předplatné 16Kč 24 Kč

hranice předsudky lhostejn ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h

Čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává NESEHNUTÍ Ročník VIII/č. 25, zima 2011 předplatné 16Kč

24 Kč

TÉMA: KAVKAZ SITUACE VNITŘNĚ PŘESÍDLENÝCH OSOB V GRUZII RUSKO-ABCHÁZSKÝ SPOR O VYTYČENÍ HRANIC GURAM ODISHARIA: JE LEPŠÍ ŠPATNĚ MLUVIT NEŽ DOBŘE BOJOVAT

2І

ÚVODNÍK Vážené čtenářky a vážení čtenáři,

To, že se vydání časopisu PŘES, které právě držíte v rukou, zabývá z velké části Kavkazem, není náhoda. NESEHNUTÍ totiž v letošním roce zahájilo nové aktivity na podporu rozvoje občanských iniciativ a neziskových organizací v Gruzii a Abcházii. Uvnitř tohoto čísla si můžete přečíst například autentickou reportáž o vzdělávacích seminářích, které jsme pro občanské aktivisty a aktivistky, ale i lidi působící v nezávislých médiích na jaře uspořádali v Tbilisi a Suchumi. Šesti organizacím jsme následně zprostředkovali finance pro uskutečnění menších, tematicky rozmanitých projektů – díky tomu probíhá v Gruzii kampaň proti komerční výstavbě na bulváru v centru města Batumi, vzdělávací projekt proti školní šikaně a násilí učitelů vůči dětem v Tbilisi a podpora uprchlíků v regionu Imereti a jejich zapojení do rozhodování na místní úrovni. V Abcházii vzniká platforma na podporu dobrovolnictví, probíhá projekt na ochranu přírody v abchazských horách a děti se účastní vzdělávacího programu o bezpečnosti na silnicích. Kromě toho v říjnu přijely koordinátorky uvedených projektů na desetidenní studijní pobyt do České republiky. Na tom, že jsme pro ně připravili celou řadu schůzek v neziskových organizacích, návštěvy v redakcích novin a televize či celodenní exkurzi do centra ekologických projektů v Hostětíně, není asi nic zvláštního. Méně obvyklé je, že se společně s tuzemskými studentkami a studenty zúčastnily třídenní víkendové školy na témata týkající se občanské společnosti, médií, vědy a ekonomiky (reflexe několika z 16 lektorů víkendové školy připravujeme do příštího čísla PŘESu). Vystoupení v přímém přenosu zpravodajské relace České televize pro ně bylo jistě také zajímavým zážitkem. Co nám ale ještě dlouho bude vyvolávat spokojený úsměv na rtech je fakt, že se počáteční vzájemná ostražitost a nejistota Gruzínek a Abcházek postupně změnila nejen v zájem o navázání spolupráce, ale možná i v přátelství. Věříme, že si po přečtení tohoto čísla časopisu budete společně s námi přát, aby je v tom jejich krajané a krajanky následovali. Zdaleka ne všechny články tohoto čísla jsou ale jen o naší činnosti na Kavkaze – dozvíte se také, jak vznikly tamní konflikty týkající se území Abcházie a Jižní Osetie, a poodhalíme Vám rovněž situaci uprchlíků v regionu; rozhovory s rozvojovými a humanitárními pracovníky a pracovnicemi Vám osvětlí, jak v oblasti pomáhají uprchlíkům (a nejen jim) Člověk v tísni a Norský uprchlický výbor. Pro tematické zpestření jsme přidali i příjemné čtení o alternativní hudební scéně v Gruzii. Kromě toho se věnujeme také pravidelným rubrikám, jako je profil slavného uprchlíka či zákulisní novinky a reflexe z projektu Mulitkulti Challenge: Accepted. Zajímavé a příjemné čtení Vám přeje Martin Hyťha Koordinátor projektu podpory občanské participace a nezávislé žurnalistiky na Kavkaze

OBSAH

■ ■

■ ■ ■ ■ ■

Alternativní zpravodajství

3

Téma: Kavkaz Abcházie, Gruzie, Osetie: Kdo, Kdy, Kde a Proč? Situace vnitřně přesídlených osob v Gruzii Manana Dardžania: Všechno závisí na tom, kam se Gruzie vydá, jaká země to bude (rozhovor) Petr Kostohryz: Těžko si představit jinou podobně naplňující práci (rozhovor) Jak udělat seminář na Kavkaze (reflexe)

4 7 8 10 14

Slavní uprchlíci/uprchlice Guram Odisharia: je lepší špatně mluvit než dobře bojovat

17

Analýza Rusko-abcházský spor o vytyčení hranic

18

Kultura Přehled nad Gruzínskou alternativní hudbou

20

Multikulti Challenge: Accepted! Nahlédněte pod pokličku projektu Workshopy na školách – zkušenost, pozitiva a úskalí (reflexe)

22 22

Představujeme Člověk v tísni a jeho aktivity na Kavkaze

24

m.

ALTERNATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ es.blogspot.co chdeaconinthedal ar j: ro Zd h. ro ký Afric

RAŽDY ANIA, V V O Ň S E L RÁREŇ NIE OD OMALE OELEKT P R S D : Y H IA BRAZÍL A OBRIA 2 dažďoNÁROV A R H tisíc km C ,5 j O 6 o il n les . Naďale razílií od j od roku 1988 B la v s a le s k y 010 najmene , od ked V roku 2 čo bolo ku 2004 , o r a rozloha s , tý le a ie a č n r a a rovn o end, z 2 vého p y p tr i e c r p jú a 2 Problém (len kles s. km ). síc km tak trvá , ti ti jú 1 a ,2 2 v 7 á o v žba pretr raja je j k le o a h ď é a ročná ťa k n s mi sov všaj homorav niektorý celého Ji daždových prale y kontrolu nad ním. ou tick s ochran láda nemá prak dlesňova o žm y ln v gá olo zavra brazílska ostihnutými nele ov, od roku 1988 b jiny. ip rane kra anár r h c h c o o i r a p oblasťam n uy y José Clá h aktivit tam útok Časté sú e tisíc ľudí pre ic ý manželský pár ojica yš anto. Dv trelen S s a o z it l dených v o ír p b rubao Es hto roku ym drevo lia. Maria d ln a é g a V máji to v le il e iro da S ň proti n m dreveného uh dio Ribe ov viedla kampa iatych ucento rok a a prod vraždy ďalších p tk y b vyše 15 o d dovali vateľom čom, cho ich vražde nasle stavby o venie vý ta s . a v Krátko p z to e údn dokonh aktivis lasti je s Monte, ktorá po b o z roľníckyc u o . Zaplave e Belo u správ Pozitívno ej hydroelektrárn ajväčšia na svete a vysídrzn 2 pralesa etia n kontrove zlohou 2tr o r ť y o 400 km ných obyvateľov b h to la a z m , í d čen 68 km árňou žne pôvo lo byť 6 za elektr to preva lo a a ných ma m í d v o ľu obavy ad 0 000 vyvolalo odla odh p o a č s lených 2 í, e d n 0 ľu ôvodnéNásled ť 100 00 ršenia situácie p a v Brazílie. o oh ťa a zho ti pris ych envir do oblas ciálneho napätia aviac o negatívn so , nevr z nárastu v oblasti a tv ľs te ho obyva och. .com ch dopad y ln ongabay tá m n , e g m r .o h azonwatc .co.uk, am n ia d r a u Zdroje: g IDENTSKÉ VOLBY PŘEDČASNÉ PREZ LY ĚH OB PR II ÁZ V ABCH zidentem Abcházie gapše, který byl pre Ba je rge Se rti sm mezinárodním staPo náhlé mi s problematickým ze o tét v ly by , 04 20 . srpna vyhlášeny od roku rovanými voliči na 26 ist reg íci tis 0 15 jen tutem a tcích se objevili tři lby. Na hlasovacích lís vo é tsk en zid pre né nt, premiér Sergej předčas , dosavadní viceprezide ab kv An dr an ex Al ti: . Ačkoliv odborníci kandidá ndidát Raul Chadžimba ka í ičn oz op iný jed a enším mezi dvěma Šamba dek hlasování přinejm sle vý ný těs íše sp ali kvapivě vyhrál již očekáv u, Alexandr Ankvab pře im rež ího dn vlá li ite představ sů. m téměř 55 procent hla , v prvním kole se ziske s korupcí a zločinností ji bo o na jeho vize la va go rea lze ě ne jm tím zře za st t Veřejno společnos výhrou i pro abchazskou nakolik bude jeho výhra toritářskému způsobu au k e bovy sympati kva An m še Ov i. říc vě spolehli kvab například pro. Hned po volbách An ho bré do nic tí věš ne vládnutí době třeba v lidech je „ve složité poválečné že , dií mé u res ad na hlásil všechno špatně,“ nebo e hovořit o tom, že je tál us ne ne a ji, dě na zasívat bezuzdností“. mezi svobodou slova a že vnímá „velký rozdíl zinárodní společenzva kritizovala a vy la me lby vo lně ite op ch po ký prezident MedGruzie na to svět? Zatímco rus co A . ilo ud so od je y ství, ab d oficiálním vyhlášením al Ankvabovi ještě pře ov tul gra ky nic efo tel ní a jejich výsledky veděv hlásila volby za nelegitim pro ie un á sk rop Ev ů, výsledk se o Abcházii hovoří víc přijal rezoluci, v níž na t ná se ý ck eri Am la. neuzna ou federací“. Objevují uzie „okupované Rusk Gr ti ás uč so né díl ne jako o u situaci abchazského o jen využívá obtížno sk Ru že ry, zo ná i k že Abcházie je již se vša nezávislosti. Faktem je, po ží tou ré kte , va lst obyvate facto jako nezávislý olu Gruzie a funguje de ntr ko mo mi let 20 bezmála kem ze strany svých ickým i politickým tla om on ek m ký vel d po ť stát, by sousedů. ize.cz, vkaz-uzel.ru, ceskatelev Zdroje: aktualne.cz, ka kipedia.org wi , r.ru snypress.info, ruv thecommentator.com, ap

UPRCHLICKÁ KRIZE V AFRICKÉM ROHU SE ZHORŠUJE Somálský poloostrov se dlouhod obě řadí mezi oblasti stižené vleklou hum anitární krizí. Ze Somálska, které je posledních 20 let zatíženo konfliktem, vlnami hladomoru a rozvrácenou stát ní infrastrukturou, uprchla již více než čtvrtina z jeho celkové 7,5 milionové pop ulace. Jen během první poloviny roku 2011 přitom dle zpráv UNHCR ze země uprchlo do sousední Keni a Etiopie téměř 140 tisíc osob. Tito uprchlíci, kteří přežijí náročnou cestu k hranici Somálsk a trvající i několik týdnů, přicházejí do uprchlických táborů zcela podvyživení, dehydratovaní a vyčerpaní. Etiopie je přit+ om aktuálně pod náporem uprchlické vlny rovněž ze sou sedního súdánského státu Modrý Nil, kde v září roku 2011 eskalovalo násilí po více než 6 letech, kdy byla ukončena občanská válka mezi severní a jižní částí Súdánu. V zemi, která leží na severní stra ně u hranice mezi Súdánem a nově vzni klým státem Jižní Súdán, byl vyhlášen výji mečný stav a panuje obava, že občans ká válka se odsud rozšíří i do dalších čás tí země. Do sousední Etiopie přitom před zhoršujícím se násilím jen za první týden konfliktu uprchlo téměř 20 tisíc lidí, přičemž další přicházejí. UNHCR, který spolu s neziskovým i organizacemi v oblasti pomáhá, volá po ukončení násilností a předejití další upr chlické a humanitární krizi v oblasti. Je však otázkou, zda se nestabilní situaci v Súdánu podaří zklidnit a oblast Modrého Nilu se nestane dějištěm dalšího vleklého konfliktu a lidské tragédie. Zdroj: www.unhcr.org

TÉMA

ABCHÁZIE, GRUZIE, OSETIE:

4І

KDO, KDY, KDE A PROČ?

Kavkaz. Zajímavý kus světa zbožňovaný cestovateli a cestovatelkami nejen pro své překrásné hory, historické památky a pobřeží Černého moře, ale také pro velice přátelské a pohostinné obyvatele. Možná tím spíš se divíme, proč se právě několik oblastí Kavkazu po dlouhá léta nachází v politickém i mezilidském napětí a konfliktech, které – ať už jsou způsobeny předsudky a netolerancí obyčejných lidí, nebo jsou jen cynickou mocenskou hrou politiků – neprodukují nic lepšího než utrpení a bídu. Když se podíváme na etnickou mapu Kavkazu, pochopíme, proč je situace komplikovaná a nepřehledná. Kvůli složitému hornatému terénu byly od sebe jednotlivé skupiny obyvatelstva již od dávných dob značně oddělené, což podporovalo rozvoj etnické pestrosti, včetně vývoje mnoha jazyků. Zabývat se historií a současností celého Kavkazu by vydalo na sice nesmírně zajímavou, ale nebezpečně těžkou knihu – přeci jen na území o rozloze, jako má Rumunsko, žije na tři desítky různých etnik. Proto se v tomto příspěvku zaměřím pouze na tu část, která je dnes na oficiálních mapách vyznačena pod názvem Gruzie. Zde se nacházejí dvě oblasti, které otevřeně usilují o samostatnost a nezávislost na Gruzii a do jisté míry se jim to i daří: Abcházie a Jižní Osetie.

ABCHÁZIE: VĚČNÁ POTRAVA VELKÝCH ŘÍŠÍ

Historicky vzato Abcházie po většinu své existence

Mapa Gruzie. Zdroj: wikipedia.com.

zápolila s nátlaky okolních velkých říší, které z ní zpravidla prostě učinily součást svého území. Výjimkou bylo hlavně období od 9. do 15. století, kdy abchazští a gruzínští králové usilovali o sjednocení širšího území jižního Kavkazu do společného státu. Jinak se ale Abcházie postupně zmocňovaly Římská říše, Byzantská říše, Osmanská říše, Rusko a nakonec Sovětský svaz, který nejen v tomto regionu hýbal dějinami 20. století. V roce 1921 byla utvořena federace Abcházské a Gruzínské sovětské socialistické republiky (SSR), již o rok později se k nim připojila Arménie a Ázerbájdžán a společně utvořili Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku. Ta vzápětí s Ruskou, Ukrajinskou a Běloruskou SSR utvořila Sovětský svaz. Po přijetí nové sovětské ústavy v roce 1931 byl ale Abcházské SSR odňat status svazové republiky a pro tamní obyvatelstvo nastaly těžké časy.

