Přeložil: LUMÍR MIKULKA

Přeložil: LUMÍR MIKULKA John Verdon: Nechte ďábla spát Vydání první Copyright © by John Verdon, 2012 All rights reserved Published in the United States by Crown Publishers, an imprint of the Crown Publishing Group, a division of Random House, Inc., New York Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1823. publikaci Přeloženo z anglického originálu Let the Devil Sleep vydaného nakladatelstvím Crown Publishers, USA v roce 2012 Český překlad © 2013 Lumír Mikulka Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektor Oldřich Šetrný Přebal a vazba © 2013 Emil Křižka Ilustrace na přebalu © 2013 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba:

, s. r. o., Český Těšín

Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-813-2 BARONET Praha 2013

John Verdon

NECHTE ĎÁBLA SPÁT

Pro Naomi

PODĚKOVÁNÍ Kontinuita je v obchodních a profesních vztazích zpravidla dobrá věc. A pokud se tato kontinuita týká vztahů se skutečně talentovanými a nadšenými lidmi, může to být skutečně nádherné. Od vydání mého prvního románu Vražedná čísla přes druhý Zavři oči až po třetí Nechte ďábla spát se mi dostalo výsady pracovat s týmiž mimořádnými lidmi – skvělou agentkou Molly Friedrichovou, její úžasnou společnicí Lucy Carsonovou a se stále stejně bystrým editorem Rickem Horganem. Děkuji vám, Ricku. Děkuji vám, Molly. Děkuji vám, Lucy.

Tato kniha je smyšleným příběhem. Jména, postavy, místa i události jsou buď dílem autorovy fantazie, nebo jsou použity ve smyšlených souvislostech. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, živými či mrtvými, událostmi či místy je čistě náhodná.

ČÁST JEDNA

SIROTCI VRAŽDY

PROLOG Bylo nutné ji zastavit. Narážky nezabíraly. Jemná varování nenacházela odezvu. Nastal čas přitvrdit. Provést něco dramatického, co by zapudilo jakékoli mylné výklady, a připojit k tomu jasný komentář. Srozumitelnost onoho komentáře byla rozhodující. Nesměl zůstat prostor pro pochybnosti a bylo nutné učinit konec otázkám. Policie, média i ta naivní malá šťouralka… ti všichni museli jasně a jednoznačně pochopit obsah jeho poselství, aby se dokázali shodnout na jeho významu. Zamyšleně se zadíval na žlutý blok před sebou a dal se do psaní: Okamžitě musíte zastavit svůj nedomyšlený projekt. To, co máte v úmyslu dělat, nelze tolerovat. Glorifikujete ty nejdestruktivnější lidi na této zemi. Je výsměchem mé snaze dosáhnout spravedlnosti, pokud jsou glorifikováni zločinci, které jsem já popravil. Vyvolává to neoprávněný soucit s těmi nejhoršími z nejhorších. To se nesmí stát. Nedovolím to. Deset let jsem spal v klidu, který mi přineslo to, čeho jsem dosáhl. V klidu, který mi přineslo mé poselství světu. V klidu, který mi přinesla spravedlnost. Donuťte mne, abych se opět chopil zbraně… A cena bude strašlivá. Přečetl si, co napsal. Pomalu zavrtěl hlavou. Tón textu jej neuspokojoval. Vytrhl stránku z bloku a zasunul ji do štěrbiny skartovacího zařízení vedle židle. Začal znovu psát, na čistou stránku: Přestaňte s tím, co děláte. Okamžitě toho nechte a zmizte. Jinak opět poteče krev. A bude jí více. Dávejte si pozor. Nerušte můj klid. Tohle se mu líbilo více. Ale stále to nebylo ono. Bude třeba na tom ještě zapracovat. Vybrousit jádro sdělení. Aby nezůstaly jakékoli pochybnosti. Aby to bylo dokonalé. A měl málo času.

KAPITOLA 1

Jaro Francouzské dveře byly otevřené. Od stolu, u něhož většinou snídali a u kterého nyní Dave Gurney stál, se naskýtal pohled na poslední ostrůvky zimního sněhu. Podobaly se zdráhavě se vytrácejícím ledovcům a mizely z pastviny, takže nyní již přežívaly jen v prohlubních a na stinných místech táhnoucích se podél okraje lesa. Vůně čerstvě obnažené země a neposečené trávy z loňského léta pronikla až do velké kuchyně jejich venkovského domu. Bývala doba, kdy ho tahle vůně dokázala uvést do stavu vytržení, ale teď si jí sotva všiml. „Co kdyby sis vyšel ven,“ prohodila Madeleine od dřezu, kde umývala misku od cereálií. „Na sluníčko. Je nádherně.“ „Jo, to vidím,“ odtušil Gurney a ani se nepohnul. „Anebo si venku jenom tak sedni a vypij si tam to kafe,“ zkusila to znovu a odložila misku na odkapávač na kuchyňské lince. „Přišlo by ti to k duhu.“ „Hm.“ Kývl hlavou, aniž by tím vyjadřoval jakýkoli názor, a znovu usrkl z hrnku, který držel v ruce. „Tohle je stejná káva, jakou kupujeme vždycky?“ „Co je s ní?“ „Já jsem neřekl, že s ní něco je.“ „Ano, je to stejná káva.“ Povzdechl si. „Myslím, že jsem se nachladil. Posledních pár dní moc nevnímám, jak co chutná.“ Položila ruce na okraj dřezu a podívala se na manžela. „Měl bys víc chodit ven. Měl bys něco dělat.“ „Jasně.“ „Já to myslím vážně. Nemůžeš jenom dřepět doma a civět tady do zdi. Onemocníš z toho. Už teď je to na tobě vidět. Ozval ses té Connie Clarkeové, co ti volala?“ „Zavolám jí.“ „Kdy?“ „Až se na to budu cítit.“ Neměl ale dojem, že by taková chvíle měla v dohledné budoucnosti nastat. Poslední dny to s ním nestálo za mnoho. Posledních šest měsíců. Zdálo se, jako kdyby se po zraněních, která utržil ve finále objasňování případu bizarní vraždy Jillian Perryové, odtáhl ode všeho, co bylo jakkoli spojené s normálním životem. Od drobných každodenních povinností, plánů do budoucna, lidí, telefonátů či jakýchkoli závazků. Až se nakonec dostal do stadia, kdy se mu nejvíce ze všeho zamlouvala čistá nepopsaná stránka v kalendáři zvěstující zase další měsíc, kdy nic nemusí, protože nikomu nic neslíbil. Uzavření se před světem mu splynulo s pocitem svobody. Objektivně si přitom uvědomoval, že to, co se s ním děje, není dobré a že v jeho svobodě není ani stopy po klidu, neboť to, co cítil ve vlastním nitru, bylo nepřátelství, nikoli vyrovnanost.

Do jisté míry onu podivnou entropii odvíjející nyní předivo jeho života a izolující jej od okolního světa chápal. Nebo by přinejmenším dokázal vyjmenovat jednotlivosti, které sám považoval za příčiny svého stavu. Takřka úplně nahoru by umístil zvonění v uších trápící jej od chvíle, kdy se probral z kómatu. Podle všeho ovšem začalo už o dva týdny dříve, kdy na něj byly v jedné malé místnosti vypáleny tři rány. Vytrvalý zvuk v uších (který, jak mu vysvětlil specialista na ušní, nosní a krční medicínu, ovšem nebyl „zvukem“, ale spíše nervovou anomálií, kterou coby zvuk chybně interpretuje jeho vlastní mozek) se dal jen obtížně popsat. Vysoký tón, nepříliš hlasitý a zabarvením připomínající lehce syčivý hlas jakéhosi hudebního nástroje. Jednalo se o tentýž jev, jaký je poměrně rozšířený mezi rockovými hudebníky a válečnými veterány. Z anatomického hlediska představuje záhadu a kromě okamžiků, kdy sám spontánně ustoupí, je prakticky nevyléčitelný. „Upřímně řečeno, detektive Gurney,“ uzavřel všechno onen lékař, „vzhledem k tomu, čím jste prošel, a s přihlédnutím ke zranění a kómatu by se dalo říct, že vyjít z toho všeho jen se slabým zvoněním v uších je zatraceně šťastný výsledek.“ Proti takovému závěru nemohl Dave mnoho namítat. Jenomže mu to nijak neusnadnilo zvyknout si na sotva slyšitelný zvuk, který jej obklopil, když všechno ostatní utichlo. Zvláště velký problém to býval v noci. Zatímco ve dne se to vše dalo přirovnat k takřka neznatelnému pískotu vzdálené čajové konvice, obklopovala jej v noční tmě zlověstně chladná, kovově znějící zvuková kulisa. A k tomu ještě ty sny. Klaustrofobické sny, které mu připomínaly, co prožíval v nemocnici. Vzpomínky na to, jak měl sádrovým obvazem znehybněnou ruku a jak obtížně se mu dýchalo. Sny, po nichž v něm zůstávala panika ještě dlouhé minuty poté, co se probudil. Stále ještě měl necitlivé místo na pravém předloktí poblíž bodu, kde mu první střela útočníka přerazila zápěstí. Pravidelně ono místo zkoumal v naději, že necitlivost už konečně ustupuje – anebo v temnějších dnech veden strachem, že se oblast bez citu dál rozšiřuje. Občas se dostavovala nepředvídatelná bodavá bolest v boku, kudy mu tělem prolétla druhá kulka. Kromě toho cítil, jak ho to svědí zevnitř – zhruba uprostřed hlavy na úrovni linie konečků zastřižených vlasů, kde mu třetí kulka roztříštila lebku. Ani poškrábat se tam vevnitř nedalo. Snad největší nervozitu v něm ale vyvolával jiný důsledek prodělaných zranění: trvalá a nutkavá potřeba být ozbrojen. V minulosti nosil do služby zbraň jen proto, že to vyžadovaly předpisy. Na rozdíl od většiny policistů neměl ve střelných zbraních ani žádné zalíbení. Když pak po pětadvaceti letech od policie odešel, odložil spolu se zlatým odznakem detektiva i jakoukoli potřebu nosit napříště zbraň. Dokud nebyl postřelen. Když se ale nyní ráno oblékal, končil pokaždé a bez výjimky u malého pouzdra, které se upevňovalo ke kotníku a v němž začal nosit pistoli Beretta ráže .32. Nenáviděl tu utkvělou potřebu mít u sebe zbraň a zuřil nad proměnou, která se s ním udála a která jej nutila, aby tu zatracenou věc tahal všude s sebou. Doufal, že se celá tahle posedlost postupně sama vytratí, jenže až dosud tomu nic nenasvědčovalo. K tomu všemu se mu ještě zdálo, jako kdyby v posledních týdnech viděl v očích Madeleine nové obavy. To už nebyl onen prchavý výraz plný bolesti a paniky, jaký zahlédl v nemocnici, anebo střídavé výrazy naděje a strachu, jež provázely počátky jeho rekonvalescence. Nyní šlo o cosi tiššího a hlubšího. Tohle byl jakýsi zpola ukrytý chronický strach. Jako kdyby se najednou stala svědkem čehosi děsivého. Pořád ještě u stolu, dopil dvěma dlouhými loky kávu. Pak odnesl hrnek do dřezu a pustil

