INFORMAČNÍ OBČASNÍK - lanškrounská farnost Říjen - 2004 číslo: 40 ročník: VII.
ZDARMA
Vážení přátelé a milí čtenáři, stále více si uvědomujeme, jak je skutečně přízvisko občasník pro Svítání přiléhavé označení. Často nevíme, kdy přesně vyjde, za jakých okolností a co v něm vlastně bude. Je v tom kus intuice, kus nedůslednosti a kus časové nouze. Přesto a díky Bohu se opět podařilo poskládat pár věcí příhodných, setřídit je, naklepat do PC, předat ke korekturám, nakopírovat a věřit, že každý čtenář si bude moci vybrat nějakou inspiraci. Jistě ne každý musí být nutně spokojen s obsahem nebo výběrem zveřejňovaných článků, ale od toho je tu mailová adresa nebo i možnost přímého kontaktu. Jakékoli připomínky nebo podněty vítáme, stejně jako psané příspěvky. Svítání nemá plnit úlohu informačního servisu nebo jakéhosi jízdního řádu farnosti, protože většinu průběžných informací lze slyšet v ohláškách a nebo nalézt na nástěnkách v kostele. Svítání by mělo spíše reflektovat život farnosti ve smyslu možnosti zveřejnění nějakého článku, inspirace, povzbuzení, svědectví. Měl by to být miniinformační prostor psaného slova pro věřící lidi lanškrounské farnosti. Proto tento prostor je otevřený všem stále. Velmi nás potěšilo, že například v čísle minulém mohl být rozhovor s Janem a Petrem Macháčkovými. Podobně si vážíme toho, že máme stálého přispěvovatele pana Karla Tuháčka, který je schopen poměrně investigativně postihnout mnoho náboženských souvislostí a jeho články otevírají oči a vedou k novému vnímání náboženského povědomí a věcí s tím spojených. V tomto čísle jsou tři články od zmiňovaného autora a věříme, že přestože někomu mohou zdánlivě nabourávat jeho tradiční náboženskou představu, tak jsou hodnotné v tom, že jdou na podstatu věci, odkrývají křesťanskou vizi, chtějí kultivovat jednoznačnost křesťanského postoje. Člověku, který chce rozumět, mají co říci. Doufáme, že se časem objeví i další, kteří nabídnou nějaký článek, reakci nebo postřeh, o který se budou chtít podělit. Možná se to týká právě vás, kdo čtete tyto řádky. Přemýšlejte o tom, protože je vždy škoda, když lidé zakopávají hřivny svých zkušeností a myšlenek. A hlavně se nebojte, co si budou myslet ostatní ... Názory jsou stejně vždy různé a máte-li pocit, že by to alespoň k něčemu bylo, neváhejte uchopit tužku a papír... Nemusíte se obávat, označení za patologické grafomany, schizmatiky a bezduché pisálky - už v průběhu času bylo přisouzeno nám :-) Proč toto číslo spatřilo světlo světa bylo zapříčiněno především nemocí, která sklátila mužskou část redakce. A tak se vytvořil prostor a čas, kdy v županu a šálou na krku bylo možné trůnit za stolem a pomalu a jistě ťukat písmenko za písmenkem na monitor PC. Jak jsou někdy ty choroby doslova potřebné, aby se člověk zastavil v životním rozběhu a vyřídil věci důležité.... Protože jsme sponzoři Brněnské tiskové misie, zajistili jsme do každého čísla Svítání letáčky od BTM. Snad se budou líbit. Je to dárek čtenářům k 40. číslu Svítání. Přejeme Vám příjemné dny a ať Vám Pán žehná.
za redakci - m -
Člověk dává souhlas My si představujeme takového Boha, jakými bychom nejraději byli my sami, kdybychom byli na jeho místě. A tak si představujeme – dokonce to dáváme do katechismů - Boha všemohoucího. To by bylo něco, kdybychom právě my – kdybych právě já - byl všemohoucí. Třeba jen na chvíli. To bychom ten svět jinak zorganizovali. Nebo bychom z něho udělali teprve pořádný bordel? A tak ať je aspoň Bůh všemohoucí. Bůh by sice všemohoucím mohl být, ale on se dopředu a dobrovolně téměř vší všemohoucnosti zřekl – často ve prospěch člověka. A tak …. • • •
přírodě dal své zákony a „jen“ dohlíží, udržuje je, ručí za jejich stálost; své všemohoucnosti se i ve věcech stvořeného světa – alespoň z části vzdal a to dokonce ve prospěch svého tvora, člověka. Toho určil, aby o svět pečoval a pozval jej ke společnému dokončení; rádi se modlíme např. za chléb pro hladovějící – ale Bůh to nemá jak jinak zařídit, jak jinak těm hladovým chléb dát než tím, že my jim ho dáme; tím, že my se naučíme chléb lépe rozdělovat („… dejte vy jim jíst …“ – Mt 14, 16b);
1
•
•
kdosi „zbožný“ do tištěných přímluv dal prosbu k Bohu, „aby chránil svět před jeho ekologickým poškozením“, až zničením, …. ale je přece jasné, že Bůh ten nepořádek na světě nedělá, že Bůh to nemůže zařídit nijak jinak než tím, že lidé se naučí s tímto světem lépe zacházet, že ho nebudou drancovat a na druhé straně že z něho přestanou dělat jen skládku a stoku všech odpadů; rádi se modlíme za mír – ale Bůh to nemůže udělat nijak jinak než tím, že lidé přestanou být sobečtí, závistiví, toužit po moci a nadvládě; až konečně jednou lidé pochopí, že je potřeba se domluvit jednáním, a ne věci světa rozhodovat děly a tanky, střílením, jít cestou evangelia.