TÉMA

І5 PRAMENY ZÁŠTI V DOBÁCH SOVĚTSKÉHO SVAZU

Hlavnímu představiteli zrušené Abchazské SSR Nestoru Lakobovi se sice ještě několik let dařilo udržovat částečnou nezávislost a pro Abcházii přijatelné podmínky, ale po jeho nevyjasněném úmrtí v roce 1936 Stalin ve spolupráci s dalším brutálním vrahem Lavrentijem Berijou1 nastolili v Abcházii teror. V podstatě metodou etnické čistky nahradili naprostou většinu politických představitelů a dalších významných činitelů Gruzíny a zahájili násilnou asimilaci abcházského obyvatelstva, zejména prostřednictvím jazykových restrikcí: byla zavedena gruzínská abeceda, zákaz školního vyučování v abcházském jazyce, bylo zrušeno rozhlasové vysílání i noviny v abchazštině a dokonce platil i zákaz používání tohoto jazyka na veřejnosti. Do Abcházie byly kromě toho přesídlovány desetitisíce zemědělců ze západní Gruzie. Ve chvíli, kdy demografické inženýrství narazilo na nedostatek zemědělské půdy, Stalin jednoduše rozhodl o deportaci celých vesnic obývaných řeckými a tureckými menšinami do Kazachstánu a dalších oblastí Střední Asie. Do těchto vysídlených vesnic byli vzápětí nastěhováni Gruzíni. V plánu byly údajně i deportace Abcházců, k nim už ale nedošlo. Ačkoliv bylo „pogruzínšťování“ abcházského obyvatelstva součástí širší sovětské politiky asimilace etnických menšin, neoddiskutovatelná část odpovědnosti ležela nejen na Moskvě, ale i na Tbilisi. A právě z toho pramení vnímání problému samotnými Abcházci: Berija i Stalin byli oba Gruzíni, v Abcházii docházelo k pogruzínšťování a ne porušťování a přibývající počty nově příchozích Gruzínů šly ruku v ruce s potlačováním abcházské kulturní identity i reálné politické moci. Berija se Stalinem tak položili pevné základy pro pozdější eskalaci abcházskogruzínského konfliktu na přelomu 80. a 90. let.

OD ÚMRTÍ DVOU ŘEZNÍKŮ KE SNAHÁM O AUTONOMII

Po smrti Stalina a popravě Beriji v roce 1953 došlo i k částečnému uvolnění poměrů v Abcházii. Na vedoucí pozice se začali vracet Abcházci a došlo i k rehabilitaci abcházského jazyka, když začal být opět vyučován ve školách a stal se dokonce jedním z úředních jazyků. Abcházci postupně převzali moc, a i když početně v rámci obyvatelstva tvořili menšinu, začali aktivně usilovat o jistou míru autonomie. Nebylo až tak důležité, jestli vznikne samostatná Abcházská SSR nebo bude Abcházie přičleněna k sovětskému Rusku – ostatně ani jeden z návrhů vyslyšen nebyl. Když se Sovětský svaz drolil, vůle Abcházců k autonomii sílila. Kontroverzní záměr gruzínské univerzity sídlící v Tbilisi otevřít v Suchumi, hlavním městě Abcházie, svoji pobočku a nahradit tak dosavadní gruzínskojazyčnou větev suchumské univerzity spustil v roce 1989 masové demonstrace Abcházců i Gruzínů. Ty přerostly v několikadenní ozbrojené boje následované vlnou oboustranné mobilizace. Mnohatisícové pochody obyvatel západní Gruzie a Abcházců, které vyvrcholily (setkáním obou stran) na mostě nedaleko města Ochamchira [město na východě Abcházie – pozn. red.], hrozily přerůst v občanskou válku, čemuž tehdy ještě zabránila Rudá armáda. Ostatně ani jedna ze stran se v tu dobu necítila dostatečně připravená na konflikt.

VÁLKA ZA NEZÁVISLOST

V roce 1991 byla vyhlášena samostatnost Gruzie, politika nacionalistického prezidenta Gamsachurdii však nepočítala s autonomií pro žádnou oblast. Sotva Gruzie přijala ústavu, která deklarovala unitární stát, Abcházie vedená Vladislavem Ardzinbou vyhlásila v červenci 1992 úplnou nezávislost. Vzápětí došlo v Gruzii k výměně režimu – moci se ujal Eduard Ševardnadze – a následovalo vojenské tažení na Suchumi, které mělo za cíl „nastolit pořádek“ a zajistit územní celistvost Gruzie. Abcházské defenzivě přispěchali na pomoc dobrovolníci nacionalistické Konfederace horských národů Kavkazu, která sdružovala různé kavkazské národy, například Čečence, Osety, Čerkesy nebo Kabardince. Ani s nimi by se ale samostatná Abcházie asi neubránila, kdyby včas nepožádala o pomoc Rusko. Jelcin sice nejprve zprostředkoval mírové jednání v Moskvě, ale jelikož se na něm nepodařilo dohodnout to nejdůležitější – tedy vzájemné postavení Abcházie a Gruzie – boje pokračovaly s podporou ruské armády na abcházské straně. V létě 1993 byla sice podepsána dohoda o stažení gruzínských i severokavkazských vojenských jednotek z Abcházie, ale nestalo se tak a o dva měsíce později Abcházci za pomoci ruské armády vytlačili gruzínskou armádu až za řeku Inguri, která dnes tvoří hranici mezi Gruzií a Abcházií (gruzínskou stranou nazývanou jako „administrativní hranice“). Hned po převzetí moci Abcházci začaly masakry civilistů, zejména v Suchumi. Během etnických čistek, na kterých se mimo jiné podílely severokavkazské jednotky pod vedením neblaze proslulého teroristy Šamila Basajeva, bylo pozabíjeno až 30 tisíc lidí, převážně Gruzínů. Dalších asi 250 tisíc uprchlo do Gruzie, kde valná většina z nich zůstala dodnes.

JIŽNÍ OSETIE: OŽIVLÝ NÁROD NEBO RUSKÁ HRAČKA?

Území dnešní Jižní Osetie bylo nejprve součástí království podřízeného Perské říši, na konci 18. století přešlo pod území Ruska. Teprve poté se začala formovat osetinská identita z jednotlivých klanů. Kolem roku 1920 se objevily první gruzínsko-osetinské spory, byly však tvrdě potlačeny gruzínskou národní gardou a brzy poté byla Jižní Osetie začleněna do Gruzínské SSR jako autonomní oblast. Toto začlenění částečnou nezávislost umožňovalo a kupříkladu osetština se běžně učila ve školách. Jihoosetská lidová fronta v roce 1989 požadovala posun od autonomní oblasti k autonomní republice v rámci Gruzie, tedy stejné postavení, jako měla Abcházie či Adžarie. Gruzie však naopak zrušila autonomii Jižní Osetie úplně. To vedlo k vyhlášení nezávislé republiky, uspořádání voleb a válce, v níž se vojska obou stran dopouštěla zvěrstev na civilním obyvatelstvu, pročež 100 tisíc Osetinců uteklo do Severní Osetie a 23 tisíc Gruzínců do Gruzie. V roce 1992 Gruzie souhlasila s příměřím, aby se vyhnula rozsáhlé konfrontaci s Ruskem, a po jednáních uzavřela s Jižní Osetií dohodu o neútočení.

OZBROJENÝ KONFLIKT V ROCE 2008 A ČÁSTEČNÉ UZNÁNÍ

Sotva v srpnu 2008 znovu vzplanuly boje mezi gruzínskou a jihoosetskou armádou, ze severu na pomoc přispěchalo Rusko. Gruzie se ale rozhodla dobýt největší jihoosetinské město Cchinvali, což vedlo k reakci ruské armády

TÉMA

6І

příležitostně útočící i na cíle v Gruzii mimo území Jižní Osetie – proto se také často hovoří o rusko-gruzínském konfliktu. Celou čtrnáctidenní válku provázelo ve velké míře násilí na civilistech, jehož se dopouštěly všechny zúčastněné strany. Důsledkem byla také nová vlna asi 30 tisíc uprchlíků směřujících do Gruzie. Jihoosetská armáda vzápětí zlikvidovala gruzínské vesnice v dostatečné míře na to, aby velké části gruzínských uprchlíků efektivně zabránila v návratu. Nastalé situace využila také Abcházie a zaútočila na pozice v Kodorské soutěsce – v podstatě jižní vstupní bráně do Abcházie, dosud obsazené gruzínskou armádou, která se bez většího odporu stáhla. Po 14 dnech od prvního výstřelu byla mezi všemi zúčastněnými stranami podepsána mírová dohoda. Velmi brzy po konfliktu Rusko oficiálně uznalo Abcházii a Jižní Osetii jako nezávislé státy, následovala jej Nikaragua, Venezuela a také tichomořský ostrov Nauru. Nabízí se otázka, kdy byl naposledy někdo z Nauru v Jižní Osetii či naopak, a některé zdroje hovoří o tom, že uznání bylo spojeno s finanční pomocí od Ruska ve výši 50 milionů dolarů, což činí v přepočtu více než 80.000 Kč na každého naurského obyvatele. Naopak především Evropská unie a Spojené státy americké podporují tzv. územní celistvost Gruzie, stejně jako Česká republika, která kromě tiskových prohlášení ministerstva zahraničních věcí dodává Gruzii raketomety, houfnice, tanky, bitevní letouny a munici. Zajímavé ale je, že podle výsledků nezávislé vyšetřovací komise Evropské unie konflikt v roce 2008 vyvolala Gruzie, i když Rusko přispělo k jeho eskalaci.

SOUČASNOST, ZÁVISLOST A BUDOUCNOST

Abcházie i Jižní Osetie v současné době fungují nezávisle na Gruzii, ale už jen vzhledem k nedostatku jiných

geografických sousedů se nemohou vyhnout závislosti na Rusku, které obě země finančně podporuje, jejich obyvatelům ochotně vydává ruské pasy a jistě by je podpořilo i vojensky, pokud by došlo k obnovení násilných interakcí s Gruzií. Abcházie i Jižní Osetie se snaží prezentovat jako moderní země směřující k funkční demokracii. Ovšem zhlédnutí reportáže z oslav vyhlášení jihoosetinské nezávislosti, kde slova ministra zahraničí Murata Džioeva o vyhlášení státu odpovídajícího mezinárodnímu právu skoro nejsou slyšet přes střelbu ze samopalů, nutně vyvolává úsměv na rtech. Zatímco v Jižní Osetii lze pozorovat významné tendence k tomu, aby se – stejně jako Severní Osetie – stala součástí Ruska, Abcházie by nejraději svoji nezávislost posílila. Díky atraktivnímu černomořskému pobřeží, které má ekonomický potenciál v rozvoji turistického ruchu, to nemusí být úplně nereálné. Oproti tomu Jižní Osetie, kde v podstatě jediné spojení se světem umožňuje Rokský tunel vedoucí skrz horský hřeben do Ruska, příliš možností ke svému nezávislému rozvoji nemá. Martin Hyťha Koordinátor projektu podpory občanské participace a nezávislé žurnalistiky na Kavkaze

1

Lavrentij Berija byl ve 30. letech jedním z vykonavatelů stalinových čistek v Sovětském svazu. Po Stalinově smrti v roce 1953 usiloval o zisk jeho postu, brzy však byl vytlačen Nikitou Chruščevem a následně popraven.

Zničená vládní budova v Suchumi stále připomíná válečný konflikt v roce 1993. Foto: Milan Štefanec.

І7

ANALÝZA

SITUACE VNITŘNĚ PŘESÍDLENÝCH OSOB V GRUZII

Gruzínská republika, jež se od vyhlášení své nezávislosti v roce 1991 potýkala s válečnými konflikty v separatistických republikách Abcházii a Jižní Osetii, se dodnes nedokázala vyrovnat s následky vysídlení statisíců osob gruzínské národnosti z postižených území. Uvedené války totiž vyhnaly z domovů až 300.000 lidí, především z Abcházie, z nichž až 250.000 hledalo nové domovy na různých místech Gruzie a začínalo zde život doslova od nuly. Běženci se postupně usazovali ve větších městech jako Tbilisi, Gori, Mccheta, obydlovali staré hotely, rekreační objekty a ubytovny, ve kterých vznikala „dočasná“ společná ubytovací centra. Uvedený počet vnitřně přesídlených osob je vzhledem k celkovému počtu obyvatel Gruzie (k roku 2009 se uvádí 4.300.000 obyvatel) vysoký a představuje téměř šest procent celkového počtu obyvatel. Další ranou byl válečný konflikt v Jižní Osetii v srpnu 2008, v jehož důsledku přibylo dalších 26.000 běženců z hlavního města Cchinvali a z gruzínských vesnic cchinvalského regionu. Tito „noví“ běženci zpočátku přežívali v prostorách starých škol a uzavřených fabrik, avšak dík y štědré finanční pomoci ze zahraničí a reakci ze strany státu byli poměrně rychle ubytováni v náhradních domech či bytech. Pro gruzínskou vládu bylo zabezpečení bydlení pro běžence prioritou, proto byla velmi rychle zahájena rozsáhlá výstavba nových vesnic a bytů ve starých nevyužitých objektech, i když o kvalitě těchto rychlostaveb lze samozřejmě pochybovat. Typickým příkladem je vesnice Cerovani, vzdálená 20 km od hlavního města, kde vzniklo více než 2.000 nových nepodsklepených minidomků o rozloze 55m2 s vlastním přívodem vody a plynu a s malou zahrádkou. Zatímco „noví“ běženci našli poměrně rychle nový domov, na ty „staré“ z první vlny se pozapomnělo. V podstatě až do dnešních dnů, tedy více než dvacet let, přebývá řada z nich v nevyhovujících prostorách v „dočasných“ ubytovacích centrech; jsou bez práce, bez peněz a bez vidiny lepší budoucnosti. Zhruba před šesti lety vydala gruzínská vláda rozhodnutí o postupném uvolňování budov obsazených běženci, zejména pak těch, o něž projevili zájem soukromí investoři. Běženci měli možnost získat kompenzaci ve výši 10.000 USD nebo přijmout náhradní bydlení v odlehlejších regionech. Vystěhovávání běženců probíhá i v posledních měsících a zřejmě největší rozruch vzbudilo v první polovině srpna uvolňování kdysi luxusního hotelu Abchazia v centru Tbilisi, v němž bylo ve zcela nevyhovujících podmínkách ubytováno 250 rodin z Cchinvali. Sám hotel je dnes v dezolátním stavu, ale nachází se na jedné z hlavních tříd města a již delší dobu je v soukromém vlastnictví. I zde dostali běženci na výběr – buď přijmou za uvolnění místností kompenzaci ve výši 10.000 USD a sami si najdou ubytování, nebo se přestěhují do ubytovny bývalé cementárny ve městě Rustavi, která se pro běžence právě rekonstruuje. Jisté je, že běženci jsou nespokojeni – výše kompenzace je malá, nestačí na pořízení vlastního bydlení, a navíc není jasné, zda v případě přestěhování do další ubytovny neztratí běženci definitivně nárok na případnou kompenzaci v budoucnu. Běžence podporuje řada nevlád-

Malý čečenský uprchlík v Baku ve školce. Foto: Petr Kostohryz.

ních organizací, zorganizovali již několik demonstrací před ministerstvem pro záležitosti běženců a už plánují další. Zatím, zdá se, zbytečně… Na pomoci běžencům v Gruzii se významně podílí i Česká republika, která podporuje projekty českých nevládních organizací, zejména z programu zahraniční rozvojové spolupráce a transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Od roku 2006 působí v Gruzii i Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), jejíž aktivity jsou v rámci transformační spolupráce zaměřeny na vzdělávání pracovníků nevládních organizací pracujících s vnitřně přesídlenými osobami. V roce 2009 se OPU podílela - v rámci tříletého programu rekonstrukční a rozvojové pomoci Gruzii - na vybudování vzdělávacích a poradenských center v Gori a Tbilisi, ve kterých probíhala výuka angličtiny a práce na PC a k dispozici byl běžencům právní a sociální poradce. Z projektů zahraniční rozvojové spolupráce MVČR a MZV ČR bylo rovněž podpořeno jedenáct podnikatelských záměrů drobných podnikatelů z řad běženců. Hana Natidzeová Organizace pro pomoc uprchlíkům Brno Autorka pracuje jako vedoucí kanceláře OPU Brno a přímo se podílí na realizaci aktivit v Gruzii

rozhovor

8І

MANANA DARDŽANIA:

