PENÍZE, ENERGIE A POTRAVINY POD KONTROLOU

PENÍZE, ENERGIE A POTRAVINY POD KONTROLOU

Únor 2009

PENÍZE, ENERGIE A POTRAVINY POD KONTROLOU

Únor 2009

Pražský institut pro globální politiku – Glopolis, o. p. s., je nestranickým, nevládním thinktankem, který se zaměřuje na politickou analýzu a veřejnou obhajobu na poli ekonomické globalizace a udržitelného rozvoje.

Autoři: Kristýna Balajová Aurele Destrée Ondřej Kopečný Petr Lebeda Ivan Lukáš Petr Patočka Marek Vaculík

Vydal: Pražský institut pro globální politiku – Glopolis, o. p. s., Jeseniova 10 Praha 3, 130 00 www.glopolis.org

Design: Jan Žaloudek

Praha, únor 2009 © Glopolis ISBN 978-80-254-4184-8

SHRNUTÍ V dobách krize nejvíce trpí chudí. Kumulativní dopady finanční krize, globálního ekonomického poklesu, změn klimatu, energetické a potravinové krize a prohlubující se chudoby zpochybňují ekonomický model a politiky uplynulého čtvrtstoletí. Několikanásobná světová krize nabízí příležitost k přechodu ke stabilnějším, udržitelnějším a spravedlivějším ekonomikám. Větší kontrola nad vlastní ekonomikou, svrchovanost nad místními potravinovými, energetickými a peněžními zdroji, stálejší podnebí a rovnoměrnější rozložení produkce a spotřeby ale vyžadují prostor pro jinou ekonomii i politiku, respektive pro pluralitu ekonomických modelů a politických nástrojů. Inteligentní růst, pomalejší otvírání obchodu, rozumné investice a stabilnější finance, podřízené veřejným zájmům, jsou součástí této výzvy – tradiční ekonomické kategorie vyžadují novou definici. Průhlednější, odpovědné a reprezentativní řízení světových trhů, firem a institucí musí podporovat, nikoliv podkopávat efektivní státní správu, veřejné služby a moderní regionální politiky. Jiné pojetí rozvoje ovšem dalece přesahuje možnosti současné rozvojové pomoci a rozvojové politiky. Větší koherenci s rozvojovými cíli musí vykazovat nejen politiky obchodní či zemědělské, ale též politiky energetické a finanční. A musí být koherentní nejen s obecnými rozvojovými cíli, ale také s lidskými právy, jako je právo na zajištění základní obživy a energie. Evropská unie v této globální transformaci nutně sehrává klíčovou úlohu, a to jak doma, tak v zahraničí. Česká republika začala své půlroční předsednictví EU opatrně. Globální reformy ale vyžadují dostatečnou analýzu, smělou, ale podloženou vizi a odvahu k jejímu naplnění. Cílem této studie je přispět k formulaci takové alternativní vize ekonomického rozvoje a nabídnout konstruktivní a konkrétní kroky, které je možné a žádoucí na cestě ke změně podniknout již nyní. Glopolis vyzývá české předsednictví EU, aby se zasadilo o systémovější odpověď na současné krize a během prvního pololetí roku 2009 zejména o tyto dílčí kroky:



PENÍZE POD KONTROLOU

1. Přimět daňové ráje, aby omezily bankovní tajemství, podpořit automatickou mezinárodní výměnu informací mezi daňovými orgány a rozšířit působnost evropské směrnice o úsporách i na firmy a trusty. 2. Prosazovat pro nadnárodní firmy výkaznictví podle jednotlivých zemí jejich působnosti, aby byly zjistitelné zisky a daně placené v jednotlivých zemích. 3. Usilovat o větší reprezentativitu, průhlednost a odpovědnost jak MMF a Světové banky, tak dalších mezinárodních institucí pro finanční regulaci a stanovování finančních standardů včetně Rady pro mezinárodní účetní standardy (IASB), Fóra pro finanční stabilitu (FSF), Finančního akčního výboru proti praní peněz (FATF) a Banky pro mezinárodní platby (BIS). 4. Nasměrovat rozvojovou politiku EU k budování odolných místních a regionálních trhů, ekonomických a finančních institucí a silných lokálních a národních daňových systémů tak, aby rozvojové země mohly zabezpečit veřejné služby. 5. Zvýšit koherenci politik EU, včetně zahrnutí financí a finančních politik jako 13. oblasti do unijní koncepce koherence politik pro rozvoj a vytvořit větší politický prostor pro vlády rozvojových zemí jak na úrovni národní, tak mezinárodní včetně revize liberalizace obchodu a financí.



ČISTÁ ENERGETIKA

6. Snížit emise skleníkových plynů do roku 2020 o 30 % (proti úrovni z roku 1990), zasadit se o připravení scénáře pro zvýšení tohoto závazného cíle a změnit stávající cíl snížení spotřeby primárních zdrojů energie o 20 % do roku 2020 z orientačního na právně závazný. 7. Zajistit, že finanční i jiné zdroje plynoucí na podporu adaptačních opatření a transferu technologií do rozvojových zemí nebudou součástí oficiální rozvojové pomoci, že budou představovat výdaje nové a jdoucí nad rámec kolektivního závazku bohatých zemí poskytovat 0,7 % HND do roku 2015. 8. Stanovit ambiciózní a spravedlivě sdílenou vizi, v jejímž jádru je cíl udržet růst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C, tedy snížit celosvětové emise do roku 2050 na polovinu proti hodnotám z roku 1990, a tím začít bohaté země EU s největší mírou odpovědnosti i kapacity připravovat na snížení emisí ve stejném období v rozmezí 80–95 %.

3

9. Prosazovat společnou energetickou politiku EU, která bude postavena na efektivitě, obnovitelných zdrojích a decentralizaci a vytvoří fungující celoevropský trh s elektřinou a zemním plynem;  nepodlehnout tlaku předních firem z jednotlivých států, které usilují o zachování současného stavu. 10. Zahrnout do rozvojových programů EU podporu chudým zemím, spočívající: a) v integraci obnovitelných a decentralizovaných zdrojů energie do energetického mixu; b) ve zformulování dlouhodobých strategií energetického rozvoje, které zajistí přístup k energii a vytvoření nízkouhlíkových energetických systémů; c) ve zvýšení energetické účinnosti zpřístupněním odborných znalostí a poznatků expertů EU; d) v zohlednění výsledků analýz stávajících osvědčených postupů pro mobilizaci místních soukromých finančních zdrojů.

POTRAVINOVÁ BEZPEČNOST 11. Podpořit realizaci Globálního partnerství pro potraviny a zemědělství a  usilovat o to, aby tento nástroj přinesl přidanou hodnotu k již existující koordinované odpovědi na světovou potravinovou krizi a aby posílil účast organizací drobných zemědělců a občanské společnosti rozvojových zemí v tomto procesu. 12. Podpořit existující iniciativy zacílené na zvyšování světových zásob potravin (např. výzva Evropského parlamentu z ledna 2009) a rozšířit je o důraz na posilování regionálních a lokálních potravinových rezerv v rozvojových zemích. 13. Podpořit plány na zvyšování oficiální rozvojové pomoci členských států EU, určené do zemědělství, a zajistit, že potravinová pomoc v rozsahu 1 miliardy eur v rámci Food Facility bude věnovat obzvláštní pozornost zapojení organizací občanské společnosti z rozvojových zemí do plánování, vlastní realizace a monitorování intervencí, financovaných z uvedeného nástroje. 14. Zajistit flexibilní a otevřený přístup Evropské komise k požadavkům zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří (AKT) a aktivní monitorování procesu vyjednávání plných Dohod o hospodářském partnerství (EPAs) za účelem úspěšného rozvoje chudých zemí AKT, apelovat na Evropskou komisi, aby předložila jasnou strategii, jak zajistit efektivní a dostatečnou rozvojovou pomoc, směřující nejen k pokrytí nákladů na implementaci dohod, ale především k posílení výrobních a obchodních kapacit zemí AKT. 15. Do regulačních mechanismů EU zahrnout již pozorovatelné či zatím jen potenciální dopady masové výroby a využívání agropaliv v dopravě na rozvojové země s důrazem na jejich potravinovou a environmentální situaci, zajistit, aby do vzorce, jímž se vypočítává celková bilance emisí agropaliv, byly co nejdříve zahrnuty nepřímé změny ve využívání půdy.

4

OBSAH SHRNUTÍ ............................................................................................................................................................................................................. 3 OBSAH .................................................................................................................................................................................................................. 5 1. VÝZVY ČESKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ ................................................... ................................................................................................ 6 2. ODPOVĚĎ NA FINANČNÍ KRIZI ......................................................................................................................................................... 10 2.1 FINANČNÍ KRIZE A ČESKÉ PŘEDSEDNICTVÍ .................................................................................................................... 10 2.1.1 Finanční krize – příčiny a dopady na rozvojové země ............................................................................ 10 2.1.2 České předsednictví ............................................................................................................................................ 12 2.2 PENÍZE POD KONTROLOU .................................................................................................................................................... 13 2.2.1 Demokratické ekonomické řízení .................................................................................................................. 13 2.2.2 Spravedlivé zdanění ............................................................................................................................................ 15 2.2.3 Místní ekonomiky ................................................................................................................................................ 17 3. ODPOVĚĎ NA KLIMATICKOU A ENERGETICKOU KRIZI .......................................................................................................... 21 3.1 ZMĚNY KLIMATU, ENERGETIKA A ČESKÉ PŘEDSEDNICTVÍ ........................................................................................ 21 3.1.1 Klimatické změny – rozvojový problém a příležitost .............................................................................. 21 3.1.2 České předsednictví ............................................................................................................................................ 22 3.2 ČISTÁ ENERGETIKA .................................................................................................................................................................. 23 3.2.1 Globální dohoda o změně klimatu ................................................................................................................ 23 3.2.2 Energetická politika EU pro 21. století .......................................................................................................... 25 3.2.3 Energetická šance pro rozvoj ........................................................................................................................... 26 4. ODPOVĚĎ NA POTRAVINOVOU KRIZI ........................................................................................................................................... 30 4.1 POTRAVINOVÁ KRIZE A ČESKÉ PŘEDSEDNICTVÍ ........................................................................................................... 30 4.1.1 Potravinová krize – podceňovaná hrozba rozvoji .................................................................................... 30 4.1.2 České předsednictví ............................................................................................................................................ 31 4.2 POTRAVINOVÁ SVRCHOVANOST ........................................................................................................................................ 32 4.2.1 Podpora drobným zemědělcům ..................................................................................................................... 32 4.2.2 Trhy s potravinami pod kontrolou ................................................................................................................. 34 4.2.3 Skutečné partnerství ........................................................................................................................................... 35 4.2.4 Agropaliva versus potraviny ............................................................................................................................. 37 5. ZÁVĚR ........................................................................................................................................................................................................... 40 BIBLIOGRAFIE .................................................................................................................................................................................................. 45

5



1. VÝZVY ČESKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ

České předsednictví Rady EU probíhá ve zlomové době, které dominuje několik krizí. Celosvětově se vyhrocuje řada problémů, které se nahromadily zejména v důsledku politických rozhodnutí v posledním čtvrtstoletí. Za mnoha problémy stojí špatné politiky jednotlivých států včetně politik v rozvojových zemích. Ale společným jmenovatelem finanční krize a globálního ekonomického útlumu, (stále) vysokých a nestabilních cen komodit, změn podnebí i přetrvávajícího hladu a chudoby se stále více ukazuje být zastaralý ekonomický model a nadměrná důvěra v trhy, prosazované zejména bohatými zeměmi. Politická podpora tohoto přístupu se vyznačuje neschopností odhadnout kolektivní rizika, absencí adekvátní regulace, neudržitelnou, nerovnou a nestálou spotřebou na dluh a vytěsňováním nepohodlných toxických prvků mimo ekonomické rozvahy (externality). Současná světová ekonomika si toho pro svůj růst doposud půjčovala příliš jak od přítomnosti, tak od budoucnosti – mnohé soukromé i veřejné finanční dluhy budou muset splatit budoucí občané a daňoví poplatníci, vypouštěné i již vypuštěné emise skleníkových plynů a ubývající voda představují dluh ve vztahu ke světovému ekosystému a blahobyt úspěšných zemí je až příliš postavený na půdě, surovinách a kapitálu z chudých zemí. Tyto vypůjčené zdroje vedly k přímému rozvoji (k produktivním investicím, reálné produkci, stabilním příjmům, formální zaměstnanosti, přenosu know-how) nejchudších koutů planety jen opravdu málo. Především v subsaharské Africe v průměru existuje značná propast mezi relativně pozitivními makroekonomickými (ekonomický růst) a stagnujícími či zhoršujícími se rozvojovými ukazateli (naplňování MDGs). Jen o něco více získaly chudé země z nepřímých důsledků globálního růstu, jako jsou remitence, rozvojová pomoc či půjčky, ale většina z nejméně rozvinutých zemí za cenu velmi nezdravé závislosti. Navíc již před krizí jim současný model ekonomického rozvoje přímo či nepřímo přinášel mnoho problémů (likvidace místních farmářů, bankroty drobných podnikatelů, újmy na životním prostředí, zhoršení postavení žen apod.). Americká finanční krize přerostla v globální ekonomickou krizi. Do recese se sice propadají především tzv. vyspělé ekonomiky a půlprocentní růst světové ekonomiky v roce 2009 (očekávaný v době dokončování této studie) patrně zajistí tzv. rozvojové země.1 Přesto se podle Světové banky objem globálního obchodu sníží o 2 procenta a podle Institutu pro mezinárodní finance již nastává silný odliv kapitálu z rozvojových zemí

6

1 Viz IMF, „Aktualizace výhledu světové ekonomiky Mezinárodního měnového fondu.“ (IMF: 28. ledna 2009), http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2009/ update/01/index.htm.



a vynořující se trhy obdrží letos jen pětinu investic z roku 2007.2 Na přesné vyhodnocení dat o dopadech krize na jednotlivé země a sektory je ještě brzy, ale již dnes jsou zřejmé historické zkušenosti z předchozích krizí i hlavní trendy, faktory zranitelnosti a mechanismy přenosu současné krize na rozvojové země. Mnohým z rozvojových zemí hrozí, že v důsledku současných krizí přijde vniveč i řada důležitých úspěchů na poli udržitelného rozvoje.



Růst možná, krize určitě

Dnešní krize má tendenci působit do velké míry jako daň za globální integraci a (vzájemnou) závislost, protože nejvíce postižené na Jihu i Severu jsou právě nejintegrovanější celky: vývozci, příjemci zahraničních investic, dlužníci zahraničních věřitelů. Na opravdu nejchudší, nejméně integrované komunity tak krize nejspíš nebude mít dramatický přímý dopad; jak národní vládní, tak zahraniční soukromé investice se jim většinou vyhýbají. Ale silně pocítí dopady nepřímé, zejména úbytek obchodních příležitostí, pokles remitencí, případně zahraniční pomoci a vládních i soukromých půjček. Jedním z hlavních důsledků ekonomických krizí je zvýšení nerovností. Thajský ekonom Pasuk Phongpaichit k tomu podotkl, že „k chudým lidem mohou občas proniknout plody [ekonomického] růstu, ale [ekonomické] pohromy se k nim provalí vždy.“3 I relativně menší propad většinou pod určitou úrovní příjmů znamená velký problém. Dopady ekonomické, potravinové i klimatické krize (a zejména jejich ničivá kombinace) závisejí na schopnosti se s nepříznivou situací vyrovnat. Ztráta 90 procent z desetimilionového ročního příjmu (investičního bankéře) působí drasticky, ale nepovede k dramatickému poklesu životní úrovně. Ztráta 10 procent příjmu při dolaru na den ale může mít tragické důsledky. Záchranné balíčky bohatých zemí však tento fakt zatím neberou příliš v potaz. Úbytek pracovních míst a zejména ztráta a odliv finančních zdrojů na celém světě chudé a zranitelné komunity citelně postihne. Mezinárodní organizace práce (ILO) varuje, že v důsledku krize může na světě letos přibýt až 50 milionů nezaměstnaných. Počet lidí s prací, která ale nezajišťuje dostatečný příjem (2 dolary na den), se zvýší z 1,2 na 1,4 miliardy lidí, tedy 45 procent všech světových pracovních míst.4 Na své internetové stránce věnované ekonomické krizi pak ILO uvádí: „Vzrůstají obavy z vyváženosti, spravedlnosti a udržitelnosti toho druhu globalizace, který vedl ke krizi.“



Krajnosti spotřeby

Krize ukazuje, že velmi mnoho globálních pracovních míst (příjmů) dnes závisí nejen na úvěrem hrazené spotřebě (růstu na dluh) daleko od místa produkce, ale také na spotřebě nejisté (zbytné?) a neudržitelné (s velkým podílem neobnovitelných zdrojů a zároveň negativních dopadů na ekosystém). Desítky milionů asijských dělníků přijdou o místo, protože Američané omezují spotřebitelské či kontokorentní úvěry na nákup elektroniky, oblečení či exotických dovolených. Relativně malá újma pro Ameriku je však značnou ranou pro Asii, která z těchto příjmů potřebuje stále pokrývat základní, nezbytnou spotřebu. Ani závislost vyspělejších, tzv. vynořujících se rozvojových zemí na globální ekonomice není příliš zdravá. I před krizí čínští dělníci brali v silně znečištěných městech práci na produkci výrobků na export za mzdu nižší o to, co čínská vláda potřebuje ušetřit, aby udržela nízké náklady na silně konkurenčním globálním trhu (maximalizace zaměstnanosti či mzdový dumping, chcete-li) a aby posílila devizové rezervy pro udržení podhodnoceného kurzu nutného pro masivní export (prevence finančních krizí či měnový dumping, chcete-li). V zemi, kde stále žije na 800 milionů lidí pod hranicí chudoby a ekonomika se v poslední pětiletce každoročně zvětšovala o desetinu, se tak spotřebovává jen polovina produkce.5 Ať již záměrně či z nutnosti, ta druhá část z čínských exportních příjmů – přebytek běžného účtu platební bilance – se z velké části vrací zpět do amerických pokladničních poukázek. Číňané financují americký dluh, aby udrželi koupěschopnost svého klíčového spotřebitele. Jedním z opožděných důsledků obchodní a finanční liberalizace tak je, že tyto stovky miliard dolarů každoročně nejenže nekončily jako rozvojové investice, ale značně se podílely na vzniku americké finanční krize. Přemrštěné úspory (a nedostatečná spotřeba) povzbuzují přehnané dluhy (a nadměrnou spotřebu). 2 Institut pro mezinárodní finance, Zpráva z 27. ledna 2009, http://www.iif.com/download.php?id=+130eNm7tXk= 3 Citováno v: Green, Duncan. From Poverty to Power. Oxford: Oxfam, 2008, str. 313. 4 Světová organizace práce (ILO), „Zpráva o globálních trendech v zaměstnanosti,“  28. ledna 2009, http://www.ilo.org/global/About_the_ILO/Media_and_public_information/Press_releases/lang--en/WCMS_101462/index.htm. 5 Wolf, Martin. Fixing Global Finance (Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 2008), str. 69.

7



Cenové bubliny

Globální bilance u dalších dvou klíčových zdrojů rozvoje – energie a potravin – není o nic povzbudivější. Finanční a ekonomická krize sice způsobila pokles cen ropy i řady dalších komodit, což postihuje řadu jejich vývozců, tyto ceny jsou však historicky stále na vysoké úrovni, zejména pro chudší skupiny obyvatel. Jak potvrdil mimo jiné Potravinový summit v Madridu, potravinová ani energetická krize nejsou zažehnány.6 Navíc všechny krize mají přímou souvislost a ukazují na nebezpečnou vazbu mezi finančním sektorem a reálnou ekonomikou. Ačkoliv za vysokými cenami paliv a potravin primárně stojí jiné důvody, finanční spekulace – stejně jako obchodní liberalizace – mají jasný sklon jejich dopad násobit. Enormní ceny komodit v roce 2008 zřejmě byly poslední etapou, pravděpodobně určitou předzvěstí finanční krize. Levné a volné peníze si při problémech s běžnými finančními produkty hledaly další možnosti zhodnocení napříč kontinenty a sektory. Silný růst globální poptávky naznačoval, že ceny základních vstupů, zvláště těch omezených přírodními zásobami či osetou půdou, se budou dále zvyšovat. A tak se kolem komoditních trhů utvořila silná vrstva finančních derivátů, která zpětně dále zvedala ceny ropy, zemního plynu, nerostných surovin a potravin. Pád cen komodit tak je do značné míry podobně prasklou cenovou bublinou jako pád cen nemovitostí a dalších aktiv. Podobné cenové výkyvy u citlivých produktů však nejen silně rozkolísávají celou reálnou ekonomiku, ale obzvlášť těžce dopadají na zranitelné skupiny obyvatel, protože základní produkty jako paliva a potraviny jsou prakticky nenahraditelné levnějšími alternativami. Cena ropy je zásadní pro téměř všechny ostatní ceny v ekonomice, protože ropa kromě řady svých průmyslových derivátů dnes zajišťuje ve skutečnosti veškerou dopravu a nemalou část elektrické a tepelné energie zejména v chudých zemích. Je zásadním vstupem i do zemědělské produkce. Drahá ropa však zvyšuje ceny potravin i tím, že mnohé plodiny ji mohou nahradit jako agropalivo (bioetanol, bionafta). Čím více plodin se, obrazně řečeno, lije do nádrží, tím dražší jsou ty ostatní pro přímou lidskou spotřebu. A tím více si globálně nárokují půdu nutnou pro drobné, většinou samozásobitelské zemědělství, na němž závisejí více než tři čtvrtiny obyvatel v rozvojových zemích. Ceny potravin na domácích trzích v řadě rozvojových zemí zdaleka neklesly tolik jako světové ceny i proto, že farmáři mohou na ceny reagovat jen se zpožděním, nemají produkci zcela pod kontrolou a mnohé chudé země v důsledku krize nemají prostředky na nákup potravin na světových trzích. Krize tak odhaluje vysokou cenu při závislosti strategických vstupů pro místní ekonomiky na světových trzích, která se vskutku může stát problémem nejen energetické a potravinové, ale rovněž národní bezpečnosti. Kromě toho liberalizovaný zemědělský obchod sám je jednou z příčin globálního nedostatku potravin, neboť v časech nízkých cen levné dovozy potravin likvidují drobné farmáře, kteří pak chybějí v dobách světové drahoty.



Alternativní modely rozvoje

Model rozvoje založený na vývozu několika málo primárních komodit se neosvědčil jako cesta z chudoby. Kromě nepříliš intenzivní práce a platů totiž z podobného modelu vyvstávají pro chudé komunity zejména úskalí – narušené životní prostředí, zabraná půda a vývoz přírodního či nerostného bohatství za nízké a vrtkavé ceny, ačkoliv tyto zdroje mohou být pro pozdější rozvoj velmi cenné. Rozsáhlé monokultury či těžba nerostů na vývoz přináší minimální know-how a rozvoj lidských zdrojů, produkci náročnou spíše na kapitál než na práci bez výraznějšího potenciálu rozvoje dodavatelských či návazných odvětví s vyšší přidanou hodnotou. Přesto i v roce 2009 české předsednictví a většina Evropské unie stále tlačí na to, aby chudé země byly maximálně otevřené těžbě a vývozům surovin do bohatých zemí. Změny podnebí, vysoké ceny paliv a potravin i finanční krize v každém případě velmi negativně dopadají na nejchudší obyvatele planety, kteří mají naprosto zanedbatelný podíl jak na globální spotřebě zdrojů a na emisích CO2, tak na globálním finančním systému, který současnou krizi rozpoutal. Pro globální spravedlnost a demokracii pak není dobrým vysvědčením ani to, že nejchudší lidé mají minimální podíl i na rozhodování o tom, jak tyto různé krize řešit. Pokud změny klimatu v kombinaci s ekonomickou, energetickou a potravinovou krizí během českého předsednictví výrazně zpomalí růst vynořujících se trhů, pak nejméně rozvinutým zemím hrozí rozvrat i toho mála, kterého vlastní či cizí pomocí dosáhly za několik posledních dekád. 6 OSN, Tisková zpráva ze Schůzky na vysoké úrovni k potravinové bezpečnosti pro všechny. Madrid, 26. ledna 2009, http://www.ransa2009.org/docs/docs/ press_release_madrid_ransa2009.pdf.

