě, ţe lze příkazy či vyrozumění vydávaná exekutorem povaţovat za rozhodnutí, prostředky obrany směřují také proti rozhodnutí exekutora. 220 Blíţe § 36 odst. 3, § 44 odst. 2, § 50 odst. 4, § 54 odst. 2, § 56 odst. 7, § 58 odst. 5 a 6, § 80, § 86 odst. 2, § 101, § 162 odst. 1, § 164 odst. 1 EP. 221 Například § 161 odst. 2, § 201 odst. 2 EP. 222 ŠTEVČEK, M., FICOVÁ, S. a kol. Exekučný poriadok. Komentár. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011. 583 s. ISBN 978-80-7400-335-6. S. 133. 223 SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon Národnej rady Slovenskej republiky č. 233/1995 Z.z. o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučný poriadok) a o zmene a doplnení ďalších zákonov, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit.20.2.2013]. 224 Blíţe § 201 odst. 2 a § 202 odst. 2 EP. 219

75

Jediným zákonným odkladným účinkem námitek je nemoţnost exekutora vydat do rozhodnutí o nich exekuční příkaz a činit úkony následující po jeho vydání.225 Dalším prostředkem obrany tak můţe být návrh na zastavení podle § 58 EP, Domnívám se, ţe při existenci důvodu pro nepřípustnost exekuce je vhodnější podat právě návrh na zastavení, nikoli námitky proti exekuci. Podání návrhu na zastavení není časově omezeno, o obou prostředích rozhoduje stejný orgán, avšak proti rozhodnutí o zastavení se na rozdíl od rozhodnutí o námitkách připouští odvolání, avšak pouze u některých důvodů pro zastavení. Ve srovnání s českou právní úpravou zcela chybí výzva ostatním účastníkům k vyjádření k návrhu na zastavení, avšak to plyne z toho, ţe o zastavení rozhoduje vţdy pouze soud, který si toto vyjádření zpravidla obstarává sám. Slovenská právní úprava neobsahuje návrh na vyškrtnutí, ale pouze vylučovací ţalobu v § 55 EP. Podání vylučovací ţaloby není časově omezené, je k ní oprávněna třetí osoba, slovenská úprava tak výslovně neřeší moţnost manţela povinného tuto ţalobu podat. Domnívám se však, ţe i manţel povinného je oprávněn tuto ţalobu podat. Příslušným soudem je podle § 88 odst. 1 písm. i) OSP soud, u kterého se uskutečňuje výkon rozhodnutí. Jedná se tak o soud exekuční. Ve slovenské praxi je dále zastáván názor, ţe samotné podání ţaloby na vyloučení věci z exekuce nemá za následek přerušení exekučního řízení ani odklad exekuce a nezabraňuje tak exekutorovi provést draţbu.226 V daném rozhodnutí se dále uvádí, ţe jinak by mohla draţbě zabránit jakákoliv třetí osobou podaná vylučovací ţaloba. Odkladný účinek je však moţné přiznat podáním návrhu na odklad. V případě, ţe by tedy exekutor věc prodal, třetí osoba by se mohla domáhat změny petitu vylučovací ţaloby na vyloučení výtěţku z draţby z rozvrhu či v případě skončení rozvrhového jednání vydání výtěţku oprávněným. Soudní exekutor by však měl jednat s mimořádnou opatrností, poté co se dozví o podání vylučovací ţaloby, mohl by totiţ teoreticky odpovídat za škodu, kterou způsobí tím, ţe bude i přes podání vylučovací ţaloby provádět draţbu.227

225

MAZÁK J. a kol. Základy občanského procesního práva. 4. vyd. Bratislava: IURA EDITION spol. s.r.o., 2009. 897 s. ISBN 978-80-8078-275-7. S. 610. 226 Usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 13.10.2011, sp. zn. 3 M Cdo 20/2010. In: Najvyšší súd Slovenskej republiky [online]. [cit.20.2.2013]. Dostupné z: http://www.nssr.gov.sk. 227 ŠTEVČEK, M., FICOVÁ, S. a kol. Exekučný poriadok. Komentár. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011. 583 s. ISBN 978-80-7400-335-6. S. 149.

