Peter Ross Range
1924
Rok, který stvořil
Hitlera
Pro Christophera a Shannon
Němce bylo možné osvobodit od Hitlera, nikdy se ho ale nebudou moci zbavit. – Eberhard Jäckel, historik, 1979
Jak je možné, že se Hitler dostal k moci, zůstává stále nejdůležitější otázkou německých dějin devatenáctého a dvacátého století, ne-li úplně celé německé historie. – Heinrich August Winkler, historik, 2000
Osvětim je německá rána, která se nikdy nezacelí. – Gabor Steingart, novinář a publicista, 2015
obsah
Prolog – Nepochopitelná cesta vzhůru Kapitola první – Poslání Kapitola druhá – Čarovný kruh Kapitola třetí – 1923: Narůstající tlak Kapitola čtvrtá – Horký podzim Kapitola pátá – Puč Kapitola šestá – Dotknout se dna Kapitola sedmá – Proces za velezradu Kapitola osmá – Soud historie Kapitola devátá – Přestavět svět Kapitola desátá – Šéf Kapitola jedenáctá – Svatá kniha Kapitola dvanáctá – Druhá šance Kapitola třináctá – Konec začátku Epilog – Co se stalo nakonec
13 19 41 57 71 91 120 151 174 215 231 248 277 291 297
Poděkování Poznámky Použitá literatura Rejstřík
313 317 339 351
1924
Prolog
Nepochopitelná cesta vzhůru „Neúspěch puče byl největším štěstím mého života.“1 – Adolf Hitler
Večer osmého listopadu 1923 voněl sněhem a Adolf Hitler, tehdy teprve čtyřiatřicetiletý politik, který se však už díky svému divokému a hlučnému řečnickému projevu stal docela známým, se vedral do přeplněné pivnice na jihovýchodě Mnichova. Okolo sebe měl tři osobní strážce, dva z nich na sobě měli navlečené jakési vojenské uniformy, Hitler držel v ruce pistoli. S „očima otevřenýma dokořán a vypadající jako opilý fanatik“, se ne příliš atraktivní, pouhých sto sedmdesát pět centimetrů vysoký Hitler pokusil přerušit projev hlavy lokální bavorské vlády.2 Nikdo mu ovšem nevěnoval nejmenší pozornost. Hitler proto vylezl na nejbližší židli, zvedl paži a vypálil z pistole do vysokého kazetového stropu. „Ticho!“ zaječel. Tři tisíce přihlížejících ztuhly, „jako by byli mrtví“, jak vzpomíná jeden svědek. Poté vydal muž stojící na židli šokující prohlášení: „Právě začala nacionální revoluce! Budova je obklíčena šesti sty dobře vyzbrojenými muži! Nikdo odtud neodejde.“ Za Hitlerem se objevila četa postav v ocelových přilbách pod velením kapitána Hermanna Göringa a vtáhla dveřmi do haly těžký kulomet. 13
Tak tedy – roku 1923 a v pivnici – začal neslavný Hitlerův pokus o státní převrat. V němčině se státnímu převratu říká Putsch, česky je tento pokus znám pod podobným názvem jako puč. A protože začal v pivnici, vžilo se pro něj označení „pivní puč“. Ať mu již budeme říkat jakkoliv, podstatné je, že skončil během sedmnácti hodin. Padlo při něm patnáct Hitlerových mužů, čtyři policisté a zahynul jeden přihlížející. O dva dny později Hitlera zadrželi a převezli do věznice Landsberg, šedesát kilometrů západně od Mnichova. Ve vězení zůstal Hitler následujících třináct měsíců, od jedenáctého listopadu 1923 do dvacátého prosince 1924. Neúspěch puče – jehož cílem nebylo v Hitlerových megalomanských snech nic menšího než svržení bavorské a následně i německé vlády – představoval pro začínajícího nacistického vůdce a jeho malé, ale radikální a velkohubé hnutí těžkou ránu. Oněch třináct měsíců, které strávil Hitler ve vězení – prakticky šlo o celý rok 1924 –, bylo cenou, již musel zaplatit za předčasný pokus uchopit moc. Nejenom, že