PENITENCIÁRNÍ PÉČE V KONTEXTU SOCIÁLNÍ PRÁCE ANDRAGOGICKÉ A PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY. Jaroslav Veteška

Nová sociálna edukácia človeka V Medzinárodná interdisciplinárna vedecká konferencia, Prešov, 7. 11. 2016

PENITENCIÁRNÍ PÉČE V KONTEXTU SOCIÁLNÍ PRÁCE – ANDRAGOGICKÉ A PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY Jaroslav Veteška Úvod do sledované problematiky Řada sociálních problémů se vlivem dynamických sociálních a hospodářských změn ve společnosti nově projevuje v nezvyklé kvantitě až po roce 1989. Na tuto problematiku reaguje řada vědních disciplín. Andragogické instrumenty pak tvoří základ úspěšné resocializace a integrace jedince do společnosti. Využívají přitom zejména výchovu, vzdělávání (vč. rekvalifikačního) a poradenství jako klíčové nástroje práce s odsouzenými. Významná epistemologická východiska přinesla v posledních několika letech zejména sociální andragogika a nově se konceptualizující penitenciární andragogika (viz Fischer, 2006; Sochůrek, 2007a,b; Černíková, 2008; Fischer a Škoda, 2009; Biedermanová a Petras, 2011; Jůzl, 2012; Jůzl a kol., 2014, 2015; Veteška, 2015, 2016; Kadlubeková, 2015). Jde o velmi specifickou cílovou skupinu, u které se velmi často vyskytují poruchy chování, poruchy osobnosti a další psychopatologické jevy. Odsouzení mají většinou společné drogovou závislost, nízké vzdělání a často se rekrutují z nefunkčních rodin. Příčiny těchto poruch a problémů pak musíme nejčastěji hledat v dětství, tj. v rodině a ve výchově (srov. s Pasternáková, 2015; Müller de Morais, 2015 a Hamadej, 2016a). Tito jedinci ve většině případů nezvládají své emoce, své sebepojetí. K tomu přibývají další rizikové faktory, například ztráta zaměstnání, rozvod a také – a to je fenomén dnešní doby – velká zadluženost (podrobněji viz Bertl, Veteška, 2016 a Novotný, 2016). Většina z nich má navíc několik exekucí (průměrně šest až sedm). Proto je také pravděpodobnost recidivy značná. Podle statistik Vězeňské služby ČR (VS ČR) má necelých 45 % vězňů základní vzdělání a dalších 38 % jsou vyučení bez maturity. Formální vzdělání si mohou ve vězení doplnit. Je to dobrovolné a většinou je otevřená možnost v učebním či maturitním oboru, některé věznice spolupracují také se středními odbornými školami. Druhou možností jsou rekvalifikační vzdělávací programy zaměřené třeba na profese, které jsou žádané na trhu práce. Nová Koncepce vězeňství do roku 2025 (2016) chce změnit fungování vězeňství tak, aby přispívalo ke snižování recidivy kriminální činnosti. V současné době se vrací zpět do výkonu trestu odnětí svobody 70 až 80 % jedinců. Podstatou je dále vytvoření dohledu nad cestou odsouzeného do vězení a zpět, včetně vytvoření vzdělávacího a pracovního plánu ve věznici, a pomoci se začleněním propuštěného zpátky do společnosti. Vládní plán rovněž počítá s rozšířením počtu psychologů, speciálních pedagogů, vychovatelů i s tzv. komplex65


ním pedagogickým posouzením vězňů. Základem by se měly stát individuálně vytvářené programy zacházení a důkladná příprava vězňů na normální život. Recidiva by díky tomu plánu měla klesnout k 50 %. Významnou a nezastupitelnou roli v této souvislosti hraje rovněž sociální politika, která má pomáhat řešit nové rizikové situace. Sociální politika, kterou charakterizují konkrétní společenské znaky, je vždy specifická, a to pro každou zemi a dobu. Orientuje se na člověka, rozvoj a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic a na rozvoj jeho osobnosti a kvality života. V současné společnosti se nejvíce orientuje na rozvoj sociální sféry a hledá odpovědi na specifické sociální otázky. Dále věnuje pozornost úzkým vazbám na své společenské okolí (Krebs a kol., 2010). Sociální práce potom v terénu realizuje tyto úkoly a snahy, které vytváří státní správa a jednotlivé politiky. Andragogika, pedagogika a psychologie potom tvoří vědní základnu, ze které vycházejí klíčové poznatky. Teoreticko-filozofická a sociální východiska Některé andragogické teorie odrážejí dva základní filozofické postuláty: andragogický optimizmus a pesimizmus. Tyto přístupy se primárně vztahují k výchově dospělých, resp. k možnosti výchovného působení na dospělé jedince. Jedno z takových typickým prostředí, kde je realizováno výchovné působení na dospělé, je právě místo výkonu trestu odnětí svobody. V této souvislosti potom hovoříme o penitenciární péči. Pokud se některé prvky odehrávají i po propuštění, což je žádoucí, hovoříme o postpenitenciární péči (význam této oblasti zdůrazňuje i nová koncepce VS ČR). Andragogický optimizmus odráží přesvědčení o vychovatelnosti či převychovatelnosti dospělého. Podle Hotára, Pašky a Perhácse (2010) si andragogický optimizmus musí zachovávat vždy svůj emocionální obsah a víru ve výchovu a převýchovu dospělého člověka. Emocionálním působením sociální andragog záměrně a cílevědomě zasahuje do citové oblasti lidí, ať již ve vztahu ke změně v rámci jeho osobnosti či v projevech k vnějšímu světu reprezentované sociálními postoji. Hlavním cílem těchto zásahů je podpora, posílení a usměrnění emocionálních a sociálních postojů, eventuálně náprava chyb a nedostatků v citovém vývoji dospělých jedinců (Hotár, Paška, Perhács, 2010). Tyto jedinci tvoří z hlediska andragogické práce početnou skupinu. Jedná se zejména o již zmíněné jedince ve výkonu trestu odnětí svobody (vězně, odsouzené), sociálně a jinak znevýhodněné skupiny obyvatelstva, kde je ze strany společnosti zájem změnit chování jedinců a jejich postojové a hodnotové orientace (dlouhodobě nezaměstnaní, bezdomovci, drogově závislí, recidivisté atd.). Podrobněji viz práce Machalové (2010) a Vágnerové (2014). Pochybnosti o vychovatelnosti člověka, dokonce o jeho nemožnosti jsou obsaženy v názorech andragogických pesimistů. Prvky andragogického pesi66