76

Co

se

týče

mimořádných

opravných

prostředků,

obnova

řízení

je

podle § 251 odst. 3 OSP stejně jako u nás vyloučena. Dalšími mimořádnými opravnými prostředky je dovolání a mimořádné dovolání, o kterých rozhoduje podle § 10a OSP Nejvyšší soud. Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, avšak za splnění dalších podmínek.228 Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, ţe v exekučním řízení je dovolání přípustné pouze v případech, kdy bylo moţno proti rozhodnutí soudu podat odvolání. Mimořádné dovolání podává pouze generální prokurátor229, na základě podnětu i bez něj, avšak pouze v případě, ţe při vydání rozhodnutí došlo k porušení zákona. Slovenská právní úprava obsahuje i jiné prostředky obrany, které jsou téměř totoţné jako u nás - ústavní stíţnost, návrh na odklad či stíţnost na samotného exekutora, těmito prostředky se proto zabývat nebudu. Domnívám se, ţe slovenská právní úprava je v mnohém pokroková a dokonalejší neţ česká. Česká právní úprava se tou slovenskou proto nejednou inspirovala. Jednu z posledních inspirací tak lze spatřovat právě v novele č. 396/2012 Sb., jejímţ cílem bylo mj. odstranit dualismus výkonu rozhodnutí. Slovenská právní úprava mi na druhou stranu nepřijde příliš dokonalá v otázkách rozhodování exekutora a moţnostech přezkumu. Existují totiţ úkony, proti kterým je vhodné disponovat určitým prostředkem obrany, jako např. při prodeji nemovitosti. Zejména proti určené ceně nemovitosti se tak lze bránit aţ ve fázi udělení příklepu, resp. podáním námitek proti příklepu. Podle mého názoru exekutor podle slovenské právní úpravy nedisponuje v rozhodování dostatkem pravomocí a dochází tak ke zbytečnému přetěţování soudu. Zcela souhlasím s názorem JUDr. Broţiny, který uvádí, ţe některé úkony exekutora, které podléhají schválení soudem, jsou jiţ překonané, zbytečně zatěţují soudy, prodluţují exekuční řízeni a negativně působí na vymahatelnost práva.230 Nemyslím si totiţ, ţe je vhodné, aby soudy vykonávaly aţ takovou kontrolu na exekutory, resp. téměř o všem rozhodovaly. Naopak by bylo podle mého názoru vhodnější poskytnout exekutorovi širší rozhodovací pravomoci a zároveň účastníkům řízení či třetím osobám dostatek opravných prostředků či prostředků obrany. 228

Blíţe § 236 aţ § 239 OSP. Obdoba nejvyššího státního zástupce u nás. 230 BROŢINA, M. Stav a vývoj v Slovenskej komore exekútorov. Komorní listy. 2010, roč 2, č. 2. s. 9-10. 229

