Přeložila: ZUZANA SELEMENTOVÁ

Přeložila: ZUZANA SELEMENTOVÁ

J. Kenner: Propusť mě Vydání první Copyright © 2013 by Julie Kenner This translation published by arrangement with Ballantine Books, an imprint of The Random House Publishing Group, a division of Random House LLC. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1865. publikaci Přeloženo z anglického originálu Complete Me vydaného nakladatelstvím Bantam Books, New York v roce 2013 Český překlad © 2014 Zuzana Selementová Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Marie Kejvalová Obálka a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Ilustrace na obálce © SAMphotostock.cz /yurok.a Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-896-5 (Formát ePub) ISBN 978-80-7384-940-5 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2014

J. Kenner

PROPUSŤ mě

Propusť mě je smyšleným dílem. Jména, postavy, místa i děj jsou buď výsledkem autorčiny představivosti, nebo jsou užita fiktivně. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, živými či zemřelými, událostmi nebo místy je zcela náhodná.

Poděkování Děkuji všem svým báječným čtenářům, kteří věnovali svůj čas a kontaktovali mě na mé webové stránce, mailem nebo přes sociální média, aby mi řekli, jak moc se jim líbilo trávit čas s Nikki a Damienem. Vaše slova, podpora a nadšení jsou pro mě to nejdůležitější na světě! Speciální poděkování patří konzultantům z německého generálního konzulátu v Houstonu a Jacqueline Jugenheimerové za pomoc s německými soudními postupy. Všechny chyby a přehlédnutí jdou na můj vrub. Zvlášť bych chtěla obejmout Kathleen O’Reillyovou za textovky a telefonáty nad rámec jejích povinností, K. J. Stoneovou a Jessiku Scottovou za první čtení a připomínky k rukopisu a Jean Brashearovou za čtení, nápady a posezení při obědech a kávě! Konečně velké nekonečné poděkování patří lidem z Trident Media Group, především Kimberly Whalenové a všem v Bantamu, díky nimž se toto dobrodružství se Stark Trilogy stalo tak skvělým zážitkem, především Maggie Oberrenderové, Gině Wachtelové a úžasné Shauně Summersové.

Kapitola 1 Děs mě vytrhl z hlubokého spánku. Zprudka jsem se posadila. Místnost byla ponořená do tlumeného nazelenalého světla z digitálního budíku, který oznamoval, že je právě po půlnoci. Sotva jsem popadala dech, a i když jsem měla vytřeštěné oči, neviděla jsem nic. Poslední závan téměř zapomenuté noční můry mnou projel jako dotek rozervaného lemu přízračného pláště. Byl dost silný, aby mě naplnil hrůzou, ale přitom tak neurčitý, že když jsem se ho pokusila zachytit, zmizel jako mlha. Netušila jsem, co mě tak vystrašilo. Věděla jsem jen to, že jsem sama a že jsem vyděšená. Sama? Rychle jsem se otočila, převrátila se na posteli a sáhla vpravo. Ale ještě dřív, než jsem se prsty dotkla chladného luxusního povlečení, jsem věděla, že tam není. I když jsem usnula v Damienově náruči, opět jsem se probudila sama. Přinejmenším jsem si však uvědomila původ té noční můry. Byl to stejný strach, jejž jsem zažívala každý den a každou noc už po celé týdny. Strach, který jsem se pokoušela skrýt pod umělým úsměvem, když jsem sedávala den za dnem po Damienově boku, zatímco jeho advokáti s ním probírali do nejmenších detailů podrobnosti jeho obhajoby. Když společně procházeli záludnosti postupu při žalobě z vraždy podle německých zákonů. Když ho doslova prosili, aby jim pomohl vnést světlo do temných zákoutí svého dětství, protože dobře věděli, stejně jako jsem to věděla já, že tato tajemství mohou znamenat jeho záchranu. Jenže Damien dál tvrdohlavě mlčel, a já jsem tak zůstávala ponořená ve všudypřítomném strachu, že ho ztratím. Že mi ho vezmou. A nebyl to jen strach. Zápasila jsem také s příšerným, vše prostupujícím vědomím, které ve mně vzbuzovalo paniku, že na celém zatraceném světě neexistuje jediná věc, již bych proti tomu mohla udělat. Nic kromě toho, že budu čekat a doufat. Jenže já nerada čekám a taky jsem svou víru nikdy nevkládala jen do pouhé naděje. Oddávat se naději je skoro totéž jako spoléhat na osud, a obojí je pro moji povahu příliš vrtošivé. Potřebovala jsem něco dělat, ale jediný, kdo něco dělat mohl, byl Damien, a ten to zarputile odmítal. A to bylo, myslím, ze všeho nejhorší. I když jsem totiž chápala důvody jeho mlčení, nedokázala jsem v sobě zdusit sobeckou jiskru hněvu. Protože v podstatě nejde jen o to, že by se Damien obětoval. Já jsem taky oběť. Do prdele, oběti jsme oba.

7/32

Chyběl nám čas. Soud už měl začít za pár hodin, a pokud Damien nezmění názor ohledně své obhajoby, je velmi pravděpodobné, že o něj přijdu. Pevně jsem sevřela víčka, abych se přiměla neplakat. I když se mi podařilo zaplašit strach, hněv se ve mně zvedal jako živý tvor, až jsem se obávala, že přes veškerou snahu ve mně vzkypí bez ohledu na následky. Ke všemu mi bylo jasné, že po všem tom přemáhání a potlačování bude konečný výbuch o to brutálnější. Když došlo k žalobě, Damien se mě snažil odsunout stranou v domnění, že mě tím chrání. Jenže se mýlil – a já jsem letěla celou tu dálku až sem do Německa, abych mu to řekla. Teď už jsem tady více než tři týdny a za celou tu dobu nebylo dne, kdy bych toho litovala. Neměla jsem pochyb, že to, co řekl, když mě uviděl ve dveřích, je pravda – že mě miluje. Ale ani toto vědomí nijak nezmenšovalo neblahé tušení, které uvnitř mě stále rostlo. Zlou předtuchu, která sílila především v noci, když jsem se probudila sama a věděla jsem, že se uchýlil k samotě a skotské, zatímco já jsem ho toužila mít v náruči. Miluje mě, ano. Jenže zároveň mám strach, že mě od sebe znovu odhání. Ne najednou, ale postupně, po malých krocích. Nic, kašlu na to. Zvedla jsem se z chladivého pohodlí naší postele a postavila se. Byla jsem nahá, a tak jsem se začala shánět po přepychovém bílém županu, který poskytl Hotel Kempinski. Damien mi ho stáhl z ramen poté, co jsme se spolu včera večer sprchovali, a já jsem ho nechala ležet tam, kam spadl jako hebká kupka bavlny vedle postele. To však neplatilo o pásku od županu, ten jsem musela vykutat zpod zmuchlaných přikrývek. Sex s Damienem byl vždycky intenzivní, ale jak se soud blížil, začal být ještě divočejší, ještě mocnější. Jako by tím, že ovládal mě, Damien mohl ovládat i to, co mělo přijít. Nepřítomně jsem si třela zápěstí. Žádné známky na nich nezůstaly, ale to jen proto, že byl Damien opatrný. Totéž jsem však nemohla říct o svém zadku, kde mě na kůži stále pálily stopy jeho dlaní. Obojí se mi líbilo – jak přetrvávající štípání, tak vědomí, že potřebuje moji podřízenost, stejně jako se mu já potřebuju oddat. Nakonec jsem pásek našla zahrabaný v nohách postele. Dnes v noci mi svazoval ruce za zády. Teď jsem si ho uvázala v pase a pořádně utáhla. Po tom, jak dramaticky jsem se probudila, jsem si teď vychutnávala luxusní pohodlí. I pokoj sám nyní působil uklidňujícím dojmem. Každý detail zde byl doveden k dokonalosti. Každý kousek dřeva byl perfektně vyleštěný, každá drobnost a umělecký kousek měl své pečlivě vybrané místo. Teď mě však kouzlo pokoje nechávalo pochopitelně chladnou. Chtěla jsem jen najít Damiena.

8/32

Ložnice byla spojena s obrovskou šatnou a ohromnou koupelnou. Rychle jsem nahlédla do obou dvou místností, i když jsem nepředpokládala, že bych ho tam mohla najít. Pak jsem se vydala do obývací části. V rozlehlém prostoru se skvěle vyjímala pohodlná sedací souprava a kulatý psací stůl, který teď pokrývaly stohy papírů a složek jak Damienova byznysu, jejž nehodlal přestat řídit ani teď, když se svět kolem nás rozpadal na kusy, tak různých právnických dokumentů, které Damienovi nařídil prostudovat jeho obhájce Charles Maynard. Nechala jsem župan ležet, kde jsem zrovna stála, a natáhla jsem si na sebe vzorované pouzdrové šaty, které mi Damien večer svlékl a pak je kavalírsky pohodil přes opěradlo křesla. Předtím jsme na několik hodin unikli realitě tím, že jsme nakupovali na věhlasné mnichovské třídě Maximilianstrasse, kde jsem si vybrala tolik bot a šatů, že bych si mohla otevřít svůj vlastní butik. Prohrábla jsem si prsty vlasy a zamířila jsem na druhou stranu místnosti k baru, kde byl telefon. Ovládla jsem se a nezašla jsem do koupelny vylepšit si nalíčení, které se mi určitě setřelo. Bylo to pro mě náročnější, než to zní – mantru, že dáma nikdy nevyjde ven neupravená, mi vtloukali do hlavy snad už od narození. Jenže s Damienem po boku jsem se naučila dělat dlouhý nos na mnohé strasti svého mládí a teď jsem se právě mnohem víc soustředila na to, abych ho našla, než na to, že bych si měla čerstvě namalovat pusu. Vzala jsem sluchátko a zmáčkla nulu. Téměř okamžitě se na druhém konci ozval hlas s typickým přízvukem. „Dobrý večer, slečno Fairchildová.“ „Je v baru?“ Nemusela jsem vysvětlovat, koho mám na mysli. „Je tam. Mám mu přinést telefon ke stolku?“ „Ne, to je v pořádku. Přijdu dolů.“ „Sehr gut. Můžu pro vás udělat ještě něco?“ „Ne, děkuju vám.“ Už jsem skoro položila sluchátko, když tu mě napadlo, že něco přece ano. „Počkejte!“ zadržela jsem ho dřív, než zavěsil, a pak jsem ho požádala o pomoc s mým plánem, jak odvést Damienovu pozornost od jeho démonů. Bez ohledu na stáří budovy a eleganci jejího interiéru se hotel pyšnil moderním prostředím a já jsem se uvnitř jeho zdí cítila jako doma. Netrpělivě jsem čekala, až přijede výtah, a když jsem konečně byla uvnitř, připadala jsem si ještě netrpělivější. Zdálo se mi, že trvá celou věčnost, než kabina sjede dolů, a když se dveře konečně otevřely a objevila se okázalá hotelová hala, zamířila jsem rovnou do baru ve staroanglickém stylu. Byl sice pozdní večer v neděli, ale v baru Jahreszeiten bylo rušno. Hloučku, shromážděnému kolem piána, tiše zpívala nějaká žena. Nevěnovala jsem jí pozornost. Nepředpokládala jsem, že bych Damiena objevila mezi posluchači. Místo toho jsem se proplétala skrz dřevo a rudou kůži barového interiéru. Odmítla jsem pomoc číšníka, který mě chtěl někam usadit. Na okamžik jsem se bezmyšlenkovitě zastavila vedle plavovlasé ženy zhruba v mém věku, která

