PØES. Lékaři bez hranic Médecins sans frontieres (MSF) Stačí uprchlíkům jen jeden den? Srí Lanka. Podivné oslavy konce války Představujeme: Vietnam

P E PØES ročník II / číslo 3

ce ky h r sud st d o e n pø t e j s o lh i an

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2005

cena 10 Kč

é (MSF) Ô Podivné oslavy konce války Ô Lékaři bez hranic – Médecins sans frontieres jen jeden den? Ô Srí Lanka Ô Představujeme: Vietnam Ô Stačí uprchlíkům uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2005

Milé čtenářky a milí čtenáři časopisu PŘES! Děkujeme Vám za Vaši přízeň a podporu, kterou nám poskytujete tím, že si čtete námi vydávaný časopis a že nám posíláte své reakce na jeho obsah. Uvědomujeme si, že PŘES není profesionální periodikum, že ani většina redakce či přispěvatelů nejsou profesionální novináři, a že tedy časopis může vykazovat některé formální nedostatky. Přesto jsme přesvědčeni, že jeho obsah poskytuje zajímavé informace a zprostředkovává podnětné názory k tématu, o kterém se dle našeho názoru příliš nemluví. Časopisem PŘES se snažíme tuto situaci měnit. Přestože celý časopis dělají dobrovolníci a dobrovolnice a redakce nemá jediného zaměstnance, autoři a autorky nejsou za své příspěvky do PŘESu nijak honorováni, je další vydávání časopisu závislé na financích, které na jeho vytištění získáme. Vydávání tohoto časopisu je dotováno z prostředků grantu Evropské unie. Díky němu jsme si mohli dovolit úvodní čísla časopisu prodávat za zaváděcí cenu 5 Kč/ks. Náklady na vydání jednoho čísla časopisu se však pohybují okolo 15 Kč/ks. Chceme-li tedy časopis vydávat i v budoucnu, musíme jeho prodejní cenu alespoň zčásti přiblížit ceně reálné. To je také důvod, proč III. číslo PŘESu stojí 10 Kč a roční předplatné se zvýšilo na 100 Kč (zčásti i kvůli zdražení poštovného). Dosavadním předplatitelům zůstává cena původní. I tak je cena časopisu dotovaná a můžeme si ji dovolit jen díky těm, kteří nás podporují. Věříme, že ani zvýšená cena časopisu Vás neodradí od jeho zakoupení a čtení. Těšíme se i na Vaše názory, příspěvky a podněty k podobě a obsahu časopisu. Za redakci Milan Štefanec

ÂBáječně sami... Na slavné renesanční mapě Daniela Deneckera z roku 1577 je Evropa alegoricky ztvárněna v podobě ženy a jednotlivé země pak symbolicky představují části jejího těla. Čechy jsou zobrazeny jako její srdce. Vnímání Čech jako srdce Evropy nebylo dáno jen pouhou zeměpisnou polohou, ale snad ještě více tím, že v době vzniku mapy – ale nejen tehdy – byly skutečnou kulturní křižovatkou. Vždyť už v raném středověku, když se jich už předtím na sklonku starověku alespoň dotkla bota římských legionářů, ještě před vznikem prvních státních útvarů na jejich území nebo jen nedlouho poté, sem doputovaly misie italské, irské, bavorské i byzantské. V raném středověku se české země na čas staly dokonce jakýmsi mostem mezi západní latinskou a východní byzantskou kulturou. Záhy po založení prvních obchodních osad a měst se zde začali usazovat Židé a nedlouho po nich v rámci velkorysých středověkých kolonizačních programů i Němci. Všichni noví příchozí sem přinášeli dovednosti, pokročilejší technologie, vědění i svou vlastní kulturu. Navzdory všem peripetiím našich pohnutých dějin (a nebo možná do určité míry i díky nim) existovala bezmála do poloviny 20. století na našem území mnohonárodní kosmopolitní společnost. Několikrát ve svých dějinách se tato společnost stala skutečným srdcem Evropy. V Praze Karla IV. se rozhodovala evropská politika, na dvoře Rudolfa II. byly nejen shromážděny kulturní poklady nevyčíslitelné hodnoty, ale zároveň se zde sešly nejotevřenější hlavy tehdejší Evropy. Díky tomuto po staletí budovanému a udržovanému klimatu se právě zde zrodili a někdy i žili a pracovali lidé jako Bernard Bolzano, Gregor Mendel, Gustav Mahler, Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Siegmund Freud, Edmund Husserl, Ernst Mach, Kurt Gödel. A díky témuž tolerantnímu klimatu zde později našla útočiště společenská i kulturní elita e předrevolučního carského Ruska a nacisty zadušené výmarské republiky včetně takových nic ky a hr sud t bratří Mannů... Mnozí z nich by se možná dostali do rozpaků, kdyby se jich někdo zeptal na s ed jejich národnost, zato civilizovaní lidé na celém světě se dodnes nedostanou do rozpaků, pø tejno s o když se jich někdo zeptá na jejich dílo. Problémy by s tím možná měli jen mnozí současní h l Češi, neboť je jasné, že většina z výše jmenovaných by jen stěží mohla v anketě o největšího Čecha konkurovat hokejovým hvězdám, zlatým slavíkům či barovým hvězdám ze soutěže Čtvrtletník PŘES vydává o superstar. Navíc mnozí z nich byli kulturně spojeni se „zpuchřelou“ habsburskou monarNEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ, Údolní 44, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, chií, na niž se každý správný Čech obrozensky čítankově dívá jako na dobu poroby a třistae-mail: [email protected], http://www.nesehnuti.cz. letého úpění, nevěda už, že nebýt jejího liberálního a tolerantního prostředí, moderní česká společnost by možná ani nevznikla. Ve 20. století se tu totiž mnohé změnilo. Nejdříve za Názory přispěvatelů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce horlivé spolupráce některých a lhostejnosti mlčící většiny byli vyhlazeni Židé, poté za vydatani vydavatele. né spoluúčasti nadšené většiny vyhnáni Němci. Dílo tisíciletého soužití vzalo za své. Jistě nejen u nás, ale prakticky v celé střední Evropě. „Aspoň máme po problému,“ dodnes říkají Redakční rada: cynikové. Zajisté. Ale chce to ještě dodat – rovněž tak po technologické vyspělosti a ekonoHana Fejfarová, Jiří Koželouh, Lubor Kysučan, Zuzana Šilhanová, Milan Štefanec mické prosperitě, jakou v našich zemích vytvářeli pracovití a přičinliví sudetští Němci a podnikaví Židé. Skutečně největší je ovšem ztráta kulturní a lidská. Po druhé světové válce Rediguje: jsme v Čechách zůstali poprvé v našich dlouhých dějinách sami se sebou, se všemi svými Milan Štefanec malichernostmi a frustracemi, bez možnosti sebereflexe, jakou obvykle nabízí soužití s jinými kulturami. Zahleděni sami do sebe jsme ještě více než kdy předtím začali oscilovat mezi Sazba a typografická osnova: mindráky a bohorovnou spokojeností. A soužití s Romy, kteří zde zůstali jako jediná výzva Dušan Rosenbaum k překonání naší sebestřednosti, se stalo hořkou karikaturou, jaká má jen stěží v Evropě Jazykové korektury: obdoby. Není jistě náhodou, že skoro žádný další Kafka ani Mendel se zde už nenarodili Radim Ošmera a pokud ano, tak v lepším případě rychle vzali nohy na ramena a nebo v tom horším byli nemilosrdně umlčeni. Na takovémto dusném a zapšklém dvorku se velmi snadno a bez Grafické korektury: odporu ujala komunistická tyranie, která ze srdce Evropy učinila nejzápadnější gubernii Radim Ošmera despotického asijského impéria. Impérium i komunismus odvál čas a jeho vlastní slabost, bohužel dvorek zůstal. A rozdělení československého státu pak naši osamělost a izolovanou Přepis textů: malost jen dovršilo. Třebaže dnes už i institucionálně a politicky se tento dvorek stal součáHana Fejfarová stí Evropy, mentálně ustrnul kdesi hluboko v minulosti mezi 25. únorem (respektive už Fotografie na titulní straně: 8. květnem) a 17. listopadem. Když už se nám tak úspěšně podařilo zbavit problému, přece Petr Jelínek - chlapec ze slumu na okraji jednoho z mnoha si nebudeme na nějaké nové zadělávat, říkají si asi naši populističtí politikové s doktoráty kanálů v Saigonu (Hočiminově městě) vytahuje předměty, práv a filozofie. A tak cizinci, kteří v této zemi byli ještě před válkou přijímáni s otevřenou které by mohl upotřebit. náručí, jsou dnes odháněni od našich domácích prahů, kde je jakákoliv jinost jen na závadu. Zchudlá a naštvaná postkomunistická společnost bere na milost nanejvýš tak ještě čínské Registrace: fast-foody a vietnamské stánky, protože se tam lze levně najíst a dobře nakoupit, a pak MK ČR E 15578 ukrajinské dělníky, které lze zase dobře oholit. Tímto však náš zájem obvykle končí, běda Tištěná verze: ISSN 1214-9640 když po nás nějaký cizinec něco chce, třeba azyl, pomoc v nouzi, podanou ruku za situace, On-line verze: ISSN 1801-0296 kdy mu v jeho zemi rodný dům spálila válka. Cizinecká policie a státní úřady ho hned odkážou do těch správných mezí. Když už s nimi nemáme soucit, proč ale nemyslíme aspoň Vyšlo díky projektu uskutečněného na sebe a nepoučíme se z vlastních dějin? Což nám opravdu nedochází, že země, jejíž obyvas podporou Evropské unie. telé chtějí být na svém dvorku jen sami, je v dnešním globalizovaném a propojeném světě Obsah tohoto projektu nemusí vyjadřovat stanovisko předurčena k zchudnutí ekonomickému i duchovnímu a beznadějně odsouzena k tomu, aby Evropské unie či Národní agentury ani nezakládá odpovědnost z jejich strany. se stala nikoliv srdcem, ale podstatně jinou částí těla, která se ve slušné společnosti zrovna nevystavuje na odiv a o níž se ani moc nemluví… Vytištěno na recyklovaném papíře. Lubor Kysučan

PØES

1


ÂStačí uprchlíkům jen jeden den? U příležitosti 50. výročí přijetí Úmluvy o postavení uprchlíků (1951) rozhodlo Valné shromáždění OSN roku 2001, že 20. červen bude na celém světě připomínán jako Světový den uprchlíků. Ještě před tímto jeho rozhodnutím však byl tento den řadou zemí označován jako Den afrických uprchlíků. Je to příznačný vývoj, neboť právě africký kontinent má největší počet dlouhodobých uprchlíků. Světový den uprchlíků si však připomínají lidé po celém světě. (Zajímavé je, že vedle OSN např. i katolická církev slaví „Světový den nomádů, kočovníků, vystěhovalců a uprchlíků“, a to 16. ledna.) A proč tolik povyku kolem uprchlíků? Například proto, že podle statistik UNHCR (Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN) bylo na světě v loňském roce více než 17 miliónů uprchlíků, kterým tato instituce poskytuje pomoc (podle odhadů této instituce je však celkový počet uprchlíků na světě o několik miliónů vyšší). Stále zvyšující skupinou uprchlíků (tvoří druhou nejpočetnější) jsou tzv. vnitřně přesídlené osoby, tedy oběti občanských válek a vnitrostátních konfliktů. Na rozdíl od uprchlíků, kteří jsou přijímáni v jiné zemi, než je jejich země původu, nebývá vnitřním přesídlencům většinou poskytnuto přístřeší, jídlo ani bezpečí. Jsou režimem v zemi, kde přebývají, považováni za teroristy či nepřátele státu (např. Čečenci na území Ruské federace). I z hlediska mezinárodního práva je pro ně zajištěna jen minimální ochrana, neb mezinárodní dohody, jakou je například ženevská Úmluva o právním postavení uprchlíků, se v případě vnitřních uprchlíků aplikuje jen velmi těžko.

Když v dnešní době přijde řeč na otázku uprchlictví, začne většina evropských politiků varovat před rostoucí migrací, před zaplavením Evropské unie uprchlíky, válkami kultur, rozhovoří se o nutnosti zvýšit ochranu hranic, o zpřísnění azylové procedury apod. Tato často až xenofobní rétorika je však v rozporu s údaji UNHCR, které uvádí, že počet žadatelů o azyl ve vyspělých zemích svě-

požádalo v ČR o azyl jen 951 osob. Přes tato čísla dokazující, že žádná „záplava migranty“ nehrozí, stále někteří státní představitelé i zástupci moci soudní prosazují další zpřísnění české azylové politiky a znesnadnění uprchlíkům v ČR získat azyl. Stejně tak média se nezřídka předhánějí v přinášení informací o možných negativních jevech, které cizinci do české kotliny přinesou. Tyto jevy

Byvalý sovětský lázeňský komplex v městě Naftalan, osídlený již více než 10 let ázerbájdžánskými uprchlíky z Náhorního Karabachu. Foto: Milan Štefanec

ta klesl v roce 2004 o 22 procent, což je nejnižší úroveň od roku 1988. Počet žádostí o azyl klesl ve všech vyspělých zemích v EU o 19 procent, v Severní Americe o 26 procent, v Austrálii a Novém Zélandu dokonce o 28 procent. V České republice je tento pokles ještě markantnější. V roce 2004 požádalo v ČR o azyl 5 459 osob, což je jen polovina z celkového počtu žadatelů v roce 2003. Tento trend pokračuje i v roce 2005, kdy za I. čtvrtletí

Počet žádostí o azyl podaných ve 38 vyspělých zemích v letech 1980 – 2004

pak s sebou přinášejí trpké plody v podobě výsledků výzkumů veřejného mínění, kdy 69 % občanů ČR si myslí, že Česká republika nepotřebuje přistěhovalce (pouhá 2 % si myslí že rozhodně ano).* V neposlední řadě jsou odrazem izolacionistické a xenofobní české politiky i pochody neonacistů ulicemi českých a moravských měst legalizované místními úřady a chráněné policií. Až si tedy budete 20. června připomínat Světový den uprchlíků, nezapomínejte, že uprchlíci potřebují naši pomoc po celý rok a že málokdy ji mohou očekávat od státu a jeho institucí. Milan Štefanec

zdroj: UNHCR

Zdroje: Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN (UNHCR) Ministerstvo vnitra České republiky (MV ČR) Český statistický úřad (ČSÚ) *Další výzkum CVVM, který zkoumal míru sympatií české veřejnosti k různým národnostem zjistil, že nejméně sympatičtí nám jsou Palestinci, Iráčané, Afghánci či Kurdové, tedy všechno příslušníci národů, kteří mají více než dostatek důvodů k tomu, aby se z nich stali uprchlíci a žadatelé o azyl.


2

Ô z různých stran Â„Nemohu rozhodovat za jiné lidi o jejich dalším osudu,“ říká Tomáš Haišman, ředitel odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. Tomáš Haišman se narodil v roce 1951, v letech 1970 – 1975 vystudoval na Filozofické fakultě UK prehistorii a národopis. Má čtyři děti. Úvodní otázka – mohl byste nám prosím popsat, jak jste se k uprchlické problematice dostal a proč jste se jí začal zabývat? Já jsem přišel na ministerstvo vnitra do své funkce v roce 1992. Byl jsem poslední přijatý úředník federálního ministerstva vnitra, protože jsem do úřadu nastoupil 15. prosince. Přišel jsem tam z odboru lidských práv a humanitárních otázek Úřadu vlády. Na Úřad vlády jsem se dostal poměrně jednoduše z toho titulu, že jsem se od svých studií v sedmdesátých letech zabýval národnostními menšinami, specificky Romy a jejich migrací. Když pak začínaly první kontakty např. mezi Českou republikou a Amnesty International, tak šly právě přes můj odbor pro lidská práva a humanitární otázky Úřadu vlády. Jaké největší problémy v azylové oblasti spatřujete (a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni)? Azylové řízení v této chvíli je jistý komplement, jehož základ se přenáší i do oblasti imigrační politiky. Vše souvisí i s tím, jak se mění kompetence nebo možnosti, kterými disponuje Evropská unie a její instituce, které se touhle otázkou zabývají. Hlavní problémy? Já myslím, že jsou obecně známé. Evropa potřebuje nové lidi a úplně ji nezajímají žadatelé o azyl. Měnil se charakter problémů a priorit české azylové politiky s tím, jak se měnily jednotlivé vlády? Já už jsem úředníkem od dob ministra vnitra Jana Rumla. Vlastně dokonce už od Petra Čermáka. Ale řekl bych, že v podstatě ke změnám charakteru azylové politiky nedocházelo. Česká republika na začátku budovala svůj imigrační systém, vytvářela azylový systém. Podotýkám, že je otázkou posledních pěti let, kdy se tahle v předcházejícím období docela okrajová záležitost dostává na úroveň politických diskusí. Ale nemyslím si, že bychom zatím jako země byli tak daleko, aby byly jasně profilované a zvláštně

3

Tomáš Haišman

diferencované orientace jednotlivých politických stran v této oblasti. K této profilaci dochází částečně pouze v záležitostech Romů, případně jiných národnostních menšin. Padla tady zmínka o Evropě. Jak hodnotíte azylovou nebo obecně imigrační politiku Evropské unie? Co si myslíte, že se mění, bude muset měnit? Český cizinecký zákon vznikl v roce 1999. Tehdy odpovídal tomu, co požadovala EU od zemí, které se chtěly stát jejími členy. To znamená, restrikce byla na konci 90. let vystřídána jinými prioritami s tím, že se hledá nová rovnováha mezi umožněním imigrace a mezi zachováním určité odpovědnosti za řešení humanitárních záležitostí, odpovědnosti v oblasti lidských práv prostřednictvím institutu azylu. To vše se zřetelem na politiku v oblasti boje proti nelegální migraci, obchodu s lidmi, převaděčství apod. To znamená, že politika EU je velmi dynamická a období zhruba posledních tří-čtyř let právě v oblasti migrace, imigrace, azylu je obdobím neuvěřitelné erupce humanitárního práva. Na to musí reagovat od 1. května 2004 i Česká republika, která se stala členem Evropské unie. Co si myslíte o návrhu na zřizování sběrných táborů pro uprchlíky mimo oblast EU? Pokud se týká tohoto téměř okrajového tématu zřizování azylových zařízení mimo území EU, to je věc, která je dnes v kontextu EU passé. Tento záměr měl své opodstatnění dva roky zpátky v návrhu Velké Británie – z času na čas se znovu objevuje při řešení migrace do Itálie. Ale dnes je prosazován jiný přístup, se kterým já se plně ztotožňuji. Tím je posilování ochranné kapacity v sousedních regionech, regionech bezprostředně sousedících s EU. Víte, když jsme na začátku devadesátých let vstupovali jako výrazně postkomunistická země do řešení problematiky migrace a nelegální migrace včetně, tak jsme museli akceptovat určitá pravidla, abychom byli přijati


Foto: Milan Štefanec

do komunity evropských zemí. Ta pravidla se týkala určité legislativy, praxe, týkala se migrace, imigrace, azylu a my jsme je museli splnit, abychom se zapojili do společnosti takzvaně slušných zemí v této oblasti. To znamená plnit své závazky tak, jak je obvyklé v zemích západních. Ale to se do velké míry změnilo. Rozšíření EU – a to je pro nás teď a tady klíčová záležitost – posunulo hranice dál na východ a dnes stojíme před problémem, jakou roli pro nás bude hrát trojstátí Bělorusko, Ukrajina a Moldavsko v evropském konceptu migračního managementu a boje s nelegální migrací. To je věc, na které se pracuje, a to je věc, která nese určitou perspektivu, která je alternativní těm kontroverzním návrhům na vytvoření azylových zařízení mimo území EU. Ale pokud byste se mě zeptal, jestli mají vzniknout azylová zařízení na Ukrajině, tak já si myslím, že mají. Mají vzniknout s podporou EU a Česká republika k tomu přispěje svým dílem zkušeností. Protože si myslím, že není tak dávno doba, kdy jsme podobnou situací procházeli my, a Evropě to přinese určité odlehčení od určitých specifických kategorií migrantů. Má to samozřejmě řadu různých limitů. Ten limit docela zásadní a první je, aby ukrajinská azylová a imigrační legislativa odpovídala evropským standardům, byť Ukrajina není členskou zemí EU. Samozřejmě problém s Běloruskem bude přetrvávat, ale já doufám, že brzy dojde ke změně režimu v téhle zemi, a že se naváží stejné vztahy jako máme dneska s Ukrajinou nebo Moldavskem a že je budeme moci zařadit do stejné kategorie zemí, které mohou řešit imigraci z evropského východu i z dalších oblastí za hranicemi těchto tří států. Jak se díváte na činnost nevládních organizací, které se danou problematikou zabývají a které nezřídka tvrdě vystupují proti azylové politice MV ČR, kterou označují za represivní a restriktivní?