do něho horkou vodu. Slyšel, jak Madeleine odešla chodbou do šatny, kde se dala do čištění bedýnky, kterou dala do domu pro kočku. Ta kočka sem přibyla nedávno z její iniciativy a Gurneyho napadlo, co si od toho manželka slibuje. Mělo ho to rozveselit? Myslela, že se začne zabývat životem jiného tvora, než byl on sám? Pokud bylo cílem tohle, pak to nezabralo. Kočka v něm nevyvolávala o nic větší zájem než cokoli jiného. „Jdu si dát sprchu,“ oznámil. Slyšel, jak Madeleine z šatny zavolala cosi, co znělo jako „jasně“. Nebyl si jistý, co přesně řekla, ale nenapadal ho jediný důvod, proč by se na to měl ptát. Odešel do koupelny a pustil si horkou vodu. Dlouhá sprcha se spoustou páry… Dravý proud vody mu dlouhé minuty masíroval záda od krku až dolů, kde končí páteř. Svaly se uvolňovaly, vlásečnice rozšiřovaly, čistila se mysl i dutiny. Nádherný a povznášející pocit pohody. Ve chvíli, kdy se znovu oblékl a vrátil se zpátky do kuchyně k francouzským dveřím, se jej začínal opět spontánně zmocňovat předchozí neklid. Madeleine byla venku na terase vydlážděné šedomodrým kamenem. Za ní se táhl malý kousek pastviny, který se začal po dvou letech sekání podobat trávníku. V hrubé bundě, oranžových teplácích a zelených holínkách si Madeleine razila cestu hlínou podél kamenných dlaždic. Co půl metru s vervou stoupala na rýč, vytyčovala jasně zřetelnou hranici a vyrývala ze země kořeny útočící divoké trávy. V jedné chvíli na něj upřela pohled, v němž se nejdříve zračilo, že ho zve, aby se k ní přidal, ale hned poté se její výraz proměnil ve zklamání nad tím, že se mu do čehokoli takového zjevně nechce. Podrážděně se od ní odvrátil a přelétl pohledem dolů po svahu až ke svému zelenému traktoru, který stál zaparkovaný u stodoly. Sledovala, kam se zadíval. „Tak mě napadlo: mohl bys traktorem zarovnat ty vyježděné koleje?“ „Koleje?“ „Tam, jak parkujeme auta.“ „Jasně…“ odtušil spěšně. „Asi jo.“ „Nemusí to být teď hned.“ „Hmm…“ Poslední zbytky duševní vyrovnanosti, kterou mu přinesla sprcha, se ztratily v nenávratnu, když proud jeho myšlenek doputoval k podivnému problému s traktorem, na který přišel před měsícem a na nějž se mu po většinu času dařilo nemyslet – až na ony paranoidní okamžiky, kdy ho doháněl k šílenství. Zdálo se, že si ho Madeleine upřeně prohlíží. Usmála se, odložila rýč a zamířila k bočním dveřím domu. Nepochybně proto, aby si v šatně zula boty, než vejde do kuchyně. Zhluboka se nadechl a civěl na traktor. Snad podvacáté uvažoval nad tou záhadně poškozenou brzdou. Jako kdyby mělo jít o jakousi zlomyslnou souhru, zakryl slunce temný mrak. Zdálo se, že jaro přišlo a už je zase pryč.

KAPITOLA 2

Velikánská laskavost pro Connie Clarkeovou Gurneyova venkovská usedlost se nacházela v sedle hřebenu na konci venkovské silnice za vesnicí Walnut Crossing v Catskillu. Starý venkovský dům tam stál v mírném jižním svahu. Pastvina zarostlá vysokou trávou jej dělila od rozlehlé červené stodoly a hlubokého rybníka lemovaného orobincem a vrbami. Za ním se zvedal les, v němž převládaly buky, javory a střemchy. Směrem na sever se táhla další pastvina až nahoru k borovému lesu a sérii několika malých lomů, v nichž se těžil šedomodrý stavební kámen, odkud se naskýtal výhled do sousedního údolí. Počasí zde v Catskill Mountains se vyznačovalo mnohem větším sklonem k prudkým změnám než v New Yorku, odkud Dave a Madeleine pocházeli. A tak se nyní celá obloha proměnila v beztvarou břidlicově šedivou deku, která zahalila kopce, a zdálo se, jako kdyby i teplota současně klesla během pouhých deseti minut o nejméně deset stupňů. Spustilo se jemné mrholení smíšené se sněhem. Gurney zavřel francouzské dveře. Když je silněji přitlačil, aby mohl zastrčit západku, ucítil bodavou bolest na pravé straně žaludku. V následující chvíli to píchlo znovu. Už na to ale byl zvyklý. Tři ibuprofeny budou stačit. Zamířil do koupelny, kde měli lékárničku. Napadlo ho, že nejhorší na tom všem vlastně není fyzické nepohodlí. Horší mu připadalo vědomí vlastní zranitelnosti – fakt, že si uvědomuje, že může děkovat pouze štěstí za to, že je vůbec naživu. Pojem štěstí nebyl něčím, co by měl právě lásce. Zdálo se mu, že se jedná o náhražku za vlastní schopnosti, dobrou tak pro hlupáky. Tentokrát mu náhodné štěstí sice zachránilo život, jenže šťastná náhoda nebyla spojencem, na nějž by se dalo spoléhat. Znal mladší než on, kteří ve své štěstí věřili a sázeli na ně, jako kdyby to bylo cosi, co jim patří. Ve věku osmačtyřiceti let ale Gurney věděl až příliš dobře, že štěstí je prostě jen štěstí a že neviditelná ruka, jež rozhoduje o tom, kterou stranou nahoru dopadne mince hozená do vzduchu, je studená jako ruka mrtvoly. Bolest v boku mu kromě toho připomněla, že měl v úmyslu zrušit blížící se schůzku s neurologem v Binghamtonu. Za necelé čtyři měsíce se s tím člověkem viděl čtyřikrát, přičemž tato setkání mu připadala čím dál méně smysluplná – pokud jejich jediným smyslem nebylo, aby Gurneyova pojišťovna mohla posílat peníze na účet někoho jiného. Telefonní číslo na neurologa měl spolu s dalšími kontakty na lékaře ve stole ve své pracovně. Místo aby pokračoval v cestě do koupelny pro prášky, zamířil přímo tam, aby vyřídil telefonát. Zatímco vyťukával číslo, představoval si v duchu onoho lékaře: ustavičně silně zaneprázdněného muže těsně před čtyřicítkou, s vlnitými, již zvolna mizejícími černými vlasy, malýma očkama, jakoby dívčími ústy, nevýraznou bradou, sametovýma rukama, pečlivě upravenými nehty, drahými mokasíny, přezíravým chováním a bez jakéhokoli viditelného zájmu o to, co si snad Gurney myslí či co cítí. Trojice žen zdržujících se v neurologově recepci působila dojmem, že v nich lékař stejně jako pacienti a údaje na monitorech jejich počítačů vyvolávají setrvalý pocit zmatku a podrážděnosti. Telefon na druhé straně linky kdosi zvedl po čtvrtém zazvonění. Ozval se hlas, v němž

netrpělivost hraničila s pohrdáním. „Ordinace doktora Huffbargera.“ „Tady je David Gurney. Mám domluvenou schůzku a…“ Ostrý tón jej přerušil. „Počkejte, prosím.“ Kdesi v pozadí uslyšel zvýšený mužský hlas, o kterém si na chvíli myslel, že patří rozzuřenému pacientovi pronášejícímu jakousi dlouhou a naléhavou stížnost. Pak se ale jakýsi druhý hlas na cosi zeptal, načež se přidal ještě třetí hlas patřící komusi, kdo mluvil stejně rychle jako první a týmž pobouřeným tónem. Gurney si v tu chvíli uvědomil, že za zvukovou kulisu mohou zprávy v kabelové televizi, jejíž zásluhou se měnilo sezení v čekárně u doktora Huffbargera v nesnesitelný zážitek. „Haló?“ promluvil nervózně Gurney. „Je tam někdo? Haló?“ „Moment, prosím.“ V pozadí se dál ozývaly neuvěřitelně přihlouple znějící hlasy. Gurney se už málem chystal zavěsit, když recepční znovu promluvila. „Ordinace doktora Huffbargera, mohu pro vás něco udělat?“ „Ano. Tady je David Gurney. Mám s doktorem domluvený termín, který chci zrušit.“ „Datum?“ „Za týden ode dneška, dopoledne v jedenáct čtyřicet.“ „Můžete mi hláskovat vaše jméno?“ Skoro se už chtěl zeptat, kolik jiných lidí je objednáno na stejný okamžik dvacet minut před polednem, ale pak místo toho své jméno odhláskoval. „A na kdy byste chtěl ten termín změnit?“ „Já ho nechci změnit. Já to chci jenom zrušit.“ „Vy si ale musíte domluvit jiný termín.“ „Cože?“ „Já mohu termíny doktora Huffbargera přesouvat, ale nemohu je rušit.“ „Ale já vlastně…“ Přerušila ho. Její hlas teď zněl podrážděně. „Jednou existující termín již nelze z našeho systému vymazat, pokud se místo něj nevloží jiné datum. Taková je politika našeho pana doktora.“ Gurney cítil, jak se mu vzteky napínají rty. Neměl by se tak rozčilovat. „Mně je ale jeho systém ukradený. A jeho politika taky,“ pronesl pomalu a stroze. „Pokládejte můj termín za zrušený.“ „Bude se vám ale účtovat poplatek za zmeškanou návštěvu.“ „To nebude. A pokud to Huffbagrovi nějak vadí, povězte mu, ať mi zavolá.“ Nervózně zavěsil. Na okamžik pocítil rozmrzelost, jak dětinsky zkomolil neurologovo jméno. Co to se mnou sakra je? Bodavá bolest v pravém boku nabídla částečnou odpověď. Připomněla mu rovněž, že měl původně namířeno k lékárničce – ještě než se rozhodl pro zacházku, aby zrušil návštěvu u neurologa. Vrátil se do koupeny. Nelíbil se mu pohled na muže, který se na něho díval ze zrcadla na dvířkách lékárničky. Čelo poseté vráskami, pleť postrádající barvu, netečné unavené oči. Kriste! Věděl, že by se měl vrátit ke každodennímu pravidelnému cvičení. Sedy lehy, sklapovačky, kliky, shyby. Udržovalo jej to v lepší kondici, něž jakou se mohla pochlubit většina mužů polovičního věku. Člověk, který na něho civěl ze zrcadla nyní, však na osmačtyřicet let ve všech

ohledech vypadal a Gurney z toho neměl radost. A neměl radost ani z toho, jak mu tělo den co den posílalo zprávy o své smrtelnosti. Netěšilo jej, jak se jeho introvertní povaha přetvářela ve snahu izolovat se. Neměl radost z… z ničeho. Vzal si z poličky lahvičku ibuprofenu, vyklepal si tři hnědé malé pilulky do dlaně, zamračil se na ně a strčil si je do úst. Zatímco odpouštěl vodu a čekal, až poteče studená, uslyšel, jak v jeho pracovně zazvonil telefon. Huffbarger, pomyslel si. Anebo jeho ordinace. Ani se nepohnul, aby to šel zvednout. K čertu s nimi. Pak uslyšel kroky Madeleine, jak schází po schodech. Vzápětí zvedla sluchátko. Udělala to přesně ve chvíli, kdy se hovor přepínal na jejich prastarý záznamník. Slyšel její hlas, ale nedokázal rozeznat slova. Zpola naplnil malý plastový pohárek vodou a spláchl tři tablety, které se mu už začínaly rozpouštět na jazyku. Měl za to, že Madeleine řeší jeho problém s Huffbargerem. Což by mu vyhovovalo. Pak ale uslyšel její kroky, jak jde chodbou a do ložnice, až nakonec prošla otevřenými dveřmi koupelny a v natažené ruce mu podávala bezdrátový telefon. „Pro tebe,“ oznámila jen, předala mu telefon a odešla. Očekával něco nepříjemného od Huffbargera nebo od některé z jeho nesnesitelných recepčních, a nasadil proto obranně úsečný tón. „Ano?“ Následovala vteřina ticha, než sluchátko promluvilo. „Davide?“ Ten energický ženský hlas mu byl podivně povědomý, ale Gurneyově paměti se nedařilo spojit si s ním jakýkoli obličej. „Ano?“ odtušil o něco vlídněji. „Omlouvám se, ale nedokážu si vás jaksi úplně zařadit…“ „Ale ne, jak jste mohl zapomenout? To mě vážně ranilo, detektive Gurney!“ Osoba na druhé straně linky vykřikla v žertem přehnaně ukřivděném tónu. A jemu se najednou veselé zabarvení a modulace hlasu spojily s konkrétní osobou: šlachovitou chytrou energickou blondýnkou s přízvukem z Bronxu a s lícními kostmi jako modelka. „Connie! Proboha! Connie Clarkeová. To už je ale doba.“ „Šest let… Přesněji řečeno.“ „Šest let. Panejo.“ To číslo pro něj mnoho neznamenalo ani ho nepřekvapilo. Nevěděl ale, co přesně by měl říct. Na to, jak se setkali, vzpomínal se smíšenými pocity. Novinářka na volné noze Connie Clarkeová o něm napsala oslavný článek pro časopis New York, poté co vyřešil smutně proslulou sérii vražd spáchaných Jasonem Strunkem. Bylo to pouze tři roky poté, co ho za vyřešení případu sériového vraha Jorgeho Kunzmana povýšili na detektiva první třídy. Její článek o něm byl po pravdě řečeno až příliš oslavný. Psalo se v něm o bezpočtu zatčených vrahů a on sám v něm byl označován za „superpoldu z newyorské policie“. Už tato přezdívka sama o sobě se stala zdrojem zábavy pro řadu jeho kolegů, obdařených aspoň trochu větší představivostí, kteří si na ni vymýšleli své vlastní variace. „Jak se vede tam v té vaší poklidné zemi penzistů?“ Z hlasu poznal, jak se při otázce zašklebila, a usoudil z toho, že ví o jeho neoficiálním angažmá v případech Melleryho a Perryové. „Někdy je více klidu, jindy zase méně.“ „Páni! Tak tohle sedí! Myslím, že i tak se to dá formulovat. Odešel jste do výslužby po pětadvaceti letech u newyorské policie, pak jste se asi tak deset minut zašíval v těch ospalých Catskillech, a najednou se ocitáte uprostřed jednoho případu vraždy za druhým. Mně to připadá, že jste jako magnet, který přitahuje těžké zločiny. Bomba! Jak to snáší Madeleine?“ „Před chvílí jste ji měla na drátě. Mohla jste se jí zeptat.“