mizmu se u dospělého člověka objevují v samotném výchovně-vzdělávacím procesu a mohou spočívat v nedůvěře člověka ve vlastní síly a schopnosti a v dalších možných faktorech ovlivňujících možnosti dospělého učit se a vzdělávat (absence pozitivních motivací v oblasti postojů jedince ke vzdělávání, napjaté vztahy v kolektivu, nedostatek času, únava a komplikované vztahy v rodině). (Hotár, Paška, Perhács, 2010). Významnější aspekt můžeme nalézt v požadavcích většinové společnosti, která se musí zabývat tím, do jaké míry a jak vážně ji chování a jednání těchto lidí omezuje. Výchovou a jejími prostředky můžeme efektivně působit na celou řadu sociálně znevýhodněných, tzv. (sociálně) marginalizovaných skupin, u kterých je potřebné resocializační působení. Marginální/marginalizované skupina (z lat. marginalis, od margo – okraj) je obvykle menšinová a víceméně zřetelně odlišená skupina obyvatel od většinové společnosti. Skupina může být vytlačována „na okraj“ společnosti čili marginalizována. Tyto skupiny mnohdy bývají osamocené a diskriminované (Veteška, 2015). Marginalizace představuje odsouvání jedinců či sociálních skupin na okraj společnosti, tedy do méně významného postavení. Marginální situace jedinců či sociálních skupin je pak taková situace, která je přivedla na okraj společnosti (případně nějaké skupiny, sociální třídy apod.). Někteří jedinci stojí na rozhraní dvou skupin nebo tříd, aniž jsou plně integrováni do některé z nich. Často proto trpí konflikty rolí a norem, mají nejistý status, cítí se dezorientováni a často bývají diskriminováni (Jandourek, 2001). Vymezení a význam resocializace a reedukace O možnosti převýchovy dospělých se hovoří zejména v rámci resocializace, která představuje sociologický koncept, který se zabývá procesem mentální a emoční převýchovy člověka, aby byl schopen existovat v odlišném prostředí, než na jaké je zvyklý. Resocializace může být dobrovolná – vlastní vstup do nového statusu (svatba, armáda, práce), ale i nedobrovolná (tzn. nařízená). Resocializace přeučuje kulturní a sociální normy a sankcionuje ty jedince, kteří dobrovolně nebo nedobrovolně opustili tento společenský systém, tak, aby mohli být znovu plně přijati do většinového systému společnosti. Resocializace představuje v širším pojetí proces, v průběhu kterého dochází u člověka k sociálním změnám s cílem přizpůsobit se životu ve společnosti či v nějaké komunitě. V užším smyslu jde o proces transformace identity, v němž se lidé učí nové role, zatímco se odnaučují některé stránky těch starých. Pokud se požadavky na roli v novém statusu střetávají s předchozí nebo primární socializací jedince, může to být důvodem začlenění do resocializačního procesu. Ten často vyžaduje odnaučení přijatých norem, hodnot a zvyků, aby mohly být nahrazeny novým souborem, který je považován za příhodný pro novou roli. Resocializace se nejčastěji vyskytuje v situaci, kdy má jedinec přijmout nový 67


