PØES. Emigrace z Československa v období od Mnichova... Holocaust českých Romů Zygmunt Bauman. cena 15 Kč (předplatné 10 Kč)

P PØES E ročník V / číslo 14

  

ce ky hr sud t s ed jno ø p e st o lh i an

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / jaro 2008

cena 15 Kč

(předplatné 10 Kč)

 Emigrace z Československa v období od Mnichova...  Holocaust českých Romů  Zygmunt Bauman

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

   Vážení čtenáři, vážené čtenářky, zabýváme-li se v našem časopise problémy uprchlíků, menšin a vůbec všech, kteří nějakým způsobem vyčnívají z davu těch se správnou barvou kůže, správným jazykem, náboženstvím a národností, dříve či později (spíše dříve než později) narazíme na problém neonacismu. Mnozí z nás si kladou otázku, jak je možné, že ve společnosti, jíž nejsou zvěrstva druhé světové války neznámy, je možná/přípustná/zdůvodnitelná vůbec samotná existence těchto extrémistických skupin. Nejvíce tento jev zaráží ty, kteří ještě mají přímou zkušenost s hrůzami nacismu za druhé světové války a jejchž přítomnost je stále poznamenaná a ovlivňována minulostí. Nejen oběti nacismu, ale také potomci těchto obětí se potřebují s minulostí nějakým způsobem vyrovnat. Což je proces velmi bolestivý a nikdy zcela ukončený. Vyrovnat se s minulostí a zaujmout k ní určitý postoj však musí také potomci viníků. V tomto čísle přinášíme články zabývající se problémy a postoji obou zmíněných skupin. O složitosti problému práv extremistických skupin přinášíme příspěvek v právním okénku. Jedním z hlavních témat tohoto čísla je holocaust Romů. Skutečnost, o níž se sice ví, ale ve srovnání s holocaustem Židů zůstává stále v pozadí. Kromě konkrétních údajů, jež samy o sobě jsou otřesným svědectvím o téměř dokonalé genocidě českých Romů za druhé světové války, přinášíme i výpověď jedné z přeživších. Výpověď, která může být podnětem k přemýšlení všem, kteří mají jinak o Romech „jasno“. Ti, kteří podléhají schématickému pohledu na konkrétní etnikum, ať už na Romy či jinou skupinu, snadno podlehnou i podobně černobílému vnímání uprchlíků, kteří hledají v naší zemi azyl před válkami, pronásledováním, nouzí. Je ale možné zaujímat k těmto lidem odmítavý či lhostejný postoj, uvědomíme-li si, jak snadno by se za jistých okolností do podobné situace mohl dostat každý z nás? K zamyšlení nad touto otázkou by mohl vést článek o emigraci za druhé světové války či příběh jednoho ze slavných uprchlíků – Zygmunta Baumana. S  nuceným přenusem obyvatelstva souvisí také další, českému uchu nepříjemně znějící téma. Je jím odsun sudetských Němců. V současné době se sice o tomto tématu mluví více a kontury černé a bílé v našem schématickém vidění strácejí na ostrosti. Přesto však považujeme za nutné a důležité připomenout určitá fakta i této události. V neposlední řadě také pro poukázání na to, jak tenkými a nezřetelnými se stávají hranice mezi viníky a oběťmi ve chvíli, kdy národnost a jazyk jsou hlavními měřítky v posuzování druhých lidí. Jedním z  hlavních cílů tohoto čísla je ukázat, že nelze rozumět problémům ice an dky současnosti bez jejich zasazení do historického rámce. Rádi bychom zdůraznili r h su t skutečnost, že ignorace či špatná interpretace historických fakt snadno přispívají os ed pø tejn k dalšímu šíření nesnášenlivosti, xenofobie a rasismu. Doufáme tedy, že i náš časos o lh pis pomůže ke zmírnění této nebezpečné nevědomosti. Říká se totiž, že ti, kteří se nepoučili ze své minulosti a opakují stejné chyby, budou nuceni si svou minulost Čtvrtletník PŘES vydává NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ, zopakovat. Kéž se nás tento výrok nemusí týkat!

PØES

tř. Kpt Jaroše 31, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected], http://pres.nesehnuti.cz.

Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele.

 OBSAH

Redakce: Lubor Kysučan, Šárka Mattová, Jana Mistrová, Radim Ošmera, Lenka Šafránková-Pavlíčková, Milan Štefanec

Úvodník............................................................................................................................ 1

Rediguje: Radim Ošmera

Válka a migrace

Sazba: Dušan Rosenbaum, Denisa Kuglerová Jazykové korektury: Jana Mistrová, Radim Ošmera, Lenka Šafránková-Pavlíčková Grafické korektury: Milan Štefanec Ilustrace na titulní straně: Na obálce jsou použity kresby namalované dětmi v terezínském ghettu. Autorka: Kristýna Pešáková Registrace: MK ČR E 15578 Tištěná verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296

Emigrace z Československa v období od Mnichova do vypuknutí války a britská pomoc.............................................................................................................. 2 Nebudeme trpět pátou kolonu...................................................................................... 5 Romové za války Holocaust českých Romů............................................................................................... 8 Mluvit, vzpomínat a nezapomenout!.......................................................................... 11 Kultura v terezínském ghettu......................................................................................14 SLAVNÍ UPRCHLÍCI Zygmunt Bauman .......................................................................................................16 PRÁVNÍ OKÉNKO Proč mají i neonacisté svá práva.. .............................................................................17

Elektronická verze: http://pres.nesehnuti.cz

Vyrovnání

Roční předplatné (čtyři čísla): 120 Kč (cena jednoho čísla 10 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném na http://pres.nesehnuti.cz.

Politika paměti: Německé vyrovnání se s nacismem......................................................20

Co mohu dělat, když slyším o hrůzách holocaustu .....................................................19

Časopis vychází za finanční podpory České rady pro oběti nacismu. Vytištěno na recyklovaném papíře.

1

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

    Emigrace z Československa v období od Mnichova do vypuknutí války a britská pomoc Válka a migrace

Nástup nacistů k  moci v  Německu vyvolal velkou vlnu emigrace, která se záhy stala celoevropským problémem. Společnost národů reagovala v  roce 1933 vytvořením Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky přicházející z  Německa. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 byl zřízen Mezivládní výbor pro uprchlíky a definovány kategorie osob, které měl výbor podpořit. Situaci ještě zhoršila mnichovská dohoda, po níž začali odcházet i  Němci a  Rakušané, kteří ve třicátých letech nacházeli azyl v ČSR, a za nimi následovali sudetoněmečtí antifašisté. Emigrace z  Československa v  letech 1938–1939 tak byla relativně malou a nejnovější epizodou rozsáhlého uprchlického proudu z Třetí říše. Britská politika vůči ní byla proto limitována staršími závazky k velkému množství německých a rakouských uprchlíků. Coby signatářka mnichovské dohody, která zbavila ČSR části území a obranyschopnosti, si však byla vědoma své odpovědnosti a snažila se jí částečně pomoci. Její pozice však byla ztížena neochotou ostatních zemí podílet se na řešení uprchlického problému. Britská vláda se po Mnichovu uvolila udělit sudetským Němcům jen 350 víz k  dočasnému pobytu a  již v  říjnu 1938 začala jednat s  československou vládou o  půjčce, jejíž část by mohla být použita na pomoc emigraci. V  této souvislosti také zřídila při svém vyslanectví v  Praze funkci úředníka odpovědného za záležitosti uprchlíků. Stal se jím Robert J. Stopford, který byl poté jednou z  nejvýznamnějších postav britské pomoci čs. emigraci. Hned po Mnichovu začaly pomáhat uprchlíkům většinou nově vzniklé dobrovolné organizace a fondy, kterým začala spontánně posílat peníze britská veřejnost, z  nichž nejdůležitějším byl Fond londýnského starosty (Lord Mayor of London Fund), který byl až do uzavření smlouvy mezi československou a britskou vládou o  půjčce nejdůležitějším zdrojem financí. Pomáhaly i  církve (zejména křesťanské společenství britských kvakerů – Society of Friends) a odbory. Koncem října pak vznikl Britský výbor pro uprchlíky z  Československa (British Committee for Refugees from Czechoslovakia), jehož zástupkyní v  Praze se stala Doreen Warrinerová, postupně také jedna z klíčových osob. Československá vláda zřídila v listopadu 1938 Ústav pro péči o  uprchlíky, který koordinoval pomocné akce pro uprchlíky ze zabraného pohraničí. Na podzim 1938 také začalo několik organizací s organizováním emigrace židovských dětí nejdříve z Německa a Rakouska a v prosinci začal zařizovat emigraci židovských dětí z  ČSR Nicolas Winton ve spolupráci s Britským výborem. Transporty začaly od-

jíždět v  březnu 1939. Do vypuknutí války bylo do Velké Británie dopraveno přes 660 dětí, které byly umístěny v  rodinách nebo se o ně staraly pomocné organizace a školy. Požadovaná garance na pobyt dítěte byla 50 liber. Českoslovesnko-britská finanční smlouva o  půjčce 8 milionů liber na rekonstrukci a  daru 4 milionů liber na vystěhovalectví, z  čehož mělo být půl milionu rezervováno na vystěhovalectví do Palestiny, byla uzavřena 27. ledna 1939. Prováděním vystěhovalectví byl pověřen Ústav pro péči o uprchlíky. Vyplácené peníze byly ovšem určeny na vystěhovalectví a ne na podporu na území Velké Británie, kde musel uprchlíky podporovat Britský výbor z vlastních zdrojů. Víza se udělovala na dočasný a výjimečně i pro trvalý pobyt. Žadatelé potřebovali vízum nebo potvrzení cizího konzula, že budou přijati do další země. Na dobu svého pobytu ve Velké Británii museli mít garanta, který za ně nesl finanční odpovědnost, anebo dostatek vlastních finančních prostředků. Šanci získat trvalý pobyt měli specialisté, jichž byl v zemi nedostatek, podnikatelé schopní tam založit nový podnik, bezdětné ženy pro práci v  domácnostech a  na místa zdravotních sester. Přijet mohly i ženy, které již nechtěly pracovat, musely však mít dostatek financí, stejně tak jako osoby nad 60 let. Národnostně měli prioritu říšskoněmečtí a  rakouští uprchlíci, následováni sudetskými Němci, kteří byli pokládáni za politické uprchlíky. Na české Židy bylo pohlíženo jako na emigranty z  rasových a  ekonomických důvodů a  nebyli pokládáni za přímo

ohrožené, takže získání víz pro ně bylo velmi náročné. Největším problémem byl po celou dobu nedostatek míst pro usídlení. Nadějnou cílovou zemi představovala Kanada, která měla zájem o  zemědělské přistěhovalce, ale celkově se počítalo jen s 1 200 osobami, které měly dostat k  dispozici zemědělské farmy na neosídleném území, z čehož se podařilo zajistit i místa pro sudetské Němce (300 rodin a určitý počet svobodných mužů). Další větší vystěhovalecká akce byla palestinská. Za přiřčeného půl milionu liber se mělo do Palestiny vystěhovat 2 500 osob. Z Londýna organizovala emigraci Židů Jewish Agency. Kromě toho byly udělovány certifikáty pro vyškolení k  zemědělství pro Palestinu do Velké Británie, Dánska, Norska. Situace v  březnu 1939 se rychle zhoršovala a  bylo stále naléhavější dostat z  ČSR zbylé uprchlíky. Britský výbor zde v té době registroval přes 700 sudetoněmeckých žen a  dětí, jejichž muži již byli za hranicemi. Den před okupací odjel poslední transport asi 450 uprchlíků přes Polsko do Velké Británie a  160 židovských rodin do Palestiny. V zemi však zůstalo 200 – 300 žen a dětí, které transport nestihly. Po okupaci Československa ze strachu z  nacistů opustily tábory, ve kterých žily, a pak je u sebe schovávali Češi. Pod vlivem okupace schválila britská vláda udělení víz pro dalších 1 000 rodin. Vytvoření protektorátu však ohrozilo práci Britského výboru, dočasně přerušilo práci Úřadu pro péči o uprchlíky a zároveň došlo k rozbití českých pomocných organi-

Po obsazení Sudet Německem příchází sudetští uprchlící do Prahy.

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

Foto: Internet

2

 Válka a migrace  zací. Dalším problémem byly peníze, neboť československé účty ve Velké Británii včetně peněz z britského daru byly zablokovány. Bezprostředně po okupaci se ještě podařilo dostat z protektorátu jednotlivce, posléze však bylo možné vycestovat pouze s  propustkami od gestapa. Cesty malých skupin uprchlíků přes Německo a  Holandsko zajišťovaly s  Britským výborem především kvakerky. Jejich počet byl ale malý. Velké organizované transporty dle seznamů ohrožených osob, jež zhotovoval Britský výbor, měly odjíždět přes Polsko. Okupace však znamenala ohrožení pro další stovky až tisíce Čechů a českých Židů, kteří nefigurovali na seznamech Britského výboru a  nebylo

jevovat i  Češi a  čeští Židé. Jeho pozice ve srovnání s ostatními humanitárními organizacemi byla odlišná, protože neposkytoval uprchlíkům peníze pouze nárazově, nýbrž za ně přebíral dlouhodobější odpovědnost. Podobné závazky na sebe brali i kvakeři, ale počet jimi podporovaných osob byl relativně malý. Výbor nyní nebyl schopen se postarat ani o 1 000 rodin schválených britskou vládou a  začal proto usilovat o  znovuotevření britského daru ČSR. Vedle toho požadoval zřízení třetí uprchlické kategorie pro Čechy a české Židy, k čemuž došlo v dubnu. K plné podpoře českých Židů se ale zavázat nechtěl, přijímal rozšířený názor, že se nejedná o  nejvíce ohrožené emigranty. Vedle toho předpokládal, že se o ně postarají ži-

Hitler přijímá ovace v německém Reichstagu po „připojení“ Rakouska.

možné pro ně všechny získat garance. Jedinou možností se proto stala ilegální emigrace, a  to zejména do Polska. Pracovníci Britského výboru se ji rozhodli tolerovat, ba dokonce jí napomáhat, proto začali spolupracovat i  s  českým odbojem a  zároveň se rozhodli pro ni uvolňovat peníze. Díky tomu si již záhy vysloužili pozornost gestapa. Britský výbor však nebyl a  ani nemohl být připraven na důsledky okupace, a  proto se brzy ocitl před finančními problémy. Do Polska odcházeli také dobrovolníci, kteří chtěli v zahraničí bojovat za osvobození ČSR. Postoj polské vlády k  uprchlíkům byl relativně benevolentní, povolila činnost Britského výboru v Polsku a tolerovala aktivity československý konzulátu v Krakově, který nebyl vydán Němcům. Do protektorátu byli odsunuti jen jednotlivci. Takto vstřícný postoj ovšem zaujala polská vláda jen vůči nežidovské emigraci. Přílivu Židů se vláda obávala a žádala zajištění jejich evakuace z Polska. Situace v protektorátu se nadále zhoršovala. Přispívalo k tomu zejména jeho neuznání Velkou Británií a  zablokování československých účtů. Klíčovým problémem byl nedostatek peněz, uprchlíků stále přibývalo, ve statistikách Britského výboru se začali ob-

3

Foto: Internet

dovské organizace působící ve Velké Británii. V této době bylo také v Londýně přijato rozhodnutí podporovat i ilegální emigraci. Postoj Němců k  uprchlické akci byl rozporuplný. Nejdříve odmítali povolit pokračování emigrace, dokud nebudou v  Londýně uvolněna zmrazená konta. Poté s  ní souhlasili, ale stále naléhali na uvolnění peněz. Preferovali ovšem vystěhování Židů, politickou emigraci odmítali. Naproti tomu Britové měli zájem o  politické uprchlíky a o Židy příliš nestáli i vzhledem k tomu, že bylo složité najít pro ně trvalý azyl. Postavení českých Židů tak bylo nesmírně obtížné. Zahraniční židovské organizace byly zavaleny péčí o  židovské uprchlíky z  Německa a zastávaly názor, že za všechny uprchlíky z ČSR nese odpovědnost britská vláda. Vzhledem k tomu, že ostatní země nebyly ochotné přijímat emigranty (pouze malou část přijaly jihoamerické a skandinávské státy), nezbylo Britům než nahradit provizorní řešení definitivním a hledat místa k usídlení ve vlastních koloniích či dominiích. Austrálie a Nový Zéland souhlasily pouze s přistěhováním několika desítek osob, Kanada přijala sudetské Němce. Z  kolonií se uvažovalo

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

o Britské Guayaně, ale nakonec do ní odjelo jen malé množství uprchlíků. Situaci si britská vláda ještě zkomplikovala, když v květnu přijala rozhodnutí o omezení imigrace do Palestiny (palestinský White Paper). Počet přistěhovalců pro příštích pět let byl stanoven na 75 000 osob, z čehož 25 000 míst bylo určeno pro uprchlíky před nacismem. Po uplynutí této lhůty měli být do Palestiny vpuštěni další Židé jen s  arabským souhlasem. Toto rozhodnutí vyvolalo masovou ilegální emigraci a spoustu budoucích tragédií. Mezitím se uprchlíci hromadili v  Polsku a bylo nesnadné získat pro ně víza. Přicházelo jich v  průměru 350 týdně, ale odesílat dál se dařilo jen 150 týdně. Zároveň docházely peníze a zhoršoval se vztah polské vlády k  Židům. Lepší postavení měla vojenská emigrace, z  níž většinu převzala francouzská Cizinecká legie a  zbylí vojáci posléze vytvořili československou legii v  Polsku. Počet uprchlíků, za něž Britský výbor přebíral zodpovědnost, stále stoupal, na začátku května to bylo 7 100 osob a  náklady byly odhadovány na 1 770 850 liber. V  protektorátu bylo dále evidováno 708 osob chystajících se emigrovat. Ústav pro péči o uprchlíky se postupně stal pouze nástrojem německé okupační správy, která jeho prostřednictvím chtěla získat kontrolu nad emigrací, jejím složením a převody peněz. Zároveň dali Němci najevo, že ví o stycích Britského výboru s odbojem a že pokud organizace nepřestane napomáhat ilegální emigraci, bude svou činnost v Praze muset ukončit. Kromě toho ostře vystupovali proti činnosti jeho pobočky v Polsku kvůli její pomoci ilegálním uprchlíkům. Situaci ještě znesnadnilo zrušení britského vyslanectví v  Praze 25. května, které znamenalo i  odjezd R. J. Stopforda a  diskusi o  tom, zda i nadále podporovat ilegální emigraci. Koncem června Němci rozhodli o  soustředění akcí na pomoc uprchlíkům do Úřadu pro péči o  uprchlíky. Zároveň odmítli přijmout konzula a britskou misi tak řídil pouze vicekonzul. V  červnu byly omezeny i  transporty z  Polska, kde stále zůstávalo asi 1 000 uprchlíků a  Britský výbor byl ochoten se postarat pouze o 400 – 450 lidí. Část židovských uprchlíků se rozhodla odjet do Litvy, která byla ochotná je přijmout, a tam čekat na víza do jihoamerických zemí nebo kamkoli jinam. Klíčovým problémem nadále zůstával nedostatek míst k  usídlení. Nešlo pouze o uprchlíky z ČSR, ale zejména o desetitisíce německých a rakouských Židů, na jejichž emigraci z říše Němci naléhali. Uvažovalo se o tzv. Rublee-Wohlthatově plánu, který vzešel z jednání britské a německé vlády v únoru 1939 a  byl projektován pro 400 000 Židů. Předpokládal založení mezinárodního fondu, sestávajícího nejméně ze čtvrtiny z německého židovského majetku, z něhož by byla financována emigrace. Němci stáli o  co nejrychlejší a  nejmasovější emigraci

