hranice předsudky lhostejn ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h
Čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává NESEHNUTÍ Ročník IX/č. 26, jaro 2012 předplatné 16Kč
24 Kč
Téma: Azyl a vybrané otázky ve vztahu k ženám Miroslav Jurman: největší problém je stereotypní myšlení My a Romové: nevyjasněná sebeidentita a kolektivní stín Práva pracujících žen a dětí v Guatemale
2І
ÚVODNÍK Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
když se podíváme na obsah tohoto čísla, mohli bychom s nadsázkou říci, že se redakce snažila vybírat příspěvky, které se nějakým způsobem dotýkají kalendářních událostí uplynulého čtvrtletí. Především se to týká hlavního tématu tohoto čísla, kterým je azyl a vybrané otázky ve vztahu k ženám; postavení a úlohu žen ve společnosti jsme si měli možnost připomenout v rámci Mezinárodního dne žen 8. března. Tématu se věnuje příspěvek Hany Lupačové, jehož obsahem je uvedení do problematiky postavení žen-uprchlic v azylovém řízení a rozhodovací praxe o udělení mezinárodní ochrany, a dále rozhovor s Miroslavem Jurmanem, který nabízí kritickou reflexi přístupu správních orgánů k některým otázkám uprchlické problematiky, včetně nedostatečného zohlednění specifické pozice příchozích žen. Dalším příkladem skloubení svátku v kalendáři a tematického článku v tomto čísle pak může být rozhovor s ředitelem guatemalské organizace CEADEL, která usiluje o zlepšení pracovních a životních podmínek ohrožených skupin pracovníků v květinovém průmyslu. Málokdo si přitom uvědomuje, že květiny z farem, na kterých dochází k porušování pracovních práv a využívání dětské práce, se coby exportní komodita dostávají do distribuce v Evropě, kde jsou mimo jiné využívány k oslavě únorového svátku všech zamilovaných, sv. Valentýna. V tomto čísle se věnujeme také tématu romské menšiny v ČR, v rámci něhož Vám přinášíme osobité názory jednotlivých autorů i jejich zkušenosti ze spolupráce a soužití s touto skupinou obyvatel. V návaznosti na projekt NESEHNUTÍ na podporu občanských iniciativ v Gruzii a Abcházii, se kterým jste se mohli seznámit v minulém čísle časopisu, přinášíme rovněž rozhovor s Lianou Kvarchelia o pozici neziskového sektoru a občanských iniciativ v Abcházii a reflexi dvou lektorů Víkendové školy pro studenty a studentky z Gruzie a Abcházie, která se konala v Brně na podzim 2011. Neméně zajímavý je i příspěvek studenta religionistiky a buddhistického mnicha působícího v Kanadě, který nabízí vhled do problematiky (nejen) etnicky motivovaného násilí proti původním obyvatelům v regionu Čattagrám v Bangladéši. Nezbývá než Vám za celou redakci popřát příjemné počtení, mnoho inspirativních myšlenek a odvahu měnit věci kolem Vás – protože jen mrtvé ryby plavou s proudem. Linda Janků a Tomáš Melichárek
OBSAH
■ ■
Alternativní zpravodajství Téma: Azyl a vybrané otázky ve vztahu k ženám Z čeho máte obavy, paní? Z ničeho pane. Miroslav Jurman: největší problém je stereotypní myšlení (rozhovor)
4 12
■
Cizinecká policie Diky své práci si vážím toho, co mám (rozhovor)
16
■
Romská menšina v ČR My a Romové: nevyjasněná sebeidentita a kolektivní stín (glosa) Volnočasové aktivity s dětmi ze sociálně vyloučené skupiny (reflexe) Multikulturní společnost u nosu (reflexe) Z toho bude hroznej průser! (povídka)
18 19 21 21
■
Lidská práva Porušování lidských práv v Bangladéši: etnické násilí proti původním obyvatelům v regionu Čattagrám
■
Kavkaz Liana Kvarchelia: nejhezčí je vidět, jak společnost odolává manipulacím (rozhovor) Lektoři víkendové školy nejen o Kavkaze (reflexe)
24 26
■
Nefér Trade Práva pracujících žen a dětí v Guatemale (rozhovor)
27
■
Multikulti Challenge: Accepted! Projekt Multikulti Challenge: Accepted na veřejných akcích, Týdnu lidských práv v Brně i znovu ve školách
■
Představujeme Multikulturní čaje o páté
3
22
30
31
ALTERNATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ
„POŠLITE PON OŽKY“ – NOVÁ KAMPAŇ MEX ICKEJ AMNESTY INTERNATION Na vážnu situáciu AL tisícov stredoam erických migrant zuje provokatívna ie k a migrantov, ktor kampaň mexicke í sa každoročne j Amnesty Intern Keď sa Amnesty snažia dostať do ational. Vyhlásila International pýta USA, poukazbierku špecifick la migrujúcich, kt odpoveďou boli pr éh or o druhu odevu – ú vec by si ako jedi áve ponožky. Počí ponožiek. nú zobrali pri od tajú totiž s tým, by len zvýšila mož chode z krajiny, že ich počas cest nosť ich únosu. „N najčastejšou y napadnú a okra a cestách, dlhých nebezpečné – no dnú a že akákoľve často až stovky m vý pár ponožiek k hodnotná vec íľ, môžu byť nelie môže zachrániť ži Množstvo ľudí m čené pľuzgiere (p vot,“ uviedol Rupe igrujúcich zo stre uchýře) životu rt Knox z mexickej dnej Ameriky ce zo strany zločinec Amnesty Internat z Mexiko do US kých skupín, čast io A nal. če lí počas cesty ún o napojených na vládu vytvoriť a osom, znásilnenia oficiálne úrady. N zaviesť akčný plán m a vraždám ová kampaň Amne na ochranu migra sty má za cieľ pr ntov a migrantie inútiť mexickú k. Zdroj: www.amne sty.org, (www.se ndsocks.org) BARMA NA CESTĚ K REFOR MĚ: ČÁST POLITICKÝCH VĚZŇŮ PR OPUŠTĚNA V RÁMCI ÚNOROVÉ AMNESTI E
DOHODA TŘÍ ZEMÍ BÝVALÉ JUGOSLÁVIE O STÍHÁNÍ VÁLEČNÝCH ZLOČINŮ SKONČILA NEÚSPĚŠNĚ Nedaleko Sarajeva se 3.2.2012 na hoře Jahorina setkali prezidenti Bosny a Hercegoviny, Srbska a Chorvatska, aby „potvrdili orientaci všech tří zemí na posílení vzájemných dobrých vztahů.“ Chorvatský prezident Ivo Josipović přitom navrhl podepsání mezinárodní dohody mezi těmito třemi státy s cílem usnadnit proces stíhání osob odpovědných za válečné zločiny. Stíhání osob zodpovědných za válečné zločiny spáchané během konfliktů doprovázejících rozpad bývalé Jugoslávie v první polovině 90. let je v nástupnických státech stále jedním z klíčových témat, a to jak z důvodu snah o dosažení spravedlnosti za spáchaná zvěrstva, tak i s ohledem na budoucí směřování a vývoj vzájemných vztahů těchto balkánských zemí. Podstatou chorvatského návrhu bylo, aby každý stát soudil své občany obviněné z válečných zločinů bez ohledu na území, kde se tyto zločiny měly odehrát. Srbský prezident návrh podpořil a stejně jako při omluvě Chorvatům ve Vukovaru o rok dříve dal najevo, že mu na napravení vztahů záleží. Dohoda ale narazila u tříčlenné reprezentace Bosny a Hercegoviny (tzv. Předsednictva, kolektivní hlavy státu, která je v čele země dle podmínek Daytonské mírové smlouvy z roku 1995) – Bakir Izetbegovič, Zeljko Komsić a Nebojša Radmanović se sice shodli, že úzká spolupráce při stíhání válečných zločinů v regionu je žádoucí, nicméně osoby souzené za válečné zločiny by měly být podle Komsiće souzeny v zemích, kde byly tyto zločiny spáchány, a nakonec se na podpisu dohody neshodli. Tento výsledek znovu připomněl přetrvávající křehkou vnitropolitickou situaci v Bosně a Hercegovině a zablokovanost a nefunkčnost současného politického uspořádání státu, jehož stabilita, stejně jako konec zpochybňování územní celistvosti jsou stále v nedohlednu. Zdroje: www.balkaninsight.com, www.pressexpress.eu
V rámci únorové amnestie propus tily barmské úřady více než 600 zadržených osob, mezi nimi řadu prominentních disidentů, včetně Min Ko Nainga, studentského vůdce prodemokratic kého povstání z roku 1988. Amnestie je reakcí na stup ňující se tlak ze strany USA a EU. Propuštění více než 600 barmsk ých politických vězňů, jejichž celkový počet je odh adován asi na 1 700 zadržených, je jedním z kroků, kter é mají vést k ukončení mezinárodní izolace Barmy. Mezi osvobozenými jsou např. slavný studentský vůd ce neúspěšného prodemokratického povstání z roku 1988, Min Ko Naing, kterého před věznicí vítal velký dav lidí, nebo Khun Tun Oo, předseda Shanské národn í ligy za demokracii, koaliční strany, která reprezentu je shanskou etnickou menšinu v zemi. Otázka porušování lidských prá v barmským režimem byla v posledních měsících opa kovaně nadnesena americkou ministryní zahraničních věcí H. Clintonovou a jejím britským protějškem W. Haguem. Amnestie je snahou naplnit podmínky pro zrušení sankcí, které na zemi uvalila EU a Spojené stát y, které zahrnují svobodné volby, propuštění +politick ých vězňů a uzavření míru s 12 etnickými skupinami, kter é jsou po desetiletí v ozbrojeném konfliktu se státní moc í. Zahraniční pozorovatelé opakovaně upozorňovali na nelidské praktiky při potlačování etnických konflikt ů, jako je mučení, systematické znásilňování a nuceno u práci. Milióny lidí byly nuceny odejít do exilu, často do sousedního Thajska.
V zemi, která byla od roku 1962 přímo nebo nepřímo řízena armádou, byla minulý rok jmenována civilní vláda, které se v posledních týd nech podařilo dosáhnout dohodu s Karenskou nár odní unií. Ta bojuje za samostatnost etnických Karenů posledních 63 let a byla zároveň poslední velkou etni ckou skupinou, která neměla se stání mocí žádné oficiáln í mírové uspořádání. Na druhou stranu, vojenské ope race proti kačinské minoritě (s níž se před několik měs íci zhroutila dohoda) pokračují i přes slib daný Spojený m státům a lednové nařízení prezidenta Seina. Humanit ární pracovníci hlásí celkové zhoršení situace v obla sti, kterou za posledních 6 měsíců muselo násilně opu stit přes 50 000 lidí. Zdroje: www.guardian.co.uk; www.cn n.com
Připravili: Anna Kvíčalová, Boris Rafailov, Peter Tkáč Foto: Jeden ze šesti set propuštěných barmských politických vězňů. Zdroj: http://www.telegraph.co.uk.
TÉMA
Z ČEHO MÁTE OBAVY, PANÍ? Z NIČEHO, PANE.
4І
Ženy tvoří celosvětově významnou část žadatelů o mezinárodní ochranu a snad není sporu o tom, že patří mezi zranitelnější část uprchlíků. Lze se setkat s dívkami, které uprchly ze své země před dosažením zletilosti, s ženami, které uprchly později, s dětmi, s rodinou či bez ní. K posuzování žádostí žen o mezinárodní ochranu je nutno přistupovat s vědomím, že leckde na světě je jejich postavení horší než postavení mužů. To by se mělo odrazit při zajišťování přijímacích podmínek žen, tedy při zajištění ubytování, stravy, přístupu ke zdravotní péči, i v samotném řízení o mezinárodní ochraně. Ženy z jiných kultur mohou mít úplně jiné zvyklosti a jejich výchova jim může bránit vyjádřit svá trápení, jak v řízení o mezinárodní ochraně, tak třeba i u lékaře. Jakožto „jemnější polovičky“ čelí v mnoha zemích i specifickým nebezpečím, například domácímu násilí, hrozbě znásilnění, ženské obřízce či nuceným sňatkům. V následujícím článku se na tyto otázky zaměříme z pohledu uprchlického práva. Soustředíme se na to, jak ženám zajistit spravedlivé řízení o mezinárodní ochraně, a na to, jak posoudit, zda jsou ženy uprchlicemi.1
VEDENÍ ŘÍZENÍ O MEZINÁRODNÍ OCHRANĚ Nejprve několik slov o tom, jak vůbec řízení o mezinárodní ochraně obvykle probíhá. Má několik fází. Začíná se prohlášením úmyslu žadatele o mezinárodní ochraně, pokračuje poučením o jeho právech a povinnostech, vyplněním tzv. žádosti o mezinárodní ochranu a zjištěním důvodů pro žádost v pohovoru. Následuje obvykle seznámení žadatele s podklady pro rozhodnutí ve věci, například s různými zprávami o podmínkách v zemi, z níž žadatel uprchl, a řízení končí rozhodnutím o udělení, či neudělení mezinárodní ochrany. Zákon o azylu je při popisu jednotlivých kroků řízení převážně „genderově“ neutrální. K rozlišování žadatelů podle pohlaví se vyjadřuje pouze u pohovoru,2 kde jim umožňuje vybrat si, zda si přejí, aby pohovor vedl pracovník téhož pohlaví. Nicméně i přesto je vhodné k tomu, že o mezinárodní ochranu žádá žena, přihlížet i v dalších fázích řízení a dále si popíšeme proč a jak. Součástí výzvy k podání žádosti bývá poučení o právech a povinnostech žadatele o mezinárodní ochranu.3 Ponechme stranou informace o přijímacích podmínkách a informace, které jsou sdělovány všem žadatelům o mezinárodní ochranu. V této fázi by ženy měly být poučeny zejména o svém právu požádat si o pohovoristu a tlumočníka stejného pohlaví. Ženy z některých kultur jsou také zvyklé, že za ně jedná jejich manžel, proto pokud žena chodí v průběhu řízení se svým manželem, který za ni vše vyřizuje, je vhodné ji také poučit o tom, že celé řízení, včetně pohovorů, se bude vést individuálně s ní bez přítomnosti jejího chotě.
Při žádosti o mezinárodní ochraně nemusí být pracovník Ministerstva vnitra sepisující žádost stejného pohlaví jako žadatel. Žádost se vyplňuje do předepsaného formuláře, jehož otázky naleznete v příloze k zákonu o azylu. Odpovědi na některé otázky často naznačí, jakým směrem by se měl ubírat pozdější pohovor, který již žádnou předepsanou formu nemá.4 Obsah žádosti často bývá srovnáván s pohovorem a v případě závažných nesrovnalostí může vést k závěru o nevěrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu. Povinnost zajistit pracovníka ženského pohlaví při vyplňování žádosti ministerstvu ze zákona o azylu nevyplývá. Nicméně, s ohledem na to, že lze obsah žádosti použít ke srovnání konzistentnosti výpovědí žadatelky, je vhodné, aby i formulář vyplňovala s žadatelkou žena. Zejména je to důležité v případech, kdy žadatelka uvádí sexuální násilí v zemi původu, o němž se obvykle ženy stydí promluvit před cizím mužem (nadto před úřední osobou). Tím spíš je důležité zajistit, je-li to možné, pohovoristu a tlumočníka stejného pohlaví pro samotný pohovor ve věci mezinárodní ochrany. Tento princip dlouhodobě prosazuje Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“)5 a český zákonodárce jej převzal do § 23 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení ministerstvo z důvodů hodných zvláštního zřetele nebo na výslovnou žádost žadatele zajistí vedení pohovoru osobou stejného pohlaví a je-li to v jeho možnostech i tlumočení osobou stejného pohlaví. V některých případech tomu ovšem brání objektivní okolnosti, například skutečnost, že jazykem žadatelky mluví pouze jeden tlumočník mužského pohlaví v zemi. Lze tedy předpokládat, že bude relativně běž-
______________________________________ 1 Všemi těmito otázkami se podrobně zabývá odborná literatura, takže v článku je lze zmínit pouze velice letmo. Z české literatury bych ráda vyzdvihla vynikající a podrobnou publikaci Pronásledování související s příslušností k určitému pohla ví, Příručka k posuzování žádostí o azyl, autorů Pavla Pořízka a Marcely Skalkové vydané SOZE a UNHCR v r. 2005. 2 Srov. § 23 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o azylu“. 3 § 10 odst. 3 zákona o azylu. 4 Otázka 20: „Kdy a z jakého důvodu jste opustil svou vlast“, otázka 23: „Z jakých důvodů žádáte o udělení mezinárodní ochrany?“ a otázka: 35: „Rozveďte na samostatném listu (...) důvody, pro které žádáte o udělení mezinárodní ochrany v České republice, a jiné důležité okolnosti, které mohou osvědčit důvody k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ 5 UNHCR, Metodická příručka UNHCR o přípravě a vedení pohovorů, 1995, www.unhcr.cz/dokumenty/vedeni_pohovoru_1995.doc.