specializovaný status, často již v dospělosti. Proto je resocializace někdy nazývána též socializací dospělých. Potřeba učit se nové role může vycházet z dobrovolných či nedobrovolných změn v sociálním statusu. Z hlediska pragmatizmu je resocializace metodickým procesem převýchovy objektivní reality. Samotná resocializace tedy nutně nemusí probíhat jen na půdě vězení či v nápravných centrech, ale také ve škole, v rodině či komunitě, na pracovišti atd. (Průcha, Veteška, 2014, s. 235–236). Resocializací se v širším slova smyslu míní pozdější přizpůsobování dospělého či dospívajícího člověka (který již dříve prošel procesem socializace) novému chování a normám. Jedinec přijímá hodnoty, které jsou spojené s novým sociálním postavením, jež získává např. tehdy, stane-li se manželem a rodičem, zaměstnancem nebo vojákem. Resocializace probíhá dobrovolně, ale někdy i proti vůli resocializovaného jako v případě jedince ve výkonu trestu odnětí svobody. Tento moment je zásadní z mnoha hledisek. Podle výzkumů vězni nejčastěji uvádějí tyto negativní změny: ztrátu soukromí, odloučení od osob blízkých/rodiny/přátel, nutnost podřízení se stanovenému režimu a ztrátu zaměstnaní (ve většině případů ale vězni před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody nepracují). Resocializace může být dále v tomto kontextu definována jako výchovné působení na jedince – klienta (příslušníka rizikové sociální skupiny, pachatele trestného činu atd.) směřující k jeho opětovnému zařazení do řádného života společnosti. V této souvislosti se někdy používá pojem převýchova. Stále více se však prosazuje i pojem edukace, respektive i reedukace, neboť v sobě zahrnuje vedle výchovy i vzdělávání. Obě složky se (nejen) při resocializačním procesu významně prolínají. Reedukací rozumíme snahu „pomocí pedagogických metod rozvinout nevyvinuté osobnostní vlastnosti či je pozměnit společensky žádoucím směrem“ (Hartl a Hartlová, 2000, s. 501). Reedukaci můžeme chápat jako „převýchovu“, tj. určitou snahu změnit postoje a chování osob s nežádoucími způsoby chování a zdeformovanými hodnotami či postoji. Týká se např. jedinců s delikventním a asociálním chováním nebo osob ve výkonu trestu odnětí svobody. Reedukační intervence se uplatňuje v rámci probačního dohledu (probace) zejména u jedinců podmíněně propuštěných z výkonu trestu, na něž jsou zaměřena resocializační opatření (Průcha a Veteška, 2014, s. 233). Interdisciplinární ukotvení Sledovanou problematikou se zabývá penologie, sociální pedagogika, sociální patologie, resocializační pedagogika, penitenciární andragogika a další vědní disciplíny. Resocializační pedagogika jako aplikovaná pedagogická disciplína vychází mimo jiné ze sociální patologie a klinické psychologie (v souvislosti se zko68


umáním vlivu narušeného sociálního prostředí na vznik různých psychických deviací a abnormalit), speciální pedagogiky (v souvislosti se sociální integrací duševně a zdravotně postižených – znevýhodněných), z kulturní antropologie (v souvislosti s rozdílným utvářením osobnosti v různých sociokulturních prostředích), ze sociální pedagogiky a dalších věd o výchově (v souvislosti se vztahy mezi výchovným působením a nezáměrnými vlivy prostředí). Předmětem resocializační pedagogiky je podle Moravcové (2010) pedagogické působení na jedince zahrnující širší aktivity, jež pokrývají tři základní funkce: • resocializační péči (jež spočívá v uspokojení potřeby jednotlivce), • resocializační výchovu (týkající se především utváření mechanizmů vnitřní kontroly – selfcontrol), • terapii (zahrnující ustálení biopsychické jednoty osobnosti jedince). Resocializační pedagogika zkoumá vliv a změny vnějšího prostředí na vývoj a rozvoj osobnosti člověka. Čerpá z kulturních a sociálních hodnot, tradic a zvyků, které využívá při resocializaci, personalizaci a enkulturaci. Toto pojetí resocializace a reedukace částečně vychází z koncepce a modelu polské školy. Tato koncepce je z hlediska geopolitického a kulturního velmi blízká českému prostředí. Polské pojetí resocializační pedagogiky, jejíž předmět studia zahrnuje výchovné působení objektů (instituce, lidé) a skutečností (soubory událostí), je obvykle vnímáno jako teoretická věda zaměřená na osoby se zhoršenou sociální přizpůsobivostí. Až do konce druhé třetiny 20. století zahrnovala postupy společenské izolace a segregace nepřizpůsobivých jedinců. Později, vlivem inkluzivních přístupů ve vzdělávání, byly položeny základy resocializační pedagogiky, v níž spíše než o izolaci jde o integraci jedinců v rámci postupného odstraňování deviantních projevů chování. V současné době se v Polsku rozvíjí koncepce tzv. tvořivé resocializace, jež klade důraz na ideál člověka: každý je dobrý, proto v něm hledejme to dobro (Konopczyński, 2007 a 2015). Tento nový, moderní přístup, kompletně rozvíjí potenciál osobnosti na rozdíl od pouhé korekce sociálního a individuálního potenciálu jedince (Průcha, Veteška, 2014). V polském pojetí je, jak uvádějí Czapów a Jedlewski (1971), resocializační pedagogika nazývána pedagogikou společensky nepřizpůsobivých (pedagogiką niedostosowanych społecznie) a je odvozena od speciální pedagogiky, která se věnuje mj. i poruchám chování. Pojem penitenciární resocializace a penitenciární pedagogika užívá v 70. letech 20. století v této souvislosti Henryk Machel (viz novější práce Machel, 2003 a 2006). Právě v Polsku najdeme k tomuto tématu rozsáhlou odbornou literaturu, která přináší teoreticky a prakticky zpracované metody resocializačního působení na jedince (Urban a Stanik, eds., 2007 a 2008; Machel, 2007 a Konopczyński, 2015).

69


Předmětem penitenciární andragogiky není podle Vetešky (2015) jen nápravně výchovné působení na osoby se zhoršenou sociální přizpůsobivostí, ale obsahuje i další aktivity zejména: • resocializační péči, • resocializační výchovu, • doplnění či získání formálního vzdělání, • terapii, • poradenství. Vlivy výchovy a prostředí determinují další vývoj jedince (jeho ochotu dále se vzdělávat a učit se, motivaci ke změně, sebepojetí, pracovní a občanskou angažovanost atd.). Proto je i z pedagogických disciplín o sledovanou problematiku zájem. Např. v předmětu sociální pedagogiky silně rezonuje prevence, proto má vliv jak na školní prostředí, tak mimoškolní, kde je objektem dítě a mladistvý. „Sociální pedagogika pojednává o tom, jak optimalizovat a usměrňovat životní situace a procesy, a to s akcentem na vnitřní potenciál jedince a jeho individualitu“ (Kraus, 2008, s. 45). Sociální pedagogika věnuje pozornost dvěma problémovým okruhům: • sociálněpedagogické prevenci (profylaktická funkce), • sociálněpedagogické terapii (kompenzační funkce). Schéma 1: Penitenciární východiska a oblasti práce s odsouzenými

Zdroj: Veteška (2015, s. 34, upraveno).

