Přes nejrůznější abnormality v jeho životě jsme dospěli do bodu, od kterého se odvíjejí všechny tradované legendy. Tato první dramatická epizoda se týká básnické soutěže regionálního významu, které se podle všeho zúčastnil a vyhrál ji svou kontroverzní básní. Legenda ji podává takto: Když mu bylo devatenáct, pořádala se básnická soutěž v Jongwolu a on se v ní umístil na prvním místě. Tématem bylo porovnání loajality jakéhosi Čonga, který zemřel, když kladl odpor povstalecké armádě Hong Kjongnäa, se zločinem jakéhosi Kima, který se rebelům vzdal. Jeho báseň byla zvláště tvrdá v odsudku onoho Kima. Jen co se vrátil vítězně domů, dozvěděl se od své ovdovělé matky, že onen Kim v zadání byl jeho vlastní dědeček. Nebyl s to překonat šok, opustil dům a od té chvíle se skrýval za kloboukem z bambusu. Celý zbytek života strávil jako tulák. Považoval se za neloajálního vůči svému dědečkovi, protože ho nazval zrádcem potrestaným nebesy, a proto nikdy nevystavil obličej slunečním paprskům. Klobouk byl znakem jeho provinění. Cítil se jako zločinec, který nemá právo chodit se vztyčenou hlavou. Z hlediska struktury je legenda skvěle vystavěná. Na první pohled je tu jednou provždy a s velkou věrohodností vyřešen bod zvratu, kterým se vysvětluje jeho pozdější toulání. Z toho, co jsme až dosud demonstrovali, je však patrná nesrovnalost mezi legendou a jeho skutečným životem. Na podzim 26. roku panování krále Sundžoa (1826) mu bylo opravdu devatenáct let a je pravda, že se zúčastnil básnické soutěže v jakémsi okrese v provincii Kangwon. Nebyl to ale Jongwol. V té době se mohl věnovat výhradně vlastnímu studiu také díky tomu, že se bratr Pjongha rozhodl zanechat svých ambicí a začal se věnovat pouze obstarávání domácnosti. Rodina tak byla usazenější než kdy předtím a jeho vzdělání výrazně pokročilo téměř ke stadiu zralosti. Rozhodl se zúčastnit této soutěže jako jakéhosi testu pro zjištění stupně své učenosti ještě předtím, než se vydá k malé zkoušce sogwa. Bohužel fakta o celé záležitosti se zásadně liší od legendy od chvíle, kdy na místě soutěže ohlásili téma. „Napište oslavnou báseň na smrt loajálního Čong Siho, náčelníka
okresu Kasan, a odsuďte odporný zločin Kim Iksuna.“ Čong Si, náčelník okresu Kasan, který zde byl jmenován, byl v té době v učeneckých kruzích široce ctěn pro svou loajálnost, když se hrdinsky postavil se zbraní v ruce armádě povstalců vedené Hong Kjongnäem. Zásadní otázkou však zůstává jeho povědomí o Kim Iksunovi, který je v zadání Čong Siho protikladem. Legenda praví, že si přečetl zadání a že ani po odevzdání zkušební básně neměl vůbec ponětí, že je Kim Iksun jeho vlastní děda. Jenže celé neštěstí, jak jsme si ukázali, se stalo, když mu bylo téměř pět, a do té míry ho ovlivnilo, že by musel úplně zapomenout, což by bylo obtížné i pro někoho s úplně katastrofální pamětí. Když vezmeme v úvahu, jak mimořádně byl citlivý, muselo by ho přece – i kdyby matka sebevíc mlčela – napadnout, že existují důvody, proč jeho otec dopadl, jak dopadl, a zemřel mladý na chrlení krve, nebo proč se jeho matka a on s bratry musí stěhovat z místa na místo a nikde nezapustí kořeny. V legendě a její struktuře je nevěrohodný i důraz na určité elementy proto, aby vynikla jeho osobní tragédie. Pokud se domníváme, že od počátku věděl, že Kim Iksun byl jeho děda, mohl v básni formulovat svůj vnitřní konflikt s tímto vědomím. To se ovšem nehodí do konstrukce dramatického obratu, jak ho známe z legendy. Od chvíle, kdy si přečetl zadání, které bylo zavěšeno vysoko na zdi hlavní síně budovy, ve které se soutěž odehrávala, až do chvíle, kdy odložil štětec a opustil místo, což trvalo půl dne, necítil nic než koncentrované utrpení a napětí, které musel po celý dosavadní život snášet. Nutně se v něm svářily koncepty dvou základních pilířů morálních hodnot, loajality vůči panovníkovi a oddanosti vůči rodině, na které lidé jako on přísahali. Konkrétně se musel rozhodnout mezi touhou po sociálním vzestupu a nadějí na návrat do původního postavení na jedné straně a svým vlastním citem pro to, co je morálně správné, na straně druhé. Tak dospěl k instinktivnímu upřednostnění prvního. Ve chvíli, kdy spatřil jméno svého dědy, jako by ochrnul a bylo mu na omdlení. Nebylo to víc než téma soutěže lokálního významu, nicméně mu jasně ukázalo, že systémová zloba se s postupujícím časem nezmírnila a že vystavěla vysoké věže bránící mu v návratu. Do