8

Množí se proto hlasy, které hovoří o nutnosti změny ekonomického modelu, systému či paradigmatu. Vlády mnoha zemí už přijaly „balíčky“ k bezprostřednímu odvrácení finanční a ekonomické krize. Ucelenější, natož sdílené vize globální transformace, která by byla jak prevencí finančních a ekonomických krizí do budoucna, tak odpovědí i na další krize, však zatím nejsou příliš na dosah. Souběh a hloubka různých krizí však představuje příležitost k reformám systémovějším a razantnějším, pro něž politikům v lepších časech chybí odvaha a mandát. Cílem této studie nezávislého thinktanku Glopolis je proto jednak přispět k formulaci alternativní vize rozvoje (zejména ekonomického rozvoje), jednak nabídnout konstruktivní program pro realizaci dílčích, transformačních kroků již během českého předsednictví EU 2009.



K metodologii studie

Tematickým rámcem, který vymezuje obsah studie, jsou priority a program českého předsednictví – oblast ekonomiky, energetiky a v menší míře zahraniční politiky. Studie na základě dalších primárních (zejména dokumentů EU) i sekundárních zdrojů (zejména výzkumu a publikací specializovaných multilaterálních a nevládních organizací) analyzuje tři oblasti: a) finanční a ekonomickou krizi, b) energetickou politiku a opatření proti klimatickým změnám, c) potravinovou krizi a soběstačnost, která však nepatří mezi prioritní oblasti českého předsednictví. Způsob, jakým autoři k dané problematice přistupují, či metodologie vychází z koncepce koherence politik pro rozvoj. Každá z kapitol se zaměřuje na rozvojový rozměr dané problematiky – krize, na vazby příslušných pasáží programu českého předsednictví na rozvojové, respektive nejchudší země a komunity a nabízí konkrétní politická doporučení pro alternativní přístup českého předsednictví k jejich řešení. Glopolis se snaží v kontextu současných krizí rozvinout rozvojovou diskusi, která přesahuje tradiční zaměření na oficiální rozvojovou pomoc a Rozvojové cíle tisíciletí, a v závěru optiku koherence doplňuje koncept rozvoje založeného na lidských právech.7 Přestože studie klade důraz na potřebné úpravy finanční, obchodní, energetické a zemědělské politiky, každá ze tří hlavních kapitol studie nabízí impulzy i pro politiku rozvojovou. Klíčová poselství každé kapitoly jsou shrnuta v jejím závěru. Po zasazení hlavních témat studie do širšího kontextu rozvoje a globálních krizí se v úvodu studie otvírá první a stěžejní kapitola věnovaná finanční krizi a možnostem, jak získat vyšší kontrolu nad penězi. První část této kapitoly se zabývá reformou mezinárodních finančních institucí a prosazuje především jejich větší transparentnost a reprezentativnost. Druhá část analyzuje dopad kvality daňového systému na rozvoj zemí globálního Jihu, problematiku daňových rájů, daňových a kapitálových úniků a potřebu lepší regulace mezinárodních účetních standardů. Třetí část pak rozvíjí snahu o podporu rozvoje lokálních ekonomik a regionálních finančních institucí a o větší politický prostor pro země globálního Jihu. Kapitola o klimatických změnách a čisté energetice zdůrazňuje nejdříve propojenost energetické a klimatické politiky a následně formuluje základní principy, kterými by se Evropská unie měla v této oblasti řídit v bezprostřední budoucnosti, zejména v rámci mezinárodních jednání o nové klimatické úmluvě, která by měla vyvrcholit v prosinci 2009 v Kodani. Další část pak ukazuje, jak může moderní energetika EU přispět i k rozvoji zemí globálního Jihu, zejména při důrazu na efektivitu, decentralizaci a obnovitelné zdroje. Poslední část druhé kapitoly se pak podrobněji věnuje lokálním zdrojům obnovitelné energie, hlavní prioritě českého předsednictví v oblasti rozvojové spolupráce. Poslední kapitola o potravinové svrchovanosti nejdříve zdůrazňuje pokračující naléhavost potravinové krize a následně analyzuje čtyři oblasti, které Glopolis považuje pro její řešení za klíčové: rozvojovou pomoc malým farmářům v rozvojových zemích, kontrolu trhu s potravinami, Dohody o ekonomickém partnerství mezi Evropskou unií a zeměmi Afriky, Karibiku a Tichomoří a problematiku agropaliv. Každá z kapitol pak obsahuje doporučení pro české předsednictví Evropské unie. Studii završuje závěrečné shrnutí hlavních myšlenek a přehled bibliografie.

7 V angličtině se nejčastěji používá termín „rights-based development“ či „human rights-based approach“.

9

2. ODPOVĚĎ NA FINANČNÍ KRIZI Tato kapitola nejprve stručně shrnuje hlavní příčiny a dopady finanční a ekonomické krize s důrazem na rozvojové země. Poté analyzuje význam této problematiky pro české předsednictví a hlavní rozhodovací procesy a momenty. V druhé části se zaměřuje na dílčí otázky, které Glopolis považuje za stěžejní a nedostatečně reflektované českým předsednictvím, konkrétně na demokratické ekonomické řízení, spravedlivé zdanění a únik kapitálu a v neposlední řadě na podporu místních ekonomik.



2.1 FINANČNÍ KRIZE A ČESKÉ PŘEDSEDNICTVÍ



2.1.1 Finanční krize – příčiny a dopady na rozvojové země



Příčiny

Za současnou finanční krizí (a do značné míry i za krizí potravinovou a klimatickou) stojí velké politické změny z 80. let minulého století a omezená schopnost většiny rozvojových zemí se s nimi vyrovnat – především s finanční a obchodní liberalizací, s orientací na vývoz zboží a služeb a dovoz kapitálu. Omezení státu, likvidace hranic a uvolnění tržních instinktů přineslo své plody v podobě růstu světové ekonomiky zejména v řadě zemí, které disponovaly adekvátními politikami a institucionální infrastrukturou. Mezi ně patří i Česká republika. Makroekonomický růst rozvojových zemí (tam, kde skutečně nastal) ale provázela celá řada úskalí od rozevírání společenských nůžek a „neprokapávání“ plodů růstu k těm nejchudším přes podlomení vlastních produkčních kapacit v zemědělství a průmyslu, narušení přírodního bohatství a závislost na úzké paletě vývozních artiklů většinou s nízkou přidanou hodnotou a vrtkavou cenou až po omezení prostoru pro vlády rozvojových zemí realizovat vlastní politiky. I ty větší či rozvinutější země (vynořující se ekonomiky), které dokázaly získat kapitál, uplatnit se v globální konkurenci a realizovat pozitivní ekonomický růst, ale opakovaně čelily finančním krizím. Američtí ekonomové Eichengreen a Bordo spočítali, že v letech 1973–1997 světová ekonomika prošla139 krizemi, z toho k 95 došlo ve vynořujících se ekonomikách.8

10

8 B. Eichengreen and M. D. Bordo, “Crises Now and Then: What Lessons from the Last Era of Financial Globalization?” Working Paper 8716 (National Bureau of Economic Research, leden 2002), www.nber.org.

Logickou reakcí – a pojistkou proti dluhovým, měnovým a hlubším ekonomickým krizím – řady rozvojových zemí bylo přestat s čistým dovozem kapitálu a raději utvářet přebytek běžného účtu platební bilance. Klíčovým nástrojem jsou nízký (často podhodnocený a fixovaný) kurz měny a silné devizové rezervy na jeho obranu. V praxi to ale znamená, že k udržení této makroekonomické politiky rozvojové země často musejí omezovat domácí spotřebu, udržovat nižší mzdy a vynakládat nemalé rozpočtové zdroje. V propojeném světě se však úspory globálních „šetřílků“ (především asijských ekonomik, ale přebytkem disponují i velmi nešetrní vývozci ropy) musejí utratit někde jinde. Proto se hovoří o tzv. globálních nerovnováhách. Spotřebitelem poslední instance se staly především Spojené státy americké. Exploze peněz bez důsledných pravidel a mezí však vedla k nadměrným dluhům, ke kolektivním rizikům a soukromým ziskům bez hranic. Od léta 2007 však cenové bubliny začaly praskat a úvěrování zamrzat. Pád finančních trhů vyvrcholil nejen propadem cen, znehodnocováním bilionového majetku a globální recesí, ale také odhalil rozklad hodnot nejvyspělejších trhů a neudržitelnost stávajícího modelu finančního kapitalismu. Cesty z krize by proto neměly opominout nejen nutnost větší stability, ale také potřebu menších sociálních nerovností, ochrany přírodního kapitálu a demokratické kontroly trhu i státu.



Dopady

Podle prognózy MMF z ledna 20099 se letos globální ekonomický růst v podstatě zastaví (na 0,5 %). Takzvaný vyspělý svět kvůli krizi projde nejhlubším propadem od 2. světové války. Světovou ekonomiku nejspíš potáhnou pouze rozvojové země. To ovšem nesmí zastřít fakt, že globální ekonomická krize zasahuje citelně i je. Dopady krize se ovšem mezi nimi velmi liší a ještě více se diferencují uvnitř jednotlivých států. Recesi silně pocítí všichni, kdo do bohatých zemí vyvážejí: klesne export květin z Keni stejně jako oděvů z Bangladéše. Banky omezují financování obchodu. Hlavně však krize způsobuje vysychání finančních toků či přímo silnější odliv kapitálu z rozvojových zemí. Nejvíc postihne země s dluhy v cizích měnách. Jihoafrický rand ztratil již před koncem roku 2008 35 % ze své hodnoty, indická rupie zaznamenala rekordní propad vůči dolaru. S poklesem kurzů pak rostou úroky – podražují tak peníze i pro místní farmáře a podnikatele. Po věřitelích opouštějí riskantní trhy i investoři. Institut pro mezinárodní finance předpovídá, že jen čisté toky soukromého kapitálu do vynořujících se ekonomik v roce 2009 klesnou proti loňskému roku na polovinu a proti roku 2007 dokonce na pětinu. Přímé či dokonce portfolio zahraniční investice nejsou ani podstatným, ani efektivním zdrojem rozvoje nejchudších zemí. Mnohem citelnější dopad však bude mít silný pokles remitencí posílaných domů emigranty z bohatších zemí. Prostřednictvím remitencí v posledních letech chudé země získávaly dvakrát více peněz než z oficiální rozvojové pomoci od bohatých vlád (přes 200 miliard USD ročně). Právě tato pomoc zůstává posledním velkým otazníkem. Může pomoci ztlumit nejhorší důsledky ekonomické, energetické a potravinové krize i na místní úrovni, zvláště tam, kde chudé vlády nemají zdroje ani prostor pro nápomocnou měnovou politiku, záchranné či ekonomické balíčky. Ale řada vlád bohatých zemí (například Itálie, Irsko a Litva) snižuje ve svých rozpočtech rozvojovou pomoc ve prospěch domácích záchranných prací. V situaci globální ekonomické krize by ale rozvojová pomoc neměla být vnímána pouze jako charita. Je totiž i formou sociálního polštáře v zemích bez záchranných sítí a zároveň svého druhu stimulujícím balíčkem pro globální ekonomiku. EU poskytuje celkem 60 % globální pomoci, má však co zlepšovat. Už do roku 2010 se zavázala poskytovat 0,56 % HDP, ale dnes poskytuje jen 0,38 %. Při poklesu evropského domácího produktu však nejde jen o procenta, nýbrž i o absolutní objemy rozvojové pomoci. Udržení alespoň stávající úrovně rozvojové pomoci je proto minimální první krok k řešení dopadů finanční krize na rozvojové země. Kromě toho by proticyklický charakter mělo rovněž rychlejší a zacílenější uvolňování prostředků z Evropského rozvojového fondu (EDF) a Evropské investiční banky (EIB). Podobně může EU naléhat i na rychlou a pružnou akci Mezinárodního měnového fondu (např. SDR) a Světové banky (zejména IDA a IFC). Základním požadavkem zůstává nejen nezvyšovat dlouhodobou zadluženost rozvojových zemí, ale naopak zrychlit odpouštění dluhů. Rozvojová odpověď EU a mezinárodního společenství na finanční a ekonomickou krizi by se neměla soustředit jen na krátkodobé snahy odvrátit nejhorší dopady krize, ale měla by přijmout i dlouhodobější opatření na prevenci podobných krizí a zároveň využít příležitosti pro potřebné, přesto dlouho odkládané systémovější reformy 9 Viz IMF, „Aktualizace výhledu světové ekonomiky Mezinárodního měnového fondu,“ (IMF: 28. ledna 2009), http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2009/ update/01/index.htm.

11

v mezinárodní ekonomice a politice, zejména v takzvané mezinárodní finanční architektuře. Ty by měly – v souladu s dlouhodobější prací OSN i úsilím nevládních organizací – zahrnovat ještě přinejmenším demokratizaci mezinárodního ekonomického řízení, nastolení mezinárodní daňové spravedlnosti a efektivní podporu lokálních ekonomik.



2.1.2 České předsednictví

Odpověď na finanční a ekonomickou krizi je jednou z hlavních politických priorit českého předsednictví v obecné rovině a se začátkem předsednictví rychle nabyla na důležitosti i specificky ve vztahu k rozvojovým zemím. Česká republika bude během předsednictví koordinovat pozice členských států EU pro zásadní globální summit roku 2009 – konferenci skupiny G20, která se uskuteční 2. dubna v Londýně. Druhou klíčovou mezinárodní událostí by měla být Konference OSN na vysoké úrovni k finanční a ekonomické krizi v červnu v New Yorku, které bude předcházet zasedání pracovní komise OSN pro mezinárodní měnový systém v březnu.



Rozvojová agenda

Evropská rada 19. a  20. března zhodnotí pokrok Unie od posledního summitu G20 ve Washingtonu a ve spolupráci s Evropskou komisí připraví stanovisko EU pro jednání v Londýně. Na něm se očekává diskuse o třech hlavních oblastech: 1) reformách finančního sektoru, 2) reakcích ekonomických a sociálních politik na krizi, 3) reformách mezinárodních finančních institucí. Neformální zasedání ministrů rozvoje EU v Praze 29. a 30. ledna se zabývalo dopady finanční krize na rozvojové země. Ministři se shodli na potřebě prosadit rozvojové hledisko do programu jednání G20. Příspěvek rozvojové agendy do pozice EU pro londýnský summit projednají pracovní skupiny a březnová Rada ekonomických a finančních ministrů ECOFIN. Evropská komise zvažuje svůj vlastní balíček na pomoc rozvojovým zemím podobný balíčkům pro evropské země. Rozvojový rozměr své odpovědi na krizi ale plně představí až ve Sdělení Evropské komise, plánovaném na začátek dubna. Nebude tedy součástí pozice EU pro londýnský summit G20, ale jistě bude základem pro pozici EU na konferenci OSN v New Yorku, jednání rozvojové Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (GAERC) 18. a 19. května a další pomoc rozvojovým zemím s dopady krizí. Širší pomoc (nad rámec oficiální rozvojové pomoci) se bude projednávat i po českém předsednictví a bude zahrnovat také návrh mechanismů a konkrétních částek pro pomoc rozvojovým zemím s adaptací na klimatické změny před kodaňským summitem UNFCCC v prosinci 2009 (viz kapitola Čistá energetika). Pro reformy řídících mechanismů, mandátu i financování mezinárodních finančních institucí pak bude rozhodujícím momentem až říjnové výroční zasedání Světové banky a MMF.



ECOFIN agenda

Je zjevné, že o odpovědi na finanční a ekonomickou krizi (zejména o reformě hlubších, systémových problémů stěžejních pro chudé země) se bude z velké části rozhodovat mimo rozvojovou agendu – zejména na úrovni ministrů financí a hlav států. České předsednictví se v oblasti ekonomických a finančních politik (v návaznosti na závěry z několika zasedání Rady EU v roce 2008) zaměří na obnovu finančních trhů a zlepšení regulace, na zastavení ekonomického poklesu a příspěvek EU ke globální finanční architektuře. Řada z navrhovaných opatření na obnovu finančních trhů (např. revize kapitálové přiměřenosti, regulace sektoru pojišťovnictví, ratingových agentur a přeshraničních plateb) může přispět ke zvýšení průhlednosti a odpovědnosti, k větší kontrole a stabilitě na finančních trzích. Značný význam by mohly mít Evropské směrnice o úsporách a o výměně daňových informací, které se budou za českého předsednictví projednávat v Radě. Půjde zřejmě jen o pracovní skupiny (zejména D4), jejich schválení do června 2009 není příliš reálné, ale zpráva (nejspíš červnové) Rady ECOFIN o postupu jejich projednávání může leccos naznačit. České předsednictví ve svém programu výslovně uvádí boj s daňovými úniky jako jednu z priorit. Obě projednávané daňové směrnice jsou příležitostí ukázat, jak vážně je tato priorita míněna. Zodpovědné naplňování Evropského plánu pro ekonomickou obnovu může zachránit pracovní místa a snížit ekonomickou recesi v EU. Může dokonce pomoci drobným podnikům a přispět ke strukturálním reformám směrem k zelené nejen evropské, ale i globální ekonomice, ze kterých by mohly těžit i rozvojové země. Pečlivý monitoring způsobu, jakým se již během českého předsednictví realizují záchranné a stimulující balíčky v EU,

12

zejména analýza potenciálních dopadů a přínosů pro rozvojové země, by proto měl mít své místo i na rozvojové agendě. Odhodlání českého předsednictví k „mezinárodní spolupráci v oblasti stabilizační, regulatorní, dozorové či měnové“10 stejně jako Deklarace z prosincového summitu G20 vzbuzují naději, že se skutečně budou řešit některé z hlubších problémů finanční krize. Stabilizace trhů a dokonalejší globální ekonomické řízení by přímo prospěly zejména rozvojovým zemím. Zda tyto kroky povedou ke „skutečné, všezahrnující reformě mezinárodního finančního systému založené na principech průhlednosti, zdravého bankovnictví, zodpovědnosti, integrity a světového řízení“,11 teprve uvidíme. Už dnes je ale jasné, že na mnohé z klíčových problémů současné celosvětové ekonomické krize, které postihují chudé země, se EU a G20 zaměřují jen velmi málo nebo vůbec ne.

2.2 PENÍZE POD KONTROLOU

2.2.1 Demokratické ekonomické řízení



Krize mezinárodních finančních institucí

Potřeba reformy mezinárodní finanční architektury je v centru pozornosti mezinárodního společenství už déle než jednu dekádu. Běžně se tímto termínem míní změny v řízení, mandátu a financování dvou brettonwoodských institucí, tedy Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Mezinárodních institucí s vlivem na globální finance a ekonomiku je ale celá řada. Ačkoliv regulační instituce a orgány zodpovědné za stanovování rozličných mezinárodních účetních a dalších standardů, jakými je například Banka pro mezinárodní platby (BIS) či Rada pro mezinárodní účetní standardy (IASB), nejsou příliš známé, mají značný vliv a trpí řadou podobných neduhů. Jak poznamenává Jose Antonio Ocampo, bývalý náměstek generálního tajemníka OSN pro ekonomické a sociální záležitosti, právě současná finanční krize ukázala, že potřeba této reformy je „více než jasná“.12 Jedním z důvodů je, že „současný globální institucionální aparát je žalostně neschopný dohlížet na [stabilitu mezinárodního] finančního“13 a celkového ekonomického systému. Potřeba reformy byla zdůrazněna také v Deklaraci z Doha, uzavřené na konferenci OSN o financování rozvoje v prosinci 2008, která vyzývá k „obsáhlé reformě“ mezinárodních finančních institucí, aby se „zvýšily hlas a participace rozvojových zemí“.14 Náhlé „znovuzrození entuziasmu pro přestavbu“ tohoto systému je pak doloženo i konferencí G20 v listopadu 2008, nazývanou někdy také „ druhou bretton-woodskou konferencí“. Jedním z klíčových problémů se zdá být nesoulad mezi měnícím se rozložením váhy ekonomických sil a způsobem fungování mezinárodní finanční architektury. Realita je dnes jiná, než jaká byla u zrodu brettonwoodských finančních institucí na konferenci OSN v roce 1944. Vliv současných rozvojových zemí na jednání o struktuře a mandátu byl v té době téměř nulový. Důvodem bylo jak početní zastoupení a pozdní zapojení do jednání (většina Afriky stejně jako velká část Asie byla v té době ještě pod koloniální správou), tak složitost problematiky a minimální vyjednávací síla rozvojových zemí.15 Není se proto co divit hlasům, které upozorňují, že současná mezinárodní struktura, tak jak byla vyjednána rozvinutými zeměmi po 2. světové válce, reflektuje zájmy několika málo bohatých zemí na úkor zemí rozvojových, zejména tzv. vynořujících se ekonomik.



Pochybená kondicionalita

Diskuse pokrývá celou škálu názorů a řešení, existují i radikální výzvy ke zrušení Mezinárodního měnového fondu. V Deklaraci o konsenzu, vydané organizacemi občanské společnosti při příležitosti schůzky MMF a SB na jaře 2006, se dočteme, že MMF je „nebezpečný a jeho dosah a schopnost páchat škody musejí být drasticky omezeny.“16 Potřeba reformy, respektive nového přístupu k řešení problémů globální ekonomiky, je zdůrazňována jak zvenku, tak zevnitř samotných institucí. Měnový fond a Světová banka uznaly pochybení u svých neoliberálních 10 České předsednictví v Radě EU, Pracovní program českého předsednictví, Evropa bez bariér, 1. ledna–30. června 2009. 11 Závěry předsednictví, Evropská rada v Bruselu, 15. a 16. října 2008, 14368/08 odstavec 12. 12 Citováno v: Bretton Woods project, „New international economic architecture – No shortage of blueprints,“ Bretton Woods project, 1, http://www.brettonwoodsproject.org/art-562989 . 13 Ibid, 1. 14 Výstupový dokument Deklarace z Doha, 2008, článek 77. 15 John Ravenhill, Global Political Economy (Oxford: Oxford University Press, 1999), 22. 16 Share the World‘s resources, “The IMF: Shrink it or Sink it: A Consensus Declaration and Strategy Paper“, Share the World‘s resources, http://www.stwr.org/imf-world-bank-trade/the-imf-shrink-it-or-sink-it-a-consensus-declaration-and-strategy-paper.html.

13

politik z 80. let minulého století. V roce 2002 například vydal Měnový fond Směrnice o kondicionalitě za účelem přehodnocení podmínek pro poskytování úvěrů a dalších služeb rozvojovým zemím. O tři roky později publikovala Světová banka studii Economic Growth in the 1990s: Learning from a Decade of Reform, jejímž účelem bylo kriticky reflektovat dopady Washingtonského konsenzu na ekonomický růst a potírání chudoby v rozvojovém světě. V současnosti již podmínky pro udělování úvěrů nevnucují rozvojovým zemím plošně omezenou škálu ekonomických politik, ale neoliberální kondicionalita z bretton-woodského systému zcela nevymizela. Zdá se, že samotný Mezinárodní měnový fond dnes trpí krizí především ve třech oblastech. Jedná se o krizi legitimity, vlastní úlohy v globální ekonomice a svého rozpočtu. Krizi legitimity spustila především selhání programů strukturálních reforem (Structural Adjustment Programmes) v subsaharské Africe v 80. a 90. letech, asijská finanční krize na podzim roku 1997 a také šoková terapie v Rusku a reformy ve východní Evropě po pádu železné opony. Není to však pouze neschopností Fondu předvídat či řešit ekonomické krize. Svou negativní roli tu sehrávají i národní zájmy vlivných zemí, podílníků Fondu, a neochota řídit se jeho radami a varováními. Mezinárodní měnový fond trpí také krizí role ve své snaze najít nové poslání v mezinárodní ekonomice. Má být zdrojem nouzových úvěrů, věřitelem poslední instance pro rozvojové země, multilaterálním konzultačním fórem anebo správcem globální měnové stability? A konečně Fond čelí krizi rozpočtu. Čím méně států si od něj totiž půjčuje, tím méně peněz teče do jeho pokladny, protože úroky z půjček jsou spolu s členskými příspěvky základem jeho zdrojů. Problémem je především přerušení půjček do asijských zemí za posledních zhruba deset let.17 S řešením této trojité krize MMF úzce souvisejí další dva zásadní problémy, kterými nejen Měnový fond, ale i další mezinárodní finanční instituce trpí. Jedná se o problém reprezentativnosti a transparentnosti; bez jejich zabezpečení je obtížné prosazovat rozvoj zemí globálního Jihu.

