Přeložil: JAN LUSK
Leo Kessler: Vydání první Copyright © 1997 by Leo Kessler All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz, v roce 2015 jako svou 1935. publikaci Přeloženo z anglického originálu Death from Arctic Skies vydaného nakladatelstvím SEVERN HOUSE PUBLISHERS LTD, Velká Británie, v roce 1997 Český překlad © 2015 Jan Lusk Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektor Oldřich Šetrný Ilustrace na přebalu © 2015 Emil Křižka Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0175-4 (Formát ePub) ISBN 978-80-269-0176-1 (Formát MobiPocket) BARONET Praha 2015
Leo Kessler
ZÚČTOVÁNÍ Z historie pluku SS Wotan
Poznámka autora Před čtvrt stoletím, když jsem se poprvé dostal k „von Dodenburgovým papírům“, jak je nazývají současní historikové, přijímal jsem skutečnosti, jak stály zaznamenané na zažloutlých listech, na něž je na smrtelné posteli ve svém exilu v Itálii psal. Mnoho jeho dřívějších vojáků Wotanu mi napsalo v odpověď na vydanou sérii o pluku. V důsledku toho jsem byl donucen prověřit některé z těchto „faktů“ ze zápisků nemocného muže, které se tak překvapivě objevily na italském bleším trhu. S jejich pomocí a dále s pomocí Kongresové knihovny a Newyorské veřejné knihovny, umožněné díky zákonu o svobodném přístupu k informacím, jsem odhalil o něco více pravdy (a jisté jedince z USA, kteří by si i po čtvrt století přáli raději zůstat v anonymitě) a konečně jsem byl schopen vypovědět celý příběh, který von Dodenburg prožil. Není to pěkný příběh, ale v těch dávných dnech pěkné příběhy neexistovaly. Leo Kessler, Bolzano, Itálie, zima 1997
KNIHA JEDNA DO ZAJETÍ
Kapitola 1 „Hněte zadkem, vy mizerný skopčácký hajzlové,“ křikl velký seržant do kvílení větru. „Schnell!“ Stráže, ženoucí dlouhý průvod zajatců na východ, znovu neúprosně opakovaly pokřik bídnou němčinou: „Schnell… Skopčáci… Los!“ Zástup se šoural, byli příliš vyčerpaní, příliš hladoví a příliš zmrzlí na to, aby se děsili strážných v bílých helmách, kteří je v pravidelných intervalech šťouchali pažbami pušek do hubených žeber, když měli pocit, že jsou moc pomalí. Zajatci si razili cestu mezi sněhovými dunami jako dlouhý smrdutý had. Kdykoliv to bylo možné, snažili se najít silnici. Vydávali dusivý zápach, jak znovu a znovu vyprazdňovali svá střeva a nechávali za sebou kouřící cestičku vlhkých žlutých výkalů, neboť všichni trpěli tím, co nazývali „chcaní prdelí“, protože svou žízeň hasili zmrzlým, špinavým sněhem. Obersturmbannführer Kuno von Dodenburg, bývalý velitel elitního úderného pluku SS Wotan, si unaveně klestil cestu se zbytkem zajatců. Jeho obočí se třpytilo šedavou zmrzlou jinovatkou, scvrklá, vyhublá tvář měla ošklivý nachový odstín a pokaždé, když se nadechl, měl pocit, jako by mu někdo zabodl do promrzlých plic ostrý nůž. Přeživší z poražené armády všude kolem něj – tankisté v černých uniformách, námořníci v měkkých čepicích se stuhami, výsadkáři Luftwaffe v maskovacích pláštích a obyčejní pěšáci v potrhaných, po kotníky dlouhých kabátech – se vší silou snažili udržet krok. Všichni věděli, že jakmile padnou, zůstanou tam ležet, dokud nezahynou a jejich vychrtlá těla nepokryje padající sníh. Tohoto nevlídného prosince jejich američtí přemožitelé neznali slitování. Znecitlivění způsobené mrazem pominulo a jeho zranění, přestože díkybohu přestala krvácet, začala znovu bolet. Skoro se to nedalo snést, ale byl odhodlaný udržet krok. Jakmile se dostanou do Říše a do provizorních nemocnic a táborů Wehrmachtu na druhé straně hranice, bude ta sebranka potřebovat vedení. Jinak budou odsouzení k smrti na hladových přídělech, které jim Američané dopřejí. To všechno už zažil, když ho před rokem dočasně věznili Ivani – Rusové. Aby přežili, potřebují někoho, kdo je povede a bude ostražitý. Existuje jediná cesta z bryndy, do které se teď dostali. „Naše heslo je ‚šlapej, nebo chcípni‘, kamarádi!“ povzbuzoval je chraplavě nejednou, když už to chtěli vzdát, leželi ve sněhu a čekali, až si pro ně přijde smrt. Vztekle vydechl a v dalším okamžiku si přál, aby to byl neudělal. Ledový vzduch řízl do jeho plic jako ostří žiletky. Věděl, že nemá žádnou naději. Nejen kvůli tomu, že je členem SS – „těch nacistickejch sviní, který chladnokrevně zamordovaly naše
7/34
hochy“, jak mu několikrát zopakoval velký seržant se zrzavou hlavou od chvíle, kdy započali tento smrtící pochod do Říše a zajateckých táborů. „To si pamatuj!“ Ale také býval velícím důstojníkem nejobávanějšího pluku v celých SS. Německej Al Capone, pomyslel si v duchu hořce, se samopalem v každý ruce, chtivej oddělat nějakýho nevinnýho Amíka. V americkém polním obvazišti, kam ho odvezli okamžitě po tom, co ho zajali, a kde mu zašili jeho zranění, mu dali jasně najevo, jaký osud obersturmbannführera von Dodenburga z úderného pluku SS Wotan čeká. Rány mu ošetřili bez jakékoliv anestezie. Ztrápený tlustý malý židovský doktor, který se nervózně skláněl nad jeho ránami, mu v jidiš, aby mu zbytek ošetřovatelů nerozuměl, pošeptal: „Omlouvám se, obersturmbannführere, nařídili mi, abych vám nepíchnul ani kapku. Obávám se, že musíte zatnout zuby a vydržet to.“ Otřel si pot z kulatých tváří a pokračoval v ošetřování, jako by cítil bolest stejně akutně jako vysoký, štíhlý německý důstojník s drsně pohledným obličejem, ležící na nosítkách před ním. Von Dodenburg přikývl. Skalpel amerického doktora pronikal hlouběji a hlouběji do rány. Krev mu bez zábran stékala po žebrech, žádný z ošetřovatelů se totiž nepokusil krvácení zastavit. Evidentně i oni měli příkaz ztížit vysoce postavenému zajatci z SS život. Nakonec bylo po všem. Zřízenec nedbale poprášil zranění sulfonamidovým práškem a obvázal je, zatímco tlustý židovský doktor mlaskal a neustále potřásal hlavou, jako by ho celá tahle záležitost rozesmutnila. Tělo měl zalité potem, přestože venku mrzlo. Von Dodenburg vyčerpaně padl zpět na krví nasáklá nosítka. Ale ne na dlouho. Chvíli potom se střídaly stráže. Vysoký plukovník s rozzlobenou tváří chvatně vstoupil do stanu plného raněných, Němců i Američanů. Za ním následovali mladší lékaři a sestry ve službě. Pod syčícím bílým světlem karbidové lampy, visící z hlavního sloupu stanu, znuděně zíral do složek, které mu předložila sestra. Od Normandie už tohle všechno viděl mnohokrát. Jeho zájmem bylo dostat „těla“ (vždycky mluvil o svých pacientech jako o „tělech“) do stavu, aby mohla nastoupit další směnu na frontě a znovu bojovat. Jediným dalším zájmem pro něj byl dostatečný přísun skotské whisky a přitažlivé tělo sestry Smithersové, jež byla jeho současným „vojákem se zabudovanou jamkou“, jak vojáci vulgárně označovali ženské příslušnice americké armády. Najednou spustil. Oči za brýlemi s ocelovými obroučkami ztvrdly a pak se rozzuřil. „Co to, zatraceně, má znamenat, Finkelsteine?“ ptal se. Tlustý židovský doktor vypadal vylekaně. „Co, pane?“ otázal se nesměle. Plukovník na něj zíral.