budoucna to znamenalo, že může potkat stejnou zlobu a stejné věže u malé zkoušky sogwa i velké tägwa. „Ještě to neskončilo. Možná můj den nikdy nepřijde,“ mumlal si s hořkostí. Nakonec se mu rozum po chvíli nepopsatelné paralýzy a divokých emocí vrátil. Jako opilý se vztyčil a chystal se opustit místo soutěže. Nic z toho není potvrzené, ale jeho mysl se až do té chvíle nepochybně ubírala cestou obecně přijímaných konvencí. Než si posbíral své psací potřeby, cosi ho náhle přinutilo zaujmout opačné stanovisko. Později se mu pořadí událostí v paměti pomíchalo, ale v ten moment zřejmě převážila logika nad emocemi. Před očima mu vyvstala matčina tvář a v uších mu zazněla její plačtivá žádost: „Jsi jediný, kdo mi zůstal. Jen ty můžeš rodinu znovu pozvednout.“ K tomu se přidal ještě jeden silný argument: Jak mohu odejít po tolika letech studia? Je to jen venkovská soutěž s nevelkými důsledky. Mohu se vzdálit, ale to samé mě čeká u malé i velké zkoušky. A sen o návratu do našeho bývalého domu v hlavním městě se stane jen beznadějnou vizí…“ Vybavil si svou mladou ženu, která ho na odchodu mlčky provázela pohledem. Svého staršího bratra, který přišel den předtím domů s brunátným obličejem a hodil mu šňůru peněz: „Jsem člověk, co se brzy rozhodl nikdy se nedívat na strom, na kterej se nedokáže vyšplhat. Ty utrácíš čas už hodně let těmahle věcma, bude lepší, když to zkusíš. Jen od toho moc nečekej. Uteklo dost vody. Myslíš, že nám teď už daj šanci? Jestli se ti to nepovede, vrať se rovnou domů, vždycky se můžeme zařídit tak, že si uděláme trh nebo si obděláme půdu. Pokud nedosáhneš toho, co si přeješ, nech to na příští generaci. Když se padlá rodina vzpamatuje ve třetí generaci, není to ještě tak dlouhá doba…“ Bratr pracoval jako námezdní dělník. Někdy také prodával dříví. V posledních letech ho bavilo obchodování. Na trhu získal docela slušnou pověst jako úspěšný zprostředkovatel. Poslouchal, co mu říká, ale absolutně s ním nesouhlasil. Teď ho ale bratr s matkou přiměli v soutěži zůstat. Usadil se zpátky na své místo. Myšlenky se mu tentokrát v hlavě
rozběhly chladně a logicky. Princip loajality k panovníkovi, základ společnosti; princip oddanosti vůči rodičům, základ pokrevního příbuzenství. Byly stejně zásadní pro všechny, kdo je posuzovali. Dát jednomu přednost bylo absurdní. V případě přednosti měla existovat nějaká kritéria. Kritéria, která by stanovovala, co je dobré, a co ne. Jestliže postavím synovskou oddanost nad loajalitu vůči panovníkovi, neznamená upřednostnění pokrevnosti logicky redukci člověka na úroveň zvířete? Dědečkova volba byla chybná nejen v očích státu, ale i v obecné rovině. Ve výsledku znamenala vyloučení ze společnosti jako takové. Dědeček přestal existovat ve chvíli, kdy byl odsouzen. Ztratil svou identitu nejen tím, že ho odsoudilo právo, ale i společenská morálka. Dalo se vůbec mluvit o tom, že existuje, třebaže na základě morálky založené na pokrevnosti? Ne. Děda přestal existovat i zde. … V krátkém okamžiku se mu v hlavě narýsovalo logické východisko. Jak jednou nabraly myšlenky směr, jeho mysl se nastavila a pokračovala automaticky poměrně slušnou rychlostí. Výjimečná paměť mu sloužila nejen jako skladiště nahromaděných vědomostí, ale také pro verbální dovednosti, které neměl o nic slabší než paměť. Obojí nakonec informace strukturovalo a dávalo jim logiku. Přidával další důvody, proč by bylo špatné odejít. Ty se pomaličku skládaly