Connie se zasmála, jako kdyby právě pronesl cosi ohromně duchaplného. „A pokud zrovna neřešíte nějaký případ vraždy, jak vypadá váš typický den?“ „Není toho moc, o čem by se dalo mluvit. Vlastně nuda. Madeleine má pořád víc práce než já.“ „Pro mě je vážně těžké představit si vás v těch končinách jako z obrazů Normana Rockwella. Dave, který vyrábí javorový sirup. Dave stáčející jablečný cider. Dave, jak vybírá vajíčka z kurníku.“ „Mám obavu, že bych vás zklamal. Žádný sirup, cider ani vajíčka.“ Obrázek, který mu vytanul na mysli, nabízel naprosto odlišný pohled na posledních šest měsíců. Dave hrající si na hrdinu. Dave, co to schytal rovnou do těla. Dave, který se zatraceně dlouho sbírá dohromady. Dave, jenž sedí a poslouchá, jak mu zvoní v uších. Dave, který upadá do depresí, chová se stále víc nepřátelsky a izoluje se od světa. Dave, jenž vnímá každou pobídku k jakékoli aktivitě jako nesnesitelný útok na své vlastní právo zůstat paralyzovaným strašpytlem. Dave, který už nechce mít nikdy nic s ničím společného. „A co budete dělat dneska?“ „Kdybych měl říct naprostou pravdu, Connie, tak toho bude zatraceně málo. Většinou se procházím tady kolem po pastvinách, občas seberu nějakou větev, která sem spadla během zimy, nebo hnojím zeleninové záhony. Samé takové věci.“ „To nezní špatně. Znám hodně lidí, kteří by si to s vámi vyměnili.“ Neodpověděl. Mlčel a myslel na to, že ticho by ji mohlo přimět, aby už přešla k důvodu svého telefonátu. Nějaký smysl mít musel. Vzpomínal si na Connie jako na srdečnou a upovídanou ženu, která ale současně nedělala nikdy nic bez důvodu. Její mozek, schovávající se pod větrem rozevlátými blonďatými vlasy, nikdy nezahálel. „Teď se asi divíte, proč se vlastně ozývám,“ řekla. „Je to tak?“ „Taková otázka mě napadla.“ „Volám, protože jsem vás chtěla požádat o laskavost. O velikánskou laskavost.“ Gurney se na okamžik zamyslel, načež se rozesmál. „Co je na tom k smíchu?“ Na okamžik se zdála vyvedená z míry. „Kdysi jste mi říkala, že je snadnější žádat o velké laskavosti než o malé, protože ty malé se snadněji odmítají.“ „Tak to nééé! Já nevěřím, že bych něco takového řekla. To mi připadá tak manipulativní. Naprosto děsné. To jste si musel právě teď vymyslet, že?“ Se smíchem přehrávala rozhořčení. Connie nebylo nikdy možné vyvést nadlouho z rovnováhy. „Tak co pro vás můžu udělat?“ „Takže jste si to vymyslel! Já to věděla!“ „Ptám se ještě jednou: co pro vás můžu udělat?“ „No, je mi trapné o tom mluvit, ale je to fakt velikánská laskavost.“ Odmlčela se. „Pamatujete se na Kim?“ „Na vaši dceru?“ „Na moji dceru, která vás zbožňuje.“ „Prosím?“ „Neříkejte mi, že to nevíte.“ „O čem to mluvíte?“ „Ale no tak, Davide, Davide, Davide! Všechny ty ženy, co vás milují, a vy si toho ani nevšimnete.“

„Myslím, že jsem se s vaší dcerou ocitl v téže místnosti jednou v životě, když jí bylo… asi patnáct?“ Pamatoval si na ni jako na hezkou, ale současně velice vážně se tvářící dívku, která s ním a Connie jednou obědvala, když byl u nich na návštěvě. Do hovoru se tehdy skoro nezapojovala a pronesla sotva jediné slovo. „Ve skutečnosti už měla sedmnáct. A dobře… ,Zbožňovat‘ je možná přehnaný výraz. Připadal jste jí ale opravdu chytrý – a tohle pro Kim znamená hodně. Teď má třiadvacet a náhodou vím, že má o Daveu Gurneym, o tom superpoldovi, pořád hodně vysoké mínění.“ „To je vážně hezké, ale… já se pořád moc nechytám.“ „Samozřejmě že ne, protože dělám tolik řečí kolem toho, že vás chci požádat o super laskavost. Možná byste se měl posadit, protože to bude chvilku trvat.“ Gurney pořád ještě stál u umývadla v koupelně. Nyní zamířil přes ložnici do chodby a pak dál do své pracovny. Neměl ale chuť si sedat. Místo toho zůstal stát u okna. „Tak fajn, Connie. Už sedím,“ prohlásil. „Takže co se děje?“ „Nic zlého, vážně. Všechno je naprosto v pořádku. Kim dostala jednu neuvěřitelnou šanci. Říkala jsem vám už, že se zajímá o novinařinu?“ „Aby kráčela v matčiných stopách?“ „Proboha! Tohle před ní nikdy neříkejte, protože by se okamžitě rozhodla pustit se do nějaké úplně jiné kariéry! Myslím, že jejím největším cílem je získat na matce naprostou nezávislost! A zapomeňte na to, že by kráčela v mých stopách. Právě teď má šanci udělat obrovský skok. Takže mě nechte, ať se dostanu k podstatě věci, než se v tom zamotáte úplně. Právě teď dokončuje studium žurnalistiky na univerzitě v Syracuse. Od vás to tam nemáte daleko, že?“ „V sousedství to zrovna není. Možná tak hodinu a tři čtvrtě autem.“ „Jasně, což není tak strašné. A ani o moc horší než moje dojíždění do práce v New Yorku. Ale to je jedno. Ona si jako svou závěrečnou práci vymyslela projekt, který je cosi jako minisérie o obětech vražd. Nebo přesněji ani ne o samotných obětech, ale o jejich rodinách, o dětech. Chce se podívat na to, jak člověka dlouhodobě poznamená, pokud má rodiče, který byl zavražděn, aniž by se pak cokoli vyšetřilo.“ „Aniž by se…“ „Přesně tak. Všechno to mají být případy, kdy se nepodařilo chytit vraha. Takže ta rána se nikdy skutečně nezahojila. Bez ohledu na to, kolik času uplynulo, přetrvává v jejich životech jeden jediný a ze všeho nejsilnější emocionální faktor: obrovské silové pole, které už navždy všechno změní. Dala té sérii název Sirotci vraždy. To je úžasný nápad, co myslíte?“ „Připadá mi to jako zajímavá myšlenka.“ „Velice zajímavá. Jenomže já jsem zatím vynechala tu největší pecku. On to už totiž není jenom nápad. Bude se to realizovat! Začalo to jako akademický projekt, ale na jejího školitele udělal takový dojem, že jí pomohl přetvořit původní nástin do podoby skutečného návrhu programu. Donutil ji dokonce, aby si u několika osob, o něž se zajímala, zajistila exkluzivitu, aby to měla pojištěné. Pak všechno přeposlal prostřednictvím svého kontaktu na produkci v televizi RAM. A hádejte, co se stalo? Ten člověk z RAM to chce! Přes noc se tak jedna původně ptákovina proměnila v profesionální šanci, za jakou by byli ochotni i lidé s dvaceti lety praxe klidně zabíjet. RAM je v téhle branži jednička.“ Podle Gurneyova mínění byla televizní stanice RAM spíše organizací nesoucí hlavní díl odpovědnosti za proměnu tradičního zpravodajství v uřvaný, nevkusný, povrchní a nebezpečně manipulativní karneval chrlící poplašné zprávy. Potlačil ale nutkání říci to nahlas. „Takže teď asi přemýšlíte,“ pokračovala Connie vzrušeně, „co má tohle všechno společného

s mým nejoblíbenějším detektivem. Je to tak?“ „Čekám.“ „Dvě věci. Zaprvé bych potřebovala, abyste se jí koukl přes rameno.“ „Co tím myslíte?“ „Že byste se s ní třeba sešel. Ať si uděláte představu o tom, co dělá. Abyste se podíval, jestli se v tom odráží svět obětí vražd tak, jak ho znáte vy. Pro ni je to obrovská šance. A pokud v tom nenaseká příliš mnoho chyb, má do budoucna neomezené možnosti.“ „Hm.“ „Znamenalo to zamručení, že to uděláte? Uděláte to, Davide? Prosím?“ „Connie, já ale o novinařině vůbec nic nevím.“ A to, co věděl, ho většinou plnilo nechutí. Znovu si to ale nechal pro sebe. „O tu novinářskou část se postará ona sama. Pokud jde o inteligenci, je rovnocenná s kýmkoli, koho znám. Jenže je to ale pořád ještě dítě.“ „Čím mám tedy přispět já? Stářím?“ „Reáliemi. Znalostmi. Zkušeností. Úhlem pohledu. Neuvěřitelnými znalostmi, které vycházejí z… kolik bylo těch případů, kde šlo o vraždu?“ Neměl dojem, že to chce opravdu slyšet, a tak se ani nepokoušel odpovědět. Connie mluvila dál, s rostoucím vzrušením. „Ona je super schopná. Jenže schopnosti nejsou totéž co životní zkušenosti. V tuhle chvíli natáčí rozhovory s lidmi, kterým někdo zavraždil některého z rodičů nebo jiného blízkého člověka. A potřebuje, aby se na to dokázala dívat realisticky. Potřebuje, aby to dokázala vnímat v širším kontextu. Chápete, jak to myslím? Pro ni je toho strašně moc v sázce. Musí toho proto vědět co možná nejvíc, kolik je jenom možné.“ Gurney si povzdechl. „Bůh ví, že pokud jde o zármutek, smrt nebo ztrátu blízkého člověka, jsou kolem toho tuny různých věcí…“ Skočila mu do řeči. „Jasně. Jasně… to znám. Jednotlivé fáze žalu, jak se o tom mluví v populárně podávané psychologii. Pět fází zármutku a všechny ty kecy kolem. To ona ale nepotřebuje. Ona potřebuje někoho, kdo ví něco o vraždě. Kdo někdy viděl oběti, kdo mluvil s jejich rodinami, díval se těm lidem do očí, kdo zná tu hrůzu. Potřebuje někoho, kdo tohle všechno zná. A ne někoho, kdo o tom jenom napsal nějakou pitomou knížku.“ Rozhostilo se dlouhé ticho. „Tak uděláte to? Stačí, když se s ní jednou setkáte. Jenom se mrkněte na to, co už má a na co se chystá zaměřit. Podíváte se, jestli to podle vás dává smysl?“ Když pohlédl oknem na pastvinu, připadala mu představa, že by se měl setkat s dcerou Connie, aby přezkoumal kvalitu její jízdenky do světa televizního bulváru, jako ta nejméně lákavá věc na celém světě. „Vy jste ale říkala, že ty věci jsou dvě, Connie. Co je ta druhá?“ „No…“ Její hlas ztratil na energičnosti. „Možná máme problém s bývalým přítelem.“ „Jaký problém?“ „To je právě ta otázka. Kim se snaží tvářit nezranitelně, chápete? Jako že se nikoho a ničeho nebojí.“ „Ale…?“ „Ale ten magor na ni zkouší opravdu hodně hnusné triky.“ „Jako třeba?“ „Jako třeba že vniká k ní domů a bere jí tam věci. Jednou mi začala povídat cosi o tom, jak se jí ztratil nůž a pak se zase později našel. Když jsem se z ní ale snažila vydolovat víc, nic mi už neřekla.“ „Tak proč myslíte, že to téma vůbec nadhodila?“