Válka a migrace

  

a  počítali s  tím, že z  fondu by bylo financováno i  vystěhovalectví těch, kteří by do něj nemohli přispět. Ve Velké Británii se ale plán nesetkal s velkým ohlasem a nikdy nebyl realizován. Jiný projekt navrhoval Lionel de Rothschild, který preferoval mezinárodní půjčku, z níž by polovinu kryly vlády a polovinu soukromé zdroje. V této době stoupala ilegální emigrace do Palestiny a Britové se obávali o své postavení na Středním východě. Proto naléhali na vlády zemí, o  nichž věděli, že se na ilegálních transportech nepřímo podílejí tím, že povolovaly průjezd svým územím a  dávaly k  dispozici přístavy pro evakuační lodě, aby veškerou pomoc zastavily. Vedle toho přijali rozhodnutí o  naprostém uzavření Palestiny až do 31. března 1940 a  začali vracet lodě s uprchlíky zpět do přístavů, ze kterých vypluly. Skupiny emigrantů se tak soustřeďovaly v  Istanbulu, desítky lodí křižovaly Středozemním mořem a  snažily se někde zakotvit, čemuž pobřežní hlídky leckdy čelily i střelbou. Situace těchto uprchlíků byla zoufalá a  vzbuzovala pobouření světové židovské komunity. V  Palestině vypukly demonstrace a politika britské vlády byla odsouzena i Společností národů. Mezi ilegálními přistěhovalci se nacházeli i  českoslovenští Židé. Emigranti často končili v britských internačních táborech na palestinském území nebo byli odváženi do tábora na ostrově Mauritius. Pod vlivem války pak byla Palestina opět otevřena a kvóty na přistěhovalectví byly zvýšeny. Počátkem července se britská vláda dostala pod tlak poslanců, kteří žádali rozhodnutí ohledně finanční pomoci uprchlíkům. Pro protektorát to znamenalo jediné – uvolnění výplat z britského daru. Někteří poslanci šli ještě dál a žádali i uvolnění zmrazené půjčky pro ČSR a její využití pro uprchlíky, což bylo ale vládou odmítnuto. Následně byla ustavena nová vládou kontrolovaná organizace Svěřenecký fond českých uprchlíků (Czech Refugee Trust Fund), který nahradil Britský výbor a  převzal jeho závazky, peníze a  zaměstnance. Jeho ředitelem se stal Henry Bunbury. Fond převzal i zbytek peněz Fondu londýnského starosty. Za úkol měl opět pomoc emigrantům při vystěhování

Šikana rakouských Židů po obsazení Rakouska.

Rakouské židovské uprchlické děti, členové jednoho z dětských transporů, přichází na londýnskou vlakovou stanici. Foto: Internet

a  usazování, nově byl ale kodifikován i  závazek jejich podpory na území Velké Británie. Zpočátku byl financován z  veřejných prostředků, darů, sbírek a  odkazů. Až díky zákonu z 31. ledna 1940 mohl disponovat penězi ze zablokovaného britského daru ČSR. Pokračovat mělo i vyplácení peněz na konto Jewish Agency pro vystěhovalectví do Palestiny. Na druhou stranu měl Fond stabilizovat vztahy s nacisty a vyjednat pokračování registrované emigrace, a proto odmítl podporovat ilegální emigraci. Situace mnoha uprchlíků již byla v  této době kritická. Země dočasného azylu jako Francie, Belgie, Holandsko nebo Švýcarsko nechtěly přijímat další emigranty a posílily ochranu hranic. Palestina byla uzavřena, kvóta pro USA vyčerpána na tři roky dopředu. Jihoamerické státy byly v udělování azylu rezervované, měly často zájem jen o  zemědělce a  nechtěly Židy. Co se týče britských dominií, Austrálie po jednáních souhlasila s  azylem pro asi 5 000 uprchlíků, Nový Zéland přijal několik rodin, Kanada několik set sudetských Němců a  Jihoafrická unie pouze jednotlivce. Návrhy usídlit uprchlíky v koloniích se ukázaly jako nereálné.

Foto: Internet

Ani Fond nevyřešil problém české židovské emigrace. V  červenci byla nacisty zřízena Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která měla snížit počet Židů v  zemi. Podle původních plánů se do jednoho roku mělo vystěhovat nejméně 60 000 osob. V  tomto okamžiku naléhal R. J. Stopford na podporu židovské emigrace, s  čímž ale britská vláda a  vysoký komisař pro uprchlíky nesouhlasili s  tím,

že by se pak Němci cítili povzbuzeni k dalšímu tlaku na odchod Židů ze země. Prioritní pro ně bylo dostát starším závazkům, které se týkaly německých Židů. Obavy z masové podpory emigrace českých Židů ale projevovali i  němečtí Židé, kteří si nepřáli, aby se to dělo na jejich úkor, i nacistické vedení v Berlíně, pro něž bylo prioritou vystěhovat co nejvíce říšských Židů. Britský výbor v  Praze skončil a  v zemi zůstaly již jen zástupkyně kvakerů, které předtím po celou dobu pracovaly v  úzké součinnosti s  ním. Za těchto okolností kontaktovaly Bunburyho a  nabídly mu, že s finanční podporou z Londýna převezmou jednání o osudu žen a dětí, které v protektorátu stále čekaly na propustky gestapa. V srpnu pak plně převzaly péči o uprchlíky. Zástupci Fondu již do Prahy přijet nestihli a stejně tak skončily aktivity v Polsku. Kvakeři opustili protektorát na konci srpna těsně před vypuknutím války a britské pomocné akce na jeho půdě definitivně skončily. Stanovení celkového počtu uprchlíků, kteří opustili ČSR v  době do vypuknutí války, je složité a  jednotlivé údaje se liší. Například dle Ústavu pro péči o  uprchlíky se legálně vystěhovalo 12 319 osob. K tomu je ovšem nutné připočíst početnou ilegální emigraci. Text vznikl na základě studie – Velecká, Hana: Britská pomoc uprchlíkům z  Československa od okupace do vypuknutí války v roce 1939, In: Soudobé dějiny, VIII (2001), č. 4, s. 659-691. Hana Velecká Autorka je historička, v současné době pracuje v Evropské komisi na Generálním ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti.

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

4

 Válka a migrace   Nebudeme trpět pátou kolonu Nucené vysídlení Němců z českých zemí a jeho důsledky

„Na veřejnost pronikly o  tom, co se dělo a děje, řídké a opatrné zprávy, ale není vyloučeno, že za železnou oponou, jež dnes vedví dělí Evropu, vyjde najevo tragédie děsivého rozsahu.“ Winston Churchill k  otázce nuceného vysídlení Němců (Dolní Sněmovna britského parlamentu, 16. srpna 1945) Vyhnání milionů lidí z míst, kde jejich rodiny žily po staletí, není českým specifikem. Takové události, kterým se u nás říká odsun, dokonce nejsou ani devízou období kolem druhé světové války. V moderních dějinách docházelo k masovým „výměnám obyvatel“ a vysídlením nejpozději od počátku 20. století. Hitler a Stalin posléze učinili z vyhánění a přesídlování běžný prostředek politiky, který za války v důsledku jistého znecitlivění vůči násilné manipulaci s lidskými bytostmi akceptovali i západní demokratičtí politici. Přestože v  poválečné době tvořilo vyhánění z českých zemí a následné dosídlování pohraničí jen jeden kamínek v  roztodivné mozaice nejrůznějších „transferů“, zůstává násilné vysídlení Němců z někdejších Sudet jednou z  nejzásadnějších a  nejproblematičtějších událostí českých dějin. V  letech 1945–1947 bylo z českých zemí donuceno odejít či utéct přibližně 3 miliony německých starousedlíků (nemluvíme tu o dalším zhruba milionu říšských Němců, kteří sem jako vojáci či civilisté přišli po roce 1938 nebo se tu octli na samém konci války, na útěku před Rudou armádou). Mnoha lidem se pochopitelně naskytla možnost přijít lacino k  majetku, a  tak se v  Čechách a  na Moravě daly do pohybu další dva miliony lidí – ti, kteří chtěli v pohraničí založit nový život nebo se tu alespoň rychle obohatit. Jedná se tedy o  dramatickou demografickou revoluci, kterou naše území nezažilo přinejmenším od doby stěhování národů. Na místa vyexpedovaných sudetských Němců se do Sudet nepřistěhovala jen chudina z vnitrozemí, která šla za lepším. Do Československa byli také přiváženi Volyňští Češi, Češi, Slováci či Rusíni z  Rumunska, Češi, Maďaři či Rusíni z Podkarpatské Rusi a Balkánu. Mnozí z  nich doufali, že se vrátí do starých domovů svých předků. Později většina z nich skončila v panelákových bytech českého pohraničí. Po dlouhá léta jsme měli v Čechách pocit, že jsme dosáhli vysněného cíle a  statistiky nás v  tomto pocitu utvrzovaly. Česká společnost je jednou z  nejhomogennějších v Evropě. Židů nás zbavili Němci, my jsme dokázali vyhnat Němce a  nakonec se ještě rozloučit se Slováky. Dříve německé pohraničí obsadili noví čeští budovatelé a zapustili zde své slovanské kořeny.

5

Jenže je tomu opravdu tak, že mír nemohl být zaručen jiným než tímto způsobem? Je důsledkem násilných přesunů milionů lidí skutečně ona vysněná kompaktní a  bezkonfliktní společnost? a pokud ne, jaký jiný velkolepý zisk nám přineslo tohle roztřídění Evropanů do „správných“ přihrádek? Co takový experiment udělal s  krajinami, v nichž najednou nikdo nebyl úplně doma? Pokusím se naznačit odpovědi alespoň na některé z těchto otázek; nebudou to ale určitě odpovědi definitivní. Ty budeme hledat ještě mnoho let. Na následujících několika málo stránkách nelze postihnout celý proces plánování, následné realizace, důsledků a  reflexe tzv. odsunu. V první části se tak zaměřím zejména na roli českých politiků, kteří v dějinném kontextu konce druhé světové války sice nemohli rozhodovat o  všem, jejichž postoje pro průběh vysídlovací akce ale nakonec byly klíčové. Posléze pak alespoň v krátkosti nastíním vývoj reflexe a některé důsledky „odsunu“.

Politika podněcování nenávisti

„Můj program je – já to netajím –, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás. Já vím, jak se národ za celou tu dobu perzekuce dobře držel, jak zůstal věrný, jak vy všichni jste věrni zůstali, a v témže duchu budeme muset nyní dělat svoji práci v budoucnosti na novém vybudování republiky. Do této práce nyní se všichni dejme a této práci provolávám srdečně zdar!“ Tato slova pronesl Edvard Beneš 12. května 1945 ke shromážděnému davu z  balkónu brněnské radnice. Neminuly ani tři týdny a  několik tisíc brněnských Němců, převážně dětí, žen a starců, bylo za použití násilí vyhnáno z Brna a internováno v nedalekých

Pohořelicích. Cestou do tamního provizorního tábora, v  táboře samotném a později po překročení rakouských hranic, zemřelo na různé nemoci, vyčerpáním nebo bylo zastřeleno celkem asi 1 700 lidí. Celá akce, jejíž praktiky se podobaly těm nacistickým jako vejce vejci, byla později pojmenována „Brněnský pochod smrti“. Edvard Beneš nebyl pochopitelně jediným politikem, který po válce v lidech podněcoval již beztak silnou – a v té době jistě pochopitelnou – nenávist k Němcům. Pro plastičtější obraz je navíc třeba dodat, že Beneš nepatřil mezi první iniciátory kompletního vysídlení Němců. V  londýnském exilu si dlouho pohrával s  myšlenkou odstoupení některých výhradně Němci obydlených výběžků budoucímu německému státu, které by umožnilo alespoň zmenšit počet vyháněných – a  také uvažoval o  tom, že by část Němců mohla v českých zemích zůstat. Na bezpodmínečný odsun a zachování původních hranic státu ovšem naléhal domácí odboj. Beneš nakonec, stejně jako západní politici, přijal tyto nejradikálnější plány. Posunu v jeho politice předcházela například likvidace Lidic a  Ležáků nebo první zprávy o nacistických vyhlazovacích táborech. „Odsun“ a zejména potom divoké vyhánění, k němuž docházelo na jaře a v létě roku 1945, se často hájí nesmiřitelnou nenávistí českých lidí k Němcům. V té situaci, říká se, nemohli naši politici dělat nic jiného než připravovat nucené vysídlení sudetských Němců, protože soužití už nebylo možné. Je pochopitelně otázka, zda máme právo hovořit o  tom, že něco nebylo možné, pokud jsme to ani nevyzkoušeli, a  za jakých okolností je legitimní napětí mezi dvěma etniky řešit kolektivním odstraněním jednoho z nich z daného prostoru. I pokud však

Přísečnice v Krušných horách musela ustoupit přehradě.

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

Foto: Archiv Petra Mikšíčka

Válka a migrace přistoupíme na tezi, která za hlavní motivaci „odsunu“ považuje vášnivou nenávist Čechů ke všem Němcům (a nikoli jen k nacistům), musíme se ptát, co je v takové situaci úlohou politiků. Naši tehdejší vůdcové prokázali vynikající schopnost dále rozněcovat vášně a pokud možno je využít ve svůj prospěch. Násilnosti divokého odsunu (jako byly ty v Brně, Postoloprtech, Ústí nad Labem nebo v Teplicích nad Metují), které se vydávají za důkaz lidového hněvu a nenávisti vůči Němcům, páchaly v naprosté většině revoluční gardy nebo vojáci někdejší armády generála Svobody, generála Klapálka či další vojenské a  policejní jednotky; tedy skupiny, které zřídily a do pohraničí poslaly oficiální československé orgány. Dlouholetý poradce prezidenta Beneše a do roku 1948 ministr spravedlnosti Prokop Drtina ve svém známém projevu na sjezdu Národně socialistické strany prohlásil, že „musíme začít s  vyháněním Němců ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat.“ Ještě radikálnější formulace nalezneme zejména u  komunistických poslanců a ministrů. Jeden z nich, generál Svoboda, tou dobou nejvyšší vojenská autorita a ministr obrany v československé vládě, prohlásil na tiskové konferenci po protiněmeckém pogromu v  Ústí nad Labem, že u nás „nebudeme trpět pátou kolonu a můžeme si za vzor vzíti Sovětský svaz, který do 48 hodin zlikvidoval dvoumilionovou německou povolžskou republiku.“ Při vyhánění Němců z  českého pohraničí nakonec přišlo podle seriózních odhadů o život 20 až 40 tisíc lidí. Jen pro srovnání – počet obětí, které u nás o život připravily komunistické perzekuce (tedy popravených, těch, co zemřeli v táborech nebo byli zabiti na hranicích) v letech 1948–1989, se pohybuje kolem jednoho tisíce lidí. Dalším desetitisícům lidí „odsun“ způsobil trvalé zdravotní následky a  milionům psychické strádání spojené se ztrátou domova. Naprostá většina z vyhnaných nikdy nepatřila

k aktivním příslušníkům nacistických organizací, o  mnoho více než polovinu tvořily ženy a děti. Mnozí z vyhnanců se později zejména v západní části Německa vypracovali do významných funkcí či založili prosperující podniky. Skutečnost, že se jim dařilo či daří lépe než mnohým z těch, kteří po válce získali jejich majetek, by ovšem neměla vést k relativizaci křivd a utrpení, ke kterým v průběhu vyhánění a v jeho důsledku došlo.

Kolektivní mlčení a kolektivní sebelítost

O „odsunu“ se mezi námi Čechy hodně mlčelo prakticky od počátku, tedy již od doby, kdy byl prováděn. Ve čtyřicátých letech byly kritické hlasy ojedinělé – čestnou výjimku tvoří Pavel Tigrid a další lidé okolo katolického časopisu Obzory. I  ty ale musely po roce 1948 zmlknout. Sledujeme-li oficiální komunistickou propagandu – a to nejen v čistě politické rovině, ale například i náplň učebnic, stáváme se svědky často až absurdní směsice zamlčování, překrucování a  manipulace s  dějinami. Současníka jistě překvapí, že se již v první polovině padesátých let, ani ne deset let po vyhnání, hovořilo v učebnicích dějepisu pouze o tom, že od nás po válce odešli ti Němci, kteří k nám v  roce 1938 přišli s  Hitlerem. V  rodinách se o  vyhnání zřejmě moc nemluvilo a  děti si pochopitelně nemohly pamatovat, že tu byli i jiní Němci a že jich nebylo právě málo. A  tak postupně vyrůstaly generace, které o jedné z nejproblematičtějších součástí našich moderních dějin nevěděly buď vůbec nic, nebo znaly jen několik frází o revanšistech, zrádcích a zaslouženém trestu. Po roce 1968 v  české společnosti došlo k naprostému rozdvojení pohledu na odsun a  jeho důsledky. Na jedné straně tu byla velká většina občanů, kteří buď nevěděli, nebo ani vědět nechtěli. Na druhé straně úzká vrstva kriticky uvažujících intelektuálů doma i  v  exilu, kterou onen problém postupně začal trápit. Když se zejména

Přísečnice v Krušných horách musela ustoupit přehradě.

