Pernem. Valpoi. Pandžim (Nová Goa) Stará Goa Ponda. Mormugão GOA. Arabské moře. Damão Nágar-Havélí. Goa

Pernem

Mapuçá

Bicholim

Valpoi

Pandžim (Nová Goa) Mormugão

Stará Goa Ponda GOA

Arabské moře

Díu

Damão Nágar-Havélí

Goa

S t r u č n á

h i s t o r i e

s t á t ů

Portugalská Indie Jan Klíma

P r aha

2010

Vyšlo ve spolupráci s pro.libri, o. s.

© doc. PhDr. Jan Klíma © Libri, 2010 ISBN 978-80-7277-475-3

Obsah

Úvodem 7 Objevení ráje 9 Sen o Indii 9 Goa v „třetí“ Indii 11 První kontakty 13 Portugalský Orient 17 Obsazování 17 Místokrálovství 18 Impérium v nesnázích 22 Říše bojující 25 Pod knutou inkvizice 30 Na ústupu 34 Konkurenti útočí 34 Umdlévání v obnoveném Portugalsku 38 Ztráty a zisky 43 Spiknutí Pintů 46 Liberálové proti konzervativcům 50 Zapomenutá kolonie 53 V britském stínu 58 Hledání smyslu 62 Rebelie 62 Do republikánského století 65 Ve změněném světě 68 Proti vojenské vládě 71 V Novém státě 75 Dlouhý epilog 79 Přelom 79 Nejen diplomatický souboj 82 Dadrá a Nágar‑Havélí: anexe 86 Neklid před bouří 90 Přípravy na konec 94 Úder 97 Dědictví 101

Styky mezi Čechy a Goou 107 Encyklopedické heslo 110 Představitelé Portugalské Indie 112 Seznam zkratek 118 Slovníček cizích pojmů 119 Bibliografická poznámka 122 Summary 124

Úvodem Dějiny lidstva spoluutvářelo mnoho států či politických celků, které dnes již neexistují. Nevelká Portugalská Indie spojovala po čtyři a půl století vzestupující Evropu s mohutnou Asií. Od svého příjezdu až do svého vyhnání zde Portugalci nacházeli cenné zboží i spojence, odtud si vozili domů okouzlení Orientem. Sem přinášeli své náboženství, kulturní a politické ideje. Z této základny dobývali a ovlivňovali mnoho dalších asijských zemí a ostrovů, ze zdejšího misijního střediska šířili křesťanství do Číny, Tibetu i Japonska. Na indických březích vybudovali přístavy a pevnosti pro kontrolu obchodu na Indickém oceánu. Z indických základen na čas zvrátili mocenskou rovnováhu v Orientu. Pokořili islámsko‑svahilská loďstva a svými děly, dobrými loděmi a navigační bravurou prosazovali vlastní hodnoty, mezi nimi zisk a evropocentrickou nadřazenost. V portugalské stopě pak pronikali do Asie další Evropané. Nizozemci, Dánové, Francouzi i Britové obklíčili Indii, kterou pak z největší části ovládla Velká Británie. V polovině 20. století zanikla mohutná Britská Indie, po ní několik francouzských enkláv a nakonec i zbytky rané evropské expanze. Dějiny Portugalské Indie jsou tak odrazem globálního vývoje probíhajícího v posledním půltisíciletí jako vzestup a ústup evropské moci. Portugalská Indie se během staletí zmenšovala i zvětšovala. Nejvíce poutala pozornost světa v začátcích a na konci své existence. Na sklonku koloniální éry mělo toto zvláštní území asi 1 milion obyvatel, kteří žili ve třech enklávách: Diu (ze sanskrtského dvipa – ostrov) na pobřeží severozápadní Indie spolu s přilehlými pruhy pevniny zvanými Gogola a Simbor tvořilo nejmenší součást portugalské kolonie, Damão (Daman) nedaleko Bombaje bylo větší díky vnitrozemským enklávám Dadrá a Nágar‑Havélí, zdaleka největší území zaujímala kolonie Goa (kónkánsky Gómja, maráthsky Góvá, hindsky Góá, portugalsky Goa; čeští indologové obvykle užívají tvar Góa, my se zde však přidržíme portugalské verze psané bez diakritiky) s ostrovy Angediva, São Jorge a Morcegos. Vzhledem k nepoměru

n Ú v o de m8

velikosti těchto tří území se celé Portugalské Indii (Estado Por tuguês da Índia) často říkalo podle hlavního území jen Goa. Ačkoli portugalskou moc nakonec odvál čas, dodnes se nám zachovaly křesťanské kostely, indoportugalské užité umění od nábytku až po textilie, stavby a jiné trvalé doklady specifické identity místních komunit, které se zde po staletí vyvíjely pod portugalskou správou. Dnes se však už vytrácí to nejpodstatnější, co setkávání a potýkání civilizací na západě Indie vytvořilo: smíšené indoportugalské obyvatelstvo zvané Goanci. Právě oni však v dějinách vynikli v mnoha směrech: jako opory křesťanské expanze mířící dál do Indonésie a Tichého oceánu, jako dobyvatelé východní Afriky z obsazených mosambických údělů, jako výteční obchodníci, jako významní přispěvatelé do pokladnice multikulturních hodnot vytvářených ve veliké portugalskojazyčné oblasti světa od Brazílie přes Afriku a Indii až po Timor. Bez dějin Portugalské Indie by historie v mnoha případech nedávala smysl. Ani současná Indie s více než miliardou obyvatel se nezříká své minulosti a připomíná si evropské vlivy bez zkreslování a emocí. Je tedy vhodné vynést i v Čechách na světlo staré konfliktní děje, na něž může Evropa i Asie v současnosti i v budoucnu navazovat v duchu spolupráce a porozumění.

Objevení ráje Sen o Indii Od starověkých časů, kdy se výboje Alexandra Makedonského zastavily na okraji Indie, se tato část Asie stala pro Evropany synonymem velikosti a neporazitelnosti. Války doprovázející rozklad antiky a budování středověké křesťanské Evropy však postupně vymazávaly z paměti i to málo, co se ve starověku o Indii vědělo. Svatý Isidor Sevillský shrnul na začátku 7. století ubohé západoevropské znalosti do dvou vět: „Indie dostala jméno od řeky Indu, která ji ohraničuje na západě. Rozkládá se od Jižního moře až k východu slunce a na severu dosahuje až k horám Kavkazu…“ Daleko víc informací o Indii měli muslimští cestovatelé a obchodníci, kterým se v obrovské říši islámu, sahající od Iberského (Pyrenejského) poloostrova až po hranice Číny, otevřelo Arabské moře vedoucí k jižní Asii. V přístavech na západoindickém severním Kónkanském a jižním Malabárském pobřeží se usazovali arabští kupci. Arabský cestovatel Ibn Battúta (1304–1368/69) dokonce referoval o svých souvěrcích jako o guvernérech tohoto regionu. Marco Polo svými zprávami o bohaté Číně znovu vzbudil zájem o Východ včetně Indie. Reference pronikající přes arabské zdroje mezi jihoevropské křesťany umožňovaly zpřesňovat nejasný obraz Orientu, na jehož předpolí ležela „první Indie“, vlastně východoafrické pobřeží, pak „druhá Indie“ kdesi u Arabského poloostrova a Persie, a nakonec „třetí“, skutečná, ale neznámá a tajemná Indie. Evropané o vzdálené zemi jen fantazírovali, jak doložil ve 14. století mnich Jordan de Séverac: „Dále budu vyprávět o třetí Indii, kterou jsem po pravdě řečeno neviděl a kde jsem nebyl; předávám nicméně věrohodné zprávy, které jsem slyšel, o mnoha divech. Skutečně je tam velké množství draků, kteří mají na hlavě světélkující kameny…“ K divům Orientu se chudí Evropané přiblížili jen nakrátko, když se za cenu masakrů zvaných křížové výpravy zmocnili

n O b je v e n í ráje 1 0

Jeruzaléma. Do Svaté země se dostávalo i přepychové zboží a povědomí nesmírného bohatství z nepříliš vzdálené Indie. Ale pak muslimové křesťanské rytíře z východního Středomoří vyhnali. Evropa zdevastovaná ve 14. století černou smrtí, ničivými válkami a povstáními se k lákavému bohatství Orientu směla přiblížit jen prostřednictvím benátských kupců. Ti v Egyptě draze nakupovali drobty východních pokladů a ještě dráž je prodávali západoevropské elitě. V 15. století však už Evropané vyspěli. Konsolidované národní státy spojené přesvědčením o jediné pravé víře se odvážily napadat muslimského nepřítele. Evropané vyráběli stále lepší lodě i dobré zbraně, produkovali textilní zboží, sklo i železářské výrobky a prahli po přesnějších informacích o celém světě, jeho podobě, národech, jazycích a zvycích, ale zejména po koření, drahých kovech, drahokamech a luxusním zboží. Za neustálého povzbuzování papežů zahájili expanzi Kristovi bojovníci z válečné zóny na Iberském poloostrově. Reconquista, vyhánění muslimů z poloostrova, přešla v dobyvatelskou con quistu, když portugalští rytíři roku 1415 obsadili marockou pevnost Ceuta. Námořní výboje pak posouvaly stále dál po západoafrickém pobřeží lodě stále lepší kvality. Portugalci vybudovali základny na ostrovech i na pobřeží a podrobně zmapovali neznámé břehy Afriky, mořské proudy i větry pohánějící flotily. Smlouvou z Alcáçovasu uznala Kastilie roku 1479 portugalské právo pronikat dál na východ. Bartolomeu Dias roku 1487 s nesmírnými obtížemi obeplul mys Bouří, později přejmenovaný na Dobré naděje, a jako první Evropan vplul do východních moří. Musel se však odtud vrátit do Lisabonu a přenechat historické setkání s Indií svému následovateli. Ve španělských službách mezitím plul Kryštof Kolumbus do Indie západní cestou, ale roku 1493 se vrátil z první plavby s nepořízenou; ostrovy, které nalezl, sice nazval Indias, nesetkal se však ani s vyspělou civilizací, ani s očekávaným bohatstvím. Zato portugalská námořní cesta kolem Afriky na asijský východ byla ta pravá. Smlouva z Tordesillasu uzavřená 7. června 1494 mezi Španělskem a Portugalskem potvrdila portugalský monopol na další výboje východním směrem. Sen o Indii se změnil v přípravy námořní expedice.

11

Goa v „třetí “ In d ii n

Goa v „třetí“ Indii Dávno před prvním námořním kontaktem s Evropou byla Indie složitou mozaikou etnik, náboženských tradic a vzrůstajících i upadajících států. Mezi ně patřila i krajina zvaná Gomanchala, Goapuri, Gopakapur, Gopakapatna nebo Go mant. Poslední sanskrtský výraz uvádějí i staré národní eposy Mahábhárata a Rámájana; slovo go znamená „kráva“, takže název by znamenal „země dobytkářů“. Jiný výklad říká, že Go mant je „chladná a úrodná zem“. Purány, kompendia hinduistické mytologie, vyprávějí, že mytologický hrdina Parasurama přivedl do Goy Árijce ze vzdálených indických končin. Tehdy patřili Goanci k drávidské skupině Kannadigů (Kannadců), jejíž vládce k sobě pozval moudré bráhmany z gudžarátského kraje Sárasvatamandala. Tito misionáři se na goanském území usadili a pozvolna zde prosadili hinduistické náboženské představy a tradice. Ve 3. století př. n. l. vřadil Gou do své říše proslulý král Ašóka. Pohoří Gháty i ústí velkých řek oddělovaly region od vnitrozemí i od pozdějších států Karnátaka na jihu a Maháráštra na severu. Kolem roku 200 př. n. l. se i této oblasti zmocnil rod Kadamba. Zprávy z 3. století našeho letopočtu už uvádějí Gou jako království, které se díky dobrému přístavu v ústí řek Mandoví a Zuari (Džuari) věnovalo námořnímu obchodu. Potomci rodu Kadamba a příbuzní stejnojmenné karnátacké dynastie ovládali zemi po celá staletí. Jeden z panovníků tohoto rodu jménem Džajakeši si vybudoval v Goapuri hlavní město svého státu. Rychlejší rozvoj zdejšího soudržného společenství nastal mezi 11. a 14. stoletím; tehdy se kadambský rádža z Goy nazýval „pán oceánu“ a jeho nádherný dvůr navštěvovali i mudrci z Arábie. Prosperitu zajišťoval dálkový námořní obchod se zlatem, stříbrem, bavlnou, textiliemi, kořením a parfémy, který sahal od Zanzibaru na západě až po čínské moře na východě. Do roku 1126 goanští Kadambové své království rozšířili, takže Džajakeši II. vystupoval jako císař skutečné říše. Jeho stát znali i vzdálení Arabové, kteří přijížděli za obchodem ke břehům, jež nazývali Sindabut. Paláce, chrámy a pevnosti přilákaly mocné nepřátele. Malik Káfúr, generál muslimského dillíského sultána Aláuddína


Chaldžího, pronikal od roku 1307 k jihu a dobýval jednu zemi za druhou. Vyplenil také celé pobřeží. Dillíské vojsko vypálilo i Gopakapatnu a okupaci oblasti využilo k šíření islámu. Tehdejší kadambský vládce Kamadéva utekl do Čándoru, kde roku 1310 zemřel. Když se muslimští vítězové s kořistí stáhli, Kamadévův syn sice obnovil svou autoritu ve zpustošeném kraji, ale udržel se nějaký čas jen jako spojenec Ballály III., panovníka jihoindické dynastie Hójašálů. Namísto zničené Goy se centrem státu stal Čándor. Roku 1320 se v Dillíském sultanátu chopila moci nová výbojná dynastie. Muhammad ibn Tughlak vyslal roku 1327 početnou armádu dobýt jižní Indii. Goa podruhé padla do muslimských rukou, její vládce zemřel při obraně své země a svým odporem vyprovokoval vítěze k pomstě. Nastalé rabování a vyhánění významných rodů však povzbudilo syna padlého vládce, aby se pokusil stát obnovit. Nakrátko uspěl, avšak jeden z jeho synů zatoužil po moci a pozval Džamáluddína, vládce nedalekého muslimského státu Honnávar, aby Čándor obsadil. Proti flotile 52 válečných lodí neměl goanský panovník šanci, ale podařilo se mu z okupované země vyklouznout a vrátit se s početnou armádou. Obsadil sice své hlavní město, nedokázal však odolat novému obležení a v boji zahynul. Královna, princezny a dvorní dámy dobrovolně sdílely osud vládce; zničily své šperky a spáchaly sebevraždu skokem z městských hradeb do řeky. Tak skončila dynastie Kadamba. Hasan, zakladatel středoindického bahmanského sultanátu, oblehl roku 1347 Gou a pak zemi obsadil. Povstání místních lidí proti okupaci (1365) skončilo porážkou, ale již několik let poté (1378) se Kónkanské pobřeží z moci sultánů vytrhlo; Goa pak pod místním vládcem uznávala nadřazenost jižního hinduistického království Vidžajanagar, od 1415 se přitom těšila rozsáhlé autonomii. Nájezdům okolních vládců (začaly 1458) čelili zdejší lidé úspěšně až do roku 1493, kdy bidžápúrský vládce Júsuf Ádil Chán zaplavil oblasti svými 5000 jezdci a vynutil si v ní vlastní suverenitu. Pod muslimskými vládci se Goa v 15. století stala kosmopolitním střediskem čilého obchodu a kromě Indů různých národností se zde setkávali také Arabové, Číňané i Afričané.

13

První kon t a kt y n

Ve Vidžajanagaru roku 1485 padla sangamovská dynastie, ale po Sáluvově násilném nástupu na trůn vládli jižní říši úspěšně Narasa Nájaka (1490–1503), zakladatel rodu Tuluvovců, a Víra Narasinha. V přístavech na západoindickém pobřeží vznikla jedna z nejčilejších obchodních zón na světě. Arabové, Peršané a jiní kupci tu nakupovali místní zázvor a kardamom, rýži, třtinový cukr, drahokamy, voňavky i zbraně, cejlonskou skořici, molucký hřebíček a muškátový oříšek. Z Afriky sem Arabové přiváželi slonovinu a otroky. Až z Číny sem přicházely bavlněné látky a hedvábí. Ze západoarabské Džiddy, jihoarabského Adenu a perského Hormuzu připlouvali obchodníci, kteří směňovali pepř za zlato, zázvor za měď, rozmanité komodity za opium, přírodní pryskyřici, lak i vzácný čínský porcelán. Indické státy však byly značně nestabilní a jejich řevnivost usnadnila evropský vpád.

První kontakty Portugalcům, prvním evropským dobyvatelům vzdálených zemí, dlouho nebylo jasné, zda by se do Orientu vyplatila celkem známá pozemní cesta přes říše muslimských konkurentů, anebo předlouhá plavba po moři kolem neznámé východní Afriky. Za portugalského krále Jana II. se lisabonský dvůr rozhodl ověřit první možnost. V roce 1487 se z Lisabonu vydali dva zvědové převlečení za kupce. Pêro da Covilhã a Afonso de Paiva mířili nejprve do Káhiry a pak přes Rudé moře do Adenu, kde se rozdělili. Paiva měl dojít do křesťanské Etiopie a získat ji za spojence, ale brzy zemřel. Covilhã mezitím v letech 1488–89 pokračoval na arabské lodi v cestě. V přestrojení za arabského obchodníka navštívil Gou, Kalikat a Kannanúr, odkud se poté přeplavil do východní Afriky. Z Káhiry pak v roce 1491 poslal svému králi podrobnou zprávu o všem, co viděl. Ta ozřejmila výhody obchodu s Orientem, zároveň však ukázala, že námořní cesta k bohatým přístavům Asie bude přes všechny komplikace mnohem schůdnější než déle trvající a nebezpečné putování po zemi. Na základě zjištěných informací uložil portugalský král Manuel (1495–1521) v lednu 1497 třem velitelům budoucí námořní expedice hrozivý úkol: doplout z Lisabonu Atlantským oce-


ánem k nejjižnějším břehům Afriky a pak od neznámých východních břehů odrazit k indickému přístavu Kalikat, kde sídlí bohatý „mořský král“ (samudri rádža) zvaný Portugalci zamo rim. Vasco da Gama, jeho bratr Paulo da Gama a zkušený Nicolau Coelho tedy 8. července 1497 vypluli se čtyřmi plachetnicemi do oceánu. Po úspěšném proplutí otevřeným Atlantikem a složitém manévrování v nebezpečných proudech u mysu Dobré naděje dospěla malá flotila k východoafrickým břehům. Prostřílela se obklíčením v Mosambiku a od Malindi odrazila k Indii. Byl to zázrak námořní navigace, že 20. května 1498 zakotvily portugalské lodě před vysněným Kalikatem (Kólikkót na severním pobřeží dnešního státu Kérala). V pondělí 28. května vystoupil Vasco da Gama na pevnou zem, aby se v hlučném a lidnatém městě setkal se zamorimem. Nádhera staveb a oděvů, prsteny a drahokamy hodnostářů, velkolepé chrámy, to všechno kontrastovalo s prostotou unavených Evropanů. Gamovy dary pro kalikatského vládce – jantar, klobouky, čepice, bedýnka cukru, dva soudky oleje, dva soudky medu a pár dalších drobností – vyvolaly opovržlivé úsměšky Indů. Portugalského „pána mnoha zemí“, za něhož tu Gama jednal, si Orientálci představili jako vzdáleného nadutého chudáka. První kontakt naplněný neporozuměním Gama málem odnesl zajetím. Jen s potížemi se on i jeho lidé dostali z pevniny na svou loď. Během těch několika týdnů se veliteli přesto podařilo zjistit, které komodity se tu dají nakupovat a kudy vedou obchodní trasy pozemní i námořní. Nepodařilo se zde však najít ani spolupracující křesťanskou komunitu ani uzavřít smlouvu se zamorimem, natož vybudovat v zemi „mořského vládce“ obchodní stanici. Když Vasco da Gama 29. srpna 1498 zavelel k odjezdu, měl na palubách jen ukázky hledaného koření. Něco skořice nakoupil severněji u ostrova Angediva. Od začátku října až do 2. ledna 1499 se pak námořníci umírající žízní, hladem a hrůzou probíjeli nepříznivými větry k Africe. Ze čtyř lodí se do Lisabonu v červenci a srpnu 1499 vrátily jen dvě, zahynula víc než polovina posádky. Výprava, kterou vedl Vasco da Gama, byla pro Indy bezvýznamnou epizodou. V Lisabonu, v Římě a v Benátkách však vyvolala nadšení a explozi smělých plánů. Portugalský panov-

15

První kon t a kt y n

ník se cítil být vůdcem křesťanstva na cestě za orientálním bohatstvím, velitelem jakési obrovské křížové výpravy, která měla vytrhnout poklady pohanům a odevzdat je „Bohu milým křesťanům“. Papež snil o christianizaci vzdálených zemí, s jejichž pomocí bude konečně na celém světě sevřen a rozdrcen odvěký muslimský nepřítel. Benátčané pochopili, že jejich obchodní monopol ve Středomoří vzal v jediném okamžiku za své, že od nynějška přímý styk s Východem zajistí Portugalcům většinu výnosů a v Evropě zlevní dosud nesmírně cenné koření. Portugalský panovník nicméně věděl, že si toto prvenství vydobude teprve usazením svých obchodníků a úředníků v Indii. Proto vyslal přes tisíc mužů na další námořní výpravu. Rytíř Kristova řádu Pedro Álvares Cabral vyplul v čele mohutné flotily v březnu roku 1500 z Lisabonu, jen mimochodem obsadil na přelomu dubna a května pro svého vládce ostrov Pravého kříže – Brazílii – a pak už jel najisto až do Kalikatu. V září předával novému zamorimovi poněkud cennější dary než jeho předchůdce a na břehu vyložil evropské zboží, za něž začal jeho faktor nakupovat koření. Ale nevraživost místních muslimských i domácích obchodníků vyvolala konflikt. Když muslimové vypravili jednu nákladní loď do Džiddy, viděli v tom Portugalci porušení dohody se zamorimem o své exkluzivitě při obchodování s kořením. Faktor Aires Correia proto přiměl Cabrala, aby loď konkurentů zajal. Když se to skutečně stalo, ozbrojení stoupenci muslimů zaútočili na rodící se portugalskou faktorii. Aires Correia padl a spolu s ním i netolerantní františkánští mniši, Portugalci ztratili celkem 54 lidí a spoustu cenného zboží. Rozzuřený Cabral zajal asi patnáct menších lodí a příštího dne Kalikat z lodních děl rozstřílel. Pak demonstroval palebnou sílu svých kanónů na nedalekém městečku Pantalayni. Ze vzdorujícího kraje se posunul jižněji do Kóčínu (Kočči). Tam konečně Portugalci v klidu naložili pepř, koření a další cenné zboží, zásoby ještě doplnili v nedalekém Kannanúru (Kananor). Koncem ledna 1501 odplouval Cabral z Indie. Představil tam západní Franky jako nelítostné bojovníky o obchodní výhody i politickou prioritu. Několik mužů ponechaných v Kóčínu zahájilo dějiny působení Portugalců v Indii. Ještě než se Cabral vrátil, vyplul v březnu roku 1501 k In-


dii se čtyřmi loděmi zkušený kapitán João da Nova. Královský podnik tentokrát finančně podpořili soukromníci včetně florentského obchodníka Bartolomea Marchioniho. Nova se znovu mstil kalikatskému vládci tím, že mu zajímal lodě. Namísto ubohé obchodní stanice v Kóčínu založil faktorii v Kannanúru. Cabral a Nova nastolili na západoindickém pobřeží válečný stav. Jejich zboží a hlavně vynikající informace o nesmírných kapacitách Asie i o technice námořní plavby na dlouhé „indické trase“ (carreira da Índia) přivodily úplný převrat v evropském vnímání Orientu. Hledání spřízněných křesťanů už královské dvory nezajímalo, zato se dostaly do popředí cennosti a boj o výhody při obchodech s drahocenným kořením, hedvábím, drahokamy a dalšími poklady Východu.

Portugalský Orient Obsazování Pobíjení Cabralových lidí v Kalikatu i strašlivé ztráty námořníků na daleké plavbě varovaly lisabonský dvůr před dalším tlakem na Orient. Ale evropské obchodní firmy a banky, papežská kurie i panovníci, ti všichni naléhali na Portugalce, aby zajistili trvalý přísun skvostného asijského zboží. Také dynastické plány směřující k ovládnutí Iberského poloostrova a role nejpřednějšího globálního křižáka nutily krále Manuela I. pokračovat ve výbojích do Asie. Čerstvě povýšený admirál Indií Vasco da Gama odplouval 10. února 1502 jako velitel flotily o 10 lodích již známou trasou přes Atlantik do Indického oceánu. Na 800 ozbrojenců mělo dobývat a okupovat břehy všech tří Indií, západoindické pobřeží se mělo stát centrem křesťanské moci od východní Afriky až po ostrovy koření. Vasco da Gama ukázal už ve východoafrické Kilwě, o co mu půjde i v Indii a kdekoli jinde: ultimativně si vynutil tribut v potravinách, perlách a ve zlatě. Před pobřežím Indie Portugalci zajali loď s bohatými poutníky vracejícími se z poutě do Mekky. Gama dal nejprve všechny účastníky výpravy obrat o oděvy, zboží, zásoby i osobní věci, pak poručil loď zapálit i se všemi muži, ženami a dětmi, kteří byli na palubě. Počátkem listopadu se flotila přiblížila ke Kalikatu, který předtím Portugalce dvakrát pokořil. Gama žádal zamorima, aby vyhnal všechny muslimy; když vládce odmítl, rozstřílel admirál pobřežní partie města z lodních děl, indické zajatce dal pověsit a jejich uřezané ruce a nohy poslal kalikatskému panovníkovi s dopisem žádajícím uznání portugalské suverenity v indickém prostoru. Pak Gama odplul ke spřátelenému Kóčínu. Tady jeho lidé nakupovali pepř, hřebíček, skořici, kadidlo, kamenec a jiné cennosti. Do obchodů se zapojily další městské státy z blízkého pobřeží jako Kannanúr nebo Kranganúr (Kottunnallúr). Když se však Gama na pozvání vypravil do Kalikatu, dostal se do léčky, z níž jen zázrakem unikl. Vybu-

n Po r t u g als k ý O r ie nt 1 8

dováním koalice s Kóčínem a Kannanúrem však upevnil portugalské pozice natolik, že mohl koncem února 1503 s nakoupeným zbožím odplout do vlasti. Obchodníci a kapitáni několika lodí naopak zůstali v indických základnách, kde začali nutit Indy, Araby, Peršany a další svobodně obchodující námořníky, aby se podřídili portugalskému monopolu. Bratři Brás a Vicente Sodré zastrašovali arabské lodě u perského Hormuzu a u ostrovů Kurja Murja, kde Vicente Sodré přišel o život. Brás hned poté musel ze západního moře přispěchat na pomoc svým obchodníkům v Kóčínu, které ohrožoval svými loděmi zamorim z Kalikatu. Kóčín však padl a portugalská faktorie zase existovala jen v rozptýlené formě. V dubnu 1504 vyplul z Lisabonu na pomoc ohroženým a demoralizovaným krajanům kapitán Lopo Soares de Albergaria, bombardoval Kalikat a naložil zboží, které shromáždili jeho lidé u Kóčínu. Pak odrazil útok kalikatských lodí, zanechal u indických břehů čtyři lodě a odvážel orientální zboží domů. Toto zboží začalo teprve nyní splácet náklady na portugalskou expanzi do Indie. Zdálo se, že je to perspektivní, třebas krvavá a válečnická metoda povznesení Evropy. Kryštof Kolumbus ani po své čtvrté a poslední plavbě k Novému světu, kterému tvrdošíjně říkal Indie, nic z orientálních pokladů pro Španělsko nenašel. Portugalci naopak přitahovali obchodníky z celé Evropy k nákladům koření. Tlak, který vyvíjeli na Orient, měl však vyvolat další náklady a dalekosáhlé souvislosti. Za indické zboží se platilo také brazilským pernambukovým dřevem, takže bylo třeba zahájit osídlování daleké Brazílie. Na plavební trase do Indie stavěli Portugalci pevnosti v Maroku, které Maročané neustále napadali a ničili. Křesťané budovali základny na pobřeží spřátelené západoafrické říše Kongo. Na východním břehu Afriky stavěl Pedro de Anaia (Anhaia) pevnost svatého Kajetána v Sofale, uprostřed pobřeží pozdějšího Mosambiku. Aby toto všechno mělo smysl, musela být lépe zajištěna především cílová Indie.

Místokrálovství Král Manuel přikazoval kapitánům, aby kdesi na východě vyhledali hrob svatého Tomáše, který snad podle legendy ve

19M í stokrál ov s t v í n

3. století v Indii působil. Tak jako bylo galicijské Santiago de Compostela nejvýznamnějším poutním místem Evropy, hrob bájného světce se měl napříště stát globálním poutním místem křesťanstva. Odtud měli motivovaní křesťanští rytíři dobýt Mekku a vykořenit islám. Boží pomoc při tomto válečném díle zajišťovali i papežové výzvami k pomoci Portugalcům při expanzi a slibem odpuštění hříchů za zločiny spáchané na mezikontinentální křížové výpravě. Řetěz portugalských stanic na západoindickém pobřeží musel dostat pevnější vedení. Manuel již měl připraveno jmenování místokrále, jehož úkolem bylo prosadit portugalskou suverenitu, definitivně zvítězit a zajistit trvalé zisky v celém Indickém oceánu. Zasloužilý kapitán a obchodník Tristão da Cunha však náhle oslepl, a tak lisabonský monarcha vybral rytíře bojovného Kristova řádu Francisca de Almeidu. Dne 27. února 1505 dostal Almeida oficiální pověření vést armadu a zůstat v Indii tři roky jako místokrál. Nejvyšší představitel portugalské moci vyplul 25. března se 14 loděmi (nau) a 6 karavelami okupovat svět mnohonásobně větší, než bylo malé Portugalsko. Cestu místokrále na východ označoval dým spálenišť a krev obětí. Almeida zničil východoafrickou Kilwu, vyraboval Mombasu a od rozvrácené východní Afriky spěchal k Indii. V září začal stavět pevnost na ostrově Angediva před Goou. V Kannanúru převzal 22. října slavnostně místokrálovský úřad a ještě koncem měsíce úřadoval v Kóčínu. Panovník Vidžajanagaru Víra Narasinha (1503–1509) uzavřel s Almeidou spojenectví, protože portugalská flotila budila respekt. Její akční rádius se rozšiřoval. Místokrálův syn Lourenço de Almeida připlul v listopadu k Cejlonu a pak začal do map zakreslovat maledivské souostroví. Když se mu postavilo loďstvo, které kalikatský zamorim slepil z indických, arabských a tureckých posádek, rozehnal je u Kannanúru v březnu 1506 bez velkých potíží. Portugalci dokázali roku 1507 založit také malou obchodní stanici v obci Nágapattanam na východoindickém Koromandelském pobřeží. Od portugalských břehů vyplouvala k východu jedna flotila za druhou, v dubnu 1507 se na trasu vydalo 12 lodí. V září vybojoval Afonso de Albuquerque vítěznou námořní bitvu u Maskatu, a tak ovládl severozápad Indického oceánu. V září připlul k perskému Hormuzu. Portugalské úspěchy v té době


vyprovokovaly odvetu. Mamlúčtí vládci Egypta vyslali proti Frankům mohutnou námořní sílu, která ve spojení s loďstvem gudžarátského sultána Mahmúda Bégarhy (1458–1511) měla Portugalce vymést z oceánu. Bývalý ruský otrok, nyní turecký admirál Malik Aijáz velel tomuto loďstvu, které v březnu 1508 zaútočilo na Portugalce. Před Čaulem (Chaul) severně od Goy spojenci zvítězili a poražení oplakali kromě mnoha svých mužů i velitele Lourença de Almeidu. Ale v dubnu toho roku mířila k Indii flotila, které velel Diogo Lopes de Sequeira, v téže době vyplouval se 13 loděmi i Jorge de Aguiar. Koncem roku zabral Francisco de Almeida opěrný bod na pevnině zvaný Dabhol (Dabul). Malik Aijáz, který se obával přílišného egyptského vlivu, začal tajně s Almeidou jednat o smíru. Almeida pochopil, že protivníci mají potíže, a rozhodl se pomstít smrt svého syna. Shromáždil kolem 12 větších a 7 menších lodí s posádkou asi 1200 mužů a z Kannanúru se přesunul k Diu. Před špicí pouštního Kathijávárského poloostrova se 3. února 1509 vrhl na mamlúcko ‑gudžarátskou flotilu. Gudžarátci se hned na začátku rozprchli, Almeida nad Egypťany zvítězil a na ostrově Diu blízko pevniny podepsal mír, který z Portugalců činil vládce západního Indického oceánu. Odsud směřovali stále dál. Diogo Lopes de Sequeira se v září 1509 objevil před malajskou Malakkou, branou do Tichého oceánu. V té době svěřil král Manuel guvernérství Orientu Afonsovi de Albuquerque. Krédem tohoto geopoliticky uvažujícího dobyvatele bylo ovládnutí Indie okupací Adenu, Hormuzu, Diu a Goy. Pro takové dalekosáhlé zajištění portugalské moci v Asii se mu ani pohostinný Kóčín nejevil jako vhodný – Portugalci tam byli jen hosty vstřícného, ale mocného místního vládce. Albuquerque tedy v únoru 1510 připlul před výhodně situovanou Gou. Zdejší základna by zajistila Portugalcům postup po řekách do vnitrozemí i dobrý exportní přístav, snadnou obranu i příležitost k dalším útokům směrem k severu i k jihu podél západoindických břehů. Albuquerque se Goy celkem snadno zmocnil 27. února 1510. Uprostřed května ho však místní vládce Midal Chán vyhnal z města do říčních ramen v okolí. S posilami z Evropy

21Mí stokrál o v s t v í n

a s pomocí místního velitele Timoži nakonec Albuquerque 25. listopadu zvítězil. Masakr neoblíbených Turků, které si indičtí vládci najali na ochranu pobřeží, sledovali goanští Indové nezúčastněně, nebo dokonce se sympatiemi. Oboustranně výhodná dohoda s předáky přinesla Portugalcům zdanění a regulaci námořního obchodu, místním vládcům autoritu na svých územích a pomoc při námořních konfliktech. Timoža brzy razil první indo‑portugalské peníze a řídil nové finanční a daňové operace. Vlastně jen prostřednictvím místních spolupracovníků mohla hrstka Portugalců udržet v Goe svou nadvládu. Základna zřízená v Goe dovolovala zásahy v širokém okolí. Sultán ze souostroví Maledivy žádal v roce 1510 Albuquerqua, aby z jeho země vyhnal agenty kannanúrského velkoobchodníka Mammaliho Marikkára, pána maledivských ostrovů. Portugalci žádosti rádi vyhověli, protože likvidací kannanúrského monopolu si zajistili vlastní výhody při obchodování s maledivským kokosovým vláknem. Goa, první výlučně portugalský opěrný bod, se tak okamžitě osvědčila. Právě odtud se Albuquerque už v lednu 1511 vydal dobýt přístavy na Rudém moři. Nepříznivé větry ho však brzy nasměrovaly jinam. Počátkem července zakotvil před Malakkou na západě Malajského poloostrova. Koncem července na mezinárodní obchodní středisko zaútočil a 24. srpna 1511 Malakku dobyl. Epochální zisk vzdáleného přístavu posílil i význam Goy jako seřadiště portugalských flotil a administrativního střediska schopného komunikovat s evropským úřadem zvaným Casa da Índia. Křesťanská expanze se šířila. Portugalci začali obchodovat na Maledivách, hledali spojence na Cejlonu, pronikli do království Pegu na území dnešní Barmy‑Myanmaru, navštívili království Siam v dnešním Thajsku, přistáli u břehů Jávy a dostali se až k Molukám – ostrovům koření na východě indonéského souostroví. Goa, kde byla v roce 1511 ustavena městská správa, se tak stala portugalským klíčem k obrovským trhům Východu. Afonso de Albuquerque doporučoval svým vojákům, aby se oženili s Indkami a zůstali tak prostřednictvím svých manželek i potomků připoutáni k nové vlasti.