V obou najdeme dimenzi sociální (ve smyslu společenských podmínek) a pedagogickou (ve smyslu praktické realizace žádoucích cílů s využitím pedagogických prostředků). Podrobněji viz práce Hroncové, Emmerové a kol. (2009), Jůzla (2011) a Perhácse (2011). V obdobném významu najdeme i u sociální andragogiky takto vymezené akční pole zájmu s důrazem na specifika dospělých jedinců (srov. s Határ, 2012 a Veteška, 2015). V tomto kontextu na jedince působí řada sociálních vlivů, zejména výchovných a vzdělávacích. Důležitou roli zde z pohledu sociálně-andragogického hraje rovněž osvěta, prevence a poradenství (viz schéma 1). To potvrzuje i řada odborníků, zabývajících se touto specifickou problematikou (Černí70


ková, Makariusová, 1997; Černíková, Sedláček, 2002; Fischer, 2006; Černíková, 2008; 2010; Veteška, 2015; Hamadej, 2016b). Resocializace ve výkonu trestu odnětí svobody V kontextu penitenciární a postpenitenciární péče můžeme resocializaci charakterizovat jako složitý proces nápravy a změny neuspokojivé socializace, která se v penitenciárních podmínkách nazývá též korektivní socializací či penitenciární resocializací (Sochůrek, 2007). Uvedený autor používá tyto dva odlišné pojmy proto, aby zdůraznil rozdíl v průběhu resocializace u jedinců, kteří sice mají problémy se socializací, ale ne tak veliké, aby jejich malé začlenění do společnosti vedlo k páchání trestných činů. V současné době se počet uvězněných pohybuje kolem 22 tisíc lidí (z toho 1250 cizinců), obviněných osob je kolem 2 tisíc. Průměrná zaměstnanost vězňů činila v roce 2015 celkem 55 %. Tabulka 1: Počet vězněných osob v ČR (stav k 27. 7. 2016) muži dospělí 20 627 mladiství 97 chovanci* 57 celkem 22 215

ženy 1 588 5 6

* zabezpečovací detence Zdroj: Vězeňská služba ČR

Ve vězeňské praxi resocializací míníme korektivní či druhotnou socializaci jedinců, u nichž proces socializace v dřívějších vývojových etapách neproběhl úspěšně. Přijaté normy resocializovaného nebyly ve shodě s těmi, jež zastává většinová společnost, což bývá dáno tím, že dotyčný jedinec si je často osvojoval v rámci sociálních interakcí se skupinou, k níž náležel a jejíž systém hodnot byl odlišný od hodnot, jež přijímala a akceptovala většinová společnost. V případě této „antisociální“ socializace hovoříme o deviantní socializaci. Deficitní socializace probíhá tehdy, pokud se při jejím průběhu vyskytly různé nepříznivé podmínky a některé zásadní nedostatky (viz Černíková, Makariusová, 1997). Podle Netíka (Netík, Netíková a Hájek, 1997, s. 109) je proces resocializace odsouzených zaměřen především na: • dosažení změny v chování prostřednictvím přímého působení na odsouzeného, kdy dochází k posílení jeho smyslu pro odpovědnost, získávání pozitivních sociálních návyků a etických postojů, zlepšování vztahu k práci; • zvýšení sociálních kompetencí, potlačení společenské nepřizpůsobivosti a sociální nezpůsobilosti; 71


• odstraňování škodlivých návyků, např. závislostí na drogách, alkoholu, patologickém hráčství apod. Metody resocializace ve výkonu trestu odnětí svobody Důležité je v rámci resocializačního procesu vytvoření reálných životních podmínek a perspektiv – plánů pro budoucnost. Na tom závisí úspěch, tedy efektivita měřená zejména recidivou. Samotné metody praktické realizace resocializace ve vězeňském prostředí lze v zásadě dělit do dvou skupin: • obecné metody zacházení s odsouzenými, • speciální metody zacházení s odsouzenými. Do oblasti obecných metod zacházení s vězni patří všechna normativní nařízení a pravidla – zákony, předpisy apod. Zajišťují vlastní chod věznice, pořádek a kázeň, osobní hygienu, práva a povinnosti vězňů. Speciální metody zacházení potom zahrnují veškeré metody pedagogické, andragogické, sociální, terapeutické, psychologické či psychiatrické. Jsou zaměřeny na individuální a skupinovou práci s odsouzenými (Černíková a Makariusová, 1997). Dříve to v ČR u dospělých jedinců v rámci výkonu trestu odnětí svobody byly tzv. resocializační programy, dnes individuálně sestavované a realizované programy zacházení. Ty mají pedagogický, psychologický a sociální charakter a jsou proto jakýmsi výchovným nástrojem, prostřednictvím něhož jsou odsouzení jedinci vedeni k přijetí odpovědnosti za spáchaný trestný čin, a zároveň slouží k naplňování účelu, tedy smyslu trestu odnětí svobody. Programy obsahují konkrétní rozpis pracovních povinností, dále pak vzdělávací, speciálně výchovné a zájmové aktivity a oblast utváření vnějších sociálních vztahů. Rovněž zohledňují i zdravotní stav odsouzeného. Vychovatel nebo speciální pedagog (či jiný kvalifikovaný pracovník) sestavuje tento program zacházení s ohledem na zdravotní stav odsouzeného, jeho osobnost, pracovní zařaditelnost, zájmy a záliby, fyzické a psychické předpoklady (zejména pokud jde o závislosti) pro splnění daného programu zacházení. Dále na základě údajů obsažených v komplexní zprávě a za aktuálního zohlednění všech skutečností program zacházení formuje cíle výchovného působení na odsouzeného a použití vhodných metod, které k daným cílům směřují (Veteška, 2015). O programech zacházení podrobněji pojednává publikace Mediace a probace v kontextu sociální andragogiky (Veteška, 2015). Rychlost a průběh resocializačního procesu závisí zejména na individuální schopnosti jedince adaptovat se na sociální změnu i na jeho ochotě měnit vlastní hodnotovou orientaci a vůli podřizovat se sociálním normám. Důležitou roli hraje míra odlišnosti nového prostředí od předchozího. Proto je nutná dostatečná otevřenost nového sociálního systému vůči resocializovanému jedinci. Samotný trest odnětí svobody „zpravidla nevede k resocializaci pachatele, často je 72