Ó

z různých stran Myslím, že máme za sebou mnoho diskusí s nevládními organizacemi o téhle záležitosti. Podotýkám, že jsem tyto diskuse vyvolal, protože si myslím, že dochází k poměrně zásadnímu nedorozumění. Podstatné je však dle mého něco jiného. Bylo součástí budování azylové legislativy a azylové praxe zhruba od roku 1993, že určitá část zodpovědnosti v této oblasti přejde na nevládní sektor. Myslím, že v minulém čísle PŘESu paní Dohnalová (ředitelka Správy uprchlických zařízení MV ČR – pozn. red.) odpověděla na tu část, která se týká sociálního poradenství a práce se žadateli. Já oproti ní ale nemohu říci, že bych byl spokojen s kvalitou činnosti nevládních organizací např. v oblasti právního poradenství. Můj výchozí princip pro spolupráci je ten, že teprve soutěžením mezi dvěma prvky systému – to znamená ministerstvem vnitra na straně jedné a nevládními organizacemi zastupujícími zájmy žadatelů na druhé – může dojít k nějakému rozvoji. Já osobně cítím značné rozčarování nad kvalitou a způsobem právního poradenství nevládních organizací. Vadí mi např., že není poskytováno nediskriminačním způsobem. To znamená, že je přihlíženo k apelu pražské kanceláře UNHCR (Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky – pozn. red.) a že pomoc je poskytována těm případům, které jsou označeny tzv. za silné, a stranou jsou ponechány ty případy, které jsou slabé. Myslím, že zvláštní postavení zde má – a to v pozitivním smyslu – Poradna pro uprchlíky. Co vidím jako další závažný problém, je nakládání s tlumočníky při jednání se žadateli. A co mě naprosto šokuje, že určité kategorie lidí – a to poměrně docela rizikové – mohou zůstat bez právní pomoci. Mám na mysli konkrétní lokalitu a konkrétní národnosti, jednou z nich jsou třeba Bělorusové. To mi připadá jako docela vážný problém. My financujeme právní poradenství nevládních organizací a nejsou to malé částky, žádné drobné, loni to bylo něco kolem tří milionů šesti set tisíc korun. Byl bych docela rád, aby činnost nevládních organizací v této oblasti byla kvalitnější. Jestli je politika ministerstva vnitra restriktivní, nebo není restriktivní, to nechám na svobodném názoru každého. Já ovšem musím konstatovat, že si restriktivní politiku v oblasti azylu představuji jinak a vidím ji u jiných států, než je Česká republika. Co si myslíte o institutu „poskytnutí dočasného útočiště“ a proč podle Vás nebyl tento institut efektivně použit v případě čečenských uprchlíků? A ještě podotázka – proč tak málo Čečenců dostalo v ČR azyl či tzv. překážku vycestování, když je všeobecně známo, jak katastrofální z pohledu lidských práv situace v Čečensku panovala a panuje? Česká republika v jedné chvíli, a to v době průběhu druhé čečenské války, institut dočasné ochrany pro tuhle kategorii uprchlíků otevřela. My jsme počítali s tím, že může nastat situace podobná té, která existovala v době války v Bosně. Tehdy jsme ale ještě měli možnost vytvoření národního programu

dočasné ochrany. Ve chvíli čečenského boomu, jsme už byli v situace trošku jiné. My jsme také už od první čečenské války upozorňovali na mezinárodním fóru, že problema tika čečenských uprchlíků není problematikou jednoho nebo dvou států, které stojí v první linii kontaktů s Evropou. Měli jsme tehdy na mysli hlavně Polsko a trochu nás. Reakce zemí jako Rakousko, Belgie či Nizozemí byla: vyřešte si ten problém sami, to není náš problém. Nás to trochu překvapilo, byli jsme asi příliš nezkušení v mezinárodním formátu a zjistili jsme, že naše hodnoty nejsou obecně sdílenými hodnotami EU. Když jsme někde i na oficiálním fóru mluvili o tom, že by měl být vypracován celoevropský postoj k čečenské migraci, opírající se o institut dočasné ochrany a případně i o výrazný politický tlak na zdrojovou zemi – Rusko, skončily naše návrhy velkým fiaskem. Podotýkám, že my jsme si situaci v Čečensku monitorovali od první čečenské války prostřednictvím zahraniční rozvojové pomoci a českých nevládních organizací, takže máme zřetelnou představu o tom, co se kde, kdy a komu v té oblasti dělo. Co se týká čečenského boomu, ten měl několik fází. Bavíme se teď o konci roku 2003 a roku 2004. To byla situace naprosto neuvěřitelná. Já jsem občas vážně mluvil o tom, že je to určitá nová forma migrace v Evropě, protože nic podobného nikdy předtím nenastalo. Určitě ne v české minulosti, byť například průtah kosovských Albánců ve směru na Německo přes Českou republiku na konci devadesátých let byl docela zajímavou epizodou. Ale to, co se odehrálo s Čečenci – a to jak z hlediska charakteru té migrace, tak z hlediska její organizovanosti – to byla věc, která v ČR nastala poprvé. My jsme na začátku této doby měli jasné stanovisko a situaci čečenských uprchlíků v Polsku jsme hodnotili jako problematickou. Opírali jsme se o vyjádření těch lidí, kteří z Polska odešli do ČR žádat o azyl. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy stejný počet lidí, kteří ohlásili svůj vstup do ČR, hlásila cizinecká policie na druhém konci republiky z hlediska výstupu. A pravda je, že ve chvíli, kdy bylo jasné, že cílem čečenské migrace není azylové řízení v ČR, tak bylo jasné, že pro osoby, které překračují státní hranici, by se měly použít určité speciální postupy, které následně použity byly. My jsme měli v té době vážnou hádku s nevládními organizacemi. Šlo především o možnost repatriace do země původu, která vyplývala z povahy našeho chápání té migrace jako migrace ekonomické. V poslední době už tento názor zaznívá i z úst představitelů UNHCR, že jde o jakousi substituci starších migračních pohybů ze střední Evropy do západní Evropy a že nemá žádnou bezprostřední souvislost s válečným konfliktem ani s poválečnou situací v Čečensku. Návrh na poskytnutí dočasné ochrany byl sice alternativním řešením, ale takovéto řešení je vždy jen na určitý čas. My jsme použili jinou možnost ochrany a tou bylo ponechání uprchlíků v azylové proceduře. Už samo podání žádosti a setrvání u této žádosti – byť neprocesované – je ochranný institut. Pro

uprchlíka je statut žadatele o azyl ochranný institut, který může nabídnout stát určité kategorii uprchlíků, a je to dostatečně efektivní nástroj pro ochranu těch lidí před situací v zemi původu. Jedním ze sporů mezi nevládními organizacemi a Vámi, byl spor o to, jestli migrace Čečenců je tranzitní nebo cílová. Nevládní organizace argumentovaly, že tranzitní se tato migrace stává v momentě, kdy uprchlíci zjistí, že jejich šance získat v ČR azyl jsou mizivé. Politika ministerstva tak podle jejich názoru vháněla uprchlíky do rukou převaděčských mafií, které jim umožnily dostat se do zemí, kde šance získat azyl je výrazně vyšší. Navíc Vy sám jste na jednom setkání řekl, že „u čečenské migrace stačí počkat a ona sama zmizí“, což se díky převaděčům i stalo. Můžete prosím vysvětlit postoj svůj a Vašeho odboru k této záležitosti? K tomu mému vyjádření, že stačí počkat a ono se to vyřeší – tím jsem měl na mysli ono neřízení v žádostech o azyl, když jsme si byli jistí, že rozhodneme negativně. Tento institut neřízení je na určitou dobu a ta doba je definovaná například tím, že se situace v zemi původu uklidní a ten člověk se bude moci vrátit bez problémů domů. Jestli se Vám tento instrument nelíbí, to byste nás dneska museli napadnout, že neřídíme kvůli situaci v zemi původu žádosti o azyl Iráčanům na základě direktivy od UNHCR. Čečenská migrace ale měla jiný charakter. Oni používali českých azylových řízení ne proto, aby se napojili na převaděčské sítě, ale oni tu převaděčskou síť sami vytvářeli. Mám jasné důkazy, že ten migrační pohyb byl organizovaný už od samotného místa původu a že už na začátku cesty ten člověk věděl, kde chce skončit. A nebylo to formou využití existujících převaděčských sítí. V této souvislosti byla rozbita pouze jedna malá, velmi specializovaná převaděčská skupina. Navíc o jaké převádění v této souvislosti šlo, když stačilo se od někoho dozvědět, že tehdy a tehdy jede rychlík do Prahy a z Prahy jede rychlík do Veselí nad Lužnicí a tam si přesednete na motorák a ve skupině přejdete státní hranici? O tomhle je zbytečné diskutovat. Ti lidé na území ČR vstupovali proto, že přes naše území chtěli přejít do Rakouska. Neříkám nic tajného, když sdělím, že v ČR zůstalo několik skříní nově vydaných ruských pasů lidí, kteří přicestovali do Polska, tam ukončili svou žádost o azyl, tím získali cestovní doklad, přišli na hraniční přechod v Českém Těšíně, požádali o azyl, byli přesunuti na Vyšní Lhoty, tam se zdrželi 21 dní a ve finále, koncem roku 2003 a v prvních měsících roku 2004, se tam v podstatě nezdržovali. Nechali tady svůj cestovní doklad Ruské federace, na průkaz žadatele o azyl vycestovali na rakousko-českou hranici a po překročení této hranice průkaz spálili, aby zahladili poslední identifikační stopy. Nezlobte se na mě, ale já nemám dál důvod nikomu vysvětlovat, že tahle záležitost nebyla organizovaná, protože ti lidé postupovali naprosto konsekventně, úplně jednotně. Podotýkám,


4

Ô z různých stran že já osobně tu jejich touhu odejít do západní Evropy celkem chápu. To, co nechápu, je, že v prostředí nevládních organizací se vytvářel obraz, že ČR ty lidi perzekvovala oproti jiným žadatelům a vytvářela jiné podmínky, což nebyla pravda. Ale já prostě nemohu, a asi to ani nikdy neudělám, rozhodovat za někoho jiného. Je to svobodná vůle všech těch lidí. Já nemohu rozhodovat za jiné lidi o jejich dalším osudu. Jestliže se rozhodnou, že sem přijdou a požádají o azyl a potom přejdou do Rakouska, tak já jim v tom nezabráním a ani nehodlám bránit. Ale musím říct, že jsem nikdy nezažil tak napjaté česko-rakouské vztahy jako v době, kdy týdně přecházelo několik set lidí přes společné hranice a stejně stereotypním způsobem žádalo v Rakousku o azyl. K tomu ještě jedna docela vážná věc. Prvního května loňského roku jsme vstoupili do EU, začal platit Dublinský systém a v té chvíli se čečenská migrace vyhnula českým azylovým zařízením a české azylové proceduře jako jeden muž. Pokud ani tohle nikdo nevezme jako docela jasný důkaz organizovanosti té věci… My víme např. o informačních centrech v Brestu na hranicích bělorusko-polských, my víme o způsobech informování těch jednotlivých lidí mezi sebou v Polsku, my víme, že stejná komunikace probíhala tady, ten problém byl vážně mezistátní. Kdyby byli zůstali na území, nikdo by s nimi neměl žádný vážnější problém. Byli jsme zvyklí přijímat lidi z Bosny, byli bychom se pravděpodobně vypořádali i s přílivem Čečenců. Nikdo asi nepopírá, že zčásti organizovaná čečenská migrace byla. Ale není to právě azylová politika ČR, která dává ve srovnání s jinými zeměmi EU menší procento azylů, popřípadě i aplikace Dublinského systému, co přímo vhání uprchlíky do organizovaných převaděčských sítí? Je přece jasné, že pokud uprchlík zjistí, že jeho šance na získání azylu v Německu či Rakousku je několikanásobně vyšší než v ČR, tak se bude snažit všemi způsoby se do této země dostat. Neargumentujte mi procentem úspěšnosti azylu v Německu a tady! Vedle těch lidí, kteří přijdou do Německa a požádají o azyl, také existují lidé, kteří jsou z hranic Německa vraceni zpátky do jiných zemí. Ona ta statistika je vždycky ošidná věc. Podstatná věc k tomu je, že by bylo docela dobré vědět, že se můžete zabývat člověkem, kterého máte fyzicky u sebe. Nemůžete řídit osobu, která odejde. A vhánění do převaděčských sítí... Čečenská migrace byl nový fenomén v migraci střední Evropou, nový i v tom, že se nevázal na převaděčské sítě. To vlastní převádění, ten vlastní pohyb byl organizovaný uprchlíky samotnými. Zkrátka jeden člověk, který zorganizoval přechod jedné skupiny přešel s tou skupinou a jeho místo zaujal někdo jiný, kdo přišel v té době z Polska a organizoval přechod další skupiny. Tohle je věc, ve které restrikce nebo nerestrikce ČR nehrála vůbec roli, ten motiv byl jiný. Z řad žadatelů o azyl často zaznívá, že azylové řízení je poznamenáno korupcí. Jaká

5

preventivní a kontrolní opatření proti možnému korupčnímu jednání ze strany svých podřízených coby ředitel odboru přijímáte? Já si myslím, že korupce v rozhodovacím procesu je vyloučena. Mechanismus udělování azylu je nastavený tak, že člověk, který navrhuje udělení azylu, o tom nerozhoduje. On sepíše návrh, ten je předmětem posuzování a teprve potom je podepisovaný. To znamená, že možnost toho, že někdo dostane azyl za úplatu nebo v rámci korupčního jednání, je naprosto minimální. My jsme dokonce udělali tu věc, že v případě humanitárního azylu a v případě výjimky ze dvouleté lhůty o tom nerozhoduje nikdo sám. Rozhodnutí podepisuji já jako Haišman za ministerstvo a za OAMP (odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR – pozn. red.), ale rozhoduje se na základě veškeré dostupné dokumentace. To znamená, nade mnou je první náměstek ministra a nad ním ministr vnitra a oni se seznamují s tou konkrétní dokumentací a souhlasí s tím, abych já podepsal azyl. To znamená, jestli korupce, musel bych být korumpovaný já, protože já mám ve finále každou z těch žádostí. A myslím si, že jsme vytvořili určité mechanismy k tomu, aby se až ke mně člověk s úplatkem nedostal. Jak si tedy vysvětlujete případy, kdy žadatel o azyl, kterému přijde dopis do vlastních rukou od Vašeho ministerstva se zamítnutím jeho žádosti, je v ten stejný moment kontaktován převaděči, kteří mu nabízejí cestu do Rakouska či Německa za 500 euro, do Francie za 1 000 euro? Věrohodnost těchto případů potvrzuje mnoho uprchlíků, kteří se tímto způsobem do jmenovaných zemí dostali a kontaktují pak své známé a blízké. To mě docela zajímá, jestli má někdo informace od žadatelů, že existuje korupce. Já musím velmi vážně a velmi důrazně říct, že pokud někdo má tyto informace, tak bych je měl rád taky. Já nerad poslouchám o korupci úředníků, protože jsem si skoro jistý, že k ní nedochází. Ale zajímá mě to, o čem jste mluvil, tedy kontakt uprchlíka s převaděči ve chvíli, kdy je tomu člověku doručeno rozhodnutí. Moje odpověď je – kdokoliv má podezření na korupci, tak může přijít do našeho úřadu, může napsat do našeho úřadu, navíc máme otevřenu anonymní protikorupční linku ministerstva vnitra (tel.: 974 832 222 – pozn. red.). Já v téhle souvislosti musím říci, že kdyby vzniklo byť jen podezření ve vztahu ke konkrétní osobě, tak ta osoba nejenže nebude dál pokračovat v rozhodování o azylových záležitostech, ale taky odejde z ministerstva, respektive z toho odboru, který řídím. Kterou variantu v přístupu k uprchlíkům a žadatelům o azyl preferujete – zlepšit jejich podmínky pro život mimo azylová zařízení (možnost práce, zvýšení finančních příspěvků atd.), nebo je lepší, aby byli v těchto zařízeních? Myslím, že jsem to byl já, kdo prosadil to, že se zrušila povinnost zůstávat v azylových zařízeních, to znamená, že otázka, kterou mi kladete, je trochu irelevantní. Já jsem pro to,


aby ti lidé žili co nejnormálnějším způsobem. Ale má to jeden vážný háček. Po dobu azylového řízení bych nepřipustil téměř žádné integrační nebo prointegrační faktory. To znamená, že mám negativní názor na zaměstnávání těch lidí, mám velmi neutrální vztah ke vzdělávání dětí ve škole. Myslím si, že by se neměla těm lidem dávat jakákoliv naděje na to, že ten člověk tady zůstane. Když ale azyl udělen je, tak v ten moment by měl nastat úplně reverzní chod tohoto mechanismu. Tomu člověku musí být vytvořeny všechny podmínky pro plnou integraci, a to nikoli ve smyslu asimilačním. Jak se stavíte k návrhu, aby ve druhé instanci řízení o azylu nezávislý tribunál nebo speciální azylový soud zkoumal meritum věci a mohl udílet azyl či překážku vycestování? Negativně. Já to považuji na rozdíl od nevládních organizací za nepotřebné. A naprosto mě fascinuje, s jakou vehemencí se azylové materie a tohoto návrhu chopily krajské soudy. Samozřejmě, že existují individuální diference. Stejně jako jsou různí rozhodčí v rámci našeho úřadu, tak budou mít různý názor i jednotliví soudci, ale na druhou stranu nevidím důvod, proč by měly vznikat nezávislé azylové senáty. Jaký je Váš názor na navrhovanou novelu azylového zákona a na některá její omezující ustanovení kritizovaná nevládními organizacemi? Nedávno se mě ptal jeden novinář, jaký mám názor na něco, co se mě tak úplně netýká, a já jsem mu řekl, že to nebudu komentovat. Já mám zvláštní postavení v hierarchii úřadu, který podléhá ministrovi. Ten ministr má také nadřízeného a já v téhle chvíli musím být konformní s tím návrhem zákona, který je označený jako vládní návrh. Mé osobní názory jsou trochu jiná věc, ale podotýkám, že schizofrenií v téhle souvislosti úplně netrpím. Liší se postoj osoby Tomáše Haišmana k uprchlíkům a azylové politice ČR od postoje úředníka ministerstva vnitra Tomáše Haišmana? Já si myslím, že úplně ne. Kdyby to bylo úplně jenom na mně, dostali bychom se pravděpodobně úplně jinam než někam do Vyšních Lhot a Bělé nebo Zastávky u Brna. Jsem přesvědčen, že oproti důvodům, s kterými přichází lidé k nám, leží obrovský problém v takových oblastech, jako je jižní Súdán nebo kdysi Afghánistán, posléze Irák, v tuhle chvíli asi Barma. To jsou země, které vyžadují úplně jiný přístup a bude potřeba trochu víc bojovat nejen za jejich práva, ale za jejich život. A asi by se mi docela líbilo, kdybych – teď jako osoba Haišman – v tom mohl být více angažovaný, než jsem, a vzpomněl bych si v této souvislosti na akci na pomoc uprchlíkům z Bosny. To byla operace, která byla prostě skvělá a určitě na ni nikdy nezapomenu. A myslím, že k tomu dřív nebo později nějaká podobná šance bude, a to i v rámci státní administrativy. Ale zatím mám určité závazky na tomto území.

z různých stran Myslíte si, že je ještě reálné, aby ČR třeba Vaším prostřednictvím realizovala podobné projekty, jako byl přesun kosovských Albánců, jako byl přesun lidí z okolí Černobylu do ČR, tedy projekty, kdy se jenom pasivně nereagovalo na příliv uprchlíků odněkud, ale kdy ČR aktivně řešila situaci postižených lidí? My tohle děláme průběžně, protože máme kromě normálních úkolů i projekty v rámci rozvojové pomoci. Vysoký komisař OSN pro uprchlíky jednou řekl, že problém uprchlíků by se měl řešit co nejblíže zemi, ve které vznikl. A já bych byl docela rád, kdybychom se

Ó

touto tezí začali nějak vážně zabývat. Proto jsem mluvil o jižním Súdánu a možná Etiopii a Angole a dalších. Myslím si, že některé náměty ve společné evropské azylové politice do jisté míry substituují jakési pasivní přijímání lidí na území a jejich integraci nebo vyhánění.

kdy tam byla situace stabilizovaná. Ale kdybych měl odpovědět na to, jestli něco takového v současné době plánujeme, tak musím říct, že úplně ne, i když jakýsi náznak něčeho se klube, ale o tom bych zatím nechtěl mluvit.