TÉMA
І5
Ilustrační foto: uprchlice ze Somálska. Zdroj: http://awdalpress.com.
né, aby se žadatelka o mezinárodní ochranu setkávala s pohovoristkou a podle jazyku a dostupnosti tlumočníků s tlumočnicí.6
-----------------------------------„vedení pohovoru nebo tlumočení osobou mužského pohlaví může být pro některé ženy problematické“ -----------------------------------Že vedení pohovoru nebo tlumočení osobou mužského pohlaví může být pro některé ženy problematické, naznačuje i nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 17/2010 – 182.7 Žadatelka z Turecka přijela do České republiky i s rodinou. V prvním řízení uváděla, že když se její švagr, člen PKK, ukrýval v horách, turečtí vojáci, kteří jej hledali, žadatelku zbili, v důsledku čehož potratila. Po zamítavém rozhodnutí rodi-
na uprchla z České republiky do Německa. Byla však do České republiky vrácena na základě dublinského nařízení8 a v opakované žádosti žadatelka doplnila, že kromě uvedených potíží byla v zemi původu neznámými muži také znásilněna. Toto uvedla slovy: „Moc vás prosím, abyste to neříkali manželovi, ale když manžela odvedli, tak mě tehdy hodně mužů znásilnilo, proto jsem radši chtěla, aby tlumočila nějaká žena, ale moc vás prosím, abyste to neříkali manželovi, nevím, co bude dělat, kdyby se to dozvěděl. Mám strach.“ Kvůli rozporům ve výpovědi byla žadatelka považována za nevěrohodnou. Nejvyšší správní soud při zkoumání jednotlivých rozporů vzal do úvahy různé faktory ovlivňující obsah výpovědí žadatelky. Jedním z rozporů vytýkaných žadatelce bylo i to, že žadatelka znásilnění uvedla teprve ve druhém řízení. Nejvyšší správní soud přihlédl k citovanému vyjádření žadatelky, z něhož vyplynulo, že teprve u druhé žádosti o mezinárodní ochranu byla žadatelce k dispozici tlumočnice a pohovoristka, a to jí zřejmě usnadnilo odpovídat na citlivé a intimní otázky týkající se znásilnění. Posouzení věrohodnosti
______________________________________ 6 Ze studie UNHCR z roku 2010 srovnávající praxi v různých zemích Evropské unie nicméně vyplývá, že Česká republika patří mezi země, které se snaží, je-li to možné, zajistit pohovoristu i tlumočníka stejného pohlaví, což nevylučuje, že v kon- krétních případech nemusí být zajištění zejména tlumočníka stejného pohlaví snadné. Srov. studii zveřejněnou na stránkách http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/home/opendocPDFViewer.html?docid=4c7b71039&query=procedures%20directive, str. 141-143. 7 Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz. 8 V nařízení č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl, je upraveno, která evropská země zodpovídá za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. V tomto případě to byla Česká republika.
TÉMA
6І
Ilustrační foto: uprchlice ze Somálska. Zdroj: http://awdalpress.com.
nakonec bylo v tomto případě klíčovým důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu. Tento případ naznačuje, že u některých žadatelek nemusí problémy související se sexuálním násilím ani vyjít najevo, pokud je pohovor veden mužem. Mnohé závisí na kultuře, z níž žadatelka pochází, i na její vlastní povaze. Dalšími faktory, které hrají významnou roli při pohovoru, jsou důvěrnost informací sdělených žadatelkou a podmínky zaručující klid u pohovoru a zabraňující úniku informací (ty se mohou týkat podmínek v místnosti, závazků zaměstnanců ministerstva, mechanismů, jak zajistit dodržení závazku mlčenlivosti, a podobně). I zde lze poukázat na to, že některé násilnosti páchané na ženách mohou být ve společnosti, z níž žena pochází, považovány za ostudné a mohou vést k vyloučení ženy z jejího okruhu známých či ke zhoršení jejího postavení v rodině. Některé žadatelky mohly být vystaveny i násilí ze strany jejich manželů nebo partnerů, kteří je doprovázejí a rovněž žádají o mezinárodní ochranu. Únik informace, že žadatelka mluvila o domácím násilí, by ji mohl vážně ohrozit. Proto, aby byl pohovor účinný, je ovšem nutná též důvěra žadatelů v to, že vše, co řeknou, je důvěrné. Mnohdy je tedy stejně jako nastavení podmínek důvěrnosti důležité,
aby žadatelé o těchto různých zárukách věděli. Odkazuji znovu na již citované vyjádření kurdské žadatelky, která informaci řekla díky tomu, že věřila, že s touto informací nebude seznámen její manžel. I o těchto zárukách by měli být žadatelé co nejdříve poučeni, což se projevilo v § 19 odst. 2 zákona o azylu, který zdůrazňuje, že ministerstvo je povinno informovat účastníka řízení o své povinnosti dbát na ochranu osobních údajů. V tomto ohledu jsem nezaznamenala v České republice potíže.9 Ve srovnání s tím, jak pohovory probíhají zde, je téměř šokující srovnání s Řeckem, kde probíhají současně tři či čtyři pohovory v místnosti o velikosti 20 × 10 metrů, a kde je v průběhu pohovorů přítomno zhruba 30 osob, z nichž některé jsou další žadatelé, jimž se snímají otisky prstů.10 Dalším faktorem účinnosti pohovoru s ženou, obzvláště s ženou vystavenou v minulosti nějaké formě násilí, je vedení pohovoru individuálně pouze s ženou bez jejího manžela či beze zbytku rodiny, a to z důvodů obdobných jako při zajišťování důvěrnosti. Nutnost vést pohovory s žadateli jednotlivě upravuje čl. 13 odst. 1 procedurální směrnice;11 výjimkou jsou pouze případy, kdy rozhodující orgán považuje přítomnost za nezbytnou pro přiměřené posouzení.
______________________________________ 9 Srov. výše uvedená studie UNHCR, str. 100, kde Česká republika byla označena za jednu ze šesti zemí, které v azylovém řízení vytvořily podmínky v místnostech, kde se odehrává pohovor, zaručující důvěrnost. Stížnosti na porušení důvěrnosti nebývají, pokud je mi známo, ani v podáních před soudy. 10 Tamtéž, str. 101. 11 Směrnice 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímá ní postavení uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“).
І7 Významným podkladem pro rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany jsou podrobné a aktuální informace o tom, jaká je situace v zemi, z níž pochází žadatel. Na základě nich lze jednak ověřit důvěryhodnost obav žadatele z návratu do vlasti, jednak zhodnotit riziko, zda mu hrozí pronásledování nebo jiná újma. Pokud ministerstvo informace o zemi původu sice shromáždí, ale jejich obsah v rozhodnutí nezohlední, může to později vést ke zrušení
-----------------------------------„Významným podkladem pro rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany jsou podrobné a aktuální informace o tom, jaká je situace v zemi, z níž pochází žadatel. “ -----------------------------------jeho rozhodnutí pro nedostatečné zjištění skutkového stavu.12 Judikatura Nejvyššího správního soudu se již ustálila v požadavcích na to, jaká kritéria mají splňovat informace o zemích původu používané v řízení o mezinárodní ochraně. Měly by být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů a (4) transparentní.13 Důležité je nejen shromáždění vhodných podkladů, ale také pečlivá práce s nimi. Z informací takto shromážděných ministerstvo nemůže selektivně vybrat jen informace svědčící jedné nebo druhé verzi příběhu.14 Taková pochybení hrozí zejména v případech, kdy je žadatel ze zranitelné skupiny a obecné informace například o účinnosti právního systému se liší od informací o účinnosti právního systému pro danou skupinu žadatelů. Často bývají takovými skupinami ženy vystavené domácímu násilí, druhé manželky15 nebo nezletilé děti, které se z různých důvodů domáhají ochrany obtížněji než jiné skupiny obyvatel.
POSUZOVÁNÍ NĚKTERÝCH OTÁZEK V ŽÁDOSTECH O MEZINÁRODNÍ OCHRANU V této části se budu zabývat poslední fází řízení, roz-
TÉMA hodnutím ve věci mezinárodní ochrany. Nejprve se věnuji otázce věrohodnosti, poté posuzování, zda je žadatelka uprchlicí; pro stručnost tentokráte pominu otázky doplňkové ochrany. 1. Věrohodnost Ke specifikám žádostí žen o mezinárodní ochranu je nutné přihlížet i při posouzení žádosti a při rozhodování o ní. Na příkladu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 Azs 41/2009 – 59, lze ukázat, jakým způsobem posuzovat věrohodnost žen a že je zapotřebí přihlédnout ke specifikám dané země původu, například k tomu, že jednání, které se nám může z pohledu naší kultury jevit jako nepochopitelné, by nemělo být důvodem pro znevěrohodnění dotyčné žadatelky, neboť v její zemi to může být běžné. Žadatelka pocházela z Dagestánu, v němž probíhaly konflikty mezi ozbrojenými složkami státu a bývalými bojovníky stojícími na straně Čečny. Sestřenice žadatelky byla znásilněna a zbita policistou. O tom věděla žadatelka, která tuto informaci sdělila rodině sestřenice, která na policistu podala trestní oznámení. V trestním oznámení bylo uvedeno i jméno žadatelky, takže odpovědný policista ji vyhledal a vyhrožoval jí rovněž znásilněním. Krajský soud i ministerstvo shledaly žadatelku nevěrohodnou, neboť se lišila její vyjádření ohledně toho, kdo podal stížnost na policistu (ve vlastnoručně psané žádosti uvedla, že „podala oznámení“, v písemné žádosti a pohovoru, že stížnost na policistu podala rodina sestřenice); dále žadatelka prvně hovořila pouze o znásilnění sestřenice, poté přidala i útok na sestřenici, který měl znásilnění předcházet. Krajskému soudu se jevilo nepravděpodobné, že by sestřenice zatajila nejbližší rodině důvod své hospitalizace. Nejvyšší správní soud shledal, že tyto rozpory byly přeceněny. Výraz „podala jsem oznámení“ může v obecné řeči znamenat i to, že stěžovatelka věc oznámila rodině.16 Skutečnost, že žadatelka v žádosti uvedla pouze znásilnění a až u pohovoru se zmínila o útoku, její tvrzení rovněž
______________________________________ 12 Srov. rozsudek ze dne 2. 12. 2009, č. j. 2 Azs 35/2009 - 45. Žadatelka z Dagestánu uváděla, že v oblasti, z níž pocházela, wahábisté zasahovali do výchovy jejího syna a ohrožovali ji. Požádala o pomoc vlivného příbuzného, který jí zajistil dočasnou policejní ochranu. Policisté sice zadrželi vahábisty wahábisty přímo v jejím bytě, nicméně záhy byli wahábisté propuštěni a pokračovali ve vyhrožování žadatelce. Podle žadatelky byli titéž lidé odpovědni za smrt jejího manžela, a poté se situace ještě zhoršila. Ministerstvo své závěry v rozhodnutí opřelo o nesrovnalosti ve výpovědi stěžovatelky, tyto nesrovnalosti však žadatelka připisovala psychickému stresu způsobenému obavami z návratu do země. 13 Věrohodnost mělo tedy v tomto případě ministerstvo posuzovat ve světle informací ve zprávách o zemi původu a s přihléd nutím k tomu, že vyjádření se mohla do jisté míry lišit kvůli prožitým útrapám. Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 – 71. 14 Pro příklad takového postupu srov. rozsudek ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 Azs 41/2009 - 59: „Nelze akceptovat postup krajského soudu, který si z dokumentů obsažených ve správním spise vybral k podpoře svých závěrů pouze dílčí tvrzení, jejichž citace v rozsudku výrazně zkreslila celkový obsah informace o zemi původu a poskytla diametrálně odlišný náhled na danou problematiku, než který z dané zprávy jako celku vyplýval. K organizaci soudnictví citovaná zpráva o dodržování lidských práv v Rusku uvádí, že „„zákon zaručuje nezávislé soudnictví a existovala zde celá řada známek svědčících o nezávislosti soudů, avšak soudy nefungovaly důsledně jako účinná protiváha jiných složek státní moci“ (srov. č. l. 38 správního spisu). Krajský soud tedy do svého rozsudku nezahrnul celou větu tak, jak je obsažena v citované zprávě. Naopak použil jen její část obecně tvrdící, že nezávislé soudnictví je zaručeno, ovšem vypustil část věty o faktickém usku tečňování soudní moci“. 15 Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 6 Azs 36/2010 – 274. 16 Použité obecné tvrzení by podle zdejšího soudu nemělo být automaticky vykládáno v souladu s právní terminologií používanou krajským soudem v jeho úřední činnosti, který z výrazu „podala jsem oznámení“ dovodil, že stěžovatelka sama podala trestní oznámení. Je třeba vycházet z toho, že žadatel o azyl zpravidla má nižší povědomí o právním řádu České republiky, tudíž způsob a úroveň jeho vyjadřování nemusí odpovídat významu slov, který je jim přisuzován v právnické terminologii. Výraz „oznámení“ může v běžné mluvě znamenat jakékoliv oznámení či sdělení, kterým stěžovatelka určité osobě poskytla informaci o znásilnění její sestřenice.“
TÉMA neznevěrohodňuje, neboť v žádosti žadatelka uvedla pouze stručně důvod žádosti o mezinárodní ochranu, tj. obava o život z důvodu oznámení znásilnění sestřenice policistou, a později v pohovoru mohla tato tvrzení podrobněji rozvést. Poslední důvod nesrovnalosti byl podle Nejvyššího správního soudu vysvětlen informacemi o zemi původu, z nichž vyplývalo jisté společenské stigma, kterému žena v Rusku čelí, když oznámí, že byla znásilněna. Nejvyšší správní soud pak srovnal i další tvrzení žadatelky, která zapadala do situace v Dagestánu, jak byla popsána ve zprávách o zemi původu založených ve spisu. Další příklad, k čemu přihlížet i v hodnocení věrohodnosti, byl uveden již výše. Mám na mysli případ kurdské žadatelky, u níž byly nesrovnalosti zřejmě vyvolány i tím, že v prvním řízení se styděla všechny informace říct před mužem, který vedl řízení. I při určování věrohodnosti je nutné přihlédnout k stresu, který mnohdy ženy vystavené sexuálnímu násilí musely překonat a který může mít vliv na konzistentnost jejich výpovědí. Lze tedy shrnout, že věrohodnost, kterou by bylo možné zpochybnit na základě nesrovnalostí ve výpovědi, nutno posuzovat jednak s přihlédnutím k psychickému stavu žadatelky, který může být negativně ovlivněn právě prožitými událostmi, jednak s přihlédnutím k tomu, že se musíme částečně oprostit od našich zkušeností toho, co považujeme za racionální jednání v našem prostředí.17 2. Definice uprchlíka Ženevská úmluva z roku 1951 zavedla definici uprchlíka v čl. 1(A)-(F). Podle ní je uprchlíkem osoba, která (v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951)18 se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám19 nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu své vlasti.20 Dlouhou dobu státy neuznávaly, že by ženy mohly být některou z pronásledovaných skupin, pokud nebyly vystaveny újmě založené na jejich náboženství, rase, národnosti nebo na
8І zastávání politických názorů.21 Klíčovým a často uváděným zahraničním rozhodnutím, který nahlíží na ženy jinak, byl britský případ Shah and Islam v. IAT, jenž se zabý-
-----------------------------------„Dlouhou dobu státy neuznávaly, že by ženy mohly být některou z pronásledovaných skupin, pokud nebyly vystaveny újmě založené na jejich náboženství, rase, národnosti nebo na zastávání politických názorů.“ -----------------------------------val případem pákistánských žen hledajících útočiště před domácím násilím ze strany svých manželů a před stíháním pro nevěru.22 Do té doby skutečnost, že žena byla vystavena domácímu násilí, byla soudy hodnocena tak, že k újmě docházelo z jiných důvodů než z důvodů azylově relevantních, a proto nebyla splněna jedna z nutných podmínek pro udělení azylu. Sněmovna lordů zdůraznila, že otázku, zda ženy vystavené domácímu násilí tvoří tzv. určitou sociální skupinu (neboli „společenskou vrstvu“), je nutné zkoumat samostatně v každém případě podle situace v dané zemi původu.23 Ženy tedy mohou za určitých okolností tvořit tzv. „společenskou vrstvu“ („sociální skupinu“)24, a to podle podmínek v zemi původu. Mohou být pronásledovány i z jiných důvodů, například kvůli své rase či národnosti, či z důvodů náboženských; sem lze v některých případech zařadit škodlivé praktiky související s uplatňováním tradičních kultur, například obřízku, která někdy vyplývá z místních tradic, které se vážou buď ke kmeni, tedy národnosti, nebo k určité víře, tedy náboženství. Český zákonodárce pak do zákona o azylu přidal specifický azylově relevantní důvod pohlaví. Za uprchlici možno tedy považovat i žadatelku, které hrozí pronásledování nebo které proti pronásledování nebude poskytnuta ochrana kvůli tomu, že je ženou.