Tak bychom mohli pokračovat ve výčtu toho, jak Bůh – stvořitel celého kosmu a také stvořitel člověka - se téměř vší všemohoucnosti zřekl. On je všemohoucí, ale dobrovolně to nedělá, dobrovolně se tak nechová. Co tedy Bohu zůstává? Mnoho si toho neponechal. I ve věcech ovoce spásy čeká, až člověk „zavelí“. Kristus se „těší“ být zde mezi námi např. v podobě chleba a vína – a čeká, až hříšný kněz řekne církví předepsaná slova. Kněz sám nemá tu moc – dokonce ani svěcením ji nedostává – aby víno a chleba proměnil v Krista. To církev mu svěřuje právo, aby jménem shromážděného Božího lidu ta slova pronesl a pak už Kristus působí svou vlastní mocí. Kristus je rád, když je přijímán, ale nikomu se nemůže vnutit. Bůh rád odpouští naše hříchy, ale nikomu odpuštění nevnucuje. On čeká až o odpuštění projevíme zájem. Rád přichází se svými dary Ducha svatého, ale nikoho neznásilňuje. Milost Ducha svatého nabízí, ale musíme se mu otevřít. Jen my ve své velikášské nafoukanosti si myslíme, že musíme Boha uprošovat, přesvědčovat a že je to právě on, Bůh, kdo dělá drahoty. Drahoty bychom vždycky na jeho místě dělali my. Každou „prosbu“ každého člověka bychom důkladně zvažovali (možná, že bychom k tomu i zřídili církevní úřad se zvláštními insigniemi), zda si to ten nebo onen zaslouží, zda máme skutečnou záruku, že se opravdu změnit chce apod. Ale Bůh je velkorysý. Proto čteme v evangeliu Ježíšovo podobenství o milujícím otci. Když se jeho syn vrací, tak se onen otec svého syna na nic neptá; neptá se, zda to polepšení myslí opravdu, zda dává záruky, že opět neselže. Nic z toho nechce a nezkoumá, zda ten návrat nehodný syn myslí opravdově. Ale onen milující otec bere tohoto syna bez ptaní k sobě, objímá ho, obléká ho do královských šatů a jdou se veselit. Takový je Bůh. Církev k udělování svátostí předepisuje některá slova nebo některé úkony. To ale není proto, že právě ta slova, právě ty úkony Bůh potřebuje k tomu, aby mu to začalo „fungovat“, aby Bůh onu milost člověku poskytl. Bůh se těší na každou chvíli, kdy může milost poskytnout; ale člověk zatížený hmotným tělem a také pomyslnou spravedlností a řádem – ten potřebuje vidět ten smluvený úkon, slyšet právě ta předepsaná slova. Obdivujeme se Kristovu příchodu na svět, jeho vtělení. Ale ani to Bůh neučinil bez člověka. I k takovému rozhodnutí, tehdy kdysi před dvěma tisíci let, k zahájení vykoupení lidstva celého světa Bůh čekal na souhlas člověka. Možná, že se mu to už dříve mnohokrát nepovedlo. Možná, že už dříve požádal i jiného člověka o souhlas ke vtělení a on ho nedal. Možná. Ale najednou přišel Bůh s dotazem k dívce z Nazareta. Řekli bychom – obyčejné holky se Bůh ptá na věci, při nichž se rozhoduje o věcech tak důležitých, významných, zásadních pro všechny lidi, pro celý stvořený kosmos. I tehdy se Bůh této dívky ptá, nevynechává člověka, nerozhoduje si to sám. A ona řekla ano a věci se daly do pohybu, spása mohla být zahájena. Bůh není skoupý jako ten, kdo musí být přesvědčován – ale člověk je velmi ješitný a nemá zájem; většinou chce sám, svojí silou a svojí mocí. Bůh nabízí dary; Bůh je stálá nabídka a bez omezení. Ale je to právě člověk, kdo ten Boží dar odměřuje; člověk určuje o které a „o kolik“ z Božích darů projeví zájem. A je-li nezájem ….. Nebo máme zájem? A vůbec není potřebné to říkat slovy („… modli se k svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí v skrytosti, ti odplatí.“ Mt 6, 6). Karel Tuháček
LÁSKA *** Lépe je být smutný s láskou než veselý bez ní. *** Chceš-li být milován, tedy miluj. *** Láska je jako slza – rodí se v očích a padá k srdci. *** Čím více máme lásky, tím lehčeji projdeme světem. *** Přijímáním naplňujeme ruce, dáváním naplňujeme srdce. *** Jedna kapka čisté lásky je ušlechtilejší než moře vědomostí. *** K Bohu se přibližujeme nikoliv kroky, ale láskou. 2
Věrný obraz našeho přístupu Když se rozhlédneme v našem kostele Máří Magdaleny – pak po obou stranách bývalého presbytáře jsou umístěny sochy; vpravo socha P. Marie, vlevo socha Ježíšova. A pokud si všimneme jejich velikostí, pak socha Marie je o polovinu větší, než je socha Ježíšova. A sochu P. Marie kterýsi ochotník ještě „vylepšil“ korunou, aby zdůraznil její „vládu“. A tak se mi zdá, že právě tento poměr obou soch je věrným obrazem poměru – přesněji nepoměru – jaké místo v naší zbožnosti zaujímá Marie a jak nepatrné místo necháváme Ježíši. Marie jako mocný panovník a Ježíš vedle ní jako – jak se někdy lidově říká – „chudý příbuzný“. Celá naše lidová zbožnost se upíná místo, aby patřila předně Ježíši, Bohu - možná, že můžeme říci – téměř výhradně je věnována Panně Marii. Bývá to vysvětlováno svatou frází „skrze Marii k Ježíši“. Ale skutečnost je taková, že pro Ježíše nám v naší zbožnosti zůstane v nejlepším případě jen až to úplně poslední místo – „…. skrze Krista našeho Pána. Amen.“ A nic víc. To je celé. Tak vypadá naše zbožnost, náš vztah k Bohu a Ježíši a nejen náš, ale …... Předem říkám, že nemám nic proti úctě Mariánské. Marie je jistě pro každého z nás veliký příklad a vzor pro každodenní život. Daleko více příklad a vzor, než všechny ty společensko - sociální funkce, které do ní vkládáme a které od ní očekáváme. Je ale také současně jisté, že vykoupení, odpuštění nám získal – zpřístupnil - Ježíš. Je také zde potřeba říci, že i Marie teprve skrze zmrtvýchvstání Ježíše, skrze jeho nanebevstoupení, skrze celý Ježíšův život – mohla i ona vejít do slávy. Ale nemohla tam vejít před Ježíšem. Karel Tuháček
O sex-appealu zbožné Zuzany a dvou prohnaných soudcích Biblický příběh o dvojí morálce
Jaroslav E. Sýkora
www. christnet.cz