„Možná chce pomoc, ale současně o ni nestojí a nemůže se rozhodnout.“ „Má ten magor nějaké jméno?“ „Robert Meese je jeho skutečné jméno. Sám si ale říká Robert Montague.“ „Má to nějakou spojitost s tím jejím televizním projektem?“ „Nevím. Jenom mám dojem, že situace je horší, než je Kim sama ochotná přiznat. Nebo než to aspoň přizná mně. Takže… prosím, Davide? Prosím? Nevím, koho jiného bych o to požádala.“ Když neodpovídal, pokračovala dál. „Možná reaguji přehnaně. Třeba si jenom představuji bůhvíco. Možná žádný problém neexistuje. Ale i kdyby to tak bylo, bylo by skvělé, kdybyste si mohl poslechnout, co vám řekne o tom svém projektu. O těch obětech vražd a jejich rodinách. Pro ni to znamená strašně moc. Je to životní šance a ona je tak odhodlaná a tolik si věří.“ „Vy ale působíte trochu nejistě.“ „Já nevím. Mám prostě jenom… obavy.“ „Kvůli tomu projektu, nebo kvůli jejímu bývalému příteli?“ „Možná kvůli obojímu. Na jedné straně je to fantastické, ne? Ale současně mě děsí představa, že se chová tak sebejistě, odhodlaně a nezávisle, až jí to může přerůst přes hlavu. Aniž by mi cokoli řekla a aniž bych jí já sama mohla pomoct. Bože… Davide, vy máte syna, že? Chápete, jak mi je?“ Deset minut poté, co jejich rozhovor skončil, stál Gurney stále u velkého, k severu orientovanému oknu své pracovny a snažil se najít nějaký smysl v tom vyděšeném tónu, který byl pro Connie tak nezvyklý. Stále uvažoval o tom, proč nakonec souhlasil s tím, že se s Kim setká, a proč v něm celá tahle situace vyvolává tak nepříjemné pocity. Zmocnilo se jej podezření, že to nějak souvisí s její závěrečnou poznámkou o jeho synovi. To bylo vždy jeho citlivé místo. Z důvodů, které neměl v úmyslu právě nyní zkoumat. Zazvonil telefon. Překvapilo ho, když zjistil, že ho v roztržitosti zapomněl v ruce a pořád přístroj drží, aniž by jej vrátil do stojánku. Tentokrát to určitě bude Huffbarger, pomyslel si. Volá, aby hájil tu svou idiotskou politiku s rušením termínů. Zmocnilo se ho pokušení nechat telefon vyzvánět a počkat, až se zapne záznamník, ať si Huffbarger čeká. Jenže současně to už chtěl mít z krku. Neměl chuť na celou věc dál myslet. Stiskl tlačítko pro přijetí hovoru. „Tady Dave Gurney.“ Hlas mladé ženy, zřetelně znějící a plný energie, pronesl: „Dave, já vám chci opravdu moc poděkovat! Connie mi zrovna volala, že jste ochotný se se mnou sejít.“ Na okamžik byl vyveden z míry. Vždycky ho rozčilovalo, když děti říkaly rodičům křestními jmény. „Kim?“ „Jistě. Kdo jste myslel, že jsem?“ Když neodpovídal, drmolila dál. „Chci vám ale říct, proč je to právě teď tak úžasné… Jedu z New Yorku do Syracuse a zrovna teď jsem v místě, kde se Route 17 napojuje na mezistátní I-81. Což znamená, že to můžu taky švihnout po I-88 a být asi tak za pětatřicet minut ve Walnut Crossingu. Vyhovovalo by vám to? Je to strašně narychlo, to je mi jasné, ale když už mám takovou kliku! A nemůžu se dočkat, až vás zase uvidím!“

KAPITOLA 3

Dopad vraždy Silnice číslo 17, 81 a 88 se sbíhaly v Binghamtonu, odkud to byla do Walnut Crossingu dobrá hodina. Gurneyho napadlo, jestli Kimin optimistický časový odhad vyvěral z nedostatku informací, nebo z nezměrné zásoby nadšení. Když pak ale sledoval svižně jedoucí malou červenou miatu šplhající vzhůru po cestě pastvinou, připadala mu tato otázka ze všech nejméně důležitá. Otevřel boční dveře domu a vykročil po ušlapané trávě a štěrku směrem k místu, kde už parkoval jeho outback. Červená miata zastavila vedle něj. Vystoupila z ní mladá žena. V ruce držela tenkou aktovku. Na sobě měla džíny, tričko a elegantní sáčko s ohrnutými manžetami rukávů. „Poznal byste mě?“ Vesele se na něho usmála. „Kdybych vám neřekla, že přijedu?“ „Možná. Pokud bych měl čas si pořádně prohlédnout obličej,“ odpověděl. Prohlížel si ji nyní. Zarámovaná jasně zářícími plavými vlasy, rozdělenými uprostřed nedbale učesanou pěšinkou. „Tvář je stejná jako tenkrát, ale působí radostněji a šťastněji než toho dne, kdy jsem se setkal s vámi a s vaší matkou.“ Na okamžik se zamyšleně zakabonila, ale pak se zasmála. „To nebylo jenom toho dne. To platilo po celé tamty roky. Tehdy jsem rozhodně moc šťastná nebyla. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem si ujasnila, co bych chtěla podniknout se svým životem.“ „Zdá se, že jste si to ujasnila rychleji než většina jiných lidí.“ Pokrčila rameny a rozhlédla se po okolních pastvinách a lesích. „Tohle je nádhera. Musíte to tady milovat. A ten vzduch… Je tak čistý a chladivý.“ „Možná až moc chladivý na to, že už máme první jarní týden.“ „Bože, to máte pravdu! Je toho na mě teď tolik, že úplně zapomínám na všechno ostatní. Ono už je jaro! Jak jsem na to mohla zapomenout?“ „To není těžké,“ odtušil Gurney. „Tak pojďte dál. V domě je tepleji.“ O půl hodiny později seděli Kim a Dave proti sobě u malého stolu z borového dřeva, kde se většinou snídalo a který stál v koutě u francouzských dveří. Dojedli omeletu s tousty a dopili kávu, kterou jim Madeleine vnutila, sotva se dověděla, že Kim cestovala celé ráno a nestačila se ještě najíst. Madeleine dojedla ze všech tří jako první a dala se do čištění sporáku, zatímco Kim se pustila hezky od začátku do vysvětlování svého nápadu, kvůli kterému se zde vlastně zastavila. „Tu myšlenku v sobě nosím už několik let. Podívat se na hrůzu spojenou s vraždami prostřednictvím zachycení toho, jaký má vražda dopad na rodinu oběti. Jenom jsem až dosud nevěděla, co s tím udělat. Občas jsem už na to přestávala myslet, ale pak se mi ten nápad vždycky znovu vybavil s ještě větší silou než předtím. Začala jsem tím být posedlá a musela jsem s tím něco podniknout. Nejprve jsem myslela, že by se to dalo pojmout nějak vědecky. Možná v podobě sociologické či psychologické monografie. Napsala jsem tedy na spoustu univerzitních nakladatelství, jenže nemám ty správné akademické tituly, takže o mě neprojevili nikde zájem. Pak mě napadlo udělat z toho knížku z oblasti literatury faktu. Jenže na to bych

potřebovala mít agenta, což znamenalo rozesílat další dopisy. A uhodnete, jak to dopadlo? Nulový zájem. Odpovědi ve stylu: je vám jednadvacet nebo dvaadvacet a kdo teda jako sakra jsem, jestli jsem už někdy něco napsala, jaká mám doporučení… V podstatě jsem pro ně byla děcko, které nemá nic než nápad. Ale pak se mi konečně rozbřesklo: Prásk! Tohle nebude žádná knížka! To je pro televizi! A od toho okamžiku mi začalo všechno zapadat hezky do sebe. Jasně jsem to viděla jako sérii důvěrně laděných rozhovorů. Byla by to skutečná ,realita‘ v tom nejlepším smyslu toho slova. Vím, že dneska se na tenhle termín dívá spousta lidí skrz prsty, ale nemusí to tak nutně být. Ne, pokud v tom jsou pravdivé emoce!“ Zarazila se, jako kdyby ji najednou zasáhla její vlastní slova. Rozpačitě se usmála, odkašlala si a znovu pokračovala. „No, každopádně jsem to dala všechno dohromady v podobě podrobného nástinu obsahu mé závěrečné práce a předložila doktoru Wilsonovi, což je můj školitel. Ten mi sdělil, že to je úžasný nápad, který v sobě má opravdový potenciál. Pomohl mi to přepracovat do takové podoby, aby se to dalo nabídnout komerční televizi. Zajistil taky, abych měla vše právně chráněno, načež učinil něco, co podle jeho vlastních slov nikdy předtím neudělal. Předal to všechno šéfovi produkce z televizní stanice RAM, kterého osobně zná. Ten chlápek se jmenuje Rudy Getz. A tenhle Getz se pak za týden objevil u nás a prohlásil: ,Fajn, pojďme na to.‘“ „Vážně to tak proběhlo?“ ujistil se Gurney. „Taky jsem byla překvapená. Ale Getz tvrdil, že takhle to v RAM dělají. A já nemám v úmyslu to zpochybňovat. Už samotný fakt, že mohu uskutečnit tuhle myšlenku, že se můžu pustit do zkoumání takového tématu…“ Potřásla hlavou, jako kdyby se snažila zahnat jakési potlačované emoce. Madeleine se vrátila ke stolu, posadila se a řekla nahlas to, na co Gurney jenom myslel. „Pro vás je to všechno důležité, že? Myslím tím opravdu důležité. Kromě toho, že si tak můžete nastartovat vlastní kariéru.“ „Bože, no jasně!“ Madeleine se vlídně pousmála. „A jádro té vaší myšlenky… na čem vám z toho všeho záleží ze všeho nejvíc?“ „Rodiny. Děti…“ Znovu se na vteřinu či dvě odmlčela. Očividně ji přemohl jakýsi obraz, který se jí objevil v duchu před očima. Odsunula si židli od stolu. Vstala, obešla stůl, zamířila k francouzským dveřím nabízejícím pohled na terasu, do zahrady, na pastvinu a na les vzadu za ní. „Zní to hloupě a já to nedokážu ani vysvětlit,“ promluvila Kim znovu. Hovořila k nim, otočená zády. „Ale já jsem zjistila, že se mi o tom mluví lépe, když stojím.“ Dvakrát si odkašlala, než začala znovu a o něco hlasitěji. „Já věřím, že vražda vždycky všechno navždy změní. Ukradne něco, co se nedá nikdy nahradit. Její následky sahají daleko za hranice toho, co se stane oběti. Oběť přijde o život, což je strašná věc. Je to nespravedlivé, ale pro dotyčného tím prostě všechno skončí. Je to pro něho konec. Ztratí všechno, co mohl ztratit, ale už o tom neví. Nenese v sobě pocit ztráty. Nepronásledují jej představy, co by mohlo být, kdyby…“ Zvedla ruce a položila dlaně na sklo ve dveřích před sebou. V tom gestu byly znát intenzivní city stejně jako snaha je udržet pod kontrolou. Když znovu promluvila, hovořila ještě o něco hlasitěji. „Není to oběť, která se probouzí ve zpola prázdné posteli, ve zpola prázdném domě. Není to ona, komu se zdá, že ten druhý pořád žije – jen proto, aby se pak probudil a s bolestí si uvědomil, že tomu tak není. Není tím, kdo v sobě nosí stravující vztek a bolest v srdci způsobené smrtí toho druhého. Nemusí se