A co se týká takových programů, jako byl návrat kosovských Albánců a příchod volyňských a kazašských Čechů? Ano, každá doba má své a my jsme vždy tyto lidi vraceli do jejich země až v situaci,

Rozhovor připravili Milan Štefanec a Svatava Zajdáková.

Děkujeme mnohokrát za Váš čas a za rozhovor.

ÂMýty a polopravdy české azylové politiky Okolo azylové politiky českého státu panuje několik mýtů, polopravd či překrucování skutečnosti. Většinu z toho šíří někteří představitelé Ministerstva vnitra ČR (MV), respektive odboru azylové a migrační politiky MV ČR (OAMP), v čele s ředitelem tohoto odboru Tomášem Haišmanem, k němuž se svým dopisem v Hospodářských novinách (4. 4. 2005) úspěšně připojil jeho podřízený Miroslav Jurman. Jejich hlavní tvrzení by se dala shrnout do těchto bodů: 1. Azylová politika ČR je demokratická, humánní a ve shodě s mezinárodními úmluvami, kterými je ČR vázána. Azylová procedura je tudíž ve srovnání s jinými členskými zeměmi Evropské unie standardní a vyvážená. Udělování azylů nevychází z osobního názoru úředníků, ale je součástí neustále se vyvíjející praxe, spoluvytvářené judikaturou soudů. 2. ČR uděluje méně azylů než jiné země EU včetně sousedních, protože národnostní složení žadatelů o azyl je jiné než tam. Není pravda, že mnoho žadatelů odmítnutých v České republice před jejím vstupem do EU získalo v členských zemích EU azyl. Buďme Miroslavu Jurmanovi vděčni, že nám svou reakcí na dopis Lubora Kysučana z Amnesty International (HN, 29. 3. 2005) tyto uměle vytvářené mýty úhledně seřadil, o to snazší bude vyvrátit je. Jurman se zde brání nařčení, že azylová politika z ČR vytváří nacionalistický skanzen, v němž o osudech uprchlíků rozhodují nekompetentní a arogantní úředníci. K tomu dodejme: nekritizujeme všechny úředníky – i na Odboru azylové a migrační politiky MV jistě pracují lidé, kteří znají a ctí všechny souvislosti a snaží se posuzovat osudy uprchlíků co možno nejobjektivněji. Jde o celkový přístup k žadatelům o azyl, čím dál restriktivnější le-

gislativu, o mizivý počet udělených azylů a trapné výmluvy, které se vše pokoušejí ospravedlnit. V širším rámci ministerstva vnitra, tedy včetně Správy uprchlických zařízení a cizinecké policie, pak o „filozofii“ přístupu k lidem, kteří zde hledají ochranu a namísto toho se mnozí z nich často dočkají přehlížení jejich problémů či diskriminace.

Porušování mezinárodních úmluv Jurman obhajuje jeden z bodů novely azylového zákona, kterým se ruší možnost žadatelů o azyl po zamítavém rozhodnutí krajských soudů podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. A to takto: „Rozhodnutí MV jsou krajskými soudy ve velké míře potvrzována a i v opačných případech jsou konstatována pochybení spíše procesní než věcná.“ Níže pak tvrdí, že „české azylové řízení je ve srovnání s jinými členskými státy EU standardní a vyvážené,“ a ještě níže, že „rozhod-

nutí (o žádostech o azyl) nejsou osobním názorem... úředníků, ale součástí neustále se vyvíjející praxe, spoluvytvářené judikaturou soudů“. Skutečnost a praxe jsou však jiné: rozhodnutí MV ve věci žádný soud nepotvrzuje. Krajské soudy se nezabývají meritem věci, neposuzují příběh uprchlíka podle ženevské konvence, nezkoumají jeho individuální pronásledování a situaci v zemi původu. Zabývají se tím, jestli MV postupovalo při posuzování žádosti o azyl podle pravidel a postupů (které prosadilo MV), tedy jen formálními náležitostmi. Pokud shledá, že MV postupovalo procesně správně, potvrdí zamítnutí žádosti o azyl, jestliže shledá formální pochybení MV, vrátí žádost do azylové procedury. O udělování azylu tedy rozhoduje výhradně Odbor azylové a migrační politiky MV! Jen těžko se proto mohou jeho úředníci řídit praxí, kterou spoluvytváří judikatura soudů – ta nic, ve vztahu k meritu věci, nespoluvytváří. V Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6), která je pro ČR závazná od 1. 1. 1993, stojí: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích...“ (Totéž stejným způsobem ošetřuje i Všeobecná deklarace lidských práv OSN a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.). Úmluva k tomu v čl. 13 dodává: „Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“ Vztaženo k naší situaci: jelikož české


6

Ô z různých stran soudy nerozhodují v meritu věci, chybí zde druhá – odvolací, na MV nezávislá instance, která by zkoumala žádosti o azyl podle ženevské konvence a měla by možnost azyl udělovat. Tím jsou porušena práva žadatelů na spravedlivý proces. Podle článku 13 je proto Česká republika povinna zajistit žadatelům „účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem,“ tedy zřídit onu druhou instanci (de facto). Z výše řečeného jasně plyne, že azylové řízení v ČR se neřídí demokratickými zvyklostmi zakotvenými v mezinárodních úmluvách, že je ve srovnání s dalšími státy EU nestandardní a nevyvážené, i to, že žadatelé o azyl jsou u nás přímo vystaveni názorům úředníků jediného odboru MV. Humanita = restrikce O „humanitě“ azylového řízení v ČR pak svědčí neustálé přitvrzování legislativy, jak o tom vypovídají minulé i nyní navržené novely azylového zákona a zákona o pobytu cizinců. MV tvrdí, že tím harmonizuje naše zákony s předpisy EU, ve skutečnosti si ovšem vybírá to, co je v členských zemích EU či směrnicích nejrestriktivnější a k tomu leckdy přidává něco navrch. Dobře to ve svém článku K novele azylového zákona popsala Pavla Burdová Hradečná, právnička Poradny pro uprchlíky: „Další, opět velice restriktivní změna souvisí se Směrnicí Rady 2003/9/ES, stanovující minimální požadavky pro přijímání žadatelů o azyl. Tato směrnice mimo jiné říká, že žadatelé o azyl se mohou volně pohybovat po celém území hostitelského členského státu, nicméně za určitých podmínek dává státům možnost, aby pohyb žadatelů o azyl omezily. Tedy, je to možnost, nikoliv povinnost. ČR toho samozřejmě velmi rychle využila a rozhodla se toto územní omezení víza zakotvit do azylového zákona. Až na výjimky žádný stát EU toto možné omezení víza na část území nevyužívá... Očividně jde jen o další opatření na znepříjemnění pobytu žadatelů o azyl na našem území. Díky iniciativě poslankyně Táni Fischerové, která výslovně poukázala na to, že jde o opatření neúčelné, nákladné a hlavně mezinárodně sporné..., se podařilo alespoň částečně zmírnit navrhované ustanovení, a to tak, že toto omezení bude možné pouze po dobu tří měsíců.“ Komunisti omezovali pohyb mj. i některým disidentům tzv. ochranným dohledem. Dnešní azylová politika na to úspěšně navazuje: uprchlíci, kteří nic neprovedli, nebudou smět překročit hranice stanoveného území – z rozhodnutí úředníka! (Celý článek si lze přečíst v i-magazínu Multikulturního centra Praha www.migraceonline.cz. Na tomto skvěle vedeném webu si mohou zájemci přečíst další články o azylové a cizinecké problematice, zde není k popsání všech restrikcí dost prostoru.) Projednávaná novela cizineckého zákona pak navrhuje zavedení možnosti, aby cizinci směli podávat žádosti o povolení k pobytu v ČR jen „na zastupitelském úřadu ve státě,

7

jehož je cizinec občanem, popřípadě jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen trvalý či dlouhodobý pobyt“ – údajně z podnětu ministerstva zahraničí, z bezpečnostních důvodů. To by mohlo zhoršit či dokonce znemožnit cizincům (včetně uprchlíků, kteří u nás nedostali azyl, ale chtějí zde žít) požádat o povolení k pobytu v ČR. Představme si, že třeba Ind je z rozhodnutí úředníka cizinecké policie nucen žádat o povolení k pobytu v ČR v Dillí či neúspěšný žadatel o azyl z Čečenska v Moskvě. Linie restrikce je i zde jasná: Dříve mohli cizinci žádat o pobyt přímo v ČR, dnes je to tak, že cizinci – i ti, kteří již jsou na našem území – musí o povolení pobytu žádat na některém velvyslanectví ČR v zahraničí. Vyřízení žádosti přitom může trvat i půl roku. Už tak je to nad finanční i jiné možnosti mnohých z nich, což by se schválením pasáže navrhované novely ještě zhoršilo – nemluvě o nutnosti získání a zaplacení průjezdních víz atd. Humanitu na český způsob pak doplňují další opatření MV, například to, že žadatelé o azyl žijící v soukromí musejí nyní žádat o prodloužení víza na oddělení cizinecké policie v příslušném uprchlickém táboře každý měsíc, a k tomu pokaždé (sic!) s sebou musejí přivést nové fotografie. Ztratili také nárok na dávky státní sociální podpory, nedostávají ani finanční příspěvek ve výši životního minima jako dříve (dnes jej mohou, ale nemusí dostat jen po dobu tří měsíců, záleží na úředníkovi – jak jinak). Všichni žadatelé, v táboře i v soukromí, přitom smějí pracovat až po roce od začátku azylové procedury. MV tak nahání mnoho žadatelů nazpět do uprchlických táborů a ty, kteří žijí v táborech, odrazuje od pobytu v soukromí. (Stát přitom na těchto opatřeních výrazně prodělává, pobyt jednoho uprchlíka v táboře stojí 10,5 tisíce korun měsíčně.) Uprchlíkům pobývajícím v táborech pak Správa uprchlických zařízení MV „zpříjemňuje život“ mj. i jejich necitlivým přesouváním z jednoho tábora do jiných, odebíráním televizorů (případně i počítačů) v jejich vlastnictví, vypínáním elektřiny a teplé vody přes den, zavíráním kuchyněk či odebráním peněz na vaření, rušením elektrických zásuvek v pokojích, vyplácením kapesného, které je už asi dvanáct let stejné – dospělí 12 korun na den, děti 6 korun na den. (Podle informací od uprchlíků, kteří od nás odešli do Rakouska, dostávají tamní žadatelé o azyl 20 euro týdně na vaření a k tomu 90 euro kapesného na měsíc.) Předchozími novelizacemi, interními nařízeními i navrhovanými právními úpravami se demokratickým politikům a ministerským úředníkům spíše než s EU daří harmonizovat zákony se stranickým programem Republikánů Miroslava Sládka: „Zavést efektivní proceduru vypovězení nelegálních přistěhovalců. Ti budou nekompromisně a urychleně vráceni do země původu. Nemají nárok na jakékoliv dávky nebo podporu a po dobu mezi


zadržením a odsunutím budou drženi ve střeženém zařízení.“ (Výňatek z programu Sládkovců.) A to vše v situaci, kdy počet uprchlíků žádajících v ČR o azyl rapidně klesl a s největší pravděpodobností se bude dále snižovat. ČR nemá vnější hranici Evropské unie, a může proto téměř všechny uprchlíky vracet do tzv. bezpečných zemí, přes jejichž území k nám přišli. A bezpečnými zeměmi jsou samozřejmě všechny členské země EU, včetně všech našich sousedů. ČR versus Rakousko Na různých konferencích a kulatých stolech o imigrační a cizinecké politice Tomáš Haišman a jeho podřízení pravidelně hlásali svoji oblíbenou floskuli: v dalších evropských zemích je národnostní skladba uprchlíků jiná, země jako Británie, Francie, Belgie či Holandsko přijímají hodně uprchlíků z bývalých kolonií, narozdíl od ČR, proto je u nás azylů udělováno podstatně méně. Je to samozřejmě čirý nesmysl: jediné, co České republice brání přidělovat více azylů, je přístup některých politiků a vedení OAMP k uprchlíkům. Ve srovnání se zemí, která je nám blízká jak svou velikostí a polohou, tak národnostní skladbou uprchlíků, pak výmluvy úředníků vyznívají naprázdno zcela. V sousedním Rakousku žádají nejvíc o azyl občané těchto zemí: Rusko (v naprosté většině Čečenci, kteří jsou vedeni jako občané Ruské federace), Gruzie, Moldavsko, Ukrajina, Afghánistán, Čína, Mongolsko, Rumunsko, Indie, Nigerie atd. Při pohledu na webové stránky českého MV zjistíme, že národnostní složení podstatné části uprchlíků se v obou zemích shoduje. V Rakousku v roce 2003 požádalo o azyl 32 359 osob, z toho 2 084 azyl získalo, což činí 6,44 procenta. (Rakouské úřady však tento rok vyřídili „jen“ 7 035 žádostí z celkového počtu, což dělá 29,6 % přiznaných azylů). V roce 2004 požádalo u našich sousedů o azyl 24 676 uprchlíků, z toho 4 913 osob azyl získalo, což činí 20 procent (z vyřízených 9 868 žádostí azyl získalo 49,8 %.) (zdroj: http://www.asyl.at/fakten_8/basis.htm). V ČR se oproti tomu počet udělených azylů v předchozích několika letech pohyboval od necelého jednoho procenta do dvou procent, dlouhodobě mezi dvěma až třemi procenty. V roce 2003 u nás požádalo o azyl 11 396 osob, z toho jej získalo 208, což činí 1,8 procenta. V roce 2004 požádalo o azyl v ČR 5 459 osob. Azyl byl udělen 142 žadatelům, což představuje 2,6 procenta. (MV se na svém webu – www.mvcr.cz – o počtu vyřízených žádostí z celkového množství za uplynulá období nezmiňuje.) Vzhledem k vlně uprchlíků z Čečenska v letech 2003 a 2004, kteří u nás i v Rakousku co do počtu žádostí byli na prvním místě, provedeme srovnání i u těchto žadatelů konkrétně. V Rakousku žádalo v roce 2003 o azyl 6 706 občanů Ruské federace, z nich azyl získalo 788, tedy 11,75 procenta. (Tamní úřady vyřídily tento rok 1 025 těchto žádostí, azyl tedy

Ó

z různých stran získalo 76,9 % z již vyřízených žádostí.) V roce 2004 zde žádalo o azyl 6 184 občanů Ruské federace, azyl získalo 2 744 z nich, což činí 44,4 procenta. (Z vyřízených 2 938 žádostí získalo azyl 93 %.) V ČR v roce 2003 požádalo o azyl 4 851 občanů Ruské federace, z nichž azyl získalo 62, což je 1,37 procenta. Podle písemných informací MV z tiskové konference se v tomto roce k čečenské národnosti hlásilo 4 515 uprchlíků, z nichž získalo azyl 39 osob, což je 0,86 %. V roce 2004 zde požádalo o azyl 1 498 občanů Ruské federace, azyl byl přiznán 45 z nich, což činí 3 procenta. Výšplecht Miroslava Jurmana, že „pokud bychom srovnali národnostní složení žadatelů v ČR a v sousedních zemích, získali bychom zcela jasnou představu o tom, proč ČR udělí méně azylů než tyto státy,“ o čemsi hlubším svědčí. Ředitel OAMP Haišman a jemu loajální úředníci vytvářejí dojem své nekompetentnosti – pokud by totiž kompetentní byli, mohl by leckdo snadno dojít závěru, že demagogií a lží ušlapávají cestičku populismu a xenofobii. Čečenci, ven! Podívejme se nyní na to, jak se valná část Čečenců do Rakouska dostala. OAMP během příchodu čečenských uprchlíků k nám často operoval tvrzením, že Čečenci jsou až na pár výjimek ekonomičtí uprchlíci (sic!), že zůstat u nás nechtějí a přes ČR pouze přecházejí do západních zemí. „Oni tady azyl nechtějí a nemají zájem ani o dočasnou ochranu. Zprávy nevládních organizací jsou zavádějící,“ uvedl tehdy pro deník Právo Tomáš Haišman. Už ale jaksi nedodal, že na tomto stavu má jeho odbor lví podíl: zmíněná Haišmanova reakce následovala po petici sdružení Tolerance a občanská společnost, žádající pro Čečence onu dočasnou ochranu, ovšem v regulérní podobě. Čečenci nabízený způsob dočasné ochrany skutečně většinou odmítli, protože úředníci OAMP jim – neoficiálně, protože protizákonně – sdělovali, že po uplynutí této ochrany nebudou v ČR moci požádat o azyl. Existují také náznaky, že na začátku „čečenské vlny“ stálo politické rozhodnutí, že tito uprchlíci v ČR azyl získají jen v minimální míře. Na otázku Práva (23. 4. 2003), nehrozíli nám invaze čečenských a dalších žadatelů z východních zemí, Haišman odpověděl: „Vážně se tím zabýváme. V naší pravomoci je přijmout taková opatření, aby se to nestalo.“ Inu, zdá se, že taková opatření přijata byla. Ačkoli jindy OAMP trvalo vyřizování žádostí o azyl až několik let, žádosti čečenských uprchlíků tento odbor zamítal jak na běžícím pásu – během několika měsíců, týdnů, ba dokonce dnů. Nevládní organizace registrují případy, kdy Haišmanovi úředníci „posoudili“ žádost během 24 nebo 48 hodin. Jinak řečeno, odbor měl nejspíš zamítnutí žádostí předem připravené, pouze doplnil popis příběhu toho kterého žadatele. Žádný úředník na světě totiž

není schopen během tak krátké doby přezkoumat, jak si to žádá ženevská konvence, individuální pronásledování žadatele v bývalé vlasti. OAMP navíc Čečencům v zamítnutí žádosti sděloval, že nemají „překážku vycestování“ (ze 4 515 žádostí v roce 2003 dostalo „překážku vycestování“ 23 Čečenců). Zcela kompetentní úředníci OAMP jim tak sdělovali, že se v klidu mohou vrátit do vlasti, protože jim tam nic nehrozí. Tudíž že lžou, když tvrdí, že se tam cítí ohroženi. A to v době, kdy pokračující válku a masivní porušování lidských práv v Čečensku a v uprchlických táborech v sousedním Ingušsku nepřetržitě kritizovaly nadnárodní instituce (OSN, OBSE, Rada Evropy), státní orgány (např. výbor pro Čečensko Kongresu USA) i prestižní nevládní organizace, včetně ruských (Memorial, Moskevská helsinská skupina). ČR: ne-bezpečná země To, že Čečenci většinou směřovali od nás právě do Rakouska, také nebyla náhoda. Rakušané většinou uprchlíky do České republiky nevraceli, a to z následujících důvodů: České MV by jim zastavilo azylové řízení a dalo výjezdní vízum, aniž by zkoumalo situaci v jejich zemi původu, tedy to, jestli se tam uprchlíci mohou bez obav vrátit. Ministerstvo vnitra navíc předtím prosadilo novelu zákona o azylu, podle níž je „cizinec, který v ČR o udělení azylu již žádal, oprávněn podat žádost o udělení azylu nejdříve za dva roky od pravomocného ukončení předchozího řízení.“ Vždy kompetentní úředníci českého MV v součinnosti s ministry a většinou zákonodárců tak navodili tuto situaci: žádostmi o azyl, které u nás před odchodem podali Rakouskem vrácení uprchlíci, by se nikdo nezabýval – bylo by jim zastaveno azylové řízení. A novou žádost by si přitom mohli podat až po dvou letech. (Přesně to se stalo oné skupině 60 Čečenců, kterou Rakousko výjimečně vrátilo, kvůli níž sdružení NESEHNUTÍ a AI pořádala petici a demonstraci.) Podle tehdejšího vyjádření úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN (UNHCR) se tak mohlo stát, že žádost o azyl bude pravomocně zamítnuta, aniž byla přezkoumána z meritorního hlediska. „Z téhož důvodu také rakouské úřady opakovaně dospěly k závěru, že ČR nelze považovat za třetí bezpečnou zemi.“ (Informace i citace v předcházejícím odstavci jsou čerpány z návrhu usnesení vlády ke Zprávě o stavu lidských práv v ČR v roce 2003, který vypracoval tehdejší vládní zmocněnec pro lidská práva, str. 86. Dohoda mezi ČR a Rakouskem o předávání a přebírání osob s neoprávněným pobytem, tzv. readmisní dohoda, byla podepsána až 12. listopadu 2004.) Výsledek výše popsaného cynismu byl tento: mnozí z Čečenců, kteří u nás nezískali azyl či na něj neměli šanci, získali azyl v sousedním Rakousku – a to během několika měsíců! Pracovníci nevládních organizací vyslechli mnoho osobních svědectví, která vše dostatečně potvrzují. Jurman může stokrát