77

Závěr a úvahy de lege ferenda Diplomová práce potvrdila, ţe moţnosti přezkumu rozhodnutí exekutora jsou otázkou velice aktuální a rozhodně ne zanedbatelnou, uţ jen s ohledem na nutnou ochranu práv osob v exekučním řízení. Základním cílem této práce bylo poukázat na to, jakými nejrůznějšími způsoby mohou být rozhodnutí soudního exekutora přezkoumávána. Domnívám se, ţe jsem tento cíl splnila. V práci jsem se věnovala prakticky všem prostředkům obrany a nadto jsem v samotném závěru nastínila i další moţnosti, jak se lze v exekučním řízení bránit. Mým cílem bylo také zjistit, zda právní úprava de lege lata poskytuje dostatek efektivních právních prostředků obrany proti rozhodnutí exekutora. Ačkoliv lze v exekučním řízení nalézt různé prostředky obrany, přičemţ kaţdý má svá specifika, nemyslím si, ţe tyto moţnosti jsou plně dostačující, resp. právní úprava některých prostředků není komplexní či proti některým rozhodnutím neexistuje ţádný účinný prostředek přezkumu. Ve srovnání se slovenskou právní úpravou však můţu pouze konstatovat, ţe česká právní úprava poskytuje větší mnoţství prostředků obrany, navíc exekutor má i rozsáhlejší pravomoci při rozhodování, coţ rozhodně hodnotím kladně. V práci jsem vycházela z platného a účinného znění EŘ i OSŘ, přihlíţela jsem zejména k novele č. 396/2012 Sb. V otázkách přezkumu rozhodnutí exekutora sice nepřináší příliš změn, zejména však podrobněji rozvádí přípustnost odvolání proti rozhodnutí exekutora, a to jak v samotném § 55c EŘ tak dále například u draţební vyhlášky. Hodnotím určitě pozitivně to, ţe se snaţí zpřesňovat a doplňovat otázku odvolání, ačkoliv na poli přezkumu rozhodnutí exekutora bylo rozhodně moţné a hlavně vhodné přinést více změn. Novela na druhou stranu ţádným způsobem nezměnila přípustnost odvolání proti draţební vyhlášce prodejem movitých věcí, resp. změnila pouze její povahu jako rozhodnutí. Vhodnou úpravu de lege ferenda však spatřuji v přípustnosti odvolání proti výroku o určení ceny movitých věcí. Podle mého názoru by zákonodárce celkově měl věnovat větší prostor právní úpravě prostředků obrany proti rozhodnutím souvisejícím s postihováním movitých věcí, a to nejenom v případě draţební vyhlášky. U nemovitostí nespatřuji ţádný větší problém vzhledem k tomu, ţe jsou vedeny ve veřejnoprávní evidenci. U movitých věcí je zejména problematické dokazovat jejich

78

vlastnictví. Další neřešenou věcí tak například zůstává usnesení o vyhovění návrhu na vyškrtnutí a nemoţnost podat proti němu odvolání. Dále nevidím důvod, proč by musely být určité prostředky limitovány lhůtou k jejich podání, konkrétně mám na mysli návrh na vyškrtnutí a návrh na zastavení. Přitom prokazování dodrţení těchto lhůt není vůbec jednoduché, dokonce je někdy aţ nemoţné. Uţ jen ve srovnání se slovenskou právní úpravou, kde lhůta u návrhu na zastavení nefiguruje, ji proto do budoucna navrhuji zrušit. Nejméně dokonalou povaţuji úpravu vylučovací ţaloby, zejména její vztah k návrhu na vyškrtnutí a hrazení nákladů řízení o vylučovací ţalobě. Z mého pohledu poněkud absurdním výsledkem můţe být to, ţe třetí osoba, ačkoliv jí svědčí právo k věci, tuto ţalobu nepodá jenom s ohledem na moţnou výši nákladů řízení. Vzhledem k jejímu širokému vyuţití se přitom domnívám, ţe by si rozhodně zaslouţila podrobnější právní úpravu, neboť se na ni v mnohém nedají aplikovat pouze ustanovení části třetí OSŘ. Nesouhlasím také s tím, aby byly z přezkumu v určitých případech zcela vyloučeny krajské soudy. Konkrétně tak mám na mysli rozhodování o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Otázka výše nákladů exekuce je přitom poměrně problematická a mnohdy sporná, a pokud rozhodne exekuční soud o námitkách proti příkazu k úhradě, mělo by podle mého názoru být přípustné odvolání. V případě přípustnosti odvolání by tak jeho „funkci“ nemusela nahrazovat ústavní stíţnost. Vzhledem k samotnému postavení exekutora a jeho „hmotné zainteresovanosti“ na výsledku samotného řízení se domnívám, ţe proti jeho rozhodnutí by měl vţdy existovat reálný prostředek obrany, aby se tak zamezilo zneuţití jeho pravomocí. Navíc od roku 2001, kdy byl přijat EŘ a exekutoři tak de facto zahájili svoji činnost, došlo k poměrně významnému rozšiřování jejich pravomocí. Nijak však neapeluji na nutnou přípustnost odvolání jako řádného opravného prostředku u kaţdého rozhodnutí exekutora. Nadto se domnívám, ţe přípustnost odvolání je s určitými výjimkami poměrně široká. Právě v případě těchto výjimek zpravidla postačuje i jiný prostředek obrany. Například u exekučního příkazu souhlasím s nemoţností podat odvolání uţ jen s ohledem na jeho samotné účinky, avšak zde funkci odvolání svým způsobem dostatečně nahrazuje návrh na zastavení. Domnívám se, ţe právní úprava moţností přezkumu soudního exekutora vyvolává řadu sporných otázek a tím částečně dochází i k narušení principu právní 79

