Přeložila Denisa Škodová
Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace odpovídá výlučně autor. Publikace nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejím obsahem.
El secreto del orfebre © Elia Barceló, 2003 Translation © Denisa Škodová, 2012 ISBN 978-80-7432-188-7
4
Jsou čtyři hodiny ráno. Konec prosince. Píšu si, rukou, drobným zlatnickým písmem, v tomhle nedávno pronajatém, poloprázdném bytě, a za okny mezitím tichounce padá sníh na Clintonovu ulici, na které už nezní hudba, jak zpíval Cohen. Píšu si. Nikdo jiný tu není. Teď, když tu není Celia, nikdo jiný tu není. Vykouřil jsem tři cigarety, když jsem hledal slova, začátek či rozjezd příběhu, který tu nyní vyprávím. Ale kde ho jen najít? A jak? Jak, když začátek nemá a jeho konec, jenž mi před tolika lety zasáhl do života, je od dnešního newyor ského rána vzdálen necelých šest dní? Vzpomínky se jen hrnou, zuřivě bojují o mís to v mé zmatené mysli a slévají se v glazurované magma, jež neumožňuje zahlédnout obrysy to ho, co bylo.
5
Elia Barceló
Zlatn í kovo taje mstv í
Možný začátek: větrná zářijová noc naditá bouř kou. Podřimoval jsem v prázdném kupé vlaku, který mě vezl do Oneiry, abych se rozloučil se strýčkem Eloyem, posledním příbuzným, je muž vděčím za svou živnost, protože to on se mě ujal ve svém hodinářství, když jsem ve dva ceti letech celý zoufalý opustil Villasantu a za řekl se, že už se tam víckrát nevrátím. Světlo z uličky mi lehce dopadalo na tvář, která se přízračně odrážela na okenním skle a připomínala mi můj vlastní dětský obličej, jemuž se nikdy nepodařilo úplně se ode mne odloučit, jako by mi to dítě uvízlo někde uvnitř a čekalo na chvilku mé nepozornosti, aby se opět se šťastným úsměvem a zářivýma očima vynořilo z kalných vod minulosti. Před téměř pětadvaceti lety jsem odešel z Villasanty de la Reina a nechal za sebou celý svůj dosavadní život, školu, přátele, tancovačky a procházky. A také Celiu. Vzpomínám si, že jsem si tehdy vybavil přes ný okamžik našeho seznámení natolik živě, až mě to samotného polekalo, a narovnal jsem se
na sedadle, protože jsem před sebou úplně vi děl její tmavý profil v předsálí kina Lys, malou perlu v uchu, bílý kapesník, jímž si při odcho du z kina opatrně přejížděla pod řasami, a pak rychle pohlédla na kamarádku, která ji s úsmě vem chlácholila: „Ale ne, prosím tě, vůbec to není vidět.“ Jako by se moje srdce najednou nemohlo rozhodnout, jestli se mu chce přestat bít, nebo naopak hodlá splašeně letět k té že ně, stejně křehké jako tvrdé, která v kostýmku a s perlovým náhrdelníkem vypadala jako he rečka z filmu noir, hvězda spadlá do bahna ven kovského kina s podlahou posetou slupkami slunečnicových semínek a mastnými papíry od tuňákových taštiček. Tehdy jsem se dozvěděl, že jí říkají černá vdova. Tony mě šťouchnul do žeber a prozradil mi to, zatímco ona se ztrácela v davu lidí vycházejících z večerního promítání. Z kina jsem odešel jako v transu, ochotný udělat cokoli, abych ji opět spatřil, aby se na mě podívala, abych zaslechl její hlas. Ani jsem si neuvědomil, že mě kamarádi vlečou do Ne greska dát si před cestou domů ještě něco k pití,
6
7
Elia Barceló
Zlatn í kovo taje mstv í