n Po r t u g als k ý O r ie nt2 2

Impérium v nesnázích Význam Goy si uvědomovali také indičtí vládci. Jejich obklíčení však Albuquerque po návratu od Malakky s pomocí portugalských posil odrazil v listopadu 1512. Od té doby do Goy, centra portugalské moci, připlouvali kapitáni i mniši, stejně jako odtud vyjížděly výpravy na všechny strany. Albuquerque odtud vyplul v lednu 1513 dobýt Aden, což se nezdařilo, ale zmapoval aspoň břehy Arabského moře a zastrašil místní drobné vládce svými děly. Dokonce i ve vzdorném Kalikatu mohli Portugalci otevřít faktorii. Roku 1513 zadržely portugalské lodě kannanúrskou výpravu na pomoc maledivskému sultánovi Kalu Muhammadovi (1513–29), a tím si vynutili odvádění pravidelného poplatku z Malediv. S požehnáním papeže Lva X. zahájil Albuquerque roku 1514 boje o obsazení perského Hormuzu, který získal 26. března 1515. Velitel však prosazoval portugalský obchodní monopol tak krutými prostředky, že si i jeho krajané spoléhající na spolupráci místních vládců začali na nadřízeného stěžovat. Roku 1514 pronikli Portugalci na hranice Číny, roku 1515 postavili pevnost Santo António de Achém (Aceh) na Sumatře, po vyklizení faktorií v Kilwě a v Malindi budovali pro své flotily dobrou základnu na ostrově Mosambiku těsně u břehů východní Afriky. Této rozptýlené říši se skutečným centrem na oceánu se snažili vládnout guvernéři z Goy. Na králův příkaz vyplouval do Indie nový představitel lisabonského dvora Lopo Soares de Albergaria. Albuquerque by jen nerad předával moc, ale když se vracel od Hormuzu do Goy, trpěl úpornou úplavicí. V goanské lokalitě zvané Barra de Aguada zemřel 15. prosince 1515. Lopo Soares zřejmě nevěřil v kompaktní portugalskou říši v Asii. Nové informace, které přinesl například João Coelho z Bengálského zálivu, potvrzovaly, že Indie je gigantický svět s mocnými vládci. Král Manuel se vyčerpával marnými válkami v Maroku a na pomoc svým lidem v Indii nenacházel další prostředky. Lopo Soares 8. února 1516 vyplul z Goy pokořit osmansko‑arabské loďstvo operující u Adenu. Po mnoho týdnů vyvolávaly zmatené manévry jeho válečného loďstva jen ztráty. Kontrolora financí Fernãa de Alcáçova, který do Indie

23

Imp éri um v nesná z í c h n

doplul v září 1517, poslal Lopo Soares hned zpátky domů. Portugalci zatím pronikali dál, nejčastěji jako soukromí obchodníci. Na zpáteční cestě z Číny roku 1518 získal Fernão Peres de Andrade Kolombo jako první opěrný bod na Cejlonu. Už rok předtím (1517) udělil maledivský sultán Kalu Muhammad Portugalcům právo zřídit na drobných ostrovech stálou obchodní stanici. Příštího roku 1518 pak vyslal Diogo Lopes de Sequeira k Maledivám čtyři válečné lodě, aby jejich posádky vybudovaly na ostrově Mále opevněnou obchodní a válečnou základnu. Odtud zakrátko začali Portugalci obchodovat se sušenými rybami, ambrou a kokosovými vlákny tak agresivně, že Maledivští hledali proti nim pomoc na Malabárském pobřeží u bývalých kannanúrských vykořisťovatelů. Mezitím vyplul z Lisabonu 27. března 1518 s 1 600 válečníky a námořníky Diogo Lopes de Sequeira pověřený guvernérským úřadem. Po rekordně krátké plavbě stál v polovině září před Goou. Jeho úředník a zároveň velitel faktorie v Kannanúru Aires da Gama si příštího roku písemně postěžoval samotnému králi, že „ve velmi vznešené a ctihodné Goe je víc úředníků než ve dvou Lisabonech“. Sám guvernér narazil v Indii na nedisciplinovanost, hádky a hrabivost svých lidí, na které se v ničem nemohl spolehnout. Nové síly přivážel do Indie roku 1519 Jorge de Albuquerque, synovec slavného dobyvatele. S ním přijížděl hospodářský inspektor Pedro Nunes, který měl dozírat na zisky eráru, a Diogo Fernandes de Beja s úkolem založit pevnost v Diu. V posledních letech Manuelovy vlády Portugalsko klesalo pod tíží svých výbojů. Fernão de Magalhães, námořník se zkušenostmi plaveb do Indie, podnikl historickou plavbu kolem světa začínající v roce 1519 raději ve službách energičtějšího španělského Habsburka Karla I. (V.). Také proti očekávané španělské konkurenci museli Portugalci zajišťovat svůj dosavadní monopol na plavby do Orientu. Jorge de Brito, kterého vyslal Manuel roku 1520 do Indie, měl postavit pevnosti na Maledivách a také na Kónkanském pobřeží severně od Goy. Ani on, ani Diogo Lopes de Sequeira však nezískali od místních indických vládců příslib spolupráce nebo povolnosti. Dokonce ani Goa nebyla v bezpečí, protože João Gonçalves de Castelo Branco vyslaný v únoru 1520 k bidžápúrskému šáhovi Isma-


ílu Ádílovi nepochodil ani po roce vyjednávání o spojenectví. Portugalcům vyšel vstříc jen ahmadnagarský šáh Burham Nizám, když jim roku 1521 povolil usadit se v dříve vybudované pevnůstce v Čaulu, asi 60 km jižně od Bombaje. Nikde ovšem Evropané nebyli pány situace. Jejich obchody kolem pevnosti v Kóllamu, v dnešní jižní Kérale, znervózňovaly tamní dynastii Venadu. V roce 1521 doplula Magalhãesova flotila k ostrovům koření, a přestože sám velitel na Filipínách zemřel, otevřel se španělsko‑portugalský spor o hraniční čáru jejich vlivu ležící naproti tordesillaskému poledníku kdesi ve východní Asii. V dubnu 1521 vyplouval z Lisabonu v čele 12 lodí další jmenovaný guvernér Indie Duarte de Meneses. Jeho bratr Luís měl jako vrchní velitel indických moří pomoci ubránit dílo, které se začalo rozkládat dříve, než se stabilizovalo. Manuelova Indická nařízení z roku 1518 totiž nutila asijské vládce k poplatnosti a zaváděla do Indického oceánu nový ekonomický řád. Šlo o to donutit všechny cizí lodě platit v portugalských přístavech clo. Kapitáni měli kupovat nepříliš drahé kontrolní povolenky zvané cartaz a poté v portugalských přístavech platit clo z převáženého zboží. Vynucování tohoto systému vyvolávalo konflikty stejně jako neustálé vnucování křesťanství hinduistům nebo muslimům. Proti Portugalcům na Maledivách se roku 1521 vypravil kóčínský Pata Marikkár, aby se pomstil za konfiskaci několika svých lodí. Posádky jeho člunů napadly portugalské loďstvo v Mále zápalnými náložemi, pobily námořníky a zmocnily se i portugalské opevněné stanice. Velitel João Gomes zvaný Cheiradinheiro („Cítí peníze“) padl s většinou svých mužů, zbytek prchajících Portugalců pobili sami ostrované. Vítězný kóčínský pirát opanoval tři ze čtyř portugalských lodí, děla, zbraně, zásoby a nahromaděné obchodní komodity. Nadlouho se pak Portugalci na ostrovech neprosadili, bezpečněji se mohli cítit až po roce 1525, kdy Vicente Sodré dopadl a zabil mocného malabárského kupce Mammaliho Marikkára, který neuznával portugalské cartazy. V prosinci 1521 zemřel král Manuel a jeho nástupce Jan III. (1521–57) musel ohrožené impérium bránit. Španěl Juan Sebastián del Cano se roku 1522 vrátil z první plavby kolem světa s nárokem na ostrovy koření. Vážný problém další globální

25

Ří še b oju jí c í n

hranice mezi španělským a portugalským světem zatížil portugalské aktivity v celém Orientu. V roce 1523 vyplulo z Lisabonu k Indii pouze šest lodí. Portugalská autorita na Východě se tak držela jen díky drsným nájezdům Luíse de Menesese do oblasti Perského zálivu. Jenže v době, kdy se tam vydal na jednání s perským šáhem Duarte de Meneses, zabral bidžápúrský šáh Ismaíl Ádíl portugalské základny v lokalitách Ponda a Salsete poblíž Goy. V tísni podepsali Portugalci 19. února 1524 se španělskými partnery dohodu o budoucím vymezení zájmových sfér v oblasti Filipín a Moluk. Z Indie si svému králi Janovi úředníci stěžovali: „…na sklady tak zanedbané a s takovým nedostatkem všeho, co je třeba pro loďstva a na válku, že se v nich dokonce nenajde ani střelný prach.“ Sami Portugalci přitom obcházeli předpisy a často obchodovali do vlastní kapsy, nebo se dávali najímat indickými vládci jako mušketýři do válek, které s křesťanskými zájmy neměly nic společného. Rozklad měl zastavit admirál a nově jmenovaný druhý místokrál Indie Vasco da Gama.

Říše bojující Dne 9. dubna 1524 vyplouvala flotila asi 10 lodí z Lisabonu. Vasco da Gama byl vyslán trestat přehmaty a za asistence svého syna Estêvãa da Gamy, velitele Indického moře, bránit portugalský vliv v nedohledných prostorách Východu. Počátkem září kotvil Gama před Čaulem a koncem měsíce už řešil problémy Goy. Dokumenty z této doby dosvědčují, že ve středisku portugalského vlivu žilo 450 nebo 500 usedlíků (casados – ženatí) a nejasný počet dočasně zde působících Portugalců (solteiros – svobodní). Město mělo svůj nejvyšší správní orgán zvaný senado da câmara, který tvořili tři radní (vereadores), jeden urozený (nobre), jeden nižší šlechtic (fid algo), dva soudci pro občanské a trestní záležitosti (juizes or dinários), jeden žalobce (procurador da cidade) a 4 až 12 zástupců městských cechů a obchodnických gild (procuradores dos mesteres). Většina z těchto usedlých hodnostářů neviděla zdejší Gamův měsíční pobyt příliš ráda už kvůli přísným opatřením, jimiž chtěl místokrál upevnit kázeň a prosadit autoritu evropského centra.


Gama v říjnu odplul ke Kannanúru, kde dbal na čistotu nakupovaného koření, a poté, co dislokoval hlídkovou flotilu před Kalikat, kde chtěl zabránit muslimským pirátům v obchodování, se přesunul do Kóčínu. Tam se však roznemohl a nad ránem 25. prosince 1524 zemřel. Úmysl centralizovat portugalské impérium roztroušené po březích Indického oceánu tedy nedošel naplnění. Gamův nástupce Henrique de Meneses naopak sledoval, jak roku 1525 ukončila činnost opevněná portugalská stanice v Kalikatu. Pak se věnoval zastrašování obchodních konkurentů. Ve stálých válkách vypálil několik pobřežních měst, ale už počátkem února 1526 v Kannanúru zemřel. Lopo Vaz de Sampaio, který po něm převzal guvernérský úřad, sice v únoru 1526 zvítězil nad kalikatským loďstvem, ale o kalikatské porážce rozhodla teprve námořní bitva konaná 22. března, kterou řídili Cristóvão Zuzarte a Paulo de Lima. Kapitán Heitor da Silveira zase roku 1528 napadl a vypálil přístavní město Vasaí (Bassein, Baçaim) a snažil se donutit i okolní obce platit Portugalcům tribut. Lopo Vaz de Sampaio vynikl ještě na konci své vlády: 6. února 1529 porazil vládce Khambhátu v námořní bitvě a demonstroval tak portugalskou námořní převahu před indickým severozápadem. Portugalci objevili také bohatou obchodní zónu v Bengálském zálivu; jako oporu na přístupové trase založili uprostřed východního Koromandelského pobřeží Indie už v roce 1518 stanici v Palikatu (Palijághát, Pulikat, Palicate), roku 1523 stanici São Tomé de Meliapor, ale dál na severu v obrovské deltě Gangy a Huglí nenacházeli dobrý přístav pro lodě s hlubším ponorem. Ani stanice založená ve východobengálském Čittágáónu roku 1528 nevynikala ideálním přístavištěm. Na jejich hlavní obchodní zónu na indickém severozápadě se z hloubi pevniny tlačili vládci Dillíského sultanátu. Guvernér Nuno da Cunha proto roku 1530 přesunul řízení portugalských enkláv z Kóčínu do Goy. Navíc si vymínil roku 1532 kontrolu ostrova Diu na Káthijávárském poloostrově. O tuto výhodnou základnu Portugalci usilovali v letech 1520–21, ale úspěch měli až deset let poté, kdy zde roku 1533 začali stavět pevnost. Ještě v roce 1532 znovu napadli Vasaí, vpadli do pevnosti a zničili ji. Tím si vynutili výběr poplatků i v okolních městech Thana, Bandora, Mahim a Bombaj. Gudžarátský

27


vládce Bahadúr Šáh se v prosinci roku 1534 smluvně zavázal postoupit Portugalcům jak Diu, tak ostrov Salsete (Sašti), nedaleké Vasaí a několik dalších lokalit a dbát na to, aby všechny lodě, které se budou plavit z Gudžarátu do Rudého moře, vyplouvaly z Diu, kde by platily Portugalcům clo a zase se sem vracely. Bahadúr za portugalskou pomoc proti expandující říši Velkých Mughalů slíbil také nestavět žádné válečné lodě a nepomáhat osmanským Turkům. Španělé si mezitím smlouvou ze Zaragozy z roku 1529 zajistili Filipíny a začali odtud budovat svou rozlehlou ostrovní „Hispanoasii“ v Tichém oceánu. Francisco Pizarro jim vzápětí nabídl další hory zlata z vyloupené říše Inků v Jižní Americe. Portugalská říše v Orientu, vzdálená a nepevná, náhle ztratila pohádkový lesk ve srovnání se španělským Novým světem. Snažil se jí pomoci sám papež, když roku 1534 vytvořil biskupství Malabárské se sídlem v Goe. Šíření křesťanství však naráželo na náboženské cítění hinduistů i muslimů. Svou nenávist dali zřetelně najevo povstáním proti Evropanům v roce 1537, když se sultán Bahadúr utopil poté, co vystoupil z portugalské lodi. Portugalci se životu v Indii rychle přizpůsobovali. V přístavu Vasaí se vedle faktorie začal už roku 1535 stavět kostel Nossa Senhora da Vida a proti vpádům z Gudžarátu zde vznikla roku 1536 nová pevnost. Právě posilování portugalské kontroly však vyvolalo konflikt o strategicky významné Diu. Na podzim 1538 oblehlo pevnost turecké loďstvo. Jeho velitel, eunuch Sulajman Paša, měl se 72 loděmi, s přibližně 6500 muži a vynikajícími děly drtivou převahu nad portugalskými obránci, kterých bylo jen kolem 800. Navíc se k Osmanům přidal i gudžarátský guvernér Diu Chwadža Safar i gudžarátský generál Alí Chán s tisíci dalších vojáků. První útok Portugalci ustáli, ale pak už Sulajmanovi obléhatelé postupně likvidovali jednu hradbu za druhou. Neutuchající odpor obránců však vyvolal mezi spojenci nesváry a Indové přestali Turky i Egypťany zásobovat. A když se pak před Diu vynořil se silným portugalským loďstvem místokrál Garcia de Noronha, zavelel Sulajman k ústupu. Vítězství umožnilo Portugalcům získat roku 1539 výhodnější pozice v přístavu Damão, o který usilovali od roku 1531. Roku 1540 obsadili Portugalci také Surat na gudžarátském pobřeží. I z tohoto důvodu se pokusila smést evropské ve-


třelce obrovská Osmanská říše – znovu neúspěšně. Portugalci se za odpor místních lidí a nenávist muslimů mstili rabováním a ničením hinduistických chrámů. Bigotní Jan III. podporoval přeměnu Goy na misijní středisko pro celou Asii. Už v roce 1537 odjel do Indie jezuita – a později odpadlík – Fernão Mendes Pinto, který později ve svém Putování bavil Evropany dobrodružstvími z nekonečného asijského prostoru. Roku 1541, když Portugalskou Indii vedl objevitelův potomek a bývalý guvernér Malakky Estêvão da Gama, zahájil své tažení Asií ohnivý misionář známý později jako svatý František Xaverský. Duchovní conquistu vedli poměrně úspěšně přizpůsobiví jezuité, kteří se usadili v Goe roku 1542. Neustále ji podporoval také papež, který v letech 1556 a 1557 zřídil biskupství v indickém Kóčínu, malajské Malace a čínském Macau. Aktivity Portugalců se v této době staly poněkud nepřehlednými. Tlačili na arabské a perské konkurenty u Arabského poloostrova a v Perském zálivu, daleko na východě začali obchodovat na ostrůvcích poblíž čínského Kantonu a odtud dopluli až do Japonska. Jádrem jejich námořní říše zůstávala Indie. Vedle už více či méně kontrolovaných přístavů měli Portugalci zájem také o Khambhát (Cambaia) na severním pobřeží západní Indie, pronikali na Cejlon, znovu a znovu se pokoušeli napadnout Maledivy. Roku 1545 byl vedením Indie pověřen guvernér a později čtvrtý místokrál João de Castro. První intelektuál mezi vládci portugalského Východu vynikl sice jako autor řady spisů týkajících se Orientu a námořních tras vedoucích od Lisabonu do Asie, ale nedokázal sjednotit ani ukáznit své lidi podnikající často pouze pro osobní prospěch na březích afrického a asijského kontinentu. Energicky čelil dalšímu obléhání Diu v roce 1546, během něhož Portugalci opět úspěšně odehnali Turky a jejich spojence. Zatímco Castrovo námořní tažení za účelem kontroly indického pobřeží bylo úspěšné, snaha vést válku na zemi narážela na nesmírnou přesilu domácích. Mír z roku 1549 znamenal jen status quo, nikoli portugalské vítězství. Vynořovali se ostatně noví nepřátelé – João de Castro roku 1547 nařídil, aby portugalské lodě mířící do Malakky pluly zásadně v konvojích, protože na jednotlivá plavidla útočili výteční námořníci z Acehu na severozápadní Sumatře. Na zajišťování

29


a obranu obchodního a celního monopolu v západním Indickém oceánu se soustředili i další guvernéři a místokrálové. Teprve za jejich vlády v letech 1554–55 Portugalci nezpochybnitelně kontrolovali ostrov Diu. Když do Kóčínu v roce 1552 uprchl pokřtěný maledivský sultán Hasan IX., využili Portugalci jeho snahy dobýt znovu trůn. Válečné výpravy v letech 1553 a 1557 však neuspěly a až třetí expedice dosáhla cíle. Při útoku na Mále v květnu 1558 sultán Alí VI. padl a Hasan (1558–73) pobývající v Goe umožnil prostřednictvím svého kapitána Andiriho Andirina (Andreas André) svým osvoboditelům nepřímo ovládat ostrovy a šířit tam křesťanství. Jistých úspěchů při indické expanzi dosáhl také místokrál a fanatický šiřitel víry Constantino de Bragança (1558–61). Portugalci už celkem úspěšně kontrolovali obchod na březích Gudžarátu a Malabárského pobřeží, postupně ovládli také západní Cejlon, ale roku 1560 nedosáhli úspěchu při útoku na severocejlonské Jápané. Ve většině obchodních stanic byla portugalská přítomnost sotva znatelná, jiným přístavům Evropané naopak vtiskli výraznou pečeť. V roce 1559 nařídil guvernér, aby všichni Portugalci, kteří vlastní půdu ve Vasaí, skutečně v místě žili, jinak pozemky ztratí. Tak se stalo, že v této lokalitě, kde roku 1547 františkáni založili kostel a klášter, vznikla malá komunita rolníků a drobných zemědělských podnikatelů připomínající portugalské osady v Brazílii. Místokrál získával zásluhy u svého boha hlavně tažením proti jinověrcům. Už od roku 1546 vycházely výnosy o zákazu pohanských slavností a idolů, roku 1549 zakázal guvernér Vasaí stavět pagody a mešity, 1550 plnili administrátoři královský a biskupův příkaz strhnout hinduistické chrámy. Constantino de Bragança dovedl tato provokativní opatření k dokonalosti: po obsazení Damãa na Kónkanském pobřeží znesvětil místní mešitu, 1559 uváděl do života královský příkaz ničit pagody a zakázal obřady „místní chátry“ v Goe a na přilehlých ostrovech. Jezuité i františkáni pak nutili Indy přijmout křesťanství. Roku 1560 vyhnaly úřady z Goy skupinu bráhmanů a nejaktivnější odpůrce násilné christianizace odsoudili na galeje. Misijní zápal dostal ideologický náboj v kultu Františka Xaverského. Ten zemřel v roce 1552 na cestě do Číny a byl nejprve pohřben v Kantonu, 16 měsíců po

n Po r t u g als k ý O r ie nt 30

smrti byl však obřadně převezen do Goy, kde byly s největšími poctami uloženy jeho ostatky. Už tehdy ho katolíci představovali jako světce, což papežská kurie uznala v roce 1622; pak byl svatý František potřetí pohřben v bazilice Bom Jesus ve staré Goe jako symbol snah obrátit největší kontinent na evropskou víru a jako patron portugalské duchovní conquisty. Do Goy se v roce 1554 dostal jako voják mladý Luís de Camões. Afonso de Noronha ho poslal do prvních bojů a roku 1555 se budoucí národní básník vypravil pod velitelem Manuelem de Vasconcelosem do arabských končin, ale když jeho expedice nenarazila na nepřítele, přezimoval s ní v perském Hormuzu. Po návratu složil Camões pro Francisca Barreta hru Auto de Filodemo, byl však patrně také autorem satiry odsuzující amorálnost a korupci. Asi proto se ocitl ve vězení, z něhož ho osvobodil až v roce 1561 Francisco Coutinho. Nepříliš příjemné zážitky z Orientu a ještě horší zkušenosti z let 1567–70 z Mosambiku, který tehdy pod Indii patřil, přetavil básník brzy poté do národního eposu Lusovci oslavujícího portugalské dobytí světa. Výnosy portugalského státu z mezinárodního obchodu omezilo neprozřetelné přenesení obchodních transakcí do Flander, vzrůstaly náklady na flotily hlídající břehy tří kontinentů. Za mladičkého krále Šebestiána (1557–78) trpěla kolébka impéria šlechtickou svévolí a bídou většiny obyčejných lidí. Portugalská Indie zůstávala potvrzením Albuquerquovy myšlenky, že dokud budou Portugalci silní na mořích, dokážou kontrolovat pobřeží a námořní obchod. Sil k budování flotil však ubývalo. Na přelomu let 1558–59 plula z přístavu v Goe do Evropy loď Águia pod velením bývalého guvernéra Francisca Barreta. U mysu Dobré naděje udeřily vlny i vichry a přes obětavé čerpání vody se loď téměř rozpadla. Barreto nařídil vyházet do moře vzácné hedvábí, porcelán, koření a indigo. Za tu cenu se větší část posádky zachránila. Ukázalo se znovu, že carreira da Índia bude spíš zdrojem potíží než prosperity.

Pod knutou inkvizice Roku 1558 povýšil papež Pavel IV. goanské biskupství na arcibiskupství. Primas měl odtud řídit duchovní impérium pod

31

Po d knutou i nkviz ic e n

portugalským monopolním církevním patronátem (pad roado), tedy řešit problémy dalších asijských katolických biskupství chřadnoucích v muslimském, hinduistickém, buddhistickém a šintoistickém obklíčení. Proti převaze nevěřících ustanovil papež roku 1560 inkviziční tribunál, který v příštím roce zahájil pronásledování nejen východních pohanů, ale také tzv. nových křesťanů – nuceně pokřtěných portugalských židů. Tito šikovní obchodníci vynikali také jako znalci indických kapacit. Dosvědčil to příslušník této perzekvované komunity Garcia de Orta, když v roce 1563 vydal vědecký spis posléze přeložený do mnoha jazyků Rozhovory o indických obyčejných i léčivých rostlinách. Místokrál Francisco Coutinho usiloval počátkem 60. let spíš o udržení portugalského obchodního monopolu než o čistotu víry. Jeho následovník Antão de Noronha si roku 1566 stěžoval do Lisabonu, že z malabárských přístavů směřuje do Rudého moře nekontrolovaných asi 20 nebo 25 000 centů pepře, zatímco do Lisabonu dokážou Portugalci odeslat pouze 10 až 12 000 centů. Místokrál Luís de Ataíde uváděl do života opatření Koruny z roku 1570, jímž byl obchod s Orientem – kromě zlata a stříbra – převáděn ze státního monopolu na soukromníky. Poklesu portugalských aktivit tím však nezabránil. Mezi léty 1498 a 1570 vyplulo z Portugalska do Goy nebo Kóčínu 613 lodí, tedy 8 ročně, ale poslední dobou jich připlouvalo nazpět stále méně. Luís de Ataíde zato ubránil Gou proti útoku koalice indických knížat. Katolickou expanzi posílil Seminář svaté víry založený roku 1541, v němž kolem roku 1570 studovali mladíci nejen z Gudžarátu, ale i z Číny, Bengálského zálivu, barmského Pegu, východní Afriky, Arménie a Etiopie. Po protireformačním Tridentském koncilu ukončeném roku 1563 dostal katolicismus v Asii bojovné poslání. Bulou Pastoralis officii z roku 1572 stanovil papež Řehoř XIII., že se biskup přesune z Kóčínu do Goy a odtud bude řídit církev jako primas celé Indie. Náboženské a s nimi spojené etnické a rasové předsudky vyvolávaly napětí. Katolický klérus v Indii nechtěl integrovat ani nestoriánské křesťany, jejichž roztroušená komunita zde měla dokonce svého biskupa. Množství míšenců žilo v pozadí „čisté“ portugalské společnosti a udělení nějaké třeba nižší

n Po r t u g als k ý O r ie nt 32

funkce člověku pocházejícímu z Indie vyvolávalo stále údiv. Přitom se Portugalci neobešli bez místních pomocníků koloniální správy, kterým se říkalo tanadar nebo gankar. Hrstka Portugalců vděčila za každý svůj úspěch domorodým spojencům a najatým vojákům stejně jako otrokům nebo vycvičeným bojovníkům z východní Afriky. Ti všichni stáli na nižším stupni společenského žebříčku stejně jako podezřelí noví křesťané úspěšně komunikující s exotickými populacemi. Jeden z nich, Manuel Serrão, utekl před inkvizicí z Goy do Vidžajanagaru – kam už dříve dodávali Portugalci koně a mušketýry. Po pádu Vidžajanagaru (1565) obchodoval v následnických státech střední Indie a své úspěšné soukromé obchodování ukončil před rokem 1600 v Gudžarátu. Roku 1571 se Koruna pokusila zpřehlednit správu Orientu. Pod indickým místokrálem měli působit tři guvernéři; jeden řídil východoafrické pobřeží, druhý oblast od špice afrického rohu po Cejlon, třetí země od království Pegu po Čínu. Opatření vyjadřovalo marnou snahu pojistit úřední cestou to, co měly zajistit válečné flotily silou. Goa zůstávala pro tento svět dostupný z moře hlavním střediskem; roku 1577 zde zemřel Diogo Rodrigues, který v roce 1528 zkoumal ostrovy Réunion, Mauricius a Rodrigues a podle svého krajana Pedra Mascarenhase je pojmenoval Maskarény. Roku 1572 dobyl Akbar, panovník říše velkých mughalů, definitivně Gudžarát. Portugalci tím nebyli zásadně ohroženi, neboť například v Khambhátu zůstalo na 60 rodin portugalských obchodníků. Někdy v té době založili Portugalci v hloubi Bengálského zálivu svou obchodní stanici Huglí, která dobře fungovala polovinu století. Těžkou porážku však zažili na Maledivách. Proti jejich vlivu krytému vládou Hasanova správce Andiriho Andirina se postavil šlechtic Muhammad Takurufánu. Ten se spojil s Kannanúrem a s pomocí tamní armády překvapil Portugalce v Mále 1. července 1573 právě v době, kdy chtěli pokřtít všechny obyvatele hlavního města. Padlo asi tři sta Portugalců a Muhammad Takurufánu zastřelil samotného hlavního administrátora. Snahy Portugalců odčinit tuto katastrofu neměly pozitivní výsledek až do roku 1576, kdy mírová dohoda vyměnila uznanou nezávislost Malediv za portugalskou kontrolu obchodu prostřednictvím cartazů.

33

Po d knutou i nkviz ic e n

Smrt krále Šebestiána u Alcácer‑Quibiru v Maroku roku 1578 při drtivé porážce šlechtické armády vyvolala v Portugalsku dynastickou krizi. Po efemérní vládě starého kardinála Jindřicha připadla země roku 1580 španělskému Habsburkovi Filipovi II. V Indii se změna projevila snahou krále o účinnější správu. Systém cartazů a placení celních poplatků v portugalských přístavech si vynucovaly válečné flotily operující po celém oceánu. Křesťanství na březích subkontinentu zakotvilo v podobě řady kostelů, kaplí a indoportugalských uměleckých předmětů. Roku 1580 Portugalcům cejlonský král Dharmapála odkázal svůj ostrov. O deset let později ovládli Portugalci severocejlonské Jápané, kam dosadili sobě věrného vládce. Král z dalekého Lisabonu byl roku 1597 prohlášen suverénem cejlonského království Kótté. V Lisabonu vznikla roku 1591 Hospodářská rada nadřazená koloniálnímu úřadu zvanému Casa da Índia. Ale výnosy z portugalského monopolu daného kdysi Tordesillaskou smlouvou poklesly. Když se místokrálovského úřadu ujal Francisco da Gama (1597–1600), vpluli do Indického oceánu evropští protestantští konkurenti. Ani Indové se portugalské autoritě nikdy zcela nepodřídili. Navíc se mezi sebou napadaly i skupinky portugalských šlechticů. Gama dal roku 1597 postavit v Goe ke stoletému výročí vyplutí flotily svého předka do Indie vítězný oblouk se sochou Vasca da Gamy. V noci ze 3. na 4. ledna 1601 však kdosi sochu strhl, rozbil a trosky potupně pohodil k pranýři.