Foto: Archiv Petra Mikšíčka

  

v  sedmdesátých letech objevovala první významnější pojednání o odsunu a když se v chartistickém a exilovém prostředí začalo o věci opravdu svobodně diskutovat, nápadně to připomínalo otupělou lidskou bytost, která cosi spáchala a v níž se po dlouhých letech probouzí svědomí. Texty, které v tomto prostředí vznikly, nevypovídají vůbec nic o postoji většiny české společnosti k vyhnání Němců, ale jsou velice cenným svědectvím o tom, že minulost nelze zamést pod koberec, že si ji neseme s sebou a že se dříve či později přihlásí o  slovo. Jejího slabého, ale důrazného hlasu si nejprve všimnou jen nemnozí. Může to však být, a v případě vyhnání shodou příhodných okolností byl, počátek velké společenské katarze, kterou si v tomto ohledu česká společnost prožila po roce 1989. Na straně obětí vyhnání se pochopitelně nikdy nemlčelo, ale tradovaný obraz toho, co se stalo, byl podobně jednostranný jako na straně české. Ikonografie vlastního utrpení pro většinu sudetských Němců zcela překryla skutečnost, že před rokem 1945 byl také rok 1938 a nacistická hrůzovláda v českých zemích i v celé Evropě, že tedy vyhnání, při vší své diskutabilnosti, bylo reakcí na události, jež mu předcházely. Z  bavorského sudetoněmeckého společenství (jiné to bylo v NDR, kde vyhnanci neměli šanci svůj osud tematizovat) se bohužel i v rámci celoněmeckého prostředí postupně stal jakýsi skleník, v jehož teplíčku vzkvétaly i mýty, kterých se většina německé společnosti zbavila v šedesátých letech. Protože se jedná o  prostředí dnes již relativně malé (aktivních sudetských Němců jsou maximálně desetitisíce), prostředí, které se generačně neobnovuje a které nebylo vystaveno žádné radikální změně srovnatelné s  tou, kterou prošla česká společnost po roce 1989, nese si většinu těchto svých znaků až do současnosti. Samozřejmě i zde jsou výjimky; vedle mnoha otevřených a  kriticky myslících jednotlivců se jedná i  o  vůči Čechům velice vstřícné organizace; katolická Ackermann-Gemeinde, sociálnědemokratická Seliger-Gemeinde nebo kulturně zaměřený spolek Adalbert Stifter Verein však nikdy nezískaly rozhodující vliv na vedení a  politiku Krajanského sdružení. Dá se tak předpokládat, že od většiny stárnoucích sudetských Němců už nějakou bystrou a vyváženou reflexi vyhnání čekat nemůžeme. Polistopadová česká reflexe „odsunu“ prošla neuvěřitelnými turbulencemi, od volání po tlusté čáře, hladovek na protest proti omluvě Václava Havla či uzákoněním zasloužilosti prezidenta Beneše přes vyjádření lítosti až po stovky radikálně sebekritických článků o české malosti a podlosti, jejímž historickým vyvrcholením mělo být právě vyhnání Němců. Přitom jsme si jen velice pomalu začali všímat toho, co je na odsunu vlastně nejhorší – totiž problémů, které se v jeho důsledku hluboce zapsaly do tváře české společnosti a zejména do krajiny českého pohraničí.

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

6

 Válka a migrace  bránit jako něco, co k  nim bytostně patří. Přijmout tenhle kraj za svůj ale vlastně nelze bez toho, abychom za svoji přijali i jeho německou minulost; a to se zase tak docela nedá bez alespoň trochu kritické reflexe jejího hořkého konce. Matěj Spurný Autor je historik. Pracuje ve sdružení Antikomplex.

Srdce Vltavy a slavné Lipno, které jej pohřbilo.

Chyběli lidé, kteří by bránili svůj domov

Když vedle sebe položíte padesát let starou a  současnou mapu drobných památek třeba v  západních Čechách, budou vám důsledky vyhnání Němců pro naši zemi celkem zřejmé. Zatímco stará mapa bude pokrytá nejrůznějšími symboly označujícími křížky, boží muka, kapličky a  další objekty kultivující krajinu, ta současná bude téměř prázdná. Nebyly to ovšem samozřejmě jen křížky, které zmizely z české krajiny – vedle nich také stovky kostelů, hřbitovů a vesnic, stejně jako desítky měst. Má to různé podoby – od krásné opuštěnosti Českého lesa nebo západního Krušnohoří až po totální destrukci krajiny v podkrušnohorské pánvi. Mnohé z toho se samozřejmě dá svést na komunistický režim a jeho neúctu vůči přírodnímu a kulturnímu dědictví. Jenže „režim“ panoval v celém Československu a že k největší likvidaci tohoto dědictví došlo právě v  Sudetech, není náhoda. Brutální zásahy se plánovaly leckde, tady ale zejména v prvních desetiletích po válce chyběli lidé, kteří by se jim stavěli na odpor. I za komunistické diktatury se dalo lecčemus zabránit, ostatně ani okresní či krajští tajemníci nechtěli úplně likvidovat kraj, kde byli doma. V Sudetech ale vlastně zprvu nebyl doma nikdo a stav zdejší krajiny na konci osmdesátých let tomu zcela odpovídal. To neznamená, že do Sudet se stěhovali jen lidé lhostejní nebo ti, kteří chtěli pouze rychle přijít k majetku. Jistě, i takových bylo dost, zejména těsně po válce. Později ale přicházeli lidé, kteří si od nabytí majetku slibovali nový, svobodnější život, ale také takoví, kteří neměli na výběr; reemigranti, které sem poslaly vlaky z Volyně nebo Rumunska, lékaři, učitelé či inženýři z vnitrozemí, kteří nedostali umístěnku nikam jinam. Všeobecný rozklad a degradaci kulturní krajiny jim nelze klást za vinu – někteří byli zaskočeni tím, co všechno znamená hospodařit na svém, jiným zase plány překazil komunistický režim, který je v polovině padesátých let připravil o  soukromou půdu, mnozí se

7

Foto: Archiv Petra Mikšíčka

chtěli záhy vrátit, ale už to prostě nešlo – jinde než v pohraničí nenašli práci ani bydlení. Nesourodá společnost v kraji, k němuž jen těžko hledala vztah, byla dlouhá léta svědectvím o experimentu zvaném vyhnání a osídlení. Dnes je to samozřejmě jiné. V pohraničí vyrůstají nové generace, hrnou se sem turisté i investice a u mladších občanských aktivistů se dá dokonce vypozorovat cosi jako novodobá „sudetská identita“; obnovují cesty či církevní památky, sbírají staré pohlednice, zkrátka navazují na přetržené tradice. Že takových lidí, které k tomuto kraji váže opravdu pevné pouto, je stále moc málo, je ale docela znát. Dnes už jej sice většinou neohrožuje přímočará likvidace přírodního a  kulturního dědictví, byznys se ale právě tady mnohdy rozvíjí v  těch nejbezohlednějších a  nejvíce krátkozrakých podobách. Sudety si teprve musí vychovat skutečně širokou vrstvu lidí, kteří tu budou opravdu doma a kteří budou ochotni jejich bohatství

Srdce Vltavy a slavné Lipno, které jej pohřbilo.

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

Občanské sdružení Antikomplex oslaví v  roce 2008 desetileté výročí své existence. Založili jej studenti pražských vysokých škol, kteří usilovali o kritickou reflexi poválečného odsunu a  které zajímala problematika po válce vylidněného pohraničí. V  posledních letech se Antikomplex zabývá především proměnou krajiny a společnosti, k níž v Sudetech došlo po vyhnání jejich původních obyvatel a  jejíž důsledky tu jsou stále patrné. Projekt „Zmizelé Sudety“ (výstava a  stejnojmenná kniha), založený na srovnání starých a současných fotografií ze stejných míst, upoutal tisíce lidí po celé republice i  v  zahraničí a  dočkal se mezinárodní ceny. Analytičtější kniha „Proměny sudetské krajiny“ byla v roce 2007 nominována na cenu Magnesia Litera a  třetí kniha sdružení, „Sudetské osudy“, jsou cenným zachycením příběhů odcházející i  v  současnosti působící generace sudetských staro- a novousedlíků. Antikomplex rovněž rozvíjí projekty pro školy, jako je například „Krajina za školou“, a chystá se digitalizovat rozsáhlé kulturní dědictví, které sudetští Němci odvezli z českých zemí a které uchovávají v regionálních muzeích v SRN.

Foto: Archiv Petra Mikšíčka

Romové za války

  

 Holocaust českých Romů Dne 7. března letošního roku uběhlo přesně 65 let od prvního hromadného transportu moravských Romů do vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim-Březinka (Auschwitz-Birkenau), z nichž většina se nedožila konce druhé světové války. Romové patřili vedle Židů k jediné nacisty pronásledované skupině obyvatel na základě svého biologického původu – své „rasy“. Od počátku 40. let 20. století (v Německu již od 30. let) byli Romové nuceni žít prakticky pod policejním dozorem nebo byli internováni v  nejrůznějších táborech. Od roku 1943 pak byli posíláni do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Nacistická genocida Romů je varováním před nebezpečím zdánlivě neškodných předsudků, které za jistých okolností mohou vyústit do katastrofy. Dodnes mnoho z  těchto předsudků bohužel přetrvává. Počet obětí nacistického pronásledování Romů v  Evropě nelze přesně určit. Nejčastěji bývá uváděn počet asi půl milionu zavražděných Romů. Tento odhad, jenž vznikl v 50. – 60. letech 20. století, je však již považován za nadhodnocený. V  současné době bývá uváděn celkový počet obětí 200 – 300 000. Drtivá většina z nich nezahynula v  koncentračních táborech, ale byla přímo popravena vražednými jednotkami Einsatzgruppen SS, které měly za úkol likvidaci Židů, komunistů a  Romů v  týlu postupujících německých armád. Holocaust romské populace v  českých zemích se uskutečnil v  prostředí nucené táborové koncentrace. Byl zahájen v protektorátních tzv. cikánských táborech, k  jeho vlastní realizaci došlo v tzv. cikánském táboře v Osvětimi-Březince a byl následně téměř dokonán v dalších koncentračních táborech a  jejich pobočkách nebo na pochodech smrti z těchto neblahých zařízení. Samotným hromadným transportům Romů z českých zemí však předcházela opatření omezující jejich svobodu. Obecně lze konstatovat, že nacistická genocida Romů navazovala na předsudky vůči této menšině panující v Evropě již před nástupem nacismu k moci. Nacismus tyto panující předsudky využil k  vybudování rasistické teorie založené na přesvědčení o  tzv. genetických sklonech k zločinnosti a tzv. asociálnosti. Pronásledování Romů v  tzv. Protektorátu Čechy a  Morava se pro zjednodušení dá rozdělit do dvou etap. Do počátku roku 1942 vycházela protiromská opatření z praxe první republiky, poté se uskutečňovala otevřeně rasová politika nacistů. Zákonná opatření i  praktické provádění první fáze protiromské politiky vycházely především ze zákona č. 117/27 Sb. z  15. 7. 1927 „o potulných Cikánech“.

Vzorem pro tento zákon se stal francouzský zákon o  kočovnících z  roku 1912 společně s  bavorským zákonem „o cikánech a zahalečích“ z roku 1926. Československá úprava tzv. cikánské otázky patřila k nejdůslednějším v Evropě a byla ve 30. letech dávána za vzor na mezinárodních kriminalistických konferencích věnovaných této otázce.

prací v  průmyslu (především stavebním) a v zemědělství, popř. různými druhy podomního obchodu a  překupnictví. Docházelo také ke kombinaci tradičního řemesla a nádenické práce. Vzhledem k sezonnosti těch-

Na základě zákona „o potulných Cikánech“ vedlo četnické pátrací ústředí v  Praze evidenci všech osob, které byly označeny za potulné „Cikány nebo osoby žijící po cikánském způsobu“. Osoby, na něž se zákon vztahoval, byly charakterizovány jako „Cikáni z  místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící“. Takto označeným osobám starším čtrnácti let byly vydány tzv. cikánské legitimace, obsahující mj. osobní data, popis osoby a otisky prstů. Na základě prováděcích předpisů pak měli držitelé tzv. cikánských legitimací zakázán přístup na určitá území (např. lázně, obvody velkých měst atp.). V tehdejší Evropě se toto opatření nejevilo nikterak mimořádným. Důvodem bylo značně rozšířené povědomí o  potulných „Cikánech“ jako o  asociálním popř. kriminálním elementu. V tehdejším Československu žilo před rokem 1938 asi 70 – 100 000 Romů. Drtivá většina z nich Interiér bloku v táboře Auschwitz-Birkenau. Foto: Archiv Muzea Osvětim byla usazena na Slovensku. Slovenští Romové tak tvořili největší to zaměstnání byly v  některých případech skupinu Romů, druhou byla skupina česprostředky pro obživu zajišťovány drobnou kých a moravských Romů, kteří se mezi sekriminalitou (polní a lesní pych, drobné krábou odlišovali především způsobem života. deže). Podle statistických údajů byli v  ČeZatímco moravští Romové žili polousazeně chách nejpočetněji zastoupeni hudebníci nebo usazeně koncentrováni v  romských a drobní obchodníci. Na Moravě převládali osadách na jihovýchodě Moravy (Oslavany mezi Romy příležitostní dělníci a  nádeníci. u Brna, Svatobořice, Bohosoudov u Jihlavy, Profesní zaměření tak souviselo s  usedlým Strážnice atd.), tak čeští Romové téměř bez nebo kočovným způsobem života. výhrady kočovali a  byli také početně slabší skupinou. Typickými příjmeními českých I přes diskriminační zaměření zákona Romů byla příjmení jako Růžička, Richter č.117/27 „o potulných Cikánech“ probíhaatp. Na Moravě se nejčastěji vyskytovala příla na mnohých místech přirozená integrajmení Daniel, Holomek a dále např. Herák, ce Romů do společnosti. Nejvýznamnějším Kýr a Murka. Jednotlivé skupiny Romů byly dokladem tohoto procesu je fakt, že v roce doplněny maďarskými Romy žijícími na jihu 1936 zahájil studium Právnické fakulty KarSlovenska a  Sinty (němečtí Romové), kteří lovy univerzity v  Praze moravský Rom Tose zdržovali v německy mluvícím prostředí máš Holomek z romské osady u Svatobořic v  severních Čechách, popř. v  dalších mísna Kyjovsku. tech obývaných německy mluvícím obyvatelstvem. Na konci 30. let se i  v  Československu projevily důsledky pronásledování němecMezi předválečné způsoby obživy patřily kých Romů nacisty, které začalo prakticky stále tradiční řemesla (především kovářokamžitě po nástupu nacistů k moci v roce ství nebo provozování hudby), která byla 1933 a  stále se stupňovalo. Protiromská ovšem postupně nahrazována námezdní

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

8

 Romové za války  opatření v Německu a od roku 1938 i v zabraném Rakousku měla za následek útěk mnoha romských rodin na území Československa. Odtud byli tito pro úřady nežádoucí migranti vyhošťováni na základě zákona č.117/27 Sb. „o potulných Cikánech“ zpět. Situace se ještě zhoršila po připojení pohraničních oblastí Československa k  Německé říši v  důsledku mnichovské dohody v  říjnu 1938. Na tomto území začala být okamžitě aplikována říšskoněmecká nařízení. Na základě výnosu z 8. 12. 1938 „o potírání cikánského zlořádu“ byl v  listopadu 1939 proveden soupis „Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“. Většina Romů žijících v tzv. Sudetech byla později, podobně jako Romové z  protektorátu, uvězněna v koncentračních táborech (především v Osvětimi). Po obsazení zbytku Československa 15.  3.  1939 vznikl tzv. Protektorát Čechy a  Morava. V  tomto státním útvaru se postupně pod řízení okupačních orgánů dostávaly jednotlivé složky státní správy. Vyhláška ministerstva vnitra o zákazu kočování ze dne 30. 11. 1939 byla inspirována podobným opatřením v  Německu. Oběžníkem protektorátní ministerstvo vnitra informovalo zemské úřady v  Praze a  v Brně takto: „Podřízeným úřadům a orgánům buď uloženo vyzvati všechny (potulné) Cikány, aby se do konce ledna 1940 trvale usadili a zanechali kočování. Kočovnické listy buďtež jim odňaty. Kdo neuposlechne, bude zařazen do kárných pracovních táborů“. Na základě této vyhlášky došlo skutečně do začátku února k usazení všech dosud kočujících Romů.

obživy. Po zákazu kočování měli být do těchto táborů zařazeni i  muži z  romských rodin, které by stále kočovaly, nebo ti, kteří by se vyhýbali práci. Pro úřady na jednotlivých místech neochotné nebo neschopné řešit problémy s usazením Romů tak vznikla možnost zbavit se „problémových“ Romů. Vězňové byli do tábora dodáváni okresními úřady, které regulovaly i množství Romů internovaných v  kárných pracovních táborech. V  seznamech těchto táborů byli Romové označováni velkým písmenem C. Podíl takto označených vězňů tvořil 5 – 15 % všech internovaných. Vězňové pracovali v obou táborech na stavbě silnic. Nástup Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora na podzim 1941 znamenal zvýšení kontroly nacistických okupačních úřadů nad děním v protektorátu. Řešením tzv. cikánské otázky se zabývala kriminální policie. Úloha kriminální policie vyplývala především z nacistického pojetí Romů jako dědičně asociální skupiny, která podle nacistických pseudovědeckých teorií ohrožuje společnost svým chováním. Rok 1942 se stal zlomovým rokem v řešení tzv. cikánské otázky nejen v Protektorátu Čechy a Morava, ale také v celé nacisty okupované Evropě. Prvním opatřením u  nás se stal zákon z  března 1942 o  preventivním potírání zločinnosti, který byl kopií stejnojmenného

říšskoněmeckého výnosu šéfa německé policie a SS Heinricha Himmlera z roku 1937. Mimo jiné dostala kriminální policie právo uvalovat časově neomezenou vazbu ve sběrných táborech na tzv. asociální elementy. Na sběrné tábory byly s platností od 1. 1. 1942 přeměněny donucovací pracovní a kárné pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Nejhorší variantou pro osoby, na něž se zákon vztahoval, pak byl transport do koncentračního tábora Osvětim I. Vyvrcholením bylo na začátku léta 1942 přijetí výnosu o potírání tzv. cikánského zlořádu (v Německu platil již od roku 1938). Na základě tohoto výnosu provedly dne 2. 8. 1942 protektorátní úřady podle pokynů německé kriminální policie soupis všech „Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“. Rozhodnutí, zda se jedná o  Roma nebo romského míšence, bylo v první instanci ponecháno na jednotlivých policejních úřadech provádějících soupis. Důraz byl kladen na zjištění původu rodičů a  prarodičů. Podle nacistické pseudovědecké teorie byl za tzv. cikánského míšence považován každý, kdo měl mezi svými osmi předky alespoň jednoho Roma. Asi 6 500 osob zahrnutých v soupisu bylo označeno za tzv. Cikány nebo cikánské míšence. Asi třetina z nich byla okamžitě internována v  nově zřízených tzv. cikánských táborech

Podle souhrnné zprávy generálního velitele četnictva vypracované na žádost velitele německé pořádkové policie v  protektorátu, generála Riegeho, se do konce ledna 1940 usadilo 70 – 80 % všech Romů. Protektorátní administrativa mohla využít zprávy jednotlivých úřadů ke zpřesnění evidence Romů. Prvorepublikové údaje byly považovány za nespolehlivé vzhledem k  tomu, že zahrnovaly i  množství Neromů žijících kočovným nebo polokočovným způsobem života. K 1. dubnu 1940 byl proto vypracován nový soupis, podle něhož žilo na území protektorátu celkem 6 540 osob označených za „Cikány“. Již před vznikem protektorátu na začátku března 1939 schválila vláda nařízení o kárných pracovních táborech, ve kterých měli být internováni muži bez zaměstnání. Předpokládalo se, že se bude jednat mj. o romské muže. Kárné pracovní tábory byly otevřeny v srpnu 1940 v Letech u Písku pro Čechy a v Hodoníně u Kunštátu pro Moravu (Romové zde tvořili pouze několik procent z internovaných). Do táborů měli být umístěni muži starší osmnácti let, kteří nemohli prokázat zdroj

9

Celkový Celkový pohled pohled na na tábor tábor vv Hodoníně Hodoníně u u Kunštátu Kunštátu vv roce roce 1943. 1943.