______________________________________ 17 Tato část rozhodně není úplným popisem toho, co všechno zvážit při posuzování věrohodnosti, ale poukazuje na dvě pasti, do nichž se někdy můžeme chytit při rychlém úsudku o tom, co žadatelka o mezinárodní ochranu sdělila. 18 Protokolem k Ženevské úmluvě z roku 1967, k němuž Česká republika přistoupila, byla tato podmínka odstraněna. 19 Toto bude dále nazýváno „azylově relevantní důvody“. Příslušnost k určitým společenským vrstvám se často neoficiálně překládá také jako „určitá sociální skupina“ (particular social group). 20 Totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit. 21 Pro podrobnosti ohledně vývoje srov. již citovanou publikaci Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví, Příručka k posuzování žádostí o azyl, str. 51 a n. nebo diplomovou práci D. Kosaře: Persecution on The Grounds of Membership of a Particular Social Group, 2004, dostupnou na http://migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1955303. 22 Přehledné shrnutí závěrů rozsudku Sněmovny lordů viz Pronásledování související s příslušností k určitému pohlaví, Příručka k posuzování žádostí o azyl, str. 180-183. 23 Konkrétně Lord Steyn uvedl, že „Co činí tento případ specifickým, je, že pákistánské ženy jsou státem nechráněné: diskriminace vůči ženám v Pákistánu je částečně státem přehlížena a částečně státem uznávaná.“ Ženy vystavené domácímu násilí tvořily v Pákistánu určitou sociální skupinu ve smyslu čl. 1(A)(2) Úmluvy o právním postavení uprchlíků. 24 Co představuje „určitou sociální skupinu“ upřesňuje v současné době směrnice 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (tzv. „kvalifikační směrnice“) v čl. 10 písm. d). Podle ní je sociální skupinou buď skupina osob sdílející vrozený charakteristický rys nebo společnou minulost, kterou nelze změnit, nebo sdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro totožnost nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla nebo skupina, kterou okolní společnost vnímá jako odlišnou. Problematičností tohoto ustanovení kvalifikační směrnice a provedením v českém právu se zde nebudeme zabývat, jde o otázku podrobně popsanou odbornou literaturou.
І9 Je pravdou, že termín pohlaví se jeví jako poměrně úzký a měl by být spíše vykládán jako pojem gender. V další části se tedy podíváme, v jakých případech již Nejvyšší správní soud použil důvod „pohlaví“ případně „určitou sociální skupinu“ pro ženy. Nejvyšší správní soud původně ve své judikatuře ženy vystavené domácímu násilí nepovažoval za uprchlice; vycházel z premisy, že uprchlíkem je osoba, které hrozí pronásledování primárně ze strany státu. Jako příklady takových rozhodnutí lze uvést rozsudky č. j. 5 Azs 368/2004 – 44 ze dne 25. 11. 2005 nebo č. j. 7 Azs 205/2005 – 86 ze dne 22. 12. 2005. V obou případech (žadatelek z Ukrajiny a Mongolska) Nejvyšší správní soud konstatoval, že se jednalo o potíže plynoucí od soukromých osob, tedy čistě soukromého charakteru. V prvním z uvedených případů se Nejvyšší správní soud odkázal na to, že žadatelce mohla být poskytnuta ochrana ze strany státu vůči tomuto jednání. Ve druhém případě Nejvyšší správní soud navíc explicitně konstatoval, že „u žen pronásledovaných ze strany manželů či partnerů se ... o sociální skupinu nemůže jednat“. 25 Podobný je také rozsudek ze dne 14. 6. 2007, č. j. 7 Azs 49/2007 – 68, který se navíc odkázal i na výše citovaný rozsudek ve věci Islam a Shah. Jednalo se o žadatelku rovněž z Ukrajiny zneužívanou tchánem, která měla potíže i s rodinou bývalého manžela. Krajský soud rozhodnutí o neudělení ochrany zrušil a zavázal ministerstvo obstarat si informace o dostupné ochraně proti domácímu násilí či možnosti vnitřního přesídlení na Ukrajině. Kasační stížností brojilo proti rozsudku krajského soudu ministerstvo. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že domácí násilí nemá v právním prostředí České republiky právní definici, ale pokusil se jej vymezit „jako protiprávní jednání zahrnující všechny formy opakovaného a dlouhodobého násilí, k němuž dochází mezi osobami, jež jsou či v minulosti byly vůči sobě ve vztahu příbuzenském či obdobném“. Dále uvedl, že tento jev vyvěrá „z podhoubí sociální diskriminace a ... je zpravidla determinovaný příslušností k určitému pohlaví“. Nejvyšší správní soud uvedl, že za určitých okolností (především podle země původu, jejích právních, sociálních či kulturních norem a hodnot) může být domácí násilí azylově relevantním důvodem na základě příslušnosti k určité skupině a je třeba analyzovat kromě uvedených okolností i to, zda je stát schopen či ochoten zajistit oběti potřebnou ochranu. Tyto okolnosti svědčící o tom, že by domácí násilí bylo založeno na azylově relevantním důvodu, však Nejvyšší správní soud neshledal, mimo jiné proto, že stěžovatelka potvrdila, že obtěžování tchána bylo negativním projevem jeho osobnosti spíše než pronásledováním. Rozsudek krajského soudu tedy Nejvyšší správní soud zrušil. Tento rozsudek tak zůstal na půl cestě, když na jedné straně uznal, že domácí násilí by mohlo být pronásledováním podle zákona o azylu, ale na druhé straně nepovažoval za nutné doplnit zjišťování ohledně země původu (Ukrajiny) k prověření, zda je tomu tak i v tomto případě. V těchto případech Nejvyšší správní soud posuzoval
TÉMA rozhodnutí vydaná před uplynutím transpoziční lhůty kvalifikační směrnice a nová judikatura pohlíží na otázku domácího násilí s ohledem na evropskou úpravu odlišně. Nyní již běžně uznává, že „ženy vystavené domácímu násilí“ lze za určitých okolností považovat za pronásledované pro jejich příslušnost k určité sociální skupině (nebo nově z důvodu pohlaví). Skutečnost, že je dán „azylově relevantní důvod“, však sama o sobě nepostačuje pro udělení azylu (jako první z forem mezinárodní ochrany, která se zkoumá). Dalšími znaky, jak vyplývá z již citované definice v Ženevské úmluvě, je pronásledování osoby, její pobyt mimo zemi původu a nedostatek státní ochrany. V případech posuzovaných soudy často ženy uvádějí skutečnosti, které mohou být považovány za pronásledování (domácí násilí, ženská obřízka a podobně), nicméně základním argumentem pro zamítnutí žádosti často bývá to, že žena se může obrátit na státní orgány své vlasti. Tento základní princip vyplývá
Ilustrační foto. Zdroj: www.flicker.com.
ze subsidiarity, podle níž by se měl uprchlík snažit nejprve vyčerpat možnosti ochrany ve své vlasti a až teprve poté hledat útočiště jinde. Na rozdíl od předchozí judikatury, uvedené výše, která zkoumala, zda státní orgány pronásledování ze strany nestátních subjektů „podporují či trpí“, nově se zkoumá i „schopnost a ochota“ státních orgánů poskytnout ochranu. I když se jeví být jazykový rozdíl minimální, v praxi jsou důsledky veliké. I v tomto ohledu se náhled judikatury na tzv. pronásle-
______________________________________ 25 Sociální skupinuou podle Nejvyššího správního soudu tvořily „osoby podobného společenského původu nebo postavení, obdobných majetkových poměrů, společenských obyčejů apod. Příslušnost k ní se stává důvodem pronásledování zpravidla tehdy, když její politická nebo názorová orientace, minulost nebo hospodářská činnost jejich členů či samotná její existence jsou považovány za neloajální vůči státu či jeho exekutivě.“
TÉMA
10 І
Ilustrační foto: uprchlice ze Somálska. Zdroj: http://awdalpress.com.
dování ze strany soukromých osob, tedy tzv. nestátních subjektů pronásledování, změnil.26 V případech týkajících se žen lze tento posun v judikatuře ilustrovat například rozsudky ze dne 29. 7. 2009, č. j. 4 Azs 31/2009 -93,27 ze dne 9. 2. 2010, č. j. 6 Azs 74/2009 – 51 či ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 Azs 41/2009 – 59. V případě č. j. 6 Azs 74/2009 – 51 žadatelka opustila Nigérii. Byla znásilňována svým vlastním otcem a když se o tom dověděl náčelník vesnice, rozhodl, že bude potrestán smrtí otec i žadatelka kvůli zostuzení celé vesnice. Žadatelce se povedlo uprchnout poté, co vesničané jejího otce zabili. Ministerstvo žádost žadatelky zamítlo jako zjevně nedůvodnou, a proto se nezabývalo informacemi o zemi původu žadatelky. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil s tím, že žadatelka se ani neobrátila na státní orgány svojí země, nelze proto předjímat, zda by jí tyto orgány nebyly schopné ochranu zajistit. Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil s tím, že celou věcí se měl správní orgán zabývat více a obstarat si dostatečné podklady k posouzení rizika v zemi původu v podobě zpráv o zemi původu. Závěr krajského soudu o nevyužití ochrany proti smrti Nejvyšší správní soud rovněž neakceptoval, neboť žadatelka v pohovoru tvrdila, že jí není její země schopna ochranu poskytnout, a bylo
tedy na místě dostupnost a účinnost ochrany zjišťovat za pomoci zpráv o zemi původu. Ve věci č. j. 1 Azs 41/2009 – 59 (případ byl citován i v části o věrohodnosti) v České republice hledala útočiště žena z Dagestánu, která uprchla kvůli obavě ze znásilnění. Ze zpráv o Ruské federaci ve spisu vyplývalo, že ačkoliv zákon zaručuje nezávislé soudnictví, soudy nefungovaly důsledně jako účinná protiváha jiných složek státní moci. Ačkoliv existovalo 22 krizových center pro ženy, psychologové z těchto center často odrazovali ženy od oznámení případů znásilnění, neboť považovali proces stíhání za traumatizující. Z tohoto důvodu často znásilnění zůstala neoznámena a satisfakce pro oběti znásilnění byla výjimečná. Ze zpráv rovněž vyplývalo, že byla v zemi velmi rozšířena korupce a bylo provedeno jen málo zásahů proti nezákonným aktivitám policistů. Nejvyšší správní soud tedy shledal, že ze zpráv, podobně jako z vyjádření žadatelky, vyplývá „poměrně vysoká pravděpodobnost, že oznámení či ohlášení uvedeného jednání policisty u státních orgánů v zemi původu by stěžovatelce kýženou ochranu nezaručilo“. Dalším rozsudkem zabývajícím se podrobně státní ochranou vůči domácímu násilí žen v Kyrgyzstánu je roz-
______________________________________ 26 Pilotním rozsudkem byl rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS. 27 Žadatelka z Ruska přijela do České republiky s přítelem Uzbekem, neboť se obávala v Rusku rasové nesnášenlivosti, až se jí narodí tmavé dítě. V průběhu jejich pobytu jí přítel zakázal chodit ven, byl žárlivý a začal jí vyhrožovat a po narození druhé dcery ji bil. Žadatelka se už zde obrátila na organizace pomáhající ženám vystaveným domácímu násilí. V případě návratu do země původu měla žadatelka obavy, že ji tam přítel vyhledá a bude znovu vystavena násilí z jeho strany. Ministerstvo vycházelo z toho, že k domácímu násilí docházelo pouze na území České republiky a žádost zamítlo jako zjevně nedůvodnou. Tomuto přístupu nedal Nejvyšší správní soud zapravdu, protože ministerstvo mělo posuzovat i případnou újmu po návratu do země původu, a to zejména vzhledem k doplňkové ochraně. Tentokráte Nejvyšší správní soud formuloval povinnost správního orgánu shromáždit si informace o tom, zda je obava žadatelky z domácího násilí v zemi původu důvodná a zda by měla možnost získat ochranu státních orgánů.
І 11 sudek ze dne 25. 1. 2011, č. j. 6 Azs 36/2010 – 274. Žadatelka se obávala několika dopadů jejího manželského života. Byla druhou manželkou svého muže a žila v bigamickém sňatku, který sice společnost akceptuje, ale není oficiální. Zároveň se žadatelka rozhodla změnit vyznání na křesťanské a v reakci na to na ni její muslimsky založený manžel začal vyvíjet nátlak přerůstající v domácí násilí. Podle rozhodnutí ministerstva tato žadatelka nevyužila různé možnosti ochrany vůči domácímu násilí, které jí byly k dispozici v zemi původu. Nejvyšší správní soud ovšem dospěl k závěru, že při tomto posuzování ministerstvo nezohlednilo skutečnost, že stěžovatelka byla v obtížném postavení hned z několika důvodů: byla druhou neoficiální manželkou; sňatek byl smluven rodiči, kteří podporovali její setrvání v něm; byla vystavena domácímu násilí ze strany manžela a nátlaku i ze strany své vlastní rodiny kvůli změně vyznání. K této okolnosti měli krajský soud a žalovaný přihlédnout, když posuzovali ochotu a schopnost státních orgánů poskytnout ochranu stěžovatelce. Jednou z událostí, která ochotu státních orgánů poskytnout pomoc zpochybňovala, byla skutečnost, že stížnost, kterou žadatelka podala proti svému muži na prokuratuře, poté její manžel přinesl domů. Velkou váhu přiložil Nejvyšší správní soud nejen tomu, jaký je nastavený systém ochrany obětem domácího násilí, ale zejména tomu, zda je tento systém také účinný v praxi. To bylo několika zprávami ve spisu zpochybněno, proto Nejvyšší správní soud zrušil zamítavé rozhodnutí krajského soudu s tím, že účinnost a dostupnost ochrany proti domácímu násilí v Kyrgyzstánu bude ještě nutné lépe zjistit, a to s ohledem na specifika případu žadatelky.
téma Tyto případy, ačkoliv to ze shrnutí úplně nevyplývá, se zásadně liší od předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu, v níž se zkoumala existence státní ochrany vůči nestátním původcům pronásledování (v rámci toho, zda státní orgány pronásledování trpěly), ale v zásadě se nezkoumala ochota státních orgánů pomoc poskytnout v praxi, a tedy smysl se na takovou ochranu ze strany státních orgánů obracet. Samostatně bychom se mohli věnovat i důvodům na straně žen pro udělení doplňkové ochrany. To by však vyžadovalo delší analýzu i judikatury Evropského soudu pro lidská práva a tuto příležitost ponechám na případný další článek.
MÍSTO ZÁVĚRU Tento článek se nesoustředil na to, jak zlepšit současné posuzování případů žen uprchlic, jeho druhá část byla spíše ilustrativní k ukázání, kam se posunula za několik let rozhodovací praxe. Důležitější by měl být poukaz v první části na to, jak zajistit, aby měly ženy možnost a podmínky pro úplné předložení svých životních příběhů v řízení o mezinárodní ochranu. Dalším vyústěním článku by mělo být, že „procesní“ a „hmotněprávní“ aspekty řízení o mezinárodní ochraně nelze od sebe úplně oddělit; to, nakolik bylo řízení spravedlivé a umožnilo žadatelkám se vyjádřit, často zásadně ovlivní samotné rozhodnutí správního orgánu a později i soudů. Bez důvěry v mlčenlivost například žadatelka vůbec nemusí uvést všechny strasti, kterým byla vystavena, a posouzení rizika v případě jejího návratu se tak
-----------------------------------„to, nakolik bylo řízení spravedlivé a umožnilo žadatelkám se vyjádřit, často zásadně ovlivní samotné rozhodnutí správního orgánu a později i soudů. Bez důvěry v mlčenlivost například žadatelka vůbec nemusí uvést všechny strasti, kterým byla vystavena, a posouzení rizika v případě jejího návratu se tak opírá o neúplné informace.“ -----------------------------------opírá o neúplné informace. Důležitější roli, než jaká se jí často připisuje, hraje právní pomoc žadatelům, která může poskytovat dohled nad vedením řízení ministerstvem a zároveň může vysvětlit žadatelům kroky, které se odehrávají a které budou následovat. V případech bez právního zastoupení se stává, že některé relevantní informace se objeví teprve v řízení před krajským soudem, který už ale nemá možnost je plně posoudit. Samozřejmě, tak jako je důležité, aby si specifika řízení o mezinárodní ochraně s ženami uvědomovali pracovníci ministerstva, je rovněž důležité, aby o těchto specifikách věděli i právní zástupci, kteří jen tak mohou být účinnou pomocí žadatelům, a soudy, které rozhodnutí přezkoumávají. Hana Lupačová
Ilustrační foto: uprchlice z Pobřeží slonoviny. Zdroj: www.flicker.com.
Hana Lupačová je asistentkou soudkyně na Nejvyšším správním soudě. Zároveň je doktorandkou v oboru mezinárodního práva veřejného na Panevropské vysoké škole práva v Bratislavě.
12 І
rozhovor
MIROSLAV JURMAN: NEJVĚTŠÍ PROBLÉM JE STEREOTYPNÍ PŘEMÝŠLENÍ O tom, jak mohou situaci uprchlíků a uprchlic a výsledek jejich žádostí o mezinárodní ochranu ovlivnit okolnosti průběhu azylového řízení, jste se mohli dočíst na předcházejících stranách v článku Hany Lupačové. Na některé z těchto témat navazujeme i v následujícím rozhovoru s Miroslavem Jurmanem, toho času vedoucím oddělení justičního dohledu na Ministerstvu spravedlnosti1, který má coby právník a bývalý pracovník Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu za sebou téměř desetiletou praxi v oblasti azylové problematiky. Miroslav Jurman se s námi podělil o své bohaté zkušenosti z pozice pohovoristy (osoby, která s žadateli o azyl vede v azylovém řízení rozhovor o důvodech jejich obav z pronásledování a podání žádosti o mezinárodní ochranu), hovořili jsme také o problémech a nedostatcích v české praxi azylového řízení a o možnostech jejich řešení a došlo i na situaci uprchlíků v Evropské unii.