pozitivním směrem k argumentům, proč musí zůstat. Nakonec převážily natolik, že přestal váhat. Budu psát. Ne o tom, že oddanost vůči rodičům je jedním z nejvyšších morálních principů naší doby, ne o svém dědovi Kim Iksunovi. Budu psát o právu jedné generace soudit chybnou volbu generace předchozí. Budu řídit štětec objektivně a soudit nenapravitelné činy minulosti, ať dobré či špatné. Když si v hlavě všechno uspořádal, připravil si v klidu základní myšlenky a přitom roztíral tuš. Jeho studium, věrné ideologickým kořenům, mu komplikovalo první verše, kterými v básni otvíral téma: Kim Iksune, vyšel jste z rodu po generace věrných poddaných,
kníže Čong jen z nižších úředníků. Teď jste však vy jako Li Ling, co vzdal se barbarům, vznešený Čong si vysloužil hrdinské jméno, rovný je Jüe Fejovi. Básník není s to potlačit svůj hněv, u podzimních vod si pohrává s mečem, zpívá hořkou píseň. To město Sončchon vám věřilo, odedávna je bránili generálové, měl jste je bránit i vy. Mělo snad na to menší právo než Kasan? Když dopsal až sem, začal znovu velebit Čong Siho, aby vytvořil kontrastní efekt. Lu Čung-lien nebyl jediný, kdo podporoval Čou, mnozí byli stejní, jako Ču-ke Liang, a pomáhali Chanům. My máme věrného Čong Siho, co zemřel, když postavil se vichru s holýma rukama. Starý loajální poddaný z Kasanu, jehož význačné jméno září jasně do daleka v podzimním slunci. Jeho duše se vrací do jižní hrobky vytvořit pár s Jüe Fejem, jeho kosti se vypraví do severních hor složit se po bok Po-iho a Šu-čchiho. Poté zatnul zuby, naostřil štětec a pustil se do svého děda Kim Iksuna: Toho roku byly zprávy ze severozápadu truchlivé, každý se ptal, z jakého domu byl ten úředník. Odpověď zněla, že z mocných Kimů z Čangdongu, jméno, jehož druhá slabika „sun“ se šeptala po celém hlavním městě. Taková rodina se jistě těšila obrovské milosti panovníka, povinnost žádala nepokleknout před milionem nepřátel. Mohou snad někdy vody Čchongčchongangu odplavit všechny ty vojáky, koně, kterým jste velel? Kam jste dal pověsit všechny ty pevné luky
z celé mocné pevnosti? A táž kolena, která měla přístup přímo ke králi, poklekla před zrádcem na severozápadě. Jak může taková duše kdy odejít ke Žlutým pramenům? Na místo, kam jako první patří zesnulí panovníci. 1 Během psaní mu vstoupily slzy do očí. Byly to ovšem slzy jeho vlastního morálního pobouření. Někde hluboko uvnitř měl na dědu zlost a vztek. To dědečkova špatná volba byla tou prvotní příčinou celého dlouhého období neštěstí, které musel on, jeho rodiče a bratři snášet. Byla to ideologie, na které postavil své odsouzení, ale zároveň mu posloužila jako ospravedlnění jeho osobního prožitku. Tiše setřel slzy a pustil se do závěrečné části. V té chvíli byla jeho zlost zákeřnější než kdy jindy. Přemohla i krev proudící v jeho žilách, a vzplanula jako požár. Pokud duše jeho děda měla nějaké srdce, byly poslední řádky ostřím meče mířícím cíleně přímo do něj. Jste člověk, který zapomněl na rodiče, zradil panovníka. Jen jedna smrt je příliš lehká. Zasloužíte jich tisíc. Víte, jaký je zákon v Jarech a Podzimech: bezectný skutek navždy bude zapsán v naší historii. Báseň odevzdal dohlížejícímu úředníkovi, opustil zkouškovou místnost a byl přesvědčený, že jednal správně. Stejně tak se cítil, když pil v blízké hospodě a čekal na výsledky. Neměl ani strach, že by snad porušil morální pravidla. Žádný stín provinění. Srdce mu bušilo jako generálovi, který očekává zprávu o vítězství, a v duchu si přeříkával řádky své básně. Je pravda, že během čekání občas propadl bolestným chvilkám sebezpytování. Zaháněl je, jak uměl nejlépe, protože si nebyl jistý, zda jeho rozhodnutí nebylo způsobeno příliš silnou touhou po vzestupu, které obětoval morální principy a pokrevní vztahy. Nezkoušel přetnout 1
Všechna jména, která Kim Pjongjon použil v textu básně, jsou notoricky známé postavy z čínské historie symbolizující buď věrnost, anebo naopak zradu.