tomu spíše naopak. Pobyt ve vězení přináší odlišné zkušenosti a mění i prožívání a uvažování…“ (Vágnerová, 2014, s. 748). Vězeňské prostředí je velmi specifické, má svá vlastní pravidla, odlišná od obecně platných norem. Ve vězení jsou podle Vágnerové (2014) užitečné jiné vzorce chování než na svobodě. Ty, které nejsou potřebné nebo jsou dokonce nežádoucí a spoluvězni sankcionované, vyhasínají. Některé změny v chování, zejména strategie řešení problémů, jsou pouze dočasné a relativní. Možná právě proto, že je tato problematika velmi specifická, se stále vedou mezi teoretiky a praktiky diskuze o možné míře úspěšné resocializace (reintegrace) těchto jedinců do společnosti. Zajímavé je v této souvislosti studovat například motivaci odsouzených k výchově a vzdělávání. Podle Šauerové (2013, s. 149) „v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody směřuje většina motivů odsouzených (mladistvých nebo dospělých) k získání určitého osobního prospěchu, ať už materiálního, či v podobě různých výhod. Jde tedy o motivaci založenou na hodnotách instrumentálních, nikoliv cílových. Materiálním prospěchem může být přídavek ke stravní normě, na který mají nárok pouze odsouzení pracovně zařazení, nebo možnost nošení pracovního oděvu, čímž se mohou odlišit od ostatních odsouzených.“ Právě toto odlišení je podle některých teoretiků (srovnej např. se Šauerovou, 2013 a Vágnerovou, 2014) pro některé odsouzené velmi důležité, neboť jim dodává pocit výjimečnosti a určité společenské nadřazenosti nad ostatními odsouzenými. Výhody, které mohou odsouzení získat zařazením do práce či vzdělávacího (kvalifikačního nebo rekvalifikačního) programu, spočívají zejména v možnosti získání lepšího průběžného či závěrečného hodnocení výkonu trestu odnětí svobody – a tedy z nich vyplývajících dalších materiálních a nemateriálních výhod. V případě pracovního uplatnění jde i o významný zdroj příjmu. Zejména hodnocení odsouzeného hraje důležitou roli při rozhodování soudu o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. „V případě, že odsouzený požádá o opuštění věznice v souvislosti s návštěvou, zpravidla pak setkání s rodinou, nebo o přerušení výkonu trestu na několik dní za účelem návštěvy rodiny, přihlíží se rovněž k těmto hodnocením. Při opuštění věznice v souvislosti s návštěvou může odsouzený dočasně opustit prostory věznice bez dohledu zaměstnanců věznice, a to na přesně stanovený čas a místo. Jednání odsouzených je tedy silně tendenční a účelové, neboť odsouzení se mnohdy snaží chovat tak, aby jim z toho plynuly ony zmiňované výhody. Mnohdy toto jednání nekoresponduje s chováním odsouzených před ani po výkonu trestu. Snaha odsouzených chovat se podle určitých norem vyžaduje, aby odsouzení regulovali a usměrňovali své chování a jednání.“ (Šauerová, 2013, s. 149) Život ve vězení se podle Evropských vězeňských pravidel (2006) musí co možná nejvíce přibližovat pozitivním aspektům života na svobodě. Proto účinnost vý73