a sotva jsme se usadili u zadního stolu, pod zrca dlo, uvědomil jsem si, že číšník už začíná netr pělivě přešlapovat. „Kávu s mlékem,“ zamumlal jsem, a když se Fabián vzdálil, tak jsem ji namísto jeho bílé zástěry, jež mi předtím na několik vteřin za clonila výhled, uviděl stát přímo před sebou, vprostřed kavárny, jak se na mě upřeně dívá s výrazem, který se mi nepodařilo rozluštit, ale bylo to něco mezi překvapením, radostí a zdě šením, což jsem měl ale pochopit až za dvacet pět let, kdy už bylo příliš pozdě. Zastavila se pár metrů od nás a usilovně mačkala ucho kabelky, jako by na tom závisel její život. Její kamarádka, našňořená čtyřiceti letá stará panna a směšná koketa, která ovšem vždycky dosáhne toho, co chce, se na nás obrá tila: „Hele, kluci, jestli by vám to nevadilo… Vol ných stolů je tu víc… a my si vždycky sedáme semka. Fabián vám to asi zapomněl říct. Neva dí vám to, že ne? Celia ráda sedává u tohodle stolu.“
Vmžiku jsem vstal. Klidně bych si i kleknul, kdyby mě o to požádala. Moji hodní kamarádi se taky pomalu zvedli a posunky dali vědět na bar, aby nám objednávku přinesli k jinému sto lu. „No jo, to jsou ty mánie starších dam.“ Mně ale Celia stará nepřišla. Měla bledou, smetano vě hebkou pleť a drobné vrásky kolem očí, které se ode mě nestačily odtrhnout, a tenkrát měly tak trochu barvu piva, avšak později jsem je, už coby zlatník, přirovnal k brazilským topasům – krystalizovanému světlu soumraku. Vzpomínky se mi pod zavřenými víčky kupi ly jako lidé, kteří se snaží dostat z obrovského kina jedinými dveřmi ven a strkají do sebe, hro madí se a ustupují z cesty odvážnějším nebo drzejším, aby nakonec jeden za druhým pře kročili práh. Obrazy, které jsem považoval za dávno zapomenuté, se během těchto rychle uhánějících okamžiků zjevovaly, aby přenecha ly místo jiným, neméně intenzivním a zřetel ným: sobotní procházky v ulici Jardines; letní tance v zahradě společenského klubu načan čaného na posvícení; nekonečné rozhovory
8
9
Elia Barceló
Zlatn í kovo taje mstv í
v Negresku se spolužáky ze střední školy, při nichž jsme si představovali vlastní budouc nost, vždy zářnou, vždy plnou vítězství; první cigarety u hřbitovní zdi, koupání v řece; nová učitelka na základní škole, kterou jsme zahléd li ve spodničce v domě pronajatém od porodní báby Remedios, kde k pohoršení sousedek chy běly záclony, takže učitelce nakonec nějaké da rovaly s tím, že si je má pověsit do ložnice; sendviče s tuňákem v oleji, které připravovala Florinda, místní hostinská, jež se provdala za lenocha, který nakonec špatně skončil v jedné rozpadlé chatrči v Montecaínu. Pachy, zvuky, světla navždy ztracené v baži nách paměti, spolu se vzpomínkami na dům mého dětství, který rodiče, poté co má sestra ve dvaadvaceti letech zemřela pod koly moto cyklu v jedné pařížské ulici v den, kdy jí končil letní kurz, opustili a odstěhovali se do Oneiry. Dům, který tam, ve Villasantě, nejspíš stále sto jí i po smrti rodičů, a všechen nábytek v něm pokrývá prach, staré fotky v šuplíku, v kuchyni obyčejné příbory, ložní prádlo možná rozežraly
myši; dům, jehož klíče jsem od otcovy smrti vždy nosil u sebe jako podivný talisman a v ži votě jsem je nezamýšlel použít. Vlak projel druhým tunelem ze tří, které, jako když řekneš „Sezame, otevři se“, uvolňují cestu do Umbríi, země plné legend, jak hlásá náš turistický slogan, a než jsme vyjeli ze tře tího tunelu, než jsem zjistil, co vlastně dělám a proč, sundal jsem oba kufry, všechna svá zava zadla, jež mě měla provázet až do New Yorku, oblékl si kabát, nasadil klobouk a ocitl se na plo šině vagónu, kde jsem vyčkával, až se za dlou hou zatáčkou vynoří stanice Villasanta de la Reina. Nevím, na co jsem myslel. Nevím, co jsem čekal, že najdu. Jen si pamatuju, že mi něco uvnitř opakovalo „teď, nebo nikdy“ a já věděl, že jestli si tu příležitost nechám ujít a pojedu až do Oneiry, tak nasednu na charter do Lon dýna a odtamtud do New Yorku a už nikdy neuvidím městečko svého dětství.
