o ně starali. Mančí dostala žlutou jídelní misku, Jonáš zelenou. V kuchyni měli pelíšek a v předsíni krabici s pískem, to byl záchůdek. A Chlapec s Paní a Velkým děvčetem se radovali, že teď už jim doma opravdu nic nechybí.
Pelíšky „Mančí, kde jsi?“ zavrněl Jonáš v pelíšku. „Tady, za velkým květináčem.“ „Co tam děláš?“ „Lovím!“ A už byl Jonáš u Mančí. Copak to má? Bylo to kulaté, tvrdé, k jídlu to nebylo, ale dalo se to kutálet a přitom to dělalo krásný rámus. Jonáš natáhl tlapku, ale Mančí byla rychlejší a ořech si nedala vzít. „Já chci taky!“
…tady za květináčem
9
…Čááu
á j …
m á m
pky
ty ž e
n
la t í tš
vě
„Tak si to chyť,“ mňoukla Mančí a čumáčkem strčila do ořechu. Jonáš skočil a schoval si ořech pod bříško. Mančí hopla na Jonáše a už byli v jednom chumlu. Když je to kočkování přestalo bavit, natáhli se ke dveřím. Mančí si rovnala pocuchané chloupky a Jonáš se protahoval a prohlížel si tlapky. Pak drcl do sestřičky: „Koukej, Mančí, já mám větší tlapky než ty.“ „No, máš. To bude tím, že jsi kocourek a já kočička.“ „Koukej, Mančí, jaké mám pěkné drápky. Taky máš takové?“ dotíral Jonáš. „Mám drápky, a škrábou stejně dobře jako ty tvoje.“ „A koukej, Mančí, jak se umím protáhnout a naježit. Dokážeš taky udělat takový krásný kočičí hřbet?“ nedal si pokoj Jonáš. „A moje packa umí dávat krásné pohlavky!“ řekla Mančí a plácla Jonáše po uchu, protože už měla toho jeho natřásání tak akorát dost. Jonáš kníkl a uraženě si zalezl do pelíšku. Vrzly dveře. Kéž by to byl Chlapec, přála si Mančí a toužebně se zahleděla na dveře. A byl! „Čáu, kočenky!“ zavolal na ně a usmíval se. Mančí se k němu vrhla, a když se k ní sklonil, taky mu řekla: „Čááu.“ Jonáš se chtěl 10
nejprve taky rozběhnout, ale pak si pomyslel: Co bych se honil, Mančí mě stejně předběhne, vždycky je u Chlapce dřív než já, je z něho celá pryč. Však on za mnou přijde a taky mě pohladí. A přišel. Pak dal Chlapec kočičkám do misek jídlo, sedl si na podlahu a pozoroval, jak jim chutná. Když byly misky čisté, řekl: „Teď se pojďte podívat, kde budete doma,“ a otevřel dveře.
…že to bude jeho tajný úkryt…
11
Předsíň už znali, tam měli krabici s pískem. V koupelně to mohlo být zajímavé, ale bafla na ně bílá obluda na zdi. Plynový kotel. Jonášovi ani Mančí se to nelíbilo, a tak tam nechali Chlapce samotného. Na verandě to bylo lepší. Dalo se vlézt na květináč, u věšáku tahat kabát za šosy a taky si prohlédnout botník. To bylo vůní! Některé boty byly tak velké, že se do nich malé kotě pohodlně vešlo. Jonáš začal zkoumat starou tenisku, jestli by z ní nebyl dobrý 12
pelíšek. Mančí ale bota moc nevoněla. Zato se jí zalíbily bambulky na bačkorách. Když si s nimi dost pohrála, dala se do žmoulání tkaničky u Pánovy hnědé polobotky. Jonáš zatím zápasil s teniskou. Konečně se povedlo – bác! teniska vypadla z botníku. Jonáš se trochu lekl, ale pak vítězně zamňoukal a rozhodl se, že to bude jeho tajný úkryt. A komupak by se chtělo opouštět takový báječný úkryt kvůli misce s pískem v předsíni? Jonášovi rozhodně ne. No co, loužička tu nebo tam, není to jedno? Obývací pokoj, to bylo něco! Co tu mohlo být měkoučkých pelíšků! Na parketách to trochu klouzalo, ale po koberci se pěkně našlapovalo. Jonáš hned věděl, kde tu bude mít své místečko – na křesle před televizí. Že to bylo křeslo Pánovo, nevěděl. A i kdyby věděl, nevadilo by mu to, vždyť by se tam vešli oba. Mančí se rozhodla prozkoumat skulinu za křeslem. Ale něco měkoučkého ji pláclo po hlavě. Pléd. „To je ono!