chovy závisí na míře interiorizace výchovných vlivů vychovávaným jedincem. K té dochází, je-li dospělý jedinec dostatečně motivovaný a jsou-li zohledněny jeho životní zkušenosti (rozuměj pozitivní). V tomto případě se nemůžeme ubránit otázce, kdy je ještě možné oprávněně výchovně působit na dospělého jedince a kdy se jedná o zásah do jeho autonomie a integrity. V případě těchto nepřizpůsobivých a sociálněpatologicky jednajících jedinců či skupin je z hlediska většinové společnosti tento zásah opodstatněný, byť z filozofického hlediska v některých případech komplikovaně obhajitelný (Veteška, 2015). Programy zacházení jako nástroj resocializace a reedukace Programy zacházení upravují v ČR zákon č. 169/1999 Sb. a vyhláška č. 345/1999 Sb. Vše se odvíjí od požadavku žádoucích změn v postojích a chování odsouzených. Přihlíží se přitom k jejich možnostem, dovednostem, pracovním zkušenostem a osobním zájmům. Program zacházení je předepsán každému odsouzenému, jehož trest odnětí svobody je delší než 90 dní a obsahuje metody a formy resocializace se zaměřením na dosažení žádoucího výchovného cíle. Obvykle je program zacházení rozdělen na pracovní, vzdělávací, výchovné a zájmové aktivity a na oblast utváření vnějších vztahů. Práce se skládá z úklidu ubytoven, brigád nebo pracovního zařazení, a to buď uvnitř věznice, nebo mimo ni (Prokopová, 2015). Co se vzdělávání týká, jsou ve věznicích organizovány různé kurzy a školení, včetně rekvalifikačních vzdělávacích programů. Vzdělávání je realizováno jak vlastními zaměstnanci, tak cizími subjekty. Odborní zaměstnanci věznic zaměření na edukaci školí odsouzené např. v práci s PC, v cizích jazycích, k dispozici je vězňům obvykle i knihovna. Odsouzení se též mohou věnovat zájmovým a speciálně výchovným aktivitám zaměřeným na rozvoj společenského chování, vhodného chování ve věznici, sociálních dovedností (komunikace) a rozšiřování právního vědomí. Někteří se pod vedením kaplanů věznice věnují i duchovním aktivitám. V některých věznicích mají odsouzení možnost trávit svůj volný čas ve specializovaných kroužcích (tělovýchova – fotbal, stolní tenis, posilovna, stolní společenské hry, hudební a filmový kroužek, tvůrčí práce – dílny, keramika apod.). Program zacházení je základním a zároveň nejdůležitějším nástrojem resocializačních cílů v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Je pravidelně vyhodnocován vychovatelem – u odsouzených zařazených do věznice s ostrahou každé 3 měsíce. Vyhodnocování slouží jako podklad při vypracování hodnocení na odsouzeného (např. když odsouzený žádá o podmíněné propuštění). Program zacházení s odsouzenými má podle Prokopové (2015) vlastní cíl a poté se dále člení na tyto oblasti: a) pracovní aktivity, b) vzdělávací aktivity, 74


c) speciálně výchovné aktivity, d) zájmové aktivity, e) oblast utváření vnějších vztahů. Veškeré akce a jednotlivé aktivity v rámci programu zacházení a kulturněvýchovné práce jsou předem plánovány vždy v souladu s časovým režimem dne ve věznici. Samostatnou motivační činností pro odsouzené jsou extramurální akce. Jedná se o akce mimo věznici, jako jsou např. návštěvy divadelních představení, koncertů, muzikálů, výstav a sportovních utkání. Probíhají zpravidla za dozoru pracovníka věznice. Jsou určeny pouze pro ty odsouzené, kteří splňují předem stanovené požadavky (posuzuje se potřebná délka vykonaného trestu, povaha trestné činnosti, absence dalšího trestního stíhání, úspěšné plnění programu zacházení, celkově kladný přístup k VTOS, zařazení v požadované skupině vnitřní diferenciace apod.). Hlavní snahou reedukačního a resocializačního působení na odsouzené je zejména odstranit nežádoucí návyky a projevy chování, které je vedly k páchání trestné činnosti, a rovněž eliminovat rizika možné recidivy trestného jednání. Konkrétně je toto zajišťováno pomocí individuální či skupinové práce v rámci stanoveného programu zacházení, jenž je realizován nejen aktivitami ze strany zaměstnanců věznice, ale i externími subjekty v rámci kontinuální práce s pachateli trestné činnosti. Cílem je: • snaha zvyšovat sociální kompetence odsouzených, • reagovat na možná rizika a potřeby odsouzených a snižovat výskyt recidivy trestného jednání, • vést odsouzené k prosociálnímu způsobu života. V rámci reedukačního působení se podle Prokopové (2015) věnuje pozornost všem odsouzeným v rámci standardizovaných programů zacházení a mimo to jsou uplatňovány i specificky zaměřené programy zacházení pro cílové skupiny, kterým je vzhledem k samotné osobnosti a rizikům třeba věnovat zvýšenou penitenciární péči. Jedná se o odsouzené, kteří jsou umístěni na oddílech: a) bezdrogová zóna, b) specializované oddělení pro odsouzené s poruchami chování a osobnosti, c) výstupní oddělení, d) oddíl mladých dospělých, e) oddíl s programem rozšířeným o pastorační a psychospirituální péči. Závěr Hlavními cíli nastartované reformy českého vězeňství jsou především ochrana bezpečnosti společnosti prostřednictvím úsilí o snížení recidivy kriminálního chování, umožnění skutečné reintegrace propuštěných vězňů do spo75