pouta svazující jej s dědečkem tak, že si záměrně vykreslil věci horší, než byly, a že jeho skutečným cílem bylo osvobodit se od pocitu prvotního hříchu, který ho tak dlouho pronásledoval? Anebo ještě hůř, nehrál špinavou hru se společností a neprodával svého předka výměnou za shovívavost? Na všechny tyto otázky a pochybnosti dokázal najít věrohodnou a negativní odpověď. Ostatně proč nepředpokládat, že to byla pravda, kdo by ho mohl obvinit? Kvůli dědečkovi, jehož tvář si nedokázal ani vybavit, musel zaplatit v životě už dost vysokou cenu. Dědečkův duch do mě vstoupil skrze mého otce ještě předtím, než spáchal ten zločin. Nicméně celé dětství jsem měl zkažené právě na základě pokrevní příbuznosti, která nebyla nikdy prokázána, protože nebyla ani zkoumána. Jsem tedy v právu, když ji odmítám… Co ještě opravdu nikdo nebral v úvahu, byly jeho pocity, když se doslechl, že se v soutěži umístil jako první. K místnosti, kde se vše odehrávalo, se vrátil za soumraku. Brána už byla zavřená. Byl netrpělivý. Zeptal se tedy nějakého člověka, který výsledky četl, kdo zvítězil. Člověk vyslovil jeho jméno a dodal: „Ta jeho báseň je opravdu dobře napsaná. Nezáleží na tom, jak ostrá je, ale tahle je jako meč, který by zabil mrtvého ještě jednou. Jestli má někde potomky, musí je to velmi bolet.“ Ve skrytu duše si myslel na vítězství, ale v tuto chvíli ho místo štěstí přepadlo dosud nepoznané podivné chvění. Pancíř vlastní obhajoby, v němž strávil půl dne a který se zdál být dostatečně neprůstřelný, se dal snadno promáčknout a bolestně zasáhl jeho citlivé srdce básníka. V případě takové soutěže se nekonalo hlučné procesí s květinovým ceremoniálem jako pro vítěze státních zkoušek, ale i tady se s nějakou slavností počítalo, s čímsi adekvátním venkovské básnické soutěži. Místní učenci uspořádají oslavu pro vítěze a další v pořadí, budou gratulace a přijme je místní úředník. Původně byl rozhodnutý v případě vítězství odhalit svou totožnost a ukázat svůj talent a učenost v celé kráse. Měl to být počátek vztahů, které dosud nezažil, vztahů, které mu mohly posloužit jako výtečný odrazový můstek pro jeho další kroky. Ale jedna náhodná poznámka,
kterou utrousil místní učenec o jeho úspěchu, jeho sebevědomí absolutně zadusila. Co mu dosud nebylo jasné, ale čeho se teď začal bát, byly otázky po jeho původu. Nebyl si už tak jistý, že by dokázal obhájit logiku, která ho přivedla k tomu, aby neupřednostnil běžně preferovanou oddanost vůči rodičům. Nakonec se rozhodl neukázat se toho večera před porotci. Našel zapadlou hospodu a pustil se do pití. Právě kvůli své náhlé změně přístupu k celé věci. To, čeho se obával, že by mohlo nastat, a čemu se chtěl vyhnout, ho bohužel dostihlo v této hospodě. Právě přemýšlel o rozhodnutích, která učinil během dne, s nevysvětlitelnou a stále rostoucí hrůzou. Možná ji způsobilo přehnané nadšení, které pocítil, když se během soutěže postavil tolika protivníkům. To totiž vyprchalo, když vlivem alkoholu ztratil svůj pocit sebeuspokojení. V tu chvíli vstoupil jakýsi host. „Řekněte mi, mladíku, nezúčastnil jste se náhodou té dnešní soutěže?