Jak dlouho se pohybujete v oblasti azylové problematiky a čím jste se konkrétně zabýval? V roce 2002 jsem absolvoval brněnskou právnickou fakultu a poté jsem našel možnost pracovat v Praze na Odboru azylové a migrační politiky (OAMP) Ministerstva vnitra. Tři čtvrtě roku jsem byl v Praze, ale protože se mi v Praze nelíbilo, pan ředitel Haišman mi nabídl možnost dělat právníka v Pobytovém středisku v Zastávce u Brna. Tam jsem v letech 2003 až 2005 dělal pohovoristu, rozhodovače a osobu zastupující OAMP u Krajského soudu v Brně. To byl začátek. Pak jsem zhruba pět let dělal asistenta na Nejvyšším správním soudě, kde jsem se na azylové řízení díval z pohledu soudní instance. Od března 2010 jsem pak zhruba tři čtvrtě roku pracoval pro UNHCR, kde jsem měl za úkol realizovat projekt zvyšování kvality azylového řízení. Cílem projektu je srovnávat azylové řízení v jednotlivých státech střední, východní a jižní Evropy, hledat nedostatky, označovat nástroje a cesty, jak je zlepšovat, a diskutovat o tom s příslušnými pracovníky, kteří azylové řízení vedou. Teprve od roku 2011 pracuji někde, kde to s azylem nesouvisí, a to na Ministerstvu spravedlnosti. Ale azylová problematika mě stále zajímá a nadále se ji snažím sledovat. Jak obecně hodnotíte azylové řízení a jeho úroveň v České republice? Obecně lze říci, že Česká republika není žádným katastrofálním státem, naopak si myslím, že v mnoha směrech jsme hodně daleko, např. ve srovnání s Řeckem – které je bohužel ale hodně negativní případ – jsme úplně někde jinde. To ale stále neznamená, že by nebylo co zlepšovat. Počet žadatelů, který je neustále nižší, podle mého názoru z logiky věci umožňuje vést to řízení čím dál tím lépe a zbavovat se zažitých stereotypů. V jakých oblastech by dle vašeho názoru mohlo a mělo v současné praxi azylového řízení v ČR dojít ke zlepšení? Obecně je třeba nehledat cestu tak, aby byla nejpohodlnější pro úřad, ale aby byla nejvstřícnější pro toho člověka v pozici žadatele o mezinárodní ochranu. Tohle je oblast, která vyžaduje velmi individuální vnímání a jakmile
se něco stane rutinní praxí, tak to není dobré. Myslím si, že někdy se projevuje zbytečně stereotypní přístup, který se snaží vyhovět primárně úřadu, a nikoli podmínkám žadatelů. Neříkám, že se jedná o nějaká zásadní pochybení a že by bylo nutno něco od základů měnit, spíš dle
-----------------------------------„Myslím si, že někdy se projevuje zbytečně stereotypní přístup, který se snaží vyhovět primárně úřadu, a nikoli podmínkám žadatelů.“ -----------------------------------mého názoru chybí komunikace a otevřenost tomu, že budeme společně hledat ještě lepší cesty. To je podle mě škoda, protože se nedělá, co by se dělat mohlo. Jednou z oblastí je například vedení pohovorů se žadateli osobami stejného pohlaví. U tohoto tématu chvíli zůstaňme. Jak hodnotíte v zákoně zakotvenou úpravu vedení pohovorů se žadateli či žadatelkami o mezinárodní ochranu osobami stejného pohlaví? Problém je, že v zákoně je to formulováno velmi omezeně. To, že se to ve většině případů v praxi dodržuje, je samozřejmě skvělé, ale jsou i případy, kdy se to nedodržuje, protože se prostě nepočká den, než by mohla přijít žena a rychle se to udělá i s mužem, s tím, že to je přece jedno. A tím podle mě zbytečně vzniká problém, obzvlášť pokud to někdy pak má dopad, že je žadatel označen za nevěrohodného, protože neřekl něco už v žádosti. Největší problém je stereotypní přemýšlení – nikoli procesně, ale kulturně. To znamená, že my se na to díváme očima své kultury, svého vnímání. Navíc je obrovská tendence říkat: „když tady žádáš o mezinárodní ochranu, tak se koukej přizpůsobit.“ To je sice rozumný požadavek, ale spíše v dlouhodobém hledisku, a ne, že dotyčná, která sem přijde z kultury, kde je v submisivním posta-
______________________________________ 1 V lednu tohoto roku byl Miroslav Jurman jmenován soudcem Okresního soudu v Českých Budějovicích.
І 13
ROZHOVOR
Miroslav Jurman. Foto: soukromý archiv.
vení s omezenou rolí navenek, je doma, vaří a stará se o rodinný krb, zde najednou čelí situaci, kdy má sama podat žádost o mezinárodní ochranu a při té žádosti se očekává, že bude – ještě k tomu mužům, pracovníkovi OAMP a například i tlumočníkovi – zcela otevřeně vykládat o svém životě. Z pohledu zákona ani praxe to sice jinak nejde, ale existuje zde právě ta šance, když máme málo žadatelů, prostě počkat nebo vytvořit praxi tak, aby tam bylo možné okamžitě poslat ženu. Ve většině jazyků lze totéž udělat i s tlumočníkem, aby byl téhož pohlaví – nebo se alespoň jednoznačně informovat, zda taková možnost je.
V zákoně o azylu je formulace, že žadatel o mezinárodní ochranu může o pohovoristu stejného pohlaví požádat. Funguje to v praxi? Jsou žadatelé v praxi skutečně poučováni nebo existují i případy, kdy si žadatel svého práva toto požadovat není vědom? Nevím o případu, že by si někdo stěžoval na to, že nebyl o té možnosti poučen vůbec. Jde ale spíš o to, že to poučení může být někdy ve skutečnosti velmi formální. Když někomu řeknu – pokud ten člověk je ještě navíc vystresován cestou a novým prostředím – „tak tady podepište, že jste byl o něčem poučen,“ tak i když to poučení zazní, dotyčný to sice vnímá, ale nemusí to stihnout dostateč-
rozhovor ně zpracovat. Nejjednodušší je proto zvolit takový postup, kdy správní orgán ho o tom ani poučovat nemusí, ale rovnou to sám udělá, protože to je v zájmu všeho – řádného zjištění stavu věci, o které by správní orgán měl usilovat. A nebo když například z okolností vyplyne, že ten člověk je menšinové sexuální orientace a pomohla by mu naopak obrácená situace, tak se tomu také přizpůsobit. Dalším souvisejícím tématem je tlumočení u pohovorů – bývá někdy problém sehnat tlumočníka do mateřského jazyka žadatele? Přistupuje se pak k tomu, že se sežene tlumočník z jiného jazyka, který žadatel sice také ovládá, ale není to jeho mateřština a může tak dojít k nechtěnému zkreslení jeho příběhu? Že by se tlumočilo jiným jazykem, než o který žadatel požádal, to se stávalo velmi málo kdy. Někdy ale býval trochu problém, že dotyčný prohlásil, že umí nějaký jazyk, ale ve skutečnosti ho příliš dobře neuměl. Pak se při pohovoru snažil tvářit, že tomu rozumí, tlumočník se také tvářil, že si rozumí, ale přitom si příliš nerozuměli. Kdo vlastně může být tlumočníkem při pohovoru? Jedná se pouze o tlumočníky s licencí? Takový zákonný požadavek není, takže tlumočit může v podstatě kdokoli, kdo nějakým způsobem dokáže, že rozumí danému jazyku, a je ad hoc poučen o svých povinnostech. Ministerstvo vnitra má smlouvy s jazykovými agenturami, které tyto tlumočníky shánějí – pokud vím, tak u většiny jazyků úspěšně. Samozřejmě tlumočníky mohou být i bývalí uprchlíci, tam je to ale vždycky trochu nebez-
Miroslav Jurman. Foto: soukromý archiv.
14 І pečné. Na jednu stranu hrozí problém, že mohou chtít v řízení pomáhat svým krajanům, takže něco nepřeloží nebo jim naopak poradí, co by měli říct. Ale stejně tak se může stát i to, že tlumočník je bývalý uprchlík z jiné části země, která je velmi nepřátelská vůči té, odkud přichází žadatel, takže sice hovoří stejným jazykem, ale naopak se může snažit mu při tlumočení uškodit. Na to vše je třeba si dávat pozor. Proto je třeba klást důraz na to, aby dotaz „Rozumíte si opravdu s panem tlumočníkem?“ a poučení „Kdykoli byste měl pocit, že to není ono, nebojte se nás přerušit a dejte nám vědět.“ nebyly pouze formální. Stejně tak by pohovorista měl v průběhu pohovoru sledovat indicie a náznaky, že najednou ta komunikace přestane fungovat, dotyčný začne klopit oči, dívat se jinam, změní styl mimiky apod. Těch indicií je strašně moc, na základě kterých si lze uvědomit, že nastala chyba v komunikaci a že je tam nějaký problém. Čím je obecně práce pohovoristy obtížná? A v čem naopak obohacující? Obtížná je v tom, že se člověk musí naladit na stejnou notu a dokázat v člověku, který přijde, vyvolat pocit, že není ten zlý úředník, který ho chce dostat co nejrychleji pryč ze země, ale naopak vyvolat pocit důvěry, že teď si mohou – a dokonce musí – povídat co nejotevřeněji, aby se dozvěděl všechno. Musí registrovat ty již zmíněné chyby v komunikaci a nebýt ješitný v tom smyslu, že ten pohovor musí za každou cenu ještě dnes dokončit, protože to pak může vést k tomu, že nebude registrovat nic okolo. Je třeba co nejvíc potlačovat sebe, aby byl opravdu jen
І 15 ten, co se ptá, ale jinak tu komunikaci neovlivňoval – spíše ji sledoval, podnítil toho člověka, aby se vyjadřoval sám. A když odpovídá stručně, aby mu dal najevo, že teď je to na něm, aby řekl svůj příběh, protože když ho nepřednese teď, tak už ho nepřednese nikdy. Ne, aby se radoval, že tohle bude rychlé a skončí brzy. To je asi to hlavní. Jsou součástí záznamu z pohovoru i subjektivní poznatky pohovoristy, například že měl pocit, že žadatel byl nesvůj, na něco reagoval rozpačitě apod.? Nebo je to čistě jen přepis toho, co bylo řečeno? Já osobně si myslím, že tohle by tam mělo být. Pokud z toho pohovorista má nějaké pocity a dojmy, tak by tam měly být zaznamenány také, aby se s nimi případně dalo dál pracovat. V současné době to v tom protokolu může být, já osobně jsem to tam dával, ale neděje se to příliš často. Například i takové poměrně běžné věci typu „žadatelka pláče, pohovor byl přerušen na 10 minut, po přestávce se pohovorista dotázal, zda je připravena pokračovat“ – to vyznívá úplně jinak, než když o tom není zaznamenáno vůbec nic a přitom z okolností při pohovoru bylo vidět, že žadatelka hovořila o věcech, které jsou pro ni traumatické či nepříjemné. Existuje pro pohovoristy nějaký manuál, který určuje jak se ptát, jaké otázky klást, jak do hloubky jít apod.? Existuje obecná příručka UNHCR, nikoli specificky pro ČR, která říká, jak by se pohovor měl vést, a pokud vím, existuje i příručka z ní odvozená, kterou kdysi vytvořil OAMP. Že by ale existoval nějaký závazný, pevně daný soubor pravidel, to ne. Nemyslím si, že je žádoucí, aby se pohovoristům pevně přikazovaly pravidla typu „na tohle se ptejte, na tohle se neptejte, na tohle reagujte takto“ apod., protože ty situace jsou natolik individuální, že jakmile by začali postupovat podle příručky, tak to nebude ku prospěchu věci. Z toho ale vyplývá velký vliv pohovoristy, který si to vlastně vede celé sám, rozhoduje, jak žádost dopadne, a vše je jen v jeho rukou. A pokud on si dopředu dá nějaký cíl, ať už časový nebo obsahový, tak je to problém, protože tím může tu vypovídací hodnotu velmi ovlivnit. Ve chvíli kdy sám sebe potlačí na minimum a nechá prostor žadateli, tak je to ideální. Někdy se stane, že pohovorista, byť neúmyslně, to někam dovedl a nějak to ovlivnil, i když by nemusel. V rámci soudního přezkumu je pak sice samozřejmě možné to vrátit zpět, ale podání žádosti o mezinárodní ochranu a pohovor jsou natolik klíčové, že i celý další průběh řízení je od nich odvozen. Když je špatný začátek, který díky bariérám v komunikaci z toho žadatele udělá nevěrohodného, napravuje se to velice těžce. Přitom ty bariéry rozhodně nemusejí být budovány úmyslně. Může se například jednat o to, že žadatelka podává žádost brzy ráno, vystresovaná, vůbec nečeká, že s ní bude na pohovoru hovořit tolik mužů, navíc ona bude bez svého manžela, což by normálně ve své kultuře neměla, do toho se jí ptají na věci, na které si vůbec nedokáže představit, že by měla někdy někomu odpovídat, navíc cizím mužům. Takže už je vystresovaná z toho, do toho má někde mezitím děti, pro které hledá ubytování, takže se snaží co nejrychleji odpovědět, aby to bylo za ní, a pak se sice později rozpovídá u pohovoru, ale už je jí vyčítáno, že nebyla dostatečně podrobná v té žádosti. Tak se může vytvořit „legenda“ o její nevěrohodnosti, která ale nemu-
rozhovor sí nutně mít reálný základ. Toto je podle mého názoru základ pro to, aby pohovoristé i rozhodci měli chuť nad tím přemýšlet, přemýšlet nad každým případem zvlášť. Hlavně je třeba si uvědomovat, že kultura může mít vliv opravdu na všechno.
-----------------------------------„Hlavně je třeba si uvědomovat, že kultura může mít vliv opravdu na všechno.“ -----------------------------------Pokud pohovorista vede pohovor s žadatelem ze země původu, jejíž reálie zná a vytuší nějaký rozpor v tom, co žadatel při pohovoru říká, je jeho rolí žadatele upozornit, že mu v jeho výpovědi něco nesedí? Nebo to nechá až na výsledné rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany? To je věc, kterou já kritizuji dlouhodobě, že někteří pracovníci OAMP vnímají ty rozpory jako náboje, které si schovají do koltu a vystřelí je až v rozhodnutí o udělení ochrany. To je prostě špatně. Ten člověk má mít možnost, když se zjistí rozpory, se o tom dozvědět dopředu a vyjádřit se k tomu. Jedná se přece o klasické správní řízení, ve kterém má správní orgán rozpory odstranit, nebo se o to alespoň pokusit, pokud odstranit nejdou. Určitě se to neděje vždycky, ale bohužel občas pohovorista, i když například ty informace o zemi původu už zná a ví, že je v nich napsané něco jiného a že v rozhodnutí toto pravděpodobně použije jako argument, s tím žadatele neseznámí a neřekne mu to, i když může. Ten se pak má až v rozhodnutí šanci dozvědět, že vznikl problém, i když pak řekne „tohle jsme si mohli vysvětlit, kdyby jsme se o tom bavili víc, déle nebo z jiného úhlu.“ Když se podíváte na současnou azylovou situaci v EU, máte pocit že ve vztahu k tlaku na jižní členské státy je solidarita dostatečná, nebo by se ostatní státy včetně ČR mohly pokusit pomoct ty podmínky zlepšit a udělat pro to více, než dělají? Já si myslím, že když všichni ví, jaká situace tam je, tak by to přímo měli dělat. Přece pokud budujeme společný evropský azylový systém, tak ho nemůžeme budovat proto, abychom si ho budovali pro sebe ideálně, a proto tady máme žadatelů několik stovek, a bavit se nad tím, že některé jiné státy společné směrnice nedodržují, protože mají žadatelů několik desítek tisíc a nemají na to kapacitu. Mělo by to být tak, že část těchto žadatelů se přesune a jejich žádosti se posoudí v jiných členských státech, protože by to opravdu těm uprchlíkům pomohlo. A to je přece to, co ten systém má dělat – ne, aby se ulehčilo státům v Unii, ale aby se ulevilo těm uprchlíkům. Myslíte si, že je do budoucna naděje, aby se podobný mechanismus závazně zakotvil? Je víc států, kterých se to netýká, než těch, kterých se to týká. Z toho se dá dovodit, jak to dopadne. Bohužel. V tomhle směru jsem velký pesimista, protože si myslím, že tady je příliš mnoho slov a příliš málo činů. Linda Janků Redakce časopisu PŘES
rozhovor
16 І
DÍKY SVÉ PRÁCI SI VÁŽÍM TOHO, CO MÁM První kontakt cizince s Českou republikou, když přijede, se často koná prostřednictvím cizinecké policie, což je restriktivní orgán Ministerstva vnitra. Činnost cizinecké policie bývá pro její praktiky často kritizována z hlediska necitelného jednání. Zaměstnanci cizinecké policie jsou však také lidé, kteří cítí, vnímají a mají své antipatie či sympatie vůči příchozím, i přesto, že tyto pocity nesmí promítat do své práce. Mezi osobním přístupem člověka a právními nařízeními může být propast, se kterou se musí jednotlivec v postavení státního orgánu vypořádat. Přinášíme Vám rozhovor se zaměstnancem cizinecké policie o těchto otázkách.