9/32

usrkávala šampaňské a smála se na muže, jenž by mohl být jejím otcem, ale já bych se vsadila, že nebyl. Pomalu jsem se otáčela a rozhlížela se kolem sebe po místnosti. Damien nebyl v hloučku u piána a neseděl ani u baru. Nevyskytoval se ani v jednom z červených kožených křesel, pravidelně rozestavěných okolo stolků. Začínala jsem mít obavy, že odešel dřív, než jsem přišla. Pak jsem ale ukročila vlevo, a vtom jsem si uvědomila, že to, co jsem považovala za pevnou zeď, je pouze optická iluze tvořená sloupem. Teď jsem viděla i na zbytek místnosti, včetně plamenů šlehajících z krbu ve zdi na opačné straně. U něj stálo malé dvojkřeslo a dvě židle. A ano, byl tam také Damien. Vydechla jsem si úlevou tak obrovskou, že jsem málem musela využít rameno té blondýny jako oporu. Damien seděl na jedné ze židlí zády do místnosti a hleděl do ohně. Ramena měl rovná a dost široká, že by na nich mohl udržet váhu celého světa. Přála jsem si, aby to neměl zapotřebí. Pohnula jsem se směrem k němu. Zvuky mých kroků tlumil hustý koberec i šum okolního hovoru. Zastavila jsem se kousek za ním a okamžitě jsem pocítila ono známé puzení, jaké se dostavilo vždy, když jsem byla Damienovi nablízku. Zpěvačka teď broukala „Since I Fell for You“ a hlas se nesl ostře a jasně přes celou místnost. Její zpěv zněl tak tklivě, až jsem se bála, že ve mně spustí záplavu slz jako reakci na všechen ten stres posledních několika týdnů. Ne. Jsem tady proto, abych utěšila Damiena, z žádných jiných důvodů, a tak jsem s novou rozhodností vykročila k němu. Když jsem byla konečně až u něho, položila jsem mu ruku na rameno a sklonila se, až jsem se rty dotkla jeho ucha. „Je tohle soukromý večírek, nebo se může přidat, kdo chce?“ Úsměv jako odpověď jsem spíš slyšela, než viděla. „Záleží na tom, kdo se ptá.“ Neotočil se ke mně obličejem, ale zvedl paži a natáhl dlaň v mlčenlivém pozvání. Vložila jsem mu do ní svou ruku a on mě jemně vedl kolem křesla, dokud jsem nestála přímo před ním. Znala jsem každou črtu tváře tohoto muže. Každý úhel, každý rys. Znala jsem jeho rty, jeho výrazy. I se zavřenýma očima bych dokázala vidět ty jeho, potemnělé touhou i rozjasněné smíchem. Stačilo by mi podívat se na jeho vlasy, zbarvené jako půlnoc, abych si vybavila hebkost jejich hustých kudrn ve svých prstech. Nebylo na něm nic, co by pro mě nebylo důvěrně známé, a přesto mě každý pohled na něj zasáhl jako úder, rozechvívající mě silou, jež mě pokaždé dokázala srazit na kolena. Už na pohled byl úchvatný. Jenže to nebyl jen jeho vzhled, který tak ohromoval. Šlo o celkový dojem. O sílu, sebedůvěru, hluboko uloženou smyslnost, jež nemohl zapřít, i kdyby se sebevíc snažil. „Damiene,“ zašeptala jsem, protože jsem se nemohla dočkat, až ucítím jeho jméno na rtech.

10/32

Jeho široká, působivá ústa se rozšířila v pomalém úsměvu. Za ruku si mě přitáhl na klín. Stehna měl pevná a vysportovaná. Dychtivě jsem se usadila, ale nepřivinula jsem se k němu. Chtěla jsem sedět rovně, abych mu viděla do tváře. „Chceš o tom mluvit?“ Věděla jsem, co mi odpoví, ale přesto jsem zatajila dech a v duchu se modlila, abych se tentokrát mýlila. „Ne,“ odpověděl. „Jen tě chci objímat.“ Usmála jsem se, jako by jeho slova znamenala sladkou romantiku, abych nedala najevo, jak moc mě z nich zamrazilo. Ano, toužila jsem po jeho doteku. Ale chtěla jsem od tohoto muže víc. Pohladila jsem ho po tváři. Od včerejška se neholil, a strniště vousů pod mou dlaní bylo drsné. Účinek doteku mnou otřásl, hruď se mi sevřela a dech zrychlil. Přijde někdy doba, kdy dokážu být v jeho blízkosti, aniž bych po něm nezatoužila? Aniž bych neprahla cítit dotek jeho kůže na své vlastní? Nebyla to jen pouhá sexuální touha – to rozhodně ne. Bylo to vlastně puzení. Jako by na něm závisel můj další život. Jako bychom byli dvěma polovinami celku a ani jeden z nás nemohl přežít bez druhého. S Damienem jsem byla šťastnější než kdykoliv předtím ve svém životě. Ale zároveň jsem se cítila také mnohem zoufalejší. Protože nyní jsem skutečně pochopila, co je to mít strach. Přiměla jsem se k úsměvu, protože jsem skutečně nechtěla, aby Damien věděl, jak strašně se děsím možnosti, že bych ho mohla ztratit. Bylo to marné, Damien mě znal až příliš dobře. „Jsi vyděšená,“ konstatoval a smutek, jenž mu zabarvil hlas, byl dost silný, aby mě rozplakal. „Jsi jediný člověk na světě, jemuž bych za nic nechtěl ublížit, a stejně jsem ten, kvůli kterému máš oči plné strachu.“ „Ne,“ řekla jsem. „Vůbec nemám strach.“ „Lhářko,“ prohlásil něžně. „Zapomínáš, že jsem tě viděla v akci, Damiene Starku. Zatraceně, jsi jako přírodní síla. Nedokážou tě zadržet. Možná to o tobě ještě nevědí, ale já ano. Však ty se z toho dostaneš. Půjdeš domů jako volný člověk. Jinak to prostě dopadnout nemůže.“ Pronesla jsem ta slova, protože jsem jim potřebovala uvěřit sama. Ale Damien měl pravdu: byla jsem zoufale vyděšená. Samozřejmě že mi z těch keců neuvěřil ani slovo. Jemně mi zastrčil pramen vlasů za ucho. „Máš právo mít strach. Tohle je ten typ případu, nad kterým každý prokurátor slintá blahem.“ „Bylo ti ale teprve čtrnáct,“ namítla jsem. „Proto mě také nebudou soudit jako dospělého.“ Zamračila jsem se. I když mu tehdy bylo pouhých čtrnáct let, přesto mu hrozily desítky let vězení.

11/32

„Jenže ty jsi Merlea Richtera nezabil.“ To je nakonec na celé věci to nejdůležitější. Jeho výraz potemněl. „Pravda je ohebná záležitost, a jakmile vejdu do soudní síně, pravdou se stane to, co řekne porota.“ „Pak se tedy musíš snažit, aby soudci poznali skutečnou pravdu. Zatraceně, Damiene, ty jsi ho nezabil. Ale i kdybys ho zabil, pak jsou tady přece polehčující okolnosti.“ Damien mi teprve nedávno řekl, co se vlastně tehdy stalo. Rvali se, a když Richter spadl, Damien zůstal stát a odmítl pomoci trenérovi, který ho tolik let zneužíval. „Ach, Nikki.“ Přitáhl mě k sobě, vzal mě kolem pasu a přitiskl si mě na klín s takovou rychlostí, že jsem až zalapala po dechu. „Víš přece, že nemůžu udělat to, co ode mě žádáš.“ „Já přece nic nežádám,“ odpověděla jsem, ale moje slova zněla planě, protože jsem od něj samozřejmě něco žádala. K čertu, nežádala, žadonila jsem. Damien to věděl zatraceně dobře. A přesto moji prosbu odmítal. Vzplál ve mně hněv, ale než jsem stačila vybuchnout, jeho ústa se přitiskla k mým. Polibek byl hluboký, drsný a stravující, až se ve mně zvedla horká touha. Nezaplašila sice můj hněv ani strach, ale dokázala je ztišit, a tak jsem se přitiskla blíž k němu a přála si nikdy nemuset opustit bezpečí jeho náruče. Tělo mu ztuhlo a džínsy se mu napjaly erekcí, která mě dráždila na zadku. Nadzvedla jsem se a přitiskla se blíž. Líbala jsem ho víc a víc a moc jsem si přála, abychom byli nahoře ve svém apartmá a ne ve veřejném baru. Po chvíli jsem se odtáhla a bez dechu hlesla: „Miluju tě.“ „Já vím,“ řekl, a třebaže jsem čekala na stejná slova od něj, obdobného vyznání se mi nedostalo. Trochu se mi sevřelo srdce, ale přiměla jsem se k úsměvu. K takovému tomu druhu oslavného úsměvu, jako že „Hlavně, aby byl všude na světě mír“. K takovému úsměvu, který je určen okolí, nikoliv Damienovi. Říkala jsem si, že je jenom unavený, ale vlastně jsem tomu nevěřila. Damien Stark nikdy nedělal nic jen tak. I když jsem mu nemohla vidět do hlavy, přece jsem ho znala dost dobře na to, abych mohla odhadnout jeho pohnutky, a chtělo se mi vyskočit na nohy a řvát. Chtělo se mi ho prosit, aby mě od sebe neodháněl. Měla jsem chuť na něj ječet, že to chápu, že vím, že se mě snaží chránit, protože ví, že u soudu může prohrát. Že ho ode mě můžou odtrhnout. Ale k čertu, copak nevidí, jak mi ubližuje to všechno, co dělá? Věřila jsem celým svým srdcem, že mě Damien miluje. Bála jsem se však, že jen láska nestačí. Nestačí, když mě od sebe odhání v jakémsi zvráceném pokusu, aby mě ochránil. Proto se s ním nebudu dohadovat. Není to sice boj, který bych mohla vyhrát, ale můžu tuhle hru hrát po svém.