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

Romové za války v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů na našem území byly právě tyto tzv. cikánské tábory. Na první pohled se ve srovnání s  vyhlazovacími tábory (například v Osvětimi) či koncentračními tábory (například v Ravensbrücku) mohou jevit letský a hodonínský tábor jako tábory méně významné. Avšak v  historii dnes nepatrného počtu původních českých Romů a  Sintů mají obrovský význam. V obou táborech zahynuli za strašných podmínek muži, ženy a  děti. Podle statistik zemřelo v  těchto táborech vzhledem k  celkovému počtu větší procento vězňů než v Dachau. Právě tento aspekt odlišuje letský a  hodonínský tábor od desítek jiných míst na našem území, kde za německé okupace probíhaly různé nucené práce a kde také umírali lidé. Táborem v  Letech u  Písku prošlo za dobu jeho existence (srpen 1942 – srpen 1943) celkem 1 309 osob. Jednalo se o celé romské rodiny a  tábor, jehož kapacita byla plánovaná maximálně pro 300 mužů, byl několikanásobně přeplněn. Možnost k  propuštění sice existovala a byla užita na počátku existence táborů v  souvislosti s  jejich přeplněním a později v souvislosti s jejich likvidací, ale byla velice omezená. Další možností, jak se dostat z tábora, poskytovaly útěky. Ze sa-

motného tábora byly útěky zkomplikovány ohrazením i ostrahou se psy, lepší podmínky však byly na dislokovaných pracovištích, na kterých vězňové v některých případech i nocovali. Mezi úspěšné útěky patřil mj. pokus Josefa Serynka s  jedním spoluvězněm na podzim 1942. Josefu Serynkovi se podařilo dostat až na Českomoravskou vrchovinu, kde se zapojil do partyzánského boje a kde spolupracoval se známou odbojovou skupinou generála Luži i se sovětskými partyzány. Všichni táboroví vězni (tedy i děti) museli pracovat vně nebo uvnitř tábora 8 – 10 hodin denně. Šlo především o  lamačské a  výkopové práce na stavbě nových silnic, o  odklízení lesních polomů a  práci v  zemědělství. Stravu dostávali třikrát denně, ovšem jen v  tom nejnutnějším množství. Katastrofální stravovací a  hygienické podmínky spolu s nemocemi měly za následek smrt asi jedné čtvrtiny vězňů. Vyvrcholením bylo na přelomu let 1942 – 1943 propuknutí tyfové epidemie, na následky které zahynulo největší množství vězňů. Zemřelí byli pohřbíváni nejprve na hřbitově v  nedalekých Mirovicích a poté na provizorním pohřebišti v  masových hrobech nedaleko tábora. Dozorčí službu v táboře vykonávali čeští četníci, kteří se k vězňům chovali v některých případech hrubým a  nevybíravým způsobem. Svou bezcitností proslul zejmé-

  

na velitel tábora Josef Janovský. Přes 500 osob bylo z tábora deportováno do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince. V tzv. cikánském táboře v Hodoníně u Kunštátu (srpen 1942 – prosinec 1943) bylo internováno celkem asi 1 400 osob. V táboře panovaly podobné podmínky jako v Letech u  Písku. V  důsledku táborových podmínek zemřelo kolem 200 osob. Do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince bylo deportováno přes 800 vězňů. Závěrečnou fází pak bylo pro Romy nařízení Heinricha Himmlera z  prosince 1942, známé jako tzv. Osvětimský výnos. Ten stanovil pro všechny „Cikány, cikánské míšence“ a  neněmecké příslušníky romských skupin balkánského původu internaci ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka. Podle původního plánu měli být z  našeho území nejprve deportováni vězni tzv. cikánských táborů, avšak z  důvodu výskytu epidemie tyfu v  Letech u  Písku i  v  Hodoníně u  Kunštátu byli jako první deportováni Romové ponechaní dosud na svobodě. Výběr osob určených k deportaci řídila německá kriminální policie a  mezi hlavní kritéria patřila barva pleti. Celkem bylo od března 1943 do ledna 1944 v hromadných transportech deportováno do koncentračního tábora v Osvětimi-Březince téměř 5 000 protektorátních Romů. Na území protektorátu odhadem zůstalo na svobodě asi 200 – 500 Romů (část se ukrývala, část uprchla na Slovensko). Další skupina Romů dostala od úřadů potvrzení o  vyjmutí z  transportu. Tato skupina se měla v budoucnu podrobit sterilizaci. V koncentračním táboře Osvětim-Březinka byli uvězněni Romové z dalších evropských zemí přímo kontrolovaných nacisty (kromě protektorátu také z  Německa, Rakouska, Nizozemí, Belgie, Lucemburska, Polska atd.) ve zvláštním úseku B-II-e označovaném jako tzv. cikánský rodinný tábor, protože na rozdíl od dalších částí osvětimského komplexu byly romské rodiny ubytovány dohromady. Sem bylo postupně internováno přes 22 000 romských mužů, žen a dětí.

Foto: Foto: Archiv Archiv Muzea Muzea romské romské kultury kultury

Na prostoru 150 x 170 m zde bylo postaveno 32 dřevěných baráků bez jakékoliv izolace. Baráky byly projektovány pro 300 – 400 osob, ale v průběhu existence tábora se v nich tísnilo 1 000 – 1 200 osob. Na rozdíl od jiných koncentračních táborů nebyli vězňové tzv. cikánského tábora zařazováni do pracovních komand mimo tábor. Většinou pracovali uvnitř tábora a znamenalo to mnohdy zbytečnou práci bez účelu. Namísto zničující práce však nastoupily katastrofální ubytovací a stravovací podmínky, které vězně spolehlivě vyvražďovaly. Navíc tu působil jako táborový lékař dr. Josef Mengele, který na vězních provozoval své pseudovědecké pokusy.

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

10

 Romové za války  Jedinou nadějí na záchranu se staly transporty do dalších koncentračních táborů v  Německu (především do Buchenwaldu a  Ravensbrücku). Ty se však týkaly pouze práceschopných vězňů. Zbývající vězňové v  počtu asi 3 000 osob (staří a  nemocní, malé děti se svými matkami) byli v  noci z  2. na 3. 8. 1944 nahnáni do plynových komor, kde zahynuli. Tím také dospěla ke svému závěru historie osvětimského „cikánského tábora“. Nacistický teror přežila v českých zemích jen asi desetina z původního romského obyvatelstva. Z celkového počtu asi 5 500 našich Romů (tj. Romů z území protektorátu i z pohraničního území přičleněného k Říši), kteří byli násilně deportováni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince, se po osvobození vrátilo 583 bývalých vězňů. Genocida českých a moravských Romů a Sintů tak byla pravděpodobně jednou z nejdůsledněji provedených genocid druhé světové války, protože došlo téměř k  jejich úplnému vyvraždění. Na území protektorátu i okupovaného pohraničí se dá hovořit o srovnatelné intenzitě pronásledování Romů s pronásledováním Židů. Dnes tedy již není pochyb o tom, že nacistická rasová ideologie byla základem politiky vedené proti Sintům a Romům a pojmy její propagandy jako „preventivní boj proti zločinnosti“ sloužily jako pouhá záminka ospravedlňující nejrůznější opatření. V posledních letech ovšem hlasů těch, kteří holocaust Židů nebo Romů zpochybňují

či dokonce popírají, přibývá po celém světě. Podle popíračů (neboli historických revizionistů, negacionistů) neexistovalo nacisty organizované masové vyvražďování a  neexistovaly ani miliony obětí holocaustu. Existovaly pouze „ojedinělé oběti a  zločiny“, většina vězňů koncentračních táborů prý zemřela přirozenou smrtí nebo na nakažlivé nemoci. V zahraničí existuje celá škola „historiků“, kteří své revizionistické názory uveřejňují, ať už legálně či nelegálně. Jedním z  nejpopulárnějších je Ernst Zündel nebo v Česku tak hojně prodávaný a čtený David Irving. S působením popíračů se v nedávné době setkala i  česká veřejnost. Ať už to byla brožurka „Osvětim – fakta versus fikce“, která byla distribuována některým učitelům dějepisu středních škol, nebo události kolem odhalení „památníku“ Národní strany nedaleko bývalého protektorátního tábora v Letech u Písku. Z komentářů vedení této nacionalistické strany vyplývá, že po vzoru tzv. osvětimské lži popírá utrpení Romů a jejich genocidu za druhé světové války, jež se na našem území odehrávala právě v tomto táboře. Spor o to, zda tábor v Letech byl „koncentrační“ či jen „sběrný“, je nesmyslným sporem, který je vyvoláván často právě za účelem zpochybnění toho, co se ve skutečnosti dělo. Jednou z taktik popíračů je manipulace se známými historickými fakty a jejich důsledky. Historickým faktem je například to, že v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu zemřela téměř čtvrtina vězněných na následky katastrofálních

hygienických, ubytovacích a  stravovacích podmínek. V  očích popíračů vypadá však skutečnost poněkud jinak: vysoká úmrtnost byla zapříčiněna tím, že vězni nechtěli dobrovolně dodržovat základní hygienické návyky. Historickým faktem je také to, že v těchto táborech byli vězněni Romové pro svůj rasový původ. Ovšem podle popíračů to bylo proto, že tito lidé byli zločinci a asociální spodina. A tak bychom mohli pokračovat dále. Všude v civilizovaném světě se obětem holocaustu projevuje úcta. Místa jejich utrpení jsou uchovávána s  veškerou důstojností a jsou neustále připomínána jako varování, aby se tato tragická historie již nikdy neopakovala. V případě České republiky je však více než symbolické, že na místě letského tábora dnes stojí velkokapacitní vepřín a areál bývalého hodonínského tábora slouží jako letní rekreační středisko. Sílící nacionalismus a  historický negacionismus se snaží stírat rozdíly mezi viníky a oběťmi. Takovéto výplody jsou nebezpečné, zejména pokud mají své posluchače a  následovníky. Také právě proto je třeba holocaust neustále připomínat a  nenechat zeslábnout lidskou paměť.

Michal Schuster Autor působí jako historik Muzea romské kultury v Brně.

 Mluvit, vzpomínat a nezapomenout! Když paní Emílie neboli Elina Machálková, rozená Holomková, mluví o  své rodině, zaznívá v  jejím hlase upřímné nadšení, láska a pýcha. Po chvíli strávené v její přítomnosti vám začne být líto, že k její rodině také nepatříte, že se také nemůžete zvát vnučkou téhle báječné, dvaaosmdesátileté paní. Emílie Machálková se postupně zastavuje nad každou z  mnoha fotografií, kterými je vyzdoben její brněnský byt, a  podrobně nám představuje členy své rodiny, děti, vnoučata, pravnoučata, seznamuje nás s jejich osudy. Tato drobná exkurze do rodu Holomků, nejvýš zajímavé moravské romské rodiny, by byla velmi poučná pro každého, kdo podléhá ve svém názoru na Romy klasickým předsudkům a  stereotypním schématům. V  rodině paní Machálkové jsou totiž právníci, lékaři, pedagogové, filozofové i jinak vysokoškolsky vzdělaní lidé. A  i ti, kteří nemají právě před nebo za jménem nějaký ten akademický titul, jsou podle vyprávění paní Machálkové ve svých oborech úspěšní a  svým okolím vážení. Mohou být vzory. A  to zdaleka nejen pro Romy. Mnozí v  rodině jsou také umělecky nadaní. To se vztahuje i  na samotnou paní

11

Machálkovou, která je obdařena nádherným hlasem, s nímž v roce 1965 vyhrála celostátní soutěž „S písničkou u cimbálu“. V tom okamžiku začala její hudební dráha, kterou rozvíjela v  různých folklórních souborech. To, čím učarovala svému publiku, jsou staré cikánské balady, které zdědila po svém stařečkovi. Tyto balady má možnost někdy zpívat i  na vzpomínkových akcích a přednáškách, jichž se často účastní. Jsou to akce věnované holocaustu Romů. Byt paní Machálkové není ozdoben jen fotografiemi živých příbuzných. Ze starých snímků na vás pohlížejí také tmavé uhrančivé oči těch, jejichž život byl násilně a  předčasně ukončen za ostnatým drátem koncentračního tábora Osvětim. Právě tito lidé zaujímají ve vzpomínkách a  vyprávění paní Machálkové přednostní postavení…

Já jsem se narodila v  roce 1926, rok po svém bratrovi, ve Svatobořicích. To je u Kyjova, v srdci Moravského Slovácka. Můj stařeček se stařenkou – tak jsme říkali dědečkovi a babičce – už nekočovali, byli usídleni. Měli ve Svatobořicích domek. Přesto, že byli

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

oba negramotní, byli úžasně chytří a inteligentní. Stařeček provozoval živnost, papíry a  všechno mu dělal někdo jiný, později jeho syn. Stařeček byl v  obci vážený. Stařenka vždycky vyprávěla, jak po nedělním odpoledním spánku chodíval do hospody hrát karty a když se vrátil, říkával: „Tak dnes jsem seděl s panem radním…“ „a dnes s panem farářem“ „a dnes s panem starostou…“ Lidé ve vsi měli prostě stařečka a stařenku rádi. Dá se říci, že Holomci už tenkrát šli příkladem všem Cikánům. Nikdy jsem se za to nestyděla, že jsem z jejich rodu! Moje maminka byla jejich nejstarší dítě a měla čtyři mladší bratry. Já jsem jako dítě ve Svatobořicích nepociťovala, že jsem něco jiného než ostatní děcka. Nikdy. My jsme žili tak jako všichni ostatní. Ve škole jsme se dobře učili. Když mi bylo sedm a  bratrovi osm, tak se oženil maminčin nejstarší bratr, kterému jsme uvolnili náš domek, a odstěhovali se do Nesovic u  Bydžovic, to je v okrese Vyškov. V Nesovicích se nám v pětatřicátém roce narodil ještě bratr, tak jsme byli tři. Já jsem hrávala divadlo, chodili jsme

Romové za války s bratrem do Sokola, on hrával fotbal. Můj bratr se celou válku pořád učil, já jsem chodila do práce. Počítali jsme s  tím, že jestli bude konec války, půjdeme studovat. Chtěla jsem studovat buď konzervatoř nebo práva, tak jako můj strýc Tomáš. Mně se to nakonec nepodařilo, bratrovi Miroslavovi ano, získal později čtyři akademické tituly! Dá se říci, že přestěhování ze Svatobořic do Nesovic bylo pro nás veliké štěstí. My jsme totiž díky tomu nešli do koncentráku, protože se za nás zasadil starosta té obce, který tři dny bojoval s gestapem, a my jsme pak byli z  transportu vyloučeni. Já jsem měla čtrnáct let, když nás okupovali... Bratr už chodil na gympl, já jsem teprve udělala zkoušky, že budu nastupovat v září, ale už k tomu nedošlo. Bratra hned z gymnázia vyhodili a nasadili nás do práce. Mně chyběly dva měsíce do čtrnácti let a už jsem jezdila do továrny, vstávala ve čtyři ráno.

strojní zámečník, sportovec, boxoval… On jediný ze strýců měl za ženu Cikánku, ona byla švadlena a  měli tříletou Růženku. My jsme se celá rodina měli moc rádi a  drželi při sobě. Já jsem ke svým strýcům a tetám často jezdila na prázdniny, byla jsem víc u  nich než doma. Prostě jsem se sebrala a  jela sama pět zastávek do Kyjova a  čtyři kilometry šlapala do Svatobořic pěšky. Stařeček, stejně jako maminčini bratři, nádher-

Kde jste tehdy pracovala?

Byla to továrna na výrobu papírových střev – Cutisin ve Slavkově u Brna – je tam dodnes. Já jsem tam byla téměř dva a půl roku. Pracovaly tam skoro jen samé ženy, protože muži byli na práci v Německu. Tenkrát všechny továrny vyráběly pro německou armádu. Já jsem tam byla, dá se říci, schovaná. Když jsem začala jezdit do práce, musela jsem vstávat ráno ve čtyři. Maminka vždycky plakala, když mě budila. Musela jsem už v  šest hodin začít pracovat, ve tři čtvrtě na pět mi jel vlak. Ze začátku jsem v  práci pořád usínala. Moje kolegyně, dvě mladé vdané paní, mě nechaly, i mistr… Asi měsíc jsem tam vždycky tak dvě hodiny prospala… Nechali mě spát, protože viděli, že jsem děcko a že jsem tam byla totálně nasazena Němci. To se ještě pořád dalo snášet, to nebylo to nejhorší…

A co bylo to nejhorší?