Nedostatek reprezentativnosti a průhlednosti

Nejvyšší autoritou obou institucí je Rada guvernérů, ale každodenní práci vykonává Výkonný sbor – 24 výkonných ředitelů, kteří zastupují všechny členy. Rozhodovací proces je charakterizován tzv. váženým hlasováním. Podíly hlasovacích kvót se stanovují podle velikosti příspěvků do obecného kapitálového fondu, což znamená, že země se silnější ekonomikou mají víc hlasů. Následkem toho je rozhodování plně v rukou G7 a zemí Evropské unie, i když rozvojové země tvoří polovinu globálního hrubého domácího produktu a zároveň polovina světové populace žije na jejich území.18 Například USA má jako největší přispěvatel 17, 6 procent hlasů, zatímco Seychely, které přispívají nejméně, jen 0,004 procent hlasů.19 I když běžně probíhá rozhodovací proces na základě konsenzu či prosté většiny, všechny důležité otázky se rozhodují kvalifikovanou většinou. Tento způsob hlasování dále zvyšuje vliv největších přispěvatelů, zejména Spojených států amerických. Mají totiž de facto právo veta v oblastech, které vyžadují 85% většinu.20 Navíc Světová banka a Mezinárodní měnový fond jsou dvě velmi vlivné instituce v rámci systému OSN, které nejsou odpovědné Generálnímu shromáždění. Zodpovídají se pouze svým podílníkům. Detailní zpráva Iniciativy pro globální transparentnost (GTI) upozorňuje, že praktiky MMF v oblasti poskytování informací výrazně zaostávají za standardy nejlepších praktik, tak jak byly stanoveny v Chartě o transparentnosti pro mezinárodní finanční instituce vydané GTI. V dokumentu se konstatuje, že politika MMF ohledně transparentnosti neuznává právo na přístup k informacím. MMF dále nemá žádná jasná pravidla nebo rozhodovací systém týkající se důvěrných a tajných dokumentů.21

Ostatní mezinárodní finanční instituce

Podobnými problémy jako Mezinárodní měnový fond – především v oblasti reprezentativnosti – trpí také řada dalších mezinárodních institucí. Strádají jimi o to víc, o kolik menší veřejná pozornost se na ně dosud zaměřovala. Fórum pro finanční stabilitu bylo založeno v roce 1999 a jeho cílem je koordinace mezi národními a mezinárodními autoritami a dozorčími institucemi za účelem podpory finanční stability. Z rozvojových zemí jsou členy bohužel jen Hongkong a Singapur. Banka pro mezinárodní platby má za úkol zajištění koordinace mezi centrálními bankami, zejména zajištění koherence monetárních a makroekonomických politik. Její Rada ředitelů se skládá výhradně ze zástupců rozvinutých zemí. Basilejský výbor pro bankovní dohled byl založen v roce 1974, jeho cílem je koordinovat dohled

14

17 Henri Valot, „Can We Reform the International Finance Institutions?“ Global Policy Forum, 1–2 http://www.globalpolicy.org/socecon/bwi-wto/2006/0818reformbwi.htm. 18 Common dreams.org, „Developing countries-IMF/WB losing relevancy,“ Common Dreams.org, http://www.commondreams.org/headlines05/0924-04.htm . 19 John Ravenhill, Global Political Economy (Oxford: Oxford University Press, 1999), 43. 20 Ibid, 43. 21 Global Transparency Initiative, „Right to information at the IMF: How to improve the Fund‘s transparency policy”, October 2008, http://www.ifitransparency.org/.

nad mezinárodními bankovními skupinami a poskytovat standardy dohledu. Rozvojové země nejsou v této instituci formálně vůbec zastoupeny. A konečně Rada pro mezinárodní účetní standardy nemá mezi členy žádné rozvojové země a reprezentuje především zájmy rozvinutých zemí a soukromého sektoru.22 Bretton-woodské instituce, zejména Mezinárodní měnový fond, samy čelí několikanásobné krizi. Tyto krize neomezují jen jejich schopnost účinně reagovat na současnou globální finanční a ekonomickou krizi. Naopak mohou souviset s její hloubkou i s jejími příčinami. Složení a rozhodování všech vlivných mezinárodních finančních institucí odráží ve větší či menší míře rozložení ekonomické a politické moci světa před půl stoletím. Omezená demokracie – odpovědnost, průhlednost a legitimita – mezinárodního ekonomického řízení ale snižuje šance na vyváženější proces globalizace, na systémové reformy ve prospěch rozvojových cílů a zejména těch nejzranitelnějších skupin v chudých zemích.



Vyzýváme proto české předsednictví EU, aby se zasadilo:



– o zvýšení reprezentativnosti MMF a Světové banky; více vlivu by mělo být zabezpečeno nejen pro vynořující se ekonomiky, ale také pro nejméně rozvinuté země, zejména pro Africkou unii; hlasovací kvóta zemí Evropské unie by měla být snížena a sjednocena,

– o větší reprezentativnost a odpovědnost mezinárodních institucí pro finanční regulaci a stanovování finančních standardů včetně Rady pro mezinárodní účetní standardy (IASB), Fóra pro finanční stabilitu (FSF), Finančního akčního výboru proti praní peněz (FATF) a Banky pro mezinárodní platby (BIS),

– o komplexní reformu pravidel o poskytování informací takovým způsobem, aby se zvýšila transparentnost a veřejná kontrola všech mezinárodních finančních institucí.



2.2.2 Spravedlivé zdanění



Veřejné zdroje

Neuspokojivý výběr daní a chatrná daňová základna dlouhodobě patří mezi kořeny chudoby v rozvojových zemích, mezi jeden z nejzávažnějších důvodů jejich nedostatečného politického a ekonomického rozvoje.23 Bez efektivního státu se doposud žádné zemi nepodařilo dosáhnout rozvoje. Nedostatek veřejných zdrojů však také výrazně omezuje schopnost chudých vlád přijmout efektivní opatření proti ekonomickému cyklu a vůbec účinně reagovat na problémy, jako jsou v současnosti ekonomická, potravinová či klimatická krize. Veřejné zdroje, zejména rezervy a daně, jsou základem manévrovacího prostoru pro politiku každé vlády. Dobře spravované daně se historicky osvědčily jako mnohem více předvídatelný, udržitelný a bezpečný zdroj pro rozvoj24 než pomoc, remitence, půjčky či zahraniční investice, zvláště ty spekulativní. Na rozdíl od vnějších zdrojů nevedou k nezdravé závislosti a značné zranitelnosti v dobách, kdy trhy zachvacuje panika, soukromé zdroje vysychají a bohaté donorské země snižují své rozpočty či mění své priority. Většina ekonomických a finančních krizí v posledním čtvrtstoletí (asijská, argentinská, mexická atd.) vznikla v důsledku přílišného zadlužení rozvojových, vynořujících se či transformujících se ekonomik v cizích měnách. Stát má navíc daleko větší kontrolu nad umístěním rozpočtových zdrojů. Pokud je dobře řízen, může je směrovat do strategických sektorů a nejpotřebnějších regionů. Naopak nedostatek veřejných zdrojů omezuje schopnost států poskytovat občanům základní veřejné služby, jako jsou vzdělání, zdravotní péče a přístup k pitné vodě, či investovat do udržitelných forem zemědělství a zdrojů energie. Bere vládám prostor pro regulaci i základní přerozdělování, pro budování institucí a realizaci politik potřebných nejen pro místní rozvoj, ale i pro úspěšnou integraci do globální ekonomiky.



Dobré i globální řízení

Potenciál daní pro usměrňování globálních toků a procesů žádoucím směrem je značný. Adekvátní uhlíkové daně v řadě zemí už pomáhají rozbíhat zelenou ekonomiku a bránit dalším změnám podnebí. Redukce nerovnováhy 22 Jenny Kimmis, „Financial Markets, From Poverty to Power“, Background Paper (Oxford: Oxfam, 2008), str. 9 –11. 23 Jeffrey Herbst, States and Power in Africa (Princeton: Princeton University Press, 2000). 24 ActionAid, „Hole in the pocket – Why unpaid taxes are the missing link in development finance”, Briefing Paper (Action Aid, listopad 2008).

15

mezi daněmi z příjmu fyzických osob a daněmi z příjmu právnických osob či zdanění kapitálových příjmů může napomoci větší zaměstnanosti a stimulovat globální ekonomický růst. Minimální daň z měnových transakcí (tzv. Tobinova daň) by pak omezila destabilizující finanční spekulace a zároveň může být významným inovativním zdrojem pro financování rozvoje. Na mezinárodní úrovni již daně mají svou nezastupitelnou roli. Úspěšný rozvoj chudých zemí musí vycházet z kvalitního vládnutí na místní a národní úrovni, ale odvíjí se i od příznivého vnějšího prostředí a řešení globálních problémů rozvoje. Finanční stabilita, zvladatelné podnebí a globální potravinová bezpečnost jsou jen některé z důležitých globálních veřejných statků – statků či služeb, které žádná vláda sama o sobě nemůže zajistit, ale mají z nich prospěch všichni obyvatelé. Daňové odvody jsou cenou, kterou platíme za Organizaci spojených národů, za mezinárodní spolupráci, solidaritu i řízení globalizace. V neposlední řadě daně představují stěžejní pouto mezi vládou a občany. Daně umožňují vládě či mezivládním organizacím pracovat pro občany a občanům dávají silný důvod k zájmu o věci veřejné, o kontrolu vlády či nadnárodního politického rozhodování. Stojí v jádru zastupitelské demokracie a posilují nejen sociální, ekonomická a kulturní, ale i politická a občanská práva. Daně jistě mohou vést ke korupci i zneužívání moci, bez dostatku veřejných zdrojů ale mají úředníci ještě silnější tendenci starat se především o vlastní prospěch a ustupovat tlaku silných partikulárních a ekonomických zájmů.



Nelegální únik kapitálu

Nejdříve je ale třeba zacelit stávající mezery ve státních financích, které sužují jak chudé, tak bohaté země. Nelegální kapitálové úniky z chudých zemí – odhadované každoročně na 400–800 miliard USD – převyšují potenciální příjmy z rozvojové pomoci, remitencí i odpuštěných dluhů.25 Podle odborníků Africké rozvojové banky únik kapitálu v zemích subsaharské Afriky dosahuje průměrně skoro 8 % HDP. Není divu, že daňové příjmy těchto států činí necelých 16 %, zatímco průměr zemí OECD je přes 36 %.26 Zhruba 35 milionů USD, které z Afriky mizejí každý den, nekrátí jen zdroje vlád k poskytování sociální sítě, vzdělání či investic do zemědělství a udržitelné energetiky. Na místním finančním trhu chybějí pro produktivní investice i domácímu soukromému sektoru. Tento masivní únik kapitálu jde jen asi z 5 % na vrub korupci a z 31 % na účet kriminálních aktivit. Skoro dvě třetiny27 představují komerční daňové úniky v důsledku falešných fakturací, fingovaných cen obchodních transakcí (předražené dovozy a umělé levné vývozy) a machinací s licenčními poplatky. Jak asi mohou vypadat daně firmy, která do Ghany dováží pneumatiky v ceně 3300 USD za kus? Značná část peněz z komerčních daňových úniků, kriminálních aktivit i z korupce v rozvojových zemích končí v daňových rájích. Podle evropské sítě Eurodad přes tzv. offshorová finanční centra prochází až polovina světového obchodu.28 Zároveň se však rozbíhá globální soutěž o to, kdo co nejvíce sníží standardy, regulace a daně, která se nakonec obrací i proti bohatým zemím. Evropské ministry financí stojí daňové ráje přímo kolem 100 miliard USD ročně.29 V daňových rájích vznikla a obchoduje se většina z nejtoxičtějších finančních produktů. Bankovní tajemství, minimální dohled a regulace ve zhruba sedmi desítkách pseudonezávislých jurisdikcí, jako jsou Panenské a Kajmanské ostrovy, ale také Lichtenštejnsko či Jersey blízko britských břehů, značně napomohly tomu, že se mezinárodní finanční trhy staly neproniknutelné a vymkly se veřejné kontrole. Daňové ráje se řadí mezi systémové zdroje globální finanční krize.

16



Vyzýváme proto české předsednictví EU, aby se zasadilo:



– o revizi mezinárodních účetních standardů; o výkaznictví pro nadnárodní firmy podle jednotlivých zemí jejich působnosti (nikoliv jen konsolidované za všechny země společně) tak, aby byly zjistitelné zisky a daně placené v jednotlivých zemích,



– o zahájení vážné politické diskuse na evropské a mezinárodní úrovni o tom, jak přimět offshorová finanční centra a ostatní regulační a daňové ráje omezit bankovní tajemství,

25 Eurodad, „Addressing Development’s Black Hole: Regulating Capital Flight“, (Eurodad, 2008). 26 ActionAid, „Hole in the pocket – Why unpaid taxes are the missing link in development finance”, Briefing Paper (Action Aid, listopad 2008). 27 Eurodad, „Addressing Development’s Black Hole: Regulating Capital Flight“, (Eurodad, 2008). 28 Ibid. 29 Ibid.



– o automatickou mezinárodní výměnu informací mezi daňovými orgány a rozšíření působnosti evropské směrnice o úsporách i na firmy a trusty,



– o zvýšení stability finančních trhů a zvýšení objemu inovativních zdrojů pro financování rozvoje prostřednictvím daně z měnových transakcí, znovuzavedení sociální rovnováhy pomocí tlaku na zvýšení sazeb daně z kapitálových příjmů a zvýšení ekologické udržitelnosti zdaněním uhlíkových zdrojů v EU,



– o pomoc rozvojovým zemím při budování silných lokálních a národních daňových systémů tak, aby státy na celém světě mohly zabezpečit veřejné služby.



2.2.3 Místní ekonomiky

Revize globálních ekonomických a finančních politik, reforma mezinárodních institucí a finančního sektoru včetně zastavení nelegálního odlivu zdrojů z chudých zemí a ze státních pokladen by byla velmi žádoucí změnou současného modelu finanční globalizace. Ve vztahu k udržitelnému a vyváženému rozvoji chudých zemí je však podmínkou nutnou, nikoliv dostačující. Pokud se má svět vyvarovat dalších či hlubších krizí včetně krize potravinové, energetické či klimatické, změnou musejí projít i politiky, instituce a trhy v samotných rozvojových zemích. Zdravé a silné lokální, národní a regionální ekonomiky historicky patří mezi nejspolehlivější základy ekonomického rozvoje na Severu i Jihu.

Regionální spolupráce a suverenita

Regionální instituce, včetně finančních, mohou sehrávat důležitou úlohu při budování silných regionálních ekonomik jak v časech krize, tak i v dlouhodobějším časovém horizontu. Vhodným prostředkem k dosažení těchto cílů se zdají být regionální integrační seskupení v Latinské Americe, Asii či subsaharské Africe, které – byť s velmi rozdílnou úspěšností – prožívají svoji renesanci od pádu železné opony. Efektivní finanční instituce a pravidla však představují značný problém, jak dokazuje pomalý postup jejich tvorby či harmonizace i v tak úspěšné regionální ekonomické integraci, jakou je EU. S větší citlivostí by proto měla EU přistupovat k dopadu svých politik na podobné integrační procesy v regionech daleko méně rozvinutých, např. při sjednávání dohod o volném obchodu (viz.kapitola o EPAs). Ostatně Evropskou komisi k tomu zavazuje mandát pro Mezinárodní konferenci o financování rozvoje v katarském Doha ze závěrů listopadové Rady, v němž „EU uznává, že obchod představuje pro rozvojové země příležitost i výzvu“ a dále zdůrazňuje „potřebu dobře zvážených rozvojových strategií, jež se zaměří na tento problém, a přizpůsobených specifickým potřebám každé země“.30 V kontextu narůstající kritiky mezinárodních finančních institucí a přehodnocení jejich role v globální ekonomice se jak v Latinské Americe, tak v Asii objevují návrhy na vytvoření regionálních měnových rezerv. Dne 5. května 2007 se v japonském Kjótu sešli asijští ministři financí ve formátu ASEAN plus tři, aby diskutovali o možnosti vytvoření regionálního měnového fondu, který by byl státům v regionu k dispozici v časech finanční krize.31 Tento přístup, pokud by se rozšířil i na ostatní rozvojové regiony světa, má potenciál přispět k vybudování lepších a nezávislejších regionálních trhů a v konečném důsledku napomoci stabilnějšímu ekonomickému rozvoji zemí globálního Jihu.

Finance a rozvojová politika

V rámci obchodní a rozvojové agendy se již několik let mluví nejen o pomoci pro obchod (Aid for Trade), ale hodnotí se i úspěšnost konkrétních programů. Cílem je napomoci rozvojovým zemím vybudovat kapacity, aby mohly těžit z mezinárodního obchodu a aby obchodování přispělo k jejich rozvojovým potřebám. Avšak vybudování kvalitních lokálních finančních institucí a kapacit, které by rozvojovým zemím umožnily čerpat z globálních finančních toků, se doposud věnovala nesrovnatelně menší pozornost. Analogická iniciativa – jakási Aid for Finance – zatím chybí. Podobně představují finance a finanční politika třináctou komnatu v progresivní koncepci koherence politik pro rozvoj. Zpráva Evropské komise o politické koherenci pro rozvoj32 analyzuje 12 politických oblastí, kterým je 30 Guidelines for EU participation in the International Conference on Financing for Development, 11. listopadu 2008, n. 15075/1/08 REV 1, článek 28. 31 Duncan Green, From Poverty to Power (Oxford: Oxfam, 2008), 303. 32 Commision of the European Communites, Commission Staff Working Paper. EU Report on Policy Coherence for Development, Brussels, 20.09.2007, SEC (2007) 1202 {COM (2007) 545 final}.

17

potřeba věnovat pozornost ve snaze o jejich soudržnost s celkovou rozvojovou politikou. Patří mezi ně oblast obchodu, životního prostředí, klimatických změn, bezpečnosti, zemědělství, rybolovu, sociální dimenze globalizace, migrace, výzkumu, informační společnosti, přepravy a energetiky. Oblast finanční politiky stále chybí v oficiálních dokumentech i v odkazech na tuto koncepci v reakcích na stávající finanční krizi. Z  uvedeného by však mělo být více než zřejmé, že finanční politika zásadním způsobem ovlivňuje rozvoj zemí globálního Jihu, a tak by ve výčtu sledovaných oblastí neměla chybět.



Lokální finanční alternativy

Bankovní sektor v rozvojových zemích je výrazně nerozvinutý a má daleko menší schopnost odolávat krizím. Důvodem je kromě jiného fakt, že typické finanční trhy  v rozvojových zemích jsou proti trhům v rozvinutých zemích založené podstatně více na půjčkách než na vlastnických podílech, a proto mnohem hůře vstřebávají šoky.33 Tento problém je o to akutnější, že svět se historicky nachází ve stavu nadstandardně vysoké mobility mezinárodního kapitálu. Možnost většiny států regulovat příliv nebo odliv kapitálu je výrazně omezena. Většinou platí, že čím méně je země rozvinutá, tím menší má schopnost se s dramatickými výkyvy ve finančních tocích vypořádat a tím větší riziko představují pro celkový ekonomický rozvoj země. Naopak impozantní schopnost odolávat krizím dlouho vykazovaly mikrofinance, velmi zajímavý a dynamický fenomén na rozhraní finanční a rozvojové agendy. Původně rozvojová koncepce s cílem znásobit přístup nejchudších populací k (mikro)úvěrům, a tím snižovat chudobu, se v posledních letech stala velkým komerčním „hitem“ s řadou nových produktů (spoření, pojištění), technik (individuální půjčky místo skupinových, aktivní marketing) a zdrojů (komerční investice místo rozvojové pomoci).34 Velmi tomu napomohla odolnost mikrofinančních institucí vůči bankovním a měnovým krizím ve většině rozvojových a transformujících se zemí. Stávající globální krize však hrozí citelnějším dopadem nejen kvůli rostoucí závislosti mikrofinančních ústavů na vnějších a komerčních zdrojích (tedy ústup od úvěrování z úspor), které mizejí a zdražují všude. Schopnost chudých komunit spořit, zajišťovat a splácet mikroúvěry dnes daleko více znemožňují vysoké ceny potravin a paliv.35 Přesto výzkumy ukazují, že mikrofinanční instituce představují velmi přitažlivou (protože velmi staromódní) lokální finanční alternativu. Jejich odolnost, udržitelnost a prosperita spočívá „v úzkých vztazích s místní komunitou, v důvěrné znalosti svých klientů, ve vlastnické struktuře, která zahrnuje akcionáře se silným zájmem na jejich prosperitě, v přizpůsobivosti místním finančním pravidlům a v dobrém použití místních úspor.“36



Prostor pro politiku a ekonomiku

Hlavní myšlenkou této kapitoly (i kapitol následujících) je nutnost společné potřeby prostoru pro vlastní ekonomiku, a tedy pro vlastní politiku. Ekonomiky mohou být velmi odlišné v čase i prostoru, jen uvažme rozmanitost ekonomik na evropském kontinentu za poslední století. Každou ekonomiku definuje především politika. Bez prostoru pro vlastní politiku je těžké vytvořit vlastní ekonomiku. I snaha ekonomiku maximálně neovlivňovat je politikou. Možnost svobodné, autonomní volby specifických politik by měla být základním atributem suverénního státu či dalších nezávislých lidských komunit. Tam, kde je tento prostor silně zúžen, je na místě v první řadě starost o demokracii, protože mizí schopnost volených zástupců realizovat potřeby svých občanů. Tak složitý a specifický proces jako vyvážený, udržitelný rozvoj je těžko myslitelný bez demokratických mechanismů. Globální finanční a ekonomická krize však propůjčuje prostoru pro politiku ještě další, opačný rozměr. Jeho absence totiž velmi ztěžuje účinnou reakci na krize. Bez vlastní ekonomiky se nedá uskutečňovat ani vlastní politika. Jak je možné generovat zdroje pro proticyklické politiky, pro záchranné sociální sítě, stabilizaci finančního sektoru či veřejné investice na zvýšení spotřeby bez vlastní ekonomiky, alespoň primárně nezávislé na vnějších zdrojích? Jak je možné ochránit své občany před negativními dopady špatných rozhodnutí jiných politiků? 33 Viz např. Deepak Nayyar, Lecture presented at the 8th Summer school in Advanced programme on rethinking development economies, University of Cambridge, 2 July–20 July 2008. 34 Z rozhovoru s Mary Ellen Iskenderian, ředitelkou Women’ World Banking, v elektronické verzi časopisu Time, 3. prosince 2008, http://www.time.com/time/business/article/0,8599,1863443,00.html?iid=digg_share 35 Elisabeth Littlefield, „Microfinance and financial crisis“, speciální portál Světové banky Crisis Talk, 18. listopadu 2008, http://crisistalk.worldbank.org/2008/11/ microfinance-an.html. 36 Benjamin Kahn and Tor Jansson, „Tough Enough: Microfinance Defies Recession“, internetový článek na portálu Meziamerické rozvojové banky, 27. prosince 2007, http://www.iadb.org/news/detail.cfm?language=English&artid=4335&artType=WS&id=4335&CFID=22340211&CFTOKEN=50322206.

18

Plošná neoliberální politika neomezeného volného obchodu a finanční liberalizace, která byla a do značné míry stále je prosazována mezinárodními finančními institucemi a některými velkými globálními hráči, především Spojenými státy americkými a Evropskou unií, způsobila především v nejchudších rozvojových zemích více škod než užitku. Stále rostoucí počet důkazů a studií ukazuje, že pro to, aby země skutečně mohly využít plody liberalizace, musejí být vytvořeny jisté předpoklady. Z liberalizace mohou těžit především ty země, které mají dostatečně vyvinuté institucionální zázemí v podobě kvalitní vládní regulace.37 Historicky se ukázalo, že jistá dávka protekcionismu je důležitým elementem v raných stadiích průmyslového rozvoje. Zároveň neexistuje žádný důkaz o tom, že by liberalizace v rámci regionálních uskupení automaticky vedla k ekonomickému růstu jednotlivých členů kromě těch více průmyslově rozvinutých.38 A to, co platí o liberalizaci obchodu, se vztahuje i na liberalizaci kapitálových účtů. Prasad dokumentuje, že čím méně je rozvinutá země, tím méně je připravená na liberalizaci finančního sektoru. Opět jen země se silnými institucemi mohou těžit z finanční liberalizace. Doporučuje proto „postupný a oportunistický“ přístup k liberalizaci.39 K zajištění ekonomického rozvoje zemí globálního Jihu je tedy potřeba vytvořit více politického prostoru a volit takové politiky, například v podobě selektivní liberalizace, které co nejvíce zohledňují specifické potřeby dané země. Možnost prostoru pro politiku pak musí být zajištěna jak na úrovni místní, národní a regionální, tak na úrovni mezinárodních finančních institucí. Tento poznatek se konečně začíná prosazovat i v EU. Pojem „prostor pro politiku“ (policy space) se poprvé objevil v oficiálních dokumentech Unie, a sice v závěrech Rady z listopadu 2008.40

Vyzýváme proto české předsednictví EU, aby se zasadilo:



– o větší podporu regionálních seskupení při sjednávání dohod o volném obchodu i podporu pro budování regionálních měnových rezerv,



Shrnutí kapitoly

– o využití oficiální rozvojové pomoci na budování finančních institucí, místních trhů a daňových systémů v rozvojovém světě, – o zahrnutí financí a finančních politik coby 13. oblasti do unijní koncepce koherence politik pro rozvoj, – o vytvoření většího politického prostoru pro vlády rozvojových zemí jak na úrovni národní, tak mezinárodní včetně revize liberalizace obchodu a financí.