8/34
„Neserte mě, Finkelsteine,“ zavrčel a jeho tvář zrudla vztekem. „Vy víte, prokrista, o čem mluvím. Vím, krucinál, že nejste jeden z nás. Ale jednoduchý angličtině rozumíte, že jo!“ Finkelstein ignoroval poznámku o svém původu a krotce přikývl, ale neřekl nic, dokud plukovník nevykřikl. „Zapomněl jste říct ‚ano, pane‘, Finkelsteine!“ zahřměl. „Nehrajte si se mnou, nebo vás pošlu k bojovýmu pluku a tam chirurgové dlouho nepřežívají.“ Jízlivě se usmál, protože si všiml vyděšeného výrazu ve tváři mladého lékaře. „Ano, pane,“ pípl Finkelstein s rudým obličejem, ponížený tím, jak ho zpražil před pacienty. „Dobrá,“ uvolnil se trochu plukovník. „Problém s vámi a vašimi, ehm, souvěrci,“ kázal, „je, že nemáte dost bojovné odvahy. Ten chlap,“ otočil se k napůl bezvědomému von Dodenburgovi, zvedl jeho levou ruku a ukázal černé tetování SS pod ní, „je náckovský eso, který nejspíš zavraždilo spoustu vašich, ehm, lidí. A vy kolem něj skáčete, i když všichni vědí, že jediný, co si ten chlap zaslouží, je hbitej tanec na konci katova provazu.“ Finkelstein nic neřekl a zahanbeně pozoroval své boty. „A to je důvod,“ zabodl plukovník prst do chirurgovy buclaté hrudi, jako by to vyčítal právě jemu, „proč jste byli vy Židi v dějinách vždycky pronásledovaní. Nikdy jste se nenaučili, jak vrátit úder. Vždycky jste ochotně nastavili druhou tvář – a koukněte se, kam vás to dostalo.“ Nechal působit svá slova a pak dodal: „Já jsem sice doktor, ale jsem taky horkokrevnej Američan, kterej jen tak snadno neodpouští. Chci, aby se ten Fricek oblíknul a do pěti minut zmizel z mojí nemocnice, nebo bude mít někdo problém – velkej problém.“ Pak hrdě odkráčel pryč, následován svým doprovodem, při tom pleskal vycházkovou hůlkou o jezdecké boty. O pět minut později, jak velitel nemocnice rozkázal, stál von Dodenburg venku ve sněhové bouři. Třásl se s tváří zkroucenou do bolestivé grimasy. Ustaraný Finkelstein stál naproti němu, úzkostlivě hleděl na bývalého pacienta, pak sáhl do kapsy krví nasáklého bílého pláště a vytáhl dva balíčky. „Ještě nějaký zásyp,“ zašeptal, aby ho nikdo z mužů uvnitř neslyšel, „a něco na utlumení bolesti… Jo a nějaký kuřivo.“ Nabídl omámenému von Dodenburgovi potrhaný poloprázdný balíček cigaret. „Obávám se, že vzhledem k okolnostem toho pro vás víc neudělám.“ Navzdory silné bolesti, která svírala jeho vyhublé tělo v nárazových vlnách, byl von Dodenburg dojatý. „Děkuji vám, doktore,“ zaskřehotal a pomalu natáhl ruku. „Myslíte, že byste mohl potřást rukou zabijákovi z SS?“ Finkelstein přijal ruku trochu váhavě. „Koneckonců, jste nemocný člověk,“ prohlásil. „Mojí povinností jako lékaře je vás ošetřit, ať jste kdokoli. Hodně štěstí.“
9/34
Von Dodenburg dumal, co by si reichsführer Himmler pomyslel, kdyby viděl tuhle scénu, jak se velký zraněný důstojník SS tyčí nad tlustým, malým, evidentně židovským doktorem a kolem nich víří sníh. Nad tou představou se slabě usmál. Ale v tuhle chvíli nebyl čas na legraci, protože se ze sněhové bouře náhle vynořil velitel stráží „bílých myší“, 1) kterému ostatní říkali „Rudoch“, a zvolal ten pokřik, který von Dodenburg pomalu začínal nenávidět. „Fajn, ty skopčáckej hajzle, pohni prdelí!“ Když hromotlucký vojenský policista zvedl násadu od krumpáče, jako by ho chtěl každou chvíli praštit, von Dodenburg poslušně „pohnul prdelí“. Opustil židovského doktora, který za ním hleděl, až zmizel v bílé vířící mlze. Připadalo mu, že měl možná v očích slzy. Ale postoj amerického plukovníka k poraženým Němcům, zvláště těm z SS, utvrdil von Dodenburga v odhodlání. Od svého překvapivého zajetí2) nebyl schopen cokoli naplánovat – byl příliš vyčerpaný a zbědovaný vědomím, že kromě hrstky přeživších, kteří pod vedením scharführera Schulzeho dokázali uniknout katastrofě, je jeho milovaný pluk rozprášen. Způsob jeho propuštění z americké polní nemocnice ho konečně přiměl k rozhodnutí. Věděl, že jeho zranění potřebují daleko více péče, pokud nechce podlehnout gangréně z infekce v neošetřených špinavých ranách. Nešlo mu jen o jeho vlastní budoucnost. Věděl, že jeho život je ztracený, vždyť přece velel nejvíce nechvalně proslavenému pluku v celých milionových SS. Ale zatím chtěl udělat to žalostně málo, co šlo, aby pomohl své milované vlasti v její hodině porážky. Cože mu to několikrát řekl ten velký mizera Schulze předtím, než nakonec vběhli do pasti? „V posledních letech do nás pořád vtloukali, že se musíme naučit umírat pro Německo.“ Nato si pohladil bojovnou, neoholenou bradu. „Teď se musíme naučit, jak pro naši zem žít!“ Jak se nyní ten dlouhý páchnoucí zástup lidského utrpení, který brzy pohltí zuřící sněhová vichřice, vlekl k východu a nechával za sebou mrtvé a umírající, von Dodenburg věděl, že ten mizera Schulze, přes všechny jeho chyby, měl pravdu. Dny umírání na poli slávy pro Národ, Vlast a Vůdce byly ty tam. Teď je třeba žít. Otázka zněla – jak?
Kapitola 2 Zuřící sněhová bouře se nyní utišila. Od jednoho obzoru ke druhému se krásně třpytila a blyštila nová sněhová pole. Studené slunce viselo vysoko na jasné, ocelově modré obloze. Na kopcích po obou stranách odlehlé eifelské usedlosti stoupaly po strmých svazích jedle a vypadaly jako pruští granátníci ve špičatých helmách. Všude panovalo ticho a sníh tlumil vše kromě vzdáleného rachocení neustálé dělostřelby na východě, kde Američané pod Pattonovým velením znovu zaútočili. „Generál kovbojů“, jak ho pohrdavě nazval Vůdce, je vytrvale hnal kupředu. Mohl to být obrázek jako z předválečné vánoční pohlednice. Venkovské děti s růžovými tvářemi, ve vlněných čepicích, táhnoucí domů sáňky obtěžkané cesmínovými větvemi a jedličkami, aby oslavily nejposvátnější z německých svátků, Štědrý den. Ale tiché stříbrné americké bombardovací letky křižovaly temně modrou oblohu, táhly za sebou bílý dým a usvědčovaly scénu ze lži. Létající pevnosti, celé stovky, byly na cestě uspokojit svou touhu po pomstě na již zničených říšských městech, jež měla zaplatit za ten velký překvapivý útok v Ardenách, který šokoval spojeneckého vrchního velitele generála Eisenhowera a jeho sebejisté generály, kteří se domnívali, že do Vánoc válka skončí vítězstvím Spojenců. Ne, válka na hranicích Říše s Belgií stále zuřila plnou silou a mnoho tisíc vojáků, německých i amerických, zemře ještě před tím, než bude po všem a Německo bude konečně poraženo. Scharführer Schulze, který vedl hrstku přeživších z Wotanu do bezpečí osamělého statku, kde zvířata žila pod stejnou doškovou střechou jako lidé, na válku na chvíli zapomněl. Jak říkával starým kamarádům v poddůstojnické jídelně úderného pluku SS Wotan: „Život pro obyčejný polní myši moc neznamená, kamarádi. Vykloktat trochu ohnivý vody a spláchnout to žejdlíkem dobrejch mnichovskejch mydlinek.“ Pak se jeho nestydaté modré oči vždycky rozzářily. „A potom, jestli máš vážně štěstí, si zatancuješ matracovou polku s pěknou velkou běhnou, která má na sobě spoustu masa, takže nespadneš dolů.“ A aby zdůraznil svá slova, vypustil jeden z melodických prdů, velebených celým poddůstojnickým sborem SS. Teď byl scharführer Schulze zaneprázdněn právě tou rozkošnou činností – matracovou polkou – zatímco přeživší hlídali sněhovou pustinu na východě a cestu, kterou by měli přijít, pokud vůbec přijdou. Byli zde už dva dny. Statek obývaly výlučně ženy. Muži už dávno utekli nebo je pohltil krvavý chřtán války v Rusku. Pro jejich možná beznadějné hlídkování měl
11/34
ideální polohu. Odtud viděli na jedinou zbývající cestu přes minová pole mezi belgickými Ardenami a německými kopci v Eifelu. Jestli zajatci půjdou do Říše ze severu, jak se Schulze domníval, bude to tudy a z granáty provrtaného, chudobou souženého statku z červených cihel, posazeného na vrcholku kopce nalevo od sněhem zapadané cesty, bude snadné je sledovat. Ale v tuhle chvíli Schulze na zajatce, kteří měli přijít, nemyslel. Opatrně se nadzvedl na posteli, pro případ, že by se dřevěná konstrukce propadla pod jeho vahou a vahou Irmgard, nejstarší a bohužel nejošklivější z žen na statku. Irmgard byla tlustá, s náznakem kníru pod velkým, věčně vlhkým nosem, který si neustále otírala velkýma rukama od hnoje. Skutečně byla tak tlustá, že Matz temně poznamenal, když bylo jasné, že jeden z nich ji bude muset také „potěšit“, pokud si chtějí užívat s ostatními mladými děvčaty na statku: „Ten vousáč vypadá každým dnem větší. Odpřisáhnul bych, že ji každou noc někdo přifukuje, Schulze!“ Teď to padlo na Schulzeho, aby ji „napumpoval“. „Ale ne cyklistickou pumpičkou,“ zařehtal se Matz úlevně, když bylo jasné, že jeho se ten úkol netýká. „Jsem panna,“ uculila se, když si odložila podomácku pletené vlněné kalhotky a odhalila impozantní hnědou kštici chlupů. „Schovávala jsem si to pro opravdového muže, scharführere Schulze!“ „No jo, schovávala ses tak dlouho, že už začínáš trochu hnít,“ vydechl Schulze poněkud zoufale. Nakrabatil nos nad zápachem, který vydávalo její rozměrné tělo, když na něj vítězně hleděla. Pak si rozepnul poklopec. Úd mu začal tvrdnout. Jakoby úzkostně otevřela ústa. „To je lepší než Felix, náš býk!“ prohlásila. Natáhla se vpřed a popadla ho, jako kdyby Felixe tahala za ohlávku, a zároveň vyzývavě roztáhla tlustá stehna. Schulze zalapal po dechu. „Bože všemohoucí!“ zhrozil se. „U velký kurvy z Buxtehude, kde psi chčijou skrz žebra, nikdy jsem nic takovýho neviděl!“ Usmála se, jako by ji to potěšilo. Volnou rukou si pohladila velkou bouli chlupů. „Nepřekvapuje mě, že jste ohromený, scharführere. Musím vám říct, že jsem to schovávala pro někoho, jako jste vy, celých čtyřicet…“ rychle se opravila, „dvacet let. Chci, aby to muž, který moje tělo dostane jako první, ocenil.“ Natáhla se na záda způsobem, který jí připadal svůdný, a při tom s sebou odhodlaně táhla Schulzeho za úd. Postel poplašeně zaskřípala, jako by se měla každým okamžikem zřítit. Schulze pohlédl v němé prosbě na loupající se špinavý strop, jako by napůl očekával, že tam na obláčku bude sedět Bůh, hrát na harfu a chystat se ho zachránit před hrozným osudem, který ho právě teď čekal. Ale jestli tam někde Bůh byl, díval se jiným směrem. „Buď ke mně něžný, můj drahý,“ vzdychla zasněně a zavřela oči, jako by toho na ni bylo příliš. Schulze znovu proklel osud, který mu přichystal tuhle strašnou
12/34
