Petr Šlik
Klec v kleci Scénář k filmu (2002)
1
1. Interiér. Byt. Prohlížíme si evidentně dívčí pokoj. Všechno je uklizené a urovnané. Postel je ustlaná, plyšové potvory spořádaně sedí na svých místech. Zblízka si prohlížíme stůl. Leží na něm fotografie asi dvacetiletého kluka, na které je fixou napsáno: Dáše z lásky Honza. Telefon začne zvonit. Vidíme, že na displeji se objevil nápis Honzíček. Po chvíli ho zvedne dívčí ruka a my si prohlížíme celou, asi dvacetiletou dívku. Je to Dáša. Podívá se, kdo jí volá, a pak hned: Dáša: Ahoj Honzíku! Tak přijedu! No, jako vždycky. Robertovi jsem řekla že se musim učit matiku, že za nim nemůžu přijet. Co Jana? Fakt? No tak to je skvělý. To je hrozný. No, že si musíme takhle vymejšlet. Hm, já vim. Hrozně se na tebe těšim Honzi, hrozně moc. Počkáš na mě na nádraží? Tak pa.
Dáša zmáčkne tlačítko na mobilu a ještě se chvíli dívá na displej.
2. Interiér. Byt. Teď jsme pro změnu evidentně v chlapeckém pokoji. Postel je neustlaná, po zemi se válí zmuchlané oblečení a hlasitě hraje jakási hudba. Na stole je spousta harampádí, ale také fotografie asi dvacetileté dívky, na které je fixou napsáno: Robertovi z lásky Jana. Hned vedle leží mobil, který právě začal zvonit. Na displeji vidíme nápis Jana. Chvíli se nic neděje, pouze hudba se ztiší. Potom telefon zvedne asi dvacetiletý kluk. Je to Robert.
Robert: Jano! Tak jak? Přijedeš? No to je skvělý! Co Honza? Dáša se musí učit matiku, takže je to dobrý. Já vim Jani, je to hrozný, že si musíme takhle vymejšlet, ale jinak to zatim nejde. Dovedeš si představit, že by se o tom dozvěděli? Já se na tebe taky těšim Jani, hrozně moc, tak jako vždycky, jo? Počkám na tebe na nádraží. 2
Tak pa.
Robert položí mobil zpátky na stůl. Zapípá to.
3. Exteriér. Kladenské nádraží. Nyní se díváme na denní shon na nádraží malého města. Může to být třeba Kladno. Lidi nastupují a vystupují a nebo jen tak postávají na peróně. Po chvíli si mezi lidmi všimneme Dáši. Má s sebou jen malý batůžek, jde k jednomu vlaku (Hurvínek), otevře si jeho dveře a nastoupí. Chvíli si prohlížíme zase nástupiště a pak si všimneme, že přiběhla Jana (známe ji z fotky ve 2. obrazu), chvíli se rozhlíží po nádraží a pak vykročí k tomu samému vlaku, co Dáša. Sledujeme ji, jak dojde ke dveřím, otevře je, vyleze po schůdkách, otočí se a zabouchne za sebou. Po celou dobu neslyšíme žádné zvuky z nádraží, ale hudbu (instrumentální část závěrečné písničky).
4. Exteriér. Dejvické nádraží. Teď jsme na malém nádraží na periferii Prahy. Mohou to být třeba Dejvice. Je horké červnové poledne, sluníčko svítí. Na nástupišti nikdo není. Je ticho, jen zdaleka tiše doléhá hukot aut a cinkání tramvají. Z nádražní budovy vyjde Honza (známe ho z fotky v 1. obrazu) s kytkou v ruce. Podívá se na hodinky a pak si sedne na lavičku, vytáhne cigarety a začne kouřit. Kytku položil na lavičku vedle sebe. Po chvíli vyjde na nástupiště Robert také s kytkou v ruce. Vidí, že na lavičce někdo sedí, ale protože je k němu teď otočen zády, neví kdo. Chce si taky sednout, a tak jde k vedlejší lavičce. Když míjí Honzu, oba se poznají. Chvíli (docela dlouhou) na sebe zírají a nakonec Robert (který instinktivně schoval svoji kytku za zády) poruší ticho: Robert Ahoj Honzo! Kde se tu bereš?!