Americká finanční krize se během roku 2008 proměnila v nejhlubší globální ekonomickou krizi od 30. let minulého století s dramatickými dopady pro boj s chudobou v rozvojových zemích. Je více než na místě, že se stala hlavním tématem nejen celého českého předsednictví, ale také dominuje jeho rozvojové agendě. Finanční krizí vyvrcholila do značné míry i krize potravinová a energetická, protože riskantní spekulace nehnaly vzhůru jen ceny virtuálních finančních aktiv na americkém trhu, ale rovněž globální ceny ropy, potravin a dalších komodit. Nafouknutí i splasknutí cenových bublin v takovém rozsahu, jež přineslo pohádkové soukromé zisky, ale bezprecedentní kolektivní ztráty, nestabilitu a dluhy, jde na vrub deregulaci a liberalizaci na domácí a mezinárodní úrovni od 80. let minulého století. Orientace na vývoz a systematická tvorba kapitálových přebytků se pro mnohé země staly základní strategií, jak se vyhnout finančním krizím a uspět na silně konkurenčním trhu s minimem finančních pravidel a prostoru pro vlastní ekonomickou politiku. Ukazuje se ale, že jejich kapitálové přebytky nedokážou vstřebat ani nejvyspělejší finanční trhy světa. Na rozdíl od bohatých zemí sice rozvojové země v roce 2009 ve své většině budou dále vykazovat ekonomický růst, ale krizi přesto silně pocítí. Omezí se poptávka po jejich zboží i financování jejich obchodu, výrazně klesne příliv půjček, investic a dalších kapitálových toků, což se dotkne zejména těch rozvinutějších regionů. 37 Axel Borrmann and Matthias Busse, „The Institutional Challenge of the ACP/EU Economic Partnership Agreements“, Development Policy Review (2007), 25 (4). 38 John Ravenhill, Global Political Economy (Oxford: Oxford University Press, 1999). 39 Eswar Prasad and Raghuram G. Rajan, „A Pragmatic Approach to Capital Account Liberalization,“ Journal of Economic Perspectives, Vol. 22, No. 3, 2008, str. 166. 40 Guidlines for EU Participation in the International Conference on Financing for Development, 11. listopadu 2008, n. 15075/1/08 REV 1, článek 16.

19

Nejchudší země čelí především poklesu remitencí, nedostatku zahraničních půjček a nejistým vyhlídkám na rozvojovou pomoc. Prodraží se splácení veškerých zahraničních dluhů a vysoké úroky omezí v mnoha zemích přístup drobných farmářů a podnikatelů i k domácím zdrojům. České předsednictví bude za EU připravovat jak krátkodobou, tak dlouhodobou odpověď na krizi. Obě by měly mít výrazný rozvojový rozměr. Zatímco speciální ekonomický balíček EU pro nejchudší země, který by utlumil nejhorší sociální a ekonomické dopady na nejchudší komunity, je velmi nejistý, rozvojové cíle je možné alespoň zohlednit v již schválených balíčcích pro evropské ekonomiky. Kromě navýšení multilaterálních fondů (jako to např. realizovalo Německo u MMF) nabízí zejména příležitost k výraznému „zezelenání“ evropské ekonomiky a pracovních míst, které by omezilo dopady na klima a zároveň podpořilo přechod na globální nízkouhlíkovou ekonomiku. Prvním krokem ale musí být dodržení stávajících závazků oficiální rozvojové pomoci (0,56 % HND EU v roce 2010) a dodatečné zdroje na pomoc rozvojovým zemím s adaptací a mitigací klimatických změn. Dlouhodobější odpovědi na finanční krizi bude hledat EU společně s dalšími velkými zeměmi zejména prostřednictvím skupiny G20. Pozornost jejího dubnového summitu v Londýně se zaměří zejména na reformu finančních trhů, reakci ekonomických a sociálních politik a reformu mezinárodních finančních institucí. Mají-li se po finanční krizi peníze opět dostat pod kontrolu na místní, národní i globální úrovni, je potřeba, aby české předsednictví pomohlo demokratizovat ekonomické rozhodování, nastolit spravedlivé danění a podpořilo odolnost lokálních ekonomik. Krize v plném rozsahu odhalila nedostatky celé škály mezinárodních finančních institucí. O reformě mandátu, řízení a financování Mezinárodního měnového fondu a Světové banky se už mluví dlouho, protože spíše než svět 21. století odráží rozdělení politické a ekonomické moci před půl stoletím. Zejména MMF čelí nejasné roli, nedostatku peněz a krizi legitimity, kterou v posledních třech dekádách živí zejména neblahé důsledky podmínek, jež si bretton-woodské instituce kladly za své úvěry pro chudé země, omezená průhlednost a nerovné zastoupení rozvojových zemí. Velké vynořující se ekonomiky, natož zástupci Africké unie však nápadně chybějí i při rozhodování dalších vlivných, byť méně známých institucí, regulujících mezinárodní toky financí, jako jsou Fórum pro finanční stabilitu (FSF), Banka pro mezinárodní platby (BIS) či Rada pro mezinárodní účetní standardy (IASB). Právě reforma mezinárodních účetních standardů, která by přiměla nadnárodní firmy vykazovat zisk a daně zaplacené v jednotlivých zemích svého působení, nikoliv jen souhrnnou bilanci, a (automatická) mezinárodní výměna daňových informací by výrazně omezily nelegální odtok financí z rozvojových zemí, který se ročně pohybuje až kolem 800 miliard dolarů. Komerční daňové úniky, které z velké části zprostředkovávají daňové ráje, se na nelegitimním odlivu kapitálu podílejí téměř dvěma třetinami. Představují dvakrát vyšší odliv zdrojů než korupce a kriminalita a zároveň výrazně převyšují příliv zdrojů do chudých zemí v podobě pomoci, remitencí či odpuštěných dluhů. Přitom současná krize zřetelně ukazuje, že funkční daňový systém je dlouhodobě mnohem udržitelnějším a bezpečnějším zdrojem financování rozvoje než vnější (soukromé či státní) zdroje, je základním nástrojem regulace, spolupráce a solidarity, poskytování veřejných statků a demokratického řízení na globální, národní i místní úrovni. Silné místní a regionální ekonomiky, včetně efektivních institucí a finančních trhů, jsou základním stavebním kamenem udržitelného rozvoje, zvyšují odolnost proti vnějším krizím a kontrolu nad zdroji. Přesto se jim zatím věnovala velmi malá pozornost v rámci rozvojové politiky i mimo ni. Pomoc pro obchod (Aid for Trade) by proto měla doplnit i pomoc pro finance (Aid for Finance). Definice a pracovní program EU v oblasti politické koherence pro rozvoj by měla být rozšířena tak, aby do budoucna zavazovala EU k systematickému zohledňování rozvojových potřeb a cílů také při rozhodování o finančních politikách. Už delší dobu však agresivní obchodní politika bohatých zemí (prosazovaná prostřednictvím WTO či EPAs) podkopává rozvojový potenciál vznikajících lokálních a regionálních ekonomických alternativ, jako jsou mikrofinance či regionální integrační seskupení. Finanční a obchodní liberalizace pak v posledním čtvrtstoletí nejen výrazně omezila prostor rozvojových zemí pro autonomní ekonomickou politiku, ale patří mezí ústřední příčiny současné globální krize.

20



3. ODPOVĚĎ NA KLIMATICKOU A ENERGETICKOU KRIZI

V první části této kapitoly jsou nastíněny příčiny klimatické změny, její dopady na energetiku a rozvojové země včetně příležitostí a výzev pro české předsednictví. Ve druhé části se pozornost zaměřuje na tři oblasti, kterým by podle Glopolis měla být během předsednictví věnována prvořadá pozornost. Konkrétně představuje principy pro jednání o nové klimatické konvenci, která by měla být podepsána v prosinci 2009 v Kodani. Pak kapitola zaměřuje pozornost na stavební kameny moderní energetické politiky EU a nakonec zařazuje danou problematiku do kontextu lokálního energetického rozvoje zemí globálního Jihu.



3.1 ZMĚNY KLIMATU, ENERGETIKA A ČESKÉ PŘEDSEDNICTVÍ 3.1.1 Klimatické změny – rozvojový problém a příležitost Dopady na rozvojové země

Globální změny podnebí patří, stejně jako finanční a potravinová krize, mezi hlavní rozvojové problémy. Tající ledovce, stoupající hladiny moří, záplavy, dlouhodobá období sucha či prudké změny počasí, to všechno jsou vědecky zdokumentované jevy,41 které lze pozorovat již v současnosti. Důsledky klimatických změn pocítí země na celém světě, ale jejich intenzita bude velmi rozdílná. Do určité míry jsou tyto dopady podmíněny geografickou polohou a přírodními podmínkami dané oblasti, ovšem míra zranitelnosti je závislá zejména na celkové institucionální kapacitě. Jedná se především o schopnost adaptace na již nevyhnutelné změny a možnosti investic do obnovitelných zdrojů energie, udržitelného zemědělství, dopravy a výroby, které vedou ke snižování emisí skleníkových plynů. V případě rozvojových zemí jsou možnosti přizpůsobit se prudkým změnám podnebí daleko menší než u vyspělých států. Zároveň jsou tyto ekonomiky obecně více závislé na zdrojích z odvětví jako zemědělství či rybolov, jejichž výnosy jsou podmíněny stabilním podnebím. 41 Viz S. Solomon et al., eds., Climate Change 2007: the Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change (Cambridge–New York: Cambridge University Press, 2007).

21

Faktem zůstává, že emise skleníkových plynů, tedy příčina postupujícího procesu globálního oteplování, jsou na celosvětové úrovni velmi nerovnoměrné. Historická odpovědnost za většinu emisí za posledních více než 250 let spočívá na zemích globálního Severu, které dlouho zabezpečovaly svůj ekonomický růst levnou energií z ropy, uhlí a plynu. Právě EU je historicky jedním z největších znečišťovatelů42 a má proto z hlediska odpovědnosti hlavní úlohu.



Energetické příležitosti

Zároveň je nutné zdůraznit, že reakce na klimatické změny nemusí nutně znamenat ekonomickou zátěž nebo překážku v cestě za prosperitou. Naopak, proaktivní přístup nabízí nové příležitosti zejména pro chudé obyvatelstvo rozvojových zemí, ale stejně tak i pro rozvinuté země. Například investice do lokálních obnovitelných zdrojů energie mají potenciál poskytovat lepší přístup k energii v oblastech, které dosud nejsou napojeny na přenosové sítě. Za určitých podmínek mohou drobní zemědělci profitovat z produkce energetických plodin pro výrobu tepla a elektřiny. Nově vznikající fondy pro adaptační opatření mohou přinést více prostředků na boj s chudobou a posílení práv chudých obyvatel rozvojových zemí. Společné projekty zaměřené na výzkum a vývoj a posilování expertních kapacit v rozvojových zemích mohou zajistit přístup k moderním technologiím a nastartovat celé průmyslové odvětví. Opatření vedoucí ke snižování emisí a k závislosti na fosilních palivech zároveň přispívají k energetické suverenitě místních komunit i národních států; tím se zlepšuje bezpečnost v těchto zemích. Podpora lokálních udržitelných zdrojů také vede k vyšší energetické (i ekonomické) efektivitě a ke konkurenceschopnosti. V neposlední řadě zlepšuje celkovou kvalitu životního prostředí a zdravotního stavu obyvatelstva. Oblasti klimatických změn a energetické politiky jsou vzájemně provázány už z toho důvodu, že energetika je zodpovědná za 80 % emisí skleníkových plynů v EU.43 Proto se v souvislosti s řešením problému klimatických změn v kontextu EU primárně hovoří o nutnosti transformace energetických systémů na straně výroby (odklon od fosilních zdrojů), distribuce (decentralizace přenosových soustav) i spotřeby (snižování spotřeby u odběratelů energie, zvyšování energetické efektivity). Energetické reformy dávají šanci na čistší spotřebu, udržitelnější výrobu i zemědělství a v neposlední řadě na nová a stabilnější pracovní místa. Měly by tedy stát v jádru odpovědí na současnou ekonomickou krizi, v jádru koncipování a implementace záchranných a stimulačních „balíčků“ jak na národní, tak na globální úrovni. Obecněji je však veškerá opatření a politiky EU se zaměřením na klimatické změny a energetiku potřebné vnímat v kontextu rozvoje a nastavit je takovým způsobem, který je koherentní s rozvojovou politikou EU a který výraznou měrou přispívá k úsilí o likvidaci chudoby a obecně k dosažení Rozvojových cílů tisíciletí.

3.1.2 České předsednictví

Národní priority členských států jsou do velké míry určovány agendou předchozích předsedajících zemí a jsou založeny na kompromisech a vyjednáváních v rámci tzv. Troiky (je tvořena současnou a nastupující předsednickou zemí a Evropskou komisí). Výsledkem je tzv. 18měsíční program, který zaručuje kontinuitu projednávané agendy. Pro předsednictví Francie, ČR a Švédska byl připraven v červnu 2008. Jednu z předních příček na pomyslném žebříčku priorit v něm zaujímají klimatické změny a energetická politika.



Mezinárodní výzvy

EU doposud byla tahounem procesu multilaterálního vyjednávání o klimatických změnách, probíhajícího pod hlavičkou UNFCCC. Právě během českého předsednictví, které bude odpovědné za přípravu a koordinaci pozice EU, se dá očekávat velký posun ve vyjednávání, které podle předpokládaného scénáře vyústí v Kodani v prosinci roku 2009 v novou dohodu o závazcích smluvních stran po roce 2012. Na mezinárodní úrovni již panuje značná shoda v tom, že úspěšná cesta ke kodaňské dohodě je lemována třemi zásadními principy: společná, ale odlišná odpovědnost, spravedlnost a plné zohlednění rozvojových potřeb chudých zemí.

22

42 Podíl EU na celosvětových emisích činí zhruba 14 %, což ji řadí na třetí místo za USA a Čínu. Viz Baumert, K.A., Navigating the Numbers: Greenhouse Data and International Climate Policy (World Resource Institute, 2005). 43 European Environment Agency, Greenhouse gas emission trends and projections in Europe 2008: tracking progress towards Kyoto targets (European Environment Agency Copenhagen, 2008), 12.

Prvním krokem vedoucím k předcházení nezvladatelných následků klimatických změn je stanovení tzv. sdílené vize, v jejímž centru je vědecky určený cíl, který spočívá v udržení míry globálního oteplování pod hranicí 2 °C. Sdílená vize ovšem zahrnuje nejen cíle pro snižování emisí, nýbrž i adaptaci, transfer moderních technologií a financování. Zelená kniha zveřejněná Evropskou komisí ke konci ledna 2009 načrtla výchozí postoj EU ke všem klíčovým oblastem mezinárodního vyjednávání. České předsednictví nyní povede diskusi o oficiální pozici EU, která se odrazí v závěrech z březnového zasedání Rady pro životní prostředí a Rady ECOFIN. Tyto závěry budou základem pro vyjednávání v Kodani na konci roku 2009.



Domácí výzvy

Během svého předsednictví Radě EU bude mít Česká republika velký vliv nejen na jednání na mezinárodní úrovni, ale také na formování vnitřní politiky EU. Na úrovni domácí, tedy v rámci EU, bude české předsednictví muset reflektovat dokument Evropské komise nazvaný Strategický přezkum energetické politiky. Tento přezkum bude základem pro závěry z jarního zasedání Rady EU v roce 2009. Od českého předsednictví se tedy očekává, že zformuluje jasné návrhy pro další rozvoj energetické politiky EU v podobě Akčního plánu energetické politiky pro období 2010–2012. Druhou výzvou pro české předsednictví na domácí úrovni je nastavení podmínek pro vytvoření jednotného trhu s elektřinou a plynem, které spadají do vyjednávání v rámci tzv. třetího liberalizačního balíčku EU. Právě tento balíček opatření má nastartovat liberalizaci obchodu s elektřinou a zemním plynem a vlastnicky oddělit výrobu a distribuci elektrické energie, což jsou předpoklady pro vznik jednotného trhu s energiemi v EU.



Rozvojové výzvy

Klimatické změny a energetika jsou také prioritou českého předsednictví v oblasti rozvojové spolupráce. Cílem českého předsednictví je pomoci s koordinací řady iniciativ a formulací politických kroků EU, které by zlepšily zapojení místních komunit v rozvojových zemích do přípravy lokálních a národních plánů pro adaptaci na klimatické změny, jejich přístup k energii a podporu lokálních zdrojů udržitelné energie. Jestliže má EU skutečně v úmyslu nasměrovat chudé země k modelu rozvoje s nízkými emisemi skleníkových plynů, je jim nutné zpřístupnit moderní technologie. Z toho důvodu bude třeba české předsednictví posuzovat mimo jiné i z hlediska účinného navýšení finanční a technické podpory EU pro vytvoření a posílení institucionálních kapacit v rozvojových zemích. Přístup k udržitelným zdrojům energie na lokální úrovni se objevil na agendě neformálního zasedání ministrů rozvoje EU v Praze 29.–30. ledna. V březnu představí Evropská komise svůj pracovní dokument na toto téma. Na základě diskuse o něm s členskými státy pak české předsednictví připraví Závěry pro květnovou Radu pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (GAERC) věnovanou rozvojové spolupráci.



3.2 ČISTÁ ENERGETIKA 3.2.1 Globální dohoda o změně klimatu

Vysoké emise skleníkových plynů a jimi způsobené klimatické změny jsou problémem celosvětovým, který je nutné řešit na mezinárodní úrovni. Nástrojem či politickým fórem, jehož cílem je předejít vážným a nepředvídatelným dopadům klimatických změn, je proces multilaterálního vyjednávání probíhajícího pod hlavičkou Rámcové úmluvy OSN o klimatické změně (UNFCCC). Výsledkem by měla být nová dohoda smluvních stran nahrazující stávající Kjótský protokol a vstupující v platnost rokem 2013. Stanovení závazků jednotlivých zemí se řídí principem „společné, ale rozdílné odpovědnosti“,44 který prochází celou Úmluvou. Z ní dále vyplývá, že se rozvinuté země zavazují k poskytování finanční a jiné podpory rozvojovým zemím, která jde nad rámec jakékoliv oficiální rozvojové pomoci. Specificky jde o podporu při adaptaci na negativní dopady klimatických změn v zemích, které jsou nejvíce zranitelné, a pomoc při přechodu na nízkouhlíkový model rozvoje přístupem k moderním technologiím.



Akční plán z Bali

V roce 2007 se uskutečnilo zasedání smluvních stran Úmluvy na Bali, kde byl zformulován tzv. Balijský akční 44 UNFCCC Článek 3, odst. 1.

23

plán (BAP),45 který vytyčuje cestu pro finální dohodu o klimatických změnách. Tento plán obsahuje čtyři „základní kameny“ budoucí dohody spolu s tzv. cestovní mapou týkající se procesu vyjednávání. Centrálním bodem je tzv. sdílená vize neboli stanovení dlouhodobých a střednědobých cílů pro snižování emisí skleníkových plynů. Na základě vědeckých studií, zpracovaných Mezinárodním panelem o klimatických změnách (IPCC), je potřebné udržet globální nárůst průměrné teploty do konce století v mezích 2 °C. Pro splnění tohoto cíle je nutné snížit emise do roku 2050 o polovinu proti hladině z roku 1990. Druhým bodem jsou adaptační opatření na již probíhající a nevyhnutelné změny podnebí. Tato opatření se týkají především rozvojových zemí. Právě v nich je potřebné začít s budováním infrastruktury odolné vůči častějším a extrémnějším výkyvům počasí a přizpůsobení se jejich ekonomik a místních komunit na nové, drsnější přírodní podmínky. Transformace energetického systému i adaptace na rychle se měnící přírodní podmínky vyžadují modernizaci v technologické oblasti, která bude sdílená jak rozvinutými, tak rozvojovými zeměmi. Tento transfer technologií souvisí zejména s navýšením prostředků na výzkum a vývoj, sdílení informací a neformální spolupráci výzkumných ústavů i odborníků z různých zemí, s vytvořením vhodného prostředí pro investice do moderních technologií a v neposlední řadě se zvyšováním institucionálních i personálních kapacit v rozvojových zemích. Poslední a nejzávažnější otázkou v rámci multilaterálního vyjednávání zůstávají finance. Jde o vytvoření finanční architektury v rámci UNFCCC, která pokryje výdaje spojené s adaptačními opatřeními v rozvojových zemích a transferem technologií. EU jako největší ekonomika na světě má v tomto procesu nezaměnitelnou úlohu. Svou roli „lídra“ musí v následujícím roce potvrdit proaktivním přístupem k závazkům týkajícím se snižování emisí na svém území, efektivní pomocí rozvojovým zemím adaptovat se na dopady klimatických změn i nastartováním modelu rozvoje nezávislého na spalování fosilních paliv.



V rámci jednání o nové klimatické dohodě vyzýváme české předsednictví EU, aby:



– se zasadilo o navýšení finanční i technické podpory na vytváření a posilování personálních i institucionálních kapacit v rozvojových zemích. Specifické aktivity by měly spočívat ve společných projektech výzkumu a vývoje nových technologií, výměně a sdílení informací, v neformální spolupráci vědeckých center či ve studijních pobytech technických expertů,



– zajistilo, že finanční i jiné zdroje plynoucí na podporu adaptačních opatření a transferu technologií do rozvojových zemí nebudou součástí oficiální rozvojové pomoci. Musejí představovat výdaje nové a jdoucí nad rámec závazku bohatých zemí poskytovat do roku 2015 na oficiální rozvojovou pomoc část svého hrubého národního důchodu (cíle pro jednotlivé země na základě dohody z Monterrey),



– zajistilo, že do procesu přípravy lokálních/národních adaptačních plánů budou zapojeny místní komunity. Je také nutné integrovat adaptace na klimatické změny do vytváření rozvojových plánů i politiky,



– se zasadilo za připravení scénáře vztahujícího se ke zvýšení závazného cíle pro snižování emisí skleníkových plynů v EU na 30 % do roku 2020 proti roku 1990. EU musí dostát svému slibu, který dala mezinárodnímu společenství, spočívajícímu v navýšení svého interního cíle, pokud se k jejímu úsilí přidají další vyspělé ekonomiky,



– zajistilo stanovení ambiciózní a spravedlivě sdílené vize, v jejímž jádru je cíl udržet růst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C. Splnění tohoto cíle znamená podle vědeckých zpráv IPCC nutnost snížit celosvětové emise do roku 2050 na polovinu proti hodnotám z roku 1990. Pro bohaté země EU s největší mírou odpovědnosti i kapacity to znamená snížení emisí ve stejném období v rozmezí 80–95 % .



24

45 Rozhodnutí 1/CP.13 na Bali (2007). http://unfccc.int/resource/docs/2007/cop13/eng/06a01.pdf#page=3.



3.2.2 Energetická politika EU pro 21. století

O problémech energetické politiky a klimatických změn již nelze přemýšlet odděleně, protože podíl energetiky na celkových emisích skleníkových plynů v EU tvoří plných 80 %. Pro opravdu zásadní snižování objemu exhalací je nutné přijmout nové paradigma v celkovém přístupu společnosti k energetickým zdrojům, způsobům její výroby i spotřeby. Doba levné energie je nenávratně pryč. Energetická výnosnost, tedy poměr mezi energií vynaloženou a získanou, neustále klesá;46 naopak celková poptávka po energiích stoupá.47 Světové deníky stále častěji tisknou palcové titulky varující před energetickou krizí. Každá krize však v sobě nese příležitost, zárodek něčeho nového. V tomto případě zárodek modelu rozvoje nezávislého na spalování fosilních zdrojů energie a nastartování nízkouhlíkové ekonomiky s lokální výrobou a spotřebou energií.

Základní stavební kameny takové progresivní energetické politiky spočívají v důrazu na:



Energetická efektivita

– zvyšování efektivity stávajících zdrojů energie a snižování celkové spotřeby energií (na straně domácností, průmyslu i státu), – zavádění obnovitelných zdrojů energie, – decentralizaci výrobních kapacit a přenosových soustav.