Na ústupu Konkurenti útočí Protestantští Nizozemci povstali proti španělské moci a v roce 1581 sesadili Filipa II., krále Španělska a Portugalska. Panovník se svých práv nevzdal, jeho poddaní však museli nést válečné výlohy a důsledky nepřátelství čilých Nizozemců a jejich anglických spojenců. Filip mimo jiné zakázal nizozemským a anglickým lodím vplouvat do portugalských přístavů. Protestantům však toto opatření uškodilo mnohem méně než katolíkům. Po porážce španělsko‑portugalské „neporazitelné armady“ roku 1588 u anglických břehů začali angličtí i nizozemští kapitáni napadat pozice katolických nepřátel v oceánech. Už roku 1594 vplula jedna nizozemská loď do Indického oceánu, dospěla až k Jávě a šťastně se vrátila s nákladem koření. Zjistilo se tak, že portugalská námořní doména je prostupná. V roce 1588 vznikly ve Spojených provinciích Nizozemí dvě obchodní společnosti, roku 1599 další a nakonec byla roku 1602 ustavena Spojená východoindická společnost (VOC). V té době už existovala britská Východoindická společnost (EIC) založená roku 1600. V Atlantiku i v Indickém oceánu sílila námořní válka mezi dobře vybavenými nizozemskými a britskými loděmi a flotilami slabšího člena španělsko ‑portugalského soustátí. Místokrálové Indie nestačili opevňovat základny od Mosambiku přes Indii až po Japonsko. Portugalci vyslali po roce 1601 k Asii 71 lodí organizovaných ve 14 flotilách, ale ohrožení stále vzrůstalo. Velitel nizozemského loďstva dostal rozkazy získat k vyhnání Portugalců indické vládce Khambhátu, Dabholu, Kalikatu a Cejlonu. Indická rada, lisabonský koloniální úřad specializovaný na obranu Orientu ustavený roku 1604, nemohla úřední cestou problémy vyřešit, a tak byla po deseti letech existence zrušena. Mezitím protestanti útočili. V roce 1605 vytlačili Nizozemci konkurenty z východoindonéského Ambonu. V roce 1606 je španělsko‑portugalská flotila odrazila od sousedního Ternate, Nizozemci zato napadli portugal-

35

Konkurenti út o č í n

ské loďstvo u mysu Rachado před Malakkou, kde se však Portugalci ubránili. Lodě ztracené u Anglie v roce 1588 teď Portugalcům stejně jako jejich španělským suverénům chyběly pro obranu Asie i Ameriky. Nizozemská VOC založila roku 1605 obchodní stanici v Mačilípatnamu na Koromandelském pobřeží, kde již od roku 1598 obchodovali Portugalci (stanici říkali Masulipatão); jejich konkurenti je však z tohoto místa v roce 1610 vytlačili. Portugalci navíc ztráceli síly zbytečným postihem kacířů – roku 1605 odsoudil inkviziční tribunál v Goe 155 přečinů. Po biskupství v Kranganúru (1600) zřídila papežská kurie roku 1606 další biskupství São Tomé de Meliapor (Mylapore) v hinduistických krajích na Koromandelském pobřeží. Expanze hlasatelů víry teď převyšovala dobyvatelské iniciativy. Jezuitský dobrodruh Bento de Góis se od pobřeží dostal do Láhauru, odtud vyšel roku 1603 dál k řece Indu, na čas se pokoušel uspět v Afghánistánu, pak přešel Pamír a přes Turkestán dospěl k Velké čínské zdi; zemřel v čínském Su‑čou roku 1607. Takových hledačů spojeneckých křesťanů či avanturistických misionářů odcházely desítky především z Goy. Roku 1607 působilo v celé Asii 559 jezuitů, z toho 184 v Goe, 24 ve Vasaí, 60 v Kóčínu a 37 na východním pobřeží Indie, zatímco Portugalci by byli potřebovali právě nyní víc lodí a děl už pro ekonomický význam Indie. Roku 1607 přinášela z celkových příjmů státu 1 672 270 030 reálů hned po Portugalsku (1 096 553 502) nejvíc právě Indie (355 560 800 reálů), a to 5,5× víc než svým cukrem úspěšná Brazílie (63 000 000 reálů). Přitom církev měla už takovou moc, že i úřad guvernéra zastával v letech 1607–09 Aleixo de Meneses, goanský arcibiskup a primas Indie. Zesláblé Španělsko uzavřelo s nizozemskými provinciemi roku 1609 příměří na 12 let. Nizozemci se zavázali nenapadat španělské americké kolonie. Na čas se ulevilo i Portugalcům, kteří mohli do Evropy přivážet více indického pepře a jiného koření. Nizozemci se však chystali vytlačit je z Cejlonu i z Japonska. Místokrál Lourenço de Távora proto roku 1611 raději soustředil všechny důležité instituce v Goe. Sídlo guvernérů a arcibiskupů, soudů a inkvizice se definitivně na úkor méně opevněného Kóčínu stalo hlavním překladištěm koření. Francouzský cestovatel François Pyrard de Laval tehdy nadšeně

n N a ús t u pu 36

vypsal své nejpozitivnější dojmy z města krásných kostelů, velkorysé královské nemocnice a půvabných paláců. Roku 1608 se anglické lodě poprvé objevily před Suratem a britští kapitáni projevili o město a přístav neskrývaný zájem. Přátelské přijetí výpravy Thomase Besta ze strany vládce mughalské říše v roce 1612 pochopili Portugalci jako nepřátelský akt, jejich flotilu však Britové odrazili. Džáhángír pak v roce 1613 povolil Angličanům usadit se v Suratu. Na protest proti tomu portugalský místokrál zajal indickou loď a požadoval zrušení anglických výhod. Džahángír za to Portugalce na svém území uvěznil a dal oblehnout Damão. Námořní bitvu u Suválí koncem roku 1614 Portugalci prohráli, Angličané si naopak vítězstvím vydobyli respekt mughalského císaře. Portugalci si sice roku 1615 smluvně zajistili dobré styky s Džahángírem, ale nedosáhli toho, aby vládce vypověděl z pobřeží anglické obchodníky. Portugalci tedy museli Surat opustit; britská a vzápětí i nizozemská faktorie tam převzaly agendu i výnosy katolických konkurentů, ve velkém městě se na čas usídlilo i vedení EIC. Mezitím se Portugalci utkali s Nizozemci také na východním Koromandelském pobřeží. VOC zřídila roku 1612 obchodní stanici v Pulikátu (Palijághátu) poblíž São Tomé de Meliapor. Tamní biskup Sebastião de São Pedro se ihned postavil do čela trestné námořní výpravy, napadl a vypálil holandskou faktorii a odvlekl jejího zajatého velitele Adolfa Thomasze do svého sídla. Tím nezabránil konkurentům postavit v Pulikátu velkou pevnost jako základnu k dalšímu nizozemskému pronikání na východ. Pod tímto tlakem museli nakonec Portugalci roku 1619 svou faktorii vyklidit. O protiútoky se pokoušeli jen zřídka. V roce 1614 obsadili takzvané Malé Damão na pravém břehu řeky Damanganga, čímž nepatrně rozšířili jednu ze svých enkláv. Zároveň v tomtéž roce museli čelit náporu z pevniny: chán Abbás napadl Salsete poblíž Goy, ale nakonec se musel stáhnout. Ve farním kostele v Pandžimu přebíral 12. 11. 1619 vedení Fernão de Albuquerque. Pod jeho mocí stály africké pevnosti Mombasa a Mosambik, asijské základny Hormuz, Maskat, Soar, Diu, Damão, Vasaí, Manorá, Čaul, Onor, Goa, Bacelor, Kannanúr, Kranganúr, Kóčín, Kóllam, řada poplatných indických území (tanadarias) vedených vlastními předáky,

37

Konkurenti út o č í n

dále cejlonské Kolombo a Galé, malajská Malakka a daleký ostrov Solor; celkem 54 pevností a posádek od východní Afriky až po pozdější východní Indonésii. Indie jako jádro asijského impéria stála za oběti. V roce 1619 nabídla státní pokladně z celkových státních příjmů 1 744 219 291 reálů značnou částku 412 500 000 reálů. Portugalci však stále trvali na nesnášenlivé obchodní i náboženské politice. V tomtéž roce 1619 soudila inkvizice v Goe soudila 245 přečinů proti katolické víře. Nizozemská VOC založila téhož roku na Jávě Batávii (dnešní Jakartu) a její dobyvatelská energie vůčihledně vzrostla. Jan Pieterszoon Coen obsadil v letech 1620–21 velkou část ostrovů a souostroví pozdější východní Indonésie. Roku 1620 navíc založili svou první pevnost v Indii Dánové. Angličané zase zabrali portugalský Hormuz u pobřeží Persie (1622). Když skončilo příměří mezi Španělskem a Nizozemím (1621), nebyli španělští vládci schopni válku obnovit v Evropě, ale katolické flotily se chystaly k boji o Orient. Guvernérovi španělské Manily poslal roku 1622 posily portugalský kolega z Goy, a zatímco španělská flotila odrazila Nizozemce od Malakky, portugalské loďstvo utrpělo porážku. Ani potomek slavného objevitele Francisco da Gama nemohl jako místokrál v letech 1622–28 zabránit stahování nepřátelské smyčky kolem portugalských základen v Indii. Sevření se jen poněkud uvolnilo, když se roku 1623 Angličané přestali angažovat na Dálném východě, kde přenechali prostor Nizozemcům. Jelikož portugalské lodě už nemohly volně plout z Goy na všechny strany, jmenovala vláda roku 1623 do čela čínského Macaa generálního kapitána s dostatečnými pravomocemi. Japonský vládnoucí šógun Tokugawa Iejasu zakázal roku 1614 křesťanství a od roku 1623 už žádný Portugalec nesměl v jeho zemi trvale sídlit. Portugalští soukromníci i vládní iniciátoři napodobili podnikavé konkurenty, když v roce 1624 založili Indickou společnost; podle svého statutu z roku 1628 měla Companhia da Ín dia vystačit s veřejnými prostředky, kterých však v Portugalsku ubývalo tak rychle, jak se soustátí habsburských Filipů propadalo do ekonomické vyčerpanosti. Jen církev ještě oplývala činorodostí. V roce 1624 se z Goy vypravil až do Tibetu António de Andrade, aby přiměl tamního panovníka k odvržení

n N a ús t u pu 38

buddhismu a přijetí křesťanství. Na naléhání církve se Státní rada v Goe roku 1636 zabývala skutečností, že v Kóčínu prosperuje židovská komunita a že tamní vládce nemíní židovské kulty a svatyně likvidovat. Tehdy už nizozemská expanze hrozila i Britům, proto roku 1630 uzavřeli s Portugalci v Madridu smlouvu o vzájemné toleranci, která platila od roku 1633. Právě v letech 1631–33 vypudili mughalové Portugalce z Huglí v Bengálském zálivu. Místokrál Miguel de Noronha vyslal v roce 1632 k Maledivám patnáct válečných lodí; velitel Domingos Ferreira měl přinutit místní správce k vyplácení poplatků titulárnímu vládci Filipovi ovlivňovanému Portugalci. Výprava však nedokázala přes útesy a dělostřelbu proniknout do Mále a skončila krachem. Vyčerpání nutilo místokrále v Goe jednat s anglickým velitelem Suratu Williamem Methwoldem; roku 1635 se portugalský představitel dohodl s Brity na společném postupu v Indii. Využili toho ovšem čilí partneři, kteří ihned otevřeli svou faktorii v Madráspatnamu vedle Portugalců v São Tomé de Meliapor. Nizozemci v reakci na dohodu od této chvíle napadali jak portugalské, tak anglické lodě.

Umdlévání v obnoveném Portugalsku Náklady pepře a dalšího koření, které dovezli v posledních desetiletích do Evropy Angličané a Nizozemci, srazily ceny kdysi tak vzácného zboží. Evropské Portugalsko už nevydělávalo a koncem třicetileté války ztrácelo poslední síly. Jeho ohrožené zámoří však stále přežívalo. Po asijských březích se táhl řetěz portugalských opěrných bodů se střediskem v Goe, který roku 1635 představil ve svém spisu Kniha nákresů všech pevností a měst Východní Indie nový křesťan António Bocarro, archivář v Goe v letech 1631–42. Jak vypadala indo‑portugalská společnost, dosvědčuje kupříkladu pohled do města Vasaí (Baçaim) nedaleko tehdy ještě portugalské Bombaje. Roku 1634 tu žilo na 400 portugalských rodin, 200 pokřtěných Indů a kolem 1 800 otroků různých ras. V Diu sice stály uvnitř pevnosti pěkné domy, ale Bocarro zde našel jen 59 usedlých Portugalců, jejichž chudobu dosvědčovalo vlastnictví vždy jen jediného otroka. Společnost žárlivě střežící hierarchické feudální

39

U m dl évání v obnoveném Portuga l s ku n

principy se odsuzovala k izolaci. Misionáři tomu chtěli předejít šířením křesťanství; kromě křtění elity přešli na masové křty lidu – roku 1633 bylo při jediné akci pokřtěno na 1 500 hinduistů. Takový nábor se samozřejmě míjel účinkem, domorodci navíc s údivem sledovali neustálé konkurenční rozmíšky mezi jezuity, františkány, bosými karmelitány a dalšími řády působícími v Indii. Arcibiskupové z Goy nicméně v christianizačním zápalu zakládali pod portugalským patronátem další diecéze, jejichž existence mnohdy zůstávala jen zbožným přáním: 1640 tak vznikla na východě Indie Gólkonda, později 1675 na severozápadě Lakhnaú, 1695 Ásám a 1696 na severovýchodě Rádžpútána. Nizozemci útočili zatím spíš na ostrovy a přerušovali námořní trasy. Místokrál Pêro da Silva jen s obtížemi překonal nizozemskou blokádu Goy v roce 1636. Jeho nástupci se snažili především pomoci Malace, o kterou bojovali Nizozemci od roku 1635. Zažili však těžkou porážku, když východní přístav – slavně dobytý před 130 lety Albuquerquem – padl roku 1641 do nepřátelských rukou. Tehdy už byly pro Portugalce dva roky zavřené všechny japonské přístavy. Severní pomezí Goy se zase bránilo před postupujícími vojsky maráthské konfederace. V roce 1635 dohodli portugalští a maráthští vyjednavači společnou hranici, ale když ji Portugalci začali opevňovat, vtrhla roku 1640 do severního okresu Bicholim maráthská armáda. Portugalci se účinně ubránili protiútokem svých jednotek vedených indickým guvernérem Bicholimu v bitvě u Ibrampuru, posléze však museli čelit dalšímu náporu a v bitvě u Vathadea osvědčit svou vůli udržet zemi, jejíž obyvatelstvo projevovalo Maráthům značné sympatie. Koncem ledna 1641 podepsali představitelé obou stran smlouvu o míru. Napětí však trvalo a v severogoanských okresech Perném a Bardez se neklid projevoval drobnými rebeliemi. Šlechtickým převratem z prosince 1640 se Portugalsko vymanilo ze španělského impéria, ale ještě více než čtvrtstoletí muselo se svým silnějším iberským sousedem o suverenitu bojovat. Portugalské osady od Brazílie přes Afriku a Gou až po čínské Macao si tak nyní musely pomoci samy v boji proti místním i evropským konkurentům. Místokrál Filipe de Mascarenhas (1644–51) pro takový úkol v Goe jen stěží hledal síly.

n N a ús t u pu 40

Vystupovala zde proti němu skupina šlechticů; když roku 1648 Brás de Castro šířil pomlouvačné letáky proti nadřízenému, musel před zatčením uprchnout do Bidžápúru. Generální guvernér Nizozemské východní Indie Antoon van Diemen zabíral od roku 1638 na Cejlonu jednu portugalskou základnu za druhou. Kvůli bojům o jižní ostrovy Nizozemci roku 1644 znovu zablokovali Gou a část Malabárského a Kónkanského pobřeží. Krátké příměří s Holanďany v letech 1645–50 platilo jen na Cejlonu a umožnilo protestantům připravit rozhodující úder. Roku 1650 obsadili portugalskou pevnost v ománském Maskatu Arabové. V téže době podnikli Portugalci poslední pokus ovládnout Maledivy, který však tamní sultán Iskandar Ibráhím úspěšně odrazil; výplata poplatků jak Portugalcům, tak vládcům Kannanúru tehdy pro obyvatele ostrovů skončila. Dva roky poté vyhnali indičtí velitelé Portugalce z drobných základen na pobřeží dnešního Tamilnádu v jihovýchodní Indii. Zároveň se katoličtí kolonizátoři před obnoveným holandským tlakem stahovali z Cejlonu. Správu v Goe pronásledovaly i personální problémy. Místokrál Telo e Meneses designovaný roku 1651 do úřadu vůbec nenastoupil, prozatímní tříčlenná vládní rada ho zastupovala do roku 1652, pak se nakrátko pokusil konsolidovat nejvyšší úřad Vasco de Mascarenhas (1652–55), kterého ovšem palácovým převratem svrhl navrátivší se oponent Brás de Castro. Rozhádaní šlechtici a nevraživé společenské skupiny se poněkud uklidnily až v roce 1662, kdy nastoupil místokrál António de Melo e Castro. Mezitím dobyli Nizozemci roku 1656 po osmiměsíčním obléhání cejlonské Colombo. Roku 1657 vypukla mezi Portugalskem a Nizozemskem válka, během níž Holanďané dokončili obsazením Jápané a Mannáru likvidaci posledních portugalských základen na Cejlonu. V téže době museli Portugalci opustit svou faktorii Nágapattanam na Koromandelském pobřeží. Nizozemci je vytlačili i z jihoindického přístavu Túttukkudi, kde portugalská faktorie fungovala v letech 1548–1658. Na Malabárském pobřeží vyklidili Portugalci roku 1659 také Mangalúr, kde obchodovali od roku 1568. Válka se blížila ke Goe. Roku 1661 Portugalci kapitulovali v Kóllamu, dalšího roku museli opustit Kranganúr, roku 1663 pak po dlouhé válce

41

U m dl évání v obnoveném Portuga l s ku n

vyklízeli zničený Kannanúr a kdysi tak přívětivý Kóčín. Francouz Jean‑Baptiste Tavernier si ještě v 50. letech pochvaloval nádheru Goy; zato jeden z misionářů, který roku 1663 vyšel z Vasaí přes Damão a Surat do Persie, zachytil perem lítostivě úpadek portugalské moci v Indii. Právě boje o Kóčín a obrovské obchodní ztráty způsobené nizozemskou expanzí vedly k rozhodnutí dvora opřít se o britského spojence územním darem. Tehdy malý přístav Bombaj poblíž Vasaí dostala věnem Kateřina z Bragançy roku 1661, když si brala anglického Karla II. Britové převzali královnino věno v únoru 1665; i když všechny okolní základny si ponechali Portugalci, Bombaj rychle nabývala na významu jako britská brána k dobývání Indie. Proti Angličanům i Portugalcům však z vnitrozemí útočili Maráthové, kteří se rychle zmocnili velké části Kónkanského pobřeží. V letech 1667 a 1671 napadli portugalské okresy Bardez a Goa. Pak se objevil nový konkurent: k Indii začali připlouvat Francouzi, kteří se sice neudrželi v São Tomé de Meliapor proti dravým Nizozemcům, ale založili svůj opěrný bod v Putuččéri (Pondichéry) a zřizovali další faktorie v obcích na jihu Koromandelského pobřeží. V té době už portugalská nadřazenost v Indickém oceánu neexistovala a z vyklízených základen roztroušených daleko od Goy už Portugalci ustoupili stejně jako z Čittágáónu v roce 1666. Přes stále nepatrnější vliv však Portugalci na západním břehu Indie zakotvili s typickou příchylností k exotickému prostoru a lidem, která plodila míšence i jakousi multikulturní prosperitu. Anglický lékař John Fryer, jenž se v 70. letech 17. století pohyboval u pobřeží západní Indie, popsal pěkné a prosperující portugalské statky obklopené čistě indickým okolím, upravené zahrady, domy s kamennými schodišti, působivé salony i neutuchající zápal iberských katolíků při šíření křesťanství. Splynutí dvou kultur vydávalo četné plody v podobě uměleckých řemesel, užitého umění, kostelíků a kaplí, městeček i pevností. Trvala ovšem inkviziční nesnášenlivost; svědectví Inniga de Biervillas zveřejněné ve spisu Zpráva o goanské inkvizici (1688) odsuzuje náboženskou perzekuci stejně jako suchá úřední statistika 7691 inkvizičních procesů v Goe v letech 1606–74, která dokazuje netaktické násilnosti v době, kdy bylo třeba se věnovat spíš správě a válce.

n N a ús t u pu 42

Vláda i při nedostatku bělochů stále trvala na rasovém společenském žebříčku, jehož nejvyšším příkazem byla nedostižná „čistota krve“ (pureza de sangue, limpeza de sangue). Vyšší společenské postavení měli vždy lidé narození v království (reinóis), i kdyby to byli vyhnanci (degredados). Teprve po nich následovali Portugalci narození v Asii (castiços), často smíšení s Indy (indiáticos). Až zcela dole stáli Indové, jejichž starou kulturu a vzdělanost křesťané zásadně neuznávali. Vůči domácím lidem byli obyčejní Portugalci otevření a přizpůsobiví, jejich vzájemná neukázněnost a malicherné spory však nepříjemně kontrastovaly s metodičností Nizozemců a praktičností Angličanů. V roce 1670 nedokázal velitel severní flotily José Pereira de Meneses kvůli špatným větrům odvrátit útok Ománců na Diu; šéf vládní rady António de Melo e Castro ho za to v Goe dal potupně vodit po ulici s provazem na krku a pak odsoudit inkvizicí k smrti. Nakonec kapitán vyvázl devíti lety vyhnanství v Africe, ale portugalská Indie zbytečně ztratila schopného muže. Místokrál Pedro de Almeida (1676–78) a prozatímní guvernér biskup António Brandão (1678–81) se v konkurenci protestantů stejně jako Koruna zajímali o počty svých lidí. Podporovali zejména příchod portugalských žen do společnosti, kde bělochy už přečíslili míšenci. Roku 1681 král potvrdil podpory pro vdovy a sirotky po zemřelých ve službách Koruně. Místokrál Francisco de Távora svým výnosem z roku 1684 povzbuzoval ovdovělé ženy, aby nepodléhaly indickým zvykům a znovu se vdávaly. Úřední kroky ovšem bledly vedle válečných událostí: Maráthové roku 1683 ohrozili Čaul a vnikli i do Goy. Příštího roku sice Portugalci své pozice dobyli zpátky, ale zůstávali ohroženi. Guvernér Rodrigo da Costa nezabránil vyrabování Diu maskatskými Araby v roce 1688. Indie se stále měnila. Ve střední části subkontinentu sílila Maráthská říše. Britská Východoindická společnost posílala ročně z Anglie do Orientu na 13 lodí a válčila v 80. letech s Mughaly v hloubi Bengálského zálivu. Dánové založili v 90. letech dvě obchodní stanice na indických březích. V této konkurenci portugalský vliv slábl. Místokrál Pedro António de Noronha de Albuquerque uvítal roku 1694 královský výnos, který zpřesňoval pravidla vyplácení věna ženám‑sirotkům při jejich přesídlení do Indie, protože

43

Ztráty a z is ky n

potřeboval každého bělocha posilujícího nepočetnou portugalskou komunitu. V Evropě však válka střídala válku a evropské spory se okamžitě přenášely do světa. Muslimové spojení s Nizozemci poničili roku 1697 São Tomé de Meliapor na východním pobřeží, základnu ztracenou už roku 1662, ale v roce 1687 obnovenou. Vzápětí Arabové z Ománu dobyli východoafrickou Mombasu a ohrozili tak námořní trasy mezi Afrikou a Indií.

Ztráty a zisky Do války o španělské dědictví se na samém počátku 18. století Portugalsko zapojilo po boku Francie, a hrozily mu proto sankce z anglické strany. V březnu 1703 však změnilo směr a postavilo se po bok anglicko‑nizozemské koalice proti nároku francouzského Filipa V. na španělský trůn. V prosinci 1703 pak král Pedro II. uzavřel smlouvu s Anglií, která znamenala trvalé spojenectví s rodící se britskou říší. S touto oporou se sice dalo čelit francouzskému nepřátelství na mořích, ale britská expanze v Asii se na spojence příliš neohlížela. V Indii vytvořil mughalský císař Aurangzéb (1658–1707) obrovské impérium od Hindúkuše na severu až po Koromandelské pobřeží; potlačoval hinduisty a preferoval muslimy, úhlavní nepřátele křesťanů. Goa tak v oblasti Bidžápúrského království dobytého mughaly roku 1686 zůstávala nepatrnou portugalskou enklávou ohroženou ze všech stran. Město a malé území kolem něho tehdy stálo v zenitu – asi 20 000 obyvatel se těšilo jisté prosperitě a využívalo slušnou infrastrukturu budovanou po minulá dvě staletí. Ale kromě nepřátel hrozily portugalskému ostrůvku i problémy vyplývající z hemžení národů v přístavu. Malárie a cholera sice útočily i dříve, ale v následujících dekádách měly sužovat Goance stále častěji. Konec evropské války v letech 1713 a 1714 a boj Aurangzébových synů o nástupnictví, který vlastně rozdělil říši velkých mughalů na několik znepřátelených jednotek, Portugalcům pomohl. V nastalé nestabilitě se od roku 1713 začali pokoušet o rozšíření svého území. Angličané jim v tom nebránili, protože jejich základnou se mezitím stalo Bengálsko, kde roku 1690 založili Kalkatu.

n N a ús t u pu 44

Oproti tomu až do zázemí Vasaí postupoval z vnitrozemí maráthský stát. Roku 1719 měl správní obvod Vasaí asi 60 000 obyvatel, z toho asi 2000 Portugalců. Příštího roku 1720 však Maráthové poprvé na Vasaí zaútočili a bylo zřejmé, že se stěží udrží samotný opevněný přístav. Místokrál João de Saldanha da Gama (1725–32) ještě obratně manévroval mezi tlaky a konflikty. Jeho nástupce Pedro de Mascarenhas (1732–40) však už neúspěšně odvracel úder. Koloniální správa v té době zkombinovala samosprávu s dohledem. Každá vesnice a komunita v dosahu portugalské moci měla vlastní orgány, které před portugalskými nadřízenými představoval správce zvaný gankar (gancar). Ten se staral o pořádek, údržbu cest, o rozdělování obecní půdy a o vybírání daní. Pokud vesnická správa (gancaria) platila daně, směla posílat dva delegáty do okresní komory. Domorodí gankarové se postupem času stali bohatými manipulátory, proto v roce 1735 zřídila kolonie novou funkci: písař zvaný tanador ‑mor, většinou rodilý nebo i usedlý Portugalec, dohlížel v každé vesnici na finanční hospodaření tak, aby státu neunikly daně ani rozhodování o důležitějších záležitostech. Maráthové od roku 1737 napadali s drtivou převahou své sousedy a mezi nimi i portugalské základny na pobřeží. Zabrali lokalitu Thama, pevnosti na ostrově Salsete a několik dalších částí portugalského území. Válka se rozhořela plnou silou a Mascarenhas mobilizoval bělochy i domorodce. V roce 1738 zabrali Maráthové většinu pobřežních pevností v okolí Damãa. V únoru oblehli dosud prosperující Vasaí (Baçaim). Přes všechnu snahu o odpor se město muselo 16. května 1739 vzdát. Válka pokračovala i potom a Portugalci jen ustupovali. V letech 1737–40 ztratili 8 měst, 4 přístavy, 20 pevností, dva opevněné kopce, město a pevnost Thama, ostrov Salsete, ostrov Karanja (Juem) a 340 vesnic. Roku 1740 pak Portugalci museli Maráthům postoupit také Čaul. Když Maráthové ve stejném roce útočili na Bardez, očekávala svůj konec i Goa. Portugalce však zachránil zázrak. Staronový místokrál Luís Carlos Inácio Xavier de Meneses, markýz z Louriçalu, připlouval s velkou válečnou flotilou v pravý čas a jeho vycvičení muži v Bardezu Maráthy porazili. Přestože Vasaí, Čaul a další dříve významné opěrné body byly nenávratně

45

Ztráty a z is ky n

ztraceny, karta se obrátila. Portugalci roku 1741 obsadili pevnost Ponda a začali zvolna postupovat z Goy k východu. Indie v té době zažila boj Francouzů a Angličanů o světovou hegemonii. Od roku 1744 se sem přenášely evropské války, od roku 1746 se k nelibosti mughalů střetávaly britské a francouzské armády zejména na Koromandelském pobřeží. Pozornost se tak odvrátila od nevýznamné Portugalské Indie a tamní místokrálové toho využili ke stabilizaci portugalské moci alespoň v těch místech, kde ohrožení pominulo. Mezitím se změnilo samotné evropské Portugalsko. V roce 1750 nastoupil na trůn král Josef, ale místo něho vládl od počátku až do královy smrti v roce 1777 jeho první ministr Sebastião José de Carvalho e Melo, pozdější markýz Pombal. Jeho centralizační reformy posilovaly stát a oslabovaly historickou šlechtu a církev. Třebaže Portugalsko nemohlo konkurovat evropským velmocím ani velkým asijským státům, přesto změny probudily i v Indii k aktivitě mlčící většinu obyvatel a královské – tj. Pombalovy – příkazy odstraňovaly i zde břemena konzervativní minulosti. Roku 1752 dostal východoafrický Mosambik vlastní správu a přestal tak být administrativním břemenem pro portugalské představitele v Goe; v té době zároveň indičtí obchodníci – v portugalském světě zvaní baneanes – ovládali východoafrické břehy a goanští dobrodruzi se zmocňovali rozsáhlých domén (prazos) na řece Zambezi, takže spojení mezi portugalskou Afrikou a Indií dále fungovalo, nyní spíš na osobních a obchodních vazbách. Místokrál Luís Mascarenhas (1754–56) podněcoval drobnou pohraniční válku, která rozšiřovala území Goy k východu, na své aktivity však doplatil životem: padl v bitvě, kterou vyhráli indičtí protivníci. Za místokrále Manuela de Saldanhi e Albuquerque (1758–65) dospěly nejdůležitější Pombalovy reformy až do Indie. Dekret z roku 1757 zaručil portugalské občanství všem obyvatelům indických zemí pod portugalskou správou. Roku 1760 vydal místokrál příkaz, že běloši nesmí Indy urážet názvy jako negros (černoši) nebo cachorros (psi, štěňata). Z upadající a vylidněné Staré Goy bylo roku 1759 hlavní město přeneseno do zdravějšího a výhodnějšího Pandžimu (Panaji), kterému se pak říkalo Nová Goa. Mocenská situace v Indii se zásadně změnila, když Velká Británie Paříž-

n N a ús t u pu 46

ským mírem z roku 1763 pokořila Francouze a zajistila své Východoindické společnosti – ve skutečnosti celému rodícímu se britskému impériu – v Indii preferenční pozice. Portugalští spojenci se nyní dopracovali dvou výhod: britská moc buď poutala síly indických oponentů, nebo přímo kryla současné portugalské výboje. Proti tlaku rostoucího muslimského Majsúru v jižní Indii postavila portugalská kolonie vojsko o 7000 mužích. Namísto původních obranných plánů se malá armáda úspěšně zmocňovala území většího, než byly staré dobyté země Tiswadi, Mormugão, Salsete a Bardez. Nově dobyté země (Novas conquistas) vytržené většinou z moci maráthského knížecího rodů Bhónslé – Ponda, Sanguém, Quepém, Canácona, Perném, Bicholim a Satari (též Sanquelim) – vytvářely z Goy poprvé životaschopný celek zakotvený zřetelněji na pevnině a viditelný na mapách obrovského indického subkontinentu.

Spiknutí Pintů Markýz Pombal se snažil zmodernizovat správu roztroušeného impéria a ekonomicky ho využít. Tažení proti mocným jezuitům však oslabovalo jednu z mála silných organizací, které v zámoří působily. Církev v Indii se reformám z ústředí podřizovala jen nerada a pomalu, zvlášť když arcibiskup António Taveira v letech 1765–68 znovu vedl prozatímní vládu. Inkvizice stále fungovala; od svého založení až do roku 1767 vedla v Goe proti bezvěrcům, sodomitům, novým křesťanům a dalším narušovatelům pravé víry celkem 13 667 procesů, ale poslední dobou se velkých provokací mezi hinduisty a muslimy neodvažovala: v letech 1751–67 bylo inkvizičních procesů jen 798. Vládce s novým titulem guvernér a generální kapitán Indie João José de Melo (1768–74) však ještě v roce 1771 nikterak neoponoval dalšímu autodafé, při němž inkvizice v Goe trestala 91 obviněných. Zároveň už musel stejně jako církevní předáci respektovat papežský výnos z roku 1773, kterým se po Portugalsku i Španělsku rušil jezuitský řád v „celém křesťanstvu“. Pombal dal v téže době demonstrativně spálit seznamy nových křesťanů, takže i v koloniích skončila perzekuce této menšiny. Všemocný ministr nakonec roku 1774 zrušil inkvizici

47

Spi knutí Pin t ů n

v Goe. Hodlal zlepšit ubohou úroveň místního školství, když roku 1772 nařídil vybírat literární daň na mzdy učitelů. Také znovu přiznal obyvatelům portugalských zemí v Indii stejná práva jako Portugalcům. José Pedro da Câmara byl však roku 1777 svědkem Pombalova pádu a nástupu konzervativní královny Marie. Daleko významněji ovlivňovaly správce události v samotné Indii. Epidemie, války a další pohromy pustošily portugalskou doménu. Stará Goa, kdysi kvetoucí hlavní město, měla v roce 1775 jen asi 1 500 obyvatel. Portugalskou moc v Indii zcela zastínili Britové, kteří podporovali svou triumfující EIC a pro lepší správu Indie zřídili také vládní úřad v Londýně. Několik dánských faktorií se roku 1779 stalo královskou kolonií, když dánská vláda převzala kontrolu nad osadami dosud spravovanými dánskou Východoindickou společností. Maráthové pronikali k severu, zatímco říše velkých mughalů zeslábla. Guvernér Frederico Guilherme de Sousa Holstein v této dramatické době získal roku 1783 vyjednáváním okres Nágar‑Havélí. Toto území o rozloze 298 km² řídil místní guvernér z Damãa, ačkoli vnitrozemský celek, mnohem větší než samotné maličké Damão, neměl s přímořskou základnou společnou hranici. Francisco da Cunha e Meneses (1786–94) dokončil malou územní expanzi, ale vstupoval do dramatických časů. Osvícenskými myšlenkami a vzpourou anglických osad v Severní Americe začal věk revolucí. Také obyvatelé Goy začali přemýšlet o možných změnách. Dosud jim vládli portugalští šlechtici v roli místokrálů nebo guvernérů. S nejvyšším představitelem obvykle spolupracovala Státní rada složená ze zástupců církve, vojska a justice; předáci těchto institucí opět vždy pocházeli z evropského Portugalska. Guvernér předsedal také Hospodářskému výboru a rozhodoval jeho prostřednictvím o ekonomických opatřeních. Jmenoval nebo potvrzoval podřízené guvernéry Diu, Damãa, Macaa a vzdáleného Timoru. Výlučné rozhodování mnohdy nedostatečně informovaných Portugalců už v 18. století vadilo všem ostatním složkám společnosti. Kromě Portugalců žili v zemi indičtí křesťané, kterým se říkalo canarins, početnou komunitu tvořili v zemi narození potomci Portugalců, kteří však právě kvůli místu svého narození ustupovali metropolitním spoluobčanům. Opomíje-

n N a ús t u pu 48

nou většinu hinduistických domorodců nebrali vládcové na vědomí jinak než jako pracovní sílu, zdroj rekrutů nebo poplatníky a po ztrátách území v letech 1737–40 odmítali guvernéři svěřit Indům i průměrně placenou službu ve vojenských výpravách do vzdorujícího Mosambiku. Zejména canarins se s diskriminací nemínili smířit. Věděli, že poslední guvernéři neuvedli do praxe ani všechna opatření markýze Pombala proti segregaci společenských skupin, natož aby sami usilovali o rovnost a spolupráci všech součástí koloniální komunity. Nespokojenost vládla také v církvi. Dominikáni, františkáni a dříve i jezuité z Portugalska zastávali všechny významné církevní posty v portugalské Indii a často přitom vykonávali i státní správu. Místní křesťany tito metropolitní funkcionáři ignorovali. Obsazování biskupských křesel v Kranganúru a São Tomé de Meliapor vyvolávalo mezi indickými katolíky otevřenou nespokojenost. Také obvyklá osobní řevnivost a drobná vzájemná příkoří přispěly k pokusu o spiknutí. Řádoví bratři José António Gonçalves z obce Divar (Divor) a Caetano Vitorino de Faria jeli až do Říma k papeži a do Portugalska k nejvyšším církevním autoritám žádat o biskupské stolce. Nikde neuspěli. Když se v roce 1787 vrátili do Goy, začali utvářet spikleneckou buňku. Přidal se k nim José Custódio de Faria, katolický mnich zabývající se hypnózou, připojil se další řádový bratr Caetano Francisco do Couto z Pandžimu. S jejich úmyslem provést jakýsi politický převrat ve prospěch rodáků sympatizovali mnozí canarins sloužící na odpovědných místech v armádě. Spiklenci jednali i s vládcem Majsúru, mocného státu táhnoucího se od jižních hranic Goy západem a středem jižní Indie; sultán Fateh Ali Tipu (1782–99) měl po vypuknutí nepokojů v Goe vstoupit do kolonie a „zavést zde pořádek“. Dříve než se cokoli stalo, prozradil však někdo ze spiklenců úřadům, že hrozí nebezpečí pádu portugalské moci. Francisco da Cunha e Meneses dal neprodleně uvěznit a potrestat 47 údajných účastníků spiknutí, z toho 17 kněží a 7 armádních důstojníků. U pranýře postaveného uprostřed Nové Goy dal popravit 15 provinilců. Jen někteří vyvázli se zdravou kůží. Otec Gonçalves utekl na britské území a dožil v Kalkatě jako učitel angličtiny. José Custódio de Faria, známý jako abbé Faria, se dostal do Francie, proslul tam jako hypnotizér a nakonec jako

49

Spi knutí Pin t ů n

revolucionář pomáhal pronásledovat své bývalé katolické souvěrce. Jeho jméno použil později Alexandre Dumas pro postavu, která před svou smrtí ve vězení svěřuje hraběti Monte Christo bájná orientální bohatství. Spiknutí Pintů, nazvané podle příslušnosti několika předních spiklenců k zavedenému goanskému rodu Pinto, zneklidnilo portugalskou moc v době, kdy v Lisabonu trůn po duševně nemocné královně Marii přebíral její nepříliš bystrý syn Jan. Epizoda zatemnila vztahy mezi goanským klérem nařčeným z nespolehlivosti a ostatními složkami katolické církve v Orientě. Také Britové byli šokováni, že Pintové vůbec jednali s indickým vládcem o spojenectví proti evropské autoritě. V roce 1788 skončilo pro Portugalce úspěšně vyjednávání o zisku maráthských zemí. Spolu se zřetelně vymezenými okresy Ponda, Canácona a Zambaulim i jurisdikcí nad lokalitou Cabo da Rama, patřícími kdysi dakšínskému knížectví Sunda, ztrojnásobily Novas conquistas původní teritorium portugalské Indie. Rod Bhónslé sice smluvně povolil novým vlastníkům vyznačit suverenitu v nově dobytých zemích i vybíráním daní, ale rodina Ranesů (Rane) z okresu Satari s tímto řešením nesouhlasila. Ranesové proto rozpoutali dlouhou sérii vzpour. Po Napoleonově tažení do Egypta se války mezi evropskými mocnostmi přenesly až do Portugalské Indie. V roce 1799 se v Goe vylodily britské jednotky pod velením plukovníka Williama Clarka, aby bránily Portugalskou Indii proti francouzskému nebezpečí. Svévolná velmocenská akce však degradovala autoritu lisabonského centra. Tamní dvůr a velká část portugalské šlechty se zachránily jen tím, že se na přelomu let 1807–08 uchýlily před francouzskými vojsky do brazilského exilu. Vítězství britských flotil nad Francouzi v Indickém oceánu roku 1810 mohlo ukončit britskou okupaci Goy, ale Britové se z portugalských území stáhli až v roce 1813 po opakovaném naléhání portugalského dvora sídlícího v Rio de Janeiru. Když napoleonské války v roce 1815 skončily, situace v Indii se změnila ještě radikálněji než po britském vítězství nad Francouzi před půlstoletím. Britové zabrali dánské faktorie v Bengálském zálivu a drobné portugalské země stejně jako několik francouzských enkláv na východním pobřeží Indie už existovaly jen z jejich milosti.

n N a ús t u pu 50

Liberálové proti konzervativcům Evropské Portugalsko zničené francouzskými invazemi, britskou okupací a vysilující válkou už nemohlo svému zámoří nic nabídnout. Místokrál a generální kapitán Indie Diogo de Sousa přijel roku 1816 prosazovat úsporná opatření Koruny v době, kdy evropští monarchisté vraceli svět k předválečnému absolutismu. Zrušil některé výsady usedlíků portugalského původu a zastavil svévolné rekvizice, které sužovaly Indy. Ale jen s obtížemi v roce 1817 potlačil vzpouru rodu Ranesů vyvolanou již o tři roky dříve, kdy jedna z maráthských šlechtičen protestovala proti záboru svých pozemků Portugalci dokonce s vojenskou pomocí příbuzných z britských území. Nedařily se ani kolonizační plány; když v roce 1817 chtěla správa rozdat část území Novas conquistas portugalským osadníkům, narazila na zuřivý odpor místních majitelů nevyužívané půdy a musela projekt zastavit. V roce 1820 dostal Diogo de Sousa pokyny omezit armádu. Dva pěší pluky složené z evropských i dříve usedlých Portugalců a canarins, dvě legie indických královských dobrovolníků sloužících pod portugalskými veliteli a tři miliční sbory neměly v mírové době smysl, poskytovaly však alespoň bídné zajištění i jistou prestiž svým členům. Nespokojenost s guvernérovým působením proto hrozila povstáním právě těch, kteří dokázali zacházet se zbraněmi. Portugalskem v srpnu 1820 otřásla revoluce. Elita nespokojená s prodléváním krále v Brazílii a s trvající arogancí britské okupační správy volala po ústavním režimu, návratu krále a zásadním obratu politiky. Revolucionáři zvítězili a začali organizovat volby do Ústavodárného shromáždění. Námořní spojení mezi Evropou a Indií v této době bylo tak bídné, že se o revoluci a nuceném návratu krále Jana VI. do Lisabonu Goanci dověděli až v září 1821 z anglických novin vycházejících v Bombaji. Vlivní důstojníci a úředníci žádali, aby guvernér tak jako král přísahal na liberální ústavní principy. Diogo de Sousa to bez příkazů z centra odmítl učinit. Místní předáci tedy postavili ozbrojený pluk o 800 mužích a provedli vlastní revoluci. Zbavili místokrále úřadu a vykázali ho do Portugalska.