3
5. Interiér. Vlak. Dáša s Janou na sebe překvapeně zírají. Nečekaly, že se dnes potkají. Dáša sedí, Jana právě přišla uličkou vagónu. Dáša zřejmě položila Janě stejnou otázku jako o několik kilometrů dál Robert Honzovi. Jana No, normálně...jedu do Prahy. Co ty? Dáša Já taky...za strejdou. Posaď se.
Jana si hned sedne a teprve potom si uvědomí, že to asi nebylo nejšťastnější. Teď už nemůže odejít. Obě dívky rozpačitě koukají chvíli po sobě, chvíli z okna. Nakonec ticho poruší Jana. Jana Jak se máš Dáši, co Robert? Dobrý? Dáša No...dobrý. Jana Tak to nějak rozveď, né? Nebo to je všechno, co mi k tomu můžeš říct - dobrý?! Dáša No, dobrý, no. Chodíme spolu pořád. Miluju ho - to přece víš. Je to skvělý. Jezdim za nim a on za mnou. Minulej tejden jsme byli v kině a příští tejden pudeme zase. Chodíme se třeba jen tak projít, občas přijede k nám domů, nebo já k němu. Jak kdy. Teďka si udělal řidičák, takže o prázdninách pojedeme někam autem asi. Mám ho ráda....dávali Prci prci prcičky...líbilo se mi to...vidělas to? Co ty? Co Honza? Jana No...dobrý.
6. Exteriér. Dejvické nádraží. Oba kluci teď sedí spolu na lavičce vedle svých kytek. Oba kouří a povídají si. Honza Co to jako znamená - dobrý? Šlape vám to, nebo co? Robert 4
Jo, Dáša je skvělá...báječně si rozumíme. Všechno si říkáme. Honza Počkej, jak jako - všechno?! Robert No...všechno prostě. Honza Co třeba? Robert Ale...některý věci. Honza Tak všechno nebo něco? To je docela rozdíl, ne? Robert No....třeba když na sebe nemáme čas tak si to normálně řeknem. Já jsem jí třeba řek, že dneska nemůžu bejt s ní, že přijede teta, a ona mi řekla, že by stejně nemohla, že se musí učit matiku, a je to v pohodě, rozumíme si, chápeš? Honza Hmm...chápu. Hele a kdy vlastně přijede ta tvoje teta? Robert Za půl hoďky. A co tvoje ségra? Honza Taky tak.
Najednou se oba zarazí. Koukají před sebe a se zachmuřeným výrazem potahují ze svých cigaret. Zřejmě se jim leccos honí hlavou. Dívají se před sebe a mlčí.
7. Interiér. Vlak. Obě dívky se na sebe krásně (a rozpačitě) usmívají a povídají si. Dáša Za bráchou? Nikdy si přece žádnýho bráchu neměla.
5
Jana No...tohle je nevlastní brácha, nevěděla sem že ho mám. Teprve teď nedávno jsem ho objevila...je dobrej. Dáša Jo? A kde bydlí? Jana V Dejvicích. Co tvůj strejda? Dáša Taky tak.
Najednou se obě zarazí a koukají před sebe se zachmuřeným výrazem. Zřejmě se jim leccos honí hlavou. Obě mlčí. Po chvíli se začne Jana přehrabovat ve svém báglíku, postupem doby čím dál zuřivěji. Zřejmě nemůže něco najít. Nakonec to vzdá. Jana Do háje! Dáša Co je? Co se děje? Jana Ale - zapomněla jsem si vzít mobil. Chtěla sem zavolat bráchovi, že už jedu. Dáša A proč bys mu to jako měla volat? Jana No...spíš teda jsem mu chtěla říct, že mi nemusí chodit naproti na to nádraží. Dáša Tak já ti půjčim svůj, taky pak strejdovi zavolám.
Podá svůj mobil Janě, ta si ho vezme a začne vyťukávat číslo. Když si ale všimne, že ji Dáša upřeně pozoruje, zarazí se a řekne: Jana Já si pudu asi zavolat na záchod. Dáša Na záchod?! Jana No...mně se tam líp telefonuje..na záchodě. Mám tam na to klid. 6
Zvedne se a odejde.
8. Interiér. Záchod ve vlaku. Díváme se na klasický vlakový záchod. Na zemi jsou kusy toaletního papíru, zdi jsou pomalovány různými nápisy, prkýnko je zvednuté. Slyšíme klapot na spárech kolejnic. Docela to drncá. Po chvíli se otevřou dveře, vejde Jana a roztřesenýma rukama vyťukává na mobilu nějaké číslo. Splete se a začne znova. Vtom vlak najednou prudce zabrzdí, cukne to, Jana neudrží rovnováhu a padne na stěnu. Mobil jí při tom vypadne z ruky přímo do záchodové mísy. Rychle se za ním vrhne, ale už je pozdě. Jana Do hajzlu!