Zvyšování energetické efektivity je ekonomicky i sociálně nejvýhodnější cestou vedoucí ke snižování emisí skleníkových plynů i závislosti na dovozech fosilních paliv. Přesto je tato oblast v rámci úsilí EU o vytvoření společné energetické politiky dosti zanedbávána. Hlavním důvodem je dobrovolný charakter závazků vztahujících se ke zvyšování energetické efektivity. Jarní summit EU v roce 2007 tedy sice stanovil cíl, aby celková spotřeba primární energie do roku 2020 klesla o 20 %, ale tento cíl není právně vymahatelný. Jednotlivé členské země nejsou motivovány k implementaci opatření, která by vedla k menší spotřebě, proto většina prohlášení a plánů dosud zůstává pouze na papíře.

Obnovitelné zdroje energie

Někteří politici argumentují tím, že obnovitelné zdroje energie nás nezachrání a mohou být jen malou součástí budoucího energetického mixu. Počítají však s neustále rostoucí spotřebou energie v rozporu s oficiálním směřováním strategií EU (Akční plán pro energetickou účinnost). Skutečně hmatatelný pokrok v zavádění obnovitelných zdrojů energie však zatím chybí. V rámci klimaticko-energetického balíčku najdeme Směrnici o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů, která stanovuje závazné cíle pro podíl obnovitelných zdrojů v jednotlivých členských státech do roku 2020 včetně průběžných cílů a závazného vytváření národních akčních plánů pro dosažení národních cílů. V jejich rámci si mají členské státy stanovit podíl obnovitelných zdrojů v jednotlivých odvětvích (vytápění, výroba elektřiny). Na Českou republiku připadá podíl 13 %. Vládní propočty však ukazují, že potenciál v České republice představuje téměř 18 % celkové spotřeby, pokud objem spotřeby zůstane konstantní. Pokud ale spotřeba klesne v souladu s programovým prohlášením vlády a Akčním plánem EU na zvyšování energetické účinnosti, blíží se potenciál obnovitelných zdrojů v ČR v roce 2020 asi 20 % poptávky po energii.

Energetika decentralizovaná

Společná energetická politika pro EU je do velké míry podmíněna vznikem jednotného trhu s elektřinou a plynem. S tím také souvisí potřeba transformace přenosových soustav, a to ve dvojím směru. Prvním je vytvoření páteřní, jednotné přenosové sítě v rámci EU takovým způsobem, který propojí jednotlivé národní soustavy a umožní využívat např. větrnou energii z Dánska v jižní Itálii. Druhou změnou je decentralizace přenosových soustav, které se tak přizpůsobí potřebám obnovitelných zdrojů energie na lokální úrovni a zvýší nezávislost na centrálních výrobcích energie z fosilních paliv. 46 Viz V. Cílek a M. Kašík, Nejistý plamen: průvodce ropným světem. (Praha: Dokořán, 2008), 16nn. 47 Mezi roky 1990–2006 vzrostla poptávka o 25 %. Meziroční tempo růstu poptávky se pohybuje kolem 1,6 %. Viz OECD/IEA, World Energy Outlook (Paris: OECD/ IEA, 2008), 506.

25

Decentralizace jde ruku v ruce s liberalizací trhu s elektřinou a plynem stejně jako s vlastnickým oddělením přenosových soustav a výrobců energie. Nezávislý majitel přenosových sítí má totiž zájem na instalování nových „drátů a trubek“, aby uspokojil zvyšující se poptávku, spíše než snahu omezovat kapacitu, aby ochránil mateřskou společnost, jako se děje nyní. Nejlepší cestou k efektivnímu evropskému trhu, kde ceny opravdu reflektují nabídku a poptávku, je silové oddělení produkce a přenosu. Kompromis není dostačující – je bezzubý. Národní šampioni, kteří argumentují „bezpečností“, tj. tvrdí, že „pouze velcí hráči jsou schopni ubránit se Gazpromu“, se snaží o udržení statutu quo. Opak je pravdou, protože dostatečně diverzifikované portfolio výrobců i distributorů zvyšuje míru energetické nezávislosti a bezpečnosti. Riziko výpadků i případných útoků na produkci či přenos je totiž mnohem rozptýlenější než v případě koncentrovaných zdrojů. Pro velké ekonomické subjekty ze třetích zemí je také mnohem náročnější konkurovat velkému počtu menších hráčů než jednomu či dvěma gigantům, se kterými je také jednodušší se případně dohodnout na kartelu.



Vyzýváme české předsednictví EU, aby:



– se zasadilo za navýšení investic do energetické infrastruktury v EU takovým způsobem, který by umožňoval masivnější rozšíření lokálních zdrojů obnovitelné energie a současně více propojoval jednotlivé národní soustavy,



– se zasadilo za zvýšení podílu zdrojů ze strukturálních fondů EU určených na energetickou účinnost, podporu obnovitelných zdrojů a výzkum a vývoj inovací v oblasti nízkouhlíkových technologií,48



– zajistilo dokončení jednání o liberalizaci trhu s elektřinou a plynem a vlastnického oddělení výrobců od přenosových soustav v rámci tzv. 3. liberalizačního balíčku. ČR jako předsednická země musí prosazovat ambiciózní formu balíčku a nepodléhat tlakům „národních šampionů“ na zachování statutu quo,



– se zasadilo za změnu statutu současného cíle 20% snížení spotřeby primárních energetických zdrojů do roku 2020 z indikativního na právně závazný.



3.2.3 Energetická šance pro rozvoj



Rozvojový skok

Rozvojovým skokem se myslí šance překlenout a prakticky vynechat celé jedno vývojové období, protože obrovské plochy rozvojových zemí dosud nejsou vybaveny centralizovanými zdroji s hustou sítí přenosových soustav a rozvodných sítí. Nejsou tedy závislé na infrastruktuře začátku 20. století, proto se pro ně decentralizace, obnovitelné zdroje a tlak na efektivitu stávají jasnou alternativou a zároveň opravdovou výzvou pro 21. století. Ekonomický růst a sociální blahobyt tak přestanou být strukturálně podmíněny vysokými emisemi skleníkových plynů stejně jako fatální závislostí na omezených fosilních zdrojích energie. Tento přístup je také velmi pragmatický, protože do roku 2030 se podle projekce Mezinárodní energetické agentury (IEA) zvýší poptávka po primárních energiích o 53 %, přičemž plných 70 % připadne na účet velkých rozvojových zemí.49 Pokud mají rozvojové země ve střednědobém výhledu začít mírnit prudký růst svých emisí skleníkových plynů, potenciálně jej snižovat v budoucnu a zároveň si zajistit energetickou kapacitu pro udržitelný ekonomický růst, je klíčem přístup k moderním technologiím.

Světlo do vesnic

Výhodou moderních technologií je také zlepšení přístupu chudých obyvatel rozvojových zemí k efektivnější, čisté a spolehlivé energii. Jedná se o zavádění lokálních zdrojů obnovitelné energie ve formě malých vodních a větrných

26

48 Podle studií nevládních organizací má jít z  naplánovaných investic ze strukturálních fondů v  nových členských státech v  období 2007–2013 pouze 1 % prostředků do projektů na podporu energetické efektivity a obnovitelných zdrojů energie. Z prostředků určených na dopravní projekty jde 55 % na stavbu silnic a dálnic, které budou generovat další automobilovou dopravu, a pouze 27 % na rozvoj železnice a 8 % na rozvoj šetrné městské dopravy. Viz: CEE-Bankwatch a Friends of the Earth Europe, Towards a Low-carbon Cohesion Policy (January 2008), http://bankwatch.org/documents/consultation_cohesion_policy.pdf. 49 EA/OECD, World Energy Outlook 200 (Paris: IEA/OECD, 2006), 82.

elektráren, solárních panelů, bioplynových stanic při farmách nebo efektivnější využití tradičních zdrojů – vždy v souladu s potřebami a možnostmi místních komunit. V současné době nemá 1,6 miliardy obyvatel naší planety přístup k elektrické energii.50 Afrika s přibližně miliardou lidí tvoří jednu šestinu obyvatel Země. Vyrobí však pouhá 4 % světové elektřiny, z toho tři čtvrtiny připadají na JAR a země kolem Středozemního moře.51 Pouze 2–5 % populace v subsaharské Africe má přístup k elektřině.52 Ostatní používají k výrobě energie dřevo a dřevěné uhlí, případně kerosin či naftu. To kromě namáhavé práce znamená i vzduch znečištěný kouřem a další odlesňování. Afrika i další kontinenty přitom mají dostatek obnovitelných zdrojů energie. Tropické země mají možnost využívat silné sluneční záření, přímořské státy mohou zužitkovat vítr a mořské vlny nebo příliv. Nejenže tak mohou dosáhnout vyšší životní úrovně, aniž by zvyšovaly exhalace skleníkových plynů, ale je to často jediné řešení – na mnoha místech světa nejde o volbu mezi čistou a špinavou energií, nýbrž mezi čistou energií nebo jejím naprostým nedostatkem. Slabinou fosilních paliv totiž nejsou jen uhlíkové emise, ale také distribuce energie. Miliardy vesničanů v Africe, Indii a dalších oblastech nemohou počítat s tím, že rozvody z velkých elektráren v dohledné době dosáhnou i do jejich obcí. Postavit a udržovat infrastrukturu je pro chudé státy příliš drahé. Právě zde se nejvíce ukazují výhody obnovitelných zdrojů – kvůli nim totiž není potřeba budovat nákladné vedení, takže k elektřině mají přístup i na odlehlých místech. Například v Keni podpora donorů v 80. letech minulého století založila privátní trh se solárními systémy na výrobu elektřiny, který dokonce roste o 10 až 20 procent ročně. Velmi populární mezi domácnostmi jsou malé fotovoltaické panely o výkonu 10–15 wattů.53 Malé zdroje mají velký dopad, pouhých 15–100 wattů stačí k osvětlení domu, provozu malého rádia či televizoru a jednoho dalšího spotřebiče.54 Elektrárna o výkonu jednoho megawattu zajistí světlo a pohon menších průmyslových podniků ve městě s 3000 obyvateli.55



Nižší účty

Čína schválila nový zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energie a plánuje v nich kolem roku 2010 dosáhnout instalovaného výkonu 60 gigawattů, tedy asi desetinu celkové elektřiny.56 Proč? Protože ve větrných turbínách, solárních panelech a podobných technologiích nevidí jen šanci snížit exhalace skleníkových plynů, ale především možnost zajistit si odpovídající energetickou suverenitu. Ekonomické riziko využívání fosilních paliv jednoduše souvisí s tím, že zásoby jsou omezené. Když na celém světě roste poptávka po energiích, znamená to jejich soustavně se zvyšující a navíc kolísající cenu. Trend zdražování bude patrně i nadále pokračovat. Stojí za ním rostoucí hlad po energii v rozvojových zemích a také nákladnější těžba fosilních paliv, jejichž dobývání je stále složitější. Státy, které plně závisejí na dodávkách fosilních paliv (hlavně ropy) ze zahraničí, tak musejí počítat s rostoucími účty za energii. Logicky tak v jejich rozpočtu ubývá peněz na výdaje ve veřejných službách – na nemocnice či školy – a na udržování sociální sítě, nebo musejí volit půjčku, která může mít za následek roztočení spirály zadlužení.



Energie bez korupce a diktátorů

Závislost na fosilních palivech má také politický rozměr. Za prvé se opět jedná o vztah mezi importéry a exportéry ropy. Státy na ní závislé totiž často „přivírají oči“ nad autoritativními režimy v zemích, od nichž ropu kupují. Fakticky tak legitimizují vládce, kteří mohou nerušeně pokračovat v perzekuci svých občanů. Samotná EU většinu fosilních zdrojů importuje ze zemí s nedemokratickými režimy, jako je např. Libye či Ázerbájdžán, tím je do určité míry odpovědná za porušování lidských práv, protože přináší vládám těchto zemí tolik potřebné finanční zdroje. Do budoucna přitom EU počítá s diverzifikací svého portfolia dodavatelů a přepravních cest. Soustředí se především na oblasti střední Asie, jako je např. Turkmenistán či Kazachstán, čili země s nepříliš vysokými demokratickými standardy. EU tak riskuje své postavení na poli boje za dodržování lidských práv, protože se jej víceméně vzdává za cenu pokračující závislosti své ekonomiky na fosilních palivech. 50 IEA/OECD, World Energy Outlook 200 (Paris: IEA/OECD, 2006). 51 The Economist, 16. 8. 2007. 52 E. Martinot et al., „Renewable Energy Markets in Developing Countries“, Annual Review of Energy and Environment 27 (2002), 309–348. 53 Ibid 128. 54 E. Bast and D. Waskow, Power Failure: How the World Bank is Failing to Adequately Finance Renewable Energy for Development (Washington, D.C.: Friends of the Earth, 2005). 55 Ibid, 130. 56 J. Sohn, S. Nakhooda and K. Baumert, Mainstreaming Climate Change Considerations at the Multilateral Development Banks (Washington, D.C.: World Resources Institute, 2005).

27

Druhá rovina problému souvisí se silným postavením velkých energetických společností. Mají značnou politickou moc, takže je často složité je přimět, aby byly ochotné k veřejné kontrole. Tím se vytváří obrovský prostor pro korupci, šedou politickou zónu a spolupráci mezi státem a velkými firmami při prosazování jejich zájmů na úkor běžných občanů. To se děje například v Nigérii, kde v okolí ropných polí dochází k velkoplošné devastaci krajiny. Ta je kontaminována naftou a toxickými látkami a často zde planou ohně, které spalují unikající plyn.57 Dokonce i bohaté státy s dlouhou historií demokratických institucí musejí čelit politickým a ekonomickým tlakům velkých energetických společností. Jak můžeme potom realisticky očekávat od chudých rozvojových zemí s nízkými demokratickými standardy, že budou odolávat tomuto nátlaku? A v neposlední řadě: soustředění zásob fosilních paliv v rukou nedemokratických vlád umožňuje, aby část zisku plynula na podporu teroristů (Saúdská Arábie, Írán) nebo aby státy export zneužívaly jako nástroj zahraniční politiky (Rusko).



Vyzýváme české předsednictví EU, aby do rozvojových programů EU začlenilo podporu chudým zemím spočívající:



– v integraci obnovitelných a decentralizovaných zdrojů energie do energetického mixu,



– ve zformulování dlouhodobých strategií energetického rozvoje, které zajistí přístup k energii a vytvoření nízkouhlíkových energetických systémů, – ve zvýšení energetické účinnosti zpřístupněním odborných znalostí a poznatků expertů EU, – v zohlednění výsledků analýz stávajících osvědčených postupů pro mobilizaci místních soukromých finančních zdrojů.

Shrnutí kapitoly

Klimatické změny a energetická politika se velmi správně řadí mezi tři vlajkové lodě českého předsednictví. Zároveň není pochyb o tom, že klimatická a energetická krize jsou navýsost rozvojovými problémy. Rozvojové země mají minimální, byť rostoucí podíl na emisích skleníkových plynů, výkyvy podnebí na ně však dopadají nejdřív a nejhůř. Vysoká míra zranitelnosti s sebou nese minimální kapacity – v současnosti navíc ještě více omezené v důsledku souběžné ekonomické a potravinové krize – přizpůsobit se nevyhnutelným změnám podnebí, natož jim předcházet. Role EU a dalších bohatých zemí – a zejména jejich rozvojových ministrů a agentur – je zde nezastupitelná. Zdaleka však nejde jen o charitu, kompenzování odpovědnosti za drtivou většinu historických emisí či vlastní osvícený zájem na větší globální stabilitě a bezpečnosti. Přechod na čistou energetiku nabízí nejen unikátní ekologickou a sociální příležitost k chytrému překonání ekonomické krize, tedy k nastartování dlouhodobě udržitelné, globální zelené ekonomiky a k tvorbě nových a trvalejších pracovních míst. Dává rovněž šanci nejchudším zemím a komunitám vystavět svůj ekonomický rozvoj na dostupných, bezpečných a kontrolovatelných energetických vstupech. Energetická svrchovanost se již osvědčila jako důležitý faktor úspěšného rozvoje a boje proti chudobě. Podobná transformace energetických systémů však vyžaduje razantní politické změny v rozvojových zemích, v Evropské unii a zejména v mezinárodní spolupráci. Byť s nestejným důrazem, české předsednictví reflektuje jak mezinárodní a domácí, tak i rozvojovou výzvu. České předsednictví je důležitou, ale jen dílčí zastávkou na cestě ke kodaňskému summitu, který by měl v prosinci 2009 završit, či alespoň zásadním způsobem posunout jednání o nové globální klimatické úmluvě. Základní stavební kameny i cestovní mapu narýsoval již Akční plán z Bali. Podle principu společné, ale rozdílné zodpovědnosti se státy musejí domluvit na ambiciózní sdílené vizi, adaptačních opatřeních, přenosu technologií a zejména na finančním zajištění globální energetické transformace. Prakticky to znamená především shodu, že nárůst globální teploty nesmí překročit 2 °C. O tom, jak rozdělit příslušný pokles emisí a pomoc rozvojovým zemím s adaptací na již probíhající změny podnebí i snižováním emisí mezi jednotlivé země a jakým způsobem tyto finance získat a rozdělovat, se ještě svede urputný boj. EU by však do roku 2020 měla určitě své emise proti roku 1990 snížit minimálně o 30 %, lépe o 40 % a chudým zemím od roku 2013 každoročně přispívat alespoň 35 miliardami eur.

28

57 A. Osuoka and P. Roderick, Gas Flaring in Nigeria: a Human Rights, Environmental and Economic Monstrosity, Environmental Rights Action/Friends of the Earth Nigeria – Climate Justice Programme (Port Harcourt–Amsterdam, 2005).

Za plné čtyři pětiny evropských emisí je zodpovědná energetika. Způsob, jakým EU vyrábí, přenáší a zejména spotřebovává elektřinu a teplo, má proto v globalizovaném světě významný dopad na boj s chudobou v rozvojových zemích. Nejméně využitý potenciál pro zvýšení koherence energetické politiky EU s rozvojovými cíli spočívá v celkovém omezení spotřeby energie a jejím mnohem účelnějším využití. Nižší spotřebou zdrojů energie (zejména těch mimo své území) by EU nejen omezila svou závislost, ale také otevřela prostor pro jejich vyšší spotřebu chudšími zeměmi, tedy spravedlivější globální dělbu zdrojů. Kromě úspor a energetické efektivity může EU významně pomoci především decentralizací přenosové soustavy a zvýšením podílu obnovitelných zdrojů. Přenos energie na dlouhé vzdálenosti je drahý, ztrátový a zranitelný, ale při oddělení přenosu od výroby umožní větší využití obnovitelných zdrojů. Podporou čistších, bezpečnějších a dostupnějších energetických technologií EU nejen čelí změnám podnebí a zvyšuje kontrolu svých občanů nad energií, ale dává globální příklad a utváří globální „zelený“ trh, ze kterého mohou velmi těžit i chudé země. Energetická svrchovanost chudých komunit prostřednictvím efektivního využití lokálních zdrojů obnovitelné energie představuje důležitý krok na cestě k odstranění chudoby a k udržitelnému rozvoji. Míra závislosti rozvojových zemí na fosilních palivech (a spekulacích s nimi) je v současnosti ještě vyšší než u bohatých zemí, přestože jejich spotřeba je nesrovnatelně nižší. Klimatické podmínky v mnoha zemích Jihu sice znamenají nižší nároky (např. na teplo) než na globálním Severu, ale pokud mají tyto země rozvinout své ekonomiky, jejich spotřeba energie musí růst. Lepší využití slunce, větru, vody a biomasy by zvýšilo dostupnost energie: přineslo nižší účty, stabilnější cenu a větší kontrolu nad dodávkami. Decentralizované obnovitelné zdroje jsou příslibem do budoucnosti i proto, že přenosové soustavy pro rozlehlé, členité a přírodními katastrofami často postižené země vyžadují velké investice na výstavbu a ještě větší na údržbu. Čisté lokální zdroje s místním trhem a rozvodem pak představují i významnou vzpruhu pro demokracii, lidská práva a omezení korupce, protože globálně omezují vliv autoritářských režimů těžících z vývozu surovin a lokálně moc velkých energetických monopolů.

29



4. ODPOVĚĎ NA POTRAVINOVOU KRIZI

Kapitola v první části analyzuje stav potravinové bezpečnosti a rozvoje na počátku roku 2009 v kontextu světových krizí a priorit českého předsednictví EU. Druhá část se zaměřuje na čtyři oblasti, které Glopolis považuje za stěžejní pro řešení potravinové krize. Konkrétně je pozornost zaměřena na rozvojovou pomoc drobným farmářům v rozvojových zemích, na nástroje kontroly trhu s potravinami, Dohody o ekonomickém partnerství mezi Evropskou unií a zeměmi AKT a nakonec na problematiku agropaliv. Každá z těchto sekcí pak obsahuje doporučení pro české předsednictví v Radě EU.



4.1 POTRAVINOVÁ KRIZE A ČESKÉ PŘEDSEDNICTVÍ



4.1.1 Potravinová krize – podceňovaná hrozba rozvoji

Potravinová krize, tedy vysoké ceny potravin a jejich zvýšená nedostupnost pro chudé zejména v rozvojových zemích, má úzké vazby na krizi energetickou, klimatickou i současnou globální finanční a ekonomickou krizi. Stejně jako u finanční krize se její počátky datují před čtvrtstoletím, kdy se celosvětově ujaly politiky globální liberalizace, privatizace a deregulace. Jejímu rozvoji v pozdějších letech výrazně napomohly i špatné či žádné zemědělské politiky především v řadě rozvojových zemí. Bezprostřední vzestup cen potravin v posledních letech pak souvisí zejména s vysokými cenami ropy a dalších komodit, do nichž se promítly i spekulativní investice, ale také s masivním nástupem agropaliv, který odráží snahu o větší energetickou bezpečnost a zbrzdění klimatických změn. V neposlední řadě pak vysoké ceny potravin a dalších komodit v současnosti silně zhoršují sociální dopady ekonomické krize i v těch rozvojových zemích, které nebyly výrazně zasažené krizí finanční.

Příčiny problému

V důsledku náhlého a souběžného nárůstu cen velkého počtu zemědělských komodit, ke kterému docházelo od druhé poloviny roku 2007, v roce 2008 ve světě prudce vzrostl počet lidí trpících hladem a podvýživou. Podle posledních odhadů FAO v současnosti trpí nedostatkem potravin 963 milionů lidí, což znamená nárůst

30

o 40 milionů v jediném roce.58 Navzdory prudkému poklesu v posledních měsících ceny potravin zůstávají na vysoké úrovni ve srovnání s hodnotami, na nichž se pohybovaly počátkem roku 2006. Krize je proto i nadále realitou pro chudé domácnosti v rozvojových zemích, jejichž výdaje na jídlo často představují okolo 60 % až 80 % celkových příjmů.59 Podle Světové banky krize posunula výsledky boje proti chudobě a dosažení Rozvojových cílů tisíciletí až o sedm let nazpět.60 Vysoké ceny lze však vnímat i jako příležitost pro zlepšení ekonomického postavení chudých zemí, vyšší ceny zároveň mohou v kombinaci s vhodnou podporou motivovat farmáře ke zvýšení produkce. Zemědělský sektor je hlavním zaměstnavatelem v rozvojových a nejméně rozvinutých zemích, například v Africe v něm pracuje 65 % populace, z toho 90 % jsou drobní zemědělci.61 Světová banka odhaduje, že zvýšení HDP v zemědělském sektoru má dvojnásobný účinek na redukci chudoby než stejné navýšení HDP v jakémkoli jiném ekonomickém odvětví. Bohužel farmáři často nemohou těžit z rostoucích cen, protože si zřídka mohou dovolit platit vyšší ceny zemědělských vstupů, jako jsou hnojiva a osiva. Zatímco v bohatých zemích se odhaduje zvýšení produkce za rok 2008 o 11 %, produkce rozvojových zemí, kromě Číny, Indie a Brazílie, klesla podle odhadů ve stejném roce o 1,6 %.62 Většina rozvojových a nejméně rozvinutých zemí je závislá na dovozu základních potravin. V době vysokých cen potravin tato závislost představuje hrozbu pro jejich makroekonomickou stabilitu. Celková globálně vynaložená částka na dovoz potravin byla v roce 2007 přibližně 812 miliard dolarů, což je o 29 % více než v předchozím roce; jedná se také o historicky nejvyšší zaznamenanou částku. Z uvedeného vyplývá, že doba, kdy rozvojové země budou schopny zajistit obživu svých obyvatel a kdy 75 % venkovských obyvatel rozvojových zemí již nebudou žít v chudobě, je daleko.63 Možnosti řešení potravinové bezpečnosti a omezení chudoby jsou navíc ztíženy globální finanční krizí. Neklid na finančních trzích zvyšuje ceny zemědělských komodit a zhoršuje stabilitu zemědělských trhů. Investice spekulantů do obilí v roce 2003 dosáhly 13 miliard dolarů, v březnu 2008 se zvýšily na 260 miliard dolarů.64 Finanční krize však ohrožuje potravinovou bezpečnost v ještě širším měřítku. Pokud se sníží i zemědělský výzkum a vývoj, riskujeme, že v roce 2020 se ceny obilovin zvýší na jejich úroveň před hospodářskou recesí, což by odsoudilo k hladu dalších několik milionů lidí. Potravinová krize je impulzem pro vlády, aby k zemědělství začaly přistupovat jako ke kritické a zranitelné oblasti, která zásadním způsobem ovlivňuje potravinovou bezpečnost a míru chudoby v rozvojových zemích. Zemědělství má silný potenciál přispívat ke stabilitě a ekonomickému růstu v rozvojových zemích a zasluhuje si proto maximálně zvýšenou pozornost.