51Li b erál ové proti konzervati v c ů m n

Do prozatímně ustanovené vládní rady byl pozván i arcibiskup, ale ten do ní odmítl vstoupit. Pět představitelů kolonie, jimž předsedal goanský soudce Manuel José Gomes Loureiro, tajemník vyhnaného místokrále, mělo od nynějška zastupovat vojsko a justici. Rada vyhlásila volby do kortesů, ale nehodlala nic měnit na předchozím rozhodnutí ohledně omezování vojska. Evropští Portugalci se cítili ukřivděni tím, že přicházejí o své mimořádné postavení a o vliv na ozbrojenou složku. Po několika týdnech tedy vládní radu svrhli a v dalším pětičlenném vládním výboru úřadovali již jen důstojníci evropského původu. V lednu 1822 proběhly první volby. Do radnic se volilo sice jen ve starých zemích, ale i tak se do popředí většinou demokraticky dostali místní canarins. Ze tří poslanců do lisabonských kortesů, na které měla Goa právo, byli opět dva canarins. Jedním z nich byl lékař vojenské nemocnice Bernardo Peres da Silva; tento účastník revoluce proti svrženému guvernérovi pocházel z proslulého rodu Pinto a patřil jako učitel Lékařské školy v Goe, kterou kdysi sám vystudoval, k domácí intelektuální špičce. Výsledek voleb povzbudil místní velitele ve vojsku, kteří by dali přednost zákonné vládě před uchvatiteli moci. S podporou nového vedení Bardezu se jedna z legií vzbouřila, vládnoucí junta však začala povstalce zatýkat a věznit. Goa se tak ocitla na pokraji občanské války, když byl 15. 7. 1822 zavražděn kapitán Luís Prates de Almeida e Albuquerque, známý liberál útočící svými projevy proti aristokratickým privilegiím a vydavatel prvních novin Gazeta de Goa. V nastalém napětí uprchl z Goy i arcibiskup a několik vysokých úředníků. V období sporů mezi liberály a konzervativci pak šéf obou předchozích vládních orgánů Manuel da Câmara v roce 1823 vládní výbor rozpustil a vládl prostě sám. Musel znovu dobývat země, kterých se v letech nejistoty zmocnila rodina Ranesů na území Novas conquistas. Proti svým protivníkům postupoval nemilosrdně, věznil a vyháněl domorodé rebely. Napětí zcela nevyprchalo ani v roce 1824, když byl jmenován nový místokrál přijatelný oběma názorovým skupinám. Ten se ale ještě dlouho nedostal k plnění svých úkolů. Na přelomu let 1825–26 držela moc tříčlenná vládní rada a teprve po ní se vlády ujal řádný guvernér Manuel Francisco de Portugal e Castro.

n N a ús t u pu 52

Ve 20. letech ustaly dříve tak intenzívní kontakty s Mosambikem. Zatímco v Africe otroctví naplno fungovalo, v Indii téměř vymizelo: ve všech třech územích bylo možné napočítat jen 134 otroků. Diu často obchodovalo se slonovinou, v Damãu však téměř skončily obchody s tropickými dřevy, zůstal jen trh s bavlnou a látkami. Agónie postihla i loděnice a také obchod s opiem takřka úplně vytlačila britská konkurence. Celnice v přístavech tak vykazovaly určité zisky jen díky čilým zahraničním návštěvníkům. Podnikatelská společnost Socie dade Patriótica Agrícola dos Baldios das Novas Conquistas založená v roce 1828 přežívala bez úspěchu. Ani pět koncesí udělených anglickým a americkým podnikatelům v okresu Satari pro pěstování kávy nepřineslo zamýšlený úspěch. V září 1822 musela „kolébka impéria“ oželet osamostatnění Brazílie, ale zároveň dostala liberální ústavu. Roku 1823 povstal králův syn Miguel za obnovu starých absolutistických pořádků, svůj puč provedený v následujícím roce však zaplatil nuceným odchodem do exilu. V roce 1826 zemřel Jan VI. a jeho starší syn, nyní brazilský císař, se zřekl portugalské koruny ve prospěch své dcery Marie II., kterou prosazoval spolu s Ústavní chartou. Konstituční monarchii však odmítal jeho bratr Miguel, který se roku 1827 vrátil domů a podnítil v Portugalsku otevřenou občanskou válku mezi liberály a konzervativci. Nový šéf koloniální administrativy v Goe uznal ústavu z roku 1826 a stejně tak uznal Miguelovo neústavní uchopení moci v roce 1828. Za miguelistických represí následujících let rád uváděl do funkcí úředníky jmenované absolutisty, zatímco liberálové prchali do exilu. V Bombaji se pak pod britskou správou, která portugalské miguelisty neuznala, utvořilo středisko goanské liberální opozice. Goanec Bernardo Peres da Silva zastával vždy liberální názory. Po svém druhém zvolení do kortesů v roce 1826 však před protivníky uprchl z Lisabonu do Rio de Janeira. Když císař Pedro I. roku 1831 abdikoval a v příštím roce se vracel do Evropy vybojovat lisabonský trůn pro svůj ústavní koncept, doprovázel ho kromě jiných také Peres da Silva. Jakmile občanská válka v Portugalsku skončila v květnu 1834 vítězstvím liberálů, odměnil Pedro věrného Goance úřadem prefekta in-

53

Zap omenutá kol on ie n

dických držav, podle nové správní koncepce vlastně nejvyšší funkcí ve vzdálené kolonii. První rodilý Goanec v čele kolonie se úřadu ujal v prosinci 1834. Neprodleně dal zajistit nebo poslal do exilu 77 miguelistických úředníků a důstojníků. Vysoké funkce otevřel místním canarins a tím se Portugalci cítili ohroženi. Jakmile počátkem roku 1835 do Goy dorazila zpráva, že koncem září 1834 zemřel portugalský král Pedro IV., shromáždil důstojník Fortunato de Melo nespokojence, donutil prefekta k útěku do exilu a vytvořil jménem předchozího místokrále vojenskou vládu. Uprchlý Peres však dokázal v Bombaji zorganizovat námořní výpravu proti juntě. Dohodl se s příznivci v Goe, že podniknou koordinovanou akci, ale bouře expedici rozehnala už na moři a goanské liberály hned na počátku jejich povstání rozstřílelo vojsko věrné vojenské vládě. Bernardo Peres se proto vrátil do Damãa, kde vydával konstitucionalistické noviny Portugalec v Damãu. V letech 1836–37 se tak správa rozdělila: Peres ovládal Damão a Diu, osmičlenná vojenská junta vládla v Goe. Až roku 1837 guvernér Simão Infante de Lacerda de Sousa Tavares koloniální správu sjednotil. Bernardo Peres zvolený do portugalských kortesů zemřel jako významný politik roku 1844 v Lisabonu, ale na domácí indické půdě své liberální ideje neprosadil.

Zapomenutá kolonie Ústřední vláda v Lisabonu nabízela reformy i své Indii. Podle Správního zákoníku z 31. 12. 1836 měl pracovat volený Okresní výbor (Junta Geral do Distrito) jako orgán omezující guvernérovu moc. Jeho 11 členů zastupujících goanské staré země, Damão a Diu se však sešlo až roku 1839. Stejný zákoník stanovil i to, že vznikne 5 městských rad, 3 v Goe a po jedné v Damãu a Diu. Guvernér předsedal Hospodářskému výboru (Junta da Fazenda), ale ani tady nemohl rozhodovat bez pokynů z Lisabonu. Z dřívější Státní rady se stala Vládní rada, v níž museli být nově zastoupeni i místní předáci jako například starosta Nové Goy. Vláda v Lisabonu pak roku 1840 vyslala do Indie prozatímní pluk s úkolem oslabit roli goanských vojáků, kteří nebyli vůči civilní vládě loajální. Zrušením titulu místokrále se

n N a ús t u pu 54

nejvyšším představitelem stával guvernér jmenující podřízené guvernéry jednotlivých součástí kolonie. Z Lisabonu odplul do Indie guvernér José Joaquim Lopes de Lima s úmyslem nepodporovat příliš canarins a smířit tři hlavní skupiny obyvatel. Prozatímní pluk brzy splnil svou roli, ale stal se vlastně novým ohniskem možných nepokojů. Proto ho guvernér poslal na Timor, kde hrozil hraniční konflikt s Nizozemci. Vojáci však odmítli odplout. Naopak, koncem dubna 1842 zaútočili na vládní palác a donutili guvernéra dát se na útěk. Limův nástupce Francisco Xavier da Silva Pereira konečně odeslal prozatímní pluk pryč, ale brzy byl vystřídán. Joaquim Mourão Garcês Palha (1843–44) patřil k usedlým potomkům Portugalců, a tak reprezentoval komunitu propojující evropský i asijský element. V roce 1838 vláda vytvořila tři okresy v goanských starých zemích a zrušila úřad vrchního tanadora (tanador‑mor) – dohližitele nad hospodařením každé vesnice. Po epidemiích cholery a malárie a po zrušení náboženských řádů reformním kabinetem v roce 1835 se Stará Goa vylidnila natolik, že v roce 1843 bylo hlavní město portugalské kolonie oficiálně přeneseno do Pandžimu, neboli Nové Goy, kde už od roku 1811 fungovala ústřední celnice a od roku 1818 soud. Drobnou administrativní změnou bylo přičlenění ostrova Angediva k okresu Salsete v roce 1842. Nové ideje i činy přinesl do země José Ferreira Pestana (1844–51). Tento první civilní guvernér a bývalý učitel matematiky na univerzitě v Coimbře naplnil poměrně dlouhou dobu svého působení upřímnou snahou odstranit rozdíly mezi společenskými skupinami, povznést aktivní a bohatou domorodou složku a potlačit kastovní přehrady mezi Indy. Na počátku Pestanova období poklesla role Goy v portugalské Asii, když indičtí guvernéři přestali spravovat vzdálené Macao, Solor a Timor. Portugalská Indie se soustředila na vlastní záležitosti a ještě v roce 1844 zahrnula obyvatele nově dobytých zemí do volebního procesu. Ze zastupitelů, které tam zvolili, se dva stali členy Vládní rady, poradního orgánu guvernéra. Po zřízení škol v každé farnosti v roce 1841, kde vlastně poprvé začala výuka portugalštiny, začalo roku 1844 pracovat první veřejné gymnázium, v roce 1850 pak pět základních škol

55


druhého stupně, dívčí škola a pedagogická škola v Nové Goe. V roce 1839 se objevil první literární tisk nazvaný A Bibliotheca de Goa, v roce 1848 začal Filipe Néri Xavier, příslušník rozvětvené domácí rodiny, vydávat první historický časopis Literární kabinet Fontainhas. Za Pestany portugalská zóna poprvé vystoupila jako suverén i ve vztahu k Britské Indii. Proti anglické správě se totiž v roce 1844 vzbouřil maráthský rádža Kema Bhónslé a jeho lidé při rebelii zabili několik anglických důstojníků. Indický potentát právem očekával tvrdé represálie od rozzuřených Britů, proto utekl na portugalské území. Britská správa v Kalkatě žádala vydání provinilce, ale Pestana vyjednával tak dlouho, až se mu podařilo Bhónslého zachránit a jeho společníkům zajistit pozdější odpuštění. José Pestana chtěl svá liberalizační opatření dovršit zásadní reformou společenských poměrů. Vláda v Portugalsku zmítaném převraty, povstáními, tyfovou epidemií a zaostalostí však nikdy guvernérovy návrhy neschválila. Populární guvernér se tak dožil ocenění jen doma, kde ho nazývali Titus (Tito) nebo Blaho Indie (Delícias da Índia). Dílo reformátora však pobořil Pestanův nástupce. José Joaquim Januário Lapa (1851–55) byl sice iniciativní guvernér, ale trpěl evropocentristickými představami, kterým se bude později říkat „viktoriánský rasismus“. Odstranil canarins z vyšších úřadů, vypudil je z Vládní rady a přestal trestat přehmaty armády vůči domorodcům. V parlamentních i místních volbách pak logicky uspěli zástupci protiguvernérské opozice. Její zástupce, goanský katolický kněz Jeremias Mascarenhas, dokonce roku 1852 žádal v lisabonském parlamentu nezávislost! Další konflikty na sebe nedaly dlouho čekat. Jménem přezíraných domorodců se potomek maráthských šlechticů Dipu (či Didžapi) Rane ze známé rebelské rodiny roku 1852 vzbouřil a žádal suverenitu na svých územích. Utekl do lesů v regionu Satari, dobyl s improvizovanou armádou pevnůstku Naném, zmocnil se tam vybíraných daní a napadal sousední okres Ponda. Neklid se přenesl i do regionů Quepém a Canácona. José Lapa s odvetou neváhal: zahájil represálie, dával střílet skutečné i domnělé vzbouřence z vojenských i civilních kruhů. Nespokojenost tím jen vzrůstala a do konce guverné-

n N a ús t u pu 56

rova mandátu se konflikt neuklidnil. Jiný problém vznikl při volbách v roce 1854 na ostrově Divar v regionu Salsete. Tři muži se tam pokusili zarazit volby a místní lidé za to narušitele zabili. Guvernér hned začal zatýkat, vojenské pluky z posádek Ponda a Mapuçá napochodovaly do Divaru a zmasakrovaly tamní lidi. Vzrušené poměry přijel v roce 1855 uklidnit António César de Vasconcelos Correia. Zkušený liberální politik i voják se opíral o portugalskou stabilizační „regenerační“ vládu. Pro své působení v Indii si vybral důstojného poradce. Joaquim Heliodoro da Cunha Rivara, bývalý profesor na univerzitě v Coimbře a poslanec kortesů, měl patřičný rozhled, aby v guvernérově týmu prosazoval rozumnou politiku. Portugalská vláda zvýšila prestiž „své“ Indie tím, že pod její jurisdikci dekretem z 25. 9. 1856 vrátila Macao a Timor. Ačkoli v roce 1857 vypuklo v Britské Indii rozsáhlé protikolonialistické povstání sipáhiů, Vasconcelos Correia utlumil nebezpečí v portugalské zóně vyjednáváním s Dipu Ranem. Po podpisu mírové dohody z roku 1855 s tímto indickým předákem restituoval rodu v roce 1857 alespoň část půdy a povýšil některé členy na důstojníky vojska pod penzí. Za klesajícího napětí mohl guvernér nabídnout portugalské základny britským vojskům potlačujícím velké povstání; Portugalská Indie se za to naopak těšila britské podpoře a solidaritě. Guvernér si poradil také s dlouhodobým sociálním problémem. Od roku 1785 se celkem 72 vesnic, zejména v Damãu, dostalo do rukou nájemců. Ať to byli Portugalci nebo Indové, nutili lidi ve svých doménách otročit a nakonec tím vyprovokovali obyvatele k útěku do britských území, kde byly poměry snesitelnější. Jakmile se kolem roku 1860 s touto praxí skoncovalo, začaly se pusté země, především okres Nágar‑Havélí, pozvolna zalidňovat. Zcela v ústraní a izolaci zůstávalo Diu. Kuriózní odloučené území obsahovalo vedle ostrova Diu asi 25 km vzdálenou exklávu Simbor s malou pevnůstkou Santo António, jejíž „portugalské“ hranice byly vymezeny až v roce 1859. Jen s obtížemi se řešil spor s Vatikánem, který začal proticírkevními opatřeními liberálních vlád a přerušením styků mezi Portugalskem a Svatým stolcem v roce 1834. Papež neviděl důvod, aby diecéze São Tomé de Meliapor na Koromandelském

57


pobřeží a diecéze Kranganúr a Kóčín spolu s 25 vikariáty, například v Bombaji, patřily pod portugalský církevní patronát (padroado), když do těchto míst portugalská autorita nedosahuje. Řehoř XVI. pak v roce 1836 odmítl potvrdit Antónia Tristãa Vaze Teixeiru v úřadě biskupa diecéze São Tomé de Meliapor na Koromandelském pobřeží, ve stejném roce převzal pod římskou správu Cejlon a roku 1838 padroado úplně zrušil. Ale goanští duchovní se většinou své nejvyšší autoritě nepodřídili a někdy násilím vyháněli římské správce, jak se stalo kupříkladu v Bombaji. Napětí využili Britové a roku 1839 navrhli – nikoli poprvé a naposledy – kolonialistickým kolegům, aby jim odevzdali Portugalskou Indii jako náhradu za proplacení četných dluhů. Lisabonská vláda v roce 1841 znovu navázala styky s Vatikánem, ale až do papežovy smrti v roce 1846 k dohodě nedošlo. Pius IX. však nechtěl odpor goanského kléru vyostřovat a projevil ochotu odevzdat církevní pravomoci goanské církvi za předpokladu, že bude mít možnost ovlivňovat jmenování jejích arcibiskupů. Podle dohody z 21. 1. 1857 se tak mělo stát, avšak arcibiskup Amorim Pessoa nastoupil v roce 1862 s tím, že definitivní smlouvu dotvoří s papežským vyslancem, který přijel do Indie. Diplomat však brzy zemřel, papež nakonec dohodu z ledna 1857 neratifikoval, a tak víc než milion katolíků v portugalské, britské i francouzské části Indie v 60. letech ani v další dekádě nevěděl, zda goanští klerikové působí v katolických oblastech oprávněně. Zatímco Britská Indie se otřásala častými požadavky domorodců na rovnoprávnost s povýšenými Angličany, Goa zůstávala klidná. Usedlí Portugalci se zde cítili doma, nepatrná menšina evropských Portugalců nyní neprovokovala, zato elita křesťanských canarins zbohatla a Indové byli díky své pracovitosti a obchodnímu talentu na vzestupu ekonomicky i sociálně. Hroty otupil také tisk ovládaný domácími. V roce 1859 začaly vycházet noviny ( jako Zámoří v Margãu), a i když mělo mnoho titulů jepičí život, celkem svobodné zveřejňování názorů všech skupin obyvatel pomáhalo ujasnit a někdy i uklidnit vztahy mezi nimi. Pak převzal podruhé nejvyšší úřad oblíbený José Ferreira Pestana (1864–70). V jeho celkem klidné éře napsal portugalský lékař António Lopes Mendes, že „domácí lidé se cítí být

n N a ús t u pu 58

legitimními pány země“. Při reformě koloniální správy v roce 1869 se projevila důvěra v zemi tím, že Portugalská Indie dostala jako jediná vedle obrovské africké Angoly Všeobecný provinční výbor (Junta Geral da Província) nahrazující předchozí Všeobecný okresní výbor. Tento orgán sice řídili hodnostáři z metropole, ale při rozhodování o zdravotnictví, obchodu, celním hospodaření i náboru úředníků se uplatnili také členové z jednotlivých municipalit.

V britském stínu Guvernér Pestana i centrální vláda v roce 1869 usoudili, že v době relativního klidu mohou ušetřit peníze redukcí vysokého počtu vojáků. Ve vojsku však nacházeli potomci Portugalců poslední potvrzení svého výjimečného postavení, mzdu a prestiž, a proto se proti omezením v únoru 1870 vzbouřili. Guvernér se jako vždy snažil vyjít rebelům vstříc a zahájil vyjednávání, jeho snaha ho však stála ukončení mandátu. Nový guvernér Januário Correia de Almeida měl uvést v platnost rozhodnutí lisabonské vlády z 11. 11. 1870 o rozpuštění armády. Pokoušel se nařízení provést, ale v září 1871 se pluky vzbouřily znovu a Correia de Almeida musel dokonce vyhlásit výjimečný stav. To ústřední vládu přimělo k tvrdému řešení. Do Goy vyslala expediční vojsko, které zaštítilo dalšího guvernéra a nově nastolený Joaquim José Macedo e Couto po svém nástupu roku 1871 zcela změnil strukturu ozbrojených sil v zemi. Část nespokojených důstojníků umístil do koloniální armády v Mosambiku, oslabil indické pluky, vytvořil policejní sbor a celní stráž, kde se všude uplatnili třetinou Portugalci a jejich usedlí potomci, další třetinou canarins a poslední třetinou indičtí domorodci. V armádě sloužila dokonce i stovka muslimů. V Diu a v Damãu existovaly nadále jen policejní jednotky o síle 100 a 200 mužů, v nichž naprosto převažovali místní Indové hinduistického i muslimského vyznání. Nová Goa (Pandžim) se už proměnila ve skutečné centrum politického a kulturního dění. Kromě správy tu působilo armádní velení a gymnázium mělo kolem roku 1870 na 500 studentů. V listopadu 1871 tu vznikl Ústav Vasca da Gamy jako literární akademie a vzdělanostní středisko se slušnou knihov-

59

V bri tském s t í n u n

nou. Odborná průmyslová, zemědělská a obchodní škola založená v tomto roce však narážela na finanční i organizační překážky. Portugalština se běžně užívala na veřejnosti, i když většina obyvatel mluvila doma kónkansky. V Diu a v Damãu se však jakoby zastavil čas. Každá čtvrť tam soustřeďovala obyvatele jedné víry. Nedostatek tekoucí pitné vody měl za následek opakované epidemie tyfu a malárie. V Damãu sice fungovaly dvě základní školy a jedna dívčí škola, ve kterých se vyučovalo většinou v gudžarátštině, ale za městem vládla naprostá vzdělanostní temnota. V politickém bezčasí se roku 1871 odehrála jen malá a zbytečná měnová reforma: dosud se rupie dělila na 10 tangas po 60 reálech, zatímco nadále se rupie dělila na 16 tangas po 60 reálech. Produkce rýže, rybolov, odpařování soli a jiné prosté činnosti držely ekonomiku jen těsně nad vodou. Většina zemědělské půdy se využívala nepatrně, nebo byla dokonce opuštěná. Úvěr, poskytovaný rolníkům dobročinnými institucemi, nestačil na rozvoj zemědělství, které mělo jen rudimentální podobu políček kolem domků. Celní poplatky klesly téměř na nulu. Guvernér Carlos Eugénio Correia da Silva (1882–86) se pokusil řešit alespoň správu okresu Nágar‑Havélí ve vnitrozemí Damãa. V tomto zaostalém území s pouhým jedním procentem gramotných sídlila dosud správa ve vesnici Dadrá; tam stálo sice několik kamenných domků, ale nepříznivá poloha tohoto ostrůvku odloučeného od Damãa i od Nágar ‑Havélí donutila guvernéra, aby střediskem ustanovil obec Silvassá. Přejmenoval ji podle vlastního vikomtského titulu Paço d‘Arcos, ale trvalo pak ještě několik desetiletí, než nenápadná ves získala vzezření civilizovaného městečka. Guvernér tam v letech 1882 a 1884 založil první dvě základní školy, kde se vyučovalo v gudžarátštině. Neustálé potíže s investicemi do zemědělství ve všech částech Portugalské Indie začala řešit právě v 80. letech místní pobočka Státní banky pro zámoří. Při jakémkoli pokusu o rozvoj však narazila správa na nedostatek komunikací: v 80. letech bylo v kolonii jen 170 kilometrů slušnějších silnic a většina cest se při každoročních deštích nedala užívat. Paradoxně nabízela trochu rozvojových možností britsko ‑portugalská dohoda o sjednocení celních poplatků a želez-

n N a ús t u pu 6 0

ničním spojení. Začala platit 15. ledna 1880 a po 12 let umožňovala odbyt textilních výrobků z Diu a Damãa do okolních britských územích. Přinesla také první železnici. Smlouvou z 18. dubna 1881 vytvořila portugalská vláda vynikající podnikatelské podmínky pro britskou společnosti West of India a nově založenou portugalskou železniční společnost Portu guese Guaranteed Railway Company. 31. října 1882 byl otevřen první úsek železnice, roku 1888 pak další úsek vedoucí z Mormugão do Sanvordem v délce asi 20 kilometrů. Trať umožnila vývoz goanské bavlny, ovoce a dalších produktů. Sloužila ovšem spíš britským podnikatelům, kteří svými loděmi ovládali spojení mezi přístavem Mormugão a Bombají. Uvolněný celní a pracovní režim vedl k tomu, že portugalští dělníci často z portugalské zóny emigrovali do lépe organizované britské kolonie. Síla britského podnikání často zastavovala i drobné možnosti portugalských enkláv. V 80. letech Britové také donutili Diu i Damão dovážet sůl z britských území, ačkoli si v obou portugalských územích jejich obyvatelé mohli odpařit libovolné množství soli z mořské vody. Vyšší ceny různých komodit, které vyplynuly z aplikace obchodních dohod, sice správě přinesly vyšší příjmy na nepřímých daních, ale spotřebitele omezovaly. V britské konkurenci chřadla i dosud běžná produkce kokosových ořechů a oříšků kešú. Navíc se namísto kokosového oleje začal na svícení v domech používat petrolej, který se ovšem zase dovážel z britské zóny. Jednou z mála cest k přežití se tak stalo pašování různého zboží přes hranice obou kolonií. Vcelku však ekonomické změny vyvolaly nezaměstnanost a nespokojenost. V roce 1891 v reakci na těžkou situaci stávkovali dělníci a nájemci palmových plantáží, kteří poslali protestní telegram až do Lisabonu. Diplomatickou porážku utrpěli Portugalci i od papeže. Lev XIII. znovu otevřel otázku patronství a donutil portugalskou vládu souhlasit s konkordátem z roku 1886. Podle něho se portugalská misijní a církevně-správní kompetence omezovala na samotnou Indii, tedy na Gou, Kranganúr, Kóčín a Meliapor, nikoli na všechny další asijské diecéze. Za souhlas s tímto ustanovením dostalo Damão biskupství a arcibiskup z Goy titul patriarchy.

61

V bri tském s t í n u n

Koncem 80. let zasáhl až do Indie britsko‑portugalský spor o mosambické hranice, který ukončilo v lednu 1890 ostré anglické ultimatum. Pokořená portugalská vláda musela v Africe bezpodmínečně ustoupit drtivé převaze spojence, který se ukázal být nelítostným poručníkem i v Indii. Prozatímní guvernér João Manuel Correia Taborda (1891–92) v protibritské atmosféře jen nerad respektoval dohodu s Brity z roku 1880. Další guvernéři stáli tváří v tvář osamělé zaostalosti a bezvýznamnosti území, kterému ani evropské Portugalsko, jež minula průmyslová revoluce, nemohlo nic nabídnout. Anglická Bombaj nyní zastiňovala okolní zbytky portugalské moci a nabízela prosperitu uprchlíkům, kteří zde vydávali i v portugalštině noviny kritizující goanskou koloniální správu. Portugalská Indie nepřinášela nic ani mateřské zemi, ani svým většinou indickým obyvatelům.

Hledání smyslu Rebelie Portugalci otřesení britským ultimatem urychleně obsazovali alespoň ta africká území, která jim po tzv. závodě o Afriku zbyla. Indie se dostala na okraj pozornosti. Obyvatelé kolonie právem kritizovali neefektivní správu. Po volbách v roce 1890 vydal jistý Dionýz, „kat lumpů“, pamflet Fiat Lux, v němž se obořil i na „despotického a nemorálního guvernéra“. Vasco Guedes de Carvalho byl ostatně po krvavých incidentech z úřadu odvolán. Také další volby v roce 1891 však proběhly v třenicích mezi rodilými Portugalci, portugalskými potomky, křesťanskými canarins a hinduistickými Indy. Etnicko‑rasové šarvátky vyvolávali předáci společenských skupin ponejvíc kvůli vlastním politickým ambicím nebo ekonomickým zájmům. Když v roce 1892 vypršela platnost portugalsko‑britské smlouvy z roku 1880, měla už ekonomika portugalské kolonie docela jiný charakter než předtím. Obchod, výroba i spotřeba se odvozovaly jedině od styků s Britskou Indií. Celní poplatky srovnaly obě strany na 2,5 %, což pro Portugalce znamenalo nižší příjmy. Ani abkári, daň z alkoholických výrobků a později i hospod, nepřinášela velké zisky. Na výrobu látek v Britské Indii se napojili textiláci hlavně v Damãu a Diu, ale jen málokteří v konkurenci obstáli. Nadále se nesměla odpařovat místní sůl, často se místo místní měny používalo britských peněz. Velká část námezdních pracovníků nenacházela v portugalské zóně obživu, značná část podnikatelů buď krachovala, nebo balancovala na hranici insolventnosti. Stále víc lidí odcházelo do Britské Indie za prací a perspektivou. Napětí vzrůstalo také z toho, že Portugalci stále prosazovali církevní jurisdikci nad katolickými obcemi existujícími v britské Indii. Počínaje papežem a konče konkurenčními katolickými organizacemi, jako byla Propaganda Fide, neměl nikdo v úmyslu portugalské patronství podporovat. Padroado pak vyvolávalo problémy; jeden takový v letech 1890–91 o pravo-

63Reb e l ie n

moc nad Církví spasení ustavenou v obci Dadar v britské zóně nakonec řešily občanské soudy. V polovině 90. let byla proti portugalské správě zorganizována uvědomělá opozice, kterou povzbudila desetiletá agitace Indického národního kongresu (INC) v sousední Britské Indii. Redakce listu Indický výkřik včetně šéfredaktora Álvarese, mnicha syrské křesťanské církve, útočila na portugalskou přítomnost v Indii a na představitele kolonie. Odpor vyvolávalo zejména preferování rodilých Portugalců ve funkcích. Lidé v hustě osídlené zemi volali po vlastním políčku, ale kvůli pokřiveným vlastnickým poměrům ležela část půdy ladem. Opakovaně se vzpouzela rodina Ranesů. Schopnosti maráthských vojáků znervózňovaly pasivní portugalské důstojníky. Ze vzniklého napětí se následně zrodila revolta roku 1895. Jakmile se několik místních politiků ocitlo ve vězení, vynořily se letáky napadající úřady. Pověsti o možné vojenské vzpouře vzrušily portugalskou komunitu, která za vším viděla přípravu domorodců k odtržení od mateřské země. Všechno ještě zhoršil neklid v okrese Satari, kde některé nové předpisy znejistily dosavadní vlastníky půdy a vyprovokovaly rebelskou rodinu Ranesů, největšího vlastníka pozemků, k ozbrojenému odporu. Rozbušku zajistilo netaktické rozhodnutí úřadů, že pošlou jednotku indických vojáků – včetně hinduistů, kterým náboženství zakazovalo zabíjet – do Mosambiku, kde právě vrcholily boje proti vzdorujícím Afričanům. V září 1895 dezertovalo na 300 vojáků z posádek do okresu Satari, kde se přidali k povstalcům, vedeným Dadá Ranesem. Rebelové zajali významné úředníky ve městě Bicholim. Jednotka, která měla povstalce ukáznit, nejenže nesplnila rozkaz, ale dokonce k povstalcům přeběhla. Ti vítězně postupovali; v městě Mapuçá zajali starostu a radního pověřeného výběrem daní, vybrali městskou pokladnu a postupovali dál. Bezradný guvernér Elesbão José de Bettencourt Lapa svolal 14. října 1895 Vládní radu a navrhl, aby požádala Brity o pomoc. Později sám takovou myšlenku zavrhl a přemýšlel o amnestii i spravedlivějším rozdělení půdy, které by neklid utlumily. Na poradě ovšem znovu vypukly rasistické vášně: vedoucí hospodářského úseku administrativy vyvolal paniku zprávami, že mezi oběťmi povstání jsou výlučně Evropané, kteří se prý

n H l e dán í s m y s lu 6 4

musí stáhnout do pevnosti Forte de Aguada, kde by se snad mohli ubránit. Ostatní takové kapitulantství neakceptovali. V reakci na nastalou situaci guvernér vyhlásil výjimečný stav v oblasti Goy. Pod velením kapitána Gomese da Costy byl sešikován vojenský oddíl, který vyrazil proti povstalcům. Avšak když na ně narazil, tak namísto útoku zmateně ustoupil a odevzdal tím nepříteli dvě děla. Strach z povstalců sílil. Na přístupech k hlavnímu městu se už stavěly barikády a civilisté dostávali zbraně, aby se mohli bránit alespoň jako neuspořádaná milice. Z Evropy však 13. listopadu dorazil vojenský kontingent, jemuž velel sám králův bratr Afonso de Bragança. Nazítří složil Elesbão José de Bettencourt Lapa funkci, kterou převzal podruhé nakrátko Rafael Jácome de Andrade. Ten nejprve udělil povstalcům pardon a pak poslal do oblasti Satari všechny ozbrojence, které měl k dispozici. Před touto silou se opozice rozštěpila a oddíly povstalců ustupovaly do regionů Ponda, Canácona a Sanguém. Zároveň guvernér uspořádal hon na údajné viníky. Několik úředníků dal uvěznit, jiné poslal do Mosambiku do vyhnanství. Dal zatknout lidi, kteří přinesli z Bombaje revoluční myšlenky, zastavil vydávání novin, rozpustil zdravotní výbor, kde působili tři Indové, zvýšil mzdy portugalským úředníkům a zakázal domorodcům, aby se přibližovali ke královu bratrovi. Ten v březnu 1896 dokonce převzal guvernérský úřad a do konce května, kdy úřad zase složil, konejšil potenciální povstalce udělenou amnestií. Následující prozatímní guvernér João António de Brissac das Neves Ferreira ale neklid znovu vyvolal, když dal postřílet usvědčené zloděje a vrahy. Koncem listopadu 1896 se o pacifikaci pokusil další vojenský oddíl, zajetí a zastřelení Raugiho Ranese však namísto uklidnění situace spíš přililo oleje do ohně. Guvernér podřídil vojenské disciplině všechny instituce a úřady, ale přesto se v regionu Satari formovaly nové oddíly povstalců. Vojenské výpravy ani sliby odpuštění nedokázaly odpor utlumit už proto, že guvernér stále protežoval Portugalce. Nakonec tak přestal být přijatelný i pro lisabonskou vládu, která už chtěla mít v kolonii klid. A tak ačkoliv v srpnu 1897 ozbrojené nepřátelství skončilo a 8. září se zástupci povstalců veřejně pokořili, Neves Ferreira musel odejít. Vládu generála Joaquima Josého Machada na konci

65

Do republ i kánského stol e t í n

století však zase poznamenala agitace z Britské Indie, odkud dobře organizovaná protikolonialistická opozice úspěšně napadala portugalskou správu.