12/32

S novým odhodláním jsem znovu nahodila plný výkon svého úsměvu. Sklouzla jsem mu z klína a natáhla k němu ruku. „V deset musíte být u soudu, pane Starku. Myslím, že byste měl raději jít se mnou.“ S ustaraným výrazem vstal. „Chceš mi říct, že bych se měl trochu vyspat?“ „Ne.“ Přejel po mně pohledem a moje tělo se zachvělo, jako by se mě fyzicky dotkl. „Dobře,“ pronesl a to jediné slovo v sobě nejen obsahovalo celý vesmír příslibů, ale zároveň obrousilo hranu mrazivého strachu, kterého jsem byla plná. Dovolila jsem koutku úst pohnout se v náznaku úsměvu. „Ale to taky ne. Aspoň zatím ne.“ Zmatek v jeho tváři vyvolal na mých rtech skutečný úsměv. Damien však neměl šanci se vyptávat, protože se k nám blížil manažer hotelu. „Všechno je připraveno, slečno Fairchildová.“ Můj úsměv se rozšířil. „Děkuju vám. Vaše načasování je dokonalé.“ Vzala jsem za ruku toho zmateného muže, jehož jsem milovala, a vedla jsem ho za správcem skrz halu až před hotel. Tam, zaparkované vedle velice nadšeného zřízence, stálo třešňově rudé lamborghini. Damien se na mě otočil. „Co je to?“ „Půjčené. Napadlo mě, že by sis dnes v noci zasloužil trochu zábavy, a dálnice A9 je jenom kousek odtud. Rychlé auto. Německá autobahn. Řekla bych, že není tak těžké dát si to dohromady!“ „Kluci a jejich hračky?“ Ztlumila jsem hlas, aby správce nemohl nic zaslechnout. „Vzhledem k tomu, že v pokoji už nějaké zajímavé hračky máme, mě napadlo, že bys třeba ocenil změnu.“ Vedla jsem ho blíž, tam, kde stál zřízenec a přidržoval otevřená dvířka. „Myslím, že je velice citlivé, a vím, že se ti bude ohromně líbit ovládat všechnu skrytou sílu.“ „Tak takové to je?“ zeptal se. Přejel mě pohledem shora dolů, a tentokrát byl v jeho pohledu oheň. „Je to tak, přesně tohle mám rád. Vnímavost. Sílu. Moc.“ „Já vím,“ řekla jsem. Vklouzla jsem na sedadlo pro spolujezdce a přitom jsem ukázala větší než malé množství svého stehna. Vteřinku nato se už Damien usadil za volant a nastartoval silný motor. „Když jedeš dost rychle, je to skoro stejné jako sex,“ poškádlila jsem ho. A pak, protože jsem nedokázala odolat, jsem ještě dodala: „No, přinejmenším to může být výjimečná předehra.“ „V tom případě, slečno Fairchildová,“ řekl s chlapeckým úšklebkem na tváři, díky němuž to všechno stálo za to, „bych vám radil, abyste se pevně držela.“

Kapitola 2 I když už byla téměř nedělní půlnoc, v úzkých mnichovských uličkách stále kypěl dopravní ruch. Pod kapotou lamborgini to zaburácelo. Motor nervózně předl skrytou silou, která ho jako by deptala nemožností osvobodit se a vzlétnout, stejně jako mě deptala moje neschopnost zařídit záležitosti tak, aby dopadly pro Damiena dobře. Uhnízdila jsem se na rudém koženém sedadle a natočila se mírně vlevo, abych se na něj mohla dívat. I přes dopravní zácpu, která mi připadala nesnesitelná, zůstával Damien klidný a dokonale se ovládal. Pravou rukou zlehka spočíval na řadicí páce a jemně ji svíral prsty. Pomalu jsem se nadechla, když jsem si představila jeho dlaň na svém nahém koleni. Co jsem se seznámila s Damienem, naučila jsem se hodně používat fantazii. Upřímně řečeno, nemůžu říct, že by mi to vadilo. Levou rukou držel volant a i přes všechny ty sračky, v nichž teď žijeme, vypadal uvolněně a plný sebedůvěry. Ze svého místa jsem ho viděla z profilu – jeho ostře řezanou bradu, hluboko posazené oči i úžasná ústa, teď zvlněná pouhým náznakem úsměvu. Neoholená tvář a rozcuchané vlasy v kombinaci s tlumeným světlem uvnitř vozu mu propůjčovaly vzhled nebezpečného rebela. Pomyslela jsem si, že je to vlastně pravda. Damien je skutečně pravý rebel. Žije život pouze podle vlastních pravidel, nikoho jiného. Právě to patří k vlastnostem, jež na něm miluju nejvíc. A právě to dělá celou věc ještě těžší, zvlášť když vím, že kdyby se začal chovat jako slušný obžalovaný, všechno by vypadalo jinak. Na okamžik jsme zastavili na křižovatce, než na semaforu před námi naskočila zelená. Přidal plyn a vzal zatáčku tak ostře, až jsem se musela přidržet, abych nepřepadla do strany. Obrátil se, aby se na mě podíval, a v očích neměl nic než čiré potěšení. Odměnila jsem ho dychtivým úsměvem a aspoň na okamžik neexistovalo na světě nic, co by nám mohlo ublížit. Byla tu jen volnost a radost a já jsem si přála, aby to tak zůstalo. Abychom mohli jet dál a nikdy se nezastavit, jen my dva, mířící do nekonečna. I když jsem se utápěla v představách o tom, jak se ztratíme celému světu, Damien zůstal nohama na zemi. Viděla jsem jeho napjaté svaly, sílu, s níž ovládal vůz a vedl ho ulicemi. Přitom zkoušel hranice možností jeho neuvěřitelného motoru ještě předtím, než jsme dojeli k začátku autobahnu. Teprve tam, na volné dálnici, mu dovolil rozletět se plnou rychlostí. Polkla jsem a zavrtěla se na sedadle. Myslela jsem, že jen žertuju, když jsem řekla, že řídit je stejné jako sex. Očividně jsem se mýlila. „Usmíváš se,“ podotkl, aniž by se na mě podíval. „Ano,“ přikývla jsem. „Protože jsi šťastný.“

14/32

„Jsem přece s tebou,“ odvětil. „Proč bych neměl být šťastný?“ „Jen pokračuj,“ prohodila jsem. „Lichocením se vždycky dostaneš nejdál.” „To taky doufám.“ Promluvil sotva polohlasem, ale bylo to více než dost, aby moje tělo zareagovalo. Kůže mě začala pálit a vzadu na krku pod vlasy se mi objevily kapky potu. Prsa mi ztěžkla, jako by potřebovala podporu Damienových dlaní, a ztvrdlé bradavky se mi vzrušeně otíraly o hedvábnou látku šatů. Jeho slova mohla být prostá a nezáludná, ale také v sobě obsahovala stovky významů. Koneckonců jsme oba věděli, že mě Damien nemůže zavést nikam, kam bych sama nechtěla zajít. „Tak jsme tady,“ ozval se Damien a já jsem skoro poskočila nad tou podivnou shodou mezi jeho slovy a svými myšlenkami. Probrala jsem se a honem si uvědomila, že má na mysli, že jsme dorazili k A9. Když na nájezdu dál zrychlil, odstředivá síla mě vtiskla do sedadla. Zprudka jsem se nadechla, omámená rychlostí i mužem vedle sebe. „Máš něco v plánu?“ zeptal se a přeřadil. Mrkla jsem stranou a zjistila jsem, že ručička tachometru se blíží k 175 kilometrům v hodině. „Já a plán?“ Pobaveně zvedl obočí. „Byl to přece tvůj nápad, pamatuješ? Myslel jsem si, že máš v hlavě něco speciálního.“ „Nemám žádný plán,“ přiznala jsem. Skopla jsem lodičky a položila si nohy na sedadlo. „Nic než si s tebou pořádně vyrazit.“ „Takový plán se mi zamlouvá,“ souhlasil. „A taky přesně vím, kam se chci dostat.“ Při těch slovech po mně hodil očima. V pohledu mu jiskřilo tolik sladké prohnanosti, že jsem si nedokázala pomoci a musela jsem se zasmát. „Zvrhlíku,“ řekla jsem. „Nápodobně,“ odsekl. Objala jsem si kolena a on natáhl ruku, aby mohl bříšky prstů přejet po kotníkovém náramku z platiny a smaragdů, dárku od něj, což měla být fyzická připomínka toho, že mu patřím. Jako kdybych na to mohla někdy zapomenout. Jeho dlaň se lehkým a smyslným pohybem posunula od náramku na zadní stranu mého stehna. Nebylo to víc než jen pouhé pohlazení, ale moje okamžitá reakce byla výmluvná. Projely mnou silné proudy horka, jež se setkávaly mezi mýma nohama a soustřeďovaly v bradavkách. Jak jednoduché je zapadnout do známých vzorců doteků a slasti, potřeby a touhy. Bylo to, jako bych byla neustále vyhladovělá, a on byl tou nejsladší ambrózií. Vzrušení však až příliš brzy pominulo, protože Damien sáhl po rádiu a přejížděl mezi stanicemi, až si konečně jednu vybral. Vnitřek auta zaplnily tvrdé beaty techna. Znovu přeřadil a motor zařval, jak se Damien proplétal slabým provozem kupředu.