Co je náplní Vaší práce? Kontrola splnění vízových povinností, případné přijímání úmyslů požádat o mezinárodní ochranu. Jak probíhá běžný den na cizinecké policii? Den začíná převzetím služby, pomůcek k tomu nezbytných. Jinak jde především o administrativní práci na spisech, výkon v rámci kontroly pobytu cizinců ve firmách, na ulici, při dopravních kontrolách, na ubytovnách. Záleží na tom, co se ten den stane, co se zjistí za porušení - když například cizinec nemá vízum opravňující k pobytu, následuje udělení pokuty, správní vyhoštění. Dále řešíme i maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání nebo umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Občas míváme i výcvik - střelba, použití donucovacích prostředků. V čem je tato práce pro Vás přínosná nebo naopak náročná? Přínosná je v rozmanitosti jednotlivých případů, které
během služby nastanou. Člověk si začne vážit toho, co opravdu má, když vidí, v jakých podmínkách ostatní lidé žijí. Nutí mě to učit se cizí jazyky - pro mě je důležitá angličtina a ruština. Nejnáročnější je pro mě směnný provoz, krize se občas dostaví mezi druhou a pátou ráno, celkově to dost nabourává biorytmus, což se projevuje na zdraví. Náročná je také znalost zákonů - o policii, o azylu, správní řád, přestupkový zákon, informací je hodně, člověk musí vědět, kde je najít. Jaké vzdělání je pro výkon této služby vyžadováno? Musí to být VŠ nebo znalost zákonů získáváte pouze ze školení, samostudiem? Máte kolegy-právníky, kteří vám mohou poradit? K práci u PČR je zapotřebí úplné střední vzdělání, nerozlišuje se zaměření. Policista absolvuje základní odbornou přípravu na Střední policejní škole a v rámci služby je proškolován, ať formou kurzů nebo třeba metodickými pokyny, od zkušenějších kolegů. A také má povin-
Ilustrační foto z kontroly Celní správy ČR v Ostravě v roce 2011. Zdroj: archiv tiskových zpráv Ceslní správy ČR, www.celnisprava.cz.
І 17
rozhovor
Ilustrační foto. Zdroj: Internet.
nost se sebevzdělávat. V případě potřeby konzultace jsou k tomuto kolegové, kteří se zabývají určitou problematikou a podle toho se kontaktují k řešení. Je přístup v praxi ke všem cizincům stejný? Hrají někdy roli (byť podvědomě) osobní sympatie či antipatie k jednotlivcům? Může se to nějak ve Vaší práci projevit? Musím dodržovat právní postup, ať se jedná o toho nebo o toho. Nehraje roli antipatie či sympatie, ale spíše míra porušení norem a zákonů ČR, podle toho tak s nimi dále jednám. Setkal jste se v rámci výkonu Vaší práce s nespravedlností, se kterou jste nemohl nic dělat? Určitě ano. Azylový zákon například umožňuje cizinci, který nemá peníze, pobyt v azylových zařízeních zdarma, naproti tomu, kdo nějaké peníze má, musí si pobyt hradit. To mi přijde nefér, když vidím, že někteří i toto zneužívají, dělají, že peníze nemají atd. Jak vnímáte současné změny azylového zákona, vedou podle Vás k lepšímu nebo spíše k horšímu? Zejména v oblasti povolování pobytu, která přešla pod Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, se domnívám, že zjišťování informací přímo v terénu pro kolegy, kteří řešili otázky pobytu administrativně, bylo lepší, operativnější. V současné době jednu věc řeší víc institucí, což tu situaci komplikuje. Setkal jste se někdy s nabídkou úplatku? Nikdy mi nikdo přímo nic nenabídl.
Je nějaký příběh, se kterým jste se v rámci Vaší práce setkal a který s Vámi pohnul – pozitivně či negativně? Vážím si víc toho, co mám. Dělám spíše administrativu, pokud se jde na kontrolu po ubytovnách, tak se to určitě nějak odrazí, což já ale tolik nedělám, takže nevím. Jde o kvantum lidí, které tu projde, spíš si příběhy nepamatuji. Jsme represivní složka, máme kontrolovat nelegální pobyt a řešit ho podle zákona, ale je vidět, že v některých
-----------------------------------„Když vidím, jak žijí lidé na ubytovnách, i když by si mohli doma něco budovat, spokojeně, bez strachu, že je někdo vyhostí, je to docela smutné.“ -----------------------------------státech se nežije úplně nejlépe. Když vidím, jak žijí lidé na ubytovnách, i když by si mohli doma něco budovat, spokojeně, bez strachu, že je někdo vyhostí, je to docela smutné.
Radka Vejrychová Koordinátora programu Společně k rozmanitosti v NESEHNUTÍ
Romská menšina v ČR – glosa
MY A ROMOVÉ:
18 І
NEVYJASNĚNÁ SEBEIDENTITA A KOLEKTIVNÍ STÍN Češi si pořád tak nějak nejsou jisti, jak se vlastně jako národ definovat, co je a co není všem Čechům vlastní. Občas se to kryje ne vždy vydařenou hrou na moderní individualismus. Snad kromě téhle zmatenosti, celkového kritizování všeho a všech okolo sebe a tak trochu utrápeného výrazu ve tváři jako všeobecně schvalované správné reprezentace člověka toho Čechy navenek zase tak moc nespojuje (bílé ponožky v sandálech, neschopnost vyrovnat se s minulostí a stále přítomnou mapu v kapse teď nerozebírejme, to nejsou charakterové znaky). Protože, řekněme si to upřímně, máme často pocit, že ti šťastní a veselí jsou naivní nebo dokonce hloupí anebo nás chtějí provokovat. Jenže kde je roztříštěnost, tam veřejnou morálkou clou-
Ilustrační foto. Zdroj: IQ Roma, www.iqrs.cz.
má historie a tradice. V našem případě tradice Rakousko-uherské morálky obohacená o zkušenost totalitního systému, ve kterém na veřejnosti nejen stěny, ale často i ti nejbližší měli nejen uši, ale i zápisníky a nahrávací zařízení. Když se k tomu přidá skutečnost, že téměř každý český hrdina byl v lepším případě vyhnán, v horším zavražděn, popřípadě upálen, není se čemu divit. V Česku kult hrdinů zrovna nefrčí. A jak se to projevuje? V neustálém, až trošku paranoickém sebepozorování a sebekontrole. Hlavně se moc neangažovat, svobodně neprojevovat, neupozorňovat na sebe. Nebo si vás někdo všimne! Asi. Takže, když na to přijde, umíme sedět rovně, ovládáme základy etikety, nejsme hrubí (neprovokujeme), umíme se o sebe prakticky velmi dobře postarat, když chceme, v rozhovoru vyjdeme s každým, rádi budíme pocit, že celému světu rozumíme. Ale nikdy ve smyslu znalosti, vždy ve smyslu přijetí a pochopení. Znalost by mohla být konfliktní, pochopení nikdy. Naše vstřícnost je dokonce občas cizinci hodnocena jako až podivné lezení do zadku. Proč se proboha vždycky s cizinci chceme bavit jejich jazykem, i když o to nestojí? A proč se tak divíme, že někdo má rád Česko a český jazyk a dokonce se jej učí a stěhuje se do
ČR? Se zbláznili nebo co? Sem? Všechny projevy vznešené morálky nám dělají problémy. Když někdo v hospodě (kde jinde?) omylem vytáhne nějaké intelektuální téma, klepe si většina přísedících na čelo, jestli mu nepřeskočilo – a je jedno, jestli je to politika nebo Shakespeare. Na veřejnosti se vůbec chováme „slušně“, tedy děláme, jako že tam nejsme. Chodíme šedě a nudně oblečeni, netančíme ani na nic nehrajeme, protože to neumíme, zapomněli jsme zpívat a těm, kteří se o to pokoušejí, se rychle vysmějeme, aby je to přešlo... Takový je častý popis kolektivního obrazu české majoritní společnosti. K čemu tím směřuji? K poukázání na to, odkud pochází náš kolektivní „stín“. Jungova analytická psychologie už před mnoha desetiletími odhalila, že čím prožitkově chudší a šedší je náš reálný život, tím živější je náš stín – odvrácená druhá tvář naší osobnosti. Stín je tím, co na světě (a především na sobě) nesnášíme a co v nás vyvolává někdy až fyzický odpor. Každá neadekvátně silná emocionální reakce (zlost, nenávist) je vždy projevem potlačovaného a promítaného stínu. A nikdo nemá rád to, co neumí. A ještě méně rád si to připomíná. Stín odpovídá tomu „necivilizovanému“ a „nekulturnímu“ v nás, čemu někdy říkáme pudy, někdy romantičtěji „příroda v nás.“ No a jsme u jádra věci – co nám obvykle nejvíce vadí na Romech? Nejsou nenápadní. Jsou to divoši, požitkáři, překypují životem, neumí se chovat na veřejnosti, dělají nepořádek, bojkotují systém, smějou se nahlas, umí sice zpívat, ale zpívají i v MHD, jsou to dobří muzikanti, nerespektují jasně napsaný řád (ať už domovní nebo školní), chodí barevně oblečení, neskrývají své sexuální projevy tak jako my, jsou sprostí a vůbec si svět pletou s cirkusem atd. Ale jsou opravdu vždy takoví, nebo je takové chceme vidět a do téhle role je i tak trošku nutíme? To je právě to... Romové nás vlastně doopravdy zase tak moc nezajímají, jsou jenom výborným projekčním plátnem, sloužícím k promítání našeho vlastního kolektivního stínu. V našem negativním vztahu k Romům se prozrazují některé otázky české kolektivní identity spojené s morálkou a vztahem k životu. Proto ani nepotřebujeme výzkumy, jestli Romové jsou nebo nejsou takoví, jaké je vidíme. Každý potřebuje promítat své zlo, je to součást psychické hygieny. A bohužel jen málokdo se chce vydat na těžkou cestu osobního zrání a přijetí stinné stránky svého života. Ale ten, kdo to udělá, velmi často ztratí omezující xenofobní strachy a začne si všímat lidských kvalit jednotlivců okolo sebe, bez ohledu na to, jestli patří k tomu či onomu etniku, národu, skupině. Boris Rafailov Autor vystudoval učitelství Zsv a Vv na Ostravské univerzitě v Ostravě a poté absolvoval doktorát z filosofie na Masarykově univerzitě v Brně. V současnosti pracuje v NESEHNUTÍ jako koordinátor propagace projektu Mutikulti Challenge: Accepted.
І 19
Romská menšina v ČR – reflexe
VOLNOČASOVÉ AKTIVITY S DĚTMI ZE SOCIÁLNĚ VYLOUČENÉ SKUPINY:
ROZVÍJENÍ SAMOSTATNOSTI, SPOLUPRÁCE A SMYSLUPLNÉ TRÁVENÍ VOLNÉHO ČASU
Stanislav Havlík, pedagog a v současné době lektor multikulturních workshopů na základních a středních školách v rámci projektu Multikulti Challenge: Accepted, se v minulosti věnoval vedení volnočasových aktivit pro romské děti ze sociálně vyloučeného prostředí. V následujícím rozhovoru se s námi podělil o své zkušenosti, co podobná práce obnáší a jaký pozitivní přínos mohou tyto aktivity přinést jak samotnému lektorovi, tak především účastnícím se dětem. Jaké volnočasové aktivity jsi konkrétně dělal a s kým? Jak dlouho? V Muzeu romské kultury jsem se podílel nejprve na vedení výtvarného kroužku pro děti. Později jsem přijal také úvazek na doučování a začal jsem tedy organizovat jednodenní výlety a letní příměstský tábor. Úvazek jsem vykonával jeden rok, u výtvarného kroužku jsem setrval o půl roku déle. Děti, se kterými jsem pracoval, se rekrutovaly ze sociálně vyloučeného prostředí v okolí Muzea romské kultury na ulici Bratislavská v Brně. Jak to probíhalo? Výtvarný kroužek jsem vedl jedenkrát týdně společně s jednou lektorkou. Byl určen pro děti, které pravidelně docházely na doučování vedené lektorkou a lektorem z muzea. Byla to jistá forma odměny (spolu s ostatními kroužky a výlety) za stálou docházku do doučování. Děti s nadšením přijímaly účast na jakékoli aktivitě pro ně připravené. V náplni kroužku jsem snažil s dětmi nejen tvořit různo-
rodými technikami (od prosté kresby přes malbu, koláže, mozaiky po keramiku i jiné objekty jako loutky či masky), ale často i tvorbu propojovat s obsahem – dát činnosti nějaké pozadí, navázat na příběh, roční období, svátek atp. Nejvíce zabaveny byly prací s barvami, fixami a modelováním. Návštěvníci kroužku byli převážně děti věkově odpovídající prvnímu stupni ZŠ. Děti to jsou velice temperamentní - živé, aktivní a některé i hyperaktivní, náladové. Když byly dobře naladěny a činnost je zaujala, projevovaly se jako kreativní osobnosti s velkou fantazií. V čem myslíš, že to je (nebo může být) pro lidi, kteří se aktivit účastní, přínosné a obohacující? Je zřejmé ze samotné výtvarné náplně kroužku, že rozvíjel fantazii a tvořivost a dále i samostatnost a spolupráci. V jejich případě zásadnější je, myslím, rozvoj samostatnosti a spolupráce. Je třeba zajímavé, a setkávám se s tím takřka u všech dětí, že své (i ostatních) výtvory často považují za ošklivé. Přináší to s sebou i ztrátu moti-
Ilustrační foto: volnočasový keramický kroužek. Zdroj: Společnost Romů na Moravě, www.srnm.cz.
Romská menšina v ČR – reflexe vace. Přitom věci, které vznikaly v rukou dětí ve výtvarném kroužku, považuji za pozoruhodné. Nepomohlo však ujišťování o kvalitě výtvoru. Nechápu, kde se v nich bere taková kritičnost. Dětem kroužek dává možnost trávit smysluplně svůj volný čas. V kroužku se spolu setkávají děti, které se dobře znají, avšak v jiných situacích, než jak to zažívají při „hrách“ venku. Mají dělat, vytvořit, ať již samostatně nebo společně, něco, co se nestane „terčem“ hodnocení autorit, což je pro sebepojetí dětí v jejich situaci nesmírně významné. To je totiž negativně ovlivňováno jak majoritní společností, která je považuje za cizí a kulturní identita (vyjma umělecké tvorby) Romů obecně nepřijímá, tak i rodinným prostředím. Romští rodiče sice takříkajíc nedají na své děti dopustit, ale často jsem byl svědkem nepřiměřeného negativního hodnocení dítěte rodičem za nějaký, třeba i bezvýznamný, neúspěch. V čem je to přínosné nebo naopak náročné pro Tebe jako osobu, která aktivity vedla? Pro mě, jako lektora, bylo vedení výtvarného kroužku pro děti z romského etnika taktéž obohacující. Nejen tím, že jsem trochu poznal mentalitu lidí, kteří tady žijí s námi a jejichž děti si také zaslouží kvalitní vzdělání. Jako pedagogický pracovník chci, v zájmu efektivity vyučování, samozřejmě znát specifika dětí z každé skupiny obyvatel (teď mám na mysli nejen romské etnikum), protože s dětmi pocházejících z různých sociálních prostředí se také různě pracuje. Navíc mě opravdu fascinuje jejich bezprostřednost – s takovou se u většiny lidí málo kdy setkávám. Říkají přímo, co si o druhém myslí. Myslím si, že citlivý člověk, pozná onu bezprostřednost i z neverbálního projevu. Dále se mi libí živost a tvořivost, která je mnoha romským dětem vlastní. Já považuji živost, za jistý projev
20 І kreativního ducha. Zároveň s tím, je však těžší upoutat jejich pozornost a vést takové děti k nějakému výsledku. Představa, že bych sám vedl takových patnáct dětí je nepředstavitelná. Asi by leckdo označil dění v takové skupině za „anarchistické“ a často to i v mé skupince, když se sešlo více dětí, vypadalo, že ve skupině chybí nějaký řád a pořádek. S tím se ale jako peadagog musím vyrovnávat a při setkávání s tímto si odnáším cenné zkušenosti pro další práci s dětmi s různými povahovými rysy. Mám i jednu velmi negativní zkušenost s bratrem jedné dívky, která navštěvovala výtvarný kroužek. A to, že mě obvinil z uhození této dívky a dokonce vyhrožoval násilím. Jeho jednání bylo zřejmě ovlivněno nevhodně „přibarveným“ vyprávěním jeho sestry o situaci, která ovšem k uhození měla daleko. S přispěním lektorek z muzea, které mají s tamějšími rodinami dlouhodobější zkušenosti, jsme dospěli k omluvě dívky i jejího bratra za tuto křivdu – je to docela nefér, takto se chovat k člověku, který se snaží v komunitě pomoci. Máš nějaký silný zážitek či zkušenost, které sis z těchto aktivit odnesl? Mé zkušenosti jsou pohledem člověka, který se s romskými spoluobčany často stýká a má k některým jistou vazbu. K takovému člověku vyjadřují jiný postoj než k člověku (neromovi), se kterým se setkají poprvé – často je tam jistá dávka nedůvěry. Ale zkušenost naznačuje, že otevřenost je dobrou cestou jak se lépe sblížit a poznat jeden druhého. Ostatně to, dle mého platí nejen ve vztahu Rom – nerom, ale obecně ve vztahu jakéhokoli člověka k druhému. Linda Janků Členka redakce časopisu PŘES
MULTIKULTURNÍ SPOLEČNOST U NOSU Do té doby, než jsem začala studovat sociologii a všímat si více světa kolem sebe, brala jsem mnoho věcí jako samozřejmost. Všechny ty lidi, které jsem běžně potkávala, situace na ulici, v obchodě nebo v tramvaji, všechno to bylo pro mě automatické a neměla jsem potřebu se nad tím pozastavovat. Nechci zde ale dělat „reklamu“ svému oboru, protože vím, že ke všímání si kulturní rozmanitosti ve svém okolí člověk nepotřebuje studovat nějaký určitý obor. To, co potřebuje ze všeho nejvíce, jsou oči dokořán a schopnost nepřestávat se podivovat nad zdánlivě obyčejnými věcmi. Bydlím v Praze na Smíchově, který je považován za oblast problematického soužití s romským obyvatelstvem. Před tím, než jsme se sem nastěhovali, slyšeli jsme na adresu tohoto místa spoustu negativních prohlášení. Výkřiky typu, že do těchto míst se bojí jezdit i policie, že jsou tu na denním pořádku vraždy a po setmění by se nemělo z bezpečně uzamčeného bytu vycházet, byly, jak jsem velmi brzo zjistila, skutečně jen výkřiky do tmy. Reálná situace našeho bydlení je zcela jiná, možná až nečekaně. Ulice, v níž bydlíme, je klidná a v nočních hodinách není třeba se bát chodit ven. Mí známí, kteří k nám občas zavítají, nemohou pochopit, že scény z Kusturicových filmů zde neuvidí. Musím říci, že první týdny a měsíce zde trávené byly o tom si zvyknout a přijmout tuto lokalitu se vším všudy takovou, jaká je. A alespoň pro mne to nebyl problém,
Komunitní centrum „Prádelna“. Zdroj: www.zsgraficka.cz.