lečnosti, stanovení hlavního akcentu v rámci výkonu trestu odnětí svobody do oblasti odborného zacházení a společná aktivita řady zúčastněných subjektů ve směru naplnění smyslu, účelu a efektivnosti fungování českého vězeňství (Koncepce vězeňství do roku 2025, 2016). Vedle již tradičních metod sociální práce, jako je zejména mediace (srov. s Emmerová, 2013 a Veteška, 2015), a metod pedagogicko-andragogických (podrobněji viz Machalová, 2006 a 2011; Šauerová, 2013; Bertl, 2014; Vaska, 2014 a Veteška, 2016), jsou ve výkonu trestu odnětí aplikovány nové individuální metody práce s odsouzenými, které jsou identifikovány v rámci programu zacházení na základě souhrnné analýzy rizik a potřeb pachatele (SARPO). Zásadní je v tomto procesu motivace odsouzených ke změně, k dalšímu vzdělávání a ochota změnit dosavadní chování. Jako klíčové nástroje se pak ukazují vzdělávání, sociální terapie a poradenství. Rovněž je nezbytná spolupráce či intervence neziskového sektoru, který hraje významnou roli v celém socializačním, resp. resocializačním procesu. Umožnuje orientaci při návratu z výkonu trestu odnětí svobody, pomáhá s hledáním zaměstnání a bydlení. V posledních letech se rovněž osvědčil poradenský systém nabízející hledání možností oddlužení či splácení dluhů. Rovněž koncept otevřené věznice, podle vzoru Německa a Finska, začíná pronikat v rámci reformy českého vězeňství do vybraných zařízení v ČR. Vedení k samostatnosti odsouzených jim má po návratu na svobodu pomoci začlenit se do běžného života, do společnosti. Snaha o další vlnu humanizace vězeňství má své příznivce, ale i odpůrce. Některé modely však jednoznačně ukazují, že tato cesta může být tou efektivní. Seznam použité literatury: BERTL, I. Kapitoly o vzdělávání dospělých. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2014. 155 s. ISBN 978-80-7414-723-4. BERTL, I., VETEŠKA, J. Fenomén finanční gramotnosti dospělých v edukačním a psychosociálním kontextu. Andragogická revue, 2016, roč. VIII., č. 1, s. 18–31. ISSN 1804-1698. BIEDERMANOVÁ, E., PETRAS, M. Možnosti a problémy resocializace vězňů, účinnost programů zacházení. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2011. 99 s. ISBN 978-80-7338-115-8. CZAPÓW, C., JEDLEWSKI, S. Pedagogika resocjalizacyjna. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1971. 534 s. ČERNÍKOVÁ, V. Sociální ochrana: terciární prevence, její možnosti a limity. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 244 s. ISBN 978-80-7380-138-0. ČERNÍKOVÁ, V., MAKARIUSOVÁ, V. Úvod do penologie. Praha: Sociálněprávní institut Most, 1997. 114 s. ISBN 80-7251-104-1.

76


ČERNÍKOVÁ, V., SEDLÁČEK, V. Základy penologie pro policisty. Praha: Policejní akademie ČR, 2002. 148 s. ISBN 80-7251-104-1. EMMEROVÁ, I. Mediace ve Slovenské republice a možnosti uplatnění sociálních pedagogů v ní. In: HOLÁ, L. a kol. Mediace a možnosti využití v praxi. Praha: Grada, 2013, s. 305–316. ISBN 978-80-247-4109-3. FISCHER, S. Etopedie v penitenciární praxi. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2006. 184 s. ISBN 80-7044-722-9. FISCHER, S., ŠKODA, J. Sociální patologie: analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů. Praha: Grada, 2009. 224 s. ISBN 978-80-247-2781-3. HAMADEJ, M. Význam sociálnej opory u pubescentov z rozvedených rodín. In: BALOGOVÁ, B. (ed.). Teória ako most praxi, zborník príspevkov a vedeckých štúdii. Prešov: Prešovská univerzita v Prešove, 2016a, s. 41–48. ISBN 978-80-555-1577-9. HAMADEJ, M. Výzvy pre socioterapiu v sociálnej práci. In: OLOŠTIAK, M. (ed.). 11. Študentská vedecká a umelecká konferencia: Filozofickej fakulty Prešovskej univerzity v Prešove. Prešov: Prešovská univerzita, 2016b, s. 410–415. ISBN 978-80-555-1609-7. [online]. [cit. 2016-09-12]. Dostupné z: http://www.pulib.sk/web/kniznica/elpub/dokument/Olostiak8. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. 776 s. ISBN 80-7178-303-X. HATÁR, C. Sociálna andragogika. Kapitoly z teorie a metodiky sociálnoedukačnej starostlivosti o dospelých. Nitra: Pedagogická fakulta, Univerzita Konštantína Filozofa, 2012. 152 s. ISBN 978-80-558-0037-0. HOTÁR, V., PAŠKA, P., PERHÁCS, J. a kol. Výchova a vzdelávanie dospelých. Andragogika – terminologický a výkladový slovník. Bratislava: SPN, 2000. 547 s. ISBN 80-08-02814-9. HRONCOVÁ, J., EMMEROVÁ, I. a kol. Sociálna pedagogika: vývoj a súčasný stav. Banská Bystrica: Pedagogická fakulta Univerzity Mateja Bela, 2009. 276 s. ISBN 978-80-8083-819-5. JANDOUREK, J. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. 288 s. ISBN 807178-535-0. JŮZL, M. a kol. Epistemologická východiska penitenciární vědy. Brno: Institut mezioborových studií, 2015. 235 s. ISBN 978-80-88010-03-6. JŮZL, M. a kol. Sociální pedagogika v penitenciární praxi. Brno: Institut mezioborových studií, 2014. 207 s. ISBN 978-80-88010-00-5. JŮZL, M. Sociálně pedagogická role církve v penitenciární praxi. Brno: Institut mezioborových studií, 2011. 184 s. ISBN 978-80-87182-03-1. JŮZL, M. Penitenciaristika a penologie. Brno: Institut mezioborových studií, 2012. 149 s. ISBN 978-80-87182-24-6.