“ Příchozí vešel do hospody, kde seděl sám, a zároveň s otázkou se bez pozvání, zato s milým úsměvem uvelebil u jeho stolku. Vypadal jako poutník, oblečený byl do hrubších neformálních šatů. Byl tak o deset nebo více let starší než on. Nedělalo mu potíže s někým mluvit a neměl ani přes své omezené prostředky problém sdílet s ním stůl. Ještě než si vzal nabízený pohár s alkoholem, se pocestný představil. Jmenoval se Nodžin a pocházel z oblasti Kwanso. Tato otevřenost si žádala stejnou reakci. On však raději řekl, že je Kim ten a ten z Jongwolu. Osobní jméno si vymyslel. „Pane Kime,“ zeptal se ho Nodžin po chvíli popíjení na jeho účet. „Nezdá se vám to, co se dnes stalo, dost zvláštní?“ „Co myslíte?“ „Ten vítěz, Kim Pjongjon. Proč se až do soumraku nepřišel ukázat porotcům?“ V té chvíli mu srdce začalo nesmyslně bušit a muset vynaložit úsilí, aby skryl své rozechvění.
„Možná nějaká naléhavá záležitost.“ „Ať byla jakkoliv naléhavá, stát se vítězem soutěže na malém městě není jednoduché.“ Nodžin se zdál být nespokojený a dodal: „Nechápu, jak se může takový talent skrývat v bohem zapomenutém kraji. Víte, byl jsem tak zvědavý, jak vypadá člověk s takovými dary, že jsem čekal víc než dvě hodiny, abych se s ním seznámil hned po vyhlášení výsledků.“ „A vy jste četl jeho báseň? Byla tak úžasná?“ „Učenec nemůže být dobrý jen v psaní vlastních věcí. Musí umět posoudit i věci druhých. Jestli jste se dnes zúčastnil té básnické soutěže, jak jste říkal, musel jste přece tu báseň číst také, ne?“ Když ho takto téměř vyplísnil, vyprázdnil Nodžin pohár a zavřel oči. Zřejmě se chystal cosi zpaměti odrecitovat. Po chvíli ticha začal deklamovat. Nebylo to nic jiného než jeho vlastní text. Nodžin s překvapující přesností přerecitoval celých šestatřicet řádků dlouhé básně, aniž vynechal jediný znak. Jedním z nejvýraznějších pocitů básníka, který v životě zažije, bývá právě chvíle, kdy slyší poprvé svou báseň z cizích úst. V tom nebyl výjimkou. Poslouchal pozorně, se zatajeným dechem, dokud Nodžin neskončil. Byl sice zmatený a velmi rozpačitý, ale stejně velkou radost měl z potvrzení vlastního úspěchu. Nodžin skončil a znovu rozvedl svůj obdiv: „Jsem člověk, který se živí skládáním formálních básní. Ale dnes poprvé jsem takto ohromený. Pozorujete stádo křupanů a najednou vám na hlavu vylijí studenou vodu. Jak vidíte, ta báseň je v dokonalé harmonii s principy nebes a přírody, ale dotýká se i základních principů vládnutí a morálky.“ „Nepřeceňujete toho smělého mladíka? Zásady formálních básní jsou přece obsaženy v celé tisícileté čínské tradici… Nemůže být těžké je napodobit.“ „Nesouhlasím. Formální báseň má množství podob a možností zobrazení. Je to tak už odedávna. Ale některé básníky lidé prostě milují. Mohu se plést. Věřím však, že jméno Kim Pjongjon se brzy stane známé
všem.“ Byl Nodžinovi vděčný. Na druhé straně mu bylo trochu nepříjemné jen tak sedět a poslouchat, jak Nodžin pokračuje ve velebení jeho básně. Jeho názory se tak lišily od toho, co hlásali běžní učenci. Proto ho začal zajímat také Nodžin samotný. „Jsem jiný než ti, kteří mají vysoké ambice při studiu. Když jsem byl mladý, chtěl jsem, aby mi říkali, že mám talent. Ale jak už jsem vám říkal, narodil jsem se na severozápadě. To znamená, že jsem předem vyloučený jako adept na veřejný úřad. I kdybych byl sebevíc učený a talentovaný. S tím se nedá nic dělat. Mimoto, státní zkoušky nejsou to, čím se tváří. Strávil jsem deset let tím, že jsem se jich účastnil. Zbytečně. Jen jsem ztrácel čas. Teď prodávám formální básně, které píšu pro syny bohatých rodin. Když mě to otráví, vydám se po zemi, jako třeba teď. Léta ale utíkají a já se právě chystám domů a přemýšlím o tom, že bych si někde blízko otevřel školu jako zdroj živobytí.