dívat na prázdnou židli u stolu a poslouchat zvuky, které mu připomínají hlas toho druhého. Nemusí se dívat na skříň plnou jeho šatů…“ Začala chraptět a odkašlala si. „Necítí ta muka. Muka, když vám někdo vyrve něco, co bylo středem vašeho života.“ Po několik dlouhých vteřin se opírala o sklo, pak se od něj pomaličku odtáhla. Když se obrátila zpátky ke stolu, stékaly jí po tváři slzy. „Víte, co to je fantomová bolest? Fenomén, který se projevuje po amputaci? Když člověk cítí bolest v místech, kde měl předtím ruku nebo nohu? Přesně to přináší vražda rodině pozůstalých. Jako když cítíte bolest v neexistující končetině. Nesnesitelnou bolest v prázdném místě.“ Okamžik stála naprosto nehybně, zahleděná kamsi do vlastního nitra. Pak si rázně utřela rukama tvář a do hlasu i očí se jí vrátila energická věcnost. „Pokud máte skutečně pochopit, co to je vražda, musíte mluvit s těmi rodinami. To je moje teorie, to je můj projekt a to je můj plán. A přesně to také zaujalo Rudyho Getze.“ Zhluboka se nadechla a pak zvolna vydechla. „Pokud by to nebyl nějak moc velký problém, mohla bych dostat ještě jeden hrnek kafe?“ „Myslím, že tohle zvládneme.“ Madeleine se mile usmála. Došla ke kuchyňské lince a doplnila kávovar. Gurney se zaklonil na židli s rukama zamyšleně sepjatýma pod bradou. Minutu nebo dvě nikdo nic neřekl, jen kávovar vydával prskavé zvuky. Kim se rozhlédla po velké kuchyni. „Máte to tady vážně moc hezké,“ řekla. „Opravdu to působí domácky, příjemně. Nádhera. Fakt. Jako něco, o čem v téhle zemi všichni sní.“ Když Madeleine položila na stůl před Kim další hrnek kávy, promluvil jako první Gurney. „Je jasně vidět, že vás tohle téma doopravdy vzrušuje a že pro vás hodně znamená. Kéž bych ale mohl říct, že mám stejně jasno v tom, jak vám mohu pomoct.“ „Co chce Connie, abyste udělal?“ „Kouknout se přes rameno, myslím, že tohle slovní spojení použila.“ „A nezmínila se taky o… nějakých dalších problémech?“ Gurney měl dojem, jako kdyby se dívka až dětinsky průhledně snažila zachovat v otázce lhostejně nenucený tón. „Lze vašeho bývalého přítele označit za ,problém‘?“ „Ona něco říkala o Robbym?“ „Zmínila se o nějakém Robertu Meeseovi… nebo se jmenuje Montague?“ „Meese. To jméno Montague, to je…“ Odmlčela se a potřásla hlavou. „Connie si myslí, že potřebuji ochranu. Tak to ale není. Robby je trapný a mimořádně otravný. Není to ale nic, co bych nezvládla sama.“ „A on je nějak spojený s vaším televizním projektem?“ „Už ne. Proč se ptáte?“ „Jen ze zvědavosti.“ Jen ze zvědavosti na co? Do čeho se to ke všem čertům chci zaplést? Proč se vůbec obtěžuji, abych tady seděl a poslouchal jakousi přetaženou vysokoškolačku, která má nějaké praštěné problémy s klukem a snaží se mi vysvětlovat svoje sentimentální představy o vraždách a o tom, jak si vyslouží slávu v nejhnusnější kabelové televizi v celé Americe? Je nejvyšší čas začít couvat zpátky na pevnou půdu. Kim se na něj dívala, jako kdyby i ona měla Madeleinin dar číst jeho myšlenky. „Není to tak složité. A jelikož vy jste byl tak laskavý a nabídl, že mi pomůžete, měla bych být otevřenější.“ „Takže se vrátíme k tomu, jak bych vám mohl pomoct. Zatím ale nechápu…“ Madeleine, která domyla talíře od omelety a nyní do dřezu vymačkávala houbičku, ho zlehka přerušila. „Co kdybychom si poslechli, co chce říct Kim?“

Gurney přikývl. „Prima nápad.“ „Robbyho jsem potkala v dramatickém klubu, bude to něco přes rok. Byl to s přehledem nejhezčí kluk v kampusu. Něco jako mladý Johnny Depp. Asi před šesti měsíci jsme se sestěhovali k sobě. Chvilku jsem si připadala jako nejšťastnější člověk na světě. Když jsem se pak pustila naplno do projektu o vraždách, zdálo se, že mě podporuje. Když jsem si vybírala rodiny, se kterými bych chtěla začít dělat rozhovory, chodil vlastně se mnou. Kompletně se do toho zapojil. A tehdy… tehdy se začal chovat jako nějaké monstrum.“ Odmlčela se a usrkla si kávy. „Spolu s tím, jak se Robby více a více zapojoval do mého projektu, začal přebírat řízení. Už mi nepomáhal s mým projektem. Stal se z toho náš projekt. A potom se začal chovat, jako kdyby to byl jeho projekt. Když jsme se setkali s jednou z těch rodin, dal jim svou vizitku s kontakty na sebe. Řekl jim, že pokud budou chtít, mohou jeho kdykoli kontaktovat. Tehdy taky začala ta absurdní věc s tím jménem Montague – když si nechal natisknout vizitky, na kterých stálo ,Robert Montague, výroba dokumentů a kreativní poradenství‘.“ Gurney se zatvářil skepticky. „On se snažil vás z toho vyšachovat? Ukrást vám váš projekt?“ „Bylo to ještě hnusnější. Robby Meese sice vypadá jako bůh, ale u nich doma to bylo naprosto podělané a děly se tam nehezké věci. Většinu dětství pak strávil u různých pěstounů, kde to nebylo o nic lepší. Hluboko uvnitř ve svém nitru je to nejubožejší a nejnejistější člověk, jakého byste mohli kdy potkat. U některých z těch rodin, které jsme se snažili získat pro natočení oficiálního interview, se Robby až zoufale snažil, aby na ně udělal dojem. Myslím, že by byl schopen provést fakt cokoli, aby si ho ti lidé oblíbili. Cokoli, aby ho přijali mezi sebe. Snažil se je donutit, aby ho měli rádi. Bylo to až nechutné.“ „Co jste s tím dělala vy?“ „Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co s tím. Pak už to ale začalo být opravdu vážné, když jsem zjistila, že mluvil sám beze mne s jedním z klíčových rodinných příslušníků, kterého jsem opravdu chtěla získat. Když jsem Robbyho kvůli tomu zmáčkla, byl z toho strašný výstup. Tehdy jsem ho vyhodila z našeho bytu. Z mého bytu. A využila jsem Conniina právníka, aby nastylizoval parádně výhružný dopis, který by mi pomohl udržet ho pořádně daleko od celého projektu – od mého projektu.“ „Jak to vzal on?“ „Nejprve se choval velice klidně. Snažil se dolézat. Řekla jsem mu ale, ať se na to vykašle. Potom začal mluvit o tom, že motat se kolem těch starých případů vražd by mohlo být riskantní a že bych si měla dávat pozor. Že možná ani nevím, do čeho se pouštím. Volal mi pozdě v noci, nechával vzkazy na záznamníku o tom, jak by mne mohl chránit a jak spousta lidí, se kterými jsem v kontaktu, včetně mého školitele, jsou ve skutečnosti někým jiným, než se zdají být.“ Gurney se na židli trochu narovnal. „A co bylo dál?“ „Dál? Pověděla jsem mu, že jestli mi nedá pokoj, požádám, aby mu soud zakázal se ke mně přibližovat, a nechám ho zatknout za stalking.“ „Mělo to nějaký efekt?“ „Silnější, než byste si myslel. Telefonáty skončily. Jenže pak se stala ta divná věc.“ Madeleine přestala s tím, co dělala u dřezu, a přešla ke stolu. „Zdá se, že to nabírá na dramatičnosti. Nebude vadit, když si k vám přisednu?“ „Samozřejmě ne,“ odtušila Kim. Madeleine se posadila a Kim pokračovala. „Začaly se ztrácet kuchyňské nože. Jednoho dne jsem se vrátila z přednášky a nemohla jsem najít kočku. Až jsem nakonec uslyšela slabé mňoukání. Kočka byla v jednom ze šatníků a jeho dveře byly zavřené.

Jednalo se o skříň, kterou jsem já nikdy nepoužívala. A taky jsem jednou zaspala, protože na budíku někdo změnil nastavený čas.“ „Otravné, ale v podstatě neškodné,“ prohodil Gurney. Pohled na tvář Madeleine mu napověděl, že s ním zásadně nesouhlasí, takže dodal: „Nemám v úmyslu snižovat psychický dopad, jaký mohou mít podobné ošklivé žerty. Přemýšlím teď jenom o tom, jaká úroveň obtěžování je už žalovatelná.“ Kim přikývla. „Jasně. Tyhle ,žerty‘ ale začaly být čím dál hnusnější. Jednou jsem přišla domů pozdě v noci a na zemi v koupelně jsem našla kapku krve. Velkou jako deseticent. A vedle ní ležel jeden z nožů, který se předtím ztratil.“ „Bože,“ vydechla Madeleine. „O několik dní později jsem začala v noci slýchat ty strašidelné zvuky. Cosi mě probudilo. Nebyla jsem si jistá, co to je. A potom jsem uslyšela, jak zavrzalo prkno v podlaze. Potom nic, pak se ozval zvuk, jako když někdo dýchá. Pak zase nic.“ Madeleine se zatvářila vyděšeně. „Bydlíte v bytě?“ zeptal se Gurney. „Je to malý dům. Rozdělený na dva byty. Jeden v přízemí a jeden v patře. Plus sklep. Poblíž kampusu je spousta takových domků, které nejsou nic moc a byly rozdělené na laciné byty pro studenty. Právě teď jsem v tom domě jediná nájemnice.“ „Vy tam jste úplně sama?“ zeptala se Madeleine s vytřeštěnýma očima. „No to jste o dost odvážnější než já. Já bych odtamtud vystřelila tak rychle, jak…“ Kim se zlostně zablýsklo v očích. „Já před tím pitomečkem zdrhat nebudu!“ „Nahlásila jste ty incidenty na policii?“ Zmohla se jen na trpké pousmání. „Jistě… Krev. Nůž. Zvuky v noci. Policajti přišli do domu, šmejdili kolem, prohlédli si okna, tvářili se k smrti znuděně. Když jsem tam volala a dávala jim adresu, umím si představit, jak obraceli oči v sloup. Je úplně jasné, že se na mě dívali jako na paranoidní osinu v zadku. Měli dojem, že se jenom snažím upoutat pozornost. Že jsem malá střelená kurvička, která zveličuje problémy, co má zrovna s klukem.“ „Předpokládám, že jste vyměnila zámky,“ prohodil Gurney vlídně. „Dvakrát, ale vůbec nic se nezměnilo.“ „A vy si myslíte, že Robby Meese může za všechno tohle… zastrašování?“ „Já si to nemyslím. Já to vím.“ „Co vám dává takovou jistotu?“ „Kdybyste slyšeli jeho hlas… Ty telefonáty, které následovaly poté, co jsem ho vyhodila… Nebo kdybyste viděli, jak se tvářil, když jsme se někdy potkali v kampusu. Hned by vám to bylo jasné. Působilo to stejně divně… nevím, jak bych to vysvětlila, ale bylo to stejně divné jako všechny ty věci, které se děly. Nahání to strach stejným způsobem, jakým ho nahání i Robby.“ Rozhostilo se ticho a Kim sevřela hrnek s kávou pevně do dlaní. Gurneymu to připomnělo, jak o chvíli dřív stála u francouzských dveří s dlaněmi přitisknutými na sklo. Emoce a snaha je kontrolovat. V duchu zalétl k myšlence, na níž byl založen její program. K tomu, jak hovořila o bolesti, kterou za sebou zanechává vražda. V tom, co říkala, byla pravda. V některých případech zanechala rána způsobená vrahem v rodině hlubokou díru. Zůstal jeden z manželů. Děti. Zoufalí rodiče. A naplnila životy pozůstalých smutkem a vztekem. Jindy ale bylo jen málo žalu. Stejně jako jiných emocí. Gurney viděl takových případů až příliš. Lidé, kteří vedli nehezké životy a zemřeli stejně nehezkou smrtí. Obchodníci s drogami,

pasáci, zločinci, příslušníci gangů mladistvých hrající videohry se skutečnými zbraněmi. Bralo dech, kam může člověk klesnout. Občas míval sen, stále stejný, v němž se objevovala fotografie z nějakého koncentračního tábora. Buldozer hrnoucí lidská těla připomínající zpola kostry do širokého příkopu. Hrnul je tam, jako kdyby to byly figuríny. Jako odpad. Seděl a hleděl na zapálenou mladou ženu s tmavýma očima, která stále svírala vlažný hrnek. Nakláněla se k němu a zářivé vlasy zakrývaly větší část jejího obličeje. Pak se letmo podíval s otázkou v očích na Madeleine. Jeho manželka neznatelně pokrčila rameny. Ve tváři se jí mihl náznak úsměvu. Měl pocit, jako kdyby jej zlehounka postrkovala k činu. Znovu se zadíval na Kim. „Tak dobře. Vraťme se k základnímu problému. Jak bych vám mohl pomoct?“