10
11
Elia Barceló
Zlatn í kovo taje mstv í
Když vlak zastavil ve stanici, kterou jsem neviděl od roku 1974, v jistou chvíli jsem dveře málem opět zavřel, ale nakonec jsem stoupl jednou nohou na schůdky, snesl kufry a zůstal stát na nástupišti, přičemž jsem si rukou přidr žoval klobouk a četl velká hnědá písmena na kované železné pergole, zatímco jsem slyšel, jak se vlak za mými zády znovu rozjíždí. Když jsem se otočil, abych se na něj ještě podíval, zahlédl jsem už jen červená světýlka mizející ve tmě. Nikdo jiný nevystoupil a přednosta stani ce se mě s lampou v ruce a s tváří skloněnou proti větru, zeptal umbrijským akcentem, který jsem už skoro vymazal z paměti: „Pojedete do vsi?“ Přikývl jsem a on pokračoval: „Dám vědět Brauliovi, jestli chcete. Nebo tu na vás někdo čeká?“ „Ne,“ odpověděl jsem. „Nikdo na mě nečeká.“ V hale jsem si zapálil cigaretu, zatímco on šel do kanceláře a někam volal. Okolí jsem vnímal velmi mlhavě, jako bych se právě probral z hlu boké siesty, která mě zcela otupila. Všechno
vypadalo tak, jak jsem si pamatoval: dřevěné lavičky, ručně psané cedule, velké hodiny s ko vovými ručičkami se šipkou na špičce. Za deset minut jedenáct. „Hned tu bude,“ zavolal na mě z kanceláře. „Ale raději počkejte tady vevnitř. Začalo pršet a vypadá to na pěkný slejvák. Ani psíčka by nevyhnal!“ Po patnácti letech života v Madridu jsem se nad tou větou zarazil, ale on se na mě díval černýma očkama přilepenýma na hlízovitý, na rudlý nos, který jako by mu vyrůstal z výrazné ho kníru inspirovaného nepochybně samot ným Frankem, a tak mi nezbylo, než se na něj usmát. Pak už nic neřekl a nechal mě v hale o samotě. Když jsem si pohledem z okna ověřil, že sil nice je stále prázdná, posadil jsem se na lavič ku nejblíže u dveří a najednou mě přepadla nezdolná touha někam utéct, zůstat na nádra ží, dokud nepojede nějaký vlak, a vyhnout se tak nevyhnutelné pohromě, která mě ve Villa santě čeká. Věděl jsem, že je pošetilé si myslet,
12
13
Elia Barceló
že v takto malé obci, i kdyby se zatím sebevíc rozrostla a zmodernizovala, se mi podaří vy hnout se setkání s Celiou, která teď asi spí ve velké kovové posteli, kde jsme se poprvé milo vali, kde jsem poprvé uviděl její nahé tělo, to též tělo, které se mi dodnes zjevuje ve snech, a které dnes, v jejích šedesáti sedmi letech, bu de sešlé a povadlé jako odkvetlá květina. Co jí tak asi řeknu, až ji uvidím? Co mi tak asi řekne ona? Možná bude dělat, že mě nezná, a projde kolem mě pyšně a přísně, jako vždy, se vzezře ním jako ze staré mince, a bude hledět do dáli, jako by se nacházela v úplně jiném světě. Třeba na lásku a bolest oněch měsíců před pětadva ceti lety už zapomněla, a pozdraví mě srdečně a vlídně, bez zášti či rozechvění. Třeba se vdala za nějakého ovdovělého notáře, který jí na kon ci života umožnil okusit nepoznanou radost být zákonitou manželkou někoho, za něhož se nemusí stydět. Neboť když jsem ji poznal, pat řila k těm, kterým moji rodiče říkali „ocejcho vaná ženská“.
14
Zlatn í kovo taje mstv í
Když se rodiče dozvěděli, že jí nadbíhám, tak mi máma hned začala vyprávět o její minu losti: Celia byla přibližně stejně stará jako ona, jen o trošku mladší; jako holky spolu chodívaly do kurzu šití k paní Lauře, aby si mohly přichys tat svatební výbavu. Celia se chtěla stát modist kou, ale její snoubenec nesouhlasil s tím, aby po svatbě pracovala. Jednoho dne se ve vsi objevil cizinec, zvláštní člověk, říkala máma, podivín bůhví odkud, kterého nikdo neznal, vzdělaný a elegantní, už trochu starší, a za pár dní jí dočis ta popletl hlavu. Celia svého snoubence bez vy táček pustila k vodě a několik měsíců se všude procházela zavěšená do onoho cizince, což tehdy způsobilo pěkný poprask, ale ona nedbala ná zoru své ovdovělé matky, kamarádek, sousedek, všech těch lidí, kteří se strachovali o její dobrou pověst. Všechny tím pěkně dráždila a dokonale se jim vysmála, když ohlásila svatbu v kostele Panny Marie, jež měla připadnout na první pro sincovou neděli. Dokud se nestalo, co se stát mě lo, a čeho se celé městečko obávalo nebo to as poň očekávalo. Ve svatební den, oděná do bílého, 15
Elia Barceló
Zlatn í kovo taje mstv í
kdy jí chyběly už jen stužky se zimolezem, které měl přinést ženich, se cizinec nedostavil. Nikdo už o něm nikdy neslyšel, jen se později roznes lo, že dolary, které si vyměnil v bance, byly faleš né. Zmizel stejně, jak přišel, a k Celii se nikdo neodvážil ani přiblížit, protože všem v městeč ku bylo jasné, že dívka, která se nezdráhala ne chat svého snoubence, padesátníka bez jasné minulosti, který si zmizel přímo ve svatební den, aby se jí na veřejnosti dotýkal, si nemohla ucho vat počestnost potřebnou k tomu, aby s ní jed nou nějaký slušný hoch z Villasanty navázal váž ný vztah. „Já myslím, že na něj pořád ještě čeká,“ řekla máma, když to celé dovyprávěla. „Svým způso bem se s tím vypořádala, to se musí nechat. Ces tovala do ciziny, hodně četla, šije šaty, o které mají zájem nejlepší butiky ve městě, ale nikdy nenašla muže, jako byl ten, kterého ztratila. A já myslím, že na něj tajně, v hloubi srdce, stále če ká. Tahle ženská to není nic pro tebe, hochu. Krom toho, že by mohla být tvojí matkou, ta žena už někomu patří. A jestli budeš dál toužit po něčem, co není k mání, tak tě to akorát zničí.“ 16
17