zpackal tu největší a nejhazardnější hru, do níž se politik vůbec může pustit, k tomu všemu se zdálo, že navždy ztratil i tvář: pro mnohé se totiž tímto okamžikem stal pouhým extrémistickým šaškem a tlučhubou, který dovedl své následovníky k porážce a smrti. A přesto ve chvíli, kdy vězení opouštěl, dokázal již Hitler z původního katastrofálního neúspěchu a propadu do temnoty a zapomnění vykouzlit jakýmsi zázrakem odrazový můstek k budoucímu úspěchu. Ukázalo se dokonce, že zmařený pokus o státní převrat byl pro něj tím vůbec největším štěstím, jaké ho mohlo potkat. Pro něj i pro jeho nikterak zakrývaný cíl stát se německým diktátorem. Pokud by totiž Hitler-pučista nestrávil rok 1924 ve věznici v Landsbergu, možná by se nikdy na scéně neobjevil ten zcela nově definovaný a vyprofilovaný Hitler-politik, který měl před sebou převzetí vlády nad Německem, vyvolání světové války a rozpoutání holocaustu. Rok života – od konce roku 1923 do konce roku 14
1924 –, který by logicky měl vést k odstranění Hitlera a jímž by správně měla jeho kariéra úplně skončit, se tak ve skutečnosti stal jeho životním předělem, okamžikem, který ho změnil z dravého revolucionáře na trpělivého politického šíbra, schopného ve své touze po moci uvažovat dlouhodobě dopředu. Jak k této přeměně došlo? Jak se Hitlerovi podařilo strategicky využít vlastního neúspěchu? Bylo to dáno tím, že Hitler byl v určitém ohledu vskutku jasnozřivý muž, který vždycky dokázal využít příležitosti k získání publicity a osobního prospěchu i tam, kde ji jiní neviděli. Dokázal naprosto nestoudně proměnit svůj vlastní, týdny trvající a veřejností sledovaný soud za velezradu na improvizovanou tribunu, která mu umožnila navždy se zbavit masky mnichovského pivničního buřiče a nasadit si masku novou, masku celostátně a celonárodně známé politické osobnosti a celebrity. Trestní stíhání za velezradu mělo podle logiky věci Hitlera „stáhnout z politického oběhu“ na dobu dostatečně dlouhou na to, aby jeho charisma pro hnutí, jež vedl, vyčpělo a aby on sám byl zapomenut. Místo toho ale došlo k tomu, o čem němečtí právníci hovoří jako o selhání celého německého justičního systému – a co historici považují za bod zlomu v Hitlerově kariéře. Sotva ze sebe Hitler v Landsbergu setřásl chmury, které se ho pochopitelně na nějakou dobu zmocnily, zasvětil následující dlouhé měsíce něčemu jinému, než čím žil dosavadní život. Místo každodenních politických šarvátek se ponořil do studia, do sebereflexe, do vyjasňování si vlastních názorů a postojů. Ve vězení měl pozorné auditorium, tvořené čtyřicítkou nejvěrnějších, spoluviníků neúspěšného puče, jež teď oblažoval dlouhými přednáškami z toho, co sepisoval a čím se zaměstnávala jeho mysl. Potřeboval však promluvit k celému světu. Překypoval touhou psát, zachytit svou politickou filosofii pro následovníky, dát jí trvalost v podobě knihy, která by šířila jeho přesvědčení, která by vytýčila dogmata. A tak se celé dlouhé dny a hluboko do noci hrbil nad ma15