15/32

Opřela jsem se, nechala rytmus rozechvívat celé své tělo, a přitom jsem sledovala muže, který mě miloval. A kterého jsem milovala já. Toho, jenž ke mně navždy patřil. Ta myšlenka ke mně přišla znenadání a já jsem se zamračila, protože to nebyla pravda. Kdyby skutečně byl mým soukromým majetkem, kdyby byl opravdu jen a jen můj, pak bych ho odtud mohla dostat. Mohla bych ho zachránit. Mohla bych odstranit všechnu tuhle právní a soudní příšernost. Jenže jsem nemohla a tato nepopiratelná pravda se mi opět vkradla pod kůži a změnila moje předchozí veselé a rozjařené rozpoložení v cosi temného a zlověstného. Otočila jsem se a zadívala se z okénka na své straně na linii stromů ubíhajících nocí. Vystupovaly ze tmy pod září našich předních reflektorů jako podivné tančící stíny. Otřásla jsem se, abych zaplašila zlé znamení. Jako bychom mířili do podsvětí, ale jako by nás ani to nedokázalo spasit před skličujícím vlivem současnosti. Přála jsem si jet dál – zamířit na východ, kde za nějakých pět hodin vyjde slunce. Přála jsem si vymáčknout z tohoto auta vše, co se dá, a nikdy se nezastavit. Teď jsme byli ukrytí v bublině, v bezpečí před oněmi temnými chmatajícími stíny. Ale ve chvíli, kdy zastavíme… ve chvíli, kdy se obrátíme k návratu… Ne. Zhluboka jsem se nadechla. Musím být silná. Ne kvůli sobě, ale kvůli Damienovi. „Měli bychom se vrátit,“ ozvala jsem se, ale hlas mi zněl tak tiše, že jsem si nebyla jistá, zda mě přes hudbu, naplňující auto, vůbec mohl slyšet. Natáhla jsem ruku a otočila knoflíkem. Zaplavilo nás náhlé ticho. Damien stočil pohled ke mně. Sledovala jsem, jak se radost na jeho tváři mění ve starostlivý výraz. Naše oči se setkaly. „Copak je?“ „Měli bychom se vrátit.“ Snažila jsem se mluvit hlasitě, ale můj hlas byl stále nepřirozeně tichý, jako by mě uvnitř přemáhalo moje skutečné přání. Přání, které ve mně tiše žadonilo, abych ho přiměla ujíždět dál. „Musíš si odpočinout.“ Vyrážela jsem ze sebe slova, namáhala hlas, aby zněl přirozeně. „Zítřek nám dá oběma pořádně zabrat.“ „O to lepší důvod jet dál, dokud to půjde.“ Polkla jsem, hrdlo plné slz. „Damiene.“ Čekala jsem, že mi řekne něco uklidňujícího. Že mě ujistí, že všechno bude zase v pořádku. Namísto toho mě jen pohladil po tváři. Jeho pohyb opět vyslal horké vlny do celého mého těla a znovu mi vehnal slzy do očí. Sevřela jsem pěsti a snažila se překonat touhu řvát, která ve mně hrozila každou chvíli explodovat. Nesmím se tomu poddat. Ne teď. K čertu, vlastně nikdy. Jestli Damiena ztratím, pak můžu křičet. Ale dokud existuje nějaká jiná možnost, pak musím věnovat každou vteřinu pouze a jedině tomu, že prostě budu s ním. Přiměla jsem se k úsměvu, který působil takřka přirozeně, a otočila jsem se k němu.

16/32

„Brzy tam budeme.“ Přišlápl plyn a vůz znovu zrychlil. „Kam vlastně jedeme?“ „Na jedno místo, které chceš vidět.“ Můj výraz musel být zmatenější, než jsem si uvědomovala, protože se lehce zasmál. „Neboj. Nikam neutíkáme.“ Zašklebila jsem se. Vlastně jsem si přála utéct. Levou ruku nechal na volantu, ale pravou mi položil na koleno. Jeho dotyk byl spíš majetnický než sexuální, jako by prostě jen potřeboval vědět, že jsem tady. Opřela jsem si hlavu a zmítala se mezi touhou oddat se pocitu z jeho prstů na svém těle a chutí se do něj pustit. Řvát a ječet. Prosit a žadonit, aby se do prdele konečně začal hájit. Protože Damien Stark přece není muž, který by se držel zpátky a nechal do sebe jen tak mlátit. Není to muž, který by se smířil s porážkou. Není to muž, který by ublížil ženě, kterou miluje. A přesto právě tohle všechno teď dělal. Myšlenky, divoké a nebezpečné, mi vířily hlavou. Světla velkoměsta kolem mě zmizela a nezanechala za sebou nic než kilometry lesa lemujícího dálnici. Motor běžel hladce a pozoruhodně tiše a já jsem pocítila únavu. Ne pouze kvůli pokročilé hodině, ale kvůli všemu, co se na mě ze všech stran valilo. Zavřela jsem oči a uvolnila se, ale pár vteřin nato jsem se zase s trhnutím posadila. Uvědomila jsem si, že vůz stojí a motor je vypnutý. „Co je? “ Byla jsem zmatená, mysl jsem měla jako by plnou pavučin. „Co se stalo?” „Hezky sis schrupla,“ prozradil Damien. Schrupla? Zamračila jsem se. „Jak dlouho?“ „Skoro půl hodiny.“ To mě konečně úplně probralo. Posadila jsem se a rozhlédla kolem. Zdálo se, že jsme na parkovišti před rustikální restaurací se spoustou venkovních míst. Teď byla zavřená a prázdné piknikové stoly působily spíš děsivě, než aby zvaly k posezení. „Kde to jsme?“ „Jezerní restaurant Kranzberger,“ odpověděl. Musela jsem vypadat stejně zmateně, jako jsem si připadala, protože se usmál. „Tohle bývalo jedno z mých nejoblíbenějších míst poblíž Mnichova. S Alainem a Sofií jsme sem jezdili od chvíle, co byl Alaine dost starý na to, aby mohl řídit. Později jsem sem jezdil sám. Mám na tohle místo spousty vzpomínek,“ dodal se zvláštním tónem hlasu. „Ale mají zavřeno,“ řekla jsem tupě. „Však jsme sem nepřijeli kvůli jídlu,“ prozradil. Vystoupil, obešel auto a otevřel mi dvířka dřív, než jsem se stačila vzpamatovat. Natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl, a já jsem poslušně vystoupila. „Tak proč jsme sem přijeli?“

17/32

„Pojď se mnou.“ Zkoumala jsem jeho tvář, ale nedokázala jsem poznat, v jaké je náladě. Vzal mě za ruku a vedl mě úzkou stezkou, jež se vinula mezi vysokými listnatými stromy. Jejich zelené listí vypadalo teď v měsíčním svitu černé a šedivé. Neuměla jsem si představit, kam to vlastně jdeme, a když cesta zahnula, úplně jsem zalapala po dechu. Přímo před námi se uprostřed divočiny rozkládalo jezero. Hladina se třpytila svitem měsíce, který se jako obrovská koule odrážel tak, až se zdálo, že bychom se do ní mohli ponořit a ukrást si ho pro sebe. „To je nádhera,“ hlesla jsem. „Vítá tě Kranzbergerské jezero. Strávili jsme tu spousty hodin,“ pokračoval. „Mohl jsem se posadit na břeh a naslouchat vodě, ptákům a větru ve větvích. Mohl jsem zavřít oči a úplně se ztratit.“ Hleděl na jezero, ale teď se otočil ke mně. „Chtěl jsem ti to tu ukázat,“ řekl. Já jsem však slyšela omlouvám se. Polkla jsem, překonána city. „Děkuju ti.“ Zvedl naše spojené ruce a něžně mě políbil do dlaně. To gesto bylo jemné, sladké a bolestivě romantické, a tak jsem se neubránila přání, abychom tu mohli zůstat, ztraceni v mihotavém světle, skryti v představě, že jsme sami na celém světě. Tělem mi projel třes. Odvrátila jsem se. Propadla jsem tomuto muži tak rychle, a teď se děsím, že ho ztratím. Děsím se, že nám vezmou všechno to dobré, co jsme spolu zažili, bez ohledu na naši podělanou minulost. Stiskla jsem rty, abych potlačila zmučený výkřik, protože jediné, co jsem teď opravdu chtěla udělat, bylo křičet a řvát a ječet, dokud Damien neudělá vše, co je potřeba, aby zvládl situaci a celá ta hrůza byla konečně za námi. Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem zůstala stát pevně jako skála, protože jsem věděla, že sebemenší pohyb by mě mohl úplně rozhodit. Cítila jsem se rozrušená, nejistá a nepředvídatelná. A výbuch byl právě teď tou poslední věcí, kterou bychom oba dva potřebovali. „Nikki.“ Moje jméno na jeho rtech zaznělo něžně. Pustil moji ruku a postavil se za mě. Jeho dlaně mi sladce a teple stiskly ramena. Na temeni jsem ucítila jemný dotek jeho rtů a pak lehký stisk, když mě prsty pohladil po pažích, nahých v šatech bez rukávů. „Ten první večer tehdy u Evelyn jsem tě naštval, pamatuješ? Měl jsem tě nechat naštvanou, odejít pryč a nikdy se nevracet.“ V ústech mi vyschlo, hruď se mi sevřela. Nechtěla jsem to poslouchat. Nechtělo se mi uvěřit, že by třeba jen v tom nejmenším koutku duše se mnou raději nikdy nebyl – i kdyby tato představa byla pouze odrazem jeho touhy mě chránit. „Ne,“ řekla jsem. Bylo to jediné slovo, na něž jsem se zmohla, a zaznělo drsně a přiškrceně. Něžně mě otočil k sobě a pak mi přitiskl dlaň k tváři. „Rve mě to na kusy, když v tvých očích vidím strach.“