Romská menšina v ČR – povídka
І 21
Z TOHO BUDE HROZNEJ PRŮSER!
Ilustrační foto. Zdroj: www.flicker.com.
naopak jsem se chtěla nějak realizovat a spolupracovat s dětmi ze zdejší školy v ulici Grafická. Po nějakém čase jsme se začali zdravit na ulici a necítila jsem, že bychom se na sebe měli dívat s předsudky. Samozřejmě znám lidi, kteří měli negativní zkušenost a konflikt s partou v parku nebo jim někdo nadával na ulici. Jde ale o to, do jaké míry si to na sebe daná „oběť“ vztáhne. Pokud člověk chce, dá se domluvit s kýmkoli, ale musí být snaha, nejlépe oboustranná. Na temperament a styl komunikace romských kluků a holek si, pokud s nimi chci pracovat a dělat nějaké projekty, musím zvyknout. Je důležité přijmout je se vším všudy, se vší tou otevřeností, nekonvenčností, zvídavostí a energií, jakou mají. Doufám, že se brzy podaří v klubu Prádelna pravidelně pořádat promítaní filmů, kam by mohly jak děti, tak jejich rodiče zavítat a zpestřit si tak všední den. Prádelna je nízkoprahový klub při ZŠ Grafická a slouží jako místo k setkávání dětí při volnočasových aktivitách; pořádají se tu vernisáže, výstavy a koncerty, dílny a workshopy. Romské děti a mládež mají, jak jsem poznala při návštěvě Prádelny, dáno mnoho shůry co se týče pohybového a muzikálního nadání. V rámci kroužků přitom mohou tyto schopnosti dále rozvíjet. Důležité je i to, že kolektiv organizátorů klubu je otevřen novým nápadům a spolupráce se školou probíhá skvěle. Jsem ráda, že žiju v místě, kde potkám velkou romskou rodinu, vyslechnu si ukrajinskou hádku a zajdu si nakoupit k Vietnamcům. Jiné etnikum, jiná mentalita, jiný způsob jednání a komunikace, a přesto se domluvíme společnou řečí. Mám tak pocit, že nežiju v izolovaném městě a čtvrti – naopak, ono multikulturní poznávání mi přichází naproti a za to jsem moc ráda. Barbora Matysová Autorka je studentkou sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
„Stmívá se,“ řekl s úsměvem Martin. Pohlédli jsme na něj s očekáváním v očích. Naším dnešním cílem byla dvojice Romů hrající vedle fotbal. Jmenují se Jožo a Marko. Nedělají ani moc bordel, učí se taky celkem dobře, ale Rom jako Rom. Na někom z nich si tu zlost vůči nim musíme vybít. Zkoumal jsem pohledem naši skupinku a zastavil se nad Romanem. Ten si potichu pomumlával: „Tak co jim zlomím? Co tak přelomit jim čelist, nebo jim pomalu pálit konečky prstů? Haha, jak já se těším.“ Čekali jsme ještě asi 20 minut, než se dokonale setmělo. „Pánové, už je čas,“ promluvil Mirek, kterému se nebezpečné zablýsklo v očích. Vylezli jsme z našeho prozatímního úkrytu a vyšli na chodník. Drželi jsme se po okrajích cesty tak, abychom provedli nečekaný útok. Naneštěstí si nás všiml Marko a pochopil náš záměr. Vykřikl k Jožovi: „Utíkej, jdou po nás!“ Vyrazili jsme za nimi, ale utíkali moc rychle. Marko však zakopl a vyvrtl si kotník. Dohonili jsme ho a obklíčili. „Tak tys nám chtěl upláchnout,“ řekl Martin a přitom jej kopal do hlavy, „tak to jsi neměl, ty černej hajzle!“ Po chvíli jsem si uvědomil, jak moc špatně na tom Marko musí být. Přestal jsem mu ubližovat a zařval jsem na pokračující kluky: „Hej, kluci! Přestaňte! Už dostal dost, je na tom dost špatné. Z toho bude hroznej průser!“ „Tak ty se ho ještě zastáváš, Rony? To se snad chceš k němu asi přidat?“ odpověděl Martin. „To ne, ale chci jen říct, že to už stač...“ „Odpor nestrpím! Třeba si to pro příště zapamatuješ. Do kruhu s ním!“ Někdo mě strhl do kruhu a praštil pěstí. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale přestalo to. „Hoši? Něco se děje. Cítím to.“, řekl Martin. Podíval se po ostatních a pak kolem sebe. Okolí bylo plné mlčících postav... V zítřejším deníku se objevila zpráva: „Včera večer v ulici Radičova napadla parta nepřizpůsobivých Romů, skupinu našich školáků. Tyto osoby budou po zásluze potrestány.“
Slohová práce Davida Štrunce, žáka 9. třídy Základní školy Pod Skalkou, Rožnov pod Radhoštěm
LIDSKÁ PRÁVA
PORUŠOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV V BANGLADÉŠI:
22 І
ETNICKÉ NÁSILÍ PROTI PŮVODNÍM OBYVATELŮM V REGIONU ČATTAGRÁM Násilné konflikty mezi původními obyvateli Bangladéše, žijícími v regionu Čattagrám na jihovýchodě země, a bengálskými muslimskými migranty pronikajícími na toto území se v Bangladéši odehrávají již několik desítek let, aniž by jim svět věnoval alespoň částečnou pozornost. Dochází zde k závažnému porušování lidských práv a útokům na život, zdraví i majetek obyvatel v oblasti. Dosažení mírového řešení konfliktu přitom stále není na dohled. KDO JSOU PŮVODNÍ OBYVATELÉ NEBOLI „DOMORODCI“ Původní obyvatelé (či „domorodci“), kteří se nacházejí v oblasti Čattagrámu bývají v bengálštině označováni termíny „adivaši“ či „džumma“ [tyto termíny označují různorodé minoritní skupiny obývající Čattagrám, které se odlišují jak náboženským vyznáním, tak i etnickou příslušností – pozn. red.]. Z celkového počtu zhruba 164 miliónů lidí žijících v Bangladéši čítá tato heterogenní skupina pouze něco kolem jednoho miliónu. Největší zastoupení domorodých skupin představují etnika Marma a Čakma. Z náboženského hlediska vyznávají příslušníci těchto skupin zejména buddhismus, v menší míře také křesťanství nebo hinduismus. Kromě odlišné kultury a náboženství se tato etnika odlišují od bangladéšské majority také jazykově. Odhaduje se, že tyto kmeny žijí v oblasti
Čattagrámu něco přes 700 let, přičemž až do příchodu bengálských muslimských osadníků zde nebyly zaznamenány zásadnější konflikty. POČÁTKY KONFLIKTU S příchodem bengálských migrantů (v 70. a 80. letech minulého století) začalo v regionu docházet k nepokojům a násilí. To je spatřováno jako důsledek agresivní okupace půdy bengálskými muslimy, kteří se zde usazují za podpo-
-----------------------------------„Od 80. let je na domorodých obyvatelích čattagrámského regionu pácháno ekonomicky, etnicky a nábožensky motivované násilí.“ -----------------------------------ry bangladéšské vlády, paramilitantních i bezpečnostních složek. Tuto podporu dokládají analýzy médií, nezávislých bloggerů, lidskoprávních aktivistů i soukromých subjektů a neziskových organizací1. Od 80. let je tak na domorodých obyvatelích čattagrámského regionu pácháno ekonomicky, etnicky a nábožensky motivované násilí [drtivá většina obyvatelstva Bangladéše vyznává islám – pozn. red.]. Konflikt se úzce dotýká také žen, které jsou častými oběťmi těchto útoků a ve velké míře prožívají trauma z četných násilností, nejčastěji sexuálních a fyzických napadení. První násilný útok se přihodil v Kawkhali v okrsku Rangami v prosinci 1980, kdy několik příslušníků etnika Marma bránilo svůj majetek proti bengálským muslimům a projevilo nesouhlas s drastickými metodami zabavování majetku i půdy. Důsledkem tohoto ozbrojeného střetu, který vojensky podpořila i bangladéšská armáda, přišla o život stovka vesničanů. V průběhu 80. a 90. let násilí vůči „domorodcům“ eskalovalo a vedlo k exodu zhruba padesáti tisíc z nich (největší nárůst počtu uprchlíků, kteří se vydali do pro ně bezpečnější Indie, byl zaznamenán v letech 1986, 1992 a 1994). MÍROVÁ DOHODA NIC NEVYŘEŠILA
Mapa Bangladéše s vyznačením horského regionu Čattagrám (ang. Chittagong Hill Tracts) na jihovýchodě země. Zdroj: Internet.
Události měla uklidnit mírová dohoda, která byla podepsána 2. prosince 1997 mezi tzv. mírovými vojáky (San-
LIDSKÁ PRÁVA
І 23
Pořadatel mírového pochodu vyjadřujícího solidaritu s oběťmi násilí v Čattagrámu Chipamong Chowdhury (uprostřed), Toronto, Kanada. Foto: Radka Svačinková.
ti Bahini)2 a bangladéšskou vládou. Tato dohoda však nebyla nikdy implementována a uprchlíci z řad původních obyvatel, kteří se v očekávání zlepšení situace začali po
-----------------------------------„Nedodržení mírové úmluvy přineslo další vlnu násilí, incidentů a odcizování půdy původním obyvatelům.“ -----------------------------------jejím uzavření vracet z uprchlických táborů v Indii, nalezli svou půdu i nadále v rukou Bengálců. Nedodržení mírové úmluvy přineslo další vlnu násilí, incidentů a odcizování půdy původním obyvatelům. Byly vypáleny stovky domů, které patřily budhistické minoritě, a také několik budhistických klášterů.
SOUČASNÁ SITUACE Od začátku roku 2010 došlo k dalším incidentům a eskalaci konfliktu. Jeden z nich se odehrál v únoru roku 2010, další v Ramgarhu 17. dubna 2011. V obou případech šlo o napadení původních obyvatel příslušníky bengálské komunity. Výsledkem nepokojů bylo úmrtí téměř dvaceti osob, mnoho desítek zraněných, četné ztráty na majetku a vypálení jak buddhistických klášterů, tak i stovek domů prostých obyvatel. Dosažení mírového řešení více než 30 let trvajícího konfliktu se zdá být v nedohlednu a lidé v Čattagrámu žijí v neustálém pocitu nebezpečí a strachu z fyzického napadení. Jako kdokoli jiný si však zaslouží ochranu, respekt a život v míru. Chipamong Chowdhury Student religionistiky na University of Toronto v Kanadě
______________________________________ 1 Viz např.: Jumma villages burned to ashes, 21.4.2011, (http://www.survivalinternational.org). Massacres in the Chittagong Hill Tracts, (http://www.survivalinternational.org/films/massacrecht). Chittagong Hill Tracts: Attempt at Land Grabbing in Maischari: One Jumma Injured, 30.8.2006, (http://www.unpo.org). Al Jazeera-The Stream: Land struggle for Bangladesh‘s indigenous, 28.4.2011, (http://chtnewsupdate.blogspot.com). Khagrachari violence kills 4, 18.4.2011, (http://newagebd.com). Massacres in the CHT, (http://www.angelfire.com/ab/jumma/massacre.html). 2 Shanti Bahini (Mírové síly) je název ozbrojeného křídla politického hnutí domorodých obyvatel Bangladéše s názvem United People‘s Party of the Chittagong Hill Tracts (Parbatya Chattagram Jana Sanghati Samiti). Vzniklo v 70. letech za účelem ochrany a prosazení zájmů domorodých obyvatel Bangladéše proti vládě. V roce 1999 došlo (v návaznosti na mírovou dohodu z roku 1997) k jeho formálnímu rozpuštění. [pozn. red.].
ROZHOVOR
24 І
LIANA KVARCHELIA:
NEJHEZČÍ JE VIDĚT, JAK SPOLEČNOST ODOLÁVÁ MANIPULACÍM Liana Kvarchelia je zástupkyní největší abchazské1 neziskové organizace Centrum humanitárních programů (Centre for Humanitarian Programmes). Za podpory několika významných západoevropských partnerských organizací usiluje nejen o budování demokratické občanské společnosti v Abcházii, ale mezinárodními aktivitami se také snaží přispívat k řešení kavkazského konfliktu. Ve spolupráci s dalšími organizacemi se Centru podařilo prosadit přijetí zákona o přístupu k informacím, zákona o genderové rovnosti a také celou řadu pravidel, která zvyšují transparentnost a spravedlnost voleb. Jaké byly začátky Centra humanitárních programů? Budovali jste organizaci od nuly, nebo navazovala na nějakou činnost aktivních lidí z dob SSSR? Naše organizace vznikla v roce 1994, tedy rok po ukončení gruzínsko-abchazské války. Řada z nás se ocitla v neziskové organizaci poprvé, ale někteří moji kolegové byli aktivisty již za dob Sovětského svazu, v době Perestrojky. Jsou tu i lidé, kteří v té době byli aktivní v mládežnických asociacích a podíleli se na činnostech v akademické či kulturní sféře. Někteří z nás tedy byli aktivní již před válkou. Dali jsme se dohromady v roce 1994, kdy byla Abcházie po konfliktu zcela zdevastována. Měli jsme zde velmi mnoho traumatizovaných lidí - děti, válečné veterány, ženy, zraněné. Zaměřili jsme se na ty, kteří potřebovali okamžitou pomoc, a snažili jsme se ji získat zejména z oblastí mimo Abcházii, protože místní infrastruktura byla totálně zničena. A navíc jsme se zaměřili na psychologické poradenství, hlavně dětem. Začali jsme malými krůčky, obraceli jsme se na naše přátele v Moskvě, Londýně a ve Spojených státech s požadavkem na alespoň malou finanční podporu, protože jsme byli zcela bez peněz. Náš první program se jmenoval Terapie hrou. Předčasné prezidentské volby, které proběhly v srpnu 2011, byly již třetí, které jste monitorovali. Jaký byl jejich průběh? Mám pocit, že se systém voleb postupně zlepšuje. Nabídli jsme mnoho nástrojů, které zlepšují transparentnost volebního procesu. Nelze ohlídat všechno - kandidáti mohou mít například vliv na místní úřady, ale to není pro výsledek voleb rozhodující. Abcházie je malá země, lidé si tu všechno řeknou, mohou být s kandidáty v přímém kontaktu, mohou se rozhodovat podle svého vlastního úsudku. Ve všech volebních místnostech má každý kandidát dva pozorovatele, takže pokud jsou tři prezidentští kandidáti, máme šest pozorovatelů. Kromě toho se na monitoringu podílí řada nevládních organizací. Pro volby v roce 2004 jsme navrhli průhledné volební urny, aby lidé viděli, kolik lístků bylo vhozeno. Dále jsme navrhli pravidla pro pohyb pozorovatelů po volební místnosti a pro kontrolu pasů. Nesmějí je brát do ruky, ale mohou stát tak, aby viděli, jaký pas je komisi předkládán. Jsou zde tedy různé
nástroje, jak volby zprůhlednit. Z posledních voleb si odnáším nepříjemnou zkušenost s manipulacemi veřejného mínění ze strany kandidátů, kteří zdůrazňovali nepřátelskou image ostatních kandidátů. Mám ale dojem, že veřejnost naštěstí tento způsob komunikace odmítla.