lým přenosným psacím strojem, aby vytvořil to, co se mělo stát biblí nacismu, aby napsal autobiografický a politický manifest pod jménem Mein Kampf. Kniha vyšla sedm měsíců po Hitlerově propuštění z vězení a stala se jeho vstupenkou na intelektuální piedestal jeho vlastního hnutí, na nějž vzápětí vystoupil. Čas strávený ve vězení sám nazval „mou univerzitou na státní náklady“.3 Rok strávený „univerzitním studiem“ změnil Hitlerovy strategické koncepce a změnil i jeho samotného. Z frustrovaného a depresemi sužovaného muže plného pochybností o sobě samotném (myšlenky na sebevraždu a smrt Hitlera doprovázely během vlastního puče i bezprostředně po něm) se během pobytu za mřížemi Hitler proměnil v arogantního a sebejistého člověka, hluboce věřícího v to, že jen on zná správný způsob, jak vyléčit Německo z nemocí, jimiž trpí. Sám pro sebe si začal vykládat ten osudový marš, v jehož čele stál devátého listopadu 1923, jako akt heroického mučednictví. Hitler mazaně využil toho, že byl oddělen od každodenní politiky, a nechal vlastní nacistickou stranu dusit se ve vlastní šťávě, ničit sebe samu, aby ji mohl sám později vzkřísit k životu podle vlastních představ, přizpůsobenou jeho obrazu a definitivně podřízenou jeho vedení a velení. Hitler propuštěný z vězení – nabitý energií a posedlý mesiášským komplexem – bude připravený převzít ty nejvyšší úřady. Ideolog Alfred Rosenberg, jeden z nejstarších Hitlerových kamarádů v době puče a jeho pozdější státní ministr pro okupovaná východní území (za což se v Norimberku dočkal šibenice), to popsal prostě: „Díky devátému listopadu 1923 se zrodil třicátý leden 1933“ – tedy den, kdy se Hitler stal kancléřem Německa.4 V tlustých studiích o Adolfu Hitlerovi je důraz pochopitelně vždy kladen na oněch dvanáct hrůzných let třetí říše mezi roky 1933 a 1945. Pro pochopení Hitlerova politického vzestupu a vůbec zrodu noční můry nacismu je ale důležitých těch čtrnáct předchozích let od roku 1919 do roku 1933. „Jak 16
je možné, že se Hitler dostal k moci, zůstává stále nejdůležitější otázkou německých dějin devatenáctého a dvacátého století, ne-li úplně celé německé historie,“ napsal historik Heinrich August Winkler.5 Tato otázka zůstává znepokojivou a nezodpovězenou hádankou pro celý svět. Dokonce i Hans Frank, jeden z Hitlerových nejvěrnějších, napsal ve svých sebeobviňujících vzpomínkách, zatímco roku 1946 čekal v Norimberku na kata, který mu měl nasadit smyčku, že Hitlerův vzestup byl „nepochopitelnou cestou vzhůru“.6 My se ji ale pochopit pokusíme. Jak se mohl nevzdělaný bývalý prostý svobodník, vládnoucí pouze působivým hlasem a groteskní vírou v to, že právě on je povolán zachránit Německo, proměnit ve skutečného vůdce milionů? A co fascinovalo ty miliony na onom ukřičeném mužíkovi, který dokázal rychle uvažovat a který byl přesvědčen o tom, že má co říct historii a osudu? Jak v sobě dokázal Hitler, roku 1923 nemilosrdně usvědčený z toho, že se mýlil, když se ve svém původním snu o úspěšném puči považoval za k vítězství předurčeného velikána, nalézt ve vězeňské cele onoho muže, který byl skutečně osudem vyvolen k tomu stát se v tom nejhorším smyslu vůdcem? Abychom nalezli odpovědi na tyto otázky, nebude nám zbývat nic jiného, než znovu začít převracet barevné dílky Rubikovy kostky historie, pátrat po vodítcích, hledat vysvětlující střípky. Čtrnáct Hitlerových let cesty k moci je možno rozdělit na dvě etapy. Od roku 1919 do roku 1923 to jsou Hitlerova „učednická léta“. Je to období, kdy se nově sám sebou nalezený politik stavěl na nohy, učil se základům politické hry, učil se používat pěsti, lokty a slova, s jejichž pomocí hodlal dosáhnout cíle. A byl to cíl, k němuž mu měla pomoci dojít jeho vášnivá rétorika a jím vyvolaná krvavá revoluce. „Od roku 1919 do roku 1923 jsem nemyslel na nic jiného než na revoluci,“ prohlásil Hitler.7 17