18/32

Jeho slova byla jemná a něžná, ale zasáhla mě takovou silou, jako by to byl kopanec do hrudníku. Odpověděla jsem tak, že to překvapilo nás oba. Rozpřáhla jsem se a udeřila ho do tváře. „Nech toho!“ zaječela jsem. Veškerá moje sebekontrola zmizela ve víru divokých emocí. „Prostě toho do prdele už nechej! Ty myslíš, že tím něco vyřešíš? Tím, že si budeš přát, abychom se nikdy nedali dohromady? Zatraceně, Damiene, miluju tě, až to bolí, a ty mě chceš chlácholit? Nepotřebuju, abys mě uklidňoval, já potřebuju, abys něco dělal.“ Udeřila jsem ho oběma rukama do prsou. Jen jsem polkla, když mě popadl za zápěstí a sevřel tak pevně, až mě stisk jeho rukou pálil na kůži. „Nikki.“ Jeho hlas teď nebyl uklidňující. Zněl drsně a nebezpečně a mně bylo jasné, že jsem ho dohnala příliš daleko, ale bylo mi to fuk. Pokud se mě týká, nemohla jsem ho zahnat dost daleko, protože právě teď jsem potřebovala jediné – pořádně ho probrat. Probrat ho z té jeho zatracené paličatosti a nějak mu vtlouct do hlavy, že jediný způsob, kterým by se mohl zachránit – zachránit nás – je začít se hájit. „Strčí tě za mříže,“ pronesla jsem s důrazem na každé slabice. „Prokrista, Damiene, jak to, že nejsi strachy podělaný až za ušima? Já se bojím tak, že se mi ráno ani nechce vylézt z postele!“ Zíral na mě, jako bych z ničeho nic začala mluvit řecky. „Že se nebojím?“ Hlas mu ztěžkl špatně skrývaným vztekem. Netušila jsem, zda byl namířen na mě, nebo ne, ale rozhodně byl dost silný na to, aby se Damien třásl. „Tak tohle si myslíš?“ Mimoděk jsem ustoupila o krok dozadu, ale hned mě zastavil. Rukama mi sevřel paže, až se mi jeho prsty zarývaly do masa, a pevně mě přidržel na místě. „Tohle si vážně myslíš? Ježíši Kriste, Nikki, děsím se, že by mě mohli od tebe odtrhnout. Že bych se tě nemohl dotýkat. Líbat tě. Slyšet tvůj smích, dívat se na tebe. Být s tebou.“ Jeho slova mě tak omámila, že jsem si ani neuvědomila, jak mě zlehka strká dozadu. Teď jsem se tiskla ke stromu a skrz lehkou látku šatů mě dřela drsná kůra. Damienovy dlaně mi majetnicky přejely po pažích a pak se přesunuly k tělu, aby mi drsně sevřely prsa. Zavzdychala jsem, jak mnou projela touha, horká a naléhavá. Naklonil se blíž a rty se dotkl mé tváře. Pak mi přitiskl horká ústa k uchu. „Dokázal bych se smířit se vším kromě toho, že bych tě měl ztratit.“ Dlaněmi sjel dolů, pak pomalu po stehnech nahoru a přitom s sebou vzal tenkou látku sukně. „Že nemám strach?“ zašeptal, když vložil dlaň do mého pohlaví. Prádlo nikdy nenosím, takže zlehka vklouzl rukou rovnou dovnitř. Kousla jsem se do dolního rtu a byla jsem vděčná, že mě pevně drží, protože se mi celé tělo v okamžiku proměnilo v tekutý oheň. „Jsem vyděšenější, než jsem kdy v životě byl,“ hlesl a pak se jeho ústa přitiskla k mým a prsty se uvnitř mého těla začaly pohybovat ve stejném rytmu jako jeho hluboké polibky. Na jeden nádherný, požehnaný okamžik jsem se poddala jeho polibku, jeho objetí. Zapomněla jsem, kde jsme a proč tu jsme. Byl tu jen Damien a smyslné, uklidňující teplo jeho těla přitisknutého k mému.

19/32

Pak ale uvnitř mě cosi přeskočilo. Cosi, co překonalo i touhu a zoufalou potřebu, která mi rozbušila tep a svírala pohlaví kolem jeho prstů. Opřela jsem se mu rukama o hruď a odstrčila ho. „Jak si můžeš dovolit mít strach? Zatraceně, Damiene, jak se odvažuješ říkat, že se bojíš, že mě ztratíš, když by ses toho všeho mohl zbavit? Mohlo by to být za námi. Mohl bys to skončit a mohli bychom se vrátit domů.“ Hleděl na mě a v jeho pohledu byl nekonečný smutek. „Ach, miláčku. Kdybych tě mohl zbavit toho strachu, udělal bych to.“ „Kdybys mohl?“ zopakovala jsem po něm. „Ty ale můžeš, a taky to dobře víš, a mě už příšerně štve, že s tím nechceš nic udělat.“ Řvala jsem na něj. Chovala jsem se jako ta nejhorší semetrika a harpyje a nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem sama sebe. A k čertu, v tu chvíli jsem nenáviděla taky Damiena. Slzy se mi koulely po tvářích a cítila jsem, jak se mi podlamují nohy. Málem jsem upadla, ale Damien mě stačil zachytit a opatrně mi pomohl spustit se na kolena. Ironie mě však neopustila ani v tu chvíli: Damien byl vždycky připravený mě zachytit. Aspoň jsem si to myslela. Teď jsem si tím však přestávala být jistá a poprvé jsem si v Damienově náručí připadala opuštěná. „Uvažoval jsem nad tím.“ Jeho hlas byl tichý a vážný tak, jak jsem u něj dosud nikdy neslyšela. Ztuhla jsem. Netušila jsem, že bych někdy mohla naději vnímat tak chladně a nepohnutě, ale bylo to tak. „Uvažoval nad čím?“ zeptala jsem se opatrně. Váhal tak dlouho, až jsem si začínala myslet, že neodpoví. Když promluvil, slova z něj vycházela pomalu. „Toužil jsem po tobě hrozně dlouho,“ prozradil. „A teď, když tě konečně mám, riskuju všechno, co mezi námi je.“ Ano, chtělo se mi zaječet. Ano! Uvědomila jsem si, že zatínám prsty do sypké, vlhké půdy, a přiměla jsem se uklidnit. Snažila jsem se nepředvídat jeho další slova, abych se nepřipravila o naději. „Nejsem přesvědčený, že odhalit to, co mi Richter provedl, by představovalo řešení, jak si ty a Maynard a ostatní myslíte. Ale možná bych to měl zkusit. Pokud by to mělo znamenat, že obvinění bude staženo, pak bych měl možná obětovat tajemství, které jsem se po celý svůj život snažil uchovat.“ Vnímala jsem hořkost v jeho hlase a toužila jsem ho vzít za ruku a pevně ho držet. Přesto jsem to neudělala. Nehnula jsem se ani o centimetr. „Není přece hanba být obětí, že ne? Tak proč bych si měl dělat hlavu z toho, že se celý svět dozví o všech těch hrozných zlých věcech, co mi udělal? Proč by mělo vadit, jestli se bude v novinách psát o temných nocích v mé ložnici? O ponižujících věcech, které mě nutil dělat. O věcech, které jsem neřekl ani tobě. Věcech, které bych si přál zapomenout.“

20/32

Pohlédl na mě, ale já jsem viděla jen těžké rysy a tvrdé linie jeho tváře. „Pokud by to znamenalo, že pak za tebou budu moci přijít jako volný člověk, neměl bych chtít vyřvat svůj příběh z okna? Neměl bych se ho snažit všude vecpat? Do televize, do různých talk show, na první stránky novin? Neměl bych ze svého soukromého pekla udělat zábavu pro celý zatracený svět?“ Cosi studeného se dotklo mé tváře a já jsem zjistila, že pláču. „Ne,“ zašeptala jsem. Nenáviděla jsem pravdu, kterou jsem právě vyřkla. Jenže právě v tom ležel základ všeho, čím Damien byl. Mužem, který žil podle vlastních zákonů, a to byl jeho pravý základ, pro který jsem se do něj zamilovala. „Ani kvůli mně,“ prohlásila jsem. „Ani kdybys musel jít do vězení.“ Stiskla jsem víčka, ale přes řasy mi vytryskly další slzy. Bříškem palce mi přejel po tváři. „Chápeš?“ „Ne,“ hlesla jsem, i když jsem chtěla vlastně říct ano, a hned jak jsem otevřela oči, viděla jsem, že to ví. Přimáčkl se ke mně, až se mi zrychlil dech. Vzlykla jsem, a když se jeho ústa přisála k mým, pocítila jsem chuť slz. Polibek byl zprvu něžný, jemný a sladký. Pak mě ale popadl jednou rukou vzadu za hlavou, druhou mi zároveň obemkl kolem pasu a přitáhl si mě na klín. Překvapením jsem zalapala po dechu a on toho hned využil. Tvrdými ústy hledal můj jazyk a jeho polibky začaly být hlubší a naléhavější. Zajela jsem prsty do hedvábí jeho vlasů a oddala se smyslné pevnosti jeho rtů, divokosti jeho polibků. Naše jazyky se setkaly, zuby narazily na sebe. Věděla jsem, že ráno budu mít odřené rty, ale nedokázala jsem odolat těm polibkům, které nás oba tak rozpalovaly. Když se konečně odtáhl, ztěžka jsem dýchala. Pusu jsem měla odřenou a nateklou. Ptala jsem se sama sebe, zda jsem se vůbec někdy předtím takhle líbala, dokonce i s Damienem. A přesto jsem chtěla víc. Natáhla jsem se k němu v němé výzvě, ale on mě chytil pevně za bradu. Zůstala jsem v té nepohodlné pozici a zvedla jsem oči k němu. „Jsi pro mě vším, Nikki. Musíš to vědět. Musíš tomu věřit.“ „Ano,“ zašeptala jsem. Viděla jsem, jak se otřásl a jak se mu pak napjaly svaly, když si mě přitáhl blíž a přitiskl mě k sobě. Vznášela jsem se v jeho náruči tak naplněná láskou k tomuto muži, že to až skoro bolelo. „Jsi pro mě vším,“ zopakoval. „Ale pokud nebudu upřímný k sobě, nemůžu být upřímný ani k tobě.“ „Já vím,“ řekla jsem se rty přitisknutými k bavlněné látce jeho košile. „Já to chápu.“ Zaklonila jsem hlavu a vzhlédla nahoru k jeho očím. „Jenže to neznamená, že by to méně bolelo.“ „Tak mi dovol, abych to napravil.“ Odtáhl mě kousek od sebe, naklonil se a políbil mě do koutku úst. „Tady to bolí?“