VŠECHNO ZÁVISÍ NA TOM, KAM SE GRUZIE VYDÁ, JAKÁ ZEMĚ TO BUDE PostFactum je gruzínská nevládní organizace – asociace novinářů, která byla založena v roce 2002 v Tbilisi. Její zakladatelé jsou Gruzíni, kteří byli nuceni odejít z Abcházie po válce s Gruzií v roce 1992. V Tbilisi začali nový život a pokračovali v původní profesi. Jejich osobní zkušenost je přitom dovedla k záměru práce s lidmi, kteří s nimi sdílejí stejný osud, tedy uprchlíky a vnitřně přesídlenými osobami – poukazují na jejich práva a vytvářejí jim možnosti integrace. Organizace vytvořila pro lidi přesídlené z Abcházie a Jižní Osetie, kteří v Gruzii většinou žijí v uzavřených komunitách, místní radiové sítě a rozhlasová studia, které jim dávají příležitost účastnit se veřejných diskusí o existujících sociálně-ekonomických problémech a mobilizovat se k jejich řešení. PostFactum také provádí vzdělávání těchto osob (školení v oblasti lidských práv, rozvoj dovedností) a kromě časopisů vydává také řadu vzdělávacích materiálů. S ředitelkou organizace, Mananou Dardžania, jsme hovořili o jejích osobních zkušenostech z pozice uprchlíka (do války s Gruzií žila v abcházském Suchumi), perspektivách řešení konfliktu Gruzie a Abcházie i o situaci uprchlíků v Gruzii, na jejímž zlepšení se svými aktivitami podílí také organizace, v jejímž čele stojí. Proč jste se ve své činnosti zaměřili na integraci osob hodně peněz; je to minulost rodičů, kteří zřejmě příliš násilně přestěhovaných z Abcházie? často vzpomínají, že v dřívějším životě měli velký dům. Je to už osmnáct let od doby, kdy k násilnému přesídleA tohle je útočiště, kde teď jsou.‘“ Děti by tam určitě měly hodně hraček a jiné možnosti. Je to taková pohádka, která ní došlo. Není možné žít v závislosti a pořád čekat – za rok je vlastně pro rodiče a ne pro děti. se vrátíme, za dva roky se vrátíme. Je to součást psychiky vyhnání, lidé žili – a bohužel mnozí stále žijí – minulostí, Jak vnímáte nyní vztahy mezi Gruzíny a Abchazy? žijí v očekávání návratu. Napomohla tomu i vláda, která (stejně jako vždycky všechny vlády) prohlašuje, že to úzeTyto národy za sebou mají 2 války, vysídlování, vraždy, na druhou stranu mí získá nazpět, silou vedle sebe žily stovky nebo mírovou cestou. let… V komunitě Gruzínů Měla jsem šéfrevysídlených z Abcházie máme lidi – koledaktora, který byl Abchaz. Nehledíce na gy, příbuzné, kteří si to, že byl můj nadřípamatují a znají dobré stránky našeho soužizený, jsme se přátelili. Byl dost liberální, tí s Abchazy. Jsme zaměřeni mírumilovně, nebyl radikál. Často jsme nacházeli společstavíme mosty důvěry ný jazyk a on mi řekl: mezi jednotlivými skupinami ve společnosti. „Neumíš si představit, jak je nám blízká V principu už vláda tuto rétoriku také Gruzie a Gruzíni. Ale proč se na nás Gruzie nepotřebuje, protože dívá svrchu a nebere po událostech ze srpna 20081 i ti nejnenv úvahu naše zájmy? Kdyby je brala v úvaapravitelnější aktivisté vidí, že návrat lidí hu, lepší přátele než Abchaze by neměla.“ a návrat Abcházie Manana Dardžania v rozhovoru s Petruškou Šustrovou. Foto: Martin Hyťha. Takové rozhovory měly do Gruzie je velmi zdlouhavý proces a že podklad, protože naše národy se během staletí sblížily – máme stejné tradice, i výsledky, ty křehké mosty, které postavili lidé a nevládní stejné vnímání světa, názory. Jednou se strhla rvačka mezi sektory, jsou dnes bohužel zničeny. Abchazy a Gruzíny. Bylo to v malinkém městě a hned se Lidé mé generace si ještě pamatují ty roky, kdy jsme rozneslo, že se perou Abchazové s Gruzíny. Lidé se sběhli, [Gruzíni a Abcházci – pozn. red.] žili pospolu. Ano, byly rozpory, ale to nám nebránilo udržovat příbuzenské vztaz vedlejších ulic přišli oběma stranám rvačky na pomoc. A co se stalo? Byli si tak podobní, že bylo těžké rozlišit, hy, mít přátele… Zejména v prvních letech, kdy probíhala kdo je Gruzín a kdo Abchaz. Proto se jedni rozhodli do naše [uprchlíků z Abcházie – pozn. red.] neformální setkápasu se svléknout, aby nemlátili ty „svoje“, protože všichni ní, byla v lidech cítit obrovská nostalgie. Když pracujeme se navzájem neznali. v tzv. kolektivních centrech, kde žijí běženci, ptala jsem se V Abcházii mají teď lidé úplně jiné názory. Snažili se malých dětí, které se narodily už tady, odkud jsou, udipřiblížit k Rusku a mají z dnešní situace velkou radost. veně se na mě dívaly: „Z Tbilisi. Co ta teta od nás chce?“ Budou raději trpět pod Ruskem, než žít neustále ve straKdyž jsem se pak ptala rodičů, říkali: „Víte, děti velmi chu, že jejich děti nebudou mít žádnou budoucnost. Mnoho divně přijímají, když vzpomínáme na Gagru, na Suchumi Abchazů si myslí, že teď, v dnešní situaci, má jejich země [abcházská města – pozn. red.]. Dívají se po sobě a ptají víc záruk. Neřekla bych, že jsou ruské záruky stoprocentse: ‚Proč rodiče pořád připomínají ta města? Co to je?‘ ní, protože je těžké pochopit i Rusko, jaký krok udělá A my jim odpovídáme: ‚Víš, to je hodně hraček, velký dům,

rozhovor

І9 v nejbližší budoucnosti. Přece jen ale nabízí nějakou možnost rozvoje. Všechno závisí na tom, kam se vydá Gruzie, jaká to bude země. Bude-li skutečně demokratická, nebo zda je to pouze hodnota, kterou deklarujeme, ale která zde ve skutečnosti neexistuje. V roce 1992 Abcházie vyhlásila nezávislost a Gruzie ji poté napadla. Díky podpoře Ruska a ekonomické krizi v Gruzii abcházská vojska vytlačila Gruzíny z území. Válku doprovázela etnická čistka, kolik bylo z Abcházie do Gruzie přesídleno Gruzínů? Napřed to bylo 300 tisíc, všude se to číslo objevovalo. Časem se to ale změnilo. Řada lidí nezůstala v Gruzii. Mnozí odjeli do Ruska. A pak se uprchlíci z galského okresu, to je zemědělský okres u gruzínské hranice, začali vracet do Abcházie, bez nějaké záruky bezpečnosti, protože je tam půda, dá se sklidit úroda, uživit se. Teď je v Gruzii podle nových údajů přes 200 tisíc uprchlíků-Gruzínů z Abcházie. Jsou zde také uprchlíci z nové vlny po konfliktu v roce 2008, z cchinvalského okresu [okres v Jižní Osetii – pozn. red], ale těch je mnohem méně než uprchlíků z Abcházie. Co se s gruzínskými uprchlíky z Abcházie stalo, když na začátku 90. let přišli? Kde žili? Tehdejší nařízení prezidenta Ševardnadzeho znělo, že všechny státní budovy, které dříve sloužily jako rekreační zařízení, dostanou uprchlíci. Jednalo se ozdravovny, ubytovny, ale i lepší hotely, nacházející se po celé Gruzii. Byla to doba, kdy byla země v rozkladu. Hotely nikdo nepotřeboval, do Gruzie nejezdili hosté ani turisté. Lidé se tam tedy chudě a bídně nastěhovali. Zachraňovala nás humanitární pomoc, která přicházela v nejistém množství. Žili jsme tam jako v provizorních útočištích – tyto budovy, hotely a rekreační zařízení nebyly připraveny na tak dlouhodobé využití. Postupně všechny dosluhovaly, ačkoli mezinárodní organizace se podílely na překládání střech, kanalizaci, na všelijakých opravách. Tady v Tbilisi jsme měli hotel Iberia, v centru města. Každý, kdo jde kolem – nejen uprchlíci – to pamatuje. Byla to připomínka, že dokud existuje tento hotel, existují uprchlíci a postavení země není dobré. Pak vymysleli strategii, vládní program pro integraci. Fakticky se na této strategii podílel nevládní sektor – v regionech i v Tbilisi. Byly to hlavně uprchlické organizace, naše organizace se podílela také. Setkávali jsme se s lidmi, monitorovali jsme, kde by chtěli žít, v jakých podmínkách, jaká zařízení by si přáli. A lidé rádi odpovídali. Každý měl svou představu, ale hlavně zdůrazňovali, že je důležitá střecha nad hlavou a zaměstnanost, že není práce. Lidé z Abcházie, kteří jsou tady, dodnes velmi často zdůrazňují, že měli v dřívějším životě, když ještě žili v Abcházii, nějakou funkci a materiální možnosti – měli dům a dokázali třeba prodávat chleba nebo něco takového. Lidé se přes to přenesli, aspoň nějak se zařídili, ale práce stejně není. Hlavně vyrostla nová generace, která už ukončila školy, má odbornost, ale práci přesto sehnat nemohou. Ve strategii se zaměstnanost brala v úvahu. Bohužel poslední moment už na nás nezáležel a strategie integrace se proměnila ve strategii rozsídlení. Pouze na spokojenost s bydlením. A teď už to není strategie rozsídlení, ale prostě strategie vysídlení těch lidí z budov, kam byli umístěni po svém příchodu – hlavně těch budov, na kterých má zájem vláda, které chce prodat. Jakmile se objeví investor, uprchlíci jsou z těchto budov vystěhováváni.

Porušují se tak práva zakotvená v zákoně o uprchlících. K poslednímu vysídlení došlo v zimě v Apjuše, lidi tam chtěli vystěhovat v předvečer Nového roku, pak to posunuli o patnáct dní – opozice se o to zasadila. A někdy kolem 20. ledna začali lidi vystěhovávat. Ve strategii se přikazuje, že člověku se má dát bydlení podle jeho volby a že jestli nechce tam, kam mu navrhují, musejí mu dát kompenzaci. Ale bohužel lidé, které odtamtud vystěhovali, to přijali jako deportaci. Vystěhovávali je v šest ráno, přistavili náklaďáky, jakoby na věci, ale ve skutečnosti na nich jeli i lidé – policie je násilím vystěhovala. Děti uprchlíků prý mají vlastní školy, nechodí do škol s ostatními dětmi? V prvních letech jsme měli uprchlické školy, bylo jich velmi mnoho. Konkrétně u Tbiliského moře [jezero na kraji Tbilisi – pozn. red.], to je daleko od centra, byla tři obrovská sanatoria. Ta obsadili uprchlíci. Nebyla tam školka, ale děti pochopitelně školku potřebují. Přitom dítě se nedá daleko vozit, na dopravu nejsou peníze a tak dále. Otevřeli tedy školku a když už byla školka, byla nasnadě myšlenka na školu: „Proč neotevřít školu? Mezi uprchlíky je přece hodně pedagogů, kteří nemají zaměstnání.“ V téhle oblasti tedy takto vznikly základní a střední školy, kde se vzdělával, abych tak řekla, uprchlický sektor. Váš syn také chodil do takové školy? Ne, chodil do tbiliské školy. Bydlím tady u sestry a škola je vedle, takže tam nastoupil a nikomu neříkal, že je uprchlík. Ptala jsem se psycholožky, proč to tají, jestli je mu to nepříjemné. Ona odpověděla: „Výborně, to je dobře. Je to pro něj zbytečné…“ Je to tak víceméně asi u všech dětí. Děti se cítí svobodné. Jakou vidíte další perspektivu uprchlíků z Abcházie v Gruzii? Myslím, že lidé nějak přežili – nehledě na vztahy s Ruskem, které teď mají tak strašnou podobu. Tak či onak, uplynulo osmnáct let. Máme nyní šikovnou mládež, pracuje v mezinárodních organizacích, studuje na Západě – tito lidé se vracejí s dobrým vybavením. Ale při pohledu na náš [uprchlíků z Abcházie, kteří jsou v Gruzii – pozn. red.] život, když vidíme osady nových uprchlíků, velmi nás to znepokojuje. Člověk nemůže nebýt zděšený: krabičky, krabičky, krabičky, všechny domy stejné. Také jsme v těchto nových osadách prováděli monitoring. Je to jen několik let, ale některé tyto budovy a domy jsou už nevhodné – vlhké, střechou zatéká, hroutí se strop a podobně. Máme pocit, že to jsou skutečná ghetta. I když vláda všechny tyhle kroky hájí – že to bylo postavené za dva měsíce, že bylo nutné dát lidem střechu nad hlavou… ale člověk kromě střechy potřebuje ještě mnoho jiného. Petruška Šustrová Novinářka a dokumentaristka, mluvčí Charty 77 Rozhovor byl připraven pro dokument Petrušky Šustrové a Ivo Macharáčka pro Českou televizi s názvem Na hranicích impéria (2011).

1

V srpnu 2008 Gruzie napadla další územní celek usilující o nezávislost na Gruzii – Jižní Osetii. Abcházie v reakci na to vyhlásila Gruzii válku a díky podpoře Ruska se musela Gruzie stáhnout.

rozhovor

10 І

Petr Kostohryz: TĚŽKO SI PŘEDSTAVIT JINOU PODOBNĚ NAPLŇUJÍCÍ PRÁCI Petr Kostohryz působí od ledna 2010 v Tbilisi jako hlavní koordinátor programu humanitární pomoci Norského uprchlického výboru (Norwegian Refugee Council, www.nrc.no) pro oblast Kavkazu. Výbor poskytuje podporu uprchlíkům a vnitřně přesídleným osobám, kterých je v oblasti v důsledku proběhlých násilných konfliktů bezmála čtvrt milionu. V rámci poskytovaných služeb, kterých každoročně využívají tisíce lidí, se snaží zejména řešit jejich obtížné bytové podmínky, poskytuje jim poradenství týkající se jejich majetkových a občanských práv a pořádá vzdělávací programy pro děti, mládež i učitele. V následujícím rozhovoru jsme se vedle situace běženců v této problematické oblasti zeptali také na zkušenosti a zážitky z práce humanitárního pracovníka v terénu či na postřehy o konfliktu, ke kterému zde došlo a jehož následky ještě zdaleka nejsou překonány.

Petr Kostohryz: „Více mě baví humanitárka než rozvojovka.”

Jak jsi se k takové práci dostal? Měl jsi předtím zkušenosti s podobnou prací z jiných oblastí? V neziskovém sektoru se pohybuji od roku 1992 a o problematiku lidských práv a vzdělávání se tedy zajimám už téměř 20 let. Po skončení civilní vojenské služby v organizaci Člověk v tísni na začátku roku 2002 mi bylo nabídnuto místo vedoucího mise v Čečensku. Odjel jsem původně na rok, nakonec zůstal téměř čtyři roky a posléze působil v Ázerbajdžánu, Afghánistánu a Pákistánu a nyní druhý rok v Gruzii. Po Člověku v tísni jsem pracoval v UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) a teď šestým rokem v NRC. Práce v humanitární organizaci má primárně manažerskou povahu – momentálně se vlastně jen starám o to, aby ostatní kolegové dělali svou práci (smích). S napětím a pracovním tempem třeba v Afganistánu se to nedá srovnat.