Jana si klekne k míse a opře se o ni jako kdyby chtěla zvracet. Vidíme její záda a ta se po chvíli začnou třást. Slyšíme ji jak brečí. Opírá se o záchodovou mísu ve vlaku, ve kterém jede společně s Dášou, a který je obě doveze k Robertovi, a brečí. Jana Do hajzlu!
9. Exteriér. Dejvické nádraží. Honza s Robertem sedí pořád vedle sebe na lavičce tak, jak jsme je opustili, jen oba teď drží u ucha mobil. Je vidět, že už jsou docela nervózní. Každou chvíli se někdo z nich podívá na hodinky. Asi minutu se nic jiného neděje a potom oba rezignovaně telefony odkládají.
Robert Do hajzlu! Nebere to. Honza Hm, ségra taky ne. Robert Hele a jak to, že ses nikdy nezmínil, že máš ségru?
7
Honza No...ona je to hodně vzdálená ségra. Vlastně nevlastní...z třetího kolene, nebo tak... víš...vlastně jí moc neznám. Je to myslim ségry mojí babičky vnuk - teda vnučka...nebo tak něco. To je jedno, ne? Já taky nevěděl, že máš tetu. Robert Tu má skoro každej, ne? Honza No, ale každej jí nenosí na nádraží kytku. Robert Ségře snad jo? Honza Já jí nikomu nenesu. Já jsem jí dostal. Robert Jo? A od koho? Honza No...od tety...
10. Interiér. Vlak. Dáša teď sedí sama, kouká se z okna, za kterým je vidět nádraží Veleslavín. Vlak z něj právě vyjíždí. Nervózně klepe prsty na stolku a dívá se na hodinky. Po chvíli přijde Jana. Je rozcuchaná, má rozmazané líčení a je na ní vidět, že brečela. Dáša se na ni udiveně dívá. Jana potáhne nosem a pak si ho ještě otře hřbetem ruky. Ale už se rozhodla. Jana Dášo. Musim ti něco říct.
11. Exteriér. Dejvické nádraží. Oba kluci sedí nehnutě a mlčky. Potom se oba přesně ve stejnou chvíli podívají na hodinky a pak si otřou zpocená čela. Díváme se na ně, jak sedí vedle sebe na lavičce, potí se a nervózně poklepávají prsty. Na nástupišti už je několik dalších lidí. Občas někdo přejde okolo obou kluků. Pán s kufrem. Paní s malou holčičkou, která s sebou táhne panenku. Asi minutu se nic neděje, jen oba dva po sobě nenápadně pokukují. Z dálky zatroubí přijíždějící vlak a z nádražního rozhlasu se ozve hlášení, že vlak z Kladna přijede na 2. kolej. Teď už 8
nemají moc času. Oba dva se nakonec odhodlají přesně ve stejnou chvíli. Zhluboka se nadechnou a prudce se na sebe otočí: Robert a Honza Musim ti něco říct.
12. Exteriéry Stojíme na mostě pro auta a tramvaje, který je před dejvickým nádražím. Vidíme, že právě přijíždí vlak, a poznáváme, že je to tentýž vlak, do kterého ráno nastupovaly obě dívky. Z vlaku vystupují lidé a mísí se s lidmi, co stáli na nástupišti. Snažíme se najít náš čtyřlístek, ale na tu dálku to není možné. Když se vlak opět rozjede, začne hrát písnička, jejíž instrumentální část jsme slyšeli už na kladenském nádraží, a my vidíme, že když se nástupiště vyprázdnilo, zůstaly na něm stát čtyři postavy. Stojí proti sobě. Během písničky opustíme naši čtveřici a díváme se na jedoucí vlaky na různých místech a různých nádražích. Nakonec stojíme těsně u kolejí, po kterých právě projíždí vlak. Když odjede, jdeme blíž a na pražci mezi kolejemi vidíme ležet mobil, který známe už z 1. obrazu. Podíváme se na něj zblízka a vidíme, že na displeji svítí nápis: Žádné nové zprávy.
http://slikon.wz.cz
[email protected]
9