21/32

Zavrtěla jsem hlavou. Do očí se mi tlačily slzy, ale koutkem úst jsem vyloudila slabý náznak úsměvu. „Ne? Tak teda tady?“ Rty přejížděl po mé tváři, až jsem zatajila dech, překonaná sladkostí jeho doteku. „Ne,“ vypravila jsem ze sebe a můj úsměv už nebyl tak roztřesený. Tentokrát se jeho rty zastavily u důlku na spodním okraji mého hrdla. Zvrátila jsem hlavu dozadu, aby ke mně mohl lépe, a vnímala jsem, jak se mi pod jeho rty divoce zrychlil dech. „Tam to ale taky není,“ zašeptala jsem. „Podvodnice,“ řekl. „Jak tě můžu políbit a napravit to, když ani nevím, kde to je?“ „Hledej dál,“ poradila jsem mu. „Však já nepřestanu,“ slíbil. Sklouzl rty níž a zastavil je u srdce, které mi prudce bušilo v prsou. „Tam ne, určitě,“ prohodil a pokračoval dál. Zasmála jsem se, ale zvuk hned ustal. Nahradil ho drsný, smyslný výkřik, když se přitiskl ústy k mému ňadru. „Damiene!“ Podpíral mě pažemi zezadu a sál skrze hedvábnou látku nemožně drahých šatů. Zuby mi škrábal o rozcitlivělé bradavky, až jsem se prohnula, ponořená do zoufalého omámení slastí. „Tady?“ zamumlal, aniž by odtrhl rty. „Ano,“ vydechla jsem. „Ach, bože, ano.“ „Tím si nejsem jistý,“ prohodil, když se ze mě svezla jeho ústa. „Radši se podívám.“ Jemně mě sundal z klína, položil do měkké trávy a posadil se nade mě. „Damiene,“ zamumlala jsem, „co to –“ Umlčel mě prstem přiloženým k ústům. Pak se sklonil a jeho rty znovu vyhledaly můj prs. Zasténala jsem rozkoší. „Však jsem ti to říkal,“ prohlásil. „Políbím tě tam a hned to bude lepší.“ Teď se jeho rty sevřely kolem mého levého prsu a rukou uchopil ten pravý. Bylo to, jako by jeho tělo vyzařovalo energii, která do mě pronikala v každém bodě dotyku a vysílala dovnitř žhavé proudy. Z jeho prstů sršely jiskry, pronikaly mými ňadry dál do těla, až jsem se vzepjala nenasytnou touhou po něčem víc. Až příliš brzy však přestal. Jeho ústa opustila můj prs a něžně mi sjížděla dolů po těle a jeho rty a mou kůži nedělilo víc než jen tenká vrstva hedvábí. Ústy došel až k bříšku a zlehka mě kousal do pupíku. Rukama přejel po šatech až k okraji a zvedl ho. Hebký materiál klouzal po mé kůži stejně jako Damienovy rty směřující níž a níž. Jeho polibky, lehké jako peříčko, putovaly po mém těle, po oblouku boku a pak jemně a sladce přes ohanbí, než pokračovaly níž a pak ještě níž. Bezděčně jsem se prohnula v zádech, protože se jeho jazyk hravě a letmo dotkl

22/32

klitorisu. Jen jsem zalapala po dechu, když se ústy, horkými a náruživými, přisál k mému pohlaví. Položil mi ruce na stehna a palci přejížděl po mých jizvách, až se dotkl hebké kůže na nejvyšší části vnitřní strany stehen. Roztáhl mi nohy, aby si mě pro sebe rozevřel. Chtělo se mi jít mu boky vstříc a svíjet se slastí z jeho tolik intimního polibku, jenže mě pevně svíral a držel přesně tam, kde mě chtěl mít. Zvedla jsem ruku k ústům a zakousla se do měkkého místa pod kořenem palce. Hlava se mi zmítala ze strany na stranu slastí, která ve mně stále sílila, jak Damienova zkušená ústa a jazyk pomalu, pomalu, tak mučivě pomalu zvyšovala sladké potěšení. A pak všechno explodovalo a já jsem se vzepjala s otevřenými ústy. Můj výkřik však ztišil Damien, který se na mě položil a spočíval na mně celou svojí vahou. Přitiskl rty k mým ústům, a tak jsem mohla ochutnat své vlastní vzrušení. Líbala jsem ho hluboce a hladově a zasténala jsem na protest, když se ode mě odtáhl. Opřel se rukama o měkkou půdu vedle mých boků a nadzvedl se, aby mi viděl do očí. Sálal z nich žár, ale brzy se proměnil v hravost. „Už je to lepší?“ zeptal se s domýšlivým úsměvem. „Ach, ano,“ odvětila jsem a opřela jsem se o lokty, abych se mohla posadit. „Ne,“ řekl. „Polož se.“ Zvedla jsem pobaveně obočí. „Jste hrozně náročný, pane Starku. Co přesně ode mě chcete?“ „Chci tě nahou,“ oznámil a v tu chvíli byla všechna hravost pryč stejně rychle, jako se objevila, a nahradil ji chtíč a žár tak silný, že jsem opět celá zvlhla. „Ach.“ Pomalu zvedl kraj mých šatů. Neprotestovala jsem. Prostě jsem se jen nadzvedla, aby mi je mohl přetáhnout přes hlavu. Hodil je stranou a sám si stáhl bílé tričko. Pak se jeho prsty vydaly ke knoflíkům na jeho džínách. „Teď tě ošukám, Nikki. Rovnou tady, na teplé zemi a pod širým nebem. Zmocním se tě, ať to vidí celý vesmír, protože jsi navždycky moje a vždycky budeš, ať už odtud půjdeme kamkoliv.“ „Ano,“ řekla jsem, ačkoliv jeho slova nebyla otázkou, jen pouhým konstatováním. „Ach, ano.“ Rukama mi přejížděl po těle a jeho oči byly plné obdivu. Vždycky jsem věděla, že jsem hezká, ale když se na mě díval Damien, připadala jsem si víc než krásná. Připadala jsem si výjimečná. Natáhla jsem ruku, abych se dotkla jeho tváře, a sledovala jsem, jak z jeho pohledu stále víc sálá vášeň. Zajela jsem mu prsty do vlasů, popadla ho v týle a přitáhla si jeho rty ke svým. Náš polibek byl hladový a divoký stejně jako stromy a pnoucí se rostliny. Přitiskla jsem si ho blíž, nemohla jsem se ho nasytit. Hladil mě rukama, laskal mi boky, dotýkal se mých ňader a vklouzl mi jimi mezi nohy. Když zjistil, jak jsem vlhká, ozvěna jeho stenu mi pronikla celým tělem.

23/32

Vtom přerušil náš polibek a nadzvedl se na jedné ruce nade mě. „Teď.“ Nečekal na moji odpověď, ale já už jsem stejně měla nohy žádostivě roztažené. Nadzvedla jsem se v bocích, abych mu vyšla vstříc, když do mě pronikl. Vykřikla jsem, ne bolestí, ale správností toho všeho. Všechno bylo, jak mělo být, Damien a já jsme byli spolu. Damien a já, pevně spojení proti celému světu. Společně jsme se pohybovali, divoce a zběsile, a když ve mně vybuchl orgasmus, uvědomila jsem si, že mám tvář zmáčenou slzami. „Miláčku,“ zašeptal a přivinul si mě blíž. „Ne, ne,“ namítla jsem. „To jen proto, že je to příliš silné, než abych udržela city na uzdě.“ „Já vím,“ řekl a objal mě ještě pevněji. „Zlatíčko, já vím.“ Nevím, jak dlouho jsme tam tak zůstali. Vím jen, že jsem se odtud nikdy nechtěla hnout. Damien však až příliš brzy přejel dlaní po mé nahé paži a políbil mě na lalůček ucha. „Jsi připravená vrátit se zpátky?“ Samozřejmě že jsem nebyla. To nebudu nikdy. Jenže jsem věděla, že Damien potřebuje moji sílu, stejně jako já potřebuju tu jeho. A tak jsem prostě jen přikývla. Než jsem vstala, sebrala jsem ze země svoje šaty a pak jsem k němu natáhla ruku. „Jsem připravená,“ řekla jsem. „Pojďme.“

Kapitola 3 Znovu a znovu jsem ve snu přepadala přes okraj budovy a řítila se dolů, dolů, dolů. Damien se po mně natahoval, paže vzepjaté a tvář zdivočelou, jak se mě snažil zachytit. Jenže marně. Uvízl kdesi nade mnou a já jsem se nezadržitelně blížila k zemi, kde se rozbiju a roztříštím na miliony kousků, a budu se modlit, aby Damien přišel a zase mě dal dohromady. Není to ale možné. Protože to byl on, kdo mě původně strčil přes okraj. Probudila jsem se s křikem, přitisknutá k Damienovi, s pažemi ovinutými kolem jeho těla. Ani pravidelný tlukot jeho srdce a něžná slova mě nemohly utěšit, protože jsem už nedokázala říct, co je jen noční můra a co skutečnost. Přála jsem si jediné, aby to už skončilo, ale když jsme o dvě hodiny později odcházeli z hotelu Kempinski – za cvakání a blýskání fotoaparátů a pokřikování reportérů, kteří se ptali na dnes začínající soudní proces – už jsem to vzala zpátky. Bála jsem se, že svým přáním po konci bych si přivodila jen svoje vlastní zničení. Teď už jsem chtěla, aby všechno to bláznění před začátkem procesu pokračovalo dál. Chtěla jsem zůstat ukrytá v bezpečí hotelu, protože to umožňovalo vyhnout se skutečnosti. Od chvíle, kdy jsme se setkali, nás jako by obklopovala kouzelná bublina. Ale brzy do ní začal pronikat skutečný svět. Moje matka, jež přiletěla do Los Angeles jako bouře a rozbila křehký život, který jsem si konečně pro sebe začala budovat. Paparazzi, kteří mě málem zničili, když se dozvěděli, že jsem pózovala nahá výměnou za milion dolarů. A nyní tenhle soud, který hrozil zničením všeho, co jsme si s Damienem dokázali společně vytvořit. Neměla jsem v úmyslu Damiena opustit a byla jsem přesvědčená, že ani Damien nemíní opustit mě. Přesto jsem se nedokázala zbavit strachu, že bez ohledu na naše přání má s námi soud jiné plány. Damien byl sice nejsilnějším člověkem, jakého jsem kdy poznala, ale dokáže zvítězit nad celým světem? Cesta trvala až příliš krátce, a tak jsme záhy dorazili k trestnímu soudnímu dvoru. Sídlil tam mnichovský okresní soud, kde se měl konat proces s Damienem. Hranatá moderní budova z bílého kamene a skla mi připomínala federální soud v Los Angeles a zároveň Pavilon Dorothy Chandlerové, kde se dříve udílely ceny Oscar. Vzhledem k podívané, která se zde nyní měla odehrát, jsem volbu místa považovala za přiměřenou. Během několika posledních dní jsem tu už několikrát byla na schůzkách s právními zástupci. Tehdy jsem se však netřásla. Dnes jsem ale své chvění nedokázala ovládnout. Třes, pronikající až do morku kostí, jako bych byla naskrz promrzlá. Jako bych se už nikdy neměla zahřát.