Jako morální hodnotíme chování lidí tehdy, vyznačuje-li se přátelským postojem k druhým lidem a k lidské společnosti a je-li jeho snahou prospívat a přispívat k lidskému štěstí. Vedle toho jako nemorální hodnotíme chování lidí, jejichž postoje a činy jsou egoistické, zaviňující neštěstí, společenský chaos, napětí ve vztazích a nepřátelství. K morálnímu chování napomáhají společenské normy, avšak jen tehdy, jsou-li přijímány s respektem jako užitečné a jsou-li přiměřené schopnostem člověka a společenským nárokům doby. Nejsou-li tyto podmínky splněny, člověk na tyto normy rezignuje, nebo žije život dvojí morálky: na jedné straně veřejně zastává daný morální trend, na straně druhé jej v soukromí vědomě porušuje. Nejčastěji se dvojí morálka projevuje v oblasti sexu. V Přídavcích ke knize Daniel, kapitole 13., čteme příběh o spanilé a zbožné Zuzaně, manželce šlechtice Jójakíma, a dvou starších soudcích, jimž v té době byly svěřeny soudní spory diasporních Židů v Babylonii. Autorita soudu a spravedlnost soudního výroku nebyla ozdobou jim samým, ale ctí Božího jména. Autorství práva, pravdy, spravedlnosti a dobra nebylo připisováno ani soudci, ani legendárnímu zákonodárci Mojžíšovi, ale samotnému Bohu, v jehož službách soudci stáli. Příběh říká, že v této službě neobstáli a zákon porušovali již řadu let. Až se stalo toto: Oba soudci společně podlehli spanilosti Jójakímovi ženy Zuzany a jejímu sex-appealu. Aby ji získali, vymysleli si na ni tuto lest: Zavřeli se do zahrady domu, kde se Zuzana každé odpoledne procházívala, a když její služky odešly pro vonné masti po koupeli, soudci ji obklíčili a nutili, aby jim byla po vůli. Zuzana se jim ovšem nevzdala. Dala se do hlasitého křiku a křičela tak dlouho, dokud se neseběhlo služebnictvo z domu jejího muže. Ale ani soudcové nemarnili čas. Vymysleli si příběh a obvinili Zuzanu z cizoložství s neznámým mladíkem, který utekl ve chvíli, kdy ho soudcové přiběhli polapit. Svou nemorálnost chtěli zatajit i za cenu jiné, ještě větší nemorálnosti – Zuzaniny smrti. Autorita soudců a dvě totožná svědectví soudnímu shromáždění stačily za dostatečná fakta k vynesení rozsudku, jímž v těchto kauzách byla smrt. Rozsudek se však nenaplnil. U výslechu seděl i moudrý a odvážný mladík Daniel, který lstivost soudců prohlédl a usvědčil je ze lži: vyslechl každého z nich zvlášť – a hle! Výpovědi se lišily. Každý z nich uvedl jiný strom, pod nímž měla Zuzana cizoložství spáchat. A tak odsouzena nebyla Zuzana, ale oba soudci, kterým sex-appeal spanilé Zuzany zatemnil mysl a způsobil, že zneužili své moci, znevážili právo a téměř způsobili nenapravitelné lidské neštěstí. Jaké si z tohoto biblického vyprávění můžeme vzít poučení? Dvojí morálka nastává, když se člověk veřejně ztotožňuje s morálním trendem, uznává jeho autoritu a prospěšnost jednotlivci i celku, chová se, jako kdyby se jím řídil za všech okolností, ale v soukromém životě k dosažení svých osobních cílů a zájmů jedná v rozporu s ním. Jak nás učí příběh o dvou prohnaných soudcích, dvojí morálka mívá tragické důsledky. Ty jsou tragičtější, čím více se s morálním trendem člověk veřejně ztotožňuje. Nejtragičtější jsou ovšem tehdy, ztělesňuje-li člověk daný morální trend dokonce svou veřejnou funkcí.
3
ZKUŠENOST – předmanželská čistota Chtěl bych účastníky diskuze seznámit se svou zkušeností ohledně nejenom předmanželské čistoty. Potvrzuji pro všechny zúčastněné, že to jde, ale současně je potřeba i o tom mluvit a získávat informace a nejenom „vydržet to“ a pak se uvidí... Obvykle na problém nebo otázku předmanželské čistoty dostanete odpověď: rozhovor s knězem, „veřejná“ diskuze není moc vhodná, intimní vztah nepraktikovat, určitě o nic nepřijdete, tato „oběť“ se dá chápat jako projev lásky vůči partnerovi, o to intenzivnější to bude v manželství ... Nechci naprosto zpochybňovat odpovědi, ale pokusím se jen upozornit na rizika. Moje zkušenost je následující: chodil jsem se svou dívkou šest let, než jsme po mém dostudování dostali byt a mohli se ve 23 letech vzít. Po celých šest let našeho chození jsme zachovávali sexuální abstinenci, tj. fyzicky jsme se nemilovali. Naše vzájemná touha byla velmi silná, ale doufali jsme, že to vydržíme, bude to sice později, ale o to lepší. Snažili jsme se na manželství zodpovědně připravit získáním všemožných informací o kvalitním křesťanském partnerském soužití. V rámci přípravy jsme se v kostele i veřejně zasnoubili (pan farář musel hledat, než našel ten správný obřad :-)). Realita po svatbě byla taková, že přišla oboustranná deziluze a sexuální frustrace. Rozhodně není pravda, že o nic nepřijdete, jak se říká, svou čistotou naopak přinášíte velkou oběť a také není pravda, že po velkém sebezapírání bude automaticky vzájemné sebedarování intenzivnější. Po svatbě jsem zjistil, že vlastně vůbec nevím, co se mé ženě líbí při milování a nešlo vůbec o nějaké sofistikované techniky, ale o věci jako nálada, časování, délka předehry, očekávání, jak si říci prostě zda ano nebo ne ... Mluvili jsem o tom sice spolu, ale nebylo to moc platné, protože jsme prostě neměli praxi a museli vše objevovat. Z rozhovorů s kněžími jsme navíc měli do hlavy vtlučenou představu, že manželský sex je něco strašně vážného a posvátného, podíl na Božím stvoření, čistá oddávající láska atd. a to nás strašně zavazovalo. Velmi jsem se bál, abych v tomto směru nebyl sobec a nemyslel jen na své uspokojení. Bál jsem se, že budu nešikovný a manželka z toho nebude nic mít (nic mi nikdy nevyčítala, ale poznal jsem to). Trvalo šest let, než jsme se dokázali od pocitu jakéhosi sevření odpoutat a začli jsem brát manželský sex trochu s nadhledem, ne úplně vážně a trochu sobečtěji („na mne se teď neohlížej, funguj podle