Do republikánského století V roce 1900 žilo v Portugalské Indii 531 798 lidí, nejvíce v Goe 475 513, mnohem méně v Damãu včetně Dadrá a Nagar‑Havélí 41 671 a jen 14 614 obyvatel se napočítalo v Diu. Téměř vyrovnaný byl počet katolíků 263 085 a hinduistů 260 144, v kolonii se ke své víře hlásilo také 8 431 muslimů, 417 pársů a 158 vyznavačů jiných náboženství. Podivná země kromě stálých obyvatel znala i nomády: v lokalitě Simbor patřící k Diu se od října do ledna shromažďovali rybáři ze „zahraničního“ okolí a podstatně tak rozmnožili nepatrný počet usedlíků, které jindy stačil ohlídat jeden desátník a 4 vojíni. Těžko se sčítali pastýři v regionu Nágar‑Havélí, protože v létě putovali se svými stády a až na zimu se usazovali tam, kde si postavili chaty. Všední život ovlivňovaly indické zvyky, které i mezi křesťany vnášely pravidla rodinného života, manželství a pohřbívání mrtvých podle hinduistických nebo muslimských tradic. Oděvy, ozdoby i jazyky určovaly příslušnost člověka k určité společenské skupině nebo kastě. Nedostatek hygienických zařízení plodil epidemie – v okrese Satari se mezi léty 1900 a 1904 vystřídalo několik morů, jinde se příliš často objevovala cholera. Mezi četnými nemocemi se vyskytl i skutečný dýmějový mor. Guvernér Machado se v roce 1900 dostal do konfliktu s církví, když nařídil spálit těla lidí, kteří zemřeli na mor. Jeho nástupce, ostřílený bojovník z Mosambiku, plukovník Eduardo Augusto Rodrigues Galhardo, měl brzy poznat odboj v Indii. Proti správě se znovu postavila rodina Ranesů, jejíž obětí se stal v listopadu 1901 zavražděný velitel domorodého pluku, poručík Bastos e Silva. Guvernér zasáhl s určitou opatrností – Dadá Ranese a další vzbouřence odsoudila mimořádná válečná rada k vyhnanství na vzdáleném Timoru. Později žádali hinduisté ústavní právo provozovat svobodně své náboženské obřady. Soudce ze Salsete předal jejich petici poslanci Antóniovi Josému de Almeidovi a žadatelé nakonec dostali z nejvyšších míst požadované povolení. Exulanti zase svo-


lali do Bombaje delegáty, kteří by založili Goanský kongres, organizaci už jménem napodobující nacionalistický Indický národní kongres. Když se reprezentanti exilové opozice skutečně sešli, na svém jednání provokativně pozdravili britskou královskou rodinu a žádali vyučování angličtiny v Goe a povolení užívat kónkanštiny. Luís de Meneses Bragança založil v Goe první portugalsko‑jazyčný deník O Heraldo a kolem redakce soustředil kritiky goanské správy. Reportáž o slavnosti svatého Františka Xaverského vyzněla jako útok na degeneraci Portugalců z hlediska katolické morálky, a proto se dostala až k soudu. Poslední guvernér monarchie José Maria de Sousa Horta e Costa se snažil zmodernizovat zaostalou zemi alespoň komunikacemi. V hlavním městě dal vybudovat novou hlavní ulici, pozdější Třídu republiky. Dále pověřil odborníky zpracováním plánů na rozšíření přístavů a inicioval veřejné dopravní spojení starých zemí s Novas conquistas. Po přebudování sítě základních škol roku 1906 vznikla v roce 1907 pedagogická škola. Portugalská monarchie v této době již skomírala. Atentát na krále Karla (1889–1908) a následníka trůnu Ludvíka 1. února 1908 vyzvedl na trůn mladého Manuela II. (1908–10). Ten jen trpně sledoval vzrůst opozičního republikanismu, který se jevil filantropickým intelektuálům jako samospasitelná cesta k humanitě a pokroku. Do Goy přišel 6. října 1910 telegram oznamující, že dynastii Bragança svrhl den předtím převrat v portugalském hlavním městě. Dalším telegramem odvolala nová republikánská vláda Hortu e Costu; guvernérem byl nově ustanoven soudce ze Salsete Francisco Manuel Couceiro da Costa. Indové přijali toto rozhodnutí lisabonských předáků s nadšením jako důkaz, že nový režim zajistí rovnost všech společenských skupin. Naopak rodilí Portugalci se vylekali, protože případná samospráva by dosavadní privilegia Evropanů zlikvidovala. První znatelnou změnu přineslo republikánské proticírkevní tažení. Výnos o církevních řádech z 8. října byl publikován v Goe v Úředním věstníku až 30. prosince a pak nastal nevídaný pohyb. Místo jeptišek nastoupily do vojenské nemocnice laické zdravotní sestry, místo církevního Gymnázia Panny Marie vznikla Pedagogická školy pro dívky. Odešli jezuité a ci-

67

Do republ i kánského stol e t í n

vilní úřady převzaly vedení matrik. Ani takové změny ještě emigranty nepřesvědčily o tom, že nastaly zcela nové vztahy mezi kolonií a evropským centrem. Guvernér raději roku 1911 zakázal distribuci bombajského listu O Anglo‑Lusitano, jehož komentáře vyznívaly pravidelně protiportugalsky. Otázka patronství kalila vztahy mezi laickým státem a církví tvrdošíjně trvající na svém někdejším vlivu. Na zasedání poslanecké sněmovny v lednu 1912 připomněl poslanec José do Nascimento Pinheiro, že by se mělo zabránit každoročnímu vyhazování 100 000 rupií za hranice jen proto, že tam i nadále má fungovat portugalské padroado. Do této finanční bilance politik započítal výdaje na arcibiskupa, tři biskupy, misie, Ústav sester, náklady na semináře a další výlohy spojené s udržováním portugalského vlivu ve všech katolických oblastech Indie. Padroado rozčilovalo i jiné poslance; Prazeres da Costa je právem označil za „nákladnou archeologickou relikvii“. Několik nespravedlivých zásahů do vlastnictví půdy vyprovokovalo počátkem roku 1912 poslední ze 14 vzpour vedených rodinou Ranesů. Jakmile jeden z vojenských kontingentů odplul do Macaa, v nejzaostalejších oblastech goanského pohraničí vypukly nepokoje. Guvernér tedy 14. února odvolal ústavní záruky v regionu Novas conquistas a všemi prostředky se snažil zajistit klid. To se mu ovšem nedařilo, a proto byl výjimečný stav v květnu rozšířen na všechny okresy. Do opozice však přecházeli kromě chudých „banditů“ také oficiální činitelé a například poslanec za Bardez Gouveia Pinto obhajoval „mírumilovné obyvatele“. Agitaci jednoho listu ze Salsete hodnotil Couceiro da Costa jako „provokaci proti této vládě“ a vydávání novin zakázal. Ve vyvolaném zmatku ovšem v Quepému lidé na vlastní manifestaci odsoudili požadavky vzbouřenců, a tak i centrální vláda plně podpořila svého guvernéra v jeho snaze udržet klid. Couceiro da Costa zároveň revidoval některé přehmaty v distribuci půdy domorodcům a zmodernizoval zastaralý výnos o povinných zvycích a obyčejích. Pro jistotu však lisabonští politikové vyslali do Indie jednu rotu bělošské pěchoty a z Mosambiku další oddíl černošských vojáků. V říjnu 1912 řídil guvernér pacifikační operace v Satari a ve Valpoi. Před přesilou se povstalci museli pokořit – a tentokrát se nedočkali žádné milosti nebo amnestie. Vůdci nepo-


kojů zmizeli do vyhnanství na ostrově São Tomé v Atlantském oceánu. Vojenská velitelství umístěná v regionech Canácona a Satari měla předejít opakování vzpoury. Guvernér obnovil pětičlenné obsazení Odvolacího soudu v Goe, omezené roku 1908 na tři soudce, reorganizoval Důlní železářskou společnost, roku 1912 uznal rupii za oficiální platidlo v zemi, upravil platy gymnazijních učitelů a jiných státních zaměstnanců a činorodě zasahoval do dalších sektorů života kolonie. Nesoulad mezi ústřední a goanskou vládou nicméně trval nadále, což doložil v roce 1913 incident ve zdravotnictví. Stížnost Wolfganga da Silvy na Miguela Caetana Diase, svého šéfa ve Vojenské nemocnici, vyřešil guvernér tím, že oba odsoudil k trestům vězení. V Lisabonu však nastoupil nový ministr kolonií, který odsouzeného Wolfganga da Silvu naopak jmenoval plukovníkem a ředitelem Zdravotní školy. Uražený Couceiro da Costa podal demisi, ale Lisabon ji nepřijal. Silva byl nakonec jmenován do zdravotní komise působící v Angole, studenti zneklidnění událostmi přestali stávkovat a vše se vrátilo do vyjetých kolejí. Gouveia Pinto jen dodatečně zčeřil vody, když nezaslouženě označil guvernéra za hysterika a samovládce. Republika poněkud zlepšila školství. V roce 1913 zahájila vyučování dvě gymnázia ve městech Mapuçá a Margão. Na gymnáziu v Nové Goe se začal vyučovat sanskrt. Ale Obchodní ústav, založený později v roce 1916 jako jedna z mála odborných škol, od počátku zápasil o přežití – také proto, že ani specializované školy se nedokázaly vymanit z planého teoretizování a bezobsažného krasořečnictví běžného na školách v jinak málo gramotném evropském Portugalsku. Vytváření mocenských paktů, nacionalismus a zbrojení vedly svět k válce. Portugalsko oslabené nedostatečným ekonomickým rozvojem se muselo každého konfliktu obávat. V Indii však jeho malá území chránil britský spojenec, jemuž portugalské enklávy nemohly ani prospět, ani uškodit.

Ve změněném světě V srpnu 1914 vstoupila Velká Británie do války a Portugalci začali posilovat své posádky v Africe. Portugalské Indii od vzdálených Ústředních mocností nebezpečí nehrozilo, ale od sa-

69

Ve změněném s v ě t ě n

mého začátku války i tam pronikaly z metropole hospodářské potíže a pak i snahy portugalských diktátorů eliminovat nespokojenost a bídu vládou pevné ruky. V roce 1915 byly definitivně vymezeny hranice mezi vnitrozemskou oblastí Nágar ‑Havélí a okolní Britskou Indií. Počátkem března 1916 vypovědělo Portugalsko válku Německu. Od té chvíle se potíže vršily: válka na mořích znemožňovala obchod a zásobování, výcvik expedičního sboru určeného pro evropskou západní frontu pohltil poslední státní finance. Znovu ožila od roku 1895 téměř nepřerušená rozptýlená partyzánská válka, kterou podněcovali Ranesové; její poslední vlnu však násilně utlumil zásah koloniálních úřadů. Dva vůdci nepokojů Pavató Nadkarni a Fató Borcar byli zavražděni a další povstalci byli deportování do portugalských kolonií v Africe. Dlouhá a vcelku úspěšná vláda Couceira da Costy skončila uprostřed roku 1917. Odchod zkušeného místního politika v souvislosti s dalšími událostmi zvýšil všeobecný neklid. Až na druhý pokus si vydobyl vedení kolonie fregatní kapitán a zkušený velitel křižníku Adamastor na současné mosambické frontě bojů s Německem José de Freitas Ribeiro (1917–19). Za hladových bouří v Portugalsku vydala ústřední vláda pro svá indická území Organickou chartu, základní zákon země. Občanská práva tu byla sice omezená, ale volby do nově zřízené Vládní rady (Conselho do Governo) složené z devíti jmenovaných a deseti volených poslanců měly zavést omezenou autonomii v Indickém státě. Nástup diktátora Sidónia Paise v Portugalsku však způsobil zmatek. Telegram z 26. června 1918 nařídil zrušit Organickou chartu, a tak se Vládní rada nedokázala sejít ani na svém prvním zasedání svolaném na 1. červenec. Dva dny po obdržení telegramu svolal Luís de Meneses Bragança protestní demonstraci do Margãa, kde se navíc kvůli bídnému zásobování vzbouřila posádka v kasárnách. Nespokojenci volali hesla proti evropské nadvládě. Guvernér se pokusil upokojit neklid ustavením nové Vládní rady: jako její předseda se obklopil osmi úředníky a sedm míst přenechal voleným radním, včetně jednoho za lidová, třídní a komunitární sdružení. Když ho však nespokojenci žádali o úplné vyrovnání pozic – 8 : 8 namísto 9 : 7, guvernér jim odmítl vyhovět. Odpověděl mu bojkot voleb do Vládní rady

n H l e dán í s m y s lu 70

8. prosince 1918. Ale samotná třídní sdružení nedokázala zvolit vlastního delegáta, a tak nová Vládní rada měla nakonec 10 jmenovaných členů a jen 6 volených. Světová válka mezitím skončila. Do krajnosti oslabené Portugalsko zápasilo se strašlivou epidemií neštovic, monarchistickými povstáními a labilitou vlád. V Indii se Freitas Ribeiro snažil zabránit obnově Organické charty, ale sám byl za neustálých změn v Lisabonu nakonec odvolán. Jeho nástupce kapitán Augusto de Paiva Bobela da Mota uvedl 1. července 1919 do funkcí poslance zvolené v květnu a červnu 1918, kteří měli uskutečnit záměry Organické charty. Vládní rada s 10 volenými a šesti (včetně guvernéra sedmi) jmenovanými členy zastupovala obyvatele kolonie mnohem lépe než její předchůdkyně. Rodáci se nyní častěji dostali na místa, odkud mohli ovlivňovat veřejné dění ve prospěch místních lidí: starostou Mormugãa, municipality s důležitým přístavem, byl v letech 1919–22 António Vicente Bragança, vydavatel listu A Índia Portuguesa a bratr goanského nacionalisty Tristãa Bragançy da Cunhi. Finanční vyčerpání státu neumožnilo podstatněji zlepšit školství, přesto byl v roce 1918 otevřen vedle kurzů pro zdravotníky a farmaceuty také kurz pro porodní asistentky. Gymnázium v Nové Goe dostalo roku 1919 vznešený název Ústřední lyceum Afonsa de Albuquerque. Maráthština se vyučovala v Novas conquistas, kde byl ovšem počet základních škol nedostačující. V Damãu stejně jako v Diu se běžně učilo i v gudžarátštině. Portugalské asijské padroado se v dobách všeobecné nouze stalo nákladným přežitkem. Chtěl ho zrušit už v roce 1913 ministr kolonií Artur de Almeida Ribeiro, ale neuspěl. Na omezení portugalských privilegií ve vedení asijských katolíků se nakonec podílel sám Vatikán. Nejdřív zřídil v čínském Kantonu generální vikariát náležející pod biskupa z Macaa. V roce 1919 pak Svatý stolec jmenoval jezuitu Albana Goodiera arcibiskupem v Bombaji. Tím omezil autoritu biskupa v Damãu, navíc se Goodier obracel jako k nadřízenému přímo k papeži a ignoroval arcibiskupa v Goe jako svého nadřízeného. Guvernér Jaime Alberto de Castro de Morais dostal roku 1920 nesplnitelný úkol zastavit narůstající finanční deficit kolonie. Především tedy zakázal publikovat dekret, jímž se měly zvýšit penze státních úředníků. Zvolnil tak finanční pád, ale

71

Proti voj enské v l á d ě n

znepřátelil si další, tentokrát velmi vlivnou skupinu obyvatel. Směs marného očekávání prosperity a sílícího napětí plynoucího z neřešených problémů v Indii a z úpadku zmatené republiky v Portugalsku vytrvala až do konce staré republiky. Administrátorům se stále nedařilo nalézt ekonomickou prosperitu alespoň v zemědělství. Na kamenitém území malého Diu se pokoušeli povzbudit pěstování tabáku. V buši Nágar ‑Havélí radili sázet stromy s hodnotným dřevem. Na goanském pobřeží se dařilo rýži i kokosovým palmám. Ale až v roce 1924 založil vládní výnos banky poskytující podnikatelům zemědělský kredit, v tomtéž roce vznikl rezervní fond pro zkultivování neplodné nebo nevyužívané půdy. V Satari se dokonce rozdělovaly zemědělcům státní pozemky, aby z nich byl nějaký užitek. Ale na malých výměrách v Diu i na opuštěných polích v zázemí Damãa dávalo drobné zemědělství jen příspěvek k holé obživě. S výjimkou vývozu manganu, jehož ložiska byla objevena v roce 1909, se nedařilo ani nezemědělskému podnikání. Tkalcovství podlehlo zahraniční konkurenci, a tak jediným odvětvím připomínajícím jednoduchý průmysl byly lisovny oleje nebo cukrové třtiny. Daně z kořalky a rostlinných olejů ostatně nabízely státní pokladně jediné slušnější daňové přínosy. Při pobřeží využívali zkušení rybáři postaru pravidelné tahy větších ryb k obživě i k obchodování s malými přebytky. Ani komunikace nevyhovovaly. Železnice do přístavu Mormugão byla jedinou vlaštovkou pokroku. Až roku 1920 spojila Gou s Bombají pravidelná námořní linka. Telegrafní linky vedly z Goy do lokálních vojenských velitelství a do ciziny se muselo telegrafovat jen prostřednictvím anglických linek. Nestabilitu stále méně populární první republiky ukončili 28. května 1926 tažením z Bragy na Lisabon portugalští generálové. Nastupující vojenská diktatura omezila občanské svobody a změnila i koloniální koncepci. Portugalská Indie spolu se zanedbaným impériem vstoupila do fáze centralizace, ale také do doby počínajícího odboje.

Proti vojenské vládě Od roku 1920, kdy vlivný Mohándas Karamčand (Mahátma) Gándhí zahájil své aktivistické kampaně proti Britům, usilo-


val Indický národní kongres o osvobození celého subkontinentu. Neklid se přenášel i do malých francouzských a zaostalých portugalských území. Až v roce 1925 získala portugalská správa telegrafní linku, která umožnila spojení Goy s Damãem, s obcí Silvassá, střediskem Nágar‑Havélí, a odlehlým Diu, kde byl dosud k dispozici jen anglický telegraf vzdálený 15 kilometrů od hranic. Kolonie nabízela k vývozu ryby, vinnou révu, kokosové ořechy, z nich získanou kopru, mango, arekové ořechy a oříšky kešú. Vývoz manganové rudy přinesl první změnu do dosud typicky zemědělského exportního repertoáru. Dovážela se sůl, bavlněné a hedvábné látky, až z Portugalska se importovalo laciné víno. Import a export nepřekračoval nepatrná regionální měřítka, v nichž Portugalsko nehrálo důležitou roli a kdysi významný africký Mosambik už vůbec žádnou. Správa se snažila z ubohosti vybřednout hledáním pestřejších obchodních styků s velkými asijskými trhy. I to dokazovalo, že evropské Portugalsko vlastně není schopné „svou“ Indii využívat, zásobit nebo inspirovat. Indové s rozhledem plně chápali omezenost portugalských možností a perspektiv. Počátkem dubna 1891 se významnému lékaři Ligoriovi da Cunhovi a jeho manželce jménem Filomena de Bragança narodil v matčině bydlišti Čándoru syn Tristão Bragança da Cunha. On i jeho tři bratři – António Vicente, Francisco a Plácido – dostali to nejlepší možné vzdělání, proto také později vynikli jako intelektuálové, znalci jazyků a kultury své vlasti. V roce 1926 se Tristão Bragança da Cunha vrátil z dlouholetých studií do rodné Portugalské Indie a plně si uvědomil archaickou politickou situaci ve své zemi. Začal pozvolna vytvářet skupinu agitující za hlavní myšlenku doby: za odchod britských, portugalských i francouzských kolonialistů z Indie. Prvním krokem k cíli bylo upevňování goanského nacionalismu, vědomí specifik, možností i omezeností Portugalské Indie, kde se přes všechny společné subkontinentální rysy vytvořila jedinečná společnost schopná přispět k úspěchu budoucí federalizované indické nezávislosti. Úřadující guvernér Mariano Martins neuznal legalitu vojenské vlády v Lisabonu. Vítězní vojáci tam až na druhý pokus jmenovali vládcem své části Indie tajemníka ministerstva kolonií Pedra Massana de Amorim. Jakmile se o tom dosavadní

73

Proti voj enské v l á d ě n

guvernér dověděl, odstoupil a moc předal prozatímně námořnímu kapitánovi Titovi Augustovi de Morais. Právě jemu se tedy dostal do rukou popřevratový výnos lisabonských generálů, kterým upravovali platy vojenských činitelů sloužících v Indii, kam okamžitě proskočily zvěsti, že to přinese drastické snížení platů na polovinu. Velitelé policie, vojska a náčelník generálního štábu proto Moraise žádali, aby požadoval zneplatnění výnosu, jinak že neručí za pořádek v zemi. Tito de Morais nejprve slíbil, že jejich požadavku vyhoví, ale po poradě s právníky a Výkonnou radou odmítl žádost triumvirátu s tím, že by musel k anulování výnosu dostat pokyn přímo z příslušného lisabonského ministerstva. Náčelníkovi generálního štábu ukázal 2. srpna 1926 telegram odeslaný v tomto smyslu do Lisabonu. Nato ho vojáci vyzvali, aby odstoupil. Odmítl, a tak ho vlastní podřízení zajali. Moc místo něj převzal velitel policie, major Artur Marques Sequeira. Proti takovému převratu se ale postavili všichni od Evropanů až po Indy a vojenská vláda v Lisabonu tentokrát jednala energicky a rychle. Nařídila třem podněcovatelům nepokojů vrátit se do Evropy a připravila výnos o nových platech i valorizaci měny. Tito de Morais se znovu ujal nejvyššího úřadu 4. srpna 1926. Otřesený událostmi odevzdal moc svému prozatímnímu nástupci. Dosavadní prokurátor Acúrsio Mendes da Rocha Dinis sliboval ukončit revoltu všemi dostupnými prostředky. Vojenská vláda v Lisabonu mezitím odvolala všechny významnější úředníky, které kdysi vzpurný Mariano Martins do funkcí jmenoval; 4. srpna 1926 skončili guvernéři Diu Álvaro da Costa Morais a Damãa Augusto Cândido Segurado de Castro. Do vedení kolonie tak mohl konečně nastoupit zkušený guvernér Mosambiku i Angoly Pedro Francisco Massano de Amorim (1927–29). Pro starého muže s podlomeným zdravím však bylo obtížné upevňovat i autoritu vlastní země, jejíž vojenská vláda zatím kromě vyžadování tvrdé discipliny neměla jasný program. Massano de Amorim přesto obrátil pozornost k úplně jiné sféře života země. Objektem jeho pochvalného zájmu se stal profesor goanské chirurgické školy Alberto Carlos Germano da Silva Correia stejně jako lékař a profesor sanskrtu v Nové Goe Mariano José Saldanha. Nový guvernér na-


víc zajistil půldruhého milionu rupií na modernizaci přístavu Mormugão, rozšířil elektrické osvětlení metropole i meziměstské telefonní linky. V roce 1928 nabídl lisabonské vojenské vládě svůj program mladý ministr financí António de Oliveira Salazar v podobě utahování opasků a vyrovnaného státního rozpočtu po neustálých deficitních bilancích. Právě v době, kdy Salazar pozvolna svazoval všechny své kolegy ve vládě přísnou finanční disciplinou, dostal odboj v Indii organizační základ. V roce 1928 založil Tristão Bragança da Cunha Národní kongres Goy (GNC). Anglickým zněním názvu evokujícího Indický národní kongres dal najevo příslušnost k velké indické rodině, která se působivou metodou Gándhího nenásilného odporu dožadovala široké autonomie a rovnoprávnosti domácích lidí s evropskými administrátory a vojáky. Cunha se zařadil do celoindického kontextu i požadavkem, aby už nebyli goanští nádeníci vykořisťováni na anglických plantážích. Představitelé Indického národního kongresu (INC) na zasedání v Kalkatě uznali GNC jako součást celonárodního hnutí a vyhradili delegátům GNC zastoupení v INC. Hroutící se padroado, monopol na správu orientálních katolíků, už nemohlo být zdrojem portugalské prestiže. V roce 1926 zemřel Sebastião Pereira, biskup v Damãu a titulární biskup v Kranganúru. Událost vyvolala diskusi o reformě církevních kompetencí v Indii. Roku 1928 ji uzavřela dohoda portugalské vlády s Vatikánem. Podle ní ztratila arcidiecéze v Goe část bývalé diecéze Damão ve prospěch diecéze Bombaj, jejímž biskupem měl být střídavě Angličan a Portugalec. Od diecéze São Tomé de Meliapor bylo převedeno jinam asi 20 rozptýlených farností. Arcibiskupové a biskupové v sídelních městech Goa, Kóčín, São Tomé de Meliapor, Macao, Bombaj, Mangalúr i v africké Kilwě měli být jmenováni papežem, který měl jejich jména předložit ke schválení prezidentovi portugalské republiky. Další dohoda z 11. dubna 1929 kompenzovala portugalské církevní správě ztrátu oněch 20 farností diecéze São Tomé de Meliapor. Úpravy oslabily portugalský vliv. Církev si ztráty vynahrazovala nejrůznějšími veřejnými akcemi. V letech 1900, 1910 a 1922 slavnostně vystavovala tělo svatého Františka Xaverského, největšího asijského misionáře, zakládala sdružení jako Marián-

75

V Novém s t á t ě n

ské kongregace nebo Asociace křesťanského učení, pořádala dlouhodobé kampaně jako Dílo katecheze nebo Eucharistické křížové výpravy, podporovala Třetí řád františkánů nebo Apoštolát modlitby. Tím vším se sice udržovalo v aktivitě goanské arcibiskupství, ale v politickém a hospodářském dění na subkontinentu a ve světě tyto archaické iniciativy rozhodně neurčovaly směr vývoje. Trpělivá agitace Mahátmy Gándhího v Britské Indii měnila politické klima subkontinentu. Klíčové osvobozenecké heslo svarádž (autonomie či nezávislost) dostalo filozofickou oporu v pojmu satjágraha, nenásilného, ale aktivního odporu vůči kolonialismu, který sám Gándhí vysvětloval jako „triumf pravdy silou duše a lásky“. Ahinsá – nenásilí, neubližování – jako princip blízký indické duši a odvozený z dávných hinduistických a džinistických idejí dotvářel ideologickou výzbroj moderní politiky bojkotu kolonialismu. Gándhího tažení proti kastovním rozdílům odvážně likvidovalo nejzavedenější princip rozdělování indické společnosti. Také jeho snaha spojit dvě převažující a nyní vzájemně nevražící náboženské komunity politicky organizované v INC a v Muslimské lize (od 1909) podporovala celoindickou solidaritu: dramatický půst Gándhího v září 1924 v domě „nepřátelského“ muslima sice neodvrátil následné boje mezi přívrženci obou směrů, ale jasně ukazoval, že púrna svarádž, naprostá nezávislost, se dá dosáhnout pouze překonáním konfesionálních rozdílů. To zprostředkovaně platilo i pro indické katolíky, dosud převážně žijící pod portugalskou vlajkou. Z Gándhího ušlechtilého učení o nenásilí postupně vznikaly krvavé střety s britskou koloniální mocí. Solný pochod z března a dubna 1930 vedený samotným Gándhím zahájil v Britské Indii kampaň občanské neposlušnosti. Také v Goe se první skupiny satjágrahínů připravovaly vyprovokovat konflikty, které by před světem odhalily málo známý portugalský koloniální režim.

V Novém státě António de Oliveira Salazar nejprve ovládl lisabonské ministry svým požadavkem rozpočtové kázně a v roce 1930 začal


uskutečňovat svou vizi nového režimu. Nejprve založil aktivistickou politickou stranu Národní svaz (UN), která měla výlučně obsazovat nejvyšší instituce. V tomtéž roce 1930 převzal Salazar vedení Ministerstva kolonií. Svým květnovým Koloniálním zákonem zahájil centralizaci říše a zároveň i řadu bombastických kampaní připomínajících zchudlým Portugalcům jejich dávnou dobyvatelskou slávu. Tato koloniální mytologie připoutávala zámoří k mateřské zemi četnými svazky a podporovala ideu multikulturního a multirasového Portugalska rozloženého na třech světadílech. Indie hrála hlavní historickou roli v připomínkách portugalského globálního „civilizačního poslání“. Legendy jako Vasco da Gama a Afonso de Albuquerque posilovaly portugalské přesvědčení pokračovat v ovládání zbytků dávné říše v Asii a v Africe. Po předchozí labilitě první republiky začala Portugalsko i kolonie spoutávat stabilita vynucovaná vojenskou vládou a rodící se Salazarovou diktaturou. V Indii se to projevilo počátkem 30. let. Když 2. června 1929 zemřel v Nové Goe Pedro Francisco Massano de Amorim, byl dalším řádným guvernérem jmenován na dlouhá léta generál João Carlos Craveiro Lopes. V roce 1931 byla Portugalská Indie populačně a ekonomicky mnohem významnější kolonií než africké São Tomé e Príncipe, Kapverdské ostrovy nebo Portugalská Guinea, počtem obyvatel převyšovala i asijské Macao a Portugalský Timor. Žilo zde celkem 579 969 lidí, z toho Goa měla 505 281 obyvatel, Damão a Nágar ‑Havélí 58 001, Diu 16 687. V obrovské Indii však působily portugalské enklávy jako nepatrný anachronismus. Sílící Gándhího hnutí za svarádž snadno zasahovalo i portugalský prostor, také proto vláda z Lisabonu i správa z Goy vyvíjely tlak na britské úřady i indické organizace, aby Indický národní kongres vyloučil ze svých úspěšných řad svou goanskou frakci GNC. V Britské Indii se však už INC prosadil: v březnu 1931 si vynutil odvolání mimořádných opatření proti Gándhího kampani občanské neposlušnosti, a když britská správa v příštím roce vedení Kongresu pozatýkala, odpor vypukl znovu. V roce 1933 přijali Portugalci po dalekosáhlé machinaci s volebními hlasy novou ústavu. Oficiálně tak skončila éra vojenské vlády a do života vstoupil Nový stát, jehož tvůrcem a neustálým kontrolorem se stal António de Oliveira Sala-

77

V Novém s t á t ě n

zar v údajně druhořadém, ve skutečnosti však rozhodujícím úřadu předsedy vlády. Jediná preferovaná strana Národní svaz plnila premiérovu vůli stejně dokonale jako stále významnější politická policie PVDE. V platnost vstoupil také Koloniální zákon z roku 1930. Pro Portugalskou Indii to znamenalo zapomenout na republikánskou autonomii a přijmout statut kolonie se vším, co z nerovnoprávného postavení vyplývalo. Ve Vládní radě už nadále nefungovali svobodně volení poslanci a guvernéři dostali úkol podřídit zemi centralizační politice Lisabonu. Oslavování objevitelů a dobyvatelů spíš iritovalo obyvatele země, než aby jim lichotilo, historizující připomínky portugalské slávy na koloniálních kongresech a výstavách neřešily současné potřeby, natož budoucnost kolonie. Naproti tomu Zákon o správě Indie schválený britskou vládou 2. srpna 1935 předpokládal vznik Indické federace vedené nejen guvernéry, ale i dvoukomorovým Federálním shromážděním s většinou místních poslanců. Ačkoli tento zákon jen obtížně vstupoval do života, přece jen se Britská Indie znovu jevila jako dějiště vývoje, zatímco Portugalská Indie připomínala historický skanzen. Na koloniální výstavě konané roku 1934 se Portugalci pyšnili vlastnictvím své části Indie, ale tam se mírný pokrok projevoval jen v několika stavebních zlepšeních. Generál Craveiro Lopes sledoval dokončení mostu v lokalitě Borim; dílo spojilo okresy Ponda a Salsete a navázáním na další most v Benasterimu zajistilo silniční spojení severu s jihem goanského území. Uvolnění rezervního fondu umožnilo navíc dostavět síť cest a silnic v regionu Novas conquistas. Z politického hlediska se ovšem v Portugalské Indii zastavil čas. Do Lisabonu ve 30. letech odjelo z Indie několik deputací, které žádaly větší regionální pravomoci. Na žádnou ze svých žádostí nedostaly odpověď. Také proto se zvolna aktivizovaly opoziční skupiny za hranicemi portugalského území. Tristão Bragança da Cunha jako předák Výboru goanského Kongresu se pohyboval mezi indickými politiky, ale britský nátlak na INC inspirovaný portugalskými požadavky nakonec vedl ke krátkodobému odloučení goanské organizace od Celoindického kongresového výboru. Zato Goanci žijící v Bombaji ustavili v roce 1938 Prozatímní goanský Kongres.


Nehybnou atmosféru režimu rozčeřil britský vstup do války s Německem v září 1939. Činnost indické opozice na území všech koloniálních mocností se zkomplikovala. Indové diskutovali, zda mají dočasně podporovat britskou říši v jejím stále dramatičtějším zápase o existenci, nebo zda mají pomoci britským protivníkům a na jejich straně bojovat za úplnou nezávislost. Otázka Portugalské Indie se dostala na okraj už proto, že Salazarův stát důsledně dodržoval neutralitu. Bombastická Výstava portugalského světa v Lisabonu v roce 1940 půl roku přesvědčovala Portugalce i návštěvníky z ciziny, že impérium založené kdysi Jindřichem Mořeplavcem je tím nejpozoruhodnějším na světě. Ačkoli také Indie zůstávala zdrojem portugalské pýchy, tam ani v neválečných 40. letech úplný klid nenastal. Indický národní kongres zorganizoval v roce 1942 protibritskou kampaň Quit India. K výzvě, aby Evropané opustili Indii, se přidali také goanští agitátoři. Na britském území jich desítky skončily ve vazbě a jejich osud sledovali příbuzní nebo podobně smýšlející krajané v Portugalské Indii. Teprve vítězství Spojenců ve válce v roce 1945 a otřes, který s pádem totalitních a autoritativních režimů postihl i salazarismus, přinesly se změnou světového řádu i zásadní změny poměrů v Asii.