Když začali brát do koncentračních táborů Židy a  potom Cikány. V  té době už byli všichni čtyři maminčini bratři ženatí. Nejstarší Štěpán měl třicet osm let a šest dětí se svou ženou, která nebyla Cikánka. Druhý bratr měl ženu z  Olomouce, taky necikánku, a  ti neměli děti. Třetí studoval v  Praze na Karlově univerzitě. Ten se oženil v  roce 1939. To už jej ze školy vyhodili, měl zrovna těsně před státnicemi, vysoké školy se zavřely. Toho chtělo strašně dostat gestapo. Naštěstí jej celou dobu schovávali jeho spolužáci po celé republice. Brněnský inspektor Herzig říkával: „Toho studovanýho Cikána! Toho dostanu do koncentráku!“ To se mu ale nepodařilo. O mém strýci se psalo i v novinách, že to je první Cikán v Evropě, který studuje na univerzitě. Oni byli všichni chytří, ale tenkrát nebyly na studia peníze… Nejmladší maminčin bratr měl měšťanku, jak se tenkrát říkalo střední škole, a nejstarší byl stejně jako dědeček koňský handlíř. Strýc Slávek byl mistrem v  malé továrně Elektrosvit ve Svatobořicích. Tomáš studoval v  Praze. A  ten nejmladší, Čeněk, byl

  

kách. Tam byli shromažďováni Cikáni před transportem do koncentráku. No hrůza! Pan starosta, jehož syn byl můj spolužák, a vrchní strážmistr z četnické stanice, také jeho dcera byla moje spolužačka a  kamarádka, se sebrali a jeli do Brna na gestapo. A tam za nás bojovali. Ale my už jsme byli vypraveni. Oni byli v  Brně tři dny a my jsme se zatím chystali na cestu. Já jsem po té, co jsme dostali rozkaz, že máme odjíždět, jela do továrny. Tam přestali ten den všichni pracovat, dokonce i ředitel. Seděli jsme asi dvě hodiny a loučili se... V poledne nám jel vlak do Brna. Na nádraží nás pak vyprovázela celá obec, kamarádi, kamarádky... Naproti nádraží stál obecní dům, kde byl starosta i četnická stanice. Jak jsme šli kolem, otevřelo se okno a pan vrchní volá: „Pojďte sem nahoru!“ Tak jsme šli a už tam byl i pan starosta, který se půl hodiny předtím vrátil z Brna. A říká: „Nikam nejedete!“ V tu chvíli maminka omdlela! Nikam nejedete! Kdyby přijel o  půl hodiny později, byli jsme už pryč! Já jsem s bratrem vyběhla ven a křičeli jsme: „Nikam nejedeme!“ Kluci mě vzali na ramena a nesli mě až domů! To bylo něco tak úžasného, to si neumí nikdo představit!

Komu z  Vaší rodiny se ještě podařilo před transportem zachránit?

Paní Machálková napsala o své rodině knihu. Foto: Lenka Šafránková-Pavlíčková

ně zpíval. Když byly hody, drželi se strýcové kolem ramen a zpívali s muzikanty. Já jsem si staré cikánské balady, které stařeček zpívával a  které mě také učil, zapamatovala. Dodnes mi připomínají ty krásné časy s mou rodinou…

Vaši strýcové a  další příbuzní byli odvezeni do koncentračního tábora Osvětim. Vrátil se z nich někdo?

Ze členů naší rodiny, které odvezli do koncentráku, se nevrátil vůbec nikdo. Byl to maminčin tatínek, maminčini tři bratři, ten jeden s manželkou, tety, strýcové, sestřenice, bratranci, třiatřicet členů rodu Holomků jelo do koncentračního tábora a  nikdo se nevrátil. Vůbec nikdo. Ani jeden. Já jsem byla přesvědčena, že přijede ten nejmladší strýc a zrovna on tam první umřel na tyfus. Byla tam obrovská špína a  nepořádek, na to oni nebyli zvyklí. Naše stařenka byla úzkostlivě čistotná a  také nás tak vychovala. Ona by si ani od sousedů nevzala jídlo! O ní se vždycky ve Svatobořicích říkalo: „Copak Holomková! To je fajnová Cikánka!“

Jak je možné, že jste do koncentračního tábora nemusela odjet také Vy, Vaši rodiče a sourozenci?

Pan starosta Nesovic dostal zprávu, ať se naše rodina připraví, že v ten a ten den musíme být do dvou hodin v  Brně na jat-

Nejstarší maminčin bratr Štěpán, říkali jsme mu Pepek, si vzal ženu z  Přerova, modrookou blondýnu, se kterou měl šest dětí. Teta pocházela z  nóbl rodiny. Za to, že utekla za Cikánem, s ní její rodina několik let nemluvila. V  době, kdy strýčka brali do koncentráku, měl jeho nejstarší čtrnáct a nejmladší dítě tři roky. Jeho děti ani ženu tehdy do koncentráku nevzali. Za tři měsíce po odjezdu strýce Štěpána do koncentráku však byla teta Cili povolána gestapem, ať přijde v Hodoníně na nákladní nádraží a přivede tři děti a tři ať si nechá. Jak ale může matka takto vybrat? Tak tam šla se všemi šesti, aby s nimi i ona sama dobrovolně odjela. Stála tam obrovská řada dětí a maminek, cikánských a židovských míšenců. Německý inspektor Herzig tam měl stůl a papíry a vedle něho tam byl český inspektor Boda, který naší rodině moc pomáhal. Bylo obrovské štěstí, že Herziga zrovna odvolali k telefonu. Pan inspektor Boda vzal papíry dětí Holomkových a letěl za tetou Cili. Řekl jí: „Paní Holomková, vezměte děti, odvezte je a  dobře schovejte!“ Tak byly ty děti pak schovány v Olomouci a Přerově, celkem dva a půl roku, a přežili. Když za ní pak přišli, proč nepřivedla děti, tak ze sebe udělala šílenou, křičela, že jí děti utekly, když se to dozvěděly, že se určitě někde zabily, že jsou mrtvé. Přitom padala do mdlob a oni tomu opravdu uvěřili, že je šílená. Nechali ji pak být. Další dítě v naší rodině se podařilo zachránit takto: Já už jsem jezdila dva roky do práce, kdy večer před tím strašným dnem k nám přišel člověk, který pracoval v Kyjově, a řekl, že rodina z Kyjova vzkazuje, že ráno je budou všechny odvážet do Brna na jatka. Tam pak byli několik dnů namačkáni, než je

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

12

 Romové za války  odvezli do koncentračního tábora. Ten člověk z Kyjova k nám přišel asi v osm večer, o  půlnoci tam jel vlak. Já jsem se sebrala a  jela v  noci ke strýci Čeňkovi a  jeho ženě Mileně, kteří měli tříletou dcerušku Růženku. Já jsem ji měla strašně ráda! Ona byla o třináct let mladší než já. Řekla jsem jim: „Přece nebudete odvážet Růženku! Dejte mi ji!“ Oni souhlasili, tak jsem ji odvezla k nám. Tím jsem jí zachránila život.

bylo dvě zastávky před Nesovicemi, už jsme dojížděli do Bučovic. Tu přiběhla průvodčí a povídá: „Proboha, pusťte ho, pusťte ho, vy se posaďte a vy běžte ven, nebo to špatně dopadne...“ Tak mi v těch Bučovicích vysedli a šlapali do Nesovic pěšky. Ale můj spolužák by ho fakt býval z toho okna vyhodil! Takto nás všichni chránili.

mi tam přivedla i  Jana. Když tam tenkrát za mnou byl, jenom jsme plakali. Za celou tu dobu jsem vůbec nevyšla ven. Byla jsem tam od srpna 1944 do poloviny ledna 1945. Pak teprve jsem se vrátila domů.

Jak se k Vám v té době chovali ostatní lidé, Vaši sousedé, spolužáci, kolegyně v práci…?

Takže jste měla naštěstí kolem sebe dobré přátele...

A k tomu když mně bylo sedmnáct a půl, začala jsem chodit s o půl roku starším spolužákem Machálkem, kterého mám dodnes, jsme spolu dvaašedesát let. Byla to moje první láska, ale člověka by nikdy nenapadlo, že to vydrží tak dlouho... No a vidíte to! Když přišla ta těžká doba, tak stál při mně!

Já jsem u  každého vlaku, co přivážel lidi z koncentračních táborů – to byly jen kostry – čekala s Růženkou, které bylo už šest let. My jsme jí předtím říkali, že tatínek s  maminkou jsou daleko na práci a  že se vrátí a  něco pěkného jí přivezou. Marně jsme čekali. Až v září jsme se všechno dozvěděli od jednoho, který se z  Osvětimi vrátil, byl to jeden Cikán z Brna. Ten to přežil proto, že tam dělal kápa, takže pomáhal Němcům. Ten nám řekl, že první umřel Růženčin tatínek, potom ti dva další bratři, pak stařeček a Milena, maminka Růženky. Ti umřeli až na konci války v pochodech smrti, kdy je hnali z jednoho koncentráku do druhého a oni umírali po cestě. A  kdo neumřel, toho nahnali do plynu. Takže jak Růženčina maminka, tak i  stařeček žili až do konce. Dvěma mým strýcům, jeden z nich byl strýc Štěpán, co měl těch šest dětí, se podařilo asi po roce a půl z Osvětimi utéct. Chodili pracovat do kamenolomu, kde je hlídal kápo. S nimi utekl ještě jeden Cikán tady z Bučovic, nějaký Daniel. Oni toho kápa praštili, něco s  ním udělali, že tam zůstal ležet. Ne, že by ho zabili, ale nějak ho omráčili a utekli. A utíkali do večera až na kraj Ostravy. Vlítli tam do nějaké hospůdky. Když je hospodský uviděl v tom trestaneckém, tak je hned odvedl do sklepa, aby si odpočinuli, a  dal jim najíst. Jenže oni šli za nimi se psy a našli je. Pak je pověsili na kříže, tři dny je tam nechali viset a pak je popravili. A stařeček se na to musel dívat, jak tam jeho synové visí. Nevím, jak to přesně udělali, jestli je přivázali nebo co... Ale viseli tam tři dny. Pak nechali nastoupit vězně na plac a před očima všech je popravili. To všechno nám říkal ten Cikán, co se vrátil. Až v září jsme se o tom dozvěděli.

Ten den, kdy jsme měli odejít do koncentračního tábora, jsme přestali dostávat přídělové lístky na potraviny a šatstvo. I s těmi lístky bylo těžké vyžít, natož bez nich! Také jsme se nesměli vzdalovat více než dvacet kilometrů od obce, dvakrát do týdne nás kontrolovalo gestapo a  k tomu byla u  nás schovaná Růženka! Celá obec to věděla, že to dítě mělo být v  koncentráku, ale nikdy nikdo nic neřekl! Starosta obce, stejně jako český komisař na brněnském gestapu Boda, nás vždy před návštěvami gestapa varovali. Boda také chránil před gestapem strýce Tomáše, toho právníka, který se schovával u  svých spolužáků. Boda jej vždy včas na plánovanou návštěvu gestapa upozornil. Přestože jsme nedostávali ty potravinové lístky, hlady jsme neumřeli, protože nám pomáhala celá obec včetně pana starosty! Všichni nám pomáhali také s  Růženkou. Každý den ráno přišla od Součků, to byli sedláci, jejichž dcera byla moje spolužačka, služka a donesla pro Růženku mlíčko, máslo, vajíčka i jiné věci. Když jsem jela do práce, nemusela jsem si s sebou vozit žádnou svačinu, protože ženský v práci mi vždycky něco daly, abych neměla hlad. Opravdu, ta solidarita lidí byla obrovská! Byly však taky i  jiní… Nejhorší byly cesty vlakem do práce, kde jsem se setkávala s německou policií.... Když při kontrole v mých dokladech viděli „Z“ jako Zigeuner, řvali po mně: „Was? Zigeuner!! Nach Auschwitz!!“ To bylo hrozné, já byla mladá holka, kamarádky se mě pokoušely zakrývat... Musela jsem pak tu kartu otočit, aby si mohli přečíst, že jsem byla z transportu vyjmuta. Oni pak na mě křičeli, že nepatřím mezi lidi, ale do zadního vagónu, který byl určený pro dobytek. To dělali nejen Němci, ale i Češi, kteří se k nim dali. Ti byli ještě horší! Ale musím říci, že mí spolužáci se mi snažili pomáhat. Třeba Jarek, to byl vysoký, statný kluk, takový kulturista, učil se bednářem. Jednou jsem nechtě zakopla o  člověka spícího v rohu kupé. Byl to ajznboňák, co dělal u železnice. On se probudil a začal na mě křičet. Já jsem si všimla, že má na sobě hákový kříž. A  on na mě: „Co tady děláš, Cikánko, jak to, že nejsi v  koncentráku?“ Jarek, co seděl u okna, se postavil, chytil ho pod krkem a říká: „Cos to říkal té mé kamarádce, ty hajzle jeden?“ A  otevřel okno a chtěl ho vyhodit... Ten řval! A to už

13

Musela to být pro Vás velmi těžká doba, ale dá se říci, že poté, co jste byla s rodiči a sourozenci vyjmuta z transportu do Osvětimi, jste už měla to nejhorší nebezpečí za sebou...?

Čekala mě ještě jedna velká hrůza, a  to v srpnu 1944. To jsem dostala z brněnského gestapa dopis, ať se připravím a ten a ten den přijedu do Brna do nějaké nemocnice, kde budu sterilizována, aby se nerodilo více méněcenné cikánské rasy. Mně bylo tehdy osmnáct. Nedovedete si představit, jak mi bylo! Já jsem jen plakala a  plakala. Večer jsem byla na rande s Janem, já jsem plakala, on plakal, nevěděl, jak mi pomoci, bylo to hrozné. Za prvé jsem měla hrůzu z toho, co se mnou budou dělat, a za druhé to, že nebudu mít nikdy děti... Ráno jsem jela do práce, nebyla se mnou ale vůbec řeč, ani kamarádce ve vlaku jsem nic neřekla. V práci jsem nedělala a plakala. Mistr se ptal, co mi je, proč pláču. Řekl to ředitelovi, ten si mě zavolal do kanceláře a říká: „Co je, zase koncentrák, nebo co?“ Tak jsem mu to ukázala, on si to přečetl a  říká: „No blázníš? Němci už utíkají, válka jde ke konci a ty se necháš miškovat? No to teda ne! Seber se, jeď domů, já tě budu krýt. A dobře se schovej!“ Tak jsem jela domů, kde byla zrovna teta, co bydlela ve Svatobořicích, ale pocházela z Olomouce. Ta mě vzala s sebou a odvezla do Olomouce ke své staré mamince, které bylo něco přes sedmdesát a  bydlela v  jednom pavlačovém domě dole ve dvoře. Dole byly sklepy. Ona mě tam v noci přivezla a já jsem tam byla v  tom sklepě schovaná ve tmě, v zimě. V noci za mnou chodila, hladila mě, nosila mi jídlo, zahřívala mě… Když byla velká zima, nanosila všecko možné, ale mně byla pořád zima... Já chodila do kýbla, ona to vynášela, nikdo v tom pavlačovém domě nevěděl, že tam jsem. V Nesovicích to věděli jenom rodiče a ti říkali, že jsem v Německu na práci. Pak to věděl ten ředitel, věděla to ta moje teta a její maminka. Jinak nikdo. Já jsem chtěla umřít, každou noc jsem chtěla umřít. Bylo to hrozné. Ta teta tam přijela na návštěvu k  mamince za tu dobu dvakrát, v  noci za mnou přišla a  před Vánocemi

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

Kdy a  jakým způsobem jste se, paní Machálková, dozvěděla o  smrti svých blízkých v Osvětimi?

Není pro Vás, paní Machálková, časté vyprávění příběhu Vaší rodiny na různých přednáškách příliš bolestné?

To víte, že mě to pořád chytá za srdce, že na ně pořád vzpomínám... Stále na ně myslím, protože, jak už jsem říkala, na tom Slovácku jsem s nima prožívala krásné chvíle, pořád slyším, jak oni nádherně zpívali. Když já zpívám se svou kapelou, pořád vidím a slyším svou rodinu. A o těch hrůzách, které se staly, se přece musí mluvit, vzpomínat a nezapomenout!

Rozhovor s paní Machálkovou připravily Jana Mistrová a Lenka Šafránková-Pavlíčková. Autorky studují MU v Brně.