Liana Kvarchelia. Zdroj: osobní archiv.
To mi připomíná, že v Jižní Osetii proběhly také volby, vyhrála opoziční kandidátka a soud hned druhý den výsledky voleb prohlásil za neplatné. Jaký je váš názor na tuto situaci? Mně tyto události připomínají naše volby v roce 2004. Tým tehdejšího vítěze Bagapše byl pod obrovským tlakem a vzhledem k nejednotnosti společnosti bylo nemožné, aby se Bagapš stal hned prezidentem. Jelikož prosazuji demokratické principy, bylo pro mne nesmírně frustrující, že výsledek voleb tehdy nebyl akceptován. Ale poté jsem si uvědomila, že jsme rozvíjející se země, transformujeme se, naše instituce nejsou doposud dostatečně pevně ukotvené a někdy je třeba najít kompromis, aby se zabránilo občanským nepokojům. Tehdy v roce 2004 proto proběhly ještě další volby mezi dvěma kandidáty, které potvrdily Bagapše v pozici prezidenta a Chadžimbu v roli viceprezidenta. A tímto krokem
______________________________________ 1 Abcházie je země na kavkazském pobřeží Černého moře, de iure autonomní součástí Gruzie, která však usiluje o mezinárodní uznání své samostatnosti a nezávislosti na Gruzii. Blíže k otázce současného postavení Abcházie v regionu Kavkazu a jejího vztahu ke Gruzii viz minulé číslo časopisu PŘES (č. 25, zima 2011).
І 25 – jakousi občanskou dohodou - jsme vlastně s podporou široké veřejnosti vykročili na cestu demokratizace. Moc přestala být děděná, o vládě začala rozhodovat veřejnost. Mám za to, že je třeba najít kompromis v Jižní Osetii, který bude zahrnovat rezignaci stávajícího prezidenta, protože to si přejí všichni. Nebyla jsem tam, nemonitorovala jsem tamější volby, takže neznám detaily, ale nejvyšší soud nemá právo zasahovat do konání ústřední volební komise. V Abcházii jste známou a váženou osobností. Neuvažovala jste také o prezidentské kandidatuře? Já? To nemám v povaze. Jsem občanská aktivistka a budu jí po celý život, nedokážu si sebe představit ve vládní pozici. Takovou odpověď jsem čekal. (smích oba). Jak byste zhodnotila přístup abchazské vlády k neziskovému sektoru? Měli jsme s vládami naší země různé vztahy, nebylo to často lehké, ale zdá se, že nás pomalu začínají chápat a respektovat jako konstruktivní kritiky. Být nezávislými je pro nás všechny nová zkušenost, je tedy přirozené, že děláme chyby. Vláda se učí, my také a prostřednictvím tohoto učení je náš vztah čím dál konstruktivnější. To ale neznamená, že jsme potichu, když z našeho pohledu dochází k porušování zákonů nebo lidských práv. Vystupujeme s našimi názory a otevřeně předkládáme stanoviska, lobbujeme, sledujeme dění, snažíme se hledat a nabízet řešení. Vidíte nějakou perspektivu pro řešení gruzínskoabchazského konfliktu? Myslím, že to chce hodně času. Když se podíváme na druhou světovou válku, ještě padesát let poté, tzn. další generace, řeší události v letech 1941 – 1945, zabývá se pochopením a odsouzením fašismu. My jsme teprve 20 let od konce války. Doposud nemáme garantovánu bezpečnost a mír, konflikt nemá jasný výsledek, není zajištěná stabilita. Mezinárodní komunita může přijmout roli stabilizátora situace a zlepšit tak svůj profil v našem regionu. Teď je to tak, že Evropa a USA jsou vnímány jako podpora Gruzie a Abcházie má za sebou Rusko. Chybí tu neutrální zahraniční vliv, který by zprostředkoval ustavení rovnováhy a dosažení kompromisu přijatelného jak pro Abcházii, tak pro Gruzii. Jedno je jasné - Abcházie se nestane součástí Gruzie, zůstane nezávislá. Ale jsme sousedi, a proto tu musí probíhat nějaká interakce a spolupráce. Jak vnímáte situaci nuceně přesídlených osob mezi Abcházií a Gruzií a vývoj řešení tohoto problému? Jde o nejcitlivější a nejtěžší problém k řešení. Hodně lidí se už vrátilo a v pohraničních oblastech se začínají znovu tvořit homogenní komunity. Situace v Abcházii není pro navrátilce ideální, ale nová vláda se snaží řešit jejich bezpečnost, sociální i ekonomickou situaci. Další problém je v kompenzacích a řešení materiální situace přesídlených osob v Gruzii. Gruzie to často vnímá jako problém humanitární, ale jde i o politiku, souvislosti a příčiny konfliktu. Diskuse Gruzínů probíhají jen nad důsledky, což podle mne není zodpovědné. Před několika týdny jsme tu měli diplomatku, která se mě ptala, zda si myslím, že bude za 50 let Abcházie
ROZHOVOR znovu součástí Gruzie. Přemýšlela jsem, proč je důležité pro Evropu, aby Abcházie splynula znovu s Gruzií. Řekla mi, že když Abcházci uvidí, jak se Gruzie stává prosperující, rozvíjející se úspěšnou zemí, budou po tom toužit také. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nám nejde o luxus Saakashviliho hotelů podél naší společné hranice. Gruzie nechává žít uprchlíky ve starých chátrajících lázeňských domech a rekreačních objektech, naproti kterým staví luxusní hotely. A naneštěstí je to opravdu tak, že se uprchlíci nechtějí vrátit do nezávislé Abcházie. V čem spočívá přínos zákona o genderové rovnosti, jehož přijetí jste pomáhali prosadit? Je podle vás nerovnost mezi muži a ženami v Abcházii závažný společenský problém? Tohle je téma Asociace žen Abcházie, která se snaží propagovat větší participaci žen na politickém dění. Ženy jsou u nás dost aktivní v nevládním i podnikatelském sektoru. Situace se trochu zlepšuje i v parlamentu, máme ministryně, ale je to ještě běh na dlouhou trať. Myslím si, že hlavním poselstvím zákona o genderové rovnosti bylo právě toto - propagace participace na politické scéně směrem k ženám. Jsou v Abcházii problémy, jako je rasismus, xenofobie nebo homofobie? Co byste řekla o postavení Romů v Abcházii? Abcházie byla odedávna multikulturní společností. Desítky let nejrůznější etnické skupiny (Abcházové, Gruzíni, Arméni, Řekové a další) spolu žili v míru. Nárůst nacionalismu v Gruzii v době perestrojky podnítil napětí mezi Gruzií a Abcházií. Když konflikt začal, většina etnik podporovala Abcházii. Gruzínsko-abchazský konflikt tu vážně poškodil vztah mezi Gruzíny a ostatními národy. Například během začátků naší nezávislosti, kdy orgány činné v trestním řízení nebyly ještě efektivní, se stávalo, že Abcházci a Arméni se cítili lépe chráněni před kriminalitou, zatímco Gruzíni a Rusové se cítili ohroženější. U Gruzínů to byl důsledek animozit mezi Abcházci a Gruzíny v situaci nedořešeného konfliktu, v případě Rusů se nejčastěji jednalo o neefektivnost policie a slabé zákony. V posledních letech se situace zlepšila, chtěla bych zdůraznit, že mnohem větší problémy máme s korupcí, než s diskriminací. A co se týče Romů - asi se nemůžu k této skupině vyjadřovat, protože jsem nikdy neslyšela žádnou stížnost nebo protest této skupiny obyvatel. Mám za to, že jejich situace se od doby Sovětského svazu nijak výrazně nezměnila. Můžete uvést jeden svůj nejkrásnější a nejhorší zážitek za dobu vašeho působení v Centru? Nejhorší byla doba před volbami v roce 2004, kdy byla vládou iniciována kampaň v médiích obviňující nás nevládní organizace - z toho, že zaprodáváme zájmy naší země. A nejhezčí je vidět, jak společnost odolává manipulacím a podporuje naši práci. Během voleb v roce 2004 jsem potkávala řadu lidí, kteří tvrdili, že nevládní organizace byly jediné, komu v předvolebním boji věřili.
Martin Hyťha Koordinátor programu Cesta iniciativy, zaměřený na podporu občanských iniciativ v zahraničí
REFLEXE
LEKTOŘI VÍKENDOVÉ ŠKOLY NEJEN O KAVKAZE
26 І
NESEHNUTÍ v rámci aktivit na podporu zahraničních občanských iniciativ uspořádalo v říjnu 2011 na Masarykově univerzitě v Brně Víkendovou školu. Kromě zástupkyň neziskových organizací z Abcházie a Gruzie, které byly v ČR na studijním pobytu, se jí zúčastnili i čeští studenti a studentky. Dvěma lektorům této víkendové školy jsme položili několik otázek ohledně jejich vnímání situace na Kavkaze a přínosu uspořádání akce, jako byla tato víkendová škola. Jsou jimi Adam Šůra, redaktor týdeníku Respekt, a Miroslav Přidal1, asistent veřejného ochránce práv.
Jak nahlížíte na oblast jižního Kavkazu? Vidíte nějakou příležitost pro řešení situace kolem sporných území? A jakou úlohu by zde mohla nebo měla hrát občanská společnost? AŠ: Celá oblast je pod zásadním vlivem Moskvy. A pokud ta bude mít stejně jako doposud chuť celou oblast ovládat, situace se na Kavkazu jen tak neuklidní. Za takových podmínek toho občanská společnost moc nenadělá. Rozhodující je politika kombinující vojenský a ekonomický tlak na Moskvu, první změny k lepšímu tak může iniciovat jen Washington či Brusel. To ale neznamená, že by se občanská společnost neměla rozvíjet už teď, zvláště ve smyslu bourání předsudků o těch „z druhé strany hranice“. Na vyspělosti občanské společnosti bude zásadním způsobem záležet další vývoj v oblasti poté, co získá relativní samostatnost. MP: Daný stav považuji za politováníhodný a velmi nešťastný. Těžko se však mohu věcně vyjádřit k důvodům a postupům místního obyvatelstva, resp. politické reprezentace či elit. Osobní zkušenost z daného regionu nemám. Mohu toliko poukázat na smírné rozdělení Československa v roce 1992, které se (naštěstí) obešlo bez nepokojů a použití síly. Vzhledem k tomu, že by občanské společnosti mělo být vlastní participovat na účasti ve veřejném životě i na formulování směřování celé společnosti, považuji její úlohu při řešení daného problému za nezbytnou. Je třeba si uvědomit, že (zásadní) rozhodnutí by měla být konstituována „zdola“ a nikoli nařizována „shora“. Česká republika má již značnou část transformace – na rozdíl od Gruzie a Abcházie – za sebou. Můžete z oboru, kterým se zabýváte, uvést příklad změn, které by tyto země měly, či naopak neměly následovat? AŠ: Rozhodně by neměli podcenit mravní rozměr politických a ekonomických svobod, tak jako se to stalo u nás. Konkrétně z mého oboru doporučuji vytvořit spolehlivější právní rámec podporující politickou a ekonomickou nezávislost veřejnoprávních médií, než jaký vznikl u nás. Stejně tak by si měly kavkazské státy i společnost lépe než u nás pohlídat výchovu žurnalistů, třeba vysíláním těch nejschopnějších na studia do vyspělých zemí s dlouhou tradicí nestranné žurnalistiky. MP: Pokud se týká oblasti práva, které se věnuji, doporučil bych se obecně při přijímání nové právní regulace inspirovat i cizozemskou právní úpravou zemí, v nichž daná úprava funguje. Ne tedy „otrocky“ přejímat cizí legislativu,
Ilustrační foto: Víkendová škola. Foto: Martin Hyťha.
ale nebránit se využít něco, co se jinde osvědčilo a přizpůsobit to místním podmínkám. V ČR se tohoto využilo u některých právních předpisů, a to s pozitivním výsledkem. Naopak se příliš neosvědčilo přijímání právních předpisů formou „legislativní smršti“ či rušení některých původních předpisů en bloc, bez aktuálního zhodnocení. Takto narychlo a mnohdy technicky nedokonale přijatá legislativa způsobuje následně velké množství problémů, které mají často dopad na celou společnost. Jak na Vás prostředí Víkendové školy působí? V čem vidíte přínos takové akce pro účastníky, případně i pro témata a oblast, jimž je věnována? AŠ: Přínos je určitě v propojování lidí, kteří mají chuť se vzdělávat a angažovat nad rámec běžných povinností. MP: Jednoznačný přínos vidím ve výměně informací v rámci poměrně odlišných regionů, tj. ČR a jižního Kavkazu. Tento přínos plyne z konfrontace rozdílných životních, společenských a dalších podmínek.
Martin Hyťha Koordinátor programu Cesta iniciativy, který se zaměřuje na podporu občanských iniciativ v zahraničí
______________________________________ 1 Odpovědi jsou osobním názorem respondenta, nikoli názorem či vyjádřením Kanceláře veřejného ochránce práv.
NEFÉR TRADE
І 27
PRÁVA PRACUJÍCÍCH ŽEN A DĚTÍ V GUATEMALE
Gabriel Zelada Ortiz je ředitel guatemalské organizace CEADEL, která usiluje o zlepšení pracovních a životních podmínek ohrožených skupin pracovníků, mezi něž patří děti, dospívající nebo ženy. Zabývá se pracovními právy v oblasti zemědělství, květinovém průmyslu a textilní výrobě. V dubnu 2011 navštívil pan Zelada Ortiz na pozvání společnosti NaZemi Českou republiku, kde formou přednášek a vystoupení v médiích informoval o podmínkách, za kterých se pěstují v Guatemale květiny prodávané i na českém trhu. Na následujících stránkách přinášíme rozhovor, ve kterém jsme se pana Ortize zeptali na jeho činnost v oblasti prosazování pracovních práv v Guatemale i na to, co může pro zlepšení situace pracovníků na květinových farmách v zemi udělat evropský spotřebitel, který si květiny kupuje.
Pan Zelada Ortiz na náměstí v Třebíči, duben 2011. Zdroj: archiv NaZemi.
Čím se přesně zabývá organizace CEADEL, ve které pracujete? Jakými prostředky se snaží pomáhat řešit problémy, na které se zaměřuje? Organizace se zabývá podporou, ochranou a požadováním plnění lidských práv obecně, zvláště pak plnění práv dětí, mladistvých a mládeže v sociálním ohrožení a pracujících žen v květinovém a textilním průmyslu a podnicích, které jsou zaměřeny na produkci a vývoz ovoce a zeleniny. Naše prostředky pocházejí ze zdrojů spolupracujících organizací v Holandsku, Rakousku a USA. Záměrem naší práce je výzkum a školení. Každou neděli se v prostorách naší organizace školí 100 žen, aby se
v průběhu dvou let vzdělaly jako obhájkyně dodržování pracovního práva. Tematika se týká pracovní oblasti, je zaměřená na vedení, organizaci, sebedůvěru, atd. Navíc s těmito ženami děláme i zábavné a rekreační aktivity, které umožňují vytvořit příjemné prostředí a atmosféru. Kromě toho pořádáme i další školení, která trvají šest a deset měsíců a která se týkají vedení v oblasti pracovního práva. V nich máme kolem 200 dalších žen. Disponujeme také rádiovými programy katolických a protestantských stanic v oblastech, ve kterých šíříme osvětu o pracovním právu. Tyto programy realizují mladí lidé a děti, které dříve pracovaly v podnicích.
NEFÉR TRADE
28 І
Pan Zelada Ortiz na výstavišti Flora v Olomouci, duben 2011. Zdroj: archiv NaZemi.