Dlouhý epilog Přelom Nehrdinské počínání režimu za války neřadilo Portugalsko mezi poválečné vítěze. Ohrožení Macaa a japonská okupace Timoru navíc ukázaly, že malá západoevropská země nemá sílu na udržení zbytků své někdejší zámořské říše v Asii, kde ihned po skončení války vyvolala spontánní dekolonizace spor mezi Nizozemci a Indonésany i Francouzi a Vietnamci. Vyčerpaní Britové se pokoušeli evropským kolegům pomáhat, ale už předválečné události a zejména válečné útrapy posilovaly jejich úvahy o opuštění neudržitelné a nákladné koloniální doktríny. Koncem roku 1945 sice v Portugalsku Salazar znovu energicky uchopil kormidlo poněkud bloudícího vládního korábu, ale Charta OSN svými požadavky sebeurčení pro všechny národy světa nedávala naději, že by autoritativní systém udržel svou nadvládu nad zeměmi, jejichž tradice a kultura sahaly daleko před portugalské zámořské objevy. Historizující pojetí civilizačního díla snad mohlo zdůvodnit pokračování portugalské přítomnosti v Africe, nikoli však v Indii. Za dramatického manévrování Salazarova režimu se rychleji střídali guvernéři Portugalského indického státu. Jejich působení sledoval subkontinent neskonale méně pozorně než očekávanou nezávislost Britské Indie a s tím související portugalskou reakci na dekolonizační dění v Asii. V roce 1946 Britové oznámili úmysl udělit Indii nezávislost. Definitivní britský odchod však oddálily spory mezi muslimy a hinduisty. Perspektiva byla ovšem jasná i pro obyvatele Portugalské Indie, a tak známý socialista Dr. Rám Manohar Lohia svolal na 18. června 1946 do Margãa veřejné shromáždění. Lidé sem spěchali ze široka daleka už dlouho před ohlášeným začátkem manifestace. Úřady akci nepovolily, ale když už policisté stáli před shromážděnými davy, netroufli si na víc než vyzývat lidi, aby se rozešli. Ti jen popocházeli a měnili místo, ale nerozešli se. Pořádkové síly kolonie se nikdy dříve s tako-

n D l ou hý e p ilo g 8 0

vou situací nesetkaly, a tak bezradně kapitulovaly, protože krvavý konflikt nechtěla žádná strana riskovat. Pak hlasitě zazněly požadavky na garantování občanských svobod, zejména svobody projevu a sdružování. Radikálové zde však také prohlásili, že Goa – myšleno Portugalská Indie – je nedílnou součástí Matky Indie. Od té chvíle se portugalská moc v Indii začala drolit. Svolavatel historické manifestace byl zatčen. Zadržen byl také Tristão Bragança da Cunha. V červenci 1946 svolal José Inácio de Loyola další lidový mítink, ale žádal zde po lisabonské vládě pouze autonomii pro Portugalskou Indii. Snahy úřadů udržet starý klid a pořádek zatýkáním vyvolaly masové protesty. Policie měla plno práce s vazbou a vyslýcháním více než tisíce zatčených lidí. Vůdcové goanského Kongresu T. Bragança da Cunha, Purúšottam Kakodkar a Lakšmíkan Bhembre byli deportováni do Portugalska. Nyní bylo i v Britské Indii zřejmé, že Goa usiluje o stejnou věc jako ostatní independentisté. Mahátma Gándhí uveřejnil 11. srpna 1946 v listu Haridžan prohlášení, v němž slíbil svou pomoc goanskému osvobozeneckému hnutí. První fáze nacionalistického vzepětí však brzy skončila. Aktivisté, kterým se říkalo satjágrahíni, vyvolali v říjnu a listopadu 1946 tolik konfliktů s úřady, že pořádkové síly dostaly důvod k tvrdým zásahům, zatýkání a věznění. Pod tímto tlakem se hnutí, kterému chyběli zatčení vůdci, dočasně zhroutilo. Goanský Kongres se stáhl do Bombaje. Navíc se ukázalo, že osvobození si různé složky, regiony a skupiny obyvatel Portugalské Indie představují různě. Kromě mlčící většiny, která neměla žádné politické ambice, začaly vznikat politické skupiny s diametrálně odlišnými programy. Některé – jako výbor, jemuž předsedal Udaj Bhembre – žádaly jen autonomii pod Portugalskem, jiné spojení se severním státem Maháráštra po osvobození Britské Indie, další zase připojení k sousedním jižním oblastem Matky Indie. Nezralost a nejednotnost goanského odboje stejně jako zjevné přenášení agitace do země z vyzrálejší britské části Indie umožňovaly portugalské správě a její nové politické policii PIDE nejen potlačovat hnutí, ale také vést propagandu slibující klid, rozvoj a podporu.

81 Pře l om n

Sám Gándhí vyzval goanské osvobozenecké skupinky, aby netříštily síly a sjednotily se. Ve snaze zúčastnit se takto indického osvobození se v červnu 1947 představitelé různých nacionalistických směrů z Goy sešli v Bombaji. Formálně se spojili a vyzvali portugalskou vládu, aby opustila Indii, a to v domnění, že se tím připojí k vyhlášení indické nezávislosti. Rám Manohar Lohia však ještě 3. srpna prohlásil, že osvobození Portugalské Indie nebude kopírovat události v Britské Indii a že je třeba dál bojovat za občanské svobody a nezávislost. Konec britské nadvlády v Indii byl na spadnutí. Salazar si uvědomoval, že začíná i pro něho boj o stále veliké zámořské impérium, z něhož se jako první bude chtít vytrhnout Indický portugalský stát. Věděl také, že obrana koloniální říše, jejíž mýtus po desetiletí vytvářel, mu může vrátit roli spasitele a dokonce zvýšit kredit jakéhosi křižáka‑obránce křesťanských hodnot a tradic. Proto před delegacemi ze zámoří vyzval 11. července 1947 celý národ k upevnění impéria a k „pokračování v cestě, kterou jdeme po staletí“. Uprostřed srpna 1947 pak asijská dekolonizace vyvrcholila vyhlášením nezávislosti bývalé Britské Indie. Goanská rezistence však v tomto okamžiku paradoxně dostala několik ničivých ran. Jednak krvavé masakry mezi muslimy a hinduisty a konflikty mezi regiony do té míry poskvrnily vyhlášení a první okamžiky nezávislosti hinduistické Indie a muslimského Pákistánu, že samotná reprezentace svobodného indického státu v čele s Džavahárlálem Néhrúem musela na neurčito odsunout otázku portugalských a francouzských území. Portugalská správa navíc využila indicko‑pákistánského konfliktu k posílení represivních opatření. Namísto pomoci se tak goanští politikové žádající nezávislost dočkali porážky. Salazar načrtl 25. listopadu 1947 své pevné konzervativní stanovisko k problému: „Patří‑li Goa geograficky do Indie, společensky, nábožensky a kulturně patří do Evropy. Obývají‑li ji západní Indoportugalci a Indové, politicky tam existují pouze portugalští občané, to jest bez rozdílu členové několik staletí existujícího civilizovaného společenství, kteří mu neslouží jen tam, kde se narodili, nýbrž i v metropoli a v celém impériu.“ Navázání diplomatických styků mezi Portugalskem a Indií v prosinci 1947 se zdálo neúspěch odboje potvrzovat. Na-


víc v lednu 1948 padl rukou hinduistického fanatika Mahátma Gándhí a jeho překvapivá násilná smrt odhalila vnitřní slabost svobodné Indie. V roce 1948 na území pod portugalskou správou odboj ustal docela.

Nejen diplomatický souboj V lednu 1948 jednal předseda indické vlády D. Néhrú s portugalským konzulem. Poprvé položil kontroverzní otázku: „Co si portugalská vláda myslí o budoucnosti Goy?“ Pro Salazara bylo takové diskusní téma absolutně nepřijatelné. Uvězněn ve vlastní mytologické konstrukci koloniální slávy pokládal právě Gou za zvěčnělý symbol portugalského světového úspěchu. Věděl také, že odstoupení jedné kolonie by vyvolalo řetězovou reakci nejprve v Asii, ale brzy také v Africe. Portugalsko by přišlo s koloniemi o svou dlouho proklamovanou velikost i zdůrazňované civilizační poslání ve světě a přetrvávající režim Nového státu by přišel o jednu ze svých ideologických opor. Marně žádali prozíraví politikové pružnější postoj portugalského vůdce. Goanský autonomista, ale zároveň loajální portugalský občan António Anastásio Bruto da Costa napsal 28. května 1948 Salazarovi dopis, v němž odsoudil oficiální koloniální ideologii, která podle něho mohla v budoucnu vyvolat nepředvídatelné potíže. Indický premiér Néhrú vyžadoval portugalskou odpověď na své náměty, a proto naléhal na praktickou diplomacii. Na schůzce v Paříži se portugalský ministr zahraničních věcí Caeiro da Mata a indický ministr obrany Krišna Menon 12. srpna 1948 dohodli o otevření ambasád. Pro Néhrúa to neznamenalo potvrzení přátelství, nýbrž začátek diskuse o jediném tématu s jediným východiskem. Ve Valném shromáždění OSN indický vůdce 5. listopadu 1948 řekl: „Část Asie stále není svobodná a je s podivem, že některé státy se ještě přidržují doktríny kolonialismu po tom všem, co se stalo. V Asii vznikne aktivní opozice proti všem formám kolonialismu. Sledujeme se sympatiemi boje v sousedních státech a kterákoli mocnost, velká či malá, která překáží cestě svobody, se staví proti světovému míru.“ Z nezávislé Indie obkličovaly portugalská území různé organizace, které chtěly tu neozbrojeným nátlakem, tu silou vy-

83Nej en di pl omati cký so u b oj n

tlačit nejstarší kolonizátory ze země. Bankovní úředník z Goy Appasaheb Karmalkar stál v čele Organizace hnutí národního osvobození (NLMO). Višwanath Lavande (Lawanda), Dattatreja Dešpande a Prabhakar Sinari vytvořili teroristickou bojůvku Azad Gomantak Dal (AGD – Milice svobodné Goy). Vznikly také Spojená goanská fronta (UFG) a dobrovolnická extrémně pravicová skupina Raštrija Swajamsevak Sangh (RSS), kterou vedli Radža Wanankar a Nana Kadžrekar. Stále fungoval i Národní kongres Goy, o osvobození vlasti hovořili předáci Rady osvobození Goy, Goanské lidové strany a Organizace Quit Goa. Šivádžíráo Govindrao Desaí utvořil další ozbrojenou skupinu nazvanou Goanská osvobozenecká armáda (GLA). Také komunistická strana se hodlala zapojit do likvidace evropské moci. Propustná hranice mezi Portugalskou Indií a Indickým svazem brzy neumožňovala dostatečnou kontrolu nad působením opozičních skupin uvnitř a vně kolonie. Bylo zřejmé, že inspirace, podněty i peníze pro tyto skupiny i místní satjágrahíny přicházejí zvenčí, proti prvním excesům AGD se stavěli i politicky zcela indiferentní obyvatelé portugalských území. Podle 2. článku Zákona o nezávislosti Indie schváleného britským parlamentem připadlo Indickému svazu území Britské Indie, které nepřipadlo Pákistánu. Z toho vyvodila portugalská diplomacie závěr, že „politický vývoj v Britské Indii neměl nic společného s osudy Portugalské Indie“. V bouřlivém dění v Asii, kdy Francouzi válčili o Vietnam a Nizozemci o Indonésii, zatímco Britové v roce 1948 opouštěli Cejlon i Barmu, bylo ovšem portugalské lpění na dikci zákona nebo na historické tradici malicherné. Salazarova pozice se však v Portugalsku paradoxně upevňovala vlasteneckými apely na udržení posvátné indické půdy. Mezitím odbojáři stmelovali své řady. V ilegalitě se v Carambolimu sešel roku 1948 třetí sjezd goanského Kongresu. Jednal o koordinaci budoucích osvobozeneckých akcí jak s místními organizacemi, tak především s daleko mocnějšími silami nezávislé Indie. Dynamika příprav vedla k uspořádání čtvrtého sjezdu už v roce 1949. Do diplomatického souboje s indickou vládou posílal Salazar počátkem roku 1949 Vasca Garina. Svému velvyslanci řekl


na cestu slova, která prozrazovala niterné obavy z blízké porážky: „Myslím, že vás tam neudržím. Ale kdybyste měl zemřít, budete jistě umět zemřít dobře.“ V zájmu Indie také skončil portugalský izolacionismus. Ze strany Portugalska dosud přetrvávala nedůvěra nejen k nenáviděnému komunismu, který na východě vzestupoval, ale i k hedonistickému Západu, který nectil staré křesťanské tradice tak, jak si portugalský předák představoval. V počínající studené válce si však Salazar musel vybrat, a tak učinil rozhodný krok, který měl zajišťovat i portugalské kolonie. V den založení Severoatlantického paktu 4. dubna 1949 se Portugalsko jako zakládající člen přihlásilo k Západu. Salazar si toto privilegium vysvětlil jako možnost setrvat na tradičních stanoviscích vůči zámoří. Byl ale nejvyšší čas uvolnit vztahy mezi Lisabonem a Goou a vyjít vstříc goanským alternativním směrům. Ještě roku 1949 goanský poslanec Froilano de Melo v lisabonském parlamentu kritizoval správu indické kolonie a prohlásil, že je to portugalská vláda, kdo je plně odpovědný za to, co se stane v Indii. Kromě Salazarova podráždění ovšem tento projev nevyvolal žádnou konstruktivní reakci. Indický velvyslanec v Lisabonu žádal 27. února 1950 portugalského ministra zahraničních věcí „o okamžité zahájení jednání o budoucnosti portugalských kolonií v Indii“ a dodal: „Indie si přeje portugalské přátelství a otázka Goy je jediným problémem, který oba státy rozděluje. Indická vláda očekává od portugalské vlády přátelskou odpověď.“ Salazarova vláda správně pochopila tento kategorický požadavek jako příkaz k odevzdání Portugalské Indie a neméně důrazně ho odmítla s tím, že „nemůže diskutovat nebo projednávat s cizí vládou otázky svrchovanosti vlastního území“. Ústupek ve věci církevního patronství v té době málokoho zaujal: 18. července 1950 podepsali zástupci Portugalska a Vatikánu dohodu, jíž se Portugalsko vzdalo jmenování prelátů do čela pěti indických (mj. Kóčín a S. Tomé de Meliapor) a jedné africké (Kilwa) diecéze. Zato však satjágrahíni přicházející v organizovaných skupinách z Indického svazu pořádali na různých místech demonstrace proti portugalské přítomnosti. Komanda AGD začala přepadat veřejné budovy, instituce a úřady a po výpadech se bez újmy stahovala z portugalského na blízké indické území, kde nacházela plnou logistickou i morální podporu. Premiér

85Nej en di pl omati cký so u b oj n

Néhrú prohlásil v prosinci 1950 v indickém parlamentu: „Během posledních tří či více let jsme diskutovali, argumentovali, probírali záležitost mírumilovně bez velkého výsledku. Víme jasně, že konečný výsledek může být jen jeden. Nemůžeme přijmout a nikdy nebudeme tolerovat jakákoli zahraniční území v Indii. Co se týče těchto zemí, chceme jim dát příležitost, aby žily vlastní život, aby dostaly autonomii k rozhodování o vlastním vnitřním systému, když už za 400 let dějin vytvořily určitý odlišný typ kultury. Nepřejeme si do jejich poměrů zasahovat. Je jasné, že existují jen dvě cesty k řešení otázky – válka nebo diplomatická jednání. Indie nechce s kýmkoli válčit, leda by k tomu byla druhou stranou donucena. Způsob, jakým postupujeme, ukazuje naši mimořádnou trpělivost.“ Aby Salazar čelil dekolonizačnímu požadavku OSN, prosadil roku 1951 ústavní dodatek, kterým se zámořská území prohlašovala za „provincie“ unitárního portugalského státu. Tímto trikem měla být chráněna i Portugalská Indie. Přetrvávající francouzská válka o Vietnam a zejména počínající korejská válka Salazara utvrzovaly v domnění, že za věrnost západní věci ho budou mocnosti NATO podporovat i v indické kauze. Goa a vůbec všechny portugalské přístavy v Indii se nabízely britským, americkým nebo francouzským flotilám jako vynikající a stabilní základny. Na čas skutečně korejský i indočínský konflikt podlomil aktivitu státníků svobodných asijských zemí. Jednání delegátů NATO v Lisabonu koncem února 1952 naopak Salazarovu pozici posílilo; rozšířilo a upevnilo bezpečnostní pakt, jemuž Portugalsko vytvořilo klidnou hostitelskou atmosféru. V Indii však přilily oleje do ohně oslavy 400. výročí úmrtí sv. Františka Xaverského v říjnu 1952. Do Goy totiž přibyl i portugalský primas, lisabonský kardinál Manuel Gonçalves Cerejeira, blízký přítel Salazarův ztělesňující tradice náboženského útlaku organizovaného portugalským patronstvím. Ještě v říjnu 1952 se portugalská diplomacie pokusila oslabit indickou snahu předložit problém Goy Valnému shromáždění OSN rozšiřováním vlastního stanoviska: podle portugalské vlády by byla indická iniciativa neslučitelná s Chartou OSN proto, že se nežádá ani autonomie, ani nezávislost Portugalské Indie, nýbrž její přičlenění k Indickému svazu.


Vláda Indické republiky 9. ledna 1953 požádala portugalskou vládu o novou delimitaci goanské diecéze a ještě 16. ledna se opakovaně obrátila na lisabonské ministry s požadavkem sjednotit portugalská území v Indii. Premiér Salazar zuřil, že Néhrú nepřipouští jinou možnost než „přímý převod, který by zajistil splynutí těchto území s Indickým svazem“. Portugalští diplomaté při sondážích u velmocí zjistili, že jejich pohled na Indii a Néhrúovu roli v rodícím se světě nezávislých států Asie je pozitivní, takže ochota angažovat se za portugalskou kauzu klesá k minimu; především Velká Británie raději posilovala své otřesené společenství národů a nemínila se diskreditovat podporou portugalského kolonialistického partnera. Květnová výměna nót mezi Lisabonem a Dillí vyvrcholila varováním, že indická vláda potrestá portugalskou neochotu předat Portugalskou Indii přerušením diplomatických styků. Portugalský ministr Paulo Cunha dialog odmítl a prohlásil: „Jestliže uzavřou diplomatické zastoupení, bude nám to líto, ale víc nemůžeme dělat…“ Skutečně, 22. května předal indický chargé d’affaires nótu oznamující rozhodnutí své vlády uzavřít zastupitelský úřad k 11. červnu. Když Salazar řečnil v den státního svátku 10. června 1953 na slavnostní schůzi Národního svazu, věnoval se samozřejmě také indické otázce. Poznamenal: „Goa se ocitla fyzicky i politicky v zóně velkých tajfunů.“ Opakoval také nesmiřitelné stanovisko: „Nemůžeme ani s plebiscitem – který jinak marně žádala Francie – ani bez něho vyjednávat postoupení nebo odevzdání ani jediné pídě národního území a jeho obyvatelstva.“ Salazarova nepružnost a indická touha po sjednocení tak zplodily konflikt.

Dadrá a Nágar‑Havélí: anexe Roku 1953 založil Tristão Bragança da Cunha Goanský akční výbor. Goanci i satjágrahíni z indického okolí zahájili blokádu portugalských enkláv. Od prosince se úředníci nemohli dostat z Diu, Damãa ani Góy. Aktivisté z AGD a RSS naplánovali společný útok proti nejméně chráněným portugalským teritoriím, kterými byly exklávy Damãa Dadrá a Nágar‑Havélí. Rádža Wanakar a Nana Kadžrekar koncem roku 1953 něko-

87

Dadrá a Nágar‑Havél í : a n e x e n

likrát navštívili okolí obou portugalských ostrůvků, studovali detailně geografii oblasti a získávali místní lidi k akcím proti portugalské správě. Na začátku roku 1954 se portugalští úředníci v odloučených územích Dadrá a Nágar‑Havélí stali vězni, protože nemohli ven. Z Damãa ani odjinud naopak nemohli dovnitř. V lednu 1954 zakázala indická vláda export ze svého území do portugalských enkláv; to vyvolalo okamžitý nedostatek a vzestup cen základních potravin a potřeb. Lidé, kteří dříve běžně přecházeli hranice zejména z Diu a Damãa k příbuzným v indickém okolí, byli najednou podrobováni takovým celním prohlídkám, že si raději jakýkoli pohyb odpustili. Vasco Garin předával vládě v Dillí jednu protestní nótu za druhou, ale Néhrú na všechny odpovídal nepřátelsky. Salazar se pokusil problém zmezinárodnit. Ve svém projevu z 12. dubna 1954 se odvolával na britsko‑portugalskou deklaraci ze 14. října 1899 a dokonce na smlouvu s Británií z 29. ledna 1642, aby přiměl k solidární podpoře Velkou Británii. Protože londýnská vláda už nereprezentovala světového hegemona, vyzýval portugalský premiér k podpoře také státy NATO s poukazem na 4. článek Severoatlantické smlouvy, podle něhož měla být respektována územní celistvost členských zemí i mimo atlantskou oblast. Rozpačitou diskusi diplomatů o tomto požadavku ovšem předběhly události v Indii. V dubnu 1954 utvořily organizace NLMO, AGD a RSS Spojenou frontu za osvobození území Dadrá a Nágar‑Havélí. Na společné schůzi naplánovali aktivisté těchto skupin vojenskou operaci ke splnění vytčeného cíle. Stejným směrem mířila nezávisle na uvedeném uskupení také Spojená fronta Goanců (UFG). Záštitu jim všem před výpadem poskytl vysoký indický policista Naragwala, který celé území dobře znal a kromě rad mohl vojenské akci krýt záda z indického území. Guvernér Damãa se 20. července 1954 vydal do svých území Dadrá a Nágar‑Havélí. Indičtí vojáci a úředníci ho však nepustili obvyklými indickými koridory ven z Damãa. Kolem obou enkláv začali indičtí vojáci a jejich spolupracovníci 22. července 1954 kopat zákopy a budovat opevnění. Jeden maráthský pluk obklíčil oba okresy. V noci začal útok. Francisco Mascarenhas a Viman Sardesai vedli komando UFG proti policejní stanici


v Dadrá. Ačkoli nenarazili na odpor, nad ránem zahájili palbu. Na místě padli velitel policejní stanice Aniceto do Rosário, původem z Diu, a člen policejní hlídky António Fernandes, původem z Damãa. Dopoledne 23. července vyvěsili útočníci v městečku indickou vlajku za nadšeného provolávání slávy Matce Indii. Portugalské úřady nahradila místní samospráva (paňčajat), do jejíhož čela byl postaven Džajanti Bháí Desaí. Konflikt doprovázela mediální bitva. Indický rozhlas oznamoval osvobození území Dadrá skupinami dobrovolníků. Portugalská média tvrdila, že „nic nemůže narušit portugalskou suverenitu na území, které se stalo obětí agrese“, zatímco portugalská vláda žádala indický kabinet, aby „umožnil portugalským ozbrojeným silám a úřadům obnovit pořádek a vypudit vetřelce“. Portugalský vyslanec, který v Dillí zůstal i po zrušení indické ambasády v Lisabonu, protestoval u indické vlády. Indický konzul musel opustit Gou, portugalští úředníci byli vykázáni z Bombaje. Během této slovní války pokračovala rázná indická bojová akce směrem na mnohem větší území Nágar‑Havélí. Kolem 20 dobrovolníků RSS a asi 10 bojovníků AGD překročilo 28. července řeku Darotha. Komando vstoupilo do okresního města Naroli a donutilo překvapené portugalské policisty se vzdát. Příštího dne byl ustaven Paňčajat svobodného Naroli. Portugalsko‑indičtí policisté, které vedl kapitán Fidalgo, neodpověděli na výzvu ke složení zbraní a stahovali se ke středisku Silvassá. Indické komando postupovalo za nimi a zabralo obec Piparia. Dva oddíly RSS a jeden oddíl AGD pak zaútočily na město Silvassá. Fidalgo asi se 150 svými lidmi před nimi ustoupil do málo obydlených končin kolem obce Khandvel. A tak milice 2. srpna bez výstřelu obsadily středisko Nágar ‑Havélí a vyhlásily toto území za svobodné. Do jeho čela se postavil jeden z vůdců RSS Nana Kadžrekar, zatímco předák AGD Višwanath Lavande převzal finanční záležitosti. Vítězové se obávali protiúderu, a tak si zajišťovali vysílačkou součinnost indických ozbrojených sil. Zároveň vyslali všechny své muže pronásledovat Fidalgův portugalský oddíl. Fidalgo se v Khandvelu opevňoval, ale nakonec se před protivníky útočícími na člunech přes řeku stáhl dál k obci Udva. Tam se 11. srpna rozhodl neklást odpor a vzdát se.

89

Dadrá a Nágar‑Havél í : a n e x e n

Portugalci tak fakticky ztratili dvě součásti své indické provincie. Bylo zřejmé, že po této předehře přijde na řadu zbytek indických území pod červeno‑zelenou vlajkou. Už z prestižních důvodů se lisabonští politikové nehodlali se ztrátou smířit, ale k dispozici měli pouze diplomatické prostředky. Portugalská vláda navrhla indické, aby konflikt v územích Dadrá a Nágar‑Havélí řešila komise pozorovatelů, po třech z portugalské a po třech z indické strany, která by vypracovala nestrannou zprávu o situaci. Indická vláda to okamžitě odmítla. Vydávala obě území za „nezávislá“, ale poslala do čela orgánu nazvaného Varišta Paňčajat svobodných území Dadrá a Nágar‑Havélí svého administrátora. K. G. Badlani byl úředníkem Indické správní služby, a bylo tedy jasné, v čím zájmu území spravuje. Salazar nové přístupy k problému nehledal; 10. srpna prohlásil: „Převod provincií a obyvatel od jednoho vlastníka ke druhému jako půdy s dobytkem bouří naše city vychované v demokratické škole.“ Stárnoucí vůdce mobilizoval svůj národ k obraně ohroženého impéria. Portugalci masově putovali ke hrobu Vasca da Gamy. Vládní komuniké ostře odsoudilo „zločin proti míru i právu“. Spřátelený brazilský velvyslanec v Dillí obhajoval portugalská stanoviska, několik západních diplomatů doporučovalo indické vládě, aby se v násilných akcích mírnila. Ale Néhrú odmítl jakýkoli „kompromis v otázce Goy“. Samotná Goa už propadla panice, proslýchalo se, že 15. srpna vniknou tisíce neozbrojených Indů na portugalská území, což by vyvolalo násilnosti s nedozírnými následky. Naštěstí se taková akce nekonala, pouze 16. srpna obsadila skupina satjágrahínů pevnost Tiracol na goanském území. Policie začala střílet do vzduchu, vetřelci se dali na útěk, ve zmatku jeden z Indů zahynul a několik zraněných utíkalo z portugalské zóny. Budoucnost portugalských území naznačil osud francouzských zemí v jihovýchodní Indii. Po válce s Velkou Británií zbyly Francii roku 1763 čtyři pobřežní enklávy Mahé, Jánáon, Putuččéri (Pondichéry) a Karaikkál. Také tyto koloniální ostrůvky obléhali satjágrahíni a 1. listopadu 1954 je násilně obsadili. Francie musela nerada nastalý stav uznat v době, kdy ji ještě bolela porážka u severovietnamského Dienbienphu.

n D l ou hý e p ilo g 90

Guvernér Paulo Bernardo Guedes řídil v 50. letech vystrašenou provincii. Přežila první útok a Goa, přímořské Damão i Diu ještě vyvěšovaly portugalskou vlajku. Ale první dva padlí indoportugalští policisté a ztráta dvou vnitrozemských území ukazovaly, kam vývoj nezvratně spěje.

Neklid před bouří V projevu k poslancům Národního shromáždění 30. listopadu 1954 Salazar uznal, že Portugalská Indie je vojensky neuhájitelná. Bylo tragické, že z tohoto realistického posouzení situace nevyvodil poučení, aby okamžitě jednal s goanskými nacionalisty. Snad by autonomie ještě otupila hroty konfliktu a zachránila alespoň formální portugalskou autoritu. Salazar však stále trval na liteře vlastní ústavy, podle níž byl „Stát Portugalské Indie“ provincií evropského Portugalska. Protivníci tohoto konceptu tak dostali volnou ruku k akci. Závěrečný indický úder po anexi dvou portugalských území závisel spíš na mezinárodní konstelaci, než na schopnosti Portugalska ubránit zbytek indických držav. Po ukončení korejské a indočínské války se světová politická atmosféra poněkud oteplila. V dubnu 1955 začala v javánském Bandungu konference 29 hlav států svobodné Asie a Afriky, na níž kromě jiných vynikal indický vůdce Džavahárlál Néhrú. Ačkoli se tento rodící se blok nezúčastněných zemí postavil proti „kolonialismu a imperialismu“, přijal zároveň pět zásad mírového soužití známých jako paňčašíla; respektování územní celistvosti a svrchovanosti stejně jako neútočení, nevměšování, rovnoprávnost a mírová koexistence se tak staly základem Deklarace o upevňování světového míru a spolupráce. Takové zásady připadaly i Portugalcům jako záruka, že Néhrú nemůže proti jejich kolonii nadále postupovat tvrdě a že v duchu těchto přikázání nechá Portugalskou Indii na pokoji. Sami goanští političtí aktivisté však nemínili vyhlašovanou mírovou politiku asijských vůdců respektovat. V Mapuçá se 6. dubna 1955 sešel výbor goanského Kongresu (GNC) a schválil následující kampaň občanské neposlušnosti. Kromě záměrného narušování portugalských zákonů připravil v koor-

91Nekl i d před b ou ř í n

dinaci s kolegy z Matky Indie velkou akci, která zjevně musela přerůst rámec nenásilných protestů. V létě 1955 připomněl Salazar národu první výročí útoku na ztracené země Dadrá a Nágar‑Havélí. Vzpomněl obětí na straně portugalských obránců a provokativně podotkl: „Pan Néhrú by mohl na okamžik zvážit tajemství, že za ovládanou a zotročenou zemi zemřeli titíž muži, které jeho lidé přišli tak laskavě osvobodit.“ Ve sporu o Portugalskou Indii však brzy měli umírat další lidé. V den vyhlášení indické nezávislosti 15. srpna 1955 vtrhly na území Goy z okolí stovky satjágrahínů. Nebyli ozbrojení, zato provolávali hesla proti portugalské správě a povzbuzovali obyvatele k odporu. Portugalské pořádkové síly si nedokázaly vynutit autoritu jinak než střelbou, nejprve do vzduchu, potom do davů. Padlo 32 lidí, přes 260 satjágrahínů utrpělo zranění. Ani tím však nátlak neskončil. V Damãu nacionalisté vyvolávali neklid každý den a nutili tak místní policii neustále zasahovat. Premiér Néhrú na masakr reagoval výhrůžnými slovy pronesenými v horní sněmovně parlamentu: „Myslím, že dozrály podmínky k tomu, abychom postoupili vpřed.“ Zatím ale dodržoval zásady z Bandungu, takže 17. září 1955 před dillískými poslanci prohlásil: „Mírová cesta navrácení Goy do Indie je nejen zdravou politikou, ale jedinou možnou politikou.“ Počátkem prosince 1955 Eisenhowerova vláda USA ve společném komuniké v podstatě uznala portugalskou koncepci multikontinentálního státu. Mezinárodní izolace Portugalska skončila, když bylo 14. prosince přijato do OSN. Týden poté předložili Portugalci Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu stížnost na indické přerušení kontaktů správy s územími Dadrá a Nágar‑Havélí a na následnou anexi těchto krajů pod dřívější portugalskou správou. Organizovaný neklid stíhal portugalská území v Indii po celý rok 1956. Ze sousedství přecházely hranice malé bojůvky, které nejen kradly a vyvolávaly paniku, ale také střílely a zabíjely. Policisté v portugalských uniformách byli oblíbeným terčem. Pokud se Goanci žijící na indickém území neztotožnili s odbojem, zažívali perzekuci a strach. Od 19. února, kdy nacionalistické komando poničilo zařízení jedné důlní společnosti v lokalitě Sirigão, se destabilizace obrátila i proti hos-


podářským objektům a podnikatelům. Portugalci hrdí na dílo Vasca da Gamy se však nedokázali ani za vzrůstajícího nebezpečí stáhnout, jako to udělali Francouzi, kteří dohodou s Indií z 28. května 1956 (ratifikovanou až v roce 1963) prostě uznali ztrátu svých indických držav. V únoru 1957 navštívila Portugalsko britská královna Alžběta II. Vřelé přivítání mladé panovnice posloužilo k připomínce „staletého přátelství“, tedy dřívějších smluv o ochraně portugalských kolonií. V létě tomu bylo už 10 let, co Indie poprvé vznesla požadavek na připojení portugalských území. Salazar za tu dobu mohl zjistit, že jeho historické argumenty na udržení stávajících pořádků v bipolárním světě atomových zbraní vůbec nezabírají. Měl také taktičtěji reagovat na skutečnost, že po celý rok 1957 indická armáda umísťovala protiletadlové baterie v okolí Diu a Damãa, kde se každý portugalský letoun, který by se přesně netrefil do nepatrného koridoru, vystavoval od té doby nebezpečí sestřelení pro narušení indického vzdušného prostoru. Také po celý rok 1958 čelily Goa, Damão a Diu téměř denním nájezdům z okolí. Pozemní blokáda, zastavení obchodu, nemožnost poslat dopis přes indické území nebo si tam nakoupit potraviny, to všechno vyvolávalo nejen denní potíže, nedostatek životních potřeb, ale především pocit izolace, bezvýchodnosti a paniky. V Portugalsku se indický problém stal součástí prezidentské volební kampaně: „nebojácný generál“ Humberto Delgado šel do voleb proti Salazarovu táboru s požadavkem, aby otázku Goy vyřešil plebiscit pod mezinárodní kontrolou. Delgado však nakonec musel nátlaku ustoupit a portugalská exekutiva se držela předchozích nesmiřitelných stanovisek. V Bombaji zemřel 26. září 1958 zakladatel goanského nacionalismu Tristão Bragança da Cunha; jeho následovníci pak vystupovali proti Portugalcům mnohem radikálněji. Do podlomené Portugalské Indie přibyl 4. prosince 1958 generál Manuel António Vassalo e Silva. Mohl už tušit, že bude posledním guvernérem této provincie. Supervelmoci se přetahovaly o vliv v budoucí svobodné Africe, Asii zneklidňoval spor Indie a Pákistánu o Kašmír. Čína v roce 1959 tvrdě potlačila povstání v Tibetu. V násilnickém

93Nekl i d před b ou ř í n

světě se násilné řešení otázky Portugalské Indie ukazovalo jako víc než pravděpodobné. Když se téhož roku prezident USA Dwight D. Eisenhower při návštěvě Indie nepřímo dotkl anexe území Dadrá a Nágar‑Havélí, celkem zbytečně navrhoval Néhrúovi i pro Gou opatrný postup: „Je lépe prohrát u soudu jednu kauzu, ale získat tím mírový svět v souladu se zákonem.“ Stále militantnější postoj Indie vůči portugalskému vzdorování se tím ani trochu nezměnil. Nebezpečí si víc uvědomovali Goanci než politikové v Lisabonu. Doktor António Bruto da Costa a jeho vzdělaní přátelé poslali v roce 1960 telegram prezidentovi Portugalské republiky admirálu Américovi Tomásovi. Žádali plnou správní a finanční autonomii v zájmu zachování zbytku portugalské autority ve své zemi. Takové řešení vrcholní portugalští politikové znovu odmítli. Potěšil je verdikt Mezinárodního soudního dvora v Haagu z 12. dubna 1960. Nejvyšší justiční orgán OSN uznal portugalskou stížnost na události z roku 1954 jako oprávněnou a vyzval Indii, aby umožnila přístup administrátorů z Damãa na území Dadrá a Nágar‑Havélí. Vláda v Dillí sice nevydala žádný formální protest, ale nic nezměnila na dosavadní praxi, která z obou enkláv činila pro Portugalce naprosto ztracené země. Afrikou procházel „vítr změn“. Francouzi, Belgičané, Britové a Italové houfně opouštěli své bývalé kolonie. Proti setrvávajícím Portugalcům zahájil zničující mediální kampaň celý svět ještě v „roce Afriky“. Lisabonská vláda se obávala i o zbytky svých asijských držav. Posílila sice své jednotky v Macau a na Timoru, ale v Indii si nic podobného nedovolila. Podplukovník generálního štábu Francisco da Costa Gomes naopak koncem roku 1960 v Goe prosadil snížení počtu místních ozbrojených sil z 12 000 na asi 3 500. V angolské Luandě přepadlo nacionalistické komando 4. února 1961 věznici a armádní instituce. V exaltované atmosféře favorizující všechny osvobozenecké síly začala koloniální válka v Africe. Portugalci se s poukazy na staletou přítomnost a splynutí s africkými i asijskými provinciemi odmítli podřídit světovému dekolonizačnímu trendu. Jejich vzdorování se muselo brzy projevit i v Indii.