4.1.2 České předsednictví

Současná potravinová krize není pro české předsednictví prioritou. Nedostatek snahy českého předsednictví pokročit v této agendě dál kontrastuje s postojem EU v předchozích měsících. V závěrech ze zasedání Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy z května 2008 a v závěrech ze zasedání Evropské rady z června 2008 jsou vyjmenována krátkodobá opatření i střednědobé a dlouhodobé odpovědi na potravinovou krizi, zaměřené na humanitární pomoc, záchranné sítě, financování zemědělských vstupů, podporu veřejných a soukromých investic do zemědělství, zlepšení zemědělských politik v rozvojových zemích, posílení regionální integrace a zmírnění nestability na potravinových trzích.65 Rovněž se v těchto dokumentech uvádí, že EU bude v OSN, v mezinárodních finančních institucích a ve skupině G8 podporovat koordinovanější a dlouhodobější reakci na současnou potravinovou krizi.66 Prvním konkrétním krokem reagujícím na krizi bylo nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 8. prosince 2008, kterým se zřizuje tzv. Food Facility – nástroj pro pomoc zemědělství v zemích postižených potravinovou krizí s prostředky ve výši 1 miliardy eur na období 2008–2010. Nástroj byl vytvořen především pro překonání období mezi nouzovou situací a dobou, kdy začne působit střednědobá a dlouhodobá rozvojová pomoc. Uvedené nařízení stanoví, že pro realizaci cílů tohoto nástroje jsou způsobilými partnery nestátní subjekty. Dalším konkrétním krokem byl návrh Francie na zřízení Globálního partnerství pro potraviny a zemědělství, které by zmobilizovalo citlivost rozvinutých zemí k problematice hladu a zemědělství. Návrh získal podporu i dalších členských států. 58 FAO, Number of Hungry People Rises to 963 Million, 2008, http://www.fao.org/news/story/en/item/8836/. 59 IFAD, High Food Prices: Impact and Recommendations, 2008, http://www.ifad.org/operations/food/ceb.htm. 60 The World Bank, Food Price Surge Could Mean „7 Lost Years“ in Poverty Fight, Zoellick Says, http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/NEWS/0,,contentMDK :21726628~pagePK:64257043~piPK:437376~theSitePK:4607,00.html. 61 IFPRI, The 10 Percent that Could Change Africa, 2008 http://www.ifpri.org/pubs/newsletters/ifpriforum/if200810.asp. 62 Joachim,Von Braun, Food and Financial Crises: Implications for Agriculture and the Poor (Washington, D.C.: International Food Policy Research Institute, 2008), str. 3–5. 63 International Monetary Fund, Urban Poverty, 2007, http://www.imf.org/EXTERNAL/PUBS/FT/FANDD/2007/09/ravalli.htm. 64 Daniel De La Torre Ugarte and Sophia Murphy, Global Food Crisis: Creating an Opportunity for Fairer and More Sustainable Food and Agriculture Systems Worldwide (Berlin: Heinrich Böll Foundation, Misereor, Wuppertal Institute for Climate, Environment and Energy, 2008), str. 29. 65 Závěry Rady: Urychlení procesu směřujícího k dosažení rozvojových cílů tisíciletí, 2 870. zasedání Rady ve složení pro vnější vztahy, v Bruselu dne 26.–27. května 2008. 66 Ibid.

31

Místo toho, aby program českého předsednictví dlouhodobé odpovědi na potravinovou krizi podporoval, spíše hrozí, že pro ně bude překážkou. Prosazováním názoru, že jedním z nástrojů, který vyřeší globální ekonomickou krizi, je volný obchod, české předsednictví jen opakuje stále častěji kritizovaný postoj dominantního ekonomického myšlení, který již prokázal svou škodlivost vůči potravinové bezpečnosti v mnoha rozvojových zemích. Navíc při svých snahách vést rozpravu o tom, jak v rámci společné zemědělské politiky položit základy pro nástroje, které povedou „k posilování konkurenceschopnosti zemědělců a dají základ pro dlouhodobé posilování pozice evropského zemědělství a potravinářství na otevřeném světovém trhu“67 české předsednictví opomíjí potřebu omezit tržní moc obřích zemědělských korporací nad drobnými zemědělci, a to jak v rozvojových zemích, tak i v Evropě. Následující části studie se zabývají oblastmi, které v současnosti potravinovou situaci ve světě zásadním způsobem ovlivňují, a zároveň jsou předmětem zájmu Evropské unie. České předsednictví tedy může hrát ve vývoji těchto oblastí důležitou roli. Jedná se za prvé o krátkodobou i dlouhodobou pomoc a investice do zemědělství, jejichž účelem je revitalizovat tento sektor v rozvojových zemích. Za druhé je potřeba věnovat pozornost nastavení komoditních trhů, které ovlivňuje kolísavost cen. Za třetí jde o politiky a strategie EU, které se netýkají výlučně zemědělských komodit či rozvojové pomoci, ale přesto mají významný vliv na potravinovou bezpečnost a tedy na rozvoj zemí globálního Jihu. Z toho důvodu by měly být sladěny s rozvojovými závazky EU v souladu s principem koherence politik pro rozvoj. V současnosti se to týká zejména Dohod o hospodářském partnerství (EPAs) mezi EU a zeměmi Afriky, Karibiku a Tichomoří (AKT) a legislativy v oblasti agropaliv. České předsednictví bohužel ve svém programu tyto oblasti v zásadě opomíjí. Stručně se věnuje jen EPAs, nicméně nereflektuje jejich problematickou povahu a nenabízí změny v přístupu k jednání mezi EU a zeměmi AKT.

4.2 POTRAVINOVÁ SVRCHOVANOST



4.2.1 Podpora drobným zemědělcům



Zemědělství a obchod

Zemědělství bylo v rozvojových zemích po desetiletí zanedbáváno, což v kombinaci s procesem liberalizace zemědělského obchodu vystavilo mnohé z nich vlivu rostoucích cen potravin a zemědělských vstupů. Zatímco dnes mají vysoké ceny potravin dramatické následky pro chudé, nízké mezinárodní ceny zemědělských komodit v předchozím období připravily ve velkém cestu pro nástup současné potravinové krize. Mnoho zemí se odevzdalo do rukou dovozců, neboť odsunuly produkci pro domácí trh na vedlejší kolej a začaly se orientovat na levný import základních potravin; tím se staly bezbranné vůči zvyšování jejich cen. V 60. letech minulého století vykazovaly rozvojové země celkový přebytek zemědělského obchodu v hodnotě přibližně 7 miliard dolarů, v roce 2001 činil jejich deficit kolem 11 miliard dolarů. Tyto země se také zaměřily na vývoz vybraných plodin jako na zdroj svých příjmů, což eliminovalo úsilí o rozvoj zemědělství a tržní infrastruktury pro místní potřeby. Většina rozvojových zemí použije pouze kolem 4 % z rozpočtu na zemědělství (a některé dokonce ještě méně, například Kongo, které v sektoru vynaloží pouze kolem 1 %), zatímco minimální podíl potřebný pro skutečný rozvoj zemědělského sektoru je podle Mezinárodního institutu pro výzkum politiky výživy (IFPRI) 10 % z celkového rozpočtu země.68 Zároveň také podíl oficiální rozvojové pomoci směřující do zemědělství klesl ze 17 % v roce 1982 na 3 % v roce 2005.69 V posledních letech mezinárodní společenství projevuje větší ochotu uznat nutnost většího sladění místní zemědělské nabídky a místní poptávky po potravinách. Prezident Clinton na Světovém dni výživy prohlásil: „Měli bychom se vrátit k politice maximální potravinové soběstačnosti. Je od nás bláznovství si myslet, že můžeme přispět k rozvoji zemí na celém světě bez toho, abychom posilovali jejich schopnost samostatně si zajistit obživu.“ Zemědělství tak začíná opět přitahovat pozornost jak vlád rozvojových zemí, tak mezinárodního společenství.

32

67 České předsednictví v Radě EU, Pracovní program českého předsednictví, Evropa bez bariér, 1. ledna–30. června 2009, str. 15. 68 IFPRI, The 10 Percent that Could Change Africa, 2008, http://www.ifpri.org/pubs/newsletters/ifpriforum/if200810.asp. 69 Kim Bizzarri, Bread and Butter Solutions: Addressing the Food Crisis From a European Perspective (London: Actionaid, 2008), 2.



Rozvojová spolupráce v době krize

Hlavy afrických států se zavázaly k tomu, že vyčlení nejméně 10 % ze svých národních rozpočtů na zvýšení zemědělské produktivity a růstu. Na Summitu o potravinové bezpečnosti, který uspořádala Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) v červnu 2008, donoři souhlasili s poskytnutím pomoci ve výši 12,3 miliardy dolarů. Podle odhadů organizace Oxfam však byla doposud poskytnuta méně než 1 miliarda dolarů. Evropská unie, která je v současnosti největším poskytovatelem rozvojové pomoci, se také zavázala zvýšit úroveň poskytovaných prostředků. V květnu 2008 vydala Evropská komise Sdělení o potravinové krizi, ve stejném měsíci následovalo usnesení Evropského parlamentu. Evropská rada také vyzvala v červnu 2008 členské státy k tomu, aby významně zvýšily podíl své oficiální rozvojové pomoci do zemědělství. Konkrétní pomoc EU v neutěšené potravinové situaci v chudých zemích spočívá jak v krátkodobých, tak v dlouhodobých řešeních. Na jedné straně Evropská unie zvýšila objem humanitární potravinové pomoci. V dlouhodobém horizontu se pak snaží usnadnit podmínky pro hospodaření drobných zemědělců a umožnit tak nárůst jejich produkce. Evropský parlament a Evropská rada 8. prosince 2008 přijaly nařízení, které má v průběhu let 2008–2010 zprostředkovat pomoc zemědělství v zemích postižených potravinovou krizí v objemu 1 miliardy eur. Tento nástroj, tzv. Food Facility, má podpořit místní nabídku zemědělských komodit a potravin. Zaměří se na zajištění zemědělských vstupů (osiv, hnojiv) a podporu veřejných a soukromých investic do zemědělství. Měl by také sloužit k mobilizaci zdrojů mimo rámec zemědělství, jako jsou například sociální záchytné sítě pro ohrožené skupiny obyvatel.

Pomoc nejen masivní, ale také kvalitní

Stále však zůstává otázkou, za jakých podmínek může zahraniční pomoc do zemědělství přinést místním komunitám skutečnou změnu k lepšímu. Dosavadní pomoc se většinou odvíjela od celkového přístupu k ekonomickému rozvoji země. Na jedné straně se zaměřovala na politiku a administrativu státu, na druhé straně zároveň od státu vyžadovala, aby se stáhl do pozadí a přenechal řízení zemědělství tržním silám.70 To pak v kombinaci s liberalizací obchodu v mnoha případech vedlo k dumpingu levného dotovaného zboží na trhy rozvojových zemí a k oslabení místních producentů potravin. Častým problémem při rozvojových intervencích je malé zapojení místních organizací a komunit do identifikace a realizace rozvojových programů, což ve výsledku vede k nízkému zohlednění skutečných potřeb místních lidí.71 Nový nástroj EU na pomoc zemědělství v rozvojových zemích (Food Facility) by v tomto smyslu mohl být krokem vpřed. Počítá s užší spoluprací s místními nestátními organizacemi a se zemědělskými organizacemi při plánování a realizaci programů. Nedostatky  rozvojové spolupráce v zemědělství často pramení také z nestejnorodosti sektoru.72 Zemědělství je do značné míry soukromou aktivitou, která se nedá zcela obsáhnout působností ministerstva zemědělství. Lidé ve venkovských oblastech také žijí „roztroušeni“ na velké vzdálenosti v obtížně přístupných oblastech. Je proto těžší „rozvíjet“ venkov než města stejně tak, jako je těžší intervence zaměřit na zemědělství než na školství či zdravotnictví, která mají více „veřejnou“ povahu. Rozvoj zemědělství také závisí na množství faktorů, které spadají do zcela odlišných sektorů a resortů. Je proto třeba přijmout kombinovanou strategii, která obsáhne celou řadu opatření.73 Patří mezi ně zajištění stabilního makroekonomického prostředí a venkovské infrastruktury, podpora vzdělání obyvatelstva na venkově či zajištění finančních služeb, které zemědělcům umožní brát si půjčky, ale také spořit, pojistit si majetek či převádět peníze. Stejnou důležitost má také propojení nabídky zemědělců s poptávkou tím, že se lépe napojí na trh. Toho lze dosáhnout například podporou infrastruktury či posilováním zemědělských organizací. Zároveň se nesmí zapomínat ani na zajištění vstupů a služeb, které zemědělci nutně potřebují pro svoji práci.

70 Kim Bizzarri, Bread and Butter Solutions: Addressing the Food Crisis from a European Perspective (London: Actionaid, 2008), 5–8. 71 Global Donor Platform for Rural Development, CSOs and Aid Effectiveness in Agriculture and Rural Development Synthesis Report of a 13-Country Consultation (Bonn: Global Donor Platform for Rural Development, 2008), 4. 72 Steve Wiggins, Shenggen Fan, Platform Policy Brief no. 2 „The Future of Smallholder Agriculture“ (Bonn: Global Donor Platform for Rural Development, 2008), 3–4. 73 Ibid.

33



Růst populace a environmentální výzvy

V roce 2050 dosáhne počet obyvatel Země 9 miliard.74 Pokud má být zajištěn dostatek potravin pro všechny obyvatele planety, bude potřeba, aby světové zemědělské výnosy vzrostly přibližně na dvojnásobek dnešního objemu.75 Zároveň však nebude možné používat konvenční intenzivní model zemědělství, který vyčerpává půdu a snižuje její kvalitu. Do budoucna bude rozhodně nutné podporovat takový model zemědělství, který nejen zvýší výnosy v rozvojových zemích, ale bude zároveň ohleduplný k životnímu prostředí. FAO například prosazuje, aby se v globálním měřítku více využívala technika trvalého konzervačního obdělávání půdy.76 Jedná se o bezorebné obdělávání půd, které umožňuje zachování jejich základní struktury. Půda je takto chráněna proti erozi a vyčerpání. Šetrnější, s přírodními zdroji lépe hospodařící zemědělské techniky bude nutné zavádět také v souvislosti s přizpůsobováním se klimatickým změnám a se zmírňováním jejich dopadů. Na závěr zmiňme výmluvnou citaci ze Zprávy o mezinárodním vyhodnocení zemědělských poznatků, vědy a technologií pro rozvoj (International Assessment of Agricultural Knowledge, Science and Technology for Development – IAASTD), k níž se přihlásilo 60 zemí: „Moderní zemědělství přineslo výrazný nárůst produkce potravin. Rozdělení výsledků je však velmi nerovnoměrné. Získané výhody byly vykoupeny zhoršenou situací drobných zemědělců, nájemních pracovních sil v zemědělství, venkovských komunit a devastací životního prostředí.“



Vyzýváme české předsednictví EU, aby:



– podpořilo plány na zvyšování oficiální rozvojové pomoci členských států EU, určené do zemědělství,



– monitorovalo, zda Evropská unie při zavádění „Food Facility“ zohledňuje postupy zahrnující účast místních komunit ve všech fázích programu a zda upřednostňuje techniky šetrné k životnímu prostředí. Pomoc EU by měla vést k trvale udržitelnému modelu zemědělství, které zároveň skutečně odpovídá potřebám cílových skupin, – vyzvalo Evropskou komisi k předložení takového plánu implementace „Food Facility“, který by v nejvyšší možné míře zapojil do jeho provádění lokální organizace občanské společnosti. Tyto organizace, například sdružení zemědělců, by se měly podílet na plánování, realizaci a monitorování aktivit, které budou z tohoto finančního nástroje financovány, – se Evropská unie pod českým vedením zasadila o vytvoření Globálního partnerství pro potraviny a zemědělství, které bylo na pořadu jednání Summitu OSN v Madridu 26. a 27. ledna 2009. Měla by usilovat o to, aby toto partnerství přineslo přidanou hodnotu k již existující koordinované odpovědi na světovou potravinovou krizi. Mělo by také posílit účast organizací drobných zemědělců a občanské společnosti rozvojových zemí v tomto procesu.



4.2.2 Trhy s potravinami pod kontrolou



Jiný trh

Pokud má mít rehabilitace zemědělství v rozvojových zemích trvalé účinky, musejí jít stejným směrem i opatření, která změní fungování trhů s potravinami. Výlučně tržní mechanismy pro trh s potravinami nejsou vhodné. Obvykle platí, že lidé produkt poptávají méně, když jsou ceny vysoké, a naopak mají o produkt větší zájem, když ceny klesnou. V případě potravin však tato logika funguje odlišně. Jídlo je nevyhnutelnou nutností pro každého člověka na světě. Lidé proto zaplatí, kolik je potřeba, pokud mohou, a naopak nebudou konzumovat o mnoho víc potravin, když jsou ceny nízké. Celková spotřeba tedy zůstává stabilní bez ohledu na výkyvy cen. Dalším specifickým rysem trhů s potravinami je, že úroveň nabídky se nemůže rychle přizpůsobit poptávce, protože produkce potravin je závislá na přírodních cyklech. Reagovat na nárůst poptávky okamžitým zvýšením nabídky není možné, a ceny potravin jsou proto nestálé. Když nabídka nepodléhá regulaci, ceny mají tendenci být nízké.

34

74 FAO, Falling Prices in Perspective, listopad 2008, http://www.fao.org/docrep/011/ai474e/ai474e13.htm. 75 Ibid. 76 FAO, Farming Must Change to Feed the World, 4. únor 2009, http://www.fao.org/news/story/en/item/9962/icode/.

Zvýší se naopak v případě, že byla nízká úroda, nebo v důsledku zvýšené poptávky. K té v poslední době došlo zejména kvůli zvýšení spotřeby zemědělských komodit na agropaliva používaná v dopravě. Zajištění trvalé dostupnosti potravin za přiměřené ceny pro chudé obyvatele rozvojových zemí a zároveň dostatečných zisků pro místní zemědělce vyžaduje jistou úroveň veřejného zásahu do fungování trhů. Avšak liberalizace zemědělských sektorů, ke které dlouhodobě dochází na celém světě, vede přesně opačným směrem. Regulační nástroje, například veřejné sklady potravin, byly za posledních 15 let postupně opouštěny. Mělo se za to, že narušují fungování volného obchodu podle pravidel Světové obchodní organizace a že jsou příliš nákladné. Argument ohledně jejich nákladnosti se zdá obzvláště lichý, uvážíme-li, že výdaje rozvojových zemí za dovezené potraviny se v roce 2007 zvýšily o 33 % a dále stoupaly v roce 2008. Zásoby mají přitom výhodu, že slouží jako pojistka proti přílišnému nárůstu či poklesu cen. Jejich odstranění mělo za následek dlouhodobý pokles cen a zvýšení kolísavosti trhu v situaci, kdy poklesne nabídka.



Zásoby potravin

Současná krize nicméně politikům vyslala jasný signál, že bude nezbytné rehabilitovat používání potravinových zásob. O otázce skladů obilí se diskutovalo na schůzce G8 v roce 2008: „Zaměříme se na možnosti koordinovaného přístupu k řízení skladů a zvážíme pro a proti vybudování mezinárodně koordinovaného systému rezerv pro humanitární účely.“77 Podobný návrh prosazuje také Evropský parlament, který v lednu 2009 vyzval Evropskou unii, aby miliardový nástroj „Food Facility“ doplnila novými investicemi do zemědělství a podnikla kroky k posílení potravinových skladů. Evropský parlament se také zasadil o zvýšení počtu skladů základních zemědělských vstupů (osiva, hnojiva či pesticidy) v rozvojových zemích. Iniciativa Evropského parlamentu je bezesporu správným nakročením ke spolehlivější kontrole světové potravinové bezpečnosti. Pokud má však návrh mít maximální přínos pro rozvojové země, bude potřeba, aby se vedle globálních zásob potravin zaměřil také na fungování lokálních a regionálních rezervních systémů. Regionální a národní zásoby potravin místního původu by měly beze sporu silný pozitivní vliv na lokální zemědělskou produkci a příjmy venkovských obyvatel. Sklady na lokální úrovni jsou klíčové zejména proto, že by rozvojovým zemím umožnily lépe čelit výkyvům na straně nabídky. Regionální a místní regulační zásoby potravin mohou sehrát významnou roli vzhledem ke stabilizaci trhů na národní a regionální úrovni. V neposlední řadě snižují negativní dopady přírodních katastrof či nepříznivých podnebních podmínek, a tak redukují závislost na potravinové pomoci ze zahraničí.

Vyzýváme české předsednictví EU, aby:



4.2.3 Skutečné partnerství

– rozšířilo evropský diskurs, týkající se nutnosti posílení světových zásob potravin, o regionální a lokální rozměr.

Dohody o hospodářském partnerství (EPAs), které v současné době Evropská unie vyjednává s regiony zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří (AKT), jsou zásadním mezníkem v hospodářských a obchodních vztazích těchto dvou bloků. EPAs v podstatě vytvářejí zónu volného obchodu mezi jednou z nejvyspělejších ekonomik na straně jedné a nejchudšími zeměmi světa na straně druhé. V průběhu českého předsednictví v Radě EU pravděpodobně dojde k podepsání některých přechodných dohod (s Východoafrickým společenstvím, východní a jižní Afrikou, s Jihoafrickým rozvojovým společenstvím a Tichomořím) a k dalšímu vyjednávání o plných EPAs. Diskutovat se bude také o podobě doprovodných finančních opatření, rozvojové pomoci prostřednictvím nástroje Aid for Trade a Evropského rozvojového fondu.

Pochybnosti o přínosu dohod

Jednání o dohodách ale neprobíhají, z důvodu jejich možného negativního vlivu na rozvoj zemí AKT, hladce. Dosud se podařilo uzavřít plné EPAs pouze s regionem Karibiku, a to ještě bez Haiti. V ostatních regionech se nepodařilo vyjednat plnou dohodu v původně zamýšleném rozsahu a byly dohodnuty prozatímní EPAs jen s některými zeměmi regionu. Evropská unie navíc nejedná koordinovaně. Ministři pro rozvoj Dánska, Irska a Nizozemska na začátku listopadu 2008 77 G8 Summit, G8 Leaders Statement on Global Food Security, 2008, http://www.g8.utoronto.ca/summit/2008hokkaido/2008-food.html.

35

adresovali nastupující komisařce pro obchod Ashtonové memorandum, kterým ji vítají v nové funkci a zároveň vyzývají k odlišnému přístupu k EPAs, než zastával její předchůdce. Vyzývají v něm k flexibilnímu přístupu Evropské komise k situaci a požadavkům zemí AKT při přechodu od dočasných k plným EPAs a k využití všech možností asymetrické liberalizace, které nabízejí pravidla WTO. Apel poukazuje na fakt, že samotná ústřední myšlenka dohod, stejně jako průběh jejich vyjednávání, vyvolala znepokojení na straně zemí AKT, nevládních organizací i členských států EU.