77


KADLUBEKOVÁ, D. Penitenciárna a postpenitenciárna edukácia dospelých. Banská Bystrica: Belianum (vydavateľstvo Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici, Pedagogická fakulta), 2015. 162 s. ISBN 978-80-557-0939-0. Koncepce vězeňství do roku 2025. Praha: Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2016. Dostupné online na www.ceska-justice.cz/wp-content/uploads/2016/01/ Koncepce-II.do. KONOPCZYŃSKI, M. Metody twórczej resocjalizacji. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 2007. ISBN 978-83-01148-52-2. KONOPCZYŃSKI, M. Metody twórczej resocjalizacji. 2ed.Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 2015. 430 s. ISBN 978-83-01148-52-2. KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008. 216 s. ISBN 978-80-7367-383-3. KREBS, V. a kol. Sociální politika. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 544 s. ISBN 978-80-7357-585-4. MACHALOVÁ, M. Edukácia dospelých a sociálno-andragogické poradenstvo. Andragogická revue, roč. 3, 2011, č. 1, s. 40–47. ISSN 1804-1698. MACHALOVÁ, M. Psychológia vo vzdelávaní dospelých. Bratislava: Gerlach Print, 2006. 224 s. ISBN 80-89142-07-9. MACHALOVÁ, M. a kol. Dialógy o závislostiach. Bratislava: TakeOff Advertising, 2010. 240 s. ISBN 978-80-970370-9-3. MACHEL, H. Sens i bezsens resocjalizacji penitencjarnej – casus polski (studium penitencjarno-pedagogiczne). Kraków: Oficyna Wydawnicza Impuls, 2006. 282 s. ISBN 978-83-73087-75-0. MACHEL, H. Więzienie jako instytucja karna i resocjalizacyjna. Gdańsk: Arche, 2003. 286 s. ISBN 83-89356-20-8. MACHEL, H. Więzienie jako instytucja karna i resocjalizacyjna. 2ed. Gdańsk: Arche, 2007. 367 s. ISBN 978-83-89356-10-4. MORAVCOVÁ, I. Problematika obsahového zaměření resocializační pedagogiky, její konstituce v České republice. In: MORAVCOVÁ, I., PRŮKA, M. a kol. Aktuální problémy resocializační pedagogiky. Pardubice: Fakulta filozofická, Univerzita Pardubice, 2010, s. 5–9. ISBN 978-80-7395-342-3. MÜLLER DE MORAIS, M. Osamelosť a zmysel života v adolescencii. Nitra: Pedagogická fakulta, Univerzita Konštantína Filozofa (Katedra pedagogickej a školskej psychológie), 2015. 122 s. ISBN 978-80-558-0782-9. NETÍK, K., NETÍKOVÁ, D. a S. HÁJEK. Psychologie v právu. Praha: C. H. Beck, 1997. 140 s. ISBN 80-7179-177-6. NOVOTNÝ, J. Finanční gramotnost seniorů a prevence ekonomického násilí. Andragogická revue, roč. VIII., 2016, č. 1, s. 32–41. ISSN 1804-1698. PASTERNÁKOVÁ, L. Spoločenské zmeny a ich vplyv na rodinnú výchovu. Andragogická revue, 2015, roč. VII., č. 2, s. 52–63. ISSN 1804-1698.

78


PERHÁCS, J. Personalizačné a socializačné aspekty rozvoja osobnosti dospelých. Praha: Rozlet ve spolupráci s Českou andragogikou společností, 2011. 158 s. ISBN 978-80-904824-4-9. PROKOPOVÁ, H. Formy a metody realizace programu zacházení. Interní materiál. Jiřice: Věznice, 2015. PRŮCHA, J., VETEŠKA, J. Andragogický slovník. 2., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2014. 320 s. ISBN 978-80-247-4748-4. SOCHŮREK, J. Kapitoly z penologie. 1. díl. Liberec: Technická univerzita, 2007a. 58 s. ISBN 978-80-7372-203-6. SOCHŮREK, J. Kapitoly z penologie. 2. díl. Liberec: Technická univerzita, 2007b. 78 s. ISBN 978-80-7372-204-3. ŠAUEROVÁ, M. Motivace odsouzených mužů ve výkonu trestu k účasti na celoživotním vzdělávání. In: VETEŠKA, J., SALIVAROVÁ, J. (eds.). Vzdělávání dospělých – příležitosti a úskalí v globalizovaném světě. Praha: Educa Service, 2013, s. 141–160. ISBN 978-80-87306-12-3. URBAN, B., STANIK, J. M. (eds.). Resocjalizacja. Tom 1. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 2007. 430 s. ISBN 978-83-01-15404-2. URBAN, B., STANIK, J. M. (eds.). Resocjalizacja. Tom 2. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 2008. 270 s. ISBN 978-83-01-15405-9. VÁGNEROVÁ, M. Současná psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2014. 816 s. ISBN 978-80-262-0696-5. VASKA, L. Teoretické aspekty supervízie začínajúcich sociálnych pracovníkov. 2. vyd. Bratislava: IRIS – Vydavateľstvo a tlač, 2014. 176 s. ISBN 978-80-89726-23-3. VETEŠKA, J. Mediace a probace v kontextu sociální andragogiky. Praha: Wolters Kluwer, 2015. 252 s. ISBN 978-80-7478-898. VETEŠKA, J. Přehled andragogiky: úvod do studia vzdělávání a učení se dospělých. Praha: Portál, 2016. 320 s. ISBN 978-80-262-1026-9. Vyhláška č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. doc. PhDr. Jaroslav Veteška, Ph.D. Katedra pedagogiky, Pedagogická fakulta Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Hoření 13, 400 96 Ústí nad Labem e-mail: [email protected]

79

PENITENCIÁRNÍ PÉČE V KONTEXTU SOCIÁLNÍ PRÁCE ANDRAGOGICKÉ A PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY. Jaroslav Veteška

Recommend Documents