ODJINUD

  

 Kultura v terezínském ghettu „Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme,“ zněl text písně z  proslulého kabaretu Karla Švenka, jež se stala jakousi neoficiální hymnou terezínského ghetta. Tuto i další písničky si pohvizdovali a prozpěvovali lidé, kteří byli vyrváni ze svých domovů a  deportováni do Terezína, většinou se svými rodinami a  příbuznými. Optimismus těchto písní byl pravým opakem deprimující terezínské každodennosti a výrazem nadějí lidí, kteří se stali součástí nedobrovolného společenství vězněných, jejich odhodlání neztratit ani v těch nejtěžších podmínkách úctu k ostatním, ale ani sami k sobě, neztratit víru v lepší budoucnost po válce. Kultura, která v  Terezíně dosáhla neobyčejného rozmachu a  různorodosti, se stávala nejen únikem z kruté přítomnosti, ale také cestou k  vyjádření odporu proti bezpráví a  vládě násilí a  prostředkem k  upevňování sounáležitosti vězněných. Dávala lidem sílu k udržování jejich osobní integrity. Na začátku cesty všech těchto lidí byl transport do Terezína, místa, s  nímž většinou spojovali naděje na přežití války. Proto byli připraveni snášet těžké podmínky života v ghettu, hlad, přelidněnost, nemoci a  neustálý stres. Registrováni pod svými transportními čísly se lidé obrazně a  záhy i doslovně měnili v pouhá čísla, jež se měla stát součástí celkové bilance tzv. konečného

Pohled na kasárna, kresba Petra Pollacka

řešení židovské otázky. Pod tímto cynickým eufemismem se skrýval obludný nacistický plán na vyhlazení Židů všude tam, kam dosahovala moc Hitlerova Německa. Nejinak tomu mělo být na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. I v něm byla vydávána protižidovská nařízení znemožňující jakoukoliv možnost normálního života Židů a záhy vstoupila v platnost norimberská definice židovství, na jejímž základě byly definovány budoucí oběti. Od 24. listopadu 1941 směřovaly transporty s tisíci Židů z protektorátu do Terezína, kde byl zřízen sběrný a průchozí tábor pro Židy nazývaný ghetto. Postupně jím mělo projít téměř 74 000 protektorátních Židů, avšak záhy se složení vězňů podle zemí původu stalo ještě mnohem pestřejším. Na základě rozhodnutí konference ve Wannsee, na níž představitelé ústředních říšských úřadů a  vyšší velitelé SS jednali o  dalším postupu při realizaci „konečného řešení“, bylo rozhodnuto i  o  využití Terezína jako ghetta pro staré. Mělo se tak předejít další kritice ze zahraničí, poukazující na to, že k údajnému pracovnímu nasazení jsou na Východ deportovány i osoby starší 65 let. S nimi měly být do Terezína posílány i významné osobnosti vědy, politiky a umění, nositelé vysokých vojenských hodností a  vyznamenání, invalidé z  I. světové války

a osoby s významnými mezinárodními styky. Tato skutečnost dala později vzniknout legendám o  „modelovém“ či „privilegovaném“ ghettu, záměrně podporovaným nacistickou propagandou. Zmínění „prominenti“ však tvořili pouhý zlomek z celkového počtu vězňů, nadto jejich privilegia měla jen omezenou platnost a většina z nich byla poslána před koncem války na smrt spolu s ostatními vězni. Od poloviny roku 1942 do terezínského ghetta začaly přijíždět také transporty s vězni z „říše“ a později rovněž z některých evropských zemí okupovaných německou armádou. Celkem tak dorazilo na 43 000 vězňů z  Německa, 15 000 z  Rakouska, 5 000 z Nizozemska, 500 z Dánska, 1 400 ze Slovenska a  1 100 z  Maďarska. Spolu s Židy z protektorátu tedy Terezínem prošlo na 140 000 vězňů. Pro úplnost je třeba zmínit skutečnost, že v samotném závěru války k nim přibylo ještě více než 15 000 vězňů, kteří z  koncentračních táborů vyklizovaných před postupující frontou ve strašlivě zbědovaném stavu do Terezína přijížděli tzv. evakuačními transporty, nebo přicházeli v pochodech smrti. Terezínské ghetto plnilo tři základní funkce. První z nich byla funkce tranzitní. Naděje vězňů na to, že půjde o místo, ve kterém budou moci do konce války žít a pracovat,

Zdroj: Archiv Památníku Terezín

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

14

 

ODJINUD

vojem na válečných frontách nechali natolik unést, že jejich díla zcela zřetelně prozrazovala jejich postoje a  vystavovala je nebezpečí okamžité represe ze strany SS. Někdy sama židovská samospráva předešla provozování těchto děl, jako tomu bylo v případě Ullmannovy a Kienovy opery Císař Atlantidy či Švenkovy hry Poslední cyklista. Největším nepřítelem kulturních aktivit byly transporty. S  těmi znovu a  znovu odjížděli jejich protagonisté spolu se svými diváky do míst hromadného vyhlazování či na otrockou práci. Za všechny uveďme příklad proslulého terezínského nastudování Verdiho Rekviem, které musel dirigent Rafael Schächter třikrát nastudovat, protože transporty postupně odvážely členy sboru i orchestru. Pouze s vědomím této skutečnosti je možno přistupovat k  fenoménu kultury v  terezínském ghettu. O  to výrazněji také vystoupí rozměr podvodu s  návštěvami delegací Červeného kříže a natáčením propagandistického filmu v  Terezíně. Při těchto příležitostech hrály kulturní aktivity čelnou úlohu při vytváření idylického obrazu „samosprávného židovského sídelního území“. Vzápětí po jejich dokončení však nedobrovolní herci propagandistických inscenací odjížděli v  transportech do Osvětimi. Konce války se dožili jen nemnozí z  účastníPohled z mé postele při nemoci, kresba Martina Roubíčka Zdroj: Archiv Památníku Terezín ků a pamětníků kulturních aktivit v  ghettu. mínek, epidemií a teroru příslušníků SS na ze o to, kdy bude v konkrétních případech S vděčností a zármutkem vzpomínají na ty, 35 000 osob, tedy každý čtvrtý vězeň. vykonán. Proto byla aktérům a organizátokteří se rozdávali na svých vystoupeních, Třetí funkce vstoupila do povědomí merům kulturních pořadů ponechána relativní dodávali jim sílu a víru v lepší budoucnost. zinárodní veřejnosti nejvýrazněji – byla to volnost. Píseň ze Švenkova kabaretu, která byla citofunkce propagandistická. V legendách, ktePříprava kulturních akcí byla úkolem odvána na počátku této stati, končí slovy „...a ré jsou spojeny s „modelovým ghettem“, dodělení samosprávy „Freizeitgestaltung“, jež na troskách ghetta budeme se smát“. Do znívá paradoxně dodnes působení nepravd, mělo na starosti organizování volného času tohoto vytouženého cíle došla na konci válkteré byly šířeny nacistickou propagandou vězňů. Shromažďovalo umělce a  kulturní ky jen malá část bývalých vězňů. Ti s sebou a měly zastřít pravdu o skutečné podstatě pracovníky a  připravovalo koncerty, divanesli i odkaz kultury z terezínského ghetta „konečného řešení“, ale i  o  skutečné tváři delní představení, bohatou přednáškovou jako součásti duchovního odporu těch, kteživota v terezínském ghettu. Egon Redlich, činnost a  sportovní aktivity. Nepřímo saří byli předurčeni stát se obětmi genocidy. vedoucí oddělení péče o mládež v tzv. židovmospráva umožňovala i činnost výtvarných Fascinující historie této jedinečné kapitoly ské samosprávě, si ve svém deníku s  hořumělců, které zaměstnávala v  kreslírně v  dějinách evropské kultury je poselstvím, kostí poznamenal: „Privilegované ghetto… Technické kanceláře. Vedle mnoha profesiokteré neobyčejně silně promlouvá i k dnešpláštík krve a obětí na Východě. Privilegovanálů dostávali možnost vystupovat i umělci ním lidem a nesmí být nikdy zapomenuto. né ghetto, kde denně umírá přes sto lidí.“ začínající a  amatérští. Vznikala a  byla proTak, jak se měnila situace na frontách svěvozována významná umělecká díla, ale na Vojtěch Blodig tové války, měnil se i význam propagandisdruhé straně i díla nenáročná. Autor působí v historickém oddělení tické funkce Terezína. V jejím rámci se také Mnohé z  kulturních aktivit však měly jiPamátníku Terezín. vytvářel prostor pro povolení různých kulnotajnou symboliku, kterou citlivé obecenturních aktivit. Ty byly v  omezeném rozsastvo v podmínkách věznění přijímalo zvlášť hu trpěny poměrně záhy po vzniku ghetta. vděčně. Někdy se dokonce tvůrci svými poKamarádské večery, jak se nazývala prvá city, nahromaděnými prožitky či slibným výtřebaže v  těžkých podmínkách, vzala záhy za své. Již 9. ledna 1942 odjel na Východ první transport, odvážející vstříc neznámému osudu první tisícovku lidí. Do října roku 1944 jej následovalo 62 dalších, které s výjimkou dvou transportů do Bergen-Belsenu odvážely deportované do cílových stanic na okupovaných územích Polska a  bývalého Sovětského svazu. Takto z  Terezína odjelo na 87 000 lidí, z nichž se konce války dožilo jen asi 3 600. Druhou funkcí byla funkce decimační. Třebaže v Terezíně až na dvě výjimky nedocházelo k  hromadným popravám, zemřelo v ghettu v důsledku těžkých životních pod-

15

kulturní pásma připravovaná vězni, měly spíše uvolnit napjatou atmosféru v  ghettu a zpočátku měly velmi amatérský charakter. Nové a  nové transporty, které do Terezína přijížděly, však z protektorátu a záhy i z dalších zemí přivážely řadu čelných osobností z  různých oblastí kultury. Současně mezi vězněnými existoval veliký hlad po kultuře. To přispělo k  rozvinutí široké škály kulturních aktivit, svou koncentrací i  uměleckou úrovní nesrovnatelných s  kterýmkoliv místem v tehdejší válečné Evropě. Postoj velení SS byl pragmatický a cynický zároveň: „Jen ať si hrají!“ Nad všemi vězni byl totiž již předem vynesen rozsudek smrti a šlo pou-

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

Slavní uprchlíci/ce

  

 Zygmunt Bauman Myslet sociologicky, Modernita a  holocaust, Tekutá modernita... to je jenom velice malý výsek z  díla Zygmunta Baumana. Stejně tak malý, jako kdybychom ho vnímali jenom jako akademika – byť v  současnosti jednoho z  nejvýznamnějších.

kou rozkladnou činnost byl zproštěn i  členství na katedře. S  mnoha dalšími intelektuály, kteří v  té době upadli v nemilost režimu, byl během antisemitské kampaně donucen – již podruhé ve svém životě – emigrovat. Po odchodu z  Polska přednášel tři roky v Tel Avivu a  v Haifě. V roce 1971 získal pozvání od univerzity v  Leedsu a  natrvalo odchází do Velké Británie (kde v roce 1976 získal britské státní občanství).

Zygmunt Bauman se narodil v  roce 1925 v  Poznani v  Polsku v  židovské rodině. Není zřejmě nutné se na tomto místě rozepisovat o  údělu Židů v historii. I pro Baumana byl židovský původ jakousi predestinací – byť sám se jako sionista nikdy neprofiloval. Právě jeho židovský původ a  majoritně prosazované postoje k Židům ve společnosti měly za následek jeho několikeré vymístění – fyzické nebo kariérní.

První emigrace

Bauman dnes

Když bylo Polsko okupováno Německem, uprchla Baumanova rodina do Sovětského svazu. Tam se Bauman zapojil do první armády polského vojska (Pierwsza Armia Vojska Polskiego – 1AWP) kontrolované Sověty. Tady Bauman působil jako politický důstojník, zúčastnil se bojů o Kołobrzeg a také o Berlín. Po válce se vrátil do Polska, kde (jak uvedl v  roce 2006 konzervativní časopis Ozon) působil v letech 1945 – 1953 ve vojenských oddílech tzv. Jednotek vnitřní bezpečnos- Zygmunt Bauman ti (Korpus Bezpieczeństva Wewnętrznego – KBW), které měly odhalokoslovensku. I když zastával řadu vědeckých vat a  potírat antikomuntistické podzemní a  administrativních funkcí, jeho postavení hnutí. nebylo jednoduché. Ač měl zpočátku blízko k  oficiální marxistické doktríně, stává se k ní postupně kritickým. I když dokončil Kariérní vymístění svou habilitační práci, nikdy nebyl jmenoV KBW sice dosáhl hodnosti majora, ale ván profesorem. Sociologie byla v  té době v roce 1953 byl propuštěn po tom, co jeho v Polsku často napadána jako buržoazní paotec kontaktoval izraelskou ambasádu ve věda a  Bauman tvrdě pracoval na obnově Varšavě a pokusil se emigrovat do Izraele. jejího kreditu. Toto jeho úsilí bylo přerušeno Již během své služby v  KBW začal Bauv roce 1968. man studovat sociologii na Akademii sociálních věd ve Varšavě (1948 – 1951), potom pokračoval v  magisterském studiu Druhá emigrace na Filozofické fakultě varšavské univerzity. Bauman je vystaven sílícímu politickému Od roku 1953 působil na fakultě filozofie tlaku a antisemitské kampani vedené popua sociologie, v letech 1964 – 1968 byl velistickým ministrem Mieczysławem Moczadoucím katedry obecné sociologie. Od roku rem. V lednu 1968 vystoupil pod tímto tla1960 byl vedoucím redaktorem významnékem z  polské komunistické strany (Polska ho polského sociologického časopisu StuZjednoczona Partia Robotnicza – PZPR). dia socjologiczne. Významně se podílel i na V  březnu téhož roku byl Bauman odvolán (znovu)ustavení sociologie v tehdejším Česze všech svých funkcí, za tzv. revizionistic-

Baumanova publikační činnost je rozsáhlá (jeho bibliografie čítá kolem 500 položek) a jeho knihy si získaly mezinárodní ohlas. I po svém odchodě do důchodu je členem několika redakčních rad významných časopisů, sám neustále publikuje. Je držitelem dvou nejprestižnějších cen v oboru – Evropské ceny Amalfi a ceny Theodora Adorna. Obdržel čestný doktorát od několika evropských i  zámořských univerzit (kromě jiných je i  doktorem honoris causa Karlovy univerzity). V roce 1991 mu byly vráceny i všechny polské akademické hodnosti. Jméno Zygmunta Baumana není známo jenom studentům sociologie. Čtivost jeho děl a rozsah pozorování sociálních vztahů, kulturní přesaFoto: Internet hy, analýzy proměn moderní a „postomoderní“ společnosti oslovují i mnoho ne-sociologů. Jeho život a dílo jsou součástí dramatických změn 20. století: nadějí, deziluzí i tragédií. Baumana se tyto změny přímo dotýkaly, není akademikem, který z tepla své kanceláře pozoruje vnější svět, jenž se ho osobně nedotýká. Bauman byl aktivním účastníkem, který si dokázal vybudovat kritického tvořivého ducha. A díky tomu se mu podařilo – navzdory opakovanému vymístění, kterého se mu v životě dostalo, zřejmě již natrvalo usadit a svoje životní zkušenosti zúročit. Katarína Potfajová Autorka je dobrovolnicí NESEHNUTÍ.

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

16

 PRÁVNÍ OKÉNKO   Proč mají i neonacisté svá práva Jsem rád, že se Nesehnutí věnují i otázce svobody shromažďování obecně a svobody shromažďování neonacistů zvláště. Jako komentátor deníku Právo jsem se této problematice v  posledních měsících věnoval, a proto jsem nabídce Nesehnutých vyhověl tak, že jsem své komentáře upravil a uspořádal do jednoho textu, který se dotýká většiny nejasností. Povolovací a ohlašovací režim S výjimkou Německa a  Rakouska, kde se o  povolení veřejného shromáždění musí požádat, mají snad všechny evropské státy ohlašovací, oznamovací režim. Dodejme hned, že i v Německu a Rakousku, kde byly vzhledem ke „svobodě pro národní socialisty“ ve 30. letech obavy z pouhého ohlašování, je nepovolení pro úřad zhruba tak obtížné jako u nás zákaz. Některá shromáždění není třeba u  nás ani oznamovat, například ta, která pořádají církve nebo náboženské společnosti v kostele nebo v modlitebně, dále procesí, poutě a  jiné průvody a  ani shromáždění sloužící k projevům náboženského vyznání. Ten, kdo shromáždění svolává, musí jeho účel, trasu a čas, jakož i další technické okolnosti ohlásit obecnímu či městskému úřadu, ve velkých městských úřadu městské části nebo i magistrátu, zamýšlí-li pochodovat územím dvou nebo více městských částí. Úřad může shromáždění zakázat jen z šesti, zákonem poměrně přesně uvedených důvodů. První je ten, že oznámený účel shromáždění směřuje k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů. Druhý je ten, že oznámený účel směřuje k  výzvě dopouštět se násilí nebo

hrubé neslušnosti. Třetí je ten, že oznámený účel směřuje k jinému porušování ústavy a zákonů. Následují tři důvody pořádkové – zákaz postihne shromáždění, které se má konat na místě, kde by účastníkům hrozilo závažné nebezpečí pro jejich zdraví. Nebo to, které se má konat na stejném místě a  ve stejnou dobu, kde se má podle dříve doručeného oznámení konat jiné shromáždění a  mezi svolavateli nedošlo k  dohodě o  úpravě doby jeho konání. Zákon jde do takových podrobností, že uvádí, že nelze-li určit, které oznámení bylo doručeno dříve, rozhodne se za účasti zástupců svolavatelů losováním. Důvodem zákazu může, ale nemusí být, má-li být konáno v místě, kde by nutné omezení dopravy a  zásobování bylo v  závažném rozporu se zájmem obyvatelstva, lze-li bez nepřiměřených obtíží konat shromáždění jinde, aniž se tím zmaří oznámený účel shromáždění. Ale zde může úřad podle volného správního uvážení dát přednost výkonu shromažďovacího práva před ochranou zájmů obyvatelstva. Zákon upravuje lhůty, dále podmínky rozpuštění shromáždění, přináší i  zákaz zahalování tváří v případě, že účastníky fotografuje nebo filmuje policie. Je liberální jako celá naše demokracie, například skutečnost, že shromáždění nebo pochod nebyly ohlášeny, neznamená automaticky jeho rozpuštění policií. Listina základních práv a svobod Zákon navázal na Listinu základních práv a svobod, i když byl vlastně vydán už v březnu 1990 a Listina až v lednu 1991. Měl jsem tu čest být mezi poslanci Federálního shromáždění, které oba předpisy schvalovalo a vlastně i – podle evropských vzorů – tvořilo. Svobodu sdružování a  slova zákon omezuje víc než právo na svobodné shromaž-

Prvomájová demonstrace neonacistů z Národního odporu v r. 2005 v Brně. Foto: Archiv NESEHNUTÍ.