Nebezpečí pro rozvíjející se výrobu

Důvod k obavám vzbuzuje zejména samotný cíl EPAs, jímž je odstranění„téměř všech“ překážek obchodu v průběhu „přiměřeně dlouhého období“. Evropská unie ve jménu závazků k WTO prosazuje, aby země AKT liberalizovaly 80 % svého obchodu během přibližně 20 let. Tato čísla jsou přitom volnou interpretací výrazů „téměř všechny překážky obchodu“ a „přiměřeně dlouhé období“ z dílny EU. Je velmi pravděpodobné, že reciproční (ačkoliv asymetrické) úplné odstranění celních bariér v zemích s nízkými příjmy povede k oslabení zatím málo rozvinutých průmyslových odvětví a k poškození zemědělského sektoru.78 Není náhodou, že významnou část seznamů citlivých produktů, které nebudou podléhat plné liberalizaci při dovozu z EU, představují zemědělské komodity a výrobky. Právě zemědělství je pro většinu zemí AKT zcela klíčovým odvětvím pro nastartování ekonomického růstu a snížení chudoby. Do povolených cca 20 % položek nepodléhajících plné liberalizaci však nelze zahrnout všechny produkty, které je v zájmu rozvoje země potřeba„chránit“. Například návrh výboru Hospodářského společenství západoafrických států (ECOWAS) původně požadoval vyčlenit z liberalizace 35 % dovozu z EU, přičemž naprostou většinu těchto položek představovaly potraviny a zemědělské produkty.79 Z dohod v jejich současné podobě bude profitovat především EU, která je ve většině sektorů konkurenceschopnější než její protějšky na straně AKT. Signifikantní jsou například neshody ohledně výsledného znění dohody mezi EU a regionem Střední Afriky. Region i přes tlak Evropské komise trvá na tom, že v průběhu 20 let liberalizuje pouze 71 % obchodu s tím, že rozsáhlejší otevření trhu by těžce poškodilo jeho ekonomiku.80



Na každého jiný metr

Znepokojující je také fakt, že EPAs jsou v mnoha oblastech k rozvojovým zemím přísnější než multilaterální dohody WTO. To se týká například obecných výjimek, které na rozdíl od článku XX GATT neobsahují možnost přijmout regulační opatření nutná při realizaci surovinové dohody, nebo nedovolují omezit vývoz v případě, že je třeba stabilizovat situaci na domácím trhu.81 Přitom surovinové dohody a společný postup zemí závislých na vývozu komodit jsou zeměmi AKT i jinými rozvojovými a nejméně rozvinutými zeměmi vnímány jako důležité nástroje pro zajišťování potravinové bezpečnosti a boje proti chudobě.82 Také užití ochranných opatření, obsažených v EPAs i prozatímních EPAs, je podstatně složitější, než například u obdobného nástroje, který využívá sama Evropská unie. Zvláštní ochranné opatření (SSG), které podle multilaterální Dohody o zemědělství běžně využívá EU, například umožňuje zahájit ochranné kroky jak v případě nárůstu dovozu, tak při přílišném snížení ceny na domácím trhu. Opatření zahrnutá v EPAs lze využít pouze proti nárůstu dovozu. Na rozdíl od SSG klauzulí ve WTO umožňují opatření v prozatímních i plných EPAs také navýšit celní sazby pouze na úroveň vázaných tarifů WTO nebo případně aplikovaných celních tarifů pro země s doložkou nejvyšších výhod.83



Jasné ztráty, mlhavé přínosy

EPAs ale nebudou mít vliv pouze na příliv importovaného zboží, osud lokálních zemědělců a místního průmyslu. Povedou také ke snížení příjmů států AKT z celních poplatků, které v rozvojových zemích někdy představují až 40 % vládního rozpočtu. Kromě toho pro země AKT se zaváděním EPAs vznikají vysoké implementační a adaptační náklady. Země AKT budou nuceny provést mnoho změn, aby se mohly alespoň pokusit konkurovat evropskému zboží. Zvýšenénáklady postihnou veřejný i soukromý sektor.

36

78 Matt Griffith and Liz Stuart, The Wrong Ointment – Why the EU’s Proposals for Free Trade with Africa Will Not Heal Its Scar of Poverty (London: CAFOD, 2004), str. 18−19. 79 Maurice Oudet, „Will the ECOWAS Produce a New Customs Tariff Consistent with its List of Sensitive Products“, SEDELAN, http://www.abcburkina.net/content/view/662/45/lang,en (accessed October 6, 2008). 80 Melissa Julian, „EPA Negotiations Update“, Trade Negotiations Insights, no. 9 (November, 2008), http://www.acp-eu-trade.org/index.php?loc=tni. 81 Peter Lunenborg, „Imbalanced EPA Trade Negotiations: „WTO – PLUS“ Requirements,“ South Bulletin, no. 18 (December 1, 2008), http://www.southcentre.org/index.php?option=com_content&task=view&id=903&Itemid=105. 82 Ibid. 83 Aileen Kwa, „African Countries and the EPAs: Do Agriculture Safeguards Afford Adequate Protection?“ South Bulletin, No. 25 (October 16, 2008), http://www.insouth.org/index.php?option=com_publicationz2&publicationz2Task=publicationz2Details&publicationz2I d=134&Itemid=77.

Ustanovení ohledně způsobu, jakým bude poskytnuta rozvojová pomoc pro obchod zemí AKT, jsou v textech prozatímních i úplných EPAs často velmi vágní. Před Evropskou unií stojí úkol nabídnout zemím AKT jasnou a efektivní strategii poskytnutí dostatečné pomoci, ať už prostřednictvím nástroje Aid for Trade, nebo Evropského rozvojového fondu. EPAs také ohrožují vzájemnou regionální integraci zemí AKT a přínosy, které by z ní plynuly. Důvodem, proč byla pro mnohé země AKT zajímavá myšlenka integrace obchodu v rámci jejich regionu či subregionu, je větší pravděpodobnost uplatnění zboží rozvojových zemí na regionální než na světové úrovni. Zboží, které je vyráběno a prioritně obchodováno v regionu, může vyhovovat místním potřebám a standardům, aniž by obstálo v globální soutěži. Pokud tyto země ale otevřou své trhy „téměř veškerému obchodu“, tento cíl regionální integrace ztrácí do velké míry význam. Rozvojové a nejméně rozvinuté země AKT budou v podmínkách nastavených EPAs s největší pravděpodobností fungovat jako zdroj vstupů a surovin, které se budou zpracovávat převážně v rozvinutých zemích EU. Ze všech uvedených skutečností vyplývá, že EPAs nevyřeší, ale naopak prohloubí negativní stav, kdy mnohé rozvojové a nejméně rozvinuté země závisejí na importu základních potravin, ačkoliv většina jejich obyvatel žije na venkově a věnuje se zemědělské činnosti. Do budoucna tak EPAs zvyšují pravděpodobnost neutěšené potravinové situace a existence dalších vln potravinové krize.



Vyzýváme české předsednictví EU, aby:



– se zasadilo za flexibilní a otevřený přístup Evropské komise k požadavkům zemí AKT a aby byl aktivně monitorován proces vyjednávání plných EPAs za účelem úspěšného rozvoje chudých zemí AKT,



4.2.4 Agropaliva versus potraviny



Klimatická a potravinová krize

– zajistilo, že rozvojová spolupráce a skutečné partnerství se stanou důležitou a závaznou součástí každé regionální dohody. Pomoc by neměla pokrýt pouze náklady na implementaci EPAs, ale také na modernizaci a expanzi odvětví. Česká republika by měla v roli předsedající země apelovat na Evropskou komisi, aby předložila jasnou strategii, jak zajistit efektivní a dostatečnou rozvojovou pomoc, směřující k posílení výrobních a obchodních kapacit zemí AKT.

O tom, že agropaliva84 sehrála významnou úlohu v potravinové krizi, téměř není sporu. Shodly se na tom Světová banka, OECD i FAO. Někteří analytici, například přední ekonom Světové banky Mitchell, vnímají jejich podíl na růstu cen potravin jako velmi významný.85 Potravinovou krizí, tj. bezprecedentním nárůstem cen zemědělských komodit a potravin, vyvrcholilo jejich postupné zdražování od roku 2002. Spotřeba kukuřice na výrobu etanolu velmi výrazně vzrostla v letech 2004−2007 (o 36 % ročně) a pohltila 70 % z globálního nárůstu produkce kukuřice v tomto období.86 To bylo do značné míry výsledkem administrativně nastavených cílů a výhodných dotací (zejména EU a USA). Naopak podíl kukuřice zpracované na krmiva ve stejném období poklesl z 69 % na 64 % celkového vypěstovaného množství.87 To bylo naopak výsledkem rostoucí ceny této komodity v důsledku zvýšené poptávky. Agropaliva však nezvyšují pouze ceny komodit, z nichž se přímo vyrábějí. Například zvýšení plochy osázené kukuřicí v USA vedlo ke zvýšení cen sóji o 75 % od dubna 2007 do dubna 2008. Poptávka po olejnatých semenech, zejména z EU, pak vedla k poklesu pěstování obilí v hlavních obilnářských zemích (od roku 2002 do roku 2007 o 92 milionů tun). Tak došlo k poklesu zásob na minimum za posledních 20 let a ke zvýšení ceny obilí. Stav zásob obilí vedl k vyšší poptávce po rýži a ke zvýšení její ceny.88 Situace na potravinových trzích není v žádném případě stabilizovaná. Podle OECD a FAO lze navzdory dočasným případům snížení cen očekávat, že průmysl agropaliv bude ceny nadále udržovat vysoko, případně je ještě zvyšovat po minimálně jedno další desetiletí. To bude mít negativní důsledky především na nejchudší obyvatele planety, kteří za 84 Častěji užívaným a oficiálním termínem jsou biopaliva. Glopolis stejně jako mnohé organizace občanské společnosti na globálním Jihu i Severu však používá termín agropaliva, protože označení biopaliva považuje za zavádějící. Ekologické přínosy biopaliv jsou jednak sporné a jednak tento termín odvrací pozornost od klíčových problémů biopaliv, které nejsou ekologické, nýbrž zemědělské, rozvojové a ekonomické povahy. 85 Donald Mitchell, A Note on Rising Food Prices (Washington: World Bank − DEC, 2008), str. 16−17. 86 Ibid. 87 Ibid. 88 Ibid.

37

potraviny vydávají často více než 50 % svých příjmů. Jak upozorňuje FAO, ceny základních potravin v nízkopříjmových zemích s potravinovým deficitem zůstávají nadále velmi vysoké, přestože například Evropa na tzv. potravinovou krizi dávno zapomněla a zabývá se především krizí finanční. Například v Nigeru, Senegalu nebo Mali byly ceny dovážené rýže a lokálně pěstovaného prosa v říjnu 2008 vyšší než na jaře 2008, kdy se o nich tolik diskutovalo.89 Velkoobjemové využití agropaliv první generace, která se vyrábějí ze stejných komodit jako potraviny, vzbuzuje nedůvěru i z jiných důvodů. Přínosy agropaliv pro snižování emisí skleníkových plynů jsou nanejvýš sporné. Vezme-li se v potaz celý jejich životní cyklus90, do budoucna nesníží, ale naopak zvýší emise skleníkových plynů. Ještě hůře se projeví jejich celkové environmentální dopady.91



Přístup EU

Přes tyto skutečnosti Evropská unie už dlouhodobě prosazuje zvýšení spotřeby agropaliv v evropské dopravě. V roce 2003 se EU dohodla na tom, že do roku 2010 dosáhne podíl agropaliv v dopravě 5,75 %. V prosinci 2008 schválený klimaticko-energetický balíček přinesl další cíl, který má Evropě pomoci k nižším emisím skleníkových plynů. EU má do roku 2020 dosáhnout 10% podílu pohonných hmot v dopravě z obnovitelných zdrojů energie. Dohoda je kompromisem mezi původním návrhem Evropské komise a obezřetnější pozicí Evropského parlamentu: 10% podíl paliv z obnovitelných zdrojů nakonec nemá být pokryt pouze agropalivy, ale také pohonem na vodík a „obnovitelnou“ elektřinu. V EU bude možné využívat pouze agropaliva, která ve srovnání s fosilními palivy přinášejí alespoň 35% úsporu skleníkových plynů. Toto číslo se v roce 2013 zvýší na 45 % a v roce 2017 na 50 %. Později by měla být v dopravě EU využívána jen agropaliva, jimiž lze ve srovnání s fosilními palivy dosáhnout až 60% úspory emisí. Přestože na nátlak Evropského parlamentu byly do povinné kvóty zahrnuty i jiné zdroje energie než agropaliva, nikde není řečeno, že vodíkový a elektrický pohon využit být musí. Je také otázkou, jakým způsobem se bude vypočítávat objem emisí. Již nyní je zřejmé, že do něj minimálně několik prvních let nebudou zahrnuty změny způsobené nepřímou změnou v užívání půdy (např. když v Brazílii v důsledku rozšiřování ploch cukrové třtiny na výrobu etanolu dochází k přesunu ostatních zemědělských aktivit a ke kácení deštného pralesa). Nebyly ani dány žádné závazné garance, že se tak stane později. Zásadní námitky proti agropalivům proto přetrvávají. Jejich čistý přínos pro snižování klimatické hrozby je sporný a jejich produkce nadále konkuruje výrobě potravin. Proces plnění vytyčeného 10% cíle bude proto potřeba bedlivě monitorovat.



38

Vyzýváme české předsednictví Evropské unie, aby: – usilovalo o to, že do vzorce, jímž se vypočítává celková bilance emisí agropaliv, budou co nejdříve zahrnuty nepřímé změny ve využívání půdy. České předsednictví by mělo udělat maximum, aby Komise co nejdříve předložila potřebné návrhy ohledně metody, jak tyto negativní vlivy započítat, – do debaty o agropalivech zahrnulo již pozorovatelné či zatím jen potenciální dopady masové výroby a využívání agropaliv v dopravě na rozvojové země s důrazem na jejich potravinovou a environmentální situaci.

89 The Food and Agriculture Organisation, Basic Food Prices in Selected Countries, 2008, http://www.fao.org/giews/english/ewi/cerealrprice/4.pdf. 90 Životním cyklem se myslí celý proces vznikání a posléze využívání agropaliv – tj. nejen emise ze spalování v dopravě, ale také z hnojení polí, na nichž se pěstují, snížená schopnost prostředí „čistit“ vzduch kvůli kácení lesů pro potřeby pěstování biopaliv, emise z transportu plodin ke zpracování na agropaliva a zplodiny z výroby agropaliv. 91 Rainer Zah et al., Life Cycle Assessment of Energy Products: Environmental Assessment of Biofuels (St. Galen: Empa, 2007), 18.



Shrnutí kapitoly

Nástupem finanční a ekonomické krize není potravinová krize v žádném případě zažehnána. Ceny základních potravin pro příliš mnoho domácností v chudých zemích jsou stále velmi vysoké a vlastní kapacity, investice a podmínky většiny venkovských oblastí globálního Jihu pro takovou produkci, která by zajišťovala jejich potravinovou bezpečnost či dokonce svrchovanost, klíčové pro úspěšný rozvoj, jsou stále příliš nedostatečné. Na rozdíl od finanční a energeticko-klimatické krize však krize potravinová značně chybí na agendě českého předsednictví. Jeho oficiální program nereflektuje ani již schválené aktivity EU, jako je Food Facility, natož iniciativy přicházející z OSN, jako je Globální partnerství pro potraviny a zemědělství. Logicky pak nemůže tyto iniciativy posouvat kupředu například velmi potřebným důrazem na výraznější zapojení drobných farmářů a místní občanské společnosti do programů zemědělské pomoci. České předsednictví nedoceňuje význam ekonomicky a ekologicky udržitelného zemědělství v oblasti rozvojové spolupráce, ale ani v boji s klimatickými změnami, které už prioritu představují. Jeden z klíčových otazníků koherence klimatické politiky s rozvojovými cíli představuje problematika agropaliv. Její projednávání sice na nějakou dobu uzavřelo francouzské předsednictví, ale masová produkce agropaliv dále ohrožuje potravinovou produkci rozvojových zemí, aniž by znamenala jasný čistý přínos pro snižování emisí. Chce-li se české předsednictví zaměřit na koherenci politik pro rozvoj v oblasti klimatických změn, mělo by aktivně sledovat dopady naplňování klimaticko-energetického balíčku na rozvojové země. Naopak stabilní důraz České republiky na pokračující obchodní liberalizaci „bez přívlastků“ prostřednictvím WTO a zejména dvoustranných a dvouregionálních dohod o volném obchodě, jakou jsou Dohody o hospodářském partnerství (EPAs), hrozí nadále zhoršit vyhlídky tří čtvrtin obyvatel rozvojových zemí, závislých na zemědělství, v boji proti hladu a chudobě. Obecně tím kráčí proti celosvětové nutnosti větší a lepší kontroly trhu v oblastech strategické důležitosti, které vyplývá jako jedno ze stěžejních poučení ze současné finanční a ekonomické krize. V zemědělství by se kvalitnější kontrola nad trhy měla projevit především v návratu k potravinovým zásobám na globální, regionální a hlavně místní úrovni, které mohou omezit závislost a zranitelnost chudých zemí při podobných krizích, zvýšit místní produkci a příjmy venkovského obyvatelstva. Konkrétně pak EPAs slibují zemím Afriky, Karibiku a Tichomoří, které již urazily velký kus cesty ve své ochotě otevřít a reformovat své ekonomiky, jen mlhavé přínosy v budoucnosti, avšak velmi reálné bezprostřední ztráty. Nejde jen o vágní přísliby rozvojové pomoci (zejména pomoci pro obchod) a propad státních příjmů v důsledku dramatických poklesů cel. České předsednictví nevykazuje žádnou snahu obrousit agresivní evropskou interpretaci klíčových, ale otevřených formulací WTO (o míře a rychlosti regionální liberalizace) ani vyjednávací nepružnost EU. Mají-li však EPAs mít pozitivní přínos k udržitelnému rozvoji a naplnění MDGs, musí respektovat právo nejchudších zemí planety na zvláštní ochranná opatření, vyjmutí citlivých výrobků z liberalizace obchodu a další potřebné výjimky. Hnacím motorem skutečného partnerství mezi velmi nerovnými partnery, jako jsou EU a AKT, nesmí být snaha o maximální výhody pro evropské firmy a prosazení kroků neprůchodných v multilaterálních jednáních WTO, ale podpora místních farmářů, udržitelných lokálních ekonomik a fungující regionální integrace.

39



5. ZÁVĚR

V této studii analytický tým Pražského institutu pro globální politiku – Glopolis nabídl základní rozbor hlavních globálních krizí současnosti a jejich vazby na rozvojové země a boj s chudobou. Jejím cílem bylo poukázat na příčiny, dopady a zejména různá řešení finanční krize, změn klimatu a vysokých cen energie a potravin na pozadí českého předsednictví EU. Pro Českou republiku představuje předsednictví EU nelehkou premiéru. Jako relativně malý a nový členský stát musí vést „globálního hráče“ v přelomové době. Evropská unie je sice rovněž silně zasažena finanční a ekonomickou krizí, ale na rozdíl od Spojených států amerických ji v globálním vedení tolik neomezuje hlubší transformace spojená s přechodem na novou administrativu a s reflexí doma vzniklé krize. České předsednictví tak třímá ve svých rukou unikátní historickou zodpovědnost, ale i příležitost.

Opatrné předsednictví

Neustále se vyvíjející program českého předsednictví také reflektuje většinu ze současných globálních krizí. Energetika a ekonomika patřily mezi priority již před začátkem předsednictví spolu s Evropou ve světě (tzv. 3E). Finanční krize se mezitím dostala do popředí předsednictví i mimo ekonomickou agendu (dominuje např. právě rozvojové oblasti). Naopak v rámci ekonomické a finanční agendy předsednictví významně řeší odpověď na klimatické změny (příspěvek EU k financování adaptace i mitigace, a tedy k mezinárodním jednáním o nové klimatické dohodě). Na rozvojové agendě se dokonce začínají objevovat i témata původně zcela ignorované krize potravinové (např. Food Facility). Fakt, že řada důležitých globálních témat je přítomná na agendách různých formací Rady EU, ale mnoho neříká o přístupu českého předsednictví k jejich řešení. Přestože jsme svědky hlubší transformace globální ekonomiky a politiky, českému předsednictví zatím chybí odvaha k řešením systémovým, dlouhodobým a řešením z perspektivy udržitelného rozvoje chudých komunit. Vzájemně nepříliš soudržné přístupy k jednotlivým krizovým tématům také svědčí o nedostatečné analýze a komunikaci napříč různými rezorty české státní správy.



Nevynucené otvírání a dostatečná pravidla

Společným jmenovatelem nekoherentního přístupu českého předsednictví k současným krizím je tlak na další liberalizaci „bez přívlastků“ a omezenou roli státu. Náhlý a hromadný příklon k protekcionismu, zvláště ze strany

40

bohatých zemí, by jistě globální ekonomickou krizi krátkodobě prohloubil. Výsledkem krize nesmí být ani zpochybnění trhu či růstu, obchodu či investic jako takových. Avšak další rychlá a plošná globální liberalizace (zejména finančních služeb), rozmach trhů bez pravidel a ekonomického růstu za každou cenu také nejsou dlouhodobým řešením ani ekonomické a potravinové krize, ani klimatických změn. Naopak domácí deregulace a nucené uvolnění mezinárodních kapitálových a obchodních toků vystupují z analýz ve druhé kapitole zřetelně jako jedny z hlavních příčin řady krizí. Kapitálová liberalizace a plovoucí kurz měny vzaly mnoha chudým zemím z rukou nástroje pro kontrolu přílivu a zejména náhlého odlivu peněz. Liberalizace mezinárodního obchodu otevřela mnoho chudých trhů přílivu levných dovozů, omezila možnosti budování, ochrany a kontroly domácí ekonomiky a prohloubila závislost řady chudých zemí na dovozech a vývozech. Zatímco dopady obchodní politiky na rozvojové země se v EU již etablovaly jako důležité téma v rámci koherence politik pro rozvoj, podobná diskuse o koherenci finančních politik pro rozvoj zatím zcela chybí.



Pluralita modelů rozvoje

V časech globální ekonomické prosperity nebyla cena za otevřenost tak veliká, byť přínosy mezinárodního obchodu pro nejchudší komunity a ekologickou stabilitu byly vždy rozporné. Ve východní Asii pomohly uvážlivá liberalizace obchodu a sociálně vyvážený růst zbavit chudoby na tři čtvrtě miliardy lidí. Silné instituce, základní pravidla a efektivní (byť nikoliv ideální) stát zajistily, že liberalizace, privatizace a deregulace (post)komunistických států střední a východní Evropy skončila úspěchem pro velkou část jejich obyvatel. Většina chudých zemí však byla a stále je v jiné situaci. Liberalizace a deregulace pro subsaharskou Afriku, jižní a střední Asii a řadu zemí Latinské Ameriky nebyly transformací poměrně vyspělé ekonomiky ze státního dirigismu na volný trh. Reformy Washingtonského konsenzu pro ně často představovaly více či méně vnucený politický a ekonomický model rozvoje – experimentální alternativu k nějaké podobě smíšené ekonomiky, byť rovněž nepříliš funkční. Společným rysem těchto zemí je absence podmínek pro úspěšnou liberalizaci a integraci do globální ekonomiky: slabé instituce, chybějící či špatná domácí pravidla, málo efektivní, demokratický či chybějící stát.



Koherence a lidská práva

Kromě toho, že v rozvojových zemích se obchodní a finanční liberalizace (a dominantní role trhu) neosvědčila jako nástroj místního ekonomického růstu (podpory lokální produkce, národních finančních trhů, regionálního obchodu či produktivních investic), selhala i jako nástroj podpory demokracie, lidských práv a udržitelného rozvoje. Ty jsou obecně těžko dosažitelné a udržitelné bez určité minimální míry vlastního ekonomického růstu, ale mimo něj vyžadují i rozvoj dalších neekonomických a politických hodnot. Koncept koherence politik pro rozvoj je zde proto na místě doplnit ještě dalším rozvojovým konceptem, a sice přístupem k rozvoji založeným na lidských právech. Je-li příliš silný stát hrozbou pro svobodu a lidská práva, pak pro příliš slabý stát to platí dvojnásob. Systematická eroze role státu za posledních 30 let mohla sice zvýšit úroveň občanských a politických práv v některých chudých zemích, ale stalo se to za cenu dramatického omezení ekonomických, sociálních a kulturních práv. Jedním z nejkřiklavějších příkladů jsou právě potravinová krize (a vzestup globálního hladu) a energetická krize (a změny klimatu), které omezily práva na základní stravu a přístup k energii, zvýšily zranitelnost a snížily míru kontroly chudých populací nad vlastním rozvojem (svrchovanost).