25/32

Zhluboka jsem se nadechla a pohnula se ke dveřím vozu, které mi přišel řidič otevřít. Damien mě však zarazil. Položil ruku na moji a řekl tiše: „Počkej. Tady máš.“ Sundal si sako a přehodil mi ho přes ramena. Zavřela jsem oči – jen na okamžik. Jen tak dlouho, abych se v duchu proklínala. K sakru, Damien se přece teď neměl o mě starat. To já jsem ho měla podporovat. Obrátila jsem se zpět do limuzíny, přitáhla si ho k sobě a vtiskla mu na rty rychlý, pevný polibek. „Miluju tě,“ zašeptala jsem a doufala, že ta prostá slova řeknou všechno, co jsem nevyslovila. Upřeně se na mě zadíval. „Já vím,“ řekl. „A teď si vezmi to sako.“ Přikývla jsem. Porozuměla jsem jeho nevyslovenému poselství: nikdy se o mě nepřestane starat, ať se děje cokoliv. Nechtěla jsem se s ním o tom dohadovat, koneckonců jsem to cítila také tak. Vystoupila jsem z auta a postavila se, k obličeji přilepený úsměv veřejné Nikki. Obklopovali nás totiž reportéři zastupující média z Evropy, Spojených států a dokonce i z Asie. Už jsem měla tak natrénované skrývat skutečné pocity, že jsem určitě působila klidně a sebevědomě. Uvnitř jsem však cítila pravý opak. Byla jsem vyděšená. A podle toho, jak mi stiskl ruku, jsem poznala, že to Damien ví. Přála jsem si, abych dokázala být silnější, ale nebylo to možné, a tak jsem se s tím musela prostě smířit. Dokud to neskončí – ať tak nebo onak – budu se pohybovat na hraně. A mohla jsem jen doufat, že na konci dopadnu do Damienovy náruče a nespadnu na opačnou stranu, kde bych skončila v propasti a sama. „Herr Stark! Fräulein Fairchild! Nikki! Damiene!“ Hlasy zněly všude kolem nás, některé anglicky, jiné německy, další francouzsky. Ozývaly se i další jazyky, ale ty jsem nerozeznala. Tisk nás pronásledoval po celou dobu, co jsem přijela do Mnichova. A ne pouze kvůli nadcházejícímu soudu. Ne, bulvární deníky se právě tak dychtivě snažily rozebírat Damienův milostný život. Už přestaly nekonečně rýpat – díkybohu – do mého obrazu nebo do peněz, které mi Damien za něj zaplatil. Zato ze svých archivů škodolibě vyhrabávaly a zveřejňovaly fotky Damiena s nekonečným sledem jiných žen, které prošly jeho náručí. Modelky. Herečky. Bohaté dědičky. Damien mi sám řekl, že spával s množstvím žen. A také mi řekl, že pro něj žádná nic neznamenala. Že pro něj existuju jenom já. Sice jsem mu to věřila, ale přesto se mi nelíbilo, že jsem ty fotky viděla všude v novinových stáncích, v televizi i na internetu. V tu chvíli bych však byla ráda, kdyby jediným zájmem tisku o nás bylo, s kým Damien spal. Ale to teď v centru jeho pozornosti nestálo. Teď byl na válečné stezce a na pořadu dne byla vražda. Teprve když jsme prošli vstupem a vkročili dovnitř budovy, uvědomila jsem si, že jsem zapomněla dýchat. Podívala jsem se na Damiena a zmohla se na mdlý úsměv. Potřásl hlavou. „Kdybych tě mohl dneska nechat v hotelu, byl bych to udělal.“

26/32

„Radši bych umřela, než abych tady s tebou nebyla.“ Pomyslela jsem si však, že být zde by mě mohlo zabít zrovna tak. Chodby soudu byly plné pobíhajících advokátů a soudních zřízenců, kteří spěchali za svými cíli. Skoro jsem je nevnímala. Upřímně řečeno jsem nevnímala téměř nic, takže mě dost překvapilo, když mi příslušník justiční stráže podal moji kabelku. Uvědomila jsem si, že jsme prošli bezpečnostní kontrolou. Pospíšil si k nám uhlazený muž něco přes padesát s vlasy v barvě soli a pepře. Byl to Charles Maynard, advokát, který Damiena zastupoval už od dob, kdy se v devíti letech objevil jako zázračné dítě na tenisové scéně. Natáhl ruku k Damienovi a zároveň se podíval i na mě. „Zdravím, Nikki. Moji lidé budou sedět v řadě hned za lavicí svědků. Můžete se tam samozřejmě posadit také.“ Vděčně jsem kývla. Když už nemůžu být vedle Damiena, budu mu alespoň nablízku. „Než to začne, měli bychom si promluvit,“ pokračoval v řeči teď už k Damienovi. Pak se podíval na mě. „Omluvíte nás?“ Chtělo se mi na protest zaječet, ale jen jsem přikývla. Radši jsem se nepokoušela promluvit. Příliš jsem se bála, že by se mi třásl hlas, a tak mě zradil. Damien se natáhl a stiskl mi ruku. „Jdi dovnitř,“ řekl mi. „Za chvilku se uvidíme.“ Znovu jsem přikývla na souhlas, ale nepohnula jsem se. Místo toho jsem zůstala tupě stát na chodbě a Maynard zatím odvedl Damiena o pár metrů dál ke dveřím, jimiž prošli do malého konferenčního sálku. Jak už jsem věděla, měl sloužit Maynardově týmu během soudního líčení. Stála jsem tam dál, nechtělo se mi projít těžkými dřevěnými dveřmi do soudní síně. Snad jsem doufala, že když nevejdu dovnitř, proces nikdy nezačne. Pořád ještě jsem stála na místě a proklínala svoji vlastní hloupost, když jsem si uvědomila, že jsem zaslechla odkudsi zezadu svoje jméno, zkreslené ozvěnou na široké chodbě plné pospíchajících lidí. Nejdřív mě napadlo, že se tak pokouší získat moji pozornost některý z reportérů. Na tom hlase však bylo něco povědomého. Zamračila jsem se, protože tady mě určitě nikdo… Někdo ale přece ano. Ollie. Uviděla jsem ho, hned jak jsem se otočila. Orlando McKee, kluk, se kterým jsem vyrůstala a který vždycky býval jedním z mých nejlepších přátel. Muž, který mi neustále opakoval, že Damien pro mě představuje nebezpečí. Muž, o němž se Damien domníval, že mě miluje. Bývaly časy, kdy bych se k němu rozběhla, objala ho a vypovídala se mu ze všech svých obav. Teď jsem však ani nevěděla, co cítím, když ho tam vidím. Stála jsem jako přimražená a on spěchal ke mně. Doběhl bez dechu a s nataženou rukou. Když ale viděl, že pozdrav neopětuju, pomalu ji zase spustil. „Netušila jsem, že tu budeš,“ prohlásila jsem klidně. „Zkoušel jsem tě zastihnout ráno v hotelu Kempinski,“ řekl, „ale už jsi byla pryč.“

27/32

„Mám mobil,“ poznamenala jsem. Přikývl. „Já vím. Měl jsem zavolat. Bylo to na poslední chvíli. Maynard zjistil, že jsem chodil do školy s jedním z junior advokátů z úřadu státního zástupce, a tak chtěl, abych tu byl taky.“ „Na práva?“ Neuměla jsem si představit, proč by německý prokurátor měl studovat práva ve Spojených státech. Zavrtěl hlavou. „Na univerzitní přípravku. Svět je malej, co?“ „Damien ví, že jsi tady?“ Můj tón zněl chladně a odtažitě a byla jsem si jistá, že Ollie ví proč. Kdyby si Damien vybíral osazenstvo svého právnického týmu, Ollie by v něm určitě nebyl. Ollie měl dost slušnosti, aby se zatvářil rozpačitě. „Ne,“ řekl a prohrábl si rukou vlasy. Obvykle nepořádné vlny měl pečlivě sčesané dozadu, ale teď si z nich uvolnil pár pramenů, které mu spadaly do tváře a kolem brýlí, jaké kdysi nosil John Lennon. „Co jsem měl Maynardovi říct?“ zeptal se. „Že mě tady Stark nechce? Kdybych mu to takhle oznámil, musel bych taky vysvětlit proč. A pokud Stark Maynardovi sám neřekl, že jsem ti prozradil důvěrné informace o klientovi, pak nevidím důvod, abych mu to říkal já.“ „Mohl sis něco vymyslet,“ namítla jsem. Zvolna kývl. „Mohl. Ale já už jsem na Starkově obhajobě pracoval v Los Angeles. Věnoval jsem se tomu naplno víc než tři týdny. Nejsem tady kvůli osobnímu spojení. Jsem tady, protože rozumím zákonům. Můžu mu pomoct, Nikki. A ty víš stejně dobře jako já, že Damien bude potřebovat všechnu pomoc, které se mu může dostat.“ Ovládla jsem se a nezeptala se, co tím myslel. Maynard věděl o zneužívání v Damienově minulosti, v tom jsem měla naprosto jasno. Domnívala jsem se však, že ne všichni z týmu to vědí také. Ví to tedy Ollie? Udělalo se mi špatně, protože jsem věděla, jak silně si Damien přeje, aby se tato část jeho minulosti nedostala na veřejnost. Nemohla jsem se však zeptat, aniž bych to prozradila. Mohla jsem jedině doufat, že důvodem, proč se Ollie neúčastní právě probíhající schůzky, je to, že nepatří mezi vyvolené. „Budeš sedět mezi poradci?“ zeptala jsem se. Ulevilo se mi, když zavrtěl hlavou. „Myslel jsem si, že si sednu s tebou. Jestli ti to nebude vadit.“ „Nebude,“ potvrdila jsem. Mezi mnou a Olliem se toho hodně změnilo, ale byl po mém boku vlastně při každé krizi v mém životě, a tak mi připadalo správné, že se mnou bude i tentokrát. Mile se usmál a zlehka mi položil ruku na rameno. Ve tváři měl však napjatý výraz. „Jsi jinak v pořádku? Myslím jestli – však víš.“ „Ne,“ řekla jsem, ale nepodívala jsem se mu do očí. „Jsem v pohodě.“ Nadechla jsem se a potlačila nutkání se rozplakat. Bylo mi líto, že minuly dny, kdy jsem mohla Olliemu všechno říct. Že se každý den probouzím s očekáváním, že budu muset bojovat s potřebou se řezat, a každou noc žasnu, když uléhám do postele