naříkat, že „ničím nepodložené je pak tvrzení, že většina odmítnutých žadatelů bez problémů získá azyl v zahraničí,“ a není mu to nic platné. Je samozřejmé, že bývalí obyvatelé českých uprchlických táborů, kteří v Rakousku či v jiných zemích dostali azyl, nebudou telefonovat jemu, ale pracovníkům nevládek, kteří jim zde pomáhali. Blábolení Jurman si také stěžuje, že zastánci lidských práv „pomíjí skutečnost, že většina žadatelů o azyl s opravdovými uprchlíky (tj. osobami, které mají opodstatněnou obavu z pronásledování v zemi původu) nemá nic společného.“ Dokud zde však bude chybět nezávislá druhá instance, která tento závěr potvrdí, nebo vyvrátí, bude posouzení toho, zda je ten který žadatel o azyl v ČR „opravdovým uprchlíkem“ pouze na úřednících OAMP. A „rakouská zkušenost“ ukazuje, že názory těchto úředníků lze mnohdy pokládat za pouhé blábolení. Pro pana Jurmana a jeho nadřízené dodávám, že světoznámý polský filozof a politolog Józef Maria Bocheński ve své knize „Slovník filozofických pověr“ definuje blábol / blábolení takto: „Lidské mluvení, které postrádá smysl. Samo blábolení není pověra, tou je až přesvědčení, že lze prostřednictvím blábolu předat informaci o objektivních věcech...“ Politické souvislosti V Rakousku vládne koalice konzervativců (lidovci) a krajně pravicových Heiderovců, kteří mají boj proti imigraci ve stranickém programu jako jeden z hlavních bodů. V České republice jsou u moci demokratické strany, jejichž programy a verbální projevy se hemží prosazováním a dodržováním lidských práv. Přesto je to české ministerstvo vnitra, pod vedením JUDr. Stanislava Grosse a posléze signatáře Charty 77 Františka Bublana, které jakoby uprchlíkům vzkazovalo: v naší etnicky čisté společnosti nemáte nárok. Dá se to vyložit jinak než jako vytváření nacionalistického skanzenu uprostřed Evropy? Pochybuji o tom, a pokud ano, tak daleko pregnantněji. Je zřejmé, že za normálních okolností by Tomáš Haišman už dávno nebyl ředitelem Odboru azylové a migrační politiky MV a někteří jeho úředníci by taktéž museli odejít. Tyto okolnosti však nastanou až tehdy, kdy se z České republiky stane skutečně demokratický právní stát a namísto populismu, arogance moci a úředníků, kteří se chovají jako „páni nad životem a smrtí“, začne vládnout rozum, humanita a politická kultura. 21. 4. 2005 František Kostlán, člen o.s. Tolerance a občanská společnost


8

Ô představujeme ÂVietnam Již před dvěma tisíci lety vznikl první známý státní útvar, ve kterém žil zejména národ Vietovů (tato národnost je ve většině zastoupena i v dnešní Vietnamské socialistické republice – dále jen VSR). První známou dynastií panující na území dnešního severního Vietnamu byla dynastie Hong Bang. Přibližně v roce 111 př.n.l. bylo území Vietnamu formálně připojen k Číně a tímto nastává období tisícileté nadvlády asijského obra nad malým jihovýchodním sousedem. Toto období je charakteristické velmi tvrdým chováním Číňanů k Vietnamcům, snahami o sinizaci a zároveň četnými protičínskými vzpourami. I když se Vietnam přibližně v 8. století osamostatnil, za jeho historii můžeme sledovat ještě několik dalších nájezdů jak Číňanů, tak i Mongolů. Přesto se již žádnému asijskému státu nepodařilo uvrhnout Vietnam do faktického područí a na tuto skutečnost jsou samotní Vietnamci dodnes hrdí – vždyť se ubránili státům několikanásobně větším a silnějším, než jsou sami. Od poloviny 19. století se pak oblast

9

stala postupně kořistí francouzské koloniální expanze: v letech 1858 – 1862 byl obsazen jih a byla tu zřízena francouzská kolonie Kočinčína, po francouzsko-vietnamské válce (1883 – 1884) se stal zbytek území protektorátem (sever Tonkin, střed země Annám). V roce 1887 byla zřízena Francouzská Indočína, která spojila i další podmaněná území. Vzdor japonské okupaci v letech 1940 – 1945 byla francouzská koloniální vláda formálně zachována až do roku 1945, kdy Vietnam v čele s vůdcem osvobozeneckého boje Ho Či Minem vyhlásil nezávislost. Francouzská poválečná intervence napomohla k znovurozdělení země, když na severu vznikla Vietnamská demokratická republika. Osud Vietnamu byl snad předurčen k neustálým vojenským zápasům, neboť již v padesátých letech začíná další z období bojů. Samostatný Vietnam vznikl krátce po kapitulaci Francouzů u Dien-bien-phu v roce 1954. Byl však stále rozdělen na severní a jižní část. Boje pokračovaly i v šedesátých letech minulého století. Komunističtí partyzáni Vietkong podporovaní severovietnamskou armádou se střetli s jihovietnamskou armádou podporovanou Spojenými státy. Výsledkem byla krvavá válka s několika milióny mrtvých, která skončila vítězstvím Severu a Vietkongu a sjednocením Vietnamu v roce 1976. I poté však probíhaly boje – jednak s Kambodžou a také s Čínou. Relativní klid nastal až v roce 1989. Od osmdesátých let 20. století provádí komunistická strana hospodářské reformy a navzdory jejímu většinovému vlivu se republika ekonomicky rozvíjí. Země patří k největším vývozcům rýže a oplývá ohromným nerostným bohatstvím. Nesmíme však zapomenout na to, že ve Vietnamu žije většina obyvatel v chudých vesnicích a živí se i v současné době převážně zemědělstvím, někteří i lovem. Bohužel podobně jako u nás v dobách minulých i v současném Vietnamu je komunistický režim totalitní, despotický. Vždyť jak jinak si můžeme vysvětlit případy neoprávněného uvěznění politických oponentů, násilné konfiskace půdy a majetku armádou, zastrašování etnických menšin? Vysoká míra korupce je přímo živnou půdou pro případy porušování lidských práv. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na stovky případů trestů smrti, které se v Asii objevují. I ve Vietnamu se uplatňuje tento nehumánní trest a jak uvádí Amnesty International (AI), v roce 2004 bylo tímto způsobem zabito 64 osob.1


Tato čísla mohou být však daleko vyšší, neboť uváděná data jsou pouze případy známé AI. Přesto se i v tak daleké zemi objevují hlasy nesouhlasu s praktikami režimu, které jsou slyšet i v Evropě. Ocenění obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni – Homo Homini udělované každoročně lidem, jež se výrazně zasluhují o dodržování lidských práv získali v roce 2002 představitelé vietnamské opozice: Thich Huyen Quang, Thich Qang Do, Nguyen Van Ly. U nás v České republice je Vietnam vnímán prizmatem komunit trhovců, musíme si však uvědomit, že život uprostřed Evropy není pro asiaty žádný med. Vietnamci k nám přicházeli a přicházejí za vidinou lepšího výdělku, než jaký měli ve Vietnamu. Počátek migrace je v roce 1956, kdy po mezistátní dohodě přišli spíše jednotlivci a stovky dětí postižených válkou. V roce 1967 doplnilo stávající skupinu učňů, studentů a stážistů dalších 2 100 většinou dělníků. Pak následovaly další smlouvy, které umožnily příliv dalších Vietnamců. Největší počet k nám přišel v letech 1980 – 1983. Jednalo se o komunitu kolem 30 000 osob. Do konce osmdesátých let se tento počet postupně snižoval, až o jednu třetinu v době ukončení platnosti mezistátní smlouvy v roce 1990. Podnětem k zahájení vzájemných diplomatických vztahů bylo několik. Jmenujme zejména: vzájemnou spolupráci obou států v rámci socialistického bloku, nedostatek kvalifikovaných pracovních sil ve VSR, následky dlouhotrvajícího válečného stavu ve VSR na celkovou hospodářskou situaci, nedostatek pracovních sil v pohraničí tehdejšího Československa, potenciální možnosti vzájemné hospodářské spolupráce obou zemí. Největší část vietnamských občanů do ČR po roce 1989 přijela přímo z Vietnamu. Důvody jejich příjezdu zůstaly velmi podobné: zlepšení ekonomické a sociální situace své a situace své rodiny, získání kvalitního vzdělání pro své děti. Novým významným důvodem příjezdu do ČR je pak následování svého manžela, svých rodičů, kteří v ČR již žijí. Většina vietnamských občanů pobývá v ČR na základě povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu. Jen velice malé množství získalo občanství ČR. Rovněž menšina z nich přijíždí jako žadatelé o azyl z politických důvodů. Uprchlíci z Vietnamu však tvoří podle údajů ministerstva vnitra až 9 % všech žadatelů o azyl (červenec, 2004).2 Zatímco důvody jejich příchodu se téměř nezměnily, změnila se rovina vzájemných česko-vietnamských vztahů. Ty nejsou již zdaleka tak silně podporovány politicky. Změnil se rovněž způsob života vietnamských občanů v ČR, téměř všichni zde podnikají na základě živnostenského oprávnění, někteří z nich studují, někteří se starají o děti v domácnosti. Jen desítky z nich zde stále pracují na základě nově uzavřených vzájemných mezivládních dohod po roce 1989. V ČR žije také

představujeme několik smíšených manželství. Vietnamští občané i nadále žijí především ve velkých městech, v pohraničních centrech, ale postupně osidlují i menší města nebo zcela malé obce, kde rovněž začínají podnikat. Podle statistických údajů jsou Vietnamci třetí nejpočetnější skupinou cizinců žijících na území ČR déle jak jeden rok.3 Přestože Čech vstoupil na území Vietnamu pravděpodobně již ve 14. století a další ho navštěvovali jako misionáři, cestovatelé a legionáři i ve stoletích dalších, přestože se česko-vietnamské vztahy vyvíjejí od roku 1950, mnoho informací o Vietnamu běžný občan nemá, stejně jako je příliš nemá vietnamská komunita o České republice. Až teprve v poslední době se začíná o Vietnamu mluvit, psát a také učit v rámci multikulturní výchovy. Na jedné z pražských škol začala také fungovat třída pro vietnamské děti, které mnohdy zapomínají v českém prostředí vietnamský jazyk, rodný jazyk svých rodičů. Obě kultury si rozhodně mají co nabídnout, proč toho nevyužít, proč nepootevřít vrátka našeho společného soužití… Martina Vodičková Zdroje: Brouček, Stanislav: Aktuální problémy vietnamského etnika v ČR – 1. část. dostupný z www.migraceonline.cz/studie_f.shtml?x=181127 Kocourek, Jiří: Vietnamci v České republice. Text vložen 29. 1. 2004. dostupný z www.domavcr.cz/lideazeme.shtml?x=162735

Plovoucí trh v deltě Mekongu na jihu Vietnamu, oddělení „Ovoce a zelenina“.

Ó

Foto: Petr Jelínek

Millerová, Petra: Vietnam. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-255-4 Šišková, Tatjana (ed.): Menšiny a migranti v České republice : [my a oni v multikulturní společnosti 21. století] . 1. vyd. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-648-9 Internetové servery: o.p.s. Člověk v tísni – www.clovekvtisni.cz Amnesty international – www.amnesty.cz Ministerstvo vnitra ČR – www.mvcr.cz UNHCR – www.unhcr.cz OSN – www.osn.cz 1

http://www.amnesty.cz/TZ_duben_2005_Trestsmrti.html http://www.mvcr.cz/uprchlici/2004/2_nz_07.html 3 http://www.czso.cz/ciz/cizinci.nsf/i/pocet_cizincu_v_cr 2

Â K článku o Vietnamu přinášíme rozhovor s Davidem Truongem, pražským gymnazistou, který je původem z Vietnamu. Představení nechám na Tobě. Jmenuji se David, nebo spíše mi říkají David kamarádi a jinak se jmenuji Linh Truong Vu Ngoc. Linh je moje křestní jméno a zbytek příjmení. Je mi osmnáct let. Bydlím v Čechách už 15 let, od svých tří let, a momentálně studuji na gymnáziu, konkrétně na Německé škole v Praze. Jak se Tvoje rodina dostala do České republiky? Můj otec ještě v dobách Československa studoval na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě a potom, co našetřil dost peněz, umožnil nám s matkou cestu do České republiky, do Prahy. Naše podmínky ve Vietnamu byly tehdy bídné. A proto nás sem táta vzal, aby nás dostal z té bídy a aby nám zlepšil život. Byly to tedy hlavně ekonomické důvody. V té době jsme žili v Praze na Černém Mostě. Stavební firma, kde byl táta zaměstnaný jako stavební inženýr, pronajímala svým zaměstnancům – taky cizincům – byty v jednom hotelu. Později jsme si najali vlastní byt a přestěhovali se.

David (Linh Truong Vu Ngoc)

Foto: vlastní archiv

Můžeš popsat, v jakých podmínkách jste ve Vietnamu žili? Bydleli jsme s matkou na venkově společně s mými prarodiči. Měli jsme menší farmu, chovali jsme prasata a kuřata a matka pěstovala rýži na rýžovišti a pásla krávy a voly. Živili jsme se z toho, co jsme si sami vypěstovali.


10

Ô představujeme Co pro Tebe znamená Vietnam? Jakmile se řekne Vietnam, tak se hlásím jako první člověk a říkám si, to je moje země, tu mám rád. Mám tam celou svoji rodinu, opravdu velkou rodinu. Můj dědeček měl například několik žen, takže mám velkou spoustu sestřenic a bratranců. O některých lidech ani nevím, že jsou moji příbuzní. V Čechách sice bydlím už dlouho, ale stejně se cítím víc jako Vietnamec než Čech. Jak často navštěvujete v současné době Vietnam? Osobně jsem byl ve Vietnamu za těch 15 let jenom dvakrát, a to když mi bylo kolem deseti a podruhé před dvěma roky. Všichni si tehdy říkali, že jsem se hodně změnil a moje vietnamština se dokonce zlepšila. Když jsem byl malý, tak jsem vietnamštinu úplně neovládal. Zvládl jsem komunikovat s rodiči, ale abych porozuměl vietnamštině hlouběji, na to jsem tehdy ještě neměl. Kolika jazyky vlastně mluvíš? Kdybych to spočítal, tak mluvím pěti jazyky – čeština, vietnamština, angličtina, němčina a francouzština. Česky umím asi nejlépe, jelikož tu bydlím už 15 let. Za tu dobu se člověk naučí gramatiku a když má kamarády, tak ta komunikace tam je pořád. Jako druhou řeč na komunikaci ovládám asi nejlépe vietnamštinu, ale v angličtině nebo němčině ovládám lépe gramatiku. Vietnamskou gramatiku neznám, jen vím, že je o mnoho jednodušší než ta česká. Mohl by ses pokusit vystihnout hlavní kulturní rozdíly mezi Českou republikou a Vietnamem? Jedním z hlavních rozdílů je náboženství. V Čechách jsou věřící většinou křesťané, zatímco do Vietnamu se křesťanství dostalo teprve před pár lety. Do té doby tam byl buddhismus, nebo spíše zvláštní odvozená podoba buddhismu – víra ve vlastní předky. Doma mají lidé oltářek a k němu dávají vždycky nějaké jídlo, pití a zapálí speciální svíčky na počest svých předků. Třeba my máme doma s rodiči oltářek svého dědy, máme tam jeho fotku. Děda byl poslední zemřelý z našich nejbližších předků. Co se týče tradic, tak jsme do příchodu křesťanství neměli ani Vánoce a nemáme ani další tradice jako třeba Velikonoce. V lednu slavíme velký svátek. Všude na trzích i doma v soukromí se konají velké slavnosti, pořádané majiteli trhů a restaurací. Je tam vždycky hodně her pro malé děti, zpívá se, tančí se tam, hoduje se tam. Děti přitom dostávají „peníze štěstí“, které jsou symbolické a neměly by se hned utratit. Těmihle penězi se dítěti přeje všechno nejlepší do života, hodně úspěchů a podobně. A další rozdíly? Co třeba rodina? Vietnamská rodina je srovnatelná s českou i s jinými. Jinak ve Vietnamu matky více hledí na to, jak své děti vychovávat. Když jejich děti navážou nějaký vztah, tak se hned zajímají o to, jaké mají ty dotyčné osoby vzdělání a minulost. Další možný rozdíl je, že ve Vietnamu se tak 90 procent lidí drží svých principů

11

a zásad, dodržují zákony. Ale to se postupem času také mění, stejně jako v České republice. Jak stará je vietnamská kultura? Naše kultura byla kdysi převzata od Číny, protože Vietnam byl zhruba tisíc let pod čínskou nadvládou. I naše písmo bylo původně v symbolech čínského jazyka a teprve později jsme převzali latinku v době, kdy byl Vietnam francouzskou kolonií. Ale dodnes se symboly používají třeba na hranicích s Čínou v horách. Je ve Vietnamu cítit rozdíl mezi severní a jižní částí? Země byla sjednocena po válce s Amerikou v roce 1976, ale lidé se začali akceptovat až nějaký čas potom. Teď už tam neexistují žádné rozdíly, obyvatelstvo jižní i severní části je dost promíšené. Jen dialekt jižní části je trochu odlišný, ale na to nikdo nehledí, Vietnamec je Vietnamec a každý je stejný. Jaká je současná politická situace, kdo je ve Vietnamu u moci? Vietnam byl dříve komunistickou zemí, ale dnes už to je Vietnamská socialistická republika. Máme v čele prezidenta jako každá jiná demokracie. Existuje ale hodně lidí, kteří na komunismus nezapomněli, mají ho pořád v hlavě a chovají se podle toho. Mohl bys představit svoji rodinu a jak tady žijete? Vietnamské rodiny se hodně drží pohromadě, hlavně v cizině. U nás bydlím já s bratrem, kterému bude za měsíc 10 let, rodiče a ještě bratranec. Bydlí nás tam sice pět, ale jíme v sedmi, protože dva strejdové jí společně s námi. A třeba rodina dalšího strýce bydlí hned naproti. Jaký je vztah Tvých rodičů k jejich práci? Moji rodiče prodávají na trhu textil už hodně dlouho. Potom co můj táta skončil práci na stavbě, začali jsme prodávat ve stáncích jako každá vietnamská rodina, která začíná v Čechách. Pak se to vyvíjelo, postupně jsme měli stánek se střechou a dveřmi a teď jsme na jednom z největších trhů tady v Praze. Tenhle trh je komplikovanější. Jsou tam stánky ve velikosti kontejneru na převážení zboží. Normální lidé mají jeden nebo dva stánky, ale mí rodiče mají tři. Netroufám si tvrdit, že jsme největší, ale co jsem zatím viděl, tak to tak je. Můj otec obchoduje s různými čínskými obchodníky, kteří mají továrnu v Číně a dováží nám zboží. Matka prodává na trhu a zároveň musí balit a rovnat a dělat jinou fyzicky namáhavou práci. Ale myslím, že bych mohl říct, že jsme na tom ekonomicky docela dobře. Myslíš si, že začínající vietnamská rodina nemá v Čechách jinou šanci než věnovat se právě stánkovému prodeji? To bylo tehdy za dob Československa, když nebyly jiné možnosti práce, ale teď… Vietnamští lidé, kteří sem přiletí, neumějí většinou česky, takže pochybuji, že by mohli dělat v českých firmách. Ale existují už i vietnamské firmy, které pracují jinak než na tržnicích. Nemusí


to být jenom prodej textilu nebo jiného zboží, může to být i třeba administrativní práce. Těch odvětví je víc. Setkal ses za těch 15 let, co tady žiješ, s nějakými rasistickými projevy ze strany českých občanů? Ve školce nebyl skoro žádný problém. Když jsem chodil do základní školy, tak tam bylo pár žáků, kteří obecně provokovali učitelky i své spolužáky. Na mě si zasedli dva kluci a jedna dívka. Snažili se mi všelijak znepříjemňovat život. Tyhle problémy jsem měl do čtvrté třídy. Pak se naše vztahy začaly zase zlepšovat a dokonce jeden z těch kluků se stal mým nejlepším kamarádem. Co jsem jinak zažil, to nebyly nijak vyhrocené rasistické projevy. Jednou jsem šel po cestě domů a kolem mě jel na bruslích kluk asi stejně starý jako já a zavolal na mě čing-čang-čong, protože viděl, že jsem Asiat. Prostě si ze mě udělal srandu. Poslední dobou už tyhle problémy vůbec nemám. Jsou chvíle, kdy mě takové věci vyvedou z míry. Je to, když nejde o mě, ale když se to stane někomu z rodiny – když si například někdo dělá legraci z mé matky nebo z mého bratra a oni mi to řeknou. V tu chvíli jsem v afektu, ale vůbec nijak to neřeším, chovám se normálně. Matce se stalo – ona češtinu ještě úplně neovládá – že kupovala pizzu a říkala „sunkovou“ místo „šunkovou“. Jinak to řekla úplně správně a myslím, že i tak by to člověk měl pochopit. Ten prodávající jí řekl asi pětkrát, že nerozumí a matka to pořád opakovala. Pak ale měla štěstí, že vedle ní stál malý kluk a ten jí pomohl a řekl nahlas „šunkovou“ a ten dotyčný to pochopil. Jinak si myslím, že žádné velké problémy už nemáme a ani jsme nikdy neměli. Jaké jsou Tvé plány do budoucna, jsou spojené s Českou republikou? Kdysi, když jsem byl ještě na základní škole, tak jsem měl sen, že se dostanu na VŠE tady v Praze. Jelikož se naše ekonomická situace v rodině trošku zlepšila, tak jsem se dostal na tu německou školu a počítám s tím, že se po maturitě přestěhuji do Německa. S maturitou se dostanu na jakoukoliv německou univerzitu bez přijímacích zkoušek, na státní dokonce i bez poplatku. Záleží jenom na průměru známek, který člověk má. V Berlíně a v Drážďanech je technická univerzita, takže se asi budu rozmýšlet mezi těmito dvěma možnostmi. Bude pro mě asi docela těžké odejít od přátel, protože si jich velmi vážím a mám je moc rád. Pár mých přátel bude ale v Německu studovat a kontakt na sebe budeme mít vždycky. Můžeme se sejít také o prázdninách. Co se týče rodiny, mockrát jsem nezažil, že bych bydlel od nich daleko. Nevím, jak to bude brát moje matka, která je docela emocionální. Myslím ale, že si všichni zvykneme. Mockrát děkuji za rozhovor a přeji Ti do budoucna mnoho úspěchů. Rozhovor připravila Hana Fejfarová.