17

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

ďování. Na pochod se podle zákona může dát vlastně každý, pokud úřadu neoznámil protizákonný záměr. Šířit ideje neonacismu slovem – psaným nebo mluveným – a  zakládat neonacistické spolky nebo stávající spolky na neonacistické přeměňovat u nás ale nelze, stát si zjišťuje poměry v nich i pomocí Bezpečnostní informační služby. Shromáždění se oznamuje, časopis se eviduje a  spolek se registruje. Registraci lze zrušit postupem ministerstva vnitra a  pak Nejvyššího správního soudu, spolku pozastavit činnost nebo ho i  rozpustit, lidově řečeno zakázat. Slovo otištěné nebo vysílané podléhá odpovědnosti trestněprávní, přestupkové a  je žalovatelné i  soukromě, v občanskoprávním řízení, podle tiskového zákona anebo v řízení na ochranu osobnosti podle občanského soudního řádu. Loni v září registrovalo ministerstvo vnitra jako občanské sdružení Mladé národní demokraty. To neznalo jejich cíle omezovat práva občanů pro jejich národnost, rasu, původ, politické smýšlení, náboženské vyznání atd.? Neznalo jejich záměr rozněcovat nenávist a nesnášenlivost a podporovat násilí? Spolčovací zákon ale uvádí, že taková sdružení nejsou dovolena, nelze je registrovat, a jsouli registrována, je nutno je rozpustit. Nejpozději od loňského prosince ministerstvo už ví a může u soudu prokázat, že Mladí národní demokraté jsou totéž co neonacistický Národní odpor. Proto je může a má rozpustit. Toto je cesta, jak působit proti neonacismu, ne zakazovat pochody s odůvodněním, že je svolávají antisemité, rasisti nebo extremisti, i když to je například pro pražského primátora Pavla Béma pohodlnější. Svobody jsou ale pro každého, pro každého platí stejná zákonná omezení práv. Demokracie a  právní stát holt stojí trochu námahy. Jací extremisté mají právo se shromažďovat Dnes zakážeme pochodovat lidem, o kterých jsme na základě nahlédnutí na webové stránky nebo podle stanoviska někoho, kdo není (a ani nemůže být) soudní znalec, přesvědčeni, že jsou neonacisté. Základem svobody shromažďovací ale je, že správní či soudní orgán nesmí přezkoumávat tušený, skrytý důvod shromáždění, nýbrž jen účel oznámený. Nesmí říci – ale to jsou přece neonacisti, nacionalisti, komunisti, extremisti, sektáři nebo sionisti! Pravý účel svého shromáždění skrývají! a proto jejich pochod zakážeme. Radnice by to totiž posuzovala podle toho, jací fundamentalisti nebo moralisti by na ní seděli. Názor ČSSD známe, podle jejího platného bohumínského usnesení jsou extremisty i  komunisté. U  lidovců, zelených či komunistů si lze představit ještě jiné údajné „závadnosti“. Řešení zakazovat shromáždění extremistům podpořil i  ministr Cyril Svoboda (KDU-ČSL). Karel Steigerwald z Mladé fronty Dnes se už domáhal zákazu vystupo-

PRÁVNÍ OKÉNKO vání komunistů a jiných extremistů. Nepřijatelná je podle mnohých lidí ale i  kritika radaru, potratového zákona či Romů jako celku. Jiní by zase zakázali propagovat registrované partnerství, islám či sionismus, nebo nadržovat nepřizpůsobivým. Tak by se dalo zakázat i shromáždění romských aktivistů či jakékoliv nestátní neziskové organizace. Ale cožpak křesťanští fundamentalisté a popírači vlivu člověka na klimatické změny nejsou extremisty? Pokud by se v  tomto smyslu měl zákon změnit, uvážil by už ten, kdo bude zrovna sedět na radnici, zda to či ono shromáždění předem zakáže. Politická práva upravují zákony s ohledem na práva jiných osob. Trvat na jejich dodržování není formalismus ani přehnaný právní positivismus. Je to trvání na naší svobodě. A  ochrana lidských práv není ani abstrakcí, ani nepramení z  dobroty srdce a  lásky k lidem. Je to základ právního státu, a tím i svobody každého z nás. Od nynějšího zákonného znění, že pro zákaz je rozhodující jen záměr ohlášený a  k předpokládanému se přihlížet nesmí, ustoupit nelze. To bychom se propadli do nedemokratických poměrů, do svévole. Úřady a soudy Úředníci, radní a  zastupitelé zákony moc neznají, někdy tápou i soudci. Pražský radní Rudolf Blažek (ODS) třeba vyhlásil, že oznámení Mladých národních demokratů z  loňského srpna bylo nicotné, a  tedy neplatné, protože v  den oznámení ještě nebyli občanským sdružením registrovaným ministerstvem vnitra. Zákon ale říká, že shromáždění oznamuje fyzická či právnická osoba nebo skupina osob. Tedy i  skupina neregistrovaná. Magistrát za toto stanovisko pochválila poslankyně Kateřina Jacques (SZ). Říct něco, co není proti neonacistům, by nebylo populární. Naprostou nedotčenost právem prokázal v  únoru plzeňský primátor Pavel Rödl (ODS). Pochod neonacistů zakázal sám, byť na hlavičkovém papíře magistrátu, i  když zakazovat shromáždění podle zákona může jen úřad, který tak činí v přenesené působnosti jako orgán státní správy. Mezi státní správou a samosprávou je rozdíl, vymezený přesně zákony; to jen za starého režimu to bylo jaksi smíchané a propletené. Primátor magistrátu nešéfuje, rozhodně ne ve věcech státních správy. Navíc pochod byl ohlášen u úřadu městského obvodu Plzeň 3, kde byl zamýšlen a  také se tam uskutečnil. Magistrát není v  tomto smyslu nadřízeným orgánem vůči úřadu městského obvodu, tím je soud. To příště zakáže pochod krajský hejtman nebo předseda Poslanecké sněmovny? Primátor navíc vesele nedbal na lhůty. Odůvodnění bylo zcela mimo zákon. Nepřekvapilo, že s rozhodnutím primátora Rödla „osobně souhlasil“ ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Jeho ODS jako strana pravicová se musí vůči neonacistům vymezit, zákon – nezákon. Ale i  předseda ČSSD

Jiří Paroubek považoval zákaz za správný, a to – jak řekl – i kdyby se u soudu ukázalo, že nebyl v souladu se zákonem. Na Rödlově straně je prý morálka. Právní zmatek způsobili soudci Nejvyššího správního soudu (NSS) Petr Příhoda, Michal Mazanec a Jan Pazdera loni 5. listopadu. Napsali: „Chce-li správní orgán zakázat shromáždění proto, že podle jeho názoru svolavatel zastírá oznámeným nezávadným účelem skutečný závadný účel shromáždění, musí takový závěr prokázat a nese v tomto směru důkazní břemeno.“ NSS tak posílil snahy lidskoprávních aktivistů zákon ohnout či ho rovnou změnit, aby soud či úředník mohl rozhodovat i o skrytém účelu shromáždění. „Závadný“ účel NSS nás vrací před rok 1990, kdy se práva užívala jen v zájmu pracujících a kdy vše ostatní bylo závadné. I pražský Městský soud, který zrušil – správně a  v souladu se zákonem – zákaz neonacistického pochodu o Křišťálové noci, který vyslovil pražský magistrát, propadl „mediální nevědomosti“ a použil v rozsudku výraz „nepovolené shromáždění“. Občané mají ovšem právo provokacím neonacistů čelit. V Praze loni v listopadu i letos v  Plzni byli demokraté nad neonacisty v  převaze. Kdo chce při tomto občanském protestu dbát, aby se sám nedopustil přestupku tím, že by rušil výkon shromažďovacího práva nezakázaného a  často i  policií chráněného shromáždění, samozřejmě může. Já osobně se občas přestupků dopouštím z  méně mravných důvodů, než je protest proti neonacistům. Přirozené právo V březnu letošního roku jsem poslouchal rozhlasovou debatu soudce NSS Vojtěcha Šimíčka a aktivisty Ligy proti antisemitismu Františka Kostlána, jehož považuji za demokrata, ba i svého přítele. Šimíček hájil ústavu, zákon a  rozhodnutí svého soudu zákaz pochodu neonacistů zrušit. Zdrojem nepochopení Františka Kostlána byla představa, že shromáždění se u  nás povoluje, nebo zakazuje. Úřadu pak vyčítal, že pochod povolil. Nepochopení je hlubší. Můj přítel věří, že platná judikatura uvádí, že „se soudce nemá řídit jenom psanými zákony, že se má řídit přirozeným právem“. Řekl to na adresu soudce Šimíčka. Není to pravda, stačí si přečíst slib soudce a zákon o soudech a soudcích. Soudce se sice neřídí jen jedním psaným zákonem, přihlíží k  vícero zákonům, někdy i  obdobným případům z  minulosti, dále k judikatuře a rozhodně k Listině a mezinárodním smlouvám. Ale zákon, který je základem jeho rozhodování – a zde to je zákon o  právu shromažďovacím – porušovat nesmí. Varovné je, že Kostlánův omyl připomíná léta 1949–1953, kdy se všichni – i  soudci – měli řídit „třídním vědomím“, měli uplatňovat „třídní přístup“, stojící nad zákony. Tu třídnost teď nahradilo přirozené právo. Jen na okraj: morálka a přirozené právo jsou vý-

  

znamným zdrojem psaného práva. A soudce musí dbát i smyslu zákona, nejen jeho znění, ale to zase už není „přirozené“ právo. Pravdu měla tedy spíše ultraliberální LiRa, která se přimlouvala za to, aby primátor Plzně Pavel Rödl, který v lednu pochod neonacistů zakázal, byl z  funkce primátora odvolán pro zneužití své funkce. Dobře, že Rödl nemá rád neonacisty, ale nemůže rozhodovat protiprávně. Anekdoticky působila zpráva o tom, že město Plzeň se chce proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bránit stížností u Ústavního soudu. Ten ale není soudem odvolacím. (Sladké tajemství – on vlastně, přísně vzato, není ani soudem.) Při porušování práv neslouží Ústavní soud úředníkům, nýbrž jen tomu, kdo tvrdí, že orgán veřejné moci jeho základní právo porušil. Ledaže bychom uznali, že právo něco protiprávně zakazovat je primátorovým základním lidským právem. Změna zákona Co teď, po potlačení neonacistů, se zákonem shromažďovacím? Jsou tři řešení. První je zákon zachovat, ale ohýbat ho podle názoru NSS, tedy ne senátu Šimíčkova, nýbrž Příhodova. Druhá možnost je zákon změnit tak, aby shromáždění šlo zakázat i tehdy, pokud by okolnosti – místo, čas, svolavatel – ukazovaly, že jeho účel je zjevně jiný než oznámený a že shromáždění by bylo zakázáno, kdyby se ten zastíraný účel nějak projevil. Svěřit zákonem tuto úvahu soudu nebo dokonce úřadu by ale bylo zkrácením práva shromažďovacího zaručeného ústavním pořádkem i  mezinárodními smlouvami. Nelze ovšem ani požadovat, aby se zákaz dal odvodit z nějakého výročí, data či blízkosti nějakého místa. Novela by se ale, i kdyby byla v souladu s ústavním pořádkem, dala zneužít, jak bylo řečeno, proti anarchistům a jiným extremistům a pak i proti Romům a Židům. Zbývá třetí řešení – nechat zákon takový, jaký je, snad jen ho doplnit možností zakázat jakékoli shromáždění do určité vzdálenosti od kostelů, hrobů a  jiných pietních míst, ovšem bez ohledu na osobu svolavatele. I to bude tvrdý oříšek, neboť v zákoně o Ústavním soudu se jako perla skví ustanovení, jež je podle mnohých právníků s Listinou v rozporu – a sice to, že 100 metrů od jeho budovy se zakazují všechna shromáždění. Zákon o Ústavním soudu je z jara 1993, a byl tedy časově prvním zákonem, který přinesl protiústavní ustanovení. Totiž – jaká ústavní dispozice umožňuje zákonodárci, aby takto svobodu shromažďování omezil? Klid na práci soudu to být nemůže. A jen logicky: proč nemají mít klid na práci i obecné soudy, nebo třeba zastupitelstvo města? Jak čelit neonacismu Za pomoci policie, státní i  městské, má magistrát shromáždění rozpustit, odchýlí-li se jeho účastníci podstatně od oznámeného účelu, třeba k  oné nenávisti. A  nemusí to ani být trestný čin, stačí antisemitské

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

18

 VYROVNÁNÍ  a neonacistické projevy. V tom je třeba hodně přitvrdit a  shromáždění hned rozpustit při projevu, který ukazuje na jiný důvod shromáždění, než byl oznámen, pokud by pro tento důvod bylo možno shromáždění zakázat. A nemusí to být ani trestný čin či

přestupek, stačí symboly, hesla a gesta, dokonce i tak „nevinné“ jako „bílá síla“. Větší možnosti skýtá kontrola slovních projevů, psaných i mluvených. Nu, a největší, i  když je to pro úřady a  soudy nejpracnější, pozastavování činnosti a rozpouštění

občanských sdružení (spolků) a politických stran a hnutí. Vše to patří ale do demokracie, a ta za trochu námahy stojí. Petr Uhl Autor je redaktorem deníku Právo. V letech 1998–2001 byl vládním zmocněncem pro lidská práva.

 Co mohu dělat, když slyším o hrůzách holocaustu Ve svém příspěvku vám chci sdělit, proč a  jak pracuji jako terapeutka s  lidmi, kteří přežili holocaust, a  jejich potomky, tedy s druhou i třetí poválečnou generací. Příklady, které budu popisovat ze své praxe, jsou záměrně zamlžené, abych zachovala důvěrnost sdělení. Chci se také zmínit o tom, co si uvědomuji při narůstajících nacistických provokacích a co z toho vyvozuji. Je velmi zajímavé, že lidem, kteří přežili holocaust (přeživším), se začala věnovat specifická pozornost odborníků v  západním světě až mnoho let po válce (u nás to bylo až po listopadu 1989). Tehdy psychiatři a  psychoterapeuti postupně zjistili, že tito přeživší mají společné příznaky, které pojmenovali posttraumatické stresové poruchy. Byla a je to zvláštní skupina lidí, kteří většinou dlouhá léta (a někdy i  celý život) drželi svá prožitá utrpení, ponížení, ztráty svých blízkých a  všechny ty hrůzy koncentračních táborů i  jiného pronásledování, v sobě jako tajemství. Ze svých psychoterapeutických rozhovorů vím, že je k tomu vedla hlavně velká snaha zapomenout, všechno to ukrýt, být nenápadný, nevyčnívat jako Žid, začít žít nový, jiný život. Protože skoro všichni přišli o své nejbližší, tak se po válce snažili založit co nejdříve nové rodiny a nezatížit své děti onou hrůznou minulostí. Jenže ta spolykaná, nevyřčená, uzavřená hrůzná tajemství jim nedala spát a  projevovala se různými symptomy. Z  rozhovorů s přeživšími vím, že se jim vracely ony děsivé zážitky nejen ve snech, ale i během dne v krátkých vzpomínkách. Přepadaly je smutky až deprese. Objevovaly se u nich také pocity viny za to, „že jsem přežil já a ne někdo jiný v  rodině“ (často se přeživší vraceli ke scénám na příjezdové rampě v Osvětimi, kdy „náhoda,“ či „řízení osudu“ rozhodlo o tom, kam nacistický doktor Mengele v rámci selekce ukázal, jestli na stranu „života“ či „smrti, a  kdo z  jejich blízkých šel z  toho důvodu na smrt do plynové komory, a který z  nich naopak zůstal naživu). U  přeživších někdy po dlouhých obdobích sebekontroly přicházely výbuchy vzteku, agrese či pláče. Objevovaly se nevysvětlitelné úzkosti a obavy. Častá u  nich také byla kontrola emocí, jejich racionalizace, intenzivní zaměření se na „lepší“ budoucnost. Po letech se také vyskytovaly časté psychosomatické symptomy, bolesti hlavy, nespavost, astma atd. Jedna přeživší mi v  rámci dlouhodobé psychoterapie vyprávěla, že si po válce nepřipadala jako žena a po tom všem ponížení, které za-

19

žila v koncentračních táborech, se bála mužů. Hlavně se bála, aby se jí nikdo na nic nevyptával – odkud přichází, co zažila. Domnívala se, že na ní každý pozná, že byla v Osvětimi, připadla si, že „ani není člověk“. Všechno v sobě uzavřela a hlavně se snažila být silná a žít. Ve skupinové psychoterapii, kterou již deset let vedeme s  Helenou Klímovou, jsou převážně lidé z „druhé generace“. Často to jsou lidé, kteří v této skupině konečně našli bezpečný prostor otevřeně mluvit o  svém židovském tématu. Zde společně hledají odpovědi na své otázky, například: proč si nevěřím, proč mám časté obavy, proč mám problémy ve vztazích v  rodině, proč nedokáži žít vlastní život nezávislý na rodičích, proč jsem nerozhodný, proč jsem přehnaně odpovědný i  za jiné, proč nemohu plakat, proč mám deprese, proč mám takový strach o děti, proč jsem tak citlivý na diskriminaci, proč neumím projevovat své city, proč je vždy někdo důležitější než já, proč tak často stonám atd. Odpovědi na tyto a další otázky jsou často spojené s přenosem z prvé na druhou (někdy i na třetí) poválečnou generaci. Tajemství a nevyřčená traumata se nevědomky přenášejí dále. Jedna přeživší své zážitky z koncentráků pečlivě opouzdřila a až dokonce života je vlastně nechtěla otevřít. Měla jsem pocit, že tamto byl pro ni jeden život a  po válce žije druhý. Snažila se dívat se dopředu, žít optimisticky, ráda se radovala ze života, i když se často cítila osamocená. Mám dojem, že její dcera, která ji měla velmi ráda, se potýkala a potýká se svým osamostatněním, se svou sebedůvěrou a s hledáním vlastního já. Hledá vztah k židovství. Není lehké mít tak silnou maminku, která tolik vytrpěla, a být sama sebou. V Československu se k  nacistické totalitě přidala ještě totalita komunistická. Podle vyjádření jedné z přeživších se tyto dvě totality v  Evropě nedají srovnávat, nacismus pokládala za mnohem větší zlo. Přesto antisemitismus, který komunistický režim nepokrytě provázel, se na přeživších také silně podepsal. Opět se oprávněně báli, někteří raději emigrovali. Někteří hned po válce hledali další životní směřování a  nacházeli je v „lepších, spravedlivějších zítřcích“ komunistické ideologie. Často své děti svěřovali kolektivní výchově v jeslích, školkách a družinách a sami se snažili být prospěšní společnosti. Opět se pro Židy (a nejen pro ně) osvědčilo být nenápadný, nevyčnívat. Toto vše podrývalo přeživším i další generaci už tak pochroumané sebevědomí a opět je to