Druhá etapa, vymezená daty 1925 a 1933, je často nazývána „roky bojů“. Za její počátek je považováno znovuvzkříšení nacistické strany Hitlerem ve stejné pivnici, v níž se zhroutil jeho první pokus o převzetí moci. Tato etapa pochopitelně končí po osmi letech divokých politických bitev okamžikem, kdy Hitler roku 1933 přebírá v Berlíně funkci kancléře. Mezi těmito dvěma klíčovými etapami leží rok 1924, tedy rok, který Hitler strávil ve vězení. Přestože jde zjevně o významný historický moment, je to současně jeden z nejméně popsaných a nejméně pochopených momentů celé historie nacismu. Je to bod, v němž se trajektorie dráhy Hitlerova letu mění, je to bod, který jako by tvořil šev, spojující dvě naprosto odlišné etapy jeho života. Na jedné straně je Hitler-revolucionář, na straně druhé Hitler využívající ke svému vzestupu demokratické prostředky. Rok 1924 změnil Hitlerův pohled na svět, zakalil jeho víru v sebe sama a připravil půdu pro jeho pozoruhodný návrat po porážce, z níž se podle názorů všech okolo neměl nikdy vzpamatovat. Jde o období, kterým se zabývá tato kniha. Abychom porozuměli Hitlerově transformaci během roku stráveného ve vězení, musíme nejprve porozumět puči, který ho za mříže dostal. A abychom pochopili puč, musíme pochopit nepochopitelné – bavorskou politickou scénu v prvních deseti hektických měsících roku 1923. A pro porozumění bavorské politice musíme odhrnout oponu a zahledět se do onoho groteskního reje pouťových maškar Výmarské republiky dvacátých let. To byly síly, jež vytvořily scénu pro rok, který udělal Hitlera Hitlerem.
18
Kapitola první
Poslání „Hitlera umožnila první světová válka.“
– sir Ian Kershaw, 19981
Pověstmi o tom, že každou chvíli začne puč, žil Mnichov již celé měsíce. Na podzim 1923 to bylo magické slůvko, jímž se otřásaly přecpané pivnice, slůvko, jež se skloňovalo ve venkovních kavárničkách pod korunami stromů po celé bavorské metropoli. Že bude puč, který to konečně všechno losschlagen.2 Německé slůvko losschlagen znamená zaútočit, oddělit něco úderem, odseknout, něco rázně uvést do pohybu. Nikdo ovšem neměl tušení, zda jsou skutečně Adolf Hitler a jeho nacisté těmi, kteří mají ono kýžené a očekávané losschlagen udělat. Neměly snad losschlagen provést spíše etablované bavorské politické síly – ten podivný mix civilních a vojenských vůdců spojených v neoficiálním vládnoucím triumvirátu? Někdo ale něco prostě už udělat musel. Hitler doufal, že tím něčím bude pochod na Berlín, do toho „brlohu zla“, kde svrhne vládu Výmarské republiky. Něco takového se v Bavorsku, jak napsal Wilhelm Hoegner, sociálnědemokratický člen bavorského parlamentu, v tu dobu zdálo být vlastně docela dobrým nápadem. Byla to doba plná otřesů a nejistot 19