Jakým nejvážnějším problémům podle Tebe uprchlíci a vnitřně přesídlené osoby v Gruzii musí v současné době čelit? A zlepšuje se dostatečně během času jejich postavení? Hlavním problémem každého běžence na světě je nemožnost vrátit se domů, což platí i v Gruzii, kde navíc víra v návrat dostala zásadní trhlinu rusko-gruzínskou válkou v srpnu 2008. Jakkoli je každá válka obrovským společenským traumatem, tato alespoň vrátila Gruzii na geopolitickou mapu světa a v neposlední řadě vyvolala obrovskou vlnu solidarity, nejen uvnitř Gruzie, kde se uprchlictví vlastně poprvé stalo společenským tématem, ale i v mezinárodním kontextu. Do země přiteklo v půjčkách a grantech 4,5 mld. dolarů, což byly téměř dva roční rozpočty. Gruzínská vláda se do té doby jen neochotně pouštěla do jakýchkoli aktivit připomínajících integraci s obavou, že jestliže se běženci integrují, nikdo se nebude chtít vracet domů a ztracená území budou ztracena navždy. S novou vlnou vnitřních přesídlenců z Jižní Osetie v srpnu 2008 se téma integrace posunulo z papírových deklarací ke konkrétním činům a do dnešního dne zhruba 20,000 rodin dostalo vlastní střechu nad hlavou a k ní odpovídající majetkoprávní dokument. Před měsícem byla například dokončena stavba obytných domů v černomořském přístavu Poti, kde více než 1,000 nových bytů čeká na vnitřní přesídlence momentálně žijící ve zchátralých a vybydlených kolektivních centrech. Je to vlastně poprvé, kdy se gruzínská vláda jala problém přesídlenců systematicky řešit, protože na začátku devadesátých let nebyla Gruzie funkčním státem a většina obyvatel na tom po rozpadu SSSR byla podobně špatně, bez ohledu na to, jestli se jednalo o běžence či nikoli, takže se každý musel nějak postarat sám o sebe. Ani dnes není samozřejmě vše perfektní a největším problémem gruzínské společnosti, který ve větší míře zasahuje právě vnitřní přesídlence, je ekonomická situace země. Většina běženců žije z vlastních zahrádek a sociálních dávek, které jsou asi 300 Kč na osobu a měsíc. Oficiální nezaměstnanost je 16%, záleží však na metodice výpočtu a reálná nezaměstnanost se odhaduje kolem 50%. V průzkumech veřejného mínění po válce v roce 2008 se mezi nejpalčivějšími problémy země objevovala bezpečnostní situace a územní celistvost, dnes jim však jasně vévodí ekonomická situace a problém nezaměstnanosti. Podle některých průzkumů se považuje za nezaměstnané až 75% respondentů, což spíše znamená, že jen asi čtvrtina má trvalý dlouhodobý příjem, zatímco zbytek žije z dočas-

І 11

Rodinka azerských uprchlíků z Karabachu, které jsme postavili dům ve vesnici Yuhari Kurdmahmudlu v okrese Fizuli (srpen 2007). Foto: Iva Zimova.

ných výdělků a drobného zemědělství. Je spravedlivé podotknout, že nefunčknost gruzínského státu trvala víceméně do tzv. Růžové revoluce v listopadu 2003, ze které vzešla současná vládní garnitura. Když jsem byl v létě 2003 poprvé v Tbilisi, měli jsme elektřinu jen několik hodin denně a v zemi vládla anarchie a oligarchové. Za posledních osm let se mnohé změnilo – nejen ohledně elektřiny, se kterou bývají problémy jen při bouřkách. Třeba gruzínský boj s korupcí je často dáván za příklad post-sovětské reformy, kterou jí všechny okolní země mohou jen závidět. Na druhou stranu znamenal nástup nového režimu významné zhoršení vztahů s Ruskou federací, která zakázala dovoz gruzínské produkce, zejména ovoce, vína, či minerálek. Jen ve vinařství, kde 80 % gruzínského exportu proudilo do Ruska, tak přišly o práci tisíce lidí. Dalším problémem je nereformované školství a omezený přístup k bezplatnému, kvalitnímu zdravotnictví. Zatímco první se od sovětských dob změnilo jen málo, druhé si vláda nemůže dovolit a na částečnou bezplatnou lékařskou péči mají nárok jen ti nejchudší z chudých – což neznamená, že by si ji ostatní mohli bez problémů dovolit. Jak vnímají vnitřně přesídlené osoby ti “nepřesídlení”? K první vlně uprchlictví došlo těsně po rozpadu Sovětského svazu, kdy stát nefungoval a běžencům mohli pomoci buď jejich blízcí nebo humanitární

ROZHOVOR organizace. Každý se staral zejména o to, jak nakrmit sebe a své blízké, jak přežít zimu. Situace se sice postupně změnila, ale i v naší tbiliské kanceláři před deseti lety zazvonili na dveře dva pánové v kuklách a s pistolí v ruce. Po Růžové revoluci nastal zásadní zlom, ale téma běženectví se doopravdy dostalo na pořad dne až s válkou v srpnu 2008, během níž bylo nuceno opustit své domovy asi 130 tisíc lidí. Většina se od té doby mohla vrátit, ale téma zůstalo, stejně jako vlna solidarity běžných obyvatel s uprchlíky, která se však přirozeně pomalu vytrácí, což je primárně spojeno s domněnkou, že se v některých oblastech věnuje běžencům relativně příliš mnoho pozornosti. Některé vnitřně přesídlené osoby mají například nárok na finanční kompenzaci ve výši 10 tisíc dolarů, vlastně je to jakýsi jednorázový příspěvek na bydlení. Mnoho neběženců ale bydlí v podobně žalostných podmínkách a logicky si kladou otázku, proč by podobný příspěvek neměli dostat i oni. Nedávno jsme vzpomněli třetí výročí srpnové války a je nejvyšší čas přejít od programů, které se specificky zaměřují na vnitřní přesídlence, k širším komunitním či regionálním projektům, které jsou založeny na konkrétních potřebách lidí bez ohledu na to, jaký má kdo status. Vlastně jsme se posunuli od humanitární k rozvojové pomoci, což je i důvod k tomu, že se NRC, coby primárně humanitární, nikoli rozvojová, organizace, chystá na Kavkaze během dvou let skončit. K tomu je samozřejmě potřeba, aby se objevili tradiční rozvojovkáři, byla posilována role a kompetence vlády, která doufejme následně bude schopná i dostatečně ekonomicky silná k tomu, aby mohla plně zajistit potřeby všech svých obyvatel, včetně vnitřních přesídlenců.

Pouliční prodej pečiva, Gruzie 2011. Foto: Lenka Hradecká.

rozhovor

12 І

Jak bys zhodnotil přístup gruzínských a abchazských úřadů k problematice uprchlíků a vnitřně přesídlených osob? Potřeba mezinárodní humanitární pomoci vesměs všude vyplývá z toho, že vláda konkrétní země nemůže nebo nechce řešit potřeby vlastních obyvatel, případně uprchlíků. Nezřídka je vláda příčinou či spoluviníkem humanitární krize, takže spolupráce vázne. V případě Gruzie tomu naštěstí tak není a naše spolupráce s gruzínskými úřady na všech úrovních je v rámci možností velmi dobrá; ve srovnání s jinými zeměmi, kde pracujeme, bych téměř řekl, že výtečná. I když je spusta témat, na kterých se neshodneme, a nezřídka máme různé priority, strategii máme společnou - NRC je jedním ze spoluautorů vládní Strategie pomoci vnitřním přesídlencům - a společně i často řešíme konkrétní problémy. Co se naší práce v Abcházii týče, i tady nacházíme dost podpory k tomu, abychom mohli normálně fungovat. Podporují řešení problémů uprchlíků a vnitřně přesídlených Gruzíni žijící v zahraničí? Na rozdíl od arménské nebo azerbajdžánské diaspory je ta gruzínská dost roztříštěná a podpůrné systémy spíše fungují mezi rodinnými příslušníky. Přesná čísla pracovní migrace z Gruzie jsem nikde neviděl, nikdo nicméně nepochybuje, že v zahraničí pracuje značná část obyvatel, což zahrnuje i velké procento vnitřních přesídlenců z Abcházie a Jížní Osetie. Tradiční destinací pracovních migrantů bylo vždy Rusko, kde spousta Kav- Chodba školy v jižní Abcházii (vesnice Nizni Bargebi), kterou jsme nedávno dodělali kazanů včetně Gruzínů pracovala (květen 2011). Foto: Petr Kostohryz. na stavbách či obchodovala se vším možným. Ochlazení rusko-gruzínnizace pracující s uprchlíky a vnitřními přesídlenci, jsou ských vztahů před sedmi lety mělo ale vliv i na nelegální naše abcházské projekty vesměs realizovány v okrepracovní příležitosti a mnoho Gruzínů bylo nuceno Russe Gali, kde primárně žijí Mingrelové, což je gruzínská ko opustit. V posledních letech naopak stoupla ženská etnická podskupina, která je ze strany Abcházie nezřídka pracovní migrace z Gruzie do zemí EU, kde pracují jako označována za pátou kolonu gruzínských teritoriálních vychovatelky či pomocnice v domácnosti. zájmů. Naše abcházské programy jsou proto maximálně transparentní, aby abcházské úřady i gruzínská vláda Jak se vám daří pracovat v tak politicky vypjatém pronemohly mít nejmenší pochybnosti o humanitární povaze středí, jako je Abcházie? našich projektů, které jsou založeny na akutních potřePodstatou humanitární práce je to, že se snažíme pomobách lidí, kterým pomáháme, nikoli na politických ambici tam, kde je potřeba, bez ohledu na vyznání či etnickou cích stran abcházského konfliktu. Přesto čelíme opakopříslušnost našich klientů nebo na politické ambice vlád. vaným snahám o politizaci naší práce i tlaku a kontrole Proto jsme do války v roce 2008 pracovali i v Jižní Osez obou stran, když si některá z nich pomyslí, že je potřeba tii (od té doby nám jihoosetínské úřady nedovolily vstup) nás z jakéhokoli důvodu postavit na své místo, což ale a od roku 1998 pracujeme v Abcházii. Protože jsme orga-

І 13 v naší práci není nic neobvyklého. Zatím se nám spolu s ostatními organizacemi nicméně daří přesvědčit politiky, že naše přítomnost v Abcházii je potřeba a že politické spory je třeba řešit jinak a jinde. Co spolupráce s dalšími mezinárodními organizacemi? Koordinujete své aktivity bez problémů, nebo dochází i k nějakým sporům? V Abcházii působí několik agentur OSN a 5 až 6 nevládek; společně jsme formalizovali Strategické partnerství pro Abcházii, pod jehož hlavičkou se humanitární programy uskutečňují. Máme tedy k sobě programově i fyzicky – naše kanceláře v Gali jsou vedle sebe – blízko a i když se nemusíme vždy každý s každým souhlasit, spolupráce je velmi dobrá. NRC má v Abcházii momentálně přes 30 místních zaměstnanců a dva cizince, takže patříme k největším zaměstnavatelům v Gali. Vidíš nějakou perspektivu pro řešení gruzínskoabchazského a gruzínsko-jihoosetinského konfliktu? Jakožto humanitárnímu pracovníkovi mi příliš nepřísluší komentovat politické dění. Jen od jakékoli vlády očekávám, že si spíše dříve než později vezme problémy uprchlíků a vnitřních přesídlenců, tj. vlastních občanů, za své a učiní vše pro to, aby naše přítomnost dále nebyla třeba. Řešení konfliktů na jižním Kavkaze závisí na politicích a asi má smysl podotknout, že od chvíle, kdy abcházskou a jihoosetínskou nezávislost uznala Ruská federace, člen Rady bezpečnosti OSN, se rozdílné pohledy na možnosti řešení konfliktů spíše oddálily, než přiblížily. Zároveň je třeba si uvědomit, že v Abcházii za poslední dvě desetiletí vyrostla nová generace, která má pramálo vztahů s Gruzií a vědomostí o ní, a že po válce v devadesátých letech neproběhl žádný proces usmíření mezi stranami konfliktu, bez kterého se situace dále pohne jen velmi pomalu a stěží. Jak vnímáš Rusko jako Petr a jak vnímáš Rusko z pohledu profesního? Považuji se za rusofila a Rusko mám moc rád. Ač jsem na jihu Ruské federace strávil téměř čtyři roky, trochu mě mrzí, že tu zemi dost neznám. Může si za to ale zčásti sama, protože je tak velká. Občas se zapletu do debat na téma současné Rusko a právě proto, že mám tu zemi rád a mám v ní spoustu kamarádů, nemohu být nekritický k některým tendencím ruského vývoje. Podobně jako se člověk cítí ve vztahu k vlastní zemi. České vnímání Ruska mi nicméně přijde veskrze černobílé, ve stylu všechno nebo nic: buď jsou komentátoři kritičtí ke všemu, co se v Rusku šustne, nebo naopak vše obdivují, a jedna skupina druhou nemá příliš v lásce. Když jsem před lety odjížděl do Čečenska, myslel jsem si, že je vcelku jasné, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo je hrdina a kdo srab, ale záhy mi došlo, že čím déle někde působíte a čím více se o konkrétní zemi či pozadí konfliktu dozvídáte, obrázek spíše šedne a jednoznačné pravdy ubývají, protože všude jsou lidé dobří a špatní a pro zprvu málo pochopitelné činy nezřídka existují vcelku logické motivy. Sám sebe řadím mezi ty šedě vidící i co se Ruska, potažmo Gruzie, týče. Snad z toho nebudu mít šedý zákal (smích). Můžeš uvést jeden svůj nejkrásnější a nejstrašnější zážitek za dobu, kdy na Kavkaze působíš? Těžko si představit jinou podobně naplňující práci,

ROZHOVOR takže krásných zážitků mám spoustu. Strašných též dost, ale o ty se nerad dělím, protože většinou přidávají humanitární práci zbytečný punc hrdinství, který nemám příliš rád – asi proto, že jsem humanitárních pseudohrdinů nemálo potkal a vesměs ta setkání byla hrozná. Ale zpět k zážitkům. Za těch devět let, co jsem pryč z Česka, jsem se podílel na programech, které pomohly stovkám tisíců lidí, a každé srovnání před a po, třeba když někomu postavíte dům nebo někde opravíte školu, je nesmírně pozitivní a nezřídka velmi emotivně nabité. Když si mám vzpomenout na konkrétní zážitek, vybaví se mi nenadálé přání grozněnských dětí k mým třicátým narozeninám (strýčku Pjotře, děkujeme, že jste nám opravili školu), které mi přichystali kolegové, nebo výlet do jedné podhorské čečenské vesnice, kde na mě najednou někdo křičí: „Petře, Petře, jseš to ty?” Dotyčná byla z jedné z tisíců běženeckých rodin, které jsem pomohl se vrátit z ingušského stanového tábora domů, a popovídali jsme si jako staří známí. Podobných nečekaných, příjemných setkání bylo opravdu hodně, jako je nicméně i setkání nepříjemných. Když pracujete v potenciálně nebezpečném prostředí, dříve nebo později se vám stane, že se ocitnete ve špatný moment na špatném místě, takže i mně se párkrát stalo, že kulky létaly nepříjemně blízko. Nikdy to ale nebylo tak strašné, jako když se dozvíte, že už nikdy neuvidíte kolegu, kamaráda, nebo známého. Takových zážitků bylo též bohužel nemálo. Martin Hyťha Koordinátor projektu podpory občanské participace a nezávislé žurnalistiky na Kavkaze

ROZVOJOVÁ SPOLUPRÁCE VS. HUMANITÁRNÍ POMOC Jaký je vlastně rozdíl mezi „rozvojovkou“ a „humanitárkou“ – tedy rozvojovou spoluprací a humanitární pomocí, o nichž hovoří Petr Kostohryz? Humanitární pomoc je zpravidla krátkodobá a řeší náhlý výrazný propad životní úrovně v určité oblasti, většinou buď v důsledku přírodní katastrofy (např. sucho, povodně, zemětřesení, hurikány), nebo když lidé přestanou mít pod kontrolou svou činnost (zpravidla jde o válečné konflikty, ale může to být třeba i havárie jaderné elektrárny). Cílem „humanitárky“ je záchrana lidských životů, zajištění základních životních potřeb, jakými jsou voda, jídlo a přístřeší a poskytnutí hygienické a zdravotnické pomoci. Typickými humanitárními organizacemi jsou například Mezinárodní výbor Červeného kříže nebo Lékaři bez hranic. Rozvojová spolupráce je oproti tomu dlouhodobá snaha řešit širokou škálu problémů rozvojových zemí, zejména snížit chudobu, zvýšit úroveň vzdělání, zlepšit zdravotní stav obyvatelstva a stav životního prostředí. Patří sem ale také úsilí o demokratizaci společnosti, odstranění nerovnosti či zavedení principů dobrého vládnutí. Rozvojovou spoluprací se zabývá Člověk v tísni, Oxfam nebo Charita, tyto organizace mají ale zároveň i projekty humanitární pomoci. A jak se můžete dočíst na jiných místech tohoto časopisu, rozvojovou spolupráci dělá i NESEHNUTÍ.