zkušenost. Možná poprvé v životě od chvíle, kdy ohmatával Šťavnatou Lucy v její hamburské Volksschule, cítil, že si matracovou polku neužije, když se chystal k aktu. Hlasitě vzdychla. „Na tohle se vyplatilo čekat celých dlouhých dvacet let,“ zašeptala jakoby pro sebe, když do ní Schulze zasouval to, co něžně nazýval „pěkným kouskem prvotřídního německýho salámu“. Ale ta dlouho očekávaná odpověď na Irmgardiny staropanenské modlitby tohoto ledového zimního dne nepřišla. Venku, nějakých sto metrů dole na svahu vedle cesty, se ozvalo poplašené zahvízdání píšťalky – přesněji tři zahvízdání. „Záchrana,“ zvolal šťastně Schulze a rychle se posadil. Irmgard otevřela oči. „Co je, můj drahý? Netroufáš si na mě?“ Schulze se zdržel upřímné odpovědi, místo toho sykl a sáhl po starých otrhaných vojenských botách – trvala na tom, aby si je při téhle „zvláštní příležitosti“ zul. „To je signál rottenführera Matze,“ vysvětloval rychle a natahoval si studené boty. „Uviděl to, na co jsme celou dobu čekali.“ Posadil se a připnul si pistoli. Když vděčně zamířil ke dveřím, políbila ho. V chlévě poplašeně ryla a chrochtala smrdutá prasata. „Vrátíš se?“ zeptala se se slzami v kravských očích. „Samozřejmě, moje milá,“ odpověděl s elegantní poklonou jako nejlepší kavalír. „Člověk by byl hlupák, kdyby promeškal tvoje půvaby.“ Když proběhl dveřmi, pomyslel si – s takovejma kozama by člověka udusila, kdyby si nedal pozor. Pak dupal po dřevěném žebříku k Matzovu stanovišti u cesty. Matz se opíral o rozviklaný, sněhem obtěžkaný plot. Odepnul si dřevěnou nohu. Nyní se podpíral neotesanou berlí, vyrobenou ze starých vidlí ze statku, a na sobě měl zmačkané šaty jednoho z venkovanů, který uprchl před postupujícími Američany. V ústech převaloval suché stéblo trávy. Celkem vypadal – doufal, že vypadá – jako neškodný venkovský balík, který je příliš hloupý na to, aby utekl, než přijdou Američané rabovat a střílet jako obvykle, když se opijí místní ovocnou pálenkou. Netečně, s pramínkem slin stékajícím z tupě pootevřených úst, pozoroval belhající se zástup dole na silnici, po jejíchž obou stranách se tyčily hromady zmrzlého sněhu, jako by nechápal, co tam ty divné postavy, které se každou chvíli zastavily, stáhly špinavé kalhoty, aby vypustily žluté výkaly do bláta, dělají. Ve skutečnosti jeho oči zkoumaly jejich zbědované řady, až nakonec nalezly člověka, kvůli jehož záchraně tu čekali celé dny. Matz mimoděk nakrčil nos, když první z tisícovky německých zajatců prošel kolem něj, poháněný strážci, kteří byli dobře živení a v tlustých kabátech jim bylo teplo. Matz pozoroval jejich utrápené tváře pod napůl přivřenými víčky a přemýšlel, proč Američané nepřevezou své zajatce vozy. Vždyť i oni musí být dlouhým pochodem vyčerpaní. Ale za chvíli poznal, že vězňové se měli předvést
13/34
před místními civilisty. Byli tam, aby ukázali Němcům na druhé straně hranice, jak byl Wehrmacht tohoto prosince v Ardenách poražen. Jedna věc ho stále mátla. Mezi zajatci ze všech ostatních sekcí armády bylo vysoké procento mužů z SS. Chvilku přemýšlel proč. Pak to vzdal a soustředil se na sledování zubožených, vyhublých, zarostlých tváří, které ho míjely. Byla v nich jasně vepsána konečná německá porážka. Statný americký poddůstojník s brunátným obličejem, podle všeho velitel, došel na jeho úroveň. Někde sebral jako paže tlustý býčí penis a oháněl se jím radostně místo násady od krumpáče, kterou třímali ostatní. Zamával tou obscénní věcí na člověka, jehož považoval za jednonohého venkovana, a jeden z jeho mužů vykřikl: „Jestli ho chceš použít na něj, seržo, budeš na to potřebovat plnej hrnec vazelíny.“ Poddůstojník něco zavolal přes rameno, ale Matz, který rozuměl americkým gestům, nikoli slovům, už neposlouchal. Viděl ho! Byl tam, klopýtal přes zmrzlé bláto, krev stále barvila jeho zašpiněné obvazy. Zdálo se, že se každým okamžikem zhroutí a zemře. Oči drobného muže se zalily slzami. Nebyl citově založený, ale ještě nikdy takhle velitele neviděl. Umíral ve stoje, a jestli on, Schulze a ostatní hned něco neudělají, von Dodenburg nedožije týdne, možná dokonce dne. Musí svého velitele zachránit rychle – zatraceně rychle! Ustaraný Schulze se krčil za jedním z oken statku a pokoušel se odolat Irmgardiným neodbytným rukám, které strkala do jeho kapes, aby se zmocnila ochablého údu. Cítil se stejně jako Matz, který se poflakoval u zasněžené silnice. Horečně přemýšlel a snažil se odhadnout úmysly Američanů. Kde stráví noc, protože právě to bude čas, kdy se pokusí zachránit velitele. Pohlédl na temně modrou oblohu. Slunce už začalo klouzat za obzor. V tuto roční dobu bude už za hodinu tma a on věděl, jak se v noci na nepřátelském území Američané bojí. Do té doby budou v úkrytu a rozestaví hlídky. Irmgard znovu nenasytně sevřela jeho úd a strčila mu vlhký jazyk do ucha. „Milý scharführere,“ zašeptala, „jestli máte čas, ráda bych ztratila,“ na chvilku zaváhala, „panenství ještě před Vánocemi. Bude to můj vánoční dárek.“ Schulze vzdychl jako těžce soužený člověk. Přesto se vzchopil – koneckonců, statek budou ještě nějakou dobu potřebovat – a sladce řekl: „Irmgard, ty moje malá kapustičko, v pravou chvíli se ti dostane uspokojení od nepochybně velice neobyčejného stroje lásky jménem scharführer Schulze.“ Rychle se dotkl poklopce, aby naznačil, že to myslí vážně. „A domnívám se, že ti musím dopředu říct, že když milý synáček paní Schulzeový použije svůj šarm na – ehm – dámu, ta už pak nechce jinýho chlapa.“ Významně zamrkal. Irmgard se radostí zatetelila…
Kapitola 3 „Takže tohle je Harrogate?“ zeptal se naprosto zbytečně plukovník Schroeder z právní sekce americké armády a po americkém způsobu při tom protahoval slabiky. „Pane,“ vyštěkl hbitě major Sharpe z britské SIB a dal znamení řidičce auta, která na ně čekala před viktoriánskou nádražní budovou. Z Londýna to byla dlouhá cesta, vlakem plným opilých vojáků, jedoucích na dovolenou, a civilistů, jedoucích bůhvíkam, protože Sharpe se divil, kdo by ve válečné Británii dobrovolně jezdil vlakem. Koneckonců celá cesta jim zabrala skoro dvanáct hodin, s vojáky chrápajícími na zavazadlových policích, a dokonce, navzdory zápachu, i na záchodových mísách, takže matky musely nést svoje děti nad hlavami vojáků v přecpané chodbičce v naději, že se nějaký laskavý voják postará o to, aby mohly vykonat svou potřebu dřív, než bude pozdě. Baculatá řidička zasalutovala a oni se vděčně vyškrábali do tepla těsné dodávky. Sharpe jí spěšně podepsal formulář. „1049. všeobecná nemocnice,“ rozkázal, „víte, kde to je?“ Řidička odlepila oči od tlustého Američana v dokonalém obleku ze Saville Row. Američané jakéhokoli věku vždycky pustili chlup, a pokud jste měli štěstí a hráli svou roli správně, i když to znamenalo jen je nechat sevřít koleno, mohly z toho být i nylonky. „Ano, pane!“ vyštěkla okamžitě a zařadila rychlost, pustila spojku a zamířila na rozbředlou cestu. Civilisté s bledými tvářemi se pomalu šourali po svažité ulici vedoucí od nádraží, jako by jim to činilo velké potíže. Viktoriánské budovy severských lázní, které kdysi obývala evropská honorace, zchátraly a vypadaly, jako by je od té doby nikdo nenatřel. Před řeznictvím s nápisem „Dnes drůbky… Potravinové lístky A až H“ naškrábaným na okně bílou křídou čekaly na ubohý kousek vepřových jater nebo půlku ledviny trpělivé hospodyňky s ocelovými natáčkami, vykukujícími zpod květovaných šátků, které měly místo klobouků. Ani spolu nemluvily. Vypadaly unaveně. Starý jednonohý prodejce novin na rohu s cigaretou za uchem cosi vykřikoval. Před sebou držel plakát jako ochranný štít. Sharpe si přečetl titulek na Yorkshire Post „Rundstedt stále útočí v Belgii“3) a vzdychl. Zdálo se, že válka nikdy neskončí a bude pokračovat navěky. A po Němcích tu budou Japonci, se kterými se budou muset vypořádat. Někdy si Sharpe myslel, že by bylo lepší, kdyby ho Němci přede dvěma lety u El Alameinu zabili. A měl by pokoj. Armádní zvláštní vyšetřovací sekce byla ale pořád lepší než místa, která mu vytanula na mysli, dokonce
15/34
i když člověk musel jednat s tlustými umíněnými páprdy, jako byl plukovník Schroeder z Eisenhowerova štábu, jenž se na Brity díval jako na příslušníky národa třetí třídy. Sharpe se žalostně usmál. Možná má ten Amík pravdu. Škrábali se na dlouhý kopec, který vedl k bývalé soukromé dívčí škole, jež nyní sloužila jako americká vojenská nemocnice. Přitom si Sharpe vzpomněl, jak ho tlustý Američan, bývalý podnikový právník (tak se sám představil, když se poprvé setkali), ihned uzemnil – pět minut po tom, co v Northoltu vystoupil z dakoty z Paříže. Vzhlédl k vysokému jednorukému majorovi, jehož štíhlá tvář byla stále opálená po letech strávených v Západní poušti, a zavrčel: „Řeknu vám to narovinu, majore.“ „Pane?“ „V téhle záležitosti nemáte žádné pravomoci. Vaším jediným úkolem je dostat mě z bodu A do bodu Z a otevírat mi potřebné dveře. Rozumíte?“ „Rozumím, pane,“ odpověděl Sharpe, když tam stál v padajícím sněhu, čichal luxusní vůni Američanových dobrých doutníků a vody po holení a přemýšlel, co vyvolalo to náhlé kázání. Vzápětí ho zachvátila averze k tučnému, ješitnému plukovníkovi, kterému měl podle všeho dělat chůvu. S tím však bohužel nemohl nic dělat. Už tu prostě šéfují Amíci, jak s oblibou říkal. Za chvilku si americký plukovník-právník uvědomil, že Sharpe je bez ruky, a zdálo se, že k tomu chce něco poznamenat. Ale neudělal to. Místo toho jen vyfoukl kouř z drahého doutníku. „Postarejte se mi o věci, majore,“ vyštěkl. „A věnujte zvláštní pozornost kufrům, jsou na nich moje iniciály. Je v nich to málo papírů a dokumentů, co k našemu případu máme, a nemůžeme si dovolit je ztratit, že?“ Ochotně souhlasil, že nemohou, ačkoliv neměl sebemenší ponětí, co to je za dokumenty, jak jsou důležité a o jakém „případu“ tlustý Američan mluví. Ale pomyslel si, že se ho to celé netýká. Jeho úkolem evidentně bylo jednat jako zasvěcený průvodce. S prvními smutnými vločkami, které se snášely před bývalou dívčí školou, kývl na macatou řidičku, které se nepodařilo vymámit z amerického plukovníka nylonky, ačkoliv se posadil na přední sedadlo těsně vedle ní. Postavila dva kufry a chvilku tam oba důstojníci stáli ve velké ledové hale v lehkém úžasu, dýchali vzduch s příměsí éteru a poslouchali, jak nějaký poblázněný hlas v provizorním pokoji křičí: „Ne, už přestaňte… Proboha, už přestaňte! Vážně už to nevydržím!“ Na tom šíleném hlase bylo něco, co Sharpea vyděsilo a způsobilo, že se mu zježily chlupy na zátylku. Schroederem to nehnulo. Vyndal z masitých rtů tlustý velký doutník a poznamenal: „Sekce osm… Zralej na cvokárnu, jakmile ho pošlou zpátky do Států – a dobře mu tak. Armáda je teď plná podobnejch chlápků, co prostě nebudou bojovat.“ Vložil si doutník zpátky do úst a řádně zabafal.