a očekávání puče se v bavorském hlavním městě podle Hoegnerových vzpomínek3 „stalo jakousi idée fixe“. Hitler k tomu sám napsal: „Lidé to křičeli ze střech.“4 Pět let po skončení první světové války bylo Německo na prahu revolucí nejrůznějších barev, společenského rozvratu a ekonomicky upadalo. Válka posunula osy celého politického vesmíru, vyvrátila je. Staletí staré monarchie se zhroutily a zanikly. Svět, jak ho všichni znali od roku 1815 a od Vídeňského kongresu – nebo to snad bylo od roku 1648 a uzavření vestfálského míru? –, se rozpadl a zmizel. Hranice byly překresleny a Němci žijící na takových místech, jako bylo Horní Slezsko a Alsasko a Lotrinsko, se dostali pod nadvládu jiných států. V Rusku se země zmocnila komunistická revoluce. A Výmarská republika v Německu – první pokus o zavedení něčeho na způsob demokracie ve státě, jehož historie je téměř synonymem popírání demokracie ve všech jejích podobách – stála na více než vratkých nohou. Za těch pět let stihlo přijít a zase zmizet sedm kancléřů (ministerských předsedů) a devět vládních kabinetů.5 Náhlý a překotný posun z roku 1918, kdy se v Berlíně rozhodli nahradit čtyři staletí starou hohenzollernskou monarchii nikým nevyzkoušeným parlamentním systémem – tato shora nařízená a provedená revoluce –, nebyl přijat ani napravo stojícími nacionalisty, ani částí armády, ani všemi složkami skutečných politických elit. Co ale čekat, když ani první hlava státu, prezident Friedrich Ebert, si nebyla moc jistá tím, co vlastně chce? Tento šéf sociálnědemokratické strany snil roku 1918 po abdikaci císaře Viléma II. o konstituční monarchii britského stylu a odmítal za svou přijmout koncepci republiky, v jejímž čele by nestála sjednocující osobnost někoho, kdo by byl pro ni předurčen původem. Když Philipp Scheidemann, jeho sociálnědemokratický kolega, stál devátého listopadu 1918 u okna Reichstagu (německého parlamentu) a ohlašoval pád císař20
ství, Friedrich Ebert se rozzuřil a rozkřikl se na něj: „Nemáte žádné právo vyhlašovat republiku!“6 Na počátku dvacátých let se dostala německá ekonomika do tak hlubokého úpadku, že to mezi početnými skupinami obyvatelstva vyvolalo touhu po návratu silné osobnosti do čela země – možná dokonce po obnovení monarchie. Rok 1923 byl pak od porážky ve válce ten vůbec nejhorší. Hyper inflace v zemi dosáhla svého vrcholu, když se za jeden americký dolar platilo 4,2 bilionu marek.* Bochník chleba stál 200 miliard marek, jedno vejce okolo osmdesáti miliard7, lístek do divadla se častěji než za peníze prodával například za dvě vejce. Ještě horší ale bylo, že se tím znehodnotily všechny úspory, které lidé měli, takže zemědělci, přestože šlo o mimořádně úrodný rok, odmítali své produkty prodávat, protože peníze, které za ně dostali, byly jenom zlomkem toho, za jaké ceny se podobné zboží prodávalo následující den. A nedostatek potravin vedl k hladovým bouřím. Německá vláda na inflační spirálu reagovala tím, že tiskla další a další peníze. A lidé, když potřebovali jít na nákup, brali si místo peněženky trakař. Německo bylo v té době vnitřně rozerváno hlubokými a hořkými politickými antagonismy. Extrémisté zleva (komunisté) a zprava (nacionalisté a rasově vyhraněné strany, které si souhrnně říkaly völkisch) bojovali o prostor se stranami nacházejícími se mezi nimi. Roku 1920 tak došlo k pravicovému převratu vedenému Waltherem von Lüttwitzem a Wolfgangem Kappem – známý se stal pod pojmenováním Kappův puč –, jemuž se na čtyři dny dokonce podařilo ovládnout Berlín a vyhnat vládu, než se zhroutil. Politické násilí bylo na denním pořádku od roku 1919, kdy byli zavražděni komunističtí vůdci (tehdy se jim říkalo spartakovci) Karl Lieb * Pro lepší pochopení, šlo o 4 200 000 000 000 marek za dolar. V červenci 1914 to byly 4,2 marky za dolar. Poznámka překladatele.