sebe, já se přizpůsobím“). Během těchto šesti let jsme měli první dítě. Těhotenství organismus mé ženy tak rozvrátilo, že jsme dostali doporučení nemít pět let další dítě. Takže k frustraci se připojilo i to, aby neselhalo PPR. Pak jsem měli druhé dítě a těhotenství takřka zabilo matku a dítě, nakonec vše dobře dopadlo. Strach ze selhání PPR se obrovsky prohloubil a přestali jsem se takřka intimně stýkat. Další dva až tři roky trvalo než jsme se dostali do nějakého stabilnějšího stavu. Kromě zdravotních problémů vidím hlavní příčinu v tom, že se nám nedostalo kvalitní osvěty. Nevěděli jsem jaká jsou očekávání, jak jsou muž a žena rozdílní, jaký je jejich svět. Až do svatby jsme nežili spolu všední a každodenní život a já vůbec netušil, jak události všedních dnů působí na ženskou psychiku, chuť, ochotu, potřeby. Když jsem o tom chtěli před svatbou s někým mluvit, téměř vždy jsme se dozvěděli, že sex není to hlavní a že o tom není potřeba tolik mluvit a když se budeme mít rádi, tak na všechno přijdeme sami. Ano, jenže nám to trvalo přes deset let! Chtěl jsem tímto dlouhým psaním říci jediné – nepodceňujte to, co přijde až po svatbě. Je potřeba o tom mluvit, připravit se na to a je potřeba o těchto věcech vědět. I křesťané jsou biologicky stejní lidé jako všichni ostatní a ani jim se nevyhýbají problémy, které trápí ostatní. Společná modlitba není kouzelný proutek, který problémy řeší v okamžiku, je to často dlouhá cesta. Sexualita je v mladém věku velice silná a důležitá stránka osobnosti a není ji sice třeba přeceňovat (to nám všichni říkali), ale hlavně podceňovat její význam (to nám nikdo neřekl). Abstinujete-li ve svém vztahu a berete-li se později je naprosto nutné uvědomit si svůj znalostní a zkušenostní handicap, protože jinak vaše touhy a očekávání mohou být velkým zklamáním. Nic se tím neztrácí, ale je třeba být k tomuto problému poctivý a nezametat jej pod koberec. Proč ale toto píšu. Několikrát se mi stalo, že když jsem o tom chtěl mluvit se svými katolickými bratry nebo sestrami, odpovědí mi bylo pozvednuté obočí: ty s TÍM máš nějaké problémy? To je TO pro tebe tak důležité? ... nenabízím tedy řešení ani východisko, nabízím jenom
svou zkušenost. ( T.) diskuze www.katolik.cz
Indiány zabíjely infekce V roce 1519 žilo v Mexiku 25 – 30 milionů lidí. O sto let později jich zbylo jen 1.6 – 2.5 milionu. Podobně jako Aztékové vymírali i Inkové v Peru a ostatní indiánské kmeny. Počet původního amerického obyvatelstva poklesl ze 100 na 10 milionů. O původu této demografické katastrofy se vědci přou dodnes. Od počátku roku 1517 přinášeli zvědové aztéckému vládci Montezumovi II. zprávy o plovoucích horách a stvořeních z ocele, které vládnou hromům a bleskům. Nad Aztéky, kteří ovládali střední a jižní Mexiko měl Cortés převahu jak technickou, tak strategickou. 8. 11. 1519 obsadil hlavní město aztécké říše Tenochtitlan, vládce Aztéků byl zajat a Aztékové paralyzováni. K odporu se vzchopili až po zavraždění 600 neozbrojených aztéckých velmožů. Vládce byl během vzpoury zabit a dodnes nikdo neví, kterou válčící stranou. Aztékové pobili tři čtvrtiny Španělů, ale neuměli své vítězství využít. Epidemie černých nešťovic a hádky se spojenci zabránily Aztékům zvítězit úplně. Mezitím Španělé přeskupili síly a ubránili se. V nejtěžší době zemřel na nešťovice nový vládce
4
Aztéků, který nemoci vzdoroval čtyři měsíce. Nový vůdce se dobyvatelům bránil, ale byl po čase zajat, mučen a oběšen. Po sto letech klesl počet původního obyvatelstva o 90% a ani v 19. století nebyl tento úbytek vyrovnán. Podobný úbytek nastal též v Peru, kde Španělé dobyli říši Inků, Tak destruktivní účinek neměla ani obávaná černá smrt (mor) na Evropany. Proč? Hlavní příčinou byly evropské infekce. Nejdříve černé nešťovice, které zabily třetinu populace. Po nich se v letech 1530-31 Mexikem a Peru přehnaly spalničky. 1546 pravděpodobně tyfus. 1558-59 chřipka následovaná záškrtem a příušnicemi. Dopad na domorodé obyvatelstvo byl strašlivý. S žádnou z uvedených infekcí se domorodé obyvatelstvo dříve nesetkalo a nemohlo si tak vytvořit imunitu. Tamější obyvatelé neměli zkušenosti s tak rozsáhlými epidemiemi, jako třeba mor v Evropě. Populace nebyla jak imunologicky, tak psychologicky na něco takového připravená. Osídlení před příchodem Španělů bylo tak husté, že přestože se pěstovala jak kukuřice a brambory, které jako plodiny byly obrovským zdrojem kalorií, tak už bylo znát, že někteří obyvatelé trpěli hladem. O to snadněji pak podléhali infekčním epidemiím. Předci indiánů putovali kdysi přes Beringovu úžinu z Asie do Ameriky po malých skupinkách, nepřinesli si ale všechny formy euroasijských genů, ale jen jejich část. I pak žili Indiáni dosti izolovaně a geny se příliš nemísily. Malá různost tedy znamenala menší odolnost populace. Příčinou úmrtnosti byla nejenom snížená imunita, ale drastické psychologické a kulturní vlivy. Poražení ztratili nejen svobodu, zhroutil se jim jejich svět. Obrazně řečeno – bohové je nechali padnout, seslali na ně nemoc. Vždyť Španělé i Aztékové věřili, že choroby jsou formou Božího trestu. Nemoc řádila hlavně mezi Indiány, Španělé byli imunní. Oběma stranám bylo jasné na čí straně asi stojí Bůh. Indiáni masově přijímali křesťanství, víra v dosavadní instituce se rozpadla, ztrácely se znalosti a dovednosti. Společnost propadla demoralizaci a ztrátě vůle. MF Dnes 16. 10. 2004 (red. kráceno)
Doc. M. Lipoldová
http://www.img.cas.cz/mci/