14 І

reflexe

JAK UDĚLAT SEMINÁŘ NA KAVKAZE Co provází snahu uskutečnit nadějnou výměnu zkušeností uspořádáním vzdělávacích seminářů pro neziskovky a občanské aktivisty a aktivistky v Abcházii a Gruzii? A co je obtížnější - opojné kavkazské tance, nebo smutné tance mezi žhavými politickými tématy?

Nádražní hala v Tbilisi je celkem moderní. Drobným úskalím pro návštěvníka z daleka jsou jen digitální ukazatele odjezdů vlaků – texty jsou totiž v „červíčtině“. Snažím se přesvědčit osamělého muže v sáčku, aby mi prozradil nástupiště, z něhož odjíždí večerní vlak do Zugdidi, ale marně. Nakonec vítězí prostá logika – Zugdidi bude to slovo, kde první a třetí písmeno od konce vypadají stejně. A ostatně druhé a čtvrté taky. Usedám do kupé a za chvíli přichází asi padesátiletý spolucestující. A jelikož jsou si lidé ve vlacích tak nějak blíž než normálně, začínáme si vzájemně sdělovat spousty osobních údajů a drobností ze života, díky čemuž mohu předvádět mé komické pokusy o ruštinu. Cesta utíká směrem k nestandardní hranici s Abcházií, zemí, kterou kromě Ruska a tří dalších států nikdo neuznává a Gruzie ji považuje za své území, ačkoliv nad ním nemá žádnou kontrolu.

MĚSTO DUCHŮ

Tohle je fakt hlavní město? Vystupuju z maršrutky v abchazském městě Suchumi, Sukhum nebo Aqwě - název si vyberte podle toho, odkud jste a co je pro vás politicky

Ruská politika? Gruzínská politika? Nebo něco jiného? To by vydalo na zvláštní článek. Každopádně pro squattery by Abcházie byla ráj. Během tří dnů toho chceme lidem z místních neziskových organizací a občanských iniciativ předat co nejvíc. Mezi tématy, které máme na programu, je plánování a vedení kampaní, práce s médii, financování neziskových aktivit, využití sociálních sítí v kampaních.a k tomu ještě večer promítání dokumentárních filmů s diskusí. Na zúčastněných je chvílemi vidět únava, ale program je zajímá, je zjevné, že takovou příležitost nemají často, takže debata po filmech se občas protáhne skoro až k jedenácté večer. Na semináři prezentuji kampaň z České republiky proti nelegálnímu kácení stromů, na níž jsem se kdysi podílel. Trochu podivným reakcím a neúplnému pochopení této případové studie se nelze divit. Oproti stále více se zaplňujícím evropským městům, kde pod tlakem developerů mizí stromy jako pohádkové postavy, je zde úplně opačná situace. Rozpadající se město v podstatě zarůstá přírodou. Je 9. května a při třetím dni semináře máme trochu strach, kolik účastníků a účastnic nám na něm zbude. Už od rána místo „zdrávstvujte“ všude slyšíme „s prázdnikom“ [„prázdnik“ znamená „svátek“ – pozn. red.] a kolují zvěsti, že oslavy konce druhé světové války má doprovázet v centru města velká paráda. Zvědavost, jak se dají v občanských kampaních využít nová média a sociální sítě, je ale větší – zůstávají skoro všichni. Velká část lidí ze semináře je totiž třeba na Facebooku, a to navzdory tomu, že když chci chytit abchazský internet, musím si sednout s laptopem ke správnému oknu.

Rozpoznat cílovou stanici autobusu psanou v „červíčtině“ není pro Středoevropana nic jednoduchého (Tbilisi). Foto: Martin Hyťha.

přijatelné. Zvláštní atmosféra: kouzelné pobřeží Černého moře, ulice skoro liduprázdné a spousty opuštěných budov. To ale není nic oproti takovému městu Ochamchira, kde je obydlený snad jeden dům ze čtyř. Důsledek krvavého konfliktu a čtvrt milionu uprchlíků – nebo chcete-li vnitřně přesídlených osob – z nichž mnoho dodnes přežívá v Gruzii v těžkých podmínkách. Odkud to zlo pramení?

NEVRAŽIVOST NA PRVNÍ POHLED

Po skončení seminářů si zúčastněné organizace mohou požádat o malý grant na svůj projekt a přihlásit svého zástupce či zástupkyni na studijní pobyt v ČR. „Jak vypadá formulář žádosti o grant?“ ptá se někdo. Chvilku hledám v počítači a promítám formulář na plátno. Chybička se vloudila, je to pracovní verze, kde je hned v nadpisu žlutě podbarveno „Gruzie/Abcházie“. To, že na konci června vybereme tři lidi z Gruzie a tři z Abcházie, jsme měli sdělit včas. Naše tlumočnice

І 15

reflexe

dveře a za nimi schraňujete peníze vybrané od klientů,“ ptá se kolega. „Ano, poradenství je naprosto bezplatné...“ vysvětluje bezelstně aktivistka, zatímco kamerou zabírám nápis „zavírejte dveře“ za jejími zády a paklík bankovek, který jsme tam před začátkem rozhovoru narafičili. Následné promítání natočených rozhovorů je samozřejmě nejen zdrojem budoucí obezřetnosti při skutečných televizních reportážích, ale i značné zábavy. Kavkazská pohostinnost je proslulá a Abcházie není výjimkou. Hned druhý večer se na prahu našich pokojů objevuje domácí a zve nás na skleničku domácího vína. Hodiny v příjemné atmosféře ubíhají a dle tradice probíhá pronášení přípitků, které mají při konzervativnějších příležitostech pevně dané pořadí, na co se připíjí. Třeba na Boha nebo na „ty, kteří tady s námi teď nemohou být“. Kolega se ujímá slova a připíjí na to, aby se, ať už to bude kdekoliv, mohl potkat se svými přáteli z Gruzie i z Abcházie v míru u jednoho stolu. Pan domácí v rámci tradice nemůže moc protestovat, ale nějak reagovat zjevně musí. Následujících deset minut chrlí natolik prudký monolog, že naše tlumočnice nestíhá překládat (a to je opravdu dobrá). To málo, co se posléze dozvídáme, nám stačí. Třeba to, že Gruzíni jsou údajně vrazi malých dětí. Od té doby, když se bavíme na veřejnosti, místo „v Gruzii“ raději říkáme „v té vedlejší zemi“. Třídenní seminář v Suchumi končí. Nejen, že s radostí reflektujeme veskrze hodně pozitivní zpětné vazby účastníků a účastnic z jimi vyplněných dotazníků, ale máme pocit, že jsme jim předali spoustu informací a že řada z nich je nadějí pro zdejší občanskou společnost. S velkou úlevou se odebíráme na závěrečný večírek, kde se nám kromě spousty příjemné neformální konverzace dostane i první lekce abchazských tanců. Na druSocha u mostu přes řeku Inguri, která odděluje Abcházii od Gruzie. hém konci sálu má večírek větší skupina převážně Foto: Martin Hyťha. starších pánů v oblecích. Dozvídáme se, že to jsou lidé z místního ministerstva vnitra. Kolem půlnoci je duchapřítomná a elegantně si stoupá před projektor, akce končí, jdeme se ještě projít na pláž a rychle se vracíale je pozdě. Ti, kteří si toho všimli, to teď vykládají ostatme z euforie do reality. Celý zbytek večera nás doprovází ním. „To je záměr, abychom se potkali s Gruzíny?“ „A odkud dva „týpci“ a důkladně dbají o naši bezpečnost. dostaneme víza – z Tbilisi?“ Otázky padají jako bomby Jeden z lektorů ráno marně hledá bundu s pasem. na Bagdád a na tvářích přítomných je vidět rozčarováCo teď? Bez pasu s gruzínským razítkem zpátky nemůže. ní. Snažíme se vysvětlit, že nejde o nic víc, než že naše Jsou cizinci, kteří za nelegální překročení hranice skuaktivity prostě probíhají v Suchumi i ve Tbilisi. Ale kdo ví, tečně sedí v gruzínském vězení. Zatím raději jen v duchu pro koho jsme teď klesli na úroveň gruzínských agentů? promýšlíme scénáře, jak by musel „emigrovat“ zpět do ČR Takzvaná reintegrační politika Gruzie je jasně definovaná: přes Rusko a kolik by to stálo času, peněz a nervů při jednalákat obyvatelstvo separatistických regionů, Abcházie nání s abchazskými i ruskými úřady. Při projektech, jako i Jižní Osetie, aby se chtělo znovu stát součástí Gruzie. je tento, je ale i trocha toho štěstí prostě zapotřebí. Bunda zůstala na pláži a obsahuje i ztracený pas. Uf... Můžeme TĚŽKO NA CVIČIŠTI, LEHKO NA BOJIŠTI vyrazit do Tbilisi. Poslouchat dlouho lektorský výklad je nudné, únavné a ostatně se často dá i víc naučit vlastní aktivní činností. GRUZIE: Při mediálním tréninku rozdělujeme osazenstvo do skuEVROPĚ O KOUSEK BLÍŽ, DOBŘE I ŠPATNĚ pin – některé píší tiskovou zprávu, jiné připravují cvičSeminář v hlavním městě Gruzie už je snazší, víme tronou tiskovou konferenci a s několika vybranými jedinci chu, co můžeme čekat. Účastníci a účastnice mají věkojdeme natáčet rozhovor na kameru. Kolega zkušeně hraje vý průměr asi dvojnásobný než v Abcházii, a budí dojem, televizního redaktora a já dělám kameramana. Dotazovaže mají z neziskovek mnohaleté zkušenosti, působí spíše ná účastnice poctivě popisuje svoje bezplatné poradenna vedoucích funkcích a tak trochu váháme, proč se sem ství místním seniorům a pomoc při jednání s úřady, které vlastně hlásili. Brzy se ale ukazuje, že to tak úplně není se je občas snaží obalamutit a nevyplatit jim ani nuzný a většina toho, co pro ně máme připravené, jim bude měsíční důchod ve výši 500 rublů, z kterého se beztak k užitku. Zdejší realita je také znatelně bližší té naší – nedá přežít ani týden. „A opravdu je to poradenství bezexistují tu jak problémy s kácením stromů ve městech, tak platné? Slyšeli jsme, že u vás v organizaci máte zavřené

16 І

reflexe

Seminář v Gruzii o úloze občanských iniciativ jako „hlídacího psa“ politických činitelů, úřadů, státních organizací i firem. Foto: Martin Hyťha.

třeba přebujelý automobilismus v ulicích Tbilisi. Máme ale i dost jiných témat k debatě – jsou tu zástupci a zástupkyně organizací zabývajících se lidskými právy, uprchlíky, ženskými právy, sociálními otázkami, mládeží...

Opět informujeme o možnosti získat malý grant a přijet do České republiky na stáž. A tentokrát hned na začátku výslovně dodáváme, že stejně tak přijede několik lidí z Abcházie. Člověk nemusí umět rusky ani gruzínsky, aby si dokázal zaznívající polohlasné reakce volně přeložit jako značně ironické „hm, super...“ Gruzínská pohostinnost si s abchazskou nijak nezadá. Po jedné společné večeři konané ještě před seminářem, které se účastní několik novinářů a lidí z mezinárodních organizací, platí celý účet zástupce naší spolupracující gruzínské organizace. Pracuje jako vysokoškolský učitel a ačkoliv útrata není nijak velká, tvoří nejmíň polovinu jeho platu. Ale nedá si to rozmluvit. Vůbec nijak.

HLAVOU PROTI TÉ SPRÁVNÉ ZDI

Na závěrečném setkání po semináři v Tbilisi zkoušíme pro změnu gruzínské tance a trochu myslíme na to, jestli nás největší tanec nečeká, až přijedou do Brna lidé z Gruzie a Abcházie. Ale vybrali jsme si problematický region, tak to budeme muset diplomaticky zvládnout. Naším cílem není sbližovat lidi ze znepřátelených území. Chceme podporovat rozvoj neziskového sektoru a jeho veřejně prospěšných aktivit v obou zemích, nebo, chcete-li, regionech. A příště třeba v Čertově Roklině, když na to přijde. Ale pokud zároveň napomůžeme tomu, že někteří aktivisté z Abcházie i Gruzie najdou cestu ke společné komunikaci a třeba i spolupráci, budeme šťastní. Moc :-)

Abchazští účastníci a účastnice semináře prezentují ostatním tiskovou zprávu. Foto: Martin Hyťha.