28/32

vedle Damiena a uvědomím si, že se nutkání nedostavilo. Nebyla jsem „vyléčená“ – věděla jsem, že nebudu nikdy. Vždycky budu toužit po bolesti, abych našla klid. Vždycky mě aspoň trochu překvapí, když se mi povede zdolat nějakou krizi, aniž bych si zabořila ostří do těla. Teď však mám Damiena a toužím po něm. Po Damienovi, který pro mě funguje jako pojistný ventil, takže už neobracím proti sobě nůž. Po Damienovi, s nímž jsem vyrovnaná a v bezpečí. A to byl, jak jsem věděla, další důvod, proč jsem se bála, že ho ztratím. „Nikki?“ „Fakt,“ řekla jsem a podívala se na něj. „Žádné břitvy, žádné nože. Damien se o mě stará dobře.“ Viděla jsem, jak sebou trhl, a na okamžik jsem zalitovala svých slov. Byla to však jen chvilková slabost. Ollie se k mému vztahu s Damienem stavěl naprosto negativně, a i když jsem ho vždycky měla ráda, nemohla jsem na to tak snadno zapomenout ani mu odpustit. „To jsem rád,“ odpověděl formálním tónem. „Budeš v pořádku, uvidíš. Ať se stane cokoliv, ty to zvládneš.“ Přikývla jsem, i když jsem si povšimla, že mluvil o mně a nikoliv o Damienovi. Projel mnou podivný záblesk vzteku, smíšeného se smutkem, vzbuzený prostou pravdou, že Ollie už nerozumí mým potřebám. Kdyby jim rozuměl, pak by chápal, že bez Damiena v pořádku nebudu. Už nikdy. Mluvili jsme spolu na chodbě jen pár metrů od dvojitých dřevěných dveří, které vedly do soudní síně. Ollie k nim vykročil a přidržel mi je, abych mohla vstoupit. Zaváhala jsem jen krátce, jen co jsem se podívala ke konferenčnímu sálu, kam odešli Damien s Maynardem. Nikdo nevycházel, a tak jsem se zhluboka nadechla pro kuráž, přiměla své nohy, aby se daly do pohybu, a prošla kolem Ollieho do soudní síně, kde se mělo rozhodnout o dalším směru zbytku mého života. I když galerie byla zaplněná reportéry, kteří se sjeli, aby spatřili atrakci – Damiena Starka před soudem, hlavní prostor zůstal prázdný až na jednoho muže v uniformě, zřejmě připraveného doprovodit tři profesionální soudce a dva členy poroty do soudní síně, jakmile bude soudní řízení moci začít. Na rozdíl od soudních síní ve Spojených státech tam nebylo zábradlí oddělující návštěvníky od žalobců. Ollie a já jsme prošli prostřední uličkou k řadám sedadel za lavicí svědků. Hluk v síni přitom vzrostl, jak si přítomní šeptali mezi sebou a posunovali se na svých místech, aby na nás lépe viděli. I když jsem německy nerozuměla skoro ani slovo, přece jenom jsem v šumu rozeznávala svoje a Damienovo jméno. Soustředila jsem se na chůzi, abych se neobrátila a neudeřila reportéra, který byl ke mně nejblíže. Abych na tu hordu nezařvala, že to není žádné zábavné představení – tady jde o život člověka. O můj život. O náš společný život. Stála jsem pořád zády k davu, když se hluk ještě zvýšil. Obrátila jsem se, jistá si tím, co uvidím, a také že ano. Dveře se otevřely a v nich stanul Damien. Po boku měl Maynarda a pana Vogela, svého hlavního německého poradce, ale ti dva pro

29/32

mě nebyli ničím víc než jen nezřetelnou šmouhou. Byl to Damien, koho jsem chtěla, Damien, koho jsem viděla. A pak ke mně Damien vykročil s takovou sebedůvěrou a odvahou, že mi zeslábla kolena. Kamery v soudní síni přítomné nebyly, a tak když mě vzal do náruče a políbil, věděla jsem, že tento okamžik zachycený na film nebude. Stejně by mi bylo jedno, i kdyby byl. Objala jsem ho okolo krku, přitiskla se k němu a snažila se neplakat. Musela jsem se donutit, abych ho nechala jít, protože jsem se ho nemohla držet věčně. Pustil mě a ustoupil dozadu. Pohledem se propaloval do mých očí a jemně mi palcem přejel po rtech. „Miluju tě,“ zašeptala jsem a viděla jsem, jak mi jeho dvoubarevné oči vracejí zpět moje slova. Jeho úsměv byl však smutný. Uhnul pohledem a já jsem si uvědomila, že se mi dívá přes rameno na Ollieho. Jeho výraz byl nečitelný. Po chvilce kývl na pozdrav a pak znovu obrátil svou pozornost na mě. Stiskl mi ruku a posadil se na lavici obžalovaných vedle svých obhájců. Ti už prošli kolem něj a teď otevírali své kufříky se spisy, vyndávali dokumenty a složky a další náležitosti pro soudní práci. Zhroutila jsem se na sedadlo, náhle úplně vyčerpaná. Ollie se usadil vedle mě. Neříkal nic, ale porozuměla jsem jeho nevyslovené otázce a obrátila jsem se k němu s chabým úsměvem. „Jsem v pohodě,“ řekla jsem a on v odpověď přikývl. Až příliš brzy vstoupili do soudní síně soudcové a proces byl oficiálně zahájen. Poté co soudce prošel úvodní záležitosti, vstal prokurátor a začal mluvit. Německy sice nerozumím, ale přesto jsem si uměla představit, co asi říkal. Vykreslil Damiena jako mladého, dychtivého, soupeřivého sportovce. Ovšem nejenom jako sportovce. Damiena už od mládí poháněla touha po úspěchu. Měl dobrou hlavu na obchod, vášnivě se zajímal o vědu. Jediné, co mu chybělo, byly peníze. Ach, jistě, začal vyhrávat velké sumy v turnajích, ale stačí to snad mladíkovi, který sní o založení impéria? A není to snad přesně to, co nakonec dokázal? Není teď Damien Stark jedním z nejbohatších mužů na této planetě? A jak se mu to podařilo? Jakpak přišel ke svému prvnímu milionu? Dal si snad jako mladík, který stále závodně hrál tenis, zaregistrovat nějaký patent? Nebo přesvědčil svého otce – který mu jako mladistvému spravoval jeho příjmy – aby investoval jeho tenisové výhry? Anebo zdědil ten první milion od svého trenéra? Který se o něj staral a pečoval? Který ho dokonce dlouho dotoval? A jak se Damien odvděčil za všechnu jeho pozornost a náklonnost? Uviděl dolary – a Merlea Richtera zabil. Ten první milion byly krvavé peníze, argumentoval žalobce. Krvavé peníze, za které teď musí Stark zaplatit, jak si přeje německý lid. Tak zněl ten příběh v jeho podání, a pokud by Damien nebyl ochoten vypovídat pod přísahou, mohl by působit pravdivě, jak jsem se obávala.

30/32

Zdálo se, že prokurátor bude mluvit věčně. Sledovala jsem tváře soudců. Nevypadaly povzbudivě. Když konečně skončil, zjistila jsem, že mi teče krev z kolen. Nevzpomínala jsem si, že bych z kabelky vyndala pero, ale nejspíš jsem to udělat musela, protože jsem se bodala jeho hrotem do masa. „Nikki?“ ozval se vedle mě ostře Ollieho hlas. „Jsem v pohodě,“ vyjela jsem na něho. Olízla jsem si prst a pokusila se smazat skvrny od krve a od inkoustu. Kdyby to Damien viděl, strachoval by se o mě víc než o sebe. Když mluvil soudce, viděla jsem, jak Maynard cosi šeptá panu Voglovi, který měl pověst jednoho z nejlepších advokátů v Bavorsku, a dokonce i v celém Německu. Byl to uhlazený, zkušený muž. Předtím na mě udělal nejlepší dojem, ale nyní u soudu jsem nervozitou jako by přišla o zrak. Posbíral si dokumenty a chystal se promluvit, ale vtom dostal nejvyšší ze soudců od svého koncipienta jakýsi kus papíru. Přečetl si ho, zachmuřil se, a aniž vstal, začal rychle jako kulomet něco říkat německy. Tvrdě se zahleděl na žalobce a pak i na pana Vogela. Maynard se obrátil k Damienovi a já jsem ze svého místa mohla vidět jeho hluboké vrásky, jak se zamračil. Neměla jsem ani ponětí, co se děje, a připadalo mi, že Damien je na tom stejně. Otočil se na mě, jako by na sobě cítil moje myšlenky. Co se děje? udělala jsem na něj, ale pouze zavrtěl hlavou, ne odmítavě, ale jako výraz zmatku. Soudcové na lavici vstali a ostatní členové poroty je následovali. Vypadali dost nešťastně. Vysoký soudce ukázal na pana Vogela a na prokurátora a řekl jim opět něco německy. Ani tentokrát jsem nic nechápala, ale podle toho, jak rychle za ním ti dva odešli těžkými dřevěnými dveřmi někam do vnitřních prostor soudní budovy, jsem hádala, že se děje něco vážného. Napjaté okamžiky míjely. Maynard se naklonil k Damienovi a něco mu řekl. Damien zavrtěl hlavou. Pozorovatelé v soudní síni se vrtěli a mumlali a mně bylo jasné, že všechny oči z galerie se upírají jen na Damiena. Sevřela jsem okraj sedadla, na němž jsem seděla. Měla jsem strach, že pokud se nebudu držet, vyletím do kosmu. A zrovna tak jsem se bála, že na dřevu zůstanou stopy po mých příliš silně zarytých prstech. Čas pro mě neměl význam, dokud se dveře znovu neotevřely. Vyšel soudní zřízenec. Promluvil k dalšímu z německých advokátů, a ten se pak naklonil a něco pošeptal Maynardovi. Pokoušela jsem se mu odečítat ze rtů, ale samozřejmě marně. Viděla jsem, jak Charles ztuhl, a moje vlastní tělo ztuhlo také. Charles sáhl na Damiena a vzal ho za loket. Mluvil tiše, ale podařilo se mi zaslechnout slova: „Chtějí s námi mluvit v kuloárech.“

31/32

Polkla jsem, a když Damien vstal, bez přemýšlení jsem po něm vztáhla ruku. Neviděla jsem, že by se pohnul. Neviděla jsem, že by udělal krok ke mně. Ale na zlomek vteřiny mě chytil za ruku. Bylo to, jako by mnou projel elektrický proud. Stiskl mi prsty a naše pohledy se setkaly. Otevřela jsem ústa, abych promluvila, ale nevěděla jsem, co říct. Byla jsem vyděšená, tak vyděšená. Nechtěla jsem však, aby to Damien spatřil. Určitě to věděl, ale stejně jsem chtěla být silná. Potřebovala jsem být tak silná, jak si o mně myslel. A pak odešel pryč, zmizel za těžkými dřevěnými dveřmi do soudcovy kanceláře. Odešel tam, kam jsem za ním nemohla, do světa, jemuž jsem nerozuměla. Věděla jsem jen, že soudní procesy obvykle nebývají takto přerušené. Viděla jsem jen přísné výrazy na tvářích soudců a sebeovládání v očích Charlese Maynarda. Věděla jsem jen, že mi chtějí Damiena vzít. A cítila jsem pouze strach.

@Created by PDF to ePub