Â Zapomenutí sovětští vězňové v českých věznicích… Když v roce 1961 napsal letos zesnulý zakladatel Amnesty International Peter Benenson svůj slavný článek Zapomenutí vězňové, svět byl velmi přehledný a pohodlně černobílý. Proti ostrůvku svobodného světa stál odpudivý komunistický blok a neméně odpudivé pravicové či ideově bezbarvé diktatury od Latinské Ameriky až po jižní Asii. Dnes je situace o poznání složitější. Politologové i média nás sice optimisticky přesvědčují, že demokracie je nezadržitelně na postupu, ale bohužel její kvalita je různá. A jak moudře varuje např. bystrý americký politolog Fareed Zakaria ve své nové, leč bezmála již kultovní knize Budoucnost svobody, samotné demokratické instituce ještě zdaleka nemusejí automaticky implikovat otevřenou a liberální společnost a právní stát. Nelze se pak divit, že z řady těchto kvasidemokratických zemí, jimž se obzvlášť dobře daří zejména v bývalém Sovětském svazu a v zemích Balkánu, lidé stále utíkají z politických důvodů. A nebo pouze proto, že se nějakému místnímu bossovi obdařenému mafiánskou mocí stali nepohodlní, že pro někoho byli ekonomickými konkurenty, napsali něco, co napsat neměli, či náhodou viděli něco, co vidět neměli. Pokud se stali nežádoucí natolik, že mohou být nebezpeční i v cizině a je zapotřebí je umlčet, příslušné státy dokonce začnou usilovat o jejich vydání. Používají k tomu osvědčenou metodu postmoderních diktatur, totiž kriminalizaci jejich jednání, které by v žádném právním státě za kriminální považováno být nemohlo. A svobodný svět, posedlý nejen strachem z terorismu, ale zároveň strachem z mezinárodního organizovaného zločinu, těmto žádostem příliš neodporuje, aniž by se příliš obtěžoval nahlížet, co se skrývá pod pokličkou v těchto kuchyních, leckdy vskutku černých.

V současné době se i v českých věznicích a vydávacích vazbách nalézá několik vězňů z postsovětských zemí a z Balkánu, na které byl vydán mezinárodní zatykač či žádost o vydání. Ilustrativním příkladem se stal osud ruské novinářky Světlany Kovalevy, která byla nakonec díky intenzívní mediální kampani propuštěna. Podobných lidí je v českých věznicích více – od moldavského právníka až po bulharského novináře. Bohužel mají tu smůlu, že se jich nikdo nezastane tak, jako se nevládní organizace a média zastaly paní Kovalevy, naopak, všeobecně se na ně pohlíží jako na „kriminálníky“, kteří by měli Česko co nejdříve opustit. O tom, že nejde o žádné profesionální desperáty, svědčí fakt, že sem přišli jako slušní lidé s rodinami, mnohdy zde více let spořádaně žili. V důsledku jejich protahující se vazby a nejistého osudu spojeného s hrozbou vydání žijí jejich rodinní příslušníci včetně malých dětí v hmotné nouzi a tíživé nejistotě, např. nezletilý syn zmíněného občana Moldavska v důsledku utrpěného stresu onemocněl těžkým diabetem. Svou neradostnou situaci řeší tito lidé podáním žádosti o azyl, čímž mohou díky paralelně probíhajícímu azylovému a extradičnímu řízení získat určitý čas na přezkum svého případu. V případě vynuceného návratu se obávají nelidských podmínek v přeplněných věznicích, zamořených AIDS, žloutenkou a TBC, mučení a někdy i fyzické likvidace. Jejich žádosti o azyl rovněž nebývají úspěšné. K dovršení všeho, v navrhované novele azylového zákona jsou právě tito lidé zařazeni do kategorie osob, jejichž žádost by měla být hodnocena jako neopodstatněná a bylo by ji možno předem zamítnout. Takový přístup ovšem odporuje jak mezinárodním smlouvám, tak reálnému pohledu na politickou situaci

i stav dodržování lidských práv v těchto zemích. Vždyť např. takové Rusko je podle poslední zprávy renomované organizace Freedom House (www.freedomhouse.org) v poslední výroční zprávě této organizace Freedom in the World 2005 hodnoceno jako „nesvobodná země“. V případě, že v průběhu extradiční procedury zodpovědné instituce opomenou vzít ohled na politickou a lidskoprávní situaci v zemi jejich původu, měl by pak právě azyl představovat legitimní pojistku toho, aby těmto lidem byla poskytnuta právní ochrana a nebyli vydáni do zemí, jejichž právní kultura je od té naší západní notně vzdálena. Pokud bychom to nebrali v úvahu, vydali bychom o vlastní právní kultuře neradostné svědectví a naznačili, že také patříme více než na západ na zmíněný divoký východ. Přitom úřady příslušných zemí se mnohdy ani neobtěžují s vypracováním a dodáním seriózních materiálů. Např. v případě čínského občana, obviněného z údajného přepadání cestujících ve vlaku, byla obvinění doručovaná českým úřadům čínskou stranou několikrát měněna. A Moldavska zase požaduje vydání svého občana pro údajnou zpronevěru pouhých 350 dolarů. Je na čase, aby české úřady a soudy vzaly rozum do hrsti a uznaly, že v zemích, kde byly vytunelovány a beztrestně rozkradeny miliardové hodnoty, je zpronevěra 350 USD dosti průhlednou vytáčkou pro důvody zřejmě zcela jiné, o kterých asi není v žádosti o vydání adresované demokratické zemi záhodno hovořit… Lubor Kysučan

Â Podaná ruka či kladivo na cizince aneb české azylové pokrytectví V neutuchajících debatách o restriktivní azylové politice v Česku i jinde obvykle vyvstane zjednodušený prvoplánový stereotyp – arogantní (případně ještě zkorumpovaný) úředník versus ponížený a diskriminovaný uprchlík. Ne že by se taková situace leckdy neodehrávala, ale jako všechno na světě, i azylová politika je poněkud složitější a zdaleka ne černobílá. V Česku i jinde jistě existují desítky slušných a vstřícných azylových úředníků – ostatně žádné povolání nemá a priori patent na slušnost či naopak bezcitnost – a mezi uprchlíky najdeme zase nepochybně řadu těch, kteří azylu skutečně zneužívají, stejně tak jako i mnozí zdaleka ne chudí čeští občané bez skrupulí zneužívají sociálních dávek, plateb od pojišťoven, nemocenské a podobně.

Myslím si, že situaci nejlépe charakterizuje zážitek jisté renomované advokátky, která doprovázela svého klienta, cizince žádajícího o azyl, na příslušný pohovor. Úředník byl velmi slušný a korektní, ale po pohovoru jí mezi čtyřma očima sdělil: „Víte, moc šancí bych tomu nedával. My totiž máme instrukce moc azylů nedávat. Napoprvé skoro nic, no a něco málo, když se nám to pak vrátí od soudů.“ Příslušná epizoda tak symbolicky poodkrývá skutečný problém české azylové politiky, jímž nejsou osobní přednosti či nedostatky příslušných úředníků, ale mocenské a politické zákulisí. Udělení azylu tak nemusí být výsledkem spravedlivého rozhodování, ale nepsaných instrukcí. Asi jako když vám lékař nepředepíše drahý lék, na který máte právní

nárok i odpovídající diagnózu, ale pojišťovna, která má moc nejen nad pacienty, ale i nad lékaři, holt musí šetřit. A běda lékaři, který by na své pacienty byl příliš lidský a moc je rozmazloval… V době liberálního ministrování Jana Rumla za doznívající polistopadové euforie byla situace zcela jiná, stát sám začal v rámci našich skromných možností poměrně velkoryse budovat rozsáhlou síť uprchlických zařízení a uskutečňovat koncepčně promyšlenou azylovou politiku. Hrůzy na relativně blízkém Balkáně a na postsovětském divokém východě vyvolaly vlnu solidarity, která zmobilizovala i státní úřady. Velkorysá ochrana kosovských Albánců včetně jejich transportu téměř z místa konfliktu zůstane rozhodně světlým bodem v dějinách české pomoci uprchlíkům.


12

Kde se to ale všechno ztratilo? Proč jsme najednou v situaci, kdy se deportace íránského uprchlíka nepodaří jen proto, že je přeplněný letecký spoj, a politický uprchlík z Demokratické republiky Kongo nedostane azyl s tvrzením, že situace v Kongu se zlepšuje – třebaže jeho země je dnes největším hřbitovem světa a v neutuchající občanské válce tam v posledních letech zahynulo na tři a půl milionu lidí. Někdejší disidenty vystřídali technologové moci, pro něž je politika vyprázdněným marketingem bez idejí, druhořadým supermarketem, v němž se v neustálých akčních slevách nabízí výprodejové zboží a prázdná reklama. Tvůrci této politiky nedovedou nic jiného než se jako korouhvička obracet za proměňujícími se náladami voličů, aniž jsou schopni přijít s jakoukoliv koncisní myšlenkou a ještě ji prosazovat. Ztělesněním neslavných počátků této politiky jsou nezapomenutelné pseudochlapácké řeči socialistického ministra vnitra Grulicha o tom, jak „východní hranici vyčistíme“, tragikomickým výrazem jejích konců postava Stanislava Grosse s veškerým děním kolem. Takové politice – obzvláště ve stále ekonomicky nevýkonných postkomunistických státech s jejich nevyrovnanou a frustrovanou společností, jejíž očekávání zůstávají nesplněna – pak už nezbývá nic jiného než přísnost na cizince. To je nakonec to jediné, v čem může vláda, navíc neustále otřásaná provinčními skandály, frustrovaným voličům opravdu vyhovět. Neboť xenofobie je jedna z mála idejí, na nichž se naše izolacionistická společnost poměrně vzácně shodne. Jejím výrazem na administrativní úrovni je vízová politika, proměňující pro některé příchozí z méně šťastných částí světa ČR prakticky v pevnost, restriktivní cizinecký zákon, omezený přístup na trh práce, absurdní podmínky k získání českého občanství – o to absurdnější, že se tak děje v zemi, kde v důsledku demografických trendů těchto občanů fyzicky ubývá. Koneckonců možná právě v důsledku toho všeho řada cizinců azylu zneužívá, když se do země nemohou dostat normální cestou, obvyklou v civilizovaných společnostech. A pak jako v bludném kruhu slýcháme neutuchající tirády – dokonce i z ctihodných úst předsedy Nejvyššího správního soudu – o zneužívání azylu. Nejodpudivější na celém tomto švindl-

podniku je ovšem jeho pokrytecké maskování a potěmkinovské lakování na růžovo. Příslušné stránky MV ČR věnované cizincům se přímo roztékají humanitou, takže jejich náhodný návštěvník by si málem myslel, že se ocitl někde ve skandinávském či nizozemském sociálním ráji, a ne v postkomunistické střední Evropě. Public relations má ministerstvo zvládnuté skvěle – všude se můžeme jen dočíst, co všechno se u nás pro žadatele o azyl a uprchlíky dělá. Vezmeme-li v úvahu jejich ponižování dohánějící mnohé z nich na pokraj nervového zhroucení a nemilosrdný statistický fakt, že azyl z nich získávají tak 2 až 3 % (zatímco v civilizované západní zemi je to v průměru desetkrát více), nejsou ony různé státem organizované multikulturní večery a výstavy dětských kreseb atd. stejně cynické, jako kdybychom dětem cestujícím do Osvětimi rozdávali na cestu plyšové hračky? Nepřipomíná to spíše známou tragickou komedii, kterou nacisté sehráli s terezínskými vězni před zástupci Červeného kříže? Na rozdíl od té nacistické, ta naše dobrá domácí komedie nese samozřejmě typicky české rysy, to znamená, je nevinně úsměvná svou formou, ale krutá svou podstatou. Naši azyloví úředníci si zakládají na tom, že nikoho z žadatelů nedeportují a nevyhošťují (o nepříjemných výjimkách, jakou je např. výše zmíněný Íránec, se pochopitelně cudně mlčí a ve stylu typické domácí bezodpovědnosti za ně nikdo nemůže). Avšak neudělení azylu s povinností vycestovat do několika dní z území republiky staví žadatele téměř do stejné situace. Nemají-li se vrátit do vlasti plné nebezpečí a utrpení, nezbývá jim už pak nic jiného než ilegální přežívání v „zadním traktu“ či pro vyvolené, kteří si je mohou zaplatit, služby pašerácké mafie. Více než ilustrativní je fakt, že velká část uprchlíků, kteří jsou takto vyhnáni, bez problémů nalezne azyl v sousedním Německu či Rakousku, které přitom nějak příkladně vstřícnou azylovou politikou rovněž nevynikají (platí to jak pro čečenské uprchlíky, tak pro Palestince, který předloni několik měsíců bytoval jako bezdomovec v tranzitním prostoru pražského letiště). Zákulisí české azylové politiky tak vystavuje dost nelichotivé svědectví o nás samých, je výrazem degradace našeho veřejného prostoru, projevem civilizačního propadu a lidské

necitlivosti. Akt spravedlnosti, který by měl být výrazem bytostně nezávislého svobodného rozhodování v souladu s platnými zákony, se stává nástrojem politické manipulace a výsledkem zákulisních tlaků, služkou amorální, ale líbivé politiky, uskutečňované poslušnými úředníky v souladu s poptávkou veřejnosti a na zakázku politiků. Azylová politika a s ní spojené instituce tak vydávají obecnější příklad nemoci, postihující moderní společnost – pod pláštíkem legality vytvářejí byzantsky uzavřený, netransparentní svět mimo jakoukoliv kontrolu veřejnosti, připomínající spíše mocnou tajnou službu než běžný státní úřad. Neprůhledný a neprostupný kafkovský zámek, plný cynismu a absurdity, v němž se rozplývají všechny v normální společnosti obvyklé morální kategorie, polosvět skýtající monstrózní, zcela nekontrolovatelnou moc nad lidskými osudy a neopakovatelné korupční příležitosti. Není divu, že jeho protagonisté se zuby nehty brání myšlence, že by část své rozhodovací pravomoci mohli předat nezávislým tribunálům, které by mohly jejich rozhodnutí korigovat. Jejich hroší kůže, nepostižitelnost, neochota k diskusi a arogance vůči kritikům svědčí o míře moci, jíž se navzdory našemu demokratickému systému domohli. Naskýtá se ovšem otázka, zda-li lze toto všechno ještě označit za demokracii. Vždyť skutečná demokracie je takový styl politiky, která hájí principy a hodnoty otevřené společnosti, k nimž ochrana slabých a potřebných nepochybně patří, třebaže se to části národa nelíbí. Ochraňuj nás Pán Bůh před politiky, kteří svou neexistující morální autoritu budou i nadále nahrazovat panáčkováním před těmi nejtemnějšími pudy z nejnižších pater lidské povahy a společnosti. S takovou bychom se zanedlouho v této zemi mohli vrátit i k trestu smrti a veřejným popravám, neboť i toto by si možná větší část voličů přála. Dnes se takové politice říká vágním termínem populismus, staří Řekové pro ni měli podstatně výstižnější výraz, totiž ochlokracie. V doslovném překladu to znamená vláda davu, vláda lůzy… Lubor Kysučan

Â Anketa 1. Myslíte si, že je udržitelná vize tolerantní multikulturní společnosti? Když vezmeme v úvahu výbuch xenofobních nálad, který proběhl na sklonku minulého roku v Nizozemí, v zemi, která byla vždy dávána za vzor poklidného soužití rozličných kultur, etnik a náboženství, kde podle Vás leží hranice tolerance? 2. Měla by, podle Vašeho názoru, Evropa přijímat více uprchlíků? 3. Co si myslíte o návrhu, který nedávno proběhl médii, o tom, že by Evropská unie měla zřídit sběrné tábory pro uprchlíky, a to mimo její území – mluvilo se zejména o Lybii, Tunisku, Maroku a Alžírsku?

13


Josef Fukan dlouholetý expert na zahraniční pomoc ČR, nezávislý konzultant, spoluzakladatel obecně prospěšné společnosti Volonté 1. Myslím si, že je nejen udržitelná, ale i nezbytná s ohledem na zvyšující se migraci osob, kultur i myšlenek. Přestože hlasatelé a zejména nositelé tolerance obvykle radikalizují xeno- a jinak fobní skupiny, které stojí na opačném pólu myšlení, tolerance by měla převážit v zájmu sebezáchovy lidského společenství. 2. Tudy cesta nevede, protože problém uprchlictví lze vyřešit pouze odstraňováním jeho příčin, nikoliv následků. Jedinou cestou je vyrovnávání životních podmínek mezi vyspělými a deprimovanými skupinami zemí, regionů i jednotlivců, jakož i rovnoprávné (nediskriminační) vztahy mezi všemi státy. 3. Analogie s koncentračními tábory je děsivá a v totalitních zemích i v reálu možná. Většina uprchlíků má ekonomickou motivaci, prevencí migrace je zejména pomoc vyspělých zemí při vytváření pracovních příležitostí. Takto orientované rozvojové projekty již existují, dokonce i v rámci české ZRS.