Martin Hyťha Koordinátor projektu podpory občanské participace a nezávislé žurnalistiky na Kavkaze

І 17

SLAVNÝ UPRCHLÍK

GURAM ODISHARIA:

JE LEPŠÍ ŠPATNĚ MLUVIT NEŽ DOBŘE BOJOVAT „Můj otec byl voják, bojoval ve druhé světové válce proti fašistickému Německu. Vzpomínal, že když vysílali zprávy, Levitan svým mohutným hlasem říkal, co bylo dnes na frontě, a pak v sovětském rádiu zněla německá hudba, Bach, Mozart, Beethoven a tak dále. Němcům tím říkali – my nebojujeme proti Německu, bojujeme proti fašismu. A ta hudba stojí výš než politické rozpory. A my máme hodnoty, které stojí výš než to gruzínsko-abcházské nepochopení. V této sféře se já a moji přátelé cítíme pohodlně. Jednou žijeme, jednou umíráme a není potřeba žít v přílišném napětí a smutku. Věci se musejí přijímat realisticky, abychom pak mohli postupovat správně.“ 1

DVEŘE MEZI LIDMI NEJSOU PRO VZTAHY NIKDY ZAVŘENÉ

Guram Odisharia se narodil v gruzínské rodině v abcházské Suchumi 24. září 1951 a v Suchumi prožil i většinu svého života. Město, které je dodnes pro obyvatele postsovětských republik slavným a krásným lázeňským městem, zažíval jako žák, student a nakonec jako profesor historie a lingvistiky. Psaní se věnoval od dětství, veřejně však poprvé vystoupil se svými kresbami. Působil jako poradce při Abcházské unii spisovatelů. Jeho profesní záběr dávno přesáhl hranice oboru, který vystudoval. Veřejnosti se průběžně představuje jako spisovatel, básník, novinář, dramatik, překladatel nebo i publicista, redaktor literárního časopisu. Jeho bibliografie zahrnuje několik dramat a scénářů, je autorem také 20 knih. Mezi ty nejvýraznější patří jeho kniha Návrat do Suchumi (vyšla již v pěti vydáních), jejíž hlavní myšlenkou je sbližování obou národů – Gruzínů a Abcházců. Kniha zachycuje nostalgické vzpomínky na dětství a mládí v Suchumi, na přátele Abcházce, Řeky, Armény, Ukrajince, Židy. Kniha přiznává sympatie i bolesti, napětí, kontroverze, a tím je blízká oběma národům. Zájem o ni mají jak lidé z Gruzie, tak Abcházie nejspíš proto, že Guram Odisharia odmítá být politikem, ale chce být spíše stavitelem mostů mezi oběma národy: „Dveře mezi lidmi nejsou pro vztahy nikdy zavřené. Máme nejen stejnou kuchyni, ale i naše písně a tance jsou podobné. Náš pohled na svět je stejný. Mám za to, že oba národy si váží statečnosti, lásky a boje. Abcházci nezměnili svoji Apsuaru - nepsaný morální zákon.“2

VYPADÁME STEJNĚ

Abcházsko-gruzínská válka ho zastihla na dovolené, z moře se díval na nálety na Suchumi. Konflikt byl vyústěním dlouholetého snu Abcházie o sebeurčení. Od 80. let, kdy slábl Sovětský svaz, šla tímto směrem řada národů nejen v tomto regionu. Abcházie vyhlásila 23. července 1992 samostatnost a Gruzie tam ihned poslala svá vojska. Na pomoc Abcházii přišli i Čečenci, Rusové zprostředkovávali vyjednávání i vojsko a konflikt utichl až po roce, kdy Gruzii ovládla kriminalita a ekonomická krize. Ruská armáda pomáhala z Abcházie vytlačit přes 250 tisíc Gruzínů. Během této etnické čistky jich dalších 30 tisíc zabili. Oba národy jsou si přitom velice blízké, mimo jiné jazykem, kterým hovoří a který je jakousi směsicí abcházštiny, ruštiny a gruzínštiny. Jak popisuje Guram: „Stávalo se, že v době ozbrojeného konfliktu lidé v krytu nemohli rozeznat, kdo je kdo, jestli je to Gruzín nebo Abcházec. (…) Naší tragédií je, že v obličeji vypadáme stejně, uniforma je stejná, ruská nebo americká, kalašnikovy jsou stejné, řeč je stejná - a takoví lidé na sebe stříleli. To nelze dopustit.“ Guram utekl do Tbilisi a věnoval se zejména psaní

Guram Odisharia. Zdroj: www.geworld.ge.

novel. Abcházii navštívil až v roce 2008. V tomto roce Gruzie přišla o poslední soutěsku, kde byla doposud na území Abcházie úspěšná. Gruzie se kromě Abcházie zaměřila i na separatistickou Jižní Osetii, opět pomohlo Rusko a do války s Gruzií opět vstoupila i Abcházie. Gruzíni byli zatlačeni zpět a nezávislost Abcházii potvrdilo po této válce pouze Rusko. Války končí, ze země odešla značná část lidí, kteří ji udržovali krásnou, živou, mezinárodní (kromě Abcházců, Gruzínů a Rusů tu žijí Arméni a Řekové). Odisharia otevřeně kritizuje Rusko za vměšování se do tohoto regionu a kritizuje i lídry Abcházie a Gruzie za to, že nehledali společnou řeč: „Já a moji přátelé doufáme v čestné místo Abcházie v globální politice s podporou naší moudrosti a historické zkušenosti, v lásku a soucit. Dokonce i dítě ví o agresivní politice Ruska. Vnímají ruské působení v Abcházii jako invazi. V současné době je slogany zdůrazňována obnova integrity území. Nicméně mnohem důležitější je obnova mezilidské jednoty a vztahů.“

ČAS NA ŽIVOT

Odisharia má v Abcházii stále mnoho přátel a věří v obnovu vztahů mezi Abcházci a Gruzínci. Cíleně se snaží iniciovat příležitosti pro to, aby se vztahy obnovily. Spolu s Batal Kobakhi například iniciovali knihu „ Čas na život“ s novelami spisovatelů z Abcházie a Gruzie s reflexemi války (2003). Od roku 1997 byl také redaktorem časopisu Ritsa, který byl dalším komunikačním mostem mezi lidmi Abcházie a Gruzie. Hana Chalupská Geografka a environmentalistka, v NESEHNUTÍ koordinuje kampaň Brno v akci 1 2

Z reportáže Petrušky Šustrové (květen 2011). Z rozhovoru pro www.humanrights.ge ze dne 12. března 2010.

ANALÝZA

RUSKO-ABCHÁZSKÝ SPOR O VYTYČENÍ HRANIC

18 І

Pro některé mladý nezávislý stát, pro jiné autonomní oblast a figurka v kavkazské politice. Abcházie, dříve územní oblast Gruzie, od roku 2008 samostatný stát uznaný kromě Ruska Venezuelou a několika menšími ostrovními státy Oceánie, jenž svoji nezávislost opírá především o přátelství s Moskvou, dnes čelí dalším územním sporům, a to právě s Ruskem. Moskva uznala nezávislost Abcházie, svého věrného spojence na Jižním Kavkazu, před třemi lety. Při snaze o vymezení své hranice s Abcházií však nedávno přišla s plánem, který předpokládá de facto anexi cca 160 čtverečních kilometrů abcházského území. Suchumi (hlavní město Abcházie – pozn. red.) se proti plánu ostře staví. Moskva by sice z takovéto teritoriální expanze – zvláště teď před nadcházejícími Olympijskými hrami v Soči v roce 2014 – profitovala, avšak nátlak na Abcházii, aby se území vzdala, by mohl vážně poškodit vztahy Moskvy nejen s Abcházií, ale i s dalšími spojenci.

POZADÍ SPORU

Spor se týká území v severozápadní části Abcházie, okresu Garga, rozkládajícího se okolo horského jezera Ritsa. Část tohoto území, vesnice Aigba, leží podél břehů hraniční řeky Psou a byla od sovětských dob rozdělena na dvě části – jižní část patřila autonomní gruzínské Abcházii a severní zase administrativně náležela ruskému kraji Krasnodar. Abcházská strana trvá na zachování původního

vymezení hranic z doby Sovětského svazu, což potvrdil i abcházský parlament, který v tomto smyslu přijal v květnu 2010 legislativní opatření. Naproti tomu ruská strana tvrdí, že otázka, komu oblast kolem okresu Garga patří, byla vyřešena již v 19. století, a proto má být nyní toto území připojeno jako součást Ruska. Podle blízkých zdrojů však ruská strana na jednáních s Abcházií, která byla o této otázce vedena v březnu 2011 v Moskvě, nevynaložila příliš úsilí, aby své územní nároky právně či historicky podepřela. V meziválečném období se Abcházie díky jedinečné kombinaci krásného černomořského pobřeží, kavkazských hor a mírného subtropického podnebí stala oblíbeným letoviskem špiček komunistické strany a sovětské armády. Za posledních deset let stoupl mezi ruskou elitou zájem o nemovitosti a pozemky v Abcházii, a to zvláště proto, že nejsou předražené tak jako v sousední Soči (přímořské letovisko, ležící na ruské straně hranic v přilehlém Krasnojarském kraji – pozn. red.), kde jsou nemovitosti dokonce dvakrát dražší než v Moskvě. Problémem však je, že zákony cizincům koupi pozemků v Abcházii neumožňují. Ve skutečnosti spočívá hlavní hodnota sporného území v tom, že leží pouhých 15 kilometrů od vesnice Krasnaya Polyana, budoucího centra Olympijských her v Soči, které se zde mají uskutečnit v roce 2014. V kuloárech navíc ruští úředníci poukazují na to, že získání kontroly nad tímto územím by zvýšilo zajištění bezpečnosti Olympiády, které bude pro federální bezpečnostní složky v nadcházejících letech představovat složitý úkol1.

VYHLÍDKY ABCHÁZIE A DALŠÍ VÝVOJ VZTAHU S RUSKEM

Vladislav Ardzinba: prezident, který přivedl Abcházii k samostatnosti, se stále těší velké úctě (billboard v hlavním městě Abcházie Suchumi s nápisem v abchazštině, jenž znamená „Abcházie navždy“). Foto: Martin Hyťha.

Iniciativa Ruska zapůsobila v Abcházii jako výbuch bomby. V abcházské společnosti panuje všeobecný konsenzus o tom, že nesmí být postoupena ani píď abcházské půdy (Rusku ani Gruzii), neboť Abchazové za ni zaplatili až příliš vysokou cenu. Režim prezidenta Alexandra Ankvaba (stejně jako jeho předchůdce, prezidenta Sergeje Bagapše2) postrádá veřejnou podporu, aby mohl převod území ospravedlnit, obzvlášť když se jedná o území, které je historicky považováno za abcházské. Zatímco souhlas s loňským požadavkem Kremlu, aby se Abcházie vzdala rekreačních rezortů o celkové rozloze více než 600 hektarů, které dříve užívali Stalin, Berija, Chruščov a další, tak byl pro abcházské čelní představitele do značené míry ospravedlnitelný, neboť „koneckonců jim to [Rusům] vždycky patřilo“, současný návrh je pro abcházskou veřejnost jen těžko přijatelný. Na druhou stranu, obyvatelé Abcházie jsou si vědomi obrovské podpory poskytnuté ze strany Ruska počátkem 90. let, která jim pomohla zbavit se toho, co Abcház-

ANALÝZA

І 19

Abchazské mládeži vlastenectví není cizí. Foto: Martin Hyťha.

ci považovali za gruzínskou okupaci. Jsou také vděčni za asistenci Moskvy v krátkém konfliktu v roce 2008 v údolí Kodori a v okrese Gali, kde se podařilo dobýt poslední gruzínské bašty v Abcházii a konečně tak plně (v jejich očích) osvobodit abcházskou vlast. K polovině roku 2011 tvořily přímé ruské investice okolo 70 % abcházského rozpočtu, přičemž zbytek abcházské ekonomiky se spoléhá na turismus orientovaný na Rusy a na export omezené zemědělské produkce na ruské trhy. Z Ruska se také dováží veškerý zemní plyn a ropa. Uvádí se, že 80 % příslušníků abcházské populace (v podstatě všichni v produktivním věku) má ruský pas a abcházští důchodci běžně pobírají penzi z Ruska. Na území Abcházie se používá ruská měna. Ruská armáda a rozvědka velí abcházské armádě, která je současně plně závislá na dodávkách vojenského materiálu a munice z Ruské federace. Podstatný je také fakt, že se v Abcházii nacházejí ruské vojenské základny a mezi lidmi v Abcházii panuje obecná shoda o tom, že ruská vojenská přítomnost působí preventivně proti snahám Gruzie o obnovení kontroly nad odtrženým územím. Bylo by nicméně přílišným zjednodušením nazvat rusko-abcházské vztahy jako harmonické. U mnoha Abcházců vzrůstá nespokojenost s bezohledným vměšováním Moskvy do vnitřních záležitostí „nezávislé“ Abcházie, které se projevilo hlavně v souvislosti s volbami, kdy Moskva podnikala tvrdé kroky, aby zajistila, že v čele země stanou její oblíbenci. S ohledem na dominanci Ruska v ekonomické, politické i společenské sféře/oblasti tak Abcházie namísto své vytoužené nezávislosti stále více připomíná spíše ruskou autonomní provincii. Ruský jazyk zde opět získal své postavení coby lingua franca [pracovní jazyk – pozn. red.], podobně jako za sovětských časů, a to včetně jeho významu pro vládní kruhy. Současně roste počet abcházské mládeže, která neovládá svůj rodný jazyk. Existuje také určité napětí mezi obyvateli Abcházie a ruskými turisty a také nově příchozími, o nichž Abcházci prohlašují, že jsou arogantní a postrádají respekt ke starousedlíkům.

1

2

Vzájemným vztahů nepřispívá ani to, že se řada mladých Abcházců vrací domů z pracovních a studijních pobytů v Rusku, kde zakoušejí silné proti-kavkazské postoje. Pro Abcházce vyplývá jejich jednostranná orientace na Rusko z nutnosti. Tvrdí, že do ruského náručí je vede strach z obnovení gruzínské agrese a následné odvety. Neveřejně se Abcházci při hořkých vzpomínkách na pozdní sovětskou éru a válku v letech 1992–1993 přiznávají, že být de facto součástí většího „ruského impéria“, kde je alespoň respektována jejich etnicita a právo na sebeurčení, je menším zlem, než být součástí menšího „gruzínského impéria“, které je silně nacionalistické a prosazuje politiku asimilace menšin. Právě to se zdá být pro Abcházce, kterých je asi 100 tisíc a etnicky na svém území tvoří přibližně čtvrtinu až třetinu obyvatel (i poté, co odsud byla vypuzena velká většina etnických Gruzínů), nejpřesvědčivějším argumentem, proč dát přednost Kremlu.

ZÁVĚRY

Někteří obyvatelé Abcházie prohlašují, že přišel čas splatit Rusům jejich podporu v boji za nezávislost. Za nezávislost od Tbilisi, ne Moskvy, dodávají někteří skepticky, protože je zřejmé, že Abcházie je v izolaci od okolního světa a je závislá na Rusku ve snaze zamezit návratu Gruzie. Pokud by Rusko přerušilo dodávky energie, podporu rozpočtu nebo uzavřelo své hranice s Abcházií, země by se ocitla na pokraji kolapsu během několika málo hodin. To si přitom velmi dobře uvědomují jak v Suchumi, tak v Moskvě. Je proto pravděpodobné, že bude dosaženo nějaké podoby kompromisu, který představitelům Abcházie umožní zachovat si tvář. Tím by mohlo být například to, že by Abcházie Rusku na pár desetiletí garantovala exkluzivní pronájem sporného území, přičemž tento krok by mohl být rétoricky motivován ruskými bezpečnostními obavami spojenými s probíhající islamistickou insurgencí (povstáním) na Severním Kavkaze. Nedávné aktivity Kremlu vůči Suchumi jsou varujícím signálem nejen pro Abcházii, ale i pro další ruské spojence v Jižním Kavkazu – Jižní Osetii a Arménii. Naznačují totiž, že Moskva je ochotná být nekompromisní i vůči svým nejbližším spojencům. Ve skutečnosti neměla Moskva žádný pádný důvod vznášet územní požadavky vůči Abcházii. I kdyby však nakonec byly úspěšné, tento druh zacházení se svými spojenci v regionu lze jen stěží z dlouhodobého hlediska pokládat za pro Rusko výhodný. Emil Souleimanov Autor je asistentem na Katedře Ruských a Východoevropských studií na Karlově univerzitě v Praze. Je autorem publikace „Nekonečná válka: Rusko-Čečenský konflikt v perspektivě“ (Peter Lang, 2007).