KAPITOLA 4

Jako rakev Kim chtěla, aby s ní Gurney zajel do jejího bytu ve městě Syracuse, kde měla všechno, co nějak souviselo s projektem. Tam by si mohl vše prohlédnout na vlastní oči. Korespondenci s lidmi, které by chtěla vyzpovídat, první dva rozhovory, jež pořídila a které byly součástí původního návrhu, tipy na budoucí rozhovory, smlouvy s Rudym Getzem a televizí RAM, pilotní epizodu, jak ji pro celou sérii připravovala. Všechno by tam viděl, udělal by si o tom představu, a nakonec jí pak může říct, co mu připadá v pořádku a co se mu zdá mimo mísu. Cestovat ke Kim domů se chtělo Gurneymu zhruba stejně, jako se mu v uplynulých měsících chtělo do čehokoli jiného – takřka vůbec. Současně mu to ale připadalo jako nejjednodušší způsob, jak se zbavit jakýchkoli závazků, které snad mohl cítit vůči Connie Clarkeové. Zajede tam, podívá se na vše a okomentuje to. Úkol bude splněn a „velikánské laskavosti“ se učiní zadost. A pak už jen šup zpátky do doupěte. Trasa, kterou mu nabídl Google, když zadal Kiminu adresu, a kterou si vytiskl pro případ, že by se v průběhu cesty navzájem ztratili, ukazovala, že by jízda z Walnut Crossingu mohla trvat zhruba hodinu a čtyřicet minut. Na dvou mezistátních silnicích ale nebyl skoro žádný provoz a malá miata před ním jen zřídka zvolnila na tempo, které by se aspoň blížilo nejvyšší povolené rychlosti. Kdyby byl lépe naladěn, možná by si Gurney cestu vychutnal. Kolem ubíhala zvlněná krajina s lesy a pastvinami, širokými pádícími potoky, čerstvě zoranými poli připravenými k jarní setbě, důvěrně známými siluetami obilných sýpek a stodolami z červených cihel. Ve svém rozpoložení ale celou tuto bukolickou scenerii vnímal jako promáčený prostor zaplněný blátem. Jako pustinu, která se zde rozprostírá coby důsledek úpadku zemědělství a mizerného počasí. První pohled na okolí města Syracuse jen posílil jeho ponuré myšlenky. Vybavilo se mu, jak kdesi četl, že se rozkládá u jezera Onondaga, jež si vysloužilo slávu coby jedno z nejznečištěnějších v Americe. V Gurneym to probudilo vzpomínky na vlastní dětství v Bronxu a na Eastchester Bay, jejíž kalný plavební kanál neustále brázdily bárky a remorkéry. Bylo to pokračování Long Island Sounds a ve vodě plné oleje se dle všeho nevyskytovalo nic živého kromě ohyzdných chaluh a odporných hnědých krabů – opancéřovaných, nepoživatelných a cupitajících věcí podobajících se pravěkým nestvůrám. I po letech mu při těch vzpomínkách naskakovala husí kůže na rukou. V závěsu za červenou miatou sjel z mezistátní silnice do sešle vyhlížející čtvrti. Nezdálo se, že by zde byla nějaká dopravní omezení. Projížděl kolem chaoticky působící řady malých rodinných domků, starších a prostornějších domů rozdělených nyní na jednotlivé byty, zchátralých obchodů, bezútěšných komerčních objektů a zpustlých prostranství obehnaných drátěnými ploty. U podniku Onondaga Princes of Pizza, nacházejícího se na rohu, zabočila miata do menší boční ulice a zastavila před domkem, který vypadal jako z televizního sitkomu. Příjezdovými cestami byl po obou stranách oddělen od dalších naprosto identických staveb. Malý kousek neupravené půdy před domem, ne větší než dvojhrob, zoufale volal po osetí květinami nebo

trávou. Gurney zaparkoval za Kim a čekal, až vystoupí ze svého malého vozu, zamkne a dvakrát zkontroluje oboje dveře. Pak se podívala na dům a přelétla pohledem příjezdovou cestu. Zdálo se mu, že s obavami. Když k ní zamířil, nervózně se na něj usmála. „Něco není v pořádku?“ zeptal se. „Ne, všechno… se zdá v pořádku.“ Vystoupila po třech schodech ke vstupním dveřím, které nebyly zamčené. Těmito dveřmi se ale vcházelo jen do nevelké haly, v níž byly dvoje další dveře. Na dveřích po pravé straně byly dva bytelně vyhlížející zámky, které Kim odemkla dvěma různými klíči. Než otočila koulí na dveřích, podezřívavě se na ni podívala a několikrát s ní prudce škubla. Za dveřmi se objevila chodba. Kim ho zavedla do prvního pokoje po pravé straně. Byl to malý obývací pokoj zařízený nábytkem z IKEA. Viděl zde jen nejnutnější vybavení: pohovku, konferenční stolek, dvě velká dřevěná křesla s volně položenými poduškami, dvojici minimalisticky vyhlížejících lamp stojících na podlaze, knihovničku, kovovou skříň na spisy se dvěma zásuvkami a stůl, který používala k práci. U něj stála židle s rovným opěradlem. Podlahu pokrýval sešlapaný koberec v barvě hlíny. Zvědavě se usmál. „Proč jste škubala s tou koulí?“ „Párkrát mi už zůstala v ruce.“ „Tím myslíte, že ji někdo záměrně uvolnil?“ „Jistěže to někdo udělal schválně. Dvakrát. Poprvé se na to policajti jen mrkli a mávli rukou, jako že to byl jen kanadský žertík. Podruhé se už ani neobtěžovali sem někoho posílat. Měla jsem dojem, že podle toho poldy u telefonu to je jen taková sranda.“ „Mně to moc legrační nepřipadá.“ „Díky.“ „Vím, že jsem se vás na to už ptal, ale…“ „Odpověď zní ano, jsem si jistá, že to udělal Robby. A ne, nemám žádný důkaz. Kdo jiný by to ale mohl být?“ Sotva domluvila, ozval se zvonek od dveří – byla to melodie jakési písničky. „Bože… Tohle byl nápad matky. Dala mi to sem, když jsem se nastěhovala. Sama tenhle bzučák přitom nenáviděla. Vteřinku, prosím.“ Zamířila z pokoje ke dveřím. Za chvíli se vrátila s velkou krabicí s pizzou a se dvěma plechovkami dietní koly. „Načasování vyšlo nádherně. Objednala jsem to mobilem během cesty sem. Napadlo mě, že oběd by se nám mohl hodit. Vyhovuje vám pizza?“ „Pizza mi vyhovuje.“ Položila krabici na konferenční stolek, otevřela ji a přitáhla si ke stolku jedno z lehkých křesel. Gurney se posadil na pohovku. Když každý snědli jeden dílek pizzy a spláchli ho kolou, prohlásila: „Tak jo. Kde chcete začít?“ „Váš nápad je založený na tom, že budete mluvit s rodinami obětí vražd. Předpokládám tedy, že první věc, kterou jste musela udělat, spočívala v rozhodnutí, které vraždy si chcete vybrat.“ „Přesně tak.“ Upřeně se na něho zadívala. „O vraždy není nouze. I když se omezíte na oblast státu New York a na jeden jediný rok, máte jich stovky, z nichž můžete vybírat.“ „To je naprostá pravda.“ Předklonil se. „Tak mi povězte, jak jste vybírala. Jaká byla vaše kritéria?“ „Kritéria se postupně měnila. Nejprve jsem chtěla zahrnout všechny typy obětí, všechny typy

vražd a všechny typy rodin. Z různého rasového a etnického prostředí. Případy s různým časovým odstupem mezi datem vraždy a současností. Maximální různorodost! Ale doktor Wilson mi neustále opakoval: ,Zjednodušit, zjednodušit!‘ Mluvil o tom, že bych měla minimalizovat všechny proměnné. ,Najděte, na co diváka chytíte. Myslete na to, jak mu vše co nejvíce zjednodušit. Čím užší záběr, tím je jasnější zaměření.‘ Opakoval mi to snad desetkrát. Pak jsem to pochopila a všechno začalo zapadat na správné místo. A já jsem měla pocit, že je to konečně přesně ono, že vím přesně, jak to chci udělat.“ Zatímco ji Gurney poslouchal, cítil, jak ho její nadšení podivně dojímá. „Takže jaká byla nakonec ta vaše kritéria?“ „Přesně taková, jak říkal doktor Wilson. Minimalizovat proměnné, zúžit záběr, najít, co by mohlo zaujmout. Jakmile jsem začala uvažovat tímto směrem, odpověď se přede mnou skoro zhmotnila. Došlo mi, že můžu celý projekt zúžit na oběti Dobrého pastýře.“ „Toho chlápka, co před osmi nebo devíti lety pozabíjel hromadu řidičů, co jezdili v mercedesech?“ „Před deseti lety. Přesně před deseti lety. Všechny jeho útoky se odehrály na jaře roku 2000.“ Gurney se posadil na židli a zamyšleně pokýval hlavou. Vzpomínal na neblaze proslulou sérii šesti vražd, které nahnaly polovině obyvatel amerického Severovýchodu strach z nočních jízd. „Zajímavé. Charakter samotného činu je ve všech šesti případech stejný. Časový interval mezi vraždou a současností je stejný. Stejný vrah, který zastřelil oběti, stejný motiv, stejná míra pozornosti ze strany vyšetřovatelů.“ „Přesně tak! A stejný nezdar, pokud jde o pohnání vraha před spravedlnost. Všechno zůstalo stejně neuzavřené. Ve všech případech se jedná o stejně otevřenou ránu. Případ Dobrého pastýře je tak dokonalou příležitostí ukázat, jak různé rodiny reagují rozdílně na stejnou katastrofu. Jak žijí s takovou ztrátou, jak se dokážou vyrovnat s nespravedlností, co to s nimi udělalo. Zejména s dětmi. Různé výsledky téže tragédie.“ Vstala a zamířila ke skříni na spisy vedle pracovního stolu. Vytáhla jasně modrou složku a podala ji Gurneymu. Na její přední straně byl štítek s nápisem SIROTCI VRAŽDY, NÁVRH DOKUMENTU. AUTORKA: KIM CORAZONOVÁ. Možná proto, že si všimla jeho pohledu upřeného na příjmení „Corazonová“, se zeptala: „Vy jste si myslel, že se jmenuji Clarkeová?“ Vrátil se v myšlenkách do doby, kdy s ním Connie dělala rozhovor kvůli článku pro časopis New York. „Myslím, že Clarkeová bylo jediné příjmení, které tehdy zaznělo.“ „Clarkeová je Conniino dívčí jméno. Vrátila se k němu, když se rozvedla s mým otcem. To jsem já byla ještě malá. On se jmenoval… jmenuje… Corazon. A tak se jmenuji i já.“ Pod tenkou slupkou věcného konstatování zazníval jasně zřetelný vztek. Napadlo ho, jestli je tahle zlost i důvodem, proč o Connie odmítá hovořit jako o „mámě“ či „matce“. Gurney ale netoužil nic podobného zkoumat. Otevřel složku a uviděl, že se v ní skrývá tlustý dokument, který mohl mít přes padesát stran. Na titulní stránce se opakovalo totéž označení jako na složce. Na druhé stránce našel obsah: „Koncepce“, „Přehled dokumentace“, „Styl a metodologie“, „Kritérium pro výběr případů“, „Oběti a okolnosti vražd Dobrého pastýře“, „Perspektivní osoby pro rozhovory“, „Kontaktní údaje“, „Přepisy úvodních rozhovorů“, „MMZDP (příloha)“. Ještě jednou si pročetl stránku s obsahem, tentokrát pomaleji. „To jste psala vy? Sama jste to tak uspořádala?“