“ zavrněla Mančí. A už měla svou schovávačku. Něco jí zašustilo pod nohama. Noviny. Jak ty se daly krásně muchlat! A jak báječně šustily! „Jonáši, Mančí!“ volal z kuchyně Chlapec. Ale ani Chlapcův hlas nedokázal Mančí odpoutat od její zábavy a Jonáš se tvářil, jako by neslyšel. Než si Chlapec namazal rohlíky, přišel domů z práce Pán. „Matěji, co dělají v pokoji ty kočky?! Přece jsem říkal, že sem nesmí!“ rozčiloval se. „Kššc!“ sykl na Jonáše. A když uviděl za křeslem Mančí s novinami, tleskl do dlaní a křikl: „Jedeš!“ Chlapec rychle posbíral vyplašená koťata a nesl je do bezpečí svého pokoje. Tam si mohly kočenky dělat, co se jim líbilo, jen hromádky a loužičky ne. Jonáš se uvelebil na posteli. Mančí chvilku lozila pod postelí, a když Chlapec zasedl k počítači, šla za ním. Musela dvakrát kníknout, než si ji vzal na klín. Bylo na čase, aby si odpočinuli. Po hodince se Chlapec zvedl a řekl: „Tak jdeme, kočenky, mám trénink.“ A snesl je po schodech dolů. Rychle si naházel věci 13
do batohu a chystal se k odchodu. Mančí s Jonášem chtěli jít s ním, ale Chlapec je odstrčil, řekl „čau, kočenky“, zavřel dveře, sedl na kolo a odsvištěl. Mančí chvíli postávala na verandě, potom nakoukla do kuchyně. Nikdo tam nebyl, Pán pracoval na zahradě. Ale co když za chvíli přijde a zase bude syčet? Raději se před ním někam schová. Obhlížela, kde by to bylo nejlepší, a pak si všimla škvíry za sporákem. Prozkoumala ji a zjistila, že se tam vejde. Dokonce tam je místo i pro Jonáše. Zavolala na něho, ale nepřišel. „Aťsi,“ řekla si, „bude to moje schovávačka.“ Jonáš měl jiné starosti. Šel se podívat na tu bílou hučící obludu v koupelně. Když tam vešel, zrovna byla zticha. Očichal koš s prádlem a vyzkoušel, jak se o něj dají brousit drápky, taky se po něm dalo báječně šplhat. Škoda že měl přiklopené víko. A helemese, tady v té velké bílé krabici jsou pootevřená dvířka. Copak je asi uvnitř? Aha, Chlapcovo tričko. Paní přišla z nákupu. Když uviděla na verandě rozházené boty, povzdechla, odložila tašku a začala boty uklízet. Nad teniskou se zarazila a pokrčila nos: „Copak si ten kluk nebere na basket ponožky?“ Vtom jí svitlo. Takhle je přece cítit něco jiného. A protože si přečetla knížku o kočkách, věděla, co musí udělat: odnést tenisky do popelnice. No, stejně už měly lepší časy za sebou. Paní přišla do kuchyně a chystala se, jak kočenkám vyhubuje. Ale co to? Kočičí pelíšek je prázdný! „Mančí, Jonáši! Kde jste? Čičí, čičí!“ Nic, bylo ticho, nikde se nic nehnulo. Paní chodila po domě, ale v předsíni nikdo, v obývacím pokoji nikdo, v koupelně nikoho neviděla, Chlapcův pokoj nahoře – prázdný. Šla na zahradu a zeptala se Pána: „Nevíš, kde jsou naše koťata? Nemůžu je nikde najít.“ „Já se o ně nestarám, jsou to vaše kočky,“ broukl Pán a hleděl si svého. 14