Blíže viz Souleimanov, E.: Security Concerns ahead of the 2014 Sochi Olympics. Central Asia-Caucascus Institute Analyst č. 4/13/2011 (www.cacianalyst.org). Více o nečekané smrti prezidenta Bagpaše v květnu 2011 a následujících nových prezidentských volbách v Abcházii se můžete dočíst v rubrice Alternativní zpravodajství na str. 3.

KULTURA

PŘELET NAD GRUZÍNSKOU ALTERNATIVNÍ HUDBOU

20 І

Gruzie v představách středoevropana nepatří zrovna k mekce punku, hardcore metalu a dalších alternativních směrů. Relativně konzervativní religiózně orientovaná společnost nebývá ideálním prostředím pro hudební subkultury. Ale ani v zemi, kde vyjít na ulici v krátkých kalhotách je sice omluvitelné, ale sotva obvyklé, kde piercing a tetování není známkou „sebejistého individua“, ale symbolem veřejně nepřípustné homosexuality a kde se devadesát procent obyvatel hrdě hlásí ke gruzínské autokefální církvi, není třeba házet flintu do žita. „Underground“ žije, a to i v Gruzii! Když jsem se před třemi týdny rozhodl alespoň telegraficky přeletět nad děním v gruzínském undergroundu, byl jsem si jistý, že přelet to bude velmi krátký. I opravdoví „punkoví encyklopedisté“ nalézali pod heslem „alternativní hudba v Gruzii“ nepopsaný list. Z nepopsaného papíru však začal den za dnem vystupovat ostřejší obrys obsáhlého hesláře s bohatou historií a nezbývalo nic jiného, než se do něj ponořit. Po pás. Současná podoba alternativního podhoubí se soustředí především v multikulturním Tbilisi, kam domovsky spadá přibližně 30 punkových, alterrockových, indie, metalových, postpunkových a hardcorových kapel. Scény v menších gruzínských městech Batumi nebo Kutaisi jsou co do počtu i do kvality o poznání chudší. Samotné vymezení gruzínských spodních hudebních proudů je mnohem záludnější. Kdo by v současné Gruzii hledal typicky undergroundovou scénu, politicky angažovanou a provokativní, alespoň v kulturních stereotypech nonkonformity střední a západní Evropy, bude asi zklamaný. Většina kapel, přestože se sama zařadila do hudebního šuplíku s visačkou punk/hardcore/alternativní kultura, předvádí jen o něco tvrdší bigbít a účastní se oficiálních festivalů pořádaných za finančního přispění rozvojových fondů EU s nezbytnou gruzínskou vlajkou za zády. Ne však všechny. Rozptyl gruzinské „podzemní úderky“ je poměrně široký. Sahá na jedné straně od kopií hopsavého MTV punku, přes indie post punk s inspirací osmibitového disco, hudebně perfektní metalové party až k čestné grind core výjimce na straně druhé.

RETSEPTI NA ZMĚNU

Je druhá polovina 80 let, „Gorba“, miláček západních novinářů, odjíždí do finských Helsinek zmírnit vidinu nukleárního armagedonu. V nebývale uvolněné atmosféře roste otevřená kritika byrokratické sterility sovětského režimu a v Tbilisi vznikají Retsepti. Jestliže některá hudební skupina reprezentovala to nejzásadnější z gruzínského undergroundu na přelomu osmdesátých a devadesátých let, pak právě oni. Kapela od počátku nezastírala inspiraci v Joy Division, Dead Kennedys, The Jam a The Cure a vrhla se směrem k post punkové fůzi dark punk rocku/ new wave. Pro minoritní hudební nadšence se stala natolik vyhledávaná i díky odvážnému vydání jejich antologie z let 1987-1992 u kanadského labelu Supremeecho, která je aktuálně dostupná i v České republice. Její zvuk definoval následný výraz gruzínských indie a postpunkových kapel 90. let i současnosti. V rozhovorech s Retsepti (Recepty) se zrcadlí typické zkušenosti sovětské alternativní mládeže na konci osmé dekády. Byrokratické překážky pro uspořádání koncertu,

trojí zatčení, politizace i zdánlivě nepolitických aktivit, běžné odmítání ze strany lidí pro nekonformní zevnějšek i tragické události vojenské intervence při odtržení Gruzie ze svazu sovětských republik. I po prožitých represích uvažují o labutí písni sovětského svazu jako období plné kreativních aktivit, symbolických her s „mocí“ i tolik potřebného pocitu nebezpečí, které v ideologicky vyprázdněném, klientelistickém „Saakašvilismu“ ztrácí na významu. Většinová společnost je stále stejně odmítavá, k tomu se přidružila vládou podporovaná komercionalizace kultury a s ním ruku v ruce veřejná názorová bezzubost značné části alternativního spektra. Jak si povzdechl jeden z prodavačů zeleniny s akademickým titulem v tbiliské čtvrti Avlabari: „Ani sojuz, ani demokracie.“ Často personálně propojeni s Retsepti se i po rozpadu kapely objevovali její ideoví následovníci Taqsi a Children of Medicine, kteří stejně jako Retsepti snesou ta nejpřísnější hudební srovnání. Nejplodnějšími léty gruzínské alternativní kultury přesto zůstala devadesátá léta s kapelami jako Kumle, Genetic Code, Qisho da Inteligencia, Spandera da Kompratia, Vietnam Radio, Amorali a Marlene Dietrich. Ani jejich tvorba nezůstala bez povšimnutí. Volně stažitelná je na internetu kupříkladu kompilace Georgian Postpunk Compilation. Silná alternativní kultura zosobněná v punku a hardrocku neminula v devadesátých letech ani významné Gruzínské město Kutaisi prostřednictvím Arceopter X, Best History a Shavi Gvino.

OD ZASTÁNCŮ K INFIKOVANÉ ZÓNĚ

Současná gruzínská alternativní hudební scéna sdružuje množství více či méně undergroundových těles, avšak snaha o jejich kompletní výčet naráží na omezený prostor tohoto příspěvku. Tak snad jen namátkově: Punkrockoví „Zastánci“ (The Sticklers) z Tbilisi se netají klasickými punkrockovými vzory Sex Pistols a Ramones. Velmi slušně interpretovaná kopie pobaví každou narozeninovou oslavu, a to i postarších punkerů. Jestliže s jejich hudebními vzory spojíme doznívající adolescentní věk protagonistů, pak sklízí zasloužené sympatie. Velmi podobně znějí i Vodka v Traiom, jejichž lyrika v gruzínštině, částečně v angličtině a ruštině, je plná sociální kritiky a antiválečné tématiky. Dva členové této kapely pocházejí z dlouhé řady abchazských běženců po odtrženeckých konfliktech na začátku devadesátých let, a na výrazu kapely je to znát. Temnější polohy funky s občasným výletem hlukovou a punkovou krajinou a synkretickým přístupem k hudbě zastupují Comic Condition. Hudební uskupení U. R. si podle mého názoru zaslouží vážnou pozornost. Zapomeňte na djent/math core/pro-

KULTURA

І 21

Skupina Retsepti. Zdroj: Internet.

gressiv metal legendy The Number Twelve Looks Like You, August Burns Red nebo Animals As Leaders a Periphery. Tbiliští U. R. se špetkou art rocku jsou v současnosti, bez pardonu, jejich precizními sekundanty. Stejné hudební nadání není cizí ani Dismorial, progresivním haevy metalovým ekvilibristům s notnou dávkou hardcorové zuřivosti. O poznání folkovější temné proudy okupuje Outsider, jejímž členem byl v současnosti snad nejrespektovanější gruzínský punker Robi Kukhianidze. V minulosti nejčastěji připomínal nejlepší tradici československého punk/rocku 80. let v zastoupení FPB, HNF nebo Serious Music. Dnes se nezlomná Kukhianidzova postava věnuje alternativním písničkářským tělesům, ne nepodobným Grazhdanskaya Oborona po střetu se smyčcovým kvartetem. Opravdu jedinečnou kapelu ve svém oboru představuje také Infected Zone, intenzivnímu gore/grind core komandu snad chybí jen to, že jej na d. i. y. evropském turné zřejmě nikdy neuvidíme. Texty v gruzínštině, pravděpodobně na tradiční

žánrová témata, odkazují na esteticky hodnotné střetnutí motorové pily s nebohým lidským tělem a další povznášející radosti.

ZÁVĚREM

Jsem si vědom faktu, že předchozí telegrafický výčet není ani zdaleka reprezentativní, ale je spíše jakousi pilotní expedicí na neprozkoumaná území. O tom, kdo bude v budoucnu jejím geografem, rozhodujete i vy. Napište svoje zkušenosti s gruzínskou alternativní scénou a podílejte se na jejím mapování. Druhý díl poznávání na sebe nenechá dlouho čekat.

Petr Porteš Autor je student MU, pracovník neziskové organizace, punker a milovník Gruzie

MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED

22 І

NAHLÉDNĚTE POD POKLIČKU PROJEKTU

Projekt Multikulti Challenge: Accepted vstoupil na podzim 2011 do druhého roku svého fungování. V naší pravidelné rubrice vás proto informujeme o úspěšném startu realizace workshopů v novém školním roce na základních a středních školách. Jsme rádi, že obrovský zájem o ně přetrvává a doufáme, že se nám i v budoucnu bude dařit jej naplňovat. Dalším příspěvkem je zamyšlení Stanislava Havlíka, jednoho z našich lektorů, nad přínosem těchto workshopů pro rozvoj kritického a samostatného myšlení studentů.

JE LIBO WORKSHOP? ANEB VSTUP DO DRUHÉHO ROKU PŮSOBENÍ PROJEKTU MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED ÚSPĚŠNĚ ZAHÁJEN Uplynulý školní rok 2010/2011 v červnu skončil realizací poslední sady workshopů a vyhlášením vítězné soutěžní práce středoškoláků. A začaly nám projektové prázdniny, dalo se předpokládat. Školy jsou zavřené, takže přes léto žádné workshopy. Ano, žádné workshopy na školách, ale workshopy a úpravy jejich metodik byly i přesto předmětem každodenní práce lektorského týmu během letních měsíců. Inovace a změny byly potřeba. V rámci setkávání lektorů a lektorek jsme zjistili, že některé aktivity nefungují tak, jak jsme původně zamýšleli, proto bylo potřeba je upravit či vymyslet nové. Školní rok 2011/2012 začal přívalem objednávek workshopů z různých stran naší malé republiky. Těšili jsme se, až vyzkoušíme nové aktivity a „vychytávky“. Naším cílem bylo ještě více pracovat s názory žáků a žákyň, diskutovat, zaměřit se na individualitu člověka, ne na jeho příslušnost k sociální či jiné skupině. Nadále chceme, aby pochopili, že majorita a minority mezi sebou mohou vést dialog bez toho, aniž by se člověk přicházející z jiného kulturního prostředí musel přizpůsobovat většině. Workshopy jsou již nyní opět v plném proudu. I přes některé obtížné momenty se nám ve školách i nadále daří probouzet diskuzi na tabuizovaná témata a nechávat dětem i dospívajícím dostatek prostoru na vyjádření jejich názoru. Ten ostatně hraje a do budoucna i bude hrát důležitou roli v kontextu společenského dění a spoluutvářet postoj k vnímání jinakosti. Více o našich workshopech a možnostech jejich objednání i do vaší školy, stejně jako o dalších aktivitách projektu naleznete na www.multikulti-challenge.cz. Radka Vejrychová Koordinátorka vzdělávacích aktivit v projektu Multikulti Challenge: Accepted

WORKSHOPY NA ŠKOLÁCH – ZKUŠENOSTI, POZITIVA A ÚSKALÍ Žáka je možno vést k tomu, aby si vytvářel názory, kriticky je posuzoval, dovolil i ostatním, aby s jeho názory polemizovali, a ověřoval si tak jejich platnost. To je jedním cílů multikulturních workshopů, které vedu pod organizací NESEHNUTÍ. Zastávám názor, že škola a formální vzdělávání zde nejsou jen proto, aby předaly jedinci soubor teoretických informací důležitých pro uplatnění se ve společnosti. Za důležitou považuji především přípravu žáka na svět, do kterého za čas vstoupí se svou plnou zodpovědnos-

Školení lektorů projektu Multikulti Challenge: Accepted. Uprostřed Standa Havlík. Zdroj: Archiv NESEHNUTÍ..

І 23 tí. Jeho názory a postoje budou někdy přijímány, někdy odmítány a podobným způsobem se on sám bude stavět k názorům a postojům ostatních. Různost pohledů na svět je tím rozmanitější, čím více vlivů na člověka působí. Schopnost přijímat a zpracovávat tyto vlivy a vytvářet si tudíž názor není samozřejmá a je nutné si ji v průběhu života osvojit. Stejně tak i názory, které zprostředkovávám žákům, nemohou být jimi nekriticky přijímány za vlastní, nýbrž jimi musí být „osvojeny“. Jedině tento přístup je v

MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED

Forma lekce skýtá také úskalí a to především pro vedoucí lekce. Poskytnutí možnosti každému svobodně se vyjadřovat vede občas žáky k dojmu, že svoboda znamená dělat si, co chci. Někteří si tak například povídají i přesto, že prostor k hovoru byl dán někomu jinému. Zejména při diskuzích je to velice rušivé a nabourává to nejen kontinuitu lekce, ale i uvolněnou atmosféru, která je potřeba k pozitivní motivaci. Na druhou stranu však tento faktor může mít i efekt jiný. Samostatným tématem workshopů je úcta k hodnotám a názorům druhých. Tím že někdo neomaleně vstupuje do projevu druhého, nevyjadřuje k němu zrovna úctu. Je to moment, na kterém se dá demonstrovat ona neúcta. Pro mě, jako lektora, není nejsnadnější danou situaci takto šikovně transformovat, avšak právě to je příležitost přímo se dotknout jednoho z obecných témat workshopů. Jak jsem mohl zjistit, to, jaké má skupina k sobě vztahy, velice záleží na celkovém klimatu školy. Disciplína v lekci, kterou také vnímám jako projev úcty k druhému člověku, tedy nejen ke mně jako vedoucímu, ale i ke svým spolužákům, se různí škola od školy. Překvapující je pro mě jak případ, kdy se v uvolněné atmosféře lekce stále žactvo hlásí a čeká na výzvu, chce-li se vyjádřit, tak i případ, o kterém jsem Workshop na Střední škole sociální péče a služeb v Zábřehu. Zdroj: Archiv NESEHNUTÍ. se již zmiňoval, tedy že jedni vstupují do hovoru druhého neomaleně, často souladu s cíli základního vzdělávání definovanými v Rámmimo téma i rozhovor. Nejpřijatelnější je pro mě skupina, cově vzdělávacím programu pro základní školy a multikulkde citlivě reaguje jeden na druhého, povídá si o nastoleturní výchovy obecně. ném tématu bez přílišného podněcování, rozvíjí ho a třeba Workshopy probíhají nejčastěji formou her, rolových se posunuje i ke krajním záležitostem tématu. V takovém her a společné diskuse. Líbí se mi interaktivita takových případě mám pocit, že na workshopu nejsem jako vedoucí, forem výuky. Žáci i vedoucí na sebe mohou reagovat, ale spíše jen jako partner, který si přišel popovídat a zísvyměňovat si názory a postoje a tím se navzájem obohakat tak pohled druhých lidí. covat. Jako vedoucí mohu lekci lépe směřovat k naplnění Neustále se opakujícím tématem je vztah žáků k romcílů, dostávám-li podněty přímo od žáků. Domnívám se, skému etniku. Většina Romy považuje za cizince, ač jsou že takový přístup k vedení vyučování je pro mnohé žáky to lidé, kteří se zde narodili, žijí zde a chtějí zde vychoněčím výjimečným. To je patrné již ve chvíli, kdy se mají vávat své děti. Ačkoliv je vzhledem k obecnému pohledu zvednout z lavic a třídní prostor přebudovat podle potřeb celkové společnosti tento postoj pochopitelný, přesto mě lekce. Nechápavé výrazy žáků svědčí o tom, že přicházíme do jisté míry stále zaráží, protože já osobně Romy vnís něčím neočekávaným. Hry ovšem dokáží většinu žáků mám stejně jako jakékoli jiné lidské společenství usazené rychle zaujmout. Tím, že se musí zamýšlet nad problémy v nějakém místě. a situacemi ve hře, které je možno přenést do reálného Právě tento jev, tedy rozmanitost lidské společnosti, světa, se stává diskuze pro zúčastněné snazší. Pro přije jedním z obecných témat workshopů. Mísení rozdílných rozeně aktivní žáky není problém diskutovat o čemkoli vlivů se dělo dříve a bude se dít i v budoucnosti. Nemusí a pro ty méně aktivní lze nalézt „prostor“, ve kterém jsou jít jen o rozdíl dvou odlišných kultur. Stačí se podívat na ochotni se vyjadřovat. Tím jsou především problémy, které společnost v České republice. Každý člověk, každá skupise zúčastněných nějak osobně dotýkají – osobní zkušena lidí má jiný styl oblékání, poslouchá jinou hudbu, zabýnosti jsou nenahraditelným zdrojem pro diskusi. Pokud vá se jinou prací, jinak žije, vyznává jiné hodnoty. Přesto tyto zkušenosti navazují přímo na řešenou problematiku, jeden vedle druhého existuje v relativním míru a projevuje je motivace jen otázkou poskytnutí dostatečného prostoru se svobodně. Pro mě osobně je to podmínka růstu osobk projevu. Když se řeší kulturní rozdíly, je neocenitelné, nosti, přijímat podněty různých sociálních skupin, jejich když je ve třídě někdo pocházející z jiné kultury (a podobhodnoty konfrontovat se svými a hledat si tak to nejpohoně je to i s ostatními problematikami: předsudky, diskrimidlnější místo ve společnosti, místo kde se uplatním, místo nací atp). Spolužáci mají k sobě blízko, a jsou tedy ochotni kde budu přijímán. naslouchat i reagovat na sebe s daleko větším zájmem. Často mám pocit, že se o člověku, se kterým tráví velkou část svého času, dozvídají věci, které jsou pro ně novinkou. Stanislav Havlík Není už jen to rozšířením jejich obzoru? Lektor v projektu Multikulti Challenge: Accepted

PŘEDSTAVUJEME

ČLOVĚK V TÍSNI A JEHO AKTIVITY NA KAVKAZE

24 І

Nevládní nezisková organizace Člověk v tísni zahájila svou práci v Gruzii v roce 2005 prevencí nelegální migrace a podporou ekonomického rozvoje, nejprve v regionu Imeretie a následně i v dalších regionech. Po válce v roce 2008 organizace zajišťovala humanitární pomoc uprchlíkům z Abcházie a Jižní Osetie a její aktivity nyní pokračují podporou drobných zemědělců a zejména mládežnických komunitních projektů. Činnost Člověka v tísni v této oblasti představujeme prostřednictvím rozhovoru s Pavlou Pijanovou, která odstartovala svou kariéru v Gruzii na pozici koordinátorky projektu Člověka v tísni a nyní zde již téměř dva roky působí jako vedoucí mise.

Kdo jsou příjemci vaší pomoci? Gruzíni a samozřejmě vnitřně přesídlené osoby, které opustily Abcházii a dnes žijí u abchazských hranic u městečka Zugdidi, a dále uprchlíci z Jižní Osetie, kteří museli opustit své domovy po konfliktu v roce 2008. Výhradně tedy osoby žijící na území Gruzie. V Abcházii bohužel nepracujeme. Pokoušeli jsme se o to v rámci výzvy jednoho donora, ale bohužel jsme nebyli úspěšní. I kdybychom

finance získali, tak víme, že práce v Abcházii je po administrativní stránce velice náročná. Proto neziskové organizace tohoto typu nemají na místě kanceláře, ale působí v Abcházii přes lokální partnery. Jaké programy Člověk v tísni vlastně v Gruzii realizuje? Máme tu dva programy: ekonomický rozvoj a zemědělství, kde pracujeme s drobnými podnikateli, pomáháme

Skupina PIN z Gruzie. Zdroj: archiv Člověk v tísni.

І 25

PŘEdstavujeme méně konkurenceschopné, dražší, takže se to vyplatí zejména v největší sezóně, kdy výrobky jsou velice levné a ceny na trhu v Rusku ještě vysoké. Aby tu mohla fungovat velká fabrika je v současné situaci těžké. Je to špatně, ale zároveň to je impuls pro Gruzii hledat odbyt na evropských trzích v komoditách jako je čaj, zelenina a ovoce – zejména, když se dováží česnek z Číny nebo ovoce z Maroka. Rusko není jediným východiskem.

Místní obyvatelé v Bolnisi, Gruzie 2011. Foto: Lenka Hradecká.

zakládat i zemědělská družstva. Příjemci jsou pak skupiny osob, které získají větší grant na vybudování například skladu na uchování zeleniny, z čehož profitují drobní farmáři například z deseti okolních vesnic v regionu, kteří si zde mohou svoji zeleninu skladovat a prodávat dál. Druhý program je zaměřen na rozvoj občanské společnosti a vzdělávání, kde několik let spolupracujeme s neformálními občanskými iniciativami v regionech, kde nepracují žádné další neziskové organizace (zejména region Imeretie). Podporujeme jakékoliv aktivní lidi ochotné participovat na rozvoji komunity, jedná se zejména o mladé lidi ve věku 17–25 let. Podporujeme je malými granty, za které mohou dělat aktivity pro místní mládež – tréninky, benefiční koncerty, aktivity pro tělesné postižené, projekty zaměřené na životní prostředí. A k tomu spolupracujeme ještě s místními samosprávami, které ty projekty kofinancují. Snažíme se jim předat metodologii grantování s cílem, aby do budoucna ony samy uměly opečovávat rodící se občanský sektor. V Gruzii sdílíme naše dlouholeté know-how vzdělávání prostřednictvím dokumentárního filmu a od loňského roku se zaměřujeme na vzdělávání o lidských právech. Jaký dopad na podnikatele v Gruzii mají uzavřené trhy „na severu”? To, že jsou severní trhy zavřené, má velký dopad na gruzínskou ekonomiku. Naši klienti to řeší právě těmi sklady zeleniny, kde místní zemědělci uchovávají kopr, petržel a další zeleninu, a tím, že mají nasmlouvané vývozce na Ukrajinu, což je pro Gruzii velmi zajímavý trh, co se týče zemědělské produkce. Poslední dobou se vyváží do Ruska přes Ázerbájdžán nebo Bělorusko, což činí samozřejmě výrobky

Jak vnímají usazení Gruzíni vnitřně přesídlené osoby (IDP) a naopak? Například z jednoho bývalého lázeňského městečka poblíž Kutaisi je dnes šílený skanzen polorozpadlých sanatorií a v nich bydlí IDP. Já osobně pojem IDP moc neužívám – dnes tam žijí rodiny již ve druhé generaci, děti se už za IDP nepovažují, nebo se narodily v kolektivním centru a IDP z nich dělá jenom to, že žijí v šílených provizorních podmínkách. Na některých místech je to soužití dost napjaté, a pokud jsem vůči gruzínské vládě velmi kritická, tak je to ohledně přístupu k místně přesídleným – ohledně toho, jak se tahle situace v mnohých případech řeší, nebo spíš neřeší. Tito lidé jsou 20 let krmeni nadějí, že se přeci jenom vrátí do Suchumi, takže standardní ubytování na místě, kde by se mohli usadit, není jakoby nutné. Dnes se potýkáme s druhou generací IDP, kteří žijí v provizorních podmínkách, dostávají sociální dávky a velmi často žijí vedle lidí, kteří jsou na tom ekonomicky úplně stejně, a ti se ptají, proč se pořád pomáhá IDP a ne jim. Tenze mezi lidmi je rozhodně cítit, pojem IDP má v regionech lehce negativní konotaci. Jak se odráží vztah Gruzie a Abcházie ve vaší práci? Působíme jen v Gruzii, takže provozně to na naši činnost nemá dopad. Samozřejmě, že každý příjemce naší pomoci si nese svůj příběh a následek konfliktu, co se týče ztráty domova, zaměstnání. To dává stopro-

Bolnisi, Gruzie 2011. Foto: Lenka Hradecká.

představujeme

26 І

Místní obyvatelé v Bolnisi, Gruzie 2011. Foto: Lenka Hradecká.

centně směr naší práci, protože všichni naši klienti řeší následky ztráty domova, ale například i Kutaisi se stalo mrtvým městem. Děláme tam nejvíce projektů. Lidé se tam potýkají s obrovskými problémy. Všichni nesou dopady zhroucení celého systému a změny, kterou Abcházie prodělala. Co je velký problém celé společnosti, který musíme řešit

Malý farmář. Zdroj: archiv Člověk v tísni.

i my, je korupce. Podporujeme místní začínající podnikatele a celá procedura výběru musí být transparentnější a otevřenější než v Čechách. Společnost je tu nastavená tak, že všechno funguje na úplatcích a známostech. Musíme informovat lidi, zvát na komise, vyvěšovat, vyhlašovat, všechno dělat přístupné veřejnosti, protože v případě, že některý z žadatelů je neúspěšný a jeho projekt není vybrán, dojde k obviňování, že jsme zkorumpovaní a podplacení. Jak Gruzíni vnímají Abcházce? Je tam touha po nějakém vztahu s ohledem na společnou historii? Gruzíni jsou zpolitizovaní. Toto téma probírám denně s taxikářem, prodavačkou… úplně běžně. Troufám si tvrdit, že obecně je to tak, že lidi opravdu nechtějí válku a nechce se jim bojovat ani o Abcházii. Všichni ji milovali, je to krásný kus země, ale lidem se do předem prohrané války nechce. Pokud to zjednoduším, převládá tu pocit „čert s tím, začněme žít znova s tím, co máme”. S IDP je to každý den stejný – vzpomínají na dům v Suchumi, stýskají si a vládní strategie,

І 27 která jim tvrdí že se vrátí, to podporuje. Abcházci nejsou vnímáni jako nepřátepředstavujeme lé. Jedna moje známá IDP v Zugdidi říká, že mentálně jsou jí Abcházci mnohem blíž a rozuměla si s nimi a dodneška vnímá kulturní šok. Takže nevraživost nebo strach z návratu tu není. Jak je Člověk v tísni vnímán místními veřejnými institucemi? Spolupracujeme se zastupitelstvy, s vládou, máme s ministerstvy podepsané memorandum o spolupráci. Pokud chceme podporovat občanskou společnost, tak je třeba jít v souladu s vládním programem. Ministerstvo pro mládež a sport jako první ministerstvo vytvořilo fond pro podporu mládežnických organizací a alokovalo několik tisíc lari na letošek a na přístí rok milion lari. To je revoluce, to tu nikdy nebylo. A jsou alokovány na projekty místních nevládek. Přístup ministerstva se mění, ale je stále nedostačující. Je tu spousta nevládek naprosto bez financí a jsou na tom kapacitně zatím tak, že nemají šanci získat finanční podporu z evropských fondů. To považuji za největší problém nevládních organizací a občanského sektoru v Gruzii. Ten pohyb, že ministerstvo něco takového podporuje a hodlá jít touto cestou, je důležitý, neboť je nezbytné, aby tu i po ukončení našich projektů někdo občanskou společnost podporoval. Co může udělat člověk v Česku pro Gruzii kromě finanční podpory Člověka v tísni a dalších misí? Je poptávka po komunikaci s lidmi v Evropě – kulturní, vzdělávací? Poptávku vnímáMládežnické iniciativy, Letní kemp. me hlavně ze strany Zdroj: archiv Člověk v tísni. mladých lidí, zejména tzv. „youth exchange” je dlouhodobý jev. Snažíme se budovat povědomí o mládežnických aktivitách v Evropě, chceme, aby lidé vyjížděli do Evropy a měli možnost se setkávat. Naopak ČvT využívá dlouhodobě pomoc dobrovolníků a stážistů z Česka. Možnosti tedy jsou – inzerujeme je na stránkách ČvT poměrně často, a to nejen pro pomoc ČvT v Gruzii, ale i místní partnery nebo nevládky. Nejsou tu bezpečnostní rizika, je to blízko a je to krásná země. Můžete uvést svůj nejkrásnější zážitek za dobu svého působení v Gruzii? Většina mých hezkých zážitků souvisí se zážitky s místními lidmi. Gruzíni jsou nesmírně vřelí a otevření a práce s gruzínským týmem je velmi emocionální, náročná, ale přináší spoustu energie a uspokojení z práce, neboť dávají najevo své emoce a svojI práci mají rádi. Je to radost. V tom bude jednou můj návrat do Čech velmi smutný. Hana Chalupská Geografka a environmentalistka, v NESEHNUTÍ koordinuje kampaň Brno v akci

TIRÁŽ Čtvrtletník PŘES vydává: NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ - NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected], http://pres.nesehnuti.cz. Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Ve všech našich publikacích usilujeme o genderově korektní jazykové vyjadřování, jelikož jsme přesvědčeni, že touto cestou napomáháme ke snižování nerovnosti v postavení žen a mužů ve veřejné sféře. U textů, které nejsou upraveny tímto způsobem respektujeme přání jejich autorů nebo autorek, aby text takto nebyl upraven. NESEHNUTÍ. Redakce: Linda Janků Anna Kvíčalová Tomáš Melichárek Lenka Šafránková Pavlíčková Boris Rafailov Peter Tkáč Radka Vejrychová Rediguje: Linda Janků Tomáš Melichárek Sazba a grafická úprava: Igor Látal Jazykové korektury: Zdeňka Kozáková Anna Kvíčalová Jana Mistrová Grafické korektury: Linda Janků Tomáš Melichárek Foto na titulní straně: I v samém centru Suchumi, hlavního města Abcházie, se nachází mnoho opuštěných zchátralých budov. Foto: Martin Hyťha Registrace: MK ČR E 15578 Tištěná verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296 Elektronická verze: http://pres.nesehnuti.cz Roční předplatné (čtyři čísla): 145 Kč (cena jednoho čísla 16 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném http://pres.nesehnuti.cz. Kontakt: [email protected] Vytištěno na recyklovaném papíře.

7 důvodů, proč si zařvat a podpořit Budku NaZemi: 1. uvolníte nahromaděný stres a bude vám lépe

2. budete mít spolu s ostatními fotku na www.budkanazemi.cz

3. podpoříte kampaň perspektivní nevládní organizace NaZemi

4. svým hlasem ukážete, že nejste lhostejní vůči porušování lidských práv

5. dáte vědět firmám, že jejich podnikání musí být odpovědné

6. dáte vědět firmám, že vám záleží na tom, za jakých podmínek se vyrábí zboží, které kupujete

7. dáte vědět firmám, že máte hlas, který musí poslouchat

z c . i m e z a n a k d www.bu z www.nazemi.c