Účet za život: dvě miliardy korun ročně Objevují se různé léky na různá onemocnění. Hledají se léky proti AIDS, proti rakovině či na jiné vážné choroby. Na jedné straně záchrana pro nemocného, na straně druhé zkáza pro ty, kdo mají platit. Nové léky jsou stále dražší. Jaká je cena života? Třeba 6 000 000 korun rok co rok. To je šestnáct tisíc korun denně. Právě tolik stojí léčba jednoho z osmnácti pacientů se vzácnou Gaucherovou chorobou, která postihuje metabolismus. Sami by si tito lidé – mnohdy děti – nemohli léčbu nikdy zaplatit. Ale i zdravotní pojišťovny mají velké problémy uhradit vše, co rychlý vývoj medicíny požaduje. Dřívější perspektiva byla smrt – dnes mohou žít takřka plnohodnotným životem. „Pro nás má každé dítě takovou cenu. A rozhodně je neléčíme proto, aby mohly leda hnout palcem u nohy“, říká šéf Centra dědičných poruch metabolismu ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze Jiří Zeman. Před deseti lety stálo léčení u diagnos metabolických poruch desetkrát méně. Nyní jsou to dvě miliardy a za deset let to bude opět desetkrát více. Zhruba 450 metabolických poruch lékaři zatím neumějí léčit. Ale každý rok se objeví alespoň jeden nový lék. Teď například dostane svůj lék první český pacient s Fabryho nemocí, která poškozuje důležité orgány. Jeho cena bude asi sedm milionů ročně. „Věda se naštěstí nedá zastavit – ale pro nás přijdou strašně těžká rozhodnutí, z čeho léčbu zaplatit“, uvedl Jiří Zeman. Mluvčí VZP Jiří Suttner dokonce označil vize za „téměř katastrofické“. Účet za jednoho konkrétního pacienta přitom může až několikanásobně překročit průměr. Loni se například léčba jednoho dítěte vyšplhala na 13.5 milionu. A lékaři v nemocnicích často bojují s předepsanými limity, kolik mohou utratit. A proč jsou léky tak drahé? Farmaceutické firmy mají malý trh, protože pacientů je na světě tak málo. „Na jih od rovníku se tak drahé léky vůbec neprodávají,“ řekl Antonín Pečenka z VZP. Výdaje na vývoj léku se firmám vrátí jen při vysoké ceně léku. A navíc při ceně světové, bez zohlednění slabších ekonomik. Paradoxně dokonce některé firmy Českou republiku označují za malý trh a prodávají zde preparáty i o třetinu dráž než třeba v Británii. Situace s financováním drahé léčby bude podle VZP do budoucna velmi problematická. Navíc VZP uvádí, že většina „problematických“pacientů se soustřeďuje právě u ní. VZP by uvítala, kdyby „drahé diagnózy“ financoval stát ze speciálního fondu. Martina Riebauerová MF Dnes 14. 8. 2004
(red. kráceno)
S automatem zase do ulic Dva roky uplynuly od řádění ostřelovačů Johna Allena Muhammada (41) a Lea Boyda Malva (17) terorizujících po tři neděle široké okolí Washingtonu DC. Střelci byli odsouzeni na doživotí a rodiny deseti zavražděných obdržely od dobročinných spolků po 18 500 dolarech. Předminulý týden zbrojařská firma Bushmaster Firearms a obchod Bull´s Eye Shooter Supply, který vražednou pušku prodal, přistoupily na mimosoudní vyrovnání a zaplatí rodinám
5
pozůstalých 2.5 milionu dolarů. Poprvé v historii souhlasil americký výrobce, že zaplatí za nedbalost při distribuci zbraně. Právníci prokázali, že se v obchodě během tří let ztratilo nejméně 238 pušek, firma Bushmaster přesto do podezřelého obchodu stejně zasílala i nadále další zbraně. Malvo puška, civilní verze armádní pušky M-16 byla v obchodě bez potíží ukradena. Kongres se snažil s velkou podporou Bushe pro podobné případy vybojovat imunitu pro výrobce zbraní, Senát však problém odložil. V USA vypršel desetiletý zákaz prodeje útočných zbraní, který vznikl po pobouření nad sérií masových vražd v Kalifornii, kdy bylo zavražděno 34 lidí ve třech po sobě jdoucích případech. Zákon roku 1994 podepsaný Clintonem zakázal prodej devatenácti druhů samopalů. Demokratický kandidát John Kerry sice prohlásil, že je pro trvalý zákaz automatů, což si přeje většina Američanů, ale střelbychtivá menšina dobře organizovaná a s pomocí National Rifle Association a řady kongresmanů hájí právo na zbraně. Výrobci a prodavači zbraní se již těší na prodeje samopalů a pokud před volbami nedojde k nějaké masové vraždě, tak militanstní členové Kongresu ani prezident nebudou muset veřejnosti skládat žádné účty a politický případ automatů se na dlouhé roky zase odloží. Počet vražd zastřelením ve Státech: 1991- 17 986 obětí, 1999 – 10 828 obětí; počet sebevražd zastřelením: 1991 – 18 526 obětí, 1999 – 16 599 obětí. Týden (Václav Větvička ,USA)
(red. kráceno)
„V drogách si za své peníze kupujete strašlivou pomalou smrt“, říká ředitel Národní protidrogové centrály JUDr. Jiří Komorous Co pro vás představují drogy? Bude to znít možná nadneseně, ale já drogy pokládám za zlo zel. Drogy jsou nejvíce devastující nástroj lidské společnosti a všech jejich struktur. Můžete se pokusit odhadnout rozsah drogové scény v Česku? Drogová scéna je u nás obrovská. Nejhorší je ale fakt, že tendence šíření drog nevykazuje známky zpomalení nebo zastavení expanze. Jak vnímáte rozdíl mezi tzv. lehkou a tvrdou drogou? To je velmi uměle vytvořené rozdělení drog. Zvlášť v současné době, kdy poslední vědecké výzkumy z celého světa dokazují obrovskou nebezpečnost extáze – zejména pro centrální nervový systém a pro celkové fyzické zdraví konzumenta. A stejně tak marihuana. Dneska se neobchoduje a nekonzumuje marihuana, která měla 6.5% účinné látky hydrocanabium. Většinu dnes tvoří speciálně šlechtěná hydroponicky pěstovaná marihuana původem z Holandska. Obsah účinné látky je kolem 20%. O lehké droze se tedy nedá moc mluvit. Navíc je řadou studií dokázáno, že téměř všichni problémoví konzumenti měli marihuanu jako startovací drogu. Holandsko liberalizuje svůj přístup k drogám, jak to hodnotíte? Na všech mezinárodních konferencích, kterých se účastním, je Holandsko hodnoceno jako odstrašující příklad řešení drogové problematiky. Nechápu, jak někteří lidé pracující v různých institucích zabývajících