jistoty. Podle mého názoru je tak nutné, aby právní řád stanovoval jasná a určitá pravidla uţ jen s ohledem na to, ţe o samotném exekučním řízení často plynou z médií „hrůzostrašné“ představy či nepřesné a nepravdivé informace. Nejdůleţitější je tak zejména určitým způsobem zdokonalit či vylepšit ochranu třetích osob v exekučním řízení, resp. jejich práv nepřipouštějících exekuci. V případě jasné a určité právní úpravy se totiţ domnívám, ţe by tak přispěla k „odbourávání mýtů“ exekučního řízení, coţ povaţuji do budoucna za poměrně důleţité.

80

Prameny Monografie BUREŠ, J., DRÁPAL L., KRČMÁŘ. Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. 1054s. ISBN 80-7179-378-7. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1.vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, 1776 s. ISBN 978-807400-107-9. DRÁPAL, L., KŮRKA V. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. 854 s. ISBN 80-7201-443-9. FIALA, J. Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí (Exekuční spory). Praha: Univerzita Karlova, 1972. 120 s. FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007. 929 s. ISBN 978-80-7179-599-5. GROSSOVÁ, M. E. Exekuce na peněžitá plnění v současné právní praxi. Praha: Linde Praha a.s., 2007. 603 s. ISBN 978-80-7201-621-1. KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007. 685 s. ISBN 978-807179-582-7. KASÍKOVÁ, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2010. 658 s. ISBN 978-807400-179-6. KŮRKA, V. Přehled judikatury ve věcech výkonu rozhodnutí a exekuce. Praha: ASPI a.s., 2005. 316 s. ISBN 80-7357-054-8. MACUR, J. Kurs občanského práva procesního - Exekuční právo. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1998. 207 s. ISBN 80-7179-190-3. MAZÁK J. a kol. Základy občanského procesního práva. 4. vyd. Bratislava: IURA EDITION spol. s.r.o., 2009. 897 s. ISBN 978-80-8078-275-7. STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA, P. Civilní proces a organizace soudnictví. Brno:

Masarykova univerzita a Doplněk, 2003. 660 s. ISBN 80-210-3271-5. ŠTEVČEK, M., FICOVÁ, S. a kol. Exekučný poriadok. Komentár. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011. 583 s. ISBN 978-80-7400-335-6. 81

TRIPES, A. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006. 852 s. ISBN 80-7179-489-9. WALTR, R. Přehled judikatury ve věcech mimořádných opravných prostředků v občanskoprávním řízení. Praha: ASPI, a.s., 2007. 276 s. ISBN 978-80-7357228-0. WINTEROVÁ, A. Civilní právo procesní. 6. vyd. Praha: Linde, 2011. 711 s. ISBN 978-80-7201-842-0. Časopisecké články BROŢINA, M. Stav a vývoj v Slovenskej komore exekútorov. Komorní listy. 2010, roč. 2, č. 2. s. 9-10. DÁVID, R. Vylučovací spory s přihlédnutím k novele exekučního řádu. Právní fórum. 2010, roč. 7, č. 7. s. 342-352. ISSN 1214-7966. HÁJEK, M. Návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Komorní listy. 2012, roč. 4, č. 1. s. 34-37. ISSN 1805-1081. SVOBODA, K. K soudnímu přezkumu příkazu k úhradě nákladů exekuce. Právní rádce. 2011, roč. 19, č. 8, s. 7-10. ISSN 1210-4817. SVOBODA, K. Odměna exekutora v judikatuře Ústavního soudu. Jurispridence. 2010, č. 6, s. 26. SVOBODA, K. Problém vztahu mezi vyškrtnutím ze soupisu a vylučovací ţalobou. Komorní listy. 2011, roč. 3, č. 4, s. 30-32. ISSN 1805-1081. SVOBODA, O. Insolvenční návrh jako obrana povinného? Komorní listy. 2012, roč. 4, č. 2, s. 23-27. ISSN 1805-1081. Právní předpisy Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, 82

ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Zákon č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Zákon č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Zákon č. 286/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Zákon č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Zákon č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), 83

ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon Národnej rady Slovenskej republiky č. 233/1995 Z.z. o súdnych exekútoroch a exekučnej činnosti (Exekučný poriadok) a o zmene a doplnení ďalších zákonov, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 99/1963 Zb., občiansky súdny poriadok, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Judikatura Usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 98/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Nález Ústavního soudu ze dne 10.1.1996, Pl. ÚS 30/95. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Okresního soudu ve Ţďáru nad Sázavou ze dne 14.8.2002, sp. zn. 27 Nc 66/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 2186/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2004, sp. zn. 21 Cdo 2103/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Nález Ústavního soudu ze dne 31.8.2005, sp. zn. II. ÚS 336/05. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2005, sp. zn. 21 Cdo 489/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2007, sp. zn. 29 Odo 1223/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. 84

Nález Ústavního soudu ze dne 27.11.2007, sp. zn. II. ÚS 1331/07. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Nález Ústavního soudu ze dne 18.6.2008, sp. zn. II.ÚS 2823/07. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Ústavního soudu ze dne 3.3.2009, sp. zn. Pl.ÚS 51/05. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Nález Ústavního soudu ze dne 16.4.2009, sp. zn.I.ÚS 944/07. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Nález Ústavního soudu ze dne 09.06.2009, sp. zn. III.ÚS 292/07. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Ústavního soudu ze dne 30.06.2009, sp. zn. I.ÚS 881/09. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2009, sp. zn. 20 Cdo 5288/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Nález Ústavního soudu ze dne 23.02.2011, sp. zn. I.ÚS 2269/10. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Rozsudek

Krajského

soudu

v Hradci

Králové

ze

dne

24.2.2011,

sp. zn. 23 Co 35/2011. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Nález Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, sp. zn. I. ÚS 3/11. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Ústavního soudu ze dne 24.11.2011, sp. zn. III. ÚS 2204/10. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2011, sp. zn. 21 Cdo 3734/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.4.2012, sp. zn. 20 Cdo 339/2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.5.2012, sp. zn. 28 Cdo 982/2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR.

85

Nález Ústavního soudu ze dne 29.05.2012, sp. zn. I.ÚS 303/12. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Rozhodnutí

Nejvyššího

správního

soudu

ze

dne

14.6.2012,

sp. zn. 11 Kse 18/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení

Nejvyššího

správního

soudu

ze

dne

16.8.2012,

sp. zn. Konf 87/2011 – 6. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Ústavního soudu ze dne 20.11.2012, sp. zn. IV.ÚS 3580/12. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR. Usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 14.7.2010, sp. zn. 5 Cdo 236/2009.

In:

Najvyšší

súd

Slovenskej

republiky

[online].

Dostupné z: http://www.nssr.gov.sk. Usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 13.10.2011, sp. zn. 3 M Cdo

20/2010.

In:

Najvyšší

súd

Slovenskej

republiky

[online].

Dostupné z: http://www.nssr.gov.sk. Ostatní prameny ČERNÁ, K. Ochrana práv třetích osob ve světle žaloby na vyloučení věci z exekuce. [online]. 2012.Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/ochranaprav-tretich-osob-ve-svetle-zaloby-na-vylouceni-veci-z-exekuce-84098.html DÁVID, R. Ochrana třetích osob v exekučním řízení [online]. 2011. 215 s. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jaruška Stavinohová. Dostupné z: < http://is.muni.cz/th/68560/pravf_d/>>. Slovník pojmů: Autoremedura. In: Business.center.cz. c 1998-2013 [online]. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pojmy/p1105-autoremedura.aspx

86