16/34
Sharpe nevěděl, co je „sekce osm“, ale dovedl si to představit. Nějaký ubožák, který se v boji zhroutil, a šílenství bylo pro něj jedinou cestou z palebné linie. „Jo,“ pokračoval Schroeder, když si úředník v recepci všiml orlů na plukovníkově čistém kabátu a naléhavě stiskl zvonek. „Ta nákaza se rozšiřuje od chvíle, kdy na nás ty zkurvený Skopčáci vlítli v Ardenách. Jde to s nima z kopce po stovkách… po tisících a generál Ike…“ měl na mysli Eisenhowera, spojeneckého vrchního velitele, „… tomu chce hezky rychle zatnout tipec. Proto jsme tady… svým způsobem.“ „Jakým způsobem, pane?“ otázal se Sharpe. Na tuto otázku však nedostal odpověď, protože ve chvíli, kdy se někde v nemocničním pokoji „sekce osm“ ozval pronikavý výkřik a pak umlkl, jako by už měl někdo dost toho sténání a nacpal do něj narkotikum, se objevil americký doktor, následovaný dvěma velkými, utrápenými asistenty. Všichni tři měli bílé pláště (přestože Sharpeovi bylo jasné, že to nejsou lékaři). Doktor byl rudý a na bílém plášti měl stopy zelených slin, jako by ho někdo poprskal. „Omlouvám se, že vás zdržuji, plukovníku,“ řekl chvatně, „jeden z pacientů trochu – ehm – nespolupracoval.“ Plukovník Schroeder obdaroval důstojníka falešným úsměvem. „Naprosto to chápu, doktore,“ opáčil zlehka. „Takových zatracených simulantů je plno. Fronta volá po střelcích a tihle chlapci si užívají v hezké, teplé, bezpečné nemocnici.“ Obrýlený armádní lékař otevřel ústa, jako by chtěl protestovat. Ale evidentně si to rozmyslel. „Mám je pohromadě, jak jste chtěl, plukovníku,“ prohlásil neutrálním, profesionálním tónem. „Pochopitelně jsou stále trochu otřesení po tom, čím si prošli. Ale jsou schopní odpovědět na vaše otázky.“ „Fajn,“ mlaskl plukovník Schroeder a oklepal popel z doutníku na vyleštěnou podlahu. „Pak navrhuji pustit se do toho. Prozatím to vezmeme zběžně. Důkladně je vyslechneme později. Ale ať už je to za námi. Rád bych chytil zítřejší let zpátky do Versailles. Ike chce, abych se mu hlásil okamžitě po ranní poradě.“ Doktora to ohromilo, což Schroeder zamýšlel. „Tudy, plukovníku,“ řekl naléhavě a napřáhl pravou ruku, jako když vrchní číšník uvádí důležitého hosta k nejlepšímu stolu v restauraci. Schroeder ho následoval, Sharpe se vlekl za ním. Přemýšlel, co se v téhle odlehlé venkovské nemocnici bude dít dál. Muži čekali v malém pokoji, který se nacházel vedle hlavního, soudě podle blábolení a sténání nějakého nešťastného vojáka, které se zevnitř ozývalo. Všichni tři, jeden z nich poručík, se při Schroederově příchodu postavili, ale Sharpe, který byl zvyklý si na člověka okamžitě udělat názor, zvlášť po tom, co ho přidělili k SIB, si všiml, že jejich bledé tváře jsou prosty jakéhokoli výrazu. Byla v nich letargie, oči měli prázdné, jako by byli pod vlivem drog.
17/34
„Poručík Barry, vojíni první třídy Hurst a Marcello,“ představil tři muže doktor. Všichni byli oblečení do uniforem bez označení jednotky. „Jediní přeživší, které zatím našli, pane.“ Sharpe se rozpačitě zamračil. Co tím doktor myslí? Sám sebe se ptal, co přežili. Ale Schroeder to evidentně věděl, protože otevřel kufřík, zběžně pohlédl do papírů a skoro okamžitě promluvil. „Můžu se na vás spolehnout?“ „Ano, pane. Probíral jsem to s chlapci. Můžete se spolehnout, že vám řekneme, co víme, pane,“ pronesl bezbarvě mladý poručík, který, jak si Sharpe nyní všiml, měl kolem zápěstí čistý obvaz, jako by byl raněn už před delší dobou a nyní se rána začala hojit. „Dobrá.“ Schroeder se obrátil k rozpačitému anglickému důstojníkovi a koutkem úst spěšně procedil: „Tihle vojáci jsou z našich jediní, které jsme po německém masakru druhého dne toho zatraceného útoku v Ardenách nalezli živé.“ Sharpe přikývl, že rozumí, ačkoli přemýšlel, proč kvůli tomu dělají Amíci takový povyk. Vojáci přední linie, nebo možná vojáci druhé linie na obou stranách využijí příležitosti zastřelit zajatce, když je to popadne. Slyšel o dobrých šesti případech tohoto druhu, než německý 88mm granát ukončil jeho bojovou kariéru. Kdyby vydržel déle, určitě by vypátral mnohem více „vražedných případů“, zvlášť německých, jakmile by Skopčáky porazili. „Dobře!“ vyštěkl Schroeder, jako by spěchal. Trochu se třásl v tom vymrzlém, nevytopeném pokoji, který, soudě podle věšáků na žlutě obložené zdi, býval šatnou školaček. „Řekněte mi, co víte, poručíku.“ Mladý důstojník s obvazem začal trochu váhavě vypravovat svůj příběh. „Odřízli nás, pane. Zbytek pluku se stáhl a k naší skupině nepřicházely dobré zprávy. Měli jsme ztráty – spoustu – a pak se před námi objevily německé tanky.“ Mladý důstojník najednou zrudl a sklopil oči, jako by se styděl. „Chlapci odhodili zbraně, sundali si helmy a zvedli ruce na znamení, že se vzdávají.“ „Pokračujte,“ pobídl ho spěšně Schroeder, jako by se chtěl co nejrychleji dostat z promrzlé šatny. „To se může stát i nejstatečnějším vojákům. Co bylo dál?“ Sharpe se v duchu zasmál. Co asi tlustý plukovník z velitelství ví o bojujících vojácích? Nejspíš nikdy za celou svoji vojenskou kariéru neslyšel výstřel. „Dobrá, pane, pak se z lesů vynořilo hejno esesmanů, kopali do těch, co pomalu zvedali ruce, a rabovali cigarety, hodinky, čokoládu a podobně.“ „Jak víte, že to byli SS?“ zeptal se Schroeder ostře, jako by to bylo důležité. „Nebyli oblečení do černých uniforem, že ne, jak si spousta chlapů myslí?“ Sharpe věděl, co tím Schroeder myslí. Mnoho vojáků si spletlo německé pancéřové granátníky v černém oblečení s lebkou se zkříženými hnáty na košili s předválečnými SS, též oblečenými v černém.