se drogami, vydávají Holandsko za efektivní model řešení drogového problému. Mimochodem, díky jejich „drogové politice“ je Holandsko největším výrobcem extáze na světě. Jak je možné, že drogy jsou dnes i na školách? Jde o jakýsi důsledek obecné „modernosti“ drog v mladé generaci. Liberálové tvrdí, že je záležitostí každého, jestli a jakou drogu bude užívat. Ano, je to jistě pravda, ale jen v případě, pokud by byl sám na opuštěném ostrově – tak ať se tam třeba ufetuje k smrti. Když se tam o něj stát nebude starat, když svoji činností nebude omezovat a ohrožovat ostatní. Rád bych viděl ty hochy, kteří navrhují legalizovat 250 jointů marihuany, co by dělali, kdyby jim někdo jedoucí v autě a „zkouřený“ tou dnešní vysoce účinnou marihuanou zabil jejich dítě...! Nebo, když je závislý narkoman, hledající peníze na drogu, přepadne na ulici. Kolik lidí je vlastně závislých na drogách? Bohužel zejména mladí lidé jsou dnes tak zmasírovaní dlouhodobou mediální kampaní, že dokonce neberou svou konzumaci drog jako problém. Užívání marihuany berou mladí jako generační vzpouru a dokonce věří, že po vykouření marihuany si mohou s klidným svědomím sedat za volant. Loni zemřelo v důsledku užívání drog 105 lidí a málokdo si tak uvědomuje, že drogy zabijí více lidí než vrahové. Je důležitá prevence? Samozřejmě, základním směrem je prevence a účinné odrazování lidí od drog. Je důležité dostat drogy pod kontrolu a snížit dosah jejich nebezpečného působení až na úroveň, kdy je užívá jen určité malé procento patologicky postižených jedinců, kteří se vyskytují v každé společnosti. V Americe za Bushe seniora se podařilo
6
nastartovat protidrogovou strategii do které se zapojilo mnoho složek společnosti včetně amerických církví. Tady se snažím církve oslovovat deset let a zatím bez odezvy. Mládež je dnes hnána do okamžitého konzumu, do honby za okamžitým zážitkem. Poměřují se mezi sebou kdo má co na sobě. Je třeba změnit smýšlení, ze statutu, kdo nebere drogu je out na to, že kdo naopak drogu bere je out. Osobní lékař r.IV/2004
(red. kráceno)
Staří dobří jezuiti Letos uplyne čtyři sta let od založení jezuitských misií v Paraguayi. Ochraňovaly kulturu a jazyk indiánů Guaraní. Z křesťanské lásky ze sedmnáctého a osmnáctého století se ale už žít nedá. Původní obyvatelstvo Paraguaye žije v katastrofálních podmínkách. Na dubnových demonstracích ke světovému dni zdraví shrnul pro televizi jeho situaci kněz José Valpuesta: „Ježíš denně umírá v chudém, podvyživeném, nemocném a zneužívaném dítěti a v jeho rodičích padajících do hříchu, protože nemají práci. Ježíš stále ještě trpí, ale my si toho nevšímáme.“ V zemi, kde téměř 40% obyvatel žije pod hranicí chudoby, je ale těžké něco ve jménu lásky k bližnímu něco změnit. V roce 1604 si řád jezuitů na Římu a španělském králi vymohl přidělení „provincie Paraguay“ pod vlastní správu. Indiáni na části území dnešní Argentiny, Chile, Bolívie, Brazílie a Paraguaye byli zbaveni nucených prací. Na panenském území byly zakládány misie zvané reducciones. Zde byli indiáni chráněni od kolonizovaných oblastí a formální vládu nad územím měl papež. Během dvou století bylo vybudováno na třicet misií ovládaných kněžími a pokřtěno bylo na třistatisíc indiánů Guaraní. Kněží se na svou dobu chovali velmi osvíceně. Drželi se tradiční hierarchie a způsobu života indiánských klanů. Kodifikovali jazyk guaraní, vyučovali v něm, podporovali jej a skládali v něm náboženské písně a divadelní kousky. Dodnes je guaraní vedle španělštiny oficiálním jazykem státu. Jezuité rozvíjeli léčitelství a řemesla. Vrozenou šikovnost indiánů rozvíjeli v manufaktuře hodinek, sedel a hudebních nástrojů. Výrobky pak směňovali nebo prodávali ve větších městech. Dokonce zrušili trest smrti, rozšířený v té době po celé Evropě. Pořádali soutěže v lukostřelbě, taneční a hudební večery. Dokonce Voltaire, zastánce přirozeného divošství, se k novosvětským reducciones vyjádřil obdivně. Mnozí učenci Evropy je považovali za uskutečnění Utopie podle ideálů sira Thomase Morea. Jezuitské misie ale formování kolonií nepřestály. Od poloviny 18. století se z mapy Paraguaye ztrácely, ať už kvůli nájezdům portugalských osadníků, kteří lovili indiány a prodávali je do otroctví a nebo ztrátě přízně španělských panovníků. Indiáni byli bělochy a míšenci odsunuty na vedlejší kolej. Zastánce našli indiáni až v dvacátém století v diktátoru Alfredu Stroessnerovi (vládl 1954-1989), jehož matka byla indiánka Guaraní a otec pocházel z Bavorska. Otázka zůstává, zda důraz na indiánské kořeny neměl a nemá často spíše politický podtext, protože i dnes se v Paraguay před volbami fotografie s indiánskou babičkou hodí, po volbách se pak ale stařeně hodí jen ohlodané kosti. Platí to doslova, neboť k chatrčím paraguayských indiánů jsou často jako potravinová výpomoc z úřadů dováženy kosti a zbytky jídel. A tak výjimečný odkaz jezuitů nadále zůstává jen kuriozní historií. Týden 25/2004 Alice Horáková (red. kráceno)
Uchraň nás pekelného ohně V jedné značně rozšířené modlitbě můžeme slyšet říkat slova „Pane Ježíši, … uchraň nás pekelného ohně, …“ (jde o tzv. Fatimskou vložku do růžencové modlitby). Copak Ježíš nebo dokonce sám Bůh na nás a pro nás plánuje pekelný oheň? Nebo nás tím chce alespoň strašit, abychom byli hodní a poslušní? Copak je to tak, že my je nyní zde na zemi musíme uchlácholit, uprosit, přesvědčit, aby s námi tak zle nezacházeli, aby pro nás a skrze naší zbožnou povídavost nám připravili lepší příští? Je to snad tak, že je už konečně nejvyšší čas, aby se Ježíš nad sebou zamyslel a byl na nás hodný? Nebo je to jinak? Není to nakonec tím, že ta slova nemají rozumný smysl a obsah?