21
knecht a Rosa Luxemburgová. Mezi roky 1919 a 1922 spáchaly pravicové skupiny více než tři sta padesát politických vražd, takže veřejnost se stala „k násilí morálně netečná“. Tak tedy vypadaly první roky Výmarské republiky.8 Pravicová bojůvka, která si říkala Organisation Consul, se přihlásila k odpovědnosti za vraždy Matthiase Erzbergera, německého politika, jenž roku 1918 podepsal za zemi příměří v první světové válce, a Walthera Rathenaua, provinivšího se tím, že byl ministr zahraničí a Žid. K nespokojenosti přispívala i ztráta pozic Německa ve světě. Valné většiny Němců se dotkly – a to je ještě hodně slabě řečeno – ztráty Alsaska a Lotrinska a klíčových částí Horního Slezska, jež podle dohody z Versailles z roku 1919 připadly Francii, respektive Polsku. Stále ještě nepřebolela především francouzská okupace Porýní, která začala roku 1918, a nově i průmyslového srdce Německa Porúří. V lednu 1923 vstoupili Francouzi a Belgičané – šest plných divizí9, v případě Francouzů navíc tvořených i senegalskými vojáky z afrických kolonií, což byla pro bílé německé rasisty pohana ještě větší – do Porúří, produkujícího uhlí a ocel, a zabrali území včetně klíčových měst jako Düsseldorf, Duisburg a Essen. Zásah byl oficiálně zdůvodněn tím, že je Německo pozadu se splátkami válečných reparací, mnoho Němců ale bylo přesvědčeno, že francouzský premiér Raymond Poincaré toho využil jenom jako záminku k dalšímu překreslení hranic a k vytvoření nárazníkové zóny podél hranic Německa s Francií, Belgií a Nizozemskem s tím, že se přitom obsadí i německá uhelná pánev. Proti této agresivní teritoriální úpravě se stavěli Britové. Vzhledem k tomu, že dlužné reparace měli Němci splácet především uhlím a dřevěnými telegrafními sloupy, jistý britský politik lakonicky prohlásil, že „od dob trojského koně se ještě pro dřevo nenašlo horší využití“.10 Když to shrneme, všudypřítomné násilí a nejistoty vytvářely atmosféru nahrávající revoluci, puči a další vlně ještě horšího násilí. Berlínská vláda vyzvala obyvatele Porúří k pasiv22
ní rezistenci proti francouzským okupantům, což podle jejího doporučení znamenalo, že lidé neměli chodit do práce. Mnozí Němci se ale rozhodli pro rezistenci aktivní a pro sabotáže, a někteří při tom byli přistiženi, souzeni a francouzskými popravčími četami i zastřeleni. Pravicový sabotér Albert Leo Schlageter, který byl rovněž chycen a popraven, se stal národním mučedníkem a později i nacistickým hrdinou. Tento politický odpor sice Němcům obecně konvenoval, na ekonomiku země měl ale dopady strašlivé: výroba významných průmyslových komodit se prakticky zastavila a nezaměstnanost dosáhla děsivých rozměrů. Ve snaze nahradit lidem chybějící mzdy a další požitky se vláda rozhodla natisknout další peníze, čímž ještě více roztočila vír hyperinflace. V Berlíně, Hamburku, Kolíně nad Rýnem a v dalších městech propukly hladové bouře, takže nakonec musely německá policie a německé vojenské jednotky do zástupů hladovějících Němců střílet. Rychlá demobilizace, k níž došlo po prohrané první světové válce, zaplavila trh práce dalšími pěti miliony lidí, kteří neměli zaměstnání ani vyhlídky na jeho získání, protože jediné, co uměli opravdu dobře, bylo bojovat. A teď měli pro to, aby opět bojovali, důvodů více než dost. Lidé cítili, že se jejich kultura, politický život a sociální struktura stávají stále ohroženější odstředivými silami, na něž oni už nemají žádný vliv. V případě Výmarské republiky „byla normálním stavem krize“, napsal historik Gordon Craig.11 Němci byli uražení a ponížení tím, že je příslušná klauzule Versailleské smlouvy označila za „jediného viníka války“, v důsledku čehož byli odsouzeni zaplatit dvanáct a půl miliardy dolarů válečných reparací, což bylo pro zemi zničující. A počátek zlatých dvacátých let – období největšího rozkvětu avantgardní kultury, především pak v Berlíně – byl pociťován na spoustě míst v Německu, a v Bavorsku zvlášť, za důkaz dekadence a odtržení hlavního města od zbytku Německa.