Michal Bartoš ekolog-ochránce životního prostředí, zakladatel výukového biocentra Sluňákov 1. Ano, pokud však bude probíhat široká veřejná diskuse o tomto problému a dosáhne se jistého posunu ve smýšlení lidí, kteří by v současnosti odpověděli na podobnou otázku radikálně ne. Odlišné kultury se sbližují vzájemným poznáním, když se objeví mnoho shodných prožitků lidí z kterékoliv části světa a přes toto vzájemné „lidské souznění“ může následně dojít k uznání vzájemných odlišností. 2. Nejsem znalcem celé problematiky přijímání uprchlíků, takže s jistou dávkou obav bych byl pro. Myslím, že jde o vážný problém. Zajímalo by mne, co by znamenalo úplné otevření evropských hranic, zda by se naplnily obavy z ohromného přílivu uprchlíků, kteří by vymazali „evropskou“ kulturu. Domnívám se však, že i opačný přístup, tedy naprosté uzavření hranic je do budoucna třaskavou směsí možných nedorozumění a konfliktů. 3. Nevím, jako lákadlo lepšího světa pro více uchazečů o únik z těžkostí lokálních domovů? Nebo jako odsunutí problémů, odpadů a špíny za hranice? Nejeví se mi to jako šťastný návrh.

Petra Procházková novinářka, spisovatelka, spoluzakladatelka informační agentury Epicentrum 1. Tolerance nemá žádné obecně stanovené hranice, ty si každý vymezuje podle svého uvážení, zkušenosti, výchovy, prostě podle toho, na co máme žaludek. V Čechách se ale obecně tolerance zaměňuje za něco jiného – lidé o sobě říkají, že jsou tolerantní, když strpí něco, co se jim vlastně líbí. Třeba cikánskou kapelu na veselce. Ale romské sousedy v paneláku už ne, protože hlučí, mají jiné hygienické návyky atd. Tolerovat se musíme naučit věci, které nemáme rádi, nesnášíme, ale jiným jsou vlastní... Pokud tedy nechceme všechno, co je jiné než my, z české kotliny vyštvat. Vize ultratolerantní multikulturní společnosti je samozřejmě zatím něčím nedosažitelným, ale proto si lidé vytyčují extrémně složité úkoly, aby dosáhli alespoň drobných úspěchů na cestě za těmi grandiózními cíli. Mně by stačilo, kdyby lidé neprotestovali proti přílivu uprchlíků z Čečenska jen proto, že se bojí, aby jim neukousli sousto z toho jejich českého krajíce. 2. Jednoznačně ano. Za prvé lidé, kteří přicházejí z válečných oblastí jako je Čečensko, by automaticky měli dostávat nějakou formu pobytu, aby nežili ve větším stresu a hrůze z odmítavých stanovisek úřadů, než doma pod ruskými bombami. A za druhé, já bych vůbec více podporovala svobodnější pohyb lidí po celé planetě... Já například bydlím v Kábulu a nemám žádný problém s tamními úřady. Ať jsem tam rok či pět, když nekradu, nevraždím, chovám se slušně atd., nechají mne tam v klidu žít. Znám spoustu lidí z tak zvaných, hloupě řečeno, rozvojových zemí, kteří by u nás také rádi něco podnikali, žili, cestovali po světě, ale protože jsou černí a mají třeba afgánský či pákistánský pas, mají také smůlu. Úřady jim život v Evropě tak znepříjemní, že se raději pak dají do služby Bin Ládina. 3. No ještě bychom mohli do těch táborů posílat naše pěkné, bílé, boubelaté děti na exkurze a přes mříže jim ukazovat, jak vypadá terorista, mafián, atd.. A Evropská unie by se měla stydět, že ji vůbec jen něco takového napadlo. Je to jen další z řady diskriminačních idejí, kterých už řada byla bohužel realizována. – Dokážete si představit, že by při cestě do Kazachstánu na letišti v Astane byla zvláštní řada pro šikmooké obyvatele střední Asie, tam by se skoro nekontrolovalo a úředníci by se vlídně usmívali, a vedle by byla řada pro ten póvl z Evropské unie, na který by celníci řvali, podezřívavě si je měřili a hrabali se jim v kufrech? Až to jednou nastane, tak za to budeme moci děkovat jen sami sobě.


14

Ô mezi paragrafy Â Vnitřně přesídlení: dluhy mezinárodního práva Palestinci v táborech na území Izraele, Čečenci pod stany v Ingušsku, Súdánci opouštějící své vesnice... jsou to uprchlíci? Podle logiky věci ano. Podle mezinárodního práva nikoliv. Tito lidé, kteří nepřekročili hranice a jsou stále na území svého státu (Izrael, Ruská federace, Súdán...), se nazývají vnitřně přesídlení (z angl. Internally displaced person – IDP). Někdy se také můžeme setkat s označením vnitřní uprchlíci. Tito lidé nemohou požádat o azyl a mezinárodní pomoc na ně často nedosáhne. Přitom UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) odhaduje celkový počet vnitřně přesídlených osob na 25 – 30 miliónů, z toho až 16 miliónů se nachází v Africe. Tito lidé jsou nuceni opustit své domovy ze stejných důvodů jako „klasičtí“ uprchlíci – kvůli pronásledování, diskriminaci, ozbrojenému konfliktu v zemi, hrozbě genocidy. Mohou také prchat do jiné části země před zničeným životním prostředím nebo jsou vysídleni kvůli realizaci velkých „rozvojových“ projektů, jaké představují například stavby přehrad. Často jde o osoby,

které jsou v nebezpečí na celém území svého státu, jen nemají možnost nebo prostředky k tomu dostat se za hranice. Zatím neexistují žádné zvláštní mezinárodní dohody či právní nástroje, které by zajistily vnitřně přesídleným ochranu a potřebnou pomoc, a dosavadní úmluvy o právech uprchlíků se na tyto případy aplikují jen těžko. Při tak velPalestinský muž uprostřed zničené osady pro vnitřně přesídlené kém počtu lidí to znamená Foto: katalánská vzdělávací organizace - XTEC. velkou míru porušování lidských práv. Proto je poa podporovat konkrétní aktivity na ochranu třeba aktualizovat a doplnit mezinárodní dohody a standardy, které by zahrnuly masové práv vnitřních uprchlíků. formy nucené migrace i v rámci jednoho státu. Zároveň by jistě pomohl větší zájem meziHana Fejfarová a Jiří Koželouh národní veřejnosti a ochota politické reprezentace předcházet situacím, kdy lidé opouští své domovy. Společnost by také měla vyvíjet

Â Azylový zákon – vynovelizujme uprchlíky z ČR se například dodatečně zjistilo, že třeba něco zpronevěřili a podobně, aby byli tak nějak rychleji vráceni zpět?“ Otřesený Uprchlík vstal: „Mohu také něco...“. Politik ho však opět nenechal domluvit: „Děkuji vám přátelé, vidím, že veřejnost si přeje efektivní řešení – uděláme to takto...“.

Jednoho dne pozval Politik do své kanceláře své kamarády Soudce, Úředníka, Policistu, Diplomata. Pozval si také Uprchlíka, nebyl to sice jeho kamarád, ale sluší se to. Když všichni přišli, Politik řekl: „Myslím, že je potřeba řešit uprchlické problémy.“ Na to se přihlásil Uprchlík a začal: „Já bych chtěl říci, že my uprchlíci...“ „Nechte nejdříve mluvit odborníky,“ přerušil ho Úředník a řekl: „Uprchlíci k nám přicházejí, aby zlepšili svoji ekonomickou situaci. Neumí česky, pořád obtěžují a něco chtějí, neustále se jim něco nelíbí a stejně všichni lžou.“ „Je to tak,“ navázal Soudce, „když nedostanou azyl u kolegy Úředníka, tak jdou za mnou a žalují na něho – každý si na něco stěžuje a já nemám čas na jinou práci. Myslím, že by se jim to mělo zakázat.“ Uprchlík se ulekl a řekl: „To ale bude znamenat...“ „Souhlasím se Soudcem a měl by se jim omezit více pohyb,“ skočil mu do řeči Policista. „Pánové, naše země má takový problém,“ navázal Diplomat z východu, „někteří lidé nesouhlasí s naším milovaným vůdcem, pomlouvají ho a nakonec zbaběle uprchnou. Bylo by do budoucna možné, za předpokladu, že by

15

První polovina roku 2005 je ve znamení dalších restrikcí chystaných Ministerstvem vnitra ČR pro uprchlíky přicházející do našeho států žádat o azyl. Asi nejcitelnější omezení práv uprchlíků je zrušení možnosti podání tzv. kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu poté, co je žadateli zamítnuta žádost o azyl v 2. instanci (tedy příslušným krajským soudem). Uprchlík je v zásadě odkázán na rozhodování odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR (OAMP). Tento odbor rozhoduje bez ohledu na neutěšený stav dodržování lidských práv v zemích jejich původu, azyl je přiznán jen zlomku žadatelů. V případě neúspěchu se může obrátit žadatel na krajský soud, který posoudí formální stránku žádosti a v případě, že shledá pochybení, tak vrátí rozhodování OAMPu. Úspěšnost žalob je mizivá a poslední záchrana bývá právě Nejvyšší správní soud. V případě tzv. „zjevně neodůvodněných žádostí“ přestává mít řízení u krajského soudu odkladný účinek – žadatel může být tedy do 30 dnů odmítnut a měl by opustit území ČR. Tzv. „zjevná neodůvodněnost“ se vztahuje i na osoby, jimž hrozí vydání za účelem trestního stíhání a které se pokoušejí zachránit žádostí o azyl. Zkušenosti mezinárodní organizace


Amnesty International (AI) ukazují, že to může být dosti nebezpečné. AI řešila případ čínského občana v ČR, jehož vydání požadovaly čínské úřady. Chtěly se mu tak pomstít za podporu studentských demonstrací v roce 1989. Čína si vymyslela zločin, který se posléze ukázal nesmyslným, tak si poté vymyslela jiný a dále trvala na vydání svého občana. Další, pouze na první pohled nenápadná, zhoršení se týkají zkracování lhůt na úřední komunikaci uprchlíků s ministerstvem a se soudy a také zkrácení možného pobytu mimo uprchlické zařízení ze 30 na 10 dnů. Přes všechny novelizace a inovace by nejdůležitější byla změna současného způsobu, s jakým MV ČR k žádostem přistupuje. OAMP MV ČR vykládá azylový zákon co nejnepříznivěji pro uprchlíky, nezohledňuje lidskoprávní situaci v zemích žadatelů, je jedinou institucí rozhodující fakticky o azylu atd. Špatný přístup potvrzují nejen časté případy odmítnutých zjevně ohrožených žadatelů (případy uprchlíků z Čečenska, případ íránského žadatele o azyl, jehož pracovníci OAMPu udali íránské ambasádě a další podobné případy), ale i mnohé stížnosti z řad žadatelů o azyl i azylantů – úspěšných žadatelů. Nekvalifikovaný přístup českých úřadů ve vyřizování žádostí o azyl dokládá i fakt, že řada žadatelů, kteří v ČR neuspěli, získala v jiných zemích EU azyl bez problémů (např. čečenští uprchlíci v Rakousku, palestinský uprchlík, který prožil několik měsíců v tranzitním prostoru ruzyňského letiště, v Německu atd.). Nápravou by mohlo být například vytvoření nezávislého tribunálu složeného z odborníků na

migraci a lidská práva, jak to navrhoval ministr a předseda Legislativní rady vlády ČR Jaroslav Bureš. Ten by posuzoval ohrožení uprchlíků i v souvislosti se situací v zemi původu a rozhodoval by o udělení azylu či překážky vycestování. Uprchlíkům by se tak dostalo možnosti posuzování ve dvou plnohodnotných, na sobě nezávislých instancích, jak to ostatně vyžaduje i článek 6 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, kterým je ČR pochopitelně vázána.

Článek vznikl na základě připomínek AI a NESEHNUTÍ k novele azylového zákona, které organizace poskytly poslancům a poslankyním. Více informací o azylové politice a o připravované novele se dozvíte například v následujících článcích a analýzách uveřejněných na serveru www.migraceonline.cz. Čižinský, P.: Migrační témata na 41. schůzi Poslanecké sněmovny PČR, Burdová, P.: V České republice o azyl raději nežádat. Další novela zákona o azylu hodlá omezit soudní přezkum rozhodnutí ve věcech azylu.

Pořízek, P.: Komplexní analýza azylového systému v ČR. Burdová, P.: K novele azylového zákona. A dále si také můžete přečíst připomínky k novele od Organizace pro pomoc uprchlíkům (www.opu.cz). Články k tomuto tématu také vyšly v Hospodářských novinách a Respektu. Jiří Koželouh

Â Azylová procedura? Nic příjemného! neznal jsem bezpečnou cestu ani do sousedních zemí. Jediný, kdo v takové chvíli může uprchlíkovi pomoci, je právě převaděč. Ti lidé to ale samozřejmě nedělají zadarmo. Naopak berou za svoje služby hodně peněz. Ale ani já jsem neměl jinou možnost než hledat převaděče. Zaplatil jsem ty peníze a postupně jsem se dostal přes celý bývalý Sovětský svaz na Slovensko a pak do ČR. Celkem jsem zaplatil přes 5 000 dolarů a cesta trvala 3 měsíce. Po celou dobu jsme se skrývali, přebíhali hranice lesem a žili v ilegalitě. Bylo to velice náročné.

Salim Khan

Foto: Jiří Koželouh

Salim Khan je osmadvacetiletý student 3. ročníku Fakulty dopravní ČVUT v Praze. Pochází z Afghánistánu, byl bojovníkem proti hnutí Taliban, před nímž jeho rodina nakonec musela utéci: rodiče, 2 bratři a 2 sestry jsou v Íránu, 3 bratři v Kazachstánu a 1 bratr v Norsku. On sám zakotvil v České republice a žije již 5 let v Praze na vysokoškolských kolejích. Mluví obstojně česky a zajímá se o českou kulturu a historii. Jako první je nasnadě otázka, kdy jsi se dostal do ČR, proč jsi přišel a z jakých důvodů jsi opustil Afghánistán? V roce 1999 jsem byl členem tzv. Severní aliance, která na severu Afghánistánu vzdorovala Talibanu (extrémistické islámské hnutí, které v 90. letech minulého století ovládalo Afghánistán – pozn. red.). Když jsme prohráli válku na severu Afghánistánu a bylo obsazeno i město Mazár-e Šaríf, kde jsem se nacházel, začal Taliban pronásledovat všechny příznivce Severní aliance. Byl jsem ve velkém nebezpečí, a proto jsem uprchnul a dostal jsem se až do ČR. Na to naváži otázkou, jak jsi se do ČR dostal, jak to vlastně probíhalo? Jako většina uprchlíků i já jsem musel využít služeb převaděčů. Nevěděl jsem, kam jít,

Je jasné, že v Afghánistánu je dnes trochu jiná situace, než byla za Talibanu. Máš v plánu se do své domoviny někdy vrátit? Zatím nemám takové plány, protože jsem student a nemohu nechat školy. Chtěl bych dostudovat a být potom více prospěšný. Druhý důvod je ten, že jsem azylant (byl mi přiznán azyl – mám azylový průkaz), a tudíž se podle ženevské úmluvy nemohu vrátit na území země, odkud jsem utekl. Nemohu ani na naši ambasádu. Kdybych odjel do Afghánistánu, tak by mi byl azyl v ČR odejmut a nemohl bych se vrátit a dostudovat a ani v ČR pobývat. Až dokončím studium, tak se podle situace v Afghánistánu rozhodnu, jestli se vrátím, nebo ne. Pokud se rozhodnu, že ano, že je tam bezpečno a že se tam dá žít, tak vrátím azylový průkaz a odejdu do své země. Současnou situaci v Afgánistánu považuješ za příznivou? Myslím, že současný režim by mě zatím nepronásledoval. Hlavním důvodem, proč jsem tu zůstal, je studium. Samozřejmě tam dochází k různým teroristickým útokům a porušování lidských práv, ale je to lepší než v době Talibanu. Taliban snad už vůbec není nebo se jeho členové skrývají v Pákistánu a na hranicích. Přejděme k tvému životu tady v ČR. Setkal jsi se někdy s nějakým projevem nesnášenlivosti, rasismu nebo xenofobie vůči své osobě nebo vůči nějakému tvému známému jenž je také cizinec? Potkal jsem pár lidí, kteří byli xenofobní. Například na koleji bydlel dva pokoje ode mě kluk, který byl Čech a ten otevřeně říkal, že

nemá rád uprchlíky a že kdyby byl ministr, tak je všechny vyhodí z ČR. Tvrdil, že berou Čechům práci a že chtějí ČR poškozovat. I moji kamarádi cizinci se setkali s rasismem, ale není to podle mě tady nějak vyloženě hrozné. Myslíš tedy, že jsou místní lidé schopni žít s cizinci? Můj názor je, že ČR od rozpadu socialismu a revoluce ještě není připravena na soužití s cizinci. Nejde o to, že by tu byl nějak silný rasismus, ale Češi nejsou na cizince zvyklí a neví, jak se k nim mají chovat a jak s nimi komunikovat. A zvlášť nejistý mají přístup k azylantům. To se pak promítá do praktického života – je například problém sehnat práci mezi Čechy. Jakým způsobem na tebe působí tzv. západní či evropská společnost a kultura? Já jsem se už v Afghánistánu zajímal o historii Evropy, zejména o historii po 2. světové válce. Například o ČR jsem věděl celkem hodně věcí. A teď když žiji 5 let mezi Čechy, tak jsem ji poznal ještě více. Mám rád českou kulturu a české zvyky a zajímám se o ně. Žít v ČR je pro mě nová škola a čerpám z ní hodně zkušeností. Každý den se něco nového učím a to mě zajímá – učím se ze záporných i kladných zkušeností. Některé věci mě zlobí, ale celkově mi západní společnost nevadí a nepřijde mi zase tak odlišná od naší kultury. Z toho konkrétního, co mi vadí, je přístup mladých lidí, mezi kterými se pohybuji, ke zvykům u nás v Afghánistánu. Když se svými spolužáky chodím třeba do hospody nebo si s nimi povídám, tak jakmile vidí, že jsem cizinec, tak se mě ptají na naše zvyky a často, když zjistí, že jsem muslim, tak říkají: „U vás nemají ženy na nic právo, jsou tam diskriminované“. To není pravdou úplně všude v islámských zemích. Jsou země, kde to tak je, a mladí lidé tady vidí jenom ty špatné příklady z televize nebo z časopisů. Mladí lidé mají často negativní představu o islámu a já jsem se často snažil jim přiblížit i ty dobré věci. Když jsem se ptal, co myslí tím, že jsou u nás diskriminované ženy, tak mnoho lidí mi říkalo například, že ženy nemohou kouřit, když chtějí, nebo holky nemohou chodit, s kým


16

chtějí, nemohou se také oblékat, jak chtějí. Ale já si myslím, že tyhle příklady jsou maličkosti a ne diskriminace – to jim třeba rodiče nebo tatínek nebo bratr nepovolí. Jestli v některých zemích nemohou ženy do politiky, nemohou studovat, to já považuji za diskriminaci. Jestli kritizujeme islámskou oblast, protože tam ženy musí nosit šátek, tak je to podle mě přehnané. Třeba v Saudské Arábii nemohou ženy řídit nebo nemohou rozhodovat v politice. To je podle mě diskriminace. Líbí se mi hlavně různé tradice v ČR – Vánoce, Nový Rok, zajímají mě historická města (snažím se po ČR cestovat) a obecně historie. Co si myslíš o názoru, že je západní společnost ohrožena islámskou kulturou? Říká se, že až přeroste počet muslimů ve Francii počet původních obyvatel, začnou jim vnucovat islámské zásady a zákony. Je to zajímavá otázka. Já jsem nedávno četl webovou stránku BBC v perštině a tam byl článek o průzkumu, který se dělal v západní Evropě (v Anglii, Německu, Španělsku a Holandsku) a například v Německu si 80 % lidí asociovalo islám s terorismem a zároveň slovo muslim se slovem terorista. Lidi tedy myslí takhle a nejen veřejnost, ale i politici si myslí, že Evropa je ohrožena ze strany Islámu. Považují islámskou kulturu za nepřítele. Poté co byl muslimem v Holandsku zavražděn režisér, který natočil film o diskriminaci žen v islámských zemích (Théo van Gogh – pozn. red.), vzrostla v Holandsku vlna negativních názorů vůči muslimům. Celkově má Evropa negativní pohled na muslimy. Z toho vychází omezování práv uprchlíků a možností přistěhovat se do

Evropy. Je fakt, že evropské orgány omezují příliv uprchlíků a zejména muslimských. Je také pravda, že mnoho uprchlíků zneužívá islám a nedělá muslimům dobrou vizitku – nicméně nelze dělat restrikce na úkor uprchlíků a všech muslimů. Myslím, že v tomhle ohledu je na tom ČR lépe, na muslimy se tu nedívají lidé tak negativně. Ale myslím, že se to bude zhoršovat a ČR se v tomto přiblíží Evropě. Mohl bys zhodnotit, protože jsi tím sám prošel, azylovou politiku ČR? Rozhodně to není pro uprchlíka moc příjemný proces. Já jsem sice už 5 let mimo uprchlický tábor a nežiji mezi uprchlíky, ale stále sleduji situaci a vím, že málo lidí dostává azyl. Většina žadatelů o azyl zůstává trčet v táborech s nejasným osudem, jak to dopadne. Jsou pod psychickým tlakem. Navíc ČR nadále omezuje uprchlíky v ČR a snaží se i omezit jejich příliv. Také není žádná politická síla, která by se jasně postavila za uprchlíky. Jsou to spíše jednotlivci. Znám lidi, kteří mají i důkazy o tom, že mají právo na azyl a přesto Ministerstvo vnitra ČR jejich žádosti zdržuje nebo azyl zamítá. Bohužel se také zodpovědní úředníci nechovají moc dobře ani příjemně k uprchlíkům – nevím, jaké důvody k tomu mají. Osobně jsem vážný problém neměl, ale vím, že když se na ně obrátím s nějakým problémem nebo žádostí, tak se ke mně také nebudou chovat příjemně. Znám také případy jiných uprchlíků, kteří měli vážné problémy. Nelíbilo se mi například, jak nechala Správa uprchlických zařízení odstraňovat zásuvky v pokojích uprchlíků. Mně

nepřišly ty deklarované důvody jako bezpečnost ani správné, ani dostačující, když to potom znamenalo, že si uprchlíci ani nebudou moci uvařit čaj atd. Problémy s OAMPem (odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR – pozn. red.) mělo také několik mých kamarádů – azylantů z Demokratické republiky Kongo. Měli nějaký problém s integračním bytem a bylo jim řečeno, že jsou z džungle, a tak mají být rádi, že tady vůbec mohou zůstat. Kvůli tomu bytu se teď s ministerstvem soudí. A co konkrétního by se mělo změnit v přístupu úřadů a politiků? Podle mě by se měly žádosti vyřizovat rychleji a úředníci by měli co nejlépe a nejdříve zjistit, jestli ten žadatel mluví, nebo nemluví pravdu a měli by se více zabývat tím, proč přichází do ČR a co mu hrozilo doma. Ani život azylantů není lehký. Já jsem student a je mi více než 28 let, a tudíž mi sebrali sociální dávky. Není to jen můj problém, takových studentů je více. Snažil jsem se na to upozorňovat, ale nikdo to nechce slyšet. Sami se o sebe staráme, studujeme a pracujeme, abychom si na to studium vydělali. Myslím, že by si politici měli uvědomit, jak těžká může být situace cizinců a zvlášť uprchlíků, a snažit se jim i trochu vyjít vstříc – aby dostávali azyl, když ho potřebují, a aby o ně bylo v ČR lépe postaráno. Děkuji za rozhovor. Rozhovor připravil Jiří Koželouh.