18/34
„Ne, pane, určitě to byli SS,“ odpověděl mladý důstojník. „Byli oblečení do obvyklé polní šedi a na rukávu měli černou pásku SS. Viděl jsem je už jako zajatce, takže vím, že to byli SS.“ „Dobrá.“ Schroederův obličej se náhle rozzářil, jako by ho ta informace potěšila. „A viděl jste, jaké bylo na té pásce jméno? Nebyl to Wotan?“ Nedočkavě se natáhl kupředu, jako by poručíkova odpověď byla velice důležitá. „No, pane. Všechno se seběhlo tak rychle…“ Ale dřív, než mohl poručík dokončit větu, rozletěly se dveře a v nich stál vysoký rozohněný muž s tmavou tváří. Jeho zmrzačené tělo balancovalo na dřevěné noze, jako by byl opilý nebo šílený, nebo možná oboje, to překvapený Sharpe nevěděl. „Byl to určitě Wotan!“ zavrčel vztekle. Poplašený plukovník Schroeder se otočil. „Proč to říkáte, vojáku?“ Jednonohý voják v erárních šedivých nemocničních šatech evidentně neměl respekt k hodnostem, protože znovu zavrčel. „Slyšel jste to, kurva, dobře, plukovníku. Řek jsem vám, kdo ty Němčouři byli – byli z toho jejich zkurvenýho pluku SS Wotan.“ „Ale jak to víte, vojáku?“ Jednonohý muž se pomateně usmál a jeho oči se vzrušeně leskly. „Jak to vím, plukovníku?“ zafuněl. „Řeknu vám, jak to vím. Já tam, do prdele, byl – tak to vím!“
Kapitola 4 Seržant Rosenkranz, snědý, s blýskavýma očima, míchal další várku lívancového těsta pro „svoje chlapce“, jak říkal mladým mužům z pěchotní divize „Krvavý kýbl“.4) „Nejsem jen tak ledajakej židáček s natrženou prdelí,“ říkával komukoli, kdo byl ochoten poslouchat. „Ne, panáčku, já jsem židáček z Queensu v New York City, přímo proti Forest Hills, kde se hrajou nóbl tenisový mače. To si pište, hoši!“ A pak vždycky zagestikuloval pánvičkou nebo jiným nádobím. „Já jsem mazanej kuchtík.“ Nicméně velký, zavalitý a chytrý Rosenkranz, bývalý kuchař z bistra na East Side, který zakotvil u pěchoty, si oblíbil – dokonce zamiloval – „své chlapce“ způsobem, jaký si osvojí jen oddaný kuchař. Když teď míchal další várku lívancového těsta v pětilitrové míse, všiml si, že ostatní kuchaři jsou čím dál nervóznější. Celou dobu pozorovali žhnoucí obzor, zlověstné plameny nad zelení a kopce poseté špičatými jedlemi, když další německý granát zamířil přes hranici do Belgie a celá země se otřásla. Nakonec Rosenkranz vybuchl. „Co je s váma, chlapi? Proč si pouštíte do gatí? Ani my, kotlíkáři,“ ukázal na ostatní kuchaře ve špinavých bílých zástěrách, z nichž většina se neholila a nejspíš ani nemyla, protože tohoto sobotního prosincového rána, když připravovali „hovno na šindeli“ (sekanou na chlebu), byla v ardenských kopcích krutá zima, „se bratru tolik nebojíme!“ „Ale k čemu se Skopčáci chystají, seržo?“ chvěl se bledý mladík, který čekal s čutorou na kávu. „Mysleli jsme, že nás poslali na tuhle spící frontu, abysme se tu vycvičili na opravdický střílení.“ Rosenkranz se hlučně zasmál. „Slyšeli jste to, chlapi? Tenhle cucák ještě pořád věří tomu, co mu zatracená armáda bulíkuje. Měli by ho zavřít do sekce osm a poslat zpátky do Států.“ Přesto bývalý kuchař z košer lahůdek věděl, že je něco špatně, hodně špatně. Němci doteď nevypálili jejich směrem jediný výstřel, tedy od chvíle, kdy byl poslán k praporu. Teď se rozpoutalo peklo a Skopčáci pálili granáty, jako by rostly na stromech, což určitě nedělali pro nic za nic. „Dobrá, chlapi, začnu dělat lívance. Myslím, že pánev je už dost horká. A pro každýho bude sirup…“ Zbytek jeho slov náhle zanikl v rachocení pásů tanku, šinoucího se pomalu k nim. Zmateně vzhlédl. Zpoza stromů se vynořil osamělý sherman a rozlomil je
20/34
jako sirky. Když se valil dolů po svahu, odhazoval kolem blyštivý sníh a nechával za sebou hluboké brázdy. „Kam to krucinál jede?“ vykřikl Rosenkranz a mimoděk si všiml, že ten záhadný sherman, blížící se k polekaným pěšákům, má věž zavřenou, jako by byl připravený k okamžité akci. Vojín s pihovatým obličejem a chybějícími předními zuby vedle něj, který si hvízdal poslední hit Binga Crosbyho, najednou ztichl. „Hej, ta plechovka přijela od Němčourů, chlapi!“ křikl přes rámus. O chvilku později se jeho nejhorší obavy potvrdily. Najednou spustil 75mm kanon podivného shermana. Ledovým vzduchem ječivě a hystericky zahvízdal granát. Následovala zuřivá salva věžového kulometu a do sněhu pleskly kulky. Přímo za provizorní kuchyní vybuchla s mohutným zapraskáním dřevěná bouda. Vzduchem prolétly rozžhavené úlomky oceli, ostré jako břitvy. Muži padali a ječeli bolestí a překvapením. Všude kolem najednou leželi mrtví a umírající. Jejich krev zbarvila čerstvý sníh zlověstnou červení. „Krucinál! Posraný hraní na vojáky!“ zaklel Rosenkranz, když se mísa převrhla a těsto vyteklo kolem. „Zdravotník… Zdravotník…!“ ozývalo se bolestné volání o pomoc ze všech stran. Záhadný sherman znovu vypálil. „Zdravotník… Nemůžu chodit… Ty hajzlové mi ustřelili nohu…!“ „Skopčáci!“ ječel naléhavě Rosenkranz. Přes zasněžený obzor se už přehoupli první němečtí pěšáci. Rozvážně postupovali vpřed. Krčili se a pušky drželi vysoko na prsou, jako by bojovali se silným protivětrem a špatně se jim šlo. Nebylo pochyb, byli to Němci v maskovacích uniformách SS. „Ježkovy voči!“ zaječel nezkušený poručík, který jednotce velel. „Zdrháme, chlapi!“ Ukořistěný sherman v čele postupujících pancéřových granátníků SS znovu vypálil. Mladý důstojník vykřikl a z velké díry na jeho hubené hrudi vytryskla rudá krev. Zbytečně a beznadějně se pokoušel zůstat stát. Rukama horečně drásal vzduch, jako by lezl po příčkách neviditelného žebříku. Najednou se zhoupl vpřed, mrtvý dřív, než dopadl do krví nasáklého sněhu. To stačilo. Jeho rota se okamžitě rozpadla. Pěšáci zpanikařili. „Zdrháme!“ křičeli. „Zdrhejte, chlapi, dokud je ještě čas. Pryč odtud!“ Všude kolem muži zahazovali zbraně a nerozhodně postávali. Jiní zvedali ruce. Někteří se otočili, zahodili pušky a brodili se sněhem zpět. Rosenkranz odložil naběračku. Byl rozzuřený a jeho tmavé oči zuřivě plály. „Neutíkejte!“ ječel zoufale. „Zastavte ty hajzly!“ Ale rozzuřeného kuchaře nikdo neposlouchal. Sherman znovu vypálil. Když se vojáci zapotáceli zpět, odhozeni silou výbuchu, pochopil Rosenkranz, že je to beznadějné. Nic je nezastaví. Byli to usmrkanci, kteří se strachy podělali. Musí se
21/34
zachránit sám. Aniž by s nimi ztrácel čas, otočil se a prchal do úkrytu mezi stromy vzadu. Esesáci na sebe vítězoslavně pokřikovali, hrnuli se vpřed a rabovali opuštěné americké pozice. Vzrušeně vykřikovali, kdykoli našli cigarety a čokoládu, tedy něco, co neviděli už roky. Obersturmbannführer von Dodenburg s tváří zvířecky vyhublou vzhlédl od situační mapy, když k němu a jeho štábu přihnali zajatce. Jako velice staří a unavení muži se Američané plahočili rozrytým sněhem, posetým opuštěnou výzbrojí. Jejich mladé tváře byly sklíčené, růžové a strnulé. Někteří si kolem hlavy a ramen omotali khaki přikrývky, aby se chránili před kousavým chladem. Ale velká většina z nich byla i na toto příliš vyděšená. V jejich vytřeštěných očích se zračil strach. Scharführer Schulze, který stál za velitelem a přežvykoval ukradenou čokoládovou tabulku, věděl proč. Ostraha, která měla zajatce převzít od Wotanu a eskortovat do táborů v týlu, sestávala z příslušníků trestného praporu. Převelením k tomuto praporu byli všichni prakticky odsouzeni k smrti. Byli to vrazi, násilníci, zloději, dezertéři – největší spodina, která se z fronty vrátí jedině nohama napřed. A věděli to. Vojáci trestného praporu SS měli svoji vlastní disciplínu a Schulze pošeptal svému jednonohému kamarádovi, malému vrásčitému rottenführeru Matzovi: „Hádám, že se Amíci dneska nedostanou moc daleko, starouši. Ty zabijácký primitivové z 666. je voddělaj, to mi věř.“ Matz souhlasně přikývl, ale neřekl nic. Pozoroval vyděšené obličeje mladých amerických zajatců, jako by se pokoušel vrýt si do paměti jejich rysy. „Jak to jde?“ zeptal se von Dodenburg svého operačního důstojníka, sturmbannführera Stapelvelda, a válečné zajatce pustil z hlavy. „Skvěle,“ odpověděl důstojník s úsměvem. „Všechny pozice obsazené. Teď můžeme přisunout obrněnce. Má to jedinou vadu, obersturm.“ Jeho úsměv zmizel. „A jakou, prosím pěkně?“ „Tankům už dochází ‚Otto‘.“ Tím myslel palivo. „Velký hovno na vánočním stromku!“ zaklel von Dodenburg, jehož mužná tvář náhle zrudla hněvem. „Dochází, a my jsme se sotva pustili do útoku. Co sakra na velitelství dělají? My…“ Odmlčel se a na svou zlostnou otázku už nikdy nedostal odpověď. Zpoza stromů na protějším hřebeni se ozval rachot palby ručních zbraní. Znělo to, jako když se železnou tyčí přejede po zábradlí. Dva poddůstojníci za velitelovými zády se na sebe významně podívali. Nebylo třeba slov. Oba věděli, co se děje. Muži z trestného praporu, kteří zjistili, že zajatci jsou pro ně příliš velkým břemenem, Američany postříleli. Začala zvěrstva, kterými se počínaje mrazivým prosincem 1944 budou zabývat generálové, církevní hodnostáři, politikové a světové veřejné mínění po dlouhá léta. Seržant Rosenkranz se Syflákem a Plešounem Harrym, starými mazáky jako on, se krčil za sněhem obtěžkaným křovím čtvrt míle daleko. Chmurně poslouchali, jak palba pomalu utichá.