hříchů, z lásky k nám nám nabízí Ducha svatého a z lásky k nám nás zve k sobě do blízkosti Trojice, zve nás k životu s nimi, k životu v jejich světle. A řekneme-li to slovy starých katechizmů, pak Bůh nám nabízí milost posvěcující a pomáhající a tím nás volá k sobě, abychom měli dostatek síly a odvahy vyslyšet jeho pozvání, rozhodnout se a jít za ním, směřovat k němu v duchu evangelia. Tak kdo tedy rozhoduje o naší příští budoucnosti? Je to snad Bůh nebo Ježíš a pokud je nepřesvědčíme, tak to s námi bude zlé? A nebo je to spíše tak, že přes všechno jejich „úsilí“, přes všechno jejich „volání“ – my se sami a zcela dobrovolně a svobodně rozhodneme pro život bez nich. Kdo tedy může každého z nás uchránit před pekelným ohněm? Ježíš? Udělal za svého života a nyní v Trojici něco tak špatně nebo alespoň nedokonale, že to nefunguje a my jsme ve stálé nejistotě? Před pekelným ohněm se můžeme
Neměli bychom už konečně si uvědomit, že Stvořitel z lásky k nám nám posílá Ježíše, vždyť jen z lásky a skrze Ježíše můžeme být očištěni od
7
uchránit už jen my sami, jen já sám, každý z nás a nikdo jiný. My si stále představujeme Boha jako někoho, kdo to má všechno na povel, a když rozkáže ….. Ale Bůh je láska. A on nechce nikoho do nebe nutit. On jen z lásky k nám dal každému z nás svobodu, kterou za žádných okolností nevezme zpět -a to ani tehdy, když se k němu obrátíme zcela zády – i to on respektuje. Do své blízkosti Bůh nikoho nepřitáhne proti jeho vůli. Bůh do nebe nebude nikoho nutit, pokud do nebe sami nechceme, pokud si myslíme, že by se nám tam nelíbilo, že bychom tam nebyli šťastní. Tak kdy už tedy přestaneme říkat ta nepatřičná slova „uchraň nás pekelného ohně“, protože toto – se modlitbou nazvat nedá.
podobenství o ztraceném penízi Lk 15, 9-10). Když se vrátíme, on se už na nic neptá. On nás bere do své náruče a obléká nás do královského roucha (viz podobenství o milujícím otci Lk 15, 11-32). Milující otec – to je obraz Boha. Tak on touží po naší spáse, nebo chceme-li po nebi pro každého z nás. A my mu za to vše ještě dáváme ponaučení o „správném chování“, aby na nás nebyl tak zlý a šeredný, když my se tak pokorně „modlíme“. My se tváříme, že jsme lepší než je Bůh. My ho poučujeme o tom, jaký má být a jak se sluší, aby se k nám choval a zatím máme vše v rukách jen my sami a nikdo jiný. Bůh nás tedy rozhodně nemá v úmyslu poslat do pekla. Pokud tam jednou skončíme, pak jen proto, že jsme se pro peklo rozhodli zcela svobodně a dobrovolně my sami. Boha nemusíme tedy prosit „…. uchraň nás pekelného ohně, …“ – před tím se musíme uchránit sami a on nám k tomu navíc nabízí na naši cestu životem své světlo a dary Ducha svatého.
Myslím si, že můžeme zcela odpovědně říci, že Bůh je rád, že se těší na chvíli, kdy se budeme chtít změnit; teší se na chvíli, kdy my budeme mít zájem o jeho odpuštění, aby on a rád nám mohl odpustit. On je šťastný, když nám může odpustit (viz podobenství o ztracené ovci Mt 18,13, Lk 15, 6-7;
Karel Tuháček
KDO TO BYLI SAMAŘANÉ? Dobře známe z Nového zákona podobenství o milosrdném Samaritánovi, stejně jako setkaní Ježíšovo se samařskou ženou u studny. Víme ale skutečně, kdo to byli Samaritáni a proč je Židé příliš neměli v oblibě? Samaritáni žijí dnes v Nablusu (starověké Samaří) na palestinském území, u svého posvátného místa - hory Gerizim (881 metrů nad mořem). Jejich geneze začala již roku 722 před n.l., když Samaří (hlavní město severního, izraelského království) dobyli Asyřané. Podstatná část obyvatelstva - především elita - byla deportována a na její místo přišla cizí etnika. Když se judejci vrátili z babylonského zajetí, odmítli "samařany" (Nový zákon je nazývá "samaritáni") uznat za Židy. Vztah mezi Židy a samaritány přerostl do otevřené nenávisti již za Alexandra Makedonského, který stranil Židům. V jeskyni u Vádí Dalíja byl objeven úkryt samaritánů, pobitých jeho vojáky. Samaritáni uznávají z Bible pouze pět knih Mojžíšových, mají ještě odlišné znění knihy Jozue a některé vlastní spisy. Pod ideologickým nánosem (svatost hory Gerizim je součástí jejich Desatera) lze rozpoznat velmi archaické stadium biblického textu (což v zásadě potvrdily kumránské nálezy), které se projevuje i odlišným, tzv. starohebrejským písmem. Jejich nejvýznamnějším svátkem je Pesach, který dodnes slaví krvavou obětí na hoře Gerizim.