Přípravy na konec Údajně nenásilná agitace satjágrahínů už dávno přerostla v násilí, ale teprve po angolském výbuchu připravila obyvatelům Portugalské Indie každodenní peklo. UFG a AGD posílaly destabilizační skupiny do všech oblastí portugalského území. Kapitán Carlos Azeredo popsal dění, o němž světová média referovala jen zkresleně a zřídka: „Oproti tomu, co se říká, čelily naše ozbrojené síly největší partyzánské válce v Goe. Vím, o čem mluvím, protože jsem bojoval také v Angole a Guineji. Jen v průběhu roku 1961 do prosince zemřelo kolem 80 policistů. Největší část teroristů z Azad Gomantak Dal nebyli Goanci. Mnoho z nich bojovalo v britské armádě pod generálem Montgomerym proti Němcům.“ Komando útočníků přepadlo 25. dubna 1961 policejní stanici Betim poblíž Pandžimu. Zemřeli přitom dva policisté v portugalské uniformě. Takové události nutily generální štáb armády Portugalské Indie, aby se připravoval na válku. S minimálním počtem vojáků a výzbroje bylo nutné zvolit krajně defenzivní strategii. Podle plánu Sentinela se měly po eventuálním indickém přepadu všechny ozbrojené jednotky soustředit v přístavu Mormugão a bránit námořní cestu jako jedinou možnou ústupovou trasu vhodnou také pro případný přísun posil. Přehradový plán předpokládal demolici všech mostů přes četné říční toky, čímž by byl postup pozemních jednotek nepřítele značně omezen. Oba tyto plány počítaly s politickým řešením jako s hlavní záchranou dosavadního pořádku: hned po indickém útoku měla portugalská vláda zmobilizovat OSN, mocnosti a spojence, kteří by co nejdříve donutili Indii stáhnout se zpět za hranice portugalského území. Byly to nerealistické plány. Proti obrovské přesile chyběla technika, zbraně i lidé. Spoléhání na politické řešení zůstávalo Salazarovou iluzí či přáním; ani při velké přízni světa by jeho vojsko nedokázalo provincii bránit tak dlouho, než bude dosaženo příznivého diplomatického výsledku. V době portugalských úvah už Krišna Menon naléhal na Néhrúa, aby podnikl rozhodnou vojenskou akci. Indická armáda dokončila přípravu Operace Vidžaj počítající s masivním nasazením námořních, pozemních a leteckých sil. Během 36 hodin měla být

95

Pří pravy na k on e c n

Portugalská Indie vymazána z mapy. V říjnu 1961 přijala vláda v Dillí politické rozhodnutí takový úder co nejdříve uskutečnit. Manuel Rocheta, portugalský velvyslanec v Londýně, hlásil svému nadřízenému v Lisabonu 14. listopadu: „Právě jsem dostal telegram od jednoho rezidenta z Bombaje, který na základě Menonova prohlášení a dalších informací obsahuje upozornění na indickou agresi proti Goe plánovanou na konec tohoto měsíce pod záminkou narušení indického vzdušného prostoru portugalským letadlem. Útok začne v Sanguému a bude mu předcházet napadení Rádia Bombaj a přístavu Mormugão.” Poblíž ostrova Angediva plul 24. listopadu 1961 indický parník Sabarmati. Malá portugalská posádka se obávala, že se blíží výsadek, který zahájí útok na ostrov. Pozemní hlídka spustila palbu, která způsobila smrt jednoho cestujícího a zranění jednoho člena posádky. Indie incidentu okamžitě propagandisticky využila k získání podpory domácí i zahraniční veřejnosti. Když portugalský prezident Américo Tomás zahajoval 29. listopadu schůzi nově zvoleného parlamentu, nemohl skrýt špatnou náladu, neboť do Lisabonu došly zprávy, že Indie rekrutuje dobrovolníky pro vpád do Portugalské Indie. Situace se zhoršovala: od 1. prosince zaujímaly početné indické jednotky stanoviště, odkud měly začít válečné operace. Soustřeďování pěchoty, manévry válečných lodí a přípravy letectva na základnách Pune a Sambra neušly pozornosti. V poslední chvíli se válku pokusili odvrátit přední diplomaté. John Kenneth Galbraith, který dříve Indii v mnoha kauzách posloužil jako zprostředkovatel, naléhal na Néhrúa tak úspěšně, že premiér úder o několik dní odložil. Prezident USA John Kennedy ve svém poselství Néhrúa upozornil, že přepad Goy by z dosud mírumilovné Indie učinil válečný stát. Indové poněkud znervózněli. Delegát v Radě bezpečnosti OSN C. S. Jha vysvětlil 8. prosince postoj své vlády k invazi do Portugalské Indie: „Je to otázka, jak se zbavit posledních pozůstatků kolonialismu v Indii. To je naše zásadní víra, a ať si kdokoli jiný myslí cokoli, s Chartou nebo bez Charty, s Radou nebo bez Rady bezpečnosti, my se této víry za žádnou cenu nevzdáme.“ Už 5. prosince hlásil Augusto Pothier, portugalský velvyslanec v pákistánském Karáčí, do Lisabonu poplašnou zprávu: „Vlaky z Páňdžábu a Uttarpradéše do Dillí a Bombaje, které


normálně vozí lidi, byly vyčleněny pro převoz vojsk a vojenského materiálu k hranicím Goy; byla zjištěna činnost armádního velení po celé délce goanských hranic.“ Od 8. prosince zahájilo indické letectvo pravidelné průzkumy portugalských pozic, indické fregaty ze vzdálenosti 8 námořních mil hlídkovaly před přístavy. Za všeobecné paniky mezi obyvateli Portugalské Indie vplul do přístavu Mormugão 9. prosince parník Índia na trase z Timoru do Lisabonu. Guvernér Vassalo e Silva sice znal vládní příkazy nedovolit nikomu nalodit se na tento parník, ale neuposlechl. Do lodi s kapacitou 380 cestujících se nacpalo na 700 civilistů. Hlavně ženy a děti brzy nato odplouvaly, zatímco guvernér před novináři prohlásil: „Bude‑li to třeba, my tady zemřeme.“ V dalších dnech zařizoval leteckou evakuaci zbylých civilistů, ale kapacita letadel schopných odvézt lidi do portugalských území byla omezená. Néhrú 10. prosince jasně prohlásil: „Pokračování Goy pod portugalskou vládou je nemožné.“ Vláda USA na to reagovala varováním, že v případě přenesení goanské otázky do Rady bezpečnosti bude americká delegace hlasovat proti Indii. Generální tajemník OSN U Thant poslal 14. prosince Néhrúovi i Salazarovi stejnou výzvu. Vyzýval je, aby „zajistili, že se situace nezhorší do té míry, že by to ohrozilo mír a bezpečnost“, dále žádal okamžité jednání. K jednání však už nebyla vůle ani čas. Generál Vassalo e Silva dostal 14. prosince z Lisabonu přímo od svého premiéra telegram s rozsudkem smrti: „Nerozptylujte se bojem proti teroristickým agentům předstírajícím osvobozování, ale organizujte obranu tak, aby bylo možné ukázat statečnost Portugalců podle staré indické tradice. Je strašlivé pomyslet, že to může znamenat absolutní oběť, ale doporučuji a očekávám takovou oběť jako jediný způsob, jak zůstat na výši našich tradic a poskytnout nejvyšší službu budoucnosti Národa. Nepředpokládám možnost příměří ani portugalských zajatců, tak jako nebudou existovat lodě, které by se vzdaly, neboť, lituji, vojáci a námořníci mohou jen zvítězit nebo zemřít.“ Guvernér musel být zděšen. Salazar vůbec nebral v úvahu, že proti indické letadlové lodi Vikrant, dvěma křižníkům, 8 fregatám, jedné další válečné lodi a 4 minolovkám stojí na moři

97Úd e r n

jediná portugalská fregata Afonso de Albuquerque a tři malé hlídkové čluny, že proti celému indickému válečnému letectvu má k dispozici dvě civilní letadla, jedno patřící portugalským aeroliniím TAP a jedno z parku Aerolinií Portugalské Indie TAIP, že proti 45 000 indických pěšáků a 26 000 připravených záložníků stojí 3 995 ozbrojenců Portugalské Indie, z čehož asi 800 indických policistů s lehkými zbraněmi má jen minimální výcvik. Téhož 14. prosince došly příkazy převézt ostatky svatého Františka Xaverského z Goy do Lisabonu. To bylo momentálně to poslední, na co se obránci Goy mohli soustředit. Stejně tak se vojákům příliš nechtělo splnit čerstvý příkaz z Lisabonu zničit všechny významné nevojenské památky. Podle tzv. Přehradového plánu začali ženisté umísťovat nálože pod mosty. Když se guvernér dověděl, že pod historickým guvernérským palácem Hidalcão už leží sudy s hořlavinou, zastavil práce, poručil sudy odtransportovat pryč a prohlásil: „Nemohu zničit důkaz naší velikosti v Orientu.“ Španělská vláda vydala 16. prosince prohlášení odsuzující jakýkoli proces agrese a násilí, ale Néhrú se vyjádřil, že „jeho trpělivost je vyčerpána“. Portugalské letectvo se téhož 16. prosince pokusilo odeslat z Evropy do Goy dvěma nákladními letouny deset tun protitankových střel. Ale Američané odmítli mezipřistání na své základně Wheelus Field v Libyi, Pákistánci rovněž odmítli povolit nutnou zastávku na letišti v Karáčí. Bylo zřejmé, že už kvůli obrovské vzdálenosti nebude možné válečný materiál přesunout. A tak po 18 hodinách letu jednoho stroje Lockheed Constellation přistála 17. prosince v Goe zásilka konzerv s párky a s ní četa ženských parašutistek, které měly pomáhat při evakuaci civilistů. V těch chvílích už se indický válečný stroj zahříval k akci.

Úder Už 16. prosince očekávalo celé Portugalsko útok na „svou“ Indii. Když nepřišel, začalo se ráno dalšího dne zdát, že Néhrú si přece jen nedovolí porušit dávné bandungské závazky silovou anexí portugalských území. Vasco Garin požádal o svolání Rady bezpečnosti, ale Sověti Američanům naznačili, že jakékoli usnesení ve prospěch Portugalska zablokují svým vetem.


Na krizovém území už šlo do tuhého. Průzkumný indický letoun se 17. prosince nad letištěm Dabolim dostal do palby pozemních protiletadlových zbraní. Vyvázl jen za cenu akrobatického manévru a zmizel nad mořem. Předehra prozradila, že brzy přijde hlavní dějství. Dne 18. prosince 1961 v 6.30 zahájila indická paradesantní brigáda v čele 17. pěší divize ve třech směrech postup na Gou. Nejsilnější západní kolona došla v 7 hodin k městečku Betim, kde se před vodnatým tokem řeky utábořila. Až příštího dne v 7.30 dostala rozkaz postupovat přes řeku na blízký Pandžim. Do hlavního města vstoupili indičtí vojáci ještě dopoledne, aniž by narazili na odpor. Lidé, kteří vyšli do ulic, je uvítali jako osvoboditele. Méně pohodlně se východní kolona probíjela po celý den 18. prosince od pohraničního města Mollem na Candeapur a dál k západu. 19. prosince kolem poledne stála u Margãa, administrativního střediska jižní Goy. U vesnice Verna se však strhla bitva – asi 500 portugalských vojáků se bránilo až do chvíle, kdy je zcela obklíčily sikhské a bihárské jednotky. Jednotka se o půl čtvrté odpoledne vzdala a Sikhové postupovali na přístav Mormugão. Jižně od Margãa se jedna rota indické armády jen velmi těžko probíjela minovými poli a nahromaděnými překážkami, také dalším jednotkám zpomalovaly pohyb zničené mosty. Od rána 18. prosince útočily indické stíhačky na letiště Dabolim. Nebyly tam sice žádné vojenské cíle, desítky tun výbušnin přesto ničily všechno v okolí, naštěstí nezasáhly portugalská letadla. Večer 18. prosince, za největších bojů, vydal Vassalo e Silva příkaz k riskantní evakuaci zbylých ohrožených civilistů. Obě letadla, která byla k dispozici, vzlétla zcela přeplněná. Jedno z nich se jen tak tak vzneslo z rozbité ranveje letiště Dabolim, rozbilo si jedno kolo podvozku a rozvířenými troskami propíchalo trup. Druhé letadlo zůstalo nebezpečně nízko, ale pak právě proto rovněž úspěšně prolétlo indickou kontrolou, aby vyložilo pasažéry v pákistánském Karáčí. I další den letecké útoky pokračovaly a obrovská přesila brzy umlčela obstarožní portugalské protiletecké zbraně. Indická armáda letiště obsadila. Od rána 18. prosince se bojovalo také na moři. Válečné lodě Trishul a Mysore zaútočily na ostrov Angediva. Malá po-

99 Úd e r n

sádka bojovala do 14.25, pak už neměla sílu. Indové tvrdili, že se protivník řádně vzdal vyvěšením bílé vlajky, jiní svědkové tvrdili, že to jen vlála z oken sušící se prostěradla. Navzdory nepatrným možnostem způsobili obránci útočníkům ztráty ve výši 7 mrtvých a 19 raněných. Až příštího dne indické válečné námořnictvo celý ostrov zajistilo. Rozhodující námořní operace se odehrála před hlavním přístavem Mormugão. Tady kotvila jediná portugalská válečná loď Afonso de Albuquerque. Na ni se v 9 hodin dopoledne vrhly indické válečné fregaty Betwa a Beas. Namísto obrany přístavu teď velitel António da Cunha Aragão vedl sebevražedný boj, ale jeho 120milimetrová děla nedokázala konkurovat indické palbě. Po poledni vybuchla indická šrapnelová bomba přímo nad palubou, zabila radistu a těžce zranila kapitána. Velení převzal první důstojník Pinto da Cruz. Snažil se uniknout k plážím, kde by i indické fregaty obtížně manévrovaly. V beznadějné situaci se signalizační poddůstojník po půl jedné pokusil vyvěsit bílou vlajku, ta se ale zamotala okolo stožáru, takže Indové v palbě pokračovali a velící důstojník dal hned bílou zástavu sejmout. Asi v 12.50 hodin se portugalskému křižníku podařilo zasáhnout protivníky a pak už posádka vystupovala ze zničené lodě na čluny a mizela k břehu. Velitel napočítal 5 mrtvých a 13 raněných, podařilo se mu však převézt těžce raněného kapitána autem do nemocnice v Pandžimu. Opuštěného a poničeného Afonsa de Albuquerque Indové obsadili a jako svou válečnou kořist přejmenovali na Sa rasvati. Válka o území Goy odpovídala svou energičností poměrně velké rozloze starých a nových zemí. Válka o další dvě portugalské enklávy však z indické strany až nepochopitelně překračovala dimenze droboučkých území; byla to naprostá likvidace nepatrných portugalských posádek obrovskou přesilou. Před Diu kotvil indický křižník New Delhi, který měl zlikvidovat zbraně na tamní portugalské pevnosti. Už ve 4 hodiny ráno se s indickým kolosem setkal portugalský hlídkový člun Vega. Dostal několik zásahů z indických kulometů, ale vyklouzl z nebezpečí do přístavu v Diu. V 7 hodin začala indická pozemní operace proti Diu: ze severozápadu se blížily dvě indické roty, ze severovýchodu další rota. Indové se pře-


devším chtěli zmocnit místního letiště. Bylo marné se bránit. Přesto dostal velitel Vegy podporučík Oliveira e Carmo rozkaz vyplout na moře, zabránit součinnosti námořních, případně leteckých zbraní s pěchotou a bojovat do poslední patrony. Kapitán splnil rozkaz, vyplul na moře a o půl osmé už ostřeloval indické průzkumné letouny. Tím si řekl o indickou odvetu. Z letadel se spustila na hlídkový člun ničivá palba, kapitán a ostřelovač padli, zbytek posádky vyskákal z hořící lodi a snažil se zachránit plaváním k pevné zemi. Mezitím se do Diu chtěla probojovat pěchota. Indičtí velitelé neuposlechli nabídky letectva zahájit útok až s masivní leteckou podporou. Zkusili sami ještě za šera překonat průliv, který dělil ostrov Diu od pevniny. Na bambusových vorech připevněných k prázdným sudům se blížili k portugalským pozicím, ale asi 125 obráncům stačily lehké zbraně k odehnání tohoto náporu. Další vlna se však přihnala vzápětí, a to už s leteckou podporou. Pod palbou těžkého dělostřelectva se Indové zmocnili nejprve městečka Gogola, ale do posádky v Diu by se byli dostali až po úplném zničení funkční pevnosti. Guvernér Diu však odpoledne 18. prosince nabídl kapitulaci, protože na jeho volání o pomoc neodpovídaly další portugalské základny. 19. prosince se na ostrově vylodila 4. rota madráské pěchoty, které se vzdalo 13 portugalských vojáků. Boje o maličké Diu stály Indy 4 mrtvé a 14 zraněných, Portugalce 10 mrtvých a 2 zraněné. Také Damão bylo cílem indického útoku. Od 4.30 bombardovalo indické dělostřelectvo po celou půlhodinu Damão Grande. Ještě před úsvitem 18. prosince pak 1. pluk maráthské lehké pěchoty zahájil útok. Nenarazil na odpor, přesto mu trvalo celý den, než postupně obsadil celé území enklávy kromě letiště, kam se portugalské síly stáhly. Až příštího dne indická přesila na letiště zaútočila. Kolem 11. hodiny se asi 600 portugalských ozbrojenců bez boje vzdalo. Před enklávou hlídkoval portugalský člun Antares. Jeho kapitán Abreu de Brito dostal rozkaz vyplout na moře a bránit se tam indické invazi. Z moře posádka sledovala nálety a výbuchy na pevnině, a když k večeru ztratila spojení se zemí, rozhodl se kapitán uniknout. V noci se vydal na více než 800 km dlouhou cestu do Karáčí. Tam dorazil Antares k večeru 20. prosince.

101Dědic t v í n

To už bylo po boji. Guvernér Manuel António Vassalo e Silva uvědomil odpoledne 19. prosince své jednotky o zásadním rozhodnutí: „Posoudil jsem možnosti obrany poloostrova Mormugão proti vzdušné, pozemní a námořní palbě, zvážil jsem rozdíl mezi silami a zdroji (…) Situace mi nedovoluje pokračovat v boji, aniž by to stálo příliš mnoho životů obyvatel města Vasco da Gama. Proto jsem se rozhodl bez újmy na svém vlastenectví vejít ve styk s nepřítelem (…) Nařizuji všem svým silám zastavit palbu.“ Guvernér tedy neuposlechl Salazarova rozkazu k sebevražednému odporu do poslední kulky, odmítl také zničit veřejné budovy jako zbytečnou oběť. Ve 20.30 hodin 19. prosince podepsal poslední správce Portugalské Indie Manuel António Vassalo e Silva oficiální kapitulační akt. Když ho generálmajor Kunhiraman Palath Candeth přebíral, uvědomoval si, že v tomto historickém okamžiku skončila portugalská přítomnost v Indii dlouhá 451 let.

Dědictví Indická invaze měla dalekosáhlé důsledky a vyvolala rozporuplné reakce. Válka nesmírné přesily proti hrstce obránců byla sice krátká, ale přinesla citelné oběti oběma stranám. Indie ztratila 34 mrtvých a 51 raněných, Portugalci, kteří se po oba dva dny buď účinně bránili, nebo neméně efektivně ustupovali, měli 31 mrtvých a 57 raněných. Po kapitulaci padlo do indického zajetí 4 668 válečných zajatců – nejen vojáků, ale i civilních zaměstnanců bývalé koloniální správy, z toho 3 412 v Goe, 853 v Damãu a 403 v Diu. Civilisty, kteří zůstali věrni Portugalsku – mezi nimi i guvernérovu manželku – naložili Indové na loď, která je 29. prosince převezla do Bombaje, odkud měli být repatriováni do Evropy. Indická vláda zorganizovala poslední kroky za připojením portugalských území. K. G. Badlani, správce „nezávislých“ území Dadrá a Nágar‑Havélí, se po záboru Goy stal na jediný den ministerským předsedou obou okresů fakticky zabraných už v roce 1954. Jako hlava státu pak podepsal s Džavahárlálem Néhrúem „mezistátní“ smlouvu, kterou obě území splynula s Indickou republikou.


Už v prvních hodinách indické invaze 18. prosince 1961 se na předchozí portugalskou žádost v New Yorku sešla Rada bezpečnosti OSN. Adlai Stevenson dostal čerstvé zprávy o válce a jménem USA kritizoval indický násilný postup. S podporou Francie, Velké Británie a Turecka navrhl rezoluci žádající zastavení válečných operací a stažení indických sil z Portugalské Indie. Ale sovětští diplomati – v rámci vynikajících styků s Indií od Chruščovovy návštěvy v roce 1955 – rezoluci vetovali. Příštího dne, 19. prosince, naopak prošel naprosto opačný návrh rezoluce předložený Libérií, Cejlonem a Egyptem. Rozvojové země označily portugalskou správu zámoří za hrozbu světovému míru a bezpečnosti. Světová média i významné osobnosti se k anexi Portugalské Indie vyjadřovaly krajně rozdílně. List New York Times poznamenal 19. prosince 1961: „Touto invazí do Goy premiér Néhrú neodčinitelně poškodil dobré jméno Indie a principy mezinárodní morálky.“ Prezident Kennedy řekl indickému velvyslanci: „Posledních patnáct let jste nám kázali o morálce a pak jdete a jednáte tak, jak by se chovala každá jiná země.“ List Life In ternational publikoval 12. února 1962 příkrý odsudek vojenské akce: „Velitel K. P. Candeth (…) nenachází žádnou známku nadšení mezi Goanci z jejich osvobození. Dívky z Goy odmítají tančit s indickými důstojníky. Obchody v Goe jsou prázdné po nájezdech indických vojáků vyhladovělých po luxusním zboží. (…) Vůdce strany Swatantra Chakravarti Rajagopalachari prohlásil, že Indie naprosto ztratila morální právo pozvednout hlas proti použití vojenské síly.“ Jen bývalý velvyslanec USA v Indii J. K. Galbraith si poněkud cynicky liboval: „Bylo minimum obětí. Jsem pro všechny války takové jako mezi Indií a Portugalskem – v klidu provedené a rychle skončené.“ Proti indickému nepříteli si přisadil pákistánský prezident Ajjúb Chán: „Násilný zábor Goy Indií ukázal to, o čem jsme v Pákistánu nikdy neměli žádné iluze, totiž že Indie nebude váhat zaútočit, když to bude v jejím zájmu a pokud bude cítit, že druhá strana je příliš slabá, aby odporovala.“ Naopak Sovětský svaz nadšeně uvítal indickou válečnou akci slovy Leonida Brežněva, který právě tehdy jako jeden z představitelů sovětského stranického vedení po Indii cestoval. Brežněv nabádal nedbat odsudků přicházejících ze Zá-

103Děd ic t v í n

padu, který podle jeho slov „utlačuje národy usilující o nezávislost“. Nejvyšší sovětský představitel Nikita Chruščov posílal Néhrúovi blahopřejným telegramem jednomyslný souhlas sovětského lidu. Také svobodná Afrika nadšeně blahopřála k osvobození Goy. Rozhlas v Ghaně věštil také brzké osvobození našich podmaněných bratří v Angole a dalších portugalských území v Africe. Adelino Gwambe, představitel mosambické nacionalistické organizace UDENAMO, se vyjádřil nejradikálněji: „Plně podporujeme použití síly proti portugalským řezníkům.“ Problém vyvstal pro katolickou církev. Krátce před invazí si José Pedro da Silva vysloužil vatikánskou nominaci na patriarchu goanské diecéze. Ale po invazi papežská kurie dlouho jmenování nepotvrzovala, až nakonec při druhém vatikánském koncilu byl biskupem v Goe jmenován zdejší Francisco Xavier de Piedade Rebelo. Současně se církev v Goe podřizovala kardinálovi v Indii a ukončila vazby na církevní organizaci v Portugalsku. Portugalský ústavní koncept multikontinentálního státu se zhroutil. Salazar utrpěl prozatím největší porážku své státnické kariéry. Hořce prohlásil: „Néhrú zná dobu, ve které žije. A zachází s ní, jak si zaslouží. Dnešní svět ztratil věrnost vůči základním zásadám, získal na technice to, co ztratil na svědomí. Néhrú proto kalkuloval – a odůvodněně – že na agresi proti Goe a na nedodržení jeho slova brzy padne zapomnění, vždyť dříve přísahal, že pro osvobození Goy nikdy nepoužije sílu zbraní.“ Stárnoucí portugalský vůdce pochopil, že začíná demontáž celého impéria a že tato vlna vynese vzhůru i jeho vnitřní opozici. Proto byla portugalská reakce na kapitulaci nesmiřitelná. Všechny styky s Indií se zastavily, Portugalsko oficiálně neuznalo včlenění svých indických území do Indické republiky. Lisabonská vláda nabídla občanství všem obyvatelům bývalé Portugalské Indie, kteří by chtěli emigrovat. Nabídla také 10 000 amerických dolarů za hlavu brigádního generála Sagata Singha, velitele jednotky, která jako první vstoupila do Pandžimu. Pomstila se však těm nepravým, když vykázala 1 200 naturalizovaných Indů z Mosambiku. Lisabonské rozčarování se obracelo i proti portugalským válečným zajatcům. Ti se dostali nejprve do čtyř primitiv-


ních táborů, kde museli spát na betonu a těžce pracovat, až v lednu 1962 našli v zajateckém táboře v městě Ponda snesitelnější podmínky. Portugalská vláda odmítala jinou repatriaci zajatců než portugalskými letadly. Naproti tomu Indie by se ráda zajatců zbavila třeba dopravními prostředky neutrálních nebo třetích zemí. Až v květnu 1962 se věci pohnuly kupředu: francouzské letadlo dopravilo zajatce do pákistánského Karáčí a odtud tři portugalské lodě převezly zbytek obránců své ztracené Indie do evropského Portugalska. Salazar pokládal své přeživší důstojníky za zrádce. Při oslavách dávného vojenského převratu 28. května 1962 prohlásil: „Když v národě pohasne jako přední duchovní hodnota statečnost při obraně, nejsou už vojáci, neexistuje armáda, ale jen jedinci, kteří nevědí, co si mají počít se svými zbraněmi.“ „Viníci“ porážky šli před válečný soud. V březnu 1963 vešly ve známost rozsudky: 10 důstojníků bylo vyloučeno z armády, 5 šlo do nuceného důchodu a 9 z nich dostalo trest půlročního zastavení služby v armádě. Salazarův hněv pocítil také rozumně jednající poslední guvernér Vassalo e Silva. Dehonestovaný a pomlouvaný odešel do nuceného exilu. Odlišný životní styl, křesťanství a další specifika donutily indickou vládu chovat se k bývalým portugalským územím jako ke zvláštním jednotkám. Komunální volby v říjnu 1962 a volby 30 poslanců do místního parlamentu (Legislative Assembly) a dvou poslanců do Dolní sněmovny indického federálního parlamentu v prosinci 1962 nabídly obyvatelstvu poprvé skutečnou demokracii. Osud těchto zemí však řídil generálmajor Candeth jako vojenský guvernér až do chvíle, kdy indický parlament 12. dodatkem k indické ústavě z roku 1963 formálně začlenil obsazená teritoria do Indického svazu. Salazar se s porážkou nedokázal smířit. Vzdoroval světové dekolonizaci, i když po Angole začala válka roku 1963 také v Portugalské Guineji a příštího roku i v Mosambiku. Starý diktátor využil každé příležitosti, aby se otřel o indické vítěze. V roce 1966 prohlásil: „…bývalé Portugalské Indii byl po anexi vnucen kastovní systém, rasová diskriminace a pronásledování křesťanů,“ a dále řekl, „…asi 700 000 lidí je uzavřeno v rozsáhlém koncentračním táboře. A tomu OSN říká sebeurčení Goy!“ Velmi uvítal výsledky referenda, které 16. ledna 1967

105Děd ic t v í n

uspořádala na bývalých portugalských územích indická vláda: ze všech dotázaných se pro spojení se státem Maháráštra vyslovilo jen 138 170 lidí, většina tedy potvrdila svou odlišnou identitu. Salazar musel v roce 1968 pro těžkou mozkovou příhodu opustit vedení vlády, v jeho politice udržení zbytku kolonií, a tedy i nevraživosti vůči Indii však pokračoval Marcello Caetano. Teprve Karafiátová revoluce z 25. dubna 1974, která smetla postsalazaristický autoritativní režim, znormalizovala styky mezi Indií a Portugalskem. Demokratická vláda zrušila tresty důstojníků z Indie, Vassalo e Silva se mohl vrátit z exilu a především Portugalsko brzy po revoluci uznalo faktický mocenský stav, tedy převod svých někdejších indických území pod pravomoc vlády v Dillí. Starý a slepý goanský intelektuál António Bruto da Costa však právě po tomto usmíření napsal 25. prosince 1974 ministrovi zahraničních věcí Máriu Soaresovi dlouhý dopis, v němž vyjádřil krajní nevoli nad tím, co nazval legalizací zločinu a nahrazením jednoho kolonialismu druhým: „Jsem Goanec a jsem na to pyšný. Pociťuji oprávněnou hrdost na tu plejádu slavných Goanců, kteří ruku v ruce se stejně proslulými Portugalci spojili své osudy v jediné společné vlasti. (…) Popřel bych svou podstatu Goance a svobodného člověka, kdybych navzdory Vašemu ujišťování o upřímných úmyslech nevznesl vehementní protest a neprojevil své znechucení nad tím, o čem jste rozhodl. Když zesnulý indický předseda vlády Néhrú provedl invazi do Portugalské Indie, přičemž pošlapal normy mezinárodního práva a Charty OSN, které se zavázal respektovat a plnit, pozvedl jsem svůj hlas k protestu v podobě dopisu, který jsem mu zaslal a jehož kopii zasílám Vaší Excelenci s tímto novým protestem proti dovršení onoho zločinného aktu agrese spáchaného před třinácti lety.“ Poslední závan goanské identity však už zapadl do změněného světa. Předání bývalé kolonie potvrdili Portugalci smlouvou s Indickou republikou ze 3. června 1975. Indická vláda v roce 1987 oddělila Gou od Damanu (původně port. Damão) a Diu – Goa se stala plnohodnotným státem Indického svazu, obě ostatní území měla nadále statut nových teritorií Indie. V někdejší Portugalské Indii s odchodem starších generací vy-


prchala znalost portugalštiny, země spojila své aktivity s velikou Indií a rozvíjela se jako samosprávná součást miliardové rodiny. V mnohém si však nadlouho uchovala zvláštní identitu, jejíž velkou část utvořily koloniální dějiny.

Styky mezi Čechy a Goou Geografická vzdálenost ani kulturní odlišnosti nezabránily zájmu Čechů o portugalské državy v Indii. Goa jako misijní středisko pro celou Asii se stala buď povinnou zastávkou, nebo dokonce trvalým působištěm jezuitských misionářů z české provincie Tovaryšstva Ježíšova. Václav Pantaleon Kirwitzer opustil Čechy v roce 1616 a putoval nejprve do Goy, odkud po řádné přípravě odplul do portugalského Macaa, kde roku 1626 zemřel. Misionář František Čábelský, který výjimečně patřil k řádu teatinů, zemřel v Goe 2. června 1686. Kryštof Mattern (nebo Matter) z Těšína se z Lisabonu dostal do Goy, která se stala jeho hlavním sídlem. S Matternem se roku 1709 vydal do Portugalské Indie také František Tillisch, který po sobě zanechal dokonce latinský Popis cesty z Lisabonu do Goy; ze základny však putoval dál až do Mandžuska. Misionář Jan Walter ve svých dopisech do Evropy popsal války, které v letech 1739−40 zasáhly i Gou. Vilém Obstzierer ze Škvorce se sice původně připravoval na působení v Paraguayi, ale nakonec se objevil v Goe, kde také roku 1761 zemřel. Misionář František Čábelský, který výjimečně patřil k řádu teatinů, zemřel v Goe 2. června 1686. V Goe vstoupil do jezuitského řádu Karel Slamenský, který se odtud později vydal do Vietnamu. Mezi portugalskými misionáři na Malabárském pobřeží působil také jejich český kolega Jáchym Jakeš. Goa se stala důležitou zastávkou i dalších českých misionářů putujících dál do Asie, jako byli Jan Siebert, Jan Gruber nebo Václav Paleček. Mezi početnou skupinou českých misionářů, kteří obvykle udržovali kontakt se svou vlastí a zásobovali přátele v Čechách jedinečnými informacemi z Orientu, vynikl pražský jezuita Karel Přikryl (1712–1785). V roce 1748 odplul tento neobyčejně vzdělaný muž přes Portugalsko do Indie. V Goe se prosadil svými schopnostmi do té míry, že tu po deset let vedl arcibiskupský seminář. Zažil však také Pombalovo tažení proti jezuitům, musel se vrátit do Evropy a šest let strávil většinou v kobkách vězení São Julião da Barra u Lisabonu. Až po svém propuštění

n S t yk y m e zi Če chy a Go ou1 0 8

v roce 1767 se vrátil do Čech a působil především v Hradci Králové. Přikryl přinesl do vlasti hluboké znalosti, v rukopisu zůstaly jeho latinské Základy brahmánského jazyka, což je první mluvnice sanskrtu, starého indického jazyka, s nímž Přikryl seznámil i svého řádového kolegu Josefa Dobrovského. Přikryl napsal také gramatiku jazyka mluveného v Goe, kterou nazval Gram matica linguae Canarinae. František Martin Pelcl obdivoval Přikrylův popis Goy a tamního života, který misionář sepsal pod předlouhým titulem Epistolae, quibus civitas, collegium et por tus Goani, mores Orientalium describuntur et errores plurium scriptorum, qui in hac materia versati sunt, detegantur. (Listy, které popisují město Goa, jeho kolej a přístav i mravy Orien tálců a opravují chyby mnoha pisatelů, kteří se této látce věno vali.) Přikrylovi právem věnovali řadu odborných prací přední čeští indologové jako Kamil Zvelebil nebo Miloslav Krása. Portugalské padroado nalezlo svůj obdivný odraz v českém baroku. Moravan Jan Kryštof Handke (1694–1774) vytvořil reprezentativní obraz zachycující založení semináře v Goe. Byl to jeden z mnoha projevů zájmu, který v Čechách vyvolala charismatická postava sv. Františka Xaverského. Kostely nebo kaple tohoto misionářského světce, obvykle doprovázené ikonografickými poctami velkému misionáři, stojí v Opařanech, Uherském Hradišti, Kokorech, Muzlově a Plavči. „Apoštol Indie“ dostal v Čechách také sochařské podoby. Méně známou sochu najdeme v Polních Voděradech nedaleko Kolína, ta mnohem proslulejší, kterou vytvořil Ferdinand Maxmilián Brokoff, stojí na pražském Karlově mostě. V 19. století informovaly o Portugalské Indii z druhé ruky pouze zeměpisné a později encyklopedické příručky. Karel Vladislav Zap popsal v druhém díle svého Wšeobecného ze měpisu vydaného roku 1850 také „Portugalské majetnosti“. Zmínil se o Nové Goe: „Sídle místokrále, který v krásném paláci přebývá, s výborným, dvěma tvrzema chráněným přístavem, dosti živým obchodem a 20 000 obyvateli.“ Diu popsal jako „město s velmi silnou tvrzí, pohodlným přístavem a 18 000 obyvateli“, a jeden řádek věnoval i „přímořskému městu Damaun č. Daman mezi Suratem a Bombajem“. Skvělý Ottův slovník naučný, který začal vycházet v roce 1890, neopomněl Gou ani její nejslavnější postavu. V 10. svazku popi-

109

suje: „Gou, portugalské území při západním pobřeží Indie, která má 445 449 (sic!) obyvatel, z nich 615 jest Evropanů,“ a dodává, „obyvatelstvo jest většinou vyznání katolického a nosí kroj evropský.“ Dílčí heslo přibližuje Novou Gou, o té staré uvádí: „Nyní čítá pouze 1 882 obyvatelů.“ V 9. svazku se Ottův slovník naučný věnuje postavě proslulého světce v kontextu portugalské kontroly indických břehů. „František Xaverský zvaný Apoštolem Indů (…) do Goy připlul 6. května 1542, první dva roky, káže rybákům mysu Comorinského a v Travancoru. Úsilná činnost Františkova neměla tu však mnoho zdaru. Svědčí o tom soukromé listy jeho, které projevují beznadějnost, hlavně vinou špatného vlivu Portugalců v mysl a srdce obyvatelstva.“ Autor hesla popisuje pak Františkovu činnost jinde v Asii a životopis světce končí v dubnu 1552, kdy se misionář „vydal z Goy do Číny, kterou chtěl získat pro křesťanství…“ Tyto kvalifikované informace pak nadlouho dostačovaly. Kromě občasného zájmu geografů a katolické církve se Portugalská Indie ztratila z českého obzoru. Objevila se až v souvislosti s procesem světové dekolonizace, víceméně však v hlubokém stínu událostí odehrávajících se nejprve jinde v Asii, později v Africe. V intencích sovětské zahraniční politiky uvítalo Rudé právo indickou anexi do Goy svým prosincovým zpravodajstvím. List nadepsal 19. 12. 1961 svou informaci titulkem „Indie začala osvobozovat Gou“. Příštího dne vysvětlil „Konec portugalských kolonií v Indii“ mapkou a jednostranným komentářem ze slovníku marxistických agitátorů: „Teror portugalských koloniálních úřadů proti obyvatelstvu Goy, Damanu a Diu neustále stoupal. Stovky nevinných lidí byly denně zatýkány a podrobovány krutému mučení jenom proto, že je Portugalci podezřívali ze sympatií s osvobozeneckým hnutím. Tisíce lidí prchaly na indické území, aby unikly před represáliemi, které je čekaly ze strany portugalské policie…“ Portugalská Indie sice zmizela z dějin, ale jako součást Indie se Goa stala oblíbeným cílem také českých turistů. Ti, kteří do oblasti přijíždějí, nacházejí ještě portugalská jména hotelů, katolické kostely navštěvované Indy, prvky portugalského vlivu ve zvycích, oblečení i stravování jako připomínku faktu, že minulost tvoří stále základ historické paměti a regionální identity.