22/34
„Střílej naše chlapy. Chudáci. Byli tak mladý.“ Syflák si svoji přezdívku vysloužil kvůli svému nešťastnému zvyku přinést si to, čemu říkával „společenská nemoc“, pokaždé když během volna navštívil „Pig Alley“, jinak známou jako Place Pigalle. „Jo,“ souhlasil Plešoun Harry, který byl holý jako lyska, a to mu nebylo ani dvacet let. „Jsou z pluku SS Wotan – to si musíme pamatovat, chlapi,“ dodal výhrůžně. „Viděl jsem pásku na ruce prvního z těch hajzlů, co stříleli.“ „Žádnej strach, Plešoune,“ ušklíbl se Rosenkranz. „Já si to budu pamatovat. Synáček paní Rosenkranzový si to bude pamatovat až do svý smrti. A těm hajzlům to jen tak neprojde. Ne, panáčku!“ Když palba utichla, Syflák opatrně, velice opatrně rozhrnul zasněžené křoví před jejich skrýší. Vykoukli ven, ani se neodvažovali dýchat. Zbytek nepřátelského hrotu se převalil přes protější vrcholek. Pozorovali šedesátitunové tanky, jejichž mohutná děla se nervózně houpala ze strany na stranu jako čumáky pravěkých oblud, které se pokoušejí vyčenichat svou kořist. Když se valily přes opuštěné americké pozice, všude kolem v přeplněných transportérech výskali a vzrušeně pokřikovali mladí pancéřoví granátníci Wotanu. Pásy drtily ubohé kusy americké výzbroje. Byli připraveni během vteřiny přeskočit ocelové boky vozidel a bezohledně skoncovat s jakýmkoli odporem. Cítili ve vzduchu vítězství, to bylo vzteklým ukrytým pozorovatelům jasné. Ale Rosenkranz byl příliš rozzuřený, než aby se trápil záměry nedočkavých německých vojáků. Ukázal na důstojníka, který držel mapu. „To musí bejt jejich velitel,“ sykl s očima plnýma nenávisti. „Musí. Všimněte si jeho obličeje, jednoho dne toho chlapa dostanu.“ Olízl si větrem vysušené popraskané rty. „Jednoho dne mu utrhnu koule za to, co se tady stalo. I kdyby to měla bejt poslední zasraná věc, co udělám. Neunikne mi, rozumíte?“ Oba beze slov přikývli. Nedokázali promluvit. Přemohla je Rosenkranzova nenávist, pro kterou neměli slov. Museli ji přijmout jako skutečnost. „Oukej, pojďme, dokud to jde,“ rozkázal Rosenkranz. Tiše se postavili. O chvilku později zmizeli tři těžce zkoušení mazáci v zasněženém lese. Nechali za sebou auru čisté, neskrývané, ohromující nenávisti. „Takže takhle to bylo,“ uzavřel svoje vyprávění chromý bývalý seržant, když tam seděli ve vymrzlé šatně se skučením ze „sekce osm“ a vytím větru za okny, jedinými zvuky, které rušily těžké ticho ve vojenské nemocnici na vrcholku kopce. „Pozdějc jsem toho skopčáckýho esesáckýho plukovníka zbil. Ale když už jsem ho držel pod krkem – bohužel jsem ho nedokázal zabít5) – se mi stalo tohle,“ ukázal na svůj pahýl. Pokrčil rameny. „Ale udělám cokoliv, abyste ho chytili za to, co proved, plukovníku.“
23/34
Zdálo se, že trvalo celé věky, než plukovník Schroeder odpověděl. Major Sharpe zatím zíral na Američana, na temnou tvář a zuřivé plameny v žhnoucích očích. „Děkuji vám, seržante,“ odvětil plukovník, „jsem rád, že se na vás mohu spolehnout.“ Otočil se ke staršímu přeživšímu z onoho masakru. „Poručíku Barry,“ zeptal se formálně, „můžete potvrdit to, co tady seržant právě vypověděl, zejména to, že útok provedla skupina zvaná Wotan pod velením mladého německého plukovníka SS?“ Zdálo se, že Barry potřebuje dlouhou dobu, aby se probral ze své děsivé apatie. „Myslím, že nemůžu potvrdit, že to byl Wotan, pane,“ řekl nakonec. Schroeder zrudl, evidentně vzteky. „Dobrá, co jste tedy viděl?“ „Určitě to byli SS, pane. To vím. Ale Wotan, nebo jak se jejich pluk jmenoval, jsem na jejich rukávech neviděl.“ Tvář mladého důstojníka byla pobledlá, možná i zklamaná. „Myslím, pane,“ dodal, „že na pásce na rukávech jsem viděl číslo…“ Ztichl, jako by zjistil, že řekl něco špatně. To nebylo to, co chtěl plukovník z velitelství slyšet. Schroeder stěží držel svůj hněv na uzdě. „Ano, rozumím,“ odtušil, ačkoliv to nebyla pravda. „Ten šok… a všechno ostatní. Přirozeně jste nebyl ve stavu, abyste přesně vnímal detaily.“ Pohlédl na Rosenkranze a doufal, že se velký seržant chytne návnady, kterou mu nabízel. Sharpe sledoval ten pohled a okamžitě pochopil. V roce 1942, když mu u El Alameinu ustřelili ruku, zjistil později v nemocnici v Káhiře, že jsou dva druhy vážně zraněných mužů, zvlášť když jsou po amputaci. Byla tam skupina těch, ze kterých se staly bojácné bačkory, chtěli zůstat v bezpečí a do válečných bojů se už nezapojit. Pak tam byla druhá skupina, a on sám k ní nějakou chvíli také patřil – muži, kteří byli naštvaní, rozhořčení a pobouření tím, že se ta strašná věc stala právě jim. Toužili po pomstě, ať to stojí, co to stojí. Rosenkranz patřil do druhé kategorie, tím si byl jistý. Poddůstojník v dalším okamžiku zlehka kývl směrem k čekajícímu plukovníkovi, aby potvrdil to, co Sharpe tušil. Rosenkranz byl připravený udělat cokoliv, cokoliv, aby se pomstil Němcům, kteří mu způsobili tak těžké zranění – jakémukoli Němci, ať je vinný nebo nevinný. Statný bývalý kuchař byl ochotný lhát, prohlásit, že černá je bílá, zkrátka přísahat křivě, a to bez zaváhání, jen aby dosáhl svého cíle. Seržant Rosenkranz by byl pro jakéhokoli obhájce tvrdým oříškem. Copak neměl očividný důkaz – amputovanou nohu – kterým mohl ukázat, jak děsivě trpěl v rukou SS, ať už šlo o jakoukoli jednotku? Sharpe pohlédl na tlustého plukovníka z velitelství, aby zjistil, jestli dospěl ke stejnému závěru. Ale očividně to tak nebylo. Po neuspokojivé odpovědi mladého důstojníka najednou našel ideálního svědka, po kterém pátral od chvíle, kdy ho
24/34
Eisenhower povolal k tomuto případu. Jeho další slova jen potvrdila Sharpeho domněnku. „Seržante, domluvím se s vaším doktorem. Jestli řekne, že jste natolik v pořádku, že můžete cestovat, vydám rozkazy, abyste se co nejdříve mohl dostavit do Versailles ke křížovému výslechu. Je to takhle pro vás v pořádku?“ „To se vsaďte, pane. Nepotřebuju doktory, aby řekli, že jo. Klidně bych tam doplaval, kdyby to pomohlo chytit ty zmetky, který surově zavraždili moje hochy!“ Schroeder se usmál. „Hezky řečeno, seržante Rosenkranzi.“ Podíval se na ostatní tři potenciální svědky. „To je chlap, jaký americká armáda potřebuje ve chvílích, jako je tahle. Chlap, co se nebojí postavit se a říct svoje.“ Podíval se na Sharpea, jako by od něj požadoval souhlas. Ale ten raději odvrátil hlavu. Už si byl skoro jistý, že se stal svědkem něčeho, čemu Amíci říkali falešné obvinění. To nebylo potěšující zjištění…
Kapitola 5 Schulze se krčil ve špinavém sněhu. Prohlížel si provizorní ležení, do kterého Američané zavřeli zajatce. Vídal ten typ často už dříve, když Wehrmacht po tisících – po stovkách tisíců – zajímal vojáky Rudé armády. Stál tam obvyklý polorozpadlý statek, kde se jejich lidé ukryli před štiplavým nočním chladem. Vpředu se nacházelo obrovské pole, narychlo obkroužené ostnatým drátem, s kulometným postavením v každém rohu. Ne že by bylo mnoho příležitostí, kdy by američtí střelci mohli své zbraně využít. Zajatci byli příliš zubožení, zmrzlí a vyhladovělí, než aby pomýšleli na útěk. Jediným bojovým cílem mělo být přežít nadcházející noc, to Schulze znal z předchozí zkušenosti v sovětském „ráji“. Američané je „nakrmili“, hodili jim skrojky tvrdého bílého chleba a těm, co si dokázali zajistit jeden z mála ešusů, i plechovku masa nebo fazolí. Zajatci leželi ve zmrzlém blátě, jako by byli příliš unavení na to, aby chodili, a jen čekali na smrt. Nebo se potáceli kolem, tloukli se rukama do vychrtlých hrudníků, pokoušeli se zůstat stát a nezmrznout. Jiní nešťastníci umírali ve žlutých výkalech vedle sanitárních jam, jež Američané rozkázali vyhloubit. Byli příliš vyčerpaní na to, aby si stáhli špinavé, promočené kalhoty. Pomalu upadali do bezvědomí, po kterém ještě před svítáním následovala smrt. Umírali opuštění kamarády, kteří byli příliš bezmocní na to, aby jim pomohli. Schulze nebyl citlivka, ale i pro něj to byl srdcervoucí obrázek nelidských válečných podmínek a krutosti člověka k člověku. Matz se v úkrytu krčil vedle něj, pozorovali tábor, pokoušeli se najít von Dodenburga a čekali, až se Američané vzdálí do tepla statku, který byl postavený napůl ze dřeva a napůl z červených cihel. „Vzpomínáš na ten tábor Ivanů?“ zašeptal a myslel tím ruský zajatecký tábor, „do kterýho pustili dva vlčáky, aby Ivany zkrotili? Mysleli si, že se při pohledu na psy podělají strachy.“ „Jo, pamatuju se, Matzi,“ přikývl zachmuřeně Schulze. „Za deset minut Ivani vyhodili ven psí kožichy! Sežrali ty pitomý čokly i s kostma a za syrova!“ „A dole to není o moc lepší,“ poznamenal Matz. „Bude tam spousta ubohých chudáků, který do rána zařvou…“ Najednou se zarazil, a když znovu promluvil, jeho hlas ovládlo vzrušení a možná nová naděje. „Támhle je… velitel, Schulzi.“ „Kde?“ „Podívej se na roh stodoly na třetí hodině.“ „Vidím ho, starouši!“ „Leží ve sračkách a v rukách drží jinýho nebohýho chcípáka,“ dodal Matz procítěně. „Představ si to, Schulze, v jeho stavu zachraňovat někoho dalšího!“
26/34
Schulze si olízl velké hranaté zuby. „To je fakt. Sám mele z posledního a stará se o jinýho chudáka. Typický.“ Zesílil hlas, když dole velký seržant, mávající býčím přirozením, poslal první skupinu střelců ke kulometům a pak zmizel v zatuchlém teple statku. Podle šedivého kouře, který se valil z komína, soudili, že veškerý nábytek, který místo nabízelo, skončil v bachratých selských kamnech, aby ohřál obytné místnosti. „Fajn, velitel nebude trávit noc v takovejch podmínkách, to ti garantuju.“ „To si piš.“ Schulze tu poznámku přešel, jako by se soustředil výlučně na problém, který stál před nimi. „Takže nemůžeme ztrácet čas. Musíme sebou hodit, jestli ho chceme zachránit dřív, než tahle noc skončí.“ „Jo, počkáme, až se setmí, druhý hlídce dáme šanci usnout a pak tam vpadneme. Víme určitě, kde Amíci jsou. Pořád pálej cigára a po setmění na sebe řvou a prozrazujou tak svoji pozici. Nervózní bábovky,“ dodal pohrdavě. „Vojáci na parádu.“ Odplivl si do špinavého sněhu. „Děkuj svojí zasraný šťastný hvězdě, že jsou takoví,“ opáčil Schulze. „Nejsme ve stavu, abysme zametli s opravdovejma vojákama, zvlášť když je nás tak málo. Musíme to sehrát mazaně.“ „S těma panenkama na klíček tam dole?“ zeptal se Matz uštěpačně. „Vypořádám se s tou snůškou sraček s jednou rukou přivázanou za zádama!“ Schulze tu pohrdavou poznámku ignoroval, protože horečně přemýšlel nad svým rychlým plánem. Nakonec promluvil. „Dostaneme se co nejblíž, v každým případě obsadíme nejbližší kulometnou pozici a pak vlítnem dovnitř a s velitelem ven, jako když hovno prosviští hajzlem.“ Matz tu informaci chvilku vstřebával. „Rozptýlení… to je to, co potřebujeme, Schulze,“ řekl temně. „Cože?“ „Poslouchal jsi mě, nebo jsi sežral moc velkejch fazolí?“ „Asi se brzo potkáš s mojí pěstí,“ podotkl Schulze výhrůžně a sevřel pěst velikosti lžíce bagru, aby svá slova zdůraznil. „Strč si ji!“ Schulze to vzal s humorem. „Nemůžu, už tam mám berlínskej patrovej autobus.6) Cos vymyslel?“ „Irmgard,“ prohlásil stroze Matz. „Co s ní?“ „Má velký plíce, kterejma by člověka udusila, kdyby se k nim připlet, a předpokládám, že tam dole má obvyklý ženský náčiní. Takový, co by mohlo americkýho střelce na pár minut odvést od jeho bouchačky.“ Schulzeho rudý obličej se rozzářil.