“ Poněkud baladická odpověď na jeho otázku. Až do této chvíle hovorný host zmizel a najednou tu seděl nad alkoholem s nešťastným učencem, kterému se blížila čtyřicítka. Nodžinovo vyprávění o vlastním neštěstí způsobilo, že se mu srdce otevřelo. Dílem to způsobil alkohol, ale i úděl lidí ze severozápadu v něm probudil pocit spřízněnosti v intenzitě, jakou ještě předtím nezažil. „Teď mě napadlo… jestli má Kim Iksun žijící potomky, jak si myslíte, že na ně ta báseň může působit?“ Konečně se dotkl tématu, kterému se předtím tak úporně snažil vyhnout. Nodžin byl už ale dost opilý. Nijak zvlášť se nerozmýšlel a prohlásil: „Bude je to bolet, jak jinak. Ale za to ten básník nemůže.“ „A co kdyby… Kdyby ten Kim Pjongjon byl potomek Kim Iksuna?“ „Nesmysl. To je moc i na opilecký vtip.“ Nodžin to tentokrát vyslovil přesvědčivě, i když stopy alkoholu na něm byly znát. Jenže u něj věta způsobila obrácený efekt, prohlášení ho naladilo bojovně a hádavě. Chtělo se mu říct někomu pravdu, úplně se odhalit. „A proč by ne? Kim Iksun byl zrádce. Je přece povinností poddaného
odsoudit zrádce…“ „To nelze. Sebekultivace je základem státu; loajality vůči panovníkovi ale není možné dosáhnout bez pěstování oddanosti vůči rodině. To učil už velký mudrc, Konfucius.“ „A porušení oddanosti vůči otci, který sešel z cesty, je tedy správné?“ „Taková možnost neexistuje. Pokud jste svým původem učenec, musíte znát velkou oddanost vůči rodičům, kterou prokázal král Šun. Jeho otec, navedený macechou, ho mnohokrát odhodil do jeskyně, aby tam zemřel. A postavil se mu Šun? Ani jednou. Dítě nemá právo soudit činy svých rodičů.“ Zdálo se, že Nodžin zcela vystřízlivěl. Navíc začal jevit známky podezření, o co tu vlastně jde. Jenže on teď nechtěl přestat. Naopak. Rozhodl se a začal vybalovat své myšlenky, které si promýšlel celý den. „Takže v oddanosti není na prvním místě země, ale rodiče?“ „Ani tohle není správně. Loajalitu prokazujeme zvykům a systému, oddanost konkrétním osobám. Lidé jsou na prvním místě, až potom zvyky a systém.“ „Ale lidé stejně nakonec žijí pod tlakem systému.“ Zde se už poddal dlouho potlačovaným emocím. Myslel si totiž, že se ocitli v tom nejdůležitějším bodě. Možná to bylo pod vlivem dlouhého a nadměrného pití, možná ho přepadl pocit viny. Najednou měl dojem, že je Nodžinovi jasné, co udělal. Chtěl po něm vysvětlení a sám se třásl na to, aby mu ho mohl podat. Byl to konec jakékoliv klidné diskuse. Po několika slovech sevřel Nodžin rty v údivu a pochybnosti, zatímco jeho naléhavý hlas vytryskl, jako když se protrhne přehradní hráz. Vysvětloval, proč mají potomci Kim Iksuna morální oprávnění spílat svému předku. Byly v tom všechny jeho rozporuplné emoce, které se mu po léta honily hlavou a které vzplanuly plnou silou toho dne během soutěže, předtím než se chopil štětce. Nodžin na něj zíral v chladném ohromení. Pozorně poslouchal slova naplněná potlačovanou sebelítostí. Až když nářky přešly ve zlobu, zeptal se, stále ohromený, jako by se teprve probouzel ze snu: „Vy chcete říct…, že vy…?“