„Ano. Je v tom nějaká potíž?“ „Ne, vůbec ne.“ „O co tedy jde?“ „Způsob, jakým jste o tom všem mluvila předtím, ukazoval na emociální zaujetí. Tohle uspořádání ale prozrazuje vysokou dávku logického myšlení.“ Myslel tím, že zatímco zaujetím mu Kim připomínala Madeleine, logikou pak jeho samotného. „Působí to na mě, jako kdybych to psal já sám.“ Vrhla na něj šibalský pohled. „To měla být asi poklona, co?“ Poprvé za celý den se hlasitě zasmál. Možná dokonce poprvé za celý měsíc. Po chvíli se podíval na poslední položku v obsahu. „Předpokládám, že DP znamená Dobrý pastýř. Co je ale to MMZ?“ „Ach tak… To byl jeho vlastní titulek, kterým nadepsal své dvacetistránkové objasnění toho, co dělá, jež rozeslal médiím. ,Memorandum o mém záměru‘.“ Gurney přikývl. „Teď už si vzpomínám. Média to začala označovat jako ,manifest‘. Stejnou nálepkou označila o pět roků dříve i dokument Unabombera.“ Nyní bylo na Kim, aby přikývla. „Což nás přivádí k jedné z věcí, na kterou se vás chci zeptat. Týká se to celého toho pojmu sériový vrah. Jsem z toho trochu zmatená. Mám dojem, že Unabomber a Dobrý pastýř nemají moc společného třeba s takovým Jeffreyem Dahmerem a Tedem Bundym. Anebo se všemi těmi netvory, které jste zatkl vy sám, jako byli Peter Piggert nebo ten chlapík, co si říkal Satanský Santa a rozesílal místním poldům kousky svých obětí. Kristepane! Něco takového, to snad není ani lidské!“ Její tělo se viditelně roztřáslo. Energicky si začala mnout dlaně, jako kdyby si je chtěla zahřát. Kdesi venku na šedivé obloze nad městem Syracuse uslyšel Gurney charakteristický zvuk vrtulníku. Zpočátku zvolna sílil, ale pak začal zase slábnout, až se zcela vytratil. „Někteří odborníci na společenské vědy by mne kvůli tomu neměli rádi,“ promluvil pak, „ale samotný termín ,sériový vrah‘, podobně jako spousta dalších pojmů, které se v praxi používají, má velice nejasné hranice. Občas mám dojem, že tihle ,vědci‘ jsou jenom parta lidí, kteří chtějí všechno onálepkovat tak, aby to potvrzovalo jejich tvrzení, a kterým se povedlo zařídit si klub sloužící k vydělávání peněz. Provádějí pochybné výzkumy, házejí do jednoho pytle podobné druhy chování nebo vlastnosti, aby z nich vyráběli ,syndromy‘, všemu tomu dávají vědecky znějící názvy a pak nabízejí univerzitní kurzy, ve kterých se mohou podobně uvažující hlupáci naučit zpaměti všechny ty nálepky, složit příslušné zkoušky a nakonec do jejich klubu vstoupit taky.“ Všiml si, že na něho hledí s jistým překvapením. Uvědomoval si, že to, co právě řekl, znělo nedůtklivě a že tato podrážděnost nejspíš souvisela stejnou měrou s jeho nynějším rozpoložením jako s celkovým stavem kriminologie. Udělal proto úkrok stranou. „Stručná odpověď na vaši otázku zní, že pokud se podíváme na předpokládané motivy, nezdá se, že by bylo mnoho společného mezi kanibalem, který se vyžívá ve své síle a moci nad druhými, a chlapíkem, který tvrdí, že chce napravovat nemocnou společnost. Přesto je ale může spojovat více, než by vás napadlo.“ Kiminy oči se rozšířily. „Myslíte jako, že oba zabíjeli lidi? A myslíte si, že právě to je podstatné? Bez ohledu na to, jaké motivy nacházíme na povrchu?“ Gurney byl stržen její energií a zaujetím. Donutilo jej to, aby se usmál. „Unabomber tvrdil, že se snaží eliminovat destruktivní dopad techniky na svět. Dobrý pastýř, pokud si správně pamatuji, prohlašoval, že se pokouší likvidovat zničující dopad nenasytnosti. A přesto navzdory inteligenci, která byla v jimi psaných prohlášeních patrná, si oba zvolili pro dosažení svých cílů

kontraproduktivní cestu. Zabíjením lidí nemohli nikdy dosáhnout toho, čehož tvrdili, že dosáhnout chtějí. Existuje jediná možnost, kdy by volba takové cesty dávala smysl.“ Bylo skoro vidět, jak její mysl pracuje jako o závod. „Vy myslíte, pokud by sama cesta byla cílem.“ „Přesně tak. Často se to zaměňuje – prostředky a cíle. Činy Unabombera a Dobrého pastýře dávají dokonalý smysl – pokud ovšem vyjdete z předpokladu, že skutečným cílem, psychickou odměnou, bylo samotné zabíjení. A že ony takzvané manifesty byly jen snahou to vše nějak ospravedlnit.“ Zamrkala. Zdálo se, že se snaží ujasnit si, jaké důsledky by takové tvrzení mohlo mít pro její projekt. „Jak dalece na tom ale záleží… viděno očima oběti?“ „Z pohledu oběti to nemá naprosto žádný význam. Pro oběť je motiv irelevantní. Zvláště v případech, kdy předtím nedošlo k žádnému kontaktu mezi obětí a vrahem. Pokud jedete po temné silnici a najednou vás začne předjíždět anonymní automobil, zůstává kulka vystřelená do vaší hlavy prostě jen kulkou vystřelenou do vaší hlavy. Bez ohledu na motiv.“ „A pokud jde o rodiny?“ „No jistě, rodiny… Hm…“ Gurney zavřel oči, vrátil se v duchu do doby, kdy sloužil na oddělení vražd, a přehrával si jeden smutný rozhovor za druhým. Kolik jich zažil za ty roky… Za celá ta desetiletí. Rodiče. Vdovy. Milenci. Děti. Ohromené tváře. Lidé, kteří odmítali uvěřit strašné zprávě. Zoufalé otázky. Pláč. Sténání. Nářek. Vztek. Obviňování. Divoké hrozby. Pěsti bušící do zdi. Opilé pohledy. Prázdné pohledy. Staří lidé naříkající jako malé děti. Muž, který se zapotácel dozadu, jako kdyby dostal ránu. A nejhorší ze všeho – ti, kteří nereagovali vůbec. Ztuhlé tváře, mrtvé oči. Nechápající, neschopní slova, bez jakýchkoli emocí. Jen se odvrátili a zapálili si cigaretu. „Hm…,“ pokračoval po chvíli, „já jsem měl vždycky pocit, že nejlepší věc na světě je pravda. Když mohu aspoň o něco lépe pochopit, proč byl někdo, koho jsem miloval, zabit. Podle mě to může členům rodiny, kteří přežili, pomoct. Pamatujte si ale, že netvrdím, že bych snad věděl, proč Unabomber a Dobrý pastýř dělali to, co dělali. Skutečný důvod pravděpodobně neznali ani oni sami. Já jenom vím, že to nebyl ten důvod, o kterém sami mluvili.“ Hleděla na něho přes nízký stolek a zdálo se, jako kdyby se chtěla ještě na něco zeptat. Začala už otevírat pusu, když tu ji zastavilo tiché bouchnutí kdesi nahoře v domě. Seděla bez jediného pohybu a naslouchala. „Co myslíte, že to bylo?“ zeptala se po několika dlouhých vteřinách a ukázala směrem, odkud se zvuk ozval. „Nemám ponětí. Možná to klepalo v potrubí s teplou vodou?“ „A to by znělo takhle nějak?“ Pokrčil rameny. „A co si myslíte vy, že to bylo?“ Když neodpovídala, zeptal se ještě: „Kdo bydlí nahoře?“ „Nikdo. Nebo by tam alespoň nikdo být neměl. Jednou je vystěhovali, oni se potom vrátili, no a pak tam vpadli poldové. Mizerní drogoví dealeři. A tak je všechny pozatýkali. Jenže teď už jsou beztak všichni zase venku. Takže kdo vlastně může k čertu vědět, jak to je? S tímhle městem to jde z kopce.“ „Znamená to, že nahoře je to prázdné?“ „Jo. Mělo by být.“ Podívala se na stolek a zahleděla se na otevřenou krabici s pizzou. „Bože, teď už to vypadá fakt nechutně. Nemám to ohřát?“ „Kvůli mně ne.“ Chystal se říct, že už je načase, aby jel, ale uvědomil si, že zde ještě není nijak dlouho. Tohle byl jeden z jeho vrozených sklonů, které se u něj během posledních šesti

měsíců ještě dále zhoršily: omezit na minimum objem času, který musí trávit s jinými lidmi. Zvedl lesklou modrou složku a dodal ještě: „Nejsem si jistý, jestli to dokážu celé hned teď projít. Mám dojem, že to máte opravdu hodně podrobné.“ Jako rychle se pohybující mrak uprostřed jasného zářivého dne se na jejím obličeji objevil a zase zmizel výraz zklamání. „A třeba dneska večer? Myslím to tak, že byste si to mohl vzít s sebou a podívat se na to, až budete mít čas.“ Z její reakce měl zvláštní pocit. Zdála se mu dojemná, adekvátnější výraz jej nenapadal. Byl to stejný pocit, jaký se jej zmocnil už dříve, když mu líčila, jak se rozhodla zúžit pozornost na vraždy páchané Dobrým pastýřem. Nyní se mu zdálo, že chápe důvod svého pocitu. Bylo za tím to její bezvýhradné nasazení, její energie, její naděje – její nadšeně odhodlané mládí. A k tomu ještě fakt, že to vše podniká sama. Sama v nepříliš bezpečném domě, ve zpustlé čtvrti, pronásledovaná obtěžujícím stalkerem. Měl pocit, že to byla tahle kombinace odhodlání a zranitelnosti, jež probudila k životu jeho zakrnělý rodičovský instinkt. „Mrknu se na to dneska večer.“ „Děkuji vám.“ Odkudsi zdálky se znovu ozval slabý pulzující zvuk helikoptéry. Postupně sílil, přehnal se nad nimi a zase se vytratil. Kim si nervózně odkašlala, sepjala ruce na klíně a s očividnými rozpaky promluvila. „Chtěla jsem vás ještě o něco požádat. Nevím, proč je to tak těžké.“ Prudce potřásla hlavou, jako kdyby se zlobila sama na sebe, jak je zmatená. „O co jde?“ Polkla. „Mohla bych si vás najmout? Třeba jenom na jeden jediný den?“ „Najmout si mě? A co bych měl dělat?“ „Vím, že to zní nesmyslně. A vím, že to je trapné, když na vás takhle tlačím. Ale pro mne je to důležité.“ „A co chcete, abych udělal?“ „Zítra… mohl byste se mnou někam zajít? Nemusíte nic dělat. Jde o to, že mám zítra dvě schůzky. Jednu s člověkem, s nímž bych chtěla natočit rozhovor. A druhou s Rudym Getzem. A jediné, co bych chtěla od vás, je, abyste tam byl. Abyste poslouchal mě a poslouchal i je. A potom byste mi jenom řekl, jaký jste z toho všeho měl pocit a co byste mi radil. Já nevím, ale prostě… asi to nedává vůbec smysl, co?“ „Kde máte zítra ty schůzky?“ zeptal se Gurney. „Vy to uděláte? Vy tam se mnou půjdete? Bože! Děkuji vám, opravdu mnohokrát děkuji! Vlastně to není ani moc daleko odtud. Ne tedy úplně blízko, ale ani ne nějak moc daleko. Jedna schůzka je v Turnwellu. Tam bydlí Jimi Brewster, syn jedné z obětí. A s Rudym Getzem se mám sejít asi patnáct kilometrů odtamtud, na kopci, odkud je výhled na přehradu Ashokan. Nejprve se sejdeme s Brewsterem. V deset. Takže bych vás mohla vyzvednout o půl deváté. Vyhovovalo by vám to?“ Spontánní odpověď, která jej okamžitě napadla, byla odmítnout svezení a vzít si vlastní vůz. Jenže větší smysl by dávalo, kdyby využil dobu strávenou na cestě k tomu, aby se jí ptal na věci, které ho mohou do zítřejšího rána napadnout. Aby pak lépe chápal i to, čeho se stane svědkem. „Jistě,“ odpověděl. „Může být.“ Litoval už sice toho, že se do celé věci nechal zatáhnout, třeba jen na jediný den, ale cítil, že nedokáže odmítnout. „V předběžném rozpočtu, který jsme s RAM připravili, mám položku na konzultace. Mohu vám za ten jeden zaplatit sedm set padesát dolarů. Doufám, že to stačí.“