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

vše ponižovalo, což nezůstalo bez psychických a psychosomatických následků. Teprve po listopadu 1989 se časem, jak mi svěřila jiná přeživší, přestala stydět za své židovství. Začala chodit do psychoterapie, postupně se otevřela, našla si přátele, kteří měli podobnou minulost, a dokonce napsala knížku o svém životě a zkušenostech. I já jako příslušnice druhé generace jsem hledala prostor jak pomáhat druhým. V  rámci Výboru proti rasismu, který vznikl na posledním setkání Charty 77 v  roce 1992 (a z  něhož poté vzešla Nadace Tolerance,), jsem se přidala k  Heleně Klímové, s níž jsem začala organizovat pravidelná setkání židovských terapeutů. (V té době jsem absolvovala psychoterapeutický výcvik, který i mně osobně velmi pomohl.) Tito terapeuti měli za sebou mnohé psychoterapeutické výcviky, ale otázky spojené se svým židovstvím začali probírat až na těchto setkáních. V roce 1997 vznikla pod projektem Rodiny po holocaustu první psychoterapeutická klientská skupina, kterou vedla Helena Klímová a já jako její koterapeutku. Nadace Tolerance se změnila v o. s. Tolerance a občanská společnost a náš projekt se přejmenoval na Rafael Centrum. Název nebyl náhodný. Na supervizi našeho projektu pravidelně přijížděly supervizorky z Anglie, které se problematikou rodin po holocaustu dlouhodobě zabývaly. Jedna z nich, Irene Bloomfield, založila v  Londýně Rafael Centrum a  po její smrti jsme i  my nazvali náš projekt stejně. V  současné době je Rafael Centrum součástí Rafael Institutu (www. rafaelinstitut.cz), který provádí akreditovaný výcvik a  vzdělávání v  prevenci a  terapii psychotraumatu. Druhým projektem o. s. Tolerance a  občanská společnost byl již dlouhodobě monitoring neonacistických akcí. Možná se vám zdá, že tyto dva projekty nešly k  sobě. Ale bohužel to tak není. Ondřej Cakl, který vede projekt monitoringu od počátku, upozorňuje na nárůst neonacistického hnutí u  nás i v Evropě. Považuji práci jeho i jeho přátel za velmi významnou a  důležitou. Pro klienty našeho projektu Rafael Centrum byly vždy zprávy o  nárůstu neonacismu velmi zúzkostňující a  zvyšovaly jejich nervozitu a  strach. Nedávno mi jedna přeživší řekla, že tyto zprávy strašně těžce nese, že ji uráží, že se bojí a pociťuje velkou lítost. Nechápala, jak je možné, že vláda neonacistické pochody nezakáže, vždyť ona si pamatuje, že takovými „výtržnostmi“ to tehdy, před více

VYROVNÁNÍ než sedmdesáti lety, začínalo. Ptám se sama sebe, co – jako psychoterapeutka, která často v terapiích slyší o hrůzách holocaustu, která si uvědomuje spoustu negativních následků na další generace – mohu proti narůstajícímu neonacismu dělat. Beru jako svou osobní povinnost nedělat „jen“ psychoterapii, ale také se veřejně přihlásit k protestům proti neonacismu a postavit se proti projevům nesnášenlivosti nejen vůči Židům, ale i vůči Rómům, homosexuálům, příchozím (cizincům) atd.

Nedávno na veřejném vystoupení v  Brně řekla paní Erika Bezdíčková, jedna z  přeživších holocaust, že její rodiče nemají hroby, proto pro ni přežívají v šumění stromů, pod nimiž byl popel z krematorií rozmetán. Zároveň v  souvislosti s  neonacistickým a dalšími nebezpečími řekla, že „se bojí současného světa, který má spoustu organizací, spoustu komisí, spoustu zasedání, mnoho slov, ale skutky se rozplývají vniveč.“ Myslím, že svědecké příběhy přeživších (coby morální apely) a jejich zpracovávání pro-

  

střednictvím článků, kulturních počinů, osvěty ve školách, psychoterapeutických studií a podobně by měly mít dva důsledky. Zaprvé – neustálý tlak na zákony, které musejí zajišťovat, aby se podobné hrůzy nemohly opakovat. Zadruhé – zachování jejich válečných zkušeností pro následující generace a nemožnost zapomenout na to, čeho všeho je člověk schopen. To vše, jak doufám, je tou nejlepší prevencí. Věra Roubalová Kostlánová Autorka je soukromá terapeutka a spolupracovnice časopisu PŘES.

 Politika paměti: Německé vyrovnání se s nacismem „Pokud vůbec existuje něco jako německá národní identita, pak spočívá v odmítnutí všeho, co jen náznakem připomíná nacionalismus. Proto máme komplikovaný vztah ke všemu, co reprezentuje národ: Je nám jaksi trapné, když se setkáme s vlajkou, ať už na žerdi v zahrádce nebo nalepenou na zadním skle auta.“ (Anneke Hudalla, německá novinářka) „Celá situace by se prostě a jednoduše dala vyjádřit slovy: ‚A v roce 1930 se z pod země vynořila stvoření v hnědých košilích vedená Adolfem Hitlerem a ti vraždili, kradli a chtěli ovládnout celý svět. Po roce 1945 se však všichni zase propadli pod zem.‘ (...) Většina Němců, pokud přijde řeč na II. světové válku, se omlouvá a stydí. Jsou sice naučení, že se mají stydět, v podstatě ale ani tak moc neví za co. A obávám se, že se jich tam najde pár takových, kteří si myslí, že se omlouvají vlastně za to, že prohráli válku.“ (Miloslava Erika Veselá, studentka, bloggerka) Ačkoliv si dnes většina Němců nechce pamatovat svoji roli v historii Třetí říše a ani vědět o  její existenci, německá inteligence posledních 50 let výrazně ovlivňovala jejich přístup k vlastní historii cíleným budováním tzv. politiky paměti – úmyslným a cíleným prolamováním bariér mlčení a  používáním paměti, založeným na přesvědčení, že připomínání holocaustu zabrání znovuobjevení se nacionalismu a návratu antisemitismu. Politika paměti však v  průběhu 20. století nesměřovala jen k „osvícení,“ jak její tvůrci doufali, ale měla také nezamýšlené a nečekané důsledky. Formování politiky paměti Politika paměti se začala formovat během prvních dvou poválečných dekád díky hrstce intelektuálů, kterým se podařilo zlomit generační kód vzájemného potvrzování neviny, ticho přičítané „amnézii“ válečné generace, která byla vinna hrůzami II. světové války. Vzdělaná německá třída věřila v  možnost zlepšit národ skrze vyrovnání se s holocaustem. Přesvědčení (které stále existuje), že plné a pravdivé zúčtování se zly německé mi-

nulosti povede k osvícené přítomnosti, bylo založeno na oddělení „dobrého“ od „špatného“, „falešné předmoderní německé“ identity od „správné postnárodní“ identity. A zatímco ve Východním Německu přestalo téma II. světové války virtuálně existovat, v Západním Německu se v 60. a 70. letech objevily první tendence otevřeně mluvit o  traumatu II. světové války. Šlo o mladou generaci, jejíž zájem byl ovlivněn obecným otevíráním vyššího vzdělání, a tudíž růstem vzdělanosti v  60. letech. Tato mladá poválečná generace, která byla nositelem snahy oddělit minulost a  současnost, však byla sama hluboce traumatizovaná mlčením svých rodičů, kteří nesli tíhu viny a předávali ji na bedra svých dětí. V dnešním Německu se tato poválečná generace stává subjektem reflexe. Nacistická minulost i  ticho 50. let jsou chápány jako fyzický i  mentální útisk, sociální trauma, které se projevilo mnoha různými způsoby, včetně radikálních, které představoval německý terorismus (přelom 60. a  70.let) v  čele s  legendární teroristkou Ulrike Meinhof, členkou teroristické skupiny RAF. Historik Michael Geyer považuje tento jev za důsledek snah poválečné generace odříznout se od minulosti, což vedlo k formování

Volební plakát NSDAP. „Volte Hitlera“ Foto: Internet

osobností bez kořenů. Právě pro tuto generaci bylo alternativou násilí, radikální oddělení minulosti od současnosti, které pro ni představovalo bezpečnější cestu k vytvoření nové, poválečné identity. Vyrovnávacím aktem pro umírněnější většinu této poválečné generace byla změna životních stylů. Budování nového života v prosperující federální republice, formující se konzumní kultura, důraz na kulturu volného času, výrazné politické orientace – to vše se stalo novým zvykem. Touha po dobrém životě, osvobozeném od balastu minulosti, zasáhla i intelektuály, ty, kteří představovali hlavní hybnou silu ve tvorbě politiky paměti. Nová vlna zájmu Němců o vlastní historii přišla v  80. letech. V  roce 1985 proběhly oslavy 40. Výročí konce II. světové války a  vyrojily se početné diskurzy německé minulosti. Politik Richard von Weizsacker zavádí téma německé viny, mainstream ale představuje spíš populista Helmut Kohl, který prosazuje zapomnění pro masy. Teprve v 90. letech se téma německé viny konečně stává součástí německé veřejné sféry a politika paměti se stává skoro „módou“. Téma holocaustu se veřejně otevírá především díky masmédiím, jedná se však o  nedokončený proces, který byl od začátku poznamenán strachem a  vyhýbáním se faktu genocidy a  masových vražd. Politika paměti se sice stává velice přítomnou, ale v důsledku se zaměřuje proti těm, kteří reprezentují minulost. Kultura studu Procesy tvorby politiky paměti probíhaly už od 60. let pod pocitem dohledu Západu. Pocit Němců, že jsou sledováni, postupně vytváří pocit viktimizace, který je zároveň lehce zneužitelný. Němci se stávají oběťmi vlastní paměti. „Stále přítomné oko druhých (...) pomohlo transformovat německou kulturu paměti v  kulturu studu,“ píše Geyer. Tento proces sice nebyl ideálním nástrojem politiky paměti k  usnadnění vzpomínání na genocidu, ale skrze neustálou přítomnost obětí v  obrazech, památnících a  vzpomínkových akcích byl účinný. Vzpomínání na vlastní minulost v  sobě mísilo pocit nevinnosti Němců a  lítosti s  oběťmi,

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

20

 VYROVNÁNÍ  což vedlo v  kolektivní psychice k  tendenci se s  oběťmi identifikovat. V  90. letech se hlavním tématem politiky paměti se stává téma usmíření. Nový postoj však generuje i nový antisemitismus. Populista Helmut Kohl sází na stále přítomnou touhu mas zapomenout a snaží se prohlásit Němce – a  dokonce i  vojáky SS – za oběti nacismu. Symbolicky se odráží stále přítomná vina v kolektivní paměti Němců v  budování památníků – známý je např. projekt památníku jako velkého zrcadla, v němž se každý kolemjdoucí vidí. V zrcadle jsou vyryta jména obětí holocaustu i s adresami. Role masových médií v  politice paměti – od lokálního k národnímu Momentem, kdy se ukázalo, že masmédia jsou cestou k popularizaci politiky paměti, byl rok 1979, kdy byla v  televizi uvedena americká minisérie na pomezí dokumentu a  soap-opery Holocaust. Následovala silná erupce reakcí a dlouho pohřbených napětí. Elektronické obrazy pomohly lidem identifikovat se s jejich vlastní minulostí. Síla obrazů umožnila znovu zachytit a vrátit zpět do paměti to, co bylo potlačením odstraněno z  veřejného života. V  průběhu 80. let sílí vůle komunit i  jednotlivců opravovat chyby v dosavadních interpretacích minulosti, snahy oživit vzpomínky na Židy v Německu a vybudovat nová pouta s oběťmi holocaustu. V tomto ovzduší mediální publika postupně získávají zásadní roli v konstrukci národní paměti. V 90. letech si média začínají všímat lokálních studií, která se zabývají historiemi konkrétních míst a komunit během II. světové války. Historie každodennosti generuje paměť pro celý národ, od periferií k  centrům se s pomocí médií vytváří nový prostor pro chápaní vlastní minulosti a odkrývají se traumata celé společnosti. Německá politika paměti definitivně překračuje neviditelnou hranici, když začíná sledovat vzpomínky a  hlasy obětí, které byly umlčeny vyhnáním nebo masovým vražděním. „Trvalo 40 let uvědomit si, že nepřítomnost vzpomínek obětí bylo ‚to ticho‘, které znamenalo pociťovaný nesoulad. Pouze když tato politika paměti odkryla po celé zemi místa, kde se hromadně zabíjelo, zjistilo se, že v  politice paměti chybějí zavraždění. (...)Po celém Německu bylo množství míst, kde muži, ženy a děti byli stíháni a vražděni,“ píše Geyer. Nešlo ale o hladký a  bezbolestný proces – docházelo ke konfliktům, protože žádná komunita nechtěla být spojována se zločiny, které se na jejím území děly. Přesto všudypřítomná politika paměti přináší změny – lidé začínají o  minulosti otevřeně mluvit. Reakcí je nová podoba politiky paměti – kultura viny a vykoupení. Schopnost uznání viny se stává dokonce měřítkem pokroku, individuálního i  kolektivního. Snaha veřejnosti vyrovnat se s touto vinou minulosti však přináší nezamýšlené

21

důsledky – vyrovnávání se s krutou historií si usnadňují obecným závěrem, že v minulosti zkrátka v  určitém momentě „šly věci špatným směrem.“

Ulrike Meinhof

Foto: Internet

Odkud vyrůstají kořeny současného neonacismu v Německu? Německý vědec Konrad Brendler zrealizoval kvalitativní výzkum, ve kterém zkoumá, jak trauma holocaustu ovlivňuje současnou německou mládež. Na analýzách rozhovorů s celkem 22 lidmi ukazuje, že zděděné mlčení spolu s konfrontací mladých s brutalitou holocaustu skrze média mohou mít traumatizující efekt na vnuky nacistické generace. Brendler odlišil čtyři stupně vyrovnání se s traumatem: Agresivní obrana před stíny minulosti (2 lidé z 22): Tento stupeň se vyznačuje celkovou ignorací minulosti a silnými obrannými strategiemi. Jedná se o  lidi navenek často decentní, vzdělané, ale uvnitř plné frustrace a potlačených emocí. Nacismus a holocaust interpretují selektivně. Téma holocaustu vnímají jako břemeno, téma národního socialismu jako zbytečné zveličování. Sympatizují s  pravicí, omlouvají nacistickou generaci relativizováním nacistických krutostí a  jejich srovnáváním s  jinými. Odmítají historickou vinu, jsou cyničtí a skutečné viníky holocaustu považují za pouhé oběti prostředí. S  možným konfliktem minulosti a současnosti v rámci vnímání vlastní identity se vyrovnávají tak, že vnímají sami sebe jako oběti vítězů války a  přeživších. Podle jejich přesvědčení dnes musí každý Němec zaplatit za něco, co ve skutečnosti neudělal. Mají většinou hodně znalostí o  „efektních“ událostech nacistického období, ale jen velmi kusé povědomí o  skutečných zločinech té doby. Odmítnutí a racionalizace (5 lidí z 22): Tito respondenti jsou často šokováni z  morálního úpadku společnosti, který vedl k hrůzám II. světové války, zároveň ale odmítají nebo potlačují utrpení obětí. Snaží se spíše téma nacismu ignorovat, zároveň ale nemohou úplně zapomenout. Brání se tedy tím, že tyto zločiny relativizují, nepřipouštějí si možnost, že by se právě jejich příbuzní účastnili válečných zločinů. Přijímají tedy obecně důsledky nacismu, ale dosud se jim nepodařilo je internalizovat. Německá národnost je jim v zahraničí na obtíž, stydí se, a proto se ve snaze

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2008

uniknout konfliktu identity považují více za Evropany než za Němce. Tato první dvě stádia představují podle Brendlera potenciál pro radikálně pravicová a antisemitská hnutí. Třetí ze čtyř stadií vyrovnání se s traumatem minulosti označuje Bredler jako rezignované přijetí viny a trpění minulostí (7 lidí z  22). Vyznačuje se hlubokým zasažením obrazy holocaustu, smutkem, zmatkem, respondentům chybí zloba a distancování se od těch, jež jsou za zla minulosti skutečně zodpovědní. Bredler identifikoval dva druhy traumatické zkušenosti lidí, jež se výzkumu účastnili: narcisistické trauma (trauma identity – přesvědčení, že všichni potomci jsou vinni) a  existenciální trauma (traumatizace základní důvěry), které pramení z použité brutality, strachu z možného návratu fašismu a  obecně z  lidské bestiality. Svoji německou identitu vnímají jako stigma, podezírají sami sebe, že hluboko v nich je přítomen sociogenetický otisk fašismu. Nacionalistické, agresivní a  vůči cizincům nepřátelské pocity potlačují ze strachu, že by mohly být fašistické. Protože se tito lidé bojí možného opakování historie, jsou často aktivní v anti-neofašistických hnutích, mívají ale stále pocit, že nedělají dost. Podařilo se jim částečně vnitřně přijmout důsledky holocaustu, ale mají stále zablokovanou schopnost soucítit s  jeho oběťmi. Obecně holocaust vnímají jako „nepochopitelnou událost“, kolektivní selhání, kolektivní vinu. Možnou účast příbuzných na této vině ale nikdy nezmiňují. Za nejvyšší stádium vyrovnání se s  minulostí považuje Bredler přijetí morální zodpovědnosti a  autonomie skrze poučení se z  historie (5 lidí z  22). Tito respondenti porozuměli holocaustu z  pohledu obětí, dokázali se vyrovnat s  vinou zodpovědné generace, naopak si často stěžují na nechuť svých příbuzných ospravedlnit své chování. Svoji německou identitu už nepovažují za stigma, ale za znak politického závazku. Nebrání se před stíny minulosti, ale kriticky je přijímají. Co je příčinou existence tak rozdílných přístupů dnešních mladých Němců k  nacistické minulosti jejich národa? Rozdíly ve vyrovnání se s  traumatem holocaustu spočívají podle Brendlera hlavně ve škole a rodině, v komunikaci. Identifikoval přitom tzv. „dvojitou zeď mlčení“ – nejen, že se v rodinách o těchto tématech nemluví, ale často se mladí ze strachu z  možných konfliktů, nepřiměřených reakcí nebo proto, že se bojí, že zjistí něco nepříjemného, raději ani neptají. Lenka Šafránková Pavlíčková Použitá literatura: Brendler, A. K. ( 1995). Working through the Holocaust: Still a  task for Germany‘s youth? In R. J. Kleber, C. R. Figley, & B. P. R. Gersons (Eds.), Beyond Trauma: Culturul and societal dynamics.(pp. 249-275). New York: Plenum. Geyer, M. (1996). The Politics of Memory in Contemporary Germany. In: J.Copjec (ed.), Radical Evil, London 1996: Verso.