„Přesně. Jsem Kim Pjongjon, vnuk Kim Iksuna. Co je špatného na tom, že jsem složil tuhle báseň?“ Nodžinův obličej se zkřivil směsí různých pocitů. Jenže on byl ve stavu, kdy se zaobíral vlastními emocemi a neměl čas věnovat pozornost této změně. Byl v jakémsi vytržení a neohlížel se kolem dokola. Byl pohlcený chrlením svých slov, která v něm dřímala tak dlouhou dobu, že jakoby je nepromýšlel jen tento den, ale odjakživa. „Dokázal byste si představit život, který vedl takový Kim Pjongjon? Dokážete si představit, co to je být potomek zrádce? Teď před chvílí jste řekl, že člověk má přednost před zvyky a systémem. Ale víte vy snad, jak bídně jsou nuceni žít takoví jako já? Nemáte potuchy, jak podlá a vytrvalá je pomsta systému vůči těm, kteří ho zradili.“ Začal ze sebe sypat nejrůznější omluvy svého jednání, vyzbrojen logikou svých emocí. Jen aby obhájil, co udělal při soutěži. Nebyl schopný sledovat Nodžinův výraz a jeho čím dál ledovější úsměv, který se mu objevil na rtech. Byl zcela v zajetí slov, která se změnila ve vlastní obhajobu. Nevěděl ani, že mu po tvářích stékají prameny slz. „Stačí. To úplně stačí. To je tak příšerné, že už nechci slyšet víc!“ Nodžin vzal prázdný pohárek a udeřil jím o roh stolku. Přerušil tak proud jeho slov. Žalozpěv právě neústrojně bloumal mezi matčinými sny, vlastní depresivní budoucností a vzpomínkou na jejich bývalou slávu. Náhle se cosi podobného studenému větru dotklo jeho čela. Přišel znovu k sobě. Nodžin sedící naproti němu už nebyl ten poutník z počátku dnešního večera. Ten, který si u něj vyžebral pití. „Vyplýtval jste mnoho slov na svou obhajobu, ale teď je mi jasné, proč jste to všechno udělal. Vy jste zradil svého dědečka jen proto, abyste se co nejrychleji vrátil do svých zlatých let, ke všemu tomu pěknému oblečení a jídlu! Kdybych vás ještě chvíli poslouchal, musel bych si umýt uši několikrát po sobě, takže dost, odcházím.“ Nodžin mluvil chladně, s povýšeným tónem staršího. Přehodil přes sebe kabát a vstal. Zíral na něj zaskočený tou nečekanou změnou. Nodžin nebyl přehnaně vysoký, ale nyní byla jeho tvář nějak podivně vzdálená, jako by na něj nemluvil odsud.
Příčinou bylo to, co se stalo předtím. Co Nodžin řekl a co mu došlo až teď. Slova ho udeřila jako železná hůl. Nodžin si obouval slaměné sandály a balil svůj ranec. Už byl na odchodu u vrátek hospody. Sledoval jeho odchod s tlukoucím srdcem, se srdcem plným bolesti. Nodžin se zastavil za vrátky, vzhlédl k nočnímu nebi posetému hvězdami a hlasitě pronesl, snad sám sobě: „Deset let si takhle vyžebrávám pití. Napříště musím dávat větší pozor, s kým piju. Děda prodal panovníka, aby zachránil svůj ubohý život. Teď vnuk spěchá prodat svého dědečka, aby si koupil pocty. To snad raději pít kravské chcanky než zahánět žízeň chlastem od takového krvezrádce.“ Slova ho udeřila. Hruď měl jako sežehlou. Pevně ji svíral rukama. Zvedl se mu žaludek a cosi zvrátil. Překvapeně se zadíval na svůj potřísněný kabát. Zjistil, že je to chuchvalec jasně rudé krve.