Chystal se už namítnout, že mu nemusí platit nic, že to nedělá kvůli penězům. Ale cosi v jejím věcném přístupu mu jasně naznačilo, že ona chce, aby to tak bylo. „Jistě,“ řekl znovu. „To je v pořádku.“ O chvíli později, když si vyměnili několik vět na téma jejího života na univerzitě a až příliš typických problémů města Syracuse s drogami, se zvedl z křesla a potvrdil slib, že se dalšího dne zase uvidí. Doprovodila jej ke dveřím, pevně mu stiskla ruku a znovu poděkovala. Když sestupoval po schodech na rozpraskaný chodník, slyšel, jak za ním zacvakly dva zámky v bytelných dveřích. Rozhlédl se po bezútěšně vyhlížející ulici. Zdála se špinavá a zaprášená. Měl dojem, že to, co ji nyní pokrývá, jsou seschlé pozůstatky čehosi, čím ji předtím posypali, aby konečně roztály poslední zbytky sněhu. Ve vzduchu se vznášel jakýsi štiplavý pach. Nasedl do auta, otočil klíčkem a nastavil přenosnou GPS na cestu domů… Trvalo zhruba minutu, než našla signál ze satelitu. V okamžiku, kdy mu navigace dávala první pokyn, kam má zamířit, uslyšel, jak se dveře domu s hlasitou ránou rozlétly. Podíval se tím směrem a spatřil Kim, jak vybíhá z domu. Dole na konci schodů upadla a natáhla se jak dlouhá tak široká na chodník. Když se k ní Gurney dostal, zvedala se už s pomocí popelnice, o niž se opírala, zpátky na nohy. „Jste v pořádku?“ „Já nevím… Moje koleno…“ Prudce oddechovala a vypadala vyděšeně. Chytil Kim za paži a snažil se ji podepřít. „Co se stalo?“ „Krev… v kuchyni.“ „Cože?“ „Krev. Na podlaze v kuchyni.“ „A je vevnitř ještě někdo jiný?“ „Ne. Já nevím. Nikoho jsem neviděla.“ „Kolik je té krve?“ „Já nevím. Kapky na podlaze. Je to jako cestička. Směrem k zadní chodbě. Nejsem si jistá.“ „Neviděla jste nebo neslyšela nikoho?“ „Ne. Myslím, že ne.“ „Dobře. Teď už je to dobré. Jste v bezpečí.“ Zamrkala. V očích měla slzy. „Už je to dobré,“ zopakoval tiše. „Jste v pořádku. Nic vám nehrozí.“ Utřela si slzy a snažila se nasadit vyrovnaný výraz. „Jasně. Jsem v pohodě.“ Když se rychlost jejího dechu začala vracet do normálu, řekl: „Chci, abyste se posadila do mého auta. Můžete se zamknout. A já se podívám do vašeho bytu.“ „Půjdu s vámi.“ „Bude lepší, když zůstanete v autě.“ „Ne!“ Prosebně se na něho podívala. „Je to můj byt. On mě nebude vyhánět z mého bytu!“ Nebylo sice v souladu s policejním postupem, aby dovolil civilistovi vstoupit za takových okolností znovu do domu ještě předtím, než všechno prohlédne, ale Gurney už nebyl policista a jeho postup nikdo nekontroloval. Vzhledem ke Kiminu rozpoložení se rozhodl, že bude lépe, když si ji nechá u sebe, než aby trval na tom, že zůstane v jeho autě – ať už by se tam zamkla nebo ne. „Tak dobře,“ řekl. Vytáhl z pouzdra na kotníku berettu a zastrčil ji do kapsy u bundy. „Pojďme se na to mrknout.“

Šel dovnitř jako první. Oboje dveře za sebou nechal otevřené. Zastavil se před obývacím pokojem. Chodba pokračovala ještě asi šest metrů a končila klenutým průchodem, jenž ústil do kuchyně. Mezi obývacím pokojem a kuchyní byly po pravé straně dvoje otevřené dveře. „Kam to vede?“ „Ty první dveře do ložnice. Druhé do koupelny.“ „Postupně se tam podívám. Pokud něco uslyšíte, nebo pokud zavoláte moje jméno a já vám hned neodpovím, vypadněte co nejrychleji ven z domu předním vchodem, zamkněte se v mém autě a volejte na tísňovou linku. Pochopila jste to?“ „Ano.“ Prošel chodbou, nahlédl do první místnosti, pak vstoupil dovnitř a rozsvítil světlo na stropě. Nebylo tam toho moc k vidění. Postel, malý stolek, velké zrcadlo, několik skládacích židlí, vratká kredenc místo šatníku. Vyšel zpátky na chodbu, ukázal Kim zdvižený palec, zamířil ke koupelně a všechno zopakoval. Další na řadě byla kuchyň. „Kde jste viděla ty kapky krve?“ zeptal se. „Začínají před ledničkou a vedou do zadní chodby.“ Opatrně vešel do kuchyně. Poprvé za posledních šest měsíců byl skutečně rád, že je ozbrojený. Kuchyň byla prostorná. Dost daleko na pravé straně stál u okna jídelní stůl a dvě židle. Nabízel se odtud výhled na příjezdovou cestu a sousední dům. Z okna proudilo do kuchyně trochu světla, ale nijak silně. Před sebou viděl kuchyňský pult, pod ním byly skříňky na nádobí. Dřez. Chladnička. Vedle dřezu uviděl kovový sekáček. Když přistoupil blíž ke kuchyňské lince, uviděl krev. Řadu červených kapek na linoleem pokryté podlaze. Každá z nich o velikosti deseticentu. Táhly se ode dveří chladničky k zadním kuchyňským dveřím a dál do prostoru za nimi, jenž zůstával ponořený ve stínu. Bez jakéhokoli varování uslyšel, jak za ním kdosi dýchá. Prudce se otočil a vytáhl z kapsy berettu. Byla to Kim, stála jen několik desítek centimetrů od něj. Strnule, jako jelen, jenž se ocitl ve světle reflektorů auta, civěla do ústí jeho zbraně ráže .32. „Kristepane,“ zaklel, nadechl se a sklonil pistoli. „Promiňte. Snažila jsem se být potichu. Chcete, abych rozsvítila?“ Přikývl. Vypínač byl na stěně nad dřezem. Ovládal dvě dlouhé zářivky namontované na stropě. V jasnějším světle se zdály skvrny od krve na podlaze červenější. „Je tady vypínač, kterým se rozsvěcí světlo na té zadní chodbě?“ „Na stěně vpravo vedle lednice.“ Našel ho, otočil jím a tmu za průchodem vystřídalo bzučení doprovázené poblikáváním studeného světla laciné zářivky, jejíž život se chýlil ke svému závěru. Zvolna vykročil k průchodu, s berettou namířenou před sebe. Kromě zelené plastové popelnice byla krátká zadní chodba prázdná. Na druhém konci viděl dveře, jimiž se vycházelo ven. Byly opatřené bytelným zámkem. Na pravé stěně stísněného prostoru se rýsovaly ještě jedny dveře. Právě k nim vedla cestička z krvavých kapek. Gurney vrhl na Kim letmý pohled. „Co je za těmi dveřmi?“ „Schody. Schody… do sklepa.“ Do jejího hlasu se znovu vplížil strach. „Kdy jste byla tam dole naposledy?“ „Dole? Bože, já nevím. Snad… Před rokem? Vypadly tehdy pojistky a údržbář od domácího mi ukazoval, jak se nahazují.“

„Dá se tam vejít ještě odjinud?“ „Ne.“ „Žádná okna?“ „Maličká, na úrovni země, ale jsou na nich mříže.“ „Kde je vypínač?“ „Hned za dveřmi, myslím.“ Přede dveřmi byla kapka krve. Gurney na ni stoupl. Opíral se o zeď, otočil koulí na dveřích, prudce zatáhl a otevřel. Chodbu naplnil pach zatuchlého vzduchu. Čekal a naslouchal. Pak se podíval dolů po schodišti. Bylo mdle osvětlené zářivkou z chodby. Na stěně uviděl vypínač. Otočil jím a kdesi dole ve sklepě se rozzářilo tlumené, nažloutlé světlo. Požádal Kim, ať zhasne světlo na chodbě, aby se zbavili bzučivého zvuku. Když to udělala, znovu se aspoň na minutu zaposlouchal. Ticho. Podíval se dolů ze schodů. Na každém druhém nebo třetím schodu viděl tmavou skvrnu. „Co tam je? Co vidíte?“ Scházelo málo, aby se Kim zlomil hlas. „Pár dalších kapek,“ pronesl Gurney klidně. „Půjdu se na to podívat. Vy zůstaňte, kde jste. Pokud cokoli uslyšíte, utíkejte jako o život předním vchodem ven z domu, skočte do mého auta…“ Přerušila ho. „Ani náhodou! Já zůstanu s vámi!“ Gurney měl talent šířit kolem sebe klid, který nabíral na síle přímo úměrně k tomu, jak neklidní byli ostatní kolem něj. „Dobře. Ale dohoda je jasná: musíte zůstat aspoň dva metry za mnou.“ Sevřel pevněji berettu. „Budu se muset rychle pohybovat a budu potřebovat prostor. Je to jasné?“ Přikývla. Začal zvolna sestupovat po schodech. Schodiště bylo rozvrzané a nemělo žádné zábradlí. Když sestoupil úplně dolů, viděl, že cestička tvořená tmavými skvrnami pokračuje po zaprášené podlaze sklepa k čemusi, co vypadalo jako dlouhá nízká truhla ve vzdáleném rohu. Na jedné straně stál kotel a vedle něho dvě nádrže na naftu. Na vedlejší stěně rozeznal skříň s pojistkami. Nad ní se táhla řada podlouhlých okének, jež se skoro dotýkala obnažených stropních trámů. Skrz špinavá skla byly matně vidět mříže, upevněné na oknech zvenčí. Mdlé světlo ozařující sklep vycházelo z jediné holé žárovky, stejně špinavé jako okna. Gurneyova pozornost se znovu upřela na truhlu. „Mám baterku,“ ozval se Kimin hlas ze schodů. „Chcete ji?“ Podíval se na ni. Rozsvítila baterku a podala mu ji. Byla to malá kapesní svítilna a tužkové baterie byly zralé na výměnu, ale bylo to lepší než nic. „Co vidíte?“ zeptala se. „Nejsem si jistý. Když jste tady byla naposledy, vzpomínáte si na tu bednu nebo truhlu tady u zdi?“ „Proboha, já nemám vůbec ponětí. On mi tehdy ukazoval ty pojistky a vypínače. Vůbec netuším. Co tam vidíte?“ „Za chvilku vám řeknu.“ Zmocnil se jej neklid. Pomaličku se pohyboval vpřed podle krvavých skvrn k dlouhé nízké bedně. Na jedné straně se zdálo, že se nejedná o nic jiného než o velice starou truhlu na peřiny, jenomže současně se nedokázal ubránit melodramaticky působící myšlence, že ta věc má rozměry, které zhruba odpovídají velikosti rakve. „Můj bože. Co to je?“ Kim jej následovala a nyní stála snad metr za ním. Její hlas přešel

do šepotu. Gurney zasunul baterku mezi zuby a namířil ji na bednu. S berettou v pravé ruce zvedl levou rukou opatrně víko. Vteřinu měl dojem, že uvnitř není vůbec nic. Pak si čehosi všiml. Matně se to lesklo v maličkém kotouči žlutého světla baterky. Nůž. Kuchyňský okrajovací nůž. I ve slabém mdlém světle dokázal rozeznat, že ho někdo brousil, dokud čepel nebyla neobvykle tenká a ostrá. Na její špičce byla malá kapička krve.