Â Jak Čečenci prchají do Evropy (a zpět) Na podzim loňského roku jsem dostala nabídku od organizace Lékaři bez hranic (MSF), abych se zúčastnila tzv. explorativní mise této organizace v Polsku, kde jsme měli prozkoumat možnost – a event. užitečnost – práce Lékařů bez hranic s čečenskými uprchlíky v Polsku. Situace uprchlíků v Polsku je totiž složitá: po vstupu do Evropské unie se stalo Polsko její hraniční zemí a téměř všichni uprchlíci přicházející z východu překračují bělorusko-polskou hranici v Brestu–Terespolu, zvláště poté, co Ukrajina své hranice začala pečlivěji střežit. To ovšem také znamená, že počet osob žádajících o azyl v Polsku roste geometrickou řadou. A protože je čím dál tím důsledněji aplikována dohoda tzv. Dublin II (navracení uprchlíků uvnitř EU do té země, do které vstoupili prvně), stává se Polsko skutečným nárazníkovým státem se všemi problémy, které z toho plynou. Proto bylo v Paříži rozhodnuto prošetřit životní podmínky uprchlíků a zejména jejich zdravotní stav a zdravotní péči, která je jim dostupná. Možnost jet do Polska jsem uvítala. Znám totiž Čečence z doby, kdy jsem na Kavkaze v letech 2000 – 2001 s MSF pracovala a bylo pro mne zajímavé setkat se znovu s lidmi, kterých jsem

17

zákony než u nás, je hluboce narušena a dosi tehdy vážila a měla je ráda. Brzy jsem ovšem chází k rozpadu donedávna fungujících poznala, že vztah české populace společenských struktur. Je vysoká nezaměstk Čečencům je trochu odlišný: když jsem například o svém plánu řekla jednomu svému nanost. Ne všechny děti chodí do školy, je-li cesta do školy nebezpečná a vede-li např. přes příteli, člověku celkem světa znalému, řekl check-pointy či jiná nebezpečná místa. Středmi znechuceně: to nemáš nic lepšího na prání a vysoké školy, pokud vůbec fungují, ztraci než jezdit mezi ty mafiány? Vždyť si vztily svou úroveň. Celá generace mladých lidí, pomeň, co tady dělali v devadesátých letech. Tento všeobecně rozšířený názor mě vede která prožila léta normálně věnovaná k tomu, že se snažím aspoň ukázat, v jaké situvzdělávání ve válce, neměla možnost chodit aci Čečenci jsou, když už zřejmě není tak snadné vysvětlit, že jsou to lidé jako my, o nic horší než my, a v mnoha ohledech dokonce obdivuhodní. V politických proklamacích často čteme, že válka v Čečně už skončila a že je teď v podstatě jen otázkou času, kdy se tam bude opět žít klidně. Všichni tušíme, že to není pravda. Čečna dnes sice není bitevní pole, ale stále se tam vraždí, unášejí se lidé, provádějí tzv. začistky. Kavkazská pohostinnost v podmínkách uprchlického tábora. Foto: Lída Hesová Tradiční čečenská společnost, řídící se dříve poněkud jinými


do školy, když byly všechny školy zavřeny, Tráví celé dny a noci v jedné místnosti spolu považují za vstřícnější a tam přežít, legálně či a je na trhu práce neuplatnitelná. Zdravots rodiči nebo na chodbách zařízení. Mnozí nikoli. Mnozí to zkoušejí přes Odru do Němecnictví, které během války pracovalo bez léků nemohou z budovy, protože přijeli v létě ka. Množí se fámy o rodinách, kterým při a bez elektřiny, je stále velmi vzdáleno předa nemají zimní šaty. Nemají knihy ani jinou přechodu přes řeku utonuly malé děti nebo válečné úrovni. Čečenci jsou vyčerpáni dloumožnost zábavy či vzdělávání. V některých i rodiny celé – fámy, které není možné ověřit. hým obdobím, ve kterém nevědí, nebudou-li střediscích je televize, ale jen polská. VětšiPokud jsou chyceni ještě v Polsku poblíž hrazítra oni či jejich děti ohroženi na životě, kdy nou mají možnost výuky polštině 2 x 2 hodiny nic, dostanou se minimálně na půl roku do prakticky nemohou normálně žít, a co je horší, týdně, ale je to výuka spíše formální, a navíc vězení (i v případě, že se o přechod hranic nevidí ani v dohledné době naději na změnu. rodiče reálně zvažují možnosti, které v Polsku nepokusili). Pokud jsou chyceni v Německu, Nelze se divit, že prchají ze své země. mají, a považují (ať už je to rozumné, nebo ne) jsou zatčeni a později vráceni do Polska. Jiní Co je k tomu vede, není snaha „přilepšit chození na kursy polštiny za zbytečnou zátěž to zkoušejí přes Moravu do Rakouska. Exissi“, jak se to u nás často vnímá, ale tují zřejmě sítě převaděčů, kterým zoufalství. Lidé, kteří jsou daleko více musejí platit velké peníze, a přitom než my vázáni ke své zemi, kupují nemají jistotu, že je na konci poutě „zagranpasport“ za 400 dolarů, nebo někdo neudá. Znám rodinu, která pokud mají problémy s úřady, pod utratila celé jmění, aby se několika cizím jménem za 800 dolarů. Proto taxíky dostala přes půl Evropy do musejí obvykle prodat všechno, co Francie, což se podařilo, ale během mají, včetně domu a pozemků, sbalit měsíce byli pak všichni vráceni do si zbytek dolarů a majetku, který jim Polska. A tam je tedy opět čeká táještě zbývá, do několika kufrů a bor, později život bez jakýchkoli odjíždějí „do Evropy“. Po cestě příjmů, bez možnosti ubytování, bez vlakem bývají kontrolováni policií, práce, bez možnosti léčení nemoccož lze vyřídit jen vydáním části ných dětí. Je velmi pravděpodobné svých úspor. Na polské hranici sice (opět nelze ověřit), že mnozí jsou napronášejí formuli „žádám o politický tolik zoufalí, že se vracejí zpět do azyl“, ale polští pohraničníci často Čečny. Tam jsou pak v situaci bezZde strávíme rok života. Foto: Lída Hesová využívají kdejaké kličky, aby je nevdomovců, mnohdy pronásledopustili do země. Většina uprchlíků, vaných úřady, v situaci mnohem se kterými jsem mluvila, byla několikrát vrácepro své děti. Jejich perspektiva je totiž jasná: horší, než když odjížděli. na do Běloruska a teprve až na třetí, čtvrtý jen 2 – 3 % žadatelů o azyl je azyl skutečně O situaci uprchlíků v ČR vím jen tolik, že stejpokus přešli hranici. udělen. Většina ostatních dostane tzv. temně jako v Polsku i u nás dostane azyl něco Nejčastěji jsou to jen neúplné rodiny, matky porary protection status, tzn. smějí zůstat mezi 2 a 3 % žadatelů. Dnes čtu v novinách s několika dětmi, otec je obvykle mrtev nebo v Polsku, ale nedostanou žádnou pomoc, fireakci Odboru azylové a migrační politiky MV, nezvěstný. Děti jsou většinou malé, nejmenší nanční ani jinou. Nemají zdravotní pojištění. reagující na kritiku postupu při udělování často bývá kojenec. Někdy přicházejí celé Musejí pak do 14 dní opustit tábor, kde azylu. Nedovedu posoudit, nakolik jsou úředrodiny, přičemž otec je mnohdy invalidní dostávali najíst, a ocitají se na ulici. Mají sice níci, rozhodující o azylu, nezávislí. Ale protože následkem válečného zranění. Nejméně časteoretickou možnost sehnat si zaměstnání, ale znám čečenské uprchlíky, kteří i u nás tvoří tou skupinou jsou samotní mladí muži, buď v zemi s vysokou nezaměstnaností to není velkou část žadatelů o azyl, pak si nedovedu bojevici, kteří prchají před pronásledováním, lehké ani pro Poláky, pro Čečence je to prakpředstavit, jaká kritéria je pro udělení azylu nebo ti, kteří byli zraněni a hledají místo, kde ticky nemožné. Navíc matky s kojencem nutno splnit, je-li 97 % žadatelů odmítnuto. by se mohli léčit – v Ruské federaci to možné a několika dalšími dětmi by stejně pracovat není. Uprchlíci jsou umístěni do centrálního nemohly. Ani najmout byt si nemohou – byty MUDr. Lída Hesová uprchlického tábora, později do jiných táborů. jsou jednak drahé, ale i kdyby si někde peníze Autorka pracovala v letech 2000 – 2001 jako Žádají o azyl a čekají v průměru rok na sehnali, Čečenci nikdo byt nepronajme. členka mise Lékařů bez hranic na Kavkaze. vyřízení. Během této doby bydlí obvykle Protože všem je jejich perspektiva zřejmá 1 rodina (v průměru 5-6 lidí) v jedné místa protože zpět do Čečny nemohou, pokoušejí nosti. Děti v drtivé většině nechodí do školy. se o nemožné: ilegálně přejít do zemí, které

Â Lékaři bez hranic – Médecins sans frontieres é (MSF)

Médecins sans frontieres je jednou z nejvýé znamnějších světových humanitárních a zdravotnických organizací. Její práce stojí na dvou pilířích. Jednak poskytuje lékařskou pomoc komukoliv potřebnému bez ohledu na rasu, náboženství, politické přesvědčení či pohlaví a zároveň upozorňuje na utrpení lidí, jimž

se snaží pomáhat. O úspěšnosti při realizaci těchto předsevzetí svědčí mnoho ocenění. Asi nejvýznamnější je Nobelova cena míru, udělená MSF roku 1999 za průkopnickou humanitární práci na všech kontinentech. Prvními lékaři bez hranic byla skupina francouzských lékařů, kteří před 21. prosincem 1971, tedy před založením vlastní organizace, pracovali v misi Červeného kříže v nigerijském regionu Biafra, kde v letech 1968 – 1970 došlo ke konfliktu, jenž vrcholil občanskou válkou. Tato skupina založila první nevojenskou a zároveň nevládní organizaci, specializující se na poskytování pohotovostní lékařské péče. Organizaci ale netvoří pouze lékaři.

Její činnost je kombinací praktické pomoci a osvěty. První misi realizovala organizace hned v roce 1972 v Nikaragui, kterou postihlo ničivé zemětřesení. První válečnou zkušenost získali MSF tři roky poté v hrůzách vietnamských džunglí. Po pádu Sovětského svazu se podíleli na sociální obnově postkomunistických států. Nyní organizace působí v 80 zemích světa, kde neexistuje dostatečný, nebo dokonce žádný zdravotnický systém. Pobočky mají v 18 zemích. Tereza Nosálková Člověk v tísni při České televizi, o.p.s. zdoj: www.infoservis.cz


18

Â Srí Lanka – vše závisí na míru

Školy, které vyplavilo tsunami, nemají na vybranou – vyučování probíhá pod širým nebem. Na fotografii dívky z muslimské školy Sumaya Arabic Colleague. Pozn.: Této škole společnost Člověk v tísni poskytla 40 postelí pro dívky, které byly vyplaveny, aby měly na čem spát. Foto: Markéta Kutilová

Ponnusamy Asmathu je vcelku obyčejný kluk, jakých jsou na Srí Lance tisíce. Víc než škola ho baví rybařit s tátou, rád hraje s kluky kriket a fotbal, je hrdý na to, že je Tamil, chtěl by být vojákem nebo policistou (aby mohl chránit mámu) a žije v uprchlickém táboře. Po tsunami, které na Srí Lance připravilo o střechu nad hlavou mnoho lidí, je to vcelku běžná záležitost. To se však zdá jen na první pohled. Za svůj krátký život vystřídal Ponnusamy už tři uprchlické tábory a ještě přežil tsunami. Příběh jeho rodiny a tisíců dalších, kteří žijí v uprchlickém táboře Alles Garden v Trincomalee na východním pobřeží Srí Lanky je však o něco tvrdší než příběhy statisíců ostatních obětí loňského tsunami. Tito lidé jsou totiž postiženi dvakrát, „double affected“. Jako váleční uprchlíci žili v uprchlickém táboře u moře, 26. prosince však přišli nejen o své nuzné chatrče z hlíny a plechu, ale i o kánoe = jediný způsob obživy. Rodiče Ponnusamyho uprchli ze své vlasti v roce 1996 poté, co jejich dům zasáhlo několik granátometných střel. Při jednom takovém ostřelování zahynula jejich babička. Dodnes neví, zda útok mířil od LTTE (Tygři osvobození tamilského Ílamu) nebo Srílanských vládních vojáků. Uchýlili se do Indie, do státu Tamilnádu (zde žije cca 60 milionů etnických Tamilů), kde živořili v uprchlickém táboře. Počátkem roku 2000 se vrátili zpět na Srí Lanku, neboť situace byla poměrně příznivá. Přistáli v přístavu Trincomalee a v té době vypukly další boje, neboť v červenci LTTE spáchali bombový útok na letiště v Kolombu a zničili 13 letadel. Šance na návrat domů se rodině zcela minimalizovala, usídlili se tedy na břehu moře v uprchlickém táboře. Situace se však nezlepšila ani poté, co vláda a LTTE podepsali v roce 2002 příměří. „Mezitím jsme se dozvěděli, že náš dům připadnul do chráněné zóny vládních vojáků, a my jsme tak bezzemci,“ říká Angela Asmathová. A tam je také zastihla vlna tsunami. „Přišli jsme i o to málo, co jsme měli, ale jedno je nám jasné, moře dává, moře bere,“ snaží se brát situaci rodiny s nadhledem otec Jamaldeen. Problém je však v tom, že ačkoli byli tito lidé postiženi tsunami, vláda je dále registruje „jen“ jako válečné uprchlíky, a nemají tedy nárok na veškerou pomoc, jíž je v táborech pro oběti tsunami spíše přebytek. „Příkladem je potravinová pomoc. Oběti tsunami dostávají příděly ve výši 3,5 USD na

osobu, ale tito váleční uprchlíci jen polovinu,“ říká Clifford Speck z UNHCR. Podle něj vláda hledá pro tyto lidi půdu, kde by se mohli usadit, ale šance je mizivá. Přednost totiž budou mít právě lidé, kterým domovy vzala velká voda. Situace v táborech pro oběti tsunami je na první pohled lepší, než by člověk očekával. Jen v kraji Trincomalee působí přes 100 humanitárních organizací, které lidem zajišťují vodu, oblečení, hygienické zázemí, psychosociální programy, poskytují nové lodě, nářadí, distribuují vše od jídla přes hrnce až po spodní prádlo a starají se lidem o střechu nad hlavou. V současné době se lidé stěhují ze stanů a škol do provizorních přístřešků z plechu a dřeva. Někde už začínají opravy domů a první kroky vedoucí k výstavbě nových domů. Jen Člověk v tísni plánuje výstavbu 300 domů, dvou škol a 10 mateřských škol. Jenže v poslední době se otevřeně mluví o reálné hrozbě vypuknutí dalšího ozbrojeného konfliktu. „Ta hrozba se každým dnem vyostřuje, na Srí Lance není mír, ta země je de facto stále ve válce, existuje jen chatrné příměří,“ říká Speck. V zemi nepotřebují pomoci jen oběti tsunami, ale i váleční upchlíci, kteří jsou na tom nyní ještě hůř. Zda jim bude pomoženo a jak, však bude záležet především na bezpečnosti. Na Srí Lance totiž vše záleží na míru. Markéta Kutilová Člověk v tísni při České televizi, o.p.s., Srí Lanka

Zpět „do práce“ se vrací otec 7 dětí - Asfrat. Novou kanoi a síť dostal díky sbírce SOS Srí Lanka společnosti Člověk v tísni. Není však úplně zadarmo – 50 % musí splatit zpět rybářskému družstvu, jehož je členem. Foto: Markéta Kutilová

Â Člověk v tísni na Srí Lance probíhá - dlouhodobý projekt rehabilitace 1 200 rodin, projekt zahrnuje stavbu přechodných obydlí, zásobování kempů vodou či distribuci sad nářadí a základních potřeb pro domácnost - stavba a vybavení 200 přechodných školních tříd pro 12 000 dětí - vybudování a provoz 10 dětských center pro děti v uprchlických táborech - přípravné maturitní kurzy pro 1500 žáků postižených Tsunami - provozováni mobilní knihovny - obnova drobných rodinných živností a zdroje obživy pro 800 rodinů - oprava pouličního osvětleni v Trincomalee - nákup těžké mechanizace pro odvoz odpadu a trosek; rekonstrukce a vybavení 20 školek

19


dokončeno: - bezprostřední humanitární pomoc prvních dnech po tsunami - distribuce základních potřeb pro domácnost, rybářských sití, mořských kanoí, sad nářadí - program Peníze za práci, drobné projekty dobrovolníků připravováno: - stavba a vybavení 6 škol; - stavba 300 domů; - studie a zdokonalená odpadní deponie okresu Trincomalee K 15. 5. 2005 bylo na výše uvedené projekty vyčleněno přibližně 4 mil. USD.