27/34
„Jasně, ty ďábelská, mazaná prdelko s ušima,“ vykřikl obdivně. „Ať si Amík čuchne k vůni venkova a bude mít v kapse pistol jako houfnici!“ Rozzářil se na drobného mužíka. „Nechápu, kam na tohle chodíš – na takový nápady – přísahám, že to nechápu!“ Matz se zatvářil cudně. „Někdo má tady,“ zaťukal si na čelo. „A někdo se jmenuje scharführer Schulze!“ Pak zvážněl. „Dobrá, Schulze, jakej bude postup?“ „Takovej,“ odpověděl jeho kamarád okamžitě a pohotově načrtl svůj nahrubo vyhotovený plán. Von Dodenburg pomalu, jako by jeho prsty pracovaly pomocí rezavých pružin, zatlačil oči mrtvému mladíkovi a tělo nechal sklouznout ze svého sevření do žlutých, páchnoucích výkalů. Pět nebo šest metrů od něj se dva otrhaní vojíni handrkovali nad skývou chleba mrtvého muže, též posetou žlutými skvrnami výkalů. Kymáceli se sem a tam, tahali se o smradlavý chleba, jako by to byl poklad. Von Dodenburg potřásl hlavou. Tak to končívá, pomyslel si smutně. Tam to dotáhl velký německý Wehrmacht, ta vítězná armáda, která bývala postrachem Evropy a která pár krátkých let tvořila impérium větší, než bylo to římské – pár odrbaných, všivých vojáků se ve sračkách hádá o kousek chleba. Na chvilku zavřel oči a pokusil se vymazat z hlavy obrázky zoufalství a ponížení všude kolem. Přál si, aby byl mrtvý. Ale krutý, cynický hlas vzadu v jeho hlavě vyštěkl: Nebude to tak jednoduché, Kuno… Bohové tě nenechají takhle skapat, starouši! Zamračil se. Ten hlas měl pravdu. Instinktivně věděl, že by měl raději brzo umřít. Jestli přežije tenhle pochod smrti a dostane se do lepších podmínek normálního tábora, kde kontrolují totožnost, oblečení a to, co dělali ve velkém, světem otřásajícím konfliktu, předtím než je zajali, věděl, že nastanou problémy. SS budou vybráni za obětního beránka za všechen německý lid. Vítězní Spojenci nemohou obžalovat celý národ. Kromě toho, budou je potřebovat pro nadcházející konflikt s Ruskem. Ale někdo musí zaplatit za to, co Třetí říše provedla Evropě od roku 1939, a nepotřeboval křišťálovou kouli na to, aby věděl, že platit budou SS a příslušníci elitního pluku Wotan zvlášť. Co má dělat? Chvíli ho lákala myšlenka, že sesbírá poslední zbytky sil a pokusí se shromáždit kolem sebe muže, ležící apaticky v blátě a výkalech. Počtem značně převyšovali ozbrojené americké dozorce, i když oni sami ozbrojení nebyli. Kromě toho byli znovu na posvátné půdě Říše a podle dutého dunění a hřmění neustálé palby na východ od nich nemohli být víc než dvanáct nebo čtrnáct kilometrů od fronty. Noční pochod, dokonce i v jejich stavu, a budou znovu v bezpečí mezi svými lidmi. Aby však uspěl, musel by tam napospas laskavosti Američanů nechat nejbezbrannější ze svých kamarádů – raněné a nemocné. A to prostě nemohl udělat.
28/34
Dobrá, jaké jsou jiné možnosti? zeptal se skřehotavě pronikavý hlásek vzadu v jeho hlavě. Budeš tady jenom ležet jako starý mrzák a čekat na smrt, člověče? Ale dříve než Kuno von Dodenburg stačil odpovědět na tuhle jednoduchou zdrcující otázku, ozvalo se zpoza drátů slabé zahvízdání. Člověk, který pískal, nebyl ve večerním šeru v jedlovém lese východně od tábora vidět. Zamračil se. Kdo to tam venku v tomto ošklivém dni píská? Z jakého důvodu by si Němec – žádný Američan by se nevystavil nebezpečím okupovaného Německa mimo tábor – pohvizdoval ve chvílích porážky? Zamračil se ještě víc. Co to mělo znamenat – a teď už bylo pískání jasnější a vzdáleně mu cosi připomínalo. Najednou živelně luskl prsty, když poznal tu melodii. „Vykliďte ulice… zabušte na buben,“ běžela jeho omámenou hlavou známá slova z těch slavných dnů, kdy pochodovali od jednoho vítězství ke druhému. „Tady přicházejí muži Wotanu…“ Byla to známá pochodová píseň úderného pluku SS Wotan! Pocítil, jak jeho rozbolavělým, vyhublým tělem proudí nová naděje, když si uvědomil, co slyší a co to znamená. Alespoň jeden z jeho mužů, starých kamarádů – nemůže to být víc než jeden – je tam venku. Přemýšlel proč. Viděli ho. Proč by jinak hvízdali tu pochodovou písničku? A chtěli mu dát vědět, že něco podniknou. Ti neznámí vojáci Wotanu tam venku v padající tmě se jeho a ostatní chystají zachránit z amerických spárů, dřív než bude pozdě. Rychle našpulil popraskané suché rty a pak si vzpomněl, že by je měl pro jistotu navlhčit. Za chvilku už hvízdal starou známou melodii. Neznámí vojáci tam venku věděli, že přijal jejich signál naděje. Za chvilku hvízdání za dráty utichlo a neozývalo se nic než ševelení větru v rozeklaných stromech a tiché sténání umírajících. Ale von Dodenburg, který horečně přemýšlel, nic z toho neslyšel. V jeho hlavě zněla jediná myšlenka, která přehlušila všechno ostatní – nakonec bude zachráněn.
Kapitola 6 Blondýna z „komanda z Hyde Parku“ pomalu, ospale natáhla své dlouhé nohy oblečené do hedvábných punčoch. Plukovník Schroeder ztěžka polkl a tlustá ruka, ve které držel nápoj, se roztřásla. Když roztáhla nohy, uviděl dvě věci. Za prvé, že nenosí kalhotky, a za druhé, že není přírodní blondýna. Děvka se na něj usmála. V pozadí vyhrával Glenn Miller, už skoro dva týdny nezvěstný, a mladí důstojníci se předváděli na parketu. „Líbí se vám to, plukovníku?“ zeptala se s přízvukem severního Londýna. Schroederova ruka držící sklenku skotské se roztřásla ještě víc. Blondýna zdůraznila svoje záměry. Olízla si prostředníček, jehož červeně nalakovaný nehet vypadal jako namočený v krvi, a vlhkým prstem přejela po svém tmavém houští. „Udělám vám dobře, plukovníku,“ slibovala chraplavě. „Vím, co se vám Amíkům líbí nejvíc.“ Našpulila plné rty a poslala mu vlhký polibek. Plukovníkova ruka se mohutně zachvěla. Major Sharpe, který seděl v tmavém rohu klubu, se usmál. Pomyslel si mimo jiné, že blonďatá děvka z Hyde Parku, jedna z mnoha, které se v těchto dnech v Londýně vyrojily, je patrně prolezlá syflem až ke svému vytrhanému obočí. Může tomu chlípnému Amíkovi zanechat pěknou památku. Ale neřekl nic. Užíval si to noční drama, jak plukovník bojuje se svým smyslem pro povinnost, snaží se zachovat dekorum před mladším důstojníkem, a přitom ho sžírá touha smočit svůj knot v dívčiných kalhotkách, přestože v tomto případě tento nepodstatný kousek spodního prádla chyběl. Sharpe odvrátil pozornost od chlípného amerického plukovníka k malinkému kruhu vyleštěného dřeva, představujícího taneční parket, kde elegantní mladí štábní důstojníci tančili s děvkami na písně Glenna Millera „The Little Brown Jug… In the Mood“ a další, jež zůstanou jako poslední obrázek velké bitvy, až budou staří a nemohoucí a budou žít jen ze vzpomínek. Všichni měli zčervenalé tváře a všichni vypadali jako velmi zdraví, inteligentní mladí muži, kteří byli plodem amerických univerzit Břečťanové ligy a byli příliš chytří na to, aby se nechali odvést k pěchotě, jež nyní – špinavá, podvyživená a uboze zmrzlá – umírala po stovkách na druhé straně Kanálu. Schroeder přestal sledovat tmavý klín a pohlédl stejným směrem jako major Sharpe. Zdálo se, že čte myšlenky jednorukého Angličana, protože řekl: „Myslíte si, že se vyhýbají válce, že, majore?“ Sharpe neřekl nic.