30.10. v sobotu proběhlo vikariátní setkání mládeže. Pokud se ho někdo ve farnosti zúčastnil a rád by se podělil o zážitky, redakce Svítaní to uvítá. V listopadu proběhnou volby do pastorační rady farnosti Lanškroun – sledujte ohlášky a nástěnku v kostele. Připojuji stanovy farní pastorační rady Královehradecké diecéze, které se týkají voleb. V úterý v 15:45 se budou scházet Žížalky. První schůzka proběhla 26.10. Uvažuji o možnosti půjčovat v našem farním centru knihy. Pokud by někdo mohl nějaké vhodné knihy dlouhodobě zapůjčit nebo darovat, obraťte se na mě. Nebudeme ale zřizovat oficiální farní knihovnu, to by bylo prozatím příliš práce s papírováním. 8
Volby do pastorační rady Lanškroun, listopad 2004 Právní ustanovení (stanovy Královehradecké diecéze) Složení pastorační rady 1. Pastorační radu tvoří: a) farář b) ostatní duchovní trvale činní ve farnosti na základě pověření biskupem (kněží, jáhnové), případně laik pověřený biskupem k účasti na pastorační péči o farnost podle kánonu 517, § 2 Kodexu kanonického práva c) po jednom delegátu z řeholních společenství, církevních sdružení (např. Charity), uznaných hnutí a jiných církevních zařízení (např. škol), případně z farností spravovaných excurrendo, které nemají vlastní pastorační radu d) 2-6 členů zvolených farním společenstvím (počet určí farář po dohodě s volební komisí) e) 2-6 členů kdykoliv jmenovaných farářem podle jeho uvážení (počet nesmí převýšit počet volených členů) 2. Předsedou pastorační rady je vždy farář podle kánonu 519 a 536 Kodexu kanonického práva. 1. 2. 3. a) b)
Pastorační rada se ustavuje na dobu 4 let, v případě prvního ustavení na 2 roky. Volební právo: právo volit má každý katolík starší 18 let, příslušející do farnosti právo být zvolen má každý katolík starší 18 let, který má právo volit, a který je ochoten a schopen plnit úkoly pastorační rady
4. Volební řád: a) farář jmenuje tříčlennou volební komisi a požádá jednotlivé instituce ve farnosti o jmenování delegátů do pastorační rady b) kandidáty může navrhnout každý člen farnosti, který má právo volit. Písemné návrhy přijímá farář a volební komise. Společně posoudí, zda navržení kandidáti splňují podmínky pro právo být zvolen a vyžádá si jejich písemný souhlas s kandidaturou c) volební komise určí termín a místo konání voleb a sestaví kandidátku ze všech navržených kandidátů s vyloučením těch, kteří byli do pastorační rady jmenováni jako delegáti d) seznam kandidátů, termín a místo konání voleb musí být zveřejněn nejpozději 14 dnů před volbami ohlášením při bohoslužbách a na vývěsce v kostele. Stejným způsobem se zveřejní seznam členů pastorační rady delegovaných jednotlivými institucemi e) v případě potřeby zajistí komise představení jednotlivých kandidátů voličům f) volební komise do týdne oznámí zvoleným kandidátům výsledky voleb g) volební komise do 14 dnů od data konání voleb oznámí farnímu společenství výsledky voleb
Slovník cizích slov A Agentura - zástupce ústřední rady odborů Album - náraz na hliníkovou stěnu Amulet - vyloučení z AMU Anoda - česko-ruský souhlas Astma - tušení tmy Asymetrický - asi metr dlouhý Ateismus - odpor k pití čaje Aurora - výkřik hanáckého budovatele ropovodu, Sovětského Svazu jemuž spadne na nohu materiál
D Dekadent - desetizubý Deprimovat - zbavit se hodinek Prim F Flašinet - ruské oznámení, že došel chlast G Gaskonec - konec dodávky plynu ze
B Balkon - příkaz k vystěhování žida Bimetal - dekorován dvěmi medailemi Bigotní - označení desky K. Gotta z obou stran
H Hadr - údiv nad příchodem lékaře Havana - údiv nad dobře vybavenou koupelnou Habilitace - příkaz chodskému letectvu, haby lítalo
9
K Katapult - pracovní stůl kata Mydláře Katoda - oda na kata Kon tiki - židovské hodinářství Kondom - volání na žida, aby šel domu
R Rigoleto - rigol na sovětské dálnici Rokfor - vtip roku S Silikóza - prostředek k zesíleni poprsí Sperma - slovenský příkaz zbij mě Silikon - dotaz na rasový původ Stožár - dva padesátižáry Synteticky - šišlavě řečeno bratranec
L Langusty - záhumenek bývalého prezidenta M Manažer - pobídka muže k jídlu Mandolína - zvolání na línou Marii Marcipán - muž v březnu rozený
T Tatarak - povzdech malého ráčka, že má tátu raka Trepanace - hanák objednal tři velké rumy Tupolev - mentálně zaostalý král zvířat Telefon - mladé krávy šlechtického původu
P Pacifik - amputace dětské ruky Pakostnice - poslední slova mistra Jana Parabola - povzdech slovenského strojvůdce nad vyhaslou lokomotivou Plastika - had, který tiká Početnice - vdova po příslušníkovi VB Z Popmuzik - pravoslavný kněz hrající na garmosku Zbiroh - výzva k inzultaci funkcionáře ROH Prostata - požádej otce
Zápis z jednání pastorační rady dne 7. 9. 2004 Přítomni:
P.Zbigniew Czendlik, Josef Macháček, Michaela Vendligová, Pavel Doleček, Vladimíra Reslerová, Miroslav Kuťák, Jaroslav Skalický, Zdeněk Gregora, Jiří Novák
Omluvena:
Ludmila Šebrlová
1. Zahájení příprav voleb nové pastorační rady tak, aby zvolená pastorační rada mohla zahájit činnost od nového církevního roku. 2.
Informace a organizační pokyny k oslavě narozenin P. Zbigniewa.
- proběhlo
3. Úprava pořadu bohoslužeb vzhledem k onemocnění P. Gabriela Součka Farnost s ním bude seznámena při nejbližší bohoslužbě - proběhlo 4. Návrhy k přípravě pastoračního plánu M.Wendligová předala členům pastorační rady materiál k nastudování. J. Macháček P. Zbigniew
- konkrétní problém pastorace v Lukové - seznámení se situací - nedělní mše sv. 1× za 14 dní V ostatních týdnech je možné využít příležitosti v sousedství (Damníkov, Žichlínek) Není prozatím nutné organizovat svoz do Lanškrouna.
Diskuze: Otázka organizace a náplně biblických hodin - možnost probírání aktuálních témat (muslimové, terorismus apod.) Setkávání nemusí být nutně organizováno farářem, ale nejlépe týmem. P. Zbigniew - Výzva k větší samostatnosti – shánění kontaktů a domluva. Možnost přislíbení úhrady cestovného i honoráře. Zapsal: Jiří Novák Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f. redakce: textové korektury:
Jana a Mirek Kuťákovi Olga Skalická
( Lidická 823, LA )
10
Tel.: 465 325 166, 602 828 751
miro.kutak@tiscali .cz