Kromě toho poskytujeme bezplatnou právní podporu pracovnicím, které mají pracovní problémy, uskutečňujeme mezinárodní žaloby na podniky, které porušují práva pracovníků, a podepsali jsme dohody s vlastníky podniků, které zaručují zlepšení pracovních podmínek. Jaké jsou hlavní problémy týkající se pracovních práv zaměstnanců na květinových farmách v Guatemale? Můžete je podrobněji popsat? Jedná se především o odepření práva na mateřskou dovolenou. Přitom zákon Guatemaly stanovuje 84 dnů mateřské dovolené a ženy mají dále nárok na 1 hodinu kojení denně během 10 měsíců po porodu. Ale majitelé podniků dělají na těhotné ženy nátlak, aby samy daly výpověď, protože podle jejich názoru už nebudou na práci stačit. Při požádání o propuštění ztrácí ženy nárok na sociální dávky, jako je peněžitá pomoc v mateřství. Dalším problémem je vysoké procento pracovníků a pracovnic zaměstnaných pouze na sezónní práce, tedy jinak řečeno, na týdny nebo měsíce. A dostávají přitom pouze mezi 58 % a 80 % ze zákonem stanovené minimální mzdy. Dochází také k propouštění pracovníků a pracovnic bez udání důvodu a naprosto všichni majitelé podniků se vyhýbají vyplácení odstupného. Pokud by si chtěl zaměstnanec či zaměstnankyně stěžovat, musí podat žalobu k soudu. Na to ovšem potřebují právníka, kterého stát neposkytuje. Navíc tyto soudy mohou trvat až dvanáct
let, což pracovníkům a pracovnicím bere veškerou naději a raději se této možnosti vzdají. Víc jak 50 % pracovníků a pracovnic nemá zdravotní
-----------------------------------„Pracovníkům se nedávají náležité pracovní pomůcky, proto neustále trpí alergiemi, krvácením z nosu, bolestmi hlavy a objevily se i případy potratů způsobených kontaktem s pesticidy.“ -----------------------------------pojištění, přestože zaměstnavatelé jim strhávají srážku z platu, kterou si však nechávají a neposílají ji zdravotním pojišťovnám. Pracovníkům se nedávají náležité pracovní pomůcky, proto neustále trpí alergiemi, krvácením z nosu, bolestmi hlavy a objevily se i případy potratů způsobených kontaktem s pesticidy. Pracovní doba trvá až 14 hodin denně a je nucená (zákon Guatemaly říká, že by přesčasy měly být dobrovolné), bez příslušné odměny. Má stát prostředky a zájem proti těmto problémům bojovat? Je problém v neexistující legislativě nebo spíše v nedodržování zákona a neschopnosti prosadit práva pracovníků v praxi?
І 29 Guatemala disponuje velmi dobrými zákony, pouze je potřeba uskutečnit několik úprav. Ale problém tkví v tom, že se tyto zákony neplní. Poslední ministři práce byly osoby, které byly spojené s podniky jako jejich vlastníci, ředitelé nebo právní poradci. Vláda nemá zájem na řešení pracovních problémů. Guatemala bude pravděpodobně potrestána sankcí 15 milionů dolarů ze strany USA za porušení podmínek v pracovněprávní oblasti stanovených mezinárodní smlouvou CAFTA1. Bude se vyžadovat, aby se zlepšila kontrola a plnění pracovních práv v Guatemale. Existuje možnost zaměstnanců květinových farem sdružovat se v odborech nebo organizacích, díky nimž by mohli efektivně prosadit zlepšení podmínek? Zákon sdružování v odborech povoluje, stejně jako mezinárodní konvence, které Guatemala uzavřela u OIT [Mezinárodní organizace práce – pozn. red.]. V praxi se to ale neplní. Sdružování se v odborech nebo organizacích znamená ztrátu pracovního místa a riziko, že vaše jméno bude obíhat po internetu, abyste nedostali práci ani v ostatních podnicích. Navíc se vyskytly případy, kdy podnik ukončil svoji činnost a nechal bez práce a dávek všechny pracovníky. Stát je právně neschopný něco podniknout, protože vlastníci následně vytvoří novou firmu pod jiným jménem. Jakých výsledků jste zatím ve své kampani dosáhli? Mezi naše úspěchy patří to, že na žádné květinové farmě nepracují děti a i v textilních továrnách (maquiladores) se dětská práce eliminuje. Vytvořili jsme také dva odbory – v textilním průmyslu a v ovocnářském a zelinářském průmyslu – které (spolu s částí našeho výzkumu) slouží jako základ pro vznesení obvinění na stát Guatemalu jako porušitele pracovního práva, a uskutečnili jsme 8 žalob na podniky, které porušovaly pracovní práva, v důsledku čehož se v nich zlepšily podmínky. Kromě toho se naše organizace objevuje v různých mediích, která se zaměřují na pracovní právo, a za dobu našeho působení jsme vyškolili (a v dalších případech pouze informovali) více jak 20 tisíc pracovníků o jejich pracovních právech. S jakými hlavními překážkami se v CEADEL při své práci potýkáte? Nejtěžší je nalézt prostředky pro realizaci naší činnosti. Dále musím zmínit strach mnoha pracovníků ze ztráty svého místa po vznesení obvinění na zaměstnavatele, výhrůžky smrtí směřované vůči členům pracovního týmu naši organizace či výhrůžky směřované pracovníkům a pracovnicím ze strany majitelů podniků, aby k nám nedocházeli a s CEADEL nespolupracovali. Je nějaký rozdíl mezi problémem porušování práv pracovníků v květinovém průmyslu v Guatemale a např. v afrických státech, které se v této oblasti potýkají s obdobnými potížemi? Myslím, že v případě Guatemaly jde o složitější situaci, protože je zde méně organizovaných pracovníků a méně prostředků, než je těch, které posílají spolupracující organizace do Afriky podobným organizacím jako je CEADEL.
NEFÉR TRADE Spočívá řešení pouze na straně Guatemaly nebo k němu mohou přispět také odběratelské trhy (zejména země EU a USA)? Lze z jejich strany pozorovat snahu v této oblasti něco dělat? Mezinárodní trh je v globalizovaném světě důležitý. USA vyvíjejí silný nátlak na plnění smluv pod hrozbou sankcí, navíc investují do školení pracovníků, úředníků a žádají svobodu pro organizování odborů. Ale ze strany Evropy podobnou dynamiku nevidíme; dohody mezi Evropou a Střední Amerikou by měly být kvalitnější co se pracovního práva týče a měla by existovat větší spolupráce v pracovní oblasti.
-----------------------------------„Řešení vidím v míře angažovanosti spotřebitelů – aby žádali certifikované výrobky, protože to bude tlačit na vlastníky podniků, aby plnili zákony. “ -----------------------------------V čem vidíte možné řešení tohoto problému? Řešení vidím v míře angažovanosti spotřebitelů – aby žádali certifikované výrobky, protože to bude tlačit na vlastníky podniků, aby plnili zákony. Dále je důležité školit pracovníky a pracovnice v jejich právech, aby věděli, čeho se dožadovat. V neposlední řadě je důležitý mezinárodní tlak namířený na vládu, protože historie nám říká, že pouze tak se zlepšila lidská práva, a teď je potřeba dělat takový nátlak kvůli pracovním právům. Jak může běžný spotřebitel v Evropě Vaši snahu podpořit a zasadit se o nápravu tohoto problému? Spotřebitelé mohou požadovat ověření původu produktů a snažit se kupovat certifikované zboží, u něhož jsou zaručeny etické podmínky výroby. Mohou také šířit informace o problematické výrobě spotřebního zboží mezi přáteli či oslovit neziskové organizace zaměřené podobně jako CEADAL, aby podpořili naši činnost. Jsou květiny z Guatemaly dováženy i do České republiky? Seznamy mluví pouze o Holandsku, ale z Holandska jsou květiny téměř jistě převáženy i do České republiky . Petr Mareš, Linda Janků Petr Mareš je koordinátorem kampaně za zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců v rozvojových zemích ve společnosti NaZemi. Linda Janků je členkou redakce časopisu PŘES.
______________________________________ 1 CAFTA (Středoamerická smlouva o volném obchodu) je mezinárodní smlouva, jejímž cílem je vytvoření zóny volného obchodu v oblasti střední Ameriky. V současnosti sdružuje sedm zemí – Dominikánskou republiku, El Salvador, Guatemalu, Honduras, Kostariku, Nikaraguu a USA. [pozn. red.]
Multikulti Challenge: Accepted!
30 І
MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED
NA VEŘEJNÝCH AKCÍCH, TÝDNU LIDSKÝCH PRÁV V BRNĚ I ZNOVU VE ŠKOLÁCH Během podzimního a zimního období jsme v projektu realizovali zajímavé věci. Nejenže jsme měli konečně možnost vyjet do škol s inovovanými workshopy, ale také jsme se zapojili do pořádání Týdne lidských práv, kde jsme tématy migrace a jejích dopadů, stereotypů ve společnosti a lidských práv zaujali řadu lidí.
S novým školním rokem jsme na druhém stupni základních a středních škol začali zavádět inovace workshopů, na kterých jsme s celým lektorským týmem pracovali v průběhu léta. Vyšli jsme hlavně z našich zkušeností a také potřeb, které jsme během uplynulého roku ve školách vypozorovali. Žákům a žákyním i nadále předáváme interaktivní formou poznatky o lidských právech, předsudcích, migraci, uprchlictví, multikulturní společnosti. Děti a dospívající si v rámci nich mají možnost vyzkoušet, jak se dá komunikovat s těmi, které vnímáme jako „jiné“ a jaké to je být sám „jiným“. Těmito aktivitami chceme probudit diskuzi u cílové skupiny, která často nemá osobní zkušenost s příchozími a často také jen reprodukuje stereotypy z médií či ze svého okolí. Tyto stereotypy se nám vhodně zvolenými aktivitami daří nabourávat. Vzniká tak prostor pro diskuzi, kde máme možnost seznámit se s názory žáků a žákyň na předkládaná témata, což považujeme za nejdůležitější v naší práci. Na školách také nadále distribuujeme a rozdáváme časopis PŘES, díky čemuž se mohou žáci a žákyně základních a středních škol s tematikou migrace a jejích dopadů blíže seznámit. Kromě toho jsme v říjnu představili podzimní číslo časopisu, věnované mj. otázce Kosova, na tematickém večeru, v rámci něhož se promítal film a proběhla diskuze s odborníkem na oblast Balkánu z FF MU, Josefem Oriškem. Tento model se osvědčil, proto jsme v prosinci propagovali i zimní číslo časopisu PŘES, tentokrát na tematickém „kavkazském večeru“, na němž představila svůj nový dokumentární film a vystoupila jako host novinářka Petruška Šustrová. Tímto způsobem se snažíme probudit zájem veřejnosti o témata, která jsou ve veřejném prostoru málo, nebo vůbec, diskutovaná. Možnost prezentovat naše aktivity široké veřejnosti jsme měli také v rámci Týdne lidských práv, který se konal v prvním prosincovém týdnu 2011 v Brně. V úvodu jsme představili nově vzniklou výstavu studentských prací, na jejíž vernisáž jsme pozvali všechny účastníky a účastnice prvního ročníku soutěže, do které se zapojilo 15 studentů a studentek ze tří škol. Přijely všechny čtyři soutěžní týmy a my jsme měli možnost s nimi podebatovat, dozvědět se, co je u nich nového a také jak soutěž změnila jejich vnímání multikulturality. Ve školním roce 2011/2012 navazujeme na úspěšný první ročník a soutěž pro středoškoláky a středoškolačky je tedy vyhlášena i letos. Touto sou-
těží chceme motivovat mladé lidi, aby vyjádřili svůj názor na problematiku multikulturního soužití, která se zdá být v dnešním světě důležitým, ale často i ožehavým tématem. To se nám v prvním ročníku podařilo, těšíme se tedy na druhý ročník a zapojení dalších škol. Dále v rámci Týdne lidských práv proběhla diskuze na téma Diskriminace aneb kdo a jak je v České republice diskriminován. Pozvání na její vedení přijali odborníci a odbornice v oblasti, a sice Michal Čermák z kanceláře Veřejného ochránce práv, Andrea Meixnerová z IQ Roma servis a Anna Bartíková z Ústavního soudu. Diskuzi jsme zaměřili na analýzu konkrétních příkladů z praxe, ve kterých došlo k diskriminaci. Posluchači i posluchačky se v následné debatě nebáli zapojit a živě diskutovat se všemi panelisty. Kromě toho jsme také během tohoto týdne v Mahenově knihovně otevřeli pro veřejnost Živou knihovnu. Namísto knih si mohli návštěvníci a návštěvnice „půjčit“ živé knihy. Ty nečetli klasickým způsobem, ale dialogem s nimi se mohli dozvědět více o jejich životech, které jsou často zatíženy nějakou formou stereotypního nahlížení či diskriminace. Podle tohoto kritéria jsme také prováděli výběr těchto knih. Zaměřili jsme se na skupiny, které nejčastěji čelí stereotypnímu uvažování ostatních (například lesba, ekologický aktivista, vegan, muslimka, dula, feministka, bezdomovkyně, anonymní alkoholik atd.). Zajímavá akce se konala také ve spolupráci s řečkovickým gymnáziem – mikulášská nadílka pro děti rodin příchozích z různých kultur žijících v Brně. Tato nadílka je již tradiční akcí, na které se NESEHNUTÍ spolupodílí. Studenti vymýšlí program pro děti, my pro ně zajišťujeme dárky. I v letošním roce si mohly děti zadovádět v tělocvičně, ve výtvarné dílně kreslily vánoční ozdoby a v rámci programu také běželo promítání českých pohádek. Přišel i čert s Mikulášem a děti se tak mohly seznámit s touto českou tradicí. Za uplynulých pár měsíců máme za sebou mnoho zajímavých a užitečných akcí, které snad obohatily ty, kteří přišli náhodou, zastavili se a popovídali si. Obohatily také nás i další lidi, kteří se podíleli na jejich přípravě. Děkujeme všem a těšíme se na další aktivity. Radka Vejrychová, Hana Skoumalová Členky realizačního týmu projektu Multikulti Challenge: Accepted
PŘEDSTAVUJEME
PŘEDSTAVUJEME:
MULTIKULTURNÍ ČAJE O PÁTÉ Jedním z cílů NESEHNUTÍ se od roku 2011 v rámci programu Společně k rozmanitosti stalo zprostředkovávání setkávání majority, lidí příchozích z různých zemí a menšin žijících v České republice. To se děje na dvou úrovních – jednak pořádáme volnočasové aktivity pro děti (bez ohledu na věk, vyznání či státní příslušnost) a dále také multikulturní setkávání žen z různých koutů světa. Vytváříme tak prostor pro setkání lidí, kteří by se za normálních okolností potkat nemohli nebo by je to ani nenapadlo. Multikulturní čaje o páté vytváří prostor pro setkání žen. Tyto ženské skupiny se konají každý druhý čtvrtek v měsíci. Od září, kdy se uskutečnilo první setkání, se v prostorách knihovny NESEHNUTÍ setkáváme pravidelně, vždy v trochu jiném složení, ale pokaždé ve skvělé náladě, připraveny
TIRÁŽ Čtvrtletník PŘES vydává: NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ - NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail:
[email protected], http://spolecnekrozmanitosti.cz/ casopis-pres/ Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Ve všech našich publikacích usilujeme o genderově korektní jazykové vyjadřování, jelikož jsme přesvědčeni, že touto cestou napomáháme ke snižování nerovnosti v postavení žen a mužů ve veřejné sféře. U textů, které nejsou upraveny tímto způsobem, respektujeme přání jejich autorů nebo autorek, aby text takto nebyl upraven. NESEHNUTÍ. Redakce: Pavla Hofmeisterová Linda Janků Anna Kvíčalová Tomáš Melichárek Lenka Šafránková Pavlíčková Boris Rafailov Peter Tkáč Klára Trizuliaková Radka Vejrychová Rediguje: Linda Janků Tomáš Melichárek Sazba a grafická úprava: Igor Látal
si povídat i vyrábět nejrůznější maličkosti. Na programu je pokaždé malé občerstvení v podobě domácího pečiva a několika druhů čaje a kávy. Vždy začínáme povídáním a postupně přecházíme k aktivitám, jako je výroba šperků z korálků a drátků, malbě na hedvábí, háčkování, výrobě korálků z hmoty zvané FIMO či papíru. Během této činnosti vzniká možnost vzájemně se blíže poznat, sedíme u jednoho stolu a sdílíme i ty nejvšednější věci, které nás potkaly. Říká se, že v jednoduchosti je síla; v tomto případě to platí dvojnásob. Tyto aktivity, které propojují majoritu se skupinami, jež se někdy poněkud obtížněji zapojují do společnosti, jsou přínosné pro každého trochu jinak. Setkání dávají možnost osobního kontaktu mezi českými ženami a ženami, které do ČR přišly ze zahraničí, tedy mezi lidmi, kteří se jen těžko mají šanci potkat, natož popovídat si, někde jinde. Z toho pramení získaná osobní zkušenost s jinakostí, boření stereotypních názorů na to, co se může na první pohled jevit jako „odlišné“. Na základě toho může přijít uvědomění si, že všichni si přejeme stejné či obdobné věci, jen cesta k jejich dosažení je jiná. V neposlední řadě dojdeme k tomu, že společných rysů mezi těmito lidmi je víc než odlišností. Nevěříte? Přijďte se podívat. Dveře jsou otevřené všem, na čaj může přijít každá :) Každý druhý čtvrtek v měsíci, knihovna NESEHNUTÍ, Třída kpt. Jaroše 18 v Brně. Začínáme v pět (17:00). Kontakt:
[email protected] Více informací na: www.spolecnekrozmanitosti.cz
Jazykové korektury: Zdeňka Kozáková Anna Kvíčalová Zuzana Maďarová Grafické korektury: Linda Janků Tomáš Melichárek Foto na titulní straně: Žena z etnika Marma, Bangladéš. Zdroj: www.discoveringdhaka.wordpress.com Registrace: MK ČR E 15578 Tištěná verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296 Elektronická verze: http://spolecnekrozmanitosti.cz/ casopis-pres/archiv-2/ Roční předplatné (čtyři čísla): 145 Kč (cena jednoho čísla 16 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném na http:// spolecnekrozmanitosti.cz/casopispres/ Kontakt:
[email protected] Vytištěno na recyklovaném papíře.