Encyklopedické heslo n Oficiální název historického celku: Portugalský stát Indie (Estado Português da Índia). n Součásti: Goa (3 702 km²), Damão (Daman, 72 km²), Diu (40 km², ostrov Diu včetně pobřežního pásu Gogola a odloučené lokality Simbor); k Damãu patřily do roku 1954 také vnitrozemské enklávy Dadrá a Nágar‑Havélí. n Počet obyvatel na konci koloniální éry: asi 900 000. n Koloniální období Portugalské Indie: 1510–19. 12. 1961. n Dnešní statut: Goa je spolkový stát Indického svazu vklíněný mezi spolkové státy Gudžarát a Maháráštra, ostatní bývalá portugalská území jsou jako Union Territory spravována centrální vládou v Dillí a nepatří tedy k sousednímu státu Gudžarát. n Geografie: Všechna území leží v pobřežních subtropických nížinách na západě a severozápadě poloostrova Přední Indie. Ústí vodnatých řek vytvářejí v Goe ostrovy, řeka Damanganga (Daman Ganga) ústí do Indického oceánu v Damãu, ostrov Diu na jižní špici Kathiavárského poloostrova je naopak suchou vyvýšeninou. n Jazyky: Goa – kónkanština, maráthština, úřední angličtina; Daman – maráthština, gudžarátština, úřední angličtina; Diu – gudžarátština, úřední angličtina. Portugalština se neužívá a nevyučuje. n Turistické tipy: Ve všech třech lokalitách domácí i mezinárodní turisty lákají skvělé pláže, příjemné podnebí a pestrá kuchyně spojující indické, evropské, arabské a další inspirace. Do Goy se jezdí k moři, kde byla vybudována velmi dobrá infrastruktura hotelů, služeb a atrakcí. Milovníkům historie je třeba doporučit návštěvu Staré Goy. Stojí tu dosud kaple sv. Kateřiny – první kostelík zbudovaný v roce 1510, kaple Milosrdného kříže (Cruz Milagrosa), katedrální kostel (Sé Cated ral) rovněž sv. Kateřiny. Jihozápadně od katedrály se rozkládá Palác inkvizice, který fungoval do roku 1774 a později zchátral. K dalším pamětihodnostem patří klášter a kostel sv. Františka z Assisi z roku 1517, přestavěný v letech 1661 a 1762, Oblouk

111

místokrálů z roku 1597, bazilika Dobrého Ježíše (Bom Jesus) a hrob sv. Františka Xaverského z roku 1698, Svatý vrch s kostelem a klášterem, Archeologické muzeum se sochami Albuquerqua a Camõese. Ze dvou věží zůstala jen jižní zvaná Zlatý zvon ze 17. století. Na indickou historii upomíná Brána Adila Šáha. Nová Goa, nyní Pandžim, je moderní dynamické město, které má rovněž několik křesťanských kostelů novějšího data. Přes své nepatrné rozměry je Diu turisticky vděčným místem. Na pláž Nagoa Beach přicházejí návštěvníci zdaleka, město má vyhlášenou pevnost (Fortim do Mar), nádherný kostel sv. Pavla, další kostel sv. Tomáše. Dokonce i maličká exkláva Simbor má pozoruhodný kostel sv. Antonína. Nejméně historických památek nabídne Daman ležící mezi významným přístavem Surat na severu a jedním z největších indických velkoměst Bombají na jihu. Má však příjemnou polohu a rovněž několik kostelů a kaplí z portugalské doby. Stejně jako Diu láká tím, že je zde povolen prodej alkoholu – na rozdíl od okolního státu Gudžarát, kde vládne prohibice. Zajímavosti lze najít i v nepatrné exklávě Dadrá (městečko Dadrá a dvě vesnice), kde stojí za návštěvu proslulý park, a v území Nágar‑Havélí, kde na minulost upozorňuje muzeum v malé metropoli Silvassa. Památky na portugalské koloniální období především v podobě kostelů a pevnůstek jsou roztroušeny po celém západoindickém pobřeží, zejména v takových křesťany dlouho ovlivňovaných místech jako Vasaí nebo Kóčín. Všechny další údaje demografické, ekonomické, administrativní včetně úředních formalit (víza, přístup atd.) najde čtenář v knihách týkajících se Indické republiky.

Představitelé Portugalské Indie Francisco de Almeida, místokrál, 1505–1509 Afonso de Albuquerque, guvernér, 1509–1515 Lopo Soares de Albergaria, guvernér, 1515–1518 Diogo Lopes de Sequeira, guvernér, 1518–1522 Duarte de Meneses, guvernér, 1522–1524 Vasco da Gama, místokrál, 1524 Henrique de Meneses, guvernér, 1525–1526 Lopo Vaz de Sampaio, guvernér, 1526–1529 Nuno da Cunha, guvernér, 1529–1538 Garcia de Noronha, místokrál, 1538–1540 Estêvão da Gama, guvernér, 1540–1542 Martim Afonso de Sousa, guvernér, 1542–1545 João de Castro, guvernér a pak místokrál, 1545–1548 Garcia de Sá, guvernér, 1548–1549 Jorge Cabral, guvernér, 1549–1550 Afonso de Noronha, místokrál, 1550–1554 Pedro de Mascarenhas, místokrál, 1554–1555 Francisco Barreto, guvernér, 1555–1558 Constantino de Bragança, místokrál, 1558–1561 Francisco Coutinho, hrabě Redondo, místokrál, 1561–1564 João de Mendonça Furtado, guvernér, 1564 Antão de Noronha, místokrál, 1564–1568 Luís de Ataíde, hrabě Atouguia, místokrál, 1568–1571 António de Noronha, guvernér, 1571–1573 António Moniz Barreto, guvernér, 1573–1576 Rui Lourenço de Távora, místokrál, 1576–1578 Luís de Ataíde, hrabě Atouguia (podruhé), místokrál, 1578–1581 Fernão Teles de Meneses, guvernér, 1581 Francisco de Mascarenhas, místokrál, 1581–1584 Duarte de Meneses, místokrál, 1584–1588 Manuel de Sousa Coutinho, guvernér, 1588–1591 Matias de Albuquerque, místokrál, 1591–1597 Francisco da Gama, hrabě z Vidigueiry, místokrál, 1597–1600 Aires de Saldanha, místokrál, 1600–1605

113

Martim Afonso de Castro, místokrál, 1605–1607 Aleixo de Meneses, arcibiskup, guvernér, 1607–1609 André Furtado de Mendonça, guvernér, 1609 Rui Lourenço de Távora, místokrál (podruhé), 1609–1612 Jerónimo de Azevedo, místokrál, 1612–1617 João Coutinho, místokrál, 1617–1619 Fernão de Albuquerque, guvernér, 1619–1622 Francisco da Gama, hrabě z Vidigueiry, místokrál (podruhé), 1622–1628 Luís de Brito e Meneses, biskup, místokrál, 1628–1629 Miguel de Noronha, hrabě Linhares, místokrál, 1629–1635 Pêro da Silva, místokrál, 1635–1639 António Teles de Meneses, guvernér, 1639–1640 João da Silva Telo e Meneses, hrabě Aveiras, místokrál, 1640–1644 Filipe de Mascarenhas, místokrál, 1644–1651 Prozatímní vládní rada 1651–1652 Vasco de Mascarenhas, hrabě Óbidos, guvernér, 1652–1655 Rodrigo da Silveira, hrabě Sarzedas, guvernér, 1655–1656 Manuel Mascarenhas Homem, guvernér, 1656 Prozatímní vládní rada 1656–1662 António de Melo e Castro, místokrál, 1662–1666 João Nunes da Cunha, hrabě São Vicente, místokrál, 1666–1668 Prozatímní vládní rada 1668–1671 Luís de Mendonça Furtado e Albuquerque, hrabě Lavradio, místokrál, 1671–1676 Pedro de Almeida Portugal, hrabě Assumar, 1677–1678 António Brandão, arcibiskup, prozatímní guvernér, 1678–1681 Francisco de Távora, hrabě z Alvoru, místokrál, 1681–1686 Rodrigo da Costa, guvernér, 1686–1690 Miguel de Almeida, guvernér, 1690–1691 Prozatímní vládní rada, 1691–1692 Pedro António de Noronha de Albuquerque, hrabě Vila Verde a markýz Angeja, místokrál, 1692–1697 António Luís Gonçalves da Câmara Coutinho, hrabě Vila Verde, místokrál, 1697–1701 Prozatímní vládní rada, 1701–1702 Caetano de Melo e Castro, místokrál, 1702–1707

n P ře ds t av it e lé Po r tugal ské Indi e1 1 4

Rodrigo da Costa, místokrál, 1707–1712 Vasco Fernandes César de Meneses, místokrál, 1712–1717 Sebastião de Andrade Pessanha, guvernér, 1717 Luís Carlos Inácio Xavier de Meneses, hrabě z Ericeiry a markýz z Louriçalu, místokrál, 1717–1720 Francisco José de Sampaio e Castro, místokrál, 1720–1723 Cristóvão de Melo, prozatímní guvernér, 1723 Prozatímní vládní rada, 1723–1725 João de Saldanha da Gama, místokrál, 1725–1732 Pedro de Mascarenhas, hrabě Sandomil, místokrál, 1732–1740 Luís Carlos Inácio Xavier de Meneses, hrabě z Ericeiry a markýz z Louriçalu, místokrál (podruhé), 1740–1742 Prozatímní vládní rada, 1742–1744 Pedro Miguel de Almeida Portugal e Vasconcelos, hrabě Assumar, markýz Castelo Novo a Alorna, místokrál, 1744–1750 Francisco de Assis de Távora, markýz Távora, místokrál, 1750–1754 Luís de Mascarenhas, hrabě Alva, místokrál, 1754–1756 Prozatímní vládní rada, 1756–1757 António Taveira da Neiva Brum da Silveira, arcibiskup a prozatímní guvernér, 1757–1758 Manuel de Saldanha e Albuquerque, hrabě Ega, místokrál, 1758–1765 Prozatímní vládní rada, 1765–1768 João José de Melo, guvernér a generální kapitán Indie, 1768–1774 Filipe Valadares Sotomaior, prozatímní guvernér, 1774 José Pedra da Câmara, guvernér a generální kapitán Indie, 1774–1779 Frederico Guilherme de Sousa Holstein, guvernér a generální kapitán Indie, 1779–1786 Francisco da Cunha e Meneses, guvernér a generální kapitán Indie, 1786–1794 Francisco António da Veiga Cabral da Câmara, vikomt z Mirandely, guvernér a generální kapitán Indie, 1794–1806 Bernardo José Maria da Silveira e Lorena, hrabě Sarzedas, místokrál a generální kapitán Indie, 1806–1816 Diogo de Sousa, hrabě Rio Pardo, místokrál a generální kapitán Indie, 1816–1821

115

Prozatímní vládní výbory, 1821–1823 Manuel da Câmara, místokrál a generální kapitán Indie, 1823–1825 Vládní rada, 1825–1826 Manuel Francisco de Portugal e Castro, guvernér (pak místokrál) a generální kapitán Indie, 1826–1835 Bernardo Peres da Silva, prefekt, 1835 Manuel Francisco de Portugal e Castro, guvernér, 1835 Manuel Correia da Silva e Gama, guvernér, 1835 Vládní rada, 1835–1837 Bernardo Peres da Silva, prefekt (guvernér) v Damãu a Diu, 1836–1837 Simão Infante de Lacerda de Sousa Tavares, baron ze Sabrosa, guvernér, 1837–1839 José António Vieira da Fonseca, guvernér, 1839 Manuel José Mendes, baron Candal, guvernér, 1839–1840 Joaquim Lopes Lima, prozatímní guvernér, 1840–1842 Francisco Xavier da Silva Pereira, hrabě Antas, guvernér, 1842–1843 Joaquim Mourão Garcês Palha, guvernér, 1843–1844 José Ferreira Pestana, guvernér, 1844–1851 José Joaquim Januário Lapa, vikomt Vila Nova de Ourém, guvernér, 1851–1855 António César de Vasconcelos Correia, hrabě z Torres Novas, guvernér, 1855–1864 José Ferreira Pestana, guvernér (podruhé), 1864–1870 Januário Correia de Almeida, hrabě São Januário, guvernér, 1870–1871 Joaquim José Macedo e Couto, guvernér, 1871–1875 João Tavares de Almeida, guvernér, 1875–1877 António Sérgio de Sousa, guvernér, 1877–1878 Caetano Alexandre de Almeida e Albuquerque, guvernér, 1878–1882 Carlos Eugénio Correia da Silva, vikomt z Paço d'Arcos, guvernér, 1882–1886 Augusto César Cardoso de Carvalho, guvernér, 1886–1889 Joaquim Augusto Mouzinho de Albuquerque, prozatímní guvernér, 1889 Vasco Guedes de Carvalho e Meneses, guvernér, 1889–1891

n P ře ds t av it e lé Po r tugal ské Indi e 1 1 6

Francisco Maria da Cunha, guvernér, 1891 João Manuel Correia Taborda, prozatímní guvernér, 1891–1892 Francisco Teixeira da Silva, guvernér, 1892–1893 Rafael Jácome de Andrade, guvernér, 1893–1894 João Manuel Correia Taborda, prozatímní guvernér (podruhé), 1894 Elesbão José de Bettencourt Lapa, vikomt Vila Nova de Ourém, guvernér, 1894–1895 Rafael Jácome de Andrade, guvernér (podruhé), 1895–1896 Afonso Henriques de Bragança, vévoda z Porta, 1896 João António de Brissac das Neves Ferreira, prozatímní guvernér, 1896–1897 João Manuel Correia Taborda, prozatímní guvernér (potřetí), 1897 Joaquim José Machado, guvernér, 1897–1900 Eduardo Augusto Rodrigues Galhardo, guvernér, 1900–1905 Arnaldo de Novais Guedes Rebelo, guvernér, 1905–1907 José Maria de Sousa Horta e Costa, guvernér, 1907–1910 Francisco Manuel Couceiro da Costa, generální guvernér, 1910–1917 Francisco Maria Peixoto Vieira, prozatímní generální guvernér, 1917 José de Freitas Ribeiro, generální guvernér, 1917–1919 Augusto de Paiva Bobela da Mota, prozatímní generální guvernér, 1919–1920 Jaime Alberto de Castro Morais, generální guvernér, 1920–1925 Francisco Maria Peixoto Vieira, prozatímní generální guvernér (podruhé), 1925 Mariano Martins, generální guvernér, 1925–1926 Tito Augusto de Morais, prozatímní generální guvernér, 1926 Acúrsio Mendes da Rocha Dinis, prozatímní generální guvernér, 1926–1927 Pedro Francisco Massano de Amorim, generální guvernér, 1927–1929 Acúrsio Mendes da Rocha Dinis, prozatímní generální guvernér, 1929 Alfredo Pedro de Almeida, generální guvernér, 1929–1930 João Carlos Craveiro Lopes, generální guvernér, 1930–1936 Francisco Higino Craveiro Lopes, prozatímní generální guvernér, 1936–1938

117

José Ricardo Pereira Cabral, generální guvernér, 1938–1945 Paulo Bernardo Guedes, prozatímní generální guvernér, 1945–1946 José Silvestre Ferreira Bossa, generální guvernér, 1946–1947 José Alves Ferreira, prozatímní generální guvernér, 1947–1948 Fernando Quintanilha e Mendonça Dias, generální guvernér, 1948–1952 Paulo Bernardo Guedes, generální guvernér (podruhé), 1952–1958 Manuel António Vassalo e Silva, generální guvernér, 1958–1961

Seznam zkratek AGD

Azad Gomantak Dal, Milice svobodné Goy, ozbrojená nacionalistická organizace EIC East India Company, britská Východoindická společnost, výsadní obchodní společnost GLA Goa Liberation Army, Armáda za osvobození Goy, ozbrojená nacionalistická organizace GNC Goa National Congress, Národní kongres Goy, politická strana INC India National Congress, Indický národní kongres, politická strana NATO North Atlantic Treaty Organization, Organizace severoatlantické smlouvy, vojenský pakt NLMO National Liberation Movement Organization, Organizace národně osvobozeneckého hnutí, nacionalistická skupina PIDE Polícia Internacional e de Defesa do Estado, Mezinárodní policie ochrany státu, portugalská politická policie (od roku 1945) PVDE Polícia de Vigilância e de Defesa do Estado, Policie bdělosti a ochrany státu, portugalská politická policie (do roku 1945) RSS Rashtriya Swayamsevak Sangh, Národní organizace dobrovolníků (též Národní organizace vlastenců), hinduistická militantní nacionalistická skupina UDENAMO União Democrática Nacional de Moçambique, Národní demokratický svaz Mosambiku, nacionalistická skupina UFG United Front of Goans, Sjednocená fronta Goanců, politická skupina UN União Nacional, Národní svaz, portugalská politická strana VOC Vereenigde Oost-Indische Compagnie, Spojená východoindická společnost, nizozemská výsadní společnost

Slovníček cizích pojmů (Zkratky jazyků: ind. jaz. = indické jazyky, port. = portugalština, šp. = španělština, lat. = latina, angl. = angličtina) abkári (z ind. jaz.) – daň z alkoholu a výčepů ahinsá (z ind. jaz.) – nenásilí armada (port., šp.) – válečné loďstvo autonomista – zastánce samosprávy, nikoli úplné nezávislosti baneanes [banjaniš] (port. z ind. jaz.) – západoindičtí obchodníci působící ve východní Africe cachorros [kašoruš] (port.) – štěňata, psi: urážlivé označení domorodců canarins [kanarinš] (port.) – indičtí křesťané carreira da Índia [karejra] (port.) – námořní trasa z Evropy do Indie cartaz [kartaš] (port.) – povolenka k námořnímu obchodování Casa da Índia [káza] (port.) – „Dům Indie“, portugalský koloniální úřad casados [kazaduš] (port.) – „ženatí“, usedlí Portugalci v Indii castiços [kaštisuš] (port.) – Portugalci narození v Asii Companhia da Índia [kompaňia] (port.) – Indická společnost, obchodní firma conquista [‑ki‑] (port., šp.) – „dobytí“, označení procesu západoevropské expanze do zámoří degredado [‑du] (port.) – vyhoštěnec delimitace – vymezení (zejména vytyčení hranic) exkláva – odloučené území faktorie – obchodní stanice Fiat Lux (lat.) – budiž světlo fidalgo (port.) – (nižší) šlechtic gancaria [‑karja] (z ind. jaz.) – vesnický správní obvod gankar/gancar (z ind. jaz.) – předák vesnického správního obvodu gilda – kupecký cech indiáticos [‑kuš] (port.) – míšenci, „poindičtění“ obyvatelé Portugalské Indie

n S l o v n íče k cizích p oj mů 1 2 0

juiz ordinário [žuišordinarju] (port.) – „běžný soudce“, soudce pro občanské a trestní záležitosti Junta da Fazenda [žunta] (port.) – Hospodářský výbor Junta Geral da Província [žunta žeral] (port.) – Všeobecný provinční výbor, správní orgán Junta Geral do Distrito [žunta žeral du dištritu] (port.) – Všeobecný okresní výbor, správní orgán kasta – přísně ohraničená společensko‑náboženská skupina lidí v Indii kortesy (cortes) (port.) – v 19. století název pro parlament portugalské monarchie Legislative Assembly [ledžisletiv esembly] (angl.) – Zákonodárné shromáždění, zastupitelský orgán nau (port.) – loď, základní typ námořního plavidla negros [negruš] (port.) – „černoši“, urážlivé označení pro domorodce nobre (port.) – šlechtic, urozený novas conquistas [novaškonkištaš] (port.) – nově dobyté země padroado [‑du] (port.) – „patronství“, portugalská církevní správa v Asii paňčajat (z ind. jaz.) – samospráva paňčašíla (ze sanskrtu: “pět principů”) – zásady rovnoprávných vztahů mezi státy paradesantní brigáda – výsadková, parašutistická jednotka prazo [‑zu] (port.) – „lhůta“, název pro afroportugalské domény v mosambické Zambézii často ovládané Indoportugalci procurador da cidade [prokurador da sidadi] (port.) – „městský prokurátor“, městský poslanec procurador dos mesteres [prokurador duš meštereš] (port.) – „prokurátor cechů“, městský poslanec pureza de sangue, limpeza de sangue (port.) – čistota krve púrna svarádž (z ind. jaz.) – naprostá autonomie, nezávislost Quit India [kwit] (angl.) – „Opusťte Indii“, protibritská kampaň reconquista [‑ki‑] (port., šp.) – proces dobývání muslimské části Iberského poloostrova křesťany reinóis [rejnójš] (port.) – lidé z království (reino), evropští Portugalci

121

salazarismus – autoritativní režim vládnoucí v Portugalsku a jeho koloniích v letech 1933–1974 satjágraha (z ind. jaz.) – nenásilný odpor satjágrahíni (z ind. jaz.) – indičtí nacionalističní aktivisté senado da câmara [senadu da kamara] (port.) – senát, orgán městské samosprávy sipahi/spahi (z ind. jaz.) – domorodý najatý voják Sociedade Patriótica Agrícola dos Baldios das Novas Conquistas [sosiedadi patriotika agrikola duš baldiuš daš novaš konkištaš] (port.) – Vlastenecká zemědělská společnost pro neobdělanou půdu v nově dobytých zemích solteiros [‑tejruš] (port.) – „svobodní“, Portugalci jen dočasně působící v Indii svarádž (z ind. jaz.) – autonomie, samospráva, nezávislost tanadaria (z ind. jaz.) – poplatné území řízené indickým správcem tanadar/tanador (z ind. jaz.) – představitel správy tanadarie tanador‑mor (port. z ind. jaz.) – „vrchní tanador“, písař, nadřazený portugalský správní úředník tanga (z ind. jaz.) – drobné od rupie Union Territory [ júnjn teritory] (angl.) – zvlášť spravované území Indického svazu vereador (port.) – radní vikariát – služební obvod vikáře West of India Portuguese Guaranteed Railway Company [west of indja portjugís gwarantýd rejlvej kompany] – Západoindická garantovaná železniční společnost zamorim (z ind. jaz. “samudri rádža“, „mořský král“) – vládce Kalikatu

Bibliografická poznámka V české literatuře dosud nebyly dějiny Portugalské Indie sepsány. Počátku historie oblasti se dotkla kniha Jana Klímy Zámořské objevy. Vasco da Gama a jeho svět (Praha: Libri, 2006), závěru pak kniha téhož autora Poslední koloniální válka (Praha: Libri, 2001). Lépe než v jiných jazycích je anonymní webová informace (Wikipedia) o Portugalské Indii zpracována v češtině. Bohaté portugalsky psané prameny obsahují všechny typy dobových svědectví od ekonomických studií (José António Ismael Gracias, O imposto e o regime tributario na India Por tugueza, Imprensa Nacional, Nova Goa 1898), přes zasvěcené kulturně antropologické sondy (Filipe Néry Xavier, Bosquejo historico das communidades de Goa, Bastorá, Rangel 1904) až po celkové popisy kolonie (António Lopes Mendes, A India Portugueza, I–II, Imprensa Nacional, Lisabon 1886). Stejně početná je historická produkce nejen portugalských nebo indických autorů, z níž uvedeme jen několik typologicky důležitých novějších děl. Širší rámec nabízí Sanjay Subrahmanyam v knize The Portuguese Empire in Asia, Longman, Londýn 1993, nebo Artur Teodoro de Matos, Na Rota da Índia; estudos de história da expansão portuguesa, Instituto Cultural de Macau, Macao 1994. Přehlídku portugalských aktivit na subkontinentu podal M. N. Pearson, Os portugueses na Ín dia, Teorema, Lisabon 1990. Církevní dějiny nejobšírněji zachytil António da Silva Rego, O Padroado Português no Ori ente e a sua Historiografia (1838–1950), Academia Portuguesa de História, Lisabon 1978. Existují práce analyzující jednotlivá období (Alexandre Lobato, Relações luso‑maratas 1658–1738, CEHU, Lisabon 1965), práce věnované vybraným aspektům běžného života (F. da S. Gracias, Health and Hygiene in Colo nial Goa, 1510–1961, Concept Publishing Co., New Delhi 1994), jednotlivým regionům (M. C. Leão, A Província do Norte do Estado da Índia, Instituto Cultural de Macau, Macao 1996) i díla všeobecná (António Lopes Mendes, A Índia Portuguesa, Fundação Oriente, Lisabon 1994).

123

Pro poslední období zmezinárodněné „otázky Goy“ a indické invaze je důležité svědectví otce goanského nacionalismu – Tristão Bragança da Cunha, Goa’s Freedom Struggle. Selected Writings of T. B. Cunha, Dr. T. B. Cunha Memorial Committee, Bombay 1961. O tom, jak se liší hodnocení portugalské koloniální správy a zejména indického záboru kolonie, svědčí srovnání indického pohledu na události, který podává R. P. Rao, Portuguese Rule in Goa 1510–1961, Asia Publishing House, Londýn 1963 (s texty dokumentů), a pohledu portugalského, který vytvořil Carlos Alexandre de Morais, A Queda da Índia Portuguesa. Crónica de Invasão e Cativeiro, Estampa, 2. vyd., Lisabon 1995, opět s důležitými dokumenty. Pokud v nedávno minulé době vyšly práce o současném indickém spolkovém státu Goa (Karin Larsen, Faces of Goa, Gyan Books, New Delhi 1998), nemohou se vyhnout historickým exkursům do koloniálního období.

Summary The history of the Portuguese India was extremely essential for European expansion to Asia. After the Vasco da Gama’s “discovery” on 20 May 1498, Portuguese maritime bases in India made it possible to change political and economic balance in Indian Ocean. Goa as the crucial stronghold and administrative center founded in 1510, was the starting point for conquering such important ports like Malacca, Macao and Nagasaki, countries like Ceylon, Timor and Maldive Islands, being, at the same time, the focus for the “spiritual conquest” of the far eastern countries as well. Portuguese possessions in India spread on the western and eastern seashore of the Indian subcontinent, being enriched, in the 18th century, by the so‑called “New Conquests”. All posterior losses in detriment of Indian states and the British Empire, limited the “State of Portuguese India” to Goa and little ports of Diu and Daman. However, the ecclesiastic administration of Indian Christians maintained the importance of the Portuguese padroado (patronship) until the end of the 19th century. At the beginning of the 20th century, nationalist organizations from British India influenced the self‑consciousness of native inhabitants of the Portuguese India. Salazar’s “New State”, however, was reinforcing ties between European Portugal and its colony in India, the status of which changed in 1951 by proclaiming it a “province” of the Portuguese multi ‑continental state. The endeavor of the Indian Union, independent since 1947, focused on liberating both French and Portuguese colonial enclaves. In 1954, territories of Dadra and Nagar‑Haveli, parts of Daman, were occupied by Indian volunteers. The final annexation occurred in December 1961 as a deep international crisis. By means of a big military operation, India expelled the last Portuguese soldiers and administrators from all three territories of the former Portuguese India. But, the special identity feeling developed during centuries forced

125

the Indian Union to maintain separate administration of those territories. Among others, Czech Christian missionaries helped to build European positions in Asia from Goa. The personality and work of St. Francis Xavier were admired in Bohemia and Moravia, particularly during the baroque epoch. Nowadays, Catholic and colonial monuments existing in former Portuguese Indian territories, in addition to friendly people and marvelous beaches, attract tourists from the Czech Republic and all over the world.

V ediční řadě Stručná historie států již vyšlo: Všechny svazky této řady jsou zároveň dostupné za poloviční, respektive 2/3 cenu jako e-knihy na internetové adrese www. libri.cz.

Afghánistán, J. Marek, brož., 124 stran, 100 Kč Alžírsko, Z. Beránek, brož., 184 stran, 180 Kč Angola, J. Klíma, brož., 100 stran, 140 Kč Babylónie, L. Pecha, brož., 152 stran, 160 Kč Bangladéš, B. Knotková, brož., 120 stran, 120 Kč Belgie, E. Hulicius, brož., 185 stran, 180 Kč Bělorusko, M. Řezník, brož., 110 stran, 120 Kč Bhútán, S. Vavroušková, brož., 152 stran, 180 Kč Bolívie, R. Buben, P. Somogyi, brož., 184 stran, 190 Kč Botswana, L. Piknerová, brož., 118 stran, 150 Kč Brazílie, J. Klíma, brož., 218 stran, 220 Kč Bulharsko, J. Martínek, brož., 138 stran, 160 Kč Černá Hora, F. Šístek, brož., 136 stran, 140 Kč Čína, V. Liščák, brož., 224 stran, 195 Kč Dominikánská republika, M. Křížová, brož., 126 stran, 190 Kč Egypt, B. Vachala, brož., 176 stran, 160 Kč Etiopie, L. Mojdl, brož., 138 stran, 160 Kč Finsko, M. Hejkalová, brož., 130 stran, 170 Kč Ghana, V. Klíma, brož., 96 stran, 140 Kč Guinea-Bissau, J. Klíma, brož., 140 stran, 140 Kč Haiti, M. Křížová, brož., 112 stran, 150 Kč Chile, J. Chalupa, brož., 140 stran, 150 Kč Indie, J. Filipský, brož., 196 stran, 190 Kč Írán, Z. Cvrkal, brož., 184 stran, 180 Kč Irsko, J. Frank, brož., 135 stran, 150 Kč Izrael, M. Pojar, 2., aktualizované vyd., brož., 208 stran, 200 Kč Japonsko, D. Labus, brož., 190 stran, 190 Kč Jihoafrická republika, A. Zimák, brož., 120 stran, 150 Kč Kambodža, J. Zelenda, brož., 142 stran, 180 Kč Kapverdské ostrovy, Svatý Tomáš a Princův ostrov, J. Klíma, brož., 180 stran, 180 Kč

Kladsko, F. Musil, váz., 190 stran, 250 Kč Kosovo, P. Girgle, 2., aktualizované vyd., brož., 168 stran, 180 Kč Kuba, J. Opatrný, brož., 104 stran, 160 Kč Lichtenštejnsko, M. Vařeka, váz., 192 stran, 200 Kč Litva, H. Beresnevičiūtė-Nosálová, brož., 192 stran, 150 Kč Lucembursko, E. Hulicius, brož., 114 stran, 120 Kč Maďarsko, R. Pražák, 144 stran, 145 Kč Makedonie, P. Rosůlek, 136 stran, 140 Kč Mali, P. Zídek, brož., 96 stran, 120 Kč Mexiko, J. Opatrný, brož., 214 stran, 200 Kč Mongolsko, brož., M. Schwarz, 192 stran, 195 Kč Morava, F. Čapka, váz., 160 stran, 250 Kč Namibie, J. Klíma, brož., 126 stran, 170 Kč Nepál, S. Vavroušková, brož., 130 stran, 130 Kč Nigérie, V. Klíma, brož., 147 stran, 160 Kč Nizozemsko, S. Sklenářová, brož., 190 stran, 180 Kč Pákistán, J. Marek, brož., 204 stran, 195 Kč Panama, J. Opatrný, brož., 144 stran, 140 Kč Peru, B. Roedl, brož., 112 stran, 140 Kč Podkarpatská Rus, I. Pop, váz., 192 stran, 195 Kč • Poslední šance! Polsko, M. Řezník, brož., 232 stran, 220 Kč Portugalsko, S. Binková, brož., 144 stran, 160 Kč • Poslední šance! Řecko, R. Dostálová, P. Oliva, V. Vavřínek, brož., 150 stran, 160 Kč Sasko, M. Řezník, váz., 200 stran, 195 Kč Saúdská Arábie, J. Bouček, brož., 135 stran, 160 Kč Skotsko, J. Frank, brož., 152 stran, 150 Kč Slezsko, R. Žáček, váz., 214 stran, 250 Kč • Poslední šance! Slovinsko, L. Hladký, brož., 190 stran, 190 Kč Španělsko, J. Chalupa, brož., 220 stran, 195, Kč • Rozebráno • Pouze jako e-kniha na www.libri.cz Taiwan, V. Liščák, brož., 142 stran, 140 Kč Thajsko, J. Bečka, S. Vavroušková, brož., 158 stran, 160 Kč, Tunisko, P. Girgle, brož., 148 stran, 150 Kč Turecko, G. Pirický, brož., 198 stran, 180 Kč USA, S. Raková, J. Opatrný, brož., 255 stran, 220 Kč Vietnam, P. Müllerová, brož., 130 stran, 150 Kč • Rozebráno • Pouze jako e-kniha na www.libri.cz Východní Timor, J. Klíma, brož., 116 stran, 180 Kč

S t r u č n á

h i s t o r i e

s t á t ů

|

s v a z e k

č .

7 1

Portugalská Indie Jan Klíma První vydání. Vydalo nakladatelství Libri, s. r. o., Hořejší nábřeží 17, Praha 5, www.libri.cz, [email protected], ve spolupráci s pro.libri, o. s., roku 2010 jako svou 535. publikaci (71. svazek edice Stručná historie států). Odpovědná redaktorka Klára Honzáková. Obálka Lukáš Honzák. Mapa, grafická úprava a sazba z písem JohnSans Text a Týfa Text studio Lacerta (www.sazba.cz). Vytiskl Powerprint, Praha. ISBN 978-80-7277-475-3 Doporučená cena 170 Kč

Pernem. Valpoi. Pandžim (Nová Goa) Stará Goa Ponda. Mormugão GOA. Arabské moře. Damão Nágar-Havélí. Goa

Recommend Documents