Â Proti rasismu - pro uprchlíky Tak by se dal stručně shrnout obsah aktivit pro ně řadu zajímavých akcí. Nyní již tradiční NESEHNUTÍ zaměřilo akci na uprchlíky kampaně Bezpečí pro uprchlíky od vydání páteční žonglování v pobytových střediscích a uspořádalo infostánek ve středu města, inminulého PŘESu. První zajímavou zprávou je Zastávka a Zbýšov bylo doplněno víkendostalovalo výstavu Uprchlíci u nás a aktivisté jistě spuštění nových internetových stránek. vou akcí spojenou s výrobou různých žongloa aktivistky rozdávali mezi 10 a 17 hodinou Http://uprchlik.ecn.cz je stránkou kampaně vacích pomůcek, které budou moci žongléři oranžové stužky jako symboly boje proti rasismu Bezpečí pro uprchlíky, ale také stránkou poa žonglérky využít nejen při pravidelných (celkově se k myšlence tímto způsobem přiskytující celé spektrum informací pojilo více než 1 000 lidí). Ve 14 hodin o uprchlících a zejména o možnosbyla také zahájena ochutnávka pochutech jak jim pomoci. V úvodu najdetin z čečenské kuchyně. Výrobky te pozvánky na akce NESEHNUTÍ uprchlice z této válkou zmítané země a dalších nevládních organizací měly mezi Brňany/kami velký úspěch a také zajímavé aktuality v oblasti a inspirovaly i jednu z návštěvnic infomigrace. V dalších sekcích se skrýstánku k výrobě čečenského medovvají důležité právní dokumenty a inníků coby velikonočního pohoštění. formační materiály, informace o besedách a workshopech, texty Bohužel jsme také museli reagovat přibližující uprchlickou výstavu na další pokusy českého státu o omea tento časopis PŘES – vždy zení práv uprchlíků. Restrikce připras možností objednávky elektronicvilo v novele zákona o azylu staré znákým formulářem. Prostřednictvím mé Ministerstvo vnitra ČR (MV ČR). odkazů „zapojte se“ a „podpořte nás“ Zrušení tzv. kasační stížnosti (tedy třemůže každý přispět (aktivitou či fití ze tří instancí v azylových řízeních), zjevná neodůvodněnost některých žánančně) a prospět uprchlíkům. O infostánek na Den proti rasismu (21. 3.) v centru Brna byl mimořádný zájem. Rozdalo se také dostí o azyl, zpřísnění režimu v uprchvíce než 1000 oranžových stužek. Foto: Jiří Koželouh lických zařízeních – to jsou jen někteZmíněná výstava je již hotova ré z nejnovějších antiuprchlických a dostala název Uprchlíci u nás. Poworkshopech, ale také mimo ně. Úspěšnou vynálezů. NESEHNUTÍ na to reagovalo tiskomocí fotografií a textů na 7 panelech přibliakcí doslova pro všechny věkové kategorie vou zprávou, otevřeným dopisem poslancům žuje uprchlickou problematiku a popisuje žadatelů o azyl byl březnový výlet na divadela vypracováním připomínek k novele. Náslezemě, odkud do ČR lidé prchají. Dozvíte se ní představení do Janáčkova divadla v Brně. dovala schůzka petičního výboru Poslanectak o lidskoprávní, sociální či ekonomické siOperu J. Offenbacha „Hoffmannovy povídké sněmovny Parlamentu ČR (12. dubna), tuaci ve Vietnamu, Číně, Moldavsku, Kyrgyzky“ zhlédlo okolo 30 dospělých uprchlíků, kde měli možnost uplatňovat své připomínstánu, Gruzii, Čečensku, Ukrajině, Bělorusku, zatímco jejich děti navštívily divadelní předky a výhrady i zástupci/kyně nevládních orIndii a Nigérii. Závěrečný panel vám pomůže stavení pro děti a prožily herní večer v sále ganizací. Jednání petičního výboru a poslézvolit cestu jak uprchlíkům pomoci. Výstavu ekologické organizace Hnutí DUHA. Nesmím ze celého parlamentu budou pokračovat si lze od NESEHNUTÍ zdarma půjčit (pouze za zapomenout ani na výlet do Domu ekoloa NESEHNUTÍ spolu s Amnesty Internatiozaplacení případného poštovného) – je vhodgické výchovy Lipka v únoru, kde oproti očenal se bude dále snažit hájit lidská práva ná do klubů, čajoven, knihoven či škol třeba kávání spíše náctiletí a dospělí uprchlíci abuprchlíků. Ohledně azylové politiky a noveprávě ve vašem okolí. solvovali (a nutno říci že s nadšením) sérii ekoly zákona se NESEHNUTÍ a další nevládní výchovných her a ručních prací (například organizace setkaly 14. dubna s ředitelem Uprchlíky a migraci jsme přiblížili také více výrobu recyklovaného ručního papíru). odboru azylové a migrační politiky MV ČR. než dvěma stovkám studentů a studentek běO novele zákona a o problematických pasáhem besed a interaktivních workshopů A nyní přijde vysvětlení první části titulku žích, stejně jako o azylové politice ČR se dov Mikulově, Tišnově, Blansku a v Brně. Setkačlánku – 21. března jsme uspořádali brněnčtete v samostatných článcích. li jsme se na jedné straně s žáky/němi šesskou část celorepublikové akce Den proti ratých tříd základní školy, ale také s dospělými sismu. Tato akce připomněla nejen rok 1960, Jiří Koželouh posluchači/kami vyšší odborné školy v Brně. kdy jihoafrická policie rozstřílela pokojnou antirasistickou demonstraci, ale také stálou příAni v období, které popisuji, jsme nezapotomnost diskriminace a nesnášenlivosti. mínali na samotné uprchlíky a připravili jsme

Â Podivné oslavy konce války Letošní květen byl ve velké části světa připomínán jako oslava konce nejstrašnější války v dějinách lidstva, která měla za následek desítky miliónů mrtvých, destrukci velké části Evropy a vznik obrovských uprchlických vln. Nejsem velkým příznivcem pompézních státních oslav, udělování řádů, kladení věnců na hroby neznámých vojínů a podobných rituálů, kterými státy a jejich představitelé vyjadřují své dějinné ukotvení a historickou kontinuitu. Jsou však chvíle, kdy bych byl vděčný i za takovýto projev úcty k těm, kteří se v minulém století zasadili o porážku fašismu, a k miliónům

Brno, 1. 5. 2005. Policie doprovází a zajišťuje pochod tří stovek neonacistů s hesly odkazujícími na nacistické hnutí Německa 30. let, Braune macht - hnědá moc. Foto: Jiří Bauer

obětí tohoto režimu. Město Brno však oslavilo 60. výročí konce II. světové války po svém, a to cestováním v čase i prostoru. Chcete-li se podívat do Německa poloviny let třicátých, vítejte v Brně roku 2005. Jako studentský pochod je v Brně úřadům nahlášena celostátní neonacistická demonstrace. Zástupce příslušné městské části ještě před jejím konáním jedná se zástupcem neonacistů, aby radnice mohla zajistit klidný průběh jejich akce. A jak bylo dohodnuto, tak se také stalo. V první květnový den ulicemi pochodují tři stovky neonacistů, vykřikují


20

hesla o tom, že Čechy by měly patřit jen Čechům, nesou transparenty s hesly o hnědé moci a ve svých projevech jménem národních socialistů vyzývají ke smetení parlamentní demokracie a nastolení přirozeného řádu, který už tu jednou byl a ukázal se dle nich jako jediný funkční. O jakém řádu mluví, není pochyb, i když jeho symboly – hákové kříže, vytetované na rukou účastníků akce – protentokráte cudně kryjí černé izolepy. Z megafonů zní proslovy o „…cizích přivandrovalcích, kteří nemají co nabídnout kromě zaostalosti, nemocí, kriminality a zatěžování sociálního systému.“ Všemu přihlíží zástupci města Brna i několik stovek policejních těžkooděnců. Kdo ale očekával zásah policie, se nakonec přece jen dočkal. Ne však proti pochodu nacionálních socialistů, ale proti skupince asi dvaceti osob, která měla tu drzost, že přímo před očima neonacistů rozvinula transparent Neonacismus není názor, ale zločin. Za pomoci obušků a policejních chvatů byli odpůrci nacismu vytlačeni dostatečně daleko, aby snad nerušili sešlost jediných pravých Čechů. Mezitím skupina asi třiceti neonacistů v jedné z postranních uliček tluče trojici studentů, která poté končí v nemocnici. Na svých internetových stránkách pak neonacisté hodnotí postup policie k jejich akci jako „přímo přátelský“, zato odpůrce nacismu označují za „feťáky, homosexuály, bolševiky“ (mimochodem na stejných stránkách se dozvíte, že osvobození od fašismu byla vlastně okupace, že česká státní vlajka je symbol zednářů a že komunismus je

Brno, 1. 5. 2005. Policie obušky a vytlačováním zasahuje proti skupině několika desítek odpůrců neonacismu a uvolňuje prostor pro pochod neonacistů městem. Foto: Lenka Kukurová

systém vymyšlený a uvedený do praxe Židy – autorem velké části těchto tvrzení je spolupracovník tzv. Nacionálně socialistického vzdělávacího centra, které se označuje za spojence NSDAP a jeho webu vévodí tři hákové kříže). Kdo očekával alespoň dodatečný stud oficiálních představitelů města či státu nad faktem, že v době, kdy celý svět slaví konec největší války v lidských dějinách, v městě Brně je otevřeně propagován nacismus, nedočkal se. Ministr vnitra František Bublan se nechal slyšet, že na akci neonacistů nebyl žádný veřejný projev neonacismu. Kromě již těch výše uvedených, pan ministr přehlédl, velký transparent, který byl v čele pochodu těžkých okovaných bot a propagoval organizaci Národní odpor, což je právě dle zpráv Bublanova ministerstva vnitra „otevřeně fašistická a neonacistická organizace“. Upřímnější již ve svém vyjádření pro MfD byl mluvčí brněnské radnice, který zásah policie

proti odpůrcům nacismu obhajoval slovy: „…neonacisté pochod řádně ohlásili“. První etapu přesunu do Německa třicátých let, kdy pod ochranou státu pochodují ulicemi nacisté a jejich odpůrci jsou umlčováni údery obušků máme za sebou. V závěru naší cesty v čase zanechme nacistickou mládež v ulicích a vydejme se na okraj města Brna, kde pod oficiální záštitou ministerstev a za účasti představitelů státu probíhá veletrh. Za zvuku přelétávajících bojových letounů nad hlavou jsou pronášeny projevy opěvující výrobce zbraní, kterým tleskají pozvané delegace ze zemí, kde vládnou totalitní režimy či jsou zneužívány děti jako vojáci. Ano, veletrh zbraní IDET opět zavítal do ČR. Oficiálně se sice jmenuje veletrh obranné a bezpečnostní techniky, ale zatím nikdo z jeho pořadatelů nevysvětlil, čí bezpečí zvyšují a koho brání v minulosti na veletrhu vystavované miny či střely schopné zabíjet i skrze všechny druhy neprůstřelných vest a ochranných přileb. Veletrh zbraní IDET se dle jeho organizátorů konal „v duchu oslav konce II. světové války“… Není pochyb o tom, že vypjatý militarismus, adorace zbraní a zbrojního průmyslu a pochody neonacistů ulicemi měst, určitý duch II. světové války vyvolávají. Je ale otázkou, jestli je to duch jejího konce. Milan Štefanec

Â Teplo domova – recenze nové knihy PŘÍCHOZÍ Co všechno se skrývá pod tímto názvem? Rodina, která drží pohromadě; byt či dům, kde máte všechny své věci; okolí, ve kterém žijí vaši známí a přátelé; země a společnost, kde se orientujete. A co když toto zmizí? Ztratíte rodinné vazby, přijdete o byt nebo dům, blízké okolí, celá země či společnost se pro vás stane nejasnou a nebezpečnou zónou. Že zní text příliš abstraktně či nereálné? Mám pro vás řešení. PŘÍCHOZÍ – útlá a čtivá kniha, kterou nedávno vydalo pražské nakladatelství G plus G. Autorský kolektiv tvoří lidé, kteří se každodenně setkávají s osobami, které své teplo domova nemají: terapeutka Poradny pro uprchlíky (PPU) Věra Roubalová, člen Centra pro otázky migrace (COM) František Kostlán a sociální pracovnice PPU Tereza Günterová. Z jejich pracovních zkušeností a rozhovorů vzešly krátké příběhy lidí, kteří pro většinu z nás tvoří ony tajemné uprchlíky, záhadné cizince – podezřelé osoby, často odlišné svým chováním či barvou kůže. Čtenář či čtenářka si tak mohou „vyposlechnout“ přímé či převyprávěné povídání těch, kdo opustili své domovy, aby našli nové, na pořád či alespoň na chvíli, než se situace v jejich domovech zlepší. Věra Roubalová vlastními pocity dokresluje vyprávění žen i mužů žijících v uprchlických táborech, které jim už dávno

21

neposkytují důstojné podmínky pro život, kde však často dlouhé roky pasivně čekají na výsledek řízení o jejich žádosti o azyl. Velmi zajímavé a hrubě něžné (či něžně hrubé?) jsou kapitoly z ženské terapeutické skupiny, kterou autorka vede. Vyprávění v první části knihy „O lidech, kteří hledají domov“ dal konečnou podobu František Kostlán, který je též autorem úvodního slova a dvou uprchlických příběhů. Text – vyprávění i komentáře – se nesnaží tvářit jako nestranné. To se však ukáže být jedinou možnou cestou. Text totiž zřetelně vyjasňuje to, že za oním zdánlivě vzdáleným tématem uprchlictví jsou jednotlivé lidské osudy, duše a životy (tolik podobné našim), o jejichž ochranu tu jde především. Druhá kapitola „Rasismus na vlastní kůži“ poskytuje zajímavou sondu do života lidí, kteří se setkali s útoky na svoji osobu pro takový „zásadní“ důvod, kterým pro řadu z nás dokáže být jiná barva kůže, cizí přízvuk či jednoduše nečeská národnost. Tereza Günterová převyprávěla příběhy osob se zkušeností s rasistickými útoky různého druhu (neonacisté, policie, justice, úřady, gynekologické vyšetření, babka u Prioru aj.). Tak se dozvíte, jak lze kupříkladu strávit čtyři roky ve vězení jen proto, že jste „cizí státní příslušník“, a třeba vás též překvapí prohlášení mladého Roma:


„Já se cítím tak, že vždycky všude budu cizinec, i tady (…)“. Tuto kapitolu uvádí stručná ale výstižná analýza neonacismu a rasismu v ČR Františka Kostlána, doložená i aktuálním pozorováním občanského sdružení Tolerance a občanská společnost. A proč vlastně „Příchozí“? – „Cizinec. To slovo často vyznívá pejorativně, ať už chtěně, či nikoli. Jakoby stále vyrůstalo z dávných stereotypů, které provází názvosloví vymezující mnohdy nepřijatelný prvek či rovnou nepřítele (…). Můžeme používat třeba tento výraz – příchozí – namísto onoho ‚cizinec‘, vědomi si právě toho, že způsob označení může být prvním, byť drobným, krůčkem ke změně zažitých stereotypů.“ Zdá-li se vám tato recenze stále hodně obecná a nezřetelná, pak vězte, že jednoduchou nápravou je opravdu si novou knihu Příchozí (vydanou v nákladu 1 000 ks) za 99 Kč zakoupit a přečíst. A pak třeba některou z organizací, která se snaží příchozím pomoci, podpořte svou aktivitou či finančně – nepřímo tak pomůžete Súdáncům s poškozenou páteří v důsledku napadení, Romům, kteří se bojí jezdit MHD, Čečenkám bez naděje či Pákistáncům, kteří teskní po rodině a hlavně, hlavně sami sobě... Kateřina Plesková

„Nikoliv moc, ale strach korumpuje. Strach ze ztráty moci korumpuje ty, kdo ji vykonávají, a strach z dopadu moci zase ty, kdo jí jsou podř ízeni.“ barmská disidentka Do Aun Schan Su Ťij

NESEHNUTÍ Brno

Údolní 44

Brno

6 0 2 0 0

Věra Roubalová, Tereza Günterová, František Kostlán: PŘÍCHOZÍ 120 stran, 99 Kč, nakladatelství G plus G, vyšlo v roce 2005

Uprchlíci u nás – putovní výstava NESEHNUTÍ Výstava se skládá z textů o zemích, ze kterých do ČR přicházejí uprchlíci nejčastěji, doplněných o fotografie z těchto zemí a dále kresby a malby uprchlických dětí žijících v pobytových střediscích ve Zbýšově a Zastávce u Brna. Výstava přibližuje důvody, proč z popsaných zemí lidé utíkají a proč hledají ochranu právě v ČR. Snaží se také ukázat, že jde o běžné lidi (muže, ženy, děti) stižené krutým či nešťastným osudem. Na prvním panelu se stručně seznámíme s problematikou uprchlictví ve světě i u nás. Dalších pět panelů přibližuje 10 zemí, odkud přichází mnoho uprchlíků – Ukrajina, Kyrgyzstán, Vietnam, Čína, Čečensko, Gruzie, Moldávie, Bělorusko, Nigérie a Indie. Poslední panel informuje o možnostech, jak pomoci uprchlíkům v ČR, o aktivitách kampaně Bezpečí pro uprchlíky a o tom, jak tyto aktivity podpořit. Vše doprovází kresby uprchlických dětí různého věku i původu, které však mají jedno společné – chtějí mít v našem státě ochránce před nebezpečím. Výstava se skládá ze 7 panelů (šířka 70 cm, výška 100 cm, 2 kg), které jsou zatavené v plastu a dají jednoduše instalovat. Výstavu je vhodné umístit např. do škol, knihoven, klubů, ekologických center, center volného času, čajoven nebo kin. Výstavu si můžete vyzvednout osobně v Brně nebo vám ji na vaše náklady můžeme zaslat. Zároveň s výstavou můžeme na požádání poskytnout větší množství informačních materiálů (za dobrovolný příspěvek). Po domluvě je také možné uspořádat besedu o situaci uprchlíků v České republice nebo interaktivní workshop s názvem Jaké je to být uprchlíkem. Objednávejte osobně na adrese NESEHNUTÍ Brno, Údolní 44, telefonicky na 543 245 342, přes e-mail [email protected] nebo na webu http:// uprchlik.ecn.cz v sekci výstava. Panely si můžete vyzvednout osobně v Brně nebo vám ji na vaše náklady můžeme zaslat.


22

………………………..................…………...............

………………………..................…………...............

………………………..................…………...............

vkladem hotovosti …....................... Kč na pobočce eBanky, a. s.

složenkou ve výši ......................... Kč

Příspěvek posílám na Transparentní účet NESEHNUTÍ Brno č. 1190794001/2400 vedený u eBanky.

Mám zájem podpořit činnost NESEHNUTÍ.

Chci dostávat čtvrtletník PŘES v elektronické podobě (formát PDF) Chci se stát distributorem/-kou PŘESu Místo pro váš vzkaz:

Chci se aktivně zapojit do činnosti NESEHNUTÍ

Chci být informován o činnosti NESEHNUTÍ

Vaše finanční podpora nám umožní pokračovat v řadě započatých kampaní a projektů na ochranu lidských práv a životního prostředí.

Roční předplatné čtyř čísel (vč. poštovného) ve výši trvalým příkazem k úhradě ve výši ............. Kč 100 Kč uhradím: měsíčně/čtvrtletně z bankovního účtu číslo: zaslanou složenkou ............................................................................... převodem na účet 1489067001/2400 vkladem hotovosti na účet 1489067001/2400 jednorázovým příkazem k úhradě ve výši .......... Kč z bankovního účtu číslo:....................................... na pobočce eBanky, a. s.

E-mail:

Adresa

Jméno a příjmení ………………………..................…………

Mám zájem o předplatné čtvrtletníku PŘES.

PŘEDPLATNÉ – NÁVRATKA


Podpořit dobrou věc už nemůže být snadnější. Přispějte odesláním dárcovské SMS.

Odešlete dárcovskou SMS ve tvaru DMS NESEHNUTI na číslo 87777.

Podpoříte aktivity v oblasti ochrany lidských práv a životního prostředí (výlety a kulturní aktivity pro uprchlíky, rozdávání jídla pro bezdomovce, vzdělávací programy, knihovnu, workshopy, ochranu stromů, publikaci informačních materiálů, filmové projekce, besedy pro veřejnost – pro vás). Zaplatíte 30,- Kč + DPH. NESEHNUTÍ z toho obdrží nejméně 27,- Kč. Děkujeme vám.

PØES. Lékaři bez hranic Médecins sans frontieres (MSF) Stačí uprchlíkům jen jeden den? Srí Lanka. Podivné oslavy konce války Představujeme: Vietnam

Recommend Documents