Právo na zajištění obživy

Analýza ve čtvrté kapitole ukazuje, že liberalizace zemědělského obchodu (příliv levných potravinových dovozů) dlouhodobě podkopala produktivní kapacity zemědělců v rozvojových zemích. Mnohé země a chudé komunity proměnila z čistých vývozců v čisté dovozce, závislé na dovozu potravin (a tedy také na vývozu jedné či několika málo jiných komodit, které na dovozy potravin vydělají). Kapitálová liberalizace a deregulace (s rozvojem nekoherentní obchodní a finanční politiky) pak umožnila globální ceny potravin dramaticky zvyšovat a snižovat, protože neexistují nástroje, které by zabránily masivnímu přesouvání volného kapitálu do spekulací na pohyb cen komodit – v roce 2007 a 2008 zejména spekulace na růst cen potravinových komodit přímo i nepřímo skrze spekulace na růst cen ropy a agropaliv. Kontrolu nad obživou omezují jak dlouhodobá nestabilita cen, tak i rozsah globálních cenových bublin.

41

Dramatický vzestup cen ropy (i snaha o všemožná řešení klimatické krize) měl za následek urychlený nástup agropaliv, tedy zemědělské produkce pro nepotravinové účely. Podpora agropaliv je názorným příkladem nekoherentní klimatické i obchodní politiky. Masová produkce agropaliv na vývoz nejen prohlubuje ekonomickou past mnoha chudých komunit rozvojového světa (závislost na rychle se měnících světových cenách komodit s nízkou přidanou hodnotou, vysokou konkurencí a kapitálovou náročností bez pozitivních vazeb pro místní ekonomiku), aniž by výrazně přispívala k řešení klimatických změn, ale dále podkopává naplňování jejich práva na základní potraviny. Bere vodu a půdu potravinové produkci a zvyšuje ceny palivových plodin, jako jsou cukrová třtina a kukuřice, i jejich bezprostředních náhrad, jako jsou rýže a další obiloviny. Spekulace pak ničivé dopady globálních komoditních trhů na boj s chudobou zrychlují a umocňují.



Právo na zajištění energie

To však nelze prohlásit o energetické krizi a změnách klimatu, jejichž kořeny mají až příliš společného s kořeny finanční krize. Třetí kapitola ilustruje, že neochota či neschopnost (správně a včas) vyhodnotit kolektivní rizika individuálně výdělečného chování (produkce emisí či nabízení podřadných úvěrů), absence adekvátního dohledu a regulace, spotřeba na dluh nad rámec reálných možností či systematické vytěsňování „toxických prvků“ (a dalších externalit) mimo základní ekonomickou rozvahu stojí v jádru současné jak ekologické, tak ekonomické krize. Obchodní a finanční liberalizace zde opět umocňuje negativní dopady deregulace, dominance tržního nad veřejným rozhodováním a zejména úzce definované ekonomie. Dopady změn podnebí na rozvojové země a (čtyřpětinový) podíl evropské energetiky na emisích CO2 jasně ukazují na zásadní potřebu vyšší koherence energetické politiky s rozvojovými cíli. V první řadě se týká energetické politiky EU, ale prizmatem koherence by měly být posuzovány i energetické koncepce v chudých zemích. Součástí globální energetické transformace musí být i zvýšená koherence zemědělské politiky s rozvojovými cíli, tzn. zvažování toho, do jaké míry přispívají jaké formy zemědělství k mitigaci změn klimatu a adaptaci na ně. Zde je daleko zásadnější koherence zemědělských politik v chudých zemích, ale této diskusi by se neměla vyhýbat ani společná zemědělská politika EU. Optika na právech založeného rozvoje opět vnáší do problematiky změn klimatu další, kritičtější aspekt. Globalizovaná uhlíková ekonomika nejen naráží na omezené zásoby fosilních paliv a omezenou schopnost atmosféry vstřebat emise skleníkových plynů, ale rovněž zakládá na globální nerovnosti. Bez respektovaných mechanismů globální demokracie hrozí, že na energetické a klimatické krizi budou nejvíce ztrácet nejchudší země, ačkoliv na nich mají nejmenší podíl. Bez nového globálního politického modelu totiž bude dělba zbylých energetických zdrojů a zbylého prostoru ke znečišťování (je-li ještě nějaký před dosažením nárůstu globální teploty o 2 °C) opět podléhat daleko více hlasování penězi (tržní distribuci) než hlasování živýma rukama (reprezentativnímu kolektivnímu rozhodování). Jedním z vážných důsledků je omezení kontroly chudých zemí a komunit nad energií (či analogické právo na základní přístup k energii) vedle peněz a potravin dalším klíčovým zdrojem udržitelného rozvoje.



Prostor pro jinou politiku

Kromě omezené možnosti regulovat pak eroze státu – skrze privatizaci řady služeb, tlak na snižování vládních výdajů či daňové úniky – zároveň znamenala i ztížené možnosti státních investic do veřejných služeb včetně všestranné podpory zemědělské produkce či nízkouhlíkové ekonomiky. Sociální (např. potravinové či očekávané klimatické) nepokoje, nízká míra společenské solidarity, absence silné střední třídy či enormní nerovnosti, kdy hlasování penězi zcela dominuje nad hlasováním volebními lístky, tedy i menší národní bezpečnost, pak obecně dále ztěžují rozvoj demokracie a lidských práv, ačkoliv jejich úroveň samozřejmě závisí ještě na řadě jiných, důležitých okolností. A je třeba podotknout, že řada z nich nemá s globálním ekonomickým a politickým modelem nic společného. Finanční kapitalismus západního střihu tak nikdy nemohl fungovat pro většinu obyvatel v desítkách chudých zemí světa ani v době globální prosperity. Jeho krize však v důsledku vynucené otevřenosti a absence pravidel postihne desítky, možná stovky milionů těchto lidí, jejichž základní zdroje (voda a půda, potraviny a životní prostředí, suroviny a peníze) se mezitím staly součástí globální ekonomiky. Při pohledu na ekonomický model posledních tří dekád se tak současná finanční a ekonomická krize jeví pouze jako další, snad poslední, argument pro jeho reformu. Kromě ekologické udržitelnosti, sociálně vyvážené (spravedlivé) distribuce a posílení demokracie a lidských práv už totiž nenabízí ani základní ekonomickou stabilitu.

42



Prostor pro jinou ekonomiku

Glopolis se proto domnívá, že pro svět v krizi je třeba vize nového modelu rozvoje. Ten se neobejde bez toho, aby klíčové koncepty a pojmy byly znovu definovány. Jistě není správné se vracet k autarkii, protekcionismu či systematické substituci dovozů, ale kvapná, plošná a nevratná liberalizace je neméně nebezpečným extrémem. Zodpovědné budování a selektivní otvírání trhů (např. v energetice) zároveň znamená možnost (právo) selektivní a zodpovědné ochrany slabších trhů (zejména v zemědělství). Cílem větší „lokalizace“ a decentralizace rozvoje není uzavření, izolace, nýbrž zvýšení odolnosti, pestrosti, demokratické kontroly a rozvoj podmínek pro udržitelnou globální integraci. Podobně rehabilitace veřejného dohledu a regulace nesmí být bianko šekem na zbytnění států. Krize ukazuje, že větší kontrolu vyžaduje nejen trh, ale také státní politiky. Nejtěžším oříškem ale bude revize ekonomické hodnoty, ekonomického růstu a nová definice účetnictví. Bez internalizace klíčových externalit bude těžké překlenout stávající dichotomii mezi potřebou dát lidem práci a příjem na jedné straně a nutností zamezit negativním ekologickým, sociálním, rozvojovým či politickým důsledkům, které zastaralá, špatně definovaná ekonomika vyvolává. Bezprostřední ukázkou konkrétních dilemat bude realizace miliardových investic a záchranných balíčků způsobem, který co nejrychleji zvýší zaměstnanost a zároveň nastartuje zelenou ekonomiku. Co by tedy mělo být lakmusovým papírkem ekonomických a finančních reforem přijímaných v reakci na krizi? Z hlediska rozvojové spolupráce by to mělo být, zda přinesou větší kontrolu nad potravinami, palivy a financemi pro chudé vesnice v rozvojových státech, zda zvýší stabilitu nejen ekonomiky, ale také podnebí a zda povedou nejen ke zvýšené, ale také k udržitelné a spravedlivé spotřebě. Při pohledu na dílčí závěry a jednotlivá doporučení studie i přes jejich tematickou rozmanitost je možné vystopovat šest principů, kterými by se měl alternativní ekonomický model (či spíše pluralita modelů) vyznačovat. Ty představují alternativní přístup k ekonomice a politice, který Glopolis navrhuje promítat do odpovědí na krize již během českého předsednictví:

Svrchovanost nad zdroji Udržitelná produkce (a spotřeba) Inteligentní růst Pomalejší obchod Rozumné investování Stabilní finance



Alternativní vize ekonomiky

1. Právo na svrchovanost nad zdroji, tj. na základní veřejnou (ale nikoliv nutně státní) kontrolu nad potravinami, energií a penězi – stojí v jádru úspěšného rozvoje různých lidských společenství. Ty komunity a společnosti, které ovládají klíčové vstupy své ekonomiky – jak se po většinu času dařilo v západní Evropě –, se těší výhodám v době růstu i v době krize. Jsou méně zranitelné, mají větší volnost při výběru nejlepších strategií růstu a zároveň se pružněji rozhodují o nejlepších reakcích na problémy. Větší prostor pro tvorbu politik posiluje jejich odpovědnost vůči občanům, jejich sociální rozmanitost a demokratickou legitimitu včetně správného poměru konkurence a spolupráce a volby toho, kdy, kde a jak nejlépe použít zdroje zvenčí či na úkor budoucnosti. 2. Skutečný blahobyt lidí závisí na produkci a spotřebě zboží a služeb, které pro ně mají nejvyšší hodnotu. Co a jak se produkuje i spotřebovává: obojí je důležité pro zelenou sociální ekonomiku propagovanou EU. Příliš nízká produkce způsobuje rozmanité druhy chudoby a omezuje práva, stejně tak ale příliš vysoká spotřeba narušuje fyzické a psychické zdraví. A co je ještě důležitější, oba výstřelky přinášejí společnostem vysoké sociální a environmentální náklady, zvláště pokud se deprivace a nadbytek vyskytují příliš blízko vedle sebe. 3. Růst je člověku vlastní, je to jeho potřeba a právo. Lidé dosahují uspokojení pouze tím, že rozvíjejí svůj potenciál. Zároveň existuje na této planetě mnoho oblastí lidského života, které stále zoufale volají po růstu: jde například o potravinový příjem, zdravotní péči, bydlení nebo porozumění. Současný ekonomický růst vytváří, za značných dopadů na životní prostředí, mnoho pracovních míst pro uspokojení několika málo potřeb, ale pouze málo pracovních míst pro uspokojení mnoha jiných potřeb. Inteligentní ekonomický růst vytváří více pracovních míst tam, kde se většina lidí shodne, že jsou daleko potřebnější, zároveň posiluje lidský i přírodní kapitál. 4. Pokud jsou výměna a otevřenost dobře řízeny, činí jednotlivce svobodnější a společnosti bohatší. Nalézt správnou míru otevřenosti je však obtížné a při jejím hledání nelze uspět bez možnosti dělat (a co je ještě

43

důležitější – napravovat) své chyby,  bez (pro demokracii zásadního) práva na změnu. Současná vlna globálního otevírání zašla příliš rychle až příliš daleko a zejména znemožňuje nápravu mnoha politických změn. Upřednostňování hospodářské soutěže nad spoluprací přineslo v uplynulých 25 letech svobodu, prosperitu a zabezpečení těm, kteří byli připraveni, ale omezilo mnoho těch, kteří nebyli odpovídajícím způsobem vybaveni. Zpomalení obchodu (zejména pokud jde o spekulativní finanční transakce) by umožnilo jednak na místní úrovni vybudovat trhy a instituce a rozvinout politiky nezbytné pro úspěšnou integraci, jednak na celosvětové úrovni provést přezkum liberalizačních politik a jejich úpravu. Lépe vyvážené náklady a přínosy mezinárodních toků obchodu a financí pro různé společnosti mohou učinit další, inteligentní liberalizaci udržitelnější a legitimnější. 5. Zásada subsidiarity EU neznamená  izolacionismus. Naopak, vnější nebo budoucí zdroje mohou být v mnoha případech a v průběhu času užitečné, zejména tam, kde se základní infrastruktura rozvine tak, že umožní intenzivnější směnu i zadlužení. To, zda rozumné investice pochází z místních či zahraničních zdrojů, ze zdrojů soukromých či státních, z úspor či z úvěru, závisí na mnoha faktorech. To samé platí pro přijatelnou míru rizika. Tato rozhodnutí se liší napříč ekonomikami, kulturami i v čase, proto informovaní hráči a dostatečný prostor pro tvorbu politiky je i zde zapotřebí. Pro udržitelné, účinné a legitimní investování však nikdy nejsou typické soukromé zisky v malém a společenské ztráty ve velkém měřítku. 6. Správná volba politik, silné regionální a místní trhy a vnitrostátní instituce spolu s inteligentním růstem produktivní ekonomiky, pomalejším obchodem a rozumným investováním jsou klíčem i ke stabilním financím. Tato stabilita se odehrává v disciplinovaných zemích, kde finance slouží primárně k růstu reálné ekonomiky, kde jejich růst postupuje rozumným tempem a je s populací široce sdílen, kde nedochází k ohromnému dovozu nebo vývozu kapitálu a kde inteligentní udržitelná spotřeba nestojí na nadměrných budoucích nebo zahraničních zdrojích. Zejména však tam, kde existuje základní průhlednost finančních trhů a odpovědnost firem, efektivní nástroje dohledu a nezávislé kontroly (stát nemůže být vydírán firmami příliš velkými na to, aby mohly padnout). V takovém finančním odvětví panují jasně stanovená a vymáhaná pravidla, přiměřená úroveň rizik, zisků a dluhů, ale především svoboda a moudrost při volbě toho, jak se zodpovědně integrovat do světových finančních trhů. Každá krize zároveň představuje příležitost ke změně, hluboká krize pak dvojnásob. České předsednictví má unikátní možnost ovlivnit směr, zdá se, nevyhnutelných globálních změn. Věřme, že české předsednictví – či česká rozvojová politika po červnu 2009 – se této příležitosti chopí a pomůže evropskou a tím i globální politiku nasměrovat k podpoře ekonomik stabilnějších, lépe udržitelných a spravedlivějších. Pokud k tomu tato studie přispěje, byť jen malým zlomkem, bude víc než úspěšná.

44

BIBLIOGRAFIE

ODPOVĚĎ NA FINANČNÍ KRIZI

ActionAid. „Hole in the Pocket – Why Unpaid Taxes Are the Missing Link in Development Finance.“ ActionAid Briefing Paper, listopad 2008.92 Borrmann, Axel and Matthias Busse. „The Institutional Challenge of the ACP/EU Economic Partnership Agreements.“ Development Policy Review (2007), 25 (4). Bretton Woods Project. „New International Economic Architecture – No Shortage of Blueprints.“ Bretton Woods Project. [online]. Datum publikování: 27. listopadu 2008. Dostupné z WWW: . Common Dreams.org. „Developing Countries-IMF/WB Losing Relevancy.“ Common Dreams.org, [online]. Datum publikování: 24. září 2005. Dostupné z WWW: . Eichengreen, Barry and Bordo, Michael D. „Crises Now and Then: What Lessons From the Last Era of Financial Globalization?” Working Paper 8716. National Bureau of Economic Research, January 2002. [online] Dostupné z WWW: < www.nber.org>. Eurodad. „Addressing Development’s Black Hole: Regulating Capital Flight.“ Eurodad, 2008. Global Transparency Initiative. „Right to information at the IMF: How to Improve the Fund´s Transparency Policy.” Global Transparency Initiative. Datum publikování 9. října 2008. [online] Dostupné z WWW: < http://www.ifitransparency.org/>. Green, Duncan. From Poverty to Power. Oxford: Oxfam, 2008. Herbst, Jeffrey. States and Power in Africa. Princeton: Princeton University Press, 2000. Institut pro mezinárodní finance. Zpráva z 27. ledna 2009. [online] Dostupné z WWW: . Iskenderian, Mary Ellen, ředitelka Women’ World Banking. Rozhovor v elektronické verzi časopisu Time, 3. prosince 2008. [online] Dostupné z WWW: . Kahn, Benjamin and Tor Jansson. „Tough Enough: Microfinance Defies Recession“, internetový článek na portálu Meziamerické rozvojové banky, 27. prosince 2007. [online]. Dostupné z WWW: . Kimmis, Jenny. „Financial Markets.“ From Poverty to Power, Background Paper. Oxford: Oxfam, 2008. Littlefield, Elisabeth. „Microfinance and Financial Crisis.“ Speciální portál Světové banky Crisis Talk, 18. listopadu 2008. [online]. Dostupné z WWW: < http://crisistalk.worldbank.org/2008/11/microfinance-an.html>. Nayyar, Deepak. Lecture presented at the 8th Summer School in Advanced Programme on Rethinking Development Economies, University of Cambridge, 2 July − 20 July 2008. Prasad, Eswar and Rajan, Raghuram G. „A Pragmatic Approach to Capital Account Liberalization.“ In Journal of Economic Perspectives. Vol. 22, No. 3, 2008. p. 149-172(24). ISSN 0895-3309 Ravenhill, John. Global Political Economy. Oxford: Oxford University Press, 1999.

92 V seznamu bibliografie je užito paralelních citačních norem Chicago Manual of Style a citační normy ČSN ISO 690.

45

Share the World‘s Resources. [online] at: „Share the World‘ Resources. Sustainable Economics to End Global Poverty“. [online] Dostupné z WWW: < http://www.stwr.org/imf-world-bank-trade/the-imf-shrink-it-or-sink-it-aconsensus-declaration-and-strategy-paper.html>. Světová organizace práce (ILO). „Zpráva o globálních trendech v zaměstnanosti“. [tisková zpráva online] Datum publikování 28. ledna 2009. Datum poslední revize 20. února 2009 12:36:10. Dostupné z WWW: . Valot, Henri.„Can We Reform the International Finance Institutions?“ [článek online] Datum publikování 18. srpna 2006. Datum poslední revize 4. září 2007 15:55:30. Dostupné z WWW: . Wolf, Martin. Fixing Global Finance. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 2008.

Primární dokumenty

Evropská komise. Commission Staff Working Paper. EU Report on Policy Coherence for Development. Brussels, 20. září 2007, SEC (2007) 1202 {COM (2007) 545 final} České předsednictví v Radě EU. Pracovní program českého předsednictví, Evropa bez bariér, 1. ledna–30. června 2009. Deklarace z Doha. Výstupový dokument, článek 77, 2008. Evropská rada v Bruselu. Závěry předsednictví. 15. a 16. října 2008, 14368/08 odstavec 12. Guidlines for EU participation in the International Conference on Financing for Development, 11. listopadu 2008, n. 15075/1/08 REV 1, článek 28. Mezinárodní měnový fond. „World Economic Outlook Update Global Economic Slump Challenges Policies“. [aktualizace online]. Datum publikování 28. ledna 2009. Datum poslední revize 25. února 2009. Dostupné z WWW: < http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2009/update/01/index.htm>. Organizace spojených národů. „UN Warns of More Food Shortages Without Strong Action. Madrid meeting takes on global food, nutrition and agriculture problems“. [press release online] Datum publikování 26. ledna 2009. Dostupné z WWW: .

ODPOVĚĎ NA KLIMATICKOU A ENERGETICKOU KRIZI Bast, Elizabeth, and Waskow, David. Power Failure: How the World Bank is Failing to Adequately Finance Renewable Energy for Development. Washington, D.C.: Friends of the Earth US, 2005. Baumert, Kevin, A., Herzog, Timothy, and Pershing, Jonathan. Navigating the Numbers: Greenhouse Data and International Climate Policy. World Resource Institute, 2005. CEE-Bankwatch and Friends of the Earth Europe. Towards a Low-Carbon Cohesion Policy, 2008. Cílek, Václav a Kašík, Martin. Nejistý plamen: průvodce ropným světem. Praha: Dokořán, 2008. European Environment Agency. Greenhouse Gas Emission Trends and Projections in Europe 2008: Tracking Progress Towards Kyoto Targets. Copenhagen: European Environment Agency, 2008. Martinot, Eric et al. “Renewable Energy Markets in Developing Countries”. Annual Review of Energy and Environment. (2002) Vol. 27: 309–348. DOI:10.1146/annurev.energy.27.122001.083444.

46

Osuoka, Asume, and Roderick, Peter. Gas Flaring in Nigeria: a Human Rights, Environmental and Economic Monstrosity. Environmental Rights Action/Friends of the Earth Nigeria – Climate Justice Programme, Port Harcourt – Amsterdam, 2005. Sohn, Jon, S. Nakhooda and K. Baumert. Mainstreaming Climate Change Considerations at the Multilateral Development Banks. Washington, D.C.: World Resources Institute, 2005. Solomon, Susan et al., eds. Climate Change 2007: the Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Cambridge – New York: Cambridge University Press, 2007.

Primární dokumenty

World Energy Outlook 2008. Paris: OECD/IEA, 2008. World Energy Outlook 2006. Paris: OECD/IEA, 2006. United Nations Framework Convention on Climate Change. United Nations: 1992. Bali Action Plan. Decision 1/CP.13 UNFCCC.

ODPOVĚĎ NA POTRAVINOVOU KRIZI Bizzarri, Kim. Bread and Butter Solutions: Addressing the Food Crisis From a European Perspective. London: Actionaid, 2008. De La Torre Ugarte, Daniel and Murphy, Sophia. Global Food Crisis: Creating an Opportunity for Fairer and More Sustainable Food and Agriculture Systems Worldwide. Berlin: Heinrich Böll Foundation, Misereor, Wuppertal Institute for Climate, Environment and Energy, 2008. Doornbosch, Richard and Steenblik, Ronald. Biofuels: Is the Cure Worse Than the Disease? Paris: OECD, 2007. European Centre for Development Policy Management, EPA Negotiations: Where Do We Stand? Maastricht, 3 March 2008. Evropská komise. Six Common Misconceptions About Economic Partnership Agreements, Brussels, 11 January 2008. The Food and Agriculture Organisation, Basic Food Prices in Selected Countries, 2008. [online] Datum publikování 23. února 2008. Dostupné z WWW: . Griffith, Matt and Liz Stuart. The Wrong Ointment – Why the EU‘s Proposals for Free Trade with Africa Will Not Heal Its Scar of Poverty. London: CAFOD, 2004. Julian, Melissa. „EPA Negotiations Update.“ Trade Negotiations Insights, No. 9 (November, 2008). [online] Dostupné z WWW: < http://www.acp-eu-trade.org/index.php?loc=tni >. Kwa, Aileen. „African Countries and the EPAs: Do Agriculture Safeguards Afford Adequate Protection?“ South Bulletin, No. 25. Také dostupné online. Datum publikování 15. října 2008. Dostupné z WWW: . Lunenborg, Peter. „Imbalanced EPA Trade Negotiations: „WTO – PLUS“ Requirements.“ South Bulletin, No. 18 (December 1, 2008). [online]. Dostupné z WWW: .

47

Mitchell, Donald. A Note on Rising Food Prices. Washington: World Bank − DEC, 2008. Oudet, Maurice. „Will the ECOWAS Produce a New Customs Tariff Consistent With Its List of Sensitive Products“. SEDELAN. [online]. Datum publikování 6. října 2008. Dostupné z WWW: . Stevens, Christopher. Economic Partnership Agreement: What happens in 2008? London: Overseas Development Institute, 2007. Von Braun, Joachim. Food and Financial Crises: Implications for Agriculture and the Poor. Washington, D.C.: International Food Policy Research Institute, 2008. Zah, Rainer, Heinz Böni, Marcel Gauch, Roland Hischier and Martin Lehman. Life Cycle Assessment of Energy Products: Environmental Assessment of Biofuels. St. Galen: Empa, 2007.

Primární dokumenty

Rada Evropské unie. Council Conclusion: Speeding Up Progress Towards the Millennium Development Goals, {SEC(2008) 2870}, /* COM/2008/ final */ Vláda České republiky, Pracovní program českého předsednictví: Evropa bez bariér. 2009, [online] Dostupné z WWW: . G8 Summit, G8 Leaders Statement on Global Food Security, 2008, [online], Dostupné z WWW: .

48

Publikace vyšla s podporou Ministerstva zahraničních věcí ČR, nadace OAK a EU. Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanoviska sponzorů ani nezakládá odpovědnost z jejich strany. EAN 978-80-254-4184-8