30/34
„A máte pravdu,“ dodal Schroeder s vědoucím úsměvem. „Protože jsou to chytří manipulátoři. Je to něco, co se naučili na Darthmouthu, Princetonu, Harvardu a podobně. Jsou to synové bohatých mužů. Přemýšlejí o tom, co bude po válce. Vrátí se domů celí a budou nosit stejné medaile jako ti ubozí zelenáči, kteří bojovali, a jestli bude stačit tatíkovo bohatství a vliv, dostanou se do politiky. Jejich vstupenkou bude ‚Bojovali jsme pro vaši svobodu‘ – takovýhle a podobný sračky.“ Zkrabatil obličej, jako by celá ta představa byla absurdní hloupost. „S trochou štěstí se z některých z nich brzy stanou kongresmani, zvlášť z těch hochů z východního pobřeží, kde se dělají obchody. Někteří to pravděpodobně dotáhnou do senátu.“ Důvěrně se k němu naklonil, zatímco si blondýna znuděně prohlížela nehty. Nicméně kvůli nyní jinak zaneprázdněnému tlustému Američanovi dál držela nohy roztažené – koneckonců obchod je obchod. „Ale všichni budou bohatí, Sharpe. Velice bohatí! To je cíl celého cvičení.“ Sharpe to nekomentoval, ačkoliv přemýšlel, proč mu plukovník Schroeder dává tuhle přednášku uprostřed něčeho, co bylo jen o málo lepší než hampejz, jak by to místo nazvali obyčejní vojáci. „Takže co to má společného s námi a naším zvláštním problémem?“ pokračoval Schroeder. Sám si na otázku odpověděl. „Povím vám to, Sharpe. Zaprvé jednám v zájmu generála Ikea, a jestli něco nezvrzám, čeká mě medaile. Jak to můžu zvrzat?“ Opět si odpověděl na vlastní řečnickou otázku. „Tím, že mu nedám to, co chce. V tuhle chvíli chce Ike zastavit ten rozklad – tisíce vojáků se zdejchly z fronty, odmítají bojovat a vzdávají se Skopčákům.“ Jeho pronikavé oči se zabodly do majorovy tváře, jako by se potřeboval ujistit, že Angličan pochopil, na co naráží. Patrně usoudil, že ano, protože pokračoval. „Ike chce ukázat průměrným bábovkám, že je zbytečný se vzdávat nebo utíkat, protože Fricové je tak či tak pobijí. Rozumíte? Ti Němci, v současné době neznámí, budou obětními beránky.“ Sharpe nyní přikývl, že rozumí. Pochopil to. Ike chtěl přimět k boji každého nerozhodného vojáka, protože to byla jediná cesta, jak si zachránit vlastní krk, kdyby ho nepřítel přemohl. Schroeder se odmlčel a nechal svá slova působit. Na protější židli začínala být znuděná šlapka nedůtklivá. Netrpělivě překřížila nohy, jako by už nechtěla dál čekat. Tlustý plukovník ztěžka polkl. Jeho buclatá vláčná tvář zrudla, ale ovládal se, protože evidentně považoval za důležité dokončit svou malou lekci. A Sharpe byl nyní přesvědčený o tom, že plukovník to neříká jen tak. Zasvětil ho do svého propracovaného plánu. „Ale tím to nekončí,“ pokračoval Schroeder, přesvědčený, že vzbudil zájem jednorukého Angličana. „Jak to?“ „Takhle. Budu upřímný, Sharpe, nebudu se hrabat v tom, co se děje na frontě. Ano, možná vás to šokuje. Ale tak to prostě je. Celé vrchní velení je takové. Každý
31/34
se místo války soustředí na svou budoucnost. Všichni pod Ikem usilují o svou příležitost.“ Pohrdavě našpulil tlusté, chlípné rty. „Dokonce i Ike, starý dobrý demokrat Ike, vojenský taktik, který se chce stát prezidentem Spojených států. Pamatujte na má slova. Ani moje maličkost není jiná. Jestli mi tenhle podnik se Skopčáky vynese první hvězdičku…“ měl na mysli hodnost brigádního generála, „… pak to stojí za vynaložené úsilí. A proč?“ Znovu si odpověděl na vlastní otázku a Sharpe si pomyslel, že tyhle řečnické odmlky jsou právnickými finesami. „Protože ta jediná hvězdička mi v civilním životě otevře nové dveře. Například židi,“ zaculil se. „Hvězdička znamená, že postoupím o další krok na pozici podnikového právníka. Nebojoval jsem snad pro ně ve velké válce?“ Cynicky pozoroval blondýnu. „Něco takového, řekl bych. Ale zároveň mi to pomůže u starých boháčů. Jako brigádní generál pro ně už nebudu jen laciný právnický podvodník v žoldu newyorských Židů. Ne, pane, budu muž, který v armádě Spojených států dosáhl hodnosti generála. To bude na mojí vizitce vypadat lépe než: právní zástupce!“ „Ale kam tím míříte, plukovníku?“ zeptal se Sharpe, trochu znechucený Schroederovým proslovem. Tlustý Američan se neurazil. „Byl jsem zvědavý, kdy se zeptáte. Víte, tohle nebudeme brát jen jako jednorázovou válečnou epizodu. Zpracujeme to tak, aby bylo všem jasné, jak jsou Němci bytostně zkažení. Podívejte se, co udělali vašim chlapcům. Lidé se na to musí ptát, a až to udělají, musí zjistit, že Němci prováděli stejné kruté věci během šesti let války v celé Evropě. Použijeme tenhle případ, Sharpe, abychom ukázali světu a především Spojeným státům, že Němci jsou opovrženíhodní… že byli – a jsou – jedinou rasou s Kainovým znamením. A tím chlápkem, který učinil tenhle světem otřásající objev,“ odmlčel se a najednou se zaculil, „nebude nikdo menší než brigádní generál Schroeder,“ zdůraznil hodnost, jako by ji už měl. „Lester J. Schroeder mladší, o něm to celé je, Sharpe!“ Během dvou let od chvíle, kdy byl po El Alameinu přeložen k SIB, major Sharpe viděl a zažil velmi podivné věci. V těchto časech musel zjišťovat hloubku lidské degradace a brutality a potkávat sebestředné, chladnokrevné cyniky mezi tvrdými policajty a advokáty, kteří jednali s vojenskými zločinci. Určitě mezi nimi byli muži, kteří stíhali pachatele ne kvůli osobním ziskům nebo slávě při usvědčení, ale zkrátka proto, že to byla jejich povinnost. Ale byli tam jiní, kteří bažili po osobním prospěchu a slávě. Možná tajně doufali, že jim úspěch ve stíhání kriminálníků přinese povýšení. Ale jestli doufali, pak se se svou nadějí nikomu nesvěřovali. V SIB nebylo místo pro patolízaly. Skoro se zdálo, že plukovník Schroeder čte myšlenky, které běžely Angličanovi hlavou – Sharpe si pomyslel, že si bude muset dát na tlustého Američana pozor – protože byl mazaný, velice mazaný.
32/34
„Takže, majore, co kdybyste taky nastoupil do tohohle výnosného vlaku?“ zaculil se po chvíli. „Já?“ Schroeder pohlédl na Sharpea, demonstrativně zíral na jeho chybějící ruku, prázdný rukáv košile, který měl úhledně zastrčený za pásek kalhot. „Jestli prominete mou francouzštinu, Sharpe, víte, že jste pěkně v prdeli? Bez ruky nemáte v britský armádě budoucnost. Doufám, že vám nevadí, že to říkám, ale jednoruký pěchotní důstojníci uplatnění nenajdou.“ Sharpe lehce zrudl. Schroeder se dotkl bolestivého místa. Bylo to něco, co ho teď, když se zdálo, že je válka u konce, velice zaměstnávalo – co bude dělat, až nastane mír? Jediné, co poznal od roku 1930, kdy přišel do Sandhurstu, byla vojna. „Ale možná čeká budoucnost i na vás, když povýšíte na hodnost – řekněme – plukovníka.“ Rychle si pospíšil, než se Angličan začne ptát. „Můj velitel mluvil s vaším velitelem, a jestli chcete, můžete se připojit k vyšetřovací skupině, jakmile tady načrtneme předběžné kroky.“ „Co bych tam dělal?“ „V blízké budoucnosti shromáždíme spoustu přeživších z úderného pluku SS Wotan – čím více, tím lépe.“ „Proč?“ „Protože potřebujeme jejich svědectví. Budou mezi nimi shnilá jablka, která prodají i svoji matku, pokud jim to něco vynese. A my budeme potřebovat tyhle výpovědi, abychom dostali chlapy z Wotanu.“ „Myslíte podobné svědectví jako od toho kuchaře v Harrogate?“ zeptal se trochu cynicky Sharpe. Schroeder tu poznámku ignoroval. „Jakmile uklidíme současný nepořádek na frontě a přesuneme se do samotného Německa, pak tu zemi rozdělíme do okupačních zón – ruské, francouzské, americké a britské – a znáte armády. Nerady spolupracují, dokonce i když to jsou spojenci. Bedlivě si střeží svoje nároky. Očekávám, že budeme mít problémy najít ty parchanty z SS, které potřebujeme, v budoucí britské okupační zóně. A tady byste se mohl uplatnit vy, majore.“ Sharpe na něj pronikavě pohlédl. „Myslíte, abych vám dělal prostředníka v britské zóně?“ „Přesně tak, mohl byste otevřít správné dveře vedoucí k rychlé akci, která by nám, ehm, Amíkům, zabrala daleko více času.“ Vítězně se na Sharpea usmál a blonďatá šlapka v rohu místnosti, když slyšela slovo „čas“, najednou zpozorněla. „Co myslíte? Jsem si jistý, Sharpe, že vás čeká povýšení, jestli to nezvoráte.“ „I když se budeme opírat o falešná svědectví jako od toho chlápka v Harrogate?“ zeptal se Sharpe, neschopný odolat pokušení dloubnout si do tlustého Američana, který zřejmě znal odpovědi na všechny otázky a věděl, jak to chodí.
33/34
„Štěstí se musí jít naproti, jak se říká,“ odpověděl zlehka druhý muž. Podrbal se v rozkroku, zatímco se na něj děvka pozorně dívala. Plukovník se na něj usmál. „Americký důvtip,“ odpověděl na Sharpeovu nevyřčenou otázku. „Zip místo knoflíků. Můžete ho rychleji vytáhnout, jestli mi rozumíte. Amíci neztrácejí čas. Takže jak to s vámi bude, majore?“ Sharpe neochotně přikývl. „Dobrá, plukovníku, jdu do toho s vámi.“ „Výborně!“ řekl Schroeder a považoval věc za uzavřenou. Začal si hrát se svou novou hračkou, rychle si rozepínal a zapínal zip u kalhot. Na jeho buclatém zarudlém obličeji se rozhostil samolibý úsměv. Blondýna naproti zamáčkla cigaretu, přehodila si dlouhé nohy oblečené do hedvábí, čímž oběma předvedla svůj tmavý rozkrok. „Dobrá, holčičko,“ vydechl těžkopádně Schroeder, „zašukáme si.“ Na parketu hráli Chattanooga-Choo-Choo. Blondýna vyskočila, zakroutila boky a pravou rukou napodobovala řidiče americké lokomotivy, jak tahá za provaz, a píská tak na píšťalu. Sharpe se krátce zašklebil. Alespoň je neoblbovala a šla si otevřeně pro peníze. Ale přes sladké, tlumené tóny Glenna Millera a šoupání nohou tanečníků po vyleštěném parketu uslyšel jednotvárný zvuk na nebi nad Londýnem, který zněl jako rozbitá dvoutaktní motorka. Bručoun V1, pomyslel si, když rozpoznal ten zvuk. Jeho úsměv se rozšířil. Plukovník Lester J. Schroeder bude brzy zoufale potřebovat ten rychlý zip, až bomba spadne z noční oblohy. „Ano paneeéé,“ zvolal tlumeně, napodobil plukovníkův sladký hlas, „můj zip se zapíná rychlejc, než se rozepnul!“ S tím vyšel Sharpe do čistého, čerstvého vzduchu války.
@Created by PDF to ePub