23
Nikde jinde nebyla tato témata tak živá a prožívaná jako v Bavorsku. Bavorsko, země, která se stala „vlastí“ jak Hitlerových nacistů, tak mnohých dalších vyhroceně nacionalistických stran a skupin, bylo v rámci německé federace vždycky vzpurným rebelem, neustále přicházejícím s vlastními specifickými požadavky, odmítajícím společné německé zákony a vyhrožujícím úplným či částečným odtržením, pokud mu nebude dovoleno zřídit si tu vlastní měnu, tu vlastní poštovní systém či vlastní samostatnou železniční síť. Pro Výmarskou republiku představovalo Bavorsko, po Prusku druhý největší stát, bête noire, tedy černou ovci, vpravdě „pučistické hlavní město“ Německa. Svobodný stát, jak si Bavorsko samo říkalo, měl pro povstání a nepokoje slabost už od roku 1918, kdy zarostlý levicový intelektuál Kurt Eisner svými demonstracemi během jediné noci vyhnal bavorského krále z jeho paláce. Stačily ale tři měsíce po jeho neúspěšném pokusu o ustavení socialistické vlády, aby zůstal Eisner ležet na jednom z mnichovských chodníků mrtev v tratolišti krve. A to chaosu zdaleka nebyl konec. K hrůze bavorské střední třídy se na tři týdny moci chopila krajní levice, která vyhlásila republiku rad v sovětském stylu, jenom proto, aby se vzápětí nechala smést v obrovské vlně nekontrolovaného násilí jako bandité se chovajícími polovojenskými jednotkami Freikorpsu, jež do země vtrhly zpoza bavorských hranic. Krutosti byly na denním pořádku, páchané všemi stranami. Od té doby se politické kyvadlo v Bavorsku naklonilo silně doprava a země se stala lákadlem pro krajní nacionalisty a potenciální „revolucionáře“, jako byl Hitler se svou protidemokratickou nacistickou stranou. Šlo sice o revolucionáře, ale o revolucionáře jiného typu, o revolucionáře vystupující proti revoluci, o revolucionáře odmítající legitimitu německé republikánské revoluce z listopadu 1918. „Pokud zde stojím jako revolucionář,“ poznamenal později Hitler, „stojím zde současně i proti revoluci a proti [politickému] zločinu.“12 24
Hitler, stejně jako mnozí další představitelé politického života, stojící na pozici radikální pravice, označoval revolucionáře z roku 1918 za „listopadové zločince“. Pro navýsost znechucené příslušníky Frontgemeinschaft – bratrstva frontových bojovníků, kteří za sebou měli dlouhé měsíce a roky bojů v zákopech první světové války – to byli právě berlínští civilisté, kteří jim vrazili dýku do zad. „Na bitevním poli neporaženi“, tak znělo jejich motto. Jedním z jejich hrdinů byl generál Erich Ludendorff, velký stratég první světové války, který se rovněž přestěhoval z Berlína do Bavorska, kde se nechal ovlivnit a okouzlit krajně pravicovými politiky vycházejícími z rasových teorií. Bavorsko se stalo útočištěm i pro kapitána Hermanna Ehrhardta, jednoho z vůdců Kappova puče, po němž toužila berlínská vláda, která ho chtěla nechat uvěznit. Zatímco v berlínských vládách často dominovali sociální demokraté – konzervativními Bavoráky považováni všichni za marxisty –, Mnichov se stal oblíbeným místem völkisch* stran, hnutí, jež vycházelo z myšlenek progermanismu a antisemitského rasismu. Nová konzervativní vláda, vzniklá roku 1920, se stala zastáncem tvrdé linie, když prohlásila, že Bavorsko se stane „baštou pořádku“, ostrovem klidu a serióznosti, místem, kde budou na rozdíl od levičáckého marasmu, panujícího v celém Německu, vládnout pravicové strany. Bavorsko bylo, tak jako ostatně vždy, zemí samotnou pro sebe.
* Termín völkisch se jenom velmi obtížně vysvětluje. Překlad sice zní „národní“ či „lidový“, ale v dobovém kontextu to znamenalo spíše „populistický“, „masový“, „rasový“, „rasistický“, „etnicko-šovinistický“, „nacionalistický“, „komunitní“ (tedy „jen pro Němce“), „konzervativní“, „tradicionalistický“, „nordicko-romantický“, a pokud možno i všechno toto dohromady. Politická ideologie völkisch sahala od víry v německou nadřazenost po až téměř spirituální rezistenci vůči „zlu industrializace a atomizace moderního člověka“, napsal vědec David Jablonsky. Hlavním komponentem ideologie ale je, jak dodává Harold J. Gordon, Jr., vždy rasismus. Poznámka autora.
25
